Fantasmagorium

Autor: Golux
Hlavní postavy: Lucius Malfoy/ Golux
Shrnutí: seznámení hvězdného páru
Poznámka: chtěly jste vědět, jak to bylo doopravdy. Tohle je jen jedna z četných verzí…:-)

Tajemství archivu

Spěchám tmavou chodbou ke kanceláři ministra kouzel. Levou rukou svírám štos pergamenů, které při každém pohybu kloužou a hrozí, že se co chvíli rozsypou po kamenných dlaždicích. Dlouhý plášť se mi při rychlé chůzi zaplétá mezi kotníky. Kdo to, do prkýnka, vymyslel? Vždyť je to hrozně nepraktické! Image ať jde k čertu, každou chvíli musím zakopnout a rozplácnu se tady po podlaze jako žába.

Leknutím zařvu. Za mnou se s hlasitým prásknutím zhmotní jakýsi kouzelník. Udiveně se na mě podívá a spěchá dál chodbou. Opřu se o veřeje nejbližších dveří, před očima mám temno a čekám, až si moje pumpa uvědomí, že musí začít zase makat. Tohle přemisťování by měli zakázat. Vždycky mě to strašlivě vyděsí.

Kouzelník vchází do ministrovy kanceláře a já ho následuji. Ministr se asi špatně vyspal; tváří se jako třikrát přeblité zelí. Kouzelník ustupuje stranou a se škodolibým úsměškem mě nechá projít.

„Tady je seznam mudlovských dopravních prostředků, jak jste si přál, pane ministře. Je tam i stručný popis, jak to funguje, i když se obávám, že úplně všechno nebudu schopna vysvětlit...“ říkám rozpačitě a sypu na ministrův stůl stohy pergamenů. Přehrabuje se v nich jako bába k koksu.

„Tramvaj, trolejbus... co je to vlastně ta elektřina?“ Krčím rameny.

„Běžte se podívat vedle na ty předměty, co jsme zabavili. Snad nám budete moci říci, k čemu slouží!“ Jako spráskaný pes se plížím do vedlejší místnosti. Nic zajímavého – plnicí pero, mobilní telefon... Vidím, jak se vedle v kanceláři kouzelník naklání k ministrovi: „Kdo na to přišel, zaměstnávat mudly? I když jsou loajální... všechno je hned strašně vyleká...“

Pár slov a klapnutí dveří. Ministr je sám. To fakt nevím, jak mu já, technický antitalent, vysvětlím, jak funguje varná konvice.

Zaklepání na dveře. „Běžte, prosím, otevřít!“ No jasně. Chodící kartotéka, dveřník a podržtaška, poslední ficka, děvka pro všechno. „Ano, pane ministře.“ Letím ke dveřím. Cvak.

Ztuhnu na místě a zírám jako blázen do ocelově šedých očí. Srdce se mi na chvíli zastaví a pak se rozbuší jako zvon. Musím se nadechnout. „With your permission…“ Sametový hlas. Úsměv na půl úst. Dlouhé blonďaté vlasy. U Merlina, to je ale nádherný chlap!

Ustupuji stranou. „Dobrý den, pane ministře.“ „Vítejte, Luciusi.“ Prosmýkne se kolem mě. Zachytím vůni kůže, koření a čehosi nedefinovatelného, tabák, pižmo, co já vím, něčeho bezvýhradně samčího, až se mi podlamují kolena.

Muž hovoří tichým hlasem s ministrem. Šourám se zpátky do vedlejší místnosti a snažím se zachytit útržky hovoru, ale taky se snažím, aby můj zájem nebyl příliš vidět. Asi marně. Ten blonďatý bůh co chvíli zvedne oči a podívá se na mě. Jakoby se do mě propalovaly dva paprsky ledového ohně. Jsem rudá až za ušima a v žaludku mám snad celé Alpy. Seznam zabavených věcí mám už dávno hotový, ale neodvažuji se vkročit do ministrovy kanceláře, dokud je tam ten úžasný hřebeček. Srabe. Vždyť je to jenom chlap. U Merlina, zasténá moje horší já, ale JAKÝ!

Ministr mě volá.Tohle nepřežiju. Jestli se k němu přiblížím, omdlím, začnu koktat, rozsypu papíry, udělám nějaký příšerný trapas. No tak, holka, seber se, máš už taky něco za sebou. Hlavně sebevědomě... aj,aj!

Ministr mávne rukou směrem ke mně. Vysloví mé jméno, samozřejmě špatně.Ale je mi to jedno. Lucius Malfoy přistupuje ke mně – Merline, omdlívám – bere moji ruku do své – má sametově hladké černé rukavice z jemné kůže, která nádherně voní – a přiblíží své rty k mým prstům. Kruci, ovládej se! Tělo mě zrazuje. Třesu se jako ratlík a můj rádoby povýšený úsměv musí vypadat pěkně trapně. Do háje! Určitě to poznal. Usmívá se jedním koutkem úst. Jiného bych zpražila pohledem nebo nějakou vtipnou poznámkou, ale teď tu stojím jako idiot a hlavu mám plnou vaty. Ten pohrdavý úsměšek mi připadá hrozně sexy. Krucinál, co je to za chlapa? Jak je možné, že to se mnou takhle cloumá?

„Zajdete s panem Malfoyem do archivu, potřebuje nějaké materiály o.. no jak jste to říkal…“ máchá ministr bezradně rukama. „Já to dámě vysvětlím,“ bere mě to dokonalé stvoření za loket a vede mě ke dveřím. Sakra. Do háje! Doufám, že v archivu někdo bude, jen ať tam s ním nejsem sama… Ve výtahu jedou tři další kouzelníci, takže se k němu musím chtě nechtě trochu přitisknout. Dělá se mi zle. Příšerně mi kručí v žaludku, od rána jsem nejedla. Merline, to se mi musí stát zrovna teď! Ten blonďatý parchant se blahosklonně usmívá a vyloženě si užívá, jak se tu kroutím v mukách vlastní touhy, naprosto zhrouceného sebevědomí a marného boje, aby to nebylo tak vidět.

Konečně archiv! S úlevou se cpu z výtahu, samozřejmě zakopnu a byla bych se natáhla jak dlouhá, tak široká, kdyby mě nechytil. Možná jsem fakt sebou měla třísknout, aby se mi rozbřesklo v hlavě.

Archiv je zamčený, to znamená, že tam nikdo není. Hledám klíč, ale nemůžu se trefit do zámku, jak se mi třesou ruce. Odvážím se na něj po očku pohlédnout. Pořád se usmívá. Dělá mu to dobře, parchantovi! Naklání se ke mně. „Zkusím to sám, když dovolíte.“ No samozřejmě. Okamžitě odemyká a já tu stojím a připadám si jako tele.

Jdu za ním mezi regály až k nízké skříňce s kartotéčními lístky. Co tu, u Merlina, vlastně chce? Najednou se bez varování zastaví a otočí se, takže do něj vrazím. Pevně mě sevře. „You are very beautiful.“ Poslední slova už šeptá do mých pootevřených úst. Hergot, to je rychlost. Možná bych se měla bránit, bleskne mi hlavou. Moje horší já vrtí hlavou. No to tedy ani náhodou. Jeho jazyk zkoumá vnitřek mých úst a jeho ruce bloudí po mém těle. Tedy, moc nebloudí, ví přesně, kam míří. Tiskne mi zadek a já cítím přes látku šatů jeho vzrušení. No, moc se s tím chlapec nemaže. Upřímně řečeno, ani to nemá zapotřebí. Poznal to hned od začátku, tak jaképak ciráty. Dobytek jeden. Prase. Nádherně líbá. Zajedu rukama do jeho blonďatých vlasů a sama jsem vzrušená jako ještě nikdy.

Zdvihá mě v pase a posazuje mě na skříňku kartotéky. Jeho jazyk zase bloudí v mých ústech. U Merlina, musela jsem se zbláznit. Nevím,co dělám. Jeho ruce šátrají pod mou sukní a já na chvíli blahořečím faktu, že nenosím kalhotky. Jen aby to měl co nejjednodušší, dobytek. Vyhrnuje mi sukni, zatímco jeho rty bloudí po mém krku. Tak to je konec. Tam mám svoje spouštěče, konečná, finito. Teď už nechci přestat. Jemně mě kouše do ušního lalůčku, něco mi šeptá, ale já to nevnímám. Soustředím se jenom na jeho rozkrok, rychle mu rozepínám pásek u kalhot. Prsty se mi třesou, krucinál, musí si myslet, že jsem pěkná husa.

Jeho úd mi proniká mezi nohy. Je nádherný. Je obrovský. Merline, to se mi snad zdá. Jak to, že neomdlí? Unikne mi hlasité zasténání, které hned ztlumí jeho polibek. „Don´t cry, darling.“ Zvedám nohy a opírám je o jeho ramena. Zaplať Merlin za hodiny gymnastiky. Levou rukou sjíždím dolů a laskám jeho varlata, pravou si sahám do klína a dráždím si poštěváček. Drží mě za zadek a přiráží. Moje kyčle už začínají protestovat. Jen nepřestávej, pokračuj… Cítím, jak mi horká láva stoupí z podbřišku a pak už nic, jen nekonečná, obrovská, nevyslovitelná rozkoš, která se rozlévá do celého těla. Můj výkřik slasti udusí jeho další polibek. Slast nemůže ven a hromadí se uvnitř, asi puknu, roztrhnu se, umřu. Přiráží stále divočeji, až najednou cítím, jak se jeho dokonalé tělo napne, cítím jeho sperma, které do mě proudí, slyším jeho potlačované zasténání; svírá mě, div mě nerozdrtí. Nemůžu dýchat; Merline, to je konec.

Točí se mi hlava. Je pryč. Sakra, sakra, sakra. Jsi pitomá husa. Cos to udělala? Co sis tím chtěla dokázat? Sesouvám se z kartotéky, ale nohy mě neudrží a padám na podlahu. Ležím na zemi a chladím si rozpálené čelo o studené kamenné dlaždice. Průvan mi zajíždí až do morku kostí, ale já masochisticky ležím na ledové podlaze a jektám zuby. Dobře ti tak, kozo. Zvedám se na nohy, kolena mám jako z rosolu. Po stehnech mi stéká sperma. Pane bože, jsem špinavá jako čuně. Musím se někde umýt. Tápu rukama po zdi až ke dveřím. Jen aby mě nikdo neviděl. Celá od prachu, šminky rozmazané, rozcuchaná, obraz bídy a utrpení.

Lezu z koupelny. Necítím se ani o trochu líp. Šaty leží na zemi, asi je zítra spálím. Nechci do postele. Do prkýnka. Přesně vím, co by se mi zdálo. Ani omylem. Sedám si ke stolu a beru do ruky brk. Ježíši, co bych teď dala za obyčejnou propisku!

Zvedám hlavu. Kolik je hodin? Kolik bylo těch skleniček? Tři, čtyři… au! Moje hlava! Usnula jsem nad tím pitomým seznamem. Ještě že jsem tu měla tu flašku. Nic se mi nezdálo.

Vzpomínky se vrátí jako úder kladivem. Sakra. No nic. Stalo se. Je konec. Game is over. Děkujeme, zapomeňte. Máš, cos chtěla. Nemohla jsi ho trochu napínat, dělat drahoty? Ale ty ne, bála ses, aby ti neutekl, co? Nakonec, on dostal svoje a ty taky. Až tě příště potká, přehlídne tě jako velké širé rodné lány. Huso pitomá… budeš se s tím muset naučit žít…

Spěchám tmavou chodbou ke kanceláři ministra kouzel. Levou rukou svírám štos pergamenů, které při každém pohybu kloužou a hrozí, že se co chvíli rozsypou po kamenných dlaždicích. Kruci. Stojí u fontány, s někým se baví. Do žaludku mi najednou spadne Mont Everest i s přilehlým okolím. Snad se mi podaří nepozorovaně proklouznout. Ale do hajzlu! Všiml si mě. Jde ke mně a nechává svůj protějšek stát s otevřenou pusou a nedokončenou větou. Usmívá se na mě. Jednou rukou mě obejme kolem pasu a druhou bere moji ruku a nese ji ke rtům. Meline, ty jeho kožené rukavice! Papíry se rozlétají po zemi. Líbá mě na tvář a polohlasně říká: „Good morning, love. Nemáte dneska zase nějakou práci v archivu?“

V archivu? Ale jistě! Samozřejmě. Mám tam právě teď velmi neodkladnou, důležitou, časově velmi náročnou práci…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský