Fantasmagorium

Autor: kju
Námět: Lunkvil
Hlavní postavy: Severus Snape, Harry Potter, Neville Longbottom
Shrnutí: Harry a Neville se vsadili o to, že obarví Snapeovi hlavu na blond.
Poznámka: Vítězná povídka z Povídkové soutěže na dané téma

Raději dohola

A/N: Povídka, která odpovídá na soutěžní výzvu v tomto znění:
Harry se vsadí s Nevillem (je otázka o co?) - kdo prohraje, vplíží se v noci do Snapeovy ložnice a obarví mu (kouzlem? lektvarem? ...) vlasy na zářivě blond. Snape to nezjistí a druhý den ráno zaspí. Proto na sebe ani nekoukne a vyrazí potom, co na sebe v rychlosti hodí hábit, do Velké síně na snídani... A samozřejmě pokračování...
Mou drobnou ale důležitou odchylkou od scénáře je, že se Harry nesázel s Nevillem, ale s někým jiným.
Děkuji Vranímu Oku za beta-read.

……………………………………………………………………………………………

Kdekdo z vás si může myslet, že být učitelem je snadná práce – po několika letech praxe již znáte osnovy svého učiva natolik dobře, že můžete čistě teoreticky učit a přitom si v duchu připravovat výzkumný projekt o pomalu působících jedech. Teoreticky. Pokud ovšem neučíte takové stádo bezduchých rozjívených spratků, jako se to k mé veliké nelibosti ve většině případů stane mně. Kupříkladu Longbottom. Můžete nesčetněkrát opakovat přísady do lektvaru, a pořád vidíte v jeho očích stejnou bezradnou, zoufalou tupost. Přísahám, že mě ten pohled jednou zlomí a opravdu to s ním vzdám – vždyť on pravděpodobně není schopný ani uvařit instantní čaj, aniž by se tam nějakým omylem neocitl výtažek hadí žluči nebo pár červených mravenců. Ani jedno ani druhé, jak jistě uznáte, nepatří do instantního čaje, jehož jediné přísady jsou, jen pro přesnost, skutečně jenom voda a instantní čaj. Ale chtít pochopit Longbottoma je stejně marné jako chtít po Longbottomovi, aby pochopil… cokoliv.

Tupost však není jedinou překážkou vašeho pedagogického úsilí, se kterou se může setkat. Upřímně, často se přistihnu v úvahách, že bych raději v pekle doučoval všechny Longbottomovy případné potomky, než bych snesl ještě jedinou hodinu se slečnou Všechno-už-jsem-četla. Při pouhém pomyšlení na plod manželů Grangerových se mi málem spouští krev z nosu. Ta zimnice žije v bludu, že ideálním studentem je ten, kdo si čte kapitoly dopředu, a kdykoliv učitel udělá pauzu, dokončuje jeho věty. Nic není vzdálenější pravdě než toho pojetí. Ideální student sedí, háže do kotlíku, co tam patří, a pro všechno na světě neotvírá hubu! Ideální student se v Bradavicích nevyskytuje.

Domníváte se, že přestát několik vyučovacích hodin denně je veškeré zlo, které jako učitel a vychovatel musíte podstoupit? To by byl výrazný omyl. Na škole internátního typu, jako jsou Bradavice, je přítomnost studentů konstantou vašeho života. S jejich pekelným řevem usínáte a jejich kňourání vás ráno budí. Tupci i šprti, snobové a otrhanci, melancholičtí puberťáci, rváči, šašci, dealeři, drzouni, spratkové ve všech svých odpudivých variacích vám nonstop vydýchávají vzduch, znesvěcují vaše právo na klid a drásají vaše poslední nervy.

Za tu dobu, co působím v Bradavicích, jsem tu nezvladatelnou bandu idiotů naučil pořádně jen jedinou věc. Naučil jsem je, že se mě mají bát. Připadá vám to málo? Mně někdy také. V takových dobách pochyb obvykle vyhledávám Longbottoma. Z několika chvil strávených se mnou se mu rozklepe brada – skoro mám chuť se ďábelsky chechtat, ale většinou se opanuji, dokud za sebou nezavřu dveře své pracovny.

Strach je praktická věc – udržuje ty bastardy v uctivé vzdálenosti, nenaslintají vám do snídaně a nelepí se na vás, když mají problémy. Když však tvrdím, že jsem je naučil strachu, tak je nutno poctivě doznat, že ne všechny. Některých z nich se strach evidentně nedotýká, ze zvědavosti by klidně nalezli mantichoře do brlohu. Jediné, co mě utěšuje, že tento typ dítěte nemívá dlouhou životnost. Nebojí se, smradi, jsou jen o něco opatrnější a tak lstiví, jak jen jim to kapacita jejich zpomalených mozků dovolí. Dnes další. Neustále se pokoušejí dostat se do mých komnat, aby mi provedli tak strašlivé věci jako je nadrobit rohlík do postele, vyplavit mi koupelnu, nebo prostříhat všechny mé hábity na choulostivých místech.

V poslední době jsem instaloval alarmové kouzlo, které vzbudí mou pozornost, kdykoliv se někdo nepovolaný pokusí vstoupit. Jejich dnešní mise zjevně nebyla příliš úspěšná, alarm je pravděpodobně vyplašil (pozn.: pokud alarm ty parchanty plaší – což by na ně bylo překvapivě důvtipné, ale nelze tuto možnost zcela vyloučit, bude potřeba instalovat i paralyzační kouzlo). Každopádně, když mě ve dvě hodiny v noci probudil diskrétní alarm, prošel jsem pečlivě všechna zákoutí svých pokojů. Nikoho jsem nenašel. Drzost a zbabělost je strašlivá kombinace. Nadával jsem až do půl páté ráno, než jsem se začal opakovat a konečně usnul.

Kdo se mi může divit, že teď toužím jen po třech šálcích silné kávy? Ty by mě podle mých zkušeností měly občerstvit natolik, abych byl schopen efektivně strhnout alespoň 30 bodů, ještě než začne vyučování. 47 je můj obvyklý průměr (rekord 260, ne že bych se chtěl chlubit), ale dnes nejsem v kondici. Nočnímu prohledávání mého pokoje totiž předcházel Potterův školní trest, ve kterém jsem se snažil naučit ho vyrábět Kostirost. Musím dodávat, že marně? Za úspěch považuji, že napočtvrté nevyrobil bezcennou břečku, ale docela slušný Matoucí lektvar (ne že bych se ho snad o něco takového prosil). Ještě teď se mi trochu mlží vidění, Potterova verze lektvaru byla značně těkavá. Dřív mě Potter dováděl k nepříčetnosti svojí arogancí, bohorovností, nadutostí… Teď už mě jenom unavuje. Stačí mi vidět jeho jméno na odevzdané eseji a okamžitě se cítím, jako bych celý svůj život rubal uhlí.

Mentálně se připravuji na vstup do Velké síně, kde se pase to žvatlající retardované stádo. Otvírám dveře. Nechutné veselé švitoření těch obludek mě zalije jako sud dehtu. Z hloubi svojí k smrti znavené duše vylovím pohled, který říká „Nehrajte si se mnou, jsem spánkově deprivovaný,“ a zaměřím jej někam směrem k nebelvírskému stolu. Teprve nyní si někteří z nich uvědomují mou přítomnost. Celá Velká síň utichá. Strach se rozlévá po jejich tvářičkách, plných toustů a slaniny. Někteří z nich se zakuckají dýňovou šťávou. Nezdá se, že by si Creevey všiml toho, že si právě nalil asi litr kečupu na ovesnou kaši. Někdy mám ty blbečky skoro rád.
„Creevey, strhávám Nebelvíru dvacet bodů za vaše nechutné stravovací návyky.“ Den začíná, oproti očekávání, skvěle. Možná jsem přeci jen ve formě. Bojí se i dýchat, podvědomě schovávají svoje malé krčky mezi nakrčená ramena a jejich oči těkají v co nejširším možném úhlu. Doufám, že i tentokrát se rozchechtám až za zavřenými dveřmi. Ale nejdřív káva.

Obracím se, abych usedl na své místo u učitelského stolu. Brumbál na mě mrká jako pominutý. Asi mu něco spadlo do oka. Jak ale vysvětlit jeho široký úsměv a nadšené ukazování oběma palci vzhůru? Většinou se totiž netváří ani zdaleka tak souhlasně, když studentům strhávám body. Než pochopím Brumbála, budu mít stejně dlouhé vousy, jako má on. Asi nejsem sám, kdo si myslí, že Brumbál je tak trochu…alternativně myslící jedinec. Všiml jsem si, jak se na něj madame Pomfreyová káravě podívala.

Tím však nechci ani v nejmenším naznačit, že bych kdy chápal Pomfreyovou. Vyšla mi od učitelského stolu vstříc a teď mě vede za loket k mému místu. U toho cvrliká „Všechno v pořádku, Severusi?“ Přemýšlím, jak tu ježibabu odstranit z mého lokte dřív, než z ní dostanu psotník, ale škubat se by mohlo působit dětinsky. Odsunula mi židli a tlakem na mé rameno mě přinutila dosednout – co myslela, že se asi o své vlastní vůli chystám udělat? Uhryzat té ubohé židli nohu? „Nemáš problémy se spaním, Severusi?“ Co je tohle za otázku od někoho, kdo je nucen přežívat ve stejném blázinci jako já!
„Jistěže mám! Zrovna dneska v noci…“ přerušil jsem se. Dívala se na mě smutným, vědoucím pohledem. Že by to byla ona, kdo včera v spustil alarm v mém pokoji? Nepřipadá mi to příliš pravděpodobné. Což ovšem neznamená, že by to byl první případ, kdy se žena chtěla dostat do mé ložnice. Ještě se nad tím zamyslím, až si doplním kofein.

Kratiknot se po mém boku zaobírá ovesnou kaší. „Ehm, Severusi…“ začíná hovor, jakmile mě madame Pomfreyová opouští. „Je to velmi… velmi… jak bych to …opravdu je to moc …skvělé.“
„Vážně?“ opáčím nevěřícně, ale také si trochu naberu, přestože obvykle kaši nejím… Neměl pravdu. Chutná to jak škrob a šrot. Kromě toho cítím na jazyku chuť kečupu, přestože jsem si naprosto jistý, že kečup jsem si na kaši určitě nedával. Zatracený Creevey.

„Milí studenti,“ Brumbál se z ničeho nic zvedá ze židle. Zvláštní. „Není důvod se znepokojovat. Každý z nás prochází v životě vývojem a je to zcela přirozené a normální. Nenechte se ovládat předsudky. To, co se někdy může jevit jako náhlá změna, se později může vysvětlit docela prostě a logicky.“
Ano, přiznávám, trochu mě Brumbál překvapil. Ale protože jsem dosud nerozšifroval jeho několik let staré poselství „Vrták! Brekot! Veteš! Cuk!“, nebudu se tímto prohlášením zneklidňovat. Možná jen madame Pomfreyová odmítla dále dělat přednášky „Děvčátka na slovíčko“, tak byl nucen veškerou látku shrnout ve dvou větách. Brr.

Ani jsem si nevšiml, že už jsem dopil svůj třetí hrnek kávy. Čtvrtý jsem si zakázal, proto bude lepší odejít, abych nebyl v pokušení. Ve dveřích jsem se málem srazil s Brumbálem, který se usmíval jako děcko pod vánočním stromem. Poplácal mě po zádech se slovy: „Výborně, Severusi, výborně.“ Vážně nevím, co po mně chce. Jenom doufám, že zase nečetl jednu z těch mudlovských příruček pro manažery o slovním odměňování a podobných nesmyslech. Pokud ano, zítřejší konference bude očistec.

Ještě jsem se z něj tak docela nevzpamatoval, když mě v mojí pracovně čekal další šok. Minerva seděla za mým stolem. Nikdo nikdy nechodí do mé pracovny, obzvláště, když v ní já sám nejsem. Mnoho lidí se dnes chová velmi nepředvídatelně, což je pro mě nová zkušenost. Po většinu času jsou totiž nudnější než hodinová ručička. „Severusi, musíme si promluvit.“ Můj pohled asi musel být spíš zoufalý než výhružný a než jsem stihl cokoliv břitkého namítnout, pokračovala. „Já vím, že umíš velmi dobře ukrývat svoje pocity, ale někdy to nemusí být to nejlepší řešení. Možná by se ti ulevilo, kdybys dal konečně průchod svému smutku. Já vím, že tě Zlatoslavova nehoda velmi znejistila a že se trápíš možná víc, než jsi ochotný připustit. Ale už je to několik let a je na čase se přes to dostat. Však i Zlatoslavův stav se prý výrazně zlepšuje…“
„Pokud chceš znát můj názor, Minervo, tak mně je velmi upřímně jedno, co s tím teploušským maniakem je. Jestli chce hnít u Svatého Munga nebo rozdávat autogramy…“ v mém hlase nebyl až tolik vztek, jako spíš bezmezný údiv. Proč se já a Minerva v mojí pracovně bavíme o Lockhartovi a jeho velmi zasloužené nehodě, která se odehrála už před pěti lety?
„Tak dobrá,“ její hlas zněl nepřirozeně něžně. „Můžeme si promluvit, až na to budeš připravený. Hezký den.“
„I tobě.“ Tak Lockhartův stav se zlepšuje. Zdálo se, že z toho má Minerva radost. Třeba je do něj zamilovaná… štěstí, že už jsem po snídani. Některé představy a jídlo prostě nejdou dohromady. Avantýry mých kolegů mě bohužel nebaví (pokud mě docela neznechucují) - úplně stejně jako milostný život mých studentů. Někdy je to skutečně patetické. Jednou jsem zahlédl Creeveyho rozvrh – každou hodinu lektvarů měl označenou srdíčkem. Opravdu jsem se snažil být objektivní a mohu zodpovědně prohlásit, že v jeho třídě jsou jen výjimečně škaredé čarodějnice. Ubožák. Asi potřebuju dovolenou. Až ten zjizvený imbecil konečně něco udělá s Tím-který-mě-sere, tak už mě v téhle škole nikdo neuvidí.

Z nějakého mně neznámého důvodu se dnes studentům opravdu nedaří. Tím mám na mysli, že je to ještě horší než obvykle. Přímo k pláči, a to už jsem zažil Cruciatus na vlastní kůži; člověk by myslel, že budu odolný. Civí na mě jako telata po výprasku a hážou do kotlíku, cokoliv jim přijde pod ruku. Už jsem všem kolejím strhnul alespoň polovinu bodů, co stihly nasbírat, ale nezdá se, že by se tím jejich výkon nějakým podstatnějším způsobem změnil. Další zajímavý poznatek je, že se na mě všichni ze Zmijozelu dívají, jako bych jim otrávil matku. Přitom je zhola nemožné, aby všechny porodila Melissa Cliffordová. A to mě ještě čeká poslední hodina – úderná jednotka Longbottom < Grangerová. Jestli to dnes vydržím, tak se půjdu opít s Hagridem.

Už čekají v houfu před dveřmi do učebny. Většina je nápadně tichá, o to výraznější je můj dojem ze scény, která se tam odehrává. Longbottom se svíjí v sevření Finnigana a Weasleyho jako raněná dešťovka, chytá Grangerovou za hábit a naléhavě šeptá: „Hermiono, ne, prosím, ne! Já nechci…“
„Neville, to zvládneme, v nejhorším máme hůlky.“
Ale Longbottomovi se právě podařilo chytit ji za ruku a s očima rozšířenýma děsem opakuje: „Je to blázen, Hermiono, blázen! Nepůjdu tam, zbláznil se…“ Je mi ho skoro líto. Nedivil bych se, kdyby měl pravdu, Potter už má dlouho na kahánku, ale Brumbál ho bude chránit i tehdy, až poleze po čtyřech a bude štěkat. Asi Longbottoma ani nepotrestám. Zatím. V hodině budu mít dost příležitostí. Raději rozdám pár školních trestů – Finnigan, Weasley. Procházím houfem těch usoplenců, abych si zblízka vychutnal jejich vyděšené mrkání, když vtom… otočím se s nejhrozivějším pohledem, jakého jsem schopen.
„Až zjistím, kdo to byl, postarám se o jeho vyloučení.“ Doufám, že zním dostatečně výhružně. Ve skutečnosti vůbec nemám v úmyslu zjišťovat, kdo mě právě teď… kdo si dovolil mě… ani pomyslet na to nemůžu… kdo mě plácl po mém… po mé sedací oblasti! Zírají na mě všichni tak nevinně, že je s podivem, že si neslintají na bradu. Nebudu to vyšetřovat. Nechci to vědět. Chci domů…

Pouštím tu zvěř do učebny a jako bych už slyšel sykot roztavovaného kotlíku.

Člověk by až nevěřil, jak dokáží být ti mrzáci tišší. Komu budu dneska brát body? Možná Potterovi – pozoruje mě se sklopenou hlavou a byl bych v pokušení tvrdit, že jen ztěží zadržuje smích, kdybych ovšem dobře nevěděl, že i v případě Pottera je něco takového zhola nemožné. I když, pokud měl Longbottom pravdu… A co když to byl Potter, kdo mě na chodbě tak nehorázně… Nechci na to myslet.

„Na straně 285 je příprava Antikoncepčního lektvaru – váš dnešní úkol. Budu vám vděčný, pokud se jej bezchybně naučíte a budete jej poctivě pít po celý váš život.“ Měl jsem v úmyslu připojit ještě pár výhrůžek pro ty, kteří se domnívají, že mohou v lektvarech improvizovat s přísadami, ale můj pohled padl na zvláštní předmět, visící na zdi. Řekl bych, že je to zrcadlo, ale jsem velmi přesvědčen o tom, že ve své učebně běžně žádná zrcadla nemívám, pokud zrovna nesupluji Obranu proti černé magii. Mám tu zkušenost, že dívky v přímé blízkosti předmětů, které vrhají odraz, nejsou schopny sebemenší koncentrace.

Jedním mávnutím hůlky… moment… zastavuji se v půlce kouzla Evanesco. Zachytil jsem v zrcadle odraz… má můj prominentní nos, ostré tmavé oči, černý plášť až ke krku… a světlé, kuřátkově žluté vlasy, obočí v ladící barvě. Ušklíbnu se. Celkem povedený žert. Zajímalo by mě, jak by v takovém zrcadle vypadal Brumbál! Brumbál… „Výborně, Severusi, výborně!“… „Změna je přirozená…“, Creevey a kečup, Kratiknot, McGonagallová, Longbottom…
„Merlin!“ vydechnu. Píská mi v uších. Migréna.
I přesto slyším Pottera: „Marilyn? Marilyn Monroe? Téměř dokonalá, pane profesore.“ V horečnatém zděšení vytáhnu svou košili a ve svém rozčilení div neutrhnu zip kalhot… i tam!“

………………

O den později:

„Milí studenti. Doporučil jsem ošetřovatelům u Svatého Munga velmi pokrokovou léčbu hysterické slepoty, díky které se již vašemu panu profesorovi daří mnohem lépe. Mezitím však byl za něj sehnán více než kvalitní zástupce. Je mi ctí vám představit vašeho nového učitele lektvarů – mě!“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský