Fantasmagorium

Autor: Amireen
Hlavní postavy: Lucius Malfoy, Harry Potter
Shrnutí: Moc OOC povídka na téma Harry nevyrůstá u Dursleyových
Poznámka: Říkám: ooc! Ne, že mi to v komentářích začnete předhazovat.
děj bez sexu, jen v jednom případě vzdáleně naznačeno, že bude :-)
betaread Georgia, kybic Mandragora

Prckové

„Ty nevděčnej spratku! Ty zrůdo!“ křičel strýc Vernon a jeho hlas místy přecházel v pisklavý falzet. „Staráme se o tebe, ty zmetku, od chvíle, kdy tě pohodili u našich dveří a ty se takhle odvděčuješ? Jen počkej, ukážu ti...“
Harry nečekal, co přesně mu strýc Vernon hodlal ukázat. Vzal do zaječích. Vchodové dveře zůstaly, na štěstí, odemknuty, když se Dudley vrátil od kamarádů. Harry prolétl dveřmi a utíkal směrem k silnici. Nadávky linoucí se za ním mu napověděly, že se dveře hodlaly zabouchnout a trefily strýce Vernona do nosu. Zastavil se, aby se ohlédl. Vyděsil se. Strýc Vernon totiž vyběhl za ním, v ruce držel hůl a hrůzostrašně jí mával nad hlavou. Běžel za Harrym. Znovu začal utíkat. Občas se bázlivě otočil, v marné naději, že se strýc Vernon uklidní a přestane ho pronásledovat.
Utíkal dál, přeběhl silnici, jeden z řidičů prudce zabrzdil, jak mu vběhl pod kola. Brzdy zaskřípěly a Harry se ještě víc vyděsil. Doběhl na chodník a, aniž by se zastavil, znovu otočil hlavu. Vzápětí byl sražen pevnou zdí, do které narazil.
Ležel na zemi a díval se nad sebe. Tou pevnou zdí bylo tělo dospělého muže, který teď na něj s nevolí shlížel.
„...ty hajzle!“ ozývalo se z druhé strany chodníku.
Harry se bázlivě podíval na muže, do kterého narazil. „Omlouvám se,“ řekl zkroušeně. Pokusil se zvednout na nohy. Muž mu podal ruku a pomohl mu.
„Kdo jsi?“ zeptal se chladně. Harrymu se to, paradoxně, zalíbilo. Takový rozdíl mezi tímto hlasem bez emocí a nanejvýš emotivním křikem strýce Vernona.
„Jsem Harry, pane. Omlouvám se, že jsem do vás narazil. Ale strýc Vernon...“
Jmenovaný právě přeběhl silnici. „Už tě mám,“ zahulákal, ale přijít blíž si netroufal.
Díval se na malého chlapce, sotva ve věku vlastního syna. Něco v těch obrovských zelených očích, které se na něj upíraly, si zrádně našlo cestu k srdci, o kterém byl přesvědčen, že nemá. Z náhlého popudu se sklonil a vzal chlapce do náruče. Zvedl ho a posadil si ho na předloktí, přitiskl jej k sobě.
A pak... Harry zavřel oči, když se k jeho hlavě přiblížila kovová hlavice vycházkové hole a jemně přejela po čele, aby odhrnula vlasy, které věčně neposlušně spadaly Harrymu až do očí. „Harry Potter,“ vydechl překvapeně.
„Dejte sem toho kluka,“ zahartusil strýc Vernon,
Harry upíral prosebný pohled na muže, jež ho držel v náručí. Proto viděl zblízka, jak se mužovy rty zachvěly v pohrdavém úšklebku. Harrymu se to líbilo. Ostýchavě položil ruce muži kolem krku, doufal, že ho před strýcem Vernonem ochrání. „Takhle si představuješ výchovu Harryho Pottera?“ zeptal se muž strýce Vernona. Ten, snad v jeho tónu zaslechl výhrůžku, o pár kroků ustoupil.
„Chtěl bys jít se mnou?“ zeptal se Harryho. „Mám stejně starého syna, budete si moci spolu hrát.“
Harry se k němu přitiskl. „Budu muset prát?“ zeptal se zajíkavě. „Uklízet? Vařit?“
Šedé oči se nebezpečně zúžily, když se zaměřily na strýce Vernona. „Tu máš, podrž mi hůl,“ vybídl chlapce. „Pevně drž.“ Harry uchopil hůl oběma rukama. Jeho ochránce volnou rukou uchopil hlavici hole a prudkým trhnutím vytáhl menší hůlku. Harry se usmál, tohle se mu líbilo.
„Ccc...“ vydechl Vernon, ustoupil až silnici. „Nechte si tu zrůdu! Nechci ho vidět. Nikoho z vás nechci vidět. Táhněte!“ Víc už říci nestačil. Z hůlky vyšlehl záblesk, zvedl strýce Vernona a odhodil ho přes silnici, přes chodník až na cestu k domu.
Nadhodil si chlapce, aby mu lépe seděl v náručí. Bylo to snadné. Byl malý, drobný, vyhublý. Když ho v duchu srovnával s vlastním synem, vypadal tak o rok mladší, možná o víc. „Kolik je ti vlastně let?“ zeptal se, zatímco kráčel do nedalekého parku.
„Pět let, pane,“ odpověděl Harry. Prohlížel si muže, který ho ochránil před strýcem Vernonem. V životě někoho takového neviděl. „Jak jste to udělal, pane? Jak strýc Vernon odletěl přes silnici...“
Usmál se. „Bylo to snadné. I ty to jednou dokážeš.“
„Opravdu?“ rozzářil se nadšeně.
„Slibuji. Teď tě vezmu domů.“

„Nemohl jsem tam chlapce nechat,“ řekl Lucius snad trochu příkře. Sám vlastně dost dobře nevěděl, co ho to popadlo. Původně mířil za jakousi Figgovou, doneslo se mu, že dostala od Brumbála nějaký zvláštní úkol. Hodlal zjistit, jaký. Kouzlo, které použil pro změnu podoby, bylo jedno z nejjednoduších. Pouze proti mudlům a motákům. Snadno se udržovalo a nerozptylovalo jeho pozornost. Když do něj ten malý klučina vrazil, hodlal mu od plic říci, co si o takových způsobech
myslí. Jenže zelené oči, které na něj chlapec upřel, jej naprosto odzbrojily. A když pak viděl tu věc, toho mudlu... prostě nemohl jen tak stát a dovolit, aby chlapce odvedl bůh ví kam, k práci domácího skřítka. Když potom zjistil, že se jedná o Harryho Pottera, děkoval Merlinovi a v duchu mu slíbil bohatou oběť. Ještě přesně nevěděl, co s ním udělá, ale když chlapec důvěřivě položil ruce kolem jeho krku, začal mít neodbytný pocit, že vůbec není důležité, co chce udělat on. Musel se usmát, když si vzpomněl, jak pevně chlapec držel jeho hůl, jak projevil zvědavost nad jeho kouzlením. „Ty bys ho tam nechala?“ zeptal se tedy, aby přehodil camrál na Narcissinu část hřiště.
Přistoupila k němu a měkce položila ruku na jeho paži. „Já ne, ale ty ano, Lucie. Proto jsem tak překvapená. Proto se pořád ptám, jestli víš, co děláš...“
Otočila se ke dveřím, za kterými pan Marat, rodinný léčitel, prohlížel chlapce. Nechtěla to přiznat, ale když ho Lucius přinesl domů, spícího na jeho rameni, a řekl, že je mu pět let, její mateřské srdce se sevřelo soucitem.
„Chci ho adoptovat,“ rozhodl se Lucius. „Možná se to jednou hodí,“ dodal, když viděl překvapení své ženy.
„A...“ zaváhala, „...co bude s Dracem?“
Nechápavě na ni pohlížel. „Co by s ním mělo být? Je to můj prvorozený syn, můj dědic. To ovšem neznamená, že nemohu mít ještě jednoho syna...“ vysvětloval a sám sebe překvapoval dalšími důvody, které uváděl na podporu svého rozhodnutí. „Chtěl bych, abys s tím souhlasila, je to malé dítě, bude tě potřebovat.“
Těžko mohla nesouhlasit. Lucius sice řekl, že by chtěl, aby souhlasila, nicméně to znamenalo, že musí souhlasit. Chlapce jí bylo líto, to ano, ale tohle se jí nelíbilo. Bylo to příliš rychlé a ona neměla ráda rychlá rozhodnutí. Jenže rozhodnutí svého manžela musela respektovat, jakkoli rychlá či unáhlená se jí mohla zdát. Proto jen pokorně sklonila hlavu.
„Zeptám se chlapce, co si o tom myslí, potom pověřím právníky vypracováním patřičných dokumentů...“
„Nezapomeň, Lucie, koho chceš adoptovat. Možná to nepůjde tak snadno, jak si představuješ...“ umlkla, když viděla výraz ve tváři svého manžela. Už se rozhodl a cokoli řekne, jej pouze rozhněvá.
Dveře se tiše otevřely. Léčitel zamířil k Luciovi. Ten pochopil, že bude lépe, když následujícímu rozhovoru nebude Narcissa přítomna. „Nechám připravit občerstvení v květinovém salonku,“ informovala je a důstojným krokem odešla, aby je nechala o samotě. Věděla, že to důležité se stejně dozví.
Lucius byl nepříjemně překvapen, když Marat uchopil sklenku whisky, kterou mu podal a obrátil ji do sebe na ex. To by ještě šlo, jenže jeho prázdný pohled obratem žadonil o další. „Je to tak zlé,“ zeptal se tedy, když do sebe léčitel obrátil druhého panáka.
„Ještě horší,“ zamumlal. „Tohle... tohle jsem v životě neviděl. Něco tak strašného udělat dítěti...“ Lucius si pomyslel, že to tedy neviděl, jak se k němu choval vlastní otec, ale nahlas to neřekl. Nechal léčitele, aby pokračoval, i když si nebyl jist, zda to vůbec chce slyšet. „Chlapec je hrozně podvyživený. Trpí všemi nedostatky z podvýživy plynoucími. Jeho organismus je naprosto vyčerpaný, nechápu, jak je možné, že ještě funguje. S něčím takovým jsem nepočítal, takže tu nemám potřebné lektvary. Zatím jsem ho odvšivil a dovolil jsem si ho umýt. Byl vyděšený, když jsem se o to snažil. Jeho tělo je poseto modřinami a podlitinami, vypadá, že byl dlouhodobě týrán. Nejhorší je, že má strach. Ze všeho a ze všech...“
Přikývl, že rozumí. Nechal léčitele oddechnout. „Přineste mi ty lektvary a udělejte všechno, co chlapec potřebuje, aby se dal dopořádku.“
Léčitel se zvedl. Lucius jej doprovodil ke krbu v hale. „Vraťte se co nejdřív, ať není Narcissa smutná, že občerstvení připravovala zbytečně.“
„Budu tu za chvíli,“ sliboval léčitel.
Lucius sledoval, jak léčitel vstupuje do krbu. „Než odejdete, řekněte mi, mohu dát chlapci najíst?“
Přikývl. „Jen malé porce. Lehčí jídlo, nic těžkého.“

Lucius vstoupil do malého pokojíku, který určil Harrymu za ložnici. První pohled věnoval posteli...ve které nikdo neležel. Zamračil se. Snad kluk neutekl? Proč by to dělal? „Harry?“ zeptal se do prostoru. Nic se neozvalo, jen si všiml, že těžký závěs u okna, hned vedle skříně, se trochu zachvěl. Přišel blíž k závěsu, který se chvěl čím dál víc. „Pojď sem, Harry,“ řekl a použil k tomu
tón, jakým mluvil se svým oblíbeným hřebcem. Všichni se mu smáli, že s ním mluví jako s dítětem, tak teď to hodlal vyzkoušet. Závěs se přestal třást. Přistoupil až k němu a opatrně jej odtáhl. Chlapec se choulil na podlaze, ruce překřížené nad hlavou, jako by očekával úder. Lucius si k němu klekl. „Nechci ti ublížit. Jen si myslím, že v posteli ti bude lépe. Tohle je teď tvůj pokoj, nemusíš se krčit tady.“
„Můj pokoj?“ ozval se váhavě dětský hlásek. Pořád tak nedůvěřivý.
Rozhodně přikývl. „Přišel jsem se podívat, jak ti je. Dokonce jsem klepal, ale asi jsi mě neslyšel.“ Viděl, že mu kluk nerozumí. Možná ani nevěří, ale tomu by se nedivil. „Pojď si lehnout.“
Harry pochopil, že mu nic jiného nezbývá. Nechal se vzít do náruče, kde se cítil tak bezpečně a uložit zpět do postele. „Budu muset jít zpátky ke strýci Vernonovi?“ zeptal se, když byl pečlivě přikryt.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se. Skutečně byl zvědavý, netušil, jak mohlo chlapce něco takového napadnout.
Popotáhl. Lucius mu automaticky podal kapesník. Když mu došlo, že kluk neví, co s ním, utřel mu nos. „Ten doktor, co tu byl, ten je asi drahej. Říkal, že jsem nemocnej, to taky něco stojí. Nemůžu pracovat, tak...“
Teprve, když se Harry znovu vyděšeně přikrčil, došlo Luciovi, že se asi pořádně zamračil. „Nikam nepůjdeš. Jsem bohatý, jestli chceš, můžeš být také. Nepracuji a ani ty nemusíš. To záleží jen na tobě.“
„Na mně?“ zase ta bolavá nedůvěra.
„Ano. Jestli chceš, můžeš tu se mnou zůstat. Jako můj syn...“ netušil, jak malému dítěti vysvětlit adopci.
„Moji rodiče zemřeli při autonehodě,“ mračil se Harry. „Jak mohu mít nové?“
Nevěděl, na co dřív reagovat. Možná bude jednodušší vysvětlovat věci postupně, jak se budou objevovat. „Je to snadné. Chtěl bych, abys byl mým synem. Už jednoho mám, ale chtěl bych ještě druhého. Má žena si to přeje také. Takže záleží na tobě, jestli bys to také chtěl.“ Viděl, jak se kluk snaží rychle pochopit, co mu vysvětluje, ale moc mu to nejde. „Nemusíš mi odpovídat hned. Nejdřív sněz tady trochu polévky, pak se vyspíš a pak o tom začneš přemýšlet, ano?“ Lucius nechtěl sledovat, jak do sebe kluk láduje polévku, nechtěl to ani poslouchat. Vlastně ho nikdy moc nezajímaly vyloženě malé děti, které potřebovaly péči. Jenže tak nějak tušil, že zavolat skřítka by věc moc nezjednodušilo. Tak zkrátka vytáhl hůlku a prostým čistícím kouzlem vyčistil pobryndanou peřinu, pyžamo a Harryho části obličeje. I jedno ucho.
„Jak jste to udělal?“ zeptal se Harry, přestože se mu oči únavou zavíraly.
Usmál se. „To je kouzlo, Harry...“ chtěl pokračovat dál, ale kluk ho rázně přerušil.
„Žádná kouzla neexistují,“ řekl naprosto přesvědčeně.
Zíral na kluka a začal přemýšlet, kterou zakázanou kletbu na toho proklatého mudlu použije jako první. „A jak bys to nazval?“ zeptal se, když ovládl zuřivý vztek, který se ho zmocňoval. Protože se pomalu stmívalo, kouzlem zatáhl závěsy a ve tmě vykouzlil na stropě hromadu hvězdiček. Kluk vyjekl, ale nadšením. Sledoval hvězdičky, které se pomalu pohybovaly a uspávaly ho tak lépe, než cokoli jiného. „Dobrou noc, Harry,“ zaslechl ještě v polospánku. Už nedokázal odpovědět, brzy usnul.

Když se dostal do květinového salonku, léčitel už byl pryč. Našel tam jen Narcissu s malým Dracem. „Jak mu je?“ zeptala se Narcissa, když viděla jeho tvář.
Jen zavrtěl hlavou. „Poslyš, Draco,“ řekl, když se na něj jeho syn vážně podíval. „V tom malém pokojíku v prvním patře teď spí malý chlapec asi ve tvém věku. Je nemocný, ale až se uzdraví, byl bych rád, kdyby sis s ním hrál.“
„Jak si přeješ, otče,“ odpověděl jediným možným způsobem.
„Nemusíš se obávat o své hračky,“ uklidňoval ho Lucius, který dobře věděl, co se chlapci honí hlavou. „Bude mít vlastní, jestli nechceš, nemusíš mu je půjčovat.“
„Jsou to jen věci,“ odpověděl jako pravý Malfoy. Ale nedokázal skrýt potěšení, jež mu otcova chápavá slova způsobila. Na to byl ještě příliš malý.

*****

Strýc Vernon seděl u televize a sledoval casting do nové reality show. Petúnie si brzy přisedla a sáhla do misky s brambůrky. Dnešní den byl náročný, ten kluk prostě utekl. Netušila, jak se mu to podařilo, ale nehodlala to zjišťovat. Už tak s ním byly samé potíže, nehodlala si kazit dnešní večer. Usadila se do křesla. Bohužel, za několik minut byl její zasloužený odpočinek přerušen netrpělivým zvoněním u dveří. Vernon vůbec nereagoval, zvedla se a šla otevřít.
„Vernone,“ řekla, když se vrátila do obýváku, „Vernone, pojď sem, je tu policie...“
Strýc Vernon vyskočil z pohovky tak rychle, až se zakymácel a jeden z policistů jej bezděčně zachytil. „Co... co pro vás mohu udělat?“ zeptal se pak poníženě.
„Omlouvám se, že vás rušíme tak pozdě večer, ale musíme prošetřit jednu informaci. Prý tu u vás bydlí malý chlapec, nějaký...“ podíval se do zápisníku, „...nějaký Harry Potter. Mohl bych s ním mluvit?“
„Eee...“ Vernon zrudl a začal se potit...
„Totiž...“ přidala se Petúnie...
„Rozumějte,“ vysvětloval policista, „dozvěděli jsme se, že tu snad mělo docházet k nějakému týrání, či co. Takže si s ním promluvíme, nebo se na něj alespoň podíváme a zase půjdeme.“
Vernon vybízivě kýval na Petúnii. Ta pochopila. Nebo si to alespoň myslela. „Tak... tak se pojďte podívat...“ ukázala směrem ke schodišti vedoucí do patra. Před dětským pokojem zaváhala, pak ale otevřela dveře. Velmi tiše.
Policisté nahlédli dovnitř... „Ale... pokud se nemýlím, toto není Harry Potter. Měl to být podvýživený černovlasý chlapec. Toto bude podle všeho váš syn...“ Najednou byl strohost sama. „Ukažte mi Harryho Pottera!“

Paní Figgová se vyklonila z okna a tvářila se, že ji zajímá ubrus, který nutně potřebovala vyklepat. Mnohem víc ji však zaujalo dění u Dursleyů. K jednomu policejnímu autu přijelo druhé, pak ještě třetí. Dobře viděla, jak se k uniformovaným policistům připojil jeden v civilu, ten potom přikázal usadit Dursleyovi do aut a odvézt. Žena v civilu pak z domu odvedla Dudleyho. Paní Figgová pořád čekala, až se objeví Harry. Dělala si o něj trochu starost, slyšela v poledne, jak na něj Vernon huláká přes celou ulici. Avšak Harry nikde nebyl. Nedalo jí to a za chvíli už byla na ulici. Dlužno podotknout, že nebyla sama. Všichni sousedé ze Zobí ulice tu byli, v pyžamech, v županech jen tak přes sebe přehozených... Brzy se přesvědčila, že tu Harry není. Obrátila se a téměř utíkala domů. Jak byla, zabalená do plédu, sedla ke stolu a začala psát dopis.

*****

Lucius Malfoy seděl v čele velkého jídelního stolu. Do místnosti právě skřítek - chůva přivedla Draca, oblečeného do čistého oděvu vhodného pro rodinný oběd. Vypadal jako andílek. Dva skřítci stáli nedaleko pána domu a čekali na sebemenší náznak nějakého přání. Bylo lepší se naučit odezírat z pohybů a držení těla, než pak držet nějakou tu ránu, pro kterou pán domu nikdy nešel příliš daleko. Všichni už seděli, přesto ještě nedal pokyn k začátku oběda.
„Kde je Harry?“ zeptal se nakonec.
To byl věčný problém. Už to bylo pár dnů od chvíle, kdy sem Harryho přinesl. Pomalu se zotavoval, ale pořád měl strach, že ho vrátí mezi ty strašlivé mudly. Lucius si už několikrát pohrával s myšlenkou povyprávět mu, co přesně se s jeho drahocennými příbuznými stalo. Možná by ho to uklidnilo. I když, u chlapce jeden nikdy neví. Byl vděčný za to, že jej vzal sem a choval se jako malé štěně. Chvílemi to až Lucia obtěžovalo, nevěděl, jak se k dítěti chovat, na druhou stranu ale neměl to srdce chlapce odbýt a odstrčit. Vysmíval se sám sobě, že se z něj stal takový slaboch, ale nedokázal si poručit.
„Draco, neviděl jsi ho?“ zeptal se, když viděl zarputilý výraz ve tváři svého syna.
Draco se zamračil. „Vzal mi hračku. Nechtěl jsem mu ji dát, říkal jsi, že nemusím,“ hájil se.
Lucius přikývl. „To jsem říkal. Co se stalo potom?“
„Řekl jsem mu, že jsi říkal, že mu nic nemusím půjčovat. Utekl...“
Lucius potlačil povzdech. Tohle není přesně to, co si pro Harryho představoval. „Dobby!“ zavolal.
Třetí skřítek se okamžitě objevil. „Co si pán bude přát?“ zeptal se poníženě.
„Najdi pana Harryho,“ přikázal úsečně.
Dobby se nezdržoval, aby snad jednu nechytil. Dnes zněl pán hodně nenaloženě. „Dobby najde pana Harryho,“ potvrdil pochopení příkazu a zmizel.

Draco nervózně poposedával na vysoké židli. Nohy ho bolely, jak jimi nedosáhl na podlahu. Měl hlad. Nechtěl čekat, až se objeví ten malý vetřelec, co mu sebral autíčko. Přitom ovšem obdivoval svého otce. Seděl na svém místě, nehýbal se, pouze přemýšlel nad něčím, čemu Draco nerozuměl. Jednu ruku měl položenou na stole, ležela bez sebemenšího zachvění, druhou měl opřenu o vysoké opěradlo židle. Nohu přehozenou přes nohu, mírně diagonálně, aby mu nepřekážel stůl, oči upřené do plamenů v krbu. Ztělesnění klidu a pohody. Draco se ho snažil napodobit.
Prásknutí typické pro příchod skřítků narušilo ticho, které se v jídelně rozhostilo. Dobby se plazivě přiblížil k Luciovi.
„Kde je Harry?“ zeptal se Lucius.
Dobby se přikrčil. „Dobby našel pana Harryho, ale...“ zaváhal, ale, poslušen příkazu a hrozby v Luciových očích pokračoval... „pan Lucius Malfoy by měl jít s Dobbym...“
„Něco se děje?“ cítila Narcissa potřebu vložit se do hovoru.
„Dobby myslí, že by měl pan Lucius Malfoy jít s ním,“ zopakoval skřítek poníženě.
„Budiž,“ souhlasil Lucius. Draco jen zíral, jak elegantně se jeho otec zvedl ze židle. Stiskl pevně rty. Přísahal si, že se také naučí tak ladně se pohybovat. Už aby vyrostl. Však on všem ukáže, že je také Malfoy.
Dobby šel šmajdavě první a ukazoval směr. Prošli trofejní chodbou, minuli pracovnu, knihovnu, pokoje pro hosty. Nakonec se dostali ke schodišti vedoucí k zimní zahradě. Sešli po nich do přízemí. Pod schodišti byla pohovka, stolek a křeslo, ovšem zde se málokdy odpočívalo. Spíš sloužilo k pobavení účastníků častých večírků k zábavě intimnějšího charakteru. Zastavil se a ukázal do míst, kde se bok pohovky téměř dotýkal zdi. Mezi pohovkou a zdí mohlo být necelého půl metru.
Lucius přikývl a zamířil tím směrem. „Harry...“ oslovil chlapce, který se tam ukrýval.
„Nic jsem neudělal,“ reagoval Harry v sebeobraně.
„Já vím, že ne. Ale proč sedíš tady?“ snažil se přivést chlapcovu mysl k logickým úvahám. Ticho. „Schováváš se tu?“ navrhl možné řešení. Ozvalo se něco, co mohl být dost dobře souhlas. „Proč se tu schováváš?“ chtěl vědět Lucius. Přišel až k chlapci a klekl si k němu. Pomyslel si, že než chlapec dospěje, bude mít kolena dočista ošoupaná.
„Ten kluk,“ Harry zaváhal, „ten Draco, on říkal, že se budete zlobit... že... že se budete vztekat a dostanu výprask...“
Lucia napadlo, že se Harry snaží mluvit spisovně, byť mu to občas trochu drhne. To tedy znamená, že dělá jisté pokroky. Nicméně obsah sděleného se mu vůbec nelíbil. „Nezlobím se. A pojď už ven, tahle poloha není důstojná nás obou. Jsem Malfoy, nemohu lézt po zemi,“ zamračil se na Harryho. Ten poslechl, hlavu skloněnou, rozpačitě si prohlížel špičky bot. Lucius si povzdechl, posadil se na pohovku. Harry se přišoural k němu, domácí skřítek se pohybuje rychleji, než on. Stál u Luciových nohou, ostýchavě položil ruku na koleno oblečené do kalhot z tmavě zeleného tvídu z manufaktur v Donegalu „Draco si nikdy nehrál s jiným chlapcem svého věku. Neumí to. Musíte si oba na sebe pomalu zvyknout.“
Harry ho napjatě poslouchal. Do duše se mu vkrádala trocha naděje. Možná to není tak zlé, možná se Dracův otec nezlobí. Zvedl hlavu a upřel na něj pohled. „Měl jsem strach, že mě pošlete zpátky ke strýci Ver...“
„To už nikdy neříkej!“ přerušil ho prudce Lucius. „Nechci, abys na ty lidi vzpomínal. Jsou pryč, už nikdy je neuvidíš, už nikdy na tebe nebudou křičet. Teď jsi tady a já tě nikdy nevyhodím.“
Harryho tvář prozářil úsměv. Lucius to nevydržel a trochu chlapci pocuchal vlasy. Ne, že by to bylo na nich poznat, byly rozcuchané, ať s nimi skřítkové ráno udělali cokoli. Úsměv na Harryho tváři se prohloubil a než se Lucius vzpamatoval, vydrápal se mu Harry na klín. Lucius byl v rozpacích. Tohle nikdy nezažil, Draco si takovou blízkost nikdy nedovolil, nikdy se ho nedotýkal, natož aby mu vylezl na klín a přitiskl se k němu. No a pochopitelně Lucius jej nikdy neobjal.
Chvíli si užívali blízkosti toho druhého. Harry byl v sedmém nebi. Nepamatoval si, že by jej někdy někdo objímal. Teď měl pocit, že mu už nikdy nikdo neublíží. Nemůže, když ho objímá Dracův otec. „Chci tu zůstat,“ řekl nakonec. „Víte, jak jste říkal, že byste chtěl, abych byl váš syn...“ zvedl hlavu a díval se, co na to muž řekne. Bál se, jestli třeba na to nezapomněl.
„Tak? Už jsi o tom přemýšlel?“ zeptal se Lucius vážně.
Harry přikývl několikrát hlavou. „Nikoho nemám. Nechci zůstat sám. Nebudu zlobit, uvidíte. Naučím se hrát si s Dracem a...“
„Vím, že naučíš... Dobře. Tady Dobby,“ skřítek připajdal blíž, „se o tebe bude ode dneška starat. Je to tvůj vlastní skřítek.“
Harry se usmál. „Ahoj Dobby.“
Lucius si povzdechl. Tohle bude na dlouho. „Teď jdi s Dobbym, připrav se na oběd a přijď do jídelny, ano?“
Harry seskočil na zem. „Ano,“ souhlasil způsobně.
„A už žádné schovávání,“ napomenul ho ještě Lucius a zamířil zpět do jídelny.

*****

Uplynul měsíc. Harry se učil. Jako první se naučil, že s Dracem prostě není možné si hrát. Nejenže mu nepůjčil žádnou hračku, ale kdykoli Harry dostal nějakou vlastní, chtěl mu ji sebrat. Jako druhé se naučil, že nic z jejich rozmíšek se nesmí dozvědět Lucius. To nebyl problém. Jakkoli ho Harry zbožňoval, věřil Dracovi, že by mohlo být zle. Brzy pochopil, že má Draco ze svého otce tak trochu strach. Harry to neřešil. Sám za svůj život zažil tolik strachu, že se mu chtěl za každou cenu vyhnout. A pak, nechtěl, aby člověk, který se ho zastal a chtěl ho vzít do své rodiny, byl zklamaný z toho, jak se Harry chová. Proto se snažil. Další věcí, kterou se měl teoreticky naučit, bylo, že není možné skřítka zdravit slovy ´ahoj Dobby´. Nebo alespoň ne na veřejnosti. Nelíbilo se mu, jak se ostatní chovají ke skřítkům. Draco jim občas ubližoval a nutil je, aby se trestali. Dracův otec se choval, jako by neexistovali. Pak se také naučil, že Dracova matka asi není příliš šťastná, že ho tu má. Tedy, nebylo to nic, co by udělala nebo řekla. Chovala se k němu stejně, jako k Dracovi, alespoň co mohl soudit. Každý večer, když už ležel, mu přišla popřát dobrou noc, urovnala přikrývku kolem jeho tváře, zhasla svíčky a při odchodu za sebou tiše zavřela. Za svůj krátký život se Harry nenaučil moc věcí, ale s určitostí rozpoznal, když někomu nesedí. Snažil se zavděčit i této ženě, nechtěl, aby ho neměla ráda. Pomáhal jí v zimní zahradě.
Nejkrásnější okamžiky však prožíval v blízkosti Dracova otce. Čekával na něj na schodech vedoucích ze vstupní haly, mnohdy se proplížil ze svého pokoje, když už jej uložili spát, aby tam mohl čekat na Luciův pozdní příchod. Aby mu alespoň mohl popřát dobrou noc. Záleželo pak na Luciově náladě, jestli mu jen přikývl na pozdrav a poslal jej spát, nebo zda jej spiklenecky vzal do pracovny či knihovny. Nejraději s ním chodil do knihovny. To pak se Harry usadil Luciovi na klín, z jedné strany jej hřál oheň v krbu, z druhé strany Lucius a s hlavou položenou na Luciově rameni poslouchal jeho hlas, když předčítal nahlas z těch velkých knih v horních poličkách knihovny. Nerozuměl tomu, co čte, avšak ten hlas jej ukolébával k spánku. Ráno si pak nemohl vzpomenout, jak se dostal do své postele.
Ten den začal úplně jinak, než všechny ostatní. Místo Dobbyho jej ráno vzbudila Narcissa. Dohlédla, aby se umyl obzvlášť pečlivě a vybrala mu opravdu krásné oblečení. Harry se v něm pořád necítil, raději by běhal v triku a džínách, ale když se pak viděl v zrcadle, musel připustit, že mu sluší. Jen litoval, že v něm nedokáže působit tak dobře, jako Dracův otec. Pořád mu někde padala ruka nebo noha, občas dokonce zakopnul, jak se usilovně snažil nic nepokazit. Byla ještě tma, když jej Narcissa vzbudila. Držela ho za ruku, ve druhé ruce nesla svíčku, když společně kráčeli domem. Harry přemýšlel, kam asi jdou.
Nešli daleko, jen do toho velkého sálu nad vstupní halou. Tu Harry miloval, hned vedle knihovny, nejvíc ze všech místností na Malfoy manor. Byla prázdná, s výjimkou různé výzdoby po zdech a na krbu. Byla tu tak vyleštěná podlaha, že se tu mohl Harry dobře klouzat. Stačilo zout si boty a v ponožkách to tu rozpálit... Pravda, tohle dělal jen v době, kdy Lucius nebyl doma. Ještě teď si pamatoval palčivý pohled, kterým si ho změřil, když jej tu jednou přistihl. A na přednášku o tom, jak je takové jednání nedůstojné. Dnes byl však sál zaplněn. Uprostřed byl silný koberec ve tvaru kruhu, na něm, ve stejném tvaru, stálo několik lidí. Lucius stál uprostřed toho kruhu, vyhlížel Harryho. Ten jen polkl a když Narcissa pustila jeho ruku a trochu jej postrčila směrem k Luciovi, zamířil za ním. Snažil se vybavit si všechno o tom, jak Malfoyové chodí, jak se hýbají, jak se tváří. Když mezi přítomnými poznal léčitele Marata, odměřeně mu přikývl na pozdrav, místo toho, aby se mu rozeběhl vstříc a nadšeně se s ním přivítal. Trochu ho zarazilo, když jej jeden z přítomných mužů zastavil a svlékl z něj košili a vázanku, boty i ponožky. Ale všiml si, že i Lucius je jen v kalhotech, tak to neřešil. Kruh se rozestoupil, aby vpustil chlapce do svého středu. Bosky jimi prošel až tam, kde jej Lucius očekával. Harry se nebál. Věděl, že když je tu Lucius, je v bezpečí. Ti lidé kolem jej znervózňovali, ale snažil se tvářit, že neexistují. Upřel na Lucia tázavý pohled. Luciova tvář byla nehybná, ale v jeho očích zahlédl Harry uklidňující úsměv a ještě něco, co nedokázal pojmenovat. Ale nebylo to zlé.
Lucius chytil chlapce a přitáhl ho k sobě tak, aby se Harry zády o něj opíral. Přitom uchopil jeho paže do svých. V čele kruhu kolem nich stál muž, starý, jako lidstvo samo. Harry jej neznal, ale připomínal mu starého kouzelníka z jedné pohádkové knížky, kterou kdysi viděl v pokoji u Dudleyho. „Draíochta flowed leis na hartairí fola,“ spustil podivným jazykem, kterému Harry nerozuměl. Bylo zvláštní dotýkat se Luciova těla, svými lopatkami cítil Harry teplo, které z Lucia vycházelo. Stejně tak v místech, kde ho Lucius držel za ruce. Měl zvláštní pocit, že to teplo je s pokračujícím zaříkáváním stále intenzivnější. Brzy si uvědomil, že to není jen pocit, že se to skutečně děje. Místa, kde jej Lucius držel, bolestivě pálila, ale Harry neucukl. Jen zaťal zuby, aby neprojevil bolest. Když už to nemohl vydržet, zaříkávání skončilo. Starý muž vstoupil do kruhu až k nim, Harry před ním nepatrně ustoupil, když si všiml, že v ruce drží nůž. Ovšem protože Lucius neustoupil, Harry se akorát o něj víc opřel. „Magie žije v krvi, krev žije v těle, tělo žije krví a magií,“ přešel starý muž k normální řeči. „Teď spojím vaši krev,“ vysvětloval a díval se přitom Harrymu přímo do očí, snad aby se přesvědčil, že kluk chápe, co se děje. „Luciova krev bude tvou krví, jeho magie bude tvou magií, jeho jméno bude tvým jménem. Od teď až na věky. Staneš se Luciovým synem svou volbou, zpečetíš to svou krví. Bude tvým otcem, ty budeš jeho synem. Staniž se.“ Poslední slova po něm všichni přítomní zopakovali. Lucius pustil Harryho paže. Harry pak už jen sledoval, jak se zvláštní nůž zařízl do Luciových dlaní a z nich vytekla krev. Snažil se Lucia napodobit v sebeovládání, nicméně když starý muž nožem přejel po jeho pažích, nedokázal se ovládnout a trochu sebou cuknul. V mžiku pak Lucius přiložil své krvácející dlaně na drobné ranky na Harryho pažích. Znovu jej pevně objal.
To, co následovalo, Harry nikdy v životě nezažil. Měl pocit, jako by se jeho krev změnila v rozžhavené železo. Žár protékal jeho tělem a zbavoval jej schopnosti přemýšlet. Hlavně nekřičet... opakoval si donekonečna. Nechtěl Luciovi udělat ostudu. Nevnímal pot, který zaléval jeho tělo, krev, která mu stékala po bradě, jak mezi zuby stiskl i rty. Vzdáleně vnímal, že to, co se děje s jeho tělem, děje se i s domem, ve kterém se nacházeli. Cítil pevné Luciovy paže, které ho svíraly jako ve svěráku, aby se v křečích nevyrval z jeho objetí. V místnosti se zvedl prudký vítr, okenní tabulky popraskaly, střepy dolétly až ke kruhu přítomných, někteří z nich byli zraněni. Těžké okenní závěsy vlály v poryvech větru, jako by byly z nejlehčí krajky. Ozdoby sálu padaly ze stěn, ozývaly se mohutné výbuchy, jak se kouzelné sochy urvaly ze zdí a s třeskem dopadaly na podlahu. Teprve když byl Harry sražen na zem a zcela přikryt Luciovým tělem, došlo mu, že se v přední části sálu zřítil mohutný křišťálový lustr a roztříštil se na miliony drobných střípků. Ty se pak změnily v bolestivou munici ve zbrani vybuchující magie a zarývaly se do těl v okolí, jako žhavé nože do rozteklého másla. Lucius jej zřejmě zahlédl padat, tak chlapce srazil k zemi a omotal ho vlastním tělem.
Trvalo to k nepřečkání dlouho. Harry měl pocit, že umře. Už neměl sílu ani křičet, což bylo skvělé, protože už dávno nedokázal držet zuby stisknuté. Cítil, jak ho síly opouští a nakonec, v tom obrovském zmatku, sevřen v pevném objetí, omdlel.

Harry se probudil a zmateně se rozhlížel. Po chvíli si uvědomil, že je ve svém pokoji. Závěsy byly zatažené, ale nezakrytým koutkem se do místnosti draly sluneční paprsky. „Dobby,“ zavolal Harry polohlasně.
Skřítek byl v mžiku tady. „Bude si pan Harry přát?“ zeptal se.
„Co... co se mi stalo?“ zeptal se a ukázal Dobbymu ovázané paže. Zaúpěl, když se pokusil zvednout a ozvalo se celé jeho tělo.
Dobby přispěchal a nacpal Harrymu pod záda polštář, aby se mu sedělo pohodlněji. „Pan Harry byl přijat do rodiny Malfoyů. Rituál přijetí jej vyčerpal. Měl by odpočívat,“ radil Dobby a vnucoval mu nějaký lektvar. Harrymu se zhoupl žaludek.
„Ten rituál...“ vzpomněl si... „Co je s...“ zaváhal, pak se trochu usmál „...s mým tátou?“ zeptal se a vychutnával si zvuk toho slova.
„Pan Lucius Malfoy byl hodně zraněn. Stál v cestě křišťálovým střepům, když se lustr rozbil. Léčitelé vytahali z jeho těla střepy, ale je moc vyčerpán.“
„Chci ho vidět!“ vyhrkl Harry zděšeně a snažil se vylézt z postele.
„Pan Harry by neměl vstávat,“ snažil se mu v tom Dobby všemožně zabránit. „Měl by...“
„Chci.Ho.Vidět!“ zavrčel Harry. Nechtěl být hrubý, ale měl o tátu strach. Teď, když konečně nějakého měl...
„Pan Harry by si měl alespoň obléknout župan,“ navrhl Dobby. Skryl povzdech. Pan Harry je možná malé dítě, ale hlavu má pořádně tvrdou.

Možná neměl tolik trvat na tom, aby ho Dobby dostal do Luciovy ložnice. Možná měl počkat, až se Lucius sám zvedne a sejde k rodině. Alespoň by neviděl jeho záda. „Dostal lektvar, kterým ho Tina pravidelně maže,“ vysvětloval tiše Dobby. Na Harryho pokyn tiše odešel.
Harry přistoupil k posteli, na které ležel Lucius. Ležel na břiše, byl zřejmě nahý, pouze přes zadek měl přehozené prostěradlo. Ale i na tom prostěradle byly vidět zaschlé kapky krve. Záda byla poseta drobnými rankami v nejrůznějším stádiu hojení. Jemně se konečky prstů dotkl jeho zad v místech, kde nebylo žádné poranění.
„Harry,“ ozval se Lucius. Neptal se, konstatoval.
Harry ucukl, už se ho nedotýkal. „Jak víte, že jsem to já?“ zeptal se zajíkavě.
Lucius se nadzvedl na předloktí, otočil hlavu směrem k Harrymu. „Protože jsi jediný v tomto domě, kdo se odváží ignorovat mé přání být osamotě...“ odmlčel se, jak zvládal nával bolesti. Nechtěl, aby to Harry poznal. „Jak se cítíš?“ zeptal se potom.
Harry sklonil hlavu. „Asi jsem něco zvoral,“ odtušil.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se podrážděně Lucius. Bolelo ho celé tělo, nějak neměl potřebu něco někomu vysvětlovat. Chtěl spát. Znovu si lehnul, doufal, že to Harrymu dojde. Nicméně tak nějak tušil, že nedojde. „Během rituálu přijetí jde o to, že se magie adoptovaného podřídí magii adoptujícího. Tak, jak to funguje mezi otcem a jeho vlastním synem. Proto se adoptuje zpravidla malé dítě, protože se nepředpokládá, že by jeho magie byla schopna nějakých zvláštních námitek. Z tebe bude jednou mocný kouzelník, nedostatečně jsme prozkoumali tvou magii. Proto byl průběh rituálu tak dramatický. Nebylo nic, co bys mohl udělat jinak. Ve skutečnosti jsem na tebe hrdý synu.“ Chvíli doufal, že chlapec odejde, ale už se odnaučil doufat. Ani tentokrát se nezmýlil. Harry vylezl na postel vedle něj a schoulil se tak, aby se sice Lucia nedotýkal, ale byl velmi blízko. Lucius využil toho, že mu chlapec nemohl vidět do tváře a spokojeně se usmál.

*****

Harry nemohl usnout. Kdykoli zavřel oči, zdálo se mu, že vidí strýce Vernona, jak se za ním žene s holí. Nakonec to tedy vzdal. Vyplížil se z pokoje a zamířil do knihovny. Doufal, že tam najde tátu, a že bude mít na něj čas. Podařilo se. Lucius skutečně seděl v knihovně, ale místo knihy četl v novinách. Harry přišel tiše až k němu, protože ho nevnímal, jemně se ho dotkl.
„Kdopak nám tady slídí?“ zeptal se Lucius s úsměvem, odložil noviny stranou a Harryho si posadil na klín. Ale Harry se k němu nepřitulil. Jeho oči totiž sklouzly na odložené noviny.
„To... to jsem já...“ vydechl překvapeně a ukázal na fotku v novinách. Cítil, jak se Lucius napjal.
„Ano,“ odtušil.
„Co píší?“ chtěl vědět, i když tušil, že Lucius mu to nebude chtít říci.
Ne, nechtěl. Ale když se na něj upřel zelený, teď, bez brýlí poněkud rozostřený, pohled, najednou si nedokázal nic vymyslet. „Hledají tě. Nabízí odměnu každému, kdo by jim v tom mohl pomoci.“
Harry přemýšlel tak usilovně, až se směšně mračil. „Proč mě hledají?“
„Chtějí tě vrátit ke strýci a tetě.“
Přitiskl se k Luciovi a úlevou vydechl, když ten ho pevně objal. „Proč?“ zeptal se s obavami.
Lucius si povzdechl. „Víš, kdysi tu byl jeden zlý čaroděj. Objevila se věštba, že ty ho dokážeš zničit. Chtěl tě zabít, ale dokázal zabít jen tvé rodiče...“
„Nezemřeli při autonehodě?“ zeptal se překvapeně Harry.
Zavrtěl hlavou. „Zabil tedy tvé rodiče, ale když chtěl zabít tebe, něco se stalo a nepodařilo se mu to. Ty jsi přežil a on zmizel. Mají strach, že se vrátí a tak chtějí tebe, abys jim proti němu pomohl.“
Harry usilovně přemýšlel. Díval se do plamenů a když ho napadlo, co by to všechno mohlo znamenat, zabolelo ho u srdce. „Vy...“ zaváhal... „také chcete, abych vám pomohl?“ Zvedl k Luciovi pohled, oči se začaly zaplavovat slzami zklamání.
Rozhodně zavrtěl hlavou. „Rozhodl jsem se chránit tě před tvým strýcem dřív, než jsem zjistil, kdo jsi. Jistě, napadlo mě, že by bylo výhodné mít tě u sebe, lhal bych, kdybych to popíral. Ale...“ zaváhal, nerad se k něčemu takovému přiznával... Jenže když viděl ten zoufalý pohled, který tak prosil o ukonejšení, nemohl jinak. „Je úplně jedno, kdo jsi byl předtím. Důležité je, že teď jsi Malfoy, můj syn, na kterého jsem pyšný. K čertu s nějakou věštbou...“
Rád něco takového slyšel. Opravdu moc. Zvlášť, když to vypadalo, že to Lucius myslí vážně. A jeho objetí tolik uklidňovalo... „Myslíte, že se vrátí?“ Překvapilo ho, když v Luciových očích zahlédl něco, co příliš připomínalo strach.

*****

Harry ten stůl miloval. Vlastně ani ne tak stůl, jako spíš místo pod ním. Rád tu sedával, s knížkami, které dostával. Sice ještě neuměl číst, ale snažil se v textu poznávat písmena, která už znal. Chtěl se to naučit co nejdřív, Draco se chlubil, že už číst umí. Dnes tu tedy seděl znovu. Místo knihy si vzal část rodokmenu, který se hodlal co nejdřív naučit. Draco to ještě neumí, plete si babičky z otcovy a matčiny strany. Luciovo, své a Dracovo už uměl, znal všechna písmenka, i když je viděl v jiných slovech. Upřeně se zadíval na pergamen. Pod Luciovým jménem byla Narcissa. Tu také uměl přečíst, ale trochu mu to drhlo. Zvlášť její příjmení za svobodna. Několikrát si ho tedy zopakoval a podíval se, jestli ta písmena najde i v jiných jménech. K Luciovi vedla spojnice od někoho, kdo začínal na A. Harry se mračil úsilím. „A-bra-...“ bezradně se díval na to divné písmenko, které následovalo. „... -as...“ dočetl poslední část slova, ale nedařilo se mu přijít na to, co může být chybějící písmeno. Rozhodl se, že najde Dobbyho. Netušil, jestli skřítkové umí číst, nicméně určitě znají jméno Luciova otce. Složil rodokmen a chystal se opustit svou pohodlnou skrýš. Než to však stačil udělat, slyšel, jak se dveře do knihovny prudce rozrazily a do místnosti vstoupili dva lidé.
„Jak se opovažuješ, ty idiote!“ zaslechl svého otce. Přikrčil se, jako by to bylo na něj. Ani nedutal, jen překvapeně poslouchal.
„O...omlouvám se...“ ozval se cizí, vyděšený hlas.
Harry zahlédl nohy svého otce, když se ten opřel o stůl. „To tvoje omlouvám se mě stálo šestiměsíční zisk z diamantových dolů v Botswaně!“ křičel Lucius nahněvaně. „Přitom jsem ti výslovně řekl, co máš dělat. Nepamatuješ si, jak ses tu válel po podlaze a přísahal, že uděláš všechno, co ti přikážu?“
„Ale...“
Vitiosus!“
Harry ucítil, jak se mu zježily chloupky na těle, neklamné znamení toho, že Lucius použil nějakou kletbu... to pro případ, že by mu to nenapověděl nářek druhého muže.
„Ale Botswanská dohoda přece...“ snažil se ospravedlnit za zmateného lapání po dechu.
„Kašlu ti na nějakou mudlovskou dohodu. Zklamal jsi mě, Vigile,“ řekl najednou strašně klidně. V absolutním kontrastu vůči svému předchozímu výstupu.
„Pane, prosím...“ šeptal zmíněný Vigil vyděšeně.
„Crucio!“
Harry seděl u nohy stolu, ucpával si uši a zavíral oči, aby neviděl tělo zmítající se v křečích na podlaze a neslyšel zoufalé výkřiky. Trvaly k nepřečkání.
„Teď vypadni!“ zněl další příkaz, když se Vigilovi podařilo vydrápat se na nohy.
Muž odešel tak rychle, jak to bylo možné.
„Vylez!“ přikázal Lucius. V Harrym by se krve nedořezal, nicméně poslechl. „Chceš se na něco zeptat?“ vybídl ho Lucius příkře.
Harry si ho překvapeně prohlížel. Tenhle muž vůbec nevypadal, jako jeho otec. Byl neupravený, vlasy, vždy dokonale stažené stuhou, už dávno opustily rámec pečlivého účesu, oči byly lehce podlité krví, v bledé tváři se objevilo trochu barvy, hrudník se zvedal trochu rychleji. Nicméně, poslušen původní otázky, Harry nezaváhal. „Neznám to písmeno uprostřed jména vašeho otce,“ řekl tedy.
Lucius na něj chvíli šokovaně pohlížel, pak se začal smát. „Zřejmě myslíš písmeno x. Můj otec se jmenoval Abraxas.“ Harry se snažil dobře si to zapamatovat. Sledoval Lucia, jak si zručně upravuje účes. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se.
Netušil, co si má myslet. Ale věděl, že si nemůže nic vymýšlet. „Začínám chápat, proč z vás mají lidé strach.
Nedal najevo, jak to s ním zamávalo. Nějak si nepřál, aby z něj měl Harry strach. Protože by to znamenalo, že se začne chovat stejně odtažitě, jako Draco. Nerozuměl sám sobě. To přece on sám je odpovědný za to, jak se k němu Draco chová. Ale Harryho štěněcí přítulnost mu dělala dobře. „Také se bojíš?“ zeptal se klidně. Už vypadal jako dřív.
Harry zaváhal jen na okamžik. „Nemám strach, že mě uhodíte. Mám strach, že mě pošlete pryč...“ řekl potichu.
Lucius tuto odpověď tak nějak tušil, ale překvapilo ho, jak moc ho potěšila. Přistoupil k Harrymu a přitiskl ho k sobě.

*****

Harry závistivě sledoval, jak se Draco ladně snáší zpět na zem. Sice trochu škobrtl, když slezl z koštěte, ale bylo to nádherné. „To koukáš, co...“
„Ty, Draco, půjč mi to koště, chtěl bych si to také vyzkoušet...“ prosil Harry.
Odpovědí mu byl trapný pokus o malfoyovský pohrdavý úšklebek. „Na to zapomeň.“
Harry takovou odpověď očekával. I tak ho to zklamalo. Zůstal stát na místě, i když Draco pohodil koště před skřítka a odešel s hlavou hrdě zdviženou k domu. Pozorně sledoval skřítka, jak opečovává malé koště a ukládá ho do přístěnku, jež se opíral o stáje. Harry zvědavě vlezl za ním. A zůstal tam, i když skřítek odešel. Nikdy tu ještě nebyl a tak si teď okouzleně prohlížel několik košťat, hromadu náhradních dílů, nějaké čistící sady. Zhluboka vdechoval tu úžasnou vůni a za živého boha nechtěl odejít. Pak našel, úplně v zadu, staré koště, zabalené do kusu tmavého hadru. Vytáhl ho. Bylo nádherné. Tedy, netušil, jak takové koště má vlastně vypadat, ale ve srovnání s těmi ostatními tady bylo...jako živé. Vynesl ho ven, aby ho dobře viděl v denním světle. Položil ho na zem, sedl si vedle něj.
„Pan Harry by neměl...“ ozval se vedle něj Dobby.
Harry se zvedl. Aniž by si uvědomoval, co dělá, napřáhl ruku, jak to viděl u Draca. „Hop!“ přikázal. Koště poslechlo tak rychle, že ho málem nestihl chytit.
„Pan Harry by vážně neměl...“
Nasedl, pevně se chytil násady a odrazil se.
„Ale pan Harry by opravdu neměl...“ snažil se Dobby. Zvedl ruce, ale to už Harry vystřelil jako šíp z luku. Dobby svěsil hlavu a pokrčil rameny. Soustředil se na chlapce, aby mohl, v případě nutnosti, zasáhnout.
Harry křičel nadšením. Hnal se vzduchem, vlasy mu divoce vlály, cítil vítr, který ho sekal do tváře a téměř mu bránil v nádechu. Ještě jednou se potřeboval otočit, když tu náhle vítr změnil směr a pořádně se do něj opřel z boku. Harry vykřikl, tentokrát strachem, cítil, jak mu vyleštěná násada koštěte klouže mezi prsty, pokusil se ji pevněji sevřít, ale to už nedokázal. Padal k zemi. Před jistou smrtí jej ochránilo skřítkovo kouzlo, nicméně i tak jej palčivá bolest poslala do bezvědomí.
Koště, které spadlo za ním, jej nemilosrdně uhodilo do hlavy.
Dobby utíkal, seč mu nohy stačily. „Pan Harry spadl,“ mumlal si přitom. Doběhl až k němu, aby se přesvědčil, jak moc byl ve své snaze zpomalit chlapcův pád úspěšný. Ulevilo se mu, že chlapec žije. Dokonce i koště je v pořádku. Lusknul prsty a koště se uklidilo zpět na své místo. Pak se i s chlapcem přemístil do jeho dětského pokoje. Uložil chlapce na postel a utíkal pro pána domu.

„Dnešní oběd se vám skutečně vydařil, Lucie,“ smál se tlustý muž v kostkovaném hábitu. Otřel si mastné ruce o hábit a hlasitě zamlaskal. Natáhl ruku pro pohár vína, Lucius byl překvapen, že vůbec dokáže ohnout prsty, aby ho mohl uchopit. Ne, nepil víno. Chlemtal ho jako pes vodu. Lucius se už ani nepokoušel zakrýt své znechucení. Stálo mu slovo tohoto muže na diamantových trzích za to, aby se nechal takto urážet ve svém vlastním domě? „Jenže vy mě potřebujete,“ zasmál se, jako by četl Luciovy myšlenky. Pro případ, že by tomu tak bylo, si Lucius začal představovat něco opravdu ošklivého. Nadechl se, aby odpověděl něco společensky korektního, ale nedostal se k tomu. V místnosti se objevil Dobby.
„Pan Lucius Malfoy by měl jít s Dobbym,“ začal, plačtivěji, než obvykle.
„Vypadni!“ procedil skrz zuby výhrůžně. Ještě se tak nechat rušit domácím skřítkem.
„Pan Harry měl nehodu,“ zafňukal Dobby.
Jak bojoval mezi prvotním impulsem vyskočit od stolu a utíkat za Harrym a svou malfoyovskou hrdostí a vznešeností, zvedl se a praštil se do kolene o nohu od stolu. „Chovejte se jako doma,“ omluvil se svému společníku a v duchu se děsil, jak se asi tahle věc chová u sebe doma. Popadl Dobbyho za kapesník, do kterého byl oblečen. „Co se stalo?“
Dobby se krčil před jeho hněvem. „Pan Harry spadl z koštěte.“
Lucius mrštil Dobbym o nejbližší zeď a rozběhl se do Harryho pokoje. Cestou téměř srazil Narcisu k zemi. „Zavolej Maratovi, Harry spadl z koštěte!“ přikázal a běžel dál. Vtrhnul do dětského pokoje. V tu chvíli Harry pohnul rukou a začal přicházet k sobě. Lucia by jindy potěšilo, že se snaží nedávat najevo, že ho něco bolí, ale teď hodlal především zjistit, co mu ve skutečnosti je. Když Harry uviděl chladný, neosobní pohled, kterým jej zkoumal, pochopil, že udělal něco moc, moc špatného. Raději zavřel oči a snažil se nerozbrečet. Nechtěl tátu rozzlobit. Ale...
„Přišel jsem hned, jak jsem mohl!“ ozval se ve dveřích léčitelův hlas. V mžiku byl u Harryho. Vytáhl hůlku a začal zkoumat, jaké poranění chlapec utrpěl. Po chvíli si oddechl. „Mohlo to být horší. Jen pár zlomenin,“ usmál se na zaraženého Harryho. „Nic, co by do zítřka nepřešlo.“
„Ne!“ přerušil ho Lucius a zachytil jeho ruku s lektvarem dřív, než dal Harrymu napít. „Chci, aby cítil bolest z uzdravování.“
„Ale...“ zaváhal léčitel.
„Udělal chybu, musí za ní zaplatit. Příště si to pořádně rozmyslí...“
Léčitel se díval střídavě na svého dobrodince a na malého chlapce. „To je kruté,“ odvážil se podotknout. Byl odměněn zlým pohledem.
„Lepší teď kruté, než aby ho to jindy stálo život,“ ukončil diskusi Lucius a odešel.
Léčitel tam pořád tak bezradně stál. Harry se na něj pokusil usmát. „To je dobré, já to vydržím,“ ujišťoval ho.
Sedl si k němu na postel a chtěl se zeptat, jak se to všechno vlastně přihodilo. Jenže až sem se nesl Luciův rozzlobený hlas. Harry s hrůzou v očích poslouchal...
„Padesát ran a můžeš být rád, že ti nedám něco na sebe! Jak ses mohl opovážit nedávat pozor na mého syna? Svěřil jsem ti ho do péče a ty ses projevil jako naprostý idiot! Vždyť se mohl zabít!“ Luciův křik byl chvílemi přerušován poníženým drmolením skřítka a brzy se začaly ozývat rány dopadající na malé skřítčí tělo.
Harry se rozbrečel. „Tati, to ne!“ pokusil se zvednout, ale bolestí zaúpěl. „To jsem nechtěl,“ pokračoval s pláčem. „Merline...“ zakousl se do ruky, čím víc rány dopadaly. Znovu se pokoušel zvednout, ale zlomené kosti mu to nedovolily. Léčitel by se rád zvedl, aby zavřel dveře, ale musel zůstat u chlapce, aby ho udržel na posteli. Když už to nešlo jinak, k posteli jej připoutal. Teprve potom dveře zavřel.. I tak toho ovšem Harry slyšel víc, než dost. Plakal, snažil se vykroutit z pout, která ho na posteli držela.
Léčitel byl překvapen. Jistě, od začátku věděl, že Harrymu je cizí malfoyovská krutost, ale že by byl tak zoufalý z toho, že je potrestán skřítek... Možná není všechno ztracené, napadlo ho na okamžik. „Harry,“ zatřásl jím, aby si získal jeho pozornost. „Já vím, že tohle jsi nechtěl. Možná, že ti tahle ukázka následků tvých neuvážených činů pomůže rozmýšlet si své činy a jejich možné následky dřív, než se do nich pustíš.“
„Ale Dobby za to nemůže,“ plakal Harry dál. „Snažil se mě zastavit, ale já jsem ho neposlechl. Kdyby mě zastavil, zas by bylo špatně, že mě neposlouchá...“
Léčitel přikývl. Odhrnul Harryho vlasy z čela a přitom ho pohladil. „Dobbymu těch padesát ran neublíží a pro tebe to bude alespoň dostatečná lekce.“ Natáhl se pro lahvičku s lektvarem a zvedl Harrymu hlavu, aby se mohl napít.
Ten odmítl. „Táta říkal, že mi nemáte nic dávat,“ řekl mezi vzlyky.
Léčitel se usmál. „Po tomhle budeš spát,“ vysvětlil.
Harry to zvážil, i když mu to pořád moc nešlo. „Dobrá, dejte mi to vypít,“ souhlasil nakonec. Usnul, sotva dopil poslední doušek.
Léčitel ještě chvíli u Harryho seděl. Kouzla, která ho poutala k posteli, zrušil. Pečlivě chlapce přikryl. Pak si tiše zbalil své věci a zamířil ke dveřím. Ještě jednou se podíval na spícího chlapce a mírně se usmál. Tu drobnou lež si před Luciem Malfoyem klidně zodpoví.

Když se ráno Harry probudil, překvapilo ho, že ho nic nebolí. Pak si vzpomněl na včerejšek a zachmuřil se. Už se mu to ráno tak nelíbilo. „Dobby...“ zavolal tiše.
„Pan Harry volal Dobbyho? Bude si přát snídani?“ objevil se skřítek těsně u jeho postele.
„Mě je to tak líto, Dobby,“ řekl Harry a z očí mu znovu začaly téct slzy. „Nezlob se na mě,“ pokračoval v omlouvání.
Dobby měl oči na vrch hlavy. „Pan Harry se Dobbymu omlouvá?“ zaslzel. „Pan Harry je hodný pán. Dobby si takového ani nezaslouží,“ rozbrečel se také. „Pan Lucius Malfoy měl pravdu, pan Harry si mohl skutečně ublížit. Dobby měl dávat větší pozor,“ začal tlouct hlavou o postel. Harry jen tak tak uhnul nohou.
„Přestaň si ubližovat, prosím,“ přemlouval skřítka a chytil ho za ruce, aby se nemohl tlouct do hlavy. „Budu se chovat lépe a budu tě poslouchat. Už nikdy nedovolím, abys byl kvůli mně potrestaný,“ popotahoval. Dobby mu v mžiku podal kapesník.
„Dobby přinese snídani.“

*****

Harry seděl na schodišti vedoucím ze vstupní haly. Byl promrzlý na kost, ale musel tu být. Čekal na Luciův návrat. Od té příhody s koštětem s ním Lucius nemluvil. Harry byl zoufalý. Za ten rok, co žil v Luciově rodině, se nikdy necítil tak strašně. Lucius pro něj měl vždy přívětivé slovo, nebo alespoň pohled. Ale teď, teď to bylo jiné. Přehlížel jej. Naprosto ho ignoroval. Harry se to snažil nést jako Malfoy. Malfoy přece nepotřebuje, aby si ho táta všímal. Ale po deseti dnech už to nevydržel. V osm ho poslali spát, ale sotva Narcissa odešla, proplížil se ze svého pokoje až sem a tady čekal. Počítal údery hodin v prvním patře, byl rozhodnut zůstat tady, dokud se Lucius nevrátí. I kdyby měl čekat do rána. Studené schody studily, tak skrčil bosé nohy tak, aby je schoval pod noční košili. I tak mu byla zima, ale nehodlal to vzdát.
Lucius se ten den vracel hodně pozdě. Odpoledne zašel do Bradavic, kde měl vyřídit něco s ředitelem Brumbálem. Potom se zastavil u Severa, něco málo popili, zavzpomínali na staré dobré časy a tak se teď vracel domů v povznesené náladě. Tedy, vracel by se v povznesené náladě, nebýt toho zatraceného Harryho. Myslel si, že bude snadné ho potrestat. Prostě s ním nebude mluvit. Zvláštní, Dracovi bylo jedno, jestli s ním mluví, nebo ne. Spíš měl pocit, že je Draco dost nešťastný, když s ním mluví. Ale Harry byl na něm závislý a když tedy omezí kontakt, potrestá ho za to, že tak hloupě riskoval. Jenže měl čím dál neodbytnější pocit, že trestá akorát sám sebe. Kdykoli totiž viděl Harryho, viděl dokonalou masku zdvořilého nezájmu. S výjimkou prvního dne, kdy mu chlapec brečel za dveřmi pracovny. Lucius jej tehdy vyhodil s tím, že na nevychované chlapce nemá čas.
Nonšalantně vystoupil z krbu a zamířil ke schodům. Zarazil se. Na prvním schodu, opřen o kamenné zábradlí, seděl Harry. Choulil se do bílé noční košile, a přestože spal, třásl se zimou. Lucius nemohl odtrhnout pohled, přestože věděl, že čím déle se na chlapce dívá, tím víc ho ovládá stejná touha, jako před rokem v Zobí ulici. Chránit kluka před celým světem. Prohlížel si ho. I když díky dobré stravě a přirozenému dětskému pohybu zdatně prospíval a vzrůstem i vahou už Draca pomalu doháněl, pořád vypadal tak křehce. Vzdal to. Předal skřítkovi svůj plášť a rukavice, sklonil se ke spícímu chlapci a zvedl ho do náruče. Bylo to obtížnější, než před rokem, ale pořád ještě byl lehký. Bylo snadné jej zvednout.
„Dobby vezme pánovu hůl,“ nabízel skřítek a gesty dával najevo svůj záměr. Lucius se rozmýšlel, ale pak skřítkovi hůl podal. Mohl tak Harryho držet pořádně. Chlapec ve spánku cosi zamumlal, položil mu ruce kolem krku a hlavu si položil na Luciovo rameno. Nesl ho do postele. Dobby poslušně cupital vedle a nesl Luciovu hůl. Pro sebe se usmíval. Věděl, že Lucius nosí hůlku v té holi a jak pro něj bylo těžké mu hůl svěřit, byť jen na malou chvíli. Ale udělal to kvůli chlapci. Dobby byl rád.
Došli do dětského pokoje. Dobby otevřel dveře a nechal Lucia projít. Vešel za ním. „Tady Dobby vrací pánovi hůl,“ řekl tiše a opřel ji o křeslo u okna.
„Můžeš jít,“ propustil ho Lucius. Uložil Harryho do postele, došel si pro hůlku a obklopil chlapce zahřívacím kouzlem. Musel tam na něj čekat dlouho, pomyslel si Lucius. Trochu ho to hřálo u srdce, nikdo jiný totiž na něj nečekal. Posadil se na postel a prohlížel si Harryho tvář ve svitu měsíce, který se blížil k úplňku. Naklonil se nad něj, aby mu odhrnul vlasy z čela. Špičkou prstu přitom přejel po jizvě, která se pod vlasy skrývala. Otřásl se vzpomínkami. A upnul se k naději, že už to skončilo. Pak se usmál. To když se Harryho ruka zapletla do jeho vlasů. Viděl, že chlapec vlastně ještě spí, ale vnímá ho a snaží se komunikovat.
„Ššš...“ tišil ho, nechtěl, aby se zbytečně probouzel. Uchopil ho za ruku a opatrně ji vymotal z vlasů.
„Já už budu hodný,“ zašeptal Harry. Otočil se tak, že se hlavou opíral o Luciovo koleno.
Lucius ho pohladil po hlavě. „Vím, že budeš...“ uklidňoval ho. A když si byl jist, že opět tvrdě spí, sklonil se a dal mu pusu tam, kde v neuspořádané hromadě rozvrkočených černých vlasů tušil ucho.

*****

Druhý den u snídaně zvedl Harry hlavu od talíře a upřel pohled na Lucia. „Potřebuji učitele,“ sdělil mu. Draco se pobaveně ušklíbl.
„Tak?“ reagoval na jeho sdělení Lucius. Navyklými pohyby mazal marmeládu na toust a přitom sledoval chlapce, který se chystal říci něco důležitého. „Co přesně by tě měl učit?“ pobídl ho.
„Číst, psát, počítat a takové ty věci kolem,“ vysvětloval Harry. Dracovi zaskočilo. Vyděsil se, že pokud na tohle otec kývne, bude se to týkat i jeho.
„Stačí v pondělí?“ informoval se Lucius.
Narcissa do rozhovoru nezasahovala, ale těšilo ji, že se chlapec snaží.
Harry dospěle přikývl.
„Jsme domluveni,“ uzavřel diskusi Lucius. Přitom sledoval Draca, který se snažil tvářit, jako, že tam vůbec není.
Nakonec zůstali v jídelně jen Lucius a Narcissa. „Je zvláštní, že se mu tak věnuješ,“ začala s tím, co ji poslední měsíce tolik trápilo. Pozorovala vztah, který se vyvíjel mezi Harrym a Luciem a bylo jí líto, že Lucius naprosto ignoruje Draca.
„Chceš mi něco říci?“ zeptal se varovným tónem.
Nenechala se zastrašit. Nejenže je Malfoyová, je také rozená Blacková. „Chci. Dáváš mu přednost před vlastním synem. Draca to určitě mrzí. Mě ostatně také. Chováš se, jako bychom tu nebyli. Jako by existoval jen Harry. Vím, že ho máš rád a jsem ráda, že on má rád tebe. Ale...“
„Stačilo,“ řekl tiše. Tak, že Narcissa slyšela blížící se bouři. Jenže tady jde o jejího syna!
„Nestačilo,“ snažila se oponovat. „Mám prostě o Draca strach.“
Odložil zbytek snídaně a znechuceně od sebe odstrčil talířek. „Draco je mým dědicem bez ohledu na to, jak se k němu chovám či jak se chová on ke mně. Harry, i když nese mé jméno, se bude muset spoléhat především sám za sebe. Starobylost rodu mu nepomůže ani v nejmenším. Musí být na to připraven.“
„Jsou to děti, Lucie. Nechápou to tak. Prostě vidí, jak si bereš Harryho k sobě a Draca ne. Jak s Harrym mluvíš, nasloucháš mu, Dracovi ne. Z toho usuzují, že Draca nemáš rád...“
Odložil ubrousek na stůl a zvedl se. „Dobře si pamatuji, jaké to je být dítětem, které od sebe otec odstrkuje. Toužil jsem po tom, aby mě objal, aby si mě posadil na klín a četl mi. Nikdy jsem to ale nedal najevo, tak se přece Malfoy nechová. Stejným způsobem tedy vychovávám Draca a chtěl jsem tak vychovávat i Harryho. Jenže Harry neví vůbec nic o tom, jak se chová či nechová Malfoy. Přišel ke mně se srdcem na dlani a nedal mi šanci odmítnout. Byl bych blázen, kdybych odmítl jediného člověka, který mě kdy měl rád. A je smutné, že tohle musím říkat vlastní ženě.“ Zrudla. Tohle nemusel. Copak ona si ho chtěla brát? Kdyby si ho vzala její šílená sestra, možná by to prospělo všem. „Harry mě potřebuje ke svému štěstí a já jsem mu za to vděčný.“ Za hovoru došel až ke dveřím. Tam se ještě jednou podíval na Narcisu, které bylo do pláče. „Možná jste měli pravdu, ty a Marat, že z Harryho nikdy nebude Malfoy. Víš co? Mě je to jedno. Pokud to znamená, že mě bude mít rád, ať je třeba horským trolem!“ Rozrazil dveře. „A už o tom nikdy nebudeme mluvit,“ dodal a definitivně opustil jídelnu.

*****

„Mluvil jsem s panem Thomasem,“ začal Lucius, když se Harry uvelebil na pohovce vedle něj. „Prý děláš velké pokroky.“
Harry se usmál a, jako obvykle při nadšeném výkladu, chtěl začít gestikulovat. Ovšem zavčasu se zarazil. „Pan Thomas přehání. Pořád mi dělají problémy počty a také trochu dějepis.“
„I tak pro tebe něco mám...“
Harry se rozzářil. „Dostanu dárek?“
Lucius přikývl. „Támhle leží,“ ukázal za pohovku, kam Harry doteď neviděl.
„Děkuji,“ natáhl se k Luciovi a dal mu pusu na tvář.
Lucius se tvářil, že se to nestalo. „Ještě nevíš, co to je...“ mírnil jeho nadšení.
Harry se zarazil a chvíli si tátu pátravě prohlížel. Tuhle stránku jeho osobnosti prostě nechápal. Jako by nebylo naprosto samozřejmé, že člověk za dárek poděkuje. Ale nechtěl se hádat. Tak jen pokrčil rameny a běžel se podívat. „To... to je koště!“ vykřikl za chvíli. „Mám koště!“ jásal. „Díky, tati,“ vyhrkl, popadl koště a běžel ke dveřím. Tam se zarazil. Zvážněl. „Mohu si ho vyzkoušet?“ zeptal se opatrně.
Lucius zvažoval, že s ním pošle skřítka, nicméně když se podíval do Harryho žadonících očí, změnil názor. „Půjdu s tebou.“
Harry se rozzářil a už poskakoval ven, jakkoli si byl vědom toho, že Malfoyové neposkakují.

*****

Lucius scházel po schodišti do vstupní haly. Zmatený pohyb, který zahlédl periferním viděním, nejprve nevnímal. Když to ale nepřecházelo a ozývaly se i podivné zvuky, zaměřil svou pozornost níž, než byl zvyklý. Tedy na podlahu. Na okamžik zůstal stát a jen nevěřícně zíral. Na mramorové podlaze vstupní haly se rvali jeho dva synové jako psi.
„Okamžitě toho nechte...“ přikázal stroze. Byl v šoku. Nejenže toho nenechali, oni si ho vůbec nevšimli. „Convello!“ Přikázal. Magie, jejíž síla byla násobena vztekem, odtrhla oba chlapce od sebe a mrštila jimi o zeď. „Takže, pokud mi můžete věnovat pozornost,“ spustil svým nejledovějším hlasem. Rád viděl, že se oba přikrčili, „mohu se zeptat, co vás vede k tak nepřijatelnému chování?“ Chlapci mlčeli. „Harry?“ zeptal se, i když věděl, že tady se asi odpovědi nedočká. Harry nezklamal. Mlčel, jak zařezaný. „Draco?“ vybídl druhého.
„To on!“ nezklamal Draco. Lucius se odmlčel. Neunikl mu šokovaný pohled, který Harry vyslal směrem k Dracovi.
„Chceš mi k tomu něco říci?“ obrátil se tedy na Harryho. Ten se zamračil a to už Lucius věděl, že z něj nedostane už vůbec nic. „Jděte do svých pokojů, promluvím si s vámi, až se vrátím. Očekávám, že se mi dostane obsáhlejších odpovědí, než teď. Jděte!“

Původně snad chtěl Lucius jít kamsi s kýmsi za jakýmsi účelem, ale roztržka mezi jeho syny jej naprosto rozhodila. Momentálně byl v situaci, kdy by jim nejraději oběma uštědřil pořádný výprask. Ale skutečně pořádný. Nejenže se rvali jako smyslů zbavení, ale navíc si dovolili ignorovat jeho příkaz. Tichá zuřivost, s jakou se do sebe pustili, ho děsila. Bylo mu jasné, že to s nimi musí nějak vyřešit, ale stejně tak si byl vědom, že teď to prostě nejde. Nejdřív se musel odreagovat. Přemýšlel jen kratičký okamžik. Přemístil se do svého soukromého pokoje v podniku Aquilegia bella přímo přes most naproti Andělskému hradu. Vytáhl ze skříně mudlovské oblečení, rychle se převlékl a vešel do baru. Gestem odpověděl na pozdrav muže za barem a rozhlédl se po místnosti. V divokém rytmu takzvané moderní hudby se tu zmítala mladá těla zplavená potem. Posadil se k baru, objednal si whisky a se sklenkou v ruce se otočil čelem k davu. Nechal si připálit od mladíka, který si záhy sedl vedle něj. Viděl lascivní pohled, kterým přejížděl po jeho postavě, nicméně zatím se neunáhloval. Potřeboval se odreagovat, ale ne tak rychle.
„Půjdeme?“ zeptal se muž vedle něj, když Lucius típl cigaretu a vypil whisku. Přitom hlavou ukázal na parket plný hemžících se lidí.
Nu, proč ne. Nechal se zatáhnout na parket a následující tři hodiny do sebe nechal tlouct decibely, spolutanečníky, další tři panáky vodky a půl krabičky cigaret. Nakonec usoudil, že je na čase. Popadl Jeremyho kolem ramen a odvedl ho do svého pokoje.

Harry téměř nadskočil, když se dveře do jeho pokoje prudce otevřely. Seděl na posteli a čekal, až Lucius přijde. Vlastně takhle seděl už od té chvíle, kdy je Lucius odpoledne poslal do pokojů. Seděl, čekal a snažil se nepřemýšlet o tom, co ho čeká. Strašně se bál toho, že ho Lucius zase začne ignorovat. Doufal a v duchu se modlil, aby tentokrát nebyl tak přísný. S ubíhajícími hodinami nervozita rostla, měl co dělat, aby si neokousal nehty. Za jiných okolností by na sebe byl pyšný, že se dokázal ovládnout, ale teď měl hrozný strach. Ať mi udělá cokoli – šeptal si chvílemi – cokoli, jen ať mě neposílá pryč. Nakonec se neubránil a v očekávání nejhoršího mu občas po tváři stekla slza. Když se nakonec Luciova příchodu dočkal, srdce mu bušilo až v krku a tak strašně se bál, že se až zadýchal. Prohlížel si Lucia, který rozhodně nevypadal, jako obvykle. Lehce neupravený, byl čímsi zvláštním cítit. Nebyl to jen alkohol, ten by Harry poznal. Tohle bylo něco navíc. Ne, nebylo to nepříjemné, ale rozhodně nezvyklé. Chtěl by se zeptat, co to je, ale neodvážil se promluvit jako první.
„Tak o co šlo?“ šel Lucius přímo k věci. Harry sklonil hlavu. Nechtěl to říci, nechtěl Lucia zklamat, ale... Lucius se zamračil. Tohle bylo něco jiného, než rozhovor s Dracem. Pravda, skončil poněkud nestandardně, nicméně Draco si z toho rozhodně odnesl, mimo jelit na zadku, i ponaučení, že svému otci nesmí odmlouvat. Jenže v případě Harryho nechtěl použít fyzické násilí. Nechtěl klesnout na úroveň toho zatraceného mudly. „Pojď sem,“ přikázal. Harry poslechl. Za okamžik stál před ním. Lucius si jej chvíli prohlížel, snažil se dát do svého pohledu veškerou přísnost, kterou v sobě nalezl. Rychle se natáhl, ruku v rukavici uchopil Harryho za bradu a přiměl jej tak zvednout hlavu. „Ptal jsem se, o co šlo,“ zopakoval. Harry polkl. Nechtěl porušit slib, který dal, ale... „Zklamal jsi mě, Harry,“ konstatoval nakonec Lucius.
Harry chtěl odpovědět, avšak stálo ho to hodně sil. Tohle nechtěl... „Slíbil jsem, že nic neřeknu,“ vysvětlil tedy nešťastně.
„Mluv,“ vybídl ho.
Nechtělo se mu, ale cokoli bylo lepší, než to zklamání v Luciových očích. „My... no... my spolu s Dracem příliš nevycházíme,“ upřeně si prohlížel špičky svých bot. „Vlastně vůbec. Domluvili jsme se, že se to nesmíte dozvědět. Víme, že byste si přál, abychom spolu vycházeli dobře, nechtěli jsme vás zklamat. Takže jsme si slíbili, že se nic nedozvíte. A kdyby snad hrozilo nebezpečí, že ano, budeme mlčet...“
„Proč jste se tedy porvali tak, že jste mě naprosto ignorovali, když jsem vás chtěl zastavit?“
Harry se na něj prosebně podíval. „Nechci to říci. Slíbil jsem, že...“
„Draco přece také. Ale klidně to hodil na tebe,“ připomenul netaktně Lucius.
Svěsil ramena. „Dělám chybu, když to chci dodržet?“ zeptal se nakonec.
Teď byl Lucius zahnán do kouta. Co asi tak mohl na tuto bezelstnou otázku odpovědět? „Dodržet slovo i když jej ostatní porušili, je čestné. Porušit slovo je výhodné,“ řekl tedy.
Harry to znovu zvažoval. Lucius toho měl akorát tak dost. Odstrčil ho od sebe, zvedl se a odcházel „Nech si své tajemství, ty pošetilý kluku,“ zavrčel podrážděně.
„Já se snažím,“ začal Harry vyděšeně, když viděl Lucia odcházet. „Vím, že jsi mě sebral na ulici, a že jsi to třeba nemyslel úplně vážně, ale já se opravdu snažím. Chci, abys na mě byl pyšný, i když jsem se nenarodil jako Malfoy, já to dokážu, uvidíš...“ chrlil ze sebe.
Lucius se zastavil. Kdyby řekl Harry cokoli jiného, byl by se usmál, jak mu chlapec všechno hezky pověděl. Ovšem tohle se mu nelíbilo. „Tohle ti Draco řekl?“
Harry přiběhl až k Luciovi. Chytil ho za ruku. Když mu došlo, že to všechno Luciovi řekl, trochu ho to zarazilo, ale bylo mu to jedno. Lucius se vrátil do křesla a po chvíli úvah si poklepal na klín, aby dal Harrymu najevo, že se může posadit. Ten bezdechu poslechl, čekal, co se dozví. „Ti mudlové, u kterých jsi žil, ti asi ublížili víc, než jsem předpokládal. Myslel jsem, že stačí ti říci jednou, že jsi můj syn. Ale jestli ne, budu to opakovat tak často, jak budeš potřebovat. I když tě někdy potrestám, i když se ti někdy budu zdát zlý, pořád jím jsi. To už se nikdy nezmění. Ale musíš se naučit ovládat, Harry. Draco věděl, že jsi pořád tak citlivý, proto ti ty strašné věci řekl. A ty ses nechal nachytat a napadl ho. Vidíš, kam to vedlo?“ Harry přikyvoval. „Stal jsem se tvou slabostí, Harry, a to se nemělo stát. Nikdy nesmíš lidem ukázat své slabosti. Zneužijí toho. Zaútočí na tebe tak, jak to teď udělal Draco.”
„Ale...” zaváhal Harry.
Nenechal ho domluvit. „Jistě, chceš mi říci, že třeba ne všichni se tak chovají. Já říkám, že všichni, ty, že možná ne. Počítej raději s tím, že mám pravdu já. Pokud se to nepotvrdí, můžeš být příjemně překvapen. Je to lepší, než s tím nepočítat a zase se dostat do nějakého maléru.”
„Rozumím,” snažil se Harry vstřebat to, co mu Lucius říkal.
„Musím tě potrestat za to, jak ses choval, to snad uznáváš.“
Harry se zajíkl. „Ano,“ souhlasil.
Lucius přemýšlel o Harrym. Ano, Harry dělal obrovské pokroky. Velmi brzy se naučil chovat, jak se od Malfoye očekává. Možná ještě tvrději. Až na jednu výjimku. Kdykoli si myslel, že by ho mohl Lucius vyhodit, téměř se složil. Byl by odsouhlasil úplně všechno, jen aby k tomu nedošlo. Asi až čas zacelí tu obrovskou ránu, kterou mu mudlové způsobili. Věděl, že je teď naprosto nepřijatelné, aby chlapce potrestal svým nezájmem. „Dva týdny se nedotkneš koštěte. Ani se k němu nepřiblížíš.“ Harry prudce Lucia objal, až mu málem vyrazil dech.

*****

Brumbál seděl u svého stolu v ředitelně, a se zvláštním zaujetím seřezával hrot brku, který dostal k narozeninám od Aberfortha v době, kdy spolu ještě mluvili. Této práci se vždy věnoval velmi pečlivě, ovšem čas, který tomu věnoval dnes, byl nezvyklý. Pergamen, který ležel připraven na stole, na něj sem tam nedočkavě zašustil. Marně. Dnes totiž Brumbál neměl na nějaké papírování ani pomyšlení. Před chvílí mu totiž jeho věrný Fawks definitivně potvrdil, že žádný z dopisů letošním prvákům nebyl adresován Harrymu Potterovi. Poslední naděje na nalezení chlapce tak vzala za své.
Zvedl se od stolu, pergamen se znechuceně smotal. Brumbál mezitím z výklenku ukrytého za svým obrazem vytáhl krabici, pomník svého největšího neúspěchu v životě. Průběh pátrání po Harry Potterovi.
Byl tu dopis od paní Figgové, ze kterého se dozvěděl, že Harry zmizel. Když tehdy ten dopis obdržel, okamžitě se vydal do Zobí ulice. Našel jen prázdný dům a vzrušenou ulici, která zase měla o čem si povídat. Představte si, jednoho z jejich sousedů odvedli na policii. A takový to byl slušný člověk! Otec od rodiny, o cizího chlapce se příkladně staral... Tehdy Brumbál prohledal celý dům Dursleyových, ale nenašel nic co by mu prozradilo, kam se chlapec poděl. Chvíli trvalo, než zjistil, kam vlastně Harryho strýce odvedli. V cele předběžného zadržení s ním byl ještě jeden muž středního věku. Nebyl problém jej uspat a vymazat mu paměť. S Vernonem to už bylo horší. Nejdřív se vztekal, hádal se, urážel, pak chtěl dokonce volat bachaře. Musel ho zpacifikovat, ovšem tak, aby mu nepoškodil paměť. Potřeboval vědět, co se stalo. Musel Vernona znehybnit a své kouzlo ještě zesílit, aby se alespoň po fyzické stránce uklidnil. Víc ovšem Brumbál nepotřeboval. Ani nějak zvlášť velké nadání pro mentální umění. Vstoupit do Vernonovy mysli nebyl žádný problém, horší bylo se v ní orientovat. Brzy však našel, co potřeboval... „Ty nevděčnej spratku! Ty zrůdo!“ křičel strýc Vernon a jeho hlas místy přecházel v pisklavý falzet. „Staráme se o tebe, ty zmetku, od chvíle, kdy tě pohodili u našich dveří a ty se takhle odvědčuješ? Jen počkej, ukážu ti...“ Oklepal se. Tohle vážně vědět nepotřeboval.
Utíkal dál, přeběhl silnici, jeden z řidičů prudce zabrzdil, jak mu vběhl pod kola. Brzdy skřípěly, Harry se ještě víc vyděsil. Doběhl na chodník a, aniž by se zastavil, znovu otočil hlavu. Jak nedával pozor, vrazil do muže, který kráčel proti němu. Harry ležel na zemi a díval se nad sebe. Muž na něj s nevolí shlížel. Ošuntělé kalhoty snad kdysi pocházeli z lepšího obchodu, ovšem tvrdit něco takového s určitostí by bylo nerozvážné. Šedé nic neříkající sako jen částečně překrývalo zelenkavý pletený svetr, místy prošoupaný, propletený s žluto-šedým plnovousem žebráka. V ruce držel hůl, když pak od ležícího chlapce poodstoupil, bylo vidět, že kulhá. Něco Harrymu říkal, Harry jemu. Pak uchopil Harryho do náruče. Zvedl ho, posadil si ho na předloktí, zahrozil holí strýci Vernonovi a kulhavým krokem odešel. Harry ho držel kolem krku, hlavu důvěřivě položenou na rameni.
Brumbál si ty vzpomínky prohlédl několikrát. Týral dál Vernonovu paměť, aby z ní dostal víc. Kromě obrázků, které vidět rozhodně nechtěl, tam nic jiného nebylo. Po dlouhé chvíli se stáhl a zamyšleně opustil věznici.
Nechtěl způsobovat paniku. Proto, zpočátku, pátral po chlapci sám. Pídil se po nějakém chlapcově majetku, jeho osobní věci. Nic nenašel. Několikrát prohledal dům, všechny pokoje, ale nikde nic. Teprve po nějaké době se mu podařilo z Petúnie dostat, že by měl hledat v přístěnku pod schody. Znovu se vrátil do domu v Zobí ulici. I tentokrát hledal dlouho, to proto, že žádný přístěnek nemohl najít. Tedy, žádný, ve kterém by mohl bydlet malý chlapec. Jediný přístěnek, který tam byl, byla taková malá nechutná díra... Nakonec se odhodlal vejít dovnitř. Šlo to obtížně, musel se shýbnout, aby se tam vůbec vešel. Do nosu ho praštil nepříjemný zápach odpadků, nepraného prádla a bůh ví, čeho všeho. Když si posvítil hůlkou, ihned toho zalitoval. Nicméně, pokoušel se alespoň nějaké Harryho věci vzít. Protože jedině s jeho osobní věcí mohl úspěšně provést pátrací kouzlo. Nechápal, proč se to nedaří. Ať vzal cokoli, nepodařilo se mu to. Pak si uvědomil, že oblečení, které se snažil použít, je pro tak malého chlapce nepřiměřeně velké. Došlo mu, že toto oblečení zřejmě není Harryho, ale jeho bratrance. Další návštěvu přístěnku pod schody oddaloval, co jen to šlo. Nechtělo se mu tam, znovu vidět prostředí, v jakém chlapec vyrůstal. Chápal ovšem, že musí. Proto se nakonec odhodlal. Tentokrát hledal vlasy. Když je našel a kouzlo provedl, zjistil, že Harry Potter neexistuje.
V tuto chvíli se obrátil přímo na ministerského předsedu. Osobně mu povyprávěl o tom, jak je důležité Harryho Pottera najít. Seznámil jej s okolnostmi případu, téměř se všemi, ten přístěnek si nechal pro sebe. A skutečnost, že Dursleyovi zřejmě za nic nemohou, rovněž. Teď, když už je nepotřeboval, mohli zůstat, kde jsou. Ministerský předseda, když si několikrát přihnul z lahve whisky, slíbil, že udělá, co je v jeho silách. To nebylo tak, že by snad byl ministerský předseda notorikem, který již pohrdá sklenkami a vším menším, než je lahev, ale, chápejte, jak často k vám přijde Albus Brumbál na návštěvu?
Na jeho síly však Brumbál nehodlal spoléhat. Nemohl totiž úplně vyloučit možnost, že ve skutečnosti Harryho neodnesl žebrák, ale někdo, kdo se za něj úspěšně vydával. A ten někdo mohl být klidně kouzelník. Když už nebylo zbytí, vyrazil na ministerstvo kouzel. Kdo by si myslel, že jsou ženy mírné, zdvořilé, slušně vychované, měl slyšet Millicent Bagnoldovou ten den. Mluvila s Brumbálem tak, že i ten se červenal. Několik výrazů, které použila, dosud sám neznal. Společně rozjeli pátrání mezi kouzelníky a nakonec ministerstvo vypsalo za nález chlapce tak vysokou odměnu, že většině lidí se o takovém jmění ani nezdálo. Všechno bylo marné. Po chlapci, jako by se země slehla. Brumbál se tedy upjal k poslední možnosti. Že se jej najít nepodařilo, ale až bude čas, aby nastoupil do školy, podaří se. A to, jak teď zjistil, také nevyšlo.

*****

Konečně se přistoupilo k zařazování do kolejí. Minerva McGonagallová přistoupila ke stoličce, na které seděl moudrý klobouk a otevřela seznam budoucích prváků, který před okamžikem dostala. Letošních prváků bylo tak akorát, ani moc, ani málo. Četla jednotlivá jména, malí človíčci ostýchavě přistupovali a nechávali si posadit klobouk na hlavu. Ředitelé jednotlivých kolejí si pozorně prohlíželi své nové přírůstky. Někteří to dělali zcela nepokrytě, jiní decentně, někteří se tvářili naprosto lhostejně.
„Malfoy, Draco,“ vyvolala Minerva.
Draco doufal, že nebylo vidět jeho nervózní polknutí. Jeho pokusy o dospělou eleganci a nenucenost byly sice nepříliš podařené, ale byl tu rozhodně rozdíl mezi tím, jak se choval on a jak jeho stejně staří spolužáci. Došel ke stoličce, posadil se a čekal.
„Zmijozel!“ vykřikl moudrý klobouk, snad ještě dřív, než se pevně usadil na plavovlasé hlavě. Zmijozelští zajásali a hned udělali u svého stolu místo pro nového studenta.
Pak všichni čekali, co bude dál. Profesorka McGonagallová totiž vypadala poněkud zaraženě. Snad s žádostí o podporu se podívala k profesorskému stolu na svého nadřízeného. Ten jí příliš nepomohl, protože sám nechápal, co se děje. Gestem ji vybídl k pokračování.
„Malfoy, Harry Lucius,“ vyvolala tedy hlasitě.
Místností se rozlehl halasný šum. Ovšem nešuměli jen studenti, tentokrát hlavní slovo držel profesorský stůl. Nikdo netušil, že by měl nastoupit do školy ještě jeden Malfoy, tím spíš, že nikdo netušil, že nějaký takový existuje. Všichni se tázavě podívali na ředitele zmijozelské koleje.
Snape se v odpověď na ně zamračil. To, co slyšel, ho šokovalo. Ani on nevěděl, že někdo takový existuje, navíc se mu nelíbilo, jak se na něj jeho kolegové dívali. Jako by snad on byl odpovědný za to, že má Lucius nějaké další dítě! A nejen kvůli tomu se Snape mračil. Jakmile uslyšel jméno, které Minerva vyslovila, tak nějak odhadl, jaký to celé vezme konec. V duchu vrtěl hlavou, nadával sobě i Luciovi. Po chvíli musel bojovat s touhou začít se hystericky smát. Zaměřil proto svou pozornost na chlapce, který se oddělil z řídnoucího davu budoucích prváků. Stačil pohled, aby si potvrdil své podezření. Chlapec byl svému otci velmi podobný. Tedy, svému skutečnému otci. Až to bralo dech. Jediné, co nesouhlasilo, byl způsob, jakým se kluk pohyboval, přepychové oblečení a výraz ve tváři, kterým všechny odsouval do spodních pater svého života. Studenti sice netušili, proč jsou jejich vyučující v takovém šoku, ale pohled na chlapce, který elegantní chůzí mířil ke stoličce u profesorky McGonagallové, byl opravdu zajímavý. Nezvyklý. Harry, s hlavou hrdě vztyčenou, snášel pohledy všech v sále, jako by se vůbec netýkaly jeho.
Tázavě se podíval na profesorku McGonagallovou, protože ta vypadala nějak podivně. Jako by chtěla omdlít. Rty se jí chvěly, dokonce měl pocit, že v jejích očích zahlédl podezřelou vláhu. Jistě, táta ho upozornil, že zřejmě bude poprask, ale Harry to, zdá se, nepochopil. Teprve teď si uvědomil, jaké to je, být středem pozornosti. Docela se mu to líbilo.
„Ma-malfoy?“ zadrhla McGonagallová.
Povýšeně přikývl. „Harry Lucius James Malfoy.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský