Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: Lilithka
Hlavní postavy: Severus Snape/ Draco Malfoy
Vedlejší pár: Draco Malfoy/ Harry Potter
Shrnutí: Harry Potter porazil Pána Zla. Získal post na ministerstvu a mnoho slávy. I když jeho tajemství jsou temná. Nazývá je otrokem a obětí.
Poznámka: Děkuji Bilkis a Kaldoře.

Otrok a oběť

Část první

Otrok jde do sklepa. Pomalu, s velice výrazným pocitem, že tam nemá co dělat.

Sestupuje schod po schodě a čím dál víc se třese. Ano, právě porušuje zákaz svého pána. Jde do zakázaných míst, porušuje první a základní zákon otroka.

Netuší, co se mu za to stane, ale doufá, že si ho pán cení dost na to, aby ho nenechal zemřít.

Cítí, že s každým ubývajícím centimetrem se mu krátí dech a vstávají chloupky na těle. Chlad jakoby čím dál pevněji svíral jeho srdce. Ale strach zatím necítí... šel sem pevně rozhodnutý zjistit příčinu toho, co se stalo minulý víkend.

Procházel halou okolo dveří do sklepa, docela se těšil na večer. Soboty totiž vždycky patří jen jemu a jeho pánovi. Proto spěchal do ložnice a nejspíš by i přeslechl slabý šramot, kdyby jeho smysly nebyly vycvičeny z dob války.

Zastavil se a ztišil svůj dech. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se.

Kníkání... ano, bylo to kníkání. Tiché a nepravidelné, ale přesto zřetelné. A vycházelo ze zakázaných dveří.

V té chvíli se neodvážil otevřít je, bál se o svůj život a o to, že by mohl být oddělen od svého pána.

Otevřely se samy. Na podlahu haly spadla postava, ovázaná desítkami bílých širokých mašlí. Nesvazovaly, pouze obvazovaly a krášlily tělo. Otrok ho nemohl zařadit přesně, protože mašle zakrývaly i hlavu, nechávaly jen málo místa pro ústa a oči, jejich konce volně visely z pevně uvázaných uzlů.

V tu chvíli ho napadlo, že ten, kdo tohle vázal, byl precizní. S obdivem sledoval práci svého pána - kdo jiný by to asi udělal - a téměř si nevšiml, že se ústa maličko pootevřela.

"Pomoz mi, Severusi!" Ochraptělý hlas... mladý, vláčný, určitě ho kdysi znal.

Nestačil se zeptat na jméno, protože jeho pán přišel. Nespokojenost z čekání na svého otroka se ještě zhoršila tím, že uviděl oběť.

Rozkřičel se na ni, vytáhl hůlku a několika kouzly rozedral mašle na jejích zádech. Po chvilce se objevila krev.

Otrok stál a díval se, jak se kapičky vpíjí do látky, nemohl se nabažit této podívané. I když mu v hlavě zněla otázka, o koho to vlastně jde.

Pán otroka nakonec potrestal také. Přivázal ho k posteli a celou noc si hrál. Ale to nevadilo, otrok byl zvyklý na fyzickou bolest, která naštěstí utišila hněv jeho pána dostatečně. Víc by mu vadilo, kdyby trpěl on.

Ano... to by nesnesl.

Miluje ho.

Nicméně ani to nedokáže zabránit zvědavosti. Otrok cítí, že pánova oběť je důležitá, že ji zná a něco pro něj kdysi znamenala. Povinnost zjistit o koho jde a zvědavost jsou silnější než strach, že se mu něco stane. Navíc si je jistý, že pán ho nezabije, že ho má rád...

Ale pod schody se něco změní.

Jistota odumírá.

Protože sevřené srdce odmítá pracovat a otrok ztrácí půdu pod nohama... zatočí se mu hlava. Upadne a praští se o poslední schod.

Pořád věří, že všechno bude dobré... věří ve svého pána.

*****

"Už našli Snapea?" ptá se Grangerová svého kamaráda stejně jako každý den. A ten jí neurvale odpoví, že ne.

"Harry, proč se do hledání nezapojíš ty? Takový bastard si zaslouží hnít v Azkabanu."

"Samozřejmě, Hermiono, a teď promiň, mám práci!" Rozhodně jí před nosem zabouchne dveře u své kanceláře.

Hledat Snapea! Taková blbost! Proč by to dělal? Někdy má chuť všem těm snaživcům říct, ať mu vlezou na hrb. H-l-u-p-á-č-c-i.

Kdyby věděli, určitě by... co? Do Azkabanu by nejspíš zavřeli jeho. A o to rozhodně nestojí. Dřív, než se pustí do nudné práce, rozevře plánek svého domu a vyřkne zaklínadlo. Objeví se na něm dvě tečky. Jedna je tam, kde být má, ale druhá...

Rozezleně bouchne rukou do stolu.

Ten idiot! Copak ho důrazně nevaroval?! Jestli tam chcípne, tak...? Nic se vlastně nestane. Nebude muset každé ráno odsekávat Hermioně a prostě si pořídí někoho jiného. Nebo povýší svoji oběť na otroka... o nic vlastně nejde. Trochu násilně se uklidní.

Sedne si za stůl, plánek zapečetí a položí vedle brků. Bude pravidelně kontrolovat, jestli jedna z teček nezmizí.

*****

Oběť si už nepamatuje, jak to je dávno. Prostě kdysi měla rodinu, majetek, byla krásná, to ví. Pamatuje si, jak štíhlé prsty matky hladily její tvář. Cosi oběti něžně říkávala.

Nyní leží přivázaná na měkké bílé posteli. I když jsou okolo ní kamenné zdi, není jí zima. Pán místnost zabezpečil různými kouzly a nezapomněl ani na ohřívací. Oběť se tedy pouze nudí.

Kouká do milionkrát prohlíženého stropu a neví, co dělat. Snaží se vzpomínat na minulost, ale vidí jenom prsty své matky. A ještě útržky pobytu zde... ano... zde. Kde bývá tak sám.

Z červených očí mu znovu ukanou slané slzy, ale to nevadí. Nevnímá je.

Snaží se ještě víc zaměřit na teplo té ruky, chladný kroužek skvějící se na jednom prstu, pečlivě ostříhané nehty.

Najednou oči zavře.

Ano... je lepší nevzpomínat.

Část druhá

"Harry, pojď se mnou na oběd."

Jmenovaný sebou rozčarovaně cukne. Neslyšel klepání a právě přemýšlí nad plánkem svého domu. Ani jedna z teček se nepohnula. U oběti se nediví, ta je přivázaná, ale vědomí nenabyl ani otrok. Nemá o něj strach, to ne. Jen si začíná uvědomovat, jak by mu chyběla přítomnost měkkých lesklých vlasů, bystré poznámky, štíhlé nohy...

Ano... otrok by mu chyběl. Ale nemůže si dovolit podrýt svoji autoritu tím, že se vrátí z práce dřív. To by bylo příliš měkké a jako pán si nemůže dovolit tím být. Měkkým. Musí být důsledně tvrdý. *

"Dobře, Hermiono, jdeme."

Podrží kamarádce dveře a vyjdou mezi rušné bystrozorské kóje. Ano, tady sídlí obyčejní bystrozorové, ne ti, co přemohli Pána Zla, jak nezapomenou občas někteří z nich podotknout.

Hermiona pořád o něčem mluví, ale Harry se rozhlíží okolo sebe. Z desítek fotografií na něj shlíží zbylí nenalezení smrtijedi. Malfoyové, Snape, Lestrangeovi, Goylovi... nezbývá jich více než dvacet. Všichni toto číslo považují za necelý úspěch, protože ti nejdůležitější prý pořád utíkají.

Spíš jsou uvelebeni u nějakých bohatých rodin stejně, jako Snape a Draco u něj. Ano, to je pravděpodobnější.

Oba vstupují do přeplněného výtahu.

"Hermiono, co si myslíš, že je s těmi, které jsme ještě nechytili?" Harry se ptá ze zvědavosti a možná i proto, aby se mohl později škodolibě zasmát.

"Myslím, že jsou dávno v zahraničí. Nebo snad někde umřeli a už o nich nikdy neuslyšíme."

"Hermiono... a co když ne. Co když jsou někde mezi námi?"

"To je nesmysl, Harry. Dávno bychom o nich věděli."

Věděli by o nich. O tom, jak šílená Bellatrix podlehla mudlovským pokusům na jejím mozku se dozvěděl jenom náhodou. Stejně tak ví, že mu Draca málem vyfoukl nějaký zazobaný šlechtic z Monaka. Nejspíš vzal zavděk starším Malfoyem, když o mladšího přišel.

Ale tyto úvahy si nechá pro sebe, protože nejsou vůbec důležité.

"Harry, nezdá se ti, že se tady něco škvaří?"

Druhý den palcové titulky hlásají, že Ten-který-zabil-Voldemorta podlehl ve výtahu nezabezpečenému třaskavému skvorejši. To, že šlo o speciálně vyšlechtěný druh mořských želv, neprosáklo veřejně ven. Ale časopisy jako Jinotaj to ví a podají na ministerstvo kouzel žalobu pro nezákonné mutace zvířat.

*****

Otrok otevírá oči. Snaží se proniknout clonou tmy, ale nedaří se mu to.

S úlevou tedy může konstatovat pouze to, že se mu dobře dýchá a nic nesvírá jeho hrudník. To ostatní tak pozitivní není.

Pomalu se zvedne na nohy a opře ruce o schody. Nahmatá další nad tím, kde se mimoděk chytil, a začne postupovat nahoru. Neví, jak daleko je. Na tmu jakoby si jeho oči odmítaly přivyknout. Proto ho nemile překvapí dutý náraz do dveří. Chytí se za hlavu.

Po chvilce, kdy mu přestanou tančit okolo hlavy hvězdičky s kloboučkem, nahmatá kliku. Naděje na to, že se odtud dostane, jsou ale marné.

Ačkoliv to neví, se smrtí jeho Pána se aktivovala bezpečnostní kouzla. Nikdo nemůže do sklepa a ani naopak. Bylo by velice nevítané, kdyby najednou někdo našel post mortem Pánovu oběť. Na to Harry myslel, vždyť jeho práce je nebezpečná.

Otrok si sedne na horní schod a začne se pomalu sunout dolů. Počítá schody, aby příště zase tak hloupě nenarazil hlavou. Příště... je odhodlaný zkoušet to každou chvíli.

Nyní zkusí najít oběť, poradit se s ní.

*****

"Pane... konečně jste přišel, stýskalo se mi."

Oběť otočí hlavu směrem ke dveřím a bezděčně zacuká rukama. Pouta se stáhnou, ale to oběť nevnímá.

"Kdo jste? Kde je pán?!" Melodický sametový hlas se rozčileně chvěje.

Otrok ho poznává... teprve teď, zbaveného všech hloupých mašlí, nahého a ležícího na bílé posteli. Jeho kmotřenec...

"Draco..." Tichý povzdech. Oběť se na otroka nevěřícně dívá.

"Kdo jste?" Zraněný hlas, jaký Severus vídával, když býval Draco malý.

"Severus... nepamatuješ si? Viděl jsi mě minulý týden v hale..."

"Severus? Ne, nepamatuji. Kde je můj pán?" Oběť je unavená z věčného ptaní. Otočí hlavu ke zdi.

"Draco, kdybych věděl, že jsi to ty. Dřív bych přišel, přísahám." Otrok začne rozmotávat uzle na pevných provazech.

"Ale nevěděl jsem to a to mě snad omlouvá. Draco! Podívej se na mě."

Oběť uposlechne tichou prosbu a otočí se k otroku.

"Co si pamatuješ?" Zásadní otázka, která pálí Severuse už několik minut. Nakolik může
svému kmotřenci věřit? Nakolik ho změnil jejich pán?!

"Moje matka měla dlouhé štíhlé prsty. A chladný prstýnek... Dotýkala se mě a utěšovala. Víc nevím."

Severus zastaví pohyb v půlce uzlu.

Moje matka měla dlouhé štíhlé prsty. A chladný prstýnek...

Má právo brát oběti iluze?

Otrok se posadí na zem, cítí, jak se mu znovu zatočila hlava.

Bylo to tu noc, kdy Draco slavil sedmnácté narozeniny. Lucius pozval spoustu vlivných lidí kouzelnického světa, přišel dokonce i ministr a ti z "Brumbálovy strany." Nejspíš ze zvědavosti.

Oslavenec vypadal úžasně, oblečený ve stříbřitě lesklých společenských šatech. Vlasy měl delší, než je nosíval dříve. Mnoho přítomných na něm mohlo nechat oči. Ještě to podporoval jeho smích. Rozdával po celém Malfoy Manor přirozenou pohodu. Zábava byla v plném proudu ještě po půlnoci, kdy odešli rodiče dětí a staříci, co měli všeho tak nějak dost.

Lucius byl na svého syna pyšný. Narcissa se tetelila blahem. Oba dva se potom nezávisle na sobě Severusovi svěřili, že to byl jeden z nejkrásnějších večírků jejich života.

Svítalo, když odešli téměř všichni hosti a začal opravdový soukromý večírek. Draco byl mírně přiopilý a zčervenaly mu tváře. Roztomilost sama.

Narcissa se nenápadně zvedla a vyzvala dámy v místnosti, aby ji následovaly. Odešly tlachat o nějakých hloupostech, všechno měli Malfoyovi starší skvěle naplánované.

Potom přišel on... Ještě nyní se otroku trochu příčí vyslovit jeho jméno. Voldemort.

Zezelenal oheň v největším krbu a stál tam.

Všichni sklonili své tváře k zemi a němě tak vyslovili svoji úctu.

McNair, Crabbe, Goyle, Notte, Malfoy mladší i starší a Snape.

Voldemort se posadil na čestném místě.

"Jsem rád, že jsi mě také pozval, Draco."

"Je mi ctí, že jste přišel, můj Pane."

"Mám pro tebe malý dárek..."

"Pane, to jste nemusel..." Nezapomenutelný a chtivý pohled mladému Malfoyovi vůbec neslušel. Dary Pána Zla byly vždycky nevídané, nepředvídatelné a hlavně nebezpečné. Výzva pro čerstvě dospělého čaroděje.

Voldemort vstal a podíval se přímo na Crabba.

"Crabbe, máš tu čest stát se prvním mužem v dospělém životě jednoho z Malfoyů."

Vzduch získal ocelový nádech, ztěžkl a zhořkl. Draco, nejspíše vlivem alkoholu, udělal nejhorší věc co mohl.

Chtěl utéct.

Chytil ho Lucius, jeho dlouhé štíhlé prsty syna zbavily oblečení a přitlačily břichem na hranu velkého stolu.

Nemohl jsem se dívat, ale musel jsem. Nikdy nezapomenu na výraz v jeho očích, tehdy jsem si řekl, že ho nikdy neopustím. Zachráním. Pocit, že jako špeh odvádím dobrou práci, se roztříštil.

Když ho po všem Lucius pustil, zůstala mu na ruce otlačenina po chladném prstenu rodu Malfoyů.

Zcela nesmrtijedsky jsem sklouzl za ním na podlahu, zakryl vlastním pláštěm jeho znásilněné tělo. Stíral malé kapičky jeho bolesti a bezmocně lapal po dechu.

Ano, dary Pána Zla bývají téměř vždy nezapomenutelné.

Sám jsem se postaral o to, aby Draco zapomněl... stačil jeden správný lektvar.

Sobě jsem ho nedal, nemůžu si dovolit zapomenout...

Vlivem vzpomínky se otrok schoulil do klubíčka. Oběť, zčásti odvázaná, hledí dolů a nechápe.

"Co se stalo, pane?"

Otrok se snaží získat více sil, nadechne se a objeví dávno zapomenuté zásoby na dně svého sebeovládání.

"Vzpomněl jsem si na tvoji matku, Draco..." Lež. Bude mu lhát... Dívat se do šedých očí oběti a říct mu pravdu zatím nedokáže. Třeba potom, až uniknou z téhle divné místnosti. Nebo raději nikdy.

Všichni je nejspíš hledají, tak utečou někam daleko. Klidně i na severní pól, otroku je jedno, kde se bude o oběť starat. Hlavně aby jí vynahradil všechno, co se jí zatím stalo.

Položí si ještě otázku, co mohlo zapříčit, že si vzpomněl. Patrně to bude častým používáním paměťového kouzla. Přes všechnu úctu k nynějšímu pánovi si otrok pamatuje, že nikdy nebyl v zaklínadlech nejlepší.

Omluví se v duchu za tuto hanebnou poznámku, vstane a rozváže zbývající uzly. Oběť je volná.

"Pane, a jaká byla?"

"Měla dlouhé světlé vlasy, stejně jako ty. Byla to hrdá žena, skvěle tě vychovala a starala se o tebe.

"Zemřela?"

"Ano." Oběť nedokáže prolévat slzy za někoho, na koho si nepamatuje.

"Co budeme dělat teď? Kde je můj pán?" Zeptá se místo dalších otázek na rodinu. Otrokovi se uleví.

"Počkáš tady, Draco. Půjdu se podívat, co se stalo. Hlavně se neboj, pán brzy přijde a osvobodí nás."

"Potrestá nás."

"To přece nevadí..."

"Počkám."

Část třetí

Otrok vyjde dosud zavřenými dveřmi. Prochází chodbou v naprosté tmě, jeho oči doopravdy nejsou schopny přivyknout jí. Nepomohou ani otevřené dveře do místnosti s obětí.

Několikrát zakopne. Usoudí, že bezpečnější bude cesta po čtyřech.

Po chvilce nahmatá první schod odspodu. Vyleze přesně tolik stupňů, co si napočítal, a opravdu narazí na dveře. S nadějí najde kliku a zmáčkne. Nic.

Dveře se neotevírají.

Po hmatu se otočí a sedne si na vrchní schod. Je čas, aby něco vymyslel... Vezme si fakta.

Pán tady není, ale to není neobvyklé, bývá v tuto dobu v práci. Až se vrátí, jistě zjistí, že otrok v domě není. Půjde se podívat do sklepa a najde ho tam s obětí.

Takže se není čeho bát.

"Není se čeho bát!" Vykřikne nahlas, aby utišil zvláštní pocit ve svém nitru. Nikdy nebyl zbabělec, ale teď...

Sleze zpět dolů a znovu doleze k oběti. Ta sedí na bílé posteli a napjatě čeká na příchod toho otroka.

Neví, jak by měl cizince oslovit, nepamatuje si, že by ho kdy viděl. I když se ten chová, že ho zná.

Je celý zmatený, protože všechno je jinak, než bývá každý den.

Ráno přijde pán, odváže ho, nechá najíst, dojít si do kouta, sváže. A potom oběť čeká na večer, kdy dostane další porci jídla, dojde si na záchod, je svázána. Občas se pán nespokojí s tímto režimem, vezme si oběť tvrdě a nelítostně. Jindy ji nechá jenom tak ležet několik dní a pouze ji krmí a kouzly čistí. Výjimečně se stalo, že se mohla pohybovat po celé místnosti, to potom škrábala nehty na kameny obrázky, kreslila z malých kapiček potících se zdí písmena, dělala cokoliv, aby se nezbláznila.

Zatím si jako blázen nepřipadá, pouze jako oběť.

Snad za to může to, že bývala sama i dříve, než poznala svého pána.

Do místnosti vstupuje otrok, jde mírně pokrčený, jak se teprve před pár metry zvedl ze země. Nechce, aby oběť věděla, že dveře nejdou otevřít.

"Dveře nejdou otevřít, že?" Takovou otázku otrok nečekal.

"Ano, nejdou. Ale půjdou až se pán vrátí."

"Pán se vrátí a všechno bude zase v pořádku, vím. Vždycky to tak je." Vyslovený axiom z těch slov jenom čiší.

Otrok by si potřeboval znovu zařvat.

"Draco, jak se vlastně máš?" Ne, otroku, větší hloupost jsi nemohl vymyslet! Kde je tvoje inteligence, břitký sarkasmus, nevídaná nechuť ke všem a všemu? Co to z tebe udělal tvůj pán?

Tyto myšlenky jsou v téhle chvíli neúčelné a otrok je brzy přehluší. Celkem jednoduše. Svlékne si svoje skromné oblečení, boty srovná ke dveřím. Lehne na postel a pozve Draca, aby se k němu přitulil. Přikryje je tím, co měl na sobě a zavře oči.

Nejlepší bude čas, než přijde pán, prospat.

***

Oběť vzbudí zima, otroka třes oběti.

"Draco, nemáš tady někde přikrývku?"

"Nemám..."

"Dobře, tak tady počkej, dojdu se podívat, jestli tady někde nejsou nějaké další dveře."

Otrok vstal a zakryl oběť vším, co mají k dispozici.

Přešel ke dveřím, obul se a přemýšlel, jak dlouho mohli spát. Nejistota v jeho nitru stoupá. Pán by měl být celkem určitě doma už dávno.

Neklid.

Otrok za dveřmi vpravo nahmatá zeď a začne okolo ní přecházet. Pomalu ji prohledává. Slyší svůj dech a uvědomí si, že se odráží ode zdí kolem. Z toho pocitu mu stoupne tlak a začne mu tepat v bubíncích.

Zastaví se, aby se uklidnil. Několika nacvičenými nádechy a výdechy se mu to docela povede.

Býval kdysi špeh, hrál s lidmi šachy. Přece se nyní nezalekne obyčejného ticha...

I když je tak strašidelné.

Zažil třeskot odlétajících kouzel, kusů zdí, temnoty. Slyšel smrtelný nářek lidí po desítkách. Všechno je ale lepší, než všepohlcující ticho. A tma, na tu nesmíme zapomenout.

Ruce zkřehlé od chladné zdi si přitiskne na tělo. Bodavé jehličky zimy ho pohltí a otrok se rozklepe. Ztrácí naději?

Znovu se dotkne zdi, jenom špičkami prstů ji začne prohledávat. Snaží se nevnímat, odpoutat se od reality. Vytknout si cíl a jít za ním.

Vzpomene si na tu spoustu bezvýchodných situací, které zažil. V porovnání s tímto se zdají nicotné.

Tak moc se snaží přemýšlet o jiných věcech, až zakopne a svalí se na zem. Ani se nediví, že uvidí hvězdičky, vždyť se praštil do hlavy za necelý den tolikrát! Má sto chutí vykašlat se na prohledávání, vrátit se k oběti a zahřát se alespoň přitisknutím k jejímu tělu... Nemůže.

Vstane a na vratkých nohou prohledává dál. Přejde okolo schodů a podél zdi se vrací zpět. Narazí na roh, po pár metrech na další. Dochází mu, že nic nenajde.

To se mu potvrdí, když uvidí matné světlo vycházející z místnosti oběti.

Vejde tedy zpět, odhodlaný říct něco pozitivního, něco, co by oběť ochránilo před skutečností.

"Nic jste nenašel, že?" Mlčení otroka mluví za vše. "Myslel jsem si to. Pojďte za mnou."

Otrok si vyzuje boty a vrátí se do postele. Palčivě si uvědomuje potřebu tepla, ale stejně tak ví, že nechce oběť zastudit. Je těžké si vybrat, nakonec to nechá na ní. S povzdechem vklouzne do otevřené náruče, vděčný a trochu naměkko. Dlouho pro něj nikdo neudělal něco tak něžného.

"Znal jsem vás, že?" Zeptá se oběť, i když ví, že je to zbytečné.

"Ano, jsem tvůj kmotr, Draco."

"Kmotr?" Nával vzteku zvedne oběti tlak. Kmotr se má postarat, když dítě nikoho jiného nemá. Má ho chránit, podat pomocnou ruku. Nemá dovolit, aby se s ním takhle zacházelo. Ale potom si vzpomene na to, co si pamatuje z pobytu zde.

Našel tady lásku...

Miluje svého pána...

Pocit lásky oběť uklidní a donutí říct, že to přece nevadí.

Pohladí otroka po vlasech.

"Promiň mi všechno, nevěděl jsem, že jsi to tady. Přišel bych si pro tebe."

Otrok si pamatuje, že nebýval tak patetický. Všechno se změnilo s porážkou Voldemorta. Ztratil svůj život, stal se jiným. Ale je za to vděčný, poznal lásku.

Miluje svého pána.

"Potřebujeme se zahřát, Draco."

"Já vím."

"Budu se tě dotýkat jenom za tím účelem, ano?" Otrok nechce víc, opravdu mu stačí jenom rozehřát tělo oběti. Oba to vlastně potřebují.

"Dobře."

Oběť se snaží nevnímat moc všechny ty doteky. Leží a nechá se hladit. Jeho pán mu říkal, že má křičet slastí, když se ho dotýká.

Ale to nikdy neuměl, jestli si dobře vzpomíná.

"Možná byste neměl... mám strach."

"Draco, nevím jak jinak tě zahřát..."

"Tak dobře, pokračujte."

Otrok našel nové zalíbení v hlazení mladého těla. Ano, přitahovalo ho už oblečené pouze do spousty bílých mašlí. Ale to ještě nevěděl, že jde o Draca.

Hodí všechny starosti za hlavu, tak jak byl učen několik let svým pánem. S požitkem se pustí do hlazení porcelánového těla. Cítí primitivní erekci a touhu.

Oběť se začíná klepat úzkostí. Cítí v sobě bublat nenávist. Tohle přece není správné! To se nedělá!

Vlna hnusu mu zvedne žaludek a začne tiše štkát.

"Prosím, ne! Dost."

Otrok nevnímá prosby. Místo aby pustil mladé tělo, chytí ho za ruce a lehne si na něj. Kolenem roztáhne nohy oběti a jazykem obkrouží jednu malou bradavku.

Zdvíhá se v něm velká žádost... ne, takovou nepoznal ani s pánem! A jestli se jeho nejhorší domněnky potvrdí a pán zemřel, oni zůstali tady dole zavření na věky.

Nebezpečná myšlenka, která mu dovoluje dělat co chce. Jeho Dracovi se to přece musí líbit stejně jako jemu!

Severus labužnicky vsaje druhou bradavku. Draco se prohne odporem, ale ještě tím podpoří Severusovu chuť na něj. Omylem se dotkl svým klínem jeho.

"Ano, Draco, moc tě chci... Jsem rád, že ty mě taky." Jemně šeptaná slova vášně se nesou bílou místností...

Severus pustí Dracovy ruce a na svých se vzepře. Je šťastný domnělým vítězstvím.

Draco svými dlaněmi obtočí krk kmotra a vymámí z něj překvapený vzdech. Rozšířené oči dávají znát úbytek kyslíku už po chviličce. Severus lapá po dechu tak šíleně, až si prokousne jazyk. Rudá krev steče na alabastrové tělo, vytvoří si cestičku až k pupíku.

Poslední objetí otroka a oběti je ve znamení smrti jednoho z nich. Oběti se nelíbí tíha mrtvého těla. Setřese ji na zem.

Schoulí se do klubíčka, vysílená, s rudou značkou na svém těle.

Usne a doufá, že se už nikdy nevzbudí.

***

Po několika letech dům pronajali jedné šťastné kouzelnické rodince. Brzy poznala, jak je štěstí pomíjivé. Dveře do sklepů se nemají otevírat...

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský