Fantasmagorium

Autor: Ostrolist
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Horší než smrt a mozkomoři, jsou pochyby.
Poznámka: Děkuji Darkness za obětavý brrrrr!

Potřebuji tě. Potřebuješ i ty mě?

Šel jsem po chodbě a najednou....
„... na vašem místě bych to nedělal, pane Finnegane...
„Oj!... Profesore...“
„...protože vám za to hrozí pořádný trest u pana Filche.“
Ten hlas... Přidal jsem do kroku a doslova vrazil do Kenvarda a druhého účastníka hovoru. Mladší Finnegan se tiše tiskl ke zdi, hleděl na vysokou postavu v jako smůla černém hábitu a vyděšeně něco drmolil. Třesoucí se ruka se zvedla a mladý kouzelník zareagoval zcela po mudlovsku. Pokřižoval se. Ale nepomohlo to.
„Kenvarde, co tu děláš?...“
„Ha...Haaarrrrryyy....“ otočil se ke mě a snažil se usmát.
„Co se stalo?“ je to Seasmusův bratranec a profesorem Potterem zřejmě nikdy nebudu. Alespoň ne v této diskusi. Ale jemu to odpustím.
„On...“ Finnegan ukázal prstem směrem ke třetí postavě.
„No?“
„Vrátil se...“
Podíval jsem se na profesora a pozdravil „Dobrý den, pane.“
Neproniknutelný pohled upřený na mě, ledva zřetelné pokývnutí hlavou: vám také.
„Pane Finnegane, měl byste jít sám k řediteli své koleje a přiznat se. Bude to pro vás lepší,“ otočil se a zamířil chodbou pryč od nás.
„Snape!“ spěchal jsem za ním. Musel jsem utíkat, abych mu stačil. „Snape! Kdy ses vrátil? Nikdo mi nedokázal říci, kam ses poděl. Přestože jsem to z nich dostával pod cruciatem.“ Student druhého ročníku a jeho něžné uši, které nemusí zajímat, co je mezi námi, zůstali daleko za námi. „Nemáš občas pocit, že by se k tobě lidé chovali lépe, kdyby ses sem tam obtěžoval být zdvořilý?“
„Ne.“
„Co jsi to za člověka, Severusi! A proč jsem se o tvém návratu musel dozvědět až teď, když jsem tě potkal na chodbě?“
Neotočil se, jen tak hodil přes rameno: „Zeptej se své vážené ředitelky, kdy a jak jsem se sem mohl vrátit.“
„Co s tím má společného McGonagallová?“
„Nebyla u soudu, nepustili ji tam, ale předpokládám, že u šálku čaje a hromádky citronových bonbónů ti všechno vysvětlí. Zdá se, že schopnost zjišťovat důležité informace jen tak, z čistého vzduchu, se dědí spolu s postem ředitele.
Zastavil jsem se. „U jakého soudu?“
Nakonec zřejmě pochopil, že za ním nepoběžím (alespoň ne teď) a zastavil se. Otočil se ke mě. „Na obyčejném tajném jednání moudrého a váženého Starostolce za předsednictví neméně váženého Rufuse Brouska. Ještě něco tě zajímá?“
„SNAPE!“
Kamenná maska, jen já vím, že je živá. Z bělostného mramoru. Trochu se pohnula, aby vytvořila úsměšek. „Už dlouho jsem Snape a ještě dlouho jím budu. Co přesně jsi chtěl říci tím, že jsi řekl mé příjmení nahlas?“
Mé pěsti se samy zaťaly. „Co.To.Bylo.Za.Soud?“
„Ministerstvo kouzel proti Severusi Snapeovi, smrtijedovi.“
„To je směšné! Severusi, vždyť jsou důkazy, Brumbálovu závěť nevyjímaje, které tě vyviňují ze všeho, co si kdo může vymyslet.“
„Zeptej se Moodyho. Navíc, na mých rukou skutečně lpí krev, když jsem splnil ředitelovo poslední přání.“
„Moody? A co ten s tím má společného?“
„Byl hlavním svědkem obžaloby.“
„To je směšné,“ opakuji se.
„Není. Za tu dobu, co jsme spolu pracovali, získal spoustu informací o mém životě. A tak je využil, aby se pomstil.“
„Ale Albus...“
„Pro něj to nic neznamená. Jednou jsem slyšel, jak ti Black říkal, že svět se nedělí na dobré a smrtijedy. Alastor Hrozného Pohledu Pošuk přesně takhle svět dělí.“
„Merline! Jdu na Ministerstvo. Neodsoudí tě, ani kdyby jim hrozil Avadou!“
„Pozdě.“
„Proč?“
„Už to nemá smysl. Kromě svědectví Pošuka museli ještě něco zařídit.“
„Co?“
Ticho.
„Museli počkat, než Lupinovi odjedou na tak dlouho odkládanou svatební cestu. Za tím účelem obdržel bystrozor Nymfadora Lupinová zvláštní finanční prémii. Než Weasleyovi odjedou do Francie za rodiči Fleur. Než ty, hloupý jako vždy, spadneš z koštěte a budeš ležet v nemocnici a slečna Grangerová se vykašle na všechno kolem a bude o tebe pečovat.“
„Snape. Můžeš se vyjádřit jasně?“
„Pane Pottere, sdělil jsem vám všechny informace.“
„Severusi!“
„Co ještě chceš vědět? Jak spěchali? Jak mi nedovolili mít obhájce a okamžitě vynesli rozsudek? Jak mě deportovali do Azkabanu? Zabránili mi odvolat se a půl hodiny na to jsem obdržel mozkomorův polibek?“
Mozkomorův polibek.
Po chvíli jsem si uvědomil, že sedím na zemi. „Řekl jsi mozkomorův polibek?“
„Máš potíže se sluchem?“
„Mozkomoři?“
Přikývl.
„Ale jak? Jak mohli?“
Úsměv, který nic nedokázalo změnit. „Mohli.“
Sakra!
„Severusi, to nemůže být pravda. Stojíš pár kroků ode mě a s úsměvem mi sděluješ, že tě připravili o duši? Myslíš, že ti to uvěřím? Už ve třetím ročníku mi Remus vyprávěl, co se stane s člověkem po polibku mozkomora. Ty vypadáš normálně.“
„Ten tvůj vlkodlak není odborník. Já ano. Nitrobrana mi pomohla ubránit duši...“
„Nech toho. Pojď ke mě a omluv se, že jsi tu tak dlouho nebyl...“
Zamítavě zavrtěl hlavou.
„Ty... nechceš?“
„Nemohu.“
„Severusi, vážně mě naštveš.“
„Promiň, ale s tím nic nenadělám.“
„Snape! Chceš zrušit naše zasnoubení? Tak dlouho jsme čekali a teď...“
„Zasnoubení je zrušeno ať tak či onak. Už dávno.“
Vyskočil jsem na nohy, hůlku pevně svíral v ruce.
„To ti nepomůže.“
Aha. Jeho hábit odráží většinu útočných kouzel.
Hůlku jsem schoval. Přišel jsem k němu, chvíli jsem přemýšlel a jednu mu vrazil. Chtěl vrazit. Nějak se nepodařilo. Má ruka prošla skrz jeho tvář, nenarazila na žádný odpor.
Za okamžik jsem znovu seděl na podlaze, Sev proti mě.
„Co... co se stalo? Co se s tebou stalo...?“
„Mohl jsem uchránit svou duši, ale nepodařilo se mi ji vrátit do těla. Mozkomoři, a bylo jich mnoho, ji dokázali vypudit.
„Ale nevypadáš jako duch...“
Severus zvedl dlaň a chvíli se na ni díval.
„Nejsem duch. Mám funkční tělo. V Azkabanu. Spíš se podobám Protivovi. Mohu snáz manipulovat s předměty, než například Krvavý Baron. Nelétám, ale chodím po podlaze. Nejsem duch, ale lze to snadno napravit. Když někdo z těch, kteří hlídají mé tělo, rozhodnou, že už je to nebaví. Že když nemám duši, je mi jedno, jestli žiju nebo ne.
To mě trochu probralo. Už vím, co udělám. Někdo z ministerstva mi za to zaplatí. Tolik jsem toho slyšel o zmijozelských podvratných praktikách, o zlých smrtijedech a pak jsem potkal jednoho zmijozelského smrtijeda... Zřejmě něco zahlédl v mých očích, když pokračoval, s ironickým úsměvem na rtech. „Nemusíš Azkaban zlikvidovat, mé tělo ti vydají na sametové matraci s atlasovou přikrývkou.“
„A dál?“
„U Salazara! S kým jsem se to chtěl spojit...“ rozčiloval se Snape. „Jednak mohu manipulovat s předměty a jednak jsem mistr lektvarů, Pottere. Měl jsem celý měsíc na to, abych našel způsob, jak vrátit svou duši do těla. Už mám lektvar připravený. Pokud tě dosud nepřešla ta idiotská myšlenka vzít si mě, stačí ti, když dáš mému tělu napít toho lektvaru. Vrátím se zpět.“
Blýskl jsem očima (měl jsem skvělého učitele...hádejte koho. Ale na něj to nefunguje).
„Nepřešla. Ten rok, který jsi mi dal na rozmyšlenou, byl zbytečný. Rozhodl jsem se už dávno.“
„Ale...“ zdá se, že mi nevěří.
„Nevěříš mi?“
„Z právního hlediska jsem mrtvý. Všechny závazky, vztahy a dluhy přestaly existovat. Jsi svoboden, nejsi se mnou zasnouben.“
„To se mi nelíbí...“ jestli se někdy stanu zvěromágem, určitě budu z čeledi kočkovitých. Prskám i tak. „Navrhuješ mi, abych to zasnoubení odmítl?“
„Máš na to právo. Naopak já nemám právo trvat na tom, aby ses cítil ke mě vázán.“
Svoloč jedna.
„A co bys pak dělal? Poslal Krvavého Barona do zaslouženého důchodu a stal se novým zmijozelským duchem?“
„Proč ne?“ lehkomyslné pokrčení ramen. Na první pohled lehkomyslné, ale já si všiml toho, jak se snaží nedívat se mi do očí. Jako po celý náš rozhovor.
„Podívej se mi do očí, Sverusi...“ Nemohu ho chytit za ramena a přinutit ho k tomu, ale on poslechl. Přesně tak. Nereaguje na sílu, ale na prosbu ano.
On.... má strach. Má strach, že ho nebudu chtít zpět. Ano, k tomu zasnoubení jsem ho vlastně přinutil... umím lidi přimět, aby dělali, co chci, ale jeho věčný odpor pramenil z toho, že je pro mě příliš starý, a že kolem je mnoho mých vrstevníků... Ano. Je jich mnoho. Mladých, krásných a hloupých. Pro ně je má jizva - která zůstala i po Tomově smrti - pouze znamením slávy. Ne symbolem ztráty rodičů.
„Seve, přiznej se, že ses jako první vrhl na mozkomora, abys ho políbil, protože ti připadal tak sympatický...“
„Jistě.“

Hm. Co s tebou? Nevyprovokuješ mě. Jsem trpělivý, už tak jsem musel čekat. Sám ti dám napít toho lektvaru a potom, až budeme o samotě, se s tebou pořádně pohádám. Aby sis uvědomil, že není dobré mě takhle štvát. Už dávno jsem se rozhodl, že chci tebe a teď to nezměním. Kdybych tě neznal, myslel bych si, že mě jen tak zkoušíš. To bys ale nikdy neudělal, protože víš, že bych ti to nikdy neodpustil.

„Myslíš, že ti bude lépe mě od sebe odehnat a být sám?“
Ticho. Velmi dlouhé. Téměř už jsem nedoufal v odpověď.
„Myslím, že mi bude lépe když se teď rozejdeme, než abych potom zjistil, že jsem zbytečný.“
„Jste sobec, profesore Snape…“
Ostrý pohled.
„Dokud jsem se s tebou neseznámil, Pottere, nebyl jsem takový. Máš na mě špatný vliv.“
„Tedy… nemusím mít strach, že mě sám opustíš…“
Zřejmě jsem řekl to správné. Předchozí ostrý pohled měkl jako máslo na slunci. „Toho se nedočkáš, Harry.“
„Skvělé,“ pomalu jsem se zvedl. Bylo hloupé, že jsem si vůbec sedal. Ne madam Pommefreyová, ale Snape mě zahluší, jestli tady nastydnu… Sleduji, jak se Sev zvedá jediným plavným pohybem.

Nikam tě nepustím. Nikdy víc. Četl jsem tvé myšlenky, vím, kdo ve skutečnosti jsi. Vím, jak jsi nenáviděl Albuse za to, že tě přiměl, abys ho zabil. Sám a dobrovolně jsi mi umožnil vstoupit do své paměti, tenkrát, když jsi mi zase zachraňoval život. Padl jsem do hloupé smrtijedské pasti. Dovolil jsi mi prohlédnout si veškeré tvé vzpomínky, bez jakéhokoli omezení. Vím, proč jsi nenáviděl poberty a mě také. Chápu to, protože jsem se na okamžik stal tebou. Miluji tě a také vím, že mé city opětuješ se stejnou intenzitou, stejně hluboce. I když, dobrá, nikdy to neřekneš nahlas. Ale mě stačí, že to vím.

Za dvě a půl hodiny jsem držel jeho živé a zdravé tělo v náručí. Hodinu poté Severus vyzkoušel na vlastní kůži, jaké to je vstát z mrtvých. Vždyť ostatní kolegové, aniž bych to tušil, ho už dávno pohřbili. Symbolicky samozřejmě. To, že není ještě tak úplně mrtvý, věděla pouze Minerva. Za další hodinu se mu podařilo vyrvat se z uslzených objetí a utéct do koupelny. Aby ne, v Azkabanu na některé věci příliš nedbají…

A za hodinu padesát tři minut (úmyslně jsem si ten čas zapamatoval) jsem seděl na klíně svého budoucího, čistého, spokojeného manžela (pořád mi ještě nevěřil) a na oko, z legrace, odmítal stát se jeho mužem. Předtím jsem ho musel prosit a přemlouvat, tak jsem se teď nechal prosit já. Že bych si alespoň jednou užil namlouvání?

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský