Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Minerva McGonagallová, madam Pomfreyová, Severus Snape
Shrnutí: Severus Snape následkem drobného poranění trpí dosti neobvyklou "nemocí". Minerva McGonagallová se po tuto dobu stává jeho oporou.
Poznámka: Dopsáno v roce 2005

Rovnováhy

„Zlikvidujte tu břečku!“ zavrčel Snape.
Student popotáhl, rozmatlal si slzy po zarudlém obličeji a vzal do třesoucích se prstů hůlku.
„Ne, ne, tam do umyvadla,“ ukázal Snape na kamenné umyvadlo v rohu třídy.
Chlapec neohrabaně zastrčil hůlku do hábitu, uchopil kotlík plný vařícího lektvaru a zvedl ho z ohniště, jenže to pro něj bylo moc těžké. Zavrávoral a než Snape stihl zareagovat, horká tekutina ho zmáčela od pasu dolů. Vztekle zasyknul, ale jinak nevydal žádný zvuk, ačkoli ho lektvar musel pěkně opařit.
„Vy…!“ zasyčel Snape a oči mu nenávistně jiskřily. Hoch se přikrčil. „Zmizte mi z očí! Hned!“ ukázal rukou ke dveřím.
Student zaváhal, ještě nikdy ho Snape nevykázal z hodiny.
„Neslyšel jste! Vypadněte! Už vás tu nechci vidět, vy ničemný ignorante!“ Snapeův hlas byl tichý a zlověstný.
Hoch na víc nečekal, ani si nesbalil, jen za ním bouchly dveře. Snape vytáhl hůlku a usušil si šaty.
„Na co koukáte? Máte málo práce?“ utrhl se Snape na třídu, která ho probodávala nenávistným pohledem

Snape vešel do svého kabinetu. Ještě pořád nespravil chuť, třebaže za tu krátkou cestu z učebny do kabinetu připravil Nebelvír o dvacet bodů. Vzal ze stolu poštu a přešel do zadní části místnosti. Madam Pomfreyová ho požádala o mast na otoky. Zatímco otvíral dopis, bezmyšlenkovitě sáhl po paměti do police. O vteřinu později zaklel a ucukl – pozdě. Přes dlaň se mu táhla nehluboká řezná rána, která pálila jako čert. Mrzutě se zahleděl na rozbitý flakónek. Musel být nějaký špatný, protože nejen že se sotva ho sevřel v ruce rozbil, ale navíc se lektvar v něm zkazil. Rána pálila čím dál tím víc. Vrátil se ke stolu, odložil dopis a vytáhl hůlku. Jediným pohybem ránu zacelil, pak si prošel poštu. Jako obvykle nic důležitého. Vlastně ani nečekal žádný dopis, všechno to byly úřední věci ohledně jeho práce mimo Bradavice. Ne, neměl v úmyslu zůstat po zbytek života obyčejným učitelem lektvarů. On mířil víš, do vědeckých kruhů.
Snape vytáhl kotlík a postavil ho na laboratorní stůl. Zkažený lektvar znamenal přidělanou práci, ale žádný fatální problém to nebyl. Přejel si po dlani. Pořád měl pocit, jako by ho to tam pálilo, ale nejspíš si to jen vsugeroval.

*****

Madam Pomfreyová přicházela na ošetřovnu poměrně brzy ráno. Jako léčitelka byla v práci vlastně dvacet čtyři hodin denně. Každé ráno začínala s kontrolou stavu školní lékárny, nespěchala. Většinou nemívala moc práce. Sem tam nějaké to rozbité koleno, snad jen Harry Potter jí občas přidělal vrásky na čele. Ten kluk měl prostě smůlu, že byl vždycky na špatném místě ve špatnou dobu. Od práce ji vyrušilo bouchnutí dveří. Vstala a šla se podívat vedle, co se děje.
Severus Snape se opřel o zeď. Říct, že mu bylo zle, nevystihovalo pravou podstatu věci. Špatně se mu dýchalo, točila se mu hlava a měl problémy s rovnováhou. Sotva se dokázal ráno obléknout a dopotácet na ošetřovnu. Pomalu se svezl na zem. Čelo se mu perlilo potem.
„Profesore Snape?“
Jen s obtížemi zaostřil na Pomfreyovou. Pokusil se něco říct, ale nebyl schopný přimět hlasivky vytvořit srozumitelný zvuk.
Pomfreyová se nikdy zbytečně nevyptávala. Na první pohled jí bylo jasné, že profesorovi je zle. Pomohla mu na vratké nohy a dovedla ho k jedné z postelí. Změřila mu puls. Srdce mu bilo jako splašené, taky měl zvýšenou teplotu.
„Vydržte,“ řekla mu a odběhla do své kanceláře pro potřebný lektvar a svoji hůlku.
Snape se na posteli schoulil do klubíčka. Třásl se stále silněji a tiše sténal, prsty se mu svíraly jako by v bolestivé křeči. Oči dostaly sklený výraz, začal lapat po dechu. Stále víc se potil. A pak bolestně vykřikl.
Madam Pomfreyová všeho nechala a přiběhla zpátky. Ruce jí vylétly k ústům. Za celou svou praxi viděla už všechno možné, ale tohle tedy ne. Na lůžku, kam uložila profesora Snapea, leželo zamotané v jeho černém hábitu sotva osmileté dítě. Chlapec schoulený do klubíčka se třásl jako by měl zimnici. Namáhavý přerývavý dech se pomalu vracel do normálu.
Pomfreyová obešla lůžko a pohlédla chlapci do očí. Byla v nich absolutní čirá hrůza.
„Profesore Snape?“
Chlapec se přikrčil. Nevypadalo to, že si uvědomuje kým byl. Bylo to jen zmatené, k smrti vyděšené děcko.
Madam Pomfreyová mu, třebaže se vzpouzel, dala něco na uklidnění, a když usnul, pospíchala za ředitelem. Měli malý problém.

„Ještě jsem neudělala všechny vyšetření. Teprve čekám na rozbor krve, ale zatím mohu zcela jistě říct, že to je profesor Snape, akorát jeho fyzický stav odpovídá věku nějakých sedm osm let.“
Brumbál se díval na spící děcko a tvářil se velmi vážně. Profesorka McGonagallová stála vedle něj a vypadala znepokojeně.
„Máte pro to nějaké vysvětlení?“ zeptal se Brumbál.
„Zatím žádné. Neznám nic, co by to mohlo způsobit. Až dokončím vyšetření, snad budu moudřejší.“
„Ale co s ním teď bude?“ otázala se McGonagallová.
„Těžko říct. Zatím nevím, jak je na tom s pamětí. Může trpět částečnou nebo i celkovou amnézií. Tělo se tak často brání šoku,“ pokrčila Pomfreyová rameny.
„Dokážete to zvrátit?“ zeptal se Brumbál.
„To vám teď neřeknu. Ale jsem si zcela jistá, že nejde o uřknutí,“ řekla Pomfreyová.
„Bude potřebovat něco na sebe. Seženu mu nějaké šaty,“ nabídla se McGonagallová.
„Děkuji, Minervo. Zatím ho necháme na ošetřovně. Bude lepší, když se to nikdo nedozví. Raději to nebude říkat ani zbytku učitelského sboru. Obzvláště když nevíme, co to způsobilo. Nerad bych tu měl paniku nebo nějaké zcestné teorie. Kdyby se někdo ptal, profesor Snape odjel na neurčitou dobu v naléhavé osobní záležitosti. Vysvětlím jeho nepřítomnost u oběda, ale měli bychom se dohodnout na jedné verzi. Zatím za něj budeme suplovat a podle situace bych za něj našel dočasnou náhradu. To je myslím v tuto chvíli vše.“
„Budu vás informovat hned, jak zjistím víc,“ slíbila Pomfreyová.

O několik hodin později se sešli v Brumbálově pracovně. Situace však nevypadala o moc růžověji. Pomfreyová dokončila testy a McGonagallové se podařilo k smrti vyděšeného chlapce uklidnit a získat si jeho důvěru. Nic nenasvědčovalo tomu, že si to dítě něco pamatuje. Nemluvil, jen se choulil na posteli a obracel ty své zmatené černé oči na všechny strany. Nebylo v něm nic z osobnosti Severuse Snapea.
„Testy neprokázali nic dobrého. Zdá se, že v jeho těle ještě nedávno byl abnormální počet kmenových buněk, které by tělo vůbec nemělo produkovat v jiném než embryonálním stádium vývoje. Zdá se, že v jeho těle je toxin, který produkci kmenových buněk inicioval, ale teď je sám metabolicky odbouráván.“
„Poppy, mám prosbu, mohla byste to přeložit do srozumitelného jazyka?“ požádala ji McGonagallová.
„Dobře, takže kmenové buňky se dokáží vyvinout v jakoukoli tkáň. Zřejmě byly příčinou jeho omládnutí.“
„Jak?“ zajímal se Brumbál.
„No, stárnutí je jen proces opotřebování buněk. Kmenové buňky dokáží poškozenou tkáň nahradit. Prostě a jednoduše jeho tělo“opravily“. Našla jsem v jeho krevní oběhu zbytky látky, která to zřejmě zapříčinila, jenže než jsem si dokázala určit, organismus ji odboural.“
„Takže abych si to ujasnila, nevíme, co to způsobilo?“ zeptala se McGonagallová.
„Přesně. Ta látka v jeho těle pořád je, ale změnila se. Nevím, jaký bude mít teď na jeho organismus vliv. Ale jsem si zcela jistá, že blokuje správnou funkci mozku.“
„Má poškozený mozek?“ vyděsila se McGonagallová.
„Ne, ne,“ zavrtěla Pomfreyová hlavou.
„Poppy, my nejsme odborníci. Co mu tedy je?“ rozzlobila se McGonagallová.
„Stručně a jednoduše v jeho těle nastala chemická nerovnováha. To způsobilo to omládnutí a zároveň mu to zablokovalo paměť. Jaké další důsledky to bude mít, nedokážu předpovědět. V každém případě musíme najít způsob, jak rovnováhu obnovit, jinak to nemůže přežít.“
„Kolik máme času?“
„Těžko říct, pokud se jeho stav nezmění, tak tři, možná čtyři dny víc ne. Lidské tělo je závislé na rovnováze. Zatím se s tím snaží organismu nějak vyrovnat, ale pokud si nepospíšíme, může ho to i doživotně poznamenat. Za čtyři dny dojde k poškození mozku a do týdne zemře.“
„Takže musíme spěchat. Kontaktuji nemocnici svatého Munga, určitě nám pomohou,“ rozhodl Brumbál.
„Jak je na tom psychicky?“ zeptal se Brumbál.
Pomfreyová se zadívala na McGonagallovou.
„Nepamatuje si vůbec nic. Je dezorientovaný a vyděšený,“ řekla McGonagallová.
„Řekl něco?“
„Ne, neřekl vůbec nic. Nejsem si jistá nakolik je zasažené centrum řeči. Možná mluvit nebude vůbec. Ale zatím nevykazuje žádné problémy s koordinací pohybů, takže je pravděpodobné, že byla zasažena jenom paměť,“ přidala se Pomfreyová. „Co se psychiky týče…osobnost utváří do značné míry zkušenosti a zážitky a ty on momentálně nemá.“
„Tabula rasa?“ pozvedl Brumbál tázavě obočí.
„Svým způsobem ano. Je jako nepopsaný list papíru. Má určité základní vrozené rysy a dispozice, ale rozhodně byste v něm nenašel nic z člověka, kterého známe jako Severuse Snapea.“
„Bude potřebovat někoho, kdo se o něj postará. Dohodly jsme se s Poppy, že si ho vezmu k sobě. Kdyby se někdo ptal, řeknu, že to jen syn mé známé,“ dodala McGonagallová.

McGonagallová vešla na ošetřovnu. Chlapec seděl na kraji židle v Pomfreyové kanceláři, vypadal nejistě a vyděšeně. Muselo to pro něj být pro chudáka těžké, ale když se uvážilo, že nejspíš absolutně nechápal, co se s ním děje, snášel to klidně a tiše. Nejtěžší bylo pro McGonagallovou myslet na něj jako na svého kolegu. To dítě skutečně nemělo se Snapem příliš společného vyjma pár rysů. Byl to hubený šlachovitý klučina, na svůj věk trochu malý, oči měl vykulené, ale mnohem přívětivější, než míval Snape. Jen ten nos a ty vlasy se nezměnily. Na sobě měl šedivé tričko a černé tepláky. Tak narychlo nic lepšího McGonagallová nesehnala. Navíc mu to bylo obojí trochu velké.
„Ahoj, Severusi,“ usmála se na něj a chudák kluk polekaně nadskočil. „Jak se máš, Severusi?“
Záměrně často říkala jeho jméno, aby si na něj zvykl. Zatím nevěděli kolik si toho pamatuje a jak je na tom se znalostmi, protože neřekl ani slovo.
„Můžeš si ho odvést, ale každý večer musí na kontrolu a další testy. A tohle musí ráno a večer brát. Mělo by to moct vyrovnat chemickou nerovnováhu v jeho těle. Dlouhodobě mu to moc nepomůže, ale krátkodobě to může rozhodnout o všem.“
McGonagallová si od Pomfreyové vzala lahvičku s prášky. Chlapec zíral do podlahy.
„Jak je mu? Jaký to bude mít na něj vliv?“ zeptala se McGonagallová a po chvíli zaváhání ho pohladila po vlasech. Zachvěl se, ale pak se uvolnil. Věděla, že ho to uklidní, už to vyzkoušela.
„To nevím. Dají se očekávat křeče, možná zvracení. Těžko říct, jak se to projeví. Zatím to snáší dobře, ale v každém případě čím dřív z něj ten toxin dostaneme a obnovíme rovnováhu tím líp.“
„Poppy,“ McGonagallová se odmlčela. „Když se rovnováha obnoví…nezůstane už takový?“ kývla k chlapci hlavou.
„To nevím, ale vyloučit se to nedá,“ připustila Pomfreyová.
McGonagallová potřásla hlavou. „Není to úžasné? Mohl by dostat druhou šanci.“
„Já budu raději, když ho dostaneme do normálního stavu.“
McGonagallová přikývla. Vzala chlapce za ruku. Sklouzl ze židle a poslušně jí bez odporu následoval.

„Tak, Severusi, tady budeš spát,“ usmála se na něj, když ho přivedla do svých komnat. Nechala sem dát ještě jednu postel, takže tu bylo trochu těsno, ale nevadilo jí to.
„Líbí se ti tu, Severusi?“
Chlapec se na ni nejistě zadíval.
„Tak se jmenuji?“ zeptal se tiše.
Zaskočilo jí to.
„Severus? To je moje…­jméno?“
V jeho hlase zaznívala nejistota, a taky byl o něco vyšší než Snapeův hlas.
„Ano, ano, tak se jmenuješ. Vzpomínáš si?“ zeptala se ho.
Zavrtěl hlavou.
„Severus je tvoje jméno. Pamatuješ si něco? Cokoli?“
Lehce nachýlil hlavu na stranu a viditelně zaváhal. Pak zavrtěl hlavou.
„To nevadí. Všechno bude v pořádku. Nemusíš se bát,“ ujistila ho. „Nemáš hlad?“
„Trochu,“ připustil.
„Co máš rád?“ zeptala se ho a s překvapením si uvědomila, že za ty roky, co se Snapem učila, neví ani jestli má raději hovězí nebo vepřové či nesnáší koprovou omáčku.
Chlapec pokrčil rameny.
„Já nevím,“ hlesl.
„To nevadí. Zjistíme to, hm?“
Povzbudivě se něj usmála.
„A…vy jste…?“ zeptal se nejistě.
„Minerva, můžeš mi tak říkat.“
Přikývl. Byl tak nejistý a nervózní. V ničem nepřipomínal toho sebevědomého až arogantní muže, kterého znala. Jak to říkal Brumbál? Tabula rasa? Pomyslela si. Takže takovýhle byl Severus Snape, když se sloupla ta tvrdá krusta hořkosti a nenávisti? Nejistý, tichý, nenápadný kluk? To k němu vůbec nešlo.
„Tak pojď ke stolu. Máš rád čokoládu?“
Nedechnul se, aby řekl, že neví, ale nenechala ho promluvit.
„Uvidíme. Všechny děti mají rádi čokoládu,“ mrkla na něj.

„Tak jak to jde?“ zašeptal Brumbál.
McGonagallová seděla na kraji postele a s lehkým úsměvem se dívala na spícího Severuse.
„Dobře. Je to moc prima kluk,“ řekla a její úsměv se prohloubil. „Pořád je ještě hodně nejistý a nervózní, ale je hrozně milý. Těžko se tomu dá uvěřit. Byl takový někdy doopravdy?“
„Ano,“ přikývl Brumbál, ale pak posmutněl. „Jen velmi krátce když byl ještě hodně malý. Laskavé dobrosrdečné dítě, které si nezasloužilo žít v rodině, v jaké žilo. Zažil toho příliš mnoho a to ho poznamenalo na celý život.“
„Možná dostal druhou šanci,“ zašeptala McGonagallová. „Kdyby, až se vyléčí, zůstal dítětem, mohla bych se ujmout.“
„Doufejme, že to nebude třeba.“
McGonagallová neodporovala, ale věděla, co si přeje. Vždycky toužila po dítěti, jenže nemohla mít děti. Proto se nikdy nevdala a žila sama. A tohle dítě bez rodiny, bez minulosti s nejistou budoucností, jako by v ní probouzelo mateřské instinkty. Byl tak bezbranný až křehký. Nemohla uvěřit, že z někoho takového mohl vyrůst člověk tak cynický, lhostejný, místy krutý a necitelný, jakým uměl Severus Snape být. Jistě měl i své dobré stránky, ale rozhodně to nebyl člověk, který by byl sympatický. Vzbuzoval respekt a úctu, u studentů pak strach, byl spolehlivý a schopný, ale jinak byl jako kus ledu. Ale teď, když poznala tu nejzákladnější podstatu jeho povahy, tu která byla pohřbená pod špatnými zkušenostmi, křivdami a příkořími, jenž zažil a vytrpěl, byla přesvědčená, že si zaslouží tu šanci být někým jiným, lepším.
Když Brumbál odešel, zhasnula svíčku na nočním stolku a ve vší tichosti se šla do koupelny umýt a převléknout.

Probudil ji Severusův výkřik. Byl to zvuk plný čiré bolesti. Posadila se a rozsvítila. Chlapec se zmítal na posteli, tělem mu procházela jedna křeč za druhou. Prožíval hotovou agónii bolesti. Pokusila se ho uklidnit, ale nedokázala ho udržet. Na těle mu vystoupil pot smíšený s krví. Svaly se mu napínaly, že se div neroztrhly. A pak záchvat stejně nečekaně jako začal i pominul. Severus se zhroutil na postel, sípavě lapal po dechu, třásl se, pyžamo promáčené krvavým potem se mu přilepilo na tělo, tiše sténal.
„Severusi?“ zašeptala starostlivě a jemně mu položila ruku na rameno.
Obrátil se a McGonagallová strnula. Bledou tvář měl umazanou od krve, rysy strhané a v očích vepsanou hrůzu a bolest, ale nepochybně byl dobře o čtyři roky starší.
„Jak ti je?“ zašeptala a pohladila ho po vlasech.
Severus slabě zakňoural, nahnul se přes okraj postele a začal zvracet.

Pomfreyová se zamračila na výsledky testů. Severus seděl na posteli, vypadal lépe než když ho McGonagallová přinesla, ale nepopiratelně byl starší. Během několika chvil trvajícího záchvatu zestárnul o celých pět roky. Testy to potvrzovaly. Jeho tělo právě vstupovalo do puberty. Produkce hormonů i vše ostatní tomu odpovídalo.
Pomfreyová naznačila McGonagallové, aby s ní šla vedle.
„Takže?“ vyhrkla McGonagallová.
„Je to ten toxin. Dokud to bylo v původním stavu, nutilo to jeho tělo produkovat kmenové buňky a mládnout. Jenže pak se to metabolismem přeměnilo. Proces mládnutí se ukončil a teď…to má opačné účinky.“
„Jak rychle bude stárnout?“ polkla McGonagallová.
„To se nedá říct. Bude to asi probíhat nárazově. Teď jeho věk odpovídá nějakým dvanácti letům. Tělo začíná produkovat pohlavní hormony. Přichází do puberty.“
„Když zvládnu třicet puberťáků, s jedním si poradím,“ pousmála se McGonagallová. „Ale kolik máme času?“
„Já nevím!“ vybuchla Pomfreyová. „U svatého Munga se snaží určit povahu toho toxinu.“
„Copak mu prostě nemůžeš vyčistit krev?“ zeptala se McGonagallová ostře.
„To by mu moc nepomohlo. Má tím prolezlé všechny orgány, každou buňku v těle. Pokud nenajdeme způsob, jak to dostat ven nebo, jak to převést na něco neškodného, nedá se s tím nic dělat.“
„Nedá se nic dělat,“ opakovala McGonagallová hořce. „Uvědomuje si, co se s ním děje?“
„Nejspíš ne, alespoň nevypadá, že by si uvědomoval, že zestárnul o celé roky. Ale jinak pochopitelně ví, že něco není v pořádku. Asi bys za ním měla jít, ať nemá strach.“
McGonagallová přikývla a vrátila se do místnosti s lůžky.
„Jsem nemocný?“ zeptal se Severus.
„Trochu ale nemusíš se bát, madam Pomfreyová je léčitelka. Uzdravíš se,“ slíbila mu.
„Bude to bolet?“ zeptal se tiše.
„Tohle mu dej, kdyby zase přišel záchvat. Zmírní to křeči a bolesti. Víc pro něj nemůžu udělat,“ zašeptala Pomfreyová McGonagallové do ucha a vtiskla jí do ruky lahvičku s tlakovou injekcí.
McGonagallová chtěla protestovat, že neumí dávat injekce, ale Pomfreyová se otočila k chlapci a řekla: „Už to tak bolet nebude.“
„Já neumím dávat injekce,“ zaprotestovala tiše McGonagallová.
„Stačí, když to přitiskneš ke kůži a zmáčkneš to. Nic na tom není,“ ujistila ji polohlasně Pomfreyová.

„Ty půjdeš pryč?“ zeptal se Severus, když se vrátili do jejích komnat a McGonagallová se převlékla do hábitu.
„Musím jít učit. Vrátím se brzy,“ ujistila ho. „Nemusíš se bát, kdyby se něco stalo, dozvím se to a přijdu.“
„Jak se to dozvíš?“ vyzvídal.
„To je moje tajemství,“ usmála se. Nemusela se bát, kdyby se mu udělal zle, měli skřítkové, kteří na něj dohlíželi, své instrukce. „Jo, buď tady, nikam nechoď,“ dodala mezi dveřmi.
Severus měl skutečně tu nejlepší vůli poslechnout, ale být celý den mezi čtyřmi stěnami se prostě nedalo vydržet. Nakonec si řekl, že se přece nemůže nic stát, když se venku trochu porozhlédne. Nevěděl o tomhle místě vůbec nic a zvědavost byla silnější než on. Vyklouzl z komnat a bezcílně se toulal po chodbách.
Zklamalo ho to tu. Nebylo tu nic zajímavého jen dlouhé jednotvárné chodby, spousta schodišť a dveří. Všechno tu vypadalo tak stejně a nudně až se…ztratil. Uvědomil si to na jedné křižovatce, která mu přišla úplně stejná jako předchozích několik. Došlo mu, že se nedokáže vrátit. Nejistě se rozhlédl. Neměl ponětí, kde je, ale byl si jist, že určitě v maléru.
„Můžu ti nějak pomoct?“
Leknutím skoro nadskočil a prudce se obrátil.
„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,“ pousmála se pihovatá zrzka.
Severus mlčel a prohlížel si ji. Měla na sobě dlouhý černý hábit s nějakým znakem na prsou, z kterého měl pocit, že by ho měl znát, jenže nevěděl odkud.
„Ty asi nejsi odtud, co?“
„Ne,“ dostal ze sebe tiše.
„Já jsem Helen a ty?“ zeptala se zrzka s úsměvem a Severus jí ten úsměv bezděčně oplatil.

„Severusi?“
McGonagallová se rozhlédla po komnatě, zamračila se a pak v duchu zaklela. Měla toho kluka zamknout a zahodit klíč. Vždyť to byl momentálně puberťák s nulovou znalostí Bradavic. Severus Snape byl zodpovědný a spolehlivý, jenže tohle dítě…nemělo smysl brečet nad rozlitým mlékem. Čím dřív ho najde tím lépe.

„Neříkala jsi, že si s jedním puberťákem poradíš?“ vyprskla Pomfreyová.
„Nemůžeme to nechat na jindy? Musíme ho najít!“
Pomfreyová potřásla hlavou. McGonagallová měla pravdu. Mohl mít další záchvat, museli si pospíšit.
„Myslím, že vím, kde bude,“ řekla Pomfreyová po chvíli.
„Víš?“ užasla McGonagallová.
„Navzdory všemu má pořád návyky Snapea. Jestli se ztratil a bylo mu zle, půjde instinktivně na to jediné místo, kde by se cítil bezpečně.“
„Jeho komnaty,“ odtušila McGonagallová. „Heslo jsme neměnili!“

V pokoji byla tma. McGonagallová rozsvítila.
„Minervo,“ šeptla Pomfreyová a ukázala na podlahu. Krvavá stopa vedla za stůl.
Ležel tam prakticky nahý v kaluži vlastní krve.
„Není…?“ zajíkla se McGonagallová.
Pomfreyová mu odrhnula vlasy z tváře. Vypadal přinejmenším na šestnáct. Byl celý špinavý od krve a měl horečku. Zkontrolovala mu puls.
„Úplně hoří, pomoz mi s ním,“ řekla Pomfreyová a chytila po pod paží. „Musíme mu snížit teplotu. Studená sprcha mu udělá dobře.“
McGonagallová přikývla a vzala ho za nohy. Překvapilo ji, že je tak lehký, ale nebylo se čemu divit. Byl vyzáblý až hrůza. Pod kůží bílou a tenkou jako papír se mu jasně rýsovaly kosti.
Opatrně ho donesli do koupelny a Pomfreyová na něj pustila ledovou sprchu. Tiše zasténal, ale nepřišel k sobě.
„Je to zlé,“ povzdechla si Pomfreyová. „Srdce mu bije jako splašené. Nezvládá to. Navíc se obávám, že u něj začíná docházet k úbytku svalové a kosterní tkáně.“
„Laicky to znamená, co?“ zamračila se McGonagallová.
„Tělo nestíhá vytvářet tkáň, jak stárne. Řídnou mu kosti a svaly. Jen se podívej, jak je příšerně vyzáblý. Musíme ho vzít na ošetřovnu a zavést mu umělou výživu a bude potřebovat vitaminy…a možná to nebude stačit.“
„A ten lék? Už ho mají?“ vyhrkla McGonagallová.
„Ještě ne,“ potřásla Pomfreyová zamítavě hlavou.
„Kolik má času?“
Pomfreyová se na ně zahleděla.
„Těžko říct, Minervo, těžko říct.“

McGonagallová seděla u postele a hladila ho po vlasech. Pomfreyová si tiše přisunula židli a posadila se vedle.
„Ještě se neprobral,“ povzdechla si McGonagallová.
„Snad je to tak lepší. Když je v bezvědomí, nic ho nebolí.“
„Chudák kluk,“ povzdechla si McGonagallová.
„Jeho fyziologický věk je teď šestnáct let. Jeho zdravotní stav je jedním slovem zoufalý.“
Severus se na lůžku roztřásl a unikl mu tichý sten.
„Má bolesti,“ zašeptala McGonagallová.
„Jo, velké. Nic mu nepomáhá. Proto je lepší, když je v bezvědomí, aspoň ho to nebolí. Nejhorší je, Minervo, ta bezmoc. Nemůžu pro něj nic udělat,“ hlesla Pomfreyová.
„Potřebuje ten lék!“ naléhala McGonagallová.
„Když to uspěcháme, můžeme ho tím zabít. Navíc kdybychom mu to dal teď, zůstane dítětem. Skoro třicetiletý muž v těle kluka.“
„Jenže živého kluka,“ odsekla McGonagallová. „Pomalu ho to zabíjí!“
„Neříkám, že ne,“ připustila Pomfreyová tiše.
„Mami,“ zašeptal Severus tichounce popraskanými rty.
„Šššš, jsem u tebe. Klid, všechno bude v pořádku,“ řekla McGonagallová a vzala ho za ruku. „Jen klid, klid.“
Severusovy rty naznačily bezhlesně znovu slovo mami, pak se mu hlava svezla na stranu. Pomfreyová mu položila ruku na čelo.
„Pořád má teplotu. Nedokážu ji snížit.“
McGonagallová neodpověděla, mlčky chlapce hladila po vlasech a odhrnovala prameny, které se mu lepily na zpocené čelo.

Pomfreyová se celou vahou opřela o ten křehký hrudník. Riskovala, že mu poláme žebra, ale nedokázala ho jinak udržet na posteli. Bylo neuvěřitelné, kde se v tom vyzáblém a zesláblém těle bralo tolik síly. Krev prosakovala každým pórem jeho kůže a barvila povlečení i šaty Pomfreyové a McGonagallové. Jeho bolestný křik se oběma ženám zarýval až do morku kostí.
„Drž ho!“ vykřikla Pomfreyová a natáhla se pro injekci.
McGonagallová se ho snažila udržet. Nedala do toho ale zdaleka tolik síly, protože se bála, že mu ublíží. Doslova cítila, jak se jeho tělo pod jejíma rukama mění.
Pomfreyová zabodla jehlu do jeho paže a vpravila do jeho těla obsah injekce. Nestalo se nic.
„Nezabírá to! Drž ho!“ zaječela Pomfreyová.
Severus se vyškubl McGonagallové ze sevření a tvrdě dopadl na podlahu. Oba zcela jasně zaslechly křupnutí, jak si zlomil ruku. Načekané ticho je zaskočilo, ale Pomfreyová se rychle probrala. Poklekla u něj a opatrně ho otočila. Opět zestárl a o dost. Opatrně mu narovnala zlomené kosti, zhojila je a opatrně ho vyzvedla zpátky na postel. Pot smíšený s krví mu stékal po těle. McGonagallová mlčela a třásla se. Ruce i hábit měla od krve a dívala se na mladíka bezvládně ležícího na zakrvácené posteli se zděšeným výrazem.
Pomfreyová taky nic neříkala a zacelovala rány, které se na jeho těle sami otevřely. Vypadal hrozně, byl jen vlastní stín, vyzáblý, smrtelně bledý. Pořád měl horečku a třásl se jako při zimnici. Věděla, že prožívá bolest, jakou si ani nedovedou představit, jenže taky věděla, že lék není ještě otestovaný. Navíc od dosažení jeho věku ho dělil ještě jeden záchvat. Problém byl v tom, že taky mohl být ten poslední.
„Minervo? Jsi v pořádku?“ zeptala se Pomfreyová a objala ji kolem ramen.
„Já se na to nemůžu dívat,“ zajíkla se McGonagallová.
„Já vím, já vím, ale on tě potřebuje. Nemůže teď zůstat sám,“ snažila se jí Pomfreyová povzbudit.
„Dej mu ten lék!“ obořila se na ni McGonagallová nečekaně.
„Minervo…“
„Dej mu ho!“
„Není otestovaný. Co když je to jed?“ namítla Pomfreyová.
„Pak to bude aspoň mít rychle za sebou!“ odsekla McGonagallová.
„Podívej, jdi si lehnout. Kdy jsi naposledy spala, hm? Odpočiň si, potřebuješ to.“
„Nechci,“ odstrčila ji McGonagallová.
„Víš, co si myslím, že jsi se upnula k myšlence, že ho znovu vychováš. Uděláš z něj lepšího člověka. Jenže až dostane ten lék, vrátí se mu paměť a na tohle všechno zapomene. I když ho v něm nevidíš, je to Severus Snape se všemi svými chybami! Nepředěláš ho!“
McGonagallová mlčela.
„Neuděláš z něj svého syna, buď zemře a nebo bude zase takový, jaký byl.“
McGonagallová se narovnala a třesoucíma se rukama si uhladila hábit.
„Máš asi pravdu, Poppy, půjdu si lehnout.“
Její hlas byl pevný a jistý jako by už byla zase sama sebou, ale v jejích očích byl pořád ten bolestný pohled.
Pomfreyová ji sledovala, dokud za ní nezapadly dveře. Chápala, proč se celé tohle McGonagallová tak dotýká. Nikdy se nesmířila s tím, že nemůže mít děti, i když se tak tvářila. Zahleděla se na Snapea. Tohle už nebylo dítě. Jeho věk odpovídal jednadvaceti. Vypadal skoro jako před tou „nehodou“ jen mladší. Rysy měl však ztrhané a byl slabý a křehký jako stařec. Pomfreyová si povzdechla. Mohla se jen modlit, aby lék přišel včas. Měli už jen velmi málo času.

Profesorka McGonagallová kráčela po chodbě a snažila se nemyslet na to dítě…vlastně už to nebylo dítě. Za pár hodin bude Snape zase ve své kůži, normální jako dřív a…přidušeně vyjekla, když ji někdo strhl stranou a ucítila chladné ostří nože na krku.
„Nedělejte hlouposti,“ zachraptěl ji do ucha hlas.
„Zammere!“
Poznala studenta po hlase. Byl z její koleje ze sedmého ročníku.
„Co to má znamenat?“
„Snape – kde je?“
„Pryč,“ odvětila McGonagallová.
„KDE?!“ vyštěkl student a ostří nože ji škráblo do krku.
„Uklidni se,“ zašeptala.
„Kde je Snape? Chci toho hajzla! Už se nedám! Nedám! Zaplatí!“ vyrážel ze sebe student křečovitě.
„Dobře, hlavně klid,“ snažila se McGonagallová pomateného chlapce nevyprovokovat. „Profesor Snape je na ošetřovně. Dej mi…dej mi ten nůž a půjdeme za ním.“
„Ne, půjdete se mnou. Přinutím ho zaplatit za všechno!“ vřísknul chlapec a strkal McGonagallovou před sebou.

Madam Pomfreyová natáhla z ampulky do stříkačky vakcínu. Dorazila právě včas. Další záchvat mohl přijít každým okamžikem.
„Poppy.“
Pomfreyová překvapeně zvedla hlavu, protože hlas McGonagallové zněl tak nějak přiškrceně, ale ztuhla v půlce pohybu. Vysoký blonďák držel McGonagallovou před sebou a ke krku jí tisknul nůž.
„Kde je Snape?!“
Pomfreyová hleděla na McGonagallovou, které vyprchala barva z tváře. Pak pomalu přešla k lůžku, na kterém ležel Snape.
„Tady,“ řekla tiše.
Mladík postrčil McGonagallovou blíž, aby viděl ležícímu do tváře. Zamračil se a hystericky zaječel: „To není Snape! Co to na mě zkoušíte?!“
„Je to profesor Snape,“ zaprotestovala Pomfreyová.
„Myslíte si, že jsem blbej? Chci Snapea! Chci aby si ta svině klekla a škemrala!“
„Tohle JE profesor Snape,“ trvala na svém Pomfreyová.
„Je nemocný,“ zašeptala McGonagallová, ale už nic neříkal, protože jí mladík přitiskl nůž těsněji ke krku.
„Profesorka McGonagallová říká pravdu. Je to profesor Snape, ale je nemocný,“ snažila se Pomfreyová mladíka přesvědčit.
„Jestli hned nepřijde Snape, podříznu ji!“ zaječel mladík. „Myslím to vážně!“
„Profesor Snape je tady, ty pitomče!“ utrhala se na něj Pomfreyová.
„Neříkejte mi tak!“ odsekl mladík. „Tohle není Snape. Je mu podobný, ale je moc mladý! Nemyslete si, že se nechám napálit!“
„Jak tě mám přesvědčit, že ti říkám pravdu?“ povzdechla si Pomfreyová.
„Profesor Brumbál říkal, že odjel. Zavolejte ho!“ trval na svém mladík.
„Profesor Brumbál lhal, nechtěl říct pravdu,“ namítla Pomfreyová.
„Profesor Brumbál nelže!“ vyprskl mladík. „Zavolejte Snapea! A Brumbála, ať přijde Brumbál!“
„Dobře, dobře, hlavně se uklidni, ano? Zavolám profesora Brumbála,“ mluvila konejšivě a přitom se natáhla pro hůlku.
„Nesahejte na to!“ zakřičel. „Nebo jí zabiju!“
„Potřebuji hůlku, abych zavolala profesora Brumbála,“ vysvětlovala konejšivým trpělivým hlasem Pomfreyová.
„Ne, dojděte pro něj!“ nařídil mladík.
„Nemůžu tu nechat profesora Snapea. Je nemocný, potřebuje mne,“ ohradila se Pomfreyová.
„Jděte pro Brumbála!!!!“ zaječel mladík.
Pomfreyová se zadívala na McGonagallovou, pak na injekci ležící na stole a znovu na profesorku, která tak, jak ji nůž dovoloval lehce přikývla na srozuměnou.
„Dobrá, půjdu pro profesora Brumbála. Ale neudělej žádno hloupost,“ slíbila Pomfreyová a spěšně opustila ošetřovnu.
„Když mě pustíš, můžeme to vyřešit v klidu,“ nabídla McGonagallová.
„Mlčte!“ utrhl se na ni.
„Madam Pomfreyová říkala pravdu. Profesor Snape leží támhle.“
„Řekl jsem, abyste byla zticha!“ vyjekl mladík. Ruka s nožem se mu třásla.
„Nedělejte hlouposti, Zammere. Co chcete profesoru Snapeovi?“
„Aby se přede mnou musel plazit! Aby věděl jaké to je být soustavně ponižován!“ vyprskl mladík.
Snape se na lůžku pohnul a zasténal. Na čele mu vyrazily růžové krůpěje krvavého potu.
„Zammere, nemusíš mě pustit.“
„Ne!“
„Zammere, neblázni, potřebuje pomoct!“
„Nehýbejte se!“ okřikl McGonagallovou, které se snažila vyprostit z jeho sevření.
„Jestli mu nepomůžeme zemře!“
Snape se schoulil do klubíčka a vydal dlouhý bolestný sten. Jeho tělo se třáslo jako by jí procházel proud.
„Jestli to je Snape, ať chcípne!“
„Chceš skončit v Azkabanu?!“ zajíkla se McGonagallová.
Snape se svíjel v bolestivých křečích a na těle se mu začaly objevovat rány.
„Pusť mě!“
Mladík profesorkou smýkl a řízl ji přitom do krku. Snape křičel bolestí. McGonagallová se předklonila a vší silou dupla klukovi na nohu. Tím ho rozhodila a udeřila ho loktem do břicha. Mladík zavrávoral, ale než stihl cokoli udělat, měla profesorka už v ruce hůlku.
„Petrificus totalus!“ vykřikla a student se skácel na zem. nůž zazvonil o podlahu.
McGonagallová popadla injekci, jenže Snape se zmítal a házel sebou. Nedokázala najít žílu, aby mu mohla lék podat. Dveře ošetřovny se otevřely. Brumbál přispěchal McGonagallové na pomoc, zatímco Pomfreyová prohlédla chlapce.
Společnými silami se podařilo Brumbálovi a McGonagallové Snapea znehybnit na tak dlouho, aby mu mohla vpíchnout vakcínu. Snapeovo tělo se zhroutilo jako loutka, jíž někdo přestřihl provázky.
„Dali jste si načas,“ řekla McGonagallová a sotva popadala dech.
Pomfreyová zkontrolovala Snapea.
„Vakcína na sebe váže toxin. Funguje to. za pár dní bude v pořádku.“
„A on?“ kývla McGonagallová na hocha ležícího ztuhle jako prkno na zemi.
„Byl vždycky poněkud labilní. A když na něj profesor Snape přitlačil, zhroutil se. Ale se správnou terapií, se může vyléčit.“
„Měli jste štěstí, dámy, obě,“ uzavřel to Brumbál. „A on taky,“ kývl k Snapeovi, jehož tvář odpovídala zase jeho skutečnému věku, byť v ní bylo vepsáno prožité utrpení.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský