Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lucius Malfoy
Shrnutí: poslední splynutí dvou černých duší

Poslední kapka štěstí

Potemnělou místnost prostupoval chlad. Odkudsi ze stropu kapala voda…kapky dopadaly na studenou kamennou podlahu v pravidelných intervalech, odpočítávající vteřiny jako ručička hodin…sčítající vteřiny zatracenců v minuty, minuty v hodiny, hodiny v dny, dny ve věčnost…
Těžký vzduch náhle prořízl čísi ostrý výkřik. Další následovaly vzápětí…zoufalé volání, štkaní, úpění, sténání a vřeštění…to vše se sladilo ve smrtelné symfonii, jež se znovu a znovu vkrádala do uší odsouzenců (těch, kteří ještě byli schopni vnímat) jako odporná noční můra…
Pupily modrošedých očí se rozšířily děsem, jaký se zračí v očích malého, bezbranného zvířete zahnaného šelmou do kouta a očekávajícího neodvratné… Jak to nenáviděl! Jak usilovně se snažil tomu bránit…marně. Mozkomoři proplouvali bezútišnými celami Azkabanského vězení několikrát denně. Několikrát denně strnul hrůzou, když nelidský ryk ohlásil jejich příchod. Několikrát denně byl nucen znovu prožívat nejhorší okamžiky svého života. Pořád znovu a znovu, bez ustání, navždy…
Roztřásl se po celém těle. Výkřiky byly stále hlasitější…blížili se…
Spatřil prvního z nich…a pak další…přízračné nestvůry hladově se sápající po mřížích cely…už byli na dosah…
„NEEEEEEEEEEEE !!!“ zoufalý výkřik se proti jeho vůli vydral z vyprahlých úst. Neměl nejmenší šanci. Byl příliš slabý, než aby jim dokázal čelit. Příliš vyčerpaný. Příliš unavený. Bezmocný. Zoufalý. Někdejší já někdejšího Luciuse Malfoye – arogantního, mocného a obávaného muže, bylo pohřbeno zdánlivou věčností, již na tomto prokletém místě strávil. Věčností v beznaději, do níž se propadal, pořád hlouběji a hlouběji…

… „On se vrátil, Narcisso, je zpět!!“ …

Temné postavy před ním se měnily v pouhé černé skvrny…přestával je rozeznávat a pomalu padal do propasti svých nejhorších vzpomínek…

… „Můj pane, prosím… prosím…“
„Za tohle mi zaplatíš, Lucusi! Dobře víš, že omyly netoleruji…crucio!“...

… „Potter to vykřičel do světa, tvé jméno je na veřejném seznamu jeho stoupenců“…

… „CRUCIO!!!“… 

… „je Lucius Malfoy obviněn z napomáhání Tomu, jehož nesmíme jmenovat a odsouzen k doživotnímu trestu v Azkabanském vězení“…

„NE!!! Prosím, už DOST! NEEEEEE!!!“ 
Jeho mysl prostoupila temnota a bezvědomí ho milosrdně přijalo ve svém náručí…

*****

Pohodlně usazený v křesle, upil Severus Snape trochu jantarové tekutiny ze své sklenice. Skotská whisky se zdála být tím posledním, co ho dokáže zahřát na duši. Tahle sklenice nebyla ten večer první a byl si jist, že ani poslední…stejně jako předchozí den..a ten předtím…
Tiše si povzdechl. Pohasínající oheň v krbu vrhal na stěnu za ním protáhlý stín, jež se stal jediným společníkem, jehož přítomnost byl Severus v těchto dnech ochoten tolerovat. Spoře osvětlená místnost skýtala pohled na velmi skromné vybavení. Terabil nebyl zdaleka tak pohostinným místem jako za časů, kdy sem přišel poprvé, aby absolvoval výcvik a připojil se ke Smrtijedům. Léta zanedbávaný hrad tiše chátral a po znovupovstání Pána Zla měli jeho obyvatelé zcela jiné starosti, než dávat ho zase do pořádku. Pravda, s Brumbálovou smrtí se věci staly poněkud...jednoduššími…
Severus si znovu dopřál pořádný doušek whisky. Brumbálova smrt...smrt, o niž se přičinil a kterou taky sobě podepsal ortel. Kdo ho mohl soudit? Jak se kdo opovažuje? Co o něm vědí, mimo tisíckrát omýlaných informací z Denního Věštce? Jednou má cejch vraha vypálený v levém nadloktí, tak do pekel s ním…jak prosté! Nenáviděný vyvrhel…jako celý život. Celý tenhle mizerný život. Nikdo se nedozví pravdu. Nikdo se nedozví, že starého génia zavraždil na jeho vlastní přání…na jeho rozkaz. Že měl Brumbál všechno promyšlené dávno předem. Že si byl vědom blížícího se konce. Že se obětoval, protože bláhově věřil, že tím pomůže Řádu k vítězství…že snad někdo uvěří v Severusovu oddanost, co víc…že někdo ocení, jak léta riskoval život v pozici špeha…
Ten starý blázen! Místo toho všeho byl Severus nucen navždycky žít jako psanec…ukrytý mezi dalšími psanci - jedinými, kteří ho kdy přijali mezi sebe. Přesto je nenáviděl. Nenáviděl ostatní Smrtijedy, protože slepě následovali Voldemorta. A nenáviděl Voldemorta, protože ho připravil o jediné dva lidi, na kterých mu kdy záleželo…jeho matku zavraždil už před lety…a Lucius byl odsouzen k doživotnímu utrpení v Azkabanu…
Lucius Malfoy. Prvotní důvod, proč se na tomhle zavšiveném místě vůbec kdy objevil. Hloupé štěně, jakým Severus tehdy byl, by Luciuse následovalo třeba do horoucích pekel, kdyby to po něm žádal. Jak ho tehdy zbožňoval! Zbožňoval a nenáviděl…zbožňoval jeho tělo, jeho dotyky a jeho „Severusi…“ šeptané sametovým hlasem do svých havraních vlasů…nenáviděl jeho povýšenost a aroganci…a později taky jeho neschopnost vzepřít se otci, jeho slabost…jeho ženu…
Ať se v životě Severuse Snapea dělo cokoli, tohle zůstávalo neměnné. Toužil po blízkosti Luciuse Malfoye…v době, kdy byl ještě studentem, v době, kdy se přidal ke Smrtijedům, v době, kdy je zradil i v té, kdy učil v Bradavicích. Toužil po Luciusovi aniž měl tušení jak silně vzájemné tyto pocity jsou…
Severus vyprázdnil sklenici a zadíval se z okna. Znovu si povzdechl. Co teď asi dělá? Jestli je na tom někdo stejně mizerně, jako on sám, pak je to právě Lucius…jeho Lucius…
A vtom mu ta myšlenka proletěla hlavou jako blesk z čistého nebe. Odložil sklenici, vstal, přešel místností k oknu, otevřel je dokořán a zhluboka se nadechnul chladného nočního vzduch. Pár vteřin nato zůstal jeho pokoj prázdný…

*****

Lucius seděl v rohu potemnělé cely a zíral do prázdna. Jeho šedomodré oči byly vybledlé, tvář pohublá, kdysi hedvábně jemné vlasy mu splývaly podél hlavy v nevzhledných pramenech. 
Jako už nesčetněkrát se před chvílí na podlaze probral z bezvědomí…ovšem z bezvědomí plného děsivých snů. Dávají jim čas na vzpamatování, na zotavení…než se vrátí…
Zbývala mu hodina, možná dvě…netušil, v jakých intervalech se sem vracejí, a vlastně na tom pramálo záleželo. Jednoduše zase přijdou…a on to bude zažívat znova…a zase…a zas…
To nesmíš, napomenul se v duchu, jestli se v tom začneš utápět, zešílíš… 
Věděl, že by se měl soustředit na nějakou šťastnou vzpomínku...jeho vůle však den ode dne slábla…
Zavřel oči a usilovně se snažil vybavit si nějaký příjemný zážitek…jakýkoli příjemný zážitek…
Jeho mysl se stočila ke dni, kdy Severus Snape vstoupil do služeb Pána Zla. Byl tak mladý…tak nezkušený…a přesto v něm dřímal ohromný potenciál. Nebylo to poprvé, když spolu ten večer oslavovali, respektive potom, v pohodlí Luciusovy ložnice na Terabilu. Nebylo to poprvé, kdy byli spolu…kdy byli spolu tak, jak jen dva muži ovládaní neukojitelnou vášní mohou být…ale bylo to, právě tehdy, ten večer…nejlepší…
Jeho rozjímání náhle přerušil jakýsi skřek. Ne, to není možné, ještě není čas…nemohou být zpátky, ještě ne… Teprve když se skřek ozval podruhé, uvědomil si, že není lidský. Začal těkat očima kolem sebe. Znělo to jako…ptačí křik… Lucius si nebyl jistý, zda ho smysly neklamou. Možná už začínám šílet, napadlo ho. Vždyť které nešťastné ptáče mohlo zabloudit až do těchto končin?
Smysly ho však neklamaly. Menší černý pták skutečně plachtil vzduchem mezi kamennými celami, aby nakonec prolétl mřížemi jedné z nich a usadil se přímo naproti Luciusovi, který zůstal nevěřícně zírat. Zblízka mohl rozpoznat, že pták, jinak černý jako uhel, má na hrudi bílou náprsenku. Straka.
„Ale..“, zasípal Lucius, „pták zlodějíček…“ Za normálních okolností by promlouvání ke zvířeti považoval za bláznovství, bylo to ale už nekonečně dávno, co měl možnost promluvit na jiného živého tvora.
„Taky odsouzená, co?“ uchechtl se Lucius, z jeho hlasu však zaznívalo čiré zoufalství.
„Nebos mi přiletěla ukrást i poslední zbytek štěstí, ty stračí potvoro?“ zašeptal a schoval hlavu do dlaní. Musel. Musel se ovládnout a sebrat poslední síly, aby zastavil slzy, jež se mu draly do očí.
„Ne.“
Lucius doslova vymrštil hlavu zpátky a strnul. Na podlaze před ním stál Severus Snape. Lucius zamrkal, aby potlačil slzy a jeho ústa se otevřela v němém úžasu. 
„Jak…“ vydechl po chvíli ticha.
„Jsem zvěromág, Luciusi.“
„Ale…proč jsi mi to nikdy neřekl?“
„Záleží na tom?“ zašeptal Severus, popošel směrem ke zuboženému muži a poklekl na podlahu vedle něj.
„Bylo by hloupé ptát se, jak se máš“, dodal trpce. 
Lucius se hořce pousmál. Chvíli si tiše hleděli do očí. Byl to Lucius, kdo prolomil mlčení.
„Nečekal jsem, že…že bys…“ 
„Tě navštívil…?“ Severus povytáhl obočí. „Na tebe myslel? Vzpomínal?“
„Severusi…“ Nedokázal to v sobě déle potlačovat. Kdysi krásná tvář se stáhla úzkostí a horká slza obtáhla linii Luciusovy lícní kosti. Severusova hruď se sevřela náhlým přívalem emocí. Nikdy dřív neviděl Luciuse zlomeného. Nesčetněkrát si to přál a když to přišlo…bolelo ho to.
Snažil se ovládnout. Byl tak dlouho sám…stranou všech lidí…všech emocí…příliš dlouho. 
Natáhl ruku a jemně setřel slzu z Luciusovy tváře. Napadlo ho, že bez ohledu na to, jak dlouho by byl zavřený v téhle díře, bude Lucius v jeho očích vždycky krásný.
Luciusova ruka se náhle připojila k jeho, aby ji tiskla k té propadlé tváři, jež se začala o širokou dlaň s dlouhými, štíhlými prsty třít, po chvíli nahrazena Luciusovými vyprahlými rty.
„Odpusť mi“, šeptal do Severusovy dlaně třesoucím se hlasem. „Odpusť mi, jestli můžeš. To já nás do toho všeho zatáhl…“
„Nemysli na to…teď ne…“ Severus znovu přejel prsty po Luciusově tváři, zaklesl je pod jeho bradu, jemně ji pozvedl, takže byly jejich obličeje na stejné úrovni a jeho ústa našla Luciusova. 
V tom polibku a těsném objetí, jež ho provázelo, bylo všechno…všechny bolesti a strasti uplynulých let, všechna nevyřčená vyznání… Ta chvíle se zdála být věčností…
„Nemůžeš tu zůstat…“ Lucius přerývaně dýchal. Odtrhnout se od Severuse v té chvíli pro něj bylo nepopsatelně těžké. Poprvé po čase, jenž se zdál být věčností, cítil kdesi hluboko v sobě ten zvláštní hřejivý pocit…Nechtěl ale Severuse vystavovat nebezpečí, jež skrývaly zdi toho zpropadeného místa, a jež mohlo přijít…vrátit se…každým okamžikem.
„Neuvidí mě. Mozkomoři přece nemají oči. V mé ptačí podobě mě dost možná ani neucítí…a kdyby ano, uletím… Luciusi, nežádej mě…já nemůžu…nemůžu teď odejít…“
Nebyl to jen Lucius, v jehož nitru se po dlouhé době probudilo cosi, co považoval za dávno mrtvé. Tady, v tuto chvíli a na tomto místě nebylo míto pro hrdost. Ta léta budovaná pomyslná hráz v každém z nich i mezi nimi navzájem, se konečně zhroutila jako domeček z karet. Ve chvíli, kdy člověk přijde o všechno, včetně poslední kapky vlastní naděje, může už spoléhat jedině na zázrak. A čím jiným než zázrakem byla tato chvíle? K čemu jinému se kdokoli z nich mohl upnout? 
Oba prostoupil dosud nepoznaný pocit ze všeho nejvíce podobný úlevě, postupně nahrazovaný narůstající touhou. Severusovy rty se svezly po Luciusově šíji a ruce obou mužů hladově zkoumaly tělo toho druhého, bojující s bariérou šatů, jakoby spolu byli poprvé. Tiskli se k sobě a jejich erekce se vzájemně třely. Luciusovi unikl tichý sten. Severus neváhal a vedl své rty níž s jasným záměrem, Lucius ho však zarazil.
„Ne…takhle ne“, vydechl ztěžka.
Severus k němu překvapeně vzhlédl: „Myslel jsem, že to máš rád…“
Lucius se pousmál a posunul se níž, takže si hleděli zpříma do očí. Zajel prsty do havraních vlasů a sotva slyšitelně zašeptal: „Mám rád…tebe, Severusi. Chci být s tebou…chci tě cítit…u sebe…v sobě…“. Severusovo tělo se při těch slovech rozechvělo touhou. „A pokud si vzpomínám“, pokračoval zastřeným hlasem Lucius, „tohle je něco, co máš rád ty…“ Zabořil tvář do těch hedvábných uhlově černých vlasů, rty vyhledal ušní lalůček, jemně ho skousnul a velice tiše, ale dostatečně svůdně zašeptal: „Severusi…“
Severus nemohl déle čekat. Přitiskl se k Luciusovi zezadu, jednu ruku obtočil kolem jeho pasu, prsty druhé obtáhl linii jeho páteře a zastavil se až u jeho vstupu, aby ho připravil.
„Víc…“ zasténal Lucius, když v sobě ucítil první Severusův prst a jeho vlastní prsty se zaryly do Severusovy šíje.
Severus mu rád vyhověl a při zavádění druhého prstu si dal záležet, aby zavadil o Luciusovu prostatu. Když se tak stalo, Lucius nedočkavě vyrazil boky proti jeho ruce a naléhavě zasípal:
„Tak už mě nemuč…chci tě!“ přičemž jeho druhá ruka sjela dolů k jeho penisu.
Severus pomalu vytáhl prsty, nasměroval svou impozantní erekci k Luciusovu vstupu, vyhledal jeho ústa a během vášnivého polibku do něj vnikl. Polibek se přerušil, když oběma unikl slastný sten.
Severusovy dlouhé, štíhlé prsty vystřídaly Luciusovu ruku a začaly zpracovávat jeho erekci, zatímco jeho boky započaly pomalé, nicméně stále se zintenzivňující kolébavé pohyby, jež se postupně změnily v tvrdé přírazy. Čím blíže byli vyvrcholení, tím méně ovládali své vzdychy a steny.
Severus ucítil pod prsty jemné zacukání a Lucius vyvrcholil s jeho jménem na rtech. Jeho vlastní tělo bylo posláno na vrchol blaha hned vzápětí a on vyplnil Luciusovy útroby produktem svého chtíče, načež se na něho vyčerpaně zhroutil.
Jejich těla splynula v pevném objetí. Lucius přejížděl rty po Severusově šíji a oba se poddávali tak dlouho postrádanému pocitu spokojenosti a bezpečí. 
Ta chvíle byla pro oba natolik intenzivní, že si neuvědomili, co tím způsobují…jak moc tím na sebe upozorňují…že každá kapka štěstí září v temnotě těchto míst jako diamant…
Přišlo to tak náhle a nečekaně…celu pohltila vlna mrazivého chladu…smrtelná symfonie zoufalých nářků rozehrála svou nejšílenější ódu…ódu na neodvratný konec…
„UTEČ!!!“ křičel Lucius, třesoucí se po celém těle.
„Luciusi, já…“
„Uteč…uleť…ZMIZ ODTUD! Slyšíš, ty paličatý blázne?!“
Severus spěšně položil ruku na Luciusovo rameno a pohlédl mu zpříma do očí: „Já se vrátím…“
„Tak už sakra LEŤ!!!“
Byla to otázka několika vteřin…a přesto ty vteřiny obsáhly celou věčnost…drobná straka vyletěla skrze mříže cely vstříc běsnění zatracenců, nepostřehnutá houfem zrůdných přízraků, valících se chodbou jako obrovský, černý mrak. Jakoby z veliké dáli k ní…totiž k němu dolehl Luciusův zoufalý výkřik…poslední tóny písně života muže, jehož miloval…
Poslední políbení těch nádherných rtů si vyžádala hladová ústa jednoho z Mozkomorů, vysávající z něj poslední kapku štěstí…jejich společného štěstí…plamene čerstvě zažehnutého a přesto tak silného, že navždy spojil jejich duše…a že se stal neodolatelnou potravou věčně lačných nestvůr, jež přestaly ovládat své zvrácené chutě a pozřely ten zářivý plamen spolu s Luciusovou zuboženou duší…

*****

Drobný černý pták plachtil chladným nočním vzduchem. Daleko za sebou nechal zoufalé nářky a bezvládné Luciusovo tělo. Letěl vstříc bezútěšné temnotě té noci i zbytku svého života. Letěl a křičel…zoufale křičel…tak jako dosud nikdy…

Konec

Komenentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský