Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape; Elain Rochesterová
Shrnutí: Elain Rochesterová je mladičká bystrozorka, která nedávno vyšla z Akademie a chtěla by jít ve stopách svého otce. Doba je ale zlá, válka s Voldemortem na spadnutí a podivných vražd a zmizení přibývá jako hub po dešti, takže bystrozoři mají plné ruce práce. A proto Elain i přes své mládí dostává šanci, jakou každý nedostane - vlastní případy. Její první případ je počátkem detektivního cyklu Vraždy v Bradavicích. Seznámí se nejen s odvrácenou tváří své profese, ale i podivínským profesorem Snapem, v kterém se nepříjemně zmýlí, aby zjistila, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá a odhalila, proč a čí rukou zemřela studentka Bradavické školy čar a kouzel.
Poznámka: Děkuji za beta-read Arlondii a Lunkvil. Rovněž děkuji Aries za pár připomínek.
Dopsáno v roce 2005

První případ

„Posaď se, Elain.“
Vysoká mladičká čarodějka v uniformě s hodností mladšího bystrozora za sebou zavřela prosklené dveře šéfovy kanceláře a posadila se na židli před stolem svého nadřízeného. Středně dlouhé mahagonové vlasy měla sčesané dozadu a oříškové oči s inteligentní jiskrou jí neposedně těkaly sem a tam. Ne Elain nebyla ten typ, co vydrží sedět s rukama v klíně. Vlastně byla občas dost zbrklá. Prostě mladé nezkušené štěně dychtivé každé příležitosti se blýsknout.
„Co se děje, pane Donahue?“ zeptala se zdvořile a nenápadně poposedla.
Musela bych být blbá, Rayi, kdybych netušila, proč jsi mě sem pozval. Tak nechoď kolem horké kaše a vyklop to. Bude to pro nás oba jednodušší a méně bolestivé.
Ray Donahue, šéf operací, se pousmál. Její máma byla ještě horší, možná taky proto od Alexe utekla a nechala mu dítě na krku, nevydržela na jednom místě ani s jedním chlapem.
„Stáhnu tě z případu Ewersonových,“ řekl pomalu, viditelně vážil každé slovo.
Elain se pokusila zachovat neutrální výraz, ale oči jí prozradily. Zklamání z nich přímo čišelo.
A je to tady, holka. Nemá cenu nad tím brečet. Nejspíš čekal až do poslední chvilky a teď ti to bude dávkovat po kapkách.
„Sama víš, jaká je doba…“
Ale no tak, Rayi, přejdi k věci. Rýpat se v tom jako bába v bolavém nemá cenu.
„Víš, že jsem k tvému tátovi choval jen respekt. Zachránil my život, ale…“
„Mohu mluvit otevřeně, pane?“ skočila mu do řeči Elain. Nezdvořilé, ale odpustitelné.
Ulehčím ti to, Rayi. Tobě i sobě.
„Prosím,“ přikývl pohodlně se opřel ve svém křesle.
„Jsem si vědoma toho, co jsem udělala. Nechci nějaké milosrdenství. Dám výpověď sama.“
„Ale proč, Elain?“
Elain překvapeně zamrkala.
Na co si to, Rayi, sakra hraješ?
„Myslela jsem, že kvůli mému neuváženému postupu…já…tomu nerozumím, pane,“ rozhodila bezradně rukama.
„Řekl bych, že si, Elain, trochu nerozumíme. Snažím se ti vysvětlit, že kvůli nedostatku lidí, tě musím stáhnout z případu. Musím totiž někoho poslat do Bradavic. Ví Merlin, že bych tam raději viděl někoho zkušenějšího, ale ještě to tam máš v živé paměti, a hlavně znáš profesory a studenti ti spíš něco řeknou.“
U Merlina a Morgiany myslí tím to, co si myslím, že myslí?!
„Je to tvá velká příležitost, dítě, tak si ji nenech proklouznout mezi prsty,“ pousmál se na ni.
Elain si přitiskla ruku na rty.
Případ! Já mám svůj vlastní případ! Panenko skákavá! JÁ MÁM SVŮJ VLASTNÍ PŘÍPAD!
„Ne mnoho mladších bystrozorů má to štěstí, že hned ve svém prvním roce dostanou vlastní případ. Doufám, že mě nezklameš. Nerad bych si utrhl ostudu. Pár lidí bylo proti, abych ti to svěřil.“
„Já nevím, co říct,“ zajíkla se. Tolik toužila po příležitosti blýsknout se, vystoupit ze stínu svého otce, a najednou jí ta šance spadla přímo do klína!
„Neříkej nic, prostě tam odjeď a dělej to nejlepší, co umíš. Vypraví kvůli tobě speciální spoj Bradavického expresu z nádraží King’s Cross z nástupiště…“
„Devět a tři čtvrtě v jedenáct hodin. Je to sice už nějaký ten pátek, ale pořád to mám v živé paměti,“ usmála se Elain.
„Ve vlaku si budeš mít čas prostudovat všechny dostupné materiály, abys byla v obraze. A, Elain, moc mi na tobě záleží. Takže ti dám několik stařeckých rad, kterými mládí opovrhuje. Za prvé do ničeho se nehrň, pěkně to tam okoukni, vyslechni je a nespěchej. Brumbál nechal hrad okamžitě uzavřít, takže pachatel nemohl a nemůže utéct. Za druhé v klidu, dítě, nebuď zbrklá.“
Elain se začervenala.
„Někdy máš pocit, že ti instinkt jasně říká, kdo je vrah, ale zkus taky zjistit, co říká tvůj rozum. A za třetí nechoď nikam sama, ať vždycky víc lidí ví, kde jsi. Kdo zabil jednou, před další vraždou se už nezastaví.“
„Já vím, tohle nás učili na Akademii.“
„Jistě, ale někdy zjišťuji, že neuškodí to vám mladým připomínat pořád dokola,“ usmál se Donahue, podal jí pověřovací listiny a když se za ní zavřely dveře jeho kanceláře, zašeptal: „Hodně štěstí, maličká, budeš ho potřebovat.“ 

*****

Elain postávala u okna ve sborovně a trpělivě čekala, až ředitel Brumbál splní svoji nepříjemnou povinnost a sdělí rodičům, že je jejich dcera mrtvá a že jim tělo vydají až skončí vyšetřování.
Tohle místo vyloženě odolává času. Vůbec se to tu nemění, je to jako včera, co jsem odešla. A Brumbál je taky pořád stejný, snad jen vrásek kolem očí mu přibylo. Ale komu v těchto nepokojných časech ne?
Všichni ve sborovně mlčeli a Elain si uvědomovala, že se na ni dívají. Nebylo to příjemné. Většinu z nich si pamatovala z doby, kdy tu sama studovala, což bylo vlastně nedávno. Přijali ji vcelku vřele, tedy natolik nakolik to za daných okolností šlo. Přesto si tu připadala cizí, už sem nepatřila a nikdy by ji nenapadlo, že jednoho dne bude právě tady vyšetřovat smrt studentky. 
Dveře se otevřely a vešel Brumbál s McGonagallovou.
Vypadají, že už jsou hezky dlouho na nohou. 
„Elain,“ zašeptala McGonagallová, přistoupila k ní a objala ji. 
„Profesorko, je mi tak líto, že se setkáváme za takových okolností,“ špitla Elain dojatě.
„Nikoho to nemrzí víc než mě, Elain,“ řekla McGonagallová.
Hodně jí to vzalo. Určitě byla z její koleje. Proč jsi my proboha, Rayi, nedal víc informací?
„Posaďte se, slečno Rochesterová,“ nabídl jí Brumbál zdvořile místo.
Elain se usadila a všimla si, že u stolu jsou tři místa prázdná.
Tři místa, dvě neznámé, vlastně tři. Dobře se seznámila s učitelským sborem než sem jela. Učili je, že informace jsou mocná zbraň, když se správně používá. Dva profesoři tu za jejího studia nebyli – Rolanda Hoochová profesorka létání na koštěti a Kyle McGravis letošní profesor obrany proti černé magii, ale ten největší otazník byl Severus Snape profesor lektvarů, o němž se jí nepodařilo zjistit prakticky nic vyjma faktů, že se narodil, vystudoval Bradavice s vynikajícím prospěchem a učil jí tu lektvary. Velice dobře si toho nepříjemného mladého profesora pamatovala, na někoho jako on se nedalo zapomenout Byla zvědavá natolik se změnil od doby, co školu opustila.
„Omlouváme se za zpoždění, pane řediteli,“ zamumlal plešatý chlapík s hlavou ve tvaru kokosového ořechu, který vešel do dveří sborovny následován štíhlou ženou s rozježenými vlasy a jestřábíma očima.
„Profesore McGravisi, madam Hoochová, tohle je vyšetřovatelka Elain Rochestrová,“ řekl Brumbál.
Elain si všimla, jak sebou všichni u stolu, kromě McGravise, trhli, jako by Brumbál řekl nějaké sprosté slovo.
„Možná bych měl raději říct šéf vyšetřování,“ pousmál se Brumbál trochu křečovitě.
„Víte, Elain, vrchní vyšetřovatelky jsme si loni užili až až,“ řekla na vysvětlenou McGonagallová.
„Opravdu?“ podivila se Elain, ale neměla možnost se zeptat proč.
„Dobrý večer, omlouvám se za svůj pozdní příchod, ale slečna Parkinsonová byla posledními událostmi natolik rozrušená, že jsem musel dohlédnout, aby se dostala v pořádku na ošetřovnu.“
Elain se zadívala na muže ve dveřích, který jim právě svým hlubokým, melodickým a podmanivým hlasem sděloval důvody svého zdržení. Byl vysoký, štíhlý, měl světlou neopálenou pleť, která ostře kontrastovala s jeho dlouhými, černými vlasy, černým obočím, které se při pohledu na ni stáhlo nad kořen zahnutého nosu, a zpod něhož na ni hleděly dvě temně černé, neproniknutelné oči. Na sobě měl černý hábit novějšího pánského střihu a přes to černý plášť s kápí. Byl to bezesporu impozantní člověk, ale už jen při pohledu na něj se Elain v hlavě rozezněl „poplašný zvonek“ instinktů. Severus Snape se nezměnil ani trochu, jako by ty roky neexistovaly a on nezestárnul ani o den. Stejný arogantní tón, stejný povýšený pohled a pořád stejný mizera.
Ten chlap je dokonalý prototyp vraha, vždycky byl. Napadlo ji a neohroženě vzdorovala pátravému pohledu těch pronikavých očí. Jako by byla pod rentgenem, tak důkladně si ji prohlížel.
Jestli pak si mě bude pamatovat? Pomyslela si. Ten to buď udělal a nebo bude cenným zdrojem informací. Tomu nikdy nic neuniklo.
„Severusi, tohle je Elain Rochesterová. Ministerstvo ji poslalo, aby vyšetřila úmrtí slečny Harahanové,“ řekl Brumbál.
„Není na to trochu mladá?“ otázal se, ale nepodíval se na ni, hleděl přímo na Brumbála.
Jistě, dává mi najevo, že pro něj nejsem soupeř, úplně stejně se choval, když jsem byla studentkou. Baví se okatě s Brumbálem a ne přímo se mnou. Ten chlap je arogantní až na půdu. Dám krk na to, že to udělal on!
„Jsem přesvědčen, že její mládí nebude překážkou,“ odvětil Brumbál klidně.
Černé oči se zabodly do jejích oříškově hnědých a poprvé ji tak nějak vzal na vědomí jako osobu.
Ty jsi byl vždycky mizera, Snape, celá škola to ví, ale tentokrát to budu já, kdo se ti podívá na zoubek..
„Těší mě…ehm…jak jste říkal, že se jmenujete?“ sehrála to na něj.
„Neříkal,“ utrousil a dál si ji prohlížel jako dravec kořist. „Co získám, když přidám k výluhu z pelyňku, rozdrcený kořen asfodelu?“
„To má být zkouška z lektvarů?“ zeptala se ho ironicky.
Pokrčil rameny.
Zkouší jestli se nechám vyvést z míry nebo si mě pamatuje?
„To ví každé malé dítě, přece doušek živé…smrti,“ odpověděla a dala důraz na poslední slovo.
„Profesor Severus Snape,“ představil se jí pomalu, jako by jí tím dělal kdo ví jakou milost, že se obtěžoval sdělit jí své ctěné jméno.
Jako obvykle dává důraz na to profesor. Ale že by si nevzpomínal?
„Těší mě, profesore. Předpokládám, že zde učíte lektvary,“ řekla Elain konverzačním tónem.
„Zjevně,“ utrousil, chvíli se na ni díval, a skoro to vypadalo, že si vzpomene, ale pak posadil se na poslední volné místo.
Nepoznává mě. No, je to už pár let, co jsem vyrostla z té školačky, co se před ním třásla strachem, a za tu dobu musel navíc učit spoustu jiných studentů. Byl by div, kdyby si mě pamatoval.
„No, takže jsme všichni,“ řekl Brumbál a napětí ve vzduchu trochu polevilo. „Předně bych chtěl slečně Rochesterové poděkovat, že přijela tak rychle. A teď k věci. Včera zde došlo k vraždě,“ řekl Brumbál a u stolu to zašumělo.
„Nemohlo jít o nehodu?“ zeptala se madam Prýtová, jako by nechtěla uvěřit, že je něco takového jako vražda v Bradavicích vůbec možné.
„Zrovna jsem se na to chtěla zeptat. Co vás vede z závěru, že šlo o vraždu? Mohlo jít opravdu jen o nehodu nebo sebevraždu,“ namítla Elain. Vždycky je učili, že základem je vyloučit nehodu a sebevraždu. 
„Sebevrah po sobě, slečno Rochesterová, asi dost těžko uklidí vražednou zbraň, pokud ovšem…,“ začal Snape sarkasticky.
„Děkuji, Severusi,“ přerušil ho Brumbál rázně.
Nezdá se, že by pana Snapea ta vražda nějak rozhodila. A jak se na mě pořád tak divně kouká, že by špatné svědomí nebo jsem mu povědomá? 
„Mám tomu rozumět tak, že dívka byla ubodána a zbraň nebyla nalezena?“ otočila se Elain na Brumbála.
„Ta dívka byla podříznuta. Měla proříznuté hrdlo. Ano, zbraň jsme ani po důkladném prohledání hradu nenašli,“ přisvědčil Brumbál a bylo vidět, že je tím dost rozrušený, i když to velice dobře skrýval. Prozradily ho Elain oči.
„Takže podříznuta. Nožem? Nebo mohlo jít o nějaký jiný nástroj?“
„Nejspíš nůž, šlo o hladký řez,“ řekl Brumbál.
Elain si všimla, že někteří profesoři jsou pobledlí, jako by se jim dělalo špatně, už jen při pomyšlení na to, co se tu odehrálo. Nejvíc vypadal nezdravě McGravis, který si neustále hrál s prázdným hrnkem. Za to Snape vypadal jako někdo, kdo vše sleduje s jakýmsi nezaujatým nadhledem a čeká, jak se věci vyvinou – jako by sledoval divadlo.
„Budu chtít vidět tělo,“ přála si Elain.
„Pochopitelně, je na ošetřovně,“ přikývl Brumbál.
„Kdo ji našel?“ ptala se Elain dál. „A kde? Kdy jste zjistili, že zmizela?“
„Profesor Snape ji našel v prvním patře v jedné z postraních chodeb. Neměli jsme tušení, že chybí.“
„Dobrá, teď to tělo. A chtěla bych vás, profesore Snape, požádat, zda byste tu nemohl počkat. Vzhledem k tomu, že jste našel tělo, bych s vámi chtěla mluvit pokud možno ještě dnes.“ požádala Elain Snapea.
Dlouze se na ni zadíval a pak beze slova krátce přikývl.

Elain se zhluboka nadechla a přistoupila k lůžku, z něhož sálal chlad. Madam Pomfreyová stáhla níž přikrývku a objevila se mrtvolně bledá tvář mladé, pohledné dívky, která měla přes hrdlo ošklivou rozšklebenou ránu. Elain sice opustila Akademii téměř před rokem, ale zatím se k vraždě ještě nedostala, přesněji nestála tváří v tvář oběti chladnokrevného vraha. Dívala se na nehybné tělo kdysi živé lidské bytosti, které tu teď leželo jako kus masa u řezníka v krámě a dělaly se jí mžitky před očima.„To stačí,“ hlesla Elain a ustoupila od lůžka.
Pomfreyová dívku zakryla.
„Jste si tedy jistá, že šlo o nůž?“
„No, ne, nemuselo jít nutně o nůž, ale byl to velice ostrý předmět,“ řekla Pomfreyová.
„Nemohlo jít o kouzlo?“
„To rozhodně ne,“ odmítla to Pomfreyová.
„Jste si jistá?“ zeptala se Elain a ustoupila ještě o kus od stolu. Zpod přikrývky vyčuhovala bledá, zmrzlá ruka a jí se z toho dělalo zle.
„Jsem si zcela jistá,“ řekla Pomfreyová dotčeně.
Elain si naškrábala poznámku do notesu a otočila se k lůžku s tělem zády.
„Dobře, stopy po zápasu? Znásilnění?“
„Nic a znásilněna taky nebyla.“
„A doba úmrtí?“
„V hradních chodbách je chladno. Tělo rychle vychladlo, ale řekla bych mezi jednou a druhou hodinou plus mínus.“
„Děkuji, kdybych měla nějaké další otázky, stavím se,“ řekla Elain a měla se k odchodu, když si vzpomněla, že opomenula zeptat se někoho na místo činu.
„Ještě jedna otázka. Na místě činu nebylo nalezeno nic kromě těla? Něco podezřelého?“
„Ne, jen krev a to ubohé děvče.“
„Předpokládám, že už to školník uklidil,“ povzdechla si Elain.
„Ne, profesor Brumbál nařídil, že vše musí zůstat tak, jak jsme to našli.“
Elain v duchu zajásala.
Brumbále vás mi seslalo samo nebe.

Elain vešla do chodby, kde došlo k činu, a zalapala po dechu. Krev byla úplně všude. Přitiskla si ruku na ústa a couvla. I když byla krev už zaschlá ten měděný pach se tu pořád vznášel ve vzduchu. Na tohle ji na Akademii nikdo nepřipravil, opřela se o zeď a snažila se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Teprve pak přišla blíž. V zaschlé krvi byly jasně vidět otisky bot, jak někdo šel k tělu a pak od něj, několik krvavých ťápot bylo okolo, ale žádné neodcházely. Na to, aby si vrah zamazal boty od krve měla moc velké štěstí, přesto vytáhla hůlku a pořídila si otisk šlápot. Aspoň trochu popíchne Snapea tím, že bude chtít vidět jeho boty. Ten chlap byl tak nepříjemný, že jí to dělalo až zvrácenou radost. Zhruba uprostřed skvrny bylo znát, kde leželo tělo.Elain přešla na druhou stranu kaluže, která nesahala přes celou šířku chodby, sedla si na bobek a prohlížela si ve světle pochodní celou scénu. Viděla to zcela jasně.
Vrah zhasl pochodně a ukryl se v přítmí, čekal, když se ozvaly kroky, vytáhl nůž a jak kolem něj prošla, chytil ji za ramena nebo tak nějak, možná za vlasy, a řízl. Jak ji pustil, padla dopředu, takže se vůbec nemusel ušpinit a odešel dřív, než se tu udělala ta kaluž krve, takže si ani nenašlapal boty. A i kdyby mohl použít čistící kouzlo a to mu už nikdo nedokáže vůbec nic. 
Elain se zamračila. Dokonalý zločin neexistoval, vrah musel někde udělat chybu. A ona jí musí za každou cenu najít! Vstala a rozhodla se, že je nejvyšší čas provést výslech svého hlavního podezřelého.

Ve sborovně požádala všechny, zda by nemohli jít ven. Všichni se zvedli jen profesor Snape zůstal sedět v křesle a pozoroval ji svýma černýma očima, jako by odhadoval její schopnosti a možnosti.
„Takže,“ odkašlala si a posadila se naproti němu, „vy jste našel tělo.“ Bylo to zvláštní vyslýchat člověka, který jí a jejím spolužákům kdysi dělal ze života peklo v každé hodině lektvarů.
Několik vteřin se na ni díval a pak pomalu krátce přikývl.
„Můžete mi to popsat?“ požádala ho a vyndala si notýsek.
„V postranní chodbě byla tma. Předpokládal jsem, že je to práce místního strašidla nebo studentů a…“
„Proč jste to předpokládal?“ skočila mu do řeči a začervenala se, přece jen sama výslechy nikdy nevedla a navíc ne s lidmi, které znala z úplně jiných situací.
Svraštil obočí a probodl ji pohledem.
Vždycky nesnášel, když mu někdo skočil do řeči, kolik trestů za to rozdal, a jak se rád poslouchal. Ty jeho proslovy, na ty se prostě nedá zapomenout.
„Můžete napsat do školního řádu tisíckrát, jak se má student chovat, můžete jim to neustále opakovat, ale…neposlechnou – obzvláště někteří,“ řekl chladně. „Mohu pokračovat?“ zeptal se kousavě.
„Ale jistě,“ usmála se na něj.
„Vešel jsem tedy do chodby a zapálil pochodně. Tělo leželo na zhroucené na zemi…“
„Nikoho jste tam neviděl? Nikdo tam nebyl? Něco podezřelého?“ přerušila ho a jeho vzteklý pohled ji pobavil. Vlastně to byla docela zábava provokovat ho s vědomím, že už není jeho studentka a on nemá moc ji potrestat. Dneska to bylo naopak, ona měla moc ho nechat zavřít. Byl to podivně opojný pocit.
„Ne.“
„V jaké poloze bylo tělo?“ 
„Ležela na boku obrácené k zemi, byla mrtvá,“ odpověděl.
„To jste poznal jen z jednoho pohledu?“ zeptala se Elain a nedokázala potlačit výsměšný podtón.
„Ano,“ řekl a jeho tón byl o něco tišší než před chvílí.
„Vy jste léčitel? Nebo jste studoval medicínu?“ Tentokrát byl už výsměšný tón ostřejší a patrnější.
„Kdybyste byla na místě činu, neptala byste se tak hloupě,“ odsekl podrážděně. „Bylo tam krve…dost těžko mohla být živá.“
„Šel jste k tělu?“ zaútočila.
Přikývl.
„Proč?“
„Abych se přesvědčil, že je mrtvá,“ pokrčil rameny.
„Právě jste řekl, že bylo zjevné, že byla mrtvá,“ namítla ostře.
„Já pracuji s fakty, slečno Rochesterová, nikoli s dohady a spekulacemi,“ řekl a bylo evidentní, že o jejích postupech nemá valné mínění.
Já pracuji s fakty. Myslíš si, že já ne? Ty nafoukaný…tys to byl, ty a nikdy jiný. Ale já ti to dokážu!
„A co jste udělal, když jste si tedy své dohady ověřil?“ ušklíbla se.
„Pochopitelně jsem informoval ředitele.“
„Jak? Jak jste mu to sdělil?“
„Patronem,“ zavrčel.
„Proč jste mu to nešel říct osobně?“ vyzvídala.
„Je to rychlejší. Bylo důležité uzavřít chodbu, než se objeví studenti. Vyvolalo by to paniku.“
„Ach, jistě, to ano. Za jak dlouho profesor Brumbál dorazil?“
„Asi za pět minut.“
„A vy jste se nehnul z místa činu?“
„Ne.“
„Dobrá, co udělal profesor Brumbál, když přišel?“ položila další otázku.
Snape se nadechnul a zatvářil se otráveně, jako by ho její otázky už nudily.
„Chtěl pochopitelně vědět, co se stalo, zda je na živu a pak nařídil, aby byla škola okamžitě zabezpečena.“
„A to jste udělal vy?“
Snape zavrtěl hlavou.
„Profesorka McGonagallová.“
„Proč ona? Byl jste tam, mohl jste to zařídit,“ namítla Elain.
„Musel jsem odejít,“ řekl Snape stroze.
„Kam?“
„Prostě odejít,“ odsekl.
„Neřeknete mi kam jste šel? To je zvláštní. Pročpak mi to nechcete říct?“ Elain oči svítily jako ohařovi, který zachytil stopu.
„Je to nepodstatné,“ zavrčel Snape podrážděně. „Mohu už jít, je dost pozdě a já mám ještě nějakou práci.“
Elain se na něj zadívala a pak pomalu přikývla.
„Dobře, pro dnešek skončíme, ale ještě si s vámi popovídám. A vy si dobře promyslete, co mi odpovíte, až se vás zeptám, kam jste tak spěchal. Mimochodem, co jste vůbec v té chodbě dělal?“
„Procházel jsem kolem. Od toho, slečno Rochesterová, chodby totiž jsou,“ zasyčel, vstal, kývnutím hlavy naznačil pozdrav a zamířil ke dveřím.
„Víte, že doba vraždy byla stanovena mezi jednou a druhou? Jak mi vysvětlíte, že jste zrovna v tu dobu byl na místě činu? Nechcete mi něco říct, profesore?“ vypálila za ním.
A mám tě, ty mizero!
„Nevím, kam tím míříte.

Hned na druhý den si domluvila po snídani schůzku s Brumbálem v jeho pracovně, která na ni udělala dojem. Bylo vidět, že Brumbál je to zařízen opravdu jako doma, aby taky ne, když tu trávil deset měsíců v roce.
„Posaďte se, slečno Rochesterová,“ vybídl ji.
„Děkuji,“ řekla a sedla si. Byla dost nervózní, přece jen Brumbála vždy obdivovala a nyní s ním měla jednat jako se sobě rovným, i když věděla, že jemu se rovnat nemůže. Vyndala notýsek a odkašlala si: „Tedy, můžete mi, prosím, popsat, co se ten den stalo?“
„Ale jistě. Byl jsem od jedné hodiny tady ve své pracovně. S profesorkou McGonagallovou jsme probírali některé věci ohledně administrativy školy. Odešla asi okolo tři čtvrtě na dvě a krátce na to jsem obdržel naléhavý vzkaz od profesora Snapea, abych ihned přišel do spojovací chodby v prvním patře poblíž učebny kouzelných formulí.“
„Promiňte,v té zprávě nebylo nic konkrétního?“ zajímala se Elain.
„Ne, ani nemohlo. Patron neumožňuje odesílat obsáhlejší sdělení,“ vysvětlil Brumbál.
„Ach tak. V kolik jste tu zprávu obdržel, prosím vás?“
„Nevím přesně, ale bylo to velice krátce potom, co odešla profesorka McGonagallová.“
„Děkuji a šel jste na to místo, předpokládám. Co se dělo dál, pane?“
„Profesor Snape stál u těla studentky, všude byla krev. Chtěl jsem pochopitelně vědět, co se stalo. Sdělil mi, že ji našel, a že je mrtvá. nakonec jsme se shodli na tom, že je nutné chodbu uzavřít a já jsem poslal profesorce McGonagallové zprávu, aby okamžitě s panem Filchem uzavřela hrad, aby pachatel nemohl uniknout.“
„Proč jste o to nepožádal profesora Snapea, pane?“
„Musel nutně odejít, už tak se nepříjemně zdržel,“ odvětil Brumbál.
„A kam tak pospíchal, asi netušíte, pane?“
„To vám bohužel nemůžu říct.“
„Proč ne, pane?“ zeptala se Elain trochu podrážděně.
„Nejsem oprávněn o tom hovořit.“
„Ach tak, promiňte, ale… co když šel profesor Snape zlikvidovat vražednou zbraň, důkazy?“
„Nešel,“ pousmál se Brumbál.
„Omlouvám se, pane, ale je to moje práce. Jste si tím jist?“ ošila se rozmrzele.
„Naprosto,“ přisvědčil.
„Ach, co mi, prosím, můžete říct o profesoru Snapeovi vy? Víte, moc se toho o něm zjistit oficiální cestou nedá.“
„To mě nijak nepřekvapuje. Profesor Snape pochází částečně z velice staré čistokrevné kouzelnické rodiny. Řekněme, že měli rádi soukromí. Ale vy sama o něm přece musíte vědět dost, určitě si ho pamatujete z dob svého studia zde.“
Elain zrudla jako rajské jablko.
„Jaký máte na něj názor, pane?“
„Podezříváte ho?“ zeptal se Brumbál přímo.
„Ne, ale zaráží mě, pane, že madam Pomfreyová stanovila dobu vraždy mezi jednu a druhou hodinu. A čirou náhodou tam v tu dobu profesor Snape byl. Nevěřím na náhody, pane.“
„Mohu se vám za nevinu profesora Snapea osobně zaručit,“ prohlásil Brumbál. „A vy byste také měla vědět, že profesor Snape není člověk, který by vraždil.“
„Já vím rozumím, pane, ale to jaksi nestačí,“ pousmála se trpce.
A pletete se, on je přesně ten typ, co by podřízl snad i vlastní matku, kdyby z toho něco měl.
„Profesor Snape byl v půl druhé v učebně a zadával studentům práci. Za žádných okolností by to nestihl,“ namítl Brumbál.
„Tím bych si nebyla tak jistá, pane, ale jak to, že byl v té chodbě, když měl učit? Běžně dovolujete svým zaměstnancům chodit si v pracovní době po hradě, pane?“ zeptala se kousavě.
„Profesor Snape mě o tom informoval a požádal o svolení a já mu ho dal. Jak jsem vám řekl, musel někam nutně jít.“
„Ach tak, a kam musel tak nutně jít? Co je na tom tak tajného?“ vybuchla Elain a rychle zdvořile dodala: „Pane.“
„Na to vám může odpovědět jen profesor Snape osobně,“ sdělil jí Brumbál prostě.
„No, myslím, že to je všechno. Děkuji vám za váš čas, pane,“ řekla rozmrzele, rozloučila se a odešla z jeho pracovny.
Brumbál by přece nekryl vraha. Ale Snape byl na místě vraždy, mohl si něco vymyslet, aby směl odejít z hodiny, ani by tam na ni nemusel čekat, prostě by si to naplánoval. Vypadá jako někdo, kdo si potrpí na přesnost. Zabil ji, vše naaranžoval a pak zavolal Brumbála, aby měl alibi. Ze sklepení to do prvního patra je sice trochu dál, ale Snape chodí „mílovými kroky“, byl by tam za chvíli. Všechno to sedí, jenže jak by věděl, že tam opravdu bude? A co motiv? I když ten vypadá, že těch motivů má požehnaně. Možná Tanja slyšela nebo viděla něco, co by ohrozilo jeho kariéru, na které si evidentně tak zakládá.
Elain potřásla nespokojeně hlavou. Bylo to jako zavírat starý rozbitý kufr. Buď to na jedné straně zapadlo do pantů a nešlo do zámku a nebo zacvakla zámek a vzadu jí zůstala obrovská díra. Pár kousků skládačky pořád chybělo.
Před kabinetem profesora Kratiknota zůstala několik vteřin stát, aby si urovnala myšlenky, teprve pak zaklepala a na vyzvání vstoupila. Profesor seděl na vysoké židli, byl pobledlý, oči měl zarudlé a nervózně proplétal prsty.
„Posaďte se,“ vybídl ji roztřeseným hlasem.
„Jestli se na to necítíte, profesore, můžeme…,“ navrhla Elain nejistě.
„Ne, ne, jen se posaďte,“ přerušil ji Kratiknot. „A, a víte vy co? Možná byste mě měla rovnou zatknout,“ dodal zajíkavě.
„Ale…proč?“ hlesla Elain nechápavě.
„Protože jsem ji zabil!“ vypískl Kratiknot plačtivě.
„Vy?“ vykulila Elain oči.
„Samozřejmě že já! Neměl jsem ji posílat pryč! Neměl! Je to má vina! Zatkněte mě!“ rozvzlykal se Kratiknot.
Elain se poměrně ulevilo, když pochopila, že profesor má jen strašné výčitky svědomí, že nezabránil něčemu, čemu ani zabránit nemohl.
„Profesore, nemohl jste to přece vědět. To není vaše vina!“ řekla mu důrazně.
„Ale já jsem za mě zodpovědný,“ namítl Kratiknot a roztržitě si utíral slzy.
„Jistě, ale tohle nemohl nikdo tušit. Možná bude lepší, když výslech odložíme.“
„Ne, ne, chci vám to říct všechno hned. Chci, aby ten student, který byl schopný něčeho tak odporného, byl ihned tvrdě potrestán!“ zamračil se Kratiknot.
„Výborně, tedy,“ Elain si odkašlala a vytáhla notýsek, „můžete mi říct, co se ten den stalo?“
„Měl jsem mít hodinu kouzelných formulí s třídou studentů z Mrzimoru,“ začal Kratiknot nejistě.
„Já myslela, že byla z Nebelvíru,“ skočila mu do řeči překvapeně.
„Ano, ale víte už je…tedy byla v šestém ročníku, tam se studenti už dost specializují, takže mají ten rozvrh trošku volnější. Chtěla si kvůli semináři poslechnout přednášku a…,“ hlas se mu zlomil a vytryskly mu slzy.
„Opravdu to můžeme odložit,“ řekla jemně.
„Ne, jsem v pořádku,“ odmítl rázně. „Když jsem vešel do třídy, všimnul jsem si, že na katedře stojí hrnek profesorky McGonagallové. Já…požádal jsem ji, zda by jí ho zanesla. Vůbec jsem netušil, že….“ Kratiknot se znovu rozvzlykal.
Dost to s ním otřáslo. No, ale s kým ne. Vždyť je to pravda, vlastně ji poslala nevědomky na smrt.
„Mohu se jen ještě zeptat, kde jste byl mezi jednou a druhou hodinou?“
„No, ve třídě. Učil jsem,“ hlesl.
„Děkuji, to je naprosto vše,“ řekla mu a v tichosti opustila jeho kabinet.
Je na čase promluvit si s McGonagallovou.

Profesorka McGonagallová ji pozvala k sobě do komnat, uvařila kávu a posadily se do pohodlných křesílek.
„Asi budete chtít vědět, jak se to stalo, že?“ začala McGonagallová bez vyzvání.
Elain přikývla a připravila si notýsek a brk.
„Po pravdě moc toho nevím. Dozvěděla jsem se to až později. V jednu hodinu jsme měli ten den s profesorem Brumbálem schůzku, abychom vyřešili několik problémů týkajících se školní správy a taky dočasnou malou změnu rozvrhu.“ McGonagallová mluvila klidným, vyrovnaným hlasem pravého profesionála, ale z její tváře bylo poznat, že s ní smrt její studentky otřásla.
„Mohu se jen zeptat, co to bylo za změnu?“
„Profesor Snape požádal o posunutí dvouhodinovek seminářů,“ odvětila McGonagallová.
„Skutečně?“ Elain zasvítily oči. „Proč to žádal?“
„To já nevím. Vyřizoval si to s panem ředitelem a mě bylo jen řečeno, že mu to bylo schváleno,“ pokrčila McGonagallová rameny.
„A to vám to nebylo vůbec divné? Kdy to mělo být?“
„No, původně to chtěl už od toho strašného dne, ale to jsem nestihla. Požádal o to na celý měsíc. Ale nevím, proč by mi to mělo být divné. Profesor Snape nedělá nikdy nic jen tak z náhlého rozmaru. Musel pro to mít velice závažný důvod, když mu to pan ředitel povolil.“
„Třeba rodinné důvody?“ navrhla Elain.
„No…třeba. Já nevím. Profesor Snape není ten typ, co o svých problémech mluví,“ McGonagallová svým ostrým tónem dávala Elain jasně najevo, že se šťourá ve „vosím hnízdě“.
„V kolik jste od ředitele odešla?“ změnila Elain téma.
„Asi ve tři čtvrtě. Nevím to přesně. Šla jsem do svého kabinetu, abych zařídila vše potřebné. Ve dvě mi pak pan ředitel poslal velice naléhavou zprávu, abych okamžitě s panem Filchem nechala hrad uzavřít.“
„Neřekl vám proč?“
„Ne.“
„A to vás to nezajímalo?“ podivila se Elain.
„Elain, jste ještě mladá, ale už byste měla dávno vědět, že o rozhodnutí nadřízených se nediskutuje,“ napomenula ji McGonagallová a Elain se začervenala.
„Profesor Kratiknot říkal, že tu dívku poslal s hrnkem, který…,“ začala Elain.
„Vím o tom, ale já mám svůj hrnek na čaj ve svém kabinetě a nikdy si ho nenosím do hodiny. Jak by to vypadalo!“ přerušila ji McGonagallová rázně. „Profesor Kratiknot se musel zmýlit.“
„Ale máte v té třídě před ním hodinu, ne?“ zeptala se Elain nejistě. Tohle nečekala.
„Ne, nemám. Už jsem vám říkala, že jsem byla od jedné v ředitelně.“
Elain to úplně rozhodilo, takže se roztrpčeně rozloučila a šla do svých vlastních komnat. Lehla si na břicho na postel a snažila se to nějak vstřebat a najít z té motanice východ.
Všichni vědí, co Snape dělal nebo chtěla dělat v tu inkriminovanou dobu, ale nikdo mi to nechce říct. Kratiknot pošle tu holku s hrnkem, který je a zároveň není McGonagallové, na smrt. Hrnek na místě činu nebyl a McGonagallová tvrdí, že si ho nikdy do hodiny nebere a navíc tam neučila. Ale čert ven hrnek, proč všichni Snapea kryjí? Přece by se nesnažili zamaskovat, že je vrah, ale třeba je očaroval nebo jim dal nějaký lektvar anebo je prostě všechny obelhal. Vypadá, že by ani jedno nečinilo sebemenší potíže.
Elain se s povzdechem obrátila na záda a dala si ruce za hlavu. Do teďka řešila jen nezákonné držení kouzelných tvorů, sepisovala hlášení o pohřešovaných osobách, kterých nepříjemně přibylo od chvíle, kdy Voldemortův návrat vešel ve všeobecnou známost, prováděla kontroly licencí v Obrtlé ulici a když se jí poštěstilo, vzal ji nějaký straší bystrozor k opravdovému případu. Tak se setkala například s Luciusem Malfoyem – pohledný, ale odporný chlap. Člověk z něj měl pocit, že když si s ním potřese rukou, bude potřebovat nové prsty. Nepřestávala žasnout nad tím, jak je možné, že se mu podařilo se vysekat z toho maléru na oboru záhad jen s podmínkou, zatímco ostatní putovali pěkně do Azkabanu, odkud o týden později uprchli, protože tam místo mozkomorů teď hlídali bystrozoři. To byla poslední rána do Popletalovi už tak nahnuté pozice. Nakonec podal sám demisi, aby se vyhnul potupnému zbavení funkce, dostal se však do funkce druhého náměstka nového ministra, takže to pro něj nebyl zase takový propadák.
Ale vražda – to bylo jiné kafe. Stálo jí to spoustu sil a tak nějak, jako by na ni dolehla chmurnost současné doby. Profesor Kratiknot byl přesvědčen, že to spáchal student, ale jí se tomu nechtělo věřit. Vždyť to jsou děti! Ne, musel to být profesor a s největší pravděpodobností ten Snape, jenže jak mu to dokázat?

Další den Elain vyslechla zbytek učitelského sboru, ale bylo to vesměs k ničemu. Prýtová nevěděla nic o tom, co se stalo, a když svedla řeč na Snapea, básnila o jeho vzdělání a profesionalitě. Hoochová pořád dokola mlela o tom, jak studenti neumějí hrát fér, a že to byl určitě někdo ze Zmijozelu, protože ti jsou při famfrpálu suroví, až jí to samotnou někdy zaráží. Když se jí Elain ptala na Snapea, označila ho za starého, neškodného bručouna. Výslech profesorů okrajových předmětů přinesl ještě méně užitečných informací a na Snapea měli prakticky stejný názor – kolega, kterého respektují a uznávají. Úplně na konec si nechala profesora McGravise.
„Jak dlouho tu učíte?“ začala unaveně výslech. Momentálně si přála napustit si vanu horké vody a pěkně se do ní naložit.
„Od začátku školního roku,“ odvětil profesor poněkud nervózně.
„Takže jste slečnu Harahanovou moc neznal, že?“ nadhodila.
„Neznám tu pořádně nikoho. Jsme tu zatím jen krátce.“
„Co jste dělal v ten den mezi jednou a druhou?“ přešla Elain hned k věci.
„Já…totiž spal jsem,“ ošil se profesor.
„Sám?“ zeptala se automaticky.
„Pochopitelně!“ ohradil se dotčeně.
„Omluvám se, nemyslela jsem to tak. Tedy nemáte na to svědky?“
„Ne,“ zamumlal rozmrzele.
„Kdy jste se to dozvěděl?“
„No, asi okolo půl třetí, když jsem vstal. Můj kolega profesor Snape mi to sdělil.“
„Sdělil vám to?“
„Ano, potkali jsme se na chodbě. Vracel se do hodiny, myslím,“ odpověděl roztržitě.
„Jaký je váš názor na profesora Snapea?“ zeptala se Elain a všimla si, jak McGravis zbledl. 
„Já…tedy…no…,“ začal se ošívat. „Jak jsem řekl, jsem tu krátce a moc se s nikým neznám,“ vyhrkl nakonec.
Ty víš něco, co se přede mnou snažíš ututlat.
„Opravdu? Mám dojem, že mi neříkáte celou pravdu,“ zaútočila.
„Nerad bych na své kolegy…házel špínu,“ zamumlal.
„Pokud je to pro případ důležité, chci to vědět,“ zamračila se.
„Nepřijde mi to správné. Já o tom vlastně nic pořádně nevím, jen…,“ vykrucoval se McGravis.
„Co víte o profesoru Snapeovi?“ nenechala se odbýt.
„Bylo proti němu vedeno soudní řízení,“ hlesl.
„Jak to víte?“ zeptala se zaraženě. O tom, že by proti Snapeovi bylo vedeno řízení, nenašla ani zmínku!
„No, můj známý…byl u toho,“ zamumlal McGravis a zíral přitom do stolu. „Ale neznám podrobnosti a nerad bych dostal svého kolegu do problémů,“ dodal důrazně.
„V pořádku ověřím si to. Děkuji, že jste mi to řekl. Můžete jít, to je prozatím vše.“
Tak Snape má záznam v rejstříku? Jak to, že mě nenapadlo prověřit si to u nás? Bože, Elain, ty jsi ale husa.

Elain se okamžitě vypravila na ústředí bystrozorů. Jaké bylo ale její rozčarování, když zjistila, že profesor Snape nemá žádný záznam v trestním rejstříku. Ten chlap byl čistý jako padlý sníh, nejspíš nikdy nedostal ani upomínku z knihovny. Elain vztekle přibouchla kartotéku. Buď si z ní McGravis vystřelil a ona mu na to skočila a nebo je ten pan Snape moc divný ptáček.
„Jime?“ zamávala na podsaditého kouzelníka.
„Co potřebuješ?“ zeptal se, když se přišoural k ní.
„Můj zdroj hovoří o tom, že podezřelý byl trestně stíhaný, ale nemá záznam. Můžeš mi to vysvětlit?“ zamávala mu deskami před nosem.
Vzal jí je z ruky a prohlédl si je.
„Severus Snape? Tak holka do tohohle bych nešťoural,“ řekl a vrátil jí desky.
„Proč? Já ho podezřívám z vraždy!“ vyprskla.
„No, aby sis nenaběhla.“
„Přestaň mluvit v náznacích a řekni to jasně,“ zamračila se.
„Neměl bych ti to říkat, ale to řízení proti němu nebylo oficiální, nikdy ho neobvinili. Proto nemá záznam.“
„Počkej, to nechápu. Jak mohl být s někým veden proces a on nebyl obviněn?“ Elain se mračila a nechápala, co se tu děje.
„Říkám ti nešťourej do toho. Nech to být,“ řekl jí důrazně.
„Jime, tohle mi nedělej. Proč je to tak přísně tajné?“ rozzlobila se.
„Tak si představ, co by se stalo, kdyby se provalilo, že ministerstvo vedlo řízení proti někomu, koho nemohli oficiálně obvinit, protože neměli důkazy. Sesypali by se na nás jako vosy. Prostě na Snapea zapomeň. Tehdy za ním stál Brumbál a stojí za ním do dnes.“
„A co když kryje Brumbál vraždu?“
„Tak o tom nikoho nepřesvědčíš, holka, ani po tom, co na něj házeli celý rok tu špínu,“ ušklíbl se. „Ale jestli ti to leží hodně v žaludku, zajdi za Moodym. On tam tehdy byl, ví o tom víc než já. Já jen vím, že to řízení nebylo oficiální a proto se o tom nemluví tečka.“

Moody byl možná cvok, ale Elain se rozhodla, že jestli je jediný zdroj informací o Snapeovi, riskne to. Navštívila ho u něj doma, a když se jí podařilo ho přesvědčit, že není přisluhovačka Pána zla, pustil ji dovnitř. Důkladně ji prohledal a pak ji nabídl čaj.
„Tak mladá a už máte svůj případ, to za mých časů nebývalo,“ mrmlal, když si sedal naproti ní do křesla.
„Taky bych ho nedostala, ale nejsou lidi,“ odvětila a trochu se začervenala.
„Když jsem byl ve vašem věku, nedávalo se moc ženských k bystrozorům. Bylo to nebezpečné a zase bude, děvče, zase bude,“ pokýval hlavou. „Ale předpokládám, že jste nepřišla poslouchat vzpomínka starého blázna?“ dodal uštěpačně.
„No, víte, právě že přišla,“ pousmála se.
Moody na ni překvapeně upřel obě oči – lidské i čarodějné.
„Chtěla bych něco vědět o soudním procesu se…Severusem Snapem,“ odhodlala se.
„Á Severus můj starý dobrý přítel,“ ušklíbl se Moody. „Ten leží v žaludku spoustě lidí.“
„Můžete mi o tom procesu něco říct?“
„Ale jistě, že můžu. Byl to ten největší propadák, jaký jsem za celou svou kariéru zaznamenal. Řeknu vám, děvče, že jsem si nikdy nepřišel jako větší hlupák, než když mladý Snape předstoupil před soud, přiznal se a Brumbál ho z toho vysekal. Byl to výsměch, nic jiného než výsměch všem bystrozorům a mě obzvlášť!“ rozohnil se Moody.
„Proč? K čemu se přiznal?“
„No k čemu asi, děvče. Ten kluk tam prostě napochodoval a přede všemi prohlásil, že byl Smrtijed, že se k tomu přiznává!“
Elain zaskočila sušenka, které jí Moody nabídl k čaji.
„Taky to nechápete? Já taky ne. Celou věčnost jsem jim to říkal, ale nikdo mi nevěřil. Pořád mleli jen to samé, abych předložil důkazy. Ale když jsem jim říkal, že jsem ho nespočet krát viděl s tou bandou, že mi celé ty roky unikal mezi prsty, to pro ně důkaz nebyl. A on pak přišel a tohle tam řekl. Ale já vím, proč to udělal. Aby se mi vysmál do očí!“ běsnil Moody a čarodějné oko se mu zuřivě protáčelo v očním důlku.
„Ale jak je možné, že ho neodsoudili?“ zašeptala Elain.
„To Brumbál, zaručil se za něj. Snape totiž asi rok před pádem Voldemorta přešel prý na naši stranu a dělal špeha. Brumbál dodal seznal osob, jejichž život byl díky jeho „statečnosti“ zachráněn a zaručil se, že už Voldemorta nepodporuje. Brumbálovo slovo mělo vždycky velkou váhu a v porotě sedělo pár lidí, jejichž děti byly na seznamu těch, co pomohl zachránit. Prohlásili ho nevinným. Byla to fraška pro Snapeovo pobavení. Nebyly důkazy, aby ho mohli oficiálně obvinit, i ten proces byl neoficiální, takže kdyby ho uznali vinným, nemělo by to žádný význam. Musel by se vést další proces a jediným důkazem by byli svědci, kteří slyšeli, jak se přiznal, a to je dost vrtkavý důkaz. Ano, děvče, byla to jediná skutečná prohra, kterou jsem za své působení v pozici bystrozora utrpěl. A musím tomu mizerovi přiznat, že to udělal ve velkém stylu, to tedy jo,“ mrmlal Moody.
Elain sotva dýchala. Vše teď zapadalo do sebe. Snape měl příležitost a teď i motiv. Tanja musela zjistit, že je Smrtijed. Bože Smrtijed v Bradavicích!
„A to mu Brumbál uvěřil?“
„Jo, Brumbál mu věří do dnes,“ potřásl Moody hlavou. „Brumbál to rád zkouší s lidmi znovu, ale v případě Snapea…já toho kluka znám. Je to vychytralý mizera. Nevěřil bych mu ani ten jeho nos mezi očima, natož že se navždy odvrátil od svého někdejšího pána, za kterým běhal jako pejsek. Celé roky se stýkal s Luciusem Malfoyem a teď, jako by pro Řád, se zase stýká s pochybnými lidmi. Podle mě jen čeká na svoji příležitost,“ zavrčel Moody a podíval se na hodinky. „Nechci být nezdvořilý, ale mám s někým schůzku.“
„Jistě, už půjdu. Moc jste mi pomohl, opravdu moc. Děkuji.“
„No, není za co, děvče, jen na sebe dávejte pozor a nikomu nevěřte,“ řekl jí Moody, když jí vyprovázel. 
Elain se rozloučila s rozrušená spěchala do Bradavic. Snape už jednou unikl spravedlnosti a o to víc toužila dostat ho za mříže. Jen najít důkaz a podle toho, co jí řekl Moody, to vůbec nebude lehké.
Po příjezdu zamířila okamžitě do sklepení, kde se nacházely komnaty profesora Snapea. Byla přesvědčená, že když se bude správně ptát, mola by ho vyprovokovat říct něco, čím by se prozradil. Vchod do komnat ředitele koleje už za dob jejího studia strážil symbol koleje . U Zmijozelu tedy socha obrovského hada. Elain dosti překvapilo, že had je zasunutý ve zdi a dveře do profesorových komnat jsou tak snadno přístupné. Zaklepala a zkusila kliku. Nebylo zamčeno.
„Profesore Snape?“ zavolala, když vešla, ale bylo tu nepříjemné ticho.
K čertu jestli pláchnul…!
Prošla krátkou chodbičkou s několika věšáky a vstoupila do čtvercové místnosti sloužící viditelně jako pracovna i obývací pokoj. Byla překvapená tím, že ani v nejmenším nejde o byt starého mládence, jak si vždycky představovala, ale člověka s jemným a vybraným vkusem, smyslem pro jednoduchou střídmou eleganci a milovníka dobrých věcí a pohodlí. Obdivně si prohlížela sbírku polodrahokamů a porcelánu křehkého jako mýdlová bublina, velkou knihovnu plnou nejrůznější literatury od odborné až po beletrii, ebenový stůl zavalený prací, bidýlko, na němž seděl velký výr a sledoval ji svýma žlutýma očima i akvárium s exotickými rybičkami a pohodlná křesla rozestavěná kolem nízkého stolku z černého skla. Dveře splývající s obložením nejspíš vedly do koupelny, takže je minula a nakoukla do širokého tmavého výklenku, kde s úžasem objevila docela malou kuchyňku. Tohle nebyly komnaty člověka, který sem na deset měsíců v roce jezdí pracovat. Tohle byl byt někoho, pro koho letní prázdniny znamenaly opuštění svého domova. Severus Snape tu byl evidentně zabydlený, jako by nikdy v životě nežil jinde, jako by byl součástí Bradavic stejně jako poslední kámen základů. Konečně došla k pootevřeným dveřím, kde tušila ložnici.
Třeba prostě jen usnul.
Otevřela dveře víc a nakoukla do malého pokoje, kde kromě velké postele s nočním stolkem a malé skříně v rohu nebylo nic. Profesor Snape ležel na boku zády k ní, tvář měl ale zabořenou do polštáře. Byl částečně přikrytý peřinou ve směru k ní, ale na druhé straně nebyl přikrytý vůbec. Byl evidentně nahý a přítomnost madam Pomfreyové, která Snapeovi právě něco prováděla na té odkryté straně, ji poněkud konsternovala. Madam Pomfreyová se vztyčila, přikryla Snapea a když ji spatřila, zamračila se. Injekční stříkačku, kterou držela v ruce, uklidila do svého kufříku a naznačila jí, aby v tichosti zmizela. Elain se odpotácela do obýváku a snažila se vstřebat scénu, které se stala svědkem, a kterou zjevně neměl nikdo vidět. Zaslechla, jak Pomfreyová něco Snapeovi říká, srdce jí bilo jako splašené.
„Co tu děláte?“ obořila se na ni Pomfreyová tiše, když vyšla z ložnice a zavřela za sebou dveře.
„Já…chtěla jsem jen…jen mluvit s profesorem a…no bylo otevřeno,“ soukala ze sebe Elain a s každým slovem rudla víc a víc..
„To jste tomu dala! Nikde o tomhle nemluvte! Jasné?!“ zamračila se Pomfreyová a Elain horlivě přikývla.
„Co jste mu…co mu je?“ zeptala se po chvíli váhání.
„Není mu dobře,“ odbyla ji Pomfreyová.
„Je to…vážné?“ hlesla Elain.
„Jestli myslíte, zda to ohrožuje jeho život, tak to ne, ale vážné to je,“ řekla Pomfreyová s povzdechem a posadila se do jednoho z křesel u krbu. „Měla byste se stydět, slečno.“
„Já? Proč?“ ohradila se Elain ostře.
„Šťourat se v osobních věcech lidí, není zrovna slušné.“
„Je to má práce,“ odsekla Elain.
„Vaše práce? Vyptávat se lidí na profesora Snapea? Vy si opravdu myslíte, že i kdyby ji zabil, že by byl tak hloupý a zanechal tolik stop? Kdyby to udělal, tak by byli všichni včetně mě, skálopevně přesvědčeni, že šlo o nehodu. Ale profesor Snape studenty nevraždí, slečno!“ vyčetla já Pomfreyová.
„Ale mě příležitost,“ namítla Elain tiše.
„Ach Bože, děvenko, byl tam náhodou,“ povzdechla si znovu Pomfreyová.
„Vy tomu věříte?“ ušklíbla se Elain.
„Ano, věřím, a nejen proto, že šel za mnou na ošetřovnu.“
Elain otevřela pusu a zase ji zavřela.
„To jste nečekala, že? Ano, šel za mnou a nemusí nikomu říkat své důvody.“
„Opravdu?“ Nedokázala zabránit, aby její hlas nezněl sarkasticky.
„Kdybyste věděla,“ zavrtěla hlavou Pomfreyová.
„Tak mi to řekněte,“ vybídla ji Elain.
„Nemám právo vám něco říkat.“
„Co je mu? Proč musel jít v době vyučování za vámi? Nebo ho tu jen všichni kryjete?“ vyštěkla Elain popuzeně.
„Profesor Snape má jisté zdravotní problémy, musí každý den v přesně stanovenou dobu brát lektvary bez ohledu na to, jestli zrovna učí nebo ne. Vy ani nemáte představu, jaké má teď bolesti, jen kvůli tomu, že přišel o pár minut pozdě! Vždyť málem riskoval vlastní zdraví!“ rozčílila se Pomfreyová.
Elain mlčela jako zařezaná.
„A vy máte ještě tu drzost myslet si, že by tu dívku zabil!“ dodala ostře.
Elain se ale nehodlala jen tak snadno vzdát.
„A kde máte důkaz té jeho strašné nemoci?“ zeptala se útočně.
Najednou cvakly dveře a do pokoje vešel Snape, byl pobledlý a opíral se o zeď, jako by nedokázal udržet rovnováhu. Pomfreyová byla ihned na nohou.
„Měl byste ležet,“ řekla mu důrazně, ale se starostlivostí v hlase.
Snape nic neřekl, podél zdi se dopotácel ke dveřím koupelny a zavřel je za sebou. Za chvíli se ozvaly nepříjemné dávivé zvuky. Elain seděla na kraji křesla jako provinilá školačka a tvářila se jako opařená. Madam Pomfreyová se na ni vyčítavě zahleděla a šla za Snapem do koupelny. Za několik minut se vrátila a tvářila se mrzutě.
„Jak je mu?“ zeptala se Elain tiše.
„Je mu zle,“ zavrčela Pomfreyová a posadila se.
„Není rád, že tu jsem, co?“ odtušila.
„Ne, to tedy není,“ přikývla Pomfreyová. „Ale když už jste tady a viděla jste, co jste viděla…chce abych vám řekla všechno, ale důrazně trvá na tom, že budete mlčet. Nenapíšete to do zprávy, ani to nikomu neřeknete.“
„Ne, to bych­…teď už bych to neudělala, ani kdybyste mi to neřekla,“ pípla Elain provinile.
„Profesor Snape má Raneyovu nemoc. Projevila se u něj docela nedávno, naštěstí si včas uvědomil, co by ty příznaky mohly znamenat. Je to v počátečním stádiu, takže má více než osmdesáti procentní šanci se uzdravit.“
Elain neznatelně přikývla. Raneyova nemoc primárně napadala mízní cévy, pacient měl problémy s trávením, zhubnul, zduřely mul lymfatické uzliny, zvracel, cítil se unavený. V téhle fázi to bylo léčitelné. Postupem času se ale virus rozlezl do všech vnitřních orgánů a pacient umíral na selhání životně důležitých orgánů. Přenášelo se to krví, takže stačila malá oděrka, řezná ranka od třeba rozbitého flakónku, kontaminovaná krevní konzerva, ovšem dalo se to chytit i poněkud intimním kontaktem. Elain se neptala, jak se Snape nakazil.
„Asi před měsícem se řízl o rozbitý flakónek, který mu poslal nějaký jeho známý. Doporučila jsem mu, aby mu bylo navrhnuto vyšetření. Taky se nakazil. Když profesor Snape nedostane přesně v danou dobu svůj lektvar, má pak silné bolesti a je mu zle. Navíc tím riskuje, že léčba neproběhne tak, jak by měla. Do toho ta strašná událost s tou dívkou a ještě na vrch vy s tím vaším směšným obviněním. A on přitom potřebuje hlavně klid. Nejraději bych ho viděla v posteli, ale on nechce, aby se zpráva o jeho problémech dostala mezi lidi. Ani profesor Brumbál nezná podrobnosti, takže si to, slečno, necháte pěkně pro sebe a dáte profesoru Snapeovi pokoj.“
Elain se s každým zlostným slovem madam Pomfreyová cítila hůř a hůř. V životě jí nenapadlo, že by mohla takhle přestřelit. Myslela si, že se Snape smrtí té studentky téměř baví a on měl přitom svých starostí víc než dost. Domnívala se, že je perfektní vrah a přitom jen tím, že se u těla zdržel do příchodu Brumbála, riskoval zdraví. Cítila se jako naprostý hlupák a v očích jí pálily slzy z toho ponížení.
„Řekněte profesoru Snapeovi, že se mu moc omlouvám,“ zašeptala a pak jako malé děcko utekla na chodbu, kde se teprve rozbrečela. V slzách se vrátila do svých komnat, padla na postel a schovala hlavu pod polštář.
Jsi k ničemu. K ničemu! Zklamala jsi! Zklamala! Huso, hloupá, pitomá.

Elain ani nešla na snídani. Probudila se ubrečená v tom, v čem včera usnula, a začala si balit věci. Po té ostudě se Snapem tu nemohla přece zůstat. Nemluvě o tom, že byla zase na začátku. Nezvládla to. Vrátí se, požádá o uvolnění ze služby pro neschopnost a oni sem pošlou někoho, kdo toho vraha najde. Z chmurných úvah ji vyrušilo zaklepání.
„Hm?“ zavrčela a otočila se.
V otevřených dveřích stál Snape. Kromě nepatrných kruhů pod očima vypadal, že už je mu dobře, a díval se na ni tím svým pronikavým pohledem. Elain nejdřív zbledla, pak zrudla a sklopila oči.
„Já…moc se omlou…,“ začala, ale když zvedla oči a podívala se na něj, pochopila, že on o její omluvu vlastně vůbec nestojí.
„Balíte?“ zeptal se jí a kývl hlavou k otevřenému kufru.
„Jo…totiž ano, balím,“ řekla, sedla si do křesla a s povzdechem dodala: „Měl jste od začátku pravdu. Jsem mladá husa, která na to nemá.“
„To sem nikdy netvrdil,“ odvětil a bez vyzvání se posadil do křesla naproti ní.
Nějak se mu nedokázala po tom, co udělala, podívat se mu do očí. Seděli tam několik minut mlčky, až se ticho stalo poněkud tíživé.
„Proč jste přišel?“ hlesla.
„Domníval jsem se, že tu řešíte případ. Že vám záleží na tom, aby byl vrah dopaden, ale…vy jak vidím utíkáte,“ mluvil klidně, bez stopy výsměchu nebo ironie v hlase.
„Po tom, co jsem vyvedla,“ povzdechla si. „A taky…byla jsem přesvědčená, že jste to udělal vy a teď…“
„Bylo to kvůli mé minulosti, že?“ zeptal se konverzačním tónem. Tvářil se, jako by mluvil o počasí.
„Ano, bylo, ale jak to víte?“
Jeho rty zvlnil nepatrný trpký úsměv a ona pochopila, že to byla hloupá otázka.
„Takže teď od toho utečete? Nezkusíte to znovu a třeba s použitím zdravého rozumu, místo emocí?“ zeptal se.
Že by zklamání?
Přikývla.
„Tak to je zklamání,“ přiznal a vstal z křesla. „Většinou se v lidech tak zásadně nemýlím, ale…možná jsem vás příliš přecenil,“ řekl a odešel.
Elain si přitáhla nohy k tělu a zírala na křeslo, kde ještě před chvílí seděl. Snape se zachoval tak, jak by od něj nikdy nečekala. Pamatovala si ho jako neuvěřitelného mizeru, který se bavil na účet studentů. nikdy si nepřipustila, že by s lidmi uměl jednat i jinak.
Přecenil? 

Od opravování písemek ho vyrušilo nesmělé zaklepání.
„Pojďte dál, slečno Rochesterová.“
„Jak jste věděl, že jsem to já?“ zeptala se udiveně, když vstoupila do jeho kabinetu a zavřela za sebou dveře.
„Říkal jsem vám přece, že se většinou v lidech nemýlím,“ ušklíbl se povýšeně, ale pak nasadil přece jen přístupnější výraz. „Takže?“ zeptal se a povytáhl lehce obočí v půvabném gestu.
„Záleží mi na tom, aby ta zrůda, co spáchala ten ohavný čin, hnila v té nejtemnější kobce až do skonání věků,“ zašeptala.
„Barvitě řečeno,“ utrousil. „A co proto hodláte udělat?“
„Mám neodbytný pocit, že vy víte, kdo to je,“ prohlásila upřímně.
„To mi lichotíte,“ ušklíbl se a pak potřásl zamítavě hlavou. „Ještě nevím, kdo to udělal.“
„Možná…bychom mohli…spolupracovat,“ navrhla nesměle.
„Mohli,“ připustil.
Elain to viděla jako první krok lepším směrem.
„Takže…co víte?“ zeptala se.
„Slečno Rochesterová, mám v úmyslu především splnit své povinnosti, než si začnu ve svém volnu hrát na detektiva…ať už s vámi nebo bez vás,“ ušklíbl se. „Dnes v šest večer u mě pokud máte zájem,“ řekl a pak dodal jízlivě: „Myslím, že cestu už znáte.“

Elain přijala zaváhala, když jí podal skleničku červeného vína.
„Nemusíte se bát, nenakazíte se,“ řekl uštěpačně.
„To jsem si vůbec nepomyslela. Vím, že to…,“ popadla skleničku a pořádně si lokla, až se rozkašlala a odložila ji na stolek. Cítila se hloupě. Pochopitelně, že Snape nebyl potenciálně nebezpečný. Musel si jen dávat pozor, aby se neřízl a vyvarovat se jistých druhů radovánek, přesto se od něj podvědomě držela dál. Měla ještě jeden nepříjemný pocit, spletla se v něm, možná pod vlivem toho, jak se choval k ní jako učitel, a teď tu seděla a on s ní nejednal jako s hloupou školačkou. Snapeovi nic však neuniklo a pobaveně ji sledoval z protějšího křesla, do kterého se usadil. Měl na sobě místo hábitu volné černé kalhoty a bílou košili z vílího hedvábí – docela drahá sranda.
„Ani jsem vám neřekla, jak to tu máte pěkné,“ zavedla řeč jinam.
„Děkuji,“ přikývl a upil ze sklenky. „Ale možná bychom mohli mluvit k věci.“
„Jistě, jenže…já nevím odkud začít,“ povzdechla si.
„Nu, nejlépe od začátku, slečno Rochesterová,“ ušklíbl se.
„Ale odkud přesně?“
„Copak vás tohle na Akademii neučili?“ zeptal se jí s hraným údivem.
„Jo, učili,“ zavrčela.
„Použijte to,“ vybídl ji klidně.
„No, tak asi bychom měli určit okruh podezřelých,“ zamyslela se.
Snape nic neřekl jen povytáhl obočí a nepatrně upil, chvíli tekutinu převaloval na jazyku a vychutnával si ji jako pravý znalec, než ji spolknul. Elain měla pocit, že ji poslouchá jen tak napůl ucha.
„Ale je tu tolik lidí a…“
„Přemýšlejte přece trochu,“ zamračil se.
„Dobře tak…tak…většina učitelů učila a byli s nimi studenti.“
„Tím se okruh podezřelých dost výrazně zúží, že?“ rýpl si.
„No, jediný, kdo neučil, jste byl vy, profesor Brumbál, ale ten byl skoro celou dobu s profesorkou McGonagallovou a pak profesor McGravis,“ přemýšlela Elain. „Ten je taky pěkně podezřelý a takový nervózní a…“
„Toho pusťte z hlavy. Ten má srdci jiné hříchy,“ mávl Snape otráveně rukou.
„Prosím?“ zamžikala.
„Profesor McGravis se bojí, že byste zjistila, že má dluhy a kde kdo ho kvůli tomu popotahuje. Myslím, že za tím bude pár neprůhledných finančních machinací,“ řekl Snape tónem, jako by poučoval velmi zaostalého žáka.
„Jak to víte?“
„Stačí se dívat. Chodí mu neustále sovy a on ty dopisy nečte, vždycky se mu začnou třást ruce, pracuje tu vlastně na částečný úvazek a ve svém volnu pracuje ještě někde jinde. Navíc nesnáší pohled na krev, minulý týden se madam Prýtová řízla a málem jsme ho ze sborovny museli vynést. Ten by na to neměl žaludek.“
„Jak to sakra víte?“ vydechla obdivně.
„Na tom není nic nevysvětlitelného. Ví to tady každý. Kdybyste se neptala jen na mě, nejspíš by vám to řekli,“ řekl jí kousavě.
Elain se začervenala a sklopila zrak.
„Takže učitelský sbor můžeme vyloučit. Profesor Kratiknot měl tedy pravdu, byl to nějaký student,“ zamračila se Elain. „To je otřesné!“
„Vaše morální názory vám vraha nenajdou,“ zavrčel a napil se vína.
„Vy jste vřelý asi tak jako rampouch!“ vyprskla vztekle.
„Rovněž vaše vypjaté emocionální názory na mou osobu nejsou pro tento případ relevantní,“ odsekl. „Fakta, slečno Rochesterová, fakta!“
„Já žádná nemám! Je to zamotané a…já nevím jak dál,“ zajíkla se.
Snape s klidem odložil skleničku na stůl, zadíval se na ni a pak klidným hlasem promluvil: „Fakt číslo jedna byl to student,“ a zvedl jeden prst, „fakt číslo dvě šlo o promyšlenou vraždu a fakt číslo tři máme tu hrnek, který nikomu nepatří a který beze stopy zmizel.“
Zadívala se na jeho tři zvednuté prsty a pak do jeho tváře.
„Nechápu,“ povzdechla si.
„Začínám přemýšlet, zda nejste příbuzná s Longbottomem,“ povzdechl si trpce a natáhl se pro skleničku.
„Byl to student…tudíž musíme hledat mezi těmi, kdo neměli vyučování. Jestli to bylo promyšlené, potřeboval čas. Musel tam na ni čekat. Ale jak věděl, že tam tudy zrovna v tu dobu půjde a jak do toho zapadá ten hrnek?“
„Možná je to klíč ke všemu a možná je to zcela bezvýznamné,“ pokrčil rameny. „Ale stejně bych rád věděl, proč si vrah dával práci s odstraněním toho hrnku a nechal tam tělo.“
„Třeba…třeba ho někdo vyrušil,“ zvedla Elain hlavu a zadívala se na něj. „Někdo, kdo se tam zcela nečekaně objevil.“
„Já,“ pokýval Snape hlavou.
„Vy. Nevzpomínáte si na něco? Cokoli? Hlas, kroky.“
„Bohužel, měl jsem…poněkud na spěch.“
„Možná ji vrah znal, proto věděl, že tam tudy půjde. A ten hrnek…ten hrnek…byla to past!“ Poslední slovo Elain skoro vykřikla, prudce se postavila a vrazila do stolku. Její sklenička s vínem se převrátila, dopadla na koberec a rozbila se.
„Gratuluji k prvnímu záblesku porozumění,“ ušklíbl se Snape a mávnutím hůlku napravil škodu. Skvrny na koberci si nevšímal, však oni si s tím skřítkové už nějak poradí.
„Vy jste to udělal schválně,“ obvinila ho.
„Někdo vás k tomu musel dovést,“ pokrčil rameny.
„Tak dál, kdo ji mohl dobře znát. Profesorka McGonagallová?“
„Doporučuji vám Pottera, pana Weasleyho a slečnu Grangerovou. Na škole se nestane lumpárna, o níž by tihle tři nevěděli a nejeli v ní,“ ušklíbl se Snape.
„Asi máte pravdu,“ přikývla. „Půjdu si s nimi promluvit hned ráno. Asi si myslíte, že jsem hloupá, když mě musíte postrkovat.“
„To jste řekla vy ne já.“
„Ale je to pravda, ne?“
„Jste jen prostě mladá a nezkušená,“ a rty mu zvlnil nepatrný smířlivý úsměv.
„Nejste takový jak se na první pohled zdáte.“
„To není nikdo a nic, slečno Rochesterová,“ poučil ji.
„Ale u vás je to hodně markantní.“
„Zase soudíte příliš rychle, to je nebezpečné,“ řekl a oči se mu zaleskly.
Elain se posadila.
„Dala bych si trochu toho vína,“ pousmála se.
Snape ji mlčky nalil. Ochutnala ho a musela uznat, že je skvělé. U dlouho nepila tak dobré víno.
„Co je to za značku?“
„Savignon E.Prince 1816,“ odpověděl pyšně.
„Vaše?“ zeptala se.
„Mého dědečka,“ ušklíbl se pobaveně.
„Skvělé, opravdu,“ ocenila chuť vína.
„Otevřel jsem ho právě v čas. Je na vrcholu, o rok později už by nebylo dobré.“
„Vyznáte se ve vínech a vinařství?“ zajímala se. Nepřestávala žasnout tolik ten člověk měl zájmů a koníčků.
„Ani ne, to byla spíš záliba mého dědečka,“ potřásl hlavou. „Po jeho smrti se o vinice už nikdo nestaral, takže to šlo všechno v niveč. Teď tam roste jen plevel.“
„To je mi líto, že váš dědeček už nežije,“ hlesla.
„Nemusí, nestojím o ničí zdvořilostní fráze. Na faktu, že je má rodina mrtvá, to stejně nic nezmění,“ pokrčil rameny s takovou lhostejností, že to Elain otřáslo.
„Byl jste někdy ženatý? Máte děti?“
„Proč vás to zajímá?“ zeptal se pobaveně.
„Jen tak, když jste mluvil o své rodině,“ odpověděla vyhýbavě. „Můj otec zemřel, když mi bylo sedm. Byl hodně nemocný. Zůstala jsem tedy jen s mámou, pořád za ní jezdím a pravidelně se vídáme. Nedokázala bych si bez ní život představit.“
„Máte přítele?“
„A vás to zajímá proč?“ zasmála se.
„Vy jste s tím začala,“ namítl.
„Ne, nemám. Nějak to nevyšlo. A vy?“
„Taky to nějak…nevyšlo,“ řekl pomalu.
„Tak víte co? Připijeme si na nové a šťastnější vztahy,“ navrhla.
Snape se pousmál a přikývl. Přiťukli si, Elain postavila prázdnou skleničku na stolek a vstala.
„Půdu už spát. Děkuji za skvělé pití i za vaši pomoc.“
„Nemusíte děkovat. Kdybych to nechtěl udělat, nedělal bych to.“
„Já vím, právě proto vám děkuji.“
„Možná jsem ve vás opravdu spletl,“ řekl jí pobaveně.
„Vážně? No, tak potom jsme si kvit,“ zasmála se. „Dobrou noc, profesore.“
„Dobrou noc, slečno Rochesterová,“ řekl a podržel jí dveře, které pak za ní zavřel.

Elain vešla do sborovny se zářivým úsměvem. Kromě Snapea, Hoochové a Prýtové tu nikdo nebyl.
„Dobré ráno,“ pozdravila je.
„Hm, dobré,“ zavrčel Snape. Prýtová ji pozdravila kývnutím hlavy.
„Co je na něm dobré?“ zavrčela rozmrzele Hoochová. „Leje tam jak z konve a já v tom mám učit ty nemehla létat na koštěti.“
„Možná byste si je měla přivázat, aby vám zase nezůstal viset nějaký student na jedné z hradních korouhví,“ rýpnul si Snape.
Hoochová po něm střelila vzteklým pohledem.
Elain došla ke Snapeovi a usmála se. Na rozdíl od včerejška však narazila na hradbu chladného nezájmu.
„Mohla bych si vypůjčit z vaší hodiny pány Pottera a Weasleyho?“ zeptala se.
„To zcela určitě,“ Elainin úsměv se prohloubil, „ne,“ dokončil Snape větu a Elain poklesly koutky.
„Proč?“ zeptala se nechápavě. 
Ještě včera mi byl ochotný pomoct a dneska mi zase bude házet klacky pod nohy? Ten chlap neví, co chce.
„Oba jmenovaní studenti nejsou natolik schopní, aby si dokázali látku doplnit. Jejich výsledky v semináři z lektvarů jsou tak žalostné, že je nepřípustné, aby se v době vyučování toulali kdo ví kde,“ sdělil jí Snape chladně.
Elain udělala jeden krok k němu a zašeptala.
„Myslela jsem, že mi pomůžete.“
„Vyslechnout je můžete i po vyučování,“ odsekl Snape, vstal z křesla, prošel kolem ní a prásknul za sebou dveřmi.
„No…co to…,“ zajíkla se Elain.
„On to nemyslel nijak osobně. Severus skoro nikdy nepoužívá kliku. Zeď v učebně lektvarů je úplně omlácená, jak do ní vždycky praští dveřmi,“ řekla jí Hoochová. „Ve sborovně to dělá, jen když se ředitel nedívá,“ dodala s lehkým úsměvem.

Elain se posadila naproti Harry Potterovi, který vypadal poněkud nervózně, což bylo po událostech, které se tu staly pochopitelné. Překvapilo ji, že je to na pohled docela obyčejný kluk, moc si ho nepamatovala, třebaže se v Bradavicích potkali. Odcházela ze školy, když byl Harry ve druháku, od té doby se hodně změnil, a stejně měla v té době jiné starosti, především OVCE z lektvarů byl její strašák.
„Vůbec nemusíš být nervózní,“ ujistila ho.
Harry krátce přikývl.
„Takže ty jsi chodil se slečnou Harahanovou do jedné koleje, že ano?“
Harry opět přikývl.
„Jaká byla?“
„No…fajn. Všichni jí měli moc rádi. Byla moc hodná. To, co se jí stalo, je strašné.“
„To je. Máš tušení, kdo by to mohl udělat?“ zeptala se Elain a zadívala se na Harryho, který uhnul pohledem a zavrtěl hlavou.
„Podívej, Harry, já chápu, že nechceš na nikoho ukazovat prstem, ale jestli máš pocit, že se Tanja někoho bála, tak mi to řekni.“
„Bála se…bála se profesora Snapea,“ prohlásil Harry.
„Aha, no a ještě někoho? Nebo jestli s někým měla spory? Nějaké nepřátele?“
„Jo, byla z Nebelvíru, celý Zmijozel jí nemohl přijít na jméno,“ ušklíbl se Harry.
„Aha, no tak dobře. Měla hodně přátel?“
„Tanja byla hodně oblíbená. Jo, měla spoustu přátel i z jiných kolejí,“ přisvědčil Harry.
„A co nějaký přítel? Měla kluka?“
Harry se nepatrně začervenal a pokrčil rameny.
„To nevím.“
„Kdo byli její nejlepší přátelé?“
„No,…Marry z Mrzimoru, ale nevím, jak se jmenuje dál. Chodí do stejného ročníku jako Tanja…chodila. Pak vím, že se hodně přátelila s Mattem Tannerem z Havraspáru, no a s námi. Totiž se mnou s Ronem a s Hermionou. Ale ona se kamarádila prakticky s každým.“
„Dobře, Harry, jestli tě nenapadá něco, co bys mi chtě říct, tak můžeš zatím jít.“
„No…já jen…Tanja…teda den před tím, co se…stala ta věc…jsme ji s Ronem viděli, jak se s někým hádá.“
„Hádá? A s kým?“ ožila Elain.
„To nevíme, stál ve stínu, ale Tanja byla pak u snídaně moc rozrušená.“
„Díky, Harry. Snad jen, kde jsi byl mezi jednou a druhou hodinou?“
„Měli jsme lektvary, ale profesor Snape…měl tam být, ale někam odešel. Zrovna v tu dobu, kdy Tanju…“
„To je už vše, Harry, díky,“ přerušila ho a poslala ho ven. Harry se však ve dveřích zarazil a ještě dodal: „No, víte, já jsem si teď vzpomněl, že jsem šel něco před druhou na záchod.“
„Ve sklepení toalety nejsou, že? Šel jsi do přízemí?“
Harry přikývl.
„Viděl tě někdo?“ zeptala se Elain možná trochu ostřeji, než bylo nutné.
Harrymu trochu vyprchala barva z tváří, ale pak přikývl a řekl: „Potkal jsem Matta, akorát sbíhal po zadním schodišti. Říkal, že spěchá na trénink, můžete se ho zeptat.“
„To určitě udělám. Mohl bys sem teď poslat svého kamaráda, prosím?“
Ron Weasley byl Elain od začátku sympatický a jeho horlivá snaha jí pomoct, ji pobavila, ovšem neřekl jí nic, co by už nevěděla od Harryho, vyjma faktu, že profesor Snape Tanju nesnášel a v hodinách ji neustále před třídou ponižoval, jak je prý jeho „dobrým“ zvykem. Z Rona vůbec ta nechuť a averze ke Snapeovi sálala jako horko z pece. U Harryho postřehla, že taky není zrovna příznivec profesora lektvarů, ale buď ho nesnášel o dost méně, nebo to prostě nedával tak najevo. Za to Ron Elain neustále přesvědčoval, že to Snape určitě udělal. Z jeho slov však získala dojem, že by vůbec nebylo překvapivé, kdyby byl zavražděn místo té holky Snape. Tanja byla oblíbená, milá dívka a její vražda tudíž nedávala smysl. Za to Snape nebyl asi zrovna populární profesor. Na otázku, kde byl v době vraždy odpověděl, že na lektvarech s Harrym. Potvrdil, že Harry na pár minut odešel na záchod i to, že Snape většinu dvouhodinovky zameškal.
Hermiona Grangerová se prkenně posadila naproti Elain a než se vůbec mohla na něco zeptat, začala jí o Tanje vyprávět sama. Přidala hromadu svých postřehů ohledně toho, kdo to udělal, ale řekla vlastně obdobu toho, co jí řekli Harry a Ron. Sama byla v době vraždy na hodině, takže měla alibi, ale Elain by si tuhle až příliš pilnou dívčinu nedokázala představit jako vraha. Navíc byla přesvědčená, že muselo jít o muže.
Profesorka Prýtová byla tak laskavá, že než vyslechla Hermionu, sehnala Marry, o níž se zmiňoval Harry. Byla to malá, štíhlá, drobná dívenka, kterou smrt kamarádky těžce otřásla. Řekla jí však, že Tanja byla poslední dva dny před tou nešťastnou událostí hrozně utrápená. Nejdřív si myslela, že se s ní Matt rozešel, chodili spolu teprve několik měsíců, ale docela jim to klapalo, ale nebylo to tak. Tanja o tom nechtěla mluvit a dost jí rozčílilo, když se ji na Matta Marry vyptávala. O Snapeovi taky neřekla nic dobrého, že pořád Tanju urážel a zesměšňoval, ale připustila, že to dělá spoustě lidí, Tanja byla jen jedna z mnoha.
Matt Tanner se Elain omluvil, že je příliš rozrušený ze smrti své přítelkyně, a tak výslech odložila na později. Vyslechla tedy několik Mattových spolužáků, kteří jí řekli, že Matt je fajn kluk, výborný student, že se dost trápil kvůli své nemocné matce a Tanja byla jeho opora. Většina z nich si myslela, že to mezi ním a Tanjou neklape, protože byl v poslední době zamlklý, dost se stranil lidí a Tanje se vyhýbal, začal jezdit do Prasinek sám a byl dost smutný, třebaže ještě před třemi týdny zářil štěstím, že se jeho matka uzdravila z vleklé nemoci, nikdo jí však nebyl schopen říct, co to bylo za nemoc, protože jeho matka byla mudla, žil jen s ní, a v mudlovských nemocech se nikdo moc nevyznal. Elain nepřišlo, že by se případ projasňoval, spíš měla pocit, že se to ještě víc zamotává. Zdálo se, že nikdo, kdo Tanju znal neměl důvod ji zabít, naproti tomu ke Snapeově vraždě měli všichni důvodů až až, přesto byla Tanja mrtvá.
S vědomím, že ji možná vyhodí, šla Elain za Snapem, protože potřebovala poradit. Ráno byl sice protivný, ale doufala, že teď večer bude mít lepší náladu. Socha zmijozelského hada byla na svém místě a zakrývala vchod. Elain však z dob svého studia věděla, že kvůli studentům má socha cosi jako…no zvonek, což chrlič profesora Brumbála neměl, protože od řešení studentských problémů tu byli ředitelé kolejí. Elain vsunula ruku do otevřené hadí tlamy, nebyl to příjemný pocit, a zmáčkla jazyk, bylo to stejné u všech soch. O chvíli později se had pohnul a zajel do stěny, dveře za ním se otevřely a ona stanula tváří v tvář Snapeovi, který nevypadal zrovna potěšen její návštěvou, jako obvykle neměl hábit, ale jen košili a kalhoty.
„Dobrý večer,“ pozdravila ho.
„Dobrý,“ zavrčel a dál na ni upíral své temně černé oči.
„Chtěla bych si s vámi promluvit ohledně toho případu. Nepozvete mě dál?“
Chvíli to vypadalo, že nepozve. Pak udělal otrávenou grimasu a šel zpátky do svých komnat, ale dveře nechal otevřené. Elain si to vyložila jako pozvání dál, vstoupila a zavřela dveře. Snape stál u akvária a krmil rybičky syrovým masem. Elain se pokusila o úsměv.
„Netušila jsem, že jsou masožravé,“ řekla a se zájmem sledovala, jak se nádherné barevné rybky během krmení proměnily v zubaté příšerky.
„Vy toho ještě netušíte,“ utrousil, zbytek masa dal výrovi a šel si do koupelny umýt ruce.
Elain se posadila a počkala až se vrátil.
„Chcete mi s velkou slávou oznámit jméno vraha?“ zeptala se kousavě.
„Ne, mě platí za učení, nikoli za chytání zločinců,“ ušklíbl se.
„Učení? Dneska jsem vyslechla pár studentů a docela se divím, že nikdo z nich ještě nezabil vás. Nejste na škole zrovna populární, víte to?“
„Kdybych chtěl být populární, neučil bych lektvary,“ odsekl.
„V každém případě by vám prospělo školení na téma jak motivovat žáky, aniž byste je musel ponižovat a urážet,“ zamračila se.
„Zatknete mě za to?“ zeptal se jí výsměšným tónem.
„Ne, ale abych tu jednou nevyšetřovala vaši vraždu,“ ušklíbla se.
„Toho se bojíte zbytečně. Ale dovolte, abych vám připomněl, že tu nejste o toho, abyste posuzovala moje učební metody,“ zavrčel a konečně se posadil naproti ní.
„Vaše předpotopní metody,“ rýpla si.
„A co kdybych začal kritizovat já ty vaše?“ vmetl jí do tváře vztekle.
„No, jen do toho. Myslíte si, že máte patent na všechno, co? Když jediné, co umíte, je léčit si na lidech kolem sebe vaše ego, místo, abyste jim pomohl, tak sbohem!“ řekla mu, vstala a šla ke dveřím. Když vzala ale za kliku, bylo zamčeno. „Okamžitě ty dveře odemkněte!“
Snape nic neříkal, jen seděl, nohu přes nohu a díval se na ni. Elain zuřila, ale s každým dalším okamžikem byl její vztek menší a menší. Nakonec se vrátila do křesla.
„Pobavil jste se?“ zeptala se ho rozmrzele.
„Ani ne,“ ušklíbl se. „Zdržte se laskavě názorů na moji osobu a dělejte svoji práci.“
„To jde dost těžko, když mi házíte klacky pod nohy,“ odsekla.
„Až vám začnu házet klacky pod nohy, ujišťuji vás, že to poznáte,“ zasyčel.
„Jinak řečeno nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř? Vaše filozofie se mi nelíbí.“
„Nikdo vás nežádá, aby se vám líbila. Chtěla jste přece mluvit o případu, ne?“
„Už ani nechci, myslím, že půjdu spát,“ prohlásila otráveně.
„Jestli si myslíte, že budete plýtvat mým časem jen tak pro vaši zábavu, tak to ne,“ řekl jí varovným tónem.
„Když jí vlastně nevím, o čem jsem s vámi chtěla mluvit,“ přiznala. „Jsem unavená a mám pocit, že se do toho zamotávám pořád víc a víc.“
„Tak s tím vám já nepomůžu.“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Zkuste to,“ vybídl ji.
„Proč člověk s vaším vzděláním učí?“
„Proč dívka jako vy chytá zločince?“ odpověděl jí otázkou.
„Zase strkám nos do věcí, do kterých mi nic není, co?“ pousmála se.
„Když to víte, tak proč se na to ptáte?“ zavrčel podrážděně.
„Nevím, asi…potřebuji si s někým promluvit,“ pokrčila rameny.
„Zajděte si za Pomfreyovou, já nejsem školní psycholog,“ sdělil jí stroze.
„Ale dobře se mi s vámi povídá i tak,“ řekla s úsměvem. 
„To se máte,“ utrousil.
„No, asi přece jen půjdu,“ ošila se.
„Jo, asi jo,“ přikývl. Ani jí nešel vyprovodit.
„Dobrou noc,“ řekla mu ještě mezi dveřmi a zavřela za sebou.
Mrzout jeden.
Elain kráčela po chodbě pořádně rozmrzelá. Najednou ji ostře zabolelo v týlu a svět kolem ní zčernal.

Elain pomalu otevřela oči. Ležela na lůžku na ošetřovně nad ní skláněla madam Pomfreyová a Brumbál, oba oblečení v noční košili a přes ní narychlo hozený župan. Hlava jí třeštila, jako by se jí měla rozskočit na tisíce malých kousků. Chtěla něco říct, ale nebyla schopná promluvit, dokonce ani se pohnout.
„Tady to je,“ zašeptal něčí hlas a madam Pomfreyová si od někoho vzala lahvičku s temně černou tekutinou. Elain se chtěla otočit, protože ten hlas jí byl tak povědomý, ale nešlo to. Matně si uvědomovala, že jí někdo nadzvedl hlavu a madam Pomfreyová jí vlila mezi rty tu tekutinu. Podařilo se jí několik kapek spolknout a úleva přišla téměř okamžitě. Otočila hlavu a spatřila zamračeného Snapea v černém županu s lahvičkou té tekutinu v ruce. Nepatrně se pousmála a slabě zašeptala: „Jste rozcuchaný, profesore.“
„Co?“ trhl sebou, ale pak krátce přikývl: „Aspoň že vám je lépe.“
„Co se mi stalo?“ zeptala se Elain tiše Pomfreyové.
„Někdo na vás použil rozptylovou kletbu, naštěstí ji plně neovládal a nedotáhl ji do konce,“ odpověděla madam Pomfreyová. „Zrovna na tuhle kletbu jsem tu neměla protilék, ale naštěstí profesor Snape je se mnou v kontaktu a průběžně doplňuje mé zásoby. Je štěstí, že ten lektvar měl už hotový.“
„Asi bych vám měla poděkovat za záchranu života,“ řekla Snapeovi.
„Nemusíte, byla to samozřejmost,“ mávl nad tím rukou. 
„Je zřejmé, že pachatel má strach,“ promluvil Brumbál. „Byl bych klidnější, kdyby tu s vámi přes noc někdo zůstal.“
„Jistě já tu zůstanu,“ přikývla Pomfreyová.
„Neurazte se, Poppy, ale bych raději, kdyby to byl někdo, kdo by mohl slečnu Rochesterovou ochránit v případě, že by pachatel chtěl dílo dokončit,“ namítl Brumbál.
„Jinak řečeno já,“ zavrčel Snape a netvářil se ani trošku nadšeně.
„Prosím vás, Severusi,“ upřel na něj zpoza brýlí své oči Brumbál.
„Mohla by přece spát u sebe,“ namítl Snape.
„Sám dobře víte, že pokoje pro hosty nejsou chráněny hesly, nechtěl bych riskovat. Už takhle je štěstí, že slečnu Rochesterovou Dobby našel tak rychle.“
„Dobby? Kdo je to?“
„Potterův domácí skřítek, když nemá co na práci, toulá se po hradě a chodí za Potterem,“ informoval ji Snape dosti protivným tónem.
„Dobby je zaměstnancem školy, ale jinak má vesměs profesor Snape pravdu,“ řekl Brumbál a pošeptal něco Snapeovi, kterého to ale nepotěšilo, protože se jen ušklíbl.
Madam Pomfreyová ještě zkontrolovala Elainin zdravotní stav a pak se slovy, že když tu tedy není potřeba, jde spát, odešla taky. Snape zhasnul a Elain dost zarazilo, když viděla, jak si sundal župan a vlezl si do postele nejblíže ke dveřím.
„Vy nebudete hlídat?“
„Vždyť hlídám,“ zavrčel.
Elain ležela po tmě ve své posteli a bylo jí docela úzko. Někdo se jí pokusil poškodit mozek a Snape, který ji má hlídat, si klidně spí! Trhla sebou, když zaslechla podivný šramot a srdce se jí zběsile rozbušilo. Neodvažovala se ani dýchat. Potichu se posadila, trochu se jí zatočila hlava, ale sklouzla z postele a došourala se k Snapeovi. Po chvíli váhaní mu položila ruku na nahé rameno a zatřásla s ním.
„Co je ženská?“ zavrčel na ni podrážděně.
„Něco tu je,“ zašeptala.
„To mě budete celý zbytek noci budit kvůli každé kryse?“ zasyčel na ni vztekle.
„Kryse?“
„Jestli vám vadí, vzbuďte si školníka a mě dejte laskavě pokoj!“ vyštěkl, otočil se na bok zády k ní a Elain se tiše odšourala zpátky do své postele, ale spát nemohla. Najednou jí hrad přišel plný podezřelých zvuků a Snapeovo vysvětlení, že to jsou jen krysy jí moc neuklidnilo.
Jak to může vědět?
Elainina rozrušená mysl si při každém zvuku představovala šíleného vraha a nožem, takže usnula až hodně pozdě. Když se probudila, bylo už světlo, Snape byl pryč a byla tu s ní madam Pomfreyová.
„Už je vám lépe?“ zeptala se Pomfreyová.
„Jo, cítím se o hodně líp,“ přisvědčila Elain a posadila se.
„Dám vám přinést snídani,“ řekla Pomfreyová.
„Děkuji, ale kde je profesor Snape?“
„Ten? Už dávno šel. Má vyučování. Studenti si s ním dneska užijí. Má mizernou náladu. Tvrdí, že ho od těch postelí tady strašně vždycky bolí záda. Je to cimprlich jako každý chlap,“ usmála se Pomfreyová.
„Je to zvláštní člověk,“ zamyslela se Elain.
„Jo, to je. Ale spíš štěká, kouše zřídka kdy, i když netvrdím, že to neumí,“ zasmála se Pomfreyová. 
„Znáte ho dlouho?“ zajímala se Elain.
„To víte, že ano. Od jeho jedenácti, když začal chodit do Bradavic. Přijde mi to jako včera, co si sedal na tu stoličku vyplašený jako každý prvňák,“ zavzpomínala na chvíli Pomfreyová.
Elain se zasmála, když se pokusila představit si Snapea jako jedenáctiletého vyplašeného klučinu.

Hned, jak byla Elain propuštěna z ošetřovny, domluvila si sezení s Mattem, aby ho vyslechla. Když na něj čekala, přišla profesorka McGonagallová a přinesla ji čaj.
„Jaký je ten Matt?“ zeptala se Elain.
„Je to velice schopný student a moc hodný kluk. Před pár dny se mi sám nabídl, že mi odnese věci do kabinetu. Je na něj spolehnutí. Když se jeho matka uzdravila z těžké nemoci, byl moc šťastný, ale je teď trochu zamlklý poslední dobou,“ řekla McGonagallová. „Řekla bych, že má nějaké osobní problémy, protože je v hodinách dost roztěkaný. Profesor Snape si na něj dokonce pár krát byl i stěžovat, že svou nedbalostí ohrožuje v hodinách lektvarů spolužáky. Ale každý z nás měl někdy špatné období.“
„Hádám, že stížnosti profesora Snapea nejsou nic neobvyklého,“ pousmála se Elain.
„A víte, že právě naopak? Profesor Snape si moc na studentky stěžovat nechodí,“ zamyslela se McGonagallová. „Když už opravdu s něčím přijde, je to vždycky něco vážného, ale přesvědčili jsme ho, že jde jen o dočasnou záležitost. No, já budu muset jít, čeká mě hodina. Pevně doufám, že se to už brzy vyřeší.“
„Určitě, už jsem velice blízko odhalení vraha,“ zalhala Elain.
„To ráda slyším. Už jen ta představa, že tady v Bradavicích máme mezi studenty vraha…,“ zamračila se profesorka a odešla.
O pár minut později přišel Matt, posadil se a byl na pohled velice nervózní.
„Slyšel jsem, co se vám stalo, jsem rád, že jste v pořádku,“ řekl jí hned po pozdravu.
Elain to trochu zaskočilo, o jejím výletu na ošetřovnu se moc nemluvilo, ale třeba se někdo zmínil.
„Děkuji,“ přikývla a vyndala si notýsek. „Takže začneme. Ty jsi s Tanjou chodil, že? Jak dlouho?“
„Asi rok…byla to…báječná holka.“
„Nesvěřila se ti s něčím? Třeba se někoho bála? Nebo ji něco trápilo?“
„No, všiml jsem si, že je taková divná, ale nechtěla o tom mluvit,“ řekl Matt a těkal očima po místnosti.
„Nenaznačila, co ji trápí?“
„Ne, vždyť jsem vám už řekl, že o tom nechtěla mluvit,“ řekl Matt trochu podrážděně.
„Dobře, dobře, kde jsi byl mezi jednou a druhou hodinou?“
„No…na koleji…já četl jsem si a pak jsem pospíchal na…na trénink. Harry mě potkal, když jsem tak šel.“
„Ano, to mi říkal. Vy nemáte v tu dobu vyučování?“ 
„Ne, paní.“
„Říkal, že jsi scházel po zadním schodišti. Neviděl jsi nic podezřelého?“
„Hm…ne, paní. Vůbec nic. Byla tam docela tma, ale nepřikládal jsem tomu význam.“
„Jak se daří tvé matce?“
Matt sebou škubl, ale pak se nepatrně pousmál a řekl: „Dobře, děkuji za optání.“
„Co jí bylo, jestli se smím zeptat?“
„Měla rakovinu, ale uzdravila se.“
„To musíš být šťastný.“
„To jsem,“ přikývl Matt.
„Ale prý se ti poněkud zhoršil prospěch?“
„Trápila mě Tanja…já…měl jsem strach, že se chce třeba rozejít.“
„Netušíš, kdo by jí chtěl ublížit?“
Matt zavrtěl hlavou. Elain potlačila povzdech a nakonec ho propustila. Potřebovala si s někým promluvit, ale Snape ji stroze odbyl, že na hraní si na detektivy nemá čas, takže se nakonec vydala na velitelství bystrozorů, kde se probírala archivem v naději, že najde něco, co by jí pomohlo. Ale zdálo se, že je to zcela zbytečná práce, když omylem shodila několik složek na zem a při sbírání papírů narazila na povolení pro léčbu u svatého Munga mudlovské ženy, jejíž jméno jí nic neříkalo. Přesto několik dlouhých minut seděla na bobku a četla to znovu a znovu a pomalu se jí v hlavně začal rozhořívat plamen poznání.

„Mám to!“ zavýskla Elain, hned poté, co vrazila do Snapeova kabinetu jako velká voda.
Snape vzhlédl od prácí, které opravoval.
„Máte co přesně?“ zeptal se a bylo na něm vidět, že žádnou omluvu momentálně nepovažuje za dostatečně ospravedlňující její vpád do jeho kabinetu.
„No vraha přece!“ vyhrkla.
„Vskutku? Kdo to bude tentokrát? Filchova kočka?“ zeptal se jízlivě.
„Ne, vaše rybičky,“ odsekla.
„Ano, vzpomínám si, že v den vraždy přišli domů až po večerce,“ ušklíbl se.
„Jen si ze mě dělejte legraci, když vám to dělá dobře. Ale já už možná vím, kdo to udělal, a možná vím i proč.“
„Trochu moc možná v jedné větě,“ utrousil. „Tak kdo je ten šťastný tentokrát?“
„To by se vám líbilo, abych vám to hned řekla. Vůbec vás nezajímá, jak jsem na to přišla?“
„Hádám, že můj názor nijak neovlivní, zda mi to povíte nebo ne.“
„Žere vás, že jsem na to přišla dřív než vy, že?“ zašklebila se.
„Ani ne. Měl jsem v úmyslu vám jméno vraha dnes večer oznámit,“ sdělil jí suše.
Elain zamžikala.
„Prosím?“
„Já vím, kdo to udělal, ale dopřeji vám to potěšení, zkusit to.“
„Tak fajn, uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Takže, co víte o rakovině?“
„Je to mudlovská nemoc, vesměs smrtelná,“ pokrčil rameny.
„A víte, že kouzelníci na ni znají lék?“
„To má být zkouška z lektvarů?“ zeptal se kousavě.
„Ne, to bych si nedovolila. Jde o to, že Mattova matka se najednou uzdraví z vleklé rakoviny a kopii tohohle jsem našla u nás v kartotéce,“ řekla a hodila mu papír na stůl.
Ani to nevzal do ruky. Jen na to pohlédl a utrousil: „Jména ani data se neshodují.“
„Jistě že ne. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Náš úřad kdysi prověřoval mudlovskou pacientku kvůli žádosti o léčení u svatého Munga. No a máme tu uzdravení Mattovy matky, Harry ho viděl v době činu poblíž místa vraždy, znal se dobře s Tanjou, byl u McGonagallové v kabinetě, mohl tedy udělat kopii hrnku, neměl vyučování a ohledně famfrpálového tréninku lhal, žádný se nekonal, zjistila jsem si to u madam Hoochové.“ Elain s vítězoslavným úsměvem pohlédla na Snapea.
„Skvělé, ale má to jednu docela malou vadu – motiv. Proč by ji zabíjel?“
„No, třeba někoho podplatil, aby jeho matku vyléčili, nebo ukradl lék, na to mě právě přivedl ten dokument. Tanja ho mohla vydírat. Tady ještě nemám jasno, ale vím určitě, že to byl on.“
Snape na ni chvíli mlčky hleděl a pak řekl: „Musím přiznat, že mě překvapuje, že vám tento dokument pomohl rozjasnit myšlení,“ a dlouhým prstem šťouchl do papíru. „Skutečně to byl on, ale kde máte důkazy, slečno Rochesterová?“
„No, taky budou,“ ošila se.
„Ušetřím vám práci. V pokoji pana Tannera byla nalezena hlína, která se shoduje s malým vzorkem, který ulpěl na hrnku profesorky McGonagallové. Udělal s její pomocí kopii.“
„Běžně prohledáváte studentům pokoje?“ zeptala se ho kousavě.
„Ne, já ne,“ ušklíbl se.
„Jasně někdo ze Zmijozelu, co by pro vás neudělali.“
„To jste řekla vy ne já. Ale myslím, že hlavní a nezvratný důkaz najdete na levém předloktí pana Tannera.“
Elain se na Snapea pochybovačně zahleděla.
„Nadějný student Havraspáru se v bláhové představě, že dokáže svým důvtipem obelstít Pána zla, spojil pro záchranu matky se špatnými lidmi.“
„Jak to víte?“
„Mám své zdroje. A mimo to, Lucius Malfoy nedávno čirou náhodou navštívil soukromou Merlinovu kliniku a věnoval jí velice štědrý dar. Bylo to dokonce v novinách. Víte, čím je Merlinova klinika zvláštní?“
„Specializují se na mudlovské choroby.“
„Přesně tak,“ ušklíbl se Snape. „Bohužel se obávám, že si pan Tanner ukousnul větší sousto, než mohl spolknout. V poslední době byl několika spolehlivými žáky…“
„Pochopitelně ze Zmijozelu,“ neodpustila si Elain.
„Viděn, jak slídí kolem pracovny profesora Brumbála a mého kabinetu. Nepochybuji o tom, že měl donášet informace o tom, co se tu děje, a špehovat mě a profesora Brumbála. Bohužel slečna Harahanová měla tu nešťastnou vlastnost, že si i při hodinách lektvarů všímala věcí, kterých by neměla a to ji stálo život. No, myslím, že byste si měla svého viníka jít vyzvednout.“
Elain ale zůstala stát a dívala se někam za Snapea.
„Slečno Rochesterová?“
Trhla sebou a zaostřila na něj.
„Jen mě napadlo, že zločin v Bradavicích, to je jako suk v dřevě na hůlku. Nemyslitelné.“
„A to…je jen začátek, slečno Rochesterová, jen začátek,“ řekl Snape ponuře.
„Děkuji vám, skoro jsem to vzdala.“
„Nemáte za co. Nevěřím, že byste dokázala odjet, ani OVCE z lektvarů jste nevzdala, i když to jeden čas bylo dost nahnuté.“
Elain na něj vytřeštila oči. A to si myslela, že si ji nepamatuje.
„Byl by z nás dobrý tým,“ pousmála se.
„Tak tím bych si nebyl tak jistý,“ odvětil, ale v očích mu zaplály taková dvě světýlka. „Sbohem, slečno Rochesterová.“
„Nashledanou, profesore Snape,“ řekla mu s úsměvem a s těžkým srdcem šla splnit svoji neradostnou povinnost. Na prahu dveří se ale ještě otočila a řekla: „Brzy se uzdravte.“
Vyprovodil ji jeho kyselý výraz.
Matt se vykrucoval, ale když mu Elain násilím vyhrnula hábit a odhalila Znamení zla, přiznal se. Aby zachránil život své matky dal se do spolku s mocnostmi zla. Zpočátku to bylo jen podávat hlášení o tom, co se na škole děje, ale pak ho stále víc a víc nutily špehovat profesory a Harryho Pottera. Byl zoufalý a svěřil se s částí Tanje. Bohužel si domyslel zbytek a dala mu ultimátum, že se buď přizná, nebo to půjde říct profesoru Brumbálovi. Ze strachu z odhalení se rozhodl ji umlčet. Nabídl se, že odnese věci profesorce McGonagallové do kabinetu a z hlíny si vytvořil obtisk jejího hrnku, který pak na koleji zreplikoval, a podstrčil před hodinou do třídy kouzelných formulí, v chodbě zhasnul pochodně, a když šla kolem, zabil ji. Hrnek nechal zmizet, ale když chtěl odstranit i tělo, zaslechl kroky a dal se na útěk. No a když ji viděl vycházet od Snapea, najednou zpanikařil a...nakonec se Matt zhroutil a s pláčem se za svůj čin omlouval . Elain se vracela se svým vězněm s nepříjemným mrazením v zádech.
Co je tohle za dobu, kdy děti vraždí? Ale jak řekl Severus, je to jen začátek, jen začátek. Bude hůř a ty musíš být připravená, Elain, připravená a silná

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský