Fantasmagorium

Autor: Arlondia
Námět: Lunkvil
Hlavní postavy: Severus Snape, Harry Potter, Neville Longbottom
Shrnutí: Harry a Neville se vsadili o to, že obarví Snapeovi hlavu na blond.
Poznámka: Povídka z Povídkové soutěže na dané téma

Tajemství

Ranní paprsky slunce prostoupily nebelvírskou ložnici a pronikly skrz závěsy zatažené kolem postelí chlapců. Harry se převalil na bok a cosi nesrozumitelně zamumlal, než se konečně probudil. Promnul si oči a posadil se. Jizva ho opět pálila. Naučil se již nevěnovat jí pozornost, přesto se však právě kvůli ní probudil. Ostatní spolužáci ještě nerušeně spali, kromě Rona, jehož postel zela prázdnotou. Harry se tomu divil; předpokládal totiž, že poslední den velikonočních prázdnin bude Ron vyspávat do oběda. Protáhl se tedy, bleskurychle převlékl, nasadil si brýle a vyšel z ložnice.
Ve společenské místnosti našel Rona sedícího v čalouněném křesle. Vedle sebe měl kalamář a brkem z orlího pera škrábal rychlá slova na kus pergamenu. Harry si prakticky okamžitě všiml Papušíka, který jako obvykle vzrušeně kroužil po místnosti.
„Ahoj, Rone!“ pozdravil ho Harry a přisedl si. „Není na úkoly trochu brzy?“
„To Fred s Georgem,“ vysvětlil Ron prostě a psal dál. Na Harryho ani nepohlédl.
„Co se stalo? Otevřeli si snad další krámek někde v Prasinkách?“ usmál se Harry. Jen tak mimoděk pohlédl Ronovi přes rameno. Písmo bylo skoro nečitelné, jak Ron škrábal.
„Něco horšího,“ odvětil ponuře a podal mu Denního věštce, který až do té chvíle ležel pohozený na stolku před krbem. „To mi poslal taťka dneska ráno.“ Harry do něj znepokojeně pohlédl. Palcový nadpis na titulní straně hlásil: Smrtijedi opět unikají Bystrozorům! Další loupežné přepadení!
„To snad ne!“ hlesl Harry. Kvapně se prokousával celým článkem. Ron na chvíli přerušil psaní a civěl na něj s výrazem nesmírné starosti. „Zloději se v pozdních nočních hodinách vloupali do krámku nedaleko Děravého kotle, aby si odnesli denní tržbu. Mrtvola jeho majitele Floreana Fortescuea byla v brzkých ranních hodinách objevena několika kouzelníky, kteří šli v té době kolem a spatřili Znamení zla vznášet se nad krámkem. Není pochyb, že vraždu spáchal některý z nedávno uprchlých Smrtijedů. „Ovšem nevylučujeme, že se tohoto činu dopustil sám Vy-víte-kdo,“ oznámil dnes ráno bystrozor Kingsley Pastorek, který na místo činu dorazil pět minut po nahlášení případu Ministerstvu. Chytit pachatele se však dosud nepodařilo,“ hlásal text pod fotografií několika ministerských úředníků.
„Floreana Fortescuea?“ zašeptal Harry nevěřícně. „Ten, co měl zmrzlinářství? Pamatuji se na něj, chodíval jsem k němu, když jsem před třemi lety bydlel u Děravého kotle. Co je to proboha napadlo?“
„Jo. Taky to nechápu,“ přisvědčil Ron. „Fred s Georgem by měli svůj obchod zavřít. Napsal jsem jim, aby se přestěhovali do Hlavního štábu.“
„To neudělají,“ prohlásil Harry a složil noviny. „Z Příčné ulice je nikdo nedostane. Ani tvoje mamka by je nedokázala přemluvit.“
„Možná. Ale něco udělat musím, nemyslíš? Snad budou mít dost rozumu, aby toho nechali, dokud se Smrtijedi nedostanou zpátky do Azkabanu.“
„Když utekli jednou, podaří se jim to zas. Voldemort nedovolí, aby je tam mozkomoři drželi. Krom toho jich je už tolik, že jeden nebo dva chycení Smrtijedi neznamenají pro Voldemorta žádné velké starosti.“ Harry vzdychl. Stále odmítal uvěřit tomu, co právě přečetl. Až do této chvíle doufal, že se členům Fénixova řádu podaří Smrtijedy dopadnout. Od chvíle, kdy utekli z Azkabanu, nezabili zatím žádného čaroděje. Doposud se neodvážili ani vkročit do Londýna, natož do Příčné ulice. Ale co tam u Merlinových vousů dělali? Těžko si šli pro zmrzlinu nebo pro tržbu- v krámku dobromyslného kouzelníka by jistě mnoho zlata nenalezli.
Z myšlenek ho vytrhl hlas několika dívek a odvrátil jeho pozornost. Ginny sestupovala po kamenném schodišti zabalená do červeného županu, který se k jejím vlasům vůbec nehodil. Zaníceně rokovala s Hermionou, která vypadala, jako by spolkla citron. Ron a Harry se na sebe podívali a rozesmáli se. Hermioně totiž narostly tesáky ne nepodobné těm, které jí před lety přičaroval Malfoy. V ruce držela napůl rozbalený balíček.
„Teda Hermiono, to jsem netušil, že má Viky takový vkus!“ pronesl Ron v návalu smíchu. To Hermionu rozčililo ještě víc. Znechuceně ho sjela pohledem.
„Kdybys mi tak pomohl dát to zase do pořádku!“ prskla.
„Jak se ti to vlastně stalo?“ zeptal se Harry naoko starostlivě, ale jen stěží zadržoval smích.
„Fred a George!“ zvolala Hermiona s výrazem naprosté zuřivosti. „Poslali mi velikonoční vajíčko s karamelami. Netušila jsem, že mezi ně schovali i tohle,“ supěla skrz zaťaté zuby.
„To se jim povedlo,“ zasmál se Ron a prohlížel si Hermioniny špičáky.
„Když už mluvíme o Fredovi a Georgeovi… viděla jsi tohle?“ hodil jí Harry Denního věštce. Ginny jí nahlédla přes rameno. Výraz zděšení objevil se na tvářích obou dívek, když spatřily článek na titulní straně.
„To snad ne!“ zašeptala Hermiona. Zdálo se, že na své zuby aspoň na okamžik pozapomněla. „Jak se tam dostali? To přece není možné!“
„Když se odvážili tam, mohou se dostat i do Bradavic!“ prohlásil Ron a odložil pergamen.
„Nebuď směšný,“ odbyla ho Hermiona rázně. Papušík poplašeně zahoukal. „Zapomínáš na Brumbála. Dokud je v Bradavicích, Smrtijedi se ne…“
„Počkej, Hermiono, jak můžeš vědět, že by se sem nedostali? Podařilo se to i Skrkovi, tak proč ne dalším?“
„Myslíš, že by Brumbál udělal podruhé takovou chybu?“ spražila ho Hermiona pohledem.
„Nevím,“ rezignoval Harry. „Ale Fred s Georgem by si měli dávat pozor.“
„Oni jsou ještě v Příčné ulici?“ vyhrkla Ginny vyděšeně a doslova visela bratrovi na rtech.
„Právě jim píšu, aby jeli za mamkou na Grimmauldovo náměstí,“ ukázal Ron na dokonče-ný dopis, který se právě snažil připevnit Papušíkovi k noze. Sovička houkala ještě více při vědomí, že poletí s psaním.
„Odnes to rovnou Fredovi a Georgovi a ne abys zase někde okouněl, rozuměl jsi?“ Papušík se přímo dral z jeho ruky. „Tak leť,“ pustil ho konečně. Papušík nadšeně zakroužil, než jim zmizel z očí.
„Tak, to bychom měli. Jdu na snídani,“ oznámil Ron mdlým hlasem. „Jdete?“
„Aby na mě všichni civěli?“ odfrkla Hermiona a ukázala na svoje zuby. Popravdě, Harry netušil proč- měla je snad palec dlouhé a nepřehlédnutelné. „Pansy Parkinsonová by se nejspíš udusila smíchy, kdyby mě takhle viděla.“
„O tom nepochybuj, vždyť vypadáš, jako bys vypila mnoholičný lektvar s chlupem krysy,“ vybuchl Ron opět v hurónský smích. Hermiona na okamžik ztuhla, pak se na podpatku otočila a zmizela. Portrét Buclaté dámy přibouchla vztekle za sebou.
„Řekl jsem něco?“ pokrčil Ron rameny a podíval se na Harryho s výrazem naprosté neviny, jako by nechápal důvod Hermionina rozhořčení.
„Že si aspoň na chvíli nedáte pokoj,“ zakroutila Ginny hlavou a pospíchala za Hermionou. Harry se obrátil k Ronovi, který nechápavě civěl za svojí sestrou.
„Asi jsi to už trochu přehnal. Pojď na tu snídani, než se tam všichni nahrnou,“ vyzval ho. Ron cosi zabručel, pak vykročil za ním.
Ve Velké síni nebylo mnoho studentů, většina si poslední den prázdnin raději přispala. Nicméně než Harry s Ronem dojedli, k nebelvírskému stolu si přisedl i Dean Thomas, následován rozespalým Nevillem. Tomu se bůhvíjak podařilo vychrstnout na sebe celou číši dýňové šťávy ještě předtím, než usedl vedle Rona.
„Ajaj, promiň, Rone!“ omlouval se horečně Neville, když spatřil plný rozsah škody, kterou způsobil.
Než mohl Ron odpovědět, otevřeným oknem se do Velké síně nahrnulo hejno sov. Obyčejně jich s ranní poštou přilétalo třikrát tolik, někteří se však dosud nevrátili z prázdnin. To byli především ti, kteří pocházeli z čistokrevných kouzelnických rodů. Ostatní zůstali nezvykle v Bradavicích. Strach z Pána zla a jeho následovníků byl příliš silný. Studenti povětšinou nechtěli opouštět bezpečí hradu, který jim skýtal větší jistotu než doma. Zejména děti z mudlovských rodin neriskovaly cestu tam a zpět, ačkoliv doposud o sobě Smrtijedi nedali vědět.
Až tedy dnes.
Těch několik sov, které přiletěly, upustily několik balíčků a psaní do rukou jejich majitelů. Harry spatřil Hedviku mezi chumlem několika výrečků, kteří zamířili k mrzimorskému stolu. Spolu s ní se k nebelvírským sneslo několik sov pálených a upustily do jejich rukou výtisky Denního věštce.
Téměř v jednom okamžiku vybuchla ve Velké síni salva vyděšeného mumlání a šepotu. Harry koutkem oka spatřil u havraspáského stolu Střelenku, která držela v ruce nové číslo Jinotaje a v nejmenším nevěnovala pozornost Mariettě, která nahlas rozmlouvala s Cho a horečně jí strkala pod nos titulní stranu Věštce.
„Harry? Rone!“ ozval se za Harryho zády hlas Katie Bellové „Zamluvila jsem na odpoledne famfrpálové hřiště. Chci, abyste ve dvě hodiny přišli na trénink. Kde je Ginny?“
„Nemám ponětí,“ pokrčil Harry rameny. Odtrhl oči od bratrů Creeveyových, kteří s děsem ve tváři nahlas předčítali článek z Věštce několika dívkám ze třetího ročníku. „Běžela někam za Hermionou. Asi budou obě u madame Pomfreyové,“ dodal s pobavením v hlase. Katie povytáhla obočí, neřekla však na jeho poznámku nic.
„Neměl dneska náhodou trénovat Zmijozel?“ zeptal se Ron a otočil se.
„Malfoy a Crabbe se ještě nevrátili a Goyle trénink odřekl.“
„Dobrá, tak ve dvě hodiny,“ slíbil Harry.
„Řeknete to i Ginny?“ zeptala se ještě Katie.
„Jasně, spolehni se.“ Ron popadl ubrousek a snažil se napravit, co Neville napáchal na jeho hábitu. Katie bez jediného dalšího slova odešla. Harry za ní ještě vyslal podmračený pohled, ale myšlenkami byl už úplně jinde. „Co je s tebou?“
„Ale nic…“ odvětil nepřítomně Harry a obrátil svou pozornost k Hedvice, která právě namočila zobák do jeho číše s dýňovou šťávou. Harry jí nabídl topinku. Sova vděčně zahoukala, než roztáhla křídla a vylétla zpět oknem, aby se v sovinci uložila k spánku.
Ron vztekle odhodil ubrousek (mokrou skvrnu od džusu jenom rozmazal) a vytáhl hůlku. Pronesl několik dobře volených slov, která se naučil od Hermiony ve druhém ročníku, načež z hůlky začal tryskat proud horkého vzduchu. Naneštěstí své kouzlo maličko přehnal, takže Harry během chviličky ucítil zápach spálené látky.
„To snad není pravda,“ zuřil Ron, když viděl, co napáchal na svém hábitu. „Jdu se převléct,“ oznámil nakvašeně Harrymu a Nevillovi, který vypadal, že by se nejraději propadl do země. Dean se tiše pochechtával. Harry ho nebral na vědomí.
„Harry, máš už hotové to pojednání pro profesora Snapea?“ zeptal se Neville váhavě, když Ron zmizel ve Vstupní síni. Harryho bodl osten svědomí, když si vzpomněl na hromadu úkolů, která ho ve Společenské místnosti čekala. Obzvlášť odpornou práci jim zadal Snape, učitel lektvarů: dvě stopy pergamenu na téma Magické vlastnosti dvojrožců a jejich rozpoznávání při užití v lektvarech.
„Ne. Asi půjdu a dopíšu to před obědem.“ Harry neměl zrovna chuť sepisovat esej o dvojrožcích, zvláště teď, když měl plnou hlavu článku z Denního věštce. Mnohem více ho však obtěžovala přítomnost Nevilla, který se od stolu zvedl spolu s ním. Snažil se tvářit přívětivě, ovšem v hlavě mu hučelo a před očima viděl krámek na Příčné ulici, kde v noci došlo k vraždě.
Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Hermiona se zjevně dosud nevrátila z ošetřovny a Ron se zavřel nahoře v chlapecké ložnici. Harry se s povzdechem usadil do křesla před ohništěm a uchopil do ruky pergamen a brk.
„Máš vůbec ponětí, CO vlastně ten dvojrožec je?“ zeptal se Harryho Neville zvědavě. Harry se usmál při vzpomínce na druhý ročník, kdy se Hermiona vypravila do Snapeových soukromých zásob, aby jim opatřila rozemletý roh lidožravého dvojrožce, který potřebovali do Mnoholičného lektvaru.
„Ne,“ ubezpečil ho vzápětí. Věděl, že kdyby řekl opak, Neville by ho zasypal hromadou otázek, o které ani v nejmenším nestál.
„Slyšel jsem, že jejich rohy používají do lektvarů bystrozoři,“ nadhodil Neville, stále ještě doufaje, že od Harryho uslyší nějakou novinku. „Prý z jejich rohů dokáží vyrobit lektvar, který tě promění v někoho jiného. Myslím, že se jmenuje Mnoholícový, nebo tak nějak…“
„Mnoholičný,“ opravil ho Harry automaticky. „Ano, ten, kdo ho vypije, získá na hodinu tělesnou podobu někoho jiného,“ odříkával text, který znal od Hermiony téměř nazpaměť.
„Na hodinu? Páni!“ vydechl Neville. „Nevěděl jsem, že účinkuje tak dlouho. To musí být skvělé vypadat jako někdo jiný.“
Harry už měl na jazyku prudkou odpověď, ale včas se zarazil. Nebylo moudré vykládat teď o Skrkovi nebo dokonce o jejich vlastní zkušenosti.
„Vsadím se, že bys ho nedokázal vyrobit,“ utrousil Harry mimoděk a sklonil se ke svému pergamenu, kam již stačil napsat Magické vlastnosti dvojrožců a jejich rozpoznávání při užití v lektvarech. Neville ožil.
„A o co?“ otočil se k němu s bojovně vystrčenou bradou.
„Netvrď mi, že bys to chtěl zkoušet!?“ pousmál se Harry. „Kdybys to dokázal, obarvím Snapea na blond.“
„A když ne?“
„Obarvíš ho ty,“ odvětil Harry klidně, ale v duchu se svíjel smíchy při pomyšlení na Snapea se zlatými vlasy.
„Ruku na to?“ podával mu Neville pravici. Harry se zarazil. Nevillova sebejistota se mu nelíbila. Co když by to skutečně zvládl? Odvážil by se proniknout do sklepení a provést něco tak šíleného? Na druhou stranu Neville ještě nikdy nevyrobil nic, co by Snape mohl oznámkovat alespoň jako Přijatelné.
„Dobrá, platí,“ stiskl mu ruku. V tu chvíli si byl opět svým vítězstvím jist- Neville nemohl dokázat vyrobit tak složitý lektvar, nemluvě o knize, ve které se recept nalézal, a přísad, jejichž získání dalo jemu, Ronovi a Hermioně tolik práce a starostí.
S klidným srdcem pustil se Harry znovu do úkolu. Ani si nevšiml Nevilla, který se tiše vytratil. Celou čtvrthodinu se tedy nesoustředil na nic jiného, než na úkol. Snažil se vyhledat alespoň pár informací o dvojrožcích v knize, kterou mu půjčila Hermiona, ovšem nenašel nic, co by mu pomohlo. Vše, co v knize objevil, už měl sepsané na pergamenu.
Z koncentrace ho vytrhlo známé zaskřípání portrétu. Automaticky otočil hlavu. Otvorem podobizny prošel Neville, držíc v ruce malou, kovovou lahvičku. Harrymu silně připomínala placatku, kterou sebou neustále nosil Skrk. Zmocnilo se ho nepříjemné tušení.
Neville se širokým úsměvem došel k Harrymu a vtiskl mu lahvičku do ruky. „Vyrábím ho už měsíc,“ prozradil mu potěšeně. Harry odšrouboval víčko a přičichl si. Zápach špinavých ponožek, spálené gumy a tchoří srsti si nemohl splést. Nevillovi se skutečně podařilo vyrobit Mnoholičný lektvar. V okamžiku, kdy si to Harry uvědomil, projela jím vlna elektrického šoku.
„Ale jak… ty jsi… přece… nemohl… “ koktal rozpačitě. Na úkol dočista zapomněl.
„Ale mohl,“ ubezpečil ho Neville. „Můžeš si ho vyzkoušet, když budeš chtít,“ nabídl mu. „Ještě jsem do něj nic nepřidal. Třeba se ti bude hodit, až budeš ve sklepeních.“ Jeho slova vrátila na okamžik Harryho do reality. Hlava se mu pročistila.
„Počkej chvíli. Když jsme se sázeli, neřekl jsi mi, že ho máš už hotový! Sázka neplatí.“
„Neměl jsem ho hotový. Teď jsem tam přidal denivky- nemusel se mi třeba vůbec povést. A navíc jsi to neřekl, když jsi určoval podmínky.“
„Vůbec by mě to nenapadlo, že by ses o to někdy pokoušel,“ rozčilil se Harry. „Nikoho by to nenapadlo!“
„Jsi snad takový zbabělec, že ze sázky vycouváš?“ přisadil si Neville. Opravdu se změnil od té doby, co začal chodit na tréninky Brumbálovy Armády. Jeho věta i bojovný tón zastavily příval zlobných slov deroucí se z Harryho hrdla. Na okamžik si oba chlapci civěli do očí.
„Udělám to. Ale jestli mě Snape chytí, nepřej si mě!“
Neville neřekl nic. V tu chvíli totiž scházel ze schodů Ron. Na sobě měl již nový hábit, své mizerné nálady se však nezbavil. Zůstal překvapeně stát na schodech, když viděl Harryho a Nevilla stát proti sobě.
„Co se to tu děje?“ zvedl udiveně obočí a oči mu klouzaly z jednoho na druhého.
„Jen malá výměna názorů, nic víc,“ odbyl ho Harry, ale věděl, že jeho slova nevyzněla přesvědčivě. Ron se rozhodl více se nevyptávat. Místo toho položil na stolek před krbem několik knih a svitek pergamenu.
„Viděl jsi někde Hermionu?“ zeptal se ho, aby odvedl řeč.
„Ne. Ještě se nevrátila.“ Jako na zavolanou vešla do Společenské místnosti Ginny. Tvář měla ustaranou. Hermiona zjevně musela zůstat na ošetřovně.
„Fred s Georgem museli do těch karamel přimíchat ještě něco,“ oznámila jim nešťastně. „Madame Pomfreyová dělala, co mohla, ale Hermioně vždycky během chviličky dorostou ty zuby zpátky.“
„Snad pošlou Papušíka zpátky s radou, jak to dát do pořádku,“ zadoufal Ron. „Mimochodem, Ginny, ve dvě máme famfrpálový trénink, Katie za námi byla na snídani.“
„Ale co Malfoy?“ podivila se Ginny.
„Není tu. Ještě nepřijel,“ dodal Ron na vysvětlenou. „Takže ve dvě,“ vrátil se k úkolu. Ginny kývla hlavou na znamení souhlasu a odešla do dívčích ložnic.
Harry nemohl to napětí unést. Na patě se otočil a vyšel skrz podobiznu ven. Zamířil přes hlavní schodiště do Vstupní síně a odtud ven na školní pozemky. Chladný vítr mu zcuchal vlasy. Nohy ho nesly k jezeru. Sotva si uvědomoval, kam jde; před očima měl stále jen Snapea a možné následky, kdyby ho chytil. Mohl by ho na místě proměnit v ropuchu, nebo ho rovnou přinutil vypít Doušek živé smrti. Vlastně ani netušil, jak to provede. Teprve když dospěl k zátočině, kde před téměř třemi roky zachránil Siriuse před mozkomory, zastavil se. Hlavou mu projela jeho slova: Právě to riziko by Jamese bavilo.
„Ale já nejsem James!“ vykřikl navztekaně a vyplašil tak několik vrabců z koruny rozložitého dubu, pod jehož stínem se usadil.
Myšlenky na nadcházející úkol ho nepustily ani u oběda, kde ho zastihl Ron. Několikrát se od něj snažil vyzvědět, co se vlastně stalo, Harry však neřekl nic- nechtěl slyšet Ronovy poděšené poznámky, aby kvůli nějaké hloupé sázce s Nevillem neriskoval vyloučení z Bradavic. Ron po několika pokusech od svého snažení upustil. Krátce před druhou hodinou se oba mlčky vydali do šaten u famfrpálového hřiště.
Byl to jeden z nejkatastrofičtějších tréninků, na jaký si Harry vůbec dokázal vzpomenout. Katie musela několikrát ostře napomenout Ginny, která co chvíli upustila Camrál, a neustále létala za Harrym, který nebyl schopen soustředit se na hru, takže nevnímal Zlatonku, která mu skoro minutu volně létala kolem násady koštěte. Korunu tomu všemu nasadil Sloper, když Potloukem trefil Katie do obličeje a rozbil jí ret. To už pohár její trpělivosti přetekl a rozmrzelá Katie poslala hráče do šaten.
„Jestli proti Havraspáru předvedeme tohle, můžeme se s Pohárem rozloučit,“ hartusila, když o deset minut později mířili k hradu.
Harrymu bylo v tu chvíli srdečně jedno, jak zápas odehrají. Nedokázal myslet na nic jiného než na úkol, který ho čekal. Pokusil se před večeří dopsat svou esej o dvojrožcích, ale po hodině marného snažení pergamen zmačkal a hodil do praskajícího ohně. Neschopen vymyslet ani čárku rozhodl se navštívit Hermionu. Doufal, že by mu mohla alespoň poradit, do které knihy se podívat.
Jeho plán však ztroskotal. Madame Pomfreyová ho nepustila na ošetřovnu.
„Slečna Grangerová právě spí a nepřeji si, aby byla rušena. Má za sebou těžký den. Návštěvy by jí mohly jen přitížit,“ odmítla rázně jeho prosby. Rozzuřený na celý svět vydal se Harry do Velké síně na večeři. Sotva dokázal polykat, jak měl hrdlo stažené.
Cestou zpátky do nebelvírské věže potkal Seamuse a Deana, kteří se zrovna bavili o uprchlých Smrtijedech. Harrymu se zvedl žaludek o pár čísel výše, když si uvědomil, že jednoho z nich se právě dnes v noci pokusí obarvit na blond. Neměl dosud ani ponětí, jak to udělá. Celý večer proto strávil v beznaději a obavách, jestli si zítra touhle dobou nebude vybalovat kufry v Zobí ulici.
Když nadešel večer, společenská místnost se opět začala plnit. Několik uhihňaných druhaček listovalo v Kouzlech a zaklínadlech pro pokročilé a některá z kouzel na sobě prakti-kovala, což se neobešlo bez patřičného hluku. Dean se Seamusem odpálili několik rachejtlí dr. Raubíře (které se vznítí i za vlhka a nevydávají teplo), čímž dívky notně vylekali. Do toho všeho vpadla jako fúrie Katie, která se v dívčí ložnici snažila nasoukat do hlavy složité formule a zaklínadla. Poslední dobou si večer co večer opakovala na zkoušky OVCE, které ji v červnu čekaly, a častokrát se to neobešlo bez zlostného výstupu, když ve Společenské místnosti nebyl patřičný klid.
Ron se objevil o pár chvil později, když už Harry začínal ztrácet trpělivost. Spolu s Ronem prošla portrétem i Ginny, která vypadala nadmíru ustaraně.
„Slyšeli jsme Brumbála u večeře, když vykládal McGonagallové o nových bezpečnostních opatřeních,“ vzdychla Ginny, když unaveně dosedla do měkkého křesla vedle Harryho.
„Už nemůžeme trénovat famfrpál,“ doplnil ji Ron kysele.
„Proč?“ zděsil se Harry. Další špatná zpráva vytlačila staré obavy na pozadí.
„Brumbál si myslí, že nám hrozí nebezpečí, když nejsme ve škole,“ prskla Ginny. „Kvůli jedné vraždě stovky mil odtud nám zakážou i jedinou věc, která nás tu drží při životě. A to zrovna teď, když nás čekají poslední dva zápasy! Slyšela jsem, že ani Snape nechtěl famfrpál zrušit. Určitě mu šlo o to, aby Zmijozel vyhrál,“ zakroutila nesouhlasně hlavou. Nevšimla si, jak sebou Harry škubl při zmínce o Snapeovi.
„Je to idiot,“ přisvědčil Ron, ale sám si nebyl jistý, koho tím vlastně myslel.
„Katie asi vyletí z kůže, až jí řekneme, že se zápas nekoná.“
„Spíš jí spadne kámen ze srdce. Po tom, co jsme dneska předvedli…“ Harry větu nedokončil, Ron však pokýval hlavou.
„Asi máš pravdu. Půjdu si lehnout,“ oznámil mu a okázale zívl. „Jdeš?“
„Za chvíli, nečekej na mě. Musím napsat to pojednání,“ ukázal na prázdný pergamen.
„Dobrou, Harry,“ rozloučila se Ginny a zamířila do dívčích ložnic, zatímco Ron do chlapeckých.
Trvalo bezmála dvě hodiny, než se Společenská místnost vyprázdnila. Za okny se rozsvíti-ly desítky hvězd, které vrhaly na nehybnou hladinu jezera stříbřité paprsky. Krb pomalu vyhasínal. Harry ani v nejmenším necítil únavu, ačkoliv všichni jeho spolužáci již tvrdě spali. Po špičkách došel do ložnice a vytáhl pečlivě složený neviditelný plášť. Na okamžik se zamyslel. Nikdy vlastně nepřemýšlel, kde profesoři spávají. Proto v kufru zalovil ještě jednou a vytáhl Pobertův plánek. Alespoň se mohl vyhnout paní Norissové nebo Filchovi, kteří v tuto dobu obvykle potulovali po chodbách.
S bušícím srdcem otevřel Harry portrét. Zahalený v neviditelném plášti jím nehlučně prošel. „Kdo je to?“ podivila se Buclatá dáma. Harry jí nevěnoval pozornost.
Po několika krocích se zastavil, aby se přesvědčil, že je vzduch čistý.
„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!“ zašeptal a dotkl se špičkou hůlky zažloutlého pergamenu. Právě z toho místa se okamžitě začaly jako pavučina šířit drobné inkoustové čáry, které se svíjely a kroutily jako malí hádci, dokud se na pergamenu neobjevil dokonalý plánek bradavického hradu. Harry si jej pozorně prohlédl. Malá tečka v dolním rohu nesla cedulku Argus Filch, školník se tedy toulal někde kolem astronomické věže. Paní Norissová slídila před učebnou formulí. Nikdo další se na chodbách neobjevoval, Harry tedy plánek strčil do kapsy a vydal se rychlým krokem do sklepení.
V zatuchlých sklepních prostorách panovalo neobvyklé ticho, mnohem intenzivnější než ve vyšších patrech. Možná to bylo tím, že zde nevisel jediný obraz, z kterého by se mohl nést alespoň nepatrný šelest. Harry nepotkal živou ani mrtvou duši s výjimkou Krvavého Barona, který s výrazem nesmírného utrpení proplul skrz zeď kamsi do neznáma. Harry se náležitě vyděsil, když mu stříbřitý duch s hábitem postřísněným krví přeletěl přes cestu a zmizel ve vedlejší zdi. Na celou dlouhou minutu se musel zastavit, aby se uklidnil.
Využil této přestávky a podíval se opět na Plánek. Už nemohl být daleko. Věděl, že ve vedlejší chodbě se nacházel vchod do učebny lektvarů. Harry si byl jist, že někde poblíž musí mít Snape komnatu, kde spí.
Jeho domněnky se potvrdily. Severus Snape, jak hlásal nápis na plánku, byl v komnatě o dvě chodby dál. Harry se dal doleva. V této chodbě nesvítila jediná pochodeň, takže spíše po paměti došátral ke dveřím, za nimiž ho čekal nelehký úkol.
„Lumos,“ zašeptal. Špička hůlky se zažehla měkkým světlem. Harry ji clonil druhou rukou. „ Nox,“ šeptl vzápětí. Ten malý záblesk světla mu stačil na to, aby spatřil černé dveře se železnou klikou. Žaludek mu opět udělal kotrmelec. Na okamžik zaváhal, zda se nemá vzdát a přiznat porážku. Pak mu ale na mysli vytanul Nevillův škodolibý, vítězný pohled. Zhluboka se nadechl a sevřel hůlku.
„Alohomora,“ namířil na místo, kde spatřil kliku. Ozvalo se tiché cvaknutí. Se srdcem někde v hrdle strčil Harry hůlku za pas a otevřel.
Jeho nejhorší obavy se nevyplnily. Dveře ani jednou nezaskřípaly. Nervy měl napjaté, sotva se držel na nohou. Přesvědčil se, že má plášť pořád na sobě, než udělal první váhavý krok dopředu.
Snapeova komnata byla zalita v tlumeném světle, jehož zdroj Harry neviděl. Stěny lemovaly nesčetné skříně a police, na kterých stály sklenice s odpornými tvory naloženými do láku a skleněné lahvičky s nejrůznějšími lektvary. Některé z nich vypadaly věru nebezpečně. Mezi nimi spatřil lahvičku s čirou, bezbarvou tekutinou. Pomyslel si, zda je to Veritasérum. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby měl Snape připravený celý kotel. Vzpomněl si, jak se loni Umbridgeová snažila vyzvědět od něj, kde se nalézá Sirius a Brumbál. Tehdy jí Snape podstrčil falešné Veritasérum, nebyl si však jist, že tentokrát by se zachoval stejně.
Jen několik kroků dělilo Harryho od postele s černými závěsy, která stála v nejtemnějším koutě komnaty. Harry odtrhl oči od lektvarů a vytáhl hůlku. Se zatajeným dechem váhavě došel až k posteli, na níž Snape spal.
Štěstí mu pro tentokrát přálo. Snape ležel obrácen zády k němu. Harryho napadlo znovu myšlenka na ústup, tentokrát ji však zaplašil rychle. Teď už nebylo úniku. Pečlivě zamířil. Špice hůlky mířila kamsi na Snapeův zátylek. Harry se nadechl a tím nejtišším hlasem, jaký dokázal vyloudit, pronesl:
„Coloris Evanesco! “ Z hůlky vystřelil paprsek modrého světla, který se Snapeovi propletl do jeho mastných černých vlasů. Rozdělil se na tisíce drobných praménků, které proplouvaly sem a tam jeho kadeřemi a postupně jim braly jejich černou barvu. Trvalo to snad jen minutu. Modré paprsky jeden po druhém vybledly, a pak zmizely docela. Spoušť, jakou na Snapeově hlavě zanechaly, se nedala popsat slovy. Těžko říct, zda měla světlejší barvu jeho pleť nebo hlava.
S bušícím srdcem dal se Harry na ústup. Tiše za sebou přivřel dveře a pronesl: „ Colloportus! “ Dveře zaklaply s tichým mlasknutím. Harry zběžně prohlédl Pobertův plánek, než se vydal chodbou napravo zpět ke schodišti. K Velké síni bral schody po dvou. Celou cestu do nebelvírské věže pak běžel, jak mu to jen neviditelný plášť dovoloval. Jakmile za sebou přibouchl portét Buclaté dámy, úlevou se rozesmál. Měl to za sebou. Povedlo se- a Snape ho nechytil! Dusil v sobě smích při pomyšlení, jak se asi bude tvářit, až se Snape zítra podívá do zrcadla. S nesmírnou úlevou a úsměvem na rtech vstoupil do kruhové ložnice.
„Neplecha ukončena,“ klepl na plánek hůlkou, než si vlezl do postele.
Harrymu trvalo dlouho, než konečně přinutil mozek vypnout. Poslouchal klidné oddechování spících kamarádů a představoval si, co asi na jeho výkon řekne Neville.
Pomyšlení na Nevilla v něm ovšem vyvolalo další obavu. Uvědomil si, že v jejich sázce je jedna vážná trhlina, o které Neville nevěděl. Pokud by Snape začal podezřívat jeho (a Harry si byl jist, že to tak bude), dříve či později by se dozvěděl pravdu. Na Harryho už nitrozpyt nepůsobil, ale Neville před ním ochráněn nebyl. Nejspíš ani nevěděl, že nitrobrana vůbec existuje. Pokud by na něj Snape uhodil, okamžitě by věděl, co se stalo.
Harry dlouho nemohl usnout. Snažil se nemyslet na zítřejší den- a na dvouhodinovku lektvarů, která nebelvírské čekala hned po snídani. Když s těžkým srdcem nakonec zabral, bylo již dlouho po půlnoci.
Druhý den ráno se Harry probudil celý rozlámaný. Žaludek se mu sevřel nervozitou, když si vzpomněl na své starosti. Spolu s Ronem a Deanem sešel na snídani, předem se však děsil setkání se Snapem.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron zaraženě. „Už od včerejška se chováš tak… divně.“
„Nic mi není,“ odvětil Harry nepřítomně. „Vážně, to bude fajn.“ V tu chvíli vstupovali do Velké síně. Harry na okamžik přivřel oči, než se odvážil pohlédnout k čestnému stolu.
Snape u snídaně nebyl. Část z onoho těžkého kamene spadla Harrymu ze srdce. Ta nejtěžší zkouška ovšem měla teprve přijít- dvouhodinovka lektvarů společně se zmijozelskými. Zvláštní ovšem byla Dracova nepřítomnost. Crabbe a Goyle seděli nezvykle sami a cpali se míchanými vajíčky se slaninou.
„Všiml sis, že náš milý Draco ještě nedorazil?“ šťouchl do něj Ron.
„Jo. Zajímalo by mě, co se asi stalo…“
„Že by se bystrozorům povedlo chytit Luciuse Malfoye?“
„V to nedoufej,“ řekl Harry a zakousl se do své topinky. Prvotní strach z něj naoko opadl. Snažil se nemyslet na Snapeovu hodinu ve sklepeních. Věděl, že když bude nervózní a rozrušený, jeho možnost obrany se tím sníží.
Harrymu připadalo, že od chvíle, kdy se zvedli od stolu, uplynuly jen dvě vteřiny, než se objevili před sklepní učebnou. Harry nenápadně nahlédl Ronovi přes rameno, aby viděl Snapea, až se bude blížit. Jenže profesor nepřicházel. Chodbou se rozlehl hlas zvonu. Pansy Parkinsonová vypadala velice nesvá. Rozhlížela se kolem dokola. Těžko říct, zda pátrala očima více po Snapeovi nebo po Dracovi. Dlouho se však ani jeden z nich neukázal. Teprve čtvrt hodiny po zvonění spatřili nebelvírští postavu v černém plášti s blonďatými vlasy. Draco to ale nebyl.
Výraz zděšení objevil se ve tvářích zmijozelských studentů, zatímco Dean a Seamus nemohli popadnout dech, jak v sobě dusili smích. Levanduli Brownové a Parvati Patilové dalo hodně zabrat, aby se z jejich rtů neozval ani hlásek. Pansy jen nevěřícně zírala, neschopna slova. Goyle prostě jen tupě civěl, aniž by se dalo ve výrazu jeho obličeje poznat, nakolik ho profesorova proměna ohromila. V tom si Harry uvědomil, že se mu kouzlo nepodařilo tak, jak zamýšlel. Kolem Snapeova obličeje se táhl tlustý pramen černých vlasů, na které jeho kouzlo už nedosáhlo. To vysvětlovalo, proč ho Snape ještě nezabil- on o tom prostě neví!
Harry musel Rona klidnit, aby si ho Snape nevšiml. On sám smích předstíral, aby nevypadal pro ostatní příliš nápadně. Současně se připravil na Snapeův útok do jeho mysli. Nesměl mít před očima ani jedinou vteřinu ze svého nočního výletu. S odhodláním následoval Parvati, která se stále tiše chichotala.
Snape usedl za katedru a vytáhl svou hůlku. Počkal jen chviličku, dokud se všichni žáci neusadili na svých místech. Harry se záměrně vyhýbal jeho pohledu, ačkoliv oči se mu neustále točily k jeho hlavě.
„Co je tady k smíchu?“ pronesl svým ledovým hlasem a obrátil oči na Levanduli, které právě Parvati něco pošeptala. Levandule okamžitě zmlkla a upřela na profesora oči. Koutky jí cukaly, dokázala se však natolik ovládnout, aby to Snape nepostřehl.
„Takže pokud jste se již uklidnili,“ vrhl ošklivý pohled na Levanduli, „začneme hodinu. Dnes se budeme věnovat jednomu z nejnáročnějších lektvarů tohoto ročníku. Jedná se o Nápoj neviditelnosti, který vám přijde vhod, až budete skládat OVCE. Pokud při postupu učiníte jen jedinou chybu, lektvar vám může způsobit značné nepříjemnosti, proto doporučuji nejvyšší opatrnost, je to jasné?“ přejel všechny pohledem. Na okamžik se zastavil na Harrym. Jizva na čele mu slabě zapulzovala.
„Postup práce máte na tabuli,“ mávl jako obvykle hůlkou, když se od něj odvrátil. „Začněte.“
Hodinu a půl Harry mlčky pracoval, přerušován jen občasným šepotem Rona. Dával si bedlivý pozor, aby dikobrazí drápy a vlčí krev podusil na vteřinu přesně podle návodu. Celým sklepením se ozývalo syčení ohně a bublání kotlíků. Snape postupně obcházel všechny žáky a hledal, co by komu vytkl. Byl ve velice špatném rozpoložení, neboť Malfoy, jeho oblíbenec, nedorazil ani v průběhu dvouhodinovky. Tím pádem měl velice zúžený výběr těch, které by chválil. Goylův lektvar nabyl ke konci vyučování ostře zeleného odstínu, přitom měl vyjít stříbřitě lesklý. Snape ho sjel znechuceným pohledem, než se odvrátil jinam. Z Pansyna kotlíku prskaly jiskry, takže Snape se neodvážil příliš se přiblížit. Harry pohlédl na svůj výtvor. Podařilo se mu vyrobit Nápoj neviditelnosti vcelku správně, jen místo čisté stříbrné měl povrch jeho lektvaru spíše ocelovou barvu s nádechem do modra. „Ale, ale, nějak se nám nezadařilo, pane Weasleyi,“ pronesl Snape potěšeně do hrobového ticha. Ron zrudl až za ušima. Jeho lektvar byl hustší než med, ačkoliv barvu měl předpisově stříbrnou. Snape se naklonil nad jeho kotlík. Vlasy mu spadly do čela. „Říkal jsem jasně, abyste dávali pozor při odměřování vlčí krve, takže tohle vám není absolutně k niče…“
Celá učebna zatajila dech. Snape civěl do kotlíku. Nehybná hladina Ronova lektvaru účinkovala jako zrcadlo, takže spatřil svůj vlastní odraz. Ústa se mu otevírala a zavírala jako rybě na suchu, neřekl však vůbec nic. Celou minutu nebyl schopen se vůbec pohnout, což platilo o všech ostatních. Nejen žáci Nebelvíru, ale i zmijozelští zachovávali naprosté mlčení a s hrůzou očekávali úder.
„H-hodina skončila, běžte,“ zasípal nakonec. „Vzorky si odeberu já sám. Výsledky dostanete v pátek. Tak už ven!“ zvýšil hlas, když se nikdo nepohnul. Více je však pobízet nemusel.
Harry s Ronem měli sbaleno mezi prvními. Hodili tašky na rameno a koukali rychle zmizet. U dveří však nastala tlačenice, což je na okamžik zdrželo. Harrymu při tom vypadla učebnice Přeměňování, shýbl se proto, aby ji zvedl. Ron ho pobízel, aby si pospíšil, Harry však udělal opak. Jakmile vyšel i poslední žák, nenápadně nahlédl do prázdné učebny.
To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Rozlícený Snape zavřel oči a nasadil výraz pekelného soustředění. Během okamžiku změnily jeho vlasy barvu na čistě černou.
Harry sotva stihl uvěřit tomu, co viděl. Ron ho popadl za hábit a odtáhl pryč. Z překvapení se probral teprve ve Velké síni, kde se posadil a nalil si do zlaté číše dýňovou šťávu.
„Rone,“ pronesl nevěřícně, pohled upřený na kamaráda. „Tys to věděl?“
„A co?“ zamračil se Ron. Zřejmě si Snapea nevšiml, když měl tak naspěch.
„Snape,“ vysvětlil Harry. „Snape! Je to metamorfomág!“
„Cože je?“
„Metamorfomág,“ zopakoval Harry. „Jako Tonksová, vzpomínáš?“
„Jak to?“ podivil se Ron. Harryho oči se stočily ke vstupním dveřím.
„Nevěříš? Tak se podívej,“ vyzval ho. Ron pohlédl směrem, kterým se Harry díval. Stál tam Snape, opět se svými černými vlasy. Upřel nenávistný pohled na Harryho, který však jeho útok čekal.
Snapeovy myšlenky se jen zlehka otřely o hradbu, kterou Harry ve své hlavě vytvořil. Neškodně propluly kolem jako papírová loďka na klidné vodní hladině. Snapeův zrak se po chvilce odvrátil. Profesor na okamžik zaváhal, než se otočil a zmizel opět ve sklepeních.
Vypadalo to, že se Harry konečně dovtípil, jak je možné, že se Snape k Voldemortovi dokázal nenápadně proplížit, ačkoliv Lord Voldemort už dávno toužil po jeho smrti. Snape nyní zjevně přišel o jedno ze svých velkých tajemství. Harry zapřemýšlel, kolik takových ho v budoucnu ještě čeká…

NEPLECHA UKONČENA. NOX.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský