Fantasmagorium

Autor: D.J.Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Argus Filch
Shrnutí: Nikdy se ani k zdánlivě bezbrannému Snapeovi neobracejte zády. Voldemortovi se to nevyplatilo a Snape si na konci vybere zaslouženou odměnu podle svého gusta.
Poznámka: Navazuje na povídku Voldemortova odměna
Děkuji bedrníce za betu

Snapeova odměna

„Filchi!“
Filch se s trhnutím probudil. Od toho, jak usnul v křesle, ho bolela záda a byl celý rozlámaný. Zamžoural rozespale po zvuku hlasu. Nad ním stál Snape, kolem těla si přidržoval omotané prostěradlo a ve tváři se mu zračilo napětí a rozčilení.
„Pane řediteli,“ zamumlal Filch a zvedl se z křesla.
„Cosestalo?Kdotubyl?Cotuděláte?“ vychrlil na něj Snape.
„Eeee... prosím?“
„Co se stalo, Filchi?!“ vyjel na něj Snape.
Filch si teprve teď všiml, že Snape má zarudlé oči – skoro jako od pláče.
„No,“ ošil se Filch. „Něco se stalo, něco jo.“
„K věci!“ štěkl Snape podrážděně.
„Záře,“ vyhrkl Filch. „Jasná záře zpod postele a... a vy... já... myslel jsem, že jste... usnul,“ zadíval se na Snapea opatrně. Styděl se říct, že Snape zkolaboval a on byl příliš zbabělý na to, aby něco udělal.
„A dál?!“ pobídl ho Snape netrpělivě. „Kdo tu byl?“
Filch zamžikal. Jak Snape mohl vědět, že tu někdo byl? Pak si vzpomněl, že Malfoy a jeho společník něco odnesli. Snape zřejmě zjistil, že to zmizelo. A Filch nehodlal dopustit, aby byl z případné krádeže podezírán on.
„Malfoy,“ pospíšil si s odpovědí. „A ještě někdo. Něco odnesli.“
Snape se zdrceně posadil na kraj postele. Takže se jeho obavy potvrdily. Naletěl Pánu zla jako nějaký nezkušený cucák. Připravil oprátku a sám do ní jako tupá ovce strčil hlavu. Teď se zdálo vše tak jasné, tak průhledné, že žasnul, jak to mohl přehlédnout. Jenže po bitvě je každý generál.
A Pán zla má teď veškeré jeho magické schopnosti. Tak se Pán zla odvděčuje těm, kteří mu věrně slouží.
„Je něco – je něco v nepořádku?“ osmělil se Filch.
Snape zvedl oči. Jaká ironie, že si k dokončení lektvaru vybral právě motáka. Jinak by lektvar připravil o magii hned dva kouzelníky.
„Filchi,“ zašeptal Snape, „o ničem z toho, co se tu stalo, se neodvažujte nikde ani ceknout!“
Filch se zatvářil dotčeně, že pan ředitel má tak málo důvěry v jeho diskrétnost. Nebyl ale hlupák, ta záře, Snapeův kolaps, příchod Malfoye a teď je Snape rozrušený a vzteklý – ne Severus Snape si ho včera nepozval proto, že by k němu cítil nějaké vřelé city. Zneužil ho, docela obyčejně ho zneužil, protože – protože ho z nějakého důvodu potřeboval. Filch sice nechápal ty důvody, ale to se motákovi ve světě kouzelníků stává často. Nepochybně šlo o nějaký lektvar, o nějaký důležitý lektvar – a něco se pokazilo. Přesto se Filch necítil dotčeně, spíš naopak, byl polichocen, že si Snape vybral zrovna jeho. A když vzal v úvahu, že se mu splnil jeho sen, a že se to s ním panu řediteli nepopiratelně líbilo, stálo to rozhodně za to.
„Vy jste ještě tady?“ ucedil Snape.
„Já – ano – totiž – chci říct – napadlo mě, jestli bych nemohl nějak pomoci?“ odvážil se Filch.
Snape nejdřív vypadal, že ho vyhodí a ještě za ním mrští nějakou odpornou kletbu, ale pak si povzdechl a Filchovi na okamžik přišel takový lidštější a zranitelný, když sotva slyšitelně vydechl: „Mně není pomoci.“
Filch byl šokován. Zažil Severuse Snapea v těch nejhorších náladách, zažil ho i v těch nejlepších, v těch nejprotivnějších, nejzlomyslnějších, zažil ho v bolestech, vzteklého, vyčerpaného, ale nikdy, nikdy za celou tu dobu, co ho znal, ho neviděl poraženého – až dnes.
„Já bych to přesto zkusil,“ řekl Filch jemně.
Snape se na něj podíval. Vypadal zamyšleně, jako by o Filchově návrhu přemýšlel.
„Jaké to je být moták?“ zeptal se nečekaně a Filch zůstal stát doslova s hubou dokořán. Žádný kouzelník mu nikdy nepoložil takovou otázku. Filche zahřála u srdce a nezáleželo mu na tom, že ho Snape včera v noci jen využil. Ostatně dělali to všichni, jen pro Snapea to Filch dělal rád, neboť on jediný měl pro Filche aspoň tiché uznání. Ačkoli včera v noci bylo to uznání krásně hlasité.
„Není to tak zlé,“ připustil Filch.
„Není?“ povytáhl Snape pochybovačně obočí a naznačil Filchovi, že si má sednout vedle něj.
„Ne, opravdu ne,“ Filche samotného udivilo, kolik je na tom pravdy. „Obzvláště tady v Bradavicích, kde se o spoustu věcí člověk nemusí starat. Vždyť vy sám kouzla příliš nepoužíváte.“
Snape se nad tím zamyslel. Filch měl vlastně pravdu. O jídlo, šatstvo, úklid – o nic z toho se nemusel starat. Ani když ještě učil, tak v hodinách kouzla příliš nepoužíval. A jeho znalosti zůstaly nedotčené. Jistě, poněkud se mu komplikuje situace a představa, jak se přiznává Brumbálovi se mu ani trochu nezamlouvala, ale jinak by neměl být problém to utajit. Byl v postavení, kdy si vždycky mohl zařídit, aby za něj kouzlil někdo jiný. Od toho byl přece ředitel, aby dával svým podřízeným úkoly. A mezi Smrtijedy – Snape zaváhal. Netušil, jaký postoj k němu zaujme Pán zla, a rozhodně nehodlal být tak pošetilý a jít se ho zeptat. Doprava – další problém. Ale je ředitel školy, kam by chodil. A je stále ještě pravou rukou nejmocnějšího bastarda v zemi. Když mu někdo něco bude chtít, prostě bude muset přijít za ním.
Snape se uklidnil. Situace nebyla tak zoufalá, jak se mu v prvních chvílích zdála. A mezitím – no mezitím se bude snažit zjistit o tom lektvaru co nejvíc a bude hledat způsob, jak celý proces zvrátit.
„Jste napjatý,“ šeptl Filch nesměle. „Kdybyste dovolil, já bych…“
Snape bezmyšlenkovitě pokýval hlavou a Filch si to vyložil jako souhlas, protože položil ruce na Snapeova nahá ramena a jemně prohnětl ztuhlé svaly.
Snape sebou překvapeně škubl, ale protože to bylo příjemné, a protože byl skutečně napjatý, neprotestoval. Ještě nikdy se ho nikdo takhle nedotýkal. Nikoho si nepustil k tělu – až včera v noci Filche. Včerejší noc – Snape zavřel oči. Neměl ani ponětí, že něco může být tak – tak – tak nepopsatelného. Jak se ho Filch dotýkal, jak jeho ruce laskaly jeho tělo, a ty jeho rty a jazyk a... Snape tiše zasténal, když Filchovy ruce opustily jeho ramena a klouzaly mu po těle a nacházely ty nejnemyslitelnější citlivá místečka, zatímco Filchovy rty prováděly něco fantastického na jeho krku, z čeho Snapeovi naskakovala husí kůže.
Snape si nechal z rukou vzít prostěradlo, jež si přidržoval omotané kolem těla. Látka mu se zašustěním dopadla k nohám a Filch si před něj klekl. Snape nedokázal zakrýt potěšení a dychtivost, když si Filchovu hlavu přitáhl nedočkavě do klína.
Filch se otřel tváří o Snapeova ptáka, když si ho pan ředitel přitáhl trochu moc blízko. Lehce mu péro olízl, a jakmile Snape povolil sevření, vzal jeho ptáka do pusy. Jasně uslyšel, jak Snape zalapal po dechu, i když se snažil ten zvuk potlačit.
Snape tiše zasténal a byl rád, že sedí. Včera se mu málem podlomila kolena. Opřel se o ruce, lehce zaklonil hlavu a roztáhl nohy, co nejvíc to šlo.
Filch se snažil, protože už včera pochopil, že pan ředitel má orální sex velmi rád. Sál a lízal, jednou rukou mu masíroval kulky a druhou ho hladil po vnitřní straně stehna.
Snape sotva popadal dech.
Filch viděl, jak se mu svaly na stehnech napínají, rukama svírá přikrývku pod sebou a boky se mu samy od sebe lehce nadzvedávají. Zabořil nos do černých chlupů kolem kořene ředitelova ptáka, když se mu podařilo polknout ten nádherný, pěkně rostlý a velký orgán celý.
Snape užasle otevřel přivřené oči dokořán. V životě by si nepomyslel, že je něco takového proveditelné. Filch musel ovládat nějaký jemu neznámý druh magie, protože tohle prostě nebylo možné. Koule se mu přitáhly víc k tělu a brněly ho, dýchal krátce a mělce – už už bude, konečně dosáhne tolik vytoužené úlevy a to, že bude stříkat Filchovi přímo do pusy – bylo to tak odporné, tak perverzní, tak – fenomenální. Bylo to ještě lepší než včera večer, kdy pořádně nevěděl, co se děje. Teď si to mohl o to víc vychutnat.
Snape vítězoslavně zavyl rozkoší a Filch nechal jeho péro ze svých úst trošku vyklouznout, aby se neudusil. Za to však ale začal jemně sát, aby ze Snapea vytáhl i tu poslední kapičku.
Se Snapem se tak trochu točila celá místnost, když se vyprázdnil do Filchovy pusy. Filch se nad ním sklonil a on se ochotně nehal políbit. Zaskočilo ho zjištění, že Filch nepolknul a nyní se s ním dělil o produkt jeho vlastní ejakulace. Část jeho mysli byla konsternována nechutností školníkova počínání, ale ta druhá část si tu novou zkušenost docela vychutnávala. Nikdy by ho nenapadlo, že někdy ochutná sám sebe – z něčích úst. U Merlina, neměl ani potuchy, že něco takového lze na tomhle světě zažít.
Filch s mlasknutím přerušil polibek a olízl se jako mlsná kočka. Snape chutnal báječně – přesně jak si to představoval. Jenže zatímco ředitel ležel na posteli na zádech s uspokojeným výrazem, který mu podle Filche moc slušel, jeho dosud opomíjený pták potřeboval nutně úlevu.
Snape se posunul dál na postel, aby ho hrana netlačila. Ještě pořád se snažil vstřebat ten zážitek a cítil se podivně klidný a smířený se vším – pocit, který snad za celý svůj život nezažil.
Filch se pousmál, když se Snape pošoupnul a lascivně rozevřenými stehny ho doslova zval. A Filch nehodlal pana ředitele zklamat. V rychlosti si rozepnul kalhoty a i se spodky si je stáhl ke kolenům. Několikrát si přejel rukou po svém péru, zvedl Snapeovy nohy z matrace a sklonil se k jeho dírce.
Snape zasténal, když mu Filchův teplý jazyk olízl anální otvor. To místo bylo tak citlivé. Filchův jazyk kroužil kolem a přes, lízal pomalu a pak zase rychle kmital. Snape kňučel a vzdychal a přál si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Byl přesvědčený, že nic lepšího nemůže už existovat. Mýlil se. To poznal ve chvíli, kdy Filch vsunul špičku jazyka dovnitř. Nejdřív jen kousek, jen lehce, pak víc a víc a Snape byl stále hlasitější a Filch ho nestydatě šukal jazykem. Držel Snapeovy nohy nahoře a strkal ho, jak nejdál dokázal. Snapeova díra byla od jeho slin stále mokřejší a od jeho jazyka uvolněnější a uvolněnější. A Snape ho svým sténáním a vzdycháním pobízel. Filchovi to přišlo přirozené, přišlo mu, že tak to Snape chce – narovnal se a vrazil do té mokré díry svoje péro.
Snapeův dech se najednou zadrhl a celé jeho tělo se napjalo, když ucítil, jak mu něco hladce a bezbolestně zajelo do zadku – bylo to velké, roztahovalo ho to, naplňovalo – byl to cizí pocit, nezvyklý a znepokojivý, ale zároveň příjemný, vzrušující. Snape chtěl nadzvednout hlavu a zjistit, co se děje, co mu sakra Filch udělal, když se to v něm pohnulo. Cítil Filchovy ruce, jak mu zvedají a roztahují nohy, jeho chlupaté macaté koule, které se mu otíraly o kůži a narážely mu do zadku, a cítil Filchovo obří péro – ve svém zadku, jak se v něm lehce pohybuje sem a tam. Měl by Filchovi spílat, měl by být pohoršený, vzteklý, měl by ho uřknout – jenže to už vlastně nemohl – tak by měl… měl by – prostě by měl něco udělat. A udělal by, rozhodně ano. Kdyby to jen nebylo kurva tak skvělé!
Filch funěl a očima těkal mezi Snapeovým obličejem staženým rozkoší a jeho ptákem, který mu s každým Filchovým přírazem poskočil na břiše. Filch nečekal, že by se Snapeovi postavil, přece jen ani ředitel nebyl už žádný náctiletý puberťák, ale i tak se Filch rád díval – rajcovalo ho to. Trochu se posunul a sklonil se nad ředitelem, aby si mohl uloupit polibek. Snape mu zasténal do úst, když do něj teď pronikal v jiném úhlu. Snapeovo tělo se kolem něj stáhlo a chvíli na to se Filch houpal na vlnách vlastního uspokojení.
Snape ležel se zavřenýma očima na zádech a v hlavě měl jednu jedinou myšlenku.
Poprvé to bylo skvělé.
Podruhé ještě lepší.
Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že sex se opakováním zlepšuje, místo aby se ohrával.
Snape se už nemohl dočkat, jaké to bude potřetí.

*****

Snape ležel na posteli pohodlně zabořený do polštářů a sledoval Filche, jak nalévá víno. Byl nahý, jen přes klín měl poněkud stydlivě a jakoby náhodou položený cíp přikrývky. Ani Filch na sobě nic neměl a tlumené světlo svíček k němu bylo mnohem milosrdnější než plný jas lamp – stejně jako ke Snapeovi. Po pravdě se nedíval ani tak na Filche, dokonce ani na víno – jeho černé oči znovu a znovu přitahovalo Filchovo péro – pořád nějak nemohl uvěřit, že se ta macatá věc do něj vůbec vešla – a ne jednou.
Snape se protáhl. Ve vzduchu se vznášel těžký pach potu a spermatu – vůně, která se mu snad nikdy neomrzí. Ještě stále cítil mezi půlkami – nebyla to bolest a nebylo to nepříjemné.
Filch podal Snapeovi víno a posadil se vedle něj.
Snape se chtěl napít, ale Filch mu položil ruku na paži – tak nesměle, obezřetně jako by čekal, že Snape ucukne.
Dřív by skutečně ucukl. A ještě si neodpustil nějakou jedovatou poznámku.
Jenže dřív se zdálo být vzdálené celá staletí.
„Přípitek?“ osmělil se Filch a raději ruku stáhl zpět.
Snape pokrčil rameny. „A na co si chcete připíjet?“ zeptal se lhostejně.
„Na nás?“ odvážil se Filch navrhnout.
Snapeovi to přišlo směšně sentimentální, ale na druhou stranu připít si na to můžou, proč by ne. A pak by rád zjistil, co může být pravdy na tom, co psali v té knize, že dráždění prostaty je tak intenzivní zážitek, že lze dosáhnout orgasmu, aniž by se kdokoli dotkl jeho penisu.
„Proč ne,“ souhlasil tedy.
„Tak na nás,“ pousmál se Filch a sklo cinklo o sklo.
Snape ochutnal víno. Nebyl žádný znalec, ale tohle bylo skutečně vynikající. Pak odložil sklenku na stůl a neochotně se posadil. Spustil nohy z postele a na okamžik si pohrával s myšlenkou, že by se zabalil do tenké přikrývky. Nakonec to zavrhl, nechtěl vypadat jako stydlivá panna. Prošel obývákem a přitom jeho pohled na okamžik spočinul na rozbité vitríně. V záchvatu vzteku a sebelítosti ji rozbil. Nedokázal se dívat na němou připomínku všeho, co ztratil. I to se zdálo tak strašně dávno. Bezděčně si vzpomenul, že se Filch při uklízení střepů jeho cenných trofejí a skla pořezal. A zároveň s tou vzpomínkou se mu připomněl i pocit frustrace nad tím, že prostě nemůže jen tak mávnout hůlkou a tu ránu zacelit. Deprese na něj padla náhle a nečekaně. Otevřel horní zásuvku psacího stolu a zadíval se na svoji hůlku – třešňové dřevo, velmi dlouhá, málo ohebná, blána z draka, velice silná hůlka pro silného kouzelníka – tak nějak to tehdy říkal Ollivander. Teď to byl jen bezcenný kus dřeva. S prásknutím zásuvku zavřel, a když vzhlédl, s nevolí zjistil, že Filch stojí ve dveřích a dívá se na něj.
„Co je, Filchi?“ vyštěkl Snape. Filch byl totiž jediná osoba, na níž si dnes mohl beztrestně vybít svůj vztek a bezmoc. „To se nemůžu jít v klidu ani vychcat?“
Potěšilo ho, že Filch sklopil oči, zahanbeně zamumlal omluvu a zmizel v ložnici. Možná přišel o své kouzelnické schopnosti, ale pořád ještě tady má autoritu. Vlastně ho zklamalo, jak snadno se mu dařilo svoje nesnáze utajit. A Pán zla ho přestal povolávat.
Snape vešel do koupelny, zvedl záchodové prkýnko a začal močit.
Ano, Pán zla se nijak nezmínil o tom, co mu udělal. Tedy ne že by to čekal, ale – přesto doufal aspoň v něco.
Spláchl a potřásl hlavou. Ne, za dané situace bylo nejlepší znamení, když si ho Pán zla nevšímal. Jenže tyhle úvahy ho přivedly k té palčivé otázce – jak splnit Brumbálův příkaz.
Další Brumbálovu malou službičku.
Snape se na sebe zamračil do zrcadla. Kdyby si měl jednou vybrat všechny ty službičky…
Zabolelo to. Ostře a nečekaně – ta rána byla i po všech těch letech citlivá. Jako by si sáhl na obnažený nerv. Bezděčně si sevřel levé předloktí.
On přece měl dluh, který celé ty roky splácel.
Deprese se prohloubila a přidal se i pocit provinilosti.
Kolikrát si na ni za ty roky vzpomněl?
Příliš pohlcený černou magií.
Příliš zaměstnaný službou Brumbálovi.
Příliš zaneprázdněný špehováním, lhaním, zabíjením.
Příliš zaujatý šoustáním s Filchem.
Nezasloužil si ji.
Proto zemřela.
„Pane řediteli?“ ozval se mu za zády nesmělý tichý hlas.
Snape se na Filche zadíval do zrcadla.
Vrána k vráně sedá.
Zkrachovalá existence ke zkrachovalé existenci.
„Pojďte se ožrat, Filchi,“ zašeptal Snape.
Nechtěl o tom přemýšlet.
Nechtěl přemýšlet o ničem.

*****

Snape stál v ředitelně u okna a díval se, jak na pozemky pomalu padá soumrak. Situace nebyla zrovna nejlepší. Tedy po pravdě horší to snad už být nemohlo. Potter byl, Merlin ví kde, a on ztratil přístup k Pánovi zla. A Brumbálova nejlepší rada? Improvizujte, drahý Severusi.
Snape šlehl pohledem po obrazu visícím za ředitelským křeslem, na němž spokojeně dřímal Albus Brumbál. Jak někdo mohl v tuhle chvíli spát? Před chvílí ho chytla do levé ruky krátká ostrá křeč – Voldemort musel strašlivě zuřit, když se přestal až takhle ovládat, a Snape a všichni Smrtijedi pocítili jeho vztek. Nevzpomínal si, že by se někdy něco takového stalo.
Snape cítil, že se schyluje k něčemu ošklivému. A Brumbál mu i nadále odmítal říct, co Potter dělá. Improvizujte – to bylo to nejlepší na, co se zmohl.
Snapea jeho vlastní vztek pálil, jako by se jeho kůže někdo dotkl rozžhaveným pohrabáčem. Věděl, že Filch na něj nadevši pochybnost dole čeká, ale dnes neměl chuť.
Improvizujte.
Jak si to ale u všech ďasů Brumbál představoval, to už mu neřekl.
Z myšlenek ho vyrušil někdo, kdo neurvale rozrazil dveře ředitelny a vpadl dovnitř, jako by mu to tu patřilo.
„Mám pro tebe, Snape, velmi důležitou zprávu od Pána zla,“ sdělila mu Bellatrix bez pozdravu.
„To musí být skutečně nesmírně důležitá zpráva, když mi ji Pán zla nemohl poslat po sově,“ řekl Snape pomalým tichým hlasem a otočil se od okna. „Tak abychom se na ni posadili, ne?“ pokynul rukou ke křeslu před ředitelským stolem a sám se posadil za stůl.
Bellatrix na okamžik zaváhala, než si sedla. Vlasy měla sčesané do obličeje, ale ani tak nemohly zakrýt velkou modřinu na tváři.
Snape nepochyboval o tom, že když s ní Pán zla skončil, vypadala mnohem, mnohem hůř. Nedokázal odolat, aby nenaklonil hlavu na stranu a nepředstíral, že si podlitinu dlouho a zkoumavě prohlíží.
Bellatrix pochopila a na tváři jí naskočily rudé skvrny.
„Muselo to bolet,“ řekl Snape věcným tónem. „Takže co mi vzkazuje Pán zla? Co je tak důležité, žes vtrhla do mojí pracovny bez ohlášení? Nebo tak nepodstatné?“
Červené skvrny na Bellatrixině tváři se zvětšily.
„Samozřejmě že je to důležité,“ odsekla. „Pán zla si přeje, abys posílil hlídky na hradě i v Prasinkách.“
„To je vše?“ ušklíbl se Snape.
„Ne, mám vyřídit, že Potter by se mohl pokusit proniknout do hradu. Máš ho zadržet a předat Pánu zla nezraněného,“ odsekla.
„A to je vše?“ opakoval Snape svoji otázku posměšně.
„Pro Pána zla je to velice důležité a –“ Snape ji otráveným gestem ruky umlčel.
„Pochopitelně, že to je pro Pána zla důležité. Jinak by mě o tom neinformoval. Pán zla se mnou projednává jen důležité věci. Tohle mi ale mohl klidně sdělit po sově, ale – proč plýtvat sovami, když má jiné oddané a schopné služebníky, že Bellatrix.“ Nemohl jinak a musel si vychutnat její ponížení. „Dobrá, takže vyřiď Pánovi zla, že jeho rozkazy budou neodkladně splněny.“
Bellatrix se nafoukla jako jedovatá žába a chvíli vypadalo, že Snapeovi něco řízného řekne. Pak se ale zvedla a odkráčela, aniž by se jedinkrát ohlédla.
„To je naše chvíle,“ ozval se Brumbál. „Voldemort má strach. Harry se musí dozvědět, co je třeba.“
„Proč by se Potter měl chtít dostat do hradu?“ zeptal se Snape. „Vždyť je to šílenství. Všude jsou Smrtijedi.“
„Věřím, že zde hledá něco velmi důležitého,“ odpověděl Brumbál neurčitě. „Pro nás je důležité, aby se dozvěděl, co potřebuje vědět!“
„Že má jít na smrt jako jehně na porážku,“ odfrkl si Snape znechuceně. „A jak to chcete udělat? Zapomněl jste, že mě Pán zla vyřadil ze hry?“
„Nezapomněl jsem na to ani na okamžik,“ ujistil ho Brumbál. „A vím, kdo nám pomůže.“
„Skutečně?“ nedokázal Snape zakrýt znechucení a trochu i posměch. „Zasvětíte do toho ještě někoho?“
„Ani bych neřekl,“ usmál se Brumbál. „Svým způsobem už do věci zasvěcen je.“
„Opravdu?“ povytáhl Snape obočí.
„No jistě, vše teď záleží jen na tom, zda dokážete Fawkese přivolat včas.“
„Toho fénixe? Nepřiletí,“ vyjádřil své pochybnosti Snape.
„Nevidím jediný důvod, proč by neměl. Pokud ovšem,“ Brumbál se na Snapea zadíval, „vaše loajalita nezačala kolísat. Možná – možná byste rád na poslední chvíli couvnul…“
Snape neřekl nic, ale pohled, jakým probodl Brumbála na portrétu, vypovídal za vše.
„Takže přiletí,“ usmál se Brumbál.

„Musíš zjistit, kde je Voldemort, protože toho hada bude mít určitě u sebe, nemyslíš? Udělej to, Harry – podívej se mu do hlavy!“
Jak to, že to bylo tak snadné? Snad proto, že ho jizva bolela už celé hodiny, jako by přímo toužila ukázat mu Voldemortovy myšlenky? Uposlechl Hermionin příkaz a zavřel oči.*

Uprostřed chodby asi metr nad zemí náhle vyšlehl plamen. Harry otevřel oči. K zemi, na níž ležela očouzená křišťálová lahvička, se snášelo jediné rudozlaté pero.
„Fakwes!“ vydechl Harry a zvedl lahvičku. Setřel z ní saze a spatřil v ní podivnou stříbřitou látku – ani kapalina ani plyn. „Brumbálovy vzpomínky!“
Teď se konečně dozví pravdu.
„Musíme do Brumbálovy pracovny,“ rozhodl Harry.
„Ale ten had,“ namítla Hermiona.
„Až se podívám na tohle, budu vědět všechno,“ zamával Harry lahvičkou Hermioně a Ronovi před obličejem. „A pak najdeme Voldemorta a jeho hada a skoncujeme to jednou pro vždy.“
„A Snape? Co když tam bude?“ připomněl Ron.
Harry se nad tím zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. Profesorka McGonagallová říkala, že Snapea nikdo neviděl už od večeře, na kterou nepřišel. Nejspíš je někde venku u svého pána a bojuje po boku Smrtijedů – ten prašivý zrádce.

Harry se neohlédl, když za sebou zavíral dveře pracovny.* Nemohl tak vidět Snapea, který vystoupil ze stínů, ani Brumbála v rámu svého obrazu. Ti dva si vyměnili tiché pohledy.
„Nyní je to už jen na něm,“ zašeptal Brumbál.
„A můj úkol tím skončil,“ řekl tiše a ponuře Snape. V jeho hlase bylo něco, co Brumbála znepokojilo, něco, co tam neslyšel už dobrých šestnáct let. A co doufal, že tam už nikdy neuslyší.
„Severusi,“ začal měkce a opatrně.
Snape zamířil ke dveřím.
„Severusi,“ naléhal Brumbál.
Snape se s rukou na klice otočil a Brumbál při pohledu do jeho očí pochopil, že cokoli chce teď Snape udělat, tak on tomu nemůže zabránit.
Snape stiskl kliku a když se za ním dveře ředitelny zabouchly, Brumbál jen zašeptal: „Nedělejte to, Severusi.“
Nebyl tu už ale nikdo, kdo by ho slyšel.
A Snape šel na jistou smrt. Bez magie neměl ani tu sebemenší šanci.

Sešel po schodech – trochu vrávoravě – a na chvíli zůstal stát a jen poslouchal, jak sem doléhají zvuky lítého boje.
Věděl, že obránci jsou v menšině. Pokud Potter neuspěje, Bradavice nakonec padnou. Ale proč by mu na tom mělo záležet? On svůj úkol splnil. Šestnáct let žil na vypůjčený čas, aby odčinil, co způsobil. Šestnáct let pokání za to, že zabil Lily Potterovou – ženu svého srdce a života. A teď bylo po všem, jeho role v téhle frašce skončila. To, co probíhalo venku a ve vstupní hale a v okolí, to už nebyla jeho bitva. A bylo na čase splatit úroky za těch šestnáct let
Snape vykročil k astronomické věži.

Zastavil se v místech, kde Brumbál přepadl přes okraj, a vylezl si na cimbuří. Stačí jediný krok a bude po všem.
Nadechl se a... a nic. Díval se dolů na probíhající bitvu. Smrtijedi si přivedli dva obry a vyhnali ze Zapovězeného lesa celá hejna akromantulí, které se vrhaly po všech bez ohledu, ke které straně patří. Vzduch křižovaly záblesky kouzel a Snapea napadlo, kolik už je mrtvých, kolik lidí již zemřelo a kolik jich ještě zemře. Chtě nechtě si vzpomněl, jak Brumbálovi řekl, že v poslední době viděl umírat jen ty, které nemohl zachránit. A on se právě teď chystal ukončit svůj život tak zbytečně, měl by jít a padnout v boji. Měl by si najít nějakou zbraň a pobít co nejvíc Smrtijedů, postavit se na stranu, na kterou patří, ukázat všem, že nebyl zase tak špatný ředitel. Náhle si uvědomil, že někde tam může být i Filch – vždy věrný škole a řediteli, vždy loajální. Nejspíš ozbrojený koštětem podráží Smrtijedům nohy. A on by chtěl utéct jako zbabělec? Aby se na posledního zmijozelského ředitele Bradavic vzpomínalo s posměchem. Chce odejít s hanbou?
Kruci vždyť tohle byla jeho škola! A jeho Filch! On tu byl sakra ředitel. Jeho úkol skončil, už nemusí skákat, jak Brumbál píská. Konečně je tu doopravdy ředitelem. To nechá nějakou bandu čistokrevných zdegenerovaných pitomců, aby ničili jeho školu a ohrožovali jeho zaměstnance a jeho studenty? A co když někdo z nich něco udělá Filchovi, jediné spřízněné duši, kterou našel. Proč by jeho úkolem mělo všechno skončit? Copak to už nestačilo? Šestnáct let pokání, výčitek, mizérie. Není snad to, co zažil s Filchem, jasné znamení toho, že si zaslouží něco lepšího? Že jeho viny byly odčiněny?
Vztek pálil jako do běla rozžhavený pohrabáč přitisknutý k nahé kůži.
Toho bohdá nebude, aby Severus Snape z boje utíkal!
Snape se otočil na podpatku najednou plný energie a odhodlání. Seběhl z astronomické věže a zamířil k nejbližšímu zdroji bojové vřavy. Zbraň si opatří někde cestou.

Lupin dopadl na všechny čtyři a vyplivl chuchvalec krve. Zvedl oči ke Smrtijedovi, s nímž bojoval, a jak si trpce uvědomoval, prohrál.
Smrtijed se napřáhl ke smrtící ráně a Lupin zavřel oči. Doufal, že to bude rychlé, a pocítil při tom ostré bodnutí výčitek a smutku. Nikdy nespatří svého syna. A nikdy nebude moct Harrymu říct, že měl pravdu, a že tu samou chybu již znovu neudělá. Alespoň jedno bylo jisté, skutečně tu samou chybu, že by se obrátil zády ke své rodině, neudělá.
Místo smrtící kletby však z úst Smrtijeda vyšlo zachroptění.
Lupin pootevřel oči a s úžasem zjistil, že Smrtijedovi z hrudi trčí něco kovového – jakoby hrot meče nebo co. Smrtijed se skácel k zemi a Lupin tak spatřil osobu, jíž vděčil za život.
Ruka s hůlkou mu vylétla vzhůru.
„Tomu říkám vděk,“ odfrkl si Snape. „Chtít zabít někoho, kdo ti právě zachránil tvoji prašivou kůži, Lupine.“
Lupinova ruka se nepohnula ani o píď.
„Co – co to má znamenat?“ vypravil ze sebe Lupin.
Snape strčil špičkou boty do ležícího těla, aby se ujistil, že je Smrtijed opravdu mrtvý. Těžký obouruční meč, který zbyl po jednom zničeném brnění, sice nebyla hůlka, ale taky to s ním šlo. Bohužel byl příliš těžký na nějakou větší manipulaci. Jako zbraň se nehodil, ale v kuchyni by mohlo být něco použitelného.
„Vstávej,“ štěkl Snape na Lupina. „Jestli sis nevšiml, tak nějaká sebranka mi ničí hrad. Chci je odtud pěkně zčerstva vykopat.“
Lupinovi podklesla čelist a spustil hůlku dolů.
„Co je to za hru, Snape?“ zamračil se.
„Jak by se ti líbil název neserte mě, nebo budete litovat?“ ušklíbl se Snape a vykročil ke kuchyni.
„Ale bojuje se támhle,“ připomněl mu kousavě Lupin.
„Já vím, potřebuju zbraň,“ utrousil Snape.
„Zbraň?“ nechápal Lupin. „Přišel jsi o hůlku? Vezmi si jeho,“ kývl k tělu.
Snape ale, aniž by se namáhal cokoli vysvětlovat, kráčel dál. Lupin zaváhal. Mohl se buď vrátit do centra boje a pustit Snapea z hlavy, a nebo... rozběhl se za ním. Bude lepší, když bude mít toho odporného zrádce na očích. Snape byl nebezpečný kouzelník; kdyby ostatním vpadl do zad, rozmetá je na cucky.

Když Filch vešel do Velké síně, to co viděl, byl chaos.
Lidé postávali nebo posedávali kolem a mezi nimi procházela madam Pomfreyová s několika děvčaty ze sedmého ročníku, které se chtěly stát ošetřovatelkami, a starala se o raněné.
McGonagallová seděla otřeseně u havraspárského stolu a kolem ramen ji držela profesorka Vectorová a snažila se ji uklidnit. McGonagallové se nepatrně třásla ramena.
Rodiny se choulily k sobě, někteří oplakávali mrtvé.
Pan Weasley se urputně sháněl po jakékoli informaci o Remusi Lupinovi, jehož manželka byla mezi padlými.
A Slughorn se zase sháněl po Snapeovi, přičemž každému na potkání vykládal, že vždycky věděl, že to ten mladý muž dotáhne daleko.
Filch cítil, jak se mu v hrdle usadil dusivý knedlík, a zalil ho pocit provinilosti. Nevrátil se pro Snapea. Nenašel odvahu a zůstal schovaný v Prasinkách přesvědčený o tom, že Snape si taky najde úkryt a oba přečkají bouři bez zranění. Jenže teď věděl, že Snape by nezůstal stranou. Ne když byl v ohrožení jeho hrad – byl přece ředitel školy a jako takový měl určitou povinnost, zodpovědnost a Snape, jak ho Filch poznal, bral takové věci velice vážně. Skoro by se dalo říct, že s přibývajícími léty mu na takových věcech záleželo stále víc a víc.
„Už jste to slyšel, pane Filchi?“ vrhl se Slughorn k snad poslední osobě, které to ještě nevykládal. „Severus Snape, já věděl vždycky, že je to výjimečný kouzelník, na lektvary měl fenomenální talent, fenomenální, taky jsem ho učil, všechno, co umí, se naučil ode mne, tak Severus Snape je hrdina! Skutečný a nefalšovaný hrdina a celou dobu byl na naší straně. Tedy já o něm nepochyboval, no snad jen na okamžik, ale pak jsem si řekl, Horácio, přece toho kluka znáš…“
Filch nechal Slughorna za sebou. Dělalo se mu z těch keců zle. Zamířil raději přímo k McGonagallové. Jestli je Snape naživu, ona to bude vědět.
„…a já mu celou dobu jen házela klacky pod nohy,“ bědovala McGonagallová. „Proč mi jen Albus něco nenaznačil?“
„Ale no tak,“ snažila se ji neobratně utěšit Prýtová. „Jako bys neznala Severuse. Vždycky pracoval raději sám – už jako student.“
Filch znejistěl. Znělo to jako by – ani pomyslet se na to neodvažoval.
Přikulhal k nim Kingsley. Obvazem na levé noze mu prosakovala krev. V ruce svíral svitek pergamenu. Posadil se vedle Prýtové. Vypadal vyčerpaně.
„Pořád nic?“ zeptala se tiše Prýtová.
Kingsley zavrtěl hlavou.
„Ale pořád ještě zbývá identifikovat spoustu těl,“ hlesl.
McGonagallová zakvílela něco, z čeho bylo jen rozumět ´moje vina´.
„Není to vaše vina, Minervo,“ řekl Kingsley. „Dělal svou práci, jako my všichni. A dělal ji zatraceně dobře. Je to hrdina,“ potřásl hlavou. „A já slibuji, že se postarám, aby došel zasloužené pocty – živý nebo mrtvý.“
„A Albus,“ připomněla McGonagallová a otírala si oči. „Na něj taky nezapomeňte, Kingsley. Bez něj – kde bychom bez něj byli. Severus – ach dlužím mu omluvu. Nedokážu si ani představit, jak strašné pro něj muselo být –“
„Pokud se chcete omluvit, myslím, že máte příležitost,“ pousmál se Kingsley kysele.
Ve Velké síni pomalu utichaly všechny hlasy a všechny oči se dívaly ke vchodu. McGonagallová vzhlédla a přikryla si dlaní ústa.
Filch se otočil a úlevou se mu div nepodlomila kolena.
Ve vyvrácených dveřích Velké síně stál – pravda trochu nakřivo – Severus Snape.
A s ním Remus Lupin.
Oba se vzájemně podpírali. Vypadali příšerně. Lupin kulhal, protože měl na kost rozseklé pravé koleno, a viditelně se mu špatně dýchalo. Snape měl obličej, ruce i šaty celé od krve, takže se nedalo říct, jak vážně je zraněn.
Po několika dlouhých vteřinách užaslého ticha se jako první probrala madam Pomfreyová. Na její příkaz dvě dívky zbavily Snapea Lupinovy váhy. Dovedli zraněného k nejbližší lavičce a začaly rány čistit a ovazovat. Madam Pomfreyová se pokusila prohlédnout Snapea. Ten ji však odstrčil a zamířil přímo k McGonagallové a Kingsleymu. Kulhal ještě hůř než Lupin.
McGonagallová vstala a rty se jí pohybovaly, jak se snažila najít slova – jakákoli slova.
„Začněte počítat mrtvé a pohřešované, je třeba identifikovat všechna těla,“ nedal jí Snape možnost promluvit.
„Už se na tom pracuje,“ řekl Kingsley.
Snape dal kývnutím hlavy najevo, že to bere na vědomí.
„Kontaktujte svatého Munga, ať očekávají příliv raněných, a ať nám sem pošlou pár svých lidí. Budou se hlásit madam Pomfreyové. Ta rozhodne, kdo tu ještě zůstane, kdo je schopen transportu a kdo může zítra jít domů. Dneska odtud nikdo neodejde bez mého vědomí. Ne dřív než identifikujeme všechna těla a najdeme co nejvíce pohřešovaných. Ranění budou ubytováni v jednotlivých kolejích. Informujte skřítky, aby vše připravili,“ řekl Snape McGonagallové, která jeho nařízení přijala s pokývnutím hlavy.
„Jakým právem tady rozkazujete?“ zeptal se Kingsley ostřeji, než měl v úmyslu. Snape byl možná hrdina, ale bylo lepší, když si mysleli, že je mrtvý. Protože živý Snape – ať už hrdina nebo ne – byl pořád stejně nepříjemný mizera, který je navíc přinejmenším rok vodil za nos.
„Právem ředitele této školy, řekl bych,“ utrousil Snape.
Kingsley potlačil nutkání sklopit zrak a přešlápnout. Úplně zapomněl, že Snape, třebaže ho sem dosadil Voldemort, je právoplatným ředitelem. Pocítil chuť vmést mu do tváře, že on je zastupující ministr a může ho klidně odvolat, ale bylo mu jasné, že to by ničemu nepomohlo. A pak škola ředitele potřebovala. McGonagallová by to místo odmítla a Slughornovi ho Kingsley nabídnout nechtěl. Ke všemu Snape, mizera nebo ne, byl hrdina.
„Filchi,“ Snape se obrátil ke školníkovi. „Jsem rád –“ poněkud zaváhal. „Že tu jste. Vypadáte nezraněn, to je dobré. Obejděte hrad a sepište škody. Bude třeba do začátku příštího školního roku vše uvést do původního stavu.“
Filch doslova zářil, když odcházel.
„Nebude to levné,“ poznamenal Kingsley.
„Ne,“ připustil Snape. „Ale vím o někom, kdo zcela určitě rád vše zatáhne,“ ušklíbl se a jeho pohled sklouzl k třem k sobě se choulícím Malfoyům.
Kingsley se podíval tím směrem.
„Luciuse Malfoye čeká Azkaban,“ připomněl.
„Doporučuji vám nechat ho jít. Lucius bude mnohem užitečnější na svobodě. Tedy pokud ministerstvo neplánuje shrábnout majetek několika desítek generací Malfoyů do své kapsy,“ ušklíbl se Snape.
„Samozřejmě že ne, za koho mě máte!“ naježil se Kingsley.
„Vy?“ protáhl Snape. „No, proč ne,“ pokrčil rameny. „V tom případě, pane ministře,“ Kingsleymu ten titul ze Snapeových úst zněl jako nadávka, „zvažte, že Lucius se bude snažit všemožně si vyžehlit reputaci. Drobné pletichy a intriky – to je jeho, s Pánem zla si ukousnul větší sousto, než mohl zvládnout. A dostal tvrdou lekci. Na druhé straně vy budete potřebovat spoustu zlata na opravy a různé projekty. Nemyslíte, že by bylo neprozíravé zavřít si velmi štědrého sponzora?“
Kingsley si uvědomil, že na tom, co Snape říká, něco je.
„Zvážím to,“ řekl nakonec, aby mu nemusel dát za pravdu. „Teď by se na vás ale měla podívat madam Pomfreyová.“
„Jsem v pořádku,“ mávl Snape rukou. „A umím se o sebe postarat sám. Ať se věnuje těm, kteří to opravdu potřebují.“

Snape za sebou zavřel dveře záchodů a sundal si hábit. Košili pod ním měl na boku potrhanou a spálenou a rozsáhlé poranění od nějaké kletby mokvalo a odhalovalo živé maso. Rána nebyla hluboká, ale veliká, bolela a dost mu ztěžovala chůzi. Než hodil hábit na zem, vyndal z něj tři lahvičky, které sebral madam Pomfreyové z brašny, když byla zaneprázdněná někým jiným.
Jistě, mohl ji o ně požádat. Dokonce si mohl dojít pro vlastní lektvary. Ale byl příliš unavený a nechtěl, aby někdo jeho ránu viděl. Ukázat slabinu, znamenalo zemřít. Pravda, teď už nebyl mezi Smrtijedy, nebyla válka, ale starý pes se sotva naučí novým kouskům.
Hůlku položil na umyvadlo a neodolal, aby ji konečky prstů nepolaskal. Když s Lupinem za zadkem bojoval za pomocí kuchyňského nože a toho, že Smrtijedi ho považovali za spojence, najednou udělal kouzlo. Najednou z něj prostě vytrysklo. V tu chvíli neměl čas nad tím přemýšlet, chopil se hůlky a bil se dál ještě usilovněji, protože Smrtijedi najednou začali couvat a utíkat. Teď mu bylo jasné, že to musel být okamžik, kdy Pán zla padl a uvolnil tak magii, kterou mu sebral.
Nechal hůlku ležet, svlékl si košili a pustil vodu. Mohl by sice ránu vyčistit kouzlem, ale těch několik týdnů bez čarování mu připomnělo, že jsou věci, které by člověk prostě měl dělat sám. A on cítil, že si svoji hrdinně utrženou ránu chce ošetřit pěkně sám. Ano, hrdina. Potter se jako obvykle činil a zkazil, na co sáhl. Směšně si to celé přibarvil a vykládal všem na potkání jakousi smyšlenku o jeho nehynoucí lásce k jeho matce. A přitom si Snape dal zatraceně pozor, aby mezi jeho vzpomínkami bylo jen minimum odkazů na Lily. Nu co, zatím neměl čas, sílu ani chuť ty báchorky dementovat, učiní tak později.
Ledabyle dovřené dveře vrzly a do místnosti se protáhla kočka. Otřela se Snapeovi o nohy a zamňoukala.
Snape se na paní Norrisovou podíval. Byla špinavá až hrůza, ale vypadala nezraněně.
„Mňau?“
„No jo,“ ušklíbl se. „Tak ho přiveď, ty malá chlupatá potvoro.“
Kočka se protáhla a zmizela pootevřenými dveřmi. Snape je za ní dovřel a začal si opatrně vymývat špínu z rány. Filch přišel během deseti minut. Podle rudých skvrn na jeho tváři Snape usuzoval, že nejspíš běžel.
Jakmile za sebou Filch zavřel, Snape vzal hůlku a kouzlem zamknul. Filch se podíval na dveře, pak na Snapea a nadechl se, aby něco řekl. Snape ale udělal rukou zamítavé gesto. Nechtěl se o tom bavit. Filch zaváhal jen na okamžik.
„Ukažte,“ hlesl a jeho prsty se lehce dotkly okraje rány. „Bylo by lepší, kdybyste si sedl, a já se na to podívám.“
Snape si vyčaroval křeslo a pohodlně se usadil.
Filch nebyl žádný lékař a oba dobře věděli, že jde jen o to ránu vymýt, napatlat mastičkou a převázat, ale Snape to tak chtěl. Poprvé to byla nutnost. Ta Hagridova obluda ho pořádně hryzla a on seděl ve sborovně, krvácel na koberec, měl vztek a kvůli bolesti nemohl pořádně chodit. Tehdy ho tam náhodou Filch našel a utajit kaluž krve se prostě nedalo. Vlastně se o to ani nesnažil, když zjistil, že to je Filch. A on tenkrát odešel a beze slova mu přinesl obvazy a nějakou mudlovskou mastičku.
Dnes to bylo víc, než jen potřeba ošetřit ránu. Chtěl, aby se ho Filch dotýkal, chtěl to. Když přišel o magii, ne, už když tehdy dovolil, aby se ho Filch dotýkal, aby spolu spáchali tu bizarní obdobu skutečného sexu, se něco změnilo. Nebyl si ještě jist co a jak, ale uvědomil si to na té věži, když chtěl se vším skončit. Kdysi mu šlo jen o – pomstu? O pokání? O spravedlnost? Nebyl si jist. Dokázal jen říct, že to, co udělal, chtěl udělat. Možná to nebyl Filch, kdo ho změnil.
Snape pocítil jakousi hořkost a znechucení.
Albusi Brumbálovi na něm nikdy nezáleželo. Tedy ne že by si dělal iluze, kdo ví jak ho nemá Brumbál rád. Jasně mu dal najevo, jak jeho motivy opovrhuje. Jenže během těch let – Snape sebou trhl, když Filch začal nanášet mast do rány a už se ke svým úvahám nevrátil.
Brumbál byl mrtvý.
Pán zla… Voldemort… taky.
A on – Severus Snape – přežil a měl celý život před sebou. A jak nedávno zjistil, že ten život má ještě spoustu zajímavých stránek, které neprozkoumal, a které rozhodně stály za pozornost stejně jako studium lektvarů a černé magie. No, když o tom tak přemýšlel, možná stály i za víc.
Zavřel oči a nechal si od Filche vtírat mast do bolavého boku. Na to, že celou noc strávil na nohou, že několika lidem prořízl hrdlo – ještě teď viděl ten zděšený, slabošský výraz ve tváři toho vlkodlaka. Kdo by si pomyslel, že někdo, kdo se mění v krvelačnou stvůru, bude tak zhnusený zabíjením. Lupin byl ale vždycky slaboch. Takže s ohledem na to a skutečnost, že byl ošklivě zraněný, se necítil vůbec unavený.
Filch složil kus obvazu, přitiskl ho na ránu a převázal ji.
„Filchi,“ oslovil školníka, který ještě zkoušel, zda není obvaz ani příliš utažený, ani moc volný, a začal si rozepínat pásek kalhot. To, co spolu dělali, mělo totiž na rozdíl od černé magie jednu obrovskou výhodu – dalo se to dělat na tolika místech, a ani jste se nemuseli bát, že vás zatknou za nedovolené experimenty a kouzla a praktikování černé magie.
Filchovi zajiskřilo v očích a sám stáhl Snapeovi kalhoty i spodní prádlo ke kotníkům.
Snape se díval, jak si Filch kleká mezi jeho roztažené nohy, usmívá se a hladí jeho ochablý penis. Nejdřív jen tak lehce, laškovně přejel konečky prstů po jeho péru. Snape se v židli zavrtěl. Pak ho Filch vzal do jedné ruky a začal ho honit, druhou mu mnul kulky.
Snape se díval a cítil, jak začíná tvrdnout. Bylo to zvláštní dívat se, jak vám někdo masíruje vaše vlastní péro. Bylo v tom něco zvráceného, něco perverzního – a Snape zjišťoval, že se mu to zatraceně líbí, a že chce víc, že chce okusit všechno. Třeba to časem zkusí i se ženskou. Čert vem ty lektvary, které pak už nebude moct připravit, stejně to všechno byly neužitečné břečky. A pak je to výzva najít způsob, jak obejít nutnost, že přísad se smí dotýkat jen panic.
„Vykuřte mě, Filchi,“ zašeptal a trochu se na sebe zlobil, když ucítil, jak mu tváře zahořely studem. Sám se divil, kde vzal tu odvahu něco tak obscénního vyslovit.
Filch mu místo odpovědi olízl napůl postavené péro a začal mu lízat koule.
Snape přehodil jednu nohu přes opěradlo křesla a dovolil si tiše zasténat.
Ať jdou se všemi medailemi a řády, omluvami a pochlebováním doprdele.
Tohle byla odměna!

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský