Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní Hlavní postavy: Severus Snape/Draco Malfoy
Vedlejší Hlavní postavy: Lucius Malfoy/ Draco Malfoy; Lucius Malfoy/ Severus Snape
Shrnutí: Spojuje je víc, než Znamení Zla v předloktí. Víc, než Nezrušitelný slib. Víc, než zlá minulost ve stínu Lucia Malfoye a zlá budoucnost ve stínu Lorda Voldemorta. Spojuje je cit…
Poznámka: Vybrané pasáže jsou převzaty z knihy Harry Potter a Princ Dvojí Krve.
Děkuji Corny za beta-read.

Otázka důvěry

Neviděl téměř ani na krok. Les prostupovala hustá mlha a na obloze nezářila jediná hvězda. Proplétal se mezi větvemi mohutných stromů, které jakoby se po něm sápaly…jako lačné pracky bizarních tvorů…jako nemilosrdné pařáty nočních stvůr…
Jako spáry Lorda Voldemorta, jimž už nemohl uniknout vinou slibu, vpáleného do levého předloktí…uvědomil si tu palčivou bolest…
Těžce oddechoval. Třásl se…jestli více zimou nebo strachy, sám nevěděl. Zoufale si přál, aby to všechno skončilo…všechno, co nenáviděl…ta slabost…ta samota…
Nemohl dál. Jeden z pařátů se po něm lačně natáhl a on s tichým stenem klesl na kolena. Neunikl mu však. Ostré spáry pevně sevřely jeho rameno…
Ne, tohle nebyla jen jeho představa…ta ruka…ruka na jeho rameni…
Jeho dech se zrychlil. Na čele mu vyvstaly krůpěje studeného potu. Až příliš dobře věděl, komu ta ruka patří…
„Draco…“ zašeptal ten hlas…dobře známý…chladný, a přesto teď, v tuto chvíli, nepatrně rozechvělý zvráceným chtíčem…
První horká slza pohladila alabastrově bílou pleť chlapcovy tváře. Další ji odevzdaně následovaly. Mizerná, mizerná útěcha!
Stromoví démoni se rozplývali v tmách…on však náhle zatoužil být jimi pohlcen…rozsápán a zabit…cokoli…cokoli jen ne tohle…
„Muži nepláčou, Draco,“ napomenul ho hlas ostře, zatímco náruč, z níž nebylo úniku, pevně svírala jeho rozechvělé tělo, zahrnující je chtivými, nevítanými dotyky. Cokoli kromě nich přestalo existovat…
„Prosím ne…prosím!“ zasténal. Nechtěl se otočit…nechtěl znovu pohlédnout do té aristokratické tváře, kdysi obdivované a dnes…nenáviděné… Nemohl se mu však bránit.
„Prosím, otče…“
Nevnímal ho. Neslyšel. Neslyšel nic než volání vlastní zvrhlé touhy. Dotěrné ruce zkoumaly chlapcovu hruď…
„Ne…“
Dráždily jemnou, bledou kůži…
„Prosím…prosím!!!“
Nesnesitelná bolest pronikla jeho tělem, zároveň však se jím rozlila nenáviděná rozkoš, jíž se nedokázal ubránit, když dlouhé, štíhlé prsty sevřely jeho rozkrok…
„Ne…NE…NEEEEEEEEEE!!!“

Draco se probudil celý zpocený, tváře mokré od slz. Zprudka se posadil na posteli a divoce oddechoval. Noční můry u něj teď byly na denním pořádku…pozvolna však nabýval přesvědčení, že jestli to nepřestane…jestli ten bláznivý kolotoč brzy neskončí, zblázní se…musí se z toho zbláznit.
On tu není, rozlehlo se chlácholivě chlapcovou myslí. Není tu…hnije v Azkabanu a dá-li Bůh, hned tak se odtamtud nedostane.
Jeho dech se nepatrně zklidnil.
Ale Voldemort tu je. Voldemort tu JE, číhající jako šelma…čekající, až syn splatí otcův dluh…a netrpělivý…
Zabořil hlavu do polštáře a zelenou přikrývku si přetáhl přes ni, schoulený do chvilkového bezpečí své postele…jediného bezpečí, jež mu mohlo být poskytnuto. 
Ještě dlouho hladily milosrdné slzy jeho pobledlé líce, než se jeho dech znovu zklidnil a on byl ukolébán v náruči nevědomí…než jeho ztrápená mysl splynula s poklidnou nocí prostupující Bradavický hrad…

*****

„Obávám se, pane Malfoyi, že při použití štítového zaklínadla, jaké jste nám právě předvedl, by z vás po případném střetu s nepřítelem zbylo zhruba toto,“ protáhl Snape líně a pohodil hlavou směrem k jednomu z odpudivě vyhlížejících obrazů, jimiž po svém nástupu na nové místo „vyzdobil“ učebnu Obrany. Na plátně se červenala jakási krvavá kaše – pozůstatek kouzelníka – neumětela. Profesor se ušklíbl a zahalen vlajícím hábitem jako netopýr odplachtil pryč. 
Draco stiskl čelisti a klouby prstů semknutých kolem hůlky, z níž nešikovně provedené kouzlo vyšlo, mu zbělely, jak pevně ji sevřel. Tohle totiž nebylo v tomto roce zdaleka poprvé. Snape ho poslední dobou sekýroval pravidelně. Občas měl dokonce pocit že víc, než toho zmetka Pottera. Jistě, na rozdíl od něj Draco nemusel trpět ponižování před celou třídou…naopak, Snape si dával záležet, aby se jeho protivné peskování nedoneslo k nepovolaným uším…i tak to ale pro Draca bylo krajně nepříjemné. Cokoli, co na hodinách předvedl, nebylo profesorovi dost dobré. 
Samozřejmě, pomyslel si vztekle, s protekcí je konec, teď když tatíček bručí v Azkabanu. Jeho hruď se při té myšlence podivně sevřela. Přelétl učebnu očima, jakoby se bál, že to snad na něm někdo zpozoroval…a jeho pohled ulpěl na Potterovi, který právě suverénně metal štítová kouzla proti Weasleymu. To ho rozzuřilo ještě víc a při dalším pokusu bylo jeho zaklínadlo natolik intenzivní, že odmrštilo nepřipraveného Goyla několik metrů vzdušnou čarou…bohužel rovnou proti katedře, za kterou se Snape mezitím stihl posadit, aby doopravil jakési písemky.
Goyle dopadl na katedru celou svou vahou a smetl přitom lahvičku s inkoustem přímo do Snapeova klína. Všeobecné hihňání, které se rozlehlo učebnou, ovšem rázem utichlo, když se Snape s očima planoucíma hněvem vymrštil ze židle a probodl třídu rozzuřeným pohledem, který – opět – pomalu sklouzl k Dracovi. 
„Ven!“ sykl Snape sotva slyšitelně, v nastalém hrobovém tichu ho však nebylo možné přeslechnout. Draco nečekal ani minutu, sebral svoje věci a nasupeně odkráčel. Koutkem oka stačil zachytit Potterův přihlouplý úsměv. Naštěstí nebyl sám. Profesorův nebezpečně tichý šepot znovu naplnil učebnu, až z toho mrazilo v zádech:
„Máte pocit, že je tady něco k smíchu, Pottere?“
„Ne, pane,“ zněla opovržlivá odpověď. Chlapcův pohled přitom ulpěl na inkoustové skvrně na Snapeových kalhotách.
„Srážím Nebelvíru deset bodů,“ zavrčel profesor v odpověď a mávnutím hůlky skvrnu odstranil.

Chodbou ve druhém patře se nesla ozvěna rázných kroků. Zuřil. Vzteky se mu dělaly mžitky před očima. Šel sem zcela automaticky, jako tento rok už tolikrát, a stejně bezmyšlenkovitě, jako tehdy, když se tu ocitl poprvé. Dveře umývárny se za ním zavřely s hlasitým prásknutím. Duch Ufňukané Uršuly, přízračně se vznášející nad jednou z kabinek, leknutím vyjekl. Nevšímal si toho. Sesunul se podél zdi k zemi a bezradně zabořil hlavu do dlaní. 
„Ááááách,“ vydechla Uršula napůl starostlivě, napůl potěšeně, „já věděla, že zase přijdeš!“
Nenápadně se uculila a pomalu se snesla k němu. „Copak se stalo tentokrát?“
Neodpověděl. Zprudka oddechoval a třásl se vzteky. 
„Draco…“
„NENÁVIDÍM HO!!!“ Chlapcův hlas se dunivě rozlehl umývárnou. Ignoroval Uršulu, jež sebou znovu trhla v úleku a začal ze sebe chrlit strasti posledních dní: „Ten IDIOT Snape! Právě ze mě udělal před třídou blbce! Co si o sobě vůbec myslí?! Jistě, myslí si, že má všechny pod palcem…že má ve všem jasno, pan agent…a přitom neví vůbec NIC! A já ho nenechám, aby ten svůj dlouhý nos strkal do mých záležitostí! Já mu ještě ukážu! Všem…“ v tom okamžiku se mu zlomil hlas. Znovu zabořil hlavu do dlaní. Nedokázal déle zadržet slzy. Uršulin duch ho chápavě pohladil po rameni - alespoň se o to pokusila – a když jím její ruka jen prošla a on nijak nereagoval, soucitně zašeptala: „Ó, Draco…“
„Je…je jako všichni…“ soptil plavovlasý chlapec mezi vzlyky, „on…on…byl jsem pro něj jen…protekční spratek…zhýčkané děcko svého vlivného otce!“ To poslední slovo vyslovil s obzvláštním odporem. „Teď…teď, když je pod zámkem…SNAPE JE PARCHANT!!! Parchant, který se chce za každou cenu ukázat v nejlepším světle v očích Pána Zla! A já jsem si myslel, že stojí při mně…myslel jsem, že…že…“
„Co sis myslel, Draco?“
„MYSLEL JSEM, ŽE MĚ MÁ RÁD!!!“ rozezněl se místností jeho zoufalý výkřik. „Je to koneckonců můj kmotr…“
„Ach…“ vydechla Uršula duchapřítomně, „to jsem nevěděla…“
„Nikdo to neví…“ zašeptal sotva slyšitelně. „Otec ho o to kdysi požádal…oni…oni nebyli přátelé v pravém slova smyslu. Vím, že ho Snape neměl nikdy v lásce…ale přijal to, jako…jako otcův…já vlastně netuším proč…“
„A ty…tys ho měl rád, Draco? Myslím profesora Snapea…“ pípl duch. Dracovy oči se znovu zalily slzami. 
„Já…já…on…tvářil se vždycky tak chápavě…pomáhal mi, byl…já jsem myslel, že mi rozumí…doufal jsem…že to všechno není jen kvůli otci…všechno vždycky bylo jen kvůli otci! Co chtěl otec, muselo být…můj otecmůj otec…“ V chlapcově pohledu se náhle zračila čirá nenávist. „Všichni věděli, co je zač…“ sykl s odporem, „A NIKDO S TÍM NIC NEUDĚLAL!“ 
„Ty můj chudáčku!“ zaúpěla Uršula a znovu „hladila“ jeho plavé vlasy průhlednýma rukama. „Ale já tě chápu…já ti rozumím…taky jsem tu pořád sama, víš? Draco… A když jsem ještě byla…ach, však víš…moje máma…“
Draco ducha neposlouchal. Chodil sem jednoduše proto, že nikam jinam jít nemohl. Neměl k ukvílené brýlaté Uršule žádný vztah, potřeboval zkrátka s někým mluvit. Potřeboval to všechno ze sebe dostat. Nedokázal to nést sám…nemohl…
Nevnímal téměř nic z Uršulina srdceryvného monologu. Hlavu měl plnou vlastních problémů. Zoufale si přál, aby mohl Snapea nenávidět alespoň z poloviny tak, jak to před chvílí zakřičel…jak se sám sebe snažil přesvědčit, že ho nenávidí… Nebyla to pravda. Severus Snape byl dosud pro Draca snad nejdůležitější osobou … nejvyhledávanější … nejmilovanější…
NE! okřikl se v duchu. Nenáviděl pocity, jaké v něm Snape probouzel. To svírání a bušení v hrudi, kdykoli ho viděl…mravenčení v zádech…žádostivost prostupující jeho slabinami…a zároveň bezpečí, jež u něj doufal najít. U něj…v teple náruče jediného muže, který kdy dokázal mít navrch nad jeho otcem…jediného, který kdy získal Dracův obdiv, Dracovu touhu i jeho ublíženou duši…
Není o nic lepší než ostatní, blesklo chlapci hlavou…a to uvědomění zabolelo mnohem víc, než by býval čekal. Hluboko uvnitř tomu odmítal uvěřit. Odmítal přijmout fakt, že je Snape slaboch, že jakákoli jejich blízkost byla kdy zapříčiněna jen vlivem jeho otce...vždyť Snape neměl důvod se ho bát…naopak byl jediným, kdo arogantního aristokrata dokázal usadit…vedle Voldemorta, samozřejmě…
Voldemort…Voldemort! To jméno ho pronásledovalo jako stín, vpálené do jeho mysli stejně, jako Znamení Zla do předloktí. Nenáviděl ho z hloubi duše. Voldemort byl dalším dílem mozaiky bolesti v Dracově životě. Týral ho…vyhrožoval…žádal a bral, ale nic nedával…stejně jako jeho otec… jen Dracovu ložnici nahradil Terrabil, zlověstně vyhlížející ostré zuby kobří hlavy na otcově vycházkové holi výhružky smrtí, touhu po mladičkém těle, touha po vraždě…po vraždě Albuse Brumbála, ach bože! Jak? Jak by se mu kdy mohlo podařit uspět???

*****

Severus zívl. Pohodlně usazený v křesle ve své pracovně zíral už přes dvě hodiny do jakési knihy. Nebyl však s to soustředit se na ni. Jeho myšlenky se neustále vracely k Dracu Malfoyovi. Snad byl na něj ten den až příliš tvrdý. A k čertu, kdyby jen dnes… 
Ale on musel…musel toho chlapce…co vlastně? Vychovávat? Připravovat na nejhorší? Týrat svými krutými poznámkami, aby zakryl, že mu na něm a na jeho životě, na jeho bezpečí, záleží víc, než si byl sám ochoten připustit? Měl ho snad hýčkat, a pak předhodit Voldemortovi nepřipraveného, slabého, neschopného? Nepřežil by ani týden…
Zaklapl knihu, odložil ji a namísto ní sáhl po dopisu, který mu při snídani doručil velký šedý výr. Uhlově černé oči se ten den snad už po desáté rozletěly po tom kusu pergamenu, jehož vinou byl dnes podrážděnější než jindy:

Drahý Severusi,
vím, že bych Ti neměla psát… Nemohu si ale pomoci.
Neuplyne minuta, abych na to všechno nemyslela…
abych netrnula v hrůze z obav o život svého syna!
Jsem Ti vděčná za všechno, cos pro Draca i pro mne 
udělal nebo uděláš…snad nejen pod tíhou slibu, jímž
jsi mi zavázán.
Vkládám do Tebe veškeré své naděje, Severusi! Dávej
na Draca – a na sebe také – pozor, a kdyby se cokoli
dělo, dej mi ihned vědět!

S láskou Narcissa

Severuse napadlo, že kdyby se cokoli dělo, Narcissa Malfoyová se o tom v žádném případě dozvědět nesmí, jelikož poslední, co potřeboval, bylo, aby se definitivně zhroutila a on musel nést odpovědnost ještě za ni. Nechápal, co tím dopisem vlastně sledovala…chtěla mu snad připomenout jeho povinnosti? Jakoby na to sám nemyslel dnem i nocí…jakoby vůbec potřeboval Nezrušitelný Slib, titul kmotra nebo něčí slzy, aby se cítil vůči tomu chlapci zavázán! Jakoby měl Brumbál pravdu, když se domníval, že byl ke složení přísahy vlastně donucen, aby tak prokázal loajalitu vůči Voldemortovi. Jakoby necítil přirozenou potřebu Draca chránit…
Bylo tak zoufale málo věcí, které ještě dokázaly vyvolat v Severusovi nějaké emoce… Draco Malfoy byl podivnou směsicí jich všech. Částečně v něm spatřoval sebe sama v dobách, kdy musel rozhodnout o své budoucnosti…brzy...příliš brzy… 
A částečně mu Dracovo vzezření připomínalo člověka, který do jeho života zasáhl způsobem, jakým to po něm nedovolil už nikdy…nikomu… 
Člověka, pod jehož vlivem tehdy před lety učinil své definitivní rozhodnutí…pod jehož vlivem se předhodil šelmě jako lákavý kus krvavého masa. 
Zarazil se. Bylo to skutečně jen jím? Nebo tu sehrávala významnou roli část jeho přirozenosti? Mohl snad tehdy jinak? Byl, kým byl. Neobyčejně nadaným studentem. Pronásledovanou zvěří. Schránkou plnou krutých vzpomínek. Žádaným zbožím…a nejen v očích mága, jež stál tehdy na samém počátku své zrůdné cesty. Byl zbožňovanou hračkou…jeho hračkou… Byl však především člověkem…a ať se tu skutečnost snažil v sobě potlačit sebevíc, jako člověk cítil a jako člověk měl své potřeby…své touhy. Ty, jež mu byly od dětství upírány. A kam jinam měl za nimi jít? Koho měl následovat, když ne jediného člověka, ochotného mu veškeré strádání „vynahradit“? Ano, on byl jediným, na kom mu tehdy záleželo. Lucius Malfoy…
Severus si živě vzpomínal na jejich první setkání. Okouzlující…lepší přídomek pro Luciuse neexistoval. Vždy elegantní, sebevědomý, vždy v centru pozornosti, získávající vše, po čem toužil…všechno… Lucius Malfoy- dokonalý. Lucius Malfoy-vítěz. Lucius Malfoy- přítel…jak nadšené bylo to hloupoučké štěně, jakým Severus tehdy byl, takovou nabídkou!

„’Nejtajnější zákoutí magie‘…ta je krásná, Luciusi!“
„Když má můj malý přítel narozeniny…“
„Děkuju ti!“
„Není zač…zasloužíš si to…“

„Je mi teprve patnáct!“
„Ale máš neobyčejné schopnosti…a on to ví…“
„Já…já nevím, Luciusi…“
„Nebuď hlupáček… Chceš přece, aby tě ti nebelvírští zmetci nechali být? Chceš uznání? 
Moc? ON ti to nabízí, a taková nabídka se neodmítá! Přece si to zasloužíš…“

„Co to děláš? Počkej, to…“
„Ale no tak, nebraň se tomu! Zasloužíš si trochu něhy, Severusi…“

„Ty podrazácký PARCHANTE!“
„Potřeboval jsi vyléčit z té své naivity, zlatíčko. Jednou mi za to poděkuješ. Je načase 
vyrůst…“
„NESAHEJ NA MĚ!!!“
„Tady rozhoduji JÁ, na to nezapomínej!“
„Pusť…to bolí!“
„Ještě nevíš, co je bolest. Je načase ti to ukázat. Tohle si zasloužíš, miláčku…za tu svoji drzost, slyšíš? ZASLOUŽÍŠ SI TO!!!

Severus se nevědomky otřásl. Ještě pořád...pořád byly vzpomínky na Luciuse tak intenzivní…
Vlastně se nebylo čemu divit.
Lucius byl prvním člověkem, na něhož se Severus upnul. Prvním, kterého měl rád, když ho starší chlapec vzal pod svá ochranná křídla, povzbuzoval a zahrnoval svou pozorností i drobnými dárky (jak jen ho tehdy mohlo napadnou hledat za tím víc než Luciusovu takzvanou dobrosrdečnost?).
Prvním, po kterém toužil, když ho tehdy na Terrabilu zahrnoval něžnými dotyky, když laskal jeho mladičké, nezkušené tělo a tím je přiváděl k šílenství, když jeho bledou tvář obdařoval drobnými polibky na dobrou noc (a ani tehdy Severuse nenapadlo, kolik sebeovládání za tím vším vězí, kolik čiré zištnosti a perverzního chtíče, kolik chladné, tak typické malfoyské trpělivosti při postupném dobývání vytouženého).
Prvním a posledním, koho Severus kdy miloval, odhodlaný následovat ho třeba do horoucích pekel. Koneckonců…udělal to…a to byl konec. Totiž…téměř konec. Potřeby Lorda Voldemorta byly uspokojeny dostatečně, ale Luciusovy vlastní?
Zdaleka ne prvním, kterého Severus nenáviděl…ovšem prvním, který mu způsobil bolest takových rozměrů. A nebyla to bolest zbitého a rozechvělého těla brutálně znásilněného chlapce, co v té potemnělé komnatě tehdy vnímal tak intenzivně. Tahle bolest vycházela odkudsi z hloubi jeho samého a byla horší než cokoli, co do té doby zažil. V ní se vzpomínky na jeho otce, Jamese Pottera či Siriuse Blacka rozplývaly jako cosi zcela bezvýznamného…

Severus si povzdechl a nalil si pořádnou míru skotské whisky, jež mu ve chvílích, jakou byla tato, bývala jedinou oporou. Dopřál si několik doušků a, stále usazený ve svém majestátném křesle, zvrátil hlavu dozadu a nechal svá únavou ztěžklá víčka klesnout.

*****

Říjen vystřídal listopad a listopad prosinec. Bradavičtí studenti vyměnili letní hábity za zimní a školní pozemky zahalila bílá sněhová pokrývka.
Draco, pohublý a bledší než obvykle, stál opřený o cimbuří Astronomické věže, přivíraje vodově šedé oči před odlesky slunce od té zářivé bělosti hluboko pod ním. Chodíval sem poslední dobou často. Měl rád to ticho a klid, rušené jen občasným závanem větru, příliš slabým, než aby chlapce přiměl odejít, ale dost silným, aby „pohladil" jeho plavé vlasy… Draco mu byl vděčný…
Přejížděl pohledem zdánlivě nekonečnou bílou plochu. Nemohl od ní odtrhnout oči, fascinovaný tou téměř panenskou čistotou, nedotčeností…nevinností… Zoufale si přál, aby jeho duše - když už ne jeho tělo - byla také taková. Dobře však věděl, že není…a nebude.
Vzpomněl si na matku. Měl by jí napsat. Ale co? Drahá matko, mám se zatraceně špatně? Trávím hodiny a hodiny snahou plnit příkazy Toho-kdo-mi-ničí-život, ovšem, jak se zdá, zcela zbytečně? Nemám chuť k jídlu, nemůžu spát? Líbám tě, Draco. PS - Pozdrav ode mne otce, až za ním budeš posílat sovu do Azkabanu.
Ne. Tu poslední větu by si odpustil. Kvůli matce…
V hlavě mu začaly vířit vzpomínky. Matčin úsměv, její zpěv. Její přívětivá náruč, hlazení a polibky na dobrou noc, kdysi dávno, příliš dávno… A jiné dotyky, jiné polibky…nevítané…nenáviděné…ty jakoby tu byly pořád, jakoby se jich nikdy nemohl zbavit…smýt je…zapomenout…
Vždyť to věděla, pomyslel si trpce. Musela to vědět…byla zkrátka příliš slabá. Příliš vyděšená. Nevědomky sevřel ruce v pěst. Já nesmím. Nesmím být jako ona.
Otočil se a rychlým krokem opouštěl nejvyšší věž hradu. Musel najít Crabbeho a Goyla. Potřeboval krýt, až bude v Komnatě.

*****

Severus měl co dělat, aby se ovládl. Být doslova dovlečen na ten přihlouplý večírek, to byla jedna věc…relativně snesitelná, za předpokladu, že si tu někde v koutě dá dvě, tři skotské a vytratí se, jak jen to bude možné. Ovšem být nucen poslouchat Křiklanovy chvalozpěvy na adresu toho malého zmetka Pottera a moci přitom jen tiše skřípat zuby, to bylo příliš. Severuse upřímně zajímalo, kde se v něm ten údajný ojedinělý talent mohl asi tak vzít? Za předpokladu, že mu Křiklan přespříliš a okatě nenadržuje (což na druhou stranu bylo taky docela dobře možné), musela v tom zase vězet nějaká nepravost. Žluč v něm kypěla a přísahal si, že tentokrát to tak nenechá. Udržet si kamenný výraz ve tváři, když Křiklan vyřvával své Potteří ódy do okolí, ho stálo téměř nadlidské úsilí.
„No, zkrátka – v lektvarech je hotovým mistrem. A – připomeňte mi, jaké další předměty studujete, Harry," dožadoval se sádelnatý muž a jeho kulatý obličej zbrunátněl ještě víc. Potter se nadmul a začal odříkávat jako básničku:
„Obranu proti černé magii, kouzelné formule, přeměňování, bylinkářství…"
„Zkrátka všechny předměty, které musí ovládat bystrozor," neovládl se Severus a skočil mu do řeči s neskrývaným posměchem v hlase.
„No ano, vždyť se také chci stát bystrozorem," odsekl ten spratek vzdorovitě, a okamžitě se dočkal tlouštíkovy podpory:
„A budeš nepochybně vynikající bystrozor!"
„Já nemyslím, že bys měl být bystrozorem, Harry," vložila se do rozhovoru Potterova potřeštěná partnerka. „Bystrozorové se podíleli na Rotfangově spiknutí, myslela jsem – tohle přece ví každý. Pokoušejí se zlikvidovat ministerstvo kouzel zevnitř, využívají k tomu černé magie v kombinaci se zánětem dásní…"
Následoval výbuch smíchu a Severus obrátil oči v sloup. Zrovna ho napadlo, že takhle nějak by mohlo vypadat peklo, když jeho pohled ulpěl na právě přicházejícím Filchovi, který k nim za ucho vlekl – v Severusovi hrklo – Draca Malfoye.
„Pane profesore," zasípěl Filch směrem ke Křiklanovi, „tohohle kluka jsem načapal, jak se potuluje nahoře v chodbě. Tvrdí, že jste ho pozval na večírek a že se zdržel, takže se sem vypravil pozdě. Opravdu jste mu poslal pozvánku?"
Severuse polilo horko. Věděl velice dobře, že Draco mezi Křiklanovy oblíbence – a tudíž mezi pozvané – rozhodně nepatří. Ostatně, chlapec to potvrdil hned vzápětí.
„No dobře, tak jsem nebyl pozvaný," vyprskl a rozzuřeně se vymanil z Filchova sevření. „Chtěl jsem se sem vetřít bez pozvání, už jste spokojený?"
„Ne, to nejsem!" sípal školník, byť jeho výraz svědčil o opaku. „Jste v pěkném maléru, to vám povím! Neříkal vám snad ředitel, že noční toulky po chodbách jsou zakázané, pokud nemáte povolení? Co vy na to?"
„To je v pořádku, Argusi, docela v pořádku," zarazil ho Křiklan. „Jsou Vánoce a chtít se podívat na večírek, to není žádný zločin. Výjimečně pro jednou zapomeneme na všechny tresty. Můžete tu zůstat, Draco."
Evidentně zklamaný školník se odšoural pryč. Severus však nespouštěl z Draca oči. Bylo mu jasné, že je načase promluvit tomu chlapci do duše, a to neodkladně. Počkal, až s falešnou vděčností vyjádří Křiklanovi své díky, načež tiše, ale zřetelně prohlásil: „Rád bych si s vámi promluvil, Draco."
„No tak, Severusi," škytl znovu Křiklan, „ jsou přece Vánoce, nebuďte na něj tak tvrdý – „
„Jsem ředitelem jeho koleje a sám rozhodnu o tom, jak tvrdý nebo naopak měkký na něj mám být," odbyl ho Severus stroze a znovu probodl chlapce pohledem: „Pojďte se mnou, Draco."

O pár minut později stáli naproti sobě v potemnělé prázdné třídě a…hádali se. Severus byl Dracovými reakcemi poněkud zaskočen. Bylo to vůbec poprvé, kdy si chlapec troufnul vzdorovat mu takovým způsobem…jakoby se v něm něco zlomilo. Severus doufal, že je to projev onoho odhodlání, které se v něm od začátku roku tak usilovně snažil probudit. Odhodlání vzepřít se a bojovat, nepodlehnout tomu nátlaku…překážkám, jež jsou mu kladeny do cesty na každém kroku, tísni, jež se na něj valí ze všech stran, podlá a žravá jako hyena, lačnící po tom odhodlání, toužící zlomit toho chlapce…ne, nehodlal to dovolit. Nehodlal Draca nechat udělat stejnou chybu, jaké se kdysi sám dopustil. Nechat se ovládnout, zmanipulovat…kýmkoli…je vždy počátkem cesty ke katastrofě. Severus chtěl, aby chlapec bojoval sám za sebe, a až přijde čas, aby byl dost silný pro rozhodnutí…pro všechna rozhodnutí, která bude muset učinit a na nichž bude záviset jeho další život.
Co konkrétně Draco plánuje udělat, aby Voldemortovi vyhověl, Severus nevěděl – byť se usilovně snažil to zjistit. A Draco se o tom tvrdošíjně odmítal zmínit byť jen náznakem.
„Co je to za plán?" dožadoval se už poněkolikáté odpovědi. Bezúspěšně.
„Do toho vám nic není!" trval chlapec na svém.
„Kdybys mi pověděl, o co se pokoušíš, mohl bych ti pomoct – "
„Veškerou pomoc, kterou potřebuju, mám, díky. Nejsem na to sám!"
Severus věděl, že nesmí ztratit trpělivost. Viděl, jak je Draco rozrušený, všímal si, jak je den ze dne pohublejší a bledší, nemohl nevidět tmavé kruhy pod jeho očima. Chápal jeho rozhořčení, mrzelo ho však – ano, skutečně mrzelo, že mu chlapec nedůvěřuje. Že odmítá jeho pomoc…že ho, jak se zdálo, nesnáší…že jím opovrhuje…
„Dnes večer jsi sám rozhodně byl," pronesl tiše, nikoli však jedovatě, „což byla neobyčejná pošetilost – toulat se po chodbách a nemít nikoho před sebou ani za sebou. To jsou zásadní chyby – "
„Byl bych s sebou měl Crabbeho a Goyla, nebýt toho, že jste jim dal školní trest!" vyprskl chlapec. Šedé oči mu plály hněvem.
„Nekřič tolik!" napomenul ho Severus příkře. „Pokud mají tvoji kamarádi Crabbe a Goyle v úmyslu tentokrát u NKÚ z obrany proti černé magii uspět, budou se muset snažit o něco víc, než se momentálně snaží – "
„Co na tom záleží?" sykl Draco. „Obrana proti černé magii…vždyť je to všechno jen legrace, ne, jenom hra? Jakoby zrovna někdo z nás potřeboval před černou magií ochránit – "
„Je to hra životně důležitá pro náš úspěch, Draco!" vyjel na něj Severus. „Kde myslíš, že bych celé ty dlouhé roky byl, kdybych neuměl hrát? Teď mě poslouchej! Počínáš si neopatrně, když se v noci potuluješ po chodbách a necháš se při tom chytit, a pokud se hodláš spoléhat na takové pomocníky, jako jsou Crabbe a Goyle – "
„Nejsou jediní. Mám na své straně i další lidi, lepší, než jsou oni!"
„Tak proč se mi nesvěříš? Já bych pak mohl – "
„Já vím, o co vám jde! Chcete mě připravit o moje zásluhy i o moji slávu!"
V místnosti se na několik vteřin rozhostilo hrobové ticho. Severusův hrudník se sevřel. Tohle si tedy ten pošetilý kluk myslí? Připravit o zásluhy a slávu! Cítil se podivně prázdný.
„Mluvíš jako malé děcko," pronesl po chvíli chladně. „Plně chápu, že tě otcovo zatčení a uvěznění rozrušilo, ale…"
Nedořekl. Draco se vztekle otočil a rázným krokem opustil učebnu, přičemž za sebou nezapomněl řádně prásknout dveřmi. Severus si povzdychl. Nemohl Draca vinit – vždyť mu bylo teprve šestnáct. Na dospělého si jen hrál – přitom sám dobře věděl, že na to nemá.
Severus si přál dostat se k němu blíž…být mu oporou…bože, přál si sevřít toho kluka v náručí a ujistit ho, že je v bezpečí…
Ale třeba o to Draco nestojí. Třeba si to jen namlouvá, protože on sám by si přál, aby tomu tak bylo. Vlastně, proč by to ,k čertu, měl ten chlapec cítit stejně? Proč by měl cítit…
Severus tu myšlenku potlačil dřív, než si mohla dovolit začít příliš bolet. Zhluboka se nadechl a opustil učebnu.

Neviděl, jak Draco běží dlouhou potemnělou chodbou pryč, jakoby chtěl utéct před celým světem. Neviděl, jak se šedé oči znovu zalily slzami bolesti a bezmoci. Neviděl, jak se chlapec sesunul podél kamenné zdi k zemi, sevřel ruce v pěst a pevně stiskl čelisti.
Měl vztek na celý svět, na celý život…měl vztek sám na sebe a především…na Snapea.
Plně chápu, že tě otcovo zatčení a uvěznění rozrušilo! To určitě! Draco se třásl zlostí. Otcovo zatčení a uvěznění bylo to nejlepší, co ho za posledních pár let potkalo, ale co o tom Snape ví? On přece byl jeho přítel!
Stejná svině, vřeštěl jakýsi hlas v jeho hlavě.
Dobře víš, že to není pravda, oponoval mu jiný, docela slabý.
Nezáleží mu na mně! NIKOMU NA MNĚ NEZÁLEŽÍ!
Třeba ano…
VÍM ŽE NE!!!
Draco zabořil hubené prsty do svých plavých vlasů. Jedna jeho část by před pár minutami v té učebně Snapeovi nejraději dala pěstí…ta druhá by se mu vrhla do náruče, objala by ho a už nikdy nepustila.
Už nikdy…ty bastarde…už nikdy bych tě nepustil! Líbal bych ta ústa, co pro mě nemají jediné vlídné slovo…líbal bych tě až k smrti…
Z nějakého důvodu, plné uvědomění si pravdy o tom, kolik pro něho Snape znamená, bolelo víc než cokoli, co doposud zažil. Nemohl mu ale věřit. Nemohl věřit už vůbec nikomu. Byl sám…sám na všechno…a musel tomu čelit…

*****

Snažil se. Zoufale se snažil, jak si předsevzal. Bezúspěšně. Marně. Zbytečně. Jestliže skutečně existoval způsob, jak zpřístupnit Bradavice pro někoho zvenčí, pak on nebyl s to to dokázat. Nemohl. Nemohl! Trávil v té zpropadené komnatě každičkou volnou hodinu, minutu, vteřinu. Pracoval s tím krámem podle Borginových instrukcí – bez úspěchu. Bez sebemenšího náznaku, že by to kdy mohlo fungovat. Přes den vynechával hodiny, v noci, když už padal únavou, připomínal si matčinu tvář a Voldemortovy výhružky. Všechno marně.
Pobledlejší než kdy dřív, vyčerpaný a zoufalý, došoural se znovu do umývárny Ufňukané Uršuly. Tentokrát ducha hodnou chvíli zcela ignoroval a, křečovitě svírající okraj jednoho z umyvadel, nesnažil se už bránit horkým slzám, jež se mu kradly na tvář.
„No tak," chlácholil ho tiše z jedné kabinky Uršulin upištěný hlas. „Nebreč…pověz mi, co ti je…pomůžu ti…"
„Mně nikdo nepomůže," zaštkal Draco, třesoucí se po celém těle. „Nedokážu to…nejde mi to…nebude to fungovat… A jestli to brzy neudělám…říká, že mě zabije…" Zajíkl se, hlasitě polkl, tělem mu projela prudká křeč…potom pomalu zvedl oči k prasklému zrcadlu…a strnul. Kromě vlastní postavy v něm spatřil vyjevenou tvář Harryho Pottera.
Zareagoval zcela automaticky. Během vteřiny vytasil hůlku a vztekle mrštil po brýlatém chlapci prvním zaklínadlem, které ho napadlo. To však o několik centimetrů minulo cíl a roztříštilo nástěnnou lampu. Potter pohotově vyslal své vlastní, navíc neverbální, Draco ho však úspěšně odrazil štítovým kouzlem. Draco pozvedl hůlku k novému útoku.
„Ne! Ne! Nechte toho!" kvílela Ufňukaná Uršula a její nářek nabýval ve vydlážděné umývárně ozvěnou na síle. „Už dost! DOST!"
Třísk! Ozvala se rána a polička za Potterem se rozlétla na kusy. Ten zkusil vyslat jakési kouzlo, které však Draca minulo a namísto něj zasáhlo a rozbilo nádržku za Ufňukanou Uršulou, která se vzápětí rozječela jako siréna.
Kolem dokola se valila voda. Draco viděl Pottera uklouznout a hodlal toho využít. Ve zběsilé touze způsobit mu co největší bolest na něj namířil svou hůlku…Potter však reagoval rychle.
V polovině Dracova „Crucio" proti němu vyslal jakési neznámé zaklínadlo.
„SECTUMSEMPRA!" rozlehlo se umývárnou.
Dracovým tělem projela neuvěřitelná bolest. Jako když udeří neviditelná šavle, vytryskla z jeho obličeje a hrudi krev. Kletba ho navíc odmrštila dozadu a on s hlasitým šplouchnutím dopadl do vody na podlaze. Hůlka mu vyklouzla z bezvládné pravice.
„To ne…to jsem nech.." zaslechl odkudsi z dálky Potterův hlas. Do hrudi jakoby ho bodaly tisíce nožů. Vyděšeně šmátral bledýma rukama po krvácejících ranách. Cítil, jak krev zalévá celé jeho tělo. Cítil v ústech její měděnou pachuť. Začal sebou neovladatelně zmítat v bolestivé křeči.
Ufňukaná Uršula začala vřískat až k prahu hluchoty: „VRAŽDA! VRAŽDA V UMÝVÁRNĚ!!! VRAŽDA!!!"
Draco cítil, jak jeho tělo slábne. Začínala mu být zima. Všechno kolem se propadalo do mlhy. Náhle se rozletěly dveře umývárny…a v příští vteřině…Severus Snape klečel nad ním a…Dracovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co profesor dělá…že se mu snaží pomoci…že se ty příšerné rány zacelují pod dotykem jeho hůlky, a při tom…Severus jakoby zpíval…takovou podivnou, tichou motlitbu…Dracovi došlo, že se nejspíš jedná o nějaké složité zaklínadlo. Přesto…znělo to jako rajská hudba…a s každým slovem, s každou slabikou ta pronikavá bolest ustupovala…vytrácela se…hasla…až nakonec téměř zmizela.
Severus Draca podepřel a jemně mu pomohl vstát.
„Musím vás doprovodit ošetřovnu," řekl, a byl to snad strach, co Draco postřehl v jeho hlase? Strach o něj? „Možná vám zůstanou nějaké jizvy, začnete-li ale okamžitě brát třemdavu, třeba tomu předejdeme…Pojďte…"
Draco cítil, jak ho Severusova silná paže podpírá, aby neupadl, a byl mu za to vděčný…příliš v tu chvíli nedůvěřoval vlastním nohám. Ve dveřích umývárny se profesor zarazil, otočil se a hlasem plným chladného hněvu přikázal Potterovi, aby na něj počkal. Bylo mu jasné, že si to ten zmetek zatraceně odskáče, kupodivu však nepociťoval patřičnou satisfakci.
Severus ho pomalu vedl směrem k ošetřovně. Draco by byl rád šel sám, ale nemohl. Hlava se mu točila a poslední ze čtyř schodišť jednoduše nezvládl. Kdyby ho Severus včas nezachytil, nejspíš by se sesunul na podlahu. Profesor nezaváhal ani chvíli, vsunul pod Draca i druhou paži a chlapcovo tělo se vzneslo do vzduchu. Omámený napůl dozněvy kletby, napůl skutečností, že ho Severus drží v náručí, obtočil mu ruce kolem krku a hlavu si zvolna položil na jeho hruď. Na těch pár okamžiků, než byl donesen na ošetřovnu, Draco zapomněl na celý okolní svět se všemi bolestmi a strastmi.
Na ošetřovně ho Severus opatrně položil na postel a předal do péče madame Pomfreyové, které ve stručnosti vysvětlil, co se stalo. Než odešel, naklonil se k němu a zašeptal, že se vrátí, až bude nahoře hotov s Potterem.
Draco by byl nejradši, kdyby vůbec neodcházel. Najednou veškerá zášť vůči němu ustoupila kamsi do pozadí. Nepřál si nic než to, aby ho Severus znovu vzal do náruče, aby mu znovu šeptem zpíval…aby byl zkrátka s ním.
Nechal madame Pomfreyovou kolem sebe skákat dobrých dvacet minut. Byl nucen podstoupit prohlídku a vypít jakýsi nechutný, nahořklý lektvar. Také byl zbaven vodou a krví nasáklého hábitu a vyfasoval nemocniční pyžamo. Točení hlavy ustoupilo a bolest vnímal už jen sotva znatelně. Zrovna když si říkal, že už by to s tou přehnanou péčí mohlo stačit, dveře ošetřovny se znovu otevřely Severus vplachtil dovnitř jako velký černý netopýr.
„Jak to vypadá?" otázal se madame Pomfreyové.
„Bude v pořádku. Dostal lektvar proti bolesti s pořádnou dávku odvaru z třemhlavy, takže jizvy, pokud mu vůbec nějaké zůstanou, budou sotva znatelné," prohlásila ošetřovatelka znalecky. „Teď by měl mít hlavně klid," dodala spíše už ze zvyku.
„Rád bych si s panem Malfoyem ještě promluvil, Poppy," řekl Severus co možná nejzdvořilejším tónem, s dobrým vědomím toho, jak je ošetřovatelka na návštěvy háklivá. „Koneckonců, za chvíli bude večeře – můžete se jít v klidu najíst, já tu počkám a na pana Malfoye dohlédnu," nabídl.
„No, já –"
„Pomona říkala, že s vámi musí probrat něco ohledně vysazování Tuchořínků na lektvar proti vředům," nedal se Severus odbýt.
„Ach ano, jistě…nu dobrá," uvolila se ošetřovatelka nakonec. „Tak vám děkuji. Za hodinu jsem zpátky."
„Nemusíte vůbec spěchat," podotknul Severus důrazněji, než měl v úmyslu, doufaje, že jeho prosba bude vyslyšena.
Konečně s Dracem osaměli.
„Jak se cítíš?" zeptal se Severus po chvíli ticha.
„Už dobře," hlesl chlapec.
„A po duševní stránce?" povytáhl profesor obočí, přešel k Dracově posteli a opatrně se posadil na její okraj.
„Já…jak to myslíte?"
„Poslouchej mě, Draco. Dobře mě teď poslouchej," naklonil se k němu Severus a jeho černé oči se vpíjely do chlapcových. „To, že jsem byl dnes poblíž, když se stala ta věc v umývárně, nebylo náhodou. A bylo to veliké štěstí…"
Draco se užuž nadechoval k útoku, Severus ho však nepustil ke slovu.
„Řekl jsem poslouchej mě. K čertu, co mi chceš vyčíst? Že tě hlídám? Že ti chci pomoci? Že se tě snažím chránit? Nechceš mi říct, co máš v plánu – dobrá. Jdi si za svými zásluhami a za slávou. Ale nedonutíš mě, rozumíš, nedonutíš mě, abych se o tebe nestaral! Ať se ti to líbí nebo ne, budu tady…budu tady s tebou a pro tebe, dokud…" odmlčel se, „…dokud to bude nutné…"
Draco si zoufale přál, aby těm slovům mohl věřit….v jisté části jeho bytosti však pořád hlodal červ pochybnosti. Bál se. Bál se vlastní zranitelnosti zapříčiněné tím, co ke Snapeovi cítil.
„Už jsem vám řekl, že o to nestojím!" sykl, „Zavázal jste se mé matce, ne mně. O mně tady přece nejde – staráte se jen o sebe – všichni!"
„K čertu s Nezrušitelným Slibem!" vyjel na něj Severus, „Udělal jsem to, protože se mi tvá matka hroutila k nohám! Kdybych ale nepřísahal, nic by se nezměnilo! Ano, měl bych svůj krk oficiálně v bezpečí…přesto bych ho pro tebe nasadil, pokud by to bylo zapotřebí. Ne proto, že musím…ale protože chci…"
Při těch slovech se Draco zachvěl a uhnul pohledem. „Proč?" špitl sotva slyšitelně.
„Jsem tvůj kmotr," odpověděl Severus vyhýbavě po krátkém zaváhání. Netušil, že tím jen přilije líh do ohně.
„Ach tak!" protáhl Draco zhnuseně, „Nejde tedy o slib daný mé matce, ale mému otci, že? Vám je ukradené, co bude se mnou – chcete se blýsknout před ním! Stoupnout v očích Pána Zla, to by byl triumf nad mým otcem! A chránit přitom jeho parchanta – jak šlechetné… Co vám na něm sakra záleží? Je přece ze hry, ne? Je pryč a nevrátí se odtamtud, slyšíte? Nevrátí se odtamtud! Shnije tam a to mu patří! Nic jiného si nezaslouží!" Draco teď už křičel a prsty křečovitě svíral peřinu. „Co vy o něm víte? Jak ho znáte? Jako starého přítele, co? Jako pana aristokrata, se kterým vás baví soutěžit? JDĚTE DO HAJZLU! Nemáte tušení, co je to za zrůdu!!!"
Chlapec se třásl po celém těle a zprudka oddychoval. Klouby prstů na rukou mu zbělely, jak pevně je svíral v pěsti, a jeho šedé oči se naplnily odporem a nenávistí..
„Mám…poměrně jasnou představu…" řekl Severus pomalu, překvapený a zaskočený tím, co právě vyslechl. Na několik vteřin mezi nimi zavládlo ticho. Pak Severus opatrně položil chlapci ruku na rameno. „Draco…" zeptal se jemně, „co ti tvůj otec udělal?"
Draco sebou škubnul a prudce se od něj odvrátil.
„Jděte pryč!" vzlykl, skrývaje hlavu do polštáře. „Slyšíte? Vypadněte!"
Severus cítil, jak se jeho tělem šíří podivný strach – strach z toho, co uslyší, bude-li na chlapce dál naléhat…strach z vlastních, až příliš krutých vzpomínek…strach o Draca a strach z toho, že jestli odejde, ublíží mu tím mnohem víc, než kdyby zůstal.
Naklonil se k němu a položil mu ruku na záda…sotva se ho však dotkl, Draco se mu vysmekl a začal hystericky křičet: „Řekl jsem VYPADNĚTE! Dejte mi sakra pokoj! Nehte mě BÝT!!!" A mlátil přitom kolem sebe rukama. Severus ho s menšími obtížemi chytil za zápěstí. Chlapec se zmítal, se starším kouzelníkem však síly měřit nemohl. „PUSŤTE!" prskal a snažil se Severuse kopnout. Ten si ho k sobě jediným pohybem přitáhl a pevně ho sevřel v náručí.
„Nechte…"
„Šššššš…" šeptal Severus chlácholivě, „tiše…tak už tiše…"
„Ne…" zasípal Draco, ale jeho napětí povolilo.
„Ššššš…už je dobře…"
„Nechte mě... umřít," šeptal Draco plačtivě, „Nechte mě umřít…" a rozvzlykal se do Severusovy hrudi.
„Takhle nemluv…tak nesmíš mluvit, Draco!" Byla to spíš prosba než rozkaz. Severus tiskl chlapce k sobě a jednou rukou hladil jeho jemné vlasy. „Neplač…řekni mi, co se stalo. Důvěřuj mi, Draco…pro jednou. Svěř se mi…"
Několik tlumených vzlyků.
Severus vyčkával.
Záchvěv drobného těla v jeho náručí.
„On…" zalkl se chlapec nakonec, „on mi…ubližoval. Způsobem…jaký ani Azkaban neodčiní. Ani samotné peklo!" následovaly další vzlyky.
„Ššššš," utěšoval ho Severus znovu, tušení toho, co přijde, ho však děsilo.
„Dotýkal se mě…já…nenáviděl jsem to…když jsem pochopil, o co mu jde…a pak jednou…on…on mě…" hlas mu vypověděl službu.
Seveusovu hruď prostoupila palčivá bolest. Objal chlapce ještě pevněji. Obličejem se dotýkal plavých vlasů. Nedokázal zabránit tomu, aby do nich po jeho líci stekla horká slza – jediná…jen jediná…a přesto obsáhla všechno…všechno, čím si on sám musel projít, všechny ty kruté vzpomínky…na muže, jež byl odtud na míle daleko, pod zámkem…a přesto byl tu a jakoby ťal do živého…
„Dělal…dělal to potom už pořád," vydechl Draco po chvíli s podivnou odevzdaností v hlase.
Severus cítil, že je čas nabídnout mu slova útěchy…kde ale měl hledat pro Draca, co dlouhá léta nedokázal najít sám pro sebe?
„Draco…" začal nejistě…a najednou si uvědomil, co mu v životě chybělo a chybí nejvíc…a věděl, že chlapec postrádá totéž. Napadlo ho, že udělá cokoli, aby ho toho pocitu zbavil.
„Mě…mě velice záleží na tom, abys byl šťastný, rozumíš? Záleží mi na tobě…"
Dávno si musel přiznat, že k chlapci chová city mnohem více než otcovské…nikdy by však nedopustil, aby se to dověděl…zvláště ne po tom, co právě vyslechl. Nikdy by mu nedokázal ublížit…ale zároveň ho nechtěl vyděsit. Byl rozhodnutý chránit ho, být mu jakousi náhradou otce…být mu zkrátka nablízku. Spokojí se s tím.
„Chápu…lépe než kdo jiný, že co se stalo, zanechalo po sobě rány příliš hluboké, než aby kdy zmizely…ne, tyhle rány se nehojí tak snadno jako ty z umývárny…Ale vždycky…vždycky je lepší nebýt na to sám…" řekl nakonec.
Cítil, jak se štíhlé tělo v jeho náručí přestalo třást, vnímal Dracovo, teď už klidné, oddychování a také jeho ruce, sevřené okolo svého krku tak pevně, jakoby ho už nikdy nechtěly pustit…jakoby našly dlouho hledanou jistotu a už nikdy se jí nechtěly vzdát.
„Draco," zašeptal, „věříš mi?"
Několik vteřin ticha.
Severus těžce polkl.
„Ano…" ozvalo se konečně, slabě, ale přece.
Severus ho znovu jemně pohladil po vlasech. Přitom si uvědomil, že jeho tělo začíná na chlapcovu přítomnost reagovat. V těsném objetí mohl vnímat Dracovo teplo i jeho jemnou vůni…bylo to až příliš kruté. Jedna jeho část si přála odejít…moci se zklidnit…věděl však, že ho teď nemůže opustit.
Draco se choulil v jeho náručí jako štěně…uvědomoval si, že mu takhle dobře nebylo už velmi, velmi dlouho. Jakoby ze svých beder shodil obrovské, tíživé břemeno. Severusovi na něm záleží…opravdu záleží! Ten pocit byl opojnější než kterýkoli z profesorových lektvarů. Nemluvě o tom, že právě objímal muže, kterého tak dlouhou dobu tajně zbožňoval. Přál si, aby ten okamžik trval věčně. Pootočil hlavu a zabořil obličej do Severusovy hrudi. Zhluboka nasál jeho vůni. Pocítil mravenčení ve slabinách. Najednou ho napadlo, že Severuse zoufale potřebuje…potřebuje ho cítit…víc než teď…blíž…co nejblíže… Přemýšlel, jak by starší kouzelník zareagoval, kdyby ho políbil…Hněval by se? Nebo by měl pochopení? Nebo snad…i něco víc?
Severus ucítil, jak se tělo v jeho náručí pohnulo. Chlapec se trochu odtáhl a podíval se mu zpříma do očí. V tom pohledu bylo něco zvláštního…něco…
Než se nad tím Severus stačil zamyslet, Draco mu vtiskl letmý, ostýchavý polibek.
Severus na chlapce hleděl s nelíčeným překvapením. Jeho srdce se ale divoce rozbušilo. Nebyl si jistý, jak by měl reagovat…zda tím chtěl Draco vyjádřit jen svůj vděk anebo…
Chlapcovy půvabné rty se znovu přitiskly na jeho, tentokrát o něco intenzivněji…a Severus už nezaváhal ani na vteřinu. Přitáhl si Draca co nejblíže a opětoval jeho chtivé polibky, něžně, ale s neskrývanou vášní…tak dlouho potlačovanou vášní…a cítil, jak moc je to vzájemné…
Dracovi unikl tichý sten. Severus ho opatrně položil na postel a sehnul se k němu…náhle však znejistěl. Je Draco skutečně připravený na něco takového po všem, čím si musel projít?
„Draco," zašeptal, „určitě chceš…"
„Není nic, co bych chtěl víc," vzdychl chlapec a přitáhl si Severuse k sobě. Jejich ústa se znovu spojila v dlouhém polibku. Severusovy ruce se pomalu vydaly na průzkum Dracova těla. Jeho štíhlé prsty rozepínaly knoflík po knoflíku chlapcovo pyžamo a teplé dlaně hladily bledou hruď. Hedvábné rty se svezly po útlém krku, aby pak jemně sály obě chlapcovy bradavky. Draco slastně sténal. Jedna Severusova ruka sklouzla dolů a našla Draca plně vzrušeného. Chlapec rozkoší téměř vykřikl, když ho sevřela. Severusovy rty klouzaly pořád níž, k tenké pěšince jemných chloupků na Dracově podbřišku. Ucítil chlapcovy ruce ve svých vlasech, slyšel jeho přerývaný dech… Posunul se ještě o něco níž a opatrně stáhnul Dracovi kalhoty. Měl ho teď před sebou v celé jeho kráse…křehkou, něžnou bytost…tak sladkou, tak lákavou…celou k zulíbání…
Pomalu se posunul mezi chlapcova stehna, hladíce rukama jejich alabastrovou kůži. Draco mu v naléhavě potřebě lehce vyšel boky vstříc. Severus se rozhodl déle ho nedráždit. Jemně obtáhl jazykem celou délku jeho erekce, než ho uchvátil do svých úst. Chlapec se neovladatelně rozvzdychal a Severus mohl cítit jeho jemné zachvění. Znovu a znovu přijímal Draca ve svých ústech, pořád rychleji a intenzivněji, sám potěšený z rozkoše, kterou přinášel zmítajícímu se tělu pod sebou. To se brzy křečovitě prohnulo, jak chlapec dosáhl vrcholu se Severusovým jménem na rtech.
Severus se posunul zpět, aby Draca znovu políbil na rty. Během vášnivého polibku si uvědomil vlastní naléhavou potřebu. Jakoby mu četl myšlenky, vydal se Draco oběma rukama na průzkum jeho těla. Chlapcovy dotyky byly poněkud nezkušené, ale nadmíru příjemné. Severus ho bez přestání hladil a hýčkal…nechtěl, aby, byť jen na kratičký okamžik, ztratil ten pocit bezpečí.
Jedna Dracova ruka zabloudila mezi Severusova stehna. Unikl mu tichý vzdech. Byl by musel proklínat desítky drobných knoflíčků svého kabátce, kdyby neměl po ruce hůlku a jediným mávnutím se šatů nezbavil. Zdálo, se že i Draco je mu vděčný.
Konečně se, nazí, tiskli jeden ke druhému. Severus hladil chlapce po zádech a zahrnoval jeho tvář jemnými polibky. Draco přitlačil svou pánví proti jeho a on s lehkým překvapením zjistil, že je chlapec znovu vzrušený. Jeho vlastní erekce si přitom už téměř bolestivě žádala pozornost.
„Chci tě…" vzdychl Draco, „chci tě cítit…blízko u sebe…v sobě…"
Severus ho naposledy dlouze políbil a pak jemně otočil. Jednou rukou chlapce pevně objal, druhá pomalu sjela po jeho páteři až k pevnému zadečku. Rty se přitom otíral o Dracovu šíji, neboť si nemohl nevšimnout, jakou rozkoš mu tím působí.
Severus přejel prsty přes Dracův vstup. Náhle se zarazil. Znovu sáhl po své hůlce, přičemž se musel trochu odtáhnout. Chlapec nesouhlasně zamručel, poté mu věnoval tázavý pohled.
„Budu potřebovat něco, co udělá věci trochu…snazšími," řekl Severus.
„Snazšími?" otázal se Draco nejistě.
Severusovi došlo, že Lucius se ohleduplností vůči druhým nikdy nezdržoval…ani v tomto směru ne. Přál si, aby to tentokrát bylo pro Draca hezké…tak hezké, jak jen to mohlo být…
„Neboj se," uklidňoval ho, „kdyby se ti cokoli nelíbilo, přestanu…"
Přiložil špičku hůlky ke své dlani a cosi zamumlal. Pak hůlku odložil, znovu chlapce objal a něžně ho políbil na krk.
„Uvolni se," zašeptal do plavých vlasů. Draco poslechl.
Severus začal znovu hladit jeho vstup, tentokrát však Draco cítil na jeho ruce něco jako mast.
Severusovy horké rty se znovu svezly po chlapcově bělostné šíji…a znovu…a ještě… Draco blaženě vzdychl…pak pocítil lehký tlak tam dole. První ze Severusových prstů začal prozkoumávat nové území. Bylo to nezvykle příjemné. Draco nebyl…nebyl na takový přístup zvyklý. Pro vzpomínky tu však nebyl prostor. Severus nahmatal Dracovu uzlinku slasti a jemně na ni přitlačil. Chlapec vykřikl rozkoší i překvapením a sám vyšel Severusově ruce vstříc. Ten tedy k prvnímu prstu opatrně připojil druhý a pomalu jimi uvnitř chlapce pohyboval. Chtěl mít jistotu, že bude Draco dobře připravený…že mu nijak neublíží…
„Víc!" zaprosil chlapec sípavě, tisknouce boky proti němu.
„Trpělivost růže přináší…" usmál se Severus do jeho vlasů, nicméně vyhověl Dracovu přání. Vysunul z něj prsty (znovu nesouhlasné zamručení) a přitiskl se k němu, pevně ho objímaje jednou rukou, zatímco druhá jemně hladila chlapcovy boky.
Oba toužebně zasténali, když do něj vnikl. Chlapec byl tak úzký, tak horký…tak nádherný. Severus si ho nedokázal upírat už ani vteřinu. Začal se v něm pomalu pohybovat, zatímco jeho ruka vyhledala chlapcovu erekci a začala ji zpracovávat.
Draco nedokázal ovládnout vzrušené vzdychy. Cítil se tak plný…a bylo to nádherné. Stočil jednu ruku dozadu kolem Severusova krku a přitáhl si ho k sobě ještě blíž – mohl tak zřetelně slyšet jeho tlumené sténání, které ho přivádělo k šílenství.
Tohle bylo to, po čem tolik toužil – být se Severusem jedno… jediné tělo, jediný celek v naprostém opojení tím okamžikem…všechno ostatní přestalo existovat…
Severusovy pohyby nabývaly na intenzitě. Když se chlapcovo tělo podruhé prohnulo ve slastné křeči, cítil, že sám nevydrží o mnoho déle a po několika rychlých pohybech naplnil Dracovo tělo produktem svého chtíče...nato se na něho vyčerpaně zhroutil, nepřestával ho však něžně hladit a jeho rty znovu vyhledaly tu nádhernou šíji.
Chvíli tak zůstali, čekající, až se jejich dech trochu zklidní. Pak Severus jemně otočil chlapce k sobě a pohladil ho po bledé tváři, jíž zdobil blažený úsměv.
„To bylo…nádherné…" zašeptal chlapec a znovu se schoulil do Severusovy náruče.
Severus se nepatrně pousmál a políbil ho do vlasů.
Na několik okamžiků se mezi nimi rozhostilo ticho. Mlčení znovu prolomil Draco:
„Co bude dál?"
„Dál?" Severus ze zvyku lehce povytáhl obočí.
„Co bude s námi…a s mým…s naším…s Ním," Draco zvolna přejel po Severusově levém předloktí prsty vlastní levé ruky. Doteď se na to nesoustředil…Severus mu nedal příležitost. Nyní však i v chabém osvětlení ošetřovny zřetelně vnímal obrysy jejich Znamení, žhnoucích až dočerna. „Já…mám strach."
„Myslel jsem, že náš vztah jsme si dnes vyjasnili," řekl Severus jemně. „Co jsem řekl, myslel jsem zcela vážně a to platí. Jsem a budu tady pro tebe. Pokud jde o Lorda Voldemorta…" odmlčel se „…platí totéž. Přijdou nelehké okamžiky, Draco. Okamžiky důležitých rozhodnutí…možná vítězství…a možná ztrát… Ale dokud to bude alespoň trochu v mé moci, budu stát při tobě a udělám všechno pro to, abys zvládnul, co zvládnout musíš… Říkal jsi, že mi věříš. Zůstaň při tom, prosím…"
Chlapec se trochu odtáhl a pohlédl Severusovi zpříma do očí. Déja-vu.
„Severusi?" zašeptal.
„Ano?"
„Miluji tě…"
Ta slova byla jako oheň. Žár, který prostoupil celou Severusovu bytost. Zatím příjemně hřál, on však věděl, že ke spálení je odtud jen docela malý krůček. Je to nevyhnutelné…a Severus věděl, že až přijde čas…až ho ten žár požene k vlastnímu zatracení, nebude už prostor pro váhání. Udělá, co udělat musí. Udělá to.
V tu chvíli na tom však nezáleželo.

I guess that this is where we've come to
If you don't want to
Then you don't have to believe me
But I'll be there when you go down
Just so you know now
You're not on your own now
Believe me
What do I have to say?
Maybe I should do
What I have to do
Break free
What ever happens to you, we'll see
But it's also gonna happen to me

Fort Minor, Believe Me – upraveno)

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský