Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5
Autor: Lanevra
Hlavní postavy: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harry se rozhodne pomoci smrtelně nemocnému Snapeovi

Provázky moci

Kapitola první

Promnul si ruku. Necítil v ní bolest, jen jemná mravenčení a zároveň jakoby mu byla odcizena. Odtržena od těla a pak znovu přišita, bez toho, aby se někdo snažil správně zkompletovat nervová zakončení.
Zahleděl se na ni, jakoby si myslel, že na ní uvidí známky špatně zhojeného zranění. Samozřejmě nic neviděl, když ani nic k vidění nebylo. Problém s jeho rukou nesouvisel se zásahem magie z hůlky, která by ji poškodila. Ten problém byl uvnitř v jeho hlavě, v odumírajících buňkách jeho mozku. Tam hluboko, kam žádné léčivé kouzlo nemohlo dosáhnout. Mozek byl jediný orgán, který neuměli lékouzelníci vyléčit.
"Posloucháš mě Severusi?" zeptala se Poppy přísně a přesto vlídně zároveň. To byl dar lékouzelníků, že dokázali být na pacienty milí a zlí v jeden okamžik.
"Ano, poslouchám," odpověděl tak klidně, jak jen dokázal a složil ruku do klína.
"Jak jsme předpokládali, poškození se rozšířilo," krátce utkvěla na Severusově tváři pohledem a ten si přitom dal práci, aby vypadal pokud možno nijak, "Problémy se vstáváním po ránu, bolesti dolních končetin a necitlivost horních jsou jen první příznaky. Jsem si jistá, že se brzy dostaví paralytické stavy, ale ještě před tím začneš pravděpodobně zapomínat nebo ztrácet schopnost mluvit. Mohou se objevit halucinace, noční děsy... Nevím, jestli k něčemu takovému dojde dnes, ale bude to jistě brzo. Musíš s tím přestat," naléhala.
Trochu naklonil hlavu, vlasy mu sklouzly po ramenu a schlíple dopadly na plášť. Měřil si ji pohledem jako sup, který čeká, až kořist umře, přitom to byl on sám, kdo umíral a podle všeho opravdu rychle.
"Ty víš, že to nemohu," odvětil velmi krátce. K čemu by bylo jí zas a znovu vysvětlovat, že není tak snadné, prostě nedostavit se na setkání Smrtijedů. Že na jeho informace Brumbál spoléhá. Že by ho Pán zla stíhal, kdyby se pokusil dezertovat a přímo, viditelně zradit.
"Já se obávám, že nesneseš už ani jedno další cruciatus. Pravděpodobně už se příště nezvedneš a zůstaneš paralyzovaný jen tak ležet na pospas ostatní Smrtijedům i Ty-výš-komu. Tohle chceš? Prostě příště jen zůstaň tady v Bradavicích, kde si v bezpečí a já najdu způsob jak ti pomoci." Vypadala velmi neoblomně, když to říkala. Přesně jako bývají feny, když chrání své mladé. Taková ona byla, ona, Molly a například Grangerová. Matky hlídající své děti, jenže Severus nechtěl být jejím dítětem.
Vstal.
"Copak na to ještě záleží?" malinko povytáhl obočí, "Stejně už jsem mrtvý a ty to víš. Lék nenajdeš, protože neexistuje. S následky cruciata se nedá bojovat pomocí dalších kouzel nebo lektvarů. Musel bych to dokázat jen já sám a nebudeme si nic nalhávat, na to nejsem dost mocný. Prostě se smiř se svým neúspěchem a nech ubožáčka, starého netopýra umřít. Já o tvou pomoc stejně nestojím." 
Nečekal na její odpověď, přehodil si plášť přes rameno a rychle vyšel z ošetřovny.
Bál se. Jen hlupák by se nebál smrti, to ale neznamenalo, že se bude vyhýbat svým povinnostem. Co od něj všichni čekali, včetně Brumbála? Že teď, když měl smrt jistou, se změní, bude se kát za to, jak je na všechny zlý a začne sekat dobrotu? Bude poslouchat jejich dobře myšlené a laskavé rady, protože oni mu chtějí pomoct?
Ne, nic takového v úmyslu neměl. Líbilo se mu to celé takové, jaké to bylo do teď a jeho rozpadající se mozek nebyl důvodem k tomu, aby se měnil.
Sešel tři schody do sklepení a zastavil se. Svět se mu houpal před očima, schody šly na stranu a vypadalo to, jako by byly živé chystající se každou chvíli mu před nohou uskočit. Sevřel zábradlí a narovnal se. Koutek se mu zvedl v grimase, jak se pokoušel donutit vlastní mozek, aby zase vnímal realitu takovou, jaká byla. Nedařilo se. Pohlcoval ho vztek, že jeho tělo neplní příkazy, které mu dával. Právě jen tělo bylo něco, co mu vždy patřilo a nikdo si na něj nedělal nároky, tak jako třeba na jeho magické schopnosti nebo nadání na lektvary.
Uslyšel za sebou rychlé kroky. Za normálních okolností by ustoupil stranou, takhle, dřív než se stačil pohnout, do jeho zad někdo narazil. Bylo jen štěstí, že se držel, protože jinak by se kutálel dolů společně s mladíkem v červené kravatě, který mu naboural do ramene.
Drapl po něm rukou ve snaze ho jak chytnout a profackovat, tak i zabránit tomu, aby se to děcko skutálelo dolů po schodech jak pytel brambor. Jeho ruka však sáhla do prázdna, protože tělo už padlo o několik schodů dolů. Naštěstí to nevypadalo, že se něco stalo, protože mladík se začal hned zvedat.
"Pottere!" zavrčel. Až teď si uvědomil, že ten kdo do něj narazil, má kštici černavých kudrnatých vlasů a brýle – momentálně ležící na schodech – na obličeji.
"Pane... profesore," spíš jen tak breptal, jak se za pomoci zábradlí a s bolestným sykáním zvedal na nohy. Jeho věci mezitím s tupými ranami padaly dolů po schodech někam do šera sklepení.
"Ty jeden spratku!" kupodivu už snadno udělal dva kroky dolů, "Dávej příště pozor, kudy se ženeš, tohle není famfrpálové hřiště ani tvůj mudlovský domov. Copak si to nejsi schopný nikdy do té své tupé, namyšlené palice vtlouct?"
"Ale já přeci...," snažil se nejdřív bránit relativně mírně, než si asi všiml s kým mluví a jeho oči, už zase skryté za brýlemi, zchladly, "Nejsem to já kdo stál na vrcholku schodiště."
"Ty...!" tentokrát už ho za tu košili popadl a přirazil ho ke stěně. Věděl, že to nesmí dělat, ať už proto, že je učitel nebo proto, že je silnější a starší. Bylo mu to ale docela jedno. Potter. Sprostý, namyšlený a pyšný Potter mu přímo do očí připomněl jeho nemoc a to se nedalo odpustit. Svědila ho v ruce potřeba vytáhnout hůlku a proklít ho tak, že by ho ani obětavá Poppy už nikdy nedala pořádně dohromady.
Svíral košili i kravatu tak pevně až mu bělely klouby a hleděl do zelených očí. Nebyl v nich strach, jaký by se objevil u jiného studenta, kdyby tohle Severu udělal. Naopak v nich byla výzva spojená s arogancí, jakoby přímo křičely po tom, aby Pottera praštil přes tvář. Vypadalo to spíš jak prosba.
"Padesát bodů za pobíhání po chodbách, neomalenost a drzost. A buďte rád, že vás neudám řediteli za napadení učitele." Ještě jednou jím prudce praštil o zeď, než ho pustil.
"Ano... pane," zavrčel. Nevypadal otřeseně, nevypadal ani, že by ho něco bolelo, jen si urovnal hábit v očích dál tu výzvu, kterou by bylo tak snadné vyslyšet.
Zapolykal. Srdce cítil náhle v krku, kde tlouklo nepřirozeně rychle a na čele mu vyrazil pot. Hned věděl, že tohle není rozčilením z toho spratka, se kterým se právě potýkal. Tohle byl další záchvat jeho nemoci, který právě kousek po kousku odřezával ze stran Severusovo zorné pole. Slepl, pozvolna a rychle zároveň a nejhorší na tom byla náhlá panika, která ho zachvátila. Potter rozhodně nesmí vidět, že mu něco je. To bylo tak příšerně ponižující.
"Vypadněte!" zasyčel, "Zmizte!" Ukázal směrem ze schodů, kam beztak mladík mířil. Nebylo tedy důvodu, aby neuposlechl, přesto zůstal stát u zábradlí. Viděl ještě dost na to, aby zaměřil na jeho tvář, která už náhle neobsahovala výzvu, ale zmatený dotaz a cosi, co by se dalo nazvat obavou.
"Jste v pořádku, pane?" zeptal se hlasem o poznání méně drzým, vlastně až mírným a starostlivým.
"Řekl jsem abyste...," zarazil se. Ano, něco ještě před chvílí říkal, jenže teď vůbec nevěděl co. Chtěl Pottera někam poslat, ovšem kam, to mu bylo záhadnou. Kromě jeho zraku, jakoby se před ním zavírala i jeho vlastní mysl. Schody se znovu rozhoupaly, prohýbaly se a praskaly. Z prasklin se valilo něco nepopsatelného, podobného dlouhým úponkům obaleným slizem. Úponky mu obalily kotníky, stoupaly po těle a táhly ho dolů na schody.
Halucinace, uvědomil si v duchu, to však nebráni tomu, aby se instinktivně nepokusil slizkého pohybu na svých nohou zbavit. Věděl, že vypadá jako naprostý blázen, když se pokouší sklepat z kalhot něco, co neexistuje. Jenže to bylo tak děsivě skutečné.
"Pane... pane?" slyšel hlas někde blízko, teď už jasně starostlivě.
"Dejte to pryč!" i tenhle hlas slyšel, úzkostný a vyděšený, jeho a přesto cizí, "Dejte ty věci pryč! Pro Merlina dejte je pryč!"
"Co? Kde? Co mám dělat?" ptal se nechápavě Potter. Ano, samozřejmě, on nic neviděl, ale pro Severuse a jeho mysl to bylo až moc skutečné. Cítil, jak padá, když ho silné liány stáhly dolů na schody. Uhodil se do zad, jasně cítil, že i do hlavy, ze které mu začala téct horká krev po zádech, i tak se snažil slizu na svých nohách zbavit. Nedařilo se, lezly nahoru, víš a víš, obalovaly jeho nohy, přešly přes slabiny a začaly se ovíjet kolem pasu.
"Snape!" nebránil se, když slyšel z Potterových úst své jméno bez patřičného oslovení. Bylo mu dokonce jedno, že jím mladík třese, tahá ho za šaty a zároveň podepírá hlavu. Nebo to dělal střídavě? Asi střídavě, protože tolik rukou neměl.
Nakonec už mu bylo dokonce jedno, že se úponky ovinuly kolem celého jeho těla a zabodly mu do svalů stovky drobných jehel naplněných paralyzujícím jedem.
Zavřel oči a nechal se unést nevědomím.

*****

Zmateně zůstal stát před dveřmi ošetřovny, za kterými se právě Poppy starala o Snapea. Rozhlédl se, kde tu mají nějaké sedačky pro ty, kteří čekali, než budou moc navštívit nemocné. V téhle části ošetřovny nikdy nebyl, protože se vždy nacházel na druhé straně dveří v péči lékouzelnice a vleže na tamním lůžku.
Posadil se na křeslo u zdi, které vypadalo pohodlně, záhy si však uvědomil, že není. Žádná nemocniční židle nemohla být pohodlná. Narovnal si brýle a zamračil se.
Ještě před půl hodinou spěchal na trest se Snapem, když do něho narazil na schodech. Málem se přitom zabil a naražená ruka ho pálila. Plánoval být po celou dobu trestu drzý, jedno že by Snape dál odebíral body. Jenže k samotnému trestu ani nedošlo.
Nenáviděný profesor se mu zhroutil k nohám zřejmě pod vlivem nějaké kletby, protože se zmítal, křičel a měl asi i halucinace, podle toho co říkal mezi výkřiky. Podařilo se mu muže vytáhnout na vrcholek schodiště, kde si při svých křečích nemohl tolik ublížit, a pak zavolal Dobbyho, kterému nařídil dojít pro Poppy, zatím co se sám snažil udržet muže v klidu.
Lékouzelnice se dostavila skoro okamžitě, musela být dobrá běžkyně, když se dokázala přes půl hradu dostat tak rychle. Lamentovala nad zemdlelým Snapem, mumlala si pro sebe něco v tom smyslu, že mu to už dávno říkala a nakonec ho, bez toho aby si nějak víc všimla Harryho, dopravila do nemocnice
Nevěděl, co má dělat, jestli se vrátit do věže nebo jít za ní, i když ho napadlo jít spíš zpátky na kolej, tak teď seděl tady před dveřmi a netušil, co tu dělá. Nemohl říct, že má o Snapea strach stejně jakoby měl třeba o Rona nebo Hermionu, na druhou stranu ho znal dlouho, bojovali spolu už od první hodiny, takže i Snape byl svým způsobem Harrymu blízký. Jinak než jeho přátelé, ovšem stále k němu kdoví proč pociťoval jistou potřebu ho chránit, kdyby to bylo třeba.
Hermiona mu jednou řekla, že má hrdinský komplex, který ho nutí starat se i o lidi, které nesnáší nebo nezná, což byla naprostá pravda.
"Harry," oslovil ho Brumbál, který právě vešel dovnitř. Mladík se rychle postavil, nerozhodný co má říct k tomu, že tu sedí.
"Někdo zaklel profesora Snapea, ale já to nebyl," bránil se rovnou případnému nařčení, "Jen jsme se... trochu jsme mluvili na chodbě a on se najednou zhroutil na zem, křičel něco o tom, že má na sobě červy a zmítal se. Vážně netuším, co se mu stalo, tak jsem zavolal madam Pomfreyovou. To je všechno, co o tom vím."
"Vím, že nemáš s potížemi profesora Snapea nic společného," ujistil ho mírným hlasem a došel k němu až na dosah ruky, "Jen jsem trochu překvapený, že tu sedíš a hlídáš ho. Vzhledem k vašim ne úplně ideálním vztahům bych spíše čekal, že se vrátíš do věže."
"To jsem taky chtěl, ale," pohlédl ke dveřím, zamračeně, "Já ho nesnáším a vy to víte, pane, jenže i když je to Snape, tak ho přeci nenechám ležet na schodech. To by nebylo správné, navíc by si pak všichni mysleli, že jsem to byl já... což budou stejně... a zmijozelští by mi asi utrhali ruce."
"Já nevyčítám, že tu jsi, naopak jsem rád," položil mu ruku na rameno, čímž ho zároveň zatlačil zpátky do křesla a sám si sedl na to vedlejší, "Stejně bych tě pak vyhledal, abych s tebou o téhle příhodě mluvil. Je potřeba, abys nikomu neříkal o tom, co se profesorovi stalo. Nebylo by to bezpečné a on by si to určitě nepřál."
"Má to něco společného s Voldemortem?" zeptal se přímo. Věděl už dva roky, že Snape je Smrtijed, pracující pro Brumbála jako špeh, i když bylo pravdou, že Snapeovi nevěřil ani nos mezi očima. Brumbál byl jiného názoru, takže o tom s ním nemluvil.
"Ano, má a velkou," pokýval kouzelník hlavou, "Za profesorovi obtíže je zodpovědný právě Voldemort."
"Zjistil, že je Snape... profesor Snape," opravil se než dostane zase vynadáno, "špeh a proklel ho?"
"Ne, kdyby zjistil, že Severus pracuje pro nás, pak by ho zabil," zakroutil hlavou, zároveň vypadal, že chce ještě něco dodat, ale to už se otevřely dveře a madam Pomfreyová vyšla ven se zachmuřeným výrazem. Spočinula překvapeným pohledem na Harrym, načež se tázavě podívala na vstávajícího Brumbála.
"Jak mu je?" zeptal se ředitel, snad jakoby si nevšiml toho, že na něj lékouzelnice hledí.
"Dala jsem mu něco na uklidnění, takže tenhle záchvat překonal, ale dobře víš," krátce pohlédla na Harryho, opět, "že v tomhle případě mu kouzla a lektvary spíš škodí, než pomáhají. Musíš zakročit."
"Můžeme ho vidět?" ptal se znovu, opět bez toho, aby nějak komentoval její pohledy a dokonce i slova. Navíc řekl 'můžeme' jakoby myslel, že Harry stojí o to, jít tam taky. Nevěděl, jestli chce jít dovnitř na ošetřovnu, aby tam stál nad postelí se Snapem a poslouchal jak ho lektvarista obviňuje z napadení a z toho, že ho proklel.
"Já myslím, pane, že asi půjdu," hned se z takové návštěvy začal vykrucovat, zatím co vstával.
"Naopak, myslím, že bys měl jít dovnitř," opáčil Brumbál, "Pokud nám to Poppy dovolí," usmál se na ženu.
"Spí, takže by ho návštěva pana Pottera neměla rozrušit. Chovejte se ale tiše a nepoužívejte žádnou magii," instruovala je, vešla dovnitř a nechal za sebou otevřené dveře.
"Pane řediteli, opravdu myslím, že to není dobrý nápad," řekl Harry rovnou, "Jestli se probudí, tak bude tvrdit, že jsem mu to udělal já. Já vím, že mi věříte, že jsem to nebyl, ale on mi věřit nebude. Upřímně to nechci poslouchat."
"Nic takového tvrdit nebude," ujistil ho naprosto přesvědčeně, "Navíc já trvám na tom, abys šel se mnou a zkontroloval profesora Snapea. Věř mi, že když to neuděláš, tak tě to pak bude trápit."
Otevřel pusu v protestu a zase ji zavřel. V tomhle měl Brumbál pravdu. Asi by ho hlodalo svědomí, že Snapea nezkontroloval a to nejspíš hned, jak by se za ním zavřely dveře čekárny před lůžkovým oddělením. Nemohl si prostě pomoct, bylo to tak a už věděl, že takový je. 
S povzdechem se připojil k řediteli, který právě vešel na ošetřovnu. Prošli společně kolem prázdných lůžek až docela dozadu, kde za zástěnou ležel lektvarista.
K Harryho překvapení na sobě měl jen bílou košili a kalhoty, což byl oděv, ve kterém ho nikdy neviděl. Ovšem stejně překvapující bylo, že ho Poppy nepřevlékla do nemocničního pyžama. V tváři byl Snape bledší než kdy jindy, kruhy pod očima, kterých si doposud Harry nevšiml, vypadaly jako dva monokly. Jeho ruce, složené na prsou, byly doslova kost a kůže, stejně jako obličej.
"Vypadá vážně příšerně," uniklo mu bezděky, ředitel na něj tázavě pohlédl, "Chci říct no... on nikdy nevypadá dobře a zdravě, ale nikdy až takhle strašně," vysvětlil jak to myslel. Šeptal přitom, spíš neuvědoměle, aby muže ležícího na posteli neprobudil.
"Vážně?" zeptal se Brumbál s malinko pozvednutým obočím, "Já ho vždy vidím jenom takhle, ale ty a ostatní asi vidíte masku, kterou vykouzlil."
"Masku?" nechápal pro změnu zase Harry.
"Kouzlo krásy," upřesnil a zvedl ruku, aby zadržel mladíkův další dotaz, "Ano, samozřejmě, Severus neoplývá krásou, ale to ti nezajistí žádné kouzlo. Takové kouzlo nezmění čarodějův vzhled, jen zakryje ty nejhorší nedostatky nebo třeba, v případě Severuse, následky nemoci."
"Snape by potřeboval opravdové kouzlo krásy," zamumlal částečně pro sebe, aby vzápětí trochu zrudl studem, "Omlouvám se, pane, já to tak nemyslel, to jen že..." nedokončil.
"Každému příroda do vínku nadělí jisté fyzické atributy, ale magie zmůže hodně, Harry. U kouzelníků je jejich vzhled, a nejen ten, ovlivněn jejich vůlí. Když se čarodějka cítí krásná, štíhlá a dobře, pak taková i je a naopak. Severus si přeje budit takový dojem, aby ho všichni nechali být, proto je také tak... nehezký," zvolil opatrně slovo, "Nejsme tu proto, abychom komentovali jeho vzhled, i když i to s jeho nemocí trochu souvisí.
"Jak může jeho vzhled souviset s nějakým prokletím," nechápal.
"Jeho nemoc není prokletí, je to následek opakovaného použití cruciata."
Z těch slov Harryho zamrazilo. Jednou měl tu smůlu pocítit, jaké to je když na něj Voldemrot uvrhl tuhle kletbu. Bylo to, jakoby mu někdo do všech kloubů v těle nasypal písek, do svalů zabodal rozžhavenou ocel, orgány vařil ve vlastní šťávě a mozek drtil ve svěráku. Nebyl jediný kousek těla, který by ho nebolel a ještě dnes, když si na to vzpomněl, ho zamrazilo v končetinách, jakoby očekával, že vzápětí ho opět kletba strhne k zemi.
"Ještě jste ho nevyléčili, madem Pomfreyová neřekla, že bude v pořádku," pronesl po chvíli, když si to srovnal v hlavě, "Kdyby mu mohla pomoct, tak by to už udělala, takže nemůže. Nedá se to léčit. Je to tak?" Odvrátil pohled od muže na posteli a upřel ho na Brumbála. Pokud něco nedokázala Poppy vyléčit, pak to zřejmě nedokázal nikdo na světě. O tom byl Harry přesvědčen.
"Ne, nedá se to vyléčit žádným kouzlem ani lektvarem. Pomohlo by, kdyby byl ochotný přestat chodit na Smrtijedská setkání a vyhnul se tak kletbě. To on ale odmítá," ředitel se starostlivě zamračil, "Mohl by si pomoci jedině sám, jenže na to není dost silný, pokud vůbec kdy byl."
"Jak pomoci sám?" zeptal se. Nedovedl si představit, co by mohl Snape udělat, aby si pomohl, když mu nepomohla Poppy. Napadlo ho jedině, že zná nějaký lektvar, pak ale nechápal, proč si ho dávno neuvařil. Byl si jist, že Snape by udělal cokoliv, aby se zachránil, protože byl přeci jen Zmijozel a ti pro své přežití obětují cokoliv a kohokoliv.
"Je to jako s jeho vzhledem, chlapče," potřásl smutně hlavou, "Na zlomeniny, rány, prokletí... na to všechno existují kouzla a lektvary, pravdou ale je, že pokud je čaroděj dost silný, tak je nepotřebuje. Jeho vlastní vůle stačí k tomu, aby se uzdravil. Díky tomu nepoznáš žádného čaroděje, který by chytil nějakou mudlovskou nemoc. Na vyléčení něčeho tak nemagického stačí i velmi slabá magická podstata. Ze stejného důvodu neuvidíš ani malého čaroděje s odřeným kolenem. Když se něco takového stane, tak se prostě odřenina sama do pár hodin zacelí a zmizí bez jizvy. Stejně tak jde vůlí a dostatečnou magickou mocí léčit i nemoci, jakou trpí Severus," kývl lehce k lůžku, "Ovšem on na vyléčení nemá ve svém těle dost magie."
"To je jako moje vlasy nebo spáleniny od hrnců," řekl, jak si uvědomil o čem je asi řeč, "Když nemá dost síly, tak... nevím, nemohl bychom mu ji nějak dodat?" zeptal se, "Mudlové také spoléhají na samoléčení, třeba u pacientů v kómatu. Prostě jim jen dávají živiny, mluví na ně a věří, že se uzdraví sami. Viděl jsem to v jednom filmu," dodal pro objasnění, jak to ví.
"Není to tak snadné," zakroutil Brumbál hlavou, "Kdyby měl Severus přátele, příbuzné, milence... ti všichni by mu dodávali svou magii, byť nevědomky a nechtěně, a to by jeho stav zlepšilo, možná i udrželo na únosné míře po neurčitou dobu. On nikoho blízkého nemá, snad jedině mně, takže není tu nikdo, kdo by mu pomohl. Za těchto okolností... Zemře Harry, nebude to jistě dnes, ale myslím, že konce roku se nedožije."
Zamrazilo ho v zádech, ledová ruka sevřela jeho žaludek a vytáhla ho krkem bezmála ven. Polkl, aby ho dostal na svoje místo. Nezáleželo na tom, jak moc muže na posteli nesnášel, slyšet, že zemře, mu radost nepřineslo. Sice tisíckrát říkal, jak šťastný by byl, kdyby Snape natáhl brka, jenže to byla jen slova. To, že se to stane skutečností, ho nikdy nenapadlo. Cítil to samé, jako když zemřel Cedrik. Nebyli přátelé, nijak blíž ho neznal, ale cítil za něj odpovědnost, tak jako ji právě cítil za Snape. To bohatě stačilo na to, aby ho Cedrikova smrt a Snapeovo umírání děsilo.
"Neříkejte, že nemůžeme nic udělat?" řekl přiškrceně, jak jeho žaludek stále odmítal zůstat v břiše a tlačil se mu na hlasivky.
"Existuje tu způsob, jakým bych měl možnost mu pomoci, a věř, že bych chtěl, ovšem nemohu," z hlasu mu čišela nefalšovaná lítost.
"Oč jde? Proč mu nemůžete pomoct, když chcete?" dožadoval se docela prudce odpovědi. Byl si jist, že by udělal cokoliv, aby Snapeovi pomohl, protože opravdu a upřímně nechtěl, aby zemřel.
"Je tu kouzlo, kterým bych se s ním mohl podělit o svou magii, kterou by pak on použil ke svému uzdravení...,"
"Tak to udělejte!" vydechl rázně, jak se snažil nevykřiknout, "Neříkejte, že by vám chyběla, vždyť jste nejmocnější čaroděj na světě."
"Jen na této polokouli," pousmál se, nerozzlobený, že byl přerušen, "a ano, chyběla by mi. Voldemort je velmi silný, Harry, a jsem to jedině já, čeho se obává a proč nezaútočí na Bradavice. Kdyby se dozvěděl, že jsem předal svou magii k dispozici někomu jinému, tak by rovnou zaútočil. A i kdyby se to nedozvěděl, mohl by zaútočit tak jako tak a já bych neměl dost sil ho zastavit. V obou případech by Bradavice padly a stálo by to mnoho životů."
Nechápal přesně, kolik je potřeba magie na uzdravení Snapea, ale podle Brumbálových slov asi opravdu hodně, když se ji obával předat. Také věděl, že Brumbál nesmí být slabý, kdyby přišel Voldemort, protože přeci jen na tom závisel i jeho vlastní život.
Stočil pohled na muže na posteli, který začal právě škubat rukou. Nevypadalo to jako projev snu, protože jeho výraz byl pokojný, vlastně naprosto netečný. Ruka sebou znovu zaškubala a Harry si uvědomil, že to není poprvé, kdy něco takového viděl. Bylo to v mudlovském světě, když byl s tetou na nákupu. Narazili na ženu na vozíku, která sebou škubala a trhala, přesně jako teď Snape. Byl to děsivý pohled a myšlenka, že by tak lektvarista skončil, taky byla jako ledový závan vzduchu.
"A co já?" navrhl v dotazu, "Nemohl bych mu magii předat já? Pořád říkáte, že nemám na to se s Voldemortem utkat, takže já bych trochu magie postrádat mohl. Stranil bych se všech konfliktů do doby, než bych se zase uzdravil," dodal rychle, aby naznačil, že by byl opatrný, pokud by byl oslabený.
"Jsi příliš mladý Harry a nemůžeš přijít o tak velké množství magie. Mohlo by to vážně narušit vývoj jak tvé magické podstaty, tak i tvého těla, které už je beztak na šestnáctiletého chlapce příliš drobné a štíhlé," zlehka si narovnal brýle a zpytavě na Harryho pohlédl svýma jiskrnýma očima, "Navíc, proč bys to vůbec dělal?" zeptal se zvědavost sama.
Harry se pod pohledem a těmi slovy ošil. Nebyl tu racionální důvod, proč by tak riskoval, kromě jeho hrdinského komplexu.
"Protože... nevěřím mu," odpověděl, což znělo velmi nelogicky, takže pokračoval ve vysvětlování, "Jedno, co říkáte já si pořád nejsem jistý, že je věrný vám, přesto ale... uvědomuji si, že mi několikrát zachránil život. Přinejmenším tehdy, když se postavil mezi mě s Ronem a Hermionou a Lupina ve vlkodlačí podobě." Bylo těžké si to přiznat v duchu, natožpak to teď říct i nahlas. Ruce se mu přitom potily a měl dojem, že se asi v příštím okamžiku propadne do země, jestli na něj bude Brumbál dál tak upřeně koukat.
"Chceš se mu odvděčit tím, že mu dáš svou magii?" zeptal se, ovšem jen tak napůl.
"Jestli mu to prozradíte, tak to neudělám," zamračil se při odpovědi poněkud bojovně. Asi by to udělal tak jako tak, jen by při tom víc remcal a dělal by víc, že je to vzácný milodar.
"Neřekl bych mu to Harry, přesto to nejde. Jedno jak čisté a laskavé jsou tvé úmysly, bylo by to pro tebe příliš nebezpečné," znovu zamítl jeho nápad, ovšem už ne tak rezolutním hlasem jako předtím. To Harrymu poskytlo možnost dál argumentovat, jelikož měl dojem, že je Brumbál naklonění tomu, to nějak alespoň zkusit.
"Co kdybych mu tedy dal jen trochu ale, zato několikrát?" navrhl, "To by přeci pak nebyl takový šok, jako když člověk daruje každé dva měsíce krev."
"Harry, to...," zarazil se, obočí se mu spojilo, jak se zamyslel, načež se obličej opět rozzářil, "To je ovšem skvělý nápad!" zvolal dost hlasitě na to, aby to člověka, který není pod vlivem lektvaru nejspíš probudilo, Snape naštěstí byl, "Je to sice velmi stará a dnes už nepoužívaná léčebné metoda, ale mohl bych propojit vaše magické podstaty tak, že by měl Severus možnost využívat tvou magii a ty naopak jeho."
"To by mě ale tak jako tak mohl vysát rovnou," argumentoval Harry, kterému se ale vůbec nelíbilo, že by měl být se Snapem nějak propojený, ne-li dokonce trvale. Předat mu trochu síly to byla jedna věc, to mu vážně přišlo jako transfúze krve, ale tohle bylo docela něco jiného.
"Nikoliv. Pokud si jeden od druhého vezme příliš mnoho, tak kouzlo spojení přeruší. Je to dokonale bezpečný způsob léčení dlouhodobě nemocných, na který se už pozapomnělo jen proto, že dárce musí být dost mocný, aby příjemci poskytl dostatek magie."
"No, pak je to asi v háji, protože já dost mocný nejsem," zamručel. O svém nadání na magii se moc iluzí nedělal, pravda uměl vyvolat Patrona, zato ale pomalu stále nedokázal proměnit konvici v hrnek.
"Naopak chlapče," pousmál se, "Jsem si jist, že máš dost moci, abys ji Severusovi poskytl." Přesvědčení, se kterým to říkal, donutilo Harryho odporovat.
"Mýlíte se, pane," zakroutil hlavou, "Koukněte se na výsledky mých praktických zkoušek. Neumím skoro nic, to Hermiona je tu mocná a silná. Měl byste ji vidět čarovat."
"Slečna Grangerová není ani tak mocná, jako vzdělaná a soustředěná, to je něco jiného," nesouhlasil, "To, že ti nejde čarování ve škole, nemá se silou a intenzitou tvé magické podstaty nic společného. Naopak, mocní čarodějové se vyznačují tím, že nejsou schopní se koncentrovat na jednoduchá kouzla. Víš je to jako," zamyšleně si projel rukou vousy, "když vezmeš provaz a pokoušíš se ho provléct uchem jehly."
Byla pravda, že to mu něco říkalo. Když se pokoušel čarovat v hodinách, tak to bylo jako muset dělat něco, co je tak nepředstavitelně nezajímavé, až se z toho chce člověku spát.
"Nebo jako s holením" tázavý pohled ho donutil víc to vysvětlit, "Ron se holí pomocí kouzla, prý je to snazší a těch pár vousů, co nám rostou, se člověk zbaví hned. Já to taky zkoušel, ale oholil jsem místo toho Křivonožku, který se zatoulal do chlapeckých koupelen. Cítil jsem všechno to mražení v ruce, v hůlce a věděl jsem, že je toho moc, jen už jsem to... nevím.. nedokázal vrátit zpátky dovnitř," dotkl se bezděky hrudníku, "No a pak je tu třeba Patronovo zaklínadlo. Když ho dělám, tak jde spousta brnění ven a všechno se spotřebuje."
"Ano, to je přesně ono," přikývl, "A neměl by ses holit kouzlem, já to zkoušel tak dlouho, až jsem se holit přestal docela," v jeho vousech se rozšířil velký úsměv. Harry se taky usmál, vážně to bylo vtipné, představa jak se Brumbál nedokáže oholit.
"Tak," pohlédl na Snapea, "udělám to s tím předáváním magie, pokud si myslíte, že to profesoru Snapeovi pomůže a já to zvládnu. Jen nechci, aby to bylo napořád," dodal vážně.
"Není to napořád. Jak říkám, je to léčebná magie a nikomu nemůže ublížit," sevřel mu rameno, "Severus ti bude vděčný."

*****

"Ne!" vykřikl rozzlobeně, "Nikdy v žádném případě nic takového nedovolím!" Opíral se rukama o stůl v ředitelně a pouštěl na naprosto klidného a usměvavého Brumbála hrůzu, jakou nejčastěji používal na Pottera, když něco v hodině pokazil. Potter a Brumbál si z toho samozřejmě nic nedělali, ale někdo jiný by se asi i rozbrečel.
"Já jsem říkal, že se mu to nebude líbit," zamumlal Potter sedící na křesle vedle. Snape po něm střelil rozzuřeným pohledem čaroděje, který nepoužije hůlku jen proto... inu, proto, že na druhé straně stolu seděl Brumbál.
"Je to dokonalé řešení jak tě vyléčit, Severusi," řekl vlídně ředitel, nerozhozený Severusovým křikem ani Potterovými mrzutými obličeji.
Nadechl se, prudce jak dostával do těla vzduch a pak, místo toho, aby něco řekl, padl do křesla. V duchu se sám sebe tázal, proč že se to vlastně tak hrozně rozčiluje, když už dávno ví, že na starého čaroděje křik a nadávky nemají vliv. Měl se raději rovnou sebrat a prostě odejít, což by bylo dostatečné vyjádření názoru na tu pitomost, co zase Brumbál spískal.
Trvalo dva dny, než ho Poppy pustila z nemocnice, což samo o sobě bylo nepříjemné. Skutečnost, že se má hned dostavit do ředitelny ho naplnila doslova nadšením a plán, který mu ředitel předestřel, ho uvedl v šok a pak v záchvat vzteku.
Měl by se spojit s Potterem a vyměňovat si s ním magii? Nikdy. Ani za sto let, ani kdyby ležel na posteli bez nohou, rukou a byl to jediný způsob, jak mu zase narostou. Nikdo, zejména ten kdo nese jméno Potter, Black nebo Lupin, se nebude dotýkat jeho magického jádra. To by nedovolil snad ani Voldemortovi, kdyby o to požádal a raději by obrátil hůlku proti sobě nebo si podřezal hrdlo.
"Neměl jsi na to právo," mluvil jen na ředitele, kluka po svém boku si nevšímal, "Zakázal jsem ti o mém stavu s kýmkoliv mluvit a ty to rovnou řekneš Potterovi, aby to mohl roznést po celém Nebelvíru a dát tam těm spratkům do ruky zbraň k tomu, aby mně terorizovali."
"Přísahal jsem, že o vaší nemoci nikomu neřeknu," ohradil se Potter proti jeho tvrzení a drze se přitom šklebil.
"Sklapněte! S vámi se tu nikdo nebaví!" odbyl ho vztekle, jedno, že na něj Brumbál vrhl nesouhlasný pohled, "Nestačí to všechno ostatní," krátce pohlédl na Pottera, protože před ním nechtěl o prohlídkách své mysli mluvit, "ještě chceš abych...," nadechl se, "sdílel magii s Potterem? Tobě už vážně dočista přeskočilo, když sis myslel, že s tím budu souhlasit. Jak tě vůbec něco takového napadlo?"
"Myslel jsem, že přijmeš každou pomoc," podotkl.
"Vlastně to byl můj nápad," bezmála ho přerušil zamračený mladík, "To já jsem vám chtěl pomoct, když jsem vás viděl na posteli v nemocnici, ale jak vidím," postavil se, "vy o to vůbec nestojíte a ani to neumíte odmítnout slušně. Tak víte co? Trhněte si nohou." Obrátil se na podpatku, zjevně odhodlaný uraženě odejít z místnosti.
"Já od vás žádný milodary nechci, Pottere!" vystartoval Snape a taktéž se postavil, "Nemám zájem pak poslouchat vaše úšklebky, že jsem vám zavázán...," zarazil se jak mu to všechno došlo, "Ach ano... už mi to došlo," z hlasu mu zmizel vztek, zato se vrátila ironie a jistá úlisnost a na rtech začal pohrávat úsměv, "Chcete abych vám byl zavázán a ne jen ledajak, ale rovnou životem. Myslíte si, že pak mnou budete moci manipulovat. Ó jak nádherně zmijozelské, ale musím vás zklamat. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem už zachránil tu vaší zlatou kůžičku z různých nebezpečenství, byste jednou záchranou mého života svůj dluh u mě nesplatil ani z desetiny."
"O nic takového nejde," odpověděl mladík, náhle klidný ba až by Snape řekl, že vyčerpaný, "Já prostě jen nechci, abyste umřel. Vím, co děláte pro Brumbála, tak...," pohlédl na ředitele s dotazem v očích, jestli má pokračovat. Kdyby byl na Brumbálově místě, pak by Pottera k pokračování okamžitě a razantně vyzval. Vážně ho zajímalo, co může mladík říct v pokusu ho přesvědčit, že není jen rozmazlené děcko, co se těší bláhové a nesmyslné popularity kouzelnického světa.
"Nechcete, abych vám pomohl, tak ne," pokrčil rameny, "Jen jsem si myslel, že jste víc zmijozel," dodal ještě, než se zase obrátil pryč.
To co řekl, byla docela dobrá poznámka, která se dotkla Severusova nitra, které bylo opravdu zmijozelské. On už zažil a přežil ledacos, jen proto, aby si zachránil krk. Tak mu velel jeho pud sebezáchovy, stejně tak i vychování, které se mu dostalo jak doma tak pak i zde v Bradavicích a posléze pod vedením Pána zla.
Přežití bylo důležité, hrdost byla až druhá na pořadu dne a ostatně, zlomyslný úsměv mu probleskl tváří, mohla by to být víc jak zábava moci vysávat magii z Pottera. Nedělal si iluze, že je mladý nebelvír disciplinovaný a schopný se soustředit na učení, věděl ale s naprostou jistotou, že je pravděpodobně nejmocnější student, který je nyní v Bradavicích. Inteligenční potenciál sice nic moc, ale moci měl dostatek.
"Já jsem pravý zmijozel," řekl, také už klidný, "Souhlasím s tou nabídkou." Mladík se k němu obrátil a překvapeně zamrkal, jako jelen, kterému zasvítíte přímo do očí. Zdálo se, že už nevěřil v Severusův souhlas. Bylo zábavné ho překvapit.
"To je skvěle!" přerušil ten roztomilý moment Brumbál, který je kupodivu do teď nechal mluvit bez zábran, "Domluvím se s Poppy, kdy ten zákrok uděláme a pak vám obou dám vědět. A teď na oslavu... nedáte si vybuchující peprmintky? Jsou vážně osvěžující."
Oba muži, kteří se vzájemně měřili pohledy, obrátili svou pozornost na ředitele a svorně, zhnuseně, odmítli.

Kapitola druhá

Propojeni

"Dnes jsi nějak potichu, Harry," podotkla Hermiona s jasnou obavou v hlase i v očích, "Bolí tě jizva?" zeptala se.
"Co?" bezděky se dotkl svého čela, načež zakroutil zamítavě hlavou, "Ne, vůbec ne, jsem jenom unavený, to je všechno. Už se tu učíme celé hodiny."
"S tím naprosto souhlasím. Nač se nás snažíš protlačit dalším ročníkem lektvarů, když je to stejně k ničemu," stěžoval si Ron, "No tak...," důrazně pohnul obočím, "pojď dělat něco zábavnějšího."
Hermiona při jeho slovech zrudla snad až na konečcích prstů. Harry se tomu pousmál. Věděl že jeho dva nejlepší přátelé jsou teď spolu, že spolu chodí a že se milují. Byl za to rád a zároveň si přiznával,že i trochu žárlí na to, jaké štěstí je potkalo a jeho prozatím ne. Nenašel nikoho, kdo by se mu líbil nebo mu vyhovoval. Vlastně ani nevěděl, jak takový pocit mít někoho rád nebo po někom toužit, vypadá.
A navíc měl dnes v noci začít s léčbou Severuse Snapea. I když to sám navrhl, jak ubíhal týden příprav, cítil se tím čím dál tím méně jistý. Brumbál ho sice ujistil že spojení jejich síly nebude trvalé a ani nebude mít žádné následky. Že je to naprosto bezpečné, tisíckrát prověřené a všeobecně že to bude vlastně hračka. Ovšem Harry tomu s přibývajícími dny méně a méně věřil.
"Víte co, já mám ještě dneska... ehm trest, co nebyl minulý týden," nějak se vymluvit musel, když viděl, že jeho dva nejlepší přátelé chtějí mít trochu času pro sebe a navíc mu zbývaly jen dvě hodiny do "procedury", jak to Poppy nazývala. Rozhodl se, že by je mohl strávit létáním na koštěti, které ho vždycky uklidnilo.
"A opravdu je všechno v pořádku, kamaráde?" ujišťoval se tentokrát Ron, i když vzhledem k tomu, že právě držel Hermionu za ruku, měl myšlenky u zdraví a bezpečí někoho jiného.
"Jasně, že jo," přikývl. Co by taky mohl asi svým kamarádům říct? Že se rozhodl, zcela bez důvodu, zachránit život slizkému Snapeovi, který je možná zrádce a že udělá něco tak bláznivého, jako že se s ním sváže magií. Nejspíš by konečně uvěřili fámám, že šílený a nechali ho zavřít k Mungovi.
Rozloučil se s nimi, což asi ani jeden z nich moc nevnímal, vyběhl do ložnice a vzal si tam své koště a zlatonku z prvního zápasu.
Sešel dolů, ven, pozdravil se z Nevillem který nesl nějaké sazeničky, a prošel branou nádvoří, aby se dostal k hřišti. Nikdo tam nebyl, tréninky už skončily, takže měl celé hřiště jen a jen pro sebe. Naskočil na koště, vypustil zlatonku, dal jí chvíli času se rozkoukat a pak za ní vyrazil.
Nemohl být spokojenější, než když se hnal kolem hřiště za malou, vířící kuličku, chytal ji a zase pouštěl, aby ji znovu mohl chytit. Někdy si připadal jako kočka jednou sousedky ze Zobí ulice, co strávila celé hodiny honěním míčku po podlaze. Ovšem ani v nejmenším mu to nevadilo, jelikož jeho mysl se naprosto vyčistila a oprostila od všech problémů.
Ty mu ale rychle připomněla postava v černém, která stála u kraje tribuny a vzhlížela k němu nahoru. Udělal jeden prudký obrat, drapl zlatonku mezi prsty a lehce se snesl k zemi. Dobrzdil přesně tak, že byl sotva metr od Snapea, tvářícího se jako kdyby kousal něco opravdu odporného.
"Nemůžu za to, že je váš chytač horší než já," mírně pokrčil rameny na Snapeovým pohledem.
"Jistě," pronesl uštěpačně, "Přesně jako váš otec, jen se prohánět za zlatonkou a zapomínat na svoje povinnosti," peskoval ho a nevšímal si přitom Harryho narážky na Draca.
"To už je tolik hodin?" hned mu došlo, o čem Snape mluví, "Byl jsem nervózní a létání mi vyčistí hlavu," vysvětlit v podstatě jako omluvu za to, že se opozdil.
"Myslím, že to ve vašem případě není třeba, vy tam máte pusto a prázdno vždy," konstatoval lektvarista.
Nevrle se na muže po svém boku zamračil. Podobné urážky v něm po příjemném prolétnutí se nevzbuzovaly zlost, jen rozmrzelost, jako když člověk slyší špatný vtip a neví, jak na něj odpovědět. Harry neodpověděl nijak, jen se pozvolna vydal do hradu za doprovodu Snapea. Po očku ho sledoval, jak se tváří, odhadujíc, co si o nadcházející proceduře myslí. Nedalo se poznat nic, dál vypadal netečně a jeho rty byly pevně stištěné k sobě, až připomínaly tenkou jizvu na tváři.
Odvrátil pohled a přidal do kroku. Jestli mu chce Snape stačit, musí si trochu pospíšit. Neočekával že lektvaristovi uteče, přeci jen už ho viděl rázovat chodbami takovou rychlostí, že Harry sám by musel běžet. Proto ho překvapilo, že se muž opozdil.
Obrátil se a na okamžik překvapeně strnul.
Muž si tiskl pravou ruku na prsa, zatínal do ní prsty a zároveň bylo vidět, že je pravačka v jasné křeči a škubá sebou. Vypadalo to doslova, jakoby měl pod kůži dlouhé červy, kteří se kroutí a svíjejí v epileptickém záchvatu.
"Vaše ruka," řekl inteligentně, pustil koště na zem a rychle se vrátil od dva kroky zpět. V bláhovém nápadu, že mu pomůže natáhl ruku a pokusil se ho uchopit za zápěstí.
"Pracky pryč, Pottere!" zasyčel jako kočka, které někdo šlápne na ocas a couvl dozadu, "Už nikdy na mně nesahejte! Ani se o to nepokoušejte!"
"Fajn, jak myslíte," zvedl ruce v obraně a zároveň se rozzlobeně zamračil, "Jen jsem vám chtěl nějak ulevit. Třeba vám ruku rozmasírovat, ale když nechcete, tak nechcete." Zanechal Snapea jeho osudu, zase sebral své koště a rázně se vydal k hradu.
Nepostřehl, že by se lektvarista vydal za ním, přesto na něho narazil ve vstupní hale. Lépe řečeno tam na něj muž už čekal, zamračený a ruku měl schovanou pod hábitem. Harry si slíbil, že se jednou zeptá, jak to Snape dělá, že se pohybuje po hradě rychleji než on a to dokonce i když má Harry plánek svého otce. Pro teď to ale ponechal bez komentáře, vlastně se ani na muže víc nepodíval, a zamířil rovnou směrem k ošetřovně.
"Tudy ne, Pottere," zavolal na něj Snape, "Brumbál chce, aby se to odehrálo v mých pokojích, prý je to nejbezpečnější a nejodlehlejší místo."
"Počkat. Jako u vás v pokojích tady na hradě?" nechápal a nevěřil zároveň.
"Ne, v mém přepychovém zámečku na Hawaii, kde nás během obřadu budou obsluhovat dlouhonohé blondýnky," odfrkl si, "Samozřejmě že tady na hradě."
Zřejmě se v tom nehodlal šťourat, protože jako vždy za vlání pláště odplachtil chodbou na úplně druhou stranu, než byla ošetřovna, zato nepříjemně blízko ke schodišti mířícímu do zmijozelského území.
"Dlouhonohé blondýnky? To tak. Leda ježibaby s bradavicema," zamumlal si pod nos a klidně by to druhému muži řekl i do očí, kdyby za ním nemusel klusat jak pes na závodišti.
"Já to slyšel Pottere, buďte rád, že mám pro dnešní večer zakázáno vám brát body a udílet tresty," krátce po něm bleskl pohledem. Harry už raději mlčel, jen poslušně následoval muže do sklepení. Alespoň že v první chodbě narazili na ředitele a madam Pomfreyovou, protože už začínal mít nepěkný pocit, že si ho Snape odvádí někam na mučidla. Vůbec by se tomu totiž nedivil.
Ředitel ho objal kolem ramen a vyptával se ho, jak se má a co celý den dělal. Přišlo mu to naprosto mimo mísu, když si uvědomil, že jdou ke Snapeovi do pokoje a co se tam bude dít. Alespoň že Poppy vypadala znepokojeně nastalou situací a při cestě si kontrolovala obsah brašny.
Odpověděl řediteli na jeho dotazy jak nejlíp uměl, zatím co sledoval Snapea, kterak u jedné ze zdí vytahuje hůlku. Byl zvědav, co udělá. Vzápětí se to dozvěděl, když lektvarista dvakrát klepl na zeď rozzářeným hrotem hůlky a objevily se dveře.
"On si schovává dveře kouzlem?" zeptal se Brumbála, "Trochu paranoidní, ne?"
"Obyčejné maskovací kouzlo, aby nikdo do mých pokojů nevstupoval, když tu nejsem," informoval ho Snape dřív, než stačil promluvit Brumbál, "A až přestanou zástupy čarodějů zbožně obdivovat a zachraňovat vaše pozadí, tak si promluvíme o paranoie."
Rázně otevřel dveře rukou, kterou měl do té doby skrytou v hábitu a zarazil se. Jen na krátký okamžik, po kterém ruku stáhl a zase ji schoval před zraky ostatních.
Poppy ten pohyb zaznamenala, udělala k muži půlkrok, aby mu poskytla případně pomoc, jenže ten ji zarazil nepříjemným pohledem, takže zase couvla a zamračila se. Jak se zdálo, Snape byl odhodlán si nenechat od nikoho za žádných okolností pomáhat a nemělo to co dočinění s tím, že nesnáší Harryho. Svým způsobem to byl i zvláštně uklidňující pocit, uvědomit si jistě, že lektvarista je prostě asociální parchant.
Vstoupili za Snapem, který mávnutím hůlky rozsvítil. Zatím co Poppy i Brumbál se po pokoji začali pohybovat s jistotou někoho, kdo už tu byl mnohokrát, Harry zůstal, částečně překvapeně a částečně obezřetně, stát u dveří.
Pokoj nebyl veliký, ani zdaleka nedosahoval rozměrů nebelvírské společenské místnosti, ale byl zařízený daleko lépe. Vlastně ani ne tak lépe, jako víc zabydleně a specificky a zároveň překvapivě. Samozřejmě tu byly regály knih, které u Snapea čekal, protože navzdory svým vadám, bylo na něm znát, že je sečtelý. Co tu ale scházelo, byly nějaké ohavné exempláře v lahvích, které by děsily návštěvníky. Kde nebyla knihovna, byla jen prázdná zeď.
"Navzdory vašim stupidním představám, lektvarové ingredience patří pouze do laboratoře a do skladu, nikoliv do obývacího pokoje. Opravdu nemám potřebu zdobit si pokoj hnijícím srdcem ve formaldehydu."
"A za těmi dveřmi je co?" dotázal se, když si všiml dalších a jediných dveří v místnosti.
"Dnes v imbecilních dotazech přímo ekcelujete. Přidejte ještě jeden a budete jako Longbottom při hodině lektvarů." Sundal si hábit a hodil ho stranou na pracovní stůl. Zůstal tak v čemsi, co by asi Harry nazval oblekem, kdyby to mělo nějakou rozhalenku a v ní kravatu.
"Tam má Severus ložnici," odpověděl na jeho dotaz Brumbál, trpělivě a mírně, "Snad si nevěřil těm pověrám, že spí zavěšen na stromě mezi sovami v sovinci," dodal se smíchem v hlase, za což si vysloužil od lektvaristy zlý pohled a odfrknutí.
"Ne, nevěřil, samozřejmě, že ne," zamračil se Harry, i když bylo pravdou, že si vážně lámal několikrát hlavu, jak Snape žije a vymyslel daleko bláznivější teorie, "Sovy jsou hodná stvoření, nesnesly by ho vedle sebe. Proč musíme být tady?"
"Správně, Brumbále, proč jsi zatáhl Pottera do mého soukromí?" přisadil si lektvarista opírající se, skoro by se dalo říct nonšalantně, o kraj stolu.
"Protože spolu teď budeme muset trávit nějaký čas a potřebujete místo, kde si budete moci vyměňovat moc bez toho, aby vás mohl někdo rušit. Tvoje pokoje, Severusi, jsou nejlepší a nejbezpečnější. To už jsem ti říkal."
Následovala další odfrknutí od muže a téměř odfrknutí od Harryho. Ani jednomu se to samozřejmě nelíbilo, ovšem ani jeden nebyl ochoten vycouvat.
"Až se vy tři dohádáte, tak můžeme začít," informovala je Poppy. Mezitím, co debatovali na téma, proč jsou tady a kde Snape spí či nespí, rozložila lékouzelnice svíčky do kruhu uprostřed místnosti, kde udělala volný prostor a do jejich středu pak umístila podstavec s krystalem. Dohromady to nevypadalo nijak strašlivě ani moc magicky, spíš jakoby se připravovala na mudlovskou seanci s duchy, které samozřejmě byly od začátku do konce jen podvrh.
"Předpokládám, že se předtím nemůžu napít," spíš konstatoval Snape. Harry se na něj při těch slovech zamračil. Už začínal mít dojem, že se do věže vrátí z vráskami na čele, jestli se bude ještě víc kabonit.
"Pijete hodně? Jen abych věděl, kdy se vám mám vyhnout," podotkl kysele.
"To je moje věc a vyhýbejte se mi tak často, jak jen to bude možné."
"Pánové. Takhle se nikam nedostaneme," napomenul je Brumbál, který už zřejmě shledal, že se pro dnešek uráželi dosti, "Posaďte se do kruhu, každý k jedné straně krystalu. Ty, Harry hlavně odlož koště," vybídl ho ještě pro jistotu. To se mladíkovi moc nelíbilo, vzhledem k tomu, že se nepovažoval za hlupáka, který by si koště vzal sebou mezi svíčky a Snapea, ředitelovu poznámku využil k tomu, aby se uchechtl.
Odložil své koště ke zdi, kde doufal, že se mu nic nestane, a přešel ke kruhu. Opatrně překročil svíčky, které naštěstí zatím nehořely a dle jeho názoru by tak mohly i zůstat, a klesl do tureckého sedu na zem. Počkal, dokud Snape neudělá to samé na druhé straně.
Šlo mu to o poznání hůře, zdálo se, jakoby jeho pravá noha, stejně jako předtím ruka, sebou několikrát lehce cukla naprosto mimo dráhu pohybu. Harry krátce pohlédl na lékouzelnici, jestli si toho také všimla, ale ta stála kousek dál a šeptem se o něčem bavila s Brumbálem. Vrátil pohled zase ke Snapeovi, který si ho měřil chladným zrakem. Nevypadal ani trochu vděčně, spíš lačně, jakoby byl Harry zákusek po chudém jídle a on už se ho nemohl dočkat.
Běhal z toho mráz po zádech a chladly ruce a nohy.
"Dál už je to velmi snadné," řekl povzbudivým hlasem, navzdory tomu ale vytáhl z hábitu krátký nůž, "Každého z vás říznu do dlaně, nebude to příliš bolet. Harry," vyzval ho jako prvního. Harry sebou ani netrhl, když mu nůž rozřízl dlaň. Bolelo to, ale nebylo to vůbec tak strašné, jako věci, které už zažil.
"Oba položíte dlaně na krystal, já odříkám krátké zaklínadlo a tím je to celé pro teď uzavřeno. Neměli byste pociťovat bolest, nanejvýš mražení v rukou, jak vámi prochází magie a možné v případě Harryho, jako dárce magie, také mírnou nevolnost."
"Fajn, budu se snažit neshodit ty svíčky. Ještě že nejsou zapálené," zamručel si pod nos a položil ruce na krystal. Byl to sám o sobě zvláštní pocit, jelikož měl dojem, že se mu k němu prsty přilepily, jako když si před lety přilepil ruku ke konvičce na čaj, kterou spravoval. Nemohla za to krev, která začala po krystalu stékat, bylo to něco docela jiného, ne nepříjemného, ale přesto ho to částečně nutilo chtít ruku odtrhnout. Neudělal to.
Snape ani nemrkl, když nůž rozřízl jeho dlaň, jen vztáhl ruce a položil je na krystal. V ten okamžik svíčky vzplanuly a tak je uvěznily v kruhu. Nic víc se nedělo, nebylo to bolestivé, jen znervózňující být mezi něčím zapáleným. Harry měl z ohně docela strach, pokud to nebylo praskající dřevo v krbu. Vlastně ho znervózňovaly i svíčky při čtení a vosk, který z nich kapal na stůl.
"Výborně," odsouhlasil si to ředitel, vytáhl hůlku, postavil se, dle Harryho názoru, až moc blízko svíčkám a začal něco polohlasně odříkávat s rukama rozpraženýma do stran.
Udělalo se mu skutečně podivně nevolno. Ne skutečně zle, vlastně to byl stejný pocit, jako když se jeho a Voldemortova hůlka propojily na hřbitově, jen ne tak děsivý a tak hrozně vyčerpávající. Zvuky a obrazy z okolí ustoupily do pozadí a zbyl jenom Snape, který seděl proti němu. Cítil, jak se cosi teplého tetelí v jeho hrudníku, někde kde tušil, že má srdce, a pak jakoby to vyrazilo z hrudi ven a začalo se mu to plazit po pažích.
Zamrkal a násilím odtrhl pohled od lektvaristovy tváře, aby spatřil že z mužovy hrudi opravdu něco proudí. Bylo to modravě fialové, chvějící se jako nejasné světlo, a táhlo se to po jeho pažích, jako tenké provázky.
Pomalu pohnul hlavou, šlo to opravdu těžce, protože se cítil podivně unavený, a pohlédl na vlastní ruce. I po nich běžely pramínky světla, směsice bílé, zlaté a červené. Obtáčeli se mu kolem paží nejen svrchu po oblečení, ale i jakoby pod ním a přesto ne. Nedalo se na ně zaměřit pohledem a byl si jist, že by se jich nedalo ani dotknout. Byli ale slyšet.
Ano, to určitě ano. Kromě monotonního odříkávání zaklínadla z Brumbálových úst Harry jasně slyšel tiché pískání ve dvou různých frekvencích, které se pozvolna slinulo v jedno, když světlo na jeho pažích dorazilo ke krystalu a spletlo se s pramínky Snapeova světla.
Napadlo ho, jestli to lektvarista taky vidí. Jestli si uvědomuje, jak je to vlastně nádherné, ten souzvuk a to světlo. Chtěl se na to zeptat, ale slova mu z pusy nevyšla, protože ji ani nedokázal otevřít.
A pak přišla rána.
Lépe to popsat nedokázal. Uvědomil si, že ředitel domluvil a snad i pohnul hůlkou, to ale bylo nepodstatné, protože Harrymu v uších cosi vybuchlo. Z uší to přešlo do hlavy, pak do těla a nakonec ho to srazilo k zemi.
Náhle ležel, hleděl do stropu, hlavu až nebezpečně blízko k hořícím svíčkám a nemohl se pohnout. První, co nad sebou uviděl, byl Snapeův obličej, podél kterého visely mastné vlasy a pod očima měl obrovské kruhy. Vypadal stejně, jako tenkrát na ošetřovně, a zároveň se v černých očích zračila obava. Nefalšovaná, skutečná obava o Harryho život.
Bylo to tak směšné, až se chraplavě rozesmál, aby se mu ze zvuku vlastního hlasu zatmělo před očima.

*****

Otevřel oči a zjistil, že stále leží, alespoň ale už ne na zemi, nýbrž na něčem měkkém a buclatém, co připomínalo pohovku, protože ho to ze strany tlačilo do ramene. Zároveň ho svědila dlaň, na které měl tenkou jizvu od říznutí.
Pomalu se posadil a rozhlédl kolem. Pořád byl u Snapea v pokojích.
"Už je vzhůru," oznámila zbytečné Poppy, které seděla po jeho boku.
"Kde mám brýle a jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se v jedné větě. Brýle dostal od zvláštního zdroje, podala mu je štíhlá ruka, patřící Snapeovi. Pohlédl na něj, na jeho netečnou tvář, načež si je pomalu vzal a nasadil. Víc si lektvaristu prohlédl teď, když už zase dobře viděl se svými brýlemi. Musel, jako tenkrát v nemocnici, shledat, že vypadá příšerně. Neřekl ale nic, maje na paměti Brumbálova slova, která říkala, že za normálních okolností profesora Snapea nikdo v tak zbídačeném stavu nevidí. Předpokládal, že muž nechce mluvit o tom, jak vypadá, když to skrýval, tak se to rozhodl teď nerozmazávat.
"Pět minut nanejvýš, ale stejně si nás vyděsil," informoval ho ředitel se starostí v hlase, "Jak se cítíš?"
Nad tou otázkou se musel pravda trochu zamyslet. Nemohl říct že by se cítil špatně, ovšem necítil se ani tak výborně a energicky jako předtím. V konečné sumarizaci mu vyšlo, že se cítí zesláblý, ale ne jako moucha po zásahu biolitem, která za chvíli zemře.
"Dobře," to byla tedy správná a očekávaná odpověď, vzhledem k jeho stavu. Hodil nohy z pohovky dolů a postavil se. Šlo to bez obtíží, ani hlava se mu nezamotala.
"Vidíte. Stojím, úplně v pohodě," usmál se na ně na všechny, ano dokonce i na Snapea, "Jakto, že vás to neporazilo?" zeptal se lektvaristy spíš zvědavě, než popuzeně.
"Byl jsem příjemce vaší magie, takže vás to vyčerpalo zřejmě víc," odpověděl taktéž klidně, bez agrese.
"To je pravděpodobné," souhlasila Poppy, která šachovala Harrymu kolem těla hůlkou, "Nezaznamenávám u něj žádný větší pokles magie, nanejvýš tak, jakoby pár dní nejedl moc dobře. Životu to nebezpečné není, ale déle jak půl roku bych ho v takovém stavu nedržela, pane řediteli."
"To bude k Severusově vyléčení bohatě stačit, když mu několikrát předáš část své magie. Souhlasíš?"
Harry přikývl. S tím samozřejmě počítal a věděl, že to tímhle nekončí.
"Jak to uděláme?" těkal pohledem mezi ředitelem a Snape, který stál tři kroky od všech, jak dával najevo že se nechce debaty a starostí účastnit.
"Stejně jako jste to udělali dnes, jen už při tom nebudu muset být já," vstal z křesla, ve kterém byl, "Ale nezapomínejte jak jsem vám oběma říkal. Pokud se jeden z vás pustí do silných kouzel nebo bude zraněn, začne vaše spojení z toho druhého odčerpávat magii. Nedá se určit, kolik jí přesně bude, takže buďte opatrní. Samozřejmě spojení se přeruší, pokud by to jednoho z vás mělo ohrozit, ovšem zřejmě by ho nebylo možno obnovit. Za takových okolností, pokud by nebyla nemoc profesora Snapea dostatečně zaléčená, by se zase mohla vrátit a ještě zhoršit."
"Vynasnažím se vyhnout boji s Pánem zla, a doufám, že Potter může slíbit to samé," ač to bylo řečeno uštěpačně, byla to i pravda a narážka na Harryho předešlá setkání s Voldemortem.
"Slibuju, že v následujícím půl roce nebudu chodit na Voldemorta vystrkovat zadek z bradavických hradeb," obrátil to ve vtip, ani ne tak proto, že by byl neuctivý, jen nechtěl o svých setkáních s Pánem zla mluvit vůbec.
"Ty jeden tupče!" zavrčel Snape, pohnul se jeho směrem, "Ty nemáš ani tušení..."
"Prosím, Severusi, uklidni se," zastavil ho starý kouzelník v další výlevu, "A ty, Harry, už nepoužívej slova jako 'zadek', ve slušné společnosti to není vhodné," napomenul i mladíka, kupodivu jen kvůli sprostému slovu, "Poppy, mohla bys odvést Harryho k nebelvísrké věži a dohlédnout, že se dostane domů před večerkou, prosím? Děkuji," požádal lékouzelnici.
"Tak pojď, Harry," vlídně se na něj usmála.
"Dokázal bych dojít sám," ujistil je všechny, ovšem poslušně se vydal ke dveřím, když ho vyhazovali, "Opravdu se netoulám po nocích každý den."
"O tom nikdo nepochybuje, ale magie, kterou jsi tu prošel, by na tebe mohla mít opožděný vliv. Chci dohlédnout, že se dostaneš mezi lidi a pak hned do postele," trvala na svém doprovodu Poppy. Další námitky už nevznesl, vzal si od zdi své koště a otevřel dveře. Krátce se v nich zastavil, pohlédl zpět na Snapea a zvláštně ho při tom pohledu zamrazilo v zádech z toho, jak moc nemocného člověka viděl. Zároveň si ale oddechl, protože to vypadalo, že spojení a předání magie nebylo vlastně tak strašné, jak to znělo.
Pustil Poppy jako první a pak vyšel na chodbu za ní.

*****

Jakmile se za Potetrem zavřeli dveře, tak se pomalu posadil.
Nevěřil tomu, že to bude fungovat a pokud že tak silně, ale rozhodně mohl říct že teď, jen pár minut potom, co se jejich podstaty dotkly, se cítí daleko silnější. Nešlo ani tak o samotné tělo, to ho pořád jasně zrazovalo, když si uvědomil stále cukající ruku, tohle bylo o jeho vnitřním vnímání magie.
"Jak se cítíš ty, Severusi?" otázal se Brumbál a posadil se vedle něho na pohovku. Jeho jiskřící oči, věčně plné lačnosti po objevování tajemství a šťourání do cizích věcí, se na lektvaristu nepříjemně silně upřely.
"Cítím," zavřel oči, nadechl se a ponořil hlouběji do svého nitra, "se silnější. Cítím ale taky, že je ve mě něco, co mi docela nepatří. Špatně se to popisuje."
"To je Harryho magie, které do tebe proudí," pokýval zamyšleně hlavou, "Věděl jsem, že ty si ji hned uvědomíš. Na to jsi měl vždycky vycvičený nos, na hledání síly a moci." Ostře na Brumbála pohlédl, jak mu bylo jasné, že muž mluví o jeho spojení s Pánem zla.
"Potter si ale podle všeho nic neuvědomuje. Dál jen tupě zíral kolem sebe a měl hloupé vtipy, jakoby se nic nestalo." Nemohl věřit tomu, že mladík neviděl a necítil tu neskutečnou sílu, která klouzala po jejich tělech, kdy Brumbál odříkával zaklínadlo. Jistě ani mladý Potter nebyl tak nevšímavý a tupý, aby to nezaregistroval.
"Neřekl bych, že si nevšiml, spíš to jen nekomentoval."
"Jak mohl nekomentovat takoví přenos síly? Viděl jsem jeho moc, slyšel ji, cítil ji. Zlatou, stříbrnou a rudou," odmlčil se, zachmuřen nad tím objevem, "Věděl jsem, že linie Potterů je silná krev, stejně tak, že Lily byla mocná čarodějka, přesto jsem nečekal dvě vznešené barvy a jednu divokou. Když ho vidím plácat se v mých hodinách, tak se nezdá, že by měl víc moci než Grangerová nebo Weasley."
"Jeho síla je právě důvod, proč se plácá a proč mu nepřišlo na tom, že viděl tvou magii, nic zajímavého," podotkl Brumbál, "Ne všichni, kteří už jsou silní, lační po další moci. Řekl bych, že Harry je jako nadprůměrně silný čaroděj spokojený a nebude se nikdy snažit stát nejmocnějším a nejsilnějším."
"To nedává smysl," stiskl rty, opravdu to nechápal, "Jsem si jist, Albusi, že má dost síly na to, aby vyléčil mou nemoc, kdyby jí trpěl. Je dost silný i na to, aby se zbavil všech jizev, kterých jsem si na jeho těle všiml, možná i té od kletby. Dokázal by možná za pár let nasbírat dost moci, aby se postavil Pánovi zla a ty mi tvrdíš, že po tom netouží. To je vážně takový idiot?"
"Není hloupý, jen je spokojen sám se sebou a rád pomáhá ostatním. Díky tomu ti daroval svou sílu, které bys měl moudře využít ke svému uzdravení a k ničemu jinému," dodal přísně, zároveň svým pohledem a postojem naznačujíc, že když se Snape pokusí o cokoliv víc, zřejmě za to bude nést následky.
"Po ničem jiném, než po vyléčení netoužím," zavrčel. Podráždilo ho to celé s Potterem a jeho zjevnou neschopností, neochotou a nedostatkem intelektu, potřebného k tomu, aby udělal vše, co je třeba pro to, aby byl alespoň ve válce trochu užitečný a ne jen pořád lidem překážel pod nohama.
"Určitě se chceš uzdravit?" položil podivný dotaz, který donutil Severuse překvapeně zamrkat a vytrhl ho z uvažování o Potterově imbecilitě.
"Chci. Vypadám snad jako někdo, kdo se těší na paralýzu a pak pomalou smrt?" spíš se na něj obořil.
"Ne, nevypadáš a proto by ses měl snažit teď k Harrymu chovat dobře, když drží lék k tvé nemoci ve svých rukách."
Nevěřícně na Albuse pohlédl, protože mu právě došlo, co tu před pár minutami starý kouzelník udělal a k čemu znovu Severuse nutil. On chtěl, aby se s Potterem smířil a přestal ho, jak tvrdil, pronásledovat, to všechno už od prvního ročníku. Vymýšlel sto a jeden důvod, proč by to měl udělat a jak by to měl udělat, jenže Severus po celou dobu odolával. Až do dnešního dne, kdy díky své nemoci dovolil Brumbálovi, aby ho k Potterovi připoutal na celý půl rok, kdy bude muset dbát o mladíkovo zdraví fyzické i duševní, jinak by sám mohl přijít o moc, která ho mohla vyléčit.
"Ty starý intrikáne!" zavrčel, "Ty si mě s ním svázal schválně, abych ho měl na krku a smířil se s ním. Mohl si mě klidně vyléčit sám, jedinou dávkou magie, že je to tak?"
"Za koho mě máš, Severusi?" zeptal se dotčeně, ale jen čert by poznal, jestli upřímně, "Své důvody, proč jsem nemohl být dárcem magie já, jsem ti už vysvětlil a stále platí. A teď už by sis měl odpočinout a intenzivně svou mysl ponoukat k tomu, aby tě vyléčila, ať to celé nebylo zbytečné. Neradi bychom o tebe přišli, drahý Severusi," poplácal, vlastně spíš tak pohladil, ho po tváři a vstal, "Dobrou noc a sladké sny" popřál mu a odešel.
Severus neměl ani v nejmenší sladké sny. Zdálo se mu o zlatých, stříbrných a rudých proudech energie, které se proplétaly do sebe navzájem i mezi černými sloupy, které jen tak vysely v prostoru. Nebylo to děsivé, nebyla to noční můra, zároveň to ale nebylo něco, co by chtěl prožívat každou noc po zbytek svého život.
Probudil se už v pět ráno, nepříjemně čilý a nabuzený energií, která se odrážela jak na jeho těle, tak i na jeho mysli.

Kapitola třetí

Neslušný návrh

Přesně nedokázal odhadnout moment, kdy se začal cítit tak mizerně a unaveně, ale bylo to už několik dní. Nejdřív se to projevilo na famfrpálovém tréninku, kdy nebyl schoen za dvě hodiny chytit jedinou zlatonku. Vyloužil si za to jak obavy, tak i nařknutí z toho, že něco před nasednutím na koště pil, což samozřejmě rezolutně odmítl.
On nikdy nepil nic víc, než máslový ležák a jednou jedinkrát ochutnal víno u Siriuse doma, když slavil narozeniny. Jednu sklenku a to mu bohatě stačilo k tomu, aby se přesvědčil, že alkoho nesnáší a nikdy už ho nebude pít, přestože mu spousta lidí tvrdila, jak skvělé je se opít.
Nesouviselo to tedy z alkoholem, ale ani s nedostatkem jídla. Naopak si všiml že jí dvakrát tolik, než doposud, a nejvíc ho lákají sladké věci, jako dorty. Ne že by je předtím neměl rád, ale když v jednu v noci žádal šeptem Dobbyho, jestli by mu nepropašoval kousek dortu do ložnice, tak už to divné bylo.
Vrchol jeho trápení nastal, když usnul při hodině přeměňování. Neměl to v úmyslu, spal noc předtím víc než dobře, až na podivné sny o fialovo-modrém plápolajícím plameni, který ale jakoby čas od času skoro až přestal hořet. Jednoduše se víc sklonil na učebnicí, aby si vzápětí uvědomil, že jím McGonagalová lehce třese a pak ho dosti rozlobeně plísní.
Odebrala Nebelvíru hodně bodů, nakázala aby jí Harry vypracoval několik dlaní dlouhý referát a nakonec mu ještě uložila školní trest. Bylo to frustrující, protože tak moc ji ještě nikdy nerozzlobil a navíc to nebylo ani trochu úmyslné.
Šoural se chodbou se zadáním na práci v ruce a ani nevnímal, že na něho Ron mluví.
"Vypadáš jako mrtvola." Až tohle prohlášení ho vyvedlo z letargie, jelikož si vzpomněl na jednoho člověka, který taky vypadá jako mrtvola.
"Snape," vydechl pro sebe, když mu to došlo. Už věděl, že za jeho problémy může právě lektvarista, který mu krade jeho sílu.
"Zas až tak špatný to není," zamítl Ron s pobaveným úšklebkem, "Nos máš zatím docela normální, jen ta pleť... no, ta začíná mít stejný odstín, to je pravda."
"Musím jít," řekl, ale to už se rychle vzdaloval pryč. Vůbec kamaráda neposlouchal a bylo mu to jedno, jelikož se právě chystal zabít jednoho ohavného netopýra s mastnými vlasy.
Nejdřív zamířil do jeho kabinetu, kde ho ale nenašel, takže rovnou vyrazil chodnou na druhou stranu směrem k zmijozelským místnostem a, jak si dobře pamatoval, také k pokojům Severuse Snapea.
Doufal jen, že nebude muset tlouct do každé zdi, aby našel dveře. Naštěstí se to nestalo, viděl je jasně, takže se k nim vrhl a vztekle do nich začal bušit pěstí. Kdyby měl dost síly vykopnout dubové dveře z kovových pantů, tak by to nejspíš udělal, jak byl momentálně naštvaný.
Po neskutečně dlouhé době se před ním dveře otevřely a stál v nich velmi zamračený Snape
"Parchante," uvítal se s ním Harry velmi přátelským hlasem, který jasně říkal, jak moc ho nesnáší.
"Deset bodů za drzost a deset za obtěžování učitele mimo jeho pracovní dobu," nevyvedlo ho oslovení ani trochu z míry, "Co tu chcete, Pottere?"
"Tohle," zavrčel a podstrčil mu zadání eseje rovnou pod jeho křivý nos.
"Co já s tím mám společného? Mám to snad vypracovat za vás? Na to jste si přeci pořídil Grangerovou, tak ji využijte, pokud zrovna není okupováná nejmladším z Weasleyů."
Jasně pochopil tu narážku, která byla dle jeho soudu opravdu nechutná, ovšem víc se nad ní nerozmýšlel. Zajímalo ho momentálně jen to, jak získat svou sílu zase zpátky a poslat Snapea ke všem čertům i s celou jeho nemocí, ať si dělá co chce.
"Je mi mizerně a to je vaše vina. Chci svou magii zpátky," řekl rozhodně a možná o něco víc hlasitě, než to bylo třeba, zejména vzhledem k tomu že někde za rohem musel být vstup do zmijozelských prostor.
"Pojďte dovnitř." Drapl ho pod loktem a vtáhl do pokoje, až tam ho teprve pustil, "Jak se to projevuje? Máte pocit ztrátya magie nebo i nějaké fyzické či duševní následky? A jak dlouho to trvá?" V jeho otázkách nebyl dokonce ani špetkavzteku nebo pohrdání, to Harryho dokonale překvapilo a donutilo ho to uvažovat racionálně. Jak se zdálo, Snape neměl tušení že mu působí nějaké zlo, protože kdyby ano, tak by se k tomu jistě s nadšením přiznal.
"Já...," znejistěl, jak to má popsat, "prostě se cítím unavený, nedokážu chytit zlatonku, hrozně jím a podle Rona vypadám příšerně. A pak jsme usnul dnes při hodině přeměňování," dokončil výčet neduhů, které ho momentálně trápily.
"Ukažte se mi na světle," nařídil a pokynul mu rukou ke křeslu za pracovním stolem. Poněkud obezřetně se tam přesunul a posadil se, aby zjistil, že tam je opravdu světlo, které podle všeho přicházelo vikýřem přímo nad jeho hlavou. Zvedl k němu obličej a zvědavě se podíval nahoru, ovšem nebe nebo slunce neviděl.
"Vážně jste pobledlý," zambručel, "Je možné, že jsem se na léčení své nemoci zaměřil příliš a vzal si od vés moc velké množství moci. Myslel jsem, že to zvládnete, po tom, co jsem viděl při obřadu, ale zřejmě jsem podcenil vaší křehkou fyzickou konstituci."
"Já nemám křehkou fyzickou konstituci," ohradil se dotčeně. Po tom, všem co jeho tělo za ty roky prodělalo, si byl jist, že křehké není ani trochu. Všechny ty zlámané kosti měly svůj jasný a dostačující důvod, stejně jako dny strávené na ošetřovně. Snažil se ho zabít trojhlavý pes, rozlícené šachy, bazilišek, drak a kdo ví, co ještě. To všechno rozhodně byl dobrý důvod pro to být zraněný.
"Podíval jste se vůbec na své vrstevníky?" povytáhl obočí a složil si ruce na prsou, "Měří o pět centimetrů a váží tak o deset kilo víc než vy. Zápěstí máte tenká jak dívka ve vašem věku, ne chlapec. Nevím, kde jste přišel k takové neduživosti, když oba vaši rodiče byli silní a vysocí. Leda tak letitou podvýživou. Stravoval jste se u mudlů jen v rychlém občerstvení?"
"Ne," odpověděl krátce. O podvýživě věděl Harry své, leta letoucí strádal nedostatkem jídla a jak mu právě Snape vysvětlil, mělo to na něj neblahé následky. Promnul si zápěstí, o kterém muž mluvil jako o dívčím. Nehodlal se tu před lektvaristou rozpovídávat o tom, co se mu dělo u jeho tety a strýce. Nemělo by to žádný smysl, ani se to netýkalo jeho problému.
"Chci svou moc zpátky," zamračil se, "Ne všechnu, ale alespoň něco, abych neusínal v hodinách." Byla pravda, že když sem běžel, byl odhodlán muži vzít všechno a svazek, který mezi nimi byl, spřetrhat, jenže teď jak ho tu viděl, skoro starostlivého, a zároveň i v obličeji daleko víc zdravého, nemohl mu prostě pomoc odepřít.
"To by neměl být problém," překvapil ho svým okamžitým souhlasem, "Věřte tomu nebo ne, vážně netoužím po tom, abyste skončil v naprostém vyčerpání na ošetřovně a já musel poslouchat ředitelovo lamentování. Znovu inicujeme krystal, ten by měl vycítit, že jste příliš magicky vyčerpán a vrátit vám nějakou moc. Dojdu pro něj, pak budu potřebovat vaší krev."
"Proč je třeba ta krev?" zeptal se a vstal ze židle, jeho dotaz byl jen zvědavost, "Neptal jsem se předtím, ale teď bych to rád věděl. Nevadí mi to, je to jen říznutí a lektvar od madam Pomfreyové ho hned zacelil... tedy asi byl od vás, ale chápete jako to myslím."
"Protože magie je v krvi a také dalších tělních tekutinách, které by se také daly použít, ale vězte, že vás raději vidím krvácet, než cokoliv jiného," obrátil se ke knihovně, odkud vytáhl krystal zabalený do látky, "A lektvary na ošetřovně nevařím já. Poppy je dost dobře schopná uvařit základní lektvary sama. Je také mistryní lektvarů, i když nižší třídy než já. Pravda ale je," rozbalil krystal a položil ho na zem, "že pro vás jsem navařil speciálních lektvarů už celé litry a nedostal jsem za to ještě ani svrček," zavrčel a mávl hůlkou, aby rozestavil svíčky.
"Chcete, abych vám je zaplatil?" zamračil se Harry, i když nebyl docela naštvaný, "Klidně to udělám, určitě bych na to měl, tak stačilo..."
"Já od vás nechci žádné peníze, idiote!" utnul jeho řeč dřív, než ji stačil dokončit, "Poukazuji jen na vaší nebetyčnou nevděčnost a neustálou snahu všechny kolem, například Poppy, snižovat pod vaší úroveň."
"Já ji přeci nesnižuji," ohradil se, "Netušil jsem že je mistryně v lektvarech. Jak bych to asi měl vědět, když ji neznám? Prostě mi stačilo říct, že je vařila ona a že ty speciální jste vařil vy. Já vám za ně klidně poděkuji."
"Nechci poděkování, jen si tu dřepněte na zem a nastavte ruku." Mávl ke kruhu ze svíček. Harry jen vztekle zasupěl, jak v sobě všechno, co chtěl říct, jako že je Snape parchat, zadržel a kecl si na zem do kruhu. Lektvarista si sedl proti němu a natáhl ruku, aby ho pevně sevřel za zápěstí a přitáhl si jeho paži k sobě.
Tohel říznutí rozhodně bolelo, hodně a navíc bylo přes celou dlaň, ne jen trochu jako od Brumbála. Ani tak ale neucukl, když mu ostří projelo hluboko do kůže. Neposkytl by mu takové potěšení, aby fňukal nad trochou krve a bolesti.
Složil ruce na krystal, Snape to udělal hned vzápětí.
Bylo to podobné jako poprvé, ne tak prudce intenzivní a vlákna světla se nedala tak jasně zaměřit, přesto cítil, že do něj proudí příjemné teplo a energie, kterou za poslední doby postrádal. Nebylo jí tolik, aby mohl vyskočit tři metry do vzduchu a tancovat kozáčka, ale i tak to bylo posilující a uklidňující. Natolik uklidňující, že zavřel oči a ponořil se do toho pocitu. Pozoroval za víčky fialový plamen, který tančil a natahoval se k němu. Matně si uvědomoval, že je to Snapeova magie, kterou právě s nadšením sleduje, ovšem to mu vůbec nevadilo. Nebyla totiž tak nepřátelská a hrubá, jako její majitel.
"Pottere," s prudkým zvukem, říkajícím jeho jméno, přišlo i náhlá ztráta všecho toho příjemného tepla, pocházejícího od fialového plamene. Pomalu otevřel oči a zaostřil na Snapea, který seděl proti němu na zemi a nepěkně se mračil.
"Upadl jste mi tu do kakatonie, nebo co?" vyštěkl, čímž dokonale rnarušil iluzi toho, že majitel mirné, příjemné magie, se kterou by se dalo doslova mazlit, není někdo tak hrubý a nepříjemný jako Snape.
"Ne... já pane... ne, jsem v pořádku," koktal. Uvědomoval si to a štvalo ho to velmi mnoho, že vypadá před lektvaristou jako pitomec, za kterého byl stále označován.
"Cítíte se lépe? Je vaše magická podstata silnější?" zeptal se. Rukou si přitom odhrnul černé prameny z obličeje. Při tom pohybu jakoby jasně viděl fialovou magii, které obalovala každý pramen.
"Myslím, že ano. Cítím se líp, ano, cítím," souhlasil, i když vůbec netušil, jak by měl zjistit, jestli je jeho magické jádro silnější a má víc energie. Nikdy se nezajímal o to, kde v jeho těle je zdroj magie, jak vypadá nebo jak je silný. Až do teď, tedy do doby, kdy to všechno bylo jen o magické podstatě, její síle, předávání energie. Začínal se v tom ztrácet.
"Máte na vlasech nějaké kouzlo?" zeptal se znenadání, překvapen sám sebou, že to vůbec vyslovil.
"Co... prosím?" vyslovil pomalu, odděleně a zároveň snad nevěřícně, "Máte tu drzost mluvit o mých vlasech mně přímo do očí?" sykl, tohle rozhodně byla vzteklá nevěřícnost nad drzostí.
"Máte na nich svou magii, tak mě zajímalo, jestli je nějak neupravujete," vysvětlil. Momentálně se cítil tak, že v tom dotazu neviděl žádný problém, až opožděně si uvědomil, že si možná druhý muž myslí, že naráží na mastnostu jeho vlasů.
"Ne... nijak si je neupravuji," odpověděl, tentokrát zase beze vzteku, "Teď vypadněte, pokud se dokážete zvednout. Pokud ne, tak vás za dveře vyhodím."
"Ne, já vstanu," ujistil ho a také tak učinil. Necítil se vůbec zle, unaveně, nebo tak, že by nedokázal chodit. Jen si připadal,j akoby vypil sklenku vína, přesně tak lehce a uvolněně. Dokonce necítil obvyklou zášť k nenáviděnému profesorovi.
Bez protestů nebo řečí opustil Snapeův pokoj, ani si nepožádal o lektvar na rozřízlou ruku. Předpokládal, že stavit se v nemocnice je drobnost a nemusí proto mrzutého muže se svou dlaní obtěžovat.

*****

Vyprovodil Pottera pohledem až ke dveřím, vstal a přešel ke skříňce s lektvary, odkud vytáhl obyčejný hojivý lektvar. Nalil ho pár kapek na ránu na ruce, která se okamžitě stáhla a zacelila, že byla vidět jen tenká růžová linka. Otřel si z dlaně krev a promnul ji, jak kontroloval jestli ještě bolí.
Nemohl si pomoct, ale bodla ho vina za to, že si vzal příliš mnoho magie. Potřeboval ji, pravda nevyužíval ji jen na léčení své nemoci, ale jeho důvody nebyly hloupá hra nebo jen touha mít víc moci. Měl k tomu velmi racionální důvod.
"Sakra práce," povzdechl si. Překvapilo ho, jak moc mu vadí zneužívání mladíka, pro vlastní účely. Zřejmě to bylo tím, že byl Potter tak nevzdělaný a neschopný, takže ani nepřišel, když cítil, že mu někdo krade magii. Zřejmě si to neuvědomil, protože nevěděl o své vnitřní magii zhola nic a už vůbec nic nevěděl o tom, jak magii sdílet. Bylo zjevné, že vědomě o jejich spojení neměl ani zdání, ve smyslu, že by ho cítil a sám byl schopee použít.
"Jak může někdo tak mocný, tak málo dbát na to, aby se o své moci vůbec něco dozvěděl," mluvil si sám pro sebe. Lidé, co si nemají s kým povídat, to pratikují často. Přešel do ložnice a pak do koupelny, kde se zastavil u zrcadla.
"A co hergot myslel s tím kouzlem a vlasy?" ptal se sám sebe, odpovědi se mu od zrcadla nedostalo, to s ním už dlouho nemluvilo. Prohrábl si vlasy, které byly jako vždy splihlé, mastné a nepříjemné na dotek i jemu samotnému. Nepamatoval si, že by kdy byly jiné, snad jen v době, když byl hodně malý a matka ještě žila. Ona měla krásné vlasy, dlouhé, černé jako on, jemné a stále lesklé. Pamatoval si, že je česala sobě a potom i jemu. Tehdy jeho vlasy nevypadaly tak hnusně, ale jak přišla puberta, tak šel celý jeho vzhled do háje. Vlasy se začaly mastit, kůže zešedla, tělo se vytáhlo a pohublo. Nejdřív mu to vadilo, ale po čase v tom objevil i krásu, umožňující mu se díky vzhledu vyhnout jakémukoliv kontaktu s lidmi.
"Proč nad tím vlastně, u Salazara, bádám?!" zavrčel na svůj odraz, "Zatracený spratek, kazí mi život nejen v hodinách, teď už i za normálních okolností. Mozkomor aby ho vzal."
Nechal to být a vrátil se na pohovku ke své rozečtené knize.

*****

Ulevilo se mu, cítil se zase docela normálně, neměl problémy s únavou, jen pořád doslova žral jako nezavřený. Pokud ale jeho nenasytnost byla jediná oběť pro to, aby se Snape vyléčil, pak to nebylo nic strašného. A co bylo hlavně potěšující, že si ho přestal lektvarista v hodinách všímat. Nepřestal nadávat, odebírat body a zadávat úkoly, když Harrymu vybuchl kotlík, ale přinejmenším čekal až do výbuchu a úštěpačný byl až pak. Harrymu to pomohlo se na práci víc soustředit, když necítil neustále za zády horký dech a nepříjemnou přítomnost vysokého muže.
Poklidně si míchal lektvar a mračil se na něj, jelikož se mu nějak nevedl. Věděl, že mu zbývají ještě tři míchnutí, ale stejně se mu nezdálo, že by to stačilo k tomu, aby obsah kotlíku zhoustl a získal správnou barvu.
Udělal poslední pohyb rukou a ozval se výbuch.
Instinktivně uskočil dozadu od svého kytlíku, jak očekával že to byl právě on, který udělal tu strašnou ránu. Kupodivu nebyl, výbuch pocházel od jednoho ze zmijozelských vzadu, který se zrovna válel po zemi a řval. Díky tomu si nikdo nevšiml ani toho, že Harry uskočil, ani faktu, že podle všeho byl jeho lektvar v pořádku.
Snape zvedl svého studenta ze země za předloktí, čímsi ho zlíl a pak ho táhl ven ze třídy.
"Pět bodů," zavrčel, když procházel kolem Harryho.
"Za co?!" zvolal pobouřeně, "Nic jsem neudělal. Nemůžu za to, že mu vybuchl kotlík, celou dobu si hledím tady svého."
"A právě jste o ně zase přišel a o dalších deset navrch," sykl, "A ty padej ven z mé třídy!" Vystrčil svého studenta ven ze dveří, jedno, jak otřeseně mladík vypadal, "Hodina končí," s těmi slovy poslal všechny pryč.
"A dalších patnáct bodů v háji," zamrmlal si pod nos, načež mávnutím hůlky zlikvidoval obsah kotlíku. Vlastně byl rád, že hodina skončila, alespoň do něho nemohl Snape rýt, že jeho lektvar se ani v nejmenší nepodobá tomu, co očekával a kdesi cosi dalšího.
"Myslím, že ti vzal jenom deset," podotkla Hermiona a hodila si tašku na rameno, "Ať se to zdá neskutečné, tak bych řekla že těch prvních pět bylo přidaných, které nám pak zase vzal."
"Neblbni zlato, Snape nám body nikdy nepřidává," nesouhlasil Ron.
"Normálně ne, ale Harry byl jediný, kdo z nás dokončil lektvar jak měl. Ani mě se to nepovedlo. Možná mu Brumbál konečně pořádně promluvil do srdce, aby tě nechal v klidu pracovat, Harry, a taky tě jednou za čas dobře ohodnotil, když se ti něco povede. Bylo na čase, vzhledem k tomu, že si NKU složil z lektvarů na výbornou."
Zamyslel se nad tím, co říkala, ale musel s ní v duchu nesouhlasit. Určitě to nebylo tím, že ředitel zakročil a konečně Snapea přesvědčil o tom, že by Harry mohl zvládat lektvary alespoň dobře ,když ne jinak. Věděl, že o to se starý kouzelník pokouší už celé roky a bezúspěšně.
Tohle mělo jistě co dočinění s jejich magickou výměnou energie a snad i s tím, že mu byl lektvarista vděčný za záchranu života a vyléčení. Bylo to sice jen okrajově možné, vzhledem k tomu, jak hnusně se pořád choval, přesto ta alternativa existovala.
"Jo, asi máš pravdu," souhlasil s Herminou, rozhodnut vyrazit za Snapem a rovnou se ho na to zeptat. Možná to bylo zvláštní, ale opravdu od muže nečekal úlevy nebo výhody jen proto, že mu pomáhá. Vlastně naopak se cítil provinile, když uvědomil, že je to skoro jako podplácení nebo vydírání.
Po hodině zamířil k ošetřovně, doufaje, že tam ještě Snapea najde. Přeci jen musel dohlédnout na to, že se student z koleje, kde je ředitelem uzdraví, takže by tam být mohl. A také že byl.
Narazil na něj po cestě chodbou k čekárně, stál ve výklenku, opřen o něj zády, dobře schován, takže ho Harry málem přehlédl.
"Nedělejte to," zaútočil rovnou a stoupl si přímo před muže. Pár vteřit to trvalo, než lektvarista otevřel oči a dlouze je upřel na mladíka před sebou.
"Nemám dělat co, Pottere?" zeptal se bez úštěpačnosti, jen mírně zmateně. Vlastně nevypadal vůbec dobře. Bledý ve tváři, opět s kruhy pod očima, které na pár prvních dnů zmizely. Dalo by se skoro říct, že vypadal zase tak nemocně jako před tím než spojili své síli.
"Dávat nebelvíru body jen proto, že vám pomáhám s vaším problémem," odpověděl, už ne tak naštvaný jako před chvilkou. Vidět Snapea opět ve špatném stavu zchladilo všechnu zlost, kterou vůči němu cítil.
"Ujišťuji vás, náš zlatý chlapče," zkřivil rty, když tohle oslovení prošlo jeho ústy, "že mé ohodnocení vašeho lektvaru bylo spravedlivé. Jako jediný z těch trolů jste ho byl schopen namíchat správně a ve stanoveném čase, dokonce bez podvádění. Mistr z vás nikdy nebude, ale alespoň projdete OVCE s takovým výsledkem, abych se nemusel stydět, že jsem vás kdy učil."
"Vy...," zamrkal, "vy jste mě právě pochválil, že umím lektvary," vydechl naprosto v šoku z něčeho takového. Tohle už nemohla být jen vděčnost, Snape asi přicházel o rozum a léčba tudíž vůbec nefungovala.
"Nic takového jsem neudělal," zamítl rázně a protáhl se kolem Pottera. Příliš blízko, takže se mu odhrnul plášť a odhalil pravou ruku, které byla napnutá v jistě bolestivé křeči. Harrymu bylo jedno, co udělá nebo řekne, prostě ho chytl za ramena a nedovolil mu jít pryč. Naopak ho mírně přitiskl ke zdi, kolem které se snažil lektvarista proklouznout. Musel to být zvláštní pohled, když drobný a štíhlý Harry drží při zdi vysokého lektvaristu, který díky hábitu vypadal hodně široký v ramenou.
"Zase máte špatnou ruku," konstatoval, neptal se.
"Až vám s ní zlomím nos, tak se hned uzdraví," zavrčel a pokusil se vytrhnout. Nebylo mu to dovoleno, Harry svůj stisk ramen ještě zesílil. Ač se to zdálo zvláštní, když chtěl a potřeboval, dokázal být fyzicky překvapivě silný. A teď to rozhodně potřeba bylo, jelikož Snape mu už vyhrožoval kde čím, ale skutečným násilím nikdy. Něco nebylo v pořádku.
"Jen mi ji ukažte." Sáhl po ruce, která mu kupodivu rychle unikala z dosahu.
"Ne!"
"Jen se podívám," trval na svém, nehledě na prudké odmítnutí, které se mu dostalo. Tentokrát už nedovolil, aby muž ruku stáhl pryč. Uchopil ji za zápěstí a přitíhl víc na světlo. Byla stažená v řeči, která z ní dělala supí pařát, dojem byl krásně doplněn tím, jak dlouhé a vyzáblé byly Snapeovy prsty. Pokusil se ruku víc sevřít, jenže to, podle syknutí od muže, způsobilo bolest. To nechtěl, bylo mu to tak líto. Jednou rukou ho dál držel za zápěstí a druhou položil na lektvaristovu ruku. Netiskl, jen položíl.
"Co sakra myslíte, že...," znovu se chtěl rozohnit, ale ztichl, překvapen tím, co viděl a zřejmě i cítil. Ruka se po Harryho dotekem pozvolna uvolnila, jak křeč odezněla a tělo si jen pomalu zvykalo na to, že může zase ohýbat prsty.
"To jsme byl já?" zeptal se. Necítil nic, co by nasvědčoval tomu, že by za to byl odpovědný. Jen to, jak se svaly pod jeho dotekem uvolnily a pak jak se vlnily, když Snape zkoušel pohnout prsty. Stále jeho ruku svíral, dokud mu ji sám lektvarista nevytrhl.
"Možná... je možné," vypadal , že neví co říct, "Může to být součást kouzla," připustil. Skryl svou paži, teď už uvolněnou a klidnou, pod hábit. Narovnal se, jak se snažil na Harryho budit autoritativní a snad i děsivý dojem, což se momentálně moc nevedlo.
"Chcete v novinách zase vidět vaše jméno ve spojitosti s vášnivím mileneckým obětím před ošetřovnou nebo mě milostivě pustíte?" zeptal se, dokonale svou úštěačností zase přerušujíc příjemný okamžik kdy se asi dvě minuty neštěkali.
"Jistě... já... určitě." Couvl dozadu a nechal Snapea projít, "Měl bych vám zase dát svou sílu. Neuzdravujete se. Můžu dnes večer přijít k vám?" zarazil ho ještě svým trochu neomaleným dotazem. Muž se obrátil, naklonil hlavu na stranu a jeho koutky se zkřivily v úšklebku.
"Jak chcete, Pottere," odbil ho stroze, chladně a tentokrát už opravdu odešel.

*****

Kdyby řekl, že neví co se s ním děje, tak by lhal. Věděl to moc dobře, protože za to byl sám vinen. Přestal svou nově nabitou energii využívat k léčení, zato ji použil při vaření lektvaru, který se mu ale stále nedařil.
Nedivil se proto tomu, že se příznaky vrátily. Závrať po ránu, když vstával, bolest ve svalech pravé poloviny těla, křeče v noze a také v ruce. O novém příznaku, kdy si mohl po ránu vyzvracet vnitřnosti, ani nemluvě.
Dnešní příhoda s Potterem mu připomněla, jak moc neutěšený byl jeho stav, než mu mladík nabídl svou pomoc. Nelitoval toho, že místo na léčení, využívá magii jinak, jen si uvědomil jak strašné asi bude umírání, pokud svou existenci neukončí dřív než ho tělo zradí.
Ano, mohl by se skutečně vyléčit, jak bylo v plánu, jenže k čemu by to bylo? Jen by dál chodil klekat si k Voldemortovým nohám, poslouchat, jak plánuje zničit Pottera a svět, jen aby to pak předal Brumbálovi, olízal si rány od cruciata a v konečném důsledku zapadl do zapomnění. Jedno kdo válku vyhraje. Když Brumbál, skončí Snape v lepší případě jako nezaměstnaný někdo na ulici, v horším jako Azkabanský vězeň. Pokud zvítězí Voldemort, bude celý kouzelnický svět natolik v troskách, že se v něm ani nebude dát žít a Snape opět skončí na ulici nebo mrtev, protože si to prostě Voldemort umane a nebude mu věřit sliby loality.
Sumasumárum, když přežije, tak dopadne bídně. Když ale zemře a předtím se mu podaří namíchat lektvar, kterým se zabýval, tak bude teprve druhý v celé historii kouzelnického světa, kdo to dokázal. Pak bude zapsan v učebnicích a každý další student se bude učit jeho jméno.
Usmál se té představě, jak spratci, co ho nesnáší až do morku kosti, musí dělat referát o jeho osobě na tři dlaně a vychvalovat ho tam až do nebe.
Zvedl hlavu po zvuku zaklepání, který ho vyrušil z jeho příjemné a vtipné představy. Neurčitě si zabručel pro sebe, jak šel ke dveřím a otevřel je.
Samozřejěm za nimi byl Potter, připravený a ochotný rozdávat svou moc jako Brumbál rozdává bonbony. Kdyby to nebylo příliš sentimentální, tak by ho za to snad i obdivovsl. Takhle mu to přišlo jen směšné a pošetilé.
Pustil ho dovnitř a rovnou se posadil na své místo v kruhu, bez toho, aby si všiml, že Potter odkládá své věci ke stěně. Bylo mu to jedno, ať si je tu klidně pak zapomene, až bude zase omámeně odcházet pryč. Stejně neměl Severus čím zapálit oheň v krbu a mladíkovy učebnice a práce by byli dobrým podpalovačem.
Vzal ho za ruku, bez většího zájimu o to, jestli ho to bolí, mu rozřízl dlaň.
"Au!" vykřikl Potter a ruku stáhl k sobě, "Nemůžete to dělat alespoň jemně? Ruka by vám neupadla, kdybyste tu mou nekrájel jako přísadu do lektvaru."
"A vy byste nemusel tolik fňukat," odsekl, "Neděláte taky nic jiného, než že si pořád stěžujete a fňukáte nad svým osudem a svým životem v přepychu."
"Já nefňukám!" vrátil mu to naštvaně, "Jediný, kdo se tu chová jako ubulené děcko, jste vy s tím svým věčným 'Nepotřebuji pomoct' a 'Nic mi není, starejte se o své, Pottere'. Nechápete, že vaše ruka je taky moje věc, když vás mám léčit?"
Ano, jak by mohl ten rozmazlený spratek zapomenout poukázat na to, jak dnes Severusovi ulevil od bolesti. Zřejmě mu nestačilo, že ho nechával v hodinách být, šetřil jeho duševní i fyzické zdraví, on by snad ještě chtěl víc. Nejlépe tak nadšený vděk projevovaný líbáním nohou.
"Neštvěte mě ,Pottere..," zasyčel s jasnou výhružkou na konci, i když přesně nevěděl, čím by mohl a měl vyhrožovat. Vyloučení by se nekonalo, ani kdyby Potter někoho zaklel do komatu, školní tresty, odebrané body a dlouhé eseje se ho netkly. Prostě nebylo nic, čím by mohl vyhrožovat.
"Nebo co?" zeptal se drze, jasně dávaje nejevo, že ví o Snapeovi neschopnosti ho skutečně potrestat.
"Nebo se rozhodnu, že mi krev není dost dobrá a zvolím jinou tělní tekutinu, při jejíž získávání se taky trochu pobavím a vám dám důvod kňourat a kňučet třeba několik hodin," vypustil ty slova z pusy dřív, než si stačil uvědomit jejich plný význam a nevhodnost.
"Co.. jak... jste nechutný!" vykřikl, supěl při tom jako tažný kůň.
"Nechutný?" povytáhl obočí, "Takže nepřijmete pozvání do mé ložnice, pane Pottere?"
Hřbet ruky narazil do jeho tváře a poslal ho k zemi překvapivě velkou silou. Než se stačil vschopit k obraně, nejspíš fyzické, protože hůlku měl v hábitu na křesle, tak se kolem jen mihl stín a následovalo třísknutí dveří, tak silné, až sada křivulí v knihovně zacinkala o sebe.
Pokusil se vyskočit, vrhnout za Potterem a pravděpodobně ho vážně zfackovat, až by mu tekly slzy, ale nedokázal se pořádně postavit na nohu. Neměl ji v křeči,j en prostě nechtěla poslouchat příkazy jeho mysli, jedno jak intenzivně se dožadoval, aby se koleno a kyčel pohnuly.
Opřel se o loket a zůstal na zemi, doufaje, že ho noha za chvíli začne poslouchat, stejně jako vždy časem odezněly křeče.

*****

Proběhl otvorem za obrazem a ani nepozdravil Buclatou dámu, která se ho starostlivě ptala, jestli mu něco není. Jak hloupý dotaz, jistěže mu něco bylo.
Vyběhl nahoru do ložnice, rozrazil dveře, prošel rázně kolem Rona s Hermionou, kteří se tu rozhodně nevěnovali ničemu tak počestnému jako hraní karet, a zapadl do své postele. Zatáhl závěsy a několika mávnutími hůlkou si zajistil naprostý klid. Nikdo neslyšel jeho, co dělá uvnitř a naopak. Normálně se to dělalo, když chtěl mít člověk soukromí na jisté choulostivé věci, tentokrát chtěl Harry ale jen a pouze klid v přívětivějším prostředí, než by byl nějaký hradní výklenek.
Zuřil a opravdu hodně. Jak si jen mohl Snape dovolit říct něco tak ohavného, sprostého doslova až perverzního. Nejen že byl o tolik let starší, navíc to byl slizký bastard a naznačoval tím, že považuje Harryho za homosexuála.
To by mu samo sobě nevadilo, ostatně nebyl první kdo takové podezření vyjádřil, jenže od lektvaristy to znělo jako největší urážka ze všech.
Zmačkal si polštář pod hlavou, několikrát do něj vztekle praštil a až pak se na něj konečně uložil.
Chtěl se s tím vypořádat sám. Vrátit Snapeovi tuhle urážku nějak osobně, jenže neměl tušení jak. Bylo to až příliš osobní. Daleko za hranicí toho, když mu nadával do hlupáků, rozmazlených spratků, zlatých chlapců a slečinek.
Musel to říct Brumbálovi a ukončit to prokleté propojení magií. Už nemohl se Snapeem mluvit, dokonce se na něj třeba jen podívat, bez toho, aby necítil mrazení v žaludku. Mrazení z představy, že by svou výhružku uskutečnil.

Kapitola čtvrtá

Odhalené tajemství

Cítil se zase jako malý kluk, kterého ředitel kárá a to už se dlouho nestalo. Asi to bylo tím, vlastně to tím bylo určitě, že se sám cítil provinile. Uvědomoval si velmi jasně, že překročil hranice ve svém výbuchu vzteku a zášti. V duchu se za to kál, ale navenek samozřejmě nedal znát naprosto nic.
"Tohle myslím předčí vše, co si kdy udělal, Severusi," mluvil vážně předkloněn nad stolem a ruce sepnuté k sobě. Byl vážný, přísný a rozzlobený, i když se ve skutečnosti nemračil ani nekřičel.
"Koledoval si o to," odsekl prostě jen dle svého zvyku a aby udržel tvář.
"Koledoval si o to, abys mu vyhrožoval znásilněním?" zeptal se přísně.
"Ne, tak to nebylo myšleno a ty to víš," odmítl napůl úst. Už je to slovo 'znásilnění' mu nedělalo dobře od žaludku a nebyl by něčeho takového schopen.Ne po tom, co viděl jak jako dítě tak i jako Smrtijed.
"Já to možná vím, ale Harry to vzal jinak," svraštil obočí, "Co sis vůbec myslel, kdyžj si to říkal? Že to jen tak přejde, nebo co?"
"Hlavně jsem si nemyslel, že to ten pitomec vezme vážně," zavrčel. Nebylo to vážně myšleno, nebylo to ani vážně řečeno, tak to nemělo být vážně bráno.
"On bere vážně všechno, co mu lidé říkají," namítl, "Copak jsi to nikdy nevypozoroval? Když jsi mu říkal že nezvládne lektvary, tak je opravdu nezvládal a jaké pak bylo překvapení, že prošel na výbornou, když ho někdo podpořil a řekl, že to dokáže. Bere vážně každého, koho má rád, koho si váží nebo kdo pro něj má nějaký význam."
"A já nejsem ani jedno z toho," podotkl. Nebyl v žádné z výše zmíněných kategorií. Rád ho Potter rozhodně neměl, spíš naopak. Vážit si ho při své aroganci nedokázal, i když by ho mohl Severus naučit mnoha věcem a jediný význam, který pro něj měl, že měl koho nenávidět.
"V tom se velmi mýlíš," odporoval starý blázen za ředitelském stolem, "Jsem si naprosto jist, že pro něj máš velký význam už jako člověk, kterého zná. Stejně tak jsem přesvědčen, že si tě váží, jako učitele a člena odboje proti Voldemortovi. A kdybys mu dal šanci, měl by tě také rád."
"Pcha!" odfrkl si, "Rád a mít úctu? Hlavně nevím, proč bych o to měl stát, nepřipojím se k zástupu slintajících fanoušků a pak... už v první hodině dal jasně najevo, jak mnou pohrdá, jen když se na mě podíval. Jako jeho otec."
"Myslíš tu hodinu, kde si ho okamžitě nařkl že je stejný jako James, aniž by ses uráčil s ním promluvit jediné slovo?"
"Přišel pozdě, to bohatě stačilo, aby dokázal...," nebylo mu dopřáno domluvit.
"že je jako jeho otec," dokončil za něj Brumbál, "Ano to opakuješ stále dokola, ale jen proto, že ho pouze vidíš v hodinách. Kdybys s ním chvíli mluvil bez uštěpačných poznámek, tak bys zjistil, že sice vypadá jako James, ale je celý jako Lily. Navíc v tvém nepřátelství cítím taky jistou pachuť zlomeného srdce."
Prudce vydechl. Kolikrát už mu tohle ředitel tvrdil, přičemž Snape nikdy v Potterovi neviděl nic z Lily, až na oči, které jakoby jí vykradl rovnou z lebky. Jenže oči nejsou nic proti jeho chování a smýšlení, které bylo jednoznačně Jamesovské. A samozřejmě vzhledem, který byl rozkošně lákavý a, jak tak pateticky tvrdil Brumbál, dráždil zlomené srdce. Jenže to nemělo s jeho nechutí vůči mladíkovi nic společného. Nesnášel ho ne proto, že by se mu líbil, ale protože to byl drzý kluk, který by potřeboval řádně vytrestat.
"Řeknu Harrymu, že se mu chceš omluvit, určitě to přijme a ty se mu pak omluvíš," řekl hlasem, kterým obvykle uzavíral nějakou debatu, co už považoval za bezpředmětnou.
"Já se mu nikdy omlouvat nebudu!" vybuchl vztekle. To by bylo neskutečné ponížení, kdyby měl Potterovi říct něco takového jako 'promiňte'.
"Omluvíš se mu a budeš doufat, že u toho to skončí!" zchladil ho rázně, dokonce při tom mírně zvedl hlas. Severuse to donutilo bezděky se stáhnout do křesla. Rozhněvat Brumbála ke křiku nebylo to, co chtěl. Věděl, jak mocní muži reagují, když není po jejich vůli.
Proto věděl, že se Potterovi omluví, i když to bude znamenat, že mu pak asi upadne jazyk.

*****

Ošíval se na křesle, které snad nikdy nebylo nepohodlnější, než teď. Jak by taky ne, když ho Brumbál pozval k sobě, aby si s ním promluvil o Snapeovi. Harry to už opravdu nechtěl rozebírat, prostě jen chtěl zrušit jejich magické spojení a nechat to všechno být. Nechat lektvaristu jeho osudu. A muselo se to udělat rychle, dokud v sobě ještě pociťoval vztek a byl uražený.
"Mluvil jsem o tom večeru se Severusem," řekl a upřel pohled na mladíka, aby zjistil, co on na to.
"Ach ne," zamumlal, "Teď mě bude v hodinách dvakrát tolik týrat. Proč jste mu to musel říkat? Nemohl jste prostě říct, že mi to spojení nedělá dobře a zrušit ho? Bylo by to o tolik snazší."
"Správné cesty nikdy nejsou snadné," mírně, smutně se pousmál, "Poppy mi sdělila, že se Severusův stav zlepšil ne zdaleka tak, jak očekávala a rozhodně není vyléčen. Měl bys to vědět dřív, než se rozhodneš. Kdybych spojení zrušil s odůvodněním, že pro tebe není zdravé a profesor Snape by pak vážně onemocněl, nebo zemřel, obávám se, že by ses cítil vinen. Proto chci, aby sis to všechno ještě dobře rozmyslel. Navíc je Severus ochoten se ti omluvit a doufá, že jeho omluvu přijmeš, když už nic jiného."
Vzhlédl k řediteli od špiček svých bot, které do té doby upřeně pozoroval. Vyjeveně na Brumbála hleděl, protože řekl v jedné větě slova 'Severus se omluví'. To bylo asi stejně reálné, jako kdyby řekl 'Mojí rybičce náhle narostly křídla a odletěla na jih'.
"On se mi chce omluvit?" zeptal se nevěřícně.
"Uvědomuje si, že překročil hranice," řekl přikyvujíc hlavou, "Navíc Harry, pokud to nevyřešíme tady společně, pak budu muset profesora Snapea nahlásit u školní rady a ministerské komise."
"Proč?" zeptal se, vždyť ve své podstatě mu nic Snape neudělal, nepraštil ho ani nezaklel, jak to před rokem udělal falešný Moody Dracu Malfoyovi, "Falešného Moodyho jste taky nahlásil?"
"Ano, nahlásil a dostal pokutu za své chování, to ale bylo něco jiného," prohrábl si vousy, "Krátkodobá proměna ve zvíře na člověku následky nezanechá, ale sexuální zneužívání ano. To školní rady hodnotí velmi přísně a věř mi, že už jen to, co ti profesor Snape řekl, by se za zneužívání označit dalo."
Nedokázal si pomoci a zrudl trochu ve tváři. Takhle nad tím nauvažoval, jako že by ho Snape zneužíval. Prostě byl jen naštvaný, že řekl něco tak urážlivého a hnusného víc, než co dřív z úst proti Harrymu vypustil.
"Nechci, aby profesor Snape onemocněl, ani aby ho vyšetřovala školní rada," zašoupal nohama a povzdechl si, "Já už jsem prostě jen unaven z toho, jak na sebe neustále štěkáme. Přeci neříkám, že se budeme přátelit, ale s jiným učitelem v Bradavicích takové spory nemám. Vím, že ne vždycky se k němu chovám slušně, ale věřte mi, že on si začal, už tu první hodinu lektvarů, kdy mě hned začal urážet."
"To já všechno vím, drahý chlapče," ujistil ho mírně.
"Prostě jen jak nenávidí mého mrtvého otce, tak nenávidí i mě." Co víc se k tomu dalo říct. Sirius mu vyprávěl o tom, že měli Pobertové se Snapem problémy a potyčky. Kupodivu si Harry domyslel, že v tom asi jeho otec se Siriusem a ostatními nebyl zcela nevinně, hloupý nebyl, jen byl přesvědčen o tom, že to není důvod, aby za to trpěl on sám.
"Víš, myslím že je to právě naopak."
"Nechápu." Vůbec netušil, jak to Brumbál myslí tím, že je to naopak. Jistě to nebylo tak, že by ho měl lektvarista rád. To by bylo nad Harryho chápání.
"Asi bych o tom s tebou neměl mluvit... určitě ne, protože je to osobní věc... napadlo mě to, až když Severus řekl tu nešťastnou poznámku," mnul si zamyšleně vousy a mračil se, "Na druhou stranu bys to možná pak celé pochopil a udělal krok správným směrem."
"Co? Nerozumím, co povídáte." Spíš se mu zdálo že Brumbál plácá naprosté nepochopitelné nesmysly.
"Profesor Snape byl na škole zamilován do tvého otce," vyjevil mu tuhle šokující skutečnost poměrně klidným hlasem. Harry cítil, jak při jeho slovech bledne a opocuje se mu čelo. Slýchal zvěsti o tom, že je Snape gay a celkem jim ani nevěnoval pozornost, proč by to taky dělal. Nepřišlo mu to divné. Zato skutečnost, že miloval Jamese byla něco jiného.
"On to, co řekl, myslel vážně?" vydechl, "A oni dva spolu... proboha." Svět se mu otřásal v základech, při představě, že by jeho otec měl něco se Snapem. Vždycky si naivně představoval, že miloval jedině Lily, kterou si pak i vzal.
"Ne a ne," zakroutil hlavou ředitel, k Harryho velké úlevě, "Určitě to nemyslel vážně a pokud vím, tak James nejevil žádný výraznější zájem o stejné pohlaví. Vždy ho zajímali dívky a ženy."
"Díky bohu a merlinovi taky," prohrábl si vlasy, stíraje zároveň pot, který nebyl tak docela symbolický, a narovnal si brýle, "Takže... ehm... Snapeovi prostě se mu můj otec líbil. Správně?" To už byla o něco snesitelnější představa, ostatně za to by James nemohl a lektvarista také ne. Každý dobře věděl, že do koho se člověk zamiluje, to nemůže ovlivnit. Sice nemohl říct, že mu to bylo po chuti, když si uvědomil jak je svému otci podobný, ale zatím neměl touhu proto Snapea zabít. Což bylo, když se nad tím zamyslel, vlastně docela zvláštní.
"Ne tak docela," odmítl částečně ředitel, "Byla v tom zapletená i tvoje matka. Severus a Lily byli vždy přátelé, dokonce se poznali ještě dřív, než oba nastoupili do Bradavic. V pozdějších letech se pak o nich neslo, že jsou víc než přátelé, ale to už bylo v době, kdy o sobě profesor Snape věděl, že se mu líbí muži. Jenže tvůj otec věřil fámám a vzhledem k tomu, že Severuse nesnášel, jejich spory byly hodně ostré. Já se obávám, že čím víc byl tvůj otec k Severusovi hrubý, tím víc to k němu profesora Snapea táhlo. Je to paradox, ale častý. Navíc pochybuji, že James o té náklonnosti věděl."
Nevěděl, co by měl teď říct, jelikož to všechno bylo neuvěřitelné a vzdálené. Nedovedl si takový milostný trojúhelník docela představit, ale cosi mu říkalo, že nejhůř z toho vyšel Snape. Vždyť když se jeho rodiče vzali, tak přišel nejen o naději u Jamese, tak i o přítelkyni, protože, jak věděl od Siriuse, po skončení školy se už se Snapem nikdo z nich nesetkal. Předpokládal tedy, že ani Lily ne.
Kdoví proč mu najednou přišlo lektvaristy líto. Uměl si představit, jaké je to pozorovat dva milující se lidi, zatímco on sám žádnou lásku nemá. Ne, nebyla to stejná situace jako z Ronem a Hermionou, protože oni byli jeho přátele dřív a budou jistě i v budoucnu, ale osamělé to muselo být podobně.
"Myslím... ehm, že bych rád přijal profesorovu omluvu a pokračoval v jeho léčení," navrhl po chvíli ticha, kterou mu Brumbál dopřál na rozmyšlenou.

*****

Slova mu rozhodně vázla v krku, jak kus otráveného jablka. Čelil Pánovi zla, který se mu vrtal v hlavě, přesto se nedokázal omluvit, když hleděl do zelených očí, vsazených do Potterovy tváře. Navzdory očekávání nebyly mladíkovy oči plné nadšení z toho, že Snape poníží. Ve skutečnosti klouzaly ze strany na stranu, jakoby se za Severusovými zády snažily najít nějaký záchytný bod. Navíc se Potterova tvář střídavě barvila do ruda, už od okamžiku, co vešel do místnosti, což bylo ještě dřív, než ho Brumbál skoro slavnostně uvedl před tím, než pronese svou omluvu.
Co jen s tím Potterem zase dneska bylo? Lámal si hlavu bezděky, zatím, co skřípěl zuby, jak se snažil promluvit.
"Pane Pottere," promluvil konečně, jak nejkajícněji dokázal, "tímto se vám omlouvám za své slova a uznávám, že jsem překročil hranici. Doufám, že to nebude mít následky na naší budoucí spolupráci. A že budete i nadále ochoten pomáhat v mé léčbě, pokud však ne, "tak tě utopím jako štěně, kterému se podobáš, když nedokončím ten lektvar, domyslel si v duchu, "tak to přijímám. Je to na vás."
Po jeho slovech se rozhostilo ticho, během kterého Potter znovu zrudl až na špičkách uší, a sklopil pohled. Vypadal v ten okamžik skoro až roztomile. Severus nikdy neměl cit pro zatoulané psy nebo trpící lidi, ale co je roztomilé, to poznal. A roztomilost ho vnitřně velmi znepokojovala, stejně jako teď mladík přešlapující z nohy na nohu.
"A já vaší omluvu přijímám," rozhoupal se konečně, "a určitě vás nechci přestat léčit, když už je vám lépe," dodal ještě, ruce mu přitom putovaly za záda, kde je sepjal. Severus chtěl k jeho slovům rovnou něco štiplavého poznamenat, ale ten postoj společně s červení v tváři mu připomněl Lily, když se jí za něco omlouval a ona jeho omluvy slavnostně přijala.
"Děkuji Pottere," zasyčel popuzený dalším přívalem vzpomínek na doby dávno minulé. Co byl rok dlouhý si na Lily ani Jamese nevzpomněl, dokud mu oba před dvěma dny nepřipomněl Brumbál. Lépe řečeno, on na ně vzpomínal, ale vždy jen v souvislosti s tím, že to díky němu zemřeli. Nikdy ne jako na lidi, které nosil ve svém srdci.
"Spokojený, řediteli?" povytáhl tázavě obočí. I Potter se s dotazem podíval na Brumbále, jestli mu to takhle stačí.
"Ještě byste si mohli podat ruce a společně připít, ale na první pokus to nebudeme moc vyhrocovat," uklidnil jejich obavy, které se jim obou okamžitě objevili v tváři. Oba si svorně oddechli, že se ještě nebudou muset nakonec třeba i objímat.
"Pokud už nemáte nic dalšího...," nechal otevřený konec, obrátil se na patě a vyrazil ke dveřím.
"Já taky půjdu," řekl i Potter a vrhl se ke dveřím též. Byl rychlejší jen o setinu vteřiny, kdy stihl dát ruku na kliku dřív, než Severus, který pak tu svou položil omylem na jeho. Ten prostý dotek zajiskřil na kůži, to ale nepovažoval lektvarista za nic divného, vzhledem k magii, kterou si předávali. Potter ale zřejmě ano, protože zrudl jako rak a rychle rukou ucukl pryč.
Povytáhl nad takovým nepochopitelným chováním obočí a otevřel dveře, dokonce nechal jí mladíka jako prvního. Lepší ho mít pod dohledem, než aby mu zezadu třeba připaloval hábit. To naštěstí nehrozilo, protože kluk bral schody po dvou, jedno, že mu ujížděly pod nohama, aby byl dole co nejdřív. Pro jistotu ho o poznání pomaleji následoval, kdyby zakopl o vlastní tkaničku a natáhl na zem.
Nestalo se mu nic, jen se protáhl napůl otevřenými dveřmi, takže to vypadalo že před něčím utíká. Ředitel to jistě nebyl, takže bylo jasné, že je to Severus. Nebál se ale určitě trestu, protože před ním neutíkal a navíc určitě nikdy nerudl. Vlastně si nebyl jist, jestli vůbec někdy viděl Pottera zrudnout.
Zamyslel se nad tím a zjistil že jen jedinkrát, to když na něho dělala oči Cho z Havraspáru. Tehdy byl rudý pokaždé, když vstoupila do Velké síně. Tenhle důvod chápal, někdo se opačného pohlaví obával, i když se to nehodilo k Jamesovým genům. Spíš k těm Lilyným, ona se také před Potterem seniorem často červenala.
I kdyby tohle zdědil její syn po ní, nebyl důvod, aby rudl v Severusově přítomnosti, leda... Zarazil se, když vyšel na chodbu. Musela v tom být slova, které tak neuváženě pronesl. To ona musela Pottera vyvést z míry.
Obrátil se za mladíkem, mizícím v ohybu chodby, a došlo mu to.
Potter je gay. Nebo přinejmenším má zájem i o muže. Pravda byla, že to postrádalo racionální podklad nebo nějaké logické záchytné body, přesto o tom byl Snape náhle přesvědčen.
"Pottere!" zavolal na něj dříve, než si stačil rozmyslet, co mu řekne. Horečně o tom začal uvažovat, během toho, co se mladík zastavil, obrátil a pomalu se vracel zpět. Zjevně neochotně, zase nesvůj a s červení na tvářích.
"Volal jste, pane?" zeptal se, když stanu tři metry od Snapea. To bylo víc než dost na slušnou konverzaci, kdyby ustoupil ještě o kousek, byl by už moc daleko. Přimhouřil oči, jak si mladíka prohlížel a uvažoval, co říct. Jistě, vybalit na něj; 'Pottere, myslím že jste homosexuál nebo přinejmenším podobojí' by asi nebyl nejlepší způsob, jak navázat konverzaci. Na druhou stranu by byla jeho reakce jistě zábavná, ovšem dostala by Severuse do potíží. Napadl ho spásný nápad, který byl ale docela bláznivý.
"Když jsme se tak pěkně usmířili a bezmála si padli do náručí," ne, nemohl si odpustit nějakou tu ironii, "tak bych vám rád svěřil tajemství."
"Je... už to vím... myslím... všichni to tak nějak tuší," začal koktat Potter, přičemž vypadal jakoby měl za chvíli asi uhořet studem.
"O čem to žvatláte?" zeptal se popuzeně. O jeho lektvaru jistě ne, když nikdo ani nevěděl, že se dostal k receptu na něj, "Já tu mluvím o svých lektvarových pokusech."
"Oh...," vydechl, zbledl a zase zrudl, jak chameleon na diskotéce, "Já myslel... o lektvarech. Jistě. Jakých lektvarech?"
Měřil si ho, jak se snažil zjistit, na co v ten okamžik Potter myslel, ale nebylo to snadné určit. Dostat se mu do myšlenek by dokázal snadno, ale už jen pouhý jejich závan byl natolik chaotický, že by se v mladíkově mysli ztratil. Raději to nezkoušel, nechtěl mít ke všem svým problémům ještě migrénu.
"Takových, co by vás mohli zajímat. Pojďte." Obrátil se a vykročil směrem ke svému kabinetu, naprosto si jistý tím, že ho Potter následuje. Skutečně se k němu mladík připojil, spíš tak poklusával vedle něho a mlčel. Vypadal zaraženěji, něž kdy dřív ho viděl.
"Ukážu vám něco, o čem neví ani ředitel a budu spoléhat na vaší nebelvísrkou čestnost že to nikomu neřeknete."
Opět ho nechal jít ze schodů jako prvního, ze stejného důvodu jako předtím. Potter se na něj několikrát otočil, přičemž jednou málem spadl ze schodů, než promluvil.
"Vaříte lektvar o kterém nemá Brumbál vědět?" zeptal se ne bez náznaku podezření.
"Brumbál, Pán zla, ministerstvo... nikdo o tom nesmí prozatím vědět," uvedl na pravou míru. Bylo mu jasné, co si kluk myslel. Podezříval ho ze zrady, takže mu to vyvrátil a nepokoušel se ani poukázat na to, že by jistě lektvar pro Mistra nepředváděl Potterovi, aby to mohl vyslepičit řediteli, slib neslib.
"A přesto to řeknete mě? Proč proboha?" zamračil se a správně uhodl, že musí zabočit směrem k lektvarové učebně, tím také k Severusově laboratoři.
"Protože je do lektvaru zainteresována osoba, která je vám blízká."
Předešel ho, odemkl dveře vedle lektvarové učebny a zaváhal. Bylo to snad poprvé v posledních deseti letech, co jsem někoho vpustil. Nechodil sem ani Brumbál, dobře dbalý na to, že Severus nesnáší, když mu někdo stojí při vaření lektvarů za zády a nebo se dotýká jeho věcí.
"Ničeho se nedotýkejte, držte ruce u těle a pokud možno nedýchejte moc hlasitě," instruoval mladého čaroděje, když vstoupil dovnitř a tím ho také vpustil do své laboratoře.
Kupodivu mladík uposlechl, prostě jen vešel a zůstal stát na místě tak, že nebyl k ničemu moc blízko a rozhlížel se očima náhle velikýma jako camrál.
"Páni, tady to vypadá vážně působivě," ohodnotil Severusovu laboratoř.
"Jistěže ano," odpověděl opovržlivě, přestože ho chvála příjemně zahřála. Každý rád slyší, že jeho dítě, a on svou laboratoř za dítě považoval, má úspěch a je oblíbené. Dalo mu hodně práce doladit všechny detaily, každou křivuli, každý kotlík, každý stojánek na naběračky a míchačky. Co teprve vymyšlení dokonalého řadícího sytému pro akutně potřebné přísady do lektvaru, to bylo skutečné umělecké dílo. Když si vezme člověk, že ne všechny přísady mohly být vedle sebe, další nesnášely páru z kotlíků, některé přímé světlo. Bylo toho moc, co musel precizně uspořádat.
"Nejste tu ale proto, abyste obdivoval mojí laboratoř," přešel ke kotlíku, který měl pečlivě odložený stranou a zakrytý, aby se do něj nedostalo ani smítko, "ale kvůli tomuto." Odklopil kotlík a pokynul Potterovi,a by přišel blíž.
Ten ho sice trochu zdráhavě, ale uposlechl a naklonil se nad tekutinu v kotlíku. Nebylo na ní celkem nic moc k vidění pro někoho, jako byl Severusům dnešní vetřelec, ale lektvarista by v něm poznal Vlkodlačí lektvar.
"Ehm, to je lektvar pro Lupina? Vlkodlačí lektvar," zeptal se mladík, který tím Severuse dokonale překvapil, protože to nečekal.
"Poznal jste vysoce pokročilý lektvar?" pozvedl obočí, "Jsem ohromen. Příště se ho snad budete snažit i uvařit."
"Viděl jsem ho u Remuse několikrát v lahvičce i jsem ho držel v ruce a tohle," kývl ke kotlíku, "se tomu hodně podobá. Má to stejnou barvu, pach, konzistenci i je to... prostě je to podobně cítit," neurčitě pohnul rukou.
Neřekl k jeho slovům nic, naopak odvrátil pohled. Nepředpokládal, že to Potter tak snadno pozná, ale dost to ulehčilo situaci. Nemusel obšírně vysvětlovat, že je to skutečně on, kdo pro všemi milovaného vlkodlaka vaří lektvar, který mu každý úplněk pomáhá. Stejně to bylo zvláštní, že hned věděl, oč jde. Bezděky ho napadlo, že možná není tak beznadějný případ, ostatně jeho matka v lektvarech exelovala.
"Tenhle lektvar není ovšem obyčejný, jaký znáte od Lupina. Netiší bolesti a nezachovává vlkodlakovi zdravý rozum. Dokonce tu ani nejde o to, aby proměnu zcela potlačil. Tenhle lektvar, Pottere," nabral drobnou naběračkou trochu lektvaru a vlil ho do ampulky, "by měl vlkodlactví zcela vyléčit." Jen když to říkal, leskly se mu oči skoro až lačně. On chtěl ten lektvar dokončit za každou cenu, i kdyby ho to stálo poslední špetku jeho moci a musel by navíc i vysát Pottera až do dna.
"Dokázal jste vymyslet lék na vlkodlactví?" Mladík po Severusově boku skoro nadskočil nadšením, oči se mu rozzářily a vypadal naprosto přirozeně, bez obav, tak, jak ho Snape nikdy neviděl.
Zamračením zchladil jeho prudké nadšení.
"Není dokončený a já ho nevymyslel," přešel ke stolu a vložil ampulku do dřevěného stojanu, "Recept na něj je znám už několik set let a právě z tohoto receptu byl odvozen vlkodlačí lektvar, který běžně vařím pro Lupina."
"Několik set let," zopakoval a taktéž přešel ke stolu, aby se opět postavil vedle Severuse a to velmi blízko, "Takže ho nikdo nedokázal znovu namíchat nebo vůbec někdy namíchat, je to tak?"
V tenhle okamžik se nezdálo, že by to byl takový zabedněnec, jako v jeho hodinách, zejména v těch prvních. Zaujatě ho sledoval, jak se mračí na ampulku s lektvarem. Vlastně vypadal skoro, jakoby chápal oč tu jde, alespoň na nějaké základní, magické úrovni.
"Vytvořil ho jeden lektvarista, Arazin. Byl nejen výborným lektvaristou, ale i nesmírně mocným čarodějem, který rád dával svou moc najevo," pustil se do vyprávění, "Jeden jeho protivník se mu pomstil tím, že úmyslně poštval vlkodlačí smečku na jeho malou dceru. Bylo ji pět nebo šest let, přežila to, ale stala se vlkodlakem. Arazin zasvětil pak zbytek svého života hledáním léku, nehledě na to, že mu zabili ženu a jeho dcera utekla se smečkou do lesů. Našel ho až na sklonku svého života. Dceru vyléčil, ale její smečka ho roztrhala, když se o to pokoušel. Ona přežila a její potomci našli svitek s konečným receptem předávaným z generace na generaci, ovšem žádný z nich nedokázal lektvar znovu namíchat."
"A je jisté, že vůbec poprvé fungoval?" otázal se ve své podstatě logicky. Severus to chápal, také byl skeptický k tomu, co přímo neviděl nebo nevyzkoušel.
"Část receptu, jen s drobnými modifikacemi, je funkční lektvar tlumící zvířecí podstatu ve vlkodlakovi. To je dost dobrý důvod věřit, že celý recept bude fungovat," odpověděl bez agrese, jakoby mluvil s kolegou, který má skutečný zájem o věc. Vlastně to nebylo vůbec těžké, jelikož, k jeho překvapení, byl Potter nyní soustředěný a živě se o věc zajímal.
"Proč ho tedy nejde namíchat?"
Nad tím dotazem se musel zamyslet. Ne že by nevěděl, proč to nejde, jen musel přijít na způsob, jak Potterovi vysvětlit, co to znamená předávat magii do lektvaru. Mladík po jeho boku, ač momentálně zaujatý věcí, neměl o magii, jakožto složce lektvarů, ani to nejmenší ponětí. Ve škole, i kdyby dával pozor, se to neučilo, to byla pokročilá lektvarologie.
"Tento lektvar má devadesát dva fází... víte, co je to fáze v přípravě lektvaru?" dotázal se pro jistotu.
"Jistěže vím. To jsme se učili v prvním ročníku," ohradil se dotčeně mladík, "Fáze je jeden krok v lektvaru. Jedno přidání nové ingredience, jedna sada míchání, jedno odstání... Nejsem docela negramotný idiot, za jakého mě rád považujete."
"Ne, to podle všeho nejste," připustil neochotně a plynule navázal na to, co chtěl říct, "Šedesát tři fází je třeba pro výrobu běžného vlkodlačího lektvaru. To dokáže tak každý desátý lektvarista, ale lze se v receptu dostat ještě dál. Nejdále se dostanou ti nejlepší, ale i ti se zaseknout u fáze devadesát jedna, která je pro ně nepřekonatelná. Tam jsem se dostal i já."
"Přirozeně," přikývl, bez urážky či posměchu v hlase, "A proč jste se nedostal dál? Chybí vám nějaká vzácná ingredience?"
"Neřekl bych že je vzácná, ale ano, chybí mi," obrátil se k mladíkovi čelem a pohlédl mu do hloubek zelených očí, "V kroku devadesát jedna musí čaroděj, který lektvar připravuje, do něj přidat svou magii, aby odstartoval určité magické procesy, které budou probíhat během stání, jakožto poslední krok. Zkoušel jsem to několikrát, ale nemám dostatek magie, abych lektvar aktivoval, i když v posledním měsíci se mi daří vyvolat alespoň nějakou reakci. Ustupte stranu," vzal ampulku do sevření prstů, vytáhl hůlku a přiložil ji ke sklu.
Zavřel oči, takže pod víčky jasně viděl proudy magie, které se líně převalovala v lektvaru. Zlehka začal hrotem hůlky přejíždět po skle, téměř bezhlesně šeptal formuli k předání magie a snažil se, jak si rychle uvědomil bezúspěšně, usměrnit proudy sil tak, jak on chtěl. Nepovedlo se to, stejně jako vždy.
Rychle odložil ampulku zpátky do stojanu, máchl kolem ní hůlkou a zacouval dozadu. Mírně bokem narazil do Pottera, který nebyl dost daleko, aby byl v bezpečí. Chytl ho poslepu za rameno a zatlačil ještě víc, skoro až ke zdi a zároveň ho částečně ochránil svým tělem.
Následoval výbuch, oheň vytryskl nahoru až do stropu, kde se zarazil o bezpečnostní magickou barieru. Rozšlehl se do stran, ale i tam narazil do neviditelné stěny, který mu bránila přeskočit na všechny křivule, baňky a přísady, co kolem byly.
Netrvalo to příliš dlouho a plamen, který spotřeboval všechen kyslík, prostě zhasl, jako sfouknutá svíčka.
"Dovedu si představit, co by udělal celý kotlík," hlesl Potter za jeho zády, načež opatrně vystoupil dopředu a pomalu došel k doutnajícím zbytkům držáku na ampule.
"Odpálilo by to půl Bradavického hradu," objasnil to jen tak pro jistotu, kdyby si to třeba neuměl představit, "Ale ani kdybych věděl, že mám dost magie na to, abych lektvar aktivoval, bych neudělal celý kotlík najednou. Aktivace se musí provádět po dávkách, jinak dojde k výbuchu tak jako tak." Nezlobil se, že to Potter neví, neměl jak se to dozvědět a vlastně naopak bylo příjemné to vysvětlovat někomu, kdo výjimečně také poslouchal a vnímal.
"Takže ten lektvar nikdy nedokončíte a Lupinovi nepomůžete," zkonstatoval zklamaně.
Už otevíral pusu, aby ho upozornil, že on rozhodně nehodlá lektvar vařit pro Potterova milovaného vlkodlaka, na druhou stranu ale by mohl být mladík povolnější, pokud by si myslel, že to pro něj dělá. A navíc by stejně mohl jednu dávku obětovat a skutečně ji vlkodlakovi dát, o jednoho méně nebo více, to už pro Snapea nehrálo roli. Navzdory přesvědčení všech okolo, necítil k Lupinovi nenávist, jen prostou lhostejnost k jeho prokletí.
"Dokázal bych ho dokončit s vaší pomocí. Největších pokroků jsem dosáhl, když jste mi začal předávat svou magii, pokud byste s tím pokračoval nadále a dal mi jí víc..."
"Počkat," zarazil ho v prostřed žádosti o pomoc, což Severus ocenil vzteklým zavrčením, "Vy jste nepoužíval mou moc k uzdravení, ale abyste udělal ten lektvar. To proto se vaše nemoc přestala lepšit a nejste tak zdravý, jak madam Pomfreyová očekávala. Prostě jste mě jenom využil!"
"Ale pro dobrou věc. Pro záchranu mnoha životů, včetně života vašeho přítele," argumentoval něčím, co se muselo nebelvíra dotknout a také dotklo. Mohl hmatatelně cítit, jak se mladíkovy mozkové závity pohnuly, když začal usilovně uvažovat.
"Pamatuji si na to, co říkal ředitel. Mohlo by mi ublížit, kdybych vám dal příliš magie," vznesl první argument, logický a snadno vyvratitelný.
"Také řekl, že zaklínadlo pouto zruší, pokud by jeden z nás byl ohrožen na životě nebo zdraví." Smetl argument snadno ze stolu, proti Brumbálovým slovům a přesvědčení by se mladík nikdy nepostavil, to věděl Severus jistě
Černé vlasy se zavlnily, jak pohnul hlavou v souhlasném pokývání, kterým dával lektvaristovi za pravdu. Zahleděl se na kotlík a pak zpátky na popel. V jeho postoji, očích i tváři bylo něco, co dávalo Severusovi naději, že vzápětí na jeho nabídku kývne. Už teď cítil v břiše chvění, jak si představoval horkost a opojnost přívalu magie, který by byl dost silný na aktivaci lektvaru.
"Možná bychom to prostě měli říct Brumbálovi, třeba by mohl najít nějaké řešení..."
"Pottere!" přerušil ho prudce, aby se následně násilím uklidnil a zamyslel. Co by měl dělat, aby mladý nebelvír souhlasil? Vzpomněl si na Jamese, neustále toužícího po pozornosti a po tom, aby všechno dokázal sám. Jeho fascinující vzpurnost, která se Severusovi vždy líbila a Harry ji zdědil. To byl klíč.
"Harry," zlehka ho uchopil za ramena, jedno, jak se mladík napnul, "Nedovolil by nám to, protože se o tebe jen zbytečně bojí," trochu se naklonil, chlapec v jeho rukou se ještě víc napnul a hleděl na Severuse obezřetně, jako plachý pes, ke kterému někdo vlídně promlouvá, "Ty nepotřebuješ pořád jen chránit, umíš dělat svá vlastní rozhodnutí. Mohli bychom společně pomoct Lupinovi. Já chci pomoct Lupinovi."
Čekal, sledoval pohyb jemných linií obličeje, jak v nich hledal náznak vzdoru nebo odporu. Nenacházel ho, jen nejistotu. Nebelvír se mu opatrně vyprostil ze sevření, které beztak nebylo vůbec pevné, a narovnal si brýle. Stále měl v zelených očích nedůvěru, ale zároveň zvláštní jiskru sympatií, které naposledy viděl v jiných zelených očích před mnoha lety.
"Udělám to," zazněla nakonec ta osudná slova souhlasu.
Severusovy koutky se pomalu zvedly v úsměvu.

*****

Převaloval se v posteli ze strany na stranu už tak dlouho, že vážně zvažoval vzít si nějaký lektvar na spaní. Měl by se cítit nadšený z toho, že zítra bude mít dost moci na to, aby dokončil svůj vysněný lektvar, ale necítil. Naopak mu bylo mizerně od samé podstaty jeho bytí. Bylo mu zle z toho, jak Pottera zneužil k vlastním účelů.
"Zatracený Brumbál!" vykřikl, praštil pěstí do polštáře a prudce se na lůžku posadil. Vlasy mu padly do obličeje, vztekle je hodil dozadu, protože páchly kdoví čím a vypadaly jako červi potření olejem, než je hodí do lektvaru proti bolestem kloubů.
Promnul si spánky. Nejenže nemohl usnout, navíc ho z toho právě začínala bolet hlava. Pozvolna se to plížilo za jeho očima a hrozilo, že v příštích několika hodinách mu bolestí mozek vyteče z hlavy.
Alespoň mohl na někoho své neduhy svalit. Na ředitele Bradavic, který do něj urputně už přes deset let hustil kecy o lásce, pochopení, soucitu, cti a dalších pitomostech, které člověku jen bránily v osobním růstu. Všechny ty řeči se mu teď dokola omílaly v hlavě, jako když pustíte desku jen na poslední drážce. 
Vyprostil se zpod peřiny, který ho doslova přivázala k posteli, a postavil se. Šlo to trochu těžce, bolela ho záda a nohy, ale přinejmenším se nemotala hlava, ani nedostal žádnou křeč. Přešel do vedlejší místnosti, kde vyhledal potřebné lektvary a naskládal je na pracovní stůl. Opřel se o desku rukama a hleděl na flakonek.
Ač byl mistrem, nesnášel užívání čehokoliv, včetně toho, co sám vyrobil. Dnes se ale zdálo, že nebude mít na výběr. 
Jen kdyby tak ještě vymyslel někdo lektvar na špatné svědomí, které ho tížilo v břiše. Křičelo něco o tom, že nesmí Harrymu - od kdy to byl sakra Harry a ne Potter? - ublížit ani ho zneužívat tak,  jak se k tomu právě chystal. Naléhalo na něj, že to prostě není správné, chovat se tak k mladému a laskavému chlapci. To druhé zřejmě jeho svědomí pochytilo právě od Brumbála. 
Posadil se za stůl, rozhodnut raději lektvary jen sledovat dokud neusne, než aby si je bral. A přemýšlet o zatraceném Potterovi.
Dobře, během jejich posledního rozhovoru v jeho laboratoři nebyl tak docela zatracený. Vlastně celý jejich rozhovor, to, jak se oba chovali klidně, připomínalo spíš přátelské posezení. Přinejmenším tak si to on představoval, rozhovory o magii, řešení zajímavých problémů. To by byl ideální vztah pro něj. Nejen přátelský, ale i milenecký.
Zoufale zaúpěl, opřel se zátylkem o křeslo a položil si dlaně na obličej. Byl tak strašně vyčerpán převalováním, že ho dokonce napadlo, jaký by byl s Potterem milenecký a partnerský vztah.
Jakoby si takového snění a blouznění neužil dost před lety u Jamese, když ho z povzdálí pozoroval. Jenže Harry, jak zdůrazňoval Brumbál, nebyl James. Byl synem své matky, byl Severusovým studentem, byl nepříjemný a nedostupný.
Složil ruce zase na stůl, pomalu na ně klesl hlavou a zavřel oči.
Ano, byl nedostupný, ale pěkný. Drobný, roztomilý, hezký, když se usmíval a když mu zářily oči. Nedokázal to udržet, jak jako to nezvládl před dvaceti lety, a jeho mysl se rozeběhla nepatřičným a bláznivým směrem.

*****

Koukal do knížky, kterou mu vnutila Hermiona, přikrytý dekou a svítil si hůlkou. Nevnímal příliš, co je na stránkách napsáno, jen se chtěl zaměstnat natolik, aby únavou usnul. Zatím se to nedařilo. 
Povzdechl si a strčil do pusy lentilku, aby ji hned vyplivl. Neměl štěstí, chutnala jako jeden ze Snapeových lektvarů. Vystrčil ruku zpod deky a hodil ji jen tak na zem, vědom si toho, že do rána stejně zmizí.
Snape a jeho lektvar.
Zavřel knihu, složil si ji na břiše a pak na ni položil ruce. Cítil, jak se mu čelo krabatí v zamračení. Souhlasil s bláznivým lektvaristickým experimentem, který by mu mohl ublížit. Pravda, taky mohl zachránit Lupina, jenže to nebyl důvod, proč souhlasil. Ač si to nechtěl přiznat, tím důvodem byl prostě Snape.
Jeho zvláštní chování, když se bavili o lektvarech. Vlastně ne tak zvláštní, jako docela normální. Prostě se choval jako člověk, pravda trochu zahořklý a jízlivý, přesto jasně a jednoznačně člověk. Žádná nadřazenost nějaké záhadné vyšší rasy. Žádné urážky. Žádné ponižování. To všechno bylo příjemné.
A pak to, jak se ho dotkl. Teplo, kterou z jeho rukou proudilo a hlas kterým mluvil. Nikdy si nevšiml, že má hlas tak podmanivý, jako zaříkávač hadů.
Bezděky mu uniklo uchichtnutí, jak si uvědomil, že je sám trochu had, když ovládá hadí jazyk. Zvláštní náhoda, nebo možná osud.
Harry na osud dřív nevěřil, dokud se nedozvěděl o proroctví, které ho vázala k Voldemortovi a soudilo mu potenciální smrt. Padesát na padesát, krásné vyhlídky. Díky tomu začal na osud věřit a teď, kdo ví proč, ho napadlo že je prostě osudem Potterů a Snapeů aby se vzájemně střetávali, aby se vzájemně... milovali?
Zamračil se nad takovou myšlenkou. On Snapea rozhodně nemiloval, i když nevěděl, jak láska vypadá, nemohly to být jen věčné hádky a pak pár minut příjemného rozhovoru. Láska byla něco víc, něco hluboko uvnitř, co jednoho člověka vázalo k druhému. Asi něco jako kouzlo, které Brumbál použil na spojení magických podstat, ale přirozenější a příjemnější pro obě strany.
Ne, rozhodně necítil lásku, ovšem věděl, že Snape kdysi miloval jeho otce. To bylo znepokojivé na úrovni kterou nedokázal definovat. 
Odložil knihu na stolek, zhasl hůlku a položil se na bok, rozhodnut zaručeně usnout. Jen kdyby přitom nemusel myslet na zítřejší výměnu magie a na skutečnost, že zase bude ve Snapeově přítomnosti.
Povzdechl si a zavřel oči.

*****

Přecházel po místnosti jako lev v kleci. Před ostatními nervozitu nikdy nedal najevo, byla to slabost, kterou by proti němu mohli využít, ale v soukromí jí dával volný průchod. Byla to snazší cesta k tomu, se jí zbavit.
Veškeré věci potřebné k rituálu předání magie přinesl do laboratoře, aby okamžitě po tom, co z Pottera vysaje tolik, kolik bude třeba, mohl magii předat do lektvaru. Než se rozptýlí, jeho tělo ji vyčerpá na léčení nebo něco podobného.
Potter měl, jako vždy, zpoždění, což Severuse vytáčelo. Ironicky ho napadlo, že je to jako kdyby se odsouzený opozdil dostavit na vlastní popravu. Hořce se tomu vtipu uchechtl, nehledíc na to, že ho z té představy bodlo v hrudi.
Od chvíle co si připustil, že je Potter přitažlivý, stejně jako James, bylo ještě těžší ho zneužívat. Přitažlivost a svědomí tvořily krásný pár, který ho nutil cítit se prachbídně. Na druhou stranu ovšem, pokud se lektvar povede, mohl by být mladík velmi vděčný a ochotný se odvděčit.
"Na tohle není teď čas," zavrčel si pro sebe, plašil myšlenky na jakékoliv případnou vděčnost, kterou by mohl od nebelvíra dostat.
"Na co není čas?" zeptal se Potter, který právě, ovšemže bez klepání, vešel dovnitř. Prudce se k němu otočil, aby ho zpražil nějakou poznámkou o tom, že snad i mezi mudly je slušnost klepat, jenže při pohledu na evidentně nevyspalého mladíka, rovnajícího si brýle zas a znovu v nervozním gestu, přestal mít chuť mu nadávat.
"Mluvím si pro sebe," odsekl, "Nevypadáte nejlépe. Jestli se cítíte slabý, pak to necháme na jindy. Nebudeme hrdinu kouzelnického světa přeci moc zatěžovat, něčím tak malicherným jako je unikátní lektvar."
"Necítím se slabý a navíc vy taky vypadáte příšerněji než obvykle," zarazil se, zčervenal, "Ne že byste vypadal jindy příšerně, tedy vypadáte příšerně, ale ne příšerně jako skřetovitě příšerně. Jen ne tak hezky jako třeba Malfoy, ne že by se mi Malfoy líbil, jen že prý on je hezký."
"Co to žvatláte?" zavrčel, zároveň překvapen a zmatený Potterovými slovy, "Je sice pěkné, že jste se dostal do první fáze coming out, ale jděte si to řešit se školní poradkyní nebo ředitelkou své koleje, mě to nezajímá," poradil mu příkře, přestože ho to vlastně i zajímalo.
"Cože?" nasadil další ze svých nemožných, nechápavých výrazů.
"Nic," odbyl ho, neochotný a neschopný cokoliv vysvětlovat, "Chci, abyste věděl, že to co se právě chystáme udělat, nejspíš přeruší magické propojení, protože si vezmu tolik, že to bude na hranici snesitelnosti pro vaše tělo. Rozumíte vůbec tomu, co to znamená?"
"Že asi skončím na ošetřovně?" zeptal se s lehkou známkou uštěpačnosti, "Já o tom všem přemýšlel a shledal jsem, že takové riziko klidně přijmu. Když to Lupinovi pomůže, tak určitě. Jediné co mi dělá starosti, jste vy. Když už spojení nebude, jak se vyléčíte ze své nemoci?"
"Jsem si jist, že mi zůstane dostatek vaší magie, abych se doléčil," zalhal přirozeně, protože lhát byla součást jeho práce. Ve skutečnosti předpokládal, že magie investovaná do lektvaru, bude tak silná, že už mu nezbude dost pro jeho potřebu léčby, jenže mu to bylo jedno. Raději volil smrt jako slavný, než přežít válku a zůstat neznámým.
"To stačí," usoudil mladík a zaujal pozici v kruhu svíček, jak už se stalo skoro jejich zvykem.
Severus při pohledu na něj, na jeho oddanost a důvěru, na okamžik strnul. Jakoby svědomí a nesmyslná náklonnost, převzaly kontrolu nad jeho tělem a nechtěly mu dovolit udělat nic, co by mohlo Harrymu ublížit.
Zaskřípal zuby, sevřel ruce a překonal tu strnulost i nesmyslné zábrany. Posadil se naproti mladíkovi a rozevřel dlaň tak, aby do ní mohl vložit ruku. Udělal to, poněkud váhavě, ale udělal. 
Vytáhl nůž, přiložil ho k nebelvírově ruce a znovu krátce zaváhal, tentokrát jen proto, jak se snažil ovládnout chvění ruky. Nechtěl vyvolat zdání že, jak řekl Harry dřív, chce jeho ruku nakrájet do lektvarů. Uvědomoval si, že násilí je zbytečné a ani ho nechce provozovat. Pomalu, opatrně rozřízl kůži na dlani jen tak, jak bylo nezbytně nutné. Žádný hluboký řez, pouze tenká, krátký rána, ze které pomalu po kůži klouzaly kapičky krve.
Pustil jeho ruku a řízl se do vlastní, podstatně méně opatrně než předtím protínal kůži na mladíkově ruce. Na jeho vlastní zdraví mu až tak moc nezáleželo. Počkal, až Potter položí dlaně na krystal a až pak je tam složil on sám.
Zavřel oči.
Jasně mohl vnímat tenké pramínky magie, které byli mezi nimi natažené. Tenčí než provázek, možná jako nitka. Takové, co se natáhnou na nepředstavitelnou délku, klidně přes celý hrad, a dá se podle nich jít na druhý konec, abyste se skutečně dotli toho, s kým jste spoután. Hrály mnoha barvami, modrou, stříbrnou, fialovou, zlatou i rudou. Vplétaly se do sebe, přecházely jedna v druhou a některé stály i samostatně. Od každé barvy bylo v tom spletenci nitek stejné množství kusů, snad jen zlatá mírně převládala. 
Harryho barva, uvědomil si velmi jasné a zřetelně. Jakby si taky někdo mohl splést tak výraznou magii, jako byla ta mladíkova. Plná neomezených možností, intuice, snění, vitality, ale také agresivity. A tak lákavá k tomu, aby si ji všechnu vzal, což bylo přesně to, co zamýšlel.
Natáhl se po nitkách, které patřily mladíkovi. Bylo to vědomé a podvědomé zároveň. Jeho vlastní magie, fialově-modrá, hladovějící, je pomalu obalila a přitahovala blíž a blíž k samotnému jádru jeho moci.
Nedalo se to srovnat z ničím, co doposud cítil. Lektvary na povzbuzení byly naprosté nic, jen nepatrný doušek kávy. Nepodobalo se to ani jemnému, byť posilujícímu toku, kterého se mu dostalo, když se vzájemně dotkli poprvé. Bylo to dokonce silnější a lepší než obřady sdílení moci prováděné na Smrtijedských setkáních. 
Teď bylo jeho všechno, co si vzal. Byl jeho celý Harry, od jeho magie, od jeho myšlenek, klidně až po tělo. Stačilo se jenom natáhnout a brát, tak oddaný a otevřený byl.
A Severus bral, hltal magii hladově, momentálně nehledíc na to, jaké by to mohlo mít následky. Nezáleželo už ani tak na lektvaru, jako na tom, prostě si přivlastnit zlato, stříbro i krev, která před ním ležela.
Spojení povolilo.
Očekával to, i když ho to rozčílilo. Věděl že spojení praskne, jenže... neprasklo. Prudce se oslabilo, ale neprasklo.
Otevřel oči. I když už vnímal normální svět, zároveň se mu stále před očima míhaly magické barvy v neurčité změti. Několikrát zamrkal ve snaze se teček a čmouh zbavit. Rozhlédl se kolem, omámen tím vším, jakoby vypil celý sud balamutivého lektvaru.
"Harry?" zeptal se potichu, jeho vlastní hlas mu zněl cize. Sklouzl pohledem na místo, kde měl mladík sedět, ale neseděl. Ležel na boku, ruce přitištěné na prsou, bledší než samotná smrt, ovšem k Severusově překvapení byl při smyslech. Prudce dýchal, spíš lapal po vzduchu, a zatínal prsty do košile.
"Harry?" vydechl znovu. Naklonil se nad něj, sevřel mu rukama rameno, které se chvělo, jako v zimnici. Ledová ruka mu sevřela vnitřnosti, při pohledu na to, co způsobil. Na to, jak mu ublížil. Svědomí se opět rozeřvalo na plné kolo, křičíc mu do uší něco v tom smyslu, že znásilnil Harryho magickou podstatu, zotročil ji a přivlastnil si ji.
"Jsem... v pořádku," zamumlal, dokonce se napůl zvedl, opřený o loket, "Jděte... ten lektvar... je to dobré," mumlal sice nesouvislé věty, ale nebylo z jeho hlasu znát šílenství, které by se dalo klidně očekávat. Vlastně byl na svůj stav až překvapivě poklidný, ba přímo omámený. Každý normální čaroděj by se zděsil, kdyby zjistil, že jeho magie je slabá. Harry však ne, zůstal klidný a oddaný tomu, oč se dnes pokoušeli.
"Zůstaň jak jsi," nařídil mu, doufajíc, že ho skutečně poslechne. Nechtěl, aby se mu potácel po laboratoři napůl v mdlobách, něco rozbil a sám se zranil.
Postavil se. Nohy měl zvláštně lehké, jako by mu ani gravitace nemohla bránit udělat to, co si přál. Přejel pohledem celou místnost. Už se nemusel soustředit a zavírat oči, aby viděl magickou podstatu věcí ve svém okolí. Teď ji viděl přímo, za bílého dne a bez povzbuzování lektvarem nebo kouzlem. Bylo to přímo fascinující, kolika barvami hrály jeho lektvarové přísady, stejně jako kotlíky a naběračky. 
A nejjasnějším bodem v místnosti byl kotlík s lektvarem, po kterém hned následovala řada flakonků, které byli vyskládané na stole. Doufal že má dost síly na to, aby je aktivoval všechny.
Nesměl ztrácet čas. Přešel k nim, sevřel první v ruce a vytáhl hůlku. Cítil se tak mocně, plný energie, že si byl svým úspěchem dokonale jist.
Dotkl se hrotem hůlky skla a začal odříkávat předávací formuli. Šlo to tentokrát tak snadno. Doslova samo od sebe, jakoby se sám lektvar natáhl a ochotně do sebe vsakoval magii, která mu byla nabídnuta. Barvy, které se v něm převalovaly jedna přes druhou, jakoby je dělil neviditelný štít, se začali rozmývat a mísit dohromady v jednu jedinou barvu, pro kterou neměl pojmenování. Srdce mu z toho pohledu tlouklo jako o závod.
Už to bylo, už jenom trochu a všechno bude dokonalé. 
Černá jiskřička se objevila nenápadně, ale o to rychleji rostla. Neměla tam být, to se nemělo dít. Bylo to špatně. Cítil, jak lektvar doslova hořkne v jeho rukách, jako hnijící ovoce. Zčernal docela, vzkypěl a přehrnul se přes okraj flakonku, jak povodňová vlna.
Jen tak tak stačil ampulku pustit z ruky dřív, než se černý sliz dostal na jeho kůži, dopadla na zem, kde začala bublat, pěnit, jiskřit a rozlévat se do okolí, zatímco propalovala podlahu. Nebyl to jen lektvar co pěnil, samotné krystalické sklo, pojištěné magií a nejtvrdší na světě, se tavilo a praskalo, jako to obyčejné mudlovské.
Sledoval to, propadaje beznaději s každým centimetrem spálené podlahy víc a víc. Jak se to mohlo nepovést? Co se pokazilo? Proč? Neměl dost magie? Nebyla dost stálá? Neznal na ty otázky odpovědi.
Sevřel ruce v pěst. Zuřivost se drala na povrch z jeho nitra. Nic se nepovedlo, všechno bylo ztraceno, stejně jako on sám. Nikdy nebude ničím víc, než učitelem lektvarů v Bradavicích a podřadným Smrtijedem, mučeným každý měsíc nejhroznějšími kletbami. Po jeho brzké smrti tu nezbude nikdo, kdo by jen vzpomněl na jeho existenci. Budou tu jen ti, co oslaví konec jednoho otravného parchanta a pak na něj zapomenou.
Snažil se ze všech sil, ale neovládl se. Byl příliš vzrušený, příliš plný energie, aby jeho sebeovládání a disciplína, kterou si vžil, dokázala udržet hněv na uzdě.
Zapomněl na to, že je čaroděj, protože ani to nic neznamenalo. V záchvatu, který jiskřička racionality co si udržel, odsuzovala jako směšný a pošetilí, začal shazovat věci ze stolů a z polic. Vrhal bez rozmyslu uvařené lektvary proti zdi, kde se lahvičky tříštily a jejich obsah se rozléval do všech stran. Lektvary se mísily a propalovali zeď. 
Strhal obrazy ze zdí, naházel je na velkou hromadu, do které ještě pro jistotu několikrát kopl.
Přísady, doposud pečlivě poskládané na policích, letěly dolů v obrovskou změť skla, uzávěrů, konzervačních látek a samotných přísad všeho druhu. 
Kotlíky s ustávajícími lektvary se hroutily jeden za druhým, včetně toho nejvzácnějšího, jehož vaření mu zabralo rok a který v něm vyvolal tak obrovský hněv. Rozlévaly se po podlaze, syčely a bublaly. Několik jich vzplanulo, ale jiné je zase uhasily.
Jeho laboratoř se ponořila v naprostý chaos a spoušť za kterou byl vinen jen on sám. Jen zázrakem nedošlo k nějakému výbuchu, ani se neuvolnil plyn, který by je s Potterem okamžitě zabil.
To bylo ale Severusovi docela jedno.
Potácivě došel ke zdi, opřel se o zády a pomalu sjel dolů. Vyčerpaný, s rozbolavělým tělem i rukama a naprosto utopený v beznaději. Přitáhl si nohy k tělu, objal je pažemi a čelo položil na kolena. 
Měl pocit, že dnes už se nechce hnout ani o jediný centimetr. Dnes ani někdy jindy.
Tohle nebyla jen zlost z jednoho nepovedeného pokusu s lektvarem, tohle byla frustrace v něm nahromaděná po celých čtyřicet let jeho bídného života. Ukládala se v něm den po dni, ránu po ráně, zklamání po zklamání, bolest po bolesti. 
Až dnes všechno vyvřelo ven, jako vyvřel jeho nepovedený lektvar.
Drobná ruka se dotkla jeho ramene. Hřála, byla přívětivá, znovu ho spojovala se světem.
Otevřel oči a zvedl hlavu.

*****

Když vcházel do laboratoře, neměl tušení, co bude následovat. Nedovedl si představit, jaké je to přicházet o svou moc. Nejdřív to nevadilo, bylo to, jako když ho příbuzní nahnali do práce a nedali mu pořádně najíst. Pak to bylo nepříjemné, skoro, jako když by byl nemocný a neměl naději na uzdravení. A nakonec to bolelo.
Reálně, temně, silně bolelo. Kdesi uvnitř, v místě, které nedokázal přesně určit. Snad někdo hluboko pod žebry, protože přesně odtamtud jakoby mu fialový plamen vypaloval cosi nesmírně důležitého. Roztřáslo ho to až do morku kostí. Donutilo jeho zuby drkotat v neskutečném rytmu. Srdce bít jako o závod.
Nenechal se ničím z toho zastrašit. Zažil toho tolik, takže si byl jist, že přežije i tohle. Dělal to pro dobrou věc. Mohl pomoct Remusovi se navždy uzdravit. Už žádné bolesti o úplňku. Už by nebyl nikdo, kdo by ho urážel a nenáviděl za to, čím je. Stálo to za to, i kdyby měl teď duši vypustit.
Dopadl na podlahu, uhodil se do hlavy a do zad, to ale bylo podružné. Zajímala ho jen bolest v těle, které se nechtěla utišit. Schoulil se do klubíčka, přitiskl k bolavému místu ruce a svíral tak pevně, jak jen dokázal. Snažil se udržet v sobě něco, co chtělo vypadnout ven.
Hlas na něj mluví. Severusův hlas, ptající se svým tónem na to, jestli je v pořádku. Odsouhlasil to. On vždycky řekl, že mu nic není, aby ostatní neměli strach. To byl přeci jeho úkol, zbavit ostatní strachu a dnes také dodat lektvaristovi moc, která by mu pomohla dokončit lektvar pro Remuse.
Slyšel jeho kroky, jak prošly kolem, černý plášť se mu mihl před očima. Rozvinul se z klubka, do kterého byl skroucený a vzhlédl k muži, který svíral v ruce lektvar a potichu šeptal.
Sledoval ho s nadějí, že všechno bylo v pořádku, jenže nebylo.
Netušil, co se stalo, jestli něco pokazil on nebo Severus, ale lektvar se nevyvedl. Spíš to vypadalo, že to co společně stvořili, byl spíš odporný a silný jed, než lék.
Chtěl promluvit, říct, že to je dobré, že to zkusí znovu, ale nedostal se k tomu, aby zvuk opustil jeho rty. Strhla se kolem něho bouře lektvaristova hněvu, který tříštila a ničila vše, co jí přišlo do cesty.
Pozadu se doplazil do kouta, kam se vtiskl, jak nejvíc dokázal. Pryč od létajících flakonků, tříštících se nádob, bublajících vylitých lektvarů a rozhněvaného muže.
V nose ho pálil tisíc ohavných smradů, které se mísily jeden v druhý a kromě plic mu naplňovaly i mozek. Bylo to mdlé, neurčité opojení, zahalující myšlení, ale nezbavující úsudku. Skutečnost, že se cítil uvnitř nesmírně slabý, to jenom podporovala.
Bouře ustala a přešla v beznaděj, když muž klesl podél zdi, kde zůstal sedět.
Harry se uvolnil, když nastalo ticho přerušované už jen syčením z několika koutů místnosti. Opatrně vylezl kousek z rohu a opět se posadil na své paty, sledoval lektvaristu, jestli něco udělá nebo řekne. Jenže ten jen seděl, oči zavřené, hlavu složenou na kolenou.
Vypadal dokonale bezbranně a ztraceně, i když Harry věděl, že má momentálně nesmírné množství magie. Byl si jist, že by to teď mohl dát všechno kolem zase do pořádku mávnutím hůlky, ale ani se o to nepokusil.
Sledoval ho v jeho tiché bezradnosti a náhle, jako blesk z čistého nebe, ho napadlo, že jediné co musí teď udělat je, obejmout ho pevně a silně. Přitisknout lektvaristu k sobě, tak jako po tom toužil i on sám, když tisíckrát usínal v těsném přístěnku a cítil se stejně beznadějně.
Po čtyřech se vydal k protější zdi, vyhýbaje se střepům i kalužím, jak nejlépe to šlo. Klekl si k muži a zaváhal. Věděl, co udělat, jen nevěděl, jak přesně.
Vztáhl ruku, položil ji na napnuté rameno a čekal. Na znamení, na to až ho muž uhodí, na to, až ho obejme nebo až se alespoň pohne.
Muž pomalu zvedl hlavu a pohlédl na Harryho přes clonu splihlých černých vlasů. Ve tváři vypadal hrozně, ne nemocně, ale prostě hrozně. Jakoby se mu prohloubily vrásky, pleť získala ještě nezdravější odstín, jeho rty skoro zmizely a nos se ještě víc zkřivil. Navíc ho obklopoval neurčitý pach, který nepocházel jen z lektvarů. Jakoby se on sám pomalu, ovšem jistě, rozkládal zaživa.
Nic z toho ale mladíka neodradilo od jeho plánu lektvaristu obejmout. Naopak, získal ještě větší naději, že to půjde, když viděl zničený výraz v jeho očích.
Odhrnul mu vlasy z obličeje, jedno, jak nepříjemně mastné byly na dotek. Položil ruku na tvář, přejel po ní prsty a dotkl se křivého nosu. Zanechával tak na bledé pleti krvavou šmouhu z rány na dlani, která se ještě nezatáhla.
Dál se dotýkal jeho tváře, zatímco druhu rukou zatlačil do jeho kolen, jen zlehka, aby ho donutil natáhnut nohy. Když se podařilo tak uvolnit mužovu náruč, tak stiskl jeho rameno a následně složil svou hlavu na jeho hruď.
Uvědomoval si, jak je to pošetilé a bláznivé, že objímá, prakticky leží, na nenáviděném profesorovi, ale bylo mu to docela jedno. Snad za to mohly výpary z lektvarů, možná vyčerpání, on prostě chtěl být v kontaktu s lektvaristovým tělem.
Zavřel oči. Viděl to znovu, fialově-modrý plamen, tentokrát hořící nesmírně silně, přesto však budil dojem, že každým okamžikem zhasne. Jakoby to byl poslední výšleh, před propadnutím do popela a tmy. V uších mu znělo zvonění, vysoký tón, jako když ťuknete do skleněné baňky. A tlukot srdce. Rychlý, ale pravidelný.
"Pottere," ozval se hlas, narušující souzvuk zvonění a tlukotu, "co to děláte?" Nedalo se v něm rozeznat ani jediná stopa agresivity, bohužel ani zájem ne. Slova zněla, tak jak zněla jen proto, že tak znít měla.
"Ššš, poslouchám zvonky a srdce," zamumlal v odpověď. Plácal nesmysly, vnímal velmi jasně, jak vychází z jeho úst. Bylo mu to lhostejné, protože cítil dobře přesně tam, kde teď byl. Blízko hořícího plamene, blízko zvonků a blízko srdce. Vlastně byl přesvědčen o tom, že by takhle mohl strávit celý zbytek života.
"Nemáte zdání, co děláte," zavrčel muž kdesi nad Harryho hlavou. Nevěnoval výhružce pozornost, jen se ještě víc přitiskl do tepla, které cítil. Nebylo důvod se muže obávat. Proč taky? Nikdo, jehož magie byla tak hřejivá a lákavá, nemohl být ve skutečnosti zlý.
"Vůbec netušíte...," nedořekl, ať chtěl vyhrožovat čímkoliv. Místo dalších slov, které by mu dolehl k uším, cítil ruku ve svých vlasech a druhou na svých zádech. Dotýkaly se ho opatrně, přesto důrazně a zdálo se, že ho chtějí od ohně odtáhnout nebo alespoň odlákat pryč.
Nemínil to dopustit.
Sice se mírně odtáhl, ale jen proto, aby mohl lektvaristu obejmout kolem krku paží. Tak ho od sebe nemohl odstrčit, pokud by se o to hodně nesnažil. Musel by doslova rvát, aby se zbavil Harryho, přichyceného jako klíště.
"Víš že," zapolykal a vzhlédl mu k tváři, "asi si nás otrávil," uniklo mu tiché zasmání, "a já," položil mu dlaň na hrudník, "vidím fialové a modré plameny v tvém těle. Je to zvláštní. Asi tě mám rád a vždycky jsem měl, víš," mumlal trochu zastřeně, přesto si racionálně uvědomoval, že říká pravdu, jen nemohl přestat mluvit, "Je to divné, ale Brumbál to tak říkal. Že když se dva nesnáší, tak se vlastně milují. Prý paradox."
"Myslím Pot... Harry, že jsi se nadýchal zplodin," hlas, který to říkal, byl bezbarvý, "Půjdeme odsud pryč."
Neprotestoval proti tomu, protože lektvarista se zvedl a jeho vytáhl s sebou nahoru, aniž by ho pustil z jakéhosi objetí, ve kterém byli. Naopak si ho ještě víc přitiskl k boku, podepřel pod paží a vedl pryč z laboratoře.
Chodilo se mu dobře, ani nohy se mu nemotaly, jen měl dojem, že svět kolem není reálný. Vypadal jako sen, ze kterého se brzo probudí do tvrdé, bolestné, ostré reality bytí, kde už nebude tak blízko teplého fialového plamene.
Prošli chodbou, přičemž si Harry uvědomil, jaké je to štěstí, že je nikdo nevidí, co by si lidé pomysleli, a vešli do Severusova pokoje. Zase byl překvapen jeho normálností a útulností, které lákala k tomu, sednout si medvědí kožich před krbem a zůstat tam třeba i spát.
Tam ho ovšem muž neuložil, vedl ho dál až ke dveřím do své ložnice.
"Tady nebydlím," usoudil jen, co vstoupili dovnitř.
Postel tu byla stejná jako ta v chlapeckých ložnicích, ničím se nelišila, až na to, že na ní byly závěsy ve zmijozelských barvách. Kromě ní nebylo v pokoji nic jiného než skříň. Asi by se tam ani nic víc nevešlo, protože nebyl moc velký.
"Ne, to ne," souhlasil muž, zvláštně zdráhavě, "Potřebujete si lehnout, někde, kde je klid a vyspat se z toho. Vaše přítomnost mě sice otravuje a budu si pak muset nechat vyměnit povlečení, ale v tomhle stavu vás do péče nikomu nesvěřím. Nařkli by mě z toho, že jsem vás úmyslně otrávil."
"Tos neudělal a neuděláš," byl o tom přesvědčen. Nechal se bez protestů položit na postel, to ale neznamenalo, že muže pustil. Naopak ho sevřel ještě víc, jak ho k sobě táhl. Nehodlal přijít o jeho teplo ani na jediný okamžik.
"Zůstaň," zamumlal a myslel to vážně. Racionálně věděl, že tahat do postele muže, který byl zamilován do jeho otce, asi není dobrý nápad. Tušil, že by to nemuselo skončit jenom spaním, ovšem nebránilo mu to v tom ho dál držet blízko sebe.
"Ne... rozhodně ne...," zamítal, ne zrovna pevně, "Budeš mě opravdu nenávidět a to nechci."
"Nikdy," zakroutil odmítavě hlavou.
Nechal to prostě být. Nechal tomu volný průchod, jedno, jako moc to podle racionálních měřítek bylo divné. Zvedl se na lokti, přitáhl si muže ještě blíž k sobě a přitiskl své rty na jeho. Neměl zdání, jak se správně líbat, když to nikdy nedělal, ale nelámal si s tím hlavu. Byl si jist, že to prostě nějak dopadne. Všechno nějak dopadlo, vždy dobře, tak proč ne tohle.
Měl pravdu. Severus převzal vládu nad polibkem, a společně s tím, jak ho vtiskl do postele, ho prohloubil.

*****

To, že se ho Harry dotýkal s takovou náhlou něhou, bylo příjemným překvapením pro jeho bolavou mysl a duši. Nepřiznal by to nikdy nahlas, ale navzdory tomu jak nesnášel dotek, někdy mu objetí chybělo.
Slova, které se linula z mladíkových úst, byla neméně příjemná a překvapivá. Bylo to něco, co chtěl slyšet alespoň jednou v životě od kohokoliv. Chtěl, aby mu někdo řekl, že s ním chce být. A v případě Harryho to chtěl daleko víc, než si ještě ráno uvědomoval.
Cítil, že kromě vzteku a beznaděje se mu do mozku vkrádá něco, co nepříjemně připomínalo veritaserum. To něco člověka nutilo říkat, co si myslí, co je pravda, ale zároveň mu nebralo racionální uvažování. Krom toho cítil tu lehkou malátnost a povolnost všem emocím, které ho obklopovaly. Ať už jeho vlastní nebo Harryho.
V duchu ho napadlo, že kdyby přišel na to, jaké směs tenhle stav způsobila, tak by to byla ještě lepší vyslýchací metoda než veritaserum. Vězeň by nejen říkal pravdu, navíc by i souzněl se svými vězniteli. Jak nádherné spojení.
Nechal teplé tělo, aby spočinulo na jeho prsou a dokonce ho obejmul. Věděl, že dělat to je krok do pekla, ale na tom mu absolutně nezáleželo. Všechna ta pravidla, která si pro sebe vytyčil už jako chlapec, neměla momentálně žádný význam. Chápal, že za to mohou výpary, jenže i to mu bylo z velké části fuk.
Zachoval si jen dost zdravého rozumu, aby věděl, že je oba musí dostat pryč z laboratoře, než to bude ještě horší. Nebo než je tu něco zabije úplně.
Vytáhl Pottera na nohy, byl překvapivě lehký, skoro jako dítě nebo dívka, a spíš ho tak vláčel chodbou ke schodišti. U toho se zastavil a zamyslel, mezitím co si čistil plíce dlouhými pravidelnými nádechy a výdechy. Když ho vezme nahoru do nebelvírské věže nebo na ošetřovnu, tak to celé praskne. To by nebylo dobré, Brumbál by zuřil a splnil nevyřčenou výhružku, že Severuse potrestá, pokud Harryho moc zneužije pro nějaké jiné účely než léčení.
Nahoru tedy nemohl, vyspat se z otravy a vyčerpání, ovšem musel. Jediné místo, kam ho vzít, který bylo, jak ředitel tvrdil nejbezpečnější, byly jeho vlastní pokoje tady dole ve sklepení.
Vtáhl ho dovnitř a rovnou přes pokoj do ložnice. Postel byla vždy pohodlnější, než tvrdá sedačka u krbu a Potter se potřeboval ze svého stavu dostat rychle a pořádně, jinak to způsobí všude paniku. A to si jen z části byl ochoten přiznat, že mu opravdu záleží na tom, aby byl mladík v pořádku.
Složil ho na svou postel a odpovídal na jeho mumlaná slova s typickou uštěpačností, kterou myslel vážně jen z části. Alespoň si s potěšením uvědomoval, že trochu lépe zvládal účinky neznámých výparů z laboratoře.
Výzva, aby zůstal, byla pro něj skoro jako něco nereálného. Zaměřil svou plnou pozornost na Harryho, jak se snažil utřídit své myšlenky a poznat jeho. Chtěl vědět, jak to myslí. Jestli se pouze nechce vzdát opory v podobě Severusovy magie, kterou cítil, nebo jestli je v tom něco víc. Obával se, že tu jde jen o magii a tak odmítl. I kdyby o to nešlo, bylo to proti všem předpisům, morálním zásadám, kdoví jestli ne proti zákonu, zůstat tady a být s Harrym.
Jeho odmítnutí podle všeho nemělo pro mladíka pražádný význam, jakoby ho neslyšel, a naopak si dovolil něco tak troufalého, jako Severuse políbit.
Byl to nesmělý polibek, který jasně říkal, že má Harry málo nebo žádné zkušenosti. Přesto byl naprosto dokonalý, protože se chvěl magií. Bezděky, když mladíka vtlačil do postele a prohloubil polibek, si uvědomil, že magické pouto mezi nimi se nepřetrhl. Naopak se zdálo, že s doteky bylo silnější.
Sklouzl dlaní po útlém boku, kde ji nechal ležet, druhou Harryho podpíral, zatím co ochutnával chuť jeho úst. Dotýkal se ho jemně, jak při líbání, tak dlaní, ne proto, že by to bylo zvykem. Jen potřeboval jasně vědět, že ho mladík neodmítne. Byl si vědom toho, že je lehce omámený, stejně tak věděl jistě, že říká pravdu a dělá jen to, co chce. Přinejmenším on se tak cítil a bylo pravděpodobné, že na Harryho výpary působily podobně.
Nezaznamenal jediný záchvěv odmítnutí, jen lehkou váhavost a snad i stydlivost. Když se dotkl dlaní spánku a čela, jak odhrnoval černé kadeře pryč, cítil pod prsty horkost. Harry se červenal.
Odtáhl se a přerušil polibek, aby to viděl.
Tak, jako mu to přišlo ještě nedávno nechutně roztomilé, dnes to bylo vzrušující. Nesmělost, kterou Harry doslova vyzařoval na všechny strany, svědčila o tom, že to je Severus, kdo se ho takhle dotýká jako první. Pocítil majetnickou touhu, kterou hodlal uposlechnout.
Přitiskl ho svým tělem k posteli, zabraňujíc mu v úniku, kdyby se o něj pokusil, což se nepokusil. Naopak se ochotně vypjal proti Severusově hrudi, jak žádal o větší kontakt. Rukama si k sobě lektvaristu přitahoval ještě blíž, jakoby ho chtěl vtáhnout sám do sebe.
Nadšeny vyslyšel tyhle prosby o větší kontakt. Jak by jim taky mohl odolat, když pocházely od Harryho.
Netrpělivě uvolnil kravatu uniformy, rozvázal a hodil pryč. Hned na to následovala bílá košile, jejíž knoflíky byli nepatřičně drobné. Měl chuť je spíš roztrhat, ale neudělal to, vědom si toho, že v něčem bude muset jít mladík zpátky na kolej.
Jeho milenec se stejnou nedočkavostí rozepínal jeho vlastní hábit a pak i košili. Šlo mu to kupodivu lépe než Severusovi, když se sám svlékal. Drobné prsty, byli prostě pro rozepínání malých knoflíčků jako stvořené.
Sám se konečně dostal na holou kůži Harryho hrudníku. Přejel po ní dlaněmi a bylo to jako přejet po něčem horkém. Nesálala samotná kůže, ale magie se drala na povrch. Magie o které netušil, že by se ještě mohla tak snadno uvolňovat. Cítil, jak znovu proudí do jeho těla, stejně tak cítil i jak jeho vlastní síla zase proudí do Harryho. Nemohl se toho pocitu souznění nabažit, stejně jako se nemohl nabažit jemnosti kůže, které se dotýkal.
Sklonil se, aby políbil rychle se zvedající hrudník. Magie mu vibrovala přes rty, kterými se dotýkal kůže. Stejně tak ji cítil na náhle nahých zádech, kde ho hladily mladíkovi ruce. Tohle se nepodobalo žádnému milování, který za celý svůj život zažil. Čas od času, když byl se silným čarodějem, pocítil jemné jiskření, ale tohle byl doslova vodotrysk energie.
Bylo to vzrušující na mnoho úrovních. Samotné Harryho tělo, štíhlé a spíš měkké na dotek dokonale vyhovovalo jeho představám o vzrušujícím ideálu. Pohled na něj, dotek na teplé kůži i mladíkova ochota a vzrušení mu hnala krev do slabin. Vzrušovalo ho to fyzicky, toužil po něm.
A pak tu byla magie, která se tetelila mezi jejich těly, proplétala se a jiskřila.
"Severusi...," vydechl polohlasně, zelené oči zářily jako smaragdy pod vodní hladinou. Mladík znovu prohnul záda, tentokrát aby se svou erekcí, zatím uvězněnou v látce kalhot, otřel o Snapeův bok. Ten dotek ho donutil prudce vydechnout a vzrušil ho tak, že si nemyslel, že by to vůbec bylo možné. Skoro až k bolesti, které musel rychle ulevit, nejlépe v těsném sevření Harryho těla.
Rychle rozepnul mladíkovi kalhoty a stáhl je, i se spodním prádlem, dolů z jeho boků. Zbavil se tak překážky mezi jeho pátravou rukou a Harryho tvrdým penisem. Toho náhlého prostoru s radostí využil, sevřel penis v dlani a začal ho laskat s obvyklou precizností a nadšením. Nemusel se ani trochu snažit, aby vyloudil slastné zasténání z růžových rtů. Sklonil se pro další polibky, ve kterých steny dusil.
Toužil se zbavit vlastních kalhot, ale neměl další ruku, kterou by si je rozepnul. Jakoby Harry vyslyšel jeho prosby, vyřčené v pohybech boků po jeho nahém stehně, sáhl dolů a šátravě kalhoty rozepnul. Byl ve své nezkušenosti neobratný, když vytahoval Severusův penis ven, ale o to víc nadšený při jeho laskání. Vycházel nejisté dlani vstříc, udávaje tak zároveň rytmus, který mu nejvíc vyhovoval.
Chtěl daleko víc než jen tohle. Toužil si Harryho dnes v noci zcela přivlastnit, zároveň ale nedokázal své tělo od toho jeho oddálit. Obával se,že kdyby to udělal, tak magie, který se přes ně valila v pomalých, silných vlnách, by nadobro zmizela. Nechtěl si ani představit, jaký by to byl pocit, znovu už ji necítit. Proto pro dnešek oželel to, po čem toužil, zároveň si slibujíc, že pro příště si vezme vše, co jen může. A on si byl teď naprosto jistý, že nějaké příště také bude, i kdyby měl vynaložit všechno úsilí k nalákání Harryho zpět do svých pokojů.
S každým pohybem jejich rukou, každým dotekem nahých hrudí, každým povzdechem či zasténáním, každým polibkem, se oba blížili k vrcholu. Stejně jako magie, který kolem nich jiskřila a proudila nabírala na síle. Hrozilo to výbuchem, který nadělá z postele třísky a prach.
Harry se prudce napnul pod jeho tělem, stejně jako se zdvihla vlna magie, a, s hlasitým stenem, pro muže tak nepříznačným, vyvrcholil do Severusovy dlaně. Bílá vláha jakoby pálila, cítil jak z ní magie proniká kůží do jeho těla.
Bušilo mu z toho pocitu srdce, stejně jako z pohledu na pomalu zemdlévajícího mladíka ve svém náručí. Tiše zavrčel nad vlastní neuspokojeností a skutečností že jeho milenec přestal z laskáním. Ve své podstatě to ale ani moc nevadilo. Přesunul se ještě víc nad něj, tak že se jejich slabiny dotýkaly. Několik pohybů boků nakonec stačilo i jemu k orgasmu.
Všechno na okamžik ztichlo, snad i jejich vlastní dech a tlukot srdce, jak oba očekávali, že bublina moci, která se kolem nich vznášela, praskne. To se nestalo. Pomalu se zmenšovala, vsávala do jejich těl, až nakonec zmizela úplně a zůstalo je brnění na kůži.
Severus opatrně klesl na postel vedle udýchaného a chvějícího se Harryho.
Mysl už měl relativně čistou, už jen poslední záchvěvy omráčení se mu převalovaly přes mozek. Začínal si řádně uvědomovat, co se stalo a jaká to bude mít následky. Proklínal svůj rod až do desátého kolene za svou hloupost, nezodpovědnost a naprostou neschopnost se ovládat.
"Je mi zima," zamumlal mladík po jeho boku a objal si pažemi hrudník.
Jistěže mu byla zima, když ležel v ne příliš vytopeném sklepení docela nahý. Severus se za svou bezohlednost proklel ještě jednou a vyprostil pokrývky zpod svého těla. Chtěl Pottera uzdravit natolik, aby nikdo nic nepoznal, ne se s ním vyspat a ještě ho pak navrch nechat umrznout.
Naklonil se a chystal se ho přikrýt, když se zarazil při pohledu na jeho tělo. Po jeho kůži, včetně penisu, byli rudé šmouhy od krve. Nepamatoval si, že by udělal něco, čím by mohl mladíka zranit. Ani se nepokusil obsadit jeho tělo, zůstal pouze u laskání rukou. Kdyby udělal víc, pamatoval by si to, protože v hlavě měl z tohoto hlediska rozhodně všechno v pořádku.
"Zranil jsem tě?" zeptal se. Harry mu sám řekne, kde ho bolí a jaké má zranění.
"Ne... myslím," nadzdvihl se na loktech, jak se chtěl podívat na vlastní tělo, pak pohlédl na to Severusovo, "to je z našich rukou. A teď mi dej tu deku." Sáhl pro ni dost prudce, zakryl si celé tělo, červený ve tváři. Pevně se zabalil, jak se styděl.
Severus zvedl svou dlaň, shodou okolností to byla ta samá, kterou Harryho laskal, a prohlédl si nezacelenou, naopak nepěkně rozšklebenou ránu od nože. Ano, z jejich říznutí by rozhodně mohla pocházet všechna ta krev na jejich tělech a taky na košilích, ležících na zemi. Uklidnilo ho, že mladíka nezranil, takže se položil na postel.
Nevěděl, co by měl říkat, pokud vůbec něco. Na mluvení v posteli nebyl vůbec dobrý, vždy mu připadalo jenom jako plané trávení času mezi dvěma koly rozkoše. Ten čas se dal využít produktivněji, třeba čerpáním síly spánkem.
Zavřel oči, trochu doufaje, že tělo po jeho boku zmizí. To se ale zatím nestalo, dál cítil teplou blízkost a jemné chvění magie.

*****

Tiskl si k sobě deku místo ochrany před světem, nevěřícně přitom hleděl do stropu. Došlo mu hned, co spolu se Snapem dělali, co ale vůbec nechápal bylo, jak se to mohlo stát. Jak se mohl muchlovat, vlastně skoro provozovat sex s lektvaristou a navíc s mužem.
Dobrá, to druhé ho nepřekvapilo tolik, jak by očekával. To první naprosto nechápal, ale zase ho to nešokovalo natolik, jak by mělo. Necítil se tím zhnusen tak, jak by měl, vlastně se cítil docela spokojeně. Klidně ležel vedle staršího muže, který mu tolikrát zachránil život.
Věděl, že za to mohly výpary z lektvarů a vyčerpání, což se obojí smísilo v jeho mozku a poblouznilo ho to jako droga. Přesto se ale necítil zneužitý tím, že Severus využil jeho momentální indispozice. Jak by se taky mohl cítit zneužitý, když cítil při jeho dotycích, to co cítil.
Magii valící se oběma směry přes jejich spojení. Bylo to rozhodně dokonalé. Jiné slovo pro to neměl. Samozřejmě příjemné i po fyzické stránce.
Jenže teď to bylo víc jak divné. Očekával, že se po prvním sexu bude cítit rozpačitě, ne však že bude provinily. A on byl provinilý, jelikož se zdálo, že Severus není zrovna spokojen.
"Já se omlouvám," zamumlal do ticha, kdo ví proč, ani sám nevěděl. Vždy, když se dostal do podobné atmosféry, tak bylo od něho očekáváno, že se omluví. Tíživé ticho bylo prostě pro kajícnost nejlepším momentem.
"Ty se... omlouváš?" zeptal se druhý muž, který k němu pomalu obrátil hlavu a upřel na něj černé oči, "Za co se omlouváš?"
"Za všechno," neurčitě pokrčil rameny, odmítl se na lektvaristu podívat a jen hypnotizoval nebesa nad postelí, "Za ten lektvar... za tvou rozbitou laboratoř... za...tohle tady."
Muž po jeho boku se na posteli napřímil tak náhle, až se Harry skrčil v domnění, že bude následovat rána nebo kletba. Nestalo se ale nic, Severus jen potichu seděl, rukou si prohrabával vlasy. Kdyby věděl, že to není možné, myslel by si, že je muž nervózní snad i rozpačitý.
Pomalu se obrátil, opřel rukou o postel, vlasy mu předpadly po rameni na hruď a zakryly oči. Jedním pohybem je shrnul zase dozadu.
"Nic z toho není tvá vina," pronesl pomalu, klidně, "Prostě se to stalo. Jsi unavený. Měl bys spát."
Neočekával nic jiného, než to, čeho se mu dostalo. Severus byl prostě chladný člověk, tak od něj nemohl Harry dostat vřelá objetí. Ujištění, že není ničím vinen a skutečnost, že ho nechal v klidu ležet v jeho posteli, bylo zřejmě maximum, co mohl dostat.
Natáhl ruku a dotkl se mužovy hrudi, jak se chtěl ujistit že to co se stalo a děje je realita. Jistěže byla a kromě toho zase pod prsty cítil příjemné teplo.
"Můžeš si lehnout a... ehm nevím... alespoň mě obejmout rukou?" napůl se zeptal, napůl požádal prosebným hlasem. Viděl v mužově tváři váhání, velmi zřetelné, skoro jakoby se rozhodoval, jestli raději nemá utéct někam pryč. Daleko z postele a od Harryho.
Nakonec přeci jen klesl na bok, čelem k němu, loket si složil pod hlavu a zlehka položil dlaň na mladíkovo tělo zabalené v dece.
"Teď spi," zopakoval v podstatě jako příkaz. Harry velice rád uposlechl, stejně se cítil hrozně unavený a chtělo se mu jen zavřít oči a spát. Ještě než ho obklopila blaženost spánku ho napadlo, že má vlastně Severuse docela rád.

*****

Počkal, dokud se Harryho dech nestal pravidelným a hlubokým, pak opatrně vstal, aby svého společníka neprobudil. Krátce si ho prohlížel, jak zabalený do deky leží v jeho posteli, dokonale beze strachu, dokonce bez studu většího, než by měl každý, kdo se poprvé z někým miloval.
Nevěděl, co si má o tom celém myslet. Očekával, že se ozve křik, nadávky, možná i pláč, i když nevěřil, že by Harry někdy brečel, na to byl příliš nebelvír. Nepřišlo nic z toho, jen poklidné přijetí situace a únava.
Zvedl se z postele, upravil si kalhoty a přešel do koupelny, k zrcadlu. Ve tamním světle si mohl dobře prohlédnout že má na těle několik šmouh od krve. Pustil vodu, vzal si houbu z vany a začal si krev otírat pečlivě z těla. Všichni ho považovali za umaštěného bastarda, co zanedbává hygienu, to ale vůbec nebyla pravda. Ve skutečnosti až nesnášel špínu, natožpak krev.
Hodil houbu do umyvadla a pustil na ni proud vody, ve kterém si zároveň začal mít ruce, zejména tu, kde bylo říznutí a která byla od krve nejvíc. Promnul si opatrně dlaň, jak očekával pálivou bolest, necítil ovšem nic. Trochu ostřeji se zbavil sražené krve, odhalujíc tak dokonale nepoškozenou kůži. Pouhá tenká bílá linka přes kůži naznačovala, že tam kdy byl nějaký šrám. Vypadalo to stejně, jakoby na svou ruku použil hojivý lektvar, jenže to neudělal ani ho neměl v laboratoři, aby se ho mohl náhodou dotknout. Náhodou se namíchat také nemohl, protože aby byl účinný, potřeboval dva týdny stát.
Jediné vysvětlení, které ho napadlo, byla magie, co mu předal mladík spící vedle v posteli.
Zvedl pohled od své dlaně a upřel ho na svůj obličej. Jednoznačně už nevypadal nemocně, pořád bledě a nezdravě, ale kruhy pod očima se ztratily. Zatnul pevně v pěst svou pravou ruku, tak pevně jako už se mu to dlouho nepovedlo. Poslouchala ho naprosto dokonale, stejně jako dřív. I jeho pravá noha byla silná, dalo se na ní pevně stát a spolehnout se, že ho nepřepadne bolest ani křeč. Hlava se mu nemotala, ač právě vstal z postele.
"On mě vyléčil," zamumlal. Jistě, nebylo to tak překvapivé. Dostatečné množství magie prostě zajistilo, že se jeho tělo samo uzdravilo. Nedokázal ale připravit lektvar, takže vyléčení nemoci pro něho bylo nepodstatné. Neměl z něho radost, jak by měl mít, když si uvědomil, že celý ten bordel, ve kterém se teď, díky Potterovi a Brumbálovi, nacházel, přežije a bude možná žít dalších sto let, jen aby byl všemi neznámý.
Přejel si rukama přes obličej, setřel tak krev a zároveň se pokusil zbavit únavy a pocitu naprostého neúspěchu. Nedařilo se, musel začít něco dělat, něco produktivního, jako třeba dát do pořádku svou laboratoř.
Vrátil se do pokoje, krátkým pohledem zkontroloval, že mladík stále spí schoulený do klubíčk, a pak se převlékl do čistého oblečení.
Když vstoupil do dveří, zjistil že jeho milované dítě je roztřískané na kousky. Všude bylo sklo, zdi byly ohořelé, podlaha propálená jako kyselinou. Nezůstalo snad nic v celku. Ve vzduchu se vznášel pach, u stropu i u podlahy se válely chuchvalce různobarevného kouře.
Jedním pohybem hůlky naplno otevřel vikýř ve stropě a dalším dal do pohybu masy vzduchu, který začal odnášet kouř a smrad ven z místnosti. Vyčkal, dokud oblaky nezmizí pryč z místnosti, někam ven nad Bradavice, načež se pustil do uklízení. Nejdřív zlikvidoval věci, které se daly zničit bez památky kouzelem, pak se pustil do těch ostatních, na které by kouzlo neúčinkovalo nebo by mělo dokonce katastrofický vliv. Těch byla většina.
Vyčaroval si jednoduše lopatu, smeták a velký pytel, do kterého začal shrabávat střepy a další nepořádek z podlahy. Jinak se to prostě udělat nedalo, navíc se při tom uklidnil. Každá fyzická práce člověka zaměstná natolik, že nemůže myslet na jiné věci.
Máchl koštětem a lehké zacinkání upoutalo jeho pozornost. Znělo to jako zazátkovaný flakonek, který se jen čirou náhodou nerozbil při jeho řádění. Odložil koště stranou a dřepl si na zem. Pečlivě sledoval hromadu střepů, aby ho našel nejdřív pohledem, než se pro něj opatrně natáhl. Očekával, že to bude jeden z mnoha jako do zásoby uvařených lektvarů, které ještě donedávna pokrývaly celou jednu stěnu, jaké pak bylo jeho překvapení, když svíral v ruce lektvar léčící vlkodlačí nákazu. Lépe řečeno poslední vzorek nedodělaného lektvaru, jelikož jeho zbytek se smísil v hořlavou směs pravděpodobně s lektvarem proti nevolnosti, kterého si uvařil kotlík a pak ho vylil.
S neuvěřením svíral lahvičku v ruce. Byla doslova vztyčeným prostředníčkem osudu, který mu říkal, že se jako vždy dostal téměř na konec, ale nebylo mu dovoleno udělat ten poslední krok.
Rysy mu ztvrdly vztekem. Rozmáchl se, aby lahvičkou třískl o stěnu, která se beztak bude muset postavit znovu, jak byla zničená. Pak ho ale něco zastavilo.
Najednou neměl odvahu rozbít nedokončený lektvar, dobře si vědom že dostat se prakticky k poslední fázi je prakticky stejně obtížné, jako ho dokončit celý. I tahle lahvička měla svou cenu, která se nedala vyčíslit galeony.
Zvedl se ze země a posadil se s lahvičkou na vysokou židli, určenou k pohodlnému míchání lektvarů, které je třeba stále sledoval. Převaloval ji z ruky do ruky a zaujatě sledoval, jak se barvy v ní přelévají tam a zpět. Toužil ještě jednou zkusit, jestli přeci jen nedokáže lektvar dokončit a zároveň nechtěl zničit poslední vzorek.
Sevřel lahvičku mezi oběma dlaněmi, zaklonil hlavu a zavřel oči. Tak moc chtěl něco dokázat, tak proč se mu to stále nevedlo.
Tak zoufale po tom toužil, aby v životě dokázal něco, na co se bude pamatovat. Když už nemohl mít někoho, kdo bude vzpomínat, tak tu mohl přeci být alespoň ten lektvar. Celá jeho mysl se upírala jen k tomu, jak moc toužil, aby se mu to povedlo. Snad ještě nikdy si nic tak moc nepřál, jako tohle. Mohl by se zapsat do historie, mohl by všem, Brumbálovi a Harrymu, ukázat, že on sám osobně za něco stojí. Že není jen obyčejný Smrtijed, který se do role zvěda dostal jen náhodou.
Teplo obalilo jeho ruce náhle a překvapivě. Otevřel oči a spatřil, jak se zlaté, rudé, stříbrné a modré prameny magie oplétají kolem jeho sevřených rukou, vystupují z jeho dlaní, aby se opět zanořily do jeho rukou a co je hlavní, prostupují lektvarem.
Cítil, jak se flakonek v jeho rukách zahřál, že ho sotva udržel v rukou a následně rychle zchladl, společně s tím, jak se magie opět uklidnila. Nic nevybuchlo, ani se nic nepropálilo sklem a jeho dlaněmi na podlahu.
Se zadrženým dechem rozevřel ruce od sebe.
Dokázal to. Držel v dlaních téměř hotový lektvar léčící vlkodlačí nemoc. Nikdy dřív sice hotový lektvar neviděl, ale byl si tím jist. Cítil to, vnímal to svým šestým smyslem, který mu umožnil se stát tak schopným a silným lektvaristou.
Přesto tomu nemohl uvěřit, když sledoval čirou tekutinu, ve které čas od času probleskl plamínek barev jeho a Harryho magie.
"Severusi," vyrušil ho z naprosté fascinace Harry, který vešel dovnitř.
Obrátil se k němu, lahvičku opět skrytou v dlaní. Mladík stál jen krok ode dveří, umytý od krve a oblečený do uniformy, jakoby se nic nestalo. Prozrazovala ho jen červeň ve tváři a oči které uhýbaly stranou, když na něj Severus upřel dlouhý pohled.
"Harry," postavil se, lahvičku držel tak, že nemohl jeho společník vidět, jak vypadá nebo že ji vůbec má, "poslouchej mě...," začal.
"Ne, ty poslouchej mě," přerušil ho rázně, natolik rázně, že nad tím Severus pozvedl obočí a nechal ho mluvit, "Chtěl bych ti říct... no že... nebudu nikomu povídat o... ty víš čem," neurčitě pohnul rukou, "Vím, že bys měl problémy, kdyby se to někdo dozvěděl a to nechci. Taky... přemýšlel jsem... nejsem hlupák," na okamžik strnul, zřejmě jak očekával nějakou uštěpačnou poznámku, která nepřicházela, takže pokračoval, "vím, že my dva... není to něco, co... by fungovalo. Vím, že se to stalo jen proto, že vypadám jako můj otec, kterého si miloval." Tuhle větu už řekl silným přesvědčeným hlasem člověka, který si myslí, že zná pravdu.
Severu se sám sebe otázal, jestli je tomu skutečně tak. Jestli s ním spal právě proto, že vypadá jako James. O tom, kde se Harry dozvěděl o jeho náklonnosti k Jamesovi, nemusel ani přemýšlet, protože už byl jen jeden člověk, který to věděl a ten byl, jak známo, v některých situacích hrozná drbna, stejně jako v jiných byl tajemný jako hluboká studna.
Ve své podstatě na tom teď nezáleželo.
"Dokončil jsem ten lektvar," pronesl skoro by se dalo říct slavnostně, ponechávaje Harryho monolog nepovšimnutý. Celkem by mu teď bylo jedno, i kdyby o všem řekl svým přátelům, celé škole, klidně i celému světu. Lahvička v jeho dlani měla přednost před vším.
Zvedl ji a ukázal Harrymu proti světlu.
"Jak?" zeptal se a pomalu se vydal k lektvaristovi, jako když se plaché zvíře přibližuje k člověku, který se ho snaží ochočit. Pořád byl zjevně nejistý, zároveň ale toužící vidět zblízka lektvar. Kombinace, která se Severusovi rozhodně velmi zamlouvala a znovu, jako už jednou předtím, ho napadlo jaké by to bylo, trávit s mladíkem čas. Už věděl, jaké je to se ho dotýkat, ještě nevěděl, jaké je to s ním mluvit. Ne dost jasně.
"Myslím, že je to kvůli našemu sexu," řekl své myšlenky nahlas, "Cítil jsem všechnu tu magii, která kolem nás byla. Prý je to normální že mohou čarodějové při styku sdílet magii, ale já sám to nikdy nezažil. Až do dneška. To je ale vedlejší, podstatné je, že jsem se zřejmě mýlil. Nešlo tu o množství moci, ale o její vyrovnanosti. Ano, to bude ono," pokýval pro sebe hlavou, vlastně vše co říkal, bylo částečně pro něj samého, "Když si mi svou magii jen předal, tak si mé tělo doslova přebil až za jeho hranice. Náš společný sex ti pak část magie zase předal, vyrovnal to, a já dokázal ten lektvar dokončit. Teď už stačí jen nechat lahvičku přes noc v paprscích úplňkového měsíčního svitu."
"Náš... naše TO ti pomohlo dokončit lektvar?" zopakoval v dotazu, který Severusovi svou stupiditou okamžitě zvedl krevní tlak, "To je... ehm, páni! Nejen, že to bylo poprvé neuvěřitelný, ještě jsme dokončili lektvar. Je na tohle nějaká skórovací tabulka?"
Nevěřícně na něj pohlédl. Ne, teď už si byl naprosto jist, že Potter s ním byl dobrovolně a jeho starosti jsou zbytečné. Nikdo, kdo by byl zneužitý nebo dokonce znásilněný, by se nechtěl zapsat do tabulky sexuálních úspěchů.
"Idiote," zavrčel, "Ty jsi asi nepochopil, co jsme dokázali. Jediné chytré, ze všeho co si dnes řekl je, že je to naše společné práce. Všechno ostatní je prázdné klapání pusou a plýtvání drahocenného kyslíku."
"Já moc dobře vím co jsme dokázali," zamračil se, bojovnost v očích, "Teď máme lektvar, kterým vyléčíš Remuse. Až ho úplně doděláš, ale to už je jen maličkost, to s tím měsícem. Jednou to ještě přežije, když už pak nikdy nebude muset být vlkodlak."
"Ne," odmítl bez uvažování, "Nedám mu jedinou lahvičku nejvzácnějšího lektvaru na světě, jen proto, že ho znám. Vypadám snad jako matka Tereza?"
Nemusel o tom vůbec přemýšlet, prostě nepřipadalo v úvahu, že by předal flakonek Lupinovi a jen tak ho vyléčil. Co by s toho vlastně měl, že je Brumbálův milovaný vlkodlak zdravý a už ne vlkodlak?
"Ty si ale slíbil...!" vydechl spíš zoufale, než rozzlobeně, rozhodně však ukřivděně.
"Tehdy jsem jich měl mít deset, pak bych jedenu lahvičku postrádat mohl. Teď mám jen jediný vzorek. Dovedeš si představit kolika lidem ho budu muset ukázat. Kolik testů bude třeba udělat."
"To mě nezajímá!" vykřikl pobouřeně, "Přišel jsem sem proto, že jsem ti chtěl pomoct vyléčit Remuse. Slíbil si mi, že když ti dám svou magii, tak mu pomůžeš. Dal si slovo. Musíš ho dodržet."
"A proč?" vytáhl obočí, "Pro tvoje krásné zelené oči nebo pro tvůj roztomilý zadek, který si mi dokonce ani nedal? Nemám důvod dodržovat nějaké údajné slovo, které jsem ti prý dal. Na nic takového si nevzpomínám."
"Severusi, přeci nemůžeš jen tak...," přistoupil k němu s rukou nataženou, jak se ho chtěl dotknout, Severus ustoupil o krok dozadu. Harry strnul na místě, přesně jak byl, s rukou stále zvednutou. Jeho paže pomalu klesla, společně s tím jak se uvolnilo i tělo a ramena se nahrbila v rezignaci.
"Jistěže můžeš. Můžeš přeci udělat naprosto všechno ohavné, co se jen udělat dát. Můžeš porušit slovo, můžeš mě urážet, může... ach bože, i to co se mezi námi stalo, bylo taky připravené, že ano?" upíral na něj zelené oči plné tak intenzivní bolesti, že mu z toho mrazilo v zádech, "Nebylo v tom od tebe nic opravdového, spontánního, jen si se chtěl pomstít mému otci za tvou neopětovanou lásku tím, že se vyspíš se mnou, protože vypadám jako on. Užil sis to alespoň?"
Slova, která slyšel, ho hluboce znepokojovala, ba až bolela, jen neměl zdání proč. Odvrhl jakékoliv dohady o tom, že by snad k Harrymu choval city, protože city samotné bylo něco, co si dávno zakázal.
"Vlastně to bylo nudné, neuspokojivé a spíš trapné, než cokoliv jiného. Takže ne, neužil," zvolil nejlepší a osvědčenou obranu proti citům, kterou jenom znal. Útok, naplněný sarkazmem a urážkami. Jak jen by ho někdo mohl mít za takových okolností byť jen trochu rád.
Bolest vystřídal v zelených očích hněv. Koho by se také nedotklo, když někdo tak hrubě a sprostě kritizuje jeho milenecké schopnosti.
"Jak jen jsem si na okamžik mohl myslet, že tě mám rád," vyplivl s pohrdáním, které bylo pro jejich rozhovory normální. Pro Severuse svým způsobem i uklidňující, protože to byly vody, ve kterých uměl plavat, narozdíl od hloupých řečí o lásce.
Mladík se obrátil, došel ke dveřím, ve kterých se ještě na okamžik zastavil.
"Dodržím slib, že to nikomu nepovím," pronesl chladně, napůl úst a jen tak pootočený, takže mu ani nebylo přes clonu kudrnatých vlasů vidět do tváře, "Rozhodně bych o tom nikomu nechtěl nikdy vyprávět." S těmi slovy se za ním dveře zavřely a lektvarista osaměl.

*****

Ze dveří se mu ještě podařilo vyjít pomalu, hrdě, jen jak se za ním zavřely, tak mu do očí vhrkli slzy. Nechtěl brečet, pláč by pro holky a slabochy. Na chvíli zavřel oči, aby slzy zatlačil, ale nehodlal zůstat v chodbě moc dlouho. Co kdyby se tu objevil nějaký zmijozelský nebo dokonce přímo Snape.
Setřel jednu zbloudilou kapku, která mu unikla dřív, než se stačil proti ostatním obrnit a pak rychle vyběhl po schodech nahoru do už ztemnělých chodeb Bradavického hradu. Necítil se už unaveně, ani neměl pocit lehké hlavy, jako ještě před – jak dlouho to vlastně bylo? Hodina, ani ne. To bylo docela krátce po sexu, na to aby pobíhal po chodbách. Vždycky si představoval, že poprvé stráví se svou vyvolenou, či, jak si teď uvědomil že by také mohlo být možné, vyvoleným několik hodin v posteli. Objímat se, dotýkat se, líbat se, být prostě spolu.
Jenže to by nesměl být jeho první zrovna Severus Snape.
Bylo mu z toho náhle zle. Předtím, na chvilku ho napadlo, že vlastně lektvarista není tak strašný, jak se rád dělal. Nejen, že spolu dokázali mluvit, muž dokonce krátce projevil lítost a postaral se o něj, pak byl opatrný a nenutil Harryho do něčeho, co by nechtěl.
Bezděky zčervenal, když mu došlo, co ještě spolu mohli dělat. Hloupý nebyl, navíc Hermiona byla zděšená tím, že v Bradavicích není sexuální výchova, tak se ujala vzdělávání studentů sama. Někteří ji nadšeně vyslechli, jiní studem zmizeli a další byl její nejlepší kamarád Harry, který neměl kam utéct. Proto moc dobře věděl, co spolu dělají homosexuálové.
Pomalu kráčel chodbou, zamyšlený, ruce v kapsách.
A co víc, v noci mu přišel Snape dokonce hezký. Ne standardně přitažlivý jako třeba byl Malfoy nebo i Ron, ale zajímavě přitažlivý. Vždy si představoval, že pod hábitem vypadá jako seschlá hrozinka, to nebyla pravda. Do svalů měl sice hodně daleko, ale kůži měl spíš napnutou na těle, než sesušenou. A na několika místech poznamenanou kletbou. Prostě byl fascinující, ne krásný.
O magii, kterou cítil, když se vzájemně dotýkali, ani nemluvě. To bylo něco úžasného a strašidelného zároveň. Pomohlo to dokončit lektvar pro Remuse, který se k němu stejně nedostane.
"Kurva!" s výkřikem nakopl jedno brnění, jedno, že ho někdo uslyší. Hned na to musel uhnout před kopím, kterým se po něm brnění ohnalo, než si sbalilo svou ukoplou holeň a odešlo někam pryč.
Harry mu nevěnoval pozornost, proč taky, když měl v hlavě tolik nesourodých myšlenek, jako že je Snape parchant, že s ním měl sex, že je on sám asi na muže, že je s lektvarisou pořád svázán mocí, že Lupin nedostane svůj lektvar.
Narazil do něčeho měkkého a chlupatého. To mu bohatě stačilo k tomu, aby poznal Brumbála, protože nikdo jiný v Bradavicích nemá vous až na břicho.
"Pan... pane řediteli," rychle couvl a nasadil si pořádně své skoro spadlé brýle, "ehm dobrý večer."
"Harry," usmál se, aby se vzápětí trochu zamračil, "Copak tady touhle dobou děláš? Už dávno máš být na pokoji a spát. Chtě nechtě musím za tvoje noční toulání odebrat Nebelvíru body, pokud si tedy nebyl u profesora Snapea. Pak by to zůstalo naším malým tajemstvím," s úsměvem mrkl.
Cítil, jak nejdřív rudne a pak rychle bledne. Mohl snad Brumbál vědět o tom, co spolu se Snapem dělali, jedno jestli je myšleno lektvar nebo sex. Za obojí se momentálně Harry styděl.
"Ehm ne pane, ne... já se jen šel projít," rychle to zamítl, "Omlouvám se, že se toulám."
"To je mi pak opravdu líto, Harry. Deset bodů odebírám tvé koleji za to, že jsi po večerce mimo kolejní prostory," to bylo snad poprvé, co Brumbál body odebral, "A teď," zkoumavě si mladíka prohlížel, "nemáš na srdci něco, s čím se mi chceš svěřit? Mladý muž jako ty se obvykle netoulá v myšlenkách, to připadá do kompetence jen nám, starým."
Polkl. Rozhodně se zdálo, že o něčem ředitel ví, ale samozřejmě to nahlas neřekne. Ne, on počká, až se to provalí nebo až to na něj Harry ve vzteku vykřičí.
"Opravdu ne, pane," zakroutil hlavou, skoro až moc vehementně, "Půjdu rychle na kolej, aby mě nechytil ještě někdo. Dobrou noc."
Protáhl se kolem Brumbála a utíkal do nebelvírské věže seč mu nohy stačily.

Kapitola pátá

Nebylo možné se Severusovi Snapeovi vyhnou úplně, pořád to byl jeho učitel lektvarů, ale už ho záměrně nevyhledával, aby se ho zeptal na lektvar nebo mu dal svou moc. Nechtěl to řešit, doufaje, že Brumbál si výrazné změny k lepšímu v lektvaristově vzhledu všimne sám a rozhodne, že je načase ukončit léčbu.
A že ta změna byla opravdu zásadní. Vypadalo to, že kromě samotné nemoci získal muž i vitalitu někoho o několik let mladšího, přinejmenším se to dalo usoudit podle toho, že odebíral pomalu dvakrát tolik bodů a vířil chodbami skoro stejně rychle a nepozorovaně jako duchové.
Harrymu bylo pořád stejně mizerně. Cítil výčitky z toho, co se stalo, i když racionálně chápal, že parchant je tu jedině Snape. Bylo mu to ale líto, kdesi uvnitř ho to zranilo, protože mu na jeden okamžik uvěřil a muž ho vzápětí zradil.

*****

Kdosi jím ve spánku třásl ze všech sil, div že ho neshodil z postele. Ospale rozlepil oči, do který se mu vzápětí zarylo mdlé světlo vycházejícího slunce z okna a potom mu výhled zatarasila drobná, ušatá postava. Viděl ji rozmlženě, ale věděl že je to Dobby, protože nikdo jiný, by ho takhle netahal drze z postele.
Natáhl se pro brýle a nasadil si je. Podle světla a toho, že všichni kolem spali poznal, že je nejspíš brzo ráno. Možná tak míň jak hodina po východu slunce.
"Pan Harry Potter musí vstávat," naléhal Dobby polohlasně, jak nechtěl vzbudit ostatní v pokoji, "Pan Harry musí jít na ošetřovnu, protože je tam jeho kamarádka. Je zraněná."
"Hermioně se něco stalo?" strachoval se, automaticky též polohlasně, to už ale stahoval pyžamo a soukal se do trika.
"Ne, ne slečna Hermiona spí ve svém pokoji," zakroutil hlavou, až ušiska zapleskala, "Dobby myslí slečnu Tonksovou."
To nečekal. Kde by se v Bradavicích vzala Tonksová to mu rozum nebral, ale pokud je to ona, je tu dozajista i Remus. To, že nebudou jen přátelé, mu došlo z dopisů, které od vlkodlaka dostával, kde to jejím jménem přímo hemžilo v každé druhé větě a pak se mu dostalo i jasné odpovědi, když se přímo zeptal.
Vyklouzl z postele, nazul si boty a jen tak provizorně stáhl tkaničkami. Pohlédl směrem k posteli, kde se zrovna Ron převalil na druhý bok a s úsměvem se ponořil hluboko do snu. Ještě měli dvě hodiny do vstávání, takže všichni spali. Zaváhal, jestli má svého kamaráda vzbudit, pak se rozhodl ho nechat raději spát, protože by beztak nemohl nic udělat a co si budeme povídat, na Remusovi a Tonksové mu nezáleželo tolik, jako Harrymu, takže by jen postával v koutě a tvářil se, jako že ho to děsně zajímá.
"Jdeme, Dobby," zavolal na skřítka a vyběhl ze dveří.
Cestu na ošetřovnu stihl v rekordním čase, taky už přesně věděl, kde se nachází, protože se v ní ocital až příliš často. Pomalu prošel čekárnou až ke dveřím, když z nich vyšel Brumbál a spočinul na něm tázavým zrakem.
"Co tady děláš?" zeptal se zároveň i přísně.
"Dobby," pohlédl na skřítka, který přešlapoval po jeho boku, "mě vzbudil a tvrdil, že je tu Tonksová na ošetřovně. Prý je zraněná. Dostali ji Smrtijedi?" ptal se hned, rovnou.
"Dobby, jistě, to jsem si mohl myslet," vyměnil si se skřítkem dlouhý pohled, kterému mladík příliš nerozuměl, "Slečna Tonksová se neutkala se Smrtijedy, stalo se jí v noci něco jiného. Pokud chceš, chlapče, pak můžeš jít dovnitř. Obávám se, že Lupin bude potřeboval ještě pár desítek slov ujištění, že to není jeho vina, než se trochu uklidní."
Nechápal ředitelova slova, jen byl rád, že má povolení vstoupit. Vešel pomalu dovnitř a okamžitě uslyšel pláč, vzlykavý a hlasitý, ozývající za zástěnou zpoza které se zrovna vynořila Poppy nesoucí nádobu s krvavou vodou a krví zrůžovělým hadrem. Vzlyky nepocházely od Tonksové, to si byl naprosto jist.
"Není to tvá vina," uslyšel hlas mladé ženy, "Prosím, Remusi, už nebreč, můžu za to jenom já. Neměla jsem tam chodit."
Remus Lupin brečel? Co se mohlo stát tak strašného, že to dovedlo k slzám někoho tak silného a klidného, jako byl Lupin. Muselo to být jistě něco naprosto hrozivého.
Obešel zástěnu, krátce utkvěl pohledem na Snapeovi, která s rukama zkříženýma stál v rohu. Muž mu pohled vrátil, jeho oči se černě leskly a jeho výraz byl pohrdavý. Vrátil mu ho zlým zamračením, až pak stočil svou pozornost k posteli.
Tonksová, trochu bledá ve tváři a s vlasy modrými jako pomněnky, ležela na posteli. Její pravé noha byla obvázaná krví prosakujícím obvazem, ale jinak vypadala docela zdravě, rozhodně ne tak, aby se kvůli tomu muselo brečet. Zato Remus vypadal příšerně.
Klečel u postele, hlavu měl na ženině břiše, svíral jí rukama kolem těla a hlasitě vzlykal. Doslova se zajíkal, až to vypadalo že má hysterický záchvat. Pleť měl popelavě šedou, vlasy zplihlé a celkově budil dojem člověka, co prožil něco otřesného.
Žena na lůžku se probírala jeho vlasy, tiskla mu do nich polibky a klidnila ho jako malé dítě. Teď zrovna mu něco šeptala do ucha tak potichu, že se to nedalo zaslechnout.
"Co se stalo?" zeptal se polohlasně, vlastně spíš Snapea, než dvojice na posteli, přesto se k němu modrovláska krátce obrátila, než zase přenesla svou pozornost na muže ve svém náručí. Lupin nereagoval vůbec.
"Nic," odsekl, "Jen se Tonksová diví, že ji její milovaný, vzteklý pes konečně pokousal. Jaké překvapení," doslova potěšeně vrněl.
"Ty jeden...!" zavrčel Lupin, odhalil zuby, jako skutečný vlk a vrhl se směrem k Snapeovi, který ucouvl o dva kroky dozadu. Harry nikdy neviděl jinak nepřirozeně klidného vlkodlaka takhle zuřit, zejména když ani nebyl ve své zvířecí podobě.
"Remusi, ne!" zarazila ho Tonksová jak svým hlasem, tak i tím, že mu pevně sevřela ramena a prakticky ho strhla k sobě do postele, "On ti za to nestojí. Litoval bys, má lásko, prostě to nech být," domlouvala mu naléhavým hlasem.
"Nyní já...," zarazil se, protože až teď si podle všeho všiml mladíka, který do místnosti přibyl, "Harry? Co ty tu děláš?"
"Před chvilkou přišel," odpověděla mu žena místo Harryho.
"Co se stalo?" zopakoval svůj dotaz trpělivě, když se mu zatím nedostalo řádné odpovědi.
"Och, Harry. To nejstrašnější, co se jen mohlo stát," zavzlykl Lupin a znovu klesl na kolena u postele, "Je to má vina. Jenom má vina. Nejsem pro tebe dost dobrý a teď jsem tě navždy odsoudil k utrpení. Jak jen jsem mohl?!"
"Oh lásko, prosím... ššš!" klidnila ho opět, ruku znovu vnořila do jeho vlasů, "Nevzal si dnes v noci lektvar a já vešla do jeho pokoje dřív, než vyšlo slunce. Moje hůlka nebyla dost rychlá, já nebyla dost rychlá... nechtěla jsem Remusovi ublížit a on... Kousl mě, Harry. Nebyla to jeho vina, já vím, že ne. Nechtěl to udělat, byl mimo sebe, to já neměla do jeho pokoje chodit dřív, než se rozední. Kolikrát jen mi to opakoval, jenže já byla tak nedočkavá ho vidět a postarat se o něj," i její hlas se vytratil, načež sklonila tvář do slámových vlasů muže ve své náruči.
"Ona se teď stane...," nedokázal to dokončit. Cítil vinu za Nynfadořino utrpění společně s Remusem, ať by se to komukoliv mohlo zdát bizardní. Jeho přátelé trpěli, pak bylo pro Harryho logické, že bude trpět s nimi.
"Ne, nestane, ona už vlkodlakem je," připojil se do debaty Brumbál, který se náhle zjevil po Harryho boku, až ho tím bezmála vyděsil, "Vlkodlačí nákaza se rozšíří po magickém jádře za míň jak půl hodinu. Neexistuje kouzlo ani lektvar, který by to dokázal zvrátit nebo zastavit. Už nyní, pokud by se provedla diagnostická kouzla, by každý lékouzelník považoval slečnu Tonksovou za vlkodlačici. Nemůžeme bohužel nic dělat, jen ošetřit její kousnutí."
Přestal ředitele poslouchat přesně v okamžik, kdy řekl, že neexistuje lék. Věděl že lék existuje a také, kdo ho má v držení. A vzhledem k tomu, že Remus na Snapea právě nemířil jiskřící hůlkou, věděl taky, že o lektvaru nikdo kromě něho samého a staršího kouzelníka neví.
Obrátil k němu svou plnou pozornost. Vložil všechnu zlost, kterou náhle cítil do toho pohledu, takže kdyby to bylo možné, už by měl lektvarista v hrudi obrovskou vypálenou díru.
Muž mu pohled oplácel neméně vztekle, rty se mu křivily, až odhalovaly křivé, žluté zuby. Vypadal stejně divoce jako před chvílí Remus, přeci jen to dokázal o něco víc skrývat. Jen zkušené oko, které už za ty roky on měl, dokázalo odhalit. jak moc to v lebce pod mastnými vlasy vře.
"Tady už mě není třeba. Na kousnutí po vlkodlakovi stejně není lektvar, který ho okamžitě vyléčí. Musí se zacelit samo," řekl v jasné snaze z místnosti zmizet dřív, než se Harry rozhodně nedodržet slib a promluvit o lektvaru.
Protáhl se kolem mladíka, který se mu pokoušel nenápadně zatarasit cestu, jako kdyby byl štěnice protahující se pod prostěradlem a zmizel ve dveřích rychleji, než Uršula do záchodu, když po ní prváci házejí bouchací kuličky.
"Já musím jít. Omlouvám se," zamumlal omluvu směrem k páru, který se vzájemně objímal na posteli. Stejně ho ty dva nejspíš neslyšeli, ani nezaznamenali že by odešel z místnosti. Jediná co cítil byl upřený pohled ředitelových modrých očí v zádech, který pálil a skoro ho donutil se obrátit a říct všechno o Snapeově lektvaru.
Vyběhl ven a rozeběhl se za cípem černého pláště, který zmizel za rohem chodby. Dostihl lektvaristu, drapl ho za ruku a nekompromisně obrátil k sobě čelem. Muž se mu okamžitě se zlobným, skoro kočičím zasyčením, vytrhl.
"Jak se opovažujete, Pottere! Strhávám Nebelvíru dvacet bodů."
"Strhni si jich klidně dvěstě, mě je to úplně u zadku," odsekl, skutečně lhostejný k nějakému hloupému školnímu poháru, "Jak můžeš být takový parchant? Nemáš v sobě ani špetku citu? Viděl si, že to Remuse dokonale zničilo," bez rozpaků mu začal strkat ve vzteku do hrudi, "a Tonksová teď bude taky každý úplněk trpět. A ty máš lék, kterým by si jí mohl pomoct, jenže ty chceš jenom slávu. Nic jiného tě nezajímá. Nemáš srdce!" Snažil se nekřičet, aby na sebe neupozornil duchy nebo ředitele, který je jistě mohl slyšet až na ošetřovnu.
"Zato ty máš v sobě citu na rozdávání, klidně i takovým, jako jsem já. Ne, počkat," trochu se sklonil, až byl jen pár centimetrů od Harryho obličeje, "Ty nerozdáváš své láskou překypující srdce, ale své sladké, měkké tělíčko. Jako děvka a pak ještě za to chceš zaplatit. Chceš můj lektvar."
Nerozmýšlel se vůbec dlouho, to prostě nebylo u něho zvykem, rozpřáhl se a udeřil pěstí do mužova obličeje. Tedy skoro, protože lektvaristova ruka se pohnula, jako když had útočí na svou kořist. Dlouhé prsty se mu sevřely kolem zápěstí, čímže jeho ruku zastavily.
Ani nevěděl jak, ale okamžik na to byl přitištěný obličejem ke zdi s paží skroucenou na zádech. Severus se k němu zezadu tiskl celým tělem, ruku mu ohýbal skoro až k bolesti a zároveň mu zarýval prsty do boku. U ucha cítil jeho dech, horký a vonící po mátě, tak intenzivně, až to bylo nepříjemné.
"Už nikdy se mě nepokoušej praštit!" zasyčel mu do ucha nebezpečně tichým hlasem, "Není to má věc, že ta malá holka, tak dlouho šoustala s vlkodlakem, až se jí to vymstilo."
"Parchante!" zasípěl, hrudník měl nepříjemně stištěn mezi zdí a mužovým tělem. Nepokoušel se příliš bránit, věděl, že z takového sevření se jen tak nedostane. Nebyl v něm rozhodně poprvé, protože jeho bratranec byl sice tupý, ale dobrý rváč.
"Jak nápaditá urážka, můj drahý," zašeptal mu do ucha, aby jím vzápětí smýkl a praštil na podlahu, "Než začneš rozdávat rány, tak se alespoň nauč, jak se to dělá." Přehodil si plášť přes rameno a za jeho zavíření zmizel v chodbě.
Harryho ho jen, v sedě na bolavém zadku, nevraživě pozoroval, jak odchází. Toužil vytáhnout hůlku, vrhnout do těch zad hnusnou kletbu, jen aby si ulevil od frustrace kterou cítil. Dotek ruky, který mu zabránila rozbít lektvaristovi obličej, byl mrazivý a jiskřivý, jako tenkrát v noci. Stejně tak intenzivně pociťoval i to, jak se k němu muž tiskl. Styděl se za touhu, která mu říkala, aby se obrátil a Severuse objal kolem krku. Zase se k němu přitiskl, prosíc o trochu tepla fialového plamene a lektvar, který by mohl pomoct Tonksové.
Cítil se mizerně.
Pomalu vstal ze země, naražené kostrč bolela, stejně jako natažené svaly v ruce. Nevšímal si toho, jen se šouravě vrátil na ošetřovnu, kde se situace vůbec nezměnila. Remus sice už nebrečel, ale s hlavou v tištěnou v peřinách Nynfadořina klína mohl dost těžko normálně komunikovat. Ředitel stál prostě nad postelí a ty dva pozoroval starostlivým pohledem, který na okamžik obránil na Harryho, když vešel do místnosti.
Posadil se na vedlejší postel, kde zůstal potichu, nerušíc scénu, kterou mohl pozorovat.

*****

Třískl za sebou dveřmi div že nově přivrtaná polička na přestavěné zdi nespadla zase dolů. Jak se mohl ten malý spratek dožadovat, aby vydal svůj vzácný lektvar. Dokonce už podruhé. On si snad opravdu myslel, že trochu honění v posteli znamená něco vážného, nedej bože dokonce vztah.
Severus už si byl jist, že o vztah z Potterem nestojí, i když tu byly okamžiky, kdy ho to napadlo. Proč by taky měl stát, když to znamenalo že by měl po svém boku Brumbála v bleděmodrém. Ano, nic jiného Potter nebyl, než idealistický hlupák.
"Temnota nekonečné propasti aby ho pohltila!" zavrčel a třískl do stolu, až o sebe zacinkaly jeho zbrusu nové ampulky, "Proč mi musí Potterové věčně otravovat život? Vzpomínky na jednoho se zbavím a druhý mi hned vleze do postele."
Padl na židli, prohrábl si vlasy, které jakoby za posledních půl hodinu zplihly skoro jak namočené vodou. Nemohl se přeci vzdát svého lektvaru jen proto, že ho o to požádal Harry. Byl to nesmysl, to racionálně věděl, jenže v jeho nitru se objevilo cosi, co ho nabádalo, aby splnil, co si zelenooký mladík přeje, jedno jak je to hloupé. Vždyť to bylo přeci právě Harry, který tak ochotně a bez váhání dal Severusovi svou moc.
To něco znamenalo i pro muže tvrdého a zahořklého jako byl on. Muselo to přeci něco znamenat, jinak by právě nevytáhl lahvičku vzácného lektvaru, který po dnešní noci získal jiskrně stříbrnou baru, a neuvažoval by o tom, že ji dá Nynfadoře Tonksové.
Sevřel lahvičku v dlani, pevně, jak si ji chtěl přivlastnit, přesto však vstal a vydal se ke dveřím.
Když kráčel chodbou zpět na ošetřovnu a vešel dovnitř, tak moc dobře věděl, že si právě naprosto zruinoval kariéru a že už nebude mít další příležitost k tomu v něčem vyniknout. Přesto přezevšechno stanul u postele, pod pohledy všech v místnosti.
Harryho pohled byl nepřátelský, přesto podivně nadějný. Lupinův jen zmatený, možná ani pořádně přes zarudlé oči neviděl, co se kolem děje. Tonksová se tvářila jako mučený, který se snaží nedat znát bolest a strach. Poppy nesouhlasila jasně s tím, že tu všichni jsou.
A Brumbál? Jeho pohled byl jako vždy vědoucí, jakoby už měl dávno jistotu, co za lektvar Severus skrývá v ampulce stištěné v pěsti. Jakoby věděl, jak k němu přišel a kdo do toho ještě byl zapletený. Kdo ví, možná to i věděl, protože jak známo v Bradavicích se nedělo nic, o čem by jejich ředitel nevěděl.
"Dokážu ji vyléčit," pronesl ty slova s jasnou neochotou, "Dokážu ji zbavit prokletí, ale jenom ji. Ty Lupine, zůstaneš dál vlkodlakem."
"Co to zase plácáš, Snape?" zeptal se podrážděně Remus, "Neexistuje lék na vlkodlačí nemoc. Nemůžeš pomoct Nynfadoře ani mně."
"Jak málo toho víš o vlastním prokletí, vlkodlaku," řekl opovržlivě, jako vždy znechucen něčí neznalostí, "Lektvar který vyléčí vlkodlačí prokletí existuje už velmi dlouho, jen ho doposud nikdo nedokázal namíchat. Až na mne." Zvedl ruku a rozevřel ji, ukazujíc všem dokonale stříbrný lektvar, který občas probleskl drobný plamínkem. Doslova zářil v jeho dlani, jako pravzácný drahokam. Pro Severuse jím skutečně byl, pokladem, který mu měl zaručit věčný život.
"Arazirův lektvar, nemožné a přesto...," se zaujetím přistoupil starý ředitel až k Severusovi, nahlédl do jeho dlaně, "se to zdá pravdivé. Dokázal jsi, co doposud nesvedl nikdo, kromě samotného tvůrce lektvaru."
"Jistěže jsem to dokázal," povýšeně se usmál, "Copak nevíš, Albusi, že já dokážu vše, co si umanu?"
"Ach drahý Severusi, já přeci o tvém lektvarovém umění nikdy nepochyboval," usmál se povzbudivě, i když zase tak, jakoby věděl víc, než zřejmé z jeho slov, "Jen jsem si myslel, že nemáš k něčemu takovému, dostatek sil," těkl pohledem k překvapivě mlčícímu Harrymu, který jen upíral nevěřící a zároveň vděčný pohled na Severuse. Jeho intenzita se rovnala té Brumbálově, ale kupodivu se dostávala lektvaristovi pod kůži ještě jistěji a horečněji, než pohled modrých očí, které dokonce dokázaly číst myšlenky.
"Nebyl jsem na to sám, připouštím," neochotně přiznal, "Potter mi dodal ingredienci, kterou jsem nezbytně potřeboval k dokončení lektvaru. Přesto existuje jen tato jediná dávka, žádná jiná už není a," pohlédl na Harryho, jen krátce, "pravděpodobně už ani nebude."
"Jakou ingredienci?" obrátil se Lupin na doposud mlčícího Harryho, "Co si mu dal?" Zjevně se mu nelíbilo, že by mladík měl cokoliv se Severusem společného. Dnes se tomu postoji ani nedivil, protože vlkodlak byl podle všeho za hranicí svých duševních sil, takže maska zdánlivé laskavosti a kajícnosti spadla a roztříštila se na prach.
"Já jsem," tázavě pohlédl na ředitele a pak na samotného Severuse, který mu pohled oplatil, "dal profesoru Snapeovi trochu své magie, díky které mohl lektvar dokončit. Nic, co by mi mohlo ublížit."
Divil se, že ho mladík kryje a nepřizná rovnou, že ho vysál skoro na dno a ve své podstatě zbytečně. Na druhou stranu i chápal, že některé události vedoucí ke stvoření lektvaru nejsou něco, o čem by se dalo mluvit veřejně.
"Vysával si Harryho moc, jen proto, aby si mohl stvořit lektvar, který beztak nebude fungovat?" zavrčel na Severuse, "Jsi vážně slizký bastard, všichni kdo to o tobě říkají, mají naprosto pravdu. Zneužívat dítě ke svým pokusům..."
"Remusi, prosím," přerušil ho Harry, "On mi nic neudělal. Nezneužil mě, ani mi neublížil. A ten lektvar zaručeně funguje, je to tak, pane řediteli?" obrátil se pro pomoc na Brumbála, který se prohraboval ve vousech.
"Ano, ten lektvar funguje. Sám jsem ho vařil, tak to musím vědět jistě," odpověděl za starého kouzelníka, popuzen tím, že všichni hledají podporu pro lektvar u někoho, kdo se o jeho uvaření ani nepokusil. To Severus byl přeci mistrný lektvarista, takže on si měl být jist, že lektvar funguje. Jemu měli věřit.
"Severus a Harry mají pravdu," přikývl Brumbál, "Arazinův lektvar funguje naprosto spolehlivě. Historie to dokazuje a my to dokážeme také, pokud slečna Tonksová bude ochotná to zkusit."
"Nebudu z ní dělat pokusného králíka pro Snapeovy lektvary. Copak už netrpí mou vinou dost? Já to nedovolím!" Postavil se mezi všechny v okolí a Nynfadoru, který po celou dobu mlčky seděla v posteli ve tváři výraz, jasně říkající, že se zamýšlí nad svým osudem.
"Chci ten lektvar vyzkoušet," ozvala se klidně, vlastně spíš s Blackovskou chladností, kterou zdědila po své matce a jen zřídkakdy vyplula na povrch, "Je vím, Remusi, že je to nebezpečné, ale musím to zkusit. Já.... omlouvám se, ale nedovedu si představit, že budu žít jako vlkodlak. Měla bych, protože... já tě miluji, jenže...," poprvé se jí do očí prodrali slzy.
"Ach, to nevadí," přisedl zpátky na postel, "Já se na tebe přeci nezlobím za to, že chceš být jen obyčejný čaroděj. Máš na to právo a nemusíš se omlouvat." Sklonil se k ní, načež se jejich rty spojily v polibku.
Pozoroval to s nechutí hraničící s pocitem na zvracení. Zpochybňovali jeho schopnosti, nadávali mu a pak ještě musel vyslechnout hromadu keců plných viny a odpuštění. Vrcholem bylo, že musel pozorovat ty dva, jak se vzájemně olizují. Všeobecně mu vadilo vidět líbající se dvojici, když to navíc byli tihle dva, tak ho to rozčilovala dvojnásob.
Jediné, co ho dnes potěšilo, i když si to nechtěl přiznat, bylo Harryho drobné zastání, které podivně zahřálo u srdce. Odvrátil pohled od líbající se dvojice a spojil ho z pohledem zelených očí, která se na něj celou dobu upíraly, jako když se oči štěněte zaměřují na pána. Vděčnost v nich byla tak hluboká, že by se nedala slovy vyjádřit. Ani by se na ni nedalo slovy odpovědět, i kdyby Severus uměl dávat něco takového najevo. Nevěděl, co si počít, tak se zamračil a rozhodl vpadnout do toho láskyplného okamžiku na posteli.
"Až si přestanete vyměňovat mikroby v ústech, tak bychom snad mohl začít s léčením. Moje nabídka, že Tonksové věnuji tento jedinečný lektvar, je časově omezená," s potěšením shledal, že se ti dva od sebe odlepili, "Nemám nejmenší zdání, co se bude po vypití lektvaru přesně dít. Ani nevím, jestli se nedostane do interakce s čímkoliv, co má Tonksová v těle. Dost dobře, jako každý jedinečný lektvar, to může být jen rychlá, možná také pomalá, smrt v lahvičce," odzátkoval flakonek a přestoupil k posteli, "Vypít a pak se uvidí."
Zahodil možnost předvést účinky lektvaru před komisí, která by je zhodnotila a udělila by mu ocenění, přesto se na jeho vliv na Tonksovou těšil, jako malé dítě na Vánoce. Uznání se mu nedostane, ale moci to alespoň vidět bylo také vyjímečné.
Modrovlasá žena zaváhala okamžik, během kterého sevřela Remusovu ruku v gestu téměř rozloučení, a pak do sebe lektvar obrátila. Podle výrazu neměl lektvar moc dobrou chuť, jenže dokonce ani Severus neznal lektvar, který by chutnal po jahodách. Účelem lektvarů nebylo chutnat, ale léčit, otravovat nebo měnit, dalo se dosáhnout nanejvýš tak žádné chuti.
"Myslím, že to nijak neúčinkuje. Necítím, že by... ach!" její slova zanikla ve výkřiku, který se jí prodral přes rty. Tělo se jí napnulo v prudké křeči, která vyvracela její končetiny. Oči vzplanuli sírově žlutou, jak se začali měnit. Tesáky se prorvaly jejími dásněmi ven tak rychle, že jí u pusy zabublala krev.
Měnila se, právě teď, jedno, že bylo slunce na obloze a úplněk pominul.
Nikdo nemusel nic říkat, jen Remus vykřikl její jméno a vrhl se k ní na postel, kde se jí pokusil udržet, zatím co sebou zmítala. Od Poppy se ozval výkřik skutečného strachu, protože ač lékkouzelnice, ještě nikdy proměnu v přímém přenosu neviděla.
Severus a ředitel ano.
Stejně tak ji viděl Harry, což mu dodalo hloupou jistotu, že ví, o co jde a že může muži nějak pomoct Tonksovou udržet na posteli. Nebo třeba zabránit proměně tím, že na ní mluví, stejně jako Lupin.
"Utíkejte!" nakázal Brumbál, výjimečně snad ochoten přiznat, že vlkodlaci jsou nebezpeční. Poppy uposlechla víc jak zdráhavě, jak jí instinkt léčitelky velel vrhnout se na pomoc bolestmi trpící a křičící ženě, která sebou na posteli házela doslova v záchvatu. Rozum ale pro ni byl přednější, když v dalším okamžiku vyběhla ven z ošetřovny.
Zato Harry se ani v nejmenším neměl k tomu, útéct z dosahu vlkodlačice, která se právě probouzela v Tonksové. Dál se jí pokoušel utišit, jako naprostý pošetilý hlupák. Severus neváhal, ani se ke dveřím skýtajícím záchranu před běsnícím vlkodlakem nepodíval, jen se vrhl k mladíkovi.
"Jdeme, Harry," zavrčel, konkurujíc vlkodlačici, a doslova ho oderval od postele, tak prudce až ho poslal k zemi.
"Né!" vykřikl Potter v protestu a ve stejným okamžik se stalo několik věcí. První byla, že Lupin byl sražen na zem obrovskou tlapou, Severus se při zvuku jeho výkřiku obrátil, ale jen proto, aby pohlédl do sírových vlčích očí a ovanul ho horký dech zvěstující smrt.
Vlkodlačice se odrazila pružně od postele a vrhla se přímo na něj, zatím co on jen jako pitomec stál neschopný vytáhnout hůlku. Naštěstí tu byl Brumbál, který vrhl proti vlkodlačici kouzlo. Snad nebyl dost rychlý, nebo to byla vlna jako magie, co poslalo lektvaristu proti zdi. Byl si ale jist, že ucítil náraz teplého, chlupatého těla.
Zeď ho uhodila do zad, jak se o ní doslova rozplácl jako moucha o sklo, a padl na zem. Bolest v boku, která se s prudkostí ozvala v okamžiku, kdy se pokoušel vstát, ho informovala, že má zlámané žebra. Nebylo to ani zdaleka poprvé, takže si tím byl naprosto jist. Tu štiplavou bolest, ne nepodobnou tomu, že mu někdo skrz hrudník ven prorvává nůž, poznával víc jak dobře.
Jeho pokus se pořádně postavit se neshledal s úspěchem, jen ho donutil začít se dávit. Cítil v puse krev, bublající v rudou pěnu, kterou vyplivl na mramorovou podlahu. Jedno z žeber mu muselo protrhnout plíci.
"Severusi!" Výkřik ho donutil zvednout pořádně alespoň hlavu. Harry se k němu vrhl přes místnost, nedbaje toho, že se vlkodlačice z prvního zásahu vzpamatovala a chystala se na další útok, opět na Severuse. Vycítila v něm slabou, zraněnou kořist, kterou snadno dorazí.
Pokusil se přes krev v puse zařvat na mladíka něco v tom smyslu, že je naprostý idiot a aby utíkal, jenže to nedokázal. Navíc by to bylo marné. Harry k němu padl na zem, sevřel ho pevně kolem ramen a pa se ho pokusil zvednout ze země, aby ho dostal pryč.
Vlčice se znovu odrazila ke skoku, mladík se nad Severusem nahnul, aby ho chránil s naprostou přirozeností někoho, kdo to dělá už potisící v životě a pořád ještě žije. Cítil na tváři mladíkův dech, dokonale klidný, jakoby na ně právě neútočila jedna z nejhorších šelem kouzelnického světa. Severus sám se vnitřně třásl strachy o vlastní život, přesto dokázal v pár vteřinách ocenit a obdivovat mladíkův klid.
Vlkodlačice s tupím žuchnutím, doprovázený zaúpěním, dopadla na zem přímo uprostřed skoku. Zmítala se na zemi, neschopná se pohnout víc, než naprázdno hrabat do boku tlapami a žalostně výt.
Brumbál se snad jako jediný za celou dobu nehnul z místa ani o jediný centimetr, nehýbal se ani teď. Stál, ruku mírně pozvednutou, prsty namířené na vlkodlačici, a vypadal naprosto poklidně, jakoby to, co dělá bylo dětskou hrou, a vůbec nedržel prakticky v ruce krvelačného tvora.
Lupin se konečně vyhrabal zpoza postele, kam dopadl, pocuchané ve vlasech a se šrámem od drápů na tváři. Harry se trochu narovnal, ale nesundal ruku z lektvaristových zad, jak ho neustále chránil. A Severus vyplivl na zem další dávku krve z plic. Hodně rychle bude potřebovat pomoc, než se tu udusí vlastní krví, která už mu naplňovala plíce a hrudník.
"Nynfadoro," zašeptal Remus, skoro udělal krok a prudce uskočil stranou.
Za úpění ještě strašlivějšího, než jaké vlkodlačice vydávala, když jí srazila magie na zem, celé její kožich vzplanul fialový plamenem. Probleskala v něm rudá, stříbrné a zlatá. Oheň vytryskl vysoko až ke stropu, který olízl,ale neožehnul.
V prvním okamžiku ho napadlo, že je to Brumbálova vina, jenže ten dal ruku dolů a ustoupil o krok dozadu, překvapení jako všichni ostatní. Ne, on to nebyl, musel to tedy být lektvar.
Plamen se pozvolna zmenšoval, společně s tím přecházelo vlčí kničení v lidský křik a pak nářek, který se úplně ztratil. Poslední plameny skomíravě mihotaly na několika málo kouscích nahého ženského těla, které leželo na zemi a cukalo sebou, jak se Nynfadora stále nemohla pořádně pohnout, ale pokoušela se zbavit bolesti.
Poslední co viděl, než ho objala temnota, byl Lupin, který si přitáhl hlavu své milované na klín. Lektvarista se neubránil pohrdeném úsměvu, než mu svět zčernal.

*****

Znovu ho viděl na ošetřovně zraněného a v bezvědomí. Tentokrát se ho to dotýkalo víc, než předtím, i když nahlas by si to nepřiznal. Poppy tvrdila, že jeho zranění nejsou vážná a do druhého dne bude zase v pořádku, jenže bude lepší držet ho pod uspávacím lektvarem, protože prý rád utíká z ošetřovny.
Harrymu to ani nepřišlo divné, přesně hádal, že lektvarista bude něco takového dělat. Při jeho snaze přesvědčit okolí, že nikdy nepotřebuje pomoc, ani kdyby si nesl vlastní vnitřnosti v sáčku, by se tomu nedivil nikdo.
Netroufl si k němu na postel sednout, ale položil ruku na její kovový sloupek. Sledoval muže, jak se mu pravidelně zvedá ovázaný hrudník a jak se ze sna mračí, skoro jako tisíc čertů najednou. Kdyby neměl obvaz přes hruď a nebyl mimo sebe, tak vypadala vlastně zdravě, vzhledem k tomu, jakého si ho Harry pamatoval. Asi by se nedalo říct, že se mu vrátila červeň do tváří, protože ji tam nikdy neměl, přesto nebudil momentálně odpudivý dojem, jako člověk nemocný morem a cholerou.
"Vypadá skvěle, že chlapče?" oslovil ho Brumbál spokojeným hlasem, "Doufal jsem, že spojení s tebou napraví víc, než jen jeho nemoc."
Harry se na ředitele zamračil. Starý kouzelník měl na tváři jeden z těch výrazů, který už si dávno zařadil do škatulky s názvem 'Povedl se mi skvělý plán'.
"Nechápu," připustil.
"Tvoje magie měla na něj všeobecně dobrý vliv a nejen ona," pokýval hlavou, "I tvoje vlastní blízkost, to že tě mohl poznat, myslím, že mu to prospělo. Vlastně jsem si tím jist, protože Severus Snape, kterého jsem letos v září přivítal zpátky v Bradavicích by Nynfadoře tak vzácný lektvar nedal. Ten by ji nechal být do konce života vlkodlakem."
Bezděky si vzpomněl na jejich rozhovor na chodbě, který musel být momentem, co donutil lektvaristu přinést lék na ošetřovnu. Všechen ten hněv, který přešel v něco dobrého. Otázal se sám sebe, jestli je opravdu odpovědný za nějakou mužovu proměnu a pokud ano, jaký to má význam do budoucna.
"Tobě to taky prospělo," usoudil hned vzápětí Brumbál, "Pochopil jsi, že Severus není vlastně špatný člověk, jen je trochu odtržený od všech kolem sebe. Potřebuje, aby ho někdo připoutal k normálnímu životu. Ujmeš se toho úkolu?" položil mu krátce, s úsměvem, ruku na rameno, než ho opustil bez toho, aby čekal na odpověď. Stejně ji zřejmě nechtěl znát, protože to nebyla otázka jako otázka, ale otázka, na kterou si měl Harry odpovědět sám.
Zamračil se a dál sledoval spícího muže. Neodhadl, jak dlouho tam byl, přičemž si muže jen prohlížel a hledal něco, co vlastně nevěděl co. Nakonec se jeho rty zvedly v úsměvu, když si uvědomil, že lektvarista vlastně vůbec není špatný a že ho má opravdu rád.
Nevěděl sám, jak k takovému rozhodnutí a zjištění dospěl, věděl jen, že má Severus Snape svou vnitřní krásu, kterou je jen třeba objevit.

*****

Kdyby tušil, že se na něj bude Brumbál usmívat tak, jak se právě usmíval, tak by nechal Tonksovou vlkodlačicí do konce života. Vážně nevěděl, co bylo horší, jestli plíce rozervané žebrem, usmívající se ředitel nebo Lupin, který ho navštívil, aby mu poděkoval a pak ho objal, jedno jak moc se tomu Severus bránil. Tohle všechno by si odpustil, zato by uvítal návštěvu jednoho mladého muže, která ale nepřicházela.
Bylo to už týden, co ho Harry chránil na ošetřovně a přesto se za ním nezastavil, aby si spolu promluvili. Čekal že bude jeden z prvních, kdo vtrhnou do jeho soukromí a budou děkovat, tak jak to udělal Lupin. To se nestalo a Severus to cítil jako křivdu kdesi u srdce.
Jak viděl mladíka, chránícího ho vlastní tělem a životem, tak pochopil, že to je něco, po čem už dlouho toužil. Někdo, kdo má o něj skutečný zájem. Ne o jeho lektvary, jeho schopnosti Smrtijeda nebo zvěda. Prostě jen o něj, o to, aby jeho existence pokračovala.
Potřásl hlavou a přesunul pozornost na Brumbála, který k němu mluvil již delší dobu a on ho jen neposlouchal.
"... a lituji toho, že se ti nedostalo patřičného ocenění za ten lektvar. Opravdu by sis ho zasloužil. Máš právo, na to být zapsán jako jediný člověk který dokázal vyléčit lykatropii, merlinžel ale nemůžeme přiznat, že k tomu vůbec došlo. I kdybychom mohli, pak nejsou pro to důkazy a obávám se že ani moje slovo by ministerstvu nestačilo. Musí tě proto jen těšit a hřát skutečnost, že Nynfadora je docela zdravá a dle Poppy rozhodně nehrozí recidiva jejího stavu."
"Děkuji, pane řediteli," zamumlala automaticky mrzutě, přestože ho mužova slova těšila. Každý je rád, když ho někdo potřebuje a oceňuje, Severus také.
"Je tu ještě jeden problém k řešení," složil si ruce na stole, "Jak vidím, tvé nemoc je zcela vyléčená, nejen ona, "dodal podivnou narážku, které Severus nerozuměl ani po jejím významu nepátral, "Tvoje magické spojení s Harry už není potřeba, takže bychom ho měli přerušit, jen co si s chlapcem promluvím. Viděl bych to na sobotu, pokud souhlasíš?"
"Souhlasím," odpověděl automaticky, jen se snažil, aby se mu do hlasu nevkradlo bodnutí lítosti u srdce. Ano, napadlo ho pokusit se zopakovat podmínky, kdy vytvořil lektvar – se vším všudy – a pokus udělat znovu, to však nebyl jediný a hlavní důvod proč litoval, že už propojení nebude existovat. Celou dobu ho cítil, jen ho využíval a vysával, až v posledních dnech, kdy už ho vůbec nepotřeboval, si uvědomil, že je prostě jen příjemné. Teplé a jiskřící kdesi uvnitř, zároveň uklidňující. Kdyby to záleželo jen na jeho pošetilosti, pak by chtěl aby, tam zůstalo ukotvené navždy. Jeho racionalita byla ale silnější.
"Skvělé, tak to máme vyřízeno a ještě je tu něco," sáhl do hábitu a vytáhl nevelkou krabičku v červeném papíru, kterou položil na stůl, "To je dárek k tvému zdárnému uzdravení."
Podezřívavě těkal pohledem z krabičky na Brumbála a zase zpět. Vůbec ho nepřekvapilo, že muže něco takového napadlo, na to znal ředitele dost dlouho, jen se obával, co uvnitř najde. Dary starého čaroděje, kterou dostával k Vánocům a narozeninám, byli sice vždy vzácné, drahé a užitečné, přesto pokaždé když viděl krabičku, měl takové neblahé tušení. U Brumbála totiž nikdy nevěděl, na čem je.
"Děkuji," řekl stroze a natáhl se pro krabičku. Zlehka odklopil víčko, odložil ho stranou a rozhrnul hedvábný papír a civěl do krabice naprosto v šoku.
"Hřeben?" otázal se, jak se snažil přijít na to, jestli si z něho muž na druhé straně stolu střílí nebo to myslí smrtelně vážně. V krabičce se nacházel křišťálový hřeben jemně zelené barvy, který hezky padl slonovinovou rukojetí s reliéfem do ruky, skutečně mistrná práce, ale pořád to byl hřeben.
"Líbí se ti?" zářil Brumbál, "Sám ho používám jak na vlasy tak na vousy. Křišťál vhodně srovnává a vrství magii na každém jednotlivém vlasu a zároveň vlasy neláme, netrhá ani se do nich nezamotává," deklamoval jako z nějaké reklamy, "Budeš ho potřebovat. Osvědčí se ti," ujišťoval ho spokojeně.
Severuse napadlo, že řediteli narve hřeben do krku a udáví ho jím, jenže to bylo prudce neoriginální. Ostatně každý, kdo starého muže znal, víc jak jednou za známost zatoužil Brumbála zabít. Tomu se prostě nedalo vyhnout.
"Je nádherný," zavrčel a narazil víko prudce na krabici, "Skutečně ho s radostí budu používat." Nevztekal se, nekřičel, nemělo by to smysl, jen vstal, dávaje najevo že už s konverzací skončil. Brumbálovi to zjevně ani trochu nevadilo, zářil jako sluníčko, zuby vyceněné v úsměvu jak Halloweenská dýně.
"Jestli mě omluvíte...," rozloučil se a spěšně zamířil ke dveřím.
"A Severusi, nezapomeň," zadržel ho muž svými slovy, když už měl ruku na klíce, "vypadáme tak šťastně, jak šťastně se cítíme. A láska nás dokáže udělat velmi šťastnými."
Pozvedl oči k nebi v prosbě o smilování v podobě rychlé smrti, které ale nepřišlo, tak vyšel bez dalších řečí ven z ředitelny.
Krabici s hřebenem, který mu ředitel daroval, hodil bez zájmu na pohovku. Byl si vědom, že to od něj nebyl pokus o urážku, on prostě takový byl. Přešel ke svému stolu, vytáhl láhev a nalil si sklenici whisky, poprvé po opravdu hodně dlouhé době.
Zaklepání na dveře ho vyrušilo dřív, než ji do sebe stačil obrátit. Nechtěl, aby někdo viděl, že pije uprostřed dne, tak jak láhev tak plnou sklenku zase schoval do šuplíku.
"Je otevřeno," zavrčel a zároveň mávl hůlkou, aby návštěvníkovi otevřel dveře. Předpokládal, že to bude Tonksová, kterou prý dnes Poppy pustila na svobodu, takže bude mít mladá čarodějka rozhodně potřebu jít Severusovi poděkovat, jedno jak na ni bude nepříjemný.
"Ehmm dobrý den... ahoj," pozdravil Harry, návštěvník který ho svou přítomností překvapil a potěšil zároveň, "Přišel jsem, protože jsem si chtěl promluvit o našem magickém spojení."
Nepřišel poděkovat, pokud ano, tak ne způsobem, který by si Severus přál a jehož obrázky, mu bezděky vyskočily v hlavě.
"Ředitel už říkal, že ho v sobotu ukončíme. Jsem zdráv, víc jak rychle se spravily i mé zlámané kosti a poničené orgány z posledního střetu s vlkodlakem. Už vaší moc nepotřebuji."
Nezáleželo na tom, že on sám tu a tam chtěl Pottera potřebovat k čemukoliv. Nebylo to racionální, nemuselo se tím zabývat a řídit.
"Já si právě myslel," přešlápl z nohy na nohu, "že bychom to nechali, jak to je, Severusi," řekl jeho jméno opatrně, jakoby mohlo být potencionálně nebezpečné, "Ty můžeš zase onemocnět, můžeš být zraněný, já můžu být zraněný... obou se nám hodí výpomoc. Navíc mě napadlo, že bychom spolu dělali další lektvary, které třeba nezvládneš z nějakého důvodu sám. Určitě nějaké ještě jsou, ne? A mohli bychom znovu zkusit uvařit antivlkodlačí lektvar. A taky... prostě být spolu," navrhoval to poměrně sebejistě, jen s trochou nejistoty kdesi vzadu. Ne nejistoty ze samotných slov nebo z naplněné návrhu, ale naopak z jeho odmítnutí.
Severus se zamračil. Zdálo se, že Harryho myšlenky se ubíraly stejném směrem jako jeho vlastní. Bylo to znepokojivě příjemné.
"Navrhuješ mi snad, že budeme mít spolu milostný poměr zcela překračující všechny zásady školy, morální a možná i právní zákony?" zeptal se s přimhouřenýma očima, "Proč si myslíš, že bych měl o tebe zájem? Dovol, abych ti řekl, že takových mladíků můžu mít kolik si jen budu přát. Mým milencem se stane každý ze zmijozelů, o koho bych si řekl. Každý z radostí využije možnost, trochu si u mě přilepšit a získat nějaké výhody před ostatními. " Nikdy osobně nic takového neudělal, ale z vlastního studia věděl, že to je u ředitele zmijozelu poměrně častá praxe, i když to porušovala školní řád a zákony.
"Tam není nikdo tak hezký, jako já," zasmál se, bezstarostný ze Severusových slov, které se snažil co nejvíce formulovat, jako odmítnutí, "Máš ho, protože jsi vyslyšel moje 'prosím', když jsem tě žádal o lektvar pro Tonksovou," dodal už vážně.
Nadechl se, jak se chtěl dál hádat, než se na mladíka víc podíval. Až teď konečně viděl pořádně to podobu. Byl krásný jako James, s vlasy rozvířenými kolem obličeje a zářivým úsměvem, také s jeho arogancí. Byl i jako Lily s laskavostí v srdci a v očích. Dva lidé, které miloval, Jamese fyzicky a Lily platonicky, se teď snoubili v jediném mladém muži, kterého mohl mít a který navíc chtěl být se Severusem dobrovolně.
"Ředitel to nikdy nedovolí. Nic z toho. Jsi jeho milovaný, zlatý chlapec, kterého bude chránit před všemi a vším, včetně mne," řekl spíš hořce, než naštvaně. Harry by mohl tisíckrát říkat, že je všechno dobré, třeba i tvrdit, že ho má rád a stejně by Brumbál poslala Severuse za tohle do Azkabanu.
"Ty myslíš, že to neví?" zeptal se s pozvedlým obočím, přešel až na dosah ruky k němu, ale nedotkl se ho, "Tedy tvrdil, že ho to překvapilo, když jsem mu řekl, že chci to spojení nechat, ale víš... ten jeho pohled. Nevím proč, ale mám dojem, že on ví víc, než říká."
"Jistěže ví víc, než říká. Je to Brumbál," odvětil popuzeně, vážně měl zase dojem, že má mladík docela prázdno v hlavě, když mu to došlo až teď, "Prozatím si ponecháme magické spojení, když na tom trváš." Těšilo ho to víc, než dal najevo, vlastně nedal najevo nic, ale měl radost. Doufal zároveň že Harry pochopil, že nemyslí jenom magii, ale i to všechno ostatní.
"Fajn," zazářil, "Musím jít, mám doučování s Hermionou, ale určitě přijdu promluvit si o lektvarech," krátce zaváhal, než se natáhl a vtiskl Severusovi polibek na tvář, pak se obrátil na patě a odběhl ke dveřím. Bylo to skoro dětské, ale příjemné. Jiné, než co doposud zažil a vyvolalo mu to na tváři lehký úsměv.
"Mimochodem... líbí se mi tvoje vlasy," zablýskl zuby v širokém úsměvu a zmizel ve dveřích.
Úsměv mu z tváře zase rychle spadl při mladíkových posledních slovech. Co to zase, u všech zakladatelů, měli lidé dneska s jeho vlasy? Chtěli ho snad kolektivně vytočit naprosto k nepříčetnosti? Nejdřív Brumbál, teď Potter, příště mu bude chtít Minerva zaplést copánky, nebo co.
Vztekle popadli krabici s hřebenem z pohovky a zamířil do koupelny, že tam hřebem strčí do skříňky pod umyvadlo, někam hodně dozadu, kde už ho nikdy nenajde.
Neodolal ale, aby se na sebe nepodíval do zrcadla a to se podívalo na něj.
"Vypadáš dobře, maličký," promluvilo matčino zrcadlo poprvé od její smrti, "Jsi jí tak podobný, zejména ty vlasy. Nechceš vyndat její stříbrné kartáče a začít je používat? Budeš je potřebovat."
Nevnímal jeho slova, jen na sebe nevěřícně hleděl. Připadal si, jakoby náhle omládl o třicet pět let, zase seděl matce na klíně a ona ho česala. Projížděla svým kartáčem jeho černými vlasy, které zdědil po ní, jako černé oči a světlou pleť.
Prohrábl si čistou, měkkou a hladkou záplavu rukou, jak se přesvědčoval, že to není jen iluze, přičemž si vzpomněl na Brumbálova slova; vypadáme tak šťastně, jak šťastně se cítíme. Ano, tvrdilo se, že krásným se může čaroděj stát, pokud se bude cítit sám sebou spokojený nebo pokud je třeba zamilovaný. Severus si ale nepřál stát se krásným, aby někdo pořád chválil jeho vzhled. On si přál být dál takový, jako byl do teď.
Jak mohl asi děsit studenty, když měl vlasy jemné jako hedvábí a lesklé jako havraní peří. Nemohl a věděl kdo je za to zodpovědný.
"Pottere!"

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský