Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní páry: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Remus Lupin svěřuje bolest své utrápené duše deníku a jen zažloutlý pergamen zná to tajemství, že hluboce miluje. První část Deníku Remuse Lupina popisuje události během S+R studia posledního ročníku v Bradavicích, druhá část sleduje jejich osudy po dvaceti letech
Poznámka: Opět jsem nechtěně sklouzla do lehounce patetického pojetí povídky. Ale Remus je přece věčný romantik a mladý Severus (a nejenom ten mladý) je prostě k sežrání :-)

Pozvedni oči a uvidíš hvězdy…

Tři dny po finální bitvě s Voldemortem – červen 1998

Studené jazyky přízemní mlhy olizují ztichlé hroby na svatém poli. Šedý závoj se tiše plazí po cestičce mezi stovkami a stovkami narychlo hlínou navršených hrobů, umístěných hustě vedle sebe. Konečná bitva s Voldemortem a jeho věrnými psy Smrtijedy přinesla obrovské lidské ztráty a oběti na obou stranách.

V tom oceánu křížů, mlčenlivě trčících z oparu hledám ten, kde pod mělkou vrstvou hlíny odpočívá on. Tiše a s úctou k posvátnému místu mrtvých našlapuji na chodník, udusaný tisíci nohou a oči mi kloužou po nápisech na dřevěných a železných křížích.

Pouhá jména, nic víc. Různé datum narození, stejné datum úmrtí. 13. červen 1998. Soudný den.

S bázní se rozhlížím po okolí a zaostřuji zrak jako ostříž, abych ho v tom večerním šeru nedejbůh nepřehlédl. V koruně košaté lípy uprostřed hřbitova pomalu utichá zpěv ptáků, vyprovázející mrtvé duše na jejich cestu na druhý břeh. Kapky večerní rosy se jako slzy třpytí na nerozevřeném okvětí na keři divoké růže. Prsty obejmu trnitou stopku rudého květu, utrhnu a schovávám do dlaně. Tma začíná pomalu houstnout.

Najednou se mi do sítnice vypaluje známé jméno, z dálky na mne křičí z kříže, vyčnívajícího nad mlžným oparem. Srdce mi divoce tluče na hrudní kost, jako by chtělo vyskočit z těla.

Udělám k němu pár váhavých kroků, nohy těžknou jako z olova. Svalstvo bránice odmítá kontrakce, plíce trpí akutním nedostatkem vzduchu. Milosrdně poskytuji tělu chvíli na uklidnění a mozek zaměstnávám myšlenkou, proč jsem sem za ním vlastně přišel, co od toho očekávám a proč se mi tak ztěžka dýchá.

Když konečně zhluboka naberu do plic chladný vzduch, smysly mi omámí opojná vůně lípového květu. Přistoupím pomalu blíž. Mlha se pod mými kroky rozestupuje a vynořuje se z ní podlouhlý hrob s čerstvou hlínou, uprostřed mírně navršenou do výšky, s drobnými rašícími stébly řídké trávy.

Jednoduchý kříž, nakřivo ztlučený ze dvou zašedlých prken, s černými znaky, hluboko vypálenými do dřeva. Jméno, při kterém se mi svírá žaludek.

Cítím, jak mi srdce sevře ledová ruka a po těle naskakuje husí kůže. Nejsem si úplně jist, že je to chladem nastupující noci.

Pokleknu na jedno koleno, do dlaně nabírám hrst hlíny a nasávám její vůni. Pach země, která nemilosrdně přikrývá studené tělo, ve kterém ještě před pár dny tlouklo odvážné srdce, prahnoucí po lásce.

Skloním hlavu na hruď, obejmu rukama koleno a na sepnuté dlaně opřu své horké čelo. Zavírám oči a s nejhlubší úctou vzdávám hold jeho památce.

Deník Remuse Lupina

11. září 1976
Tak jsem ode dneška plnoletý!!! Se vší slávou se z mladistvého stávám dospělým!
Co to pro mne znamená??? Můžu se volně přemísťovat, můžu používat komplikovaná kouzla, můžu se stát prefektem, můžu se beztrestně opít, můžu… Můžu prostě vše. Můžu si dělat, co chci, tak mi všichni vlezte na záda!
Večer vypukne hlavní action, sedmnáctiny přece musím se Siriusem, Jamesem a Petrem pořádně oslavit. Dostal jsem od nich dárek - tento deník, abych mu prý svěřoval vše, co nechci říct jim (teď se usmívám). Blázni. Moje jediné děsivé tajemství, se kterým se musím těžce vyrovnávat za každého úplňku, jsem jim už dávno svěřil. Není absolutně nic, co by o mně nevěděli, nebo co bych jim nemohl říct. Jeho stránky asi zůstanou dlouho prázdné.
Kluci se teď zase někde baví na účet toho zmijozelského parchanta Srabuse. Celá léta ho systematicky šikanují a týrají a vymýšlejí na něj důmyslné pasti.
Sám se divím, že z toho ještě nezcvoknul. Nechtěl bych být v jeho kůži, já bych už potřeboval psychiatrickou pomoc kvůli posttraumatickému stresu. Ten Zmijozel má ale snad hroší kůži.
Tento poslední ročník kluci začali obzvlášť drsně. Sirius se mohl umlátit smíchy, když mi podrobně vyprávěl, jak Srabusovi strčili hlavu do mísy na toaletě a spláchli. A to jen proto, že když ho vyrušili při močení, tak chtěl před nimi rychle utéct a nespláchl po sobě.
Mně to moc tedy zábavné nepřišlo. Ne že bych Srabuse litoval, nesnáším ho, ten kluzký mizera si zaslouží vše, co mu kdy Sirius s Jamesem udělali, už jen proto, že vůbec existuje, ale v rozporu s mou vlkodlačí povahou nemám zájem zúčastňovat se toho jeho ponižování.
James se Siriusem a Petrem ať si dělají, co chtějí a ten černý démon Snape ať táhne do pekla.

*****

25. října 1976
Začínám se cítit mizerně. Měsíc v noci přešel do poslední fáze a za pár dní doroste do úplňku. Unaveně sedím v knihovně, místo učení čmárám do deníku a pociťuji na sobě první příznaky blížící se proměny.
Výrazně se mi zvýšil sluch a čich. Cítím výrazný zápach odpadků z kuchyně, která je o dvě patra níž. Ten odér zbytků jídla je mi ale spíš příjemný. Mám zvýšenou sílu a hbitost, odolávám nutkání klesnout na ruce a uhánět po čtyřech po bradavických pozemcích.
Zhrublá kůže na hřbetech dlaní, která za několik dní popraská, teď nesnesitelně svědí. Dlouhými nehty si ji zoufale škrábu až do krve, nic necítím, můj práh bolesti se zvýšil.
Zvedám hlavu a zhluboka nasávám do rozšířeného chřípí pachy a vůně. Otáčím hlavu za omamnou vůní bylinek. Mé zarudlé oči se setkávají s pátravým pohledem toho zpropadeného hada Srabuse. Zkoumavě mě pozoruje a když se na něj podívám, rychle sklopí svůj zrak do knihy.
Proč mám tak divný pocit, že něco tuší?

*****

27. října 1976
Hnusím se sám sobě. Jsem bezpáteřní krysa. Nechtěně mi před Jamesem vyklouzlo, že Srabus slídil po mně v knihovně.
James se Siriusem a Petrem si na něj po škole počkali a chtěli mu vysvětlit, samozřejmě po svém, aby nestrkal svůj zvědavý nos do věcí, do kterým mu nic není. Srabus před nimi utekl a kluci ho pronásledovali. Co jiného se taky dalo od nich čekat, měli další záminku ublížit mu a byli k neudržení.
Za jiných okolností by jim v chodbách hradu na svých dlouhých rychlých nohou určitě utekl, ale v panice vběhl do pasti, ze které nebylo cesty zpět. Kluci ho lstivě zatlačili až ven na plošinu hradeb a zatarasili mu jedinou únikovou cestu.
Když se k němu pomalu přibližovali s hůlkami, napřaženými na jeho srdce a donutili ho couvat až k hradbě, ten zbabělec Srabus udělal to, co v té chvíli považoval za jediné východisko. Se strachem v černých očích se podíval přes hradby dolů a když James po něm nebezpečně skočil, Srabus v zoufalství přeskočil cimbuří a vrhnul se do pětimetrové hloubky do Jeleního příkopu. Skok do neznáma se mu zdál milosrdnější, než se opět dostat do spárů nepřítele.
V plné výši se cítím za tento incident zodpovědný. Srabus teď leží na ošetřovně ve vážném stavu a nikdo, kromě Brumbála k němu nesmí. Kluci mají velký strach. Nejhorší je, že ne z toho, jestli Snape vyvázne živý, ale bojí se, že je v posledním ročníku vyhodí ze školy.
Jak to všechno s Jamesem, Siriusem a Petrem, a hlavně se Srabusem dopadne? A je to všechno moje vina.
Do hajzlu se Snapeem.

*****

30. října 1976
Dnes, tři dny po neštěstí začala po škole rychlostí blesku kolovat zpráva, že Srabus je z nejhoršího venku a že konečně promluvil o nehodě. K našemu úžasu se k nám doneslo, že vysvětlil svou verzi tragické události tak, že při naklánění se přes hradby se mu zamotala hlava a nešťastnou náhodou přepadl dolů.
Řekl jsem Jamesovi, že bychom měli všichni čtyři Srabuse navštívit a poděkovat mu za to, že to na nás nepráskl. Nikomu z nich se z nějakého nepochopitelného důvodu nechtělo, tak to zůstalo na mně.
Taky dvakrát nestojím o to, vykládat si cokoliv s tím umaštěným prevítem, s kterým jsou jenom samé potíže. Ale ten pocit viny by mě asi užíral do té doby, dokud bych se mu neomluvil. Tak ať to mám radši co nejdřív za sebou. Snad těch pár minut ve Srabusově společnosti nějak přežiju.
… později večer…
Byl jsem za Snapeem. Bože, jak jen to napsat?
Když jsem vešel do ošetřovny, nikdo kromě něj tam nebyl. Co se vlastně dalo čekat, návštěvy se za Srabusem příliš nehrnou. Srabus ležel na zádech na posteli v rohu u okna, hlavu otočenou ode mne.
Váhavě a potichu, kdyby náhodou spal, jsem obešel jeho postel a podíval jsem se na něj. To, co jsem viděl, mi vzalo dech. Z části už zahojené krvavé šrámy mu brázdily každičký kousek nahé kůže, která nebyla zakryta.
Všude pod porcelánově bílou pokožkou měl rozeseté modřiny a podlitiny, které hrály všemi možnými barvami v různém stupni hojení, od modré, přes červenou a fialovou, až do hnědé.
Pravou nohu a levou ruku měl nepohyblivou, pravděpodobně měl zlomené kosti a končetiny jsou teď zafixované ve stádiu regenerace.
Při pohledu do jeho obličeje se mi srdce sevřelo úzkostí a těžkým pocitem viny. Jeho bledá tvář byla podrápaná nesčetnými škrábanci a poseta tmavými skvrnami z popraskaných stěn žilních vlásečnic pod pokožkou. Levé obočí měl roztržené a čelo mu brázdila ošklivá zející rána. Jeho levé oko se ztrácelo v obrovské fialové modřině.
Horní ret měl rozseknutý a ošklivě rozšklebený a hlavu měl přes čelo ovázanou bílým sterilním obvazem, zčásti v místech nad spánkovou kostí prosáknutým krví.
Oči měl zavřené, černé řasy se mu chvěly pohybem očních bulv pod víčky. Nesčetnými zraněními a vším, čím musel projít, se i ve spánku v jeho obličeji zračila bolest a vyděšení. Spal neklidně a byl zranitelný, jako právě vylíhlé mládě.
Ohromeně jsem mu hleděl do tváře. Plaše několikrát otočil hlavou a z poraněných úst se mu vydral tichý sten. Pramen mastných havraních vlasů mu sklouzl přes obvaz a spadl do očí.
Přepadla mě neovladatelná touha dotknout se té bezbranné, křehké bytosti. Hlas v mé hlavě křičel: Je to přece Srabus! Moji ruku ale tentokrát neovládal mozek, ale srdce.
Naklonil jsem se nad jeho tělo, natáhl jsem paži a mé prsty se pomalu blížily k jeho bledé tváři. Snapeův dech se zrychlil a hruď se mu rychle zvedala a klesala. Noční můra? Ruka se mi zastavila těsně nad jeho obličejem a vyčkávala, až se jeho dech zklidní. Po chvilce začal dýchat pravidelně a mé prsty lehounce sevřely pramen vlasů a opatrně ho odhrnuly z tváře pryč.
Snapeovy oči se prudce otevřely a naše pohledy se setkaly. Odkryl mému zraku dvě hluboké černé propasti. Zatočila se mi hlava a já jsem do nich beznadějně spadl. Aniž bych si to uvědomoval, pořád jsem se skláněl nad jeho tělem a moje dlaň spočívala na jeho vlasech.
Hleděl jsem mu upřeně jako zhypnotizovaný do jeho rozšířených zřítelnic, v levém oku tonoucích v krvavém bělmu, dokud to ticho nepřerušil jeho tichý šepot, namáhavě se prodírající z rozbitých úst. „Jdi do hajzlu, Lupine!“ Ten neskutečně bolestný zvuk mě okamžitě probudil, rychle jsem se vzpamatoval a stáhnul zpátky.
Nesrozumitelně jsem ze sebe vykoktal něco jako omluvu a v takovém spěchu, že jsem zakopl o jeho postel a padl na všechny čtyři na zem, jsem rychle vypadl z ošetřovny.
Co to mělo znamenat? Zbláznil jsem se? Anebo se mi už začíná zatemňovat mozek? Úplněk je ale až zítra. Nerozumím tomu.

*****

7. listopadu 1976

Celý týden jsem bojoval sám se sebou. Prohrál jsem. Byl to marný boj s větrnými mlýny.
Rozum mi říkal, že svou povinnost vůči Snapeovi jsem splnil a už mu nejsem ničím zavázán. Nemám jediný důvod zavadit o něj byť jen jedinou myšlenkou. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, posledních sedm dní byl můj mozek zaměstnán právě tou jedinou myšlenkou.
Kudy jsem chodil, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na Snapea. Byl pro mne záhadný jak bermudský trojúhelník a přitahovala mě ta jeho tajemnost.
Dnes jsem to už nevydržel, zbláznil bych se jinak z toho a tak jsem ho opět navštívil.
Srdce mi poskočilo radostí, když jsem viděl Snapea šourat se po místnosti. Snažil se dělat souvislé kroky a Madam Pomfreyová ho trpělivě podepírala. Moc mu to nešlo, pravou nohu tahal za sebou jako po lokálním umrtvení. Není vůbec jednoduché namáhat nohu s tříštivou zlomeninou patní kosti a potrhaným svalstvem.
Netuším, co mě to napadlo, ale nabídl jsem se, že Snapeovi pomůžu. Madam to se skrývanou úlevou uvítala a nechala nás o samotě.
Přikročil jsem k němu, abych ho podepřel. Vyděšeně couvl.
Nenávistným pohledem mě málem uřknul. Ignoroval jsem to. Se zatnutými zuby a pevně stisknutými rty se vzdorovitě snažil jít sám bez mé pomoci. Zatvrzele se mne odmítal i jen dotknout, jako kdybych měl lepru. Respektoval jsem to a šel jsem pomalu vedle něho, připraven kdykoliv mu pomoci.
Dlouho se přemáhal a zarytě nedal ničím znát, jaké utrpení mu to způsobuje. Žasl jsem nad jeho nezlomnou vůlí. Nakonec se na mně nevrle podíval, zdráhavě zvedl paži a se znechuceným výrazem, který vyloudil úsměv na mé tváři, ji ovinul kolem mých ramen. Z úst se mu vydral úlevný výdech.
Celou váhou svého těla se o mne opřel, aby odlehčil zajisté nesnesitelně bolestivé noze. Levou ruku jsem mu obtočil kolem pasu, abych ho podpořil. Pod jeho noční košilí jsem ucítil vystouplá žebra a vyčnívající kosti na hubených bocích, ale taky chvějící se tělo a jemnou pokožku a teplo z ní sálající.
Chvíli jsem mu pomáhal chodit na zraněné noze. Zápasil s bolestí a námahou, ale jeho vůle byla neuvěřitelná. Na čele se mu třpytily kapky potu, přesto kdybych ho konečně sám nepřivedl k posteli, nikdy by neřekl, že už nemůže a že šíleně trpí.
Opatrně jsem ho položil do postele, pomohl zvednout nahoru pochroumanou nohu a pod záda sroloval polštář. Jemně jsem mu otřel zpocené čelo. Neprotestoval, ale pečlivě se vyhýbal mému pohledu.
Přinesl jsem mu vodu. Svíral sklenici třesoucíma rukama a část obsahu si vylil na hruď. Přikryl jsem jeho ruce svými dlaněmi a pomohl mu napít se. Pil žádostivě a hltavě, voda mu v malých pramíncích stékala kolem koutků a zanechávala na bílé košili mokrou stopu.
Kouzlem jsem mu osušil zmáčenou košili, položil ho na záda a zakryl až k ramenům. Celou dobu mlčel, já taky. Pohled upíral do stropu. Přitáhl jsem si k posteli židli a posadil jsem se, kdyby něco potřeboval. Zcela mě ignoroval, nevěnoval mi sebemenší pozornost. Po chvíli se mu začaly zavírat oči, s námahou se snažil udržet je otevřené, ale nakonec se přemoženy únavou zavřely úplně a hlava mu pomalu klesla na rameno.
Přisunul jsem si kradmo židli blíž a zkoumavě se mu zadíval do obličeje. Šrámy i modřiny zmizely, jeho pleť byla teď jemná jako samet. Dlouhé černé vlasy měl neposlušně pohozené na polštáři a pár pramenů mu rozpustile padalo do obličeje. Na ostré linií horního rtu se téměř ztrácela nepatrná jizvička po ošklivém zranění.
Jeho pootevřená ústa líbezně oddechovala v pravidelném rytmu. Nepředstavitelně jsem zatoužil políbit je. Touha byla tak nesnesitelná, že jsem si prokousl ret. Soustředil jsem se na bolest a nakonec se mi povedlo ji zvládnout.
Přesto, že byl ode mne starší o jedno celé stádium vývoje plodu – když on se narodil, já byl teprve počat – v jeho jemných rysech tváře se stále zračila ještě téměř dětská krása.
Ještě dlouho jsem tiše seděl a s úžasem hleděl do jeho spícího obličeje. Byl okouzlující a neskonale krásný. Ani ne tak fyzicky, jako spíš svou svůdnou nevinností. Proč jsem si to nikdy dříve nevšiml? Trpím snad už i vlčí mlhou?

*****

12. listopadu 1976
Začal jsem pravidelně navštěvovat Snapea. Každý den po škole jsem se na něco vymluvil a nenápadně jsem se vytratil na ošetřovnu. Pečlivě dbám o to, aby kluci nic netušili, že za ním chodím. Snape ještě chabě protestuje proti mé přítomnosti a sice neochotně, ale už s náznakem vlažného zájmu přijímá moji nabízenou pomocnou ruku. Pořád ale zarytě mlčí.
Dělá velké pokroky, zraněná noha mu už trochu zesílila a dokáže ujít sám minimálně jednou tam a zpátky přes celou ošetřovnu.
Dnes byl z vysilujícího chození venku na terase tak vyčerpaný, že jsem se rozhodl vzít ho do náruče a odnést dovnitř. Když jsem se ho nečekaně dotkl, abych nadzvednul jeho hubené tělo, vyděšeně ucukl, jako kdyby sáhl na rozpálený kotlík. Jeho jemná smyslná ústa se pootevřela a vyšel z nich něžný hlas. „Jdi do prdele, Lupine!“
Byl jsem šťastný, že na mne promluvil, i když to ještě nebylo přesně to pravé, co bych chtěl slyšet. Nevšímal jsem si jeho protestů, objal ho pažemi a zvedl do náruče. Jeho dlouhé kostnaté tělo bylo neuvěřitelně lehké.
Ze začátku do mne vztekle bouchal zesláblými pěstmi. Naštěstí docela brzy pochopil, že proti mým silným pažím, zoceleným běháním za úplňkových nocí, nemají jeho chabé protesty žádnou šanci. Po chvilce zcela vysílený přestal mlátit kolem sebe a váhavě ovinul unavené ruce kolem mého krku a schoulil se mi do náruče. Na kratičký okamžik, jen těch pouhých pár kroků k jeho posteli, jsem si přitiskl ten křehký uzlíček k hrudi a v ohromení vnímal to teplo, které sálalo z jeho chvějícího se těla. Merline, doufám, že si toho nevšiml.
Něžně jsem ho položil do postele. Poprvé za celou dobu se na mne podíval trochu jinak, než jen nevraživě a vzdorovitě. Mlčel, ale zdálo se mi, že se v jeho uhlových očích objevil slabý záblesk vděčnosti.
Na jednu stranu oceňuji jeho snahu a životní sílu a mám velkou radost, že se mu zranění úspěšně hojí, na druhou stranu mě přepadávají hluboké stavy melancholie z toho, že se blíží den, kdy už moji pomoc nebude potřebovat. Sobecky doufám, že je v nedohlednu.

*****

15. listopadu 1976
Nikdy víc nevkročím na ošetřovnu!
Dnes při pravidelné terapii namáhání oslabeného svalstva jsem už Snapea vůbec nepodepíral. Nechal jsem ho, aby zkusil chodit úplně bez pomoci, i když dobrovolně přiznávám, že mi chyběl ten přímý těsný kontakt s jeho tělem, kdy jsem se ho mohl bez výčitek dotýkat a tisknout se k němu bez toho, aby mě probodával nevraživým pohledem.
K mé radosti i starosti zároveň chodil hodně dlouho a hodně dobře. Pak se unaveně zastavil uprostřed místnosti, svěsil ramena a podíval se na mne. Jeho němý pohled mi něco naznačoval. Jak mohu jen tušit, co chceš, Snape? Neumím nitrozpyt, tak promluv konečně.
Přistoupil jsem k němu. Váhal jsem, jestli ho mám podepřít a odvést k posteli, anebo odnést v náručí.
Mé dilema nakonec vyřešil za mně. Zvedl ruku a položil ji kolem mé šíje. S nepochopitelným pocitem štěstí jsem pravou ruku zasunul pod jeho kolena a levou pod jeho paže a lehce jako pírko jsem ho nadzvedl.
Už se nebránil. Obejmul mě pažemi a položil hlavu na má ramena. Ucítil jsem nádhernou vůni jeho vlasů. Přivinul jsem si ho blíž a ten krátký úsek k jeho posteli jsem neskutečně dlouho protahoval. Můj krok byl pomalý jak ve smutečním průvodu.
Pomohl jsem mu lehnout si do postele. Vděčně se na mne podíval. Přinesl jsem mu sklenici s vodou, pil už bez problémů sám.
Opatrně jsem ho položil na záda a nesměle jsem mu vyhrnul noční košili až na boky. Zaraženě se na mne podíval a ostýchavě si ji shrnul zpátky. „Co si myslíš, že děláš, Lupine?“ vztekle na mne vyjel.
„Co si asi myslíš, Snape?“ řekl jsem s předstíraným nezájmem. „Chci ti rozmasírovat unavené svaly stehna a lýtka.“
Ve skutečnosti mnou lomcovaly emoce. Nepředpokládal jsem, co to se mnou udělá, když uvidím Snapea ležet téměř nahého před sebou. Zvažoval jsem, jestli to nemám radši vzdát.
Nakonec jsem se přece jen natáhl po oleji na stolku a pomalu mu košili vyhrnul zpátky na boky. Potlačil jsem tichý vzdech, deroucí se mi z hrdla. Snape už sice neprotestoval, ale oběma dlaněmi si rozpačitě zakryl klín. Ohnul jsem mu nohu v koleni a jemně masíroval stehenní sval.
Při doteku mých dlaní se Snapeovou nahou kůží zmítala mnou žádostivost, kterou jsem jen ztěžka držel na uzdě. Udržoval jsem si masku chladného klidu, ale byl jsem totálně rozpolcený.
Jeho rozkrok přitahoval mé oči jako magnet. Jako kdybych měl v nich jeho kladný pól a záporný se nacházel přímo v jeho slabinách. Ze všech sil jsem se snažil soustředit pouze na sval, ale zrak mi proti mé vůli pořád sklouzával výš. Silným magnetismem se okolní vzduch přímo chvěl.
Nenápadně jsem zvedl oči ke Snapeovi, hlavu jsem ale nechal skloněnou. Pozoroval mě škvírami ve víčkách.
Nejhorší mě ale teprve čekalo. S hrůzou jsem ucítil, že můj penis tvrdne jako skála. V panice jsem se rychle podíval na Snapea. Provrtával mě pohledem. Zběsile jsem doufal, že nic netuší. Nepřežil bych tu hanbu ani minutu, kdyby to zjistil.
Lýtkový sval jsem domasíroval už jen ledabyle a téměř jsem odtamtud utekl.
Co se to se mnou do prdele děje? Nikdy v životě se mi taková věc nestala, tedy s holkami ano, ale s klukem? Přece nejsem… nebyl jsem… nemohu být…
A ještě se Snapeem? Sirius s Jamesem by se potrhali smíchy. Moje hlava to ale nedokáže pobrat.
Už nikdy za ním nepůjdu.

*****

18. listopadu 1976
V marné snaze přijít na to, co se to se mnou v přítomnost Snapea děje, jsem po několika téměř probdělých nocích přišel alespoň na spásnou myšlenku, jak Snapeovi rozvázat jazyk, aby se mnou konečně začal komunikovat.
Vzpomněl jsem si, že Snape, stejně jako já, miluje knihy. Po škole jsem zašel do knihovny a půjčil jsem si pár zajímavých knih a učebnic.
Navzdory svému předsevzetí, že už nikdy… jsem dnes zase sáhl po klice na ošetřovně. Madam Pomfreyová mě hned ve dveřích uvítala výčitkou. „Kde se celou dobu, flákáte, pane Lupine? Pan Snape bez vás odmítá jakoukoliv terapii. Už tři dny kašle na cvičení a jen leží a smutně kouká, co kde lítá. A jestli si myslí, že nevidím, jak každou chvíli pokukuje po dveřích, jestli se tam náhodou neobjevíte, tak se velice plete.“
Podíval jsem se na něj. Mrštil vražedným pohledem po Pomfreyové, otočil se na posteli zády k nám a přes hlavu si hodil polštář. Madam jen uraženě ohrnula nos a odešla.
Zvažoval jsem, jestli nemám taky odejít. Pak jsem ale vytáhl na stolek knihy a přisunul k posteli židli. „Přinesl jsem ti nějaké knížky, Snape,“ promluvil jsem k jeho zádům. „Slyšel jsem, že rád čteš.“
Ani se nepohnul.
„Taky bych tě mohl učit, kdybys chtěl, když teď nemůžeš chodit do školy,“ navrhnul jsem mu. Pokud mě slyšel, nedal to ničím najevo.
„Jestli máš zájem o nějakou konkrétní knihu, tak řekni, rád ti ji přinesu,“pokoušel jsem se dál o navázání konverzace. Evidentně neměl zájem se mnou komunikovat.
Zklamaně jsem si povzdechl. Zaklapl jsem knížku, zvedl se a odstrčil židli do kouta. Udělal jsem pár kroků směrem k východu, když jsem zpod polštáře uslyšel tlumený hlas. „Čti…“
Zarazil jsem se, jestli se mi to nezdálo. Polštář se mírně nadzvedl. „… prosím.“
To už bylo zřetelnější.
Pousmál jsem se a vrátil se zpátky. Chvíli jsem v jedné z knih listoval, vybral jsem zajímavé téma, které by Snapea snad mohlo zaujmout a začal jsem číst. Záměrně potichu, abych ho donutil sundat polštář z obličeje.
Po chvíli jsem periferním viděním zahlédl, že se Snape pomalu otočil ke mně a polštář si nacpal pod hlavu, sepjal dlaně k sobě a položil si na ně tvář. Pozorně poslouchal a černýma očima mě upřeně pozoroval.
Byl jsem trochu nervózní. Bylo docela těžké nevnímat ten jeho propalující pohled. Po chvíli jsem to vzdal. Odmlčel jsem se, zavřel knihu a zahleděl jsem se do těch jeho uhrančivých očí.
Neuhnul pohledem. Beze slov jsme se na sebe dívali a ve vzduchu mezi námi něco náhle zajiskřilo, tak mohutně, že by to mohlo konkurovat i výbojům hvězdné magnetické bouře.
Byl jsem to já, kdo nakonec sklopil zrak.
„Nechceš se projít?“ snažil jsem se něčím zakrýt rozpaky. „Na terasu…“ navrhl jsem.
Na to, že byla polovina listopadu, venku krásně svítilo slunce a bylo poměrně teplo. Překvapilo mě a zároveň potěšilo, že Snape okamžitě souhlasil. Zvedl se z postele a docela nadšeně vyšel se mnou ven. Zahalil jsem jeho pohublé tělo do svého hábitu a procházeli jsme se spolu po terase. Z věže jsme sledovali drobné postavičky, rozeseté po bradavických pozemcích. Zdaleka jsme nebyli sami, koho poslední podzimní paprsky slunce vylákaly ven.
Vzpomněl jsem si na kluky, co by mi udělali, kdyby mě teď takhle viděli. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by udělali Snapeovi.
Pořád jsem o něčem mluvil, sám už ani nevím o čem, nejspíš to byly samé blbosti, spíš jsem chtěl Snapea vyprovokovat k tomu, aby si začal se mnou povídat. V podvečer se mi to s nadlidským úsilím nakonec povedlo. Snape sice toho moc nenamluvil, ale ta jeho jednoslabičná slova a jednoslovné věty jsem považoval za svůj obrovský úspěch. Konečně prolomil to své zaryté mlčení a projevil aspoň slabý zájem.
Když se slunce přiblížilo k vzdáleným vrcholkům hor a začalo se stmívat, mlčky jsme sledovali, jak rudý kotouč pomalu mizí za obzorem. Ochladilo se. S velkými obavami z jeho nevyzpytatelné reakce jsem váhavě chytil Snapea kolem ramen. Očekával jsem vzpouzení a vzdor, byl jsem dokonce připraven i na možnost shození svého těla v afektu z věže. Stalo se však to, co jsem vůbec neočekával. Snape si opřel svou hlavu o mou a ruku ovinul kolem mého pasu.
Byl jsem šťastný, jak ještě nikdy.
Teď ležím ve své posteli a své rozporuplné pocity svěřuji pergamenu. Kluci už vyzvídali, kde trávím každé odpoledne. Musím si dát pozor, aby mě náhodou nesledovali, bylo by jim to podobné. Nesmí se dozvědět pravdu. Cítím se provinile, že jim něco tajím, ale tohle jim přece říct nemohu.
Přikryl jsem se svým hábitem a nasávám z něj Snapeovu nezaměnitelnou vůni, která po něm zůstala. Až kluci zhasnou a bude klid na přemýšlení, udělám si konečně pořádek ve svých pocitech a emocích.

*****

19. listopadu 1976
Další probdělá noc. Když pominu nedostatek spánku, k něčemu přispěla. Pochopil jsem, co se to se mnou posledních pár dní děje. Nedokážu se tomu vzepřít, je to silnější, než já. Silnější, než cokoliv.
Zamiloval jsem se.
Mělo mě to napadnout už dřív, ty příznačné znaky byly přímo do očí bijící. Stát se mi to s holkou, hned bych věděl, na čem jsem. Ale že bych se mohl zbláznit do kluka, a ještě do nepřítele, a dokonce do Severuse, ani jedinou z těchto variant jsem si absolutně nepřipouštěl.
Stalo se to a já se s tím musím nějak vyrovnat.
Nepřestanu za ním chodit, nemohu zranit jeho citlivou a křehkou duši jen kvůli mému sobeckému důvodu, že mě k němu poutají zakázané city. Příliš mi na něm záleží.
Myslím, že se u něj vytvořil pečovatelský syndrom ke mně a kdybych teď najednou přerušil náš, mohu snad už říct, že přátelský vztah, utrápil bych nejen sebe, ale i jeho. Zabralo mi spoustu času a námahy, abych ho přiměl neuzavřít se před světem a začít komunikovat. Nemohu to teď zase zničit.
Kdyby se Severus dozvěděl, že ho miluji, všechna má snaha by byla marná. Zakázal by mi za ním chodit a opět by se uzavřel do sebe. To nesmím připustit.
Mám zmatek v tom, jak se k němu mám teď chovat, když jsem si teď ujasnil své city k němu a nevím, jak to zvládnu, až budu zase s ním.
… později večer…
Když jsem dnes v obvyklou dobu otvíral dveře ošetřovny, věděl jsem, že už nic nebude tak, jako dřív.
Severus - je to tak, už to není Srabus, už to není ani Snape - Severus seděl na posteli a čekal na mně. Aspoň já jsem si to bláhově namlouval. Slabě se pousmál. Úsměv jsem mu opětoval snad až moc křečovitě.
Zvedl se a šel mi naproti. Srdce mi bilo na poplach.
„Tvoje noha je den ode dne lepší. Děláš pokroky, Severusi,“ vykoktal jsem nesmyslně. Snažil jsem se rozptýlit své počínající obavy. Nebude to tak jednoduché, jak jsem si myslel.
Zdálo se mi, že Severuse oslovení křestním jménem zaskočilo. Měl bych se divit? Nikdo mu neříká jménem, pro každého je jen Srabus, umaštěnec, had, Slizoun, nebo alespoň Snape. Pro mne ještě do včerejška bohužel taky. Och, bože, jak se stydím. Jsem bezcharakterní nestvůra.
„Trénoval jsem ji, abychom pak měli více času povídat si,“ zašeptal tiše a sklopil své temné oči.
Zarazil jsem se. Nevím, jestli to bylo tím, že tak dlouhou větu jsem od Severuse ještě neslyšel, anebo zjištěním, že má zájem povídat si se mnou.
Hloupě jsem se zasmál a okamžitě jsem si připadal jako idiot. Asi to bude horší, než jsem předpokládal.
Chvíli jsem ho učil. Seděl na druhé židli těsně vedle mě a na klíně jsme drželi velkou těžkou učebnici Obrany proti černé magii. Opírali jsme se rameny o sebe. Se zaujetím poslouchal a často mi kladl otázky. Byl jsem hodně nervózní, nešlo nevnímat ho tak blízko u sebe. Snažil jsem se skrývat silný třes svých rukou, aby si toho nevšiml. Přesto mě prozrazovaly mé zbrklé pohyby a nesouvislá řeč. Jestlipak si toho Severus všiml?Pokud ano, nedal to na sobě znát.
Když jsem mu popisoval obrázek v knize, naklonil se nad stránku, aby na něj lépe viděl a jeho obličej se nečekaně ocitl nebezpečně blízko u mého. Polilo mě horko a hlas se mi zadrhl v krku. Odmlčel jsem se.
Nevím, co to do mě vjelo, když jsem pomalu přiblížil své rty k jeho tváři a zavřel jsem oči. Jen na kratičký okamžik.
Když jsem je znovu otevřel, pohltily mě jeho obsidiánové oči, zmateně hledící do těch mých, jen pár palců od mého obličeje. Byly tak blízko, že jsem viděl zvláštní lesk hluboko v jejich zorničkách, třpytící se jako hladina vody na dně studny.
Rychle jsem se stáhnul a vzteklý sám na sebe jsem ze sebe neomaleně vypravil. „Promiň. Několik nocí jsem se pořádně nevyspal.“ Větší blbost jsem už vymyslet nemohl.
Severus zavřel učebnici a podíval se na mne provinilým pohledem štěněte, které právě udělalo loužičku. „Ty promiň. Zdržuji tě.“
„Ne…“ zvolal jsem až příliš důrazně. „… nezdržuješ.“ Zastyděl jsem se. Netušil jsem, že nedávat najevo emoce bude tak obtížné. „Ještě ti namažu svaly, než odejdu… prosím.“ Nechtělo se mi od něj ještě pryč.
Severus mě chvíli zamyšleně pozoroval, nakonec si ale lehl do postele. Přisedl jsem si k němu a otočil jsem ho na břicho. Nemohl jsem opět riskovat magnetickou přitažlivost.
Ne že bych nechtěl.
Severus se podezíravě ohlížel přes rameno na mně, zjevně se necítil ve své kůži, když byl ke mně otočen zády. Je pořád trochu nedůvěřivý. Nakonec položil ruce vedle hlavy, zabořil obličej do polštáře, zavřel oči a uvolněně čekal.
Nechápu, proč jsem mu vykasal košili až na záda, když jsem masíroval nohu. Každopádně Severus neprotestoval. Nalil jsem si do dlaní olej a začal jsem provádět tlakovou masáž zadního stehenního svalu. Byl ztuhlý, musel jsem hodně přitlačit, aby se rozehřál.
Velice brzy jsem pochopil, že vyhrnout mu košili tak vysoko nebyl dobrý tah. Severus měl jemnou a hebkou pokožku, bílou jako alabastr, s mizivým obsahem pigmentu, štíhlé boky, útlý pas a nádherný zadek.
Po chvíli jsem s úděsem zjistil, že to, že jsem Severuse položil na břicho, moje problémy nevyřešilo, jak jsem si zprvu myslel. Naopak. Úporně jsem se snažil nevnímat to polonahé tělo pod mýma rukama. Nutil jsem se odvracet zrak od jeho bílého zadku a od ostré linie jeho boků. Hledal jsem v mysli cokoliv, co by mě rozptýlilo. Vyhrabal jsem vzpomínku na dalajlámu a zarytě na něj myslel.
Pak jsem dostal ten zrádný nápad. Pomalu a opatrně jsem mu začal svlékat košili přes hlavu. Severus se prudce nadzvedl na loktech a varovně se na mně podíval. „Co zase jako děláš?“ procedil mezi zuby. Položil jsem mu dlaň na nahá záda a uklidňoval ho. „Věř mi, Severusi, nechci ti ublížit.“ Upřímně, nevěřil jsem, že se nechá ode mne svléknout. Ale aspoň jsem to zkusil.
Chvíli rozpačitě přemýšlel, pak zvedl paže a k mému překvapení mi dovolil, abych mu přes ně přetáhnul košili. Sedl jsem si obkročmo na něj a na odhalená záda jsem nalil trochu oleje. Ucukl, svaly se mu zachvěly při styku chladivého oleje s teplou pokožkou.
Začal jsem mu ho jemně roztírat po celé ploše zad. Svaly měl napnuté, zjevně mi nedůvěřoval, jakoby očekával nějaký podraz. Podíval jsem se mu do obličeje. Měl v něm napjatý výraz a oči ostražitě dokořán otevřené. Byl ve střehu.
Tlačil jsem dlaněmi na ztuhlá záda a po chvíli jsem ucítil, jak se jeho svaly uvolňují. Zmírnil jsem tlak dlaní. Dotýkal jsem se ho jemně svými prsty a masírovaní plynule přešlo v něžné hlazení.
Dalajláma nenávratně zmizel v kterémsi v tibetském klášteře.
Přejížděl jsem Severusovi prsty podél páteře a postřehl jsem, jak se prohnul v zádech. Mé jemné doteky ho ukolébávaly. Pomalu zavřel oči a tiše ležel. Odhrnul jsem mu dlouhé vlasy ze šíje a mé prsty krouživými pohyby hladily jeho kostnatá ramena. Ani se nepohnul. Ležel odevzdaně, víčka zavřená, část obličeje zabořenou do polštáře. Rty se mu pootevřely a tiše zasténal.
Záda se mu leskla a já jsem pocítil neodolatelné nutkání přitisknout se na ně. Sklonil jsem hlavu, pomalu, abych ho nevyplašil a lehounce jsem se dotkl svými rty jeho hebké pokožky mezi lopatkami. Oddával jsem se tomu nádhernému pocitu a krycím manévrem jsem mu usilovně druhou rukou hnětl rameno a šíji, aby nic nepoznal.
Z pootevřených úst se mu draly tiché vzdechy. Ty slastné zvuky mě přiváděly k šílenství. Myslel jsem, že už umřu.
Když jsem si říkal, že už mě nic dalšího nemůže takhle vyvést z míry, šeredně jsem se spletl. Severus najednou zašeptal. „Mohl bys mi umýt záda… prosím?“
Matně si vzpomínám, jak se jeho lesklé štíhlé tělo zvedlo z postele a trochu kulhavým krokem zamířilo do sprchy. Šel jsem za ním jako náměsíční a horečně přemýšlel, jak to vůbec zvládnu.
Pustil sprchu a nastavil svůj obličej horké vodě. Drobné kapičky se mu tříštily na pokožce a stékaly na hruď . Mokré černé vlasy se mu přilepily na ramena. Odstoupil z proudu vody, nestydatě se otočil ke mně a podával mi mýdlo.
Polkl jsem tak nahlas, že to přehlušilo i zvuk puštěné sprchy a ohryzek mi zaskočil až v krku. Na mém zrudlém a horkem sálajícím obličeji by se dala usmažit vajíčka.
Provokoval mě, prevít jeden. Stálo mě nadlidské úsilí dívat se mu pouze do očí. Usmál se. Poprvé ve svém životě jsem uviděl úsměv na jeho tváři a nemohl jsem uvěřit, že patřil mně. Severus se rozkročil, dlaně opřel o zeď a hlavu sklonil mezi ramena. Čekal.
Stál jsem tam jako socha Roweny z Havraspáru, oči přilepené na jeho zadku, v ruce mýdlo, v hlavě prázdno, v kalhotách těsno.
„Umyješ mě?“ vyrušil mě z transu jeho tichý hlas. Několikrát jsem zatřepal hlavou, jako bych z ní chtěl vytřást ty zvířecí pudy, co mi tlačily na mozek a zamumlal cosi, co vzdáleně připomínalo „Promiň“. Do té sprchy jsem nutně potřeboval spíš já, a to do pořádně studené.
Přistoupil jsem zezadu k němu. Ohlédl se přes rameno. „Nebylo by pohodlnější, kdyby jsi se taky svlékl?“ řekl s úsměvem. „Takhle budeš celý mokrý.“ Zbláznil se, nebo co? Jak bych se mohl svléknout, když mi péro stálo jako stožár? To radši ať na mně nezůstane nit suchá. Namydlil jsem mu záda mýdlem s vůní artemisie. Teď už konečně vím, z čeho pramení ta Severusova charakteristická omamná vůně.
Přiložil jsem ruce k měkké pokožce a s citem, jemně a něžně jsem roztíral pěnu po jeho ramenou, zádech a bocích. Byl jsem vzrušený, jako nikdy předtím. S jeho přímým svolením jsem se ho beztrestně s láskou dotýkal. Pohyby mých dlaní na jeho těle zdaleka nepřipomínaly obyčejné mytí, bylo to laskavé, vzrušené, žádoucí, důvěrné hlazení a mazlení dvou milenců. Severus s hlavou skloněnou na prsou tiše sténal a jeho blažené vzdechy se odrážely od černých dlaždic.
Nemohl jsem to už déle vydržet. Ze sprchy jsem utekl dřív, než jsem chtěl a zamýšlel. Bohužel ne mou vinou. Nemohu přece za to, že jsem to nedokázal udržet.

*****

27. listopadu 1976
Každé odpoledne pravidelně trávím se Severusem a svět se mi zdá krásnější a skoro nic tak nebolí.
Každé odpoledne pravidelně se přetvařuji, že se nic neděje a bojuji se zakázanými emocemi a neklidem, které mnou zmítají.
Každé odpoledne pravidelně trápím své bolavé srdce neopětovanými city a mučím své tělo touhou po nedosažitelném.
Každé odpoledne pravidelně jsem šťastný za ty vzácné chvilky být s ním a zároveň nešťastný, že je mi odepřeno být s ním tak, jak bych chtěl.
Každé odpoledne je má utrápená duše roztržena vedví.
Proč jsem tak neskromný. Dovolil mi naslouchat mu, dovolil mi pečovat o něj, dovolil mi dotýkat se jeho těla. Je to víc, než to bylo před měsícem, je to víc, než bych si kdy přál. Je to víc, než si vůbec zasloužím.
Když sahám po klice a nedočkavě otvírám dveře dokořán, abych ho spatřil, můj černý svět se náhle rozjasní, jako kdybych vstoupil do ráje a za nebeskou bránou na mě čekal anděl. Hodiny a hodiny se dokážu dívat na jeho zasněnou tvář a neomrzí mě. To není nedovolené.
Tiše sedíme v koutě, hlavy těsně u sebe a šeptem si povídáme. Vůbec netuší, že umírám touhou po něm. Hynu smutkem, že nikdy nenajdu odvahu k tomu, abych mu to řekl. Nemohu přece zničit to křehké pouto přátelství, které mezi námi vzniklo.
Severus mě zpytavě pozoruje. Chytne do prstů mou spodní čelist a otáčí můj obličej k sobě. Zkoumavě mi hledí do tváře. „Sálá ti z očí neuvěřitelný smutek, Remusi,“ zašeptá. „Nechceš se mi svěřit, co tě tíží?“
Utrápeně mu hledím do jeho tmavých očí barvy ostružin. Copak mu můžu říct, že žádostivě prahnu po něžných dotecích jeho štíhlých prstů na mém těle, že si horoucně přeji vzít do dlaní jeho bledý obličej a vášnivě zlíbat smyslná ústa a zasypat horkými polibky onyxové oči? Copak mu můžu prozradit, že zítra za ním nepřijdu, protože těch posledních pár hodin před úplňkem mé tělo slábne a ochabuje, má mysl je zatemnělá a dřímá ve mně šelma? Copak mu mohu někdy říct, že jsem… vlkodlak?
Přes okenní sklo přímo do mé postele září žlutý, téměř již dokonale kulatý kotouč z oblohy jako oči dravce ze tmy, jako kdyby se mi vysmíval. Pozítří budu dravcem já. Pozítří v tuto dobu bude ze mne vlkodlak.

*****

30. listopadu 1976
Mé oslabené tělo se pomalu vzpamatovává z drastické proměny z vlka zpátky v člověka. Mé srdce se ale vzpamatovat nedokáže a vzpírá se nové situaci.
Když jsem se dnes - hned jak mi to můj stav jen trochu dovolil - nedočkavě rozeběhl na ošetřovnu za Severusem a dychtivě rozrazil dveře dokořán, prodělal jsem šok. Jeho postel byla čistě povlečená a pečlivě ustlaná a… Severus pryč.
Madam Pomfreyová mi sdělila, že pana Snapea už včera propustila zpátky do zmijozelské koleje ve stavu, kdy se už dokáže postarat sám o sebe.
Celý svět se mi zatočil jako na kolotoči, své zesláblé tělo jsem přitiskl ke zdi ve snaze zabránit mým kolenům v podlomení a obličej jsem zabořil do dlaní. Můj pohádkový svět se sesypal jako po silném zemětřesení. Teď, když už mne Severus nepotřebuje, je v troskách i naše vratké přátelství. Nebude mít zájem a ani důvod stýkat se se mnou a já definitivně ztrácím možnost říct mu, jak hluboko v srdci se mi zakořenil.
Zavřel jsem oči a dal jsem srdci šanci, aby se s tím vyrovnalo. Sen skončil, zpátky do reality.

*****

15. prosince 1976
Mé předpoklady byly bohužel správné. Severus ztratil o mne zájem. Vrátil se zpátky ke starému způsobu života, ve kterém jsem já nikdy nefiguroval.
Život v Bradavicích se vrátil do starých kolejí, James se Siriusem a Petrem se nepoučili ze svých chyb a nadále se zanícením pronásledují Severuse po bradavických chodbách a školních pozemcích.
Svírá se mi srdce, když se každý večer před spaním baví tím, co hnusného mu zase vyvedli. Směji se s nimi, i když mé srdce usedavě pláče a duše je rozervaná na kousky, jako kdyby se prodírala trním.
Severus si mě kvůli mému přátelství s nimi mylně spojuje s tím, že v tom mám taky prsty. Nedá mi jedinou šanci vysvětlit mu, že neschvaluji, co mu James s klukama dělá a že bych kvůli němu obětoval i jejich přátelství. Vyhýbá se mi a brání se setkání se mnou. Nezabrání mi ale v tom, abych ho miloval.
Smutno je mi bez něj, smutno jako v hrobě.

*****

14. dubna 1977
Zanevřel jsem na deník, zanevřel jsem na celý svět. Chodil jsem jako tělo bez duše, stal se ze mě vlk samotář.
Až do dnešního dne.
Hned jak začalo teplé jarní počasí, oblíbil jsem si pravidelné odpolední procházky osamotě až k samým hranicím bradavických pozemků u Zapovězeného lesa, kam se nikdo neodvážil. Vlkodlakovi tato tajemná místa hrůzu nenahánějí.
Dnes jsem se vydal svou obvyklou trasou a přemýšlel jsem nad svým zpackaným životem. K večeru jsem došel až téměř na konec své navyklé cesty. Začínalo se pomalu stmívat, tak jsem se otočil k návratu. Můj citlivý vlčí čich najednou ucítil důvěrně známou vůni. Otočil jsem hlavu proti směru větru a rozhlédl jsem se po krajině jako jestřáb, číhající na svou kořist.
Najednou jsem ho uviděl. Silueta černé postavy, zády opřené o kmen stromu, ruce zkřížené na prsou, jednu nohu pokrčenou v koleni a opírající o strom, hlavu zakloněnou dozadu.
Mé kroky se okamžitě zastavily. Srdce se mi ukrutně rozbušilo jako zvon ve věži. Ani na tu vzdálenost jsem neměl pochyb, že je to on, ani kdybych necítil jeho pach.
Váhavě jsem vykročil k němu, tiše jsem našlapoval do trávy jako rys. Zastavil jsem se jen pár kroků od něj.
Obličej měl zvednutý do koruny stromu, víčka zavřená. Aniž by otevřel oči, tiše řekl: „Dlouho jsme se neviděli, Remusi.“
Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani hlásek, natož souvislou větu. Jen jsem tam stál a civěl na něj, neschopný jakéhokoliv pohybu. Otevřel oči, otočil hlavu mým směrem a pohlédl na mne. Jeho hypnotický pohled mě přímo fascinoval.
Severus se odlepil od stromu a pomalu zamířil ke mně. Strnule jsem mu hleděl do očí a připadal si jako králíček, neschopný pohybu před vztyčenou kobrou a bezmocně čekající na to, až zaútočí.
Zastavil se až u mne. Stáli jsme těsně u sebe, vzdálenost mezi námi se počítala na šířku dlaně. Zorničky měl rozšířené, téměř zaplňovaly celou černou duhovku. Jeho horký dech se tříštil o pokožku mé tváře.
Jako elektrický výboj mnou projela nezvladatelná vlna tak dlouho potlačované touhy. Pomalu, téměř nepostřehnutelně, abych prudším pohybem neaktivoval jeho výstražný alarm, jsem se přibližoval k jeho tváři.
Neodtáhl se.
Mé citlivé rty se s lehkostí motýlích křídel dotkly Severusových. Jeho černé oči se na vteřinu rozšířily. O dvě nadechnutí později je pomalu zavřel. Byli jsme spojeni svými ústy a všechno kolem nás se zastavilo. Ptačí zpěv umlkl, slunce přestalo svítit, příroda se vytratila. Dokonce i čas se zastavil.
Byli jsme jen my dva.
Zavřel jsem oči a opojně líbal jeho měkké rty. Ucítil jsem, jak Severusovy ruce vklouzly do mých dlaní. Propletl jsem své prsty s jeho. Prožíval jsem nejkrásnější okamžik svého života.
Vymanil jsem své ruce ze Severusových, ovinul je kolem jeho štíhlého pasu a toužebně přitiskl jeho tělo ke svému. Vůbec se nebránil. Jeho paže obejmuly má záda. Na prsou jsem cítil silné bušení jeho srdce. Tlouklo zběsile rychle jako srdce dítěte v matčině lůně.
Pokud jsem si myslel, že už mě nic jiného nedokáže udělat šťastnějším, spletl jsem se. Jeden z nás – nevzpomínám si, kdo – ten nesmělý polibek zintenzívnil a naše těla pomalu klesla do trávy.
Netušil jsem, že mohu prožít něco ještě nádhernějšího, než žhavý Severusův polibek. Uchvátil mě úžasný pocit štěstí, tak nezměrný, že by mě pro něj černé azkabanské přízraky rozervaly na cáry, když Severusovy horké dlaně zvídavě prozkoumávaly mé třesoucí se tělo.
Co bylo dál, vím jenom já a Severus. A nikdy to nebude jinak…
Dnes v noci jsme poprvé nespali ve svých postelích. Poprvé jsme spolu usínali pod hvězdnou oblohou, pod zády měkký mech, přikryti hustou tmou, na nahých tělech třpytící se kapky večerní rosy, choulící se navzájem v náručí.
Dnes v noci jsme prožili spoustu věcí poprvé…

*****

8. června 1977
Letos přišlo nádherné jaro - Severus Snape mi opět nelítostně vtrhl do mého komplikovaného života.
Jsme donuceni skrývat se, ale už téměř dva měsíce se každý večer tajně scházíme na samém konci Zapovězeného lesa, kam živá duše nevkročí. Ty hodiny, kdy Severuse nevidím, jsou pro mne nesnesitelně dlouhé a táhnou se jako sliz.
I když jsem v nich dosáhl nezhodnotitelných výsledků, oblíbil jsem si hodiny lektvarů – předtím léta zatracované. Mohl jsem tajně obdivovat Severuse při jeho soustředěné práci, což mělo samozřejmě za následek, že jsem zkazil vše, na co jsem sáhl a má výsledná práce pokaždé hrála všemi barvami, zapáchala a pšoukala. „Pane Lupine, váš lektvar vypadá, jako kdybyste se do kotlíku vyzvracel. Běžte se přiučit ke stolu pana Snapea, jak se to správně dělá, jinak vás nepustím ke zkouškám,“ vysokým hlasem mi často vyčítal profesor Křiklan. Celá třída se mi posmívala, ale já byl šťastný. Získal jsem další cenné hodiny se Severusem a přímo před zraky všech.
Dnes jsem ho potkal v knihovně. Sedl jsem si naproti němu. Můj původní záměr studovat k blížícím se zkouškám se vypařil do horkého červnového večera.
Jeho temné oči, kradmo mě pozorující, aniž by zvedl hlavu od učebnice, jeho tajemný úsměv, pohrávající mu na rtech, vyprovokovaly, že jsem se najednou nevešel do kalhot. Šíleně jsem po něm zatoužil. Měl jsem vztek na těch pár studentů kolem nás, překážejících mi v mém záměru. Musel jsem potlačit své pudy a spokojit se pouze s neverbálním očním kontaktem.
Po dlouhé době jsme si najednou oba uvědomili, že jsme v oddělení sami. Severus se zvedl a vrátil knihu zpátky do police. Přepadl jsem ho mezi regály a přirazil ke zdi. Zhluboka vydechl. Vnořil jsem prsty do jeho havraních vlasů a vzrušeně mu dýchal do tváře. „Och, bože… Severusi… k smrti po tobě toužím ,“šeptal jsem mu do ucha mezi divokými polibky, kterými jsem mu zasypával celou tvář. „Remusi, někdo nás uvidí,“ řekl tiše s obavou v hlase, ale jeho ústa mi mé žhavé polibky vášnivě oplácela. Nic jiného mě pro tuto chvíli nezajímalo.
Tiché vrznutí dveří nás oba vrátilo zpátky do reality. Rychle jsme uskočili od sebe. Napjatě jsme poslouchali, všude bylo ale hrobové ticho. Prošli jsme uličkami celou místnost, byli jsme ale opravdu sami. Oddechli jsme si úlevou.
Naše jazyky se ještě naposled propletly a rozloučili jsme se. Ne na dlouho. Za malou chvíli jdu na svou obvyklou procházku. Nemohu se už dočkat toho, co mě čeká na jejím konci.

*****

9. června 1977
Platí nepsaný zákon, že vlkodlak nedokáže žít normálním životem mezi kouzelníky a je odsouzen k věčnému životu ve smečce. Mně se jakoby zázrakem podařilo zařadit se mezi ostatní kouzelníky a dokonce si najít mezi nimi i přátele, kteří o mém těžkém osudu ví a přesto mě vzali mezi sebe.
Teď jsem přinucen volit mezi přátelstvím a láskou. Zradím své nejlepší přátele... anebo Severuse.
Když jsem se včera pozdě večer vrátil ze schůzky se Severusem, kluci ještě nespali. Bylo to nezvyklé a nevěstilo to nic dobrého. Moji šťastnou náladu po nádherně prožitých chvílích se Severusem okamžitě zkazil James. „Kde jsi byl tak dlouho? A s kým vůbec trávíš celé noci?“ Vyjel na mě jako přísná matka na dospívající dceru. Překvapením mi sklapla čelist. „Říkal jsem ti, že se rád procházím po nocích. Mám to jaksi v krvi,“ řekl jsem v neblahé předtuše. „Lžeš, Remusi. Byl jsi viděn s tím zasraným parchantem Srabusem!“ Prudce zvýšil hlas. „V pevném objetí!“ Odplivl si.
A je to tady. Sklopil jsem zrak. „No?“ řval vztekle James. „Co nám na to řekneš?“ Sirius a Petr se postavili k němu a výhružně mě sledovali s rukama zkříženýma na prsou.
„Že je to jen moje věc,“ odpověděl jsem tiše. Byl jsem rozhodnut stát si za Severusem. Rozpoutala se prudká hádka, první od té doby, co se přátelíme. Ukončil jsem ji svým dobrovolným odchodem z pokoje. Mezi dveřmi jsem ještě zaslechl varovný Jamesův hlas. „Buď ukončíš ten zvrácený románek se Srabusem, Náměsíčníku, anebo ztratíš své jediné přátele.“
Byla to rána pod pás. Jak mi jen James mohl dát takovou podmínku? Nemám nic společného s jeho nenávistí k Severusovi a nesdílím ji. Tak proč jsem teď donucen rozhodnout se pro lásku nebo přátelství? Není to fér.
Nehledě na to, že se rozhodovat vůbec nemusím. Má volba je jasná.

*****

10. června 1977
Dnes jsem vynechal svoji obvyklou podvečerní procházku, den před úplňkem se skrývám před světem. Požádal jsem Severuse, aby přišel na naše místo až v noci. Pokud vůbec přijde, za tmy na mně ani tak inteligentní kouzelník, jako je on, nic nepozná.
Přišel. Šel jsem mu vstříc a ovinul ruce kolem jeho krku. Objal mě kolem pasu a vtiskl vášnivý polibek. Nezůstal jsem mu nic dlužen.
Tiše jsme seděli v mechu s hlavami opřenými o sebe. Mé silné paže objímaly jeho útlá ramena. Mlčeli jsme, nebylo potřeba žádných slov. Nikdy mi neřekl, že mě miluje, ale ani nemusí. Cítím to svým srdcem, vím, že tomu tak je. Jsem za to šťastný, i když vím, že mě nemiluje tolik, jako já jeho. Nikdo nemiluje nikoho víc, než já Severuse.
Vložil jsem mu do dlaně drobný obsidián. „To je dárek pro tebe, připomíná mi tvé oči,“ políbil jsem ho do vlasů. Dojatě schoval kamínek do dlaně a přitiskl na srdce.
Ze Zapovězeného lesa k nám dolehlo táhlé vlčí zavytí. Ucítil jsem, jak se Severus zachvěl. Objal jsem ho silněji a přitiskl pevně k hrudi. Přitulil se a důvěřivě opřel hlavu na má prsa. Kdyby jen tušil, že se choulí v náruči vlkodlaka.
Severus si lehnul a položil hlavu do mého klína. Soustředěně upíral zrak vzhůru k noční obloze. Prsty jsem se mu prohraboval ve vlasech a pozoroval jeho vyrovnanou a klidnou tvář. V zasněných očích se mu odráželo celé hvězdné nebe.
„Pozvedni oči a uvidíš hvězdy...“ zašeptal tiše.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na noční oblohu, donekonečna posetou světly. Vypadala jako černá vodní hladina, po které plují milióny svíček.
„Každou vteřinu některá z nich zhasne, když na zemi dohoří svíce života," šeptal tesklivě. "Když duše opouští mrtvé tělo, odchází nesmírně daleko, až k nebeským výšinám… rozsvítí svou novou hvězdu, stoupá ještě dál a navěky opouští tento svět.“
Omámený jeho záhadnými slovy, jeho tajemným hlasem, jeho aurou, jsem mu naslouchal jako věřící svému knězi. Nemohu pochopit, jak James dokáže s takovou zákeřností ubližovat tak křehké duši. Byl jsem přesvědčen o tom, že jsem se ve své volbě rozhodl správně.
Sklonil jsem se, odhrnul mu tmavé vlasy z čela a něžně políbil na třpytící se oči. Zvedl ruce a přitáhl si k obličeji moji hlavu. Naše měkké rty se spojily v křehkém polibku. Ruka mi nesměle sklouzla pod jeho rozepnutou košili a dlaní jsem se jemně dotkl teplé, hedvábné pokožky jeho prsou. Jeho ústa vyloudila slastný sten. Hvězdy v jeho očích se skryly pod víčka, zaklonil hlavu dozadu a zašeptal mé jméno.
Šeptal ho dál a dál, když jsem se zmocňoval jeho rozechvělého horkého těla. Měsíční paprsky zvědavě klouzaly po našich nahých tělech a bezohledně odhalovaly to, co mělo zůstat pod rouškou tmy skryté. Ztichlou nocí se nesl náš naléhavý šepot a tlumené vzdechy, doprovázený cvrlikáním cvrčků a vzdáleným houkáním sovy. Nejkrásnější koncert pod sluncem. No... vlastně pod lunou.
Severusi, můj Severusi, miluji tě víc, než svůj život…

*****

12. června 1977
Nechci žít. Nechci už být na tomto světě. Bude tady všem beze mě líp.
To, co se včera stalo, mne jen utvrzuje v tom, že jsem celému světu nebezpečný. Pro mé okolí by bylo lepší, kdybych byl mrtvý. Jsem netvor. Zrůda. Monstrum.
Ublížil jsem tomu, kterého miluji víc, než svůj prokletý život.
James včera večer lstí vylákal Severuse ven. Krátkou chvíli před mojí dokonalou proměnou ve vlkodlaka se Severus najednou u mne objevil. Nic netušící, rozzářený, s úsměvem na bledých rtech natahoval ke mně své paže.
Poslední, co jsem ještě zaregistroval, než mě pohltila ta bestie ve mně, byl jeho vyděšený výraz ve smrtelně bledé tváři a jeho hrůzou vytřeštěné oči, hledící s úděsem na moji proměnu. Víc si nepamatuji, přemohl mě vlk.
Ráno, hned jak jsem ztratil poslední vlkodlačí rysy a s obrovskou úlevou jsem se od ještě vystrašeného Jamese dozvěděl, že Severuse v poslední chvíli zachránil z mých spárů, rozeběhl jsem se ho hledat.
Zoufale jsem větřil a vstřebával pachy v marné snaze zachytit bylinkovou vůni. Nikde jsem ho nenašel. Jako kdyby se propadl do země.
Můj anděli s černými křídly, bože, odpusť mi, prosím…

*****

15. června 1977
Přemýšlím o smrti.
Nedokážu se vyrovnat s tím, že můj vztah se Severusem bolestně skončil. Zdaleka se mi vyhýbá, vyplašeně utíká pryč, hned jak mě zahlédne, nedovolí mi přiblížit se k němu, skrývá se přede mnou. Je přesvědčený o tom, že od samého začátku to byl zosnovaný podraz na něj a že jsem jen podle zneužil jeho důvěry a ranil jeho křehké city.
Pevně rozhodnut za každou cenu si s ním promluvit jsem si na něj dnes počkal přímo u zmijozelské koleje ve sklepení. Nemilosrdně mi vmetl do tváře. "Nemysli si, Lupine, že mě nenávidíš víc, než já tebe!" Ta jeho krutá slova mě bodla do srdce jak ostří dýky. Můj život ztratil veškerý smysl. Srdce se rozplakalo a zlomilo, ta rána strašně bolí, celý krvácím.
Jak lehce může láska sklouznout do nenávisti, jak neuvěřitelně mělká je propast mezi těmito naprosto protikladnými city. Bytost, pro kterou bych dokázal obětovat život, se navždy vytratila z mého života. Už nemám žádnou sílu tu dál být a jen přežívat.
Smrt by byla pro mne milosrdnější…

*****

23. června 1977
Letos přišlo otrávené léto.
Jako dohořelá svíce života zhasla i má poslední naděje. Jestli ještě vůbec někdy byla byť jen nepatrná šance, že by se Severus ke mně vrátil, tak teď definitivně zemřela.
Severus Snape složil přísahu Lordu Voldemortovi, dobrovolně si nechal do svého těla vypálit cejch smrti a vstoupil do řad Smrtijedů. Stojí na opačné straně mého světa a stal se z něj můj zapřisáhlý nepřítel na život a na smrt.
Hojím si své čerstvé rány na srdci i na duši a svou bolest uschovávám do pergamenu.
K čertu s deníkem …

*****

18. července 1996
Neuvěřitelné! Při balení svých věcí před velkým stěhováním jsem objevil svůj starý deník. Úplně jsem na něj zapomněl. Poslední deprimující zápis z nejhoršího období mého života mě přiměl založit ho hluboko na dno skromné hromádky mého soukromého majetku. Sedl jsem si do svého oblíbeného křesla a s nostalgií jsem se začetl do jeho zažloutlých stránek. Po přečtení jsem knihu položil do klína a zavřel oči. Vrátily se mi vzpomínky téměř dvacet let staré. Mé oči zvlhly. Propast ani tolika let nezahojila mé rány na duši. Jizvy zůstaly a teď se začali bolestivě otvírat.
Spousta věcí se od té doby v mém zatraceném životě změnila. Jedna jediná však ne. Nedokázal jsem vymítit lásku ze svého srdce, ať jsem se snažil sebevíc.
Po skončení školy a Severusově náhlém odchodu z mého života jsem několik let bloumal prázdným životem. Hledal jsem útěchu a zapomnění v desítkách a desítkách pochybných známostí, vesměs ženského pohlaví, ale ani jediná mě neuspokojovala, ani jediné se nepovedlo zpřetrhat hluboké kořeny v mém srdci.
Muže jsem nevyhledával. Jediným mužem mého života byl Severus. Obávám se, že to ani nikdy jinak nebude.
Před třemi lety mi Brumbál nabídl místo profesora Obrany. Bylo pro mne neskutečně těžké a depresivní setkat se poprvé po šestnácti letech se Severusem. Ještě těžší bylo přetvařovat se, že mi na něm absolutně nezáleží a nedát ani v nejmenším najevo, co se ve mně odehrává za boj pokaždé, když se ke mně jen přiblíží. Nejtěžší ale bylo na každém kroku snášet Severusovo arogantní a povýšené chování a pohrdání mnou. Svou nenávistí ke mně mě deprimoval a těžko se dalo uvěřit, že je to ta samá bytost, která mi šeptala pod hvězdami krásné nesmysly.
Ta sladká ústa, po kterých ta má lačnila, opovrženě házela do mé tváře jízlivé poznámky a urážky pokaždé, když jsme byli spolu. Celý ten rok jsem prožíval jedno z nejhorších období svého už tak bídného života, přesto že jsem byl Severusovi nablízku. Nebo možná právě proto.
I když mé srdce krvácelo steskem, byl jsem nakonec docela rád, když mi Sirius nabídl bydlení ve svém domě a Severus se mi zase nadlouho ztratil z očí.
Stěhuji se zpátky do Bradavic z tohoto ponurého domu, kde mi každý kout připomíná Siriuse. Můj drahý přítel před pár dny propadl Závojem smrti, odkud už není návratu a s ním odešel i můj poslední blízký člověk. Zůstal jsem úplně sám a temné období mého života pokračuje.
Nemám představu, co mě čeká. Nevím, jak zvládnu svou přetvářku, netuším, jak budu snášet Severusovu aroganci, doufám jen, že se nebudeme potkávat moc často.
Jak rád bych ale chtěl.

*****

20. července 1996
To snad není ani možné! Dnes mě Brumbál ubytoval v Bradavicích. Zavedl mě do sklepních prostor hradu a zčernalou rukou otevřel dveře hned vedle masivních dubových dveří do komnat Severuse Snapea!
Na mé hlasité protesty mi mile sdělil, že kromě Tajemné komnaty nejsou v hradu nikde jinde volné prostory. Takže naděje, že se nebudeme se Severusem moc často potkávat, je v prachu.
Chtěl bych vidět Severusovu reakci, až se vrátí na konci prázdnin zpátky do školy a zjistí, že hned vedle něj bydlí vlkodlak.

*****

22. srpna 1996
Och, Merline, Severus se vrátil. Nedokážu popsat své pocity. Cítím se, jak... jak pološílená fanynka na koncertě svého rockového idolu, jak by řekl mudla.
Severus celý den něco řeší s Brumbálem v ředitelně. Trpělivě na něj čekám ve svém pokoji a docela marně se snažím utlumit své rozrušení. Napínám sluch, abych ho nepropásl, až půjde do svých komnat.
Chci se mu omluvit za staré křivdy, chci mu nabídnout smír. Chci konečně ukončit naše nepřátelství, když teď budeme muset spolu trávit víc času, než je nám oběma milé.
Mám ale divný pocit, že všechny tyto důvody si jenom namlouvám. Ve skutečnosti chci vlastně jen jedno. Opět ho vidět. I za cenu jeho sarkastického úšklebku na rtech, jakonáhle mě spatří.
Mé čekání se protáhlo daleko přes půlnoc. Konečně jsem uslyšel jeho kroky na chodbě. Zhluboka jsem se několikrát nadechl a vyšel vstříc osudnému setkání po letech.
Navzdory několikahodinové psychické přípravě na tento okamžik jsem zcela selhal okamžitě, když jeho nadpozemsky kouzelné oči pohltily ty mé jako černá díra. Z hlavy mi vyšumělo vše, co jsem si tak dlouho připravoval a tak tak jsem se zmohl aspoň na pozdrav.
Budiž mi připsáno jako slabá útěcha to, že jsem nebyl sám připraven o rozvahu. Očividně byl v šoku z toho, že mě vidí. Vytřeštěně zíral, jako kdyby uviděl přízrak. Ruka mu sjela na hruď pod hábit, instinktivně sahal po hůlce. Nadechl se, aby řekl něco uštěpačného na moji adresu, ale nakonec usoudil, že mu nestojím za to, aby se vůbec namáhal, rozrazil své dveře a pořádně s nimi za sebou prásknul. Nezačal jsem zrovna šťastně.

*****

Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastný.
Brumbál umírá, smrtící kletba se mu postupně rozlézá do celého těla. Nedokážu ji zastavit.
Co to jen toho starého blázna napadlo zničit viteál takovým nepromyšleným způsobem, musel přece předpokládat, že bude chráněný černou magií.
Zamyšleně kráčím do sklepení a prohrabuji se ve svých rozsáhlých znalostech z černé magie ve snaze použít z ní cokoliv, co by jeho smrt alespoň oddálilo. Vytahuji hůlku, zašeptám heslo a odemykám svou komnatu.
Vedlejší dveře se tiše otevírají a vychází z nich… Remus Lupin!
Och, bože… Remusi.
Ruka mi letí k hrudi, kde mě bodá ostrá bolest. Mé kroky se prudce zastavují a utichá i tlukot mého srdce.
Do ušních bubínků mi proniká známý měkký hlas. „Zdravím tě… Severusi…“
Lapám po dechu. Pokud se mé srdce ihned neroztluče, budu potřebovat první pomoc.
Rozrážím dveře dřív, než se mi podlomí kolena a zabouchávám je za sebou. Zády se tisknu na vnitřní stranu dveří a rozpraženýma rukama je bráním.
Nevím, před kým a nevím, proč.
Když mi Lupin mizí ze zorného pole, můj dech i tep se trochu zklidňuje .
Intenzita mé přirozené alergické reakce na Lupina, se kterou marně bojuji už dvacet let, mě zaskočila tak, že jsem se nezmohl ani na své obvyklé jízlivé a arogantní poznámky, za kterými skrývám své skutečné pocity.
Co ten prašivý vlkodlak tady zase dělá?
Proč mi opět bezcitně vstupuje do života?
Proč mi musí pořád jitřit staré nezhojitelné rány?
Proč mi jeho plachý úsměv neúprosně připomíná chvíle, které dodnes nedokážu vymazat z paměti?
Proč... proč sakra na jeho smutné oči celá ta léta marně zapomínám?
Do prdele!
Příliš moc otázek kvůli jednomu zavšivenému vlkodlakovi.

*****

Ten parchant v ošuntělém hábitu si nezaslouží, abych o něj zavadil byť jen jedinou myšlenkou za to, jak kdysi zradil mou důvěru, a možná i něco víc. Přesto jsem se přistihl, že celou noc nemyslím na nic jiného, než na toho zatraceného Lupina.
Před léty zranil mé křehké city k němu, k jediné osobě, které jsem kdy důvěřoval a kterou jsem kdy... kterou jsem kdy… miloval.
Zákeřně mě podrazil, bezcitně mě zneužil. Měl jsem předpokládat, že všechno to byl jen další trik jeho a těch jeho nedotknutelných nebelvírských kamarádíčků, ale můj instinkt mě tehdy zradil.
Následky si nesu dodnes. Ještě teď se mi nenávistí k němu v jeho přítomnosti rozbuší srdce a nemohu dýchat.
Nenávidím toho zrádce za to, co mi kdysi udělal. Vážně ho nenávidím. Skutečně.
Proklatý vlkodlak.

27. srpna 1996
Celý týden jsem Severuse neviděl. Záměrně se mi vyhýbá. Jeho osamělost je až zarážející. Celé dny tráví s Brumbálem v jeho pracovně a do svých pokojů chodí až pozdě v noci. Lehce, potichu, neslyšně.
Mám lehký spánek šelmy věčně ve střehu a vycvičený sluch vlka. Ať se Severus snaží být sebevíc potichu – a že si dává hodně záležet – mé uši nikdy neoklame. O čichu ani nemluvě.
Je dlouho po půlnoci, ležím v posteli, v ruce brk a deník. Přes silné zdi, které dělí naše pokoje, ke mně doléhá vzdálený zvuk tekoucí vody a když chřípím hodně nasaji, cítím důvěrně známou vůni artemisie. Za ta léta nezměnil své tradice.
Po nekonečně dlouhé době vypíná sprchu a jeho kroky se přibližují. Zřejmě má ložnici hned vedle mého pokoje. Napínám uši. Slyším tlumený pád unaveného těla do peřin a pár těžkých vzdechů. Dlouhé ticho. Až moc dlouhé.
Přiložím svůj ušní boltec ke zdi a ani můj citlivý sluch nic neslyší. Po nekonečných minutách do mých bubínků proniká jeho pravidelný dech. Spí.
Zabořím svůj obličej do polštáře a trýznivě vzdechnu. Tak blízko k Severusovi jsem a zároveň tak daleko.

*****

Myslel jsem, že už mě nic horšího potkat nemůže, než ty hrůzné věci, co jsem zažil mezi Smrtijedy. Merline, jak já jsem se spletl.
Už týden se mi plíží kolem mých dveří vlkodlak a ani tři stopy tlustá zeď, dělící naše pokoje, není dostatečně tlustá.
Proč si v tak obrovském hradu vybral bydlení právě vedle mně?
Pravda, nedělá moc velký hluk, vlastně je tak potichu, že kdybych s jistotu nevěděl, že je vedle, přísahal bych, že místnost je prázdná.
Opatrně našlapuji ztichlou noční chodbou, aby mě tím vlčím sluchem nezaslechl a potichu se vkrádám do svých vlastních pokojů jako zloděj.
Dnešní den byl náročný, ale úspěšný. Podařilo se mi aspoň zpomalit otravu, rozlézající se do Brumbálova těla.
V horké sprše smývám ze se sebe únavu a špínu těžkého dne. Mezi lopatkami se mi tříští kapky horké vody. Tento příjemný pocit mravenčení miluji.
Podvědomě se dotýkám svých zad v místech, kde živě cítím Lupinovu teplou namydlenou dlaň, něžně klouzající od mých mokrých ramen přes boky až po bedra, jako kdysi. Opojeně jsem tehdy vnímal jeho jemně hladící ruku a bylo mi tak nádherně… tak úžasně.
Nikdy předtím se mě nikdo takhle nedotýkal. A nikdy potom. Lupin to už z nějakého důvodu nikdy víc nezopakoval a já po tom tak silně toužil.
Jako teď.
Do prdele! zakleji. Rychle vypínám vodu a uzavírám mysl před vzpomínkami.
Frustrovaně se házím na postel. Z hrdla mi unikají bolestné vzdechy. Vzdechy stesku a touhy.
Přikládám ucho na zeď a poslouchám zvuky z vedlejší místnosti. Ticho.
Lupina evidentně netrápí bezesné noci jako mně. Těch několik nocí, co leží vedle mne, oddělen jen kamennou zdí, se mi nepovedlo usnout. Ovlivňuje mé mozkové centrum spánku tak, jako jeho ovlivňuje měsíční úplněk.
Opírám své rozpálené čelo o chladnou zeď sklepení a zavírám oči. V mysli si pohrávám se zaklínadlem na odstraňování zdí.
Propadám se do milosrdné náruče spánku dřív, než ho vůbec použiju.
Naštěstí.

*****


11. září 1996
Začal nový školní rok. Severus po patnácti letech marného usilování o post profesora Obrany proti černé magii letos nečekaně začal učit právě tento předmět a nutno říct, že už od první hodiny podstatně zvedl jeho úroveň.
Třídu dokáže upoutat bez zbytečných řečí, už jen pouhou svou přítomností, hned jak vstoupí do dveří. Na první pohled z něj vyzařuje autorita a tajemnost. Už jen z pouhého pohledu na jeho hypnotický zevnějšek přebíhá mráz po zádech.
Pustil jsem se do aktivity ve Fénixově Řádu, který je teď při rostoucí moci Voldemorta důležitější, než kdy jindy. Se Severusem se často potkáváme při schůzích v ředitelně (i když mě přehlíží jak pole s bavlnou), o to míň v soukromí před dveřmi našich pokojů. Záměrně se mi vyhýbá a zarytě ignoruje každý můj pokus o konverzaci.
Proto mě dnes večer překvapilo, že i když jsem dal Severusovi dostatečný náskok, ještě pořád zápasil s odemykacím kouzlem, když jsem přicházel ke svému pokoji.
„Všechno nejlepší,“ zamumlal téměř nesrozumitelně a rychle za sebou zabouchl dveře. Nestihl jsem ani říct děkuji.
Jak může vědět, že mám dnes narozeniny? Nikdy jsem mu to neřekl.

*****

20. listopadu 1996
Letošní listopad je stejně teplý, jako byl ten před dvaceti lety, když se tehdy můj a Severusův život na krátkou, ale fatální chvíli spojil v jeden. Pamatuji si přesně každý den a ani nemusím listovat v deníku. Bylo to pouhých pár měsíců, ale nesmazatelně se mi vryly do paměti a ovlivnily celý můj život.
Zato Severus nostalgií evidentně netrpí. Tehdy jsem měl pocit, že ani já mu nejsem lhostejný. Bože, jak já jsem se spletl. Nikdy jsem pro něj nic neznamenal.
Nenávidí mě, protože jsem vlkodlak a dává mi to patřičně najevo.
Na dnešní schůzi Řádu přišel pozdě. Copak ho asi zdrželo? Zase mu asi některý nešťastný student nestihl vyklouznout a padl za oběť.
Jediná volná židle u stolu byla ta vedle mě. Znechuceně se na mně podíval a zvažoval, jestli raději celý večer nepostojí. Nepředpokládal jsem, že by zvolil jinou možnost. K mému překvapení si nakonec vedle mne sedl.
Přátelsky jsem se na něj usmál, za odměnu mě probodl vražedným pohledem. „Vážně, Lupine, je tak těžké nevšímat si mě?“ zasyčel.
Povzdechl jsem si a odvrátil se. Jeho těsnou blízkost jsem ale nedokázal nevnímat. Silně mě rozptylovala. Vyzařoval kolem sebe auru nesmírné přitažlivosti, která mě přitahovala jak zemská gravitace a zároveň neproniknutelnosti, tak hmatatelné, že jsem se téměř mohl dotknout té bariéry, kterou se obklopil.
Je pochopitelné, že si nic nepamatuji z toho, co se celý večer řešilo. Vše, co jsem celou dobu vnímal, bylo na dosah mé ruky. A přitom nesmírně daleko.
„Není ještě trochu brzo procházet se při měsíčku, Lupine?“ uslyšel jsem za zády jízlivý hlas, když jsem po skončení schůze venku na terase vydýchával Severusovu přítomnost. Na jeho rtech pohrával zlomyslný úšklebek. Očividně narážel na můj zítřejší úděl, vysmíval se mi. Neměl jsem sílu odpálkovat jeho sarkastickou poznámku. Cítil jsem se mizerně, zítřejší úplněk už mě začínal ovlivňovat. Ignoroval jsem provokaci a ztratil se mu z očí.
Zkroutil jsem se do klubíčka ve své posteli a tiše trpěl. To zvíře, dřímající ve mně už se pomalu probouzelo. Usnul jsem.
Netuším, jak dlouho jsem spal. Probudily mě slabé zvuky přede dveřmi. Po dlouhé chvíli se ozvalo téměř neslyšné zaťukání. Namáhavě jsem se zvedl a otevřel dveře.
Můj zrak se setkal s černýma očima. Soustředěně mě zkoumaly. Nedalo se z nich vyčíst, co si myslí, nebo na co se chystá. Tak rád bych rozluštil, co se skrývá na dně těch hlubokých propastí.
Severus natáhl ruku a podával mi malou skleněnou nádobku. „Udělal jsem ti vlkodlačí lektvar,“ procedil mezi zuby. „Vypij ho zítra večer před setměním. Pomůže ti.“
Váhavě jsem otevřel dlaň a Severus mi do ní vložil lahvičku. Jeho prsty se lehce dotkly mých. Zdálo se mi to jen, že je nechal spočinout v mé dlani déle, než bylo nezbytně nutné?
Naděje se rozplynula okamžitě, jak jsem se mu znovu podíval do očí. Byly temné jak půlnoc a chladné jak lednové ráno. Rychle se otočil, černý plášť mu zavlál náporem vzduchu a beze slova zmizel ve vedlejším pokoji.
Chvíli jsem zkoumal nádobku, odšrouboval víčko a přičichl. Můj citlivý čich dostal ránu jak pěstí do břicha. Substance odporně páchla. To mě chce Severus otrávit, anebo mi namíchal nějaký jed, po kterém se osypu, nebo něco ještě horšího?
Zvažoval jsem jeho počínání. Proč by mi najednou uvařil vlkodlačí lektvar, když mě nenávidí právě kvůli tomu, že jsem vlkodlak? Nevěřil jsem mu.
Přistoupil jsem k umyvadlu a vylil celý obsah skleničky. Zítra radši tradičně prolezu tunelem do chýše a přetrpím tam svoji osudnou noc.
Lehl jsem si na postel a přemýšlel, proč Severuse najednou přimělo namáhat se s přípravou jistě komplikovaného lektvaru. Z vedlejšího pokoje jsem uslyšel téct vodu.
Ve snaze na chvíli zapomenout na své utýrané tělo pustil jsem opratě svých fantazií. Příliš živý obraz Severusova nahého těla jen pár stop za zdí stimuloval mou představivost a způsobil, že jsem nakonec skončil pod ledovou sprchou. Klepal jsem se chladem, mé problémy to ale nevyřešilo. Ve sprše jsem nakonec zůstal déle, než je u mne zvykem, i když voda byla ještě o trochu víc studená, než teplota vody, kterou používají na mučení válečných zajatců.
Když jsem se vrátil lehký jako pírko zpátky do postele, Severus se ještě pořád sprchoval. Že by ho postihly stejné problémy?
Tváře se mi rozpálily při myšlence, že bych mu s nimi docela rád pomohl. Vlastně... hodně rád.
V poloze plodu v matčině lůně jsem tiše usínal s myšlenkou na tu nádhernou noc pod hvězdami, když se mi tehdy celý odevzdal a dovolil mi poznávat jeho tělo.
I když jsem měl tváře zmáčené, vzlyky se mi chvělo celé tělo a v srdci zabodnutý trn stesku a touhy nesmírně bolel, kupodivu jsem usnul jako dítě.
V noci jsem slyšel tlouct jeho srdce…

*****

Na osud jsem nikdy nevěřil. Ale co je to jiného, než osud, že se mi ten vlkodlak pořád plete pod nohy?
Kvůli dokončení velice složitého lektvaru jsem dnes nestihl začátek schůze. Rozhlížím se kolem stolu. Jediná volná židle stojí vedle Lupinovy. Osud?
Zvažuji, jestli celou schůzi prostojím v koutě, anebo prosedím vedle Lupina. Těžko říct, co je horší.
Z Lupinových výsměšných očí čtu Tak co, Srabusi, že si nesedneš vedle mě? Ten parchant mě chce evidentně odradit.
Neodradil. Schválně si sedám na poslední volnou židli.
Otáčí ke mně své smutné oči a jeho úsměv mě odzbrojí. Jsem záměrně hrubý, moje maska odmítavého výrazu – doufám – dostatečně kryje to, že se mi potí ruce a třesou kolena.
Celý večer mi nevěnuje už ani jediný pohled, moje negativní energie ho dostatečně odradila.
Využívám toho a tajně ho pozoruji.
Vypadá špatně a nemocně. Není čemu se divit, je těsně před proměnou. Navzdory tomu, co musí prožívat, z jeho obličeje, zbrázděného jizvami od vlastních drápů vyzařuje něco uklidňujícího. Jeho oči mě ihned upoutají, nejsou to oči probouzející se bestie, naopak jsou laskavé a dobrosrdečné. Na spáncích se mu už tu a tam objevuje stříbrný vlas.
Soustředěně přemýšlí a na jeho rtech se usadil trvalý úsměv. Tak rád bych věděl, co vyloudilo ten tajemný úsměv na jeho unavené tváři.
Zmocňuje se mně silná nostalgie při vzpomínce na to, že tomuto člověku vděčím za nejkrásnější období svého života a už nikdy více opakované a dusí mě obrovský smutek, že je to minulost.
Přesto nedokážu zapomenout na jeho zradu. Hruď mi svírá neskutečná tíha a nedýchá se mi lehce.
Teď už vím, nevybral si dobrovolně být vlkodlakem, Šedohřbet se mi před pár dny pochlubil, jak kdysi označkoval otiskem své čelisti malého chlapce. Strašně jsem chtěl strčit mu hůlku až do krku a obrátit mu jeho vnitřnosti naruby. Prozradil bych se. Jednou ale zaplatí za to, co Remusovi udělal.
Je mi Lupina vlastně líto. Několik dní proto usilovně připravuji pro něj složitý vlkodlačí lektvar, který zabrání proměně ve zvíře. Mám ale obavy, že to ode mne nepřijme.
Z myšlenek mě vytrhnou vrzající židle, schůze skončila. Jako kdyby nestačilo, že jsem ho celý večer sledoval a své myšlenky soustředil na něj, venku opět narážím na Lupina, zamyšleně hledícího do noci. Zase osud?
Vyveden z míry rychle vyrážím ze sebe cosi sarkastického, abych zakryl své ubohé rozpoložení.
Bez zájmu odchází pryč.
Je nenávist, kterou k němu cítím, důvodem mého toužebného přání, aby se otočil a vrátil zpátky? Pochybuji.
Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu někdy klepat na jeho dveře. Dlouho přešlapuji před jeho pokojem, žaludek se mi svírá, nakonec přinutím klouby svých rukou zaklepat.
Otevírá a cítím, jak mě píchlo u srdce. Vypadá ještě hůř, než na schůzi.
Dal bych vše za to, aby nemusel trpět.
Na co to sakra myslím?
Vkládám mu lahvičku s lektvarem do ruky. Při doteku mých prstů s jeho teplou dlaní mnou prochází neznámá elektrizující síla a nedovolí mi ruku odtáhnout.
Sílou vůle rychle nabírám zpátky ztracenou jistotu a mizím z dosahu jeho gravitace.
Jsem v bezpečí svého pokoje, bitvu nad sebou jsem ale nevyhrál. Nebyl to vůbec dobrý nápad klepat na jeho dveře. Pohled těch něžných zelených očí mě dočista okouzlil a vyvolal ve mně vzpomínky, na které už zatracených dvacet let neúspěšně zapomínám a teď se mi vrátily v plné síle jako bumerang.
Z paměti mi jako z myslánky vyvstávají naše společné okamžiky na ošetřovně, nesmělé doteky, náš první nezkušený polibek, nádherné milování, naše nešťastná láska. Cítím obrovskou bolest, než si konečně uvědomuji, že celou dobu zoufale mlátím čelem do zdi.

*****

12. března 1997
V mém životě se objevila další žena. Další přestupná stanice. Bystrozorka Řádu jménem Tonksová.
Ta ztřeštěná holka mě všude pronásleduje. Její neutuchající zájem o moji osobu příjemně pohladil mou mužskou ješitnost a posunul mé sebevědomí o dva schůdky výš.
Nic jí to ale není platné. Nemám o žádnou známost zájem, mé srdce je obsazené.
Nikdy jsem jí nedal ani nepatrnou naději a přesto včera večer přišla. Upřímně a s citem jsem ji to vysvětlil. Pochopila to celkem rychle a celkem rozumně.
Když jsem jí na odchodu dovolil políbit mne mezi dveřmi na rozloučenou, Severus zrovna vycházel ze svých komnat. Instinktivně jsem sebou provinile cuknul jako přistižen in flagranti a rychle setřásl Tonksovou z krku, než jsem si uvědomil, že se Severusovi nemusím z ničeho zodpovídat a on to taky ode mne neočekává.
Přesto jemu z očí sálaly plameny hněvu a mne spaloval žár viny.
Severus odplul chodbou v tom svém typickém černém hábitu a dlouhém černém plášti jako obrovský smrtihlav a z jeho démonického zjevu mi najednou naskočila husí kůže.
Večer jsem netrpělivě čekal na jeho tiché zaklepání na dveře, které důsledně dodržoval před každým úplňkem, když mi pravidelně nosil vlkodlačí lektvar.
Nepřišel.
V noci jsem škemral u jeho dveří. Napínal jsem sluch, v jeho pokoji bylo ale ticho jako v hrobce. Myslím, že vůbec nespal ve svém pokoji.
Dnes jsem celý den marně bouchal pěstmi na jeho dveře. Kdyby mě někdo viděl, velice těžko bych to vysvětloval.
Neotevřel.
Citlivým sluchem jsem slyšel jeho přerývaný dech a hluboké vzdechy. Klečel jsem u jeho dveří a šeptal jeho jméno do dřeva.
Marně.
Nemohu už déle čekat, cítím blížící se proměnu. Dnes večer poprvé po tolika měsících jsem donucen zase zalézt do chýše jako šváb a pokusit se ve zdraví přežít dnešní noc.
To je můj trest. Trest za to, že jsem se včera večer nerozeběhl za Severusem a nezastavil jsem ho slovy: „Severusi, je to jinak, než jak to vypadá. Miluji tě.“

*****

Pochopil jsem, že už to takhle dál nejde. To nepřátelství mezi námi už je neúnosné.
Ve skutečnosti se vlastně Lupin nepřátelsky vůbec nechová, za tu dobu se už obrnil proti mým arogantním výpadům, za kterými zbaběle skrývám své emoce.
To já jsem hluchý a slepý k jeho pokusům o kontakt. Třeba mi tím celou dobu něco naznačuje.
Jeho pozvání k němu, které mi nabízí pokaždé, když mu nesu lektvar a které já z osobních důvodů zatvrzele odmítám, jsem rozhodnut dnes přijmout. Možná bychom konečně měli pohřbít minulost a začít žít, ne jenom přežívat.
Možná to bude největší chyba mého života. Nebude první, ani jediná. Ale dokud si s Lupinem konečně nepromluvím, budu prožívat peklo až do konce svého zpackaného života.
Schovávám lektvar do hábitu a silně nervózní ze setkání vycházím na chodbu.
Dostávám ránu pod pás a zastavuje se mi dech. Málem se srážím v jeho dveřích s tou obarvenou courou z Řádu. Neuniklo mi, jak Lupina všude pronásleduje jako smrt. Nesnáším ji.
Visí Lupinovi na krku jako oběšenec na šibenici, stoupá si na špičky a… líbá… líbá Lupina.
Má odhodlanost se sype jako rozbité sklo.
V afektu mi ruka nepodmíněným reflexem sevřela pod pláštěm hůlku a ze rtů se mi spontánně dere Avada.
Rozum vítězí nad srdcem. Naštěstí.
Rychle odcházím, jinak tady po mně zůstane mrtvé tělo. Nejsem si jist, jestli Lupinovo, nebo té čubky Tonksové. Možná obě.
Celou noc až do rána jsem se procházel po ztichlých chodbách a úporně přemýšlel.
Jsem totální idiot, když jsem si byť jen na chvíli myslel, zadoufal, že by mě Lupin mohl milovat.
Ležím v posteli s pohledem strnule upřeným do stropu a poslouchám neutuchající rány na dveře.
Těžce, přetěžce se mi dýchá. Táhni pryč, Lupine! donekonečna potichu opakuji.
Slyším šeptat své jméno. Naléhavě, zároveň stejně něžně, jako kdysi pod hvězdami.
Zabořím obličej do polštáře a snažím se to ignorovat.
Zcela marně. Ten intenzivní šepot mi proniká až do morku kosti. Trýzeň mě mučí.
Jdi k čertu, Lupine! šeptám a sám sebe úporně přesvědčuji, že si to skutečně přeji.

Sahám po lahvičce s vlkodlačím lektvarem a vztekle ji mrštím proti zdi.
Sklo se tříští a Lupinův elixír stéká po zdi na podlahu.
Šepot utichl.
Poplašeně se vrhám ke dveřím a potichu je otvírám. Chodba je prázdná.
Prožívám další probdělou noc, oči dokořán otevřené jako za bílého dne a se svírajícím pocitem viny zírám do úplňku, zářícího na noční obloze. Z dálky ke mně doléhá zoufalé vytí vlka.

*****

14. května 1997
Severus byl vždy protivný a nesnesitelný, to není nic nového pod sluncem, ale posledních několik týdnů vystavuje na odiv svou aroganci a povýšenost s takovou intenzitou, až hraničí s tím, že si proti sobě poštve i tu hrstku lidí, co ho ještě mají rádi. Umbridgeová byla proti němu něžná víla z pohádky.
Nikdo s ním nedokáže vydržet. Každý rozumně myslící člověk se mu vyhýbá širokým obloukem.
Je těžké ho mít rád. Přesto ho miluji z hloubi celého svého srdce.
Je dlouho po půlnoci a spánek se mi zdaleka vyhýbá. Brk skřípe po pergamenu a hlavou se mi honí otázky bez odpovědí.
Proč si Severus přímo zvráceně libuje v mém ponižování, proč opovrženě přehlíží mé zoufalé pokusy o kontakt, proč mi záměrně ubližuje a vztekle kolem sebe kope?
Úporně přemýšlím, až se mi z toho málem zpotil mozek.
Co když Severusova zášť a averze na mne pramení ze žárlivosti na Tonksovou? (tato otázka vyloudila na mé tváři úsměv)
Co když se za pohrdáním mou osobou snaží přede mnou zakrýt nějaké tajemství… pravé city třeba? (teď jsem tedy zvážněl)
Co když – a teď si zahrávám s velice nebezpečnou myšlenkou – co když… nikdy nezapomněl?
Úsměv na rtech mi zcela zmrzl. Nevěřícně kroutím hlavou a utírám zpocené čelo. Ta absurdní myšlenka mi nasadila brouka do hlavy.
Slyším Severusovo pravidelné oddechování a napadá mě něco neuvěřitelného.
… později…
Asi jsem se dočista zbláznil tou posedlostí po Severusovi, když jsem se odhodlal k tak riskantnímu činu.
Šel jsem k jeho dveřím a zašeptal odemykací heslo. Znám ho celou věčnost. Mému zostřenému sluchu nic neunikne a Severusův šepot už vůbec ne.
Pod rouškou tmy jsem se vkradl do jeho komnat. K mým citlivým čichovým buňkám naplno prorazil pach lektvarů, mísící se s různými druhy bylin a přísad. Tiše jako kočka jsem našlapoval za známou vůní artemisie.
Můj ostrý zrak prorážel černočernou tmu. Za dveřmi jsem uslyšel pravidelný tlukot jeho srdce. Potichu jsem otevřel a vešel.
Ložnice byla zaplavena měsíčním svitem. Na stole byl pečlivě složený hábit a plášť, vedle postele kniha o lykantropii se záložkou přibližně uprostřed. Dosti těžké čtení před spaním, nicméně na mé tváři vyloudila nadšený úsměv.
Na posteli u zdi jsem uviděl Severusovo spící tělo. Srdce mi poskočilo a roztlouklo se tak hlasitě, že jsem se bál, aby ho ten zvuk neprobudil.
Tiše jsem se naklonil nad jeho spící obličej jako kdysi na ošetřovně. Do té nevinné tváře kluka za těch dvacet let osud nesmazatelně vepsal všechnu bolest a útrapy, kterým Severus musel ve svém nelehkém životě čelit. Navzdory tomu byla tato pohublá tvář dospělého muže přitažlivá a docela pohledná, když ji teď nehyzdila kamenná maska chladu a povrchnosti, kterou si tak rád nasazoval.
Není vůbec tak zlý, to jen život byl k němu krutý a on ty rány teď oplácí.
Spal klidně, tiše, bezbranně, netušíc, že není sám. Mohl jsem se do sytosti na něj dívat bez obav, že se kvůli tomu stanu terčem jeho jízlivých poznámek.
Tak moc jsem ale toužil zasunout své paže pod jeho tělo a pevně si ho přivinout k hrudi. Dotknout se jeho uvolněné tváře, pohladit neupravené vlasy, políbit oddechující ústa.
Kdyby se probudil, zabil by mě. No… minimálně uřknul.
Mlčky jsem ho jen pozoroval Už to, že jsem v jeho blízkosti, mi bralo dech.
K ránu jsem se tiše odplížil zpátky do svého pokoje.

*****

15. května 1997
Nemohl jsem se dočkat rána. Když jsem konečně uslyšel odvedle Severusovy kroky, rázně jsem zaklepal na jeho dveře s pevným odhodláním nenechat se tentokrát odbýt.
Dveře se rozletěly a sotva mě spatřil, objevila se mu v obličeji nevraživá a otrávená grimasa. Po jemné, hezké tváři z dnešní noci nezůstalo ani památky. Severus si dal záležet, aby mně jeho obzvlášť znechucený výraz odradil od čehokoliv. Mně svým pokrytectvím ovšem nezastrašil.
Začal se nadechovat, aby vypustil z úst něco jedovatého. Rychle jsem ho předešel. „Potřebuji s tebou mluvit,“ řekl jsem naléhavě a nedal mu šanci vyhodit mě.
„Co je?“ zavrčel.
„Pozveš mě dál?“ nedal jsem se odradit jeho nepřístupností a udělal krok k němu.
Opřel ruku o rám dveří. Tímto gestem dal jasně najevo, že do jeho výsostných vod je pro mne vstup zakázán.
„Severusi…“ Přistoupil jsem ještě blíž.
Vyplašeně couvl. Z jeho chladných očí sálal neklid a úzkost. „Přijdu k tobě,“ řekl o půl tónu mírněji a přivíral dveře.
„Severusi…“ řekl jsem neodbytně, ale mé doprošování bylo okamžitě utnuto prásknutím dveří před mým nosem.
Ještě dlouho jsem pak civěl na suky prastarého dubu v jeho dveřích.
Jeho inteligence, s jakou rychlostí si dokáže dát dva a dva dohromady a přijít na opravdové záhady, je až neuvěřitelná. Ale všechny ty indicie, ukazující na to, že ho miluji, si dát dohromady nedokáže.
Co mám ještě udělat, aby si toho všiml? Zešílím z toho.

*****

13. června 1997

Severus nesplnil svůj slib. Nepřišel. Ani nepřijde.
Udělal nepochopitelnou a strašlivou věc, zabil Brumbála. Paradoxně zabil člověka, který ho vyrval z okov Azkabanu, který mu jako jediný z nějakého nepochopitelného důvodu bezmezně důvěřoval a který byl ochotný kdykoliv dát za něj ruku do ohně.
Severus ihned po svém hrůzném činu zmizel z Bradavic, zmizel ze světa, zmizel z mého života.
Mé srdce puká a bolest se tříští v hrudi jako mořský příboj o skálu.
Na světě není žádná spravedlnost. Neexistuje žádný řád. Proč je voda levnější než diamanty, když lidé potřebují vodu k holému přežití, zatímco diamanty nikoliv? Proč je láska považovaná za nejkrásnější cit, když mi způsobuje jen bolest a co jsem ji poznal, tak se jen trápím? Tyto paradoxy obracejí koloběh života naruby.
Severus… Můj Severus je vrahem…
Nemám vůli žít…

*****

26. října 1997

Velké věci se dějí v Bradavicích. Severus Snape byl lordem Voldemortem povolán do funkce ředitele školy. Celý hrad je prolezlý Smrtijedy a nedá se nikomu věřit.
V době, kdy Severus dělal dvojitého agenta, jsem mu bezmezně věřil, že je na naší straně, i když většina kouzelníků se na to tvářila skepticky. Brumbálova důvěra k němu mě v tom ještě utvrzovala.
Přestal jsem věřit, když zabil svého jediného důvěrníka.
Přesto celé měsíce mnou hlodají pochybnosti, co když to byla součást Brumbálova plánu. Celý loňský rok trávil téměř denně se Severusem a plánovali spolu za zavřenými dveřmi strategii proti Voldemortovi. Mohla to být taktika boje, o které věděli jen oni dva. Buď bude Brumbál žít a mise se prozradí anebo zemře a Severus svůj úkol dokončí.
Nechal mě nadále bydlet ve sklepení. Kdyby byl věrným Voldemortovým služebníkem, nezbavil by se přece všech svých nepřátel?
Ještě větší zmatek v mé hlavě způsobil Severus, když si mě dnes zavolal do ředitelny. Hned, jak jsem vstoupil dovnitř, všechny tváře z portrétů na mě zvědavě otočily své neživé zraky. Skřekem mě přivítalo holé mládě, líhnoucí se z popela. Fénix se navrátil zpátky do Bradavic. Aspoň jedna dobrá zpráva v této době temna.
Severus seděl na druhém konci Brumbálovy pracovny, za Brumbálovým stolem, na Brumbálově židli. Nebylo lehké nemyslet na to.
Vstal od stolu a jeho černé oči mě propalovaly, že jsem v celém těle cítil silný žár. Autoritativním hlasem přešel hned k věci: „Není vhodné, aby se Řád nadále scházel v ředitelně.“
Sklapla mi čelist. Co jsem čekal, jen slepá láska k němu způsobovala, že jsem si ho mylně idealizoval.
„Jistě,“ řekl jsem zklamaně. Otočil jsem se a sáhl rukou na kliku, když se Severus najednou objevil těsně u mne. Šíleně jsem se vyděsil. Jak mohl za tak krátký okamžik projít celou místností až ke dveřím?
Naklonil se ke mně blíž, čímž probudil ze spánku tisíce motýlích křídel v mém břiše a zašeptal mi do ucha. „Na konci naší chodby ve sklepení je opuštěná učebna. Navrhni členům scházet se tam. Tady to není bezpečné.“ Vložil mi do ruky těžký železný klíč.
Vytřeštil jsem na něj oči. Jeho výraz se během vteřiny změnil. Čelo mu proťala hluboká vráska a z temných očí sálal chlad. Zachmuřeným zrakem rychle přelétl portréty na zdi, prudce se otočil na podpatku, až rozvířil kolem sebe prach a přešel zpátky ke stolu. Už mi nevěnoval ani pohled.
Kdybych v dlani nesvíral studený kov, myslel bych, že se mi to všechno zdálo. Cestou do sklepení mnou zmítaly rozporuplné pocity.
Každopádně jsem jediný, kdo Severusovi zase začal věřit.

*****

28. května 1998
Válka vypukla. Zahájilo ji vyhnání Severuse Snapea z Bradavic.
V noci mě probudil hluk, doléhající k mým uším až z druhého křídla hradu. Spěšně jsem se oblékl a utíkal chodbou ze sklepení.
V hale se ze tmy kolem mne vyřítila tmavá postava. Napřáhl jsem hůlku k útoku. Nemít tak jemný čich, asi by už Severus ležel přinejmenším spoután u mých nohou.
Uštvaně kolem mne proběhl. Když mě spatřil, rychle se zastavil. Zahleděl se do mé tváře a jeho chladné oči najednou nečekaně změkly. Byl to ten samý něžný pohled, kterým se na mne díval, když jsme spolu leželi jako kluci v mechu pod hvězdami. Ne, nezdálo se mi to.
Díval se na mne, jako kdyby to mělo být naposled v životě.
Srdce mi sevřela ledová ruka. Severus bezmyšlenkovitě udělal pár kroků ke mně. Uvědomil jsem si, že ještě pořád mu mířím hůlkou na srdce. Sklonil jsem ruku.
Zastavil se těsně u mně. Ucítil jsem jeho ruku vzadu na svém krku a jeho horký dech na svých rtech, když zašeptal. „Remusi…“ Nedozvím se, co důležitého mi chtěl říct. Jeho slova předčasně ukončil vzdálený dusot přibližujících se nohou. Oba jsme se poplašeně otočili tím směrem. V dálce se blížilo stádo pronásledovatelů.
„Severusi, proboha, uteč,“ zašeptal jsem naléhavě. Byl jsem vystrašenější, než on. Věnoval mi poslední pohled, na který do své nejdelší smrti nezapomenu. „Vrátím se, Remusi,“ tiše zašeptal a rychle seběhl schody do sklepení za mými zády.
Zůstal jsem stát jako vytesaný do skály a strnule zíral před sebe. Za pár vteřin mě obstoupilo několik bystrozorů a členů Řádu. „Kam utíkal Snape, Remusi?“ křičela na mne McGonnagalová. Jako ve snách jsem hůlkou ukázal směrem k hlavním vratům na bradavické pozemky. Smečka Severusových pronásledovatelů proběhla halou a zmizela do noci.
Zalhal jsem svým přátelům a spolubojovníkům z Řádu. Budiž mi připsáno ke cti, že jsem svým klamným gestem zachránil Severusovi život.
Otočil jsem se a rozeběhl dolů do chodby. Jeho záhadná poslední slova mnou otřásla a vyžadovala bližší vysvětlení. Prolezl jsem celé sklepení a do všech stran jsem tiše volal jeho jméno. Neozval se.
Na jednu stranu mnou zmítal obrovský strach o něj a bál jsem se, hrozně jsem se bál, že už ho nikdy živého neuvidím. Na druhou stranu se mi ulevilo, že se mu podařilo utéct některou z tajných chodeb. Sklepení znal líp, než kdokoliv jiný.
Když jsem se sklíčeně šoural ke svému pokoji, všiml jsem si pootevřených dveří. Asi jsem je zapomněl zavřít, když jsem předtím v rychlosti vyběhl.
Když jsem ale vešel dovnitř, ucítil jsem, že tam byl.
Na posteli ležela malá krabička. Otevřel jsem ji. Byl v ní uschován drobný černý kamínek, který mi tak moc připomínal Severusovy nádherné obsidiánové oči.
Netušil jsem, že Severus tento můj dárek uschovával přes dvacet let. Neskonale mě bodlo u srdce a zaleskly se mi oči
Och, bože… Severusi….

*****

11. června 1998
Začíná rozhodující bitva o Bradavice. Uvnitř hradu panuje nervozita a strach, venku se šikují Smrtijedi a jiná verbež.
Každý se s tím napětím vypořádává po svém. Já svoji bázeň a obavu ventiluji psaním. Nosím deník pořád u sebe, abych ho měl po ruce.
Až tahle hrůza skončí a já to přežiju, hned po válce vyhledám Severuse a už nikdy mu nedovolím, aby mě opustil. Svým pohledem, kterým se na mně díval naposled, mi totiž řekl vše.
Bez něj nedokážu žít. A já chci žít.

*****

12. června 1998
Všichni máme jediný úkol. Za každou cenu ochránit Harryho, aby v závěrečné bitvě s Voldemortem zbavil svět zla. Ten chlapec má opravdu nelehký úkol na svých bedrech.
V těchto dnech a hodinách nejistoty a napjatého očekávání myslím na Severuse častěji, než kdy jindy. Kde se asi skrývá, jak se vyrovnává se svou samotou mezi tou smečkou Smrtijedů, jestli má ještě sílu přetvařovat se, jen aby neprozradil svou skutečnou totožnost. Bojím se o něj, mám strach z jeho prozrazení.
Srdce se mi svírá steskem a moc si přeji, aby už válka byla za námi a já mu konečně řekl, že ho miluji víc než svůj život, a to myslím doopravdy.
Věřím, že nás válka sblíží a doufám, že ji oba přežijeme.

*****

13. června 1998
Čas neúprosně odtikává poslední hodiny před útokem. Všichni cítíme, že už se to blíží. Za chvíli končí Moodymu dvouhodinová hlídka u Harryho. Jdu ho vystřídat.

*****

„Dokud zůstáváš naživu, Severusi, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje.“
Pomalu mi dochází význam Voldemortových slov.
Nespouštím oči z té průhledné koule, ve které se jako ve vakuu vznáší svíjející se smrt.
Nikdy mě nenapadlo, že takhle skončí můj bídný život. Vždy jsem si myslel, že zahynu Avadou. Smrtící kletbou z hůlky kteréhosi Smrtijeda nebo bystrozora.
Nebo samotného Pána zla.
Zabij!“ slyším vzdálené Voldemortovo zasyčení.
Kopule, naražená na mé hlavě jako přilba, tlumí veškeré zvuky zvenčí.
Zevnitř taky, můj smrtelný výkřik, když mi ta bestie prokousává hrdlo, zaniká v tom klaustrofobickém prostoru jako ve vzduchoprázdnu.
Cítím, jak pomalu uniká ze mne krev a s ní i můj život.
Dusím se vlastní krví, když se Potterovi snažím předat své vzpomínky, důležité k tomu, aby přežil. Ten rituál mi ubírá sil.
Navzdory tomu, že vplouvám do náruče smrti, pociťuji klid a vyrovnanost. Na konci černého tunelu, kterým se namáhavě plazím, září jasné světlo.
Než si mě vezme smrt do svých spárů, vidím anděla. Vyprovází mě na mé poslední cestě. Něžně mě bere za ruku a tiše šeptá moje jméno.
Severusi… Severusi…
Poslední, co na tomto temném světě vidím, je jeho tvář.
Remusova tvář.
Smrt je nakonec krásná. Smiřuji se s ní.
Propadám se do černé propasti.
Sbohem, Remusi…

*****

13. června – o dvě hodiny později
Ruka se mi třese jak stoletému starci. Nedokážu ani popsat, co se ve mně odehrává.
Když jsem střídal Moodyho, Harry s Ronem a Hermionou nezodpovědně odešli pod neviditelným pláštěm ven. Běžel jsem v jejich stopách, které mě vedly do Chroptící chýše. Přišel jsem pozdě, už tam nebyli.
Na to, co jsem tam ale uviděl, nikdy nezapomenu, bude mě to tlačit jako noční můra až do mé nejdelší smrti.
Na podlaze v prachu ležel můj drahý Severus, tonoucí v kaluži své vlastní krve. Bože, nemohu ani psát…
…..
Klesl jsem k němu na kolena. Z prokousnutého hrdla mu vytékala tmavá krev a pod jeho hlavou tvořila houstnoucí louži.
„Severusi… Severusi…“ zoufale jsem šeptal a zahříval jeho studenou ruku ve své dlani.
Své hluboké černé oči upíral na mne, nebylo v nich ani památky po chladu a zlobě, byly pozoruhodně klidné a smířené. Usmívaly se na mne.
Pak jeho rty téměř neslyšně zašeptaly „Sbohem, Remusi“ a jeho černočerné oči se zavřely.
„Severusi, nevzdávej to, musíš žít,“ křičel jsem z plna hrdla a tiskl si jeho tělo k hrudi. „Slíbil jsi mi, že se vrátíš!“
Už mě neslyšel.
Mé oči se naplnily slzami a zoufale jsem Severuse volal zpět. Jestli umře, chci umřít taky.
Uslyšel jsem slabý tlukot jeho bojovného srdce. Ne, nedovolím, aby se ty nádherné oči barvy hluboké noci už nikdy víc na mne nepodívaly.
Vzal jsem ho do náruče a s obrovským úsilím ho přes bitevní pole dopravil až do ředitelny. Položil jsem ho na pohovku. Umyl jsem mu prokousnutou ránu léčivými slzami Fénixe a úzkostlivě čekal. Šťastně jsem sledoval, jak se rána pomalu zaceluje, až se úplně ztratila.
Pořád je v bezvědomí, ale vyrval jsem ho smrti ze spárů. Potřebuje klid a odpočinek.
Klečím u něj a v slzách hledím do milované tváře. Je klidná a vyrovnaná.
Hladím jeho havraní vlasy, slepené krví a tiše mu šeptám vyznání. „Miluji tě, Severusi… miluji… miluji…“
Miluji ho skoro celý svůj život, ale až teď, na prahu smrti, jsem pochopil, jak je moje láska silná.
Dal bych bez přemýšlení svůj život za jeho…
…..
Už je to tady. Hrad se otřásá v základech, všude křik a zmatek. Bitva začala. Musím jít.
Naposled hladím Severuse po tváři a dotýkám se ústy jeho opět teplých rtů. Poslední polibek na rozloučenou.
Po bitvě si pro tebe přijdu, Severusi. Přísahám.

*****

Z velké dálky slyším nádherný ptačí zpěv. Zní jako rajská hudba.
Vzdálené hřmění a burácení, řev a výkřiky jako v pekelném kotli.
Zmateně přemýšlím, kde to jsem. Peklo nebo ráj?
Ráj těžko. Svým způsobem života jsem odsouzen k věčnému zatracení v pekle.
Proč ale ten zpěv? Pomalu otevírám oči.
Ani nebe, ani peklo.
Začínám rozeznávat mlhavé obrysy důvěrně známých zákoutí mé pracovny. Nade mnou zpívá svou tesklivou píseň Fénix. Nejasně se snažím rozpomenout na poslední věc, kterou si v paměti vybavuji.
Sednu si a hlava mi praská úpornou bolestí. Bezděčně sáhnu na své hrdlo. Prsty mám celé od krve, po ráně ani památky.
Vedle mě leží kniha. Nahlédnu do ní a okamžitě ji s rozpaky zavírám. Lupinův deník!
Schovávám ho do hábitu a pospíchám najít Lupina.
Doléhá ke mně dunění bitevní vřavy, všude chaos a zoufalý nářek, chodby a schodiště jsou posety mrtvými těly.
Hladovím po krvi. Bez milosti beru životy každé postavě v kápi, která se mi postaví do cesty a nezajímá mě, kdo z mých bývalých přátel se pod maskou skrývá.
Vrážím přímo do epicentra nejkrvavější bitvy ve Společenském sále a můj zrak zoufale hledá Lupina.
Všude kolem mne zuří krvavý boj, sál je osvětlen tisíci různobarevných blesků, odlétající kletby se tříští o zdi, anebo pronikají hluboko do masa.
Všude čpí pach krve.
Najednou ho zahlédnu. Na druhém konci sálu statečně bojuje se Šedohřbetem.
Vrhám se do chumlu zápasících těl a razím si cestu. Nemilosrdně smetám k zemi Smrtijedy a odrážím kletby, mířené na mne z obou stran barikády.
Zastavuji se až u Šedohřbeta. Jsem nepříčetný touhou po jeho krvi. Válka ve mně probudila zvíře. Když jsem ho zabíjel a slyšel jeho smrtelné vlkodlačí zavytí, cítil jsem silné vzrušení a opojení.
„Severusi Snape!“ zaburácelo mé jméno sálem a jeho ozvěna se odráží od zdí do všech koutů.
Bitevní vřava náhle umlká.
Zdá se mi to, že všichni najednou jakoby strachy zkameněli?
Otáčím se za hlasem. Můj zrak spočine na vybělené lebce Voldemortově a jeho krvavé očí mě probodávají zlostí.
„Ty zrádče!“ zahřmí vzteky z plna hrdla a zvedá kostnatou ruku s hůlkou.
Můj pud sebezáchovy vystřelí bleskový impuls do mé ruky a z hůlky vylétá kletba Sectumsempra o zlomek vteřiny rychleji, než z Voldemortovy.
Pán zla s odpornou grimasou ve voskové tváři klesá na kolena, evidentně je oslaben a omráčen.
Kde se sakra fláká ten Potter?
Slyším kolem výkřiky zděšení, ale i uznání.
V těch stovkách párů očí rychle vyhledávám ty Lupinovy. Nedočkavě se davem prodírá ke mně. Na rtech mu září ten rozpustilý úsměv, kterým mě kdysi tak okouzlil a já… já mu úsměv oplácím. Vzdálenost mezi námi se rychle zkracuje. Zcela se utápím v jeho šťastných očích a netrápím se myšlenkou, jaká bude reakce okolí, až ho za pár vteřin pevně sevřu v náručí.
Na kratičkou chvíli povolím ve střehu.
Dělí mě od něj už jen pár kroků, když najednou vytřeští oči a jeho obličej protíná děs. Otáčím zrak tím směrem a hledám příčinu jeho vyděšení.
Poslední, co zahlédnu, je Lord Voldemort, klečící na kolenou a rychlostí myšlenky zvedající svou vychrtlou paži.
Avada Kedavra!
Oslepuje mě oslnivý zelený záblesk, odlétající z jeho hůlky a letící přímo na mé srdce. Moje ruka tentokrát není tak rychlá, jako střela, mířící do mého těla.
V uších mi zní vyděšený Remusův výkřik a proniká mi až do morku kosti.
Neee!
Na sítnici mi z té záře probleskne tmavý stín a zatmí se mi před očima.
Síla prudké rány do prsou mě odmršťuje dozadu a já se propadám do černoty…

*****

Tři dny po finální bitvě s Voldemortem – červen 1998 – pozdě v noci

Ztěžka zvedám hlavu a všimnu si, že zatím, co tady mlčenlivě klečím u jeho hrobu, tma zahalila do svého černého pláště celý hřbitov a pohltila okolní hroby.
Otevírám dlaň, rozervanou od trnů a pokládám uvadlou rudou růži na skromný hrob. Na drobném kvítku se třpytí jediná slza jako kapka rosy. Krůpěje krve mi z dlaně stékají po okvětí a vsakují se do hlíny. S bolestí, která mě zevnitř rozežírá jako jed, pokorně klečím u jeho nohou a do očí se mi derou slzy.
Krutý osud nám nedopřál prožít naše životy společně, promarnili jsme je věčným míjením se. Přitom stačilo pár slov. Celý život jsme nedokázali najít k sobě cestu a svěřit trápení svých srdcí jeden druhému.
Jestli mě slyšíš, dovol mi to aspoň teď.
Tvoje smrt byla zcela zbytečná. Zvrátil jsi předem určený osud, když jsi tak nezištně skočil do dráhy té smrtící kletby, jejímž cílem jsem měl být já a dobrovolně jsi obětoval svůj život, abys můj zachránil. Och, bože… Remusi… co tě to jen napadlo ochránit svým vlastním tělem to mé? Měl jsi mě nechat zemřít. Tvá oběť byla zbytečná, jsem to já, kdo si nezaslouží žít. To mé tělo tady mělo ležet místo tvého, tak to bylo předurčeno. Po třikrát jsi Smrti překazil její plán se mnou a rozhněval ji, počtvrté si už vzala tebe.
Svým neuváženým činem jsi mě potrestal na doživotí. Do konce svého mizerného života budu žít s pocitem viny. Bez tebe stejně nežiju, jen přežívám. A přežívat budu až do své smrti. Trest ale přijímám, plným právem si ho zasloužím.
Tvůj deník mi rozerval srdce na kusy, když jsem si uvědomil, že jsme úplně zbytečně zmařili svou šanci. Příliš pozdě jsem pochopil, že jsem v tobě ztratil to nejdražší, co mě na tomto zkurveném světě mohlo potkat. Moje bolest je nepředstavitelná.
Remusi... můj Remusi… šeptám ti slova, která jsem ti měl říct, ještě když jsi žil. Nikdy jsem ti nedokázal říct, jak mi na tobě záleží. Bál jsem se svých citů a zoufale je skrýval za svým arogantním chováním a falešně si namlouval, že tě nenávidím. Ubližoval jsem ti, přitom mé ztrápené srdce už dávno nepatřilo mně, ale jen tobě. Odpusť mi, prosím…
Už nikdy se nedozvíš, že jsem tě nosil v srdci celý svůj prokletý život. Lituji jedině toho, že jsem ti nikdy nedokázal říct Miluji tě, Remusi… Celým svým srdcem, celou svou duší.
Zvedá se mlha, Remusi, brzy budu muset jít, za chvíli svítá. Večer ale přijdu za tebou zas.
Zvedám obličej, zbrázděný vlhkými pramínky, vysoko k nebi. Třpytí se na něm miliony světel. Vzpomínáš na slova, která jsem ti tiše šeptal pod noční oblohou té poslední noci, kterou jsme spolu šťastni prožili, Remusi? Šeptám ti je zas.
Pozvedni oči a uvidíš hvězdy...

Epilog

Jeho pohled procházel hustou tmou a mířil stále výš, skrz šedou oblačnost někam do stratosférické výše a pak ještě dál, až ke hvězdám, zoufale hledající tu nedávno rozžehnutou. Jeho cíl byl ovšem stále mnohem vzdálenější. Byl dál, než kam dolehne zpěv ptáků za letního rána, dál než vylétnou nejlehčí smítka sazí, dál než kam jen může oko dohlédnout.
Duše totiž odcházejí nesmírně daleko.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský