Fantasmagorium

Autor: Lanevra
Hlavní postavy: Harry Potter/ Lucius Malfoy, Severus Snape
Shrnutí: Je vůbec možné ovládnout Malfoye?

Světla a stíny na Malfoy Manor

Soukromé plány

Málokdy se stalo, že Brumbál nevěřil tomu , co slyší. Málokdy se stalo, že ho někdo nebo něco překvapilo. Vlastně za svůj život znal jen tři lidi, kteří mu byli schopní připravit i pořádný šok. Svého bratra, Toma a Harryho.
Poslední jmenovaný seděl právě proti němu v pracovně a Brumbál sám na něj koukal, jako dítě na dračí kostru v muzeu.
"Drahý chlapče, uvědomuješ si vůbec, co mi tu právě říkáš?" zeptal se hlasem sice jako vždy vlídným, přesto velmi naléhavým.
"Uvědomuji si to velice dobře. Dlouho jsem o tom přemýšlel a rozhodl se," Harry mu odpověděl rázně a jasně, bylo znát, že jakékoliv argumenty zřejmě smete ze stolu.
"Co chceš udělat, není něco, co si můžeš posléze rozmyslet. Je to vážné věc, která tvůj život změní na velkou část času, který ti ještě zbývá."
"Já to prostě chci udělat," zamračil se, "Poprvé v životě chci udělat něco pro sebe, ne jen pro druhé. Nenechám si v tom zabránit."
"Ale co láska, Harry?" vytasil se s tímto svým obvyklým argumentem na všechno.
"Láska… Vy ji moc přeceňujete," nesouhlasil snad i s jistou hořkostí, "Je důležitá, ale nedokáže všechno. Miloval jsem mnoho lidí, počínaje svými rodiči, a přesto jsou všichni mrtví."
"Ale mnozí, které miluješ a oni milují tebe, jsou stále naživu, zvážil jsi, jak se k tomu postaví oni?"
"Na tom moc nezáleží. Co dělám já osobně je přeci jenom má věc."
"Jak myslíš, Harry," řekl měkce, složil ruce do klína, čímž zároveň ukončoval debatu, "Nemůžeš ale počítat s mou nadšenou podporou."
"Já s ní nepočítám, jen jsem vám to chtěl říct dřív, než se to dovíte z novin nebo od někoho jiného." Vstal. Stále nebyl příliš vysoký, to co ztratil podvýživou jako dítě, už nedokázal nahnat, ani nebyl nijak svalnatý, dál by hubený. Přesto člověk jasně rozpoznal, že to není někdo, s kým by se chtěl dát do křížku.
"Vím, že se mnou nesouhlasíte, ale prostě jen… jen mi věřte." Na tváři se mu objevilo něco, co silně připomínalo nesmělý úsměv, který míval dřív.
"Vždyť já ti věřím, chlapče," ujistil ho.
"Děkuji a nashledanou," rozloučil se Harry, načež se obrátil a vyšel z ředitelny.
Brumbál se v křesle opřel, sledoval dveře, které se za mladíkem zavřely a jeho obočí se pomalu přiblížilo, jak se začal mračit. Stále víc a víc si uvědomoval, že Harrymu přestává věřit. Jasně viděl, jak rychle mladíka pohlcuje moc, kterou získal po porážce Voldemorta. Jak ta magická, tak moc na lidmi ve svém okolí. Stejně tak ho znepokojovalo jak rychle se chlapec, který dřív byl spíše tichý a nenápadný, dokázal přizpůsobit tomu, co znamená mít moc a jaké to má výhody.
Až bolestně mu to připomnělo jiného, nesmírně nadaného a mocného mladíka, který byl po jistý čas taktéž jeho oblíbencem.

*****

Nenáviděl ho víc než kohokoliv na světě. Víc než Starostolec. Víc než Voldemorta, kterého vinil ze svého pádu. Víc než mozkomory a své žalářníky.
Přesto přese všechno jeho návštěvu vítal. Mohl se totiž poprvé od svého soudu umýt, učesat a obléct do něčeho, co není vězeňský mundůr. Ba co víc, dostal se do křídla Azkabanu, kde se přijímají návštěvy a kde tedy nejsou žádní mozkomoři. Co z toho oceňoval víc, to zatím nebyl schopen posoudit.
Setřel palcem kapku krve, která vytekla zpod pevně staženého okovu na jeho ruce. Když tu nebyli mozkomoři, tak mu nasadili železo na zápěstí a to tak pevně, že mu hrubě opracovaný kov rozedřel jemnou kůži. Vesměs mu to ani nevadilo, bolest vítal jako něco, co mu osvěží mysl.
Že přichází, jeho host, poznal podle chrastění klíčů jednoho z dozorců. Narovnal se do celé své výšky, zvedl bradu a nasadil tak arogantní výraz, jakého jen byl schopen. Nepřipustil by, aby Potter viděl hlavu Malfoyovic rodu zlomeného nebo třeba jen nalomeného.
Nemohl by říct, že nebyl překvapen, když Potter vešel dovnitř. V závěrečné bitvě ho neviděl, ani nikdy potom, naposledy ho viděl v novinách při Poháru tří kouzelníků. Tehdy na fotkách vypadal jako vyjukané dítě a nic víc. Dnes však budil dojem suveréního a hlavně velmi mocného kouzelníka. To druhé si nebyl Lucius jistý, jestli posuzuje správně. Ostatně samotné cely vězňů byly odstíněné a magie, které sálala z dozorců, byla dle jeho soudu víc jak ubohá, proto mohl být Potter průměrně nadaný a přesto by se Luciusovi po skoro roce v Azkabanu mohl zdát jako nejmocnější ze všech.
"Pane Malfoy," pozdravil ho mírným kývnutím hlavy a pak usedl naproti, takže je dělil stůl, přes který se dost dobře vězeň nemohl natáhnout, i kdyby neměl ruce připoutány k zemi krátkým řetězem.
"Pane Pottere," vykouzlil pohrdavý úsměv, "Čemu vděčím za vaší vzácnou návštěvu?" Slyšel vlastní hlas, chraplavý a nevýrazný, věděl, že zrovna nezní moc bojovně nebo aristokraticky, přesto se masky pohrdání nehodlal vzdát za žádných okolností.
"Přišel jsem sem s nabídkou. Nabídkou, které se rozhodně neodmítá," Potter složil ruce na stůl a trochu víc se naklonil dopředu, "Zařídím, aby vám vrátili všechen váš majetek. Všechny vaše peníze. Všechny vaše výsady, včetně místa na ministerstvu, které bylo beztak jen symbolické a manipulační. Vrátím vám i vaše jméno a zařídím, aby každý uznal, že vás Voldemort zneužil, tak, jako jste to tvrdil po první válce. Budete se vy, i Draco, moci vrátit na Malfoy Manor a dál žít, jak jste byli zvyklí. Co na to říkáte?"
Lucius ho poslouchal, s každým slovem se jeho srdce rozbušilo víc a víc. Toužil se dostat z Azkabanu, toužil mít zpátky všechno, nač byl zvyklý a co má právem náleželo. Toužil po tom to vše předat Dracovi, svému synovi, který by pokračoval v rodové linii. Toužil prostě přežít za každých okolností, jak ho učil jeho otec a toho to učil zase jeho otec. A tak dál, daleko do minulosti.
Zároveň věděl, že nikdo, zvláště ne Potter, který před ním právě seděl, nedává nic tak velkého zadarmo. Vlastně zadarmo nikdo nedal ani čokoládovou žabku, očekával vždy, že mu ji obdarovaný jednou vrátí zpět opět jako dar.
Tak svět prostě fungoval, jedno jak moc se ho pár idealistů snažilo změnit nebo si o něm namlouvali něco krásného.
"Říkám: co mně to bude stát?" zeptal se přímo. Nabídka byla příliš lákavé, než aby alespoň nezvážil, že ji přijme, pokud by cena za ni byla snesitelná. Překousl už mnohé zlo z Voldemortových rukou a nevěřil, že by si Potter vymyslel něco ještě horšího.
Jak hluboce se mýlil ve svém odhadu, to zjistil okamžik po té.
"Chci za to vaší ruku," pousmál se křivě Potter, "Chci, abyste si mně vzal."
"Prosím?" bylo jediné, na co se momentálně Lucius zmohl. Očekával všechno možné, včetně toho že nakonec bude muset darovat Potterovi část majetku, svého syna zaslíbit nějaké jeho dceři nebo že bude muset poslouchat a ctít jeho politické názory. Nikdy, ani v tom nejhroznějším snu, o které se mu tu v hojném množství starali mozkomoři, by ho nenapadlo něco takového.
"Prostudoval jsem si stará zákony velmi pečlivě, tak vím že tu tahle možnost existuje a že bylo uzavřeno mnoho takových manželství. Zejména u starých rodů, jako jsou ty naše," kde se v Potterovi vzala touha po uznávání rodové linie, to zřejmě nikdo nevěděl, "Vzhledem k tomu, že už máte potomka, který už je dokonce dospělý, a vaše žena je mrtvá, neexistuje žádný právní argument, který by našemu sňatku bránil."
Ano, samozřejmě věděl, že občas nějaké ty dvě hlavy kouzelnických rodů po narození potomka zavraždí své manželky a pak spolu uzavřou sňatek. Jenže něco takového se v jeho rodině snad nikdy nestalo a pokud ano, tak to bylo tak dávno, že se o tom už Lucius nemusel učit, tak jako o svých nedávných předcích. V jeho rodě byli manželky vždy ctěny, zasypávány přepychem a vším, po čem toužili. Jen málokterá byla odstraněna, pokud dala svému muži zdravého, mužského potomka.
Snad kdyby seděl na druhé straně stolu někdo jiný. Někdo Luciuse více hodný, třeba i zpropadený Black, tak by přijal. Z nouze. Z touhy přežít. Ale Potter?
"Nikdy!" zasykl s potlačovaným hněvem.
"Jak myslíte," zase se narovnal, "Přednesl jsem tuhle nabídku nejdřív vám, protože jste hezčí, ale ještě pořád je tu Draco. Myslím si, že on neodmítne. Pracovat ve fabrice na hábity je pro Malofye jistě horší, než umírat v Azkabanu."
Jeho syn pracoval? Ve fabrice? A Potter ho bude chtít tak hnusně zneužít a zmanipulovat? Vzedmul se v něm hněv a touha bránit svou rodinu, které byl vždy každý Malfoy věrnější, než jakémukoliv pánu, kterému kdy sloužil. Před očima se mu rudě zatmělo.
"Ty bastarde!" Vyskočil ze židle se vzteklým zavrčením, aby se na Pottera vrhl, přičemž šlo veškeré jeho vychování a snaha zachovat si tvář, naprosto stranou. Řetěz zachrastil, jak se napnul a zároveň mu zabránil skutečně se natáhnout přes stůl
"Dolů pse!" zahřímal dozorce který byl v místnosti přítomen, uchopil velkou dlaní Luciusovy vlasy a prudce ho strhl dozadu zpět na židli, až muži vyrazily v očích slzy z náhlé bolesti, "Zdá se že se tu někdo neumí chovat slušně," zasyčel mu do ucha a Luciuosovi do nosu pronikl odporný dech z jeho úst, "Asi ti na noc do cely strčíme klec s mozkomorem, abys tam nebyl pořád tak sám."
"Ne...," vydechl Mlafoy bezděčně při vidině trestu, ze kterého mál panickou hrůzu. Hrudník se mu prudce zvedal, jak rychle dýchal, částečně díky rozčilení a částečně kvůli strachu, který se zmocňoval jeho nitra.
"Pusťte ho," ozval se Potter z protější strany stolu, ve tváři ne moc příjemný, zamračený výraz, "nebo s mozkomorem v jedné místnosti skončíte vy."
"Musí se naučit, kde je jeho místo. Zejména tenhle parchant... pane," odpověděl dozorce a Luciuse zdá se nemínil pustit.
"A vy se musíte naučit, že mně nechcete rozzlobit," řekl na to Potter, zatím co se postavil, "Když se naštvu, stávají se totiž kolem mně nepěkné nehody."
Dozorcova ruka nejdřív povolila a pak docela zmizela z Luciusových vlasů. Aristokrat bezděčně vztáhl ruku a dotkl se své hlavy. Mezi prsty se mu zapletl celý chomáč vyrvaných vlasů, z čehož se mu udělalo bezmála fyzicky zle. Jedna z jeho nejhorších nočních můr, kupodivu i tady v Azkabanu, byla, že přijde o všechny své vlasy, k čemuž teď podle svého názoru neměl daleko.
Pomalu vzhlédl od své dlaně k Potterovi, který si pořád nepříjemně pichlavým pohledem prohlížel dozorce. Ten trochu couvl a sklonil hlavu. Byl to vážně zajímavý pohled, vzhledem k tomu, že hrdina kouzelnického světa byl nejméně o hlavu menší a vážil také o sto kilo méně, než dozorce. Zajímavé a přitažlivé zároveň. Malfoye vždy přitahovala moc.
"Odveďte ho do jeho cely a bez mozkomora. Dozvím se to, když neposlechnete," dodal vážně a zároveň lehce výhružku.
"Jist… jistě, pane," zablekotal dozorce, skoro to vypadalo, že se za chvilku ukloní, místo toho odepnul Luciusovi pouta od řetězu a za loket ho zvedl ze židle. Muž nijak neprotestoval, ani se na dozorce zle nepodíval, jak měl ve zvyku, když ho někdo tahal za ruce. Místo toho upřeně pozoroval Pottera, který se beze slova obrátil a vykročil ke dveřím. V hlavě to aristokratovi bleskově pracovalo. Zvažoval, v jaké je situaci, jaké má možnosti a jaké budou výsledky jeho činů.
Potter byl mocný, byl silný, byl podle všeho i vlivný a obávaný. Měl v sobě zakořeněnou touhu bránit ostatní, což byla vlastnost, kterou se dalo a hodilo využít. A pod delším, spíše racionálním, pohledu Lucius usoudil, že není ošklivý. Nikdy sice o mužích neuvažoval z hlediska, jestli jsou či nejsou přitažliví, prostě mu to nic neříkalo, ale podle všeobecných standardů byl Potter hezký. Tvář měl rovnoměrnou, oči zajímavé barvy a husté zdravé vlasy. To bylo dostačující, protože jak známo Malfoyové si neberou nikoho, kdo je ošklivý.
"Ano!" uvědomil si, že to vykřikl, za což se okamžitě zastyděl, ale alespoň tím upoutal Potterovu plnou pozornost a mladík se k němu otočil, "Má odpověď je ano. Přijímám vaší nabídku."
K Luciusově nesmírnému údivu se Potter skutečně a snad i upřímně usmál, což rozhodně aristokrat nečekal.
"Jsem rád, že jsi přijal... Luciusi." I v jeho hlasu bylo znát potěšení ze souhlasu, "Do zítřka jsi venku," přislíbil Potter, než opustil místnost.
Lucius přikývl. Cítil se jaksi omráčeně a zmateně, což se mu vůbec nelíbilo. Byl zvyklý dělat rychlá rozhodnutí, jako Smrtijed a politik prostě musel, ale ženil se jen jednou a tehdy se dle tradic dvořil Narcise celý jeden rok.
Tohle bylo něco docela jiného.

*****

Zlé jazyky by to nazvaly posedlostí, Harry tomu říkal zalíbení. Pamatoval si docela jasně a přesně, kdy ho Lucius Malofoy poprvé zaujal a zařízl se mu až do morku kosti. Tehdy, když byl ještě dítě a potkal blonďatého muže v krámku na Příčné. Luciusovo arogantní, zároveň i elegantní, chování ho tenkrát rozzuřilo k nepříčetnosti, i když to na sobě nedal znát. Naopak fakt, že si ho k sobě muž přitáhl bez zeptání, jakoby to byla samozřejmost, veškerý jeho vztek ztlumil. Zato to v něm probudilo podivnou touhu udělat Luciusovi to samé, ovládnout ho a vlastnit.
Tehdy své pocity neuměl ještě ani pojmenovat, ale postupem času, jak dospíval a zároveň získával sílu, zjistil co jsou zač. Zjistil, že touhu ovládat považují lidé za špatnou vlastnost, kterou má například Voldemort. Také ale přišel na to, že člověka žene dál, výš, za hranice. Přestal se touze bránit a naopak ji začal využívat.
Se zaujetím se zahleděl na portrét blonďatého muže, který svíral v ruce. Muž na fotce se arogantně usmíval, občas pozvedl obočí nebo se jeho úsměv na chvilku proměnil v úšklebek. Přejížděl prsty po hlavě své hole, záda dokonale rovná, a jeden pramen světlých vlasů mu padal přes rameno, zatímco zbytek byl hozený dozadu.
Byl to nejlepší portrét, který měl, protože ho získal přímo na Malfoy manor. Ostatní obrázky pocházeli z novin, ať už z doby, kdy byl ještě váženým občanem společnosti nebo později z procesu s ním. Jedno měly obrázky společné, muž na nich byl vždy nanejvýš arogantní vyhlížející.
Pohled mu sklouzl stranou na hromadu dopisů od jeho přátel a známých. Bylo mu hned jasné, že to Brumbál roznese, byl hrozná drbna, proto se ani nedivil, když se mu do oken začaly valit sovy.
Hermiona mu značně spílala, vznášela celou řadu logických argumentů proč to, co chce Harry udělat, je hloupost. Jako třeba proto, že je Lucius zákeřný a nebezpečný. Že nebude mít Harry s ním děti a obdobné věci. Nakonec ale přidala pár smířlivých slov ve smyslu, že sice nikdy netušila, že se Harrymu líbí muži – což nikdo netušil, Potter toto tajemství velmi dobře skrýval – ale že jí to vůbec nevadí a že ho podpoří, pokud bude třeba. Jen ať si své rozhodnutí rozmyslí.
Ron ve své podstatě řekl to samé, jen mnohokrát použil ve svém dopise slova "blbe", "pitomec" a "blázen". Některá dokonce byla v jedné větě víckrát.
Remus mu poslal jen krátký dopis, kde říkal, že je to podle jeho názoru chyba, ale nakonec dodal, že má Harryho rád, i když se jejich názory liší.
Nejzvláštnější dopis pak dostal od svého kmotra. Znovu ho vzal do ruky a pustil se do čtení.

Drahý Harry,
jsi naprostý debil. To ti říkám z pohledu tvého kmotra a příslušníka nebelvírské koleje. Paktovat se se zmijozeli je víc než hloupé a rozhodně špatné, ale…
Z pohledu hlavy rodu Blacků, ke kterého vzhledem k tomu, že si můj kmotřenec také náležíš, ti musím poblahopřát k opravdu husarskému kousku. Naše rodina už se několik staletí snaží dostat Malofoye do hrsti a tobě se to právě povedlo.
Ano, je pravda, že jsou dosti zdiskreditovaní skutečností, že jim byl vzat majetek a Lucius skončil ve vězení, zároveň je ale pravda, že neznám schopnější vyjednavače a vyděrače, než jsou příslušníci rodu Malfoyů. Díky Luciusovým, snad vrozeným, schopnostem si teď snadno podrobíš každého ministra, politika a mocného člověka. A Malfoy bude dělat co řekneš, protože ho jednoduše můžeš zapudit s odvoláním na jeho činy ve službách Voldemorta, a znovu poslat do Azkabanu.
Jsem na tebe pyšný.

Sirius


Byla sice pravda, že jeho kmotr nepochopil, proč si chce Luciuse vzít, zároveň ale byl jediný, kdo z jeho sňatkem, zdá se, souhlasil a dokonce rozpoznal pár výhod, na které ostatní nepřišli.
Zase dopis odložil stranou, opřel se do křesla a zahleděl do plamenů, docela spokojený úsměv na rtech. Co si plánoval, se mu vedlo a to ho těšilo.

Ctěné dohody a smlouvy

Nebyl si jistý, jak dlouho tu sedí, protože už dávno ztratil pojem o čase. Byl opojen tou novotou, která vlastně byla víc jak známá. Samotný svět za zdmi Azkabanu, když ho vezli loďkou, mu nepřipadal tak úžasný, jako obrovská vstupní hala Manoru. Kdyby nebyl skutečný Malfoy, asi by padl na kolena a zlíbal mramorovou podlahu, tolik emocí to v něm vyvolalo. Navenek nedal nic znát, hlavně ne před ministerským úředníkem, který mu osobně předával zpět dům. Ne, stál vzpřímený ve svých milovaných, elegantních šatech a shlížel na muže s papíry v rukou s opovržením, které cítil ke každému.
Pak si nechal nastoupit skřítky, kteří mu byli vráceni společně s domem, a každému dal pro jistotu a na připomenutí ránu holí. Čistě jen tak pro zábavu a proto, že tahle hůl neobsahovala jeho milovanou hůlku, která byla zničena při bitvě, takže na ně nemohl seslat nějakou pěknou bolestivou kletbu. Když se takhle uklidnil, alespoň částečně, následovala prohlídka domu, která přeci jen zabrala nějaký čas. Manor nebylo sídlo nějakého vesnického šlechtice, ale dům o třech patrech, které každé obsahovalo mnoho pokojů.
Přestože mělo být, dle dokumentů, v sídle všechno, Lucius si byl naprosto jist, že několik věcí chybí. Za rok, co byl ve vězení, přišel sice o nějaké vzpomínky, ale rozložení předmětů ve svém vlastním domě mu v mysli zůstalo.
Přinejmenším věděl na koho třít oheň a síru, na svého budoucího manžela. Díky této myšlence si náhle uvědomil naprostou absurdnost svého nynějšího postavení a to ho zahnalo do jeho pokojů. Proto teď seděl u svého toaletního stolku – ano, i muži mají toaletní stolky, pokud chtějí vypadat stále dobře – a nechával domácího skřítka, aby mu kouzlil s vlasy. Rok, kdy si je nečesal, špatná výživa a neodborné péče holiče, který mu je ustřihl předtím, než ho propustili z Azkabanu, se na nich tvrdě podepsaly.
"Dysi se pánovi omlouvá za vyrušení," ozval se vedle něho pisklavýa hlásek, takže se po něm pomalu otočil, "Dysi a skřítky zajímá, jestli je to pravda. Opravdu se staronový pán bude ženit? Bude si brát velkého čaroděje, co zabil zlého čaroděje?" Oči měla tak vykulené, že byly obrovské jako Bradavické jezero a oběma rukama se tahala za veliká ušiska.
"Ano, budu se ženit," odpověděl krátce, bez podrobností. Jen uvažoval, kde se o tom ta šedivá chátra tak rychle dozvěděla, když to bylo pouhé dva dny, co souhlasil.
"Dysi a skřítci jsou tak šťastní!" vykřikla, načež začala nadšeně poskakovat na místě, "Ale taky tak smutní, že odešla paní Narcisa," tentokrát zase zesmutněla a skrčila se tak, že div neválela konce dlouhých, schlíplých uší po zemi, "Skřítci by chtěli pánovi ušít a vyšít hábit na svatbu. Dovolí jim to pán? Dovolí?" Přešla opět v nadšené poskakování.
Nechápal tyhle otravné tvory a ani pochopit nechtěl. Nezáleželo na tom, kolikrát na ně uvrhl Cruciato, jedno kolikrát je zbil holí nebo jim nařídil něco, zač se museli potrestat, až na toho jednoho zrádného prevíta, ho všichni skřítci bezmezně milovali a chtěli mu sloužit.
"Dělejte si, co chcete," zavrčel někam jejím směrem poněkud neuvážené a nebezpečné povolení. Uvědomil si to až vzápětí, ale to už mu Dysi ležela u nohou, líbala jeho hedvábné papuče a se slzami v očích děkovala za jeho povolení a štědrost. Odkopl ji stranou. Vždy ve své blízkosti nesnášel něco nelidského, jako byli skřítci, obři nebo vlkodlaci, po zkušenostech s mozkomory jeho odpor k čemukoliv, co nebylo čaroděj, ještě vzrostl. Kdyby to nebyl neproveditelný příkaz, rozkázal by skřítkům, aby se ho nedotýkali. Bohužel bez jejich péče by se nevykoupal, neučesal ani neoblékl. K tomu všemu je bezpodmínečně nutně potřeboval a byl si této nevýhody v posledním roce moc dobře vědom.
Mávnutím ruky odehnal i skřítka, který mu pročesával vlasy. Měl už těch zrůdiček víc jak dost a navíc se těšil na měkkou postel, která kralovala jeho ložnici. Vklouzl do hebkých přikrývek, obrátil se na bok a uvolnil. Tady se cítil více méně v bezpečí, zejména teď, když byl v celém sídle sám. Tak to u lidí s jeho výchovou bylo, že se nejvíce obával těch, kteří mu byli nejblíže. Vždyť taky kolik hlav rodu Malfoyů náhle a nečekaně skonalo za nějakých podivných okolností. Jako třeba jeho vlastní otec, Abraxas. Kolikrát jen mu Lucius říkal, aby tolik času netrávil s Dracem, že už má podlomené zdraví a mohl by od svého vnuka něco chytit. Merlin tomu chtěl, že se docela náhodou nakazil Dračími neštovicemi a do tří týdnů byl pohřben se všemi poctami.
Lucius nechtěl skončit se zelenou kůži, i když nepředpokládal, že by jeho syn byl tak zákeřný, takže si dával pozor jak na Draca tak na Narcisu.
Ti tu ale dnes nebyli. Byl tu jen on sám a vzpomínky na vězení, které ho tížily jak v mozku tak i v útrobách jako kamení. Zavřel oči ve snaze usnout, což se mu kupodivu rychle, snad kvůli únavě, i povedlo. Ale nebyl to blahodárný spánek, v jaký doufá každý člověk, když pokládá hlavu na polštář.
Naopak. Noční můry obsadily jeho sny a nutily ho zmítat se v přikrývkách. Studení mozkomoři se po něm sápali, snažili se ho chytit za klopy nočního úboru. Chtěli mu pařáty nejdříve vydrásat oči a až pak vysát postupně všechny krásné vzpomínky, po kterých by následovala jeho prohnilá duše.
Křičel ve snu, bránil se ze všech sil, ale cítil, že nemá šanci. Mozkomoři se slili v jediného, obrovského, takového, jakého doposud neviděl. Ten mu pevně sevřel hrdlo, zvedl ho do vzduchu a pak stiskl mezi dlaněmi. Lapil ho tak do pasti, ze které nebylo úniku a pak se mozkomor začal měnit v mladého muže s tmavou hřívou vlasů a zelenýma očima.
S touhle představou se Lucisus posadil na posteli. Dech se mu krátil, srdce tlouklo o život a po zádech lil studený pot.
Když si byl jist, že ho nohy udrží, tak vyklouzl zpod pokrývek, strčil nohy do bačkor a sešel dolů do své kanceláře, aby se tam posadil do křesla se sklenkou ohnivé whisky v ruce.

*****

Kráčel rázně a suverénně a tak jako vždy si nevšímal nikoho ve svém okolí. Hlavu měl vztyčenou a mířil přímo za svým cílem, takže lidé mu prostě ustupovali z cesty, protože museli. Nikdo se přeci jen nechtěl s nikým srazit, zvláště ne s bývalým Smrtijedem. Navíc to byl muž pod ochranou Harryho Pottera, což jistě také mělo své důvody.
Za Luciusem pospíchal skřítek s obrovskou dřevěnou bednou v náručí, která obsahovala dokumenty potřebné k sepsání předmanželské smlouvy a doložení krevní linie. Potácel se ze strany na stranu, tiše hekal a podklesával, ovšem statečně dál běžel za svým milovaným pánem.
Sekretářku v předkanceláři notáře přehlédl Lucius jako krajinu, i když se mu snažila cosi říct, možná taky otevřít dveře. V tom ji beztak předběhl skřítek, který je otevřel lusknutím prstů. A sám aristokrat pak s naprostou samozřejmostí vešel dovnitř.
Krátce, ale opravdu jen krátce, se zarazil při pohledu na Pottera, který už tu byl.
Domníval se, že přišel přesně na čas, ostatně jako obvykle, a přitom se zdálo, že mladík už je tu delší dobu, vzhledem k vypitému šálku od čaje, který stál před ním na stole.
"Pane Potter," zlehka se uklonil jeho směrem, jak si žádala etiketa. Potter už dávno nebyl nějaký malý kluk, kterého potkal v obchodě, byl to Luciusovi rovná hlava rodu Potterů, a proto bylo nutné se k němu také tak chovat. Navíc i jeho budoucí manžel.
"Luciusi," opět ten podivně nadšený úsměv, jaký měl mladík už v Azkabanu, "Tedy... Pane Malfoy." Tentokrát povstal a oplatil mu úklonou. Malfoy to v duchu zhodnotil jako potěšující, protože se zdálo, že mu alespoň nebude Potter po sňatku dělat někde na veřejnosti ostudu naprosto nevhodným chováním.
Došel k židli, kde se zastavil a zle pohlédl na skřítka, který se právě potýkal, bezúspěšně, se zámkem truhly. Ten pod jeho pohledem okamžitě zbledl a bleskově Luciusovi odsunul židli, aby si na ni kouzelník mohl sednout.
"Můžeme začít," řekl, shlížeje na notáře z vrchu, což dokázat bylo umění, vzhledem k tomu, že oba seděli. Ladně si přehodil nohu přes nohu a opřel hůl o zem.
"Jsme tu, abychom projednali záležitost předmanželské smlouvy pana Harryho Pottera a pana Luciuse Malfoye," začal notář, "Zatím jsem neobdržel žádné právní podklady k tomu, že by nemohl být váš sňatek schválen ministerstvem, ale může se tak stát ještě během tohoto jednání. V takovém případě si vyhrazují právo na čas k prostudování takového případného materiálu. A teď už k samotné smlouvě. Pan Potter," zaměřil svůj pohled na Luciuse, "si přeje klasickou smlouvu starších, čistokrevných rodů se všemi standardními klausulemi."
To ani v nejmenším nebyla dobrá zpráva. Počítal s tím, že to nebude vůbec jednoduché, ale zatím si plně nepřipustil některé aspekty jeho chystaného manželství.
"To není dost dobře proveditelné. Už prví bod nebudu schopen splnit. Nemám prostředky, jak mu poskytnout potomka jeho krve." Opravdu byl Potter tak hloupý? To se Luciusovi honilo hlavou, společně s tím, že by mohl vyhandlovat nějakou mírnější smlouvu, která by jeho sňatek činila naprosto formální, což standardní smlouva rozhodně nebyla.
"Na tuto skutečnost jsem pana Pottera upozornil a dohodli jsme se na alternativě," řekl notář a narovnal si brýle, "V tomto bodě bychom přidali ke smlouvě upřesňující dodatek, ve kterém by si pan Potter vyhrazoval právo mít dítě s jakoukoliv ženou si zvolí a vy byste měl za povinnost ho přijmout za vlastní. Samozřejmě můžete mít stejný požadavek, ale vzhledem k tomu, že vy už syna máte..."
"Ano, to mám. Co by bylo s ním, kdybychom měli dalšího potomka?" Ani v nejmenším nehodlal nechat Draca bez prostředků. Nebyl sice dokonalý, ale rozhodně byl stokrát lepší, než by bylo dítě Pottera a samozřejmě to byl skutečný Malfoy a jedině ten má právo na Malfoyovský majetek.
"Jako protislužbu navrhuje, že adoptuje vašeho syna, čímž by měl váš syn nárok na půlku majetku pana Pottera, stejně tak jakoby měl potomek pana Pottera nárok na půlku vašeho majetku. Jméno by si samozřejmě mohl mladý pan Malfoy ponechat nezměněné."
"Já nechci Draca o nic obrat," vložil se do toho Potter, "Je to tvůj syn a dostane to, co mu náleží." Usmál se.
Lucius se na něj zahleděl. Docela by ho zajímalo, co to s Potterem najednou je. V Azkabanu se předvedl jako velmi chladný a kalkulující člověk, zatím co dnes byl milý a usměvavý, ba dokonce laskavý. Nepříjemně mu připomínal jednoho starého čaroděje, který už dobu seděl v ředitelském křesle Bradavic a blond aristokrat ho odtamtud nemohl a nemohl vystrnadit. Ten taky měnil tváře stejně rychle, jako někteří lidé milenky.
"Tohle řešení je přijatelné. Souhlasím." Přesnou cenu Potterova majetku neznal, ale dle jeho odhadů by rozdělení společného majetku napůl mělo Dracovi poskytnout dostatečné finanční zázemí, aby nemusel změnit svůj životní styl. Pravda, nejspíš se bude muset víc snažit při vydělávání peněz, ale Lucius věřil, že to jeho syn zvládne.
"Výborně," přikývl muž za stolem a něco si poznamenal, načež znovu promluvil "Jelikož pan Malfoy trochu přeskočil, vrátil bych se v jednání k bodu, který jsme měli probírat jako první a to konkrétně k podmínkám, které musíte splnit, aby byl sňatek plně uznán. Je tu samozřejmě nutnost přednesení slibu před úředně pověřenou osobou, podepsání manželské smlouvy a pak je tu otázka svatební noci. U probíraného druhu smlouvy je naplněná svatební noc jednou z podmínek uznání manželství za právoplatné."
Lucius pevně sevřel držadlo hole stejně jako zuby, protože věděl, že teď se musí ovládat. Přišla na přetřes věc, které se velmi obával.
"Merlinežel se vás musím otázat, jak to s vámi je, proto vás předem chci oba ujistit, že jsem vázán přísahou mlčenlivosti a nic co mi tu řeknete, nikdy neopustí zdi této místnosti. Rozumíte mi oba?"
"Ano... určitě. Myslím," trochu se pousmál a narovnal si brýle, "že nemám snad co skrývat... já nemám. Nevadí mi to."
"Ano," to bylo jediné, co řekl Lucius, hlavně proto, že si o nějaké přísaze mlčenlivosti nedělal vůbec žádné iluze. I kdyby to nikdy neřekl notář, Potter to jistě roztroubí.
"Dobrá tedy. Zabývat se budeme pouze vztahem mezi mužem a mužem, protože jak jistě víte, homosexuální styk má právní a magickou úroveň stejnou jako heterosexuální," obrátil se nejdříve na Pottera, "Jste panic, pane Pottere?"
"Ne, nejsem," odpověděl okamžitě a bez zaváhání. Z nějakého důvodu to Luciuse ani nepřekvapovalo. Jeho otec byl James Potter, jeho matka mudlovská šmejdka a kmotr Black, každé zvlášť je to dostatečný důvod proč být nenormální, dohromady se to hezky násobilo.
"Jste panic, pane Malfoy?"
"Ano." Lhát by bylo kontraproduktivní a mohlo by to narušit magickou pečeť smlouvy. Navíc za možnost krátkého pohledu na Harryho Pottera, čaroděje, který porazil Voldemorta, jak civí s otevřenou pusou a brýle mu přitom padají z nosu, možná to ponížení i stálo.
"Ty... vy... nikdy si nebyl s mužem?" ano, dnes nebylo po silném Potterovi ani památky, Lucius jen doufal, že takhle ukňouraný nebude Potter po zbytek života, "Netušil jsem... Často jsem slýchal různé věci... taky četl."
"Sám byste měl dobře vědět," úkosem na něj pohlédl, "že nic, co se píše ve Věštci nebo kdekoliv jinde, není pravda. Nezpovídám se a nikdy jsem se nezpovídal žádnému podřadnému novináři ze svého soukromého života."
"Možná, že tohle nebyl dobrý nápad," ze slov mladšího čaroděje jasně sálala vina a sebezpytování, ze kterého se dělalo Luciusovi zle. Nemohl pochopit, jak někteří lidé dokázali ze svého úspěchu vytvořit bič, kterým se stále dokola trestali.
"Možná bychom to měli ukončit..."
"Co prosím?!" zasyčel jeho směrem, než se mu podařilo se ovládnout, "Uzavřeli jsme dohadu, pane Pottere, já přijímám všechny její podmínky i s následky. Měl byste se zachovat stejně."
Čelo nad zelenýma očima se zakabonilo a v samotných očích se zablesklo něco chladného. Přesně to, co viděl Lucius v Azkabanu a co pro něho bylo natolik přitažlivé, že přijal Potterovu nabídku.
"Já se tak taky zachovám. Jsem čestný člověk." Aristokrat si raději nechal pro sebe, že to nemá s Potterovou čestností nic dělat. Že to daleko víc souvisí s mocí, kterou mladík vládl a která částečně vládla jím. To prostě bylo něco, čeho by si nevšiml jen hlupák.
"Můžeme pokračovat?" zeptal se notář, který doposud zdvořile mlčel, a když se mu dostalo přikývnutí od obou, tak skutečně pokračoval, "Vzhledem k vašemu stavu pane Malfoy musím tuto skutečnost zapracovat do smlouvy, což značí, že si musíte až do završení manželství se zde přítomným panem Potterem zachovat čistotu."
"Toho jsem si vědom." Jak by taky nebyl, když Narcise nadbíhal celý rok, přesvědčoval ji, že stejně budou svoji, takže na tom nezáleží a ona mu přesto odolávala. Teď se cítil, jako by byl na jejím místě a jen vřele doufal, že se o nic takového Potter pokoušet nebude, protože to by mu bylo krajně nepříjemné. Tohle ponížení beztak už stačilo k tomu, aby se Lucius rozhodl, že se večer zase opije. Ostatně naposledy mu to velmi pomohlo.
Dál následovala celá řada další bodů, které naštěstí už nebyly tak ponižující, snad až na povinnost jednou týdně s Potterem spát, kterou mu notář neopomněl připomenout. Také se porovnávali jejich rodokmeny. Jejich stromy se nemohly lišit víc. Vypadalo to, že snad nemají ani jediného společného předka, což bylo u čistokrevných rodin, jak je Lucius znal, víc než neobvyklé.
Následným podpisem smlouvy, která byla bleskově zhotovena, se tahle část uzavřela. Luciusovi se svým způsobem ulevilo, lépe řečeno si odškrtl jeden bod na seznamu k pomyslnému znovuzískání moci. Sňatek s Potterem, jak si po zvážení nad sklenkou ohnivé whisky uvědomil, byl vlastně víc jak výhodný. Z politického hlediska samozřejmě.
Vyšel ven z kanceláře první, v myšlenkách už zase u teplého krbu na Manoru, když ho dohnal Potter a dokonce si dovolil vzít ho za předloktí. Starší muž se okamžitě odtáhl a vyprostil svou ruku z mladíkova jemného sevření, čímž se ale Potter nenechal odbýt.
"Měli bychom si asi promluvit," navrhl černovlasý čaroděj polohlasně.
"Není důvod. Všechno jsme si už vyjasnili v rámci rozebírání smlouvy a dohadování všech potřebných dodatků. Nemám vám co říct." Ne, opravdu se nesnažil, aby jeho slova v podtextu říkala 'Táhni do studny plné mozkomorů, ty podřadná lůzo', prostě to tak vyznělo samo.
"Já si chtěl jenom omluvit," bránil se mírně Potter, "Něco jsem vůbec netušil. Kdybych to věděl, tak bych jednal jinak... zřejmě bych vůbec...," ztichl, jakoby ho něco uvnitř zarazilo, načež velmi chladně pohlédl Luciusovi do očí, "Ne, nejednal bych vůbec jinak. Kdybych se vrátil v čase, tak bych to udělal znovu. Patříš mi," Luciuse bezděky zamrazilo v zádech, protože to nebylo poprvé, kdy slyšel někoho pronášet tyhle slova, "Už navždy." S těmi slovy zanechal staršího čaroděje stát a sám odešel.
Nemohl říct, že by se mu Potter líbil, ale líbila se mu moc, kterou si kolem sebe mladík nashromáždil. Ke šťastnému manželství plnému lásky to nepovede, ale mohli by společně dosáhnout mnoha cílů.
Svým způsobem se Luciusovi tenhle sňatek začal zamlouvat víc a víc.

*****

Cítil se provinile, což vlastně nebylo tak zvláštní. Jedno jak moc dal průchod své ctižádosti, stejně ho trápila vina, což, jak věděl, ho odlišovalo od Voldemorta, který byl také ctižádostivý. Někdy mu přišlo, že vina v kombinaci se ctižádostí ho spíše přibližovala Brumbálovi, ba co víc, už mu to bylo i řečeno.
A dnes cítil vinu ještě víc, než jindy. Když si umanul, že si splní sen a ožení se s Luciusem Malfoyem, měl ho v hlavě pořád jako nějakou mramorovou sochu, kterou si je potřeba násilím uzmout, aby si její krásy mohl člověk užívat. Dnes ale zjistil, že nejenže Malfoy není z mramoru, má dokonce i slabiny a citlivá místa. Nebyl si přesně jistý, jestli tím muž v jeho očích na ceně stoupl nebo klesl. Rozhodně se ale nehodlal svého úlovku vzdát.

Učitelem za každých okolností

Měl sem zajít už před delší dobou, jenže nechtěl poslouchat Snapeho výsměch. Ono muset chodit po mudlovském ulici bylo už samo osobě na pováženou. O tom, že Severusův dům byl zvenku i zevnitř otřesný a odporný, ani nemluvě. Dost dobře nechápal, jak tu může černovlasý kouzelník žít. Ne že by si Snape potrpěl na přísnou hygienu a upravený vzhled, jako Lucius, ale vyloženě prase také nebyl, protože musel pracovat ve vhodných podmínkách s nebezpečnými materiály.
Zaklepal na dveře hlavicí hole. Mohl sice použít mudlovský vynález, tedy zvonek, jenže ten vypadal na první pohled tak upatlaný a odporný, že by se ho Malfoy nedotkl ani v rukavicích, které na sobě měl.
Po nekonečně dlouhé době mu, jak jinak, když neměl skřítky, otevřel sám Snape ještě pobledlejší a mrzutější než jindy. Jasná známka toho, že si zřejmě do noci proléval hrdlo ohnivou whiskou. Snape s kocovinou byl ještě příjemnější než Snape bez kocoviny.
"Koho to nevidím," ušklíbl se hned v rozběhu, "Nervózní princeznička před svatbou. Nevidím tě rád, Luciusi. Jdi pryč," odbyl ho a pokusil se zabouchnout dveře. Blond čaroděj do nich stačil včas strčit konec hole.
"Jde o Draca," zalhal naprosto přirozeně, vědom si toho, že přes veškeré nadávání na jeho syna, ho má Severus vlastně rád. Účinek jeho slov byl přesně takový, jaký očekával.
"Co zase ten kluk vyvedl?" zeptal se Snape a zase otevřel dveře dokořán, aby jimi mohl Malfoy vejít dovnitř.
"Vlastně nic," odpověděl, ale až v okamžiku kdy byl bezpečně uvnitř a rozhodnut nenechat se ,vyhodit zase ven.
"Já ti na to vždycky skočím," zavrčel druhý kouzelník a vydal se do obývacího pokoje. Malfoy ho následoval, ve dveřích se ale zarazil a spočinul pohledem na starém muži, který zjevně pod vlivem kouzla, seděl v křesle a hýbal jenom očima.
"Kdo to je?" zeptal se. Určitě to byl mudla, protože který čaroděj by se nechal takhle držet.
"Můj otec," zamručel Severus na půl úst, když si naléval sklenku whisky, "Brumbál ho sem onehdy přitáhl a vnutil mi ho, s tím že s ním mám trávit čas. Tak ho trávím. Já se ho snažím co nejdéle udržet pod vlivem Petrificus totalus a on se z něho snaží dost, aby se mohl napít whisky," s těmi slovy zároveň zamával starému muži před obličejem lahví, aby ji následně postavil na dosah vrásčité ruky.
"Říkal jsi, že je tvůj otec mrtvý."
"Lhal jsem," pokrčil Snape rameny, "a trochu doufal, že se otrávil alkoholem a sežraly ho krysy. Tak o čem si chtěl mluvit, když ses tak vlezle a neomaleně nacpal do mého domu?"
"Promluvme si v soukromí." Nebyla to ani tak prosba, jako požadavek. Zároveň se sám pozval do Severusovy kuchyně. Druhý čaroděj se tam za ním spíš tak doloudal, zamířil rovnou k jedné ze skříněk, ze které dle barvy vytáhl lektvar proti kocovině a nalil si ho do sklenky k ohnivé whisce.
"Už ve škole nás učili že směs lektvaru proti kocovině a alkoholu je jedovatá," podotkl jen tak mimo téma hovoru Lucius, když to viděl.
"Ne jedovatá," oponoval mu důrazně lektvarista, "je toxická. Jedy a jedovaté substance tě zpravidla zabijí od jedné minuty do deseti dnů. Toxické zabíjí velmi pomalu. Například tohle rozežírá játra, ale asi jenom dvakrát rychleji než běžný alkohol. O lektvarech si se asi bavit nepřišel."
"Ne, to nepřišel." Asi by bylo lepší, kdyby se na to společně posadili, když ale Lucius viděl dřevěnou židli, na které ležel polštářek ve vybledlém květinovém povlaku, raději zůstal stát.
"Chci, abys mně učil." Neřekl to zrovna přesně, proto se ani nedivil, že ho Severus nepochopil.
"Ne, nebudu tě nic učit, když si ani nepamatuješ rozdíl mezi jedy a toxiny. Jsi ještě větší trol, než ti pitomci, co se s nimi musím už dvacet let denně setkávat."
Lucius si to nevzal osobně. Lektvarista už ho za léta, co se znali, nazval všelijakými jmény, od trola, přes idiota až po vošousta. Žádat kompenzaci urážek, například formou souboje, by zapříčilo jedině to, že by si vzájemně za ty roky ostříleli končetiny a Malfoy měl své ruce a nohy docela rád.
"Neměl jsem na mysli stát se tvým učedníkem, jde o něco osobního...," položil ruku bezděky na opěradlo židle, rychle ji však stáhl, opravdu se bál, že tu něco chytí, "Musím zajistit, aby byl Potter šťastný a spokojený, protože na tom záleží má budoucnost. Jedině tak můžu získat zpět svou moc."
"Tvoje plány už jsem pochopil z toho, že jsi přijal tu nabídku k sňatku. Prostě hodláš tomu spratkovi lézt do zadku tak dlouho, až v něm najdeš zlatou cihlu, kterou ho pak umlátíš. Skvělý plán a já s ním nechci mít nic společného."
"Dřív jsem ti několikrát pomohl z problému, Snape," ani nečekal, že bude mrzutý kouzelník hned souhlasit, bez trochy vyhrožování, "Když získám zpět svůj vliv, tak ti budu moct opět pomáhat a už nebudeš muset snášet Brumbálovy láskyplné proslovy a laskavé úsměvy."
Viděl, jak to Snapeovi v hlavě šrotuje. Samozřejmě že lektvarista nechtěl dál dělat učitele, což byla například jedna z věcí, se kterými by mu mohl Malfoy pomoci. Už třeba jen tím, že by si ho najal jako osobního lektvaristu, což bohužel v meziválečném a válečném období nebylo možné, protože je oba Brumbál velmi pečlivě sledoval a zajímal se o cokoliv, co společně podnikali, i když to bylo pouhé posezení u rodinné večeře.
"Dokázal bys mně pak dostat z Azkabanu, kdybych někoho zabil?" Jeho pohled zaletěl směrem k obývacímu pokoji. Jistě, to Luciuse nepřekvapilo, že chtěl Snape zabít svého otce. Vlastně byl přesvědčen o tom, že všichni synové více či méně chtějí zabít své otce.
"To by nebyl problém." Sice si tím tak docela jist nebyl, slíbit může každopádně cokoliv, když se to nakonec přes veškerou snahu nepodaří, jeho vina to nebude a Snape si na něj z Azkabanu asi dost těžko došlápne.
"Dobře," posadil se na židli, "Tak co chceš naučit? Jak míchat nezjistitelný balamutivý lektvar? Jak namíchat euforické štěstí? Jak do obou výše jmenovaných vmíchat nějaký nezjistitelný a extrémně silný jed? Jak někoho toxikovat pomalu ale naprosto spolehlivě?"
"Chci abys mně naučil, jak se pomilovat s mužem," vyslovil své přání. Přes to, jak trapně se cítil, když svou žádost vyslovil, zalitoval že při sobě nemá skřítka s fotoaparátem, protože nevěřícný výraz jeho starého přítele bylo škoda nezaznamenat.
"Budu to brát jako nejapný žert a důkaz, že ti mozkomoři sežrali veškerou soudnost."
Přemlouvat lidi k tomu či onomu zvládal vždy dobře a přemluvit Snapea považoval momentálně za jednoduché, protože měl v ruce trumf. Pomalu přešel až k muži, takže nad ním stanul.
"Vím, že máš tyto touhy a taky vím že budeš souhlasit s mým návrhem," řekl naprosto přesvědčeně.
"Nepovídej. A proč bych měl souhlasit?"
"Protože," opřel hůl o dřevěné opěradlo židle a naklonil se k Severusovi, "to jsi vždycky chtěl. Proto ses se mnou začal přátelit a vydrželo ti to tak dlouho."
"Ne, to bylo proto, že si měl nejblíž k Pánovi zla," odbyl ho Snape ne moc přesvědčivě.
"Víš, Severusi, otec mně naučil jedné věci. Že si mám dávat pozor na lidi, kteří jsou mi nejblíže," pokračoval rozvážně, "Nechal jsem tě sledovat, proto vím přesně, jak vypadali všichni tví milenci. Štíhlí blonďáci, kteří mi byli až překvapivě podobní. To není náhoda."
"Bastarde...," už to ani nebyla výhružka, jako jen pokus o ni. Lektvarista udělal nepatrný, ale jasný pohyb směrem k Luciusovi, ten ale rychle ucukl. Neměl v úmyslu se s ním líbat, když dle zápachu z úst použil místo ústní vody a kartáčku jen ohnivou whisky. Proti bakteriím sice účinná věc, ale jinak odporná.
Ustoupil dozadu a opřel svou hůl o zem před sebou, trochu jako obranu před sedícím mužem.
"Pošlu ti adresu místa, kde se spolu sejdeme," informoval ho, už dávno přesvědčen o tom, že Severus přijal, jen to neřekl nahlas.
"Proč ne na Manoru?" zamračil se.
"Protože tam si žádný Malfoy nikdy milenky... milence," opravil se, "nevodil a já s tím nebudu začínat."
Černovlasý kouzelník cosi zavrčel pod svůj křivý nos, tak potichu, že se to nedalo identifikovat a Lucius se o to ani nesnažil, protože věděl, že to je beztak nějaká nadávka nebo urážka. Místo toho zamířil zase k východu, po cestě krátce pohlédl na muže v pokoji, a u dveří se zastavil, aby počkal na Snapea, který ho neochotně následoval. Nenamáhal se to svému starému příteli naznačovat, ten už sám věděl, že musí Luciusovi otevřít dveře, jinak by tu stáli ještě půl hodiny.
"Ještě něco...," zastavil se ve dveřích, "Než přijdeš, tak se vykoupej, ohol, vyčisti si zuby a umyj vlasy." Na ženy, se kterými spal, měl své vysoké standardy, které se ale bohužel na Severuse aplikovat nedaly, takže požadoval alespoň to základní a raději to rovnou řekl, aby se vyhnul pozdější trapné situaci.
"A nemám se náhodou potřít růžovým olejem a medem? To abych hezky voněl a dobře chutnal," zavrčel na oplátku Snape s obrovskou dávkou ironie.
"Pokud to považuješ za nezbytné." Ne, opravdu nemělo cenu se na zatrpklého lektvaristu zlobit. Ustoupil dozadu, mimo perimetr domu, který byl pojištěný proti nedovolenému přenášení a přenesl se rovnou před vlastní sídlo. Dobře se tak vyhnul ještě několikaminutové výměně urážek, která hrozila, že se strhne.
Posadil se v pracovně do křesla, nalil si sklenku a poručil si něco k večeři, jedno co, hlavní bylo že toho bude moci vypít víc než na lačný žaludek.
Byl si sice jist, že neudělal chybu, když požádal Severuse o tuhle podivnou výpomoc. Snape byl všechno, ale drbna nebyl, naopak tajemství držel velmi rád. Přesto se mu už jen samotná skutečnost, že se bude muset dotýkat muže zdála neskutečná a částečně odporná.
Daleko víc se ale bál, že se před Potterem o svatební noci ztrapní a to by asi vážně nepřežil.

*****

"Priscila Noir," řekl Sirius.
"Co?" otázal se zmatený Harry, který byl příliš zabraný do zkoumání seznamu hostů a uvažování nad tím, že devadesát procent z nich nikdy v životě neviděl. Ani na obrázku ne. Takže neví, jak je pozná a pochyboval, že si je bude po představení pamatovat.
"Priscila Noir," zopakoval kmotr, který mu seděl po boku, "Je asi v tvém věku, nezadaná, bohatá a měla by určitě hezké děti."
"Noir?" zopakoval podmračeně, "Není to Francouzsky Black?"
"Přesně tak,"přikývl s úsměvem, "Pochází z jedné vzdálené větve mé rodiny a já myslím že by pro zplození tvého potomka byla naprosto ideální."
Nad tímhle Harry doposud nepřemýšlel, jak se ale zdálo, Sirius už to měl naplánovano do všech podrobností. Jeho kmotr byl jediný, kdo nejenže svatbu přijal, navíc ji byl ochoten i plánovat a schvaloval ji. Podle všeho až moc intenzivně schvaloval.
"Já jsem o tomhle ještě nepřemýšlel," přiznal se. Sice si něco usmyslel, dostávalo se mu toho, ale začínalo toho na něj být moc.
"To nevadí, já už přemýšlel za tebe," řekl tím typickým pyšným hlasem, který pro něho byl příznačný a všem v okolí říkal, že Sirius ví všechno lépe. Asi to byla nějaké deformace všech starých, čistokrevných rodů, protože Lucius a Draco mluvili docela stejně.
"Neměl bych si spíš najít někoho, koho budu milovat a pak s ním mít dítě?" napadlo ho jít na to po Siriusově nebelvírské struně, když se momentálně zdálo, že je spíš kalkulující Black.
"Láska je dobrá věc, ale když si při své orientaci najdeš někoho, koho budeš milovat, tak to bude muž a s ním těžko můžeš mít dítě."
"Tak ho třeba ani mít nikdy nebudu. Není to snad jen moje věc?" opáčil lehce podrážděně.
"Vlastně... není," zakroutil hlavou, "Jsi můj kmotřenec a to není jen tak bezpředmětný titul. Kmotrovství má svůj význam. Když dítěti zemřou rodiče, je povinností kmotra se o dítě postarat. Naopak, když někdo zemře bez následovníků a dědiců, pak jeho majetek a postavení v rodině připadá kmotřenci. Tudíž, vzhledem k tomu že já prozatím nemám potomka, tak všechen můj majetek a moje postavení hlavy rodiny Blacků by po mé smrti přešlo na tebe. Proto chci zajistit, že budeš mít potomka, které by toto postavení připadne připadlo po smrti nás obou."
"Dobře, tak co kdyby sis tu Priscilu vzal ty a měl dítě? To by situaci vyřešilo, ne? A neříkej, že to nejde, protože je tvá příbuzná, " navrhl, ale už když to říkal, poznal podle Siriusova výrazu, že to z nějakého důvodu nebude možné. Ten důvod se dověděl vzápětí.
"To nejde a ne proto že je příbuzná. Problém je někde jinde... přestože je Priscila po krvi Black a má i rodinné jméno, i když pofrancouzštělé, já si ji vzít nemůžu, jelikož její rodová větev byla vyděděná už asi před padesáti lety. Za války s Grindelwaldem totiž nestáli na stejné straně jako ostatní z rodu Blacků."
Sundal si brýle a společně se seznamem hostů je položil na stolek, pak si promnul spánky a zavřel unavené oči.
"Tak proč ji vnucuješ mně, když je vyděděná z rodu?" zeptal se unaveně, ale logicky, "Jako tvůj kmotřenec jsem přeci taky částečně součástí rodu Blacků, takže bych se s ní správně neměl ani stýkat."
"To je pravda. Jenže kdybys s ní měl dítě, pak by byla moje povinnost, jakožto hlavy rodu, ji přijmout zpátky, protože její dítě by bylo právoplatným členem hned dvou kouzelnických rodů. Potterů a Malfoyů. Mít někoho takového v rodině se vždycky hodí a všechny ostatní větve by s tím souhlasily."
"Viděl bych jednoduší cestu. Přijmi ji do rodiny, vezmi si ji a měj dítě."
"To nemůžu udělat bez souhlasů hlav ostatních větví rodu Blacků. Tedy pokud nejsou ve vězení, čímž sice nepřicházejí o právo se vyjádřit, ale jaksi je nebude slyšet."
"Jsi hlava rodu, tak si přeci můžeš dělat co chceš." Tak on to vždycky chápal a vnímal.
"Moje větev nebyla vždy vládnoucí. Před mnoho generacemi jsme si toto postavení vybojovali na jiné, tehdy vládnoucí větvi. K podobnému puči by mohlo dojít i dnes. Musím si dávat pozor."
Bylo znát, že Sirius se v tom opravdu vyzná, ví o čem mluví a jak to chodí. Harryho z toho naopak začala pekelně bolet hlava.
"Tohle, myslím, nikdy nepochopím," vydechl unaveně.
"Kdybys vyrůstal ve své rodině nebo se mnou, tak bys to chápal. Takhle tě to musíme naučit, ale jsem si jist, že ti to půjde," zablýskly zuby v potěšeném úsměvu, "Sňatek s Luciusem byl výborný tah, hodný skutečné hlavy rodu."
"Co kdybych ti řekl, že si ho neberu z mocenských důvodů?" nevěděl, jak to vlastně svému kmotrovi říct. Že si bere Luciuse z posedlosti, kterou nedokáže utišit ani jeho zmítající se svědomí. Že si ho bere z touhy vlastnit. Netušil, co by mu na to Sirius řekl.
"Zeptal bych se: proč si ho bereš?" řekl nechápavě muž po Harryho boku, "Neříkej, že z lásky. To ti neuvěřím, vždyť ho ani neznáš. A kdybys ho znal, tak ti zaručuju, že bys ho neměl rád ani trochu. Je v soukromí asi tak příjemný jako Snape, jen používá ještě rafinovanější urážky."
"Ne, láska to není... myslím," rozhodl se to Siriusovi prostě říct, "Potkal jsem ho naživo jen párkrát a pokaždé jsem měl chuť mu ukázat, zač je toho loket. Naučit ho, aby se nechoval, tak jak se chová. Jak jsem nad tím víc a víc uvažoval, tak z toho prostě vzniklo tohle," rozhodil rukama, "tahle svatba, ta předmanželská smlouva, to všechno, co se děje. Já vím, že je to jen sobecká touha ho vlastnit. Sobecká potřeba prostě dostat, co chci. Jenže, Siriusi," pohlédl na něj, "tolik let jsem dělal věci jen pro ostatní. Zabil jsem Voldemorta, ale ne pro sebe, ale proto, aby všichni ostatní byli svobodní. Teď je načase, abych dělal věci pro sebe."
"Chápu, jak to myslíš," přikývl Sirius, položil mu ruku na rameno a povzbudivě stiskl, "Jako Black, který jsem teď hodně byl, ti říkám, že sis Luciuse zvolil jako dobrou partii. Jako tvůj kmotr a přítel tvého otce se obávám že s ním nebudeš šťastný, protože v tom, že po někom toužíš a chceš ho mít, je jen málo citu, který by se dal nazvat láskou."
"Myslíš, že bych měl tu svatbu zrušit?" zeptal se, "Nechci ji zrušit, chci Luciuse Malfoye. Navíc, když to udělám, tak poruším slovo, které jsem Luciusovi dal a nevím jak bych obhájil to, že jsem zařídil aby ho pustili z Azkabanu a vrátili mu majetek. Takhle se svatbou to má logiku, lidé to přijímají a myslí si, že bych mohl celý Malfoyovský rod změnit k lepší. Bez té svatby by chtěli, aby se Lucius vrátil do vězení."
"Nemůžu ti říkat, co máš nebo nemáš udělat, proto jen řeknu, že by sis měl všechno rozmyslet. Máš na to ještě týden."
Harry malinko přikývl, že rozumí a skutečně bude přemýšlet. Pravda ale byla taková, že jistá část jeho, taková část, která chtěla moc a chtěla Luciuse vlastnit, už teď podmanivě syčela v jeho mozku, jak skvělé to bude s Luciusem žít.

*****

Na Sofii byl vždy spolehl. Nebyla nejdražší a nejvyhledávanější společnicí v Londýně jen tak pro nic za nic. Nejenže byla krásná, přestože jí už nebylo dvacet let, byla také nesmírně inteligentní, vzdělaná a nadprůměrně dobrá čarodějka. Navíc dokázala pro člověka sehnat prakticky cokoliv, pokud za to byl ochotný zaplatit.
Lucius chtěl vlastně něco jednoduchého. Moci si půjčit jeden z jejích apartmá ke schůzce se Severusem. Nespecifikoval, k čemu to chce, jen požadoval, aby byl skutečně diskrétní a hodně vzdálený od Příčné a dalších kouzelnických čtvrtí.
A Sofie se samozřejmě vyznamenala.
Byt se sice nacházel v čistě mudlovské čtvrti, ale byl vybavený nejluxusnějším kouzelnickým nábytkem a spojený samozřejmě se sítí krbů, takže se člověk nemusel k jeho dveří dostávat kolem otravných mudlů. Ve skutečnosti ani žádné dveře neměl a nájemníci činžáku kde se nacházel si pravděpodobně mysleli, že v místech, kde by měl být východ z bytu, je jen slepé rameno chodby.
"Spokojený, Luciusi?" zeptala se Sofie a zlehka se mu zavěsila do loktu.
"Jako vždy, ano," přikývl s úsměvem. Nemohl změnit samotnou skutečnost, že tu bude s mužem, ale mohl to udělat alespoň v tom nejlepší prostředí.
"Pořád mi ještě neřekneš s kým se tu máš sejít, že to musí být tak neskutečně tajné?" zeptala se, zvědavost sama. Změřil si ji krátký pohledem. Věděl, že nedá pokoj, dokud se něco nedoví, to byla prostě ženská přirozenost.
"Žena, se kterou se tu mám sejít, je vdaná, proto musíme být nanejvýš diskrétní." Jeho slova vyvolala u Sofie veselí, nadšený smích, který zněl trochu jako trylkování.
"Ach Luciusi! To jsi celý ty!" zakroutila hlavou, "Sotva půl roku z Azkabanu a místo toho, aby ses děsil nočních můr o mozkomorech nebo se připravoval na svatbu, začínáš prohánět cizí manželky. Hmm, nech mně hádat kdo by to mohl být..." poklepala si prstem na rty, "Určitě to nebude nikdo z Anglie, už tu nezůstalo moc žen, který by ti byla rovné a nebyly zavřené. Takže někdo z ciziny?"
"Víš, že ti to neřeknu, ať uděláš cokoliv," řekl. Jindy by to možná tak docela nebyla pravda, ale dnes by skutečně neprozradil, s kým se tu má střetnout, ani kdyby ho žena mučila hůř než Voldemort a mozkomoři dohromady.
"Hmm, dobře," zabroukala. Dlaní mu zlehka přejela po paži, pak prsty přes hruď, než se od něj docela odpoutala a přešla k posteli. Sledoval pohledem lákavé křivky jejího těla, její zadeček který mu ukázala, když v přiléhavých šatech vylezla na postel a nakonec dlouhé nohy, které si složila na zelenou přikrývku se zlatý vyšíváním.
"Tvoje milenka přijde až za pár hodin, neměl bys trochu času potěšit mně?" zeptala se ve tváři nevinnost sama. Lucius věděl, že ví jak na něj a ani mu to nevadilo. Rozhodně si byl jist, že trochu rozptýlení s krásnou ženou, jako byla ona, mu přijde momentálně vhod.
Přešel k posteli, jemně uchopil kotník nohy, kterou mu nabídla, a políbil ji na nárt.
"Bude mi ctí," zamumlal. Ne že by mu bylo skutečně ctí, ale Sofií neopovrhoval tak jako mnohými ostatními. Byla čistokrevná, byla krásná a byla to žena. Tři věci, kterými mohl člověk u Malfoye získat alespoň toleranci.
Dle jeho názoru se musel se Sofií rozloučit až moc brzo. Klidně by s ní zůstal celou noc a rozptyloval svou mysl od problémů, které měl, zas a znovu. Merlinžel musela odejít dřív, než sem dorazí Snape. Naštěstí měl lektvarista v povaze chodit přesně na čas, takže měl Lucius ještě dost času na to se umýt a upravit postel do přijatelné podoby. Nebyl ale domácí skřítek a i za použití hůlky bylo znát, že byla dnes postel už někdy k něčemu použitá. Nechal to tak. Nikomu nikdy netvrdil že je jediný, neviděl důvod proč by s tím měl začínat u Snapea.
Posadil se do křesla a vyčkával. Přesně v okamžiku, kdy hodiny někde venku odbily šest večer, to v krbu zeleně zablýsklo a z jeho útrob vylezl Snape.
K Luciusově mírnému překvapení a potěšení opravdu vypadal, že se nastrojil. Tedy při nejmenším ty vlasy si umyl, dobře rozčesal a dokonce stáhl dozadu. Sice se to až tak moc výrazně na jejich kvalitě a celkovém Severusově vzhledu neodrazilo, lepší však něco, než nic.
"Zdá se, že jsem až druhý v pořadí," řekl Severus hned bez úvodu a bez pozdravu. Nebylo možné, aby černovlasému muži něco uniklo, na to byl moc všímavý a příliš velký puntičkář.
"Potřeboval jsem se rozptýlit," přiznal. Druhý muž na něj bleskl ne zrovna příjemným pohledem, který jasně říkal, že se mu to rozptylování nelíbilo. Sám aristokrat na to neřekl nic, co by taky říkal. Nebyla to jeho věc, že se to Severusovi nelíbí, ale v poslední době se kolem množilo nějak moc lidí, kteří si na něj činili nárok. Kdyby jim všem vyhověl, tak by se musel naklonovat.
"Tak, jak si to představuješ, Luciusi?" zeptal se, dál postával jen tak u krbu. Lucius se zvedl, urovnal si vestu, sevřel hlavu své hole, ve které už opět byla hůlka udělaná přesně jemu na míru, a trochu naklonil hlavu.
"To mi spíš řekni ty. Za normálních okolností bych ti naservíroval skleničku vína, chvíli bychom si povídali a pak se přesunuli do postele."
"To jako vážně?" přimhouřil nedůvěřivě oči, "Očekával bych spíš, že jsi rád, když se svých milenek co nejdřív zbavíš."
"Mé milenky byly vždy čistokrevné čarodějky, často vysoce postavené a s dobrý vychováním, ne nějaké onuce z Obrtlé za pár svrčků. Zasloužily si přiměřené zacházení," odpověděl podrážděně. Nikdo nemůže Malfoye nařknout z toho, že se nestará o své milenky a své zaměstnance. V obou případech byli Malfoyové překvapivě štědří na to, jaké měli obvykle způsoby. Každý správný pán totiž ví, že nejlépe pracuje člověk, který je přiměřeně spokojený a nejhůř ten, který není spokojený vůbec nebo naopak moc.
"No dobře, tak...," rozhlédl se kolem, další poměrně historický moment, Severus Snape neví, co má dělat, "půjdeme do postele a část s vínem přeskočíme. Stejně ho nepiju."
Tmavovlasý kouzelník se pohnul směrem k němu, zastavil se tak blízko, jak si blízko ještě nikdy nebyli. Lucius trochu zpozorněl. Instinkt bránit se byl prostě silný. Neucouvl ani o krok, dokonce se nepohnul, když ho objala Severusova rozhodné paže. Když se k němu ale druhý muž naklonil, položil mu hlavici hole do měkkého důlku mezi klíčními kostmi a zastavil ho.
"Ve smlouvě je klauzule o zachování čistoty. Takže na to dbej," upozornil ho. Musel, jinak by Snape zašel dál, než by bylo vhodné a to by pak šly všechny Luciusovy plány k Voldemortovi do pekla.
"Rozumím," ušklíbl se, "Ničí nádobíčko nebude nikam strkáno. A teď se přestaň upejpat jako nevěsta před svatební nocí. Ta tě ještě čeká." Přitiskl své rty na Luciusovy velmi lačně, skoro až hrubě a rovnou si vynutil vstup dovnitř. Aristokrat mu na oplátku sevřel ramena dlaněmi.
Lucius nemohl říct, že by byl polibek nepříjemný, zároveň ale nevyvolával v jeho těle to velmi příjemné mražení, které cítil, když líbal sladké, plné ženské rty.
V okamžiku se ocitl na posteli, kam ho Snape zatlačil. Stále ještě voněla po Sofiině parfému, jak si Lucius bezděky všiml, zatímco vnímal teplé dlaně, které se mu dostaly pod košili i vestu a teď mapovaly jeho tělo. Horké rty se mu divoce přisály ke krku. Slyšel Severusův dech a cítil váhu jeho těla na svém. V ten okamžik si uvědomil dvě věci.
Zaprvé. Neměl naprosto zdání co dělat, protože prostě na mužově těle nenacházel žádné záchytné body, které by mu řekly, kde se dotknout. Jako třeba u žen to byla ňadra, těch se chtěl dotýkat a když to udělal, rozhodně se dostavila pozitivní reakce.
A zadruhé. Ani by mu tak nevadilo že je Snape muž, ten samotný fakt se dal přežít, daleko víc se mu nelíbila jistá bezmocnost, kterou náhle začal pociťovat. Lucius mohl být silný čaroděj, ale fyzicky na tom byl podstatně hůř než Severus. Byl prostě vysoký, štíhlý a opravdu tak porcelánově křehký, jak se jeho tělo zdálo.
"Lekce číslo jedna," zamručel mu Snape do ucha, "Nelež jako prkno a něco dělej."
"Tak zhubni a přestaň mi drtit žebra," odsekl na to syčivě. Nebyla to ani výmluva, váha Severusova těla ho opravdu nepříjemně tížila na prsou. Druhý muž se víc odtáhl, podíval se na něj zamračeně, načež se odkulil stranou, aby se pohodlně uložil hlavou na polštářích.
"Dobře, tak budeš nahoře a...," udělal obličej, jako když by přežvykoval švába, "promiň. Nedošlo mi to."
"Omluva přijata," odvětil. Navzdory přesvědčení většiny lidí Severus se opravdu jednou za čas omluví a pak bylo nejlepší prostě omluvu přijmout a dál to nerozebírat.
Skutečnost, že už nebyl bezmocný, ho sice potěšila, ale stále nevěděl, co má dělat, když hleděl na druhého muže, ležícího na posteli.
"Zkus začít tím, co bys dělal se ženou," navrhl Severus, který zřejmě, vlastně zcela jistě, vycítil jeho nerozhodnost. Lucius se na něj zamračil, protože tím mu zrovna moc nepomohl. Jak bylo vidět, stejně si bude muset poradit sám. Přinejmenším se ztrapní před někým, kdo o tom skutečně nikomu neřekne.
Přesunul se obkročmo nad Severusova stehna. To by sice se ženou zřejmě neudělal, ale vypozoroval, že ženy to dělají a přišlo mu to jak docela přirozená a logická pozice pro to začít druhého muže svlékat. Snape mu okamžitě, naprosto automaticky, položil ruce na kolena, vyjel jimi po stehnech a přesunul se ke knoflíčkům vesty.
Lucius začal na oplátku rozepínat sako a rovnou i košili, kterou na sobě Severus měl. Rozhrnul jeho oblečení, takže odhalil bledou hruď, řídce posetou černými chloupky a sem tam ozdobenou nějakou menší jizvou ze souboje. Dotýkat se jeho hrudi nebylo příjemné, ale ani nepříjemné, prostě jenom neutrální, i když byla pravda, že ruce, které ho hladily po těle, věděly kam sáhnout. Vesta i košile z jeho těla docela zmizely. Severus se naklonil dopředu, políbil jeho hruď, načež se přesunul k bradavkách, které začal laskat rty a jazykem.
Tohle už příjemné bylo rozhodně. Objal černovlasého čaroděje kolem ramen a mírně zaklonil hlavu, nastavujíc mu svůj hrudník. Jakmile začal cítit vzrušení, tak se přestal cítit poněkud přihlouple a neohrabaně, naopak se mu vrátila suverenita, se kterou Severuse zatlačil do peřin, aby mu oplatil laskání hrudi.
Severusova kůže nechutnala stejně jako ženská, nebyla tak jemná ani neměla neidentifikovatelný sladký nádech, který tak Lucius miloval a nutil ho si hrát s ženským tělem celé hodiny. Přejel jazykem po bradavce jako mu to před chvíli předvedl sám lektvarista, za což si od muže vysloužil slastný povzdech. V tom povzdechu našel jasnou oporu. Podstatné přeci nebylo, jestli to Lucius dělá rád nebo ne, šlo o to naučit se to dělat co nejlépe, což se mu právě, zdá se, dařilo. Rty pokračoval nahoru k Severusově krku, ale rukama se naopak přiblížil k opasku jeho kalhot.
To, jak se pod ním druhý muž prohýbal a jak se jeho dech zrychlil, mu jasně řeklo, že to dělá dobře. Nemuselo se to Luciusovi líbit, hlavně že se v tom stane nejlepší, to bylo rozhodně heslo, podle kterého by se mohl řídit.
Rukou zabloudil až mezi stehna druhého muže, kde zavadil o jasnou tvrdost, známku toho, že je Severus vzrušený. To si okamžitě zapsal do svého počítadla score za bod a zároveň si odškrtl další tabu, která právě porušil. Už se s mužem líbal, už se dotýkal jeho těla a teď více méně i penisu. Ba co víc, nic v něm nevzbudilo nezvladatelný odpor. Spíš naopak ho začalo těšit, že podle všeho našel další způsob, jak manipulovat s někým důležitým. Ať už se Severusem nebo brzy taky s Potterem.
Odtáhl se, na tváři už zase svůj arogantní úsměv, který se mu tam objevil pokaždé, když dosáhl nějakého úspěchu. Shlédl dolů k rozepínání lektvaristových kalhot, krátce se s ním potýkal, protože to byl mudlovský typ se zipem, než se mu ho podařilo rozepnout.
"Zdá se, že opravdu neztrácíš čas," zavrčel Snape a zároveň se zvedl na loktech, aby viděl, co tam Lucius dělá, "Hlavně buď... eh," nedokončil svou myšlenku, když mu blonďák sevřel penis v dlani. Neudělal to hrubě, vlastně naopak byl jeho dotek velmi jemný, ovšem počínal si s takovou samozřejmostí a suverenitou, že to černovlasého kouzelníka víc než překvapilo.
"Chtěl si něco říct, drahý příteli?" zeptal se, pořád úsměv na tváři. Ne, nijak zvlášť se mu nezamlouvalo cítit v dlani jemnou kůži penisu cizího muže, ale mít možnost donutit Severuse zavřít oči, zaklonit hlavu a oddat se mu, to se mu líbilo.
Vyprostil penis zcela z kalhot, které mírně stáhl z boků, aby tam bylo dost místa. Ze zvědavosti si ho prohlédl, aby shledal, že sám je daleko lépe vybavený a že na tom vlastně není nic moc zajímavého, co by jeho lákalo. Sevřel penis silněji, takže donutil Severuse vydat polohlasný sten, nad kterým se spokojeně usmál. Naklonil se dopředu, své rty přitiskl na lektvaristovy a začal ho zlehka líbat. Přesně tak, jak líbá Malfoy. Promyšleně, předem plánovaně a ano s arogantní samozřejmostí, říkající, že se to líbanému člověku prostě musí líbit.
Zároveň pokračoval s pohyby ruky, pomalými a rozvážnými, od kořene penisu až po žalud, přesně tak, jak to měl rád. Užíval si tu skutečnost, že svými činy nutil Severuse, aby mu vycházel vstříc do dlaně. Tuhle moc už si prostě nikdy nenechá vzít, když ji objevil. Konečně měl jasný klíč k manipulaci s Potterem.
"Použij pusu," vydechl Severus, kdy přerušil jejich polibek, "Udělej to. Věř mi, to se bude tvému nastávajícímu líbit. Tvoje hříšné rty na penisu... Já to chci..," říkal to bezmála jako prosbu a prsty přitom jezdil po Luciusových rtech.
"Řekni 'prosím'," vyzval ho s potutelným úsměvem na rtech. Černé oči vzplanuly zlým plamínkem, jak byl Severus rozčilený z takové žádosti.
"Nikdy," zasykl odmítavě.
"Řekni 'prosím'," zopakoval svou žádost a aby zdůraznil svá slova, začal palcem kroužit kolem špičky penisu ve svých dlaních. Zkoušel, kam až jeho nová moc sahá a co všechno mu jeho milenec dovolí udělat.
"Prosím!" procedil Severus mezi zuby s jasným nádechem vzteku v hlase. Zároveň se víc vypnul proti laskající ruce. Následoval další Luciusův spokojený úsměv. Během jediné hodiny se mu Severus omluvil i ho poprosil. To bylo něco nevídaného.
Pustil jeho penis, ovšem jen proto, aby se posunul dolů, do kleku mezi jeho stehna a sklonil se ke vztyčenému penisu. Zaváhal, načež se zkusmo dotknul jazykem penisu. Přejel po něm po celé dálce. Chuť rozhodně neshledal nikterak příjemnou, zato fakt, že se muž pod jeho dotekem slastně prohnul a dokonce zasténal, ho navnadila, aby přes veškeré nepohodlí pokračoval. Penis nikdy nelaskal, ale jazyk a rty měl šikovné a procvičené z jiných činností, třeba z dlouhého řečnění před Starostolcem a laskání svých milenek. Rychle získal přehled o rytmu pohybů a intenzitě sání, která se Severusovi nejvíc zamlouval a kterou nevíc oceňoval pohyby svého těla i hlasem. Měl prostě k milování přirozené nadání, kterého využíval.
Zároveň to ale nepřeháněl, rozhodně nestál o to, mít Severusovo semeno v puse. Tak daleko zajít nehodlal ani s Potterem. Jakmile ho začala bolet čelist, tak se odtáhl a vrátil se k pouhému hlazení dlaní. Ztrátu vlhkého horka okomentoval tmavovlasy čaroděj nespokojeným zavrčením.
"Pokračuj! Ještě trochu...," pokoušel se Luciusovi nařídit, co má dělat, dokonce si dovolil vztáhnout ruku k jeho vlasům, což mu rozhodně blonďatý aristokrat nemínil dovolit. Sevřel natahující se ruku v zápěstí a následně ji přitiskl do polštáře.
"Přestaň, nebo to nedodělám," pohrozil něčím, co by Severus, jak se zdálo, rozhodně nechtěl zažít, protože jen temně zavrčel, ale nijak znovu netlačil. Lucius se nad ním opět naklonil a spojil jejich rty v polibku. Zrychlil pohyby ruky podle toho, kolik napětí cítil v milencově těle a nepřestal, dokud se pod ním Severus nenapnul a nevyrazil boky intenzivně vstříc jeho pěsti.
Lucius ucítil teplou spršku na své ruce a také na břiše, které měl neuváženě příliš blízko Severusova penisu. Když cítil, že penis v jeho ruce měkne, tak povolil sevření a odtáhl. Shlédl dolů na udýchaného muže a další arogantní, vítězný úsměv mu zkřivil rty. Sám byl částečně vzrušený, jen podmíněný reflex způsobený třením o Severusovo stehno, ale přesto byl svým způsobem uspokojen tím pohledem.
"Jsi vážně parchant!" zavrčel stále udýchaný lektvarista chraplavým hlasem.
Úsměv na Luciusových rtech se rozšířil, když ta slova slyšel, načež přešel ve smích. Ne hlasitý, ale rozhodně takový, že by ho člověk nechtěl slýchat každý den. Stejně rychle, jak se začal smát, tak přestal a poněkud zhnuseně se podíval na svou ulepenou dlaň.
Sklouzl z Severusových stehen, opřel se zády o pelest postele vedle ležícího muže a vytáhl z kapsy hedvábný kapesník s monogramem, kterým si otřel potřísněné břicho a ruku.
"Bylo to příjemnější, než jsem očekával," připustil neochotně.
"A to já ještě ani nezačal," upozornil ho Severus, překulil se na boky a dlaní přejel po jeho hladké hrudi ke kalhotám, které začal rozepínat, zatím co přitiskl rty na jemnou Luciusovu hruď. Blonďák ho ale zadržel dřív, než stačil rozepnout druhý knoflíček. Přitiskl mu ruku na hrudník a zlehka ho odstrčil stranou, zároveň se plynule posadil na okraj postele, aby tak dokonala unikl ze Snapeova dosahu.
"Co jsem potřeboval vědět, už vím," odbyl ho chladným hlasem, lhostejným k faktu že na něj druhý muž z části vztekal a také snad trochu ublíženě hledí, "Jsi dobrý učitel i učební pomůcka. Obojí ti asi říkám jako první, že?"
"To si ze mně děláš srandu, Malfoy?" zavrčel, zatím co si zapínal kalhoty tak vztekle, že mu to nešlo. Lucius si mezitím dopnul knoflík kalhot a našel vlastní oblečení, natáhl si košili a začal ji zapínat.
"Co sis myslel, Snape?" odpověděl s tradičním pohrdáním vůči každému, který po něm něco chtěl, "Že budeš můj tajný milenec? Děkuji, nechci, muset spát s jedním mužem mi bohatě stačí. Ale neboj, svou část dohody jsi dodržel, máš všechnu mou ochranu a pomoc."
"Ty...!" zasyčel Snape, který už byl také v košili, sako v ruce. Jedním krokem se přesunul před Malfoye, narovnaný do celé své výšky a z očí mu sršely blesky. Lucius jasně viděl, že ho odmítnutím urazil a dotkl se jeho ega, bylo mu to ovšem jedno. Oplácel mu pohled bez mrknutí oka, takže oba muži krátce vypadali jako sochy kohoutů, peroucích se o smetiště.
"Měl jsem tě dávno zabít, ty hajzle," prskl mu nakonec Severus do obličeje, pak už jen následovalo krátké zelené zablesknutí, jak hodil prášek do krbu, aby v něm vzápětí zmizel.

Vdával jsem se v bílém

Skřítek, stojící na vysoké stoličce,upravoval Luciusovi vlasy. Už měl na nich bílou mašli a teď skřítek pomalu, systematicky obaloval jeho dlouhý culík pruhem bílého hedvábí. Měl při tom vykulené oči a vyplazený jazyk, opravdu na něj měl aristokrat v zrcadle ošklivý výhled.
"Přestaň se šklebit!" nařídil vztekle. Tím ale soustředěného skřítka tak moc vylekal, že se na stoličce zapotácel a následně z ní spadl. Při pádu se nechtěně zachytil za Luciusovy vlasy a pořádně za ně zatahal, až donutil muže vyheknout bolestí.
"Ty špíno!" vykřikl vztekle, s nádechem bolesti v hlase, a bravurně mířenou ranou holí srazil skřítka, který se právě zvedal, zase zpátky na zem. Nedal mu moc prostoru se bránit a nedbal na jeho vzlykané omluvy, které se mu hystericky valily z úst. Dál ho bil hlava nehlava, čistě jen proto, aby si ulevil od vzteku, který ho od rána jeho svatebního dnes tížil v hrudi. Ostatní skřítci kolem si jen kryli oči a tu a tam některý z nich vydal výkřik tlumený dlaní nebo pěstí.
"Nervózní?" dotázal se mu za zády známý hlas. Lucius přestal skřítka bít, narovnal se a jedním rychlým pohybem si urovnal pramen vlasů, který mu vyklouzl z mašle, pak se otočil na Siriuse.
"Nebyl schopen mi ani učesat vlasy," odsekl. Sledoval Siriuse, který pomalu vešel do středu stanu a uvažoval, co tu Black vlastně dělá. Nikdo za ním nepřišel, ne že by to chtěl, dokonce ani Draco ne, a teď se tu objeví Potterův kmotr. Vřele doufal, že mu nepřišel oznámit, že toho brýlatého kluka přemohlo svědomí a svatba se ruší. Takovou ostudu a ponížení by Lucius opravdu nezvládl.
"Teď nebude dlouho schopen ničeho," podotkl Black. Při jeho slovech se budoucí novomanžel Harryho Pottera obrátil a pohlédl na svého skřítka, který se mezitím stačil kus odplazit a schovat pod stolem, kde se schoulil do klubíčka.
"Učeše mě jiný." Snad Black nečekal, že projeví nějaký zájem nebo soucit k domácímu skřítkovi. Pravda, byl přes deset let v Azkabanu, ale ani tam snad nemohli člověka připravit o rozum tolik, aby věřil, že Malfoy pocítí k něčemu nečlověčímu soucit.
"Proč tu jsi, Blacku?" zeptal se tedy přímo, doufaje v přímou odpověď, "Nemám čas poslouchat tu nějaké tvé litanie, abych se mladému Potterovi choval slušně. Uvědom si laskavě, že celá tahle fraška nebyl můj nápad. Já se jen snažím přežít."
"Jistě. Přežít. Vy Malfoyové jste jako švábi, za každou cenu se snažíte přežít a nejde vás jen tak rozšlápnout, ať dělá člověk, co dělá," pokýval vážně hlavou. Malfoy sevřel rukojeť své hole a upíral dál povýšený mrazivý pohled na vetřelce ve svém stanu, "Ale nejsem tu proto, abych ti skládal komplimenty. Jsem tu proto, abych si s tebou vážně promluvil, jako jedna hlava mocného rodu s druhou." Naznačil rukama skoro smířlivé gesto, které ale nemělo takové účinek na Luciuse, jako samotné Blackova slova, která v něm okamžitě vzbudila zájem a zvědavost.
"Mluv," vyzval ho a zase se postavil čelem k zrcadlu,naznačujíc tak skřítkům, aby se opět pustili do díla.
"Chtěl jsem si s tebou... skvělej hábit!" přerušil svoje myšlenky i slova Black, za což si vysloužil Luciusův zlý pohled, který byl ale naprosto ignorován. Naopak si muž dovolil vzít jeho slavnostní hábit do svých krvezrádných rukou a začít si ho prohlížet. Lucius si slíbil, že na něj pak použije rychlé čistící kouzlo.
"Drak, lilie, vše stříbrně vyšívané na bílém hedvábí... to je z akromantulího vlákna?" zeptal se zaujatě a přehodil si hábit z ruky do ruky.
"Samozřejmě a teď ho polož, než jím při své nebelvírské nešikovnosti vytřeš podlahu," spíš jen tak zahučel jeho směrem. Za dobu příprav svatby se rozzuřil do nepříčetnosti tolikrát, že už na to pomalu přestával mít sílu. S potěšením shledal, že ho Black uposlechl, ovšem přesunul se do jeho křesla a nalil si jeho drahou whisky. Lucius jen zatnul zuby a sevřel hůl tak pevně, až mu zbělely prsty.
"Myslím si že by měl Harry mít dítě s Priscilou Noir," řekl jednoduše, "Je čistokrevná, pohledná, v jeho věku. Ideální matka pro jeho potomka."
"A já si myslím, že je mi to jedno," odpověděl chladně, byl však zaujat Blackovými slovy, protože viděl šanci jen pro sebe něco ukořistit, "Jakýkoliv potomek, kterého bude Potter mít,je přítěž a ztráta pro mou rodinu."
"Mohl bych najít způsob, jak ti ztrátu kompenzovat, když se ti podaří Harryho přesvědčit," nadhodil Sirius návrh, na který aristokrat čekal, ale prozatím se ještě rozhodl hrát a možná se něco dozvědět o svém nastávajícím.
"Proč si myslíš," krátce po něm střelil pohledem, "že mám na Pottera takový vliv. Ani ho neznám, dokonce na něj nemám špinavost v rukávě, protože to už bych ho dávno ovládal a tahle svatba by se nekonala."
"Já prostě vím, že na něj vliv mít budeš," projevil svůj názor velmi rázně, "Harry je pořád nebelvír, nebere si tě jen proto, aby získal nějaké výhody, je to i proto, že... prostě se mu líbíš. Já to chápu, prý si pohledný muž, což ti každá žena, které se zeptáš, potvrdí. I zdatný v posteli," Lucius vypustil prudce vzduch z plic, "alespoň co jsem slyšel."
"Dobrá," souhlasil po krátké odmlce, který byla způsobena více méně tím, že mu skřítek dopínal na kabátu vysoký límec, takže musel přestat mluvit, ale každopádně vyzněla dramaticky, "Co budu mít z toho, když Pottera přesvědčím k tomu, aby měl dítě s Priscilou Noir... tvá vzdálená, vyděděná sestřenice, že?" dodal ještě, aby Sirius věděl, že ví o koho se jedná, jaké by byly výhody pro Blacky a všeobecně ví, proč chce, aby měl Potter dítě právě s ní. Mohlo by to Blacka postrčit k tomu, aby nadhodil nějakou zajímavou nabídku.
"Samotný fakt, že budou naše rodiny zase spjaty, ti nestačí?" zeptal se provokativně.
"To už jsem zkusil a skončilo to narozením Draca," miloval svého syna, jak jen Malfoy uměl milovat, ale někdy bylo třeba říct, co bylo třeba říct, "Neblaze se v něm projevuje stejná blackovská krev, která donutila tvou sestřenici Andromedu provdat se za mudlu," skvěle mu vrátil urážky, mohl totiž jasně v zrcadle vidět, jak se Sirius zamračil, "Souhlasím ale s tím, že spojením našich rodů by se to dalo kompenzovat. Nejlépe přímým spojením."
"Co máš na mysli?" zamručel, dle výrazu bylo znát, že už přesně ví nač Lucius naráží.
"Draco má věk na ženění, není nikomu zaslíbený a já si myslím, že by se hodil k Penelopě Black z německé větve Blacků."
"Nepřipadá v úvahu!" řekl rázně, "Víš ty, jak těžce jsem její rodinu vysekával z podezření, že spolupracovali s Voldemortem? Je to jediná dívka ve vhodném věku na vdávání, co mám v rukou, nemůžu jí provdat za tak ošemetnou partii, jako je tvůj syn."
"Pak... kde je východ ze stanu víš." S klidem ho poslal pryč, věda, že se rozhodně vrátí, pokud rovnou nezůstane a nesvolí. Vždyť to, co mu nabízel, bylo víc jak výhodné pro obě strany.
Sirius, jakoby chtěl skutečně jeho slova vyslyšet, vstal a udělal dva rázné kroky k východu, načež se ale zastavil a obrátil na Luciuse.
"Dobře, máš mít, co chceš," svolil, "Nejdřív ale ty přesvědčíš Harryho, aby měl dítě s Priscilou."
"Souhlasím," přikývl Lucius, "ale chci na to smlouvu. Nechám ji připravit a za týden od svatby se stav na Malfoy manor, aby sis ji převzal a nechal prohlédnout právníkem. Můj podpis už na ní bude. Nebo ti ji mám poslat?" zeptal se se vší slušností obchodujícího člověka. Skřítci mu přitom, jak čekal na Blackovu odpověď, pomáhali do hábitu.
"Stavím se tam a zkontroluji Harryho," rozhodl se, udělal jakousi mírnou úklonu a odešel ze stanu. Blonďatý aristokrat se obrátil k zrcadlu a zhodnotil svůj vzhled.
Veškeré oblečení, které na sobě dnes měl, bylo tkané z nejjemnějšího materiálu, které kouzelníci znali – akromantulího hedvábí. Dokonale mu padlo, protože přeci jen jeho domácí skřítci, které sháněli surovinu i tkali látku, znali jeho míry nejlépe. Vše bylo vyšívané stříbrnou nití do které bylo kouzlem uzavřeno několik paprsků z měsíce, takže se leskla na všechny strany.
Svatba možná nebyla pro Luciuse radostná událost, to ale neznamenalo, že se dobře neoblékne, tak, aby vynikl mezi všemi ostatními. Pořád byl Malfoy a ti musí ve společnosti zářit. Navíc by bylo vůči Potterovi urážlivé, čeho by si jistě Black všiml, kdyby tato svatba byla menší a méně přepychová než Luciusova svatba s Narcisou.
Tomu, aby byla svatby stejné skvělé, sice trochu bránil fakt, že tato se konala na Bradavických pozemcích, konkrétně na neurčitých loukách mezi hradem a Zapovězeným lesem, a oddávajícím byl Brumbál. Věc, která by zkazila náladu každému, zvláště Malfoyovi, který už teď slyšel půlhodinový projev starého čaroděje, opěvující lásky a sloučení rozdílů mezi lidmi.
"Pán už musí jít," zakvíkala skřítka, "Dysi musí pánovi připomenout, že je čas se oženit." Vypadala nadšeně, ve tváři měla výraz naprostého blaha a podle všeho brečela štěstím, protože se jí po tvářích valily slzy velké jako hrachy a padaly na zem. Kdyby se nebál, že si zašpiní bílé boty z albinotického draka, tak by jí asi skopal za ten výraz euforie až do krve, takhle jen vztekle zaskřípěl zuby a vydal se ven ze stanu.

*****

Svatba byla obvyklé divadlo. Nikdo nezklamal Luciusova očekávání, někdo celkem příjemně překvapil, hlavně Potter. Ten se dostavil v dobře padnoucím, kvalitním a drahém obleku a hábitu, obojí se samozřejmě nemohlo rovnat Luciusovým šatům, ale bylo to postačující, aby nedělal ostudu.
Tu za něj udělal Brumbál ve vínovém hábitu s jakýmisi peprmintově zbarvenými čímsi, což doplnil o pitomou řeč, ve které samozřejmě neopomněl zmínit, že je to zázrak když se do sebe zamilují dva tak rozdílní lidé jako jsou Lucius a Potter. K duševnímu zdraví aristokrata přispělo jedině to, že v očích měl Brumbál po celý proslov i svatbu jasný nesouhlas. Alespoň to ho těšilo, že se něco děje tomu páprdovi proti jeho vůli a plánům.
V uctivé vzdálenosti, vymezené bystrozory, byli fotografové různých plátků, kteří čile bleskali. Těm nikdo nevěnoval pozornost, až na Pottera, který se po nich ohlížel i při skládání manželského slibu tak intenzivně, že do něj musel Lucius strčit, aby se díval na něj, případně na oddávajícího a ne někam kdo ví kam.
Hostina byla příjemná, protože jídelníček z větší části vybírali Luciusovi skřítci, kteří už věděli, co má jejich pán rád, takže ani nevadilo, že se konala venku. A hlavně byla příjemná proto, že se na ní objevil Draco. Nepřišel se se svým otcem pozdravit, ale postával dlouhou dobu hned naproti stolům novomanželů a jejich rodin. Žádný z Malfoyů nebyl ochoten se natolik ponížit, aby šel a pozdravil toho druhého, takže se Draco po nějaké době zase ztratil.
Darů bylo všeobecně mnoho, některé od nejužšího kruhu Harryho přátel, předávaly se rovnou na hostině. Naštěstí byli všechny určeny vlastně jen pro Pottera, protože Lucius by rozhodně neustál doma dělané papuče od Molly Weasleyové a hodil by jí je na hlavu. I tak si neodpustil připomínku, že na Manoru je teplo a pohodlí.
Samotná hostina díkyMerlinovi netrvala moc dlouho, takže už po desáté večer byli oba novomanželé na Malfoy manor, konkrétně v jednom ze salónků v přízemí, kam je přeneslo přenášedlo. Zatímco si pán domu naléval sklenku vína, nechtěl budit dojem pijana, když tu už není sám, tak jeho manžel se rozhlížel po pokoji.
"Jsem rád, že jsem se tu rozhodl bydlet. Vypadá to tu pěkně, líp než v mém bytě," promluvil Potter způsobem, že bylo znát, jak moc se snaží o konverzaci, o kterou Lucius vůbec nestál.
"Je to můj oblíbený salónek," byl to jeden z mnoha, které mohl člověk v sídle najít, "S dovolením jsem ti nechal upravit pokoj ve východním křídle, budeš tam mít hodně světla, výhled na famfrpálové hřiště a les. Ve stejném křídle spí také Draco, kdyby tu byl. Já mám ložnici v západním křídle."
"Počkej, my nemáme společnou ložnici?" zamračil se mladík, evidentně ochotný začít protestovat, "Jsme přeci manželé, máme mít společnou manželskou ložnici, ne dva oddělené pokoji."
"Máme manželskou ložnici," odpověděl Lucius chladně, "Je v druhém patře, tedy ve stejném patře jako naše ložnice. Budu s tebou jednou týdně sdílet postel, ale pokoj ne. Tak to v čistokrevných a mocných čarodějnických rodech prostě chodí."
"Já chci, abychom měli společnou ložnici." Tak nějak v jeho představách muselo vypadat ideální manželství, jedna ložnice, kde spolu manželé spí v objetí.
"To si chtít můžeš, ale nestane se to. Měl sis to zapracovat do předmanželské smlouvy." Pokrčil rameny a vyprázdnil, poměrně dost neslušně, naráz celou sklenku.
"Já jsem si ale nemyslel...," začal.
"To není nic nového," utnul ho Lucius v půli věty, "Skřítci ti ukážou tvůj pokoj, pomůžou ti se umýt a ustrojit a pak tě zavedou do manželské ložnice," informoval ho o tom, jak to tak obvykle po svatbě chodí tady na Manoru, načež vykročil ke dveřím.
"Sluší ti to," promluvil Potter k jeho zádům, "Vypadáš jako princ z pohádek, jen ten kůň ti chybí... a taky meč."
Zůstal stát a zvažoval, co na to odpovědět. Byly to komplimenty, naprosto jednoznačně ano, i když řečené se značnou neobratností. A Lucius rád slýchal komplimenty, taky kdo ne. Slýchal je rád, i když věděl že je pohledný a věděl jak na ně správně odpovědět.
"Děkuji," poděkoval a krátce se na Pottera obrátil, aby ho sjel chladným, hodnotícím pohledem, "Dnes vypadáš taky dobře. Hábit ti skutečně sedne." Tentokrát to bylo neobratné od samotného Luciuse, jenže on prostě neuměl lichotit mužům. Copak mohl vychvalovat barvu jeho očí a jejich svit, když mu zajímavé nepřišli? Nebo křivku jeho šíje, když mladík žádnou neměla? Nemohl, tak se uchýlil k prostým konstatováním faktů.
"Skřítci se o tebe postarají," zopakoval, asi jen proto, aby něco řekl těsně před tím, než opustil místnost.
Vyšel do svého pokoje, kde shodil hábit, který byl opravdu těžký a teplý, na postel a zamířil rovnou do koupelny. Tam už na něj čekala teplá voda ve vaně pokryté hustou vrstvou pěny. Nechal si od skřítků pomoc ze šatů a vlezl si do vany, kde se pohodlně uložil. Vůbec nebylo kam spěchat, jestli o něj Potter stojí, tak si počká a konec lhůty na zpečetění manželství společnou svatební nocí bylo první raní zakokrhání.
Od skřítků si nechal namasírovat bolavá záda, což mu opravdu hodně ulevilo. Smyl si z vlasů nepěkný puch desítky levných voňavek, který se mu na ně nachytal od Potterových chudých přátel a pak byl přeci jen čas jít. Oblékl se jen do županu, praktického oblečení na svatební noc, a vyrazil chodbou k manželské ložnici.
Když vstoupil dovnitř, tak už tam na něj Potter čekal, lépe řečeno se nadšeně rozvaloval po posteli oblečen do pyžama, které pro něj nechal Lucius vyrobit. Mírně, zato velmi nespokojeně, nad mladíkovým chováním pozvedl obočí. Pamatoval si velmi jasně, že Narcisa na něj taky čekala, stále uprostřed místnosti v jemné noční košili až na zem, které vše zakrývala a zároveň nedala moc prostor fantasii a rozhodně se netvářila jako malé dítě na houpačce. Tak se totiž tvářil Potter a byl jen div, že po té posteli rovnou neskákal.
Potter sklouzl z lůžka a došel blízko k Luciusovi. Nastal ten trapný okamžik, kdy jeden z nich musí udělat další krok, ale ani jeden se k tomu nemá. Ten kdo ho udělal byl kupodivu Potetr, překonal tu krátkou vzdálenost, pohladil aristokratické rysy tváře svého manžela, s překvapivou jemností vklouzl prsty do jeho vlasů a přitáhl si ho k polibku.
Nemohl předstírat, že takovým chováním nebyl překvapen. Byl překvapen i samotným polibkem, který nebyl hrubý a divoký, jako ten Severusův, a to si myslel, že tak líbají všichni muži. Divokost se mu dokonale hodila k mužskému pokolení, zatím co procítěná jemnost, kterou mu právě předváděl kudrnatý mladík, mu víc připomínala ženskou něhu. Oplatil mu polibek, takže se jejich jazyky propletly v docela příjemném tanci. Ani tentokrát to nebylo vzrušující, jako líbat ženu, ale podobalo se to tomu víc, než líbání Severuse.
Rozvázal si župan, shodil ho z ramen a nechal ležet na zemi. Objal Harryho kolem těla jednou rukou a druhou mu rozepnul knoflíčky na kabátku pyžama, kterého ho následně zbavil.
Kdo z nich inicioval, aby se přesunuli do postele, to Lucius nevěděl, ale líbilo se mu, že nakonec skončil nahoře. Měl tak kontrolu jako naposledy a rovnou přístup k Harryho hrudi, takže ho mohl začít laskat přesně tak, jak se naučil. A mělo to čekávaný účinek. Mladík si jeho hlavu přitiskl víc k tělu a přivřel oči, zatím co jeho dlaně klouzaly po Luciusových nahých zádech. Toho si starší muž nevšímal, jen dál sledoval už jednou vyzkoušenou cestu. Nejdřív polaskat bradavky a pak se přesunout k penisu. Jak snadné, když si to mohl předem vyzkoušet.
Potter ale jeho plány zmařil, kdy ho nekompromisně povalil pod sebe. Ani zdaleka nebyl tak těžký a rozložitý jako Snape, vlastně naopak byl velmi štíhlý a drobný, takže netížil dokonce ani Luciuse s jeho křehkými kostmi.
"Luciusi," řekl mladík jehož zelené oči právě divoce zeleně plály. Kudrnatý čaroděj se sklonil a začal líbat Luciusovu hruď, což bylo něco, s čím si tak docela nevěděl rady. Nepředpokládal, že bude muset předstírat, že se mu to líbí, takže žádné vzdychání si předem nenacvičil. Zachránilo ho jeho tělo, které bezděčně reagovalo na stimulující podněty. Jasně cítil, jak se mu krev nahrnula do slabin a jeho tvrdnoucí penis se opřel do tenké látky kalhot.
Nečekal, že se to stane, se Severusem nebyla reakce tak silná, a taky ho překvapil jasný záchvěv studu, který pocítil. Zatlačil ho do pozadí a raději si připomněl, že je tu proto, aby splnil své manželské povinnosti a dostal se Potterovi do hlavy, tak hluboko, aby se mohl stát jeho našeptávačem. To byl Luciusův cíl a to. že se jeho tělu zamlouvaly mladíkovi rozvážné, něžné doteky a polibky. k tomu byl dobrá cesta.
Položil hlavu na polštář, vzhlédl na nebesům z modré látky, a oprostil svou mysl od faktu, že rty, které políbily jeho právě odhalené tříslo, nejsou ženské. Když zavřel oči, tak si to dokonce i dokázal představit, že laskající ruka na penisu patří třeba jeho bývalé ženě, stejně jako jí náleží polibek, který mu právě dával jeho manžel.
Tahle iluze mu ale v mysli nevydržela moc dlouho. Když pocítil skutečné, silné, až bolestné vzrušení způsobené třením nevelké, teplé dlaně, tak prudce otevřel oči, čímž si připomněl realitu velmi jasně.
"Teď jsem na řadě já." Jediným smyslem jeho slov bylo přerušit něžnou péči, kterou mu mladík věnoval. Lucius byl ochoten se nechat od Pottera ojet, nehodlal mu ale ukázat, že se mu to líbí. Převrátil manžela na záda a posadil se mu na nohy tak, jako to předtím udělal u Severuse, a začal se mu opět věnovat. Tentokrát už rychle sestoupil k okraji kalhot, kde rozepnul dva knoflíčky a stáhl je Potterovi docela z těla. Sklonil se a bez váhání, s naprostou jistotou člověka, který ví co dělá, objal jeho penis rty a začal ho sát, laskat jazykem a zároveň si užíval skutečnost, že se pod ním Potter napnul v rozkoši a zasténal. To, jak nad ním díky tomu získal moc, bylo vážně opojné.
Klidně by pokračoval stejně jako se Severusem, bohužel ale věděl, že tím by jejich sňatek nebyl zpečetěn, takže Harryho pustil.
"Pokračuj, Luciusi. Prosím pokračuj," požádal ho Harry, dokonce poprosil, bez toho, aby to po něm musel chtít.
"Tohle ke zpečetění sňatku nestačí," připomněl mu neochotně, načež sklouzl z jeho stehen a přesunul se na břicho vedle Pottera, "V zásuvce najdeš flakonek s olejem," instruoval ho.
Pak odvrátil hlavu na druhou stranu od muže, se kterým sdílel právě postel a zavřel oči. Slyšel, jak se zásuvky otevřela, jak v ní mladík hrabe a pak zhoupnutí postele, jak se k němu vrátil. Ucítil vlhké, teplé polibky na svých ramenou a zádech, které nebyly vůbec nepříjemné. Nebylo dokonce nepříjemné, ani když se Potter posunul docela dolů a políbil ho na půlky.
"Raději si klekni na všechny čtyři," navrhl mu Potter těsně u ucha, než ho políbil na krk. Lucius uposlechl, postavil na všechny čtyři, jak mu bylo řečeno, a dokonce si odpustil i nějakou tu poznám o tom, že tohle udělat by ho "opravdu" nenapadlo. Chtělo to mít rychle za sebou.
Svěsil hlavu mezi ramena a jen poslouchal, jak Potter otevírá uzávěr na lahvičce. Chvíli na to ucítil teplé vlhko v místech, kam mu opravdu ještě nikdy nikdo nesahal. Skutečnost, že jeho milenec velmi neoblomně překonával odpor a dostával se prsty hlouběji do jeho těla, mu příjemná rozhodně nebyla. Veškeré vzrušení, které do té doby pocítil, se rozplynulo jako mávnutí hůlkou, a jeho penis povadl.
Prsty z jeho těla zmizely, ale jen na tak dlouhou dobu, aby se Potter přesunul za jeho záda a nahradil je svým penisem. Nikam nespěchal, postupoval pomalu, ale i tak to bylo nesnesitelně nepříjemné. I tak to netrvalo dlouho a penis byl v jeho útrobách celý. Nebyla to skutečná bolest, co cítil, jen nepříjemný tlak a pálení.
Lucius poklesl v rukou a opřel se přední polovinou těla o matraci a polštáře. Prsty pevně zatnul do hedvábných povlaků a ještě pevněji stiskl zuby k sobě, aby mu neunikl ani hlásek, když cítil, jak se penis v něm začal pohybovat. Na zádech mu občas přistál vlhký polibek, slyšel muže za svými zády dokonce šeptat sladká slova, něco v tom smyslu, že je krásný. Nevěnoval tomu pozornost, stejně to byli jen hlouposti, a snažil se oprosti svou mysl od toho, co se dělo. Věděl, že dřív nebo později tomuhle bude muset přijít na chuť, nebo si příště s Potterem obrátit role, což mu přišlo daleko snesitelnější, dnes to ale bude muset přežít.
Brzy mohl poděkovat Merlinovi za to, že je jeho milenec mladý a tak nemá takovou výdrž. Pohyby se na krátkou chvíli zrychlily, aby muž náhle strnul se zasténáním na rtech a vyvrcholil do Luciusova těla. Ještě chvíli ho svíral za boky, než ho propustil a klesl na záda vedle na postel.
Ulehčeně také klesl na břicho a zůstal tak ležet. Necítil žádnou bolest, necítil se kupodivu ani ponížen, protože tohle přijal jak povinnost a nutnou oběť, vlastně se momentálně necítil nijak, dokonce ani rozčilený nebyl. Nechal Pottera, aby se k němu na chvíli přitulil, ale objetí mu neopětoval.
Několik dlouhých minut popadal dech, než se vyprostil zpod ruky lehce dřímajícího mladíka a pomalu se posadil na okraj postele, odkud hledal svůj župan.
"Kam jdeš?" zeptal se Potter, zvedl se na kolena, aby se přesunul za Luciusova záda. Položil mu ruce na ramena, skoro jakoby ho chtěl zastavit, navíc přidal na krk polibek a prohrábl mu vlasy. Před tím Lucius uhnul hlavou. V posteli, při sexu, to ještě toleroval, jinak mu na vlasy nesměl sahat nikdo, vyjma skřítků.
"Do ložnice a spát," odpověděl chladně.
"Zůstaň tu se mnou," požádal ho mladík prosebným hlasem, snad i něžným, a uplácel ho dalšími polibky.
"Proč?" pootočil se k němu krátce, načež vstal, sebral svůj župan a hodil si ho kolem těla, "Manželskou povinnost jsem splnil a smlouva i manželství je nyní naplněné a platné."
"Svatební noc ještě neskončila." Ne, už to nebylo měkké, tentokrát to bylo řečeno tvrdě a tak, že by se odvážili odporovat jen někteří. Třeba Lucius právě teď, protože chtěl jít spát.
"Ve skutečnosti svatební noc skončila naplněním smlouvy, což bylo trochu dřív, než si se uspokojil. Že jsem tak dlouho držel, byla jenom moje libovůle."
Potter, stále klečící nahý na posteli, otevřel pusu a zase ji zavřel. Těžko říct, jestli ho vykolejilo samotné odmítnutí, urážka jeho mileneckých schopností, kterou ho Lucius tak krásně zaobaleně počastoval, nebo to, jakým k němu vysoký aristokrat pomlouval.
"Dobrou noc, můj choti," rozloučil se s ním a rychle opustil místnost.

*****

Cítil se příšerně.
Vina. Zklamání. Ponížení. Vztek. To všechno najednou a mnohem víc. Jedno, že se stal Lucius jeho manželem, stále byl tou mramorovou sochou stojící na cizí zahradě. Stále ho ještě Harry nevlastnil, i když to moc chtěl a moc se o to snažil.
A navíc byl Lucius v soukromí stejný jako na veřejnosti.
Vznětlivý, arogantní a všeobecně nepříjemný. Harry doufal, že snad v soukromí projeví nějaký normální lidský cit, i kdyby to mělo být třeba jen špetka veselí ze společnosti na svatbě. Nebo úsměv nad dobrým jídlem. Nic z toho se nekonalo, blonďatý aristokrat se stále tvářil pohrdavě, hlavu měl vztyčenou a vypadal nedotknutelně.
Položil se na postel, přitáhl si polštář a zavrtal do něj nos. Byl cítit Luciusovou vůní, která byla nezaměnitelná. Směs nějakých vonných bylin z orientu, která byla sice nevtíravá, ale jak si mladý čaroděj všiml, dával si ji na sebe druhý muž poměrně velké množství. Vůně byla tak silná, že ani díky milování nebyl cítit pot, což v Harry ještě prohlubovalo dojem, že je jeho manžel jen socha z kamene.
"K čertu s tím!" vykřikl vztekle a mrštil polštář proti dveřím, "Já se k tobě dostanu, Malfoy!" pohrozil. Jeho slova se samozřejmě k Luciusovi, který už dávno ležel ve své posteli, nedostala, zato přilákala skřítka, který se přišel zeptat ,jestli pán něco nepotřebuje.
Harry klesl na postel a mávnutím ruky ho odehnal.

V sobotu večer a v neděli ráno

Když se ráno dostal na snídani, podávanou v jídelně, kam ho museli zavést skřítci, tak ho jeden z nich informoval, že pan Lucius se už nasnídal, jako vždy časně, a odešel někam ven. Harryho hodinky hlásily, že je devět ráno, což podle jeho názoru byla ideální doba na vstávání, zejména po svatbě a svatební noci. Vlastně si spíš představoval, že touhle dobou spolu budou ještě ležet v posteli.
Po snídani zjistil, že nemá co dělat, což ale byl pro něho celkem přirozený stav. Nepracoval, nijak nevydělával peníze, jelikož jich měl dost a ony se jaksi vydělávaly samy, protože byly prý dobře investovány. Takže se mohl klidně profesionálně zabývat fafrpálem. Když na něj nebyla sezóna, jako teď, tak se stýkal s přáteli a studoval. Ano, Harry Potter opravdu studoval. Stal se učedníkem u Brumbála, který ho zasvěcoval mimo jiné do tajů alchymie a výroby magický strojů, jako třeba obraceče času a podobných věcí. Harryho to bavilo, protože vyučování se starým čarodějem nebylo tak nudné a ubíjející, jako to ve škole.
Nechtěl se ani učit ani sejít s přáteli, protože co by si řekli, že den po svatbě nemá co dělat a jeho manžel si lítá kdo ví kde.
Díky tomu strávil prakticky celý den procházením sídla. Bylo veliké a dle Harryho názoru zbytečně přepychové. Laděné do mnoha barev, nejen zelené, jak by čekal, s mnoha pokoji, s mnoha ložnicemi, mnoha místnostmi, o kterých netušil, k čemu jsou, a nekonečným množstvím chodeb, posetých obrazy. Neutrální obrazy zvířat a krajinek mu nevadily, dokud se nedostal do jedné z chodeb docela nahoře, kde na něho ze zdi koukaly samé blonďaté hlavy podobné Luciusovi. Nejen svým vzhledem, ale taký výrazem, arogancí a mluvou.
A nebyly ani trochu slušné, když kolem nich procházel, vrhaly zlé pohledy a byl si jist, že kdesi od někoho zaslechl "mudlovský šmejd". Když se otočil, aby zjistil, který z obrazů to řekl, všechny se tvářily, že ony ne.
Se sebezapřením prošel celou chodbou až ke dveřím na jejím konci, které zkusil otevřít. Podle všeho byly zavřené a velmi silně pojištěné magií proti otevření, která ho mrazila do prstů. Nepokoušel se je otevřít, přestože ho hlodala zvědavost, co Lucius za těmi dveřmi asi tak skrývá. Kupodivu to totiž byly jediné dveře, které našel zamčené. Dokonce se mohl jít podívat i do obrovské Luciusovy ložnice.
Obrátil se od dveří, když uslyšel jasné povzdechnutí, jakoby v té zamčené místnosti byla nějaká žena.
"Halo?" zaklepal na dveře, "Je tam někdo?" V prvním okamžiku ho napadlo, že tam snad vážně někoho drží, pak si ale uvědomil, že sídlo prohledali bystrozoři, a kdyby tam někdo byl, tak by ho vysvobodili. Samozřejmě tam mohl Lucius dovléct někoho po propuštění z vězení, jenže to ho sledovali bystrozoři a podávali Harrymu zprávy, takže věděl, že byl zařizovat jen věci okolo svatby, navštívil Snapea a pak šel z nějakého důvodu kamsi do mudlovské čtvrti, ale domů se vrátil sám.
"Ta ti neodpoví, kluku," promluvil za ním jeden z obrazů. Muž na něm vypadal až étericky, zejména díky tóze, nebo co to měl na sobě. Ta na něm totiž vypadala až nepatřičně lidsky.
"Pramáti s nikým nemluví, ani se mnou a to jsem její vlastní syn." Nebyl vyloženě nepřátelský, jako obrazy kolem kterých prošel, ale nebyl rozhodně ani milý.
"Kdo tam je?" zeptal se ho Harry.
"Vždyť to říkám," pohrdavě si odfrkl, "Naše pramáti, tedy její obraz. Tvoje snažení je zbytečné, nezajímá jí, co se děje tady u nás za dveřmi, tak jdi pryč a už se nevracej."
Harry pohlédl na dveře, zpátky na obraz mladého muže a zamračil se. Možná měl obraz pravdu, že by se tam neměl dobývat. Z nějakého důvodu byly ty dveře zamčené a možná zamčené zůstat měly.
"Děkuji za rozhovor a trochu slušnosti," poděkoval obrazu, který ale vůbec nevypadal, že by byl z jeho poděkování nějak na větvi.
Vracel se chodbou zpátky, jak nejrychleji to šlo, a pak seběhl dolů, už rovnou na večeři. Jaké bylo jeho překvapení, když v jídelně, kterou chvilku hledal, našel Luciuse, jak zrovna dojídá polévku.
"Ahoj," pozdravil ho s jistou nejistotou, kterou cítil, "Kdes celý den byl, že si nebyl doma."
"Nemám důvod se ti zpovídat, kde jsem byl," obrátil se rovnou do defenzivy, načež se zase uklidnil, "Pokud tě to ale zajímá, tak jsem byl na ministerstvu, kde mne přijmou zpátky místo tamního poradce."
"Aha, nic si mi ale neřekl, prostě si odešel," podotkne s výčitkou, když si sedal ke stolu vedle Luciuse. Ten na něj divně pohlédl, asi proto, že Harryho jídlo bylo připravené na druhé straně stolu, jenže tam mladík sedět nechtěl. Byl zvyklý sedat si vedle přátel a rodiny, ne aby ho od jediného spolustolovníka dělil tři metry dlouhý stůl
"Když spíš do devíti do rána, tak ti mnoho věcí unikne," podotkl. Překvapivě nebyl až tak moc odtažitý jako den předtím, spíš jen tak nijaký, jakoby se mu nechtělo se vztekat a být arogantní, ale milý být neuměl, takže emoce vypnul docela.
"Měli bychom se domluvit na tom, kdy budeme plnit naše manželské povinnosti," řekl a složil ruce nad prázdným talířem. Skřítci mu další jídlo nedali, protože Harry teprve začal jíst a bylo by neslušné, aby jeden měl ještě polévku a druhý už hlavní chod.
"Navrhoval bych sobotu večer. Tak jsme to praktikovali s Narcisou. Přes týden jsem měl hodně práce, a opět budu mít, středeční porady se protahují klidně až do noci a v neděli tu bývaly společenské akce. Pokud by ti vyhovoval jiný den, pokusím se přizpůsobit, ale musím tě varovat, že po celodenním kontaktu s individui na ministerstvu nebývám zrovna... naladěný." Poslední slovo řekl, jakoby mělo význam, přitom Harry měl dojem, že jeho manžel je nenaladěný neustále.
"A proč to nemůžeme nechat na dobu, kdy se nám prostě bude chtít?" navrhl své jednodušší řešení.
"Až se nám bude chtít?" zopakoval po něm s lehkým dotazem, "Ve smlouvě jje jasně psáno jednou za týden. Můžeme to dodatečně prodloužit na jednou za čtrnáct dní, jednou za měsíc, jednou za půl roku... ale definici "až se nám bude chtít" do smlouvy zařadit nelze."
"Tak jsem to nemyslel, nechci měnit smlouvu, jen prostě...," mírně rozhodil rukama, "Proč to nenechat, až bude ta správná nálada a atmosféra?"
"Doložky o plnění manželských povinností a četnosti jejich plnění mají v dohodnutých manželstvích svůj smysl," jeho tón byl podrážděný, tak jako pořád, "Muž je nadšeně ochotný milovat se se ženou, ke které nechová city, u žen tomu tak často není. I čarodějky z čistokrevných, starých a bohatých rodů dávají v ložnici přednost milencům, ke kterým mají nějakou emocionální vazbu a náklonnost. Kdyby nebyla žena donucena smlouvou se svým manželem spát, tak se mu vyhýbá a staré kouzelnické rody by vymřely."
"Dobře, to je o tom, že musí mít spolu dítě. V našem případě to neplatí." Nešlo ani tak o to, že by nechtěl Luciuse, jen se mu příčila představa, že se si musí milování naplánovat jen na určitý den, kdo ví jestli ne i hodinu.
"Odmítání plnění manželských povinností je nejen právně platným důvodem k rozvodu, ale i urážka obou rodin manželů," byl až překvapivě trpělivý, když se s Pottrem dohadoval, "Takové spory často v minulosti končily válkou mezi rody."
"Dobře, sobota večer bude fajn," rezignoval na to, aby se s ním hádal, když to zjevně nemělo žádný smysl.
V tichosti dojedl svojí polévku, po které jim obou přinesli hlavní chod. Polévka by ještě snesitelná, nějaký vývar, když se ale koukal na jídlo a ono se koukalo na něj, protože to byl humr vařený v celku, tak svůj talíř odstrčil stranou. Opravdu si se svým jídlem nepotřeboval nejdřív popovídat, než ho sní.
Rozhodně ale bylo zajímavé pozorovat Luciuse, jak zručně štípe krunýř a vytahuje ven maso, nejzajímavější bylo, že to dělal rukama. Harry si vždycky myslel, že slušní lidé nejedí rukama, podle všeho to v některých případech nevadilo.
"Kdo je za dveřmi na konci chodby s obrazy tvých předků?" zeptal se do ticha na to, co ho zajímalo.
Lucius na něj prudce pohlédl, okamžik se zdálo, že vystartuje, pak ale jen prudce rozštípl skořápku klepeta, až z ní několik kousků krunýře odletělo stranou.
"Je tam obraz pramáti mého rodu," odpověděl neutrálně chladným hlasem, "Ona s tebou snad mluvila?" Tentokrát v tom byl upřímný zájem a jasná nevíra, že by se něco takového mohlo stát.
"Ne... jen vzdychala. Asi se cítí sama," napadlo ho, "Proč je vlastně zavřená sama v místnosti a není s ostatními obrazy?"
"Nepřeje si být s jinými obrazy, natožpak s lidmi. Je to její volba, že zůstává sama v zamčené místnosti a bylo tomu tak, co si i můj děd pamatoval."
"Možná, že kdyby tam za ní jednou za čas někdo přišel si popovídat...," navrhl, ale byl rázně uťat.
"Myslíš si že obrazy předků nechávám zcela bez společnosti?" jasně dotčený, to se dalo snadno poznat, "Celá rodina za nimi chodila několikrát ročně o svátcích a na zvláštní příležitosti a ano, i pramáti jsem vždy chodili pozdravit. Ona pouze nemá o společnost zájem."
"Třeba kdybych to zkusil..."
"Ne!" zasyčel vztekle a humr skončil nedojedený na talíři, "Nepřipadá v úvahu, aby ses s ní setkal. Nemáš Malfoyovskou krev, tak ani právo ji vidět."
"Fajn" zvedl ruce, "Dobře. Jen jsem tě o něco požádal a nechápu, proč mi to nemůžeš splnit, když to není nic tak strašného. Nechci přeci po tobě, abys někoho zabil. Ale to by ti podle výrazu asi vadilo míň, než mi ukázat nějaký hloupý obraz."
"Doložka o absolutní poslušnosti nebyla použita už osmset let a před pětisty lety ji ministerstvo zakázalo jakožto nemorální a otrokářskou," informoval ho posměšně, opět začal o smlouvě, "Když jsi chtěl mít možnost vidět obraz pramáti, tak si..."
"... to měl dát do smlouvy," přerušil tentokrát Harry Luciuse, "Co všechno jsem si ještě měl dát do smlouvy? Počkat! Je třeba tohle jídlo ve smlouvě?" zvedl talíř se svým humrem, "Nebo to, že mi tvoji skřítci vaří, je jen tvoje... jak si to říkal v noci?... libovůle."
"Samozřejmě že je to ve smlouvě. Je to má povinnost, pokud si nejsi schopnen jídlo obstarat sám. Strana devadesát tři, soubor o zajištění základních potřeb, odstavec...," začal Lucius podle všeho odříkávat, kde může mladík najít konkrétní údaje o tom, kdy dostane jídlo a možná i jaké.
"Na tohle já nemám žaludek," vydechl unaveně. Odstrčil se od stolu a odešel pryč.

*****

Lucius dlouze vydechl, aby se uklidnil. Když se vracel domů, tak si umínil, že bude na Pottera milý. Přeci jen na jeho spokojenosti závisela Luciusova budoucnost. Docela mu to i vydrželo, jak se musel pochválit. Dokázal neznalému mladíkovi vysvětlit některé aspekty předmanželských kouzelnických smluv, aniž by ho přitom seřval nebo alespoň preventivně zbil nějakého skřítka. To byl vzhledem k tomu, jak mu bylo nepříjemné o tom mluvit, docela výkon.
Pak to ale zcela zkazil tím, jak se naštval, když se ptal Potter na zakladatelku jeho rodu. Vlastně se naštval už jen proto, že mladík slídil po domě, přestože to bylo svým způsobem jeho právo, když tu bydlel a část domu mu i náležela.
Když jeho manžel vztekle utekl z jídelny, tak v klidu dojedl své jídlo, včetně moučníku, a přesunul se do pracovny, kde se posadil do křesla ke sklence ohnivé whisky. To už se stalo, po tom co ho pustili z Azkabanu, tak nějak jeho večerním rituálem.
Když měl v sobě už tři sklenky, tak ho napadl dvě věci. Že hodně pije a že by měl Potter právo vědět, koho si to vůbec vzal. Malfoyové o tom nemluvili nikdy rádi, pravdou ale bylo, že jejich manželky a manželé se dřív nebo později toto rodinné tajemství dozvěděli.
Vztekle do sebe obrátil další sklenici whisky, což už zapříčinilo, že se mu trochu motal svět, zavolal skřítka a poručil mu jít za Potterem a říct mu, aby na Luciuse počkal v obrazárně. Nalil si další sklenici, kterou si vzal do ruky, a za pomoci hole, kterou už opravdu trochu potřeboval k ladné chůzi, se vydal taktéž do obrazárny. Po cestě zvažoval, jak to asi všechno manželovi vysvětlí, když ten pitomec pravděpodobně neznal ani základy.
I když mu cesta trvala jen chvilku, Potter už tam na něj čekal. Lucius dopil sklenku, kterou měl v ruce a postavil ji na hlavu skřítka, který za ním pospíchal už z jeho pracovny.
"Chtěl jsi vidět pramáti, tak ti ji tedy ukážu," řekl bezbarvě, když kolem Pottera prošel do chodby s obrazy. Alkohol dokonale otupil jeho vztek i podrážděnost ,a to natolik, že mohl mladý manžel pokládat jakkoliv pitomé otázkay, Lucius by mu na ně asi i klidně odpověděl. A on věděl, že se bude Potter pitomě ptát.
"Proč sis to rozmyslel?" zeptal se mladík.
Nevšímaje si svých příbuzných, kteří povětšinou brblali něco o tom, co to rodině udělal, že se nechal chytit a vsadit do Azkabanu a pak si vzal nepřítele, došel až k posledním dveřím. Vytasil hůlku, za což si vysloužil příjemný pohled, když Potter ztuhl, bylo hezké, že ještě někoho mohl vyděsit, a přiložil ji k zámku dveří. Tiše zašeptal kouzlo, klidně mohl i nahlas, mladík po jeho boku by dveře stejně neotevřel, ale byl to takový zvyk. Zámek ve dveřích zacvakal a samotné dveře se pomalu otevřely.
"Protože, ať se mi to líbí nebo ne, jsi můj manžel," vysvětlil, ať si to Potter přebere, jak sám uzná za vhodné.
Vstoupil do místnosti jako první, jedním dlouhým pohybem hůlky zapálil v místnosti několik svící, které ozářily stěny pomalované lesem a přírodními výjevy. Pak samozřejmě jediný obraz v místnosti, který vysel na stěně proti dveřím.
"To je jediný obraz pramáti, první z rodu Malfoyů." Ustoupil trochu stranou a nechal Pottera, ať si obraz prohlédne, zvědavý na to, co řekne, až pozná spící postavu na obraze.
Trvalo to trochu déle, než očekával, protože přeci jen žena tenká jako proutek, prakticky průsvitná a blonďatá, je dosti nezaměnitelná věc. Potter byla ale nejspíš vážně duševně zaostalý, jak neustále tvrdil Snape.
"Ale to je... víla," vyhrkl překvapeně, načež se obrátil na Luciuse, jak čekal na potvrzení. Aristokrat jen mírně přikývl na souhlas, přešel k mladíkovi a postavil se vedle něho. Chvíli si mlčky svou spící pramáti, stočenou na obraze v záplavě listí, prohlížel, než promluvil.
"Nevím, proč jsi tak překvapen. Jsem si jist, že se o tom ve škole povídalo, že naše rodina má co dočinění z vílami."
"To ano, ale... nikdy jsem tomu nějak nevěřil, protože," odmlčel se, "Malfoyové jsou zlí, zatím co víly jsou hodné."
"Hodné!" uniklo Luciusovi uchechtnutí, "Ano, svým způsobem jsou, až na to, že když tě bude někdo mučit a zabíjet, tak ony nehnou ani palcem u nohy, aby ti pomohly."
"Nesouhlasím. Fleur se ve válce chovala statečně a obětavě, přitom je napůl víla," mínil Potter, což Lucius ohodnotil jen krátkým pohledem, "Takže tvůj prapředek si vzal vílu," konstatoval, "To vysvětluje tvoje vlasy, kůže a tak všechno kolem."
"Ne, ve skutečnosti si můj prapředek nevzal vílu. Je to totiž daleko komplikovanější," zhluboka se nadechl, aby se mohl pustit do vyprávění, "Co ses učil ve škole o vílách?"
"Nic moc toho nebylo. Jen, že jsou krásné, magicky přitažlivé pro muže, mají vyjímečný hlas a tak dále. Copak je toho víc, co nás neučili?"
"Ano, je toho víc," přikývl, "Víly byli před sto dvaceti lety uznány za právoplatné členy kouzelnické společnosti, takže hned na to požádaly o vymazání některých faktů z učebnic."
"Proč to udělaly a co nechaly vymazat?" Mladík byl upřímně zvědav, což Malfoye svým způsobem potěšilo. Krátce si vzpomněl na to, jak o tomhle učil svého syna, tohle bylo podobné.
"Protože jim to bylo trapné, nejspíš a co?" krátce, úkosem na svého společníka pohlédl, "Viděl jsi někdy nahou ženu? Alespoň na obraze nebo fotografii." Při Potterově jasné zálibě v mužích, kterou ostatně minulou noc okusil, se zeptat musel.
"Viděl na obrázku. Ještě v mudlovské škole o předmětu, kterému se říká rodinná výchova a děti se tam učí o sexu, antikoncepci a všem tom okolo," naznačil v neurčitém gestu rukou a uhnul pohledem. Lucius by přísahal, že se přitom mladík lehce začervenal, ale v podivném světle jen několika svíček, se nedalo tvrdit nic jistě.
"Zajímavé," řekl jen tak mimochodem sám pro sebe a zauvažoval, proč se to vlastně v Bradavicích neučí také, mohlo by se pak rodit míň lůzy, "Víly vypadají jako ženy, všechny tak vypadají a žádnou s mužskými rysy nenajdeš. Vypadají tak i nahé, až na drobný detail že postrádají ochlupení a samozřejmě bradavky, protože to nejsou savci. Daleko více se podobají svým chováním a svou společností hmyzu. Přestože všechny vypadají stejně, mají dvě pohlaví jako lidé a většina jiných tvorů, až na to, že nepoznáš jakého je víla pohlaví, dokud se nevzruší. Všechny mají ženské pohlavní orgány, část ovšem má kromě nich také cosi... nazval bych to kladélkem."
"Kladélkem?" zopakoval po něm Potter s dotazem a zároveň zhnusením.
"Ano, přesně tak. Nemá to tvar mužského penisu, je to poměrně tenké, tvrdé a v klidovém stavu skryté v těle. Pokud bys měl zájem to vidět, Severus má jistě několik exemplářů naložených v lahvi, protože se z nich dělá velmi účinný a velmi drahý lektvar podporující potenci."
"Merline ne!" teď už se jednoznačně zachvěl odporem, "O to vidět něco takového vážně nestojím. A už vůbec nechci vědět, jak se k tomu Snape dostal."
"Pravděpodobně to koupil od samotných víl, některé si tento orgán nechávají odstranit. Proč to dělají, to nikdo neví, protože kvůli penězům nebo čemukoliv jinému, co jim může kouzelník poskytnout, to není. Ony nic nepotřebují. Živí se slunečním a měsíčním svitem, žijí v koloniích v lese a spí na trávě, takže nepotřebují nic, co jim příroda sama nedá."
"Možná tu věc prostě nechtějí. U mudlu jsou někteří, kteří chtějí mít jiné pohlaví, než mají."
Lucius se nadechl, aby se Potterovi nějak vysmál, jedno jak a jedno, že u čarodějů to bylo stejné, pak zase vydechl. Kdyby to začal rozebírat, nikdy by se nikam nedostali, takže k mladíkovi po svém boku přijal stejný postoj, jako ke Snapeovi.
"Vůbec bych se nedivil, kdyby to dělaly proto, že jedna samčí víla v kolonii stačí," projevil svůj názor.
"To by bylo sice divné, ale třeba... už jsem viděl divnější věci," pokrčil rameny, "Sice to o vílách je zajímavé, ale nevím, proč si mi to říkal."
Kdyby to Potterovi došlo, asi by to bylo snazší a samotný příběh by si mohl nechat pro sebe. To se ale nestalo, takže to vypadalo, že ho bude muset odvyprávět.
"Půjdeme odsud, než se vzbudí," obrátil se vyšel ve ze dveřím. Zase za nimi kouzlem zhasl a zamkl, aby se nikdo nedostal k obrazu jeho pramáti.
"Pramáti byla samčí víla a ona," snažil se najít vhodné slovo, zatím co míjel obrazy svých předků a kráčel pryč, "chtěla získat postavení Velké matky, to je víla, která vládne všem koloniím. Byla ochotná udělat cokoliv, aby se Matkou stala, včetně zabíjení jiných víl. Když se na její činy přišlo, tak byla shledána vinou a odsouzena. Nedostala trest smrti, protože víly nic živého nezabijí, byla ovšem navždy vyhoštěna z lesů a nesměla se do nich vrátit."
"Takže byla zlá. To po ní jsou Malfoyové takoví, jací jsou," řekl Potter.
"Ona nebyla zlá," odporoval mu mrazivě, "jen šla za svým cílem, kterého chtěla dosáhnout. Každý volí jiné prostředky k získání moci, ale každý se moc získat snaží."
"Snažila se tedy získat moc mezi vílami," vyšli společně z obrazárny, "když se jí to nepodařilo tam, tak se o to pokusila v lidském světě. Svedla nějakého čaroděje, stala se jeho ženou a zakladatelkou velkého rodu." Jeho slova Luciuse docela překvapila. V první řadě se nesnažil mladík odporovat tomu, že by lidé chtěli moc a v druhé řadě dobře odhadl ,co jeho pramáti udělala, částečně tedy.
"Více méně správně, až na tu drobnost že žádný čaroděj nebyl. Náš rod založila víla a čarodějka."
"Počkat!" zadržel ho překvapený mladík a vstoupil mu do cesty, takže se musel Lucius zastavit, "Tvůj rod založili dvě ženy?" vypadal nejen překvapeně, zaujatě, ale taky trochu pobaveně.
"A tvůj rod založil kovář, který si na trhu s otroky koupil pětiletou čarodějku. Ani jeden z nás nemá v tomto ohledu druhému co vyčítat," zchladil ho připomenutím vlastní historie. Mělo to očekávaný účinek, Potter se naježil, zamračil a pak zase ustoupil z cesty, ponechávaje Luciusovi prostor, aby pokračoval ve vyprávění.
"Druhé zakladatelka našeho rodu byla čarodějka, které na britské pobřeží přišla společně s římským vojskem. Jak se ty dvě setkaly nikdo přesně neví, ví se až to, že společně, ještě s magickými bytostmi a jinými čaroději, vyhnali Římany z ostrovů pryč. A pak počali prvního z našeho rodu. Mimochodem rodné příjmení, Malfoy, tedy "zlá víla", vzniklo již tehdy a naše matky ho přijaly za vlastní, protože je tak nazval prchající nepřítel. Tento příběh mnoho živých nezná. Kdyby se dostal na veřejnost, byl by to konec rodu Malfoyů. Pokud by lidé měli jasný důkaz, že máme v předcích magického tvora, pak..." ztichl. Stěží by asi Potterovi vysvětlil co by to znamenalo, co to znamená přímo teď, když mu to tajemství svěřuje, byť částečně nechtíc.
"Nikomu to neřeknu. Máš moje slovo, že je u mně tajemství vašeho původu v bezpečí. A...," zase mu zastoupil cestu, dlaní spočinul na Luciusově hrudníku a natáhl se nahoru, skoro až k polibku, "děkuji, že si mi to řekl." Tentokrát pohyb dokončil, jak chtěl druhému muže skutečně políbit, což mu ale blonďatý aristokrat nedovolil. Uhnul obličejem stranou.
"Neříkám ti to jako projev důvěry," odstoupil dozadu, z dosahu vykolejeného mladíka, "Nebelvíři jsou pověstní tím, že když chtějí něco vědět, udělají cokoliv, aby to zjistili. Svým pátráním bys nadělal víc škody, než když jsem ti to dnes přímo řekl."
"I tak děkuji za důvěru," stál si na svém poděkování, i když nebylo zač děkovat. Znovu Luciuse pohladil po tváři, což si společně s polibkem na tu samou tvář, který vzápětí následoval, nechal líbit jen se sebezapřením.
"Dobrou noc, Luciusi," rozloučil se a odkráčel chodbou pryč. Lucius ho pozoroval, dokud nezašel za roh, pak si promnul kořen nosu a povzdechl. Začala ho bolet hlava, protože alkohol pomalu vyprchával.
"Budu muset začít víc pít," zamumlal si pro sebe, když se vydal do ložnice.

Co se stane v sídle, zůstane v sídle

Nechápal, jak si toho mohl nevšimnout. Ta podoba s vílou byla až zarážející. Teď, když tu Lucius ležel nahý na bílém prostěradle, to bylo jasně vidět. Jeho kůže byla na pohled tenká, prosvítaly pod ní žíly, a zároveň jakoby svou barvou splývala s hedvábným povlečením. Vlasy měly zlatě blonďatý odstín a rovnoměrnou barvu od kořínků po konečky, což bylo u normálních lidí zvláštní. I blonďatí lidé měli konečky o něco tmavší. Paže a nohy měl dlouhé, tělo štíhlé skoro až moc.
Celkově budil dojem něčeho, co je velmi křehké a stačilo by jen špatně sáhnout, moc stisknout a popraskaly by mu kosti.
"V šuplíku je modrý flakonek se zlatým závitem," prolomil Lucius ticho, "Jeho obsah vypij, zaručeně ti to pomůže od tvého problému s potencí."
"Já nemám žádný problém!" ohradil se prudce a velmi dotčeně. S tímhle rozhodně nikdy problémy nemíval.
"Ne?" zlaté obočí se vyklenulo nahoru, jak druhý muž dal najevo svou nedůvěru a opovržení, "Tak z jakého důvodu tu na mně nečinně hledíš už celou věčnost?"
"Kochám se pohledem na tebe," pronesl lichotku s úsměvem na rtech, "Víš, že jsi opravdu krásný?" zeptal se, ale jen řečnicky.
"Samozřejmě, že vím," dostalo se mu přesto arogantní, sebejisté odpovědi, "Nejsi rozhodně první, kdo mi to říká. Jistě ani poslední." Naklonil se stranou, opřel o jeden loket, takže mu vlasy sklouzly přes rameno na prsa.
"Víš, vlastně si se měl začervenat a rozpačitě mi poděkovat," podotkl Harry zamračeně. Lucius mu stále a znovu ničil představy, které si v hlavě zkonstruoval. Jedna z nich byla právě ta, že nějakým komplimentem, hezkým slovem nebo svým činem, donutí aristokrata, aby se začervenal.
"To se nikdy nestane," odsoudil Harryho představy chladně k smrti, "Co kdybych se dnes ujal iniciativy já?"
Z Luciusových slov mu zlehka poskočilo srdce a dalo se do zběsilého tempa. Jeho manžel se chtěl aktivně podílet na milování. Ne že by o svatební noci nebyl aktivní, ale tehdy Harry jasně viděl, že z toho až tak moc nadšený není. Ani se neudělal, což mladíka vážně mrzelo.
"Když to chceš. Pro tebe cokoliv," s těmi slovy svého milence a manžela krátce políbil na růžové rty, načež se položil na postel vedle něho, "Jsem jenom tvůj. Dělej si se mnou, co chceš."
"Pošetilé a hloupé přání," řekl na to druhý muž, kupodivu ani trochu to neznělo jako skutečná výhružka, daleko víc to připomínalo škádlení. Dokonce milenecké škádlení.
To skutečné přišlo hned na to, když se nad Harrym sklonil, začal líbat jeho krk a hrudník. Zavřel oči, přenechávaje mu pro tuto noc veškerou iniciativu.
Čehož později nelitoval, protože Lucius, i přesto že před vstupem do manželství tvrdil že je nezkušený, byl v posteli skutečný zázrak. Měl dojem, že blonďatému muži nejde o nic jiného, než ho donutit prosit rozkoší a zmítat se v ní, dokud nepřijde o rozum. Jakmile se tak bezmála stalo, mohl na Luciusově tváři vidět úsměv vítězství.

*****

Druhá společná noc byla daleko lepší, než ta první a zároveň přinesla mnoho poznatků do budoucna. Lucius měl naprosto jasno ve třech věcech. První a nejdůležitější bylo, že bez lektvaru na podporu potence to v jeho případě prostě nepůjde. Ne, že by se nestalo nic, rozhodně to však nebylo dost na to, aby Pottera uspokojil. Druhou bylo, že být nahoře a mít nad mladíkem pod sebou moc, bylo daleko uspokojivější, než mít moc nad Severusem. A poslední důležitý poznatek byl, že mu manžel byl ochoten splnit cokoliv, takže se nemusel obávat podpisu smlouvy se Siriusem. Už teď měl dobrou manželku pro Draca v kapse.
Poslední dva body mu natolik zvedly náladu, že si k snídani poručil sladké, což obvykle nedělal a do jídelny vkráčel svižným, mladistvým krokem. V jídelně pak na něj čekalo další příjemné překvapení v podobě jeho syna, sedícího na svém obvyklém místě.
"Draco," pozdravil ho a stanul na místě.
"Otče," vrátil mu mladík pozdrav, ne moc hlasitě, ale přesto a postavil na místě, jak bylo dobrým zvykem, když Lucius vstoupil do místnosti.
"Dlouho jsem tě neviděl, synu. Byl jsi na letním sídle?" zeptal se, zatím co přešel ke svému místu, kde se posadil nad hrnek prvotřídního medu.
"Ano, víš přece jak mám rád moře," odpověděl neutrálně a vrátil se ke svému jídlu.
Lucius k němu obrátil dlouhý, zkoumavý pohled. Už nějaký čas, od doby, co bylo Dracovi patnáct, si spolu nerozuměli. Nechápal, co se z jeho synem stalo. V září odjížděl do školy, jako vždy stejně otrávený, že tam musí a stejně moc nechtěl z domova, od milovaného otce, a když se pak za deset měsíců vrátil, nejen že vypadal jinak, on se i jinak choval. Choval se, jakoby začal Luciuse nenávidět. Přestal ho respektoval. Vztekal se, odmítal poslouchat a dělal trucy, až se musel uchýlit k trestům, které do té doby v Dracově výchově zcela chyběly.
"Proč sis vzal Pottera?" vypálil po chvíli Draco.
Lucius zase vrátil lžíci do džbánku s medem. Po tomhle dotazu nejenže přestal mít chuť na sladké, přestal mít chuť obecně na jídlo. Nemohl za to samotný dotaz, ale to jak byl řečen. Obrátil tvář k mladíkovi a propletly prsty rukou, aby se uklidnil.
"Protože to byla jediné možnost, jak získat zpět majetek a jméno." Jak prostá, snadná odpověď, kterou musel jeho syn znát. Chtěl se prostě jen pohádat, nic jiného v tom nebylo, jenže Lucius se odmítl nechat vytočit.
"Ach, jistě!" odfrkl si, "Pořád ty samé výmluvy, co jsi měl vždy, když jsem s něčím nesouhlasil. Dělám to pro rodinu. Dělám to pro tebe, Draco."
"Proč si myslíš, že jsem to dělal pro tebe?" zasyčel na něj s potlačovaným vztekem, ne, nepodařilo se mu nenechat se vykolejit. Zato se mu podařilo donutit mladíka překvapeně zamrkat.
"Tak proč to děláš? Snad ne proto, že je Poter tak krásný, kudrnatý a úplně tupý!" Rychle se z překvapení oklepal a znovu zaútočil.
"Ne, dělám to kvůli sobě," vrátil mu stejně útočně, "Byl jsem to já, kdo hnil v Azkabanu zaživa, zatím co mu krysy žraly nohy a mozkomoři mozek. Ty sis, ubožáčku malý, jedině odíral ruce o nitě a jehly. Co je to proti mozkomoří přátelskosti?!" Hluboce se ho dotklo, když zjistil že Draco pracuje a kde, ale to přeci neznamenalo, že to musí říct nahlas. On nikdy o svých pocitech nahlas nemluvil a nikdy s tím nehodlal začít.
"A to, co děláš teď je podle tebe lepší?" zeptal se, divoce gestikulujíc rukou, "Ležet z roztaženýma nohama a dělat Potterovi děvku se ti líbí víc?"
V Luciusovi vzplanul hněv, který jeho oči modře rozzářil. Tohle už jeho syn přehnal. Takhle nikdo z Malfoyů nebude se svými rodiči mluvit.
"Dysi!" promluvil na skřítku, která, podle slz jenž se jí vyhrnuly z očí, hned věděla, oč jde. Draco to věděl taky, protože jeho oči se zaleskly panikou, už i otevřel ústa, aby se omluvil, ale bylo pozdě. Skřítka se široce rozmáchla a pak Draca uhodila přes tvář tak silně, že mu hlava uhnula na stranu a vydalo to hrozivý, mlaskavý zvuk. Vzápětí na to vypukla v ohlušující pláč, naběhla do zdi a začala o ní tlouct hlavou jako zběsilá. Ani jeden z mužů u stolu tomu nevěnoval pozornost.
"Takhle se mnou mluvit nikdy nebudeš, rozuměl si?" zasyčel, celý napnutý potlačovaným vztekem, "Nikdy už se neopovažuj zpochybňovat má rozhodnutí. A už nikdy... nikdy nezkoušej, kolik tvých urážek snesu. Mohlo by tě čekat nemilé překvapení."
Draco měl stále obličej odkloněný stranou, na zarudlé tváři si pevně držel dlaň a jeho ramena se chvěla, jen potlačoval pláč a vztek zároveň. Tvář tolik nebolela, ale ponížení které musel snést, když ho udeřilo něco tak podřadného, jako skřítek, muselo být strašné. Muselo být stejné jako ponížení, které cítil Lucius, když ho označil za Potterovu děvku a přesně to starší aristokrat chtěl.
"Nenávidím tě!" vykřikl na něj Draco z plných plic, slzy v očích, načež vystřelil od stolu takovou rychlostí, až převrhl židli.
Nepokusil se ho zadržet, ani na něj nepromluvil, jen se vrátil ke svému jídlu. Neměl na něj chuť, ale věděl, že se najíst musí a navíc chtěl vypadat něčím po ránu zaměstnaný, kdyby se náhodou objevil Potter.
"Zvedni tu židli," nařídil skřítce napůl úst. Ta se potácivě zvedla ze země, kam spadla, když už se nemohla dál bít hlavou o zeď, a splnila Luciusův příkaz bez prodlení a bez řečí, navíc právě včas, aby zahladila veškeré stopy po sporu, než do dveří vešel Harry.
"Viděl jsem Draca na chodbě," řekl, když zasedl na svou židli, "Vypadal, že bude brečet a měl rudou tvář. Ty si ho uhodil?" ptal se s jasným úmyslem svému manželovi vynadat, pokud by zjistil, že ho Lucius skutečně praštil.
"Malfoyové členy své rodiny nebijí," řekl naprosto po pravdě, ostatně to nebyla jeho ruka, která dopadla na synovu tvář, "Nejsme Blacky ani barbary."
"Takže nemáš nic společného s tím, jak vypadal? Prostě jste si tu příjemně povídali, on se najednou rozbrečel a utekl," dorážel dál a neoblomně.
"Debatovali jsme o mém sňatku s tebou," to byla naprostá pravda, "On s ním nesouhlasí, takže jsem mu důrazně doporučil svůj názor změnit nebo ho veřejně nepropagovat."
"Ty jsi hájil náš sňatek?" vypadal nepatřičně šťastně, stejně tak překvapeně. Lucius nechápal, proč se tomu tak diví.
"Dokud mi nedáš důvod náš svazek zpochybnit, tak ho budu bránit. Je to moje povinnost a když už jsme u těch povinností...," rozhodl se nakousnout to téma už teď, aby mohl Blacka navnadit tím, že už pomalu ale jistě Pottera svírá v hrsti a tlačí ho do jejich plánu, "Měl by si začít hledat ženu pro početí svého potomka."
"Vždyť jsme svoji týden," zabručel v odpověď, másle mázl tak nešikovně, že ho odstřelil někam na stůl, "Hups, pardon," omluvil se okamžitě a máslo setřel ubrouskem. Lucius ho tak pozoroval, přičemž si matně vybavoval, proč že to vlastně souhlasil se sňatkem. Bylo to něco o tom, že Potter vypadal silně a mocně. Přitom teď opravdu spíš připomínal blázna, jako byl třeba Brumbál.
"Čím dřív ho budeš mít, tím líp. Já musel na Draca čekat bezmála deset let. Díky tomu už nejsem mladík, kterým jsem býval. Pokud trváš na tom, že budeme tvého potomka vychovávat společně, pak by se měl narodit dřív, než zestárnu a zemřu." Necítil hořkost, kdyby to záleželo jen na jeho potřebách, ne na potřebách rodiny, tak by se nestaral o to, jestli má Potter dítě. Nebo spíš by mu v tom intenzivně bránil.
"Neznám nikoho s kým bych chtěl dítě mít. Teda..." potřásla hlavou, "Třeba takové Giny je milá, mám ji rád a myslím, že by byla skvělá matka..."
Potter dál mluvil o nejmladší Weasleyové, zatímco Lucius se snažil neudusit ranní kávou. Představa, že by měl v rodině některého ze zrzavých, podřadných, chudých čarodějů mu byla jen o špetičku více příjemná, než mít v rodině motáka či mudlu.
"Nikdy!" pronesl, jakmile měl dost vzduchu, "To se raději přeplavím na loďce zpátky do Azkabanu a sám se tam zavřu do cely. S tou lůzou odmítám mít cokoliv společného, natožpak aby nějaký jejich panchart nesl jméno Malfoy a dostal z našeho majetku třeba jen jediný galeon."
"Nezapomínej, že mluvíš de fakto o mé rodině!" obořil se na něj Potter, "Oni nejsou lůza, jsou daleko lepší lidé, než celá tvoje vílí famílie."
Nadechl se sykavě přes stištěné zuby, jak se připravoval k protiútoku. Nikdo nebude jeho rodině říkat "vílí famílie". Jeho mozek kupodivu pracoval rychleji, než rty, když vzduch stejným způsobem zase vypustil. Probodával Pottera ledovým, pichlavým pohledem, ze kterého čišel vztek, ale neoponoval mu. Narovnal se, tak aby mohl na mladíka pohlédnout z vrchu, čímž získal pocit nadvlády.
Potter mu pohled oplácel stejně vztekle a arogantně, navíc s tím chladným neurčitým leskem, kterého si u něj Lucius několikrát všiml a který ho zaujal. Ani jeden z nich zatím neustupoval, žádný neprojevil rozum, jen se vzájemně strašili. Nakonec to ale vyhrál Luciusův mozek, který mu říkal, že přít se s Potterem není rozumné. Domácí válka nebylo to, co by mu napomohlo udržet si v rukou svou moc.
Se sebezapřením poskládal tvář do čehosi, co se mohlo vzdáleně podobat smířlivému výrazu, který kazila stálá a všudypřítomná arogance se vztekem. Následně promluvil tak vlídným hlasem, jakého jen byl schopen.
"Omlouvám se," znělo to sladce, ale až moc, jako když by vám někdo do krku nalil celý džbánek medu, "Nechal jsem se unést starými rodinnými předsudky. Chápu, že když si můj manžel, tak se věci mění."
"Ne, to já se omlouvám... taky," zamračil se jeho společník, přestal budit hrůzu a už vypadal zase jako normální mladík jeho věku, "Neměl jsem říkat ty věci o vílách. Něco jsem ti slíbil a tímhle jsem to porušil. Už to neudělám. A nechci se bavit o nějakém mém dítěti."
"Dobrá, jak myslíš," souhlasil bez váhání s tím, že už se o tom nebudou bavit.
Lucius byl dobrým politikem, věděl, kdy ustoupit a poskytnout protistraně čas na rozmyšlenou. Stejně tak, kdy tvrdě zatlačit, aby bylo splněno, co on chce. Jindy, zase bylo třeba poskytnout jen chvilku na nadechnutí a jít si znovu za svým. Tohle byl poslední případ, hlavně proto, že dnes večer musel Blackovi říct, že Potter souhlasil, i když nesouhlasil, a co nejdříve ho donutil souhlasit.
Napil se kávy. Už věděl, jak ho k tomu donutí, jen to bude znamenat, že se zase bude muset ponížit.
Jenže co by neudělal pro rodinu.

*****

Skřítci mu dali vědět, že je tu Sirius a čeká dole v salonku. Lepší zprávu ten den Harry prostě slyšet nemohl. Nadšeně se vrhl dolů, ovšem než vešel dovnitř, tak se trochu zklidnil a urovnal si vlasy. Nechtěl vypadat, jako kdyby prošel roštím
Pohlédl na sebe krátce do zrcadla, kterých bylo na chodbách též požehnaně, a zakroutil nad sebou hlavou. Netušil, jak to všichni v jeho okolí, Lucius, Sirius, Draco dokonce i Remus, dělají že vypadají pořád tak upraveně, spořádaně, dokonce důstojně, zatím co on neustále budil dojem kluka. Tak se alespoň viděl, netušil, že ostatní ho vnímají trochu jinak. A nikdy ho to nenapadlo, ani v souvislosti s tím, že se ho občas lidé podle všeho i báli.
Vešel dovnitř.
"Harry!" zasmál se Sirius a přitáhl si ho na hruď v pevném objetí, "Vypadáš zdravě, takže tě Lucius netrápí hlady!" znovu se zasmál.
"Siriusi!" oplatil mu obětí se stejným nadšením, "Jistěže ne. Má ve smlouvě povinnost se o mně starat," ušklíbl se na oplátku, "Ne, skutečně, já se tu mám dobře." Nechtěl znít, že by tu nebyl spokojený. Nebylo to takové, jaké si to vysnil, Lucius mu byl pořád tak vzdálený, jak jen být mohl, ale Harry věřil, že to potřebuje daleko víc času než jen týden. Kupodivu, ač by lidé nevěřili, on uměl být trpělivý.
"Takže," pohodlně si sedl zase na pohovku, odkud vstal, když Harry vstoupil a poklepal rukou vedle sebe, aby se tam jeho kmotřenec posadil, "Lucius je na tebe milý a laskavý? Čím si ho nadopoval? Brumbál tě naučil nějaké tajné alchymistické triky?"
"Ne, Lucius není milý a laskavý," posadil se vedle staršího muže, "Já ani nečekal že takový bude, to přeci víš. Říkal jsem ti, jak to s tím je... se mnou je."
"Takže co? Hraješ si na krotitele hadů?" pozvedl tázavě obočí.
"Ano, ale nepřirovnal bych ho k hadovi, spíš k hypogrifovi. Ti jsou vznešenější, tak jako Lucius, a taky plaší, trochu arogantní. Musíš si získat jejich úctu, aby ti dovolili si je osedlat," zarazil se nad svými slovy, "Neznělo to trochu perverzně?"
"Já jsem stoprocentně na holky, takže můžu dělat, že jsem to nepochopil," ujistil ho s úsměvem, že to perverzně neznělo.
"Proč tu vůbec jsi?" zeptal se Harry, aby změnil téma hovoru.
"Proč asi? Abych tě zkontroloval, pozdravil a řekl ti, že se tvým kamarádům po tobě stýská."
"Až na to, že si tu už tři hodiny," opáčil Harry, který byl samozřejmě moc dobře informován, "Skřítci mluvili. Víš, že s nimi mám dobré vztahy. Hned si mně zamilují, i když nevím proč."
"Malí prevíti. Kéž by i mně nějací tak pěkně donášeli, jako tobě. To bych měl sladký politický život," poplácal ho po rameni, "Ale dostal si mně. Jsem vinen zradou, protože jsou nejdřív navštívil Luciuse. Máme spolu nějaké obchodní jednání."
Harry si svého kmotra změřil zkoumavým pohledem. Dát si dvě a dvě dohromady bylo snadné. Sirius nabízející mu svou sestřenku. Lucius tlačící ho do toho, aby měl dítě co nejdříve. Sirius mluvící tři hodiny s Luciusem. Hezky to do sebe zapadalo. Harry měl dojem, že se ho dva starší muži snaží uvrtat do nějaké politické hry, kterou hrát nechtěl. Zatím ale o svém podezření pomlčel.
"Neprohlašoval si jednou, že sňatek Narcisy s Luciusem byla poslední spolupráce mezi Blacky a Malfoyi, dokud budeš živ?"
"Časy se změnily," pokrčil rameny, "Víš, naše vítězství nad Voldemortem mělo i své stinné stránky, jako všechna vítězství. Čistokrevných rodin je málo. Mně by tedy nevadilo kdybych měl v rodině nějakého dvojí krve nebo třeba někoho, jako Hermiona, ale víš, jak to je s tou politikou."
Nežral mu to. Ne, Harry prostě Siriusovi už jeho liberálnost vůči mudlům nežral. Když se s ním setkal poprvé, pak za války, když ho vídal jen v jeho domě, to ještě věřil, že Siriusovi přijdou všichni rovní. Po válce, když s ním mohl strávit víc času, zjistil že sice tvrdí, jak jsou si všichni rovni, Hermionu má rád, ale rozhodně si myslí, že někteří jsou si rovnější.
"Jasně, prostě politika. To mně stejně nezajímá," mávl nad tím rukou. Už věděl dost. Došlo mu, že půjde o Draca, pak ta spojitost se Siriusovou sestřenicí... Všechno bylo jasné.
"Radši mi řekni, co dělají ostatní? Co Remus s Tonksovou a Teddym? A jak Hermiona s Ronem?" odvedl řeč docela jinam.
Sirius se rozpovídal, takže se Harry během hodiny dozvěděl všechno, co ho zajímalo o jeho kamarádech, celé rodině Weasleyových, dokonce i o Severusovi, který je prý poslední dobou extrémně podrážděný a Brumbál tvrdí, že na něj jde krize středního věku.
Brumbál. To bylo jméno, které potřeboval Harry slyšet. Rozhodl se za ním zajít a poradit se, mimo jiné snad i usmířit, protože naposledy když spolu před třemi měsíci mluvili soukromě, tedy ne o učivu, tak se trochu nepohodli.
Rozloučil se se Siriusem, vyprovodil ho ven a pak poručil skřítkům, aby Luciusovi oznámili, že se nevrátí dřív jak na večeři. Použil krb v hale, který jediný byl spojen s letaxovou sítí a přemístil se do Prasinek. Tam zašel do obchodu se sladkostmi a nakoupil tam tak veliké množství cukrovinek, že se prodavačka ptala, pro kolik dětí to proboha má. Když jí prozradil, že je to pro ředitele Bradavic, tak se jen zasmála a na nic dál už se neptala, protože podle všeho věděla, jakou spotřebu cukru Brumbál má.
Uvědomoval si, že sladkosti jsou hodně hloupý dárek na usmířenou, jenže nic lepšího ho pro starého čaroděje nenapadlo. Leda tak že by mu přinesl pytel teplých ponožek, protože těch jak známo není nikdy dost.
Heslo samozřejmě znal, protože byl vždy zván a Brumbál mu ho vždy prozradil, takže rychle dostal ke dveřím kanceláře a zaklepal na ně. Nemusel čekat dlouho a byl vyzván vstoupit.
Starý ředitel Bradavic zrovna stál u Fawkesova bidélka, kde vyklízel hovínka v ohnivzdorných rukavicích a nerezovou lopatkou. Fénixové byli dle Harryho názorů neuvěřitelní tvorové, zbožňoval Fawkese, když si k němu sedl na rameno, ale vyklízet hovínka, která tu a tam vzplanula modrým plamenen, by rozhodně nechtěl.
"Rád tě vidím, drahý chlapče," zazářil Brumbál, sklidil lopatku hovínek do ohnivzdorného pytle a stáhl si rukavice, "Neměl jsem zdání, že máme dnes hodinu a to si na každou udělám uzel na kapesníku, abych nezapomněl." Brumbál, jak známo, nikdy nic nezapomněl, ale rád tvrdil, že zapomíná docela všechno.
"Pane řediteli," usmál se Harry a rovnou přešel ke stolu, kde se posadil na židli,"Nemáme dnes hodinu, přišel jsem prostě jen tak, abych vás viděl. Dlouho jsme si nepopovídali." Po starém muži se mu upřímně stýskalo, protože byl jako dědeček, kterého nikdy nepoznal, "Taky jsem vám přinesl nějaké cukrovinky." Položil na stůl krabici, kterou mu v Prasinkách nabalili až po okraj.
"To je od tebe milé," zalesklo se mu nadšeně v očích, přitáhl si krabici a otevřel ji, "Skákací citrónové lipo!" vykřikl nadšeně a okamžitě taky jeden z bonbonů hodil o stůl, aby viděl, jak skáče, "Čokoládové ropuchy co z vřídků vystřikují želé!" jednu vybalil, položil na stůl, načež se ropucha nafoukla a pokropila mu stůl zeleným, jablečným želé, "A vrtulící se pendreky!" vyndal z pytlíku jeden růžový pendrek, zatočil ho a pak pustil. Cukrovinka se roztočila jako vrtule a vyletěla vysoko do stropu.
"Nedávno jsem ji pět tuctů sundával ze stropu ve Velké síni," řekl s úsměvem, hlavu pořád zdviženou, jak pozoroval kroužící pendrek, "Víš, měl bys vědět," sklonil hlavu, aby na Harryho zpříma pohlédl, "že je jedno, kolik sladkostí mi přineseš, pořád nebudu souhlasit s tvou svatbou. Abys mě uplatil, musel by si mít v rukávu něco víc než... panečku! Krvavé lízátko!" Vytáhl ho z krabičky, na které byl nesmírně charismatický upír schovávající část tváře za pláštěm a brblající něco o tom, že tu má Brumbál moc světla.
"Já vím že ne, spíš to byla jen taková olivová ratolest," čtení knih, kterému se občas věnoval, na něm kupodivu zanechalo následky, "Chtěl jsem se omluvit za to, jak jsem se choval, když jsem vám o chystané svatbě říkal."
"Já se na tebe přeci už dávno nezlobím. Oddával jsem tě? Oddával. To zase byla má olivová ratolest," usmíval se dál starý muž, ocucávaje přitom kraj krvavého lízátka, "Omluva, ale není jediná věc, kvůli které si sem přišel," neptal se, konstatoval, jako vždy prostě věděl, "Vezmi si bonbon," podstrčil Harrymu vzápětí krabičku se skákacím lipem.
"Ne, díky. Nemám chuť," odmítl s mávnutím rukou, "Omluva je hlavní důvod a pak...," povzdechl si, "Měl jste někdy dojem, že lidé kolem vás, se vás snaží zneužít?" zeptal se.
"Ten já mám pořád. Kdybys tu jenom někdy byl na poradách učitelů. Každý po mně chce něco jiného a většinou jsou to protichůdná přání. Tak třeba Prýtová požaduje, aby Severus přestal vylévat nepovedené lektvarové experimenty ze severní zdi, protože jí prý tečou do její tamní zahrady. Severus zase chce, aby byla její severní zahrada zlikvidována, protože mu prý smrdí do oken, což dost dobře není možné, když jeho komnaty ani laboratoř nemají okna, jenže to prý jde větracími průduchy. Takže vidíš, jaký mám těžký život."
Nemohl se nezačít smát, když si představil drobnou profesorku Prýtovou, jak nějakou uschlou kytkou mává Snapeovi před nosem, ten jen nahodí výraz krále světa a informuje jí, že je kytka na vyhození.
"Takhle jsem to docela nemyslel," řekl pořád ještě s úsměvem, vzal si nabízené lipo a strčil ho do pusy, "Je to trochu vážnější, než jen lektvary a květiny. Jde o to, že se proti mně spikli Sirius s Luciusem. Tedy ne spikli, že by mi chtěli něco udělat, oni jenom... dělají tu rodinnou politiku, kterou vůbec nechápu."
"Já také ne, proto jsem se nikdy neoženil," řekl Brumbál chlácholivě.
"Víte, kdyby ke mně byli upřímní, tak bych se jim pokusil pomoct, ale oni se baví někde za mými zády," krátce se odmlčel, "Jde o to, že Sirius chce abych měl dítě z nějakou jeho sestřenicí, Lucius mi taky říkal že bych měl mít dítě a dnes dopoledne se spolu ti dva tři hodiny bavili. Já vím, že proti mně něco šijí, chtějí mně uvrtat do té Priscily nebo jak se jmenuje. Sirius mi vysvětlil, proč chce, aby byla matko mého dítěte, zato ale nechápu, proč to chce Lucius."
"Řekl bych, že chce oženit Draca," projevil svůj názor muž na druhé straně stolu. Nad tím se musel Harry zamyslet. Ano, to už ho napadlo. Bylo možné, že se Sirius s Luciusem dohodli na nějaké svatbě. Jenže koho si měl Draco vzít?
"Viděl bych to na Penelopu Blackovou z větve, které žije v západním Berlíně," pokračoval Brumbál dal ve svých úvahách, "Má přijatelný věk, postavení, dost majetku, je čistokrevná a relativně odpovídá i vysokým nárokům Malfoyů na vzhled budoucích manželek svých synů. Štíhlá, světle hnědé vlasy, světlá pleť, modré oči. To by mělo zajistit, že Dracův potomek bude další z nekonečné řady blonďatých aristokratů, vypadajících jako víly."
"Takže jsem měl pravdu," zabručel Harry rozmrzele, "Myslí si, že jsem jejich figurka, se kterou budou strkat po šachovnici. Jenže já nic takového nejsem. Řeknu jim důrazně ne."
"Harry," začal Brumbál, jakoby chtěl říct nějakou moudrost, "proč sis vzal ten bonbon?" To za moudrost mladík rozhodně nepovažoval.
"Protože jste mi ho nabídl. Co to má co společného s mým problémem?" chtěl aby se starší muž rychle přesunul k jádru problému, ne kličkoval někde v okolí.
"Ty si ho nechtěl, ale stejně si ho vzal, dokonce i snědl," zněl, jakoby to bylo něco důležitého, "Nabídl jsem ti bonbon, podstrčil krabičku, takže jsem na ni upoutal tvou mysl. Ty si odmítl, ale za chvíli sis stejně vzal a pak ho snědl. Proč si ho snědl? Já po tobě přeci nechtěl, aby si ho jedl. Mohl sis ho strčit do kapsy a nechat na později. Mohl si ho pak venku dát skřítkovi. Mohl si ho rovnou hodit do koše. Mohl si ho dát Fawkesovi. Bylo tolik možností, přesto sis zvolil tu, která se od tebe očekávala."
"Chcete říct, že se ode mně očekává, že odmítnu, takže bych měl přijmout?" byl dokonale zmaten.
"To je pořád to samé," zakroutil hlavou, "Řeknu ti skoč, ty poslechneš, ale proč se ptáš, jak vysoko. Když jsem ti to neřekl, tak je to má vina, že nejsem spokojen s tvým výkonem."
"Je to jako s Luciusem a jeho smlouvou," začínal to pomalu chápat, "Když po něm něco chci, co on nechce udělat, tak mi řekne, že jsem si to měl dát do předmanželské smlouvy. Přitom jsou to naprosto hlouposti nebo věci, které jsem považoval za samozřejmé."
"To je přesně ono. Můžeš udělat, co oni chtějí, ale ne tak, jak to chtějí."
"Když dám ale na něco své slovo, pak to platí. Snad nemám začít lhát?"
"Jistěže ne," zakroutil Brumbál hlavou, "Jen není nutné hned slibovat všechno. Dobře zvaž, co jsi ochoten dát a co už ne. A slib jen to první."
To znělo opravdu logicky. Možná by se dala nakonec najít nějaká střední cesta, nebo alespoň natáhnout čas, aby si to mohl víc rozmyslet.
"Děkuji. Mám teď hodně o čem přemýšlet," poděkoval muži za stolem a vstal, "Zítra přijdu zase na hodinu. Už se moc těším, až mně naučíte konstruovat ty zhasínadla. Je to moc praktická věc."
Brumbál se zasmál, lehce a potěšeně.
"A já tě to rád naučím, drahý chlapče," ujistil ho.
Harry se se starým čarodějem rozloučil, ještě si na cestu vzal jednu ropuchu, a vrátil se na Malfoy Manor.
Jeho první kroky mířily do Luciusovy pracovny, kde předpokládal že ho najde. Byl rozhodnut mu upřímně říct, že ví, na čem se spolu se Siriusem domluvili, a že je ochoten se toho celého zúčastnit. Jen by neřekl kdy, protože rozhodně nehodlal do roka a do dne, jak se tak říká, se začít starat o novorozence. Na to se necítil připraven.
Zaklepal na dveře a chvíli čekal. Nikdo ho nepozval ani dál, ani ho nevyhnal, jak by se taky mohlo stát, takže zkusil vejít dovnitř. Nebylo zamčeno, tady se opravdu nikde nezamykalo, vešel tedy dovnitř a rozhlédl se po prázdné místnosti.
Pracovna byla v přízemí, takže měla velké francouzská okna do zahrady, ze kterých světlo proudilo na stůl s úhledně srovnanými papíry a na záda dvou křesel, obrácených ke krbu. Harry pozvolna prošel místnosti, prohlížel si ji, protože tady nikdy nebyl, došel ke stolu a nahlédl na papíry, které tam byly. Na jednom ho upoutalo jeho jméno. Odhrnul proto několik dalších, které ho z části zakrývaly, a vzal ho do ruky.
Pomalu se pustil do čtení a s každou novou řádkou, kterou si přečetl, se mu mezi obočím dělala větší a větší vráska a jeho vztek také rostl. Jedna věc byla si něco jen domlouvat, druhá byla podepsat smlouvu, kde Lucius tvrdí, že už k tomu Harryho přesvědčil a že se všechno uskuteční podle domluvy.
V prvním okamžiku chtěl smlouvu roztrhat na tisíc kousků a hodit do krbu, kde by navždy shořela, jenže vzápětí mu bylo jasné, že tím by ji stejně nezrušil. Ani by se nezbavil pocitu, že byl využit a zneužit. Jediná věc, která by ho toho pocitu zbavila, byla pomsta. Tím si byl okamžitě jist. Ano, jeho svědomí se kroutilo jako žížala na slunci a žádalo, aby to prostě nechal být. Aby nedělal nic, čeho by pak ještě víc litoval.
Jenže svědomí bylo něco, co lidem jen bránilo v rozhledu.

*****

Bylo mu sděleno, že se mladý pán koupe. Naprosto ideální příležitost, jak si s ním promluvit v situaci, kde je Potter zranitelný. Koupající se lidé zranitelní opravdu byli. Nejen fakticky, bez oblečení a hůlky toho člověk proti útoku moc nezmůže, ale i mentálně, jelikož se lidé v takové situaci hrozně styděli.
"Vždy jsem věděla, že jsi ochoten udělat cokoliv. Ale vzít si Pottera? To bych do tebe nikdy neřekla," promluvila na něho jeho mrtvá manželka, který se právě zjevila v rámu nad jeho hlavou. Lucius se zastavil a obrátil se k ní čelem, drobnou úklonou, jak to měl ve zvyku za života, ji pozdravil.
"Dělat nečekaná rozhodnutí to je způsob jak přežít," odpověděl.
"Jistě," přikývla, urovnala si bílé šaty, které měla na sobě, "O přežití rodu a krve jde vždy. A co o štěstí našeho syna?"
"Bude šťastný až bude mít vlastní dítě." Na tohle téma už spolu mluvili, když byla Narcisa ještě naživu a už tehdy měli rozdílné názory na to, co jejich syna potěší.
"Když to říkáš," snad rezignovala, daleko spíš to bylo proto, že řvát z obrazu jí přišlo ubohé, "Jen jsem tě chtěla varovat před Potterem. S ostatními obrazy a s duchy z katakomb jsme se shodli na tom, že ten černovlasý prevít je nebezpečnější, než si kdo může myslet."
"Ujišťuji tě, že s Potterem si poradím," řekl opovržlivě, "Je to jen ubohý nebelvír s otravnými pocity viny, touze po něčem tam stupidním jako je láska a myšlenkou, že bych ho jednou mohl milovat. Když se tak budu chovat, dá mi, cokoliv co budu chtít."
"Jen abys pak nebyl překvapen." Bílé šaty za ní zavlály, jak prudce zmizela za hranou rámu. Lucius zkřivil rty do úsměvu nad její bláhovostí a zbytečnou obavou. Pak se vydal dál po chodbě k Potterově pokoji.

*****

Na péči skřítků už si zvykl. A oni si zvykli na to, že prosí, děkuje a žádá, dokonce už přitom ani nebrečeli, jako na začátku. Jen tak pofňukávali a čas od času se vrhli na Harryho ruku, aby ji zlíbali.
Dnes ho ale ani koupel, připravená s láskyplnou péčí, a masáž rameny tak zručná, že by to člověk nikdy nezvládl, nepomohly dostat se ze špatné nálady a zbavit se vzteku.
Na dveře se ozvalo sebejisté zaklepání, nebylo moc hlasité, ale bylo znát, že člověk, který klepe, se všude pohybuje se samozřejmostí. Nemohl to být nikdo jiný než Lucius.
"Dále!" zavolal na něj Harry. Nehodlal připustit, aby jeho manžel zjistil, jak se teď cítí. Přišlo mu, že by to Luciuse potěšilo, jak moc ho rozzlobil.
"Mohu...?" dotaz byl dle tónu a faktu, že klidně vstoupil dovnitř, řečený jen tak pro formu, "Měli bychom si promluvit." Stál uprostřed místnosti a tyčil se nad nahým Harry ve vaně, jako nějaké socha starého boha. Nedal se tím vyvést z míry. Stál proti Voldemortovi, tohle proti tomu bylo nic, zejména teď, když se zlobil.
"Klidně, když si vlezeš ke mně," odpověděl, mávl rukou k vaně a sám se uložil pohodlně. Zdálo se mu, že se Luciusovy čelisti napnuly, jakoby neočekával, že se takhle bude chovat. V duchu se nad tím ušklíbl.
"Co prosím?" zeptal se blonďatý muž s pozvednutým obočím.
"Když se svlékneš a vlezeš ke mně do vody, tak si budeme povídat, o čem jen budeš chtít," vysvětlil to polopaticky, když to nebyl Lucius ochoten pochopit, "To si se ještě s nikým nikdy nekoupal?" řekl to provokativně, narážejíc na mužovu nezkušenost, co se týče sexu s muži.
"Jistěže ano!" odsekl s potlačeným vztekem, který mu sálal z očí. Harry sám se v duchu smál, když mohl staršího muže takhle týrat. Lucius odložil stranou hůl a stáhl si z ramen sako. V tu chvíli už u něho byl skřítek, který od něho začal přebírat sundané věci.
Harry se naklonil na stranu a opřel se rukama o bok vany, aby měl na svlékajícího se muže dobrý výhled. Po saku a vestě následovala košile, která když sklouzla po Luciusových ramenou, odhalila mužův dokonale stavěný hrudník. Bylo zajímavé ho pozorovat při svlékání celé garderoby, protože jak si Harry náhle uvědomil, ho nikdy takhle sundávat šaty neviděl. Když se dvakrát milovali, tak Lucius vždy přišel v županu a kalhotách, bez spodního prádla a jen v nazouvacích botech. Nebylo prakticky co svlékat.
K botám se aristokrat neskláněl, to za něj udělal skřítek, který mu je rozvázal, sundal z nohy a potom stáhl i ponožku. Harry se tomu uculil, až tak moc si on od skřítků nikdy pomáhat nenechal a docela ho zajímalo, jestli by se nechal Lucius svléct kompletně, kdyby tu byl sám.
Když byly pryč boty, tak si muž svlékl taky kalhoty a hedvábné spodní prádlo, takže zůstal docela nahý. Mladík se ve vaně naklonil, jak byl pohledem zaujatý. Lucius na něho hleděl pořád chladně y bradou vztyčenou, jakoby mu vůbec nevadilo že je tu nahý. Rozvázal si stuhu na vlasech, zlehka je rozhodil a pak si od skřítka převzal slonovinový skřipec, kterým si zachytil vlasy tak, že mu ani pramen nepadal na nahá ramena.
"Nech si je rozpuštěné. Víc ti to tak sluší," vyzval ho.
"Nebudu si vlasy máchat v bublinkové vodě," zamítl rázně. Přešel k vaně, opřel se o drobnou ruku skřítka zakrytou ručníkem a za této opory vstoupil do bublinkové vody, do které následně klesl.
"Vždyť je to přeci jedno, že se namočí," zamračil se Harry. Vážně chtěl, aby si Lucius vlasy rozpustil a nechal je rozpuštěné, co na tom že by se namočily. I tak byly jistě krásné.
"Nejde vlasy jen tak namočit do čeho si vzpomeneš a očekávat, že budou krásné. Chtějí péči," zamračil se, "Bylinný šampon, čistou chladnou vodu na spláchnutí, polít citronovou vodou, olejovou masku. Ne namydlit ruce a párkrát prohrábnout."
"Mně to tak funguje," pokrčil rameny a přesunul nohy tak, že se dotýkal Luciusova stehna chodidly. Ten neuhnul, jen krátce pohlédl dolů nesouhlasným pohledem.
"Nehodlám s tebou provozovat žádné intimní věci, Pottere," použil jeho příjmení, aby jeho slova zněla ještě víc jako odmítnutí, "Držím se našich smluvních podmínek, nic víc nedostaneš."
"Ne?" povytáhl obočí v dotazu, "Jsi se mnou v jedné vaně, to mi přijde hodně intimní."
"Není to pro mně nic intimnějšího," složil si ruce na okraje velké vany, "než společný bazén ve veřejných lázních na Příčné." Díval se Harrymu přímo do očí a ten si byl jist, že se Lucius úzkostně snaží vyhnout pohledu na jeho rozkrok, který přirozeně zareagoval na aristokratovo štíhlé, bledé tělo.
"Ale... Chodíš tam často?" další provokace, opět mířená na Luciusovu orientaci. Bylo zábavné sledovat, jak se muži pokaždé napnuly svaly na krku a čelist se pohnula, jak zaskřípěl zuby.
"Měl bys uvažovat o Blackově sestřenici jako o vážné kandidátce na početí tvého dítěte," začal zase s tímhle, ignorujíc Potterovu výzvu a urážku, jen oči se mu vztekle leskly.
"Klidně budu, jen co za to dostanu?" zeptal se na oplátku. Naklonil hlavu na stranu, na tváři víc jak výmluvný výraz.
"Potomka s dobrou krví?" nadnesl muž, úspěšně ignorující to, co Harry svou otázkou doopravdy zamýšlel. Ten se mu to tedy rozhodl přímo ukázat.
Vana byla velká, jak dlouhá, tak i široká, takže bylo snadné si v ní kleknout. Jedním kolenem se opřel o dno mezi Luciusovými stehny a druhým vedle jeho boku. Rukama se vzepřel za mužovými zády o okraj vany, takže se nad ním nakláněl. Nedotýkal se ho, jen byl hodně blízko.
Lucius se odklonil, jak uhýbal před pohybujícím se tělem, zároveň sevřel rukama okraje vany. Jeho rysy ztvrdly, hrudník se mu prudce zvedal a oči se zúžily. Harry si nebyl jist, jestli se starší muž zlobí a potlačuje to v sobě, nebo jestli je mu to nepříjemné, ba až se bojí, a nechce to dát najevo. Možná to bylo všechno najednou, nejspíš ale ten vztek.
"Já budu mít dítě s tou Priscilou, tvůj syn si díky tomu vezme Penelopu Black a ty," pousmál se nad zákeřností svého plánu, "přestaneš omílat smlouvu a staneš se mi skutečným manželem... a milencem. Budeme spolu třeba každý den, kdykoliv, kdy já budu chtít a jak dlouho budu chtít."
"Jak dlouho?" jeho koutky zacukaly, jakoby to bylo něco vtipného, "Tak to by nemusel být problém!" Smích ho docela přemohl. Cenil bezostyšně dokonalé, drobné bílé zuby v širokém úsměvu a unikaly mi zvuky, které připomínaly nepříjemné cinkání příliš přeplácané zvonkohry.
Ten smích se Harrymu zarýval nejen do uší, ale taky do mozku a klouzal mu po páteři. Žaludek se mu z toho svíral vzteky, že si dovolil z něho někdo dělat legraci. Cosi temného v něm zašlehlo svým chapadlem do ruky, která se náhle vymrštila, chytla Luciuse za vlasy a strhla jeho hlavu pod vodu pokrytou bublinkami.
Cítil jak se mu koutky chvějí ve hrozivém úsměvu, když pozoroval jak se topící muž zmítá a cítil jeho ruce, překvapivě slabé na to, o kolik byl starší, bijí do hrudníku. Část jeho si uvědomovala, že to, co dělá, je špatné. Ta část Luciuse zase vytáhla nad hladinu, aby se mohl lapavě nadechnout, jenže ta druhá, která měla stále navrch, ho prudce přirazila břichem k okraji vany.
"Je to směšné?" zasyčel mu do ucha. Skřipec z jeho hlavy strhl tak prudce, že na něm zůstaly zapletené vlasy a pak jím mrštil stranou, někam na zem, kde se roztříštil na střípky. Sevřel Luciusovy vlasy, teď to šlo daleko lépe.
"Připadám ti směšný? Tak připadám?!" Nevěděl kdy naposledy v sobě cítil takový vztek, ale už to nějakou dobu bylo. Dlouho se to v něm hromadilo a teď to šlo všechno ven.
"Ne...," vydechl stále ještě kašlající muž, "Ne, můj pane." Poslední dvě slova, která Lucius vyslovil, byla sladkým balzámem pro Harryho uši. Líbilo se mu, že ho tak muž nazval. Že byl tak neskutečně bezbranný. Bylo to vzrušující. Sjel mu dlaní po hrudníku až do rozkroku. Cítil, jak se muž při tom doteku prudce napnul, až to nejdřív vypadalo že se začne znovu bránit, pak se však zase uvolnil. Část vlasů, které Harry nesvíral v dlani, mu sklouzla přes rameno někam dolů, jak sklonil hlavu, a začala z nich kapat voda na dřevěnou podlahu kolem vany. Zároveň se jeho ruce sevřely kolem kraje vany.
"Líbí se ti, když se tě dotýkám?" zeptal se, zatím co rukou hladil vnitřní stranu jeho stehna. Sám se svým vzrušeným penisem otíral o jeho půlky.
"Ano." Dostalo se mu krátké odpovědi, která zněla velmi oddaně, snad až rezignovaně. Jakoby mu právě Lucius dovoloval všechno, co jen si Harry přál. Jakoby mu byl celý dán k dispozici, což Harryho vzrušilo až příliš na to, aby svůj tvrdý penis nechal jen tak.
Sevřel štíhlé boky, přitáhl si je blíž a tlakem kolene donutil muže aby roztáhl nohy od sebe. Ten se nebránil, ani v nejmenším ne, jen poslušně udělal, co mu bylo bezhlesně nařizováno. Nebránil se, nevydal hlásek, ani když Harry pronikl svým penisem do jeho těla, jen ještě víc sevřel okraj vany.
Stačilo opravdu jen pár pohybů v Luciusově teplém, úzkém těle, aby uspokojil svou náhlou, hrubou touhu a vyvrcholil do mužova těla. Snad jindy by mu to vadilo, ale teď si tím nelámal hlavu.
Sklonil se k prohnutým, bělostným zádům, které zlíbal. Opřel se o ně a vychutnával si ten pocit, být tak blízko, dokud jeho samotného nezačala bolet kolena od tvrdého dna vany.
Zároveň s tou bolestí se mu i vrátila soudnost a přemohla ho tak neuvěřitelně silná vina, až se mu z toho rozbušilo srdce. Náhle Luciuse pustil a stáhl se do druhého kouta vany.
Lucis ještě pár okamžiků zůstal ohnutý přes okraj, jak byl, načež pomalu klesl na bok. Stále se opíral větší částí těla o okraj, hlavu měl pořád skloněnou tak, že mu tvář zakrývaly vlasy, jen už neklečel na kolenou.
"Luciusi... já...," zamumlal Harry, pohnul se zase k němu, aby se ho dotkl. Chtěl se ujistit, že je skutečně naživu. Vztáhl ruku, ale dřív než se stačil dotknout ramene, byl zadržen pohledem dvou ledových, šedých očí, které sálaly nenávistí jasně říkající, že když se ho dotkne, bude za to trpět velkou bolestí.
"Ne-do-tý-kej se mně," zasyčel přerývaným dechem, každá slabika přitom vyzněla zvlášť a naprosto jasně. Harry před tím hlasem a pohledem couvl zase zpátky do rohu vany, kde zůstal skrytý a nehnutý.
Lucius se znovu neohlédl, jen se zvedl z vany, aby se vzápětí opřel o skřítka, který se tam z ničehož nic objevil. Vylezl ven z vany, voda z něho lila jak z myši, což bylo hned napraveno právě skřítkem, který ho okamžitě zabalil do velké osušky.
"Luciusi... Luciusi prosím...," zamumlal znovu. Prostě jen chtěl, aby se na něj muž podíval a něco řekl. Něco víc, než jen syčení. Aby řekl že ho nic nebolí, že není zraněný.
"Nemusíš mít strach," řekl bez toho aby se otočil, osušku si víc přitáhl k tělu, "Skřítci nikomu neřeknou, co se tu stalo a já už vůbec ne. Tvá pověst milého nebelvíra a zachránce světa zůstane nepošpiněná. Co se stane na Manoru, to tu taky zůstane."
Harry otevřel pusu a zase ji zavřel, jak nevěděl co říct. Jeho manžel, zabalený jen v osušce, vyšel ven dveřmi a ty se za ním zavřely.

Otcovská láska

Souhlasit s početím dítěte bylo to nejmenším, co mohl po tom všem pro Luciuse udělat. Jeho stud se nedal ani slovy popsat. Několikrát se o tom pokoušel se svým manželem mluvit, omluvit se, slíbit, že už se ho nikdy nedotkne, nikdy se ale rozhovoru nedočkal, dokonce ani odpovědi. Jen jednou jedinkrát dostal odpověď a to když řekl, že se půjde udat. Tehdy Lucius se na něho jen podíval a pak prohlásil, že by nevypovídal, takže by to nemělo význam.
Harry to nechápal. Věděl moc dobře co strašného udělal. Bez rozpaků svůj čina nazval znásilněním, ale Lucius jakoby to tak nebral. Jakoby to prostě přešel a šel dál, dokonce se ani nepřestal vyhýbat sexu. Dál chodil ve stanovený den a stanovenou hodinu. Dál se všeho účastnil, bez toho aby jen neznačil, že by mu to bylo nepříjemné.
Harrymu to nepříjemné bylo, protože si pokaždé vzpomněl na to, co udělal, ale nikdy Luciuse neodmítl, protože měl na paměti jejich smlouvu, kterou bylo nutno dodržet. Přesto už ho nikdy nenutil do ničeho víc, než do laskání pusou a rukou.
Navíc byli i společně u Munga, kde na něho Lucius čekal venku, zatímco ho vyšetřovali. Prý to taky byla nějaká součást smlouvy, něco o tom, že se Malfoy postará o to, aby Harry dítě mohl mít. Už nad tím ani nebádal, prostě jen věřil slovu manžela, který se podle všeho v tom právnickém maglajzu vyznal daleko víc.
Nejzvláštnější na tom všem bylo, že Priscila, matka jeho dítěte, byla kdesi v Evropě, vůbec ji nepoznal a ani nemusel a celé početí bylo zajištěno magicky. Jen koukal s otevřenou pusou, když mu to vysvětlovali. Rozumněl tomu asi tolik, jako kdyby mu mudlovský doktor vysvětloval, jakým způsobem množí embrya při umělém oplodnění ,než je vloží do matky.
Celé to byl plně zažitý, zřejmě běžně provozovaný, postup, který měl vlastní pravidla. Nepokoušel se do nich proniknout, nepokoušel se je změnit, jen poslouchal lékouzelníky a lektvaristy, kteří mu říkali, co má dělat, kdy a jaké množství vzorků jim má dodat.

*****

Nezapomněl na to, co se stalo, jak by se mohlo zdát podle jeho chování. Pečlivě si to v srdci schoval do přihrádky obsahující tisíc důvodů, proč nenávidí Harryho Pottera. Jeho pokusy o omluvu odmítal, na to omluva nebyla. Byl Malfoy. Dokázal zabíjet. Dokázal mučit. Dokázal by i vypalovat celá mudlovská města, kdyby k tomu dostal šanci, a zabíjet tak staré, mladé, děti i ženy. Nikdy by ale nikoho neznásilnil. K tomu by se nesnížil a každý Smrtijed věděl, že v Luciusově přítomnosti se tohle prostě nedělá.
Jednou to jeden zkusil. Strhal z jedné mudlovské šmejdky oblečení a chtěl ji vzít. Přišel o své nádobíčko Luciusovou rukou dřív, než si stačil kalhoty spustit ke kotníkům. Tou dívkou pohrdal, zabil ji další ranou, ale považoval za vlastní ponížení udělat něco tak slabošského.
Myšlenky na to, jak pomalu zabije Pottera, odložil, až když musel začít plánovat Dracovu svadbu. Jeho syn nabyl nadšen, ale přijal všechno s tichou útrpností. To byl Lucius rád, že se s ním nemusel dohadovat a nutit ho násilím. Byl hrdý, že se Draco chová moudře a přijímá svou zodpovědnost.
Byl si jist, že se svou ženou budou mít dokonalého syna, Luciusova vnuka, a že jednou, až nadejde ten správný čas, převezme Draco svou úlohu hlavy rodiny. To byla velmi uklidňující myšlenka.

*****

Prudce se probudil. Ne proto, že by ho tlačila noční můra, ale protože se jeho žaludek zhoupl, jako kdyby cestoval někde na mudlovské zaoceánské lodi nebo použil vadné přenášedlo.
Posadil se a přitiskl si ruku na břicho. Nebylo to v poslední době poprvé, co se mu chtělo zvracet. Ba co hůř, on opravdu zvracel, což bylo něco, co za celý svůj život nezažil. Nejdříve to přisuzoval pití, kterého skonzumoval obrovské množství, protože bez alkoholového opojení se nemohl na Pottera ani podívat a nemohl jednat s dodavatelem při zařizování další svadby. V obou případech ho popadal vztek tak velký, že by musel všechny kolem sebe povraždit.
Dnes však vůbec nepil, dokonce ani nic nejedl, tak nebyl důvod aby zvracel.
Donutil se znovu si lehnout, zatímco se přesvědčoval, že bez důvodu nebude zvracet, protože by to bylo nedůstojné. Tichá mantra o nedůstojností objímání záchodové mísiy ale nestačila k tomu, aby uklidnil rozbouřené vnitřnosti.
Do koupelny doslova vletěl, klesl k míse a začal zvracet. Ani si nevšiml dvou malých rukou, které mu shrnuly vlasy dozadu a držely je, zatímco si obracel žaludek narubi. Stejně tak nevnímal starostlivé fňukání skřítky, které se mu ozývalo za zády.
Klesl na paty, několikrát se pomalu nadechl, načež vztáhl ruku někam stranou. Do dlaně mu okamžitě byla vtištěna sklenka s vodou, ze které se napil, vypláchl si pusu a pak ji docela vyprázdnil.
"Pán musí k lékouzelníkovi!" švitořila skřítka, "Dysi se o pána moc bojí, když je pánovi pořád... pořád tak špatně. Pán je nemocný. Pán musí k léčiteli!" opakovala naléhavě, plačtivě a bezmála zoufale.
"Ptal jsem se tě na názor?" zavrčel na ni, ovšem jen proto, že měla skutečně pravdu. Něco nebylo v pořádku, jen si to zatím nebyl ochoten připustit. Až do dnes.
Vstal, přesunul se k umyvadlu a zahleděl se do zrcadla. Jeho tvář nezískávala zelený nádech, takže dračí neštovice to nebyly. Draco musel vymyslet něco kreativnějšího. Snad nějaký jed, toxi nebo mudlovskou nemoc. Mohlo to být cokoliv z toho, nebo i víc věcí dohromady, aby si pojistil, že Lucius skutečně zemře.
Měl vztek, ale zároveň si nemohl pomoct, aby nebyl na svého syna hrdý. Dával si na něj pozor, ale přesto od něj nikdy nečekal nic tak nádherně zákeřného, jako že se pokusí svého otce otrávit.
"Hezký pokus, synu," řekl směrem k vlastnímu odrazu, kde se leskl jeho potěšená grimasa, "ale budeš se muset víc snažit, abys mě zabil."
Přešel zpátky do svého pokoje, kde zkonstatoval, že je půl šesté ráno. To znamenalo že v šest už by mohl být před dveřmi domu rodinného lékouzelníka. Bylo to sice brzo, ale vzhledem k tomu, kolik Augmentus dostával zaplaceno, ať ho potřebovali nebo ne, by měl být k dispozici třeba i ve tři a dorazit bez řečí i na Severní pól. To, že šel Lucius za ním, byl jen jeho rozmar, protože se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu.
Přesně jak očekával, půl hodiny na to už klepal holí na dveře lékouzelníka. Nebydlel nijak přepychově, kdo ví proč, jestli utratil všechny peníze za byliny do lektvarů, nebo to byl prostě podivín, to se nedalo říct. Lucius ho považoval za podivína, už když byl dítě, takže sázel na tu drohou možnost.
Zaklepal holí podruhé, ještě důrazněji a navíc přidal prudké třísknutí do kamenných schodů, aby na sebe víc upozornil. To byl ten signál, po kterém se v okně rozsvítilo světlo a chvíli na to se otevřely dveře.
Mezi futry se objevil starý muž v noční košili. Jak starý byl, to vlastně Lucius ani nevěděl, ale odhadoval že asi tak jako Brumbál. Mračil se na svého návštěvníka zpod čepice na spaní a vůbec nevypadal, že by ho hodlal pustit dovnitř.
"Draco je ,pokud vím, už dospělý, tak co tu strašíš v prostřed noci, Luciusi?" zeptal se nevlídně. Malfoy nevybuchl, jak by se od něj dalo očekávat. Nikdo, kdo by Augmentuse slyšel, tu v okolí nebyl a hlavně znal starého muže ještě z doby, kdy byl docela malý, takže k němu měl jiné vztahy než k ostatním. Spíš to byl takový jeho otec, kterého nebylo důvod zabíjet, když neměl jméno, postavení a majetek, který by si chtěl Lucius přivlastnit.
"Ano, Draco už je dospělý a pokusil se mně zabít," řekl rovnou bez okolků.
"Hmm," zamručel muž, přistrčil aristokratovi svíčku k obličeji a stáhl mu jedno víčko, "Nepoužil extrémně odolný kmen dračích neštovic," konstatoval, co už Lucius věděl.
"Ne, to už jsem si kontrolova," odstrčil jeho ruku, "Bude to něco jiného, nač jsem nikdy nepil neutralizační lektvar ani jsem to nikdy neviděl."
"Pojď dovnitř a já se na tebe kouknu." Ustoupil stranou, poskytujíc tak Luciusovi místo, aby vstoupil, což on taky udělal. Nechal starého muže odejít někam dozadu a sám přešel do jeho ordinace. Necítil se tak zle, aby ho musel nutit k vyšetřévání v noční košili. Navíc, pokud neumřel do teď, tak se to buď dá vyléčit snadno, nebo se to nedá vyléčit vůbec a za pár dní bude mrtev tak jako tak. Panikařit nemělo smysl.
Stáhl si hábit, rukavice a společně z holí to odložil stranou. Trpělivě počkal, až se Augmentus vrátil zpátky, už ustrojený do košile a kalhot, ovšem jen v papučích.
"Tak si vyskoč... tedy sedni na lehátko," nakázal mu a pokynul rukou k dřevěnému lehátku uprostřed místnosti, které bylo opravdu tak vysoko, že se na něj musel Lucius poněkud nedůstojně vytáhnout, aby se mohl posadit.
"Jaké máš příznaky?" zeptal se
"Zvracím," to byl hlavní příznak ,nad kterým se nemusel vůbec zamyslet, aby ho věděl
"To mi moc nepomůže. Znám nejmíň osmdesát jedů, při kterých se zvrací a dvě stovky toxických látek. Potřebuji víc informací."
"Jakoby to,že zvracím, bohatě nestačilo," zavrčel, ovšem nad svými obtížemi se zamyslel, "Jsem unavený a bolí mně záda."
"Ano, to je hrozné. Je ti přes padesát a něco tě bolí. Od teď... až se jednou probudíš a nic tě bolet nebude, tak to znamená, že je z Draca hlava rodu Malfoyů a ty si mrtvý"
"Mně ale nikdy nic nebolelo. Je to příznak," trval si na svém neoblomně.
"No dobře, znám pár toxínů, které způsobují bolestivé ochabnutí svalstva," promnul si řídkou, krátkou bradku, co měl, "Jestli je to jeden z nich, pak je to vážné a nevím co pro tebe můžu udělat. Působí pomalu a špatně se neutralizují. Máš dvojité vidění? Fialové sliny, moč a stolici? Svítí ti v noci oči?"
"Ne, nic z toho," zavrčel, potlačujíc touhu jít muže něčím praštit. Kdyby měl něco takhle podivného, tak by si toho určitě všiml a řekl by to hned na začátku.
"Jen mám závratě, zejména když se rychle pohnu a taky... ne, to není příznak," zakroutil hlavou jen sám pro sebe.
"Všechno může být příznak, jen mi hezky řekni, co ti ještě je?" vyzvádal lékouzelník.
"Jídlo mi chutná divně." Líp to vyjádřit nedokázal.
"Divně? Jak divně?" znovu si promnul bradku, "Je hořké nebo kyselé? Chutná shnnile?"
"Ne, ani jedno, jen...," špatně se mu to vyjadřovalo, "Vím jak, které jídlo chutná, vím, co mám rád, přesto když ho dám do pusy, tak mi chutná jakoby jinak. Tedy nechutná mi dobře, tak bych to upřesnil. Například kaviár z mladých lososů je jedno z mých nejoblíbenějších jídel, přesto se mi z něho naposledy, když jsem ho jedl, zvedl žaludek. A není to jen u kaviáru. Naopak některá jídla co jsem nikdy nejedl, jako krkavčí vajíčka, mi najednou chutnají."
"Změny chutí ukazují spíš na nemoc. Dělají to například magické příušnice," navrhl jednu z variant, vytáhl hůlku a přešel k Luciusovi, "Ty se dají léčit, ale jestli je máš už dlouho, tak bys měl vědět, že způsobují neplodnost a impotenci," Luciusovi se udělalo nevolno, když slyšel o impotenci, "Lehni si a já to zkontroluju."
Složil si nohy na lehátko a hlavou klesl na malý polštářek. Zahleděl se do stropu, který byl stále stejně tak popraskaný a plný skvrn, jako když tu lehával jako malý. To sice nebylo moc často, protože je Augmentus navštivoval většinou v domě, ale několikrát tu byl.
Nic neříkal, ani se nehýbal, když léčitel přejížděl hůlkou nad jeho tělem, mumlal zaklínadla a nesmírně se mračil, jakoby se mu něco nelíbilo. Lucius už začal uvažovat, jak to bude, pokud skutečně umírá na otravu, protože kouzelnické příušnice si odmítal připustit. Zvažoval, jestli by se měl Dracovi pomstít, nějaká bolestivá kletba by mohla být zábava, nebo být jen pyšný a zemřít bez toho, aby prozradil, že něco ví.
"To je zvláštní... vlastně divné," zahuhlal si muž pod vousy.
"Co je divné?" zeptal se natrpělivě, zároveň co se posadil zase zpátky na okraj lůžky, protože lékouzelník skončil se svou prohlídkou a přešel k nějakým svým lahvičkám a křivulím v rohu, kde nalil do mističky trochu jakéhosi bezbarvého lektvaru.
"Budu potřebovat trochu tvé krve a pak ti řeknu víc," odpověděl a přistoupil k Luciusovi s jehlou. Neměl jehly rád, ale znát to na sobě nedal, jen natáhl ruku k čaroději. Ten mu ji sevřel pevně zápěstí, jakoby byl malé dítě, co se bude cukat, a bodl ho do špičky prstu. Lucius jen nespokojeně skřivil ret.
Několik kapek krve steklo do misky, lékouzelník s ní zavířil a pak se do ní zahleděl, jakoby hledal nějaký poklad. Taktéž se k misce naklonil, ale zatím neviděl nic zajímavého. To až za chvíli se jemně narůžovělé tekutina, od kapky jeho krve, zbarvila do ostře fialové a zhoustla.
"Něco mi říká, že bych si měl jít napsat epitaf," zkonstatoval bezbarvým hlasem, když vidě,l jak se tekutina změnila. Zvláštně ho z blížící se smrti zamrazilo, protože teď byla reálná a ne jen předpokládaná.
"To není možné," zamumla muž, nevšímaje si Luciusových slov, "Určitě to musela být vadná dávka lektvaru. Otevřu jinou lahev, jiného data." Zase odešel ke svým křivulím, našel jinou lahvičku, než ze které naléval lektvar a znovu ho vlil do čisté sklenky. Lucius mezitím sklouzl z lůžka, narovnal se a zaujal povýšený a zároveň poklidný postoj, aby nebylo znát, jak se mu uvnitř kroutí žaludek strachy. Přešel zpátky ke svým věcem, aby měl při sobě alespoň svou hůl.
"To že mně Draco zabil, není tvoje vina," řekl. Vážně se na Augmentuse nezlobil za to, že podle všeho nemůže nic dělat. Nečekal, že bude žít do dvouset let a umře na pohodlné posteli, obklopen nejméně třemi generacemi Malfoyů. Žádný z jeho rodu tak nezemřel, všichni umírali v bitvách nebo za podivných, nevysvětlitelných okolností či při nehodách, které vůbec nebyly nehody.
"Dej mi ruku," drapl ho muž za zápěstí, aniž by mohl Lucius protestovat, a znovu ho bodl do prstu. I tentokrát byl výsledek naprosto stejný, tekutina změnila barvu na fialovou, "To prostě není možné. Určitě se to stát nemohlo, protože se to stává jednomu ze sta tisíc. A ty navíc jsi tak vzdálený... To už určitě v krvi mít nemůžeš," opakoval stále dokola, evidentně víc jak vykolejený.
"Co nemám v krvi?" zeptal se ostře. Jestli Augmentus nadhodí něco v tom smyslu že má co dočinění s mudly, tak ho na místě prokleje tak, že se bude moci muž jedině tak válel po zemi v bolestech až do konce svého krátkého života.
"Dost vílí magie" odpověděl. To sice Luciuse zrovna nepotěšilo, ale nebylo to tak strašné, jako být označen za mudlu.
"Nemám dost vílí magie na co?" dotázal, netrpělivý na odpověď.
"Na to abys otěhotněl," odpověděl léčitel, sám docela pobledlý a zmatený ve tváří.
"Co... prosím?" Už jako malinkatého ho odnaučili civět s otevřenou pusou, dokonce i projevit překvapení, nadšení nebo jakýkoliv cit. Ovšem tohle byla situace, na kterou ho jako dítě nepřipravili.
"Jednou za čas se to stává u přímých, mužských potomků víl, kteří jsou sami osobě poměrně vzácní. To znamená, že poslední takové těhotenství bylo zaznamenáno před třemi sty lety."
Lucius si potřeboval sednout, jelikož ho přemohla závrať, která mu roztočila svět, jako se točí camrál na hřišti, když do něho hráč praští holí. Opřel se rukou o lůžko, zhluboka se nadechl a zase vydechl.
"Není možné abych byl těhotný. Jsem muž. Jak by se něco takového mohlo stát?! Víla nevíla!" zasyšel na Augmentuse, který malinko zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
"To se přesně neví," zněl skoro, jako by byl zoufalý, "Víly mohou mít dvě pohlaví, mužské víly mohou rodit. Zřejmě v tom v případě míšenců hraje roli magie a samozřejmě sex s nějakým mužem, což ty v poslední době jist..."
"Ztichni!" okřikl ho o poznání hlasitěji, "Dobře, tak tu věc ze mně okamžitě vyndej. Dej mi interupční lektvar a zbav mně toho."
"Luciusi, možná by ses měl posadit a rozmyslet si to. Dítě, co čekáš, je pořád Malfoy, takže..." pokoušel se lékouzelník.
"Nikdy! Nepřipadá v úvahu!" rozkřikl se, "Je to Potterův parchat a musí okažitě pryč! Hned teď!"
"Luciusi, já nemohu...!" snažil se dál, ruce měl zvednuté jako v obraně.
"Je to tvá vina!" holí ho přirazil k pracovnímu stolu, až na něm křivule zaskřípaly o sebe a zakymácely se. Přitlačil mu ji na krk, až ho lehce přiškrtil, a z části povytáhl hůlku ven.
"Měl jsi to vědět!" syčel mu vztekle do tváře nebezpečně chladným chlasem, který většinou věstil, že se v příštím okamžiku stane něco zlého, "Měl si mně varovat! Postarat se o tom, aby se to nestalo!" Z očí mu sršely ledové blesky, které hrozily, že brzy Augmentuse spálí.
"Já to nevěděl. Přísahám, Luciusi, já to netušil!" zachraptěl, rukama svíral hůl, jak se ji snažil sundat ze svého hrdla, "Nikdy jsem po tom nebádal. Vždycky jsem ti léčil jen kosti a odřeniny, kdybys ze mnou jedinkrát přišel třeba s problémem s močením, tak bych na to přišel hned. Léčitelské magie nefuguje tak, že vidím hned všechno v tvém těle."
"Je mi jedno, jaké jsou tvoje výmluvy!" cedil přes ztištěné zuby, "Zbavíš mně toho parazita a to hned!"
"Já nemohu, chlapče!" vydechl úzkostí celíýbez sebe i bez dechu, "Vílí těhotenství není jako to obyčejné, kouzelnické, nejde ho tak snadno přerušit. Normální interupční lektvar nefunguje a kdybych se pokusil odstranit plod operativně, nejspíš bych tě zabil. To já nechci."
Lucius nemohl uvěřit tomu, co slyšel.Ne že by si myslel, že by si mu Augmentus troufl lhát, když měl jeho hůlku jen pár centimetrů od obličeje. Jen odmítal přimout skutečnost, že by se nemohl zbavit ohavné, špinavé přítěže, která rostla v jeho těle.
"Neříkej mi, že neexistuje způsob jak se toho zbavit...," neuklidnil se, jen vztek přišel v něco dalšího. V něco, co mu rezonovalo hrudníkem, snadno mohlo někoho zabít, ale už se neprojevovalo navenek. Upíralo se to všechno k myšlence zahubit cizorodou věc ve svém těla.
"Existuje lektvar, ale já nemám dostatečnou moc, zkušenosti ani ingredience, abych ho namíchal," to byla hudba pro Luciusovy uši, "Jsem jedním z nejlepších lékouzelníku a bylinkářů v zemi, ovšem ne nejlepší mistr lektvarů."
"Dej mi recept," vyzval ho aristokrat, dokonce sundal hůl z jeho hrdla a ustoupil o krok stranou. Už zase pociťoval klid, protože věděl moc dobře, kdo je nejlepší mistr lektvarů v zemi a že ten nikdy neodmítne výzvu namíchat lektvar, který ještě nikdy nedělal.
"Cože?" zamrkal překvapeně, částečně asi i proto,že už nebyl přidušený, "Snad se, u všemocného merlina, nepokusíš ten lektvat namíchat sám?!" vyděsil se
"Ne, jistěže ne. Vypadám jako trol?" odsekl vztekle, "Prostě mi dej ten recept a já ho dám někomu, kdo ten lektvar připraví. Máš ten recept, nebo snad ne?" Kdyby měl někde po všech čertech shánět recept na interupční lektvar pro víly, tak by nejspíš začali padat hlavy. První by byla ta Augmentusova.
"Mám... mám ho vzadu," neurčitě ukázal rukou někam pryč do domu, "Dojdu pro něj," slíbil a odešel.
O pár minut později už v ruce svíral pergamen s návodem na přípravu lektvaru. Sroloval ho a zastrčil za okraj rukavice, jak měl u malých a důležitých psaní ve zvyku, a pak vyrazil k domovu. Nejdřív se potřeboval najíst, ukázat Potterovi, že ještě žije, protože ten kluk si o něj pořád dělal starosti, a pak byl odhodlán zamířit rovnou za Snapem.
Lektvar sám, jak si přečetl, se musel nechat týden uležet, takže čím dřív ho lektvarista vyrobí, tím dřív se Lucius zbaví té ohavnosti ve svém těle.

*****

Tentokrát navštívil Snapea v daleko příjemnějším prostředí, než byl jeho dům a to v Bradavicích, kde měl lektvarista pokoje, ve kterých zůstával během deseti vyučovacích měsíců. Bradavice samotné měl Lucius v oblibě, protože se na několik let staly jeho domovem a poznal tu mnoho zajímavých věcí. Všichni, tedy i Malfoyovi, k Bradavicím přilnuli.
A zdejší Snapeovy pokoje měl rád proto, že tu byli skřítci, kteří mu poklidili, utřeli prach a vyžehlili hábit. Kdo ví, jak by lektvarista vypadal, kdyby to nedělali. Asi by nebudil tak přísný, rezervovaný, ba až nebezpečný dojem ve svém dokonalém oblečení bez jediného ohybu.
"Co ty tu chceš?" zavrčel Snape, když otevřel Luciusovi dveře, což už samo o sobě bylo dobré znamení, "Přišel sis pro další lekci, protože s tebou není Potter spokojený? Promiň mám moc práce s opravováním písemek těch trolů, najdi si někoho v Obrtlé."
"Donesl jsem ti tohle." Nevšímal si urážek, jen mu ukázal recept na lektvar. Dost na to, aby si ho mohl Snape přečíst a zaujmout ho, ale ne tolik, aby ho viděl celý.
"Lektvar? Jaký? Na co?" tři otázky za sebou, neproložené další urážkou, a nakrčený orlí nos pod nakrabaceným obočím, jasně značil, jak moc je druhý muž upoutaný vidinou zkusit si lektvar, který podle těch několika řádků, co přečetl, ještě nezná a nemíchal ho.
"Je to velmi zvláštní lektvar," protáhl se kolem Severuse, jelikož ten přestal samým zaujetím držet dveře přizavřené. U lektvaristy šlo prostě o to, dostat se vůbec do jeho domu nebo do jeho pokojů, pak už se s ním dalo mluvit. Na zavřené dveře se sice křičet dá taky, ale toho už si většinou čaroděj za nimi nevšímal.
"Pozvi se dál sám, jako vždycky," zabručel podrážděně.
"Potřebuji, abys ho připravil hned. Nejlépe ještě dnes do večera, nejpozději zítra, ale... hlavně aby sis pospíšil." Předal mu recept, Snape si ho převzal a posadil se s ním na pohovku před krbem. Lucius zůstal stát, protože byl příliš nedočkavý na mužovu odpověď, než aby předstíral, že si rád posedí u krbu a popije whisky. Nehledě na to, že se mu z ní v posledních dvou dne obracel žaludek, jen když ji cítil
"To je zaručeně interrupční lektvar," nikdo nebyl překvapen, že to Snape poznal, "ne ale obyčejný. Některé věci jsou tam navíc. Nemůže být lidský, protože koňský hřeben a játra bílého posvátného jelena spolu tvoří dohromady silný toxin, který by člověku propálil po vypití žaludek jako kyselina. Co si to, prosím tě, zbouchnul za nečlověka, že potřebuješ takovýhle lektvar?" pohlédl na něj s nejvyšším pobavením.
"Do toho ti nic není," odsekl, neochotný mu říkat, nač lektvar skutečně potřebuje, "Dokážeš ho vyrobit nebo nedokážeš?"
"Jistěže ho dokážu vyrobit!" ohradil se dotčeně, chřípí se mu přitom vztekle rozšířilo, "Neexistuje lektvar, který bych nedokázal namíchat. Zajímá mně ale," potměšile se ušklíbl, "k čemu ho potřebuješ."
"Jak říkám, není to tvá věc." Zvedl hlavu a shlédl na něj úkosem, jasně mu tím říkajíc, že nebude mluvit.
"Jak myslíš," pokrčil rameny v předstíraném nezájmu, "Nebudu vařit lektvar, o kterém nevím, jaký ubožák ho vypije. Nemůžu se pak totiž dívat, jak trpí, když je ten lektvar nesprávný a to pak není sranda."
Chtít to před Snapem zatajit bylo asi bláhové, vzhledem k tomu, že černovlasý muž měl neutišitelnou potřebu šťourat do všech zajímavých věcí okolo sebe. Tvářil se sice, že ho nic a nikdo nezajímá, ale kdyby někdo věděl, jak ho donutit mluvit, tak by zaručeně zjistil, že toho Snape ví o každém ve svém okolí víc, než ti lidé tuší.
Přešel k pohovce, posadil se vedle lektvaristy a stáhl si z rukou jehněčí rukavice. Pevně je sevřel v dlani, jak se nadechoval k tomu, aby prozradil své tajemství.
"Je pro mne. To já jsem těhotný," vyslovil to a samotnému mu to stále znělo až neuvěřitelně nesmyslně a nereálně, že ho napadlo, že možná ještě přeci jen sní a nic z toho nebyla pravda. Narovnal ramena a připravil se na výsměch, který ale kupodivu nepřišel, jen cítil Severusův zkoumavý pohled, který ho propaloval skrz na skrz, jakoby se muž pokoušel nahlédnout Luciusovi do vnitřností a najít tam toho Potterova parazita.
"Fascinující," řekl Snape nakonec, Lucius se k němu mírně překvapený obrátil, "Už dávno mi došlo, že jsou Malfoyovi smíšení s vílami, ale domníval jsem se, že k takovému sňatku došlo už před dlouhou dobou. A teď tohle... Vážně zajímavé."
"Čekal jsi snad, že se něco takového stane?" zeptal se podmračeně.
"Čekal? Ale ne!" ušklíbl se, "Uvažoval jsem o tom, jaká by to byla zábava, kdyby ti Potter nadělil potomka, ale myslel jsem si, že máš krev moc řídkou, aby se něco takového stalo."
"Ty si věděl, že tu existuje možnost...," sevřel pevně hůl, pohnul se, jakoby chtěl na Snapea vytasit hůlku, než se z další nádechem uklidnil, "Chci se té věci v sobě zbavit, takže mi namíchej ten lektvar."
"A co bych z toho měl?" pozvedl obočí, "Už dávno nejsem mladíček, který musí nutně namíchat každý lektvar, i kdyby to byla nějaká pitomost. Ty přísady jsou drahé, vzácné, některé mám jen jedny poslední a některé budu muset koupit. Nebude to snadné. Přijde mi, že je to moc námahy na to, abych pomohl nevděčnému parchantovi jako jsi ty."
"Dostaneš za to cokoliv," položil mu dlaň na koleno, "oč si jenom řekneš. Tohle, drahý příteli," trochu se k Severusovi naklonil, dávaje mu najevo svou potencionální přízeň, "je vyjimečná situace. Nestává se často, že by byl Malfoy ochotný udělat cokoliv. Nejen dnes, ale kdykoliv do budoucnosti. To vše jen za pár hodin tvého času a jednu lahvičku lektvaru."
Sám sobě zněl zoufale a jakoby škemral, ale bylo mu to jedno. Tohle se vymykalo jakýmkoliv poučkám o tom, jak být správný Malfoy, které kdy přečetl nebo mu byly řečeny. Tohle byla zcela nové situace, které se přizpůsoboval, jak jen dokázal.
A pak samozřejmě byl těhotný a cítil se proto mizerně, jakoby se měl jednou rozbrečet a pak zase začít smát. Věděl, že to k těhotenství patří, Narcisa se cítila přesně tak a byla neskutečně otravná.
"Nabízíš mi," jeho koutky se zvedl ve velmi nepěkném úsměvu, "že se staneš mým milencem, když ti namíchám ten lektvar?"
Vůbec ho nepřekvapilo, že tohle Snape nadnesl. Touha, kterou po něm lektvarista měl, se nezmenšila, možná spíš vzrostla, když se spolu jednou střetli v posteli. Na to také Lucius spoléhal a sázel všechny své peníze a naděje.
"Ano," zlehka zachytl Severusův hábit holí a přitáhl si ho k sobě, zatím co se zlehka opřel o područku pohovky, "Už mně můžeš mít celého, když budeš chtít," přislíbil. Sice to úplně dodržet nehodlal, chtěl se z toho v budoucnu nějak vykroutit, ale jako prozatímní řešení jeho situace to bylo přijatelné.
"Luciusi," vydechl mu těsně u rtů, opět se zdálo, že ohnivá whisky vítězila nad zubní pastou, "chceš něco vědět?" pokračoval v polohlasném, snad i svůdném tonu, "Nemám zájem o zbouchnutého vílího parchanta!"
V prvním okamžiku to byl šok, který byl ale bleskově vystřídán zuřivostí, která u něho bývala příznačná, když dal průchod svým citům. Prudkým úderem do prsou od sebe Snapea odstrčil, jedním pohybem byl na nohou, zároveň vytáhl hůlku a pak už následovala kletba, který v záplavě jisker roztříštila pohovku na desítky kusů.
Naneštěstí byl Severus stejně rychlý, pokud šlo o boj, takže se dokázal z pohovky dostat dřív, než to ten kus nábytku odnesl. Hůlka se mu v ruce objevila stejně rychle, jako předtím u Luciuse, a on se bez jediného váhání začal bránit.
Kletba střídala kletbu. Všechny byly odráženy, takže udělaly škodu na majetku, ne na bojujících kouzelnících. Jejich pohledy a výrazy byly plné nepříčetné zuřivosti. Oba věděli, že tohle bylo dřív nebo později nevyhnutelné. Dvě osobnosti jako oni nemohly být přáteli navždy.
Dveře za Luciusovími zády se rozkydly ve sliz, kterým mohl být snadno on sám, kdyby neuhnul Snapeovu kouzlu. Využil té volné únikové cesty, vycouval dveřmi a přenesl jejich boj na chodbu. Ani jednomu z nich nezáleželo na tom, že jsou v Bradavicích, kde je mohou vidět studenti, nebo schytat nějakou tu kletbu, a už vůbec je nezajímalo, že pořádání magických soubojů bez řádného soudcování z ministerstva je zakázáno.
Když uhýbal jedné kletbě, tak jen matně postřehl modrý hábit se zlatými a růžovými vzory, který určitě patřil Brumbálovi. Pak ho v zádech zamrazila magie, to jak se čaroděj dostal mezi ně a vztyčil magickou bariéru, který jim zabránila na sebe vrhat další kletby. Tomu, aby na sebe mířili, připraveni znovu se spolu utkat, jen co bariera padne, se ale zabránit nedalo.
Severus stál shrbený, vlasy mu padaly dopředu do tváře, těžce oddechoval, rty obrácené skoro jak pes, když cení zuby a jeho vždy perfektně urovnaný hábit dostál několika propálených děr.
Lucius na tom nebyl o moc lépe, ovšem udržel si vzpřímený postoj a zvednutou bradu. Jeho vlasy už dávno nebyly hladce sčesané dozadu a zajištěné stuhou, teď trčely na všechny strany a hábit mu povážlivě klouzal z ramenou.
Oba spíš než důstojné čaroděje připomínali chuligány, kteří se porvali na náměstí.
"Co se tady, u merlinových spodků, děje?!" zeptal se Brumbál hlasem lehce zvýšeným, ale skutečně nekřičel. Těkal pohledem mezi oběma čaroději.
"Nic," vydechl Lucius, jak už se mu podařilo ovládnout se, jedním pohybem ramenou si nahodil hábit a pak rukou uhladil vlasy jak jen to šlo, "Jen jsme si vyřizovali staré dluhy a něco si vyjasňovali."
"Severusi?" zeptal se Brumbál lektvaristy, který mírně přikývl.
"Je to tak," i on se pokusil trochu pravit a narovnal se, "Jen jsme si něco vyjasňovali."
Oba muži věděli, že říct cokoliv Brumbálovi, bylo jako dát mu do ruky ovladač na jejich životy. Lucius by byl stíhán jeho výčitavým pohledem, že chce zabít Harryho dítě a byl by neustále pronásledován, jako stín, slovy o tom, že dítě, co nosí, je taky Malfoy.
Snapeovi by bylo zase spíláno za to, jak se chová k těhotnému muži a že měl Luciuse přijmout, načež to měl oznámit Brumbálovi, aby se o to nějak postaral.
Tak jako tak by to způsobilo víc problémů, než kterýkoliv z dvojice do nedávna bojujících čarodějů, chtěl mít.
"Takže to nic nebylo," usmál se Brumbál, "Co kdybyste si podali ruce a usmířili se? Co vy na to?" Vrhal úsměv z jednoho na druhého a jeho oči, skryté za brýlemi, se přátelsky leskly.
"My už dávno nejsme kluci peroucí se o bonbon," zasyčel na Brumbála, "Přestaň strkat svůj křivý nos tam, kde o něj nikdo nestojí."
Obrátil se na podpatku, holí odstrčil stranou pár zmijozelských studentů, kteří nestačili včas uskočit, a odkráčel s hlavou vztyčenou pryč.

*****

Dysi hysterčila. Podávala Luciusovi přísady o které si řekl, ale řvala přitom jak dítě, co někdo týrá hlady, a prosila ho, aby to nedělal. Pán domu ji nevnímal, jednoduše už se řvoucí a plačící skřítky naučil ignorovat. Přednější pro něho bylo vyrobit si lektvar
O ten speciální se chtěl sice pokusit, ovšem shledal, že nemá ani polovinu přísad, co potřebuje a dvě ani nevěděl, co jsou zač a že existují. Proto se uchýlil k normální, interrupčnímu lektvaru, který vytvořit bylo pro člověka s jeho vzděláním snadné.
Přimíchal poslední přísadu, svou krev, a lektvar důkladně promíchal za pomoci stříbrné lžíce, načež ho odložil na stůl, kde se měl nechat slehnout, dokud nezmizí pěna a sám lektvar nezíská zářivě žlutou barvu.
"Dysi pána prosí! Dysi klečí na kolenou!" skutečně si klekla a objala Luciusovu nohu, "Dysi bude pracovat stokrát víc a stokrát líp. Pán to nesmí... nesmí udělat! Pán si ublíží a Dysi umře! Dysi bez pána umře!" fňukala mu do nohavice jeho drahých kalhot.
"Táhni někam, obludo!" Skopl si ji z nohy, takže narazila zády do stolu. To jí ovšem ani v nejmenším nezabránilo pokračovat v prošení a naříkání.
"Musí pána chránit, aby si pán neudělal něco moc moc zlého!" S dalším výkřikem se vrhla na Luciusův rukáv u ruky, kterou právě uchopil lektvar, aby ho vypil.
"Řekl jsem, táhni!" zavrčel na ni a loktem ji uhodil do čelisti tak rudce, že z jeho ruky odpadla. Dřív, než stačila znovu zaútočit, vzal do ruky zkumavku z lektvarem a naráz ho do sebe obrátil. Skřítka po jeho boku vydala strašný výkřik, jakoby ji právě někdo vrazil nůž do žaludku a začal jím otáčet.
Lucius si toho samozřejmě nevšímal, protože ho ochromila prakticky okamžitá bolest, která mu sevřela podbřišek a rozšířila se až do slabin. Dlouze se nadechl. Věděl že interrupční lektvary často způsobují bolesti, nikdy ale netušil, že tak velké.
Přitiskl si ruku na břicho a druhou se opřel o okraj stolu.
"Dysi zklamala! Pán si ublížil. Nedokázala mu zabránit, aby si ublížil!" rozbrečela, taktéž sevřela hranu stolu, aby se o ní následně začala bít do hlavy, "Zlá, zlá, neschopná Dysi! Zlá Dysi! Ubohý pán!" Tloukla se do hlavy tak silně, až se stůl třásl, což se přes Luciusovu paži dostávalo do celého jeho těla a bolest to ještě zhoršovalo.
"Přestaň!" nařídil ji, skřítka okamžitě uposlechla, "Pomoz mi do ložnice," řekl jí hned vzápětí a opřel se o její nastavenou paži. Do druhé ruky vzal svou hůl a opřel se o ni také.
Byl si jist, že když si lehne do postele a pokusí se usnout, tak se ráno probudí a bude po problému. Proč by taky nemělo být, stejně to všichni přeháněli. A i kdyby se už třeba neprobudil, také by toho nelitoval. Smrt byla lepší variantou, než muset nosit v sobě Potterova parazita.
Klesl na postel bez toho, aby se vůbec pokusil se svléct, o to se z části postarala stále plačící Dysi, který mu sundala alespoň boty a sako s vestou, načež přes něj přetáhla peřinu. Lucisu se zkroutil do klubíčka a sevřel si pevně rukama podbřišek. S každým nádechem, z každou minutou kdy měl v sobě lektvar, se bolest zvětšovala a zvětšovala. Bylo to, jakoby mu někdo rozervával vnitřnosti a slabiny na malé kousky, které ještě zapaloval. Zatínal prsty do látky košile na svém břiše, jakoby se to ohnivé pálení pokoušel vyrvat ven.
Pevně k sobě tiskl zuby, nechtěl, aby vydal jediného hlásku, ale potu, který mu vyrazil na tváři a slzám, co se zpustily samy z očí, nedokázal poručit. Nakonec to nevydržel a vydal první sten z mnoha, protože po něm následoval další a další, stále hlasitější a stále méně ovladatelné.
Začal se na posteli kroutit, svíjet, jak se snažil najít pozici, kde by ho to jen o malinko méně bolelo. Bylo to nemožné, protože v ohni a rozřezané zaživa měl už všechno v břiše a další na řadě byla podle bolesti páteř. Zvedl se mu z toho žaludek, přepadl hlavou přes okraj postele a dávivě se vyzvracel na koberec.
"Dysi musí dojít pro mladého pána!" zavřiskla skřítka, "On musí pánovi pomoct. Pánovi je moc špatně! Ona musí jít!"
"Ne!" zachrčel pře všechnu tu bolest, "Ne! Jestli... jestli odejdeš... tak...," nedokázal řádně formulovat, jelikož se mu zkracoval dech.
"Dysi musí!" nedala si podle všeho říct.
"Zabiju tě!" zachroptěl v další návalu bolesti výhružku, kterou myslel naprosto upřímně. V ten okamžik rozhodně. Kdyby se dostal k hůlce, dokázal si vzpomenout na nějaké kouzlo, tak by ji rozmetal na malé kousky, které by její skřítčí příbuzní ani nemohli sesbírat a nacpat do krabice, aby ji pohřbili.
"Pánův život je důležitější než její. Dysi musí," tentokrát bylo v jejím hlase také odhodlání, když se vrhla směrem ke dveřím.
"Ne!" Pokusil se ji zadržet, ale neúspěšně. Hmátl po ní rukou, jenže ona se přenesla dřív, než se jí stačil dotknout. Jeho ruka klesla na postel, kde zůstala ležet, zatímco Lucius znovu zasténal.
Jestli opravdu umíral, tak doufal, už umře brzo.

*****

"Pak Harry musí vstát!" zařval mu kdosi u ucha, zatím co z něho surově stáhl peřinu. Harry vyletěl do sedu, hůlku, kterou měl položenou na nočním stolku, okamžitě v ruce. Nebezpečí žádné podle krátkého pohledu kolem sebe neviděl, viděl jen Dysi celou uslzenou a upatlanou od nudlí, jak divoce gestikuluje vedle jeho postele. Musel se soustředit na to, co říká, protože strašně drmolila.
"... špatně. Pánovi je špatně. Pán umírá. Dysi se omlouvá, že mu v tom nezabránila. Pán potřebuje léčitele!" Mávala přitom rukama.
"Počkej! Co se stalo? Kdo potřebuje léčitele?" Drapl ji za ramena, aby ji trochu uklidnil, dokonce s ní mírně zatřásl.
"Pán! Pan Lucius!" upřesnila zalykavě, "Pán je ve své pokoji! Má velké bolesti! Moc trpí! Potřebuje lékouzelníka!"
Harry chtěl vědět co se stalo, ale nebyla mu dopřána odpověď, protože skřítka se mu rozplynula pod rukama, jak se přenesla někam pryč. Neotálel, sklouzl z postele, strčil nohy do bačkor a jen tak bez županu se vrhl ven. Nevěděl, co Luciusovi je, ale věděl že udělá cokoliv, aby mu pomohl. Ne proto, že je to jeho manžel, jen čistě proto, že je to také člověk a pomoc potřebuje.
Na chodbě se bezmála srazil s Dracem, který měl na sobě noční košili, rozvázaný župan a taktéž papuče, to vše korunované rozježenými zlatými vlasy. Vypadalo to, že ho skřítka též probudila ze spánku a zřejmě stejným způsobem jako Harryho.
Ani jeden nic neřekl, jen se hnali chodbou na druhý konec sídla do Luciusovy ložnice. V duchu proklínal, že žijí v tak obrovském domě, kde se navíc nedalo z jednoho místa přenášet na druhé bez přenášedel. Jak pošetilé to bylo, když se někomu něco stalo.
Pohled, který se jim naskytl po tom, co vrazili do Luciusovy ložnice, je oba na okamžik přikoval k zemi. Ani jeden z nich nikdy Luciuse takhle neviděl. Nebylo časté, že by někdo spatřil Malfoye, jak se svíjí v bolestech, sténá a brečí jako malé dítě.
"Proboha, Luciusi...," vydechl Harry, když se k němu vrhl na postel.
"Otče!" Draco byl daleko rychlejší a mrštnější, takže byl u svíjejícího se muže dřív, "Co se stalo?" zeptal se muže, jehož hlavu si přitáhl na klín, "Cos mu udělal, Pottere?" vypálil hned na Harryho hlasem plným upřímného vzteku, který sám osobě, kdyby byl zbraní, zabíjel.
"Já mu nic neudělal!" bránil se nespravedlivému nařčení z toho, že by muži způsobil tyhle bolesti, "Luciusi? Slyšíš mně? Mluv s námi!"
"Augment...," zasténal. Na nic víc se zřejmě nezmohl, jen sebou dál cukal a svíjel na posteli, jedno, že se ho oba mladí muži snažili uklidnit a přidržet na místě.
"Augment? Co to znamená?" pohlédl Harry zmateně na Draca.
"Augmentus," došlo mu hned, "To je rodinný lékouzelník. Dojdu ho zavolat, otče. Hned se vrátím i s ním!" Pustil Luciusovu hlavu a vyběhl naprosto nedůstojně z místnosti jako neposedné dítě. Otevřenými dveřmi byly slyšet jeho vzdalující se kroky, zároveň jimi dovnitř začala nahlížet vyděšená očka skřítků, kteří všichni vypadali na pokraji slz.
Harry si jich nevšímal, jen si přitáhl mužovu hlavu na hrudník a snažil se ho snad kolíbat, nebo udělat cokoliv, aby ulevil bolestem, kterými jeho manžel právě trpěl. Jedna bledá paže ho sevřela za klopu od pyžama a přitáhla k sobě, tak aby Harry dobře slyšel, co Lucius říká.
"Moje krev... je na tvým rukách," zašeptal, než se zkroutil v dalším záchvatu bolesti. Zamrazilo ho z Luciusových slov v srdci i žaludku, když ho napadlo že si možná jeho manžel ublížil schválně, kvůli tomu, co se stalo tenkrát v koupelně. Třeba se pokusil zabít a skřítka ho našla dřív, než se mu to povedlo. Nebo si vzal špatný jed, který ho otravoval pomalu a bolestivě, místo toho, aby ho rychle zabavil života.
Na úvahy neměl další čas, jelikož do místnosti se opět vřítil Draco a za ním pospíchal starý muž z brašnou, který měl na tvář řídkou bradku a Harrymu připomínal alchymisty ze starých filmů.
"Pro merlinovo smilování, Luciusi!" zhrozil se i lékouzelník, který se vrhl k posteli, "Jdete pryč," rozkázal obou mladým mužům, "Já už se o něj postarám."
"Neodejdu, dokud neuvidím, že je v pořádku," protestoval Harry, rozhodnutý klidně i pomáhat, hlavně aby tu mohl zůstat a vidět, že se Lucius zase uzdraví.
"Tady mi jen zavázíte, chlapče," zakroutil léčitel hlavou, "Jestli se pokusil udělat to, co si myslím, tak ho možná budu muset operovat. U toho nesmíte být."
"To ale...," pokusil se znovu protestovat, když tu ho sevřeli čísi ruce a vytáhl z postele pryč. Byl to Draco, který kupodivu zachovával celkem klidnou hlavu, což by do něj Harry nečekal.
"Pojď odsud, Pottere," zamračil se na něj, když ho táhl ke dveřím, "Nepomůžeš mu, i kdyby to skutečně bylo tvoje přání. Augmentus ví, co má dělat."
Nechal se vytáhnout na chodbu, aby ještě v posledním okamžiku zahlédl léčitele, jak začíná Luciuse svlékat. Dveře se za nimi zavřely, udělal to jeden ze skřítků, který teď na oba své mladé pány upíral obrovské, mokré oči.
Shlédl na něho a nevěděl co říct. Nevěděl, co dělat. Dokonce ani jak se cítit. Draco po jeho boku se opřel o zeď, krátce zavřel oči a vydechl, několikrát za sebou, jakoby prováděl nějaké cvičení. Trvalo to chvíli, než se narovnal do celé výšky, které už byla stejná jako u jeho otce, a zvedl bradu. Obešel Harryho, pokoj nechal bez povšimnutí, a vydal se chodbou.
"To si taková sketa, že se ani nepostaráš o vlastního otce?!" zařval za ním Harry, který náhle věděl, co udělat. Nadávat Dracovi za to, co se stalo Luciusovi, ať to bylo cokoliv. Jeho nepřítel ze školy za to jistě mohl, i když nevěděl jak, byl si tím jist.
Draco se zastavil, mírně otočil hlavu k Harrymu, čímž velmi připomínal svého otce, načež promluvil:
"Nebudu ho ponižovat tím, že tu budu stát za dveřmi a poslouchat, jak tam sténá a křičí. Počkám dole, než mu Augmentus pomůže. Měl bys," prudce se otočil, tvář zkřivenou potlačenou zlostí, "mu prokázat alespoň tuhle špetku úcty, když už si ho musel zotročit jako nějakou svou... lehkou holku."
Nedokázal na to nic říct, jelikož měl zase v hlavě jako živé vzpomínky na svůj čin. Draco to nechal být, jen se zase obrátil a odešel.
Harry pohlédl na dveře, za kterými se stále ozývalo sténání. Možná měl Draco pravdu v tom, že by měl nechat Luciusovi soukromí a dovolit jeho doktorovi, aby se o něj postaral. Neochotně také odešel, nedokázal se ale několikrát neohlédnout přes rameno k zavřeným dveřím.
Vešel do salonku, kde našel Draca schouleného v jednom křesle. Jakmile ho mladší z Malfoyů spatřil, tak dal nohu dolů a posadil se o mnoho více důstojně, než seděl předtím. Přešel k jednomu z křesel, zatímco se sebezapřením snášel Dracův ledový a pichlavý pohled, a posadil se do něj.
"Jsi spokojen, když takhle otce vidíš?" zeptal se mladík s typickou arogancí, jakou projevoval i jeho otec, ale u Draca byla o mnoho méně vytříbená a přitažlivá, "Těšíš se, až shrábneš půlku našeho majetku? Byl si to přeci ty, kdo ho otrávil, ne?"
"Nebuď blázen, Malfoyi," odbyl ho, kupodivu ne moc prudce, "Nikdy bych Luciusovi neublížil, nevzal jsem si ho přeci proto, abych ho pak zabil."
"Neublížil?" pozvedl obočí v jasném gestu posměchu, "Copak to, že ho jednou týdně nutíš, aby ti byl po vůli, vy nebelvíři za ubližování nepovažujete?"
"Nenutím ho k ničemu, co nechce," odmítl, byla ale pravda, že jednou to udělal. To nemohl Dracovi říct, nezáleželo na tom, že to někomu říct potřeboval a že potřeboval aby ho někdo nenáviděl a dal mu to najevo. Lucius by nechtěl, aby jeho syn věděl něco tak ponižujícího. Za tu dobu, co ho znal, mu došlo jak moc si Malfoyové zakládají na tom, jak vypadají před ostatními, včetně vlastní rodiny.
"Kdyby si ho ty a tobě podobní neposlali do Azkabanu, tak by se nikdy nesnížil k něčemu takovému, jako že by se tě dotkl. Přišel jsi sem, všechno sis vzal... tomu říkáš že láska je nadevše? Je mi z tebe zle!" skoro to vypadalo, že si odplivne, "My zmijozelští, my Malfoyové děláme všechno proto, abychom dosáhli toho co chceme, ale alespoň to nebalíme do ideálů o lásce, přátelství nebo vyšším dobru."
"Nepřišel jsem sem nic vzít," zakroutil hlavou, "Přišel jsem sem tvého otce poznat... já... myslel jsem. Já nevím, co jsem myslel. Že snad není tak... zlý a tak Malfoy. Že za tou maskou je ještě něco dalšího." O faktu, že si opravdu chtěl Luciuse přivlastnit jen sám pro sebe, o tom také raději pomlčel.
"Ty trole!" vykřikl Draco a bezmála se rozesmál, až na to že ve zvucích které vydával zněla převážně úzkost, "Ty nikdy nepoznáš podstatu toho, co to znamená být Malfoy. Myslíš si, že pod otcovou tvrdou slupkou je snad laskavý, láskyplný nebelvír? Pitomče! Je tam přesně to, co má v sobě každý Malfoy. Jen další a další vrstvy kamene a kovu a uprostřed srdce z diamantu. Můžeš to všechno rozdrtit na prach, ale horoucí krve plné lásky se nedočkáš."
Složil hlavu do dlaní. Nějak už začínal chápat, že Luciuse opravdu nejde nijak spoutat. Že není mramorovou sochou na cizí zahradě, kterou si musí člověk ukrást. On je prostě jenom sochou, která stojí pořád na tom samém místě, pořád svá, jen se kolem hemží lidé, kteří křičí že je zrovna jejich, protože je na jejich pozemku.
"Jestli je to má vina, tak je mi to hluboce líto," promluvil do země, hlavu stále složenou v dlaních.
"Jestli je to tvá vina, tak tě zabiji," odpověděl na to celkem i poklidně Draco. Harry k němu zvedl hlavu, zahleděl se mu do očí a pomalu přikývl.
"Myslím, že na to máš právo," uznal. Cosi mu říkalo, že mladší z Malfoyů opravdu má nárok na to, pokusit se ho zabít, ba co víc, poprvé za celou dobu uvěřil, že by byl Draco tak statečný a skutečně něco takového udělal.

*****

Znal Luciuse po celý jeho život a viděl nesčetné jeho rány. Léčil ho, když jako malý trpěl na koliky. Mazal mastí jeho první odřené koleno a to dřív, než je uviděl jeho otec, aby se mohl rozčílit. Dával mu první lektvar proti kocovině, když se Lucius poprvé opil. Dokonce tišil jeho bolest, když se Malfoy poprvé vrátil od Pána zla, s čerstvým znamením zla na předloktí, který mu dal okusit Cruciatus.
Viděl ho jako nevinné miminko, jako rozmazleného chlapečka, jako dospívajícího studenta Bradavic, oplývajícího arogancí, jako dospělého mladého muže, který se ženil, jako otce poprvé svírajícího v náručí svého syna, jako otce, který dělal pro své dítě cokoliv. A nakonec jako dospělého, zralého muže, který neztratil svou aroganci, ale získal víc důvtipu a schopnosti ji skrývat.
A co bylo hlavní, byl to muž, kterého miloval.
Jen málo lidí dokázalo k Malfoyúm cítit nějaký pozitivní cit, včetně jejich manželek a někdy i vlastní dětí, a Augmentus mezi ně patřil. Nebyl pro to žádný důvod, aby měl rád někoho, kdo byl podle názoru drtivé většiny lidé zlý, prostě se to tak stalo. Proto mu bylo do pláče, když vléval tišící a neutralizační lektvar mezi Luciusovy stištěné zuby. Pomocí hůlky zkontroloval jeho životní funkce a také se přesvědčil o tom, co už dávno věděl, že Malfoyův pokus zbavit se dítěte se nezdařil
"Je to mrtvé?" zeptal se Lucius polohlasně. Bolesti po lécích rychle odezněly, ale vyčerpání z nich stále přetrvávalo a tišilo jeho hlas do chraplavého šepotu.
"Cos to dělal, chlapče," povzdechl si, zlehka odhrnul jeho dlouhé vlasy a přiložil mu mokrou žínku ze strany na krk. Pořád to byla nejúčinnější metoda, jak snížit teplotu.
"Říkal jsem ti přece, že obyčejný lektvar vílí těhotenství nepřeruší."
Šedé oči se zavřely, zároveň co se stiskly tenké, růžové rty. Augmentus věděl, že v sobě právě Lucius potlačuje celou řadu pocitů, které by dle jeho názoru měly vyplout na povrch, ale už dávno se v tomhle neodvažoval radit. Nechtěl schytat nějakou kletbu, jako od Abraxase, když mu to doporučil.
"Měl jsi mně nechat umřít!" sykl.
"Takové věci neříkej," doslova mu přikázal.
"Měl jsi tu věc vyříznout ven, když už jsem byl mimo."
"Není to tak snadné, to přeci víš," zdálo se, že ho muž předtím vůbec neposlouchal, "Nejspíš by tě to zabilo, kdybych se o to pokusil. Narušit tak starou magii, které to dítě stvořila, je nesmírně nebezpečné."
"Je to snadnější než si myslíš!" zdálo se, že se dokáže vztekat jen pár minut potom, co doslova utekl hrobníkovi z lopaty, "Až udržím v rukou hůlku, tak tu věc vyříznu sám!"
Neviděl smysl v tom mu to vymlouvat, nejdůležitější bylo, aby se dal trochu do pořádku a pak byl čas na to, probrat další možnosti.
"Tady... vypij to," strčil mu nekompromisně lahvičku s uspávacím lektvarem mezi rty a nalil mu dostatečnou dávku, aby Lucius spal několik dalších hodin.

*****

Další minuty se táhly v nesnesitelném tichu. Přišli nějací skřítci, kteří jim donesli čaj a všichni vypadali, jakoby měli smutek. Někteří dokonce i ubrečeně. Měl sice plnou hlavu problému, ovšem tohle ho upoutalo. Dobře si pamatoval na Dobbyho, který říkal jak je jeho pán zlý, viděl, jak se k němu Malfoy chová, když ho nakopl v obchodě, přesto se zdálo, že skřítci truchlí společně s nimi.
"Myslel jsem, že budou oslavovat," podotkl, asi spíš sám pro sebe, protože byl překvapen, když svá slova slyšel nahlas.
"Kdo?" nechápal Draco, který k němu odvrátil tvář od krbu.
"Skřítci, přece," pokynul k jednomu, který na něj vrhl plachý pohled a pak se vytratil, "Dobby říkal, jak krutě se tu k nim chováte, tak jsem myslel..."
"Viděl jsi, že bychom se k nim chovali krutě?" zeptal se Draco.
"Ano, viděl jsem Luciuse jak jich několik uhodil holí." To rozhodně za kruté chování považoval, jenže mladý Malfoy si nad tím jen odfrkl.
"Bití holí to je jen maličkost, proti tomu, co dělají jinde. My se ke skřítkům chováme až moc dobře, na to jaká je to špína," trochu se v křesle naklonil, "Mají teplé pelechy, tolik jídla, kolik jen chtějí a potřebují, dovolujeme jim se ženit... ano, skřítci se žení, pokud si to nevěděl. Když skřítka čeká mládě, tak nemusí dělat těžké práce. Nikdy skřítky neprodáváme, nenajvýš je občas někomu darujeme, takže rodiny zůstávají pohromadě. Některý nám slouží u desítky svých generací. A u hranic našich pozemků mají dokonce i místo, kam můžou pohřbívat své mrtvé. Jíní majitelé mrtvoly skřítků pálí v krbu nebo házejí psům. Až na toho nevděčného prevíta, co se na tebe přilepil, všichni tenhle dům milují a každý skřítek by byl vděčný, že může pracovat u Malfoyů."
Nedostal se k tomu, aby to snad ocenil, jelikož se otevřely dveře a vstoupil jimi lékouzelník, který se staral o Luciuse. Sice nevypadal nadšeně, ale jemně se usmíval, což značilo, že je snad blonďatý muž v pořádku.
"Jak je mu?" zeptal se za ně za oba Draco.
"Bude v pořádku," ujistil je chlácholivým hlasem, který měli všichni lékouzelníci zřejmě společný, "jenže... "pohlédl na Harryho, pak na Draca a zase zpět na Luciusova manžela, "Do mozkomořího hnízda s tím! Já vám to musím říct. Je mi jedno, jestli mně za to Lucius zabije nebo přinejmenším nechá vzít licenci. Prostě si myslím, že to vědět musíte, zejména vy, pane Pottere," kývl na Harryho, "A ostatně ty Draco taky."
"Udělal si to sám. Chtěl se zabít," řekl Harry, jist si tím, že odhadl oč se jedná. Ostrý pohled, kterého se mu dostalo od Draca, říkal, že pokud to léčitel potvrdí, pak ho Draco na místě prokleje.
"Ne, určitě se nechtěl zabít," zakroutil muž hlavou, přešel ke křeslu, "Asi byste se na to měli posadit, protože to co vám povím, vás dokonale vyvede z míry."
Oba mladí muži se na sebe podívali, v obou případech to byl obviňující pohled, a pak se posadili, jak jim bylo doporučeno.
"Já vím, že se to vám obou, asi zejména vám, pane Pottera, protože jste vyrůstal u mudlů, bude zdát divné, ale," potřásl hlavou, "Lucius je těhotný."
"Ty si pil balamutivý lektvar před tím, než jsi vyšetřoval otce?" zeptal se mladý Malfoy, ani ne tak podrážděně, jako nevěřícně nad tím, co jim léčitel řekl.
Harry neříkal nic, jen civěl do zdi a nemohl tomu uvěřit. Ani tak moc divné se mu to nezdálo, když měl ještě v živé paměti to o vílách a jejich oboupohlavnosti, i když si za boha nedovedl představit, jak technicky došlo k otěhotnění. Ptát se na to nehodlal, to ho ani v nejmenším nezajímalo, protože by tomu buď nerozuměl, nebo by se mu to zhnusilo.
"Ujišťuji tě Draco, že jsem nic nepil a Lucius tuhle novinku ví už od dnešního rána," ubezpečil Augmentus mladého blonďatého muže vážným, trochu přísným, hlasem.
"To proto, že je...," odmlčel se a pohlédl na Draca, zase zpět na starého léčitele, "že je Lucius víla?"
"Ty o tom víš?!" vystartoval okamžitě světlovlasý mladík, "Kde si tuhle informaci vyšťoural? Koho si podplatil, aby ti to řekl?!"
"Nikoho jsem nepodplácel Draco, byl to sám Lucius, kdo mi to řekl."
"Nevěřím ti. Nikdy by ti o tomhle našem rodinném tajemství nevyprávěl. Není hlupák, aby to tak nechal roztroubit po všech tvých kamarádech a mudlovských šmejdech, co se s nimi znáš." Nehodlal Harryho vysvětlení přijmout, zdá se, za žádnou cenu, to ho celkem dožralo. Měl vážně Draca až po krk už ze školy, tady byl jen rád, že ho nepotkává, protože sídlo bylo pro tři lidi obrovské.
"Nebudu se s tebou o tom bavit, když máš místo mozku slámu na spaní pro testrály. Jestli nevěříš, co říkám, tvoje věc, klidně se pak zeptej Luciuse, že ti nelžu" odmítl mladíka dál přesvědčovat, ten se nafoukl jak ropucha, když do ní člověk píchá klacíčkem, "Takže to... to těhotenství mu ubližuje, správně? Protože přeci... je muž a... a proboha, je to prostě šílené, aby byl muž těhotný," obrátil svou plnou pozornost na lékouzelníka.
"Abych odpověděl na první otázku, než se Draco tak rozohnil, tak ano, je to kvůli jeho vílí krvi. Nikdy jsem nečekal, že by byla tak silná a projevila se tímhle způsobem," nadechl se, aby řekl, co asi nechtěl Harry slyšet, "Ne, tím to není. Jeho tělo to zvládá velmi dobře, to Lucius sám. Pokusil se to těhotenství ukončit. Je na to speciální lektvar, řekl, že si ho nechá vyrobit, nevím co se stalo, ale dnes večer si vzal obyčejný interrupční lektvar. Málem ho to zabilo, ale plod to přežil."
"On chtěl...," nedořekl to. Chápal, proč se chce dítěte Lucius zbavit. Došlo mu, že to musí mít co společného s jejich svatební nocí nebo s tím, co se stalo v koupelně. Nijak nepředpokládal, že by mohl někdo otěhotnět při orálním sexu. To bylo snad i na kouzelnické poměry moc nadpřirozené. Takže Harry chápal, že se chtěl Lucius zbavit dítěte, které bylo počato takovým zlým způsobem.
"To je tvoje vina, Pottere!" vystartoval opět Draco, zřejmě si nevšiml, že je mladíkovi už beztak zle, "Chtěl sis nějak utrhnout kus našeho majetku svatbou? Prosím! Ale mohl si zanechat manželství jen na papíře a ne...," prudce oddechoval, na bledé tváři se mu vyrazily růžové skvrnky způsobené vztekem.
"Ano, máš pravdu je to má vina. Jenom má. Bože můj," vydechl a složil hlavu do dlaní. Svědomí ho bičovalo tak silně, že na to snad potřebovalo nějaké přízračné přisluhovače, protože tak moc provinile se necítil, ani když umřel kvůli němu Cedrik.
"Není to ničí vina. Nikdo netušil, že by mohl Lucius otěhotnět. Něco takového se stává tak vzácně, že se to zaznamenává do kronik. Až se dostane z té otravy, co si způsobil, tak bude docela v pořádku. Může to dítě donosit, porod pravda není možný, ale už jsem pár císařských řezů dělal, takže to by nebyl problém. Jen," povzdechl si, "je tu celá věc s tím, že Lucius to dítě nechce. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je to také Malfoy, ale to on, zdá se, odmítá přijmout."
"A všichni víme proč!" sykl Draco směrem k napůl zhroucenému Harrymu.
"Tohle nikam nevede, pánové," utnul je rázně, "Nechte své hádky na ráno a až se Lucius probere. Nezapomínejte, že tu jde hlavně o něj a ne o vaše dětinské spory ještě ze školy. Nechám tu nějaké lektvary na uklidnění, proti nevolnosti a na spaní. Když bude třeba, tak je do něj vlijte, nebo zavolejte mně a já to za vás udělám. Rozuměli jsme si?" Pohlédl z jednoho na druhého, jak zřejmě očekával odpověď. Oba mladíci mírně přikývli, že rozumí, což lékouzelník ocenil úsměvem.
Po tom, co se rozloučil s Augmentusem a vyslechl několik nadávek od Draca, převážně se týkajících jeho matky, která neměla rodiče čaroděje, se Harry krátce stavil ve svém pokoji. Spát už se mu nechtělo, takže se oblékl, vzal koště a chtěl se vydat někam ven proletět. Zarazil se u schodiště, krátce zaváhal a nakonec zašel k Luciusově ložnici.
Když otevřel dveře, tak uviděl svého manžela ležícího v posteli a tvrdě spícího, zřejmě pod vlivem lektvaru. Vešel docela dovnitř, zastavil se u postele a chvíli ho pozoroval, než si všiml hole opřené vedle nočního stolku. Věděl, že obsahuje Luciusovu hůlku, kterou si mohl muž snadno ublížit, až se ráno probudí. Proto ji vzal, ještě naposledy se na svého manžela podíval, než opravdu vyrazil ven si zalétat

*****

Po probuzení se cítil hůř, než když ho Voldemort trestal Cruciatem. Bolelo ho snad všechno, včetně toho, co dozajista neměl. Zůstal bez pohybu ležet a koukal do nebes své postele, které se jemně pohybovaly ve větříku, proudícímu do místnosti pootevřeným oknem. Nepovedlo se mu zbavit toho parazita pomocí lektvaru, tak by mohlo pomoci nějaké kouzlo vržené na sebe sama. Pamatoval si z doby, kdy byla Narcise těhotná, že bylo výslovně zakázáno používat jakákoliv kouzla složitější, než sušení vlasů ,na těhotnou čarodějku. Cokoliv, co víc zasahovalo do přirozeného běhu těla, mohlo způsobit potrat. Mohl by zkusit třeba jednoduché kouzlo na změnění podoby.
Rozhlédl se po své holi, tedy i po hůlce, a rychle zjistil, že je pryč. Málem z toho vzteky vyletěl z kůže. Moc dobře věděl, kdo by si dovolil mu vzít hůlku. Takový člověk byl jenom jeden.
"Potter!" zasyčel, "Dysi!" zaječel z plných plic vzápětí, aby sem skřítku přivolal. Ta se samozřejmě objevila hned, sotva její jméno doznělo. Měla na sobě ručně vyšívaný povlak na polštář,ze kterého si udělala oblečení, když ho vyhodili. Byl dokonale vybělený, až z toho oči přecházely. Luciusovi bylo jedno, proč se tak vystrojila, on chtěl jen, aby přivedla Pottera.
"Dysi je připravená přijmout svůj trest, pane," zamumlala do země.
"Co? Trest? Nechci tě trestat, chci Pottera a svou hůlku!" rozčílil se okamžitě, jen matně si přitom vzpomněl, že v noci skřítce slíbil, že ji zabije, "Až ji najdu, pak tě spráskám tak, že budeš plivat zuby!" Skutečně ji zabít nechtěl, vedla všechny skřítky a bez ní by byly nejspíš několik dní v naprostém chaosu. On chtěl momentálně zabít svého manžela, že se opovážil mu vzít hůlku.
"Najdi Pottera a pak mi ho přiveď," nařídil, skřítka hned na to zmizela.
Čekání bylo dle Luciusova názoru moc dlouhé, tak dlouhé, že se pokusil vstát a najít si černovlasého mladíka sám, jenže při rychlejším pohybu se mu hlava motala tak, že si musel zase lehnout. Jedna věc byl nepřekonatelný vztek a druhá skutečnost, že opravdu nemohl nic dělat.
Na dveře se ozvalo zaklepání a po něm vstoupil dovnitř Potter, v ruce přitom svíral Luciusovu hůl.
"Okamžitě mi ji vrať," požádal ho nuceně chladným a klidným hlasem. Chápal že rozkřikovat se bez hůlky na někoho, kdo hůlku má, není asi ten nejlepší nápad.
"Já ti ji vrátím, když slíbíš, že si s ní neublížíš... a neublížíš ani tomu dítěti," souhlasil Potter, ale samozřejmě s podmínkami. Při jeho slovech Lucius strnul uprostřed výkřiku zlosti, který se mu dral na rty. Potter věděl o těhotenství a jediní dva lidé, kteří mu to mohli říct byl Snape a Augmentus. Severus by Potterovi neřekl vůbec nic, protože by se k tomu nedostal přes příliv vzájemných urážek. Zato Augmentus si právě vykoledoval nějakou ohavnou kletbu z Luciusovy ruky.
"Není to tvoje věc a vrať mi mou hůlku." Kdyby tak jen mohl vstát bez toho, aby sebou rovnou zase sekl na zem. To už by nejspíš dávno Pottera držel pod krkem a pomalu škrtil, i bez hůlky, aby se ho konečně zbavil.
"Je to má věc," postoupil do místnosti, nevypadalo to ale že by chtěl Luciusovi hůl vrátit, "Vždyť je to i moje dítě. Je moje, že ano?" ujišťoval se, jakoby snad aristokrat, milující ženy, měl ještě deset dalších milenců.
"Jistěže je to tvoje, myslíš si snad, že toužím po tom, aby se mně dotýkaly jiné odporné pracky, než ty tvoje," tajit odpor k mladíkovi, jakožto muži, bylo vždy těžké, dnes až nemožné, "Jestli toho parazita tak moc chceš, tak si ho klidně ven a odnoš si ho sám, pokud si toho schopen."
"Luciusi... já přeci.... Omlouvám se ti," zašeptal, udělal pár kroků a padl na kolena vedle postele, Luciusova hůl přitom spadla bez povšimnutí na zem, kam na ni ale bohužel nedosáhl, "Omlouvám se za to, co jsem ti udělal. Jen prosím nezabíjej to dítě. Můžeme ho mít spolu. Udělám cokoliv, co jen budeš chtít, jen když si ho necháš." Zabořil tvář do peřin nahrdlaných na mužově břiše, jakoby se k němu chtěl přitulit.
Nejdřív ho chtěl shodit z postele, sebrat hůlku a proměnit ho ve švába, kterého pak zašlápne, jenže když viděl, jak tu Potter klečí, ho něco napadlo. Po celou dobu se snažil najít nejlepší cestu, jak svého mladého manžela ovládnout, zatímco Potter snadno ovládal jeho a měl o všem přehled, dnes se zdálo, že se na něj usmálo štěstí. Mladý nebelvír byl na parazitovi, který Luciusovi rostl v těle, zdá se, přímo závislý, ochotný pro jeho přežití udělat všechno, aby ho pak mohl začít oblékat do šatiček, číst mu pohádky a nakonec s radostí shledat, že konečně vypadl z domu.
Byla to šance a Lucius by nebyl správný Malfoy kdyby ji nevyužil.
"Abraxas," řekl. Podařilo se mu neznít vůbec útočně, zle nebo jakkoliv, co by si mohl Potter vyložit špatně.
"C-co?" zeptal se zmateně Potter, který právě zvedl tvář z peřiny.
"Po Dracovi je na řadě další rodinné jméno Scorpius, to ponechám svému vnukovi. Tenhle bude Abraxas po mém otci." Když už tedy Malfoy, tak se vší parádou a ať klidně starý Abraxas Malfoy rotuje v hrobě jako roztočená káča, stejně si nic jiného, dle Luciusova názoru, nezasloužil.
Zelené oči zajiskřily štěstím, které se skoro podobalo tomu skřítčímu, když se jim povedlo pána potěšit, a pak padl Luciusovi kolem krku. Ten se ani nehnul, natož aby mu objetí vrátil.
"Mám ale podmínku," promluvil po chvíli, když shledal, že se jeho manžel dostatečně pomačkal s jeho tělem a už by to opravdu stačilo.
"Cokoliv, oč si řekneš," slíbil znovu mladík s naprostým přesvědčením v hlase, kterému se opravdu dalo věřit.
"Nedodržíš tu dohodu z Blackem," požádal ho věcně. Jak krásně se tím vyhýbal dělení majetku mezi víc dědiců, než bylo třeba. A pak, až se časem stane něco tomu parazitovi, nějaké nehoda, pak Draco získá všechno včetně Potterova majetku. A kdo ví, možná i Blackova, pokud si Sirius nenajde ženu nebo ve světě nevyštrachá nějakého přijatelného potomka.
"Dobře," přikývl rázně Potter, postavil se s rozhodností skutečného nebelvíra, odhodlaného hned něco podniknout, "Půjdu okamžitě za ním a řeknu, že se dohoda ruší."
"Ne, ty pitomče," zavrčel podrážděně, když se zdálo, že Potter nezná rozdíl mezi 'nedodržet' a 'zrušit', "Neříkal jsem, abys dohodu rušil, chci abys ji nedodržel. Za měsíc se Draco žení, vezme si Penelopu Black a týden na to bys měl podepsat souhlas s tím, aby tvůj... materiál byl použit k početí potomka. Prostě to nepodepíšeš."
"Já jsem ale dal Siriusovi slovo, že to udělám. Tobě taky," připomněl Potter a zase si dřepl k posteli, aby tak mohl z Luciusem mluvit z očí do očí.
"Já ti tvé slovo odpouštím a Black... Na čem ti záleží víc? Na dítěti, kterém mám v sobě nebo na slovu, které si dal svému kmotrovi?" zeptal se, hrajíc na nebelvísrkou strunu, která velela chránit rodinu, "Když budeš mít další dítě, naše majetky se příliš roztříští. Dvě děti na dva majetky, to je tak akorát. Tři děti už jsou moc, jedno by bylo ochuzeno."
"Máme dost majetku pro deset dětí," oponoval mu na to s nesmyslnou, rozdavačnou logikou, kterou nebyl Lucius nikdy schopen pochopit. Ano, mnohdy byl štědrý, ale nešel by do ulic s kapsami naditými galeony aby je tam rozhazoval mezi chudými. Pro něho bylo důležité zachovat majetek celistvý.
"To si nemyslím," řekl to velmi jasně a velmi pravdivě, "Nechci mít tři děti. Tvoje činy ovlivnit nemohu, ale ty svoje ano. Snape není jediný mistr lektvarista, který za peníze namíchá takový lektvar, jaký budu potřebovat."
"To by si... udělal bys to. Už si to vlastně udělal jednou, tak proč ne podruhé," prohrábl si kudrnaté vlasy, až se mu ještě víc zježily, "I kdybych chtěl, nemůžu porušit kouzelnickou smlouvu."
"Tu můžeš porušit, pokud se vyskytly události, které ti její plnění znemožní nebo extrémně ztíží. Případně v případě, že bys z jejího plnění už neměl žádný zisk, což ty mít nebudeš. Navíc, to Black by musel podat žalobu na tebe za její neplnění, což neudělá, protože jsi jeho kmotřenec a on tě miluje."
"Já nemohu jen tak porušit slovo," zopakoval.
"Mysli na to dítě. Jak bude dítě s Blackovou sestřenicí vypadat? Jak se asi bude chovat? Čeho může potencionálně dosáhnout? Můžeš něco z toho odhadnout dnes? Ne, nemůžeš," pokračoval v přemlouvání, cítil, že je Potter nalomený, "U našeho dítěte to odhadnout může, to všechno. To už je tu dnes, tamto ještě ani neexistuje."
Mohl přímo vidět malá, rezavá kolečka, která šrotovala pod kudrnatou čupřinu vlasů. Jak se mladík snažil rozhodnout. Kdyby byl Lucius pověrčivý, tak by si držel palce, jestli to zvládl dobře zahrát. On ale nebyl, navíc si byl jist, že to zahrál výborně.
"Máš pravdu... udělám, co myslíš, že je pro to malé nejdůležitější," rozhodl se nakonec. Lucius na sobě nedal ani náznakem znát, že by byl z toho rozhodnutí nadšený, což byl. Dosáhl svého. Přímo cítil, jak drží svého manžela pevně v dlaních a mačká tak dlouho, dokud z něho dostane ještě něco užitečného a pak ho zahodí.

Existuje jen jedna strana, ta moje

O další svatbě v rodě Malfoyů psaly noviny o poznání méně, než o té Luciusově s Potterem, ale pořád to bylo dost. A kupodivu, ovšem jen těch, co nevěděli, jak to chodí, byli všechny ohlasy kladné. O to se taky Lucius a Sirius pečlivě postarali, aby obě jejich rodiny vypadaly na veřejnosti dobře.
Návrat k moci Lucius vážně oceňoval a právě svatba byla událost, kde mohl jeho výsledky vidět nejjasněji. Dokázal kvůli tomu přehlížet i příznaky jeho těhotenství. Nevolnosti sice už naštěstí přestaly, ale zhnusil se sám sobě, když se přistihl, jak v jednu hodinu ráno diktuje skřítkovi dlouhý seznam toho, co mu má přinést na stůl. Skutečnost, že samotní skřítci o jeho stavu nějak věděli, zřejmě poslouchal jeden z nich někde za dveřmi, a po domě se jejich vinou začali objevovat katalogy s dětským oblečením, mu na náladě nepřidávalo. Nakonec jimi pár skřítků přetáhl přes hlavu a spálil je.
Dracova svatba sice byla přepychová, ale celkem malá a hostina se konala přímo na Manoru. Ono už nebylo totiž moc hostů, které by na ni pozvali. Spoustu jich bylo zavřených nebo už neměli tu úroveň, co kdysi. Incident se nekonal žádný, Potter byl rozumný a nezval žádného ze svých přátel, i když mu bylo dovoleno taky vybrat nějaké hosty. Muselo, když byl vlastně Dracovým adoptivním otcem. Black se též choval slušně, jak skutečný, dobře vychovaný příslušník svého starého rodu.
Proto teď, pár hodin po tom, co Draco vzal svou manželku do manželské ložnice ke zpečetění svazku, se Lucius pohodlně posadil do křesla ve své pracovně a nalil si sklenku whisky. Vůbec by neměl pít, ale jen v případě, že mu záleželo na dobrém vývinu mozku dítěte, které nosil. Nezáleželo, takže se v klidu napil.
Rozepnul si knoflíčky vesty, která ho táhla přes břicho. Ještě nikdy se mu nestalo, že by ho něco táhlo. Klidně mohl zapnout školní uniformu z posledního ročníku Bradavic a vůbec by ho neobepínala, samozřejmě až do teď, kdy se obvod jeho břicha začal zvětšovat. Navíc ho bolela záda, o čemž si myslel, že by potencionálně mohlo přijít až o několik měsíců později.
"To je pro pána," uklonil se před ním skřítek a podal mu dopis na stříbrném podnosu. Lucius si ho převzal, zvědav, kdo mu tak pozdě poslal sovu. Rozlomil pečeť a pustil se do čtení. S každým slovem se jeho úsměv rozšiřoval a křivil do bezmála až sadistického úšklebku. V dopise bylo několik podrobných řádek od jednoho jeho "přítele" mezi bystrozory, který mu sděloval že Snapeoův otec zemřel za podivných, možné magických okolností, a proto se začali bystrozoři o tento případ zajímat. To Luciuse nesmírně těšilo, znamenalo to, že může Snapea vidět ve vězení za to, že mu odmítl namíchat lektvar a opravdu velmi ho urazil. Sice to pro aristokrata mělo nakonec pozitivní dopad, to ale jeho zášť k lektvaristovi nezmenšilo. Navíc pořád potřeboval někoho, kdo mu namíchá lektvar na odstranění parazita.
"Připrav mi pergamen a brk, napíšu dopis starému příteli."
Několikrát pergamen přehnul, hodil ho do krbu a zahrnul hořícím dřevem, aby si byl jist, že určitě celý shoří. Likvidovat důkazy špionáže bylo nejdůležitější, co člověk potřeboval, si měl pamatovat. Kdo si to nepamatoval, nemohl být dobrým politikem a manipulátorem.
"Vše je připraveno, pane," informoval ho uklánějící se skřítek. Zvedl se z křesla a posadil na židli za svým stolem, uchopil brk jehož konec přiložil ke rtu, jak uvažoval o prvních slovech dopisu.

Letitý příteli,
doslechl jsem se o tvých nesnázích s bystrozory a chci ti tímto vyjádřit svou upřímnou účast a touho ti pomoci. Činím tak i přes urážky, kterých se mi od tebe dostalo při našel posledním setkání.
S hlubokým zájmem o tvou věc

Lucius


Pouhé tři řádky textu a přesto říkaly všechno. Snadno se v nich dalo vyčíst "Urazil jsi mne a teď musíš proto, abych ti pomohl, udělat daleko víc". Tím víc bylo samozřejmě myšleno uvaření lektvaru. A potom nedobrovolný odchod do Azkabanu, o kterém Severus ještě neměl ani zdání.
Sroloval pergamen, zapečetil a podal ho skřítkovi, který už čekal, aby ho mohl odeslat na pánem určené místo.
"Ať to dostane Severus Snape," porušil. Následoval úklona a skřítek zmizel i s dopisem do sovince. Složil si ruce na břiše a spokojeně se usmál, jak mu všechno krásně vycházelo. Byl si jist, že Severus mu připraví lektvar, pokud nebude chtít do vězení, takže už záleželo jen na tom, jak dobře to zítra vyřídí Potter s Blackem.

*****

Přecházel po pokoji jako lev v kleci. Rukou si přitom cuchal už beztak rozevláté kudrnaté vlasy. Ani v nejmenším netušil, jak to Siriusovi řekne, nehledě na Luciusovy rady ohledně kouzelnického práva. Nechtěl svému kmotrovi lhát a podvádět ho, na druhou stranu ovšem Sirius o něm za jeho zády také obchodoval jako s majetkem, takže si zasloužil Harryho hněv. Hněv, který tenkrát bohužel všechen odnesl Lucius, a mělo to rozsáhlé následky.
Přestal přecházet, když si tohle uvědomil. Dodalo mu to velké odhodlání. Zase cítil v sobě ten vztek, jako pokaždé, když se jím někdo snažil manipulovat, nebo když ho někdo nutil do toho, co opravdu nechtěl.
Skřítek mu oznámil, že Sirius přišel a následně ho uvedl dál. Tak jako vždy se se svým kmotrem přivítal, usadil ho a oba si dali něco k pití.
"Očekával bych, že ti Lucius vnutí zástupy svých právníků, aby zkontrolovali, co vlastně podepisuješ," podotkl Sirius, který velmi rychle přešel k věcí, kterou tu dnes měli řešit. Už stačilo jen podepsat souhlas, několik dalších papírů, a celá věc z umělým oplodněním by byla uzavřená a odstartovaná zároveň.
"Vlastně jsem o tom s tebou chtěl mluvit o samotě." Odložil sklenku s džusem na stolek a posadil se na pohovce tak, aby na Siriuse dobře viděl.
"Nemáš se čeho bát," usmál se povzbudivě, "Nebude si na dítě dělat nároky, bude jenom tvoje... vaše pokud chceš. A ty budeš skvělý otec. Neznám nikoho obětavějšího a laskavějšího než si ty a navíc jsi po Jamesovi a to byl skvělý táta."
Harry se krátce na Siriuse usmál. Jeho slova ho nesmírně potěšila, protože se zjištěním, že je Lucius těhotný, přišlo i mnoho pochyb o tom, jestli bude dobrý otec. Skutečnost, že je v jeho přítomnosti někdo, kdo nosí jeho dítě, bylo něco úplně jiného, než vědět, že někde na druhém konci světa jednou někdo takový bude. První možnost byla reálná, to druhé už tolik ne, bylo to jen na papíře.
"Děkuji, ale o to tu nejde," sebral odvahu, té měl vždycky dost, "Já to dítě mít už nemohu. Je mi to líto Siriusi, ale nemůžu dodržet tu smlouvu."
Siriusovi oči se zúžily, jak si Harryho prohlížel nevlídným pohledem. Snad nikdy se na něj takhle nedíval a bylo těžké mu odolat, přesto to mladík dokázal.
"Chceš snad nedodržet své slovo? Sám si mi ho dal, přímo tady, před třemi... dobře skoro čtyřmi měsíci, ale já si to pořád pamatuji."
"Já vím, co jsem udělal, jenže všechno se od té doby změnilo," nevěděl jak to říct.
"Nemůžeš od smlouvy odstoupit. To má následky, soudní a může to mít i jiné," vypadal rozčileně, zároveň ale v příštím okamžiku opět nasadil uklidňující tón, jak se snažil Harryho přesvědčit, "Já chápu, že je toho všeho na tebe moc. Vidina, že budeš otec, způsob, jak k dítěti přijdeš, to, že jsi tu s Luciusem pořád zavřený..."
"S Luciusem jsem zavřený rád.Věř mi, že v poslední době si hodně rozumíme," přerušil ho Harry rázně, "Můžu zrušit kouzelnickou smlouvu, pokud už pro mně neskýtá žádné reálné výhody, které jsem měl dostat."
"Ne, ale potom co jedna strana už svou část dohody naplnila."
"Pokud se o nevýhodnosti smlouvy dozvím až potom, co jedna strana svou část dohody už splnila, pak mohu odmítnout plnění své části dohody a nabídnout patřičnou kompenzaci."
"Jenže to v tomto případě znamená, že bys zaslíbil své dítě mému rodu, jenže ty žádné nemáš a bez Priscily ho ani mít nebudeš." Mluvil nahlas, ale snad zatím nekřičel. Harry ani nevěděl, jak vypadá, Sirius když křičí, takže si nebyl jist.
"To je právě to. Já už dítě mám a proto nepotřebuji další," doufal, že to nebude muset dál rozebírat, jelikož neměl zdání, jak Luciusovo těhotenství vysvětlí bez toho, aby prozradil tajemství o vílách.
"S kým máš dítě?" Tu otázku samozřejmě očekával, i když ji slyšel nerad, "Je to nějaká mudla kterou jsi potkal o prázdninách mezi roky? Nebo snad nějaké studentka ze školy?"
"Je to o poznání složitější, než nějaká náhodně poznaná holka, Siriusi," promnul si kořen nosu pod brýlemi, "Nebudeš mi to věřit, ale Lucius..." Nebylo mu dovoleno dopovědět, protože ho jeho kmotr přerušil.
"Našel někoho o kom ti tvrdí, že je to tvoje dítě? Typické. Taky co se dalo jiného od Malfoye čekat než úskok!" ušklíbl se, "Nevěř mu ani slovo, určitě ne, dokud to dítě neprohlédne můj lékouzelník. Vsadím se, že vypátral jen nějakou, se kterou si se vyspal, pak ji zabil, aby měl úmrtní oznámení a z nějakého sirotčince vytáhl dítě, co má být údajně její a má magické nadání. Tak bych to udělal já."
"Nemohl žádné dítě najít, protože jsem nikdy s žádnou ženou nespal," vedl ruku, aby zadržel Siriuse, který už se chtěl zase rozkřiknout, "To sám Lucius je těhotný."
Nastal okamžik ticha, kdy jakoby snad ani závěsy nezašustěly ve vánku a potom Sirius vybuchl v záchvatu smíchu. To už nebylo pobavení, to byl nefalšovaný hysterický smích, který hrozil, že muže udusí. Smích pomalu odezněl, doprovázen kašláním, které měl Sirius asi z toho kouření mudlovských cigaret. Jednou rukou se chytl za bolavé břicho, druhou si nejdřív setřel z očí slzy a pak ji položil Harrymu na rameno.
"Promiň, já se ti vážně nechtěl smát," znovu vyprskl, načež se mu jakž takž podařilo se uklidnit, "Myslím, že bych měl Albusovi vážně doporučit zavedení sexuální výchovy do Bradavic, aby mudlovským studentům vysvětlili, že muž nemůže být těhotný nikdy. Dokonce ani v kouzelnickém světě ne. Jestli ti něco takového Lucius namluvil, tak promiň... ale jsi idiot že tomu věříš." Poplácal ho po rameni, dál se přitom pochechtával.
"Já vím, že je to pravda," setřásl si jeho ruku z ramene, "a zároveň vím, že dokonce ani kouzelníci nemůžou být těhotný. Existují ale bytosti, kde můžou mít mladé i muži." Neřekl přímo, že je Lucius víla, takže svůj slib neporušil, ale naznačil dost, aby si to chytrý domyslel.
"Jasně, třeba žabiník říční, ten má asi čtvero pohlaví a mladé tam můžou mít všichni se všemi. Lucius ale na žabiníka nevypadá," znovu se začal chechtat, "Leda tak že jeho vzhled je jen kostým, který si večer rozepne a vyleze z něj v celé své ošklivé podobě jednoho metru, zelené kůže, čtyř rukou a listím na hlavě. I když, v jeho případě bych se nedivil tomu, že v sobě má něco shnilého a smrdícího po leklých rybách."
"Žabiníka jsem na mysli neměl," zahučel polohlasně Harry, "Já prostě vím, že Lucius čeká moje dítě. Nemám to jen od něj, ale i od lékouzelníka a... jsou tu i jiné důvody proč tomu věřím." Vzpomněl si na to, jak svého manžela viděl svíjet se v křečích na posteli a vzlykat bolestí, když se Lucius pokusil zbavit nechtěného dítěte. Potřásl hlavou, jak z ní dostával tyhle zlé myšlenky, které už dávno neplatily. Teď už Lucius dělal, co mu nařídil lékouzelník, staral se o sebe, dobře a hodně jedl a všeobecně to občas vypadalo, že se na dítě těší, což Harryho hřálo u srdce.
"Tak to bych se na to podíval," rozhodně vstal, "Jen ať mu Malfoy tuhle lež řekne přímo do očí, já mu pak jednu vrazím a až bude plivat krev a zuby, tak ti určitě řekne pravdu." Vykročil ke dveřím, zjevně odhodlán najít Luciuse a snad ho skutečně i zbít, kdo si mohl být jist, co myslí Sirius vážně a co je jen přehnané zveličovaní, které bylo součástí jeho osobnosti.
V tomhle případě to ale bylo jedno, protože ublížit dítěti a Luciusovi mohly nejen rány pěstí, ale už je to, že by na něj byl Sirius hrubý a seřval ho, což by rozhodně udělal.
"Nemůžu ti dovolit se s ním setkat," taktéž vstal a zastoupil Siriusovi cestu.
"Harry, poslouchej mně, on ti lže, manipuluje s tebou, copak...," snažil se ho Sirius přesvědčit velmi naléhavým hlasem člověka, který má o něj opravdu strach.
"A teď ty poslouchej mně," utnul jeho proslov v půli řeči, dávaje zároveň průchod chladu, který v sobě občas cítil a o kterém věděl, že se ho lidé obávají, "ty papíry nepodepíšu, nebudu s Priscilou mít dítě a to je mé poslední slovo. Nemáš právo cokoliv špatného říkat o Luciusovi, protože nejsi o moc lepší. Jedno, že tě klobouk zařadil do Nebelvíru, pořád zůstaneš Blackem, který chce jen intrikovat a ovládat lidi kolem sebe a nedostalo to z tebe ani deset let v Azkabanu. Stejně tak já mám v sobě pořád to něco, co mně mohlo snadno zařadit do Zmijozelu, takže se mnou laskavě přestaň zacházet jako s nějakou hloupou nebelvírskou naivkou, která se může přetrhnout, aby vyhověla všem. Já si teď budu dělat, co já chci a končím s tím, že bych někomu pomáhal."
Zdálo se mu to, nebo Sirius skutečně couvl dozadu, snad jakoby se Harryho bál. Rozhodně to tak vypadalo, aby se posléze naježil, jak pes, který vidí hůl na bití.
"Říkáš, že jsem stejný jako ostatní? Dobře, máš pravdu. Tím spíš by ses mi neměl stavit do cesty," zavrčel, dočista jako vzteklé psisko, "protože bys to mohl šeredně odskákat. Můžu tě snadno zničit," vyhrožoval.
"Chceš se stavit proti vůli a lásce lidí?" pozvedl mírně obočí, i jemu samotnému zněl vlastní hlas chladně, "Jsem jejich hrdina, co porazil Voldemorta, budou stát za mnou. A i kdyby došlo na víc než soudní spor... myslíš si, že se dokážeš ty nebo kdokoliv, kdo by šel s tebou, postavit proti síle a vůli kostěné hůlky?"
Sirius se zase narovnal, ve tváři jasné překvapení, několikrát zamrkat.
"Říkal jsi, že byla zničena při vašem poslední souboji, stejně jako ta tvá," připomněl mu, co tehdy řekl jak přátelům tak ministerstvu, ministrovi a dokonce Brumbálovi.
"Vždyť to říkám," křivě se usmál, "Můžu říct cokoliv a všichni mi to uvěří. Budu chránit Luciuse a své dítě za každou cenu a všemi prostředky."
"Jak si se mohl tak změnit za tu chvíli, co tu jsi? Jak tě mohl Malfoy tak pokřivit?" ptal se nevěřícným hlasem člověka, který stále ještě nepochopil, že přišel o něco důležitého ve svém životě. Nebo si to alespoň nechce připustit.
"Já se nezměnil, vždycky jsem byl takový, jen jsem byl příliš slabý, abych dokázal někomu říct ne." Teď už slabý nebyl, teď dostával co chtěl, včetně Luciuse a dokonce dítěte, které nečekal.
"Nevím, kdo jsi, ale rozhodně ne Jamesův syn. Ten by držel slovo a nikdy by nevyhrožoval přátelům," vypadalo to jako rezignace, "My dva jsme spolu už domluvili a připravte se s Malfoyem, že nedodržení smlouvy pro vás bude mít následky, Pottere." Poprvé použil místo jeho jména příjmení, ještě naposledy se na Harryho podíval, snad i s lítostí, kromě zklamání, a odešel, pravděpodobně nadobro, pryč.
Jakmile se za jeho kmotrem zavřely dveře, tak pocítil v hrudníku náhlé a nepříjemné prázdno, které ho sevřelo jako kleště. Klesl zpátky na pohovku, na které předtím seděli společně. Co řekl byla naprostá pravda, už se dávno přesvědčil, že Sirius je pořád Blackem jen v bledě černém a stejně tak věděl sám o sobě, že není dokonalým vzorem ctností. Jenže říct to nahlas, svému kmotrovi do očí, to mělo zcela jiný význam.
Slyšel jak se dveře otevřely, pak lehké kroky a padl na něho stín. Zvedl hlavu a spatřil Luciuse. Vypadal na první pohled pořád stejně, vysoký, vzpřímený, hrdý a štíhlý, ovšem člověk, který věděl, si mohl všimnout ne příliš zřetelné vybouleniny pod vestou a knoflíků které se přes ní napínaly.
"Viděl jsem Blacka, jak odsud vyletěl, jakoby ho honil rozzuřený kentaur," prohodil, když si sedal, nohu okamžitě přehodil přes nohu, "Tuším, že odmítnutí nevzal moc... hrdě a sportovně."
"Řekli jsme si spoustu zlých věcí a Sirius bude chtít hnát porušení smlouvy k soudu," prozradil mu ve zkratce co se stalo a proč se cítí tak mizerně.
"Nemá šanci vyhrát. O mém těhotenství si se dozvěděl až potom, co se Draco oženil. Ostatně do té doby to ani nebylo tak nepříjemně vidět, jako dnes."
"Jenže tak to není," podotkl zamračeně, "Můžu sice před soudem lhát, ale pokud mi dají vypít veritaserum, pak není žádná šance že by se to neprovalilo."
"Tobě budou věřit vše co řekneš, jsi jejich hrdina. A já," uchopil Harryho za bradu a obrátil ho k sobě čelem, "umím lhát tak dobře, že mi jistě uvěří. Veritaserem se na tak malicherné spory neplýtvá, nehledě na to, že mně by ho pít nedali. Vážně totiž poškozuje mozek plodu a dítě pak není schopno už nikdy lhát. To si nedovolí ministerstvo riskovat, protože bychom mohli požadovat tak obrovské odškodné, že do deseti let by byl veškerý veřejný majetek náš. Nehledě na to," zase Harryho pustil, natáhl se pro sklenku na stole, bylo jasné že váhá, než si vzal tu s džusem, "že už beztak mnoho veřejných budov je v našem vlastnictví nebo jsou zatížené dluhem, který je splácen rodu Malfoyů."
Sledoval Luciuse v jeho naprosté samozřejmosti, co se týče lhaní, podvádění, pravděpodobně také lichvy a vydírání. Napadlo ho, jestli neměl Sirius pravdu. Možná, že se zbavil vlivu svého kmotra, dávno už neposlouchal Brumbála, jenže teď možná byl ovládán Luciusem.
"Máš to dítě rád?" zeptal se přímo, sám ani nevěděl, jakou odpověď očekávat, nebo jaká by byla správná a pro Malfoye přirozená. Lucius se zastavil v prostřed pohybu, kdy si nesl sklenku k ústům, aby se napil. Krátce to vypadalo, jakoby taky zvažoval, jaká odpověď je adekvátní, než se napil a zase pohodlně opřel do pohovky.
"Jistěže ho mám rád," odpověděl. Nezněla v tom ani špetička lásky, bylo to naprosto bez citu, jako většina věcí které říkal, pokud se nevztekal.
"Máš rád Draca?" položil druhou otázku. Mohlo by to být dobré srovnání, podle kterého by dokázal určit, jestli mluví Lucius pravdu. I tentokrát následovala pauza, během které mu Lucus hleděl do očí a vůbec v jeho pohledu nebylo nic příjemného. Zdálo se že ho tyhle dotazy rozzlobily.
"Jistěže ho mám rád," zopakoval přesně tu samou větu jako posledně, tentokrát podbarvenou vztekem, takže se srovnání nekonalo. Ani v jednom případě nevypozoroval v jeho chování nebo hlase tu něhu nebo lásku, kterou slýchával v hlase například Molly, když mluvila o svých dětech.
"Pokusil ses moje dítě zabít," připomněl mu zamračeně tuhle skutečnost, zvědav, co mu na to jeho manžel odpoví. Lucius odložil sklenku tak prudce, že to třesklo o stůl.
"Byl jsem zmatený a, přiznávám, byla to chyba," shrnul si pramen vlasů za rameno v gestu pro něj typickém, "Nevěděl jsem jaké výhody narození dalšího dítěte skýtá. Tenkrát jsem si to ještě neuvědomoval."
"Děti nejsou majetek, díky kterému máš nějaké výhody. Děti jsou prostě... děti. Jsou malé, bezbranné, člověk je musí milovat, ne s nimi obchodovat." Pravda byla, že něco podobného ještě před pár minutami nabízel Siriusovi, jenže tehdy bylo tehdy a teď je teď.
"Ne, nejsou majetek, jenže...," stiskl pevně rty k sobě, na tváři napnutý výraz,"Tohle nikdy nepochopíš. Ještě nejsi rodič. Nemůžeš dítě sedmnáct let zahrnovat láskou, přepychem a pak ho jen tak vypustit do světa. Musíš mu vštípit hodnoty a určit jeho první cíle, když to neuděláš, tak se bude jen... plácat od ničeho k ničemu. Možná u podřadných rodů, kde si musí vydělat na živobytí, je to jiné. Tam je jeho cílem mít příští měsíc jídlo na stole. Jenže Malfoyovi... Potterovi tohle řešit nemusí, takže když které dítě nemá určenou životní dráhu, pak prostě nedělá nic a jen rozhazuje rodinný majetek."
Harrymu to pořád znělo, jakoby Lucius mluvil o tom, jak nejlépe vmanipulovat svého potomka do situací, díky kterým bude mít rodina víc a víc majetku. Víc a víc moci. Jako to udělal s Dracem před týdnem a předtím jak to udělal se samotným Harry. Zase se cítil zneužitý a vlákaný do sítí, které pro něj někdo upletl s pečlivostí a zručností pavouka. Ten někdo byl Lucius.
"Chci, abys dokázal, že to dítě máš rád a že ho chceš," řekl s jasnou výhružkou na konci, i když přesně nevěděl, čím vyhrožovat. Jak by vlastně mohl Luciusovi ublížit, i kdyby chtěl? Snad jen tím, že by měl další dítě.
"Co chceš, abych udělal?" zavrčel mu na oplátku jeho manžel, "Mám začít plést svetříky, jako stará Weasleyová? Provádět podvodní, těhotenské cvičení s bublinou vzduchu na hlavě? Nejsem čarodějka na mateřské."
"Ne, chci abys veřejně oznámil, že si těhotný." To považoval za to nejmenší, co by mohl Lucius udělat, ovšem toho to podle všeho rozčílilo.
"Nepřipadá v úvahu!" prudce vstal, až to skoro vypadalo, že jeho další krok bude vytažení hůlky, tak zlostně se tvářil, "Nic o mém stavu se nesmí dostat na veřejnost. Nikdy! Byl by to konec Malfoyů, kdyby se prolátlo, že mají co dočinění s něčím tak nelidským, jako jsou víly."
"Chci, abys svoje těhotenství oznámil veřejně," taky se postavil, opět zaujal postoj a použil hlas, který byl naplněný chladem, "Věřím, že to dokážeš udělat tak, aby nikdo neměl podezření, co jsi zač. A je mi jedno, jak to uděláš, prostě to uděláš, nebo opět přijmu Siriusovu nabídku. Možná jsem mu řekl hnusné věci, ale jsem si jist, že ho dokážu odprosit."
"Pokud tak toužíš po dítěti s Blackovskou krví, tak si ho měj, ale jen to!" V zuřivých slovech, které Lucius pronesl, byla zase výhružka tím, že se dítěte zbaví. Z nějakého důvodu se to momentálně Harryho nedotklo, i když věděl, že jakmile opustí tuhle místnost, začne to bolet a on bude mít výčitky svědomí. Jenže teď... přistoupil těsně ke svému manželovi, pevně mu sevřel hlavu v dlaních tak, že se mu nemohl aristokrat vytrhnout a nepěkně se mu pousmál do tváře.
"Otěhotněl jsi jednou, můžeš klidně i znovu. Dříve či později to vzdáš," pronesl s chladem, který jeho samého mrazil až do morku kostí, ale nevšímal si toho. Zase naprosto šokovaného Luciuse propustil ze svého sevření, obrátil se na podpatku a, dokud ještě měl v sobě chladný hněv, opustil pokoj.
Jen co udělal pár kroků od zavřených dveří salonku, uslyšel za sebou třeskot vybuchujícího dřeva, tříštění skla a žalostný křik domácího skřítka, který se nejspíš právě válel na zemi v bolestech. Lucius Malfoy zuřil natolik, že odhodil svou masku aristokrata a dal naprosto volný průchod svým emocím.
A Harrymu to bylo docela jedno.

Ve slepé uličce

Ponořil se do knih, článků a jiných pojednání o těhotenství všeobecně, uměle vyvolaném těhotenství, do těch pár vět o mužském těhotenství vílích míšenců a dokonce do tun článků a knih o mudlovské medicíně,zabývající se umělým oplodněním. Měl už v hlavě vymyšlený příběh o tom, že celé jeho těhotenství bylo úmyslně vyvoláno nejlepšími lékouzelníky z celého světa, jenže to musel nějak vědecky, alespoň v základech, podložit. Samozřejmě musel pár lékouzelníků podplatit. Nakonec z toho vzešel uvěřitelný příběh, který společně s pár slovy již zmíněných kapacit lékouzelnictví, předložil novinám.
'Zázrak moderní magie!' nebo 'Zázračné početí!' to, a podobné věci, hlásaly články pojednávající o jeho těhotenství. Našly se dva plátky, které si troufly začít o Luciusově vysvětlení spekulovat. Jednomu náhle propadla půjčka, kterou měl na vybavení tiskařství, takže mu všechno zabavili. A druhému celá redakce nějakou strašnou náhodou vyhořela. Nikdo další už si netroufl nedržet se předem poslaného vyjádření.
A proč to vůbec Lucius udělal? Věřil Potterovi každé jeho slovo. Byl si jist, že kdyby dál vzdoroval, neohlásil své těhotenství veřejně a pak se toho spratka zbavil, Potter by ho byl schopný násilím donutit k tomu mít další dítě. Všichni ti pošetilí Potterovi přátelé, od kterých se mu začaly valit sovy s břitkými, ba až sprostými dopisy, co to na chudáka Harryho zkouší, netušili čeho všeho je mladý hrdina kouzelnického světa schopen. Lucius to věděl. Znal ten lesk v očích, značící opojenost mocí a hlavně na vlastní kůži okusil, co se stane, když Potter ztratí nervy.
To ale neznamenalo, že se jeho plány změnily, jedině to, že musí hrát svou roli těšícího se otce – nebo snad matky? - daleko usilovněji a věrohodněji. Dál se hodlal nechtěného parazita zbavit a dnes dělal další krok k uskutečnění svého plánu.
Když procházel ministerskou budovou k části, kde seděli bystorozoři, tak na něho všichni koukali jako na muzejní exponát, něco si pro sebe šuškali a někteří i neslušně ukazovali. Zalitoval, že nemusí všichni nosit povinně v budově jmenovku, protože pak by věděl, které má nechat vyhodit. I když pravdou bylo, že by musel nechat vyhodit všechny.
Rázně prošel dveřmi, které před ním skřítek samozřejmě otevřel, a zastavil se před stolem sekretářky velitele bystrozorské sekce pro nejvážnější zločiny. Více méně vznikla a pracovala jen proto, aby chytala a usvědčovala Smrtijedy, takže víc jak rok po válce množství jejích úkolů docela dost kleslo, jen se jí zatím nikdo neodvážil zrušit.
Žena za stolem krátce pohlédla na složené noviny, které ji ležely kousek od ruky, otevřela pusu dokořán a pitomě na Luciuse koukala. Vůbec se při takovém pohledu nedivil, že mu tolik let procházelo vraždění mudlů pod taktovkou Pána zla, když ve zvláštní jednotce pracovali slabomyslní lidé.
"Mám informace o Severusu Snapeovi, který je teď, pokud vím, hledán za vraždu," promluvil na sekretářku jako první, když ona se k ničemu neměla, jen tupě zírala.
"Ano... jistě... ehm, tohle se nahlašuje v sekci pro hlášení hledaných osob, bohužel musím zkonstatovat, že..."
"Snape je bývalý Smrtijed, takže si nemyslím že by si s ním obyčejní bystrozoři věděli rady." Ne že by si s ním věděli rady tihle, až na výjimky, jako byl Moody, si se Smrtijedem neporadil žádný bystrozor, ale Lucius doufal, že když jim ho naservíruje v malém pokoji na svém panství kde se nedá přenášet, tak by ho snad mohli být schopni zneškodnit.
"Ach tak... tak dobře. Ohlásím vás," souhlasila tedy, vstala a chtěla jít ke dveřím.
"Já se ohlásím sám," to by bylo na dlouhé čekání, kdyby mělo jít všechno podle tempa zdejších kouzelníků a na to měl Lucius moc velký hlad. Nechal skřítka, aby mu opět otevřel a vstoupil do velitelovy kanceláře.
"Pan Malfoy" vyskočil muž ze židle, ten alespoň věděl s kým má tu čest a jak se má chovat, "To je velmi... nečekané. Pane Malfoy...," na zmatenosti mu to ale neubralo, "Chcete se posadit? Jistěže se chce posadit... prosím tady," zněl skoro švitořivě a odtáhl Luciusovi židli od stolu.
To nebylo obvyklé chování, na které byl zvyklý, když někam přišel. Ano, lidé byli někdy až nechutně podlézaví, ale ještě nikdy mu nikdo nenabídl židli a už vůbec na něj nešvitořili jako na... těhotnou čarodějku! Ano, to bylo přesně ono. Jasně si pamatoval, že takhle se chovali číšníci a ostatní lůza k Narcise, když oznámili, že čeká Draca. Rozzuřilo ho to. Nejenže musel snášet už jen to, že má v sobě kus Pottera, ještě ho kvůli tomu budou lidé takhle urážet.
"Máte pravdu, potřebuji se posadit," nasadil sladký hlas i úsměv, přešel k velitelově křeslu a elegantně klesl do něj, "a vy se také posaďte, pane Wintere."
Muž zamrkal, jako upír, kterému zasvítíte do očí, načež si dřepl na židle, kde obvykle sedávali návštěvy a vypadala asi tak pohodlně, jak nějaký mučící nástroj. Ne že by křeslo, kde byl Lucius, bylo o mnoho pohodlnější, ale bylo vyšší a dávalo člověku zdání moci.
"Mohl bych vám naservírovat Severuse Snapea tak, že ho snadno polapíte," nabídl muži něco, co se neodmítá, "Řeknu vám o věcech z jeho Smrtijedské minulosti, o kterých ani nevíte, a kde k nim najdete důkazy. Dokážete, že byl nejvěrnější z mužů Pána zla," při tom označení sebou muž cukl, "a že jím je stále, i když tvrdí opak. Díky tomu budete za hrdinu a jediné co chci je, aby se ztratily všechny výpovědi, kde bude figurovat moje jméno a to ještě před započetím soudního řízení."
"Albus Brumbál se za něj zaručil už při prvním soudním procesu," zamračil se muž, "a udělá to jistě znovu. Možná ho budeme moci dostat do vězení za vraždu jeho otce, ale to jsou dva až tři roky, zejména pokud jsou pravda zvěsti o tom, že ho jeho otec týral. K tomu je Starostolec vždycky citlivý."
"Brumbál!" uniklo mu to jméno z úst, jako kdyby to bylo odplivnutí, "To je velký čaroděj, ale jeho doba už je dávno pryč. Na jeho místo nastupují jiní, mladší, a vy byste se měl přizpůsobit. A kdo ví... třeba jednou budete vrchním velitelem bystrozorů." Winter nevypadal že by mu věřil, naopak se velmi mračil, až se Lucius obával, že patří k těm pošetilým bláznům, co věří v právo a zákon a nedají se uplatit penězi. Jen vydírat. A do toho se mu opravdu nechtělo, protože s rostoucím břichem byl stále línější a línější. Za takových okolností by asi Wintera nechal zabít a pak by se vidělo, kdo by nastoupil na jeho místo a jestli ten by byl ochoten spolupracovat lépe.
"Ani vy nemáte takovou moc, abyste mi zařídil tak obrovské povýšení," argumentoval, "Do postu vrchního velitele by mně musel dosadit ministr a nynějšího velitele by musel vyhodit taky on. A ministr, jak známo, nesnáší všechny, kteří kdy sloužili tomu, jehož jméno se nevyslovuje... bez urážky."
Málem se neubránil, aby nad tímhle označením Voldemorta nezvedl oči v sloup. Neříkal mu tak ani když byl aktivní Smrtijedem, to byl pro něj vždy Pán zla nebo Mistr a ne nějaké hloupá spojenina slov.
"Stejně tak je známo, nakolik je oddán jednomu čaroději, jehož jsem čirou náhodou manžel a nosím jeho dítě." Jak to říkal, už se mu v hlavě míhaly myšlenky, jak Pottera přinutit k něčemu takovému. Už věděl, že by se v první chvíli obalamutit dal, proto bylo nutné toho využít a jen pak dělat ukřivděného, když ho nařkne z manipulace. A možná by nebylo na škodu říct část pravdy o tom, že Snape ví o skutečné příčině těhotenství a mohl by ji prozradit, čemuž se dá zabránit spoluprácí s Winterem.
"Musím si to rozmyslet," řekl muž, ovšem jeho oči jasně říkaly, že je nalomený.
"Tohle je časově omezené nabídka a platí pouze teď," postavil se, dávaje tak jasně najevo, kdo je tady ten mocný, "Takže, jak se rozhodnete?" Opřel se o stůl konečky prstů a z té výšky na muže hleděl zpod přimhouřených víček.
"Já... dobrá, souhlasím." Přikývl. Tím byla jejich dohoda zpečetěna a Lucius byl potěšen tím, jak snadno to šlo.
"Dám vám vědět místo a čas, kde si můžete Snapea vyzvednout," oznámil. Nečekal, než mu Winter položí nějakou další otázku, ani se nerozloučil, jen se vztyčenou hlavou odkráčel pryč.

*****

Moc dobře věděl, proč před bystrozory zatajit smrtijedský plášť. Schoval ho ještě předtím, než se sám, za Brumbálova doprovodu, šel udat na ministerstvo. Taky komu by se nehodil plášť odrážející celou řadu kleteb, maskující člověka před několika druhy vyhledávajících kouzel a hlavně takový, díky kterému je člověk prakticky neviditelný. Dokonale splyne s okolím.
Teď, když už dobrých dvacet minut pozoroval přes velké francouzské okno v přízemí Manoru Luciuse jak přechází tam a zpět, ho velmi ocenil. Tušil, že na něj určitě Lucius šije nějakou boudu, když mu tak ochotně nabídl, aby přišel na Manor a že pak společně půjdou do dokonale bezpečného úkrytu. Nevěřil mu ani slovo, vědouc, že Malfoyovou jedinou touhou je získat lahvičku interrupčního lektvaru, co měl v kapse. Severus totiž ani koutkem mysli neuvěřil článkům ve Věštci říkajícím, jak moc se Malfoy starší těší na svého druhého potomka. Věděl, že Lucius se těší jedině na to, až ucítí jak plod v něm umírá a rozpadá se, což by věděl každý, kdo ho znal tak dlouho a chápal jeho nenávist k Potterovi a jemu podobným.
Po půl hodině, kdy se nepřišel žádný bystrozor zeptat, co se děje, že už Snape nedorazil, ani se neobjevil skřítek, co by přinesl dopis obdobného znění, se Severus rozhodl to risknout a jít dovnitř. Nebyl naivní hlupák věřící v jejich přátelství, ale mít na straně Malfoye nikdy nebylo na škodu.
Zlehka zaklepal na okno a stáhl si kápi. S lehkým pobavením zaznamenal, že se Lucius lekl a vytasil hůlku, aby následoval vzteklý pohled, který vrhl na Severuse.
"Kde si byl tak dlouho?" vypálil jako prskající kočka hned potom, co otevřel dveře.
"Čekal jsem a sledoval, jestli si mně zradil," odpověděl naprosto popravdě, načež se ušklíbl, "Čekáme snad v určenou hodinu bystrozorskou návštěvu? Doufám že bys tak hloupý nebyl, víš přece, jak špatně se krev čistí z perských koberců. Poslední mrtvolu odsud skřítci odnášeli zabalenou rovnou v koberci, na kterém umřel," přešel ke křeslu, do kterého se usadil, "Ještě bych mohl nadhodit něco o tom, jak špatně se čistí mozek ze zdí, to ale naštěstí v případě bystrozorů nehrozí. Moc toho mozku v hlavách totiž nemají."
"Nezradil bych tě. Proč bych to dělal?" zeptal se hlasem tak sladkým, že se jím dokázal člověk snadno otrávit, "Jsme přeci staří přátelé."
"Protože jsi slizký, zrádný had a Malfoy k tomu?" zeptal se s pozvedlým obočím.
"Dobře, to by za jiných okolností byly důvody," přistoupil až k Severusovi, "jenže ty máš v rukou klíč k mému vysvobození. Nebudu přeci kousat do ruky někoho, kdo mně chce pustit ze zamčené klece."
"Máš na mysli tohle?" Ze svého hábitu vytáhl jednu z lahviček kterou běžně používal na lektvary, jenže tato obsahovala něco, po čem Lucius toužil víc než po čemkoliv jiném. Dokonce ještě víc, než po odolném kmenu dračích neštovic, který si Severus jako mladík jen tak pro zábavu vypěstoval v laboratoři.
"Dej mi tu lahvičku!" Chňapl po ni ještě dřív, než to dořekl, ale Severus ji bleskově stáhl zpět. Věděl dobře, že dát mu ji hned, by klidně mohlo znamenat, že v příští minutě zemře.
"Ale, ale!" řekl přesně takovým hlasem, jakým káral své studenty, "Někdo je tu až moc nedočkavý. Jak mám vědět, že mně nezabiješ hned potom, co ti tu lahvičku předám?"
"Protože tě budu ještě potřebovat," Severus pozvedl tázavě obočí, aby ho donutil pokračovat, "Co když se to nestane jen jednou, že otěhotním. Co když nebude antikoncepční lektvar, co dávám Potterovi do pití, v tomto případě fungovat. Potřebuji zabránit tomu, abych znovu otěhotněl. Nezapomeň, že jsem pořád svázan s tím spratkem předmanželskou smlouvou," co Lucius říkal, mělo sovu logiku, "Stejně tak nemůžu já tobě věřit, že je to skutečný lektvar který jsem po tobě chtěl. Chci ho nejdřív vypít, zbavit se toho parchanta a pak ti pomůžu."
"A co mám podle tebe asi dělat, když se mi tu zhroutíš v křečích?" zeptal se podrážděně. Nevěděl jak funguje tenhle lektvar, ale ze zkušeností s prvními třemi těhotenstvími Narcisy kdy čekala dívky, tedy nepřípustné dědice Malfoyovské linie, věděl. že interrupční lektvar způsobuje křeče a krvácení.
"Může se něco takového stát?" zeptal se Lucius, takže ten to nevěděl taky.
"Nemám zdání. Nikdy jsem neviděl těhotného muže, nikdy jsem mu nedělal interrupční lektvar a nikdy jsem ho neviděl ho vypít. Kdybych neměl tolik práce z útěkem před dotěrnými bystrozory, tak bych o tobě a tomhle lektvaru," zlehka pohnul hlavičkou, "napsal pojednání a získal zase nějakou pěknou cenu." Lucius se na něho při těch slovech opravdu vztekle zamračil, jasná známka toho, že v žádám pojednání být nechce, což bylo ale Severusovi naprosto lhostejné a stejně by ho z radostí napsal, hned jak by se vykroutil z toho obvinění z vraždy.
"Když mi nedáš lektvar, já ti nepomohu a naopak. To je slepá ulička, Severusi, a já nebudu ten, kdo ustoupí."
To bylo něco, co bohužel Snape věděl. Malfoy nebyl ani trochu hloupý, jen byl neskutečné pyšný a tvrdohlavý, což z něho hlupáka dělalo. Severus sám nebyl jiný, ale jako dvojitý agent se naučil doslova tančit mezi vejci a to znamenalo mnoho ustupování.
"Na, ale jestli mi tu umřeš, tak nečekej, že ti přijdu na pohřeb." Podal mu lahvičku. Lucius po ní drapl jak ryba po návnadě, okamžitě vytáhl zátku a její obsah do sebe obrátil jedním hltem. Jeho počínání bylo plné naléhavé touhy po smrti dítěte které nosil, čemuž se ani Severus nedivil. On sám měl zase obrovskou touhu vidět, jak lektvar na Luciuse bude působit.
"Jak se cítíš?" zeptal se. Zdálo se totiž, že Malfoy poněkud pobledl ve tváři a zpotil se. Okamžik na to si položil ruku na břicho.
"Myslím... že budu asi zvracet," oznámil nepříjemnou novinu.
"Tak hlavně ne na můj plášť," zavrčel Snape v obavě že aristokrat opravdu vrhne na jeho hábit, což by bohužel nebylo poprvé, že by ho někdo po lektvaru pozvracel. Lucius opatrně klesl do křesla, ruku stále na žaludku a rychle dýchal, přičemž vůbec nevypadal dobře. Snape si byl moc dobře vědom toho, že když mu tu umře nebo něco podobného, tak to asi pro něho nebude vypadat příznivě. Vstal a přešel k Luciusovi. Nejdřív mu sevřel zápěstí, aby změřil tep.
"Máš zrychlený tep. Bolí tě to?" zeptal se jen zvědaví, rozhodně ne soucitný.
"Ne, vůbec ne," zakroutil muž hlavou, zase se postavil a přešel za stůl. Snape ho podezřívavě pozoroval, co tam dělá a proč se nenechal dovyšetřit. Lucius se opřel rukama o stůl, hlavu svěsil mezi ramena a dál se zhluboka nadechoval, jakoby se snažil potlačit zvracení.
"Předpokládal bych, že bude," zamračil se, "Možná že ten lektvar nepůsobí, nebo přinejmenším ne tak, jak by měl."
"Ale ne," zamumlal Lucius směrem do stolu, "působí, já to jasně cítím. A víš co?" pomalu zvedl hlavu, na tváři se mu rozšiřoval úsměv, který nevěstil vůbec nic dobrého, "Nikdy nevěř vílím bastardům!" Jen to dořekl, rozrazily se dveře pracovny stejně jako francouzské okno a dovnitř vběhli bystrozoři.
Snape byl v pasti. Na jednoho jich bylo nejméně dvanáct, což bylo opravdu hodně. Nehodlal se ale dát lacině a ten kdo to měl určitě schytat, byl Lucius, momentálně oslabený lektvarem.
Hůlka se v lektvaristově rukách objevila snad sama od sebe, jak rychle ji vytasil a první kletba zasáhla jednoho z bystrozorů naprosto čistě, takže se zhroutil na zem v křeči, která mu z jasným praskáním lámala kosti.
Samotní bystrozoři se nenechali zahanbit. Severus pocítil několik nepříjemných, bolestivých kleteb, které měly naštěstí malou účinnost, protože se odrazily od jeho hábitu. Nebo docela žádnou, když se mu je podařilo odrazit zcela.
Byl si jist, že přinejmenším jeden z jeho nepřátel padl na zem polomrtvý. Ovšem ani to, zdá se, nebylo dost, aby ho nechali uniknout. Ba naopak se kolem něj začal kruh zle stahovat a byli mu odříznuty obě ústupové cesty. Jak dveře, tak i francouzské okno. Snažil se nepropadnout vzteku, který jím lomcoval a přemýšlet racionálně, aby se dostal odsud pryč. Přesto nedokázal chvíli co chvíli nestočit pohled na Luciuse, který se ppíral v rohu místnosti a vypadal, že se brzo zhroutí. Ten pohled Snapea těšil, jelikož doufal, že ho lektvar otráví a on zemře. Jen mu bylo líto, že to asi neuvidí.
"Snape!" zvolal někdo jeho jméno. Jak naprostý idiot se otočil po hlase, protože ho poznal a na několik osudných vteřin strnul. Ve dveřích stál Potter, ale jiný, než jakého si ho pamatoval. Nešlo o jeho vzhled, ten byl stále stejný, stále vypadal jako James a to víc a víc, šlo tu o pohled jeho očí. Jedno, že je zkreslovaly poměrně silné brýle, ty oči byly ledově chladéá. Patřili člověku, který dokáže udělat naprosto cokoliv, nejen proto, že je mocný, ale také proto že jeho svědomí s každým jeho činem pomalu, ovšem naprosto jistě, umírá.
Navíc v jeho ruce byla pevně stištěna hůlka, kterou poznával a na jejíž hrot se díval až bolestně často. A co bylo nejhorší, že proti ní neměl šanci ani ve svém smrtijedském plášti, protože to byla právě ona, která ho začarovala a jedině ona mohla magií v něm vetkanou proniknout.
Věděl hned, že to Potter je jeho hlavní protivník, obrátil proti němu svou hůlku, ale jeho snažení bylo marné. Kletba z kostěné hůlky sklouzla snad docela sama, protože nepostřehl, že by Potter něco říkal, prohnala se místnosti a srazila ho společně se dvěma nejbližšími bystrozory k zemi. Hůlka mu vylétla z ruky a on si uvědomil, že přes strašlivé brnění ve všech končetinách a snad i všech orgánech, se prostě nemůže pohnout ani o jediný milimetr.
Viděl Pottera, jak se prohnal místností rovnou za Luciusem, který teď klečel v rohu a rukou si objímal břicho zřejmě v bolestech.
Dva bystrozoři Snapea zvedli a pokusili se ho postavit, jenže to zatím nešlo. Brnění sice přecházelo, ale velmi pomalu, takže ho nohy zatím neudržely. Podařilo se mu jen klečet, takže jim bezvládně visel v rukou. Zvládl zvednout hlavu a zaměřit pohled na Pottera, který táhl Luciuse k pohovce, kde ho položil.
"Cos mu provedl, ty hajzle?!" zavrčel Severusovým směrem, zatím co se až překvapivě něžně dotýkal Malfoye, bezmála s láskou.
"Jen to... chrch co... chtěl," vypravil ze sebe stále ochromený, zároveň společně se smíchem, který náhle nedokázal ovládnout, stejně jako své tělo.
"Ptám se...," zavrčel Potter, potom následoval úder hřbetem ruky, který Severuse zabolel až vzadu za krkem, "cos mu udělal?" Chytl ho za vlasy a zvedl mu hlavu tak, aby mohl lektvarista vidět zuřivostí planoucí oči.
"Lektvar... ten lektvar co chtěl...," zamumlal. Neměl potřebu to zapírat, naopak s dětinským potěšením viděl, jak se prudce Potter obrátil a svůj hněv náhle směřoval na Luciuse. Snape doufal, že ho teď ztrestá ve své zuřivosti nějakou kletbou, jedno, že už leží na pohovce docela bezbranný a vůbec nevypadá zdravě.
"Luciusi...?" Tohle byl byl dotaz člověka, který potlačil všechen hněv, takže ho slisoval do malé, výbušné miny.
"On lže," zasténal muž na pohovce tichým hlasem, "Já nevím, co mi udělal. Nalil něco dopití... otrávil mně. Moje dítě!" zaúpěl a ještě víc se schoulil.
Kdyby měl Snape klobouk a dost síly, tak už by před Luciusovým výkonem smekal, až by vymetal podlahu. Nešlo o provedení, to bylo mizerné a nikdo.kdo Malfoye znal, tak jako Severus, by nevěřil, že se bojí o své dítě, šlo o to, jak nádherně měl Pottera zpracovaného. Ten se totiž okamžitě obrátil zpátky, společně se svým hněvem, a zase se upřel jen na Severuse. V očích mu blýsklo, v ruce se objevila hůlka, kterou vzápětí pozvedl, aby vyslal nějakou kletbu.
Hleděl na něho i na hůlku beze strachu z toho co se stane. Klidně ať ho tu Potter zabije, on se před ním třást nebude. Nestalo se však nic, jelikož mladíkovu ruku zadržel jeden z bystrozorů.
"Ne, pane Pottere," řekl sice přísně, ale chlácholivě, "O toho parchanta se postaráme, vy si jím ruce nešpiňte. Máte větší starost." Kývl bradou k Luciusovi na pohovce, kterou potřeboval každopádně něčí pomoc, vzhledem k tomu jak bledě, bezmála mrtvolně vypadal. Severus jen tak od oka odhadoval, že má vnitřní krvácení.
Potter od něho odstoupil, aby tak poskytl místo bystrozorům, kteří ho táhli ke dveřím. Namáhavě se otočil, aby spatřil, jak se mladík sklání nad Luciusem a šachuje s hůlkou snad ve snaze mu pomoct. To Severuse nezajímalo, on viděl jen pohled a výraz bledého muže. Jeho oči žhnuly leskem naprostého vítězství a jeho rty byly zvlněné v úsměvu, který mívá kočka, než skočí po bezbranném ptáčkovi.
Severus Snape udělal ve svém nebezpečném životě dvojitého agenta jen jedinou chybu. Že byť jen na okamžik věřil Luciusi Malfoyovi.

*****

Otevřel oči. Zase byl ve své posteli a zase se cítil mizerně. Kolikáté už od té doby, co přijal Potterovu nabídku k sňatku? Dnes to byla naštěstí jen fyzická nevolnost, protože byl šťastný jak kdy jindy. Měl pocit, jakoby mu z nohy spadla obrovská koule. Stejně jako když mozkomor přešel kolem dveří jeho Azkabanské cely bez povšimnutí a bez toho, aby se stavil na svačinku.
"Jestli se chceš zabít, tak si probodni srdce dýkou a nepřidělávej mi pořád práci!" obořil se na něj Augmentus, který se nad ním právě sklonil. Lucius se křivě usmál na jeho fousatou tvář.
"Augmentusi," řekne normálně, jakoby mu nic nebylo, "Nechci se zabít a nezabiji, ani když mi řekneš tu strašnou novinu." Proč by se taky zabíjel, když jeho velký problém je nadobro pryč. Byl si tím jistý, jasně totiž po vypití lektvaru cítil, že ta věc v něm umírá. Nebylo to stejné jako po tom prvním, kdy to pouze bolelo, tady byla bolest a zároveň měl na patře příchuť přicházející smrti v tu chvíli tak vítanou to společnici.
"Tím si nejsem tak jist," zasmušil se lékouzelník, "Pořád jsi těhotný."
Aristokrat, ležící v posteli, nevěřil vlastním uším. Udělal všechno proto, aby se té přítěže zbavil, dokonce i zradil jediného přítele, kterého ho měl – ne že by ho tak nutně potřeboval – podlézal bystrozorům, podlézal Potterovi a to všechno bylo naprosto zbytečné. Jeho plány na získání majetku pro Dracovi se hroutily, jako domek z karet.
"Ten lektvar sis vzal moc pozdě. Způsobil krvácení, které jsem zastavil..."
"Proč?!" drapl lékouzelníka za hábit a přitáhl ho k sobě dost blízko, aby muž pocítil jeho dech na tváři, "Proč si ho zastavoval?! Já chtěl, aby ten parazit umřel!"
"Já to vím, ale kdybych krvácení nezastavil, tak si taky mrtev!" ohradil se Augmentus a vytrhl se ze sevření štíhlé, bledé ruky, aby tak unikl z Luciusova dosahu, "Nejenže by tě zabilo samotné krvácení.... Magie toho dítěte je spjatá s tvou, tak jak to ve středním a vysokém stupni těhotenství prostě bývá. Jeho smrt by mohla vážně poškodit tvou vlastní magickou podstatu. V lepší případě by z tebe byl moták, v tom horším a častější, bys to vůbec nepřežil. Už není žádný způsob, jak se toho dítěte zbavit. To, že si čekal tak dlouho, aby si pomocí něj mohl manipulovat s Potterem, to prostě znemožnilo."
"Vypadni." Na víc se nedokázal vzmoci. To co slyšel, byla pro něho rána pod pás. Bylo to jako něco, co už by ho sama osobě mohlo zabít, jenže to se nedělo. Žil další minuty, během kterých živil tu odpornou věc uvnitř.
"Luciusi...," pokusil se léčitel o nějaké chlácholení. Lucius ale neměl ani tu nejmenší náladu ho poslouchat, jak se tu rozpovídá o kráse toho mít dítě. Lékouzelník prostě nechápal, co je to stát se děvkou pro nepřítele a inkubátorem pro jeho dítě.
"Řekl jsem ven!" zařval, hysterii se přitom ani v nejmenším nebránil. Augmentus velmi chytře poslechl, stejně jako jeden domácí skřítek, který se pohyboval u postele. Snad všechno živé v Luciusově ložnici se raději při jeho křiku dalo na útěk, takže docela osaměl.
Jen on a naprostá beznaděj, kterou právě cítil. Taková beznaděj, že i Azkaban mu náhle připadal jako krásné místo k životu. Stále dokola si kladl otázku, proč tu dohodu s Potterem přijal a tak se dostal do téhle situace. Odpověď byla stále stejná.
Draco.

*****

Na svou ženu si nemohl stěžovat, byla skutečný Black, takže byla dle očekávání poněkud odtažitá, ale Draco věděl, že to je normální. Alespoň že nebyla šílená jako jeho mrtvá teta Bellatrix. Předmanželskou smlouvu oba dodržovali pečlivě a nijak víc se nestýkali. Tak to obou vyhovovalo, tak to mladý Malfoy znal od svých rodičů.
Incident, který se v domě stal, ho víc jak znepokojil, podruhé za krátký čas málem přišel o otce. On o něj přijít rozhodně nechtěl, přesto přese všechno, co si řekli, si Draco nemyslel, že už je připraven ujmout se místa hlavy rodu. Věděl, že dřív nebo později k tomu dojde, ale plánoval to nejdřív tak za deset let, až i jeho vlastní potomek bude už částečně soběstačný.
Proto ho tak potěšilo, když otec po týdnu rekonvalescence vstal z postele a rovnou ho zavolal do své kanceláře, aby si promluvili. Dobře, mluvit nechtěl, ale to že byl Lucius zase při síle ho těšilo.
Když vstoupil do kanceláře, tak našel svého otce jak stojí u okna a vyhlíží ven.
"Chtěl si se mnou mluvit?" zeptal se věcně. Jak by asi řekl jeho zavřený kmotr 'nějak ho to spratkovství přešlo od doby co se oženil'.
"Ano," mírně se k němu pootočil Lucius, načež pokynul skřítkovi, který otevřel okno, aby mohl kdokoliv vyjít ven, "Projdeme se," rozhodl.
"Teď?" zeptal se překvapený Draco tak trochu mžourající do slunce,"Venku praží slunce." Upozornil asi zbytečně, vzhledem k tomu, že jeho otec už vykročil ve na verandu. Mladý Malfoy si jasně pamatoval na jeden den ve svém životě, kdy utekl ven do zahrady a celý den strávil na slunci, zatím co ho všichni hledali. Užíval si to, bylo to příjemné, teplé na kůži, ale do rána mu na tváři a pažích vyskákaly zrzavé pihy. Strávil pak půl roku jen zavřený v domě, aby ty pihy zmizely a on měl zase alabastrovou pleť. Malfoyové se prostě před sluncem chránili, asi aby všichni nezpihovatěli. Kam se dalo, tam se přenášeli. Chodili ven spíš na večer, na rukou nosili rukavice a když už vyrazili ven přes den, tak nebylo výjimkou, že nad nimi skřítci nosili slunečník.
Tohle všechno otec věděl, sám ho to naučil praktikovat, přesto teď bez váhání vyšel ven. Možná to mělo co dělat s jeho těhotenstvím, které měnilo jeho chutě a právě teď se Dracovi zdálo, že i náladu. Lucius byl podivně klidný, jakého ho ještě nikdy neviděl.
Jelikož se mu nedostalo odpovědi, tak vyšel ven za Luciusem. Otec se vydal pomalu cestou po zahradní cestičce, lehce se při kroku vždy dotkl holí země a všeobecně vypadal stále tak elegantně, jak by toho Draco sám nikdy schopen nebyl.
"Jak se má tvá žena?" začal očekávaný rozhovor.
"Normálně, viděl jsem ji u snídaně. Dům se jí líbí. Mám ti vyřídit, že tě pozdravuje a lituje, že jsi nemocný."
"A tvá svatební noc? V tom shonu který jsem měl, jsem se tě ani nezeptal," pokračoval dál ve výslechu.
"Normální," odvětil, ale dle otcova pohledu s tím nebyl starší Malfoy spokojený.
"Odpovídá se celou větou. Proč ti to musím připomínat, i když už jsi dospělý a ženatý?"
"Omlouvám se, otče," omluvil se celou větou, "Moje svatební noc byla normální. Nestalo se nic zvláštního nebo znepokojujícího. Penelopa je krásná žena, myslím že budeme mít pohledného syna, který si zaslouží nést jméno Malfoy."
"Myslíš si snad že náš rod je jen o kráse?" zeptal se Lucius, opět přísně, navíc mírně rozladěně.
"Ne, tak jsem to nemyslel, to jen, že tohle můžu odhadnout, aniž bych znal její povahu," bránil se, sám také už naštvaný. Druhý Malfoy to nechal bez odpovědi, jen se vrátil ke svému výslechu.
"Krvácela?"
"Otče...!" skoro po něm vystartoval když se na tohle zeptal, ale rychle zchladl, "Ano, krvácela," odpověděl ne moc nadšený z toho, že to musí probírat.
"To je dobře. Žena která poprvé krvácí, má pak brzo syna." Zastavil se a zahleděl kamsi do dálky.
"Je to jenom stará, hloupá pověra," zamračil se Draco, "Nemá to žádný magický základ. Nebylo dokázáno, že by pannenství nějak ovlivňovalo tyhle věci."
"Tvá matka nekrvácela a ty ses narodil až po deseti letech manželství," odvětil Lucius, snad dále se trvající na svém, načež se k Dracovi obrátil, "Možná je to pověra, ale pověra, která se předává z otce na syna, tak jsem ti ji také předal. Nic víc už pro tebe nemám, Draco. I kdybych žil následujících sto let, pak už bych ti nemohl dát víc, než už jsem ti dal. Je načase, aby ses ty stal hlavou rodiny a předával vše co víš svému budoucímu synovi."
Z těch slov se mu rozbušilo srdce takovou rychlostí, až ho slyšel ve vlastních uších. Viděl, co tím otec naznačuje, ale odmítal něco takového udělat. Nešlo mu ani v nejmenším o dítě, které Lucius čekal, jen si prostě nedokázal představit svět bez dlouhovlasého muže, který ho neustále peskuje a nikdy není spokojen. Tisíckrát o tom snil už v dětství, jaké by to bylo, kdyby byl jediným pánem na Malfoy Manor. Kdyby mohl jediným pohybem obočí řídit dění při zasedání Starostolce. Kdyby mohl částkou, která pro něj byla maličkostí, rozhodnout o osudu nějakého ubožáka, který měl krásný cíl ale málo financí, jak by ho mohl odmítnout a těšit se z jeho bolesti.
To všechno chtěl, jednou, rozhodně ale ne teď.
"Ne," zakroutil hlavou a začal couvat, "Ne... to neudělám."
"Nemáš jinou možnost," nepřipouštěl odmítnutí, to bylo vidět, "Je mi jedno jak to uděláš, jestli hůlkou, jedem nebo jinak, ale musí to být rychlé a stoprocentně smrtelné. A nenápadné. Potter nesmí mít jedinou stopu podezření, že jsi to byl ty, kdo mně zabil a se mnou i jeho potomka."
"To je důvod, proč to neudělám," našel možná řešení v podobě nenáviděného Pottera, "Zabil by mně, kdyby zjistil, že jsem zavraždil jeho dítě. Kdybychom byli mrtví oba, tak by rod Malfoyů zanikl. Nemůžu to dítě zabít."
"Musíš. Je to rakovina v mém těle, které už se nemůžu zbavit," drtil mezi stištěnými rty, "Udělej to, abys dokázal, že jsi pravíýMalfoy."
Chtěl se bránit takovému nařčení, na druhou stranu však to byla pravda. Nedalo se spočítat, kolik hlav rodiny Malfoyových zemřelo něčí rukou, hůlkou nebo jedem. Opravdu to snad k tomu patřilo zabíjet své předky, aby člověk sám získal majetek a moc.
"Jestli je to jediný způsob, jak dokázat, že jsem Malfoy... pak jím nejsem. Já tě nezabiji, nikdy." Bylo to venku. Ještě by mohl přidat, že svého otce má rád, ale takové urážky by asi Lucius nestrpěl bez trestu. Beztak Draco netušil, co se teď stane. První co ho napadlo, že poprvé dostane od otce pár facek. Že ho Lucius Malfoy poprvé uhodí vlastní dlaní, protože přesně tak se muž, kterému hleděl do očí, tvářil.
"Draco," zasykl, jeho ruka se skutečně pohnula, takže mladík se skrčil, jak čekal úder. Ten však nepřišel, naopak se dočkal něčeho ještě neočekávanějšího. Otcova dlaň spočinula na jeho tváři. To neudělal od doby, co bylo Dracovi jedenáct let a nastupoval do Bradavic. Tehdy mu ji položil na tvář naposledy se slovy že se brzy z jeho malého syna stane dospělí muž.
"Otče," přiložil svou dlaň na mužovo zápěstí. Pomalu se mu na tváři rozšířil úsměv, skutečný, nefalšovaný úsměv, kterým dával najevo, jak moc svého otce miluje.
"Máš pravdu Draco," přikývl a jeho dlaň mladíkovi sklouzla po tváři až na krk, který náhle pevně stiskla, "ty nejsi Malfoy. Nejsi můj skutečný syn, protože ten by neváhal ani okamžik," přitáhl si ho za hrdlo blíž, takže mu syčel přímo do obličeje, "Zabil by mne bez výčitek a bez fňukání. To je přesně to, co ty pořád děláš. Jen fňukáš a když něco pokazíš, já to za tebe musím žehlit."
"Otče!" zachraptěl. Svíral mužovo zápěstí, ale nedokázal ho přinutit, aby ho pustil. Síla, kterou v pažích, měl byla nečekaná a najednou větší než ta Dracova.
"Máš v sobě slabou Narcisinu krev, které její sestru dovedla ke sňatku s mudlou. Mít takového syna je stokrát horší, než mít motáka. Vidím v tobě denně ten potenciál paktovat se s mudly, milovat je nebo dokonce ochraňovat."
Dusil se, ale to nebylo to nejhorší. Ta slova se mu vpalovala do mysli jako ostré hřeby, které mu někdo zatloukal lebkou do mozku. Jeho otec vyslovoval nahlas všechny obavy a všechny nejistoty, které v sobě sám Draco choval. Plival mu je nemilosrdně do obličeje, dávaje mu tak zas a znovu najevo, jak jím pohrdá. To byla největší Dracova obava, že zklamal svého otce tím, že není tak dokonalý, jak by měl být, i když se o to usilovně snaží.
Ano, Draco se snažil tak moc, až ho z toho všechno bolelo a stejně to nebylo dost. Jeho otci to prostě nestačilo, teď to viděl jasně. Rozčílilo ho jak mohl Lucius tohle říkat po tom všem, co Draco udělal, aby na něj byl pyšný. Nikdy si nehrál jako jiné děti, aby pořád vypadal vznešeně, jedno jak moc po hře toužil. Nikdy neměl skutečné přátele, kterým by se svěřil se svou bolestí, v zájmu zachování chladné odtažitosti správného Malfoye. Skoro se stal Smrtijedem a skončil v Azkabanu Vzal si ženu, kterou neznal, jen proto, aby zachoval rod. To vše a daleko víc a ten bastard si troufl říct...
"Ty nejsi můj syn!" zasyčel na konec svého proslovu, kdy mu vyčetl všechny neúspěchy jeho života.
"Relacio!"
Náhle ležel na zemi, jak i jeho samotného vlastní kouzlo, pronesené přiškrceným hlasem, odhodilo dozadu. Netušil, jak se mu hůlka dostala do ruky, ani jak kouzlo splynulo z jeho rtů, věděl jen, že leží na zádech a hledí na modré nebe.
V hlavě mu zvonilo, jak se uhodil do temene, to mu ale nezabránilo se začít pomalu zvedat. Měl určitě naražená záda, možná i zlomené žebro, to ale nebylo nic, proti obavám, které se ho vzápětí zmocnily.
Jeho otec ležel několik metrů od něj, tváří k zemi a nehýbal se. Nepokoušel se vstát, jen tam tak ležel, až vypadal skoro mrtvý. Zachvátila ho panika, že svému otci skutečně ublížil, ač to vůbec neměl v úmyslu.
"Otče!" s tím výkřikem se k němu vrhl, nedbaje toho, že by se takto neměl chovat. Obrátil ho čelem nahoru, takže hned viděl, že je v pořádku a dokonce při vědomí. Jen to vypadalo, že je daleko otřesenější, než by měl po takovém kouzle být. Musel za to moct jeho stav, který ho činil slabším a náchylnějším. Když k tomu člověk připočetl nedávnou otravu, pak bylo vůbec div, že ho i tak jednoduché kouzlo nepřivedlo do bezvědomí nebo rovnou nezabilo.
"Nehýbej se, dojdu pro Augmentuse."
"Ne!" uchopil ho za rukáv a zase k sobě stáhl. Už vypadal daleko lépe, dokonce se opřel o loket. Sevřel, tentokrát ne příliš pevně, Dracův zátylek a přitáhl si ho ještě blíž, jak k němu chtěl promluvit. Už nezuřil, vlastně vypadal spokojeně, jako nikdy dřív.
"Musel jsem to vědět," promluvil k němu překvapivě jemným hlasem který používal dřív, když byl Draco ještě dítě, "Jestli se mi dokážeš vzepřít silou a bránit jméno rodiny za každých okolností a proti každému. Jestli jsi proto schopen udělat cokoliv. Teď vidím, že ano," Luciusova ruka sklouzla po Dracově paži, načež svrchu propletl své prsty z jeho, "Jsem na tebe pyšný, Draco."
Při těch slovech, které tak toužil slyšet, měl dojem jakoby mu těle povolila hráz, která doposud bránila jeho sebejistotě se projevit. Připadal si, snad poprvé v životě, jako skutečný Malfoy, který je hrdý a neporazí ho ani Azkaban.
Do ruky ho zastudilo něco tvrdého, shlédl, aby se podíval, co to je. Poznal v tom hned dlouhou dýku jejich předka, který dříve visela v loveckém salónku. Toto poznání nedokázalo ale zabránit tomu, co se stalo vzápětí. Dýka se zanořila hluboko do Luciusova těla.
Ani nevěděl, kdo z nich vedl ostří, protože oba pevně svírali jílec. Věděl ale, že nemůže dělat nic, protože hrot s naprostou přesností vnikl pod žebra až k srdci a zkrz něj. Cítil to jasně v paži. Vnímal, jak rychle uniká život z těla, které držel v náručí. Luciusova ruka se uvolnila a klesl na trávník. Pustil jílec také, objal svého otce kolem zad a přitáhl tak blízko, jako už ho dlouho neměl.
Objal ho pevně, nezajímaje se o křik, který se přibližoval od domu. O krev, která mu prosakovala košili. Ani o to, že ho jílec tlačil do zlomených žeber.
Sklonil hlavu k otcovým vlasům a rozbrečel se.

Epilog

Draco Malfoy byl obviněn z vraždy svého otce, ale po důkladném vyšetřování byl shledám nevinným. Starostolec rozhodl, že Lucius se zabil sám a jeho syn mu v tom nemohl zabránit. Po šesti měsících strávených v Azkabanu se Draco vrátil na Malfoy Manor, aby mohl brzy na to uvítat na svět svého prvorozeného syna, jediného dědice jména Malfoy a veškerého zbylého majetku rodiny. Při dávání jména svému synovi poprvé, rozhodně však ne naposledy, porušil rodinnou tradici a pojmenoval ho Lucius po svém otci.
Severus Snape byl souzen a odsouzen za vraždu svého otce a pokus o vraždu Luciuse Malfoye. V prvním případě dostal snížený tříletý trest s přihlédnutím k okolnostem v jeho rodině. V případě Luciuse však dostal trest třicetiletý, vzhledem ke Malfoyově těhotenství. Nepomohl mu výslech pod veritaserem ani vlastní vzpomínky, které dokazovaly, že sám Malfoy si přál namíchat interrupční lektvar, kterým se pak přiotrávil. Nebyla nalezena lahvička s dostatečným množstvím lektvaru, aby mohl být otestován. Nepomohly ani Brumbálovi přímluvy. Snape byl odvezen do Azkabanu a jeho jméno se navždy ztratilo v byrokratickém propadlišti.
Sirius Black se několik týdnů po Luciusově smrti setkal s Priscilou Noir. Její vlídnost, laskavost, smysl pro humor a zároveň i dobré vychování a vznešenost pravé čistokrevné čarodějky ho uhranuly natolik, že její rodinu opět přijal do rodu a jí samotnou si vzal za manželku. Nikdy sice nepřestal mít avantýry, ale všichni, kdo ho znají, tvrdí, že svou ženu nesmírně miluje.
Se svým kmotřencem se už nikdy neshledal ani si nevyměnili jediný dopis.
Harry Potter dostal po Luciusově smrti polovinu majetku rodiny Malofoyů a to včetně letního sídla, které se tyčilo na mořském útesu, o který se rozbíjejí vlny. Sídlo bylo natolik velké a opuštěné, že si v něm jeden zlomený člověk snadno našel temný kout, kde mohl přemýšlet o následcích svých činů. A snad se i změnit. To ale Harry Potter neudělal, protože jeho jedinou touhou se stalo obehrát smrt a přivést Luciuse zpět, aby mu mohl dokázat, že nebude patřit nikomu jinému, než jemu.
Albus Brumbál dál sedí ve své pracovně a vyhlíží ven, jestli se ze západu neblíží černý stín.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský