Fantasmagorium

Autor: Alane
Hlavní postavy: Lucius Malfoy/ Rubeus Hagrid
Shrnutí: Lucius Malfoy bilancuje posledních šestnáct let svého života.
Poznámka: K napsání mě vyprovokovala poznámka členky poroty MOW, kterou reagovala na vyhlášení 2. ročníku této soutěže (hlavně prosim vás nepište takový ty nechutný páry…Já bych na to fakt nedokázala napsat hodnocení, já bych byla ovlivněná tím párem :). A tak skálopevné přesvědčení fandom-HP-už-nikdy-víc (Nikdy neříkej nikdy!), vystřídalo proč-vlastně-ne. Jak to, že i ve slashi (navenek v žánru, který „překračuje hranice“) platí nějaká omezení? Vždyť se často na to, co se zdá nepřijatelné a neslučitelné, stačí jen podívat z jiného úhlu pohledu.
Jde o Luciův pohled, který se nemusí shodovat s tím, jak ho vidí okolí.
Jako soundrack k této povídce se mi průběžně vnucovala stařičká píseň Turn! Turn! Turn! od The Byrds.

Můj tajný život

Stál jsem ve Velké síni a podpíral svého roztřeseného a vyděšeného syna. Já z jedné, Narcissa z druhé strany. Svět, ve kterém vyrůstal, se zhroutil. Plány, které si dělal, shořely jako list papíru. Před sedmnácti lety jsem zažil totéž. I mé sny skončily brutálním probuzením. Podíval jsem se Dracovi do očí. Zděšení vystřídala zarputilost a vzdor. Jakoby všem říkal: „Tohle mě nezničí, ještě vám ukážu, co jsou Malfoyové zač!“
Přejel jsem zrakem Narcissinu tvář a uviděl v ní tentýž vzdor, totéž odhodlání. Povzdechl jsem si. V tu chvíli jsem věděl, že pro nás tři tohle místo znamená křižovatku, ze které se vydáme každý jiným směrem. Dracovi nebude dělat potíže přizpůsobit se novým podmínkám. Dospěl, už nás nebude potřebovat. A já i Narcissa budeme konečně osvobozeni jeden od druhého. Tak jako svět od Temného pána.

Dracovi bylo přes rok, když byl Pán zla poprvé poražen. Poražen dítětem, chlapcem mladším než můj syn! Svět se mi zhroutil. Vsadil jsem na špatného koně, který se těsně před cílovou páskou nechal předběhnout outsiderem. Nevěděl jsem, co dál.
Neměl jsem sílu jít domů. Nechtěl jsem vidět svou ženu. Vlastně jsem nechtěl vidět nic a nikoho. Zamířil jsem do nejbližší putyky, shodou okolností to byl Děravý kotel. Nedíval jsem se nalevo ani napravo, usedl jsem za stůl a k Tomově nemalé radosti si poroučel ohnivou whisky spravedlivě střídanou s brandy. Byl jsem na leccos zvyklý, ale tahle kombinace byla vražedná i pro mne. Poslední, co jsem si zapamatoval z toho večera, byla poznámka od jednoho z vedlejších stolů: „Zdá se, že milostpán toho má plný kopačky, co?“
Probudil jsem se nevěda kde – a nevěda s kým. Protože v té posteli jsem nebyl sám. Kdosi se ke mně tiskl a těžkou rukou mě napůl objímal tak, že jsem se mohl sotva pohnout. Bolela mě hlava, žaludek jsem měl jako na vodě a navíc plný močový měchýř. A přesto jsem se necítil špatně. Naopak – takhle příjemně mi nebylo pěkně dlouho. Jak vlastně dlouho?
S Narcissou jsme měli oddělené ložnice a po splnění „manželských povinností“ jsem se pokaždé vracel do vlastní studené postele. A od doby, co Narcissa (konečně!) otěhotněla a šťastně porodila, jsem se stal v jejím loži spíš vetřelcem než pravidelným návštěvníkem. Ne že bych si tím dělal vrásky, vždycky se našlo dost těch, pro které bylo mé jméno, mé postavení i můj zjev dostatečným afrodisiakem. Ale pokaždé to skončilo stejně. Miláčku, nerada ti to říkám, ale manžel (nebo milenec, přítel, bratr atd.) se co nevidět vrátí, nebo Drahoušku (brouku), nerad ti to říkám, ale partner (nebo milenec, přítel, bratr atd.) se coby dup vrátí. Ale ano, byli i takoví, pro které bych neznamenal zpestření pro jednu noc, jenže o ty jsem zpravidla nestál já. Ale ano, mohl jsem si vydržovat milenku nebo milence, ale to by bylo pod mou úroveň. A já nechtěl pohrdat sám sebou.
A tak jediná osoba, která mě strpěla bez výhrad ve své posteli, byla kdysi dávno má matka. Neradostná bilance. Ale teď... teď jsem si znovu připadal jako malý chlapec, který bezstarostně odpočívá v náruči své zploditelky. Jenže potřeba vyprázdnit se byla čím dál naléhavější. Podařilo se mi vykroutit se zpod paže, která na mě těžce spočívala. Posadil jsem se. Ale má hlava jakoby usoudila, že držela pohromadě už dost dlouho, a snažila se rozletět na tisíc kousků všemi možnými směry. Zaúpěl jsem a znovu se zřítil do vodorovné polohy. Byl jsem zoufalý. Co budu dělat? Uvědomil jsem si, že mám na sobě jen košili. Kalhoty a plášť s hůlkou kdovíkde.
Osoba, která se mnou sdílela postel, se pohnula. Rozespale zabručela Co se děje? a já strnul. Protože ten hlas patřil nade vši pochybnost bradavickému šafáři Hagridovi.
Nedbal jsem na to, že se má hlava snaží o rozklad na prvočinitele, a znovu se pokusil o nemožné. Hagrid zabručel, otočil se v posteli (přitom mě téměř přišpendlil ke stěně), cosi kutil a vzápětí byla místnost osvětlena mihotavým plamínkem svíčky. Šafář se ke mně obrátil. Byl jsem naprosto vyděšený a neschopný jakéhokoliv pohybu. Bez hůlky jsem proti tomuhle poloobrovi neměl šanci.
Co tu dělám? Jak jsem se tu octl? A co se mnou ten neotesaný plebejec zamýšlí? Snad mě, u Merlina, neznásilnil? Ale ne, zapudil jsem vzápětí tu myšlenku při pohledu na jeho obrovité tělo, to bych byl nejspíš vejpůl. Tak oč tu běží? Pokusil jsem se o slovní projev, ale z mého vyschlého hrdla vyšlo jen zachrčení.
„No jo, no jo,“ zabručel Hagrid a neznělo to nijak nepřátelsky, spíš soucitně, „neni vám nejlíp, co? Žádnej div, po tý vaší včerejší pařbě. Dyť ste byl pod vobraz!“
Už mi bylo všechno jedno. „Potřebuju ven!“ zařval jsem. „Ulevit si, rozumíš? Nebo chceš mít mokrý pelech?“
Beze slova vstal, popadl mě do svých pracek a vynesl mě před chalupu. Podpíral mě i při činnosti, kterou normálně vykonává každý smrtelník sám. Každý střízlivý smrtelník. Moc dobře jsem věděl, že nebýt jeho podpory, zřítil bych se na zem zrovna tak jako předtím na postel.
Když mě popadl a odnesl zpátky, už jsem se nevzpouzel. Přesto jsem znovu zasténal, když má hlava protestovala proti změně z horizontální do vodorovné polohy. Hagrid znovu zamumlal No jo, no jo, vtiskl se za mne, natáhl přese mne přikrývku a zabručel: „Ráno bude líp, uvidíte.“ Mému měchýři se sice ulevilo, ale hlava a žaludek na tom pořád nebyly nejlíp. Byl jsem ospalý, ale přesto ne a ne usnout. Hagrid pronesl zamyšleně: „Mám tu trochu polívky, mohla by pomoct.“ Pohnul se, aby vstal.
Vyděsil jsem se. Přece mě tu nenechá samotného!
„Nic nechci. Jen spát,“ zahuhlal jsem. Hagrid se ke mně přitiskl víc, jeho ruka mě vískala ve vlasech a jeho zvučný hlas se neuvěřitelně ztišil, když pronášel Pšššt, pšššt, klid, všecko bude dobrý. Pak mě tou obrovskou rukou objal a začal sebou, a tím pádem i se mnou, malinko pohupovat. Jako bych se vážně octl v kolébce. Přestal jsem na cokoliv myslet (nedalo mi to moc práce), poddal se tomu pohybu a za chvilku jsem byl v limbu.
Probudil jsem se svěží, jako bych se večer předtím nezpil prakticky do němoty. Nevím, jestli za to mohly dotyky mého společníka nebo jeho způsob uspávání, ale cítil jsem se právě tak, jako když jsem se v raném dětství probouzel v matčině v posteli. Až na drobnost, kterou malí chlapci nijak neřeší. Erekci.
Nespokojeně jsem se zavrtěl a probudil tím svého spolunocležníka. Nemusel jsem nic říkat. Jako by vycítil mé potíže šestým smyslem. Přesunul ruku z mé hrudi do mého rozkroku a překvapivě jemnými pohyby mě mého „malého problému“ zbavil. Byl jsem konsternován. Cítil jsem se v sedmém nebi, ale přece jen – byl to Hagrid! Nepřítel, hrubián, plebejec s naprostou absencí vkusu. Jenže...
Jenže v jeho objetí jsem se cítil bezpečně. Rodolfus Lestrange nám, Smrtijedům, jednou ukazoval přístroj, který mu dal do zástavy jeho věčně zadlužený švagr Tonks. Mudlové tomu říkali televize a video a Rodolfus nám z legrace pouštěl (prý kultovní) starý film King Kong. Žena v rukou ohromného opičáka. Samozřejmě ječela. Ale... v Hagridově objetí jsem si připadal jako to děvče, které King Kong miluje a které na rozdíl od filmu (tak tomu mudlové říkají) opičákovu náklonnost opětuje.*1 Byl jsem právě tak malý a bezbranný. A kupodivu mi to vůbec nevadilo.
Dokonce jsem si přál víc. Přepadla mě iracionální touha, aby mě celého obstoupil, aby se mě zmocnil, aby mě celého vyplnil – mne, Lucia Malfoye, který byl celý život dobyvatelem, nikdy ne tím, kdo se podrobuje! Zároveň mi bylo jasné, že kdyby to udělal, nedopadlo by to dobře. V lepším případě bych se několik týdnů léčil u Svatého Munga, v horším případě vykrvácel na místě.
Co to sakra se mnou je? Vzpamatuj se, Lucie, tohle je Rubeus Hagrid, nepřítel, odpůrce všeho, co je ti svaté, míšenec, hulvát, naprosto živočišný tvor, se kterým nemáš jako aristokrat nic společného! Zvláštní. Kdyby byl Hagrid schopen čarovat, přísahal bych, že mě očaroval nějakým zaklínadlem. Jenže to nebylo možné. A přesto mě okouzlil.
Jeho ztopořené pohlaví se dotýkalo mého pozadí a já se v nečekaném návalu něhy obrátil, popadl jeho úd (obě mé ruce sotva stačily) a několika pohyby zbavil přetlaku i jeho. Trvalo to krátce, jako by s abnormálními tělesnými rozměry vzrůstala i vzrušivost.
Ulepení, supící a zpocení jsme nehybně leželi vedle sebe. Pak se Hagrid přece jen odhodlal: „Už je světlo. Asi bys... byste měl jít. Můžou vás hledat.“
Nechtělo se mi, ale věděl jsem, že má pravdu. V přístěnku jsem se opláchl, a když jsem byl znovu oblečený, v ruce hůlku a v sobě hrnek kávy, byl jsem zas tím starým Luciem. Nebo aspoň zčásti.
„Jak jsem se tu octnul? Zaručeně to nebylo dobrovolně,“ zamířil jsem hůlkou na bradavického šafáře.
„Měl jsem vás nechat u Děravýho kotle? Zpitýho do němoty? Dyť ste byl schopen vyválet se v kdejakym svinstvu a vůbec by vám to nevadilo! Takovej pán! Ani hostinskej se vás nechtěl dotknout. Nejrači by vás vyhodil na ulici... A co sem měl dělat, dyž sem si zapomněl paraple s...?“ Po tom podivném prohlášení se zarazil, ale vzápětí pokračoval. „No, co můžu bez hůlky? Použít tu vaší? To jo, ale moh´ bysem s ní nadělat víc škody než užitku. Tak sem vás hodil přes rameno a dotáh až sem. Nemoh sem vás uložit jinam, páč mám jen jednu postel, ale nepřišlo mi, že byste byl ňák proti, dyž sme v ní voba spali. Ale dyž mě chcete potrestat, kliďánko si poslužte.“
Stál naprosto odevzdaně a díval se na mě černýma očima. Odkašlal jsem si: „Víš, kdo jsem, ne?“
Pokrčil rameny. „Vznešenej, mocnej a bohatej pán. Chodil ste do Bradavic, jenže méno neznám. Ale včera ste byl jako vopuštěný zviřátko, kerý se zatoulalo daleko vod domova. A já mám zviřátka rád. Žádnýmu bych neublížil.“ Neklidně svíral pěsti. Díval jsem se na ty ruce a uvědomil si, co všechno dokážou – hladit, obejmout, laskat, ukonejšit... V tu chvíli jsem si přál, aby se mě znovu dotýkaly. Snažil jsem se tu myšlenku zapudit, ale nedala se.
Ne. Nebyl jsem to já, nemohl jsem to být já, kdo řekl: „Nechci tě trestat. Neudělal jsi nic špatného. Nic, co bych nechtěl. A jmenuji se Malfoy. Lucius Malfoy.“
„Lucius,“ opakoval zasněně. „No, mý méno znáte. Já sem Hagrid, Rubeus Hagrid, ale svý křestní méno rád nemám. Máma chtěla, abych se tak menoval.“ Odmlčel se, setřel z vousů pomyslný drobek a řekl úplně klidně: „Stavte se, dyž budete chtít.“
To určitě! vykřiklo ve mně malfoyovské já, ale kdosi cizí mými ústy odpověděl: „Dobře. Možná to pozvání využiji. Ale... já jsem Smrtijed.“ Zdůraznil jsem to v naději, že neurčité pozvání zruší, že vykřikne A ven! nebo něco podobného. Namísto toho se usmál tak malinko, že to v houštině vousů bylo možné spíš tušit, a nahlas řekl svým příšerným dialektem: „No co, nikdo nejni dokonalej.“
Byla to otřepaná fráze, ale z jeho úst zněla, jako by ji sám vymyslel. A možná to tak bylo. Hagrid byl vždycky originál. Kývl jsem hlavou a beze slova vyšel ven do světa. Do mého světa. Ale tušil jsem, že se vrátím.

Vrátil jsem se. Nebylo to hned. V mém světě se celá příhoda zdála neskutečná a já se na ni snažil zapomenout. Začal jsem se zapojovat do života, ve kterém nebyl Voldemort, ale ani Hagrid. Po Pánu zla mi zůstalo znamení Smrtijeda a po Hagridovi vzpomínka na noc, ve které se vlastně nic nestalo.
Nestalo, a přesto jsem si po ránu, kdy jsem se sprchoval čím dál studenější vodou, přál cítit doteky hřejivých Hagridových dlaní.
Z Narcissiny ložnice jsem odcházel ještě promrzlejší, než když jsem do ní vstupoval. Ano, spojovala nás láska, ale jen k našemu synovi. Spojovala nás ale taky touha po moci a po bohatství. Co jsem měl společného s  bradavickým šafářem? To, jak bydlel, se stěží dalo nazvat útulným domovem; to, jak se oblékal, mělo ke slušnému oblečení hodně daleko; jeho vlasy a fousy byly všechno možné, jenom ne upravené; jeho vzdělání nestálo za řeč a nad jeho způsoby by ohrnul nos i desetiletý klučina z mého světa. Tak proč jsem na něj podvědomě pořád myslel?
Do Cissiny ložnice jsem chodil čím dál míň. Výsledkem bylo, že po dvou(?) třech(?) letech přišla ona za mnou. Snažila se úplně marně. Odcházela s jedovatou poznámkou, že jsem se předešlou noc musel pěkně vyčerpat. Neměla ponětí, jak se mýlí. Lásky na jednu noc mě úplně přestaly bavit.
Dveře práskly, až se rozdrnčelo sklo v mém osobním baru. Ten zvuk jakoby uvolnil myšlenku, kterou jsem celou dobu skrýval. Pravdu, kterou jsem si od té noci v hájence odmítal přiznat. Chtěl jsem, aby ta noc měla pokračování. Chtěl jsem zažít sex s Hagridem a tušil jsem, že ani on by nebyl proti. Jenomže...
Tušil jsem, že následky by pro mne mohly být fatální. Nedělal jsem si iluze. Držel jsem ho přece v ruce. A nevěděl jsem o žádném dostatečně účinném kouzlu, které by zabránilo katastrofě. Skoro do rána jsem se převaloval v posteli, než jsem se rozhodl k činu. Hned ráno jsem poslal vzkaz Severusi Snapeovi.

Sešli jsme se u Džina v láhvi.
„Severusi, existuje lektvar, který... který dokáže... zvětšovat? Anebo naopak...“
Podíval se na mne s nejhlubším pohrdáním. „Nač potřebuješ lektvar? Stačí přece Engorgio a Reducto. Neslouží ti snad paměť?“
„Ano, ale... myslím něco, co mohou použít i lidé...“ odkašlal jsem si.
„Hmm, můžeš přece vždycky použít mnoholičný lektvar. Stačí, abys...“
„Vím, jak funguje,“ přerušil jsem ho netrpělivě. „Věř nebo ne, ale potíže s pamětí nemám. Jenže se nehodlám změnit v někoho jiného, ale jednoduše se zvětšit – chápeš?“ Dobře jsem věděl, že na poloobry mnoholičný lektvar vůbec neúčinkuje.
„Snažím se,“ zahučel Snape a upřeně na mě pohlédl svýma černýma očima. Kolem mne se všechno rozvlnilo a já s nevolí vykřikl: „Přestaň se mi, u Merlina, hrabat v hlavě!“
Severus hvízdl a pak se zašklebil: „Malfoyi, odjakživa vím, že máš divné choutky, ale tohle jsem přece jen nečekal.“
Popadl jsem ho za rukáv: „Běda, jestli o tom někomu cekneš! Mám dost možností, abych tě...“
„Zničil, já vím,“ řekl líně a trhl koutkem úst. „Jenomže pak bys nedostal, co chceš.“
„A – existuje něco takového?“ neudržel jsem se.
„U Cagliostry, mám pro tebe slabost. Být to někdo jiný...“
Den nato mi poslal dvě lahvičky s návodem. Stálo tam:

Milý příteli,
lahvička s načervenalým lektvarem způsobuje zvětšení, lahvička se žlutým zmenšení. Přikládám i tabulku s rozpisem dávkování na kilogram váhy, s přibližným procentem zvětšení a zmenšení a s odhadovanou dobou účinku. Měl bys vědět, že na každého působí jinak. Je nutné vyzkoušet, co komu vyhovuje. Časem se tenhle problém pokusím odstranit, ale jak jsem pochopil, ty čekat nechceš. Nemusím snad zdůrazňovat, že změna velikosti při zachování původní podoby není nic příjemného. Než lektvary vypotřebuješ, dej mi vědět, jejich příprava je časově náročná.

Severus

Ať byl Snape jakýkoliv, v lektvarech se mu málokdo vyrovnal. Při nejbližší příležitosti jsem se s oběma lahvičkami vypravil do Bradavic. Pod záminkou, že se správní radě donesly zvěsti o zvláštních aktivitách kentaurů, jsem se vydal k Zakázanému lesu. Ale místo abych do něj vstoupil (musel bych být pěkný blázen), vešel jsem po skoro neslyšném zaklepání do hájenky.
Hagrid nebyl překvapen, že mě vidí. Podíval se na mě tak, až jsem měl dojem, že ovládá nitrozpyt jako Severus, a zeptal se, jestli mi může něco nabídnout. Rozhlédl jsem se kolem a usoudil, že ne. Vytáhl jsem obě lahvičky a stručně mu vysvětlil, k čemu jsou. Přikývl a bez řečí přinesl dvě skleničky a džbán s vodou. Už cestou jsem usoudil, že bude lépe začít s jedním lektvarem a byl jsem odhodlán stát se pokusným králíkem. Vzal jsem lahvičku s načervenalým lektvarem, podle návodu (četl jsem ho tolikrát, až jsem ho uměl nazpaměť) jsem nalil trochu do sklenice, doplnil vodou a odhodlaně pil.


Tak začaly naše experimenty. Napoprvé jsem se zvětšil do Hagridovy velikosti a zjistil, že sex s Hagridem je sice možný a příjemný, ale pokud jsme oba stejně velcí, něco mi schází. Podruhé se napil žlutého lektvaru Hagrid, ale zmenšil se až příliš. Nevzdali jsme to a zkoušeli různé kombinace. Po třech letech pokusů a omylů se konečně zdálo, že naše pokusy skončily. Zažili jsme neskutečnou noc, kdy jsem se o patnáctinu zvětšil a Hagrid se o desetinu svých původních rozměrů zmenšil. Po téhle noci jsem pocítil hluboký klid a uspokojení jako nikdy v životě.
Jenže další Severusův lektvar takhle nefungoval. Když jsem si rozhořčeně stěžoval, pokrčil rameny a přičítal to bylinám nasbíraným na nevhodných místech. Tenhle koloběh se opakoval snad třikrát. Mezitím uběhlo pár let a můj syn dostal pozvánku do Bradavic.
Občasné problémy s lektvarem se najednou zdály malicherné. Skutečné potíže nastaly, když současně s Dracem začal v Bradavicích studovat Potterův kluk, který jako roční batole odrovnal Pána zla. A nešlo jen o to, jak se prezentovat navenek.
Nemusel jsem se přemáhat, abych byl komisní, strohý a nepříjemný. Mé styky s Hagridem prořídly, protože jako naschvál si Potter padl do oka právě s ním a byl v hájence pečený vařený. Když se Hagrid stal učitelem péče o kouzelné tvory, zřídly ještě víc.
Teď bylo pro mě naprosto vyloučené chodit do hájenky. Scházeli jsme se na různých místech. Na některá bych radši zapomněl. Nejlíp vyhovoval příšerný, zanedbaný Severusův byt v Tkalcovské ulici, který mi čas od času blahosklonně půjčoval.
Pak se můj drahý, leč rozjívený syn, dostal do konfliktu s Hagridovým oblíbeným hipogryfem a já, abych zachoval zdání, jsem postupoval tak tvrdě, jak jen to šlo. Ovlivnil jsem porotu, aby popravila to nebohé zvíře, i když jsem věděl, jakou těžce to Hagrid ponese. Jenže... Šlo přece o mého syna! O jeho důvěru!
Nemohl jsem připustit, aby mezi mnou a Dracem nastal rozkol jako mezi Bartym Skrkem a jeho synem. Nevím, jestli to Hagrid pochopil. Neměl jsem příležitost s ním o tom promluvit. Krátce nato natruc navázal styky s madame Maxime z Krásnohůlek; nic jiného v tom nebylo. Nemohlo být!
A pak znovu povstal Temný pán.
Na noci s Hagridem jsem mohl jen vzpomínat. Na Severusovu radu jsem si pořídil do zásoby pár křišťálových lahviček, abych měl kam odložit „nevhodné vzpomínky“.
Snažil jsem se Pánu zla sloužit věrně, ale už se mi nevedlo být tak horlivý jako před lety. Když jsem dostal pro mne (náhle) nepříjemný úkol, opakoval jsem si donekonečna Děláš to pro Draca. A i když způsob jeho znovuzrození na hřbitově u Malého Visánku byl impozantní, událo se leccos, co zaselo do mé mysli pochyby. Začal jsem si připouštět, že by Temný pán přece jen nad Potterem nemusel zvítězit. Znejistěl jsem a začal dělat chyby. Odplata přišla vzápětí.
Skončil jsem v Azkabanu. Jinak to dopadnout nemohlo.
Bylo to mnohem horší, než jsem čekal. Měl jsem dost času na přemýšlení. O sobě. O Dracovi. O Pánu zla. O Narcisse i o Hagridovi. Ano, i o něm. Často jsem usnul jen proto, že jsem si vyvolal v paměti vzpomínku na jeho způsob uspávání. Ale časem vzpomínky bledly a usnout bylo čím dál obtížnější.
Tehdy jsem si uvědomil, jak málo stačí k životu. Ani všechny poklady světa, ani moc, ani urozený původ nepomohou, aby člověk usnul. Ano, je možné použít kouzla, lektvary, byliny – jenže nic z toho nemůže nahradit usínání v hřejivém objetí. Aspoň mně ne.
Azkaban mě změnil. Už nikdy nebudu tím starým Luciem. Azkaban změní každého. Každého zlomí. Tedy – skoro každého. Co vím, nepůsobil jen na tři lidi – na Hagrida (ale ten v něm byl jen krátce a koneckonců je to poloviční obr), na Siria Blacka (teprve teď vím, že za to vděčil své schopnosti měnit se ve psa) a na mou švagrovou Bellu. Jenže Bella v sobě měla už delší dobu skoro tak málo lidského jako Pán zla.
Sám se divím, jakou proměnou prošel můj vztah k němu. Bezmezný obdiv a nadšení pro jeho plány, otřes a hluboké zklamání z jeho porážky, úleva (ano, teď to přiznávám), když o sobě dlouhá léta nedával vědět, nakrátko znovuvzkříšená naděje, vystřídaná vzápětí pochybnosti a nevolí; vztek a vše prostupující strach, když do své hry vtáhl Draca; nakonec už jen rezignace, otupělost a lítost. Radost z jeho druhé, definitivní porážky jsem se neodvážil přiznat ani sám sobě. Stejně ji přehlušil smutek ze smrti jediného přítele, kterého jsem kdy měl.
Nevím, jak posuzoval náš vztah Severus Snape. S ničím se mi nesvěřil, i když sám o mně věděl kdeco. Pár dní před smrtí mi poslal zásilku. Jako by tušil... Bylo na ní napsáno Otevřít, až bude čas. Bez přemýšlení jsem balíček odložil do polévkové mísy, do sousedství křišťálových lahviček naplněných mými problematickými vzpomínkami. Stály ve vitríně mezi dalšími broušenými sklínkami, všem na očích. Nikdo se o ně nezajímal, i když Malfoy Manor prošmejdili hledači všeho možného. Ale ovšem. Pod svícnem bývá největší tma.

A pak jsme stáli – já, Narcissa i Draco ve Velké síni. Éra Lorda Voldemorta skončila. Tentokrát definitivně. Bylo načase začít budovat nový život. Pokud mi to dovolí...
Dovolili. Nebylo to hned, octnul jsem nanovo v Azkabanu, kde mě tři měsíce skoro denně vyslýchali.
Byl jsem podmíněně osvobozen vzhledem k polehčujícím okolnostem. Nečekal jsem to. Zasáhl snad deux ex machina, který Starostolec ovlivnil? A překvapením nebyl konec.
Když jsem při propuštění čekal, až mi přinesou mé osobní věci, vyzvali mě, abych se neprodleně dostavil k pozůstalostnímu řízení po Severusi Snapeovi. Prý je to zrovna dnes. Zarostlý, zanedbaný a vyčerpaný jsem dorazil na místo a posadil vedle vymydlené a upravené Hermiony Weasleyové. Tvářila se, že neexistuju.
Nevím, jak zjistili, že závěť se bude týkat jen nás dvou. Má sousedka získala veškeré knihy a sešity s poznámkami, mně Severus odkázal byt ve Tkalcovské ulici. Všichni se na mě udiveně podívali, když jsem neodmítl objekt v zanedbané mudlovské čtvrti – já, který si mohl pořídit pět daleko lepších a na stokrát atraktivnějším místě. Ale Severus mě znal líp než kdokoliv jiný a dobře věděl, proč mi tu špeluňku odkazuje.
My dědicové jsme už byli na odchodu, když nás notář zarazil. „Málem bych zapomněl,“ zamumlal a podal oběma zapečetěný dopis. Na obálce bylo Severusovým písmem napsáno mé jméno. Než jsme stačili obálky uklidit – já do kapsy, novopečená majitelka jména Weasley do kabelky – notář nás zarazil. Prý je nutné, abychom si dopisy přečetli na místě.
Zvědavě jsem si dopis přečetl. Překvapil mě víc než zděděný byt. Severus mi radil, abych se, až mi dojde zásoba lektvaru, obrátil na Hermionu Weasleyovou. S napětím jsem se na ni podíval. Chvilku si kousala rty a pak trochu stísněně řekla: „Profesor Snape mě požádal, abych vám... podle jeho návodu... vyrobila lektvar. Vlastně dva. Dávkování prý znáte. Je to jeho poslední přání,“ vzdychla nerada. „Takže... až ho budete potřebovat, pošlete sovu.“
„Počkejte,“ vyhrkl jsem dřív, než stačila proplout dveřmi. „V tom bytě – ve Tkalcovské – je spousta knih. Samozřejmě jsou vaše. Pošlete si pro ně kdykoliv. A – děkuji.“
Podívala se na mě s malinko přimhouřenýma očima. Pak její výraz změkl a tváří se jí mihl prchavý úsměv. Beze slova přikývla a odšustila pryč.

Vrátil jsem se domů s vědomím, že jsem osvobozen nejen od vězeňských pout. Jak jsem čekal, můj plnoletý syn se řídil vlastním rozumem a svá rozhodnutí nemínil se mnou konzultovat. Dával mi najevo pohrdání slabostí, kterou jsem v posledním roce projevil. Co na tom, že byla důvodem mého propuštění, co na tom, že byla diktována starostí o jeho život. Navíc se stal dědicem značného majetku po dědečkovi Abraxasovi, mém otci, a připadla mu i část dědictví po Blackových. Mé rady nepotřeboval, sám věděl, na koho se obrátit, aby se základní částka zněkolikanásobila. Jeho hvězda na pomyslném kouzelnickém V.I.P. nebi začala strmě stoupat.
A má drahá Cissa? Jakmile přestala mít strach o Dracovu budoucnost, stal se z ní úplně jiný člověk. Na jednom z večírků ji okouzlil o generaci mladší Oliver Wood a...
Ne. Nerozvedli jsme se. To se v našem světě nedělá. Dohodli jsme se, že budeme vzájemně respektovat své touhy a nebudeme útočit jeden na druhého. Narcissa získala Olivera a já jí beze špetky lítosti přenechal Malfoy Manor. Velkoryse mi dovolila odnést, co se jí nelíbilo, a já skoro všechno obratem prodal. Koupil jsem si útulný domek a vybavil ho nejnutnějším, leč kvalitním zařízením. A jakmile z bytu v Tkalcovské zmizely knihy tvořící valnou většinu zařízení, upravil jsem ho podle svého. Především jsem zvýšil stropy a celkově zvětšil prostor. V konečné fázi měl byt kupodivu jak něco z původního Severusova obydlí, tak z bradavické hájenky. A pak jsem poslal sovu do Bradavic.
Nevím, jaký měl vztah ke svému bytu Severus, ale pro mě byl spojen s veskrze příjemnými vzpomínkami. Sousedům bylo úplně jedno, kdo vedle nich bydlí; nikdo se nikdy nepozastavil nad člověkem v dlouhém černém plášti nebo nad osobu, jejíž výška by bez problémů pokořila nejvyššího dlouhána mezi britskými mudly.
Se skleničkou dobrého vína jsem v Tkalcovské napjatě očekával návštěvu. Když se ozvalo mohutné zaklepání, nepoužil jsem hůlku. Vstal jsem a šel ke dveřím. Srdce mi zběsile tlouklo očekáváním i obavou. Otevřel jsem a pohlédl do černých očí Rubeuse Hagrida. Hrdlo se mi sevřelo a já ze sebe vypravil jen: „Pojď dál.“
Rozhlédl se. „Vypadá to tu skoro jako u mě,“ řekl uznale, přešel k posteli a zvysoka se na ni posadil. „Bytelná,“ konstatoval spokojeně.
„Nechceš si dát...“ ukázal jsem na víno.
Zavrtěl hlavou. „Radši bych jinačí pití,“ zamumlal.
Spadl mi kámen ze srdce. Položil jsem na stůl dvě lahvičky s různě zabarveným obsahem. „Myslíš tohle? Vážně bys chtěl...?“ Po těch letech jsem si víc netroufal. „Já... postrádal jsem...“ Nedokázal jsem dokončit větu. Hagrid ukázal velké nažloutlé zuby.
„Taky se mi stejskalo,“ podotkl a já došel pro dvě stejné skleničky. Naplnil jsem podle návodu jednu z nich zmenšovacím a druhou odlišně zabarveným zvětšovacím lektvarem. Naředil jsem obsah, a když Hagrid popadl tu svou, položil jsem mu dlaň na hřbet ruky.
„Hagride,“ začal jsem váhavě, „vlastně jsem tu nemusel být. Mohl jsem strávit zbytek života v Azkabanu. Ale někdo rozhodl v můj prospěch a porota ho vyslyšela. Nevíš o tom nic?“
Hagrid se na mě bezelstně podíval a klidně řekl: „To sem byl já. Řek´ sem, že to všechno bylo kvůli tvýmu Dracovi. Můj táta by taky pro mě udělal první poslední. Dyž sem jim to vysvětlil, pochopili.“
Usmál jsem se. Copak jsem to netušil? Ale ještě o něčem jsem se musel ujistit.
„Nezazlíváš mi... ten případ s Klofanem? Víš, já musel... taky kvůli Dracovi.“
Na okamžik se zamračil, ale pak se široce usmál. „Jo, to mi došlo. Ale copak nevíš, že Klofan je v richtiku? Zachránili ho přeci Harry a Hermiona.“
Ani mě to nepřekvapilo. Už jsem přivykl myšlence, že mě z bryndy obvykle vytáhnou ti, kterými jsem nejvíc pohrdal.
Uchopili jsme sklenky s naředěnými lektvary pro čas, který (konečně) přišel, podívali jsme se po sobě a já doufal, že Severus vyrobil lektvary přesně na míru a že ingredience byly nasbírány za příhodných podmínek.
Té noci jsem po dlouhé době spal, jako když mě do vody hodí. Vzdal jsem v duchu Severusovi díky a doufal, že svěřil návod na výrobu lektvarů do rukou té správné osobě.

Měl lepší odhad na lidi než já. Když byl vyznamenán Merlinovým řádem za zásluhy v boji proti nepříteli in memoriam, byl jsem to já, kdo ho za něj přebíral. Zašel jsem k jeho hrobu, umístil řád na náhrobní desku a zajistil ho kouzlem trvalého přilnutí. Zasloužil si ho nejen za statečnost, ale i za lektvar, který mi změnil život. Za lektvar, díky kterému usínám spokojeně jako malé děcko.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský