Fantasmagorium

Autor: Nemini
Hlavní postavy: Harry Potter/ Sirius Black/ Remus Lupin
Shrnutí: Dva jsou pár, tři už dav.
Poznámka: Všichni zúčastnění jsou plnoletí, někteří již delší dobu. Při jejím napsání nezemřelo žádné zvíře a všechny odpadky byly roztříděny podle ekologických pravidel.

Obtížná volba

„Bože, Harry, jsem tak šťastný,“ vydechl Sirius a vyčerpaně upadl na postel vedle Harryho.
Mladík se pohodlně schoulil v jeho objetí a unaveně se usmíval. Vdechoval vůni jeho potu a užíval si té těsné blízkosti.
„Čím jsem si tě zasloužil?“ pokračoval po chvíli tiše Sirius. „Pověz...“
„Prostě jsi to ty,“ zavrněl Harry a položil ruku na Siriův hrudník. Ten přes ně přetáhl přikrývku.
„No právě,“ ušklíbl se Sirius a pevněji ho objal. Dával přitom pozor, aby se Harrymu leželo pohodlně.
Harry se trochu podepřel, aby viděl ležícímu Siriovi do očí. „Ani slovo, varuji tě,“ zlobil se. „Jestli zase začneš o tom, že jsi starý, že...“
„Ale já jsem, Harry,“ přerušil ho Sirius. „Myslel jsem, že až skončíš školu, přihlásíš se na Vyšší školu pro zvědavé adepty obrany proti černé magii, tam se seznámíš s nějakou milou dívkou a...“
„Nech toho,“ vrčel dál Harry. „Skončil jsem školu. Přihlásil jsem se do školy v Blackrock Castle, víc po mě nemůžeš chtít...“
„Nevysvětluj si to špatně,“ tišil ho Sirius. „Já jsem šťastný, že jsi nakonec přišel ke mě. Jen... pořád tomu nemohu uvěřit.“
Harry se přestal mračit, šťastně se usmál a znovu položil hlavu na Siriovo rameno. „A já nemohu uvěřit, že jsi mě nevyhodil. Věděl jsem, že dokud chodím do Bradavic, nemám u tebe šanci. Pak jsem dostudoval, přešel na další školu, ale zase jsem nevěděl, jak na to. Měl jsem strach...“
Sirius se otočil a sklonil se nad ním. „Teď už strach mít nemusíš. Jsem s tebou. A budu, dokud budeš chtít. To si pamatuj...“

*****

Sirius seděl v křesle u krbu a kalnýma očima sledoval řežavý uhlík, který právě vypadl z ohniště a pomalu propaloval předložku u krbu. Zvedl ruku s lahví a pořádně si přihnul. Necítil potřebu jít nebohou předložku zachránit. Nemělo to smysl. Na ní se naposledy miloval s Harrym.

Nechápal to. Možná to bylo tím, že jediné, co vnímal, byla krutá bolest pod hrudní kostí. Ale i tak. Jeho Harry odešel. Prostě se sebral a odešel. Sbalil si všechny své věci a zůstala po něm pouze téměř nepostižitelná vůně mládí, vzrušení, cedrového dřeva a vanilky. A lístek se slovy: Odpusť, Siri. Žádné vysvětlení, vůbec nic. Ještě včera se na teď již solidně ohořelé kožešině svíjel pod Siriovými láskyplnými doteky, šeptal slova lásky a teď je bůh ví, kde. Prostě jen tak.

Znovu přiložil láhev ke rtům, jen aby zjistil, že už je prázdná. Vztekle ji mrštil do krbu, kde se s hlasitým řinkotem roztříštila na kousky ne nepodobné tomu, co zbylo z jeho srdce. Zaregistroval, že se otevřely dveře do pokoje. Neotočil se. Neměl náladu na Moonyho. Na jeho řeči o tom, že se to srovná a že všechno přebolí. Na...
„Jdi pryč, Moony,“ řekl hluše.
Neposlechl. Což Siria vlastně vůbec nepřekvapilo.
„Za to mohu já...“ zašeptal Remus stojící již těsně vedle Siriova křesla.
Sirius si pohrdavě odfrkl. „Meleš nesmysly, Moony. Raději mi podej další láhev.“
„Myslím to vážně,“ nenechal se Remus odbýt.
Obešel křeslo a teď stál mezi Siriem a krbem. Letmo se podíval na ohořelou předložku, vytáhl hůlku a nechal kožešinu zmizet. Hůlku pak odložil na nedaleký stolek.
„Nemám náladu na rozhovor, Moony. Neber si to osobně...“
„Harry neopustil jen tebe, Siri. Opustil i mě!“ vyhrkl nakonec Remus.
Sirius se nadechl, aby něco odpověděl, ale v poslední chvíli mu došel smysl řečeného. „Cože?“ zeptal se znepokojivě klidně.
Remus sklopil zrak. „Byli jsme milenci. Déle, než vy dva. Přišel za mnou, abych ho naučil, jak tě svést a...“
„A?“
Siriův klid byl děsivý. Jako ticho před bouří. Remus to věděl, ale prostě to musel říci.
„Naučil jsem ho, co jsem uměl a on to s úspěchem použil u tebe. Jenže jsme se scházeli dál. Nakonec už mi to nestačilo. Začal jsem na něj tlačit, aby si vybral...“
„Skvělá strategie, Moony,“ pořád ještě se Sirius držel. „Takže než by si musel vybrat, raději odešel úplně...“
„No...“

Později si toho Sirius příliš nepamatoval. Ale i kdyby měl totální okno, stačil letmý pohled na Rema ležícího u sv.Munga a měl jasno. Přitom nebylo nejhorší to, že ho Harry podváděl s nejlepším přítelem. To si Sirius velmi brzy uvědomil. Mnohem horší bylo, že Harry zmizel. Sirius měl o něj strach. Co s ním je? Jak žije? Z čeho žije? V den, kdy Harry dosáhl plnoletosti, ho Sirius odvedl ke Gringottovým a umožnil mu přístup ke svému účtu. Dotazem v bance však zjistil, že z něj Harry nevybírá. Sirius byl zoufalý. Harry jako by se do země propadl. Nikdo o něm neviděl, neslyšel, dokonce i Albus jen krčil rameny.

*****

Strčil do pootevřených dveří Removy ložnice. Remus sebou trhl, jako by ho přistihli při něčem zakázaném. Přitom si jen balil své věci.
Podruhé sebou trhl, když k němu Sirius přistoupil a zezadu ho objal.
„Můžeš mi odpustit, Moony?“ zeptal se tiše Sirius.
Remus polkl. Tohle nechtěl. Nechtěl, aby se Sirius přišel omlouvat. To on by se měl omluvit za to, že Harryho odehnal.
„Zůstaň tu se mnou,“ pokračoval Sirius a pevně Rema držel, jako by tak mohl zabránit jeho odchodu. „Už nikdy ti neublížím. Složím nezrušitelný slib, že se tě nedotknu, jestli chceš. Jenom, prosím, neodcházej...“ Ubohý Sirie, říkal si při tom. Takhle jsi dopadl.
„Pusť mě,“ ozvalo se trochu nejistě.
Sirius okamžitě uvolnil to podivné objetí a odstoupil do Rema.
„To já bych se měl omlouvat,“ těžce ze sebe dostával Remus. „Možná jsi mi udělal pár modřin, ale já ti ublížil mnohem víc. Kvůli mě odešel Harry...“
Sirius si uvědomil, že to, co slyší, je vzlykot. Jeho vlastní. Pomalu se sesunul na podlahu a ukryl tvář v dlaních. Už mu bylo úplně jedno, jak to vypadá. Cítil se hrozně. Přimkl se k Removu rameni, které se ocitlo vedle něj a dal průchod svému zármutku.
Remus byl trpělivý. Konejšil Siria a vlastně i sám sebe. Svírali se v zoufalém objetí a když nakonec Sirius zvedl hlavu, přejel rty po přítelově tváři.

Fénix nesoucí zprávu od Albuse Brumbála je v noci téhož dne nalezl spící v pevném objetí schoulené v polštářích Removy postele.

*****

„Tady by to mělo být,“ bůh ví proč zašeptal Sirius a ukázal na dveře starého mudlovského domku.
Remus cítil, jak se jeho srdce sevřelo. Tak sem Harryho dohnala jeho nesmyslná žárlivost… Otevřel. Snadno, nemusel použít žádné kouzlo. Vyměnil si se Siriem znepokojený pohled. Vstoupili, hůlky sice ukryté, nicméně připravené použít.

Dům neměl mnoho místností. Kuchyň, ve které byly nějaké zbytky, spíš však prázdné obaly od mudlovského jídla. Remův citlivý čich mu podával znepokojivé informace, ale on o tom, co cítil, mluvit nechtěl. Cítil plíseň. Ze zdí, z nábytku. Ze zbytků jídla.

Došli až do posledního pokoje, který, podle všeho, sloužil za ložnici. Sirius vstoupil jako první, ale sotva tak učinil, prudce se zastavil. Remus mu zvědavě koukal přes rameno a byl by rád, kdyby to neudělal. V rohu místnosti stála postel a v ní spal Harry. Merline! Mladík toho zřejmě v poslední době mnoho nejedl a to, spolu s trochou alkoholu, kterou tu cítili, z něj udělalo trosku. Schoulený do klubíčka oddechoval v neklidném spánku.
„Bože můj,“ zašeptal zděšený Sirius.
Remus nedokázal vydat ani hlásku. Tiše přešel až k posteli a tázavě se podíval na Siria. Ten přikývl. Remus se sklonil a opatrně, aby mladíka neprobudil, ho zvedl do náruče i s přikrývkou.
Harry zavrtěl a trochu zasténal. Nebylo to však toužebné zasténání. Ve spánku omotal ruce kolem Remova krku a z pod jemně se cukajících víček vyteklo pár slz..
„Jdeme,“ řekl tiše Sirius a přidržel dveře na chodbu, aby mohl Remus se svým drahocenným nákladem projít. Oba cítili, že se raději přemístí venku.

Brzy byli doma. Remus Harryho opatrně uložil do jeho postele. V tu chvíli Harry otevřel oči. Když uviděl oba muže, zase je rychle zavřel. Další slzy se objevily na jeho tváři.
„Pojď, umyji tě,“ řekl klidným hlasem Remus. Původně chtěl nechat Harryho spát, ale když už se probudil… Znovu ho zvedl do náruče a zamířil s ním do koupelny. Sirius je provázel zoufalým pohledem, pak se ale vzpamatoval a utíkal do kuchyně, kde měl vždy po ruce pár nezbytných lektvarů. Dobře, zpravidla to byly lektvary proti kocovině, ale něco pro Harryho se tu také našlo.

Remus usadil Harryho do vany plné teplé vody. Na nic se neptal, jen vzal žínku a mýdlo a začal Harryho opatrně mýt. Byl tak vychrtlý, tak křehký… Harry uhýbal pohledem a tak v naprostém tichu odbyli celou očistu. Remus vzal velký ručník, zabalil do něj Harryho a odnesl ho zpět do ložnice. Položil ho na postel a pečlivě ho celého utřel. Sirius se vrátil s lektvarem.
Harry vypadal jako hromádka neštěstí. Sirius k němu přisedl, přehodil přes něj přikrývku a přidržel mu pohár s lektvarem u úst. Harry poslušně pil. Tušil, že po tom lektvaru bude spát a během spánku trochu zesílí, ale bylo mu to jedno. Cítil se příšerně a oni se teď o něj tak starali… Když vypil lektvar, Sirius ho uložil a pečlivě zabalil do peřiny.
„Nechtěl jsem…“ zkusil tiše. Hlas ho neposlouchal.
„Tiše, Harry. Já to chápu. Zůstaň s Moonym, jestli chceš, ale hlavně už nikam neodcházej…“
„Siri…“ Harry znovu začal brečet.
„No tak, Harry,“ začal Sirius regulérně panikařit.
„Nechtěl jsem nikomu ublížit…“ vzlykal Harry. „Nechtěl jsem…“
„…si vybírat. To byla moje chyba, Harry,“ vložil se do toho Remus. „Nezlob se na mě…“
„Bylo mi tak strašně smutno,“ pokračoval Harry ve své zpovědi.
Remus si přisedl k nim. Harry omotal jednu svou ruku kolem jeho krku. Bojácně se přitom podíval na Siria, co ten tomu řekne.
Sirius si vyměnil pohled s Remem a pak se na mladíka usmál. A znovu, když se s Remem shodli v gestu, kterým pohladili Harryho po tváři.

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský