Fantasmagorium

Autor: sssnake
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: I když Harry nemá tak citlivý nos jako mistr lektvarů, přesto mu pomůže odhalit jednu záhadu.
Poznámka: Jak už název napovídá, navazuji na povídku To ta vůně, jejíž autorkou je naše milá a úžasná Darkness, které bych tohle pokračování chtěla věnovat.
Bez Darkness by tahle povídka nikdy nevznikla a bez Shannon a Rexanne by neměla takovou podobu, v jaké si ji můžete přečíst. Tímto všem děkuji. Darkness navíc děkuji za betaread a Lamar za to, že jí pomohla.

To ta vůně II

Harryho chřípí se zachvělo, když znovu vtáhl vzduch nosem do plic a s ním i tu vůni. Tu tolik známou vůni.

Na jeho tváři se objevil soustředěný výraz, který vzápětí vystřídalo čiré překvapení a pak naprostá nevíra a absolutní zmatek, když mu skoro okamžitá reakce jeho vlastního těla napověděla, odkud ji vlastně zná.

Ztěžka polkl. Jeho hrdlo však bylo tak stažené, že se mu to skoro nepovedlo.

Před jeho vnitřním zrakem se okamžitě začaly odvíjet události předchozího večera tak, jak je vnímal a jak si je pamatoval.

Ta vůně, dráždivé doteky, polibky žhavých rtů, horký dech laskající jeho kůži…

Díky šátku, který měl celou dobu přes oči, byly jeho ostatní smysly bystřejší a citlivější. Byl tak schopen vnímat věci, kterých by si jinak nevšiml. Jako té jemné vůně, které ulpěla na rukou, které ho hladily a laskaly jeho rozpálenou kůži, na látce šatů, která halila tělo jeho trýznitele.

Harry polkl a bezděky si promnul zápěstí, na kterém stále cítil tlak kožených pout.

Do téhle chvíle si myslel, že to byl jen sen… Doufal, že to byl jen sen…

„Je snad něco v nepořádku, pane Pottere?“ zeptal se Snape. Jeho černé obočí se v tichém gestu elegantně pozvedlo, aby tak podpořilo vyřčenou otázku.

„Ne, nic,“ vykoktal Harry a vzhlédl k profesorově tváři. Hledal v těch ostrých rysech jakoukoliv stopu, která by mu potvrdila, že se nemýlí. Kromě obvyklého chladu a opovržení tam však nenašel nic.

„Tak pokračujte,“ vyzval Snape brýlatého studenta a přesunul se k dalšímu stolu, aby pokračoval v kontrole.

„Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona tiše. Opatrně se naklonila k Harrymu. Její pohled na okamžik zabloudil ke Snapeovým zádům, které se hrbily nad dalším kotlíkem, a pak, když se přesvědčil, že je profesor lektvarů dostatečně zaměstnaný, se vrátil zpět k černovlasému mladíkovi.

„Harry,“ zamračila se, když vyslovila chlapcovo jméno už poněkolikáté a ten stále nereagoval.

„Nic mi není,“ zabručel Harry dílem otráveně a dílem podrážděně. Posunul se na vysoké židli a naklonil se nad kotlík, ve kterém probublával ještě ne zcela hotový lektvar, a poslepu nahmatal nůž. Dal se do krájení poslední přísady, které se měla přidat až po odstavení kotlíku z ohně.

„Hermiono,“ ozval se z druhé strany naléhavý šepot. „Co mám dělat s těma housenkama?“

„Teď ne,“ opáčila dívka, aniž by se po směru hlasu otočila.

„Ale, Hermiono…“

„Teď ne, Ronalde,“ odbyla druhého kamaráda Hermiona, když se k němu prudce otočila.

„Každý pracuje sám,“ ozval se Snapeův tichý hlas, ve kterém bylo jasně patrné varování. „To platí i pro vás, slečno Grangerová, pane Weasley,“ sklouzl pohledem z Hermiony na Ronův rozpačitý obličej.

Dnes měli za úkol připravit Zmenšovací dryák. Lektvar sám o sobě nebyl těžký, bylo jen třeba dát pozor na pořadí, ve kterém měly být jednotlivé přísady přidávány.

Harry si počínal velmi roztržitě. I přesto jeho lektvar vypadal daleko lépe než ten Ronův, více se blížil podobě, které měl dosáhnout v této fázi přípravy.

Harry do kotlíku postupně přidal pár kapek šťávy z pijavic, housenky nakrájené na kousky, krysí ledvinu, oloupaný Scvrklofík a teď se snažil na jemno nakrájet sedmikráskové kořeny – poslední přísadu, která ještě chyběla.

Zvedl oči k tabuli, kde byly pod sebou vypsány jednotlivé přísady. Chtěl zkontrolovat, jestli na něco nezapomněl.

Nezapomněl. Navíc podle postupu stačilo po přidání kořínků Sedmikrásek lektvar deset minut povařit, pak odstavit z ohně a nechat vychladnout.

Když chtěl svoji pozornost opět plně věnovat tomu, co dělal, koutkem oka zahlédl na druhém konci učebny černou postavu profesora lektvarů. Rozechvěle se nadechl a pak pomalu vydechl. Zavřel oči a pevně stiskl víčka. Tohle nemohla být pravda, prostě nemohla. Bezděky zvedl ruku, ve které držel nůž. Vypadalo to, jako by se chystal znovu zakrojit, ale druhou část pohybu už neudělal.

Znovu na svých zápěstích cítil známý tlak kožených pout. Na šíji horký dech a doteky rtů. To vše bylo tak smyslné, tak neuvěřitelně vzrušující. Nebylo možné, aby to byl ON!

Harry měl chuť křičet.

„Proč nepracujete, pane Pottere?“ ozval se těsně za ním černovlasý kouzelník.

Nebelvírský student se s trhnutím vrátil zpět do reality.

„Vítejte zpět,“ prohodil Snape sarkasticky.

Harryho mužův hlas sice probudil z toho zlého snu, bohužel to ale mělo ještě jeden méně příjemný efekt. Harry nechtěně na vlastní kůži vyzkoušel ostří svého nože. A že byl opravdu ostrý.

Slyšel, jak se Hermiona prudce nadechla. Jakoby z dálky vnímal hlasy okolo sebe. Mezi nimi rozeznal ten Snapeův, který udílel jeden příkaz za druhým. Nepřítomně pozoroval zvětšující se kaluž krve na pracovní desce před sebou.


Uvědomoval si, že na něj madame Pomfreyová mluví, nedokázal však vnímat význam jednotlivých slov. Cítil lehké doteky ženiných prstů, které se pohybovaly hbitě a účelně.

Poslušně vypil obsah poháru, který mu bradavická ošetřovatelka vtiskla do zdravé ruky. Nejasně vnímal kontury ženiny tváře, na které se usadil soustředěný výraz. Hermiona ho držela za ruku a Ron stál v nohách postele.

Znovu se ho dotýkal. Harry cítil teplo jeho těla a pevné paže, které ho objímaly, aby se nesesul k zemi. Cítil tu vůni, která ho zahalila jako mlžný opar. Teď už mu připadala známá a důvěrná, konejšivá…


********************


O pár dní později Harryho přepadla další bezesná noc. První noc, co byl zpět z ošetřovny.

Chvíli se neklidně převaloval v posteli ve snaze najít polohu, ve které by usnul. To se mu nepovedlo a tak se vysoukal zpod přikrývek a zamířil ke dveřím.

Ostatní klidně spali a nevěděli o světě. Jak jim Harry někdy záviděl.

Ani plameny plápolající v krbu a důvěrně známé praskání dřeva nepřineslo jeho duši útěchu. Ten podivný neklid a touha po něčí blízkosti ho i tentokrát vyhnaly do nehostinných chodeb bradavického hradu.

V tuto noc to ale bylo jiné. Část jeho bytosti toužila po tom, aby se zopakovala ona noc se Snapem, druhá část se tomu vzpírala a urputně bránila. Neustále na to musel myslet, pořád dokola se mu v mysli odvíjely nejrůznější představy.

Když se za ním ozval tichý hlas, leknutím div nenadskočil. Kdyby Snape chtěl, zase by na něj seslal mdloby a on by si toho ani nevšiml. Zatracený…

„Ale, ale, pan Potter,“ ozval se hlas profesora lektvarů. „Opět na zakázané procházce uprostřed noci?“

Harry na něj chvíli zíral. Nervózně přešlápl a uhnul pohledem stranou. Pak se nadechl a jeho oči se setkaly s těmi mužovými.

„Hodláte mě zase kouzlem zbavit vědomí, odtáhnout moje bezvládné tělo Merlin ví kam a znásilnit stejně, jako jste to udělal před pár dny?“ obořil se Harry na Snapea.

Profesor lektvarů na chlapce nějakou dobu hleděl a pak se ušklíbl. Pokud ho nějak překvapilo to, co Harry řekl, nijak to na sobě nedal znát.

„Vždycky jste měl sklon přehánět, pane Pottere,“ ozval se chladně starší kouzelník.

„Opravdu? Tak já přeháním?“ prskl Harry podrážděně.

„Zapomínáte se, pane Pottere. Zapomínáte, s kým mluvíte,“ připomněl mu Snape. „Ani chlapec, který ZATÍM přežil, si nemůže dovolit všechno,“ dodal tiše. Vykročil ze svého místa a zastavil se těsně před Harrym.

„Nesahejte na mě,“ odtáhl se poplašeně Harry. Na jednu stranu toužil po tom, aby se ho Snape dotkl. Stejným způsobem jako té v noci. Strašně moc to chtěl. Uvědomoval si ale, že je to Snape. Je to muž, který ho nenávidí od chvíle, co nastoupil do Bradavic. Možná, že od jeho narození. Nebo ještě dřív. Mluvilo se přece o tom, že měl něco s jeho matkou. A on? On cítí to samé.

Snape se tiše zasmál.

„Líbilo se vám to,“ podotkl Snape pobaveně.

„Kdybych věděl… tak by se mi to nelíbilo,“ vyhrkl Harry naprosto iracionálně.

Snape se rozesmál. To bylo poprvé, kdy Harry něco takového slyšel. Byl to veselý nenucený smích. Hluboký a zastřený.

„Netušil jsem, pane Pottere, že jste tak zábavný,“ vydechl.

„Kéž bych mohl říct i já, že se bavím,“ vrátil mu Harry.

„Náš vztah je převážně takové povahy, která umožňuje, aby se bavil pouze jeden z nás, pokud jsme pohromadě,“ řekl zamyšleně černovlasý kouzelník. „Té noci to ale bylo jinak, nemyslíte?“

„Bylo to proti mé vůli,“ prskl Harry a nervózně přešlápl.

„Neudělal jsem nic, co byste nechtěl,“ opáčil nevzrušeně profesor lektvarů. „Měl jste se v nitrobraně víc snažit. Nechal jste si příležitost utéct mezi prsty.“

„Nikdy jsem neprojevil přání…“

„Nahlas ne, pane Pottere,“ zasmál se tiše Snape.

„Ani jinak,“ utrhl se na svého učitele Harry. „Radši bych byl mrtvý, než abych na něco takového byť jen pomyslel,“ řekl rozrušeně.

Snape se k Harrymu těsně přiblížil. Mužův obličej byl jen pár centimetrů od chlapcova. Harry si připadal jako kořist.

„To se vám může splnit dřív než si myslíte,“ sykl Snape. „Myslíte si, že to není možné?“ pozvedl obočí, když si všiml chlapcova pochybovačného výrazu. „Věřte, že to možné je,“ ušklíbl se. Harry se zachvěl. Ta slova v kombinaci se Snapeovou bezprostřední blízkostí…

Snape si chvíli chlapce prohlížel a pak se znovu ozval: „Zítra v osm večer vás čekám v učebně lektvarů. Jste jediný, od koho nemám vzorek Zmenšovacího dryáku.“ Profesor svá slova doprovodil úšklebkem. Pak se otočil na patě a zmizel ve tmě.

Harry celou cestu do nebelvírské věže přemýšlel o jejich rozhovoru. Vytáčela ho Snapeova skrytá drzost a chladnokrevné ovládání. Ani se nepokoušel popřít, že to byl skutečně on, kdo...


********************


„Náš vztah je převážně takové povahy, která umožňuje, aby se bavil pouze jeden z nás, pokud jsme pohromadě.“

Jen Merlin ví, proč si Harry tak dobře pamatoval tuhle větu. Řekl mu ji Snape té noci po návratu z ošetřovny, když ho znovu načapal, jak se toulá po školních chodbách.

Harry se zhluboka nadechl a rozhlédl se. Všude bylo ticho a klid. To ticho bylo po pár hodinách strávených v nebelvírské společenské místnosti skoro ohlušující.

Znovu se rozhlédl a pak rozložil neviditelný plášť, pod kterým se skryl. Takhle vyrazil do sklepení. Nikdo o jeho školním trestu se Snapem nevěděl a Harry chtěl, aby to tak zůstalo. Ronovi a Hermioně napovídal, že musí za madame Pomfreyovou. Když se kamarádi divili, proč to, opáčil, že kvůli kontrole.

Prsty se mu dávno zhojily, po nedávném zranění nebylo ani památky a nebyl tedy důvod, aby Harry na ošetřovnu chodil. Ani jeden se v tom však nerýpal a Harry jim za to byl vděčný.


Profesor Snape seděl u stolu v učebně lektvarů a čekání na Harryho si krátil opravováním esejí. Když ucítil závan vzduchu, ani se neobtěžoval zvednout hlavu.

„Jdete pozdě, Pottere,“ zahučel jen. Když se neozvala žádná odpověď, zvedl hlavu. „Pottere?“

Odložil brk a odsunul židli od stolu. Vstal. Došel až k otevřeným dveřím a vyhlédl na chodbu. Nikde nikdo. S jemným zavrtěním hlavy dveře zavřel a zamířil zpátky ke katedře.

„Mdloby na tebe,“ ozvalo se mezi zdmi učebny a mistr lektvarů klesl bezvládně k zemi.


Severus Snape se začal pomalu probírat. První, co si uvědomil, bylo, že leží v posteli. Ve vlastní posteli, o tom nepochyboval. Jeho nahé tělo laskal chlad sklepení a hýčkala hebkost saténového povlečení. Jeho nahé tělo… Na očích cítil jemný tlak pásky. Zalomcoval koženými pouty, kterými měl ruce svázané nad hlavou a přivázané k čelu postele. Zhluboka se nadechl.

Zdálo se, že je v místnosti sám. Zvedl hlavu. Chvíli naslouchal okolnímu tichu a pak se pokusil posadit. I když měl ruce pevně svázané k sobě, sednout by si dokázal bez problémů. Jakmile však udělal prudší pohyb, hlavou mu projela ostrá bolest a žaludek rozhoupala nevolnost. Zkřivil tvář.

„Nevstávejte,“ zatlačila ho čísi ruka zpět do polštářů. „Dost jste se uhodil.“

Bezděky si sáhl na temeno hlavy, odkud bolest vystřelovala, a nahmatal obrovskou bouli. Musel zhluboka dýchat, aby se tady, přímo před Potterem neznemožnil. Neviděl ho, ale dobře věděl, že je to on. Jeho hlas by poznal vždy a všude.

„Co se…“

Harry se posadil na kraj postele a přiložil Snapeovi pohár ke rtům. „Napijte se, uleví vám to od bolesti.“

Jeho otupělou myslí projel blesk poznání. Odtáhl se před nabízenou tekutinou. „Vy…Vy jste na mě…“ znovu se pokusil vstát. Harry ho nekompromisně strčil zpátky.

„Ano,“ přerušil ho mladší kouzelník klidně. „Použil jsem na vás omračovací kouzlo,“ přiznal.

„Okamžitě mě pusťte, Pottere,“ zavrčel Snape výhružně a znovu zatahal za pouta, aby se opět přesvědčil o jejich pevnosti.

„Nejdříve ale vypijte tohle,“ strčil mu Harry pod nos pohár.

„Nic pít nebudu,“ sykl Snape.

„Mám na vás použít další kouzlo, profesore?“ zeptal se Harry trochu podrážděně. „Co takhle kouzlo Imperius?“ navrhl.

Když viděl, jak se profesor zatvářil, hlasitě povzdechl.

„Není to nic špatného,“ řekl chlapec trochu smířlivěji. „Je to jen trocha lektvaru proti bolesti. Mimochodem, je váš, profesore Snape.“

Snape s Harryho pomocí zvedl hlavu. Bolest hlavy byla opravdu nesnesitelná. Přičichl k tekutině a trochu se napil, přičemž ani na chvíli neslevil ze své ostražitosti.

„Máte štěstí, že jste mi nelhal,“ ucedil a jedním douškem obsah poháru vyprázdnil. „S vaší šikovností aby se jeden bál o život,“ pronesl jízlivě.

„Proč bych to asi tak měl dělat?“ zeptal se Harry a odložil prázdný pohár na noční stolek. Snapeovu uštěpačnou poznámku se rozhodl ignorovat.

„To mi povězte vy,“ vyzval ho Snape. „Taky byste mi mohl říct, co má tohle znamenat.“

Harry neodpověděl. V tuhle chvíli byl rád, že ho Snape nemůže vidět. Nesnesl by pohled těch černých chladných očí. Očí, které v člověku probouzely zvláštní pocity.

Nemohl odtrhnout pohled od mužových smyslných úst. Nikdy předtím si neuvědomil, že…

Místo odpovědi se váhavě sklonil k profesorovým rtům a lehce se jich dotkl těmi svými. Ten kontakt byl však vzápětí přerušen, když Snape prudce otočil hlavu na stranu.

„Okamžitě mě rozvažte, Pottere,“ sykl. Zazmítal sebou. Tentokrát žádná bolest.

Bolest už díky lektvaru polevila. To Severus kvitoval s povděkem. Nadechl se a znovu vydechl. Když opět promluvil, jeho hlas zněl klidně.

„Vy mě teď zbavíte těch pout a zůstane to mezi námi. Nikdo jiný se o tom nedozví. V opačném případě řediteli vylíčím v těch nejpestřejších barvách, jak jste napadl člena profesorského sboru a…“

„Mlčte,“ zarazil Harry příval Snapeových slov. Potřeboval si v klidu promyslet, co dál, a když Snape pořád mluvil, nešlo to. Jakmile se však jeho oči sklouzly z mužovy tváře níž, nebylo to o nic lepší.

„Pottere,“ ozval se netrpělivě Snape. „Tak co…“

Harry se k němu prudce sklonil a ve snaze svého profesora umlčet se přisál k jeho pootevřeným rtům.

Severus se teď neodtáhl. Nebránil se chlapcovým nejistým polibkům. Uměl být trpělivý, když to okolnosti vyžadovaly. Harryho zrychlené a přerývané dýchání mu předtím napovědělo, že už brzy se karta obrátí v jeho prospěch.

Využil Harryho nezkušenosti a donutil ho, aby pootevřel ústa. Vnikl do nich jazykem a beze spěchu je začal prozkoumávat. Měl štěstí, že se chlapec neodtáhl. Zřejmě byl tak zaskočený, že ho něco takového vůbec nenapadlo. A to hrálo Severusovi do karet. I když měl Harry v ruce na začátku všechny trumfy, udělal zásadní chybu – podcenil svého soupeře. Ten využil svých hráčských schopností a rozehrál hru naplno. Smyslnou hru rtů a jazyka, která rozhodně neměla skončit u nejistých polibků a bázlivých doteků.

„Snad už nemáte dost, pane Pottere? To byste mě zklamal,“ vydechl Severus, když se Harry odtáhl. Musel to udělat, protože se mu nedostávalo vzduchu.

Snapeův vztek se pozvolna měnil ve shovívavé pobavení. Jeho tušení se proměnilo v jistotu. Mladý Potter nevěděl, co si s ním počít. Ovládl mimické svaly, které měly tendenci koutky jeho úst kroutit do úšklebku.

Začal něco, co nedokázal dotáhnout do konce. Ale Severus ano. Hodlal pokračovat po svém a skončit to vše tak, jak on bude chtít. Byla jen otázka času, než mu chlapec znovu podlehne a udělá vše, nač si Severus jen vzpomene. Ochotně a dobrovolně.

„Zbavte mě těch pout a já vám ukážu víc,“ dolehl k Harryho uším hluboký podmanivý hlas, který ho rozechvěl až do morku kostí.

„To nejde,“ vydechl Harry. Snažil se bojovat sám se sebou. Uvědomoval si ale, že je to marný boj, předem odsouzený k prohře.

Přestože byl Snape nahý, pořád cítil tu jemnou vůni, kterou minule zachytil jeho nos z mužových šatů. Ta vůně se ovíjela kolem jeho smyslů jako Ďáblovo osidlo. Spoutávala jeho vůli…

„Všechno jde, pane Pottere. Musí se ovšem chtít,“ broukl Severus. „Stačí jen jediný pohyb, jednoduchý pohyb, a já vám dám poznat dosud nepoznané.“

Harryho mysl se vzpírala, ale tělo bylo jiného názoru. Uvědomil si, jak sahá pro hůlku a mumlá kouzlo. Snape byl rázem volný a Harry se ocitl v jeho pevném objetí.

Chtěl se mu vytrhnout, ale černovlasý kouzelník ho chytil za bradu a přinutil ho, aby se mu podíval do očí, když si z nich konečně stáhl černou pásku.

S úsměvem ho pozoroval. „Chcete mě stejně jako chci já vás,“ ozval se muž sytým barytonem a vtiskl chlapce do polštářů.

Harry chtěl protestovat, ale on se k němu přitiskl. Cítil jeho rty na krku. Přejížděl mu jazykem po tepně. Rozbušilo se mu srdce. Jistě to poznal. Pokračoval na jeho nahou hruď. Přestal dýchat a zabořil mu prsty do hustých tmavých vlasů. Sevřel rty jeho bradavku a Harry ucítil žár, který projel jeho tělem jako blesk a soustředil se do jeho penisu. Pokusil se bránit, ale nedokázal to. Najednou ho napadlo, jestli mu dokáže poskytnout rozkoš. Chtěl to, chtěl v něm vzbudit takovou touhu, jakou pociťoval sám.

Připadal si jako loutka. Jako by někdo někde tam nahoře tahal za provázky a dával smysl každému jeho pohybu. Díky němu neměl vlastní vůli… Ne někdo. To on…

Musel se nadechnout. Už nedokázal uvažovat. Nepřestával se ho dotýkat a on mu ještě pevněji sevřel vlasy. Hladil mu boky a rty neopouštěl jeho hruď. Rty, jazykem a zuby laskal Harryho bradavky, dokud neztvrdly. Cítil jeho horký dech, rty, jazyk… Stále níž a níž – na břiše, na stehnech, mezi nimi…

Zajíkl se a opět se mu nedostávalo dechu. Vzepjal se k protestu a pak…

Už se vzpínat nepřestal. Celé tělo se mu rozechvělo a zaplavila ho sladkost, hlad, horko a touha. Jako by se mu v žilách rozcválalo stádo hypogrifů. Už to nesnese, ale nedokáže to zastavit. Když nepřestane, určitě zemře…

Než si uspořádal myšlenky, starší muž promluvil: „Chcete to stejně jako já.“ Sklouzl ústy níž a něžně ho líbal na břiše, na pupíku a ještě níž.

Chytil ho za vlasy a snažil se ho zastavit, než úplně zapomene, co mu chtěl říct. „Ne,“ splynulo mu ze rtů pouze.

Podíval se na něj očima, z nichž sálala touha a žár. Nemohl přestat, nemohl přestat i kdyby chtěl. Už bylo příliš pozdě. A on nechtěl. Pevně ho uchopil za boky a bez varování se sklonil k jeho klínu.

Harry zatajil dech, protože ho začal líbat v tmavých chloupkách mezi nohama. Když se muž špičkou jazyka dotkl citlivého žaludu, celý se rozechvěl. Když ho vzal do úst a začal ho rytmicky laskat, nedokázal se bránit. A když ucítil, jak se dlouhé štíhlé prsty kluzké od lubrikantu dobývají do jeho rozpáleného těla, měl pocit, že umírá slastí.

Harry tiskl víčka pevně k sobě. Jeho tělo se vzpínalo proti dotekům a polibkům, které ho přiváděly k šílenství. Z hrdla se mu draly měkké steny, které unikaly mezi pootevřenými rty a jako dezorientovaní ptáci narážely na stěny komnaty.

Rozum mu kázal odmítnout jeho laskání, ale chyběla mu vůle. Každým pohybem mu působil větší a větší rozkoš, dokud v něm vše nevybuchlo v ohňostroji těch nejslastnějších pocitů, které kdy zažil.

Severus mladíka dál laskal, aby tak ještě víc umocnil jeho prožitek. Pak se zase přesunul nahoru a zašeptal mu proti rtům: „Už nikdy nepochybujte o tom, pane Pottere, že po vás toužím…“ Bezděky tak odpověděl na Harryho nevyřčenou otázku.

Mladý kouzelník k němu vzhlédl, ale neměl sílu promluvit. Byl omámený a zmatený prožitky, které v něm druhý muž vyvolal. Profesor si jeho mlčení vyložil jako souhlas.

Znovu ho políbil, pak uchopil jeho dlaň, přejel po ní jazykem a táhl ji dolů. Harry se třásl. „Nebojte se mě dotknout,“ provokoval ho. „Je to citlivé místo. A nekouše.“

Sevřel mu prsty kolem svého mužství. „Dělá horší věci,“ zamumlal Harry a ruku stáhl.

„Opravdu?“ pozvedl Severus pravé obočí.

„Krade dech i duši.“

Starší kouzelník se usmál.

Vztyčil se nad ním, zvedl mu nohy a pomalým, svůdným pohybem do něj vnikl. Začal tlačit a Harry pocítil vlhkost a jak se v něm cosi napíná. Trochu to bolelo, ale přesto to bylo příjemné.

Pozoroval ho. Ve zlatavém světle svící působil jako zjevení. Pozlacený starodávný bůh, který sestoupil na zem. Určitě není obyčejný muž, protože ho začaroval a on nedokáže jeho kouzlům uniknout.

Když do něj pronikl hlouběji, probral se Harry z letargie. Krátkými rytmickými pohyby dovnitř a ven ho znovu vzrušil. Stejně jako předtím, a přece jinak.

Prolomil všechny jeho zábrany a divoce si ho bral proti měkké matraci postele.

Severus statečně bojoval s mdlobami a nevolností, které se opět přihlásily. Teď to ale nehodlal vzdát. Nemohl to vzdát. Ne, když měl vítězství na dosah. I kdyby ho to mělo zabít…

Když Harryho dohnal na samý vrchol rozkoše a chlapec mu zvláčněl v náruči, dospěl konečně sám k vyvrcholení. Poddal se všem těm úžasným pocitům, které na něj útočily ze všech stran.

Pak jeho mysl obestřela tma…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský