Fantasmagorium


Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
Autor: Vencca
Hlavní postavy: Severus Snape/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Severus je odsouzen k životu bez magie. Dokáže slečna Grangerová zázrak?

Srdce draka

Kapitola první

"No tak, pane Pottere, měl by jste to dokončit..."
Tichá slova, pronesená hlubokým ochraptělým hlasem, obsahovala stopy zoufalství, které byly tomu hrubě sametovému zvuku tolik cizí. Hermioně, pokryté špínou a vlastní krví, přeběhl mráz po zádech při té uhrančivě zoufalé prosbě. Nepatřila k člověku, který se choulil ke kamené lepkavé zdi jako k hřejivému tělu náruživé ženy. Ani ztrhaná tvář loveného dravce se nehodila k její představě, kterou si zachovávala v paměti z dob školní docházky a následně z krátkého období války.
Severus Snape zahnaný do kouta. Severus Snape v kaluži vlastní krve i té, která mu nepatřila. Krve smrtijedů. Severus Snape na pokraji smrtelného vyčerpání. Severus Snape s němou prosbou v temném pohledu. Severus Snape...
...
Harryho hůlka dopadla na chladnou podlahu černé kobky, kterou si smrtijedi i sám Lord "teď-už-konečeně-mrtvý" Voldemort zvolili jako místo posledního vydechnutí. Hermiona spatřila v jeho zelených očích pohasínat i tu poslední jiskřičku. Prázdý pohled "chlapce, který nechtěl zůstat naživu" jí patřičně vyděsil. "..tak slabý, slabý jako Draco...nedokážu zabít člověka...ne, člověka ne.." A Hermiona chápala jeho slova. Na Voldemortovi nezůstalo pranic z lidské bytosi a smrtijedi byli zrůdy, monstra stvořená k zabíjení. Bylo tak snadné je nutit v bolestech křičet. Ale na výzvu smrti, pronesanou klidným hlubokým a tolik lidským hlasem, nešlo odpovědět kladně. Bledá dívka se zacuchanými ohořelými vlasy v potrhaném hábitu, vlastně téměř nahá, zůstala jako jediná ze tří žijících stát. Stála sama s pohledem upřeným na apokalyptický výjev smrti. Kolem dokola ležela roztrhaná těla, která kdysi patřila lidem.
Nyní však vypadala zcela nelidsky. Rozervané maso, kluzské vnitřnosti a vytřeštěné oči. Všudypřítomný pach výkalů a smrti. Hermiona si přála omdlít, tak jako dva muži vedle ní.
...
"...vzhledem ke všem okolnostem, ke kterým musel Starostolec přihlédnout, vyslechněte nyní konečné rozhodnutí." V obrovském, kouzly zvětšeném sále zavládlo dusné ohlušující ticho. Silně medializovaný soudní spor, v jehož čele se tyčil bývalý profesor Bradavické školy, vyústil v očekávaný nevratný a nezvratný konec.
Zlomení hůlky?? Mladá žena se slušivým mikádem tmavých hustých vlasů nevěřícně hleděla na pobledlého profesora. Bývalého pobledlého profesora. Seděl na hrozivém křesle, které patřilo vrahům. A Severus Snape, přese všechny polehčující okolnosti, bezesporu vrahem byl. Bylo by pro něj snažší, kdyby byl Harry trochu více nelidským, pomyslela si smutně dívka a její pohled se střetl s párem černým jako dehet.
...
Raději zemřít! Polibek těch zasraných kolaborantů, kteří se opět s otevřenou strupovitou náručí vrátili k ministrestvu, by nyní přijal s povděkem. Žít jako mudla. Severus by se rozesmál, kdyby si byl jist, že by ho následně neodvezli zpět k Mungovi, kde strávil poslední týden. Byl by to však zcela jistě přitroublý hysterický smích. Třeba mu dovolí, aby okopával záhonky místo mrtvého polotupce Hagrida. "Ale bil se jako ... no jako poloobr" vzpomínal Snape. Pomyšlení na život bez kouzel ho naprosto zdrtilo. Bylo to skoro tak hrozivé jako vyslovit ta dvě prokletá slova při pohledu do unavených modrých očí za půlměsíčkovými brýlemi. Skoro dostal chuť na citronovou zmrzlinu.
...
"...máte jeden týden na vyřízení veškerých soukromých zaležitostí. Poté Vám bude hůlka neprodleně zlomena." Na vzpřímeném muži nebylo znát sebemenší pohnutí když vyslechl poslední slova vznešeného verdiktu. V duchu se uchechtl. "Týden života" zašeptal "to je víc než snesu."

Kapitola druhá

Bylo léto, krásné a horké. Harry se zotavuje, Ron zaplatil za jeden z Viteálů životem a Hermiona sedí v knihovně Bradavického hradu. Místnosti, které tak dobře zná, se jí zdají být cizí. Všude je ticho. Dívka s hlavou zabořenou v tlustém svazku staré knihy nevnímá prach poletující jí kolem hlavy v záři odpoledního slunce. Víčka jí klesají únavou, ale ona je silou vůle, díky které přežila, udrží otevřené. Na jejím bdění závisí příliš mnoho. Jen Harry se to nikdy nesmí dozvědět.
Dívka si nevšímala zapadajícího slunce, hladu a už vůbec ne bolavé šíje a zpomalených myšlenek. Pohled zlatavě hnědých chytrých očí se rozzářil.
...
Drobná dívčí ruka se s váhavostí, kterou Hermiona všemožně potlačovala, pomalu blížila k černým okovaným dveřím. Najednou jí to vše, její domnělá genialita, nepřipadalo jako skvělý nápad. Chladivý hrubý povrch pohladil její jemnou tvář a hubená dlaň klouzala po dřevě dolů. Pak cítila v místech, kde před vteřinou stála pevná deska, přes kterou se nemohla dostat, náhlé vzduchoprázdno. Mladá žena s překvapeným nádechem dopadla na pevnou, ne tak chladivou překážku. "Co tu chcete?" zavrčel jí známý hlas do vlasů. Teplý dech ovanul její šíji a velké ruci ji za lotky nepříliš jemně nadzvedly, aby ji dostaly co nejdále ze svého dosahu. "Můžu Vám pomoct." Odvážný mladý pohled se střetl v boji s tím starším, zkušeným. "Jak Vy byste mi mohla pomoci, slečno Grangerová?" ušklíbl se Snape a pohrdavým toném ji vyzval, aby vstoupila do jeho soukromých komnat. "Abyste mi nevynesla spaní."
Hermiona, která se poprvé, co se Severus pamatoval, zpočátku zakoktala, přišla s něčím, co ve storhém muži oživilo maličký zlomek pocitu, který již dávno ztratil. Naději.
...
"Zní to jako naprostý nesmysl slečno Grangerová, skoro bych si pomyslel, že Váš briskní intelekt zažívá takový malý, dekadentní úpadek." Pronesl lenivě a sledoval přitom změnu výrazu v jejím unaveném obličeji. Snaha přimět ho konečně pochopit se vytratila. Hořce se pousmála a jízlivým, tolik jí nepodobným hlasem mu ostře odsekla něco v tom smyslu, že je naprosto stejný jako Harry. Dříve by to ve Snapovi vyvolalo vztek, což také Hermiona s jistotou očekávala. On ale udělal něco zcela nečekaného. Pousmál se. Tak rychle, jak jeho koutky vylétly nahoru, tak rychle a snadno zase spadly dolu. "Pana Pottera sem laskavě netahejte. Stačilo, že jsem s ním musel snášet jeden pokoj u Svatého Munga. To, že mě okatě ignoroval, jsem mu s potěšením schvaloval, ale jeho neustálé návštěvy uječených uhihňaných fanynek ve mně navozovaly stavy nápadně podobné jisté kletbě, která způsobuje otočení vnitřností naruby. Nic příjemného, ujišťuji Vás."
Ten náznak humoru v jeho slovech Hermionu nepřekvapil ani zdaleka tak jako její vlastní reakce. Stáhlo se jí hrdlo, ústa byla suchá jako by roky neokusila vodu, ruce se pokryly studeným potem a hlas zněl najednou zastřeně. Mluvila jako by polkla celou lžíci hutného medu. "Zkusíte to?" Neprosila, jen konstatovala. Položila svou otázku zcela věcně, jakoby se ptala, zda dá šálek čaje. "Mám snad na vybranou? Předpokládám, že bych Vás, v případě odmítnutí, nedostal ze své ložnice." Zazněla sarkastická odpověď.
...
"Do čeho jsem se to uvrtala?" kladla si Hermiona stále stejnou zoufalou otázku. V knihách nalezla odpověď na zapeklitý rozsudek. Profesor Snape se za její pomoci mohl naučit čarovat bez hůlky. Jenže k tomu potřebuje tu svou. Mají tedy 6 dní a 7 nocí. Za okamžik se dozví skutečnost, která ji nutila skřípat zuby. Ten mizera si jí dovolil klást podmínky. Vlastně jednu, kterou ještě neznala. Ona mu chce pomoct a on si z ní dělá šaška. Vykašlat se na něj, na nevděčníka. Harry měl pravdu, je to hajzl a nic, ani polehčující okolnosti, neomlouvají jeho nehorázné chování.
...
"Jen račte dál." Ani nedoufal, že přijme jeho troufalý návrh, a pak se jí konečně zbaví. Bude moci být zase sám. Týden.
Vysoký, možná až příliš vyhublý muž s havraními přerostlými vlasy volně spadajícími do bledé tváře seděl klidně v pohodlném černém koženém křesle. Na sobě měl pouze černé upnuté kalhoty, na důkaz toho, že svá ještě nevyřčená slova myslí naprosto vážně. V pomalém rytmu pohupoval bosou elegantní nohou a vyvzývavě zíral na svou bývalou studentku. Její vlasy po ohnivém zásahu jednoho z jeho bývalých kolegů (jež jim tímto prokázal nevýslovnou službu) už nepůsobily dojmem, že jí na hlavě vybuchla jedna z Weaslyovic raket. Byly o poznání hladší, lesklejší a výrazně kratší. Severus měl rád dívky s krát ... ne Severus měl popravdě rád všechny dívky. Ženy. Ano, to je ta největší změna, která poznamenala slečnu Grangerovou. Stala se z ní žena. Štíhlá, oblá a hebká žena. Vlastně by se asi ani nebránil, kdyby jeho výzvu přijala. Ale to se nestane.
Aniž by dal jakkoli najevo svůj troufalý vnitřní monolog, pokynul Hermioně ke křeslu naproti jeho. "Víno?" Jen nejistě přikývla když se usazovala. Překvapeně vydechla, když se zabořila do měkkého objetí chladné kůže. "Čekala jste kovové židle a Záhořovo lože? Jsem velmi zarmoucen, že Vás zklamu." Po ironii nebylo v hlubokém hlase ani památky. Byla pronesena téměř hravě, svádivě. Hermioně sklouzl pohled na černočerné hedvábí, které pokrývalo nesmyslně obrovskou postel z rudého dřeva s nebesy. Těžké sametové závěsy kolem ní připomínaly lesklé vlasy, které rámovaly obličej muže před ní.
Zlehka se zvedl ze svého místa a elegantě prošel kolem ztuhlé Hermiony ke krbové římse. Nalil krvavě rudé víno do dvou křišťálových pohárů a s jemnou úklonkou jednu sklenici podal mladé ženě. Musela se přemáhat, aby odvrátila pohled od jeho šlachovitého panteřího těla. Všiml si jejích hodnotících pohledů a zapřemýšlel, jestli by nebylo vhodné svou podmínku ještě
narychlo změnit. Nevyvíjelo se to tím směrem, jakým předpokládal. Rozzuřilo ho to.
...
Ta náhlá změna v Severusově pohledu Hermionu kupodivu spíše uklidnila. To, co předváděl předtím jí děsilo daleko více nežli pouhý vztek, který u něj dobře znala. Ostatně jako každý bradavický student.

Kapitola třetí

Severus Snape si svými dlouhými pevnými prsty pohrával s kouzelinckou hůlkou a z očí mu sršela zlost. "Takže, slečno Grangerová, stále trváte na své pošetilé nabídce pokusit se pomoci největšímu žijícímu zlosynovi Británie?" protáhl Snape chladným hlasem. "Jste si doufám vědoma, že Vaše samaritánství na mě působí poněkud křečovitě, nikterak mě nedojímá a předpokládám, dle výše Vaší inteligence, že ode mě neočekáváte naprosto žádný vděk. Svou momentální přítomnost jste mi vnutila svou vlezlostí a já jí hodlám snášet jen pod jednou podmínkou. Také předpokládám, že tato podmínka urazí Vaši směšnou nebelvírskou hrdost natolik, že svou pomoc ještě velmi ráda odvoláte. Bude mi potěšením uvítat znovunastolení našeho klasického vztahu. Vy, drzá malá nebelvírka prahnoucí po příležitosti, při níž by mohla zachraňovat svět a já, zlý bastard, který by měl být vymazán ze všech kouzelnických záznamů jakožto i z paměti lidstva vůbec."
...
"Skončil jste?" Jestli si ten arogantní prevít myslí, že mě dokáže naštvat tímhle nacvičeným proslovem, tak se setsakramentsky mýlí. S přezíravostí sledovala jak drahého Snapea polilo horko. "Vaše podmínka?"
...
Má to mít, ušklíbl se v duchu Snape. "Každý den ve Vaší přítomnosti mi budete muset náležitě zpříjemnit." Pronesl bývalý profesor vážným hrubým hlasem. Hermiona zamrkala v otázce. "Splníte jakékoli mé přání jako odškodnění za narušení mého soukromí." S pokřiveným úsměškem zíral rádoby nevědomky na měkké lože.
Konečně Hermiona ztratila svůj klid. Snapea tolik těšil pohled do těch ublížených zuřivých očí. Kochal se svou výhrou a čekal, kdy se konečně dostaví i pocit úlevy. Ten si však, zdá se, vzal na nějaký čas menší dovolenou. Místo očekávaného oddechnutí se s nepatrnou nadějí zadíval na slečnu Grangerovou. Lapala po dechu tak půvabně, že byl nucen přehodit nohu přes nohu. Co jí šrotovalo v hlavě Severus netušil, ovšem výsledek stál skutečně za ten malý moment strpení. Pokoušel se potlačit vzrůstající vzrušení, což při pohledu na její rozechvělé rty nebyl nijak snadný úkol.
...
"Jak se vůbec opovažujete Vy... to je přeci absurdní! Pokouším se Vám pomoci a Vy se mě snažíte zbavit i za cenu toho, že si o Vás budu myslet, že jste jen nemožný chlípný prase!!" Začala na něj řvát dívka a pokoušela se skrýt své roztřesené ruce. Ta nehorázná nabídka pronesená všedním oznamujícím tónem vyvolala v jejím těle touhu, kterou nechápala. Ještě než zareagovala musela potlačit prvotní myšlenku okamžitě jeho nápad odsouhlasit.
...
"V tom případě tedy nechápu, co ještě pohledáváte v mém apartmá." S těmito slovy Snape vstal, pomalu došel až k Hermioně a oběma rukama ji zvedl za tenké paže. "Dobrou noc, slečno Grangerová." Vdechl jí horce do tváře. Potom jí pustil tak náhle jako by se snad její jemné pokožky štítil. To Hermionu znovu rozčílilo. Ještě než však stačila zareagovat, spatřila v temných očích hluboký smutek a zklamání, když se Snape odvracel. "Profesore.." pronesla tichým tázavým hlasem. Po předchozím výrazu jeho churné tváře zbyla jen únava a zatrpklost. "Tak už běžte." Zavrčel zlostně a zhroutil se do křesla. Dívka se zastavila ve dveřích, neotočila se.
...
Neviděla tedy jeho prázdný pohled ani atypicky svěšená ramena.

Kapitola čtvrtá

Hermiona nemohla usnout. Neustále se jí v hlavě honila myšlenka na polonahého profesora, na jeho lákavé rty a na ten zoufalý pohled. Začínala si myslet, že to byla jen taková planá výzva. Musel s jistotou vědět, že takovou sprostou nabídku odmítne. A v tom byla celá ta tragédie. Kdyby neodmítla, dostal by se do úzkých on, a pak by to byla ona, kdo by si kladl podmínky. Na malou chvíli upadla do takového lehčího bezvědomí, se spánkem to však nemělo pranic společného. Spánek má za úkol člověka uklidnit. Ne vyčerpat.
...
Severus Snape ležel v celé své temné kráse přibitý na pololežícím krucifixu. Jeho tělo, pokryté špínou se lesklo potem a krví. Hladké svaly se stahovaly ve smrtelné křeči a ona nad ním stála jako bílá bohyně nenávisti. Mučila jeho nahé tělo. Otevírala zavřené rány a starala se, aby se nikdy nezacelily. Jemnými kovovými nástroji pomalu navíjela jeho nervy a způsobovala mu tím muka mnohem větší než by si kdokoli mohl jen představit. Pálila jeho kůži pekelným ohněm. Škvařila ji tak dlouho, aby i on sám mohl pocítit zápach spáleného masa, které pak s láskou olizovala a okusovala. Ukájela na něm svůj chtíč. Nabodávala se s rostoucí razancí na jeho stopořený penis a hluboko ve svém těle ho surově svírala. Mazlila se se svým tělem, krásnými ženskými prsty si jemně mnula ztuhlé bradavky a s narůstající rychlostí vlnila boky, aby jeho penis pohlcovala v pomalých kruzích. Pro jeho vlastní tělo, zubožené na nejvyšší možnou míru, měla jen bolest. Celou dobu hleděl do jejích krutých očí pohledem, kterým prosil o pomoc.
...
Hermiona se probudila v promáčené posteli. Byla zděšená sama sebou. Po čele jí stékala slaná kapička potu. Necítila zhnusení, které by rozhodně cítit měla. Vzrušení, které kralovalo v jejím klíně bylo téměř nesnesitelné. Celé tělo jí tepalo téměř zvířecí touhou. Nejen pot zmáčel její prostěradlo. Byla zděšená sama sebou.
Přemohla pokušení zalézt do sprchy a rychle uvolnit svoje napětí. Přetáhla si saténový hábit přes své nahé tělo, ve snaze zchladit vřící krev. Potřebovala si pročistit hlavu, ačkoli věděla že to, co skutečně potřebuje, je Snape. Věděla to. Ta myšlenka v ní probudila tisíce otázek. Měla se lépe věnovat výkladu snů, pomyslela si s úšklebkem. To už ale stála u Snapeových dveří a klepala. Podruhé za tuto dlouhou noc.
...
"Vstupte!" Vyzval ji jeho ostrý hlas. Úšklebek stále zdobil její obličej, když na něj pohlédla. Seděl na stejném místě, na kterém ho dnes již zahlédla, když opouštěla jeho komnaty. Chvíli ticha rušily jen kapky deště jemně ťukající na okna ve Snapeově ložnici. "Přijímám Vaši nabídku." Slyšela Hermiona svůj tichý hlas vyslovit ta tři prokletá slova. "Můžeme začít s naším pokusem, nebo si nejprve přejete splnit nějaké neodkladné přání? Co třeba kávu, abyste se mohl lépe soustředit? Dáte si mléko, smetanu?" Vychrlila ze sebe. Přitom tajně doufala, že jeho přání se bude týkat všeho možného, při čemž však bude ruce a především ty dlouhé štíhlé prsty používat k něčemu zcela jinému, než je míchání horké kávy. Kam asi ty prsty dosáhnou?
...
Severus Snape se narovnal v celé své výšce a ostře vykročil směrem k Hermioně. Ucouvla před jeho pohledem.
Tak tahle malá holka s ním chce hrát nebezpečné hry pro dospělé? Uchechtl se Severus v duchu a přiznal jí bod k dobru za tu směšnou odvahu. Pravda, nečekal, že jeho výzvu přijme. Měl v úmyslu jí jen vystrašit. Což se, jak se zdá, konečně pořádně podařilo. Hermiona před ním couvala a tvářila se poměrně vyděšeně. Bylo to jako za starých časů, kdy budil děs u svých studentů. Někteří při tom vypadali celkem roztomile. Třeba slečna Grangerová. I ty kruhy pod očima jí slušely, a ty zarudlé tváře, zrychlený dech ... To se ho vážně tolik bojí? Ptal se Severus sám sebe. Stopoval směr jejího pohledu, zatímco postupoval krátkými plíživými kroky směrem k ní. Zarazil se, když mu konečně došlo, kam tak zarytě zírá.
Její oči jiskřily při pohledu na jeho chladem ztuhlé tmavé bradavky. Po tomto zjištění ztuhly ještě víc. Možná ta ironie v její nabídce byla jen pro formu. Co by asi tak slečna Grangerová udělala, kdyby jí skutečně přimáčkl na hrubou studenou zeď a ochutnal slanost její heboučké pokožky? Stejně chci, aby vypadla. To je dobrý způsob, jak toho dosáhnout. Pomyslel si.
...
Byl si jist, že když půjde do tuhého, nakonec čestná Nebelvírka přeci jen couvne.
...
Konečně došel až k jejímu horkem sálajícímu křehkému tělu. Byl o tolik vyšší, že se musel hodně sklánět, aby mohl přejet špičkou jazyka po jemné kůži za jejím ouškem. Dívka se ani nehnula. Vnímala jen teplo, které jí projelo celým tělem ve stonásobné síle, než kterou cítila po probuzení ze svého snu. "Vy se potíte, slečno Grangerová?" zašeptal, když ochutnal její kůži.

Kapitola pátá

"Teď Vám slečno Grangerová prozradím své dnešní přání. Mohu Vám ho dokonce velmi detailně popsat. Nyní si přeji odhrnout Vaše voňavé vlasy z té dokonalé šíje, abych se mohl přisát k hladké svůdné pokožce Vašeho krku. Pak mám v plánu Vás lehce nadzvednout a udělat Vám to tak tvrdě, že si o tu zeď za Vámi velmi bolestivě sedřete kůži ze zad a na Vašem neskutečně kulatém provokujícím zadečku se otiskně tvar mých dlaní. Budu do Vás vjíždět pěkně centimetr po centimetru dokud nedosáhnu až na samotné dno Vašeho lůna. A garantuji Vám, že mě budete prosit, abych nepřestával. Budu se velmi pomalu třít o stěny vaší kundičky a přitom Vám hodlám nemilostrdně sát bradavky. Hodláte splnit toto skromné přání svému bývalému profesorovi?" Perverzní slova pronesená tichým smyslným hlasem do jemné záplavy tmavých hustých vlasů donutila Hermionu tiše zasténat. Sama pak nabídla svůj útlý krk Snapeovu kousnutí.
...
Vida, přeci jen jsem se spletl. Pomyslel si Severus, když rychlým škubnutím sevřel hedvábné provazce v levé dlani, zatímco své rty zabořil do měkké pokožky. Druhou rukou vykasal Hermioně černý hábit až k pasu a když zjistil, že pod ním se skrývá pouze její, po dotecích volající tělo, zavrčel v odpověď na hluboké zvuky rezonující Hermioniným hrdlem. Líbal, kousal a sál horkou kůži a jen zpola vnímal Hermioniny ruce, které mu opatrně klouzaly po nahém hrudníku směrem k pasu a dál až k malým stříbrným knoflíčkům jeho černých kalhot. Začal si ty neodbytné hbité ruce uvědomovat až ve chvíli, kdy se jim podařilo kalhoty rozepnout a chladivé prstíky si našly cestu k jeho bolestivě napnutému penisu. V mžiku jej pevně sevřely a hladivými jistými pohyby ho tvrdě zpracovávaly. Jemně zaklonil hlavu tak, aby Hermioně viděl do tváře. Sledoval hladový výraz v jejích hnědých očích, pak jediným tahem rozpáral její hábit od výstřihu po jeho dolní lem a vytáhl její drobné ruce ze svého zbytnělého klína. Mezitím, co ze sebe s mírným zavrtěním shodil kalhoty, které snadno sjely po jeho úzkých bocích, pozoroval to krásné mladé tělo, které se mu tak nestoudně nabízelo. Ani na okamžik nezaváhal. Hodlal si užít dosyta jejího samaritánství.
Ona si myslí, že ji chce jen odradit od nesmyslného počínání. Částečně to jistě pravda je, jenže v Severusově hlavě se stále neodbitněji prosazoval tenký hlásek, který mu našeptával, že ve skutečnosti v duchu tajně doufal, že slečna Grangerová, krom bájné statečnosti, vlastní také neoddiskutovatelnou část nebelvírské hlouposti.
...
"Nabízíte se mi tady jako pravá špinavá děvka slečno Grangerová. Já ale nemám v úmyslu plýtvat svým drahoceným časem, moje speciální přání pro tuto chvíli je, abyste mi detailně povyprávěla, jakým způsobem je možné čarovat bez hůlky, chci znát každou podrobnost. Nic nevynecheje!" Hermiona jen nevěřícně zalapala po dechu, což se Severusovi zamlouvalo. Drsně se přitiskl k jejím pootevřeným rtům a namáhavě v sobě udusil zasténání, když se její štíhlé prsty automaticky sevřely na jeho hýždích. Uvolnil její ústa a s vyčkávavým pohledem jí pobídl ke splnění jeho bizardního přání.
...
"Dočetla jsem se o tom...ach...v jedné poměrně dost zakázané knize....ó, nepřetávej prosím...kterou jsem...kde jsem to skončila?" Severus se neochotně odtrhl od jejího zmáčeného klína a zavrčel na ni "U zakázané knihy."
Hermiona vydržela pokračovat ještě asi po dobu pěti minut, ve které ze sebe vypotila célé dvě věty, ovšem, smysl nedávaly. Její mysl se totiž soustředila především na Severusův jazyk. Severusovi momentálně příliš nevadilo, že slečna Grangerová není schopna smysluplného výkladu. Zaměstnávala ho úžasná chuť jejího klína, hebká vláčná stehna a steny, kterými odměňovala jeho úsilí.
Jazykem zlehka přejížděl po vzrušením tuhém klitorisu tak, že se toho růžového masa sotva dotýkal. Působil tím Hermioně téměř bolestivou slast. Z jejích pohybů nebylo těžké vyčíst, co si slečna Grangerová v tuto chvíli asi přeje. Rozhodl se být pro jednou milostivý. Špičkou ukazováčku jemně obkroužil vchod do její zduřelé pochvy a pomalými krouživými pohyby ho do ní začal zasouvat. Zvedl hlavu tak, aby jí mohl vidět do zčervenalého obličeje. Čekal až se jejich pohledy setkají, a pak ohnul svůj prst tak, aby jím zasáhl nejcitlivější část jejího božského těla. Hermiona v překvapeném výkřiku zvrátila hlavu a celou vahou se opřela o dveře za jejími zády. Podlamovala se jí kolena a jedinou oporou byla pro ni Severusova hlava skloněná v jejím klíně a jedna noha přehozená přes Severusovo rameno. "Chci víc.." vydechla než se sesunula na zem. Nehty zabořila do Severusových prsou a silou, kterou by od tak drobné dívky nikdo nečekal, ho donutila položit se na chladnou podlahu.
"Jste první, kdo mě dokázal položit na lopatky, slečno Grangerová." Podmanivý sytý hlas nevnímala přes pulzující bolest ve svém klíně.
...
"Asi si myslíte, že se Nebelvíské dívky chovají jako jeptišky o Velikonocích, bohužel Vás asi budu muset zklamat. Já rozhodně nejsem zapšklá sexuvzdorná puritánka, takže pokud se domníváte, pane, že si tady lehnu, roztáhnu nohy a budu čekat až se blahoskloně rozhodnete, že nadešel čas, kdy mě můžete ošukat, tak se pletete." Zavrněla dívka chraplavým hlasem a potom udělala něco, díky čemu byl Snape nucen hlasitě zasténat. S neustálým očním kontaktem se Hermiona pomalu přesunula po Severusově hrudníku. Klouzala po jeho břiše stále níž. Zastavila se teprve, když se jeho dokonale tvrdý penis tyčil přímo mezi jejími bradavkami. Jen ten pohled na její lesknoucí se prsa, která v mžiku sevřela jeho naběhlý úd, ho málem udělal. Svírala ho pevně mezi svými ňadry a třela ho tak zkušeně, že nedokázal potlačit myšlenku na ni, jako na nestoudnou jeptišku ohnutou přes kostelní lavici s vyšpulenou prdelkou.
"Hermiono..." Severus tiše zasténal jméno osoby, která ho začínala dovádět k šílenství. Cítil jak její hebká ňadra opouští místo, které nesnelo ten pocit odloučení. Otevřel oči zastřené zvířecím chtíčem. To, co spatřil, ho vykolejilo více než slečna Grangerová vyslovující slovo "ošukat" .
...
Hermiona klečela Severusovi u nohou a s nevyzpytatelným výrazem sledovala nehybně jeho tvář.

Kapitola šestá

"Máte nějaký problém, který Vás zdržuje od Vašeho šikovného úsilí, slečno?" Hermiona nervózně těkala očima po místnosti, až po nějaké době se konečně jejich pohledy opět střetly. "Měli bychom pokračovat, pokud si ovšem raději nepřejete stát se mudlou." Pronesla dívka do naprostého ticha.
"Zajisté. Zdá se, že jsem Vás opět správně odhadl. Škoda." Pronesl Severus uštěpačně. Neochotně hrábl po černých kalhotách a rázně si je znovu upevnil na svém vzrušeném těle. Šlo to dost ztuha. Hermiona se nešikovně zabalila do cárů svého potrhaného hábitu a smutně sledovala svého bývalého profesora jak rázuje po pokoji a nevěřícně kroutí hlavou. Tolik mu chtěla říct, že při zvuku jeho chvějícího se hlasu, když poprvé ve svém životě vyslovil její křestní jméno, se jí zatmělo před očima slastí. Toužila mu povědět, že jediné, co si přeje zažít, je alespoň ještě jednou zaslechnout to obyčejné slovo pronesené s téměř nábožnou úctou, chtíčem a hlavně bez stopy jakéhokoli sarkasmu a ironie. Nesnášela, když ji oslovil "slečno Grangerová". Z těch slov zazníval vždy jen despekt a opovržení. Poté, co ji Severus tak nezvykle oslovil, nedokázala dál pokračovat. Nechtěla, aby k němu cítila něco víc než jen sexuální přitažlivost, úctu a pochopení. Ale on to tím jedním slovem, zcela s klidem, naprosto podělal. Neměla by mu dovolit, aby s ní mohl tak snadno manipulovat. Ostatně, je dospělá.
...
"Pokud se Váš odhad týkal toho, že odmítnu Vaši podmínku, pletete se." Odtušila dívka snad ještě více překvapená sama sebou než vysoký muž tyčící se několik kroků od ní. "Nejprve ale stanovíme jasná pravidla." Navrhla posléze Hermiona. "Vaše přání se mohou týkat pouze sexu. Nebudu Vaše hračka. Nebudu Vaše přítelkyně. Pomohu Vám a jediné, co žádám, je malá laskavost, která Vám jistě nebude činit žádné potíže. Po splnění Vašich podmínek si nepřeji žádné narážky ani něžnosti. Jsme dospělí lidé, profesionálové, a tak žádám stejný přístup, tedy profesionální, i k naší dohodě."
...
Severus si prohlížel slečnu Grangerovou, jakoby jí viděl poprvé v životě. "Naprosto s Vámi souhlasím slečno." Dořekl hlubokým hlasem a vyčkával s rukama podél boků na rekci bývalé studentky. Ta zlehka shodila potrhaný hábit ze svých hebkých ramenou a nechala ho zkopírovat křivky svého nádherného těla, když po něm sklouzával na zem. Severusovi se z toho pohledu zatočila hlava a bolestivě napnutá erekce se nepříjemně třela o hrubou látku jeho kalhot.
Hermiona vykročila k muži stojícím před ní a roztomile klopila pohled kamsi pod jeho chodidla. Severus, aby splnil její přání, ve snaze chovat se co nejméně osobně, uchopil dívku za ta provokující oblá ramena a téměř surově jí otočil čelem k opěradlu pohodlného křesla. Hermiona překvapená tím náhlým pohybem zavrávorala a přesně tak, jak si Severus přál, ve snaze neupadnout, zachytila se v mírném předklonu koženého křesla. Pravou rukou jí jemně zatlačil na páteř, a tak jí jednoduše donutil vystrčit pevný zadeček vstříc jeho naléhavé potřebě. Zálibně přejel jedním prstem po růžové rýze mezi chvějícími se stehny a po zjištění, že slečna Grangerová je více než připravena, jediným mocným pohybem zarazil svůj nedočkavý penis hluboko do té perverzní čubičky, která byla odhodlaná mu poskytnout sex, kdykoli si o něj řekne a to, pozor, bez jakýchkoli citů. No není to úžasné? Je mužem štěstěny. Kdyby nebyl zaneprázdněn blížícím se orgasmem, jistě by se jízlivě uchechtl.
...
Hermiona, tak dlouho čekajíc na ten báječný pocit naprostého vyplnění, v touze, co nejvíce zarazit do sebe Snapeův penis, přirazila svou zadnicí vstříc profesorovu výpadu. Kdyby souložící dvojici sledoval nějaký nezúčastněný pozorovatel, jistě by si vzpomněl na temný rej čarodějnic o Svatojánské noci, na přírodopisné dokumenty kopulujíchích zvířat, možná i na písty parních lokomotiv a v neposlední řadě by pomyslel na zběsile narůstající vybouleninu rýsující se vpředu na jeho kalhotách, popřípadě na rychle vlhnoucí kalhotky.
...
Severus, ač zaměstnán prudkými přírazy, nezapomněl ani na potřeby líbezné slečny Grangerové. Zatímco jeho levá ruka hnětla hladkou kůži Hermionina zadečku, smyslně ho rozvírala a roztahovala, dlouhé prsty druhé ruky se jemně posouvaly po plochém břiše do dívčina horoucího klína.
Tak, jak Severus předvídal, prosila ho, aby nepřestával, zrychlil, dělal cokoli, co by ji mohlo zbavit prodlužovaného napětí. Tolik toužila po konci toho nesnesitelného mučení a zároveň se ho děsila. Severus, snad silou vůle, snad vlastním samolibým egoismem, pokoušel se vybičovat jejich nesmírnou chuť po dosáhnutí té božské nirvany, kterou představuje totální uvolnění, na maximum. Pak ale i jeho jako ocel pevná vůle nadobro povolila.
S temným vrčením naposledy zarazil chvějící se úd do svírající se pochvy a vyčerpaně naslouchal nepravidelnému dechu své společnice.
...
"Tak to bychom měli, slečno Grangerová. Jste nyní schopna vrátit se zpět, nebo potřebujete krátký odpočinek ?"

Kapitola sedmá

Ještě ten samý večer, krátce poté, co se Hermiona zašla do svých komnat převléknout, respektive obléknout, probrali u sklenky rudého skřítčího vína podrobnosti. Během dlouhé probděné noci se ani jeden z nich slovem nezmínil o bouřlivém zážitku, který, zdá se, byl téměř zapomenut. Jedinou připomínkou byl setrvávající kyselý zápach potu, nezaměnitelného pižma sexu a potrhaný Hermionin hábit nedbale pohozený na zemi. Hermiona očekávala, že se Snape veškerých důkazů jejich neobvyklého setkání zbaví v momentě, kdy opustí ložnici, spletla se. Nejspíš jí chtěl jen znervóznit. Dařilo se mu.
Ráno, po slabých dvou hodinách spánku, bez snídaně, s hřejivou kávou v jinak prázdném žaludku, společně opouštěli pozemky Bradavického hradu.
...
Severus se, s vyzývavým výsměchem v hlase, zadíval do unavené tváře slečny Grangerové a s ironií sobě vlastní konstatoval holý fakt, kterému stále nemohl tak docela uvěřit. "Takže vy se mi tu snažíte namluvit, že magii je možné provozovat i v případě zadržení hůlky? Jste, přepokládám obeznámena s tím, že ministerstvo eviduje každého kouzelníka a čarodějku, kterému byla hůlka nenávratně zlomena, a tudíž vědí o jakémkoli užití magie provinilce. Je to dost podobné detekci nezletilých kouzelníků, kteří by se opovážili čarovat mimo školu. Bezchybné. Neúprosné. Konečné."
...
Hermiona, zcela nepochybně zabraná do vlastních úvah, náhle vytržená ze složitých myšlenek, které ji znepříjemňovaly už tak dost krátký odpočinek, zmateně zamrkala dlouhými řasami. "Samozřejmě, že jsem. Tento způsob užívaní magie je však údajně zcela nezaměřitelný. Vlastně jsem nikde nečetla, že by byl někdo takový vůbec objeven. Takže, pokud se to opravdu podaří, a já věřím, že ano, budete moci být považován ze naprostý unikát." Severus se na malý, zcela zanedbatelný okamžit, zatvářil samolibě. Poté se zamračil takovým způsobem, že se malá černá veverka, soustředěně chroupající svůj oříšek na nedaleké borovici, zadusila. "Údajně, pokud, NĚKDE jste četla, VĚŘÍTE, že se to podaří ..., trochu moc neznámých slečno Grangerová. Můj instinkt, který mě věru málokdy zklamal, zoufale volá o pomoc."
Hermiona se rozhodla nereagovat na Snapeovu kousavou poznámku. S jistotou a rozhodností, kterou ani v nejmenším nepociťovala, se otočila čelem k bývalému profesorovi. "Nezáleží ani zdaleka na mých hypotézách, vědomostech ani na mém odhodlání. Máme dohodu. Rozhodl jste se sám za sebe a já od Vás očekávám nejen slepou spolupráci. To Vy musíte být ten rozhodný a jistý si sám sebou. Já jsem tu jen od toho, abych Vám ukázala možnosti. Nejprve ze všeho musíte CHTÍT bojovat."
V Severusovi zaplál hněv, který nepocítil od té doby, co naposledy hasil kotlík pana Longbottoma. Vzteky mu tvář zbělela do odstínu vybledlého pergamenu, zuřivě namáčkl vzpouzející se slečnu "všechno-opět-vím-a-vy-jste-jen-obyčejný-hlupák" Grangerovou k nejbližšímu stromu a zasyčel jí do obličeje tónem, který by dovedl slabší povahy k okamžité sebevraždě, oznámení, ne nepodobné výhružce. "Pokud si myslíte, že patřím ke slabochům, kteří se dobrovolně vzdávají, nenamáhejte se mi nadále vnucovat svou pomoc. Pokud jste se rozhodla mě urážet, předpokládám, že berete v úvahu následky, které by takovéto jednání mohlo vyvolat."
...
Hermiona prudce vydechla, bojovala s touhou sklopit pohled, ale hrdost, tolik pověstná pro její kolej, jí v tom zabránila. "Co mi asi tak můžete chtít udělat?" S falešným výrazem hlubokého zadumání si poklepávala prstem po tváři. "Už to mám, můžete mi třeba strhnout nějaké body, nebo povíte bystrozorům, že se k Vám chovám neuctivě až urážlivě? Vážně si pořád myslíte, že mě dokážete vyděsit? Nejsem Vaše studentka, která se rozpláče, kdykoli na ni namíříte svým hrozivým pohledem."
Té výzvě prostě nešlo odolat. Tak ta malá mrcha si myslí, že má nade mnou převahu? Severus se téměř začínal bavit. Děsit slečnu Grangerovou se mu zdálo příliš fádní.
...
S kamenou tváří Hermioně rozepnul hábit, s pomocí hůlky z ní sundal kalhoty, a během vteřiny strhnul i poslení překážející součást oblečení, které halilo spodní část jejího perfektního mladého těla. Než se Hermiona stačila vzpamatovat z šoku, který vyvolal nenadálý obrat situace, Severusova dlaň se vsunula mezi její teplá stehna a druhá ruka, v níž stále svíral svou hůlku, nenápadně přejížděla svou oblou špičkou po její rozpálené pokožce. Jemné chloupky na jejím bříšku se v návalu slasti okamžitě napřímily. Vzápětí Hermiona pocítila horkost šířící se jí z podbřišku do celého těla a ostrou, bolesti se podobající, touhu vystřelujícící jí do zvlhlého klína v pravidelných intervalech. Vzrušení pulzovalo jejím chvějícím se tělem v rytmu zrychleného tepu jejího srdce. Severus s chladnokrevným výrazem pozoroval její křečovitě staženou tvář. Sledoval tepnu na jejím útlém krku a vdechoval přerývavý dech slabě vonící po kávě z jejích svěžích úst, která byla tak blízko jeho, volající po polibku.
Hůlkou namířil do samotného středu jejího zvoucího ženství a polohlasem mumlal slova, jejichž význam Hermioně unikal. Třásla se slastně krutým pocitem tolik blízkým naprostému uvolňujícímu vyčerpání, toužila po smrti a po životě ... v jednom momentu naprosto jistě věděla, že chvíle, kdy zemře musí nastat v příští sekundě ... pak všechno skončilo. Ona stála, stále opřená o hrubý kmen vysokého mohutného stromu, lehce rozkročená, polonahá, čekající a ponížená. Stála sama.
...
Nevěřícně zírala na Severuse, který s klidem posedával na pařezu nedaleko jejího roztouženého těla, a znuděně si poklepával hůlkou po hřbetu levé ruky, která se ještě vlhce leskla. Rudá vzteky, neuspokojená, pokoušela se Hermiona uklidnit svůj mělký dech. Oblékla se a bez jediného pohledu věnovanému Snapeovi, vykročila hlouběji do Zapovězeného lesa. Černý plšť se zavlnil, když jí tmavá postava pomalu následovala.

Kapitola osmá

"Tady to bude muset stačit." Pronesla slečna Grangerová vzteky se třesoucím hlasem při pohledu na malou mýtinku mezi lesními velikány. "Nastudovala jsem kouzelnou formuli ke znovuzrození draka, jehož srdeční blána dodává Vaší hůlce potřebnou magii. Bylo nesmírně namáhavé vyhledat jméno draka, leč k provedení kouzla naprosto nezbytné. Ten drak, podle všech dostupných informací, které jsem nakonec objevila v tajném sejfu pana Olivandera, se jmenoval Sailon. Byl to samec samotář, který opustil svou smečku, proto konec konců nebylo těžké ho nakonec zabít. Blána z jeho srdce údajně posloužila k výrobě šesti kouzelnických hůlek. Jak jsem dále zjistila, majitelé zbylých pěti hůlek jsou již po smrti. Byli to bez výjimky smrtijedi. Jste tedy poslední kouzelník, který zachovává moc magie draka Sailona. Sailon," zadumala se dívka, jakoby si na něco nemohla vzpomentout, " ve starém jazyce to slovo znamená..."
"... moudrý." Pronesl tichý hluboký hlas. Hermionu Snapeova poznámka vytrhla z vyprávění, do kterého se natolik ponořila, že téměř zapomněla na ponížení, které jí způsobil. Svůdný hlas v ní však znovu vzbudil pulzující pocit plný bolesti, chtíče a marné snahy cítit k němu silnou nenávist.
...
Hypnotizovali se navzájem upřenými pohledy. Ten její hřejivý, upřímný a plný zklamání, obviňující a vzpurný, Severusovi připomněl hedvábnou kůži, které, jak tušil, se už nikdy nebude smět dotknout. Jeho tmavé oči zas v Hermioně vzbuzovaly ty nejčernější obavy. Obavy z neúspěchu. Jeho temné zornice, které snad hleděly z jiného světa, byly plné hněvu, smutku, a strachu z vlastní bezmoci. Téměř se na ní usmál. Pak ta chvíle zmizela ve třpytu vycházejícího slunce.
...
Při své noční debatě, kdy do nejmenšího detailu probrali celý akt znovuzrození, opomněli jen jediné. Svou lidskost. (Ačkoli Severus by to jistě nazval jinak.) Teď stáli uprostřed zarostlého paloučku, zářivě zelená tráva se vlhce leskla ranní rosou, ve větvích kolem se třpytily jemně tkané pavučiny a tam, na tom téměř idylickém místě si hleděli do očí muž a žena. Vypadali jako umělecké sousoší, jehož sochy byly z neznámého zoufalého důvodu od sebe rozděleny. Vědeli, že pokus, který hodlají na vlastní kůži otestovat, může být pro Severuse smrtelný.
...
Bledý vysoký muž si, setrvávajíc na svém místě, pomalu rozepjal černý vlající hábit, a poté stejně černou hedvábnou košili. Odhalil tak, ve svitu ranního slunce, zlatavou hladkou hruď. Smutná dívka stála opodál a sledovala celý ten mučivě pomalý pohyb odstrojování, zdál se být vypočítaný na efekt.
"Můžete začít. Jsem připraven, slečno." Hermiona polkla. "Nebude vlastně skutečný, není třeba si dělat starosti. Pokud se to ale nepodaří, tak..tak.." zakoktala se. "Tak zemřu a vy odsud odpelášíte do hradu a přivoláte pana Weaslyho. Ať už skutečný bude, nebo nebude. Budete jednat podle plánu!" Rozkaz v jeho hlase byl opravdu jen těžko přehlédnutelný.
Hermiona přikývla, nadechla se a začala přednášet tlumeným hlasem, který by se vyjímal v nějakém temném chrámu plném černých svící a zatuchlého pachu. V čerstvém teplém jitru působil zvláštně nepatřičně. Ptačí zpěv utichl. Šum stromů odumřel. Zdálo se, jakoby svět kolem nemohl přijmout holý fakt, že se zde děje něco, co by se rozhodně dít nemělo a rozhodl se, že se na okamžik stáhne z dosahu. Slunce přestalo existovat, stejně jako všechny malichernosti života.
...
"Lorem ipsum dolor sit amet, consectetuer adipiscing elit. Fusce id pede Sailon. Nullam eleifend. Pellentesque commodo blandit..."*> Hermionin hlas nabíral na hlasitosti a postupně se zrychloval, že mu nebylo téměř rozumět. Dlouhá litanie pokračovala a dívčí hlas se zdál nabývat na moci.
Severus v úžasu, jež jeho tvář, zvyklá být stále nehybná, nedokázala zformovat, hleděl na drobnou dívku a poprvé v životě pocítil skutečný strach o druhou osobu. Musel sevřít rty do tenké čárky, aby slečnu Grangerovou nepřerušil, nehodil si jí přes rameno a nezdrhal s ní tak rychle, jak jen si pamatoval ze závodu s tím příšerným hypogryfem.
...
Hermiona utichla a s jejím hlasem se i Severusovi myšlenky ustájily na té jediné, přežít to, aby se mohl zabít nějakým ohavným způsobem. Zabít se za to, že svou bývalou studentku vystavil takovému nebezpečí, a to ji ještě ke všemu nutil k sexu.
...
Ticho se zdálo být ohlušující. Z Hermioniny hůlky vyšlehl záblesk bílého světla, který oba přihlížející naprosto oslepil.

Poznámka:
* http://ipsum.blog.cz/0508/lorem-ipsum - údajně se jedná o jakési zaříkadlo, které se zpívalo před bitvou, která měla být na 100% prohrána. Někdo jiný na blogu, ze kterého jsem to stáhla ale tvrdí, že se jedná o jakýsi počítačově vytvořený jazyk. Přikláním se k druhé variantě, přestože bych se ráda považovala za romantičtější bytost, ale Merlinví, jak to vlastně je :o)

Kapitola devátá

Z bílého světla tryskajícího z Hermioniny hůlky se v ranním oparu formovala mlžná silueta nadměrných rozměrů. Zabírala téměř celý prostor malého remízku mezi omámenou dívkou a temnou siluetou stojícího Severuse Snapea.
Průsvitná hmota získávala stále se zostřující rysy skutečného živého draka, který klidně shlížel na bledého muže pod sebou do svislých čárek zúženýma jantarovýma očima. Hypnotický pohled zlatavých očí způsobil, že se Severusova zachmuřená tvář stáhla do zuřivé grimasy. "Na to zapomeň, neobětuji nikoho, natož jí! " Vzteky se mu roztřásl hlas. Stál, vítr ani čas s ním nemohl pohnout.
...
Po pár dlouhých mlčenlivých hodinách se profesor lektvarů pomalu, tak aby draka nevyprovokoval, posadil. Vyčkávavě sledoval obrovské zvíře, ze kterého sálala magie jako smrad z Longbottomova kotlíku. Evidentně zvědav, jak drak na nastálou situaci zareaguje. Monstrum se pomalu sesulo k zemi na pokrčené tlapy gigantických rozměrů a s výsměchem pozorovalo človíčka pod sebou.
"Ona je skutečně okouzlující, že?" Otázal se lenivě drak a čenichem kývl směrem k Hermioně. Dívka se mírně kymácela v neznatelných kruzích a vlasy jí přitom něžně hladily bledé tváře. "Celkem ucházející." Drak si neznatelně odfrkl. Ovšem neznatené by to odfrknutí bylo pro jiného draka, nebo pro kolonii draků, ne však pro člověka. Seděli tam ještě dlouhou chvíli než se vzduch kolem pročistil natolik, aby na sebe dva tak odlišní tvorové mohli znovu pohlédnout. "Ehm, to bylo věru povedené." Uchechtl se drze Severus. Zarazil ho však rezonující hlas kouzelného tvrora.
...
-"Proč tu jsi kouzelníku?"
"Chci zůstat kouzelníkem."
-"Pojem -Zločin a Trest- ti nic neříká?"
"Necítím potřebu nechat se neustále trestat. Neuznávám sebemrskačství"
-"Považuješ se za dotčeného, nepochopeného hrdinu?"
"Nejsem hrdina o nic víc než Potter."
-"Jistě, jen jste dělali, co jste považovali za nezbytné."
"Přesně tak."
-"Jsi dobrý?"
"Jsem, jaký jsem, trest to nezmění."
-"Proč toužíš po moci, nemohoucnost by tě změnila?"
"Nemohoucnost by mě zabila."
-"Bylo by to opravdu tak zlé?"
"Zdaleka ne tolik jako tento přihlouplý rozhovor."
-"Smrti se nebojíš, dívka je ti lhostejná, jsi sám, odsouzený, nenáviděný, měl bys zemřít."
"Vidíš a přesto nechci."
-"Proč?"
"Udělal bych tím radost příliš mnoha lidem."
...
Náhle drak vyslovil něco, co Severuse naprosto vyvedlo z míry. Chce si s ním hrát. Ovšem nic fádního samozřejmě. Šachy? Kdepak, ty se přeci hrají se Smrtí. Hádanky? Ale kdeže, jsou snad hobiti? Dokonce nejde ani o čestný zápas, čestný samozřejmě v rámci možností. Zkuste bojovat s drakem.
-"Padne Panna a získáš mou magii, padne-li orel, musíž zvolit, čí smrtí za svou opovážlivost zaplatíš."
"Proč?"
-"Chci zjistit odpověď na svou otázku."

Kapitola desátá

Život je děvka nevěrná. To Severus ví prakticky od svého narození. Co však překvapivé je, že ho stále překvapuje, jak moc zákeřná ta děvka umí být. V jednu chvíli pícháte krásnou mladou holku, jste přesvědčení, že Vás už nic nemůže vyvést z míry a naprosto přesně víte, kam Váš život směřuje. Po pár hodinách a jednom hodu pitomým svrčkem navíc a opět netušíte, kam se ta směšná záležitost zase jednou dopracuje.
"Panna"
...
"Prosefore, vzbuďte se sakra!"
Konečně se povedlo Severusovi rozlepit bolestivě přirostlá víčka. Černé oči se upřely na růžovou tvář slečny Grangerové. Díky Merlinovi, živé slečny Grangerové. "Takže skutečně padla panna.." ulevil si Severus s povzdechem.
...
"Jaká panna? Profesore, musím Vám oznámit, že se kouzlo vůbec nepodařilo. Když jsem začala zaříkávat, vytrysklo z mé hůlky bílé světlo. Vypadalo skoro jako nepodařené Patronovo zaklínadlo. Snad jen trochu více, jak to nazvat, snad nepřirozené, jakoby to sem ani nepatřilo. A ..."
"Slečno Grangerová uklidněte se prosím! A buďte tak laskavá a slezte ze mě. Hned!" utnul profesor Snape její monolog, ze kterého ho začaly brnět prsty. Hermiona doposud pololežela, poloklečela na jeho těle, což, jak si musel přiznat, mu nebylo zdaleka tak nepříjemné, jak by být mělo. Měkká ňadra se tiskla k jeho hrudníku, malá dlaň mu mačkala pravé rameno a nehty se surově zarývaly do masa. Teplý dech na tváři mu připoměl večery s knihou u kouřícího šálku. Její řeči ho i však přes jemné pnutí ve slabinách rozčilovaly skoro jako za starých dobrých časů. Kdyby hůlka neležela opodál mimo Severusův dosah, okamžitě by jí proklel.
...
"Vy si vůbec nic nepamatujete, že?" zeptat se musel, ačkoli předem znal odpověď.
...
"Co konkrétně bych si měla pamatovat? Myslíte to, jak jste se skácel k zemi, sotva jsem začala? Nebo to, jak jste ztuhl a několik hodin se ani nehnul? Nebo snad, můj milý profesore, máte na mysli tu chvilku, kdy jste se začal dusit, kdy jste kašlal a sípal jako starý tuberák? Můžete mi říct, kterou z těchto situací si přesně napamatuji?" Její nezastavitelá salva zněla poněkud dotčeně. U všech mozkomorů, co to ta holka vykládá za nesmysly?
Hermiona se konečně postavila a podala pomocnou ruku Severusovi, který vyhlížel lehce dezorientovaně. Samozřejmě jí odstrčil, tiše syčíc něco o zasraných Nebelvírech. "Nic z toho, co si myslíte, že se stalo, se nestalo, profesore."
...
"Snažíte se mi namluvit, že jsem jednoduše omdlel?" Ačkoli by jeho hlas mohl pokácet celý Zapovězený les, Hermiona se přemohla. "Ano." Proč jen to ANO znělo tak úlevně.
...
Hermiona se necítila ani za mák zklamaná. Byla jednuduše ráda, že to oba přežili. Na tom, že se nic z toho, o co celou dobu usilovali vlastě nezdařilo, nezáleží. Jen přimět Snapea, aby si to myslel taky. Což je snadné asi jako naučit vlkodlaka "pac". Možná je tu ale jeden způsob, jak mu dokázat, že v životě jsou i jiné uspokojivé věci než jen magie.
...
Severus stál opřený o kmen stromu a bezeslov zíral do prázdna. Spíš vycítil než zaslechl pohyb slečny Grangerové. Bezesporu mířila k němu. Natočil hlavu tak, aby jí měl v zorném úhlu a sledoval její chůzi. "Snažíte se mě svést ?" vysmíval se jí. "Myslíte si, že v této roli vypadáte neodolatelně? Musím Vás tedy vyvést z omylu. Působíte lacině." Hermioně se zlobně zablýsklo v očích, zavrčela, sevřela dlaně kolem Severusových ramen a silou si tak přitáhla jeho tvrdé rty k polibku. Namáčkla profesora ještě těsněji k šedé kůře vysokého dubu a jednou rukou pomalu zašátrala po své hůlce.
...
Sotva opožděná intuice profesora lektvarů začínala bít na poplach, stál spoutaný s rukama za zády. Svazovaly ho tlusté provazy, kouzlem upoutané okolo hrubého kmene vysoké borovice.

Kapitola jedenáctá

Poté, co zavrhl myšlenku na to, že by ho velice potěšilo prokousnout slečně Grangrové měkké hrdlo, dostal svůj vztek zpět pod kontrolu a rozhodl se nečinně vychutnat náhle pasivní roli. Překvapivě to toiž nebylo tak zlé. Popravdě řečeno Severus zažil něco podobného poprvé ve svém životě.
Zprvu se pokoušel ignorovat neodbytné prsty slečny Grangerové, které se hbitě propracovávaly ke svému kýženému cíli. Obvykle dokázal velice účině ovládat reakce svého těla, proto ho udivil hřejivý pocit vybrující hluboko v útrobách i poněkud groteskně zkroucený penis v dosut upnutých kalhotách. Jak úlevné potom bylo cítit hebké rty klouzající po rozžhavené tkáni.
...
Na pasivní roli by si dokázal Severus zvyknout.
...
Zatímco se slečna Grangerová vlhce přisála k pulzujícímu penisu svého bývalého profesora, upřeně sledovala jeho obličej. Doširoka otevřené oči hypnotizovaly jeho tvář. Severus na ní shlížel zeshora. Shlížel na ni s výrazným pocitem znepokojení. Jak paradoxní. Ten vrcholně nevinný pohled smutných očí, které k němu vzhlížely a vulgárnost toho, co slečna Grangerová momentálně prováděla svými teplými ústy, Severuse téměř odrovnal.
Tolik toužil sevřít v hrsti husté vlasy a přirazit mezi její hebké rty. Myslel na to, jak by jí konečně ukázal, kdo je tady pánem, kdo má moc. Falešné naděje, které v něm vzbudila, ho plnily vztekem a zuřivostí. Třas, který nedokázal ovlivnit, byl způsoben okolnostmi, které by ani Severus za naprosto střízlivého okamžiku nedovedl odhadnout.
Teplo, šířící se celým jeho tělem, měl orgasmus za následek jen částečně. Ve chvíli, kdy Hermiona ucítila na svém jazyku neklamný důkaz profesorova fyzického uspokojení, se Severusova zápěstí uvolnila.
...
Z jistých, zcela specifických důvodů to profesor Snape nezaregistroval. Vytáhl Hermionu na nohy a zuřivě se přisál k jejím nateklým rtům. Do polibku dával veškerou svou agresi, touhu, zlobu i moc.
...
Překvapená Hermiona nechápala, jak se profesor osvobodil z jejích, jindy tak spolehlivých pout, ovšem přestala to řešit, když se tvrdost Snapeových rtů smísila se slaností jeho semene. Tentokrát to byla Hermiona, komu byla záda natlačena na kůru stromu.
"Zdá se, že Vaše magie není zcela bezchybná, slečno..." sarkastický hlas profesora probral Hermionu z malátné ospalosti. Nechápala to, kouzla jí ještě nikdy nezklamala. Necítila však potřebu dumat nad náhlým osvobozením muže nad jehož tělem se nyní skláněla. Prohlížela si jeho tvář, zavřené oči, tenkou linii bledých rtů, hranatou bradu, která spolu s ostrými liniemi vystouplých lícních kostí a orlým nosem tvořila vysoce unikátní dílo přírody.
Vypadal skoro klidně, spokojeně, což bylo v rozporu s jejich dnešním neúspěchem.
...
Slova "Je čas se rozloučit slečno Grangerová" ještě zněla Hermioně v uších, když pozorovala černě oděná vzdalující se záda bývalého profesora lektvarů. Zklamala ho. Jeho hůlka nyní ležela zcela nepotřebná, rozlomená na dva kusy v bývalé laboratoři profesora lektvarů. Věděla, že je to naposledy, kdy má možnost něco říct. Naposledy, kdy uslyší dobře známé ironické oslovení.
Drobná ruka se zachytila vlajícího lemu temného hábitu.
Pootočil svou dravčí tvář tak, aby na ní mohl úkosem pohlédnout. "Slečno Grangerová ?"
...
V jeho očích bylo víc než snesla. Odhodlání. Odvaha. Konečné rozhodnutí. Sklopila zrak, aby nemusela spatřit poslední z emocí ... rezignaci.
...
Severus byl již na konci bradavické chodby před hlavní branou, když téměř šeptem vyřkl zaklínadlo. Brána se plynule otevřela a vypustila rázně kráčející postavu ven. Vycházelo slunce.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský