Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Alastor Moody
Shrnutí: Moody se odpojil od ostatních, aby polapil prchajícího Smrtijeda.
Poznámka: Děkuji jankovi za beta read
Dopsáno v roce 2006

Proč nenávidím Smrtijedy

Zastavil a zaposlouchal se. Někde tu musel být. Opatrně nahlédl za roh. Měsíční světlo bylo mizerné, ale rozsvítit se neodvážil. Tím by ze sebe udělal terč. Jeho kořist byla možná zraněná, ale to neznamenalo, že je bezbranná. V rozvalinách tohoto domu bylo spousta míst, kde se Smrtijed mohl skrývat a čekat na vhodný okamžik k útoku. Moody mu nehodlal tu příležitost poskytnout.
Zadíval se na zem. Kaluž krve naznačovala, že tady se Smrtijed zastavil. Nejspíš upadl, podle stop v prachu. Moody hádal, že Smrtijed musí být zesláblý, protože od místa bitvy ztratil už hodně krve. Nicméně svého nepřítele nehodlal podceňovat. Viděl příliš případů, kdy to jeho předchůdce a kolegy stálo život.
Zaskřípání suti ho přimělo se prudce otočit. Chtěl vyštěknout smrtící kletbu, ale připomněl si, že pomstychtivost není správnou vlastností dobrého bystrozora.
„Expelliarmus!“
Moody zaslechl, jak hůlka dopadla na zem. Překvapilo ho, že Smrtijed se nepokusil kouzlo odrazit, ani se nesnažil k hůlce dostat. To se neshodovalo s jeho dosavadními zkušenostmi s touhle nebezpečnou sektou přisluhovačů Voldemorta.
Stín u vzdálené zdi se schoulil víc do sebe.
„Lumos!“
Moody se považoval za otrlého. Za svůj život toho u bystrozorů viděl a prožil víc než dost. A přece ho nic nemohlo připravit na pohled, který se mu naskytl.
Smrtijedovi sklouzla kápě a světlo z hůlky ozařovalo smrtelně bledou tvář chlapce nanejvýš devatenáctiletého. Třásl se, jako by měl zimnici, dýchal zrychleně a namáhavě, na tenkých, chvějících se rtech měl krev, která mu stékala po bradě.
Moody byl šokován. Měl plné právo Smrtijeda zabít. Ale vždyť to bylo ještě dítě! Vyděšeně se choulilo v koutě mezi sutinami. Jenže na druhou stranu - na vlastní oči viděl, jak tohle dítě zabilo šest bystrozorů.
Chlapec zvedl své černé, kalné oči. Ten pohled se Moodymu zaryl hluboko do duše. Bylo v něm tolik bolesti a takový strach! Moody nevěděl, co má udělat, ale přesto váhavě popošel k chlapci.
Chlapec se rozkašlal a z úst mu vytryskl pramínek temně rudé krve, stekl mu po bradě a skanul na šaty, kde se vsákl do látky. Moody si všiml, jak si chlapec tiskne k břichu zakrvácené ruce, a jak se pod jeho tělem, zkrouceným v bolestivé křeči, začíná vytvářet kaluž krve. Chlapcovo zranění muselo být vážné.
Moody, navzdory výcviku a zkušenostem, sklonil hůlku a dotkl se prsty chlapcovy tváře. Byla horká a pokrytá potem.
„Bolí,“ špitl chlapec a po tváři se mu skutálela slza.
Moody spatřil v těch očích zoufalou prosbu, aby udělal něco. Cokoli! Aby ukončil tu strašnou bolest.
„Ukaž,“ zašeptal Moody a pomalu odtáhl paže, které si chlapec křečovitě tiskl k břichu stále silněji, jako by tím mohl bolest zahnat.
Látka šatů byla nasáklá krví, potrhaná a ohořelá. Moody chlapci opatrně vyhrnul tričko a stiskl čelisti. Rána se táhla přes ploché břicho od posledního levého žebra až téměř k pravé kyčli. Byla hluboká, rozšklebená a silně krvácela. Nebyl to hezký pohled. Byl zázrak, že s takovým zraněním dokázal dojít až sem. Moody se v duchu divil, že ten kluk má ještě vnitřnosti tam, kde mají být. Nepochybně měl potrhaná střeva a kdo ví, co ještě dalšího. Nemohlo jít o přímý zásah. Po kouzlu, které dokázalo způsobit takové zranění, by měl po přímém zásahu břicho rozmetané v okolí několika metrů. Nejpravděpodobnější bylo, že ho zachytilo nějaké zbloudilé kouzlo.
Moody se zadíval na chlapce a pocítil lítost. Ten kluk byl ve špatnou chvíli na špatném místě. Ano, zabil šest bystrozorů, z nichž jeden byl jeho přítel. Jenže co když celá účast toho chlapce na bitvě byla taky jen výsledkem toho, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě? Moody se mu zadíval do očí. Tohle nebyly oči chladnokrevného vraha. Viděl jen zmatené, vyděšené dítě. Kdo ví, co všechno mu nalhali. A on se teď měl za tu nejvyšší cenu poučit o svém prvním omylu. A taky posledním. Bez ošetření totiž neměl šanci přežít.
Chlapec se znovu rozkašlal. Moody vytáhl kapesník a utřel mu krev ze rtů a brady.
„Mrzí… mrzí mě to,“ zajíkl se chlapec a po tvářích mu začaly téct slzy. „Oni… říkali… já… já nevěděl… já nechtěl… já… já… Já umřu, že jo?“
Moody uhnul pohledem.
„Já nechci,“ vzlykl chlapec. „Nechci umřít… nechci… mám strach.“
Moody pocítil nutkání začít křičet. Vykřičet ze sebe ten vztek na Smrtijedy, na Voldemorta, prostě na všechny, kteří blbli hlavu dětem, jako byl tenhle kluk, aby je pak poslali na smrt.
„Pomoz,“ zašeptal chlapec. „Pomoz… prosím… prosím.“
Moody konejšivě objal třesoucí se tělo.
„Bude to dobré. Uvidíš, bude zase dobře,“ slíbil, ačkoli věděl, že nemocnice je daleko, že chlapec ztratil příliš mnoho krve, a že jeho vlastní znalosti z magie léčitelství nebudou stačit na takové zranění.
Ne! Tohle nebylo správné! Moody cítil, jak se hluboko v něm něco bouří proti tomu všemu. Musí něco udělat! Prostě musí!
Chtěl vstát, ale chlapec křečovitě sevřel rukou lepkavou od krve jeho paži. Moody cítil, jak se chlapcovy špinavé nehty zaryly do jeho ruky s takovou silou, jako by ten stisk byl jediným chlapcovým poutem se životem.
Moody vzal chlapce do náručí a vstal. Opatrně přešel to, co zbylo z místnosti domu. Slyšel zcela jasně, jak chlapec bojuje o každý nádech, jak mu drhne vzduch v hrdle, cítil, jak bolestivá křeč svírá to hubené bledé tělíčko, i chlad ruky, která svírala jeho paži.
Co nejšetrněji položil chlapce na záda a pod hlavu mu dal svůj smotaný hábit. Vyndal nůž a rozřízl zakrvácené, beztak potrhané šaty.
„Teď budeš spát, ano?“ pokusil se na chlapce pousmát a zvedl hůlku.
Chlapec ho chytil za ruku a zavrtěl hlavou, jeho rty se zformovaly do bezhlesného „ne“. Moody ho svým způsobem chápal. Už by se přece z toho spánku nemusel nikdy probudit.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Chlapec si olízl rty, ale nedokázal ze sebe napoprvé vypravit žádný zvuk.
„Severus,“ zasípal.
„Takže, Severusi, bude to trochu bolet… asi, ale spolu to zvládneme, jasné? Bude to dobré. Není to tak zlé, věř mi.“
Chlapec přikývl, třebaže Moody věděl, že jeho lež je uboze průhledná. Ale ten chlapec tomu chtěl věřit.
Co mu taky jiného zbývá, pomyslel si Moody trpce. Pak přiložil hůlku k ráně a pracně lovil z paměti těch pár zaklínadel, co ho naučili během výcviku na bystrozora. A modlil se, aby k něčemu byla.

*****

Moodyho probudily první nesmělé paprsky probouzejícího se úsvitu, které pronikly rozbitou střechou a dopadly mu na tvář. Otevřel oči a jeho první myšlenka i pohled patřily chlapci, jehož hlava ležela v jeho klíně.
Znepokojila ho chlapcova přetrvávající bledost, ale když se dotkl jeho tváře, byla suchá a nezdálo se, že by měl teplotu. Moody přejížděl prsty po té hebké pleti, nedokázal přestat. Jel prsty přes tvář, po čelisti, až na druhou stranu obličeje. Pak sklouzl rukou na krk, předstíraje sám sobě, že kontroluje tep.
Puls byl slabý, ale pravidelný. To bylo dobré. Pohladil kůži u vystouplé klíční kosti. Chlapec mu přišel hrozně hubený. Včera v noci si ho nemohl moc prohlížet, ale tohohle si nešlo nevšimnout.
Chlapec se zachvěl a Moody mu přitáhl druhou rukou přikrývku výš. Pod dekou pak putoval dlaní naopak níž. Chlapcovo tělo bylo teplé. Musel se přece ujistit, že je chlapec v teple, ospravedlňoval své chování Moody.
Cítil, jak se chlapův hrudník pod jeho dlaní zdvíhá a klesá. Dýchání se zklidnilo a bylo pravidelnější. Vypadalo to, že zaklínadla, aspoň některá, zabrala tak, jak měla. Dotýkal se chlapcovy hrudi. Tělo bylo poddajné a vláčné, vyčerpání udělalo své. V noci měl chlapec silné bolesti. To přece kvůli nim si ho Moody přitáhl k sobě, položil si jeho hlavu na klín a utěšoval ho slovy a pohlazením. K ránu chlapec usnul klidným, léčivým spánkem, který potřeboval ze všeho nejvíce.
Moody by rád pokračoval rukou níž. Musel přece zkontrolovat ránu pod provizorním obvazem. Ale to by znamenalo stáhnout z chlapce přikrývku a tím ho vystavit chladnému rannímu vzduchu. Moody usoudil, že kdyby bylo chlapci zle, nebyl by tak klidný, a tak prohlídka ještě chvíli počká. Aniž by přestal chlapce hladit po hrudi, vytáhl hůlku a zapálil oheň.
Moodyho z polospánku vytrhl pohyb chlapcova těla. Otevřel oči a jeho pohled se setkal s černýma inteligentníma očima. Už nebyly kalné, neseděl v nich stín Smrti. Dívaly se na něj zvědavě a tázavě. Moody by rád chlapci odpověděl, ale neznal tu nevyřčenou otázku.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a olízl si suché rty.
„Dobře,“ zašeptal chlapec.
„Podívám se na to, ano?“ řekl Moody a shrnul přikrývku dolů. Opatrně odstranil krví nasáklý obvaz a prohlédl si zranění. Rána se přes noc stáhla, takže už nebyla tak rozšklebená, a taky přestala krvácet. Znamením toho, že zaklínadla z velké části zapůsobila, a ještě pracují, bylo to, že na obou koncích se rána začínala hojit. Moody vyčaroval nový obvaz a chlapce přikryl. Nyní byla, aspoň co ho učili, nejkritičtější fáze. Vnitřní zranění se zhojila, ale rána ještě nebyla uzavřená. Chlapec sice vypadal, že je v pořádku, ale to právě bylo nebezpečně zavádějící. Kdyby s ním Moody teď hýbal, mohlo by se mu obnovit vnitřní krvácení, a pak by mu už nepomohli ani všichni svatí.
„Zkus ještě usnout,“ poradil mu Moody s úsměvem.
Chlapec se neusmál, jen přikývl a zavřel oči.
Moody ho bezmyšlenkovitě hladil po ramenou, dokud si nebyl jist, že chlapec opravdu usnul. Poté, tak aby ho neprobudil, vstal. Potřeboval si protáhnout zdřevěnělé tělo, dojít si na záchod a taky sehnat něco k jídlu a pití. Nemluvě o zajištění jejich příštího noclehu. Chlapci nemohlo nijak prospět strávit další noc v téhle ruině. Snažil se nemyslet na to, co bude pak. Protože ať už si myslel, co chtěl, bylo holou skutečností, že chlapec je Smrtijed, který má na svědomí minimálně šest lidských životů.

K večeru Moody chlapce probudil. Znovu prohlédl ránu a s uspokojením konstatoval, že se už zavřela. Obvaz nadále nebyl potřeba. Zatím co si sundával plášť, sledoval Moody, jak si chlapec prohlíží nevzhlednou zarudlou jizvu. Věděl, že díky jeho předpotopní „léčbě“ nepůjde jizva nikdy odstranit.
„Je to malá cena, uvážíš-li, že jsi vůbec naživu,“ řekl nahlas.
Chlapec přikývl. Moody mu přehodil přes ramena svůj plášť a pomohl mu vstát na nejisté nohy. I v nejasném světle ohně si všiml, že chlapec je možná hubený, ale dobře stavěný, silný a zdravý. To mu taky zachránilo život. Kdyby byl slabý, zemřel by hned na bojišti.
Moody se zadíval směrem k místu, kde došlo k onomu osudnému střetu Smrtijedů a bystrozorů. Nemohl ho vidět přes lesík, ale ani ho vlastně vidět nechtěl. Jen ho napadlo, jestli ho mají za mrtvého nebo ho hledají. Vypudil tyhle myšlenky z hlavy, vzal chlapce do náručí a přemístil se s ním do pokoje, který během dne objednal a zaplatil v nedalekém hostinci.

Moody za sebou zavřel dveře a položil tác na stůl. Chlapec se na něj zase díval tím zvláštním, tázavým pohledem, kterému nerozuměl.
„Máš hlad, Severusi?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Musíš něco jíst. Ztratil jsi spoustu krve. Když nebudeš jíst, nezesílíš,“ napomenul ho Moody.
„Co se mnou teď bude?“ zeptal se chlapec.
Moodymu se nelíbila ta přímost, s jakou šel k věci. Ne, jeho prvotní odhad byl mylný. Fyzicky to možná bylo dítě, ale uvažoval jako někdo mnohem starší.
„Nejdřív se najez,“ zamluvil to Moody a posadil se i s tácem na postel vedle chlapce.
Chlapec si mlčky vzal jeden z obložených chlebů, ale spíš ho jen tak oždiboval.
Oba mlčeli.
Najednou mu chlapec vytrhl tác a odnesl jej na stůl. Pak se vrátil a schoulil se Moodymu v náručí. Moody potlačil povzdech a pohladil tu hebkou neopálenou kůži. Vnímal teplo chlapcova těla, každý pohyb, každý nádech. Přemýšlel, jak se mu do jeho práce tak najednou mohly připlést city. Když ho jeho učitelé varovali, že bystrozor si nemůže dovolit takový luxus, jako soucítit, myslel si o nich, že jsou to staří sentimentální páprdové. Proč by měl soucítit s černými mágy? A teď tu sedí, hladí tohohle chlapce a ví, že nechce, aby skončil v Azkabanu. Ví, že ho má tak nějak… rád. A ví, že tohle se nemělo stát.
Moody zatajil dech, když se chlapcova ruka pomalu posunula na vnitřní stranu jeho stehna a pak sklouzla mezi jeho nohy. Cítil, jak ho ty dlouhé prsty zkoumají přes látku kalhot. Věděl, že by měl chlapce odstrčit a pokárat, ale nedokázal zformovat žádný protest. Chlapec byl stále odvážnější. Tlak jeho prstů se zvětšoval a Moody cítil, jak na to jeho tělo reaguje. Část jeho mysli se rozplývala blahem, ale někde vzadu v jeho mozku na něj zdravý rozum křičel, že by mohl být chlapcovým otcem.
Stálo ho spoustu úsilí tu ruku odstrčit. Chlapec se nadzvedl a zadíval se mu do očí. A opět v tom pohledu byla ta otázka. Teď už se Moody domníval, že rozumí.
„Ne,“ zašeptal, ale umlčely ho hebké, teplé rty, které se přitiskly na ty jeho.
Moodymu hlavou blesklo, že se už pěkných pár dní neholil. Chlapec ze sebe shodil plášť a jeho nahé tělo se přitisklo k Moodymu. Útlá, bílá ruka vedla Moodyho dlaň mezi dvě štíhlounká, bělostná stehna, do porostu tuhých černých chlupů.
Moody měl pocit, jako by jeho činy už neřídila jeho vlastní vůle. Prsty se probíral ochlupením a sám postupoval níž, až narazil na kořen chlapova pohlaví. Chlapec toužebně zasténal a nedočkavě posunul Moodyho ruku níž.
Moody přejel ukazováčkem po chlapcově penisu a pak ho sevřel v dlani. Cítil, že je ten štíhlý orgán horký, a když ho sevřel, zvětšil se a ztvrdl mu v ruce. Začal jemně pohybovat rukou a spolu s chlapcovým rostlo i jeho vlastní vzrušení.
Chlapcovy obratné prsty mu rozepnuly kalhoty a vyndaly jeho penis. Moody si nejasně uvědomoval, že pořád ještě může couvnout. Ještě pořád byl čas toho nechat. Když ale ucítil na citlivém žaludu chlapcův dech a pak jeho teplé rty, byl ztracený.
Chlapec ho sál a lízal zkušeně. Tu zrychlil, aby vzápětí téměř zastavil, pak sevřel rty jen špičku a hned zas ho pohltil, jak nejvíc dokázal. Moody svíral křečovitě v ruce chlapcovy vlasy a vycházel mu vstříc boky. Nevědomky ho tlačil do svého klína, zakláněl hlavu, sténal a vzdychal, protože ten chlapec byl opravdu dobrý.
Najednou byla ta teplá ústa pryč. Moody otevřel oči a spatřil, jak chlapec zkouší nasednout na jeho tvrdý úd. Dostal strach, že by si sotva zhojenou ránu mohl znovu otevřít, a tak chlapce přiměl lehnout si na záda.
Sotva se jeho záda dotkla matrace, roztáhl chlapec nohy. Moody zaváhal. Pořád ještě mohl couvnout. Stále byl čas.
Chlapec sevřel v dlani jeho penis a druhou rukou sklouzl mezi svoje nohy. Moody užasle sledoval, jak vnikl jedním dlouhým prstem do svého nádherného zadečku. Krátce na to přidal druhý. Roztahoval se a připravoval sám!
Ale pořád byl čas couvnout, ještě to mohl zastavit.
Chlapec se k němu přisunul blíž a otřel se análním otvorem o Moodyho penis zvlhlý slinami i touhou.
Pořád byl čas…
Moody ztěžka oddechoval a občas zasténal, když se chlapec otřel o jeho vzrušený úd. Najedno ucítil, jak proniká dovnitř… ne, to nebyl on, to ten chlapec. Tiskl se k němu stále víc a víc a zasouval si pomalinku jeho penis dovnitř.
Teď už bylo na vše pozdě.
Moody sevřel chlapce v náručí a převzal iniciativu. Chtěl mu naznačit, že kdyby to bolelo, tak ať řekne, ale neodkázal ze sebe vypravit nic jiného než zasténání. Chlapec byl těsný, velmi těsný a horký. A v té chvíli Moody věděl, že až se ho budou ptát, odpřisáhne, že chlapec byl pod kletbou Imperius, že za smrt jeho kolegů a jeho přítele nemohl. Všechny další myšlenky se ztratily ve víru milování.

*****

Moody se probudil a pohlédl doleva. Místo vedle něj bylo prázdné. Prudce se posadil a se srdcem až v krku se rozběhl do koupelny v hrůze, že jeho neobratná léčba nebyla tak úspěšná, jak si myslel. Čekal, že najde chlapce ležet někde v kaluži krve, ale skutečnost byla horší. Po chlapci nebylo ani stopy. Moody se vrátil k posteli a zdrceně se posadil. Jeho pohled padnul na lísteček ležící na zemi. Zřejmě ho sfoukl z polštáře průvan. Zvedl ho. Stala na něm jen dvě slova: Jsme vyrovnáni.
Jen dvě mizerná slova a nic víc. A Moody pochopil, co znamenal ten tázavý pohled, kterým se na něj chlapec díval. Nyní už znal tu otázku. A odpovědí na ni bylo to, co považoval za cit. Bylo mu mizerně a někde v nitru se rodila nenávist. Nenávist k lidem, kteří dokáží nejen poslat dítě na smrt, ale ještě mu otrávit duši tak, že za záchranu svého života nabídne bez mrknutí oka vlastní tělo jako ta poslední děvka.
Moody věděl, že nebude mít pokoj, dokud na světě bude byť jen jeden, jediný Smrtijed. Avšak něco tam hluboko v něm tajně doufalo, že jednoho dne mezi Smrtijedy najde černovlasého chlapce. To jméno mu navždy zůstalo vypáleno do mozku.

Severus

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský