Fantasmagorium

Autor: Eternity
Hlavní postavy: Lucius Malfoy, Narcissa Malfoyová, Draco Malfoy, Abraxas a Ligaya Malfoyovi, Sírius Black, Severus Snape
Shrnutí: Malfoyové po meči. Tisíckrát opakovaná klišé a lži se stávají když ne pravdou, tak alespoň psychickou realitou. Odevzdejte svou individualitu a život rodině a zůstanete sami. Ne sami sebou, ale sami a někým, koho třeba ani nebudete mít rádi – anebo naopak.
Poznámka: Příliš mnoho Malfoyů na čtvereční centimetr textu. Duševní monology; dialogy prakticky nejsou. Děj pouze implicitní.
Za betu děkuji Decidele

Rodinný oběd

Jasná noc, hvězdy svítí, ale měsíc není vidět. Dva muži na cestě u kraje lesa – jeden leží v blátě na zemi, obličej i šaty má špinavé od krve a hlíny. Je to spíš mladík, nemůže mu být víc než osmnáct, dvacet let, spíš míň. Hrudník se mu prudce zvedá. Pokouší se vstát. Nemůže se ale postavit na nohu – je asi zlomená. Při pokusu vstát zavrávorá a padne znovu na zem. Zůstane ležet na zádech.
Druhý mladík (není mu vidět do tváře, ale podle siluety je možná o něco starší) se k němu rychle blíží. V napřažené ruce drží hůlku, míří na ležícího.
„O nic se nepokoušej. Varuju tě!“
„Tak dělej, pojď, ty srabe!“ Ležící se snaží posunout asi o dva metry doleva, kde zůstala jeho hůlka. Natahuje ruku a na loktech se zvedá a přesouvá k hůlce.
„Nedělej hlouposti a já ti neublížím. A hlavně neřvi. Jestli tě někdo uslyší a přijde sem…“ tlumí hlas druhý muž.
„Potřebuješ posilu, i když ležím? Vy Smrtijedi jste teda bojovníci,“ vysmívá se ležící.
„Sklapni a neprovokuj. Nechápeš, že ti chci pomoct? Nechci ti ublížit.“ Rychle jde až k ležícímu. Ten už má hůlku skoro na dosah, ale stojící ji odkopne dál.
„A to ti mám věřit, ty křivej parchante?“ lehne si vyčerpaně na zem a oddechuje, odpočívá. „O co ti jde?“, nechápe, že na něj druhý ještě nezaútočil.
„Vždyť víš. O tebe. Už jsem ti nabízel, že můžeš být u mě. Tam tě nikdo nebude hledat. Vždycky mě mrzelo, že jsme se nestihli líp poznat…“ nejistě dokončí větu do ztracena a pokusí se o jeden ze svých okouzlujících úsměvů.
Ležící se nechápavě zašklebí, a když úsměv pochopí, odsekne: „To si myslíš, že jsem blbej, nebo teplej? To tu radši chcípnu, než mít něco s nějakým Smrtijedem. Ale co se Smrtijedem. Než mít něco s tebou, ty čistokrevná nádhero!“, během řeči se nenápadně sune a konečně dosáhne na hůlku. Kouzlo stojícího muže odhodí pět metrů daleko. Ten dopadne na záda a vyrazí si dech.
V tom se vedle ležícího mladíka s třesknutím přemístí další muž: „Co je, kde ses zasekl?“
„Noha,“ odpoví mladík. „A tenhle blbec,“ ukáže na toho, kterého zasáhlo před okamžikem jeho kouzlo.
„Rychle!“ reaguje příchozí. A chvatně mladíka zvedne, podepře a společně se přemístí.
Napadený kouzlem pomalu nabírá dech. Oči ho štípou a plíce pálí. Zdá se mu, že za tak krátkou chvíli toho ztratil nějak moc: dech, rovnováhu, důstojnost. Taky jeho, to už je definitivní. A s ním i naději být svobodný a nezávislý jako on. A taky šanci přivést Pánu zla zajatce; dokonce dva.
Připadá mu, že vstát a vrátit se k ostatním je ta nejtěžší věc, kterou kdy měl udělat. Nejlepší by bylo zůstat ležet, ani se nepohnout, usnout a už se neprobudit…

*****

Lucius Malfoy se probudil až kolem jedenácté hodiny. Včerejší večer byl poněkud náročný, i když jistě inspirující. Slastně se protáhne v peřinách. Zkontroluje čas. Co to dneska měl …? Aha, ano. Přijede Draco. Ale do oběda je času dost. Koupel určitě stihne. Možná si i něco přečíst? Nebo vyjížďka? Vstává a přes dobrou náladu má matný pocit, že něco není v pořádku, že se stalo něco nepříjemného. Ale co? Nedokáže si vzpomenout, zaostřit rozmazaný pocit… No, třeba se mu to jen zdálo.

*****

Stůl je prostřen bělostným damaškovým ubrusem s vytkávaným vzorem břečťanu. Křišťálové lustry i benátská zrcadla se lesknou v teplých, šikmých paprscích slunce jemně cezených povlávajícími pavučinově jemnými záclonami. Domácí skřítkové hbitě a neslyšně obsluhují u stolu. Jejich pohyby jsou přesné, i když trošku roztřesené. Dobře vědí, co je čeká při sebemenší chybě.
Bohatá tabule slavnostního oběda. Rodinná selanka – otec, matka a syn. Nezávazná konverzace plyne. Pokrmy jsou vybrané a chutné. Dokonale servírované. Rubínové a zlaté odlesky vína. Lahodná vůně jídla se harmonicky mísí s vůní květin ve vázách.
Portréty na stěnách, samo sebou Malfoyů, blahosklonně a povýšeně shlížejí na své potomky. Luciusova matka, Ligaya Winter-Malfoyová, vtělení dokonalosti a krásy - podobně jako Narcissa. Dělá čest svému dívčímu jménu i na obraze – téměř sněhobílá pleť, platinové vlasy, průzračně modré oči, ledově křišťálové diamantové šperky a šaty z hedvábného brokátu a saténu v barvě zimní oblohy. Klidný pohled upřený někam do dáli, jemný až delikátní úsměv. Stačilo vidět její portrét, představit si, že benátské zrcadlo visící vedle se roztříští na tisíce drobných kousíčků, a dánský spisovatel klidně mohl napsat pohádku. Jediný teplý okamžik byl právě v jejích očích. Až poslední dobou, po letech soužití s Narcissou, napadlo Luciuse, zda to teplo v očích nejsou jen doutnající plamínky skrytého šílenství. Nikdy nepochopil tajemství malfoyovských žen. Jak vidno na portrétech, předávaly si je ženy Malfoyovy rodiny spolu s tajemstvím jak si zachovat svou krásu z generace na generaci. Věděl, že si jeho matka s Narcissou na začátku jejich manželství několikrát důkladně a v soukromí promluvila. Nevěděl, co jí řekla, a nepátral po tom. Co asi může říct o generaci starší žena té mladší, když za neoddiskutovatelné množství výhod, jako jsou postavení, peníze a moc, odevzdá svůj život a loajalitu rodu Malfoyů?

Miloval matku? Ano, jistě. Byla tak krásná. Dáma ve všech směrech. Tak jemná. Tak nedotknutelná a vzdálená, jako Severní hvězda. Jako chlapec míval sny, v nichž ho hladí po tváři a on ji chce pohladit také, ale nemůže na ni dosáhnout. Volal ji, maminko, maminko! A ona se usmála, znovu ho pohladila, ale on se jí stále nemohl dotknout.
Otcův portrét vedle matčina v jídelně chybí. Mnohem větší a skutečně majestátní visí nad krbem v přijímacím salonu. Na místě nejčestnějším. Tam, kde je vidět, kdo je hlavou této vznešené rodiny. Jeho hrdý postoj a mužný výraz nenechá nikoho na pochybách. V jídelně ale není. Není to potřeba. Od jisté doby má Lucius stejně pocit, že mu otec stojí za zády a nahlíží přes rameno, zda se chová jako pravý Malfoy. Tichoučký hlásek, který neslyší a nechce slyšet, přestože jeho tón dobře zná, říká: „Spusťte toho zmetka na chvíli z očí a máte ho hned v zádech. A nejspíš vám bodne kudlu do ledvin – pravý Malfoy“. Ale Lucius je na svého otce hrdý. Ano, i on je pravý Malfoy, stejně jako otec a otec jeho otce. Jako všichni muži jeho rodu. Patří tělem i duší rodu Malfoyů. Pochopil, že bez toho neznamená nic. Pochopil význam slov oddanost a poslušnost. Zažil, co to znamená, na vlastní kůži.
Ano, jeho otec byl tvrdý muž. Muž, jenž nesnesl odpor. A dokázal své mínění a vůli přesně předat, ba vštípit i svému synovi. Když nejsi Malfoy, nejsi nic. Sám o sobě nic neznamenáš. Tvou cenu a moc udává jen tvá příslušnost k rodu. Abraxas Malfoy byl muž, jenž nestrpěl odpor. Dokázal prosadit svou vůli. Nepřestal, dokud nebylo po jeho. A Lucius byl jeho syn.

Pomalu se dostávají od předkrmu a polévky a od hovorů o zdraví a o počasí dále. Lucius se ale přestává soustředit. Zahlédl něco, co ho znepokojilo. Nedává to na sobě znát, ale jeho pohled se trošku rozostří, jak nahlíží do vlastních vzpomínek.

Pohled na Narcissu Luciuse vždy uspokojoval. Byla součástí jeho image, nádherná žena s vytříbeným vkusem i chováním. Teď ale vidí kolem jejích úst určitý rys, který mu připomíná někoho, na koho by raději navždy zapomenul. Je to přeci jen její bratranec. Bylo to jen krátké období, kdysi dávno. Ale přeci jen – jak mohl toho bastarda obdivovat? Jak ho mohl přitahovat? Vždyť je to ubohý krvezrádce! Ale tenkrát…, tenkrát ho naprosto fascinovala Síriusova revolta proti rodině Blacků. Lucius byl náhodným svědkem Síriusovy hádky s otcem. Také jemu vštěpovali věrnost rodině a důležitost a vznešenost čisté krve. Dvě nejpodstatnější zásady. A Sírius svému otci řekl, že na to kašle. Jen tak. A sebral se a odešel k Potterovým. Lucius nechápl, kde vzal tu odvahu – postavit se rodině a odejít do nejistoty. Sírius se pro něho stal hrdinou, šíleným dobrodruhem, o to více fascinujícím. Toužil se také tak postavit svému otci. Vzpomněl si na své vlastní chvíle odporu - vždy v zárodku nekompromisně potlačené otcovou tvrdou rukou; kdesi v pozadí matčin vzdálený úsměv. Myslel si, že kdyby se se Síriusem spojil, pomohlo by mu to k vlastní emancipaci. Ale když se mu snažil přiblížit, Sírius ho posla tam, kam svou rodinu a ostatní kouzelníky dbající na čistotu krve. Lucius chápal nutnost udržet čistou krev. Ale nemyslel si, že by nutně musel podléhat vůli svého otce. Domníval se, že Síriuse získá, když mu nabídne materiální zabezpečení na úrovni, na niž jsou oba zvyklí. Ten ho poslal opět do … a dal přednost vřelým rodinným vztahům u toho hlupáka Pottera. Potter, chm, taková lůza.

Draco mezi sousty sleduje svého otce. Mrzí ho, že moc neposlouchá. Vidí na něm, že je myšlenkami jinde. Malými nástrahami dovedně skrytými ve zdánlivě nedůležitých, společenských poznámkách, jaké se vedou u stolu, se ho snaží vyprovokovat. Rozčiluje ho, že ho otec vlastně nevnímá. Raději se s otcem pohádat, než aby ho ignoroval. Chtěl by se pochlubit svými úspěchy ve škole, ne studijními, ale ve Zmijozelské koleji i mimo ni intrikuje – no jako pravý Malfoy. Jeho vliv stále roste. Ale to otec zná ze svých školních let a považuje za samozřejmé. Draco má ale i pár úspěchů navíc. Jaksi nad standard. Některé mu daly dost práce. Rád by se otci pochlubil. Ale pravý Malfoy se nechlubí. I na to má lidi. Otcovu lhostejnou přezíravost považuje za výchovnou lekci.
Netuší, že on teď není tak docela pánem svých pocitů a nálad. Působí tak skvostně a neprůstřelně. Draco se od něho naučil být středem pozornosti a středobodem dění. Jeho otec je v tom nepřekonatelný. Zatím. Draco si s divným kousnutím v útrobách poprvé uvědomí, že aby nastoupil otcovo místo v rodině i kouzelnické společnosti, aby zaujal jeho post, bude muset Lucius sestoupit ze svého piedestalu. Anebo zemřít. Dracovi zaskočí sousto. Nedokáže se rozhodnout, která z variant jím více otřásla.
Kucká a rudne v obličeji. Matka k němu starostlivě hledí a vstává za svého místa. Otec, zdá se, se konečně vytrhl ze zamyšlení a překvapeně se na syna dívá. Draco raději nepokračuje v úvahách, snaží se ovládnout dech a kuckání. Matčina starostlivost ho uklidňuje, otcův náhle bystrý a zkoumající pohled naopak znepokojuje. Raději ty myšlenky odloží na později. Otec by mohl použít nitrozpyt a tohle téma se k obědu nehodí.
Narcissa se pyšně vzhlíží ve svém synovi. Už je zase vše v pořádku. Hltá jako malý chlapeček, rozněžní se. Je tak mladý a krásný, jako býval její manžel. A co víc – on je jenom její. Zatím jenom její, bodne ji lehký osten marnosti u srdce.

Což se o manželovi nedá říct, bohužel. Nikdy si nedělala naděje, že by jí patřil tak, jako ona jemu. Vlastně - ona jemu taky už tak docela nepatří. Ta mezera v její duši stále pomaličku narůstá. Když si kdysi uvědomila, že její manžel nikdy nebude jenom její, strašně to bolelo. Často pro to plakala, samozřejmě v soukromí. Jak byla mladá a nezkušená, sama se tomu teď musí pousmát. Sňatek s mužem z rodu Malfoyů jí přeci dal vše, co jen mohla od něčeho takového chtít: postavení, prestiž, majetek a neomezené možnosti blahobytu. Čistokrevné manželství. A hlavně syna, Draca. A když pochopila, že manžel chce jen její loajalitu a dědice, bylo to vlastně osvobozující. Svou neopětovanou oddanost, vášeň a lásku mohla vložit tam, kam se jí jen zachtělo. Byl tu přeci Draco, její miláček, její syn. Tak krásný, tak milý. Ale byly tu i další možnosti, spousta dalších možností. Dnes je vlastně manželovi vděčná, že jí svým nezájmem poskytl takovou svobodu. Sama si může vybírat, kam upře svůj zájem a pozornost. A manžel si ani nevšimne, nezajímá ho to. Nevadí. Naopak. Narcissa sebe samu překvapila, jak dokáže být podnikavá. Hlavní je nerezignovat na svá přání a alespoň se pokusit vyplnit své sny. Když to nikdo neudělá za vás… Ale kdo, než vy sami, může lépe znát vaše sny?

Přestože sedí tak blízko sebe a spojuje je vynikající jídlo, konverzace a příbuzenství, jejich duševní pole se téměř nedotýkají, neprolínají. Ač napovrch se zdá, že je to jinak. Ani vzájemné pohledy a úsměvy, ani slova neprolomí hranice vesmírů jejich myšlenek. Ponořeni do vlastních světů netuší, co se děje v ostatních. Vlastně je to ani zvlášť nezajímá. Mají svou představu o druhých, a jak moc se liší od skutečnosti, je jim celkem lhostejné. Velkoryse respektují soukromí ostatních a neochvějně očekávají, že se jim dostane téhož.
Draco je už v pořádku, skřítkové hbitě přinášejí další chod a upravují tabuli. Narcissa se na syna zase zálibně dívá a domlouvají se na společenských návštěvách, jež je třeba vykonat, když je Draco doma. Draco odpovídá matce a střeží se byť v myšlenkách dotknout ožehavého tématu, aby zbytečně nepopudil otce. Lucius je poslouchá jen napůl, sem tam něco dodá a automaticky reaguje, ale pozornost už zase stáčí ke svým úvahám.

Jeho otec, Abraxas, stále tak tvrdý jako vždy, nějak přišel na Luciusovu slabost pro Severuse a pak i pro Síriuse. Nebyl zhnusen nebo pobouřen. Nevysmál se mu, ale ukázal, jak je to nevhodné a zbytečné. Tlak vzbuzuje protitlak. Lucius se bouřil a nechtěl se nechat připravit o zlomky vlastní vůle a nezávislosti. Nastal skrytý zápas mezi Malfoyi. Měření sil mezi energií mládí a zkušeností.
V počínajících bojích Smrtijedů se Lucius snažil Blacka chránit. (Paradoxně se jeho mladší bratr, to štěně Regulus, stal také Smrtijedem. Ovšem s požehnáním hrdých rodičů. Byl sice také pohledný a urputný, ale chyběla mu Síriusova divoká jiskra.) Lucius doufal, že v boji zažene Siriuse ke zdi a bude ho mít tam, kde ho chce mít, anebo se mu povede jej v bitvě velkoryse zachránit. Pak mu, jako panna v nesnázích šlechetnému vysvoboditeli, bude Sírius vděčný. A třeba i něco víc. Bohužel to nevyšlo. Oč byl Lucius zdatnějším kouzelníkem, o to větší byl Sírius rapl a kamikadze. Opět zavlál rudočerný prapor anarchie - Sírius byl nespoutaný a nezničitelný, naprosto neohroženě se do boje vrhal po hlavě. Ač se s ním Lucius párkrát utkal, jejich boje dopadaly nerozhodně a zachránit se mu jej dlouho nedařilo. A když jednou přeci, nabídl Síriusovi velkoryse své přátelství – a ten, i když ryl hubou v zemi, se mu vysmál. Lucius byl zhrzen a uražen.
Ve chvíli, kdy ho Sírius odmítl, se v něm něco zlomilo. Už ten tlak nemohl zvládat – devadesát devět procent jeho okolí se k němu chovalo podle toho, že je Malfoy. Dívky mu nadbíhaly, muži stáli o jeho přátelství. Báli se ho, nenáviděli ho, uctívali a snažili se z něj něco mít, protože je Malfoy. Měl téměř neomezené prostředky a moc – jako Malfoy. Sírius ho odmítl – protože je Malfoy. Otec ho tlačí k obrazu svému – protože je Malfoy. Jeho dohodnutý sňatek (spojení dvou čistokrevných rodů) se Sírusovou sestřenkou je na spadnutí – protože je Malfoy. Když nejsi Malfoy, nejsi nic. To jméno definovalo jeho život. Tlak sílil, rostl, až Luciusův odpor povolil. Stal se tedy Malfoyem. Když nátlak už nemohl unést, přijal to. Byl Malfoy. Jeho otec to vzal jako samozřejmost, s mírným uspokojením. Jaká by byla jiná alternativa? Žádná. Nemyslitelná. Nemohlo to dopadnout jinak. Konečně Lucius přišel k rozumu. Konečně dospěl.
Ve chvíli, kdy Luciuse Sírius odmítl, něco se v něm zlomilo. Přijal pravidla svého otce a zavrhl Síriuse a jeho cestu revolty. Dobrá, proč ne. Smutnější bylo, že se vzdal své vlastní cesty a najel do předem přichystaných kolejí. A stejně tak obratem začal nenávidět Síriuse a vše, co představoval a čeho sám nedosáhl. Přilnul k malfoyovstí a objevil, přijal jeho kouzlo. Otec se teď v jeho očích změnil z despotického tyrana na prozíravého, rozumného patriarchu.
Lucius uměl být Malfoyem. Učili ho to celý život. Stal se tedy stoprocentním Malfoyem. Uměl to nosit – výchova přinášela ovoce. Stal se pravým Malfoyem a rodina zajásala, přijala ho opět a o to radostněji do svého lůna. Předkové mohli klidně odpočívat v rodinné hrobce, klidně se usmívat z portrétů. Vlastně to nemohlo dopadnout jinak – co je lepšího, co může být lepšího, než být Malfoyem? Stal se Malfoyem skrz na skrz.
Jen někde na dně zbyl ještě malý kousek Luciuse. Naživu ho udržoval Severus. Přestože jim oběma malfoyovství přinášelo mnoho výhod, ochranu a pohodlí, Severus přeci jen viděl, že za Malfoyem je ještě Lucius. Byl asi jediný. Jednou Lucius slyšel takovou přihlouplou otázku – koho byste si vzali na pustý ostrov? Připadalo mu to stupidní, ale přeci jen si odpověděl – no, koho? Přece Severuse. Pak si ale uvědomil, že on, Lucius, na „pustém ostrově“ se Severusem už pár let žije. Nehledě na to, jaký je společenský život pana Malfoye. Byl Malfoy manžel, Malfoy otec, Malfoy aristokrat. Lucius se odebral do vyhnanství na Svatou Helenu, císař ustoupil lůze, císař ustoupil republice. Odešel, když ho Sírius definitivně odmítl. Odešel, když zjistil, že on, Lucius, sám nemá dost síly a odvahy, aby vykázal Malfoye do patřičných mezí.
Lucius, Severus a jejich malé tajemství v místnosti za knihovnou… Bolest může někdy působit i rozkoš. Lucius na otcovy výchovné lekce nikdy nezapomněl.

Oběd pokračuje dalšími chody, konverzace trochu řídne. Plnící se žaludky a ospalá nálada ukolébávají, smysly se plní požitky. Je čas na stará těžká vína, jejichž vůně, barva a chuť pomáhá mysli cestovat časem i prostorem. Lucius přes sklenku vidí jemný Narcissin úsměv a pohled upřený do dálky, kam on nedohlédne. Pohled jeho matky na obraze směřuje také tam. Snaží se zachytit matčin pohled, nedaří se mu to. Jen její podobizna z dob, kdy byl více jak o polovinu mladší než teď, ho přenese do těch časů. Jako by nikdy nezestárl.

Jako by se místo pamětí projížděl na safari, přiběhnou k němu z minulosti tři šelmy. Byl to zvláštní trojúhelník. Tři mladí muži a v každém z nich dřímá bestie. To Luciuse k oběma dalším přitahovalo, ke každému trochu jinak. Sírius je hezký, Severus spíš zajímavý. Severus má v sobě zvíře potlačené, chová se opatrně a promyšleně. Kdykoli vytáhlo drápy a zařvalo, bylo potrestáno. Nezkrotili ho, jen čeká na svou příležitost. Síriusova bestie řádí svobodně, neskrývá se, je zvěromág a jeho zvíře si dělá, co chce. Severus je démonický. Sírius nespoutaný a divoký, odkopl nátěr výchovy, kašle na ni. Jeho touhy jsou jasné a přímočaré. O sobě Lucius zase ví, že na něho se běžné konvence nevztahují, přesto u něj výchova zaobluje hrany. Je rozmarnější a rozmazlenější než Sírius, přesto výchovou nepohrdl, je jeho součástí. Severus je nevyzpytatelný, sám tak úplně neví, co chce a proč. Není tak těžké být záhadný pro ostatní, když sám v sobě nemá jasno. A teď žárlí. Žárlí na Luciuse, že ho zajímá Sírius. Ale už teď chápe, že když to dá najevo, ztrácí šance. Síriuse nenávidí už ze školy, nejvíc proto, že mu do klína padají výhody, na které on, Severus, musí tvrdě makat, zasloužit si je a mít štěstí. Síriusovi to jde samo, ale on si toho neváží, ani o to nestojí – jako třeba o Luciuse. Je hnán zase jinými touhami, také není šťasten, hledá jiné věci, než ty, co může mít zadarmo. A Lucius? Ten se musí rozhodnout: buď moc, nebo svoboda. Bestie, skoro jako Patroni, krouží kolem té trojice navěky zastavené v časové bublině Luciusovy paměti. S křišťálovou průzračností je mu nyní vše jasné, chápe, co dříve ani netušil. Poznání mu však spíš než radost přináší tupou bolest kolem srdce. Marnost nad marnost.

Teď se i Dracův otec zadívá na svého syna. Jeho vlastní tvář - tak jak vypadala před lety. Jeho podoba s Dracem je skutečně téměř dokonalá. A něco z výrazu jeho ženy tak neskutečně přesně vystihuje Síriusovu tvář, jemnější ženské rysy nahrazují mládí. Doufal, že tyhle dva už spolu nikdy neuvidí – sebe a Síriuse, tenkrát… A otec jakoby mu stál za zády a přes rameno komentoval situaci. Nenechá je ani chvíli o samotě. Ani teď, ve vzpomínkách. Lucius dobře ví, komu patří ten hlas, co si před ním tak dlouho zacpával uši, ten hlas, co říká: „Spusťte toho zmetka na chvíli z očí a máte ho hned v zádech. A nejspíš vám bodne kudlu do ledvin – pravý Malfoy“. Byl to Síriusův hlas, snad to jediné, co v něm ze Síriuse a obdivu k němu zbylo. Měl pravdu. Bodne ten hlas do zad, aby ho už nikdy neobtěžoval, bodne poslední zbytek Síriusova obrazu do ledvin, aby ten hlas už neslyšel. Je přeci pravý Malfoy.
Lucius si myslel, že tahle rána už přebolela. Už skoro zapomněl. V tom se Draco dostal právě do toho věku. Do věku revolty. Zase mu před vnitřním zrakem zavlál rudočerný Síriusův prapor vzpoury. Jak teď chápal svého otce! Jeho postoj byl naprosto správný a rozumný. Kupodivu, chápal i svého syna. O to více se obával, aby nepropadl stejnému nesmyslnému poblouznění, jako on. Potterovy se nepodařilo vymýtit, stejně jako jejich nesmyslné pojetí cti a spravedlnosti. Je to sice směšné, ale pro nezkušeného chlapce, který je plný ideálů mládí a má sklony k opozici vůči autoritám, to může být lákavé. Dokud nepochopí pravý řád světa, pravé hodnoty a status quo, samozřejmě.
Ano, jeho otec byl tvrdý muž. Muž, jenž nesnesl odpor. A dokázal své mínění a vůli přesně předat, ba vštípit i svému synovi. Když nejsi Malfoy, nejsi nic. Sám o sobě nic neznamenáš. Tvou cenu a moc udává jen tvá příslušnost k rodu. Abraxas Malfoy byl muž, jenž nestrpěl odpor. Dokázal prosadit svou vůli. Nepřestal, dokud nebylo po jeho. A Lucius je jeho syn. Abraxasův syn však naplnil půvab evoluce a poučil se z otcových chyb. Věděl, že čím více se tlačí, tím větší odpor vzniká. Lucius nebyl možná tak tvrdý, jako jeho otec, o to větší byl diplomat. Kde otec neuspěl přesně zaměřenou silou, rozložil Lucius mírný tlak do všech stran, chvíli počkal, a výsledek byl mnohem uspokojivější, než jakého byl schopen dosáhnout otec. A většinou to bylo i pohodlnější. Měl talent a učil se od mistra. I za tohle měl Severuse rád.
Draco je zaražen jeho náhlým zájmem, ač ještě před chvílí o něj velice stál. Najednou ho otec sleduje, poslouchá, odpovídá. Chlapec se snaží kontrolovat nejen svou řeč, ale hlavně myšlenky. Nepřipustí, aby otec zahlédl, na co před chvílí myslel. Jistě, jednou ho vystřídá, nahradí. Ale jeho otec je silný a nebezpečný. Draco se nesmí připravit o žádnou z výhod. O moment překvapení, ani o zdání nevinnosti.
Lucius věděl, že na Draca by neměl tlačit. Ne přímo. Raději mu ukáže výhody a půvab toho, být Malfoyem, než aby se choval jako Abraxas. Do sladké pasti chytí mladíka mnohem snáz, než by ho přesvědčoval bičem. Umění býti Malfoyem časem, s poslední generací, značně pokročilo. Tam kde Abraxas demonstroval hrubou sílu, tam Luciusovi stačilo naznačit. A Draco v žádném případě nebyl hloupý.
Ani Lucius nesnesl odpor, také on dokázal své mínění a vůli předat, ba vštípit svému synovi. Ale proč při tom ztrácet eleganci? Když nejsi Malfoy, nejsi nic. A elegance k Malfoyům prostě patří.
Neměl strach, že by u Draca narazil, ne. Ne v tomto ohledu. Byl přesvědčen, že ho dobře zná. Poznal svého otce, pamatuje si na sebe v tom věku, zná svého syna. Na tom býti Malfoyem není nic, čemu by nerozuměl.
Ale při pohledu do očí své ženy ho trochu zamrazilo. V té krásné tváři s jemným milým úsměvem, v těch průzračně modrých očích zahlédl doutnající plamínky…

*****

Kam odcházejí naše sny? Ty tajné, které se nikdy nevyplní? Zmizí… Zmizí z našeho života? Můžeme je jednou pohřbít a víc o nich neslyšet? Ne… Zůstávají v Morfeově říši, v zemi Pána snů. Stejně jako bohové, v něž jsme ztratily víru, naděje, v něž jsme přestali doufat, lásky, jež naše srdce a životy nedokázaly unést… Morfeus ve své říši spravuje neuvěřitelné bohatství. Kdyby se k němu dostal někdo nepovolaný, získal by obrovskou a snad i strašnou moc.
Jste připraveni potkat své dávné sny?

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský