Fantasmagorium

originál
Autor: Aradia
Překlad: D.J. Orlovský
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harry a Snape byli zajati Voldemortem
Poznámka: Děkuji Margarit za korekturu překladu

Temnota, temnota...

Darkness, Darkness, be my pillow,
Take my hand and let me sleep.
In the coolness of your shadow,
In the silence of your deep.
Darkness, Darkness, be my blanket,
Cover me with endless night,
Take away the pain that flows away,
Fill the emptiness with bleft.
 
Jesse Colin Young -----

Usnul s hlavou na mém klíně.

Dali nám matrace místo postelí, ale po pár dnech (nedokážu říct, jak dlouho), které jsme strávili v cele společně, chce kontakt s člověkem. Jakýkoli kontakt…dokonce i ode mne.

Když jsme byli zajati během druhého Voldemortova útoku na Bradavice a byli jsme oba vhozeni sem, držel se v nejvzdálenějším tmavém koutě a nechtěl mluvit ani se mnou. Byl jsem, i přesevše pořád tím nenáviděným profesorem lektvarů. Nepřátelství mezi námi bylo ve škole už pomalu legendární.

Severus Snape a Harry Potter. Tradiční protivníci.

Nespí klidně. Znovu a znovu tiše vzdychá; nářek, tichý křik…pravděpodobně vzpomíná na smrt svých dvou nejbližších přátel – Weasleyho a Grangerové – zabili je při prvním útoku. Chvílemi se mračí nebo ušklíbne, jeho dech se zrychluje…ne…nespí se mu dobře.

Zamyšleně hladím jeho vlasy. Nesnažím se mu poskytnout útěchu…jen prostě něco dělám. Pozoruji jeho tvář v nejasném světle, jediné mihotající se pochodně před naší celou…jediný nepatrný zdroj světla. Všímám si, že je stále krásný. 

Tak, jako vždycky byl.

Dostáváme jídlo dvakrát denně. Řídkou, ale ucházející polévku a vždycky chleba. Voldemort by přece nechtěl, abychom mu umřeli hlady, když si s námi může pohrát mnohem zábavnějším způsobem. Tím jsem si jist.

Rád bych měl nějaký pojem o čase. Jiné lidi vidíme, jen když nám přináší jídlo a je zbytečné, zkoušet s nimi mluvit. Dezorientace je jednou ze součástí Voldemortova plánu…běžná metoda psychického mučení.

Zpočátku s se mnou odmítal mluvit. Byl sem zavřen jako první a já krátce po něm. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem byl mezi maskovanými Smrtijedy, kteří přepadli Bradavice…Ale Voldemort nakonec přišel na to, na čí straně stojím.

A tak…jsem byl zajat, dovlečen sem a dán do cely s tímto chlapcem. Nechtěl mi říct ani slovo. Samozřejmě jsem mu rozuměl. Sedm let jsem mu znepříjemňoval v Bradavicích život a, což ho ctí, on mi dělal to samé. Odmítal si lehnout a jen si bez protestů bral jídlo, které jsem mu podal.

Ne, že bych protestoval. Byl jsem pořád profesor a on student.

Tak jsme seděli v cele, v temnotě našeho vězení a mlčeli.

Když jsem začal mít pocit, že se zblázním, pokud neuslyším lidský hlas, začal jsem nahlas recitovat poezii. Poslouchat vlastní hlas bylo lepší, než ticho. Vybral jsem si Edgara Allana Poea, jednoho z mých oblíbených básníků. Myslím, že první báseň, kterou jsem recitoval byla Ulalume.

“The skies they were ashen and sober;
The leaves they were crisped and sere-
The leaves they were withering and sere;
It was night in the lonesome October
Of my most immemorial year;“

Během The Bells jsem si uvědomil, že se chlapec posunul trochu blíž ke mně a poslouchá. Pořád nic neříkal, ale určitě dával pozor. Mohl jsem cítit, jak mě ty zelené oči v temnotě pozorují, když recituji:

“While the stars that oversprinkle
All the heavens, seem to twinkle
With a crystalline delight;
Keeping time, time, time,
In a sort of Runic rhyme,
To the tintinnabulation that so musically wells
From the bells, bells, bells, bells,
Bells, bells, bells
From the jingling and the tinkling of the bells.”

Když jsem skončil, odmlčel jsem se, aby si můj hlas odpočinul. Jeho hlas ke mně dolehl ze stínu vpravo.

„Znáte Dylana Thomase a jeho báseň Death Shall Have no Dominion?” zeptal se mě tiše.

„Ano…,“ odpověděl jsem svým obvyklým tónem.

„Uměl byste…totiž nevadilo by vám, to říct? Vždycky jsem to měl rád, ale…ale…nemůžu si vzpomenout, jak to pokračuje.“

Neodpověděl jsem…jen jsem prostě začal recitovat.

“Twisting on racks when sinews give way,
Strapped to a wheel, yet they shall not break;
Faith in their hands shall snap in two,
And the unicorn evils run them through;
Split all ends up they shan't crack;
And death shall have no dominion.”

Vím zcela jistě, že během této části plakal. Nesnažil se zakrýt svoje vzlyky a já se neptal proč.

Grangerová a Weasley byli, s největší pravděpodobností, před svou smrtí mučeni. Voldemort se na to díval…jako na Brumbála. Byl první, kdo byl zavražděn. Nevím, zda ten chlapec viděl to, co se odehrálo na bradavických pozemcích z nějaké skrýše nebo si to jen právě představoval. V každém případě v něm verše probouzely bolest a on plakal…plakal, jako by mu to drásalo srdce.

Proč mě trápily jeho vzlyky? Neměly by. Chvíli poté, co se ke mně poprvé přisunul, mi položil hlavu na klín.

A usnul.

+++++++

Právě se probouzí. Cítím, jak se hýbe.

„Zabijí nás?“ ptá se mě.

„Nemám nejmenší potuchy,“ odpovídám trochu odměřeněji, než jsem zamýšlel.

„Přeji si, aby mě chtěli zabít.“

„Pottere,“ ušklíbnu se, „poslední, co potřebujeme je, abyste začal být melodramatický.“

„Zabil každého na kom mi záleželo…Hermionu, Rona…Brumbála…,“ poslední slovo je trošku víc, než jen vzlyk.

„A jak si myslíte, že by se Brumbál cítil, kdyby slyšel, jak říkáte něco takového? Vždycky do nebe vynášel vaši oddanost a statečnost. Takhle chcete naplnit jeho důvěru a víru ve vás? Zřejmě nejste tak udatný Nebelvír, jak si vás představoval,“ z nějakého důvodu shledávám podivně znepokojujícím, když slyším toho chlapce takhle sklíčeného.

Rozzlobil se ještě víc. „Nevíte o mě vůbec nic!“ vyštěkne jedovatě.

„Vím dost o vašich přátelích, abych věděl, že oni by byli první, kdo by vám řekl, abyste šel dál. Nikdo z nich, by neházel flintu do žita,“ na chvíli se odmlčím a pak dodám: „Je to zábavné… myslel jsem si o vás hodně věcí, některé – nesporně – ne zrovna lichotivé, ale nikdy jsem si nemyslel, že se tak snadno vzdáte…, že jste zbabělec…“

Jeho vztek roste a začíná kolem sebe mlátit rukama. Jeho pěsti narážejí do mých ramen a hrudníku. „Držte hubu! Držte hubu!“ Je zjevně vynervovaný…a nepochybně to potřebuje ze sebe dostat…potřebuje to od chvíle, co tohle všechno začalo.

Jeho běsnění trvá dobrých pět minut, než konečně zkolabuje na můj hrudník, přerývavě vzlykající. Jeho štíhlé tělo se třese. Nejprve držím ruce poněkud neobratně kolem boků, stranou od něj, ale něco mě nutí nabídnout mu, určitý druh útěchy. Zdá se tak ztracený…tak mladý…- Pomalu dovoluji, aby se moje ruce kolem něj ovinuly a on se přesunuje do mého klína – mladý muž, kterým je – vypadá, že vítá to obětí…že potřebuje být s někým.

Vzlyky pokračují. Držím chlapce a uvědomuji si, že mu šeptám konejšivé věci. Netuším, proč to vlastně dělám. Nevím, proč mě jeho sklíčenost tak trápí. Ale držím ho, jemně s ním kolébám a říkám mu, že musí pokračovat dál, právě kvůli svým ztraceným přátelům, že by si to tak přáli…Cokoli, co by ho mohlo uklidnit.

Znovu upadá do neklidného spánku. A já také.

Spánek je náš jediný únik.

+++++++

Probouzí nás zvuk, jak se naše cela otvírá a plechový tác s naším přídělem polévky a chleba je vstrčen dovnitř na podlahu. Následuje zvuk zamykaného zámku, když se dveře znovu zavírají.

Nehýbe se. Jeho tělo se ke mně tiskne a moje ruce ho těsně objímají.

„Pojďte, Pottere…je čas jíst…“

„Nemám hlad,“ zamumlá.

„Nesmysl, musíte jíst. Oba musíme, abychom se udrželi při síle.“

„Proč? Máme být silní, až nás bude Voldemort zabíjet?“

„Ne…ale nechceme přeci tomu bastardovi poskytnout to potěšení, aby nás viděl padnout a zemřít. Domníval jsem se, že tento druh vzdoru by měl být tou cestou, kterou zvolí Nebelvír,“ vypeskoval jsem ho.

„Zabije nás! Tak, co na tom záleží?“

„Dobrá, ale domníval jsem se, že vám záleží na tom, abyste odtud odešel po svých, i když zemřeme. Mě na tom tedy záleží. Nemám v úmyslu, nechat se zlomit. NIKÝM. A obzvláště ne Voldemortem!“

„Jste silnější než jsem si myslel, že byste mohl být,“ říká.

Co zase k čertu myslí tímhle?

Jeho ruce klesly dolů mezi nás a otírají se o místo, kde můj penis napíná moje kalhoty. Během těch let jsem často přemýšlel, zda ví, že po něm toužím…

…teď to ví…

Otázkou je, jak zareaguje. Ale nezvedá se z mého klína…Ještě ne…Oba jsme potichu a já slyším, jak oddechuje…možná trochu rychleji, než normálně. Pak tiše vydechne jedno slovo.

„Oh…“

Nejsem si jistý, zda je to projev rozrušení z jeho objevu nebo…

„Vy…mě chcete…?“ odváží se zeptat nejistým hlasem.

Jak mám na tohle proboha odpovědět?

Jeho otázka je poněkud domýšlivá. Je mu teprve sedmnáct a nejspíš neví, že erekce, není vždy projev touhy. Zamumlám něco a on znovu pro tuto chvíli ztichne.

Cítím, jak se jeho ruka pohybuje nahoru, aby pohladila moji tvář. Je to váhavé gesto…téměř omluvné…ale velmi něžné. Musím sám sobě připomenout, abych se nadechl. V následujícím okamžiku se nakloní a jeho rty se dotknou koutku mých. Jako by se ve mně rozhořelo něco do běla rozžhaveného…rozhořelo se to tak rychle, až mi to bere dech.

Čeká, aby viděl, co udělám. Nedělám nic.

Znovu cítím jemné, hebké rty v koutku mých, pak jemně přejede přes má ústa a přitiskne se do druhého koutku. Na chvíli přestává a stahuje se…čeká na výčitky, které předpokládá.

„Měli…měli bychom se najíst,“ navrhuji. Musel by být hluchý, aby mě neslyšel.

„Vy mě chcete…,“ vydechne a tentokrát to je konstatování, ne otázka. Přikryje volnou rukou tu neustále přetrvávající bouli v mých kalhotách a vydá okouzlující zvuk touhy, smíšený s uspokojením, když to jeho prsty zkoumají.

Můj boj o to, abych ho zastavil je pryč ještě dřív, než to začalo. Po pravdě…ten boj byl ztracen už ten první den, kdy vešel do mé třídy. Myslel jsem si, že to oba víme…ačkoli jsem to sedm let popíral. Tak moc jsem si přál ho nenávidět…a protože k tomu byl tak vnímavý, cítil jsem povinnost, zošklivit mu sám sebe. Byla to temná hra, kterou jsme rozehráli, předvádějíce ji každému v Bradavicích.

Ale teď…je ta hra u konce a my stojíme na počátku něčeho nového…a je to cizí a neznámé pro nás oba…

A byl to ten chlapec, kdo udělal první krok.

Neslyší ode mne žádný pobouřený křik, naklání se ke mně ve smělém polibku…dovoluje svým rtů, aby se plně přitiskly k mým. Cítím, že je stále ještě čas, přivést ho k rozumu.

Stále mu nevracím polibek…neodpovídám mu žádným způsobem.

Polibek se zintenzivňuje a jeho rty přejíždí dráždivě po mých ústech. Už nemá pochyby…není nejistý… Dovoluji mu slyšet moji touhu. Ten zvuk není nepřirozený. Natočí o trochu víc hlavu a jeho volná ruka se vrátí na moji hlavu, přitáhne si mě dokonce vášnivěji do polibku, ujišťuje se, že se nestáhnu. Zatímco jeho druhá ruka se přesunuje na moji erekci…svírá ji, dráždí…

Bože…je to tak skvělé, když se mě takhle dotýká…

Ve své nedočkavosti, postupuje příliš horlivě. Přiryji jeho ruku svojí, zpomaluji jeho pohyby…učím ho mnohem pomalejšímu rytmu, které preferuji. Jistě, jeho zkoumání a experimentování s jeho mužskými vrstevníky je, v jejich mladické nezkušenosti typicky, zbrklé… jejich jediným cílem je dosáhnout orgasmu tak rychle, jak jen to je možné.

Přesunul se k mému boku a teď rozepíná knoflíky na mých kalhotách. Je jich hodně a on je tak málo trpělivý. Zdolal knoflíky a dostal se k tomu, aby vytáhl můj penis.

Pokud bych měl seznam pěti věcí, o kterých bych si nikdy nepomyslel, že je ve svém životě uvidím, tak by byla ruka Harryho Pottera sevřená kolem mého penisu, určitě první. 

Podívám se dolů, když se mě dotýká a vidím, jak se špička mého penisu leskne v nejasném světle. Už reaguji a on zatím nehýbe rukou. Vypadá, že raději zkoumá moji erekci…studuje ji…Možná mu tahle situace taky připadá, tak neskutečná.

Teď se jeho ruka pohybuje po celé délce mého penisu. Nemůžu potlačit tichý sten, když bříško jeho palce roztírá malou kapku touhy po špičce mého penisu. A chvíli na to se přemístil a jeho hlava je teď dole v mých slabinách. Jeho ruka se přesunuje ke kořeni mého penisu a jeho jazyk přejíždí přes citlivý žalud…jednou a podruhé. Všechny instinkty ve mně křičí, abych mu ho nacpal mezi ty hebké rty do pusy…ale krotím se.

Jeho rty teď laskají špičku…ale ne víc z penisu než to…a on jemně saje…Jednou rukou hladím jeho vlasy, pak pevně sevřu prsty. Jeho jazyk znovu přejíždí po špičce a znovu a já už to nemůžu vydržet. Moje prsty se roztáhnou na jeho týlu a jemně ho přitlačí, aby vzal do úst víc z mého penisu. Dělá to a začíná mě pořádně sát.

Netrvá dlouho a všechno moje sebeovládání je pryč a s prudkým přírazem začínám pronikat do jeho úst. Nejprve ho slyším nepatrně se dusit…ale pak si vzpomene, že by měl uvolnit svaly, dovoluje mi tak pokračovat, aniž by mu to muselo být nepříjemné.

Může ten malý Nebelvír znát tenhle trik…?

Jestli jsem se někdy potřeboval udělat, tak teď!

Stáhne se a já sténám v protest. Tohle není nejlepší chvíle nechat mě, to je jisté…on má zjevně v úmyslu něco jiného a mumlá, že by mě chtěl v sobě.

Snažím se zachovat si zdravý rozum a snažím se mu vysvětlit, že bude pro něj lepší, když se udělám první předtím, než se pokusím uspokojit jeho touhu tak, že do něj proniknu. Souhlasně přikývne a jeho hlava poklesne zpátky do mého klína. Jeho ruka pokračuje tam, kde přestala.

V příští minutě mě péče jeho jazyka a rtů přivádí k orgasmu. Ne…já na vrcholu křičím.

Nikdy jsem při tom nekřičel.

Jaká ironie, že to změnil sedmnáctiletý kluk – sedmnáctiletý kluk, který byl celých posledních sedm let trnem v mém těle – a vyvolal ve mně tuhle odpověď.

Zvedá se, sevře moji tvář v rukou a jeho hlava se ke mně naklání k polibku. Nespolknul to, moje sperma pokrývá jeho jazyk, předává ho do mých úst. Jak provokativní. Něco takového bych od něj nikdy nečekal.

Život je vlastně plný malých, rozkošných překvapení…

Polibek, který spolu zažíváme, je naléhavý a dlouhý. Je zjevné, že chlapec přímo hoří. Cítím jeho nepokoj…jeho potřebu. Chci mu vrátit tu milostnou přízeň, kterou před chvílí dal on mě a – jsem přesvědčen, že to bude nádherná věc k prozkoumání – odtáhl jsem se od něj a začal ho zbavovat šatů. Jsem ochotný věnovat tomu ten čas, protože ho chci nahého.

Konečně je svlečený. Donáším ho k jedné z matrací, přikrývám ho svým hábitem a s rukou na jeho hrudníku ho pokládám na záda. Dovoluji si ho na dlouhou chvíli pozorovat, v nejasném světle louče. Je krásnější, než jsem si myslel…Možná trochu moc hubený, v důsledku našeho protahujícího se zajetí a nedostatku jídla, ale…krásný. Sedm let famfrpálu perfektně vypracovalo jeho tělo. Není to tělo chlapce, co vidím, ale tělo impozantního mladého muže. A to, co vyčnívá z ochlupení jeho slabin, to jen zdůrazňuje.

Můj penis znovu tvrdne…leží tu s se mnou a nabízí se mi nesčetné množství rozkošných možností. Ačkoli…ZAČNU svými ústy na jeho penisu. Jestli ho udělám takhle nebo ne…to se uvidí.

Moje ruce hladí…štíhlou linii jeho krku, jeho ramena. Ta hladkost jeho hrudníku. Měkce naříká, prohnutý směrem ke mně. A já se přesunuji co nejblíže k němu. Moje ruce kloužou po jeho plochém břichu a okolo jeho boků.

Posadil jsem se vedle jeho boků a políbil jsem ho na hrudník. Znovu se prohýbá a já pokračuji…kloužu rty níž, ochutnávám jeho nahotu špičkou jazyka, pak zkoumám linii chloupků, jdoucích od jeho pupíku až ke slabinám. Zvedá kolena nahoru. Pak je nechává spadnout a roztahuje je. Obě jeho ruce směřují do mého týla, jeho prsty svírají moje vlasy, směřuje mě tak, kde mě nejvíc potřebuje.

„Oh Bože…prosímprosímprosímPROSÍM!“ sténá se zoufalstvím, které nemůžu ignorovat.

Přesunuji se mezi jeho stehna a moje ústa uchvátí jeho penis, prsty jedné ruky svírám kolem jeho kořene. Křičí tak pronikavě, že si v jednu chvíli myslím, že mu to přichází…ale ne…nepřichází.

Moje ústa pracují po celé délce jeho penisu, beru ho hluboko, využívám jazyk…pak se stahuji, dokud mezi mými rty nezůstane jen jeho špička. Kroužím jazykem kolem hebkého konce jeho erekce, ochutnávám slanou příchuť jeho kapky touhy. Tak takhle chutná Harry Potter.

„Snape…“ 

Ne…ať už to nikdy nedělá. „Severusi…,“ opravím ho něžně.

“S…S…Se…Severusi! Prosím!“ sténá. Jeho boky se zvedají z matrace.

Moje ruce drží jeho boky a nutí ho, aby zůstal v klidu, když se vracím k sání a ochutnávání jeho penisu … ze rtů mu sklouzává další výkřik. Je čas, proměnit jeho výkřiky ve sténání. Vím, že je čas, dát mu to, co chce.

Přestávám ho škádlit a soustřeďuji se na sání. Jeho penis se ještě víc zvětšuje. Přiráží proti mému jazyku a rtům. A nakonec mu to vydatně přichází v mých ústech.

Svíjí se, těžce oddechuje a jeho prsty, se v mých vlasech, zatínají v pěst. Na vrcholu blaha zaklání hlavu a sténá. „Ooohbože…dě…dě…dělejdělej…,“ jeho boky přiráží proti mně, snaží se vnořit každý centimetr své pulzující erekce do mých úst.

Pokračuji v sání. Bože…je tak lahodný! Odhodlaně polykám. Tentokrát žádné dělení se.

Konečně se položí na záda…klekám si a plazím se k němu, až můžu sehnout hlavu a přitisknout svoje ústa na jeho. Ačkoli je jeho tělo v tuto chvíli klidné, hladově oplácí můj polibek. Zjevně, chce víc.

A já taky…

Na chvíli se stáhnu, najdu jeho brýle – které mu spadly během našeho dovádění – opatrně je pokládám na místo, kde je nemůžeme nechtěně rozbít…během toho, co se stane v příštích chvílích.

Natáhne se ke mně. „Stále tě chci v sobě.“ 

Mám v úmyslu splnit jeho přání. Jsem znovu tvrdý a myšlenka na vnoření mého penisu do chlapcova zadku je příliš lákavá, než abych se ji vzdal. Políbím ho a odpovídám: „Dobře budeš to mít…,“ další polibek…, „už jsi to někdy předtím takhle dělal?“ ptám se ho. Jeho odpověď rozhodne, jaký přístup zvolím. Ten chlapec už toho prožil dost a já chci, aby to pro něj byl pěkný zážitek.

Musím být měkký…Moje chování…NE můj penis.

„Ne,“ odpovídá.

Na chvíli moje mysl přemýšlí o logických aspektech aktu, který se chytáme provést. Je panic…bude potřebovat veškerou lubrikaci, kterou může dostat. Jenže, kde něco takového seženeme ve vězeňské cele? Sliny budou muset stačit. Vím, že to bude těžko dostačovat.

„Sn…Severusi…,“ proč si nemůžu nevšimnout, že se jeho hlas tak prohloubil? Vyrostl z toho naivního obrýleného dítěte, kterému jsem stál tváří v tvář v hodině lektvarů před sedmi lety.

“Mm?”

„Svlékneš se taky?“ natáhne se po knoflíkách mého kabátu, „prosím…“

Postavím se a zjišťuji, že se nedokážu dostat ze šatů dost rychle. Ta myšlenka, být s tím chlapcem tělo na tělo, je vzrušující.

K čertu s těmi knoflíky!

Odhazuji šaty na druhou matraci a brzy jsem nahý, stejně jako on.

Chlapec také stojí…jde ke mně blíž. Nikdy jsem se nemusel stydět za své tělo. Slyším, jak mu dech vázne v hrdle.

„Pojď na světlo,“ zamumlá a já jdu. Představuji si, že to, co vidí, neočekával. Během těch let, si o mě vytvořil mnoho klamných názorů. Je příjemné ukázat mu, že ne všechno je pravda.

Dotýká se mě, klouže rukou dolů po mém hrudníku, klesá k mým kolenům – tak jako já – zkoumá moje tělo. Držím ruce od těla, abych mu dovolil neomezený přístup.

Zvedne oči, jako by očekával, že si najednou uvědomím, co dělá a zastavím ho. Ale mé mlčení je pro něj povzbuzením. Teď už se zdá jistý a jeho zkoumání se stává odvážnějším, dokud nevstane. Pomalu přitiskne svoje tělo k mému, jednou rukou mě pevně uchopí za zadek, druhou zahákne kolem mého pasu. Tiskne mě k sobě a naše rty se znovu setkávají.

Polibek se stává téměř zápasem, naše ústa a jazyky bojují o nadvládu. Oba víme, že nebudou žádní poražení… Neúprosně se proplétáme…tiskneme se k sobě tak těsně, jak jen dvě těla mohou…hrudník na hrudník, břicho na břicho, slabiny na slabiny, naše erekce se provokativně dotýkají. Trochu posunu jedno stehno stranou, pak se pomalu snížím dolů a zase se vrátím nahoru, naše penisy se o sebe otírají. Oba tiše sténáme.

Trochu se třese, drží se mých ramen, zatíná konečky prstů do mých svalů.

Znovu klesáme na matraci, naše ústa se neoddělila, naše těla se k sobě stále tisknou.

Nakonec se odtáhnu na tak dlouho, abych řekl: „Potřebuji tvojí pusu, Harry…na mém penisu.“

„Ale já myslel…,“ začne, ale já ho přeruším.

„Ano…uděláme to…tak jak to chceš…ale potřebujeme lubrikaci a sliny jsou to jediné, co máme.“

„Dobře…,“ přesune se dolů do míst, kde jsem tvrdý, pulzující a čekající…

Několik dalších minut tráví tím, že pomalu zpracovává pusou moji erekci, pokrývá ji slinami ze svých úst. Cítím se tak skvěle. Musím se ovládat, abych se neudělal hned teď.

Sakra! Nemíval jsem tenhle druh problému, když jsem byl v jeho věku!

Když se mi zdá, že jsem už dost vlhký, opatrně – a neochotně – ho vytáhnu z jeho úst. Aniž bych ho o to požádal, chlapec se otočí na břicho a dívá se na mě přes rameno.

„Je…to dobře?“ ptá se a v jeho hlase je stále nedočkavost.

Když od něj tohle slyším…a vidím ho takhle…můj penis prudce tepe. Ostře se nadechnu a stisknu zuby.

Ještě ne!

Pouze přikývnu v odpověď a vlezu si nad něj, políbím ho na šíji a mezi lopatky. Olíznu si tři prsty, jedním přejedu mezi jeho půlkami a opatrně ho začnu zasouvat do jeho úzkého análního otvoru. Vzepře se, tiše zasténá touhou, ale já mu pokládám ruku na kříž a bráním mu v pohybu tímhle způsobem a možnému poranění.

Frustrovaně naříká a já v něm pomalu prstem pohybuji. Jeho nářek se mění v slastné vzdychání. Přidám druhým prst. Za chvíli jsou oba plně v něm. Roztáhnu je a začínám ho víc otvírat, zároveň rukou masíruji křivku jeho zad…snažím se ho přimět, aby se uvolnil a nechal mě udělat, co je potřeba.

Připojuji třetí prst a všechny tři nechám chvíli v něm bez pohybu, aby si na ten pocit zvykl. Konečně cítím, jak se jeho svaly kolem mých prstů uvolnily, vytáhnu je ven – kromě konečku – a zase je vrátím zpátky­…opakuji to znovu a znovu. Pevně se drží matrace a moje ruka se pohybuje z jeho kříže, k jeho bokům.

Vytáhnu prsty a okamžitě zasunu mezi jeho půlky vlhkou špičku mé erekce, nacházím vstup do jeho těla a opatrně ho zasouvám do něj…teď už to nedělám váhavě.

Vykřikne, ale já nepřestávám, dokud není proniknutí kompletní a můj šourek naráží do jeho zadku. Oba těžce oddechujeme.

Jemně ho políbím na ramena. „Bolelo to hodně?“ ptám se.

„Nestarej se…,“ vydechne. Chci to…chci tě!“

Olíznu si rty. „Pottere…teď mě máš tak, jak jen mě někdo může mít,“ pronikám do něho, abych zdůraznil, co tím myslím.

A pak už žádná slova­…jen měkké mumlání, slastné vzdychání a – ano – chtíč. Téměř ho z něj vytáhnu, pak přirážím a vracím se do něj zpátky. Natáhnu se a sevřu jeho ztopořený penis. Začínám ho třít v tom samém rytmu, v jakém s ním souložím, dokud nepochopí, kdy má přirážet proti mé ruce nebo se stáhnout od mého penisu.

Tento akt je nesporně problematický bez pořádné lubrikace. Přestávám přirážet a začínám kolébat boky proti němu, udržujíce svoji erekci hluboko v něm. Cítím, jak stahuje svaly kolem mého pronikajícího penisu.

Tiše, měkce naříká a sténá. Tyhle jeho zvuky samy o sobě stačí k tomu, abych se udělal…ne ještě nehci…ještě ne…Na chvíli se zastavím a nadechnu se, doufám, že nad sebou znovu získám kontrolu.

“Severusi…!” vzdychne, „ N…ne…nepřestávej…“

Pokračuji s pohybem proti němu, zrychluji tempo a přivádím nás na okraj, odkud není cesty zpátky.

Přichází mu to v mojí ruce a já pronikám hlouběji do něj. Pokud existuje víc uspokojující zážitek, nemám tušení, co by to mohlo být.

Je po všem. Svalím se na bok, jeho beru s sebou, naše těla jsou pořád spojena. Jeho tělo perfektně zapadá do mého. Nemluvíme. Není třeba slov.

Jídlo už dávno vystydlo a my upadáme do spánku.

+++++++

Když jsme se probudili, zůstal u mě, ale otočil se v mém náručí na bok, tváří ke mně. Políbili jsme se a pak ještě jednou. Ačkoli jsme oba vzrušení, polibky jsou něžné a pomalé.

„Záleží ti na mě…že ano?“ ptá se, jeho hlas se trochu třese.

Snažím se mu odpovědět pouze polibkem, ale nenechá se.

„Přiznej to…záleží ti na mě.“

Nechci to přiznat…hlavně ne sobě.

„Dobře, já to řeknu. Mě na tobě záleží…“

„Možná…to zaměňuješ se sexem,“ přemítám.

Přitiskne se k mému krku. „Já vím, kde je rozdíl…,“ na chvíli se odmlčí a pak se ptá: „Byl to pro tebe jen sex?“

Pomalu vydechnu.

„Byl?“ dožaduje se odpovědi.

„Ne, Harry…nebyl,“ nemůžu mu tajit pravdu…ne tváří v tvář jeho bezelstné upřímnosti.

Jeho ústa se otřela o moji tvář. „Pak…ti na mě záleží…“

„Záleží…“

„Díky…,“ zamumlal, jeho ústa našla moje. A pak „Severusi…já tě chci…“

Temnota nás přikryla, když jsme znovu byli spolu.

+++++++

Probudilo mě, když někdo násilím vyrval Harryho z mé náruče.

V cele jsou dva Smrtijedi, oba drží stále svlečeného chlapce. Křičí, ale oni ho hrubě zvedají na nohy.

Vyskočím, aniž bych si uvědomoval svoji vlastní nahotu. „Nechte ho!“

„Nepleť se do toho, Snape,“ zavrčí jedna z maskovaných postav. Po hlase poznávám Macnaira.

„Co s ním chcete udělat? Kam ho berete?“ dožaduji se odpovědi.

„To není tvoje starost,“ odpoví druhý Smrtijed a odstrčí mě z cesty. Zakopnu o matraci a dopadnu na studenou zem.

Odvlekli Harryho a zamkli dveře.

Vstanu, dojdu ke dveřím a mlátím do nich pěstmi. Vím, že to k ničemu nepovede, ale cítím, že něco musím UDĚLAT, a tohle je to jediné, co mi zbývá. Mlátím do dveří dlouho, velice dlouho, až nakonec klesnu na podlahu, zády opřený o dveře. Pokrčím kolena, obejmu je rukama a pomalu se pohupuji sem a tam. Snažím se nemyslet na to, co se s chlapcem nejspíš stane.

+++++++

Nevím, jak je to dlouho, co odvedli Harryho…ale vím, že je to záležitost dní, ne hodin.

Vždycky, když přinesou jídlo, se snažím dosáhnout odpovědi, ale žádná nepřichází.

Přecházím po celé délce cely a snažím přesvědčit sám sebe, že je naživu.

Přemýšlím o těch uplynulých sedmi letech a vztahu mezi mnou a Harrym. Vždycky jsem slýchával, že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice…mezi odporem a skutečnou náklonností, a často se odehrávají mezi dvěma lidmi tyto pocity zároveň.

Když jsme se konečně sblížili…zdálo se to tak přirozené…tak jednoduché…

Mohl jsem ho milovat po celou tu dobu? Nemůžu o tom přemýšlet…je to příliš bolestivé.

Ale co budu dělat, nechci být na světě, kde už není.

+++++++

Když znovu přinesli jídlo, zase jsem se dožadoval informací o chlapci. Skočil jsem po strážném, který otevřel dveře, když položil na zem tác. Zaryl jsem mu prsty do krku, ale byl jsem odtržen jeho společníkem.

„Kde je?“ křičím a snažím se uvolnit z drsného strážcova sevření. Tvrdě mě udeřil a já narazil zády do zdi cely. Zhroutil jsem se na zem.

„Co vyvádí?“ zeptá se strážný svého kolegy a pak se oba podívají na mě.

„Chce vědět o Potterovi,“ odpovídá druhý.

„Harry Potter? Voldemort ho zabil před třemi dny. Řekl bych, s pánembohem.“

Ti dva odešli a zamkli za sebou dveře cely.

+++++++

Otevřel jsem oči.

Bolí mě hlava a v puse mám sucho. Jsem trochu dezorientovaný…

Už…si vzpomínám. Bolí mě u srdce a stahuje se mi žaludek. Stočím se na špinavé matraci.

Temnota je všude kolem mě…temnota, která se stala naším světem, temnota, která nás přikývala, když jsme byli spolu, které nás halila, když jsme se objímali…A temnota, která je vším, co mi z něj zbylo, tak se pomalu kolébám a mumlám si:

“Though they go mad they shall be sane,
Though they sink through the sea they shall rise again;
Though lovers be lost, love shall not;
And death shall have no dominion.”

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský