Fantasmagorium

Autor: Corny
Pár: Severus Snape/ Harry Potter; Harry Potter/ Draco Malfoy
Shrnutí: Skutečnou cenu toho, co jsme měli, poznáme, až když to ztratíme. Ale občas je dobré otevřít oči a vidět cenu toho, co se nám samo nabízí, protože to, co jsme ztratili, zpět nevrátíme.
Poznámka: Corny přeje hezký svátek svatého Valentýna a omlouvá se všem, kterým tento svátek na pár okamžiků zhnusila svou patetičností
První dík patří D.J. Orlovskému a to za námět erotické scény. Druhý obrovský dík patří Lady S za beta-read, pomoc s příběhem a se vším ostatním. Děkuji.

Svátek zamilovaných

Nehybně ležel na zádech a hleděl do tmy. Přemýšlel. Myšlenkami se stále vracel k muži, který ovládl jeho život. Vzpomněl si na tu růžovou výzdobu všude kolem, srdíčka, hrdličky a vonné svíčky. I jemu připadala valentýnská výzdoba odporná - a to byl vůči barvám podstatně tolerantnější než Severus.
Usmál se do tmy, když si živě představil ten úšklebek. Harry se nikdy nepovažoval za odborníka na vztahy. Vzpomněl si na svou jedinou oslavu svatého Valentýna.
Tehdy u madame Pacinkové to bylo skutečně fiasko. Ačkoli uplynulo několik let, měl pocit, že ani dnes by to nebylo o nic lepší. A to byla Cho dívka. Měl Hermionu, která mu pokaždé přeochotně sdělila, co udělal špatně. Představil si Ronův obličej, kdyby se ho zeptal, co má dát Severusovi k tak typicky mudlovskému a romantickému svátku.
Když Ronovi a Hermioně sdělil, že miluje bývalého profesora, vraha, vyhnance a pseudosmrtijeda, přijali to vcelku dobře. Rozhodně lépe, než Harry očekával. Ale nikdy více už se o Severusovi nezmínili. A když ano, pak velmi rozpačitě. Ani Harry nevěděl, jak o jejich vztahu hovořit a proto mlčeli. Vděčně a s porozuměním.
V myšlenkách se vrátil k jeho problému. K valentýnskému dárku.
Představoval si miliony možností. Každou prakticky ihned zavrhl. V Příčné ulici byly k dostání rozličné hlouposti a obchodníci se předháněli, kdo bude mít zboží růžovější, chlupatější a kdo na ně vtiskne více srdíček, ale Harry si nedokázal představit, k čemu by Severusovi tyhle ohavnosti byly. „No tak, něco tě napadne, dělej, Harry, dělej, mysli!“ pobízel se.
Brk? K ničemu. Bonboniéra? Jak směšné. Přání? Fádní. Tuctové. Kniha? Nošení dříví do lesa.
Harry vztekle praštil pěstí do prostěradla. Čokoláda. Přání. Brk. Kniha. Dopis. Víno. Čokoláda. Přání. Brk… Kniha… Dopis… Čokoláda… Dopis…Dopis… Pak mu hlava klesla na bílé povlečení.

Ráno se Harry probudil se špatnou náladou. Třináctého. Kritický den. Do zítřka sotva něco vymyslí. Věděl, že od Severuse nic nedostane, přesto chtěl jejich první společný svátek zamilovaných oslavit. A to, že na dnešek měl s Ronem a Hermionou naplánovanou večeři U Tří košťat, mu na náladě nepřidalo.
Do oběda seděl v pracovně a koukal z okna. Idylická příroda okolí Godrickova dolu se začínala probouzet ze zimního spánku. Letos bylo opravdu zvláštní počasí. Harrymu začal Severus nesnesitelně chybět. Napomenul se a veškerou svou vůlí se nutil přemýšlet nad záhadou týdne - dárkem pro něj.
Dospěl k názoru, že okázalé dárky by Severus snášel snad ještě hůř než ty drobné růžové hlouposti. Tedy pokud to bylo možné. Uvědomil si, že Severusovi nechce dát žádnou z těch růžových hloupostí. Ne, nechtěl ho škádlit. Nechtěl vyloudit další úšklebek. Chtěl Severusovi vkusně sdělit, co pro něj znamená a vždy znamenal. Rozhodl se paradoxně pro nejinfantilnější variantu, která ho napadla. Zvedl se, došel do koupelny pro kolínskou, kterou tam Severus při poslední návštěvě nechal, vzal ze zásuvky v pracovně pergamen, brk a karafu s inkoustem, zlehka si otřel kolínskou o hřbet ruky a pergamen a jemně kořeněný parfém ho naplnil vzpomínkami, nostalgií, bývalými touhami a dnešními obavami.
Harry se dal do psaní.

Drahý Severusi,
Dlouho jsem přemýšlel, co Ti dát. Napadaly mě tisíce hloupostí, ale došlo mi, že první svátek zamilovaných, který prožiji zamilován do Tebe, chci prožít bez vší recese.
Asi jsi měl pravdu (No dobrá, já vím, Ty máš vždycky pravdu). Nemám geniální úsudek jako Ty (Ano, vždyť jsem Potter!). Nejsem nápaditý jako Ty. Tvá nenucenost a šarm je mi cizí. Obdivuji Tvou schopnost dávat radost (nejvíce radosti jsi mi daroval, když jsi mě terorizoval za mých školních let. Ta T jako Troll mne vždy dokázala zahřát u srdce…).
Nevěřil jsem, že tuhle větu budu schopný napsat, ale je stoprocentně pravdivá. Ať už nevědomky nebo naprosto cíleně, udělal jsi mě šťastným (Když vezmu v úvahu, že jsem Potter, přikláním se k první možnosti. Nevědomky!). Knihy, které jsem od Tebe dostal, mi zpočátku připadaly jako neosobní dárek. Ale když jsem je četl (Ano, můj drahý profesore, překvapuje Tě, že to dokážu? Přiznám se, musel jsem se to naučit, nebylo tam totiž dost obrázků…), zjistil jsem, že všechny jsou o mně. Ať už jsi mi recitoval Poeova Havrana, ať už jsi zapáleně šeptal některého z těch francouzsky mluvících, depresivních a mrtvých maniaků (Dobrá, Prokletých básníků), fascinoval jsi mě. A nehorázně přitahoval, ať už jako muž nebo jako paralyzující osobnost. Ty chvíle, kdy jsi hovořil o magii, kdy jsi mě poučoval o historii, kdy jsi mi dával rady ohledně bontonu, se pro mě staly nezapomenutelnými (přiznávám, ačkoli jsem se během Tvých přednášek na téma: Kouzelnická politika minulého století, víc věnoval kroucení vlastních prstů, opravdu se staly součástí našeho vztahu.).
Největší dárek jsi mi dal, když jsi mi v Tkalcovské ulici poprvé nalil víno. Tehdy jsem věřil, že bude otrávené. Bylo.
Od té doby jsem na Tebe nemohl zapomenout. A nemohu dodnes. Nevím, jestli pochopíš, o čem budu mluvit. Nechci, aby to znělo romanticky, jen píšu, co cítím (Ano, můj drahý profesore, opravdu cítím něco víc než jen prázdno v místech, kde Ty máš mozek!).
Když jsme se poprvé políbili, měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Neochotně tam sice zůstalo, ale od té chvíle na Tebe reagovalo velmi přecitlivěle. Rozuměj: Pokaždé, když jsi byl nablízku, začalo zběsile tlouct. Naše první milování…Přemýšlím, jak to popsat, aniž bych použil ostrá slova jako fiasko, faux-pas, trapné či skandál (To, že Ty ses užití těchto slov nebál, mi na náladě nepřidalo…). Ale jedno mi musíš přiznat - zlepšuji se rychleji než v Nitrobraně!
Všechny naše společné chvíle ve mně zůstanou napořád. Často jsi mi říkal, že se chovám jako dítě. Dnes uvažuji, jestli právě to nebyl důvod, kvůli kterému jsi se do mě … zamiloval? Pro Tebe příliš silné slovo. Kvůli kterému jsi se nebránil vzájemným projevům lehké náklonnosti.
Ty jsi už dávno ztratil schopnost radovat se z maličkostí. Nezdá se Ti ale, že poslední dobou sis všímal trochu víc věcí kolem sebe?
Pomohl jsem Ti. Zachránil jsem Tě. Představuji si, že při čtení téhle pasáže zvedneš obočí se slovy „Ta skromnost vás zdobí. Dříve jsem býval namyšlený, ale dnes jsem naprosto dokonalý, že, Pottere?„ Kdybys měl chuť to udělat, prosím, zamysli se nad tím alespoň trochu. Naučil jsem Tě žít. Neoponuj. Naučil jsi mě spoustu věcí, přiznávám (Ke Tvému zklamání: Lektvary mezi ně nepatřily!). Ale teď jsme vyrovnaní.
Při psaní tohohle odstavce si naopak představuji, že zvedneš oči a řekneš „Já vím. Děkuji. Miluji tě, Harry.“
To se mi nikdy nesplní, viď, Severusi?
Děkuji Ti za to, že mi to nikdy neřekneš, protože budu mít možnost představovat si, jaké by to bylo. Co bych Ti odpověděl. Zatímco pokud bys mi to doopravdy řekl, zřejmě bych ze sebe nedostal jediné slovo. Potají bych myslel na to, že ses přiotrávil výpary z lektvarů.
Děkuji Ti za první polibek. A za každý další. Děkuji za to, že Tvůj jazyk byl měkký a hřejivý. Takový, jakého jsem si vysnil Tebe (poťouchle podotýkám, že hřejivý jsi opravdu byl).
Děkuji Ti za naše milování. Za každé spojení těl. Za to, žes se mnou měl trpělivost. Že i přes to, že jsem křičel, že Tě nenávidím, jsi tomu neuvěřil. Právem. Děkuji za bolest, která se později stala slastí. Ostatně jako každá bolest.
Děkuji Ti za všechno, co jsi mi kdy řekl. Tolikrát jsem slyšel něco jako „drzý spratek„, ale o to víc jsem si vážil toho, že jsi mě objal. No dobrá, objal je nadsazené. Že jsi mi vyrazil dech, když jsi mě „konejšivě„ popleskal na rameni.
Děkuji Ti za to, že jsi.
Pro mě navždy.
Krásného Valentýna, Severusi. Náš první. A každý další bude náš. Nezlobíš se na mě, viď? Nedokážu vymyslet nic originálnějšího. Nic věrohodnějšího. Nám Potterům to přece nikdy moc nemyslelo.

S láskou, Harry

Povzdechl si nad tou sentimentalitou. Tohle mu nemůže dát. Harry pohlédl na nástěnné hodiny. Měl by se připravit na večeři s přáteli.
Učesal si vlasy, převlékl si černou košili a přehodil si přes ramena hábit, vyleštil si brýle a vzal si pod paži bonboniéru pro Hermionu. Potom vyšel před dům a přemístil se do Prasinek.

Hermiona s Ronem již seděli u stolu pro čtyři. Harry se s nimi přivítal objetím. Po několika frázích řeč zabředla k Ginny, famfrpálu, zaměstnání, Bradavicím, které byly slavnostně znovu otevřeny, a k nově jmenovaným představitelům Ministerstva.
Povečeřeli jehněčí s dýňovou nádivkou a začalo se schylovat k odchodu.
„Rone, odskočím si, tak se zvedej, půjdeme.“
Harry se musel zasmát. Když se Hermiona nemohla vybouřit jako primuska, musela udílet pokyny alespoň manželovi. Jakmile zmizela za paravánem, zeptal se Harry Rona:
„Co dáš Hermioně k Valentýnu?„
Ron se zatvářil překvapeně, ale vzápětí odpověděl „Růže, co jiného? Ženský milujou růže!“
Harry přikývl. „Chceš dát něco Ginny?„ zeptal se s nadějí Ron. Harry zavrtěl hlavou.
„Pro Severuse.“ Ron zachmuřeně, avšak chápavě přikývl.
„Já vím, Rone. Ale musíte se s tím smířit.“ Ron opět přikývl. Hermiona se energickým krokem vrátila.
„Já to zaplatím.“ Rozloučili se. Harryho Ronův nápad s růžemi nadchnul. Rona nadchnul Harryho nápad se zaplacením. Výměnný obchod.

Harry doma dopis zahodil na dno zásuvky. Severus nenávidí okázalosti. S uspokojením a s myšlenkami na svého milence usnul. Spal neklidným spánkem dítěte těšícího se na narozeninovou oslavu.
Ráno se vzbudil brzy.
Venku roztály poslední zbytky únorového sněhu a místy dokonce prosvítalo slunce. Harry se oblékl, upravil a potřel si krk Severusovu kolínskou. Ze zvyku. Ještě dopoledne se vydal předat dárek.

Před branou zahlédl rychlý pohyb lahvově zeleného hábitu. Ach ne, takže se mu opět nevyhne.
Harry se snažil jít co nejtišeji a koukat se demonstrativně jinam. A přeci si ho všiml.
„Kam si myslíš, že jdeš, Pottere?!“ zasyčel podezřívavě mladý muž, který se rychlým krokem přibližoval.
„Hm, tak kam si myslíš, že bych asi šel, Malfoyi? Když se podíváš okolo, zjistíš, že moc možností není.“
„Nemáš právo sem chodit!“ vykřikl Malfoy.
„Mám stejné právo jako ty,“ oponoval Harry.
„Jsem tady každý den. Tak už by sis, do háje, mohl zvyknout, že sem nemáš chodit, když tu jsem já. Nemám tě rád,“ vyprskl.
„Zatímco já tě přímo zbožňuju, Malfoyi!“ vykřikl Harry vztekle.
„Chodím sem za svými rodiči. Ale jistě. Náš přihřátý Harry sem chodí za stejně divným Slizounem Snapem, že?„ ušklíbl se nepěkně Malfoy.
„Rozbiju ti hubu!“ zakřičel Harry. Malfoy pohotově vytáhl hůlku. „Ale, ale. Myslíš, že se to hodí? Co by asi řekl Severusek…“ Harry zaraženě couvl. Ten zatracený parchant měl pravdu. Severus pro nesnášenlivost mezi ním a Malfoyem nikdy neměl pochopení. A nebylo tajemstvím, že většinou chápal spíš Draca.
Harry definitivně upustil od úmyslu upravit Malfoyovi vizáž.
„Padej dovnitř. Moudřejší ustoupí.“
„Řekl mozek a opustil tě, že, Pottere? Pověz, cítíš se osamělý, nebo jeho absenci nijak zvlášť nepociťuješ?„ neodpustil si jedovatou poznámku Draco, než zmizel za kovaným obloukem brány.
Harry chvíli počkal, než se vydal stejným směrem přes rozlehlou travnatou plochu.

Zadíval se Severusovi do očí. Byly tak zvláštně kamenné… tvrdé.
„Promiň, Severusi. Toho prachu je trochu moc, viď?„ usmál se Harry smutně a přejel po kamenné desce prstem, na kterém zůstal šedý film.
Poodstoupil kousek od prosté kamenné desky. Čísla. Data. Hvězdička a křížek. Jakoby to mohlo vystihnout život tak fascinující. Vedle čísel rytina jedné tváře. Tváře, která působila podstatně měkčeji, než jak si ji Harry pamatoval. Žádný úsměšek. Pouze bezduchý výraz. A pod tím cizím obličejem? „Vzpomínáme!“
Vzpomínáme? Pomyslel si Harry. Tenhle hrob se k němu nehodil. Ne, jistě, že ne. Vzpomínáme? A kdo ještě? Vztekle přejel dlaní po desce. Před hrobem byla jen hlína. Nic okázalého. Alespoň to se mu vzdáleně podobalo.
Po bílém kameni se plazil břečťan. Ten tam vysadil Harry. Jaká symbolika. Popínavý. Ovíjivý. „Já,“ pomyslel si.
Na holé zemi, kterou za ony tři měsíce ještě nestačila porůst tráva, ležela bílá růže. Bílá růže s černou stuhou, popsanou ozdobnými písmeny, zkroucenými do jedné hloupé a nic neříkající fráze „Be my Valentine!“

Harry zavřel oči. Pokaždé na hřbitově cítil neskonalý vztek. Nikdy ne lítost. Tak proč tak najednou? Zpočátku nevěděl, co bude dál. Ztratil důvod, proč žít. Přestal se radovat z vítězství. Pak přišel vztek. Chtěl se pomstít, ale nebylo komu. Snad všichni Smrtijedi byli mrtví. Mrtví, nebo skrytí za vlivnými ministry.
A tak Harry dospěl k nejhoršímu možnému pocitu. Bezmoci.
Oči se mu zalily slzami. Vzápětí je pohltila prázdnota. Vpily se do vakua, které Harryho naplňovalo od Snapeovy smrti.
Raději se odvrátil a rozhlédl se po idylickém prostředí diskrétního kouzelnického hřbitova. Neosobní anglický trávník byl lemován stínem tisů. Na mnoha místech začaly rozkvétat první sedmikrásky. Letos bylo zvláštní počasí. Od Severusova odchodu bylo zvláštní všechno.

Pod smuteční vrbou stál se skloněnou hlavou Draco Malfoy. Před ním se tyčila obrovská mohyla z bílého mramoru. Černé porcelánové desky byly dokonale vyleštěné. Byl na nich jediný výmluvný nápis „Malfoyovi„.
Nezávislému pozorovateli by se mohlo zdát, že levá polovina je více upravená a je na ní více květin. Pravá oproti tomu působila trochu neupraveným dojmem. Tam ležel Lucius. Po Narcissině boku.
Draco nenávistně přeleštil pomník a se stereotypem odstoupil. „Malfoyovi. Dokonalí i po smrti. Pověz, otče, je Záhořovo lože stejné pohodlné jako nadýchané deky na Malfoy manor? Nejsi snad v kotli s tím buzerantem Snapem, viď? Ačkoli… kdo je horší. Ty nebo on?!“
Podíval se směrem k vedlejšímu hrobu.

Jejich oči se setkaly.
Vítr ten večer vál trochu jemněji. Když se lámal v komínech Godrickova dolu, jakoby zpíval Severusovým barytonem.

*****

Harry vylezl z vany, setřel kapičky vody ze svého těla a ovinul si zelený ručník kolem beder. Přistoupil k umyvadlu a zamžoural na sebe do zrcadla. Po brýlích marně tápal na umyvadle. Na tvář si nanesl pěnu na holení, přejel po kůži břitvou a pohyb několikrát automaticky opakoval.
Skončil s holením a opláchl si studenou vodou obličej.
Trhl sebou. Kdosi mu stiskl ramena. Harry vzhlédl a usmál se na Dracovu tvář v zrcadle. Byl krásný. Odjakživa.
„Moc se neškleb, Pottere,“ zasyčel Draco. Harrymu se zježily vlasy na zátylku. Tenhle jeho hlas miloval. Nalomený vzrušením. Naléhavý. Nebezpečný.
„Proč ne, Malfoyi?„ Tuhle hru měli rádi oba.
„Protože když se usmíváš, vypadáš jako idiot. Zatímco když jsi vážný…Vystupují ti lícní kosti, víš o tom? Působíš mužně. Člověk přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby tě mohl líbat. Přejet jazykem přes tu tvoji drzou bradu a postupovat až ke spánku. Řekni, Pottere, chceš vědět, jaké by to bylo? Já jo.“
Draco sklonil hlavu k Harryho krku. Trýznivě dlouho líbal světlou kůži, než se dostal k sanici. Oholená tvář byla na dotek jemná. Hebké rty přejížděly přes lícní kost, než se Draco konečně vrátil zpět k Harryho uchu. Pokračoval dráždivě zlověstným šepotem.
„Jaké to je, Pottere? Pověz mi to. Chci to vědět.“
Harry mlčel. „Řekneš mi to sám, Pottere? Ještě dnes? Nebo tě mám… přesvědčit?„
„Bylo to dokonalé.“
„Jak květnatý popis. Řekni mi, myslíš si o sobě, že jsi sexy?„
„Ne, nemyslím. Vlastně… já nevím.“
„A já? Myslíš si o mně, že já sexy jsem, Pottere?„ pozvedl Draco tázavě obočí.
„Bože, ano!“
„Tak to bys asi chtěl, abych tě ojel, viď? Hned a tady. Nemám pravdu? Chtěl bys to?„
„Jo! Chci to!“
„Tak to si budeš muset počkat. Mně se totiž ještě nechce, víš? Víš, co bych chtěl dělat já, Pottere? Chtěl bych skousnout tvůj ušní lalůček. Vzrušuje tě ta představa? Mě jo! Víš co? Chci to zkusit!“ Draco něžně stiskl zuby. Začal jemně sát a Harry slastně zaklonil hlavu.
Po chvíli se opět ozval Dracův tichý šepot.
„Bolelo to? Alespoň trochu? Chtěl bys, aby to bolelo víc? Máš bolest rád, nemám pravdu? Já nemám rád bolest. A to je důvod, proč vždycky jsem já v tobě a ne ty ve mně. Je úžasné, když se svíjíš. Když sténáš ve stejném rytmu, v jakém já přirážím. Taky to tak vnímáš? Pottere, tak mě napadá, myslíš si o sobě, že jsi dobrý v posteli?„usmál se ďábelsky Draco do zrcadla a znovu se věnoval Harryho krku.
„Ne. Tedy… já nevím. Sev… Snape o tom se mnou nemluvil. Tedy, jednou mi řekl, že… ale… Já nevím.“
„Něco ti povím. Snape byl imbecil. V posteli jsi skvělý. Chtěl bych to s tebou dělat každý den. Celou věčnost. Chtěl bys to taky? A pověz mi něco, Pottere. Jaký jsem v posteli já?„
„Jsi…fenomenální. Nejradši mám, když se ti můžu dívat do očí. A poslouchat tvůj hlas. Cítit tě v sobě.“
„Tak ty se mi rád díváš do očí…Hm, a já myslel, že na mě máš raději jiné partie. Víš co, Pottere? Budeme si chvíli koukat do očí. Přes zrcadlo. Co na to říkáš?„ šeptal stále Draco.
Harry přikývl a fixoval očima Dracovy ocelově šedé duhovky. Leskly se vzrušením. I Harryho zelené oči v sobě měly cosi, co Dracovi dávalo právo mluvit s ním tak, jak by nikdy jindy nedopustil.
Harrymu naskočila husí kůže.
„A chtěl bys teď koukat i na něco jiného, Pottere?„
„Ano, Draco!“ zakňučel Harry prosebně.
„Ne! Vidíš, jak jsi nechutně perverzní, Pottere? Stačí ti vyhlídka na to, že tě ojedu, a začneš bezpáteřně podlejzat. Tak schválně, jak dlouho to bude trvat, než si mi klekneš k nohám?„
Draco objal Harryho kolem pasu a přitiskl ho k sobě. Harry zřetelně cítil Dracovu erekci na kostrči. Zvedl ruku a dal ji Dracovi za krk. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Když Draco začal opět šeptat, naskočila mu znovu husí kůže.
„Nepopírám to, Pottere. Vzrušuješ mě. Ta tvoje nevinná póza. V kontrastu s tím, že se přede mě na posteli rozvalíš jako děvka a prosíš mě, abych si tě vzal. Tvoje tělo mě rajcuje. Ten tvůj rozklepaný hlas. To, jak přivíráš oči. Jak jsi zasraně tvrdý! Jak skvěle umíš kouřit.“ Dracův šepot byl stále tišší. Jedna jeho ruka se posunula k Harryho rozkroku a přes měkký ručník ho sevřela, zatímco druhou Draco bloudil po hrudníku a břiše.
Harry otevřel oči a v zrcadle viděl téměř maniakální a rozdivočelý výraz v Dracových očích. Znovu oči zavřel, když Draco začal líbat jeho nahá ramena. Než znovu přešel k šeptání, Harry měkce zasténal.
„Už bys mě chtěl mít v sobě, cítím to. Ale ty jsi nikdy nebyl trpělivý.“ Draco káravě zamlaskal. „Jsi špatný nebelvír, nemám pravdu? Víš, že si tohle trestání zasloužíš? Co myslíš, zasloužíš si potrestání?„ Dracovi se v očích opět nebezpečně zablýsklo. Harry nebyl schopný ze sebe vypravit slovo, proto jen souhlasně zamručel.
„Chtěl jsi, abych tě potrestal?„ Opět souhlasné zamručení. Harry se pokusil přirazit pánví proti Dracově ruce. Ten ji dal výš a sám se k Harrymu přivinul ještě těsněji. Tlak Dracova penisu Harryho doháněl k šílenství.
Harry zasténal a sledoval Draca v zrcadle. Vášnivý pohled ho vzrušoval stejně jako jeho šepot. Pokusil se přiblížit jednu ruku ke svému klínu, Draco mu však sevřel obě zápěstí.
„Potrestal jsem tě dost, Pottere? Nebo myslíš, že si zasluhuješ tvrdší trest?„ otázal se Draco se zaujetím.
„Ne… Já tě chci… Draco…“ zakňučel Harry prosebně.
„Ne! Ještě ne. Já ještě nechci.“
Harry otevřel oči. V zrcadle se zračily jeho vlhké oči a Dracovy lesknoucí se duhovky s prastarým výrazem lovce, který je přesycen adrenalinem. Na alabastrově bílé pleti se objevily dva rudé ruměnce.
Draco uvolnil sevření Harryho zápěstí a otočil Harryho k sobě. Vtiskl mu dlouhý pomalý polibek, který se po několika vteřinách začal měnit v divoký souboj. Oba milenci se k sobě tiskli pánvemi a Harrymu najednou Draco připadal až neskutečně reálný.
„Jak líbám, Pottere? Dělej, řekni mi to,“ Dracovi se mírně lámal hlas vzrušením a zněl o poznání chraplavěji než jindy.
„Líbáš dokonale. Božsky. Jsi dokonalý. Chci tě, Malfoyi, slyšíš?„ drmolil Harry o překot.
„Dělej, Pottere. Předkloň se! Dělej, slyšíš?!“ zavyl Draco. Pomalu dotlačil svého milence k vaně a zatímco se Harry zapřel o hranu, Draco si rozepínal černé kalhoty.
Harryho ručník ležel na zemi v kaluži vody. „Dělej, Malfoyi!“ zasténal.
Draco poprvé přirazil a Harry zalapal po dechu. Draco v pohybech ustal a Harry začal přerývaně, hlasitě dýchat.
Draco se začal rychle pohybovat. Svíral Harryho boky, jak nejsilněji mohl. Jejich steny byly o mnoho hlasitější než Dracův předešlý šepot. Draco znovu prudce přirazil a mechanicky zajel Harrymu rukou do rozkroku. Začal jeho penis zpracovávat ve stejném rytmu, v jakém se v Harrym pohyboval.
„Draco,“ zaskučel Harry, když přišlo kýžené vyvrcholení. Draco znovu přirazil proti Harryho tělu a z úst se mu vydralo cosi mezi zvířecím zavrčením, vytím a zaskučením.
Ještě chvíli zůstal nehybný, než od svého milence odstoupil. Po obličeji mu stékaly kapky potu. Harryho vlasy se slepily do praménků a nohy se mu třásly. Oba vyčerpaně dýchali.
„Půjdu si lehnout,“ oznámil tiše Harry.
„Přijdu za tebou, musím se jen osprchovat,“ úsečně odpověděl Draco.

O několik minut později se otevřely dveře ložnice. Do tmy pronikl pruh světla z chodby. Nahý Draco poslepu dotápal k posteli. Vklouzl pod peřinu a zadíval se na tmavý obrys obličeje vedle něj. „Spíš?„ zeptal se šeptem. Harry ve tmě zakroutil hlavou. Draco ho pohladil po tváři. Harry zlehka políbil dlaň jeho ruky. Draco se usmál a objal Harryho kolem krku.
Ten se k němu vděčně přitiskl a položil mu hlavu na hrudník.
Draco mu bezmyšlenkovitě čechral vlasy a hladil ho po tváři. Harry vnímal každý Dracův nádech.
„Harry?„ prořízl ticho šepot. „Miluješ mě?„ V potemnělé ložnici nebylo vidět, že se Draco rděl. Odpovědí mu bylo mlčení a pravidelné oddechování. Draco se trpce pousmál, zlehka Harryho políbil na čelo a zavřel oči.
Když jeho oddechování začalo být hlubší a sevření Harryho ramena lehce povolilo, otevřel Harry oči. Posunul se na svou polovinu postele.
Spící Draco se instinktivně schoulil na jeho hruď. Harry chvíli hladil a čechral platinové vlasy. „Já nevím, Draco,“ zašeptal do tmy a pohladil Draca po tváři.
Pak i jemu klesla víčka.

*****

Nehybně ležel na zádech a hleděl do tmy. Přemýšlel. Myšlenkami se stále vracel k muži, který ovládl jeho život. Vzpomněl si na tu růžovou výzdobu všude kolem, srdíčka, hrdličky a vonné svíčky. I jemu připadala valentýnská výzdoba odporná - a to byl podstatně romantičtější typ než Harry.
Usmál se do tmy, když si živě představil odpor v jeho očích. Draco se nikdy nepovažoval za odborníka na vztahy. Svatého Valentýna nikdy neslavil. Vlastně ano, jednou, s Pancy.
Jeho školní vztah byl opravdu dokonalé fiasko. Ačkoli uplynulo několik let, měl pocit, že ani dnes by nejednal jinak. Potřeboval, aby ho ostatní uznávali.
Měl otce, který mu pokaždé s grácií sdělil, že není hoden žít pod jménem Malfoy. Že není hoden žít. Představil si otcův obličej, kdyby mu oznámil, že právě žije s nenáviděným Harrym Potterem.
Na chvíli se mu sevřelo hrdlo. Pak mu před očima vytanul obraz mohyly z bílého mramoru a zaplavil ho podivný klid a pocit svobody. Ušklíbl se při představě, že rodinná hrobka chátrá. Už rok. Už rok žije bez nich. Beze jména Malfoy. A přeci pořád žije…
V myšlenkách se vrátil k jeho problému. K valentýnskému dárku.
Představoval si miliony možností. Každou prakticky ihned zavrhl. V Příčné ulici byly k dostání rozličné hlouposti a obchodníci se předháněli, kdo bude mít zboží růžovější, chlupatější a kdo na ně vtiskne více srdíček, ale Draco si nedokázal představit, k čemu by Harrymu tyhle ohavnosti byly. „No tak, něco tě napadne, dělej, Draco, dělej, mysli!“ pobízel se.
Brk? K ničemu. Bonboniéra? Jak směšné. Přání? Fádní. Tuctové. Kniha? Nošení dříví do lesa.
Draco vztekle praštil pěstí do prostěradla. Čokoláda. Přání. Brk. Kniha. Dopis. Víno. Čokoláda. Přání. Brk… Kniha… Dopis… Čokoláda… Dopis…Dopis… Pak mu hlava klesla na bílé povlečení.

Druhý den se Draco probudil časně ráno. Byl den Svatého Valentýna. Rukou přejel po prostěradle vedle sebe. Harry byl pryč.
Usmál se. Bude mít dost času připravit dárek pro svého Valentýna.
Vstal, opláchl si obličej a když pohlédl do zrcadla, připadal si podivně. Byl zvyklý vídat v něm i jeho tvář. Oblékl se a potřel si ruku Harryho kolínskou. Pro inspiraci.
V pracovně otevřel starou zásuvku s pergameny a papíry. Nahmatal jeden z pergamenů a rozložil ho. V tom okamžiku se mu zbortil svět. Zčernalo všechno.
Sny, vzpomínky, budoucnost. Draco dál ohromeně zíral na černý inkoust na pergamenu, který se roztékal do všech stran a pomalu zaplavoval i Dracovo srdce. Dracovi se nedostávalo dechu. Ani porozumění.

Drahý Severusi,
Dlouho jsem přemýšlel, co Ti dát. Napadaly mě tisíce hloupostí, ale došlo mi, že první svátek zamilovaných, který prožiji zamilován do Tebe, chci prožít bez vší recese.

Dracovo alabastrové zápěstí svírající pergamen se roztřáslo. Přinutil se číst dál.

Od té doby jsem na Tebe nemohl zapomenout. A nemohu dodnes.

Dracovi se vybavily tisíce vyznání, na která nedostal odpověď. Skousl si ret.

Krásného Valentýna, Severusi. Náš první. A každý další bude náš.

Draco neměl sílu vzdorovat dalšímu náporu slz. Takže on na něj nezapomněl.
Vzpomněl si na noci, kdy hladil ty uhlově černé vlasy a nemohl uvěřit, že úsměvy, polibky a krásná slova, kterých se mu dostávalo jako šafránu, nepatřila jemu. Nemohl uvěřit, že to všechno byla jen hra. Bezcitná a krutá.
Vzpomněl si na doby, kdy žil jeho otec. Tehdy se mu nedostávalo citů. Teď se cítil přejedený.
Pohladil pergamen a položil ho na svůj noční stolek v ložnici.
To bylo jediné, co po sobě v Godrickově dole nechal. Odcházel s pláčem a naposledy si dovolil sytit se city. Odjakživa věděl, že mu bylo souzeno zemřít hladový.

Epilog

V pravém a levém rohu lesklé desky ulpíval prach. Prostřední třetina hrobu byla dokonale vyleštěná.
Na bílé mohyle nebyly květiny. Smuteční vrba vrhala stíny na anglický trávník. Pochmurnou atmosféru místa dokresloval nápis na desce. "Malfoyovi."
Harry položil doprostřed červenou růži. Beze slova odešel.
U nenápadného hrobu u hřbitovní zdi se nezastavil. Možná, že si nevšiml, že za celý rok, co zde nebyl, se na desce usadila spousta prachu, hrob zarostl trávou a břečťan povyrostl.
Ještě nedávno tam bývala černá stuha s otřepaným, zamilovaným klišé, ale to Harry nevěděl. Stejně, jako nevěděl, že nedávno ji někdo roztrhal na malé nitky. Písmena na ní roztrhat dokázal, ale ani nejsilnější paže by nezničila sílu, která v oněch slovech byla.
Harry se na hrob ani nepodíval. Nebylo potřeba se se Severusem loučit. Však se brzy uvidí.

Z jediné bílé růže na hrobě vyrostl bílý keř. Severusův baryton však mlčel.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský