Fantasmagorium

originál
Autor: Zillah
Překlad: sssnake
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Snape umírá a společnost mu dělají Ron s Hermionou
Poznámka: Pozn. překladatelky: Za beta-read překladu děkuji Yohannce. Za pomoc děkuji Yohannce a Margarit.

Počkám na tebe

Hermiona si vyhrnula rukávy a vyčarovala kolem dětského pokoje tišící kouzlo. Katie se budila při sebenepatrnějším hluku. Hermiona to přisuzovala faktu, že byla dítětem války. Vyrůstala v její děloze v době, kdy Hermiona bojovala za záchranu kouzelnického světa. Ron s tím nesouhlasil. Říkal, že je to naprosto normální.

Dveře do pokoje pro hosty byly bezpečně zavřeny a zabezpečeny celou řadou tišících kouzel. Severus trpěl nočními můrami a celé hodiny dokázal prokřičet. Ten zvuk trhal uši. Ron a Katie se potřebovali vyspat.

Hermiona ty dveře otevřela a vstoupila dovnitř. Její pohled okamžitě zabloudil k posteli, ve které spočívala křehká postava muže. Jeho nevidoucí pohled se obrátil ke vchodu. „Harry?“

„Ne,“ odpověděla tiše Hermiona a posadila se na okraj široké postele. Dlaní něžně přejela po Severusově vpadlé tváři. „To jsem já, Hermiona.“

Severus zvedl třesoucí se ruku a dotkl se té její. „Ano, samozřejmě.“

Hermiona se usmála a opatrně kolem něj upravila pokrývku. Když se ho dotýkala, dělala to s vlídnou úctou. Snažila se, aby se cítil tak pohodlně, jak jen to bylo v jeho stavu možné. Nebylo to však lehké. Severusovo tělo bylo prakticky neustále sužováno bolestí.

„Spal jste?“

„Spal?“ zakašlal bolestivě Severus. „Ne.“

„Co takhle další dávku vašich lektvarů?“ zeptala se Hermiona a začala pečlivě odměřovat lektvary z různých lahviček na stolku vedle postele.

„Mizerné lektvary,“ zavrčel Severus a zabořil tvář do polštářů. „Zatemňují mi mysl.“

„Je to lepší než bolest,“ vtiskla mu Hermiona do třesoucích se prstů sklenici a pomohla mu ji donést ke rtům.

„To jste řekla vy,“ škubl sebou Severus a spolkl hustou bílou tekutinu. „Vy máte svůj rozum i na konci dne.“

„Vy přece také,“ připravila Hermiona další dávku lektvaru a stejně jako před chvílí mu ji pomohla vypít. „Necítíte se teď lépe?“

Severusova tvář od ní byla napůl odvrácena, rysy obličeje nic nenapovídaly. Třes slábl. Hermiona si všimla slzy, která si razila vlhkou cestičku na jeho tváři. Hermiona ji setřela papírovým kapesníčkem, naklonila se k němu a políbila ho na čelo.

„Harry?“ zamumlal Severus. Jeho jazyk byl tak těžký, že s ním stěží pohnul. „Harry, proč na sobě máš zrovna ten červený župan?“

Hermiona zavřela oči a pevně stiskla víčka. Severus něco nesouvisle mumlal, což byla známka toho, že lektvary začaly účinkovat. Usnul, ale Hermiona se stále nemohla přinutit k odchodu.

On byl tím jediným, co jí po Harrym zůstalo.

*****

Hermiona zavřela dveře od Severusova pokoje. Nakonec přece jen usnul. Jeho jednostranná diskuse o Harryho červeném županu zůstala nedokončena. Otřela si oči a opřela se o dveře.

„Už je mrtvej?“

Hermiona se otočila k Ronovi a upřela na něj tvrdý pohled. „Ne, to není. Přála bych si, aby ses takhle nechoval.“

„Muž, kterého k smrti nenávidím, umírá v mém hostinském pokoji a ty ho klidně necháš.“ Ron stál, ruce založené na hrudi. „A co tvoje dcera? Veškerý čas věnuješ ošetřování toho umaštěnýho parchanta místo toho, abys byla s ní.“

„O svoji dceru se starám dobře,“ řekla Hermiona chvějícím se hlasem. „Nehodlám se k Severusovi otočit zády, když umírá. V téhle chvíli jsme jeho nejbližší, Rone. Každý si zaslouží zemřít alespoň trochu důstojně.“

"On ne."

Hermiona potřásla hlavou. „On byl milencem tvého nejlepšího přítele,“ vytáhla na něj minulost. „Nebo už jsi na to zapomněl?“

„Harry je mrtvý. My Snapeovi nic nedlužíme.“

„Ale ano,“ otočila se k němu Hermiona. „Dlužíme.“

Ron bojovně vysunul bradu a ještě jednou zavrtěl hlavou. Hermiona si shrnula vlasy z čela. „Jdi probudit svou dceru. Je čas na večeři.“

Ron se k ní naklonil a vtiskl jí polibek na čelo. Bez dalšího slova vešel do Katyiny ložnice. Hermiona zavřela oči a opřela se o stěnu. Část její mysli se vzpírala tomu každodennímu boji za Severuse, nenáviděla ho. Severuse přece neměla ráda o nic víc než Ron. Ale pořád milovala Harryho.

*****

„Je čas něco sníst,“ řekla Hermiona tiše a zamíchala kaši v malé hnědé misce. Ve skutečnosti byla vděčná, že Severus nevidí, čím ho to vlastně krmí. „Potřebujete jíst.“

„Kde je vaše dítě?“ chtěl vědět Severus a pohnul se na posteli. I ten jednoduchý pohyb mu působil velké bolesti. Jeho noha sebou škubala. Hermiona zatlačila na jeho stehno, aby uvolnila svalovou křeč.

„Hraje si s Ronem na dvoře. Chtěl byste ji vidět?“

„Pochybuji, že by to váš manžel dovolil.“ Severusův hlas ještě pořád dokázal být stejně kousavý, když jeho majitel chtěl. Ačkoliv v něm nyní zněl podtón porážky. „Polibte ji za mě a za Harryho.“

„Políbím,“ slíbila mu Hermiona. „Co s tou večeří?“

„Je to ta samá nechutná šlichta, kterou mě krmíte?“

„Obávám se, že ano,“ odpověděla Hermiona a zastrčila mu ubrousek pod bradu. „Otevřít.“

„To umírající nemůže dostat ani kousek masa?“ zabručel Severus, ale ochotně otevřel ústa.

„Víte moc dobře, že maso nepřipadá ve vašem případě v úvahu,“ nabrala Hermiona na lžíci trochu kaše a vsunula mu ji do pusy. „Tohle obsahuje denní dávku proteinů a vitamínů, kterou potřebujete.“

„A chutná to jako papundekl.“

Hermiona si odfrkla a zápěstím si odhrnula pramen neposlušných vlasů. Severus otočil tvář jejím směrem a ona mohla přísahat, že se na ni opravdu dívá. „Vidíte mě vůbec?“

„Jen jako rozmazaný obrys.“ Severusova paže sebou divoce zaškubala a on slabě zasténal. Hermiona odložila misku a masírovala jeho svaly, dokud se neuvolnily a jeho ruka neklesla zpět k mužovu boku.

„Asi je čas na další dávku lektvarů,“ poznamenala Hermiona smutně. Rukou Severusovi odhrnula vlasy z tváře. Jeho čelo bylo horké a zpocené. Použila čistící kouzlo, které v mžiku ulevilo jeho zmučenému tělu. „Ledaže byste chtěl ještě trochu kaše.“

„Harry říká, že bych vám měl poděkovat za vaši péči,“ zavřel oči. „Domnívám se, že jsem ozvěnou jeho vlastních pocitů.“

„Proč jste přišel sem?“ zeptala se Hermiona tiše.

„Nevěděl jsem, kam jinam bych šel,“ zašeptal Severus a odvrátil tvář. „A Harry mi slíbil, že vy mě pryč nepošlete.“

Hermiona míchala lektvary v tichosti. Jedinými zvuky, které naplňovaly místnost, bylo Severusovo trhané dýchání jak bojoval s vlastními emocemi. Setřela si slzy a pomohla mu vypít lék. Tentokrát odešla dříve, než začal mluvit s Harrym.

Pro jednou Ron nekomentoval její napjatý výraz a nedojedenou kaši, která skončila v kuchyňském dřezu. Prostě ji objal kolem pasu a pevně ji sevřel v náruči.

*****

„Slyším ho křičet,“ zamumlal Severus. Jeho hlas byl tichý a naplněný bolestí. Hermiona ho nechala vznášet se ve vzduchu, zatímco převlékala postel. „Kvůli mně.“

„Hádám, že bych měla zesílit tišící kouzla.“ Hermiona obratně svlékla postel, špinavé povlečení hodila stranou. „Pořád se zlobí kvůli Harryho smrti.“

„Snažil jsem se ho zachránit.“

„My víme, co se stalo, Severusi.“

„Miloval jsem ho.“ Třes v jeho údech zesílil, když zesílil hlas. „Musíte mi věřit.“

„Já vám věřím,“ spustila ho Hermiona opatrně zpět na postel. „Slyšela jsem vás s ním mluvit. Je očividné, že jste ho miloval.“

Severus pomalu vydechl a dovolil jí, aby ho uložila mezi polštáře. „Ve vašich očích vidím laskavost, slečno Grangerová.“

„Hermiono,“ opravila ho. Její pohyby znejistěly. Místo toho, aby se díval jejím směrem, zíral do zdi. „Už nejsem slečna Grangerová.“

„Paní Weasleyová, tedy. Ale stále laskavá.“

Hermioniny ruce se silně chvěly, když dokončovala práci a upravovala kolem něj čistě povlečenou přikrývku. Uvědomila si, že další dávku lektvarů nevyžadoval už skoro tři hodiny. Touhle dobou už by se měl třást jako list.

„Ano, Harry, já vím. Nezapomněl jsem na to od chvíle, kdy jsi mi řekl, že to máš rád.“ Severusův hlas byl sice roztřesený, ale jinak pronikavý a čistý. „Ne, tomu zatracenýmu vlkodlakovi se za to, že jsem mu řekl, že ho chci zabít, v žádném případě neomluvím. Zasloužil si to.“

Hermiona stěží potlačila lkavé zasmání. Umírající, ale stále malicherný jako vždy. Zajímalo ji, jestli Remuse někdy napadlo, že letitý spor, který kvůli němu vedli Harry se Severusem, bude pokračovat i na Severusově smrtelné posteli. Začala znovu míchat lektvary.

"Hermiono."

Hermiona se otočila zpět k Severusovi. Jeho tvář byla pokryta maskou bolesti. „Ano?“

"Nechte mě zemřít.“

*****

„Nikdo se, k sakru, nestará, že umírá,“ řekla Hermiona, tvář zabořenou v Ronově hrudi. „A přitom to vědí. Musí vědět, že je tady. Nikdo z těch, kteří si během války dělali nárok na jeho pomoc, se nepřišel ani rozloučit.“

Ron ji pevně držel a hladil po zádech. „Co máš říct muži jako je Snape, když umírá?“

Hermioně z hrdla unikl přidušený vzlyk. „Řekni mu, že ho nenecháš samotného. Řekni, že už brzy bude s Harrym. Řekni mu cokoliv, hlavně, aby ho to příliš nerozrušilo.“

„Takže ty ho chlácholíš.“

Hermiona se od něj odtáhla. „Možná, že právě to si zaslouží. Alespoň jednou v životě si zaslouží, aby ho někdo konejšil. Poslouchals ho někdy, když promlouval s Harrym?“

„Chodím k němu jen když mě k tomu přinutíš,“ řekl Ron upřímně. „A ty to víš.“

„Tolik ho miloval, Rone. Myslí si, že Harry zemřel kvůli němu. Neustále Harryho prosí, aby ho znovu nenechal samotného. Pak se mu omlouvá za vše, co udělal špatně. A někdy mluví tak, jako by si s Harrym skutečně povídal, a je šťastný. Je skutečně šťastný.“

„Tak ho nech zemřít,“ opáčil Ron tak vlídně jak jen dokázal a přitáhl si Hermionu znovu do náruče. Nebránila se. Po tvářích se jí řinuly horké slzy.

„Nemůžu,“ přitiskla se k němu Hermiona, tiše vzlykala. „Já nemůžu.“

*****

Ron pozoroval Katie, jak běhá po obývacím pokoji Doupěte a pronásleduje jedno z mnoha zvířat, která se v domě rodičů nahromadila. Molly seděla na pohovce a dívala se, jak si její vnučka hraje.

„Je to jen na pár dní,“ ujistil ji znovu Ron. „Hermiona si potřebuje odpočinout.“

„Je tu vždy vítána.“ Molly se odvrátila od holčičky a pohlédla na něj. „Jsi pohublý, drahoušku. Jíš dost?“

„Ano, mami,“ odpověděl Ron. „Co nevidět se pro ni stavíme.“

Molly se zamračila. „Mám za to, že konec už je blízko. Je to tak?“

"Dost blízko."

Molly se na chvíli odmlčela. Pokojem se ozýval Katyin smích a mňoukání kotěte, se kterým si hrála. Nakonec se opřela a promnula si kořen nosu. Z hrdla jí unikl tichý povzdech.

„Nikdy to nebyl příjemný člověk, ale jsem ráda, že v téhle chvíli není sám.“

„Nechal zemřít Harryho,“ řekl Ron měkce. „Necítím vůči němu lítost, když ho vidím trpět za to, co udělal.“

„Severus Snape byl hrdina,“ řekla mu Molly. „Neodvracej se od něj, Rone. Není to někdo, kdo by ti byl příjemný nebo s kým by sis rozuměl, ale byl hrdinou a miloval našeho drahého Harryho.“

„Taky jsem ho miloval. Ale já ho nenechal na pospas Voldemortovi, nebo snad ano?“

„Udělal to na Albusův příkaz. Harry si byl dobře vědom toho, co se může stát.“

„Ale jistě nepředpokládal, že zemře, mami!“

„To nepředpokládá nikdo,“ odtušila Molly tiše. „Dokonce ani Severus Snape.“

„To měl,“ postavil se Ron vzdorovitě. „Už musím jít. Z mojí ženy je troska, protože on si vybral náš pokoj pro hosty k tomu, aby tam strávil svoje poslední dny.“

*****

„Hermiono,“ ozval se Ron tiše ode dveří. „Potřebuješ se vyspat.“

Hermiona k němu vzhlédla z křesla poblíž Severusovy postele. „Ne, už to nebude dlouho trvat. Nedopustím, aby tu byl sám, až bude odcházet.“

„Zůstanu s ním.“ Ron přešel kolem postele a posadil se na područku křesla. „Prosím, potřebuješ spánek. V tomhle stavu mu nejsi nic platná.“

Hermioniny oči se naplnily slzami. Setřela si je hřbetem ruky. „Kdyby se probudil, dej mu dvě unce (pozn. překladatele: unce je jednotkou hmotnosti; 1 unce je cca 28,35 gramů) zeleného lektvaru, které smícháš s plnou lžící toho bílého.“

„Provedu,“ slíbil jí Ron a políbil jí na čelo. „Za pár hodin tě vzbudím.“

Hermiona nechala Rona, aby ji vyprovodil z pokoje. Zavřel za ní dveře a vrátil se zpět ke Snapeově posteli. Ten muž vypadal, že spí. Skvěle. Poslední, o co Ron v tu chvíli stál, bylo si s ním povídat.

Ron se posadil na židli vedle postele a nasál kyselý zápach. Prozkoumal lektvary, které stály vyrovnané na nočním stolku. U mnoha z nich nevěděl, co jsou zač. Našel však zelený lektvar, který měl Snapeovi dát.

Severus se pohnul a obrátil hlavu Ronovým směrem. „Hermiono?“

Ron po něm přejel pohledem a potřásl hlavou. „Ne úplně.“

„Pan Weasley,“ řekl Severus. Jeho hlas byl jen pouhým výsměchem dnů minulých. „Přišel jste se popást na mém utrpení?“

Ron pohlédl na chvějící se úšklebek na profesorově tváři a na třesoucí se údy. Mohl spočítat Snapeova žebra, jak byl hubený. „Proč?“

„Z čiré radosti z toho, že můžete vidět někoho, koho nenávidíte, v bolestech a blízko smrti.“ Severus se odmlčel a pohlédl na zeď. „Zmlkněte, Pottere. Vy víte, že o mě takhle smýšlí.“

„Proč s ním takhle mluvíte?“ vyhrkl Ron. „Jak můžete tvrdit, že ho milujete, a současně s ním zacházet jako se sračkou?“

„Náklonnost se dá vyjádřit mnoha způsoby, pane Weasley.“ Severus se rozkašlal. Lapal po dechu a svíjel se na posteli. Jeho ruce jako pařáty sevřely potem prosycenou pokrývky.

Ronův pohled se stočil k lahvičkám a sáhl po té, ve které spočíval zelený lektvar. Odšrouboval uzávěr a přiložil hrdlo ke Snapeovým rtům. Nedělal si starosti s nějakým dávkováním.

Severus se na něj podíval. Jeho hruď se divoce zvedala a zase klesala, jak se snažil popadnout dech. Ron uhnul před jeho nevidomýma očima. Bylo to tak skličující.

„Můžete udělat to, co ona ne.“

"Co?"

„Je tolik opatrná, pokud jde o správné dávkování. Nedá mi dost, aby mě jednou a provždy nechala odejít.“

Ron pohlédl na lahvičky s lektvary a poté zpět na Snapea. Necítil vůči tomu muži soucit. Nezajímalo ho, jak velkými bolestmi Snape trpí. Ale Snape měl pravdu. Ron mohl udělat to, co Hermiona nedokázala. Ron mohl nechat Snapea jít.

Snapeova noha sebou začala pod pokrývkou bolestivě škubat. Ron sáhl dolů a zatlačil na zaťatý sval. Cítil mužovu stehenní kost tak blízko povrchu.

„Proč jste sem přišel?“ zeptal se Ron jemně a sáhl pro prázdnou sklenici. „Proč jste přišel zemřít zrovna k nám?“

„Harry,“ zašeptal Severus. Jeho hlava opět klesla na polštář. „Slíbil mi, že se ke mě neotočíte zády.“

„Před nebo až po smrti?“

"Obojí."

Ron se odmlčel. Znovu se zahleděl na lahvičky. Sáhl po modrém lektvaru a nalil obsah lahvičky do sklenice. „Modrý a zelený se o to postarají, mám pravdu?“

„Prosím,“ Severusova ruka se ve vzduchu sevřela. Ron ji vzal do své a pevně ji stiskl. „Už nemůžu dál. Řekněte jí, že je mi to líto. Tolik ho potřebuji. Potřebuji ho.“

„Dobrá, Severusi,“ řekl Ron jemně. „Vyřídím jí to.“

Ron ignoroval slzy, které se řinuly po Snapeových vyhublých tvářích. Přidal všechen zelený lektvar do sklenice a pozoroval, jak se obě barvy spojují v jednu. Rukou něžně podepřel Snapeův krk a podržel mu sklenici u rtů. Jedno bolestivé polknutí za druhým a sklenice byla brzy prázdná. Ron ho uložil do polštářů a znovu ho chytil za ruku.

Severus zíral na Rona, jeho nevidomé oči byly dokořán otevřené. „Slíbil jsem mu, že bude žít. Slíbil jsem mu, že najdu způsob, jak ho odtamtud dostat. Nedokázal jsem to. Selhal jsem. Voldemort to věděl. Mrzí mě to. Je mi to tak líto. Miloval jsem ho.“

„Shh,“ odhrnul Ron zplihlý pramen vlasů ze Snapeovy tváře. „Nebyla to vaše vina. Harry znal všechna rizika. Věděl, že ho milujete. Snažte se odpočívat.“

Snapeova víčka se zachvěla. Zavřel oči. Ron ho držel za ruku a díval se, jak se Snapeova hruď zvedá a klesá, stále v pomalejším rytmu. Stisk povoloval, až jeho ruka v té Ronově úplně ochabla. Ron ji položil na postel a přikryl pokrývkou.

Když Snape zemřel, Ron vyhlížel z okna a pozoroval západ slunce.
v Hermiona křičela, když se to dozvěděla. Sesula se k zemi a dlouho plakala v Ronově obětí. Ron ji pevně držel a dělal co mohl, aby se cítila co nejpohodlněji, zatímco přemýšlela, zda už je Snape zase s Harrym.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský