Fantasmagorium

Autor: Gia
Hlavní postavy: Severus Snape / Harry Potter
Shrnutí: Jak tenká je ve skutečnosti hranice mezi láskou a nenávistí?
Poznámka: Prvotina. Za nevýslovnou trpělivost s mým věčně nespokojeným "já" děkuji své dvorní betareaderce a kamarádce Jaňuli. V povídce byl použit úryvek písničky Grace od Kate Havnevik.

Poznej lépe svého učitele

Mladý nebelvírský student si spolu s hlasitým zívnutím protáhl bolavá záda a unavené ztěžklé nohy si s bohulibým úšklebkem natáhl přes jednu z černých kožených lenošek. Hermiona, jeho nejlepší kamarádka, by mu teď z největší pravděpodobností uštědřila pořádný štouchanec do žeber a vyslechl by si několik, za ta léta už trošku ohraných, vět o etice a slušném chování v prostorách školy. Ron by pohotově zavařil všechny dostupné mozkové závity, jen aby přišel na kloudnou výmluvu, jak se Harryho před pedantskou kamarádkou zastat. Ale ani jeden z jeho přátel tu teď nebyl, a tak si jen polohlasem odfrkl a špičkou lehce okopané tenisky odkopl dlouhý lán zažloutlého pergamenu dál na podlahu, až se ocitl příliš blízko prskajícímu ohni v krbu. Pohotově ho stáhl zpět, ale proč vlastně? Se svou ročníkovou prací, kterou si z čistě vlastní iniciativy nechal zapsat v předmětu Dějiny čar a kouzel, nebyl ani o krok dál, než tomu bylo před pár dny, začínal být značně nervózní, protože mu došlo, že tentokrát i Ron má nad ním pár svitků pergamenu navrch.

Někteří z profesorů projevili svou dobrotivější stránku a povolili, aby si studenti zvolili téma, které pro ně bude radost zpracovávat, a zároveň se dozví a naučí něco nového, k čemu v hodinách výuky neměli prozatím příležitost. Harryho zadání znělo až příliš jednoduše. "Poznej lépe svého učitele." Zprvu mu to připadalo jako geniální nápad, a dokonce zavrhl několik lákavých témat, která se týkala jeho oblíbeného sportu famfrpálu. Bylo úžasné probírat se vlastními vzpomínkami, sepisovat jeden po druhém všechny ty nezapomenutelné dojmy, které v něm samotném za ta léta zanechal ten či onen profesor. Hodiny trávil v knihovně a studoval historii prastaré kouzelnické školy, jen aby mohl co nejlépe popsat Brumbálův životopis a také nezapomenout na nic, čím si navždy vyhradil nemalé místo v jeho srdci.

Ke každému z profesorů měl co říct, co napsat, šlo mu to téměř samo od sebe a Ron ho pár dní nazpátek začal nehezky popichovat, začínal se prý až příliš podobat stále šprtající Hermioně. Najednou však nabyl dojmu, že není sto svou práci vůbec kdy odevzdat. Jedno jediné jméno, které původně v obsahu uvedl jako první (to nejhorší si chtěl Harry odbýt hned z kraje, ať má klid), se teď o měsíc později krčilo na úplně poslední stránce ze všech. Nebylo by to snad proto, že by studium lektvarů bylo méně zajímavé než ostatní předměty, vlastně, když se nad tím Harry lépe zamyslel, mít jiného učitele, možná, že by jejich kouzlu propadl natrvalo a začal se jim věnovat mnohem intenzivněji než dosud. Problém nebyl ani v tom, že by snad nedokázal vlastními slovy dost výstižně popsat profesora lektvarů, jenže pokud by měl být opravdu upřímný, nikdy by práci neodevzdal. O jeho soukromí nevěděl vůbec nic, a dokonce i když mu byla k ruce premiantka Hermiona, všechny moudré knihy ve školní knihovně svorně mlčely.

Profesor Severus Snape. První dny, které jsem před lety trávil v novém prostředí bradavické školy, se zdály být téměř neuvěřitelné a ano, úplně stejně mě fascinovala učebnice autora Arseniuse Stopečka – Kouzelnické odvary a lektvary, kterou jsem si, pln zvědavosti, často listoval již před zahájením školního roku. Fakt, že člověk, jenž se v jejich přípravě doopravdy vyzná, dokáže mnohé, mě fascinovala a přál jsem si do tajemství záhadného předmětu proniknout co nejhlouběji. O to tvrdší pro mě bylo přijetí, se kterým jsem se od samého počátku svého neblahého počínání nad cínovým kotlíkem musel smířit ze strany profesora Snapea. Vždyť mi nedal ani sebemenší šanci se prosadit, NENÁVIDĚL mě od chvíle, kdy jsem pln zvědavosti vstoupil do sklepních prostor školy.

Harry své zmatené neúhledně zpřeházené písmo i protentokrát poškrtal, nakonec poznámku zcela vymazal pomocí jednoduchého kouzla. Měl sto chutí pergamen popadnout a rozškubat ho na milion útržků, vykašlat se na ročníkovou práci, jen se už nemuset prohrabovat ve svém vlastním nitru, kde si až příliš bolestně uvědomoval, že od první chvíle k profesorovi lektvarů vzhlížel a obdivoval ho, přes veškeré urážky a posměšky, které jedna za druhou padaly na jeho zmatenou hlavu. Opravdu, bylo tomu tak. Měl profesora Snapea rád a chtěl se mu všemožně zavděčit, jen aby si ho všiml, vzal ho pod svá ochranná křídla a naučil ho umění, které tak mistrně ovládal. Místo toho byl celá ta léta "přitroublým arogantním Potterem", který se nikdy nezmůže na nic, ani na bylinkový čaj. Harry ospale zamžoural na nástěnné hodiny, společenská místnost znatelně potemněla, to jak oheň v krbu vyhasínal. Půl třetí ráno. S námahou se vyškrábal na nohy a dlouhý pergamen spěšně zkroutil do neúhledné ruličky, bylo mu jasné, že ho před odevzdáním bude muset znovu přepsat, jestli ho tedy vůbec někdy odevzdá v jeho finální podobě.

„Ach Harry, vypadáš tak unaveně, ještě pořád jsi s tou kapitolou o Snapeovi nepohnul?“ Hermiona na něj ustaraně hleděla skrz titulní stránku Denního věštce, vida, o víkendu by mělo začít sněžit. Konečně, první sníh. Harry sebou vylekaně trhl, div že místo čerstvě upečeného toastu nenatíral jahodovou marmeládou učebnici Přeměňování, kterou si Neville, jak bylo jeho dobrým zvykem, zapomněl zrovinka tam, kde před chviličkou seděl. Byl totálně vyždímaný a unavený, v hlavě se mu poslední dobou nehonilo nic jiného, než přísná a až étericky vyhlížející tvář Severuse Snapea.
„Tak se s tím nepárej a napiš to tam úplně všechno.“ Mumlal Ron s pusou upatlanou od másla a vehementně gestikuloval, aby to Harry a Hermiona lépe pochopili. „To jak ten hnusák slizkej nadržuje vlastní koleji, zatímco nám bez důvodu strhává body, jak tě pořád shazuje a ponižuje a zkrátka tam napiš, že to je ten největší parchant v novodobé historii Bradavic, že má své čestné místo hned za lordem Voldemortem a tím blbečkem Malfoyem.“ Ron se vítězoslavně usmíval nad svým slohově slabým cvičením a Hermiona prohodila oči v sloup.
„Jistě a hned potom profesor Snape Harryho vlastnoručně nastrouhá do některého ze svých lektvarů, proboha, mysli trochu, Rone!“

Harryho ta představa vlastně docela pobavila, konečně by studiu lektvarů "přičichl" z trochu jiného postu než doposud, a snad by se i něco naučil.
„Nezapomínej že za týden musíme práci odevzdat a uvědom si jak je důležitá pro naše konečné hodnocení, měl bys s tím něco udělat!“ Harry mrskl po Hermioně více než výmluvným pohledem, tyhle její rady mu byly k ničemu, moc dobře si uvědomoval jak málo času mu zbývá. „Už to mám!“ vyjekla Hermiona vzrušeně, div že nepřevrhla puntíkatý hrníček z kakaem, z kterého se stále vydatně kouřilo. „Jednoduše poprosíš Snapea, aby ti s úkolem pomohl. Kdo jiný by ti mohl být nápomocnější než právě on? Zdvořilé žádosti nemůže nevyhovět, je to tvůj učitel, i když se tak tváří a chová jen málokdy.“ Ron vyprskl smíchem a pár zrníček vařené kukuřice dolétlo i na Harryho hábit.
„Už ho vidím, Snapeáka jako živýho,“ Ron si důležitě odkašlal, nasadil strnulou grimasu až mu uprostřed čela vyskočila povědomá a vcelku přesvědčivá vráska. „Ehm pane Pottere jak si dovolujete mě obtěžovat takovou malicherností jako je váš domácí úkol? Vy, takový inteligentní chlapec, kterého nejeden slavný kouzelník obdivuje, vy, který jste zahnal pána zla, rezignujete před stupidním zadáním slohové práce? Bože jste snad ještě hloupější než jsem si myslel! Srážím Nebelvíru dvacet bodů za vaši nehoráznou tupost a drzost, se kterou jste mě dnes oslovil.“ To už se Ron do své role vžil natolik, že vstal a jeho hábit plál na všechny strany se stejnou ohnivostí a dramatičností jako ten Snapeův. Chtěl vše dovršit teatrální úklonou, v pohybu ho však zarazily dlouhé štíhlé prsty. Ron pod silným sevřením bolestivě usykl.

„Opravdu výstižné pane Weasley, tleskám vašemu hereckému nadání a nevýslovné empatii, jen si myslím, že vaše předstíraná přísnost zdaleka nevystihuje tu mou. Rád vás proti vaší vůli opět o trochu vzdělám. Uděluji vám školní trest u pana Filche, plné dva týdny budete paní Norisové čistit kočičí záchody umístěné v prostorách školní budovy a vy pane Pottere,“ studený pohled tmavých očích teď Harryho zabolel natolik, že si připadal menší než blecha v Křivonožkově kožichu, připadal si téměř neviditelný. „Vy budete po dobu jednoho týdne navštěvovat přesně v osm hodin večer můj kabinet a pomáhat mi s přípravou výuky lektvarů na další den.“ Harry jen nechápavě pootevřel ústa, chtěl něco namítnout, ale Snape ho uzemnil dřív, než vydal byť jen jedinou hlásku. „Trest jsem vám udělil ze ten nesnesitelně tupý výraz, se kterým jste pana Weasleyeho pozoroval.“ Ještě jednou po nich střelil jedovatým pohledem a pomalu odkráčel zpět k učitelskému stolu.
„Vidíš, Harry! To je výborná příležitost k tomu, abys se Snapem navázal rozhovor na téma tvého úkolu, skvělé!“ Radovala se trochu afektovaně Hermiona a Ron nebyl jediný, kdo toužil potom, aby jednou pro všechno na světě zmlkla!

Harry s podivnou bolestí v žaludku seděl uprostřed své postele, dlaně pevně svíraly místo, kde to bolelo ze všeho nejvíc. Znovu pln nervozity pokukoval po budíku, ručička se pohnula jen o nepatrný kousek, přesto bylo skoro půl osmé, pouhá půlhodina, a znovu mu bude muset čelit tváří v tvář. Pocity v něm se spolu jako vždy, jednalo li se o Snapea, ustavičně míchaly a byly všelijaké, počínaje panickým strachem, končící až sebetrýznitelskou radostí. Začínal snad bláznit? Nikdy by se kamarádům nepřiznal, že pod úšklebky a sprostými urážkami skrývá pro svého profesora lektvarů byť jen sebemenší slabost, vlastně mu připadalo, že jsou si v mnohých ohledech velice blízcí, snad i podobní. Co kdyby pro jednou poslechl a vyhověl Hermioniným prosbám, přestal hrát tu únavnou a zdlouhavou šarádu a byl upřímný? Žaludek provedl pár zběsilých kotrmelců a Harry se teď už třesoucí se dlaní chytil za hrdlo, jen aby se nepozvracel. S nepopsatelnou hrůzou vzápětí zjistil, že je deset minut po osmé, měl zpoždění! Do sklepení, kde měl Snape zcela neprakticky svůj kabinet, běžel jak nejrychleji dokázal, tváře červené, sotva dokázal popadnout dech. Jak moc by se mu hodila taková mudlovská prkotina jakou byl prachobyčejný výtah! Očima prolétával zákoutí jednotlivých chode,b jako by se snažil být pohledem o nějaký ten metr napřed, jen na malou chvíli ztratil rovnováhu, zamotal se do konců vlastního hábitu a natáhl se jak široký tak dlouhý na tvrdou kamennou podlahu.

„To, že je ten slavný Harry Potter?“ Slyšel jak si obrazy na stěnách rádoby tiše šuškají, jak se pošklebují. „Bože, to je mi pitomeček!“ Harry zvedl bolavou čelist a mrskl zlostným pohledem zelených očí po malém ošklivém skřetovi, který si na něj opovážlivě ukazoval z jednoho ze zlatých rámů. „Nechte ho na pokoji, chudáčka malinkého, vždyť krvácí!“ Přehlušila všechen ten lomoz útlounká čarodějka s porcelánovou pletí. Harry jí úsměv opětoval a v duchu si slíbil, že připomene školníkovi jeho pracovní povinnosti, její portrét byl pokryt nehezkou tlustou vrstvou prachu. Ohmatával si rozbitý nos, ze kterého mu na hábit dopadaly ošklivé chuchvalce krve, rozšklebený ret nepříjemně pálil. Nechtěl působit dojmem malého usmrkance, prostě jen potřeboval politovat. Bezděky se otočil zpátky na obraz sympatické kouzelnice, tvář měla opravdu bílou jako porcelán, bílou jako… jako PROFESOR SNAPE! Harry se snažil nevnímat hysterický třes, který se mu rozléval po celém těle, nemohl se pohnout, strach ho ovládl natolik, že měl jen jedno jediné přání. Obrátit se čelem vzad a utéct zpět do pokoje, schovat se pod peřinu a předstírat, že se vůbec nic z toho nestalo. Že nejde pozdě, a že nebude následovat neurotický výbuch vzteku a bolestivý trest. Vždyť koneckonců, co když má profesor lektvarů podobné choutky ve skřipcích a okovech jako školník Filch? Harrym projel až zarážející pocit vzrušení. Mohl se snad pádem uhodit do hlavy natolik, že dočista zmagořil?

Dýchal tak hlasitě, že si byl jist, že Snapeovým výjimečným pozorovacím schopnostem ani za těžkými dubovými dveřmi neunikne fakt, že tu mladý nebelvír stojí s načervenalým obličejem, ucho zvědavě přitisknuté na neopracovaném dřevu. Pořád měl kdesi hluboko uvnitř malinkatou naději, že profesor lektvarů zkrátka a jednoduše odešel a on bude moci se značnou dávkou úlevy udělat totéž (zamíří rovnou na ošetřovnu).
„Dále.“ Ozvala se tichá výzva a Harry si byl plně vědom toho, že na dveře jisto jistě nezaklepal. Za jiných okolností by byl Harry nadšeně výskal nad vidinou toho, že se podívá do kabinetu profesora Snapea, ještě nikdy v sobě nenašel tolik odvahy, aby kolem dveří prošel a nezajistil si odborným okem famfrpálového chytače dobrých třicet metrů odstup. Převelice ho zajímal obsah všech těch flakónů, které měl profesor Snape až s úchylnou přesností naskládány jeden vedle druhého na četných dřevěných policích. Byl si téměř jist, a možná by se s Fredem a Georgem vsadil o dobrých deset galeonů, že vzít pravítko, byly by rozestupy mezi nimi na chlup totožné. Raději se vrátil ke studiu špiček svých bot, na pravé tenisce mu už nehezky vykukoval palec u nohy. Cítil jak má obličej v jednom ohni, pusa mu natékala, a když se snažil nasát vzduch nosem, absolutně to nešlo. Chtěl profesora nějak upozornit na svou přítomnost, ten však zarytě mlčel, skloněn nad masivním černým stolem, jak Harry stačil postřehnout koutkem oka, právě v jedné z písemek rozšafně škrtal a vše dovršil velkým červeným nápisem TROLL.

Harry přidušeně polkl, kolik kouzelnických peněz by dal v sázku nyní, když stoprocentně věděl, že je to právě jeho desetiminutovka z lektvarů, kterou předevčírem psali? Tak rád by byl svému profesorovi dokázal, že zadané látce více než rozumí, studoval pilně každý večer, zatímco Ron blaženě pochrupoval na vedlejší posteli. Co na tom, když se to Snape nikdy nedozví? Jakmile měl před sebou čistou čtvrtku pergamenu a v zádech cítil ten šimravý odzbrojující pohled hnědých očí, zmohl se jen na pár smysl nedávajících hloupostí. Snad jakoby proti němu učitel použil nějaké IQ snižující kouzlo.
„Váš první úkol je takový, že mi s nejvyšší opatrností natrháte několik desítek nožiček z mláďat klíštěte. Zjistil jsem, že jejich použití značně zvyšuje účinky některých mých lektvarů.“ Chraplavý baryton přerušil tíživé ticho a Harry konečně procitl z podivné letargie. Profesor k němu ani tentokrát nevzhlédl, dlouhý štíhlý prst ho odkazoval na malý pracovní stolek opodál. Bylo snad něco pravdy na tvrzeních, která kolovala školou, uměl snad profesor Snape číst myšlenky svých studentů?

Harry se otřásl odporem. Nikdo o jeho nelibosti k malinkatým krevsajícím tvorům neměl nejmenší ponětí, nikdo, ani jeho dva nejlepší přátelé ne. Snad za to mohla náhoda, nechtěl být jako ostatní, křivdit Snapeovi pln předsudků tak,jak to dělali jeho spolužáci. S úlevou si uvědomil, že nepadlo ani jediné slůvko o jeho pozdním příchodu a Harrymu vyvstala na mysl Hermionina rada. Co když měl Harry ve svých niterných úvahách víc pravdy, než se mohlo na první pohled zdát, co když byl Snape daleko od očí popichujících studentů úplně jiný? Lidštější? Zhluboka se nadechl, přesně tak, jak to dělával před hlubokým skokem do vody, dokonce u toho i na chlup stejně přivřel oči.
„Pane profesore, já… omlouvám se, že vyrušuji, ale ještě než začnu s těmi klíšťaty, mohl bych vás požádat, zda byste mi nemohl pomoci s vypracováním mé ročníkové práce?“ Ticho. Žádná odezva. Harry tedy pokračoval, jeho hlas už však nezněl ani trochu odhodlaně či pevně. „Poslední závěrečná část se totiž týká vás, vašeho života a já, já… nikdy jste nám o sobě nic neprozradil, vždyť ani nevíme, kdy máte narozeniny nebo jestli…“

Zmlkl. Podivil se sám nad sebou. Jistě, tohle byly jen některé ze stovek otázek, které si Harry sám sobě po nocích při studiu lektvarů kladl, ale kde se v něm vzala ta odvaha vyslovit je teď bez okolků a nahlas? Věděl, že ho k tomu dohnala až šílená snaha něco se o Snapeovi dozvědět, utěšit svou bolavou duši, která odmítala přijmout fakt, že ho jeho idol nenávidí. Idol? Vážně na to slovo pomyslel? Jako ve zpomalené grotesce pozoroval lehce nahrbená ramena, která se teď prudce narovnala. Jeden jediný ostrý rys ve Snapeově hrozivém obličeji se nepohnul, jen to levé, do obloučku stočené obočí, ho prozradilo. Bylo o dobré tři centimetry výš než obvykle. Bylo tak těžké napsat ve své školní práci prachobyčejnou pravdu? A jaká by vlastně byla?
„Vy nevíte, že požívání alkoholu nezletilými studenty v prostorách školy je přísně zakázáno? Och jistě, slavný pan Potter nemá v povaze respekt k autoritám, proč taky, má svou jizvu.“ Poslední slovo Snape vyslovil s takovým odporem, až Harry znovu pocítil ostrou řezavou bolest v břiše.

„Já… já jsem nic…“
„Mlčte!“ Přerušil ho příkře Snape, stále jen šeptal, přesto to na Harryho zapůsobilo mnohem efektivněji než hlasitý řev a urážky strýce Vernona, na které byl z domu naprosto zvyklý a nemohly ho vyvést z míry. Se skloněnou hlavou poslušně zamířil k odřenému stolku v rohu a už ani nehlesl.

Snape upustil ventil svému vzteku a zmačkal Potterovu písemku do malé nevzhledné koule. Byl zvyklý na otravnou Grangerovou, která měla pohotovou odpověď na kteroukoliv otázku z právě probírané látky, kolikrát, kolikrát už chtěl požádat milého Filche, aby uvedl v život tolik účinné a Brumbálem značně opomíjené výchovné metody. Sto ran bičem by ji jistě naučilo mlčení. Jakým způsobem měl ale vyzrát na toho bastarda, kterého si ředitel držel pod ochrannými křídly?! Tolik let mu upíjel teplo jeho krve, den co den se musel přemáhat, aby nevyslovil jednu z kleteb, které se nepromíjejí. Ach jak slastná by to byla chvíle! Tak vzrušující! Nemohl však dělat víc, než strhávat Nebelvíru jeden bod za druhým, známkovat ho hůř než neschopného Longbottoma a doufat, že existuje spravedlnost, které bude brzy učiněno zadost. Přemýšlel nad tím, kdo si dal tu práci a naprášil Brumbálovi to, že Potterovi udělil školní trest, není to ani hodina, co tu před ním starý kouzelník orodoval za svého oblíbence a přes půlměsícové brýle Snapeovi na oko vlídně, ve skutečnosti však nekompromisně, domlouval. Jemu! Jemu, jedinému z učitelů, jehož výuka měla patřičnou úroveň, jemu, Severusi Snapeovi, se ten dědek pokusil vyhrožovat vyhazovem, pokud svůj poněkud nehezký vztah s Harry Potterem nepovede jiným směrem. Ne snad, že by to nebylo v jeho silách, Severus dokázal mnohé a přetvářka, tu vypiloval k pomyslné dokonalosti, nikdo ani samotný Brumbál nepronikl za kamennou masku, kterou míval namísto obličeje. Byl na sebe opravdu pyšný! Při představě, že byl měl své umění použít k tomu, aby si naklonil jeho pozornosti nehodného spratka, Potterovu písmeku vztekle rozškubal. Severus se zasmušile pousmál. Ach ano, co se týče zvládnutí emocí vůči panu Potterovi měl jisté nepatrné mezery.

„Pane profesore?“ Do přítomnosti ho vrátil až ten strachem vibrující hlas, ach ano Potter byl tím pocitem natolik nasáklý, že páchl na sto honů. Pražádná známka sebekontroly. „Já… nechtěl jsem vás tou zmínkou o mém úkolu nijak urazit, nechci, abyste si myslel, že chci o vás snad rozhlašovat nějaké lži, jako to dělají ve studentském časopise "Kulový blesk" (obdoba mudlovského bulvárního deníku Blesk). Chtěl bych o vás napsat pravdu.“ To už Snape nevydržel. Domníval se, že ten prachsprostý holomek jen pokouší jeho trpělivost, že jde o vtip, ale zdálo se, že Potter má v sobě přeci jen nějaké to smítko odvahy. Psát o něm! Pche! Věděl, kam přesně Potterův monolog míří. Chtěl podpořit tupé teze těch pisálků, kterých se zatím nedopátral, první typ však padl na rudovlasá dvojčata Weasleyova. Vyskočil na nohy a několika dlouhými kroky přešel k Potterovi. Toho překvapil nepřiměřeně hrubý výraz v profesorově obličeji a miniaturního tvora ukřižoval ostrým skalpelem přímo doprostřed stolu.

„Jakou chcete psát pravdu, vy samolibý spratku!“ Snape zuřil jako tygr v příliš malé kleci. Doslova jím prostoupil všechen vztek z toho, že k němu Potter nemá dostatek úcty na to, aby se dostavil včas do jeho kabinetu, že prozatím řádně neukrojil ani jedinou nožku ze samiček klíštěte, a že tu neustále mele hovadiny o pravdě, kterou hodlá on, slavný Harry Potter, odhalit ve své ročníkové práci. Snape se kolem něj prosmýknul jako had, Harry mohl znatelně cítit jeho horký splašený dech kdesi na zátylku. Otřásl se a neubránil se husí kůži, která mu jako na povel naskočila po celém těle. Nepříjemná však nebyla.

„Byl bych rád, kdybyste mi pomohl, vaše vlastní slova by jistě zapůsobila tak, že by řada studentů změnila svůj názor a přestala o vás šířit ty ty… věci.“ Severus se neudržel (ach ano, drahý Severusi, budeš muset pilněji trénovat) a rozmáchl dlaň ve výmluvném gestu. Bylo to tak osvobozující, cítil, jak jím doslova prolétla odzbrojující úleva a to vzrušení, to se nedalo popsat. Harry se instinktivně chytil za bolavou tvář, která už teď znovu vydatně krvácela, sledoval Snapea, jak si mezi konečky dvou prstů roztírá kapičky jeho vlastní krve. Severus si teprve v této chvíli všiml Potterových zranění, že by přeci jen existovala spravedlnost a někdo, ať už to byl kdokoliv, vyslyšel jeho nejniternější prosby a poopravil tomu hezounkovi fasádu? Nu ano, hezounek to bylo přesné, se zvláštní nelibostí musel Snape připustit, že Harry za ta léta v Bradavicích vyrostl z umouněného prťavého děcka v poněkud… ano, pohledného muže. Snape měl nevýslovnou chuť popadnout toho… jak už bylo řečeno, hezounka za vlasy, a vymetat s ním podlahu tak dlouho, dokud by z něj nevytřískal tu pravdu, kterou se o něm chystá napsat. Přece, pro Merlina, nemohl být tak dementní, aby mu nedošlo, že se jeden výtisk "Kulového blesku" dřív nebo později dostane i do jeho rukou.

Tají snad rodiče našeho "milovaného" slizkého Snapeáka datum jeho narození, aby si nemuseli připomínat ten smutný den, kdy se jim namísto vytouženého dítěte narodil ON?

Studentský deník hlásal a probíral mnohem intimnější věci ze Snapeova striktně střeženého soukromí, nevěděl však, proč se mu při vzpomínce na tento titulek bolestivě zkroutil žaludek. Zase se byť jen na nepatrný okamžik ocitl ve spletitých pastech, kterými bylo protkáno jeho dětství a bylo mu… všelijak. Mimoděk pohledem zabloudil k místu, kde nad malou knihovnou visel povinně obraz ředitele školy a svůj plán o vymetání podlahy rychle zapudil. Jistě, Brumbál! Proč se jen pro Merlina neudržel na uzdě! První, co ten pitomeček udělá, až odsud vyleze, bude to, že poběží za svým chlebodárcem a svůj poněkud pozměněný zevnějšek přičte komu jinému než právě jemu. Co bude následovat? Nebylo nikterak těžké si to představit. Musel se kontrolovat a musel přistoupit na hru, jejíž pravidla mu Brumbál bez výjimky podsouval. Bude se s tím kreténem muset kamarádíčkovat a bude s tím muset začít právě teď! Najednou ho z nenadání ovládl pocit, jako by snad nenastudoval dostatek knih na téma "Přetvářka", opravdu, Potter to je výzva! Výzva pro jeho schopnosti. Snape si s tou prazvláštní myšlenkou chvíli pohrával, a nakonec usoudil, že je to vlastně až geniální nápad, není mocnější zbraně, než když v někom tak opuštěném jako je Potter, vzbudíte vřelé naděje a pak ho beze slova na vysvětlenou odkopnete.

Snape si narovnal rozevlátý hábit a nasadil lítostivý obličej. Tedy obličej, o kterém si myslel, že by snad v případě Pottera mohl za lítostivý považovat. Omluvit se však nedokázal, ach ano, Merline, všeznalý Snape má, jak se zdá, nějaké ty nedostatky.
„Kdo vám to udělal? Mám neblahý dojem, že jste zase pro jednou použil neviditelný plášť, vydal se s kamarády do Prasinek, kde jste zřejmě vypil víc alkoholu než je zdrávo, a jak je vaším dobrým zvykem, dělal ramena na všechny kolem.“ Harry chtěl honem něco namítnout, byl vzteklý sám na sebe, že dovolil, aby ho Snape uhodil, měl něco udělat, ale Snape ve svém monologu pokračoval i nadále. Ach ano Harry v některých chvílích viděl jistou podobnost, kterou profesor lektvarů sdílel s profesorem Lockhartem, oba velmi rádi poslouchali sami sebe. „No a to, že se konečně našel někdo, kdo vám za vaši drzost dal pár přes hubu, je nejspíš také důvod toho, proč jste dnes přišel pozdě, nemám pravdu?“

Harry sledoval, jak se kolem něj profesor neustále míhá jako nějaký duch, chvíli na tu, chvíli na onu stranu, byl z něj ostatně jako vždy dokonale zmatený. Ještě před chvíli přesvědčoval sám sebe o tom, že jakmile se odtud dostane, vykašle se na studium lektvarů, na svůj nepochopitelný obdiv k tomu hadovi a napráší všechno Brumbálovi i s úroky. Děj se vůle Merlinova. Sebemenší zmínka zájmu ve Snapeově hlasu však způsobila, že se Harrymu zakalilo před očima a on cítil, že se něco změnilo. Dokonce měl pocit, že ve chvíli, kdy profesor pohledem zabloudil k jeho zkrvavenému obličeji, uviděl cosi jako lítost.

„Nemáte pravdu. Nikde jsem s neviditelným pláštěm necestoval, a už vůbec ne do Prasinek, tam přeci nesmím.“ Harry cítil, jak mu rudnou i uši, odkdy se profesorům lže a ještě takhle přímo? „Když jsem si uvědomil, že mám zpoždění, pospíchal jsem do vašeho kabinetu a zkrátka jsem zakopl o hábit a upadl. Jestli mi nevěříte, optejte se u toho odporného skřeta s nažloutlou pletí, ještě teď je jisto jistě pln dojmů.“ Sledoval profesora, jak se zvláštním zaujetím pozoruje nejnižší řadu srovnaných flakónů, až konečně jeden sevřel v dlani.
„Jak Potterovské.“ Ujelo mu zřejmě zcela neplánovaně a Harry kulil oči jako nebohá stařičká Errol, když jí Ron posledně sdělil, že musí se psaním pro bratra Billa letět až do Egypta. On se usmíval! Jistě, nepatrné zkroucení rtů mu uniklo bezděky, ovšem Harry ho zcela zřetelně postřehl. Profesor Snape se uměl usmívat! Harry v duchu pomalu ale jistě plnil jednotlivé řádky prázdného pergamenu ve své úloze a sám se usmíval jako měsíček na hnoji, přeci jen byl lidský. „Bože, Pottere, pojďte sem a nesmějte se jako blbec!“ Snape však nečekal, až se Potter vzpamatuje a sám ho k sobě přitáhl silnou paží sotva na pár centimetrů.

Harryho ani v koutku duše nenapadlo, aby vzdoroval, nechtěl. Měl dojem, že je Snape z nějakého jemu neznámému důvodu fascinován jeho zraněním, snad jakoby vdechoval pach jeho krve. Byl od něj sotva pár centimetrů, ještě nikdy neměl příležitost prohlédnout si svého lektora takto zblízka. Chtě nechtě musel uvažovat nad některými tématy "Kulového blesku", měl snad Snape nějakou prazvláštní úchylku, díky které mu po boku nevydržela ani vlastní matka? Vždyť, ať se díval Harry, jak chtěl, neshledal na něm nic ošklivého nebo snad slizkého, ach ano, tohle slovo měl ve spojení se Snapem ve zvláštní oblibě jeho kamarád Ron. Příroda možná mohla být o malinko shovívavější, nejspíš měla trochu rozvernou náladu, když přišla řada na Severusův nos, ale nikterak nepřekážel celkové antické kráse jeho obličeje, vlastně byl vhodným doplňkem a jen všechny ty dojmy umocňoval. Harry rudnul pod tíhou svých vlastních myšlenek jako zralé rajče, jen puknout a rozprsknout se do prostoru. O čem to tu přemýšlí? Jistě, nebylo žádnou novinkou, že Harryho přitahují chlapci, věděl to od doby, kdy si začal o trochu víc všímat lidí okolo sebe, a když se jednoho dne bláhově prořekl před tetou Petúnií, strýc Vernon z něj div duši nevymlátil, měsíc nemohl sedět na zadku bez bolestivého syčení. Jistou výhodou byl fakt, že se k němu po jeho skandálním odhalení Dudley nepřiblížil blíž jak na dvě stě metrů.

Slíbil si, že o své orientaci pro příště pomlčí, jenže mučivá snaha o to, aby mu někdo rozuměl, byla silnější, a tak po prvním roce v Bradavicích vše vyklopil Ronovi a Hermioně. Dokonce se jí přiznal, že jí ukradl plakát Viktora Kruma, který celá nešťastná týdny hledala a spílala Ronovi, že si s ním vytřel zadek. Ron na něj tehdy hleděl poněkud rozpačitě a Hermiona na sucho polkla pod tíhou vědomí, že se zkrátka paní Potterovou nikdy nestane. Postupem času se začali touhle ožehavou tématikou vcelku poklidně probírat a jeho přátelé mu mohli být blíž než kdykoliv předtím. Osvobozující pocit. Jenže profesor Snape nebyl hráčem národního famfrpálového mužstva, nebyl ani mudly zbožňovaný Brad Pitt, byl to učitel, který ho nenáviděl, který mu nikdy neprojevil byť jen kapičku náklonnosti. Nikdy? Na špičce brady ucítil nepatrný dotek studených prstů, ba ne, byly přímo smrtelně ledové. Tak nějak mimochodem vnímal podivně nasládlý zápach hojivé masti, který ho štípal v nose a nemohl uvěřit absurdnosti dané situace. A aby toho nebylo málo, Harry Potter býval vždy až přespříliš spontánní a impulzivní chlapec.

„Je vám zima?“ Špitl neslyšně, sotva pohyboval opuchlými rty. Opatrně ukryl Snapeovu dlaň v těch svých a pomaloučku ji zpoza vyšpulených rtů opečovával horkým a zatraceně splašeným dechem. Stál tam, poddajně skloněný nad profesorovou dlaní a neodvážil se pohnout o jediný centimetr. Věděl, že tohle je nejspíš poslední hřebík, který si právě vlastnoručně zatloukl do pomyslné rakve. Bodavé sevření kolem jeho srdce mu dávalo úzkostnými pocity najevo, že i kdyby měl teď přímo tady u Severusových nohou strávit poslední vteřiny svého neutěšeného života a zemřít, stálo to zato. Za ten trestuhodně krátký okamžik, kdy poznal jemnost Severusovy kůže, která pouhým pohledem působila nehezky a studeně, snad jako byste hladili zrezivělé struhadlo. Jakou extázi musí ten tajemstvími opředený muž způsobit tomu, koho hladí? Ach ano, Harry si plně uvědomovat tragičnost celého okamžiku, ale nemohl přehlížet vědomí, co s ním provádí profesorova blízkost, to, jak je vzrušený. Znovu ucítil Snapeúv ukazováček na své bradě, jediným pohybem si vynutil přímý pohled z očí do očí. Nic. Jen prázdno. Tmavohnědé prázdno, které vévodilo nepropustné masce, kterou opět tak dokonale zahalil svou tvář. Luskl snad prsty a veškeré emoce se vytratily? Jak to pro všechno na světě mohl zvládnout? Harryho tělem doslova lomcovaly všechny, i ty nepatrné nuance daného okamžiku, on jakoby tu snad ani nebyl. Toužil po tom, aby ten strnulý výraz ustal a aby to byl právě on, kdo změnu způsobí, jakkoliv, jediný úsměv. Pro jistotu zavřel oči, dělával to vždycky, když se bál. V duchu mu probleskla myšlenka na to, jak moc bude bolestivé Severusovo Crucio. Dál už nemyslel. Prostě jen přitiskl své bolavé okoralé rty na ty Severusovy, které tvořily přísnou vodorovnou linku. Uběhla vteřina, snad dvě.

„Ven Pottere a hned!“ Rozburácel se Snape do toho mrtvolného ticha okolo a tentokrát řval naprosto stejně jako to s až úchylnou radostí dělával strýc Vernon.
„P… Pane profesore můj školní trest… “ pípl Harry první hloupost, která ho napadla, uvědomil si, že zadaný úkol ani v nejmenším nesplnil. Tohle Snape přece nepromíjí, tak ať křičí, ať ho klidně znovu uhodí, jen ať ho pro všechno na světě nevyhazuje a řekne alespoň jediné slovo, z kterého by cítil jakýkoliv cit, jen ne tuhle zdrcující nenávist. S konečnou platností se mu z něžného sevření vytrhla teď už na dotek teplem sálající dlaň. „VEN! Ty zatracený opovážlivý spratku! VEN!“ Od stěn se znovu a znovu odráželo Snapeovo spílání a Harrymu se vracelo stonásobně, bodalo jako miliony ostří. Doslova jako malý kluk utekl před tím zlobu prýštícím pohledem tmavohnědých očí.

Severus Snape seděl s hlavou zakloněnou v pohodlném koženém křesle, oheň v krbu už dávno vyhasl a jediné, co ho v kamenné místnosti dokázalo alespoň malinko zahřát, bylo pekelně lahodné červené víno, které labužnicky upíjel z velkého stříbrného poháru. Zima mu však nebyla. Vzpomínka na jemnou chuť Potterovy krve, která mu ulpěla na rtech, ho doslova sežehla na popel. Uběhlo jen pár okamžiků od chvíle, kdy mladičký Nebelvír utekl z jeho sklepení, a ačkoliv si to nepřál, v mysli mu zpomaleně probíhala každá milisekunda toho okamžiku. Ach jistě, jak už bylo řečeno, ovládal se mistrně, ale když došlo na Pottera… Zvláštní, že ho v jeho divokých snech nikdy nepadla volba právě na Pottera, dokázal vidět mnohé, ale tenhle detail mu unikl. Vsadil by se se samotným pánem zla, že je to Grangerová, u koho Potter po nocích žadoní a několika směšnými pohyby ukojí své potřeby. A jak se zdálo, pro jednou se štěstěna přiklonila spíše na stranu mladého Weasleye. Snapeúv horní ret se při té představě zhnuseně zvlnil, jeho choutky byly rozličné, ale při představě nahého Weasleyeho, se mu chtělo zvracet. Musel uznat, že Pottera značně podcenil. Odvaha tomu neučesanému hajzlíkovi rozhodně nechyběla. Severus opravdu netušil, v jakém pomatení se musela nacházet jeho mysl, když si k NĚMU tohle dovolil. Nehrál si s ohněm. Hrál o svůj život.

Harry běžel jak nejrychleji dokázal. Polevil až před obrazem buclaté dámy, která spokojeně oddychovala hlubokým spánkem. Chvíli zůstal v předklonu a snažil se popadnout dech, vzpamatovat se z toho, co se před několika málo okamžiky odehrálo mezi ním a profesorem lektvarů. Proč to pro Merlina vlastně udělal? Donutily ho k tomu snad výpary některého ze Snapeových zákeřných lektvarů? Jen on sám tušil, kde hluboko uvnitř jeho nitra vězí pravda. Nesnažil se skrývat příval slz, které se mu slily na samé špičce brady ve vydatný potůček. Už je to dlouho, co naposledy plakal. Jeho život byl až na okamžiky vedle Rona a Hermiony natolik žalostný, že si umínil, že nikdo z těch, kdo očekává, že osamělý a nemilovaný Potter bude skuhrat nad nespravedlností sudiček, ho nikdy neuvidí plakat. Věděl, že ten kratičký pocit extáze, který vnímal v blízké přítomnosti Severuse, dalece předčil veškeré zážitky s přáteli, létání na koštěti nebo chuť čokoládových žabek. Jak skličující bylo přiznat sám sobě, že obdiv mohl během několika vteřin přerůst v lásku. Harry ještě nikdy v životě nebyl doopravdy zamilovaný, svalnaté paže Viktora Kruma možná vzbuzovaly žádost, ale láska musela jistě vypadat jinak. Jak? Nevěděl. Netušil, zda je to, co prožíval s profesorem Snapem, láska, nevěděl, jak ten zničující cit, který ho zaživa trhal na kousky, nazvat, ale chtěl si ho uchovat navždy.

Trvalo dlouho, než se mu podařilo upoutat pozornost buclaté dámy natolik, aby ji vzbudil, nakonec přeci jen kolem jedenácté večer ležel ve své posteli v oblíbeném proužkovaném pyžamu. Ale usnout nedokázal. Kupodivu už nemyslel na urážky, kterými ho Snape po polibku zahrnul, nemyslel na to, jak jím musel pohrdat, neustále se ve vzpomínkách přímo dychtivě vracel k opojnému objetí tmavých očí. Harryho tváří proběhl nečekaný úsměv. Na půl těla se neslyšně spustil z postele a chvíli šátral v černočerné tmě pod ní. „Konečně.“ Zamumlal nanejvýš spokojeně, když nahmatal, co hledal. S nepatrnou výčitkou sfoukl vrstvu prachu, která se na jeho deníku stačila od doby, kdy do něj psal naposledy, usadit. Roztřesenými prsty se probíral jednotlivými stránkami, až se mu ke kolenům jako něžná sněhová vločka snesla malinkatá fotka. Už si ani nepamatoval, z kterého časopisu ji vystřihl, jak byl bláhový, když si myslel, že mu ji profesor lektvarů coby neohrabanému prvákovi podepíše. Snape tehdy Nebelvíru strhl sedmdesát bodů, ale fotka zůstala.

Harryho hlava znovu klesla na měkký buclatý polštář, úsměv se mu z obličeje zahnat nepodařilo. Snape za ty roky přeci jen o něco zestárl, Harry si však dobře upamatoval na jemné rozdíly v jeho obličeji a snadno si je díky bujné fantazii dokreslil. Bez ustání hypnotizoval stále stejně strnulé rysy Severusova obličeje, pohledem sjel k uzounkým, drobnými čárečkami posetým rtům. Měl chuť je znovu ochutnat. Laskat je jazykem, dokud nepoleví a nedovolí, aby proklouzl k místům, jejichž chuť nepoznal, mohl jen tápat a snít. Harry chraplavě vydechl, volná ruka bezděky zabloudila k okrajům pyžamových kalhot. Penis měl nalitý krví až k bolesti, několika rychlými pohyby si konečně ulevil a po chvíli, kdy se dostatečně nabažil platonických polibků od Snapeovy fotky (která vydatně protestovala), spokojeně usnul.

U snídaně panovalo nezvyklé ticho. Ron se stále nemohl srovnat se svým školním trestem u pana Filche a ačkoliv mu Hermiona předchozího večera pečlivě umíchala antistresový lektvar, jeho obličej hrál všemi barvami, strnule a beze slova pozoroval svůj lahodně vyhlížející talíř, kterého se však nedotkl.
„Hledáš snad někoho, Harry?“ Kamarádka po něm zvědavě pokukovala a Harry v duchu nesouhlasil s profesorkou Trelawneyovou, která tvrdila, že Hermioně chybí vnitřní oko. Po celou dobu měl pocit, že je hluboce pohroužena do učebnice lektvarů, kdesi mezi vlkodlaky, obry a podobnými tvory. Přesto jí nemohlo uniknout, že se Harry dobrou půlhodinu vrtí jako neposedné šídlo, krk si může vykroutit chvíli na tu, chvíli na onu stranu.
„N… ne, já jen… přišlo mi divné, že tu dnes není profesor Snape.“ Vysoukal ze sebe trochu tlumeně a doufal, že to konsternovaný Ron přejde jako doposud všechno, co se kolem něj od brzkých ranních hodin dělo. Hermiona se zájmem přikývla, nikterak však nechápala důvod Harryho zájmu, bylo naprosto normální, že Snape vynechával snídaně, nejspíš už teď přemýšlel, za co dnes Nebelvíru strhnout pořádnou řádku bodů.

„Nemůžeš se ho nabažit nebo co?“ Odfrkl si zhnuseně Ron a výmluvně si poklepal doprostřed čela. „Včera tě tam držel ani nevím jak dlouho, za půl hodiny strávíme v jeho slizké společnosti dobré dvě hodiny, a tobě leží na srdci jeho vyvážený nutriční příjem.“ Hermiona dala Ronovi výjimečně zapravdu souhlasným zamručením a Harry se beze slova na vysvětlenou zabořil hlouběji do své židle. Zamrzel ho jejich nezájem, nemohl to popírat. Často spolu probírali všechny ty pocity, kterými si až na Rona jako normální dospívající procházeli, a on si nedokázal představit, jak by reagovali na zprávu, že se konečně zamiloval. Tedy v této části by oba dva jistě projevili značné nadšení, častokrát se ho ptali, proč je pořád tak sám a nehledá si partnera. I když si byl jist, že by se Ron v duchu modlil k samotnému Merlinovi, ať Harryho vyvoleným není pro všechno na světě právě on! Pak by jen tak mimochodem dodal, že je od prvního ročníku fascinován slizkým Severusem Snapeem. Hermiona by se snažila zachovat vážnou tvář a Ron… Ron by nejspíš upadl do komatu.

„Jak to u Snapea včera vůbec proběhlo? Zeptal ses ho na ten tvůj úkol?“ Hermiona ho na malou chvíli vrátila zpět do reality, vzápětí se však znovu zatoulal ke včerejším událostem. Měl strach, jak se k němu dnes bude profesor chovat, třásl se jako suchý podzimní list v plískanici, když si představil sám sebe, jak stojí v Brumbálově pracovně, Severus jen kousek od něj s dlaněmi založenými na prsou.
Tak jen vyprávějte, pane Pottere, proč jste měl včera tu nevýslovnou chuť olizovat svého učitele lektvarů od hlavy až k patě? Pana ředitele to bude jistě zajímat.
„Nebylo to tak hrozné, určitě jsem nakonec dopadl o dost lépe než Ron. S úkolem to vidím dost bledě, Hermi, Snape moje nadšení nesdílel.“ Tvářil se zdrceně, a i když ho Hermiona vydatně utěšovala, že ještě jednou projde knihovnu (někde o něm přeci musí být alespoň malá zmínka!) a velice nenápadně šťouchala loktem kdesi pod Ronova žebra, ať v tom není sama, věděl, že s jeho ročníkovou prací je konec. Ron je zcela s vážným výrazem odkázal na Obludné obludárium, třeba v něm Snapea při studiu kouzelných tvorů jednoduše přehlédli. Hermiona po něm střelila výhružným pohledem a Harryho zoufalství právě nabíralo katastrofických rozměrů.

Naprostá ignorace. Tak by se dala popsat následující dvouhodinová výuka lektvarů, na kterou Harry čekal s pocitem nepříjemného knedlíku kdesi v krku. Ruce se mu třásly natolik, že hned na začátku přípravy zadaného lektvaru popletl dávkování několika přísad. Letmým pohledem stranou si potvrdil holý fakt, že tentokrát je na tam hůř než obvykle nejhorší Neville. Nevěděl, jestli to na vrub přičíst prachobyčejnému strachu nebo fanatické touze být se Snapem znovu o samotě. Propaloval profesora nesmělými pohledy a jeho fantazie zapracovala natolik, že ke konci první hodiny jeho kotlík jednoduše explodoval. Tak teď už si mě musíš všimnout, všiváku jeden. Pomyslel si Harry spokojeně a nevšímal si soucitných pohledů, které na něj padaly ze všech stran. Jistě, znamenalo to další špatnou známku, a i když věděl, že letos z lektvarů zaručeně propadne, bylo mu to jedno.
„Pane Pottere, neustále mě překvapujete.“ Pronesl Snape chladně a pomalu se plížil mezi lavicemi. „Měl jsem za to, že hůř než pan Longbottom dopadnout nemůžete a vida, i já se někdy mohu mýlit. Zdá se, že vás vaše vlastní hloupost právě usvědčila z toho, že mé výtky jsou oprávněné a zkrátka si letošní ročník zopakujete.“ Harry se usmál směrem k Nevillovi, z jeho lektvaru vylézaly jedna za druhou zelené chlupaté housenky. Alespoň někoho svou neschopností potěšil. Nevnímal Dracův vlezný smích a trapné poznámky, tentokrát se vše míjelo účinkem. Nechápal, proč se na něj Snape nepodívá, to už se mu opravdu natolik zhnusil?
„Podívejte se, ubohému Pottříčkovi je do pláče. Honem mu někdo podejte dudlík, ať se uklidní!“ Draco způsobil další výbuch smíchu zmijozelských studentů a Harry se neudržel. Ano! Ačkoliv si to slíbil, díky Severusově lhostejnosti měl co dělat, aby se nerozbrečel jako malý kluk. „Ale no tak, Pottere, copak se ti stalo? Ta mudlovská šmejdka Grangerová ti zase nedala?“ Pomyslný pohár trpělivosti právě přetekl a než si Ron vůbec stačil přeložit význam těch odporných slov, mlátil toho panáka hlava nehlava. Připadalo mu, že rvaček chtiví studenti nejsou jediní, komu ta krvavá podívaná dělá dobře, Snapeovi trvalo notnou chvíli, než je od sebe s konečnou platností odtrhl.
„Odebírám Nebelvíru devadesát bodů za vaše brutální napadení spolužáka. Okamžitě odejděte z mojí hodiny, pane Pottere. Pro podobné excesy nemám pochopení ani čas.“ Harrymu chvíli trvalo, než na podlaze nahmatal rozbité brýle, popadl rozevřenou školní brašnu a vycouval ke dveřím. Snažil se nevnímat profesorův zlobný pohled, který mu říkal jediné, zkrátka nic se nezměnilo.

Stmívalo se nezvykle brzy a Harry znovu seděl ve společenské místnosti Nebelvíru nad svou rozpracovanou ročníkovou prací. Napsal sotva několik řádek, které pak znovu a znovu mazal, až se na pergamenu objevila nemalá vydřená díra. Začínal mít strach, že lektvary nebudou jediným předmětem, se kterým letos budou opravdové problémy. Vůbec se nedokázal soustředit, neustále odbíhal do bradavického sklepení, kde by si mohl se svým profesorem lektvarů nerušeně promluvit a vysvětlit mu všechno, co se v něm odehrává. Nejistotu už dál nesnesl. Překvapivě toužil po tom, aby se Severusovi mohl vyznat. Ať už měl přijmout jakýkoliv trest. Na malý okamžik odběhl do své ložnice, vytáhl zpod uvolněného prkna neviditelný plášť a vyběhl na setmělou chodbu. Schován v úkrytu starého oprýskaného pláště měl nehorázný kus štěstí. U dveří Severusovy pracovny stačila jen chvíle neopatrnosti a málem narazil do zadýchaného Draca Malfoye, který měl očividně naspěch. Pod okem mu zářil čerstvý fialový monokl a Harry se dmul pýchou, přece jen toho blbečka dokázal přeprat. A bez kouzel! Bylo evidentní, že mají společnou cestu, a když Malfoy spolu s hlasitým zaklepáním pootevřel těžké dubové dveře kabinetu, neodmítl jeho vřelé pozvání. Profesor na ně shlédl jen na kratičký moment, ve stříbrném kotlíku to vřelo a bublalo, Snape si dával záležet, aby lektvar nepřipálil.

„Ach, to jste vy pane Malfoyi.“ Řekl prostě a Harrymu se zdálo jako by mu Dracova návštěva nebyla vhod, snad jako by na někoho čekal. Harry poodstoupil o pár kroků dál a pozorně si prohlížel pozoruhodnou scénu, která se mu trochu neplánovaně naskytla. Pryč byl Malfoyův povýšený a drzý obličej, jako by tu před ním stála a mluvila pouhá hadrová loutka, stačilo jen vybrat správný provázek a zatáhnout. „Říkal jsem vám, že už sem nemáte vícekrát chodit. Mám dojem, že jste mi dostatečně nerozuměl, pane Malfoyi. Ne znamená nikoliv, vaše prosby nemají význam. Odejděte, prosím.“ Draco se nepohnul ani o centimetr a Harry tomu přestával rozumět. Copak nebyl Snapeovým oblíbencem, kterému doslova za nic tak rád přiděloval body? Nezdálo se mu to, profesorova náklonnost, kterou mladého Malfoye zahrnoval před ostatními žáky, byla tatam. Snape znovu na malý okamžik vzhlédl, Harry na něm poznal, že začíná být netrpělivý. „Váš otec mi nejednou vypravoval o vaší vysoké inteligenci, Draco, nechovejte se jako malé usmrkané děcko a mějte trochu hrdosti, než na vás doopravdy začnu být hrubý. Lezete mi na nervy!“ Harry si musel protřít unavené oči, skoro začínal věřit tomu, že se mu to všechno jenom zdá, ostatně jeho sny bývaly velice živé.

Draco se celý uslzený svezl na kamennou podlahu přímo k Severusovým nohám, držel se ho za konce hábitu jako nějaké otravné neodbytné klíště.
„P... prosím vás, pane profesore, dejte mi příležitost, slibuji, že se mnou budete spokojen. Ještě jednou jedinkrát.“ Profesor si jen znechuceně odfrkl.
„Malfoyi, nedělejte tady ze sebe prodejnou děvku, váš otec by byl touhle situací značně pohoršen, tím si buďte jist. Ten večer před rokem byla obrovská chyba, a vy to víte. Nemám chuť na to vzpomínat a nemám chuť den co den poslouchat vaše ustavičné nářky. Řeknu to tedy naposledy,“ Snape setřásl Malfoye ze svých nohou a poodstoupil z jeho dosahu, „nepřitahujete mě a nemá smysl doufat, že se to změní. Tím jsem skončil.“ Snape sundal stříbrný kotlík z ohně a výmluvným gestem Dracovi naznačil, aby si s odchodem pospíšil, zřejmě chtěl zamířit do svých soukromých komnat.
„Ale já vás miluji!“ Zavzlykal Draco nešťastně. Pro Snapea zřejmě tahle hysterická scéna neznamenala vůbec nic nového, a když Draco konečně pochopil, že nepochodí, viditelně se mu ulevilo. Žárlivost naplnila Harryho až po pomyslný okraj, nemohl tomu uvěřit. Ještě jednou jedinkrát. Představa toho, že by Draco mohl být Snapeovým milencem, byť jen na jedinou noc, ho mučila a měl nevýslovnou chuť trumfnout toho idiota, uspokojit Severusovy potřeby takovým způsobem, až by slastí křičel jeho jméno. Merline, vždyť on Snapea miloval úplně stejně jako Harry! Jakkoliv ho tahle nová skutečnost zabolela, radoval se z toho, že Draco profesora nepřitahuje, Harry chtěl být tím, kdo pro něj udělá vše, oč požádá, a udělá to tak jako nikdo jiný na světě.

Pln očekávání následoval Severuse do útrob jeho soukromých komnat, nepochyboval, že je historicky prvním nebelvírských studentem, který sem vstoupil. Opatrně se s nevýslovným potěšením dotýkal každého kousku nábytku, na který dosáhl, zdálo se mu, že má mnoho společného se svým majitelem. Na první pohled snad jen účelný a proklatě studený, ale když si člověk dal tu práci a na malý moment posečkal, zjistil, že je tu až nad očekávání útulno. Snapeův pohled jako by se ještě několikrát vracel zpět ke dveřím, zdálo se, že návštěva, kterou vyhlížel, dnes doopravdy nepřijde. Harry naprázdno polkl. Dychtivým pohledem sledoval nepatrnou pouť černého hábitu, který se poslušně snesl na podlahu. Představa, že se před ním teď a tady Severus Snape svlékne, vybičovala jeho touhu na maximum a nemohl ovládnout vzrušení, které ho bolestivě tlačilo do kalhot. Podivil se tomu, že profesor nepoužívá k svlékání kouzel, vždycky měl pocit, že je to kouzelník v pravém slova smyslu a pokud má možnost, kouzlo použije. Jeho fantazie se doslova tetelila blahem a Harry napínal uši, jen aby mu neuniklo ani jediné lupnutí knoflíčků na košili. Očima hltal každý milimetr sněhově bílých širokých zad, chtěl zulíbat ta malinkatá znaménka na zátylku. Dlaněmi laskat vystouplé lopatky a dát na okamžik zapomenout vzpomínce, po které zbyla jen ošklivá klikatá jizva, která se táhla až k prohlubni nad zadečkem. Zpoza pootevřených rtů unikl tichounký nepatrný sten. Tentokrát však Snapeovy smysly ošálit nedokázal. Byl prozrazen. Leknutím uskočil nazad a z police nad jeho hlavou vypadlo pár svazků zaprášených knih. Profesor sebou prudce trhl, stačila chvilička a ocelově studená dlaň bolestivě svírala Harryho krk, až nahlas zaskučel. Při poslední myšlence, během které neviditelný plášť s konečnou platností žuchnul na zem, proklínal sám sebe, proč se nedokázal ovládat alespoň na dalších pár vteřin. K jeho smůle si profesor nestihl svléknout kalhoty.

Severus byl dnešního večera myšlenkami ledaskde, zprvu se mu zdálo, že ho vyrušil vlastní příliš hlasitý dech. Nezvaný host se k jeho spokojenosti prozradil úplně sám a on dychtivě vykročil směrem, kde se teď na podlaze válely jeho oblíbené knihy. Netušil, kdo má tu neuvěřitelnou drzost, aby pod účinkem kouzla a nezván, vkročil do jeho soukromých komnat.
„POTTERE?“ Ačkoliv to zprvu neměl v plánu, při pohledu na mladého Nebelvíra ztratil na okamžik z kamene vytesanou masku a v jeho tváři se zračil čirý údiv. Potter byl opravdu tím posledním, koho by tu čekal. Jeho první volba padla na Draca, dávno přestal věřit tomu, že ho mírně natvrdlý student vůbec někdy pochopí a nedivil by se, kdyby se potajmu vkradl nazpět. Sevření kolem útlého zátylku zesílilo. „Nebudu se ptát, po jakých senzacích jste zde pátral tentokrát, plně mě uspokojuje fakt, že jste si právě zakoupil zpáteční jízdenku do Londýna, za tohle vyletíte! Nejenže jste dnes večer zcela ignoroval zadaný školní trest, dovolil jste si vstoupit do mých osobních prostor bez pozvání, a k tomu v naprosto nevhodnou dobu. Okamžitě z toho vyvodím důsledky.“ Táhl Harryho zpět do kabinetu a zřejmě ho vidina vyhazovu neoblíbeného žáka potěšila natolik, že se neobtěžoval obléci. Harry začal zmatkovat. Musel něco udělat, hned teď!

„Jistě, pane profesore,“ pípl téměř neslyšně, „váš výstup s panem Malfoyem považuji za více než senzační. Myslím, že to nebudou jen chtiví čtenáři Kulového blesku, kdo se zařadí na seznam těch, jež si mou historku s chutí vyslechnou.“ Severus strnul v půli pohybu. Na tohle opravdu nepomyslel.
„Vy malá bezvýznamná bestie, chcete mi vyhrožovat?!“ Slovo za slovem jedovatě syčel skrz zkroucené rty jen pár centimetrů od Potterova obličeje.
„Přesně tak.“ Odpověděl Harry zcela pevně, a dokonce se přidrzle usmál. To už Snape nevydržel. Přesnými tvrdými údery fackoval toho parchanta hlava nehlava, nechápal, proč na něj včera večer vypatlal celou hojivou mast. Byl si vědom toho, že sebetvrdšími pohlavky Pottera nadobro neumlčí, leda by ho zabil. Rozrušeně vydechl, z hrdla se mu vydral rozčílený chrapot.
„Co ode mě chcete? Mluvte.“ Jen s velkým ovládáním pustil chlapcův krk, jeho poslední myšlenka na Potterovu likvidaci se mu stále zcela reálně proháněla hlavou. Pohledem sledoval přikrčeného Pottera, jak nosem popotahuje krvavé chuchvalce, bradu bojovně vysunutou vpřed. Opravdu, zdálo se, že ho výrazně podcenil.
„Trochu vaší náklonnosti.“ Hlesl Harry tiše a Severusovi jako by nedocházel význam jednotlivých slov. Počítal s tím, že se Potter bude dožadovat lepší známky z lektvarů, případně do svého požadavku zahrne Wealeyeho či Longbottoma, ale tohle? Nemohl se ubránit myšlence, že si jeho žák po cestě sem znovu přihnul něčeho silnějšího, popřípadě byl pod vlivem nějakého hodně nepovedeného kouzla.
„Nerozumím vám.“ Přiznal Snape nelibě, proč by právě po něm Harry Potter vyžadoval něco tak absurdního jako náklonnost? Jejich nenávist byla oboustranná a jemu to tak plně vyhovovalo, tak o čem tu ten holomek blábolí?

Snape nebyl jediný, kým v místnosti lomcoval vztek. Harry si jen potvrdil to, že slova Potter a náklonnost Snape nikdy nepovažoval za vhodná bližšího spojení, on si tu možnost zkrátka vůbec nepřipouštěl! „Samozřejmě, že to nechápete!“ Křičel Harry z plna hrdla, vlastně už se ani nesnažil zoufalý hlasový projev nějak tlumit, připadal si hloupě a poníženě. „Napadlo vás vůbec někdy, že byste se ke mně mohl alespoň jednou v životě chovat jako k člověku? Nepohlížet na mě jako na odporný otravný hmyz, který vám bzučí kolem hlavy?“ Harry napodobil svou vlastní vraždu a zaťatou pěstí rozdrtil pomyslnou mouchu na hraně malého dřevěného stolku. „Jediná senzace, po které jsem dnes večer toužil, bylo promluvit si s vámi alespoň projednou bez hloupých urážek a předsudků. Nemusel bych používat kouzel, kdybyste se choval normálně! Proč mě pořád tolik nenávidíte?“ Hlas se mu zlomil, byl vyčerpaný ze všech myšlenek, které se mu draly na jazyk, nemohl říct všechno najednou a hned. Pohledem však neuhýbal, nenechal se zastrašit chladným pohledem, který ani na okamžik nepolevil, ne, opravdu, profesor zkrátka nemrkal. Stál tam, vzpřímený jako čerstvě zapálená svíčka, ruce založené na prsou a Harry si znovu povzdychl nad nespravedlností toho, že mu je něco tak nádherného navždy odepřeno. Tentokrát však tušil, že profesor byť nevědomky, opustil vyjeté koleje a byl vyveden z míry. Vystouplé žíly na šlachovitých pevných pažích ho o tom přesvědčily. „Dobrá, Pottere, tak tedy náklonnost.“ Promluvil Severus po nezvykle dlouhé odmlce a bylo to poprvé, co měl Harry možnost vidět, jak se jeho tvář mění pod spokojeným úsměvem. V té chvíli se Harry doslova rozplýval blahem.

Byl příliš zabraný do svých vlastních úvah, než aby vůbec stihl postřehnout slova, která se spolu s švihnutím hůlky nesla jeho směrem. Neuběhla ani vteřina a stál tu úplně nahý, všemožně se snažil zakrýt nepolevující vzrušení, kterým nehnula ani předešlá hádka. Snape se znovu pousmál a ze skřínky, do které ještě před chvíli Harry pln odhodlání bušil zaťatou pěstí, vytáhl hrubý kožený obojek. Harry vystrašeně couvl, copak Snapea natolik poznamenala minulost smrtijeda, že měl stále poněkud zpřeházené představy o tom, co znamená náklonnosti či láska? Než se zmohl k jakémukoliv odporu, Snape se postaral o to, aby byl v nevýhodě, díky tenkému pruhu pevné látky, kterou mu pomocí kouzla zavázal oči. Začínal se doopravdy bát. Třeba měli Ron a Hermiona pravdu, třeba v něm nebyla ani jediná kapka něčeho lidského. Beze slova se nechal dostrkat zpátky do ložnice. Cvak. Kožený obojek obepnul chlapcův krk takovou silou, že okamžitě zalapal po dechu, byl příliš těsný. Instinktivně se prsty snažil dostat za jeho okraje, kůže se však ani o píď nepohnula. „Pouta na tebe.“ Zahřímal Snape přerývavě a Harry pochopil, že nemá jedinou možnost útěku. Doléhal na něho strach, zklamání, pořád nemohl uvěřit, že se v někom mohl takhle splést. Byl si tím jist.

„Takže jak zní ta důležitá věc, kterou jste mi chtěl dnes večer sdělit? Prosím, máte příležitost.“ Harryho tvář byla zcela proti jeho vůli v momentě smáčená slzami, jak jen mu mohl v téhle odporné chvíli říct, že ho miluje? Dusil se nedostatkem vzduchu a vlastními slzami, neměl sílu, cokoliv vysvětlovat. „Nějak nám ten vámi vytoužený dialog vázne, že? Nevadí. Můžete mi to tedy napsat.“ Harry ucítil, jak ho na zápěstí lechtá jakési peří, když prsty nahmatal ostrý hrot studeného pera, bezpečně ho poznal.
„Upomínka na profesorku Umbridgeovou?“ Zavzlykal Harry hystericky, dobře věděl, co bude následovat.
„Nenechte se pobízet dvakrát, pane Pottere, uchichtl se hluboký baryton. Nebo snad máte strach?“ Harry stejně snadno nahmatal malou čtvrtku pergamenu, připadal si už napůl šílený. Bylo mu jedno, co bude následovat, tak proč prostě nenapsat pravdu? Snape ho zabije tak jako tak. Zavřel oči a na nic už nemyslel. S palčivou bolestí, kdesi na bedrech narychlo načmáral dva kratičká slova. Miluji Tě. „To už jste dnes večer druhý, pane Pottere.“ Hlesl tiše Snape jen kousek od jeho obličeje, vůbec nezněl přísně a vyrovnaně jako obvykle, teď to Harry poznal lépe než kdykoli jindy, kdy měl k dispozici zrak, profesor byl nervózní. Další řezná rána se po chvíli začala objevovat na Harryho stehně, bolest byla mnohem větší, než jak si ji pamatoval z pátého ročníku.
„J... já už přece nic nepíšu!“ Křičel Harry bolestí, nová a nová vyznání lásky se objevovala na rozličných místech jeho nahého těla a on nabýval dojmu, že upadá v bezvědomí.
„Nu ano, trochu jsem ho vylepšil.“ Přitakal vzrušeně Snape a Harry pozbyl veškerou naději na to, že by bolest mohla ustat. Přitiskl se k ledové kamenné podlaze tak, jak mu to okovy na zápěstích a kotnících dovolovaly, a ulevoval si od štiplavých řezných ran, které pomalu přestával vnímat. Přestat plakat však nedokázal. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, nakonec přeci jen zaregistroval nevýrazné klapnutí, se kterým brk dopadl na zem. Zřetelně ucítil Severusovu blízkost, podmanivou vůni, která dráždila smysly mnohem víc než sebekvalitnější parfém.
„Vážně to pro vás vůbec nic neznamená?“ Škytl Harry, zoufale potřeboval slyšet profesorův hlas, umíral strachy při představě, že tady zůstane sám a tak dlouho, dokud nepojde hladem.
„Bolí to moc?“ Zašeptal známý chraplavý hlas a Harry se po něm zmateně otáčel. Při pomyšlení na to, jaká muka by mohla následovat, se roztřásl po celém těle. Vzápětí však na bedrech, přesně tam, kde se objevila první krvavá rána, bezpečně poznal ty k uzoufaní jemné rty. Vyjekl vzrušením. Severus kousek po kousku vlhkými rty mapoval bolavá místa, která se jako zázrakem pomaloučku zacelovala. Harry neměl nejmenší ponětí, že jeho profesor vládne takovýmto nadáním, a kdyby jen býval tušil, jaká odměna bude následovat, s chutí by popsal i deset svitků pergamenů. Dlouhé štíhlé prsty ho pevně držely v bocích, a když se k uzdravovací proceduře přidal i profesorův jazyk, Harry předl blahem. „Ach, ano, Severusi, prosím, nepřestávej.“

Jistě. Severusovo odhodlání potrápit nebohého chlapce bylo silné, silnější však byla touha a zvědavost, jak mu asi zachutná to poddajné štíhlé tělo, které se mu až neřestně nabízelo. Opatrně jej vyprostil z pout a podivil se sám sobě, kde se v něm vzala ta něha, když jej starostlivě chytil za ruku. Teplo Harryho dlaně narazilo na ocelový chlad, jen nepatrné zaváhání, než se nadobro slili v jedno. Posadil jej na postel, boky pevně zapřené mezi Harryho odřenými koleny. Pásku z očí mu však sundat nedovolil, ano, vždy musel mít navrch. V momentě, kdy se k němu Harry natáhl prsty, aby mu opětoval mazlení, přičaroval nová pouta, která mu ruce svázala za zády. „Ne to ne.“ Zamručel Snape nesouhlasně, tohle malé bezpečnostní opatření bylo nutné. Mladému Potterovi se až příliš často dařilo nalomit Severusovo ovládání, příliš často přistihl sám sebe, jak přemýšlí nad tím, jaké by to bylo prostě jen obejmout to ustrašené poddajné tělo a už jej nepustit. Opravdu. Bál se, že pokud dovolí zamilovanému žákovi, aby mu laskání opětoval, mohlo by se vše vymknout jeho vlastní kontrole, a už by nemusel mít tak jednoznačně navrch.

Štíhlé prsty se znovu hbitě rozutekly po dychtícím těle, jazykem lačně obkroužil malinkatou bradavku, která pod jeho náporem poslušně ztvrdla a rty štědrým pomazlením hojily další a další vyznání lásky. Prsty se pomaloučku probíral jemnými chloupky na vyhublém břiše. Na dotek připomínaly právě uzrálé broskve. Poznal, kam ho chlapec nedočkavým prohnutím zad vede, chtěl ho ještě na malý okamžik potrápit a rty se vydaly k úplně poslední ráně na podbřišku.
„Ne, prosím tuhle ne.“ Zastavil jej Harryho vzrušený přerývavý hlas a Snape nechápavě vzhlédl. „Chtěl bych, aby tam zůstala.“ Šeptl a Snape drobná písmenka přejel bříškem ukazováčku. Student ho nepřestával překvapovat. Prazvláštní, ovšem jedinečná vzpomínka na jeden zimní studený večer. Jazykem pomaličku obkroužil špičku chlapcova penisu, na které se okamžitě objevilo pár kapiček vzrušení jako odpověď. Zachutnala mu ta slaná kořeněná chuť, znovu a znovu týral pevně sevřenými rty Harryho erekci. „Ach ano, prosím pojď, udělej mě, já už to nevydržím!“ Skučelo mu do uší malé schoulené klubíčko a on kupodivu zatoužil po tom mu prosbu splnit. Štíhlé prsty stiskly penis u kořene, zběsilé tempo a lehounké polibky poháněly Harryho tělo směrem k neuvěřitelné extázi. Naposledy prohnul štíhlá bedra směrem k vlhkým rtům a horké sperma našlo žíznivého profesora.

Harry dopadl nazad do měkkých sluncem vonících peřin, páska kolem jeho očí konečně povolila. Trvalo jen nepatrnou chvíli, než přivykl mihotavému světlu několika svíček. Byl si jist, že jakmile procitne ze světa fantazie, bude sám, ale mýlil se. Severus ležel s hlavou podepřenou jen nepatrný kousek od něj, stačilo by natáhnout ruku. Pohled tmavých očí klouzal po chlapcově uzounkém hrudníku, jenž se stále splašeně nadzvedával v nepravidelném tempu.
„Děkuji.“ Řekl prostě a přál si, aby ta nádherná chvíle nikdy neskončila. „Chtěl bych tě hladit.“ Špitl s prosebným výrazem malého štěněte, Severus však tentokrát nepolevil.
„Berte co se nabízí nebo nechte být, pane Pottere.“ Štíhlý ukazovák znovu vyrazil proti řadě jemných chloupků na chlapcově břiše.
„Nejsem blázen.“ Usmál se Harry poťouchle a slastně zavrněl. Zoufale toužil polaskat to dokonalé tělo, oplatit učiteli všechny ty nepopsatelné chvíle, ale odehnat jej nedokázal. Teplá dlaň znovu zabloudila k jeho vzrušení, kupodivu z něj vůbec nic neubylo, Harry se červenal nad svou vlastní nenasytností, ale ovládnout se nedokázal a ani nechtěl. Kdesi uprostřed hlasitých vzdechů, které se mu jeden za druhým draly z hrdla, ho profesor navedl dlaněmi tak, aby znovu poklekl. Dlouhé štíhle prsty projely mezi útlounkými půlkami a Harry doslova zakňučel vzrušením. Všemožně se snažil natočit hlavu tak, aby mohl vidět výraz ve Snapeově obličeji, naskytla se mu neuvěřitelná podívaná, když se očima pásl na profesorovi, jak olizuje vlastní štíhlé prsty.
„Sliny jsou ten nejlepší lubrikant, to si zapamatujte, Pottere. Možná vám tohle učivo půjde o poznání lépe než lektvary.“ Horlivě přikývl a vzápětí ucítil, jak se na jeho zadní dírku tlačí neodbytné vlhko. Všechno v jeho útrobách se nepříjemně sevřelo a následoval krkolomný kotrmelec. Toužil po Severusově blízkosti jako nikdy, ale strachu z vlastního poprvé se neubránil. Vytrvalé hlazení a polibky na zátylku ho přesvědčily o tom, že všechno bude v pořádku. V momentě, kdy ucítil prst, který s neuvěřitelnou něhou vstupoval do jeho těla, explodoval v dalším orgasmu, kterým potřísnil černé saténové povlečení.
„Omlouvám se.“ Špitl Harry zahanbeně, přál by si držet se Severusem krok, ale byl až příliš vzrušený. Jemné pohlazení ve vlasech ho ujistilo, že je vše tak jak má být, a když se v něm profesor začal zkušeně pohybovat dvěma štíhlými prsty, stydlivost se rozplynula a on pološílený blahem přirážel proti němu. Na zádech ucítil Severusovo těžké horké tělo, které se na něj plnou vahou rozprostřelo a neúnavná dlaň třela jeho opětovné vzrušení. Přivřel oči a každičkým pórem těla vnímal tlak učitelových bradavek a plochého tvrdého břicha, na stehně neomylně poznal profesorovo vzrušení.
„Máte výdrž, Pottere, to musím uznat.“ Zašeptal mu do ucha značně vzrušený Snape a lačně olízl drobný ušní lalůček. Harry se vší silou vzepřel silným hrubým dlaním a na okamžik se ocitl tváří v tvář svému vysněnému. Využil těch několika málo vteřin, než Severus zareagoval a okousanými lačnými rty sevřel ty jeho lehounce pootevřené. Spokojeně přivřel oči a jazykem vnikl do spalujícího vlhka Snapeových úst. S nadšením přivykal něčemu novému a tak úžasnému, propletené jazyky sváděly tu nejpozoruhodnější bitvu. Nebylo vítězů ani poražených. Harry ucítil, že ho v očích pálí slzy, tentokrát však plakal štěstím. „Miluji tě.“ Špitl něžně, a když znovu pootevřel oči, zalilo ho tmavohnědé teplo, znatelně cítil, jak se profesor chvěje. Opatrně stlačil Harryho zpátky na kolena a ten poslušně čekal na to, co bude následovat. Jen stěží si uvědomoval šustění, se kterým si profesor sundal kalhoty a spodní prádlo, chtěl jen to jediné. V momentě, kdy ucítil tlak Severusova penisu, vyjekl, měl pocit, že něco tak velkého se do něj prostě nemůže vejít! Mýlil se. Sám mu nabízel svůj útlý zadek, špulil jej na něj jako nadržené zvíře. Neunikl mu ani jediný sten, který nevědomky vyklouzl z profesorova hrdla, opájel se tím úžasným zvukem, zatímco přivykal jejich spojení. Když se v něm Snape začal pomaloučku a zkušeně pohybovat, křičel už natolik, že ho musel umlčet potem zalitou dlaní. Zakousl se vší silou do profesorova žilnatého zápěstí a ten začal přirážet o to razantněji. „P… prosím, Severusi, já, já už to nevydržím ani chviličku… “ Neměl už čas na to, aby to dořekl, Snape ještě několikrát přirazil a s hlasitým výkřikem dosáhl vrcholu. Harry už podruhé toho večera vystříkl na saténem oděnou postel. Malátný únavou, stočený do malého klubíčka, usnul během několika minut.

Severus seděl mlčky na kraji postele, pohledem jako by hlídal studentův poklidný spánek. Byla to chyba. Věděl to od chvíle, kdy ho zalilo spalující horko vlhkých zelených očí, kdy dovolil, aby ho mladičký Nebelvír políbil na rty. Zásada číslo jedna byla porušena hned prvního večera a Snape pochopil, že nemůže pokračovat. Harryho vyznání neprolétlo jeho myslí lhostejně jako to Dracovo, zakouslo se do jeho útrob jako krvežíznivý červ a jak se zdálo, nehodlalo ustat. Tušil, že pokud chlapce neodežene nyní, o pár dní později už to nedokáže. Příliš přivykl tomu zvláštnímu pocitu, který se uvnitř jeho těla rozléval pokaždé, když si hleděli z očí do očí. Příliš ho přitahovalo mladé poddajné tělo, které se mu dychtivě nabízelo, a mohl jej mít, kdykoliv si umanul. Harry se k němu ve spánku přivinul ještě těsněji. Objímal Severusovo napjaté stehno s takovou naléhavostí, jako by byl právě profesor jeho poslední záchranou. Ovšem Severus nikdy nestál o post obdivovaného hrdiny. Ještě několik málo vteřin posečkal, než Harryho opatrně probudil, chtěl si zapamatovat tuhle na jeho vkus přespříliš sentimentální chvíli, která ho protentokrát skutečně dojala. Důvěřivé zelené oči se na něj znovu vděčně usmívaly a on znovu ztrácel pevnou půdu pod nohama. Jen párkrát v životě se cítil takhle zranitelný.

„Zanedlouho bude svítat, myslím, že je nejvyšší čas, abyste se vrátil do své ložnice.“ Harry se k němu nesouhlasně přitiskl, štíhlé, téměř dětské prsty něžně laskaly jeho rozcuchané vlasy. „Tohle ne.“ Sykl Severus rozrušeně a jen stěží Harryho odstrčil zpátky na postel. Zelené oči k němu zvídavě vyhlížely, jako by si chtěly zapamatovat každý centimetr jeho obličeje.
„Chtěl bych vědět, jestli ke mně něco cítíš, chci slyšet, že mě máš rád.“ Zašeptal Harry poddajně, lehounkým téměř nepatrným polibkem pošimral učitelův nos. „Řekni: Mám tě rád, Harry,“ opakoval neodbytně, pohledem neuhnul z přísně stažené tváře, která jako by se něčím trápila. Snape si připadal jako by cestoval v čase, jako by se vrátil o pár desítek let nazpět. Nikdo ho nenaučil, jak přijímat lásku druhých lidí a jak dávat najevo své nejniternější pocity, nikdo ho nikdy doopravdy nemiloval. A on se až panicky bál možnosti, že Harry pozná, jak je zranitelný, že se bude cítit stejně jako tehdy. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a se zvláštní bolestí na prsou sledoval tu podivně zpomalenou chvíli, kdy si Harry schlíplý a zklamaný, zmateně sbíral rozházené věci. Ano, byla ta chyba. Věděl, že musí nadobro utnout podivné pouto, které se tu mezi nimi dnešního večera vytvořilo. Dřív než bude příliš pozdě. Věděl to, a přesto nedokázal přimět sám sebe k tomu, aby to udělal.
„Bylo mi s tebou hezky, Harry.“ Řekl prostě a chlapec mu v momentě seděl na klíně se zářivým dětským úsměvem na rtech. Drobounké bílé zuby připomínaly antiperle, které tolik miloval jako malý chlapec.
„Děkuji.“ Šeptl Harry dojatě a Severus porušil další ze svých zásad, když dovolil, aby ho Harry objal.

„A proto pevně doufám, že hlavních cílů mé práce bylo dosaženo a kouzelníkům bude umožněno lépe poznat a pochopit svět mudlů… Takže Harry, Rone, očekávám konstruktivní kritiku, dejte se do toho.“ Hermionin monotónní hlas, kterým dobrou hodinu předčítala svou rozsáhlou ročníkovou práci, ukolébal Harryho k příjemnému polospánku, kdy se v myšlenkách znovu a znovu vracel několik dní nazpět. Stále tomu nemohl uvěřit. Absurdnosti toho všeho. Jako by ho nějaký obrovský hloupý trol praštil vší silou palicí po hlavě a on teď nebyl sto se znovu vzpamatovat. „Tak sakra kluci, poslouchá mě vůbec někdo? Ani nechci pomyslet na to, že si tady hodinu žvástám sama pro sebe!“ Ron, který celou obsáhlou přednášku spokojeně podřimoval, jen nechápavě přikyvoval na všechny strany, zdálo se, že absolutně netuší, co se po něm chce. Harry jen nezúčastněně přikývl, usmíval se sám pro sebe představě, že ho zanedlouho čeká dvouhodinová výuka lektvarů, a konečně jej zase uvidí.
„Odvedla jsi výtečnou práci, Hermiono, polovině z těch slov jsem vůbec nerozuměl, ale uvidíš, profesor bude nadšený.“ Ron se zoufalým pohledem dožadoval Harryho podpory, ten se však neustále přitrouble usmíval.
„Mlč!“ Zahřímala Hermiona naštvaně. Byla až hysterická z pocitu, že protentokrát nejlepší známku nedostane. Neustále měla dojem, že na něco zapomněla, že situace, kdy se svět kouzelníků a mudlů bezprostředně prolíná, nepopsala tak úplně přesně. Přese všechno studijní vytížení jí však nemohl uniknout fakt, že se Harry poslední dny chová podivně. Podobnými přihlouplými úsměvy obdaří každého, kdo je mu nablízku, a to dokonce i Draca Malfoye! „Ani jeden z vás mě neposlouchal. Ron se ani neobtěžoval s tím, aby ztlumil to příšerné chrápání a zamilovaný Harry je myšlenkami, Merlin ví kde.“ Rozčíleně smotávala sáhodlouhý lán pergamenu v tlustou ruličku a Ron ji nechápavě pozoroval s pusou otevřenou dokořán.
„Tak moment. Chceš snad říct, že si Harry našel kluka a vůbec nic mi o tom neřekl? Jak si to vy dva tajnůstkáři vůbec představujete?“ Zatvářil se nanejvýš uraženě a Hermiona ho ruličkou klepla po hlavě.
„Jen se koukni. Absolutně netuší, že si o něm povídáme. Celou dobu je totálně mimo. Copak jsi ho už někdy zažil v tomhle hrozném stavu?! Máme před sebou jasné symptomy hluboké zamilovanosti.“ Hermiona nasadila povýšený vševědoucí výraz a sklouzla do křesla hned vedle Rona. Ten se hlasitě rozesmál, nevěřil, že by jim Harry něco tak podstatného zatajil. Loktem ho šťouchl do žeber a Harry začal konečně znovu vnímat svět kolem sebe.

„Uhm, co?“ Zamumlal zmateně, pohledem klouzal z jednoho zvědavého obličeje na druhý. Znal tyhle upřené propalující pohledy, které znamenaly jen jedno jediné (Dělej, Pottere, vyklop to, nebo to z tebe dostaneme násilím).
„Hermiona se mi tady snaží namluvit, že si jako jediná z tvých přátel všimla, že ses zamiloval a zřejmě s někým chodíš, tak ven s tím, co je na tom pravdy?“ Harry se zlobil sám na sebe, příště by si měl pro jistotu dávat větší pozor na to, jak se chová, jeho kamarádům neunikla ani nepatrná změna v jeho chování a bystrozraké Hermioně už teprve ne.
„A co je na tom? I kdyby to byla pravda, nemusím vám říkat o všem, co se kolem mě děje. Konec. Tečka.“ Ron i Hermiona se zatvářili nanejvýš zděšeně.
„A co náš slib, že si řekneme o všem, co je důležité a nebudeme před sebou dělat tajnosti? To už jako neplatí?“ Ron se čepýřil jako nějaký páv, bylo to úplně poprvé, co před ním Harry něco podobného tajil a bylo na něm vidět, že ho to vzalo. „Nech ho být, Rone,“ doporučila mu moudře Hermiona a Harrymu se viditelně ulevilo, znal Rona i jeho nátlakové metody, „až se na to Harry bude cítit, třeba nám to poví sám.“ Atmosféra zhrzené kamarádské důvěry trvala i o něco později, kdy se vydali do bradavického sklepení, Ron po něm neustále švihal rozzlobenými pohledy. Tohle se kamarádům nedělá!

Do třídy, kde se vyučovaly lektvary, dorazili mezi posledními, a Harry si s velikou úlevou našel místo na sezení daleko od Rona a Hermiony. Snažil se je udobřit vymlouvavým krčením ramen, ani jeden ho však nehodlal vzít na milost. Posadil se až do úplně poslední řady a s napětím čekal na to, až se ve třídě objeví Snape. Jakmile na to pomyslel, dveře se s hlasitým bouchnutím zaklaply a on se s typicky povýšeným úšklebkem prosmýkl mezi lavicemi.
„Pro velký úspěch vaší poslední desetiminutové práce, kdy jsem devadesáti procentům z vás udělil nejhorší hodnocení, si test znovu zopakujeme. Upozorňuji některé z vás, že jejich výsledky v letošním roce jsou hůř jak katastrofické a příležitostí na jejich opravu ubývá, myslete na to.“ Jednoduchým kouzlem rozeslal levitující zadání mezi nervózně vyhlížející studenty a Harry si velice dobře uvědomoval, že profesorova výtka patřila především jemu. Ani tentokrát mu však na mysli nepřišla jediná kloudná věta, kterou by k zadanému tématu mohl napsat. Poslední dny se absolutně nesoustředil na výuku, která probíhala v obzvláště ostrém tempu a po nocích místo studia lektvarů, prozkoumával rysy Severusova obličeje na malé upatlané fotce.

Přesto však brkem pečlivě načrtával velice důležité sdělení, které tichým zašeptáním očaroval tak, aby se pohybovalo. Usmíval se nad svým snažením, možná byla kouzelnická dráha chyba a měl se namísto toho věnovat kreslení. Ke sbírání testů už Snape jako obvykle kouzlo nepoužil, nikdy si nenechal ujít jedinou příležitost k tomu, aby neshodil některého ze studentů urážlivým spíláním.
„Těším se na váš slovní průjem, pane Longbottome, málokdo mě dokáže pobavit tak jako vy.“ Neville se zabořil hlouběji do své židle, Harry zřetelně viděl, jak jeho uši nabírají karmínově červenou barvu, krčil se před profesorovým hřímáním tak, jako by každou chvíli očekával babiččin výchovný pohlavek. Snape se s nanejvýš spokojenou grimasou otočil k Harrymu. Ten si dal opravdu záležet, aby se při předávání pomuchlaného pergamenu dotkl učitelova zápěstí. Znatelně ucítil nepatrné chvění a zatoužil po tom, aby se třída alespoň na okamžik rozplynula a zbyli jenom oni dva. Severus se zájmem sledoval vášnivě se líbající dvojici na chlapcově písemce, detailně rozpracoval především profesorovy přivřené oči a vlastní jazyk, kterým lačně přejížděl přes jeho pootevřené rty.
„Vidím, že ani u vás zlepšení nenastalo. Co mám s vámi dělat, Pottere? Snad vás prodloužení školního trestu inspiruje k pilnějšímu studiu.“ Usmál se na něj nanejvýš výmluvně a Harry mu úsměv opětoval. Nikdy by si nebyl pomyslel, že ho Snapem udělený školní trest natolik potěší. „Nalistujte si prosím, stranu sedmdesát osm ve své učebnici a dobu, během které budu opravovat výplody vaší bujné fantazie, věnujte samostudiu. Do příští hodiny mi na toto téma vypracujete malé slohové cvičení o deseti svitcích pergamenu.“ Třídou se ozvalo nesouhlasné bučení, ale jakmile profesorův baryton zakřičel cosi o nevděčných tupých spratcích, nikdo dál neprotestoval. Snape nepatřil k profesorům, kteří byli svolní k otevřené diskusi. Zrovna když Harry se vším zaujetím domaloval malé modré srdíčko uprostřed své lavice, proletělo kolem jeho hlavy cosi z papíru, co se mu vzápětí zabodlo přímo doprostřed čela. Ronovo psaní, které vymodeloval do tvaru bojové stíhačky, na něj zuřivě doráželo, stejně jako jeho od přírody nehorázně zvědavý kamarád.
Harry, tak co písemka? Myslím, že jsem tentokrát nedopadl úplně nejhůř, ale jak znám toho slizouna, vyčte mi i pravopisné chyby, znáš ho, vždycky si něco najde. Zvlášť, když jde o nás dva. Abys věděl, štve mě, že mi nevěříš a myslíš si, že bych tě nedokázal pochopit. Pleteš se! Jsme kamarádi už pěknou řádku let a já doufám, že nedopadneme jako nějaké pomlouvačné holčičí trio, které se s příchodem kluků mění v nepřátelské bitevní pole. Sakra Harry, já ti to o Hermioně taky řekl, tak co s tím tolik naděláš? Odpřísáhnu ti, že pokud to není zrovna tenhle odpornej Severus Snape, snesu i Grabeho nebo Goyla. Ron PS: Že on je to nakonec doopravdy Snape?
Harry narychlo přelétl kamarádův škrabopis, nemohla mu uniknout Ronem narychlo načrtnutá kresba, která se krčila u poslední věty. Malinkatý panáček vydatně zvracel. Znovu ho zachvátila vlna nevole, nikdy by netušil, že může k Ronovi či Hermioně cítit takovýhle vztek. Byl si vědom toho, že Ronovi leccos dluží. Uběhl přesně rok od doby, kdy se mu po velkém vnitřním boji svěřil o svých citech k Hermioně. Ron byl svým zjištěním značně šokován, Harryho to nikterak nepřekvapilo. Dávno vytušil, že jsou jejich city snad i oboustranné, ale neustálé hádky a popichování je od sebe hnaly na dálku několika kilometrů. Nerad působil v roli dohazovače a pevně doufal, že k sobě najdou cestu dřív než v důchodovém věku. Věděl, že se Ron musel hodně přemáhat, aby se mu tehdy přiznal, ale tentokrát mu stejnou mincí oplatit nemohl. Vadilo mu, s jakou zaujatostí a nenávistí mluvil o Snapeovi a navíc neměl nejmenší tušení, jak by jeho mínění mohl změnit. Bylo však nad slunce jasné, že je potřeba od Severusovy osoby odvrátit veškeré podezření. Stačilo, aby Ronovy narážky zaslechla byť jen na půl ucha Hermiona, a už by se v tom nípala. V rychlosti načmáral odpověď a stíhačku předělal na malý útočný granát, který s přesností několika milimetrů trefil kamarádův zátylek.

„Kdybys chtěl, mohla bych ti s lektvary trochu pomoct, malé doučování by prospělo nejen tobě, ale i Ronovi.“ Hermiona začala se svým obvyklým lamentováním hned, jak opustili učebnu, už dopředu počítala s tím, že Harry písemku jako vždycky pořádně zpackal. „Kde je vůbec Ron, když už o něm mluvíme?“ Zeptala se zaraženě Hermiona, když si uvědomila, že ho v zástupu prchajících studentů nejspíš ztratili. „Támhle je.“ Kývl Harry na schlíple vyhlížejícího Rona, který se k nim šoural přímo pohřebním krokem. „Kretén jeden pitomej!“ Ulevil si na Snapeovu adresu a jeho prostředníček vystřelil nahoru, tím směrem, kterým mizela shrbená postava profesora lektvarů. „Řekl mi, že dokud jeho hodiny nezačnu brát vážně a budu mít dost času na milostnou korespondenci s Harrym, nemám šanci na to, abych si známky zlepšil a nerupnul. Tvářil se dost šokovaně, když si ten dopis četl, vsadím se, že nám ještě pořádně zavaří. Kéž by pošel, slizoun jeden!“ Harrymu docházel smysl jednotlivých slov velice pomalu, nakonec se přece jen celý vyděšený rozběhl ke Snapeově kabinetu. Nedbal na to, že na něj oba kamarádi nechápavě pokřikují. Byl až hystericky zoufalý z toho, co mu právě zcela nekompromisně sdělovalo jeho vlastní svědomí. Tušil, že tu vachrlatou důvěru, která stála na vlastních nohou sotva pár dní a stále značně klopýtala, právě vlastní vinnou ztratil. V duchu se mu znovu a znovu opakoval obsah Ronova psaní a především pak to, jak na něj zareagoval.

Věděl, že Severus není natolik chápavý, aby mu podraz takového rozsahu jednoduše odpustil. Severus Snape totiž neodpouští. Přesně těmito slovy ho o tom přesvědčil hned ve druhém ročníku bradavické školy sám ředitel, Albus Brumbál. Tehdy se ještě naivně domníval, že to bude právě studium lektvarů, které mu půjde ze všech nejlépe, že ho v tom jeho oblíbený učitel podpoří. Severus neměl oblíbence a neuměl odpouštět. Podle Brumbála již jako dítě zakusil mnoho špatného, viděl a slyšel to, co by žádné dítě v jeho věku zažít nemělo. Těch pár přátel, které během dospívání poznal, se k němu v momentě, kdy se měli před ostatními přiznat, že se baví s neoblíbeným Severusem Snapem, otočilo zády. A Harry se dnes zachoval stejně. Možná by měl sklopit uši a do profesorovy pracovny vůbec nechodit, ale musel se alespoň omluvit, tohle mu dlužil. Vůbec ho nenapadlo, aby zaklepal a celý udýchaný vpadl do Severusova kabinetu. V podivné poloze skrčence seděl před hořícím krbem, Ronův dopis se s vydatným prskáním smažil v ohni. Vycítil, že není jediný, koho to doopravdy mrzí. Několika rozvážnými kroky přešel do jeho těsné blízkosti, snažil se vyhledat jeho na klíně složené ruce, musel vědět, že je všechno v pořádku.
„Severusi, j… já vím, že jsem ti dneska ublížil, ale pro všechno na světě, věnuj mi chvíli, jen ať ti to vysvětlím.“ Téměř křičel do té ledem pokryté tváře, jeho mysl jako by byla na míle daleko a tady odpočíval zbytek - zraněné a ublížené tělo.
„Nemám v úmyslu poslouchat vaše lži, Pottere. Vstaňte prosím a ihned odejděte.“ Neshlédl na něj a nic víc už neřekl. Harry by si přál, aby křičel, aby se vztekal a žádal vysvětlení, ale Severus se nikdy nechoval tak jak byste to očekávali u jiných. Měl svou hrdost.
„Odpusť mi.“ Řekl Harry, ještě trochu zaváhal a potom vstal. Nikterak se nesnažil přemáhat slzy. Chtěl bych slyšet tvůj smích, alespoň ještě jednou… ten prazvláštní přízvuk zvonů, který mě dělal doopravdy šťastným.

Rone, nezlob se na mě, ale tentokrát nemám nic, co bych ti řekl. Kdybych byl doopravdy zamilovaný, byl bys první, komu bych se svěřil, jsi můj nejlepší přítel. Věř tomu nebo ne, ale i Hermiona někdy udělá chybu a splete se. Snapea NENÁVIDÍM a ty to víš. Jediný důvod, proč bych si s ním (snad jen ve snu) začal, by byl ten, že bych mu potom konečně vrátil všechno to ponižování a jednoduše ho odkopl. A už se o něm nebavme, dobře? Harry

Severusovi ještě jednou, naposledy přelétla myslí Harryho kresba na konci dopisu. Napodobil nanejvýš primitivní humor Ronalda Weasleyeho a panáček, který se až příliš okatě podobal Harrymu, zvracel přímo na jméno jeho učitele. Bylo mu jedno, co si o něm myslí ten přidrzlý ošuntělý zrzek, pomyšlení na to, že je Harry jen dalším z řady zrádců, ho neskutečně bolelo. Po společně prožité noci uplynuly další dvě stejně bezesné. Znovu a znovu přemýšlel nad tím, proč Harryho nedokáže odmítnout stejně snadno, jako ty, kteří tu byli před ním. Vyznání lásky ho nerozpalovala. Slzy ho nedojímaly. A nikdy v životě nepocítil lítost nad tím, když některého z nich nadobro ztratil. To až teď. Miluji tě – ta dvě slova na Harryho podbřišku byly tím nejokázalejším vyznáním, které kdy dostal. Když ho viděl plakat, utichl a chtělo se mu plakat s ním. A nezbylo mu nic jiného, než aby si lízal rány a litoval sám sebe. Cítil, že definitivně pozbyl ten malinkatý zbytek svého prohnilého srdce, který v naději vložil do toho chlapce. Severus opravdu věřil, že ho dokáže zachránit a naučí ho jak milovat. Ach ano, zatraceně podcenil mladého Harryho Pottera, syna své matky. Nevěděl, kolik času bude potřebovat tentokrát, ale tušil, že jednoho dne se utěší a odvykne. Začne znovu nenávidět a už nikdy nedovolí, aby s ním kdokoliv takhle zametl. Dokonalá lekce pro mistra přetvářky, pro člověka, který nikdy nikoho nemiloval.

Dny kvapně ubíhaly, jednotvárně a suše jeden za druhým. Všichni kolem něj vesele štěbetali, všichni se těšili na den, kdy budou Vánoce. Koledy zněly školními prostorami už několik dní napřed, profesoři si dali obzvlášť záležet a výzdoba byla tento rok jedním slovem skvostná. Tlak ze strany vyučujících polevil a všichni jako by byli pod vlivem záhadného elixíru štěstí. To jen on měl v srdci podivné trpké prázdno. Nespočítal by, kolikrát už přemýšlel nad tím, že kamarádům všechno vyzradí, stále však neměl dostatek odvahy, styděl se sám za sebe. Věděl však, že je tu něco, co Severusovi dluží.
„Jsi v pořádku, Harry?“ Hermiona od něj na okamžik starostlivě shlédla od velké béžové mašle, kterou právě pečlivě vyzdobila dárek pro své rodiče. Stodvakrát. Přesně tolikrát se ho ptala na to samé stále dokola od doby, kdy se tehdy vrátil z bradavického sklepení.
„Nejsem.“ Odpověděl prostě a v prstech převaloval malinkatou Zlatonku, suvenýr z posledního zápasu letošní sezóny. Létání mu doopravdy chybělo. Nemohl alespoň na okamžik zapomenout na své problémy, uletět daleko a mít prázdnou hlavu.
„Tak konečně, Harry, chceš si promluvit?“ Hermiona ho opatrně naváděla nenásilnou cestou a Ron se neodvážil pípnout, příliš dlouho mezi nimi panovalo ošklivé napětí, díky kterému se kamarádům neustále vzdaloval. Tušil, že jednou Hermioně odpoví a řekne celou pravdu, nevěděl, že to bude zrovna dnes, v předvečer Vánoc.
„Myslím, že vám oběma dlužím vysvětlení. Hermiona měla pravdu, když mi spílala, že se chovám podivně, že jsem myšlenkami jen Merlin ví kde.“ Harry protahoval slova, nevnímal upřené pohledy svých nejlepších přátel a neustále mučil sebe samého otázkou, proč to nedokázal udělat dřív? Proč nemohl být upřímný? „Tehdy jsem o tom nechtěl mluvit, styděl jsem se, vlastně hlavně kvůli vám. Hermiona se nemýlila. A já jsem ti, Rone, poprvé v životě lhal, když jsem psal, že nejsem zamilovaný. Byl jsem a stále jsem zamilovaný a pochybuji, že by to jakákoliv z vašich výtek mohla nějak změnit.“ Ron na něj trochu nechápavě zamrkal, vzápětí se však povzbudivě usmál.
„Zrovna my dva ti máme co vyčítat. Dva pitomci, kteří si od prvního ročníku nejsou schopni přiznat, že se do sebe zamilovali, viď Hermi, zrovna my budeme Harrymu radit.“ Harry se upřímně rozesmál kamarádově odvaze a sledoval nebohou Hermionu, která okamžitě zrudla a začala nervózně rázovat po místnosti. „Zrovna takhle jsem to nemyslel, Rone, ale jsem rád, že ses konečně rozhoupal. Hezčí vánoční dárek od vás ani dostat nemůžu. Rád vás konečně vidím spolu.“ Řekl tiše a s hřejivým pocitem kdesi uvnitř pozoroval Hermionu, jak si rozpačitě sedá na pohovku vedle Rona a jak jej něžně bere za ruku. „Šlo spíš o to, že jsem nechtěl, abyste se dozvěděli, o koho jde. Styděl jsem se před vámi.“ Harry nasucho polkl, znovu mu docházela absurdnost celé situace, naprostá hloupost! V očích ho začínaly pálit slzy a on nevěděl, jestli ještě dokáže promluvit.
„Ach Harry!“ Vykřikla Hermiona a zdálo se, že ani ona nemá daleko k pláči. „Před námi se přeci nesmíš stydět! Bereme tě takového, jaký jsi a bez výhrad. Takový už je náš Harry, kterého milujeme.“ Tiše zachraptěla a jako by chtěla ulehčit celé té situaci, dodala: „Podívej se na mě, koho jsem si vybrala!“ Drbla v žertu do Rona a ten se spolu s ní hlasitě rozesmál. „Není to to samé, Hermi. Nedá se to srovnávat. Víš, já jsem se zamiloval do někoho, koho byste nehádali ani v tom nejdivočejším snu.“ Štkal už jako malé ublížené dítě a styděl se především sám za sebe, že Severuse zradil, že se nedokázal postavit vlastním pochybnostem a za jejich lásku bojovat. Hermiona s Ronem jej pevně objali a on se po dlouhé době cítil dobře, zřetelně cítil, že přicházejí vytoužené Vánoce.
„Protiklady se přece přitahují, Harry.“ Poznamenal moudře Ron a on věděl, že naráží na něj a Hermionu.
„Jenže to ani tak nemůžete srovnávat! Já… já miluji Severuse.“ Pro jistotu svou mokrou tvář zabořil ještě hlouběji do Hermioniných dlouhých vlasů, nechtěl vidět jak se tváří. Chvíli bylo ticho, ale netrvalo dlouho.
„Nářez!“ Vypískl Ron uznale a Harry na něj nechápavě upřel uslzený obličej.
„Dalo se to očekávat, řekla bych. Ačkoliv sis to nikdy dřív nepřipouštěl, Harry, jste si v mnoha věcech podobni. Pojí vás stejná osamělá minulost.“ Dodala vzápětí Hermiona a jemně ho cuchala ve vlasech. „Spolu můžete být kompletní.“ Harry měl chuť vstát a rozběhnout se proti tvrdé kamenné zdi, rozbít si tu tupou nemyslící hlavu!
„Mám ty nejúžasnější kamarády pod sluncem!“ Šeptal dojatě a ti dva jen souhlasně přikyvovali. „Mám vás rád.“ Dodal rychle, dokud dokázal jakž takž zkrotit emocemi rozklepaný hlas. Chvíli tam jen tak seděli a znovu vyprskli ve vše ulehčující smích, když Ron trefně poznamenal: „Fajn a teď se pustíme, protože vypadáme jako nějaká nadržená švédská trojka!“

Severus se trochu nesvůj prohlížel v podlouhlém zrcadle, které zdobil překrásný stříbrný rám. Netušil, jestli mu vyjde jeho malý plán, totiž zapadnout mezi mudly natolik, aby nepojali sebemenší podezření. Černé džíny mu padly jako ulité, stejně jako bavlněné černé triko, pod kterým se rýsovalo šlachovité pevné tělo. Přesto si připadal podivně. Už si ani nedokázal vzpomenout, kdy se přesně zrodil tenhle úchylný nápad, nejspíš někde mezi pocitem osamělosti a stesku. Nervózními prsty v kapse naposledy sevřel pomuchlaný kousek papíru. Bylo načase se přemístit. Ocitl se přímo uprostřed rušné londýnské ulice, noc však pečlivě uchovala jeho tajemství. Byl rád, že se nemusel ptát na cestu, hned napoprvé našel místo, které netrpělivě vyhlížel. Vysoká betonová budova s karmínově červeným fosforeskujícím nápisem. Co by mu teď asi řekl ředitel Bradavic? Severus Snape v mudlovském vykřičeném domě, kde za pár drobných nabízejí mladé homosexuální kluky. Nejspíš by se svíjel v křečovitém smíchu, to bylo tomu dědkovi podobné! S obvyklým nic neříkajícím výrazem ve tváři vešel dovnitř a prohlížel si nechutně zařízený podnik, který byl jakýmsi bláznem vyladěn do růžova. Severus se téhle barvy odjakživa štítil.

„Dobrý večer, pane.“ Oslovil ho obtloustlý chlápek v semišovém obleku a vše říkajícím gestem ho pozval k malému baru. „Jsem majitel tohoto podniku.“ Poznamenal jen tak mimochodem, Snapeovi se hnusil ten přízemní mudlovský zlozvyk, kdy se tak okatě vychloubali jeden před druhým. Nepatrně upil ze své skleničky trochu zteplalé nedobré vodky a raději ji odstrčil dostatečně daleko ze svého dosahu. „Máte nějaké speciální přání?“ Uchichtl se tlusťoch úlisně a olízl si naducané rty. Snape trochu nervózně zašátral v kapse a podal mu malinkatý papírek. „Jste dost náročný, ale myslím, že vám můžeme vyhovět.“ Znovu se ozval ten odpuzující smích a chlapík na okamžik odběhl. Severus se přece jenom ještě jednou napil z upatlané skleničky a doufal, že není nikterak podezřelý. Jen o chvíli později se kolem něj prosmýkl mladý štíhlý muž, téměř chlapec, a Snape ucítil, jak se mu bolestivě sevřely vnitřnosti, jako by je právě vyvrhl ven a umíral. Drobné štíhlé prsty ho opatrně chytly za ruku a on beze slova následoval svou bezejmennou vysněnou představu. Ocitli se v malém neútulném pokojíku a Severusem projela ostrá vlna nevole. Jako by byl znovu doma. Chlapec se mu začal bez jediného doteku navíc dobývat do nových značkových džín, Snape však nebyl ani trochu vzrušený. Chybělo mu poddajné a láskyplné dotírání mladého Nebelvíra, chyběl mu pohled, se kterým na něj pokaždé shlížel, jako by zas a znovu šeptal: Miluji Tě. Chyběly mu vynucené a přece tak k uzoufání něžné polibky, pocit, který ho sežehl na popel ve chvíli, kdy jej Harry poprvé a naposledy objal.

„Máš problém s erekcí?“ Houkl na něj trochu naštvaně mladý prostitut a Severus si teprve teď uvědomil, že celou dobu "pracuje" v jeho rozkroku. „Mám tu na to takovou speciální pumpičku, pomůže nám.“ Mrkl po něm nanejvýš chápavě, nejspíš nebyl první, komu se přese všechnu jeho snahu nepostavil.
„Ne, nezlobte se, ale tohle nepůjde.“ Zareagoval Snape rychle a v okamžiku byl zpátky na nohou. Chlapec se zatvářil nanejvýš uraženě.
„Jak nepůjde? Vypadám přesně tak, jak jste si přál, tak v čem je problém? Co vlastně chcete?“ K jeho nohám se pomalu, pomaloučku snesl malinkatý pomuchlaný papírek. Věk: 17 let; barva očí: zelená; barva a střih vlasů: hnědá neurčitého střihu vrabčí hnízdo; výška: 170 cm; postava: štíhlá až vyhublá; Jistě, všechny tyhle požadavky prostitut bez výjimky splňoval, ale stále to nebylo ono a on konečně pochopil, že to sebepodrobnější popis nemůže změnit.
„Harryho Pottera.“ Zašeptal spíš sám pro sebe a nechal mladíka jeho osudu s kupou mudlovských peněz, nad kterými chlapec šťastně zavýskal a vnutil Severusovi svou vizitku, prý musí přijít zas. Severus chápal mnohé, ale v těchhle mudlovských penězích, aby se prase vyznalo!

Harryho tělem někdo znovu trochu nešetrně zatřásl, on však ještě malou chvíli posečkal, než nadobro pootevřel unavené oči. V říši snů bylo všechno o tolik jednodušší! Mohl předvídat Severusovy reakce, sám mu je vkládal do úst a jejich setkání v tom podivném mlžném oparu Harryho fantazie téměř vždy končilo happyendem.
„Tak Harry, vstávej! Jsou Vánoce!“ Na nočním stolku trochu nešikovně nahmatal své brýle a stále trochu ospalý mrkal na rozjařené kamarády. Vytýkal jim nápad, že protentokrát zůstanou na Vánoce v Bradavicích, sužoval ho pocit, že to dělají jen a jen kvůli němu. Aby snad nepropadl ještě hlubší depresi. Nakonec ho umlčel argument, kterým mu vysvětlili, že by rádi strávili Vánoční svátky poprvé za sedm let spolu jako čerstvě zamilovaný pár. Zastyděl se sám před sebou, tomu jak je sebestředný! Tak rád by udělal totéž! Smět se stulit v tom úžasně hřejivém objetí, opájet se světly baněk z vánočního stromu jako malý kluk. Tolik miloval jejich barvy. „Tak jen pojď, dárky už čekají!“ Popoháněla ho Hermiona z postele, ona i Ron měli za zády trochu nešikovně ukryté dárky v pestrobarevných vánočních obalech. Stále se drželi za ruce, snad jako by se od včerejšího večera nestačili pustit a Harry byl šťastný spolu s nimi. Nezdržoval se převlékáním a tak jak byl, v pruhovaných kalhotech a šedém triku, usedl pod maličký nuzně ozdobený stromeček.

„Tak na tři.“ Řekl Ron nadmíru významně a hlasitým odpočítáváním odstartoval nedočkavé trhání nazdobených dárků. Encyklopedie bradavických chytačů i album plné fotek, které mapovaly jejich sedmileté přátelství, jej potěšily, ale na Hermionu nestačil, nepřetvařoval se dost věrohodně.
„Bolí nás to, vidět tě takhle, pořád vypadáš tak smutně. Ale uvidíš! Večeře s Brumbálem tě jistě rozveselí, máš ho přece rád. Copak se doopravdy ani trošku netěšíš?“ Harry jen neurčitě přikývl, sám netušil, jestli to znamená ano nebo ne. Neměl se nač těšit. Bál se chvíle, kdy jej znovu uvidí, třásl se strachy při myšlence, že jednoduše nebude mít dost síly a odvahy, aby čelil nenávistnému pohledu tmavohnědých očí.

Harry seděl mlčky na kraji své postele, s úsměvem pozoroval Ronovo dvojnásobné snažení u zrcadla. Harryho vánoční dárek, nové společenské šaty, přivítal s opravdovým nadšením. Harry rád dělal radost druhým lidem, miloval nadšení v jejich očích, ten okouzlující třpyt.
„Copak ty se nechceš Severusovi líbit?“ Zakroutil hlavou nevěřícně Ron a očima se zapíchl do Harryho pomuchlaného pyžama. „Tohle není zrovna elegantní nebo sexy.“ Poznamenal trefně a dál se věnoval světle žluté vázance na svém krku. Snad jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Harry tušil, jak je to pro něj těžké. Bylo to poprvé, co o Severusovi mluvil jako o někom, koho miluje jeho kamarád, kdo stojí za jeho zájem. „Jen se koukni, co se mnou provedla Hermiona. Stojím tu už dobré dvě hodiny jako nějaký panák a pořád to není ono. Být tebou zvednu zadek a dám se do gala, jen ať si uvědomí, koho vlastně ztratil.“ Když se však Harry ani protentokrát nepohnul, zakřičel tak, že nemohl neposlechnout. „Padej do tý koupelny, od rána sis nemyl zuby. Kdo to má s tebou vydržet?“ Líně se zvedl a loudal se jak nejpomaleji mohl, přesto však v duchu znovu děkoval za to, že má tak skvělé přátele. Byli tím jediným, opravdovým a ryzím, co měl.
„Díky, Rone.“ Houkl téměř neslyšně, než za ním nadobro zapadly těžké dubové dveře. Nebude sedět v koutě a plakat nad rozlitým mlékem, Severus by ocenil, kdyby si ponechal alespoň zbytky hrdosti.

Všichni tři užasle vydechli, když opatrně vstoupili do Velké síně. Všechno jako by bylo zalité stříbrnými a jemně červenými barvami, z každého koutku na ně dýchala nezapomenutelná atmosféra bradavických Vánoc, kterou jste nemohli zažít nikde jinde na světě. Stoly čtyř kolejí nahradil jeden jediný, který jako by symbolizoval, že právě o Vánocích jsou si všichni tak nějak blíž. U bohatě prostřeného stolu na ně čekali ještě další dva studenti z nižšího ročníku, kteří po nich zvědavě pokukovali, několik profesorů a mezi nimi samozřejmě Severus Snape. Na pár vteřin ucítil jemný stisk Hermioniny drobné dlaně, mlčky mu dodávala odvahu, ale on měl pocit, že už žádná nezbyla. Jako by se propadal do hlubokého vzduchoprázdna a nebyl tu nikdo, kdo by ho zachytil. Mlčky se posadil, oba kamarády měl stále po boku, snad jako by se báli, aby příliš netrpěl, tolik se snažili a netušili, že je to zbytečné.

„Omlouvám se za svůj pozdní příchod.“ Brumbálova přítomnost kupodivu nepřinesla sebemenší úlevu, Harry stále strnule seděl a hypnotizoval svůj bohatě prostřený talíř. „Taková neslýchaná hanebnost! Copak pisálci bulvárních plátků neznají pojem Vánoce?“ Všichni na něj netrpělivě vzhlíželi, příliš nechápali, kam jeho monolog vede. „Navštívil mě Antonín Kecal, redaktor Bulvárního bulváru, a chtěl si ověřit pravdivost tvrzení motáka Daniela Neřestného, který tvrdí, že Severus včera navštívil jeho londýnský vykřičený dům!“ Všichni začali vzrušeně štěbetat jeden přes druhého a profesor Kratiknot viditelně zděšený vykřikl.
„Vždyť tam nabízejí homosexuální prostituty!“ Brumbál jen naštvaně přitakal.
„Samozřejmě jsem ho poslal k šípku, unavuje mě, že se ke školním nípalům přidal další ubožák, který chce špinit a pomlouvat. Taková sprostota!“ Ředitel ještě jednou soucitně pohlédl na Severuse, který se k této ošemetné záležitosti nikterak nevyjádřil, byl podivuhodně zamlklý. „Severusi musíš ale uznat, že jako silvestrovská příhoda pro zasmání je to úžasné!“ Severus neurčitě přisvědčil a přidal svůj strojený úsměv číslo jedna, aby zapadl do davu, když všichni ostatní propukli v ohlušující smích.

„Copak ty nežárlíš?“ Našeptával Harrymu Ron a Hermiona rozhořčeně přikyvovala, až jí poskočil pečlivě vyčesaný drdol. „Udělat něco takového Ron, tak se neznám!“ Harry netušil, kdo je Daniel Neřestný, nezajímalo ho, jestli je doopravdy majitelem nevěstince, žárlivost ho ochromila natolik, že nebyl sto věnovat se lahodně vyhlížející večeři.
„Omluvte mě, musím se na okamžik vzdálit.“ Severusovi nepatrně přeskakoval hlas, jeho vytáhlá shrbená postava odkráčela pryč a Harry proklínal sám sebe zaklínadlem Crucio za to, že ho do tohohle stavu dostal právě on. Vyčkal jen několik málo vteřin a beze slova na vysvětlenou opustil Velkou síň, propalován přejícnými pohledy obou kamarádů. Ušel sotva pár kroků, když uviděl dveře, kterých si nikdy dřív nevšiml. Velké ocelově šedé dřevěné dveře, které se pomalu zmenšovaly tak, jako by měly každou chvíli zmizet. Komnata nejvyšší potřeby. Problesklo Harrymu okamžitě hlavou a přidal do kroku, jen aby to stihl. Naskytl se mu natolik dojemný pohled, že okamžitě ucítil, jak se mu po tvářích koulejí slzy. Severus stál mlčky před tajemným zrcadlem z Erisedu a Harry v jeho odraze viděl jediné. Jejich první polibek. Postačilo několik málo kroků a on mohl zezadu obejmout silné a přesto nezvykle poddajné tělo. Společně se mlčky opájeli pohledem do zrcadla, Harry se cítil stejně jako tenkrát, když jej poprvé nesměle políbil.

I’m on my knees
only memories
are left for me to hold

Don’t know how
but I’ll get by
Slowly pull myself together

There’s no escape
So keep me safe
This feels so unreal

Nothing comes easily
Fill this empty space
Nothing is like it seems
Turn my grief to grace

„Nevím, co bude zítra nebo jak se budu cítit, ale dnešek, dnešek chci strávit v tvém objetí. Neudělej dvakrát stejnou chybu, lásko. Už mě neodháněj, prosím.“ Zrcadlo znovu oněmělo a pohled něžných zelených očí se střetl s tím jeho, zjihlým a odevzdaným. Štíhlými prsty shrnul Severusovy dlouhé vlasy na stranu, opájel se tou jemnou vůní heřmánku, tím pocitem, že je mu znovu tak neuvěřitelně blízký. Drobnými polibky zasypával porcelánově bílý krk, jazykem přejížděl po strnulé šíji, až k malému ušnímu lalůčku. Jemně se do něj zakousl, znatelně ucítil, jak Severus poklesl v kolenou, jak se o něj s důvěrou opírá.
Třesoucími se prsty malou chvíli zápasil s několika mrňavými knoflíčky u černé jemně proužkované košile, jistě netušil, jak moc mu to dnes večer sluší. Nedočkavě vklouzl pod jemnou látku, která na dotek příjemně zchladila jeho prahnoucí prsty. Laskal široká ramena, snažil se polibky spočítat drobounká znaménka, kterými byla poseta potem orosená záda. Vzrušeně vydechl, když jemnými bříšky prstů narazil na drobné tvrdé bradavky, přitiskl se k němu ještě silněji, chtěl, aby věděl, co s ním provádí, aby cítil jeho vzrušení. Prsty se dobýval přes široký proužek jemných chloupků níž a níž, neměl proč dál vyčkávat. Byl až příliš vzrušený. Trochu neohrabaně svlékl Severusovy společenské kalhoty, které s nesouhlasným zašustěním dopadly na podlahu. Pod tenkým lemem černých boxerek okamžitě nahmatal profesorovo nemalé vzrušení. Svíral rukou jeho dlouhý štíhlý penis těsně u kořene a pomalu jej projížděl po celé délce, naběhlý lesklý žalud se pravidelně objevoval a opět mizel pod závojem světlé předkožky. Severus hlasitě zasténal, dlouhé černé vlasy šimraly chlapce v obličeji, pořád cítil tu provokativní jemnou vůni.
„Nepřestávej, Harry, ještě chviličku.“ Jednotlivá tichá slova na něj působila jako to nejsilnější afrodiziakum, okusoval profesorovo ucho jako smyslů zbavený, dlaní rytmicky třel naběhlý žilnatý penis, prstem polaskal malinkatou dírku na jeho konci. Severus se prohnul v bedrech a Harryho dlaň naplnil až po okraj horkým lepkavým spermatem.
„Bylo to nádherné.“ Špitl Harry spokojeně, konečně Severus dovolil, aby se ho jeho mladičký milenec dotýkal. Jejich oči se znovu na okamžik setkaly a on se chtěl v tom okouzlujícím pohledu tmavohnědých očí utopit navždy. „Odpusť mi, byla to chyba. Přísahám, že už naši lásku nikdy v životě nezapřu, ani před samotným pánem zla. Jen řekni, že je vše v pořádku.“
„Miluji tě.“ Odpověděl prostě Severus a uslzený Harry na něj překvapeně shlédl, jako by nevěřil svým uším.
„U Merlina, Pottere, nenuť mě to opakovat, dvě hodiny jsem si to nacvičoval před zrcadlem a i takhle je to boj.“ Teď už se smáli společně a on jej něžně políbil na rty, stejně jako tehdy poprvé. Skleněná plocha zrcadla znatelně zesvětlela, v jejím odrazu se teď přela hned dvě nesplněná přání. Studená smutná komnata se pomaličku začala plnit zlatými dekoracemi, girlandami a jmelím, prázdný prostor uprostřed místnosti vyplnilo velké pohodlné křeslo. Harry trochu nechápavě zamrkal, když se vedle něj stejně naléhavě objevila obrovská rozestlaná postel. „Já jen, abychom na něco nezapoměli.“ Zašeptal vzrušeně Severus a Harry se pousmál tomu, jak moc jsou rozdílní. Přesto věděl, že jedině spolu budou kompletní. Severus se nepatrně pousmál a stáhl Harryho s sebou do měkkého pohodlného křesla.

Stulil se do hřejivého objetí svého učitele a jako malý kluk se opájel světly baněk z vánočního stromu. Jeho nejniternější přání se splnilo. „Miluji tě.“ Hlesl dojatě a v duchu na malý nepatrný okamžik odběhl zpátky do Velké síně. Jestlipak už Ron vypil svůj večerní džus? Ano, Harry velice nerad působil v roli dohazovače, ale bylo na čase, aby se ty dvě stydlivky k něčemu rozhoupaly. Potajmu přidal do Ronova pití několik kapek zázračného Passione Maximo a tušil, že dnes večer nebude jediným, komu bude na Vánoce nadělen nejkrásnější dárek ze všech. Láska.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský