Fantasmagorium

Autor: Světlushka
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Severus byl okolnostmi přinucen dostat se za hranice svých možností. Něco se v něm zlomilo. Slyší, i když neposlouchá. Nemá kam utéct. Chce jenom porozumět. A pak jít.
Poznámka: Není důležité beze zbytku chápat. Je důležité cítit.
V povídce byl použit název a poupravený text písně Smutné a lehké od skupiny Udg.
Za vstřícnost při betování děkuji hlavně Severce S. Rogueové. Dík patří i Mandragoře, přes kterou jsem se k Severce dostala.

Smutné a lehké

Co si myslíš o smrti, Severusi?
Je to východisko, konečné řešení pro nás pro všechny.
Jistě, konečné pro všechny.

Jak asi chtějí lidé zemřít? A chtějí vůbec? Brumbál chtěl. Daroval mi svůj život.

Severusi, prosím…

A bylo to snadné. Snazší, než jsem čekal.
Je smutné a lehké škrtnout tvé jméno v seznamu, příteli.

Avada kedavra.

Dvě slova… ale co pak? Ztratil jsem víc, než jsem chtěl. Zbyl mi už jenom odraz v zrcadle, stejně obviňující, jako to rozpolcené uvnitř mě samého. Nemůžu utéct. Vidím, i když se nekoukám. Slyším, i když neposlouchám. Řev sílí a já jsem sám. Sám proti sobě.

Vida vida, Severusi, tak sis přece vybral tu správnou stranu. Už bylo na čase.
Jistě, Mistře…
Ale přesto… Pochybnosti jsou drahé, můj milý… Teď zaplatíš. Crucio!

A ta bolest. Stupňující se bolest, zevnitř i zvenčí, i na místech, které mému tělu nenáleží… Můj protivný odraz na mě shlíží jako by byl kdovíjak chytrý. Já jsem to říkal… Nenávidím ho! Ta bolest… Z pořezaných kloubů pravé ruky sevřené v pěst stékají pramínky krve…

Ten pohled mě uklidňuje. Je v něm tolik nevyřčeného… A přitom je to tak snadné. Vezmu jeden z nenáviděných střepů a sevřu jej v dlani. Krev se dere mezi semknutými prsty a stéká přes hřbet ruky k zápěstí. Ta marnost! Krev zaschne, rána se zahojí a nezbyde zase nic. Nic, nic, NIC! Jenom stará vzpomínka na použitý pocit.

*****

Chtějí lidé zemřít? Já chci.

Žiju život, který mi nepatří. Chci ho zahodit. Ale nejdřív bych chtěl pochopit. Proč? Proč, proč, proč, proč, PROČ? Tolik otázek, ale všechny jsou stejné. Proč to tak divně začalo? A proč to takhle dopadlo? Chci být šťastný, jako všichni lidi chtějí… Proč to jednoduše nejde? Chci prozřít. Alespoň malou chvilku vědět, proč jsem vlastně tady, za co život stojí… Chci toho tak moc? Tolik otázek, ale všechny jsou stejné. Stačila by jediná odpověď.

Místo toho mě pronásledují. Ve dne i v noci. Nemůžu utéct sám před sebou. Řev sílí… Slyším, i když neposlouchám. Nepomáhá ani tlumící lektvar, ani alkohol. Dvě části mojí duše se hádají. Obě mají pravdu. Neposlouchám je, ale nemám kam uhnout. Nemůžu utéct sám před sebou.

Buch buch... Buch buch... Buch buch...

Ležím a koukám do stropu. Je tma. Poslouchám tlukot vlastního srdce. Uklidňuje mě ten pravidelný rytmus… Zároveň šílím z toho monotónního bušení. Je to odporné, sám se svým srdcem, které jenom tepe… Nedá se před ním utéct. Zavřený v kleci… Jsem hloupý. Jsem slabý. Můžu odejít, ale nedokážu to. Nechci utéct sám před sebou. Musím pochopit. Pak to bude snadné.

*****

Běžím tmou. Utíkám. Už nemůžu. Nemůžu vydržet sám se sebou. Nemůžu ani utéct. Slyším, i když neposlouchám. Poslouchám, i když nechci slyšet. Jsem slabý. Hloupý. Je noc a já nevidím na cestu. Větvičky stromů mě šlehají do obličeje. Trnité šlahouny keřů se sápou po mých nohách. Co na tom záleží? Běžím dál, ale celý svět se se mnou točí, jako bych byl opilý. Nejsem. Jen už nedokážu své tělo dostatečně ovládat. Zakopnu o kořen a přistanu na zemi, obličejem zabořený do spadaného listí loňského podzimu. Oči mám zavřené, ale přesto se všechno stále tak divně točí. Je zima. Zatínám ruce do hlíny, cítím její zrnka za nehty. Nechci už vstát. Nikdy neprozřu. Nikdy nepochopím. Otočím hlavou, abych mohl alespoň dýchat. Jen dýchat. Po tvářích mi stékají slzy, kterým nerozumím.

„Stalo se něco? Už běžím, nebojte se!“ Slyším hlas doprovázený zvukem kroků. Jdi pryč, přeju si usilovně. Další zbytečná tužba, která zůstala nevyslyšena.
„Severusi?“ Jsi překvapený? Jasně, že jo. Mohl tu ležet kdokoli, ale jsem to zrovna já. Smůla, co?
„Táhni, vlkodlaku!“ vykřiknu. Nechtěls‘ mě. Odhodils‘ mě. Pamatuju si to, víš? Až moc dobře…

Víš, Remusi, já… nedokážu… Není pro mě lehké mluvit otevřeně… Dej mi čas…
Čas? Já nemám čas, Severusi. Jsem zrůda. Každý den je pro mě dar. Ber, nebo jdi.
V tom případě není co řešit. Sbohem, ty zablešenče.

Je smutné a lehké škrtnout tvé jméno v seznamu, příteli.

„Severusi,“ zašeptal, „neodháněj mě, prosím. Potřebuješ moji pomoc. A já potřebuju tebe.“ Otočil mě na záda a já neříkal nic. Cítil jsem prázdno, hleděl do sítě korun stromů nad sebou. Vzal mě do náruče a odnášel mě pryč. A mně to bylo jedno. Stejně už není kam jít, stejně už není co říct.

Donesl mě do svého srubu, ve kterém asi bydlí. Říkal jsem si, kam se tehdy vypařil, už dlouho jsem Remuse neviděl…

Útulné, na vlkodlaka. Teplo… sálající z ohně v krbu… z čaje, který jsem dostal… z ruky, která měkce sevřela moji. Citlivé prsty přeběhly po drobných jizvách, ale ta srdečnost onoho dotyku moje vzpomínky na použitý pocit kanoucí krve zatlačovala jaksi do pozadí.
„Severusi… Vím, že jsem udělal chybu. Napravím ji. Pomůžu ti. A pak ty pomůžeš (mi) mně. Vím, že se vzájemně potřebujeme.“
Víš houby, vlkodlaku. Nedokážu nikomu pomoct. Můj odraz by ti to vysvětlil, myslí si, kdovíjak je chytrý. Rozbil jsem ho, ale vím, že to nepomohlo. Zůstal, je všude kolem, v tisících zrcadel, která se mi smějí do očí. Taky se mi vysměješ.

Mlčím. Stejně už není co říct. Sleduji tvoje oči. Jsou zvláštní, jiné. Vidím v nich příliš. Zaostřil jsem. Šok mě plnou silou udeřil do prsou. Jsem blízko, to, co hledám, je ve tvých očích. Zevnitř mě na kousky trhá netrpělivost. Vím to jistě a toužím to vidět, toužím to odhalit… Tak blízko… Ale neumím v tobě číst. Pozoruješ mě a nevíš, na co myslím. Nevíš, co jsem si právě uvědomil – staneš se mými dveřmi, kterými projdu. Pomůžeš mi pochopit a konečně vysvléci mou špinavou kůži, která mě škrtí a dráždí.

„Severusi,“ zašeptáš a přitiskneš své rty na moje. Ano… Otřeš svou hebkou tvář o moji a zlehka mě líbáš na šíji, šeptáš přitom moje jméno… Slyším bít tvoje srdce – je jiné, než to moje, nesnesitelné... zkažené. Cítím tvou blízkost, tvou vůni, tvoje vzrušení… Sáhnul jsi do mě a umlčel tu nekonečnou hádku, před kterou nebylo úniku. Naplnil jsi mě sám sebou a vytěsnil jsi to špatné – odehnal jsi mě zevnitř, jako stříbřitý patron jsi zahnal to, co mě pronásledovalo. Vzal jsi mě znovu do náruče a odnesl do peřin, ale stále jsi šeptal moje jméno, jako by nebylo nic důležitějšího. Položil jsi mě a začal jsi mě svlékat a dotýkat se mě, nechal jsi mě svléknout tebe. Naše oblečení se válelo všude kolem… Rozechvěl jsi mě. Vychutnávám si tvou nádhernou kůži a naslouchám tvému dechu, jak se zadrhává v hrdle… Naše těla se dotýkají a víří, kloužou po sobě, všechno ostatní přestalo existovat. Nemusíme mluvit, víme oba, co chceme, víme oba, co se stane. Pronikneš do mě a konečně mě naplníš celého, fyzicky i psychicky, virtuálně i reálně, přestávám existovat a zůstáváš jenom ty, rozpínáš se uvnitř mě ve všech aspektech našeho splynutí… Už to nejde vydržet… Tlak a vypětí… Explodoval jsi uvnitř mě a já s tebou, vznesli jsme se za hranice existence a já pochopil…

*****

Svítá a já ležím vedle tebe. Využil jsem tě. Alespoň na chvíli jsem věděl, proč tady vlastně jsem a za co život stojí. Jenže hlasy uvnitř mě se začínají ozývat znovu. Nedokážu je dál poslouchat. Pochopil jsem, a to je důležité. Teď už nemusím utíkat, stačí v klidu odejít. Teď už to bude snadné. Ale můžu tě tu jen tak nechat? Spíš klidně vedle mě a zatím nevíš, co jsem ti provedl. Co mám dělat? Zacpat si uši nestačí.

Nemusím přemýšlet. Je to jednoduché. Stačí dvě slova.

Avada kedavra.

Nikdy se nedozvíš, že jsem tě využil. Zůstaneš tady, spící, krásný, můj.

Je smutné a lehké škrtnout tvé jméno v seznamu, příteli.

Ano, pochopil jsem. Naše cesty vedou stejným směrem. Vejdu do koupelny. Můj odraz na mě povýšeně hledí. Nenávidím ho! Řinčení skla zaniká v tichu stékající krve, které přehlušuje všechno. Seberu jeden střep. I v něm je můj odraz, ale je tak malinký, bezmocný, stačí jen odvrátit pohled. Dnes v noci jsem v sobě pocítil porozumění. Můžu být klidný. Vím, jak je to snadné. Stačí jediný tah.

Krev prýští z otevřené rány na zápěstí. Tolik jsem zkusil… A přitom stačí jen sednout si a dívat se, jak přeťatými žilami odcházejí všechny moje bolesti, jak definitivnost toho okamžiku umlčela odporné hlasy zevnitř mě samého. Neutíkám. Odcházím. Svobodný.

Byla to volání o pomoc,
byly to záchvěvy štěstí.
Byla to opravdu zvláštní noc, kdy se nespí.

Je smutné a lehké škrtnout tvé jméno v seznamu, příteli.

Jsou věci nad něž není – duše nad tělo.
Jsou věci nad něž není – nebo by býti nemělo.

Je smutné a lehké, příteli…
…by býti nemělo…
…jsou věci nad něž není…
…záchvěvy štěstí…
…byla to zvláštní noc…
…má duše nesní.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský