Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Alastor Moody
Shrnutí: Moody se odloučil od svým spolubojovníků, aby chytil Smrtijeda, který se snažil uprchout, a to navždy změnilo jeho život.
Poznámka: Dopsáno v roce 2006

Proč nenávidím Smrtijedy

Zastavil a zaposlouchal se. Někde tu musel být. Opatrně nahlédl za roh. Měsíční světlo bylo mizerné, ale rozsvítit se neodvážil. Tím by ze sebe udělal terč. Jeho kořist byla možná zraněná, ale to neznamenalo, že je bezbranná. V rozvalinách tohoto domu bylo spousta míst, kde se Smrtijed mohl skrývat a čekat na vhodný okamžik k útoku. Moody mu nehodlal tu příležitost poskytnout.
Zadíval se na zem. Kaluž krve naznačovala, že tady se Smrtijed zastavil. Nejspíš upadl, podle stop v prachu. Moody hádal, že Smrtijed musí být zesláblý, protože od místa bitvy ztratil už hodně krve. Nicméně svého nepřítele nehodlal podceňovat. Viděl příliš případů, kdy to jeho předchůdce a kolegy stálo život.
Zaskřípání suti ho přimělo se prudce otočit. Chtěl vyštěknout smrtící kletbu, ale připomněl si, že pomstychtivost není správnou vlastností dobrého bystrozora.
„Expelliarmus!“
Moody zaslechl, jak hůlka dopadla na zem. Překvapilo ho, že Smrtijed se nepokusil kouzlo odrazit, ani se nesnažil k hůlce dostat. To se neshodovalo s jeho dosavadními zkušenostmi s touhle nebezpečnou sektou přisluhovačů Voldemorta.
Stín u vzdálené zdi se schoulil víc do sebe.
„Lumos!“
Moody se považoval za otrlého. Za svůj život toho u bystrozorů viděl a prožil víc než dost. A přece ho nic nemohlo připravit na pohled, který se mu naskytl.
Smrtijedovi sklouzla kápě a světlo z hůlky ozařovalo smrtelně bledou tvář chlapce nanejvýš devatenáctiletého. Třásl se, jako by měl zimnici, dýchal zrychleně a namáhavě, na tenkých, chvějících se rtech měl krev, která mu stékala po bradě.
Moody byl šokován. Měl plné právo Smrtijeda zabít. Ale vždyť to bylo ještě dítě! Vyděšeně se choulilo v koutě mezi sutinami. Jenže na druhou stranu - na vlastní oči viděl, jak tohle dítě zabilo šest bystrozorů.
Chlapec zvedl své černé, kalné oči. Ten pohled se Moodymu zaryl hluboko do duše. Bylo v něm tolik bolesti a takový strach! Moody nevěděl, co má udělat, ale přesto váhavě popošel k chlapci.
Chlapec se rozkašlal a z úst mu vytryskl pramínek temně rudé krve, stekl mu po bradě a skanul na šaty, kde se vsákl do látky. Moody si všiml, jak si chlapec tiskne k břichu zakrvácené ruce, a jak se pod jeho tělem, zkrouceným v bolestivé křeči, začíná vytvářet kaluž krve. Chlapcovo zranění muselo být vážné.
Moody, navzdory výcviku a zkušenostem, sklonil hůlku a dotkl se prsty chlapcovy tváře. Byla horká a pokrytá potem.
„Bolí,“ špitl chlapec a po tváři se mu skutálela slza.
Moody spatřil v těch očích zoufalou prosbu, aby udělal něco. Cokoli! Aby ukončil tu strašnou bolest.
„Ukaž,“ zašeptal Moody a pomalu odtáhl paže, které si chlapec křečovitě tiskl k břichu stále silněji, jako by tím mohl bolest zahnat.
Látka šatů byla nasáklá krví, potrhaná a ohořelá. Moody chlapci opatrně vyhrnul tričko a stiskl čelisti. Rána se táhla přes ploché břicho od posledního levého žebra až téměř k pravé kyčli. Byla hluboká, rozšklebená a silně krvácela. Nebyl to hezký pohled. Byl zázrak, že s takovým zraněním dokázal dojít až sem. Moody se v duchu divil, že ten kluk má ještě vnitřnosti tam, kde mají být. Nepochybně měl potrhaná střeva a kdo ví, co ještě dalšího. Nemohlo jít o přímý zásah. Po kouzlu, které dokázalo způsobit takové zranění, by měl po přímém zásahu břicho rozmetané v okolí několika metrů. Nejpravděpodobnější bylo, že ho zachytilo nějaké zbloudilé kouzlo.
Moody se zadíval na chlapce a pocítil lítost. Ten kluk byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Ano, zabil šest bystrozorů, z nichž jeden byl jeho přítel. Jenže co když celá účast toho chlapce na bitvě byla taky jen výsledkem toho, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě? Moody se mu zadíval do očí. Tohle nebyly oči chladnokrevného vraha. Viděl jen zmatené, vyděšené dítě. Kdo ví, co všechno mu nalhali. A on se teď měl za tu nejvyšší cenu poučit o svém prvním omylu. A taky posledním. Bez ošetření totiž neměl šanci přežít.
Chlapec se znovu rozkašlal. Moody vytáhl kapesník a utřel mu krev ze rtů a brady.
„Mrzí… mrzí mě to,“ zajíkl se chlapec a po tvářích mu začaly téct slzy. „Oni… říkali… já… já nevěděl… já nechtěl… já… já… Já umřu, že jo?“
Moody uhnul pohledem.
„Já nechci,“ vzlykl chlapec. „Nechci umřít… nechci… mám strach.“
Moody pocítil nutkání začít křičet. Vykřičet ze sebe ten vztek na Smrtijedy, na Voldemorta, prostě na všechny, kteří blbli hlavu dětem, jako byl tenhle kluk, aby je pak poslali na smrt.
„Pomoz,“ zašeptal chlapec. „Pomoz… prosím… prosím.“
Moody konejšivě objal třesoucí se tělo.
„Bude to dobré. Uvidíš, bude zase dobře,“ slíbil, ačkoli věděl, že nemocnice je daleko, že chlapec ztratil příliš mnoho krve, a že jeho vlastní znalosti z magie léčitelství nebudou stačit na takové zranění.
Chlapec se k němu přitiskl. Moody cítil, jak křeč ve svalech sílí a dech se krátí. Pohladil chlapce po vlasech.
„Bude dobře. Za chvíli to už nebude bolet.“
Chlapec nahmatal Moodyho ruku a pevně ji sevřel, jako by ten stisk mohl odvrátit nevyhnutelné.
Moody cítil, jak se chlapcovy špinavé nehty zarývají do jeho paže, ale nevnímal bolest. Místo toho slyšel, jak je chlapcovo dýchání stále namáhavější, jak bojuje o každý nádech, jak mu vzduch chrčí v hrdle. Chlapcova ruka s dlouhými štíhlými prsty byla studená. Namlouval si, že je to ledovým potem, který chlapci stál na třesoucím se těle.
Nádech se zadrhl v polovině.
Tělo se přestalo chvět.
Stisk ruky povolil.
Svaly se uvolily.
A bylo ticho.
Moody setřel poslední slzu kreslící mokrou cestičku na chlapcově tváři a zavřel ty prázdné oči.
Aspoň ho už nic nebolí, pomyslel si trpce. Byla to jen malá útěcha.
Moody vyšel ven ze sutin. V náručí držel ještě teplé bezvládné tělo. Na prsou ho bolelo, a pro slzy ani pořádně neviděl na cestu. Jedním si ale byl jistý. Nepřestane, dokud nezprovodí ze světa i toho nejposlednějšího ze Smrtijedů, kteří učí zabíjet děti, aby ty pak byli zabíjeny.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský