Fantasmagorium

Autor: Eternity
Hlavní postavy: Tirage, Kaiser Lupowitz, blonďák, Sherry
Shrnutí: Na baru se potkají náhodou dvě soukromá očka. Odhalení jsou nečekaná. I když …
Poznámka: velmi volně vychází ze světa HP, mnohem silněji inspirováno Pentagramem, Poradnami, …
zde byla literárně zneužita a brutálně znásilněna povídka W. Allena Děvka z menzy (W. Allen: Bezpeří, ARGO, Praha 2000, 2001)
Inspirací k tomuto textu mi byla řádová hříšnice s indiánským jménem “Ta chytrá s bačkorama“, respektive právě její indiánské jméno, neboť ji vlastně vůbec neznám (pravděpodobně ke své vlastní škodě).
Za betu děkuji Lucii Decidele

Očko na druhou aneb Děvka z menzy

Jmenuju se Tirage a dělám občas něco pro Holistickou detektivní kancelář Decidela & Eternity*). Teda, když nemám na práci nic lepšího. Asi bych se vážně měla víc snažit něco sehnat, protože z tohohle fakt nebylo nic. Eternity tvrdila, že by se zrovna tyhle informace daly dobře střelit Pentagramu, ale nevyšlo to. Dámy v redakci špicovaly uši, myslím, že je to i pobavilo, ale prý mají své důvody, proč to nepůjde zveřejnit. Takže ani nezaplatily. Fakt bída.
Toho chlápka jsem potkala v literární kavárně. Měli jsme tam před lety absolventskou výstavu obrazů a od té doby si tam zajdu občas něco přečíst. Seděl na baru a očividně toho dost vypil. Celkově trochu pomačkaný, hučel už pěknou chvíli do barmana. Choval se, jako by chtěl propít milión, hezky postupně, systematicky. Barman ho rovněž systematicky ignoroval, tak to za chvíli zkusil na mě. U stolků bylo narváno, snad že studenti přijeli do metropole na přijímačky nebo festivaly. Tolik mlaďochů pohromadě jsem už dlouho neviděla. Zkysla jsem s knížkou na baru, ale nedalo se soustředit. Byl to asi taky milovník literatury, protože svoje historky vyprávěl stejně podrobně, systematicky a vytrvale, jako chlastal.
Začal:

»Když je člověk soukromým detektivem, slečno, naučí se časem důvěřovat svému instinktu. Proto také když do mé kanceláře vešel ten zvláštní nóbl blonďák, měl jsem uvěřit chladnému mrazení, které mi začalo stoupat po páteři.
„Kaiser?“ řekl. „Kaiser Lupowitz?“ Měl zřetelně britský přízvuk.
„Tak to stojí na detektivní licenci,“ přiznal jsem.
„Musíte mi pomoct. Vydírají mě.“ Přestože se snažil být suverénní, třásl se jako sólový zpěvák v rumba bandu. Přistrčil jsem mu přes stůl sklenici a láhev žitné whisky, kterou mívám po ruce pro nelékařské účely. „Co kdybyste se uklidnil a řekl mi o tom.“
„Ne-neřeknete to mé ženě?“
„Vysypte to, pane. Nemůžu vám nic slíbit.“
Pokusil se nalít sklenici, ale cvakání skla o sklo bylo slyšet přes celou ulici a většina whisky skončila v jeho botách.
„Abyste rozuměl, u nás jsem někdo. Mám vysoké postavení a nikomu nedovolím, aby se otíral o mě, nebo mou rodinu.“
„No a?“
„Rozhodně se o tom nesmí nikdo dozvědět, hlavně ne novináři.“
„Přejděte k věci.“
„Za oceán cestuji málokdy. Ale občas přeci jen, když tady mám nějaké jednání. Jsem pořád mezi lidmi, ale znáte to – vlastně jsem hodně sám. Ach ne to, co myslíte. Pochopte, Kaisre, v podstatě jsem intelektuál. Jasně, člověk si může najít koček, kolik chce. Ale opravdu chytrý ženský - ty se ze dne na den tak snadno najít nedají.“
„Pokračujte.“
„No, doslechl jsem se o jedné mladé dívce. Osmnáct let. Studentka. Za určitý peníz přijde k vám do bytu a diskutuje o jakémkoli předmětu – Proust, Yeats, antropologie. Výměna názorů. Chápete, kam mířím?“
„Ne tak docela.“
„No, moje žena je skvělá, to zase ano. Ale nechce se mnou diskutovat o Poundovi. Nebo Eliotovi. Když jsem si ji bral, tak jsem to nevěděl. Pochopte, Kaisere, potřebuji ženské, které by mě duševně inspirovaly. A jsem ochotný za to zaplatit. Nechci žádný trvalý vztah – chci rychlý intelektuální zážitek, a pak chci, aby to děvče zase odešlo. U Merlina, Kaisere, jsem šťastně ženatý člověk.“
„Jak dlouho to trvá?“
„Šest měsíců. Kdykoli se mě zmocní ta touha, zavolám Flossii. Je to bordelmamá s doktorátem ze srovnávací literatury. A ona mi pošle intelektuálku, chápete?“
Tak tohle byl jeden z těch frajerů, co letěj na doopravdy chytrý ženský. Bylo mi toho ubohýho křena líto. Napadlo mě, že musí existovat spousta dalších chudáků, kteří jsou ve stejné situaci, vyhladovělí po trošce intelektuální komunikace a ochotni za ni zaplatit majlant.
„A teď vyhrožuje, že to poví mé ženě. A co hůř – i Dennímu věštci!“ řekl.«

A mně se v hlavě ozvalo “CINK“. Ale on mluvil dál:

»„Kdo?“
„Flossie. Měli odposlouchávací zařízení v mém pokoji v hotelu. Mají nahráno, jak diskutuji o Eliotově Pustině a Stylech radikální vůle od Susan Sontagové a jak se pak pouštíme do hlubokomyslných problémů. Chtějí milion, nebo jdou za Cissou. Kaisere, musíte mi pomoci! Cissa by umřela, kdyby se dozvěděla, že mě tam nahoře nevzrušuje.“«

Něco ve mně cuklo, něco mi bylo strašně povědomý. Začala jsem ho poslouchat mnohem soustředěněji.

»Byl to starý známý černý obchod s holkama na telefonu. Slyšel jsem nějaké pověsti, že hoši z kriminálky jsou na stopě něčemu, v čem se veze skupina vzdělaných žen, ale dosud se nehnuli z místa.
„Zavolejte Flossii.“
„Cože?“
„Vemu váš případ. Ale beru 500 dolarů za den plus výdaje. Zadarmo to nebude.“
„Milion to nebude, tím jsem si jist,“ řekl s úsměvem, zvedl sluchátko a vytočil číslo. Vypadalo to, že není zvyklý na obsluhu telefonu, ale co, řek jsem si. Prachy z něj doslova odkapávají, třeba na to má normálně lidi. Vzal jsem si od něj telefon a mrkl jsem na něj. Začínal se mi zamlouvat.
Za pár vteřin se ozval v telefonu sametový dívčí hlas a já řekl, co chci. „Doslech jsem se, že byste mi mohla zařídit hodinku dobrého popovídání.“
„Jistě, zlato. Co máte na mysli?“
„Rád bych si promluvil o Melvillovi.“
„O Bílé velrybě nebo o kratších románech?“
„V čem je rozdíl?“
„V ceně. V čem jiném. Přirážka za symbolismus.“
„Kolik mě to bude stát?“
„Stovku, za Bílou velrybu možná dvě. Nechcete srovnávací diskusi – Melvilla a Hawthorna? To by se dalo zařídit za dvě stovky.“
„Beru to,“ řekl jsem a dal jí číslo pokoje v hotelu Plaza.
„Chcete blondýnku nebo brunetu?“
„Nechám se překvapit,“ řekl jsem a zavěsil. «

Pil mezi řečí, pomalu, ale jednu skleničku za druhou. Dvakrát mě dokonce pozval. Asi byl rád, že má tak pozornou posluchačku. A já se vážně soustředila. Snažila jsem se přijít na to, co na mě lehce přiopilý mozek pokřikuje, co ho tak vyburcovalo - a pomalu mi to začínalo docházet: no to snad ne!

»Oholil jsem se a při kafi jsem si přelítl příručku literárních synopsí pro univerzity. Ani ne za hodinu se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem a stála tam mladá rusovláska, napasovaná v kalhotách jako dva kopečky vanilkové zmrzliny.
„Ahoj. Já jsem Sherry.“
Opravdu se vyznala v tom, jak vyjít vstříc zákazníkovým fantaziím. Rovné dlouhé vlasy, kožená brašnička, stříbrné náušnice, žádný makeup.
„Překvapuje mě, že tě nikdo nezastavil, když chodíš takhle oblečená do hotelu,“ řekl jsem. „Hotelový detektiv obyčejně intelektuálku pozná.“
„Pár pětek to zmákne.“
„Začneme?“ řekl jsem a ukázal na gauč. Zapálila si cigaretu a pustila se rovnou do toho. „Myslím, že bychom pro začátek mohli chápat Billy Buda jako Melvillovo ospravedlňování božích cest k lidem, n´est-ce-pas?“
„Je ale zajímavé, že ne v miltonovském smyslu.“ Blufoval jsem. Chtěl jsem vědět, jestli na to skočí.
„Ne. Ztracený ráj postrádá pesimistickou substrukturu.“ Skočila.
„Pravda, pravda. Bože, máš pravdu,“ zamumlal jsem.
„Domnívám se, že Melville znovu vyzvedl nevinnost v naivním a přesto velmi promyšleném smyslu – souhlasíš?“
Nechal jsem ji mluvit. Bylo jí sotva devatenáct, ale už pěstovala otrlou prohnanost pravé pseudointelektuálky. Sypala ze sebe plynule myšlenky, ale bylo to všechno mechanické. Kdykoli jsem vyslovil nějakou hypotézu, předstírala vzrušení: „Ach, ano, Kaisere. Ano, miláčku, to je hluboké. Platonické chápání křesťanství – proč jsem na to nepřišla dřív?“
Mluvili jsme asi hodinu a pak řekla, že už musí jít. Vstala a já jí dal prachy.
„Díky, zlato.“
„Tam, odkud přišly, je jich daleko víc.“
„Co tím chceš říct?“
Vzbudil jsem v ní zvědavost. Znovu se posadila.
„Co kdybych chtěl – třeba večírek?“ řekl jsem.
„Jaký večírek?“
„Dejme tomu, že bych chtěl, aby mi dvě děvčata vysvětlovala generativní gramatiku Noama Chomského najednou.“
„No teda.“
„Jestli se ti to nezamlouvá…“
„Musel by ses dohodnout s Flossií,“ řekla. „Bylo by to drahý.“
Nastal čas přitáhnout šrouby. Vytáhl jsem odznak soukromého detektiva a informoval ji, že spadla klec.
„Cože!“
„Jsem čmuchal, miláčku, rozebírat Melvilla za peníze, na to je paragraf 802. Můžeš slíznout pálku.“
„Ty mizero!“
„Radši mi všechno pověz, miláčku. Leda že bys to radši vyprávěla v kanceláři vrchního kritika Alfreda Kazina, a myslím, že by ho to moc nepotěšilo.“
Rozplakala se. „Neshazuj mě, Kaisere,“ řekla. „Potřebovala jsem prachy na dokončení doktorské dizertace. Nedali mi stipendium. Dvakrát za sebou. Ach bože.“
Začalo se to z ní hrnout – celá historie. Výchova ve snobské čtvrti. Letní tábory socialistů, Brandeisova univerzita. Takových děvčat jsou k vidění tisíce, jak stojí před Dramatickým klubem a Poetickou kavárnou nebo si poznamenávají „Ano, jak velice pravdivé!“ na okraj nějaké knížky o Kantovi. Jenomže někde v minulosti sešla tahle dívka ze správné cesty.
„Potřebovala jsem prachy. Jedna přítelkyně mi vyprávěla, že zná jednoho ženáče, co nemá dvakrát inteligentní manželku. Byl blázen do Blakea a jeho žena to nemohla zmáknout. Řekla jsem jasně, že za peníze si s ním o Blakeovi promluvím. Ze začátku jsem byla nervózní. Hodně jsem toho jen předstírala. Jemu to bylo jedno. Přítelkyně říkala, že takových je víc. Ach, nezabás jsi mě poprvý. Jednou mě chytili, jak čtu Literární revui v zaparkovaném autě, a jednou mě perlustrovali a prohledávali v Divadle poezie. Do třetice to opravdu schytám.“
„Tak mě zaveď za Flossií.“
Kousla se do rtu a řekla: „Hunterovo univerzitní knihkupectví je jen zástěrka.“
„Ano?“
„Je to jako s těmi sázkovými kancelářemi, co vedou na oko holičství. Uvidíš.“
Rychle jsem zavolal na komisařství a pak jí řekl: „Dobrá, zlato. Jsi volná. Ale neopouštěj město.“
Vděčně se ke mně naklonila. „Můžu ti sehnat fotky, jak kritik Dwight Macdonald předčítá ze svého díla.“
„Někdy jindy.“«

Už mi to došlo. Teda jestli tohle je pravda, tak nevim. Bomba! Parádní skandálek! Jaká náhoda mě zavála zrovna sem, zrovna teď, když se tu vykecává tenhle týpek? Že by měly Etrnity a Decidela pravdu? Vážně ty holistický metody můžou bejt k něčemu dobrý?
Bylo mi jasný, že to musim prověřit. A taky mi bylo jasný, že chlapíka musim nechat povídat, jinak mi nepomůže.

»Vešel jsem do Hunterova univerzitního knihkupectví. Prodavač, mladý muž s vnímavýma očima, ke mně přistoupil. „Čím posloužím?“ zeptal se.
„Hledám bibliofilské vydání Reklamy na vlastní osobu od Normana Mailera. Doslechl jsem se, že autor si nechal vytisknout pro nejbližší přátele několik tisíc výtisků se zlatou ořízkou.“
„Musím se podívat,“ řekl. „Máme terminál informačního systému v Mailerově domě.“
Zmrazil jsem ho pohledem. „Posílá mě Sherry,“ řekl jsem.
„Ach, v tom případě jděte dozadu,“ odpověděl. Stiskl knoflík. Celá jedna stěna knih se otevřela a já vešel jako obětní beránek do toho rušného doupěte neřesti, které patřilo Flossii.
Červené textilní tapety a viktoriánský nábytek udávaly tón. Bledé, nervózní dívky v brýlích s černými obroučkami a rovně zastřiženými vlasy polehávaly na pohovkách a provokativně listovaly v Penguinově edici klasiků. Blondýna se širokým úsměvem na mě mrkla, ukázala k pokoji nahoře a řekla: „Moderní poezie. Wallace Stevens, co?“ Ale nešlo jen o intelektuální zážitky – ty holky kšeftovaly i s emocionálními. Dozvěděl jsem se, že za stovku se můžu „seznámit bez opravdového sblížení“. Za dvě by vám děvče půjčilo cédéčka s nahrávkami Bartóka, navečeřelo by se s vámi a pak byste ji mohli sledovat, jak prožívá nával úzkosti. Za tři kila jste mohli v rádiu poslouchat stanici náročného posluchače na velmi krátkých vlnách ve společnosti dvojčat. A za litr bylo kompletní menu: hubená židovská bruneta by předstírala, že vás sbalí v Muzeu moderního umění, dá vám přečíst svoji dizertační práci, ve snobském podniku vás zatáhne do vášnivé hádky o Freudově názoru na ženy a pak spáchá sebevraždu podle vašeho vlastního vkusu – pro některé mužské je to dokonalý večer. Výborný kšeft. Skvělé místo, ten New York.
„A co vidíte?“ ozval se za mnou hlas. Otočil jsem se a zjistil, že stojím tváří v tvář funkčnímu zakončení osmatřicítky. Můj žaludek je zvyklý na ledacos, ale tentokrát udělal kotrmelec dozadu. Byla to skutečně Flossie. Hlas byl tentýž, ale Flossie byl mužský. Jeho tvář byla zakryta maskou.
„Nebudete tomu věřit,“ řekl, „ale nejsem ani promovaný. Vyhodili mě za špatný prospěch.“
„Proto nosíte tu masku?“
„Vymyslel jsem složitý plán, jak se zmocnit The New York Reviw of Books, ale znamenalo to, že bych se musel vydávat za kritika Lionela Trillinga. Odjel jsem do Mexika na operaci. V Juarezu je jeden doktor, který dělá lidem Trillingův obličej – za určitou cenu. Něco se nepovedlo. Po operaci jsem vypadal jako básník Wystan H. Auden, ale hlas jsem měl jako spisovatelka Mary McCarthyová. Tenkrát jsem se vydal na dráhu zločinu.“
Začal jsem rychle jednat, než stisknul spoušť. Vrhl jsem se dopředu, přetáhl jsem ho loktem přes bradu, a když padal dozadu, vyrval jsem mu pistoli. Dopadl na zem, jako pytel kamení. Když se objevila policie, pořád ještě pofňukával.
„Dobrá práce, Kaisere,“ řekl seržant Holmes. „Až s tímhle chlápkem skončíme, chce si s ním popovídat FBI. Nějaká menší záležitost s hazardními hráči a glosovanou kopií Dantova Pekla. Odveďte ho, chlapci.“
Později toho večera jsem vyhledal svou starou známou jménem Gloria. Byla blond. Promovala s vyznamenáním. Jediný rozdíl byl v tom, že vystudovala tělesnou výchovu. Přišlo to vhod.«

Domluvil, dopil skleničku a objednal další. Chtěl objednat i pro mě, ale já si radši dala kafe. Byla jsem samej úsměv, věděla jsem, že takhle nalitej nebude nebezpečnej, tak jsem si mohla dovolit koketovat. A potřebovala jsem z něj vyrazit ještě pár informací.
„A co ten blonďák, zaplatil vám? Necukal se?“
„Ale jo. Vypadal zazobaně a fakt to nebyl žádnej škrt. Vždyť si tu teď spolu užíváme za jeho prachy, ne? A ještě si můžem užít.“
Zkusil na mě mrknout jedním okem a sáhnout mi na koleno, ale málem spadl z barové stoličky. Chytil rovnováhu a přikryl to trochu rozmázlým úsměvem. Usmála jsem se taky, zamávala řasama, velmi spokojena, že můj odhad vyšel. Ještě chvíli s nim bude řeč, ale fakt se nemusim bát, že by dokázal nějak mě obtěžovat. Bude rád, když trefí na hajzlík.
Bohužel jsem s sebou neměla žádnou fotku, kterou bych mu mohla ukázat, aby mi řekl, jestli ten jeho bohatej kunčaft byl ten, koho myslim. Tak jsem se ještě vyptávala na pár podrobností. Zapadaly do mojí teorie. Když na mě pak zase zkoušel sáhnout, zase jsem s úsměvem zamrkala, pomohla mu zpátky na židličku a jala se z něj vytáhnout, kde bych našla tu Sherry.
„Ta holka už není, co bejvala. Ta šťára ji dost vzala. Bůhví, jestli se vůbec vzpamatuje.“
Asi jsem to trochu přehnala s vyptávánim. Nechtěl mi říct, kde jí najdu. Začal dokonce zjišťovat, jestli nejsem taky na intelektuálky. Musela jsem ho uchlácholit, že ne, že dělám v reklamce a že je mi tý Sherry líto a že bych jí mohla u nás zajistit místo – pasní reklamních textů. Uklidnil se, a když jsem mu položila ruku na tu jeho, konečně z něj vypadlo, kam ta holka chodívá.
Potom jsem se omluvila, že se jdu “přepudrovat“. Počkal, až zmizim za rohem a vrávoravě odklopýtal taky. Přidržoval se všeho, co bylo po ruce, ale stejně mu chůze správným směrem dala zabrat. Jakmile zapadl na pány, vyběhla jsem zpět na bar, hodila Igorovi nějaký prachy a slíbila mu, že ho prokleju, jestli o mně tomu ochlastovi cokoli prozradí. Jenom se ušklíb´, ale to já už jsem letěla do kanclíku D&E prohrabat fotky.
Jednu výstižnou jsem tam popadla a letim do Růžové cukrárny, kde by mohla touhle dobou být Sherry. Poznala jsem jí podle barvy vlasů, zrzku. Seděla tam, v nějakym strašnym kostýmku ze zásilkovýho katalogu nad punčákem. Nomen omen – pila šery, nebo možná griotku. A četla nějakou červenou knihovnu, v očích slzy, ale to mohlo být i z toho příšernýho pití. Sbalila jsem vedle na stolku nějaký ženský časopis, zeptala se, zda smím přisednout a objednala čaj a koňakovou špičku. Chvíli jsme obě mlsaly a četly. Pak jsem se začala vyptávat, jaká je ta její kniha. Vyplynulo, že tohle čte jako pokání za minulé hříchy. Oddychla jsem si, že to s ní nebude tak špatný, jako kdyby se jí tenhle žánr fakt líbil. Postupně jsem z ní tahala rozumy. Ukázalo se, že je to docela fajn holka, kterou jenom moc brzo klepli přes prsty. Tak jsem to na ní vybalila popravdě a rovnou se jí zeptala, jestli do toho jejich klubu nechodil náhodou ten chlápek, co ho mam na fotce. Mrkla na obrázek.
„Jo,“ řekla.
„Cože, fakt k vám chodil? Znáš ho?“ Pořád ještě jsem tomu úplně nevěřila. Dokud to neřekla. To je teda fakt hustý!
„Jo,“ zopakovala.
„Vážně? Jseš si jistá, že k vám chodil? Ten blonďák?“ ptám se jako pitomá. Šťastná, že mám pro naši kancelář sólokapra. A její odpověď mě odrovná úplně! Málem bych spolkla lžičku. Jsem ráda, že sedim, zapomenu zavřít pusu a na chvíli i dejchat. Řekla:
„Jo, jsem si jistá. Chodili tam oba.“

zmíněná fotka

Konec

Poznámky:
*)Co je to Holistická detektivní kancelář? (Zdravíme Dirka Gentlyho a Douglase Adamse)

Když se mezi sebou baví ženy, mluví často zároveň. Na muže to působí jako chaos, ale ženy to zvládají, a navíc si za stejnou dobu vymění mnohem více informací. Když to chlapům došlo, využili toho dokonce k navazování kontaktu s mimozemskými civilizacemi (jak příznačné) – prostě vysíláte proud informací a doufáte, že se plus minus strefíte do toho, co ty na opačné straně zajímá. Druhá strana by teoreticky měla dělat totéž. Je to mnohem rychlejší, než pokládat otázky a čekat na odpověď. A ženám to funguje.

Další věc je, určitě jste si všimli, že když surfujete na internetu, nebo potřebujete najít něco konkrétního, najdete spousty zajímavých věcí, bohužel ne, to, co jste hledali. Ale pokud dáte dohromady dost věcí, co jste nehledali, může to přinést zajímavé výsledky i k tomu hledanému. Anebo k něčemu úplně jinému, ale třeba mnohem zajímavějšímu.

Tak takhle nějak funguje Holistická detektivní kancelář. Naprosto žensky můžete využívat náhody a intuice. A když je to potřeba, nasadíte páky a jdete si cíleně a pragmaticky za svým. Třeba nezjistíte, to co jste chtěli, ale zjistíte určitě spoustu zajímavého a můžete si to užít.

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský