Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape; Livie Livreyová
Shrnutí: Jedno přísloví praví " kleveta je uhel, nespálí-li, aspoň ušpiní." A co teprve když je vaše pověst už dosti pošramocená. Je ještě spravedlnost nebo bude hlas lidu silnější?
Poznámka: Děkuji PenelopěW za korekturu
Dopsáno v roce 2004

Past

Na břehu jezera se převalovala mlha. Hladina byla jedno velké zrcadlo. Zmrzlý sníh se třpytil v těch několika málo paprscích zimního slunce. Stromy bez listí se prohýbaly pod tíhou sněhu připomínajíc obludné pařáty. Ledový vítr se proháněl větvemi a skučel jako nějaký druh bestie. Podivné místo na schůzku. A přece. Dvě postavy kráčely v tom nečase po cestě. Sníh jim křupal pod nohama. Zdálo se jako by je proti ledovému větru chránila jakási neviditelná bariéra. Byli zachumláni do huňatých plášťů, kterými za sebou umetali cestu. Jedním z nich byla žena.
„ Jsi šílená, naprosto šílená.“
„ A ty jsi zbabělec. Byly doby, kdy by tě za to usmýkali koňmi.“
„ Zbytečně riskuješ. Povídám ti, abys se od něj držela dál.“
„ Vždycky jsi z něj byl strachy celý rozklepaný!“
„ Neznáš ho ani z desetiny tak jako já! Nezahrávej si s ním.“
„ Ty jsi byl vždycky intrikán. Něco na někoho nastražit nebo pomluvit to jo, ale umazat si ruce to ne. Jak my dva můžeme mít stejného otce, to prostě nechápu. Ale co. Stejně je už pozdě.“
„ Co jsi udělala?!“
„ Co musím. On čeká, nemůžeš ho zklamat.“
„ Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš.“
„ Rozumím víc než ty. Je to hanba. Ale vše je už zařízeno. Setkám se s ním.“
„ Pokud selžeš, neudělám pro tvou záchranu nic. Vše popřu.“
„ To je mi jasné. Neboj, nikdo se nedozví, že jsem tvá sestra.“
„ Stejně si šílená.“
„ Oddaná. To je rozdíl.“
„ Vážně si myslíš, že tě poslechne?“
„ Každý má své slabiny.“
„ On ne.“
„ Je to muž a žije sám. To je jeho slabina.“
„ Nemysli si, že ho dostaneš do postele a on ti pak snese modré z nebe.“
„ Proč? Je na kluky nebo mu dole něco chybí?“
„ Jen si z toho dělej legraci!“
„ Nemáš ani potuchy, co mám v plánu, tak mlč!“
„ Dělej si, co chceš. Ale nečekej mojí pomoc. Už mě nevyhledávej a nepiš mi. Neznáme se, jasné!?“
„ Naprosto.“

„ Longbottome!“
Provinilec se přikrčil v lavici a rozklepal se strachy. Harry s Ronem se snažili zachránit situaci jak se dalo. Nebylo to ovšem nic platné. Lektvar se rozléval po lavici a vše, na co se tekutina dostala, mizelo. Snape znechuceně sledoval jak lavice, kotlík a další věci včetně prstů pana Longbottoma a jeho brašny podléhají účinkům lektvaru. Nevillův lektvar neviditelnosti evidentně fungoval skvěle, což ovšem profesora nijak nenadchlo.
„ Jak vás vůbec mohli na tuhle školu přijmout, to je mi záhadou. Jste inteligentní jak malované sáňky, Longbottome.“
Zmijozel se škodolibě křenil.
„ Vaše IQ je tak nízko, že nejde ani zachytit.“
Malfoy na Nevilla za Snapeovými zády dělal jednoznačná, provokativní gesta. Ron mu pohrozil pěstí.
„ Bavíte se dobře, pane Weasley?!“ štěkl na něj Snape.
Ten jen zavrtěl hlavou a napadlo ho, že Snape vidí snad i dozadu.
„ Už jste asi dlouho neměl školní trest, že? Možná vám to chybí?“
„ Ne, pane,“ špitl v naději, že Snapea přesvědčí o své bezvýznamnosti a unikne trestu.
„ Dnes večer se dostavíte do mého kabinetu. Mám pro vás práci.“
Ron si povzdechl. Neušel tomu.
„ A pokud jde o vás, Longbottome, měl bych vás tak nechat.“
Neville popotáhl. Snape se chvíli tvářil, že to opravdu udělá. Pak ale mávnutím hůlky kouzlo zrušil. Harry si s úlevou uklidil svojí znovu nalezenou hůlku.
„ A ukliďte ten svinčík!“ štěkl na ně Snape.

„ Mám nápad, seženeme bacila úplavice a…“
„ Mluv vážně, Rone.“
„ Já to myslím smrtelně vážně, Hermiono! Tohle se prostě nedá snášet. Už vidím dnešní večer. To bude zase terno!“
„ Nechte ho být. Naštve se a já to odnesu,“ pípl Neville.
„ Ty to odneseš i tak,“ mávl rukou netaktně Ron. Hermiona se zamračila.
„ Tak mu dáme do jídla projímadlo. Dobby by to mohl zařídit,“ napadlo Harryho.
„ A zabarikádujeme záchody.“
„ Jste nemožní. Chováte se jako dva puberťáci,“ pokárala je Hermiona.
„ A jak se máme chovat?“ zeptal se nechápavě Ron.
„ Hele ty by jsi Snapeovi neměla chuť něco udělat? Pořád tě uráží,“ podivil se Harry.
„ Já se nad to dokážu povznést na rozdíl od vás.“
„ Ještě loni ti kvůli těm jeho poznámkám bylo do breku a najednou se dokážeš povznést?“
„ Ženy dospívají dřív, Rone. Třeba k tomu taky jednou dorosteš.“
„ To projímadlo by možná bylo lepší.“

Na oběd se Snape dostavil jako obvykle mezi posledními. Zase ho zdržela práce. V poslední době jí měl až moc. Co to ale byla ta poslední doba? Měl práce nad hlavu už několik let.
„ Už jste slyšel tu novinu?“
Snape si Prýtovou změřil podezřívavým pohledem jako by odhadoval nakolik jí má brát vážně.
„ Jakou?“ zeptal se pomalu.
„ Minerva to před chvílí říkala. Ministerstvo tu bude pořádat přednášky pro studenty o psychologii.“
„ Co prosím?“ na odpověď nečekal. Zamířil k Brumbálovi, aby zjistil, co se děje.
„ Ano, studenti budou mít možnost měsíc navštěvovat přednášky psychologie. Už jsem s tím souhlasil,“ usmál se ředitel.
„ To si ještě nikdo na ministerstvu nevšiml, že jsme škola čar a kouzel?“
„ Ale, profesore Snape, já myslím, že to může být velice zajímavé. Určitě svým studentům doporučím, aby se šli podívat. Vy byste o tom měl taky uvažovat.“
„ Vypadám snad, že to potřebuji, profesorko Trelawneyová?“
„ Zrak nás může klamat.“
„ Vás možná.“
„ Sybilo, to je překvapení. Rád vás vidím,“ usmál se Brumbál.
„ Co vás přivádí sem mezi obyčejné smrtelníky?“
„ Minervo, pořád stejná. Ráda bych se setkala s doktorkou Selarovou.“
Snape pohlédl na McGonagallovou. Ta mu naznačila, že to je ta, co tu bude přednášet. Jeho výraz vydal za tisíc slov. Přesně vystihl, co si o tom všem myslí. Odpovědí mu bylo souhlasné přikývnutí. Brumbál tu jejich neverbální komunikaci zachytil a docela ho pobavila. A hlasitě pronesl: „ Čekám je k večeři.“
„ Ono jich přijede víc?“ zhrozila se McGonagallová.
„ Ještě její asistentka.“
„ Co se děje? Někdo spálil oběd, že skoro nikdo nejí?“ pátrala Hoochová po důvodu toho shromáždění.
„ Vůbec nic. Právě jsme se chystali všichni zasednout k jídlu,“ Brumbál sám šel příkladem.
„ To ten seminář z psychologie,“ osvětlila Hoochové situaci Trelawneyová.
„ Jo, tohle! Já myslela, že se stalo něco důležitého.“
„ Ty tam nepůjdeš?“
„ Asi ne. Mám dost vlastní práce.“

Doktorka Selarová byla velice stará dáma malé, seschlé a shrbené postavy. Hlas měla velitelský, ale skřehotavý. Oči jí démonicky plály. Skutečně podivná osoba.
„ Takhle nějak si představuji Polednici,“ utrousil někdo ve sborovně velice tiše, když vešla do dveří doprovázená mladou ženou.
„ Vítejte v Bradavicích.“
„ Děkuji, chlapče,“ v místnosti to zašumělo překvapením. Brumbál se jen usmál nad tím oslovením a nabídl stařeně křeslo. Její asistentka ji do něj opatrně usadila a postavila se vedle, „ vzpomínám, Albusi, když jste sem poprvé nastoupil jako by to bylo včera. Už tehdy jsem věděla, že to někam dotáhnete,“ na chvíli se odmlčela, aby se sípavě nadechla. „ Tohle místo je jako já, přetrvává staletí. Jenže já už tu dlouho nebudu. Cítím to v kostech.“
„ To snad ne.“
„ Ale ano, Albusi. Jsem stará, moc stará. A už se těším, až umřu. Zasloužím si konečně věčný klid.“
„ Kolik si myslíte, hochu, že mi je?“ obrátila se nečekaně na profesora Snapea.
„ Dvě stě osmdesát devět,“ odpověděl klidně.
„ Správně. Jak to tak přesně víte?“
„ Četl jsem vaší autobiografii, pozoruhodné dílo.“
„ Líbíte se mi. Hodně se podobáte svému otci. Znala jsem ho docela dobře už jako dítě. Byl v něm velký potenciál. Vy ho máte taky, ale nevyužil jste ho dobře.“
„ Dovolím si nesouhlasit.“
„ Jen si dovolte, hochu. Ale jen hlupák by zahodil možnost stát se největším kouzelníkem. Váš otec byl příliš zásadový, neměl na to. Vy ano.“
„ Jenny, prosím.“
„ Mlč, Albusi, jen ať to slyší. Po pádu Voldemorta jste měl zaujmout jeho místo.“
„ To snad ne.“
„ Proč ne? Bylo by to logické. Copak vás to nikdy nenapadlo?“
„ To už je hodin. Nepůjdeme na večeři?“ zkusila neúspěšně změnit téma McGonagallová..
„ Nenapadlo. Vybral jsem si jinou cestu.“
„ Ano, vybral. Lidé se často nechovají logicky. Nemyslíte, že je to škoda?“
„ Určitě,“ ujistil jí Brumbál taktně, „ ale čeká nás večeře.“
„ Vy se s tím jídlem naotravujete. Tak dobrá.“
Mladá žena, která jí doprovázela, jí pomohla vstát a odvedla jí pryč. Brumbál šel s nimi a nechal zbytek profesorů ve sborovně jejich dojmům.
„ Je divná,“ konstatovala Hoochová.
„ Je to velká žena. Ale skutečně dlouho mezi živými nepobude. Viděla jsem to…“
„ Ve vaší křišťálové kouli, my víme, Sybilo,“ přerušila jí McGonagallová.
„ Na svůj věk má obdivuhodně jasnou mysl i paměť.“
„ Než skončit takhle, to mě radši, Severusi, otravte.“
„ To snad ne, Minervo.“

Doktorka Selarová se sice přednášek účastnila, ale většinou je nechala vést svou asistentkou. Přesto byla posluchárna vždy narvaná k prasknutí. Ne proto, že by studenti měli takový zájem o psychologii ( snad s výjimkou slečny Grangerové ), ale doktorka Selarová byla už ve věku, kdy vzpomínala - a že měla na co. Ráda se poslouchala a nejednou tak přednášku odvedla úplně někam jinam. Mimo čas přednášek trávila stařena volno sama ve svém pokoji, nebo s profesorkou Trelawneyovou, která se zdála být její velkou obdivovatelkou.

„ Profesore.“
Snape se vrátil o dva kroky zpět k ženě, kterou právě minul.
„ Přejete si?“
„ Chtěla jsem vám říct, že jste skutečný odborník. Ráda jsem se s vámi setkala.“
„ Nic víc? Slečno Livreyová, můj čas je příliš drahocenný, než aby jste jím plýtvala.“
„ To jsem neměla v úmyslu. Jen bych si s vámi ráda promluvila… soukromně… pokud mě chápete.“
„ Pokud máte něco na srdci, tak mi to sdělte.“
„ Tady ne.“
„ Tady nebo nashledanou.“
„ Dobře. Týká se to Vy-víte-koho.“
„ V tom případě si nemáme co říct.“
„ Nezajímá vás to?“
„ Jestli jde o něco závažného, profesor Brumbál bude tou pravou osobou. A teď mě omluvte, mám ještě spoustu práce. Sbohem, slečno,“ otočil se a zmizel za ohybem chodby.
„ Nashledanou, profesore,“ pronesla do ticha.

Profesor Snape seděl ve svém kabinetu za stolem a hleděl do plamenů ohně, který praskal v krbu. Cítil se unavený. Ještě tři stránky a referát do odborného časopisu, o který byl požádán, bude hotov. Pak si odpočine. Protože mu bylo jasné, že dnes už práci nedokončí, přerovnal věci na stole a zvedl se k odchodu. Ozvalo se zaklepání. To si někdo umí vybrat dobu, pomyslel si. Otevřel.
„ Dobrý večer,“ usmála se na něj Livreyová.
„ Dobrý. Trochu pozdě, ne?“
„ Nepozvete mě dál?“
„ Ani ne. Jsem stejně na odchodu.“
„ Jen na chvíli. Nezdržím vás dlouho.“
Připomínalo mu to pohádku o Jezinkách. 'Jen dva prstíčky strčíme, hned zase půjdeme'. A co bylo dál, ví každé malé dítě. Na druhou stranu tím, že ji vyslechne, nemůže přeci nic zkazit.
„ Tak pojďte,“ ustoupil ze dveří, aby mohla projít.
„ Úúúú je tu takové strašidelné.“
„ Co mi chcete?“
„ Voldemort.“
„ Už jsem vám jednou řekl, že o tomhle se bavit nehodlám.“
„ Je zpátky. A potřebuje nás.“
„ Pro mě je to patnáct let mrtvá minulost. Pokud jste nechtěla něco jiného…“
„ Potřebuji pomoc.“
„ S čím?“
„ Můžeme společně dokázat velké věci. Selarová má pravdu, máte rozhodně na víc, než učit nějaké spratky.“
„ Já jsem se stávající situací docela spokojen. A vy uděláte nejlépe, když odejdete.“
„ Bratr říkal, že vás nebude snadné přesvědčit.“
„ Bratr?“ přimhouřil oči.
„ Zapomeňte na to!“ vyjekla poděšeně.
„ Bratr!“ pochopil.
„ Už je to tak.“
„ Změnila jste se.“
„ Vy taky. Býval jste oddán našemu Mistrovi…“
„ Nikdy jste nebyla mezi námi. Mluvíte o věcech, kterým nemůžete rozumět.“
„ Možná, ale s vaší pomocí…“
„ Víte, co teď uděláte? Sbalíte si svoje „hračky“ a ještě teď v noci opustíte Bradavice.“
„ Vy by jste mě prásknul?“
„ Pokud tu ráno budete, půjdu za Brumbálem.“
„ To byste vážně udělal? Obrátil se zády k Mistrovi?“
„ Odejděte.“
„ Víte, co děláte?“
„ To je moje věc. A teď jděte.“
„ Je to vaše poslední slovo?“
„ Nenechám se znovu zatáhnout do těch hrůz.“
„ Budete toho litovat.“
„ Myslím, že ne.“
„ Ale budete!“
„ Ven!“ chytil jí za ruku, vyhodil ze svého kabinetu a zavřel za ní dveře.
„ Tohle si odskáčeš, Snape!“ zasyčela a zahrozila vztekle pěstí směrem ke dveřím, „ ještě rád se za mnou připlazíš po kolenou!“

Od chvíle, kdy Snape vstoupil do Velké síně, ho Livie sledovala pronikavým pohledem svých modrých očí. Byl si toho velice dobře vědom, ale nedal to znát. S ledovým klidem se nasnídal a trpělivě počkal, až se profesor Brumbál zvedne od stolu. V tu chvíli se zdvihl rovněž a několika kroky k němu došel.
„ Pane řediteli, potřeboval bych s vámi mluvit. Nutně.“
„ Pane řediteli, Albusi,“ přitočila se k nim Livie a věnovala Brumbálovi jeden ze svých účelových úsměvů. Snape jí sjel nepříjemným pohledem.
„ Je to hodně důležité, Severusi? Slíbil jsem před chvílí slečně Livreyové, že jí doprovodím do knihovny. Ještě se tu tak dobře nevyzná. Mohli bychom to probrat později?“
„ Jistě,“ ucedil Snape tím nejzdvořilejším tónem jakého byl schopen.
Livie mu věnovala škodolibý, posměšný pohled, který se setkal z ledovou, povznesenou odpovědí. První kolo vyhrála, ale den zdaleka nekončí.

Sedmé ročníky Snapeovi vadily nejspíš ze všeho nejméně. Bylo to tím, že studenti už měli profesora prokouknutého doslova skrz na skrz. Věděli co nezbytně musí, co si mohou dovolit, co by jim mohlo projít a co se rovná sebevraždě. Uměli vyhmátnout chvíle, kdy byl profesor v dobrém rozmaru, stejně dobře jako momenty, kdy se vyplatilo mlčet a na vše přikývnout. Jelikož měl Snape v polovině roku téměř vždy látku ze školních osnov probranou, vyžíval se ve zkoušení a dokazování, že vlastně vůbec nic neumí. Byla-li však třída dostatečně schopná a výmluvná, mohlo se jí podařit přesvědčit profesora, aby jim ukázal i něco navíc. To bohužel o letošním sedmém ročníku Havraspáru a Nebelvíru zcela jistě neplatilo. Ze všech sedmých ročníků zrovna tyhle Snape nesnášel. Nikdy úplně nepochopil, jak mohl Moudrý klobouk dát dohromady dívčí třídu. Nebelvírské studentky se v jeho hodinách neustále připitoměle chichotaly, upravovaly se, upíraly na něj své vytřeštěné oči a vůbec se všelijak snažily proměnit jeho hodinu v bohapustou frašku. Nepomáhalo nic – školní tresty, strhávání bodů, hrozby – prostě nic. Hlavně z jedné dospívající dívčiny míval bolení hlavy…
„ Valentová!“
Oříškové oči se stočily jeho směrem a několikrát pomalu mrkly řasami.
„ Tohle je podle vás školní uniforma!?!“
„ No… ne, pane profesore,“ znejistěla dívka a sklopila zrak.
„ Zahráváte si. Já vás varuji, naposledy vás varuji. Tohle vám trpět nebudu,“ došel ke katedře, pak se prudce obrátil a štěkl: „ Terete statim!“ kolem jejího hrdla se omotal šál a vše decentně zahalil. Jeho znechucený pohled se však do ní pořád zavrtával. Tohle už prostě přehnala. Že chodila v sukni nepochybně kratší než měla, no prosím, pod lavicí se to ztratilo. Ale přijít s takovýmhle výstřihem do jeho hodiny, to už překračovalo všechny meze!
Julie Valentová hrála to zkroušené divadlo dokud z ní nespustil oči a nenechal se plně pohltit výkladem poslední kapitoly učiva. Teprve pak si dovolila naklonit se ke své spolužačce a pošeptat jí: „ Ten je ale. Vždyť jsem se tak oblékla jen kvůli němu.“
Snape měl ale dobré uši. Naklonil se k ní a zavrčel: „ Udělala byste lépe, kdybyste se mě snažila ohromit svými znalostmi, slečno. Beztak jsou zoufalé.“
„ Ano, pane,“ hlesla Julie a zatvářila se provinile.
„ Tyhle vaše provokace si zkoušejte na někoho jiného. Ještě jednou a budete toho zatraceně litovat. Nemyslete si, že když jste v posledním ročníku, že vás ze školy nemůžou vyhodit. Doufám, že si rozumíme, slečno Valentová.“
Přikývla.
„ Výborně, tak na to ve svém vlastním zájmu myslete,“ zavrčel a vrátil se k přerušenému výkladu.
Julie se naklonila k Haně a zašeptala: „ To je dobrý prý na někoho jiného, copak si nevšim', že je na škole nejhezčí chlap?“
„ Ty jsi jím vážně posedlá. Provokuj ho dál a doopravdy tě nechá vyhodit.“
„ To by neudělal. On jenom tak straší.“
„ Já bych ho brala vážně.“
„ Copak řešíte slečny tak závažného, že se neobtěžujete věnovat pozornost probírané látce?“
Obě děvčata nadskočila leknutím.
„ Pět bodů. Za každou,“ sdělil jim úsečně.
Bylo zbytečné ptát se, zda strhává nebo naopak. Ale Julie nedokázala držet jazyk za zuby. Sotva se vzdálil, musela Haně opět něco sdělovat.
„ No není roztomilý, když se zlobí?“
„ Ty máš zvláštní představu o tom, co je roztomilé.“
„ Je to…“
„ Bacha, nebo budeme mít další malér.“
Snape se díval jejich směrem. Rychle se začaly tvářit, že jsou zaměstnány děláním poznámek. Došel k nim, mlčky nahlédl Valentové do kotlíku.
„ Co kdyby jste se obtěžovala začít.“
„ Já… omlouvám se.“
„ No jistě, když se tu vybavujete, nemáte čas, že?“
Do konce hodiny si ještě užily kousavých poznámek o své neschopnosti, lajdáctví, dlouhých vlasech a krátkém rozumu, které Snape trousil pokaždé, když kolem nich prošel. Udělal v učebně takové dusno, že byly rády, když hodina skončila.

Před obědem ho Livie zase velice obratně vymanévrovala od Brumbála. Nenechal se tím vyvést z rovnováhy. Však si na ní došlápne. Během jídla se nechal zatáhnout do debaty o nových učebnicích obrany proti černé magii s novým profesorem, který zkoušel štěstí s tímto předmětem. Mělo to za následek, že mu Brumbál utekl. I to přijal s ledovým klidem, který mu byl vlastní. Měl teď volno, nebyl problém stavit se za ředitelem v jeho pracovně. Livie však promyslela vše do nejmenších detailů. Zneužila k tomu Harryho Pottera. Nebylo těžké zjistit, že ho Snape, mírně řečeno, nemá rád. Přihrát toho klučinu profesorovi lektvarů do cesty nebyl problém. Reagoval jak předpokládala. Muži jsou tak jednodušší.
„ Pottere!“ zasyčel Snape vztekle.
Zbytek se odehrával podle známé rovnice Severus Snape + Harry Potter = velký malér pro Pottera. Livie dosáhla svého. Zaměstnala profesora až do večeře.

Zuřil, skutečně a nepěkně. Všichni mu raději šli z cesty. Tohle bylo o zdraví. Sednul si na své místo a konečně se trochu uklidnil. Jak se mohl nechat takhle nachytat? Moc pěkně si to vymyslela, jen co je pravda. Že si za to mohl sám díky své ješitnosti a averzi k Potterovi, to si ovšem nepřipustil ani v nejmenším. Upil ze své sklenice vína. A přes rty mu přeběhl trpký úšklebek. Musí Brumbálovi říct, aby tuhle odrůdu už neobjednával, není k pití.

Probudil se s divným pocitem, že je něco špatně. Byl dezorientovaný, viděl rozmazaně. A byla mu zima. Zamrkal a rozhlédl se kolem. Byl u sebe v ložnici. Nedokázal si vybavit, jak se dostal do postele. Přikrývka ležela na zemi. Nebylo divu, že mu byla zima. Neměl nic na sobě. Natáhl se pro deku a přikryl se. Marně pátral v paměti, co se stalo. Nebylo tam vůbec nic. Vůbec nic. Ani jediný útržek vzpomínky. Nic. To nebylo normální. Posadil se. Zatočila se mu hlava. Když se pokusil vstát, zjistil, že má problémy s rovnováhou. Raději se znovu posadil.
„ No vy jste se tedy vybarvil,“ o futra dveří se opírala Livreyová.
„ Co tu sakra děláte!!?“
„ Chytila jsem vás při činu.“
„ Co prosím?“
„ Jak krásně umíte dělat hloupého. Copak jsme dělali v noci, co?“
„ Já… nevím,“ přiznal neochotně.
„ Tak to bych vám to měla asi připomenout,“ podala mu obálku.
Otevřel jí. Byly v ní fotky. Nejdřív si vůbec neuvědomil, co to je. Pak mu to došlo. Zbledl.
„ Pěkné, že?“
„ Co-co to má znamenat!?“ vyhrkl zděšeně.
„ Myslím, že na to přijdete sám.“
„ To je nějaký podvrh!“ zhrozeně si prohlížel ty příšerné fotky a marně se snažil dostat ze své paměti aspoň nějakou odpověď.
„ Žádný podvrh, můžete si to ověřit. Udělala jsem je asi před
hodinou.“
„ Vy…!“
„ Pomalu. Snad nechcete, aby to někdo viděl, ne?“
Uvědomoval si, že se mu vnitřnosti svírají úzkostí.
„ Lektvar nevůle,“ prohlásil po chvíli, když si to v hlavě vše srovnal.
„ Sehnat ho mi dalo spoustu práce,“ nahnula se mu přes rameno a zadívala se na ty nechutné fotky, „ jste úžasně fotogenický,“ poznamenala.
„ Flamento!“ štěkl. Fotky vzplály a okamžitě se proměnily v prach.
„ Poslužte si. Mám jich spoustu. A taky pochopitelně negativy.“
„ Co si sakra myslíte, že děláte?“
„ Konečně jsme u toho. Určitě si dovedete představit, co by se stalo, kdybych to někomu ukázala.“
„ Brumbál vám nikdy neuvěří. Je to celé absurdní.“
„ Kdo mluvil o Brumbálovi? Co třeba Denní věštec?“
Polkl.
„ Jen si představte ty titulky. A jak by si na tom smlsla Rita.“
Holoubková. Už s ní měl párkrát co dělat. To ona tak nechutně rozmázla případ Smrtijedů. Přiznal, že byl Smrtijed, přesto ho propustili. Tak tenhle palcový titulek se mu vypálil do paměti. Včetně celého toho nechutného článku o tom, jak se přišel k soudu vytahovat svými činy, jak ho Brumbál uchránil před
spravedlností. Bylo tam toho hodně. Taky udělala chybu, že jí řekl pár nevybíravých vět. Druhé den ho v novinách obvinila, že jí vyhrožoval smrtí. Skoro rok vzteky trhal noviny, než to přestalo čtenáře bavit. Rita si našla jinou oběť a jemu konečně dala pokoj. Ještě se po něm párkrát svezla, ale nikdy to nebyl ten pravý skandál jako tehdy. Na tomhle by si opravdu smlsla.
„ A co teprve rodiče studentů. Jak ti by teprve reagovali. A ta holka bude říkat, co potřebuji. To se spolehněte.“
„ Fajn, pochopil jsem!“ zavrčel znechucen tím, jak ho zahnala do kouta. Nemohl nic dělat. Měla ho dokonale v moci. Fotky a křivé svědectví proti jeho slovu. A kdo by věřil bývalému Smrtijedovi. Oběsili by ho na prvním stromě, který by jim přišel pod ruku. Byl v pasti.
„ A nezkoušejte se mě zbavit. Pokud se mi něco stane, jsou ty fotky v Denním věštci do tří dnů.“
Jistě. Nebyla hloupá. Znal nejméně půl tuctu jedů, které by jí sprovodili za světa bez sebemenšího podezření. A aspoň na tisíc cest jak jí to dopravit do jídla nebo pití. Ale tohle bylo řešení pod jeho úroveň. Takové způsoby používali
Smrtijedi. A to on nebyl!
„ Dám vám čas, aby jste to strávil. Pak mi řeknete jak jste se rozhodl. Když uděláte, co chci, dostanete fotky, negativy i klíč jak umlčet tu holku. Pokud se rozhodnete špatně, mohl by jste skončit vykleštěný jako zvíře v nějaké pěkné polstrované cele. Je to jen na vás,“ usmála se a odešla.
Složil hlavu do dlaní. Past sklapla.

Na vyzvání vstoupil. Ležela v křesle. Nohy přehozené přes opěradlo. Měla na sobě jen župan. Nepochyboval, že nic víc.
„ Tak už jste se rozhodl?“
„ Mám snad na výběr?“ zavrčel.
„ Takže mi pomůžete?“
Hrála si s ním jako kočka s myší. Nejraději by jí chytil pod krkem a udělal s ní krátký proces.
„ Ano.“
„ Neslyšela jsem,“ zeptala se sladce, ačkoli ho slyšela moc dobře. Chtěla, aby to řekl znovu.
„ Ano!“
„ Věděla jsem, že jste rozumný. Ty fotky jsou jen pojistka, že budete rozumný i nadále.“
„ Tak co po mě vlastně chcete?“
„ Nespěchejte. Posaďte se. Možná bychom si mohli na začátek naší spolupráce začít tykat, co vy na to?“
„ Postojím. A tykat si s vámi nebudu,“ odsekl.
„ Jak chcete. Něco k pití?“
„ Ne.“
„ Víno? Whisky? Martini?“
„ Řekl jsem, že ne.“
„ Nebuďte tak křečovitý. Uvolněte se.“
„ Přestaňte s tou fraškou a jděte k věci!“
„ Dobře, jak je libo. Pro nejlepšího z nejlepších to bude jistě hračka.“
„ O čem to mluvíte?“
„ Plány. Sežeňte mi plány Azkabanu. Je mi jedno jak.“
„ Ty jsou na ministerstvu.“
„ Já vím. Ale vy si určitě nějak poradíte.“
„ Snad si nemyslíte, že to udělám?“
„ Ne? Tak si mám domluvit schůzku s Ritou? Přijeď ihned mám pro tebe naprostou bombu. Co říkáte?“
Vztekle jí probodával pohledem.
„ Co? Mám, profesore Snape? Řekněte?“
„ Dobře. Bude po vašem!“
„ Chytrý chlapec,“ usmála se a došla k němu. Hrála si se skleničkou whisky s ledem.
„ Až to skončí, zalezte do nějaké hodně hluboké díry! Protože jinak si vás najdu a pak poznáte, proč nám říkali Smrtijedi!“ zasyčel na ní. Bylo mu jasné, že mu ty fotky nikdy nedá. Pokud nenajde způsob, jak se vymanit z její moci, bude ho vydírat až do konce života.
„ My jsme nějaký napjatý,“ usmála se a položila mu ruku na rameno. Odstrčil ji, „ vím o něčem, co by vás krásně uvolnilo. Možná by jste se pak na vše díval jinak.“
Ustoupil.
„ Nevím o čem mluvíte,“ sdělil jí ledově, ačkoli tušil o co jí jde.
„ Říká se, že nemáte konkurenci… v posteli.“
„ Zapomeňte. Ani kdyby jste byla poslední ženská na světě. Vás bych se nedotkl ani násadou od koštěte,“ zavrčel tiše.
„ Vážně? To snad ne. Jak je to dlouho, co jste naposledy měl ženu, Severusi? Dlouho, že?.“
Pokusila se k němu přiblížit. Chytil jí za ruce a držel jí od sebe co nejdál.
„ S vámi nikdy!“
„ No,“ vyškubla se mu, uražená jeho odmítnutím, „ dobře si rozmyslete, co děláte. Nejste v pozici, aby jste si mohl vybírat. Myslete na to, že mám váš osud ve svých rukou. Měl by jste si mě předcházet!“ otočila se k němu zády. „ Můžete jít,“ propustila ho milostivě.
Bylo mu ze sebe samého zle. Ale nemohl nic dělat. Vzepřít se znamenalo odsouzení a nejspíš smrt za něco, co nespáchal. A umřít se mu rozhodně nechtělo. Musí najít nějaký způsob, jak se jí zbavit.

Zbláznil se. Určitě se zbláznil, když si myslí, že tohle může skončit dobře. S největší pravděpodobností si tím zaplatí jízdenku rovnou do pekla nebo aspoň do Azkabanu. Ale to je vlastně skoro totéž. S takovýmito myšlenkami se tohle hnusné ráno Severus probudil. Týden se úspěšně vymlouval, ale Livie mu včera dala ultimatum. Nemohl jinak. Obratným vyptáváním zjistil, že tuto sobotu jde Popletal na nějakou schůzi. Ideální příležitost. Snídani vynechal. Žaludek měl tak stažený, že by do sebe nejspíš nedostal ani sousto. Po cestě do sborovny potkal na schodech Valentovou. Snažil se té holce vyhýbat. To právě jí mu totiž Livie podstrčila do postele. Občas přemítal, jestli to ta holka neudělala dobrovolně a schválně.
„ Dobrý den, pane profesore.“
Když překonal prvotní šok, byl schopen zavrčet pozdrav. Jeho zkoumavému pohledu však neuniklo pár nepatrných příznaků, že někdo skutečně manipuloval s její pamětí. Viděl to už tolikrát, že se nemohl mýlit. Dalo se to poznat podle očí. Obzvláště pokud to někdo neudělal dost precizně. Livie asi nebyla moc dobrá čarodějka. Ale jinak to byla pořádná zmije. Naplánované to měla dokonale. A jemu nezbývalo nic jiného než skákat, jak ona píská. Tedy pokud se chtěl dožít svých příštích narozenin.
Ve sborovně hlasitě prohodil, že musí do Londýna. A rychle vypadl. Neměl zatím konkrétní plán a nechtěl riskovat, že by se někdo vyptával, proč tam jede. U sebe v kabinetě si vše ještě jednou promyslel. Vzal si vše potřebné a s rezignovaným povzdechem vyrazil.

Ze všeho nejdřív důkladně procoural Příčnou ulici, aby ho všichni viděli. Když už tu byl, tak dokoupil do školních i svých soukromých zásob nějaké přísady. Nebylo to nic nutného, ale potřeboval nějakou výmluvu, proč tu byl.
Vývěsní štít hlásal Flakónky, baňky, křivule. Shrnuto pod jeden výraz laboratorní sklo. Severus vstoupil. Byl to malý krámek. Moc lidí sem nechodilo, to byl jeden z důvodů, proč si ho vybral. A starý pan Balog byl dokonalý obětní beránek. Hlavou mu blesklo, že to není od něj fér, takhle toho staříka využít. Ale co. V minulosti už ublížil a využil tolik lidí, že o jednoho méně nebo více nemůže v jeho životě způsobit žádný zásadnější zvrat. Když si obhájil své jednání, pustil se do uskutečnění svých plánů. Balog měl rád svou whisky. Rád se napil. Láhev vždy stála na pultě, takže přilít do ní lektvar na ovládání mysli, bylo dílem nestřeženého okamžiku. Pak počkal, až se Balog napije a lektvar začne účinkovat. Teď už stačilo jen starci vložit do mysli představu, že se odtud nehne po celou dobu. Pro jistotu, že by někdo přišel, umístil u dveří misku se stejným, ale řidším, lektvarem. Každý kdo sem vejde a nadýchá se výparů, získá tu představu taky. Nenechal nic náhodě. Pak se vytratil zadním východem. Ve dveřích se v něm neklidně pohnulo svědomí. To co dělal bylo špatné. Věděl to, ale neměl na výběr. Takže zahnal svědomí do kouta své mysli a vyrazil na ministerstvo.
Byl až znechucen jak snadné bylo dostat se nepozorovaně do ošuntělé, postranní uličky pod Popletalovým oknem. Pořád ještě mohl couvnout. Ještě pořád mohl odejít. Na zlomek vteřiny to opravdu chtěl udělat, ale neudělal. Tiše si povzdechl nad svou zbabělostí. Ale může se mu sakra někdo divit? Sundal si plášť i kabát, aby měl volnost pohybu. Musel se vydrápat do třetího patra. To je ovšem pro kouzelníka snadné.
Nahoře si sedl na úzkou ozdobnou římsu a opatrně nahlédl do místnosti. Jak předpokládal, Popletal už tu nebyl. Otevřel okno a vytáhl se dovnitř. Ušklíbl se. Ten Popletal nemá vůbec vkus. Takhle kýčovitou a ještě k tomu nesystematickou a nepraktickou pracovnu už dlouho neviděl. Naposledy u Lockharta, vzpomněl si.
„ Tabula picta,“ zašeptal. Byl to magický obraz. Jednoduše řečeno si hůlka „zapamatuje“ jak to tu vypadá a on pak bude moci uvést vše do přesně stejného stavu, až bude odcházet. Listinami na stole se nezdržoval. Najít trezor za obrazem bylo dílem několika vteřin. Byl sice magicky uzamčen, ale aby s tím měl Severus problém, musel by se ten, co to zamykal, rozhodně víc snažit. Trezor se otevřel během chvilinky. Už se nedivil, že Voldemort získal takovou moc. Jestli to na ministerstvu vypadá takhle všude, no měli by jim být všichni svatí nakloněni. Vyndal velký svitek pergamenu a rozložil ho na podlaze. Poklepal na něj hůlkou a pronesl zaklínadlo. Pergamen se zlatě rozzářil a začala se z něj oddělovat kopie.
Když byl proces tak ve svou třetinách, uslyšel na chodbě tlumené zvuky kroků. Zbystřil. Stalo se přesně to, čeho se obával. Kroky zamířily ke dveřím. V duchu zanadával a začal přemýšlet, co bude dělat. Potřeboval jen pár minut. Až pomohlo samo nebe. Lépe řečeno Arthur Weasley. Zastavil Popletala na chodbě a dal se s ním do řeči.
Konečně byla kopie hotová. Smotal jí a zastrčil za košili. Originál stočil a hodil zpátky do trezoru. Popletal už sahal po klice. Severus ve spěchu zavadil v trezoru o nějaký drát. Drát? Jaký drát…! Ucítil bolest v levém boku. K čertu! Takhle se nechat nachytat na takovou dětinskou hračku! V návalu vzteku se pokusil šipku z rány vyškubnout. Docílil jen toho, že se mu v ruce zlomila a hrot uvízl v ráně. Vyhodil zbytek šipky z okna. Neměl čas zabývat se takovými věcmi.
„ Retrorsum!“ pokoj se přerovnal do původní podoby. Jako by tu Severus nikdy nebyl.
Popletal otevřel dveře jen pár vteřin poté, co Severus vyklouzl oknem na římsu. To bylo jen tak tak.
„ … o tom promluvíme, Arthure, naschle.“
„ …zpátky?“
„ Ale zapomněl jsem si poznámky. A tady jsou… a vidíte, nezavřel jsem okno,“ Popletal vyrazil k oknu.
Severus zatřepal hlavou. Bylo mu divně. Dostával křeče do svalů. Ta šipka byla asi něčím napuštěná, ale byla tam už dlouho, takže to působilo pomalu. Zachytil však útržky hovoru a rychle se přesunul za roh budovy, aby ho Popletal nezahlédl. Ten zavřel okno a opustil pracovnu. Křeče sílily. Naneštěstí architekt nepočítal s tím, že se na téhle římse bude někdo procházet. Nemluvě o tom, že Snape byl kus pořádného chlapa. Římsa povolila. I přes strnulost svalů se, veden pudem sebezáchovy, zachytil zbytku římsy. Sedřel si při tom pravou ruku od lokte až po konečky prstů. Hůlka mu upadla. Stačil ještě zmírnit kouzlem její pád, aby se dole neroztříštila. Nerad by sháněl novou. Už si na tuhle zvykl. Aspoň že adrenalin vyrušil účinek ochromujícího lektvaru, který byl na šipce. Konečně stanul na matičce zemi a oddechl si. Měl pořádně na mále. Čert aby tu Livii vzal.

Do Bradavic se vrátil zcela úmyslně pozdě. Všichni byli na večeři, takže nepotkal nikoho. Sotva za ním zapadly dveře jeho komnat, svlékl se do půli těla a prohlédl si ránu na boku. Nebyla velká, ale bolela pekelně. Musí ten hrot dostat okamžitě ven. Zkusil ho vytáhnout, ale vězel v ráně pevně. Bude na to muset jít trochu drasticky. Nejdřív si nahledal léčivý lektvar a nůž. Šel s tím raději do koupelny. Nemusí mít krev na koberci. Vzal nůž. Zaváhal. Vůbec to nechtěl udělat. Jistě mohl jít za Pomfreyovou. Ta by mu to vyndala rozhodně lépe a méně bolestivě. A neptala by se, ale i tak by to bylo riskantní. Zhluboka se nadechl. Neměl rád bolest, ale … ostří zajelo do rány. Pokusil se špičkou nože hrot šipky vyndat. Nešlo to tak snadno, jak si myslel. Konečně o podlahu zazvonil kov. Severus upustil nůž. Rána byla teď asi tak třikrát větší a silně krvácela. Bylo mu zle. Napil se lektvaru, přitiskl na ránu ručník a sesunul se po zdi na zem. To byl nápad. Nadával si. Možná, že měl přeci jen jít za Pomfreyovou. Seděl na podlaze a čekal. Za nějakou dobu ručník nadzvedl. Rána byla už skoro zhojená. Odřeniny na ruce se mu už zacelily. Vstal. Hodil ručník do umyvadla. Neměl náladu uklízet. Udělá to ráno. Umyl si ruce. Dá si sprchu, ale nejdřív má na práci důležitější věc.
Rozložil na stole plány Azkabanu. Kdyby se jí tímhle zbavil, bylo by to báječné. Jenže Livie chtěla minimálně ještě jednu věc. Tu jí ovšem nehodlal dát. Měl taky nějakou hrdost. Musel by se za sebe pak stydět. Jenže taky si zahrával s tím, že způsobí neštěstí. Co když pak Voldemort díky tomu, že ty plány ukradl, Azkaban skutečně ovládne. Co pak? Tohle přeci nemůže dopustit. Zradil by vše, v co věří. A co víc …Albus… ne to nejde. Oblékl se a došel si do svého kabinetu pro to, co potřeboval – transscriberum. Posypal pergamen stříbrným práškem. Vše, co na pergamenu bylo napsáno se teď vlnilo a jiskřilo. Transscriberum dokázalo přepisovat magické mapy. Trochu si s mapou pohrál. Byl to pořád plán, ale Azkabanu už určitě ne. Livie si může ověřit, že to vytvořil jako kopii originálu, ale transscriberum neodhalí. Je to zapomenutý lektvar. Málokdo ho zná. A i kdyby nedá se jeho použití vystopovat. Škodolibě se usmál. Čeká jí ošklivé překvapení, až bude chtít ten plán využít. Odnesl lahvičku zpět. Konečně si dal vytouženou sprchu a vyčerpaně se zhroutil do postele. Na jeden den bylo vzrušení až moc, ačkoli… nechtěl si to připustit, ale občas mu to vzrušení, a adrenalin chyběl. Otočil se na břicho a zabořil hlavu do polštáře. Kdepak, měl rád klid a jeho současný život mu naprosto vyhovoval. Až bude chtít adrenalin, zaskočí si do Zapovězeného lesa nebo možná bude stačit až začne probírat s Longbottomem vyšší lektvary.

Probudil ho něčí dotek. Zamžikal a zamračil se.
„ To tu chceš!?“ zavrčel rozespale.
Livie se uculila. A přejela mu rukou po paži.
„ Tak už si tykáme?“
„ Ne.“
„ Věděla jsem, že to zvládneš,“ v ruce držela pergamen.
„ Ty fotky.“
„ Ne tak rychle. Mám ještě dvě přání má zlatá rybko.“
„ Tohle jsme si nedomluvili.“
„ Prostě jsem změnila dohodu. A modli se, ať to neudělám ještě jednou.“
„ Co to bude tentokrát?“
„ Ty víš, co chci.“
„ Odpověď je stále ne.“
„ Už jsem ti jednou řekla, aby sis mě předcházel! Tak se chovej způsobně.“
„ Na věci to ale nic nemění. Nebo to chceš dát písemně, abys to pochopila?“
„ Děláš jako by jsi to nechtěl. Každý chlap to přeci chce.“
„ Nevím, co si o mě myslíš, ani co ti tvůj bratříček o mě navykládal, ale já si nepotřebuji dokazovat něco tím, že se vyspím s každou, která se namane. A s tebou už vůbec ne!“ zuřil. Už takhle z něj udělala idiota a zloděje, ale k něčemu tak přízemnímu se rozhodně nesníží.
„ Nehraj to na mě!“ vyštěkla rozmrzele.
„ Vypadni!“
„ Ještě se mi nechce.“
„ Řekl jsem ti, abys šla!“
„ Máš tři dny, Severusi Snape, abys přišel k rozumu. Jinak jdu za Ritou!“ vstala. U dveří se otočila a řekla: „ Já dostanu vše, co chci!“ práskla dveřmi. Už toho měl dost. Vstal a prudce dveře otevřel.
„ Ty dveře mají kliku!“ zařval za ní vztekle. Schválně bouchla hlavními dveřmi ještě víc. S tichým povzdechem se vrátil do postele. Spát ale nemohl.

Následující dny byly nesnesitelné. Musel se tvářit, že je vše v nejlepším pořádku a přitom mlčky snášet ty její narážky. Bylo mu jasné, že Brumbál má podezření, že se něco děje. Viděl mu to na očích.
„ Děje se něco, Severusi?“
Severus se ušklíbl. To buď ujištěn, že se něco děje, pomyslel si. Nahlas, ale řekl: „ Vůbec nic. Vše je v nejlepším pořádku.“
Brumbál se na něj dlouze zadíval jako by se snažil odhadnout, co mu nechce říct.
„ Opravdu? Pokud vám můžu nějak pomoct…“
Mně už nepomůže ani svěcená voda.
„ Děkuji, ale vše je v naprostém pořádku.“
V pořádku nebylo vůbec nic. Začal se dokonce na noc zamykat, protože si Livie vždycky nějak sehnala heslo a chodila ho otravovat.
„ Dneska máš poslední šanci. Jinak…“, prohodila tiše, když jí potkal na chodbě po cestě do Velké síně.
„ Jsi hluchá nebo blbá? Nejméně stokrát jsem ti řekl, že ne.“
„ Tak si to do konce večeře promysli. Já nežertuji. Pokud nedostanu, co chci, víš, co bude následovat.“
„ Řekla jsi, že chceš ještě dvě věci. Co je ta druhá?“
„ Nejdřív chci tebe, Snape.“
„ To si jen přeješ.“
„ Do konce večeře!“
Ačkoli měl ještě před chvílí hlad, teď ho přešla všechna chuť. Musí nějak získat čas. Jenže Livie byla neodbytná jako štěnice a schopná všeho. Jablko nepadlo daleko od stromu, byla jako její nevlastní bratr. Ne, byla horší. Jak se jí ale zbavit? Jeho pohled sklouzl k Potterovi. Možná by si mohl vymyslet práci. Byla by to dobrá výmluva. Zavrhl to. Tím by se nic nevyřešilo. Za celou večeři nebyl schopen vymyslet žádný pořádný plán. Vždycky končil u toho, že by to pro něj stejně špatně dopadlo. Stále víc se mu rýsovalo jediné východisko. A pokaždé ho zavrhl. Něco takového neudělá. Jenže… co tedy udělá? Vstal od nedojedené večeře a opustil místnost. Nedokázal se soustředit, když seděla jen pár metrů od něj.

Čekal, že přijde. Seděl ve svém kabinetu a opravoval ty hrůzné výtvory z poslední hodiny lektvarů. Dal studentům napsat malý kontrolní test. A teď zjišťoval, že jejich znalosti jsou víc než nedostatečné.
„ Zase pracuješ? Nepřeháněj to.“
„ Co chceš?“
„ Hloupá otázka. Moc dobře víš o čem je řeč.“
„ Ne, nevím. Ještě jsi mi to neřekla.“
„ Už zase se pokoušíš z toho vykroutit? Začínáš mě nudit. Dnes večer…v deset… u tebe. A žádné řeči!“
„ No tak to máš smůlu.“
„ Riskuješ, moc riskuješ. A pro takovou hloupost.“
„ Já nejsem tak snadno k mání!“ vyštěkl.
„ To si povíme v deset.“
„ Nepovíme si nic!“
„ To se ještě uvidí!“

Netušil odkud má vždycky heslo. Jediný komu ho říkal byl Brumbál a ten by ho určitě neprozradil. Raději zamkl. Bylo za deset minut deset. Seděl v křesle a civěl do knihy. Civěl bylo správné slovo, protože vůbec nevnímal, co čte. Odložil knihu. Měl nervy v háji. Potřeboval klid, potřeboval si odpočinout, uvolnit se. Jenže copak to šlo, když jí měl pořád za zadkem? Viselo to nad ním jak Damoklův meč. Nalil si víno. Pokud to půjde takhle dál, stane se z něj nakonec vynervovaný alkoholik. Musí přeci být nějaká věc, se kterou nepočítala. Nic není dokonalé. Vždycky se najde skulinka. Odložil nedopitou sklenku a zahleděl se do plamenů v krbu. Musí najít trhlinu v té její dokonalé pasti. Hodiny ukazovali deset a patnáct minut.
„ To od tebe nebylo hezké zamknout se,“ vyčetla mu a uložila hůlku do hábitu, „ víš jakou mi dalo práci to kouzlo obejít!“
Povzdechl si. Ani tohle nezabralo. Příště aby zatarasil dveře. Sedla si na opěradlo jeho křesla. Nechal jí. Usmála se. Zajela mu rukou do vlasů. Neudělal nic. Její úsměv se prohloubil. Přejela mu rukou po krku, pak po tváři, po rtech. Ani se nepohnul. Políbila ho na rty. Zůstával netečný. Položila mu dlaň na hruď a velice pomalu sjížděla níž. Bylo mu jasné, že zkouší kam až jí nechá zajít. Nejraději by jí tu ruku zlomil. Zatnul zuby, popřel v sobě všechnu nechuť a nezastavil jí. Její ruka klouzala níž a níž a ještě níž, ještě o kousek níž a pak se posunula ještě o kousek… trhl sebou, ale pořád upíral oči někam nad krbovou římsu a odříkával si receptury jednotlivých lektvarů, aby odvedl svou pozornost jinam. Už to bylo dlouho, co ho někdo takhle ponížil. A ona měla v úmyslu zajít ještě dál. O tom nepochyboval. Skutečně to zkusila, ale to už snášet nehodlal. Ne prostě ne! Tohle udělat nemůže! Všechno se v něm bouřilo. Prudce jí odstrčil, vstal a ustoupil, aby od něj byla pokud možno, co nejdál.
„ Nehraj si na citlivku.“
„ Co po mě ještě chceš?“
„ Kromě tebe? No dobrá řeknu ti to. Ale nemysli si, že z tohohle se vykroutíš. Dostanu všechno, co chci. Jinak víš, co bude následovat.“
„ Tak mluv.“
„ Kromě plánů Azkabanu, díky za ně, potřebuji pár informací. Je to taková velká, žlutá obálka… na Brumbálově stole.“
Zbledl.
„ To by pro tebe neměl být problém, ne? Prostě mi jí přines.“
„ Ty po mě chceš…“
„ Abys šel do Brumbálovi pracovny a sebral tu obálku. Nic víc.“
Musel si sednout. Prostě musel. Že ukradl z ministerstva plány, no dobře stejně jsou jí k ničemu. Ale tohle znamenalo… podrazit Albuse. Zradit jeho důvěru s jakou mu s klidem sděloval heslo. Jistě měla pravdu. Bylo to snadné. Věděl, kdy tam Albus nebude, heslo znal, ale…
„ To nemůžu.“
„ Proč?“
„ Prostě nemůžu.“
„ O co ti jde? Plány jsi mi přinesl. Je to stejné.“
„ Já nemůžu!“ skoro křičel. Uvědomil si to a ztišil hlas, „ nevloupám se do ředitelovi pracovny.“
„ O co ti jde? Je to jen starý páprda. Určitě má sklerózu. Ani si nevšimne, že to zmizelo.“
„ O Albusi mluv jenom slušně!“ zasyčel, „ je to největší kouzelník, jakého jsem kdy potkal!“
„ Větší než Mistr?“ ušklíbla se.
„ Nepochybně! Je to skvělý mág i člověk! Voldemort mu nesahá ani po kotníky!“
„ Cože?! Ty… tak takhle to je. Přeběhl jsi. No, to je pěkné. Ale moc na výběr nemáš. Prostě půjdeš a toho svého Albuse Brumbála zradíš! Jinak…!“
„ Už toho mám dost! Děláš tu ze mě debila, nutíš mě skákat, jak se tobě líbí. Ale tohle skončí. A to hned!“
„ Varuji tě. Já to udělám. Nedělám si legraci.“
Severus jí chytil pod krkem.
„ Něco si zapamatuj! Nic mě nedonutí zradit Albuse Brumbála! Nic! Jo a ty plány si můžeš dát zarámovat, jsou ti k ničemu. A teď táhni ke všem čertům!“ pustil jí.
„ Tohle si odskáčeš, Snape. Vychutnám si to, až tě zlomí a…“
„ Ven!“ surově jí chytil a vyhodil. Tentokrát to byl on, kdo vztekle bouchl dveřmi. Pocítil obrovskou úlevu. Měl to udělat hned na začátku. Ušetřil by si nepříjemnosti. A pokud to opravdu pošle? No, tenhle most překročí až k němu dojde. Když usínal, cítil se nejlépe za posledních několik dnů.

Severuse sice hlodal strach z toho, co bude následovat, ale neměl čas se tím zabývat. Vrhl se na práci, kterou poslední dny zanedbával. Livie se mu vyhýbala. Po pár dnech se dokonce přesvědčil, že žádné negativy nemá. Nebo že nemá kuráž to poslat. Dvojčata Weasleyovic byla po škole. Potterovi strhl dalších deset bodů. Grangerovou v hodině nachytal na neuvěřitelném detailu, který neznala. Nikdo ho neotravoval. Bylo mu báječně.

Dnešní ráno se probudil v dobré náladě. Snídaně byla skvělá. Už se těšil, jak si ve sborovně dá kávu, přečte Denního věštce a pak vyrazí do hodiny vydeptat Longbottoma. Ještě ani nestihl pozdravit a už mezi dveřmi dostal od Hoochové facku.
„ Zbláznila jste se, nebo co!?“ zasyčel.
„ Ty hajzle!“ zařvala a chtěla ho praštit podruhé. Zachytil její ruku.
„ Okamžitě přestaňte!“
„ Minervo, co se tu sakra děje?“ pak uviděl jakým pohledem se na něj všichni dívají. Hoochová se na něj stále sápala jako rozzuřený býk.
„ To by jste nám měl možná vysvětlit vy, Severusi,“ pronesla McGonagallová tónem, při kterém ho zamrazilo.
Hoochová přestala na Snapea dotírat, stoupla si stranou a probodávala ho tak nenávistným pohledem, jaký u ní ještě nikdy neviděl. Na těle mu vystoupil studený pot. Začal tušit, co se asi děje. A skutečně na stole leželo několik výtisků Denního věštce. Profesor sexuálně zneužívá své studentky hlásal titulek.
„ ' Pokud chce mít v Bradavicích dívka dobré známky a je hezká, musí být profesoru lektvarů po vůli.' Nebo tohle. 'Slečna Livreyová totiž profesora přistihla s jednou studentkou.' A prý existují nějaké fotky. A tohle - ''nejspíš necouvl ani před nezletilými.' Neřeknete nám k tomu něco, Severusi!!?“ McGonagallová měla rty semknuté do tenounké čárky a očima ho probodávala. Ostatní profesoři se nedívali o nic přívětivěji. V jejich očích byl odpor, zhnusení, opovržení a vztek. Nadechl se, aby něco řekl, když do sborovny vstoupil ředitel. V ruce svíral taky jeden výtisk a… Severuse to až zabolelo, jak se na něj Albus díval. Byl to takový bolestný, zklamaný a nevěřícný pohled.
„ Severusi, měli bychom si promluvit,“ zašeptal ředitel tichým hlasem. Cítil se strašně. Zmohl se jen na přikývnutí.
„ Jsi obyčejný úchyl, Snape! Vždyť by jsi mohl být její otec!“ zařvala za ním Hoochová, hlas pokřivený neuvěřitelnou nenávistí.
Brumbál se posadil za svůj stůl. Smutně upíral své oči, teď vyhaslé, na Severuse. Ten nervózně přešlápl.
„ Sedněte si, Severusi.“
Nejistě se posadil na židli. Nastala chvíle mlčení.
„ Možná byste si to chtěl přečíst,“ zašeptal Brumbál a podal mu noviny. Severus chvíli váhal, než si je vzal.

Profesor Severus Snape, který už léta vyučuje lektvary v Bradavické škole čar a kouzel, a je rovněž ředitelem jedné z kolejí, je považován za jednoho z největších kouzelníků v tomto oboru. Jeho chování a vystupování však bylo vždy otřesné, někdy až vulgární. Tento názor sdílí i všichni jeho studenti. Slavný Harry Potter uvedl toto: „ Profesor Snape si na studenty zasedl. Nechápu proč. Chováme se k němu uctivě. Spousta z nás má však z jeho předmětu špatné známky.“
Podařilo se mi zjistit, že je to pravda. Špatné známky mají skutečně všichni. Ale existuje několik výjimek. Jsou to všechno mladé, pohledné dívky. Ty mají z lektvarů známky dobré. Učinila jsem šokující odhalení. Pokud chce mít v Bradavicích dívka dobré známky a je hezká, musí být profesoru lektvarů po vůli.

Rita se vážně překonává, pomyslel si trpce.

Skutečnost, že profesor Snape sexuálně zneužívá své studentky mi potvrdila slečna Livie Livreyová, které nedávno do Bradavic zavítala. „ Byl mi už od prvního setkání nepříjemný, ale nikdy bych si nepomyslela, že je schopen takové zrůdnosti.“ Slečna Livreyová totiž profesora přistihla s jednou studentkou. „ Byl to pro mě šok. A jemu to vůbec nevadilo. Klidně pokračoval dál.“ Sděluje slečna Livreyová v slzách. Jemně jsem si promluvila s tou dívkou. Julie Valentová nakonec přiznala pravdu. Její prospěch se v poslední době nápadně zhoršil. Ona nechutné návrhy profesora nejprve odmítala, ale prý jí pohrozil, že ji nechá ze školy vyhodit. „ To by byla pro rodiče rána. Co jsem měla tedy dělat? On je profesor a já jen studentka.“ Dívka je v šoku a trpí těžkým traumatem. „ Chtěl po mě hrozné věci.“ Slečna Livreyová odvážně pořídila fotografie, aby podala důkaz o zvrhlosti profesora Snapea. Z etických důvodů jsem tak odporné fotky zveřejnit nemohla. Doufám ale, že poslouží soudu. Podezření, že tato dívka nebyla první, jsem nemohla potvrdit. Ale obávám se, že se profesor neštítil ničeho. Dokonce nejspíš necouvl ani před nezletilými. Doufám, že tato ubohá dívka byla poslední. Profesor Severus Snape by měl být souzen, co nejpřísněji. Nestydím se říct, že by měl dostat výjimečný trest – trest smrti! A ptám se jak někdo takový může vůbec učit? Všichni víme, jakou tento muž má minulost. Byl členem sekty Smrtijedů, která pomohla k moci Vy-víte-komu. Po jeho pádu byl z nepochopitelných důvodů osvobozen. A co víc stal se učitelem našich dětí. Jak je tohle možné? Odpovědí je Albus Brumbál. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel se zasadil o propuštění tohoto muže. Ba co víc, dokonce zařídil, aby se to neobjevilo ve Snapeově trestním záznamu. A ačkoli věděl, co je to za člověka, zaměstnal ho, udělal ho ředitelem koleje Zmijozel, a tím mu dal do rukou obrovskou moc nad studenty a možnost, aby ukájel své zvrácené choutky! Tímto článkem chci dát podnět k trestnímu stíhání profesora Snapea a taky varovat všechny rodiče.

No k tomu nebylo co dodat. Livie se opravdu činila. Rozpačitě noviny složil a položil na stůl.
„ Znám tě, Severusi, bezmála jednatřicet let. Nevěřím, že by jsi něčeho takového byl schopen. Přesto se tě musím zeptat…“
„ Neudělal jsem to. Musíš mi věřit, Albusi. Já to neudělal!“
Brumbál se smutně usmál.
„ Věřím ti. Vždycky jsem ti věřil a ty jsi mi nikdy nedal důvod, abych o tobě pochyboval. Rád bych tedy slyšel, jak to bylo. Musíš sám uznat, že to nevypadá pro tebe dobře. Každou chvíli začnou přicházet rozhořčené sovy od rodičů. Něco jim říct musím.“
„ Já vím. Můžu si za to sám. Podcenil jsem jí.“
„ Koho?“
„ Livii.“
„ Slečnu Livreyovou?“
„ Není žádná Livreyová. Jmenuje se Livie Eckhartová a je to nevlastní sestra Luciuse Malfoye.“
„ Jsi si jistý?“
„ Naprosto. Malfoy o ní kdysi mluvil. Dokonce nám ukazoval fotku. Změnila se, ale je to ona. A vlastně mi to potvrdila, když se podřekla.“
„ Proč jsi mi to neřekl hned?“
„ Chtěl jsem, ale nepustila mě k tobě.“
„ Promiň, Severusi, já…“
„ To je v pořádku. Měl jsem tušit, že něco udělá. Kdybych jí nepodcenil… ale to je už jedno. Sehnala si lektvar nevůle.“
„ Ten je zakázaný.“
„ Jo je. Ale ona se nezastaví před ničím. Dala mi to do pití. A pak už nebyl problém celou tu věc narafičit, když jsem o sobě nevěděl. Pamatuji si jako poslední večeři a pak, že jsem se probudil…“, odmlčel se.
„ Takže si nic nepamatuješ?“
„ Vůbec. V tom je právě ten vtip. Tak je ten lektvar postaven. Nezůstávají po něm vzpomínky.“
„ Jsi si opravdu jistý, že k ničemu nedošlo?“
„ To vím bezpečně. Věř mi. Neptej se proč. Prostě mi věř. No a pak mě vydírala. Řekla, že to pošle do Denního věštce, když neudělám, co chce.“
„ Co chtěla?“
„ Plány Azkabanu. Vím, že z toho nebudeš mít radost, ale…“
„ Plány jsou na ministerstvu. Nesnažíš se mi snad říct, že jsi se tam vloupal.“
„ Stejně jsou jí k ničemu. Změnil jsem je. Teď jsou dobré tak akorát na podpal.“
„ Ale vloupat se na ministerstvo. Severusi!“
„ Já vím. Ale co jsem měl dělat?“
„ Jít za mnou.“
„ No, já…“
„ Vážně jsi si myslel, že to nepochopím?“
„ Nevím, co jsem si myslel.“
„ Škoda je už napáchaná. Udělám vše, co bude v mých silách, abych ti pomohl. Ale pro příště, Severusi, jdi hned za mnou.“
„ Udělal jsem blbost. Jsem si toho vědom.“

Profesorský sbor se rozdělil na dva tábory. Jeden, který Brumbálovi věřil. Sem patřila Pomfreyová, Kratiknot, Prýtová a do jisté míry i McGonagallová. Tedy všichni profesoři, kteří ho znali už velice dlouhou dobu. Druhá, poněkud větší skupina vedená rozlícenou Hoochovou, věřit odmítla.
Jak se dalo předpokládat rodiče Julie Valentové podali trestní oznámení. Proti Snapeovi se zdvihla obrovská vlna nenávisti. Nejen mezi rodiči, ale i mezi studenty. Jen zmijozelská kolej zůstávala neoblomně přesvědčená, že jde o výmysl. A hájila svého profesora proti všem. Severus se stal terčem. Každý den psal Denní věštec nějaké drby. Rita se po něm s chutí vozila stejně jako před léty. Jenže teď používala jako kyj, kterým všechny mlátila, ty fotky. Z pochopitelných důvodů musel dát Snape výpověď. Udělal pořádek ve věcech koleje i v kabinetě, a stáhl se do svých podzemních komnat. Pak si pro něj přišli. Měl být vzat do vazby. Hlas lidu volal, aby ho strčili do Azkabanu, a to hned. Popletal však prohlásil, že není středověk a že bude mít soud. Brumbál si vymohl, že Severus není žádný zločinec. Je nevinný dokud se mu neprokáže opak. A když se za něj Brumbál zaručil, že neuteče, měl být uvězněn v normální cele a ne v Azkabanu. Přijeli si pro něj do Bradavic. Severus byl až rozpačitý z toho, jak se za něj celá jeho kolej postavila. Nechtěli ho nechat odejít. Bránili ho před stráží tak, až jim musel nařídit, aby se odebrali na kolej. Opouštěli ho jen velice neochotně. Za to ostatní koleje na něj pokřikovaly často dost neslušné nadávky. Teď už nebyl jejich profesorem a tak si dovolovali. Přesto si Snape povšiml, že Potter, Grangerová, Longbottom a Weasleyovi se k tomu davu nepřipojili. Překvapilo ho to. Tahle parta ho přeci nenáviděla ze všeho nejvíc.

„ To je síla, co?“
„ Ty tomu snad, Rone, věříš?“ ušklíbla se Hermiona.
„ A ty ne, nebo co? Četla jsi noviny stejně jako já.“
„ Já tomu taky nevěřím, Rone. Snape je sice parchant, ale tohle by neudělal. To není jeho styl. Šikanovat Nevilla to jo. Ale znásilnit studentku, to je moc přitažené za vlasy.“
Ron musel připustit, že Harry má nejspíš pravdu.
„ Mluvila jsem ještě nedávno s Julií. Byla veselá a v pohodě. Rozhodně ne jako někdo, kdo … myslím si, že to na něj někdo prostě celé vymyslel,“ mínila Hermiona.
Ron a Harry se podívali na Freda a George.
„ My to nebyli!“ hájili se dvojhlasně, „ nemáme tak špatný smysl pro humor. A pak víte jaká tu bude nuda, když tu nebude Snape?“
„ No mě chybět nebude, to zase ne,“ utrousil Harry.
„ A co ta nová. Ta na tu psychologii. Tvrdí, že ho nachytala.“
„ Kdyby ses, Rone, aspoň jednou obtěžoval na její přednášku, věděl by jsi, že ta o psychologii vůbec nic neví! Je to podvodnice.“
„ Jak to můžeš tvrdit, Hermiono.“
„ Četla jsem několik knih o psychologii a nikde tam není její jméno. Vůbec nikde. A říkala nesmysly. Prostě není tou, ze kterou se vydává. Určitě ona do toho Snapea namočila.“
„ Co s ním teď bude? Zavřou ho?“
„ Viděl jsi co to způsobilo? Myslím, že ho popraví.“
„ Hermiono, trest smrti už přeci dávno neexistuje.“
„ Ale ano Harry, existuje. V kouzelnické světě tato pořád je možnost. A oni to budou chtít prosadit. A pokud Snape nepodá nějaký důkaz, že je nevinný, prosadí to.“
„ Snape přijde o hlavu. Mám šťastný den.“
„ RONE!“ vykřikli Hermiona i Harry zároveň.
„ No snad jsem zase tolik neřek'.“
„ Nenecháme ho v tom. Přeci nepřijdeme o nejzábavnějšího učitele. Neměli bychom koho prudit!“ prohlásil pevně George.
„ Jasně. Já jsem pro. Na kom bychom zkoušeli naše nové vynálezy,“ přidal se Fred.
„ Jak myslíte. A co ty Harry? Nechtěl by jsi raději vidět Snapeovu popravu?“
„ Rone, o tomhle se vážně nežertuje. Snape je možná zmetek, ale ani on si tohle nezaslouží.“
„ Jsme domluveni. Ruku na to.“
„ A kde chceš začít, Hermiono?“
„ Ve Zmijozelu. Ti se ke Snapeovi určitě zády neobrátí.“
„ Pořád lepší,“ utrousil Ron.

Místnost byla tak malá, že stačilo jen pár kroků, aby se mu do cesty postavila zeď. Jedinými kusy nábytku tu byl stolek, židle a postel. A zde měl strávit příští tři dny. Všechno mu tu už během pár minut lezlo na nervy. Přecházel po místnosti sem a tam jako tygr v kleci. Jestli něco nesnášel, byla to nečinnost. Někteří lidé by si možná sedli nebo lehli a civěli do zdi. To on nedokázal. Musel pořád myslet na to, kolik práce má v Bradavicích. Pak si uvědomil, že už tam vlastně neučí. Napadlo ho, že mu někdo úplně přehází jeho kabinet… totiž jeho bývalý kabinet. A kdo asi povede Zmijozel? Snad se dostanou do dobrých rukou. Zastavil se a vyhlédl zamřížovaným oknem ven. Už se smrákalo. Zamračil se. Musel ztratit pojem o čase. Znovu začal přecházet po tom omezeném prostoru. Dva kroky tam, dva sem a pořád dokola. Další věc, která ho ničila, byl fakt, že je tu zavřený. Nemohl se prostě jen tak sebrat a odejít. Ale on potřeboval volnost. Nesnášel pocit, že ho něco omezuje. Sedl si na postel. Byl přeci nevinný. Nevinný! Nic neudělal! Chtělo se mu křičet a mlátit kolem sebe, ale přišlo mu to nedůstojné. Teď když přišel o svou před léty pracně znovu nabytou čest, mu zbyla už jen jeho hrdá důstojnost. A o tu se připravit nenechá!

Brumbál se podíval na McGonagallovou, pak na Kratiknota a nakonec jeho pohled sklouzl k madam Pomfreyové. Právě se je chystal požádat o pomoc. To už si ale přečetli v jeho očích.
„ Jak je Severusi?“ prolomil tíživé dusno v Brumbálově pracovně Kratiknot. Vlastně od Snapeova zatčení panovala dusná atmosféra v celých Bradavicích. Dny se nesly ve znamení ostrých střetů zmijozelských studentů s ostatními. V učitelském sboru to nebylo lepší. Všichni s napětím očekávali jak to bude pokračovat. Proces měl začít za dva dny. Situace se už vyhrotila natolik, že se rozhádaly dvě nejlepší přítelkyně – Hoochová s Trelawneyovou. Hoochová nemohla Snapeovi přijít na jméno. Sibyl Trelawneyová však Snapea horlivě hájila
„ Drží se.“
„ Co budeme dělat, Albusi?“ zeptala se Minerva.
„ Něco určitě dělat budeme.“
„ Jistěže něco uděláme! Nemůžeme ho v tom nechat! Snad těm žvástům nevěříte!“ vybuchla Pomfreyová.
„ Ne, nevěříme,“ pronesla McGonagallová pomalu, ale moc přesvědčeně nezněla. Přeci jen se to týkalo její koleje a s tím se nesmiřovala snadno. Brumbál v rychlosti vyložil, co mu Severus řekl. Kratiknot horlivě pokyvoval hlavou, Pomfreyová se mračila, McGonagallová měla rty pevně semknuté.
„ Vás, Minervo, bych chtěl poprosit, aby jste si jako ředitelka nebelvírské koleje promluvila s tou dívkou. Poppy vám pomůže.
„ Ano, pane řediteli.“
„ Vy, Kratiknote, se pokuste zjistit něco o slečně Livreyové. A já… já si promluvím s Popletalem.“

Soudní síň byla narvaná k prasknutí. Podzemní prostory jen umocňovaly pochmurnost tohoto místa. Lidé na ochozech hlučeli. Brumbál a McGonagallová seděli až úplně nahoře. Porota se tvářila strnule, soudce se mračil. Atmosféra byla hustá, elektrizovala napětím a byla cítit pachem násilí. Když strážní Snapea přivedli, strhla se doslova bouře. Lidé hrozili a pokřikovali často nepublikovatelné výrazy. Soudce jen s vypětím sil dav uklidnil.
„ Zahajuji soudní přelíčení ve věci obvinění Severuse Snapea za sexuálního zneužití studentky Julie Valentové,“ zachraptěl soudce, když dav zmlkl.
„ Ctěný soude, sešli jsme se zde, abychom učinili spravedlnosti zadost. Tento muž se dopustil těch nejhorších zločinů a měl by za ně být po právu potrestán.“
Severus stál hrdě vzpřímeně s nečitelným výrazem ve tváři. Soudce kývl na obžalobu, aby pokračoval.
„ Jmenujete se Severus Snape, narodil jste se poblíž Londýna, je vám devětatřicet let…“
„ Osmatřicet,“ opravil ho Snape chladně.
„ Ano jistě. Studoval jste v Bradavicích.“
Severus mlčky přikývl.
„ Podle záznamů jste byl jedním z nejlepších studentů.“
„ Jak to souvisí?“
„ Možná že nijak. Jak zemřeli vaši rodiče?“
Snape sebou trhl.
„ Námitka!“ ozval se Brumbál pohoršeně.
„ Přijímá se. Co tím, pane Pollocku, sledujete?“
„ Omlouvám se, ctihodnosti. Jen jsem chtěl…“
„ Věnujte se případu a mluvte k věci.“
„ Samozřejmě,“ otočil se ke Snapeovi, „ jak dlouho učíte?“
„ Patnáct let.“
„ Děláte to rád?“
„ Rád?“ zopakoval Snape nechápavě.
„ Ano, rád. Baví vás to?“
„ Je to má práce.“
„ To jistě. Ale mě zajímá proč?“
„ Prostě to je moje práce.“
„ Aha. Slyšel jsem, že už několik let usilujete o místo učitele obrany proti černé magii, ačkoli vám bylo jasně řečeno ne.“
„ No a?“
„ Proč? Lektvary vás nebaví?“
„ Jen prostě chci profesoru Brumbálovi ušetřit starosti s neustálým hledáním nových profesorů.“
„ Jak šlechetné. To by jste pak jako učil dva předměty?“
„ Proč ne.“
„ Dá se to vůbec zvládnout?“
„ Já bych to zvládl.“
„ Tak mě napadá vaše rodina nemá zrovna kantořinu v krvi.“
„ To vadí?“
„ Ne. Ale vy studenty moc rád nemáte, že?“
„ Moje práce je studenty něco naučit, ne je mít rád.“
„ Ale nikde není psáno, že je máte šikanovat.“
„ Já nikoho nešikanuji.“
„ Školní tresty, výhružky, urážky, nesmyslná obvinění tomu vy neříkáte šikana?!“
„ Ne já bych to…“
„ Tak to vidíte možná vy! Já to vidím tak, že potom, co jste přeběhl od Vy-víte-koho, jste přijal jedinou práci, která vám byla nabídnuta a na studentech se mstíte!“ přerušil ho Pollock.
„ To je holý nesmysl,“ odvětil Snape s ledovým klidem, který celý sál pohoršil.
„ Máte přítelkyni?“
Severus překvapeně zamrkal.
„ Proč se ptáte?“ zavrčel.
„ Nemáte, že? Místo toho vyhledáváte občasné známosti na jednu noc.“
„ Nic nevyhledávám.“
„ Skutečně? Mám jmenovat? Není jich zrovna málo.“
„ Nesmíte věřit všemu, co slyšíte.“
„ Chcete nám tu snad tvrdit, že je odmítáte a ony o vás pak šíří, že jste s nimi měl poměr?“
„ Já bych to tak neformuloval, ale více méně ano.“
„ Nevykládejte mi tu pohádky ovčí babičky! Máme vás vnímat jako nebohou oběť ženského chtíče?“
„ To rozhodně ne. Ale na rozdíl od vás, já si vybírám.“
Ačkoli lidé byli proti Snapeovi, teď otřásl místností ohlušující smích.
„ Ticho v soudní síni!“
Pollock, rudý jako zadek paviána, došel až ke Snapeovi, potměšilá očička přimhouřená.
„ Rád urážíte lidi, co?“
„ To nebyla urážka, ale fakt.“
V podobném nechutném duchu se to táhlo ještě další tři hodiny. Severus se ze všech sil snažil ovládat, ale občas mu ujelo něco nevhodného, nějaká kousavá poznámka. Brumbál s McGonagallovou to vše sledovali. V jedné chvíli se Minerva naklonila k Brumbálovi a poznamenala zdrceně, že to není soud, ale trapná fraška.
„ Vůbec se nesnaží mluvit k věci, jen ho uráží,“ rozčilovala se. Brumbál mlčel. Popletal nadhodil, že rozsudek je vlastně už vynesen. Nechtěl tomu věřit. Pořád doufal, že spravedlnost zvítězí nad slepou zuřivostí.
„ Copak jste po ní nechtěl, aby nosila sukni kratší než ostatní?“
„ Dělala to sama a já…“
„ Tak jste se rozhodl vyložit si to po svém, že?“
„ Ne…!“
„ Vlastně nás tu přesvědčujete o tom, že si o to koledovala.“
„ V žádném případě! Tohle je…!“
„ Hodilo se vám mít pokoj v podzemí…“
„ Nechte mě domluvit!“ Snape zasyčel tak, že Pollock couvl. Brumbál si povzdechl. Dosáhli svého, vyprovokovali ho.
„ Nechápu kam tahle směšná hra míří. Překrucujete fakta. Tohle všechno je prostě směšné! To jaký přístup k studentům volím, je moje věc. Ale nikdy bych nepřipustil, aby se některému něco stalo. Mám za ně přeci zodpovědnost. Mým úkolem je naučit je přípravě lektvarů. Není to snadný předmět, musí si umět poradit. Nemůžu jim celý život stát za zadkem a hlídat, aby si nepopálili prsty! Musí se otrkat. Oprašujte ty děti a při prvním náznaku potíží se zhroutí. Nikdy bych ovšem žádnou studentku… to je pod mojí úroveň! Mám taky nějakou čest!“
„ Vy žádnou čest nemáte,“ zašeptal Pollock.
Na chvíli to vypadalo, že ho Snape praští. Zatnul pravou ruku v pěst. Pollock poděšeně couvl. Severus pomalu ruku rozevřel.
„ Odročuji soud na… dnes je středa… tak na pátek tři hodiny odpoledne,“ pronesl soudce.
Severus měl pocit, že neudělá krok. Bylo mu zle. Nebyl jediný důkaz jeho neviny a i kdyby byl, smetli by ho ze stolu. Pochopil o co tu jde. Chtěli jeho hlavu. A udělají pro to cokoli.

Seděl na posteli a zády se opíral o zeď. Tvářil se klidně a lhostejně. Brumbál ovšem věděl moc dobře, že jde jen o pouhé zdání. Člověk by musel být hluchý a slepý, aby se ho něco takového nedotklo. A to Snape tedy nebyl. Naopak oči a uši mu sloužily velice dobře.
„ Děláme vše možné i nemožné. Minerva a Poppy s tebou souhlasí, že na té dívce je něco divného. Pokusíme se dát podnět k paměťovému testu. Kratiknot si je jist, že záznamy slečny Livreyové byly změněny,“ říkal to vlastně proto, aby mu dal naději, ale rovněž se snažil zaplašit pocit, že se to vyhrát nedá.
„ Koukám, že se tu pěkně scházíme,“ zasmála se Pomfreyová trochu nepřirozeně.
„ Jak se vede?“ optala se Prýtová a oči upírala na Snapea.
„ Nemůžu si stěžovat,“ z jeho projevu se snadno dal získat dojem, že je tu na prázdninách.
„ Umíte báječně navodit falešný pocit, že je vše v pořádku.“
„ O tu přeci šlo, nebo ne?“
„ Tohle vám posílají studenti z vaší koleje,“ postavila Pomfreyová na stůl objemný koš, „ mám podezření, že kvůli vám vyplenili celou kuchyň.“
„ To není moje kolej.“
„ Každý, kdo si chce zachovat neporušené zdraví, by jim tohle neměl říkat. Nevzdají se vás ani za nic na světě.“
Snape to mlčky okomentoval lehkým pozdvižením obočí. Návštěva se nesla i nadále v křečovitém optimismu. Snape setrvával v zarytém mlčení. Teprve když se i Brumbál zvedl k odchodu, řekl víc než jen čtyři slova.
„ Vážím si toho, co pro mě děláte. Ale nebudeme zavírat oči před tím, co je zjevné. Nechci tebe ani nikoho jiného stáhnout s sebou dolů.“
„ Má to snad být kapitulace?“
„ Nemám v úmyslu se vzdát. Jen tě varuji.“
„ Na hrdinství není vhodná doba.“
„ Tak si to opakuj pokaždé, když budeš slepě hájit tenhle prohraný případ.“
„ Já ti, Severusi, slibuji, že se tomu ještě zasmějeme nad máslovým ležákem.“
„ Sliby chyby.“
„ To máš od svého otce. My tě z toho dostaneme. Jinak ať se nejmenuji Albus Brumbál.“

„ To, že jste byl Smrtijed, tedy nepopíráte.“
„ Stavím se ke svým chybám čelem. Neutíkám před nimi.“
„ Aha, takže vy to vidíte jako chybu,“ zdvihl tlustý svazek a hodil ho na stůl až to zadunělo, „ tohle je seznam lidí, které ta vaše chyba stála život! Seznam lidí, které jste vy osobně zabil!“
Dav pobouřeně zařval jako raněný lev. Severus zachovával ledový klid, čímž je ještě víc podráždil.
„ Efektní nikoli reálné. Kolik prázdných papírů jste tak musel přidat? Hádám, že dost.“
Přes hlučící galerie nebyla slyšet ani Pollockova odpověď, ani soudcova výzva k tichu. A pak se ozvalo: „ Smrt vrahovi! Popravte násilníka!“ a všichni se toho hned chytli. Skandující masa lidí proměnila soudní dvůr v cosi připomínající gladiátorský cirk. Popletal omluvně pohlédl na Brumbála a opustil své místo, aby se pokusil zjednat pořádek. McGonagallová měla chuť odejít taky. Jestli před pár dny měla na Snapea vztek, teď si svojí přehnanou reakci vyčítala.
„ Albusi, to je příšerné. Jakým právem se k němu takhle chovají?!“
„ Právem zaslepených, Minervo,“ odpověděl Brumbál tiše.
Neboť se nepodařilo sjednat klid, musel být soud odročen.

„ Jestli mi někdy přijde některá z nich pod ruku!“ Snape mrštil vztekle novinami do kouta. A téměř současně se stáhl za masku netečnosti.
„ Takové pomstychtivé řeči ti moc nepomůžou. Radši přemýšlej, jak se z toho dostat.“
„ Ještě pro mě máte, Minervo, nějakou pěknou radu?“
„ Takhle se nikam nedostaneme,“ přerušil je Brumbál.
„ Vraťte mi hůlku, pusťte mě k té holce a…“
„ Posloucháte se vůbec? Možná jste si nevšiml, ale jste zatčený, Severusi.“
„ Buďte ujištěná, že jsem si toho zatraceně dobře vědom.“
„ Nechováte se tak.“
„ Severusi, pochop, že dokud nebudeme mít nějaký důkaz, test paměti nám nikdo nepovolí,“ vložil se do toho Brumbál.
„ A co fakt, že Livie je sestra Malfoye?“
„ Tvoje tvrzení,“ odvětila McGonagallová.
„ Žádné tvrzení!“ vybuchl Snape, „ dá se to dokázat,“ dodal klidněji.
„ Proč jsi to neřekl hned?“
„ Má to ale jeden háček.“
„ Jaký?“ zajímal se Brumbál.
„ Potřebný lektvar umí v Británii připravit jen tři lidé.“
„ Kdo?“
„ Sam Darlen a Silva Sinclairová.“
„ A ten třetí?“
„ Já.“
„ Podíváme se po nich.“
„ Jděte nejdřív za Silvou, něco mi dluží.“

„ Tvrdíte nám tu, že jde o podvrh, a snažíte se obvinit slečnu Livreyovou. Nemáte pocit, že je to trochu chabá obhajoba? To by mohl říct každý.“
„ Říkám jen pravdu.“
„ Stejně jako výpověď vás a vašich přátel ohledně smrti Bernarda Fortela? Ta byla taky pravdivá?“
Snape mlčel.
„ Chcete ji přečíst, aby se vám osvěžila paměť? Všichni jste podepsali, že…“
„ Já vím, co jsme podepsali!“
„ A nic nám k tomu neřeknete? Nebo není pravda, že nešlo o žádnou nehodu, ale o sprostou vraždu?!!“
„ To záleží na úhlu pohledu.“
„ Kde berete tu drzost tohle říct?!! Víte kolik měl dětí?!“
„ Žádné!“
Pollock zaskočeně zamrkal. Chvíli otvíral pusu jako kapr na suchu, pak vyhrkl: „ Ale stále je to vražda!“
„ Šlo o férový souboj.“
„ Chápete vůbec význam toho slova? Byli jste čtyři a on byl sám. To je podle vás fér?“
„ Nikdo nezasahoval. Bylo to jeden proti jednomu.“
„ Myslím, že máte prazvláštní představy o pravdě, pane Snape.“

Brumbál rozrazil dveře.
„ Kde je?“ , byla jeho první slova. Viditelně moc spěchal.
„ Ten hajzl je támhle. Koukejte, co mi udělal!“ stěžoval si strážce a ukazoval lehkou popáleninu na ruce.
Brumbál vešel do cely. Vypadalo to tu vážně jako po bitvě. Nejprve si ho nevšiml. Seděl v koutě, hlavu položenou na kolenou.
„ Severusi.“
Žádná reakce. Položil mu ruku na rameno. Teprve teď zvedl hlavu a podíval se na něj. Na tváři měl modřinu, z nosu a z pusy mu tekla krev, a nad levým okem měl nepěkně vyhlížející tržnou ránu. O tom, co se tu dělo, nemohlo být pochyb. Brumbál ani na okamžik nevěřil, že by napadl strážného.
„ Kdo ti to udělal?“
„ Nikdo.“
„ Nehraj to na mě.“
„ Nikdo.“
„ Severusi, jak ti mám pomoct…“
„ Nikdo!“
Brumbálovi unikl smutný povzdech. Bylo to pořád stejné. Nepřiznal, že ho někdo napadl, ačkoli to bylo zjevné.
„ Popletal je pod tlakem. Chtějí, aby tě poslali do Azkabanu. Kornelius mi ale slíbil, že pokud zjistím, jak to bylo…“
„ Nikdo!“
„ Ta tvoje paličatost a přehnaná hrdost… jak chceš. Nemohu ti v tom případě pomoct. Následky vyčítej jen sám sobě.“
Snape se nadechl jako by něco chtěl říct, ale nevydal ani hlásku. Brumbál odešel smutný a zklamaný. Večer pak pro Severuse přišli.

Azkaban – ponuré, odpudivé místo bez útěchy, bez Boha, bez naděje. Podle některých brána do pekla, předpeklí. Možná peklo samo. Pro většinu odsouzených neexistuje cesty zpět. Pohlceni vlastní temnotou přicházejí vězni pomalu o rozum. Zůstávají jen skořápky rozežrané zevnitř až na kost duše. Ti, jenž dostali polibek, jsou považováni za šťastné, neboť už nic necítí. Jejich utrpení je u konce. Prázdná tělesná schránka rychle zchřadne a uhyne. A přece se i zcela šílený vězeň ve chvíli blížícího se polibku vzepne se k obraně. Zbytečné, zoufalé, ale obraně. Jak nezlomná je vůle žít. Avšak tady žádná vůle neobstojí dlouho. Moc mozkomorů rozruší, zlomí, vydeptá. Působí pomalu, ale neodvratitelně jako obrovská ozubená kola drtící cokoli, co se mezi ně dostane. Probírá se vašimi myšlenkami. Sebemenší radost pohltí, hrůzu, strach, nenávist, nejhorší noční můry tisíckrát znásobí. Zaplaví vás to jako přívalová vlna. Není místo kam se skrýt. Neexistuje cesta zpět jen kupředu. Stále hlouběji a hlouběji až se zalknete. Takové bylo kouzelnické vězení Azkaban. A právě tady měl Severus strávit čtyři dny do dalšího přelíčení. Dost dlouhá doba na to, aby jste tu zešíleli. Jenže Snape měl mnohem tvrdší školu života než jiní.
Jak se blížily černé zuby útesů, byli strážní víc a víc nervóznější. Už se daly rozeznat dvě tmavé postavy čekající na břehu. Severus byl jediný, kdo tu aspoň navenek zachovával klid. Vnitřně se však připravoval na největší zkoušku svého sebeovládání. Snažil si vyčistit mysl a stáhnout se co nejhlouběji do sebe. Strážní kašlali na nějaké předpisové předání. Strčili ho mozkomorům do pařátů a zmizeli. Severus cítil jak mu vnitřnosti sevřel chlad. Plně se soustředil na dýchání. Vnímal jen vlastní tep. Nádech, výdech, nádech, výdech. To je ono. Přesto měl pocit jako by jeho myšlenkami probírala něčí zvědavá ruka. Tohle budou dlouhé čtyři dny.

Když ho přivedli, stiskla Minerva Brumbálovi paži. Severus nevypadal dobře. Vypadal vyčerpaně, rysy ve tváři měl strhané, ramena mírně pokleslá. Ty čtyři dny v Azkabanu mu daly pořádně do těla. Přesto stál vzpřímeně s hlavou hrdě vztyčenou. Na to, abyste Severuse Snapea zlomili, byste museli mít těžší kalibr než pár urážek a smečku mozkomorů. Byl z tvrdého, nepoddajného těsta.
Soudní přelíčení se neslo v duchu těch předchozích. Pollock ho urážel, překrucoval skutečnost a dav řval lačností po krvi.
„ Není pravda, že jste zaútočil na svého strážného? Museli vás přemístit do Azkabanu.“
Snape mlčel.
„ A nechte ho tam shnít!“ ozvalo se z galerií.
„ Severus, prosím, řekni jim, jak to bylo,“ šeptal si Brumbál.
„ Nic nám k tomu neřeknete?“
Mlčení pokračovalo. Přiznat, že ho zmlátili, bylo pod jeho úroveň.
„ Říká se, že mlčení je souhlas. Proč jste to udělal?“
Ani tentokrát nedostal Pollock odpověď a náležitě to okomentoval. Pak se vrátil k případu Smrtijedů. Dokonce urazil i Brumbála.
„ Profesor Brumbál vám vlastně tohle vše umožnil. Možná by měl být souzen jako spolupachatel.“
„ Tohle už nikdy neříkejte!“ zasyčel na něj Snape výhružně.
„ Dal vám tuhle práci, díky němu máte čistý trestní rejstřík. Je pochopitelné, že ho budete…“
Snape chytil Pollocka za hábit.
„ Ještě jedno křivé slovo o Albusi Brumbálovi a budeš toho do konce života litovat!“
Strážní zakročili a odtrhli je. Severus navíc dostal ránu ze strany do hlavy. Brumbál si tiše povzdechl.
„ Kornélie, dělejte něco. Tohle není soud. Tohle je vražda,“ obrátil se na Popletala sedícího vedle. Minerva přikyvovala.
„ Je mi líto, Albusi, ale všechno svědčí proti němu.“
„ Vždyť je to absurdní. A ty to víš. Nikdy by to neudělal.“
„ Můj názor tu roli nehraje. Jeho pověst mluví proti němu…“
„ Znáš ho. Copak si dokážeš představit, že by se k něčemu takovému snížil?“
„ No, ne. Ale dokud mi nepřineseš nějaký důkaz, nemohu nic dělat.“
„ A kdybychom dokázali, že slečna Livreyová je sestra Luciuse Malfoye?“
„ Jak?“
„ Existuje lektvar, který by jednoznačně prokázal. Severus by ho připravil…“
„ Albusi, to přeci nejde.“
„ Budu u něj. Mě snad důvěřuješ.“
„ Vážím si tě, ale Snapeovy znalosti lektvarů dalece překračují tvoje i moje. Nikdo neuvěří, že to nenarafičil.“
„ Jenže ty, kteří by to mohli udělat místo něj, někdo odstranil. Není už tohle podivné?“
„ Náhoda. A pak moc přesvědčivý důkaz by to nebyl.“
„ Ale mohli bychom na jeho základě žádat paměťový test té dívky.“
„ To ano, ale postaví se proti vám celá veřejnost. Ta holka si už své vytrpěla.“
„ Veřejnost proti nám stojí díky Holoubkové.“
„ Nemůžeš Ritě zakázat psát, co si myslí. To nemůže ani ministerstvo. Nemáme přeci středověk.“
„ V poslední době si tím nejsem jistý. Pokud prosadí výjimečný trest, bude to vražda. Obyčejná, sprostá a nechutná vražda nevinného člověka. A ministerstvo bude mít jeho krev na svých rukách.“
„ Proč taková slova, Albusi?“
„ Protože nic neděláte.“
„ Nemůžeme. Víš pod jakým tlakem jsem? Jen prosadit tenhle soud bylo těžké. Nebýt mě, houpal by se ten tvůj Snape už na nějaké pěkné větvi.“
Brumbál se mlčky zvedl a odešel následován McGonagallovou. Vysedáváním tady Severusovi nepomohou.
„ No, já nevím.“
„ Kdybych nevěřil, že to zvládnete, nežádal bych vás o to.“
„ Je to jeden z nejtěžších lektvarů, jaký jsem kdy viděla.“
„ Vy to jistě zvládnete. Jste přeci nadaná studentka, slečno Grangerová.“
Hermiona se začervenala.
„ Mohl by mi s tím někdo pomoct? Třeba Ron a Harry.“
„ Zajisté.“
„ Víte, pane profesore,… já tomu taky nevěřím. Zjistili jsme, že ta Livreyová vůbec není Livreyová.“
„ Skutečně? Jak?“
„ Poznám, když někdo manipuluje se záznamy. Četla jsem o tom několik knih a… prostě její záznamy někdo změnil.“
„ Jak jste se k nim dostala?“
„ Řekla jsem, že píšu esej o fungování kouzelnické matriky. Pustili mě, kam jsem chtěla.“
Brumbál se musel zasmát. Severus měl skutečně pravdu, že na ministerstvu si kdokoli může zjistit a ukrást cokoli. S tím se bude muset něco dělat.

„ Páni,“ vydechl Ron.
„ Nechceš si připravit mnoholičný lektvar do zásoby?“ ušklíbl se Harry.
„ To není vtipné. Brumbál mě požádal o pomoc při výrobě toho lektvaru. A vy budete moji pomocníci.“
„ A vážně ti řekl, že máš přístup do Snapeova kabinetu?“
„ Jo, kvůli přísadám a vybavení.“
„ Týjo, co kdybychom…“
„ Rone, ne!“
„ Tak ne no. Ale je to příležitost jaká… no tak ne.“
„ Slíbila jsem Brumbálovi, že tam nic nerozházíme, ani nerozbijeme. Lektvar budeme připravovat v jedné místnosti ve sklepení.“
„ Co je to za lektvar?“
„ Vzpomínáš si, Harry, jak jsem vám říkala, že Livreyová není ta, za kterou se vydává? Podle Brumbála je to sestra Malfoye.“
„ Trochu stará ne?“
„ Ach Rone, Luciuse Malfoye přeci.“
„ On má sestru?“
„ Prý nevlastní. Lektvar Krev mé krve by to prokázal, jenže není nikdo, kdo by ho uměl připravit. Tak požádali nás.“
„ Hele, tys to s tím zachraňování Snapeova kejháku myslela vážně, co?“ zamračil se Ron.
„ A napadlo tě někdy, že by místo něj mohl přijít někdo ještě horší?“
„ Nikdo není horší než Snape.“
„ Nespoléhej na to.“
„ Hermiona má vlastně pravdu. Co kdyby nás učil někdo jako Neville. Nic proti němu. Snape se aspoň vyzná.“
„ Dobře, dobře. Tak co máme dělat?“ kapituloval Ron.

Porota se vrátila do soudní síně. Severus stál klidně a čekal na výsledek, který už dávno znal. Předseda poroty zůstal jako jediný stát.
„ Severusi Snape, ve věci vašeho obvinění ze sexuálního zneužití studentky Julie Valentové vás porota shledala… vinným.“
Galerie bouřily nadšením, křičely na Snapea sprosté nadávky. Někdo po něm dokonce hodil ohryzek od jablka, ale netrefil se.
„ Ticho v soudní síni!“ zařval soudce. Dav se zklidnil.
„ Vzhledem k závažnosti vašeho provinění, porota dospěla k závěru, že si zasloužíte výjimečný trest bez možnosti odvolání. Váš původ vás opravňuje k popravě stětím, pokud nepožádáte o jiný způsob.“
Snape mlčel.
„ Pokud tedy k tomu nemáte, co říct, rozsudek nabude právní platnosti a bude vykonán zítra ráno. Tím soudní jednání končí. Odveďte ho.“
Severus čekal, že to dopadne takhle. Ale když skutečně slyšel rozsudek z úst soudu, bylo to horší. Poprvé si uvědomil, že skutečně umře. Umře zbaven cti na desetiletí možná i století nepoužitém popravním špalku. Škoda že se nikdy nezeptal Nicholase jaké to je. Doufal, že to s tím stříbrným mečem bude ten kat umět.

„ Zastav to!“ Brumbál vrazil k Popletalovi jako velká voda.
„ Co?“ zamžoural na něj rozespale.
„ Tu popravu! Je nevinný!“ , Brumbál ještě nikdy nevypadal tak zoufale a rozzuřeně zároveň.
„ Není proti tomu odvolání a že je nevinný…“
„ Mám důkaz!“
„ A dobrý důkaz?“
„ To ti povím cestou. Vstávej! Musíme to zastavit!“
Popletal se začal oblékat.
„ Tak mluv.“
„ Za prvé máme důkaz, že Livreyová je sestra Malfoye.“
„ Jak?“
„ Nepřerušuj mě! A hlavně Poppy má důkaz, že … pojď už!“

Severus se díval skrz zamřížované okno ven. Svítalo. Jeho poslední svítání. Zvláštní, nikdy se neuvědomil, jak je to krásná podívaná. Před smrtí začíná být sentimentální. Pobavilo ho to. Nepromítal se mu celý jeho život, jak se tvrdí, že se děje před smrtí. Cítil jen hořkost a vztek. Nebál se smrti, ale pobuřovala ho ta nespravedlnost. Měl zemřít za něco, co nespáchal. Pozoroval slunce deroucí se nad obzor, dokud pro něj nepřišli. Sundal si plášť i kabát a na popraviště šel jen v košili. Ruce mu svázali za zády. Cítil, jak se mu pouta zařízla do zápěstí, ale nevydal ani hlásku. Pak ho vyvedli ven. Dav hlučel v touze po krvi. Severus nešel uličkou ani rychle, ani pomalu. Kráčel s hlavou hrdě vztyčenou a s okázalou důstojností. Však on jim ukáže, jak umírá pravý Snape. A pak někdo hodil kámen. Severus ucítil, jak ho to zasáhlo do paže. A v zápětí letěly další. Neuhnul. Strážní se jen uchechtávali. Než došli k popravišti, měl na těle i ve tváři spoustu šrámů. Neuhnul ale před žádným kamenem. Mlčky to snášel. Neudělá jim radost, že bude uhýbat nebo prosit o milost. Byl Snape a ti nikdy neprosí! Kat vypadal dost nervózně. Nejistě třímal obouruční stříbrný meč. Severus se rozloučil s představou rychlé smrti. Tohle bude na dlouho. Soudní zmocněnec rozmotal pergamen a nadechl se, aby mu přečetl rozsudek.
„ Ušetřete mě toho proslovu. Nemám na něj náladu.“
Dav mu hrozil a další letící kámen ho zasáhl do hlavy a zanechal mu na čele další šrám. Soudní zmocněnec sroloval pergamen a kývl na kata. Severus se naposledy podíval nahoru na nebe, pak si klekl a položil hlavu na špalek. Pouta se mu bolestivě zařízla do rukou.
Na okraji davu se objevil Brumbál, Popletal a Pomfreyová. Začali se rychle prodírat davem. Kat třesoucíma se rukama uchopil meč. Brumbál se hnal, co to šlo, ale dav jen neochotně ustupoval. Kat se rozmáchl. Už byli skoro u popraviště.
„ NÉ, ZASTAVTE TO!“ zakřičel Brumbál, ale nebylo ho slyšet. Jako ve zpomaleném filmu Severus viděl blížící se čepel meče. Zavřel oči, zadržel dech. Brumbál se napřahoval hůlkou, ale bylo pozdě. Severus ucítil ostrou bolest. Meč dopadl na jeho krk a ťal ho hluboko, přesto však Snapeova hlava zůstala pevně sedět na ramenech. A to jen díky neschopnosti kata. Z hluboké rány se řinula krev. Pomfreyová vyplašeného kata odstrčila a přitiskla na rozšklebenou ránu gázu s velice silnou hojivou mastí. I tak byla v mžiku od krve. Jednou rukou tiskla ránu a druhou přehrabovala svojí tašku.
„ Tak ho snad rozvážete ne!“ štěkla na kata.
„ Akra,“ pronesl kat klíč a pouta spadla na zem.
„ Albusi, pomozte mi s ním.“
Opatrně položili Snapea na zem.
„ Co to má znamenat!“
„ Co děláte!“
„ Ať chcípne!“
Dav nesouhlasně ječel.
„ Chováte se jako krvelačná zvířata! Tak moc toužíte po krvi, že byste zabili nevinného člověka!“ obořil se na ně Brumbál.
„ Není nevinný!“
„ Ale je.“
Popletalova slova vyvolala zmatek a dav se pomalu rozcházel.
„ Poppy?“
„ Je to špatné. Krvácí moc a nejde to zastavit.“
Snapeův tep se zpomaloval a slábl. Pomfreyová cítila, že ho ztrácí pod rukama.
Zdálo se to beznadějné. Ale Severus Snape lpěl na životě velice silně. Krvácení konečně začalo slábnout. Tep měl stále slabý, ale pravidelný. Pomfreyová si otřela zkrvavené ruce.
„ Ten mi ale nahnal strach,“ poznamenala.
„ Bude asi nejlepší, když ho vezmeme do Bradavic. Co říkáte, Kornélie?“
„ Jistě. Já zařídím zbytek. Spolehněte se, Albusi.“

Severus pomalu otevřel oči. Jeho první myšlenka byla, že je mrtvý. Pak si uvědomil, že leží ve své bradavické ložnici. Přejel si rukou po krku a ucítil pod prsty obvaz. Hlava, ale bezpečně stále seděla na místě, které příroda zamýšlela. Zaslechl něco jako hlasy z vedlejší místnosti. Ačkoli se necítil zrovna nejlíp, vstal a šel zjistit, co se vlastně stalo.
„ Á, už jsme si říkali, kdy vstanete,“ přivítal ho Brumbál širokým úsměvem.
„ Jak je vám?“ otázala se Pomfreyová.
„ Mizerně,“ odpověděl po pravdě.
„ Potřebujete si pár dní odpočinout. Máte toho hodně za sebou. Co krk?“
„ Měl jsi víc štěstí než rozumu,“ poznamenal Brumbál.
Snape se zhroutil do nejbližšího křesla.
„ Bolí mě hlava, žaludek mám jak na vodě a příšerně mě bolí krk. Nemluvě o tom, že jsem jaksi mimo obraz. Může mi někdo pár věcí vysvětlit?“
„ Všechno se dozvíš, ale teď mám na tebe jednu prosbu. Jestli se na to cítíš, pojď se mnou do Velké síně.“
„ Proč? Co se děje?“
„ No, zprávy o tvé smrti se šíří rychle a…“
„ Holoubková! Já tu husu zaškrtím a bude klid jednou provždy!“
„ A pak vám tu hlavu vážně useknou. Měl jste kliku, že to ten kat držel v ruce poprvé. I tak to s vámi nemuselo dobře dopadnout,“ naježila se Pomfreyová.
„ Asi bych vám všem měl nejdřív poděkovat. Ale co soud? Doufám, že jste kvůli mně neudělali…“
„ Popořadě, Severusi. Buď trpělivý, vše se dozvíš. Zmijozelští studenti se do jednoho shromáždili ve Velké síni a odmítají odejít, dokud se nepřesvědčí, že jsi v pořádku. Chtěl jsem tě požádat, abys je šel uklidnit. S tou tvojí kolejí totiž nikdo nehne ani pod pohrůžkou vyloučení.“
„ Moji kolejí?“
„ No, pokud trváš na té výpovědi…“
„ Ne!“
Brumbál se začal smát. I Pomfreyová se usmívala.
„ Tak co? Zvládneš to?“
„ Jistě.“
Studenti seděli u svého stolu a vypadali jako hromádky neštěstí. Když Brumbál se Snapem vešli, všimla si jich jedna studentka a vykřikla:
„ Vrátil se!“
Normálně by něco takového netoleroval, ale tohle nebyla normální situace. Celá kolej na ten výkřik vyskočila a ožila. Brumbál to spokojeně pozoroval. Hrnuli se k němu skoro… no vážně skoro jako kuřátka ke své mámě… tedy spíš tátovi. Severus tam stál v tom chumlu s hleděl na Brumbála. Neudělal nic, aby studenty utišil. Brumbál se usmíval.
„ To by snad už stačilo,“ řekl, když se konečně vzpamatoval.
Studenti okamžitě zmlkli. Prefekt předstoupil před Snapea a řekl: „ Pane profesore, jsme rádi, že jste zpátky.“
Přijal to s lehkým pokývnutím hlavy, ale jen Brumbálovi neuniklo, jak mu nepatrně cukly koutky. Do Velké síně dorazili ostatní profesoři. Všichni ho vítali, někteří se omlouvali.
„ Hoochová?“ Snape pozvedl překvapeně obočí.
„ Já…“, byla rudá jako rak, „ chtěla jsem se vám omluvit. Mrzí mě to všechno, opravdu. Byla jsem… já…“
„ Omluva… se přijímá.“
Hoochová na něj chvíli zírala a pak se konečně pousmála.
„ Díky. Já věděla, že jste…“
„ Hoochová, nemluvte o tom. Nebo si to ještě rozmyslím.“
K jeho nelibosti to vyvolalo smích. Snape se rozhlédl po síni.
„ A vy tu děláte co? Není už dávno po večerce!?“
Studenti se usmáli a sborově odvětili: „ Ano, pane profesore. Dobrou noc.“
„ A je zpátky,“ poznamenal otráveně Ron a opřel se o futra dveří.
„ Sakra a my na něj nemáme nic přichystaného. Omluvte nás, to se musí napravit,“ Fred a George spěšně opustili své kamarády.
„ Hermiono, jsi si vážně jistá, že to byl dobrý nápad?“
„ Určitě, Harry. Jednou za to budeš rád.“
„ Toho bych se chtěl dožít.“
„ Hele ty jsi nám ani neřekla, proč jsi do toho byla tak zapálená.“
„ Spravedlnost, Rone. A pak ať už je jakýkoli, naučí. Jak jsem řekla, jednou budete ještě rádi, že jste ho měli.“
„ Harry, já bych se tedy nechtěl dožít dne, kdy budu rád vzpomínat na něj,“ zamračil se Ron a kývl Snapeovým směrem.
„ A vy tu děláte co?“
„ Jsme na odchodu.“
„ Pro vás, Pottere,…“
„ Á, tady jsou. Slečna Grangerová a její přátele předvedli obdivuhodný výkon. Je vidět, že mají skvělého učitele,“ Brumbál byl v opravdu vynikající náladě.
„ Co přesně máte na mysli?“
„ Slečna Grangerová s pomocí pánů Pottera a Weasleyho připravila lektvar, který usvědčil Livie Livreyovou…- totiž Eckhartovou jako sestru Luciuse Malfoye.“
„ Vy?!“ Snape na ně šokovaně třeštil oči.
„ Na třetí pokus,“ špitla Hermiona.
„ No, to… to nebylo zlé, slečno Grangerová.“

„ To nebylo zlé. Co si myslí…“, nadával Ron, když byli z doslechu.
„ Rone, to měl být kompliment.“
„ Cože? Copak ten chlap neví, jak vypadá kompliment? Měl říct něco jako, že jsme úžasní, nebo fantastičtí nebo… já nevím, ale to by, Harry, byl kompliment.“
Hermiona a Harry se začali smát. Ron na ně zmateně hleděl, ale pak se začal smát taky.

„ Možná by jste mi teď mohl vysvětlit ten zbytek. Předpokládám, že Malfoy vše popřel.“
„ Ano, doslova jí potopil.“
„ Ten by potopil i vlastní matku, kdyby mu to něco vyneslo. A soud?“
„ Je konec, Severusi, byl jste zbaven těch nesmyslných obvinění.“
„ Jak jste to dokázal?“
„ Bylo to tak jednoduché, až mě to zahanbilo. Kdyby nás to napadlo dřív, mohli jsme vám ušetřit spoustu nepříjemných zážitků.“
„ Co máte na mysli?“
„ Poppy si s tou dívkou promluvila a přesvědčila jí ke gynekologickému vyšetření. Je panna.“
„ Aha.“
„ Soud musel uznat, že v tom případě jaksi… no prostě na základě toho povolil paměťový test a vše vyšlo najevo. Rita Holoubková má teď ostudu a její čtenáři se obrátili proti ní. Ale znáte ji, ona si poradí.“
„ To určitě. S tou si to vyřídím později. A Livie?“
„ S Ritou si hlavu nelamte. Chudinka musela vydat prohlášení, ve kterém se vám omlouvá. Livie ale uprchla.“
„ Albusi, vy jste jedno velké překvapení. Myslím, že si půjdu ještě něco zařídit. Za pár dní se uvidíme. Nashledanou.“
„ Co si myslí, že bude dělat? Najde jí a přivleče za vlasy jako zvíře?“
„ Ne, Minervo, zabije jí,“ zašeptal Brumbál temně.
„ Prosím? Děláte si srandu? To nemůže!“
„ Myslím, že to je mu jedno.“
„ Albusi, to je přeci vražda!“
„ Kde není tělo, není ani vražda.“
„ Zastavte ho!“
„ To nejde. Neschvaluji, Severusovo jednání, ale chápu ho. Nemá na výběr. Jeho Snapeovská čest a hrdost volají po pomstě. Raději na to nemyslete, Minervo.“
„ A Rita? Kdo jí vlastně donutil napsat to sebemrskačské přiznání?“
„ Já.“
„ Albusi, vy nevypadáte jako pomstychtivý člověk.“
„ Taky že nejsem. Co si to o mě myslíte?“ ale v očích mu hrály dvě šibalské jiskřičky.
Minerva se podívala znovu ke dveřím, kterými Snape odešel.
„ Třeba ji nenajde,“ poznamenala s nadějí.
„ Ale najde. To víte, že najde.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský