Fantasmagorium

Autor: Wenai Lafayette
Hlavní Hlavní postavy: Severus Snape/ neznámá dívka
Shrnutí: Co všechno se může stát, když zůstanete na Vánoce v Bradavicích skoro sami.
Poznámka: Úryvky jsou z básně Artura Rimbauda - Novoroční dárek sirotků

Šťastný a veselý!

V pokoji tančí stín. Je slyšet ztlumeně
šepot dvou dětí, jež tulí se ke stěně.
Dosud jsou zaklety v ranní polospánek
pod bílou záclonou, již rozhrnuje vánek.
Venku se krčí pták se zkřehlým zobákem;
křídlo má svěšené pod šedým oblakem.
A ejhle, Nový rok jde zticha po dvorečku,
jde se svou družinou, má nadzdviženou vlečku
a úsměv plný slz, jde s lehkou úklonou.

Sedím ve společenské místnosti Zmijozelu, moc lidí tu na Vánoce nezůstalo. Koukám zasněně z okna. Sněží. Vločky padají na zem a splývají v jednu velkou bílou záplavu. Dnes je den narození Krista. Tradice, stará legenda. Kkdo dnes ví, co je pravda a co ne… Sním o věcech které by mohly být... mohly... kdybys chtěl. Nesplněná přání, nevyřčené věty a polibky, jež nebyly dány. Nenápadně kouknu na mladíka, sedícího v křesle u krbu. Čteš si. Malou knihu vázanou v černé kůži. Nikdy nevěř básníkům. Napsat se dá cokoliv. Nezůstane ti po nich nic víc než útržek papíru. Okouzluješ mne. Tvá gesta. Tvé ruce. Ty štíhlé prsty, když obracejí stránku za stránkou. Sotva se na mě podíváš, vyhýbáš se mi. Ale když přesto na okamžik spatřím tu hloubku tvých černých očí, obejme mne nekonečno tvého vesmíru, tvého světa a já se v něm ztrácím nekonečnou vteřinu. Co v něm asi skrýváš? Zámotky vzpomínek obalené pavučinami, aby sis už nikdy nevzpomněl. Co tak zlého jsi prožil?
Přestalo sněžit a ve mně zbyla jen prázdnota plná beznaděje. Vstala jsem z křesla u okna a rozhlédla se místností očima plnýma slz. Rudé světlo ohně tančilo ve tvých vlasech. Rozběhla jsem se ze společenské místnosti do opuštěných chodeb hradu. Nemá mě kdo utěšit. Všechno bude fajn, říká jedno mé já druhému. Že by schizofrenie? Možná. Pousměji se nad tou bláznivinou a jdu kam mě nohy nesou. Prohlížím si stěny studených podzemních chodeb. Kolik příběhů už asi zažily? Kolika zklamání a radostí byly svědkem? Kolikrát v nich kdo šel zmožen vlastním smutkem jako já dnes? Jsem sama a moje mysl bloudí v jiných krajinách. V historii chladného kamene vyrvaného z útrob matky Země, násilně opracovaného a začleněného do stěn hradu. Ať chce či nechce.
Stanula jsem ve Vstupní síni. Mohutná vstupní brána byla otevřená a vítr zhasil všechny svíce. Dovnitř svítil měsíc, který na okamžik vykoukl trhlinou v mracích. Je to nádhera, jeho světlo se odráží na bílých pláních sněhu. V dálce se rýsuje temná stěna lesa, ve kterém žijí jednorožci. Ta krásná ušlechtilá zvířata. Slyším kroky.
„Pojď, je tu zima,“ zašeptáš a vezmeš mě za ruku. Pomalu jsem se otočila a strnula překvapením. Byl jsi to ty. Jakto, že jsi přišel. Možná jen nechceš být tuto noc sám. Tvoje černé oči mě hypnotizovaly a nedovolily říct ne. Usmál jsi se. Bylo to poprvé, kdy jsem tě viděla se usmát. V očích ti zajiskřily jiskřičky šibalství. Vedl jsi mne zpátky do společenské místnosti a dál do tvé ložnice. Nikdo tam nebyl, všichni ostatní odjeli domů za svými milujícími rodiči. Dnes půjdou brzo spát, aby mohli zítra ráno najít v posteli spoustu dárků. „Chtěl bych ti něco dát,“ podal jsi mi balíček. Vzala jsem si ho. Roztrhla tmavě zelený papír. Básně od Rimbauda. Věčně mladý rošťák je mou stálou inspirací. Prudce jsem tě objala a zašeptala ti do ucha :„Děkuju.“ Voněl jsi po severu, po všech bitvách a večerech u ohně, kdy se vyprávějí příběhy tak staré, jako lidstvo samo. A po zmizelých bozích, z nichž zbyl jen záznam v knihách.
Pak jsem ucítila dotek tvých rtů na tváři. Seděli jsme na tvé posteli, tys mě držel za boky a koukal mi zblízka do očí. Naklonil ses a políbil mě na ústa. Tvé rty byly tak jemné. Shodil jsi mi z ramene pramen vlasů a políbil mě na klíční kost. Byla jsem připravena dát ti cokoli co budeš chtít. Chtěla jsem ti dát vše o co si řekneš. Černé vlasy ti padaly do očí, tak jsi je svázal tmavou stuhou. Položil jsi mě na postel a začal pomalu rozepínat mou černou košili. Pak jsi se dotknul mé kůže na břiše. Šimralo to. Sundala jsem tvoji košili. Svaly se ti rýsovaly pod bledou kůží. Položila jsem ruce na tvá ramena a přitáhla tě k sobě. Políbili jsme se. Znovu. A znovu. Najednou jsme se ocitli zcela nazí. Naše touha narůstala každým pohybem. Každým pohlazením křivky našich těl. Mohla jsem se dotýkat tvého těla a ty jsi nenasytně líbal má ňadra. Pokračoval jsi níž a níž, až jsi se dotknul svým jazykem místa největší rozkoše a vyslal mě tak na cestu nejvyššího uspokojení. Naše těla se spojila v jedno. Objala jsem tvoje ramena a přirazila proti tvé pánvi. Některé prameny tvých vlasů se uvolnily a lechtaly mě na tváři. Z úst ti unikaly vzdechy. Vnímala jsem tvou vůni a vzrůstající rozkoš, rozlévající se do celého těla. Pak to přišlo. Výbuch v hlavě a snad až příliš hlasitý vzdech. Padl jsi na mě, hlavu sis položil na moje prsa, a prudce oddechoval. Políbil jsi mě a objal.
„Zůstaň tu,“ zašeptal jsi „Dnešní noc…“
„Dobře. Budu s tebou,“ odpověděla jsem ti. Šťastná.
Ponořili jsme se do krajiny fantazie a snů. Zdálo se mi o vlcích jak svobodní běží zasněženou tundrou. Jak loví v pustých pláních severu. O vesnici, kde byl oheň a lidé. Vyprávěli si staré legendy o Gíslim, psanci, jež se stal vrahem vraha a byl proklet. O rodu z Eyru, který musel prchnout na Island, aby neztratil svobodu. A o Lokim, jak ukradl Freye její zářící náhrdelník. Pak vlci napadli vesnici a na sněhu zůstalo jen pár kapek rudé krve.
Vzbudila jsem se, sluneční světlo mi svítilo do očí. Fuj, to nesnáším. V zimě se slunce nemilosrdně odráží od sněhu a zabodává se ostrými paprsky do očí. Zatáhla jsem závěsy kolem postele. Vytvořilo se nazelenalé přítmí. Na konci postele bylo několik dárků. Koukala jsem na tebe. Pořád jsi spal a vypadal tak klidně. Tvoje nahá hruď pravidelně stoupala a klesala. Vlasy jsi měl rozhozené po obličeji. Přejela jsem prstem po tvém čele a shodila vlasy na polštář. Máš tak jemnou kůži. Otevřel jsi oči a já se zase topila v té černé hloubce. Vzal jsi mou hlavu do dlaní a políbil mě. Posadili jsme se. Usmál ses.
„Tohle jsou ty nejhezčí Vánoce, co jsem kdy zažil. Děkuju.“
„Tak šťastný a veselý, Severusi!“

Pak zase děti spí, spí v smutném červánku.
Řekl bys, vida je, že pláčí ze spánku.
Však jejich andílek jim osušuje zrak
a přináší jim sen krásnější nad zázrak.
Smuteční šatečky už nejsou plné peří
a vítr neskučí již pod skulinou dveří,
je to jak přišla by sem víla hojnosti.
- A děti budí se s výkřikem radosti...
U lože matky je na koberci hrst kvítí,
uprostřed kterého se cosi krásně třpytí.
Na černém smutečním a těžkém brokátu,
s výšivkou ze stříbra, hedvábí, gagátu
je věnec se stuhou, která se leskne hladce,
na ní jsou napsána dvě slova:„Naší matce!“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský