Fantasmagorium

originál (jen pro členy)
Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19
Autor: Razzberry (Dazzleberry)
Překlad: Dreamysuzi
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Dva muži, mezi kterými leží pětadvacet let nepřátelství, jsou asi nejméně pravděpodobnými milenci na světě. Jenže srdci neporučíš.
Poznámka: Odehrává se v létě před nástupem Harryho Pottera do pátého ročníku (HP a Fénixův řád)

Štěstí je tam, kde ho najdeš

Kapitola první - N E Č E K A N É

čtvrtek, 8. července 1995


Všechno mělo svůj smysl. Jestli něco za těch pětatřicet let pochopil, tak prostý fakt, že ve všem, co se stalo, se vždycky dal najít smysl.

Občas byl ten smysl docela obyčejný, jako být na špatném místě ve špatnou dobu nebo naopak na správném místě ve správnou dobu, anebo být kdykoliv kdekoliv. Jinými slovy náhoda. To dávalo smysl.

Občas se smysl nedal okamžitě poznat, občas to trvalo i několik let, než ho pochopil. Někdy byl tou podstatou sex, jindy moc a někdy ani jedno z toho. Občas prožil okamžik nenadálého osvícení, občas mu to docházelo postupně a občas ani nevěděl, že už odpověď dávno zná.

Občas bylo možné smysl snadno pochopit a občas to bylo obtížné. Někdo mohl umřít a nikdy nepochopit. Někdo mohl všechno vědět a stejně nic nechápat.

Často bylo důvodem něco, o čem jsi nechtěl uvažovat nebo něco, o čem by tě ani uvažovat nenapadlo. Občas ten smysl popíral veškeré ostatní důvody a občas byl naprosto rozumný a ty jsi jen mohl žasnout, proč jsi to neviděl předtím. Tu a tam najít smysl stačí. Častěji je skoro k smíchu lidské odhodlání najít smysl v něčem, co zdánlivě žádný nemá.

A odpověď na otázku bez odpovědi. Nic se neděje bezdůvodně.

Byla to to odhodlání, najít smysl, co mu nedalo spát, aspoň částečně a které mu taky bránilo vyřešit problém, jehož řešení bylo tak snadné. Nebo by aspoň mělo být. Váhavě se o to snažil poslední dvě hodiny, aniž by došel ke zdárnému konci, ale ta snaha aspoň nevyzněla tak docela naprázdno.

Problém? Jeho péro a proč bylo tak zatraceně ztopořené.

Odpověď na tuhle otázku měl skoro okamžitě - večer se konala schůze Řádu, první od chvíle, kdy Molly prohlásila kuchyň na Grimauldově náměstí č. 12 obyvatelnou pro lidi. Nesešel se ani celý Řád. Jen Molly a Arthur Weasleyovi, Pošuk Moody, Sturgis Tobolka, Brumbál, McGonagallová a Snape a Sirius a on sám. Nepravděpodobné, že by taková skupina lidí mohla vyvolat takové pulsování v Remusově jižní oblasti.

A nebyla to McGonagallová nebo Molly, co by to měly na svědomí. To byla jedna z věcí, které Remus donekonečna omílal ve své hlavě. Jak mohl naprosto normální, naprosto heterosexuální muž, jakým byl, takhle reagovat na jiného muže?

Remus nikdy nepatřil mezi ty, co experimentovali. Vyrůstal s domněním (značně naivním), že sexuální akt vyžadoval penis a pochvu. Jak čas plynul, dospěl k zjištění, že existovaly i jiné způsoby, a některé z nich i poměrně příjemné, ale když na to přišlo, byl to vždycky jen penis a pochva, co podněcovalo jeho představivost. Nejlépe jeho penis a velice horká, těsná a mokrá pochva.
Když začal trávit ve sprše trochu víc času, než bylo nutné, vždycky si představoval ženu. Měkké rty, obratný jazyk, bujná ňadra, štíhlý pas, kulatý zadek a kluzká, žhavá, hebká štěrbina mezi jejíma nohama, která obklopila jeho frantíka, když do ní vnikl.

Samozřejmě nebyl tak přízemní, aby nevěděl, že trvalý vztah chce víc než prsa jako zralé melouny. Bystrou mysl, dobré srdce, smysl pro humor a pohled na život podobný tomu jeho... to byly hlavní věci, které čekal od své životní lásky. Jenže od doby, kdy byl dost pošetilý, aby věřil, že jí najde, uteklo už víc než deset let. Teď si vystačil se svými fantaziemi o krásných ženách s velkými ňadry a těsnými vaginami.

Jeho pohled na krásu se také měnil. Kdysi to byly rudé vlasy a smaragdové oči Lily Evansové. Potom světlé vlasy a modré oči a jeden čas černé vlasy a hnědé oči. Ale nejvíc záleželo na tom, že žena, o které fantazíroval, byla krásná. Krásná žena.

Vždycky jen žena.

Kdyby to měl být muž - a Remus teď cítil, že se dostává na nebezpečnou půdu, když v takové souvislosti vůbec uvažuje o muži - měl by to být přinejmenším pohledný muž. Například Sirius, který, když právě netonul v zachmuřeném zoufalství, byl stále dost atraktivní. I když jeho kdysi ostře řezaná tvář byla teď propadlá a v očích měl často prázdnotu. Ale jeho vlasy pořád spadaly do obličeje s vrozenou elegancí stejně jako před dvaceti lety a v těch vzácných chvílích, kdy se usmál, se jeho tvář rozsvítila. Remus se vůbec nedivil, že dívky pod jeho pohledem vždycky roztávaly.

Tohle by dávalo smysl. Bylo by docela pochopitelné, kdyby sledoval Siriuse, jak se rozvaluje se na židli a jako milý a přátelský pes čeká na podrbání za ušima, se v Remusovi zrodil nějaký cit a ponoukal ho, aby se těch hebkých vlasů dotkl. Shrnul je ze Siriusova obličeje a přitom tam nechal ruku spočtnout o chvilku déle. Nikdy to neudělal, vlastně ho to až doteď ani nenapadlo, ale dokázal si to představit a možná v té představě mohl zajít i trochu dál. A kdyby se to stalo, možná by z toho nebyl tak zmatený.

Jenomže to nebyl Sirius. Byl to Snape.

Slizoun, kterému jakoby ´náhodou´ před Zmijozelskými uklouzlo, že jejich učitel Obrany proti černé magii je vlkodlak. Nosatý bastard, který ho celý rok vytrvale špehoval a podezříval ho, odhodlaný najít na něm nějaký škraloup, se kterým by mohl jít za Brumbálem. Upjatý hajzlík, který mu nemohl nikdy prostě jen dát protivlčí lektvar, ale musel dělat poznámky před studenty, že ho má ´vypít hned´. Jako kdyby byl malý kluk, který si nevezme svojí medicínu, dokud na něj maminka nedohlédne.

Když spolu chodili do školy, Remus Snapea neměl rád. Bylo snadné dívat se jinam, když ho James a Sirius spolu šikanovali, i přesto, že Remus věděl, že jako prefekt, by neměl svým přátelům takové chování tolerovat. Nebylo to, jak Snape před dvěma lety tvrdil, ze zbabělosti. Prostě mu byl tak protivný, že se mu nechtělo kvůli němu obtěžovat. Nebyla to odvaha, která by mu chyběla, ale přesvědčení. Rád si o sobě myslel, že za posledních pár let zmoudřel, ale i tak nemohl s jistotou říct, že by přišel Snapeovi na pomoc, kdyby se ho zítra Sirius rozhodl poslat do Číny.

Severuse Snapea bylo těžké mít rád, dokonce i pro někoho tak odhodlaného vycházet s každým, jako byl Remus.

Snape byl ošklivý - ačkoliv nic tak hrozného, co by nespravila trocha slunce a obyčejná sprcha - a měl osobnost medúzy. Ať jsi to na něj zkusil jakkoliv, vždycky jsi se spálil. Léta zkrotila jeho výbušnost a umravnila jeho ústa, ale jinak byl stejně tak krutý a potměšilý, jako kdysi. Ten člověk v sobě neměl žádnou smířlivost. Ani špetku.

A přesto, dnes večer, jak seděl u kuchyňského stolu, zakloněný dozadu, pozorně poslouchal Brumbála a přejížděl si po rtech špičkou prstu, bylo na něm něco tak zjevně smyslného, že od něj Remus nemohl odtrhnout oči. Na jeho tváři se střídaly výrazy, tak rychle, že se daly lehce přehlédnout, když jsi je nesledoval, a to mrknutí nebo přelétavý úšklebek, ho na okamžik úplně proměnily. Po několika sekundách pozorování Remuse skoro vylekalo, když ho uslyšel promluvit. To měl vždycky tak měkký, vytříbený hlas jako hedvábí? Remus si ho pamatoval jako prostořekého teenagera s mastnými vlasy a ani rok, co učil vedle něj v Bradavicích, ten obraz nedokázal změnit.

Po pětačtyřiceti minutách za stolem proti němu, v kuchyni starého a chátrajícího domu, kde i tapety byly prokleté, si Remus najednou uvědomil, že Snape už není neohrabaný kluk. Jeho pětiminutová řeč, pronesená o málo hlasitěji než šepot, Remuse okouzlila. A když se pak prst vrátil k jeho rtům, Remus se začal neklidně vrtět na svém místě.

Rty, prst, hedvábný hlas, proklamované sebevědomí. Stěží by tohle mohlo přivolat nějakou fantazii, přesto Remus držel následek v ruce.

Jak se vůbec dá fantazírovat o muži? Kdyby fantazíroval o ženě, představoval by si, jak do ní přiráží. Nějak představa přirážení do Snapeova zadku, ho nelákala zdaleka tolik, jako představa ženy svíjející se pod ním. Samozřejmě, k extázi nevedla jediná cesta.

Remus zavřel oči a přivolal si obraz Snapea. Představil si jeho rty a pokusil se je vidět obemknuté kolem svého naběhlého penisu, ale Snapeův mentální obraz stačil, aby jeho erekce ochabla. Nezmizela úplně, jen ochabla.

„Ach, k čertu s tím," zamumlal, vytěsnil si z hlavy představu Snapeových rtů a nahradil jí ženou. Ženou se štíhlým pasem, kulatým zadkem a plnými ňadry. S blonďatými kudrnami, jasně modrýma očima a sladkými, šťavnatými rty. Představil si, jak se její ňadra natřásají, jak na něm sedí obkročmo, s hlavou zakloněnou, hrdlo obnažené a jeho pták mizí znovu a znovu do její měkké, teplé, mokré...

Ostře vydechl a vystříkl do připraveného ubrousku v ruce. Po chvíli vstal z postele a zaběhl do koupelny.

Zbytek noci už si na Snapea ani nevzpomněl.



pondělí, 19. července


„Remusi! Máme schůzi!" Sirius nakoukl do místnosti, kterou se Remus snažil předělat na pracovnu, ale byl pryč ještě dřív než domluvil.

Tohle bylo za necelé dva týdny počtvrté, co se Řád sešel a i když Remus věděl, že bylo dost o čem diskutovat, zároveň začínal být z toho neustálého schůzování unavený. Všichni toho měli plnou pusu nebo plnou hlavu a Sirius byl z nich nejhorší.

Remus měl dojem, že jeho dávný přítel se musí příšerně nudit, když ho schůze tak vzrušovaly. Možná se při nich cítil, že dělá taky něco jiného, než že jen sedí a sleduje život, jak plyne. Ať už v tom bylo cokoliv, Remus jeho entuziasmus nesdílel, ale schůze ho zajímaly z jiného důvodu. Účastnil se jich i Snape a za poslední dva týdny si Remus našel dvě kratochvíle: pozorování Snapea a přemýšlení o něm.

Po tom prvním večeru byl Snapeův efekt na něj méně fyzický, ačkoliv si Remus s jistým podivem všiml, že jakmile si Snape začal přejížděl prstem po rtu, Remus pocítil vzrušení. Nebylo to jako tu první noc. Teď to byla jen jemná připomínka, že byl schopen sexuálně reagovat na jiného muže.

Skutečná změna byla v tom, jak Remus začínal Snapea vnímat. Nějak bývalého umaštěnce vystřídal civilizovanější a sofistikovanější obraz a ačkoliv to bylo znepokojující, stačilo to na rozptýlení, když dělal méně příjemnější věci, než bylo pozorování Severuse Snapea. Zatímco přemítal o každém vyřčeném slovu i o těch, která nikdy vyřčena nebyla, Remus začal také přemítat, zda toho v jeho bývalém spolužákovi nebylo víc, než se na první pohled zdálo.

A nešlo o sexuální zájem. Neustále si to připomínal a možná, pokud v tom bude pokračovat, jeho mysl přestane přivolávat fantazie téměř sexuální. Už tak byly dost smyslné.

Častokrát si teď představoval, že se Snapea dotýká. Naprosto nevinná gesta. Odhrnout pramen vlasů z jeho obličeje, položit mu paži kolem ramen. Možná mu jen potřást rukou. Zdvořilé, přijatelné způsoby, jak se dotknout jiného muže. Nic víc. Být hypnotizován jeho rty a uchvácen každým slovem, které z nich vyšlo, byla zcela jiná záležitost, taková, kterou Remus řadil do stejné kategorie, jako občasnou touhu sledovat Billa Weasleyho a podívat se na ´lekce angličtiny´, které dával Fleur Delacourtové. Pomíjivá fantazie.

Ne, říkal sám sobě, jediná věc, po které ohledně Snapea toužil, byla možnost zjistit, jestli bylo nějaké světlo za neprostupně černýma očima. Dát mu šanci, kterou mu nedal, když byli děti. Zjistit, jestli byl vážně takový zmetek, jaký si myslel, že je.

Remus byl tak zaměstnaný rozjímáním, že na cestě ze schodů málem narazil do subjektu svého hloubání.

„Dávej pozor, kam jdeš," řekl Snape. „Je mi jasné, že máš málo zkušeností s civilizovanou společností, ale i ty bys mohl vědět, že je nezdvořilé, dupat ostatním lidem na nohy."

„No, to je sranda," ozval se Sirius hlasitě, sešel k nim a připlácl ruku na Remusovo rameno.
„Srabus si myslí, že je ten pravý, kdo by měl někoho školit v etiketě."

„Rozhodně v tom mám víc zkušeností, než jsi získal ty za posledních patnáct let," odvětil Snape klidně. „Nebo jsi snad měl každé odpoledne v Azkabanu čajové dýchánky?"

„A z tebe se nejspíš stal takový expert mezi Smrtijedy?" zavrčel Sirius. Remus si přál, být kdekoliv jinde, než dělat nárazník těm dvěma na schodišti.

„Máš k tomu snad co říct?" zeptal se Snape a mírně se naklonil dopředu. Remus si byl akutně vědom, že je poslední překážkou mezi nimi a rozhodně to příjemná pozice nebyla.

„Víc než ty," zasyčel Sirius. „Vyrostl jsem ve světě, o kterém tobě se mohlo leda tak zdát."

„To myslíš v tomhle?" zeptal se Snape drsně a gestem zahrnul dům kolem nich. „Ne, Blacku. To se sotva dá zařadit do civilizované společnosti."

„To tě naučit tvoje matinka? Když se zrovna nekoupala ve špiritusu?"

Ve Snapeových očích se zablesklo, jako by tam někdo škrtl křesadlem. „Aspoň jsem se nikdy neotočil ke své rodině zády," zašeptal hlasem plným zášti.

„Ne," odpověděl Sirius. „Já odešel od toho, kam ty bys dokonale zapadl."

„Je všechno v pořádku?" Brumbálův hlas zněl mírně starostlivě. Sirius a Snape si vyměnili poslední nenávistný pohled, Snape se prudce otočil na podpatku a sešel ze zbytku schodů až do kuchyně.

Sirius se protáhl kolem Remuse a následoval Snapea a tak Remus zůstal poslední před tázavě se tvářícím Brumbálem.

„Nic se neděje," lhal Remus, strčil si ruce do kapes a zahleděl se do země. „Jen malé nedorozumění."

Brumbál zvedl obočí, ale přikývl a naznačil mu, že s ním má jít do kuchyně. Snape si už mezitím sedl na své obvyklé místo mezi McGonagallovou a Brumbála, vedle kterého si sedli Molly a Arthur. Remus se usadil na konec stolu napravo, tak aby na Snapea jasně viděl a Sirius si sedl vedle něj. Bill, nejstarší syn Weasleyových, uvedl Fleur Delacourtovou na místo s rukou pod jejím loktem a posledními zúčastněnými byli Sturgis Tobolka, Mundungus Fletcher a dvě ženy, představené jako Hestia Jonesová a Nymfadora Tonksová.

Po krátkém úvodu se začali diskusi o hlavním tématu.

„Severusi, máte nějaké tušení, kdy si vás Voldemort zase svolá?"

„Žádné," odvětil Snape.

„A nemůžete to nějak zjistit od Malfoye?"

Snape si útrpně povzdechl, jako by se snažil ovládat.
„Ne," odpověděl úsečně. „Pán zla nikdy neoznamuje své záměry předem. Povolá nás a my přijdeme, nebo jsme označeni za zrádce. Už jsem vám to říkal."

„A tobě se zdá divný, že ti nikdo nedůvěřuje?" zeptal se Sirius nevěřícím tónem. Remus ho pod stolem kopl.

„Proč jsi tady ty, Blacku? Oh, ano. Jak jsem jen mohl zapomenout. Ty přece patříš k domu, takže je správné, aby ses z něj ani nehnul."

Remus drsně sevřel Siriusovo zápěstí ve stejnou chvíli, kdy se je McGonagallová rozhodla pokárat.

„Chlapci!" vyštěkla a její přísný pohled je zahrnul všechny tři. Remus se cítil mírně ublíženě, že je do toho taky zatahován, ale jeho ukřivděnost byla bezvýznamná ve srovnání s dvojitými jedovatým výrazem v Siriusových a Snapeových očích. Ti dva měli vážně společného víc, než si uvědomovali.

„Nejspíš nás povolá už brzy," řekl Snape a přesunul pohled zpátky k Brumbálovi. „Je třeba být pouze připraven, až to udělá."

„A vy jste připraven?" zeptala se McGonagallová, jejíž oči už trochu změkly.

Severus lehce zbledl a Remus se zamračil, uvažujíc, co to přesně znamenalo ´být připraven´.

„Ano," odvětil Snape chraptivě. Ani Sirius k tomu neměl co říct.



sobota, 24. července

O necelý týden později měl Severus příležitost zjistit, jak dobře se připravil. Většinu letních prázdnin zatím strávil v Bradavicích, nedaleko od svého černého pláště a bílé masky, až konečně znamení na jeho paži začalo pálit. Bylo právě poledne a slunce zářilo příliš jasně na to, aby tohle byl ten správný den pro svolání Smrtijedů, nicméně byl.


Severus se přemístil do tmavé místnosti s nízkým stropem. Na okamžik zamrkal, dezorientovaný a zmatený, ale rychle se vzpamatoval, padl na zem a začal se plazit po břiše s ostatními příchozími. Napjatý a ve střehu se snažil pochytit všechno najednou a uložit si to do paměti. Zápach plísně, zvuk kapající vody, zatuchlý a studený vzduch.

Doplazil se k Pánovi zla, sklonil hlavu a přitiskl rty k lemu jeho hábitu. V týle ucítil botu a ztuhl.

„Čekal jsem, že až tě zase uvidím, budeš prosit o smilování." Jeho hlas byl stejně tvrdý jako před lety, kdy Severus před Pánem zla ležel poprvé.

Každá buňka jeho těla na něj křičela, aby promluvil, začal žebrat o odpuštění, nabídl vysvětlení; pamatoval si až moc dobře, jak Pán zla trestal neposlušnost. Přesto mlčel. Ohradit se proti obžalobě bez dovolení by dozajista vyvolalo stejný hněv a potrestání jako konání, které k obžalobě vedlo.

„Vstaň." V jednoslabičných rozkazech se mu nikdo nemohl rovnat a Severus bez váhání poslechl. Spolu s ním se zvedl i někdo jiný a kostnatá ruka vystřelila směrem k opovážlivci spršku jisker.

„Ty ne," zasyčel a nasměroval špičku hůlky na kapuci Severusova pláště. S nedbalým švihnutím zápěstí stáhl kapuci z hlavy a poklepal na masku, nebezpečně blízko Severusova oka.

„Sejmi masku." Severus okamžitě poslechl a hned se cítil, jako by přišel o polovinu svých obranných prostředků.

*****

„Tak uteč," zavrčel na Igora Karakoffa. „Uteč, já tě omluvím. Zůstávám v Bradavicích." Byl ve své sklepní učebně a Igor stál před ním, odhodlaný mluvit, navzdory tomu, jak to bylo nerozumné.

*****

Prodíral se růžovými keři... živým plotem při Turnaji tří čarodějných škol... Upustil hůlku, sevřel si paži a na okamžik zalétl pohledem k blízkému lesu. Ale Brumbál a Moody se rychle blížili.

*****

„Věděl jsi, že jsem tě zavolal," řekl Pán zla prudce. „A přesto jsi nepřišel."

Severus zavřel krátce oči, ale hůlka Pána zla ho nelítostně škrábla do tváře, až mu vyhrkly slzy.

„Neřekl jsem ti, že máš zavřít oči," zašeptal. „Nereagoval jsi na mé poslední pozvání na naše setkání. Proč bych ti měl dovolit, aby ses k nám teď připojil?"

*****

Seděl na židli v útrobách Ministerstva kouzel a řetězy kolem jeho pasu a hrudi ho držely pevně na místě. „Severus Snape není větší Smrtijed, než já," prohlásil Brumbál před Starostolcem.

*****

„Nemohl jsem o- "

„Neptal jsem se tě, proč jsi nepřišel," přerušil ho Pán zla. „Byl jsi zbabělý a hloupý. Ptám se tě, proč bych ti měl dovolit vrátit se do mých služeb."

Severus ztuha polkl a zadoufal, že jeho hlas je pevný. „Brumbál mi důvěřuje," řekl s co největším přesvědčením. „A dokud mi důvěřuje, mám místo v Bradavicích, což znamená i přístup k Potterovi další tři roky."

„Ten rozklepaný senilní dědek," zasyčel Pán zla a Severus krátce zavřel oči, když ho hůlka šťouchla do krku. Rychle je ale otevřel; Pán zla by nebyl rád, kdyby se dopustil stejného prohřešku v tak krátké době. „Já jsem do té školy pronikl čtyřikrát."

Teď hlavně opatrně, Severusi, varoval sám sebe v duchu a zvedl hlavu. „A čtyřikrát vaši agenti selhali," připomněl.

„Naznačuješ snad, že jsem se zmýlil v úsudku?" Byla to ta nejmírnější otázka pronesená tak ohavným hlasem, ale Severus si pamatoval, že čím tišší byl hlas Pána zla, tím nebezpečnější byla jeho slova. „Náhodou si vzpomínám, že někdo ze zámku napomohl porážce mých vyslanců."

*****

„Tak dobře," zašeptal Severus rozechvělému Quirrellovi. „Brzo si zase promluvíme, až budete mít čas si všechno promyslet a rozhodnout se, na čí straně stojíte."

*****

„Na čí straně stojíš?" zeptal se Pán zla téměř ledabyle.

„Zůstávám věrným slu- "

„Nelži mi! Je to nevhodné." Pán zla znovu mávl hůlkou a po Severusově tváři začala stékat krev. „Na čí straně stojíš?" opakoval.

„Na vaší, můj pane," odvětil Severus prostě a potlačil impuls sklonit hlavu.

„A proč bych tomu měl věřit?"

Severus se zhluboka nadechl a narovnal se. „Viděl jsem jejich obranu," vysvětlil jednoduše. „Nemají šanci. A já bych se nikdy nespojil s těmi, co nemají šanci na vítězství."

„Ty drzý pitomče!" usykl Pán zla a namířil hůlku na Severuse. „Crucio!"

Severus zalapal po dechu, jak se naráz probudily všechny nervy v jeho těle. Jeho krev se proměnila v led a pak v lávu, zatímco jím otřásala bolest. Zkroutil se, přitiskl ruku na břicho a zoufale se držel myšlenky, kde je a proč tam je.

*****

„Jste si jistý, Severusi? Jste si jistý, že to chcete udělat?" Brumbálovy oči protentokrát nejiskřily, mračil se a vypadal ještě starší, než ve skutečnosti byl.

„Jsem," odpověděl Severus.

*****

„Čím?" Pronikavá bolest přestala. „Co mi můžeš nabídnout? Proč bych tě neměl zabít? Proč bych měl věřit, že jsi tady, abys mi sloužil? Sloužíš dvěma pánům?"

„Ne," zašeptal Severus. Přinutil se znovu narovnat a podívat se na Pána zla zakalenýma očima. „Sloužím jen jedinému."

„A proč si mám myslet, že jsem jím já?"

*****

„Severusi! Co tady děláš? Proboha, jestli tě najde, víš, že tě zabije!" Lucius ho uvedl do své studovny a rychle zavřel dveře, ačkoliv tím získal jen falešný pocit bezpečí.

„Nemohl jsem odejít," zamumlal Severus v odpovědi. „Dva studenti byli pohřešovaní a vypadalo to, že další je mrtvý. Polovina diváků zpanikařila. Prostě jsem nemohl zmizet, jinak víš, že bych tam byl."

„Opravdu?" zeptal se Lucius. „Draco mi tvrdí, že jsi oddaný Brumbálovi."

Severus si odfrkl. „Brumbál mi dal práci," řekl bezvýrazně. „A mám pozici, ve které mohu posílit zájmy Zmijozelu, které jsou náhodou ve shodě s tvými."

„Nevím, jestli ti dovolí, vrátit se do našich řad," řekl Lucius po chvíli.

„Já taky ne," odpověděl Severus. „Ale radši to zkusím a zemřu, než abych se pokoušel utíkat před nevyhnutelným."

*****

„Možná zemřeš za svou hloupost," zašeptal. „Crucio!"

*****

Seděl na schůzi učitelů s Minervou a Albusem. Přišli Hagrid a Lupin. Objevil se Moody.

*****

Přes mlhu bolesti Severus přivolal vzpomínku na hostinu; umění Nitrobrany nespočívalo jen v zablokování vzpomínek, které nesměly být vidět, ale odvést Legillimens k jiným, méně odhalujícím. Nesměl prozradit jiná jména než ty, co měly spojitost s Bradavicemi.

*****

Bylo mu šestnáct a na konci tunelu objevil vlkodlaka... bylo mu jedenáct a svíral násadu koštěte, jak se pod ním vzpínala a škubala... bylo mu sedmnáct a poprvé ležel na zemi před Pánem zla, srdce mu bušilo strachem i vzrušením... bylo mu devatenáct a ocitl se ve stejné pozici jako nyní, vrátil se poté, co zmeškal svolání, Pán zla byl vzteklý a podezříval ho ze zrady.

*****

„Nepoučil jsi se ze svých chyb, že ne?" zasyčel. Severus zvedl hlavu, oddechoval a třásl se bolestí i úsilím zůstat stát. „A nedáš se zlomit." Konec Pánovy hůlky ho švihl znovu přes tvář a poslala doběla rozžhavenou explozi bolesti do Severusova levého oka. Na děsivých pár sekund ho sevřela panika, když si uvědomil, že nevidí.

„Pros." Byl to tichý rozkaz, od pána, který znal dobře své otroky. Často Severus Snape neměl nic víc než svou hrdost a bylo to už skoro dvacet let, co musel někoho o něco prosit. Fyzický útok, slovní útok, to všechno mohl snést i přežít, ale tenhle rozkaz ho stál víc sil, než cokoliv jiného.

Pomalu sklouzl na kolena, se zády stále ztuhlými a se svěšenou hlavou. „Nezasloužim si milost, můj pane," začal pomalu a roztřeseně. „Ale žádám o ní. Byl jsem zbabělý, když jsem nepřišel předtím a blázen, abych si myslel, že mi dovolíte se teď vrátit." Jeho šepot byl ochraptělý a zdrcený, zdrsnělý kletbou při které mu explodovaly všechny nervy najednou. „Neprosím o odpuštění, můj pane. Jen o možnost dokázat svou věrnost."

V odpověď se ozvalo strašidelné odfrknutí, ale Severus se neodvážil zvednout oči. „Bylo to lepší, než jsem si představoval. Ale nevím, jestli mám dost trpělivosti na tvoje sliby." Zvýšil hlas tak, aby se nesl po celé místnosti. „Přeje si tady někdo poslušného sluhu?" zavolal. Bylo slyšet jen nezřetelné šeptání. „Nemám moc chuti dávat mu šanci, aby mi dokázal svou cenu, ale jsem ochotný to dovolit, když na něj někdo dá pozor."

Pán zla si klekl a zvedl Severusovi bradu svou hůlkou. Severus pořád nemohl vidět na levé oko, ale pravým zahlédl, jak špička hůlky slabě září. Dotkl se jí Severusovy tváře a něco nesrozumitelného zašeptal a Severus ke své úlevě zjistil, že zase normálně vidí.

„Děkuji, můj pane," řekl Severus tiše.

„Ještě mi neděkuj," odpověděl Pán zla a sklonil hůlku. „Jestli se o tebe nikdo nepřihlásí, pak uvidíš, jak se u mne splácí hloupost." Obrátil se znovu k ostatním, z nichž většina stále ještě ležela. „Nikdo nepromluví v jeho prospěch?" zeptal se. Na mučivý okamžik nikdo neodpovídal a Severus si nebyl jistý, jestli se víc bojí toho, že se někdo přihlásí nebo naopak.

„Já, můj pane."

Severus si nemohl pomoct a obrátil se po směru hlasu, i když se ani nemusel na maskovanou a zahalenou postavu dívat, aby jí poznal.

„Ty?" Pán zla pokývl prsty jedné ruky. „Přistup."

Lucius Malfoy vstal, zvedl se ze země s vrozenou elegancí a přistoupil se skloněnou hlavou. Před Pánem zla klesl na kolena.

„Ty se za něj zaručíš?"

Další krátká pauza a pak Malfoy promluvil jasně. „Ano, můj pane. Já to byl, kdo ho přivedl do tvých služeb a stále chci, aby byl přínosem. Obávám se, že jeho selhání by bylo přičítáno mně. Věřím, že mu mohu připomenout jeho povinnosti."

Z chladu v Malfoyově hlase Severuse zamrazilo, ačkoliv mlčky zuřil z toho, jak o něm mluvili, jako by tam ani nebyl.

„Ty mu tedy důvěřuješ?" zeptal se Pán zla.

„Ano," odpověděl Malfoy. „A jestli je zrádcem, dozvíte se o tom ode mne, můj pane a předám vám ho k potrestání."

„Tak dobře," odvětil Pán zla. „Vem si ho a zmizte. Promluvím si s tebou později."

Podle očekávání okamžitě odešli. Přímý rozkaz od Pána zla nebylo záhodno brát na lehkou váhu. Malfoy doprovodil Severuse k Děravému kotli a pomohl mu do pokoje. Když už Severus seděl na posteli, Malfoy se k němu naklonil, dotkl se hůlkou Severusova krku a zašeptal, „Jestli se chystáš zradit Pána zla, dobře si to rozmysli. Přijdu na to a budeš toho litovat ještě dřív, než mu tě předám." S tím veselým slibem Malfoy zmizel.

Severus zavřel oči a zašklebil se. Jenom žasl, co to právě udělal.


Měl v úmyslu odpočinout si jen pár minut. Jen tak dlouho, aby potvrdil dojem, že zůstává v pronajatém pokoji přes noc a pak se krbem přenést rovnou do Bradavic. Místo toho usnul skoro na pět hodin a když se probudil, byla už tma.

Vykulil se z postele a zatápal po své hůlce. Nemohl jí najít a na okamžik zpanikařil. Když už si začínal být jistý, že mu jí vzal Malfoy nebo Pán zla, zpozoroval jí na nočním stolku.

Obestřel místnost zvukotěsným kouzlem, aby nebylo slyšet prásknutí při jeho přemístění.

Přemístění ho stálo víc sil, než očekával a tak když se objevil v prázdné místosti v Čísle dvanáct, zhroutil se na zeď a se zavřenýma očima roztřeseně dýchal. Opřel se zády a pomalu sklouzl na podlahu.

„Severusi?"

Lupinův hlas. Severus se neobtěžoval otevřít oči, ani odpovědět.

„Jsi v pořádku?" Lupinův hlas byl tentokrát blíž a když Severus pootevřel oči, Lupinův obličej byl přímo před ním a tvářil se starostlivě. Severus znovu zavřel oči.

„Úplně," zamumlal. „Najdi Brumbála." Pochyboval, že by se namáhal se zdvořilostí, i kdyby byl ve formě, což nebyl a tak se moc nestaral o to, že Lupinovi dává rozkazy.

„Co kdyby sis radši lehl?" navrhl Lupin a natáhl se pro jeho paži. Severus učinil vlažný pokus od něj ucuknout.

„Nic mi není," trval na svém, ačkoliv věděl, že to nezní moc přesvědčivě. „Jen přiveď Brumbála."

„Nevypadáš tak," odpověděl Lupin a vytáhl ho na nohy. Neměl sílu protestovat. „Vypadáš, jako by na tebe dýchla smrt."

„Ne že by to byl nějaký rozdíl od normálu," ozval se další hlas a Severusova ruka sjela instinktivně k jeho hůlce.

„Teď ne, Siriusi," řekl Lupin unaveným hlasem. Položil paži kolem Severusových zad, aby ho podepřel. „Buď mi s ním pomoc nahoru, nebo ustup."

Black se zjevně rozhodl pro druhou možnost, což bylo jen dobře. To poslední, co Severus teď potřeboval, byla pochybná pomoc od jeho nemesis. Ne, že by snad pomoc od vlkodlaka byla lepší.

„Jen najdi Brumbála," zamumlal, vytrhl se Lupinovi a poškrábal se vzadu na krku.

„Víš jistě, že si nechceš odpočinout?" zeptal se Lupin.

Svědění, které začalo v týle teď postupovalo dolů po páteři. Severus neklidně přešlápl, ale rezolutně si založil ruce na prsou. „Naprosto," odvětil.

„Ale vypadáš- "

„HERGOT, LUPINE, PŘIVEDEŠ KONEČNĚ BRUMBÁLA?!"

Svědění na zádech se zhoršovalo, až se konečně opřel o dveře a nenápadně si o jejich zárubeň začal třít záda.

Black se zachechtal. „Co se děje?" provokoval ho. „Máš mravence v kalhotách? Nebo blechy?"

Severus se na něj zamračil. „Jestli jsou v tomhle domě blechy," zabručel, „je jasné, že si je sem přivlekl ty."

Lupin se znovu natáhl pro jeho paži, ale Black ho chytil za zápěstí. „Nedělej to," poradil mu přátelsky. „Tapeta je pokrytá svědivou plísní." Blackovy rty se zkroutily do odporného úsměvu. „Vyrážku z toho budeš mít pár týdnů," zaprorokoval, prudce se otočil a odkráčel.

Svrbění bylo pořád nesnesitelnější, jako by se mu po zádech a ve vlasech procházelo nejmíň tisíc mravenců a nehodlali s tím přestat. Zavřel oči a odtrhl se od zdi. „Svědivá tapeta," zamumlal a odhodlaně se narovnal. „To je Blackovi podobné." Znovu se podíval na Lupina. „Najdi Brumbála," opakoval. „A řekni mi, kde si s ním můžu promluvit mezi čtyřma očima."


Snapeovo přání rozhovoru ´mezi čtyřma očima´ nebylo tak docela vyslyšeno. Ačkoliv tu nebyl celý Řád, Remus a Sirius to štěstí měli. Snape k nim vysílal nepřátelské pohledy, ale Brumbál si jich buďto nevšiml, nebo to obratně předstíral. Co se týkalo Snapea, ten zatímco vypravoval o detailech návratu k Voldemortovi, obratně předstíral, že Remus ani Sirius neexistují.

Bylo to krátké, Snapeova řeč byla stručná, přerušovaná jen občasným zavřením očí nebo kradmým otřením zad o opěradlo židle. Remus se toužil k němu natáhnout a poškrábat ho na zádech, jen nabídnout trochu úlevy od pravděpodobně neustávajícího svědění. Ale měl pocit, že Snape by to gesto neocenil.

Když schůzka skončila a všichni čtyři vstali, Brumbál se podíval na Snapea. „Povečeříte dnes s námi?" zeptal se.

Snape se chvíli rozmýšlel, jako by se rozhodoval mezi povinností a svým přáním. „Ne," řekl konečně. „Bude nejlepší, když zůstanu v Děravém kotli." Zkroutil ruku za sebe a vztekle se poškrábal. „Ale nejdřív bych se rád osprchoval, pokud někdo nemá nějaké námitky. Džbán vody je sotva uspokojující."

„Já bych si myslel, že to je víc, než na co jsi zvyklý," poznamenal Sirius neutrálně, jak prošel místností a zamířil ke schodům. Remus si povzdechl.

„Koupelna ve druhém patře je bezpečná," nabídl. „Ale svědivá plíseň se nedá jen smýt."

„Já to vím," vyštěkl Snape. „Ale stejně chci tu zatracenou sprchu, jestli ti to nevadí."

„Svědivá plíseň?" zeptal se Brumbál, když Snape odcházel po schodech. Remus přikývl a prohrábl si vlasy.

„Salon. Očividně tam roste všude po zdech."

„Úžasné," zamumlal Brumbál.

„Neměl bych mu říct, že sprchování to svědění jen zhorší?"

Brumbál se zahleděl na strop, jako by si to rozmýšlel a pak zavrtěl hlavou. „Ne," odpověděl. „Řekl bych, že to dobře ví."

„Tak proč..."

„Přepokládám, že byl zasažený Cruciem," odvětil Brumbál tiše. „Vždycky to byla Voldemortova oblíbená kletba. Horká koupel by účinkovala proti bolesti víc, ale pomůže i horká sprcha."

Remus také pohlédl ke schodům; sprcha se právě spustila a on si skoro mohl představit, jak svědivá plíseň nabírá na síle. Tiše si povzdechl.

„Zůstaňte poblíž krbu. Vrátím se zpátky za pár minut s čistým oblečením a něčím na tu vyrážku."


O deset minut později stál Remus před dveřmi do koupelny; v jedné ruce měl skleničku s mastí a přes druhou paži přehozený právě vypraný hábit. Voda přestala téct a Remus to považoval za vhodnou chvíli k zaklepání.

„Nech mě být!" vyštěkl Snape zevnitř.

„Brumbál ti tu nechal čisté oblečení," zavolal tiše Remus. „Mám to tady."

Po krátkém zaváhání se dveře otevřely, ven se vyvalil mrak páry a v něm stál Snape s ručníkem obtočeným kolem boků. Voda mu odkapávala z vlasů a z nosu. Jeho bledá kůže byla zrůžovělá a sálala horkem. Ve studeném vzduchu mu ztuhly bradavky.

„Dáš mi ten hábit, nebo tady budeš stát jako trouba?" zeptal se Snape se zúženýma očima. Bylo to zvláštní, ale dokonce i když vypadal jako polonahý, uvařený rak, dokázal se zatvářit výhrůžně.

Remus mu podal hábit a malý sáček. „Říkal, že ti taky zabalil pár osobních věcí," poznamenal.

Snape mu volnou rukou vyškubl hábit i sáček a otočil se zpátky do koupelny.

„Severusi?"

„Co?" zavrčel.

Remus mu ukázal skleničku. „Taky tady nechal mast na svědivou plíseň."

„Já nepotřebuju nic na svědění," zamumlal Snape, ale jeho lopatka se lehce zaškubala.

Remus odšrouboval skleničku a smočil prsty ve studeném, oranžovém gelu. Dotkl se Snapeovy lopatky, Snape ztuhl, pak se znovu napůl otočil a přesunul si hábit do ruky, kterou si držel ručník. „Dobře," řekl strnule. „Měl jsi pravdu."

Remus zavřel skleničku, ale nepodal mu jí. „Co kdybych ti to namazal na záda?" navrhl a Snapeovy oči se zúžily. „Žádné triky. Už nejsme děti."

Snape znovu zaváhal a mírně se zkroutil. Remus otevřel skleničku a podal mu jí. „Jen jsem ti chtěl pomoct," řekl tiše.

Po dalším zaváhání Snape prudce kývl. „Tak dobře," řekl a zakabonil se. „Ale jestli si něco zkusíš, svědivá plíseň bude tvůj nejmenší problém."

Remus si lehce odfrkl a naznačil mu, aby ho následoval. „Pojď," řekl. „Můžeš si lehnout sem. Zavedl Snapea do ložnice přes chodbu a když si lehl na břicho s ručníkem kolem boků, Remus si opatrně sedl vedle něj a skleničku s mastí odložil na noční stolek. Namočil si prsty a rozetřel mast po Snapeově rameni. Snape zasykl.

„Bolí to?" zeptal se Remus starostlivě.

„Je to studené," zabručel Snape do polštáře.

Remus namířil hůlku na skleničku, zamumlal zaklínadlo, nabral si znovu gel na prsty a nanesl ho na Snapeovu lopatku. „Co teď?" zeptal se. „Není to moc horké?"

„Ne," odpověděl Snape úsečně.

Remus začal roztírat gel po zádech a jemně je masírovat. „Nevěřil bys, jaká kouzla a kletby jsme už v tomhle domě našli," řekl družně, jak rozetřel gel po Snapeově páteři. „Minulý týden Siriuse napadly závěsy a Molly málem přišla o prst v čínském porcelánu."

„Hrmph."

„A nikdo se ještě neodvážil do třetího poschodí, ale je odtamtud slyšet pořádný rámus. Nejspíš se tam něco uhnízdilo a Molly si myslí, že to jsou krysy. Zákeřný malý prevíti."

„Mm-hm."

„Ale děláme pokroky. Tak, jak jsme na tom, dům by mohl být obyvatelný tak za deset let."

Snape si na to odfrkl, Remus se pousmál a odsunul jeho vlasy na stranu. „Myslím, že Sirius žárlí, že jsi ještě nebyl přidělený k hubení havěti. Jako my ostatní. Abys věděl, tak Molly je rozená otrokářka." Rozetřel trochu gelu po Snapeově kříži, namířil hůlku a znovu ho zahřál. „Pomáhá to?" zeptal se.

„Mmphm."

„Beru to jako ano," řekl Remus tiše a začal opět na ramenou, masíroval je malými, krouživými pohyby. Snape se pomalu uvolňoval a Remus jemně hnětl napjaté svaly. Kletba Cruciatus rozdráždila každý nerv v těle a svaly se na obranu stáhly v bolestně křeči. Byla to mučivá bolest, podle textů, které byly jediným zdrojem Remusových zkušeností s ní.

Po druhé vrstvě gelu začal s pomalou, jemnou masáží a stále mluvil o bezvýznamných věcech. Snape stále odpovídal nesrozumitelnými souhlasnými zvuky a postupně se uvolňoval. Bylo to příjemné příměří ve věčném boji a jak Remus pokračoval v masírování, pocítil nezvyklou něhu.

Kdybych jen mohl nějak vymazat tu bolest, myslel si a kroužil rukama pomalu a pravidelně po Snapeových zádech a ramenou. Snapeovo dýchání začínalo být pomalé a pravidelné, ale jeho oči zůstávaly otevřené, tu a tam rychle zamrkaly. Remus mu znovu shrnul vlasy stranou a využil toho gesta, aby prsty nenápadně pohladil ostré rysy Snapeovy tváře. Sotva se pohnul. Byl nedostatek protestů souhlasem pokračovat?

Černé oči se opět zavřely a tentokrát se už neotevřely. Jeho rty se uvolnily, ztratily ten stále přítomný úšklebek. Rty se pootevřely a Remusův dech se zadrhl. Téměř fascinován svou vlastní jemnou péčí se Remus naklonil a než si uvědomil, co dělá, dotkl se svými rty měkce Severusových.

Snapeovy oči se prudce otevřely a on se jediným pohybem vymrštil z postele, odhodil Remuse stranou, hmátl po své hůlce a už stál s ostražitýma očima na druhé straně postele a s hůlkou namířenou přímo na Remuse. „Co si sakra myslíš, že děláš?" zavrčel.

Remus zavřel oči a pomalu vstal. „Promiň," zašeptal a trochu lítostivě se usmál. „Nevím, co to do mně vjelo." Zašrouboval skleničku s protisvědivou mastí a šel ke dveřím tak, aby měl ruce jasně viditelné. Otočil se a podíval se na Snapea. Oči mu krátce sklouzly dolů. Když Severus vyskočil z postele, ve spěchu zapomněl na ručník, ale nezdálo se, že by si to uvědomil.

„Jestli tady chceš zůstat a trochu se prospat, nikdo tě nebude obtěžovat," řekl Remus, než odešel z místnosti. Zavřel za sebou pečlivě dveře, ztěžka si povzdechl a jen tak tak, že se neopřel o zeď. Tohle nebyl dobrý způsob, jak po někom vyjet a nenapadlo by to ani patnáctiletého kluka.

Vyjet po někom? žasl nevěřícně hlas v jeho hlavě. Vzpamatuj se! Není to tvůj typ, dokonce i kdyby jsi byl gay, což nejsi. Tak se hergot vzpamatuj.

Remuse vůbec nepřekvapilo, když kolem něj Snape prošel aniž by se na něj podíval a bez jediného slova se přemístil zpátky k Děravému kotli.

Kapitola druhá - N E Ž Á D O U C Í

úterý, 27. července


Co si to sakra ten zatracený vlkodlak myslel? Severus se ptal sám sebe už po několikáté. Nebo spíš, na co jsem myslel já, když jsem ho nechal, aby se mě dotkl. Měl jsem to vědět.

A proč by to měl vědět? Bez ohledu na tendenci obviňovat se, když něco uniklo jeho pozornosti, Severus nemohl najít žádnou rozumnou odpověď na tuhle otázku. Co by u něj mělo vzbudit podezření nebo aspoň ostražitost? Nic ho nenapadalo a to jen posilovalo jeho odhodlání, najít stopy. Koneckonců takové věci se přece neobjeví jen tak přes noc.

Samozřejmě, bylo docela dobře možné, že si toho nevšiml, protože svá školní léta strávil hledáním příležitostí jak příliš benevolentnímu řediteli ukázat nerozlučnou čtveřici v negativním světle. Brumbál by pověstný tím, že to, co nechtěl, neviděl. Zůstalo mu to až do dneška. Nikdy nechtěl vidět, co to bylo za mizery, ti čtyři nedotknutelní Nebelvírští, samozvolení spoluvládci školy a vyzdvihované idoly, které měli ostatní uctívat. Jestli tam už tenkrát byly náznaky perverzní orientace, Severus si jich nevšiml, protože ho to tehdy ani nenapadlo.

Zachmuřil se, prudce švihl nožem a jediným seknutím rozpůlil granátové jablko. Vysypal mokrá červená semínka do misky a pak zapíchl nůž do pytlíku s pískem tak energicky, až se střenka roztřásla.

Bez ohledu na to, jestli měl podezření nebo jestli měl tušit vlkodlakovy nechutné sklony, v první řadě rozhodně neměl připustit, aby se dostal do takové pozice. Možná ho svrběla záda, jako by se po nich procházelo tisíce stonožek, a dokonce i takhle rozmrzelý musel uznat, že mast pro něj byla požehnáním. Bylo to zcela proti jeho povaze, ale když se uvolnil na té posteli, Severuse ovládl zákeřný pocit klidu, zahánějící napětí ze setkání, které skončilo líp, než očekával. Pořád cítil lehké mrazení ze vzpomínky na Pána zla, dožadujícího se, aby řekl všechno, co ví.

Nepřítomně se poškrábal na levém předloktí.

Už málem zapomněl jak trýznivá je kletba Cruciatus. Jen ta samotná kletba stačila ke strachu z Pána zla. Vlastně to byla geniální kletba, produkt brilantní mysli. Jistým způsobem nádherná, snoubení teorie a praxe, v podstatě hodna obdivu. Studenti se samozřejmě něco takového neučili, i když její základ byl základem všech kouzel. Každý student by se jí dokázal naučit, jako by to bylo běžné zaklínadlo. Kletba Cruciatus rozdráždila nervový systém, každý nerv se stal rozjitřeným a zranitelným najednou a rychleji než po sérii obyčejných zaklínadel. Vlna za vlnou horka a pak chladu, pak brnění a pocit pálení, všechno zesílené tělesnou schopností cítit. Při kletbě Cruciatus byl vlněný hábit na těle jako větve šípkového keře a laskavé objetí jako svěrák. A potom se svaly stáhly v křeči.

Oběť se pak cítila rozbolavělá a zranitelná, jako by byla stáhnuta z kůže. Roztřesená, lapající po dechu, protože potřeba dýchat bojovala s bolestí svírající tělo při každém nadechnutí. Takhle kletba degradovala silné na třesoucí se a naříkající hromádky neštěstí a slabé připravovala o rozum.

Možná to bylo tou kletbou. Ta kletba mohla být bezpochyby omluvou pro necharakteristickou dychtivost po jakékoliv laskavosti. Strach, že Pán zla zasáhne jeho srdce, by to ospravedlňoval. Zážitek blízký smrti, vyhlídka na službu lokaje u Luciuse Malfoye - cokoliv z toho mohlo zavinit, že nebyl dost ostražitý. Dohromady s... no, možná toužil po laskavosti a ani to netušil, dokud mu nebyla nabídnuta.

Přestal vydlabávat semínka z granátového jablka a s povzdechem si hřbetem ruky pokusil odhrnout vlasy z čela. Věděl, že by si je měl při práci stáhnout dozadu, ale to by se pak cítil zranitelný.

Nerad přiznával, dokonce i sám sobě, že reagoval na Lupinův jemný dotek a přátelská slova. Konejšivá ruka na zádech, bezvýznamná slova, která nevyžadovala ani myšlenku, ani odpověď, jen uklidňovala jeho týranou mysl. Nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy cítil tak pohodlně v něčí přítomnosti. Dokonce ani s Brumbálem nebyl tak uvolněný.

Zavřel oči, položil ruce na pracovní desku a ztěžka se opřel o paže. Proč to musel být zrovna Lupin? Proč to nemohl být... no, nenapadal ho právě nikdo konkrétní, ale určitě byla spousta možností snesitelnějších než Lupin. Kdokoliv, pak by tady nemusel trčet a uvažovat, jestli něco znamená, že poslední dvě hodiny strávil přemýšlením o tom zatraceném vlkodlakovi.

Nezvaná vzpomínka utěšující ruky na jeho zádech se vrátila a navzdory sobě zvedl ramena a mírně se prohnul do imaginárního doteku. Až na to, že ten dotek byl příliš skutečný, než aby byl imaginarní. Otočil se na podpatku, vytasil hůlku a jeho oči zaplály vztekem. Byl to jen Brumbál.

„Jste v pořádku, Severusi?"

Severus zavřel krátce oči a zastrčil hůlku zpátky do kapsy. „Ano," zamumlal a opřel se o pult.

„Určitě? Vypadalo to, že mě vůbec nevnímáte, když jsem na vás mluvil."

Rychle se otočil, aby zastřel zamračení. „Byl jsem zabraný do práce," zalhal.

„Samozřejmě," odvětil Brumbál tím otřesně blahosklonným tónem, který jasně říkal, že tomu nevěří ani za mák.

Severus se znovu chopil granátového jablka a začal z něj dolovat semínka.

„Kdy jste říkal, že vás Lucius pozval na večeři?"

Severus si ztěžka povzdechl. „Ve čtvrtek," řekl úsečně. Výr přiletěl včera pozdě večer a ačkoliv byla zpráva dost zdvořilá, Severus věděl, že to byl chabě zamaskovaný rozkaz.

„Pak budete mít čas dnes večer na krátkou schůzku v Londýně," řekl Brumbál vesele. „V deset hodin."

Brumbál odcházel a Severus by si nejradši překousl jazyk - proč řediteli neřekl, že má něco naléhavého?


Pár minut před desátou vystoupil Severus z krbu v salónu na Grimauldově náměstí dvanáct a rozhlédl se. Obezřetně se držel co nejdál od zdí a dal si pozor, aby se ničeho nedotkl, když vzpřímeně prošel chodbou a po schodech sešel do kuchyně. Molly Weasleyová tam právě ukazovala Blackovi, jak má skládat kotlíky. Jakékoliv potěšení, které Severus mohl mít ze sledování Blacka, vykonávajícího práci poskoka, byla zmařena pohledem na pět známých tváří na konci stolu.

„Je vážně dobrý nápad, aby u toho byly děti?" zeptal se Severus nikoho určitého a několik párů očí se k němu stočilo.

„My už nejsme děti," jedno z Weasleyovic dvojčat - a bůh ví které - zaprotestovalo. „Od dubna jsme plnoletí."

„Oni se o sebe dokážou postarat," řekl Black, zkřížil paže a přivřel oči. „Věřím jim mnohem víc, než- "

„Siriusi, vezmi tohle nahoru se zbytkem prádla, prosím," přerušila ho Molly a strčila mu do náruče hromadu hadrů.

Severus se ušklíbl a chtěl se opřít o zeď, ale včas si to rozmyslel. Místo toho si jen založil ruce na prsou.

„Kuchyně je bezpečná," ozval se za ním hlas a Severus trhl hlavou dozadu. Sotva potlačil potřebu od Lupina couvnout.

Otevřel ústa k štiplavé odpovědi, ale neřekl nic, místo toho jen vlkodlaka ostražitě pozoroval, stejně jako by pozoroval nebezpečné zvíře. Lupin odložil hromádku pergamenů na stůl a poslal šálky a talíře přes celou kuchyni do umyvadla.

„Myslím, že je čas, aby jste šli nahoru," řekl dětem. Severus přivřenýma očima přihlížel, jak Ron začal protestovat.

„Proč tady nemůžeme zůstat? Přece víme, co se děje."

„O tomhle jsme mluvili už včera, Rone," odpověděla Molly ostře. „Tohle není místo pro děti. Jděte hned nahoru. Všichni."

„Ale mami! George a já nejsme- "

„To stačí, Frede," přerušila Molly přísně svého syna.

„Ale- "

„Řekla jsem, že to stačí!" Molly si dala ruce v bok a upřela na chlapce výmluvný pohled.

„Pojď, Rone," řekla Hermiona. „Napíšeme Harrymu a- "

„Dejte pozor, ať nic neprozradíte," připomněla jim Molly, která odvrátila svou pozornost od dvojčat.

„A nezmiňujte se o našem sídle," dodal Lupin.

„Vlastně by bylo dobré, kdyby jste o ničem z tohohle nepsali," řekl Arthur.

„Možná by bylo nejlepší přinést ty dopisy sem a nechat nám je zkontrolovat, než je pošlete," zapřemítala Molly.
„To není špatný nápad," ozval se drsný hlas, náležející Alastoru Moodymu.

„Dal bych přednost tomu, aby se neposílalo víc sov, než je nezbytně nutné," vložil se do diskuze Brumbál z rohu. „Ale jestli chcete napsat Harrymu - aniž by jste něco prozradili - samozřejmě dohlédnu, aby vaše dopisy dostal."

Děti se po sobě podívaly, Ron si povzdechl, ale žádné další námitky z jejich strany už nepřišly. Jen Ron a Hermiona po něm na odchodu zmateně i zvědavě pokukovali.

Když v kuchyni zůstali jen dospělí, Snape přešel místnost a usadil se ke stolu. Opřel se na židli a jen pozoroval ostatní, kteří měli stále napilno s uklízením nádobí od večeře.

„Pročpak si neuděláš pohodlí, Severusi?" navrhl Black hlasitě, jak ho Molly směřovala ke kredenci s nákladem příborů. „Nevšímej si toho, že my ostatní pracujeme."

„Myslím, že bych měl," odvětil Severus neutrálně a vysloužil si tím zamračení od Blacka a Brumbálův káravý pohled, které oba ignoroval. Obtížnější bylo ignorovat Lupinův úsměv a ještě horší si ho vysvětlit. Severusovy oči zůstaly chvíli upřené na vlkodlaka, než si s úlekem uvědomil, že se Lupin dívá na něj. Rychle uhnul očima stranou a rezolutně zkřížil paže na prsou.

Trvalo ještě patnáct minut, než se všichni usadili za stolem a Brumbál mohl začít.

„Není důvod, abychom to protahovali. Je třeba projednat dvě záležitosti a žádná z nich by neměla trvat dlouho- "


Brumbál měl pravdu. Nebyl důvod tuhle schůzku protahovat a bylo prostě nepochopitelné, že by se měla protáhnout na hodinu nebo dokonce na dvě. Jistě ne na tři nesnesitelné hodiny a sedmnáct mučivých minut.

Samozřejmě, Brumbál nevzal v úvahu, že Tonksová měla návrh na dalšího člena - Kingsleyho Pastorka - a že ten nový člen vyvolá víc než půlhodinovou debatu, kterou by Remus mohl shrnout do dvou vět. Na druhou stranu, potřebovali veškerou pomoc, kterou mohli dostat. A zároveň museli udržet svou identitu a poslání tak dlouho, jak jen to bylo možné. To trvalo další hodinu. Než konečně Brumbál navrhl, aby postoupili dál a projednali nové členství někdy jindy.

Brumbál taky nevzal v úvahu fakt, že Molly měla v úmyslu přednést detailní hlášení o všem, co bylo třeba udělat, aby tenhle dům byl ´obyvatelný´ - nikdo se jí nenamáhal připomenout, že dům už byl obyvatelný víc než měsíc. Nikdo jiný než Brumbál nedokázal vypadat přesvědčivě zaujatě v problému běhnic, které hnízdily v záclonách a svědivé plísně, pokrývající tapety v polovině pokojích na prvním patře a v přízemí.

Bylo skoro půl dvanácté, než se Brumbál konečně dostal k prvnímu ze dvou hlavních témat - k proroctví, které mluvilo o smrti Jamese a Lily Potterových.

„Voldemort nikdy neslyšel proroctví celé," připomněl jim Brumbál. „A je dost pravděpodobné, že dosud nezjistil, že část jeho moci přešla na mladého Harryho. Bylo by výhodné zajistit, aby se to nikdy nedozvěděl."

„Od nás tedy určitě ne," ozval se Sirius. „Jediní živí lidé, kteří vědí, co v proroctví je, jsou v téhle místnosti a ty, které znám jsou lidé, kterým bych svěřil svůj život." Když to řekl, podíval se přímo na Snapea a Remus si v duchu povzdechl. Ani jeden z nich si nenechal ujít příležitost k rýpnutí.

„Ano, ale zapsané proroctví je uložené v Odboru záhad na Ministerstvu kouzel a my ho musíme ochránit za každou cenu."

„Tahle část ministerstva je dobře hlídaná," řekla Tonksová. „Nemyslím, že by se k ní mohl dostat někdo neoprávněný. Každý den je tam šest stráží a žádná čarodějka ani kouzelník nedokázal stejně nikdy přemoct víc než čtyři najednou."

„Je dobře hlídaná ve dne," připustil Brumbál. „A od Voldemorta nebo jeho přívrženců by byla hloupost, kdyby se tou dobou pokusili dostat přes stráže. Jenže v jedenáct hodin večer..."

„Všechny stráže odejdou domů," řekl Arthur tiše. „Tak proto jste trval na tom, abych se vrátil do své kanceláře včera o půlnoci."

„Chtěl jsem vědět, jestli narazíte na nějaké překážky, ale jak jste říkal, nebyl tam nikdo, kdo by vás kontroloval. Byl jste schopen přemístit se přímo do své kanceláře a vzít dokumenty, aniž by někdo vůbec zjistil, že jste tam byl. To nevypovídá nic dobrého o bezpečnostních opatřeních v noci."

Nikdo neměl zájem se o to přít.

„Ti, kdo mají důvod být na ministerstvu, se budou střídat v hlídání věštby," pokračoval Brumbál. „To znamená vy, Tonksová, Arthur, Hestie, Tobolka a Emmelina."

Následovala chvilka mumlání, jak si těch pět začalo rozdělovat směny, ale Remus už neposlouchal, protože Brumbál mluvil dál.

„A co se týče ostatních, je tu druhá, stejně důležitá záležitost, a to je subjekt věštby. Arabella Figgová mi řekla, že viděla v Surrey od konce školního roku nejmíň půl tucet čarodějnic a kouzelníků a já nejsem vůbec přesvědčen, že to je náhoda. Myslím, že by od nás bylo rozumné, abychom se zdržovali v Harryho blízkosti. Každý, kdo nebude mít na starosti věštbu, bude patřit do skupiny, která bude hlídat Harryho. Chci mít u Harryho vždycky dva lidi. Dvě čarodějky nebo kouzelníky."

To mělo být dost prosté a jasné. Mělo jim trvat asi tak čtvrt hodiny, aby si vypracovali rozvrh. Měla to být rychlá, nenásilná záležitost, s hlásícími se dobrovolníky a bez přízemních tahanic, kdo si vezme služby v pátek v noci. Konec konců, všichni byli dospělí. Jenže byl rozdíl mezi teorií a praxí.

První zátaras, na který narazili, se jmenoval Severus Snape.

„Pane řediteli," řekl Snape, když rozvrh přistál před ním a on do něj nakoukl. „Nevím, jestli je to rozumné. Jestli je už z těch míst hlášena aktivita, pochybuji, že bude vypadat věrohodně, že jsem se vrátil k Pánovi zla a přitom mě někdo zahlédne hlídat ulici, kde Harry Potter bydlí."

„Můžeš vždycky říct, že špehuješ pro něj," upozornil ho Sirius.

Snapeovy oči se zúžily. „Není snadné lhát Pánu zla do očí," odpověděl nevrle. „A můj vztah s Pánem zla už je dost napjatý. Zabil by mě pro pouhé podezření."

Siriusovy rty se stáhly do výsměšného úšklebku. „Tak nepomáhej," zavrčel. „Nečekal bych odvahu od takového hada. Vezmu si jeho služby." Sirius se natáhl pro rozpis a Remus mu v duchu tleskal - Sirius málokdy vítězil v těchto slovních potyčkách. Remus měl sotva čas dokončit myšlenku, když Sirius, který nikdy nevěděl, kdy včas přestat, otevřel znovu ústa. „Jsem rád, když můžu udělat pro Řád všechno, co je v mých silách."

„Jestli se pak budeš cítit víc... užitečný, pak rozhodně do toho," řekl Snape. „Nakonec, moc toho nabídnout nemůžeš, že ne? Aspoň tvoje případná ztráta příliš Řád nepoškodí."

„Chceš tím něco naznačit, Srabusi?" poškleboval se Sirius.

„Jen to, že někteří z nás mají víc vlivu a moci a někteří z nás... no. Někteří z nás jsou jen pěšáci."

„To stačí," řekl Brumbál tiše. „Severusi, budete hlídkovat stejně jako ostatní. Až nás bude víc, budete první, koho uvolním a postaráme se o to, aby jste byl co nejméně nápadný. Ale prozatím budete mít hlídky v Surrey."

Sirius se šklebil a Snape se mračil ještě víc.

„A vy, Siriusi, hlídkovat nebudete."

„Cože?!" dožadoval se Sirius. „Proč ne? Je to můj kmotřenec! Já jsem- "

„Stále kouzelník s vypsanou odměnou za dopadení," dokončil Brumbál klidně.

„Když dovolíte, pane řediteli," řekl Snape jasně samolibým tónem. „Black je ochotný, způsobilý a do jisté míry postradatelný. Sám jste řekl, že nemáme dost lidí a možná je tohle nejlepší způsob, jak může posloužit Řádu."

Remus v duchu soucítil se Siriusem.

„Nikdo v Řádu není postradatelný," řekl Brumbál tiše, ale rozhodně. „Přijde čas, kdy budeme žádat vaší pomoc, Siriusi, ale právě teď je nejlepší, aby jste zůstal v bezpečí. Mám obavu, že v budoucnu si nebudeme moci dovolit odmítnout jakoukoliv pomoc."

„Fajn," zašeptal Sirius chraptivě. „Jestli se rozhodnete, že mě třeba potřebujete, budu ve svém pokoji."

Odstrčil židli od stolu, odpochodoval z kuchyně a nechal dveře za sebou zabouchnout. Remus ho slyšel, jak dupe po schodech nahoru, než se jeho kroky vzdálily.

Snape lehce pokrčil rameny, zapsal své jméno do rozpisu a pak ho předal McGonagallové.

Po té malé dramatické vložce si vzal slovo Moody. Nebyl ochotný nechat problém být, bez toho, aby ho ještě trochu zkomplikoval a tak ve chvíli, kdy se rozvrh dostal k Remusovi, točila se mu už hlava z tucty signálů vymyšlených Moodym. McGonagallová, zaznamenávající zvuky, které by měla produkovat Arabella Figgová v případě, že by potřebovala jejich pomoc, si protírala oči a vrhala prosebné pohledy na Brumbála. Nebylo jí to ale k ničemu. Kdyby Figgy cokoliv potřebovala, Zobí ulice bude plná práskajících dveří a troubení.

Remus nahlédl do rozpisu - měl se zapsat na osm čtyřhodinových služeb v týdnu a většina směn byla už rozebraná - po něm už zbývalo zapsat se jen Molly a Moodymu. Celkem vzato, měl na vybranou směnu od čtyř do osmi ráno nebo od osmi do půlnoci každý den. Polovina pole časně ranního rozvrhu už byla obsazena Snapeovým jménem a jenom v jednom případě bylo vedle něj další jméno. V podstatě to bylo smutné, přivolávalo to vzpomínky na školní dny, kdy Snape často seděl sám v jídelně nebo v knihovně. Lupin si matně vybavoval hodinu kouzelných formulí, kdy se měli rozdělit do dvojic. Kdyby nebylo odezvy, které by se mu bezpochyby dostalo od Siriuse a Jamese, Remus by nejspíš ten den požádal Snapea, aby byl jeho partnerem. Cokoliv by bylo lepší než pracovat s Pettigrewem na čemkoliv, co vyžadovalo obratnost.

Remus poklepal zamyšleně brkem o pergamen. Mohlo by to teď být jiné, kdyby se tenkrát jako prefekt občas postavil za Snapea? Kdyby byl ve dvojici s ním - jasně s jedním z lepších studentů - místo s Pettigrewem? Sakra, kdyby byl Snapeův partner v lektvarech, mohl by se naučit zvládat mnohem líp práci s kotlíkem... A možná by teď mezi nimi bylo míň nepřátelství. Chvíli ťukal brkem na okraj stránky, pak se rozhodl a zapsal se vedle Snapea od čtyř do osmi ráno od neděle do čtvrtka. V pátek ráno se napsal k McGonagallové a znovu ke Snapeovi o sobotní půlnoci. Pořád se ještě potřeboval umístit na jednu směnu a jak zíral na čtyřhodinové bloky, přál si, aby jim mohl Sirius pomoct - další člověk by pro každého znamenal jednu službu denně. Jeho oči se vrátily k sobotě - kdyby se napsal od čtyř do osmi, měl by službu osm hodin v řadě, což pro něj bylo přijatelnější než rozdělené směny. Jediná potíž byla, že už se tam zapsal i Snape a Remus si nebyl jistý, jestli příliš nepokouší své štěstí, při šesti službách se Snapem. Konečně se rozhodl k rozdělené službě a dopsal se na pondělní odpoledne.

Po další půlhodině hašteření a dolaďování byl rozpis hotový a Lupin měl na krku čtyři služby se Snapem.

„Severusi," řekl Brumbál po rozpuštění schůze a zastavil Snapea na cestě ke krbu, kterým se chtěl vrátit do Bradavic. „Možná by bylo lepší, kdyby jste zůstal tady, než vám začne služba. Jsou to jen dvě a půl hodiny."

Snape střelil po Brumbálovi ledově jedovatým pohledem. „My začínáme hned?" zeptal se.

Brumbálův úsměv nebyl tak docela trpělivý a přátelský jako obvykle. „Ano, Severusi. Hned. A navrhuji, aby jste se trochu prospal - služba brzy ráno je namáhavá."

Snape si promnul oči jednou rukou a trpitelsky si povzdechl. „Tak dobře," zamumlal. „Kde tady můžu najít postel? Dal bych přednost té, co není ničím zamořená a nedojdu tam k nějaké tělesné újmě."

Molly přistoupila ke Snapeovi, aby mu ukázala ložnici a Remus si tiše oddechl úlevou. Taky byl dost nervózní, že jejich první směna je už dnes; doufal, že bude mít příležitost si se Snapem promluvit dřív, než spolu budou sami celé čtyři hodiny.

Spolkl zívnutí a rozhodl se, že zdřímnutí mu taky prospěje. Ale nedošel ani ke své ložnici; jeho pozornost upoutalo světlo zpod dveří Siriusova pokoje.

Dveře byly pootevřené a tak Remus jemně zaklepal a otevřel. Nebyl překvapený, když našel Siriuse sedět na podlaze, zády k posteli a s lahví v ruce. Remus si opatrně sedl na zem vedle něj a odebral mu láhev z prstů. Sirius neprostestoval. Remus odložil láhev stranou a mlčel. Ani Sirius dost dlouho nic neřekl.

Když se konečně znovu pohnul, natáhl se pro láhev a Remus ho nechal. Sirius se zhluboka napil, otřel si rukou ústa, zavřel oči a opřel si hlavu o postel.

„Víš, má pravdu," zamumlal Sirius. Ta náhlá slova, ačkoliv tichá, zazněla v místnosti skoro ozvěnou.

„Kdo?" zeptal se Remus měkce a to slovo se odrazilo od zdi jako padající kámen v jeskyni.

„Snape," zasyčel Sirius jako by to byla kletba a v jeho mysli nejspíš i byla.

„Každý má občas v něčem pravdu," řekl Remus neutrálně a přesedl si do pohodlnější pozice. „V čem měl pravdu tentokrát?"

Sirius se znovu napil a dutě se zasmál. „Bezcennej," zamumlal a polkl. „Bezcennej pěšák. Postradatelnej."

Remus se zamračil. „Slyšel jsi Brumbála - nikdo není postradatelný."

„Nikdo, jenom já," odvětil Sirius. „Řádu k ničemu nejsem. Žádná velká ztráta, kdybych tady nebyl. Vy ostatní máte ochraňovat Harryho a hlídat věštbu. Ale já?" Zvedl láhev ke rtům a zašklebil se. „Oslnivá budoucnost v odhmyzování záclon a zachraňování hospodyněk před obřími chuchvalci prachu." Po tomhle prohlášení si znovu lokl whiskey.

„Víš, že je toho víc, Siriusi. Ty jsi důležitý člen tohohle Řádu," řekl Remus a v duchu se modlil, aby mu jeho přítel nepoložil nevyhnutelnou otázku.

Což se stalo. „Oh, vážně? A jak si na to přišel?"

„No," řekl Remus a rychle zapřemýšlel. „Jsi Harryho kmotr... "

„To je mi na hovno," zamumlal Sirius. „Nemůže se mnou ani bydlet. Zatím můj příspěvek do jeho života bylo koště a podpis na povolení, aby mohl jít do Prasinek a dostat se možná do ještě většího maléru. Hrozí mu nebezpečí a já ani nemůžu pomoct s jeho ochranou," poznamenal hořce Sirius, napil se a mrštil poloprázdnou lahví přes místnost. Roztříštila se o zeď; zlatá tekutina a střepy se zaleskly ve světle svíčky.

„On s tebou mluví, Siriusi," připomněl mu Remus. „Říká ti věci, které by nám ostatním neřekl. Důvěřuje ti a vzhlíží k tobě. Máš na něj větší vliv než my ostatní dohromady." Remus si poposedl, otočil se tváří k Siriusovi a položil mu ruce na ramena. „Dokud to tak je, máš něco, co nikdo jiný nemá," zašeptal. „Možná to nevidíš, ale Harry Potter tě obdivuje skoro jako kdysi James. My ostatní jsme pro něj jen hloupí, otravní dospělí, ale ty jsi jeho vzor, pro tebe by udělal cokoliv, jen aby tě nezklamal nebo aby jsi kvůli němu neměl starosti. Ty ho můžeš požádat o co chceš, zatímco my mu to jen rozkážeme a doufáme, že nás poslechne. Tohle není bezcenné, Siriusi, to je moc důležité."

Siriusův obličej se stáhl, jak zavrtěl hlavou a pevně stiskl oční víčka, ale Remus nepustil jeho ramena.

„Poslouchej mě," řekl Remus měkce. „Ty jsi naše nejsilnější pouto k Harrymu a to je mnohem víc, než vágní naděje, že Severus dosáhne u Voldemorta postavení, díky kterému získá nějaké informace."

Sirius se snažil odvrátit, ale Remus ho držel pevně za ramena.

„Posloucháš mě?" zeptal se.

Po chvíli Sirius konečně otevřel oči, Remus si povzdech a přitáhl ho do náruče. Kolik bolesti v sobě mohl člověk udržet, než exploduje? Musí být opravdu prázdný, aby se jí do něj vešlo tolik. O pár minut později se Sirius zhluboka a roztřeseně nadechl a Remus ho mírně posunul a opřel o postel. Vstal a strávil trochu času lehkým úklidem pokoje. Kouzlo na smetení střepů a rozlité whiskey, další kouzlo k narovnání povlaku na posteli a třetí poslalo hromádku prádla do kouta - Molly se o to mohla později postarat.

„No tak," řekl Remus, sklonil se a obtočil paži kolem Siriusových zad. „Na posteli budeš mít větší pohodlí než na zemi."

Sirius neprotestoval, ale ani Remusovi moc nepomáhal. Remus se rozhodl, že bude úplně stačit, když Siriusovi zuje boty a hodí přes něj pokrývku. Pochyboval, že si toho Sirius vůbec všimne.

Když odcházel, Sirius tiše chrápal s obličejem na posteli, a bylo půl třetí. Remus rychle našel vlastní postel, odkopl boty a lehl si k hodinovému spánku, po kterém ho čekala první směna.


Dvě hodiny spánku se ukázaly horší, než nespat vůbec, a když si Severus navlékal mudlovské kalhoty, půjčené z neznámého zdroje, uvažoval, co ho to posedlo, že si vybral zrovna tuhle dobu. Tedy kromě lákavé vyhlídky na potenciální hlídání o samotě. Měl za to, že čtyři směny nebudou obsazené, kdyby si jich deset vzalo osm. Doufal, že jeho přítomnost v kombinaci nepříjemným časem služby spolehlivě každého odradí, než aby se k němu napsal. Jenže takové štěstí neměl. Tuhle směnu a ještě tři další sdílel každý týden s Remusem Lupinem, dokud nezískají pro Řád dalšího člena nebo dokud nebude Harry Potter zase v bezpečí zpátky v Bradavicích.

„Úžasné," zabrblal, shrnul si vlasy dozadu a svázal v týle. „Prostě úžasný." Rád by byl použil trochu barvitější výrazy, ale s ohledem na to, že bylo čtvrt na čtyři ráno a jediný další obyvatel místnosti bylo spící zrcadlo, neměl na to tu správnou náladu. Natáhl si příšernou pobryndanou košili a zkontroloval se v zrcadle - když už nic jiného, tak křiklavé barvy, co měl na sobě, ho pravděpodobně uchrání od toho, aby byl poznán.

Jak scházel ze schodů, pokoušel se najít místo, kam by si zastrčil hůlku. Nenašel žádné. Mohl by si jí dát do zadní kapsy, ale to by ho píchala do zad pokaždé, když by se pohnul. Když jí dal do přední, rýpala ho do žeber. Když jí strčil do rukávu, šťouchala ho do lokte. Konečně se rozhodl vyčarovat tenkou kapsu na nohavici kalhot; chvíli si na to musel zvykat, ale aspoň měl hůlku v dosahu a ne nijak výrazně viditelnou.

„Připravený?" Lupin scházel ze schodů za ním, oblečený také v mudlovském stylu. Ačkoliv by oba byli hned poznáni svými známými, Severus měl pocit, že celkem dobře splynou s prostředím.

„Kam se přemístíme?" zeptal se s povzdechem.

„Číslo 28, Zobí ulice," odpověděl Lupin a zakryl zívnutí pěstí. „To je o pár domů dál."

Severus lehce zavrtěl hlavou. „Tak dobře," řekl a s prásknutím zmizel.

Nebe bylo černé, ulice tichá a klidná. V domě svítilo jen jediné okno, tlumeným namodralým světlem, ale jinak v okolí nebylo vidět žádné známky života. Dvojité lupnutí, které doprovázelo jejich přemístění, bylo v nočním klidu neuvěřitelně hlasité a jejich kroky na chodníku zněly jako dupání slonů.

Severusovy oči těkaly dopředu a dozadu. „Který je to dům?" zeptal se šeptem.

„Číslo čtyři," odpověděl Lupin stejně tak potichu. „Za dalším domem doprava."

Severus zamžoural do tmy, ale nebylo to k ničemu; všechno, co viděl, byla zase jen tma. Když došli na křižovatku, vzhlédl na ukazatel směru a snažil se rozluštit název ulice. Vistárie. Znělo to povědomě. Chystal se zeptat Lupina, co mu to připomínalo, když vtom se mu něco otřelo o nohu.

Uskočil dozadu a marně se přitom snažil vydolovat hůlku z provizorní kapsy na nohavici. Místo toho jen zakopl o obrubník. Zavřel oči a tlumeně zaklel, jak mu na břicho vyskočila kočka a šťouchla ho do brady.

„Mňau?" zeptala se, zamrkala na něj, pak se otočila, mávla mu ocasem pod nosem a odešla.

„Nejsi trochu nervózní?" zeptal se Lupin a natáhl k němu ruku.

Severus nabízenou ruku ignoroval, zvedl se na nohy a oprášil se. „Zatracený kočky," zabručel a ohlédl se přes rameno. Kočka důstojně kráčela po ulici Vistárie s ocasem zvednutým do výšky.

„Asi to bude jedna z Figgyiných," řekl Lupin tiše a strčil si ruce do kapes. „A příště radši nesahej hned po hůlce. Většina mudlů je nemá."

Severus ocenil jeho radu zamračením, bohužel částečně skrytým tmou. „Děkuju," řekl upjatě. „Kdybys mi to neřekl, tak by mně to ani nenapadlo." Otočil se k odchodu, ale daleko se nedostal; Lupin ho zachytil za paži a zpomalil ho.

„Hele," řekl vyrovnaně. „Já vím, že z tohohle nejsi nadšený, ale ničemu neprospějeme, když se prozradíme hned při první směně. Jsou čtyři hodiny ráno a to poslední, co potřebujeme je, aby nějaký vlezlý soused zavolal policii, že se tu potulují divní chlápci."

„Okamžitě pusť mojí ruku, nebo uvidíš ten tanec," řekl Severus rezolutně.

Lupin na něj zamrkal a pustil ho. Severus pokračoval v chůzi, ačkoliv klidnějším krokem a po chvíli ho Lupin došel. V jednom domě se rozsvítilo světlo, ale ani jeden z nich se tam nepodíval. Konečně dorazili k Číslu čtyři a Lupin si klekl, jako by si zavazoval tkaničku.

„Vypadá něco podezřele?" zeptal se.

Severus se opřel o strom a postranním pohledem si prohlédl dům. Vypadal podezřele normálně, ale to bylo všechno. Všechna okna na přední straně byla tmavá a ta nad schodištěm pootevřená. Uprostřed štěrkové cesty ležely pečlivě srolované noviny, keře hortenzií, ač povadlé, byly zastřižené a trávník posekaný a trochu uschlý. Na tom domě nebylo absolutně nic neobvyklého.

„Nic," řekl Severus a dal si ruku před pusu, jak zívl.

„Možná bysme mohli zkontrolovat sousedství," navrhl Lupin, když se narovnal. „Mohlo by být užitečné, seznámit se s prostředím."

„To by jistě bylo," odvětil Severus suše. „Ale to ty jsi říkal, že jsou čtyři hodiny ráno."

Lupin přikývl a vykročil. „Pravda," zamumlal zamyšleně. „Bude těžké vypadat nepodezřele v tuhle hodinu."

„Možná sis to měl rozmyslet dřív, než sis tuhle směnu vybral," řekl Severus kousavě.

Lupin zavrtěl hlavou. „Proč sis jí vybral ty?"

„Doufal jsem, že ostatní budou mít dost rozumu, aby si vybrali jinou," zabručel Severus. „Měl jsem vědět, že od tebe se to čekat nedá."

Na pár minut to Lupina umlčelo. Zobí ulice končila na křižovatce se Stehlíkovou, ulicí, která se od ostatních, co viděli, lišila na první pohled jen v názvu. Řady velkých, čtvercových domů s pěknými zahradami a udržovanými květinovými záhony.

„Doprava nebo doleva?" zeptal se Lupin a Severus byl v pokušení říct mu doleva a pak zamířit doprava. Ale měl dojem, že by tím nezískal víc, než pár minut požehnané samoty. Neodpověděl, ale otočil se doleva. Po dvou krátkých blocích došli k vysoké kamenné zdi a měli znovu na vybranou. Tentokrát se Lupin ani nezeptal, ale obrátil se opět doleva. Tím líp. Nebylo by dobré, kdyby se moc vzdálili od domu, kde Harry spal, netušíc, že je ochraňován.

Šli na sever po Ibiškové ulici a Severus si pomyslel, že kdokoliv tyhle ulice pojmenoval, neměl to v hlavě v pořádku. Ale většina mudlovských ulic měla hloupé názvy - nedostatek představivosti nebo naopak přemíra, to měli pravděpodobně všichni plánovači města společné.

Na půli cesty kolem bloku narazili na bránu ve zdi, Lupin do něj nakoukl a zachytil Severuse za loket.

Severus se mu vytrhl. „Jestli se mně ještě jednou dotkneš," začal tichým, výhrůžným hlasem, ale Lupin ho přerušil.

„Dal bych si šálek kávy. Co ty?"

Severus se podíval stejným směrem jako Lupin a uviděl malou restauraci, zářící do noci neonovými světly. Zaváhal, rozpolcený mezi chutí na něco teplého k
pití - což musela být reakce na časné ráno, protože ačkoliv byly dvě hodiny před východem slunce, zima nebyla - a obecnou neoochotou zůstat s Lupinem v takové blízkosti. Podíval se zpátky k východu, kde ještě ani na horizontu nezačal rozbřesk.

„Je jenom o dvě ulice dál," poznamenal Lupin, který si očividně špatně vyložil Severusův pohled. „Jsme blíž, než když jsme začali."

Konečně Severus přikývl. „Dobře," zamumlal a obrátili se k jasně osvětlenému parkovišti. Restaurace byla na rohu k nim nejblíž a na druhé straně parkoviště stála dlouhá, obdelníková budova, vepředu prosklená a s nízkou střechou. Na vzdálenější straně ulice, která ohraničovala parkoviště na severní straně, byla viditelná širší silnice, kterou občas projelo nějaké auto.

Lupin odstrčil dveře do restaurace, Severus vešel za ním a zamrkal do oslepujícího světla. Zamžoural a trhl sebou, když zvonek nad dveřmi ohlásil jejich příchod.

Servírka v modré uniformě vzhlédla od stolu, který právě utírala.

„Jen si sedněte, kam budete chtít a za chvilku jsem u vás," zavolala.

Severus se rozhlédl a ukázal k boxu dál od okna. Usadil se tam zády ke dveřím a Lupin si sedl proti němu. Tvářil se trochu zmateně, zatímco Severus posouval stojan s ubrousky a solničku s pepřenkou.

„Čekal jsem, že budeš chtít vidět na dveře, abys věděl, kdo vchází," poznamenal tiše.

Severus zvedl obočí. „Netušil jsem, že jsi schopný deduktivního uvažování," odpověděl záměrně bezvýrazně.

Remus si povzdechl a podepřel si hlavu rukou. „Když se budeš ještě trochu snažit, povede se ti z celé téhle záležitosti udělat nesnesitelnou," zamumlal.

Severus ho nepoctil okamžitou odpovědí. Teprve za chvíli řekl tlumeným hlasem. „Uslyším zvonek, když někdo otevře dveře," řekl. „Dávám přednost tomu, aby nikdo neviděl můj obličej, pokud to bude možné." Nenuceně si poklepal na nos, svůj nejvýraznější obličejový rys, vytrhl menu ze strany stolu a otevřel ho. Začetl se do snídaňové nabídky.

Servírka přicupitala ke stolu a Severus vrátil menu na své místo.

„Já jsem Pam," řekla jim, jako by si to nemohli přečíst ze zlaté cedulky na její uniformě. „Co vám mám přinést?"

„Šálek kávy," odpověděl Lupin.

„To samé," přidal se Severus a Pam přikývla.

„Hned se vrátím."

O pár minut později se Severus pochybovačně díval na ne příliš čistý šálek, naplněný černou tekutinou, která se pravděpodobně na nějaké planetě vydávala za kávu. Lupin už upil ze svého šálku a vzhledem ke grimase, kterou udělal, neměl Severus chuť dělat víc, než se dívat, jak si jeho společník sype do kávy cukr.

„Nechutná to tak hrozně jako ten lektvar," komentoval to Lupin konverzačně. „Ale daleko to k tomu nemá."

Severus si odfrkl a sledoval ho, jak se napil podruhé. Tentokrát se netvářil tak znechuceně. Severus si přisypal cukr do svého šálku a usrkl; bylo to úděsné.

„Můžu vám donést ještě něco?" Pam se vrátila a Lupin zavrtěl hlavou.

„Smetanu?" zeptal se Severus s nadějí. Smetana přinejmenším nemohla nic zhoršit.

Pam se naklonila dopředu, natáhla se přes stůl a přitáhla drátěnou krabičku s půltuctem bílých papírových sáčků. Severus si jeden vzal a nedůvěřivě si ho prohlédl. ´Rostlinná smetana´ stálo na tom.

„Díky," zamumlal, roztrhl sáček a nasypal si bílý prášek do kávy.

„Jen mi dejte vědět, kdyby jste ještě něco potřebovali," řekla Pam a vrátila se k baru, kde si sedla a dala se do řeči s mužem v zástěře.

Severus a Lupin seděli několik minut v tichu, než Lupin konečně řekl, „Poslyš. To včera v noci..."

„Ne," přerušil ho Severus. „Já to nechci slyšet."

„Chtěl jsem se omluvit," řekl Lupin tiše. „Nevím, co to do mně vjelo. Já..." Odmlčel se a prohrábl si vlasy. „Chtěl jsem tě jen ujistit, že už se to nestane."

„To je dobře," řekl Severus strnule a napil se své čerstvě ochucené kávy. Bylo to poživatelné, i když by se to stěží dalo označit za ´dobré´.

„Doufám, že to nebude mít vliv na naší spolupráci," pokračoval Lupin.

„To už stačí," zamumlal Severus. Nechtěl to poslouchat. Vážně nechtěl.

„Jenom jsem se ti chtěl omluvit," řekl Lupin neodbytně. „Opravdu jsem to neměl dělat."

„Říkal jsem, že toho máš nechat," zavrčel Severus. „Nemám chuť poslouchat zpovědi zvrhlých sodomitů."

Lupin si mírně odfrkl a hořce se pousmál. „Zvrhlý sodomita," opakoval tiše. „Předpokládám, že bude k ničemu, když ti řeknu, že to nejsem."

„To bude," odpověděl Severus.

„Vážně nevím, co to na mě přišlo, Severusi- "

„Nevyslovuj moje jméno."

„ -ale ujišťuju tě, že už se to nestane. Věř tomu, nebo ne, ale já nemám ve zvyku- "

„Dovol, abych ti to vysvětlil," řekl Severus neomaleně a bylo mu jedno, že ho přerušuje. „Co děláš za zavřenými dveřmi je tvoje věc. Nazatahuj mě do toho a neříkej mi o tom. Je to jasné?"

Lupin si povzdechl. „Úplně," zamumlal.

Dokončili svou kávu - i svou službu - skoro v naprostém tichu. Poté, co uviděl McGonagallovou a po ní i Moodyho v Zobí ulici, se Severus přemístil - bez jediného slova k Lupinovi - a vrátil se do svého domu.

Měl v úmyslu hned zalézt do postele a trochu se vyspat, ale nevyšlo mu to. Místo toho jen ležel zcela bdělý a v mysli mu zněla divná slova.

„Ujišťuju tě, že už se to nestane."

Kapitola třetí - N E V Y S V Ě T L I T E L N É

čtvrtek, 29. července


„Ach, Severusi. Jsem tak rád, že jsi tu."

Severus ztuhle kývl a domácí skřítek, který ho zavedl do salonu, odcupital z dohledu. „Luciusi," řekl formálně, jak ho Malfoy doprovodil k prázdné židli. Zjevně měl předstírat, že tohle není nic víc, než přátelské pozvání na večeři. Dokonce i kdyby bylo, Severus si připadal stejně nemotorně jako před patnácti lety, když poprvé vstoupil do Malfoyova sídla a poprvé zjistil, že existuje rozdíl mezi opravdovým bohatstvím a pohodlným živobytím, které vedl jeho otec, zaměstnaný v mudlovské továrně. Za těch patnáct let se nic nezměnilo, kromě toho, že už to nebyl jeho otec, kdo zaostával za tímhle standardem. Ačkoliv byl skromný a neměl za co utrácet, a ačkoliv si slušně vydělával, věděl, že nikdy nebude mít ve svém pokoji smaragdem rámované zrcadlo, jaké bylo na skříni po jeho pravici.

A k čemu by ti vlastně bylo? zeptal se hlas rozumu v jeho hlavě. Ten hlas tam nebyl tenkrát, když sem poprvé přišel. Možná mu pomůže přečkat celou tuhle večeři.

„Je pěkné, tě zase vidět," řekla Narcissa, usmívající se nepatrným úsměvem, který jí sotva rozvlnil rty a nedosáhl k jejím očím. Severus jí oplatil stejně studeným, nezaujatým úsměvem. Kdysi byla doba, kdy považoval Narcissu za nádhernou; ztělesnění toho, co by žena měla být. Kolena mu zeslábla pokaždé, když se na ní jen podíval a věděl, že vypadá, jako poblouzněný trouba. Hubený a ubohý. Asi před třemi lety si to najednou uvědomil - už se mu nezdála ani atraktivní. Byla moc odtažitá a chladná. Dívala se přes svůj hezky tvarovaný, ohrnutý nosík na svět s pohrdáním.

„Narcisso," odvětil a sklonil se, aby jí políbil na tvář.

„Profesore." Draco natáhl ruku, s pompéznim a nadutým výrazem. V okázalosti mohl soutěžit se svým otcem, když byl v jeho věku. Samozřejmě, Lucius z toho vycházel jako vítěz, nebo možná byl Severus prostě moc mladý a snadno ovlivnitelný takovým předváděním. Bez ohledu na to, teď měl co dělat, aby se neušklíbl.

„Draco," odpověděl, vděčný, že Malfoyova rodina nebyla větší. Nebyl si jistý, kolik by téhle nabubřelé formálnosti mohl snést s vážnou tváří.

„Posaď se tady, Severusi," ukázal mu Lucius. Severus čekal několik sekund, než se usadila Narcissa a naaranžovala si elegantně šaty přes kolena. Když skončila, sklouzl na pohodlnou, sametem čalouněnou židli. „Koňak?" zeptal se Lucius a vtiskl mu do ruky malou sklenku.

„Děkuju."

„No, tak," řekl Lucius, sedajíc si na divan vedle Narcissy. „Užíváš si léto? Určitě je fajn mít pauzu po roce stráveném se stovkami otravných teenagerů."

To zavánělo pastí a Severus se kradmo podíval po Dracovi. V duchu se snažil zformulovat slušnou odpověď, neboť jedním z těch otravných teenagerů byl zde přítomný Luciusův syn. Lucius si musel jeho postranního pohledu všimnout, protože se najednou zasmál.

„To je v pořádku, Severusi," prohlásil. „Už se nemůžu dočkat, až se Draco vrátí do školy a to byl doma sotva dva týdny."

Severus se ušklíbl, zakroužil koňakem ve sklence a mocně vydechl. „Jsou roky, kdy mě jen prázdniny udržují při zdravém rozumu," odvětil, docela upřímně. A léta, kdy už počítal dny do začátku školy. Od půlnoci do čtyř do rána měl službu s Charlie Weasleyem, který od něj nic nechtěl. Byla to výrazná změna od jeho první směny s Remusem Lupinem.

„Já nejsem tak hroznej!" protestoval Draco a Lucius se zasmál.

„Ne, to nejsi," uznal. „Má vážně docela dobré známky ve všech předmětech. Výborné a Vynikající, většinou. Opravdu si nemůžu stěžovat."

„Samozřejmě bychom byli ještě víc hrdí, kdyby se Draco stal prefektem," řekla Narcissa bez obalu.

Severus už měl na jazyku informaci pro Narcissu, že nevybírá prefekty na základě vlivu jejich rodičů. Ale dokázal tu poznámku spolknout. Své doporučení předal Brumbálovi v dubnu a byl si docela jistý, že Draco tento rok obdrží s dopisem i odznak. Ale jestli si Narcissa a Lucius budou myslet, že to pro ně zařídil, jen ať si to myslí.

„Tak možná budete mít důvod oslavovat," odvětil neutrálně. Luciusovi přelétl po tváři úsměv. Otevřel ústa, jako by chtěl k tomu ještě něco říct, ale byl přerušen hlasitým prásknutím.

„Millie přišla pánovi oznámit, že jeho večeře je připravená," vypískla domácí skřítka, špičaté uši nadějně natažené. Severus si vždycky myslel, že domácí skřítkové vypadají trochu smutně a tenhle nebyl vyjímkou. Oči velké jako talíře vzhlížely zbožňovaně na Malfoye, chvějící se nos, ruce sepjaté pod bradou. Severus jí skoro slyšel doufat, že Luciuse potěšila.

„Kolikrát ti mám říkat, že nemáš vyrušovat," zvýšil hlas Lucius a Severus si přál, aby odtud mohl zmizet.

Milliny uši klesly skoro k ramenům. „Millie je to moc líto, pane," zakňourala a ruce se jí roztřásly.

Lucius zvedl ze stolu vedle sebe masivně vypadající dekorativní sošku z mramoru a podal jí skřítce. Po chvíli s ní podrážděně zatřásl, Millie zalapala po dechu a přiskočila, aby jí převzala.

„Myslím, že devětkrát to bude stačit. Za devět slov promluvených bez dovolení."

Severuse zalila vlna lítosti pro skřítku. Nemohl si představit, že by s nějakou živou bytostí jednal stejně jako jednal Malfoy se svými domácími skřítky. Millie se udeřila soškou do hlavy a Severusovi se z toho začínalo dělat nevolno, jak pokračovala. Neodvažoval se odvrátit, ale krátce zalétl očima Dracovým směrem. Luciusův syn vypadal uchvácený tím představením. V čase, kdy Millie dokončila svůj trest a vrátila sošku Malfoyovi s lehce omráčeným výrazem, Severus cítil lehký tlak v žaludku.

„Děkuji vám, pane," řekla skřítka třesoucím se hlasem a s prásknutím zmizela.

„Tak," řekl Lucius a postavil sošku zpátky na stůl. „Můžeme?"

Narcissa se zvedla a Severus jí následoval do jídelny, stále s pocitem lítosti pro skřítku. Večeře byla pomalá záležitost s jídlem o pěti chodech. Po třech hodinách bezvýznamného, jalového tlachání nad obscénním množstvím jídla a vzpomínání na staré časy, se Narcissa omluvila a Lucius poslal Draca dělat ´to, co má dělat´.

Ačkoliv byl Severus mírně vyjevený z toho, jak Lucius ignoroval svého potomka, veškeré své poznámky si moudře nechal pro sebe.

O pár minut později seděl Lucius za velkým ořechovým stolem ve své pracovně, rozvalený v křesle, podobném trůnu. Severus seděl před stolem na kůží čalouněné židli a při monstróznosti místnosti, Luciusovy přítomnosti a celkové napjatosti situace, si nemohl pomoct, ale cítil se jako student, předvolaný do učitelova kabinetu.

„Tak, Severusi," řekl Lucius vlídně. „Ty sis to tentokrát pěkně pohnojil, co?"



Bylo něco málo po šesté ráno v pátek, což znamenalo, že polovina služby, kterou měl Remus s McGonagallovou, byla za ním. Slunce už vyšlo; zuřivě svítilo, jako by chtělo dokázat, že může zahřát zemi na nesnesitelnou teplotu ještě před polednem. Oba dva šli přes ulici, s hlavami dole, když míjeli Číslo čtyři a s nenápadnými pohledy směrem, kde byl jejich cíl.

Po dvou dnech hlídání dospěli členové Řádu ke zjištění, že Harryho teta Petunie Dursleyová viděla a všímala si všeho. Její zúžené oči už zaregistrovaly Kopála, Dóžeho a Dunga, což bylo zneklidňující. Měli před sebou hlídání ulice dalších pět týdnů a nevěstilo nic dobrého, když některé z nich poznávala už po třech dnech.

„Myslím, že bysme měli trochu přepracovat náš rozvrh," řekl Remus tiše, opírajíc se o sloup svítidla, zatímco McGonagallová předstírala, že si vyklepává z boty kamínek.

„Já myslím, že bychom měli přepracovat celou naší strategii," zahučela. „A hned jak uvidím Albuse, promluvím si s ním o tom."

Remus se ohlédl na Číslo čtyři, a podle očekávání koňský obličej Petunie Dursleyové byl za kuchyňským oknem a zíral přímo na ně. Se snahou vypadat co nejnormálněji Remus zívl a protáhl se a když se McGonagallová narovnala, zašeptal, „Nedívejte se na dům. Sleduje nás."

„Ta ženská by si měla najít nějakou produktivní činnost," zamumlala McGonagallová, jak šli dál. „Každý, kdo je tak zvědavý na ostatní, má pěkně prázdný život."

Remus se tiše zasmál. „Určitě věří, že je pro sousedy neocenitelná, když je tak ostražitá."

„Je neocenitelná jako velká drbna." McGonagallová vytáhla kapesní hodinky, podívala se na ně a zase je zaklapla.

„Máte rande?" škádlil jí Remus.

Odfrkla si. „To sotva. Ale chtěla bych mluvit se Severusem. Když jsem odcházela ze školy, ještě nebyl zpátky z té večeře."

„Pozdní večeře," komentoval to Remus nevinně a mírně se zamračil.

„Velmi pozdní," souhlasila McGonagallová.

Po nepovedeném rozhovoru minulou noc Remus se Severusem nemluvil, ačkoliv nemohl říct, že by na něj nemyslel. Nemohl si pomoct, aby se nezaobíral myšlenkou, že si pravděpodobně nenávratně zničil každou šanci, kterou s ním mohl někdy mít. Musel existovat způsob, jak přitlačit na Severuse bez toho, aby ho člověk vyprovokoval, ale Remus tu hranici překročil, než si to vůbec uvědomil a teď už to nešlo vzít zpátky. Cítil divnou prázdnotu, touhu a pocit ztráty po někom, kdo nikdy nebyl jeho. „Doufám, že je v pořádku," řekl tiše.

Dlouhou chvíli Minerva mlčela a když se na ní Remus konečně podíval, kriticky si ho prohlížela.

„Co?" zeptal se a začínal být nervózní pod jejím pronikavým pohledem. Byl to stejně přísný pohled, který ždímal přiznání z provinilých studentů, přesvědčeným, že už stejně všechno ví a zapírat by bylo zbytečné. Ona nic neví, tak drž pusu, říkal si v duchu pevně.

„Mohla bych se vás zeptat na to samé," odvětila záhadně.

„Nevím, o čem to mluvíte." Když to řekl, v duchu se přikrčil - to bylo stejné, jako přiznat vinu.

„Před chvílí to vypadalo, že máte velkou starost o Severuse," řekla bez obalu. „Až moc velkou. Já nejsem žádná husa, Remusi. Vy dva se zrovna nemáte v lásce a tak musím uvažovat, co mi neříkáte."

Jeho žaludek sevřela chvilková panika a v uších mu začalo vytrvale a tiše bzučet. Ona to neví. Neví to. Nikomu jsi to neřekl, tak to určitě nemůže vědět. Jedině kdyby jí to řekl Severus. Myšlenka na Severuse, jak jí všechno vykládá, stála za další okamžik paniky, ale potlačil jí. Podle toho, jak Snape reagoval, Remus pochyboval, že by to vyzradil kamenné zdi. V žádném případě to nemohla vědět a on jí to rozhodně neřekne. Bože dobrý. Co by se stalo, kdyby to vyšlo najevo? Uměl si představit ty reakce. Hlavně Siriusovu reakci. Div, že se neotřásl. „Co vám neříkám?" zeptal se opatrně.

„Tak, teď vím, že mi něco tajíte a chci vědět, co to je, Remusi Lupine. Ven s tím."

NE! Jako by každá jeho mozková buňka explodovala v protestu. „Já..." začal a horečně vymýšlel lež. Dobrou lež, špatnou lež, očividnou lež - jakákoliv lež by mu stačila. Nikdy nebyl ve lhaní nějak zvlášť dobrý. To byla Jamesova a Siriusova silná stránka. To oni vymysleli historky a Remus s Peterem slepě podpořili všechno, co řekli. Sirius ho jednou zkoušel učit lhát. Vždycky se drž co nejvíc pravdy. Líp si to zapamatuješ. A neprozrazuj nikomu nic, co nemusíš. Jen odpověz na otázku. Otázka. Otázka byla, co před ní tají.

„Je v maléru, o kterém nevím?" zeptala se McGonagallová přísně.

„Kdo, Sirius?" Vytržený ze svého zoufalého pátrání po lži, Remus byl přistižen nepřipravený a odpověděl dřív, než si to mohl rozmyslet.

„Sirius?" opakovala McGonagallová. „Co je se Siriusem?"

Remus si přejel rukou po obličeji. „Přestaňte," řekl pevně. „O čem to mluvíte?"

„O Severusovi," odvětila netrpělivě. „A proč o něj máte takovou starost."

Zvonění v uších pomalu utichalo a knedlík, který se mu zvedl v krku, se začal pomalu usazovat. Samozřejmě, že nic nevěděla. „V takové situaci bych si dělal starosti o každého," odpověděl Remus. „Opravdu už nám není patnáct."

Přikývla, ale stále ho studovala. „Nemyslím, že Severus už zapomněl na staré křivdy."

„Ne," odfrkl si lehce. „To rozhodně ne." Věděl to z první ruky. Ale když o tom přemýšlel důkladněji, jistá změna tu byla. Severus byl schopný tu a tam nechat stranou vzájemné spory a být civilizovaný, což nikdy neudělal, když byli ve škole. Dokonce strávili velkou část jejich první směny bez popichování. Ve skutečnosti úzce spolupracovali celý rok, když byl Remus v Bradavicích. Školní porady, společné obědy, tu a tam pár minut ve sborovně - nikdo by je nepovažoval za přátele, ale většinou chybělo to očividné nepřátelství. Pokud šlo o něj, Remus věděl, že když zestárl, změkl a bez antagonismu Siriuse a Jamese by možná mezi Severusem a Remusem nemusel být žádný konflikt. „Když se to tak vezme, já se Severusem problémy neměl. Jemu na mně nejvíc vadilo, že jsem se přátelil se Siriusem a Jamesem."

„Kvůli čemu byl vlastně mezi nimi rozpor?"

Remus si potichu odfoukl. „Řekl bych, že to ani nebylo mezi nimi. Spíš rozpor mezi jejich rodinami. Podle mě byli okamžitě odhodlaní nenávidět se."

„To vážně dovedli skoro dokonale."

„Ano," odpověděl Remus nepřítomně; jeho mysl zabloudila v čase do školních dní. Jestli chtěl najít viníka pro všechno, co se stalo, měl by být upřímný. „A já jsem ho nesnášel proto, že ho nesnášeli Sirius a James. Asi to znamená, že jsem byl ještě horší než oni."

„Většina citů pubertálních dětí postrádá rozumný důvod," řekla zamítavě. „Teď k němu nenávist necítíte a to je důležité."

„Ne," řekl tiše. „Necítím nenávist."

Chvíli šli mlčky a když se na ní podíval znovu, pozorovala ho se stejně pátravým výrazem jako předtím.

„Co je zase?" zeptal se.

„Pořád jsem se ještě nedozvěděla, co mi tajíte," připomněla mu. „A nemůžu si pomoct, aby mě nanapadlo, jestli to náhodou nemá něco společného se Severusem."

„To nic není."

„Ale něco přece?" trvala na svém.

Remus zavrtěl hlavou. Byla mnohem lepší v poslouchání toho, co nebylo řečeno, než v tom, co se jí snažil namluvit. „Pohádali jsme se," řekl konečně. „Ve středu ráno, když jsme měli službu."

„Proč?" zeptala se McGonagallová a když se na ní upřeně podíval, omluvně pokrčila rameny. „Jsem vlezlá, stará bába."

Odfrkl si. „Omlouval jsem se za předchozí spor," řekl po chvilce zaváhání. Držet se co nejvíc pravdy. „A..."

„A vy jste neustoupil, když vám řekl, ať toho necháte," dokončila za něj a energicky přikývla. „On se neumí omluvit a neumí ani přijmout omluvu. Takže teď doufáte, že se nenechá zabít, než budete mít příležitost omluvit se mu za omluvu?"

Zašklebil se. Takhle to znělo mnohem stupidněji, než to vypadalo.

„Tak máte nějakou radu?"

„Proč jste se vlastně původně pohádali?" zeptala se a Remus by se nejradši nakopl. Celou dobu se snažil úspěšně vyhýbat jejím otázkám, aby jí pak nakonec nasměroval na stejnou cestu, ze které jí předtím odvedl.

„Je to trochu osobní," řekl konečně. Přiznal to a doufal, že bude respektovat jeho nechuť mluvit o tom. Vypadalo to, že tahle taktika zabírá, protože rázně kývla.

„Tak dobře," odvětila. „Nebudu na vás tlačit. Ale kdyby jste si chtěl promluvit, budu vás poslouchat."

Na okamžik, na pár sekund, to zvažoval. Tak nějak o tom chtěl stejně mluvit. Chtěl, aby ho někdo uklidnil, že to je normální. Že to neznamená, že je zvrácený nebo hanebný. Myslel si, že to bylo jádro jeho problému - strach, že verdikt převáží jeho naděje. Obešli roh a zamířili na východ po ulici dvou bloků, severně od Harryho domu. Měli skoro půl ulice za sebou, když se rozhodl.

„Už jste někdy chtěla někoho, koho jste nemohla mít?" zeptal se posléze.

McGonagallové se v očích na okamžik objevil cynický výraz, ale pak byl vystřídán lehce nostalgickým. „Kdo nechtěl?" zeptala se. „To kvůli tomu? Někdo upoutal vaší pozornost?"

Remus se rozpačitě pousmál. „Dá se to tak říct. Někdo upoutal mojí pozornost."

„A vy si myslíte, že jí nemůžete mít?" zeptala se a on mírně zvedl obočí nad tou hypotézou. Nechal to být, nechtělo se mu jí ještě opravovat. Možná jí neopraví vůbec.

„Odpověď, kterou jsem dostal, byla víc než jasná," odvětil. „Nemyslím, že bych se mohl splést."

„A vy to jen tak vzdáte?"

„Ještě jsem se nerozhodl."

„No tak to nedělejte," řekla McGonagallová rázně. „Evidentně jen netuší, jaké má štěstí, že o ní stojíte."

Remus se potichu uchichtl. Minuli tiše pár dalších domů.

„Kdo to je?" zeptala se McGonagallová. „Někdo, koho znám?"

Remus přikývl. „Rozhodně někdo, koho znáte," potvrdil.

„Kdo?"

Podíval se na ní znovu a musel se zasmát. Její oči jiskřily stejně jako Brumbálovy a úsměv na její tváři byl opravdový, změkčující její vážné rysy. Napadlo ho, jak musela být krásná, než si osvojila ten přísný výraz. Pobavení se zmenšilo, když si uvědomil, že jí teď bude muset odpovědět, ať tak či onak. Asi by mohl zalhat, ale když o tom uvažoval, hlas v jeho hlavě pohrdavě zašeptal, ´jestli si jí to nechtěl říct, proč si to vytahoval?´

„Nedostane se to dál, že ne?" zeptal se.

„Samozřejmě ne," řekla napjatě a nedočkavě.

Znovu zaváhal, náhle v pochybnostech o rozumnosti svého přiznání. Bylo trochu pozdě na to, aby si s tím dělal starosti, ale nebyl si jistý, jestli to má prozradit. Už. Ale otevřel plechovku červů a tak si nebyl ani jistý, jestli se tomu může vyhnout. A jestli můžeš někomu věřit, můžeš věřit jí. To věděl. Nebylo nutné žádat od ní slib mlčení; spíš to byla zdržovací taktika z jeho strany. V podstatě neměl žádný strach, že by mohla šířit klepy, hlavně se bál, co si o něm bude myslet.

„Severus," zašeptal.

„Kde?" zeptala se a rozhlédla se. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že ho nepochopila. Dotkl se její paže a zahleděl se na ní. Cítil, jak se červená.

„To Severus upoutal mojí pozornost," vysvětlil.

Na jejím obličeji se rychle promítlo několik emocí. Výraz jasné nechápavosti byl vystřídán mírným překvapením, který přešel do náhlého šoku a ten se přetransformoval do rozpačitého. Její tváře zrůžověly. „Oh," řekla konečně a prudce se otočila na druhou stranu.

Remus se cítil bezbranný a odhalený, jako by ho právě přistihla se sprostým časopisem v jedné ruce a se ztopořeným ptákem v druhé. Sklopil oči k dláždění a uvažoval, co ho to sakra napadlo, o tom mluvit. Reakce McGonagallové nebyla rozhodně horší, než čekal, možná vlastně i trochu lepší. Ale nebyla to, v co doufal. Vážně nevěděl, v co doufal.

Ticho začínalo být tísnivé, a tak si Remus odkašlal. „Omlouvám se," řekl tiše. „Měl jsem si to nechat pro sebe."

„Ne! To vůbec ne," prostestovala. „Byl to jen trochu šok. Netipovala bych vás za... tedy, nevěděla jsem, že jste..."

„Nejsem," odvětil. Jeho obličej se stáhl do zmatené grimasy. „Nebyl jsem. Nikdy. Znamená to, že jsem?" Nechtěl se jí na to ptát, ale otevřel stavidla ke svému tajemství a slova už nešlo zastavit.

„Já vážně nejsem ta pravá k..." McGonagallová se odmlčela a zachmuřila se. „Nevím," řekla po pauze. „Asi jsem o tom nikdy ani nepřemýšlela. Vždycky jsem předpokládala, že to je otázka černé a bílé, že se tak někdo narodí. Já vím, když to takhle říkám, zní to směšně. Nevím, Remusi."

Přikývl. Rozuměl tomu víc, než možná tušila. Znovu šli kus cesty v tichu.

„Je Severus...?" začala a opět se odmlčela. Trochu mu už šlo na nervy, že nemůže tu větu dokončit.

„Jestli je gay?" zeptal se Remus a její výraz se nepatrně napjal. „Nemyslím si to."

„Tak proto jste se hádali?"

Po chvíli přikývl. Natáhla se pro jeho ruku, váhavě jí uchopila a poplácala jí. Na oplátku vděčně stiskl tu její.

„Tak co mi radíte teď?" zeptal se.

„V čem?"

„Předtím jste říkala, abych to nevzdával. To jste si ale myslela, že mám zájem o nějakou ženu. Dělá se to v takovémhle případě jinak?"

Oči McGonagallové se lehce rozšířily, když se zhluboka nadechla. „Víte vy vůbec, kolik otázek jste teď vyvolal?" zeptala se.

Odfoukl si. „Myslím, že mám představu. Je rozdíl mezi získáváním ženy a získáváním muže? Když můžu sedět u stolu naproti jinému muži a mít o něj najednou sexuální zájem, může se to stát jen tak každému? Mám se chovat jako muž nebo jako žena? Neumím si sám sebe představit jako ženu."

Tentokrát si odfoukla ona. „Já taky ne," odvětila suše. „A tohle jsou zajímavé otázky. Ale měla jsem na mysli spíš něco jako ´je pro muže přijatelnější dvořit se ženě, která nemá zájem než se dvořit muži, který o něj nemá zájem?´"

Remus zamrkal. „Tohle mě ani nenapadlo," zabručel. Kdyby předmětem jeho zájmu byla žena, moc by se nerozmýšlel a pokusil by se změnit její názor. Normálně se nepovažoval za někoho, kdo by měl dvojí metr, ale zároveň tohle vypadalo nevyhnutelné, když to McGonagallová řekla nahlas. Tvrdil snad, že co chtěl muž, bylo nějak důležitější než to co chtěla ve stejné pozici žena? Mělo s tím pohlaví něco společného nebo to byla otázka sexuality? Kdyby se zajímal o ženu, která by chtěla jen tmavovlasého muže, netruchlil by nad svým osudem, že ho přitahuje žena, která o něj nestojí. Byla tahle situace vážně nějak odlišná?

„Stojíte za čárou nebo jste jí už překročil?" zeptala se McGonagallová náhle a on se na ní zamračil. „Nebo je tady vůbec nějaká čára?"

Pár minut přemítal nad tou otázkou a pak odpověděl svojí. „Jak se to vlastně dělá, když někdo chce zaujmout muže?"

McGonagallová se tiše zasmála. „Konečně něco, na co vám můžu odpovědět," odvětila. „Muži jsou velmi prostí." Zakabonil se, mírně dotčený, než si všiml jiskry v jejích očích, jak pokračovala. „Pozvednete jeho ego a stejně tak jisté soukromé části těla."

Hlasitě se rozřehtal a připlácl si ruku přes pusu. „Nějak," sípal mezi přidušovaným chechotem, „si nemyslím, že by tu taktiku ocenil." Když se konečně trochu uklidnil, tiše si odkašlal a zhluboka se nadechl. „Teď vážně," začal. „Kdybych si ho chtěl získat, co by jste mi radila?"

Mlčela, jak procházeli znovu Zobí ulicí a okukovali dům číslo čtyři. Petunie Dursleyová byla venku na zahradě a mračila se na keř hortenzií. Dům vypadal normálně.

„No," řekla konečně. „Asi kdybych se snažila zalíbit muži, jako je Severus, našla bych si příležitosti, abych s ním mohla být o samotě a pak mu dokázala, jaký jsem úžasný společník. Být pro něj přítel. Možná bych mu naznačila, že bych nebyla proti, kdyby chtěl víc, ale že kdyby z toho nevzešlo víc než přátelství, budu spokojená. On nedůvěřuje snadno," dodala celkem zbytečně. „Bude mnohem obtížnější získat si znovu jeho důvěru, když jí ztratíte, než jí získat poprvé. A získat jí poprvé nebude žádná procházka růžovou zahradou."

„To mi povídejte," zamumlal Remus a pak si povzdechl. „A jak mám jeho důvěru získat?"

Chvíli mlčela, pak pokrčila rameny. „Braňte ho," navrhla. „Příště, až se bude hádat se Siriusem, postavte se na Severusovu stranu."

Remus se zašklebil. „Snažil jsem se nestát na ničí straně," podotkl.

„Já vím," řekla McGonagallová. „A je to obdivuhodné a možná to nejrozumnější, co jste mohl udělat. Ale jestli chcete získat Severuse Snapea, myslím, že by to udělalo hodně, kdyby jste Siriuse napomenul. I kdyby protestoval, všimne si toho."

Představa, že by se měl postavit proti Siriusovi, ho ani trochu nelákala a vyvolala další otázku - byl ochotný riskovat přátelství pro šanci na... cokoliv, co by tím postojem mohl získat od Severuse?



Severus se přemístil do uličky a neklidně se kolem sebe rozhlédl. Jedna věc byla číhat tady v noci, pod rouškou tmy, ale potulovat se tu za bílého dne, to bylo něco úplně jiného. Zkontroloval levou i pravou stranu, než z uličky vyšel ven.

„Severusi?" Při hlasu za sebou málem nadskočil, prudce se otočil a už tahal hůlku z provizorní kapsy na nohavici. Po trapném debaklu ve středeční noci nějakou dobu nacvičoval vytahování hůlky ze špatně přístupného místa. Povzdechl si a uklidnil se, když zjistil, že za ním stojí Minerva.

„Takhle se za mnou nepližte," zabručel a zkřížil paže na hrudi. Rozhlédl se. „Koho střídám?"

„Nikoho," odvětila Minerva a opřela se o zeď. V tvídových šatech, s vlasy staženými do nízkého drdolu nevyhlížela jako někdo, kdo by tam patřil. „Ti dva pitomci vzbudili pozornost v obchodě. Poslala jsem je oba domů."

„Kteří dva pitomci?" zeptal se Severus. Jako pitomec by podle jeho názoru mohl být označen kterýkoliv člen Řádu.

„Mundungus Fletcher a Dedalus Kopál," odpověděla odměřeně. „Kopál dokonce mluvil s Harrym."

Severus se zašklebil. „Nepoznal ho, že ne?" Nemohl přijít na důvod, proč by Harry Potter měl někdy mít nějaký kontakt s Dedalusem Kopálem.

„Myslím, že v něm poznal kouzelníka, ačkoliv je těžké z těch dvou dostat rozumnou odpověď. A Mundungus se přemisťoval na jasně viditelném místě. Jeden horší než druhý! Nenapadá mě tupější dvojice. Ani jeden by neměl chodit ven bez hlídače." Podrážděně si uhladila záhyb na sukni a pohlédla znovu na ulici.

Severus ztlumil zívnutí a zavřel oči. Bylo vedro a on minulou noc nespal ani čtyři hodiny, následkem Luciusova špičkového koňaku ho příšerně bolela hlava a tohle byla teprve první ze tří směn, které bude mít příštích čtyřiadvacet hodin, z toho jednu s Lupinem. Nic mu už nemohlo zhoršit náladu víc, kromě vědomí, že si to zavinil sám. Povzdechl si.

„Jaká byla vaše návštěva včera večer?" zeptala se Minerva.

„Úchvatná," odpověděl Severus přímo. „Jenom jsem tam dřepěl a poslouchal Luciuse Malfoye, jak mě zasypává výčtem úspěchů svých předků." V podstatě ten večer nebyl zas tak hrozný. Prožil trýznivou půlhodinu, kdy zdvořile přikyvoval, zatímco mu Lucius ukazoval rodinné portréty, sbírku maleb, které na něj zhlížely ze zdí přes typicky tenké nosy.

„A co z toho vzešlo?" naléhala dál. Znovu si povzdechl a promnul si kořen nosu.

„Vypadá to, že jsem teď oficiálně jedním z Malfoyových nohsledů a když se budu dobře chovat, možná mě na konci léta povýší na patolízala." Jeho ret se zkroutil v úšklebku. „Asi je to ponaučení. Nikdy nepal most, jedině pokud víš určitě, že nebudeš muset znova přejít přes řeku."

Poplácala ho lehce po paži a naznačila, aby jí následoval na ulici. Když vyšli do jasného denního světla jedné z mnoha ulic, které všechny vypadaly stejně, Severus se rozhlédl a snažil se rozpoznat, kde právě jsou.

„Magnoliová ulice," pomohla mu. „Arabella bydlí vzadu v sousední ulici."

Severus přikývl a vedl jí po chodníku s rukou pod jejím loktem. Ačkoliv mu připadalo dost bizarní, že má na sobě mudlovské oblečení, vhodné tak pro někoho o polovinu mladšího a vede se s přísně vyhlížející ženu, nedal to nikterak najevo.

„Tak co musíte udělat, aby jste to dotáhl na patolízala?" zeptala se a on se ušklíbl.

„Lucius chce, aby měl Draco nadále Výborné a Vynikající hodnocení..."

„Nemůžete mu vylepšovat známky!" vyjekla Minerva rozhořčeně.

Severus se na ní upřeně podíval. „On je dobrý student, Minervo. Nemusím mu nic vylepšovat. Jeho otec má jen spoustu jiných aktivit, než aby si toho všiml."

Minerva se zachmuřila, ale přikývla. „Asi ano."

„Lucius je tak zvyklý koupit si všechno, co chce, že občas zapomíná, že se to dá získat i jinak." Zavrtěl hlavou. „To není důležité. Jde o to, že pokud bude Draco dál nosit domů známky, které poslední čtyři roky dostával v mých hodinách, Lucius si bude myslet, že poslouchám jeho rozkazy. Taky chce, abych mu pravidelně hlásil každou změnu ve škole, která prospěje mudlovským studentům víc než čistokrevným a navrhl, že mě bude častěji využívat jako výmluvu k svým návštěvám školy. To víte, staří kamarádi."

Minerva zvedla obočí. „Jinými slovy, chce aby jste byl jeho poskok v Bradavicích a donášel na nás ostatní?"

„Ano, dá se to tak říct."

Usmála se. „No, takže Albus a já prostě dohlédneme, aby jste měl spoustu zpráv, které předáte dál."

Ušklíbl se a pár minut šli mlčky. „Myslíte si, že tohle vás dostane zpátky do přízně... Vy-víte-koho?" zeptala se opatrně.

„To sotva," zabručel Severus. „Ale prozatím mi bude stačit, když mě nechá naživu. A jestli to budu mít dobré u Malfoye, tak mi začne přenechávat nějaké úkoly, které Pán zla dal jemu - Lucius udělá cokoliv, aby mě přinutil něco pořádného dělat. Pán zla se dozví, že se starám o jeho zájmy, třebaže jen u Luciuse, a to by mě mohlo dostat zpátky do jeho přízně."

„Dejte si pozor," naléhala Minerva a on pokrčil rameny. Nikdy nevěděl, jak se zachovat, když se ukázalo, že není všem úplně šumafuk.

„Uspěju," odvětil a zdusil další zívnutí.

„Víte, já nejsem jediná, kdo má o vás starost."

Zvedl obočí a zpříma se na ní podíval. „Uvědomuju si, že ředitel má obavy."

„Záleží mu na vás, Severusi a nedívejte se na mě takhle. Je to víc, než to, jak se obvykle stará o svůj sbor. A stejně jsem nemluvila o něm."

To ho překvapilo. Už měl na jazyku otázku o kom, ale neřekl nic - nechtěl vypadat, jako že ho to zajímá. I když zajímalo.

„Například Remus," řekla Minerva a Severus málem zakopl o vlastní nohy.

„Tak ten určitě," odvětil Severus výhružně. „Rád by mě viděl, jak si nabiju nos a byl by nadšený, kdyby zjistil, jaké mám u Malfoye postavení."

„Záleží mu na vás víc, než tomu věříte," odsekla Minerva. „Dnes ráno se ptal speciálně na vás."

Severus si odfrkl. „Vážně? zeptal se trochu zkrotle.

„Vážně."

Z nějakého důvodu představa Lupina, jak se na něj ptá, přivolávala úsměv. Vždycky by to zapřel, ale sám sobě to musel přiznat. V jeho žilách se rozlévalo nezvyklé teplo, něco uklidňujícího, jako přikrývka o studené noci. Nějakou dobu, kdy pokračovali mlčky, dal příležitost svým vířícím a protikladným myšlenkám příležitost, aby se srovnaly a zformovaly do trochu souvislejšího celku.

Remus Lupin. Posledních pár dní Severus nedokázal zapomenout na skutečnost, že po něm Remus Lupin v podstatě vyjel. Bylo to trapné a neočekávané, ale kdyby měl být upřímný, ne tak docela nepříjemné. A uvědomoval si, že každé slovo od okamžiku, kdy Lupin zaklepal na dveře koupelny bylo součástí nepovedeného svádění. Byl zvyklý ztuhnout a ucukávat od doteků, ne se při nich uvolňovat. Poměrně často od toho večera Severus zjišťoval, že povědomě zvedá ramena a nějaká jeho část toužila po konejšivé a uklidňující ruce, která mu v sobotu v noci masírovala záda.

Kdyby byl Lupin tady, nechal bych ho, aby mě políbil.

Ta myšlenka se vynořila zničehonic. Lehce škobrtl a zakabonil se. Jaký bláhový, směšný, absurdní nápad. Rázně tu myšlenku vytlačil ze své hlavy.

„A co je Lupinovi vůbec do toho?" zeptal se zprudka a Minerva se na něj divně podívala.

„Je to soucitný muž, kterému záleží na každém ze Řádu. Dokonce i na nevděčných pitomcích."

Věnoval jí jedno ze svých nejhorších zamračení, ale tvářila se, že si toho nevšimla. Šli v tichu několik dalších minut, a tak měl spoustu času přemítat o tom, co tím mohla myslet. Nevděčný pitomec? Ať se snažil sebevíc, nenapadalo ho nic, čím si od ní vysloužil takovou nadávku. Jistě, měl své špatné chvíle - jako každý. A možná občas nevyjadřoval ostatním dostatečně své uznání. To nebyl nedostatek vděku. Prostě neměl ve zvyku každého obcházet, plácat do zad a nabízet objetí. Nebyl to jeho styl.

Ne, čím víc o tom přemýšlel, tím víc obtížnější bylo věřit, že ta poznámka byla jen tak spatra nebo všeobecná. Někdo jí musel něco říct a s ohledem na to, že mluvili o Lupinovi, Severus si mohl jenom domýšlet, co jí ten zatracený vlkodlak napovídal.

„Jaký blbosti vám to Lupin napovídal?" zeptal se drsně a Minerva se na něj znovu zamračila.

„Proč si myslíte, že mi vůbec něco říkal?" zeptala se.

„Ta vaše poznámka o nevděčných pitomcích," procedil skrz zaťaté zuby. „Co vám řekl?"

„Co se bojíte, že mi řekl?" odpálila ho a vzdorovitě zkřížila paže na hrudi.

„Pěkný pokus," zamumlal a šli několik dalších minut.

Mohl si jen představovat, jak Lupin kňučí před svojí bývalou učitelkou, jak krutý a nemilosrdný Severus je. Skoro slyšel vlkodlaka skuhrat o tom, jak Severus nemohl očekávat nic jiného - konec konců, jaký nevinný důvod by měl muž, když se nabídne namasírovat záda protisvědivou mastí jinému muži? Samozřejmě, že to měl vědět a záměrně dovolil Lupinovi uvěřit, že má šanci a potom veškeré jeho naděje nelítostně zadupal do země. Úmyslně a zákeřně. Uměl si představit, jak Minerva účastně přikyvuje.

„On lhal," řekl příkře a tím si od ní získal další podivný pohled.

„O čem to proboha mluvíte?" zeptala se.

„Lupin," vyplivl. „Ať už vám řekl cokoliv, není to pravda."

Chvíli mlčela, pak mu ukázala směrem k parku. Zaváhal, ale následoval jí. Sedli si na lavičku pod stromem. „Je všechno v pořádku, Severusi?" zeptala se posléze. „Začínám mít dojem, že máte nějaký problém. A že to má co dělat s Remusem."

„Proč bych s ním měl mít nějaký problém?" zeptal se Severus a ona se na něj upřeně zahleděla.

„Protože jste se o něm za poslední půlhodinu zmínil nejméně čtyřikrát. Dost pozoruhodné na někoho, koho zjevně nenávidíte."

„To tedy nenávidím."

„Opravdu?"

Severus chtěl trvat na tom, že pochopitelně ano, ale rozhodl se jinak. Stejně by to byla lež. „Nemůžu ho vystát."

„Proč?"

Zíral na ní, neochotný uvěřit, že dokonci i po všech těch letech byla tak zaslepená šarmem svých nebelvírských studentů, že nedokázala vidět, čeho byli schopní. „Na tohle ani nebudu odpovídat," řekl konečně.

„Vím, že máte důvod spojovat si ho se spoustou trápení ve vaší minulosti," řekla tiše. „Ale proč ho tolik nesnášíte teď? Choval se k vám v posledních letech snad jinak než laskavě?"

„Jako kolega byl nezodpovědný a lehkomyslný," procedil Severus. „A teď je opovážlivý a..."

„Čeho se opovážil?"

„Prosím?"

„Řekl jste, že je opovážlivý. Jak to?"

Naježil se a založil si paže na prsou. „Prostě je," odsekl zatvrzele.

„Urazil vás nějak?" naléhala dál. „Ublížil vám?"

„Už jsem vyrostl z toho, abych utíkal žalovat ostatním," řekl odměřeně.

„To kvůli tomu, že když jste byl dítě, vzbudili jsme ve vás dojem, že vyhledat naší pomoc by vám nebylo k ničemu?" zeptala se.

Na okamžik zaváhal. Ano, to k tomu patřilo. Naučil se řešit si problémy sám míst toho, aby hledal něčí pomoc nebo radu. Jenže o tom nechtěl mluvit. „Nemám vám co říct," řekl rozhodně. „Máme mezi sebou rozpory, ale není to nic, co bysme si neuměli vyřešit sami."

Mlčky přikývla. Přál si, aby mu na to něco řekla. Po několika minutách ticha si odkašlal. „Co říkal?"

Podívala se na něj. Její oči byly bystré a kalkulující. Potom ho poplácala po paži. „Myslím, že by vás raději počítal mezi své přátele než nepřátele."

Severus se ušklíbl. „Nepravěpodobné," zabručel.

„Dal jste mu šanci, Severusi?" zeptala se. „Skutečně jste o tom někdy aspoň přemýšlel, jako dospělý? Není to už ten kluk, který byl součástí vašeho šikanování, když jste byli ve škole. Neuvažoval jste o tom, dát mu příležitost, aby dokázal, že se změnil?"

Chvíli se na ní jen díval. „Jako šanci, co dal Brumbál mně?" zeptal se tiše.

Pousmála se a přikývla. „Přesně," odpověděla. „Nezaslouží si- "

„Nechte toho, Minervo," vyštěkl. „To se nikdy nepoučíte, že se se mnou nedá tak lehce manipulovat?" Vstal a podrážděně si narovnal svojí plandavou košili.

„Promiňte," omluvila se. „Máte naprostou pravdu. Měla jsem prostě přijít a říct to. Mylím, že se chováte nesmyslně, Severusi. Jste dospělý muž, stejně jako on. Jednejte podle toho. A myslím, že by neuškodilo, kdyby jste si vy dva spolu sedli a normálně si promluvili. Mohli by jste se o sobě leccos zajímavého dozvědět."

Také vstala a poodešla pár kroků. Když jí chtěl následovat, odmávla ho rukou. „Vrátím se za pár minut," řekla. „Jen zkontroluju ten dům." Zachmuřil se a sledoval jí, jak mizí za keři. O pár minut později se objevila šedá mourovatá kočka s ocasem ztuhle zvednutým do vzduchu. Prošla kolem něj a zcela ho ignorovala.

Severus sklouzl zpátky na lavičku a pozoroval zvednutý ocas, jak zašel za roh. Zase měl čas, aby se zaobíral svými myšlenkami. Podle očekávání se vrátily k Remusi Lupinovi a možnosti, že by poslechl Minervinu radu.

Ale kdyby jen mohl vymyslet způsob, jak to udělat, aby to nevypadalo, že jí poslouchá. Ta ženská byla nesnesitelná i bez vědomí, že s ním může manipulovat, jak se jí zlíbí.

Podíval se na hodinky. Sotva pět. Mezi Lupinem, Pánem zla a hlídáním Harryho Pottera, se tohle léto jevilo jako jedno z nejdelších a nejmizernějších, jaké zatím prožil.

Kapitola čtvrté - N E R O Z H O D N U T É

Dvě hlasitá práskutí ohlásila návrat Minervy a Severuse do starobylého domu Blacků. Na chvilku rozptýlený Remus nedával pozor na hnízdo prachomůr, které se snažil zlikvidovat, a hned toho litoval. Padesát maličkých, okřídlených stvoření vzlétlo přímo před jeho nos. Zamával rukou ve vzduchu, aby ho pročistil. Komárům podobný hmyz to ještě víc rozdráždilo a několik jich vypustilo mráčky prachu, které ho pošimraly v nose a vehnaly slzy do očí. Kýchl, přivolal tím další víření a odpotácel se z rohu, stále mávajíc do vzduchu.

Když už začínal zase normálně dýchat a couvl do křesla, z čalounění se zvedl další mrak ohavného malého hmyzu a napadl ho zezadu. Kašlal a prskal, marně šmátral v kapsách po kapesníku, až to konečně vzdal. Vytáhl hůlku, jenže bylo nemožné vyslovit zaklínadlo se vším tím kašláním, sípáním a kýcháním.

„Pulvitesi!" Odněkud z místa za ním vytryskla žlutá zář jako mírný jarní větřík, otřela se o zdi a stáhla hejna prachomůr do točícího se víru, který se postupně smrskával, až z něj nezbylo nic, než chvějící se koule zaprášeného chmýří.

Remus se otočil, otřel si rukávem obličej a kýchl ještě několikrát, než se mu slzícíma očima povedlo rozeznat Severusovu postavu. Kýchl znovu a zachmuřil se, když se mu pod nosem objevil kus bílé látky.

Pohlédl na Severuse, vzal si od něj kapesník a chvíli na něj civěl.

„Očekával bych, že budeš vědět, že likvidovat prachomůry je nejlepší s kapesníkem přes nos a ústa," řekl Snape ironicky, zatímco si Remus otíral oči a pak se vysmrkal.

Remuse nenapadala žádná odpověď, která by nevyústila v hádku nebo aspoň v posměch, tak radši neodpověděl vůbec. Když byl konečně zase schopný promluvit, prohrábl si rukou vlasy a zamračil se na kapesník, který stále držel. „Vyperu ti ho a- "

„Nech si ho," přerušil ho Severus.

Remus si strčil kapesník do kapsy a rozhostilo se trapné ticho. Ve své mysli probíral bezpočet věcí, které by mohl říct - ´chtěl jsi něco?´ byla ta nejpřijatelnější možnost, s ohledem na to, že tam Severus jenom stál a díval se na něj. Nabízel se mu dobrý půltucet dalších nápadů, ale žádný nebyl lepší než ten první.

Minuty se protahovaly a Remus začal neklidně přešlapovat. Pomalu narůstala jeho nervozita, že je se Severusem sám, poté, co na něj skoro týden myslel. Jeho mozek přivolal nevítaný obraz Severuse, jak stojí nahý v ložnici, se zvednutou hůlkou a podezřívavýma očima. A další nezvané vzpomínky na to, jak cítil jeho kůži pod svýma rukama. Namáhavě polkl, ale ústa měl nevysvětlitelně vyschlá. Čím delší ticho bylo, tím těžší bylo udržet oči na Severusově obličeji a nesklouznout k jeho rozkroku.

„Děkuju ti," řekl Remus konečně. V uších mu zněla rada McGonagallové -- Našla bych si příležitost, abych s ním mohla být o samotě a pak mu dokázala, jaký jsem úžasný společník. No, o samotě s ním byl, ale jako úžasný společník se právě neprojevoval. V hlavě měl úplně pusto.

„Nemluv o tom."

Ticho bylo ještě tíživější a Remusovy oči se rozletěly po místnosti, aby hledaly inspiraci. Na jedné straně měl nesporný dojem, že s ním Severus nechce mít nic společného. Na druhé straně, pokud to tak bylo, proč tam pořád stál? Nic mu nebránilo, aby odešel.

„Jak dopadla tvoje návštěva u Malfoye?" zeptal se po nekonečné pauze, v naději, že ukončí tísnivé ticho.

„Budu podávat hlášení Řádu za dvacet minut," odpověděl Severus upjatě. „Pak se to dozvíš."

„Dneska?" zeptal se Remus a najednou zapomněl na rozpačitost situace. „Neměl jsi zrovna službu s Minervou?"

„Ano."

„A máš další za čtyři hodiny- "

„Pamatuješ si rozvrh všech nebo mám to štěstí jen já?"

„ -neměl by ses vyspat?"

Severus na okamžik zaváhal, pak přikývl. „Doufal jsem, že to stihnu aspoň na hodinu," odvětil. „Ale asi to dneska nevyjde."

„Nemám tě omluvit?"

„Ne," odpověděl po pauze. „Vrátím se po schůzi do Bradavic a vyspím se tam, když na to budu mít čas."

Remus se trochu pochybovačně zakabonil, ale přikývl. „Víš, že tady můžeš zůstat, kdykoliv budeš chtít."

Severus si odfrkl. „Black by na to určitě měl jiný názor," řekl suše. „A tohle je náhodou jeho dům."

„Sirius není tak strašný," protestoval Remus. „Nevadilo by mu to."

Lehce změklý výraz znovu ztvrdl. „Ty tomu jistě věříš," odpověděl Severus strnule. „Když mě teď omluvíš." Bez dalšího slova nebo zaváhání se Severus obrátil na podpatku a odrázoval pryč. Remus si povzdechl.

Proč jsi mu neřekl, že kdyby s tím Sirius měl problém, může si to vyřídit s tebou?, ptal se sám sebe.


O patnáct minut později byli členové Řádu shromážděni kolem stolu ve sklepní kuchyni. Všechny oči se upíraly na Severuse.

„Ve stručnosti," řekl Severus. „Udělal jsem významný krok k opětovnému zajištění pozice u Malfoye."

Následovala pauza, ve které všichni čekali na bližší vysvětlení, ale to nepřišlo.
Po chvíli si Brumbál odkašlal. „Co budete pro Luciuse dělat?"

„Informovat ho," odvětil Severus mlhavě. „Zajímá ho dění v Bradavicích. Dělat na něj dojem, že upřednostňuji Draca a jeho kamarády."

„To pro tebe nebude těžký, že ne?" zabručel Sirius. „Ty už Zmijozelu nadržuješ dávno."

„Jistě máš spolehlivý zdroj pro tuhle informaci," reagoval Severus nevrle.

„Harry říká- "

„Harry Potter říká spoustu věcí a aspoň polovina z toho je zveličená," vpadl Severus do řeči. "A ta zbývající polovina jsou obyčejné lži."

„Říkáš, že Harry je lhář?" zeptal se Sirius a otočil se přímo tváří v tvář k Severusovi na druhém konci stolu. Severus mu vrátil pohled se stejnou výhrůžností a nenávistí.

„Nebyl by- "

„Nemohli bychom postoupit dál?" zeptala se Minerva hlasitě. Severus zúžil oči a přesunul svou pozornost zpátky na Brumbála. Remus v tu chvíli zachytil Minervin významný pohled. To byla jeho příležitost postavit se za Severuse a měl to udělat. Věděl, že Severus prakticky nenadržuje žádným studentům - prostě byl jen k těm ze Zmijozelu slušnější než k ostatním. Ale nikdo v jeho přítomnosti neporušoval pravidla.

„Ještě něco?" zeptal se Brumbál.

„Nemám co dalšího hlásit," odvětil Severus. „Byl to nudný večer a očekávám, že budou další podobné následovat."

„Nechápu, jak tohle pomáhá Řádu," stěžoval si Sirius nahlas a záměrně se nedíval na Severuse. „Obětovat večeři ze studeného ovčího sýra ve společnosti kotlíku, jen aby sis mohl užít filet mignon a zaflámovat si s nejvlivnějším a nejzazobanějším kouzelníkem společenské smetánky? Může mi někdo vysvětlit, jak to prospěje nám?"

„Možná bys měl počkat, až se vrátí Molly Weasleyová," navrhl Severus. „Má mnohem víc zkušeností s vysvětlováním poněkud složitějších plánů malým dětem než my ostatní."

„Naznačuješ, že jsem moc stupidní na to, abych to pochopil?" zeptal se Sirius útočně.

„To sotva," odsekl Severus. „Říkám to přímo."

„A kdo měl lepší známky? Kdo získal dvanáct OVCí? Kdo pět NKÚ? Ty si mně a Jamesovi nesahal ani po kotníky."

„Siriusi, to stačí," řekl Brumbál tiše, ale pevně. "Je načase odložit minulost tam, kam patří. My všichni jsme souhlasili, že je klíčové mít agenta mezi Voldemortovými nejbližšími přívrženci a Severus je nejlepší volba."

„Možná, že večeře u Malfoye nezachrání žádné životy," dodala Minerva a vyslala Remusovým směrem další nechápavý pohled, než pokračovala, „ale buduje to základnu, která jak doufáme, nám v budoucnu pomůže."

„Zjistil jste na té schůzce cokoliv důležitého?" zeptal se Brumbál znovu Severuse. Remus pomalu vydechl a podíval se ze strany na Siriuse, který civěl na stůl a mračil se. Postavit se proti Siriusovi bude ještě mnohem obtížnější než se původně zdálo - zvlášť proto, že když už se Sirius začal chovat tak nerozumně, že by ho mohl napomenout, udělal to za něj někdo jiný.

Budeš to muset udělat. Příště, až začnou, jen řekni Siriusovi, ať se jde vycpat.

„Nic. Pozval mě ale znovu příští úterý, možná tam získám víc informací."

„Co myslíš, že můžeš zjistit na večírku?" zeptal se Sirius skepticky.

„Siriusi, prosím," řekl Remus, který skočil po příležitosti. „Přestaň Severuse sekýrovat."

„Přestaň--" opakoval Sirius s otevřenou pusou. „Jen sem se ptal-- víš, co? Zapomeňte na to. Zapomeňte, že sem se ptal i na to, že sem byl součástí tohohle blbýho cirkusu. A Remusi? Ty si trhni." Sirius vstal, zastrčil židli a vyřítil se ven. Po jeho odchodu zavládlo ticho.

Když ale nad schodištěm práskly dveře, portrét paní Blackové zavyl a začal ječet nadávky. O chvíli později se ke řvaní přidal Siriusův hlas a dům se otřásal společným hněvem Blackových.

„ŠPINAVÝ NEŘÁDE! ZRÁDČE! ZNEUCTIL JSI DŮM MÝCH PŘEDKŮ! UBOHÁ NÁHRAŽKO MÉHO SYNA, KTERÁ ŠPINÍŠ TENTO ŠLECHTICKÝ DŮM NEČISTOU KRVÍ- "

„SKLAPNI TY PROKLETÁ JEŽIBABO!"

„-ZKÁZA A DEGRADACE-"

Ječení a vytí zvolna utichalo, až zavládlo znovu ticho. Remus vzhlédl a našel asi půl tuctu očí, které ho pozorovaly, včetně těch Minerviných a Severusových. Severusův výraz byl zamyšlený, ale pozorný. Přejížděl si po rtech prstem, jako často, když o něčem uvažoval. Vypadalo to, že Minerva měla pravdu. Severus si všiml, že se ho Remus zastal.

A pochopitelně sis musel vybrat tu jedinou chvíli, kdy Sirius nic neudělal.

Bill si odkašlal. „No," řekl. „Ačkoliv riskuju další výbuch, taky by mě to docela zajímalo. Co myslíte, že můžete zjistit při večeři v Malfoyově sídle?"

Severusovy oči zůstaly ještě chvíli na Remusovi, než se otočily k Billovi. „Lucius se rád chlubí svými velkolepými plány," odvětil. „Mohlo by mu něco uklouznout." Když domluvil, zalétl pohledem zpátky k Remusovi.

„Máme dneska ještě něco důležitého probrat?" zeptal se Remus náhle. „Severus a já máme za tři hodiny službu a já bych se rád před ní trochu prospal."

„Samozřejmě," odpověděl Brumbál a odstrčil židli od stolu. „Další záležitosti můžeme projednat příště."

„Přespíte tady, Severusi?" zeptala se Minerva a vstala.

„Myslím, že bych se měl vrátit do školy," řekl Severus netečně.

„Vrátíš se zpátky sem, nebo se přeneseš do Zobí ulice?" zeptal se Remus.

Severus zvedl obočí. „Přenést se přímo z Bradavic?" zeptal se. „Vážně, Lupine, myslel jsem si, že máš lepší znalosti." Bez čekání na odpověď hodil hrst Letaxu do ohně a vstoupil do šlehajících zelených plamenů.

„Já vím, že se nemůžeš přenést přímo z Bradavic," zašeptal Remus, jako by tam Severus pořád stál. „Chtěl jsem jen vědět, jestli se vrátíš nejdřív sem nebo se sejdeme až v Kvikálkově."

„No," řekla Minerva tiše a položila ruku na Remusovu paži. Remus se k ní pootočil a starostlivě se rozhlédl po kuchyni. Nikdo si jich nevšímal. „Řekla bych, že by jste měl svou techniku ještě malinko vypilovat," poznamenala suše. „A kdybych byla na vašem místě, pokusila bych se to trochu urovnat se Siriusem. Vážně Remusi, když jsem vám radila, aby jste se postavil na Severusovu stranu, myslela jsem tím, že to máte udělat, když ho Sirius bude provokovat. Ne, když se ho bude docela obyčejně ptát."

„Budu si to pamatovat," zamumlal Remus a znovu se rozhlédl. Stále jim nikdo nevěnoval pozornost. „Tluču jen hlavou o zeď?"

Usmála se a jemně ho poplácala po paži. „Ještě to nevzdávejte," zašeptala a přitáhla ho do objetí.

„Víte něco, co já ne?"

Tiše se zasmála. „Můj drahý," řekla důstojně. „Jsem dvakrát starší než vy. Odvažuju se tvrdit, že vím pár věcí, které vy nevíte a rozhodně bych vás nepřipravila o to potěšení, aby jste je sám zjistil." Poplácala ho po tváři, otočila se ke krbu a prošla jím do Bradavic.

Remus se zhluboka nadechl a vydal se ke schodům za Siriusem.


Natažený na pohovce ve své pracovně Severus civěl do stropu, s očima doširoka otevřenýma a s myslí rotující jako cyklón. Myslel si, že v Bradavicích bude větší klid, než u něj doma a nebylo pochyb, že tenhle gauč byl pohodlnější, než jeho postel. Měl v úmyslu prospat každou minutu od chvíle, kdy odkopl boty, ale to už bylo skoro před půlhodinou a zatím se marně pokoušel usnout.

Na co si to Lupin hrál? Severus mu dal spoustu času v obývacím pokoji, aby něco řekl nebo udělal, ale on tam jen stál, až Severus přesvědčil sám sebe, že se zmýlil. A potom, v té kuchyni, se Lupin na něj sotva podíval. Severus se už rozhodl, že si většinu věcí jen představoval, když z ničeho nic Lupin okřikl Siriuse. Nezáleželo na tom, že tohle byla první trochu civilizovaná slova, která mu Black řekl za posledních šest týdnů. Pro tohle muselo existovat nějaké vysvětlení.

Zavřel oči a snažil se roztřídit své myšlenky.

Jen těžko se dokázal dneska na Lupina nedívat a i když by to ostatní nejspíš dost překvapilo, Severus věděl, že důvodem jeho pozornosti nebylo obvyklé opovržení a nedůvěra. Ne, tentokrát šlo o Lupinovy oči. Severus si nikdy předtím nevšiml, že Lupinovy oči jsou modré. Vždycky předpokládal, že jsou hnědé jako jeho vlasy, ale nebyly. Bylo divné všímat si právě tohohle, ale od té doby se díval na Lupina častěji, než by se dívat měl.

Zaklepání na dveře přerušilo jeho úvahy. Trhl sebou a zamračil se. „Kdo je tam?" vyštěkl a za okamžik mu odpověděl ženský hlas.

„Minerva."

Zaváhal, pak namířil hůlku na dveře a otevřel je, aniž by se obtěžoval sednout si. Zástupkyně ředitele vešla dovnitř a nejistě se na něj podívala.

„Nevzbudila jsem vás, že ne?"

„Ano," zalhal. „Co chcete?"

„Jenom bych s vámi chtěla chvilku mluvit," odvětila.

„Poslední čtyři hodiny v mé zábavné přítomnosti vám nestačily? Ale jak chcete, mluvte."

Chvíli mlčela a pak řekla, „Myslíte si, že by vás zabilo, kdyby jste byl trochu zdvořilejší k Siriusovi?"

Severus zvedl oči v sloup a přehodil si paži přes čelo. „To on mě provokuje," řekl dotčeně. „Dokonce i jeho oblíbený stín mu vynadal."

„Ano, já vím, že si často začíná, ale vy rozhodně nezůstáváte pozadu," řekla káravě Minerva. „A necháváte mu dost prostoru, aby vám spadl do pasti."

Severus se ušklíbl. „Není moje vina, že je tak snadno předvídatelný."

Dost dlouhou dobu mlčela a v šeru si mohl jenom představovat, jak se její obličej barví do šarlatova, zatímco se snaží udržet pod kontrolou hněv nad tím, že uráží jednoho z jejích mazlíčků. Když znovu promluvila, měla tlumený a napjatý hlas. „Pokoušíme se vyhrát bitvu, kde naše vyhlídky nejsou nejlepší, i bez toho, aby se někteří z nás prali a hádali mezi sebou."

„Tohle je válka, Minervo, ne bitva," namítl Severus. „A pokud jde o hádání... Všiml jsem si, že tady mluvíte se mnou, místo aby jste tam mluvila s ním."

„To proto, že vy jste o něco rozumnější než on," odvětila Minerva. "Nebo jsem si to aspoň myslela. Dělejte si, sakra, co chcete." Dveře práskly a Severus se přikrčil.

„Vám taky dobrou noc, Minervo," zamumlal a znovu zavřel oči, aby našel útěchu ve spánku, který se mu zatím vyhýbal.


Remus se zastavil na odpočívadle v prvním patře a zahleděl se na konec chodby. Rozhodoval se, jestli by se měl pokusit udobřit si Siriuse, ještě než mu začne směna. Zpod jeho dveří se linul pruh světla. Remus se opřel o zábradlí a zvažoval své možnosti.

„Za celou tu dobu, kdy jsi mohl něco říct, sis musel vybrat zrovna tu nejhorší chvíli, viď?" zamumlal si pro sebe.

Vážně nebylo moc o čem rozhodovat. Sirius byl jeho přítel, byl jedním z prvních přátel, které kdy měl a byl jedním z nejvýznamnějších lidí v jeho životě během dospívání. Léta, která Sirius strávil v Azkabanu, byla léta prázdnoty v Remusově životě a když pravda vyšla najevo, víc než před rokem, Remus se cítil zároveň nadšeně i provinile. Jak mohl vůbec někdy věřit, že by Sirius takhle zradil Jamese?

Jistým způsobem se Remusovi zdálo, že Siriusovi něco dluží a ten dluh se nedal splatit tím, že ho nechá osamoceného proti zbytku Řádu. Snape byl chvilkový rozmar, který pravděpodobně brzy pomine; Sirius byl opravdový a upřímný přítel, který si zasloužil něco lepšího.

Remus se odtrhl od zábradlí a nejistě přešel k Siriusovým dveřím. Na okamžik zaváhal a pak zaklepal.

„Jdi pryč," přišla okamžitá reakce zevnitř. Sirius zněl, jako by trucoval, což Remus považoval za dobré znamení.

„Siriusi? Otevři. Pusť mě dovnitř."

„Už sem ti řekl, abys´ odprejskl," odpověděl Sirius, tentokrát tlumeným hlasem.

„To už jsem udělal a teď s tebou chci mluvit. Otevři ty dveře."

Neozval se žádný další zvuk nebo protest a po dalším zaváhání Remus zkusil vzít za kliku. Nebylo zamčeno a tak dveře otevřel a opřel se o dveřní rám. Sirius ležel uprostřed moly prožrané postele s polštářem na obličeji. Remus se rozhlédl. Pokud Molly už byla v tomhle pokoji se svými uklízecími a čistícími kouzly, nedosáhla dobrého výsledku. V koutech visely dlouhé závoje pavučin a podlahu pokrývala silná vrstva prachu. Čtyřsloupkovou postel, která musela být kdysi přepychová, zdobily potrhané baldachýny a závěsy. Uprostřed bylo zmuchlané bílé prostěradlo - jediná úprava, kterou Sirius udělal, aby pokoj byl obyvatelný.

Remus udělal krok dovnitř a zpod jeho nohou se zvedl oblak prachu. I když mu to bylo odporné, lehl si na plesnivou matraci vedle Siriuse, opřel se dozadu a složil ruce na břiše. Kdysi strávili hodiny ležením vedle sebe, v trávě, na posteli, na břehu jezera, na famfrpálovém hřišti... všude, kde našli trochu místa. Byly dny, kdy se dívali na nebe, sledovali plující mraky a plánovali svoje další měsíční dobrodružství spolu s dalšími důležitými věcmi. Nějak civět na cáry sametu vísící z rámu postele nebylo stejné jako civět na listy stromů za slunečného dne.

„Myslím, že bysme tady zítra mohli trochu uklidit," řekl Remus konečně. „Prachové chuchvalce začínají být zákeřné."

„Všechno v tomhle domě je zákeřný," odvětil Sirius a odhodil polštář stranou. „Všechno a všichni."

Remus otočil hlavu a zjistil, že se na něj dívají Siriusovy šedé prázdné oči z propadlých důlků. Nervózně se zavrtěl a vzhlédl zase na strop. „Promiň," vymáčkl ze sebe. „Neměl jsem se na tebe takhle utrhovat."

„Čekal bych to od kohokoliv jinýho," řekl Sirius stejně prázdným hlasem, jako byly jeho oči. „Ale ty? Myslel sem, že seš můj přítel."

„To jsem," řekl Remus prostě.

„Tak proč? Proč si to udělal? Víš, jedna věc je, když to udělá McGonagallová nebo Brumbál, ale ty si něco jinýho. Nemůžu uvěřit, že seš na straně toho slizouna."

„Já nejsem na jeho straně," protestoval Remus, ale věděl, že to zní chabě.

„Tak cos´ to dělal?"

Zaváhal. „Já jsem jen..."

„Tys´ byl vždycky mizernej lhář, Náměsíčníku," zamumlal Sirius, když bylo jasné, že pro to Remus nemá žádné vysvětlení.

Remus si povzdechl. „Hele," řekl. „Severus a já máme za pár hodin službu. Jen jsem nás chtěl oba odtamtud dostat."

„Jak dojemný, že ti na něm tak záleží," poškleboval se Sirius.

„Nezáleží," ohradil se Remus, tentokrát přesvědčivěji. „Ale pamatuju si, že je snesitelnější, když se trochu vyspí. Zrovna má za sebou jednu směnu a nejspíš tam už vyčerpal veškerou svojí zdvořilost." Tohle bylo řečeno dost suchým tónem, který, jak se zdálo Siriuse přesvědčil.

Odfrkl si a Remus uvolnil dech, který si ani nevšiml, že zadržoval.

„Podívej," řekl Remus, přetočil se na bok a opřel si hlavu o ruku. „Já vím, že tě každý okřikuje. Omlouvám se, že jsem se k nim připojil. Neměl jsem to dělat."

„Jenom sem se zeptal," zamumlal Sirius a něco se mu zablesklo v očích. Taky se otočil na bok, zastrčil si loket pod ucho a paži složil za hlavou. Prázdnotu jeho výrazu vystřídala bolest a hlas se mu najednou zlomil. „Slib mi něco," zašeptal ochraptěle.

„A co?"

Sirius vrtěl hlavou. Jeho oči se leskly. „Už mi nikdy nepřestaň důvěřovat," prosil tiše a Remus ucítil bodnutí bolesti a viny.

„Siriusi, nechtěl jsem tomu věřit, ale..."

„Já vím, že to vypadalo špatně," přerušil ho Sirius. „Ale teď už víš, jak to bylo. Nikdy bych tě nezradil. Slib mi, že ty nezradíš mě."

Remus potichu vydechl. Nějak tenhle slib zněl, jako by žádal víc, než naznačovala slova a fakt, že ho o to Sirius vůbec požádal... To nebylo něco, o co by žádal dospělý muž. To byl slib, který od sebe loudili teenageři. Sedl si a zkřížil nohy na posteli před sebou. „Samozřejmě, že bych tě nezradil," odpověděl. „Když jsme byli děti, měl jsem tě rád jako vlastního bratra a pořád mám. Nic se nezměnilo."

Sirius se mdle usmál a po chvíli se do jeho očí vrátila prázdnota. Otočil se zpátky na záda a zahleděl se do stropu. Remus si nebyl jistý, jestli mu víc vadila prázdnota nebo ta přehnaná citlivost.

„Měl bys´jít spát," řekl Sirius zcela neemocionálním hlasem. „Jak si říkal, brzo máš službu."

Remus se mírně zamračil. „Zdříml jsem si večer. Jsi v pořádku?"

„To já bych měl chránit Harryho. James by to tak chtěl. To proto mě určil za Harryho kmotra, kdyby se něco stalo, aby bylo o Harryho postaráno."

„O Harryho je postaráno," ujistil ho Remus. „A stejně toho nemáme teď moc na práci. Jestli mu hrozí nějaké nebezpečí, tak jen to, že umře nudou."

Žádný odpovídající úsměv ani zasmání a to kdysi byla doba, kdy by se Sirius i James srdečně smáli při představě, že by Jamesův syn mohl umřít nudou v takové normální a tiché ulici, jako byla Zobí. Sirius se prudce obrátil na břicho. „Něco takovýho bych nepřál svýmu nejhoršímu nepříteli," zamumlal a položil si hlavu na složené paže. Zase už měl přerostlé vlasy a vypadal díky nim lehce zpustle a drsně.

„Zítra něco podnikneme," řekl Remus a zamračil se na temeno Siriusovy hlavy. Trápilo ho, když svého přítele takhle viděl.

Sirius zvedl hlavu a podíval se na něj. „A co?" zeptal se.

„Nevím," přiznal Remus. „Harry bude mít narozeniny, ne? Mohli bysme začít pracovat na něčem pro něj. Nebo bych možná mohl donést pár piv a strávili bysme den v podkroví. Bude to jako za starých časů."

Tentokrát se dočkal tichého odfrknutí. „Staré časy," opakoval Sirius, ale jeho úsměv rychle zvadl. Uhnul pohledem. „Harryho narozeniny sou už zítra. Dneska. Měl bych ho vzít do Příčné ulice a utratit za něj obscénní množství peněz. Je mu patnáct."

Remus si tiše povzdechl a chvíli bylo ticho.
„No tak," řekl konečně povzbudivě. „Ty jsi vždycky měl skvělý nápady. Určitě máš nějaký i teď?"

Na okamžik Sirius vypadal skoro jako dávný spolužák, kterého si Remus pamatoval. Jenže to trvalo moc krátce. „Já nevím," zamumlal.

„No, tak to promysli," řekl Remus. „A já slavnostně přísahám, že si to užijeme." Plácl Siriuse lehce do ramene.

Sirius si položil hlavu zpátky na složené paže. „Jdi spát," řekl přidušeným hlasem. Remus zaváhal s rukou kousek nad Siriusovým ramenem.

Co? Vyjedeš i po něm? Nevítaný hlas ho přinutil zarazit se a spustit ruku do klína.

Tohle nikdy neočekával - že by začal pochybovat o tom, co cítí k těm, které má rád. Siriuse měl rád skoro od chvíle, kdy se poprvé v jedenácti setkali a vždycky se při tom cítil dobře. On, James, Peter a Sirius byli jako bratři, vlastně ještě víc, protože si jeden druhého vybrali, místo aby se náhodou jen spolu narodili. Remuse nikdy ani nenapadlo, že v tom bylo víc, než bratrství a přátelství, ale teď o tom uvažoval. Nemohl si pomoct.

V duchu si povzdechl a vstal z postele. „Kdybys´ něco potřeboval, budu naproti přes chodbu," řekl. Sirius vydal nesrozumitelný zvuk, který Remus pochopil jako souhlas. Jak Remus odcházel do svého pokoje, jeho mysl se topila v bažině otázek, které se znenadání objevily v jeho životě za posledních pár dní. Přemýšlel, jestli na ně vůbec někdy najde odpovědi.


Severus stál na rohu Zobí ulice a ulice Vistárie a opíral se o ukazatel směru. Byl tam už deset minut a před pěti minutami poslal Molly a Arthura pryč. A Lupin se ještě neukázal. Začínal z toho být podrážděný.

Poslední hodinu a půl spánku strávil sněním a dokonce i teď, když byl už dvacet minut vzhůru, se mu stále vracely útržky snů. Vzhlédl, zachmuřil se na nebe a pátral po měsíci, aby se ujistil, že ještě není v úplňku. Severus zkontroloval kalendář třikrát - další úplněk měl nastat až za dva týdny a logicky to věděl. Logika mu bohužel nepomáhala na strašidelné obrazy, které mu probleskovaly hlavou. Zavřel oči a opřel si hlavu o sloup.

*****

Byla tma. Moc velká tma, než aby mohl něco vidět a dokonce i v mdlém světle, osvětlujícím konec jeho hůlky, Severus klopýtal na cestě tunelem. Špinavá zem byla křivá a občas z ní vystupovaly kořeny, přes které mohl snadno zakopnout a upadnout. Bušilo mu srdce a v uších bzučelo, jak postupoval dopředu, poháněný myšlenkou na to, co na konci tunelu najde.

Zdálo se mu, že jde celé hodiny a začínal si myslet, že ten tunel vůbec žádný konec nemá. Zastavil se, opřel se o zeď a zahleděl se do tmy. Ohlédl se na cestu, kterou přišel a trochu ho odradilo, když zjistil, že začátek tunelu byl za ním stále viditelný, otevřené dveře do prázdné místnosti.

Náhle se někdo dotkl jeho paže a on se prudce otočil i s osvětlenou hůlkou. Záře osvítila Minervin obličej, který se na něj jemně usmíval. „Tam vzadu se nic nezměnilo. Je tam pořád prázdno. Pokračujte."

Znovu se zachmuřil do tmy a udělal další tři kroky. Když se ohlédl přes rameno, stále viděl místnost, kde tunel začínal, ozářenou světlem, ale nic jiného. Udělal další krok a srazil se s něčím pevným.

„Co si sakra myslíš, že děláš, Snape? Musíš odtud zmizet." James Potter mu překážel v cestě a Severus na něj zavrčel.

„Jdi mi z cesty, Pottere."

„Víš vůbec, co děláš?"

„Jistě, že vím."

„Lžeš. Jdi zpátky do Bradavic, kam patříš."

„Jsi mrtvý. Nemůžeš mi bránit v ničem, co chci udělat."

Jako kdyby to bylo znamení, James se změnil v Siriuse Blacka. Rozkročil se, zablokoval tunel na obou stranách a přitiskl dlaně na zdi.

„Já mrtvý nejsem," řekl. „Vypadni odsud. Nevíš, co děláš."

„A ty mě asi zastavíš," zamumlal Severus.

„Přesně tak."

Severus napřáhl hůlku a přitiskl její konec Blackovi mezi oči. „Tentokrát ani neprotřebuju omluvu," zavrčel. „Jdi mi z cesty."

Black se rozplynul a Severus stihl ujít dalších pár kroků, když najednou ucítil dech v týle a otočil se. Jeho oči se rozšířily, když uviděly vlkodlaka, ale než mohl zvednout hůlku, netvor mu sevřel zápěstí a přitáhl si ho blíž, až Severus uviděl slabě zářící oči. Připravil se na smrtící kousnutí, ale to nepřišlo.

Místo toho ho stvůra políbila, něžným, jemným polibkem, kterému se Severus poddal bez otázek a bez váhání. Když se konečně oddělili a jejich rty zůstaly vlásek od sebe, vlkodlak se usmál krutým úsměvem.

„Zase jsi naletěl, Srabusi," zašeptal, pak se najednou natáhl dozadu a sevřel Severusovy vlasy. Tvrdě trhnul a Severus ucítil, jak mu praskl vaz.

*****

Prásk!

„Severusi?"

Severusovy oči se prudce otevřely a on se bleskurychle otočil, s hůlkou už namířenou na útočníka. Lupin zvedl ruce do vzduchu. Vypadal trochu polekaně a zároveň i podrážděně.

„Budeme muset pracovat na tvém uvítacím pozdravu," zamumlal Lupin a Severus strčil hůlku zpátky do kapsy.

„Přestaň se za mnou takhle plížit," zavrčel.

Lupin si povzdechl a obhlédl ulici. „Beru to tak, že všechno je v pořádku?"

„Očividně," odsekl Severus. „Kdyby se něco dělo, nestál bych tady a netlachal s tebou, přestože je ta konverzace tak zábavná. Samozřejmě, kdyby jsi nepřišel pozdě- "

„Kdyby ses obtěžoval odpovědět na mojí otázku, jestli se vrátíš do domu nebo půjdeš přímo sem, možná bych nepřišel pozdě," skočil mu Lupin do řeči.

„Myslel bych si, že je celkem pochopitelné, že když nejsem v domě pět minut před začátkem směny, budu dozajista tady."

„Mohl si zmeškat."

„Já nikdy nic nezmeškám."

Lupin si povzdechl znovu, tentokrát jasně útrpněji. „Zapomeň na to," zamumlal.

Než Severus mohl odpovědět, zpoza keře vylezla kočka, prohnula záda a otřela se Lupinovi o kotníky. Uvítání začínalo být stále víc obvyklejší a Severus s Lupinem pasívně sledovali, jak se kočka prudce otočila a běžela přes ulici k domu Arabelly Figgové.

„Nechceš šálek kávy?" zeptal se Lupin po krátkém tichu. „Jenom vyvoláme pozornost, když tady budeme stát."

Severus se na něj zamračil a ostražitě ho pozoroval. Jeho zdrženlivost musela být nápadná, protože Lupin zakoulel očima a zkřížil paže na prsou.

„Dovol mi to zopakovat. Jdu na kafe a ty můžeš jít se mnou nebo si tu pro mne za mne stát jako vrána."

Vrána? Severus si prohlédl svoje oblečení. Podařilo se mu sehnat něco trochu méně nechutného, než hadry, které měl předchozí noc, ale pořád to bylo mudlovské oblečení. Měl khaki kalhoty a oranžové tričko s krátkými rukávy a límečkem. Nemohl si představit nic, v čem by vypadal míň jako vrána. Co tím sakra Lupin myslel?

Lupin už byl na druhé straně ulice, o několik domů dál a Severus musel jít rychle, aby ho dohonil.

„Rozhodl ses ke mně připojit?" zeptal se Lupin, když byl Severus vedle něj.

„Ne," odvětil Severus. „Já s tebou nejdu."

„Tak co to děláš?"

Zatraceně dobrá otázka. Bylo mu úplně ukradené, jestli vlkodlak odešel nebo ne a rozhodně se nechtěl chovat vynuceně zdvořile a sedět s ním v restauraci. Tak co to dělal? „Nemyslím, že je moudré, abychom se rozdělili," odpověděl nepřesvědčivě.

Lupin se na něj podíval se skepticky zvednutým obočím, ale pokrčil rameny. „Takže jdeš se mnou," řekl po chvíli.

„Já s tebou nejdu," trval na svém Severus.

„Dobře, tak tedy vedle mně."

„Ne."

„Jsi takhle zatvrzelý záměrně?"

„Já nejsem zatvrzelý."

„A nejspíš ani netrpíš na přeludy."

„Co to má hergot znamenat?"

„Hádáš se se mnou, jestli jdeš se mnou nebo ne!"

„Já se s tebou nehádám!"

„Ale ano!"

„To teda ne. Já se nehádám. Pouze konstatuji jasná a nevyvratitelná fakta, místo abych se uchýlil k dětinským praktikám."

„Není dětinské to když si někdo stojí na svém a tvrdohlavě odmítá ustoupit, i když je zřejmé, že se mýlí?"

„Přesně."

„Jdeš se mnou na šálek kávy?"

Severus se zachmuřil. „Ne."

„Tak proč jsi pořád tady?"

„Říkal jsem ti, že není moudré- "

„Tak jdeš se mnou."

„Já s tebou nikam nejdu!"

„Severusi?" Lupin se naráz zastavil. „Ty se se mnou hádáš."

K čertu s ním, jestli se na něj ten zatracený vlkodlak nesmál! „Já se s tebou nehádám," zavrčel Severus. „Nejdu s tebou a nejsem dětinský, zatvrzelý ani netrpím přeludy. A jestli ještě jednou řekneš moje jméno nahlas tam, kde tě každý může slyšet, tak tě- "

„Shh," zašeptal Lupin. Dorazili k restauraci a on otevřel dveře. Zvoneček nad nimi cinkl. „Promiň. Už to neudělám."

„Sedněte si, kam chcete," zavolala servírka. „Za chvilku jsem u vás."

Lupin kývl k boxu, kde seděli posledně. „Támhle?"

Severus přikývl a sedli si ke stolku. Stejně jako posledně, Severus posunul stojánek na ubrousky, solničku i pepřenku, umístil je tak, aby si všiml případného pohybu za sebou na jejich nablýskaném povrchu. Potom vzal jídelníček zezadu ze stolu a otevřel ho. Včera ráno zaspal snídani, pak neměl chuť na oběd a během večeře měl službu. Teď mu kručení v žaludku vyčítalo tohle zacházení. „Chceš snídani?" zeptal se Lupina, aniž by vzhlédl od menu.

„Ne. Nemám hlad." Tichý zvuk z druhé strany stolu přitáhl jeho pozornost. Severus vzhlédl a mírně se zamračil. Lupin se vyhýbal jeho pohledu.

„Buďto se kalendář s úplňkem plete nebo jsi mizerný lhář," poznamenal Severus suše.

„Jsem v pohodě," odvětil Lupin, ačkoliv jeho tvář byla lehce zrůžovělá.

Severus se znovu zahleděl do jídelníčku, pokrčil rameny a pak seděli v napjatém tichu. To bylo přerušené dalším zakručením Lupinova žaludku. „Nechci to poslouchat další tři a půl hodiny," komentoval to Severus neutrálně.

„Říkal jsem, že jsem v pohodě."

„A kdo se teď hádá?"

Remus zaklapl své menu a praštil jím o stůl. „Nemám peníze na snídani, jasný? Tohle jsi chtěl slyšet? Na rozdíl od některých lidí v tomhle pitomým světě, nejsem zrovna při penězích."

Než Severus mohl odpovědět, přišla k nim servírka. „Dobré ráno," řekla. Její veselé přivítání znělo obehraně a nacvičeně. „Já jsem Pam. Co si vy dva dáte?"

„Kávu," řekl Lupin a Severus si všiml, že se mu nedívá do očí.

„A vy, zlato?"

„Kávu," odpověděl Severus. „A misku ovesné kaše a kus slaniny. To samé pro něj."

„Řekl jsem ti, že nemám hlad," řekl Lupin nebezpečným tónem.

„A já jsem ti řekl, že jsi mizerný lhář," odpálil Severus klidně a podíval se na servírku. „Dvě misky ovesné kaše, dvakrát slaninu a dva šálky kávy."

Pam přikývla. „Kávu vám donesu hned," řekla.

Jakmile byla z doslechu, Lupin upřel naštvaný pohled na Severuse. „Řekl jsem ti, že nemám peníze na- "

„Já ti tu zatracenou snídani zaplatím," zavrčel Severus. „Řekl jsem ti, že nechci poslouchat tvůj žaludek další tři a půl hodiny."

Lupin se otočil v boxu na stranu a opřel se dozadu, hlavou o zeď, oči zavřené, nohy podepřené vinylovým sedadlem. Mírně zavrtěl hlavou a promnul si spánek.

„Ty mi jen pořád musíš dávat důvody, abych tě mohl nesnášet, viď?" zeptal se po chvíli a Severus se na něj zamračil.

„O čem to teď mluvíš?"

„Já- "

„Tady to je, pánové." Pam byla zpátky s jejich kávami. „Jídlo bude za pár minut. Budete chtít ještě něco jiného?"

„Ne," odpověděl Lupin.

„Nemáte opravdovou smetanu, že ne?" zeptal se Severus s postranním pohledem na sáčky na stole.

„Ne, je mi líto."

„A co mléko?"

„Můžu vám přinýst skleničku," souhlasila Pam.

Severus netrpělivě přikývl a Pam znovu odešla. Oba mlčky seděli, dokud se nevrátila. Když si Severus nabíral lžičkou mléko ze skleničky a ochucoval si jím kávu, měl pocit, že je pozorován. Když vzhlédl, Pam tam stále byla.

„Vy dva jste tu nedávno byli, že jo?"

Lupin otevřel oči. „Cože?"

„Musela to bejt... středa. Asi touhle dobou."

„Jak to víte?" zeptal se Severus.

„Já nikdy nezapomínám obličeje, drahoušku," odvětila a zazubila se. „A vy máte hodně výraznej."

„Výraznej," opakoval Severus. Díval se přitom ale na Lupina.

„Půjdu zkontrolovat vaší objednávku," řekla a když se otočila, Severus probodl Lupina pohledem.

„Kolik tak jídelen je tady v Surrey?" zeptal se.

„Nemám nejmenší ponětí," odpověděl Lupin.

„Nejmíň tucet," uvažoval Severus. „Jestli ne sto. Tak jak to, že jsi našel zrovna tu, kde je servírka, která ´nikdy nezapomíná obličeje´?"

Lupin si odfrkl. „To víš, udělal jsem to schválně."

„Tohle mě určitě mělo nějak uklidnit," zabručel Severus.

„Hele, já z toho nemám větší radost než ty a kdybysme si jen dali kafe, jak jsem to měl původně v úmyslu, mohli bysme hned odejít. Ale když to uděláme teď, přitáhneme na sebe ještě větší pozornost. Takže prostě mlč a předstírej, že i když nás poznala, nic se neděje."

„To byl tvůj nápad."

„To nepopírám."

„A nejspíš taky nepopřeš, že- " Okamžitě zmlkl, protože Pam se vrátila s tácem v jedné ruce.

„Tady to máme," oznámila, položila před každého misku s ovesnou kaší a vedle naaranžovala dva talířky se slaninou. „Budete si ještě něco přát?"

Severus jí ignoroval a sáhl po sáčku s cukrem. Lupin si povzdechl. „Ne, díky," řekl. „Tohle nám bude stačit."

„Tak, jste tady noví?" zeptala se Pam a Severus pohlédl na Lupina, který se tvářil bezvýrazně. „Nikdy předtím jsem tady ani jednoho z vás neviděla a teď už podruhé během týdne."

Ticho začínalo být ohlušující a Severus se konečně vzmohl na výmluvu. „Pracovní záležitosti," pokusil se.

„Aha," řekla. „Tak vy máte noční směny. Jdete zrovna do práce nebo z ní?"

„Z ní," řekl Severus a střelil po Lupinovi varovným pohledem.

„Staráte se o setí?"

Severus zúžil oči. „Nevadilo by vám nechat si nějaké otázky na příště, až nás zase poznáte?" zeptal se. „Chtěl bych si sníst tu kaši než bude studená."

Pam trochu vytřeštila oči, pak je přivřela a Lupin svůj protějšek ostře kopl pod stolem. „Dejte mi vědět, když budete něco potřebovat," řekla Pam uraženě a odešla.

„Už do mě nikdy nekopej," řekl Severus výhrůžně.

„Myslíš, že by jsi mohl zkusit, nebýt příště tak hrubý?"

„Čemu dáváš přednost? Aby si myslela, že jsme hrubí nebo aby tady stála a ptala se nás na věci, na které nemůžeme odpovědět? Nechám jí velké spropitné a to jí uklidní."

Lupin se zamračil a zaryl lžíci do své ovesné kaše. „Nezabilo by tě občas předstírat zdvořilost," zamumlal.

„Ty mi nemáš co říkat, co mám dělat," vyštěkl Severus.

„Fajn. Máš nějaká další pravidla, o kterých bych měl vědět? Nemám tě kopat, říkat tvé jméno, dotýkat se tě, plížit se za tebe, říkat ti, co máš dělat- "

„Neposmívej se mi a nehádej se," dokončil Severus klidně. „Jen sněz svojí kaši jako hodný chlapec."

Lupin po něm střelil namíchnutým pohledem, ale nabral si kaši na lžíci. Několik minut jedli beze slov, ticho přerušovalo jen cinkání lžic o misky.

„Tak co budeš dělat ve zbytku dne?" zeptal se Lupin konverzačně po pár minutách.

„No," odvětil Severus a zamíchal si kaši. „Napadlo mě, že bych si mohl udělat rychlý výlet do Moskvy a zkusit si obstarat slušnou láhev vodky, pak možná můžu zkusit uvažovat chvíli nad smyslem života a napsat další kapitolu velkého románu, a když mi zbyde čas, taky zbavím svět zla." V čase, kdy domluvil, se díval zpříma na Lupina. „Nebo tohle všechno vynechám a půjdu spát. S ohledem na to, že pak budu mít za sebou službu skoro nepřetržitých šestnáct hodin, co myslíš, že si vyberu?"

„Ty jsi ten, kdo si ty směny vybral, tak si teď nestěžuj."

„Já si nestěžuju, jen poukazuju na to, co by ti mělo být jasné, když už sis zapamatoval celý můj pitomý rozvrh. Proč sis ho vůbec zapamatoval?"

„Mám dobrou paměť," zabručel Lupin a roztrhl plátek slaniny vedví.

Severus si odfrkl.

Dojedli v tichu a když Pam přišla zpátky s účtem, Severus ho vzal ze stolu. Lupin se už hrabal v kapsách, ale Severus si ho nevšímal a vylovil hrst mincí ze své kapsy. Několik jich hodil na stůl a vstal. „Jdeme."

„Nechal jsi tam dost?" zeptal se Lupin s pohledem na mince.

„Víc než bylo potřeba," odpověděl Severus sebejistě.

„Ale vždyť ses na ně ani nepodíval," protestoval Lupin, vzal šest mincí a obrátil je v dlani. Trvalo mu skoro pět minut než je zhodnotil a vstal, zjevně spokojený, že to Severus udělal správně.

Venku se na východním horizontu začínaly objevovat první paprsky slunce a ulice se začínaly hemžit dopravou.

„Děkuju ti," řekl Lupin po chvíli. "Za snídani."

Severusovou myslí vířila spousta odpovědí, většinou kousavých a sarkastických. Zdržel se poznámky, že si byl dobře vědom Lupinovy nezaměstnanosti a po krátkém zaváhání odpověděl jen neutrálně, „Nemáš zač."

Pár minut šli mlčky a pak se Lupin zeptal, „Jak jsi věděl, jaké mince použít?"

Severus zavrtěl hlavou. „Vypadají odlišně," odvětil. „A nosím sebou jen dva druhy."

„Oh."

Bez dalších řečí se vrátili do Zobí ulice a prohlédli si Dursleyovic dům. V jednom pokoji nahoře se něco pohnulo. Otevřelo se okno a z něj vyletěla bílá sova.

Severus potřásl hlavou. „A my si děláme starosti, že přitáhneme pozornost sezením v restauraci," zabručel. Lupin neřekl nic a když se na něj Severus podíval, přistihl ho, jak pozoruje okno.
„Co je?"

„Harry má dneska narozeniny," odpověděl Lupin tiše. „Jenom jsem myslel na to, že by bylo milé, kdybysme pro něj mohli něco udělat."

„Udržujeme ho naživu," namítl Severus. „Co dalšího může čekat?"

Lupin si povzdechl. „Víš," řekl tlumeným tónem. „Posledních pár týdnů jsem nedělal skoro nic jiného, než že jsem na tebe myslel. Minulou noc jsem se snažil vymyslet, čím bych si tě naklonil. Myslím, že příštích šest týdnů strávím vymýšlením způsobů, jak bych už nikdy nemusel strávit ani pět minut v tvojí příjemné společnosti."

Severus otevřel ústa, ale Lupin už odcházel. Sledoval ho, jak zmizel za rohem a zvažoval své možnosti. Po chvíli se otočil a šel opačným směrem.

Bylo to divné. Bylo mu úplně fuk, co si o něm Lupin myslí. Neměl zájem rozvíjet s vlkodlakem žádné přátelství nebo cokoliv jiného a konečně teď měl svou samotu, po které předtím tak prahl. Neměl Lupina rád, nechtěl s ním mít cokoliv společného a byl mírně uražený, že jiný muž přiznal, že promýšlel způsoby, jak upoutat jeho pozornost. Bylo to ostudné. Jestli měl kdy o Lupinovi nějaké představy, byly to jen přelétavé momenty zalíbení a rozhodně nic vážného.

To, že Lupin od něj právě odešel, se ho dotklo daleko víc, než by byl ochoten komukoli přiznat. Teď skoro toužil po dnech, kdy byl jeho život požehnaně jednoduchý - špehovat Pána zla a Smrtijedy bylo daleko snadnější než vyznat se v záplavě emocí, které v jeho mysli obklopovaly Remuse Lupina.

Kapitola pátá - N E Ú M Y S L N É

Miska ovesné kaše. Hnusná, ubohá miska ovesné kaše a kus slaniny, protože kručení jeho žaludku obtěžovalo uši Severuse Snapea. Na pár vteřin mohl Remus skoro předstírat, že Snape je k němu pozorný a dokonce, i když se hádali, to ráno bylo uvolněnější než jejich kterákoliv jiná společná chvíle.

No, tedy kromě večera, kdy byli Smrtijedi svoláni. Zvláštní, že tak pohodový večer nedopadl dobře.

A zvláštní, jak se Snape mohl tak snadno dostat Remusovi pod kůži. Už to byla celá léta, kdy ho někdo dokázal tak strašně vytočit jako Snape toho rána a ta pochybná schopnost způsobila, že Remusovi ujely nervy víc než po roce. Naposledy, kdy se neovládl, to bylo taky se Snapem.

„Zatracenej bastard," zabručel Remus. Civěl na strop a paži měl přehozenou přes čelo. Remus byl pořád dost rozjitřený, dokonce i teď, dvě hodiny po konci jejich směny.

Nešlo o to hádání. Popravdě si Remus myslel, že celé to hašteření bylo docela zábavné. Nebyly to urážky nebo rýpání, dokonce ani nepokryté rozkazy a nařizování. Remus to všechno uměl strávit, přijal to jako součást balíčku a jako součást výzvy. Vyhýbat se žihadlům se stávalo výzvou, se kterou, jak si Remus myslel, se zatím vypořádával docela dobře.

Ne, skutečně to nebylo nic, co Severus udělal. Aspoň ne nic, co by udělal se záměrem ublížit mu. Bylo skoro směšné, že z toho všeho, to byla snídaně zaplacená Snapem, která Remuse tak dráždila, že na ní nemohl přestat myslet, ani pět hodin potom, co jí snědl. Nenáviděl, že nemůže najít placenou práci.

A Snape byl tak zatraceně... lhostejný. Remus si myslel, že mohl zvládnout úšklebky a posměch a mohl se vyrovnat i se soucitem, ale tahle jasná lhostejnost ho dost ranila. Nebylo to nic, čemu by mohl spílat, proti čemu by mohl protestovat. Přijal milodar od Severuse Snapea a jeho pýchu ničilo, že byl v takové pozici.

„Remusi? Remusi, si vzhůru?"

Remus zdusil zasténání. Sirius bušil na dveře a v hlase mu zazníval postřehnutelný entuziasmus. Jenom jdi pryč, myslel si zoufale, zírajíc apaticky na dveře. Nechtěl mluvit se Siriusem. Nechtěl mluvit s nikým. Chtěl tady ležet a užírat se a přemítat pořád dokola, jaký je patetický chudák a taky vymýšlet tisíce trefných odpovědí, použitelných na Snapeovy jedovaté poznámky.

Sirius neodešel.

„Remusi? Si tam vzhůru? Vstávej!" Následovalo další zabušení na dveře a pak se dveřní knoflík otočil. Remus zavřel oči a předstíral spánek.

Předstírání mu dlouho nevydrželo, když byl zpod jeho hlavy vyškubnut polštář, který ho vzápětí praštil do obličeje s takovou silou, až sebou trhl. Prudce otevřel oči a ukořistil polštář od Siriuse zpátky. „Co?" zeptal se a nacpal si polštář zase pod hlavu.

„Ven z postele! Utíká ti den!"

Remus si povzdechl. „Je sobota," zaprotestoval a pevně zavřel oči před přívalem slunečního svitu, když Sirius roztáhl závěsy. „Soboty jsou od toho, aby utíkaly."

Místo odpovědi tu bylo jen náhlé, téměř hmatatelné ticho. Remus otevřel jedno oko a zamžoural do jasného světla. Rozjařenost ze Siriusova výrazu zmizela a byla vystřídána ochablou netečností, která mu minulý rok dělala takové starosti. Remus si pomalu sedl a marně se snažil nezívat.

„Promiň, že sem tě otravoval," zamumlal Sirius. Zněl rozmrzele a zklamaně.

„Co se děje?" zeptal se Remus a přejel si rukou po tváři. Dokonce i když nemohl usnout, byl vyčerpaný. Měl za sebou zatraceně dlouhou noc.

„Nic," odvětil Sirius. „Spi dál."

„Ne," řekl Remus a zavrtěl hlavou. „Jsem vzhůru. Co se děje?"

Nastala další chvíle ticha, než Sirius promluvil tichým hlasem. „Říkal si, že dneska něco podnikneme."

Hergot. Remusovi se to vybavilo, jakmile to Sirius řekl. Podíval se zpátky na postel; polštář ho vábil. Podíval se na Siriuse, jehož obličej připomínal tvář přerostlého, zdrceného dítěte. Věnoval posteli ještě poslední pohled, než se konečně odhodlal vstát. Ta postel tam bude i další noc.

„Dneska spolu něco podnikneme," řekl Remus a tentokrát už byl v zakrytí zívnutí úspěšnější. „Ještě nevím co, ale něco rozhodně. Máš nějaký nápad?"

„Jasně." Sirius zněl jako svoje staré já, a když se na něj Remus podíval, zubil se tak, že to z jeho vzhledu ubíralo dvacet let. „Půjdeme do Surrey, vyzvedneme Harryho a strávíme s ním den."

Remus zamrkal. Surrey? Harry? To začínalo vypadat jako ten druh ztřeštěného nápadu, které Sirius míval, když byli děti. Otevřel ústa, aby k tomu něco řekl, ale rozmyslel si to. Bože, jestli nás někdo přistihne, budeme v maléru, pomyslel si a přejel si rukou znovu po tváři. Bylo už dost zlé, že vytáhnou paty z domu, když Brumbál výslovně Siriusovi řekl, aby zůstal uvnitř, ovšem Remus byl ochotný to risknout. Ale zaplést do toho i Harryho? Kruci.

„Ale co budeme dělat?" zeptal se Remus s tíživým pocitem v žaludku.

„Nevím. Napadlo mě, že bysme mohli jít do Příčný ulice nebo... nebo ho možná vzít někam, kde by mohl lítat. Měl by radost."

Remus znovu otevřel ústa. Proboha, tohle evidentně nebyl dobrý nápad. Už skoro viděl, jak se bude Brumbál tvářit, až zjistí, že místo aby nechali Harryho hlídat na pěkné, bezpečné ulici v Surrey, odtáhli ho doprostřed pustiny, aby se mohl proletět. Když budou mít kliku, Brumbál na to přijde, až bude po všem.

„Nemyslíš, že by Harrymu doopravdy hrozilo nebezpečí, že ne?" zeptal se opatrně. Vlastně by větší klika byla, kdyby na to Brumbál přišel dřív, než k tomu dojde a zarazil to.

„Se dvěma kouzelníky, co ho budou chránit?" zeptal se Sirius. „Kdepak. Jasně, že ne. V Surrey je na tom hůř, ne?"

„Jo," řekl Remus chabě. Sklonil se, aby zvedl své boty, a když si natahoval levou ponožku, uvažoval, proč se ještě nenaučil říct Siriusovi ´ne´. Bylo to základní a obyčejné slovo, ´ne´. Mělo by být snadné protestovat proti donebevolající stupiditě.

O pár minut později tiše sestupovali ze schodů a Remus se stále snažil vymyslet způsob, jak vymluvit Siriusovi tohle šílenství. Čas se mu ale rychle krátil. Došli až do kuchyně.

„Nechceš nejdřív jeden muffin of Molly?" zeptal se Sirius, otevřel kredenc a začal jí prohlížet.

„Erm..."

„Siriusi! Remusi! Co vy dva děláte tak brzy vzhůru?"

Sirius a Remus se oba prudce otočili. Sirius schoval muffin za zády a vypadal víc jako nezvedený školák než kdysi, když jím opravdu byl. Pokud šlo o Remuse, ten cítil mírnou úlevu, že je Molly Weasleyová přistihla.

„Nic!" odpověděl Sirius vesele. „Jen... ehm... jsme chtěli něco k snídani."

„Chcete vajíčka?" zeptala se Molly a už spěchala ke sporáku. „Nebo slaninu? Myslela jsem, že bych dneska mohla udělat pořádnou, velkou snídani. Máme spoustu práce. Co máte v plánu vy dva?"

„Ehm..."

„Uh..."

Oba se po sobě podívali a Remus si uvědomil, že už skoro zapomněl, co dělat, když je dopaden při pouhém plánování něčeho nedovoleného. „Vlastně nic," vymáčkl ze sebe Sirius konečně a Remus se musel dívat jinam, aby se nezačal smát.

„To je skvělé! To mi pak můžete pomoct s horní zasedací místností."

Remuse zalila podivná směsice úlevy a podráždění. Takhle se mu trávit den nechtělo.

„Zasedací místnost?" opakoval Sirius poraženeckým tónem.

„Ano. Ve skříni s porcelánem je bubák, potom je tam kufr plný divných věcí, na které bych nerada, aby děti narazily. A nejsem si jistá, jestli není zakletý i koberec." Najednou přestala řinčet hrnky a pánvemi a pootočila se, aby se na ně podívala. „Určitě jste neměli jiné plány? Jestli ano, tak to řekněte a do zasedačky se můžeme pustit jindy."

„Ne, vůbec ne," řekl Remus, když bylo jasné, že Sirius neodpoví. Upadl znovu do truchlivého mlčení a jeho oči ztratily jiskru, která tam ještě před minutou byla.

Za krátkou dobu tudíž stáli uprostřed zasedací místnosti v prvním patře, s hůlkami v rukách, šátky uvázanými přes nosy, vyzbrojeni Scowerovým zázračným odstraňovačem skvrn, prachovkami a rozprašovačem běhnicidu.

„No," řekl Remus zvesela, hlasem tlumeným uvázaným šátkem. „Tohle není úplně to dobrodružství, které jsem měl na mysli, ale asi to bude muset stačit."

Sirius si odfrkl. „Možná ty si myslíš, že je uklízení dobrodružný."

Remus na něj vrhl postranní pohled a pak se rozhlédl po místnosti. U jedné zdi stálo sofa, zakryté ošuntělým povlakem; psací stůl u okna byl pokryt asi centimetrovou vrstvou prachu a na okně visely potrhané a odřené zbytky závěsů. Další zeď lemovala knihovna dosahující do pasu a na podlaze vedle krbu ležel šachový stolek. Všechno, co nebylo zakryté, bylo pokryté silnou vrstvou prachu a často i sítí pavučin.

„Kde chceš začít?" zeptal se Remus, ignorujíc hořkost v Siriusově hlase.

„Řekl bych, že jestli tady jsou běhnice, budou v závěsech nebo v povlacích."

„Se závěsy je stejně konec," řekl Remus, posunul se blíž k oknu a odsunul stranou hůlkou cár plesnivějícího sametu. „Co myslíš? Strhnout veškerou látku a..."

„Hodit to do krbu," navrhl Sirius.

„Molly nejspíš bude chtít povlaky roztrhat na hadry." Remus vzal běhnicidový spray a držel ho před sebou, zatímco hůlkou silně šťouchl do závěsu. Ze záhybů vylétl jenom prach. Jakmile se ujistil, že na něj nezaútočí, sundal je ze zašlých mosazných kroužků, na kterých visely. Odlevitoval je před sebou až do chodby a tam je nenuceně nechal spadnout na zem.

Bez těžkých závěsů v okně už místnost vypadala světlejší a optimističtější. Remus přešel ke stolu a opatrně otevřel zásuvku. Vypadalo to, že v ní není nic, kromě pergamenu, brků a inkoustu a tak svou hůlku zasunul do kapsy a vzal do ruky kožené pouzdro, ozdobené erbem Blackova rodu.

„Na tvým místě bych si dával bacha," varoval ho Sirius. „Ten stůl používala moje nejmilovanější babička, když tady byla na návštěvě a ta si oblíbila otrávený inkoust. Jeden můj bratranec málem přišel o prst, když se řízl o papír."

Remus zvedl obočí, ale přikývl a vylovil z kapsy kapesník. Probíral se papíry a prohlédl si elegantní rukopis, nepravidelně roztroušený. Vypadalo to jako stížnost. Prošel celkem lhostejně dalších pár lejster. „Tohle chceš?" zeptal se konečně a podíval se po Siriusovi.

„Ne," odpověděl Sirius, aniž by vzhlédl. Vytahoval z krabiček tretky a nedbale je odhazoval do odpadkového koše. Zvuk drceného kovu a rozbíjeného skla se nepříjemně rozléhal místností. Remus tomu chvíli přihlížel a pak do koše přidal pouzdro, brky i inkoust. I když to bylo proti jeho přesvědčení, vyhazovat naprosto funkční psací náčiní, rozhodl se respektovat Siriusovu touhu zbavit se všeho, co mu připomínalo jeho rodinu. Kromě toho si Sirius mohl dovolit nové pergameny i brka, aniž by ho to zruinovalo.

Mlčky pracovali dalších pár minut, až Sirius najednou uskočil od regálu, který čistil a tlumeně zaklel. Remus se obrátil s nataženou hůlkou, ale Sirius už měl připravenou tu svojí a poslal spršku jisker na šperkovnici, která po něm vztekle lapala. Zakousla se mu do konce hůlky a držela se pevně. Remus ani nechtěl domyslet, co by se stalo, kdyby místo hůlky chytila prst.

„A ty se divíš, proč nesnáším svojí mámu," zabručel Sirius a praštil hůlkou o okraj odpadkového koše v pokusu šperkovnici setřást. Po několika marných pokusech zavrčel, „Eructium!" Krabička spadla do odpadkového koše, kde pokračovala v zuřivém kousání naprázdno, než na ní Sirius hodil knihu. Povzdechl si, opřel se o knihovnu a ruce si položil na horní polici.

Remus zachmuřeně zastrčil svou hůlku do kapsy. „Jsi v pořádku?"

„Jo."

„Určitě?" Přešel místnost, stáhl si šátek z obličeje a opřel se taky o knihovnu. Paže zkřížil na prsou.

„Jo."

Dlouhou chvíli Remus Siriuse pozoroval a rozhodoval se, jestli by na něj neměl přitlačit. Bylo jasné, že v pořádku není. Nakonec se ale jen zhluboka nadechl, sklonil se a vzal odpadkový koš. „Tak já půjdu tohle vysypat," řekl a Sirius kývl a ztěžka si povzdechl.

Remus ještě na okamžik zaváhal, pak odnesl koš na chodbu a zamířil po schodech dolů, ztracený v myšlenkách. Byl tak zaměstnaný rozjímáním, proč se Sirius poslední dobou chová tak divně, že si neuvědomil, že na schodech není sám, dokud do někoho doslova nevrazil.

„Dávej pozor, kam jdeš!" vyštěkl Snape a Remus uskočil dozadu a upustil odpadkový koš. Jeho obsah se rozsypal po schodech, včetně šperkovnice, která napadla Siriuse. Remus se jí rychle vyhnul, protože začala znovu kousat.

Snape ucukl před zuřící krabičkou také, srazil se opět s Remusem a skoro ho vyhodil z rovnováhy. Remus se zachytil zábradlí a div, že se nepřekotil dopředu, jak se pokoušel vyhnout Snapeovi i kousající šperkovnici.

„Pozor, ty pitomče! To byla moje-au!" Snape surově kopl do krabičky, která se mu pokoušela zakousnout do nohy. Ztratil přitom rovnováhu a natáhl se, aby se chytil Remusova hábitu. Remus ho popadl za ruku a strčil ke zdi, zatímco šperkovnice vyrazila k dalšímu útoku a tentokrát se jí podařilo zakousnout do okraje Remusova hábitu.

„Krucinál fagot!" zasyčel Remus a třískl krabičkou o zeď ve snaze setřást jí. Mezitím dědečkovy hodiny pod schody začaly metat blesky přes chodbu a poslaly kousky kovu s cinkotem na protější stěnu. Rozruch vyburcoval portrét paní Blackové, která přidala ke kakofonii svůj ječící hlas.

Remus vyrazil dopředu, aby zatáhl závěsy přes portrét, ale vypadalo to, že schody se nakazily všeobecnou zuřivostí a zahájily vzpouru. Třetí schod odspoda vystřelil, jakmile si na něj Remus stoupl a poslal ho volným pádem na podlahu pod schody. Když se vyhrabával na nohy, byl znovu uzemněn Snapem, který na něm přistál, protože schody očividně nesnesly ani jeho přítomnost.

Další blesk zasáhl zeď těsně nad jejich hlavami a Remus si zakryl hlavu rukama a snažil se odplížit ze stále rozdivočelejší vstupní haly.

„Immobulus!" zařval Snape a další blesk se zastavil ve vzduchu. Kousavá šperkovnice se přestala hýbat a teď visela z Remusova hábitu jako závaží. Schody si lehly zpátky na své místo, jako by se nic nestalo.

Remus se znovu vrhl k portrétu a s námahou zatáhl závěsy. Když se podíval za sebe, překvapilo ho, že Snape strhl šperkovnici z jeho hábitu. Snape se narovnal a upustil krabičku do Remusovy dlaně.

„Je v tomhle zatraceným domě něco, co nekouše, neškrábe nebo nějak neútočí?" zeptal se Snape a vjel si rukou do vlasů, jako by se snažil znovu vytvořit nějaký účes, který tam nikdy nebyl.

„Moc ne," zamumlal Remus odpověď. Rozhlédl se kolem sebe po odpadcích, rozesetých po podlaze a po schodech a povzdechl si. Opřel se o zeď a zavřel oči. Krabička v jeho ruce sebou cukla a on s ní mrštil do převráceného odpadkového koše a pak se sehnul, aby sebral složku s pergameny. Odhodil papíry do koše a ostře zasykl, když ho okraj jednoho čistě řízl do palce. Chtěl si zraněný prst strčit do pusy, když vtom si vzpomněl na Siriusovo varování: Jeden můj bratranec skoro přišel o prst, když se řízl o papír. Sevřel ho strach, ale potlačil ho.

„Co zas?" zeptal se Snape. Už se uklidnil se a vypadal teď podrážděně.

„Nic," odvětil Remus hraně bezstarostným tónem. „Jen říznutí o papír. Nepoznáš náhodou od pohledu, jestli je inkoust na těch lejstrech otrávený?"

„Otrávený- " Snape k němu přešel a natáhl ruku. „Ukaž mi to."

Remus mu podal dopisy, které Snape okamžitě zahodil do koše. „Tvojí ruku," zavrčel a nečekal na splnění svého příkazu. Remus si byl náhle jasně vědom, že stojí přitisknutý ke zdi, bez možnosti ustoupit a Severus Snape je u něj tak blízko, že ho může cítit. Byl to překvapivě příjemný odér - lehce bylinkový a svěží, spolu s něčím, co bylo těžké definovat. Remusovi se zadrhl dech v hrdle.

„Bolí to?" zeptal se Snape a obracel Remusovu ruku na jednu stranu a pak na druhou. Jeho chování bylo odměřené, ale postrádalo otevřené nepřátelství. Ruku měl pevnou a neočekávaně teplou, když ohnul Remusův palec a stiskl polštářek prstu.

Remusovi najednou připadalo, jako by měl pusu plnou vaty a tak mohl jen němě zavrtět hlavou.

„Do kuchyně," řekl Severus a ukázal tam svou hůlkou. „Jdi." Remus poslechl a snažil se uklidnit své dýchání. Být takhle blízko Severuse úplně rozhodilo jeho smysly.

„Sednout," nařídil Severus a ukázal ke stolu. Remus sklouzl na židli a stále se pokoušel vzpamatovat. Severus si sedl proti němu, neočekávaně se dotkl jeho tváře a naklonil mu obličej nahoru. Remus ztěžka polkl. „Pozoruj můj prst," rozkázal Severus, vztyčil prst před Remusovým nosem a začal jím pomalu pohybovat doleva. Remus ho následoval očima nejdřív jedním směrem, pak doprava.

„Co to děláš?" dokázal se konečně zeptat přes pergamen, kterého měl najednou plný krk.

„Jsou dva druhy smrtelně jedovatých inkoustů," odvětil Severus a palcem zvedl Remusovo pravé oční víčko. „Jeden z nich vyvolává krvácení a nejdřív to je poznat na očích. Když se to zachytí dostatečně rychle a je podán protijed, následkem je jen trvale poškozený zrak."

„A ten druhý?"

„Nezjistitelný, dokud na to neumřeš a působí tak rychle, že bych tě nestihl dostat do své pracovny a dát ti protijed, dokonce i kdybych nějaký měl," vysvětlil Severus a nechal být Remusův obličej. „Ukaž mi ještě jednou ruku."

Remus natáhl ruku, která se lehce třásla. To chvění mělo ale málo společného se strachem z otravy a víc s bezprostřední blízkostí druhého kouzelníka.

„Vidíš rozmazaně?" zeptal se Severus, zatímco znovu zkoumal palec.

Remus zavrtěl hlavou. „Ne," odpověděl.

Severus pustil jeho ruku a natáhl se znovu k jeho hlavě. Lehce mu jí naklonil. „Dívej se mi na nos," řekl tiše a Remus to udělal. Severusův nos byl sotva centimetr od jeho. Na své tváři cítil Severusův dech.

„Mohlo to být jen obyčejné říznutí," řekl Remus tiše.

„Ano," odpověděl Severus nepřítomně. „To mohlo." Zíral zase do Remusových očí a palci mu přidržoval oční víčka.

Po dlouhé chvíli, co mu vzduch dráždil oči, si Remus nemohl pomoct a zamrkal lehce slzícíma očima. „Jak dlouho to bude trvat, než něco zjistíš?"

„Ještě chvíli," odvětil Severus a uběhly další sekundy. Remus položil ruce na Severusova zápěstí a pomalu je stáhl dolů.

„Myslím, že to je jen škrábnutí," zašeptal.

„Asi máš pravdu," zašeptal i Severus, ale neodtáhl se. Remusovo srdce se zrychlilo. Byla to jen jeho představivost, nebo se Severus skoro neznatelně přiblížil?

Rozhodně se nevzdaloval.

Pomalu, téměř se strachem, že náhlý pohyb by mohl přivést Severuse k rozumu, se Remus naklonil k Severusovi blíž, se rty mírně pootevřenými. Zavřel oči, když se dotkli a citlivé rty se lehce otřely o ty druhé.

„Remusi? Seš tam dole?" Siriusův hlas se ozval ze schodů a Remus prudce od Severuse ucukl. „Co se sakra sta- Oh. To si ty." Sirius si až teď všiml Severuse a Severusovy oči se zúžily směrem na Siriuse.

„Pojď," řekl Remus, rozechvěle vstal a doufal, že nevypadá tak roztřesený, jak se cítil. Sirius a Severus se stále vzájemně nepřátelsky pozorovali a Remus popadl Siriuse za rameno a otočil ho ke dveřím. „Pojď," opakoval pevně. „Pomůžeš mi uklidit ten brajgl."

„Co se stalo?" zeptal se Sirius a vyslal Severusovým směrem poslední obviňující pohled.

„Zakopl jsem," zamumlal Remus a postrčil Siriuse před sebe. „Spadl jsem ze schodů."

Když došli ke schodišti, Sirius se otočil a zamračeně na něj pohlédl. „Určitě ti nic není?" zeptal se. „Vypadáš pobledle."

„Je mi fajn," trval na svém Remus. „Jen mě to trochu rozhodilo."

„A co s tím měl společnýho Snape?"

Remus pomalu vydechl. „Nic," odvětil rezolutním hlasem. „Vůbec nic."


Bylo to poprvé v jeho životě, kdy Severus neměl Blackovi co říct. Neměl nic na jazyku, žádný proud nadávek, smíchaný s kletbami nebo zaklínadly, žádné urážky ani jízlivé poznámky. Neměl co říct Siriusovi Blackovi a sotva si vůbec všiml, že je v místnosti, dokud sebou Lupin tak najednou neškubnul.

Mohl skoro cítit Lupinův obličej pod svými prsty - tvrdé kosti, lehkou drsnost počínajícího strniště na jinak hladké a vláčné kůži. Mohl skoro cítit Lupinovy ruce na svých, teplé, silné a pevné. Mohl se ztratit v Lupinových očích, vdechovat jeho slabou, přesto opojnou vůni, až by se jí začal zalykat. Jeho rty stále lehce brněly nedokončeným polibkem mezi nimi.

Možná, že až se vzpamatuje, bude mít vztek na Blacka, že je přerušil. Možná bude naštvaný na Lupina, že tak rychle ucukl, dokonce i když si myslel, že to bylo nejlepší.

„Ksakru," zaklel tiše, položil si hlavu do dlaní a civěl na stůl. K čertu s Remusem Lupinem, že mu tohle dělal.

Bylo to už skoro dvacet let, co se díval na někoho s touhou v očích. Ponižování od jeho vrstevníků ho zahnalo do vynuceně dobrovolné izolace, když byl ještě teenagerem a ani jako dospělý nikdy neuvažoval, že by opustil ochrannou ulitu, kterou kolem sebe postavil. Teď, poprvé po dvaceti letech, byl v pokušení, svůj obranný štít sklonit.

Jsi jen unavený, domlouval sám sobě pevně. Neuvažuješ rozumně. Vrať se do domů a jdi si lehnout. O tomhle můžeš přemýšlet po pár hodinách spánku.

Nepohnul se. Zavřel oči, ale nepohnul ani svalem, než ho vyděsila ruka na zádech. Při pokusu vytáhnout hůlku skoro spadl ze židle.

„Shh. To jsem jen já."

Severus zamrkal nahoru na zdroj hlasu. Dokonce i když v duchu zasténal, jeho srdce poskočilo. Lupin stál vedle něj.

„Ty jsi tady byl celou tu dobu?" zeptal se Lupin tiše.

Celou tu dobu? Severus se rozhlédl kolem sebe po hodinách a snažil se zformulovat odpověď.

„Skoro dvě hodiny," pomohl mu Lupin a sedl si na židli vedle něj. „Nemyslíš, že by postel byla pohodlnější?"

„Já s tebou nepůjdu do postele," vyhrkl Severus bez přemýšlení a Lupin si tiše odfrkl.

„To jsem nenavrhoval," řekl a Severus si okamžitě připadal hloupě. „V tomhle domě je několik nepoužívaných pokojů a pár z nich je dokonce i obyvatelných."

Severus vstal a zalila ho nová vlna únavy. „Ne," řekl stroze. „Vrátím se domů a- "

„Víš to jistě?" zeptal se Lupin. „Nevypadáš na to, že by ses měl přemisťovat."

„Nic mi není."

„Ale ty-"

„Řekl jsem, že mi nic není," zachmuřil se Severus a podíval se na dveře. Nepohnul se ale hned směrem k nim.

„Utrhneš mi hlavu, když se tě dotknu?"

„Není to vyloučené."

Lupin se skoro neslyšně zasmál. „Tak to risknu," řekl a Severus ztuhl. Obávaný dotek se ukázal být pouhým narovnáním jeho límce a pak ho Lupin nechal být. „Myslel jsem, že bysme si mohli promluvit," řekl tiše.

To byla ta poslední věc, kterou Severus chtěl. Jinak si ale nebyl jistý, co vlastně chce - najít způsob, jak se navždy Lupinovi vyhnout nebo ho zahnat do rohu a dokončit ten načatý polibek? Jen rozhovor s tím zatraceným vlkodlakem ho vůbec nelákal.

„Budeme mít spolu čtyřhodinovou službu," řekl konečně. „Cokoliv, co mi chceš říct, může počkat do té doby."

Aniž by čekal na Lupinovy námitky, Severus rychle ustoupil ke schodišti a vyběhl po něm nahoru. Minul Blacka a věnoval mu jediné zamračení.

„Co tady hergot ještě děláš?" zasyčel Black, ale Severus nezpomalil. „Netřískej těma zatra- "

Severus práskl dveřmi a spokojeně se ušklíbl, když k němu dolehl řev paní Blackové. Aspoň mohl pořád mít radost, že vytočil Siriuse Blacka. To mu skoro pomohlo zbavit se frustrujícího zmatku, ve kterém se ocitala jeho mysl při vzpomínce na polibek, k němuž nedošlo.

Šel na konec bloku, otočil se na podpatku a přemístil se s nacvičenou obratností kouzelníka, který se naučil chodit po mudlovských ulicích, aniž by na sebe přitáhl pozornost. Objevil se za starým skladištěm v západním Yorkshiru, východně od Keighley a severně od Halifaxu, kde řeka Aire obtékala jih Leedsu a vlévala se do Liverpoolského průplavu. Kolem se prohnal nákladní vlak na cestě do Shipley a roztřásl zbytky skla v dávno rozbitých oknech v několik desítek let chátrajících továrnách. Šel po chodníku zarostlém plevelem a sebejistě se vyhýbal rozbitým lahvím.

Chodník končil v místě, kde se jeho cesta křížila s železničním mostem a Severus se zašklebil při ohlušujícím rámusu nad sebou, když vyšel na ulici a kličkoval mezi troskami, rozházenými v podjezdu. Na druhé straně trati přeskočil zpátky na chodník a sklonil hlavu před páchnoucím větrem od řeky. V místě, kde chodník protínala Rivercross Road zabočil nejdřív na západ, pak na sever a nakonec na jih, až dorazil k cíli.

Vytáhl z kapsy obyčejně vypadající mudlovský klíč, strčil ho do zámku a zamumlal zaklínadlo, které odstranilo obranný zátaras do jeho domova. Uvnitř byla na prostředek dne dost velká tma, ale na východ směřující okno nezachytávalo žádný sluneční svit, dokonce i kdyby bylo čisté, což teď ani zdaleka nebylo.

Ledabylým mávnutím hůlky zrušil kouzlo a odplahočil se přes stísněný obývací pokoj, aniž by se obtěžoval s rozsvěcováním. Prošel dveřmi, zahnul doleva, nahoru po schodech a znovu doleva. Odložil hůlku na noční stolek, cestou k posteli odkopl boty a zhroutil se na matraci obličejem dolů a se zavřenýma očima. Bylo mu docela jedno, že je pořád oblečený a neleží správně.

Jenže po pár minutách se rozhodl, že mu to tak docela jedno není - ležet na obličeji nebylo moc pohodlné. Sebral veškerou svojí energii, zvedl se a usoudil, že když už stojí, může se i svléknout.

Znovu sklouzl do postele, s povzdechen položil hlavu na polštář, zavřel oči a oddal se uklidňující náruči spánku. Ovšem uklidňující náruč spánku odmítala jeho odevzdání a po pár minutách frustrující snahy usnout si povzdechl.

„Jen si vyčisti hlavu," domlouval sám sobě. „Když jsi mohl usnout na stole v zatraceným domě Siriuse Blacka, dokážeš to i ve své posteli."

Vyčistil si hlavu, ale ta se okamžitě naplnila zakázanými vzpomínkami na oči modré jako letní obloha, vzhlížející k němu beze stopy nepřátelství, zcela mu důvěřující, i když lhal jako když tiskne.

Otrávený inkoust. Kdyby se Lupin dotkl otráveného inkoustu, nemusel by se na to ptát - pálení by začalo hned. Určitě to věděl. Severus měl v úmyslu sarkastickou poznámku, poté, co by ho chvíli napínal, ale když došlo na pointu, v ústech mu vyschlo a nevěděl, co má říct. Všechno, na co mohl myslet, byly plné, růžové, měkce vypadající rty, tak blízko u jeho, že je mohl cítit.

K čertu s Blackem, že je přerušil. Ať se smaží v pekle.

Severus vytěsnil tu vzpomínku s mysli, jen aby byla vystřídána jinou, stejně zneklidňující. Mohl si jenom domýšlet, jak hloupě vypadal, když šmátral po hůlce ještě polospící. Jak zoufale musel vypadat, ztuhlý a zadržující dech, když se k němu Lupin natáhl. Jenom doufal, že to zklamání na něm nebylo moc patrné.

Jako kdyby neměl dost problémů s rebelujícími myšlenkami, najednou si uvědomil lehkou tíhu prostěradla na svém penisu. Se zasténáním se převalil na břicho, přitiskl tvář do polštáře a zaťal pěsti. V žádném případě nebude onanovat při myšlence na toho proklatého Remuse Lupina.

Síla vůle nakonec nad touhou zvítězila, ale pro to vítězství musel obětovat spánek. Po pár ztracených hodinách se přemístil do Surrey. Když se opíral o plot, obklopující park severně od Magnoliové ulice, znechuceně si pomyslel, že vyplýtval celý den marným pokusem usnout.

Když se Lupin objevil, podíval se na Severuse, jako by od něj čekal, že něco řekne. Jestli to opravdu očekával, zažije zklamání - Severus neměl v úmyslu vytahovat nic z toho, co se to ráno stalo. Vlastně neměl ani v úmyslu dovolit Lupinovi, aby to vytáhl on.

Jejich směna proběhla bez incidentů. Několikrát prošli kolem Čísla čtyři, párkrát společně a navíc ještě několikrát odděleně. Na tom domě se nic nezměnilo, možná až na to, že trávník vypadal vyprahleji než před týdnem a okna byla víc otevřená, aby dovnitř mohlo to málo chladu z dusivého nočního vzduchu.

Po krátké diskuzi se rozhodli, že restaurace na rohu Jalovcové a Ibiškové bylo vcelku přijatelné místo, kde se dala přečkat hodina z časného rána.

„Konec konců," zdůvodnil to Lupin, „ta servírka nás už zná a mohla by mít větší podezření, kdyby jsme se tam neukázali hned potom, co nám to řekla, než když se tam párkrát nasnídáme."

Poté, co si sedli ke svému obvyklému stolu, Severus zjistil, že byla jistá výhoda, že už byli poznáni. Pam jim přinesla kávu, když přišla ke stolu a dokonce sebou měla i pár malých plastikových pohárků, obsahujících smetanu, které položila na stůl před Severuse. „Přemluvila jsem vedoucího, aby obstaral krabici pro zákazníky, kteří o ně požádají," vysvětlila. Vytáhla z kapsy blok a držela ho v jedné ruce, zatímco v druhé měla připravenou tužku. „Dáte si dneska zase ovesnou kaši nebo se chcete podívat na jídelníček?"

„Kaše bude stačit," řekl Severus a vylil obsah jednoho pohárku do své kávy.

„A pro vás, zlato?" zeptala se Pam Lupina.

Lupin nic neřekl a Severu se podíval na Pam. „Asi budeme potřebovat pár minut."

Přikývla a vesele se usmála. „Budu támhle u baru. Až se rozhodnete, stačí, když na mě zamáváte."

Jakmile odešla, Severus si vzal z kraje stolu menu, otevřel ho a prohlédl si skrovný výběr pod označením snídaně.

„Vafle?" navrhl. „Nebo ovoce. Skoro každé ovoce je teď sezónní."

Lupin stále nereagoval.

„V tom je ten problém, ne?" zeptal se Severus, otočil menu a položil ho na stůl před Lupina. „Budeš to takhle komplikovat každé ráno?"

„Já nechci, abys mi kupoval snídani."

„A já tady nechci sedět a jíst sám, zatímco tvůj žaludek vydává takové hrozné zvuky," opáčil Severus. Remus nic neřekl, ale zatvářil se odmítavě. „Fajn," řekl Severus. „Tak si hladověj. Nebudu tě do ničeho nutit, nejmíň ze všeho do snídaně." Otočil se v boxu a zamával na Pam.

„Máme vybráno?" zeptala se a přelétla pohledem mezi nimi.

„Ovesnou kaši," řekl Severus. „A jemu, co bude chtít." Lupin pořád nic neříkal a Severus praštil jídelníčkem o stůl. „Jen řekni té milé dámě, co chceš, nebo jí řekni, že nechceš nic," vyštěkl.

„Dal bych si taky kaši," řekl Lupin, ale do očí se jí nepodíval.

Když byla Pam pryč, Lupin si odkašlal. „O tom včerejšku-"

„Není vhodná doba ani místo, o tom teď mluvit," přerušil ho Severus a zarazil cokoliv se Lupin chystal říct. Opravdu nebyla, pokud šlo o něj. S největší pravděpodobností nebude nikdy.

Snídaně proběhla v nepříjemném tichu a jejich váhavé příměří se změnilo v napětí. Jestli něco, tak jejich vzájemný postoj byl teď ještě horší než předtím; předtím se Lupin aspoň snažil být přátelský. Momentálně tam jen seděli v napjatém mlčení.

Když dojedl, Severus nechal peníze za jejich kávy a kaše spolu se spropitným na stole a odešel z restaurace, aniž by čekal na Lupina. Lupin ho však po pár krocích dohonil.

„Víš, měl jsem tě radši, když jsi mi říkal zvrhlý sodomita," zabručel Lupin.

„A já jsem tě měl radši, když sis myslel, že umřeš na otrávený inkoust," odvětil Severus.

„Je to pobídka mluvit o- "

„Ne."

„Severusi..."

„Není o čem mluvit. Nic se nestalo a nic se nestane. Nevím, co sis představoval, že se děje, ale-"

„Cítil jsi to samé," řekl Lupin. „Nesnaž se mi lhát. Já vím, že jsi to taky cítil."

„A jak to víš?" zeptal se Severus. Opožděně si uvědomil, že tím popřel své tvrzení.

Lupin neodpověděl, což ho dráždilo ještě víc než případná hádka. Vlastně si Severus nebyl jistý, jestli by mu hádka nepomohla aspoň trochu se zbavit frustrace.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se Severus. „Dobře. Jestli se ke mně ještě přiblížíš, uvážu ti koule kolem krku a strčím ti hlavu do zadku a když budeš mít štěstí, použiju kouzlo, které může dobrý léčitel zrušit. Rozhovor je ukončen."

Museli zpomalit, protože se znovu dostali na hlídaný okruh a po vzájemném, nevysloveném souhlasu se rozdělili. Zbytek směny se jeden druhému vyhýbali.

Minerva se objevila o deset minut dřív a Severus měl dojem, že těch deset minut možná zachránilo jeho příčetnost. Se strohým ujištěním, že si spolu později promluví odkráčel do uličky. Než se ale stihl přemístit, uslyšel za sebou kroky, otočil se a začal vytahovat hůlku. Byl to jenom Lupin. Sevřel hůlku pevněji a ostražitě pozoroval, jak se k němu Lupin blíží.

Lupin se zastavil pár kroků před ním, opřel se o zeď a zablokoval cestu z uličky svou paží. „Tak takhle to teď bude?" zeptal se. „Víc civilizovanější jsi byl, i když jsi mě vyhnal ze školy!"

Severus zkřížil paže na prsou a zamračil se. „Nedívej se na mě, jako bych za to mohl já," řekl. „Já nevyvádím proto, že nemám peníze na snídani."

„Ne, ty vyvádíš proto, že se neumíš vyrovnat s neznámými emocemi. Už jsi se někdy díval kolem sebe dost dlouho na to, aby jsi někoho chtěl?"

„Do toho ti nic není," odvětil Severus. „Ale rozhodně nechci tebe."

„Takže radši chceš jen svojí ruku?" zeptal se Lupin. „Nech mě hádat - tvoje ruka od tebe nic neočekává."

Poprvé za celá léta Severus neměl žádnou ostrou odpověď a to nařčení ho zasáhlo nepřipraveného jako rána do žaludku. Bylo v něm až dost pravdy.

„Je mi líto," řekl Lupin po chvíli. „Je mi líto, že jsem ti vůbec něco říkal."

To byl ten pravý okamžik, aby Lupin odešel. Ten pravý okamžik, aby se Severus přemístil. Pravý okamžik ukončit tuhle frašku - neměli spolu nic společného, jen pětadvacet let nepřátelství.

Pětadvacet let nepřátelství a přetrvávající vzpomínka na polibek, při které se mu rozbušilo srdce.

Byla to skvělá příležitost odejít, ale Severus přesto zůstával. „Jsem unavený," řekl konečně. „Nespal jsem a jsem si jistý, že nedostatek spánku nemůže zlepšit mojí náladu."

Lupin se zamračil a Severus se vyhnul jeho pohledu. Sklonil hlavu a pátral po správných slovech, kterých by nemusel o dvanáct hodin později litovat. „Kdy máš další službu?"

„O půlnoci."

„V mém domě je... větší soukromí než v té londýnské zoo. Asi ve čtyři?"

Lupin přikývl. „Kde bydlíš?"

Severus znovu zaváhal. Nebylo moc lidí, kteří věděli o místě, kde trávil letní měsíce. Nesděloval to každému na potkání. Lupinův výraz se znovu změnil a Severus měl dojem, že mu dochází trpělivost.

„Leedenaire," řekl. „Na sever od Shipley. Máš něco na psaní?" Po chvíli hledání byl objeven kousek pergamenu a Severus poskytl svůj brk. Načmáral jednoduchou mapu, na zadní stranu napsal adresu a podal pergamen Lupinovi.

Jejich ruce se dotkly a Severus se neodtáhl. Pohledy se setkaly a ani jeden z nich neuhnul. Bylo to stejné, jako v kuchyni den předtím. Jako by se celý svět zastavil a zůstali jen oni dva, naklánějící se k sobě blíž, až Severus ucítil kávu v Lupinově dechu.

„Chci tě políbit," zašeptal Lupin. „Políbím tě, když mě nezastavíš."

Jeho hlava byla pořád blíž a blíž a v Severusově břiše vybuchla panika a stoupala do krku. Přestaň! Jeho mozek na něj zoufale křičel, ale tělo to úsilí ignorovalo a naklonilo se lehce dopředu. Protestující hlas umlkl, když se rty dotkly rtů.

Lupin zachytil Severusův spodní ret mezi své rty, ruce položil na jeho obličej a přitáhl ho dopředu. Sál a dráždil ho, až si Severus nebyl jistý, jestli si tu zkušenost naprosto vychutnává nebo jestli je mučivě neuspokojivá. Cítil Lupinův jazyk, jak olízl jeho rty a ty se samy od sebe pootevřely. Na sekundu byl Lupinův jazyk v Severusových ústech a jemně a váhavě je prozkoumával.

Severus zvedl ruce k Lupinově obličeji a lehce ho pohladil. Potom, stejně pomalu a jemně, jako začal, polibek skončil, Lupin se odtáhl a udělal krok dozadu. Severus trochu oddechoval, srdce mu stále bušilo až v uších, rty brněly a kolena se chvěla. Chtěl víc.

Udělal zadržující krok směrem k Lupinovi, natáhl se, aby zabořil ruku do hebkých, prošedivělých vlasů a přitáhl ho blíž. Beze slov Severus spojil své rty znovu s Lupinovými, ale tohle už nebylo žádné jemné dráždění nebo váhavý pokus. Nedal Lupinovi jinou volbu než svolit s jeho přístupem nebo ho odmítnout. Lupin jeho výzvu přijal, jeho rty se oddělily a umožnily Severusovi žádaný přístup do úst.

Severus zavřel oči a soustředil se na to, aby zapomněl poměrně nešťastný detail, že tohle byl Remus Lupin - muž, vlkodlak a nepřítel. Každá z těch tří indicií mohla být významným důvodem, aby toho hned nechal. Na okamžik Severus dokázal ve své mysli zredukovat svůj protějšek na pouhá ústa. Ústa a tělo a jak se polibek prohluboval, Severus nechal sklouznout ruku na Lupinova záda a přitáhl ho ještě blíž. Tělo, ústa a ruce; Lupinovy ruce se obtočily kolem Severusova pasu a pak se posunuly na jeho záda. Ústa, tělo, ruce a krk; Severus se mírně odtáhl, pevně olízl Lupinovu čelist a byl za svůj čin odměněn zachvěním. Ústa, tělo, ruce, krk a...

Severus se zarazil, stále se zavřenýma očima, když ucítil u svého boku nazaměnitelnou tvrdost. Lupin ustoupil znovu dozadu, vyhnul se Severusovým očím a touha se změnila ve zmatek.

Po dlouhém, tíživém tichu, které nemohlo být ve skutečnosti tak nekonečné, jak se zdálo, získal konečně Severus znovu schopnost zformulovat nesouvislá slova do normální věty.

„Ve čtyři hodiny," řekl. „A nebudu na tebe čekat, když přijdeš pozdě."

Kapitola šestá - N E K O N T R O L O V A T E L N É

Přesně ve čtyři hodiny se ozvalo zabouchání na vstupní dveře. Severus se znechuceně zašklebil nad tím, jak jeho srdce poskočilo a když otevřel dveře, uvítal Lupina zamračením. Chvíli stáli a dívali se na sebe, než si Lupin odkašlal.

„Pozveš mě dál?"

Se zvednutým obočím Severus otevřel dveře víc a udělal krok stranou, aby mohl Lupin vejít. Povedlo se mu na pár hodin usnout, s pomocí mírného uspávacího výtažku, který nerad používal a teď se cítil trochu méně rozjitřený a zranitelný a trochu víc pánem nad svými emocemi.

„Asi jsi neměl problémy to najít?" zeptal se Severus, když zavřel za Lupinem dveře.

„Ne. Tvoje mapa byla dost názorná." Lupin se během řeči rozhlížel kolem sebe, jeho oči přejely po regálech starých knih a zastavily se u odřeného gauče. Vypadal upřímně zaujatě.

Bylo to trapné, stát v přecpaném obývacím pokoji a Severus měl dojem, že je prohlížen stejně jako police s knihami. Nevěděl, co by měl říct. „Chceš čaj?" zeptal se konečně.

Lupin se na něj podíval a přikývl. „To by bylo fajn."

Severus trhl hlavou k zadní části pokoje a provedl Lupina dveřmi, zamaskovanými jako další knihovna. Jejím účelem nebylo něco skrývat, ale ta část zdi se dala aspoň využít.

Za obývacím pokojem byla široká chodba. Původně zabudovaná spižírna, byla dávno odstraněná, ale prostor po ní byl snadno rozpoznatelný, protože podlaha nebyla nikdy vyměněná, aby ladila se zbytkem chodby. Tohle byla jedna z miliónů věcí, které měl Severus každé léto v úmyslu udělat a na které se nikdy nedostalo.

Když vytáhl konvici z kredence a naplnil jí vodou, ohlédl se přes rameno. Lupin pořád stál ve dveřích a rozhlížel se.

„Tohle je tvůj dům?"

„Ne," zabručel Severus. „Ve skutečnosti je to nevěstinec. Pronajal jsem si ho kvůli schůzce s tebou, protože jsem nechtěl, aby jsi věděl, kde bydlím. Samozřejmě, že to je můj dům." Začínal být nervózní, jako by ho Lupin posuzoval podle nesourodé podlahy na chodbě, opotřebovaného starého gauče v obývacím pokoji a začouzeného sporáku, který se nehodil ke kuchyňské lince. „Co jsi čekal?"

„Nevím," řekl Lupin. „Nějak bych tě netipoval na květinovou tapetu."

Severus se rozhlédl po zdech, které byly opravdu polepené květinovou tapetou. Drobné žluté a růžové růžičky na kdysi bílém podkladě, oddělené úzkými okrovými proužky. „Proč bych se měl starat, co je na stěnách?" zeptal se a poklepal hůlkou na konvici. Okamžitě začala pískat a tak otevřel kredenc, aby z ní vyndal šálky a talířky. Jeho ruka se chvíli vznášela nad nimi, než si uvědomil, že váhá nad rozhodnutím, které vybrat. Zatracený Remus Lupin mohl pít čaj ze všeho, co dostane, ponoukal ho umíněný vnitřní hlas. Severus se zamračil a vytáhl dva šálky a dva talířky. Byly čisté, beze skvrn, bez kazů nebo uštípnutí, ale napasovaly k sobě. Podobného nádobí měl v kredenci půl tuctu.

Lupin se postavil k jeho lokti, natáhl se pro šálky a nechal Severusovi vodu a plechovku se sypaným čajem. „Neřekl jsem, že ti záleží, co je na stěnách," namítl. „Ale když už máš zdi, něco na nich být musí a já bych neřekl, že si vybereš růže."

„Nevybral jsem si je," odvětil Severus, postavil konvici a plechovku na stůl a gestem naznačil Lupinovi, aby se obsloužil. „Tenhle dům patřil rodičům a tapety si vybrala moje matka před dvaceti lety. Taky vybrala barvu na oknech a dlaždičky v koupelně, jestli tě to zajímá. Prostě mi na tom nezáleží dost, abych něco měnil." Vylovil dvě nesourodé lžičky a keramickou misku s cukrem a zamračil se na odlupující se barvu na dvířkách.

„Nezáleží nebo nechceš?" zeptal se Lupin.

„Nezáleží."

„Ani stopa sentimentality?"

„Proč ti záleží na tom, jaké mám v kuchyni tapety, Lupine?" Nechtěl diskutovat o tapetách a už vůbec nechtěl diskutovat o jejich spojitosti s jeho matkou. Lupin se znovu dostal dost blízko k pravdě a Severus by dal polovinu tohohle sešlého domu, kdyby věděl, jestli to je záhadná schopnost hádat nebo jestli Lupin věděl něco, co mu Severus neřekl.

„Jenom se pokouším o konverzaci."

Severus si sedl a ignoroval zaskřípání židle. „Ah, no ovšem. Tak tedy dějiny tapet v kostce. Když jsem vyrůstal, vzpomínám si, že tady byla skvrnitá a ušmudlaná žlutá," řekl s předstíraným hlubokým zaujetím pro téma. „Moje matka to nemohla snést a když jsem se vrátil z Bradavic po čtvrtém ročníku, vytapetovala tímhle. Skříňky natřela na bílo," řekl s mávnutím směrem ke kuchyňské lince. „Měla rozum a nesnažila se natřít dřez, ačkoliv si jistě všimneš, že má odlišnou barvu- "

„Severusi?"

„Co je?"

„Jenom jsem se pokoušel o konverzaci."

„To já taky," odvětil Severus. „Měl bych ti něco říct o koberci v obýváku? Nebo by tě možná zajímaly dlaždičky v koupelně?"

„Promiň, že jsem se ptal."

Chvíli míchali a popíjeli čaj, než si Severus odkašlal. „Co ty?" zeptal se. „Jaké tapety máš v kuchyni ty?"

Lupin se usmál úsměvem, který byl trochu moc veselý na tak hloupou otázku. „Viděl jsi kuchyni, kde bydlím," řekl. Severus se mírně zamračil a Lupinův úsměv povadl. „Sirius byl tak laskavý, že mi dovolil bydlet u něj. Bohužel je trochu těžké platit měsíčně nájem, když nemůžu najít práci."

„Oh." Teď, když to Lupin řekl, to vypadalo naprosto logické.

„Jak vycházíš se svojí rodinou?" zeptal se Lupin.

Kdyby si měl vybrat, jestli má mluvit o tom, co se mezi nimi zatím odehrálo nebo o své rodině, Severus si nebyl jistý, jestli by radši neskočil z mostu. „Nijak zvlášť," odvětil. „A ty?"

Lupin mlčel, dost dlouho, aby se Severus začal obávat, že se nedočká odpovědi. Ne, že by se snad nějak zajímal o Lupinovu rodinu, ale nechtěl ho rozčílit kvůli něčemu tak banálnímu. Lupin ale konečně promluvil. „Řekl bych, že jsem k nim měl dost blízko. Oba moji rodiče zemřeli před pár lety - táta měl infarkt a myslím, že mamka asi umřela na zlomené srdce. Po tátově smrti už nikdy nebyla sama sebou."

„Omlouvám se," řekl Severus a nedíval se přitom Lupinovi do očí.

„Není proč," ujistil ho Lupin. „Prožili dobré životy. Poznali svoje vnoučata a tak."

„Vnoučata?" zeptal se Severus, náhle vylekaný. Prudce se obrátil směrem k Lupinovi.

Lupin se zazubil. „Mám sestru," řekl a Severus se trochu zamračil. „Švagra, synovce a dvě neteře."

„Oh."

„Vlastně myslím, že by moje starší neteř měla tenhle rok dostat dopis z Bradavic, jestli už ho nemá."

„Nemá," odpověděl Severus nepřítomně. „Budou se rozesílat až příští týden."

„Pravda."

Ticho se sneslo mezi ně stejně jako prachová zrníčka na čerstvě vyleštěný povrch a přátelské ovzduší, které jejich krátký rozhovor vyvolal, zhoustlo. Začínalo to být zase nervózní.

Po dlouhém tichu si Severus odkašlal. „Řekl bych, že jsem měl k rodičům docela blízko, když jsem byl mladší," řekl. Zdálo se mu zdvořilé, nabídnout aspoň něco na oplátku, když už se mu Lupin svěřil. „Hodně pracovali a já jsem byl většinou ve škole. Asi není těžké uhodnout, že jsem vyrůstal v dost odlišných podmínkách než takoví jako Black nebo Malfoy."

„Chápu."

Severus se napil čaje. „Myslím, že chtěli, abych se měl jednou líp než oni," řekl a vyhnul se pohledu do Lupinových očí. „Vlastně si ani nemohli dovolit posílat mě do Bradavic, ale matka byla moc hrdá, než aby to přiznala. Sehnali všechno, co jsem potřeboval. Když mi bylo třináct, otec zemřel a tím to pro ní bylo ještě obtížnější." To byl důvod, proč Eileen Snapeová nikdy nic neudělala s podlahou na chodbě a rozhodně si ani neoblíbila pohled na prošoupaný koberec a potrhaný vinyl.

„Teď se musím omluvit já," řekl Lupin.

Severus pokrčil rameny a v duchu přemítal, proč toho tolik prozradil. „Není proč," řekl.

„Je tvoje matka ještě naživu?"

„Minulý týden byla." Jeho tón byl lhostejný, ale to jen proto, že se Lupin dostal moc blízko k tématu, o kterém nechtěl ani za nic mluvit.

„Navštěvuješ jí často?"

„Každou druhou sobotu."

„Rozumíte si?"

„Raději bych o tom nemluvil."

„Dobře."

Znovu zavládlo ticho. Severus se snažil vymyslet něco dalšího, o čem by mohli mluvit, bezvýznamného a bezpečného jako tapety. Kdyby na nic nepřišel, tušil, jaká slova by mohl od Lupina očekávat.

„Tak, co běžně děláš o letních prázdninách?" zeptal se Lupin.

Znovu byl Severus zaskočen nepřipravený na osobní otázku a než odpověděl, zaváhal. „Obvykle hodně čtu," řekl. „Už několik let mám pozvání do ředitelova domu a většinou tam trávím pár dní v červenci."

„Žádné vzrušující výlety do ciziny? Cestování do exotickým míst pro vzácné přísady do lektvarů?" zeptal se Lupin.

„Můj život se netočí kolem kotlíku," začal Severus, než si uvědomil, že se Lupin usmívá. Škádlí ho. Tohle škádlení namísto provokování pro něj bylo nové. Odkašlal si a zneutralizoval svůj tón. „Málokdy se vzdaluju z domu," řekl. „Tohle byl neobvyklý rok."

„To ano," souhlasil Lupin. „Neměl jsi letos moc času pro sebe, že ne?" Severus zavrtěl hlavou a Lupin vydal zvuk, který se dal popsat jako soucítící. „Já taky ne," řekl.

„Normálně máš?"

Lupinův úsměv se vrátil. Zdálo se, že jich má v zásobě stovky - pro každou příležitost jeden. „Byl to neobvyklý rok," zopakoval to, co Severus řekl předtím. „Normálně uplynou celé měsíce, aniž bych někoho viděl."

„Občas bych ti něco takového mohl závidět," zabručel Severus.

„Občas je samota příjemná," řekl Lupin. Dopil čaj a opřel se na židli. „Ale někdy si připadám osaměle."

Severus přikývl. „Proto většinou využívám Brumbálova pozvání." Vstal, posbíral nádobí a odnesl ho do dřezu. Když vymýval šálky, ucítil za sebou pohyb a když se mu Lupinovy paže obtočily kolem pasu, ztuhl.

„Byl jsi letos míň osamělý?" zeptal se Lupin.

Severus ovládl vzrůstající pocit paniky a pokračoval ve vymývání šálků, jako by nebylo nic divného na tom, že ho Lupin drží zezadu. „Tenhle rok jsem měl pro sebe sotva hodinu," řekl.

„Na to jsem se ale neptal, že ne?" Lupin se natáhl před něj a zastavil vodu. „Existuje rozdíl mezi být osamělý nebo být sám."

„Tohle to způsobilo?" zeptal se Severus. S obtížemi udržoval vyrovnaný tón, zatímco si utíral ruce. „Osamělost?"

„Možná částečně," odvětil Lupin.

„Takže z jedné části osamělost," řekl Severus a vykroutil se z Lupinovy náruče. „Co ještě? Zoufalství, předpokládám."

„To se pleteš."

„Ach, pochopitelně," řekl Severus a otřel linku hadříkem. „Odpusť, že jsem zapomněl na zástup atraktivních žen, které se perou o šanci získat sexuálního boha Remuse Lupina."

„Já nejsem zoufalý."

Severus se otočil, aby se na něj podíval a přejel pohledem od Lupinových bot až k hlavě. Když Lupin přešlápl, Severus to pokládal za vítězství a vrátil se k utírání. „Říkal jsi to přece sám, že je naprosto normální, aby člověk toužil po doteku někoho jiného. Nebo jsou možná vlkodlaci odolní vůči takovým slabostem?"

Lupin chvíli mlčel. „Snažíš se mě ranit, Severusi?"

Severus se zamyslel. „Ne," řekl konečně. „Jen se to snažím pochopit." Odhodil hadřík do dřezu, opřel se o linku, zkřížil paže na prsou a sledoval Lupina, jak srovnává židle.

„Použiješ tohle proti mně?" zeptal se Lupin.

„Tahle možnost se nedá vyloučit," odvětil Severus. „Neposkytuj zbraně nikomu, kdo by mohl být nepřítel."

„Nechci tě považovat za nepřítele."

„Pak si rozhodně vylévej srdce i duši u mého kuchyňského stolu a důvěřuj mi, ale nepokládej mi hloupé otázky."

Lupin si povzdechl. „Ano, chci intimitu. Ale kvůli tomu nejsem zoufalý. Mohl bych to najít jinde, kdybych chtěl."

„Kdy jsi měl naposledy sex, Lupine?" zeptal se Severus se zvednutým obočím.

„Tři roky," odpověděl Lupin po krátkém zaváhání. „A ty?"

Severus se ušklíbl. „Nevím," řekl záměrně pomalu. „V květnu?"

„V květnu? Kdo-?"

„Kdo by spal s šeredou, jako jsem já?" zeptal se Severus. „Půvabná mladá žena jménem Gillianne." Lupin na něj nevěřícně zíral a Severus se dramaticky odmlčel. „Jedna z mladých žen z Krásnohůlek," řekl a dovolil si úsměv. „Obzvlášť kultivovaná mladá žena, kterou velice zajímalo všechno o anglické kultuře. Samozřejmě jsem pokládal za svou povinnost, uhasit její touhu po vědění."

„Studentka?" vzmohl se Lupin konečně na otázku.

„Ne moje studentka," odvětil Severus s pokrčením ramen. „Tudíž ne moje zodpovědnost. Dohlédl jsem na to, aby vypila antikoncepční lektvar, ale tím veškeré mé závazky končily."

Lupin vypadal zděšeně a Severus zvedl koutek úst.

„Ty jsi vážně spal se studentkou z Krásnohůlek?"

„Vlastně jsem spal se třemi," řekl Severus se zamračením. „Ačkoliv technicky jsem s nimi nespal. Využil jsem jejich nabídek a potom je poslal zpátky do jejich postelí. Nejsem tak stupidní, abych nechal studentku přenocovat ve svém pokoji, i když není moje."

„Ty jsi měl intimní styk s- "

„Nech toho, Lupine. Všechny byly zletilé a žádná nestudovala v Bradavicích. Nebyl žádný důvod odmítnout. Kdy jsi ty měl naposledy sedmnáctiletou dívku?"

Lupin stále vypadal šokovaně.

„Dovol, abych ti řekl, že jsou úplně jiné, než starší ženy. Neúnavné, nespoutané a plné zvědavosti. Možná trochu nemotorné, ale dychtivé se učit a prozkoumat nově objevenou sexualitu. Je úžasné, když štíhlá, mladá kráska, která ještě nezjistila, že vlasy až do pasu nejsou rozumné a jejíž prsa jsou stále svěží a pevná, na tobě sedí a vychutnává si pro ní nový pocit. Dej jí volnou ruku a vyzkouší cokoliv. Řekni jí, že tě to vzrušuje a ona se ukojí sama a ušetří ti námahu."

„To je nechutné."

„Proč? Protože jsem si užil? Ona taky. Protože jsem dost starý, abych mohl být její otec? To je část vzrušení a nezapomeň, že to ona se mi nabídla."

„Jako zodpovědný dospělý jsi měl říct ne."

„Mám dost zodpovědnosti se svými studenty, než abych se ještě staral o cizí," odvětil Severus. „Do ničeho jsem jí nenutil a nesvedl jsem jí. Jenom jsem si vzal to, co nabízela."

„A co potom?" zeptal se Lupin.

„A pak jsem jí poslal zpátky do její postele a když navrhla, že by tady zůstala natrvalo, poslal jsem jí do Francie."

„Zlomil jsi jí srdce, co?"

Severus pokrčil rameny. „Jestli ano, byla to nešťastná náhoda. Neměl jsem to v úmyslu."

„Tobě je to úplně jedno?"

„Je mladá. Zapomene na mě hned, jakmile potká prince Okouzlujícího a možná mu bude brečet v náruči a vypravovat, jaký jsem bastard. A on jí osuší slzy a slíbí jí, že jí nikdy neublíží a oba budou šťastně žít až do smrti. Každé srdce je náchylné na zlomení, Lupine. Kdybych to neudělal já, byl by to někdo jiný."

Lupin na něj zíral. „Kolik srdcí jsi zlomil, Severusi?"

„To nevím," odpověděl Severus. Jeho výraz zvážněl, když zachytil Lupinův pohled. „Když odcházím, tak se neohlížím."

„Od kolika milenek jsi odešel?"

„Od všech, které jsem kdy měl."

„A kolik jich bylo?"

Severus si povzdechl. „Nevím."

„Pět? Padesát? Pět set?"

„Pět set?" opakoval Severus. „To by byl ovšem výkon, že ano? Svedl Don Juan vůbec tolik- "

„Myslím to vážně, Severusi."

„Já taky. A nedělám si zářezy do dveří." Lupinův výraz byl uzavřený, ale byl na něm poznat strach. „Takže víc než pár. Odhadni to."

Severus zakoulel očima a chvíli přemýšlel; probíral se jmény, obličeji, když si nemohl vzpomenout na jméno, znaménky, když si nemohl vybavit ani obličej. „Nevím. Asi zhruba těch padesát."

„Padesát."

„Řekl bych, že jsem tě o pár čísel porazil?"

„Tohle není hra! Děláš si ze mně legraci? Jestli ano, tak to není vtipné."

„Ne, nedělám. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že si musím každý víkend najít nějakou dívku a zjistil jsem, že když půjdu na správná místa, nebude těžké jí dostat, dokonce i pro někoho tak ošklivého jako jsem já. Nedívej se na mě tak, Lupine. V roce 1978 to byl jiný svět."

„Ty jsi tohle dělal v roce 1978? Samozřejmě všechno, kromě těch tří minulý školní rok."

Severus si opřel nohy o jednu z neobsazených židlí. „Samozřejmě, že to nebylo všechno v roce 1978," řekl. „Nepředstírám, že jsem žil jako kněz. Léta mezi odchodem z Bradavic a než jsem se vrátil jako učitel provázela jistá nemravnost. Možná polovina z těch padesáti byla předtím, než mi bylo jednadvacet."

„Ale to jich pořád zůstává dvacet pět."

„Dvacet pět za posledních patnáct let," zdůraznil Severus. „Vynásobeno je to méně než dvě za rok."

Lupin zavrtěl hlavou a zahleděl se na stůl. „Já bych svoje milenky mohl spočítat na prstech jedné ruky," řekl. „Mohl bych ti říct jejich jména i co se s nimi stalo, kolik mají dětí a kde jsou teď.

„Mám se teď ušklíbnout, protože jsem skóroval víckrát než ty nebo se tvářit provinile, že neudržuju styky se všemi ženami ze své minulosti?"

Lupin se na něj zamračil. „Padesát?"

„Řekl jsem ti, že jsem je nepočítal a pochybuju, že jsem na nějakou nezapomněl."

„Jak jsi to sakra udělal?"

„Co myslíš?" Bylo čím dál víc těžší rozluštit Lupinův tón.

„Dvě za rok můžu pochopit," řekl Lupin. „Ale dvacet pět za tři roky? Kde jsi je našel?"

Severus pokrčil rameny. „V barech," řekl. „Knihovny, obchody, parky. Bývalé spolužačky, sestry bývalých spolužáků, přítelkyně bývalých spolužáků. Většinou bary." Lupin znovu mlčel. „Co?" zeptal se Severus.

„Jen přemýšlím o tom, kolik času a úsilí jsem vložil do hledání ženy a ony pak padají k nohám tobě."

„Odpověď je v té otázce," řekl Severus. „Ty jsi hledal ženu - bezpochyby specifický druh ženy. Partnerku, potenciální ženu? Vypadáš jako typ, který se chce oženit."

„A ty ne."

Severus zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem si užít a když nic víc nehledáš, není těžké to najít. Žádné závazky, žádná očekávání, žádné sliby, žádné hry, žádné- "

„Žádné nesmysly," dokončil Lupin za něj.

Severus se mu podíval do očí. „Přesně tak. Žádné nesmysly."

„Proč jsi mi tohle všechno řekl?"

„Ptal jsi se."

„Ptal jsem se, kdy jsi měl naposled sex. Nežádal jsem detaily."

„Ptal ses, s kolika ženami jsem byl."

„Schválně jsi mě k tomu přivedl. Proč? Chtěl ses pochlubit? Jak jsi žádoucí?"

Severus si odfrkl. „Učíš se, Lupine. Rozhodně se učíš. Vlastně dva důvody, za prvé, abych ti ukázal, že nejsem tak zoufalý, abych od tebe neodešel."

„To ty jsi obvinil mě, že jsem zoufalý," připomněl Lupin.

„A ještě jsem to nevyloučil."

Lupin se zachmuřil. „Druhý důvod?"

Severus vstal, obešel stůl a položil ruce na Lupinova ramena. Sklonil se, až jeho tvář byla těsně u Lupinovy a zašeptal mu do ucha, „Abych ti ukázal, že jsem ještě nepotkal osobu, od které bych nemohl odejít." Lupin ztuhl a začal se otáčet, ale Severus ho držel na místě. „Myslím to vážně," zapředl tiše. „Nezahrávej si se mnou, Remusi Lupine, jinak se otočím a odejdu. A odcházím s noblesou, jen pokud k té osobě nechovám zášť. Ty jsi tady ze své vůle a já to momentálně snesu. Budeš mě zajímat a přijmeš to, co ti dám, nebudeš vyžadovat víc a tohle ujednání může vyjít. Pravidla jsou velice jednoduchá. Žádné závazky, žádná očekávání, žádné sliby, žádné hry, žádné nesmysly. Nevyřčené a nenaznačované. Rozumíme si?"

Lupin vstal a Severus ho pustil. Pozoroval ho, jak si založil paže na hrudi a začal přecházet po kuchyni. Když se zastavil před Severusem, zvedl pohled a podíval se Severusovi do očí. „Musím být blázen, když vůbec o takových podmínkách uvažuju."

„Blázen nebo zoufalý," souhlasil Severus. Lupin se znovu zamračil a Severus zvedl ruku, aby odhrnul prošedivělý pramen vlasů z jeho spánku. „Tak ještě jednou. Třeba by se ti to mohlo líbit."

„Líbat ti zadek?"

„Vlastně bych rád, kdybys pro tuto chvíli nechal můj zadek na pokoji," odvetil Severus, ohnul prsty na Lupinově tváři a nadzvedl mu obličej. „Ale chápeš to špatně. Kdybych chtěl čubku, už bych si nějakou našel. Na mých podmínkách není nic ponižujícího - jsem jenom upřímný. Cítil by ses líp, kdybych ti vyznal nehynoucí lásku a slíbil ti, že spolu odjedeme do jižní Francie, i když bych neměl v úmyslu ten slib dodržet?"

„Nebuď směšný."

„Přesně tak," řekl Severus. „Nabízím něco daleko smysluplnějšího. Oba vyhrajeme a nikdo neutrpí ztrátu, protože nikdo nebude mít nerealistické naděje."

„Ty to myslíš vážně, viď" zeptal se Lupin.

Severus odpověděl tím, že udělal další krok dopředu, položil paže kolem Lupina a přitáhl ho blíž. Tentokrát měl kontrolu on, když naklonil hlavu na stranu. Tentokrát nezaváhal, když pevně přitiskl svá ústa k Lupinovým, jako kdyby do nich chtěl vtáhnout Lupinovu duši a na okamžik ochutnat jeho život. Lupin posunul ruce na Severusova záda a přitáhl ho blíž.

Nějak Lupin převzal nad líbáním kontrolu a Severus nemohl udržet své oči otevřené, když jeho ústa byla pečlivě plundrována Lupinovým jazykem. Srdce mu bušilo, kolena zkapalněla a Severus si najednou začal přát, aby měl něco za sebou. Zeď, kredenc, rozvrzaná židle - cokoliv by bylo stabilnější, než jeho náhle selhávající svaly.

Polibek neskončil, ale po zdánlivě nekonečné chvíli se přesunul. Předtím byla do Lupinova hladového líbání zapojena celá jeho ústa, teď Lupin útočil na jeho spodní ret. Jemně a žmoulavě líbal okraj úst a navzdory odhodlání uchovat si vyrovnanost, Severus zaúpěl a zabořil ruce do Lupinových vlasů.

Ta nádherná agónie neustala, ale posunula se dál. Lupinova ústa a jazyk cestovaly od koutku Severusových úst k levému uchu. Na okamžik se měkká, teplá a vlahá pouť zastavila a Severus ucítil na tváři závan vzduchu.

„Potřebuješ se oholit," podotkl Lupin pobaveným šepotem.

Na zlomek sekundy měl Severus v úmyslu od něj ucuknout a říct mu, aby šel k čertu, ale tu poznámku následovalo přitulení. Severus si povzdechl a zapomněl, že chtěl považovat za urážku všechno, co Remus Lupin udělal nebo řekl.

Konečně Lupin přejel ústy po Severusově čelisti a přitiskl poslední, dráždivý polibek na jeho krk. Pak přestal a znovu se narovnal.

„Myslím, že si vzájemně rozumíme," řekl Lupin, když se Severus taky narovnal. Roztavené olovo, které zdánlivě vystřídalo krev v jeho žilách, ho činilo nádherně otupělého.

„Asi máš pravdu," zamumlal Severus s očima stále zavřenýma.

Teplé prsty ho vzaly za ruku, ale teprve když ucítil, že se dotkla teplé boule, se Severusovy oči prudce otevřely. Na okamžik nechápavě zíral, pak sklopil zrak dolů a v ústech mu vyschlo.

Váhavě - jeho sebevědomí ho opustilo při nezvyklosti intimních doteků s jiným mužem místo se ženou - Severus zkusmo pohnul prsty po předku Lupinova hábitu a přejel po obrysu rostoucí erekce. Lupin se ostře nadechl a Severus obtáhl křivku špičkou prstu. Byl to zároveň důvěrně známý i naprosto cizí pocit a jak se jeho prsty napjaly na vzrůstající tvrdosti, Severus cítil, jak se i jeho penis nadějně pohnul.

Konečně byl zpátky ve známém teritoriu - chtíč byla cesta, po které šel už mnohokrát a často sám. Posunul ruku, přitiskl dlaň pevně na Lupinův penis přes jeho hábit a Lupin vydal zvuk, který byl něco mezi přiškrceným výkřikem a nadšeným zaúpěním. Severus to považoval za triumf.

„Kdybych tě neznal, přísahal bych, že se ti to líbí," zabručel Severus.

„Kdybych tě neznal, přísahal bych, že si to už někdy dělal," opáčil Lupin napjatým hlasem. Jakákoliv odpověď, kterou Severus zamýšlel, byla zapomenuta s elektrizujícím pocitem Lupinovy ruky v jeho citlivém rozkroku.

Severus si matně uvědomoval prostestující hlas toho, co zůstalo z jeho racionální mysli, ale byl příliš uchvácen tou chvílí rozkoše, než aby se o něj staral, když Lupin začal pečlivě dlaní třít Severusovu erekci. Severus zaklonil hlavu a začal ztěžka dýchat.

Lupin prudce vydechl, když se Severusův palec dotkl špičky jeho penisu, který se chvěl a napínal předek jeho hábitu. Jeho srdce bušilo, když byl zatlačen pozpátku, až zadní stranou stehen narazil do něčeho tvrdého. Po mírném postrčení od Severuse se opřel dozadu a lehl si na stůl. Severus se nad ním skonil, opřel si ruce po stranách jeho hlavy a přitiskl jejich ústa k sobě. Remus obtočil paže kolem Severuse a stáhl ho dolů na sebe.

Severus přejel rukou přes Remusovu hruď, pak s ní sklouzl dolů a Remus zavřel oči a nedočkavě nadzvedl boky. Po dalším chvilkovém zaváhání ucítil ruku na svém ztopořeném penisu. Zaúpěl a zvedl boky, aby mohl přirazit do Severusovy dlaně.

„Tohle nebyla část plánu, abys věděl," zašeptal Remus, když jeho páteří projel silně vášnivý pocit.

Severus do něj lehce šťouchl, Remus se nadzvedl a nechal si hábit přetáhnout přes hlavu a odhodit stranou. Trochu znejistěl, když ležel polonahý před Severusovým pronikavým pohledem. V nejlepší formě byl Remus štíhlý, se sítí jizev na pažích a hrudi a stříbřitými chlupy z předčasného šedivění. Teď, sotva týden před úplňkem, mu do nejlepší formy hodně chybělo.

Jeho obavy se však ukázaly neopodstatněné, když se Severus sklonil a měkce a mlaskavě ho políbil na krk. „Co nebyla část plánu?" zeptal se Severus hlubokým a znělým hlasem. Remus zasténal, jak Severusova ruka klesla na jeho břicho a prsty se posunuly ještě níž.

„Tohle," odvětil Remus a zatahal za Severusův hábit. Cítil nevysvětlitelnou potřebu udržovat je vyrovnané a nezdálo se mu, že by to bylo možné, když byl jeden z nich pořád oblečený, zatímco ten druhý skoro nahý.

Severus se najednou zarazil a jeho ruka se zastavila uprostřed pohybu. „Ty tohle nechceš." Bylo to neutrální prohlášení a na okamžik Remusovo srdce sevřela panika.

„Ne! Chci říct, ano. Takhle jsem to nemyslel. Já jen chtěl- "

Severus se od něj už odtahoval a Remus ho zachytil pažemi a přidržel na své hrudi.

„Chtěl jsem jen říct, že tohle přišlo dřív, než jsem čekal," zašeptal Remus a znovu zvedl hlavu k Severusově. „Čekal jsem, že budeme mít čas, abysme to probrali." Strčil ruku pod Severusův hábit a nadzvedl ho. „Abysme určili parametry."

Severusovy rty se vznášely nad Remusovými, když zasyčel, „Určíme je teď."

Remus zasténal, když ucítil Severusova ústa na svém krku a zapletl prsty do Severusových vlasů. Na chvíli úplně zapomněl na svůj úmysl svléknout Severuse, zaklonil hlavu dozadu a odhalil krk Severusovým ústům.

„Ne," zašeptal ochraptěle. „Žádný hranice."

„Tak sklapni," zašeptal i Severus a Remus hned ochotně poslechl.

Místo mluvení se opět soustředil na Severusův hábit a začal ho vytahovat nahoru. Na chvíli to vypadalo, že Severus záměrně brzdí jeho úsilí, ale konečně začal spolupracovat a jeho hábit se snesl na podlahu vedle Remusova.

Remus se otočil a postrčil Severuse na záda. Severus se opřel dozadu a zavřel oči. Remus položil ruku na jeho břicho a začal si ho prohlížet. Trochu ho pohled na Severusovo tělo překvapil. Byl připravený na odpor, doufal, že bude okamžitě uchvácený a přitahovaný. Místo toho byl ohromený nepřekvapivým odhalením, že Severus Snape má vybouleninu pod spodním prádlem a žádná prsa. Remusovi chvíli trvalo, než to vstřebal a konečně si všiml, že Severus není tak ošklivý, jak by se mohlo zdát.

Byl téměř smrtelně bledý, s nažloutlým nádechem kůže, ale Remus si dokázal představit, že trocha sluníčka každý den by ho tak za měsíc mohla obdařit zlatavým nádechem, který by pomohl zlikvidovat celkově nezdravou barvu. Kromě bledosti a toho, že byl až moc hubený, byl docela pohledný. Jeho klíční kost byla výrazná, vystupující ve zvláštních úhlech a zanechávající zajímavé křivky, které Remusův jazyk toužil prozkoumat. Severusovy svaly se jemně rýsovaly na hrudi, pažích a na stehnech. A navrdory kostnaté a vychrtlé postavě jeho břicho vypadalo měkké. Řídké tmavé chloupky pokrývaly jeho hruď, částečně i břicho a mizely pod okrajem spodků.

Remus cestoval po chloupcích jemným dotekem a seznamoval se se Severusovým tělem. Severus ztuhl a Remus cítil, jak se snaží odblokovat bloudící prsty ve své mysli. Remus se přinutil vytvořit mezi nimi menší vzdálenost, sedl si vedle něj a ruku položil na Severusovu hruď, zvedající se a klesající v rytmu Severusova dýchání.

„Jestli to nechceš, tak to pochopím," řekl Remus jemně a dotkl se rukou Severusovy tváře. „Nechci na tebe tlačit, pokud nejsi připravený."

Severus náhle prudce ucukl. „Nejsem žádná červenající se panna, kterou musíš přemluvit, aby ti byla po vůli," vyštěkl a Remus sebou málem trhl.

Jednal se Severusem spíš jako s váhavou ženou, než s mužem, jehož vzrušení bylo stejně viditelné, jako Remusovo. „Promiň," odvětil Remus a znovu položil paži kolem Severusova pasu. „Ale myslel jsem to vážně. Jestli chceš, abych přestal, udělám to."

„Máš vůbec ponětí, co dělat?" zeptal se Severus, když Remus posunul ruku na jeho břicho.

„Ne, ale to mě taky nezastavilo, když jsem byl poprvé se ženou."

Severus na něj chvíli jen zíral a pak se zasmál.

„Aspoň se tentokrát nemusím bát, že se mi nepostaví péro," řekl Remus a lascívně se zazubil. „Myslím, že by v tom mohla být jistá výhoda, ty ne?" zeptal se a letmo olízl Severusovu pravou bradavku. Opravdu zvláštní pocit. Byl mnohem víc zvyklý na velké a citlivé bradavky, uprostřed měkkých ňader a ne na to, aby šlo o malou, plochou věc, nevyvolávající žádnou reakci, na tvrdé a kostnaté části těla jeho milence.

Jeho milenec. Bylo divné, uvažovat o Severusovi jako o svém milenci a bylo lákavé přičítat tomu slovu větší význam, než mělo. Nebo snad mělo větší význam? Remus sjel jazykem dolů k Severusovu břichu a zasunul tu myšlenku do kouta své mysli, kde byla méně rozptylující. Právě teď měl mnohem větší zájem objevit každý centimetr Severusova těla. Když se přitulil k Severusovu břichu, Severus sebou najednou trhl a Remus na něj zachmuřeně vzhlédl. Uviděl, jak se kouše do rtu.

„Ne?" zeptal se Remus a obkroužil jazykem Severusův pupík.

Severus ztěžka dýchal. „Nevím, jestli to lechtá nebo je to úžasný pocit," vydechl a Remus se na něj rozpustile zašklebil.

„Lechtá?" zeptal se nevinným tónem. „Neříkej mi, že jsi lechtivý, Severusi Snape." Posunul ruku na Severusova žebra a Severus od něj ucukl. Oh, tak tohle bude legrace, jak už Remus zjistil.

„Co se děje, Severusi? Bojíš se, že udělám tohle-" Remus zatřepotal prsty na Severusových žebrech a tentokrát byl připravený na ucuknutí. Dotkl se špičkou jazyka místa na boku a Severus se zkroutil zpátky do jeho prstů.

„Za tohle zaplatíš," zasyčel a zazmítal se v marném pokusu uniknout Remusovým prstům.

„Vážně?" zeptal se Remus a sáhl mu do podkolenní jamky. No jo, tam byl taky lechtivý.

„Ano!" zalapal Severus po dechu a znovu sebou trhnul, když Remus zachytil jeho loket.

„Tak bych si to radši měl co nejvíc užít, ne?" zeptal se Remus a rychle si obkročmo sedl nad Severusovy boky. Naklonil se nad ním a začal ho šimrat po žebrech, zatímco ho držel uvězněného mezi svými stehny. Severus namáhavě dýchal, kroutil se a jeho obličej se stáhl do grimasy tak bolestné, že Remus málem přestal. Ale najednou se Severus začal smát, zhroutil se na stůl, bezmocně se chechtal a bezúspěšně se pokoušel odsunout Remusovy ruce pryč.

Remus se smál s ním, opřel se rukama po stranách Severusovy hlavy, naklonil se dopředu a jemně otřel své rty o Severusovy. „Měl by ses víc smát," řekl něžně. „Vypadáš pak o deset let mladší."

Severus se pomalu uklidňoval, ale zamračený výraz se nevrátil na jeho obličej hned. Bez něj opravdu vypadal mladší o deset let a mnohem víc jako člověk, než jako mrtvola. Rozhodně byl atraktivní a skoro i hezký, se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou dozadu. Rty měl pootevřené a tvář uvolněnou. Remus ho jemně kousl do spodního rtu a pak zahájil cestu svým jazykem po Severusově čelisti, krku a přes hrudník. Když se dostal na břicho, Severus se znovu napjal, ale Remus ho pevně políbil a upřímně se snažil nelechtat ho.

„Už to stačilo," varoval ho Severus a Remus vzhlédl, aby se na něj usmál.

„Já jsem hodný," řekl a jemně kousl do kůže na Severusově pasu. „Docela."

Podle jeho názoru byl, aspoň s ohledem na šťavnaté tajemství o Severusovi, které právě odhalil. Kdo by tušil, že je Severus Snape tak lechtivý? Remus se odsunul stranou a naznačil Severusovi, že má zvednout boky. Po chvíli váhání to Severus udělal a Remus stáhl čistě bílé spodky dolů. Severus je odkopl stranou a když si Remus začal prohlížet jeho penis, ucítil, jak znovu ztuhl.

„Jestli chceš, abych přestal-," začal Remus tlumeným hlasem a přejel špičkou prstu po vnitřní straně Severusova stehna a záměrně se vyhnul ztopořenému penisu, který ho prakticky šťouchal do tváře.

„Jestli to řekneš ještě jednou, nacpu ti něco do krku, aby jsi to nemohl zopakovat."

„Oh, vážně?" zeptal se Remus a začal hladit Severuse po břiše. Jeho pták se zvedl k Remusově ruce, ale Remus si dal záležet, aby se ho nedotkl.

„Vážně."

Když s tímhle začal, Remus měl v úmyslu vzít Severuse do úst, ale teď, když k tomu skutečně mělo dojít, začal mít najednou pochybnosti. Nebyla to zdaleka tak lákavá příležitost, jaká čekal, že bude.

„A co mi chceš nacpat do krku?" zeptal se a získal trochu víc času tím, že přejel prsty po Severusově kyčli.

„Přestaň si zahrávat," zašeptal Severus napjatým hlasem. „Nebo to zjistíš." Nadzvedl boky, Remus se zhluboka nadechl a pak se dotkl jazykem žaludu Severusova penisu.

Severus zasténal, jeho pták sebou trhl a Remus opatrně olízl spodek a stáhl předkožku. Zavřel oči, zakroužil jazykem kolem žaludu a pak ho vtáhl do úst, mezi uvolněné rty.

„Oh bože," vydechl Severus a Remuse to povzbudilo. Vtáhl ho hlouběji do úst a pak ho nechal vyklouznout. Vyžadovalo to mnohem víc obratnosti, než si myslel, udržet zuby od citlivého orgánu, ale dával na to pozor, protože sám utržil kdysi už několik náhodných škrábanců. Severusovy boky se zaškubaly, jeho pták přirazil hluboko do Remusových úst a vyvolal tím dusivý reflex, který stěží dokázal ovládnout. Chytil penis za kořen, aby měl větší kontrolu. Cítil se mírně provinile, že saje tak povrchně, ale pokud se dalo soudit podle sténání, Severusovi to ani trochu nevadilo.

Když získal větší sebevědomí a zvykl si na tenhle nový zážitek, Remus vzal do ruky Severusova varlata a začal je jemně masírovat. Jeho úsilí bylo odměněno zasyčením, Severus sebou znovu trhl a málem vyhodil Remuse z rovnováhy. Musel si opřít ruce o stůl a kleknout si na podlahu, tím si uvolnil pravou ruku, kterou mohl laskat a dráždit Severusovy koule.

Proud nesrozumitelných slov se řinul ze Severusových úst, jeho ruce se zaťaly do postele a pak se zapletly do Remusových vlasů. Střídavě tlačily jeho hlavu dolů a spočívaly na jeho spáncích. Ucítil na jazyku teplou, slanou tekutinu, Severusova varlata se stáhla a to bylo poslední varování, které potřeboval, aby začal sát silněji. Severus vystříkl, jeho boky sebou trhly a penis zapulsoval v Remusových ústech.

Zdálo se, že to trvá celou věčnost, než horké, štiplavé sperma, vystříklo do jeho úst a steklo mu po jazyku až do krku. Ale nemohlo to být tak dlouho, než si Severus konečně povzdechl, uvolnil se na posteli a Remus odtáhl rty z jeho ochablého ptáka. Směsice potu a semene zanechala v jeho ústech slanou a ne úplně nepříjemnou chuť. Olízl si zuby a rty a ještě párkrát polkl.

Severus nehybně ležel, zjevně bezvládný a uspokojený a Remus si sedl vedl něj a smutně se pousmál. Byl nadšený, že mohl způsobit svému milenci takovou rozkoš a zároveň uvažoval, jestli to byl dobrý nápad, postupovat tak rychle. Konec konců, uměl se docela dobře vcítit do Severusovy pozice v téhle chvíli - naprosto spokojený, aby pár hodin nehnul ani svalem. Taky se mohl najednou vcítit do pozice ženy, která musela prožívat to, co teď on.

Cítil, jak mu Severusovy prsty pročesávaly vlasy a občas se zastavily u zacuchance. „Já ti to oplatím," slíbil. „Jakmile se dokážu pohnout."

Remus se zasmál a na Severusovo naléhání si lehl na stůl uvelebil se v jeho náruči. Ležet na stole nebylo moc pohodlné, ale trvalo to jenom pár minut, než si Severus sedl. „Nemyslíš, že by to bylo pohodlnější v obýváku?" zeptal se.

Bez čekání na Remusovu odpověď Severus zamířil z kuchyně do obývacího pokoje. Objal pažemi Remuse kolem pasu a opřel se bradou o jeho rameno. Remus se kousl do rtu, když ucítil ruku na svém podbřišku.

„Víš, já umím být milý," zašeptal Severus do Remusova krku. Jeho dech byl horký a vlahý.

„Já k tobě nebyl?" zeptal se Remus. Snažil se o nenucený tón, ale úplně se mu nepovedl.

„Bylo to přijatelné," odvětil Severus a zněl v téhle chvíli mnohem víc sebevědomě. Kdyby Remus neslyšel nedávné nesrozumitelné steny a ostré výkřiky, nebo neviděl výraz blaženosti na Severusově obličeji, možná by uvěřil, že to se Severusem ani nehnulo.

„Tak bys mi možná měl předvést, jak se to dělá správně," odvětil Remus a Severus strčil ruku do jeho spodků. Kousl se do rtu, aby nezasténal, když dlouhé prsty obemkly jeho ztuhlý, citlivý a zduřelý penis.

„Možná by to byla moudrá investice do budoucnosti," souhlasil Severus a stáhl předek Remusových spodků dolů, aby uvolnil jeho ptáka. „Ale budeš pozorný žák?"

„Budu hltat každé slovo," vydechl Remus, jak Severus rychle zapumpoval jeho penisem. Nic z toho opatrného a jemného provedení, kterému ženy říkaly dlaňovka - Severus s ním zacházel stejně, jako pravděpodobně zacházel sám se sebou, zkušeně, jako muž, který ví, jak dosáhnout rychlého završení a-

Najednou přestal a Remus zasténal. Jeho penis sebou stále frustrovaně cukal a Severus posunul před něj a stáhl mu spodky.

Na okamžik cítil Remus potřebu se zakrýt a nepříjemně si uvědomoval, že jeho nástroj je rozhodně kratší než Severusův. Tyhle obavy ale vydržely asi půl sekundy, než Severus stáhl předkožku a zachytil žalud mezi palcem a ukazováčkem. Nepohnul ale rukou a po chvilkové úlevě ten prostý dotek přestal stačil a vrátila se naléhavost.

Severus najednou sklonil hlavu a Remus ostře vykřikl, když se Severusovy rty dotkly jeho varlat. V hlavě neměl žádnou souvislou myšlenku, kromě faktu, že si to musí zapamatovat a někdy to oplatit. Měl v úmyslu dávat pozor, ale jeho plány vyletěly oknem do srpnového horka.

Slastně si uvědomoval, že Severusova ústa se přesunula na jeho penis a prsty se začaly pohybovat na koulích, ale to poznání bylo rychle vystřídáno mimořádnou rozkoší, oslepující i otupující. Čas přestal mít význam a jenom matně věděl, že jeho prsty jsou v Severusových vlasech a přitahují ho blíž. Severus ho postrčil ke gauči a Remus na něj klesl, vděčný, že už se nemusí soustřeďovat na stání. Severus si klekl na podlahu před něj a Remus se oddal napospas talentovaným ústům a měkkým rtům.

Když už to vypadalo, že zemře z té nádherné agónie, ucítil trhutí, při kterém se mu zadrhl dech. Jeho varlata se stáhla, on přirazil prudce do Severusových úst a Severus ho vtáhl hlouběji a zakmital jazykem po Remusově penisu. Remus se otřásl a vyvrcholil, pálivá potřeba se rozpustila do příjemného pocitu uspokojení, zatímco Severus lízal a sál a jemně se od něj vzdaloval. O chvíli později ležel vedle Remuse a když Remus otevřel oči, aby se na něj podíval, ležel na boku a hlavu si opíral o ruku.

„Myslíš, že si to zapamatuješ a budeš schopný to příště provést správně?" zeptal se Severus docela vážným hlasem.

Remus se pro něj natáhl a přitáhl ho do své náruče. „Myslím, že mi to budeš muset ještě několikrát ukázat, abych se mi to dostalo do krve," odvětil udýchaně a vyčerpaně.

Severus ležel v jeho náruči ztuhle jako prkno, ale po chvíli se trochu uvolnil. „Je ti jasné, samozřejmě, že to bude vyžadovat mnoho hodin praxe, aby to bylo dokonalé?"

Remus se rozesmál, už neschopen udržet vážný obličej při té výměně. „Víš, musím se zase osprchovat," řekl a Severus zívl do jeho hrudi.

„Mmm," zamumlal. „Nemůže to počkat?"

Remus na něj shlédl, usmál se a shrnul mu vlasy z obličeje. „Jistěže," řekl něžně a objal ho paží. Severusovy oči se zavřely.

Kapitola sedmá - N E P Ř Í J E M N É

Když se Remus probudil, v místnosti byla tma, až na slabé světlo, vycházející z lampy. Chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde je, ale když se rozhlédl a všiml si knihoven i opotřebovaného, flekatého gauče, na které ležel, vzpomněl si. Další chvilku mu trvalo, zjistit, proč se tak divně cítí, než ho konečně napadlo, že tam s ním neleží Severus.

Otočil hlavu, aby se znovu rozhlédl po pokoji a polilo ho horko, když si všiml svého oblečení, pečlivě složeného na stolku.

Doufal, že zahlédne Severuse, čtoucího si v osamělém křesle při světle z lampy, ale křeslo bylo prázdné. S povzdechem ze sebe odhodil deku a začal si sedat, ale zarazil se s prsty zaťatými do okraje deky. Když usnul, žádnou dekou přikrytý nebyl.

Pomalu vstal a protáhl se; rozhýbal ztuhlé svaly a zachmuřil se na nepříjemně lepkavou vrstvu, která zdánlivě pokrývala celé jeho tělo. Cítil se špinavý a jak pracoval na strnulých údech, snažil se odhadnout, kolik z toho pocitu může přičítat potu, kolik sexu a kolik sklíčenosti nad tím, co se stalo. Bylo by to lepší, kdybych se probudil v Severusově náruči, pomyslel si.

Když se natáhl po oblečení, uslyšel kroky a ohlédl se ke dveřím, vedoucím z obývacího pokoje na chodbu. Severus tam stál s mokrými vlasy, naboso a skleničkou v ruce.

„Ty jsi vzhůru," řekl Severus a opřel se o dveřní rám.

Remus sklopil oči a otočil se zády, protože si vzpomněl, že je nahý. „Kolik je hodin? Je dost velká tma."

„Tady je tma vždycky," odvětil Severus. „Není pozdě. Něco málo po sedmé."

„Oh."

„Jestli se chceš osprchovat, koupelna jsou ty dveře nad schodištěm."

Remus přikývl. „Děkuju ti." Zaváhal, rozpolcený mezi tím, jestli se má obléknout, než zamíří nahoru nebo se promenádovat před Severusem nahý. Severus ho ušetřil rozhodování, když se obrátil zpátky ke kuchyni. „Chceš večeři?"

„Uh. Jistě." Remus si posbíral věci a vystoupal po schodech dřív, než se Severus stihl vrátit.

Koupelna byla malá a stísněná, jako ostatní místnosti, které zatím Remus viděl, ale začínal si asociovat malé, stísněné prostory se Severusem. Ve starém umyvadle na podstavci byla skvrna, kam občas ukápla kapka z kohoutku. Nad umyvadlem byla zrcadlová lékárničková skříňka. Remus ji otevřel a zašklebil se při zaskřípání dvířek. Žiletka, hřeben, zubní kartáček s pastou, lahvička s kolínskou, několik lahviček a skleniček s lektvary a tabletami, krabička s kondomy - Severusovy osobní věci nestály za prohlížení, ale Remus si je přesto prohlížel, než ho napadlo, že Severus by pravděpodobně mohl slyšet jestli voda teče nebo ne.

Zavřel skříňku a spláchl záchod, pro případ, že by Severus poslouchal. Cítil se provinile za to záměrné podvádění, ale ne dost provinile, aby šel dolů a přiznal se, že šmejdil. Jenom ho lehce hryzalo svědomí.

Sprcha byla tvořená starou vanou na nohách, mosaznou trubkou, táhnoucí se skoro až ke stropu a závěsem, který se rozhrnoval do půlkruhu. Pustil vodu, přidržel pod proudem ruku a když byl dostatečně horký, vstoupil dovnitř a nastavil obličej přívalu kouřící vody. Voda byla pro jeho tělo příjemná a tak si přejel rukama po kůži a snažil se do vetřít si do svalů co nejvíc tepla. Horká sprcha mu vždycky zlepšila náladu a ani tahle nebyla vyjímkou.

I přesto, když si půjčil trochu ze Severusova šampónu, nemohl umlčet myšlenky, které v hojném množství soupeřily o jeho pozornost.

Za prvé, to bylo dost zneklidňující, vědět, že konečně překročil čáru. Nemohl už předstírat, že jde o pomíjivý vrtoch, výsledek toho, že byl moc dlouho sám. Dal průchod naléhavé touze a užíval si každou sekundu, ale teď měl pochybnosti. Trochu pozdě na ně, ale teď, když se vynořily, nedaly se ignorovat.

Možná, že kdyby se probudil a ležel v Severusově náruči nebo Severus v jeho, nebo třeba spolu byli v posteli a neváleli se jen po kuchyňském stole a starém odřeném gauči. Kdyby se neprobudil úplně sám, mohlo by to být jiné. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to byla náhoda, Severus se ukázal pár minut potom, co se probudil, ale tou dobou už jasně věděl, co se stalo. Potřeboval, aby s ním Severus byl během těch zmatených a dezorientovaných chvil po probuzení.

Nikdy nečekal, že půjde touhle cestou a rozhodně nikdy nečekal, že v tom zůstane sám. Když už měl mít pochybnosti o své sexualitě, chtěl buďto někoho, kdo by to s ním sdílel nebo měl aspoň odpovědi na jeho otázky.

„Do prdele," zabručel a shrnul všechny své pocity do toho výrazu. Cítil se pod psa a do hlavy se mu vkrádala neodbytná myšlenka, že poprvé ve svém životě udělal něco, čeho bude dlouho litovat. Litoval následky mnoha věcí, které udělal, ale právě teď opravdu litoval svého jednání. Kdyby mohl vrátit čas, nepolíbil by Severuse v té uličce v Surrey.

Po několika minutách se vzdal pokusů vypudit zmatené myšlenky z hlavy a zastavil vodu. Vystoupil ze sprchy a po krátkém váhání, kdy zvažoval, jestli by měl hledat ručník, vzal hůlku a použil sušící kouzlo na vodu ve vlasech a na těle.

„Víš, támhle na stojanu jsou ručníky," ozval se za ním hlas a Remus se prudce otočil. S rozšířeníma očima se snažil dost neefektivně zakrýt.

„Ty neklepeš?" zavrčel, jak Severus stáhl ručník ze zmíněného stojanu a podal mu ho.

„Obvykle ne," odvětil Severus, opřel se o dveřní rám a neuhnul očima, když si zrudlý Remus obtočil ručník kolem pasu. „Aspoň ne ve svém domě. Kromě toho, nemyslíš, že teď už je na cudnost trochu pozdě?"

Remus mlčel, když si klekl na podlahu, aby sebral hábit, který tam předtím odhodil. Ostražitě přitom Severuse pozoroval.

„Vážně," řekl Severus a zkřížil paže na prsou. „Bojíš se, že tě ohnu přes záchod?"

Remus se narovnal a snažil se vypadat vyrovnaně. „Chtěl jsi něco?" zeptal se kousavě.

Odmítavý výraz přeběhl přes Severusovy rysy, když se napřímil a na jeho obličej se vrátilo zamračení. Remus si ani nevšiml, že tam nebylo, dokud ho teď znovu neuviděl.

„Co přesně bych od tebe měl chtít?" zeptal se Severus.

„Tak co tady děláš?"

„Tohle je náhodou můj dům," odvětil Severus stroze. „Mám právo být kdekoliv, kde se mi zachce."

Remus se zhluboka nadechl a pevně sevřel cíp ručníku. „Myslím, že jsme tenhle rozhovor nezačali dobře..."

„To je postřeh."

„...a je to jenom horší. Nechal bys´ mě, prosím obléknout? Pak přijdu dolů a můžeme si promluvit."

Severus na něj ještě chvíli zíral, pak se otočil na podpatku a na odchodu za sebou pevně zavřel dveře. Remus si vděčně povzdechl a strávil dalších pár minut získáváním duševní rovnováhy, zatímco se oblékl a utřel vodu, která vyšplíchla na podlahu. Když o pět minut později sešel dolů, Severus seděl u kuchyňského stolu s brkem v ruce. Stůl byl prostřený, s dvěma talíři a hrncem uprostřed.

„Na sporáku je voda, jestli chceš čaj," řekl, aniž by vzhlédl od pergamenu, na který psal.

Remus se zaměstnal přípravou čaje a pak se připojil k Severusovi u stolu. Několik dalších minut Severus psal a svého čaje ani večeře si vůbec nevšímal, zatímco Remus usrkával a zamyšleně ho pozoroval. Nakonec se pro něj ticho stalo nesnesitelným a odkašlal si.

„Chtěl-er-nechtěl jsi o něčem mluvit?" zeptal se.

Severus konečně vzhlédl, upřel na něj oči, pak zamrkal a začal se znovu věnovat pergamenu. „Šel jsem ti říct, že večeře je hotová."

„Oh."

„Posluž si."

Remus zvedl poklici z hrnce na stole a bohatá vůně dušeného masa ho polechtala v nose. Znovu se podíval po Severusovi, ale Severus nevzhlédl. Bylo divné nabírat si mrkev, brambory a cibuli na talíř, když to vypadalo, že jeho hostitel nemá sebemenší zájem s ním večeřet. „Chceš taky nabrat?" zeptal se Remus.

Severusův brk se na okamžik zarazil. „Najím se později."

Ticho se nemožně protahovalo, zatímco se Remus rýpal v jídle a pozoroval hrot Severusova brku, jak za sebou při psaní zanechává inkoustovou stopu. Kromě tichého škrábání brku a občasného cinknutí šálku o talířek nebylo v kuchyni slyšet žádné zvuky. Čím déle seděli v tichu, tím nervóznější to ticho bylo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se konečně Remus.

Severus opět vzhlédl a zvedl obočí. „Proč bych nebyl?"

Remus trochu neklidně pokrčil rameny. „Pochybnosti?" napověděl. „Chci tím říct, to, co jsme udělali... To byl velký krok. Myslel jsem, že bys k tomu mohl mít nějaké výhrady."

Nepatrné zamračení přelétlo přes Severusovu tvář. „To bylo šoustání, Remusi," řekl bez obalu. „Dokonce ani to ne. Jenom miliskování. Sexuální uvolnění. Nedělej z toho víc, než to bylo."

Remus na něj němě civěl, neschopný promluvit skrz stažené hrdlo. Takže jenom vykouření. Cítil mírnou nevolnost a z hořké chuti, která zůstávala v jeho ústech, mu najednou bylo skoro na zvracení. Blázne, pomyslel si cynicky. Jak tě vůbec mohlo někdy napadnout, že by to mohlo být něco jiného? Přece ti řekl, jak to bude. Prostě naplněná fyzická potřeba. Nic víc a nic míň.

Severus náhle odložil svůj brk a opřel se na židli se založenýma rukama a kritickým výrazem v obličeji. „Ty už jsi z toho udělal víc, než to bylo," poznamenal.

Remus uhnul pohledem, prudce vstal a odnesl svůj talíř do dřezu. „Měl bych jít." Měl odejít už před mnoha hodinami, než se něco z tohohle vůbec stalo. Idiot. Stupidní, důvěřivý, opovážlivý idiot. Remusova tvář hořela, jak si v duchu nadával a snažil se ignorovat bobtnající zděšení nad tím, k čemu mezi nimi došlo. Překročil tu čáru s nadějí, že konečně našel někoho, s kým by mohl být šťastný a teď musel nést bolestné poznání, že to udělal pro nic za nic.

Trhnul sebou, když ucítil na svém rameni peříčkově lehký dotek, skoro jako dotek slunečního paprsku. Prudce se otočil a zjistil, že Severus stojí za ním.

„Proč mám pocit, že když teď odejdeš, už nikdy se nevrátíš?" zeptal se Severus. Jeho ruka se vznášela kousek od Remuse.

Remus se lehce zamračil. „A ty chceš, abych se vrátil?" zeptal se.

Severus nechal svou ruku klesnout. „Ne, když ty nechceš," odvětil.

„Ale to, co se právě stalo..."

„Nic nemění," dokončil Severus za něj. „Řekl jsem ti, jaká jsou pravidla. Žádné závazky, žádné očekávání, žádné hry a žádné nesmysly. Chápu to tak, že jsi mi nevěřil, když jsem to řekl."

„Myslel jsem, že si tím nejsi jistý," řekl Remus tiše.

Severus chvíli mlčel, pak si odfrkl a odvrátil se. Vrátil se ke stolu, znovu si sedl a uchopil svůj brk. „Tak to budu asi blázen, ne?" zeptal se. „Připadalo mi, že se volně nabízíš." Jeho hlas nebyl tak hladký jako obvykle, ale hlubší, jako by uvnitř sváděl emocionální bitvu.

Remus posunul druhou židli vedle Severuse a klesl na ní. Položil svou ruku na Severusovu a zastavil jeho psaní. Severus k němu vzhlédl očima, ale nezvedl hlavu. Remus vytáhl brk z jeho prstů, odložil ho na stůl a nadzvedl Severusův obličej. „Takže chceš víc," řekl.

Severus se snažil dívat jinam, ale Remus držel jeho tvář na místě. Po chvíli Severus svých polovičatých pokusů nechal.

„Severusi," zašeptal Remus. „Podívej se na mě. Mluv se mnou. Možná se chystáme zahodit něco, co oba chceme jenom proto, že spolu nemluvíme."

Po děsivém váhání Severus jedinkrát přikývl.

„Ty to chceš, že je to tak?"

„Řekl jsem ti, co chci."

„Ne, neřekl. Jen si mi dal seznam věcí, které nechceš." Remus odhrnul závoj vlasů ze Severusova obličeje, jen matně si všímal, jak se vlhké prameny lepí na jeho ruku. „Podívej se na mě a řekni mi, co chceš."

Severus si odfrkl a vytrhl se mu. „Já jsem moc dobrý lhář," řekl vyhýbavě. „Uvěřil bys přesně tomu, čemu chceš věřit."

„Tak lži," vyzval ho Remus.

Severus na něj ještě chvíli zíral a pak uhnul pohledem.

„Proč to nepřiznáš?" naléhal Remus a přitáhl si židli blíž.

Severus dál mlčel.

„Ty se mně bojíš," řekl Remus potichu. „Proč?"

„Já se tě nebojím."

„Na někoho, kdo je takový fantastický lhář, v tomhle nejsi moc přesvědčivý."

Severus se na něj nedíval.

„Je to proto, že jsem vlkodlak?" zeptal se Remus. Ke svému podráždění zadržel dech; připadalo mu, jako by jeho osud závisel na Severusově odpovědi.

„Ne," odvětil Severus. „Aspoň ne dnes."

„Tak proč?"

„Co na tom záleží?" vyjel Severus a prudce vstal. „Vymysli si odpověď, jaká se ti hodí a věř si jí. Stejně to uděláš."

„Fajn. Tak chci vědět, co chceš. A nesnaž se mi namluvit, že to nevíš. Nemusíš si to rozmýšlet - buďto něco chceš nebo ne."

Severus si odfrkl a ztichl. Po chvíli mlčení si odkašlal, opřel se o kuchyňskou linku a zkřížil paže na prsou. „Byl to neobvyklý den," poznamenal tiše.

Remus si sedl zpátky na židli a zamyšleně Severuse pozoroval. „Velice," souhlasil.

„Hodně se toho stalo."

„Ano." Severus měl schopnost konstatovat očividné a to začínalo dělat Remusovi trochu starosti.

„Tak mi budeš muset prominout, když budu potřebovat čas, abych si některé věci důkladně promyslel. Předtím jsi měl pravdu - tohle jsem nečekal. Já..." Sklopil oči a vypadal najednou velmi zaujatý ošoupaným místem na podlaze, do kterého začal šťouchat palcem nohy. „Stojím za tím, co jsem řekl. Nevím, co chci od tebe nebo od kohokoliv jiného."

Remusův žaludek zvolna poklesl a v krku se mu zvedla hrůza jako silná hrouda. Jenom kývl, protože nedůvěřoval svému hlasu.

„Neměl jsem v úmyslu, aby...věci...se pohnuly...tak rychle. Mezi námi."

Kdyby Remus nezadržoval dech v očekávání, že z téhle konverzace vzejde to, čeho se bál, možná by si všiml, že Severus byl neobvykle váhavý. To nebyly dramatické pauzy, které by záměrně vkládal do svého malého monologu.

„Chápeš, co se ti pokouším říct?"

Remus přikývl, zkřížil paže a zaměřil pozornost na prodřený okraj své manžety. „Že jenom proto, že jsme se vzájemně vykouřili, jeden den jsme na sebe moc neštěkali a zažili pár hezkých chvilek, neznamená to, že bych si měl dělat moc velké naděje." Zvedl ruku, než na to Severus stihl něco odpovědět. „A ano, vím, že jsem zrovna porušil jedno z tvých zatracených pravidel. Žádný očekávání."

„Máš vůbec tušení, jak obtížné to pro mě je, říkat tyhle věci?" zeptal se Severus a Remus se na něj konečně podíval. „Vážně se snažím nepřibouchnout dveře. Je to vůbec k něčemu?"

„Podívej," řekl Remus a vstal. „Nejsem takový tupec. Rozumím tomu docela dobře. Naprosto jasně mi říkáš, že jediný možný vztah mezi námi je jenom občasný píchání."

„Sakra, Remusi, to je ten problém. Mezi námi je pětadvacet let a jestli ty na to dokážeš zapomenout, já tedy ne."

„A chceš to vůbec?" zeptal se Remus.

Mlčení mu dalo odpověď stejně jako jakákoliv slova.

„Ty jsi cvok," řekl Remus tiše. „Jestli dovolíš starým sporům, aby stály v cestě tvýmu štěstí, tak si zasloužíš být sám."

Severus dlouho mlčel. Když konečně promluvil, nebylo to zdaleka to, co Remus chtěl slyšet. „Nechci o tom mluvit."

A to byla poslední kapka. Tímhle prohlášením Severus velice efektivně uzavřel veškerou další konverzaci. Jak se dalo něčemu takovému odporovat? Severus přiznal, že tu bylo něco, co by stálo za diskuzi a zároveň velice srozumitelně informoval Remuse, že o ní nemá zájem. Remus přikývl a zavřel oči.

„Určitě se zase brzy uvidíme," řekl. „Užij si zbytek dne."

„Ty odcházíš?"

„Ano," opáčil Remus. „Nemůžu předstírat, že mezi námi za posledních čtyřiadvacet hodin k ničemu nedošlo. Postrádám tvojí pozoruhodnou schopnost všechno ignorovat nebo překrucovat. To nejlepší, co můžu udělat, je zachovat si zbytek své hrdosti. Jestli se tvoje srdce a rozum někdy dohodnou, rozhodně mi dej vědět. Možná je to patetické, ale asi mi bude trvat pár dní, až se rozhodnu já a než se tak stane, bude to se mnou jednoduché."

S hlasitým prásknutím se přemístil.


Severus strávil většinu zbytku dne sezením ve svém oblíbeném ušákovém křesle a pokoušel se přivolat alespoň falešný pocit útěchy, kterého se mu v tomhle křesle obvykle dostávalo. Vždycky měl rád vysoká křesla. Líbilo se mu, jak opěradla obstupují celá jeho záda a poskytují mu kout, do kterého se mohl uhnízdit. Vždycky ho uklidňovalo, když věděl, co má za sebou a ušák mu dával jistý pocit falešného bezpečí.

Seděl s otevřenou knihou na klíně a na stole vedle něj stál zapomenutý šálek s chladnoucím čajem a v hlavě dokola obracel, co se stalo za poslední den a půl. Navzdory horku měl přes stehna přehozenou ošoupanou deku - deku, která byla jednou z jeho pár ústupků sentimentální absurditě. Pořád nemohl sám sebe přesvědčit, že je v bezpečí a přemítal, jestli se tak bude ještě někdy cítit.

Možná, připustil si. A to bude den, kdy kvůli své pošetilosti zemřeš.

Prospívalo mu, když byl ostražitý a podezřívavý a ne když seděl v pohodlném křesle a celé odpoledne strávil čtením, bez přemýšlení o tom, co se kolem něj děje. Měl důvod pozorně ostatní sledovat, když s ním byli ve stejné místnosti - jen jiný špión by chápal, jak je loajalita riskantní. Přežil, protože ostatní přesvědčil, že by je nikdy nezradil a ze své vlastní zkušenosti věděl, jak snadné je obelstít někoho, kdo něčemu chce věřit.

V celém svém životě důvěřoval možná třem lidem. Prvním byl Lucius Malfoy a Severus mu stále důvěřoval, dokud se Lucius nedozví, že po každé večeři podává hlášení Brumbálovi a že každý rozhovor je pečlivě rozebrán a prozkoumán, v pátrání po čemkoliv, co by mohlo být využitelné. Severus nebyl tak hloupý, aby věřil, že by mu Lucius odpustil zradu - kdyby jeho dvojakost byla odhalena, Severusův osud by s největší pravděpodobností ležel v Malfoyových rukou. Jestli se Severus bál někoho ze svých vrstevníků, Lucius Malfoy mezi ně rozhodně patřil.

Severus důvěřoval Brumbálovi, nepochybně a bez výhrad. Ředitel byl za Severusových časů ve škole laskavý starý muž, náhradní dědeček, který mrkal, chichotal se a neviděl a neslyšel to, co nechtěl. Byl to houževnatý muž, ale čestný a to bylo poprvé, kdy se Severus setkal s touhle zvláštní kombinací. Dokonce i jako dítě chtěl Severus toho starého kozla potěšit a žádný školní trest se nedal srovnat s těmi obávanými slovy, "Velice jste mě zklamal." Brumbál, který byl k němu tak laskavý jako k dítěti, byl stejně tak laskavý, vyrovnaný a slušný, když byl dospělý. Pomohl mu, když se Severus ve vzteku na celý svět dobrovolně vrhl do náruče Pána zla.

Zvláštní, jak teenageři uvažují. Jako dospělý už mohl vidět, jak hloupé to od něj bylo, vystavit se takovému nebezpečí, jen aby si vyřídil účty se světem - zničením vlastního života by si nijak nepomohl. Jenomže v šestnácti věřil, že se svět točí kolem něj. Společný omyl dospívajících a hříčka přírody, že velké osobní drama se vždycky shodovalo s první příležitosti udělat životní chybu, která mohla ovlivnit i ostatní lidi. Kdyby Severus měl někdy pochybnosti, že někdo mocnější řídí vesmír, stačilo by si vzpomenout na jeho třetí rok učení a věděl, že Někdo nebo Něco zařídilo celý ten chaos. A ať už to byl kdokoliv, měl zvrácený smysl pro humor.

Minerva byla třetí osobou, které Severus kdy důvěřoval a ta důvěra se vyvinula za posledních deset let. Byl to pomalý proces, začínající u jeho prvního roku učení v Bradavicích, kdy jí stále vnímal jako přísnou učitelku, která ve svých třídách nedopustila žádné nepravosti. Jednou ráno se rozhodl, že by chtěl mít tolik kontroly nad svými studenty jako měla ona nad těmi jejími. Trvalo mu skoro čtyři roky, než pochopil, že její rady mají cenu a jejich účelem není shazovat jeho autoritu nebo naznačovat, že je nekompetentní. Za další dva roky souhlasil s jejím pozvání na šálek čaje nebo na skleničku cherry. Navzdory pozvolnému tempu, kterým se jejich přátelství rozvíjelo, byla jedinou ženou, které důvěřoval i za svými zády.

A teď chtěl Remus Lupin být tím čtvrtým. Severus věděl, že to bylo skryté v tom nesmyslu ´nechci jen příležitostné, bezvýznamné šoustání´. Když něco podobného řekla žena, toužila po svatebním prstenu, ale mezi dvěma muži o manželství nešlo. Lupin chtěl spolu s fyzickým i nějaký druh emocionálního vděku a srdcem každého vztahu byla důvěra. Proto Severus předložil své podmínky - myslel si, že tři lidi na důvěru stačili a nechtěl tu dohodu měnit.

Při rozhovoru s Lupinem byl záměrně hrubý a snažil se vyvolat dojem, že je necitelný, i když nebyl. Bezvýznamné píchání, následované hodinou pohodlného povalování, jalová konverzace - občas našel ženy, které rozuměly pravidlům a hrály podle nich a to byly ty, se kterými dosáhl nejbližšího vztahu. Vztahu, který se jim hodil vzájemně, zavtipkovala jedna z nich.

To bylo všechno, co Severus vyžadoval od kohokoliv a vypadalo to, že s Lupinem začali dobře, ale jako hodně žen se zlomeným srdcem, i Lupin si myslel, že z toho bude víc.

Severuse nikdy nepřestalo udivovat, že někdo mohl vyslechnout jeho podmínky, souhlasit s nimi a i přesto být pak naštvaný, že znamenaly přesně to, co znamenat měly. Myslel si, že Lupin jako muž, bude vůči takovým nesmyslům imunní, ale vypadalo to, že zdravý selský rozum neměl nic společného s penisem, jak tomu Severus dlouho věřil.

Když pominul údiv, Severus si nemohl pomoct, aby o té otázce nepřemýšlel. Mohl Lupinovi důvěřovat? Severus si myslel, že je hlupák, když o tom vůbec uvažuje, ale nemohl si pomoct. K Lupinovi ho něco vábilo, něco příjemného a uklidňujícího. Jeho způsoby, to, jak nikdy neztrácel nervy, ta nekonečná trpělivost. Byl smířlivý, soucitný a jeho přítomnost měla jemnou sílu, která Severusovi imponovala. Před deseti lety, nebo třeba jen před dvěma, by Severus možná cítil určitou pýchu nad tím, že konečně Lupina dotlačil do situace, kdy vybuchl, ale právě teď z toho žádnou radost neměl. Bylo to Pyrrhovo vítězství, bez sladké příchuti pomsty, vědět, že dokázal vlkodlakovi ublížit.

Kdyby byl jeho život románem, Severus by se mohl ušklíbnout nad ironií celé záležitosti. Když po tolika letech začal váhavě považovat Lupina za něco jiného než za nepřítele a rivala, tak konečně našel účinný prostředek, kterým ho zahnal.

Severus měl dojem, že to podivné svírání v jeho hrudi bylo důkazem, že něco k Lupinovi cítí. Proč, to byla samozřejmě docela jiná otázka. Proč mu záleželo na tom proklatém vlkodlakovi? Dokonce i když sám sobě začal přiznávat, že nechce Lupinovi ublížit - a to byl první krok k přiznání, že mu na něm záleží - stále napůl očekával, že se tohle všechno ukáže jako něčí důmyslný špás. Až do okamžiku, kdy vyvrcholil do Remusových úst, čekal to nejhorší. Teprve v téhle chvíli se konečně rozhodl, že tohle možná nakonec nebyl plán, který by z něj měl udělat pitomce.

Nenabídl by jako první to, co Remus udělal. Ani teď ne, možná, že nikdy, ale protože to byl Remus, kdo udělal první krok, protože Remus byl ten, kdo se vydal na moře bez vesel a naplnil ten nevyslovený slib, Severus byl o něco ochotnější důvěřovat mu. Nakonec, kdyby šlo o vtip, pointa by přišla právě v té chvíli. Ten umaštěnej, zoufalej trouba. Měli jste vidět, jak o to prosil. To ho naučí věřit, že by mohl mít šanci u někoho, kdo za něco stojí.

Aspoň byl upřímný, ačkoliv bylo jeho výsadou změnit pravidla, která nastolil, pro tuhle chvíli a možná i navždy bylo dobré mít hranice. Severus strávil většinu svého života vyhýbáním se závazkům a očekáváním, hrám i nesmyslům; nebyl to jeho styl.

Remus měl pravdu, že si nevybral, co chce nebo nechce, ale na rozdíl od Remuse, Severus tuhle otázku nerozebíral. Tak měl pro druhého kouzelníka jisté city. City, které by mohl pojmenovat - soucit, intimita, chtíč, touha. Zastavil se u posledních dvou a obracel je opatrně ve své mysli. Ano, byl mezi nimi rozdíl. Chtíč byl čistě fyzická záležitost. Mohl občas cítit chtíč, když se díval na obraz, lehké bodnutí, když ukládal zkumavku do stojanu. Když ignoroval své fyzické potřeby dost dlouho, mohla pro něj být lákavá i díra.

Touha byla něco zcela odlišného. Touha byla to, jak chtěl obejmout, dokonce i když Lupina odstrčil. Byla to síla, která ho přesvědčila, aby položil hlavu na Lupinovu hruď, aby ho hladil a laskal. Kvůli ní bylo důležité, aby přivedl Lupina ke stejné rozkoši, kterou mu dal on a byla to touha, kterou cítil, když slyšel Lupina sténat. Dvě dost podobné emoce, ale odlišující se.

Severus nemohl pravdivě popřít, že je k Lupinovi přitahován nebo tvrdit, že netouží po jeho doteku a netouží se ho dotýkat. Nemohl lhát sám sobě a namlovat si, že se mu nelíbila intimnost, kterou pár hodin sdíleli. O to vůbec nešlo.

Šlo o to, což Lupin nebyl schopný pochopit, jestli se Severus té touze podřídí. Samozřejmě, nejdřív tu byly praktické starosti a o ty se bylo snadnější přít. Byl zaneprázdněný muž, který pracoval ve Skotsku deset měsíců v roce. Zaplést se s někým, kdo byl nezaměstnaný a bydlel s jedním ze Severusových zapřísáhlých nepřátel, by nebyl právě moudrý čin. Bylo by lepší přestat s tím hned, než by se dostali moc daleko.

Když si ale představil Remuse, jak se k němu natáhl a s vášní ho objal, praktické důvody se začaly bortit. Každý týden měl víkendy a každý rok měl svátky. Může přijít do Bradavic. Já můžu přijít za ním do Londýna. V tom by nebyl problém.

Mnohem naléhavější starost byla, že to někdo zjistí a donese to Pánu zla, který by rozhodně neváhal a využil by to proti němu. Severus stěží dokázal vzdorovat sondě do své mysli nyní; poskytnout mu další zbraň by se rovnalo podepsání vlastního rozsudku smrti. Z toho měl opravdu velký strach, tak velký, že ho jeho mysl neuměla tak rychle zavrhnout. Ale byl strach silnější než touha?

Momentálně to vypadalo, že se vzájemně vyvažují.

Pak tu byl fakt, že kdyby se otevřel, stal by se zranitelným. Strávil dvacet let tím, že se učil kontrolovat své emoce. Snadno vyprovokovatelný, vzteklý teenager, který sotva dokázal vyřknout kletbu mezi proudem nadávek, byl nenávratně pryč. Místo něj tu byl dospělý muž, který považoval za svou osobní prohru, když ho někdo vyprovokoval tak, že zvýšil hlas nebo vytřeštil překvapeně oči. Naučil se, že taková kontrola byla buďto úplná nebo žádná. Nechtěl se jí vzdát.

Nejradši by si vybral hrst citů k jediné osobě a nechal je rozkvést, zatímco by ostatní dál ničil. A udělal by to, kdyby si nebyl jistý, že se mu to později vymstí. Nechtěl riskovat - nebyl žádný hazardér a dával přednost tomu, vědět, co plave ve vodě, než do ní skočí.

O tomhle by jsi mohl vždycky mluvit s Remusem. Zbloudilá myšlenka byla racionální a velice nevítaná. Severus jí ignoroval a opřel si hlavu o opěradlo křesla. Tohle si vyřeší. Jen bude muset ještě nějakou dobu přemýšlet.


pondělí, 2. srpna

„Nevím, jak vy, ale já budu jen rád, až tohle léto skončí," zabručel Bill a protáhl si ruce nad hlavou. Spolkl zívnutí a opřel se o zeď, s pažemi zkříženými na prsou, očima zavřenýma a hlavou opřenou o vystouplou cihlu.

Remus přesunul váhu na druhou nohu. „Jo," odvětil. „Já taky." Věděl, že s ním nebyla moc velká zábava během jejich čtyřhodinové směny a předchozí odpoledne mu nebylo do řeči ani se Siriusem. Nemohl tak docela setřást bolestivý pocit, který ho ovládal od odchodu ze Severusova domu před dvanácti hodinami.

Mluvil zahořkle, ale jeho city v téhle záležitosti se nezměnily. Bylo to směšné, ale připadal si jako zneužitý - jenže souhlasil se Severusovými hloupými podmínkami a jestli ho někdo zneužíval, líbilo se mu to dost, než aby si mohl stěžovat.

„Jste v pořádku?" zeptal se Bill možná už popáté od půlnoci, co jejich služba začala.

„Je mi fajn," zapapouškoval Remus stejnou odpověď, kterou nabízel od začátku. Neměl v úmyslu Billovi říct, co se mu honí hlavou. Pokud to bude jen trochu možné, neřekne to nikomu. Nechá si to pro sebe a bezpochyby se tím bude pár dní užírat a pak bude pokračovat ve svém životě.

Od začátku jsi věděl, do čeho se pouštíš, připomínal si. Ale k čertu se Severusem, že nějak udělal, aby to vypadalo na víc než na seznam věcí, které ´nechtěl´. Vlažně se pokusil ignorovat, jak se jeho penis pohnul při zakázané vzpomínce na to, jak strávil odpoledne, ale ignorovat ten problém ho nepomohlo vyřešit. Poočku se podíval na Billa, který pozoroval opuštěnou ulici a mžoural ve světle z pouliční lampy. Využil momentálního rozptýlení svého směnového partnera, upravil si kalhoty a pokusil se myslet na něco jiného.

„Tak jak to jde se skřety?"

Bill si ho divně prohlédl a Remus si založil ruce na hrudi a opřel se jednou nohou o zeď. Přestaň se chovat jako puberťák, co ho přistihli, jak onanuje v koupelně, pokáral se a přinutil se zmírnit svou nervozitu, která z něj musela přímo čišet.

„Nic nového od posledního hlášení. Nejsou stupidní a nezahodí všechno jen proto, aby si rozeštvali Ministerstvo, kde by jim moc rádi při první příležitosti srazili hřebínek."

K tomu se nedalo nic moc říct, tak Remus jen přikývl a neutrálně zahučel, zatímco se jeho mysl zaobírala mnohem zajímavějšími věcmi. Například elektrizující vlnou rozkoše, kterou ucítil, když se Severusova ruka poprvé dotkla jeho nejintimnějšího místa.

Sakra. Přeběhl znovu očima po vymetené ulici a v duchu počítal po sedmi, v dalším zoufalém pokusu nemyslet na to.

„Kolik je hodin?"

„Ještě deset minut."

Remus přikývl. Padesát šest...šedesát tři...sedmdesát...sedmdesát sedm... Jestli se jeho mysl hodlá neustále točit kolem Severuse, proč aspoň nemohla přemýšlet o něčem užitečnějším? Třeba o tom, jak se šklebil nebo o jeho talentu přimět osobu, aby se cítila vysoká asi jako trpaslík a inteligentní jako hmyz žijící ve stojatých vodách. Nebo o tom, jak se odmítal uvolnil a poddat se i tomu nejnevinnějšímu doteku.

Tenhle směr myšlenek pomohl sice mírně uvolnit tlak v jeho kalhotách, ale rozhodně ho nevzdálil od Severuse. Byl k němu upřímný - chtěl ho držet a zaštítit ho, aspoň částečně odebrat léta bolesti, která vystavěla tu ulitu, v níž se ukrýval. Nešlo tady tak docela o lítost, bylo to hlubší. Byla to touha dokázat mu, že by nemusel žít život ve strachu, kdyby ostatním ukázal, jaký je pod maskou.

Takové bláznivé a sentimentální přání, ale víc, než cokoliv jiného, chtěl Remus přinutit Severuse k úsměvu. Když ho viděl smát se, roztávat, zatímco ho Remus lechtal na žebrech, považoval to za jedno ze svých nejtriumfálnějších vítězství v životě a chtěl to zažít znovu. Najít nové způsoby, jak prolomit tu neproniknutelnou ocel, za kterou se Severus schovával a spatřit všechno, co je uvnitř.

Prásk!

Remus i Bill trhli hlavami po směru zvuku a zašilhali do tmy. O chvilku později se z ní vynořil Severus a upravoval si mudlovské šaty. Vypadal neklidně a nepříhodně, ale ne tak podezřele, jako většina kouzelníků, kteří se pokoušeli vydávat za mudly. Ze všech členů Řádu jenom Bill a Charlie dokázali naprosto bez problémů napodobovat obyčejné lidi. Ostatní se aspoň snažili nevyvolávat moc pozornosti.

„Jste tady dřív," okomentoval to Bill, když se k nim Severus přiblížil.

„Nerad chodím pozdě," odvětil Severus. „Můžete jít."

Bill zaváhal a vrhl pohled na Remuse, ale Remus si ho sotva uvědomoval. „Jděte, Bille. Za pár hodin musíte do práce. Aspoň se trochu vyspíte."

Bill zjevně žádné další pobízení nepotřeboval a po rychlém rozloučení se přemístil a nechal Severuse s Remusem o samotě.

Jak se Remus na Severuse díval, najednou zjistil, že se cítí o něco líp, než když opouštěl Severusovu kuchyni. Zhluboka a roztřeseně se nadechl a stočil pohled na ulici. „Přemýšlel jsem, Severusi."

„Já taky."

Remus zvedl oči a pátral v Severusově obličeji po jakýchkoliv náznacích. Žádné neobjevil. „Došel jsi k něčemu?" zeptal se a stěží se odvažoval dýchat.

„Ano," odvětil Severus. „Ale není vhodné o tom mluvit ve čtyři ráno a navíc když se každou chvíli může objevit další Weasley."

Remus přikývl a uvažoval, jestli by si měl troufnout doufat. Málem nadskočil, když ucítil prsty, které se dotkly jeho dlaně. Pohnul svou rukou, jemně Severusovy prsty stiskl a měl pocit, jako by mezi nimi něco proběhlo.

„Znamená to, že mi řekneš, co chceš?" zeptal se Remus.

Severus pustil jeho ruku. „Ne," odvětil. „Aspoň ne tady."

„Jenom mě uklidni a řekni, že to chceš," zašeptal Remus a bylo mu jedno, že škemrá. „Prosím, to mi stačí."
Další vzdálené prásknutí narušilo ticho noci.

„Promluvíme si o tom později," odpověděl Severus a třemi kroky od něj ustoupil, aby si prohlédl ulici. „Tady na to není čas ani místo."

„Severusi..."

„Remusi, já nechci, aby se to dostalo ven," zašeptal Severus. „Pro tebe by to možná bylo trapné, ale mě by to mohlo zničit."

Remus váhavě přikývl. Jejich svět nebyl zdaleka stabilní a jejich životy neexistovaly ve vakuu. Remus chápal, proč Severus nebyl ochotný vrhnout pro trochu tělesné rozkoše a touhy bezhlavě do propasti, ale rozhodně se mu to nezamlouvalo.

„Promluvíme si pak?"

Severus se na něj upřeně podíval. „Myslím, že na tom jsme se už dohodli."

„V devět?"

Severus stroze kývl. „Dobře."

„U tebe nebo u mně?"

Severus se po něm podíval. „U tebe," řekl. „Pravděpodobně to bude méně rozptylující, protože v tom domě se nic dělat nechystám."

Ve světle pouliční lampy se objevil rozmazaný stín a po chvíli dostal podobu Charlie Weaseleyho.

„Užij si večer. Pak se uvidíme."

Severus přikývl s nahraně znuděným výrazem. Kdybyby Charlie nebyl v dohledu, Remus by Severuse přitáhl do krátkého objetí. Bohužel byl a tak mu muselo stačit, když na odchodu lehce přejel prsty po Severusově paži. Když se ohlédl přes rameno, Severus položil ruku na svou paži, kde se ho Remus dotkl. Remus se usmál.
Obešel roh a přemístil se.

Kapitola osmá - N E Ú N O S N É

Bylo teprve čtvrt na devět a Remus už to nemohl vydržet. Zvedl se, naoko nenuceně a málem přitom převrhl svou skleničku s vínem. „Myslím, že už si půjdu lehnout," oznámil osazenstvu místnosti a sebral talíř a skleničku.

„Všechno v pořádku?" zeptala se Molly se starostlivým výrazem.

„Samozřejmě," odpověděl Remus. Usmíval se, ale dával si pozor, aby mu nikdo neviděl do očí. „Ty noční směny mě asi už nějak zmáhají."

„Tak dobrou noc," popřál mu Arthur. Remus odložil nádobí do dřezu a přikývl.

„Děkuju."

Konečně mohl jít. Bušilo mu srdce a přinutil se zůstat klidný, když stoupal nahoru po schodech. Dveře se za ním zaklaply a teprve teď nechal na tváři rozšířit úsměv, tak, jak to chtěl udělat poslední hodinu. Věděl, že tahle návštěva bude pravděpodobně velice vážná a naopak dost nepravděpodobné bylo, že by se opakovalo včerejší odpoledne. Věděl, že má nejspíš před sebou obtížný rozhovor, plný nemotorných okamžiků a vůbec ne příjemný. Racionálně tohle všechno věděl. Ale i tak nemohl zabránit úsměvu od ucha k uchu. Se zavřenýma očima se opřel o dveře, zaklonil hlavu a myslel na to, že Severus přijde každou chvílí.

Ztratil se v tom denním snění a tak náhlý zvuk Siriusova hlasu prořízl jeho rozpoložení jako dýka hedvábný závěs.

„On spí, ty blbče! Nemůže ta tvoje tupá hlava pochopit něco tak jednoduchýho?"

Na přelétavý okamžik pocítil Remus k Siriusovi obdiv. Ta jízlivá poznámka zazněla, jako by jí pronesl starý Sirius a Remuse to potěšilo. Možná jeho dávného přítele Azkaban úplně nezničil.

Ta radost však byla krátkodobá, když si vzápětí uvědomil, s kým to vlastně Sirius takhle mluví.

„Nehodlám tu s tebou diskutovat, Blacku a nežádám tě o povolení. Potřebuju mluvit s Lupinem, tak ho laskavě informuj, že jsem tady, nebo mi sděl, kde je."

Severus. Remusovy oči se prudce otevřely. Co to sakra vyvádí? Tohle měli udržet v tajnosti!

„Už jsem ti řekl, že spí- "

„V devět hodin?"

„-a nebudu ho budit jen proto, že ty otravuješ."

„Tak mi řekni, kde je jeho pokoj a vzbudím ho sám," vyštěkl Severus. „Já s tím žádný problém nemám."

„Vypadni hergot z mýho domu. Řek´ sem ti- Snape! Co si sakra myslíš, že děláš?"

Neozvala se žádná odpověď, jen kroky stoupající po schodech a pak se na konci chodby otevřely dveře a vzápětí zase zabouchly.

„Vypadni!"

„Jdi k čertu."

Remus se opíral o dveře, modlil se, aby Severus věděl, co dělá a snažil se připravit si co nejlepší taktiku pro hrozící situaci.

„Nemůžeš otevřít všechny blbý dveře v tomhle domě!" zařval Sirius po dalším otevření a zabouchnutí dveří.

Následovala kratičká pauza před Severusovým hlasem. „To se ještě uvidí."

Bouchly další dveře a pak ještě dvoje. Zvuky byly blíž a Remusův krk náhle sevřela panika. Krucinál. Měl by být v posteli, ne tady stát a poslouchat bouchání dveří.

„Táhni ksakru z mýho domu!" Další otevřené dveře a velice rychle zabouchnuté.

„Ne."

„Já tě varuju..."

„Jdi se vycpat, Blacku a přestaň to ztěžovat. Potřebuju mluvit s Lupinem, protože mám pro něj důležitou informaci a každá minuta, kterou strávím hádkou s tebou pro mě znamená další minutu na tomhle místě. Věř mi, že tady nechci být o nic víc, než tady ty chceš mě. Tak mu buďto řekni, že jsem tady, nebo mi řekni, kde je a jdi mi z cesty."

V další pauze si mohl Remus snadno představit, jak stojí proti sobě, nos na nos a svádí bitvu vůlí, ve které, jak doufal, nedojde až na hůlky. Konečně Sirius znovu promluvil.

„Fajn. Jdi dolů a počkej v salónu. Sice jsem tě byl nucený pustit do domu, ale rozhodně tě nenechám slídit ve svých pokojích."

„Pošleš ho tam?"

„Řeknu mu, že seš tady. Jestli přijde nebo ne, to už je na něm."

„Jestli nebude dole do pěti minut, tak já- "

„Necháš vzkaz," přerušil ho Sirius. „U toho, koho si vybereš. Ale nebudeš chodit do mého domu a diktovat mi, co mám nebo nemám dělat a už rozhodně nebudeš poroučet mým hostům!"

Nastalo další ticho a pak začal někdo scházet ze schodů. O chvilku později se ozvalo zaklepání na dveře. „Remusi?" zavolal Sirius tiše. „Spíš?"

Do prkýnka. Pořád stál na místě, zcela oblečený a s nedotčenou postelí za sebou. Ustoupil od dveří, strhl povlak z postele, aby vypadala použitě, prohrábl si rukou vlasy a odkopl z nohou boty. Teprve pak otevřel dveře a zamžoural do chodby. „Ne tak docela," odvětil předstíraně lehkým tónem. „Někdo řval před dveřmi."

Sirius se zatvářil trochu zahanbeně a opřel se o dveřní rám. „Promiň, kámo. Snape je dole a chce s tebou mluvit. Řekl sem mu, že ti to vyřídím, ale jestli s tím kreténem nechceš mluvit, řeknu mu, aby šel do prdele. Rád to za tebe udělám."

Remusovo srdce uhánělo a on odolával vzrůstající touze bránit Severuse, odstrčit Siriuse a utíkat dolů. Místo toho si prohrábl vlasy. „Co chce?"

„Rozhovor," odpověděl Sirius. Povedlo se mu tu krátkou odpověď naplnit posměchem.

Remus se zhluboka nadechl a doufal, že to bude považováno za povzdech. „Kde je?"

„Ty tam vážně chceš jít?" zeptal se Sirius a zavrtěl hlavou. „V příjímacím salónu. Mám jít s tebou?"

„Er...ne," řekl Remus trochu moc rychle. „Myslím, že to půjde líp, když u toho nebudeš."

Sirius přikývl a zazubil se. „Typický."

„A co?" zeptal se Remus, zvedl hůlku a rozhlédl se po pokoji.

„Neumí se ovládat, když sem někde já. Stupidní idiot. Myslí si, že mě jednou dostane."

Remus se musel snažit, aby se netvářil moc skepticky. „Víš, možná bys ho nemusel tak provokovat."

„Ale dyť je to sranda," odvětil Sirius s úsměvem. Remus si povzdechl a Siriusův úsměv povadl. „Co je?"

„Nemyslíš, že jsme z antagonismu už vyrostli?"

„Já vyrostu, až to udělá on," opáčil Sirius. „Jestli to chceš zarazit, navrhuju, abys´ mu to řekl. A hodně štěstí."

V Siriusově hlase zazněla stopa podráždění a než mu Remus stihl odpovědět, odešel pryč.

Udělám to, pomyslel si Remus rezolutně a přidal to na myšlenkový seznam věcí, které chtěl se Severusem prodiskutovat. Vypadalo to, že seznam stále narůstal.


Remus našel Severuse v salónu. Stál zády ke dveřím a se založenýma rukama si prohlížel malbu. Remus za sebou tiše zavřel dveře a Severus se otočil.

„Byl tohle dobrý nápad?" zeptal se Remus se zvednutým obočím.

Severus namířil hůlku na dveře a zamumlal, „Securorus," pak znovu zkřížil paže a zamračil se. „Je podmíněn tím, aby jsi hned po příchodu nezačal mluvit, jako bychom byli široko daleko sami."

„Severusi, co tady děláš?" zeptal se Remus a sklouzl na sofa.

„Měl jsem dojem, že jsme oba souhlasili, že si musíme promluvit," odvětil Severus. „Ale jestli sis to rozmyslel, můžu- "

„Ne," přerušil ho Remus a poplácal polštář vedle sebe. „Chtěl jsem jen vědět, proč jsi přišel takhle?"

Severus pomalu usedl na gauč. „A jak jsem to měl udělat?" zeptal se. „Přemístit se přímo do tvého pokoje? Myslíš, že by to nikdo neslyšel a nepřišel zkontrolovat? Pak bychom museli vysvětlovat, co dělám ve tvém pokoji a proč jsem se tam přemístil a nepřišel dveřmi. Vyvolalo by to otázku, co se snažíme skrývat a každý by už věděl, že máme nějaké tajnosti."

„Oh," hlesl Remus. Přál si, aby tohle Severus nedělal. Jeho tón a způsoby vyvolávaly v Remusovi pocit, že ho má za idiota. Dobře, nepromyslel to tak důkladně. Spáchal tím snad zločin proti lidskosti?

„Takhle jsem vyvolal dost velkou scénu, aby každý v domě věděl, že jsem tady. A bezpochyby- " Severus se odmlčel a stiskl rty k sobě. „A bezpochyby teď Black všem vykládá, jaký jsi chudák, když jsem tě přišel navštívit."

„A když se mě budou ptát, co jsi chtěl?"

Severus zavrtěl hlavou. „Je mi jedno, co jim řekneš. Stěžuj si, že jsem tě obtěžoval a že to nebylo nic, co by nemohlo počkat do rána. Vymluv se. Řekni, že to byla soukromá záležitost mezi námi a nechceš to rozebírat. Většina z nich je tak ušlechtilá, že jim bude taková odpověď stačit."

„Jako já?"

Severus se na něj zamračil a pomalu přikývl. „Jako ty."

„Už to nesnáším," zabručel Remus. „Jak můžeš pořád takhle lhát?"

Severus pokrčil rameny. „Zvykneš si na to."

„Nerad před nimi něco tajím," řekl Remus tiše.

„Tak to všem řekni," vyjel Severus. „Je mi fuk, komu to řekneš, pokud se to nedostane na veřejnost."

Remus Severuse chvíli pozoroval. „Vážně je ti fuk, kdo to ví?" zeptal se posléze.

Severus otevřel ústa, ale pak se jeho výraz změnil a zase je zavřel. „Ne," odpověděl. „To není."

Remus vzal Severuse za ruku a po zaváhání Severus opětoval jeho stisknutí.

„Znamená to, že máme co tajit?" zeptal se Remus.

Severus pustil jeho ruku a posunul se na druhý konec gauče. Nechal mezi nimi polštář jako bariéru.

„Víš vůbec, na co se ptáš?"

„Ptám se, jestli máme naději," odpověděl Remus. „Ne naději na sex, protože už jsi ukázal, že k tomu jsi ochotný. Chci vědět, co si mi dneska ráno neřekl. Já vím, že jsou mezi námi rozdíly, ale jistě je můžem překonat."

„Takže opravdová láska nad vším zvítězí?" zeptal se Severus a zkřížil paže na prsou. „Ale prosím tě."

Remus chvíli mlčel. Severus měl zneklidňující schopnost jít přímo k jádru problému. „Řekl bych, že tou hlavní otázkou je, jestli chceš překonat naše rozdíly. Myslel jsem, že když jsi tady, tak ano, ale teď si tak jistý nejsem."

„To není tak jednoduché."

„To říkáš pořád."

„Tak bys možná měl líp poslouchat."

„Nebo by ses možná ty měl vyjádřit jasněji." Nadšení z dřívějška z něj skoro vyprchalo a vystřídala ho pomalá únava. „Zase začínáme špatně."

„Začali jsme špatně už jako děti."

Remus pomalu vydechl. „Víš, mě už to vážně přestává bavit, když tohle slyším. Co se mě týká, potřebujeme si dneska zodpovědět jen čtyři otázky."

„Jenom čtyři?"

„Jenom čtyři."

Severus si odfrkl, ale udělal velkodušné gesto. „Ovšem," řekl a Remus měl dojem, že v jeho suchém tónu zaslechl humor.

„Chceš tohle?"

„Tak dobře. Jaká je druhá otázka?"

„Jaká je odpověď na první?"

„Nebylo by rozumnější nechat všechny otázky otevřené?"

„No víš, jestli mají být ty další otázky vůbec relevantní, závisí to na tvé odpovědi na tu první."

„Dobře," odvětil Severus. „Definuj ´tohle´."

Remus zaváhal a pak gestem ruky zahrnul je dva. „Nás," řekl. „Ty. Já. Tohle."

„Ale co je ´tohle´? Žádáš mě o celoživotní závazek?"

„Řekl bych- "

„Jestli řekneš ano, tak odcházím. Toho už mám až nad hlavu."

Remus na něj chvíli zíral. „Tak jaká je odpověď?"

„Jaká je otázka?"

„Řekl jsem ti- "

„Ne, to jsi neřekl."

„To není nic těžkého, Severusi."

„Ani snadného."

„Jenom proto, že to ty komplikuješ!"

„Co to vlastně chceš?" zeptal se Severus bez obalu. „Něco chceš, jinak bys tu nebyl. Já něco chci, jinak bych tu nebyl."

„Co ty chceš?" zeptal se Remus po chvilkové pauze.

„Já nepředstírám, že je tohle jednoduché."

Remus si povzdechl a zavřel oči. „Chceš pokračovat ve vztahu?" zeptal se. Každé slovo vyslovil pomalu a zřetelně.

„A co to přesně obnáší?"

„Sakra, Severusi! To s tebou nic nemůže jít lehce?"

„Ne. Ty jsi ten, kdo rozlišuje jen dvě možnosti."

Pár minut oba mlčeli a Remus věděl, že je na něm řada, aby promluvil, jenže nevěděl, co má říct. Tolik ke čtyřem prostým otázkám. Proč musel Severus jednoduché věci vždycky tak zamotávat?

„Možná bych to měl přeformulovat," řekl Severus konečně. „Co je to, co chceš ode mě?"

„Já od tebe nic nechci," odvětil Remus unaveně. Takhle to prostě nešlo. Severus měl pravdu. Stalo se toho mezi nimi moc a neměli na čem budovat důvěru.

„No," řekl Severus a v hlase mu znovu zazněla uzavřenost. „Řekl bych, že tím je to dané, ne?"

„Co?"

„Jestli ode mě nic nechceš, pak nemáme o čem mluvit." Vstal a Remus se taky zvedl.

„Co to děláš?"

„Odcházím."

Remus se zmateně natáhl po Severusově ruce, a když sebou Severus trhl, zopakoval jeho gesto. „Proč?"

Severus se mu vyškubl. „Nevím, na co si to hraješ, ale odmítám se na tom podílet."

„Já si na nic nehraju," řekl Remus tiše. „Myslel jsem, že diskutujeme- "

„Diskutovali jsme. Ty jsi se ale vyjádřil jasně. Ode mně nic nechceš a- "

„Chceš ty něco ode mně?" skočil mu Remus do řeči.

Po Severusově obličeji přeběhla kaskáda různých výrazů, než se opět srovnal do bezvýrazného. „Každý od někoho něco chce."

Remus položil ruku na zeď a zatarasil Severusovi únikovou cestu. „Co chceš ode mně?" zeptal se.

„Chci to, co jsme měli včera odpoledne," řekl Severus po krátké pauze. „Sex, intimitu, konverzaci. Trocha trpělivosti by neuškodila, stejně jako pochopení."

Remus prudce vydechl a opřel se o zeď. „Já se ti snažím tohle všechno dát," řekl, když si byl jistý, že jeho tón nebude znít moc útočně. „Opravdu se snažím."

„Já vím."

„Ale nestačí to?"

Severus zkřížil paže a soustředil pozornost na ošoupaný koberec. „Zase jsi naštvaný."

„Trochu. Stojíš tady a říkáš mi, že chceš to, co se ti snažím dávat."

Severus jen krátce zavrtěl hlavou, zavřel oči a jeho rty se mírně pohnuly.

„Řekni to."

„Co mám říct?"

„Cokoliv, co neříkáš. To od tebe chci. Chci, aby sis sedl na ten gauč a mluvil se mnou, protože já neumím číst tvoje myšlenky."

Severus otevřel ústa, jako by chtěl protestovat, pak je ale zavřel a po dalším krátkém zaváhání se vrátil na gauč a sedl si. Aspoň půlku už měli za sebou.

Remus šel za ním a sedl si na druhý konec, aby mezi nimi zůstal odstup. „Tak?"

„Přemýšlím."

„Tak přemýšlej nahlas."

Severus zúžil oči a Remus chvíli očekával, že ho pošle k čertu. Místo toho si ale Severus povzdechl a řekl, "Tak dobře. Myslím, že jazyk, kterým mluvím není stejný jako ten, který ty slyšíš."

„Co?"

„Ptal ses, co od tebe chci- "

„Jen proto, že ty ses zeptal první!"

„-a já ti to řekl. A tebe rozčiluje, že to, co chci, je to samé, co dáváš. Tudíž musím uvažovat, jak tě přesvědčit, že jestli jedna strana chce to, co druhá nabízí, podmínky pro výměnu jsou vyrovnané. Pak jsem se tě zeptal, co chceš ty ode mě a ty jsi odpověděl to, co jsem zatím nenabízel a v situaci, kdy jsem tě já informoval, co chci, jsem se cítil dotčeně, protože to vypadalo, že nechceš nic, co jsem doposud nabízel, jen to, co jsem ne- "

„Severusi- "

„Zmlkni, Lupine. Řekl jsi mi, že mám přemýšlet nahlas a tak to dělám."

Remus zamrkal, ale nechal pusu zavřenou.

„Jak jsem už řekl, vypadalo to, že nechceš nic, co jsem zatím nabízel, jen to, co jsem nenabízel a protože jsem vložil značné úsilí do rozvoje personálního vztahu...no přinejmenším v posledních hodinách...začal jsem pochybovat o své schopnosti, splnit tvá očekávání. Je tu jistá možnost, že ti nikdy nebudu schopen dát, co žádáš. Další možnost je nasnadě. Možná, že když jsem se zeptal, co ode mě chceš, vyložil sis to tak, že chceš to, co ti nedávám a to vysvětlení dává smysl, s ohledem na tvojí reakci, když jsem ti řekl, co chci. To mě tedy vede k závěru, že došlo k nedostatku v komunikaci."

Remus si podepřel hlavu rukou a sledoval Severuse, jak mluví. Severus se nedíval na něj, ani nikam jinam. Negestikuloval, nehýbal ničím, kromě svých rtů a občasného mrknutí.

„Má teorie o chybě v komunikaci, ačkoliv je přijatelná a lákavá, nemusí být správná. Teď musím zvážit možnost, že potenciální nedorozumění nemusí být vůbec nedorozuměním, ale že pravdivý byl můj první instinkt - že nechceš nic, co jsem nabízel, pouze to, co ti dát nemůžu a v tom případě si nejsem jistý, zda je smysluplné snažit se o nápravu."

Remus jen zíral.

„A pokud budeme nyní předpokládat, že budu mít o nápravu zájem, musím uvažovat, zda vůbec vím, jak to udělat. Nakonec, myslel jsem, že to bylo docela jasné, když jsem položil první otázku, ale pokud takto jednoduchá otázka vyústí v nedorozumění, musím uvažovat, jestli jsme schopni dosáhnout takového vztahu, abychom dokázali sdělit jeden druhému své pochybnosti, pokud k takovému nedorozumění dojde. Vypadá to tak, podle průběhu posledních dvou dnů, že tato nedorozumění a omyly budou nevyhnutelná. Nakonec, všechno vidíme ze dvou různých perspektiv a i když se domnívám, že je jistě možné přizpůsobit naše vzájemné rozdíly, je velice důležité, abychom je uměli rozpoznat, dřív, než se jeden z nás pokusí odejít, k čemuž, jak se zdá, máme oba sklony. A tím vyvstává další otázka."
Severus se poprvé během svého monologu podíval na Remuse a vypadal skoro překvapený, že ho tam vidí.

Remus si udržoval pečlivě neutrální výraz.

Po zaváhání si Severus odkašlal, vstal, spojil ruce za zády a pokračoval. „Proč jsme hned připravení odejít? Pokoušíme se jeden druhého otestovat? Pokoušíme se zjistit, jestli nás ten druhý zastaví? Hledáme omluvu k odchodu? Je bezpředmětné, abych se snažil objasnit tvé důvody, tak zůstanu u těch svých. Myslím, že mě to vrací k otázce, kterou jsem položil už předtím: zvažuji možnost vysvětlení nedorozumění proti možnosti, že se to nevysvětlí. Pokud dojdeme ke shodě, co můžeme - nebo spíš, co můžu já - získat? A jestli nedorozumění nebude vyřešeno, co můžu ztratit? Odpověď na první otázku nemám, ale zavádí mě k otázce, kterou jsem položil předtím - co ´tohle´ zahrnuje? Dokud neznám odpověď na ní, nemůžu správně zvážit výhody vyřešení našeho sporu. Naopak, když se neusmíříme, předpokládám, že výsledkem bude návrat k pasivně nepřátelskému vztahu, který jsme měli předtím a který nám je aspoň známý."

Stále s očima upřenýma na Severuse, Remus vstal a přešel k němu na druhý konec místnosti. Jedna jeho část chtěla odpovědět, ta druhá ne. Tahle část byla neochotná přerušit Severuse teď, když konečně začal mluvit a zároveň uchvácená zvukem Severusova hlasu - který zněl zamyšleně a víc uhlazeněji, než když s někým mluvil.

„Nakonec je tu otázka rizika. Je potenciál zisku dostatečně velký, aby stálo za to riskovat, když alternativou je pohodlná, byť neuspokojivá známá skutečnost? Čili další volba ze dvou možností. V nejhorším případě, pokud zvolíme špatně, mohlo by to vyústit v přímou nevraživost a ať už tomu věříš nebo ne, momentálně mám ve svém životě dost konfliktů, než abych přidával další, který není bezpodmínečně nutý. Další možností je něco jako status quo a to by pravděpodobně bylo přijatelné. Naše včerejší epizoda, byť zkrácená, pro mě byla poměrně příjemná a myslím, že by podobné zážitky byly příjemné i nadále. Pokud by tedy pokračovaly, musím položit původní otázku - co můžeme jeden od druhého získat? To je, Lupine, otázka, která vedla k nedorozumění, které bylo na počátku této úvahy. V podstatě čelím rozhodnutí vrátit se do předchozího stavu stability - který, jak už jsem řekl, je přijatelný, i když neuspokojivý - nebo přijmou riziko zatížit váhy a doufat, že jsem je zatížil na správné straně." Severus natáhl před sebe ruce, dlaněmi nahoru, v imitaci rovnováhy.

„Dalším problémem je, jak to udělat a nabízí se řešení, nějak ti objasnit, na co jsem se původně ptal a co nás dovedlo k nedorozumění. Ale kdybych věděl, jak otázku položit efektivněji, udělal bych to hned a k celému nedorozumění nemuselo vůbec dojít. Tedy, abych to uzavřel, vyvstává mnoho otázek a nejsou na ně žádné odpovědi, nic není rozhodnuto a já si uvědomuji, že kdybych se rozhodl, že chci jednat, nemám nejmenší ponětí, co dělat. S ohledem na tohle všechno, inklinuji k bezpečí našeho předchozího stabilního stavu, protože, ačkoliv nebyl uspokojivý, je přijatelnější než potenciální otevřené nepřátelství, které by mohlo nastat, pokud se rozhodneme špatně." Mírný, suchý úsměv pozvedl koutky Severusových úst. „Samozřejmě, tohle by se dalo vyřešit, kdybych ti to mohl lépe vyložit. V tomto případě by bylo velice příhodné, kdybys mi dokázal číst myšlenky."

Remus na něj ohromeně civěl a pak reagoval jediným rozumným způsobem, jakým mohl člověk na takovou řeč reagovat. Nacpal si pěst do pusy a odvrátil se, aby se nerozesmál Severusovi do obličeje. Když se po pár sekundách dokázal ovládnout, otočil se a zjistil, že Severus se vrátil na gauč, kde seděl naprosto nehybně. Remus se k němu připojil a sedl si dost blízko, aby mu mohl položit paži kolem ramen. „To tolik přemýšlíš o všem?" zeptal se.

Severus zúžil oči a přikývl. „Jestli ne víc."

„Ty jsi cvok. Víš to?"

Severus pokrčil rameny a pokusil se odsunout, ale Remus sklouzl z gauče, dřepl si před něj a opřel se rukama o Severusova kolena.

„Neopovažuj se ode mně teď otáčet," řekl tiše. „Poprvé se někam dostáváme a já tě tak snadno nepustím."

Severus uhnul pohledem, ale Remus položil ruku na jeho krk a otočil ho zpátky dopředu.

„Jsem rád, že si mi to všechno řekl," řekl Remus a zadíval se Severusovi do očí. „Máš stejné pochybnosti a otázky jako já, viď?" Sedl si zpátky na sofa, ale ruce nechal na Severusově krku. „Měl jsi pravdu. Je to mnohem víc, než čtyři otázky, víc než sto. A všechno se to zase vrací zpátky k té jedné. Chceš tohle tolik jako já, je to tak?"

Severus vypadal, jako že by mohl protestovat a Remus tedy pokračoval, aby k tomu neměl příležitost.

„Nedělej si starosti s tím, co přesně ´tohle´ je. Jsme oba dospělí a když to mezi námi nebude klapat, můžeme se dohodnout tak, aby to nebylo horší, než to zatím bylo a možná to bude i lepší. Nemusíme se bát toho, co by se mohlo stát. Mohlo by se stát, že najdeme něco, co jsme oba hledali a kdyby to nevyšlo, aspoň to pročistí vzduch mezi námi, ne?" Pohladil palcem Severusovu čelist. „Neboj se toho, co by se mohlo stát. Doufej v nejlepší. Nejhorší možnost je, že se nestane vůbec nic."

„Jsem blázen, protože ti chci věřit?" zeptal se Severus konečně ochraptělým hlasem.

„Možná," souhlasil Remus a dotkl se Severusovy tváře. „Ale slibuju ti, že toho nikdy nebudeš litovat."

Severus přikývl, s očima otevřenýma a upřenýma na podlahu. Remus propletl své prsty se Severusovými, zvedl jeho ruku a políbil klouby na prstech. Severus ho pohladil hřbetem ruky po tváři. „Ty jsi zase přede mnou."

„Jak to?"

„Mluvíš o nikdy a vždycky," zamumlal Severus. „Já pořád mluvím jenom o dnešku."

„Hmmm, o dnešku?" zeptal se Remus. „A co bys rád dneska dělal?"

„Od včerejška nedošlo k žádné změně. Stále nechci žádné závazky nebo- " Remus ho umlčel polibkem.

Severus ztuhl, ale pak se uvolnil a Remus to vzal jako povolení pokračovat. Zvedl se na kolena a jeho uši naplnilo duté hučení, hlasitější a vytrvalejší, jak líbání pokračovalo. Objal pažemi Severuse a Severus se opřel na gauči. Jejich těla byla přitisknutá těsně na sebe a Remus cítil, jak Severusovi buší srdce. Hučení sílilo a taky najednou nějak jinak viděl; celá místnost dostala zelenavý nádech.

Zelená? zeptal se hlas v jeho podvědomí. Neměla by být červená?

Severus náhle znovu ztuhl a odstrčil ho od sebe tak rychle, že Remus zůstal lapat po dechu a snažil se, aby nespadl na zem.

„Řediteli!" vydechl Severus, otřel si ústa a s rozšířenýma očima se rychle zvedl do sedu.

Ředitel? Remus se prudce otočil a okamžitě si přál, aby to neudělal. Brumbál si oprašoval popel z hábitu a střídavě si je oba prohlížel.

„Brumbále," řekl Remus. Pokusil se o nenucený tón a ani trochu se mu nepovedl. Cítil teplo, šířící se po obličeji, jak se Brumbálovy oči zúžily. „My-er- " Remus se podíval po Severusovi, který ještě od Brumbála neodtrhl oči.

„Promluvíme si o tom později," řekl Brumbál pevně, jak těkal pohledem mezi oběma kouzelníky. „Přestaňte vypadat tak provinile, oba dva. Na tohle teď nemáme čas. Došlo k naléhavému vývoji událostí a všichni máme schůzi v kuchyni. Upravte se trochu a pojďte hned dolů."

„Řediteli, já- "

„Teď ne, Severusi," řekl Brumbál a zvedl ruku. „Promluvíme si později."

Kvapně si narovnali hábity, Remus si rukou prohrábl vlasy a snažil se tvářit zcela bezvýrazně. Všiml si, že Severus už uspořádal rysy do typického zamračení, ačkoliv byl pobledlejší než obvykle a ostražitě těkal očima po okolí, když následoval Brumbála ven z místnosti.

Když přišli do kuchyně, už tam byla polovina Řádu a jeden přes druhého se vyptával, proč byli takhle svoláni. Dvě po sobě následující prásknutí ohlásila příchod Kopála a Dóžeho.

„Kdyby jste se, prosím, všichni ztišili," řekl Brumbál zvýšeným hlasem, tak, aby byl slyšet přes všeobecné brebentění. „Nemám moc času, takže je důležité, aby jste teď pozorně poslouchali. V Kvikálkově došlo k útoku- "

„Cože?!"

„Kdy?"

„Jak?"

„Byl někdo zraněný?"

„Je Harry v pořádku?"

„Koho napadli?"

„Kdo měl službu?"

Všichni spustili najednou a Brumbál zvedl ruku, aby zastavil příval otázek. „Na otázky bude spousta času, až budeme znát odpovědi. To, co zatím vím je, že na Harryho a jeho bratrance zjevně zaútočili Mozkomoři a Harry je zahnal dost efektním Patronem."

Remus se v duchu přikrčil; na jedné straně nikdy nelitoval toho, že naučil Harryho obranu před Mozkomory, ale na druhé si byl dost dobře vědom, jakou pozornost asi vyvolal Patronus v mudlovském prostředí.

„Tohle je už podruhé, kdy se dopustil přestupku, kterého si všimlo Ministerstvo," pokračoval Brumbál. „A obávám se, že tentokrát nebude Popletal tak blahosklonný, aby ho přehlédl."

„To byla sebeobrana!" vyštěkl Sirius a zúžil oči. Remus položil ruku na jeho paži.

„Samozřejmě, že byla," odvětil chlácholivě. „Ministerstvo to pochopí. Co vůbec dělali Mozkomoři v Kvikálkově?"

„To se musí vyšetřit," řekl Brumbál. „Týká se to Ministerstva i Mozkomorů."

„Někdo je musel poslat," poznamenala Tonksová zachmuřeně.

„O Mozkomory si budeme dělat starosti později," řekl Brumbál rozhodně. Právě teď musíme zařídit tři věci. Minervo, vy přepracujete rozvrh. Posílíte všechny směny do šesti hodin, tak aby tam byli stále tři lidé a překryjte výměny. Siriusi, vy napište Harrymu a požádejte ho, ať už nic neprovádí. Nesmí opustit dům, ani dělat žádná další kouzla. A Harryho chci v tomhle domě nejpozději v pátek, tak všichni přemýšlejte o tom, jak ho sem dostat, aniž bychom přitáhli příliš pozornosti a jaké kroky musíme podniknout k zajištění jeho bezpečí. Molly, Alastore, o tohle se, prosím, postarejte vy dva."

Nikdo nemluvil; Remus měl dojem, že je každý moc ohromený na souvislé myšlení. Alespoň on byl a částečně to bylo požehnání. V téhle chvíli neměl čas, dělat si hlavu s tím, co Brumbál viděl a jak na to bude reagovat.

„Jestli nejsou žádné další otázky, tak- "

„Je Harry v pořádku?" vpadla Molly konečně Brumbálovi do řeči.

Brumbálův obličej nabral najednou velice vážný výraz, když se na ní podíval přes okraj brýlí. „V této chvíli je v bezpečí," odvětil. „Ale zdá se, že udržet ho tak bude nyní mnohem obtížnější." Vstal a uhladil si hábit. „Vrátím se hned, jakmile to bude možné a doufám, že se zprávou, že Harryho vyloučení bylo odloženo. Prozatím potřebuji, aby jste se tady všichni soustředili na úkol, jak ho udržet naživu."

Ta poslední věta směřovala k Severusovi a Severus uhnul pohledem. Brumbál zmizel a celý Řád chvíli jen seděl a bezvýrazně civěl jeden na druhého.

„Dobrá," řekla konečně Minerva a vstala. „Všichni víme, co máme dělat, tak do toho. Sedět u stolu nám nepomůže."

„Správně," souhlasila Molly a taky vstala. „Bille, přines pergameny a brky. A zkontroluj své bratry a sestru, když už budeš nahoře."

Bill po ní střelil pohledem, zřetelně vypovídajícím o pocitech dospělého syna, který je komandován, ale má dost rozumu, než aby protestoval. Přešel kuchyň třemi dlouhými kroky a než se Molly s rukama v bok otočila k Moodymu, už dupal nahoru po schodech.

„Jak brzy myslíš, že ho sem dostaneme?" dožadovala se Molly. „Zítra ráno?"

Moody zavrtěl hlavou a jeho umělé oko se rychle zatočilo. „To nepůjde," odpověděl nevrle. „Když ho přivedeme teď, jenom upoutáme pozornost."

„Je v nebezpečí!"

„Bude hlídaný- "

„To byl dneska taky!"

„Myslím, že odteď to budou všichni brát vážněji. Tři hlídači po celou dobu a uvidí přímo na dům."

„Jestli někdo preferuje nějakou směnu, řekněte to hned," volala Minerva do rámusu. „Nestrávím nad tím rozpisem další tři hodiny."

„Během noci," ozval se Severus, zavřel oči a zkřížil paže na prsou.

„Ne mezi devátou a pátou," přidal se Bill, který právě na stůl upustil hromádku pergamenů a brků. „A nepište tam tou dobou ani Charlieho. Nebo taťku."

„Nebo mě," zavolala Tonksová.

„Někdo musí hlídat přes den," řekla Minerva neoblomně.

„Já pracuju," ohradil se Bill stejně tak pevně. „Je mi děsně líto, že se to nehodí."

„Arthur pořád musí hlídat tu věštbu," připomněl Moody přes rameno. „A vy taky, Tonksová."

„Posuňte směny dopředu o hodinu," navrhl Severus, naklonil se Minervě přes rameno a ukazoval. „Dejte Billa od pěti do jedenácti a Charlieho od sedmi do jedné..."

„Co napíšeš Harrymu?" zeptal se Remus a přenesl svou pozornost od scény v kuchyni k Siriusovi.

„Nevím," zabručel Sirius. Vzal si kus pergamenu, ale jen na něj civěl. „Brumbál říkal, že ho vyloučili."

„On je přemluví," řekl Remus sebejistě.

Sirius přikývl. „Máš pravdu," odvětil a namočil špičku brku do kalamáře. Drahý Harry, začal, pak se zarazil a zatvářil se truchlivě. „Měl jsem mu přes léto víc psát."

„Píšeš mu teď," řekl Lupin povzbudivě, aby ho přinutil pokračovat. „A brzo bude tady."

„Tohle je k ničemu," prohlásil náhle Severus a narovnal se. „Máme málo lidí. Potřebujeme ještě aspoň dva další."

„Řekla jsem, že to udělám," namítla Tonksová. „Jen tam nemůžu jít, dokud jsem v práci. Kolik směn ještě potřebujete obsadit?"

„Od tří do devíti a od devíti do tří."

„Ráno nebo v noci?"

„Od tří ráno do devíti ráno a od devíti večer do tří do rána."

„Dejte mi tu od devíti do tří."

„Já si vezmu tu zbývající," zavolal Sirius, aniž by zvedl oči od pergamenu.

„Je to vážně dobrý nápad, Siriusi?"

„Proč ne?" zeptal se Severus. Zněl stejně tak podrážděně, jak Sirius vypadal. Remus k němu vyslal varovný pohled, ale Minerva na něj upřela ten nejpřísnější ze svého arzenálu.

„Severusi," nemáme čas na- "

„Podívejte," řekl Severus a opřel se rukama o stůl. „Potřebujeme další osobu a on se hlásí dobrovolně. Nedostává se nám personálních zdrojů a je to jen na dobu, než bude Potter tady. Týden, Minervo."

„To je víc než dost času na to, aby ho chytili a poslali zpátky do Azkabanu," odporovala.

„Neopovažujte se mně ptát, jestli sem ochotný to risknout pro svého kmotřence," zamumlal Sirius.

„O tomhle nebudeme diskutovat, Severusi. Vím, že ho nemáte rád, ale nepřehánějte to," řekla Minerva a odvrátila se od Severuse na druhou stranu.

„Nepřehánějte to," posmíval se jejímu postoji. „Je mi fuk, jestli Blacka chytí nebo ne. Máme směnu, kterou nemůžeme obsadit a on náhodou nemá to odpoledne nic na práci."

„Trhni si, Snape," řekl Sirius, ale jeho hlas postrádal přesvědčivost. Zahleděl se znovu na pergamen a napsal pár řádků. Je mi líto, že jsem ti víc nepsal. Měl jsem udělat víc, abych tě sem dostal dřív a pak by se nic z tohohle nestalo. Můžu za to já, ale teď musíme společně odolat bouři.

„Kdyby to nebylo uprostřed dne, navrhovala bych tam Pastorka," řekla Tonksová, která mezitím přešla ke stolu, kde Minerva zapisovala jména.

„Severusi, budete prostě muset na směnu nastoupit dřív," oznámila mu kategoricky. Severus se na ní zakabonil.

„Chci aspoň tucet lidí, až pro něj půjdeme," říkal Moody v dalším rohu. „Potřebujeme dobrovolníky."

„Já půjdu," ozval se Bill jako první.

„Počítejte se mnou," zavolal Charlie a hned ho následovalo několik dalších.

„Já se hlásím."

„To samé."

„Já taky."

„ I já."

„Pomůžu vám."

„Mě asi jako dobrovolníka nevezmou," poznamenal Sirius a zamračil se na pergamen. Remus se na něj povzbudivě usmál.

„Když mě budete potřebovat, tak rád pomůžu," nabídl se Remus, i když to vypadalo, že na tenhle úkol je dobrovolníků přehršel.

„Já radši ne," opáčil Severus z druhé strany místnosti a Remus se musel zasmát. Jejich oči se setkaly a Remuse zalil hřejivý pocit. Když se zase podíval na Siriuse, usmíval se, navzdory celé situaci.

„Nevím, co mu mám napsat," postěžoval si znovu Sirius a nechal hlavu klesnout do dlaně. „Chci mu toho tolik říct a..." Zavrtěl hlavou. „Měl by být tady a nic z tohohle by se nestalo."

„Dobře," zavolala Minerva. „Myslím, že se nám podařilo sestavit rozvrh. Bille, vy jste od sedmi večer do jedné ráno."

„Dobře."

„Neblázni, Pošuku. Nestačilo by osm?" Tonksová seděla na otočené židli, paže měla položené na opěradle a bradou se opírala o zápěstí.

„Charlie, vy máte od devíti do tří."

„Nelíbí se mi to," odpověděl Moody. „Potřebujeme co nejvíc bdělých očí. Bylo by lepší, kdyby nás bylo dvacet."

„Tonksová, vy jste tam od jedenácti do pěti. Stihnete se trochu vyspat?"

„Já jsem mladá," odvětila a mrkla na Remuse. „Já spát nepotřebuju. Hurá!" Tohle bylo oceněno zasmáním a obdivným pohledem ze strany Charlieho.

„Severusi, napsala jsem vás od tří ráno do devíti."

Severus neodpověděl, ale výraz jeho obličeje jasně odrážel znechucení.

„Takhle se na mě nedívejte," řekla mu Minerva. „Remusi, vy jste od pěti do jedenácti. Já od sedmi do jedné. Mundungusi, vy máte službu od devíti do tří a ani se odtamtud nehnete. Za žádných okolností."

„Kdo je tam teď?" zeptal se najednou Severus a vzhlédl.

„Pastorek a Jonesová, odpověděl Moody. „Ale někdo by je měl vystřídat."

„No, stejně je teď řada na mně," řekl Bill a vstal. „Já půjdu."

„Já taky," nabídl se Charlie.

„I já," přidala se Tonksová, vyskočila a praštila se přitom do kolena.

„Vaše směna začíná až za hodinu, Tonksová."

„Eh. Ta hodina mě už nezabije. Tak zatím."

Řada tří prásknutí doprovázela odchod tří nejmladších členů Řádu a kuchyně po jejich zmizení podivně ztichla. Remuse se otočil zpátky k Siriusovi.

„Co si zatím napsal?"

Sirius k němu zvedl oči a odkašlal si. „Drahý Harry," četl. „Je mi líto, že jsem ti víc nepsal. Měl jsem udělat víc, abych tě sem dostal dřív a pak by se nic z tohohle nestalo. Můžu za to já, ale teď musíme společně odolat bouři. Slibuju, že uděláme všechno, co bude- "

„Oh, proboha," přerušil ho Severus. „Píšeš snad dlouho ztracené lásce? Tomu klukovi je patnáct a ty by jsi měl být zodpovědný dospělý, co mu jen řekne, že na sebe nemá víc upozorňovat."

Sirius se na Severuse zahleděl přivřenýma očima. „Nevzpomínám si, že bych se tě prosil o názor," řekl nebezpečným tónem.

„A já si nevzpomínám, že by bylo zakázáno vyjádřit svůj názor," odsekl Severus. „Řekni mu, ať schová hůlku pod postel a zapomene, že jí vůbec má, dokud mu neřekneme něco jiného a ať nevystrkuje svojí horkou hlavu z domu."

„Takže má horkou hlavu, protože se bránil proti Mozkomorům?" zeptal se Sirius vyzývavě a odstrčil se od stolu.

„Přestaňte, oba dva!" vyštěkl Remus. „Siriusi, ty si sedni. Severusi - prostě toho nech. Jsme tady všichni na jedné straně."

Sirius mu věnoval jedovatý pohled, ale znovu si sedl, hrábl po brku a zmuchlal pergamen, na který předtím psal. Na novém listu si pak mohl dostatečně vybít svůj vztek, když do něj ryl s takovou silou, až ho málem roztrhl. Ale nebyl to Siriusův zjevný hněv, který sevřel Remusovo srdce. Byl to chladný výraz, který se náhle objevil na Severusově obličeji. Zúžil oči, zkřížil paže na hrudi a celý jeho postoj vypovídal o ukřivděnosti.

„Budete mě tady ještě potřebovat?" zeptal se ledově a Remus vstal.

„To by bylo poprvé," zahučel Sirius napůl pro sebe. Ale jako často v takovém případě, tohle byla poznámka, která způsobila mrtvolné ticho; každý přestal mluvit, jak se napětí mezi dlouholetými rivaly stalo téměř hmatatelným a všichni slyšeli tu urážku.

„Pak bych měl jít," řekl Severus hlasem mrazivějším víc, než arktický ledovec. „Minervo, víte, kde mě najdete." Severus odpochodoval z kuchyně a Remus už byl na půli cesty ke dveřím, když si ho Sirius všiml a nevěřícně se na něj podíval.

„Kam jdeš?"

Remus otevřel ústa, ale snažil se vymyslet odpověď, která by nezpůsobila boží dopuštění. Minerva ho zachránila tím, že mu položila ruku na paži.

„Nechte ho být," navrhla. „Asi je to tak stejně lepší."

Vyměnili si pohledy, jeho prosebný a její vědoucí a po krátké pauze přikývl. Stiskla mu paži.

„Alastore," řekla Minerva a obrátila se zpátky do kuchyně. „Myslím, že by měl Remus být ve skupině, která půjde pro Harryho. Kromě Siriuse a Brumbála mě nenapadá nikdo jiný, komu by Harry víc důvěřoval a Albus jít nemůže."

„Řek´ sem, že půjdu," zamumlal Sirius.

„To není dobrý nápad, Siriusi," odbyla ho mírně Minerva. „Když budete mrtvý, nijak tím Řádu nepomůžete."

„Schováváním mu naopak pomůžu hrozně moc," opáčil Sirius, namočil si znovu brk do kalamáře a začal psát na pergamen trhavými, podrážděnými tahy. „Zapomeňte na to. Když nemůžu já, chci, abys´ tam byl ty, Remusi. Budu se cítit líp, když budu vědět, že tam je někdo, komu Harry může věřit."

„Harry může věřit všem z tohohle Řádu," ohradila se Molly.

„Dobře. Tak někdo, koho zná a může mu věřit."

„Samozřejmě půjdu," vmísil se do toho Remus, aby odvrátil další hádku. Zafungovalo to; Sirius už nebodal do pergamenu a nikomu se už očividně do dalších sporů nechtělo. Po třech dalších pokusech byl konečně sestaven vhodný dopis, se kterým vzápětí poslali sovu do Surrey.


Byla už skoro půlnoc, když se konečně Brumbál vrátil s dobrými zprávami - Harryho vyloučení bylo odloženo a Harry si mohl ponechat hůlku až do svého slyšení, které bylo naplánováno za deset dní. Po příznivých informacích se většina Řádu buď odebrala spát nebo se vrátila domů, ale Remus zůstal tak dlouho, dokud nebyl s Brumbálem o samotě.

Konečně se Brumbál rozhlédl. „Kde je Severus?" zeptal se.

Remus sklopil oči na zem. „Odešel před dvěma hodinami."

„Odešel," opakoval Brumbál. „Proč odešel?"

Remus si povzdechl a založil si ruce na prsou. „Myslím, že se naštval. Hádali se se Siriusem a já jim oběma řekl, ať přestanou."

Brumbál vydal něco, co by se dalo považovat za smích. „Ano, to se určitě naštval," řekl tiše a sedl si za stůl proti Remusovi. „Možná to je tak lepší, i když jsem doufal, že tenhle rozhovor povedu s vámi oběma najednou."

Remus zatajil dech a přinutil se podívat na ředitele. Věděl, že by teď měl být ostražitý. „Jaký rozhovor?" zeptal se pomalu.

„Nebudeme předstírat, že nevíme, co se děje," řekl Brumbál a namířil hůlku na druhý konec kuchyně. Dvířka kredence se otevřela a dva šálky, konvice a cukřenka připluly na stůl. Pokračoval v řeči, jak naplnil konvici vodou a ohřál jí a to všechno bez přestávky. „Vy dva jste dneska večer v salónu neprobírali strategii. Jak dlouho už tohle trvá?"

Z konvice se už kouřilo a Brumbál dalším mávnutím hůlky nalil čaj do šálků a jeden přistrčil přes stůl k Remusovi. Remus se na chvíli zaměstnal lžičkou a cukrem. „Od včerejška," přiznal konečně.

Brumbál se usmál a přikývl. „Takže aspoň měsíc," uvažoval. „Severus se do ničeho nepouští bezhlavě a určitě to trvalo aspoň takhle dlouho, než by k tomuhle svolil." Usrkl čaj a uhladil si plnovous. „Nepochybně si říkáte, co je mi vůbec do toho."

To si Remus sice v duchu říkal, ale rozhodně neměl v úmyslu to přiznat. Zdálo se, že to Brumbál stejně nepotřebuje.

„Není mi do toho nic," odvětil Brumbál v odpovědi na jeho mlčení. „Nebo spíš, nebylo by, kdyby nebylo toho, co tady děláme. Kdykoliv jindy a jinde bych vám řekl, že se máte držet toho, co vám přinese štěstí. Nebo možná, že bych s vámi o tom teď vůbec nemluvil."

Remus zadržel dech. Nebyl si jistý, čeho se vlastně bojí, že uslyší.

„Chci, aby jste byli šťastní. Vy oba. Vy všichni. Velice mi záleží na každém, kdo patří k tomuto Řádu a denně si přeju, aby přišla doba, kdy všichni budou šťastní a budou mít jen obyčejné starosti. Chci, aby jste to věděl."

„Ovšem," odpověděl Remus v pokusu o nenucený tón.

„Přestanu chodit kolem horké kaše," přislíbil Brumbál. Šálek cinkl o tácek, když je oba odložil na stůl. „Neschvaluji to. Ne tady a teď."

To byl úder, který Remus očekával a zasáhl ho víc, než by si chtěl přiznat. Podíval se stranou a bojoval s potřebou odporovat.

„Remusi, to, co děláme, je moc důležité. Nepotřebuji, aby nám milenecké hádky zasahovaly do činnosti a ohrožovaly náš úspěch."

„´Milenecké hádky´?" opakoval Remus a stočil oči zpátky k Brumbálovi, aby se na něj nevěřícně podíval.

„Ano," odvětil Brumbál. „Třeba taková, jakou jste vy a Severus měli teď. Potřeboval jsem vás tady dnes oba a ne jednoho nebo druhého."

„Severus byl tady, než jsme dokončili všechny plány," protestoval Remus. „Pomohl Minervě s rozvrhem, poradil Siriusovi s dopisem a řekl, že nechce být mezi těmi, co půjdou vyzvednout Harryho. Co dalšího by jste chtěl, aby tady dělal? Seděl tady a točil si palci, než se vrátíte? Jestli chcete s někým mluvit o hádání, promluvte si se Siriusem a Severusem o těch jejich směšných třenicích."

Brumbál zvedl obočí a po jeho obličeji na okamžik přelétlo něco jako pobavení. „Možná máte pravdu," připustil. „Možná nevkládám dost důvěry do dvou dospělých mužů, že budou schopni udržet si své spory mezi sebou, tak aby neovlivnily záležitosti Řádu. Ale dovolte mi, abych vám připomněl, Remusi - ať už jste u Severuse našel cokoliv, pokud to mezi vámi nebude fungovat, budete se s ním stále muset stýkat a pracovat s ním. V této skupině je už dost napětí a já další nechci."

Remus zkřížil paže a upřeně se zahleděl na stůl. „Nevypadá to, že by jste nám moc věřil."

„Viděl jsem Severuse zamilovaného dvakrát," odpověděl Brumbál a Remusovy oči zalétly zpátky k obličeji starého kouzelníka. V jeho modrých očích nebyl žádný posměch, žádný náznak toho, že to nemyslí úplně vážně. „Není snadné mít ho rád. Vím to, protože jsem strávil posledních patnáct let tím, že jsem si denodenně připomínal, že mi na něm moc záleží a že ho považuji za přítele. Kdybych si měl vybrat dva lidi, aby šli se mnou do nějakého boje, aby mi radili a hlídali záda, on by byl jedním z těch dvou. A přesto, nemine ani týden, abych neměl chuť hodit ho do kádě s medem, v naději, že se do něj vsákne trocha té sladkosti a zmírní tu sveřepou zahořklost."

Remus zíral, ohromený tím, co Brumbál právě řekl. V té prosté, upřímné řeči toho bylo tolik, že mu chvíli trvalo, než to všechno pochopil. Brumbál, nekonečně trpělivý a dobrosrdečný starý kouzelník považoval svého zarputilého učitele lektvarů za stejně znervózňujícího a pichlavého jako ostatní. Přesto mu důvěřoval a měl ho rád. A Brumbál věděl, že Severus byl zamilovaný. To, samo o sobě, bylo možná nejvíc šokující ze všech odhalení.

„Do koho byl zamilovaný?" zeptal se Remus tiše. „Co se stalo?"

„Řekl bych, že o tom by jste si měl promluvit se Severusem a navrhoval bych vám, aby jste si na ten rozhovor našel čas, jestli v tomhle chcete pokračovat. Jenom vás žádám, aby jste si to dobře rozmyslel," řekl Brumbál. „Zvažte všechny aspekty, včetně toho, co se stane, když nenajdete, co jste hledal."

Remus přikývl, Brumbál vstal a narovnal si hábit. „Zřejmě nevíte, kdy Severusovi začíná služba, že ne?"

„Ve tři."

Brumbál se podíval po hodinách a zamračil se. „No," řekl a jako by se chvíli rozmýšel. „Je dost hrubé obtěžovat takhle pozdě v noci, když musí tak brzy vstávat, ale doufám, že později bude mít čas se vyspat. Mám pocit, že si s ním musím promluvit taky a raději předtím, než zase budete mít společnou směnu. Tuším správně, že tam budete taky?"

Remus přikývl. „Aspoň čtyři hodiny."

„Pak mi prostě bude muset moje vyrušování odpustit. Jděte spát, Remusi. Chci, aby jste byl v Surrey ve střehu."

Kapitola devátá - N E Ú P R O S N É

Zatím to byly dvě hodiny práce a za tu práci byl Severus vděčný. Odváděla mu myšlenky od Brumbála a jeho pokořujícího kázání. Z nějakého důvodu Severus očekával, že když už nikdo jiný, tak ředitel to pochopí. A měl pravdu - Brumbál to chápal dokonale.

Albus Brumbál chápal, že se bradavický profesor dostal do pozice, která by mohla pošramotit jeho reputaci. Ne všichni rodiče byli tak velkodušní, aby byli ochotni přehlížet fakt, že učitel lektvarů jejich dětí má homosexuální poměr se známým vlkodlakem. Severus na to neposkytl žádnou odpověď, kromě hlubokého zamračení - Brumbálovy argumenty byly totožné s těmi jeho.

Brumbál také chápal, že bojují ve válce, ve které sice chyběli rytíři v zářivém brnění, ale přesto tu šlo o otázky života a smrti. Nemohli si dovolit někoho znepřátelit a Severus měl roli, která byla vysoce delikátní. Kdyby se i jenom klepy o tomhle vztahu donesly k Voldemortovi nebo k jeho přívržencům, Severusovy dny by byly sečteny.

K Severusově podráždění Brumbál i dost dobře chápal jeho osobnost a sklony k pomstychtivosti. Kdyby to mezi Severusem a Remusem nefungovalo, budou oba schopní být nadále platnými členy stejného týmu? Tohle byla velice oprávněná otázka a Severus na ní nedokázal jednoduše odpovědět. Možná by mohl zapomenout na vzájemné neshody - konec konců, jak připomněl, byl poměrně rozumný i v Blackově případě. Brumbál na to jen zvedl jedno sněhobílé obočí, ale i to gesto o mnohém vypovídalo.

V čase, kdy skončil se vším zdůvodňováním, proč by oba měli pečlivě zvažovat, co dělají a co mohou ztratit, Severus se ani nenamáhal se slabou omluvou, že za poslední dva dny se cítil s Remusem Lupinem mnohem uvolněnější než se kdy cítil s kýmkoliv za pětatřicet let svého života. Nenabídl Brumbálovi žádnou omluvu, jen mlčení, podnícené rozpaky z celé téhle situace.


Začátek jeho směny byl vítaným rozptýlením od slov, která v sobě měla hodně pravdy. Vystřídal Charlieho a připojil se k Tonksové, která se ukázala být překvapivě zábavným společníkem, s ohledem na to, jak si jí pamatoval jako studentku a Kingsleyho Pastorka, který byl bodrý, přátelský a velice schopný. Rozestřeli zastírací kouzlo na psí boudu, umístěnou ve stínu rozložitého dubu v zahradě Dursleyovic sousedů. Bylo celkem zábavné sedět na mudlovském trávníku, aniž by byli zpozorováni mudly z ulice.

Když Lupin konečně vystřídal Tonksovou, už skoro svítalo. Východní horizont se zabarvil do růžové a zlaté. Severus si všiml, že Lupinovi nebylo moc do řeči, ale když se jejich oči setkaly, bylo vše jasné: Brumbál měl pohovor i s Lupinem. Budou si o tom muset promluvit, ale teď na to nebyl čas ani místo.


Mohly to být nekonečné dvě hodiny, nebýt rozhovoru Lupina s Pastorkem. Netrvalo dlouho a bystrozor jim převyprávěl několik svých zážitků, kdy unikl jen o vlas. Navzdory předstíranému nezájmu Severus napjatě poslouchal. Kdysi si i on, jako hodně mladých kouzelníků, představoval, že by se mohl stát bystrozorem. Tenhle sen skončil, když obdržel Znamení zla, ale stejně by se mu nejspíš nikdy nesplnil. Měl znalosti, ale chyběly mu ty správné vlastnosti.

Když se konečně objevila Minerva a Pastorka propustila, Severus si všiml, že si je dobře vědomá okolností a radši se na ní ani moc nedíval. Konverzace byla kostrbatá a nucená a asi po čtvrthodině to všichni tři vzdali, seděli v dusném tichu a sledovali první známky života v Čísle čtyři. V okně, které patřilo Harrymu Potterovi se však nedělo vůbec nic.

Deset minut před koncem Severusovy služby se Minerva náhle zvedla.

„Kam jdete?" zeptal se Remus.

Minerva se na něj upřeně zahleděla a bez mrknutí oka oznámila, „Jdu někam najít toaletu." Její pohled na okamžik změkl, jak přejela očima po nich obou a skončila u Severuse. „Očekávám, že až se vrátím, budete už pryč," řekla a natáhla se, aby ho poplácala po rameni. „Takže jedna dobrá rada - buďte večer opatrný."

Severus přikývl a Minerva přešla část schovaného trávníku a rychlým krokem se vydala po chodníku. Na chvíli zavládlo mezi oběma kouzelníky ticho.

„Co se má večer stát?" zeptal se Remus konečně.

Severus se na něj dost dlouho díval, než se otočil zpátky k domu. „Další večeře u Malfoyových," odpověděl chmurně.

„Oh."

Nikdo chvíli nic neřekl, ale Remus se posunul k Severusovi blíž. „Mluvil s tebou Brumbál?"

Severus odměřeně kývl.

„Se mnou taky," řekl Remus. „Víš, měl pravdu."

Která z těch několika pravd to byla? pomyslel si Severus. Nechal si ale své myšlenky pro sebe, soustředil se místo toho na to, aby se obrnil před nevyhnutelným.

„Řekni něco, Severusi," řekl Remus tiše. „Nenuť mě, abych tady mluvil jen sám se sebou."

Severus k němu konečně vzhlédl. „Co se na to dá říct?" zeptal se. „Pokud jsme každý neobdrželi dvě různá školení, myslím, že nám bylo jednoznačně doporučeno, abychom tohle bláznovství ukončili."

„Je to bláznovství?"

„Zdá se, že ředitel to tak vnímá."

„Ale my nejsme provinilé děti," poznamenal Remus.

Severus se na něj zamračil.

„Já... osobně jsem ochotný riskovat jeho nevoli."

Na okamžik Severus ztratil řeč. Když konečně zase mohl mluvit, vypadalo to, že jeho jazyk jedná zcela nezávisle na jeho mozku. „Pak já taky."

Remus položil dlaň na Severusovu tvář a jemně mu otočil obličej. Jejich oči se setkaly o zlomek sekundy dřív než rty a ta chvilička stačila na to, aby Severuse přesvědčila, že tohle je správné, v nejzákladnějším smyslu slova.

Severus zavřel oči. Vědomě se snažil zapomenout na zbytek světa, ale brzy ztratil veškerou schopnost přemýšlet. Jenom si uvědomoval, že se Remus posunul před něj a objal ho. Na okamžik instinktivně ztuhl a čekal, stále nepřipravený se plně uvolnit, ale ta chvilka přešla a on přitáhl Remuse blíž.

Pozvolný pocit, že jsou pozorování přinutil Severuse otevřít oči a když to udělal, prudce se od Remuse odtrhl. Remus zamrkal, otevřel oči a lehce zalapal po dechu.

„Co se děje?" zeptal se, vytáhl hůlku ze zadní kapsy a otočil se po směru Severusova pohledu.

„Ta Dursleyová," zamumlal Severus. „Dívá se sem."

Remus se tiše zasmál a hůlku schoval. „Nemůže nás vidět," řekl a vstal.

„Víš to jistě?" Koňský obličej se neootočil ani o píď a její oči zůstávaly přilepené na nich.

„Rozhodně," odvětil Remus, položil ruce na Severusův obličej a stáhl ho znovu dolů.

Severus ztuhl; žena udělala krok jejich směrem a pak další, až byla tak blízko, že Severus rozeznal bělmo jejích očí. „Já nevím," řekl a šťouchl do Remuse. Remus se otočil a skoro vyskočil, když zjistil, že je jen kousek od nich.

„Můžeme jí omráčit," zašeptal Remus odpověď.

Petunie Dursleyová se najednou zastavila, obrátila hlavu k domu a chvíli vypadala rozpolceně. Naposled se podívala jejich směrem a pak se kvapně vrátila do domu. Severus uvolnil dech, který si ani nevšiml, že zadržoval.

„Určitě je jen mudla?" zeptal se Severus, stále pozorujíc Dursleyův dům.

„Určitě," odvětil Remus. „A magií pohrdá. Lily si byla jistá, že její sestra nemá na hlavě jediný čarodějnický vlas."

„Když to říkala Lily, kdo by o tom pochyboval." Severus byl stále soustředěný na dům a mírně nadskočil, když se mu zezadu kolem pasu obtočily paže. Napůl se obrátil a Remus rychle olízl okraj Severusovy čelisti.

„Nemůže nás vidět," opakoval Remus pevně. „Mohl bych tě tady teď svlíknout a dělat ti nevyslovitelné věci a ona by o tom neměla ani ponětí."

„To bys neudělal... "

„Ne," souhlasil Remus. „Ale jen proto, že tady máme hlídat a líbání není v popisu práce."

Severus na něj zůstal zírat; nenapadala ho žádná slova, kterými by na tohle mohl odpovědět. Po chvíli se Remus zasmál a sevřel ho pevněji.

„Uvidím tě ještě předtím, než tady budeme zítra?"

Severus na okamžik zaváhal. „Ne," řekl nakonec. „Musím se vyspat, jestli to mám u Malfoyových vydržet a řekl bych, že se nevrátím domů před půlnocí."

O kus dál, u dalšího domu se zhmotnil Mundungus. S rukama v kapsách vypadal v tomhle prostředí jako obvykle podezřele.

„Tak zopakuju, co řekla Minerva," zamumlal Remus a přitiskl rty na Severusův krk. „Buď opatrný."

Severus se na pár vteřin opřel o Remuse, Remus ho stiskl a pak se oba narovnali a oddělili. Když Mundungus překročil hranici zastíracího kouzla, Severus už stál u stromu, se založenými pažemi a znuděným výrazem.

„No," řekl Severus a odtáhl se od kmene stromu. „Pro jednou jste tady včas."

„To není fér, Snape! Já- "

„Nechci to slyšet. Lupin vám může sdělit všechno, co se nedělo." Severus se obrátil na podpatku a šel pryč.

„Ať máš dobrý den, Severusi," zavolal za ním Remus. Po krátké pauze se Severus napůl ohlédl přes rameno.

„Ty taky."



Tentýž večer, něco málo po osmé, si Severus přál být kdekoliv jinde, než tam, kde právě byl. Nenáviděl formální sešlosti a byl si jistý, že Lucius si to dobře pamatoval. Když už bylo nutné uspořádat tak honosnou večeři, bylo by od hostitele přinejmenším zdvořilé aspoň ho informovat, ale Severus měl podezření, že se Lucius chtěl prostě jen předvádět. Lucius se obvykle s oblibou předváděl.

Severus seděl ztuhle na židli, uprostřed stolu na Luciusově levé straně. Po jeho pravici seděla Edna Goylová, neprovdaná sestra Luthera Goyla, téměř dokonale hranatá žena s kulatým obličejem a tupýma očima. Její mdle hnědé vlasy byly skoro stejně tak tragické jako Severusovy zplihlé. Říct, že ta žena byla robustní, by byl lichotivý popis a zcela neodpovídající. A to byla jeho přidělená partnerka pro dnešní večer.

Po jeho pravici seděla Natasha Goylová, štíhlá, křehce vyhlížející žena s bledou tváří a chladným, kalkulujícím pohledem. Nevypadala na to, že by mohla porodit takového pořízka, jako byl její potomek, ale po pěti minutách vynucené konverzace s ní dospěl Severus k poznání, že tahle žena by dokázala pohnout horou, kdyby se jí postavila do cesty.

Na druhé straně stolu proti němu seděl Luther Goyle, jehož schopnost konzumovat jídlo nikdy nepřestala Severuse udivovat, dokonce ani poté, co čtyři roky pozoroval v jídelně jeho syna. Luther toho moc nenamluvil, většinou své vyjadřování omezoval na příležitostné souhlasné zahučení. Byl jako dobře vytrénovaný hlídací pes, dunivě se smál Luciusovým vtipům, své ženě na otázky odpovídal pouhým kývnutím a neustále Severuse pozoroval.

Severus vždycky poznal, když byl sledován, i kdyby to nebylo tak zjevné jako Goylovo civění.

„Tak, Severusi, už Brumbál vybral nového učitele obrany?" zeptal se Lucius hlasitě. Sedmnáct hlav se stočilo Severusovým směrem.

„Jestli ano, tak to zatím sboru neoznámil," odvětil Severus. Věděl, že Brumbál na to místo ještě nikoho nevybral, ale nechtělo se mu na jakoukoliv Malfoyovu otázku odpovídat jednoduše.

„No, doufám, že tentokrát vybere někoho kompetentnějšího," řekla Narcissa z druhé strany stolu. „Vlkodlak, podvodník a pak ten skandál loni. Co asi přijde teď?"

„No tak, Narcisso, uklidněte se. Brumbál učinil pár sporných rozhodnutí, o tom není pochyb, ale já stále věřím, že mu leží na srdci hlavě blaho studentů," řekl Kornelius Popletal a poklepal Narcissu po paži. Popletal zaujal čestné místo po Narcissině pravici, což znamenalo, že ho Severus nemohl vidět, pokud by se hodně nenaklonil dopředu.

„Měl jsem dojem, že si to Brumbál u vás dost rozlil, Korneliusi?" ozval se Lucius s vidličkou na půli cesty k ústům. Hlavy se otočily k Popletalovi a Severus si ulehčeně oddechl.

„Ano, došlo mezi námi k jistému osobnímu nedorozumění," řekl Popletal. „Všechny ty nesmysly o návratu Vy-víte-koho. Vím, že někteří moji kolegové si myslí, že je stejně hrozný, jako ten Potterův chlapec, ale já zastávám názor, že je to stále ten nejschopnější kouzelník pro řízení Bradavic."

Kdyby byl Kornelius Popletal vnímavější, musel by si všimnout, že kolem stolu je až moc prázdných výrazů než aby se to dalo považovat za náhodu.

„No," řekla Narcissa a pokrčila nos. „Po minulém roce jsme Lucius a já hodně zvažovali, jestli nemáme Draca poslat do Kruvalu. Ten malý incident s přeměnou ve fretku mě znechutil."

„Ano, ale naštěstí máme Severuse, aby se našich dětí zastal," poznamenal Lucius.

„Neměli bychom potřebovat nikoho, aby obhájil práva našich dětí." Výrok Philippy Parkinsonové se setkal se všeobecným souhlasem hostů kolem stolu. „Kdo by si to před dvaceti lety pomyslel, že slušné, čistokrevné děti budou jednou potřebovat někoho, kdo by hájil jejich zájmy? Je to nehorázné! Pansy nám říkala, jak jsou děti z mudlovských rodin hýčkány a opečovávány a všichni učitelé se můžou přetrhnout, aby jim dali co nejlepší známky."

„Je pravda, že pro ty děti musí být učiněny jisté ústupky, ale- "

„Ale ne na úkor mé dcery," přerušila Phillipa ministra kategoricky. „Už mě to dost unavuje, když slyším, že nejmenší odchylka od pravidel vyústí ve školní trest nebo disciplinární potrestání pro Pansy, zatímco ostatní děti se můžou klidně v noci toulat po chodbách a dokonce i chodit do Zakázaného lesa."

„Snad to není tak zlé, že ne, Severusi?" zeptal se Earnest Bulstrode. Bylo zřejmé, čí rysy Millicent zdědila a rozhodně to nebyly ty jemné její matky.

„Nemohu předstírat, že se všemi studenty je zacházeno stejně," odvětil Severus. „Já se jim snažím všem dávat stejné příležitosti a stanovit pro ně stejná pravidla, ale nebudu lhát a tvrdit, že jsou takoví i všichni mí kolegové."

„Vincent říká, že Brumbál nadržuje Nebelvíru," ozval se Melvin Crabbe. Z jeho strany šlo o impozantně dlouhou větu.

„Brumbál nadržuje Harrymu Potterovi a jeho skupince kamarádů," opáčil Severus a podráždění nemusel ani předstírat. „Nemá to nic společného s tím, že jsou z Nebelvíru." Minerva jim nadržovala, protože byli z Nebelvíru, ale tenhle názor si Severus nechal pro sebe.

„Tak možná bychom mohli udělat sbírku a poslat do Kruvalu Harryho Pottera," navrhl Lucius a hosté se zasmáli. „To by aspoň naše děti zbavilo těch nesmyslů, co ho obklopují."

„Takže ani netušíš, kdo bude novým profesorem obrany?" zeptal se Walden Macnair s pohledem na Severuse.

Severus zavrtěl hlavou. „Kdepak," odvětil.

„Určitě už musí mít aspoň nějakou představu, ne?" zeptala se Narcissa.

„Už má na čase," souhlasil Julius Parkinson.

„Ledaže by měl na starosti důležitější věci," prohodil Lucius.

„Důležitější věci?" zeptal se Kornelius. „A jaké? Je to zodpovědný ředitel a jeden z nejmocnějších kouzelníků v Evropě!"

„Vskutku velice mocný," přitakal Lucius. „Člověka napadne, že možná mu už nemusí stačit být jen dobrosrdečným starým ředitelem v Bradavicích. Možná má v plánu zamířit jinam?"

„Možná by mohl být příštím ministrem," podotkla Narcissa hlasem plným chladného sarkasmu. Severus ani nemusel Popletala vidět, aby si dokázal představit jeho výraz.

„Tohle odmítl už dávno," odvětil Avery zamítavě.

„Jistě měl tenkrát dost silnou podporu," uvažoval Lucius. „Myslíte, že jí ještě pořád má?"

„O tom není pochyb," odpověděl Macnair. „Každý toho starého kocoura zná a miluje."

Lidé u stolu se rozesmáli.

„No," řekla Phillippa a usrkla ze sklenky vína. „Předpokládám, že se vyplatí dohlédnout, aby tu funkci vykonával někdo schopný. Necítíte se špatně, že ne, ministře?"

Popletal se zasmál, ale znělo to nuceně. „Samozřejmě, že ne," odvětil.

„V tom případě se musíme jen ze všech sil snažit, aby jste zůstal na místě."

„Ano," řekl Lucius a přejel po osazenstvu stolu vypočítavým pohledem. „Nemohu si pomoct, abych neuvažoval o tom, jestli je něčí přesvědčení tak silné, aby odmítl tak prestižní pozici dvakrát."


Později ten večer, když už většina hostů odešla, seděl Severus v přijímacím pokoji s Luciusem, Macnairem a Averym.

„Myslím, že je nervózní, ne?" zeptal se Malfoy, jakmile mu domácí skřítek naplnil skleničku brandy.

„Byl by blázen, kdyby ho neznervóznilo, když jsi mu naznačil, co může ztratit."

„Nesmysl," ušklíbl se Malfoy. „Byl nervózní celé léto. Po ministerstvu kolují různé povídačky."

„Které jsi bezpochyby ty sám rozšířil," řekl Severus. Všichni tři se k němu otočili, ale chvíli jen mlčeli.

„Jistě," odětil Malfoy konečně. „Malá šeptanda ve správné chvíli na chodbě zajistí, že i ten poslední poskok z odboru mezinárodní spolupráce se doví, že by veřejné mínění mělo v té kanceláři mnohem radši Albuse Brumbála než Korneliuse Popletala."

„Samozřejmě si uvědomuješ, že kdyby Brumbál odešel z Bradavic, škola by potřebovala nového ředitele," řekl Avery a zakroužil tekutinou ve své sklínce.

„To je pochopitelné," odvětil Severus.

„A existuje snad logičtější volba, než hlava jedné z kolejí?" zeptal se Malfoy rétoricky. „Abys věděl, nejsi bez přátel na ministerstvu."

„Nemůžeš přece chtít Brumbála na ministerstvu," namítl Severus a opřel se ve vysokém křesle. „Dokonce i když by to znamenalo vystřídat ho ředitelem, sympatizujícím se Zmijozelem."

„Samozřejmě, že ne," odvětil Malfoy. „Ale myslíš, že by Brumbál tu nabídku přijal?"

Severus se rozhodl raději na to neodpovědět, než riskovat špatnou odpověď.

„Samozřejmě, že ne," opakoval Malfoy.

„Ale kdyby dal Popletal padáka nejoblíbenějšímu řediteli tohoto století, mohl by se už chystat i na svojí rezignaci," podotkl Macnair. „Stačí mu dát dost dlouhý provaz a oběsí se sám."

„A kdybysme náhodou měli připravený návrh na nového ministra..." dodal Avery.

„Někoho, kdo dosáhl pozoruhodného pokroku ve svém oboru za několik posledních let..." navrhl Malfoy.

„Někoho, kdo je znám svým pevným zacházením s neposlušnými studenty..." přizvukoval znovu Avery.

„...někoho, kdo má evidentně přátele na ministerstvu," řekl Malfoy s mrknutím. „Zabili bychom tak dvě mouchy jednou ranou."

Severus už málem zapomněl, jak zdatní byli Malfoyové v politikaření a intrikách. Přestože si myslel, že ten plán je zcestný, nehádal se. Nezajímalo ho, jestli bude fungovat nebo ne; teď mu hlavně šlo o to, aby se vetřel zpátky do Malfoyovy přízně. „Co chcete, abych udělal?"

„Věděl jsem, že pro nás budeš mít pochopení," rozzářil se Malfoy. „Potřebuju jen vědět, jestli Brumbál uvažuje o někom na to místo."

„To je všechno, co potřebuješ vědět?" zeptal se Severus.

„To je všechno," odvětil Malfoy s úsměvem. Pozvedl skleničku. „Na příštího ředitele Bradavic."

Zbývající dva zvedli taky své skleničky a Severus se připojil k přípitku. Jestli si mysleli, že tohle bude stačit k zajištění jeho oddanosti, pak je rád v tom sebeklamu podpoří.

„Ještě něco, Severusi," řekl Macnair náhle. „Myslíš, že bych mohl přemluvit dávného přítele, aby mi připravil pár- ah- delikátních lektvarů?"

Tím myslíš ilegálních, pomyslel si Severus. „Jistě bych se dal přesvědčit," odpověděl nahlas.

„Samozřejmě ti uhradím veškeré náklady na ingredience a přidám ještě něco za tvůj čas."

„Samozřejmě."

„No," řekl Malfoy a rozvalil se v křesle. „Není tohle přesně jako za starých dobrých časů?"


Bylo po jedné hodině v noci, když se Severus zhmotnil ve své kuchyni se seznamem lektvarů, který zahrnoval smrtelné jedy, mírná dráždidla i zakázaná séra pravdy, složeným v kapse. Hlava se mu točila ze všech dnešních událostí a měl tušení, že vzpomínky na tento večer bude muset poskytnout Brumbálově myslánce. Ale taky mu připadalo, že dnes konečně dosáhl významného pokroku a že na tom bude ještě líp, až Draco dostane dopis z Bradavic.

V hlavě mu tepalo, díky Luciusově brandy. Chvíli váhal a snažil se sám sebe přesvědčit, že by ráno blahořečil svou předvídavost, kdyby si před spaním uvařil Střízlivějící sérum. Jenže byl moc unavený, aby se k tomu přinutil; netoužil po ničem jiném než zalézt si do postele a prospat těch pár hodin do začátku další služby.

Šel zrovna po schodech nahoru, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zastavil se a otočil. „Kdo to sakra je, takhle pozdě v noci?" zabručel. Byl v pokušení použít tlumící kouzlo a klepání ignorovat. S povzdechem sestoupil ze schodů, šel ke dveřím a prudce je otevřel.

Venku stál Lupin, s rukou zvednutou k opětovnému zaklepání.

„Co tady hergot děláš?" osopil se na něj Severus.

„Nevadí, když půjdu dál?" zeptal se Lupin s úsměvem.

„Ano, vlastně-"

Lupin ho přerušil polibkem a objal ho. Severus šmátral slepě po dveřích, zaklapl je a opřel se o ně. Když se začal pod Lupinovým dotekem uvolňovat, polibek skončil, Lupin se odtáhl a přejel prsty po Severusových rtech.

„Říkal jsi něco?" zeptal se Lupin.

Kdo, já? Severus zavřel oči, zhluboka se nadechl a pokoušel se ignorovat rozechvění z lehoučkého doteku na svých rtech. Odkašlal si a silou vůle ustoupil stranou. „Je pozdě," odvětil, ačkoliv ne tak rozhodně, jak by chtěl.

„Nechci tě okrádat o spánek," ujistil ho Lupin. „Jen jsem chtěl vědět, jak to večer dopadlo."

„Podám všem zprávu zítra, až se sejdeme-"

„To mě nezajímá. Chci vědět, jak jsi na tom ty."

Severus na něj chvíli bezvýrazně civěl. „Dobře," odpověděl. „Vyčerpaný. Bylo tam víc lidí, než jsem čekal. Nesnáším společenské sešlosti." Jak mluvil, uvědomil si, že je odváděn ke schodům.

„Neublížili ti..."

„Mně?"

„Žádné kletby nebo kouzla..."

Severus se zastavil uprostřed schodiště, opřel se o zeď, zkřížil paže a shlédl dolů na Lupina. „Ty ses bál."

„No, já-"

„Přiznej to. Bál ses o mě."

„Fajn. Bál jsem se. Bál bych se o každého, kdo tráví večer se Smrtijedy."

Severus zvedl obočí. „Bojíš se o sebe?"

„Co?"

„Jsi sám v přítomnosti Smrtijeda."

„To je něco jiného."

„Ani ne," zamumlal Severus a spolkl zívnutí. Lupin ho postrčil dál nahoru. „Znám je. Byli to moji spolužáci a nejbližší přátelé, co jsem kdy měl. Neudělám žádnou hloupost, abych si je proti sobě popudil a nejsem pro ně ten typ, co je uráží svou existencí. Jsem s nimi možná ve větším bezpečí, než s některými členy Řádu."

Severus vstoupil do ložnice a mávl hůlkou směrem k lampě.

„Když jsi tam byl poprvé, skončil si s kletbou Cruciatus."

„To byl Pán zla a ne Lucius Malfoy."

„Pak se o tebe musím bát, jen když tě přijme zpátky do svých služeb."

„A jenom, když ho znovu neposlechnu," opáčil Severus. „A věř mi, Lupine, že nemám v úmyslu ho zase v dohledné době rozhněvat. Ta kletba člověka spolehlivě odradí."

Severus zaváhal a podíval se po Lupinovi, než se začal svlékat. „Zůstáváš?"

„Chceš to?"

„Ty to chceš?"

Lupin chvíli mlčel a Severus si v duchu blahopřál k vítězství v téhle malé výměně - Lupin nemohl logicky otočit tu otázku zpátky na něj.

„Nevadilo by ti to?" zeptal se Lupin.

Severus si sedl na kraj postele a stáhl si boty i ponožky. „Vůbec ne," odvětil a držel hlavu skloněnou, aby skryl poloúsměv, kterým mu cukaly koutky rtů. Ve chvíli, kdy byl naboso, podařilo se mu znovu získat kontrolu nad svými rysy. Vstal a znovu zaváhal.

„Já-er-doufám, že ti to nebude vadit," začal Lupin. „Ale já-er-někoho jsem přemluvil, aby si za tebe vzal dneska ráno službu."

„Cože jsi udělal?"

„Když jsi ještě o půlnoci nebyl zpátky, myslel jsem si, že budeš dost unavený."

„Říkáš mi, že jsi byl venku před mými dveřmi od půlnoci?" zeptal se Severus. Nebyl si jistý, zda má být užaslý nebo dotčený.

Lupin zvedl Severusův hábit a sklouzl rukama přes jeho boky a břicho, než mu přetáhl černou látku přes hlavu. „Jak můžeš nosit vlnu, když je takový vedro?" zamumlal Lupin do Severusova krku.

„Neodbíhej od tématu."

Lupin políbil Severuse na rameno. „Ano," odvětil a stáhl mu spodky. Severus z nich vystoupil a odkopl je stranou. Bojoval s potřebou zakrýt se. „Byl jsem tady od jedenácti."

Než mohl Severus protestovat, Lupin ho postrčil k posteli a jak sklouzl na matraci, úplně zapomněl na své podráždění. Do té doby si ani neuvědomil, jak moc je utahaný. Postel poklesla, když si Lupin sedl vedle něj.

„Otoč se," zamumlal Lupin a lehce do něj šťouchl.

„Hrm?"

„Na břicho," vysvětlil Lupin a uštědřil mu další šťouchnutí.

Severus se přetočil na břicho, ale sotva si položil hlavu na složené paže, už se jeho oči prudce otevřely. „Nebudeš-"

„Shh," zašeptal Lupin a položil ruce na Severusova ramena. „Nebudu dělat nic, kromě toho, že ti namasíruju záda."

„Proč?"

„Protože to máš rád," odvětil Lupin.

„Ne, to nemám," ohradil se Severus chabě a Lupinovy ruce začaly zvolna a jemně hníst jeho ramena. Byla to lež a ani ne moc přesvědčivá.

„Dobře, tak proto, že jsi napjatý," řekl Lupin.

„Mmphm." Severus obvykle nesnášel, když se ho někdo dotýkal, za jakýchkoliv okolností, ale Lupin se rychle stával vyjímkou z toho železného pravidla. Severus střídavě tuhl a uvolňoval se, jak ho Lupinovy ruce tiskly a hladily.

„Moody má plán už skoro hotový," sdělil mu Lupin. „Pokud všechno půjde dobře, přivedeme Harryho v pátek a tím nám taky skončí hlídání."

„Mmhmm." Severus nechal klesnout víčka a pod vlivem Lupinovy masáže a jalových slov, rychle ztrácel bitvu s vědomím.

„Charlie se ve čtvrtek vrací do Rumunska a Molly z toho samozřejmě není nadšená. Ale pamatuješ si na to děvče z Krásnohůlek? Fleur Delacourovou? Dneska se k nám přidala a bude mít po Charliem všechny jeho směny. To ona si dneska vzala i tu tvojí."

„Mmm." Pokud Lupin očekával souvislé odpovědi, bude postupem času stále více zklamán. Severus už pomalu upadal do spánku.

„Brumbál má zítra schůzku s Popletalem a čeká, že nedopadne dobře. Konec konců, neudělal si na ministerstvu moc přátel, když vystoupil v Harryho prospěch."

„Ovšem."

„A zítra možná bude pršet. Nebyla by to příjemná změna? Kdo by si kdy pomyslel, že nám tady bude chybět déšť? Vážně, kdyby začalo pršet, myslím, že už si nikdy nebudu stěžovat na vlhké dny, ty ano? To horko mě už dost unavuje a-"

„Proč tohle děláš?" Potřeboval na to všechny zbytky energie, ale Severus se náhle otočil a vzhlédl k Lupinovi.

Lupin chvíli neodpovídal. „Protože chci, abys´ mi důvěřoval," řekl konečně. „Chci, abys´ přestal ucukávat, kdykoliv se tě dotknu. A doufám, že když ti dost často budu dokazovat, že ti neublížím-"

„Lupine, já se tě nebojím. Kolikrát ti to mám opakovat?"

Lupin zvedl ruku k Severusově obličeji. „Dokud nebudu moct přijít za tebe, položit ti ruku na rameno a ty se neodtáhneš," odvětil.

„Ty idiote," zabručel Severus, ačkoliv jeho slova byla zmírněná tónem. „Nemůžeme si o tom promluvit zítra?"

Lupin se zasmál. „To ty si s tím začal." upozornil ho. „Já jsem ti jen chtěl masírovat záda, než usneš."

„Pojď spát."

Lupin si lehl na postel vedle Severuse a položil mu ruku na břicho. Severus zavřel oči a vědomě se snažil neškubnout sebou, ale nemohl si pomoct, aby lehce neztuhl.

„Vidíš?" neušlo to Lupinovi. „Nejsi se mnou klidný."

„Radši spi."

„Chceš, abych odešel?"

„Jestli hned nesklapneš, tak ano."

Lupin zmlkl a pak se odvalil pryč. Severus ucítil, jak vstává z matrace a otevřel oči.

„Co to vyvádíš?" zeptal se a zvedl se na lokti.

„Odcházím," odpověděl úsečně Lupin. „Omlouvám se, že jsem tě obtěžoval."

Ne, pomyslel si Severus a zhroutil se zpátky na polštář. Nehraj hry. Ne ve dvě hodiny ráno. „Šel bys hergot zpátky do postele?"

Tiché šustění přestalo. Severus otevřel jedno oko a zamžoural do tmy. Lupin tam stál s hábitem v rukách.

„Proč?" zeptal se Lupin.

„Protože jestli teď odejdeš, budu tady ležet celou noc a myslet na to, jak jsem tě naštval. Chci, aby jsi věděl, že tě nesnáším, protože můžeš za to, že mi není jedno, jestli jsi na mě naštvaný nebo ne."

Jedinou odezvou bylo ticho.

„Remusi, prosím. Chceš, abych ti důvěřoval? Tak se rozhlédni. Jsou sakra skoro dvě hodiny ráno, ty jsi v mém domě a já jsem tě ještě neproměnil v hromadu paštiky. Nestačí to snad?"

„Kdy mi vysvětlíš, proč ode mě tak uhýbáš?"

„Já od tebe neuhýbám."

„Tak kdy mi vysvětlíš-"

„Hele, když ti slíbím, že ti zítra vysvětlím všechno, co chceš, necháš už toho a půjdeš zpátky do postele?"

Po několika sekundách Severus ucítil, jak matrace znovu poklesla. „Beru tě za slovo, abys´ věděl," řekl Remus.

„Dobrou noc," odpověděl Severus ostentativně. Po chvíli se otočil na bok a na Remuse zakýval.

Remus se obrátil na stranu, uvelebil se proti němu a nechal Severuse, aby ho držel zezadu.


----- Stál v rozlehlé, kupolovité místnosti a police lemovaly všechny zdi kolem něj. Na policích spočívaly řady krabic, lahví a sklenic, lesknoucí se v umělém osvětlení. Všechny byly pečlivě označeny nápisy vepředu. Přistoupil k jednomu regálu, který byl zaplněný krabicemi. Pižmové listy. Šantové listy. Heřmánkové listy. Tabákové listy. Mochnové listy. Aconitin.

Aconitin? Ta sem nepatřila. Severus sáhl po krabici, opatrně jí vytáhl z regálu, otevřel víko a nakoukl dovnitř. Na dně krabice ležela směť kořenů, zapletených do sebe. Severus krabici zase zavřel a otočil se k policím, na kterých měly být kořínky. S krabicí v jedné ruce přejížděl prsty volné ruky po cedulkách na krabicích.

Absinth. Acacie. Adamova jehla. Adeří jazyk. Agáve. Vrátil se k acacii a zamračil se. Mezi ní a Adamovou jehlou nebylo žádné místo na aconitin.

„Severusi? Je všechno v pořádku?"

Prudce se obrátil a místnost se kolem něj zatočila. Když závrať pominula, zjistil, že před ním stojí Minerva. „Nic se neděje," odvětil. „Jen se snažím najít místo, kam bych umístil aconitin."

„Kde byl předtím, než jste ho našel?"

„Támhle," odvětil a ukázal směrem k policím. Na místě, odkud vytáhl krabici s kořeny aconitinu, zela díra, ale žádná s ostatních krabic nebyla v nebezpečí, že by spadla, tak si s tím moc starosti nedělal.

„Proč to nemohlo zůstat, jak to bylo původně?"

„Nepatří to tam," namítl Severus a otočil se k regálům. Muselo tam být nějaké volné místo. Jeho oči přejely po krabicích, popsaných jeho špičatým rukopisem. Sirius Black. Hermiona Grangerová. James Potter. Harry Potter. Ronald Weasley.

Bodl prstem do úzké štěrbiny mezi krabicemi označenými Hermioniným a Jamesovým jménem. „Mělo by to být tady."

Minerva mu nakoukla přes rameno a narovnala si brýle. Po chvíli zavrtěla hlavou. „Řekla bych, že ne," odvětila a vzala o za ruku. „Podívejme se tuhle."

Prošli kolem několika regálů, míjeli krabice a sklenice. Tu a tam zahlédl nálepky a poznal je, aby na ně vzápětí zapomněl. Katie Bellová. Levandule Brownová. Colin Creevey...Hannah Abbotová, Susan Bonesová, Eleanor Branstoneová...Roger Davies, Marietta Edgecombová, Kevin Entwhistle...Malfoy, Montague, Nott, Parkinsonová... Řady a řady krabic nad sebou, všechny označené, všechny na místě. Snadno k nalezení. Kolegové v jednom bloku, Havraspár na dalším. Nepřátelé, přátelé, trýznitelé z dětství.

Krátce se zastavili u regálu, odkud Severus vytáhl aconitin a Minerva se sklonila, aby viděla na nápisy na krabicích. „Monica Achesonová, Sabrina Andersenová, Emmelina Atthillová, Alicie Averillová, Gilliane Berchetová, Melanie Bowdenová..." Milenky z jeho minulosti, malý regál s krabicemi nastrkanými bez ladu a skladu. „Asi by jste to mohl dát sem," řekla Minerva s gestem k prázdnému místu mezi Karen Lovelaceovou a Lindou Markinsonovou. „Ale spíš myslím, že by bylo rozumnější umístit to tamhle." Tentokrát ho zavedla k ještě menší polici. Ukázala na prostor mezi krabicemi označenými Albus Brumbál a Minerva McGonagallová. Lidé, kterým důvěřoval.

„Ale to přece patří támhle," odporoval a ukázal jinam. Zhouby jeho existence. Protivníci a mučitelé z dětství, studenti, kvůli kterým předčasně zešediví. Lidé, které neměl rád, kteří ho dráždili pouhým dýcháním. Byl si jistý, že krabice patřila tam.

„Myslím, že by jste jí chtěl mít tady," odpověděla Minerva a vzala mu krabici z rukou. Položila jí na polici nálepkou dopředu. Remus Lupin. Severus civěl na krabici a po chvíli přikývl. Možná tam přeci jenom patřila.

Otočil se k Minervě, aby jí poděkoval, ale byla pryč. Podíval se na krabici na poličce, pomalu jí znovu vytáhl, otevřel a nakoukl dovnitř. Velká žlutá květina s voskovými listy a okvětními plátky ležela na černé sametové výstelce. Přesunul si krabici do jedné ruky a dotkl se květiny špičkou prstu.

„Co to tam máte, Snape?"

Severus rychle zaklapl víko krabice a prudce se otočil. Tentokrát to byl starý profesor Křiklan, který učil lektvary, když byl Severus ve škole. Byl jedním z mála učitelů, kteří rozpoznali nějaký potenciál ve vzteklém chlapečkovi s mastnými vlasy.

„To nic není," odvětil Severus a rychle vrátil krabici na regál.

Křiklan znovu krabici vytáhl a podíval se dovnitř, aniž by si přečetl jmenovku na ní. „Oměj?" zeptal se a zvedl ocelově šedé obočí. „Vy ukládáte oměj k vrbové kůře a bodláku?"

Severus zvedl oči k regálu, kde předtím krabice byla a skutečně krabice byly označeny pouze jako neškodné rostlinné extrakty. Připadal si hloupě, že mezi ně položil něco tak smrtícího.

„Nevěděl jsem, co s tím mám dělat," řekl a převzal krabici od Křiklana.

„Pak by jste to měl možná jen držet, než se rozmyslíte." -----


Severus se probudil s pocitem, že se vedle něj něco hýbe. Pomalu otevřel oči a chvíli mu trvalo, než si přiřadil stříbrem prokvetlé hnědé vlasy k Remusovi Lupinovi.

Slabé našedlé světlo časného rána právě začínalo zahánět noční stíny a v tom zlomovém čase mezi nocí a dnem vypadalo všechno jinak. Linie nebyly tak drsné, tvary tak výrazné. Zahlédl budík na skříňce, ale nedokázal rozpoznat čas. Rozmazaný stín označoval jeho šatník a z křesla v rohu viděl jen skvrnu.

Remus se zklidnil, ale po chvíli se začal znovu hýbat. Posléze se Severus vzdal všech nadějí, že by s tím snad přestal.

„Co to děláš?" zabručel.

Remus se přestal vrtět. „Snažím se tě nevzbudit," odpověděl tlumeným šepotem.

„Tak sebou nešij."

„Musím jít," odvětil Remus. „Za necelou půlhodinu mi začíná služba." Severus svého postelového partnera ještě chvíli umíněně držel a pak ho pustil. Remus se od něj odkulil a dokonce i ve vlhkém horku nepřirozeně teplého srpnového rána byla postel náhle studená a prázdná.

„Jdi zase spát," zašeptal Remus a sklonil se, aby políbil Severuse na tvář. „Jenom si půjčím tvojí sprchu a zmizím."

Severus se převrátil na břicho a položil hlavu na polštář. „Ale vrátíš se, ne?"

„Určitě," odvětil Remus. Odhrnul Severusovi vlasy stranou a znovu ho políbil na tvář. „Hned, jakmile mi skončí služba."

Severusovy oči se zavíraly, jako by měl víčka zatížená olovem a na tvářích magnety, které je táhly dolů. „Buď opatrný," zamumlal. Ani si neuvědomil, kdy Remus odešel z místnosti.


Severus spal tvrdě, ačkoliv jeho spánek byl na hony vzdálený mírumilovnému. Zdálo se mu, že byl spoutaný a s roubíkem uprostřed rozlehlého sálu a nad ním stál šklebící se Lucius Malfoy. Byl v azkabanské cele, protože ho odsoudili za výrobu zakázaných lektvarů. Byl v řetězech u zdi, zatímco se k němu blížil vlkodlak a měsíc jasně svítil. Byl v páchnoucím sklepě, krčil se v rohu, zatímco se kolem něj rojili slimáci a švábi jako armáda. Seděl v okovech na židli před Starostolcem a byl vyslýchán ohledně svých vztahů s Pánem zla a tentokrát tam nepřišel Brumbál, aby ho hájil. Znovu a znovu byl spoutaný, v řetězech, v pasti nebo nějak uvězněný a ve vzácných okamžicích, kdy byl volný, bezradně bloudil a něco neidentifikovatelného hledal.


Házel sebou a převracel se, bojoval s vlastní myslí, která opakovaně boj vyhrávala a srážela ho ještě hlouběji do propasti strachu a zmatku, až se konečně vzbudil s pocitem studené látky na čele. Zamrkal do zářivého světla a zašilhal nahoru na Remuse, který mu otíral obličej.

„Co to děláš?" obořil se na něj a zachytil Remusovo zápěstí. „Co tady děláš? Máš mít službu. Jak jsi se sem dostal?"

„Shh," řekl Remus a vytrhl zápěstí ze Severusova sevření. „Klepal jsem, ale ty jsi neodpovídal, tak jsem šel dovnitř. Nejspíš jsi nebyl dole, protože jsi nezměnil kouzla na dveřích. Když jsem odcházel, tak jsi spal, takže jsem na dveře použil svoje ochranné kouzlo a to tam ještě pořád bylo." Remus zvedl hadřík, znovu ho složil a přitiskl na Severusův krk. „Něco se ti zdálo," řekl konejšivě a pohladil Severuse po tváři. „A muselo to být hrozné."

Severus se vyškrábal do sedu a pořád mrkal do ostrého světla. „Ještě jsi mi neodpověděl. Co tady děláš? Proč nejsi na službě?"

Remus se pousmál. „Už skončila," odvětil.

„Kolik je hodin?"

„Skoro poledne."

Poledne? Severus se obrátil, položil nohy na podlahu, ale Remus ho zastavil.

„Proč ještě nejdeš spát?" navrhl.

„Právě jsi řekl, že je skoro poledne," odpověděl Severus a přitiskl si pěst na ústa, aby ztlumil zívnutí.

„Pár dalších hodin spánku ti neuškodí," řekl Remus. „No tak, lehni si. Nechtěl jsem tě vzbudit."

Severus zamžoural na budík, ale Remus ho už tlačil zpátky na postel.

„No tak," naléhal znovu. „Sám bych si docela rád zdříml. Víš, byla to dlouhá noc."

To byla veškerá omluva, kterou Severus potřeboval. Zavřel zase oči a uvolnil se na hromadě polštářů. O chvíli později Remus klesl na postel vedle něj.

Potom se beze slova natáhl a přivinul Severuse k sobě. Severus na okamžik zaváhal, ale připadalo mu, že to nestojí za hádku. Přetočil se k Remusovi a nemotorně si položil hlavu na jeho hruď. Remus ho pohladil po zádech, s jednou paží volně obtočenou kolem jeho ramen. Během krátké chvíle se Severus uvolnil a zapomněl, proč proti tomu tak vehementně protestoval.

Brzy opět usnul. Pořád se mu zdálo, že hledá něco nepolapitelného, pořád si nebyl jistý, co by to mohlo být, ale už se necítil uvězněný, ani pronásledovaný. Poprvé po několika dnech konečně klidně spal.

Kapitola desátá - N E P Ř I M Ě Ř E N É

Remus ležel s jednou paží volně položenou na Severusově rameni a poslouchal divně tlumené mumlání a občasné roztřesené povzdechy, když Severus sklouzl zpátky do sna. Remus nevěděl určitě, co mu dělá větší strarosti: jak snadno s tímhle Severus souhlasil nebo bolestivý výraz stahující jeho tvář.

Když přišel nahoru, našel Severuse zmítat se na posteli, zamotaného do prostěradla a s polštáři spadlými na zemi. Nejdřív si nebyl jistý, jestli sen, který Severus prožíval, byla noční můra nebo intenzivní sexuální fantazie a chvíli si připadal jako vetřelec, jak tam stál a díval se. Ale řada blábolivých nesmyslů vyřešila jeho dilema. Ačkoliv ta slova byla nesrozumitelná, byla pronesená tak vyděšeným tónem, že jim Remus nemusel rozumět, aby pochopil, co se děje se Severusem.

Neměl v úmyslu Severuse probudit, jenom ho ukonejšit do klidnějšího spánku, ale Severus se vyburcoval okamžitě, jakmile se studená látka dotkla jeho obličeje. Nedostatek argumentů byl nejspíš jasným důkazem, že se zcela neprobral.

Sténání a mumlání ustávalo, ale Remus cítil Severusovo bušící srdce a slyšel zrychlující se dech. Znovu a znovu šeptal uklidňující slova, zatímco držel Severuse na své hrudi. Po chvíli se Severusovo srdce i dýchání vrátilo k normálu, ale tahle úleva nikdy nevydržela déle než pár minut, než Severus znovu ztuhl a srdce začalo divoce tlouct.

Už to trvalo skoro hodinu a Remusova paže ustrnula, ale nechtělo se mu hýbat. Nelhal, když říkal, že by si taky rád zdříml, ale nemohl ignorovat Severuse dost dlouho, aby sám usnul.

Když se Severus konečně probudil, bylo něco málo po jedné a Remus byl ztuhlý z toho, že ho tak dlouho držel. Na okamžik Severus jen ležel s očima otevřenýma, jako by hodnotil situaci.

„Cítíš se líp?" zeptal se ho Remus.

Ta slova narušila celou rozespalou atmosféru. „Je mi dobře," odsekl Severus a prudce se odtáhl. Remus zdvořile odvrátil pohled, během Severusova pátrání po něčem, nejspíš po županu nebo hábitu. Konečně toho nechal a prkenně odešel z místnosti bez jediného slova. Koupelnové dveře se zavřely a Remus taky vstal z postele a upravil si košili.

Mávl hůlkou nad zválenou postelí, narovnal deky i polštáře, ale ustlat se mu nepovedlo. Když skončil, prohrábl si rukou vlasy a sešel dolů ze schodů. Uvažoval o tom, že by udělal něco k obědu, ale v prvních třech kredencích, kam nahlédl, našel jen prach a neodpovídající nádobí. Když uslyšel, že se nahoře zastavila voda, nechal marného hledání a místo toho napustil vodu do konvice.

O chvíli později přišel Severus dolů. Byl naboso, voda mu z vlasů odkapávala na ramena a mračil se. „Máš hlad?" zeptal se a zvedl obočí.

Remus pokrčil rameny. „Myslel jsem, že ty bys moh´ mít."

„Jak pozorné." Severus kolem něj prošel, aniž by se mu podíval do očí, a ukázal na dveře vedle schodiště. „Spíž," řekl pouze.

Remus to vzal jako povolení, že se tam může podívat. Uvnitř spíže stály pečlivě vyrovnané konzervy se zeleninou a řady krabic. Na podlaze byl koš s bramborami a cibulí a nejnižší police obsahovala nádoby s cukrem a moukou. Po chvíli hledání ucítil Remus Severuse za sebou a ohlédl se přes rameno.

„Možná, že kdybys mi řekl, co hledáš, mohl bych ti to pomoct najít," navrhl Severus přehnaně trpělivým tónem.

„Co chceš?" zeptal se Remus.

„Já nečmuchám ve spižírně."

Remus se opřel o dveře a podíval se zpříma Severusovi do očí. „Nejíš obvykle v tuhle denní dobu?"

„Normálně ano."

„Co míváš normálně k obědu?"

Na okamžik to vypadalo, že se odpovědi nedočká, ale pak Severus pokrčil rameny a obrátil se k němu zády. „Polévku. Na horní polici."

Remus sáhl poslepu na nejvyšší polici, vytáhl dvě plechovky a prohlédl si štítky. „Hovězí nebo zeleninovou?" zeptal se, v každé ruce jednu. Severus hned neodpověděl, ale Remus hodlal nechat rozhodnutí na něm.

Po dlouhé pauze Severus odvětil, „Zeleninovou."

„A kde máš hrnce?"

„Ve skříňce," odpověděl Severus a mávl k dolním dvířkům. Remus je otevřel, vytáhl hrnec, pak poklepal hůlkou na sporák a zapálil oheň. Když se polévka začala zahřívat obrátil se k Severusovi.

„Vidíš?" zeptal se. „Nebylo to tak těžké, že ne?"

Severus zvedl tázavě obočí. „A co?"

„Říct mi, co chceš."

Severus si odfrkl, otevřel znovu spíž a vytáhl balíček s krekry. „Chceš ještě něco?"

„Chci, abys se mnou mluvil."

„Chceš ještě něco, co bych mohl mít ve spíži?"

„Ne."

Severus zavřel dveře, položil krekry na stůl a okázale Remuse ignoroval, když prošel kuchyní a vytáhl z horní kredence dvě misky. Remus zkřížil paže, opřel se o kuchyňskou linku a pozoroval, jak Severus zdařile předstírá, že nemá hosta v kuchyni, navzdory skutečnosti, že prostírá stůl pro dva. Bylo až obdivuhodné, jak dokázal Remuse ignorovat, až do chvíle, než mu podal lžíci na zamíchání polévky.

„Řekneš mi to teď?"

„Co ti mám říct?"

„Slíbil si, že mi řekneš, proč jsi tak nervózní, když se tě dotknu."

„Na nic takového si nevzpomínám."

„Minulou noc," připomněl mu Remus trpělivě. „Slíbil jsi, že mi vysvětlíš všechno, na co se budu ptát. Tak se tě ptám, proč jsi tak nervózní, když se tě dotknu."

„Já nejsem nervózní, když se mě dotkneš."

Remus zavřel oči a zvolna vydechl. „Víš, mluvit s tebou, to je jako snažit se rozluštit rébus. Když neřeknu slova naprosto přesně a v určitém pořadí, tak zapíráš, že víš, o čem mluvím."

„Tak se vyjadřuj srozumitelněji."

Remus upustil lžíci do hrnce s polévkou a otočil se. Už měl na jazyku ostrou poznámku, než si všiml lehce netrpělivého výrazu potlačovaného humoru na Severusově obličeji. Chvilku mu trvalo, než ten neobvyklý výraz pochopil. „Ty si ze mně utahuješ," řekl Remus, lehce dotčený, ale mnohem víc ohromený.

„Já si z ničeho neutahuju."

„Tohle se ti líbí."

„Nesmírně."

„Záměrně se mě snažíš rozčílit!"

„Jsi rozčílený?" zeptal se Severus. Remus přehodnotil svůj názor na Severusův výraz - v jeho obličeji nebylo žádné pobavení, jen nedostatek obvyklého kabonění.

„Ne," ovětil Remus umíněně.

„Tak se asi moc nesnažím."

Remus chvíli jen stál a otvíral a zase zavíral ústa. „Proč to děláš?"

„Protože je to zábavné."

„Víš, za chvíli už toho bude na mě moc. Co budeš dělat pak?"

„S tou velice nepravděpodobnou eventualitou si budu dělat starosti, až k ní dojde."

Remus se obrátil zpátky k polévce a zamíchal jí s větší rázností, než bylo potřeba, ale stále nemohl setřást pocit, že ho Severus pozoruje. Když se ohlédl přes rameno, ukázalo se, že měl pravdu - Severus se nehnul z místa.

„Co?!"

„Řekl jsem něco?"

„Ty mě provokuješ!"

Severus si promnul kořen nosu. Koutky jeho úst se zaškubaly. „Asi ano."

„Proč?"

„Hodí se to."

Remus znovu otevřel a zase zavřel ústa, než mohl odpovědět. „Ale proč- ?"

„Připálíš polévku."

Remus se otočil zpátky ke sporáku a stáhl hrnec z hořáku, ale jakmile se dotkl ucha, uvědomil si svou chybu. Tlumeně zaklel a upustil rozpálený hrnec s řinkotem na linku.

„Spálil ses?" zeptal se Severus, najednou přímo za Remusem.

„To nic není."

„Ukaž mi to," nařídil Severus zcela vážným hlasem. Nečekal, až Remus poslechne, ale vzal ho za ruku sám a otočil jí dlaní vzhůru. „Nevíš, že hrnce, co byly na sporáku jsou horké?" Remus se pokusil vytrhnout, ale Severus ho držel pevně a druhou rukou sáhl po své hůlce. „Anaduro," pronesl Severus tiše a zarudlá spálenina z Remusovy dlaně zmizela. „Neměl jsem v úmyslu, aby ses zranil."

„V tom jsme zajedno," odvětil Remus a vyprostil svou ruku ze Severusovy. Hůlkou poslal hrnec na stůl. „Můžeš to napravit tím, že mi vysvětlíš, proč uhýbáš před mým dotekem."

Severus si odfrkl. „To není moc vynalézavé," řekl.

„Nesnažím se být vynalézavý."

Nějakou dobu seděli a jedli v tichu a Remus si byl jistý, že Severus doufá, že se zase ze slibovaného vysvětlení vykroutí. Jenže Remus to nehodlal připustit. Po několika minutách ticha se rozhodl opět do něj trochu rýpnout.

„Tak? Řekneš mi to?"

„Říct ti co?"

„Tak už dost. Jestli nechceš dodržet své slovo, jenom to řekni."

Severus se zarazil se lžící na půli cesty k ústům. „Je to možné?"

„Nemůžu tě přinutit, abys mi cokoliv říkal."

„Jsi legrační, když jsi frustrovaný," poznamenal Severus a zamíchal si polévku. „Ale ne tolik, jako když jsi vzteklý. Teď ses naštval."

„Vlastně obojí," upřesnil Remus. „Tohle začíná být směšné."

„Souhlasím."

„Tak mi to řekneš?"

„Mohl bys toho nechat."

„Tak mi řekni, proč mi to nechceš říct. Bojíš se, co si pomyslím?"

„Nechci o tom mluvit."

„Ale proč?"

Severus si povzdechl a otřel si ústa. Odhodil ubrousek na stůl, založil si paže na prsou a upřel na Remuse bezvýrazný pohled. „Nemáš nic, o čem bys nechtěl mluvit? Nic ve svém životě, o čem bys radši nepřemýšlel nebo o tom nemluvil?"

„Je to bolestná vzpomínka?"

Severus zavrtěl hlavou. „Ty to nevzdáš, že ne?"

„Ne."

„Není to bolestná vzpomínka," řekl Severus pevně, posbíral po sobě nádobí a zvedl se. „Není to obtížná vzpomínka. Vlastně to není vůbec vzpomínka. Je to jen něco, o čem nechci mluvit. Už jsi dojedl?"

„Ano. Proč o tom nechceš mluvit?"

„Prostě proto!" Severus upustil nádobí do dřezu a ztěžka si povzdechl. „Tady není co vysvětlovat. Nerad se cítím jako v pasti. Potřebuje tohle vůbec nějaké vysvětlení?"

„Ne," připustil Remus. „Není to neobvyklý strach. Jenom jsem myslel- "

„Já se nebojím."

„To pořád opakuješ."

„Nemusel bych, kdybys´ poslouchal," odvětil Severus, pustil vodu a strčil ruku do proudu. Jeho rty byly opět stažené dolů a čára mezi obočím se vrátila. Remus si povzdechl.

„Dobře, nechám toho," řekl a šel za Severusem ke dřezu. Položil mu ruku na rameno a Severus podle očekávání ztuhl. „Ale nezabilo by tě, kdyby ses mi svěřil."

„A ty neumřeš, když to neudělám," opáčil Severus a ustoupil z Remusova dosahu. „Tak teď, když jsme se shodli, že to pro nás není otázka života a smrti, možná by si mohl uznat, že jde jen o to, kdo si prosadí svojí vůli."

„Já nejsem jediný, kdo se tady hádá."

Severus vydal zvuk; něco mezi odfrknutím a zahučením. „To jsem taky nikdy netvrdil."

Remus si vyhrnul rukávy, namířil hůlku na vodu a okamžitě se v ní začala tvořit pěna. „V tom případě přiznej, že jsi jen paličatý."

„Přesvědčení," odvětil Severus. „Mám přesvědčení."

„Minulou noc jsi ho neměl."

„V noci jsem chtěl spát. Souhlasil bych se vším."

„Oh, no tak to je skvělé. Tak odteď budu muset vždycky pochybovat, jestli mi říkáš pravdu nebo- "

„Sakra, Lupine, přestaň se do mně navážet. Žádné hry, pamatuješ? Snažíš se mě donutit, abych mluvil o něčem, o čem jsem ti jasně řekl, že mluvit nechci. Nedělej ze sebe ukřivděného."

Remus zastavil vodu a otočil se, aby se podíval zpříma do Severusovy zachmuřené tváře. „Jak ti mám hergot věřit, když naprosto klidně přiznáš, že mi namluvíš cokoliv, jen abys dosáhl toho, co chceš?"

„Aspoň jsem v tom upřímný," odsekl Severus. „Ty tady stojíš a předstíráš, jak se tě to dotklo a přitom jsi stejně tak manipulativní jako já. Tím, že se schováváš za nějakými vyššími morálními principy, se nic nemění."

Ta slova zabolela, hlavně proto, že v nich Remus poznal pravdu. Zkřížil paže, povzdechl si a uhnul pohledem ke dveřím. „Takhle to bude pořád?" zeptal se po chvíli. „Skončíme vždycky u toho, že se pohádáme? Protože, abych ti řekl pravdu, Severusi, mě už to unavuje." Znovu se podíval Severusovi do očí. „Já už jsem z těchhle blbostí vyrostl. Možná, že ty ne, a vím, že Sirius určitě ne, ale já jo. Mám už plný zuby přízemních hádek a nesmyslného soupeření. Nepokouším se tě vytočit a nehodlám to dělat ani budoucnu a jestli se mě snažíš vyprovokovat, abys´ viděl, jak moc se ohnu, než se zlomím, tak to prostě vzdej. Odejdu ven tamtěmi dveřmi a nevrátím se. Tohle je absurdní."

Severus na to neřekl nic, ale jeho rozmrzelý výraz na Remuse zrovna dojem neudělal.

„Přestaň trucovat," řekl Remus bez obalu.

„Já netrucuju."

„Ne? Tak jak tomu krucinál říkáš?"

Všechny stopy emocí se ze Severusova obličeje vytratily a on vzdorně pozvedl bradu. „Nejednej se mnou jako s dítětem."

„Tak se chovej jako dospělý." Sotva to řekl, Remus si uvědomil, že taková troufalá výzva nebyla asi tím nejlepším způsobem, jak ukončit jejich roztržku. Odvrátil oči, tiše si povzdechl a třemi kroky došel k Severusovi. „Zapomenu na svojí pýchu, když ty zapomeneš na tu svou."

Severus si ho zamyšleně prohlédl, než přikývl. „Souhlas."

Remus se usmál, položil ruku za Severusův krk a přitáhl ho blíž. Severus na okamžik zaváhal, než se k němu naklonil a jejich rty se krátce střetly. Pokaždé, když tohle dělali, mu to připadalo víc a víc přirozenější a rozhodně to byl příjemnější způsob, jak vyřešit hádku, než ty ostatní, které ho napadaly.

Severus přejel rukou po Remusově čelisti a koutek jeho úst se zvedl do poloúsměvu. „Měl by ses oholit," řekl.

„To není všechno, co bych měl," souhlasil Remus s lehkým úšklebkem. „Budu se muset vrátit na hlavní štáb. A vysvětlit svojí dlouhou nepřítomnost."

„Co jsi jim řekl?"

„Zatím ještě nic. Povedlo se mi vyhnout všem výmluvám."

Severus přikývl. „Když budeš potřebovat něco vymyslet, dej mi vědět, abych náhodou netvrdil opak."

Remus se zamračil na podlahu. „Nerad lžu."

„Tak to oznam celému světu," odsekl Severus. „Ale aspoň mě nejdřív varuj."

„Když ode mně budou chtít nějaké informace, řeknu, že jsem byl na návštěvě u přátel."

„To možná nebude stačit," zabručel Severus. „Musíš se naučit lhát přesvědčivě."

„Řekl jsem ti, že to nedělám rád."

Severus zvedl obočí. „Máš dvě možnosti. Můžeš lhát nebo říct pravdu. Možná se vyhneš nějaké té otázce, ale nakonec si musíš vybrat lež nebo pravdu. Když budeš lhát, musíš si být jistý, že ta lež je dost dobrá, aby uspokojila toho, komu lžeš, protože když u něj vzbudíš podezření a on začne hledat pravdu, obvykle jí najde."

„A jaká lež je podle tebe přesvědčivá?"

„Ta, která nabízí dostatečně nezajímavou možnost."

Remus se na něj zkoprněle zahleděl.

„Jenom přemýšlej, Lupine," řekl Severus. „Zeptal ses mě na mojí minulost a já ti poskytl vágní odpověď. Odradilo tě to nebo jsi chtěl vědět víc?"

„To je něco jiného."

„Ne, to není. Mohl jsem ti nabídnout prostou, nudnou lež, když ses poprvé zeptal a ty bys o ní už víc nepřemýšlel. Kdybych ti řekl, že ti nedůvěřuju, protože jsi vlkodlak, tím by to skončilo, ne?"

„Proto nemáš rád, když jsem za tebou?"

„Myslel jsem, že jsem souhlasili, že o tom nebudeme mluvit."

„Tak proč ses o tom zmínil?"

„Protože je to ukázkový příklad. Ve snaze být k tobě upřímný jsem v úhrnu podnítil tvůj zájem a momentálně by pro mě bylo obtížné říct ti cokoliv, co by uspokojilo tvou zvědavost. Vlastně mám silný pocit, že bys nebyl spokojený s ničím, co bych ti řekl, včetně poměrně nezáživné pravdy."

„Co je poměrně nezáživná pravda?"

„Nechci o tom mluvit," odbyl ho Severus. „To je ta nezáživná pravda. Nechci o tom mluvit. To je zkrácená verze a taky verze, kterou by skončila i každá dlouhá verze. Stačí ti to?"

„Ne."

„Pak si nemysli, že tvým přátelům bude stačit, když jim řekneš, že šlo o osobní záležitost."

Remus si sedl na židli a zíral na Severuse. „A co navrhuješ? Protože, jak jsi řekl, asi se nemůžeme vyhýbat otázkám navěky a ty jsi očividně v těchhle případech zběhlejší, než já." Jeho tón byl sarkastický a znovu ho překvapilo, když Severus odpověděl.

„Drž se co nejblíž pravdy," poradil mu Severus. „Byl jsi u milenky."

„U jaké? Jak jsem tu milenku měl potkat?"

„Je to někdo, koho znáš už dlouho," odpověděl Severus nezdolně. „Prostě z toho vynech moje jméno a mluv, jako by šlo o ženu a tví přátelé budou bezpochyby spokojení."

„Mohli by to být i tvoji přátelé, kdybys je nechal."

„Já nejsem chtěný pro přátelství."

„Co řekneš ty, svým... známým?"

Severusova ústa se zkroutila do úšklebku. „Myslíš Malfoye?" zeptal se. „A Notta? McNaira?"

Remus lehce přikývl.

„Nazývej věci pravými jmény, Lupine. Tohle jsou moji přátelé."

„Jak se můžeš přátelit s takovými lidmi?"

„Mohl bych se tě zeptat na to samé ohledně Blacka."

Remus se zdržel ostré odpovědi, ale jen tak tak. Konverzace byla i tak dost nabitá, aby se mohla zvrhnout do další hádky a on chtěl tentokrát odejít bez výčitek. „Co řekneš svým přátelům?" přeformuloval otázku.

„Jestli dojde k něčemu tak nepravděpodobnému, že to bude nutné, něco si vymyslím."

„Nemáš strach, že k tomu dojde?"

„Ne," odvětil Severus. „Většinou jsem buďto tady nebo v Bradavicích. Nedělám nic neobvyklého. Aspoň nic, co by mohli vidět."

„Jsi si tím dost jistý."

„Myslíš, že bych přežil tak dlouho, kdybych neuměl držet svoje soukromé věci v tajnosti?"

Remus jen zavrtěl hlavou. „Musím už jít," řekl znovu.

Severus trhavě přikývl. „Užij si zbytek odpoledne."

„Přijdeš na schůzi, viď?"

„Mám to v úmyslu."

„Tak si taky užij odpoledne." Remus se vydal ke dveřím, ale Severus ho zastavil lehkým dotekem na paži. „Počkej."

„Ano?" Napůl se otočil zpátky k Severusovi, který vypadal asi tak překvapeně, jako se on cítil. Severusova ruka se vznášela poblíž Remusovy paže, jako by se rozhodoval, jestli se ho nemá znovu dotknout.

Ačkoliv bylo lákavé vzít záležitosti do svých rukou, Remus čekal a pozoroval Severuse, zatímco se rozmýšlel.

Konečně Severus uzavřel krátkou vzdálenost mezi nimi a položil paže váhavě kolem Remuse. „Myslím, že je pravděpodobné, že večer nebudeme mít příležitost spolu mluvit," poznamenal jako by na vysvětlenou.

Remus se usmál a pevně Severuse objal. Měl pocit, že jeho srdce se vzneslo. „Asi máš pravdu," řekl pečlivě nenuceným tónem. Severus mu občas připomínal plachou kočku.

Po dalším zaváháni Severus otřel své rty o Remusovy. Po chvíli to vypadalo, že nabyl většího sebevědomí a líbání začalo být intenzivnější, až Remuse napadlo, proč nečeká častěji na to, až se Severus sám rozhodne. Určitě to stálo za to a navíc to bylo to, co od něj Severus žádal. Jakmile si Remus začal rozmýšlet, jestli je nutné vracet se vůbec do Londýna, Severus - k čertu s jeho sebeovládáním - uvolnil jeho rty a udělal krok dozadu, jako by se nic nestalo.

„Dobré odpoledne," řekl a otočil se zpátky do kuchyně.

Remus se usmál na Severusova záda. „I tobě," odpověděl a vyšel ze dveří, stále s úsměvem na rtech. Když se ohlédl, viděl, že ho Severus pozoruje z okna.


Přemístil se do uličky poblíž hlavního štábu a s rukama v kapsách obešel půl bloku. Číslo dvanáct se objevilo v úzkém prostoru mezi jedenáctkou a třináctkou jako nafukovací balón. Tiše vklouzl dovnitř a doufal, že se proplíží nahoru bez povšimnutí a to se mu taky povedlo. Po osprchování a převléknutí se do čistého hábitu sešel ze schodů do kuchyně a uvažoval, kde všichni jsou.

Molly stála u kuchyňské linky a přátelsky se na něj usmála, když se k ní naklonil přes rameno, políbil jí na tvář a rozptýlil jí tak, aby mohl ukrást kousek mrkve, kterou právě oškrabávala. Jeho taktika tak docela nezabrala, protože ho plácla přes ruku, jak sahal do mísy.

„Jestli mi chceš ujídat mrkev, aspoň měj tu slušnost a nejez tu, kterou jsem už nakrájela," pokárala ho.

Zazubil se. „Pardon," řekl a hodil si kořist do pusy.

„Už si jedl?" zeptala se ho s kritickým pohledem.

„Ne," zalhal. Tohle bylo snadné. Tušil, že Molly měla dokonalý přehled o každém soustu jídla, které se v kuchyni objevilo a zmizelo a tudíž moc dobře věděla, že tady nejedl. Kdyby se přiznal, že už obědval, chtěla by vědět kde.

„K obědu jsme měli tuňákové sendviče," informovala ho s gestem k lince. „Posluž si."

Zvedl utětku z mísy s tuňákovým salátem, kterou chránilo chladící kouzlo a našel chleba. Miska polévky, kterou snědl se Severusem mu moc nepomohla utišit pocit hladu a tak víc než rád využil Mollyiny nabídky.

O chvíli později už seděl u stolu se sendvičem, sklenicí vody a jablkem, zatímco Molly pokračovala v čištění mrkve.

„Kdy ses vrátil?" zeptala se, jak smetla mrkev do mísy a pustila se do cibule.

Remus začal zuřivě přemýšlet a pomalu žvýkal, aby získal trochu víc času. Když se takhle ptala, znamenalo to, že ví, že tady celé ráno nebyl? Rozhodl se, že nejspíš ano. Nakonec, kdyby se vrátil přímo ze své směny, bylo by to uprostřed jejích příprav k obědu a tak by bylo víc než pravděpodobné, že by ho viděla nebo slyšela přicházet. Napil se vody a odkašlal si. „Nevím," odvětil, jak doufal, nenuceným tónem. „Před půl hodinou? Stihl jsem se jen osprchovat."

„Myslela jsem, že ti služba končila v jedenáct?"

„To ano," odvětil. „Měl jsem nějaké zařizování."

„Oh."

Díkybohu to nevypadalo, že by na něj chtěla dotírat a tak dojedl oběd v tichu. Když odnesl nádobí ke dřezu, zagestikulovala na něj a odehnala ho. „Postarám se o to, když už jsem tady," ujistila ho.

„Jsem zvyklý si po sobě uklízet," řekl jí.

„Oh. Já vím. Ale doufala jsem, že by ses mohl podívat na Siriuse."

„Siriuse?" zeptal se Remus a zamračil se. „Co je s ním?"

„To nevím," odvětila Molly. „Možná nic. Jen vypadá tak... letargicky."

„Kde je?"

„Naposled jsem ho viděla v přijímacím salónu."

„Díky." Remus zamířil nahoru a nakoukl nejdřív do salónu, ale tam nikoho neviděl, tak se vydal dál po chodbě, než si uvědomil, že v salónu viděl nějakou tmavou skvrnu. Znovu otevřel dveře a zamžoural dovnitř. Na podlaze v rohu bylo rozhodně něco tmavého a sotva viditelného za křeslem.

„Siriusi?"

Ta černá věc byla ocas, který jednou bouchnul na uvítanou, když Remus zavřel za sebou dveře a šel se podívat do rohu.

Tichošlápek ležel stočený na zemi a očima sledoval Remuse, než se uvelebil vedle něj.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Remus.

Tichošlápek jen mrkl, položil si hlavu na přední tlapy a civěl mdle do místnosti.

„No tak, voříšku," zabručel Remus a poplácal psa po krku. Tichošlápek se přetočil na záda, vzhlédl k Remusovi a znovu zabouchal ocasem o podlahu.

„Co je? Chceš, abych tě podrbal na břiše?" Mínil to jako vtip, ale když se dotkl psího břicha, Tichošlápek se zatvářil blaženě. Remus pokrčil rameny a škrábal ho na břiše, než se znovu otočil a šťouchl hlavou do Remusovy ruky.

„Co to děláš, Siriusi?" zeptal se Remus a podrbal Siriuse za ušima. James měl pravdu - Sirius byl úžasný pes. Věrný, hravý společník, kterého by milovalo každé dítě, a když ho Remus drbal za ušima a na krku, bylo skoro až moc snadné zapomenout, že za těma vlahýma hnědýma očima byla lidská mysl.

„No tak," naléhal Remus. „Nechtěl bys mi říct, co se ti stalo?"

Tichošlápek zakňučel, položil čumák na podlahu a zakryl si hlavu tlapami. Remus zmateně hladil urousanou černou srst, dokud kňučení nepřestalo.

„Tak, Siriusi," řekl Remus prosebně. „Já neumím mluvit psím jazykem."

S hlubokým povzdechem se Tichošlápek odplazil o pár kroků dál a jeho zacuchaná černá srst se změnila v neupravené černé vlasy. Sirius si sedl na konec gauče. Jeho oči byly prázdné a bezvýrazné. Remus se k němu připojil.

„Řekneš mi, co to všechno mělo znamenat?" zeptal se.

„Co?"

„Ta malá scénka," odvětil Remus a kývl hlavou směrem k rohu.

Sirius pokrčil rameny. „Sem jen utahanej," zabručel.

„Utahanej," opakoval Remus. Sirius přikývl. „Unavení nechtějí, aby je někdo drbal na břiše a za ušima."

Sirius zvedl polštář a přitiskl si ho k hrudi. „Škrábal si Čmuchala na břiše a za ušima," odvětil dutým hlasem.

„Chceš, abych tě poškrábal za ušima?" zažertoval Remus a natáhl ruku k Siriusově levému uchu. Čekal, že Sirius uhne.

Ten se ale místo toho na něj podíval očima plnýma bolesti. „Nedělej si ze mě legraci," zašeptal. „Nemáš o tom ani ponětí."

Remus nechal ruku klesnout. „Tak proč mi to nevysvětlíš?" navrhl. Sirius sevřel polštář a Remuse napadlo, že to, co Sirius chtěl, nakonec možná nebylo tak daleko od poškrábání na břiše. Položil paži kolem Siriusových ramen. „Tohle bys chtěl?" zeptal se a přitáhl Siriuse blíž. „Obejmout?"

Sirius zavřel oči a opřel se o něj.

„To ti můžu dát," ujistil ho Remus a objal ho pažemi. „Kdykoliv budeš chtít." Vytáhl polštář ze Siriusovy náruče, odhodil ho na podlahu a přitiskl Siriuse ke své hrudi. Osamělost znal dobře; věděl, jaké to je, nemluvit celé týdny s jinou lidskou bytostí a celé měsíce se žádné dotknout. Jen nemohl pochopit, jaké to je, strávit dvacet let v naprosté izolaci.

„Nebolí to tolik, když sem pes," řekl Sirius stěží slyšitelným hlasem.

Remus ho pohladil po vlasech a přesedl si do pohodlnější pozice. Nevěděl, co na to má odpovědět. „Ta bolest ti připomíná, že jsi člověk," řekl konečně. Něco takového mu kdysi řekl Brumbál.

„Kvůli tý bolesti nechci bejt člověk."

Myslel si, že možná rozumí Siriusovi líp, než ostatním, ale teď si tím tak jistý nebyl. Vždycky, když byl netvorem, nechtěl být člověkem. Remus zpevnil svoje držení. „Pomáhá to?" zeptal se. Jeho dech rozčeřil Siriusovy vlasy. „Chtěl bych ti pomoct."

„Pomáhá," odvětil Sirius a přitiskl svůj obličej k Remusově hrudi.

„Musíš mi o tom říct," zašeptal Remus. „Kdybych něco potřeboval, nedal bys mi to, kdybys mohl?"

Sirius přikývl.

„Já bych udělal to samé pro tebe," pokračoval Remus a prohrábl prsty Siriusovy vlasy. „Nemůžu ti toho dát moc a ty to víš, ale tohle udělat můžu. Jen mi řekni, když to budeš chtít nebo potřebovat. To je všechno, co musíš udělat."

Po pár minutách Remus povolil své objetí, až byly jeho paže jen volně položené kolem Siriusových ramen a jedna jeho ruka stále hladila Siriusovy vlasy. „Jestli potřebuješ jít něco dělat, nevadí mi to," promluvil Sirius konečně a začal se narovnávat.

Remus ho znovu sevřel v náruči. „Nemám nic důležitějšího na práci," odvětil a přitáhl si Siriuse znovu na prsa. Sirius se o něj bez námitek opřel.

„Jak to zvládneš?"

„Co?"

„Nemít co dělat."

Remus se usmál, i když to Sirius nemohl vidět. „Neříkal jsem, že nemám co dělat," odvětil. „Řekl jsem, že nemám nic důležitějšího." Ve skutečnosti opravdu neměl nic na práci, ale to Sirius nepotřeboval vědět. Malá milosrdná lež netrápila jeho svědomí tolik, jako naprostá lež.

„Děkuju," řekl Sirius tiše.

Remus ho znovu stiskl. „Není vůbec za co."


Ani si nevšiml, kdy usnul, ale když se probudil a přesvědčil i Siriuse, aby vstal, ostatní se už dole scházeli. Remusovo srdce poskočilo, když zahlédl Severuse, jak v rohu probírá něco s Brumbálem a McGonagallovou. Měl komický pocit, že Severuse podvedl, i když to tak nebylo. Nebyl si ani jistý, jestli byl Sirius vůbec schopný být součástí Remusovy nevěry, dokonce i kdyby to chtěli udělat.

Remusovy oči musely pozorovat místo v rohu dost dlouho, protože ho Sirius dloubl loktem do žeber. „Co je tam tak zajímavýho?"

Remus zamrkal a otočil hlavu. „Nic," zalhal.

Když seděli všichni kolem kuchyňského stolu, Remusovy oči byly opakovaně přitahovány směrem k Severusovi. Severus byl mnohem disciplinovanější; ani jednou jeho pohled neuhnul od Brumbála.

Vlastně by Severus mohl být považován za sochu, nebýt toho, že se opakovaně škrábal na paži; nepřítomně, jako by ani nevěděl, že to dělá. Asi dvacet minut od zahájení schůze se jeho oči rozšířily. Odstrčil dozadu židli a bez jediného slova odešel. Několik lidí zůstalo užasle zírat. Teprve když uslyšel prásknutí zezhora, Remus si uvědomil, k čemu právě došlo. Spolu s většinou ostatních, pokud to mohl posoudit z výrazů náhlého pochopení.

Pro jednou byl dokonce i Sirius zticha.


Skoro hodinu po skončení schůze seděl Remus v salónku s knížkou v klíně a nesoustředěnýma očima civěl na stránku. Při zvuku otevíraných dveří vzhlédl a ulevilo se mu, když zjistil, že to je jen Brumbál - nemyslel si, že by měl právě teď dost energie na Siriuse.

Brumbál si sedl na sofa vedle něj a chvíli oba mlčeli. Konečně se Brumbál usmál a položil vrásčitou starou ruku na jeho. „Nic se mu nestane," ujistil Remuse. „Vždycky si to musím opakovat, ale dopadne to dobře. Hraje tuhle roli už tak dlouho, že občas sám nejsem přesvědčený, že to jen hraje."

Remus přikývl, ale nepodíval se Brumbálovi do očí.

„Mezitím, je tu něco, co s vámi musím prodiskutovat. Jistě víte, že bych to od vás nežádal, kdybych se tomu mohl vyhnout, ale zjistil jsem, že Řád bude potřebovat další pozorné oči."

Remus tentokrát vzhlédl. „Co tím myslíte?"

„Samozřejmě, máte na vybranou, ale Řád potřebuje informace a já bych je měl nejradši z první ruky. Něco podobného tomu, co Severus dělá u Smrtijedů."

„Vy chcete, abych se stal Smrtijedem?" Remus zavrtěl nechápavě hlavou.

„Ne. Nikdy bych vás nežádal, aby jste se stal něčím, co nejste a od nikoho bych nechtěl, aby se stal Smrtijedem. Když to udělal Severus, bylo to jeho rozhodnutí, které učinil ze své vlastní svobodné vůle. Teprve později se rozhodl, že ho použije v náš prospěch. Ale ne, tohle po vás nežádám."

„Já tomu nerozumím," řekl Remus a zaklapl knihu. „Co potom?"

„Ach, tak tedy." Brumbál vstal a šel se podívat před dveře. Zjevně spokojený s tím, co tam našel, nebo spíš nenašel, zavřel dveře a obrátil se k Remusovi. „Víte, Voldemortova moc sahá dost daleko a má vliv v mnoha oblastech. Jeden z nejožehavějších problémů jsou v současné době vlkodlaci."

Remusovou páteří proběhl pocit studené hrůzy, jako by mu právě někdo na záda vylil kbelík ledové vody. „Vlkodlaci," opakoval.

„Ano. Předpokládám, že znáte Fenrira Šedohřbeta?"

Při vyslovení toho jména Remus sevřel ruku, položenou na klíně, v pěst. Jestli ho zná? Vlkodlaka, který ho kousl kvůli pifce na jeho otce? Toho, který byl zodpovědný za víc osudových kousnutí, než ostatní žijící vlkodlaci dohromady? Který vyvolával všeobecný strach a kvůli kterému bylo přijato tolik omezujících zákonů pro vlkodlaky? „Ano," odpověděl Remus chraptivě. „Znám to jméno."

„Mám důvod věřit, že přímo spolupracuje s Voldemortem a jsem si jistý, že je vůdcem skupiny násilných vlkodlaků. Potřebuju vědět, k čemu se chystá a jestli můžeme vlkodlaky dostat na naší stranu."

Remus zvedl obočí. Dostat na jejich stranu? Dost bídná šance, dokud bude Popletal ministrem.

„A ze zřejmých důvodů, vy jste ideálním kandidátem na našeho prostředníka."

Zřejmé důvody. Ano. Nějak Remus neměl Brumbála rád tolik, jako před deseti minutami. „Takže po mně chcete, abych našel Fenrira Šedohřbeta, spojil se s jeho smečkou vlkodlaků a přesvědčil je, aby byli proti Voldemortovi?" A neměl bych přitom taky najít lék na lykantropii, když už budu dělat ty zázraky?

„V podstatě ano, to by byl nejlepší výsledek. Ale prozatím bude stačit, když získáte co nejvíc informací a předáte mi je."

Remus zavřel oči a zavrtěl hlavou. Žaludek se mu sevřel. „Ani nevím, kde je mám hledat," zaprotestoval. Strávil celý svůj život tím, že se učil udržet si svojí lidskou část a teď se po něm požadovalo, aby se stal jedním z těch, kteří se obrátili k lidem zády. Měl Brumbál vůbec představu, co po něm chce?

„Myslím, že úplněk je v pondělí?"

Remus otupěle přikývl.

„Řeknu Severusovi, aby vám připravil lektvar a můžete jít do lesa. Jistě je tam najdete."

Remus znovu přikývl. „Určitě máte pravdu," zašeptal. Najednou měl pocit, jako by měl ústa plná bavlny.

„Nenutím vás, aby jste to dělal, Remusi," řekl Brumbál měkce a položil mu ruku na paži. „Prosím vás o to."

A kdo z nás může odmítnout jakoukoliv vaší žádost? pomyslel si Remus. Slepě civěl do tmavnoucí místnosti. Slunce venku zapadalo a světlo se měnilo ve fialově šedou barvu, která ohlašovala nastávající večer.

„A možná z toho budete mít i sám prospěch," řekl Brumbál s lehkým úsměvem.

Remus si tiše odfrkl. „A jaký?" Nedokázal si představit žádné pozitivum, které by mohlo z Brumbálovy žádosti vzejít.

„Navrhuju, aby jste strávil trochu času tím, že se přiučíte u Severuse. Nakonec, on je- "

Remus se rozesmál a to bylo tak nečekané, že na okamžik zapochyboval o své příčetnosti. Jen před dvěma dny Brumbál prakticky zakázal jemu a Severusovi, aby měli intimní vztah a teď je dával dohromady. To bylo neuvěřitelné. Jenže připomínka Severuse a jeho pozice jako špióna ho rychle vzpamatovala a smích ustal tak náhle, jak začal. Remus mlčky přikývl. Jeho starosti o Severuse, ve spojení s tím co od něj žádal Brumbál u něj vyvolala skoro paralyzující strach.

„Znamená to, že souhlasíte s mým návrhem?"

„Jistě," zamumlal Remus. „Pro Řád cokoliv."

„Jestli to k něčemu bude, přiznávám, že jsem možná reagoval poněkud přehnaně, co se týče vás a Severuse," řekl Brumbál tiše. Remus se na něj podíval. „Vy oba jste dospělí a jestli jste našli ve svém vztahu nějaké štěstí, nemám právo vám do toho zasahovat. Přeju vám to, stejně jako jsem to kdysi přál i Jamesovi a Lily, Frankovi a Alici, anebo teď Billovi a Fleur. Doufal jsem v usmíření mezi vámi a Severusem mnoho let a doufám dál v usmíření mezi Severusem a Siriusem. Možná mám teď větší naději."

„Děkuju vám," řekl Remus.

„Vím, že můj souhlas pro vás nejspíš neznamená tolik, jak bych rád předstíral- "

„Znamená víc, než tušíte. Taky myslím, že by ještě víc znamenal pro Severuse."

„No, rozhodně mu to budu muset říct, hned jak ho zase uvidím," řekl Brumbál s úsměvem.

Remus mlčel a v duchu doufal, že bude nějaké příště. Ze všech věcí, na které nebyl připravený, starosti byly teď jeho prioritou. Nikdy se o nikoho tolik nebál, jako se v posledním týdnu bál o Severuse.

„On se vrátí," ujistil ho Brumbál. „A dá se říct, že tohle je dobré znamení. Tohle je mnohem dřív, než jsme doufali, že si ho Voldemort zavolá."

„Musíte mi odpustit, ale já to za takovou kliku nepovažuju," zabručel Remus a pokrčil rameny. „Vím, že to je dobře pro Řád, ale... "

„Prozradím vám tajemství, Remusi," řekl Brumbál tlumeným hlasem. „Dost mě těší, když zjišťuju, že má kromě mně ještě někdo další starost o dobro Severuse Snapea."

Kapitola jedenáctá - N E M Y S L I T E L N É

Přemístit se bez jasného cíle znamenalo odevzdat se náhodě prostoru a času. Ve skutečnosti, podle všech pravidel, by nikdo neměl být schopný přemístit se bezcílně do neznáma a možná v tom nejzákladnějším smyslu určitý cíl měl. Přemístil se se záměrem dostat se k Pánovi zla, vrhnout se do chaosu a zapomnění a důvěřovat nejmocnějšímu a nejkrutějšímu kouzelníkovi, jakého svět kdy poznal, že ho vytrhne z vířícího pekla a vrátí do reality.

Kdyby měl ten luxus a mohl přemýšlet, Severusovi by nejspíš neunikla ironie toho, že pro něj bylo snadnější důvěřovat Pánovi zla než mnohem méně nebezpečným lidem.

Když se zhmotnil, padl na kolena, nerozhlížel se, ale ani se neplazil dopředu. Políbí lem roucha Pána zla až, a pokud vůbec, k tomu dostane povolení. Severus neměl žádné pochybnosti o tom, že v téhle chvíli jeho život závisel na dobré vůli Pána zla a neopovažoval by se ani olíznout špínu z jeho bot, dokud by mu to Pán zla nerozkázal.

„Tak," řekl Pán zla. Přiblížil se k Severusovi, ale zůstal stát o kousek dál. Severus ze své pozice nemohl vidět víc než špičky jeho bot. „Zdá se, že ses přinejmenším dobře poučil. Vstaň."

Severus bez otálení poslechl, zvedl se na kolena, ale oči nechal upřené k zemi.

„Podívej se na mě."

Severus zvedl pohled ke krvavě rudým očím, které ho pozorovaly zpod černé kápě.

„Sejmi masku."

Když to udělal, jeho brady se dotkla hůlka, zaklonila mu hlavu a jeho myslí se začaly míhat myšlenky a vzpomínky. Představy ustupovaly dalším představám, skrývajícím se za nimi. Byl v Malfoyově sídle a večeřel s elitou kouzelnické společnosti. Hovořil s Malfoyem, Macnairem a Averym. Debatoval s Brumbálem a Minervou o místě Obrany. Byl o patnáct let mladší a žádal o to místo poprvé. Brumbál ho opakovaně odmítal a jeho omluvy byly postupem let stále vágnější a chatrnější.

Tak rychle a hladce jak útok začal, tak i skončil a hůlka Pána zla se odtáhla od Severusovy brady. Trhl hůlkou směrem k zemi a Severus se znovu položil.

„Malfoy mi řekl, že jste spolu mluvili o místě Obrany proti černé magii v Bradavicích."

Severus nezvedl hlavu. „Ano, můj pane."

„To místo je prozatím neobsazené, je to tak?"

„Ano, můj pane."

„Ty bys moc rád to místo získal, že ano?"

Severusovi se zachytil dech v hrdle, ale přinutil se neuvažovat o té možnosti nebo něco dávat najevo. „Ano, můj pane."

„Vstaň."

Severus se vyškrábal do kleku.

„Podívej se na mě."

Zvedl oči a připravil se na další útok, ale ten nepřišel. Jako kočka, chystající se napadnout zmiji, kráčel Pán zla pomalu kolem Severuse a jeho planoucí rudé oči nepřestávaly pozorovat Severusovu klečící postavu. Jeho hábit se ani nepohnul a kroky byly zcela neslyšné. Když se konečně zastavil, zůstal před Severusem a provrtával ho pohledem. „Kdybych," začal tichým, hedvábně jemným sykotem, „kdybych ti poskytl tu vytouženou pozici, zajistil bych si tím tvou oddanost?" Když Pán zla dělal pauzy mezi slovy, nebyla v tom žádná váhavost, jenom kontrola. Nepřemýšlel, nepátral po správných slovech, zarazil se jen, aby své řeči dodal na významu.

„Můj pán má mojí oddanost," odvětil Severus. „Nemusí mi nabízet odměnu, aby si jí získal."

Pán zla se dutě zasmál. „Přinejmenším víš, co máš říkat, viď?"

„Ano, můj pane."

„A jistě si pamatuješ, že Pán zla odměňuje ty, co jsou mu věrní."

„Ano, můj pane."

„Chtěl by jsi, abych tvou věrnost odměnil tím místem? Nebo pochybuješ, že mám tu moc?"

„Nepochybuji, že můj pán může udělat všechno, co si bude přát."

„Jedna otázka zodpovězená, ale druhá ne. Chtěl by jsi odměnu, Severusi?"

Severusova mysl vířila, myšlenky do sebe narážely, jak se snažil najít směr, kterým tenhle výslech mířil. Neměl o ani tom ponětí, ale nevědět, proč se Pán zla ptal, nebylo omluvou pro neodpovězení. „Ano, můj pane."

„Požádej mě o to," zašeptal Pán zla. „Popros mě." Hůlkou odhrnul vlasy ze Severusova obličeje. „Přesvědč mě, že jsi vskutku můj neoddanější sluha. Řekni mi, jak mi lépe posloužíš, když se staneš učitelem Obrany proti černé magii." Špička hůlky se znovu opřela pod Severusovou bradou. „Chci tomu věřit, Severusi. Zkus mě přesvědčit."

Kromě neodbytného pocitu, že se pohybuje na tenkém ledě, Severus netušil, o co Pánovi zla jde. Ale i kdyby to věděl, neodvážil by se neposlechnout. „Prosím, můj pane," řekl hlasem tak tichým, že ho mohl slyšet jen ten, ke komu se obracel. „Vždy jsem byl vaším oddaným sluhou. Dokonce i v letech po vašem zmizení jsem vás nikdy nezradil. Vrátil jsem se k vám bez váhání a nepřišel jsem ze strachu, ale s informacemi a pozicí, která mi umožňuje dobrý přístup k vašim nepřátelům. Vaši nepřátelé jsou i mými, můj pane a ti, co vám slouží a co vám sloužit budou, jsou mými spojenci. Snažím se vám pomáhat ze všech sil a dokud se mi bude dařit obelhávat Brumbála, mohu vám sloužit ještě lépe. Můj pane, svěřuje se mi, sděluje věci, které by nikomu jinému neprozradil. Důvěřuje mi, žádá moje rady a služby a jestliže budu jednat opatrně, budu vaší přístupovou cestou do Bradavic a k Harrymu Potterovi."

Kdyby měl Pán zla nad šarlatovýma očima obočí, nejspíš by se teď zvedlo k vlasům, které mu také scházely.

„Avšak Potter brzy bude stranou mého vlivu," pokračoval Severus. „Není žádná naděje, že by splnil požadavky, aby mohl být příští rok v mé třídě a já tak s ním ztratím veškerý kontakt. Obraně proti černé magii se ale věnuje tak, jak se nikdy Lektvarům nevěnoval. Mnoho studentů tenhle předmět přitahuje, jsou uchváceni jeho nebezpečím a slávou, kterou Lektvary postrádají. Kdybych učil Obranu, měl bych vliv na to, co se učí. Ti, kteří mají sklony vás podporovat by vynikali a ti ostatní by selhali, pokud by nebyli nějak užiteční. Kdybych na ně měl vliv, učil bych je o moci a podstatě černé magie a jen málokdo by tomu vábení odolal."

„Ty toho víš hodně o vábení moci, že ano?" zeptal se Pán zla.

Severus rychle kývl a znovu zvedl zrak k Pánu zla. „Ano, můj pane."

„Přesvědčivé argumenty a dobře podané. Tvému výkonu tleskám." Pán zla posunul hůlku do ohybu lokte a zvolna a uvážlivě zatleskal. „Ale jsme tady všichni dospělí. Mluv pravdu, Severusi. Přeješ si místo Obrany proti černé magii, protože si v ní vynikal už jako dítě a rád by ses předvedl. Jen pár lidí rozezná tekutiny uvnitř kotlíku nebo se tohle snad změnilo, za ta léta, co jsem byl pryč? Nebo tě možná špatně chápu?"

„Můj pán skvěle rozumí motivaci svého sluhy."

„Tak to měj na paměti," řekl Pán zla. „Znám tě moc dobře a tak se mě raději nepokoušej obloudit žádnými výmysly. Ty to místo chceš, protože by přineslo užitek Severusi Snapeovi, ne proto, že by jsi mi na něm sloužil lépe než na jiném."

Severus sklopil hlavu. „Ano, můj pane."

„A tak, když se nad tím zamyslíme, posloužíš mi stejně dobře na jednom místě jako i na jiném. Nejspíš budeš ředitelův chráněnec, dokud tam budeš učit. Souhlasíš?"

„Ano, můj pane."

„Nelži mi a neříkej, co chci slyšet."

„Ne, můj pane," odvětil Severus a znovu vzhlédl. „Brumbál mi důvěřuje a myslím, že mě má rád. Pochybuji, že to závisí na tom, jestli bych byl na škole - dál by se mnou mluvil a svěřoval se mi. To, že jsem tam, je pochopitelně mnohem příhodnější a tedy pravděpodobnější, že mě vyhledá. Avšak mám jeho důvěru a to se nezmění."

„V tom případě už tedy zbývá jen otázka, jak moc stojíš o to místo, ne?"

Severus přikývl a ucítil, jak Pán zla vstoupil znovu do jeho mysli. V souboji s Lockhartem z konce jeho hůlky elegantně tryskala protikouzla. Informoval Zmijozelské, že jejich otrhaně oblečený profesor Lupin je vlkodlak. Konfrontoval Quirella kvůli Kameni mudrců. Ta vzpomínka chvíli vydržela a pak vybledla.

„Prohlašuješ, že jsi můj věrný sluha a přece jsi mi před třemi lety nepřišel na pomoc," řekl Pán zla.

„Nevěděl jsem, že jste se vrátil," odpověděl Severus. „Myslel jsem, že Quirell chce ten kámen pro sebe."

„A ty jsi ho chtěl pro sebe," dopověděl Pán zla za něj. „Moc a sláva, na tom ti nejvíc záleží."

„Ano, můj pane."

„Takže jsme si potvrdili, že by mi neprospělo, kdyby ses stal profesorem Obrany proti černé magii. Na dětech mi nezáleží. Tedy zbýváš ty. Zeptej se mně znovu."

Severusova mysl tonula ve zmatku, ale odkašlal si a promluvil. „Mohu získat místo Obrany proti černé magii?" zeptal se.

Pán zla vydechl ostrý závan kyselého dechu a jeho bezkrevná ústa se zkroutila do hadího úsměvu. „Ne," odvětil a to vyvolalo tichý smích z řad shromážených. „A nejsem si jistý, jestli bych měl tvojí pozici vůbec nějak měnit. Možná Kouzelné formule? Nebo Přeměňování? Ale dokonce ani ten senilní staroch by nebyl tak hloupý, aby dal Přeměňování někomu, kdo v něm ani nedosáhl NKÚ. Nebo ano?"

Severus cítil, jak mu hoří obličej. Znovu sklonil hlavu, tak prudce, aby mu vlasy zakryly tvář. Jeho pýcha utrpěla pořádnou ránu, když mu bylo někdejší selhání připomenuto před bývalými spolužáky.

„Ne, řekl bych, že jsi přesně tam, kde tě chci mít," řekl Pán zla. „Až na to, že se na mě nedíváš. Nevzpomínám si, že bych ti dovolil, sklopit oči."

Severus zvedl hlavu.

„Ale no tak, proč tak rozmrzele? Neřekl jsem ti snad, že můžeš zůstat tam, kde jsi? Nejsem dost velkorysý? Nakonec, mnoho mých sluhů se zachovalo jako hloupé děti a těžce pocítili mou nelibost. Ty budeš pouze pokračovat stejným směrem, jakým jsi mířil posledních čtrnáct let. A když mě přesvědčíš, že tvé služby jsou nedoceněné, možná můžeme za rok touhle dobou vést podobný rozhovor."

S pocitem psa pozorujícího kost, která mu visí před čumákem, Severus přikývl. Nehledě na to, komu byl loajální, toužil po tom místě tolik, že se té touhy mohl málem dotknout.

„Máš nějaké novinky, o které by ses s námi rád podělil?"

Jeho oči zalétly za rameno Pána zla, k maskovanému obličeji Luciuse Malfoye. „Ano, můj pane," odpověděl, zhluboka se nadechl a zaměřil svůj pohled opět na Pána zla.

„Ano?" zeptal se. „Pak tedy, samozřejmě mluv. Řekni mi všechno, co můžeš."

„Nevím, co můj pán už ví... "

„Nestarej se o to, co už vím," odvětil Pán zla. „Co vím, to je moje věc. Chci vědět, co víš ty. Všechno, co víš."

Severus zatlačil všechny myšlenky na Obranu proti černé magii do kouta své mysli; teď potřeboval každičký kousek svých mentálních schopností. Tohle byla jeho největší šance a zároveň i povinnost, přesvědčit Pána zla o své upřímnosti a aby to dokázal, bude muset být jeho příběh co nejpřesvědčivější a přitom toho mohl odhalit jen velice málo.

„Fénixův řád se zreformoval," začal a sledoval reakci Pána zla. Jakákoliv reakce by byla užitečná. „Je zatím malý a špatně organizovaný, ale Brumbál už udělal kroky, aby se postavil proti návratu mého pána."

„Ví, že jsem se vrátil?"

„Ano," odvětil Severus bez zaváhání. „Potter mu všechno do detailu převyprávěl."

Pán zla přikývl. „Dál."

„Začali Pottera hlídat. Ten útok Mozkomorů - věděli o něm skoro okamžitě. Věří, že jste za ním vy."

Žádný výraz, ani odpověď. Severus pokračoval.

„Členové řádu hlídají nepřetržitě Potterův dům v Surrey- "

„Kolik najednou?"

„Tři. A k tomu někdo ze sousedství, kdo není kouzelník nebo čarodějka."

„Kdo?"

„To nevím," lhal Severus.

„Malfoyi! Macnaire! Pojďte sem, vy dva! Chci, aby jste to taky slyšeli." Pán zla čekal, než se k nim připojili a pak mávl směrem k Severusovi. "Zdá se, že Severus nezahálel. Na rozdíl od vás, kteří jste zatím nedokázali splnit zadané úkoly, Severus pro mě získal zajímavou informaci. Pokračuj, Severusi, chci, aby tihle dva viděli, co to znamená, být oddaným sluhou."

Severus se letmo podíval po Malfoyovi; Malfoyovy ledové oči jasně vyjadřovaly jeho nelibost a proč taky ne? Nakonec, Severus byl svěřen do jeho péče, což znamenalo, že poprávu by měl Malfoy sdělovat tyhle informace Pánu zla a sklízet za to slova uznání. Severus se vyhnul Luciusovým očím a pokračoval.

„Řád je neefektivní," řekl. „Kreslí mapy a vymýšlejí plány, ale jinak toho moc nedělají."

„Kolik jich je?" zeptal se Macnair. Nevypadalo to, že by se podivoval nad tím, co je ten ´Řád´ vlastně zač, což vedlo Severuse k doměnce, že Pán zla už o existenci Řádu věděl.

„Dvacet, možná pětadvacet," odvětil Severus. „Musel bych to spočítat. Dost málo."

„A kdo přesně?" dorážel Lucius.

„Napíšu vám seznam, když budete chtít," odpověděl Severus. „Pochybuju ale, že by vás nějaké jméno překvapilo. Brumbál, Moody, Weasleyovi. Stejní, jako posledně."

„Později," odvětil Pán zla. „Dělají ještě něco jiného?"

Čas na poloviční pravdu. „Ano," odpověděl. „Ale nevím co. Jedna skupina hlídá místo Pottera něco jiného, ale nejsem si jistý co."

„A kde je najdeme?" zeptal se Macnair a v oči se mu zaleskly. Severus si dost dobře uměl představit, co by Macnair mohl udělat, kdyby Řád našel a i když představa trpícího Blacka v moci známého sadisty měla své klady, nebyla pro Severuse dostatečným pokušením, aby riskoval zbytek Řádu. Když odpověděl, neochotně si musel sám sobě přiznat, že dokonce lže, aby ochránil Siriuse Blacka, ačkoliv ten nebude mít ani tušení, že je mu zavázán.

„To nemohu prozradit," řekl Severus nuceně bezvýrazným hlasem.

„Ty nám to odmítáš říct? Ale víš to?" Macnair vypadal užasle a měl pro to důvod. Nikdo nepřiznával, že zatajuje informace před Pánem zla.

„Vím," potvrdil Severus. „A nemůžu to říct. Je to mimo mojí kontrolu."

„Další věrnostní kouzlo?" zeptal se Pán zla. „To je pro toho dědka typické. Co mi můžeš říct?"

Bylo třeba co nejvyšší opatrnosti. Muselo to vypadat, jako by se jim to snažil říct, ale nebyl toho schopný. A musel velice přesně informovat Brumbála o tom, co jim řekne. „Je to velice tmavý dům," odpověděl po chvíli. „Je tam tma."

„Opravdu?" zeptal se Pán zla. Jeho hlas prozrazoval pouze mírný zájem. „O tom si promluvíme později. Co ještě?"

Skoro si přál, aby věděl víc a mohl tak víc nabídnout. Měl ještě jeden trumf, ale zatím ho nechtěl vynést a zůstat s prázdnýma rukama. „Detaily," řekl. „Mohu poskytnost podrobnosti k některým věcem, které jsem už zmínil, ale další významné informace zatím nemám."

„Nuže dobrá," řekl Pán zla. „Začni s detaily."

O tři hodiny a mnoha podrobnostech později se Severus vrátil do svého domu, ale stihl si jenom uložit masku a plášť, když zaslechl zahučení z krbu. Seběhl rychle dolů do obývacího pokoje, kde se už Lucius sám obsloužil skleničkou whiskey.

Severus se štípl do kořene nosu a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby se k němu Lucius pozval ve chvíli, kdy by tu byl i někdo z Řádu.

„Luciusi," řekl Severus tónem posměšné zdvořilosti. „Jaké příjemné překvapení! To už je, jak dlouho? Deset minut?"

Lucius se zasmál, vykouzlil druhou skleničku, kterou naplnil skotskou a vtiskl do Severusovy ruky. „Jen mě napadlo, že se stavím a pogratuluju ti k dobře vykonané práci. Rozhodně to vypadá, že sis to u Pána zla zase vyžehlil, ne? Samozřejmě, kdybych věděl, jaké informace pro něj máš- "

„Řekl bys je místo mně a přisvojil si veškeré zásluhy," dokončil Severus za něj. „Vážně si myslíš, že bych ti řekl všechna svoje tajemství?"

Luciusovy oči na zlomek sekundy ztvrdly, ale jeho výraz se vrátil k blahosklonnému, charismatickému a sebevědomému aristokratovi tak rychle, že ten záblesk mohl být jen stínem nebo Severusovou představivostí. „Ach, ano. Nic nepřivolá zpátky staré dobré vzpomínky tak, jako trocha přátelského soutěžení o přízeň Pána zla, co?"

Severus si položil nohy na konferenční stolek a opřel se v křesle. „Co chceš, Luciusi?"

„Kdo říká, že něco chci?"

„No, běžná zdvořilost vyžaduje, že člověk nejdřív oznámí své záměry, než vnikne do cizího domu, ale v případě krize je možná naléhavost dostatečnou omluvou pro nedostatek ohleduplnosti."

„Víš, myslím, že jsem tě měl radši jako sprostého, bastardského syna zostuzeného- "

„Pozor, Luciusi."

Lucius se usmál a pozvedl skleničku ve výsměšném přípitku. „Na úspěchy našeho pána," řekl.

Severus zvedl obočí a připil taky. „Na Pána zla."

„Dost zvláštní domeček, řekl bych. Trochu zaprášený. Možná bych ti měl půjčit pár užitečných domácích skřítků, aby ti ho pomohli kapku vyparádit."

A bezpochyby zjistit, jaké inkriminující důkazy by mohli najít, pomyslel si Severus a usrkl ze své skotské. „To za tu práci nestojí. Jak víš, jsem tady jen pár týdnů v roce."

„Ach, ale těch pár týdnů by mělo být pro tebe odpočinkem, abys načerpal síly do dalšího školního roku. Potřebuješ trochu pohodlí, Severusi."

„Mně je docela dobře." Severus se připravil na to, co věděl, že bude následovat.

„Ale mohlo by být líp. Vlastně, to, co tady opravdu potřebuješ, je žena. Abys věděl, tak vstřícná a pěkná čarodějka dělá hotové divy s duševním rozpoložením."

Lucius se za posledních dvacet let vůbec nezměnil. „A řekl bych, že máš určitě na mysli nějakou konkrétní vstřícnou a pěknou čarodějku?"

Lucius se zeširoka a zářivě usmál. „Navrhoval bych něco takového, kdybych neměl?"

„Chceš mluvit o něčem důležitém, nebo jsi mě přišel jen sekýrovat?"

„Já tě nesekýruju, Severusi. Jenom ti nabízím, že tě seznámím s velice čipernou a ochotnou dívkou."

„Já nechci dívku, Luciusi."

„Tak se ženou. Je už plnoletá."

A nejspíš jsem jí učil. To, že se Lucius zmínil o tom, že je plnoletá, potvrzovalo Severusovo podezření, že sotva dospěla a jemu bylo proti srsti, když mu někdo jiný nabízel sotva zletilou a ochotnou dívku.

„No tak? Nezeptáš se ani, kdo to je?"

„Kdo to je, Luciusi?"

Lucius se zazubil. „Moje neteř Priscilla. Dcera mé mladší sestry a moc si přeje zachovat dobré vztahy se svým strýčkem Luciusem."

„Kolik jí je?"

„Řekl jsem ti, že je plnoletá- "

„Kolik?"

Lucius se zasmál a dopil zbytek skotské. „Sedmnáct."

„Ještě ani neskončila školu! Jak můžeš nabízet svojí vlastní neteř muži, který je dost starý, aby- Není to jedna z mých studentek, že ne?"

„Samozřejmě, že není," ušklíbl se Lucius. „Chodí do Krásnohůlek. Její matka by nic jiného nepřipustila. A je to dost chutná kůstka, jestli to tak můžu říct. Vážně, Severusi, kdybych neměl takové pevné morální zásady, docela rád bych si s ní pohrál sám."

Severus si odfrkl a promasíroval si spánky. „Oh, ano," zabručel. „Vskutku pevné morální zásady. Vážně nic jiného nechceš, Luciusi?"

„Jistěže ne," zněla sametová odpověď.

„Tak dobrá. Odejdi."

Lucius zamrkal a zatvářil se dost zaraženě. „Prosím?"

„Jestli máš co říct, řekni to. Jestli něco chceš, řekni mi, co to je. V opačném případě, je pozdě, byl to únavný večer a já bych moc ocenil, kdybys mě nechal na pokoji."

„Únavný večer?" zeptal se Lucius. „Zvláštní, vždycky jsem si myslel, že jsi ze shromáždění nadšený a navíc jsi čelil Pánu zla a vyvázl bez úhony. Vážně, Severusi, jestli tě tři hodiny mezi přáteli tak unavily, možná začínáš měknout."

„Jestli ano, tak je to moje věc."

„Říkáš mi, abych šel?"

„Vyjádřil jsem se jasně."

Lucius zvedl obočí, ale vstal. „Dobře, pokud se rozhodneš, že toho ve svém křehkém stavu budeš schopný, jsi k nám zítra pozván na večeři."

„Zase? Čeho doufáš, že dosáhneš, když mě budeš každý druhý večer zvát na večeři?"

„Stal se z tebe pěkný cynik, víš to? Jestli mě paměť neklame, nikdy jsi nebyl moc náchylný k domácím pracem. Co chceš dělat, když nepřijdeš? Dřepět tady a jíst sýrový sendvič? Jestli nechceš přijít, tak nechoď. Určitě si užiješ svojí samotu. Bože chraň, kdyby se tě někdo snažil nalákat do civilizované společnosti."

Bylo v tom trochu víc, než zachovat si svou znovu získanou a stále nejistou pozici Luciusova přítele, co přimělo Severuse odkašlat si. „Co máš v plánu pro tuhle večeři?"

Lucius zvedl obočí. „Nějaké požadavky? Domácí skřítci jsou velice přizpůsobiví."

„Jediný," odvětil Severus. „Žádné další překvapivé společenské sešlosti."

Lucius se smíchem kývl. „Budu se to snažit nezapomenout."

Když Lucius nabral hrst Letaxu a vstoupil do vířících zelených plamenů, Severus měl pocit, že bude vskutku opět dost překvapený.

Lucius zmizel, Severus zavřel krabici s Letaxem, zabezpečil obývací pokoj několika kouzly a odešel do kuchyně. Na křídlech Patrona pak poslal zprávu do Londýna. Zatímco čekal na odpověď, otevřel a zavřel dveře kredence i spíže a marně hledal něco, co by mohl sníst. Žaludek zakručel a připomněl mu, že měl jen lehký oběd a to ještě před několika hodinami. Jenomže nic v kuchyni ho nelákalo a tak se zaměstnal přecházením. Byl to následný efekt úspěšného lhaní a opatrně spleteného výmyslu - když už nebyl tak napjatý, dostavil se neklid a hlad, kromě jiného.

Jeho myšlenky chvíli zůstaly u sedmnáctileté dívky z Malfoyovy rodiny, která byla ochotná udělat cokoliv, jen aby si zachovala strýčkovu přízeň. Představa neznámé Priscilly Malfoyové ho ale moc nevábila a tak Severus vystřídal její vymyšlenou tvář obličejem Remuse Lupina a jeho rostoucí hlad dostal nový význam.

Po několika minutách proklouzl škvírou pod dveřmi stříbrný paprsek ve tvaru ptáka a doručil Brumbálovu odpověď. Severus strávil v kuchyni dalších pár minut, dělal značný hluk a pohyboval se po ní. Po patnácti minutách odnesl nahoru do pokoje lampu, postavil jí na noční stolek a zhasl. Počkal ještě pár minut a pak se přemístil do Londýna.

Blackův dům byl temný a tichý, když Severus opatrně vešel vstupními dveřmi, aby neprobudil portrét paní Blackové. Brumbál na něj čekal v hale a s prstem na rtech ho vedl nahoru, po chodbě, až dovnitř do dveří.

Obývací pokoj v prvním patře byl oázou klidu ve srovnání se zbytkem domu, obléhaným prachovými klky. Black a Lupin byli už v místnosti - Black byl rozvalený na křesle a ruce měl zkřížné na břiše. Lupin si opíral hlavu o opěrku a bosé nohy měl položené na nízké stoličce. Mluvili spolu, ale když Brumbál uvedl Severuse dovnitř a zavřel za nimi dveře, hovor ustal.

Black otočil hlavu a přejel Severuse pomalým, hodnotícím pohledem. „Nejspíš to znamená, že to přežil," řekl a obrátil se zpátky k Lupinovi.

Lupin na Blacka přivřel oči, ale na Severuse se podíval ze strany. „Jak to šlo?"

Severus pohlédl na ředitele, který ukázal na sofa a zabral si třetí křeslo pro sebe. Severus se usadil, podíval se po Blackovi, který ho ignoroval, pak po Lupinovi a snažil se rozhodnout, jak by měl nejlépe pokračovat. „Šlo to dobře," řekl konečně. „Myslím, že jsem udělal významný krok, abych se vrátil do přízně Pána zla." Začal rekapitulovat večer, převyprávěl některé věci, jiné si nechal pro sebe. Řekl jim, co řekl Pánu zla o jejich sídle; neřekl jim, že žadonil o místo Obrany proti černé magii. Řekl jim, že identifikoval většinu členů, ale nezmínil se, která jména vynechal. O tom si promluví s Brumbálem později mezi čtyřma očima. Řekl jim o Luciusově následné návštěvě i o pozvání na večeři. Nesvěřil se s detailem, že mu byla nabídnuta sedmnáctiletá dívka. Když domluvil, Brumbál zamyšleně přikývl.

„Zní to, jako by jste měl za sebou produktivní večer."

„Oh, no jo," řekl Sirius a spustil nohy na zem. „Moc produktivní. Fakt se mu toho hodně povedlo. Takže, dal Voldemortovi seznam členů, vyžblebtal mu, co děláme a řekl mu o našem hlavním štábu. Řekl bych, že to je slušný začátek k podkopání naší práce za celé léto."

„Řekl jsem Pánu zla jen málo z toho, co už nevěděl nebo aspoň netušil," odvětil Severus a pominul fakt, že nechal Pána zla v přesvědčení, že se Sirius skrývá kdesi v jižním Pacifiku.

„Jo, no tak si mu to potvrdil."

„Severus podstoupil velké riziko, Siriusi," řekl Brumbál. „Potřebujeme, aby mu důvěřoval. Prozradil takové věci, které by od něj Voldemort neočekával, kdyby k nám byl loajální."

Black si odfrkl. „Pro jednou musím s Voldemortem souhlasit."

„Neočekávám, že bys pochopil křehkou rovnováhu mezi poskytnutím dostatku informací Pánu zla- "

„Musíš mu tak říkat?"

„-přesvědčit ho o mé upřímnosti- "

„To nemohlo bejt tak těžký."

„-aniž bych ohrozil Řád- "

„Tak to jo. Říct mu kdo, kde a kdy. To je geniální a- "

„-a jeho schopnost spávně fungovat. Stačí vědět, že věci, které jsem se rozhodl prozradit- "

„-něco úplně jinýho. Vůbec si nás tím neohrozil."

„-jsou dost významné, aby ho zaujaly a přesto to jsou věci, které Řádu neuškodí- "

„Určitě ho moc zajímalo, kam má poslat svoje Smrtijedy."

„-pokud víme, že to Pán zla ví."

„Neříkej mu tak."

„Necháte už toho?" vyjel Remus. „Proboha, to vám dvěma pořád nedochází, že jsme na stejné straně?"

Black vrhl po Remusovi ublížený pohled, zkřížil paže a znovu se rozvalil v křesle. Severus se na Remuse zamračil a opřel se na gauči. Brumbál si odkašlal.

„Dobře řečeno, Remusi."

„Děkuju."

„Máš ještě něco dalšího, co bysme mohli chtít vědět?" zeptal se Black. „Řekl jsi třeba Smrtijedům, jak zadržet naše zprávy?"

„Pane řediteli, musí tady být?"

„Vlastně mám pár věcí, které chci probrat s vámi a s Remusem," odvětil ředitel. „Ale vy a já budeme pokračovat v téhle konverzaci později."

„Pořád nemůžu uvěřit, že ho do toho zatahujete," zareptal Black. „Jen mu dáte něco dalšího, o čem by mohl žvanit před Smrtijedy."

Severus to ignoroval, ačkoliv ho to stálo hodně sebeovládání.

„Remus se pokusí získat si pozici mezi vlkodlaky a já jsem toho názoru, že by se mu hodilo pár rad o umění klamat."

„A kdo by byl pro něj lepší učitel, než takový prvotřídní lhář, jako jsi ty?" zeptal se Black, aniž by se na někoho z nich podíval.

„Siriusi, nemůžeš aspoň deset minut mlčet?" utrhl se na něj Remus. „Teď na to není vhodná chvíle ani místo."

Severusovi se nepodařilo tak docela zakrýt samolibý úsměv. Jak řekl Remusovi dnes ráno, frustrace byla u vlkodlaka zábavná, ale vztek ne. Black ho rozčílil. Severus na okamžik zachytil Remusovy oči a rty se mu lehce zkroutily. Remus dokázal vložit veškeré pocity do pouhého pohledu a jeho výraz varoval Severuse, že by se mu dostalo podobného pokárání, kdyby řekl ještě jediné slovo.

Veškeré pobavení ho přešlo. Remus Lupin, který měl potíže s nevinnou lží a jehož výraz prozrazoval všechno, i když jeho ústa mlčela, ten měl být špiónem mezi vlkodlaky? Tady přestávala legrace a když se podíval nejdřív na Brumbála a pak na Siriuse, zauvažoval, jak moc je moudré protestovat, zatímco je Sirius Black rozvalený na křesle jako přerostlá chobotnice.

„A kolik času mám na to, abych zařídil ten zázrak?" zeptal se Severus.

„No, úplněk je v pondělí," začal Remus.

„Pondělí?" opakoval Severus. „To jako tohle pondělí? To jsou sotva čtyři dny."

„Když jsem řekl pondělí, nevěděl jsem, že to potřebuje ještě další vysvětlení," odsekl Remus.

Severus si odfrkl. „Vyloučené."

„Tak, ty nám odmítáš pomoct?" zeptal se Black. „Vidíte, Albusi? Říkal jsem vám, že je- "

„Siriusi!" Remus upřel naštvaný pohled na Blacka, Black zakoulel očima a zatvářil se otráveně. „Proč si myslíš, že to je vyloučené, Severusi?"

„Protože ty nedokážeš přesvědčit ani psa, aby utíkal za umělou kostí," řekl Severus. Byl nebezpečně blízko tomu, aby zapomněl, že nejsou sami.

„A myslíš, že mě tak dobře znáš? Vážně, navzdory všeobecnému přesvědčení, já nejsem žádný svatý. Nerad lžu, ale to neznamená, že nemůžu lhát, když to bude nutné."

„Tak dobře. Dokaž to." Severus si založil paže a zahleděl se zpříma na Remuse. Brumbála ani Blacka si nevšímal.

„Co prosím?"

„Dokaž to," opakoval Severus. „Řekni nějakou lež. Je mi jedno jakou, jen mě přesvědč o něčem, co není pravda."

Remus krátce zaváhal, než si odkašlal a líbezně se usmál. „Severusi, ty jsi ta nejlaskavější, neohleduplnější a nejpříjemnější lidská bytost, jakou jsem kdy potkal."

Brumbála začal po tom prohlášení očividně pořádně svědit nos a Black se rovnou rozchechtal. „To tě teda dostal, Srabusi. Každej, kdo tohle dokáže říct s vážným obličejem, je zatraceně dobrej lhář."

Severus si ho nevšímal. „A to čekáš, že tomu budu věřit?" zeptal se Remuse. „Základ přesvědčivé lži je vědět, co je uvěřitelné."

Remus položil nohy na podlahu, s povzdechem se naklonil dopředu a paže si opřel o kolena. „Hele," řekl naprosto vážně. „V pondělí v noci se vydám hledat smečku divokých vlkodlaků a pokud je najdu, půjdu s nimi do jejich brlohu. Jestli se vrátím nebo ne dost závisí na tom, aby se mi povedlo přesvědčit je, že pro ně nejsem hrozba. Já vím, že se neumím moc přetvařovat. Kdyby ano, nežádal bych tě o pomoc." Zase si sedl, zkřížil paže a opřel si nohy o stoličku. „Na to vem jed," zabručel.

Severus chvíli jen na Remuse zíral. Skoro si přál, aby mohl komunikovat pouhým zvednutím obočí. Jeho oči zalétly k Blackovi, který z čalounění vytáhl kousek vlákna a namotával si ho na prst. Podíval se po Brumbálovi a zjistil, že si ho ředitel upřeně prohlíží. Severus uhnul pohledem. „Máš vůbec ponětí, do čeho se pouštíš?" zeptal se Remuse.

„To právě doufám, že ho naučíte," řekl Brumbál. Vstal, natáhl ruku a zakýval na Blacka. „Siriusi, co kdybychom šli teď jinam? Myslím, že Severus i Remus pochopili, co se po nich žádá a my jim s tím stejně pomoct nemůžeme."

Sirius vyhledal očima Remuse.

„Jdi," řekl mu Remus s mávnutím ruky.

Sirius položil nohy na podlahu a zvedl se, ale místo aby následoval Brumbála ke dveřím, přistoupil k Severusovi, až byl jen kousek od něj. Naklonil se, jednou rukou se opřel o opěrku a druhou o opěradlo křesla a tím Severuse uvěznil. Severus spolkl rostoucí pocit paniky.

„Jestli zjistím, že si na Remuse dovoluješ, tak tě- "

„Tak mě co?" zeptal se Severus. Bleskově vytasil svou hůlku a přitiskl jí k Blackovu krku. „Ať už si myslíš, že uděláš cokoliv, budeš muset být rychlejší, než jsi."

Siriusova tvář potemněla nenávistným výrazem, když se podíval po hůlce. Severus hůlku posunul, pořádně s ní do Blacka strčil a poslal ho dozadu přes stoličku, na které měl Remus položené nohy. Remus uhnul z cesty těsně předtím, než do něj Sirius narazil.

„Ty jsi slimák, Blacku," řekl Severus. „Jestli jsi vůbec kdy měl nade mnou navrch - tak to jenom díky Jamesi Potterovi - ale to už je dávná minulost. Nevyhrožuj mi." Severus vstal, zastrčil hůlku a vydal se ke dveřím.

„Kam jdeš?" zeptal se Remus. Severus se ohlédl a viděl, že pomáhá Siriusovi na nohy.

„Do kuchyně," odvětil Severus. „Ještě jsem nejedl a vypadá to, že tady nějakou dobu zůstanu."

„Jen si posluž," zaprskal Black a narovnal si hábit.

Severus vykouzlil blahosklonný úsměv. „No, děkuju ti. Tvoje pohostinnost mě dojímá. Asi to udělám."

Práskl za sebou dveřmi a sešel dolů do kuchyně, ale zarazil se, když zjistil, že není prázdná. Molly Weasleyová, její dcera a Hermiona Grangerová měly v práci utěrky a houby a všechny tři se otočily jeho směrem, když se za ním zavřely dveře.

Na okamžik se žádná z nich nepohnula, ani nic neřekla, ale upřeně ho pozorovaly. Konečně se Molly usmála. „Severusi! Stihl jste se navečeřet? Zrovna uklízíme, ale během chvilky vám můžu něco udělat."

Zaváhal, ale jeho zdrženlivost ho rozčilovala. Proč bylo přijatelnější se obsloužit sám, než přijmout Mollyinu nabídku? Se značným úsilím trhavě kývl. „Děkuju vám."

„Ginny, podej talíř pro profesora Snapea."

Ginny Weasleyová patřila mezi ty, jejichž obličej byl výrazný, ale Severus nebyl takový blázen, aby si myslel, že nemohla vymyslet přesvědčivou lež, kdyby chtěla. Že si všiml výrazu znechucení při pohledu na něj, jen naznačovalo, že jí nezáleželo na tom, jestli to uvidí. Ale otočila se, otevřela kredenc, vytáhla z ní talíř a položila ho na kuchyňskou linku, než šla ke spíži. Vzala odtud tři misky a z každé sundala víčko. O chvilku později před něj na stůl dala naložený talíř. Otevřela zásuvku, našla příbor a položila ho vedle talíře.

„Chcete vodu nebo čaj?" zeptala se znuděně.

Molly po ní vrhla varovný pohled. „Voda bude stačit," odvětil Severus.

Ginny vytáhla skleničku ze skříňky a natočila do ní vodu z kohoutku. Molly na ní poklepala hůlkou a když jí Ginny postavila na stůl k talíři, už se v ní tvořily malé bublinky. „Ještě něco?" zeptala se.

„Ne. Děkuji." Sebral talíř, skleničku i příbor a rozhlédl se. Připadalo mu, že na něco zapomněl.

„Tady," řekla slečna Grangerová a podala mu bílý látkový ubrousek.

„Děkuju," řekl a uvažoval, jestli v životě řekl tolik poděkování v takovém sledu.

Byl na půli cesty do schodů, když uviděl Lupina, opírajícího se o zárubeň dveří obývacího pokoje. Vypadal zjevně nespokojeně. Severus se kolem něj protáhl a uvolnil si místo na stole, aby se mohl najíst.

Lupin za sebou zabouchl dveře a přešel místnost třemi dlouhými kroky. „Co to sakra bylo, Severusi? Mohl jsi ho zranit. Při takovém pádu by si mohl i zlomit vaz."

„Měl štěstí, že jsem mu nepodřízl krk," zamumlal Severus, roztřásl ubrousek a sedl si. „Jestli nechci, abys´mě ty zaháněl do kouta, tak můžeš vsadit svůj poslední svrček, že nechci, aby to dělal on." Lupin se opřel o zeď a pozoroval Severuse, jak krájí vepřové na kostičky. Otevřel ústa a Severus se zarazil s vidličkou na půli cesty. „Ne."

Lupin vystrouhal otrávený obličej a sedl si do vysokého křesla. Zkřížil paže a jedno koleno se začalo pohybovat. Severus jedl v tichu a snažil se rozhodnout, jestli jde o postoj vzteku, frustrace nebo něčeho úplně jiného. „Chceš taky?" zeptal se s gestem k naloženému talíři. „Mladá slečna Weasleyová si asi myslí, že jím za tři."

Remusovy rty se zvedly do mírného úsměvu. „Ginny to má po své matce."

Severus zvedl obočí. „Já jsem spíš toho názoru, že žádný Weasleyovic potomek nezdědil vlastnosti svých rodičů."

„Proč to říkáš?"

„Nikdy jsem nezažil otevřené nepřátelství od starších Weasleyových, jako je to denně u jejich dětí."

„Nenapadlo tě někdy, že to je možná proto, že jsi k Molly a Arthurovi zdvořilejší? Náhodou jsem si všiml, že lidé se mnou jednají dost podle toho, jak s nimi jednám já."

„Nesmysl," zabručel Severus s pusou plnou mrkve. „Děti by měly mlčet a respektovat starší."

„To zní jako něco, co by řekla moje babička."

„Myslíš, že neměla pravdu?"

Remus si přitáhl křeslo blíž a Severus znovu ukázal na talíř. „Ne, díky," řekl Remus. „Já už jsem se dneska nacpal."

Severus si odfrkl a pak už mlčeli; ticho rušilo jen skřípění nože o talíř. Když Severus dojedl, otřel si ústa a položil ubrousek před talíř, který byl k jeho překvapení prázdný. Nejenže mu slečna Weasleyová dala porci pro tři, on toho za tři i snědl. Nebyl jediný, kdo si toho všiml.

„Měl jsi dost?" zeptal se Remus.

Severus se rozhodl ignorovat tón i doprovodný výraz. „Řekl bych, že ano," odvětil a dopil zbytek vody. Když položil prázdnou skleničku stranou, uvědomil si, že na něj Remus upřeně zírá a tak tázavě zvedl obočí.

Remus se k němu natáhl a špičkou prstu mu otřel koutek úst. „Máslo," řekl na vysvětlenou, držíc natažený prst.

Severus se naklonil dopředu a zachytil prst mezi rty. Zvedl oči k Remusově obličeji, začal jemně sát, až vtáhl celý prst do úst. Pomalu stáhl rty zpátky, uvolnil prst a přitiskl jazyk do Remusovy dlaně.

Remus otočil ruku a pohladil Severuse po tváři. „Co to děláš?" zašeptal.

Severus povytáhl obočí, zvedl ruce k Remusovu krku, roztáhl prsty a zabořil je do vlasů. „Svádím tě?" navrhl a pokusil se Remuse přitáhnout k sobě.

„Ale měl bys mě učit, jak se stát špiónem," zamumlal Remus, zavřel oči a naklonil hlavu na stranu, když Severus umístil polibek na jeho čelist.

„Myslíš, že hodina nebo dvě budou znamenat nějaký rozdíl?" zašeptal Severus. Jeho dech ovanul Remusovu tvář.

„Není zamčeno."

„Kam se poděl ten pověstný nebelvírský smysl pro dobrodružství?"

„Ale..."

„Shh." Severus položil prst na Remusova ústa a pak ho vystřídal svými rty. Přejel lehce jazykem po Remusových rtech a znovu zapletl prsty do jeho vlasů. Vtáhl Remusův spodní ret do svých úst a mírně se usmál, když zaslechl lehký povzdech. Remus konečně otevřel ústa a Severus do nich vnikl jazykem, střídavě žádostivým i dráždivým.

Po chvíli začal Remus pořádně reagovat, kroužil svým jazykem kolem Severusova a tiskl ho do jeho úst. Když se líbání prohloubilo, Severus položil jednu ruku na Remusova záda a přitáhl ho blíž.

Remus dal ruce na Severusův pas a začal jimi přejíždět nahoru a dolů po zádech. Severus prohnul do doteku záda a posunul nohy tak, aby Remusovo stehno bylo mezi jeho nohama. Remusovy oči se prudce otevřely, když ucítil Severusův tvrdnoucí penis přitisknutý k jeho boku.

Severus se na okamžik zarazil, položil ruku na Remusův bok a přes hábit přejel po křivce jeho zadku. Nechal ho, aby si zvyknul na ten šok. Aspoň Severus předpokládal, že to byl šok, který se na Remusově obličeji mísil s rozkoší. Severus sám byl vždycky trochu šokovaný, když znovu objevil, že nový objekt jeho milostného zájmu má penis. Severus pomalu vydechl, když se Remusova ruka otřela o jeho rostoucí erekci.

„Co tohle způsobilo?" zeptal se Remus a poklepal prstem na kořen Severusova penisu.

Tentokrát Severusovo zaváhání nemělo nic společného se solidárností k partnerovi. Získal si trochu času dalším polibkem a během něj se rozhodoval, jestli má poskytnout upřímnou odpověď, vyžadující vysvětlování nebo příhodnou odpověď, která by vedla k zajímavějším činnostem, než byla konverzace.

Když polibek skončil, špičkou prstu nadzvedl Remusovu bradu. „Ty," odvětil a zasténal, protože Remus odtáhl ruku z toho citlivého místa. Možná by si i stěžoval, kdyby mu Remus nezačal svlékat hábit.

Vyzul si boty, odkopl je stranou a zvedl paže, aby mu Remus mohl stáhnout hábit přes hlavu a pak odhodit na podlahu. Remus se přitulil k jeho krku, olízl okraj klíční kosti a Severus zaklonil hlavu a povzdechl si, jak Remus přitiskl jazyk na hrdlo. Rukama postupujícíma přes hrudník se Remus vydal na teplou, mokrou cestu k Severusovu břichu a tam se zastavil, aby polaskal pupík. Severus z toho málem začal tancovat.

Remus se zasmál a jeho dech ovanul Severusovu kůži. „Víš, myslím, že jsem si zabral tohle místečko pro sebe," řekl Remus a přitiskl jazyk těsně pod pupík. Severus nesouvisle zamumlal, když ucítil, jak mu spodky sklouzly z boků. Remus se dotkl zadní strany jeho kolena a on zvedl nohu a odkopl je stranou. Se rty stále na Severusově břiše, Remus stáhl nejdřív jednu ponožku, pak druhou a odhodil je taky pryč.

Severus zasténal, když se ho Remus dotkl, vzal do ruky jeho varlata a začal je masírovat u kořene penisu.

„Jak dlouho jsi tohle přede mnou schovával?" zeptal se Remus a na chvilku vzhlédl, než rty obemkl žalud Severusova penisu.

„Ne," vypravil se sebe Severus. Roztřeseně se nadechl, když ho Remus vtáhl hlouběji. Při vlně doběla rozžhavené rozkoše přiškrceně zasténal, namáhavě polkl a opřel se rukama o Remusovu hlavu. „Ne," zašeptal a vlažně se pokusil vytáhnout z Remusových úst.

Remus se zarazil a nechal ho vyklouznout. „Ne?"

Severus se zavřenýma očima ztěžka a nepravidelně dýchal. „Ne," opakoval, když se mohl víc spolehnout na svůj hlas. „Nechci, aby jsi mě dneska vykouřil."

Remus se pomalu zvedl, tak, aby viděl Severusovi přímo do očí. „Co tedy chceš?" zeptal se.

Severus v odpovědi nadzvedl Remusův hábit, přetáhl mu ho přes hlavu a odhodil na hromádku ke svému pomuchlanému oblečení. „Chci se ti dívat do očí," zašeptal. „Chci tě líbat. Chci cítit tvoje tělo proti svému."

„Opravdu?" zeptal se Remus, mírně se pousmál a znovu prsty obemkl Severusův pyj.

Severus jeho ruku zachytil. „Kdybych chtěl onanovat, už bych to udělal."

Remusův hravý úsměv povadl. „Co chceš, Severusi? zeptal se. „Nemluvili jsme o- "

„Ty moc mluvíš." Severus vtiskl další polibek na Remusovy rty a přitáhl ho těsně k sobě.

„Severusi..." vydechl Remus. „Jsou určité hranice- "

„Posledně nebyly."

„Severusi, musíme si promluvit-"

Severus položil prst na Remusovy rty. „Věř mi," zašeptal. „Já ti neublížím."

Vklouzl rukou do Remusových spodků, ale zarazil se a zamračil. S úsilím udělal krok zpátky, náhle si až moc vědom toho, jak je nahý.

„Proč jsi mi neřekl, abych přestal?" zeptal se Severus a sebral jejich hábity ze země. Hodil tu obnošenější Remusovi a začal si rychle přes hlavu přetahovat svou.

Remus nechal svojí spadnout na podlahu, natáhl se po Severusově ruce a zastavil jeho kvapné oblékání. „Protože jsem nechtěl."

„Oh, takže ty jsi to chtěl, co?" Severus odtáhl okraj Remusových spodků a podíval se významně na ochablý penis. „Možná jsi lepší lhář, než za jakého jsem tě považoval."

Remus vytrhl hábit ze Severusových rukou. „Sedni si," nařídil a ukázal na gauč. „Nevím, jak dlouho jsi sis hýčkal nějakou fantazii, ale mě jsi dost zaskočil. Co se to sakra vůbec dělo na tom shromáždění? Vypadá to spíš, jako by jsi byl na erotické přehlídce a ne na setkání Smrtijedů."

Severusovi připadalo nejlepší na tuhle otázku neodpovídat.

„Ty si na mě kvůli tomu naštvaný, že jo?" zeptal se Remus a sedl si vedle Severuse. „Neuvěřitelné. Už mi není osmnáct. Nejsem v jednom kuse nadržený a nečekám na první vhodnou příležitost. Ty snad ano?"

„Ne."

„Tak se přestaň chovat, jako by šlo o osobní urážku. Nebo se tak chovej dál a oblékneme se, abysme se mohli pustit do práce. Tenhle rozhovor zlepšení atmosféry určitě neprospívá."

Severus se natáhl pro Remuse a vzal ho do náruče. Remus se přitiskl k jeho hrudi a Severus ho pohladil po vlasech a ramenou. Cítil, že mu dluží nějaké vysvětlení, ale na základě předchozích zkušeností si nemyslel, že by bylo dobré přiznat, jak nejistý je ve svých dovednostech a přitažlivosti. „Chceš přestat?" zeptal se.

„Ne," řekl Remus, otočil hlavu a políbil Severuse na rameno. „Ale chci vědět, co to děláme."

Severus stáhl Remusovy spodky, Remus se nadzvedl, svlékl je a nechal spadnout na podlahu. Severusova ruka chvíli visela nad Remusovým bokem, než mu jí položil na zadek.

„Severusi?"

„Já nevím, co dělám," odvětil Severus, opřel se dozadu a zavřel oči. „Tohle byl špatný nápad."

„Před minutou sis to ještě nemyslel," poznamenal Remus. „A vypadalo to, že víš přesně, co děláš."

„To bylo něco jiného."

„Proč?"

„Prostě bylo."

Jeho erekce začala měknout a varlata bolela, ale to nebylo nic ve srovnání s jeho raněnou pýchou. Připadalo mu, že ještě nikdy nebyl tak ponížený a to dost vypovídalo.

„Severusi?"

„Měli bychom se vrátit k práci."

„Znamená to, že přestáváme?"

„Ano." Severus do Remuse lehce šťouchl a Remus si sedl. Severus se mu záměrně nedíval do očí, když znovu sebral hábit a stáhl si ho přes hlavu.

„Proč?" zeptal se Remus, zatímco si navlékal svůj hábit.

„Nechci o tom mluvit."

„Kristepane, Severusi, to už jsme zase u toho?"

Severus na to neřekl nic a obrátil se k němu zády, aby si natáhl spodky. Jeho pták sebou nesouhlasně trhnul, při náhlém uvěznění, ale on to ignoroval. Když se otočil zpátky, Remus seděl na gauči s rukama zkříženýma a pozoroval ho.

Severus se zhluboka nadechl, došel ke křeslu, sedl si a nohy přehodil přes sebe. Ještě jednou se nadechl, než začal. „Dá se říct, že jsme první lekci absolovovali už dnes ráno," spustil bez úvodu. „Lež by měla být uvěřitelná a dost nezajímavá, aby nevyvolala zvědavost."

„Severusi..."

„Očekávám, že budeš potřebovat dobré vysvětlení, proč ses k nim najednou rozhodl připojit, je to tak?" Remus přikývl a Severus udělal vybízející gesto. „Já ty příběhy nevymyslím za tebe," řekl. „Líp si to zapamatuješ, když budou z tvé hlavy. Kromě toho se musíš učit. Navrhni nějakou historku a já ti řeknu, co je na ní špatně."

„Myslíš si, že to strašně zpackám."

„Myslím si, že máš větší sklony k upřímnosti než k přetvářce a myslím, že ti jdou víc komplikované, zábavné příběhy než uvěřitelné."

Remus se zachmuřil a sklopil pohled k zemi a Severus využil příležitosti, aby si nenápadně upravil zanedbávaný penis.

„Nechtěl bys radši pokračovat- " začal Remus.

„Ne." Sakra, všiml si toho.

Remus si povzdechl. „Milenecká hádka," řekl. „Pohádali jsme se a já jsem rozrušený."

Severus si odfrkl. „Víš, co by řekli Smrtijedi, kdyby k nim někdo přišel s takovouhle báchorkou?" Remus zavrtěl hlavou. „Zeptali by se tě na jméno tvé ženy a nabídli, že ti jí pomůžou zabít." Remus otevřel ústa s jasným záměrem prostestovat. Severus zvedl ruku. „Moc emocionální. Kdyby ses s někým pohádal, ať už by to byla milenka nebo ne, tak buďto stojíš o pomstu nebo o soucit. Soucitu se od nich nedočkáš a tvůj příběh zní, jako bys´je při první vhodné příležitosti opustil a vrátil se k té své tajemné milence. Nebo, v případě pomsty, od tebe budou nějakou očekávat. Jsi připravený někoho kousnout nebo zabít, jen abys potvrdil svou lež?"

„Ne," odpověděl Remus bez zaváhání.

„Tak nechoď se lží, která by to od tebe vyžadovala. Zkus to znovu."

Remus chvíli mlčel a přemýšlel. „Chci se pomstít Siriusi Blackovi za zabití Jamese a Lily."

„Lákavé," zamumlal Severus. „Moc lákavé. Ale to už rovnou můžeš přiznat, že víš, kde teď je. Navíc, kdyby jsi chtěl pomstu, proč by si k ní potřeboval ostatní?"

„Fajn," vyštěkl Remus. „Někoho jsem kousl a Ministerstvo teď po mně jde."

„To už zní líp," řekl Severus. „Ale pravidlo číslo dvě - když sděluješ fakta, ujisti se, že kdyby je chtěli ověřit, budou pravdivá. Kousl jsi někoho?"

„Ne."

„Jde po tobě Ministerstvo?"

„Ne víc, než po ostatních průměrných vlkodlacích."

„Dobře, pak je to moc snadné vyvrátit a hned budou vědět, že jsi jim lhal."

„Co jsi řekl Voldemortovi?" zeptal se Remus.

Severus na okamžik zaváhal a zahleděl se na podlahu. Nikdo, dokonce ani Brumbál, nevěděl přesně, co Pánu zla řekl. Pohrával si s myšlenkou, že bude lhát, ale potom se rozhodl jinak. Nakonec, jeho příběh byl mistrovským dílem, aspoň si to sám říkal - každé slovo bylo na základě faktů, které si Pán zla mohl sám ověřit. Byl pevný a neprodyšný. „Pravdu," odvětil. „Že mám Brumbálovu důvěru a pozici ve škole a Fénixův řád věří, že pro něj špehuju Smrtijedy. Když jsem se vrátil do jeho řad, připomněl jsem mu, že znám informace, které pro něj mohou být užitečné, poukázal jsem na to, že jsem se vrátil, ačkoliv trochu opožděně, ale tím zpožděním jsem si pojistil pozici u Brumbála. Naznačil jsem, že oddanost těch, co se vrátili okamžitě, jako Malfoy a Macnair nebyla tak cenná, jako to, s čím jsem přišel já, protože oni mohli nabídnout jen tu oddanost, ovšem mým příspěvkem je patnáct let informací."

Remus dost dlouho mlčel. „A kde je ta lež?" zeptal se konečně.

„Má loajalita a motivace," odpověděl Severus. „V ostatním se snažím nelhat. Dnes večer jsem lhal v několika věcech, což bych raději nedělal."

„Co jsi řekl?"

„Že nevím, kde je Black, ačkoliv mám podezření, že Brumbál to ví," odvětil Severus. „Že nevím, co dalšího kromě Harryho Pottera je hlídáno. Že s vyjímkou Brumbála nejsem schopný komunikovat se členy Řádu." Znovu si upravil hábit. „Věci, které bylo moc riskantní říct."

„Myslíš, že mě tohle můžeš naučit za čtyři dny?" zeptal se Remus.

„Otázka není, jestli tě to můžu naučit, ale jestli jsi ty schopný naučit se to. Tohle není jako učení kouzelných formulí - neukážu ti, jak máš mávat hůlkou a nebudeš odříkávat žádné zaklínadlo. Někteří lidé pro to mají vlohy a jiní ne."

„Jsi na mě naštvaný?"

„Ne. Zkus jiný příběh."

„Je to už skoro rok, co jsem měl naposled práci a kvůli Ministerstvu je pro mě skoro nemožné najít další. Už na to kašlu. Mám plný zuby hrát podle jejich pravidel, když z toho sám nic nemám."

Severus zvedl obočí. „To nebylo zas tak špatné."

„Sedneš si vedle mně? Slibuju, že se budu chovat slušně." Remus se šibalsky usmíval a z toho úsměvu se Severusovi pohnul zapomenutý penis.

„Nemůžu ti slíbit totéž," odvětil Severus.

„Oh?" zeptal se Remus. Zajiskření v očích popíralo mírný tón jeho hlasu. „Víš, vždycky existuje možnost, že jsem lhal."

Kapitola dvanáctá - N E U H A S I T E L N É

Jeho rty toužily po políbení, chvěly se touhou, až si byl jistý, že to Remus musí vidět. Jeho ruce toužily cítit Remusovu kůži pod dlaněmi, sametový povrch ztvrdlého penisu a horko z varlat. Přál si cítit na svém krku Remusova ústa a zuby a chtěl znovu slyšet zastřené hrdelní vrčení. Paže protestovaly proti nemilosrdnému zkřížení na hrudi, když tolik toužily obejmout Remusovo tělo a přitáhnout ho blíž. Penis se zaškubal ve vězení spodního prádla a žadonil o úlevu.

Každý kousek jeho těla byl jako magnet přitahován k mírnému muži, který ležel natažený na sofa a chlípně se usmíval.

Ale hrozilo, že jeho pýcha nakonec zvítězí nad celou tou touhou.

„Severusi?" Remus natáhl ruku a ohnul prsty ve zvacím gestu.

Severus k němu udělal pár kroků, jako by ho táhla neviditelná struna. Když se jeho ruka dotkla Remusovy, řekl, „Nemyslíš, že bychom mohli náš čas strávit užitečněji...kdyby..." Odmlčel se, když ho Remus stáhl vedle sebe na gauč.

„Ne," odporoval Remus. „Nemyslím, že by se dal strávit líp." Špičky prstů přejely po Severusově čelisti a naklonily ho blíž. „Ty ano?"

„Ne." Severus se opřel paží o gauč, sklonil se k Remusovi a přitiskl se k jeho uchu.

Remus otočil hlavu na stranu, odhalil krk a Severus olízl konturu čelisti od ucha až k bradě. Remus zaklonil hlavu dozadu, zasténal pod Severusovými ústy a poslal vibrace přes rty až do jeho páteře.

„Líbí se ti to?" zeptal se Severus a zakmital jazykem na Remusově krku. Jedinou odpovědí bylo zaúpění, Severus to vzal jako potvrzení a začal sát a dráždit napjaté šlachy na Remusově krku.

Jednou rukou sklouzl po Remusově hrudi, posunul se na stranu a nadzvedl se z Remuse tak, aby mu mohl vytáhnout hábit nahoru. Potřetí ten večer přistál Remusův hábit na podlaze a Severus nic nenamítal, ani se nebránil, když ho Remus taky svlékl.

„Dal bych svoje životní štěstí za to, kdybych věděl, co tohle inspirovalo," zašeptal Remus. Jeho dech ovál krátce Severusovu bradu, než se jejich rty znovu spojily.

Severus oddělil Remusovy rty jazykem. „Už jsem ti to řekl," zamumlal. „Ty." Vnikl jazykem do Remusových úst, přimáčkl ho pod dusivým polibkem, při kterém Remus nadzdvihl hlavu, aby ho prohloubil. Remus obtočil paže kolem Severusova pasu, přitáhl ho blíž a Severus si na něj lehl, hrudí proti hrudi. Byli tak blízko, že mohl cítit tlukot Remusova srdce.

Remus přejel rukou po Severusových zádech a sklouzl prsty do spodků, aby sevřel jeho zadek. S tlumeným zasténáním Severus nadzvedl boky a dovolil Remusovi, aby mu spodky stáhl. Aniž by přerušil líbání, znovu se na Remusovi nadzvedl a odkopl nepohodlný kus prádla stranou.

Rukama na Remusově pasu stáhl Severus i Remusovy spodky, ale když se měl dotknout jeho ptáka, váhal, dokud ho Remus nevzal za ruku a nepoložil si jí mezi nohy. Když se jeho ruka otřela o teplou měkkost, namísto o pulzující tvrdost, Severus ztuhl a začal se odtahovat, ale Remus jeho ruku přidržel a zvedl boky do Severusovy dlaně.

Remus přerušil jejich líbání jen na tak dlouho, aby zašeptal, „Nepřestávej."

Severus byl nejdřív nejistý, roztáhl prsty a jemně masíroval Remusovy váčky. Ale stačila jen chvilka a jeho úsilí bylo odměněno, když ucítil, jak se Remusův pták pohnul. Přejel špičkou prstu po Remusově penisu, laskal a hladil ho, zatímco se v jeho ruce prodlužoval a tvrdl.

„Vidíš?" zamumlal Remus, když se Severus odtáhl od jeho rtů a začal skrápět polibky čelist, krk a hruď. „Říkal jsem ti, že to chci."

„A co chceš?" zeptal se Severus. Bloudil jazykem po obrysech Remusových svalů a vychutnával si zvuk, který Remus v reakci na to vydával. Remus se zachvěl, když Severus otřel rty o vnitřní stranu lokte.

„Nevím," odvětil Remus, Severus se zarazil a zamračil se na něj. Remus znovu nadzvedl boky a Severus pohladil spodek jeho penisu. Remus si povzdechl. „Už tě někdy někdo laskal na paži?" zeptal se.

Severus se špičkou jazyka znovu dotkl Remusova lokte. Remus zaklonil hlavu a zavřel oči. „Ne," odpověděl Severus. Přesunul se do lepší pozice, díky které mohl jednou rukou dosáhnout na Remusova ptáka, druhou se opírat a zároveň jeho rty mohly pokračovat v cestě po Remusově těle.

„Mě taky ne."

Severus zvedl obočí a vyfoukl závan teplého, vlahého dechu na Remusovu paži a hrudník. „Kde jinde tě ještě nikdo nelaskal?" zeptal se a narovnal se. Sedl si obkročmo na Remusovo stehno, opatrně se kolenem opřel o polštář, druhou nohu položil na podlahu a lehce zavadil o Remusova varlata.

Remus přejel špičkou prstu nahoru po jeho páteři, přes rameno, až na klíční kost. Severus zasyčel, když se Remusův prst odvážil dál, přes jeho hrudník a dolů na břicho, kde se zastavil u pupíku. „Vlastně na většině míst," odpověděl Remus a obkroužil Severusův pupík špičkou prstu. Severus se kousl do spodního rtu a ztuhl úsilím neucuknout nebo se nezačít smát. „Když jsi byl se ženou, nepřipadal sis někdy jako pinďour bez těla?"

Severus si odfrkl. „Nikdy jsem si nepřipadal jinak."

„Samozřejmě, ne, že bych si stěžoval," řekl Remus s pokřiveným úsměvem. Jednu ruku si položil za hlavu a druhou maloval pomalé kroužky na Severusově břiše a boku. „Nakonec, kdybych si měl vybrat patnáct centimetrů svého těla, na které by se měl někdo soustředit, bylo by to těchhle patnáct centimetrů." Obtočil prst kolem Severusova ptáka a zvedl kalkulující pohled k Severusově tváři. „Sedmnáct centimetrů?"

„Dost blízko," zamumlal Severus. Zavřel oči a ztratil se ve slastném pocitu Remusova palce a ukazováčku kolem jeho penisu, stále silnějšímu, že ta rozkoš byla skoro bolestivá. Pak ustoupila, až cítil ten dotek jen ve své představivosti.

„Co ty chceš?" zeptal se Remus a hladil ho lehkým, přelétavým dotekem, který jen zvyšoval jeho vzrušení.

„Taky nevím," odvětil Severus. Napadalo ho pár věcí, které nechtěl, na které nebyl připravený, ale muselo přece existovat něco mezi nenuceným vykouřením a pícháním do zadku jiného muže. Jenomže nevěděl, co to je a jeho sexuální repertoár byl navzdory častému opakování i za těch nejlepších okolností dost omezený.

„Tak myslím, že si trochu užijeme, když to budeme zjišťovat," řekl Remus a volnou ruku přehodil kolem Severusova krku. Severus se znovu sklonil a jejich rty se našly, tentokrát hladově. Remus posunul obě ruce na Severusova záda a přitáhl ho blíž. Dlaně ho masírovaly od ramen až ke kříži. Severus se opřel rukama po straně Remusovy hlavy, aby ho nezalehl.

Jeho penis se napjal, pobouřený tou náhlou nepozorností, škubl sebou a otřel se o chlupy u kořene Remusova penisu. Remusovy oči se prudce otevřely a on nadzvedl pánev k Severusovi. Severus zasténal a posunul se tak, aby jeho varlata byla přitisknutá k Remusově penisu. Se zaúpěním ho Remus tvrdě políbil a přitlačil své boky k Severusovým. Během chvíle už se kolébali proti sobě, penisy se o sebe třely a varlata do sebe narážela.

Remus stiskl Severusův zadek, jejich rty se oddělily a Severus ucítil vlhkost na břiše. Jeho paže se třásly, jak se svaly napínaly, aby udržely váhu. Ucítil, jak mezi ně Remus vklínil ruku a zaúpěl.

„Oh, kristepane," zasyčel Remus do Severusova krku, jak se otírali jeden o druhého. Remusova ruka vedla jejich ptáky tak, aby klouzaly proti sobě a přes ohyb jeho dlaně.

Severus se zakousl do rtu a zavřel oči před výrazem napjaté blaženostní na Remusově obličeji - sám cítil, jak se mu stáhly koule a jeho pták se naléhavě chvěl potřebou. Dech se mu zadrhl v krku. uvolnil ret a přiškrceně zasténal při vlně syrové rozkoše doprovázené rozžhaveným výbuchem úlevy. Jeho prsty se zaryly do polštáře na gauči, zatímco penis sebou škubal, pulzoval a vystříkl napětí a zoufalství z celé noci do Remusovy ruky a na břicho.

„Bože," zasténal Remus ochraptěle. Znovu nadzvedl boky a Severus ucítil pulzující příval horké tekutiny, který explodoval na jeho břiše a potřísnil jeho penis.

Remus ho stáhl dolů a Severus se zhroutil na jeho hruď. Hlavu si položil na Remusovo rameno a poslouchal, jak jejich srdce jednohlasně tloukla. Po chvíli ucítil, jak jeho erekce povadla a posunul se na stranu, protože si byl jistý, že Remusův pták je teď stejně tak citlivý. Po pár minutách vrtění a přesunování se, našli polohu, která byla pohodlná pro ně oba.

„Víš," řekl Remus a hladil Severuse po zádech, jak leželi v blednoucím pocitu intenzity z jejich zoufalého styku. „Myslím, že bych si na tohle mohl vážně zvyknout."

„Moc si na to nezvykej," zabručel Severus.

Remusova ruka se zarazila uprostřed pohybu. „Proč ne?"

„Co je dneska?"

„Kolik je hodin?" zeptal se Remus.

„Nemusíš zacházet do detailů. Není relevantní, jestli je před anebo už po půlnoci."

„Tak teda čtvrtek. Pátého srpna."

Severus ohnul krk, aby se mohl na Remuse podívat. „Přesně tak," řekl a pohladil ho po čelisti. „Jen něco přes tři týdny a začne škola a jistě pochopíš, když tady nebudu každý večer."

Remus stiskl paže kolem Severuse a opřel se tváří o Severusovu hlavu. „Tak, kdo teď mluví o navždy?" zeptal se a Severus se od něj odtáhl s připravenou kousavou poznámkou, než si všiml Remusova lítostivého úsměvu. „Jenom tě škádlím," řekl a přitáhl si Severuse zpátky do náruče. „Se zářím si budeme dělat starosti, až nastane. Právě teď," políbil Severuse na spánek, „myslím jenom na srpen."

„A Harry Potter tady bude už zítra," připomněl mu Severus. Byla to hořká ironie, že v době, kdy se cítil s Remusem Lupinem dost uvolněný na to, aby měl radost z jeho přítomnosti, osud se proti nim spiknul, aby je zase rozdělil. Setrvávat v Blackově domě byla jedna věc, setrvávat v Blackově domě, když v něm byl i Harry Potter, bylo něco zcela jiného.

„Tak si budeme dělat starosti se zítřkem, až nastane," odvětil Remus. „Nespěchej tak."

Severus si položil hlavu zpátky na Remusovu hruď a poslouchal jeho zpomalující se srdce. Jak se vzrušení z jejich vášně vytrácelo, byl si stále více vědom méně přitažlivých detailů. Slyšel lidi, jak se pohybují po domě a to mu nepříjemně připomnělo Remusovo prvotní upozornění, že dveře nejsou zamčené a že místnost nebyla ani pod tlumícím kouzlem. Následky jejich vášně, stále pokrývající jejich břicha, začaly zasychat do nelibého povlaku a dusivé srpnové horko to moc nezlepšovalo. Spíš to tím bylo ještě horší; jestli vrstva potu dělala Remuse atraktivnějšího, když byli v agónii rozkoše a vášně, teď to byl štiplavý odér, který zahlcoval jeho nos, až měl pocit, že se jím zalkne. A nebyl si ani jistý kolik z toho pachu se dalo přičítat jemu.

„Jsme špinaví," zamumlal Severus a snažil se sednout i přes obtíže v podobě polštářů na gauči a nenápomocného vlkodlaka.

„To asi jo," odvětil Remus, ale ani se nehnul.

Severus se rozhlédl, zašmátral za křeslem po svých spodkách a tak se ponořil do pátrání, že nevěděl o Remusovi za sebou, dokud neucítil hravé plácnutí přes zadek. S nedůstojným vyjeknutím se narovnal, přímo do Remusovy náruče.

„Co děláš?" zašeptal mu Remus do ucha.

„Říkal jsem ti," odpověděl Severus, zápasíc váhavě v objetí. „Jsme špinaví."

„No a?" zeptal se Remus a pustil ho. Severus se snažil Remuse pozorovat, zatímco shledával všechny svoje věci.

„A možná, že ty jsi zvyklý chodit a být pokrytý..." Odmlčel se, částečně proto, že hledal druhou ponožku k té, která vykukovala zpod stolu a částečně proto, že každé slovo, které ho napadalo, bylo buďto vulgární nebo trapně biologické.

„Pokrytý čím?" zeptal se Remus, jako by vycítil důvod té váhavosti.

„V..." Severus soustředil veškerou svou pozornost na pátrání po hůlce.

„Ano?"

„Semenem a potem a bůhví, čím ještě," odsekl Severus. Konečně objevil svou hůlku na stole, kde jí nechal.

„Nic, co by nespravilo malé očišťovací kouzlo," řekl Remus. Severus chvíli zíral na hůlku, dost dlouho, aby ho Remus pobídl. „Scourgify."

„Já znám zaklínadlo," řekl Severus.

„Tak ho použij." Remus se řídil vlastní radou a očistil nejhorší důkazy ze své kůže. Severus následně udělal to samé, otočil se zády a začal se oblékat. Když měl zase hábit na sobě, pocítil úlevu a sedl si na křeslo, aby si navlékl ponožky.

Remus seděl na sofa a studoval zachmuřeně svůj hábit.

„Co se děje?" zeptal se Severus a natáhl si černou ponožku na kostnatou nohu.

„Oh. To nic," řekl Remus a přetáhl si hábit přes hlavu. Severus si oblékl i druhou ponožku a sledoval, jak si Remus urovnává hábit na bocích.

„Nic?" Severus se opřel dozadu a zkřížil paže. „Nevypadáš moc šťastně, kvůli tomu ´ničemu´."

Remus zvedl paži a odhalil malou trhlinu ve svém ošoupaném hábitu. „Nic, s čím si je potřeba dělat starosti."

Severus uhnul pohledem. „Omlouvám se, jestli za to můžu já."

Úsměv rozvlnil Remusovy rty. „Jestli ano, tak se mi celý proces dost líbil," odvětil a naznačil Severusovi, aby si k němu šel sednout na gauč.

„Musím jít," řekl Severus, stále neochotný čelit mu.

„Proč?" zeptal se Remus.

„Potřebuju se osprchovat. Už je pozdě a já-"

„Už sis užil a nevidíš důvod, proč tady dál zůstávat," doplnil Remus.

Severus překvapeně zamrkal. „Prosím?"

„Nic víc to zase nebylo, ne? Jen další šoustání. Oh, ne, pardon. Dokonce ani ne šoustání. Nevím, jestli pro to je nějaké pojmenování, ale vlastně na tom ani nezáleží, ne?" Remus se opřel, vzal polštář a přitiskl si ho na břicho. „Přesně jako to posledně bylo jen vykouření."

Severus nevěděl, co na to má říct. Natáhl se pro botu. „Co jiného chceš, aby to bylo?" zeptal se, jak utahoval tkaničky.

„Zapomeň na to," odvětil Remus. „Musím si natlouct do tý svý tupý hlavy, že chtíč existuje naprosto odděleně od..."

Severus se zarazil s jednou botou obutou, s druhou ne, a podíval se na Remuse. Remus upřeně civěl na místo uprostřed podlahy a Severus uvažoval, co tam asi může vidět.

„Odděleně od...?" vyzval ho Severus. Nedočkal se žádné bezprostřední reakce, a tak vzal druhou botu, rozvázal tkaničky a strčil do ní nohu. „Od lásky? Tohle ode mně chceš?"

„Lásky," opakoval Remus a zavrtěl hlavou. „Z toho jsem už vyrostl, Severusi. Chápu rozdíl mezi věcmi, které jsou možné a těmi, které nejsou."

Tohle strohé vyjádření podráždilo Severuse víc, než by mělo. „Tak co ode mně chceš?" opakoval.

„Ty jsi obvykle ten, kdo mi tvrdí, že jsou víc, než dvě možnosti. Je něco mezi bezmyšlenkovitým šoustáním čas od času a opravdovou láskou?"

„Jako třeba něco takového, když strávíme čas společně, aniž by to bylo nutné, a když si vzájemně nevrážíme ptáka do pusy nebo do ruky?" zeptal se Severus, zatímco zavazoval tkaničky. „Možná spolu obědvat? Kupovat ti snídani? Změnit kvůli mě službu, abych se mohl konečně vyspat? Snažit se ti pomoct tím, že tě naučím lhát?" Nechal nohu klesnout na zem, založil si paže a zahleděl se na Remuse. „Co ode mně chceš? Měl jsem dojem, že spolu dnes večer docela vycházíme."

„Chci, abys´zůstal."

„Zůstal?" zopakoval Severus.

„Ano," řekl Remus. „Zůstaň dneska v noci se mnou. Stejně, jako jsem já zůstal s tebou-"

„To bylo něco jiného," namítl Severus.

„Proč?"

„Protože nebylo pravděpodobné, že by nás někdo odhalil-"

„Co? Myslíš snad, že v tomhle domě probíhají noční kontroly pokojů? Severusi, nikdo si toho ani nevšimne."

„Potřebuju se osprchovat-"

„Tady taky teče voda."

Severus si povzdechl. „Proč tak trváš na tom, abych zůstal?"

Na chvíli si Severus myslel, že mu Remus neodpoví, a když to konečně udělal, nedíval se mu do očí. „Protože v pondělí v noci půjdu za vlkodlakem, který mě kousnul, když jsem byl malý a budu se ho snažit přesvědčit, aby mi věřil," řekl. „A jak jsi tak laskavě poukázal, když zjistí, že jim lžu, budu mít štěstí, když mě jenom zabijou."

„A ty se bojíš," doplnil Severus to, co Remus neřekl.

Remus si neradostně odfrkl. „Tolik k nebelvírské odvaze, hm?"

Severus se posunul ke gauči a opřel se v rohu. „Strach je divná emoce - strávíš hodinu ve smrtelném nebezpečí a vyvázneš z něj bez úhony a dělá to s tebou dost neobvyklé věci."

„Jako, že ti to zvedne sebevědomí?" zeptal se Remus s kyselým výrazem.

„Občas," připustil Severus a natáhl ruku. „Nebo ti to zvedne ptáka." Chvíli trvalo, než mu to došlo, ale Severus viděl, jak po Remusově tváři přelétlo pochopení. „Pojď sem," řekl a zamával prsty natažené ruky. Remus se posunul blíž a Severus mu položil paži kolem ramen. „Byl bys´blázen, kdyby ses nebál," řekl, když se Remus opřel o jeho hruď.

Několik minut seděli v zamyšleném tichu. Severus hladil jednou rukou Remuse po vlasech a paži nechal kolem jeho ramen. Remus vypadal ztracený v myšlenkách a Severus tenhle stav moc dobře znal. Nebylo to zase tak dlouho, kdy zmuchlal svůj strach do koule a zastrčil jí do nejvzdálenějšího kouta své mysli. Samozřejmě, měl delší dobu na přípravu - znamení zla na ruce ho pálilo skoro rok předtím, než došlo k očekávanému svolání. Zároveň ale nevěděl, kdy přijde a myslel si, že bude lepší nechat událostem volný průběh. Znamenalo to, že měl dostatek času na vymýšlení lží a pravd, dostatek času je měnit a byla to pro něj úleva, když čekání skončilo. Naproti tomu, Remus se o svém novém úkolu dozvěděl teprve před pár hodinami a měl na přípravu jen čtyři dny. Věděl přesné datum i hodinu, kdy nastane jeho chvíle a to taky znamenalo, že věděl, jak dlouho se toho má bát.

V mnoha ohledech, pomyslel si Severus, bylo lepší nevědět.

„Zvládneš to," zamumlal Severus do Remusových vlasů.

Remus k němu s úsměvem vzhlédl. „Děkuju ti." Severus ho na okamžik stiskl pažemi, Remus ho chytil za zápěstí a položil si jeho paži na prsa.

„Je nutné, abych zůstal-" začal Severus, ale Remus ho přerušil tím, že se od něj odstrčil.

„Není nutné, aby jsi dělal cokoliv, co dělat nechceš," opáčil Remus a vstal.

Severus ho zachytil za ruku a Remus se k němu napůl otočil s nešťastným výrazem v očích. „Necháš mě dokončit otázku, než se začneš rozčilovat?" zeptal se Severus.

Remus neřekl nic, ale vytrhl ruku z jeho sevření.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli je nutné, abych tady zůstal hned, nebo můžu odejít, osprchovat se, vzít si pár věcí a vrátit se."

Remusovy tváře lehce zrudly. „To by bylo fajn," řekl a vyhnul se Severusovým očím.

„Určitě?" zeptal se Severus. „Nechci tě tady nechávat samotného."

„Nejsem tady sám," odvětil Remus. „Můžu vždycky počítat se Siriusem, když budu potřebovat přítele."

Severus vstal a sebral nádobí, které zůstalo po jeho večeři. Jak zvedl vidličku, snažil se získat kontrolu nad novou emocí, pro kterou ještě neměl jméno. Nebyla to žárlivost, ani lítost, ani touha, ačkoliv to bolelo jako všechny tři dohromady. Postranní pohled ho přesvědčil, že si Remus ani neuvědomil, co s ním jeho ledabylá poznámka udělala.

„Chceš teda, abych se vrátil?" zeptal se Severus, jak balancoval s talířem, skleničkou a příborem v jedné ruce.

„Jestli chceš."

„Žádné hry," řekl Severus. „Buďto mi řekni ano, nebo mi řekni, že mi dáš vědět, až budeš mít náladu na další šoustání nebo lekci lhaní. Jestli ne-"

„Ano," přerušil ho Remus. „Chci, aby ses vrátil." Udělal krok k Severusovi, ale Severus šel ke dveřím, otevřel je a opustil soukromí obývacího pokoje.

„Tak dobře. Brzy se uvidíme."


Přední dveře se hlasitě zabouchly a Remus sebou trhnul, když portrét paní Blackové začal ječet a klít. Zatímco se Sirius pokoušel portrét utišit, Remus odtáhl závěs a oknem pozoroval Severuse, jak odchází do tmy. Když zacházel za roh, přemístil se. Stín pochybností narůstal v jeho mysli celý večer a teď ho skoro pohltil. Nakonec mu Severus Snape zlomí srdce. Cítil to.

A bůh mu pomoz, i když měl tušení, že to je nevyhnutelné, věděl, že si do té doby bude užívat každou chvilku.

„Umaštěnej blbec," zabručel Sirius a opřel se o zeď naproti Remusovi. „Vím, že to není zrovna žádnej lumen, ale nemůže už hergot pochopit, že nemá třískat dveřma?"

Remus pustil závěs a ohlédl se přes rameno. „Myslím, že pravděpodobnější je, že má dost inteligence, aby to pochopil, ale dělá to, aby tě naštval."

„Bastard."

Remus si odfrkl. „To rozhodně," souhlasil. Obrátil se ke schodišti a byl už na půli cesty nahoru, než ho Sirius dohonil.

„Kam jdeš teď?"

„Osprchovat se," odvětil Remus. „Cítím se špinavý."

Sirius se zařehtal. „Taky bych se cítil špinavý, kdybych zrovna strávil tři hodiny ve Srabusově společnosti."

„Proč mu tak říkáš?"

„Neříkej mi, že si nepamatuješ, jak se choval, když sme byli děti? Copak někdy vydržel jen týden bez toho, aby někde v rohu nebulel? Chyběla mu mamka, chyběl mu taťka, chyběla mu jeho kočka, každej na něj byl zlej, nikdo mu nerozuměl..."

Remus si na to vzpomínal, teď, když se o tom Sirius zmínil. To byla jedna z nevýhod s někým vyrůstat - bylo snadné si vzpomenout na trapné situace. „Pamatuju si, že tys´nemluvil s Jamesem dva týdny, protože dostal k vánocům víc dárků, než ty."

„Eh, kolik mi to bylo? Dvanáct?"

„Patnáct," opravil ho Remus a zrychlil krok. „Taky si vzpomínám, že jsem tě našel brečet v koupelně po tvých šestnáctých narozeninách."

„Ale to bylo něco jinýho," ohradil se Sirius. Remus se na něj ohlédl přes rameno. „Pamatuješ si, jak dokonalý obrázek mateřské lásky byla moje matka."

„Proč to bylo něco jinýho?" Remus zvedl obočí, opřel se o zeď a shlédl dolů na Siriuse. „Hele, já vím, proč jsi mu tak říkal, když jsme byli děti, ale nemyslíš, že už jsme dost staří na to-"

„Ne, dokud on nebude," řekl Sirius.

Remus zavrtěl hlavou. „Nezabilo by tě, udělat vstřícné gesto."

„Jeho taky ne."

Remus si povzdechl a pokračoval v cestě do schodů.

„Náměsíčníku? Kam jdeš?"

„Už jsem ti to řekl. Jdu si dát sprchu. Takže, pokud se ke mně nehodláš připojit, tak si jdi po svých."

Odpovědělo mu mlčení a když se znovu podíval po Siriusovi, uviděl ho stát na schodu u druhého odpočívadla a tvářit se sklíčeně.

„Vrátím se za pár minut," řekl Remus. „Zahrajeme si šachy nebo tak něco."

„Proč seš teď vždycky na Snapeově straně?" zeptal se Sirius a do Remusova žaludku sklouzlo studené, olověné závaží. Když si toho všimnul Sirius, nebude trvat dlouho a všimnou si toho i ostatní.

„Nejsem," řekl. Rozhodl se, že tohle je vhodná chvíle na procvičení lhářských dovedností. „Říkám mu, aby toho nechal stejně často jako tobě."

„Nevidíš ho tak často, aby to bylo vyrovnaný."

„Pak musím dobře využít chvíle, kdy ho vidím," odvětil Remus. „Hned jsem zpátky." Běžel zbytek schodů až do své ložnice, aby Siriusovi nedal příležitost pokračovat v nepříjemném směru, který nabral jejich rozhovor.

Horká sprcha byla smíšeným požehnání. Voda proudila přes jeho hrudník a záda a smývala poslední lepkavé stopy jeho a Severusova činu, stejně jako přetrvávající pocit ze Severusova doteku. Když si napěnil šampón ve vlasech, cítil, jak Severusovy polibky mizí z jeho rtů a když obrátil obličej ke tryskající sprše, voda zničila vzpomínku na Severusova ústa na jeho paži a rameni.

Když se očistil od potu, semene a slin, jeho touha se smrskla v zahanbení nad jeho reakcí na zakyslého, sinavého kouzelníka s hypnotizujícíma očima. Bylo to potupné, jak se kvůli Severusovi cítil a když pomyslel na to, jak prosil Severuse, aby s ním zůstal, stoupla mu krev do obličeje.

Severus, navzdory ošklivému obličeji, byl přírodní silou a Remus nemohl jeho přitažlivosti odolat víc, než mohl každý měsíc odolat vábení úplňku. A každou hodinou, kterou strávil v jeho náruči, chtěl víc. Na rozdíl od přitažlivosti dobrodružného Tichošlápka a Dvanácteráka, Severus byl zdrženlivý a vyrovnaný a každé jeho přiznání vyvolávalo u Remuse směšný pocit, že vyhrál nějakou bitvu. Na rozdíl od Červíčka, který se mohl přetrhnout ve svém uctívání, Severus byl rezervovaný a odtažitý a po jeho doteku se Remus cítil, jako by byl obdarován neocenitelným darem. Když ho Severus pohladil špičkami prstů, bylo to elektrizující, protože se tak stávalo málokdy; zvuk jeho hlasu byl vzrušující, protože jinak mluvil zřídka. Ať už to byl pečlivě naaranžovaný výstup nebo opravdová málomluvnost, Severus byl atraktivní, protože se otočil a odešel a nechal Remuse, aby toužil po jeho přítomnosti.

Remus se trochu zastyděl, když pomyslel na doby, kdy on byl tím, kdo se omluvil a odešel a nechal svou milenku, aby ho prosila, jestli by nemohl ještě chvíli zůstat.

„Ubožáku," zabručel sám k sobě. Zastavil vodu, zatřepal hlavou a postříkal drobnými kapičkami zeď. Rychle se osušil, obtočil si ručník kolem pasu, otevřel dveře a vykoukl ven. Bylo už po půlnoci a ti, kterým Molly mohla rozkazovat, byli už dávno posláni do postele. Ti, kterým nemohla, zatím ještě nepřišli.

Přešel chodbu do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Odhodil ručník na opěradlo židle, svalil se na postel, přetočil se na záda a zadíval se na strop. Noční vzduch byl trochu studený, když ovanul jeho stále vlhké, nahé tělo, ale ten chlad byl po horkém dnu osvěžující. Mohl takhle zůstat ležet donekonečna, ale zaslechl, jak se dole otevřely dveře a po nich následovalo vytí a vřeštění portrétu paní Blackové. Jeho srdce poskočilo a naděje se v něm svářila se znechucením.

Naděje zvítězila a tak si sedl a dlouho pozoroval dveřní knoflík. Když si pomyslel, že už dost čekal na Severuse, až přijde nahoru, jestli to měl v úmyslu, povzdechl si a otevřel skříň. Vytáhl čistý hábit, který potřeboval ještě víc spravit, než ten, který měl předtím na sobě. Věděl, že by si měl koupit nový; nakonec, ten nejnovější, který měl, byl starý přes dva roky, když si ho pořídil za první učitelskou výplatu. Bylo lákavé, utratit většinu těch galeonů, se slibem k sobě, že později bude pilně pracovat a našetří si, a na jaře ho to lákalo ještě víc, ale řekl si pevně, že neutratí ani svrček, pokud nenajde do podzima zase práci. Ukázalo se, že to byl moudrý tah. Žil víc než rok z odstupného a vypadalo to, že mu na lepší časy nesvítá.

Hábity, které se nerozpadaly, nebyly žádný luxus, přesvědčoval se. Musel si to pořád připomínat.

Rychle se oblékl a sešel ze schodů. Skoro minul obývací pokoj na cestě do kuchyně, když zaslechl známý, žoviální hlas. „Nazdar, Remusi!"

Zacouval o několik kroků a nahlédl do otevřených dveří. Sirius se válel na gauči s láhví piva v ruce a Tonksová seděla na otočené židli u stolu a láhev jí visela mezi špičkami prstů.

„Taky sme ti jednu láhev schovali," řekl Sirius a pozvedl tu svou v posměšném přípitku.

Remus si vzal láhev a sedl si vedle Siriuse na druhý konec gauče, čímž měl Tonksovou přímo na očích.

„Sirius mi vyprávěl o neblaze proslulých kouscích Náměsíčníka, Tichošlápka a Dvanácteráka," řekla a zazubila se na něj. „Dělá ze sebe hlavního hrdinu všech dobrodružství."

S uchechtnutím poklepal Remus hůlkou na uzávěr pivní láhve, aby jí otevřel. „Oh, ano. Hlavní hrdina školních trestů od McGonagallové. Obvykle to byly jeho úžasné nápady, které pak končily řadou hodin poškole." Navzdory přátelskému úsměvu Remuse trochu bodlo špatné svědomí, když uvažoval, kdy přesně byl Červíček vyobcován z jejich dětské party. Dokonce i když si myslel, že Sirius je zrádce, který zavinil Jamesovu a Lilyinu smrt, Remus ho nikdy nevymazal z příjemných vzpomínek. Jenom ty vzpomínky pak byly víc hořkosladké.

„Kdepak," protestoval Sirius. „Moje úžasný nápady nás obvykle dostaly do Brumbálovy kanceláře. Jenom dobrý nápady nás poslaly k McGonagallový."

Tonksová se zachichotala. „To se vsadím."

„Dvanácterák byl většinou hrdina našich příběhů," řekl Remus a opřel si nohy o konferenční stolek. „Sirius byl ten, kdo hodně mluvil."

„A co jsi byl ty?" zeptala se Tonksová.

„Já? Oh, já jsem byl svíčková bába."

„On byl důvod, proč naše akce končily školníma trestama a ne na ošetřovně," řekl Sirius. „Měl trochu víc zdravýho rozumu, než my ostatní."

„A trochu víc jsem se bál školních trestů."

„Školních trestů od McGonagallový?" zeptala se Tonksová a mávla nad tím rukou. „To nic není."

Sirius a Remus si vyměnili skeptické pohledy. „Mluvíme to tý samý McGonagallový, že jo?" zeptal se Sirius. „Minerva McGonagallová? Zástupkyně ředitele? Hranatý brejle?"

„Je nějaká jiná?" Tonksová naklonila hlavu dozadu, jen mírně zvedla svůj srdcovitě tvarovaný obličej a odhalila půvabnou křivku čelisti. Remus měl podivný dojem, že mu předvádí svůj nejlepší profil, zatímco dopíjela zbytek piva. „Je to jen stará kočička."

„Rozhodně jí řeknu, jaks´jí to nazvala," řekl Sirius a postrčil k ní další pivo.

„To udělej," odvětila Tonksová. „Páni, ale vy dva jste měli fakt kliku, že jste nezažili Snapea."

Sirius a Remus se po sobě znovu podívali, ačkoliv tentokrát pobaveně. „A proč?" zeptal se Remus.

„Je děsnej," řekla Tonksová a zašklebila se. „Kdo jinej, koho znáte, by vás za trest nechal dojit mlíko z krysích slezin?"

„Nikdo," připustil Remus.

„Kdo jinej, koho znáte, by měl pohromadě tolik krysích slezin, aby se z nich dalo dostat mlíko?" zeptal se Sirius. „Pamatuješ si, že by nás někdy Sluggy nutil ždímat krysí sleziny?"

„Pamatuješ, že by nám snad Sluggy někdy dal školní trest?" opáčil Remus.

„Ne, když o tom přemejšlím, tak ne."

„Kdo je Sluggy?"

„Horác Slughorn," odpověděl Remus. „Učil nás Lektvary, když jsme byli ve škole."

„Oh, vážně?"

„Měl v oblibě studenty, který měli dobrý styky a světlou budoucnost," řekl Sirius. „Jak si vzpomínám, jeho taktikou bylo dohnat McGonagallovou k tomu, aby trest uložila ona."

„Sirius mi řekl, že jsi v Bradavicích učil, Remusi," řekla Tonksová a vyslala směrem k němu netajený úsměv. Měla v sobě upřímnou otevřenost a osvěžující, mladickou horlivost. „Jaký školní tresty si dával?"

Remus se usmál do své pivní láhve. „Stejně jako profesor Slughorn, jsem nechal špinavou práci na ostatních."

„Tak to se vsadím, že si tam byl oblíbenej," řekla Tonksová.

„Oh, já nevím. Ani ne."

„Moc oblíbenej," řekl Sirius a mávnutím zamítl Remusovy protesty. „Harry z tebe byl nadšenej."

„Harry se rozhodl, že mě bude mít rád, když zjistil, že jsem se přátelil s jeho otcem," řekl Remus. „Hledal pojítko s minulostí. Nic víc."

„A Weasleyovi? A Hermiona? Ty asi taky hledali pojítko s minulostí?"

Tonksová je pozorovala a její oči těkaly mezi nimi během celé výměny. „Řekla bych, že tebe bylo snadný si oblíbit," řekla, když se její pohled konečně ustálil na Remusovi. Jeho oči zůstaly chvíli na jejích, všiml si, jak si špičkou malého, růžového jazyka olízla koutek úst. Mísily se v něm tři reakce - bodavá provinilost, že nějak zrazuje Severuse, příjemná polichocenost, že zralá, mladá žena s ním flirtuje a příval úlevy, že ho taky přitahuje. Ta poslední získávala rychle navrch; vypadala jako odpověď na jeho nejpalčivější otázku z poslední doby.

„Ve srovnání s kým?" zeptal se Sirius, když dorazil svoje pivo. „Se Snapem?"

„To se nedá srovnávat," odvětila Tonksová. „Snape je umaštěnej, starej chlap."

„Víš, myslím, že bych se mohl urazit," řekl Remus. Vytrhl se ze zamyšlení, aby změnil téma, než si Sirius začne notovat s Tonksovou o tom, jak otřesný Severus je.

„Jak to?" zeptala se Tonksová nechápavě.

„Myslím, že to je poprvé, kdy mi někdo přímo naznačil, že jsem starý," odvětil Remus a napil se.

„Hloupost, já jsem neříkala, že si starej," namítla Tonksová. „Řekla jsem, že Snape je starej."

Remus se naklonil dopředu a zakýval na Tonksovou prstem. Když se taky naklonila, zašeptal jí do ucha. „Severus byl náš spolužák."

Po obličeji jí přelétl zděšený výraz a ústa se pootevřela. „Ale jdi," řekla.

„Jo," řekl Sirius s povzdechem. Vypadal groteskně zoufale. „Smutný, ale pravda."

„Ale on byl strašnej, starej chlap, už když jsem byla v prvním ročníku!"

Když byla v prvním ročníku? Remusův žaludek se zvedl a na cestě zpátky dolů klopýtl. „Kolik ti je?" vyhrkl.

Zaváhala, než odpověděla. „Dvacet jedna."

Nádhera, Remusi. Ze sodomity pedofilem. Ani jedno nebylo docela pravdivé, ale obojí bylo dost blízko k náladě, ve které teď byl. „Jsi hrozně mladá na bystrozora," poznamenal neutrálně.

„Nejmladší za posledních padesát let," odpověděla s nádechem hrdosti.

Remus dopil pivo a posbíral prázdné láhve. „Myslím, že půjdu uložit svoje staré kosti do postele," oznámil a mrkl na Tonksovou. „Vy dva si klidně pokračujte v pití." Seběhl dolů do kuchyně, kde vyhodil láhve do odpadkového koše. Opřel se o kuchyňskou linku a potřásl hlavou. Co to s ním sakra bylo? Nejdřív Severus, teď Tonksová. Už mu jen chybělo najít si nějakou ovci, aby měl seznam perverzí kompletní.

Zhluboka se nadechl, prohrábl si rukou vlasy a vydal se nahoru po trojím schodišti, které ho dovede až do jeho ložnice. Tonksová na něj čekala na odpočívadle nad tím prvním.

„Omlouvám se, jestli jsem se tě dotkla," řekla a lehce pokrčila rameny. „Asi bych se měla naučit neotvírat tak často tu svojí velkou hubu."

Remus se usmál, ačkoliv teď už nešlo o koketní úsměv. „Vůbec ses mě nedotkla," odpověděla a prošel kolem ní do chodby.

„Přísaháš?"

Jeho úsměv byl o trochu opravdovější. „Na mou čest." Sklonil se, aby jí políbil na tvář. „Dobrou noc."

Nakrčila nos, natáhla se k němu a prudce ho objala. „Dobrou noc," řekla, otočila se a zamířila ke dveřím.

„Hej, Tonksová," zasyčel Remus, když procházela nebezpečně blízko kolem stojanu na deštníky. „Dej pozor na-" Pevně zavřel oči, když změnila směr a místo toho nabourala do věšáku.

„ŠPÍNO!" Portrét paní Blackové se s řevem probral k životu. „ZRÁDNÁ SPODINO! ZNEČISTILI JSTE DŮM-"

„Oh, sklapněte!" řekla Tonksová a natáhla se k závěsům, ale znovu zakopla a Remus jí zachytil těsně předtím, než to vzala ze schodů po hlavě až do kuchyně.

„SÉMĚ ZRÁDCE A BAHNA! HANBA A-"

„Drž sakra hubu, ty stará ježibabo!" Sirius dupavě přiběhl do chodby, zatáhl závěsy a uvalil na portrét tišící kouzlo.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Remus Tonksové, když jí postavil na nohy. „Určitě to zvládneš domů?"

„Oh, to bude dobrý," řekla s lehce zrůžovélými tvářemi. „Já nejsem opilá - tak moc," stála si na svém i při jeho skeptickém výrazu. „Jenom občas trochu nemotorná."

Sirius zakašlal a když se na něj Remus podíval, mnul si rukou obličej.

„No, buď opatrná," řekl Remus Tonksové. Doprovodil jí ke dveřím a snažil se jí držet v dostatečné vzdálenosti od všeho, o co by mohla zakopnout.

Když se za ní zavřely dveře, Sirius a Remus se vyhýbali vzájemným pohledům, zatímco narovnali překocený věšák a navěsili na něj spadlé oblečení. Když se jejich oči konečně setkaly, začali se oba smát a na chvíli to bylo, jako mít zpátky starého Siriuse. Toho, který byl jeho přítelem, než je léta a události změnily.

„Víš, kámo, myslím, že po tobě jede," řekl Sirius když aplikoval ochranná kouzla na vstupní dveře. Nebyly zamčené; snažili se přesvědčovat členy Řádu, aby jen vešli dovnitř, místo zvonění a bránit jim ve vstupu by sotva mělo tenhle efekt.

„A asi jí v tom nikdo nepodporoval, že ne?" zeptal se Remus. Sirius neodpověděl hned a tím jen potvrdil jeho podezření. „Nezačínej s tím."

„Hele, je to fajn holka a-"

„Klíčové slovo. Holka. Jsem skoro dvakrát starší, než ona."

„Za pár let už na ní budeš mít jen půlku jejího věku." Remus se na Siriuse zamračil a ten pokrčil rameny. „Nemám s tím skoro nic společnýho," řekl. „Už po tobě pokukuje skoro dva tejdny."

Remus si povzdechl. „No, lichotí mi, že jsi na mě myslel, ale co je moc, to je moc. Dokonce i kdybych nebyl tak starý, že bych jí mohl dělat tátu, nemám jí co nabídnout a když se to tak vezme, tak ani nikomu jinému, tak si radši hraj na dohazovače někde jinde."

„Vážně z tebe začíná bejt starej mrzout," zabručel Sirius. „Fajn. Tak si dělej, co chceš." Obrátil se ke schodišti. „Jdu do postele. Rozsviť si, až půjdeš."

„Tobě taky dobrou noc," utrousil Remus, když Sirius zmizel ve tmě na prvním patře a pak bouchly dveře. Odešel zpátky do obýváku a přesunul židli ke stolu, kam patřila, cestou posbíral zbývající prázdné láhve a zauvažoval, kolik z těch pěti vypil Sirius. Mávnutím hůlky v místnosti zhasl a odnesl láhve do kuchyně, aby je tam vyhodil do koše. Uměl si představit, co asi řekne Molly, až zítra ráno uvidí tolik prázdných láhví, ale na to, aby je vynesl ven, byl moc utahaný. Sirius byl dospělý muž a jistě si uměl poradit se všemi případnými námitkami Molly Weasleyové proti utápění vzpomínek v pivu.

Byl znovu na půli cesty schodištěm, když uslyšel zavrzání otvíraných vstupních dveří. Sevřel hůlku v prstech, zpomalil chůzi a zahleděl se do potemnělé haly. Obrys tmavé postavy byl skloněný nad klikou a pomalu zavíral dveře. Remus se přikradl za postavu a vytáhl hůlku, ale vetřelec se prudce otočil, přitiskl svou hůlku k Remusovu krku a se zavrčením ho přirazil ke zdi.

„Severusi?" řekl Remus.

Severus si povzdechl a zastrčil hůlku do kapsy. „Neříkal jsem ti, že se za mnou nemáš plížit?" zašeptal.

Remus měl moc práce se zíráním, než aby si všímal výtky v Severusově hlase. „Ty ses vrátil."

„Samozřejmě, že jsem se vrátil, hňupe. Neříkal jsem, že se vrátím? Pojďme odtud, než nás někdo uvidí."

Remus ho vedl po schodech do prvního patra, tam ustoupil stranou a pustil Severuse dovnitř jako prvního. Když byli v Remusově pokoji, Severus si svlékl plášť, pečlivě ho složil a odhalil malý vak pod paží.

„Co je tohle?" zeptal se Remus s poukázáním na vak.

„Toaletní potřeby a náhradní oblečení," odvětil Severus. „Nemám rád, když jsem nepřipravený." Rozhlédl se po místnosti a zastavil se na okamžik u židle. Vzal z opěradla ručník a pak ho zase pustil.

„Děkuju, že ses vrátil," řekl Remus a natáhl se pro jeho ruku.

Koutky Severusových rtů se krátce zvedly. „Nemáš zač."

Remus si sedl na kraj postele a stáhl si nejdřív boty, pak ponožky. Pohled přes rameno mu prozradil, že Severus udělal to samé. Nechal ponožky i boty spadnout na zem, stáhl si hábit a opatrně ho uložil na stranu. Jen na chvilku zaváhal, než si stáhl i spodky.

Když se Severus otočil, aby se na něj podíval, jeho oči cestovaly po Remusově těle a zarazily se u lehce naběhlého penisu. Adamovo jablko v jeho krku poskočilo, jak polkl.

„A já jsem si myslel, že chceš jenom spát," zamumlal a natáhl ruku. Pohladil Remusovo stehno a Remus zavřel oči a zachytil Severuse za zápěstí.

„To chci, vážně," odvětil, přitáhl Severuse k sobě blíž a přejel prsty po Severusově krku. „Leda, že by jsi měl jiný nápad."

Severus se k němu naklonil, aby ho políbil a Remus zapomněl, proč si někdy myslel, že je Severus necitelný a nevnímavý bastard. „Nechám to rozhodnutí na tobě," zašeptal mu Severus do ucha.

Remus si povzdechl a opřel svou hlavu o Severusovu. „Spát," řekl. „Aspoň prozatím." Přitulil se k Severusově čelisti a sklouzl rukou na zadní stranu jeho krku. Severus měl pořád ještě vlhké vlasy a voněl mýdlem a svou unikátní vůní.

Severus zaklonil hlavu dozadu a zasténal, jak mu Remus žmoulal a líbal kůži na krku. Položil Remusovi ruku do týla, aby ho vedl. „Většina lidí spí v posteli, když je dostupná," zabručel Severus a jeho hrdlo se pod Remusovými rty zachvělo.

S posledním dráždivým olíznutím Severusova krku se Remus odtrhl a ukázal na postel. Severus rychle dokončil svlékání a o chvíli později už spolu leželi pod prostěradlem. Dusivá noc byla moc horká na přikrývku nebo deku. Po pár minutách vrtění skončili jeden druhému v náruči a ve vzájemném držení.

„Děkuju ti," zašeptal Remus.

„Jestli mi poděkuješ ještě jednou, tak odcházím," řekl Severus, ale jeho slova ztratila ostrost, jak se tiskl k Remusově krku a objímal ho pažemi kolem pasu.

„Ty jsi podvodník," řekl Remus a opřel si hlavu o Severusovu. „Chceš, aby to vypadalo, jako impozantní skutek."

„Tohle si myslíš?"

„Ano."

Severus otřel své rty o Remusovy a nechal na nich slabou stopu máty. „Tak se mi to povedlo?"

Remus sevřel prsty Severusovu ruku. „Ano," odvětil a přitáhl Severusovy paže kolem sebe pevněji.

Kapitola třináctá - N E P O H N U T E L N É

Když se Remus probudil, něco ho tížilo na hrudi a hřálo na krku. Stále prodlévajíc na půli cesty mezi spánkem a bdělostí, se přitulil blíž ke zdroji tepla - i když mu nebyla zima, bylo příjemné se k tomu přitisknout. Jeho mysl vystoupala z hlubin spánku do ranního světla a přes obličej se mu rozšířil úsměv, když dokázal tu tíhu pojmenovat.

Remus se posunul opatrně na bok, tak, aby Severuse neprobudil. S něžným úsměvem odhrnul závoj černých vlasů, který zakrýval Severusův obličej a chvíli ho studoval, důkladně si prohlížel jeho rysy, protože tohle by mu Severus nikdy neumožnil, kdyby byl vzhůru.

Ve spánku byla Severusova tvář uvolněná, bez čar, které jí normálně brázdily. Nebyla stažená strachem nebo bolestí; ani stopy po tom, že by měl noční můru. Jeho hlava ležela na polštáři vedle Remusovy hlavy, rty mírně pootevřené, hrudník se pravidelně zvedal v rytmu tichého dýchání.

Remus se pomalu zvedl a sklonil se nad Severusovou spící postavou, s rukama opřenýma po straně spáčovy hlavy. Jeho první polibek byl pouhým otřením o Severusův spodní ret, ten druhý byl už výraznější. Při třetím zachytil ret mezi své rty a když rychle olízl koutek úst, Severus se probral.

Po Severusově obličeji přelétl chvilkový zmatek, ale ten byl rychle vystřídán slastí, když Remus vnikl jazykem mezi pootevřené rty. S tichým povzdechem obtočil Severus paže kolem Remuse a přitáhl ho blíž, až Remus ležel na něm a jejich srdce jednohlasně tloukla. Když Remus konečně přerušil líbání, odtáhl se a usmál se dolů na mžikajícího Severuse.

„Dobré ráno," řekl Remus s úsměvem.

Severus objal paží Remuse kolem pasu a stáhl ho zpátky na sebe. „Dobré ráno," řekl, když si Remus na něj lehl.

„Spal jsi dobře?" zeptal se Remus.

„Vlastně ano. A ty?" Severus se zavrtěl a Remus se pohodlně uhnízdil v Severusově náruči a poslouchal sametově hladké tóny z hloubi Severusovy hrudi.

„Já taky," odpověděl Remus. Po chvíli ticha si uvědomil, že Severus není vůbec napjatý, ani se nesnaží dostat pryč. Jeho paže byly volně položeny kolem Remuse a ruce ho pomalu a metodicky hladily, což naznačovalo, že to dělá zcela bezmyšlenkovitě. Byl to vzácně nestřežený moment a Remus byl rád, že ho může sdílet. Přál si ho udržet a zároveň se bál, že kdyby udělal něco spontánního, že by ho nenávratně zničil. „Přemýšlíš hrozně nahlas," řekl konečně a doufal, že jeho slova to kouzlo nezlomí.

Hlazení přestalo a Remus začal mít obavy, že tím vskutku přivolal zpátky Severusovu odtažitost, ale po chvilce Severusovy ruce pokračovaly. „Myslel jsem na to, že by mi nevadilo, kdybych se takhle budil častěji," řekl Severus a stiskl paží Remuse kolem pasu.

Remus se usmál a zavřel oči. „To mně taky ne," odvětil.

Znovu se rozhostilo mírumilovné ticho, ve kterém spolu leželi ještě několik minut, než se Severus opět zavrtěl a začal se vymotávat zpod Remusových paží a nohou.

„Neodcházíš, že ne?" zeptal se Remus, když si Severus sedl na kraj postele.

„Jen na pár minut," odvětil Severus, vstal a natáhl se pro hábit. Bylo na tom něco vzrušujícího, pozorovat Severuse, jak se jeho lopatky zavlnily, když zvedl paže, aby si navlékl hábit. Sledujíc, jak si Severus stáhl hábit přes záda a urovnal si ho přes boky, Remus pocítil příval touhy. „Hned se vrátím," řekl Severus a vzal do ruky toaletní soupravu, kterou si přinesl. Pootevřel dveře, vykoukl na chodbu a pak se ohlédl zpátky na Remuse.

„Doleva," pomohl mu Remus.

Severus přikývl, vyklouzl na chodbu a zavřel za sebou dveře. Protože Severus okupoval koupelnu náležející k jeho pokoji, Remus sebral svoje věci a po špičkách přešel ke druhé koupelně na patře. Byla mnohem menší, neměla vanu ani sprchu a páchlo to v ní, jako kdyby tam něco pošlo, ale v nejvyšší nouzi stačila. To se v podstatě týkalo celého domu na Grimmauldově náměstí dvanáct - v nejvyšší nouzi to stačilo.

Když vyšel na chodbu, málem klopýtl o své nohy, když uviděl Siriuse jít nahoru po schodech.

„Tady seš," řekl Sirius. „Říkal sem si, jestli hodláš prospat celej den."

„Jenom většinu," odvětil Remus.

„Co si tam dělal?"

Remus nasadil sardonický výraz, na který by byl i Severus hrdý. „Trénoval jsem otázky a odpovědi, než půjdu dolů," řekl.

„Tam někdo je?" zeptal se Sirius a trhl hlavou směrem ke koupelně, v níž byl Severus.

Remus rychle zapřemýšlel a nahlas řekl, „Viděl jsem pod dveřmi světlo a tak jsem myslel, že ano."

„Všichni sou dole. Moody dává dohromady poslední plány na přemístění Harryho a chce tě tam."

„Oh." Nepovedlo se mu tak docela skrýt zklamání v hlase.

„Co je?"

„Nic," řekl a pak si vzpomněl na Severusovu radu, aby zbytečně nevyvolával zvědavost a dodal, „Jen jsem chtěl ještě pár hodin spát."

„Je skoro poledne," řekl Sirius. „Seš v pořádku?"

„Vážně?" Remus zavrtěl hlavou. „Jo, je mi fajn. Dobře. Řekni jim, že za chvilku jsem dole. Co děláš?" Remus věděl, že mu v hlase zazněla panika, ale nemohl si pomoct. Sirius přistoupil ke dveřím do koupelny.

„Zhasnu světlo," řekl Sirius.

„Víš určitě, že tam nikdo není?"

Sirius stáhl ruku z dveřního knoflíku a dvakrát zaklepal. Zevnitř se neozvala žádná odpověď, tak otevřel dveře a Remus zatajil dech. Severuse nebylo nikde vidět. Sirius mávl hůlkou do koupelny a světlo zhaslo. „Radši se pohni. S Moodym to začíná bejt k nevydržení."

Remus sotva vydržel, než Sirius sešel ze schodů a hned potom zaklepal na dveře a zašeptal, „Severusi?"

Dveře se otevřely a Severus vyšel ven se svým obvyklým vyrovnaným a klidným výrazem. „Proto, Lupine, musím trvat na tom, abychom použili pro příští schůzku můj dům," řekl, jak se protáhl kolem něj do chodby. „Teď upoutej jejich pozornost na sebe."

„Ty odcházíš?"

„Čekáš snad, že tady budu pospávat, než se vrátíš? Ano, odcházím. Uvidíme se později."

„Jak se dostaneš ven?"

„Vstupními dveřmi." Severus vtiskl svou toaletní soupravu do Remusovy ruky. „Udělej s tímhle něco."

„Co chceš, abych s tím dělal?"

„To je jedno. Ukliď to někam, kdybych náhodou zase přišel o rozum a souhlasil, že v tomhle domě zůstanu přes noc, tak abych měl po ruce kartáček na zuby."

Remus se usmál. „Znamená to, že se sem vrátíš?"

„Vrátím se dnes večer," odvětil Severus, zatímco sbíral zbytek svých věcí. „Mám podávat hlášení, pamatuješ?"

„Ale vrátíš se sem ke mně?"

Severus si sedl na kraj postele a povzdechl si. „Je dost těžké být vůbec v tomhle domě," řekl. „Být v neustálém nebezpečí, že narazím na Blacka, je značně znepokojivé - vím, že to je tvůj přítel, ale můj ne."

Remus si sedl vedle něj a vzal ho za ruku.

„Nechci tady strávit ani o minutu víc, než je nutné," řekl Severus. „Zvlášť, když tady bude navíc i Potter. Potěšení z jeho společnosti mám dostatek během školního roku."

„Samozřejmě," řekl Remus. Nevypadalo to, že bude následovat pozvání do Severusova domu a on váhal, jestli si o ně nemá říct sám.

„Večer si promluvíme," řekl Severus. „Teď by bylo lepší neuzavírat žádné dohody. Má se toho dnes hodně stát."

Remus přikývl. „Tak se uvidíme večer."

Severus vstal a natáhl se pro Remuse. Remus k němu přistoupil a přitáhl ho do náruče. Severus sklonil hlavu k Remusovu krku a zamumlal, „Jestli dnes všechno půjde dobře, možná bys´mohl přes noc zůstat u mně, kde si nebudeme muset dělat starosti s tím, kdo nás uvidí?"

„Co ta změna?" zeptal se Remus a zaklonil hlavu, když se Severus přitiskl k jeho krku.

„Jaká změna?"

Remus zasténal při pocitu Severusova jazyka na svém krku. „Tahle," zamumlal. „Už jsi se rozhodl, že se mnou chceš být?"

Severus polibky přešel až k Remusovým ústům a u jeho rtů zašeptal, „Říkal jsem ti - lehce bych si zvykl na takové probuzení."


Ukázalo se, že si Pošuk Moody nechtěl jen dát dohromady poslední plány, on je chtěl celé přepracovat. Další dvě hodiny sestavovali plány, prozkoumávali je, zavrhovali a dělali nové, zatímco Moody vznášel jednu námitku za druhou.

„Mám nápad," řekla Tonksová, zhroutila se na gauč vedle Remuse, položila si hlavu do jeho klína a nohy si opřela o okraj stolu. „Co kdybysme určili několik domů, nastražili v nich návnady a skutečný Harry bude mezitím na cestě do Německa. Domluvíme si znamení a jakmile to bude bezpečné, přesuneme hlavní štáb do Finska a sejdeme se v Kodani, kde nás všechny odsoudí jako kriminální šílence. Ale jeden z nás tu zůstane a bude se vydávat za mudlovského psychologa a zařídí, aby nás všechny poslali do útulku v Londýně, ale my zinscenujeme nehodu autobusu a znova se sejdem tady. Co vy na to?"

Remus si přejel rukou po obličeji a snažil se nesmát, protože Moody vypadal, jako když o tom vážně uvažuje.

„To nepůjde," řekl Moody konečně. „Nevím, jestli bysme tak rychle sehnali autobus. Škoda, že tě to nenapadlo před třemi dny, Tonksová."

Tonksová zavrtěla hlavou, vzhlédla k Remusovi a zašeptala. „Je to cvok, to ti teda povím." Zamračila se a zvedla hlavu z Remusova klína. „Ani jsem se nezeptala, jestli ti nevadí, když se po tobě válím."

Remus zavrtěl hlavou, pousmál se a položil si do klína polštář. „Ani trochu," ujistil jí.

„Dobře," řekla a zase si lehla. „Je to pohodlný."

Nikdy by ho nenapadlo, že bude sedět na zaprášeném gauči v Blackově domě s purpurovláskou na klíně a přemýšlet, kam má položit ruce. Vyřešil to tím, že si pohrával s jedním šarlatově zbarveným ježatým pramenem a vstoupil do diskuze se svým názorem. „Pořád myslím, že nejlepší byl ten původní plán."

Původní plán zněl vylákat Dursleyovi z domu, pak jednoduše vejít dovnitř, vyzvednout Harryho a zmizet dřív, než se jeho strýček s tetou vrátí. Tonksová jím dokonce poslala poštou dopis, ve kterém jim gratulovala, že se dostali do finále soutěže O nejlépe zastřihávaný trávník nebo něco podobného.

„Pořád se mi to nelíbí," řekl Moody rozmrzele.

„Aaale, tobě se nelíbí nic, Pošuku," odvětila Tonksová. „Ták, tím končíme?"

„Asi," odpověděl Moody.

„Dobře. Takže se tady sejdem v šest, jo?" řekla Tonksová, přetočila nohy na zem a vstala.

„Jo. A jestli přijdeš pozdě, tak tady zůstaneš," řekl Moody a zúžil na ní své normální oko.

„Kampak se chystáš?" zeptal se Remus Tonksové, jak vracel polštář na gauč. „Máš snad rande?"

„Oh, to jo," řekla. „S horou pergamenů na stole v práci." Mrkla na něj a zasmála se. „Tak se večer uvidíme? To je to rande, na který se těším." Naklonila se k němu, vydala hluboký zvuk a zakmitala jazykem na horním rtu. Než se stihl sebrat ze šoku, že od ní právě obdržel něco jako vrčivé vyzvání, políbila ho na tvář a vystřelila ke dveřím. „Měj se!"

V místnosti se rozhostilo ticho, ale to bylo téměř vzápětí přerušené třeskem a ječením.

„TONKSOVÁ!" vztekal se Moody, zatímco portrét paní Blackové spustil své rozhořčené vytí. „Jak se ta zatracená holka mohla vůbec stát Bystrozorem?" zabručel a zamířil ke schodům se Siriusem v závěsu.

Remus seděl nehybně na gauči a vyhýbal se pohledům ostatních. Nebylo mu to nic platné.

„Tak," přerušil Bill mlčení jako první. „Kdy jste se nám to chystal říct, Remusi?"

„Co prosím?" zeptal se Remus.

„O vás a Tonksové."

„Není co říct."

„Oh, ne, to se ví, že ne," řekl Mundungus. „Jen proto, že se po tobě plazí..."

„A vrčí na tebe..." přidal se Kopál.

„A ocumlává tě..."

„A v jednom kuse flirtuje..."

„Vážně, Remusi, je na tebe trochu moc mladá," řekla rdící se Hestie s úměvem. „Je sotva dost stará na kvalifikovanou čarodějku."

„Věřte mi," řekl Remus a zvedl se. „Neexistuje žádný důvod, aby měl někdo z vás nějaké připomínky. Do včerejší noci jsem s Nymfadorou Tonksovou ani nemluvil."

„Co se mě týče, myslím, žes´mohl dopadnout i hůř," řekl Pastorek. „To děvče je možná trochu nekonvenčí, ale v hlavě to má srovnané."

„Škoda, že taky neumí rovně chodit," zabručel Bill. „Občas mi skoro nahání strach."

„No, ať už jsi to měl v úmyslu nebo ne, řekla bych, žes´jí rozhodně zamotal hlavu," řekla Hestie. „Na to dej pozor, Remusi. Dívčí srdce je křehké."

„Kdo je křehkej?" Sirius se zastavil ve dveřích a založil si paže na prsou.

„Jen do mně rýpou kvůli Tonksové," řekl Remus. „Nic to není, protože mezi námi nic není a nikdy taky nebude."

„Proč ne?" zeptal se Sirius. „Sakra, i já bych si s ní dal říct, kdyby to nebyla moje sestřenice."

„Ty by sis dal říct i s kamennou zdí," opáčil Remus, protáhl se kolem zírajícího a prskajícího Siriuse a nechal za sebou místnost otřásající se záchvatem smíchu.


O pár hodin později, na znamení od Pastorka, se vybraná stráž shromáždila na předním schodišti Čísla čtyři v Zobí ulici. Moody poklepal hůlkou na dveře, ty se s vrznutím otevřely a jejich skupina se přemístila dovnitř. Podle plánu to mělo být co nejtišší.

„Auu! Stojíš mi na noze, ty slone!" zasyčela Hestie.

„Promiň," řekl Kopál.

„Dávej pozor, kam jdeš!"

„Nic nevidím, je hrozná tma!"

„Myslíte, že byste mohli dělat ještě větší rámus?" zašeptal Pastorek. Tonksová si vzala jeho návrh k srdci a srazila talíř ze zdi na zem, kde se s třeskotem rozbil.

„Pardon," řekla.

„Proč jí nikdo nenadává, že dělá rámus?"

„Můžete všichni zmlkout?"

„Reparo." Remus namířil hůlku na rozbitý talíř, který se poskládal dohromady a vrátil na místo na stěně.

„Ticho," řekl Moody. „Slyším něco nahoře. Připravte si hůlky."

„Myslíš, že by to moh´bejt Harry?" poznamenala Tonksová tlumeně, ale Remus si všiml, že její oči byly upřené na schodiště a ruka svírala pevně hůlku.

Moody mávl hůlkou ke schodům a Remus uslyšel cvaknutí zámku a zavrzání pantů, jak se otevřely dveře. Po pár sekundách se na vrcholu schodiště objevila tmavá postava. Remus se ulehčeně usmál.

„Dej tu hůlku pryč, chlapče, než někomu vypíchneš oko," zavrčel Moody.

Následovala chvilka zaváhání a pak nejistá odpověď zeshora. „Profesore Moody?"

„Nejsem žádnej ´profesor´," odvětil Moody. „K učení jsem se moc nedostal, že ne? Pojď sem dolů, chcem´na tebe pořádně vidět."

Harry sklonil hůlku, ale neschoval jí a ani se nepohnul. Remus se mu nedivil, že váhá. „To je v pořádku, Harry," zavolal nahoru. „Přišli jsme pro tebe."

„P-profesore Lupine? Jste to vy?"

„Proč tady všichni stojíme potmě?" zeptala se Tonksová. „Lumos." Konec její hůlky se rozsvítil a ozářil halu i celou jejich skupinu. Remus se soucitně usmál nahoru na Harryho. Nejspíš to nebyl zrovna uklidňující pocit, vyjít ze svého pokoje a najít osm lidí - z toho šest naprostých cizinců - u schodiště, jak na něj civí.

„Oooh, vypadá přesně tak, jak jsem si myslela, že bude," řekla Tonksová a zazubila se. „Nazdar, Harry."

„Jo, už chápu, cos´ tím myslel, Remusi," řekl Pastorek. „Vypadá přesně jako James."

„Kromě těch očí," řekl Dóže. „Ty jsou Lily."

„Víš určitě, že to je on, Lupine?" zeptal se Moody. „Nebylo by moc dobrý, kdybysme sebou přivedli nějakýho Smrtijeda, co se za něj vydává. Měli bysme se ho zeptat na něco, co ví jen skutečný Potter. Ledaže by měl někdo u sebe Veritasérum?"

„Harry, jakou podobu má tvůj Patron?" zeptal se Remus, aby vyvrátil pochybnosti hned v zárodku.

„Jelena," řekl Harry.

„Je to on, Pošuku," řekl Remus. Harry si je naposledy zkoumavě prohlédl, ale zastrčil hůlku do zadní kapsy kalhot a vydal se dolů ze schodů. Remus si s úlevou oddechl, ale netrvalo to dlouho.

„Nestrkej si tam tu hůlku, chlapče!" zaburácel Moody. „Co kdyby se ti vzňala? Abys věděl, tak lepší kouzelníci, než jsi ty, přišli takhle o zadek!"

„Ty znáš někoho, kdo přišel o zadek?" zeptala se se zájmem Tonksová.

„O to se nestarej, jen si nedávej hůlku do zadní kapsy!" Moody odpochodoval ke kuchyni a bručel si pro sebe něco o základních pravidlech bezpečnosti hůlky a zdlouhavě vykládal, jak nezodpovědní jsou dneska mladí. Tonksová zvedla oči v sloup, ale Moody zavrčel, „Já to viděl!"

Remus se snažil nesmát a obrátil svou pozornost zpátky k Harrymu, který teď stál na dolním schodě, kde mohl vidět Remusovi do očí. Remusův první dojem byl, že Harry vyrostl, ale nechal si ho pro sebe. Konec konců, většina kluků rychle rostla.

Avšak daleko víc zneklidňující bylo, že Harry vypadal, jako by se týden nečesal a ani všechny stíny na jeho pobledlém obličeji se nedaly přičítat špatnému osvětlení. Měl na sobě pomačkané, špinavé tričko a umazané džíny, jako by si o ně často utíral ruce. Ale nejvíc Remuse zasáhlo to, jak jeho oči podezřívavě těkaly po nečekaných návštěvnících. Remus k němu natáhl ruku. „Jak se máš?" zeptal se.

„D-dobře," odvětil Harry a potřásl podávanou rukou.

Remus potlačil potřebu Harryho obejmout a říct mu, že všechno bude v pořádku. Nebylo to poprvé, kdy to chtěl udělat a ani poprvé, kdy v tom sám sobě zabránil. Harry se tak tvrdě snažil stát mužem, kterým měl být a Remus mu nechtěl to úsilí kazit. Ten rok, kdy učil v Bradavicích si zdvořile nevšímal toho, jak si třináctiletý kluk tu a tam nenápadně utírá slzy o hábit a teď si stejně tak zdvořile nevšímal, že Harry vypadal rozpolcený mezi strachem, hněvem a bolestí. Nejspíš si musel myslet, že na něm nikomu nezáleželo, i když to vůbec nebyla pravda.

„Já-vy máte vážně štěstí, že jsou Dursleyovi pryč..." zamumlal Harry. Remus si všiml a poznal to uklouznutí, i když si ostatní zřejmě mysleli, že to bylo zakoktání překvapeného kluka.

„Štěstí, pcha!" řekla Tonksová. „To já jsem je odlákala pryč. Poslala jsem jim dopis mudlovskou poštou, že se dostali do užšího výběru soutěže O nejlíp udržovaný trávník v Anglii. Zrovna teď si jedou pro cenu... Nebo si to aspoň myslej."

Harryho oči se trochu rozšířily a Remus si pomyslel, že vypadá ještě víc pobledleji než předtím. „Odcházíme, ne?" zeptal se Harry jasně nervózně. „Brzo?"

„Skoro hned," ujistil ho Remus. „Jen počkáme, až bude čistý vzduch."

„Kam půjdeme? Do Díry?" Remusovi neušla stopa naděje v Harryho hlase a rozhodně s ním sympatizoval. Weasleyovi byli náhradní rodinou každému, kdo jí potřeboval.

„Ne, do Díry ne," řekl Remus a naznačil Harrymu, že má jít do kuchyně. Doufal, že ho dostane stranou od zaujatého civění ostatních členů stráže, ale většina jich šla za nimi. „Moc riskantní. Umístili jsme hlavní štáb tam, kde je neodhalitelný. Chvíli nám to trvalo..." Musel aspoň tohle dodat. Nezapomněli jsme na tebe, Harry. Neopustili jsme tě.

Moody seděl u stolu, pil ze své kapesní láhve a jeho kouzelné oko se rychle točilo, jak si prohlížel kuchyň.

„Tohle je Alastor Moody, Harry," řekl Remus a ukázal k Moodymu.

„Jo, já vím," řekl Harry a přešlápl.

„A tohle je Nymfadora- "

„Neříkej mi Nymfadora, Remusi," řekla Tonksová a otřásla se. „Jsem Tonksová."

„-Nymfadora Tonksová, která dává přednost tomu, když se jí říká příjmením," dopověděl Remus a potlačil úsměv.

„To ty bys´taky, kdyby ti tvoje bláznivá matka dala jméno Nymfadora," zabručela.

„A tohle je Kingsley Pastorek, Elfias Dóže, Dedalus Kopál- " pokračoval Remus a na každého postupně ukázal. Kopál z toho vzrušení upustil klobouk.

„My už jsme se viděli," vypískl.

„-Emmelina Vanceová, Sturgis Tobolka a Hestie Jonesová." Harry na každého z nich kývl, jak ho Remus představoval a tvářil se přitom hodně, jako by si přál mít masku, za kterou by se schoval. Kromě rozpačitosti, která byla pro patnáctileté přirozená, vypadal Harry ohromeně.

„Překvapivé množství lidí se hlásilo, že tě půjde vyzvednout," řekl Remus s pousmáním.

„Jo, no, čím víc, tím líp," řekl Moody. „Jsme tvoje stráž, Pottere."

„Jenom čekáme na signál, který nám řekne, že je bezpečné vyrazit," dodal Remus a podíval se ven z kuchyňského okna. „Máme asi patnáct minut."

„Moc čistotní tihle mudlové, že?" řekla Tonksová, rozhlížející se po kuchyni. „Můj tatík je taky mudla, ale je to hrozný bordelář. Asi se od sebe liší, stejně jako kouzelníci?"

„Er-jo," řekl Harry a vyhledal očima Remuse. „Podívejte, co se děje? Neslyšel jsem od vás nic, co je s Vol-?"

Napůl vyřčené jméno odumřelo na Harryho rtech, když stále nervóznější strážní zasyčeli a zalapali po dechu. Kopál upustil klobouk a Moody zavrčel, „Mlč!"

Remus odolal dalšímu impulzu - tentokrát je posbírat a vystrčit do zadní zahrady. Vcelku působili jako dost trapná skupina a i když Remus věděl, že všichni jsou schopní, taky věděl, že jsou i dost paranoidní. Nejspíš z dobrého důvodu.

„Cože?" zeptal se Harry.

„Nebudeme tady o ničem mluvit, je to moc riskantní," řekl Moody a otočil se, aby se podíval na Harryho. „Sakra," dodal a zvedl ruku ke kouzelnému oku, které se zaseklo. „Pořád se to zasekává - od tý doby, co ho měl ten neřád- " S nepříjemným zvukem si Moody oko vydloubl.

„Pošuku, víš, že je to odporný, že jo?" řekla Tonksová konverzačním tónem. Remus pořád zíral z okna a vzpomněl si na to, co řekl Pastorek - Tonksová to měla v hlavě srovnané.

„Dej mi skleničku vody, jo, Harry?" požádal Moody.

Koutkem oka Remus viděl, jak Harry přešel ke starodávné spižírně, zabudované do zdi. Vytáhl skleničku a naplnil jí vodou, stále pod pečlivým dohledem všech lidí v místnosti. Remus měl pocit, že aspoň on nemusí být součástí toho všeobecného zírání.

„Díky," řekl Moody, když mu Harry podal skleničku. „Chci třista šedesáti stupňovou viditelnost na zpáteční cestu."

„Jak se dostaneme-tam, kam jdeme?" zeptal se Harry.

„Na košťatech," řekl Remus a otočil se zpátky do kuchyně. „To je jediný způsob. Na přemisťování jsi moc mladý, krby budou sledovat a nebudeme to riskovat s nevyzkoušeným Přenašedlem."

To byla lež, za kterou by ho podle Remusova názoru Severus možná i pochválil, protože byla dost dobrá. A vlastně ani Harryho neoklamal, spíš jen trochu věci zjednodušil. Ta část o Přenašedle a krbech byla pravdivá a Harry byl na přemisťování moc mladý, ačkoliv se mohl přemístit s někým. Jenomže přemístění bývalo hlasité a taky nebylo úplně jasné, jestli bylo zprostředkované přemístění proveditelné, když si ta osoba nebyla vědomá, že existoval cíl chráněný kouzlem Fidelius. Přemístění do hlavního štábu nebylo jednoduché, dokonce ani pro obratného a zkušeného kouzelníka, který věděl, jaká kouzla to místo ochraňují. Byla to teoretická otázka a při diskuzi nikdo neprojevil chuť jí otestovat.

Kromě toho měl Remus pocit, že let na koštěti pomůže trochu uvolnit Harryho potlačovanou frustraci.

„Remus říkal, že dobře létáš," řekl Pastorek.

„Je skvělý," opravil ho Remus a podíval se na hodinky. „No, radši by sis měl jít sbalit, Harry, chceme být připravení, až přijde signál."

„Já ti pomůžu," nabídla se Tonksová.

Remus čekal, dokud nebyli nahoře a pak se otočil k ostatním. „Mohli byste přestat civět na Harryho, jako by byl zlatá rybka?" zeptal se.

„Ale Remusi, každý si ho chce jen pořádně prohlídnout," řekl Tobolka.

„To já vím," odvětil Remus. „Ale je to jen kluk a žádný kluk o takovou pozornost nestojí."

Ostatní s ním váhavě souhlasili a připraveni o svůj oblíbený subjekt, zaměřili se na Dům, ve kterém Harry Potter vyrostl. Remus si sedl ke kuchyňskému stolu, nevšímal si jich a začal sepisovat dopis Dursleyovým.

„Jak se ti jeví?" zeptal se Moody. Stále šťouchal do svého kouzelného oka, které se rychle točilo ve sklenici vody.

„Myslím, že vypadá jako někdo, kdo byl moc dlouho bez svých přátel," odpověděl Remus bez vzhlédnutí od dopisu. „Hodně mu pomáhají a bez nich se trápí."

„Zvládne takovou dlouhou cestu na koštěti?" zeptal se Moody.

Remus si odfrkl. „Nesmíme zapomenout mu říct, aby nás nepředbíhal. Za chvíli bysme z toho jeho Kulového blesku viděli jen obláčky páry. Hej! Nechte toho!"

Kopál a Dóže náhodně mačkali knoflíky a krabice na kuchyňské lince vydávala pípavé zvuky. Remus neměl sice tušení, co to dělají, ale nebyl nadšený z kouzelníků, experimentujících s mudlovskými vynálezy, o kterých nic nevěděli.

Hestie se hrabala v šuplíku, vytahovala jeden nástroj za druhým a smála se, když se začaly točit nebo cvakat. Tobolka a Pastorek se zaujatě sklonili ke krabici, se kterou si Kopál a Dóže hráli, zatímco ti dva se přesunuli k větším a lepším věcem, konkrétně k lednici s automatickou výrobou ledu. Remus zvedl oči ke stropu a zadoufal, že to Tonksové a Harrymu nebude dlouho trvat. Přestože Harry byl nervózní, že ho pozoruje tolik lidí, nejspíš by to pro něj bylo přijatelnější, než aby nenechaví kouzelníci vyhodili dům do povětří, protože mačkali neznámé knoflíky.

Uslyšel kroky na schodech a vzápětí uviděl Harryho s Tonksovou. Tonksová před sebou levitovala Harryho truhlu.

„Prima," řekl Remus. „Máme asi tak minutu. Možná bysme měli jít na zahradu, abysme byli připravení. Harry, nechal jsem tu dopis pro tvojí tetu a strýce, aby si nedělali starosti- "

„To oni nebudou," řekl Harry.

„Že jsi v bezpečí- "

„Z toho budou jen zklamaní."

„A že k nim vrátíš příští léto."

„Budu muset?"

Remus se usmál. Harry se vážně hodně podobal Jamesovi.

Následovala zmatená aktivita, kdy Moody zamaskoval Harryho, Remus odvedl ostatní ven a Tonksová připevnila Harryho truhlu do postroje na svém koštěti. Remus ignoroval konverzaci o možnosti a pravděpodobnosti kolektivní smrti na cestě do Londýna. Mezitím na nebi vybuchla sprška jisker.

„Nasedněte na košťata, to je první signál," oznámil Remus do všeobecného brebentění. O chvíli později se objevily zelené jiskry a Remus řekl, „Druhý signál, jdeme."

Harry vystřelil k nebi a Remus nebyl jediný, který měl potíže se ho udržet, ale povedlo se jim ho dohonit a zahájili tím další část plánu. Harry si možná užíval první let na koštěti po dvou měsících, ale ostatní si jasně uvědomovali, že jsou snadným terčem. Remus se snažil zůstat přímo pod Harrym, jak je Tonksová vedla na jihovýchod, doprovázená Moodyho křičenými instrukcemi.

Brzy se chlad noci, zprvu osvěžující po vlhkém horku dalšího dusivého srpnového dne, stal méně příjemným a víc otupujícím. Remuse bolely ruce ze svírání násady koštěte, ale neodvažoval se myslet na příjemnější věci, které by pomohly udělat celou cestu snesitelnější.

„Měli bysme trochu změnit směr, aby jsme se ujistili, že nejsme sledovaní," zařval Moody a ačkoliv to Remus nevěděl jistě, vsadil by si na to, že nebyl jediný, kdo zasténal.

„ZBLÁZNIL SES, POŠUKU?" zaječela Tonksová. „Všichni jsme přimrzlí ke košťatům. Jestli se odchýlíme z trasy, nedoletíme tam ani do příštího tejdne! Dyť už jsme skoro tam!"

Remus už sám mohl vidět širokou ulici, protínající rušnou silnici. „Čas na sestup!" zakřičel a modlil se, aby tím skončily veškeré debaty o změně trasy.

Tonksová zamířila dolů a Harry jí následoval. Remus jim uhnul z cesty, jak to vzali střemhlav. O chvilku později přistáli, Remus si protáhl prsty a povolil si první přelétavou, rozptylující myšlenku od té doby, co opustili Surrey. Přál si ležet v Severusově náruči.

„Kde to jsme?" zeptal se Harry a rozhlédl se kolem sebe.

„Hned to bude," odvětil Remus tiše. Moody neohrabaně prohledal svůj plášť, vytáhl Vypínač a podržel ho ve vzduchu. Postupně zhasl všechny lampy na náměstí, až zbyla jen světla zpod závěsů v oknech okolních domů a vykousnutého měsíce nahoře.

„Půjčil jsem si to od Brumbála," řekl Moody a strčil Vypínač zpátky do kapsy. „To se postará o každého mudlu, kdyby se náhodou podíval z okna, víš? Teď pojď rychle sem."

Zatímco Moody odváděl Harryho z trávníku na cestu, Remus popadl jeden konec Harryho truhly, Tonksová ten druhý a zbytek stráže se rozestavil kolem nich s připravenýma hůlkama. Moody strčil Harrymu do ruky kus papíru a osvítil ho hůlkou. „Rychle si to přečti a zapamatuj si to."

Harry chvíli civěl na papír a pak se zamračil. „Co je Fénixův-?"

„Tady ne, chlapče," zavrčel Moody. „Počkej, až budeme uvnitř!" Vzal pergamen z Harryho ruky a špičkou hůlky ho zapálil. Harry se rozhlížel po okolních domech a snažil se něco rozeznat ve tmě.

„Ale kde-?" začal.

Remus se sklonil a řekl mu přímo do ucha, „Mysli na to, co sis zrovna přečetl," řekl tiše. Remus poznal okamžitě, když Harry uviděl Číslo dvanáct, protože zalapal po dechu a zíral na něj, dokud ho Moody zezadu nepostrčil.

„No tak, dělej," řekl Moody.

Harry vyšel nahoru po schodech, stále se užasle rozhlížel kolem sebe a Remus přešel vedle něj a jedinkrát klepl do dveří hůlkou. Následovala série kovových cvakání a řinčení a dveře se skřípavě otevřely.

„Rychle dovnitř, Harry," zašeptal Remus. „Ale nechoď moc daleko a ničeho se nedotýkej."

Harry vešel a Remus za ním, stále nesoucí jeden konec truhly a Tonksová držela druhý. Moody znovu rozsvítil lampy, když byli uvnitř i ostatní, s hůlkami v pohotovosti.

Dveře se za nimi zavřeli, zastírací kouzlo bylo ukončeno a stará plynová světla na stěnách se začala rozsvěcet. Molly vtrhla do haly, utřela si ruce o zástěru a rozzářeně se hnala k Harrymu. Na rozdíl od Remuse, ona očividně neměla problémy s projevy náklonnosti k Harrymu.

„Oh, Harry, to je úžasný, tě zase vidět!" zašeptala. „Vypadáš pobledle a potřebuješ vykrmit, ale bojím se, že budeš muset na večeři chvíli počkat..." Podívala se přes Harryho po ostatních, kteří se posouvali dál do haly.

„Zrovna přišel," zašeptala Molly. „Schůze právě začala..."

Ostatní začali okamžitě spěchat ke dveřím a Remus se držel zpátky, nechal je, aby ho předběhli na cestě do kuchyně. S posledním úsměvem k Harrymu se otočil a chtěl jít za nimi.

„Ne, Harry, schůze je jenom pro členy Řádu. Ron a Hermiona jsou nahoře, můžeš tam s nimi počkat, než schůze skončí a pak budeme večeřet. A v hale mluv potichu."

Remus nečekal na Harryho odpověď. Jak mířil do kuchyně, měl znepokojivý pocit, že vytrhli Harryho z jednoho vězení, plného izolace a nedostatku informací, aby ho vzápětí uvrhli do jiného.

Sedl si na jednu z mála volných židlí, mezi Minervu a Billa. Severus byl o pár židlí dál a Remus ho nemohl ze svého místa jasně vidět, takže jen poslouchal hlášení, které už probíhalo a spokojil se s rytmickým tónem Severusova hlasu. Nevěděl, co už Severus řekl a měl v úmyslu se na to později zeptat, ale ať už to bylo cokoliv, všichni v místnosti napjatě poslouchali. Dokonce i Sirius byl necharakteristicky pozorný.

„...vzrůstající podezření. Nikdo nic specifického neřekl, ale Pán zla a Macnair se mě snažili přinutit, abych jim řekl, co Řád hlídá."

„Neřekls´jim to, že ne?" zeptal se Sirius se zúženýma očima.

„Ano, Blacku, řekl jsem jim všechno. Nejen to, uvalil jsem na Brumbála kletbu Imperius, tak, aby ze mě mohl udělat svého Strážce tajemství a ohlásil jsem celému světu, zvlášť Smrtijedům, kde přesně Řád sídlí. A dál- "

„Stačí, Severusi," řekl Brumbál mírně. „Pokračujte."

Remus nemusel vidět Severuse, aby věděl, že se mračí. „Jak už jsem říkal, vědí, že něco hlídáme a rozhodně jim neuniklo víc podezřelé aktivity na Ministerstvu, aby to nechali jen tak být."

Vešla Molly a tím byl Řád konečně kompletní.

„Co tedy navrhujete?" zeptal se Arthur poté, co se Tobolka odsunul, aby si Molly mohla sednout vedle svého manžela.

„Větší ostražitost? Nevím, komu všemu se na Ministerstvu dá věřit," řekl Severus.

„Nikomu?" navrhl Sirius. Vypadalo to, že se poloviny lidí u stolu ta poznámka dotkla a měli k tomu důvod - v Řádu bylo hodně zástupců Ministerstva.

„K tomu chci něco říct," řekl Brumbál, ignorujíc výměnu pohledů. „Dělají mi starosti ti, co nejsou na naší ani na Voldemortově straně. Na Ministerstvu je až moc lidí, jejichž loajalita, jak se zdá, patří jenom jim."

„Myslím si totéž," řekl Severus. „Ať už to jsou Smrtijedi nebo ne, Lucius Malfoy drží polovinu Ministerstva v hrsti a- "

„TAKŽE JSTE NEMOHLI NA SCHŮZE, VELKEJ PROBLÉM!"

Skoro jednotně se všechny oči zvedly ke stropu.

„VY JSTE BYLI POŘÁD TADY, NE? BYLI JSTE POŘÁD SPOLU! JÁ JSEM TRČEL MĚSÍC U DURSLEYOVÝCH! A DOKÁZAL JSEM TOHO VÍC NEŽ VY DVA A BRUMBÁL TO VÍ - KDO ZACHRÁNIL KÁMEN MUDRCŮ? KDO SE ZBAVIL RIDDLEA? KDO VÁS OBA ZACHRÁNIL PŘED MOZKOMORY?"

Remus sklopil zrak ke stolu, vyhýbal se pohledům ostatních, ale všímal si, že se nervózně vrtí.

„Myslím, že Harry je asi trochu rozrušený," řekl Brumbál. „Severusi, proč nepokra- "

„KDO SE DOSTAL PŘES DRAKY, PŘÍŠERY A VŠECHNY DALŠÍ NÁSTRAHY MINULÝ ROK? KDO HO VIDĚL, JAK SE VRÁTIL? KDO MU UTEKL? JÁ!"

Molly si přitiskla ruku na ústa.

„Někdo by měl Potterovi říct, aby přestal řvát, než zburcuje celé zatracené sousedství," řekl Severus beze stopy soucitu.

„Trhni si, Snape," vyštěkl Sirius.

„ALE PROČ BYCH MĚL VĚDĚT, CO SE DĚJE? PROČ BY SE MI MĚL NĚKDO OBTĚŽOVAT ŘÍCT CO SE STALO?" Harryho hlas byl stále hlasitější a vyšší, jak křičel.

„Vlastně jsem se o tomhle chtěl zmínit," řekl Remus, aniž by vzhlédl. „Myslím, že Harry je trochu rozhozený, že jsme ho tohle léto drželi v nevědomosti."

„Je to dítě," řekl Severus. „Nepotřebuje toho vědět víc, než už ví."

„Nepotřebuje vědět polovinu toho, co už ví," odvětil Remus, rád, že nemůže vidět Severusovi do obličeje. Bylo dost těžké mu odporovat, už jen když si jeho zachmuřený výraz představil.

„NEMOHLI JSTE MĚ TAK STRAŠNĚ CHTÍT, ŽE NE? JINAK BY JSTE MI POSLALI SOVU, ALE MUSELI JSTE SLÍBIT BRUMBÁLOVI- "

Pokud se týkalo Brumbála, ten vypadal stejně tak rozpačitě, jako ostatní. „Možná jsem k němu měl být trochu otevřenější."

„Bylo to pro jeho dobro, Albusi," připomněla mu Minerva.

„ČTYŘI TÝDNY JSEM TRČEL V ZOBÍ ULICI, VYTAHOVAL NOVINY Z KOŠŮ A SNAŽIL SE ZJISTIT, CO SE DĚJE- "

„Nemůžeme změnit, co jsme dělali celé léto, ale můžeme změnit, co děláme teď," řekl Sirius a zvedl se.

„ASI JSTE SE DOBŘE BAVILI, NE? VŠICHNI PĚKNĚ ZALEZLÍ TADY SPOLU- "

„Kam to chceš jít, Siriusi?" zeptala se Molly.

„Jdu pro Harryho a přivedu ho sem."

„Tak to určitě," odsekl Severus.

„Je to můj kmotřenec a- "

„A co se odehrává na těchto schůzích má vliv na celý svět, který se netočí jen kolem Harryho Pottera." Severus odstrčil židli dozadu a postavil se proti Siriusovi.

„Má právo to vědět! On je ten, koho tohle nejvíc zasáhlo- "

„Proč?" zavrčel Severus. „Protože se z něj na začátku téhle zatracené války stal sirotek? Protože má Pán zla v úmyslu ho osobně zabít? Tohle ovlivňuje všechny a některé lidi i dvacet, třicet nebo i padesát let!" Severus a Sirius kolem sebe teď nevraživě kroužili s připravenými hůlkami.

„Pánové, myslím, že už to stačilo," řekl Brumbál a taky vstal.

Severus o půl kroku couvl, ale Sirius ani nemrkl. „Přesně tak, Snape," procedil. „Voldemort má na Harrym Potterovi osobní zájem a tím je to jeho záležitost. Má pravdu, abys věděl! Kolikrát porazil Voldemorta?"

„Ani jednou!" odpálil Severus a vrátil se do bojového postoje. „Pokud mě paměť neklame, Pán zla je naživu, v pořádku a mocnější než kdykoliv předtím!"

„Harry mu čtyřikrát čelil a přežil! Kdo jiný to může o sobě prohlásit?"

„To jen proto, že dospělí, kteří měli být zodpovědní za jeho ochranu mu jen pomohli dostat se do ohrožení!"

Remus si vyměnil pohled s Minervou; Severus právě jasně obvinil Brumbála, pokud si toho někdo chtěl všimnout. Remus vstal a přistoupil ke svému nejlepšímu příteli a svému milenci. „No tak, vy dva. Sedněte si. Dokončíme tuhle schůzi a- " Chtěl vzít Severuse za paži, ale Severus před ním ucukl.

„Dej ty pracky pryč," zavrčel, otočil se a upřel na Remuse vzteklý pohled.

„Takhle s ním, kurva, nemluv!" zařval Sirius.

„TAK DOST!" Všichni ztuhli, když Brumbál zvýšil hlas. „Siriusi, sednout. Severusi, vy taky. I vy, Remusi." Vypadalo to, že nikdo nemá v úmyslu poslechnout, tak Remus udělal první krok. Severus se pak taky vrátil na svou židli, s očima stále zúženýma a Sirius udělal totéž.

„Harry se nezúčastní naší schůze, protože je to schůze Fénixova řádu, Harry není členem a není dost starý, aby se jím stal," řekl Brumbál klidně, když všichni zase seděli. „Souhlasím, že je potřeba mu jisté věci sdělit a o nich si s vámi promluvím někdy jindy, Siriusi. Prozatím budeme teď pokračovat ve schůzi."


Zbytek schůze proběhl bez dalších výbuchů, ať už nahoře nebo v kuchyni. Severus odříkal zbytek svých informací, Bill načrtl několik plánků Ministerstva, nad kterými všichni debatovali o nových postupech. Teď, když byl Harry v bezpečí v domě, mohli věnovat víc času a sil hlídání věštby.

V jejich zápalu, částečně z dychtivosti vidět Harryho a částečně dostat se z napjaté atmosféry, členové Fénixova řádu ukončili schůzi a začali se postupně trousit ven z kuchyně. Sirius zmizel jako první a ostatní ho rychle následovali, ale Remus se schválně zdržel a vyhledal očima Severuse.

Severus se nepohnul a jakmile byli v kuchyni sami, Remus odstrčil židli a šel k němu. „Severusi," začal, ale Severus zvedl ruku.

„Myslíš, že by bylo hodně nezdvořilé, kdyby ses dnes večer nezúčastnil zdejších oslav?"

Remusovi vyschlo v krku. Usmál se. „Tak ty na mě nemáš vztek?"

„Vztek? Ne. Možná jsem trochu naštvaný, ale ne tolik, abych si odepřel tvou společnost, jestli na to máš náladu."

„Myslím, že bych měl aspoň zůstat na večeři," řekl Remus. „Nevím, co ostatní plánují po ní, ale já se vypařím tak rychle, jak jen to půjde."

Severus přejel palcem po Remusových rtech. „Počkám na tebe," řekl a vstal. Na půli cesty ke dveřím se zastavil a otočil se. „Když nebudu čekat, tak na mě taky nečekej. Jediný důvod, proč bych tam nebyl, bude ten, že jsem byl povolán a pokud ano, bude lepší, když v mé domě nebude nic inkriminujícího, co by mohli moji spolupracovníci vidět, kdyby se náhodou vrátili se mnou."

Remus přikývl. „Když tam nebudeš, radši mi pošli zprávu, hned jak se vrátíš, abych věděl, že si o tebe nemusím dělat starosti." Severus se otočil zpátky ke dveřím, ale Remus ho zastavil. „Oh, o co jsem přišel na začátku schůze?"

„Co prosím?"

„To, abych tě mohl chvíli zdržet."

Severus mírně zavrtěl hlavou. „Vlastně jsi nepřišel o nic. Už jsem ti řekl skoro všechno, co jsem dneska řekl jim." Po dalším kratičkém zaváhání vyšel do haly, kde ho okamžitě obklopili ostatní, všichni vzrušeně halasící a povídající.

Remus zůstal stát ve dveřích a sledoval, jak se Severus prodírá davem. Pak následoval větší část z nich ke dveřím a zamkl za nimi dveře.

Kapitola čtrnáctá - N E V Ý S L O V N É

„No, začínal jsem si myslet, že se po tobě slehla zem. Kde jsi byl?"

Severus byl na půli cesty ke dveřím, když si všiml Luciuse, se znuděným výrazem opírajícího se o zeď. Sakra. Úplně mu vypadlo z hlavy, že souhlasil s večeří u Malfoyových. Bylo to nečekané zkřížení jeho plánů, ale získávat potřebné společenské konexe, bylo ještě obtížnější, než lhát Pánovi zla do obličeje.

„Pozval jsi mě na dnešek na večeři," řekl Severus. Rozhodl se, že prozatím bude nejlepší omluvou upřímnost.

„Přesně tak."

„Zapomněl jsem. Omlouvám se, Luciusi. Nejsem moc zvyklý na pozvání."

„Ty už jsi večeřel někde jinde? Tady určitě ne."

„Ne," odvětil Severus a mávnutím hůlky odemkl dveře. „Něco jsem si na večer domluvil a stavil jsem se doma jen na rychlé jídlo."

„Co sis domluvil?" zeptal se Lucius, následujíc ho dovnitř.

„Něco, do čeho ti nic není," odpověděl Severus a mávl hůlkou, aby rozsvítil lampu.

„Mně je něco do všeho, Severusi. Dávám si na to pozor." Severus se ušklíbl a natáhl se pro čajovou konvici. „Teda," řekl Lucius, opřel se o kuchyňskou linku a založil si paže na hrudi, „kdybych tě tak dobře neznal, mohl bych si myslet, že se snažíš něco utajit před naším pánem."

Severus na to zvedl obočí. „Řekni mi, Luciusi, točí se tvůj život jen kolem služby pro Pána zla?" Lucius zaváhal a Severus naklonil hlavu na stranu. „Staří kamarádi si věří, pamatuješ?"

„Ne," přiznal Lucius s ulehčeným aristokratickým pousmáním.

„Můj taky ne. Dělám, co po mně žádá a abych ho potěšil, sbírám informace. Ale taky mám pár svých osobních zálib a jednu z nich mám naplánovanou na dnešek."

„Poslechl jsi mojí radu, co?"

Severus na něj chvíli bezvýrazně zíral, ale z Luciusova samolibého výrazu se nedalo vyčíst, o čem mluví. „Dobře, vyhrál jsi. Sdělíš mi, jaká rada to byla?"

Lucius se zasmál. „Navrhl jsem ti, že potřebuješ přítulnou a ochotnou čarodějku," řekl.

Severus málem upustil konvici. „Ven."

„Vždycky poznám, že jsem se trefil, když jsi takhle defenzivní. Tak, kdopak je to?"

Severus kvapně zapřemýšlel a rozhodl se pro vyhýbavost. „Vážně, Luciusi, jak stupidní si myslíš, že jsem? Kdybych chtěl dodávat klepy do Deního věštce, řekl bych jim to přímo."

Vypadalo to, že Lucius takovou odpověď napůl očekával. „Tak dobře. Kdy tady bude?"

„Někdy potom, co odejdeš, což bude brzy," odvětil Severus.

„Říkal jsi, že máš plány po večeři. To se s námi pořád ještě stihneš navečeřet."

Severus ho ignoroval, přešel kuchyni ke spíži, kde stál a civěl na obsah. Po chvíli si uvědomil, že Lucius stojí za ním, když se natáhl kolem něj a popadl jednu plechovku.

„Co je tohle?" zeptal se s nepředstíranou zvědavostí, když si prohlédl štítek.

„Polévka," odvětil Severus.

„Polévka?" Lucius pochybovačně zíral na plechovku a na Severuse. „Ty jíš polévku z konzervy?"

„Ti z nás, kteří za zády nemají armádu domácích skřítků na zavolání, se snaží, aby po dlouhém dni nemuseli moc plýtvat energií."

„A ti z nás, co armádu domácích skřítků mají, si každý večer dopřávají hostinu. Aspoň ve srovnání s polévkou z konzervy."

„Tak si jdi hodovat."

„Víš, co je dnes na jídelníčku?"

„To nevím, ale doufám, že si to užiješ."

„Jehněčí žebírka," řekl Lucius zpěvavým hlasem, který měl být vábivý. „Chřest, čerstvá zelenina s mandlovo brusinkovou omáčkou. Pěna z bílé čokolády s čerstvými malinami."

Severusovi se už sbíhaly sliny a plechovka s polévkou vypadala stále míň lákavě. Ale pomyšlení na to, že by dneska dal Lupinovi košem bylo ještě horší.

„Řekl jsem ti, že mám jiné plány, Luciusi," řekl Severus a vzal od něj konzervu.

„Nemůžeš mi přece tvrdit, že tě víc zdrží večeře s námi, než udělat tohleto poživatelným," řekl Lucius s gestem k plechovce.

Severus upřeně pozoroval štítek a myslel na to, jak převařená zelenina v těchhle plechovkách byla.

„Najíš se a půjdeš," pokračoval Lucius v nátlaku. „Narcissa a já ti to pro jednou odpustíme."

„Oh, no tak dobře."


Severus si byl jistý, že Lucius má něco v záloze, ale když seděl u stolu po Luciusově pravici, naproti Narcisse, bylo obtížné o tom uvažovat. Jehněčí žebírka jasně porážela polévku z konzervy a klid Malfoyovy jídelny byl nekonečně lepší než chaos v hlavním štábu. Jen málokdy si Severus mohl užít soukromé večeře s prvotřídním jídlem.

Konverzace byla příjemná, točila se kolem několika témat, mezi kterými nebyla válka, ani návrat Pána zla, ani politický skandál, který měl na svědomí francouzský ministr kouzel a jeho zábava v rodinném sídle. Naricissa ho zasypávala neustávajícím proudem klepů z nejvyšší společnosti a mlčela jen tehdy, když Draco přidal svou trošku do mlýna o svých přátelích.

Po dezertu Lucius Severuse omluvil a ačkoliv zůstal důvod nevyřčený, Narcisse to stačilo, aby se znalecky usmála. Pokud si toho všiml i Draco, nedal nic najevo. Severus zdvořile pokynul hlavou ke svým hostitelům.

„Děkuju za večeři," řekl.

„Vážně, Severusi, příště se musíš trochu zdržet," řekla Narcissa. „Bylo skvělé tě tu zase mít. Skoro jako za starých časů."

„Skoro," souhlasil Severus.

„Ach, příště tady bude déle," řekl Lucius a spiklenecky zamrkal. „Jestli ne, jako trest bude muset absolovovat tři velkolepé večírky."

Severus si odfrkl. „Určitě se brzy uvidíme," řekl a podal Luciusovi ruku.

„Možná bychom tě mohli sem nalákat i zítra večer," řekl Lucius. „Konec konců, nemáme už moc příležitostí, jak tě uplatit dobrým jídlem, než začne školní rok, viď Draco?"

Po Dracově tváři přelétl stín, ale hned zase zmizel. „To ano," řekl s širokým úsměvem.

Mohlo to vyznít jako lehký vtip, ale když Severus ustoupil do tmy, nemohl se zbavit pocitu, že to byla odpověď na to, proč tak Lucius naléhal, aby nimi povečeřel. Otázkou bylo, jestli se měl Severus urazit, že se ho Malfoyovi snaží podplatit. Když se přemístil zpátky ke svému domu, rozhodl se, že pokud ho budou uplácet chutným jídlem, nechá je v tom pokračovat.

Když se objevil u vstupních dveří, zrovna zahlédl odcházejícího Lupina. „Lupine!" zasyčel.

Lupin se otočil a jeho obličej se uvolnil. „Severusi," řekl a rychlým krokem se k němu vrátil. Zvedl ruku k Severusově tváři, ale Severus ho zachytil za zápěstí a zavrtěl hlavou. „Tady ne," zašeptal a ukázal ke dveřím.

Jakmile byli uvnitř, Lupin sevřel Severuse v náruči a přisál se na jeho rty. Severus se uvolnil v objetí, odevzdal se spalujícímu horku Lupinových úst a ztratil se v intenzitě neočekávaného uvítání. Když se jejich rty od sebe odtrhly, Severus si opřel hlavu o Lupinovo rameno a snažil se najít postrádající svaly patřící k jeho nohám.

„Dobrý večer i tobě," zamumlal.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Lupin, stále pevně objímající Severuse.

„Mmmm." Vážně by to mohlo takhle zůstat napořád. Poprvé za celá léta ho napadlo, že právě prožil ten nejlepší den, přinejmenším za poslední desetiletí. Noc dobrého spánku; probuzení s Lupinovým polibkem; odpoledne čtení; příležitost ohromit zaujaté publikum tím, co zjistil jako špión; odejít od skupiny brebentících lidí, kteří chtěli, aby zůstal a dál s nimi mluvil; prvotřídní a chutné jídlo s jedním z nejvlivnějších kouzelníků v Británii a pak se vrátit domů do vítající náruče a k dychtivému líbání - lepší den by nevymyslel, i kdyby se snažil.

„Severusi?"

„Chceš jít nahoru?" zeptal se Severus.

„Chci, abys´mi odpověděl. Jsi v pořádku?"

Severus přitiskl na Lupinovy rty jemný, mlaskavý polibek. „Nikdy mi nebylo líp," zamumlal.

„Co se stalo?"

„Kdy?"

„Říkal si, že jediný důvod, proč tady nebudeš je, žes´byl povolán," připomněl mu Lupin. „Co se stalo?"

Koutky Severusových úst se zvedly v nepatrném úsměvu. „Ty ses o mě bál."

„Ano!" řekl Lupin. „Neujasnili jsme si už, že se o tebe bojím?"

Severus zabořil prsty do Lupinových vlasů a přitáhl ho do dalšího polibku, tentokrát delšího a protahujícího se, i s jazykem. Když ho pak pustil, Lupin ztěžka oddechoval. „Víš, jak už je to dlouho, co se o mě někdo bál?" zeptal se.

„Asi tak pět minut," odvětil Lupin. „Co se stalo?"

„Nic," řekl Severus. „Večeře s Malfoyovými." Lupin nechápavě svraštil čelo a Severus ho špičkami prstů pohladil po krku. „Když jsme se dohodli, neuvědomil jsem si, že už jsem přijal to pozvání. Lucius byl tak laskavý, že mi odpustil, když jsem hned po jídle zmizel."

„Chystá něco?" zeptal se Lupin. Opřel si hlavu o Severusovo rameno, zatímco mu Severus prsty pročesával prošedivělé vlasy.

„Ten vždycky něco chystá. Ale tentokrát nejde o nic důležitého," odpověděl Severus nepřítomně. „Nechceš dál pokračovat nahoře?" Rychle olízl Lupinovo ucho a Lupin se zachvěl.

„Tak to bylo k ničemu?" zeptal se Lupin. Nechal Severuse, aby ho odvedl ke schodišti. „Škoda, žes´tam musel ztrácet čas."

Severus se zastavil a zasmál se. „Nešlo o žádnou misi, Lupine. Jen jsem večeřel s bývalým spolužákem a jeho rodinou."

Teď se pro změnu zastavil Lupin. „Cože?"

„Šlo jen o večeři. Jehněčí žebírka versus polévka z konzervy. Co by sis vybral ty?"

„Je to Smrtijed," protestoval Lupin.

„Stejně jako já," odvětil Severus.

„Ale to je něco jiného. Ty to děláš z dobrého důvodu a-"

Severus položil prsty na Lupinovy rty. „Nebudeme se kvůli tomu hádat. Neschvaluješ mi moje přátele. Můžu upřímně říct, že já ty tvoje nemám taky moc v oblibě." Lupin stále vypadal nerozhodně a Severus si stoupl na další schod, aby mu viděl přímo do očí. „No tak," pobídl ho a objal kolem pasu. „Jen ty a já a zbytek světa může jít pro dnešek k čertu."

„Chtěl bych si s tebou promluvit," řekl Lupin. „Pořádně promluvit."

Severus se zhluboka nadechl, narovnal se a odtáhl se tak daleko, jak to jen na úzkém schodišti šlo. „O čem chceš mluvit?" zeptal se.

„O tobě. Před dvěma dny jsem se tě nemohl dotknout, aby tě to neznervóznilo. Teď z ničeho nic to vypadá, jako bys´neměl dost. Chci vědět, co se děje."

„Chci tě. Je to tak těžké pochopit? Jestli si dobře vzpomínám, chtěl jsi to přece taky."

„Víš vůbec, jak frustrující to je, když mě týdny odháníš a pak najednou zjistím, že máš libido mexických skákavých fazolí?"

Severus se zasmál. „Mám to brát jako poklonu?"

Lupin ho ignoroval. „Jenom chci vědět, proč jsi změnil názor. Nic víc. Odpověz mi a já už s tím přestanu otravovat."

Severus zalétl pohledem nahoru k ložnici, pak si povzdechl a udělal gesto ke schodům. „Tak dobře. Chceš mluvit, tak si promluvíme."

Lupin měl tu drzost změřit si ho ostražitým pohledem.

„Krucinál, Lupine! Rozhodni se, co vlastně chceš!"

Po chvilkovém zaváhání sešel Lupin pár schodů dolů a čekal na Severuse. „Kam půjdeme?"

„V obývacím pokoji je větší pohodlí," odvětil Severus. Lupin vešel do místnosti a posadil se na gauč. Severus si málem sedl vedle něj, ale pak si to rozmyslel a sedl si místo toho do křesla, které posunul, aby byl přímo proti Lupinovi. „Dobře," řekl Severus. „O čem budeme mluvit?"

„O tom, proč sis to najednou rozmyslel," odvětil Lupin.

Severus zkřížil paže na hrudi a opřel si nohy o polštář na gauči vedle Lupina. „Řekl jsem ti to ráno - líbilo se mi probudit, když jsi mě políbil. Když na to přijde, líbilo se mi s tebou i usínat. Bylo to příjemné."

„A minulou noc?"

„Budeš se vyptávat pokaždé na motiv, když něco udělám?" zeptal se Severus. „Byl jsem nadržený."

„Ale proč?" tlačil dál Lupin. „Včera ráno to vypadalo, že nás skoro nic nespojuje a najednou..."

„Jistě mě někdo z Nebelvíru nebude kárat pro spontánní rozhodnutí," řekl Severus. „Nebo ano?"

„Ne. Ne úplně. Jenom to nechápu."

„Tohle jsi chtěl tu první noc," upozornil ho Severus. „Chtěl jsi, abych proklamoval nehynoucí lásku, nekonečnou touhu nebo něco podobného, ne?"

Lupin neodpověděl, ale uhnul očima a Severus to vzal jako potvrzení, které vlastně ani nepotřeboval.

„Rozhodl jsem se. Raději budu s tebou než bez tebe. Dávám ti to, co jsi chtěl, ne?"

„Asi ano, ale..."

„Už jsi někdy slyšel staré pořekadlo, že se nemáš dívat darovanému koni na zuby?" zeptal se Severus.

Lupin zavrtěl hlavou a zasmál se. „Mám dojem, že to pořekadlo pochází od darovaného koně, kterému se na zuby nepodívali Trójani."

„To s tím nemá nic společného," řekl Severus o stupeň chladnějším tónem, než měl v úmyslu. Přirovnal ho zrovna Remus Lupin k trojskému koni?

„Jde o prozkoumávání daru. Člověk by měl být vděčný za to, co dostane."

Lupin sklonil hlavu, nahnul se dopředu a položil ruku na Severusovo koleno. „Já jsem vděčný," řekl. „Cením si toho. A bůh ví, že to chci. Já jen- "

„Ty tomu jen nevěříš," řekl Severus.

Lupin se opřel dozadu a založil si paže na prsou. „Asi občas těžko věřím tomu, co lehce získám."

Dostali se na rozcestí a i když Severus byl ve vztazích nezkušený, tohle poznal. Pokud chtěl omluvu na ukončení rozvíjejícího se poměru, dřív než se z těj stane něco, od čeho by těžko odcházel, byl ten pravý čas to udělat. Rád se probouzel vedle Lupina a rád vedle něj usínal a užíval si večer sexuálních radovánek s ním, stejně jako přátelské haštěření za posledních pár dní. Nesnažil se ale sám sebe obelhávat, že to je láska. Myslel si, že když nebude tu teorii testovat, mohl by stále odejít s důstojností a bez citových šrámů.

Nebo by mohl nabídnout kousek sám sebe a bojovat za to, co nebylo jeho, ale co chtěl. Existoval rozdíl mezi chtěním a potřebou a ačkoliv Remuse Lupina nepotřeboval, zoufale ho chtěl. Několik minut mlčel a rozhodoval se.

„Severusi?"

„Co ti na to mám říct?" řekl Severus. „Jestli nejsi ochotný příjmout to, co ti nabízím, proč bych měl ztrácet dech a přesvědčovat tě? Ty něco chceš a když ti to nedám, trucuješ. Když ti to dám, nevěříš mi. Jak můžu tohle vyhrát? Nehraju hry, ve kterých nemám šanci na vítězství."

Lupin sklopil zrak. „Já nevím," řekl. „Vím, že máš pravdu. Jen nevím, co říct."

„Co jsi doufal, že z tohohle získáš?" zeptal se Severus. „Co jsi chtěl ode mně slyšet?"

„Důvod," odvětil Lupin. „Jakýkoliv. Třeba ne dobrý. I hloupý by stačil. Něco, co by mi řeklo, že nejde jen o chvilkový rozmar nebo..." Odmlčel se. „Nemůžeš čekat, že si nevšimnu, že odejdeš na shromáždění Smrtijedů a vrátíš se s erekcí. Nemůžeš čekat, že si toho nevšimnu, Severusi."

Severus chvíli mlčel. „O tom to celé je?" zeptal se.

Lupin se mu nepodíval do očí, ale přikývl. „Ano. Tohle mi vadí. Jsi na naší straně - a klidně to sveď na to, že jsem z Nebelvíru - je to pravda. Pro mě je to buď černé nebo bílé. Ti lidé jsou zlí a přesto s nimi večeříš, i když nemusíš a když se s nimi sejdeš, vrátíš se připravený mě opíchat do podlahy a taky jsi jiný. Byl jsi sarkastický a nesnášenlivý a teď najednou nejsi. Najednou jsi vášnivý, vzrušený a svolný. Souhlasíš s věcmi, se kterými by mě ani nenapadlo, že souhlasit budeš a... Ano, Severusi, tohle mi vadí."

Severus se přesunul na gauč vedle něj. „Nečekal bych, že to pochopíš," řekl. „Určitě ne dřív než za týden. Nemůžu ti to vysvětlit a nebudu se o to ani pokoušet. Jestli ti to tolik vadí, pak možná tohle celé byl experiment, který nevyšel."

„Takže žádný důvod?"

„Řekl jsem ti své důvody už několikrát," odvětil Severus. „Líbilo se mi to."

„Prostě jen tak?"

„Co jiného by v tom mělo být?" Lupin opět neodpověděl. Severus to riskl a natáhl se pro jeho ruku. Cítil až pošetilou úlevu, když se Lupinovy prsty sevřely kolem jeho. „Máš rád pocit jiné osoby ve své náruči?" zeptal se Severus a přitáhl Lupina k sobě.

Lupin si opřel hlavu o Severusovu hruď. „Jistě," řekl.

„Já taky," zašeptal Severus a letmo políbil Lupina na čelo. „Věř tomu nebo ne, ale neliším se tolik od ostatních."

„Smrtijedi," naléhal Lupin. „Co je tak vzrušujícího na setkání Smrtijedů?"

„Nic," odvětil Severus. „Možná to líp pochopíš příští týden."

„Proč mi to nemůžeš vysvětlit teď?"

Severus si povzdechl. „Je to moje mysl, která je po shromáždění vzrušená," řekl. „Když jsem tam minulou noc byl, musel jsem se dvě hodiny plně soustřeďovat na to, co říkám, co si nechávám pro sebe, co nesmím zapomenout předat vám a čemu musím zabránit, aby Pán zla viděl. Odejít z toho shromáždění živý a zdravý je triumf a vědomí, že jsem znovu dokázal Pána zla obelhat, to je..." Zmlkl a zavrtěl hlavou. „Nedokážu to vysvětlit."

„Jsi na mě naštvaný, že jsem se na to ptal?"

„Ne." Opřel se tváří o Lupinovy vlasy a pohladil ho po zádech a po ramenou. „A ty na mě?"

„Ne." Lupin zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nebyl. Jen zmatený."

„Jsi pořád zmatený?"

Lupin obrátil obličej vzhůru a usmál se na něj. „Ještě víc, než předtím."

Severus ho sevřel v náruči. „Nemám radost z plnění těch odporných úkolů pro které jsou Smrtijedi tak nenávidění," zašeptal. „Nejsem žádný sadista."

„Já to vím."

Oba mlčeli. Severus bezděčně hladil Lupina po zádech, zatímco Lupin ležel o něj opřený, se zavřenýma očima a prsty propletenými se Severusovou volnou rukou.

Po chvíli do něj Severus jemně šťouchl. „Neusínáš, že ne?"

„Ne," zazněla tlumená odpověď.

„Jsi v pořádku?"

„Jsem rád, že jsem dneska přišel," řekl Lupin a narovnal se.

Severus pohladil palcem Lupina po rtech. „Já taky," řekl. „Nějaký zvláštní důvod?"

Lupin zachytil jeho ruku a přitiskl si jí ke tváři. „Jsi normální," řekl a Severus se rozesmál, naprosto nepřipravený na tak prosté a přitom působivé konstatování.

„Asi bych měl být polichocený, že jsem splnil tvé nadstandardně vysoké nároky," řekl Severus pobaveným hlasem.

„Jenom se směj. Ale já to myslím vážně. Se Siriusem a Harrym se z domu stává opravdový blázinec."

Jen díky sebeovládání dokázal Severus spolknout kousavou poznámku, na kterou mu Lupin přihrál. „Chceš o tom mluvit?" zeptal se. Lupin hned neodpověděl, tak se Severus posunul na druhý konec gauče a poplácal si klín. „No tak, lehni si a všechno mi řekni."

Lupin se rozpačitě zasmál, ale když na něj Severus znovu zagestikuloval, natáhl se na gauči a hlavu si položil do Severusova klína. Severus shrnul vlasy z Lupinova čela a pomalu a rytmicky ho začal hladit. Po několika sekundách k němu Lupin vzhlédl. „Vážně to chceš slyšet?" zeptal se.

„Jestli o tom chceš mluvit," odvětil Severus. Lupin mluvit nezačal a Severus odhadl důvod. „Nic z toho proti tobě nepoužiju."

„Nemám obavy, že bys´to použil proti mně."

Severusovy prsty zastavily jemné masírování. „Nepoužiju to ani proti nikomu jinému. Všechno, co řekneš, bude důvěrné."

Lupin přikývl a Severus obnovil svou péči. Po chvilce se Lupin nadechl. „Myslím, že Azkaban ovlivnil Siriuse víc, než dává najevo," řekl.

Dělat si kvůli němu starosti bylo pro Severuse těžké, ale přikývl. Doufal, že to bude bráno jako soucítící gesto.

„Včera byl schoulený u krbu - jako Čmuchal. Úplně letargický." Lupin se zasmál, ale znělo to dutě. „Chtěl, abych ho hladil. Chvíli jsem si myslel, že ho už nepřesvědčím, aby se proměnil v člověka a řekl mi, co se s ním děje."

Nějak představa Lupina, hladícího toho zatraceného, ucouraného psa ani trochu nepomohla zlepšit Severusovy už tak dost nevraživé pocity vůči Blackovi. „Co se stalo?" zeptal se pečlivě neutrálním tónem.

„Je zraněný."

„A asi nemůže prostě jen jít do St. Munga, že ne?"

Lupin zavrtěl hlavou. „Tady nejde o fyzickou bolest. Umíš si představit, jaké to je, být dvanáct let zavřený v Azkabanu za zločin, který jsi nespáchal? Ne jen za zločin, který jsi nespáchal, ale kterého by ses nikdy nemohl dopustit? Něco takového člověku musí zlomit srdce a komu pak připsat vinu?"

Severus o tom chvíli přemýšlel. „Ne," řekl tiše. „Asi si to neumím představit."

„Neměl jsem v něj přestat věřit," řekl Lupin a zavřel oči. „Měl jsem vědět, že by nikdy Jamesovi nebo Lily neublížil. O tom je důvěra, víš?"

„Tohle si nevyčítej," odvětil Severus. „Dokonce i kdyby jsi mu celá ta léta věřil, co by se tím změnilo? Myslíš, že by ho Ministerstvo kouzel pustilo jen kvůli slovům bývalého spolužáka?"

„Nejspíš ne," odpověděl Lupin. „Ale i tak se cítím provinile."

„Důvěřuješ mu teď?"

„Ano."

„Bezvýhradně? Kdyby Harry Potter zítra v tom domě zemřel a všechny důkazy by svědčily proti němu, věřil by jsi, že je nevinný?"

Lupin chvíli mlčel. „To je chyták. Když odpovím ano, budeš mě mít za blázna, že jsem slepě loajální. Když ne, řekneš mi, že mu potom nedůvěřuju."

„Dobře, zapomeň na něj. Důvěřuješ Brumbálovi?"

„Ano," řekl Lupin bez váhání.

„A kdyby se zítra něco stalo... kdyby Harry zemřel a všechny důkazy ukazovaly na Albuse Brumbála..."

„Myslel bych si, že mi něco uniká," řekl Lupin. Zavřel oči a Severus nemusel nic dalšího říkat. Lupin došel k vlastnímu závěru. „To je ta odpověď, ne? Nejspíš Siriusovi nedůvěřuju tak bezvýhradně jako Brumbálovi."

„A mohlo by to být tím, že ti Sirius Black dal nějaký důvod o něm pochybovat?"

„Nezačínej, Severusi."

„Já s ničím nezačínám. Jestli nechceš mluvit o Siriusovi, nevadí. Mluvme o mně. Důvěřuješ mi?"

„Ano." Tentokrát tam bylo zaváhání, ale znělo to jistě.

„A kdyby Harry byl mrtvý a důkazy usvědčovaly mě?" Lupin hned neodpověděl a Severus sklonil hlavu, aby ho políbil na čelo. „Věřil by jsi, že jsem to udělal," řekl. „Proč? Protože jsem ti za ta léta dal spoustu důvodů o mně pochybovat. Racionálně víš, že jsem možná schopný i vraždy. Racionálně víš, že bych měl motiv. Kdyby existovaly jasné důkazy, podezříval by jsi mě."

„Severusi, já- "

„Shh. Právě jsi řekl, že mi důvěřuješ a já tomu věřím. Máš pravdu, měl bych tě za blázna, kdyby jsi řekl, že bys´nevěřil, i kdyby důkazy byly proti mně. Je čas i místo pro slepou důvěru, Lupine a ty si musíš dát pozor, v koho věřit. Já slepě věřím Albusi Brumbálovi, ale nenapadá mě nikdo další, o kom bych nepochyboval. Možná, kdybych strávil pětadvacet let neustálým opakováním té události a ukázalo by se, že jsi měl pravdu, pak bych slepě věřil i tobě. Ale zatím to tak není."

Lupin přikývl. „Tak jak dlouho to Brumbálovi trvalo, než si získal tvou důvěru?"

„Nevím," řekl Severus. „Neprobudil jsem se jednou ráno a neřekl si ´dobře, už je to osmnáct měsíců, tak mu asi teď můžu věřit´. Jednoho dne jsem si jen uvědomil, že bych bez vyptávání udělal všechno, co mi řekne a myslím, že od té doby mu bezvýhradně důvěřuju."

„A to bylo...?"

Severus si odfrkl. „Před čtyřmi lety. Řekl mi, abych dával pozor na Harryho Pottera."

„Dneska večer to neznělo, jako bys´mu důvěřoval."

„Jak to?"

„Řekl jsi, že zodpovědní dospělí mu ještě pomáhají, aby se dostal do ohrožení."

Severus přikývl. „V tomhle se s Brumbálem neshodneme. Myslím, že je moc shovívavý a Potter má pak dojem, že si může dělat všechno, co se mu zlíbí."

„Takže nedůvěřuješ Brumbálovu úsudku."

„Důvěřuju jeho úsudku, když si myslím, že ho používá," odvětil Severus. „Když se dívá na toho kluka, myslím, že vidí jen to, co ostatní."

„Jamese."

Severus znovu příkývl.

„A není to totéž, co vidíš i ty?" zeptal se Lupin.

Teď neodpověděl Severus. Nemohl nikoho obviňovat, že Harryho Pottera vnímal jako jeho otce; bylo nemožné tu podobu přehlédnout. „Ty asi ne?"

Lupin se usmál. „Tu a tam vidím záblesky. Poznám, když má Harry něco za lubem, protože má v očích tu samou jiskru jako měl James, když něco chystal a já byl většinou do těch plánů zasvěcený."

„Já ho vidím v tom, jak se nese po škole, jako by to bylo jeho území."

Lupin přikývl, s pohledem upřeným na strop a mírně se usmál. „James se choval, jako by mu patřila celá škola, co?"

Severus zvedl obočí a když to Lupin uviděl, zasmál se. „Všimnul jsem si toho už tenkrát. Moc jsem se o to nestaral, protože jsem patřil k jeho skupině, ale viděl jsem to. Jestli ode mně čekáš chvalozpěvy na Svatého Jamese, Severusi, tak tě zklamu. Vím přesně, co dělal, když jsme byli ve škole. Věř mi, když říkám, že o tom vím víc, než ty."

Severus zíral na Lupina a sledoval, jak se jeho modré oči upíraly do vzdáleného místa, které bylo buď na stropě nebo kdesi v minulosti. Na stropě nic zajímavého nebylo, tak musel předpokládat, že jde o minulost. Stále hladíc Lupinovy vlasy, vrátil se pohledem k hlavě na svém klíně.

Lupin se lehce usmíval, ale v očích měl smutek. Na okamžik si Severus přál, aby byl on tím, kdo přivolal ten zasněný úsměv. Jemně ho pohladil a Lupin vzhlédl. „Chceš pokračovat v konverzaci nahoře?" zeptal se Severus.

Lupin se usmál naplno a sedl si. „Zní to jako úžasný nápad," řekl a vstal.

Severus se taky zvedl a Lupin ho objal a přitáhl blíž. „Díky, žes´mi dělal vrbu."

„Kdykoliv," odvětil Severus, poněkud překvapený, když si uvědomil, že to myslí vážně.

Zhasl všechny lampy, zavedl Lupina do ložnice a vešel za ním. Bezděky zazíval a Lupin ho zachytil za zápěstí, když se to pokoušel zakrýt. „Unavený?" zeptal se.

„Trochu."

Lupin přetáhl Severusovi hábit přes hlavu, odhodil ho na zem a přejel rukama přes hrudník, když se jejich rty znovu setkaly. „Moc unavený?" zeptal se. Jeho prsty sklouzly přes Severusovo břicho a zastavily se u okraje spodků.

„Nevím," řekl Severus. „Byl to dlouhý den."

„Mmm-hmm," odvětil Lupin. Zjevně ho ani trochu neodradily Severusovy polovičaté protesty. Vlastně míň než polovičaté; když Lupin přejel rty po Severusově čelisti a přisál se ke krku, Severus už si nemohl vzpomenout, proč vůbec protestoval. Nadzvedl boky, aby mu Lupin mohl stáhnout spodky a pak sáhl po Lupinově hábitu.

Jejich líbání se zastavilo jen na chvíli, než Severus svlékl Lupinovi hábit a hodil ho ke svému. Lupin hladově přitiskl své rty k Severusovým, obtočil mu paži kolem pasu a pak byli k sobě těsně přitisknutí a oddělovaly je jen Lupinovy spodky. Severus vrávoravě couvl dozadu, narazil do okraje matrace a sedl si, protože neměl jinou možnost. Lupin se nad ním sklonil, přitlačil ho na postel a stále pevně přitisknutý vylezl na Severuse a obkročmo si nad něj sedl. Severus ucítil Lupinova ptáka, zakrytého bavlněnou látkou a zasténal.

„Tak, co si to říkal?" zeptal se Lupin.

„O čem?"

„Něco o tom, že si unavený..."

Severus zaklonil hlavu, zavřel oči a zvedl boky, aby se otřel o Lupinova ptáka. „Na nic takového si nevzpomínám."

„Lháři," řekl Lupin a pohladil špičku Severusova ptáka. Sklonil se a lehce přejel rty po Severusově rameni. Severus zapletl prsty do Lupinových vlasů a otřásl se při pocitu Lupinova jazyka na své kůži. „Líbí se ti to?" zeptal se Lupin a letmo olízl klíční kost.

„Je to přijatelné," odvětil Severus uhlazeně. Dokázal mluvit nezaujatě, dokonce i když mu srdce bušilo jako o závod a v ptákovi mu tepalo.

„Mluv se mnou," zamumlal Lupin.

„Nenamluvili jsme toho už dost na jednu noc?" zeptal se Severus a znovu zvedl boky ke kontaktu s Lupinovými.

„Ani ne," odvětil Lupin. „Chci slyšet tvůj hlas."

Severus otevřel oči, zvedl hlavu a nechápavě se na Lupina podíval. „Cože?" zeptal se.

„Tvůj hlas," odpověděl Lupin a políbil Severusovu čelist. „Nikdo ti ještě neřekl, že máš hlas jako hedvábí?"

„Ne," řekl Severus a zamrkal. „Co to přesně znamená, hlas jako hedvábí?"

„Měkký," zašeptal Lupin. Jeho dech ovanul Severusovu tvář a rozechvěl ho až k prstům u nohou. „Hladký. Vytříbený." Přitulil se k Severusovu krku těsně pod uchem. „Prosím?"

Severus už slyšel spoustu bizarních žádostí, ale ještě nikdy neslyšel, že by někoho vzrušoval hlas. „Co chceš, abych říkal?" zeptal se.

„Třeba odříkávej ingredience," navrhl Lupin a táhl jazyk po Severusově krku.

Severus se s blaženým povzdechem znovu zaklonil, odhalil krk pro Lupinův jazyk a řekl první věc, která ho napadla. „Tohle je nádhera."

„Řekni mi o tom," naléhal Lupin. Jeho jazyk pracoval na odhalené kůži.

Severus pomalu vydechl. „Je to jako...jako by se moje krev měnila v lávu...tam, kde se dotkneš jazykem," zašeptal a okamžitě se cítil hloupě.

„V lávu?" opakoval Lupin.

„Ano," řekl Severus a Lupin přesunul jazyk k uchu. „Tekutý kámen. Je to, jako bys´mě rozpouštěl." Naklonil hlavu na stranu, jak Lupin sál, dráždil a laskal ucho.

„Rozpouštím kámen svým polibkem," řekl Lupin a posunul rty na Severusův spánek. „To se mi líbí."

„Teplé a jemné," zabručel Severus, když se Lupinovy rty dotkly kořene nosu. „Jako teplý vánek."

„Máš rád teplý vánek?" dýchl Lupin na Severusovy rty a tvář.

Severus zavřel oči. Pokoušet se vymyslet poetická přirovnání vyžadovalo od jeho mozku větší schopnosti, než na jaké se momentálně vzmohl. „Občas," zašeptal chraplavě, „zvlášť na jaře, když je ve sklepě větší zima, než by měla být. Nejsem imunní ke střídání období a jaro jsem měl vždycky nejradši."

Lupin vtiskl polibek do důlku pod Severusovým krkem. „Řekni mi, proč máš rád jaro," vybídl ho.

Severus si slastně povzdechl a pohladil Lupina po zadní straně krku. „To teplo. Ze zimy jsem vždycky unavený, ale slunce na jaře ještě není kruté a zákeřné. Je to jen příjemné teplo, čerstvá vůně a šustění listů na větvích, které v zimě byly holé..."

„Mluv dál," řekl Lupin, postupujíc jazykem po Severusově hrudi.

Severus chvilku přemýšlel, ale jeho mozek se zdál spokojený s hibernací a připravený přenechat kontrolu jeho penisu. Bez schopnosti vymýšlet slova zůstal němý.

„Řekni mi, co chceš, abych dělal," zamumlal Lupin. „Cokoliv, co chceš. Řekni mi a já to udělám."

Severusovou hlavou proudilo nekonečné množství možností, ale žádná mu neposkytla slova, aby mohl svou žádost vyslovit. Znovu hrábl prsty do Lupinových vlasů a jemně ho táhl dolů, ale Lupin odolával.

„Řekni mi to," opakoval Lupin. „Jenom to řekni."

Bylo to mučení toho nejhoršího druhu. Pevně stiskl víčka k sobě a zvažoval odpovědi, které jeho jazyk nedokázal zformulovat. Chci tvojí pusu na svém ptákovi, pomyslel si zoufale, ale když otevřel ústa, slova mu na rtech odumřela.

Chci, abys´mě vzal do ruky a vyhonil mě. Jeho obličej zahořel jen při té myšlence.

Chci, abys´třel svého ptáka o mého, až se oba uděláme. Myšlenky poletovaly jeho hlavou, žádná z nich nevydržela a všechny mu naháněly strach.

Chci, aby jsi na to přišel sám a nenutil mě říct, co chci. Tohle by říct mohl, ale určitě to nebylo to, co by Lupin chtěl slyšet.

„Kde chceš moje ruce?" pobízel ho Lupin. Propletl své prsty se Severusovými a přitiskl jejich dlaně k sobě.

Severus vedl Lupinovy ruce ke svým bokům a Lupin neodporoval. „Nelechtej mě." Ze všeho, co mohl říct, si Severus neuměl představit stupidnější požadavek. Znechuceně se zašklebil, ale Lupin se naštěstí nesmál.

„Ne, jedině, kdyby sis o to řekl," odpověděl a položil ruce na Severusovy boky. „Tak a co mám dělat dál?" Severus hned neodpověděl a Lupin nechal ruce v klidu, s prsty roztaženými přes boky. „Chceš masírovat?" zeptal se a chvíli ho jemně hnětl. „Nebo hladit?" Lehounce pohladil kůži.

„Hladit," vymáčkl ze sebe konečně Severus a Lupin zahájil pomalé a metodické hlazení, lehkým dotekem, při kterém se musel Severus kousnout do rtu, aby se nezačal smát. „Trochu tvrději," řekl a Lupinovo hlazení se stalo pevnějším. Prsty cestovaly od Severusova pasu ke stehnům, po vnějším okraji zadku a pak ke kříži. „Třeba takhle?" zeptal se Lupin.

„Ano," zašeptal Severus. „Přesně tak."

Krouživé pohyby Lupinových rukou byly zároveň elektrizující i mučivé. „Co ještě?" vyzvídal Lupin. Klekl si u postele mezi Severusova stehna a Severus nadzdvihl boky. Mučení, rozhodl se. Zákeřné mučení.

„Jen mi to řekni," naléhal Lupin. Naklonil se dopředu, aby políbil Severuse na břicho. Zatímco jeho ústa odmítala, Severusův pták odpověděl a šťouchl Lupina do brady. „Chceš, abych tě vykouřil?" zeptal se Lupin tichým, vrčivým hlasem, který poslal jiskry do Severusovy páteře.

„Ano," zasténal Severus, znovu zvedl boky a pták se zoufale zaškubal.

„Řekni to," nutil ho Lupin. „Řekni mi, co chceš."

Severus ztěžka oddechoval a znovu zvedal boky, ale Lupin se pokaždé odtáhl, jen jeho dech ovíval pulzující erekci, která se mu zoufale vzpínala před obličejem.

„Řekni mi, co mám dělat," opakoval Lupin.

Severusovo sténání se změnilo v trapné kňourání. „Chci, abys´..."

„Chceš co?"

Měl dojem, že exploduje, jestli se ho Lupin brzy nedotkne. „Tvoje ústa," zalapal po dechu. „Chci tvoje ústa..."

„Kde je chceš?"

„Proboha, Lupine, dej svojí pusu na mýho ptáka a sklapni!" Ta slova vyletěla z jeho úst, dřív než si uvědomil, že na ně myslí. Zvedl hlavu a vleže se opřel o lokty. Jeho oči se setkaly s Lupinovýma a na jeden děsivý okamžik si Severus pomyslel, že se bude muset za svůj výbuch omluvit, než budou pokračovat.

Ale Lupin se usmál, pomalým, lascivním úsměvem. „Jak si přeješ," řekl a sklonil se k Severusovu ptákovi.

Severus se zhroutil zpátky na postel, když se Lupinova ústa kolem něj stáhla. Na chvíli byla jeho zoufalá touha uspokojená jen z pocitu horkého vlhka, obklopujícího ztopořený úd. Ta úleva ale netrvala dlouho a byla vystřídána hlodavou potřebou, protože Lupin ústy vůbec nehýbal. Severus zvedl boky, jenže Lupin zvedl hlavu. „Remusi, prosím..." žadonil Severus se zavřenýma očima.

Lupin obkroužil jazykem žalud penisu a zvedl ústa jen na tak dlouho, aby řekl, „O co prosíš?"

S roztřeseným povzdechem Severus znovu zvedl boky, ale k ničemu to nebylo. „Sklouzni rty po mým ptákovi," zašeptal lámavě.

Lupin stáhl předkožku dozadu, vzal znovu penis do svých úst, vtáhl ho dál a pak zase ven. Znovu a znovu, dráždivě a pomalu klouzaly Lupinovy rty po celé délce Severusova ptáka.

„Rychleji," zašeptal Severus a Lupin zrychlil. „Pevněji." Lupin začal sát, vnitřek jeho úst zformoval měkký obal, který se stáhl kolem penisu. „Perfektní," zamumlal Severus, zaklonil hlavu a trhavě oddechoval.

Tempo bylo trýznivé, ale zároveň nádherné. Otevřel oči a znovu se zvedl na lokty, aby mohl sledovat, jak jeho pták opakovaně mizí v Lupinových ústech. Pohled na Lupinova ústa, stažená do ´o´, důlky ve tvářích a skelná mlha touhy v očích, to byl obraz, který si chtěl Severus uchovat.

„Oh, bože, ano," zahučel Severus a opět zaklonil hlavu. Zavřel oči a maně zauvažoval, jestli je možné zemřít z rozkoše. Jestli ano, byl vážně ohrožený.

Znovu otevřel oči, když ucítil tlak na zadní straně stehen a nemohl dělat nic jiného, než si znovu lehnout na postel. Lupin mu zvedl nohy, ohnuté v kolenou a zvedl se ze země, stále se Severusovým penisem v ústech. Jemné šimrání Lupinových vlasů na břiše ho málem vyřídilo, ale na protesty mu nezbyl čas.

Lupin přitiskl ruku k varlatům, jemně je masíroval a třel o kořen ptáka. Severus začal namáhavě dýchat, když ucítil Lupinovu dlaň na zadku a prsty roztažené na varlatech.

Severus ho pobízel sérií nesouvislých syčení a stenů a když Lupin přitiskl k varlatům špičku prstu, reagoval přiškrceným zasípáním. Najednou Lupin začal sát tvrdě, Severusovy svaly se napjaly a Lupin prsty druhé ruky obemkl ptáka a důrazně s ním zapumpoval.

„Proboha," zasténal Severus. Nacpal si pěst do pusy v marném pokusu zdusit nedůstojné zvuky, které věděl, že vydává. „Oh, sakra."

Úleva přišla jako exploze a Lupin sál ještě tvrději. Vtáhl Severuse hluboko do úst, zatímco Severus svíral prostěradlo a jeho tělem probíhaly vlny syrové rozkoše. Připadalo mu, že spolu se semenem vystříkl do Lupinových úst i své svaly. Konečně ochabl, ztěžka oddechoval a slepě zíral mrkajícíma očima na strop nad sebou.

Lupin nechal vyklouznout z úst změklý penis a pečlivě olízal nejdřív ze špičky a pak i břicha všechny slané a pižmové důkazy Severusova orgasmu.

S hlavou stále opřenou o matraci Severus zakýval prsty na Lupina ve zvacím gestu. Lupin se natáhl vedle něj a přehodil paži přes jeho hrudník. „To nebylo tak zlý, že ne?" zeptal se a jemně kousl Severuse do ucha.

Severus ostřed vydechl a zavrtěl hlavou. To bylo všechno, čeho byl schopen. „Toho budeš litovat," zabručel.

Lupin oždiboval jeho krk. „Proč?"

„Protože jestli čekáš, že se příštích dvanáct hodin pohnu o jediný centimetr, máš smůlu."

„Oh?" zamumlal Lupin. „Tak to asi znamená problém, ne?" Posunul se blíž a přehodil nohu přes Severusovo stehno. Severus přesně věděl, co je ta boule přitisknutá k jeho boku.

„Měl sis to rozmyslet dřív, než jsi mě mučil," zabručel Severus se zavřenýma očima. Cítil se mírně provinile, ale ani moc nepřeháněl, když tvrdil, že se dvanáct hodin nepohne. Bude trvat aspoň půl hodiny, než se jeho svaly obnoví a tak jak byl uvolněný a s ohledem na pozdní hodinu, bylo dost pravděpodobné, že za půl hodiny už nebude vzhůru, a to i navzdory pocitu viny.

„Tak to asi budu muset vzít záležitosti do svých rukou, hrm?" zeptal se Lupin, opět přisátý k Severusovu krku. Severus nepodstatně zapřemítal, kdy si Lupin stihl sundat spodky, ale hned na to zapomněl, když se druhý kouzelník přisunul ještě blíž a otočil ho na bok. Kolem pasu ho objala paže a Severus zavřel oči a opřel se o Lupina. Lupin mu začal oždibovat ucho a Severus zabručel něco, co ani jemu nedávalo smysl.

Byl už na pokraji spánku, když ucítil u zadku tvrdost a prudce otevřel oči. „Co-" začal a ohlédl se přes rameno na Lupina.

Lupin se znovu přitulil k jeho krku. „Shh," zašeptal. „Já ti neublížím. Věř mi."

S mírnými pochybnostmi, ale dost provinilý, aby je odsunul stranou, se Severus natáhl pro polštář, dal si ho pod hlavu a upřel pohled na protější zeď. Lupinův pták vklouzl do štěrbiny mezi jeho půlky a Severus zavřel oči a připravil se na to, co si byl jistý, že bude nepříjemné vniknutí.

To ale nepřišlo. Lupin přitiskl ptáka k Severusovu zadku a vzepjal boky. Kupodivu i Severus ucítil zachvění touhy, když se Lupin začal o něj třít.

„Líbí se ti to?" zeptal se Severus a přitiskl se zády k Lupinovi pevněji.

Lupin neodpověděl a když se Severus podíval přes rameno, viděl, že se kouše do rtu a má zavřené oči. Jeho paže se sevřela kolem Severusova pasu. Severus se narovnal, posunul trochu dozadu a zahýbal zadkem proti Lupinovu penisu. Lupin zasténal.

„Je to dobré?" zeptal se Severus, pohybujíc boky v rytmu Lupinových povrchních přírazů. Bylo trochu zneklidňující, nebýt součástí partnerových sexuálních aktivit, ale jestli se dalo soudit z Lupinova dýchání, Severus si nemusel dělat starosti, že by byl málo vzrušený.

„Myslíš na tohle někdy?" zeptal se Severus tlumeným hlasem. Lupin zakňoural a Severuse to povzbudilo. „Víš, že s tebou se cítím zase jako nadržený teenager?" zeptal se. „Každé ráno se budím a jsem tvrdý jako kámen. Třesu se ve sprše, když si to dělám. Představuju si tvoje ústa...tvojí ruku...tvého ptáka u svého. Co si o tom myslíš?"

„Severusi," zamumlal Lupin a opřel si hlavu o Severusův krk.

„Vykřikneš moje jméno?" zeptal se Severus. „Já šeptám tvoje, Remusi."

Lupin sebou trhnul.

„Zavřu oči a vidím tvou tvář. Jak máš zakloněnou hlavu, odhalený krk a pootevřená ústa..."

Lupin ho stiskl pažemi a třel se o Severusův zadek rychleji. Severus přitlačil dozadu.

„Nezadržuj to, Remusi. Já vím, jak chutnáš. Vím, jak vypadáš i jak zníš. Chci vědět, jaké to je, když na mě vystříkneš, zatímco mě svíráš." Lupin vydal přiškrcený zvuk a Severus si přitáhl jeho paže kolem sebe těsněji. „Jen do toho," zašeptal.

Lupin sklonil hlavu k Severusově rameni a Severus ucítil teplou spršku mezi půlkami. Lupin ho stiskl ještě pevněji, přisál se rty k jeho krku, až to skoro bolelo a pak se uvolnil.

Chvíli leželi a Severus poslouchal Lupinovo trhavé dýchání. Když se zase vyrovnalo, odvalil se pryč a Severus se na něj ohlédl. Najednou se bez Lupinových paží cítil odhalený.

„Dojdu pro hadřík," řekl Lupin, aniž by se mu podíval do očí. Byl pryč, než Severus stihl cokoliv odpovědět.

Severus ležel s loktem zastrčeným pod hlavou a mžikal na protější zeď. Slyšel zvuk tekoucí vody, pak spláchnutí záchodu a opět vodu. O chvíli později se Lupin vrátil s hadříkem v ruce a Severus sebou trhl, když se dotkl jeho zadku.

Stále beze slov k němu Lupin přitiskl teplou látku a jemně ho očistil. Severusova tvář hořela a když Lupin skončil a odnesl hadřík zpátky do koupelny, Severus sebral zbytky energie a vstal. Obě jejich hůlky ležely na prádelníku a Severusova ruka se nad nimi chvíli vznášela, než vzal svojí a obrátil se k posteli. Použil čistící kouzlo a uhladil prostěradla a když se Lupin vrátil, zhasl.

Mlčky si zalezli do postele a Lupin se natáhl pro Severuse. Severus se k němu váhavě přitiskl a pak leželi v tichu. Severus tak měl dostatek příležitostí vzpomenout si na každý bolestný detail toho, co řekl a k čemu se přiznal. Byl rád, že je k Lupinovi zády. Nebyl si jistý, jestli se mu ještě někdy dokáže podívat do obličeje.

Po několika dlouhých, napjatých minutách Lupin přejel rty po Severusově krku. „Jsi v pořádku?" zeptal se.

Severus přikývl, s nevidoucím pohledem stále upřeným do tmy. „A ty?" zeptal se.

Lupin ho přitáhl blíž. „Já jsem, jestli ty jsi. Určitě jsi? Neměl jsem v úmyslu...aby věci zašly tak daleko...než si promluvíme."

Severus si odfrkl a opřel hlavu o Lupinovu hruď. „My nikdy nemluvíme o hranicích dřív, než se k nějaké dostaneme, že ne?" zeptal se.

„Překročil jsem nějakou?"

„Ne."

Lupin políbil Severuse na krk. „Vážně myslíš na mě, když onanuješ?"

Severuse polilo horko. Zavřel oči, jako by se snažil přesvědčit, že to přiznání se mu zdálo.

„Jestli ne, tak to nevadí. Ale bylo hezký to slyšet."

Severus propletl prsty s Lupinovými a otevřel oči. „Ano," zašeptal. „Rozhodně na tebe myslím až moc."

Cítil, jak se Lupin do jeho krku usmál. „Já na tebe taky," zašeptal.

Severus se obrátil tváří k němu a jejich rty se setkaly. V Lupinových ústech zůstala slaná chuť, která ho polechtala na jazyku. „Tím je to asi oficiální," řekl Severus a pohladil prsty Lupina po tváři.

„A co?"

„Jsme párek starých teploušů." Lupin se zasmál a ten smích pomohl uvolnit napětí. Severus stáhl Lupinovu hlavu dolů na svou hruď. „Dobrou noc," zašeptal a políbil ho na čelo.

„Dobrou noc," zašeptal i Lupin.

Když Severus usínal, napadlo ho, že by to ponižující přiznání možná mohl nakonec přežít.

Kapitola patnáctá - N E Z A D R Ž I T E L N É

Následující ráno se Remus probudil do tichého chrápání na posteli vedle něho. S úsměvem si podepřel hlavu o ruku a pozoroval, jak Severus spí, s pootevřenými rty a uvolněnou tváří. Rána se pomalu stávaly oblíbenou částí dne, zvlášť, když začínala takhle.

Naklonil se nad Severusovou spící postavou, opatrně, aby se vlasy nedotkl jeho obličeje. Se rty těsně nad Severusovými čekal, než se Severus znovu nadechl a pak ho náhle a divoce políbil. Černé oči se prudce otevřely, rychle zatěkaly kolem sebe a znovu se zavřely, když zachytily Remusův obličej.

Severus zvedl ruku k Remusovu týlu a přitáhl ho blíž. Remus nepotřeboval pobízet. Přesunul se nad Severusovy boky a klekl si tak, aby mohl cítit Severusova pomalu se probouzejícího ptáka. Když se konečně odtrhl od líbání, usmál se dolů na Severuse a opřel se rukama po stranách jeho hlavy.

„Dobré ráno," řekl vesele.

„Dobré ráno," odvětil Severus a ztlumil zívnutí.

Remus si poposedl, aby mohl otřít tuhnoucí penis o Severusův a Severus zasténal a otočil hlavu na stranu. „Měl bych tě nechat spát?" zeptal se Remus a zakolébal se dopředu a dozadu.

Severus sevřel spodní ret mezi zuby. „Tohle není fér," zašeptal. Remus se usmál, když ucítil, jak sebou Severusův penis škubl. „Co není fér?"

„Že jsi mě přepadl takhle nepřipraveného."

„Ach," řekl Remus a vsunul mezi ně ruku.

Severus nadzvedl boky a přitiskl se do ní. „Vida, tak to myslím, že si tenhle trik musím zapamatovat." Sklonil rty zpátky k Severusovým a Severus mu tentokrát líbání oplácel. „Nemáš co říct?" zeptal se Remus, když se odtáhl.

„Řekl jsem ti, že jsi mě zastihl nepřipraveného," zabručel Severus. „Napůl probuzený. Ještě jsem neměl čaj. Trochu nadržený..."

„Řekl bych, že víc, než trochu," poznamenal Remus.

„Mohl bys´být rád, kdybych zase usnul."

„A co když nechci, abys´zase usnul?" zeptal se Remus a obtočil ruku kolem obou penisů.

Severus znovu zasténal a chytil Remuse za paže. „Ty jsi krutý," zašeptal, jak je Remus začal oba hladit.

„Neříkal jsi, že se ti líbí, takhle se budit?"

„Sklapni, Lupine. Jen-ach, ano. Jenom to dělej."

Severusovy ruce cestovaly po Remusových pažích a Remus se třásl z kombinovaného úsilí udržet se v pozici a z touhy. Přirážejíc proti Severusovi, zvýšil frekvenci hlazení a o chvilku později se Severusova ruka připojila k jeho.

Se zaťatou čelistí a pevně zavřenýma očima by se dalo usuzovat, že Severus má bolesti, stejně jako že zažívá rozkoš. Kdyby nebylo toho, jak se mu zadrhával dech a jak sebou jeho ruka trhala, Remus by mohl pochybovat o svém odhadu téhle situace. Pokud však měl nějaké pochybnosti, Severus je rozptýlil pokaždé, když zvedl boky.

Bylo to rychlé, zoufalé a skončilo to brzy po tom, co to začalo. Oba rychle oddechovali, pokrytí kluzkou vrstvou potu a spermatu.

Remus si odhrnul vlasy z očí a sklonil se, aby Severuse políbil, ale Severus zpod něj vyklouzl.

„Jestli nejsi registrovaný chlípník, tak bys´měl být," řekl Severus, jak se vymotal z postele a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?" zeptal se Remus. Se zvědavou fascinací pozoroval Severusův zadek. Neměl ve zvyku okukovat těla jiných mužů a ten nový zájem byl zčásti akademický a zčásti fyzická přitažlivost.

„Do koupelny," odvětil Severus. „Mám ti vysvětlovat, co tam budu dělat?" Vyzývavě zvedl na Remuse obočí.

„To není potřeba," odpověděl Remus. Propletl si prsty a protáhl paže nad hlavou. „Půjdu s tebou."

Severusova ústa se pootevřela, ale Remus se naklonil dopředu a políbil ho. Severus uhnul. „Ještě jsem si nevyčistil zuby," prostestoval.

„Ne," souhlasil Remus. „A neosprchoval jsi se a jsi hrozně neupravený. Teď se mě zeptej, jestli mi na tom záleží."

„Nechceš se mnou vážně jít do koupelny, že ne?"

Remus objal pažemi Severuse kolem krku. „Myslel jsem, že když ty potřebuješ sprchu" - políbil Severusovo levé oko - „a já potřebuju sprchu" - políbil pravé oko - „pak by jsme mohli" - políbil kořen nosu - „ušetřit čas" - rty zůstaly u Severusových rtů - „kdybysme to udělali společně."

Severus zvedl oči v sloup a otočil se zpátky ke krátké, úzké chodbě. „Nemůžeš už přece znova cokoliv chtít."

„Ne?"

„Ne."

Remus ho následoval do koupelny a tam spustil sprchu. Po krátkém zaváhání si Severus pustil vodu a začal si čistit zuby. Když byla voda ve sprše dostatečně teplá, Remus natáhl ruku k Severusovi. „Jdeš?"

„Nech toho. Tohle už není legrační."

„Nemělo to být legrační."

„Co to děláš?"

„Říkal jsem ti - myslel jsem si, že společný sprchování by bylo úspornější než- "

„Zmizel bys´odtud, abych se mohl vymočit?"

Remus potlačil smích a zastavil vodu. „Samozřejmě."

Vrátil se do ložnice a uklidil nepořádek. Když narovnal prostěradla a ustlal, zaslechl znovu zvuk pouštěné vody. Opatrně přešel chodbu a otevřel dveře tak, aby nevydaly žádný zvuk. Odsunul zástěnu sprchy, vstoupil dovnitř a obtočil paže kolem Severusova pasu.

Severus nadskočil a zamával rukama, jak se snažil najít něco, čeho by se zachytil, protože mu nohy uklouzly na mokré podlaze sprchy. Remus ho přitáhl blíž a ustálil ho.

„CO TO SAKRA DĚLÁŠ?" zařval Severus a odhodil mokré vlasy z očí. Tentokrát celý jeho výraz vyjadřoval nelibost a Remus nepochyboval, že ten vztek není hraný.

„Sprchuju se s tebou?" zeptal se s nadějí.

Severus zavřel oči, o krok couvl a zasyčel, když se udeřil hlavou o sprchu. „Proč mi tohle děláš?"

Remus se natáhl k Severusově hlavě a zachmuřeně odsunul mokré, zplihlé vlasy stranou, aby si mohl prohlédnout skalp. Severus se znovu pokusil vytrhnout, ale Remus ho udržel na místě. „Omlouvám se," řekl a Severuse pustil, když si ověřil, že tam nemá žádnou tržnou ránu. „Kdybych tušil, že se budeš snažit zabít, jen aby ses ode mně dostal, nepřišel bych sem."

Nebýt zvuku tryskající vody, nastalo by tísnivé ticho. Takhle to byl jen tísnivý nedostatek slov. Po chvíli vystoupil Remus ze sprchy ven. „Já jen- Ano." Nebyl si jistý, co bude dělat, ale určitě to nezahrnovalo sprchu. Aspoň ne dokud v ní byl Severus.

Byl v ložnici jen pár minut, když se voda zastavila a Severus se objevil ve dveřích, s ručníkem omotaným kolem pasu. Žádný rozhovor mezi nimi neproběhl, ale ticho bylo přímo hmatatelné a ani jeden se záměrně nedíval do očí tomu druhému. Konečně si Severus odkašlal. „Už jsem hotov," řekl zbytečně.

Remus to vzal jako povolení osprchovat se sám - to předchozí krátké pocákání vodou mu nepomohlo smýt kluzkou vrstvu, kterou byl pokrytý. Stále bez řečí zamířil do koupelny, kvapně se osprchoval, půjčil si kartáček i hřeben a dobře je využil, než se vrátil do ložnice.

Nečekal, že tam Severuse najde a zvlášť ne v posteli, ale když na něj Severus zakýval, že má jít za ním, nehádal se. Ukázalo se, že Severus vyměnil povlečení a sklouznout do čistých pokrývek byla rozkoš, kterou překonávalo jen vědomí, že roztržka mezi nimi je už minulostí.

Severus zívl a položil si hlavu na Remusovu hruď. Remus se usmál a prsty pročísl Severusovy vlhké vlasy. „Máš pohodlí?" zeptal se. Rozhodl se, že nejlepší bude chovat se, jako by se před několika minutami nic nestalo.

„Mmphmm," zabručel Severus.

Remus položil paže kolem Severuse. „Jaká je šance, že bysme takhle zůstali celý den?"

„Prakticky žádná." První souvislá a relevantní věc, kterou Severus ráno řekl. Remusovi to přišlo podivně zábavné.

„Aspoň dopoledne?" zeptal se. Usmíval se, ale ovládal se dost na to, aby se nerozesmál.

„Možná," odvětil Severus. „Je to pravděpodobnější, než celý den."

Znovu zmlkli, Severus dřímal a Remus k tomu neměl daleko. Mohlo uběhnout tak patnáct minut nebo i hodina, ale to, co vytáhlo Severuse z postele, byl nevítaný rámus zezdola.

„To je Letax?" stihl se zeptat Remus, než byl gestem ruky umlčen.

„Buď zticha," zašeptal Severus. „Když uslyšíš, že jsem něco upustil, hned se přemísti."

Severus hrábl po svém županu, spěchal dolů a cestou si uvazoval pásek. Remus si přetáhl přes hlavu hábit a v čase, kdy uslyšel zezdola Severusův hlas, se mu podařilo objevit boty. S hůlkou v ruce se přikradl k vrcholu schodiště.

„Luciusi," zazněl Severusův hlas. „Jaké příjemné překvapení."

„Ale Severusi, vypadáš, jako by ses zrovna vykulil z postele," přišla Luciusova odpověď. „Je to tak? Když na to přijde, nevypadáš dobře naladěný na muže, co právě strávil noc-"

„Co chceš?" přerušil ho Severus.

Remus sklouzl na zem, opřel si hlavu o zeď a cítil se mírně provinile, že odposlouchává, i když byl upozorněn, že to nemá dělat. Neodvažoval se projít domem a odejít vstupními dveřmi a neodvažoval se přemístit, protože by to Malfoy určitě slyšel.

„Nejsme nějaký nedůtklivý?" zeptal se Malfoy. „To mě ani nepozveš dál?"

„Ne."

„Ach. Chápu." řekl Malfoy tónem někoho, kdo měl náhlé osvícení. „Byl jsi příjemně zaneprázdněn, když jsem se ohlásil."

„Jestli mi máš co říct, řekni to," řekl Severus. Znělo to, jako by mu docházela trpělivost. Kdyby takhle mluvil s Remusem, ten by byl rozhodně ostražitý. „Jinak jdi pryč. Je ještě moc brzy."

„Je skoro jedenáct," upozornil Malfoy, zcela bezstarostně. „Nemáš žádné způsoby, Severusi. Jistě tě matka vychovala líp."

„Nashle, Luciusi," řekl Severus ostentativně.

„Počkej. Přestanu s tím popichováním. Vážně Severusi, takhle na kolenou to není moc pohodlné. Jdi jí říct, že se co nevidět vrátíš a pusť mě dál. Máš moje slovo, že se budu chovat slušně."

Následovala chvilka váhání a Remus sevřel hůlku pevněji.

„Dobře, tak pojď," řekl Severus a v krbu znovu zahučelo. Remus vstal, připravil se na přemístění, ale nepřišla žádná rána, naznačující, že Severus něco upustil, a tak zatím zůstal na místě.

„Mluvil jsem s Popletalem," řekl Malfoy a křeslo zavrzalo, když si do něj sedl. „Znáš Dolores Umbridgeovou?"

Remus jí znal a při tom jméně sevřel hůlku v pěsti. V tomhle století byla řídící silou, která měla na svědomí ti nejhorší a nejvíc omezující zákony proti kouzelným stvořením. Existovalo jen pár lidí, o kterých mohl říct, že je upřímně nenávidí a ona měla tu čest být mezi nimi.

„Ano, znám jí," řekl Severus opatrně. „Proč?"

„No, pokud ten starý kocour nevytáhne ze zadku nějaký zázrak, tak právě ona bude tenhle rok učit Obranu. Popletal má pochopení pro naše požadavky. Na dnes odpoledne svolal zvláštní zasedání Školské rady."

„Zasedání Školské rady bez ředitele?" zeptal se Severus. „Jak se mu to povedlo?"

„Oh, vždyť víš, jak nespolehlivé sovy občas bývají," odvětil Malfoy.

Remus cítil příval hněvu a sevřel hůlku oběma rukama.

„Nevypadáš moc šťastně," řekl Malfoy.

„Víš, že to místo chci."

Remuse trochu zarazil Severusův přímý tón, než si uvědomil, že Severus mluví s Malfoyem jako s přítelem. To bylo zarážející.

„Buď trpělivý, Severusi. Vážně si myslíš, že se Popletal nějak moc snažil, aby sehnal učitele Obrany do Bradavic? Dej tomu rok, starý brachu. Za rok se ukáže."

Remus se zachmuřil a přivřel oči; nemohl se dočkat Malfoyova odchodu, aby si mohl se Severusem promluvit.

„Ale důvod, proč jsem přišel - říkal jsi, že nechceš další překvapení. Tak to překvapení nebude. Očekávám, že já a Narcissa budeme dnes večer pořádat slavnostní večeři. Jak já to vidím, máš dvě možnosti. Buďto tady nebudeš, aby jsi obdržel pozvánku nebo se připravíš a zapůsobíš svým obvyklým okouzlujícím a společenským chováním na lidi, kteří budou konečně mít co mluvit do toho, co se děje v Bradavicích. Jestli budeš aspoň z půlky tak chytrý, jak jsi býval ve škole, vybereš si druhou možnost."

Další zaskřípání a pak kroky.

„No a teď tě už nechám, aby ses mohl vrátit ke svému...er...zabíjení krys," řekl Malfoy. „Plácni jí za mě po zadku a polituj mě, jak studená je moje postel. Vážně, Severusi, ani nevíš, jaké máš štěstí, že se nemusíš starat o rodinné tradice."

Severus neodpověděl, ale krb znovu zahučel. „Uvidíme se dneska večer," řekl Malfoy. „Pozvánku očekávej kolem páté."

Hučení utichlo a nic dalšího už nebylo slyšet. Žádné kroky, slova nebo náznak, že tam pořád někdo je. Ticho se nekonečně táhlo, až se konečně Remus posunul k okraji dveří a vykoukl ven.

Severus seděl u krbu, s lokty opřenými o područky křesla a prsty sepjatými před obličejem civěl přímo před sebe.

„Měl ses držet z dohledu," řekl Severus, aniž by otočil hlavu ke dveřím.

„Je pryč, ne?"

„Trochu pozdě se na to ptát, ne? Ano, je pryč."

Remus si šel sednout na gauč. „Řekneš to ostatním, viď?"

„Co jim mám říct?" odvětil Severus.

„Znáš Umbridgeovou. Severusi, tohle prostě nejde. Ona nemůže to místo dostat. Je-"

„S tímhle nemůžu vůbec nic dělat."

„Kdyby to Brumbál věděl, tak-"

„Taky by nemohl nic dělat," řekl Severus. „Slyšel jsi, co Lucius říkal?"

„Říkal, že Popletal svolává školskou radu, aby dosadila toho trolla do Bradavic a nemá v úmyslu dovolit Brumbálovi, aby k tomu cokoliv řekl!"

„Řekl, že Brumbál neví-"

„Ale ty mu to řekneš!"

„-a když se Brumbál ukáže na tom zasedání, jak si Lucius asi bude myslet, že se o něm dozvěděl?"

„Takže mu to neřekneš," řekl Remus bezvýrazně.

„Samozřejmě, že mu to řeknu, ty zabedněný tupče! Přiznej mi aspoň trochu inteligence, když už ne loajality. Nakonec, ty o tom víš a chytrý špión - a já si o sobě rád myslím, že chytrý jsem, Lupine - by se nikdy neodvažovat tajit informaci, která stejně vyjde najevo!"

Remus se opřel dozadu, zkřížil paže a zahleděl se slepě do stropu. Po chvíli ucítil ruku na paži. „Můžeme jít nahoru?"

„Nemám náladu," zahuhlal Remus a zavřel oči.

Severus zvolna vydechl. „Tak tedy jinak," řekl. „Měli bychom odejít z pokoje, než budu mít další překvapivou návštěvu někoho, kdo nemusí vědět, že jsi tady."

„Čekáš další návštěvu?"

„Snažím se nic neočekávat, ani dobré ani špatné. Snižuje to riziko, že věci nepůjdou tak, jak jsem je plánoval. Pojď."

Remus se nechal vytáhnout na nohy a otupěle následoval Severuse po schodech. „Takové je to vždycky?" zeptal se, když došli ke dveřím ložnice.

„Co?"

„Zjistíš něco, co je užitečné, ale nemůžeš to použít, protože by pak někdo poznal, odkud to prosáklo?"

Matrace zaskřípala, jak Severus klesl na postel. Remus si sedl vedle něj, Severus si lehl a ukázal Remusovi, že má taky. „Myslím, že jsi to pochopil," řekl Severus a položil paži kolem Remusových ramen. Remus k němu tázavě vzhlédl.

„Slyšíš slovo válka a hned si představíš velkolepé scény," řekl Severus. Pro jednou jeho tón nebyl posměšný ani zlomyslný. „Představuješ si, že porážíš nepřítele, máváš mečem a za tebou vlají prapory. Vnímáš čest a důstojnost boje - možná dokonce i umírání - za něco, co je dobré a správné."

„Bojoval by si za něco, o čem by sis myslel, že to je špatné?" zeptal se Remus.

„Ne a o to tu nejde."

„Tak o co jde?"

Severus se přetočil na bok, vysunul se zpod Remuse a opřel si hlavu o ruku. Jeho oči těkaly dopředu a dozadu, jako by četl v Remusově duši. „Tady nebude žádný vrchol, Remusi," řekl po chvíli. „Žádná slavná konfrontace mezi světle oblečenou armádou dobra a tmavými silami zla. Žádný prapor, který upadl na zabláceném bitevním poli a žádný nepravděpodobný hrdina, který ho zvedne a zburcuje sklíčené vojsko. Tohle není křižácká bitva a nebráníme svojí zemi. Naše úspěchy budou zredukovány do titulků v Denním věštci."

Remus otevřel ústa k protestu - pochopitelně, že neočekával rytíře v zářící zbroji nebo prosté sedláky bránící s cepy svoje pole. Nebyl tak hloupý. Severus jeho námitky zarazil prsty položenými na jeho rty.

„Když se Popletal konečně rozhodne informovat ředitele o novém usnesení, on už to bude vědět. Bude krok vepředu, ne vzadu a tím jsme tuhle bitvu vyhráli."

Remus přikývl.

„Řekl bych, že tím jsou naše šance strávit dopoledne v posteli nulové," řekl Severus a hřbetem prstů pohladil Remuse po tváři.

„Nejspíš ano." Remus zachytil Severuse za zápěstí, přidržel ho a políbil do dlaně.

„Pochybuju, že se příštích pár dní budeme vídat," řekl Severus a přejel palcem po můstku Remusova nosu. „Neriskuj zbytečně," řekl. „Nesnaž se být hrdina. Nesnaž se hned dostat nahoru. Víc toho dosáhneš, když se budeš držet v pozadí a naživu, než když se necháš hrdinsky zabít."

Remus znovu přikývl.

Severus se sklonil, aby ho políbil a Remus se k němu přitiskl. Přál si, aby takhle mohl strávit zbytek dne. Zčásti to byl strach, zčásti chuť uniknout válce a Řádu, zčásti prostá touha užít si sílící pouto mezi nimi. Nečekal, až Severus přestane, ukončil polibek sám a rozloučil se. Beze slova se pak přemístil do hlavního štábu.


Jak se dalo očekávat, pozvánku doručila sova něco málo před pátou a Severus - jaké to štěstí - neměl na večer nic naléhavějšího než schůzku s knihou, což mohl odložit a jít oslavovat. Na pozvánce stálo, že jde o neformální večeři, takže když dorazil do Malfoyova sídla s tuctem bílých růží a krabicí importovaných doutníků, měl na sobě svůj nejlepší hábit, který nebyl uniformní. Růže předal okouzlující hostitelce, oblečené v bledě levandulové barvě a s vlasy rozpuštěnými přes štíhlá ramena. Doutníky věnoval hostiteli, kterému poděkoval za pozvání. Celá scéna byla tak pečlivě zosnovaná, že by se mu z ní udělalo špatně, kdyby nebyla tak zábavná.

Předstírání vydrželo jen dokud byl v přijímacím salónu - nepovedlo se mu vymyslet plán, který by ho dostal ke vstupním dveřím. Dostal skleničku brandy a byl představen ministrovi.

Setkání bylo dost napjaté. Popletal ho pozoroval, jako by byl vzteklý pes a Severus neměl žádné potíže nahlédnout do hloubek ministrovy mysli. Předně nedůvěra, doplněná vzpomínkou na to, jak ukázal Znamení zla a jak Severus minulý rok zuřil a obviňoval Pottera, že pomohl utéct Siriusi Blackovi.

„Úsměv, Severusi," zašeptal Lucius skrz svůj vlastní falešný úsměv, když Popletal odkráčel ke skupině, kterou zjevně považoval za důležitější. „On už ministrem moc dlouho nebude. Pojď, jsou tu důležití lidé, se kterými se musíš seznámit a já tě nenechám trucovat v koutě. Jasný?"

V Malfoyově sídle byly tváře, které Severus neviděl celá léta - dávní kamarádi a spolužáci, bývalí studenti, rodiče bývalých studentů. Gaius Melsby, pohledný prefekt, který byl kapitánem famfrpálového zmijozelského týmu, když Severus nastoupil do školy, byl teď vyšší úředník na odboru vzdělání a spolu dlouho diskutovali o propasti ve výkonnosti studentů NKÚ a jestli se v tom dal najít nějaký vzorec.

„Odhadoval bych, že to má něco společného s výkonem v předcházejících třídách, ale jistý si tím nejsem," uvažoval Severus. „Mí studenti vědí, že na NKÚ v Lektvarech přijímám jen ty nejlepší a pokud chtějí být připuštění ke zkoušce, musí dosáhnout vynikající známky. Za posledních deset let získal NKÚ jen jediný student, co měl přijatelné, ti ostatní měli všichni vynikající a mimořádné."

„Takže přičítáte své úspěchy hodnotě studentů, které příjmete. Zajímavé. Možná by tedy měly být zvýšeny požadavky na OVCE. Logicky každý student, který získá vynikající v OVCích by měl dosáhnout aspoň mimořádné v NKÚ a student, který získá v OVCích mimořádné by měl získat NKÚ. Taková je aspoň představa ministerstva."

„Severus je až příliš skromný," řekla Narcissa, která se náhle objevila vedle nich se sklenkou sherry. Lehce se dotkla Severusovy paže a usmála se na něj. „Severus je skvělý učitel a kdyby všichni učitelé v Bradavicích měli jeho intuici a schopnost posoudit znalosti studentů, Bradavice by mohly být modelem vzdělávací instituce pro celý svět."

„No, přál bych si, aby aplikoval své zkušenosti i na méně horlivé studenty," řekl Melsby. „Bradavice by mohly mít dvojnásobně větší úspěšnost v NKÚ, ale mezi množstvím studentů, kteří dělají zkoušky je ve srovnání s Evropou propastný rozdíl."

Severus se chystal začít bránit své rozhodnutí připouštět jen studenty s vynikajícími, ale vtom se u něj objevil i Lucius a umlčel ho významným pohledem.

„Promiňte, ale nemohl jsem nezaslechnout váš rozhovor," řekl Lucius. Luskl prsty na domácího skřítka a ukázal na poloprázdnou Melsbyho skleničku. „Musím říct, že s vámi souhlasím, Melsby - jen málo studentů je schopno splnit Severusova náročná očekávání a výsledkem je, že jich hodně zůstane vzadu."

„Přesně tak," souhlasil Melsby. Severus mlčky kypěl.

„Ale moje žena má pravdu. Severus má vysoké nároky a dokáže dobře posoudit charakter. I když souhlasím, že bychom měli všem našim dětem dát příležitost, aby ve studiu uspěly, nejsem si jistý, že se taková velkorysost dá vztahovat i na učitele."

„Mmm, naprosto," řekla Narcissa a jemně upila z vína. „Slyšela jsem, že v Krásnohůlkách je sbor elitních učitelů, kteří jsou velice angažovaní v tom, kdo bude mezi ně přijat."

„Ano," řekl Melsby. „Ten model jsme zkoumali. Říkají tomu revizní prohlídka. Proběhla menší diskuze o aplikaci podobného systému do Bradavic - tohle je ovšem zcela tajné, chápete, Snape."

„Jistě," řekl Severus pečlivě neutrálním tónem. S Luciusem se obvykle každá filozofická debata zvrhla v politickou.

„Rozhodně v to doufám," řekla Narcissa. „Opravdu, posledních pár let má Brumbál na svědomí pár ostudných přijetí. Vím, že má na ministerstvu přátele i nepřátele, ale tady nejde o politiku. Tady jde o bezpečí našich dětí a jejich budoucnost a já musím říct, že jestli ještě další rok proběhne podobně groteskně, jako ty poslední, můj syn do Bradavic už příští rok nenastoupí." V jejím hlase zazněla rozhodnost, která Severusovi připadala nelíčená. Pokud šlo o Draca, Narcissa byla velice zapálená matka.

„Ach, ano. Máte na mysli místo Obrany," řekl Melsby.

„Ano, přesně to," odvětil Lucius a doprovodil to zamítavým mávnutím ruky. „Místo Obrany a místo Péče o kouzelná stvoření-"

„A toho příšerného ducha, co učí Dějiny kouzel," dodala Narcissa.

„Nemluvě o podvodnici, která vyučuje Jasnovidectví. Seznam učitelského sboru začíná vypadat jako cirkusový plakát!"

„A ano, vraťme se k místu Obrany," řekla Narcissa náhle. „Za posledních deset let nekompetentní hejsci! A vlkodlak!"

„No tak, Narcisso," řekl Lucius a položil jí ruku na paži. „Melsby toho určitě slyšel už dost o Remusi Lupinovi. Vskutku, velice nešťatné rozhodnutí."

„Vskutku," řekl Melsby. Vyhlížel dost neklidně. „Musím říct, že Lupin a Moody jsou hlavními důvody, proč se Ministerstvo rozhodlo udělat tento rok drastická opatření."

„Jímá mě hrůza, když si jen pomyslím, co se mohlo stát, když byl ve škole vlkodlak," řekla Narcissa. „Vlkodlak! Jestli jsem měla k Albusi Brumbálovi nějaký respekt, tímhle činem ho ztratil."

„Jistě nenaznačujete, že Brumbál věděl, že je Lupin vlkodlak, když ho zaměstnal?" zeptal se Melsby.

Severus usrkl z vína, ale jinak nedával ani v nejmenším najevo, že by ho předmět hovoru zajímal.

„Myslíš, že o tom Brumbál věděl, Severusi?" zeptal se Lucius.

Severus mírně zavrtěl hlavou. „Neodvažuju se hádat, co ředitel ví a co ne."

„Dobře řečeno, Snape," řekl Melsby a pozvedl skleničku. „Dobře řečeno."

„Jsem vděčná, že na to Severus přišel a upozornil nás," řekla Narcissa. „V každém případě to nevypovídá o Brumbálovi nic dobrého, že? Buďto vědomě přijal nebezpečné stvoření temnoty, aby učilo studenty nebo byl nedbalý a nezjistil to."

„Ach, tak to vy jste ten, co ho odhalil?" zeptal se Melsby. „Nevěděl jsem, čí zásluhou se tak stalo. Vlkodlak to přiznal a dostal dva tisíce galeonů pokuty. Myslím, že to zruinovalo veškeré úspory, které si vydělal učením."

Kdyby ho ostatní sledovali pozorně, všimli by si Severusovy reakce na to prohlášení. Dva tisíce galeonů nebyl sice roční plat pro nezkušeného učitele, ale daleko k tomu nebylo. Severus nikdy nepomyslel na to, že následky budou pro Remuse tak drsné. Kdyby měl být k sobě upřímný, tenkrát by mu na tom ani nezáleželo.

„Přesto," řekla Narcissa a znovu upila z vína. „Doufám, že Brumbál co nejdřív odejde do důchodu. A že ten, koho Ministerstvo za něj vybere, bude mnohem zodpovědnější."

„Zodpovědnější a lepší soudce charakteru," doplnil Lucius s úsměvem. Nebylo vůbec nenápadné, jak se díval na Severuse a Severus ani na okamžik nevěřil, že by Melsby nepochopil náznak, že Severus Snape by byl výborný ředitel. Ale pro něj to nebyly špatné vyhlídky - Zmijozelští nikdy nepopírali, že k postupu v kariéře bylo třeba znát ty správné lidi.

Melsby ho chvíli pozoroval, než řekl, „V našem rozhovoru budeme pokračovat někdy jindy, Severusi. Docela rád bych slyšel váš názor na ministerstvem doporučované změny v osnovách."

Severus se usmál a sklonil hlavu. „Bude mi ctí."

Než se začala podávat večeře, Severus obdržel další tři pozvání na zbytek týdne. Parkinsonovi chtěli dokázat, že jejich pohostinnost je ´stejně tak na úrovni jako Narcissina´; Dalrympleovi byli zděšení, že nikdy nebyl na koncertě v Cheshire Coven a nehodlali vzít ne za odpověď; Prescotovi prostě odmítali nechat si dát košem - aspoň to tvrdili oni, ale Severus neměl pochyby, že soupeří o jeho přízeň ze stejných důvodů jako ostatní. Měli školou povinné děti a mysleli si, že jim můžou získat protekci.

Severus pozvání přijal, ačkoliv každé, se kterým souhlasil, ho stálo další den jeho zamýšlené dovolené.

Samotná večeře byla událostí, které mohly rozumět jen takové rodiny jako byli Malfoyovi. Šlo o šestnáctichodovou skladbu, začínající medovinou a zázvorovou limonádou, zatímco hosté hledali svá místa a vyměňovali si zdvořilosti se spolustolovníky, pak následovala směsice ovoce. Hříšně šťavnaté foie gras, miska tmavé, hořké čokolády, po které přišla míchaná zelenina s kyselou zálivkou. Obyčejná zeleninová polévka s těstovinami byla vítanou úlevou pro přetížené chuťové pohárky. Po polévce začalo jídlo z vrcholu kuchařského umění. Rajčatovo bazalková bruchetta, následovaná pečeným lososem, krémovou baklažánovou polévkou, pak ledový salát s rajčaty a okurkami. V čase, kdy došlo na hlavní chod - bažanta nadívaného planými brusinkami - Severus snědl tolik pokrmů s podivnými jmény a vypil tolik vína, že zapomněl na své patentované mračení a smál se anekdotám mladé ženy vedle sebe.

Uplynuly skoro dvě hodiny hostiny, než se vrátily vidličky na salát, na tentokrát sladší a delikátnější směsi zeleniny, ozdobené malinami a polité zázvorovou zálivkou. Šťavnaté, chutné bobule smíchané se smetanou byly úvodem k dezertu créme brulée, tak dekadentnímu, že by jim to všem mělo zajistit čestné místo ve čtvrtém kruhu pekla. Koláčky, servírované s čerstvými melounovými plátky a pokapané medem se po vydatném dezertu zdály příjemně lehkými. Když byly na stůl postaveny poháry s alkoholovým citrónovým šerbetem, všichni hosté se předháněli chválou na jídlo.

Pokud šlo o Luciuse, ten zářil a i když Severusovy smysly byly otupeny závratnou přehlídkou ladících chutí, i přesto viděl Malfoye, kterého jako dítě obdivoval. Lucius miloval pořádání večírků, o kterých se ještě měsíce mluvilo a teď měl ten samolibý výraz muže, který věděl, že uspěl.

Severus se poprvé takové večeře zúčastnil, když mu bylo sedmnáct. Skoro na to zapomněl, ale když si vzal od domácího skřítka skleničku se šampaňským a loudal se za skupinkou lidí, kteří neměli to potěšení vidět portréty Malfoyů tak často jako on, jasně si vzpomněl. Malfoyovo sídlo, postavené v tudorovském stylu a zařízené ve stylu Ludvíka Čtrnáctého bylo pro ušmudlaného kluka, který nikdy neměl jinou knihu, než zděděnou po někom jiném, prvním setkáním s životem v luxusu.

Dokonce i teď, po mnoha letech, kdy zmoudřel a žil realitou, si Severus nemohl pomoct a přejel rukou po naleštěném zábradlí z mahagonu. Nemohl ignorovat svůdný hlas v koutě mysli, který mu našeptával, že by mohl takový život mít. Nešlo o smaragdem obkládaná zrcadla nebo mramorem dlážděné podlahy, ale o galerii portrétu světlovlasých Malfoyů se špičatými obličeji, shlížející na své obdivovatele jako dávní králové a královny. Šlo o zděděnou vázu na podstavci, předávanou třicet sedm generací. Šlo o známé gesto, kterým Lucius ukazoval na portrét a vykládal o své pra-pra-pra-tetě Charlottě, která založila zahradu s kosatci v roce 1887.

Kdyby se jeho matka neodvrátila od rodiny, aby se mohla provdat za mudlu, tohle byl druh života, který si představoval, že by žil.

Tohle na začátku přivábilo Severuse ke Smrtijedům. Jen si vzpomeň, proč jsi odešel, připomínal si. Letní vedro mu najednou připadalo dusivé a musel z něj pryč.

Útočiště našel na balkóně v prvním patře, odkud měl výhled na údolí za Malfoyovým sídlem. Jak stál a zhluboka dýchal, s prsty sevřenými kolem skleničky s Madeirou, zápolil se svými myšlenkami a emocemi. Čím víc se věci měnily, tím nicotnější vypadaly a méně se lišily od minulosti, tím silnější byl kontrast mezi tím, od čeho odešel a co zůstalo. Lhal by, kdyby tvrdil, že nestojí o moc, prestiž a respekt pramenící z toho, že byl blízkým přítelem Malfoyových a i když měl jen málo výčitek svědomí ohledně lhaní všeobecně, vždycky byl přesvědčený, že je zbytečné lhát sám sobě. Nevšímat si toho, co mohl získat znamenalo krok k porážce - musel si to uvědomit a porovnat s tím, co mohl ztratit.

Zavřel oči a začal probírat svůj život. Měl slušné a poctivé místo, dost dobře placené, ačkoliv ani z poloviny tolik, kolik by měl mít za to, s čím se musel potýkat. I tak, opustil by Bradavice už před lety, kdyby nenáviděl učení tak moc, jak předstíral.

Měl pochybnou minulost a bylo lepší nedráždit moc lidí, kteří by se mohli začít zajímat, jak k tomu místu přišel. Jeho život byl postaven na hromadě lží, která by se zhroutila, kdyby si někdo dal práci a pozorně ho prozkoumal. Lží, které byly příhodné a uvěřitelné, ale daly se snadno vyvrátit.

Měl Brumbálovu důvěru, a třebaže neotřesitelnou, nezískal si jí přes noc. Severus strávil léta pozorováním ředitele a hledáním způsobů, jak by si ho ten starý výstředník oblíbil. Jednoho dne zjistil, že důvěru, po které prahl, získal a ironií bylo, že už jí nepotřeboval. Svět ochotně a šťastně zapomněl, že existovali Smrtijedi, Pán zla byl poražen, jeho sláva se zcvrkla do šeptaných povídaček, soudy skončily a spravedlnost se starala jen o běžné přečiny. Byl čas uzdravování a Severus Snape, někdejší černokněžník, kterému chybělo pár let do třicítky, už ochranu Albuse Brumbála nepotřeboval. Taková ironie. V den, kdy si to uvědomil, se nahlas rozesmál uprostřed Velké haly a všichni studenti přestali jíst a zírali na něj.

Ještě větší ironií bylo, že během získávání Brumbálovy důvěry začal Severus ředitele respektovat a mít ho rád, takže když Harry Potter nastoupil do Bradavic a Brumbál svěřil Severusovi nepříjemný úkol dohlédnout na jeho bezpečnost, Brumbálovu důvěru nezklamal. Ta důvěra byla možná jedinou věcí, na níž byl Severus závislý. Nechtěl jí ztratit, z žádného důvodu a stačila i na to, aby přečkal šestnáctichodovou hostinu s Malfoyovými a odolal vzrušení z přijetí do společnosti, jenž odvrhla jeho matku a dovolila mu vstoupil jen když o něm neměla pochybnosti.

Měl Remuse Lupina, do jisté míry. Bylo téměř směšné, zahrnovat do pozitiv muže, se kterým ještě před týdnem nemluvil, ale na druhou stranu se mohl stát jedním z jeho nejsilnějších pout. Brumbál mu důvěřoval bezvýhradně a odpustil by mu mnoho přestupků, než by tu důvěru ztratil. I když to ověřené neměl, Severus měl podezření, že by mohl udělat dva obrovské životní omyly a stále přesvědčit Brumbála, že je upřímný - věděl, že to byl výsledek kalkulující části jeho mozku, kterou nemohl umlčet tak lehce jako ostatní myšlenky a emoce. Naopak Lupin se stále nemohl smířit s tím, že Severus večeřel s Malfoyovými, když to nebylo naprosto nutné. Tahle důvěra byla křehká a Severus věděl, že by jí mohl zničit jedním neopatrným slovem. Stejně tak to mohl udělat i Lupin.

Kombinace Brumbálovy nezvratné důvěry a Lupinovy nejisté víry ho přesvědčovala, že stojí na správné straně. Bez těch dvou si nebyl jistý, jestli by jeho důvody mohly obstát před tím, co mu nabízel Lucius Malfoy, nemluvě o tom, co pro něj mohl udělat Pán zla.

Zaregistroval zvuk vedle sebe a když se podíval doprava, uviděl Narcissu. Její průsvitný levandulový hábit lehce vlál ve větru, stejně jako její vlasy. Odsunul své úvahy stranou, aby udělal prostor pro příjemnější vzpomínky na ní. Byla to už léta, když jí viděl s rozpuštěnými vlasy a na okamžik mu to vzalo dech. Měla je upravené stejně jako kdysi ve škole - po stranách ozdobené stříbrnými hřebínky.

„Za těch dvacet let jsi nezestárla ani o den, že ne?" zeptal se a zavřel oči, když si uvědomil, že to řekl nahlas.

Narcissa se zasmála. „Rozhodně doufám, že ano," řekla a zvedla skleničku ke rtům. „Byla jsem tak nemotorné děvče."

„Ty? A kdy?"

Usmála se, ale v očích žádné veselí neměla. Možná vypadala trochu starší, než když se vdávala za Luciuse, ale rozhodně ne o moc. Možná to bylo tím, že se v jejích světlých vlasech schovaly i případné stříbrné prameny. Nebo jí možná štíhlá postava a jemné rysy ubíraly léta, ať už to chtěla, nebo ne. Nebo bylo možná jeho vnímání ovlivněno tím, že příliš jeho spolužáků stárlo až moc rychle.

Vytrhl se z úvah, když si uvědomil, že na ní zírá, ale když se obrátil k blednoucímu západu slunce, nemohl si nevšimnout, že ona na něj zírá taky. Odkašlal si a spolkl zbytek vína. „Kde je Lucius?"

Narcissa byla dáma a příliš kultivovaná, aby si odfrkla, ačkoliv tomu podobný zvuk vydala. Od ní to vyznělo pohrdavě. „Uvnitř," odvětila. „Kde jinde by byl, když tam jsou ministerští úředníci a chce na ně udělat dojem a získat kontakty."

„Dobrý starý Lucius," řekl Severus. „Nikdy nepromešká příležitost, že ne?"

„Ne," řekla Narcissa s nádechem znechucení. „A obávám se, že Draco jde dokonale v otcových stopách."

„Co tím myslíš?"

„Oh, nehraj si na neviňátko, Severusi. Já vím, co dělá ve škole. Myslíš, že to je náhoda, když se obklopuje syny přátel svého otce? A ta holka, Pansy. Mám chuť jí odtáhnout stranou a promluvit si s ní. Je moc mladá na to, aby jí Draco kazil šperky."

Severusovy rty se zkroutily do mírného úsměvu. „Náhodou si pamatuju na jinou zmijozelskou dívku, která nosila diamanty, když ještě nebyla plnoletá."

Narcissin úsměv vypadal trochu povadle, když zavrtěla hlavou. „Když jsem byla v tom věku, znala jsem všechno a všechny. Samozřejmě, že svět byl kruh, který se točil kolem mně, ale na tom mi tenkrát sotva záleželo."

Severus nebyl ani dáma, ani kultivovaný a tak si mohl odfrknout. „Jako zasvěcený tě můžu ujistit, že se za posledních dvacet let ve Zmijozelu nic nezměnilo. Mám to pochybné potěšení dohlížet na dvě stě studentů, kteří žijí v iluzi, že se svět točí kolem nich. Časem se poučí, stejně jako my."

„Doufám, že ne," zašeptala. Náhle k němu vzhlédla a on si poprvé všiml, že má v očích podivný stín a že jsou neobvykle lesklé. „Myslela jsem, že už to máme za sebou," řekla a zalétla očima k otevřeným dveřím, za kterými probíhal večírek. „Támhle jsou tváře, které jsem už nikdy nechtěla vidět a to, o čem mluví..." Odmlčela se a Severus přestal napětím dýchat. „O čem mluví?" zeptal se.

Stiskla rty a zavrtěla hlavou. „Ty sis to zařídil dobře, Severusi. Brumbál nebude žít věčně a ty máš ve škole skvělé postavení. Získal sis důvěru a respekt lidí na obou stranách. Neříkej mi, že jsem jediná, kdo netouží po návratu starých časů."

„Narcisso, ne," řekl Severus. „Takové řeči jsou nebezpečné."

Její obličej náhle ztvrdl, jako kdyby zamrzlo jezírko. „Tak si jdi a řekni to Pánovi zla," utrhla se na něj. „Jeho nepřátelé budou trpět jeho rukou a jeho moc...bude sílit jejich krví." Mrštila svou skleničku na zábradlí, o které se roztříštila na kaskádu střípků. Pak se obrátila a s vlajícím hábitem odkráčela zpátky do domu.

Severus se znovu zahleděl z balkónu a přehrával si jejich rozhovor v hlavě. Byl si jistý, že mu právě prozradila, že nepatří mezi věrné sluhy Pána zla. Vyvolávalo to v něm příval strachu a adrenalinu.

V sázce bylo víc, než kdykoliv předtím.

Kapitola šestnáctá - N E M O U D R É

Spát v noci sám, poté, co byl po dva týdny zvyklý na teplou tíhu těla vedle sebe, byl krutý šok a Remus neměl vůbec chuť válet se v posteli, když úsvit v neděli ráno zahnal tmu. Polštář byl ubohou náhradou za člověka, ačkoliv lepší než nic a Remus byl připravený odhodit ho stranou.

Vůně pečené slaniny a čerstvé kávy ho přivábila dolů do kuchyně. Molly stála u sporáku, Athur seděl u stolu a četl si noviny. Na konci stolu byla neznámá hlava položená na pažích a z neznámých úst vycházelo tiché chrápání.

„Tonksová se přetěžuje víc, než je zdrávo," řekl Arthur na Remusův pohled.

Remus si sedl na židli vedle ní a pohladil dlouhé, husté černé vlasy. Poprvé jí viděl s vlasy, které neměly výstřední barvu. Vypadala starší, i když to mohla být součást přestrojení. Nebo se ozývaly jeho předsudky - sotva si vzpomněl, že tahle bystrozorka měla žvýkačkově růžové vlasy.

Pohnula se a tak jí šťouchl do paže, až se otočila a rozespale na něj zamžourala. „Hmmm?"

„Nemyslíš, že je čas jít spát?"

„Ještě ne," zabručela a zívla. Molly před ní postavila hrnek s kouřící kávou a Tonksová se na ní vděčně usmála. „Dík."

„Byl tady Brumbál," řekl Arthur. „V půl devátý jsem přijde s Minervou a Severusem kvůli hlášení."

Tonksová se narovnala, opřela si nohy o okraj židle, jednu paži si obtočila kolem kolen a druhou rukou míchala kávu. Dost se třásla a bylo to vidět, když si přidávala do kávy cukr.

„Nemyslíš, že by ti spánek pomohl víc než to kafe?" zeptal se Remus.

„Kdepak," řekla Tonksová. „Jsem mladá. Zvládnu to. Vlastně jsem na tom líp, když nespím vůbec, než kdybych spala hodinu nebo dvě."

Remus zavrtěl hlavou.

„Kávu, Remusi?" zeptala se Molly a postavila před něj hrnek.

„Díky."

Následující dvě hodiny seděli kolem stolu, pili kávu, pojídali muffiny a slaninu a klábosili o nedůležitých věcech. Remus šel nahoru a přinesl své tričko s dlouhými rukávy pro Tonksovou, která ho vděčně přijala a zachumlala se do něj.

Postupně se k nim přidávali další členové Řádu a něco málo před osmou už byla kuchyně slušně zalidněná.

Přesně o půl deváté dorazili Severus, Minerva a Albus a tvářili se vážně. Severus vypadal jako by nespal a Minerva s Albusem na tom nebyli o moc líp. Všichni tři souhlasili s kávou, když jí Molly nabídla a když se usadili, Brumbál začal.

„Takže, jestli jsme všichni tady, můžeme zahájit schůzi. Jsme doufám chránění před odposloucháváním? Od všech variant?"

Mollyin výraz se napjal a Sirius skryl úšklebek skloněním hlavy k založeným pažím.

„Dva bystrozoři a odklívač umějí zabezpečit místnost," odpověděl Pastorek.

„Dobře. Minulou noc se Severus zúčastnil slavnostní večeře v Malfoyově sídle," řekl Brumbál. „A potvrdil pár věcí, na něž jsme měli podezření. Vypadá to, že budeme mít v Bradavicích nového učitele Obrany proti černé magii. Někteří z vás jste možná už slyšeli o Dolores Umbridgeové?"

Tak, jak to Brumbál podal, jeden by si myslel, že nešlo o nic víc, než potvrzení podezření, které on, Severus a Minerva společně měli. Těžko by se poznalo, že o tom ještě včera nikdo nevěděl. Brumbál vypadal trochu moc klidně na někoho, kdo právě zjistil, že mu byla odejmuta výsada jmenovat nové učitele.

Severus se tvářil naprosto bezvýrazně a Remus uvažoval, na co asi myslí. Naopak Minerva vypadala namíchnutě a zatímco Brumbál dál vysvětloval možnosti, plynoucí z nového vývoje, její rty se svíraly do stále tenčí čárky.

Všeobecná shoda panovala v tom, že Ministrovi kouzel bylo docela jedno, koho do Bradavic dosadí, hlavně, když z toho bude mít osobní užitek. „Nemělo by mě ani v nejmenším překvapovat, že sílí tlaky na můj odchod z Bradavic," řekl Brumbál. „Jestli se tak stane, obávám se pouze o Harryho. Za posledních pár let jsem se snažil získávat do učitelského sboru ty, kterým důvěřuji a i když bych neměl pochybovat o svých schopnostech, musím říct, že mi to dělá trochu starosti. Ještě nikdy nebyl v Bradavicích takový nedostatek členů Řádu, jako bude v tomto roce. V minulosti tam byli alespoň Hagrid, Minerva a Severus, ale jak víte, Hagrid se ještě nevrátil ze svého úkolu u obrů a momentálně je velice nepravděpodobné, že by to stihl do začátku školního roku.
Jestliže dojde k nejhoršímu a Umbridgeová najde způsob, jak mě dostat ze školy, budu muset vědět, že většina z vás bude okamžitě dostupná. Myslím, že nejlepší bude, když pro tuto eventualitu sestavíme plán a budeme ho mít připravený do konce srpna. Nejkritičtější část toho je, aby si každý uvědomil, že pokud - ne, hovořme o tom, jako by se tak už stalo - až budu odstraněn, nebudou žádné informace. V tom případě chci, aby vám všem bylo jasné, že Minerva a Severus mají mé požehnání a autoritu. Jestli jeden z nich pošle zprávu, že Řádu je někde potřeba, nebudete o tom pochybovat - dostavíte se tam stejně bezodkladně, jako bych tu zprávu poslal já."

To poslední směřoval k Siriusovi, který se mračil ještě víc než na začátku. Minerviny rty byly skoro bezkrevné a Severus se tvářil truchlivě spokojeně.

Další dvě hodiny strávili vytvářením plánů. Tonksová poznamenala, že kdyby ona byla na Popletalově místě, snažila by se nejenom zbavit Brumbála, ale taky dosadit do školy své lidi. To byla dobrá připomínka a tak, než se rozešli, Brumbál měl zálohu na každé místo ve sboru, vymysleli půltucet bezpečných míst, kam by se mohl skrýt a tucet plánů, jak dostat Harryho ze školy, kdyby to bylo nutné.

„A když už jsme všichni tady, měl bych vám říct, že dnes ráno odbor kontroly zákonů kouzel vyhlásil kontrolu nad sítí krbů," řekl Pastorek.

„Popletal tohle dovolil?" zeptal se Bill.

Tonksová si odfrkla. „Vsadila bych se, že to byl Brouskův nápad, ne, Pastorku? Ví to Popletal vůbec? Brousek vždycky říkal, že Popletal by podepsal i list, kdyby mu přistál na stole."

Pastorek se na ní podíval napůl káravě, jako by se mu nelíbilo, co řekla, ale souhlasil. „Vlastně věřím, že tohle přišlo od samotného Popletala."

„No, tohle jsme také čekali," řekl Brumbál. „Děkuji vám, Kingsley. Severusi, myslím, že tuhle informaci by bylo příhodné donést Voldemortovi. Vy ostatní to mějte na paměti."

„Proč má tohle Snape říkat Voldemortovi?" zeptal se Sirius. Zněl napůl znuděně a napůl nevěřícně.

„Protože," odvětil Severus tónem obvykle vyhrazeným pro zabedněné tupce, „abych u Pána zla-"

„Neříkej mu tak," přerušil ho Sirius.

„-upevnil přesvědčení, že pro něj získávám informace," pokračoval Severus, jako by Sirius nic neřekl, „musím mu občas nějaké předat. A je dost nepravděpodobné, že něco budeme mít z toho, že úředníci Ministerstva špehují Smrtijedy."

„Nakonec žádný úředníci z Ministerstva pro Řád nepracují," zabručel Sirius.

„Navíc, Ministerstvo dalo jasně najevo, že ani neví, kdo ke Smrtijedům patří a-"

„A ani to nezjistí, když o tom Smrtijedi vědí a dají si pozor."

„Pochybuju, že cílem tohoto opatření je odhalit skupinu, o které Popletal ani nechce přiznat, že existuje!"

„Pánové!"

Severus zkřížil paže a otočil hlavu od Siriuse. Sirius pokračoval v mračení. Brumbál vypadal, jako by mu docházela trpělivost. „Severus má pravdu, Siriusi. Musí předávat informace Voldemortovi stejně jako nám a tahle je neškodná. Je víc než pravděpodobné, že skupina, kterou se snaží Popletal odhalit, jsme my a je jen velmi malá šance, že někdo z našich lidí bude monitorovat síť, aby se ta důležitá informace roznesla. Voldemort a jeho přívrženci nejsou rozhodně stupidnější než my a to nejvíc, co bychom z toho mohli získat, jsou konkrétní jména. Myslím, že Severus ví, že naše loajalita je důležitější, než kdybychom tuhle informaci nějak použili."

Remus si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Takže jediní lidé, které tohle ovlivní, jsou ti, co nestojí na žádné straně," řekl. Nikdo na to nezareagoval. „Jak dlouho bude trvat, než to můžeme dostat do Věštce, aby byli varováni všichni?"

„Zveřejnil by Věštec něco takového?" zeptal se Bill. „I když to nerad přiznávám, bez Rity Holoubkové a jejích nesmyslech o Ministerstvu, tam není nikdo, kdo by se toho chytil."

„Proč o ní vlastně není vůbec slyšet?" zeptala se Tonksová Pastorka. Ten zavrtěl hlavou. „Nepokouším se zkoumat zázraky," odvětil. „Kdyby psala, určitě by to byly bláboly o Harrym, stejné jako o Ministerstvu."

„Pár dobře zvolených slov a bude z toho téma každé diskuze v hospodách a restauracích," řekl Brumbál. „Musíme jen počkat, až ty kontroly budou v plném proudu, aby se tak snadno nedalo určit, odkud to uniklo."

„Jak jde pátrání po Siriusi Blackovi, Kingsley?" zeptala se Minerva.

Kolem stolu se několik lidí ušklíblo, včetně Severuse.

„Máme slibnou stopu v Kambodži," odvětil Kingsley a vstal. „Je to všechno?" Jestli ještě někdo něco měl, nechal si to pro sebe. „V tom případě mám práci. Dobrý den vám všem."

Poté, co Pastorek odešel, ostatní, kteří neplánovali zůstat na Grimmauldově náměstí - což byli v podstatě všichni - se taky rozloučili. Remus se chystal taky omluvit, ale jeho plány byly zmařeny, když Severus řekl Brumbálovi, že půjde domů, odpojí svůj krb a nemá v úmyslu otvírat návštěvám nebo se hýbat, dokud se pořádně nevyspí.

„Začínáš bejt starej na večerní dýchánky?" dloubl si Sirius.

Severusův pohled by mohl zmrazit vařící vodu. Neřekl ale nic. Jen stál obličej do úšklebku a odkráčel z kuchyně. Remus si uvědomil, co Severus dělá teprve, když slyšel otevírání vstupních dveří.

„Ne..." zasténal Sirius a odstrčil židli dozadu tak rychle, že se skácela na zem. Dveře bouchly a portrét paní Blackové začal výt svou tirádu.

Remus strávil většinu dopoledne sám ve svém pokoji a opakoval si všechny lži, které si měl zapamatovat. Po obědě ho Sirius vytáhl dolů a zbytek dne se plazili po podlaze haly, uhýbali létajícím šroubům a vytahovali je z nepříjemných míst. Byl by to dost ošklivý způsob, jak trávit odpoledne, nebýt společnosti. Sirius měl dobrou náladu, smál se, když porazili mrzuté hodiny po dědečkovi a mít tam Harryho bylo skoro jako by měli zpátky Jamese. Když o tom moc nepřemýšlel.

Nicméně dvojčata neustále rýpala do Rona, který neměl efektivnější odpovědi než, „Oh, vážně? Sklapni." Na druhé straně Ginny testovala Remusovu schopnost zachovat vážný obličej. Nedokázal se tvářit přísně, když označila Freda jménem, které by Molly neschválila, ale které si zasloužil. Remus se rozhodl, že protože už není profesor, nemusí kárat děti za jejich vyjadřování.

Opravu hodin dokončili přesně ve chvíli, kdy odbíjely čtyři a když se Remus zvedal z podlahy, nedokázal úplně potlačit svou nervozitu. Děvčata odešla za Molly, aby zjistila, jestli nepotřebuje pomoct s večeří, dvojčata zmizela nahoře, s hlavami skloněnými u sebe tlumeně něco probírala. Ron a Harry zapluli do společenské místnosti a z výrazu na Harryho tváři měl Remus dojem, že se bojí soudu. Remus se mu nedivil. Vypadalo to, že každý měl večer své starosti.

„Chceš o tom mluvit?" zeptal se Sirius a připlácl ruku na Remusovo rameno.

Remus se usmál a zavrtěl hlavou. „Ani ne," odvětil.

„Chceš, abych šel zítra s tebou?"

Remus se rozhlédl kolem sebe a trhl hlavou směrem k jídelně. Molly se k ní ještě nedostala, ale pavučiny a plíseň se hodily k jeho náladě víc, než čistě vydrbané prostory. „Neměli bysme o tom vůbec mluvit," řekl Remus. „Zvlášť ne před dětmi."

Sirius pokrčil rameny. „Chceš, abych šel s tebou? Klidně můžu."

„Nějak si nemyslím, že by to Brumbál schválil."

„Neptám se Brumbála, že ne? Ptám se tebe. Chováš se divně celej tejden a já nejsem slepej. Ty se bojíš."

„Ano."

„Můžu tam bejt pro tebe. Jako vždycky. Budu ti hlídat záda a-"

„Ne," řekl Remus. „Díky za nabídku, ale ne. Bude to dost nebezpečné i pro mě-"

„Nemám strach. Psovi nic neudělaj."

„Já vím, že nemáš strach." To byl jeden z důvodů, proč se Remus o Siriuse tak bál - Sirius neměl žádný strach o sebe.

„Chci něco udělat pro Řád," řekl Sirius. „Chci bejt zase jeho částí."

„Já vím, že chceš. A ten čas přijde, ale právě teď se musíš držet v bezpečí. Není nás tolik, abysme mohli zbytečně riskovat."

Sirius vypadal sklíčeně, což bylo ještě horší než když trucoval, hádal se a byl iracionální. „Nesnáším to," zabručel. „Jak já to kurva nesnáším."

Remus ho poplácal po rameni a nechal ruku chvíli ležet na Siriusově paži, zatímco opatrně volil slova. „Po Harryho soudu si ty a já promluvíme s Brumbálem," řekl konečně. „Jistě to pochopí - nemáme dost členů na zbytečné riskování, ale nemáme ani tolik členů, aby trávili dny u domácích prací."

Sirius si odfrkl. „Ty tomuhle říkáš domácí práce?"

„No, kdyby ses stal náhodnou obětí orientálního koberce, tak by to Řádu moc neprospělo, že ne?"


Pozdě večer, když nádobí od večeře bylo uklizené a Tonksová byla jedinou přítomnou osobou, která v létě v domě nebydlela, Remus si našel tichý kout v pokoji nad schody v naději, že bude mít konečně pár minut, aby si utřídil myšlenky. Mávl hůlkou na prostěradlem zakryté křeslo a rozvířil chuchvalce prachu. Několikrát pořádně šťouchl do sedátka, aby se ujistil, že v něm není víc než čalounění, opatrně usedl a uvolnil se, když se ukázalo, že nejde opravdu o nic víc, než pohodlné křeslo.

Zaklonil hlavu, zavřel oči a povzdechl si. Přes léta se naučil držet ruce v klidu, nevrtět se, nehoupat nohou, neprotahovat klouby, ale sedět klidně a tiše. Když se ale blížil úplněk, vždycky se cítil neklidnější a úzkostlivý, tenhle měsíc ještě víc, než jindy. Tvrdil, že neví, jestli ten neklid je výsledkem měsíce nebo vědomí toho, co se stane, ale v každém případě to tím ospravedlňoval.

Částečně si přál, aby tam Severus byl s ním; mohl by si s někým promluvit. Na druhou stranu byl rád, že nebyl. Navzdory vyjadřované podpoře a povzbudivým úsměvům věděl, že měsíc byl bitvou, kterou musel podstoupit sám a nikdo mu s tím nemohl pomoct. Dokonce ani Sirius, který mu to nabízel.

Uslyšel na chodbě kroky a podíval se ke dveřím. V duchu se proklínal, že rozsvěcel lampu. Samozřejmě, že světlo pod dveřmi přitáhlo pozornost. Možná nakonec nechtěl být sám. Na dveře někdo potichu zaklepal, ale on neodpověděl. Dveře se lehce pootevřely, pak o něco víc a do místnosti nakoukla srdcovitě tvarovaná tvář pod kšticí růžových vlasů.

„Remusi!" Tonksová zněla překvapeně. „Myslela jsem, že tady odpoledne někdo jen nechal rozsvíceno, když uklízeli."

„Ne," odvětil Remus. „Tady ještě nikdo neuklízel."

Tonksová se rozhlédla kolem sebe po prostěradly zakrytém nábytku a jemných závojích pavučin. „To vidím." Sedla si na podnožku před něj a upřela na něho pohled. „Nepřerušila jsem nic, že ne?"

„Co bys´přerušila?" zeptal se. „Jenom tady sedím sám a-" Odmlčel se a zasmál se, když nechal mysl zabloudit. Jejich oči se na okamžik setkaly a Tonksová si přitiskla ruku na pusu, aby ztlumila zachichotání. „Ne," řekl. „Nic jsi nepřerušila."

„No, to je zklamání," řekla.

„Voyeuristické sklony?" zeptal se.

Tentokrát se ani nesnažila skrývat smích. „Ne," řekla posměšně drsným tónem. „Ale kdybys´používal tenhle pokoj, aby sis udělal dobře, nemusela bych teď přemejšlet nad tím, jestli je neomalenost zeptat se tě, co tady děláš."

Nikdy se nepovažoval za rezervovaného, ale teď ho napadlo, že asi stárne - jestli se tohle považovalo za nenucenou konverzaci, asi mu muselo něco uniknout. „Schovávám se," řekl v pokusu vrátit téma na neutrálnější půdu. Co se stalo s uměním jemné dvojsmyslné narážky?

„No, jestli ses schovával přede mnou, já tě našla, takže hra je asi u konce."

Usmál se. „Asi ano."

Na chvíli ztichli a kromě vrzání v domě a občasného bouchnutí nebo třísknutí ticho mezi nimi nic nerušilo. Po pár minutách vstala, šla k oknu, odhrnula stranou potrhaný závěs a zahleděla se do noci.

Její silueta na zlatavé záři z pouličních lamp nevypadala tak výstředně. Byla drobná a štíhlá a když se pohnula, vytahané tričko se zavlnilo na těle a Remus krátce zahlédl její jemné křivky.

„Víš, zítra je úplněk," řekla.

Ztuhl. „Já vím."

„Znám jedno skvělý místo, kde se dá sledovat měsíc. Na břehu jezera a kolem široko daleko není živá duše. Je to jak stvořený pro půlnoční piknik. Možná už nebude tolik teplejch nocí."

„Zní to romanticky," řekl opatrně.

Otočila se, nechala závěs klesnout a stála teď jen ve světle pokojové lampy. „Jenom když tam jsou dva lidi," řekla, přitáhla si stoličku blíž a znovu si sedla. Teď byla sotva pár centimetrů od jeho nohou. Díval se na ní, jak složila paže na jeho kolena.

„Teď by byla dobrá chvíle zeptat se, jestli nechci společnost," zašeptala a pohladila ho prstem po koleni.

Zasmál se, vzal jí za ruce, sundal je ze svých kolen a vstal. „Doufám, že najdeš někoho, s kým to budeš sdílet," řekl.

„Doufala jsem, že k tomu přemluvím tebe."

Remus se usmál do tmy a byl rád, že je k ní zády, takže ho nemůže vidět. Bylo to už dávno, co o něj nějaká žena projevila zájem a přes své mládí, Tonksová byla typ dívky, který ho uchvacoval, když byl mladší.

„Dobře," řekla Tonksová těsně za ním. „Konec opatrnosti. Remusi, chtěl bys´se mnou zítra jít k jezeru na půlnoční piknik a sledovat měsíc?"

Pomalu vydechl a otočil se. Byla dost blízko, aby viděl jemné pihy na jejím nose. „To mi lichotí," řekl. „Opravdu moc, ale nemyslím, že to je dobrý nápad."

„Proč ne?" zeptala se.

Proč ne? Chvíli na ní zíral. Protože jsem vlkodlak a úplněk pro mě není romantický, byla ta nejjednodušší odpověď, která ho nejvíc nutila odmítnout. Když ale dostal tuhle otázku, najednou měl tucet dalších odpovědí, což byla úleva, když pomyslel na to, jak obtížné vždycky bylo přiznat svůj stav jiným lidem.

„Čas a okolnosti nejsou na naší straně," odvětil konečně a doufal, že ta odpověď byla dostatečně vágní, aby to pochopila.

„Jak to?"

„Tahle válka-"

„Nevymlouvej se na válku. Já vím, že jsme ve válce. Další důvod neodpírat si to, co chceme. Každej z nás může zítra umřít."

Remus si povzdechl. „Vážně mi to lichotí," opakoval se soucitným úsměvem. Sám zažil dost odmítnutí, aby věděl, jak dokážou zasáhnout. „Taky jsem dost starý, abych mohl být tvůj otec-"

„Nejseš."

Chtěl se s ní hádat - de facto byl, i když by se v tom případě musel stát otcem hodně brzy. Jenomže o to nešlo.

„Nemám ti co nabídnout. Nejsem dobrá partie. Jsem nezaměstnaný, práci hledám už přes rok a není pravděpodobné, že nějakou najdu a taky-"

„Nechci po tobě, aby sis mě vzal, Remusi," přerušila ho.

Zasmál se. „Já vím, že ne."

„Tak jakej je skutečnej důvod?" zeptala se.

Uvažoval o další výmluvě, ale rozhodl se, že s čímkoliv by přišel, mohla by to snadno smést. Vypadalo to, že má odpověď na všechno. Kromě toho by se to dřív nebo později dozvěděla.

„Existuje důvod, proč jsem dost starý, abych mohl být tvůj táta a přitom jsem nezaměstnaný, starý mládenec a nemám žádné vyhlídky," řekl konečně. „Jsem vlkodlak." Potěšilo ho, jak ledabyle to znělo, možná se to už naučil říkat.

„Oh," řekla a zatvářila se lehce pochybovačně.

Znovu se usmál, ačkoliv to bylo jen mechanické. Nevěděl, proč si představoval jinou reakci. Sklopil hlavu, couvl o krok od ní a zamířil ke dveřím, ale zastavila ho položením ruky na paži. Otočil se k ní zpátky a uviděl, že se na něj usmívá.

„Takže zejtra se to asi nehodí," řekla. „Víš, stejně jsem si vždycky myslela, že se to s tím úplňkem trochu přehání. Mně osobně se víc líbí srpkovitej měsíc."

Některé věci se vůbec nezměnily. Nejradši by jí za tohle objal - většina žen by se od něj rychle klidila, jen co by vymyslela omluvu. Ona ale udělala krok blíž a on jí vzal za ruku.

Zápasil s tou svou částí, která byla nekonečně vděčná, když někomu prozradil to tajemství a ta osoba ho přijala takového, jaký je. Bylo to vzácné, když to někdo udělal. James, Sirius a Peter, Brumbál, Minerva a Poppy. Harry a Hermiona, i Weasleyovi po pár nemotorných dnech. Myslel si, že možná i Severus, ale jistý si nebyl. Že to Tonksová vzala tak dobře, už to by stačilo, kdyby pro sebe hledal nějakou omluvu pro opětování jejího zájmu.

„Je to jeden z několika důvodů, proč to není dobrý nápad," řekl. „Nebylo by to správné."

Stiskla mu ruku a on jí to oplatil, než si to stihl rozmyslet. „Řekni mi, že o mě nemáš zájem," řekla. „A už tě s tím nikdy nebudu otravovat."

Kdyby byl silnější, řekl by to, ale nechtěl ztratit hezký začátek přátelství s tak temperamentní a dobrosrdečnou mladou ženou jakou Tonksová byla.

Znovu mu stiskla ruku a pak ho pustila. „Jestli si to rozmyslíš, dej mi vědět," řekla na cestě ke dveřím. „Nechtěla jsem rušit tvojí samotu."

„Kam jdeš?" zeptal se.

Pokrčila rameny. „Nevím," odvětila. „Ven. Do klubu nebo tak." Mrkla na něj a zazubila se. „Někam, kde najdu sexy chlápka a potvrdím si, že na to pořád mám."

Zasmál se, tentokrát od srdce. „Neboj, zlato," řekl. „Pořád na to máš."

„Jen si to pamatuj, až se rozhodneš, že to chceš," řekla, posměšně mu zasalutovala a odešla.


O necelých čtyřiadvacet hodin později dělal Remus něco, co nikdy předtím v životě nedělal. Byl na okraji Zakázaného lesa a našel si strom, pod kterým mohl sedět a čekat na východ měsíce.

Hodinu předtím nechal svou hůlku v Bradavicích a po vzájemné dohodě se tam měl vrátit, jakmile bude mít možnost. Jenže vyhlídka na dva, možná i víc dní, kdy bude bez hůlky a v přítomnosti nepřátel, byla vskutku neradostná.

Když slunce zapadlo a měsíc se objevil nad východním horizontem, Remus ztuhl. Projela jím bolest, jak se vlk v něm snažil převládnout nad člověkem. Věděl, že prohraje a když se odevzdá násilnému projevu, transformace bude rychlejší, ale přesto se bránil a jako vždycky se snažil udržet si poslední zbytky lidské osobnosti co nejdéle. Když už nemohl bojovat, vlk vyrazil ven v explozi energie. Chvíli stál a oddechoval, zatímco se rozhlížel kolem sebe zvířecíma očima.

Všechno bylo tmavší, rozmazanější, méně zřetelné a přece zároveň i víc. Vnímal pohyb, jako by se svět zpomalil a nejdřív to bylo znepokojující. Všímal si každého chvějícího se listu, každého stonku trávy, každého letícího hmyzu. Pro lidskou mysl, která existovala vedle vlčí to bylo omamné.

Konečně začal vlk být netrpělivý a závratný svět, který se nemohl zastavit, se stal ještě závratnějším, když se začal sám pohybovat. Utíkal do lesa, jeho hustá srst ho chránila před ostrými větvičkami ostružiní a šípků a čtyři nohy ho nesly kupředu rychlostí, o které nemohl jako dvounožec ani snít. Konečně dorazil k jezeru, sedl si na břeh, lehce oddechoval a pozoroval ptáka na vysoké větvi blízkého stromu.

Nepotřebuješ ptáka, informovala ho jeho lidská mysl. Potřebuješ najít Šedohřbeta.

Vlk neznal slova a mnoho osamělých nocí člověk uvažoval o tom, že lidská slova nebyla ničím víc než rozptýlením; často se vlk pustil do úkolu dřív, než ho člověk stihl vyjádřit, stejně jako tentokrát. Zastříhal ušima, rozhlédl se a pomalu otočil hlavu. Možná číhání by bylo přesnějším popisem, ale tu část Remusovy mysli, která registrovala, co dělal, nezajímaly moc rozdíly mezi rozhlížením a číháním. Ať už dělal cokoliv, zaměřil své smysly na pátrání.

Nemusel se moc snažit. Za okamžik se ozvalo v dálce zavytí, další odpovědělo a pak následovaly další. Slyšel vytí vlkodlaků už předtím a jeho vlčí mysl dokázala nejen rozeznat rozdíl mezi vlkem a vlkodlakem, ale taky věděla, v čem ten rozdíl byl. Člověk pro to neměl žádná slova, i když to chápal.

Vydal se po směru zvuku, krčil se při zemi, jako by neexistoval, následoval volání svého druhu. Po pár minutách ucítil jiného vlkodlaka a hned potom druhého; jejich pachy neznal, ale byly rozpoznatelné asi jako neznámé hlasy v zalidněné místnosti.

Konečně dospěl k mýtině, zastavil se na jejím okraji a sledoval, jak se vlkodlaci scházejí. Remus se kdysi zahlédl ve své vlkodlačí podobě a pamatoval si menší, nezdravě působící zvíře. Vypadal napůl vyhladověle, s jasně viditelnými žebry dokonce i pod nejhustší zimní srstí. Vlci, soustřeďující se na mýtině, naháněli hrůzu - velcí a silní s lesknoucíma se očima a vyceněnými zuby. Nebyli to přerostlí psi nebo hravá štěňata, která vyrůstala s přátelským psem, odvážným jelenem a vychytralou krysou; tohle byla divoká zvířata, která vypadala, jako by do lesa patřila. Elegantně seděla, ostražitě se vzájemně prohlížela a někteří se ohlédli na toho, který seděl dál.

Člověk věděl, kdo je ten velký, špinavý a hnědý vlk, ačkoliv naposledy, kdy ho viděl mu bylo jen šest let. Od temene vlčí hlavy až k ocasu se táhl stříbrný pruh a jeho oči byly zlé. Dokonce i ze vzdálenosti několika set metrů mohla vlčí část Remusovy mysli vycítit krvežíznivost. Skrčil se ve stínu keře a přemýšlel, co tady dělá.

Pomalu přicházeli ostatní, ale vlk si všiml, že ne každý, kdo přišel, postoupil dopředu. Na každých deset zachycených pachů to byl jeden vlk, kterého zahlédl. Směrem k východu to byla směsice pachů, které ani vlk nemohl oddělit a další směsice šla ze severu.

Konečně vlk se stříbrným pruhem vstal a otočil se v pomalém kruhu. Když jeho žluté oči přelétly přes Remuse, Remus se zachvěl a o krok couvl. Pak Šedohřbet sklonil hlavu, očichal zem a tlumeně vyštěkl. Vystřelil k lesu a o zlomek sekundy později se ozvalo ohlušující zavytí. Ostatní na mýtině odpověděli, vyrazili za Šedohřbetem a cestou pokračovali ve vytí.

Vlk to pochopil jako pozvání a dřív, než si to člověk mohl rozmyslet, vlk vyskočil z křoví. Spousta ostatních vlků udělala totéž a jak klusal kdesi uprostřed velké smečky, člověk se pokusil převládnout nad vlkem, aby zjistil, kam utíkají. Nebylo to ale k ničemu. Když vlk spolupracoval a dal člověku čas přiřadit slova a definice k podnětům z okolí, ztratil spojení se smečkou. Dvakrát skoro narazil do jiného vlka a jednou mu málem uniklo, že se náhle otočili. Poté už člověk neochotně předal kontrolu vlkovi.


Když jí znovu získal zpátky, nad východním horizontem začínalo svítat a Remus se převalil a vzhlédl na dubový strom. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval a ještě delší dobu mu bude trvat, než se probere vzpomínkami na noc a zjistí, co se stalo, ale prozatím provedl jen rychlý odhad situace a potvrdil si klíčová fakta. Transformoval se a teď byl zase člověkem. Nezdálo se, že by měl nějaké těžké zranění, ale jeho ruce a nohy byly bolavé a citlivé, nejspíš z utíkání - vlkovi nevadilo, ale člověku ano. Byl vyčerpaný a hladový a v ústech necítil žádnou kovovou pachuť, za což byl dost vděčný. Pětkrát v životě se probudil s chutí krve a vždycky mu z toho bylo na zvracení.

Byl nahý a jestli měl štěstí, jeho šaty zůstaly na místě, kde je nechal, ačkoliv netušil, kde je právě teď. Pomalu se zvedl a zamžikal na siluetu, která se objevila v jasném slunci. Pár metrů od něj seděl starší muž s několika chybějícími zuby a okusoval nějakou kost.

„Máš hlad?" zeptal se muž drsným a nevrlým hlasem.

Navzdory sobě Remus civěl na muže a jeho kost. Byl rozcuchaný a špinavý, zamotané vlasy mu visely k ramenům a přes čelist se táhla klikatá jizva. Na sobě měl otrhanou košili, která mu dosahovala skoro až ke kolenům, ale podle toho, jak seděl, nebylo pochyb, že už nic jiného na sobě nemá. Nohy vypadaly silné, jako by s nimi mohl porazit strom a paže byly stejně tak svalnaté. Poškrábal se na hlavě dlouhými, zažloutlými nehty a zamžoural na něco, co si vytáhl z vlasů, než to odhodil stranou.

„Jez," řekl a hodil něco Remusovi do klína.

Remusovi se při pohledu na ptáka se zlomeným krkem a skelnýma očima zvedl žaludek. To znechucení muselo být patrné na jeho obličeji, protože muž se štěkavě a drsně zasmál.

„Seš trochu starší než většina našich nováčků," řekl a zahodil kost na zem. „Jak dlouho máš vlka?"

Remus zalétl očima za toho muže a kousl se do spodního rtu. Nebyli sami. Další muži, stejně tak špinaví a neučesaní jako ten, který s nim mluvil, byli roztroušení po mýtině, někteří částečně oblečení, někteří úplně a někteří nazí. S úlekem si uvědomil, že tam byly i sotva odrostlé děti.

„Co je? Neumíš mluvit?"

„Třicet let," řekl Remus nepřítomně, rozptýlený pohledem na muže čůrajícího na kmen stromu o pár metrů dál.

„Třicet let?" opakoval muž.

„Vydával se za kouzelníka," ozval se další hlas. Remus se ohlédl po zdroji toho hlasu. Další svalnatý muž, s napjatou kůží a v kalhotách, které vypadaly, jako by se mohly každou minutou rozpadnout. „Nepoznáš to, když se na něj koukneš?"

Remus cítil, že by se měl bránit proti tomu obvinění, ale nevěděl, co říct. Kromě toho to byla pravda.

„Pročpak se hodný, úctyhodný kouzelník potuluje o úplňku po lese?" Nově příchozí zkřížil paže na holé hrudi a shlížel na Remuse s takovým soustředěním, že Remus uhnul pohledem.

„Patřím sem," řekl. „Jsem jedním z vás."

„Slyšels´to, kámo? On si myslí, že je jedním z nás." Muž s napjatou kůží si dřepl před něj a s výsměšným výrazem se natáhl, aby křivými prsty zatahal Remuse za pramen vlasů. „Přibalil sis hřeben a kartáček, když ses rozhodl, že si půjdeš pohrát s pejsky?" zeptal se.

Remus neodpověděl.

„Rozhodně nemáš moc dobrý způsoby, že ne? Dívej se na mě, když s tebou mluvím a radši kurva předstírej, že dáváš pozor. Jasný?"

Remus se na něj podíval a přikývl.

„Co seš zač?"

Druhá přímá otázka. Neviděl žádné okamžité problémy, kdyby řekl pravdu, ale rozhodně ho jich napadala spousta, kdyby neodpověděl. „Lupin," řekl. „Remus Lupin."

„Šedohřbete!" vyštěkl muž. Remusovi projelo páteří studené bodnutí strachu. Spolkl ho, když na zem vedle něj padl stín. „Máme dalšího."

Šedohřbet si pomalu dřepl, jeho velká, mohutná postava klesala k zemi, dokud nebyl Remusovi tváří v tvář. Díval se na Remuse se stejně silným soustředěním jako ten muž předtím a jediný důvod, proč se Remus nezačal pod tím pohledem svíjet byl ten, že byl moc vyděšený, než aby se pohnul. Nikdy si neuvědomil, že by se mohl takhle bát.

„Ty nejseš nově kousnutý vlkodlak," řekl Šedohřbet.

Remus si navlhčil rty špičkou jazyka. „Ne," řekl. Dál to neupřesnil, aby v hlase nezazněl strach.

„Říká, že má vlka třicet let," řekl ten druhý muž.

„Třicet let?" opakoval Šedohřbet. „Tak tos´musel bejt jen kluk, když si byl kousnutej, že jo?"

Remus kývl.

„Tak," řekl Šedohřbet, usadil se na zem a oči nespustil z Remuse, „co dělá Ministerstvem schválenej vlkodlak tady v lese s divokejma bestiema noci?"

Dokonce i kdyby se nesnažil podvodně vetřít do jejich společnosti, Remus by měl podezření, že ta otázka je chyták. Vyhekl, když na jeho čelist dopadla pěst.

„Řek´sem ti, abys´odpověděl, když se tě někdo na něco ptá!"

„V klidu, Ralfe," řekl Fenrir a zachytil toho muže za zápěstí. „Je to pořád jen štěně."

Ralf nechal ruku klesnout, ale stále upíral na Remuse vzteklý pohled.

„Štěně, který je dost chytrý, aby vědělo, kdy má mlčet, viď? Jak si říkal, že se menuješ?"

„Remus Lupin," řekl a napůl očekával, že ho pozná. Nezdálo se.

„Tak, Remusi Lupine, proč ses rozhod´vzdát se civilizace kvůli naší laskavý společnosti?"

„Už mám dost toho, abych hrál podle jejich pravidel," zamumlal Remus.

Šedohřbet a Ralf si vyměnili pohledy a Šedohřbet zvedl obočí. „Vážně?" zeptal se.

Remus kývl.

„Dojdi pro mladý," řekl Šedohřbet Ralfovi. „Chci, aby tohle slyšeli."

O pár minut později se objevily asi dva tucty dětí, z nichž nejmladšímu nemohlo být víc než pět nebo šest let a ten nejstarší vypadal těsně před dospělostí. Remus si rychle prohlédl tváře a v duchu se modlil, aby tam nebyli žádní jeho bývalí studenti. Nemyslel si, že by měl na to sílu.

„Tak, Remusi Lupine a teď nám řekni, jak už máš plný zuby ministerskejch pravidel."

Remus se přinutil odvrátit pohled od dětí. „Ano," řekl po chvíli. „Strávil jsem svůj život tím, že jsem žil podle těch pravidel a vůbec mi to nepomohlo. Rozhodl jsem se přestat bojovat s tím, co jsem."

„To je moc dobře. Co ty na to, Ralfe?"

„Oh, to jo," řekl Ralf a vážně přikývl. „Fakt moc dobře."

Šedohřbet se podíval na děti, kývl a několik jich taky přikývlo.

„Ministerstvu se nedá věřit," řeklo jedno ze starších dětí.

„Přesně tak," odvětil Šedohřbet a zněl skoro upřímně lítostivě. „Naprostá pravda. Pokračuj, Remusi. Řekni nám víc."

Tak Remus pokračoval. Řekl jim, jak Ministerstvo schvaluje nové zákony, kvůli kterým je pro vlkodlaka nemožné najít práci a vydělávat, aby se mohl živit. Řekl jim o všech zákazech i o tom, jak Ministerstvo zakázalo prodávat hůlky vlkodlakům. Řekl jim o Podpůrné nadaci pro vlkodlaky a o tom, jak měsíční příděl stačí sotva na jídlo. Řekl jim o řadách bunkrů, které Ministerstvo nabízelo jako veřejné bydlení pro vlkodlaky. Řekl jim skoro o všem, co věděl o Ministerstvu a jejich nabízených službách, jak se od vlkodlaků očekávalo, že je vděčně přijmou a budou s nimi žít. Neřekl jim, že za těch třicet let, co byl vlkodlakem, přijal ministerskou almužnu jen třikrát a v že bunkru strávil přesně čtyři dny, než se rozhodl, že radši bude spát na stromě, ale všechno ostatní jim řekl.

Jeho vyprávění bylo přerušované soucitými zvuky od Šedohřbeta, které napodobovali i mladší děti. Jedno z nejmladších, roztomilý chlapeček jménem Teddy, šel dokonce až tak daleko, že vzal Remuse za ruku a díval se na něj velkýma, modrýma, uslzenýma očima. Starší děti jen kroutily hlavami, jako kdyby to, co Remus řekl, jen potvrdilo jejich přesvědčení o příšerné nespravedlnosti světa.

„No, Remusi," řekl Šedohřbet konečně, „zní to, jako bys´měl s Ministerstvem fůru zkušeností. Některý z nás sou trochu nedůvěřivý k těm, co k nám přijdou, když tak dlouho žili mezi kouzelníkama, ale já? Já sem důvěřivej chlap. Víš, ale nemám rád, když tu důvěru někdo zklame. Dávám každýmu šanci, dokonce i těm, co si vždycky mysleli, že Ministerstvo pracuje pro ně. Chci, aby takový, jako si ty, poznali vo co de. Chci, abys´od toho ustoupil a viděl, jakejma pravidlama a zákazama tě omezujou. Chci, abys´otevřel oči a viděl svět takovej, jakej je."

Remus přikývl. „Myslím, že jsem to udělal," řekl.

„A není to hezký, že ne?"

„Ne," řekl Remus a zabloudil očima k Teddyho kulaté, špinavé, zvednuté tváři. „Vůbec ne."

„Co myslíte děti, je Remus chytrej, když na to přišel?" zeptal se Šedohřbet. Mladší děti přikývly a pár se jich dokonce na Remuse plaše usmálo. Šedohřbet se podíval po těch starších, které se zjevně rozhodly, buďto, že vychování jim nařizuje mlčet, když nesouhlasí nebo že otázka nebyla určená jim. Vypadalo to, že Šedohřbet si vybral tu druhou možnost. „A nebuďte ani moc povýšený," řekl pevně. „Vim, co si myslíte. Koukáte se na Remuse a vidíte, že je- Kolik ti je, Remusi?"

„Třicet pět."

„Vidíte, že je mu třicet pět a teprv teď pochopil, co vy už víte takhle mladý. Ale pamatujte, co řek´ - přišel na to všecko sám, zatimco vy ste se učili od těch před váma. Nebudem obviňovat Remuse, že mu nikdo správně neporadil, že ne?"

„Ne," řeklo jedno ze starších dětí, ty ostatní jen zavrtěly hlavami.

„Dobře. Co si všichni myslíte? Měli bysme Remusovi dovolit, aby byl částí naší rodiny?"

Mladší děti přikývly téměř okamžitě a nadšeně, starší měly výrazy, které sahaly od předstíraného nezájmu k podezíravosti.

Šedohřbet se krutě usmál a zatleskal. „Tak je rozhodnuto. Remus bude patřit do naší rodiny. Asi nevíš, do který rodiny vlastně patříš, ale možná bych tě měl zeptat. Víš?"

„Rodiny?" opakoval Remus. Co s tím jeho rodina měla-

„Vlkodlak, který tě kousl," pomohl mu jeden ze starších chlapců.

„Oh." Remus uhnul očima.

„Jestli nevíš, tak se nic neděje. Kouzelnickej svět není moc hodnej na sirotky, ale my sme jiný. Co, Philipe?"

Chlapec s pískovými vlasy přitakal.

„Tady Phillip je taky sirotek," sdělil Šedohřbet. „Nevim, jak skončil chycenej na Ministerstvu, ale my sme ho dostali ven, že jo?"

Phillip přikývl.

„Takže jen řeknem-"

„Já vím, kdo mě kousl," přerušil ho Remus. Ralfovo zamračení naznačovalo, že jako dospělý by měl vědět, že nemá skákat do řeči.

Šedohřbet jen obrátil svůj úsměv k Remusovi. „Tak kdo to byl? Jestli je pořád naživu, můžem tě dostat do správný rodiny."

„Ty."

Šedohřbetův úsměv na chvíli povadl, ale hned se zase vrátil v plné síle. „No, děcka, co vy na to? Máte novýho bráchu a to sme ani nečekali. Ricku, Steve, co kdybyste to tady Remusovi ukázali. A sežeňte mu něco k jídlu. Musí mít hlad."

„Dostal ptáka," ozval se jiný hlas. Remus už zapomněl na muže, který u něj seděl, když se probudil, ale ten hlas poznal okamžitě a podíval se na zem, kde ležel mrtvý pták. Už na něm začal hodovat hmyz.

Šedohřbet se taky podíval na ptáka a pak na Remuse s káravým a zároveň trpělivým výrazem. „My jídlo nezahazujem, Remusi," řekl. „Určitě nechceš jíst neuvařenýho ptáka a na to máš právo. Zapálíš voheň a upečeš si ho, to klidně. Spousta z nás by ho ale zblajzla i syrovýho a tak, když ho nechceš, dáš ho někomu, kdo ho chtít bude, dokud je ještě k jídlu."

Po tomhle proslovu Šedohřbet vstal a podíval se přes hlavy dětí na vlkodlaka za nimi. „A ty neházej slušný jídlo těm, co ho nechtěj. Tady Remus brzo zjistí, že nemá cenu votravovat se s vohněm, ale mezitím není důvod nechat zkazit dobrý ptáky."

„Tam za tím kopcem je jabloň," řekl jeden z chlapců. „Můžu ti jí ukázat."

„To je dobrej nápad, Andrew. Ukaž mu tu jabloň, ukaž mu, kde je potok a řekni mu, jaký sou pravidla. Nechci, aby ses dostal do maléru jen proto, že nevíš, jak to tady funguje," řekl Šedohřbet. „Pak si dej trochu voraz. Promluvíme si pak vodpoledne."

Jak se ukázalo, šlo jen o hrstku pravidel a všechny byly tak obyčejné, že Remus neměl potíže se zapamatováním. Mýtina, na které byl, byla jen počátkem tábořiště - usazenému u malého útesu, který měl nanejvýš dva a půl metru. Celá mýtina klesala k řadě stromů a pod stromy tekl malý potůček. Asi patnáct metrů na východ, kde se potok stáčel zpátky k mýtině, bylo malé mlází, sloužící jako latrína, ale jen po proudu od tábořiště. To bylo první pravidlo.

Kousek od latríny byl malý, mělký a bahnitý rybníček, který, jak byl informován, byl jediným místem, kde se měli dovoleno koupat, pokud nešli dlouhou cestou k jezeru, nacházejícímu se někde na jihu. Andrew mu upřímně řekl, že si koupací rybníček oblíbili i hadi a Remus si pomyslel, že to byl možná jeden z hlavních důvodů, proč vlkodlaci byli tak špinaví.

Část pružné, mechem pokryté země, ukryté v nejhustší části lesa byla místem, kde spala většina vlkodlaků a spali tam i teď, po dvojicích nebo po trojicích a tu a tam ležel u sebe i půl tucet těl s údy propletenými kolem sebe. Pach neumytých těl a těžké aroma sexu byla silná kombinace, ze které začaly Remusovy oči slzet.

Když opustili mechovou houštinu, Remus se tlumeným hlasem zeptal, „Kolik je vás tam?"

Andrew zavrtěl hlavou a Remus se podíval na Nathana, staršího chlapce, který byl s nimi. „Hodně," odvětil chlapec. „Nevím kolik. Neumím počítat do tolika."

„Oh." Měl chuť se zeptat, do kolika umí počítat, ale rozhodl se, že to neudělá. Nebylo to tak důležité. Z místa, kde stál, to vypadalo nejmíň na padesát vlkodlaků jen na té mýtině.

Prošli hnízdem mužů - samí muži, uvědomil si Remus s úlekem. Věděl, že mužští vlkodlaci převyšovali ženské v poměru sedm ku jedné z důvodu, který nikdo nemohl uspokojivě vysvětlit, kromě chabé omluvy, že pokousané ženy častěji umíraly než stejně postižení muži, ale dívky, které přežily kousnutí existovaly - skoro vždycky dívky; dospělé ženy na ně neodvratně umíraly - a dávalo by smysl, že mezi tolika vlkodlaky bude aspoň pár žen.

Ale žádnou nezahlédl. I když ho to zaujalo, nechal si otázky pro sebe.

Potom, co ušli dalších pár metrů, dorazili ke slibované jabloni. Čerstvá vůně ovoce byla vítanou změnou od méně příjemných pachů, linoucích se vzduchem okolo. Remus sebral pár jablek, podělil se o ně se svými průvodci a cestou zpátky na mýtinu je postupně chroustali.

Protože byl dost unavený, Remus si vděčně lehl do mechu a přikryl se ošoupanou, plesnivou dekou, kterou mu donesl jeden z chlapců. Když se schoulil a obtočil paže kolem sebe, snažil se uzavřít mysl před vším, co viděl hodinu po svém probuzení a uvažoval, jestli opravdu tohle dokáže dělat.

Kapitola sedmnáctá - N E J I S T É

Remus prospal celé ráno a většinu odpoledne a když se konečně probudil, slunce už viselo nízko na nebi. Zvedl se ze země, zašklebil se nad ztuhlostí svých kloubů a svalů, zavrtěl hlavou a prohrábl si vlasy, aby z nich dostal zbloudilé listy a mech.

Chtěl horkou koupel, šálek čaje, talíř špaget a svou vlastní postel, přesně v tomhle pořadí a víc než cokoliv jiného na světě. Zatímco se prodíral lesem, syčel a nadával na kamínky pod bosýma nohama, snažil se rozptýlit myšlenkami na to, co se už dozvěděl. Jenže jeho žaludek mu hlasitě spílal a všechno ho svědilo.

Nebylo by to moje typické štěstí, kdybych natrefil na bolševník? myslel si, jak si nepřítomně škrábal paži. Ta myšlenka svědění ještě zhoršila a než došel na mýtinu, cítil se, jako by ho brnělo celé tělo. Pár ostatních vzhlédlo, když se zastavil na okraji, ale většinou pokračovali v tom, co právě dělali, ve skupinách po třech nebo čtyřech. Ať už to bylo cokoliv, nevypadalo to moc důležitě.

„Řikal sem si, kdy se vzbudíš," řekl hlas za ním. Remus se otočil a našel tam Šedohřbeta. „Spal si dobře?"

„Ano," lhal Remus.

Šedohřbet se zasmál. „Ne, nespal," řekl. „Na. Vem si to na sebe." Vtiskl Remusovi do rukou špinavý a potrhaný hábit a Remus se moc nerozmýšlel a přetáhl si ho přes hlavu. „Tak, řek´ti Andrew pravidla?

„Jsou dost rozumná," odvětil Remus. „Nic, co by nebylo obecně známé."

„Ach, no jo. Ty seš moudrej chlap, co toho zná víc, než tenhle les," řekl Šedohřbet a opřel se o nejbližší strom. „Takový tady ale nejsou všichni."

„Ty děti..." začal Remus a podíval se směrem ke skupině, hrající si v křoví.

„Ty děti ti vaděj," řekl Šedohřbet ani vyčítavým, ani omluvným hlasem. „Nech mě hádat. Myslíš, že by měly bejt ve škole, že jo?"

„V dokonalém světě ano," řekl Remus. „Ale kam by šly?"

„Jo, kam? A co by se učily?"

„Počítat," odpověděl Remus bez přemýšlení.

Šedohřbet se zasmál. „A k čemu by potřebovaly počítat? Nebo číst? Nebo vědět o povstáních skřítků?"

Remus na to neměl žádnou odpověď. S tímhle šlo těžko polemizovat. Děti se nepotřebovaly učit žádnou z těchhle věcí pokud je někdy v životě nepoužily.

„Oni už uměj´něco víc, než kouzelnický děcka. Věděj´, jak přežít. Postaraj´se o sebe, dovedou si najít jídlo, vodu a vyhnout se nebezpečí."

Remus musel vypadat skepticky, protože Šedohřbet přikývl. „Ty nejmladší potřebujou trochu dohlížení," uznal. „Ale támhle Andrew - ten, co tě tady proved´. Kolik bys řek´, že mu je?"

Andrew byl robustní chlapec, který nedosahoval Remusovi ani k ramenům.

„Třináct? Čtrnáct?"

„Deset," řekl Šedohřbet. „Ne, že by to byl takovej rozdíl. Má stejně tak rozumu jako kluci dvakrát mladší než on a za pár let bude silnej. Moc toho nenamluví a několik kluků ho už poslouchá. Proto bude jednim z těch důležitejch, víš? Každej tady je buď vůdce nebo přívrženec - někdo vede, někdo následuje. Když jich někdo vede hodně, je důležitý, abysme věděli, že je vede tim správnym směrem, to je jasný."

Remus nabýval dojmu, že ten rozhovor není o Andrewovi.

„Kluci tě dneska ráno vzali," pokračoval Šedohřbet. „Možná proto, že ses nechoval, jako bys byl něco víc než voni. Děti si toho všimnou, abys´věděl a většina z nás toho o dětech moc neví a tak s nima neumí zacházet. Ale tys´s nima jednal na rovinu a voni tě hned přijali. To znamená, že seš buď moc důležitej nebo moc nebezpečnej. No já sem dost důvěřivej, jak už sem ti řek´. Myslim, že bys moh´bejt moc důležitej. Ale ostatní ti tolik nevěřej´. Vem si třeba Ralfa. Ten ti nevěří vůbec."

„Proč ne?" zeptal se Remus vyschlými ústy. Sám Šedohřbetovi nevěřil, navzdory jeho řečem.

„Ralf nevěří nikomu," odvětil Šedohřbet. „Kvůli tomu je důležitej. Protože nikomu nevěří, dává porád pozor a řiká mi, co vidí. Tim pádem já můžu věřit všem, dokud mi Ralf neřekne něco jinýho."

„Nejsem tady dost dlouho, abych udělal něco, proč by mi Ralf neměl věřit," poznamenal Remus.

Šedohřbet se rozesmál. „Líbíš se mi," řekl. „Máš víc rozumu než většina chlapů tady. To je věc, kterou v lese ztratíš - zdravej rozum. Ne, Remusi, nebyls´tady dost dlouho, aby měl Ralf důvod ti nevěřit. Von ti nevěří proto, že nevěří nikomu, pamatuješ?"

„Ach ano, jistě."

„Kdyby tě slyšel mluvit vo tom, jak se tyhle děti musej´naučit číst a počítat a další věci, který nepotřebujou, tak by teprv měl důvod ti nevěřit, víš."

Remus sklopil oči. „Ptal ses, proč by se měly naučit číst a počítat."

„Jo. Řekneš mi to?"

„Protože tohle děti dělají," odpověděl Remus. „Takhle to chodí, aspoň ve světě, ze kterého jsem přišel."

„Tady to takhle nechodí."

„Dobře," řekl Remus.

„Dobře? Nic víc?"

„Nic víc. Já z toho světa odešel, vzpomínáš? A jestli se děti tady neučí počítat a číst, tak si buďto musím na to zvyknout nebo se vrátit zpátky. A já nemyslím, že tohle je dost dobrý důvod, abych se vrátil."

Šedohřbet se zazubil. „Vidíš?" řekl. „Řikal sem, že máš zdravej rozum."


Zbytek večera si Remus připadal, jako by byl testován. Hodně velkých, svalnatých mužů se špinavými vlasy a divokými výrazy, si našlo důvody s ním promluvit. Jeden z nich se opíral o strom a pozoroval, jak se snaží rozdělat oheň ze dřeva, které bylo moc vlhké a když to konečně vzdal, ten muž se ušklíbl. Tři mu navrhli, aby něco snědl, když mu začalo kručet v žaludku a jeden šel až tak daleko, že mu řekl, že když už neuleví svému žaludku od utrpení, měl by aspoň jít dál, aby to ostatní nemuseli poslouchat. Remus zašel znovu k jabloni a snědl pár jablek, k extrémnímu pobavení některých vlkodlaků.

Po celou dobu ho Ralf z povzdálí sledoval. Remus v noci spal znovu na mechu.


Další ráno proběhlo vcelku stejně jako předchozí den - střídavé konverzace s vlkodlaky, jejiž jména začínala splývat, podtrhávané rostoucím, svíravým hladem, na který už jablka nepomáhala. Slunce ho spálilo, navzdory krytu stromů a obnošeného hábitu a všechno ho svrbělo, až uvažoval o tom, že proběhne ostružiním, aby ho ze všech stran poškrábalo.

Bolela ho hlava, na noze měl ránu, která se zanítila a byl tak otlučený a poškrábaný, že vypadal sotva lidsky.

A to byl teprve jeden den.

Někdy odpoledne se objevil Šedohřbet a pozval ho, ať se s ním jde projít. Vzali to napříč lesem a Šedohřbet mu vyprávěl o vlkodlacích. „Asi půlka dětí nepřežije," řekl. „Je to tvrdej svět. Z těch, který to dokážou, nás půlka vopustí, když sou starší. Myslej´si, že Ministerstvo se vo ně postará líp. Některý z nich pak chtěj´zpátky, ale my je nevezmem - jednou vodešli, tak sou pryč nadobro. Tu a tam někoho vyženem´, protože nedělá, co má. To je vždycky těžký."

Remus přikývl.

„A co ty? Máš někde ňáký mláďata?"

Na okamžik byl Remus zmatený a muselo to být vidět, protože Šedohřbet dodal, „Kousnutý. Kousl si někoho?"

„Ne."

Tentokrát přikývl Šedohřbet a usmál se zubatým úsměvem. „Takže Ministerstvo po tobě nejde."

„Ne."

„Dobře. Nepotřebujem´tady někoho, kdo na nás poštve Ministerstvo."

Porost nejdřív začal řídnout a pak zmizel docela. Remus zamžikal do slunečního svitu a rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kde je. Uviděl údolí, přes které se vinula železnice a podíval se dozadu a dál. Konečně se mu povedlo najít hroutící se hrad. Znovu se ohlédl na Šedohřbeta.

„Víš, kde teď seš, že jo?" zeptal se ho Šedohřbet.

Remus se znovu zahleděl na Prasinky a přikývl. „Ano."

„Tak příští měsíc, za úplňku, když si porád budeš myslet, že chceš bejt součástí naší rodiny, se vrať do lesa. Řek´bych, že nás tady zase najdeš. Ale teď di zpátky tam, vodkud si přišel."

Remus si odfrkl. „Nechal jsi mě zůstat jen na tak dlouho, abych si uvědomil, od čeho odcházím a pak mě vrátíš k tomu, co postrádám, aby jsi poznal, jestli chci doopravdy zůstat?"

Šedohřbet na něj mrkl. „Vidíš? Zdravej rozum."

„Tak se zase příští měsíc uvidíme."

„Vypadá to, že seš si tím zatraceně jistej."

„Chceš vidět, kam se vracím?" zeptal se Remus. Ukázal na západ k polorozpadlé staré chatrči, která vypadala, že drží pohromadě jen zázrakem.

„Tam bydlíš?"

„Když nemám kam jinam jít, tak ano."

Šedohřbet se zahleděl na chýši se zamyšleným výrazem. „Možná mi ještě dokážeš, žes´měl pravdu, Remusi."

„V čem?"

„Sem důvěřivej, pamatuješ?" Šedohřbet se otočil zpátky do lesa, ale Remus nevěřil ani na chvilku, že odešel. S vědomím, že je sledován, se Remus rozhlédl kolem sebe, znovu zašel mezi stromy a zamířil k chýši.

Když k ní dorazil, protáhl se pod deskou předních dveří, rozsvítil lampu a vzal jí sebou nahoru.

O několik minut později otevřel padací dveře do tunelu a poslal Patrona do Bradavic.


„Nate," řekla Minerva a podala Severusovi balíček zabalený v hnědém papíru. Podíval se na něj a zvedl tázavě obočí. „Čisté šaty a nějaké toaletní potřeby," řekla. „Budou se mu hodit."

Severus si zasunul balíček do podpaží. Už byl vybavený košem jídla, Lupinovou hůlkou a skleněnou nádobkou. „Nezůstane tam napořád," řekl.

„Já vím, ale určitě ještě den nebo dva, nemyslíte?"

Severus zakoulel očima a přehodil si přes ramena černý plášť. „Nic dalšího už sebou brát nebudu," informoval jí bez obalu. Už tak měl plné ruce.

„Buďte opatrný," řekla.

„Oh, proboha, Minervo! Jdu prostě jen na procházku. Kdybych šel dál, došel bych až k Hagridovi. Nic se neděje." Než na to mohla něco říct, odešel z její pracovny a sešel po širokém schodišti až ven. S kapucí černého pláště přes hlavu splynul s nocí tak dobře, že by unikl pozornosti každého, kdo by ho chtěl pozorovat, i když pochyboval, že by někdo takový byl. Šel přímo k Vrbě mlátičce, šťouchl do suku klacíkem, který ležel na zemi a byl v tunelu pět minut poté, co vyšel ze dveří. Vážně bylo zbytečné si dělat takové starosti. Tohle byla ta nejméně nebezpečná věc, kterou kdy na Brumbálovu žádost udělal.

Odpoledne, když do hradu dorazil Lupinův Patron, si Severus s úlevou oddechl, ale nedal nikomu důvod podezírat ho, že by ho snad nějak zajímalo, co se děje s Remusem Lupinem.

Brumbála nebylo tak snadné ošálit, stejně jako Minervu, ale všichni ostatní mu evidentně jeho nezájem uvěřili. A když ho Brumbál požádal, aby zašel do Ječící chýše s balíčkem jídla a Lupinovou hůlkou, Severus naoko protestoval tak dlouho, než měl dojem, že by si to ředitel mohl rozmyslet a pověřit tím úkolem někoho jiného. Nemusel si s tím ale dělat starosti; Brumbál měl pro něj ještě další úkol; proto ta skleněná nádobka.

Severus prošel svižně tunelem, ztracený ve vlastních myšlenkách, takže když došel k padacím dveřím, které se samy otevřely, málem se zřítil z úzkého schodiště.

„Zhasni," zasyčel Lupinův hlas.

Severus se po něm mdle podíval, ale zašeptal, „Nox," a kolem se rozprostřela tma, narušovaná jen skrovným světlem z lampy.

„Dům je sledovaný," řekl Lupin tlumeně, když mu Severus podával přinesené balíčky. „Co je to?"

„Jídlo, pozornost od domácích skřítků," řekl Severus s poukázáním na jeden. „Oblečení a toaletní potřeby, pozornost od Minervy. Tvoje hůlka, pozornost od ostatních." Napůl omluvně pokrčil rameny. „Taky bych ti něco přinesl, ale nevěděl jsem, co budeš potřebovat."

Lupin se usmál. „Přišel jsi ty," odvětil. „To úplně stačí."

„Vypadáš hrozně."

„Díky."

„Nemáš zač." Severus mávl hůlkou, rozprostřel kolem nich tlumící kouzlo a dalším mávnutím rozsvítil světla v kuchyni.

Kuchyň byla opovrženíhodná a on jen doufal, že jídlo, které přinesl, nepotřebuje žádnou přípravu. „Musíš se osprchovat," řekl, opřel se o zeď naproti oknu a dal pozor, aby držel světlo před sebou.

„No, zatím mi bude muset stačit koupel," řekl Lupin. „Není tady dobrý rozvod vody."

„Proč ses nevrátil do školy?"

„Řekl jsem ti, že mě sledují. Musí to vypadat, že tady někdo opravdu bydlí. Tak se snažím hodně hýbat, rozsvěcovat lampu, zhasínat jí a občas chodit ven, aby věděli, že jsem pořád tady."

„Tak to tady zůstaneš napořád? Jestli ano, budeme sem muset pustit Molly. Tohle místo je odporné."

„Nevím, jak dlouho tady zůstanu," řekl Lupin. „Záleží to na tom, jak dlouho mě budou sledovat."

„A jak poznáš, že s tím skončili?"

Lupin hned neodpověděl, podle čehož bylo jasné, že o tom ještě nepřemýšlel. „Zítra pošlu Minervu, aby se tu porozhlédla. Kočka bude sotva někomu připadat podezřelá."

Lupin přikývl. „Jaký jídlo jsi přinesl?"

„Nevím. Už to bylo zabalené, když jsem to dostal. Kde tady máš vanu?"

„Nahoře."

„Tak půjdeme nahoru a než se vykoupeš, já se podívám, co je v tom balíčku."

Lupin se vydal nahoru po schodech, ale Severus ho zachytil za zápěstí a stáhl ho dolů do své náruče. Na okamžik se o něj Lupin opřel, ale pak se narovnal, i když ho Severus nepustil. „Jsem špinavý, pamatuješ?"

„Mmm. A zavání ti z úst. Myslím, že by sis měl ze všeho nejdřív vyčistit zuby."

„Tak mě pusť, ať to můžu udělat."

Severus ho ještě naposledy stiskl a pak ho pustil. „Jdi první."

Ložnice byla téměř čistá ve srovnání s místnostmi v přízemí - v jednom rohu bylo vědro s kalnou vodou a vypadalo to, že Lupin použil staré ložní prádlo. Lupin namířil hůlku na starou vanu na nohách, přitáhl jí z kouta a kouzlem jí vyčistil. Potřebovala důkladné použití prostředku Mrs. Scowerové nebo aspoň pořádné drbání bělidlem a hadrem. Severus se snažil nemyslet na to, jak špinavá a omšelá vana stále byla, když jí Lupin pomocí hůlky naplňoval vodou, kterou pak ohříval a místo toho začal rozbalovat balíček s jídlem.

Když stáhl látku z bochníku chleba, uslyšel hlasité zavrčení, otočil se a zašklebil při pohledu na Lupinovo nahé tělo.

„Co jsi to sakra vyváděl?" zeptal se a upustil chleba na stůl. Lupinův hrudník a paže křižovaly škrábance a šrámy, noha byla oteklá a zarudlá a malé červené bouličky pokrývaly záda i břicho.

„Vážně mě budeš nutit vykoupat se, než mi dáš jídlo?" zeptal se Lupin.

Severus se znovu podíval na chleba a zvedl cíp utěrky, zakrývající kus sýra. „Jen spláchni to nejhorší, vyčisti si zuby a pak si můžeš dát sýrový sendvič cestou do školy."

„Já nemůžu odejít."

„Ani si toho nevšimnou. Musíš občas spát. Jen necháš lampu nahoře, pak půjdeš zpátky do Bradavic, pořádně se najíš, někdo se ti podívá na nohu, dostaneš něco na tu vyrážku, osprchuješ se, vyspíš se v normální posteli a když budeš chtít, tak se zítra zase vrátíš sem."

„Mně tady nic nechybí," odporoval Lupin. Severus se natáhl pro balíček, který dostal od Minervy a vytáhl z něj kartáček na zuby. Vymáčkl na něj pastu, zatímco Lupin pokračoval, „Často jsem tady strávil celý týden, od té doby, co jsem odešel z Bradavic. A když mám zpátky hůlku, můžu tady pár dní vydržet a zítra zajít do Prasinek a-"

Severus mu strčil kartáček do pusy. „Čisti," řekl, vzal z rohu vědro se špinavou vodou a postavil ho vedle vany.

Lupin si povzdechl, ale začal s čištěním zubů a Severus nalil z přinesené konvice trochu čisté vody do šálku a podal ho Lupinovi. Zatímco si Lupin čistil zuby, Severus zabalil chleba a sýr do stejné utěrky a z té, co mu zbyla setřásl drobky, namočil jí do vody ve vaně a vymačkal trochu teplé vody na Lupinova ramena. Lupin zasyčel a trhl sebou, když se voda dostala na šrámy a podlitiny.

„Co jsi to dělal? Našel sis mraveniště a vyválel se v něm?"

„E o ah hashý?"

Severus přejel prsty přes jednu z podlitin. „Vypadá to tak."

Lupinův žaludek znovu zakručel, Severus si povzdechl a Lupin si vypláchl ústa a natáhl se rezignovaně po utěrce. „Dej mi to."

Severus mu přenechal látku a vrátil se ke stolu, kde ukrojil silný kus sýra a dva krajíce chleba. Znovu vzal utěrku z Lupinových rukou a strčil mu místo ní sendvič. „Vrátíš se zpátky do školy?"

„Dneska ne," vypravil ze sebe Lupin mezi kousnutími.

„Nehltej tak. Bude ti špatně."

Severus si vykasal rukávy, znovu namočil látku do vody a ignoroval zvuky, které Lupin vydával, zatímco omýval spálené nohy a otlučené boky. „Z čeho máš ty modřiny?"

„Nejspíš od spaní na zemi. Podal bys mi ještě kus chleba?"

„To už jsi to celé snědl? zeptal se Severus a namočil látku. „Říkal jsem ti, abys´to tak nehltal. Budeš zvracet." I přes to kárání vyrobil další dva sendviče. Jeden nechal ležet na utěrce a druhý podal Lupinovi.

„Máš moc řečí, Severusi."

Severus si ho už nevšímal, protože rukama ve vodě hledal látku. Našel jí a přejel s ní přes Lupinova záda. Oba mlčeli, Severus vymačkával vodu na Lupinovo tělo, znechuceně sledoval, jak z něj do vany skapává špinavá a Lupin pokračoval v jídle. O tři sendviče později chtěl vzít Severusovi utěrku, ale Severus ukázal na podlahu vedle vany. „Ven," řekl.

„Ještě jsem neskončil s koupáním."

„V téhle vodě ano. Ven."

Lupin si povzdechl, vystoupil z vany a Severus nechal vodu zmizet. Znovu naplnil jen její dno, vyčaroval rejžák, klekl si k okraji vany a podrážděně začal s drhnutím.

„Co to děláš?"

„Čistím tuhle věc, aby se v ní dalo sedět," odvětil Severus.

Ucítil ruku na rameni a vzhlédl k Lupinovi stojícímu za ním. „Nemusíš to dělat."

Severus přestal. „Já vím," řekl po chvíli a pokračoval v čištění. „Tamhle je jablko. Jdi si ho sníst."

Lupin na něj upřel zlý pohled, kterému Severus nerozuměl, ale ignoroval ho. O pár minut později spokojeně usoudil, že vana byla dost čistá na to, aby neudělala víc škody než užitku, ustoupil od ní a znovu namířil hůlku.

Když byla plná horké vody, mávl směrem k ní rukou.

Lupin vlezl dovnitř, sklouzl do vody, zaklonil hlavu a zavřel oči. „Neumíš si představit, jak je to příjemný."

„Máš pohodlí?" zeptal se Severus a přitáhl si k vaně židli.

„Poprvé za poslední dva dny."

„Dobře. Brumbál chce tvoje vzpomínky na ty dva dny."

„Může je mít hned, jak je roztřídím."

„Chce je teď," řekl Severus a natáhl se pro skleněnou nádobku.

Lupin otevřel jedno oko, podíval se na ní a znovu ho zavřel. „Nemám sílu," zašeptal. „Zítra."

„Dívej se na mě, Remusi," řekl Severus a sáhl po své hůlce. „Dívej se na mě."

Remus si povzdechl a podíval se na něj.

„Jen nech oči otevřené a uvolni se," řekl Severus tiše a odšrouboval uzávěr. „Soustřeď se na jednu scénu za poslední dva dny. Jakou chceš. Legilimens."

Vzpomínka v Lupinově mysli byla na to, jak jí jablko. Severus se ponořil do odehrávané scénky a našel další jablka. Odfrkl si. „Měl jsi pár jablek?" zeptal se.

„Dost na zbytek života," zabručel Remus a jeho víčka začala klesat.

„Nech oči otevřené," zamumlal Severus a dotkl se špičkou hůlky Lupinovy hlavy. Vzpomínky se pomalu začínaly formovat v silný stříbrný a průsvitný provazec, který Severus stáhl do skleničky. Bylo obtížné říct, které vzpomínky byly na poslední dva dny a které se vztahovaly k jiným, podobným událostem Lupinova života, ale Severus uchoval všechno, co vypadalo, že by mohlo být důležité. Konečně nádobku zašrouboval a odložil hůlku stranou. „Tak."

„Víš, musím ti strašně důvěřovat," zašeptal Remus. „Máš všechno, co potřebuješ, že mě to mohlo i zabít."

Severus se dotkl Lupinova obličeje. „Pojď se mnou zpátky do školy a můžeš to předat Brumbálovi sám," navrhl.

„Já ti věřím."

Severus s povzdechem odložil skleničku. „Tak dobře. Jsi spálený, pokousaný od mravenců a v té noze je infekce. Co dál?"

„Prosím?"

„Vrátím se do Bradavic a přinesu ti, co potřebuješ. Víc jídla." Směřoval pohled na utěrku, v níž přinesl chleba; teď už tam zbyl jen jediný krajíc a pár drobků. „Co ještě?"

„Nemusíš-"

„Neříkej mi, co nemusím. Co dalšího potřebuješ? Nebo chceš?"

Remus chvíli mlčel, než řekl, „Čisté povlečení?"

„Jistě."

„Čaj?"

Severus přikývl. „Knihu?"

„Jakoukoliv."

„Co ještě?"

„Nějaké čistící prostředky?"

„Co takhle domácího skřítka?" navrhl Severus. „Postarám se, aby tohle místo bylo obyvatelné. Co ještě?"

Remus si začal sedat, ale zašklebil se. „Něco, abych mohl usnout."

„Myslíš, že to budeš potřebovat?" zeptal se Severus.

Remus znovu chvíli mlčel a pak přikývl. „Něco z toho, co jsem viděl, Severusi...Byly tam děti..."

Severus přikývl. „Ještě něco potřebuješ?"

„To by mělo stačit," zašeptal Remus.

Severus se opřel rukama po stranách vany, sklonil se a otřel své rty o Remusovy. „Vrátím se za pár hodin."


Trvalo mu skoro tři hodiny, vrátit se do školy, předat vzpomínky Brumbálovi, sdělit Brumbálovi svůj názor na Lupinovu kondici, pohádat se s Brumbálem, že by se Lupin měl hned vrátit do školy, konečně ustoupit před Brumbálovými argumenty a sehnat potřebné věci. Nechal rozkazy domácímu skřítkovi, aby následující den zašel do chýše a uklidil a pak se vrátil do tunelu.

Když se znovu ocitl v domě, nikdo ho tam neuvítal a tak opatrně vyšel schody a cestou klel a zakopával ve tmě. Remus byl pořád ve vaně, s hlavou zakloněnou, očima zavřenýma a pootevřenými ústy.

„Vidím, že opravdu potřebuješ spací lektvar," zabručel Severus. Nechal Remuse být a položil balíček s jídlem a čistým povlečením na prostěradlem zakryté křeslo.

Po pár minutách práce s hůlkou odstranil staré povlečení, nahradil ho novým, poslal kouzla pod nábytek, aby odtamtud vypudil všechna živá stvoření, která by se tam mohla skrývat a zabezpečil okna i dveře proti všemu, co by se mohlo rozhodnout, že stará barabizna by se hodila za útočiště. Kdyby byl Remus vzhůru, Severus by celou tu dobu brblal a vrčel, ale protože spal, nemělo moc smysl si stěžovat a bez tohohle rozptylování měl svojí práci rychle hotovou a mohl se věnovat poslednímu problému.

Pár minut zíral na Remuse, pozoroval, jak spí a zvažoval možnosti. Ačkoliv nebyl právě romanticky založený a nebyl si ani jistý, jestli by se mohl chovat romanticky s jiným mužem, Severus si v tu chvíli přál, aby měl dost síly a mohl Remuse jen zvednout z vany a odnést do postele. Když už o tom přemýšlel, mohl by si stejně tak přát Merlinův řád; obojí bylo asi tak stejně pravděpodobné.

Ačkoliv se mu nabízela spousta možností, jen dvě považoval za realizovatelné - vzbudit Remuse a říct mu, aby šel do postele nebo tam jeho spící tělo levitovat. Konečně se rozhodl, že kdyby byl na Lupinově místě, dal by přednost důstojné chůzi před několika minutami spánku.

Klekl si k vaně a dotkl se Lupinovy tváře. Remus přitiskl obličej do jeho dlaně a Severusovy rty se zvlnily krátkým úsměvem.

„No tak, Remusi. Nemyslíš, že postel bude pohodlnější?"

Lupin zabručel cosi nesrozumitelného, ale po trošce pobízení vylezl z vany a odpotácel se k posteli. Severus si povzdechl, zavrtěl hlavou a sušícím kouzlem se postaral o kapky, které měl na svědomí Remus, když se neobtěžoval cestou do postele utřít. V době, kdy Severus vybalil mast na Lupinovy spáleniny a mravenčí kousnutí, Remus už zase spal. Severus jemně vetřel mast do jeho kůže a přetočil ho na břicho, aby mohl k zádům. Ošetřil dezinfekcí Lupinovu ránu na noze, obvázal jí a dalších pár minut strávil vyprázdněním vany a drobným úklidem místnosti. Na stolku vedle postele nechal utěrkou zakrytý bochník chleba, skleničku vody, zbytečný lektvar na spaní a zbytek masti. Pak konečně zhasl a zalezl si do postele k Remusovi.

„Co to děláš?" zamumlal Remus hlasem zastřeným spánkem.

Severus ho objal, přitáhl ho k sobě a opřel si hlavu o zadní stranu jeho ramene. „Zůstávám tu přes noc. Nevadí ti to?"

Po pár minutách kroucení a převracení se Remus otočil k Severusovi a podíval se na něj přivřenýma očima. „Nemusíš tady zůstávat," řekl a mocně zazíval.

„Jsem si dobře vědom, co musím a nemusím dělat," opáčil Severus. „Teď spi. Nebo potřebuješ přece jen ten lektvar?"

„Možná ne," zašeptal Remus už se zavřenýma očima. „Děkuju."

Severus si opřel hlavu o Lupinovu. „Nemluv o tom."


Někdy následující ráno se Remus probudil do pravidelného rytmu Severusova dýchání a s jeho paží na své hrudi. Vznášel se mezi spánkem a bdělostí a poslouchal Severusovo dýchání a bzukot mouchy. Nevěděl, jak dlouho takhle ležel, než si uvědomil, že to není jeho postel a že není ani v Severusově domě.

Opatrně se přetočil, zkroutil se v Severusově náruči, až se jeho pohled setkal se Severusovýma otevřenýma očima. „Jak dlouho si vzhůru?" zeptal se.

„Déle než ty," odvětil Severus.

Nějakou dobu leželi v tichu a Remus byl nejdřív napjatý a ostražitý před Severusovým upřeným pohledem, ale pak se uvolnil a vzal to jako mlčenlivé pozorování. „Na co myslíš?" zeptal se konečně.

„Že bych vážně měl vstát a vrátit se do školy," řekl Severus, ale nevypadalo to, že by se měl v úmyslu nějak brzy pohnout.

„Je to nutný?"

„Ještě ne."

Remus nahmatal Severusovu ruku a propletl jejich prsty. Severus ho jemně stiskl a Remus mu to gesto oplatil. „Byl jsem připravený zůstat tam tak dlouho, jak mě nechají," zašeptal Remus. „Přesvědčil jsem sám sebe, že můžu spát na zemi a že dokážu rozdělat oheň bez hůlky, abych si mohl upéct maso. Namlouval jsem si, že neumřu, když se každý den nevykoupu a že existuje spousta lidí, kterým ještě nevypadaly zuby, i když si je léta nečistili." Zavřel oči. „Ospravedlnil jsem si, proč nemůžu ty děti odtamtud dostat a byl jsem si jistý, že bude lehčí chodit tam celou tu dobu naboso. Ale víš, o čem jsem se nedokázal přesvědčit?" Remus otevřel oči a soustředil se na Severusův obličej.

„Nedokázal jsem se přesvědčit, že jsem schopný odejít od lidí, na kterých mi záleží. Nebyly to ještě ani dva dny a já už jsem chtěl mluvit s Brumbálem a chtěl jsem se smát s Tonksovou a dát si pivo se Siriusem." Zvedl ruku k Severusově tváři. „Chtěl jsem cítit tvojí náruč."

Severus zpevnil své držení kolem Remuse. „Typický Nebelvír," zamumlal po chvíli. „Nemohl jsi jen říct, že jsem ti chyběl, že ne?"

„Chyběl jsi mi," řekl Remus a vzhlédl k němu.

Pokud Remus čekal, že mu Severus odpoví stejně, musel být zklamán, ačkoliv ne nadlouho. „Máš štěstí, že jsi z toho vyvázl jen s pár škrábanci a vyrážkou od mravenců. Víš to, ne?" zeptal se Severus.

Remus se na něj zazubil. „Vážně?"

„Ten les je plný rizik. Jedovaté rostliny, zdivočelá zvířata. Hádal bych i černokněžníci. Nemluvě o společnosti, kterou jsi měl ty. A samozřejmě existovala možnost, že se vážně zraníš a nikdo z nás by nevěděl, kde tě má hledat a-"

„Tys´měl strach."

Severus se na to neobtěžoval odpovídat, ale Remus si dobře všiml, že to ani nepopřel. „Spal jsi dobře?" zeptal se Severus místo toho.

„Ano. A ty?"

„Ano. A i když bych tu rád zůstal, obávám se, že nemůžu." Severus stiskl Remuse a na chvilku se přitiskl k jeho krku, než se odvalil pryč.

„Tamhle na stolku je chleba," řekl Severus a mávl směrem k bochníku, zabalenému do bílé látky. „Brzy by sem měl přijít domácí skřítek a trochu tady uklidit. Ta zelená sklenička je na spáleniny a mravenčí kousnutí, ta bílá na tvojí nohu - mast aplikuj každé čtyři hodiny a nohu se snaž držet zvednutou. Jestli to podráždění neustoupí do západu slunce-"

Remus zachytil Severuse za ruku a stáhl ho zpátky do postele. „Ty se o mě pořád bojíš."

„Chodit dva dny po lese naboso není pro většinu z nás dobrý nápad. Víš, na rozdíl od divokých zvířat, která jsou zvyklá na ostré kameny a větve, lidé mají citlivou kůži, která je náchylná k poranění a půda v lese je plná nečistot, které pak způsobují infekci."

„To bude dobrý," ujistil ho Remus. „Kdyby se to zhoršilo, do Bradavic trefím."

„Když se to nezlepší, možná se ti to bude hodit," zabručel Severus. „Musím jít."

Remus mu stiskl ruku. „Děkuju."

„Není zač."

„Ne, to ´je zač´," řekl Remus, stále držíc Severusovu ruku. „Nemusel jsi nic z tohohle dělat a... Chyběl jsi mi, Severusi. „Měl jsem posledních pár dní dost času na přemýšlení a-"

Severus otřel své rty o Remusovy a přerušil ho. „Brzy se uvidíme," řekl. „Bezesný spánek je na stolku, kdyby jsi ho potřeboval. Na tu nohu nestoupej."

Byl pryč moc rychle, než aby to byla náhoda.

Kapitola osmnáctá - N E S T O U D N É

Několik dalších dní proběhlo v duchu pozvání na večeře, které Severus vnímal a přijímal méně z povinnosti a víc proto, že chtěl. Už zapomněl, jak svět vypadal, když stál v Luciusově stínu a najednou to bylo, jako kdyby znovu objevil slunce.

Koncert, na který se netěšil, se ukázal být něčím víc, než výmluvou pro smetánku, aby se oblékla do okázalého hedvábí a popíjela průměrné víno, které stálo čtyřikrát víc, než by měla stát láhev toho nejlepšího. Když představení skončilo, Severus byl zpraven o každém skandálu a drbu za posledních patnáct let, potřásl si rukama s polovinou Ministerstva a několika celebritami, neodporoval těm, kteří ho představovali jako ´až moc skromného´.

Ne, nikoliv skromný. Jen příliš zaneprázdněný sbíráním informací o svých hostitelích a jejich známých, než aby se mohl zatěžovat se zdvořilými, jalovými hovory. Říkal si, že to, co dělá, dělá pro Řád a to uklidňovalo jeho svědomí dostatečně, aby mohl sledovat a poslouchat. I jeho svědomí ale vědělo, že o nikoho z těchto lidí v Cheshire Coven se Řád příliš nezajímal. Většina z nich reprezentovala skupinu společensky prominentních troubů, kteří šli slepě za vším, co takoví jako Malfoyovi považovali za moderní. Jejich drby byly opatrně apolitické a Severus poznal, že se snaží udržet mimo záři reflektorů. Jen pár z nich se odvážilo vyslovit námitky proti tomu, co se dělo, pokud se jich to osobně nedotklo a s ohledem na to, že byli všichni bohatí a měli mudlovské předky tři generace za sebou, válka na ně neměla skoro žádný vliv.

Prescotovi uspořádali malou večerní hostinu, která jasně zaostávala za Malfoyovými večírky. Ale Malfoyovy bylo skoro nemožné překonat. Byl to však dost příjemný večer, s chutným jídlem a dobrým vínem. Severus si užil partii šachů po večeři, což mu poskytlo slušné rozptýlení, zatímco předstíral, že poslouchá Eliase Prescota, který mu líčil rozsah nadání své znamenité dcery, chystající se do třetího ročníku Zmijozelu. Severus trousil neutrální poznámky o té dívce a jak se zdálo, Elias ani nezjistil, že si jí moc nevybavuje. Severus Eliase tvrdě porazil a slíbil mu někdy v budoucnu odvetu; tenhle slib neměl v úmyslu dodržet.

Pokud v kouzelnickém světě existovala rodina, která mohla Malfoyovým konkurovat, pak to byli Parkinsonovi. Patřili mezi staré, bohaté rodiny, ale jejich bohatství bylo nenápadnější a vytříbené. Kde se Malfoyovic bohatství dalo těžko ignorovat, to Parkinsonových bylo snadné přehlédnout, když někdo nevěděl, co hledat.

Na zdech nevisela pozlacená zrcadla, jídelna nepřekonávala rozlohou salisburskou rovinu a nepodávalo se v ní šestnáctichodé jídlo. V domě Parkinsonových se bohatství odráželo v detailech.

Bylo to v obložení jídelny, o kterém Severus věděl, že musí být z mahagonu, aby se tak přirozeně lesklo. Bylo to v dláždění haly, kterým byl italský mramor. Bylo to v sytých barvách peruánských koberců, vázách, což byly neocenitelné artefakty z dynastie Ming. Philippa a její dcery se neoblékaly do posledních módních výstřelků madam Malkinové; nosily ručně šité nebo ručně pletené modely, jemné jako hedvábí.

Severus se na tu večeři docela těšil, než zjistil, že bradavické sovy ráno odlétly a že Parkinsonovi překonali Malfoyovi organizací večírku na počest nových zmijozelských prefektů. Vyvinulo se to v další večer zespolečenštění, tentokrát pod taktovkou Philippy Parkinsonové, která byla ze všech nejvíc společensky aktivní a znala skoro každého. Mezi Philippinými domácími projekty byla i reforma vzdělávání a tak vmanévrovala Severuse do dlouhé konverzace s Gaiusem Melsbym z odboru vzdělávání. Na konci večera měl Severus pocit, že svou pozici u Melsbyho posílil a že měl teď na Ministerstvu příznivce.

Dohromady šlo o rušný, uspokojivý týden a Severus v něm hodně stihl a dokázal.

Pokud měl nějakou vadu na kráse, pak to byl Lupin. V tom blázinci neměli čas být spolu už od noci v Ječící chýši a září se blížilo jako monstrum, číhající ve stínech a chystající se je sežrat. Jen něco málo přes týden a Severus se bude stěhovat zpátky do Bradavic a za necelé dva týdny začne znovu škola. Tohle si Severus uvědomil pokaždé, když viděl Lupina u stolu.


Týden po Harryho soudu Brumbál požádal Severuse, aby zůstal, potom, když odříkal, co se dozvěděl u Parkinsonových. Izolovaní ve studovně nad schodištěm Severus, Lupin, Arthur, Tonksová, Kingsley a Brumbál probírali téma dětí, které Lupin objevil za úplňku. Arthur, Tonksová a Kingsley nevypadali vůbec překvapeně, když Brumbál naznačil, že někdo pracuje uvnitř Ministerstva; zjevně o tom kolovaly povídačky už několik let.

„Proč nikdo nic neudělal?" zeptal se Lupin a pohledem přeběhl od Tonksové ke Kingsleymu a zase zpátky.

Tonksová se soucitně usmála. „Jiný priority," řekla. „Ministerstvo nemá zdroje, aby prověřovalo každej drb, co se vynoří."

„Takže za patnáct let zmizí z ministerské péče tři tucty dětí a nikdo se nad tím ani nepozastaví," řekl Lupin rezolutně.

Tři zástupci Ministerstva se na něj záměrně nedívali a po chvíli ticha si Brumbál odkašlal. „Řekl bych, že se to děje už víc, než patnáct let," řekl. „Odhadoval bych tak padesát, soudě podle toho, co jsem viděl v myslánce."

„Tím spíš, nikoho to vůbec nezajímá."

„Pochopte to, Remusi," řekl Arthur. „Jsou dvě možnosti, jak se zahájí vnitřní vyšetřování - někdo z Věštce získá příběh a vnutí ho Ministerstvu nebo někdo silný zevnitř oběhá ty správné lidi. O tomhle se sice mluvilo, ale nikdo dost vlivný s tím nic neudělal."

„Oh, samozřejmě," odvětil Lupin. Přivřené oči upíral do zdi. „Tři tucty dětí nestojí za povšimnutí."

„Ne tři tucty dětí," řekl Severus tónem nacvičeného nezájmu. „Tři tucty vlkodlaků. Možná to nikdo jiný není ochotný říct, ale já ano - přes všechny ty vznešené ideály, které se náš svět snaží předstírat, existují ti, kteří jsou pro společnost důležitější."

„Tedy, Severusi-" začal Arthur, ale jeho protest byl přehlušen vyhrknutím Tonksové, „Nemůžete si přece myslet-" a Lupinovým vyzývavým, „Co to naznačuješ?"

„Má pravdu," zvedl Kingsley hlas, jen tak, aby ho bylo slyšet přes ostatní. Všichni hned přestali mluvit a náhlé ticho bylo nepříjemné. „Jsou věci, které říkáme a věci, které děláme a v tomto případě to, co říkáme není to, co děláme. Říkáme, že my, tedy společnost a Ministerstvo máme zodpovědnost a respektujeme každého v našem světě, ale tady jsme všichni dospělí. Víme, že některým se dostává víc respektu než ostatním. Lykantropie je ten druh problému, který by Popletal nejradši, aby prostě zmizel a i když se tak nestane a přes všechen jeho falešný soucit, je fakt, že nikdy nezařídil nic jiného, než vyšetřování naoko. Každé vlkodlačí dítě, které zmizí z ministerské péče znamená o jedno míň na seznamu podporovaných a tudíž dvanáct set galeonů ročně, co může jít jinam. Nemluvě o cenách, které je obtížnější odhadnout, třeba jako snížení stavu."

Lupinův výraz byl jako kámen, jeho oči zúžené a čelist zaťatá. Severus se snažil zachytit jeho pohled, ale vypadalo to, že se Lupin záměrně vyhýbá všem.

„Myslím, že by stálo za připomenutí, že odvaha k vyslovení toho, co je nepříjemné, se nerovná přesvědčení, že to vyslovené je správné," poznamenal Brumbál po chvíli. „Nikdo nepřehlíží ministerská rozhodnutí, Remusi, ale než je začneme zkoumat, musíme dobře znát důvody. Myslíte, že tři tucty dětí, které jste viděl, byly všechny?"

Lupin si povzdechl a diskuze nabrala násilně jiný směr, jak se snažili oddělit emoce od racionálního úhlu pohledu. Byla to skoro úleva, když Brumbál poděkoval Tonksové, Pastorkovi a Arthurovi za jejich názory a nechal je s nevyřčeným příkazem odejít. Tonksová objala Lupina a zašeptala mu něco do ucha, na co se usmál a Arthur mu konejšivě stiskl rameno.

Severus přihlížel té okázalosti s předstíranou lhostejností a teprve když Brumbál, Lupin a on osaměli, se na Lupina podíval.

Výraz na Lupinově obličeji byl směsicí nenávisti, odporu, vzteku a lítosti a Severusovi se z toho sevřelo srdce. Kdyby tam Brumbál nebyl s nimi, Severus by si sedl vedle Lupina na gauč, položil mu paži kolem ramen a přitáhl ho k sobě. Místo toho se jen zeptal, „Tak, co budeme dělat s těmi dětmi?"

Lupin vzhlédl a pousmál se. Severus si byl jistý, že Brumbálovi neunikla žádná z tichých výměn mezi nimi během večera a nemyslel si, že šlo o náhodu, když Brumbál posadil Severuse vedle Lupina na gauč.

„Nevím," řekl Lupin. „Vážně nevím, jestli by byly vůbec ochotné odtamtud odejít."

„O to se postarám," řekl Brumbál a zdánlivě si nevšímal toho, že se Lupin posunul k Severusovi blíž, než to bylo nutné. „Nehledě na znechucení, jak vám připadalo, že je tam s nimi zacházeno?"

Lupin zvolna vydechl a Severus ho lehce pohladil po paži. Bylo mu jedno, jestli to Brumbál uvidí nebo ne. Stejně už neměli před ředitelem co skrývat. Lupin pochopil to gesto jako pozvání a položil svou ruku na Severusovu. „Kromě nedostatku jídla, pořádného přístřeší, momentální ignorace, že žijí v lese, že dvanáctiletí neumějí počítat a ani si neuvědomují, že jsou lidé, myslím, že s nimi je zacházeno docela dobře."

„Měl jste dojem, že by jim hrozilo bezprostřední nebezpečí?" zeptal se Brumbál.

Lupin zavrtěl hlavou. „Ne jiné, než obecné nebezpečí z té situace. Měl jsem dojem, že se je Šedohřbet snaží přetáhnout na svojí stranu a ne je nějak ohrožovat. Je schopný fyzicky ublížit jen v krajním případě. Mám spíš obavy o emocionální zranění a nevím, jestli vůbec můžeme spravit to, co se už stalo. Učí je nedůvěře."

„Možná v tom můžete něco udělat," řekl Brumbál.

„Nemám ponětí co. Šedohřbet ty děti svolal, aby si poslechly moje vyprávění o nespravedlnosti Ministerstva. Jsem pro ně zářný příklad, proč nemají věřit Ministerstvu kouzel."

Severus si odfrkl. „My právě teď taky Ministerstvu nemůžeme věřit," podotkl.

„Ale to není jen Ministerstvo, kterému nevěří," řekl Lupin. „To je celý kouzelnický svět."

„Děti jsou citlivé," řekl Brumbál. „Sám jste to viděl. Někteří z těch starších jsou možná schopné poznat rozdíl mezi kouzelnickým světem a současným Ministerstvem a to, že i když Ministerstvo o ně velký zájem nejeví, neznamená to, že by reprezentovalo celou kouzelnickou populaci."

„Jistě," řekl Lupin hlasem plným necharakteristického sarkasmu. „Kouzelnický svět přijímá vlkodlaky s otevřenou náručí. Proto bylo vždycky tak strašně jednoduché sehnat slušnou práci."

Severus stiskl Lupinovi ruku.

„Ach, chápu," řekl Brumbál. „Vy tedy souhlasíte se Šedohřbetovou strategií. Ministerstvu a veřejnosti se nedá důvěřovat, takže by se vlkodlaci měli semknout a otočit zády k světu, který jimi opovrhuje."

Lupin sklopil oči. „Nebylo to poprvé, kdy jsem uvažoval, proč se sakra vůbec snažím," řekl. „A kdybych neměl pár přátel ve škole, nevím, jestli bych k nim nepatřil."

Nikdo z nich chvíli nepromluvil, až když Brumbál vstal. „Mohl bych vás zahrnout prázdnými frázemi, Remusi, ale neudělám to. Řeknu vám jen toto: udělal jste v životě několik rozhodnutí, díky kterým jste dnes tady. Rozhodl jste se jít do Bradavic, žít v relativním utajení, cítit se zodpovědný za váš stav, ačkoliv jste ho nezavinil. Rozhodl jste se najít si přátele mezi studenty a rozhodl jste se v těch přátelstvích pokračovat. Rozhodl jste se, že nebudete přijímat milodary od Ministerstva a žít tak normálně, jak jen to půjde. V mnoha ohledech, Remusi, vaše rozhodnutí byla jedněmi z těch nejobdivuhodnějších, jaká jsem kdy viděl a je mi líto, že vaše působení v Bradavicích bylo tak krátké. Mnoho studentů mohlo profitovat z vašeho příkladu, zvlášť poté, co se dozvěděli, že jste vlkodlak. Mohl jste ovlivnit jejich vnímání, během jedné hodiny nebo jednoho roku, až by konečně vyrostla generace s názorem, že lykantropie je nešťastná okolnost hyzdící život jinak normálního, oblíbeného a významného kouzelníka.

Vy jste se ale rozhodl jinak a já jsem chápal vaše rozhodnutí, když jste mi ho vysvětloval a chápu ho i teď. A když se rozhodnete nepřesvědčovat vlkodlaky aby dali našemu světu další šanci, taky to pochopím. Důvěřuji vašemu soudu a věřím, že se rozhodnete správně. Vy jste tím, kdo získává informace - já mám důvody věřit, že Šedohřbet se spolčuje s Voldemortem a chci vědět, kolik vlkodlaků dokáže ovlivnit, aby se k němu přidalo. Co uděláte kromě zjištění téhle informace, to je vaše volba a nechám jí plně na vás."

Lupin nevzhlédl, když Brumbál opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Pár minut seděli Severus s Lupinem mlčky a Severus si nebyl jistý, jestli má rušit Lupinovo rozjímání. Když se ale pokusil pustit Lupinovu ruku, Lupin jí sevřel pevněji a držel na místě. Po dalších pár minutách se Severus otočil a položil paže kolem Lupinových ramen. Lupin si opřel hlavu o Severusovu hruď.

„Myslím, že tomu teď rozumíš," zašeptal Severus do Lupinových vlasů.

„Co bys´dělal ty, kdybys´byl na mém místě?"

Severus pokrčil rameny. „Dělám, co se dá s dětmi svých vrstevníků," řekl. „Vyjadřuji nelibost, když je Draco záměrně drzý k Minervě nebo k řediteli. Jasně jsem stanovil zákaz napadání studentů z mudlovských rodin na chodbách. Občas se dívám jinam a nechávám jiné lidi starat se o disciplínu, abych neohrozil svou pozici ve vyšších kruzích. Nemůžu změnit způsob, jakým byl třeba Draco Malfoy vychován a jeho otec toho chlapce ovlivňoval jedenáct let, než jsem ho dostal do péče já. Snažím se vštípit smysl toho co je a co není přijatelné a vhodné chování. Takže i když možná nenávidí mudlovské studenty se stejnou vehemencí jako jeho otec, snad se naučí je kvůli tomu nezabíjet. To, podle mého názoru, je dost vysoký cíl co se týče privilegovaných, čistokrevných spratků."

Lupin ostře vydechl. Nebyl to úplně smích, ale znělo to pobaveně.

„Tohle není odpověď na tvojí otázku, že ne? Nevím, co bych na tvém místě udělal. Možná bych se jim pokusil ukázat, o co přicházejí, když prožijí celý život v lese. Kolik z nich jich asi vůbec někdy ochutnalo čokoládu?"

„Navrhuješ, že bych je měl podplatit," řekl Lupin.

„To sotva. Ale možná jim ukázat pár dobrých věcí, které nabízí náš svět a snad pak nebudou tak dychtiví zpřetrhat všechny svazky s civilizací, jako předtím." Lupin přikývl a Severus posunul ruce na Lupinův obličej. „Víš, co bych udělal, kdybych byl tebou?"

„Co?"

Severus se zahleděl do Lupinových očí. Bylo to jako se dívat do hluboké vody. Nemusel používat nitrozpyt, aby rozpoznal první vrstvu Lupinovy mysli; bylo to přímo před ním jako scéna za otevřeným oknem. „Myslel bych právě teď na příjemnější věci."

„Vážně?" zeptal se Lupin a pohladil Severuse po hrudi. „Nějaké nápady?"

„Ne bez přípravy," zamumlal Severus a sklonil hlavu k Lupinově. Když se jejich rty dotkly, zašeptal, „Ale jistě jich spolu můžeme pár vymyslet."

„Jistě," souhlasil Lupin.

Jejich rty se znovu setkaly a pak potřetí už oba přestali předstírat stydlivost nebo rezervovanost. Severus vnikl jazykem do Lupinových úst a Lupin zaklonil hlavu, přijal na chvíli Severusův přístup, než převzal kontrolu sám. Kdyby jen mohli tak snadno najít takový soulad ve všem, jako při líbání, život by byl rozhodně jednodušší. Strávili pár minut, sekund nebo hodin vzájemným prosazováním se a odevzdáváním a nějak Lupin skončil tím, že ležel na gauči, opíral se o područku a zatímco Severus zasypával jemnými, mokrými polibky jeho čelist, Lupin mu masíroval ramena a záda a vzpínal krk pod Severusovými ústy.

Tak, jak byli ponořeni do sebe, bylo to jako blesk z čistého nebe, když se ozvalo odkašlání. Odtrhli se od sebe s vytřeštěnýma očima a rozpálení oba hmatali po hůlkách.

Čas se občas podivně zadrhl nebo se vymykal kontrole, když člověk musel čelit potenciálnímu ponížení. V tomhle případě se zadrhl, což poskytlo Severusovi dostatek prostoru k zamyšlení. V retrospektivě si přál, aby nereagoval tak rychle, protože to muselo působit, že si myslel, že dělají něco špatného.

I když měl dost svědomí, aby se cítil provinile, že byl přistižen, jak olizuje Lupina, dával přednost tomu, aby se to nestalo veřejným tajemstvím. Na druhé straně se za to nestyděl. Pokud s tím ostatní měli problémy, byla to jejich věc, ne jeho. Obecně neměl rád, když toho lidi o něm moc věděli, ale když na to přišlo, být přistižen s Lupinem bylo něco jiného než být přistižen s dívkou za skleníky, když mu bylo čtrnáct. Aspoň o tom sám sebe přesvědčoval.

Jenomže Berta Jorkinsová, škádlící ho ohledně líbání Florence Natteryové byla taky něco jiného než nenáviděný nepřítel Sirius Black, stojící ve dveřích se zúženýma očima a zkříženýma pažema, zatímco se Severus válel po údajném rivalovi, který byl náhodou dobrým přítelem onoho nepřítele.

Nikdo z nich tří neřekl ani slovo, než nekonečné ticho přerušil Lupin, „Ahoj, Siriusi."

„Mlč," řekl Sirius, aniž by odtrhl pohled od Severuse. „A ty vypadni."

„Siriusi, já myslím, že bysme si měli sednout a probrat to jako rozumní dospělí-"

„Nic probírat nebudu. Chci, aby on-" Sirius napřáhl hůlku směrem k Severusovi, „vypadl z mýho domu. Teď jdu dolů, Snape a přísahám, že jestli do pěti minut neodejdeš předníma dveřma, tak udělám něco, za co si zasloužím těch dvanáct let v Azkabanu." Otočil se na podpatku, odkráčel ven a práskl za sebou dveřmi takovou silou, až se otřásly i stěny.

Severus zúžil oči na místo, které Sirius právě opustil a k Lupinovi se otočil, až když ucítil ruku na zádech.

„Jsi-"

„V pořádku," odvětil Severus.

„Musím si s ním promluvit," řekl Lupin a Severus trhavě přikývl. „Odejdeš nebo-"

„Ano. Myslím, že tvůj přítel se mylně domnívá, že bych byl radši tady než ve svém domě. Škoda, že jediným výsledkem jeho výpadu je takový bezpředmětný rozkaz."

Lupin sklopil oči. „Měl bych přijít dneska večer k tobě domů nebo se to nehodí?"

„Jak dlouho si myslíš, že tady budeš?"

„Nemám ponětí."

„Dobře, Lupine. Prostě půjdu domů a jenom tam budu sedět a čekat na tebe. Nechám si místo v rozvrhu, pro případ, že by sis udělal čas." Naneštěstí starodávné hodiny pod schody v tom okamžiku odbily devátou a Lupin se podíval na hodiny na krbové římse.

„Vím, že není správné žádat po tobě, abys´kvůli mě měnil své plány," řekl Lupin s lehkou ironií. „Co kdybych, až si promluvím se Siriusem, přišel k tobě domů a pokud to tvůj nabitý rozvrh dovolí, možná bysme mohli spolu strávit pár hodin. Když mě, pochopitelně, někam vmáčkneš."

Severus zavřel oči a sklonil hlavu. Neplivej sám sobě do tváře, pomyslel si. Tohle není otázka hrdosti.

„Severusi, podívej se na mě."

Otevřel oči a podíval se na Lupina.

„Nenuť mě, abych si vybral mezi tebou a Siriusem."

Přiznej mi trochu inteligence, pomyslel si Severus hořce. Kdybych tě nutil, aby sis vybral, vím, kdo by nakonec prohrál. Povzdechl si a nahlas řekl, „Určitě tam budu, pokud se nestane něco neočekávaného."

„Příjdu tak brzy, jak jen to půjde," ujistil ho Lupin a vzal ho za ruku.

Severus stiskl jeho prsty. „Tak se uvidíme později."

Pustil Lupinovu ruku a vyšel ven ze studovny. Byl už na půli cesty do vstupní haly, když ho Lupin dohonil. „Severusi, počkej."

Severus se otočil k Lupinovým prosebným očím.

„Prosím tě, nebouchej tentokrát dveřmi. Jenom se to tím zhorší."

Severus zakoulel očima, ale poslechl, protože ho o to Lupin požádal.


Poté, co Severus odešel, Remus rychle prošel přízemní místnosti a hledal Siriuse. Našel ho v obývacím pokoji, jak se dívá z okna.

„No," řekl Remus, když ticho začalo být nesnesitelně tíživé. „Vážně jsem nechtěl, aby ses to dozvěděl takhle."

„Jak dlouho už to trvá?" zeptal se Sirius, aniž by se otočil.

„Dlouho ne," odvětil Remus. „Pár týdnů? Asi tři?" Sedl si do křesla a opřel se, snaže se vypadat nenuceně. „Nechceš si sednout?"

„Ne. Takže vlastně od tý doby, co sme se sem přistěhovali."

„Ano."

„Máš vůbec představu, jak je to odporný?"

Remus zkřížil paže a zahleděl se na zem. „Co?" zeptal se. „Já nebo můj vztah se Severusem?"

Sirius se na tohle otočil, opřel se o okenní rám a taky zkřížil paže na prsou. „Hele," řekl. „Jestli je tohle životní styl, kterým chceš žít-"

„To není životní styl," přerušil ho Remus. „To je vztah."

„To je fuk. Nemám náladu se dohadovat o slova. Jestli chceš šoustat s jinejma chlapama, Remusi, tak je to tvoje věc. Klidně bych prožil zbytek života bez toho, aniž bych se takhle seznámil s tvým vkusem, ale jestli máš radši chlupatej zadek než kundu, tak je to tvoje věc."

Remus na něj zůstal zírat. „Nemůžu uvěřit, že si tohle řekl."

„No jo, já zas nemůžu uvěřit, že sem zrovna přistih´tebe se Srabusem."

„Takhle se nejmenuje."

„Je to kurva o moc lepší, než další jména, co mě momentálně napadaj´."

„Jmenuje se Severus."

„A nejspíš, když on mluví o mně, tak říká ty nejroztomilejší věci."

„Vlastně, Siriusi, možná to pro tebe bude šok, ale často nejsi předmětem rozhovoru mezi mnou a Severusem. A při těch vyjímečných příležitostech, když utrousil znevažující poznámku, napomenul jsem ho. Momentálně jsem ale naopak na jeho straně."

Sirius přešel místnost a zhroutil se do druhého křesla. Rty měl pevně stisknuté do tenké čárky. „Co chceš, abych řekl, Remusi?"

Remus o tom chvíli přemýšlel. To byla dobrá otázka. Co chtěl od Siriuse slyšet? „Nevím. Že dokonce, i když neschvaluješ mojí volbu, pořád si dost ceníš mého přátelství, abys´-"

„I když neschvaluju tvojí volbu, pořád si dost cením tvýho přátelství, abych tady seděl a mluvil s tebou, místo toho, abych ti řekl, že si máš spakovat věci a vysmahnout z mýho domu."

Remus sklopil oči. Vypadalo to, že každý další, kdo odhalil jeho a Severuse, to vzal o něco hůř než osoba před ním.

„Víš, co já chci, abys´ty řekl?" zeptal se Sirius.

„Co?"

„Že chápeš, že je to pro mě zatraceně velkej šok a že neskáču nadšením nad tím, že sem zrovna zjistil, že pícháš toho umaštěnce. Nebo mu snad ty nastavuješ zadek?"

„Tahle otázka mě uráží, Siriusi."

„Zajímá mě to."

„Stejně tak, jako jsem ti nesděloval detaily, co jsem dělal se ženou, nebudu ti sdělovat detaily toho, co dělám se Severusem."

Sirius si povzdechl a zavřel oči. „Proč Snape?"

Remus musel taky o tomhle přemýšlet a zatímco váhal s odpovědi, Sirius si rýpl, „Tos´byl tak zoufalej?"

„Ne. Rozhodl jsem se začít vztah se Severusem, protože jsem to chtěl."

„Ale proč? Co na něm vidíš?"

Znovu Remus nezareagoval hned a Sirius pokračoval, „Snažím se to pochopit. Vážně snažím. Proč Severus Snape ze všech- lidí. Specificky z chlapů? Byl si... na kluky už ve škole? Kdy se tohle stalo? Hergot, Remusi! Když si vzpomenu, jak sme se společně sprchovali a... spali v jedný posteli... a..."

„Tvůj zadek byl celá ta léta se mnou v bezpečí," odsekl Remus. „A to slovo, které nemůžeš vyslovit, je ´gay´. Jsem gay? Severus je první a jediný muž, se kterým jsem kdy spal nebo na něj v tomhle ohledu pomyslel. Přeber si to a najdi si odpověď a pak mi to rozhodně nezapomeň říct, protože se sám sebe dokola ptám na to samé."

Sirius přikývl. „Dobře. Proč Snape?"

I to byla dobrá otázka. Remus konečně dokázal najít odpověď. Nebyla zrovna nejlepší, ani úplně upřímná, ale doufal, že Siriusovi bude stačit, aby se v tom už nešťoural. „Protože mi připadalo, že pod všemi těmi trny a bodlinami musí být něco víc a já chtěl vědět, co to je. A když jsem to našel, líbilo se mi to."

„A cos´našel?" Sirius zněl o trochu víc jako dávný přítel.

„Inteligenci, vtip- Nedívej se na mě takhle." Sirius se tvářil nevěřícně, ale přetransformoval ten výraz do téměř komicky neutrálního. „Je to výzva. Jako když se snažíš k sobě přilákat toulavého psa a když tě poprvé nechá, aby ses ho dotkl, jsi nadšený. Ale i potom, co přijde a nechá se podrbat za ušima, stejně dál sedí, aby nebyl na dosah a sleduje tě, jako by se bál, že po něm začneš házet kameny." Remus se najednou zarazil a uvažoval, jestli toho neřekl příliš. „Neříkej Severusovi, co jsem ti právě řekl."

„Nehodlám se Severusem v blízký budoucnosti mluvit," odvětil Sirius. „Inteligence, vtip a výzva. Jo, tohle sou důvody, proč chceš někoho poznat líp. Ale jak ses dostal k tý části, kdy se cicmáte ve studovně?"

„Proč mají dva lidé intimní vztah? Je to příjemný. Je příjemný být v jeho náruči a je příjemný být centrem jeho pozornosti a líbí se mi, když ho slyším sténat."

„Ušetři mě těch podrobností."

„Tak to možná ani nebudeš chtít slyšet, že je dobrý milenec."

„Ne."

„No, ptal ses mně, proč on, tak ti to říkám. Jen poslouchej. Je dobrý milenec a-"

„Jestli mě začneš obšťastňovat detailama, tak odcházím."

„Je pozorný, trpělivý a obratný."

„Asi má v tomhle víc praxe než ty," řekl Sirius lehce uštěpačně.

„Jestli tě zajímá historie Severusova sexuálního života, navrhuju, aby ses ho zeptal. Já ti na tohle odpovídat nebudu."

Sirius zakoulel očima.

„A má v sobě laskavost-" Sirius se na tohle upřímně rozesmál a Remus se na něj zamračil. „Kdyby ses někdy obtěžoval poznat ho, viděl bys´to taky. Zůstal se mnou, když jsem se po úplňku vrátil do Ječící chýše."

„Já s tebou zůstával taky."

„To není totéž. Byl jsi tam, když jsem tě o něco požádal a dal jsi mi místo k přespání, ale on se o mě postaral. Nikdo se o mě nestaral o té doby, co mi bylo šestnáct."

„Já se o tebe můžu postarat. Můžu bejt i vtipnej a inteligentní."

Remus na něj chvíli zíral a pak se zachmuřil. „Slyšel jsem správně? Ty naznačuješ..."

„Já nic nenaznačuju. Jen ti říkám, žes´mi ještě neřekl žádnej pořádnej důvod. Po mně si nikdy nevyjel a přitom sem všechno, co si řekl, že je Snape, jenom sem v tom lepší. Sem vtipnější, starostlivější, měl sem lepší známky. Každopádně se na mě dá líp dívat."

„Tohle mi nedělej," zaprosil Remus.

„Fajn. Dobře. Dělej si, co chceš, šoustej si toho, koho chceš šoustat a omlouvej si to, jak si to chceš omlouvat. Ale víš co, Remusi? Nebudeš to dělat v tomhle domě."

„Co prosím?"

„Slyšels´mě. Za posledních pár měsíců sem musel pro dobro Řádu snášet spoustu blbostí. Neustálý příchody a odchody, spižírna jako zásobárna komunity, Mundungus schovávající ukradený kotlíky, Bill muckající se s Fleur v salónku pod schodištěm, ty a Severus muckající se ve studovně, děti nechávající hnojůvky po celý podlaze, experimenty Freda a George. Už toho mám plný zuby. Ty tady bydlíš, takže si můžeš jít do kterýkoliv místnosti, kdykoliv chceš. Ale Snape ne. Budu tolerovat jeho přítomnost jen na schůzích, nic víc."

Remus dvakrát otevřel ústa, aby protestoval, ale zase je zavřel. „Tak dobře," řekl konečně.

Sirius zvedl obočí. „Prostě jen tak?"

„Co chceš, abych řekl?" zeptal se Remus. „Jak jsi mi právě důrazně připomenul, je to tvůj dům a máš právo zavést si tu pravidla, jaká se ti líbí, i když mně se líbit nemusí." Zvedl se a zamířil ke dveřím.

„Kam jdeš?"

„Je to další domácí pravidlo? Musím žádat o povolení k odchodu?" Remus zkřížil paže a zamračeně se zahleděl na Siriuse. „Pokud tedy můžu, napadlo mě, že půjdu k Severusovi domů a zjistím, jestli nemá zájem na malém vzájemném vykouření. Najednou se mi zoufale zastesklo po tom, jak jeho ústa-"

„Zmiz."

Remus udělal hrubé gesto, odešel z domu a tentokrát sám práskl dveřmi.


Když dorazil k Severusovu domu, byla v něm tma a Remus začal mít obavy, že tam Severus není a bude se muset vrátit do Londýna dřív, než to jeho hrdost snese. Přesto zaklepal na dveře a po chvíli se světla rozsvítila. Závěs se odhrnul jen o kousek, a Severusův obličej se objevil v úzkém sloupku světla. Pak závěs klesl a dveře se otevřely. Severus nic neřekl.

„Můžu dál?" zeptal se Remus.

Severus ustoupil stranou a Remus prošel dveřmi. Severus za ním zavřel.

„Ještě si nic neřekl," poznamenal Remus. „To nemůže být dobré."

„Urovnal jsi to s ním?" zeptal se Severus konečně kontrolovaným hlasem.

„Nevím, jestli se tomu tak dá říkat," odvětil Remus. „Nevyhodil mě z domu a blahosklonně souhlasil, že se tam můžeš účastnit schůzí."

Severus si odfrkl.

„Asi nemusím říkat, že ze mě není zrovna štěstím bez sebe."

„A ty...?"

„Kašlu na to?"

To vyvolalo úsměv na Severusově obličeji. Ukázal směrem ke stolu. „Něco k pití?"

„Jistě. Cokoliv máš."

Severus vytáhl láhev tmavé tekutiny a dvě skleničky, které naplnil do poloviny. „Bezinkové víno," řekl a postavil skleničku před Remuse.

„Díky."

„Není za co. Tak, co se stalo?"

Remus usrkl z vína a pokrčil rameny. „Mám na něj trochu dopal. Kdyby nebyl přítel, zaklel bych ho."

„Víš, jak zaklínat lidi?" zeptal se Severus. Remus zúžil oči a Severus se zachmuřil. „Ne, vážně. Víš to?"

„Ano. Vím, jak zaklínat lidi," řekl Remus, podrážděný tou otázkou. „Taky vím, jak je praštit a to Sirius skoro schytal taky."

Severus se ušklíbl. „Ale ovládl ses? Škoda."

Remus se zamračil. „Mám na něj vztek, protože má menší pochopení pro můj vztah z tebou, než máš ty ohledně mého přátelství s ním."

Pobavený výraz se vytratil ze Severusova obličeje. „No, nezkazil už nám dost zábavy na jeden večer?"

Remusův penis se při tom sugestivním náznaku pohnul. „Budeme se muset moc snažit, abysme dohonili ztracený čas," řekl.

Severus si teatrálně povzdechl. „Měli bychom to zvládnout, když se tomu budeme plně věnovat."

„Promluvíme si o tom nahoře?" zeptal se Remus.

„Asi tam budeme mít větší pohodlí. Jdi. Já přijdu za chvíli."

Remus zvedl obočí, ale vzal láhev s vínem i skleničku a šel nahoru. Sklouzl na postel a zahleděl se na láhev, pak se rozhlédl po místnosti a uvědomil si, že kdyby čekal na ženu, zapálil by svíčky a nechal hrát potichu hudbu. Možná to bylo proto, že uběhly už skoro dva týdny, co byl v Severusově posteli nebo možná spor se Siriusem a neodbytná otázka, proč si vybral Snapea. Možná chtěl zoufale přesvědčit sám sebe, že šlo o víc než o chtíč, kvůli kterému zavrhl potenciální vztah s Tonksovou a ohrozil přátelství se Siriusem.

Možná se v něm prostě probudil romantik, který byl tak dlouho nečinný.

Přejel rukou po naškrobeném, čistém prostěradle a usmál se při pomyšlení, že Severus kvůli němu vyměnil povlečení. Nevěděl, jestli to je tak, ale byla to příjemná myšlenka, která přivolala další. Jestli jeho potěšilo, že Severus převlékl ložní prádlo, pak možná na Severuse zapůsobí, když pro něj něco udělá i Remus. Žádné hry, slíbili si. Žádné nesmysly. Žádné závazky. Nikdy by to nečekal, ale teď chtěl závazek, i trochu nesmyslů a hry byly neškodnou legrací.

Dopil víno, vstal a vylovil z kapsy hůlku. Po pár švihnutích a mávnutích vyčaroval všude okolo svíčky, jejichž mihotavý plamínek rozháněl tmu. Po dalším mávnutí se rozezněl tichý jazz a rytmické tóny dotvořily atmosféru.

Když Severus o pár minut později přišel, Remus měl další sklenku vína, polehával na posteli a bosá noha se pohybovala do taktu hudby.

Severus se zastavil ve dveřích, se skleničkou vína v jedné ruce a plochou krabicí v druhé a rozhlédl se. „Co je tohle?" zeptal se a mávl skleničkou směrem k prádelníku na svíčky.

„Romantika," odvětil Remus, stočil nohy na podlahu a vstal. Vzal Severusovi krabici a hodil jí na postel. „Pojď sem."

„Co to děláš?" zeptal se Severus, když ho Remus přitáhl do náruče.

„Tancuju," řekl Remus do Severusova krku. Severus naklonil hlavu na stranu, jak se začali pohupovat v rytmu hudby. Jazz byl pro dva muže dokonalou hudbou k tanci, uvědomil si Remus, když se jejich těla pohybovala za doprovodu trubek a klavíru. V té hudbě nebylo nic uspořádaného a tak se nemuseli rozhodovat, kdo koho povede a když se o sebe opírali, přirozeně to vedlo k polibkům, nastaveným krkům, tulení, hlazení a dalšímu líbání.

„Co tě to napadlo?" zeptal se Severus, když Remus postupoval polibky po jeho čelisti.

„Chtělo se mi," odvětil Remus a olízl Severusův krk. „Chceš přestat?"

„To jsem neřekl."

Remus odložil svou skleničku na prádelník, kde se zaleskla ve světle svíček. Přesunul se za Severuse, objal ho zezadu kolem pasu a opřel se obličejem o Severusova záda. S rukama na Severusově břiše se stále pohupoval do hudby. Severus otočil hlavu, aby se na něj podíval a Remus využil příležitosti a přitiskl polibek na jeho krk. Odhrnul stranou závoj černých vlasů a přešel polibky od Severusova krku k rameni.

„Aby jsi věděl, tak tohle je mučení," zašeptal Severus, když Remus přejel rukama přes jeho břicho až k hrudi.

„Opravdu?" zeptal se Remus.

„Mmm," zabručel Severus, zavřel oči a opřel si hlavu dozadu o Remusovu hlavu. „Slastné mučení, ale mučení."

„Slast," opakoval Remus a jemně kousl Severuse do ucha. „Takže dobrý?"

„Moc."

Remus o krok couvl, odebral Severusovi skleničku z ruky a přetáhl mu hábit přes hlavu. Odhodil ho na židli, kde byl rychle následován jeho hábitem.

Za chvíli už ležely na podlaze v zamotané hromádce spodky a ponožky, zatímco oni leželi v posteli. Severus na zádech, Remus se nad ním nakláněl, líbal ho a hladil a ignoroval svůj vlastní ztopořený penis, protože měl právě v práci Severusovu pravou bradavku. Odměnou mu byla série mučivě znějících stenů.

Když Remus přejel rukou přes Severusovo břicho až na jeho bok, Severus se zvedl z postele a prohnul se pod Remusovýma rukama. Remus sklonil hlavu a zasypal drobnými polibky Severusovo břicho. Severus ale zapletl ruce do Remusových vlasů a zastavil ho.

Remus vzhlédl. „Ne?" zeptal se.

„Vlastně jsem si s tebou chtěl dnes ještě promluvit, než se dostaneme moc daleko," řekl Severus napjatým hlasem. „Pojď sem."

Remus se natáhl na posteli a uhnízdil se v Severusově náruči. „Stalo se něco?" zeptal se.

„Vůbec ne," odvětil Severus. „Jen s tebou chci pár minut mluvit."

„Dobře..."

Severus chvíli mlčel a vraštil obočí, ale zároveň nepřítomně hladil Remusovo rameno a to trochu Remuse povzbudilo.

„Když jsme s tímhle začali," spustil Severus konečně, „často jsme poukazovali na to, že musíme stanovit hranice, ale nikdy jsme to doopravdy neudělali."

„Překročil jsem meze? Jestli ano, nechtěl jsem-"

„Shh." Severus přitiskl prst na Remusovy rty. „Nedělej si starosti," řekl. „Nic se neděje. Nikdo nic nezkazil. Jenom spolu mluvíme."

Remus přikývl a políbil Severusovu špičku prstu.

„Po pravdě, myslím, že naposledy jsme se za ty hranice možná dostali, ale tenkrát jsem nechtěl nic říkat, protože...no. Prostě jsem nechtěl."

„Severusi, já jsem vážně nechtěl-"

„Shh," opakoval Severus. „Možná bych měl předeslat, že budu pár minut mluvit. Kdyby to pro mě bylo důležité, něco bych řekl. Nenechám se sebou vláčet a myslím, že to už víš." Přitiskl Remusovu hlavu na svá prsa a prsty mu pročísl vlasy. „A měl jsem v úmyslu tenhle rozhovor vést dřív, než se dostaneme do postele, ale úplně mi to nevyšlo."

„Musíme vstát a obléknout se, aby ten rozhovor proběhl správně?"

„Raději bych zůstal tady," odvětil Severus. „Ale jestli myslíš, že bychom si měli promluvit u kuchyňského stolu, není důvod, proč bychom nemohli. Pokud mě ovšem přestaneš přerušovat, zabere moje řeč méně času než případné oblékání."

Remus si ofrkl a otřel si obličej o Severusovu hruď. „Dobře," řekl. „Pokračuj."

„Nějak mě napadlo, že je ten pravý čas stanovit hranice a celý minulý týden jsem zvažoval pro a proti. Vlastně jsem přemýšlel o spoustě věcí. Víš, chybělo mi probouzet se s tebou."

Remus se usmál a políbil hrudník pod svou hlavou. „To mně taky."

„A trávit s tebou tolik času na mě má zajímavý vliv. Nemyslím, že bych měl tolikrát ruku ve svých kalhotách od doby, co jsem byl v pubertě."

Remus se zasmál a Severus se pod ním zavlnil tak, že nejspíš pokrčil rameny. „Před pár dny jsem si uvědomil, že o tobě fantazíruju a ty fantazie zcela určitě překonaly většinu hranic, které jsem chtěl stanovit." Severusovy paže kolem Remuse se zpevnily a jeho hlas byl sotva slyšitelný. „Čemu se tak snažím vyhnout, abych řekl, to je tohle - jsem ochotný zkusit všechno, co chceš zkusit ty. Cokoliv."

Remus k němu vzhlédl. „Cokoliv, hrm?"

„No, ponechám si právo to odvolat, když navrhneš něco, co je zcela mimo rozsah toho, k čemu jsem ochotný, ale ano. Alespoň ve světle téhle diskuze. Jsem otevřený všem návrhům."

„Máš na mysli něco specifického?"

Severusovy oči se stočily k okraji postele a Remus následoval jeho pohled ke krabici, kterou s sebou přinesl. Stiskl Severusovu ruku, sedl si a natáhl se pro krabici. Když jí otevřel, našel uvnitř malý kelímek spolu s několika časopisy. „Co je tohle?" zeptal se a zvedl kelímek proti světlu. Bez čekání na Severusovu odpověď vytáhl jeden z časopisů a skoro ho upustil, když zjistil, co to je. Obrázek na obálce ukazoval dva muže u zdi, rukama svírajícíma nemožně obrovské pyje. Remus se podíval po Severusovi, který se vyhýbal jeho pohledu a tváře měl lehce zrůžovělé.

Několika stránek mělo psí uši. Remus časopis otevřel a oči se mu rozšířily nad výraznými obrázky. Prohlédl si další půltucet, než si uvědomil, že se dívá na znázornění věcí, které chce Severus vyzkoušet. Ohromeně se podíval na kelímek, vzal ho a otevřel. Uvnitř se ve světle svíčky zaleskl hustý gel. Remus se lehce dotkl povrchu a promnul ho mezi prsty; přesně, jak očekával, bříška prstů proti sobě klouzala, jako by byla z hedvábí.

„Něco specifického?" zeptal se Remus. Odložil krabici na podlahu a kelímek na noční stolek.

Severus nic neřekl a Remus se nad něj sklonil. Jeho rty se vznášely nad krkem, než ho Severus zvednutím přiblížil. „Nevím," zašeptal a zasténal.

„Takže prostě zkusmo?" navrhl Remus.

Severus přikývl a Remus mu šťouchnutím do ramene naznačil, že si má lehnout na břicho. Severus si položil hlavu na zkřížené paže a zavřel oči.

„Ty jsi nervózní," řekl Remus, když položil ruku Severusovi na rameno. „Jsi si tím jistý?"

„Ano," odvětil Severus hlasem tlumeným pažemi a polštářem.

Remus se přesunul do sedu a přejel rukou přes Severusovy lopatky. Vypadalo to, že každý sval v Severusově těle je ztuhlý a napjatý a všude, kam Remus posunul ruku, narazil na tvrdý uzel.

Takhle to všechno začalo - Severus, ležící na posteli s hlavou opřenou o paže a Remus, masírující mu záda. Nemohl si pomoct, aby neuvažoval, jestli to sami nezkazili tím, že postupovali moc rychle.

„Měl bych se já zeptat, jestli tohle chceš dělat?" zeptal se Severus a zvedl hlavu, aby se mohl podívat na Remuse.

Remus se usmál, sklonil se a políbil ho na tvář. „Samozřejmě, že chci," odvětil.

Narovnal se a zahájil pomalou, jemnou masáž Severusových ramen. Jeho prsty něžně hnětly napjaté svaly a kousek po kousku se Severus pod jeho dotekem uvolňoval, jako obvykle. Když se napětí ze Severusových ramen vytratilo, Remus rozšířil masírování dolů na Severusovu páteř a pak znovu nahoru k ramenům. Každý sval v zádech byl stažený, ale Remus ho masíroval zvolna a vytrvale a představoval si, že každým pohybem rukou odstraňuje kousek odporu. Konečně to zafungovalo, ale když byly Remusovy ruce na Severusově pase, napětí se vrátilo.

Pokaždé, když se Remus dotkl nového místa na Severusových zádech, Severus se napjal a celá procedura začala nanovo. Zatímco třel a hnětl, Remuse napadlo, že to byla ironie. Zrovna Severus potřeboval takové trpělivé a metodické laskání a on patřil mezi ty, co byli na takovou práci dostatečně trpěliví a metodičtí. Kupodivu Remus necítil žádnou potřebu spěchat, hnát se k hlavnímu cíli a tohle mu vůbec nepřipadalo jako práce.

Svíčky se už hodně zkrátily, když se Remusovy prsty poprvé otřely o štěrbinu Severusova zadku. Přejel špičkami prstů přes boky, na zadní stranu stehen a kreslil jemné spirály a obloučky přes obě půlky, než uslyšel, že se Severusovo dýchání změnilo z pomalého, rytmického a téměř ospalého v opatrně kontrolované lapání po dechu. Po pár dalších minutách sevřely Severusovy ruce okraj polštáře, ale Remus si byl jistý, že si toho neměl všimnout.

„Budeš to dělat celou noc?" zeptal se Severus konečně.

Remus se sklonil a políbil Severusova záda těsně nad zadkem. „Chtěl bys´?"

Severus se nadzvedl, napůl se pootočil k Remusovi a zíral na něj nevěřícně s pootevřenými ústy. Remusův zrak cestoval od jeho rozpálené tváře přes ramena a hrudník, až k jeho penisu, ztopořenému a chvějícímu se v matném světle. Remus se nemohl ubránit smíchu, ale obtočil paži kolem Severusova pasu a přitáhl ho k sobě. Doufal, že tím zmírní svou nedůstojnou reakci na Severusovu nedůstojnou reakci.

„Beru to tak, že ne?" zamumlal Remus do Severusova krku.

„Ty si tohle užíváš, viď?"

„Stejně jako ty," odvětil Remus a obemkl rukou Severusova ptáka. Severus ostře vydechl. „Nebo snad ne?" zeptal se Remus a pomalu pohyboval rukou.

„Ano..."

„Uvolni se," zašeptal Remus. „Jestli chceš, abych přestal, řekni mi to a já přestanu. Jestli chceš-"

„Chci, aby jsi-" začal Severus, ale náhle se zarazil.

„Řekni mi to," zamumlal Remus a jeho dech ovanul Severusův krk. „Řekni mi to a já to udělám."

„Za tohle můžeš ty, abys´věděl," zareptal Severus.

„Za copak?"

Severus se ohlédl přes rameno. Obličeje měli tak blízko u sebe, že se jejich nosy dotkly. Barva ze Severusových tváří nezmizela a vypadalo to, že mu dělá potíže dívat se Remusovi do očí.

„Buď jemný," řekl tiše.

Remus se usmál a krátce ho políbil na rty. „Jemný jako jarní vánek," souhlasil a přitiskl se k Severusovu krku.

Přetočil se jen natolik, aby dosáhl na kelímek na nočním stolku a smočil v něm prsty. Severus zavřel oči, jak Remus vetřel gel mezi jeho půlky a kousl se do spodního rtu, když do něj Remus vnikl špičkou prstu.

„Uvolni se," zašeptal znovu Remus a přitáhl Severuse k sobě. „Důvěřuj mi."

Zatímco postupoval prstem kousek po kousku dál, Remus líbal Severusův krk a rameno, šeptal uklidňující slova a přesvědčoval Severuse, aby se mu nebránil. Severus se pomalu uvolnil, až konečně mohl Remus odtáhnout ruku a zvolna přitisknout prst zpátky dovnitř.

Uvažoval, jestli nemá Severuse varovat, ale rozhodl se, že Severus byl tak napjatý, že by pak pravděpodobně museli začít znova od začátku, takže radši nedal nic najevo, než vystřídal prst svým penisem. Byl už napůl uvnitř, když se Severusovy oči rozšířily, jako by si právě uvědomil, co se děje.

„Shh," zašeptal Remus a vzal Severusova ptáka do ruky. „To je dobrý."

Byla to zkouška sebeovládání, zůstat nehybný a dát Severusovi příležitost, aby si zvykl na takovou intimní invazi, ale Remus to vydržel, stejně jako prvních pár napjatých minut mučivých mělkých pohybů, které se stěží daly označit jako přírazy. Teprve, když se Severus začal tisknout do Remusovy ruky, Remus začal s povrchními přírazy, které byly po takovém omezení nádherné.

„Ano?" zašeptal Remus. Jeho schopnost mluvit souvisle byla značně omezená snahou zachovat jemný rytmus.

„Ano," odpověděl Severus roztřeseně.

Remus nabíral rychlost i hloubku pomalu, poslouchal a dával pozor na každý náznak, že to Severusovi bylo nepříjemné, ale neřekl mu to.

Všechno, co viděl, byla Severusova chvějící se klesající oční víčka, lehce pootevřená ústa a všechno, co slyšel, bylo Severusovo sípavé dýchání, které ho přesvědčilo, že se to Severusovi líbí. Dokud ho takhle uslyší dýchat, všechno bude v pořádku - Severus měl obrovskou sebekontrolu a to, co Remus slyšel, bylo znamením, že se ztrácí v rozkoši.

První zaúpění bylo rajskou hudbou a Remus sám už začínal ztrácet veškeré sebeovládání. Na tomhle vážně něco bylo - mít obě ruce volné, aby s nimi mohl hladit Severusův hrudník a penis, cítit Severusovu hlavu na svém rameni, mít jeho obličej těsně vedle svého - tím vším tohle bylo lepší, než cokoliv, co spolu zatím dělali. Talentovaná ústa a obratné prsty byly skvělé, ale přirážet do něj a tisknout ho ke své hrudi, to bylo to pravé. Ani netušil, jak moc po tomhle spojení toužil.

Některé ze svíček už úplně shořely a ostatní už dohořívaly, když Severus ztuhl a jeho dech se zadrhl.

„Nedrž se zpátky," zašeptal Remus. Jeho ruka hladila s uvážlivou pomalostí, ale tempo jeho přírazů se zrychlilo.

Severus ze sebe vyrazil mučivý zvuk, něco mezi zakňouráním a zasténáním a zaklonil hlavu. Přitiskl jí na Remusovo rameno a ruce zaťal do Remusovy paže. Škubl boky a Remus ucítil vlhkost na dlani, následovanou pulsujícím proudem, který mu pokryl ruku silnou, kluzkou a teplou vrstvou. Když Severus ochabl, Remus několikrát tvrdě a rychle přirazil a o chvíli později k sobě pevně Severuse přitiskl a vyvrcholil.

Udýchaný se opřel čelem o zadní stranu Severusova ramene a pak spolu nějakou dobu leželi bez hnutí v potemnělém pokoji.

Konečně se Severus vyprostil z Remusovy náruče a našel hůlku.

Čistící kouzla, sušící kouzla, kouzla na odstranění zbytků svíček - magie se hodila v takových chvílích, když se někomu nechtělo hýbat, ale věděl, že musí něco udělat, než usne. Když se Severus vrátil do postele a uvelebil se v Remusově náruči, byli tváří v tvář a Remus mohl cítit Severusovo srdce, tlukoucí proti jeho.

Zvedl ruku, shrnul Severusovi vlasy z obličeje a naklonil se dopředu, aby ho políbil. „Já- " začal, ale Severus ho umlčel dalším polibkem.

„Ne," zašeptal. „Tím se to jen zhorší, až se budu muset vrátit do Bradavic."

Remus přikývl a sevřel ho v náruči. „I když nic neřeknu, nebude to tím menší pravda."

Kapitola devatenáctá - N E P O D M Í N Ě N É

„Přestaň se na mě takhle dívat, Lupine. Oba jsme věděli, že k tomu dojde." Severus nevzhlédl od knih, které ukládal, ale i bez podívání věděl, že Lupin okouní poblíž, stejně jako celé ráno.

„Budeš mi chybět," řekl Lupin a podal mu pár knih.

Jejich ruce se otřely, když Severus převzal knihy a vzhlédl. Během rána se vyhýbal očnímu kontaktu, protože věděl, že kdyby to udělal, něco by mezi nimi proběhlo a ztížilo by mu to úkol, který měl před sebou.

Bylo to jen něco přes měsíc, ode dne, kdy poprvé stáli v kuchyni ubohého zděděného Severusova domu a vedli nemotorný rozhovor. Od té doby prošli koloběhem, kdy se snažili předstírat, že jde jen o příměří v nepřátelství, předstírali, že šlo o kamarádství nebo vynucené přátelství, předstírali, že šlo jen o fyzickou přitažlivost, předstírali, že šlo jen o vzájemnou potřebu najít stabilitu v čase, kdy byl svět kolem nich tak nestálý.

Nešlo o žádnou z těchhle věcí a přitom šlo o všechny a bylo to moc složité, než aby se to dalo popsat slovy a taky příliš jednoduché, než aby mělo smysl to říkat.

Jak stáli v obývacím pokoji, mezi pahorky prostěradly zakrytého starého nábytku, drželi hromádku tří knížek a dívali se na sebe pohledy, které mluvily beze slov, Severus cítil nevítanou hroudu v krku.

Nevěděl, co říct. Věděl, co by chtěl říct, ale bylo by stupidní přiznat, že Lupina miluje, v den, kdy odchází. Odolával tomu víc než týden a byl si jistý, že to ještě pár hodin vydrží.

„Možná bysme mohli strávit spolu nějaký čas během čtvrtletí. Víš, já budu v té oblasti..."

„Budeš v lese, v utajení a se smečkou vlkodlaků," řekl Severus, vzal knihy a hodil je do krabice. „My oba jsme věděli, že k tomuhle dojde," zopakoval, když překlopil křídla krabice a třikrát přelepil štěrbinu silnou lepenkou. „Jestli všechno půjde dobře, mohli bychom mít trochu času přes vánoční prázdniny a ani tak to není zaručené."

Lupin se dotkl jeho tváře a Severus málem ucukl; ta poslední věc, kterou potřeboval, byla další důvod, aby zůstal, ačkoliv ten mu přesně Lupin dával. Avšak ta poslední věc, kterou by chtěl, byla zranit Lupinovy city a bál se, že přesně to by udělal, kdyby se od Lupina odtáhl.

Položil svou ruku přes Lupinovu a v duchu si říkal, že je dost silný na to, aby odešel bez scén, ať už by se mezi nimi následujících patnáct minut stalo cokoliv.

„Tak budu žít v čekání na prosinec," zamumlal Lupin.

„Neblázni," řekl Severus. „Takhle si jen otrávíš život a to já nechci."

„Severusi, já-"

Severus položil prsty přes Lupinovy rty. Dokázal před těmi slovy uhýbat celý měsíc a nehodlal je nechat uniknout teď. „Ne."

Lupin ho políbil na špičky prstů a odtáhl jeho ruku od svých úst. „Promiň," zašeptal. „Ale nenechám tě odejít, dokud to neřeknu. Já tě miluju."

Do Severusova krku se vrátila hrouda a on sklopil oči. „Tím se nic nemění."

„Změnilo se tím všechno."

Severus zavrtěl hlavou. „Ne," řekl. „To nejde, Lupine. Já-"

„Máš to, ať už to chceš nebo ne. A chceš ještě něco vědět? Podvádíš, Severusi Snape. Cítíš to taky."

Severus tentokrát prudce ustoupil, zvedl hůlku a namířil jí na regály s knihami. Když je zakryla prostěradla, odlevitoval krabici s knihami do kuchyně a nechal jí tam s bouchnutím spadnout na zem. „Já nepodvádím," řekl. „Jsem jen realista. Svět je plný milenců, co se nemůžou milovat a když se to stane, máš dvě možnosti - můžeš strávit zbytek života truchlením nebo můžeš jít dál."

„Vyjde to, Severusi. Vycházelo to celý měsíc."

„Samozřejmě, že to fungovalo jediný měsíc. A mohlo by to fungovat i tři týdny v prosinci, další týden o Velikonocích, dva měsíce příštího léta a tři týdny v prosinci za rok. Ale nebude to fungovat v listopadu, v prvním dni, kdy tě už ani oheň nezahřeje. Zasloužíš si lásku, kterou můžeš mít každý den v roce."

„A ty ne?"

Severus se zarazil u převracení skleniček v kredenci dnem vzhůru. „Ano," řekl konečně. „I já."

„Nám to bude fungovat. Možná ne tenhle týden, možná ani tenhle rok, ale najdeme cestu, aby to fungovalo. Jen tomu musíme dát šanci. Tahle válka nebude trvat navěky a-"

„A když skončí, tak já pořád budu učitelem Lektvarů v kouzelnické škole v Bradavicích a školská rada bude dál nelibě nést učitele, co se baví se svými hosty v soukromí svých pokojů a svět se bude pořád dívat skrz prsty na dva kouzelníky a dělat jedovaté poznámky o tom, co spolu dělají."

„Mně je jedno, co říkají ostatní lidé."

„Mně ne."

Lupin otřel kuchyňský pult vlhkým hadříkem. „Tak to je všechno? Prostě to zahodíme, protože to není dokonalý?"

Severus si povzdechl a opřel se hlavou o dvířka kredence. Mohl by odejít a mohl by to udělat takovým způsobem, že by Lupin byl rád, že odchází. Zlomené srdce bylo lepší než trápit se nad tím, co nešlo. „Jen do toho a klidně řekni, že jsem bastard," řekl. „Nechci být uvězněný ve vztahu, který je odsouzený k záhubě. Užil jsem si to a doufám, že v prosinci spolu stále budeme dobře vycházet. A když se naskytne příležitost, možná můžeme vzkřísit starou vášeň. Ale nechci strávit další tři a půl měsíce čekáním na svátky. A nechci ani myslet na to, že ty tohle děláš."

„Takže skutečný problém je v tom, že se nechceš cítit zavázaný?" zeptal se Lupin.

To neznělo dobře a Severus se v duchu proklel za to, že dovolí, aby mu to vadilo. „Asi ano," odvětil.

„Pak tě zprošťuju veškerých závazků," řekl Lupin.

„Proč se tedy vlastně hádáme?"

„Nemáš vůči mě žádné povinnosti," řekl Lupin. „Nemusíš mi být věrný, ani se cítit zavázaný. Jestli se ti naskytne příležitost, využij jí. Když se zamiluješ, doufám, že budeš šťastný. Žádám po tobě jen abys´byl ke mně upřímný a až přijde prosinec, budeme dál pokračovat."

„Není to, co jsem říkal?"

„Ne, není. Řekl jsi, abysme to odvolali, než budeme zase spolu. Já říkám, abysme to nechali tak, jak to je, pokud se něco nezmění. Já nemám řadu ctitelů, co čekají ve frontě. Ty ano?"

Severus si odfrkl. „Ne," přiznal.

„Tak proč zkazit dobrou věc jen kvůli možnosti, že by mohlo přijít něco lepšího? Jestli ano, jsi volný, aby jsi za tím šel a nemusel se cítit provinile. Když budeš chtít otestovat vodu a místo toho si zaplaveš, no... Žádný problém."

Měl dojem, že mu něco uniká, ale nemohl přijít na to, co to je. „Oh, no tak dobře," řekl.

„Souhlasíš?"

„Souhlasím."

Lupin ho objal kolem pasu a přitáhl k sobě. „V tom případě, je správné, abych řekl, že tě miluju." Severus postrádal potřebné sebeovládání, aby se v Lupinově náruči neuvolnil a nepolíbil ho.

„Měl bys´teď jít," řekl Severus, když se jejich rty oddělily. „Musím si sbalit a ty mě rozptyluješ."

Lupin mu stiskl ruku. „Tak se uvidíme později."

„Pravděpodobně."

„A jen abys´věděl - já na tebe počkám, buďto až se vrátíš nebo až mi příjdeš říct, že si šel dál."

Než se Severus vzmohl na protesty, Lupin se přemístil. Když zíral na místo, kde ještě před chvilkou stál, Severus se smutně usmál.

I on měl v úmyslu na Lupina čekat.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský