Fantasmagorium

originál
Autor: seeker
Překlad: Mája
Hlavní postavy: Severus Snape / Harry Potter
Shrnutí: Voldemorta napadne perfektní plán, jak se zbavit Harryho

Perfektní plán

Brzy už bude dost pozdě.

Démon zla, kterým byl kdysi čaroděj jménem Tom, rozmrzele zíral ven na mokřiny. Cítil, jak se ten spratek stává silnějším. Jako by potřeboval nějaký důkaz, že ten správný okmažik brzy zmizí. Za necelý měsíc bude Harrymu Potterovi, tomu malému parchantovi, který stál v jeho cestě, osmnáct.

Normálně by to nebyla zase až tak velká věc, ale u mladého Pottera nebylo nic normální. Kouzelnická hranice, kdy čaroděj dosáhne vrcholu svých sil, je obvykle dvacet jedna let. U Toma, nyní lorda Voldemorta, tomu tak nebylo a on věděl, že u toho spratka to bude stejné. Předčasné omyly přírody. Oba.

A stejně silní.

Nerad si přiznával cokoli, co by se dalo připsat slabosti. A to ani v soukromí svých vlastních myšlenek, ale už si nevěděl rady. Zkusil přímý útok, skrytý útok, únos, mučení, noční můry. Nechával jeho lidi krvácet. Zabil tomu malému usmrkanci všechny příbuzné. Zaútočil na něj skrze jeho nesmírně odpornou mudlovskou rodinu a vystavil ho nesčetnému počtu soubojů.

Potter stále žil.

Dokonce se mu dařilo čím dál tím lépe.

Muselo existovat nějaké řešení, muselo prostě existovat řešení.

Hleděl dolů na Luciuse Malfoye, plazícího se mu u nohou, a na ubohého Pettigrewa, ukrytého u krbu. Povzdechl si. Je obklopen samými patolízaly a žádný z nich mu není schopen přivést jednoho jediného kluka.

Ignoroval fakt, že ani on ne, a vyprskl na Malfoye: "Přiveď mi Snapea." Měl plán.

Byl perfektní.

*****

Jedinou osobou, kterou Severus Snape neočekával, že najde ukrytou ve svém sklepení - vzhledem k tomu, že jeho Znamení zla bylo několik měsíců v klidu - byl Lucius Malfoy. S velkým podezřením zíral na svého stříbrovlasého kamaráda ve zbrani.

"Co tady k sakru chceš? Jsi tady na příkaz našeho Pána? Nebo to má být noční verze třídních schůzek? Nebo čas pro tvůj každoroční sex a Narcissa ti nedá?"

Poslední možnost konečně vynesla světlo do bledě šedých očí, ale skoro ihned jej následovala lítost. "Na příkaz lorda Voldemorta ti nařizuji, abys šel se mnou," prohlásil vážně.

"Kruci," povzdychl si Snape. "Mám tunu věcí na oznámkování. Bůh ví, že ti malí imbecilové mi to neulehčí. Musím ještě dokončit jeden test a tři pokusné lektvary, které musím ohlídat. Seš si jistý, že to nemůže počkat do příštího týdne?"

Lucius se na něj podíval. Snape mu pohled opětoval a z jeho výrazu usoudil, že nejspíš ne.

"Tak dobře, nechej mě vyřídit si pár věcí -" dřív než mohl větu dokončit – v duchu už plánoval zakódovanou zprávu pro Brumbála, aby mu dal vědět, kam zmizel - se Lucius natáhl, popadl ho za ruku a vytáhl rozbitý plechový hrneček.

"Kurva," zabručel Snape, když ho ubohá napodobenina přenášedla odtáhla pryč z Bradavic a on se ocitl uprostřed páchnoucího močálu.

Od té chvíle šel celý den s kopce.

Voldemort už byl skoro celý, ale díky poslední bitvě s Potterem se na pár místech rozpadal. Na první pohled vypadal klidně, jako had, který se vyhřívá na slunci na skalce… nebo v hodně teplé noci… ale pod povrchem mohl Snape skoro cítit nervózní napětí. Při tom pocitu ho kůže začala svrbět a shrbil se, jelikož mu svaly podél páteře ztuhly.

Pokořil se, jak se od něj očekávalo a zeptal se: "Jak vám mohu posloužit, můj pane?“ Snažil se Voldemorta nebrat příliš vážně, jelikož ve smrtelném nebezpečí se dalo žít jen tak dlouho, dokud se z toho člověk nezbláznil. Jako dvojitý agent také zjistil, že skrytý černý humor je jeho nejlepší ochrana před prozrazením. Ale Voldemortův žhnoucí zamračený pohled mu opět připomněl, jak šílený, nebezpečný a nepředvídatelný - nesmí zapomenout zatraceně mocný - Voldemort je.

Pak už to byl jen boj o udržení těžce získaného klidu. Boj, který byl rozhodnut vyhrát a který doposud vyhrával.

Změna výrazu v zamyšlené tváři ho nemilosrdně testovala. Vídával ve Voldemortově obličeji úšklebky a občas i šílený úsměv, ale nikdy neviděl úsměv, který se dal popsat jedině jako flirtující. Snape se automaticky poohlédl po Luciusovi - jak mu jen krk umožnil.

Malfoy se schovával vedle Pettigrewa. ŠPATNÉ znamení.

Otočit se nebyl zrovna nejlepší nápad. Jakmile se nechal rozptýlit, ucítil to. Magicky vyvolaní hadi mu vkouzli pod kůži, proplétali se mu kolem žil a tančili mu po nervech. Uvolnil se, protože očekával kletbu Cruciatus a věděl, že odpor bolest jen zhoršuje. Takže ho překvapilo, že ho obvyklá duši drásající bolest nezasáhla. Spíše to bylo, jako by mu tělo ozářil jakýsi záměr; nejzvláštnější pocit, kterému byl podroben během dvaceti let, co byl Voldemortovým nástrojem. Nebo Brumbálovým, na tom nesejde.

Při této myšlence onen pocit dosáhl vrcholu a směřoval mu do hlavy jako ten nejtěžší likér. Snape posbíral všechny myšlenky na ředitele, svou roli špiona a vyčistil si mysl tím, že se hluboce soustředil na jedinou věc, kterou měli on a Pán zla společnou.

Intenzivně se soustředil na Harryho Pottera.

Jistěže, Voldemort Pottera šíleně nenáviděl a chtěl ho zničit do poslední molekuly, ale Snape měl Pottera docela rád, ačkoli by to nikdy nepřiznal. Obětoval by život, jen aby toho kluka ochránil. Ale i tak byla ta intenzita silná a hranice mezi nenávistí a rozhodnutím obětovat se, ne-li láskou, byla velmi tenká. Bylo snadné to zaměnit.

Aspoň doufal.

Ze šklebu na Voldemortově mrtvolné hlavě, kterého se mu dostalo, mu nebylo docela jasné, jestli to dokázal. Potom se hadi, kteří se mu plazili tělem, přemístili do mozku a svět vybuchl ve vodopádu lesknoucích se stříbrných jisker na pozadí nejhlubšího černého saténu.

Probudil se až ráno. Ležel nahý v posteli, přikrytý chladnou pokrývkou, pod kterou mu byla zima. Uhlíky v krbu už byly studené. Bolely ho svaly a záda, krk měl ztuhlý a tlak v hlavě mu připomínal železnou čepici, kterou má připevněnou pod vlasy a která je o tři čísla menší než jeho hlava a svírá mu lebku.

Nebylo to obvyklé úterní ráno, dokonce ani po setkání s Voldemortem.

Ta myšlenka odstranila i poslední zbytky spánku a hlavou mu začaly vířit vzpomínky. Bylo to asi nejzvláštnější slyšení s Pánem zla, které kdy zažil. Bez ohledu na to, jak silné nutkání bylo zavřít se ve svých komnatách a vyzkoušet veškeré známé kouzelnické a pozemské testy, aby zjistil, co mu k čertu Voldemort udělal tentokrát, nemohl. Musel učit.

Byl na pozoru celý den. Každé slovo, které řekl, každý pohyb, který udělal, každá reakce, kterou cítil, všechno v duchu zkoumal. Bylo to jiné? Bylo to ovlivněné? Bylo to řízené?

Všechno bylo… naprosto normální.

Snídaně byla normální. Vajíčka byla dobře usmažená. Toast byl teplý a křupavý. McGonagallová byla nechutně veselá, Brumbál nechutně sebejistý a Kratiknot nechutně užvaněný. Studenti byli na tom všem nejhorší a hlasitě žvanili. Všechno bylo normální.

Jeho první tři hodiny byly normální. První ročníky se třásly a chvěly. Páté ročníky se snažily přilít afrodiziakální bylinky do umlčujících lektvarů. Studenti čtvrtého ročníku vyhodili do povětří tři kotlíky a začali na sebe navzájem vrhat kletby. Tři z nich skončili na ošetřovně s novými končetinami, které vyrůstaly ze zvláštních míst. Všechno bylo normální.

Oběd byl normální. Salát byl čerstvý, pečivo drolivé, džus sladký a perfektně vychlazený. Hoochová nepřestala tlachat o jakémsi novém koštěti Démon 8000 nebo o něčem tomu podobnému. Hagrid si máčel vousy v omáčce, aniž by o tom věděl. Lupin, který se vrátil učit obranu - jelikož tuhle práci nikdo nechtěl vzít - nesnesitelně štval Snapea už jen tím, že existoval. Svůdný parchant. Všechno bylo naprosto normální.

Odpolední vyučování bylo taky normální. Spojené druhé a třetí ročníky uspěly jen v jednom případě ze čtyřiceti osmi. Potterovy vlasy byly pod jeho prsty jako hedvábí, když ho Snape během hodiny pohladil. Šesté ročníky se málem navzájem otrávily, když zkoušely uklidňující lektvary. Ale protijedy měl připravené a jen jedna studentka se doopravdy proměnila v kámen dřív, než se k ní dostal. V tomhle případě jen stačilo nalít lektvar do pórů a bylo to samé jako ústní užití. Všechno bylo dokonale normální.

Večeře byla normální. Ledvinkový koláč se mu rozpouštěl na jazyku, chřest byl čerstvý a máslovitý, i když drobet sladší. Trelawneyová omdlela do polévky. Prýtová jako obvykle vášnivě bránila zeleninu u pečeného hovězího. Duchové - ne Binns, ten nebyl duchem ani když byl živý, a nebude jím ani potom, co umře - hrozně rámusili. Všechno bylo úplně normální.

Té noci šel do postele až potom, co tři hodiny nepřítomně zíral na své experimenty, které mu nicméně stejně neřekly, co by po něm Voldemort mohl chtít. Po celkovém zhodnocení se rozhodl, že ráno zajde za Brumbálem. Zřejmě to nemohlo být tak důležité. Jinak by si během dne něčeho všiml.

I přesto, že to byl naprosto normální den.

*****

Harry seděl jako přikovaný a přemýšlel, co se u všech všudy Snapeovi honilo v hlavě – očividně se zbláznil.

Byl to den jako každý jiný - po očku sledoval Hermionu, aby viděl, co má vlastně namíchat, jelikož měl dost napilno sestavováním famfrpálové strategie. Snape ho jako obvykle sledoval jako ostříž. Byla to rutina, kterou za ta léta vylepšil. Ron se hlasitě projevoval, Harry byl ostražitý a Hermiona jim pomáhala projít. Snape postával nad nimi a pronášel hrubé poznámky.

Až na dnešek, kdy neřekl vůbec nic. Prostě jenom procházel uličkou za nimi, a když se nikdo nedíval, natáhl ruku a projel svými prsty Harryho vlasy od temene až k zátylku. Tam ruku nechal. Dotyk jeho prstů nebyl vůbec ledový, jak by Harry čekal, kdyby ho vůbec někdy napadlo, že by se něco takového mohlo stát. Což ho samozřejmě nenapadlo.

Bylo to jako cejch na jeho kůži.

Nebýt toho, že to pohlazení, které poté ještě dlouho cítil, jím úplně nečekaně otřáslo, myslel by si, že měl halucinace.

Snape nejevil žádné známky toho, že by udělal něco nenormálního. Spíš si pod vousy zavrčel něco o kvalitě hlemýždích odřezků, které Harrymu ležely na stole a pohrál si s Harryho vlasy. Pak odvlál dál, aby si rýpnul do Rona kvůli kouskům cvrččích nohou, které nebyly stejně velké. Harry jen seděl, ztuhlý, až na to jedno místo na krku pod vlasy, které pálilo, a slepě sledoval, jak se jeho vařící lektvar vylil na pracovní stůl.

Byl pak náležitě uzemněn až to skoro vrátilo den zpátky do normálu. Harry se díval do velkých černých očí, které na něj shora shlížely, a cítil, jak byl jeho mozek ochromen tím, že se snažil srovnat chování normálního Snapea s tím zvláštním intimním dotykem.

Snape se nikdy NIKOHO nedotkl.

Možná Malfoye, ale na to Harry myslet nechtěl. Zvedal se mu z toho trochu žaludek.

Pomyslel si, že to bylo nejspíš jen chvilkové selhání, které se už nikdy nebude opakovat. Dělal, co mohl, aby to dostal z hlavy a vrátil se k tomu, co musel udělat. Vydrhnout ten nepořádek v učebně lektvarů, přijmout ztrátu deseti bodů za nepozornost, zůstat vzhůru při další hodině věštění, zachránit Nevilla před mandragorami v bylinkářství, opatřit Goyleovi oslí uši na hodině přeměňování, zkusit novou formaci na famfrpálovém tréninku, a pak jít na večeři.

Kde na něj Snape celou dobu zíral. Stačilo to k tomu, aby ho přešla chuť k jídlu. Nebo to aspoň mělo stačit.

Rozhodně neměl cítit teplo, jako kdyby se červenal. Nebo se potit, jako kdyby právě přiběhl a snažil se popadnout dech. S erekcí, kterou si nedokázal vysvětlit a které se nemohl zbavit. Všechno to bylo… docela matoucí.

Když se mu povedlo prchnout z Velké síně - přičemž celou cestu ke dveřím cítil Snapeův pohled na svém zadku - šel do knihovny a snažil se dávat pozor, když Hermiona citovala kouzelnické základy, jako by to byly dětské básničky. Sám byl o dost lepší v zaklínadlech než v kouzlech, ale potřeboval se je naučit. V polovině vysvětlování o poutacích kouzlech Harryho náhle napadlo, že by Snape vypadal lépe nahý a svázaný v posteli plné peří.

Rozhodl se, že se omluví později, když vyrazil v polovině Hermioniny věty. Ale musel se dostat na záchodky dřív, než se udělá do kalhot. Bylo to směšné. Bláznivé.

Naprosto neobyčejné.

Tu noc měl Harry sny. Zdály se mu docela často, opravdu, takže fakt, že ho podvědomí přivedlo do známých situací, nebylo nic neobvyklého. Často se mu zdálo o smrti, bolesti, o zeleném světlu vycházejícího z koncí hůlek, o krvi (jeho vlastní a jiných), o klucích, kteří se těsně před ním měnili v duchy, o tom, že prohrál kouzelnický souboj s Malfoyem, o Dursleyových - že je pohřben zaživa pod schody - a o Voldemortovi, který mu rozsekává hlavu ve dví kopím ve tvaru blesku.

Tenhle sen byl úplně jiný. Zaprvé, nic ho nebolelo. Zadruhé, byl v něm Snape, který na něj vůbec poprvé nebyl hnusný, neponižoval ho a ani mu neodebíral body. Ve skutečnosti se díky němu cítil dobře. Nebyl si zcela úplně jist tím, co Snape dělal, vzhledem k jeho troše zkušeností, které získal od své pravé ruky, od několika trapných dostaveníček venku za Hagridovým srubem s pár děvčaty, která nebyla celá vedle z jeho slávy, a jednoho starého časopisu strýčka Vernona, který vytáhl z koše už před několika lety. Ale ať to bylo cokoli, byl v tom Snapeův hlas, Snapeovy ruce dole mezi jeho nohama a Snapeovy intimní partie, které se s těmi jeho soukromě seznamovaly.

Vzbudil se lapaje dechu, což bylo docela běžné. Ale taky tím, že se udělal. Nestávalo se to často od jeho čtrnácti let, kdy se dozvěděl o určitých aplikacích pravé ruky a zázracích papírových kapesníků. Byl zamotaný do peřiny, cítil se vztekle, slizce a pořád nepříjemně vzrušeně. Strávil zbytek noci tím, že zíral do stropu s doširoka otevřenýma očima a popíral si, že právě zažil nejlepší erotický sen svého mladého života.

O Snapeovi.

Další den se mu u snídaně klížily oči, byl mrzutý, ignoroval kamarády a přiměl se přemýšlet o tom, co se dělo. Během vyučování profesora lektvarů bedlivě sledoval. Ten byl jako obvykle naštvaný a kousavý a nedával na sobě nijak znát fakt, že by bral Harryho Pottera jinak než jako obvykle nepřipraveného bezmocného hlupáka.

To bylo vcelku uklidňující.

Až do odpoledního famfrpálového zápasu. Zlatonku chytil docela rychle. Téměř na začátku utkání, protože jedna z jejich odrážeček byla nachlazená a on nechtěl, aby na koštěti létala několik hodin. Malfoy na něj zaútočil, chytil ho a snažil se ho shodit, ale Harry ho kopl do násady, aby ho dostal z cesty, a přetočil se ve vzduchu, jako by válel sudy. Zachytil zlatonku palcem a dvěma prsty – a zbylými prsty udělal na Malfoye hrubý posunek. Všechno bylo docela povzbuzující.

Po zápase následoval obvyklý flám, kde se jako vždy ukázal tak na půl hodiny, než prchnul pryč do přístěnku na košťata, kde byl klid, aby dohlédl na své koště. Kamarádi byli zvyklí na jeho plaché chování na veřejnosti a nechali ho být. Přístěnek si dost oblíbil, a když tam takhle pozdě večer nikdo nebyl, mohl se plně ponořit do péče o svůj milovaný Nimbus.

Jenže tentokrát, když se posadil na bednu do tureckého sedu a láskyplně si pohrával s proutky koštěte, objevily se ze stínů ruce s dlouhými prsty a znovu rozžhavily jeho kůži.

Ruce pevně sevřel kolem násady. Nicméně to byla jediná část těla, která se dokázala pohnout. Zbytek byl v šoku. Nebo alespoň ta větší část. Jeho penis měl svou vlastní hlavu. Ten vzdorovitý prevít se zvedal do pozoru a plně si užíval doteků rukou, které mu momentálně vklouzly pod svetr, aby si pohrály s jeho bradavkami.

Předtím si nikdo s jeho bradavkami nehrál. Ani ON si s nimi nehrál. Nevěděl, že by si s nimi hrát MĚL. A pokud to jiskření v jeho nervech - které jako by bylo přímo svázané s jeho šourkem - mělo být nějakým znamením, měl si s nimi hrát už ROKY.

Koště spadlo bez povšimnutí na zem, když mu ochably ruce, nohy, paže a mozek. Jedinými částmi těla, ve kterých měl ještě život, byly jeho hrudník, krk - kam se vzadu přisála hladová ústa, která mu roztála páteř – břicho, které mu masírovala jedna ruka a penis - tvrdý jako skála - který právě trčel do vzduchu, když ho druhá ruka vytáhla z kalhot a slipů a začala po něm klouzat nahoru a dolů.

Tady zbytek jeho kostí povolil.

Tyhle prsty už musely mít za sebou hodně praxe, protože na jeho erekci nacházely místa, o nichž nikdy dřív nevěděl. S jeho předkožkou dělaly věci, o kterých nikdy ani neuvažoval. Ze špičky začala vytékat kapalina - jako kotlík, který se chystá vybuchnout.
Což bylo vhodné přirovnání, vzhledem k tomu, že ty talentované ruce, které mu převrátily svět vzhůru nohama, patřily Snapeovi.

Dunivý šepot z jeho snu byl právě teď tady, v přístěnku, u jeho krku a říkal mu všemožné věci, z nichž všechny postrádaly jakýkoli smysl a všechny byly úžasně obscénní. Říkal mu, že je krásný, že je sametový na dotek, že nádherně voní a že ho zoufale chce. Nic z toho nikdy dřív neslyšel.

Těch rukou, úst, neuvěřitelného hlasu a nevěřícných slov se nemohl dost nabažit.

Samozřejmě, že se udělal dřív, než byl připraven. Nikdy nechtěl, aby to skončilo. Stejně by nebyl nikdy připraven. Bez ohledu na to, jak dlouho by vydržel, pořád by to bylo moc brzo. Každopádně dlouho nevydržel.

Jak by mohl?

Třásl se, lapal po dechu, chytil se rukama okrajů bedny až se divil, že se dřevo pod jeho silou stisku nerozpadlo. Snape prsty konejšil jeho pulzující penis, vymačkával z něj víc, a pak mu rukou na břiše roztíral lepkavé semeno po kůži. Potom zdvihnul ruku k Harryho ústům. Ten prsty bezmyšlenkovitě olízl. Úžasný hlas, který ho stále zasypával komplimenty, se zlomil.

V dalším okamžiku ruce zmizely. Teplo, které ho pevně drželo, bušící srdce, které cítil mezi svými lopatkami, požehnaný vrnící hlas - to všechno zmizelo. Nebylo tu nic, než jen chladný vzduch na jeho nahé kůži, nepořádek, který mu usychal na kůži, koště, které mu leželo u nohou a pocit absolutní ztráty, který ho pohlcoval. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že se něco v těch několika šílených chvílích stalo.

Harry se třásl jako osika. Zastrčil se zpátky do kalhot, uhladil si oblečení a položil koště do poličky. Sadu na leštění dal do regálu a dopotácel se do nebelvírské ložnice. Naštěstí si ho nikdo nevšiml. Otřesený do morků kostí, nepochybně tak i vypadal. Rozhodně se tak cítil.

Když byl v posteli, zíral do stropu skoro celou noc. Napůl se bál snů, které by se mu zdály, kdyby si dovolil usnout a napůl byl vyděšený těmi bizardními událostmi dne.

Další den u snídaně byl podrážděnější, než kdy jindy. Dokonce i Ron zavřel hubu po prvním škádlivém komentáři, kde mu odpovědí bylo zabručení, které by Lupina v jeho vlkodlačí podobě zahanbilo. Hermiona po něm neustále házela starostlivé pohledy, ale ji ignoroval taky. Musel to vyřešit.

Ten den mu v jeho pátrání nepřinesl žádné štěstí. Sledoval Snapea při jídle jako ostříž. Během hodiny čekal, že se mu dostane jákehokoliv znamení, že je něco špatně. Byl ve sklepní učebně až tak dlouho, že ho šesté ročníky po příchodu do třídy vyhodily. Ale Snape ho ignoroval.

Celé to bylo zmatené.

Nakonec došel k neochotnému závěru. Po celý večer trpěl halucinacemi. Až na to, že se to stalo znovu. Neustále bojoval s erekcí, která odmítala zmizet, tak se po večeři vykradl z ložnice a zamířil do stájí, které Hagrid vystavěl před několika lety pro obrovské koně z Krásnohůlek. Kupy voňavého sena už tu dávno nebyly, ale ty temné prázdné boxy byly poněkud utěšující.

V takovém akváriu jako jsou Bradavice, existovalo jen několik málo soukromých míst, kde se mohl kluk udělat.

Jelikož to v něm vřelo už několik hodin, netrvalo dlouho, než se udělal. Skřípění zipu u kalhot, když si vytáhl svůj penis, polibek nočního vzduchu na jeho přehřátém kusu masa, prvních několik dotyků prstů na vlhké hlavě. Tiše se zmítal, své steny tlumil šálou a nechtěl, aby Hagrid přišel pátrat.

Nestačilo to. Ležel tam na měkkém vlněném prostěradle, které tam zůstalo po odchodu koní. Jednu ruku měl za hlavou a druhou si pomalu zpracovával penis. Mysl mu nepřítomně přelétala po fantaziích, kde byl Severus Snape v nejrůznějších stavech nahoty a vzrušení. Všechny představy byly v posledních několika dnech nové, ale pro stimulaci všechny stejně efektivní. Zvláštní, jak by se před týdnem, kdyby mu někdo řekl, že se udělá při myšlenkách na nahého Snapea ohnutého přes židli smál, až by mu bylo špatně, zatímco teď přesně kvůli tomu obrázku pokaždé tvrdnul.

Nejasně zíral na tmavé stíny, které ukrývaly vysoké dřevěné trámy na střeše. Takže vůbec nebyl připraven, když mu někdo další do jeho osamoceného místa vstoupil. Silné ruce mu roztáhly nohy, vlasy ho lechtaly na břiše a on si skoro vykloubil krk, jak zíral na hlavu muže, jehož rty nahrazovaly Harryho zaneřáděnou ruku na špičce penisu.

Snape měl zavřené oči. Jak se stočil vedle Harryho a pomalu ho začal sát, vlasy mu spadaly přes tváře a čelo. Harry se snažil něco říct, cokoli, třeba "ahoj, fajn, že vás tu vidím," nebo "to jste se dočista pomátl?" nebo dokonce "kdybyste přidal, bylo by to bezva " ale jediné, co ze sebe dostal bylo "uh!" a nezdálo se, že by ho Snape slyšel.

Harryho se zmocnila nerealita, jak pozoroval vybouleninu, kterou vytvořil konec jeho penisu, jak tlačil Snapeovi do tváře. Snapeův talentovaný jazyk se vinul pořád dokola a nahoru a dolů po celé Harryho délce. Jeho chytré prsty se do akce zapojily taky. Pohrávaly si s Harryho šourkem, povalovaly ho ze strany na stranu, pak vklouzly dozadu za něj a zatlačily na malý prostor. Harryho celé tělo bylo jako zasažené světlem.

Tím dobrým, ne tím zeleným.

Ruce se mu nějak zamotaly Snapeovi do vlasů, přidržovaly ho za hlavu a nutily ho pokračovat se stejnou vrozenou schopností a silnou koncentrací s jakou Harry zacházel s koštětem. Mezi létáním a Snapem, který mu sál penis byly další podobnosti. Hlavně ten úžasný pocit, kdy se cítil jako by byl mimo své tělo víc, než kdy jindy. A potom taky to mravenčení pod kůží, které mu šlo od hlavy až k patě. Zatřetí to byla krev, která mu vřela v žilách a široký stupidní úsměv od ucha k uchu.

Úsměv se rozšířil ještě víc a byl o to hloupější, když Snape přestal chodit okolo horké kaše a pohltil celou délku Harryho penisu, až byl jeho působivý nos pokryt kudrnatými chloupky u kořene. Snape se nespokojil jen s oslňováním Harryho svými schopnostmi polykače mečů, tak pokračoval v sání. Tím způsobil v Harryho bocích řetězovou reakci. Převaloval se ze strany na stranu po celém prostěradle. To muselo Snapea inspirovat, protože jeho dalším večírkovým trikem bylo…hučet.

Předtím, než mohl mozek zpracovat fakt, že se chystá Snapeovi udělat do pusy, uvědomil si to. Snape odpověděl ještě větším sáním než předtím. Jako by mohl úplně vysát Harryho nebo jeho páteř koncem penisu. Ten pocit byl tak silný, že Harry doslova na chvilku omdlel.

Když se probral k vědomí, byl sám. Na chviličku si byl jistý, že to byla jen další bizardní halucinace, ale pak se podíval dolů a viděl tři pramínky dlouhých inkoustových vlasů omotaných kolem svých prstů.

Bylo to reálné.

Jen Bůh věděl, co s tím bude dělat, poněvadž Harry neměl ani páru.

*****

Snape nevěděl, jakou nepravost Potter zase plánuje, ale vůbec nedůvěřoval jeho chování. Ten kluk byl nevypočitatelný a podezřívavý, což nepatřilo mezi normální nebelvírské vlastnosti a nebylo to nic, na co byl Snape u Pottera zvyklý. Na pozoru, ano, ale pohled v těch velkých zelených očí hraničil s paranoiou. Sledovaly Snapea, když si myslel, že si toho nevšimne a pak se rychle odvrátily, když na něj pohlédl.

Potter otravoval zíráním.

Jako vždycky.

Nenapadlo ho, že podrážděnost, která obvykle doprovázela závazek dávat na Pottera pozor, nikde nebyla. Vlastně, pro muže tak zběhlého v neštěstí, byl zvláštně spokojený. Když zjistil, že si prozpěvuje Greensleeves při míchání horkých očí vačice se rtutí, kdy testoval experimentální rychlostříbřitý lektvar, přisuzoval to tomu, že mu jeho zkušební lektvary vycházejí a ignoroval svou divnou dobrou náladu.

Hodiny probíhaly jako obvykle. Jestli ze sebe vypustil o něco méně kousavých poznámek a odebral méně bodů těm hloupějším kolejím (hlavně Nebelvíru), nevšiml si. Taky si nikdy nevšiml, že zapomněl říct Brumbálovi o Voldemortově poslední výzvě.

Byl moc zaneprázdněný sledováním Harryho Pottera.

Studenti byly moc vděční za své nečekané štěstí, než aby si lámaly hlavy proč a jak. Kromě Harryho.

Který Snapea taky sledoval.

*****

Harry ležel v posteli potom, co ho Snape přepadnul ve stájích. Přetáhl si peřinu přes hlavu, lehce se dotknul svého penisu a snažil se být potichu, když se udělal. Jeho mysl se nad celou situací rozcházela.

Na jedné straně Snape nejspíš ztratil rozum. Šílený profesor, který nebyl bystrozorem, by opravdu měl být nahlášen. Ale mysl ho zastrašila až k mlčemí, když zamýšlel říct McGonagallové že on a Snape…měli sex. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Nikdy by to nebyl schopen udělat. Jeho představivost nebyla ani schopná přijít se scénářem, kde by jen mohl pomyslet na tu frázi v jednom pokoji se svou vedoucí koleje.

Nemohl to říct ani svým kamarádům. Možná by mu uvěřili, ale už viděl ten výraz v Ronově obličeji, jak mu říká, "Snape mi ho včera v noci vykouřil." Nebo Hermionin kyselý pohled, kdyby řekl, "Snape se mě včera dotýkal v přístěnku na košťata." Samozřejmě, vzhledem k tomu, že nemohl ta slova ani vyslovit bez toho, že by se přihlouple usmíval, možná by mu ani nevěřili a on by skončil na psychiatrickém oddělení ve svatém Mungovi připoután hned vedle Nevillových rodičů. Plácaje nesmysly.

Pořád tu byl Remus Lupin. Jeho oblíbený učitel by ho mohl vyslechnout, ne soudit, a jednat podle znalostí. Ten hlavní problém byl ten, jaký druh akce by zvolil. Koneckonců to byl vlkodlak a podle všeho, co Harry věděl, kdyby jeho ochranářské instinkty zvítězily, mohl by Snapea roztrhat kousek po kousku, kdyby zjistil, co se děje. A Harry nedostal svého kmotra z Azkabanu, i když jako uprchlíka, přesně v dobu, kdy by tam poslal jeho chotě. Za snězení Severuse Snapea.

Poslední reálná možnost byla Brumbál. Snad by ředitel chtěl vědět, že jeho profesor lektvarů je střelený. Střelený až tak, že nebyl jen téměř hodný k Harrymu, ale nořil se ze stínů a působil jeho tělu slastné věci. Až na to, že Harry neměl důkaz.

Což vedlo k té druhé straně. A jaká to byla strana. Velká část Harryho byla pohlcena zvědavostí vidět, co Snape udělá dalšího. Dostávalo se mu vyučování mimo rozvrh a on nijak nespěchal ke konci. Obzvláště když uvnitř sebe objevil jakési zvláštní zaujetí Snapem v celé jeho sexuální kráse. Zbytek Harryho, ten který nekypěl zvědavostí, kypěl touhou a tady leželo jeho dilema. Kdyby to někomu řekl, komukoli…Snape by přestal. Nebo by byl zastaven. Což byla jediná věc, kterou Harry NECHTĚL.

Nakonec udělal to, co dělal vždycky a nechal si svou vlastní radu. Držet si své tajemství blízko srdce a čekat a zjistit, co se bude dít.

Nemusel čekat dlouho.

Další den byl pátek a on byl tak zaujatý pozorováním pohybu Snapeových úst, že vůbec nevnímal, co ten hluboký, bohatý, čokoládový, kostmi hýbající baryton vůbec říká. Takže jeho kotlík vybouchl ještě dřív než Nevillův, což bylo poprvé. Snape odebral patnáct bodů jeho koleji a dal mu školní trest.

Poprvé ve svém životě se Harry nejen nehádal, ale nemohl se dočkat. V osm hodin přesně se ukázal před Snapeovými dveřmi a skoro se chvěl očekáváním.

Snape se na něj podíval jako kdyby něco nechutného seškrábal z podrážky.

Harry byl zmatený, ale už si na to zvykal. Se samozřejmostí vydrhnul lavice, vytřel podlahu, vyčistil mosazné váhy až se leskly a očistil každý kousek sklenice ve třídě. Právě se chystal očistit poslední váhu, když se na něj Snape vrhnul.

Váhy udeřily o stůl o vteřinu dřív než Harryho zadek. Naštěstí byly od okraje dvacet centrimetrů, takže nikdo a nic nebylo zničeno tím nešťastným nárazem.

Snape měl jednu ruku položenou kolem hlavy Harrymu na týlu, druhou měl omotanou kolem jeho pasu, čímž ho vyzdvihnul o těch potřebných deset centrimetrů, aby ho položil na pracovní stůl. Harry instinktivně dal ruce Snapeovi kolem ramen a nohy kolem úzkého pasu a držel se.

Když ho Snape učil líbat.

Jestli si myslel, že ten hbitý jazyk byl talentovaný kolem jeho penisu, byl překvapen nad těmi pocity, které vyvolal v jeho ústech. Jazyk mu vibroval, bolely ho dásně, zuby by mu drkotaly, kdyby měly tu šanci. Jeho jazyk následoval každý pohyb, který udělal ten Snapeův, následoval ho zpět do Snapeových úst a hrál si s ním tentokrát on. Když ho Snape trochu vsál, Harry se skoro udělal.

Pak se oba vrátily zpět do jeho úst a bylo to nedbalé, hluboké, až ho z toho bolela čelist, ale stálo to za to. Nikdy nechtěl přestat Snapea líbat.

A nechtěl, aby Snape přestal líbat jeho.

A když už si byl skoro jistý, že mu hlava vybouchne, dva pevné konečky prstů mu obkroužily špičku penisu skrz hábit a kalhoty, a pak ho hladily se stejnou lehkostí s jakou Snape hladil Harryho jazyk svým.

Jednou.

Podruhé.

Harry se udělal, než se to stalo potřetí.

Harry lapal po dechu, přirážel boky a drtil Snapeovi ruku mezi jejich těly. Jednou rukou svíral látku Snapeova hábitu, až si byl jistý, že se roztrhne. Brýle měl úplně zamlžené, nic neviděl, nemohl dýchat. Jeho jediným pevným bodem byl Snape, a tak se ho držel.

Dokud Snape nezmizel.

Nepřemístil se, ale odešel tak rychle, že by dost dobře mohl. Harry ležel na zádech na pracovním stole, nohy přehozené přes okraj, s mokrou skvrnou po celém předku kalhot, ruce pohozené do stran, dýchal jako přepracovaný závodní kůň a byl pořád slepý jako netopýr od toho, jak se mu zamlžily brýle.

Když už mohl znovu dýchat, mlha se vyjasnila, opatrně se posadil a ušklíbl se nad lepkavou studenou skrvnou na svých kalhotách.

Snape nebyl nikde v dohledu.

"No," řekl Harry do prázdného sklepení, "tohle bylo…jiné."

Rty ho pořád brněly, stejně jako jeho kůže na hlavě, kde ho Snape držel. Zeširoka se usmíval, bezpochyby hloupě, celou cestu do ložnice. Rychle se umyl. Noc byla dlouhá a opět si prošel snem, díky němuž měl ráno kalhoty od pyžama lepkavé.

V tomhle snu byly detaily zřetelnější. Ale pořád se to nedalo srovnat s realitou a Harry se nemohl dočkat, co s sebou přinese další den.

Byla sobota…a nic se nestalo. Neviděl Snapea celý víkend a skončil ve vystupňovaném divokém sexuálním vzrušením na opravdu ničivém famfrpálovém tréninku. Zatímco letání bylo skoro tak dobré jako sex, stačil jen jeden potlouk na to, aby se člověk přestal bát o těsnosti kalhot. Až v pondělí ráno bylo jeho tělo ve stavu, kdy se mohlo těšit na Snapea.

Samozřejmě se v hodině lektvarů nic nestalo, ačkoli Harry skoro žhnul pokaždé, když Snape kolem něj prošel. Ron a Hermiona, a bezpochyby Draco Malfoy, se brzy po něm divně dívali.

Vlastně jen Ron a Hermiona se na něj divně dívali. Malfoy se na něj díval tak zle, jak nejlépe to dovedl. Ale jelikož Harry nedokázal poznat rozdíl mezi jeho zlým a normálním výrazem, důsledek byl vcelku na nic.

Snape z něj také nebyl moc nadšený a ke konci hodiny Nebelvír přišel o dvacet bodů kvůli Harryho nepozornosti a Harry ztratil své žhnutí. Nejenomže byl zmatený, byl i frustrovaný. Po nepříjemné večeři během níž ho Ron bouchl do hlavy rohlíkem, aby si získal jeho pozornost od Snapea zpět ke konverzaci, trio zamířilo do knihovny, aby mohlo studovat.

Tedy, Hermiona šla studovat. Ron si dobíral Harryho a Harry dumal.

"No tak, přiznej se, něco se děje. Co je to? Co ti ten Umaštěnej parchant udělal tentokrát?" Ronův hlas se odrazil od prázdných stolů a vykoledoval si zasyčené "Psst!" od Madam Pinceové. Trochu se začervenal, čímž jeho pihy zazářily a Hermiona si povzdechla.

Harry pokrčil rameny. "Vlastně nic," lhal upřímně. "Není tak špatný," zjistil, že říká, "a vůbec ne umaštěný."

Ćímž si vykoledoval dva nevěřícné pohledy v různých stupních: Hermionin měl odstín propočítavější než Ronův.

"Je tu něco, co bys nám chtěl říct?" zeptala se tiše při Ronově zareptání a druhému varovnému pohledu Pinceové. Tentokrát se začervenal Harry.

"Nemyslím si, Hermi," zamumlal a pak dodal, "Ne teď," na její zklamaný pohled.

"Proboha," vyhrknul Ron. "Snad ne…snad NE!" Vypadal zděšeně. Hlasitě zděšeně. To knihovnici stačilo. V mžiku stáli všichni na chodbě.

"Ať už si myslíš cokoli," informovala Hermiona Rona přísně, "přestaň."

Ron vypadal jako kdyby se chtěl hádat, ale než mohl dát dohromady větu, řekl Harry, "Sakra! Nechal jsem si tašku na stole," a vešel zpátky do knihovny.

Neslyšel, co Ronovi řekla, ale ať už to bylo cokoli, tak to zafungovalo, protože už nebyly slyšet žádné vzteklé výbuchy. Harry se plížil mezi regály knih; chtěl se vyhnout Pinceové dokud znovu nezíská své knihy a znovu neuteče, když ho zezadu objaly ruce a vtáhly ho hlouběji do regálů.

Uvědomil si, že v téhle části knihovny nikdy nebyl, jelikož byla určena pro personál – žádné zakázané knížky, kterými pravidelně listoval od té doby, co mu bylo dvanáct buď s neviditelným pláštěm nebo s lístečkem od profesora, ale pravé knihy určené pro profesory. Nejspíš by ho zaujalo porozhlédnout se, jaké knížky si profesoři dávají stranou pro své vlastní použití, když už, tak aspoň, aby poškádlil Hermionu se svými zalostmi, ale předtím, než se mohl jenom podívat, byl pevně přitisknutý k hubené postavě a hbitá ruka se mu vkradla pod hábit, dolů do kalhot a kolem penisu.

Bylo dobře, že ta druhá ruka mu přikrývala ústa, jinak by si madam Pinceová opravdu měla na co stěžovat. Na Harryho přidušené výkřiky by byla každá banshee hrdá, jak se tvrdě a rychle udělal. Skoro si vytrhnul sval.

Bože, jak moc tohle potřeboval.

Tak rychle jak to začalo, to skončilo. Snape ho letmo políbil na krk, těsně pod ucho, kde cítil rychlý puls, vytáhl ruku z kalhot, opřel ho o regál a znovu zmizel. Když už konečně závrať z orgasmu přestala, byl Harry sám.

Začínal si připadat jako vytyčený příležitostní terč pro sexem vedenou střelu. A začínalo se mu to hodně líbit.

Když se mu přestaly třást nohy, vyplížil se z regálů, popadl svou tašku a zamířil si to zpátky k Ronovi a Hermioně, kteří na něj ještě čekali na chodbě.

"Jsi v pořádku? Jsi trošku rudý," zeptal se Ron.

Harry se zakuckal.

"A taky trochu bledý," vypozorovala Hermiona.

Cítil, jak mu krev opouští obličej. Jeho kamárádi byli trochu moc všímaví; nebyl si jistý, jestli chtěl, aby si ho prohlíželi tak zblízka, potom, co mu Snape přivodil další zemětřesný orgasmus. "Jsem v pohodě," lhal nepřesvědčivě a pak zamířil na kolej tak rychle, že byla koverzace nemožná.

Když dorazili do společenské místnosti, Ron vypadal zmateně, ale nechal to být dokud si Harry nebude chtít promluvit a Hermiona vypadala trochu samolibě a vypočítavě, výraz, který Harry znal z dlouhodobých zkušeností. Ať došli k jakémukoli závěru o jeho náhlé fascinaci Snapem, věděl, že už se ho na nic ptát nebudou. Po šesti letech už věděli, kdy naléhat a kdy by se stáhnul sám do sebe. Takže nenaléhali.

Harry byl přesvědčený, že měl ty nejlepší kamarády na celém světě. Skoro to vyvážilo fakt, že ZBYTEK světa ho pravidelně mátl, šidil a kladl na něj pasti.

Spánek měl tu noc hluboký a zdály se mu sny. Povzdechl si, když svůj poslední kus spodku čistého pyžama hodil do koše na prádlo. Možná byl čas začít spát nahý. Domácí skřítci musí tak jako tak měnit jeho prostěradlo každý den.

To odpoledne na hodině lektvarů pracoval sám, když ani hrozba Snapeova pohledu nestačila, aby kohokoli z jeho spolužáků přesvědčil být mu spolupracovníkem v lektvarech.

"Ukazuje se přirozená hloupost v celé své kráse, co, Pottere?" zeptal se Malfoy sarkasticky, když s Goylem připravili přísady, než se k němu otočili zády.

Harry ho probodával pohledem natolik, že by se jeho hábit mohl samovolně vznítit, ale nedokázal mu odseknout. 'Každý má občas někdy smůlu', což ovšem nesouhlasilo s obdobnou definicí slova někdy, které bylo příčinou toho, že ve třídě to pořádně podělal. A ani náhodou nehodlal diskutovat s Malfoyem o svém divném pářícím tanci se Snapem.

Nicméně alespoň ten krátký výbuch vzteku způsobil, že se začal soustředit. Skoro celá hodina se obešla bez nehody, když se Harry hrbil nad pracovní plochou, svým kotlíkem a pracovním náčiním. Alespoň dokud Snape nepřišel okomentovat jeho práci, to teprve realita sklouzla do oblaků kukaččího hnízda.

"Tohle se nepodobá žádnému odstínu magenty, se kterým jsem se kdy setkal," zavrněl mu Snape nesouhlasně do ucha, jak se mu díval přes rameno. Jeho ústa se pohybovala a vycházelo z ní více slov, ale Harry byl najednou neschopný je rozlišit, protože pod stolem...ho Snape třel.

Harry instinktivně roztáhl nohy, aby mu umožnil lepší přístup, pevně sevřel konec stolu, zkousnul jazyk tak pevně, že ucítil krev a snažil se dýchat normálně. Celou tu dobu Snape hodnotil jeho lektvar, stěžoval si na všechno od pachu páry až po spálenou usazeninu na okraji kotlíku a jeho pravá ruka se proplétala mezi jeho a Harryho tělem pod Harryho hábitem, tiskla a třela a kroužila od Harryho šourku k rychle se tvořícímu vlhkému fleku u jeho žaludu.

Ten muž byl vskutku mistrem. Ne jen lektvarů. Když už konečně skončil kritizováním Harryho (ne)schopností ohledně míchání lektvarů, tisknul svou dlaň v krouživých pohybech na Harryho kulkách, když mu prsty stejně pevně zpracovávaly penis a Harry se bez dalšího povyku udělal. Přidušený výkřik, který ze sebe vydal, když vyvrcholil, byl zamaskován Snapeovým pohybem hábitu, když tam odtud odkráčel.

Když málem zakopnul, jak byly jeho kosti nepoužitelné, nikdo si ho nevšiml, když zazvonilo a všichni se nahrnuli ke dveřím. Opřel se o stůl tak ležérně, jak jen to v jeho stavu šlo, dokud do nohou nedostal znovu sílu, sundal si brýle, vyčistil si je rukávem a zíral bez nich na Snapea.

Který ho úplně ignoroval.

Harryho ale přese všechno tahle zvláštní hra, kterou s ním Snape hrál, začala bavit, a to nejen kvůli sexu. Ta naprostá nepředvídatelnost Snapeových činů mu připomínala Famfrpál, až na to, že Harry nebyl Chytač, ale Zlatonka.
Další třída začala vcházet dovnitř, tak si rychle nasadil brýle, sebral své věci a opustil místnost. Hodina jasnovidectví, která následovala, musela být pro Trelawneyovou nepochybně vysoce znepokojující, jelikož poprvé všechny její předpovědi beznaděje a smrti, místo vyvolání uštěpačných ponámek, vyprovokovaly jen stejný oslňující úšklebek od ucha k uchu.

Jinak velice uspokojivé odpoledne. Pro Harryho.

Což by ho mělo na další dva dny vyfrustrovat, až na to, že dospěl k závěru, že Snape měl pro svou šílenost účel. Ne, aby naučil Harryho trpělivosti, jelikož si byl Harry jistý tím, že ani Snape nevěřil, že by se jí kdy naučil. Ale aby vystupňoval Harryho vzrušení do nejvyššího stupně a tím vytvořil další, ještě intensivnější, stupeň v jeho sexuální výchově.

Nicméně to způsobovalo divy v jeho snech. Moc si z nich další den nepamatoval, ale domácí skřítci se naučili nechávat každou noc na židli vedle jeho postele náhradní prostěradlo.

Příští dva dny mu poskytly spoustu času na zdokonalení jeho...očekávání. Tolik, že se ani nemohl dočkat hodiny lektvarů. Jedna z grifinů začala brzy rodit, čímž na sebe upoutala Hagridovu pozornost a tím odpadlo úterní vyučování Péče o kouzelné tvory. Harry se vymluvil, že potřebuje vidět Snapea, aby si ujasnil pár věcí z domácího úkolu. Čemuž se dalo uvěřit, vzhledem k tomu, že Snape vždycky Harrymu nakládal tak třikrát více úkolů než komukoli jinému, a také kvůli Harrymu nedávnému ubohému výstupu na hodině. Takže Harry prolezl kolem svých přátel, přes ohradu pro jednorožce, a zamířil si to do sklepení.

Jelikož v tuhle dobu měl Snape konzultační hodiny, byl sám, když ho Harry našel. Stál na stoličce vedle obrovského kotle a zíral do něj, jako kdyby tam četl tajemství vesmíru. Harry se ani nesnažil se schovat a došel k němu, aniž by byl povšimnut. Opřel se o Snapeovu katedru a sledoval na chvíli Mistra při práci.

Docela zlé. Už jen z pozorování těch dlouhoprstých rukou, jak sypají prášek do kotlíku, ze kterého jde pára, ztvrdnul a přemýšlel jak obratné jsou v jiných delikátních úkolech. Harryho ochromilo to intensivní soustředění, které se mu zračilo ve tváři, jelikož bylo stejné jako pohled, kterým se na Harryho díval, když ho kouřil a ta vzájemnost mezi mícháním lektvarů a sáním penisu zajistila, že bude trvat dlouho, než se Harrymu podaří prosedět hodinu lektvarů bez erekce.

Samozřejmě, v poslední době to bylo už vůbec nemožné. Posunul se, jak se jeho kalhoty staly těsnější, spustil ruku, aby si posunul hábit a upravil se. Když byl u toho, Snape se na něj podíval a Harry se zarazil s rukou na svém penise a pošetile se cítil jako malé děcko chyceno při vloupání do sušenkové krabice.

Až na to, že byl neuvěřitelně vzrušený. Což nebyl problém, který by se byl kdy vyskytl u Dursleyových v kuchyni nebo kdekoli jinde.

Pak se Snape pohnul a Harry zapomněl myslet. Skoro zapomněl i dýchat, když Snape před něj padl na kolena, vyměnil Harryho ruku za svou a se stejným soustředěným výrazem uvolnil Harryho penis z jeho látkového vězení, jako kdyby přidával další přísady do svého lektvaru.

Být středem takového soustředění bylo potěšující. Harryho ruce zabloudily do Snapeových vlasů a Snapeův jazyk našel Harryho erekci. Když mu sundal kalhoty až ke kotníkům, jeho ruce našly Harryho zadek. Ve stejnou chvíli Harryho znovu obeznámil s nepopsatelným pocitem sání, pohybujícího se po celé délce jeho erekce a rovněž ho seznámil s dvojitým pocitem prstů vsouvajících se do jeho zadku.

Snapeovi dlouho netrvalo Harryho udělat. Dokonce i v tom krátkém času zvládl vpracovat své prsty dovnitř k jednomu článku a Harry se neovladatelně svíjel, snažil se vplazit se Snapeovi do krku a stejně tak se hýbat na prstech. Jelikož to bylo fyzicky nemožné, musel se smířit s tím, že se bude pohybovat šíleně dopředu a dozadu a zacpal si pusu pěstí, aby svým křikem nezbortil stěny, když se udělal.

Nová zkušenost mít něco v zadku během vyvrcholení, obzvláště dva vychytralé prsty, které věděly, kde přesně zatlačit, ho vyzdvihla do vyšších výšin a on se zmítal ve Snapeových rukou jako ryba na suchu, dokud se neuklidnil, nekňoural kolem své pěsti a neválel se roztažen po Snapeově stole jako ne zrovna panenská oběť.

Všechno to pomohlo docela lehce Snapeovi obrátit Harryho na břicho a pečlivě zastrkat Harryho vyčerpaný penis mezi stehna. Prsty se stáhly jen na tak dlouho kvůli této proceduře, než se vrátily nazpět spolu s dalším. Harryho svaly byly v této chvíli přibližné hustoty vařených špaget, takže vytáhnutí prstů a vetření Snapeova silného, vlhkého penisu se nesetkalo téměř se žádným odporem.

A do seznamu se připsal další nepopsatelný pocit. Harry vážně zvažoval, že požádá Hermionu, aby se podívala po knížce, která by rozšířila jeho slovní zásobu, než mu došlo, že hledání synonym k ‚neuvěřitelnému šukání‘ nebylo něco, s čím by za ní přišel o pomoc. Vysvětlení sama o sobě byla nemožná.

Skoro stejně jako jeho schopnost zpracovat smyslové zatížení, které jeho tělo podstupovalo. Vypadalo to, jako by Snapeův penis byl minimálně třicet centimetrů dlouhý a patnáct centimetrů po obvodu, ačkoli věděl, že to je hloupost. Taky cítil, jako by s ním každý hluboký příraz zacloumal po celé délce až k jeho srdci, a každý výsun nechal jeho zadek vyžádat si víc.

Brzy na to už to nebyl jen jeho zadek, který chtěl víc. Nějak se mu podařilo sklouznout ze stolu dost na to, aby stál na svých nohou, předklonil se a vydržel se zadkem chtivě vyšpuleným do vzduchu. Snape se s nim posunul dozadu, pak se přímo nad něj naklonil, svými rukami se opřel o hrany stolu vedle Harryho boků a sevřel hrany stolu v pěst.

Pozice byla perfektní. Pokaždé, když se Snape stáhnul, Harry zafňukal, stáhnul svaly v zadku, aby ho v sobě udržel. Pokaždé, když Snape přirazil zpátky, poslal Harryho na špičky a zafňukání se změnilo v přiškrcený vzdech a Harry cítil, jako by byl vyplněn penisem až ke krku. Jeho vlastní penis se probudil a přidal se k večírku, jak si razil cestu zpod stolu a Harryho těla. Rytmické pleskání koulí přes Harryho zadek a výsledné plesknutí žaludu o břicho přimělo jeho boky k tanci.

Až moc brzy cítil, že znovu vyvrcholil, rozstříknul sperma všude po stole, třásl se a přirážel zpátky na Snapeovu erekci, bez toho, že by se sám sebe dotknul. Padnul do svého nepořádku, jak mu nezbyla žádná síla, zavřel oči a popadl své brýle, které mu byly shozeny z obličeje, když do něj Snape pořád přirážel. Harry začal znovu trochu tvrdnout, už potřetí, když do něj přirazil a…změnil směr.

Nadskočil nad tím naprostým nábojem onoho pohybu, pak se soustředil na to, jak se Snape pohyboval, ostré malé přírazové pohyby a horkou záplavu kapaliny, kterou cítil, když se do něj pumpovala. Snapeovo semeno začalo vytékat, jak ho vytlačoval ochyblý penis, který se do něj prakticky zařezával a kluzká vlhkost jeho koulí ho přinutila znovu zafňukat.

Ale tentokrát, když to skončilo, Snape nezmizel jako obvykle. Pomalu se vytáhl, přejel svým penisem po Harryho šourku, a pak zpátky k jeho dírce, ze které kapalo semeno a škádlil ji, než se nakonec stáhl. Potom, než se Harry mohl dopátrat toho, co se může stát, Snape odstranil zbytky toho, co zbylo z jeho mysli, do prachu. Natáhl se dolů, položil si ruce na Harryho půlky, roztáhl je…a olíznul.

Hrubý povrch Snapeova jazyka na jeho pohmožděné dírce, delikátně mu umývaje kůži kolem otvoru a potom něžně vstupuje dovnitř, aby ho úplně očistil, to Harryho dodělalo. Nebyl schopen ničeho jiného, než jen chabě vyrážet proti Snapeovým ústům, bezmyšlenkovitě sténal, klouzal penisem v louži semene na stole a odíral si ho o dřevo a cítil, že jeho život se ubíral právě k tomuto okamžiku. Když ho Snape vylízal do čistoty, Harry by šel za tím mužem až do samotného pekla, kdyby slíbil, že to udělá ZNOVU.

Když se Snape odtáhl, ovanul jeho čistou, přehrátou, červenou kůži studený vzduch, po něm kousek látky, jak si Snape oblékl spodní prádlo a kalhoty, zastrčil si ho zpátky a uhladil si hábit. Silné ruce ho narovnaly, nechaly ho hupsnout do židle vedle stolu a Harry sebou škubnul a zároveň se doširoka usmál nad bolestí ve svém zadku.

"Další hodinu učím. Nemáte snad někde být?"

Ta chladná nepříjemná slova Harryho překvapila a jeho zrak prudce spočinul na Snapeově tváři. Jeho obličej byl perfektně vyrovnaný, jeho oči měly normální mrazivou hnědou barvu, ale za tím obvyklým výrazem byla směs emocí, pevně potlačených. Harry se zamračil. Poprvé od té doby, co se do něj Snape pustil, se snažil přemýšlet bez svého okamžitého ukojení a hluboké touhy svého těla.

Naneštěstí jeho mozkové buňky byly na minimální úrovni vzhledem k jejich nedávné výbušné aktivitě a Harry brzy vzdal pokus pochopit Snapeovy motivace všeho, co dělal. Zamyslí se nad tím později a kdyby všechno selhalo, tak…se zeptá.

Později.

Mezitím sledoval Snapea odcházet, jeho hábit za ním vlál. Zavrtěl se na židli, dost na to, aby ucítil bolest ve svém zadku. A chopil by se všeho, co by mohl mít tak dlouho, dokud se mu to bude dostávat, dokud Snape nepřijde k rozumu a všechno se vrátí k naprostému ničemu.

*****

Snapeovi začínalo docházet, že bylo něco špatně. Jeho denní program se malinko lišil, ale odchylky mu nevadily. Byly správné.

Což ho trápilo, protože v jeho životě nebylo správně vůbec nic a když už něco bylo, muselo to být špatně.

Potter za ním přišel během jeho volného času. Už to bylo neobvyklé, vzhledem k tomu, že jediní, kdo za nim chodili, byli zmijozelští, a jen málo z nich ho aktivně vyhledávalo během dne. Jeho studenti věděli, že jim věnuje svou oddanou pozornost, ale když už byl problém dost velký, aby Zmijozel vyhledával pomoc, nebylo to něco, co by se dalo vyřešit během jedné hodiny a oni věděli, že pro ně měl víc času večer po večeři.

Takže ho Potter našel samotného, když se vrtal v lektvaru, se kterým si vyhrával a snažil se najít účinnější uklidňující lektvar s menším množstvím vedlejších účinků než ten, který stále používala Pomfreyová. Spíš cítil, jak se k němu ten mladík blíží, než že ho slyšel. A když lektvar mohl nechat bezpečně bublat, otočil se k Potterovi. Opřel ho o stůl, spustil se za jeho delikátní vůní, dokud ho neochutnal, a pak dovolil svým rukám pohybovat se jak chtěly. Vedlo to k nevyhnutelnému. Jak pod ním Harry ležel, vypouštěl návykové zvuky a stahoval se kolem něj jako hroznýš, když se udělal.

Nebylo to dost a on potřeboval víc, tak si to vzal. Olizoval tu kapalinu až dokud neolizoval jen teplou čistou kůži. Ta dírka jako malá ústa sála jeho jazyk. S postupným rozptýlení euforie přišlo nevyhnutelné. Zjistil, že mu za chvilku začíná hodina a musel pokračovat ve dni. Postupně dal Pottera dohromady a když tam ten mladík seděl zhroucený jako hromádka neštěstí, vyštěkl na něj, aby ho probral.

Uvnitř v mysli se mu spustila malá bitva. Zamyšleně pozoroval hloupé studenty patlat se s jednoduchými úkoly a zamračil se. Ve dne se nepřihodilo nic zvláštního, aby ho svědělo vzadu na krku, ale byl…šťastný.

Něco se muselo dost podělat.

Přemýšlel nad tím celý zbytek dne. Sotva sledoval své studenty, kteří se bezpochyby snažili vyvléknout se z vraždy, zatímco byl zahloubaný. Někdy v průběhu hodiny sedmých ročníků odcupital pryč mlok, ale on se nedokázal přimět, aby něco udělal. Koneckonců, v širším pohledu vzhledem k vesmíru, jeden malý napůl podmořský salamandr, který utekl rozsudku smrti, nic neznamenal.

Ten večer ho odchytil mladý Malfoy a zeptal se ho bez obalu, "Jste v pořádku, pane profesore?"

Jak se přes nos díval na Luciusova potomka, kterého si spíš oblíbil i navzdory jeho původu, dovolil si malý uklidňující úsměv, který se objevil na jeho rtech. "Ano, děkuji. Jen přemýšlím nad něčím závažným, ale všechno je v naprostém pořádku."

Naštěstí mu Draco uvěřil a nechal ho samotného. Ne, že by se o to moc zajímal. Ještě ve svou moc tolik nevěřil, aby se zajímal, ale čím méně musel Snape lhát, tím menší byla šance, že by se o to Draco zajímal. A nechtěl přitáhnout číkoli pozornost, hlavně ne tu zvědavého dítěte hlavního Smrtijeda a hlavního oblíbence Voldemorta.

Cokoli v jeho životě, co bylo správně, bylo špatně a to byl jeho problém. Jeho tajemství. Objeví a rozpitvá si to sám.

*****

Ve čtvrtek odpoledne během hodiny, Harry cítil, že čas na otázky a odpovědi se blížil každým momentem. Snape ho úplně ignoroval. Žádné sarkastické popichování, žádné maskované pohyby, žádné odebrané body, žádná jemu věnovaná pozornost. Harry ignoroval svou práci, aby se soustředil na profesora a dokonce i když mu mlok utekl, místo toho, aby tam ležel rozřezán, jak měl, následný nával aktivity nevyvolal ve Snapeovi žádnou reakci. Vypadal, že se zaobírá jinými záležitostmi. Žádná z nich neměla co dočinění s Harrym.

A všechno to způsobilo, že byl Harry Snapem úplně posedlý celou noc, celé následující ráno až do dalšího odpoledne. Zatímco Ron plánoval na další den výlet do Prasinek a Hermiona byla nadšená zatuchlými tunami kouzel, kterými ji Kratiknot naložil, Harry se rozhodl, že už nebude trpět žádný víkend přemýšlením, o co se Snape k čertu pokoušel. Promluví si s tím mužem. Zeptá se ho na otázky.

Dostane odpovědi.

Samozřejmě to neudělal během vyučování. Ne, že by měl možnost, když ho Snape znovu ignoroval. Místo toho vyčkal na příležitost a potom, co všichni odešli spát, otevřel kufr, vyndal si neviditelný plášť, prošel mezi chodbami do sklepení a zamířil do Snapeových pokojů.

Samotný Snape právě vcházel dovnitř ze své pracovny a Harry se proplížil za ním. To byl příznak toho, jak rozrušený Snape byl, že nedal znát, že by si něčeho všimnul. V minulosti Harrymu nestačil ani neviditelný plášť, aby se schoval. Harry zvědavě sledoval, jak Snape chodil křížem krážem po své místnosti, přecházel, nesmyslně si mumlal, zastavoval se a zíral do prostoru před sebou dost zamračen, a pak začal zase znovu. Přemýšlel, jestli tohle byl normální způsob, jak Snape trávil večer nebo další důkaz toho, že se Snape opravdu zbláznil.

Jen jedna možnost, jak to zjistit.

Harry se zhluboka nadechl a počkal, až se Snape znovu zastaví, bude zírat do prostoru a hádat se sám se sebou, a pak ze sebe sundal neviditelný plášť. Pečlivě ho složil a položil ho na židli za sebou, a pak se postavil těsně před Snapea.

"Musíme si promluvit."

Hnědé oči, panenky přesně ohraničené černým ohněm se zostřily a zíraly na něj. Harry cítil, že se chvěje, ale s rozhodným úsilím naučeným pro neustálé nadávky svých mudlovských příbuzných, nedal na svém poklesku nic znát. Místo toho si zkřížil ruce na prsou, bezmyšlenkovitě napodobuje Snapeovu obvyklou pózu a zíral zpátky.

"Není tu vůbec nic, o čem bychom měli mluvit," informoval ho Snape.

"A co takhle to, že na mě pořád vyjíždíte při různých příležitostech a ošukáte mě do bezvědomí?" dožadoval se Harry.

"Co s tím?" Snape vypadal opravdu zmateně, jako kdyby ta otázka byla nesmyslná a Harry tiše brebtal. Snape potřásl hlavou. "Zpátky k vašim obvyklým standartám verbálního vyjadřování, koukám, Pottere."

To to spustilo.

Harry spustil ruce, natáhl je, obemkl jimi Snapeova ramena, přitáhl si ho k sobě a políbil ho.

Tvrdě.

Snape mu opětoval polibek, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na celém světě.

Harry nejspíš nebyl tak šokován, jak by měl být. Realita už byla několik dní nereálná a Snapeovo odmítnutí vidět cokoli divného v jejich nerovnovážné malé toužebné aférce vyvlolalo nadšenou odpověď v Harryho polibku, která se zdála dokonale ospravedlněná. Vědomě setřásl logiku, jak se jeho mozek ryhle zahříval a myšlení se stalo složitější, Harry se ponořil do polibku s povzdechem.

Byl pomalejší, než předchozí den ve třídě. Snape počkal, až si Harry položil své brýle bezpečně na poličku a vypadalo to, že si chce dát na čas. Rozepnul Harrymu hábit, pak košili, kalhoty a slipy až k nohám. Pak si klekl, aby rozvázal boty a sundal je spolu s ponožkama, až byl Harry pro Snapeovy ruce úplně nahý. Ty se pak pustily do velice dobrého použití.

Někde přitom se dostali do postele a Snape se svlékl, ačkoli Harry neměl ani tušení, kdy to bylo. Celý jeho svět se scvrknul na prozkoumávání Snapeových rukou na svém těle a Snapeových úst na svých. Vzdal se myšlení a krátce na to dýchání. Už jen lapal po dechu, když už opravdu potřeboval kyslík, a pak se vrátil zpátky k polibku.

Chytré, šikovné, úžasné ruce mu putovaly přes hlavu, krk, kolem ramen a rukou a na chvilku se propletly s jeho prsty, než se vrátily po rukou zpátky a pokračovaly po zádech, kolem pasu, podél páteře a lopatek, než se znovu sputily po zádech dolů až k zadku. Snapeovy prsty přejely přes prohlubeň na spodní části zad, proklouzly mu mezi půlky, dráždily mu dírku a zažehly hlubokou vášeň v Harryho břiše.

Roztáhl nohy a omotal je kolem Snapea, přitáhl si ho blíž, chtivé zvuky se linuly z jeho hrdla, když se přitiskl na tvrdý penis, který roztíral lepkavou kapalinu po jeho stehně. "Do mě," dokázal ze sebe dostat i přes úzkost v krku, hlas měl skřípavý z neustálého sténání, slova byla stěží zřetelná, když byly jeho rty chyceny Snapeovými ústy dřív, než je stačil vyslovit.

Naštěstí byly jeho pohyby zřetelnější, než jeho slova, protože Snape přerušil polibek a prohnul se v zádech, sklouznul mezi Harryho stehna s ladností a rychlostí, kterou by mu maskot jejich koleje záviděl. Harry roztáhl nohy tak, jak nejvíc dokázal, nohy mu spadaly až k ramenům, když Snape spustil jednu ruku mezi ně a zavedl svou erekci do Harryho hladové dírky.

Od bodu vstupu se po celém Harryho těle rozšířil oheň, který jim otřásl, který ho přiměl škemrat. Rukama chytil Snapea za ramena. Spolu s penisem, který se do něj zabořoval, mu byly jediným opěrným bodem, když se začal svět točit. Snapeovy ruce pevně svíraly Harryho zadek a zvedaly ho z postele dost na to, aby se do něj dostal hlouběji, Harryho křečovité nohy se uvolnily a kotníkama sevřely Snapeova záda. Byl už teď skoro jen na ramenech, jeho tělo prohnuto a zastrčeno pod Snapem, jak byl šukán, tak tvrdě a důkladně, jako by se Snape snažil zajet až úplně do něj, zabydlet se s ním uvnitř jeho těla a nikdy ho neopustit.

Harry byl pro to všechno.

Celý svůj život byl sám, opravdu, tam uvnitř, kde se to počítá. Teď se Snape proplížil dovnitř a Harry už nikdy nechtěl, aby ho opustil. Jedna jeho ruka sklouzla namátkou po Snapeově hrudi, zachytila se na bradavce a vyvolala v něm zavrčení.

Byla to taková legrace, že Harry zůstal a chtěl se přesvědčit, jak dlouho a hluboko by mohl Snapea přimět k vrčení. Zvuky, které dostal ze Snapeova hrudníku a odpověď jeho boků, které do něj zajížděly byly pozoruhodné. Harry začínal vidět hvězdičky, když konečně spustil svou ruku ještě níž, sevřel ji kolem svého penisu a tvrdě zatahal.

To vše stačilo. Snape uvnitř něj a na něm a kolem něj a jeden poslední dotyk, který ho dopravil k vrcholu. Udělal se silně. Každý sval, který ještě nebyl napjatý nebo úzce sevřený byl k prasknutí nebo se třásl, dokonce si myslel, že se mu kosti rozpadnou pod sílou jeho orgasmu. Až teprve když se vzpamatoval natolik, aby otevřel oči, si všiml, že se Snape drží vklidu, ruce se chvějící námahou, a pozoroval ho.

Stačilo to, aby se Harry udělal podruhé, ty žhavé černé oči se do něj vpíjely. Snape zkřivil obličej, když se kolem něj sevřel Harryho zadek a jeho kontrola se zlomila. Vytáhl se a vjel znovu dovnitř, zasunul se až ke konci, šíleně ho šoustal malinkými přírazy, jak se udělal do Harryho.

Nirvana, vskutku.

Snape prudce vykřikl, vypustil dech, který zadržoval, když se udělal a zhroutil se na Harryho. Tlačil ho do matrace a Harrymu se to dost líbilo. Sevřel své ruce a nohy kolem Snapea, žehnal nesčetným hodinám famfrpálového tréninku za svou sílu a pružnost a držel ho, dokud se nepřestal třást. Trvalo to dlouho, ale Harry by byl spokojený, kdyby takhle zůstali na pořád.

Až na to, že měl samozřejmě otázky, na které potřeboval odpovědi a nemohl se na ně zeptat, když měl svůj obličej zabořen ve Snapeových vlasech a ten Snapeův byl na jedné straně zabořen do Harryho krku. Ať už to bylo jakkoli nádherné.

Když cítil, jak z něj Snapeův penis vykouzl, Harry se zhluboka nadechl, alespoň tolik, jak mohl, když na něm Snape byl pořád tak roztažený a opatrně posunul váhu Snapeova těla, až leželi bok po boku. Až pak se ho pustil.

Čekal, že se Snape každou chvíli vypaří.

Snape ležel na polštáři a zíral na něj, jeho normálně kruté oči byly ospalé, měl ztěžklá víčka a byl uspokojený. Harry si usmyslel, že mu to dost slušelo. Chtěl to vidět častěji. Posunul se a škubnul sebou, jak se mu do těla znovu dostávala krev a pomyslel si, že kdo neriskuje, nic nezíská.

"Proč?" zeptal se lehce, ani si nebyl jistý, jestli chtěl opravdu znát odpověd, ale byl si naprosto jistý, že ji potřeboval vědět.

Ospalý pohled postupně ztvrdnul, ne že by ho Snape viděl poprvé, ale jako kdyby si Snape poprvé uvědomil, co vlastně vidí. Harry to pozoroval, fascinován, jak se rozběhla vnitřní válka. Nedokázal se vyznat v emocích, které zahalovaly ty temné oči, ale poznal bitvu, když nějakou viděl. Když to přestalo a Snape vstal z postele s rozhodnutým zakroutěním hlavy, Harry nevěděl, jestli tu bitvu prohrál nebo vyhrál. Cokoli to bylo, skončilo.

Snape odkráčel ke svému kabinetu nad svým stolem s povýšenou nedbalostí ke své nahotě, sáhl dovnitř a z horní poličky vytáhl lahvičku. Harry nevěnoval moc pozornosti tomu, co Snape dělal; jeho oči byly fascinovány Snapeovým zadkem, dlouhýma nohama a elegantními zády a byl rozrušen zasněnými myšlenkami na to, jaké by to bylo ošukat ten zadek, až by se ani jeden z nich nemohl hýbat. Takže když se Snape vrátil do postele, vlezl si k němu a nabídl mu hrneček toho lektvaru, skoro ho vypil bez jakýchkoli otázek.

O to více šokující bylo, když byl ten hrneček jen kousek od jeho rtů, kdy Snape přidušeně vykřikl, vrhnul se kupředu a srazil ho Harrymu z ruky.

"Jau!" vyjekl Harry a protřepával si plácnuté ruce. Podíval se na hrneček, který teď byl v půlce pokoje a žlutá tekutina v něm se vylila.

Ta žlutá kapalina se odpařovala a rozežírala kamenou podlahu.

Harry cítil, jak se mu zvedl žaludek. "Co jste se mi to kurva snažil udělat?" zašeptal, odtrhnul oči od kyseliny a podíval se zrazeně na Snapea.

Který vypadal, jako by se chystal sám zvracet. Třásl se a válka byla zpátky, až na to, že tenokrát bylo bitevním polem celé jeho tělo.

Harry se po něm instinktivně natáhl, ale nebyl připraven na vír, který ho pohltil, když se dotknul Snapeovy kůže.

*****

Co je správné narazilo na reálnost toho, co je špatné a strhlo to závěs ze Snapeovy mysli.

Dotýkat se Harryho, držet ho, milovat ho bylo správné.

A děsivě špatné.

Ani ne tak kvůli obvyklým důvodům. Pravda, Harry byl student, Snape byl učitel; Snape neměl žádné právo spát s někým mladým natolik, že by mohl být jeho synem; zneužití důvěry bylo příšerné. Tyhle důvody by naprosto stačily, ale nebyly to TY důvody, které byly špatné. Bylo to správné, protože to bylo právě to, co si Snape přál nadevše ostatní (zmijozelské odůvodnění, jestli kdy nějaké bylo), a bylo to správné, protože to Harry taky chtěl a to bylo to, co z toho dělalo to špatné.

Protože Snape by sám o sobě nikdy toho mladíka nevyhledával. Trpěl by v nešťastném tichu, jak bylo jeho zvykem, dokud by Potter neodešel nebo by Snape neudusil své zrádné city nebo dokud by Voldemort jednoho nebo druhého nezabil. Co způsobilo, že to správné bylo tak špatné bylo, že to Voldemort chtěl.

Zlákej Harryho. Sveď ho. Uchvať ho.

Zabij ho.

Bylo to kouzlo Imperius úplně jiné, než s jakým se Snape doposud setkal a nebylo to poprvé, co to snášel. Nebyla to ani tak loutka ovládaná provázky, bylo to spíše něco, čemu mudlové říkají posthypnotická sugesce. Tak dlouho, jak jen byly Snapeovy touhy podle Voldemortových představ, nic se nezdálo být špatně.

V té chvíli, kdy se ostře sblížily, když nastal příkaz k zabití, rozdělilo to Snapeovu mysl na dvě části.

Slabší muž by se podrobil. Ztracen v utrpení, jak se snažil bojovat proti každé očarované buňce své bytosti, vzpírat se svému ovladateli a zachránit Harrymu život. Ale Snape působil jako malinké světlo v hluboké tmě po většinu svého života. Voldemort podcenil jeho sílu a jeho schopnost vyvolat svou vůli skrz cokoli.

Obzvlášť, když to cokoli bylo více než ochotné vsadit jeho život, aby si dost dobře zařídil, že vůle NEBUDE vyvolána.

Skoro se to stalo. Když nějaké náhlé šokující proniknutí pozitivního přívalu kouzelnické moci se smíchalo s jeho tělem, zastavilo Snapea od stočení se do smrti. Nějak se Harrymu podařilo přidat se do jeho boje, ruce sevřené na Snapeových paží, patrná energie z něj proudila do Snapea a roztavila led, který ho uvnitř sžíral.

Hledalo si to cíl, neschopno pojmout jejich sdílenou sílu uvnitř uvěznení jejich těl, žádný z nich nebyl schopen dělat nic, jen se nechat využít jako potrubí, když se jasný proud červené a zelené propletly mimo ně. Vyrazily skrze magické vazby Snapeova Znamení zla do Pána Zla, zaměřilo to čas a prostor k explozi močálovitého území několik mil od nich.

Sílou hurikánu.

Vrazilo to do Voldemorta takovou zběsilostí, která se rovnala jeho vlastnímu vzteku nad rozvrácením jeho perfektního plánu. Nepřipraven pro tento zpětný náraz, široce otevřen nekontrolovatelnou zlostí, zrazen nakonec svou vlastní domýšlivostí stejně tak jako Snapeovou silou a Harryho odhodláním, Voldemort se nadmul nad hranici lidských rozměrů magickým ohněm. Jeho tělesná bytost, tak pečlivě rekonstruována po tak dlouhou dobu doslova vybuchla v kaskádu jisker, propůjčeného těla a krve.

Jeho umírající křik se ozýval na Snapeových rtech v ten samý okamžik, než jeho síla nakonec selhala a pohltila ho temnota.

Snape nevěděl, jaká doba uplynula od jeho zhroucení než nabral vědomí, od omračujícího vývoje událostí, vzhledem k tomu, že si byl jist, že zemřel. Ale byl vzhůru, usazený do úzké postele na ošetřovně, úzkostlivá Poppy Pomfreyová se nad ním tyčila u nohou postele, Brumbál seděl po jeho levici, poplácával ho po ruce, která mu odpočívala na jasném čistém prostěradle…a Harry Potter seděl na druhé straně, Snapeova pravá ruka uchycena mezi jeho a úzkostlivě se na něj díval.

'Mám dooost velký problém,' pomyslel Snape unaveně, ačkoli jak byl tolik vyčerpaný, nezmohl se přimět se k velkým obavám. Kdyby ho Brumbál vyhodil, pochopil by to. Kdyby ho Harry opustil, Snape by byl prvním, kdo by ho ocenil pro neobvyklý zdravý rozum na Nebelvíra.

Samozřejmě, že realita nešla podle toho, jak by si myslel, že půjde. Najednou se dokonce vyvrbila lépe nad jeho nepochybně nízká očekávání. Vzhlédl k Brumbálovi, a sám si říkal, že jediný důvod, proč nedal pryč svou ruku z Harryho bylo, že byl moc slabý na to, aby bojoval, Snape si olízl rty a řekl: "Omlouvám se."

Za hodně věcí. Za to, že neřekl Brumbálovi, když si ho Voldemort zavolal. Za to, že si neuvědomil, že byl pod vlivem kouzla Imperius, až málem zabil Harryho.

Za Harryho.

Prsty se sevřely víc kolem jeho obou rukou od obou návštěvníků a Pomfreyová potřásla hlavou a umlčela ho.

"A za co, drahý chlapče?" zeptal se Brumbál, zvednul jedno obočí a pak pokračoval, než Snape mohl začít odříkávat celý (dlouhý) seznam svých činů. "Jsi hrdina! Voldemort je mrtvý a ty a Harry jste ti, co ho zabili! Celý kouzelnický svět vám děkuje!"

Než mu Snape dokázal říct, že to byla jenom jedna velká náhoda a že by měl být zavřený pro svou neuvěřitelnou blbost, Harry se naklonil s políbil ho. Plně na rty. S jazykem.

Ne nedbalým jazykem, ale jazykem nicméně.

Když mu Harry vrátil ústa zpátky a mohl svůj mozek přinutit znovu k funkčnosti a produkování slov, Snape řekl drásavým hlasem, "Co si myslíte, že děláte?" Bylo to slabší, než by si byl býval přál, zněl spíš zasněně než rozkazovačně.

"Nejsem si moc jistý," přiznal Harry, nemravně šťastný. "Musíme na to přijít, když spolu budem, protože já se vás teď jen tak nevzdám."

Ačkoli to Snapeovi znělo jako perfektní plán, byl neschopen slova tváří v tvář takovému nadšení, nebyl si jist, jak zbytek Bradavic (nehledě celý kouzelnický svět, Sirius Black a Weasleyovi obzvlášť) bude reagovat. Bezmocně se podíval na Brumbála, který měl více pochopení, než by se Snapeovi líbilo.

Brumbál ho ujistil s konečnou jiskřičkou v očích, "Detaily si ujasníme později. Teď si ale odpočiň a obavy nech na mě. Na konci se všechno vyjasní." Nakonec naposledy poklepal Snapeovu ruku, pokývnul směrem k Pomfreyové, obdařil Harryho vysoce povzbuzujícím úsměvem a vyplul z ošetřovny. Pomfreyová varovala Harryho.

"Moc ho neunavte, teď potřebuje odpočívat." Pak odešla. Snape vzhlédl k Harrymu.

Harry se na něj podíval.

A zašklebil se.

Hladově.

Snape zavřel oči.

Neměl absolutně tušení, kam ho tenhle život, kterým se vydává povede, ale měl divné tušení, že nebude sám. Tentokrát proto, že si ho vybral, ne kvůli okolnostem. Poprvé ve svém životě, měl malinké zdání, co to znamená být šťastný. Bylo tu ještě několik překážek, které museli překonat, ale zvládnou to. Žádná laťka nebyla dost vysoko.

Protože, kdyby se zarazil, neměl pražádné pochybnosti o tom, že ho Harry odvleče s sebou. Klidně i za vlasy, bude-li to nutné.

Potřeboval si nechat prohlédnout hlavu, protože se už nemohl dočkat.

*****

Nehmotné a královsky nasrané zbytky toho, čím byl kdysi Lord Voldemort, strašily někde v močálech ve východním Cambridgeshireu, hlasitě zafňukaly, jak se pomalu ztrácely. Proklínal den, kdy potkal Severuse Snapea a Harryho Pottera. Vybledl do chomáče negativní energie a pak se rozptýlil. Poslední znalá myšlenka, která prošla jeho vědomím než vybledla do pouhé vzpomínky byla: 'Vypadalo to jako perfektní plán…'

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský