Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Lucius Malfoy byl po událostech na Oboru záhad zatčen a v jeho domě byla na příkaz Ministerstva kouzel udělána domovní prohlídka. To, co bylo nalezeno ve sklepení, předčilo všechny nejhorší noční můry. Život Severuse Snape, slečny Grangerové, která se do všeho omylem připletla, a nejen jich to poznamená navždy.
Poznámka: Děkuji Máje za korekturu a Ginny za beta-read
Dopsáno v roce 2006

Tragédie jednoho života

Halou se rozléhal zvuk kovu narážejícího na kov, jak někdo za dveřmi zuřivě bušil klepadlem. Nikdo však nešel otevřít. Narcisa Malfoyová dnes nestála o návštěvy. Vlastně nepřijímala nikoho od té chvíle, kdy byl její manžel před několika dny odsouzen a poslán do vězení. Takhle ještě nikdy nikdo rod Malfoyů neurazil. Narcisa nepochybovala o tom, že za tohle jim ministerstvo zaplatí. Zatím však její manžel setrvával v Azkabanu. Ani majetek Malfoyů, a že nebyl malý, ani hrozby nepomáhaly. Narcisa nasadila všechny páky, aby svého chotě dostala z té špinavé díry. Avšak Malfoyům už ministr nenaslouchal tak ochotně jako dřív. Ne, že by ho nesvrběly prsty. Popletal by rád sáhl po penězích Malfoyů, ale byl si vědom toho, že by mu to nepřineslo užitek. Naopak, snažil se veškerá spojení mezi sebou a Luciusem Malfoyem zpřetrhat. Neodbytné bušení klepadla bylo chmurnou předzvěstí dalších nepříjemností. Ve skrytu své aristokratické duše pocítila Narcisa strach.
Artur Weasley ještě jednou zabušil na dveře. Vedle klepadla se probudil kovový had a chňapl mu po ruce, takže Weasley rychle ucukl.
„Paní nikoho nepřijímáááá,“ zasyčel had.
„Nás přijme,“ prohlásil Moody drsně.
„Myssslím, že nééé,“ odpověděl had a chystal se znovu usnout.
„Z moci, kterou mi svěřilo ministerstvo kouzel, vám přikazuji, abyste otevřeli,“ prohlásil Kingsley Pastorek.
Had přivřel svoje kovové oči a dveře se otevřely. Pastorek, Tonksová, Moody, Weasley a další dva bystrozorové vešli do domu. Vila Malfoyů byla opravdu přepychová, na ničem se tu nešetřilo. Člověk stojící v hale musel nezbytně cítit tu starobylost a vznešenost jdoucí ruku v ruce s mocí. Slabší povahy podlehly při pohledu na ten až nehorázný luxus pocitu nicotnosti a bezvýznamnosti.
„Úplně bez vkusu,“ odfrkl si Moody a poklepal svojí dřevěnou nohou na podlahu z nejdražšího leštěného mramoru.
Narcisa se objevila na schodech a shlížela na ně s pohrdavým výrazem.
„Madam,“ začal Pastorek co nejzdvořileji.
„Okamžitě opusťte tento dům,“ přerušila ho Narcisa chladně.
„Nikdo nikam nepůjde,“ zamručel Moody.
„Budu si na vás stěžovat,“ vyhrožovala Narcisa.
„No, to můžete. Pokud vás někdo někde bude vůbec poslouchat,“ ušklíbl se Moody a jeho zjizvená tvář se stáhla do bizarní grimasy.
„Jak se opovažujete!“ zasyčela Narcisa, její tvář se na okamžik zkřivila vztekem, jak se neovládla.
„Ministerstvo kouzel nás pověřilo, abychom prohledali váš dům,“ oznámil Pastorek věcně.
Narcise se vztekem a šokem z jejich drzosti rozšířily oči, ale navenek zůstala povznesená a klidná.
„To je neslýchané,“ řekla tiše a hlas se jí přece jen nepatrně třásl. „Už posledně vám můj manžel dal jasně najevo, že nás takové jednání uráží.“ 
„Pokud nemáte co skrývat, není důvod, abyste se rozčilovala,“ namítl Weasley.
„A vy tu vlastně děláte co, Arture? Nestačilo vám, jak jste se ponížil posledně, když jste se tu snažil najít tajnou komnatu?“ zeptala se Narcisa chladně a sjela ho výsměšným pohledem. 
Weasley nejistě přešlápnul, neboť ta potupná příhoda, kdy na radu svého syna Ronalda, nechal udělat u Malfoyů krátce po jedné domovní prohlídce ještě jednu a naneštěstí zcela neúspěšnou, se nedala zapomenout. Jen zázrakem nepřišel o práci.
„Pan Weasley a pan Moody tu jsou na moji žádost. Mohli bychom teď přikročit k prohlídce?“ 
Narcisa se na Pastorka zadívala, a pak pomalu přikývla.
„Jak chcete, ale nic nenajdete,“ řekla a odešla do svého pokoje.
„To se ještě uvidí,“ zamumlal Moody a jeho čarodějné oko se protáčelo v důlku.

ŘACH
„Tonksová!“ zaúpěl Pastorek.
„Já nerada. Hned to dám do pořádku,“ omlouvala se Tonksová. A snažila se vymotat hůlku z hábitu, přičemž se rozmáchla rukama a…
KŘACH!
Střepy čínského porcelánu se připojily ke zbytkům broušené vázy.
„Prosím tě, Tonksová, stoupni si někam a stůj tam. V tomhle domě stojí i ten poslední talíř víc, než si vyděláme my všichni za celý život,“ povzdechl si Pastorek a strkal Tonksovou ke dveřím, zatímco jiný bystrozor napravoval napáchanou škodu.
„Myslím, že jsem něco našel,“ ozval se Moody a zadumaně si prohlížel část velké knihovny. „Zdá se, že by tu mohla být dobře ukrytá tajná schránka.“
Weasley se hned šel podívat a společně s Moodym pak pátral po spouštěcím mechanismu.
„Auuuu!“
„Pane bože, Tonksová, říkal jsem ti, že máš někde zůstat stát!“ pokáral ji Pastorek, když nakoukl do vedlejší místnosti, kde se Tonksová právě sbírala ze země.
„Já za to nemůžu. Něco je pod kobercem,“ ohradila se.
„Má pravdu. Jsou tam padací dveře,“ potvrdil Moody, který sem přikulhal.
Srolovali tedy koberec a skutečně objevili staře vypadající, ale udržované dveře. Pastorek je zkusil otevřít, byly ovšem zamčené.
„Alohomora.“
Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se otevřely, za nimi se prudce dolů svažovaly příkré schody. Opatrně po nich tedy sestoupili, aby zjistili, co tam Malfoyové skrývají. Weasley v duchu doufal, že je to ta tajná komnata, kterou tak marně před lety hledal. Navzdory očekávání tu nebyla tma, neboť na stěnách hořely magickým ohněm pochodně a poskytovaly mihotavé světlo. Pokračovali mlčky chodbou, která nakonec skončila těžkými dubovými dveřmi, jež Pastorek bez problémů odemknul a otevřel.
Místnost nebyla příliš velká, ale jen prostor nejblíže dveří byl osvětlen, zbytek se utápěl v naprosté temnotě. Tonksová se protáhla kolem Pastorka dovnitř.
„Nic tu není a ještě to tu hrozně páchne. Půjdeme,“ řekl Pastorek a chtěl zavřít. 
„Ne, já si myslím, že tu něco je,“ zašeptala Tonksová a váhavě udělala krok směrem do tmavé části místnosti.
„Co je?“ zeptal se Moody netrpělivě, protože přes záda svých společníků svým čarodějným okem nic neviděl a to ho znervózňovalo.
Tonksová udělala další dva nejisté kroky a najednou si přikryla dlaní ústa a rychle couvla. 
„Tonksová, jste v pořádku?“ otázal se Weasley, popošel k ní a položil jí ruku na rameno.
„T-t-tam,“ hlesla Tonksová, třesoucím se prstem ukazovala do nejzazšího kouta místnosti, kde se rýsovalo cosi, co nápadně připomínalo… lidské tělo.
Moody se prodral kolem Pastorka a zamračil se, když spatřil zcela zřetelně to, co leželo v rohu na hromadě slámy.
„Je to kluk,“ prohlásil Moody ponuře.
„Bože,“ vydechl Weasley, jehož oči si už přivykly na šero a spatřily ho také, bezděčně sevřel Tonksové rameno silněji, než měl v úmyslu.
Tonksová se chvěla.
„Z tohohle se Malfoy už nevykroutí,“ utrousil Moody temně.
„Žije?“ zašeptal Pastorek.
„Těžko říct,“ hlesl Weasley a váhavě postoupil několik kroků vpřed, pak se však zarazil, jako by neměl odvahu jít blíž.
Nikomu nebylo do řeči a Tonksové po tvářích stékaly slzy.
„Dýchá, takže bez pochyb na živu je,“ řekl Moody, který díky svému čarodějnému oku viděl mnohem lépe než ostatní.
„Měli bychom ho vzít do nemocnice,“ navrhl Weasley.
„Ano, to je asi nejrozumnější. Vezměte ho ke svatému Mungovi a já zatím informuji ministerstvo,“ rozhodl Pastorek.
„Brumbál by to taky měl vědět,“ zabručel Moody.
„Ministerstvo ho informuje,“ ujistil ho Pastorek.

*****

Ošetřovatelka obešla lůžko. Brumbál stál u dveří a díval se na to špinavé, zjizvené a na kost vyzáblé tělo. Okamžitě po převozu chlapce ke svatému Mungovi ho Weasley neoficiální cestou informoval o jejich hrůzném nálezu. Tomu klukovi mohlo být tak patnáct, byl ale v tak zuboženém stavu, že se to dalo těžko odhadnout. Vlastně to byl malý zázrak, že dokázal v takových podmínkách přežít tak dlouho. Vždyť to byla jen kostra potažená kůží, a přece v něm stále byla jiskřička života. Brumbál se musel obdivovat té houževnosti, jakou chlapec měl. Jiní by nejspíš dávno podlehli, on však pořád ještě bojoval. Brumbál znal jen jednoho takového člověka, který měl vůli stejně pevnou jako ocelové lano. Tenhle kluk prošel bez pochyb peklem, o čemž vypovídalo jeho tělo, na kterém nebylo snad jediné místečko, na němž by neměl jizvy. Jedna se mu táhla přes orlí nos napříč tváří a hyzdila tak kdysi poměrně pohledný obličej. Dlouhé, černé vlasy sahaly chlapci až do půlky zad, byly však špinavé a zcuchané, hřeben, nůžky nebo šampón nejspíš nikdy neviděly. Když je měl moc dlouhé, prostě mu kus uřízli, přičemž ho, soudě podle jizev, nejednou pořezali. Brumbál se zadíval do té bledé tváře. Ten kluk sám o sobě ho znepokojoval ještě víc než okolnosti, za kterých ho našli. Když si totiž odmyslel tu jizvu, byla ta tvář i pod nánosem špíny neuvěřitelně podobná jednomu člověku. Ale Severus Snape přece nikdy neměl syna, nebo o tom aspoň Brumbál nic nevěděl. Na druhou stranu, o svých letech u Smrtijedů Severus nikdy nemluvil. Bylo by vskutku možné, aby tohle dítě bylo jeho? Podobalo se mu, našli ho v domě Smrtijeda, bylo dost staré na to, aby to bylo možné, kdyby měl tehdy Severus přítelkyni. Trochu moc náhod na jednou, ale pořád to mohla být jen souhra okolností. Brumbál ve skrytu duše zadoufal, že to není pravda, že je to jen velice nešťastný osud nějakého úplně cizího dítěte. Nedokázal si představit, jak by tuhle zprávu Severusovi sdělil. Zjištění, že má dítě, o kterém netušil, a které bylo navíc celý život týráno, by převrátilo Severusovi život vzhůru nohama a on nesnášel změny a bránil se jim. Brumbál, jako jeden z mála, věděl, že Severus, ač se to nezdá, skrývá pod tou tvrdou slupkou docela normální, obyčejné, lidské srdce, které ale pozbylo důvěry k lidem. Citově zraněný, přesvědčený, že mu každý chce jen ublížit, zneužít jeho citů, se uzavřel před lety do sebe. Nakonec přišel o schopnost dávat své city najevo, i kdyby sám chtěl. Jenže Severus Snape nechtěl. Udělal ze svých citů něco přísně soukromého. Nemilující a nemilovaný - jedině tak si mohl být jist, že je před další bolestí v bezpečí. Marně mu Brumbál naznačoval, jak svůj život ochuzuje. Zbytečně doufal, že Severus jednou zapomene na příkoří, která mu byla spáchána, i hrůzy, které viděl, a začne žít nový život. Severus Snape už nedokázal začít znovu. Nebyl to ten samý člověk, kterého Brumbál znával, než odešel a přidal se ke Smrtijedům. Byl tehdy tak paličatý, přesně jako jeho otec. Zaslepený vztekem a nesmyslnou nenávistí, udělal obrovskou chybu, za níž zaplatil v jistém smyslu svojí duší. Brumbál doufal, že nebude muset jitřit staré rány, které se beztak nikdy pořádně nezahojily, protože si byl jist, že Severus by toho kluka nikdy nepřijal. Možná by se o něj postaral, ale nepřijal.

*****

Chlapec byl v nemocnici sv. Munga umístěn do zvláštního pokoje. Bylo tam šero a ticho, žádný zvuk zvenčí sem neproniknul. Tři týdny trvalo, než se ošetřovatelkám podařilo dostat ho z nejhoršího. Protože nikdo netušil, jak bude reagovat na neznámé prostředí, podávali mu uklidňující lektvar, díky němuž byl chlapec klidný a většinu času prospal. Bohužel o jeho totožnosti se nepodařilo zjistit nic. Nebylo jediné vodítko, jak zjistit jeho jméno nebo rodiče. V záznamech sice našli několik nevyřešených případů zmizení dítěte, jenže žádný popis na chlapce neseděl. Nejspíš nikdy nebyl ani zapsán na matrice, takže kdyby v tom sklepě umřel, nikdy by se nikdo nedozvěděl, že se vůbec narodil.

„Zrovna jsme vysadili uklidňující lektvar,“ vysvětlovala ošetřovatelka Brumbálovi, který se tázavě zadíval na zakrvácený kapesník, jenž si tiskla k ruce.
„Problémy?“ zeptal se Brumbál. Ten chlapec ho velice zajímal.
„Nic, co bychom neočekávali. Dezorientace, šok, strach, panika – je to pro něj velice traumatizující. Stres dosáhl už zřejmě dosáhl takové hranice, že se rozhodl bránit.“
„Co se vám stalo?“
„Není to vážné, jen mě kousl,“ ošetřovatelka ukázala Brumbálovi krvácející otisk zubů na své ruce a pokračovala: „Krátce poté, co dozněl účinek uklidňujícího lektvaru, ze sebe serval pyžamo a schoulil se do kouta místnosti. Chtěla jsem ho uklidnit, ale nejspíš si to vyložil jako hrozbu. Teď se schovává pod postelí. Nechali jsme ho tam, viditelně se tam cítí nejbezpečněji.“
„Myslíte, že by po nějaké terapii mohl být schopen…“
„Obávám se, že zatím pro něj nemůžeme udělat nic,“ přerušila ošetřovatelka Brumbála. „Pokud bychom zjistili něco o tom, co prožil, snad bychom mohli vypracovat nějakou terapii. Ale nebudu vám lhát, nikdy se nezařadí do normální společnosti.“ 
„Můžu ho vidět?“ zeptal se Brumbál.
„Nedoporučovala bych to. Je dost vyděšený. Cizí člověk by ho mohl ještě více…“
Brumbál se zadíval ošetřovatelce do očí.
„Pět minut. Víc ne a vyvarujte se prudkých pohybů a hlasitého mluvení.“
„Děkuji,“ přikývl Brumbál.
Brumbál vešel do pokoje. Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na velice nízkou intenzitu osvětlení. Vypadalo to tam jako po bitvě - na zemi leželo roztrhané pyžamo, polštář byl až na druhé straně místnosti a peřina byla nacpaná za postel. Brumbál narovnal židli i stolek z materiálu, který byl dost pevný, aby se na něj dalo posadit, ale při pokusu s tím někoho udeřit, třeba sebe, se zkroutil jako papír. Brumbál si pomalu kleknul naproti lůžku. Mohl tak částečně vidět pod postel, kde se na umazané peřině choulil vyzáblý chlapec.
„Neboj se,“ zašeptal Brumbál.
Chlapec sebou poplašeně trhl a ještě víc se přimáčkl ke stěně. 
„Klid, klid, já ti neublížím. Už jsi v bezpečí.“
Brumbál mluvil tiše, konejšivě a laskavě, aby si chlapec zvyknul na zvuk jeho hlasu. Povolených pět minut však vypršelo velice rychle a Brumbál musel odejít, aniž by čehokoli dosáhnul.

Lucius Malfoy se povýšeně ušklíbnul, čímž dokázal, že ani vězení ho nenaučilo pokoře.
„Luciusi, buďte rozumný. Já se pravdu dozvím,“ řekl Brumbál klidně.
„Opakuji vám, Brumbále, že vám nemám, co říct,“ odsekl Malfoy.
Brumbál vytáhl z hábitu malou lahvičku křišťálově průhledné tekutiny.
„Vy víte, co to je, že?“
Malfoy polknul a viditelně znejistěl.
„Je to nutné?“ otázal se Brumbál.
„Chápu,“ zavrčel Malfoy, „tak co byste chtěl vědět?“
„Ten chlapec – jak se k vám dostal?“
„Co já vím!“ vyštěkl Malfoy podrážděně. Byl zahnaný do kouta a to se mu nelíbilo. Jenže nemohl nic dělat, neboť Brumbál by z něj odpovědi dostal tak či tak. „Pán zla ho prostě jednou přivedl a řekl mi, že ho mám někam zavřít, že ho u nás nebude hledat.“
„Kdo ho neměl hledat?“
„Nevím! Neptal jsem se!“
„Odkud se dostal k Voldemortovi?“
Malfoy sebou škubnul, ale mlčel.
„Kdo jsou jeho rodiče?“ ptal se Brumbál dál.
„Řekl jsem vám, že víc nevím. Prostě jsem dostal rozkaz a ten jsem splnil. Co víc chcete?!“ zasyčel Malfoy.
„Kolik mu tehdy bylo?“
„Jak to mám vědět? Bylo to prostě dítě!“
„Jako Draco teď?“ navrhl Brumbál.
„Ne, to asi mladší.“
„O kolik?“
„Nemám tušení! Devět, možná deset. Nejsem si jist. Všechny děti vypadají přece stejně.“
„Mohlo to být víc?“
„Ne, to bych neřekl.“
„Míň?“
Malfoy viditelně zaváhal a pak pomalu přikývnul.
„Děkuji vám, Luciusi,“ Brumbál vstal a Malfoye strážní odvedli zpátky do cely.

Chlapcův stav se lepšil jen pomalu, byl teď ale schopný projít nejrůznějšími testy. Na základě množství vyšetření, byl jeho chronologický věk stanoven na šestnáct, ale spíš sedmnáct let. Nedostatkem vitamínů netrpěl, ani jeho postnatální vývoj nebyl nijak problematický, z čehož se dalo usoudit, že zpočátku žil v normálních podmínkách. Podle Malfoyovy výpovědi a výsledků testů mu skutečně mohlo být tak deset, když se dostal do toho sklepa, kde prožil nějakých sedm let nefalšovaného pekla na zemi. Nebylo mu umožněno dodržovat základní hygienické návyky, a tak od nich upustil, nikdo s ním nejspíš nepromluvil, takže přestal mluvit, mnohdy nedostal nejspíš ani najíst a bili ho – neustále, krutě a surově. Jizvy na jeho těle o tom zcela jasně svědčily. Měl je po celém těle a když si Brumbál představil, jak musely vypadat ty rány, svíralo se mu srdce. Protože mu nikdy nikdo zranění neošetřil, zhojilo se to většinou špatně a jizvy nešly odstranit. Chlapec byl vyhublý, pod kůží se mu zcela viditelně rýsovaly všechny kosti tak, že by mohl klidně stát modelem při výuce anatomie. Vypadl dost křehce, vlasy mu ostříhali, takže podobnost se Severusem Snapem byla ještě výraznější a znepokojivější.
Psychologické testy byly značně problematické, protože chlapec nespolupracoval. Neustále se cítil v ohrožení a hledal úkryt, nebránil se, pokud nebyl zahnán do úzkých. Dalo se jen těžko určit, zda si dokázal zachovat zdravý rozum a nakolik je inteligentní a schopný rehabilitace.

*****

Brumbál se snažil nedělat prudké pohyby. Chlapec ho upřeně sledoval, jako by očekával každým okamžikem ránu. Bylo to obrovský pokrok, že si chlapec zvyknul na přítomnost cizích lidí, ale jen když byli dostatečně daleko. Ošetřovatelky už vzdaly snahy chlapce dostat do postele, obléknout mu pyžamo, vysvětlit mu, že když chce vykonat potřebu, má použít nočník nebo ho přinutit jíst vařenou stravu. Bylo to marné, chlapec měl blíž ke zvířeti než k lidské bytosti. Brumbál přemýšlel, kde mohlo to dítě být, kdyby mělo rodinu a někoho, kdo by se o něj postaral. Takhle zmařený mladý život! Cvaknutí dveří vyděsilo chlapce natolik, že jako úhoř vklouzl zpátky pod postel. 
„Pojďte dál,“ vyzval Brumbál McGonagallovou, která nejistě postávala ve dveřích.
Minerva McGonagallová vešla a za ní vstoupil do místnosti Snape. Jeho tvář byla jako vždy strnulá jako nějaká maska, takže pokud se divil, proč je sem ředitel pozval, nebylo to poznat.
Brumbál k nim došel a pokynul jim, aby se posadili ke stolku na druhé straně místnosti. McGonagallová si sedla, ale Snape zůstal stát. Brumbál se na něj tázavě zadíval.
„Raději postojím, když dovolíte, pane řediteli,“ řekl Snape tiše lehce škrobeným tónem.
„Posaďte se, Severusi, prosím.“
Snape ještě chvíli stál, ale nakonec se přece jen posadil.
„Jistě byste, Severusi, rád věděl, proč jsem pro vás dal poslat a z jakého důvodu jsem se chtěl setkat právě zde. Mohl jsem vám poslat sovu, ale raději jsem požádal profesorku McGonagallovou – chápejte nechtěl jsem to vyřizovat po sově. Jde o delikátní věc,“ vysvětloval Brumbál. Nevěděl, jak by do toho hořkého sousta kousl. Řekněte člověku, který prožil skoro celý život samotářsky, že támhle pod postelí se možná krčí jeho vlastní dítě.
Snape mlčel a jeho trpělivost byla takřka hmatatelná. Klidně čekal, až se Brumbál sám dostane k jádru věci. 
„Severusi, jde o osobní záležitost. Pokud byste si přál, aby profesorka McGonagallová odešla…,“ začal Brumbál.
„Není důvod,“ odvětil Snape tónem někoho, kdo je přesvědčen, že ho nic nemůže překvapit.
Brumbál si tiše povzdechl a začal: „Jistě víte, že byla provedena domovní prohlídka u Malfoyů.“
Snape přikývl na znamení, že o tom ví.
„Kromě důkazů, které Luciuse Malfoye usvědčily z používání černé magie proti jiným kouzelníkům i mudlům, našli bystrozorové…,“ Brumbál se odmlčel,“ dítě.“
„Dítě?“ podivila se McGonagallová.
„Ano…ve sklepě,“ dodal Brumbál.
„Cože?!“ obočí McGonagallové se stáhlo jako dva bouřkové mraky a v očích se jí zablesklo.
Profesor Snape mlčel a nezdálo se, že by ho to příliš zajímalo.
„Ve sklepě našli přibližně sedmnáctiletého chlapce. Nevíme o něm vůbec nic, kromě faktu, že je velice podobný… vám, Severusi,“ obrátil se Brumbál na Snapea.
Snape stále nic neříkal a jen se díval na Brumbála, jako by čekal pokračování jeho řeči. Nastalo tíživé ticho.
„Náhoda,“ prohlásil nakonec Snape pevným, klidným hlasem, když už ticho začalo být nepříjemné.
„Nejspíš, ale přesto bych vás chtěl požádat, abyste se podrobil testu otcovství. Chápejte, někde začít musíme,“ řekl Brumbál poslední větu skoro omluvně.
„V pořádku,“ přikývl Snape, „kdy?“
„Pokud vám to nebude vadit, tak ihned.“
Snape vstal a beze slova odešel.
„Jak se to dítě dostalo k Malfoyům do sklepa? Musel asi chudinka hodně zkusit.“
„Nebudu přehánět, když řeknu, že prošel pravým peklem,“ přitakal Brumbál, „Voldemort ho poslal k Malfoyům, ale proč to nevíme. Lucius tvrdí, že o tom chlapci nic neví.“
„Věříte mu?“ zeptala se McGonagallová.
„Ano, věřím,“ přisvědčil Brumbál.
„A ten chlapec? Co s ním bude?“ ptala se McGonagallová s nečekaným zájmem.
„Nevím, co s ním bude,“ povzdechnul si Brumbál. „Pokud není Severus jeho otec, je šance, že najdeme jeho rodinu méně než mizivá,“ řekl Brumbál a když znovu promluvil, ztišil hlas: „Pomalu se otočte a nedělejte prudké pohyby.“
McGonagallová se zatvářila překvapeně, ale udělala, co jí bylo řečeno. Chlapec právě vylezl zpod postele a fascinovaně sledoval na zatemněném okně pohybující se tmavší stín motýla, který tam přistál.
„Bože!“ McGonagallová si dala ruku před ústa, byla však příliš hlasitá.
Chlapec zajel pod postel jako fretka.
„Je dost bázlivý,“ povzdechl si Brumbál.
„Ale to…to je…to je hrozné!“ zašeptala McGonagallová.
„Musel hodně vytrpět, ale jsem přesvědčen, že si zachoval aspoň částečně zdravý rozum.“
„Chudinka,“ zašeptala McGonagallová. 
„Když se k němu někdo přiblíží nebo se ozve hlasitější zvuk, cítí se ohrožen a hledá úkryt. Tohle je pro něj nové prostředí a všechno nové považuje za potenciálně nebezpečné. Na druhou stranu je zvědavý.“
Jako by v potvrzení Brumbálových slov vykoukl chlapec ze svého úkrytu. Jeho kalné, temně černé oči je sledovaly. Když se ujistil, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, opatrně se vysoukal ven. Připomínal spíš zvířátko, které je neustále ve střehu před dravcem. Ale Brumbál ani McGonagallová se nepodobali lidem, kteří ho týrali. Nechovali se tak, jen seděli opodál, nekřičeli, neměli v rukou klacíky, které způsobovaly bolest, a tak zvědavost převážila nad strachem.
„Vypadá strašně. Jak s ním mohli takhle zacházet?“ McGonagallové se trochu zachvěl hlas.
Chlapec byl vyhublý, zjizvený a oči měl bez jiskry. Jeho tělo bylo pořád napnuté, připravené uhnout. 
„Nemůže tu zůstat na pořád. Ale po pravdě netuším, co s ním bude. Podle všeho postrádá základní návyky,“ zašeptal Brumbál.
„Bude potřeba ho zcivilizovat,“ odpověděla polohlasně McGonagallová.
„Ošetřovatelka je přesvědčena, že už si ty správné návyky neosvojí. Obávám se, že má pravdu. Je příliš starý.“
„Musíme to zkusit! Ten chlapec si zaslouží tu šanci!“ zamračila se McGonagallová.

*****

Hodiny v Brumbálově pracovně právě začaly odbíjet čtyři hodiny odpoledne, když se ozvalo zaklepání.
„Pojďte dál, Severusi,“ řekl Brumbál. Snape byl jako obvykle na vteřinu přesný.
„Přál jste si se mnou mluvit, pane řediteli?“ Byla to řečnická otázka. Jinak by přece Brumbál nežádal, aby Snape přišel.
„Posaďte se, Severusi,“ ukázal Brumbál na křeslo.
Snape se pomalu posadil a mlčky čekal. Nikdy toho moc nenamluvil.
„Vzpomínáte si na toho chlapce u svatého Munga?“ začal Brumbál opatrně, vědom si faktu, že to, co se chystá Snapeovi sdělit, pro něj bude menší šok.
Snape krátce přikývl.
„Souhlasil jste s testem otcovství,“ připomněl Brumbál jako by mimochodem a odmlčel se.
Snape nepatrně přimhouřil oči – došlo mu, oč tu jde. Brumbál vůbec nemusel pokračovat. 
„Nemám syna,“ prohlásil Snape pevně.
„Ale ten test říká něco jiného,“ řekl Brumbál.
„Nemám syna a nikdy jsem neměl,“ trval na svém Snape.
„Pravděpodobnost, že by došlo k chybě, je minimální. Obávám se, že je to váš syn, Severusi,“ zadíval se Brumbál na Snapea a čekal jeho reakci. Netušil, co přesně, snad že Snape projeví vztek, odpor nebo nějakou jinou emoci – jakoukoli.
Snape mlčel. Pohled upíral kamsi za Brumbála a nedalo se říct, zda je mu to lhostejné, je v šoku nebo prostě přemýšlí, jak to vyřešit.
„To je vše?“ zeptal se Snape po chvíli.
„To dítě vás potřebuje, Severusi,“ řekl Brumbál a podíval se Snapeovi do očí. Byly studené jako obvykle, už dávno se z nich vytratily ty plamínky, které v nich kdysi hořely. Brumbál si to pamatoval velice dobře – stalo se to v ten den, kdy Severuse soud prohlásil za nevinného. Když tehdy vyšel ven, byly jeho oči prázdné, ten soudní mlýnek na maso ztrátami zdrceného Severuse dorazil a nezáleželo na tom, že porota nakonec rozhodla navzdory tak zvanému veřejnému mínění v jeho prospěch. Nezáleželo na ničem, protože Severus sám sebe odsoudil ještě dřív, než proces začal. 

*****

Prázdniny jsou doba, kdy většina studentů hodí učebnice do kouta a najde je tam až prvního září. Slečna Hermiona Grangerová taková ale rozhodně nebyla. Po událostech na oboru záhad by jí nikdo nemohl vyčítat, kdyby si chtěla odpočinout a vychutnat trochu klidu. Prázdniny sotva začaly, a přece měla Hermiona už všechny úkoly hotové – tedy skoro všechny. Jednu práci neustále přepisovala a pořád s ní nebyla spokojená – rozdíly mezi kouzelnickou a mudlovskou zdravotnickou péčí, výhody, nevýhody, osobní zkušenosti. Hermiona příliš zkušeností s kouzelnickou péčí, vyjma té školní, neměla. Načetla desítky odborných knih a časopisů, ale odbýt téma osobní zkušenost poznámkou, že žádné nemá, se jí nechtělo. A tak se rozhodla navštívit nemocnici sv. Munga, aby získala nějaké podnětné informace a udělala si lepší představu, než jakou si stihla vytvořit při krátké návštěvě pana Weasleyho v průběhu pátého ročníku.
Dopoledne vyzpovídala několik pracovníků nemocnice a při té příležitosti se seznámila s dívkou jen o málo starší než ona sama. Studovala magii těla a léčitelství a byla tu na praxi. Umožnila Hermioně nejen mluvit s několika pacienty, ale rovněž jí přeochotně sdělovala své vlastní zážitky, názory a plány do budoucna. Hermiona získala spoustu báječných materiálů pro svoji práci. K poledni měla Anna volno, a tak si šli sednout do kavárny v horním patře nemocnice.
„A co bys vlastně chtěla dělat, až skončíš školu?“ zajímala se Anna.
„Vlastně ještě přesně nevím, ale chtěla bych být nějak užitečná,“ zamyslela se Hermiona a zamíchala svoji kávu.
„Tak proč nezkusíš léčitelství? Je to velice odpovědná a důležitá práce,“ navrhla Anna.
„Nevím, možná,“ pokrčila Hermiona rameny. 
„Není to práce pro měkké povahy. Musíš být silná, některé případy,“ Anna se zarazila, rozhlédla se a pak naznačila Hermioně, aby se naklonila blíž. „Máme tu zrovna takový případ. Kluk zhruba stejně starý jako ty, jenže byl několik let držen v nelidských podmínkách. Chová se jako zvíře,“ Anna se odmlčela, a pak dodala: „Chtěla bys ho vidět? Za chvíli mi zase začne služba, ponesu mu jídlo.“
Hermiona zaváhala.
„Smí se to?“
„Nesmí,“ připustila Anna, „ale kdo se to dozví?“

Anna nesla v ruce tác s talířem zakrytým pokličkou. Hermiona ji následovala do odlehlejší části nemocnice, kam normálně neměly návštěvy přistup, ale všem, kdo je potkali, zřejmě stačilo, že Hermionu doprovází Anna. Nikdo je nezastavil, ani se jich nevyptával.
„Co má dobrého?“ kývla Hermiona hlavou k tácu.
Anna se ušklíbla a odkryla talíř. Hermiona zbledla. Strava toho kluka se skládala z několika velkých plátků syrového hovězího masa.
„Nikdo ho nedokáže přinutit jíst normální vařenou stravu,“ vysvětlila Anna.
„To je ale příšerné!“
„Jsme tady,“ ukázala Anna na dveře na konci chodby. „Drž se u mě, je tam pole, které mu brání, aby utekl, nebo nás napadl, ale i tak buď opatrná. Nemluv nahlas a nedělej prudké pohyby,“ poučila Hermionu a otevřela dveře.
V pokoji bylo šero. Anna zavřela dveře a chvíli stály jedna vedle druhé a čekaly, až si jejich oči přivyknou na nízkou intenzitu světla. Teprve po chvíli dokázala Hermiona spatřit kousek od nich malý stolek, dvě židle a na druhé straně místnosti nemocniční lůžko převrácené na bok a přisunuté do rohu místnosti, skoro jako by si nějaké dítě stavělo bunkr. Anna postavila tác na stolek, odklopila maso, vytáhla hůlku a poslal ho na zem doprostřed pokoje, pak si sednula na židli. Hermiona se váhavě posadila. Židle nevypadala moc bytelně, ale držela.
„Když budeme mít štěstí, tak vyleze,“ špitla Anna.
Hermiona se zamračila. Mluvila o něm jako o nějakém zvířeti v ZOO! Chtěla jí něco říct, ale koutkem oka zachytila pohyb. Zpoza převrácené postele pomalu vykouknul kluk. Jeho bledá kůže kontrastovala s okolním šerem, takže ho viděla poměrně dobře. Vypadal straší, než Anna tvrdila. Měl dlouhé neupravené černé vlasy, které mu padaly do očí. Přes obličej se mu táhla zřetelná jizva, rysy měl ostré, a jak byl hubený, měl vystouplé lícní kosti. Ale nejhorší byly oči, neboť postrádaly to obyčejné lidské teplo, jen dvě temně černá zrcadla, v nichž se odrážela prázdnota chlapcovy duše. Hermioně přišlo, že jí je nějaký povědomý, ačkoli to byl pochopitelně nesmysl, ale někoho jí strašně připomínal, jen si nemohla vzpomenout koho. Kluk chvíli vyčkával, jako by se chtěl ujistit, že mu nehrozí nebezpečí, a pak vylezl ze svého úkrytu. Hermiona se trochu zarazila, protože byl nahý. Ještě nikdy neviděla nahého muže na vlastní oči. Jenže to zubožené tělo přitahovalo její pohled ještě víc. Jizvy byly vidět i v šeru místnosti. Chlapec pomalu po čtyřech dolezl k tácu. Neustále na ně upíral pohled pro případ, že by se ho pokusily napadnout. Váhavě maso očichal a pak, jako by byl skutečně zvíře, popadl jeden plátek do zubů a bleskurychle se stáhnul dozadu. Hermiona zatínala ruce v pěsti, když ho pozorovala, jak perfektními zuby trhá maso. Musel mít v čelistech značnou sílu, vždyť lidské zuby už dávno nesloužily k zpracovávání syrového masa. Hermiona si všimla, že sousta ani nekouše, prostě je polykal. V mase zůstalo trochu krve a ta se mu teď rozlévala po rukou, což mu zjevně bylo jedno. Když maso snědl, olízal si ruce a obezřetně si šel pro další kus. Přitom Annu i Hermionu nestále pozoroval, ale nebyl v tom žádný zájem jen opatrnost. A pak se Hermiona zvedla ze židle. Krok za krokem kráčela k němu, jako by ji něco táhlo, ale po několika metrech ucítila odpor. Ustoupila, natáhla ruku a ve vzduchu se pod jejím dotykem objevilo modré jiskření.
„Hermiono, co děláš?“ sykla Anna a vstala.
Hermiona se zadívala na chlapce, zadržela dech a udělala krok vpřed.
„Hermiono!“ vykřikla Anna.
Bariéra bez problémů pustila Hermionu dál, ale za ní se neprodyšně uzavřela. Tohle byla jen cesta tam, pokud někdo neotevřel průchod, nedalo se dostat zpátky. Chlapec se přikrčil, vycenil bílé zuby a zavrčel – temně, divoce a zcela nelidsky. Hermiona si sedla na bobek.
„Neboj se,“ zašeptala.
Hrdelní vrčení zesílilo. Hermiona pocítila prvotní záchvěv strachu. Co když měla Anna pravdu? Co když v něm už není nic lidského? Ale zkusit se to přece musí! Blesklo Hermioně hlavou a nejistě k němu natáhla ruku. Couvl a neustále vrčel jako pes – nos nakrčený a vyceněné zuby. Teď z blízka si mohla Hermiona lépe prohlédnout jeho oči, něco v nich bylo – výraz uštvaného zvířete a strach, obrovský, nekonečný strach.
Anna stála u bariéry, ruce si tiskla na ústa a nevěděla, co má dělat. Chtěla jít pro pomoc, ale obávala se, že když odejde, tak na ní ten kluk zaútočí. Už prokázal, že je schopen způsobit ošklivé kousance, mohl by Hermioně ublížit. Já jsem tak pitomá! Neměla jsem ji sem brát! Neměla! Pitomá! Pitomá jsem! Tohle si odskáču.
„Já ti neublížím,“ pokusila se ho Hermiona uklidnit.
„Hermiono, poslouchej mě. Pokud ukážeš slabost nebo zaváhání, může ti ublížit. Musíš být nekompromisní a tvrdá, pak se podvolí!“ radila jí Anna a zamířila ke dveřím. „Jdu pro pomoc! Vydrž!“
Hermiona si sedla a dívala se na něj. Vypadal hrozně, ale kdyby přibral a upravil si ty vlasy, mohl by z něj být i přes ty jizvy hezký kluk.
„Kdo ti tohle mohl udělat?“ zeptala se Hermiona posmutněle, ale věděla, že on jí neodpoví.
Přestal vrčet a naklonil lehce hlavu ke straně v podivném gestu, skoro jako by jí rozuměl. Posadil se a díval se na ni. Nejspíš došel k závěru, že pro něj nepředstavuje hrozbu. Pootáčel hlavou a zvědavě si Hermionu prohlížel.
„Hermiona,“ řekla své jméno a ukázala na sebe.
Trhl sebou a vycenil zuby.
„Hermiona,“ zopakovala.
Krátce zavrčel, jako by ji chtěl varovat.
„Hermiona,“ zkusila to ještě jednou. Bylo to zbytečné, nerozuměl jí ani slovo. Dokonce ani nepochopil význam jejího gesta.
„Jednou jsem četla,“ jak promluvila, začal okamžitě vrčet, „o tak zvaných vlčích dětech. Správně zvolenou rehabilitací je bylo možné vrátit do relativně normálního života. Možná by ti mohli pomoct.“
Přestal vrčet, neboť shledal, že ten zvuk, který vydávala mu zatím neubližuje. Bylo to v rozporu s jeho dosavadní zkušeností. Vždycky když zazněl podobný zvuk, následovala bolest nebo něco podobně nepříjemného. Byl však připraven se bránit, kdyby se situace změnila. 
„Asi jsem bláhová, ale četla jsem o psychologii a myslím si, že bych ti mohla pomoci,“ řekla Hermiona a on zavrčel, aby ji upozornil, že sleduje každý její pohyb.
Seděli tam dost dlouho a mlčky jeden druhého pozorovali. Pak se protáhnul a pomalu po čtyřech popošel k ní. Nevypadala nebezpečně, a tak zvědavost převážila nad strachem. Navíc tu bylo ještě něco, co ho nutilo jít k ní blíž – sexuální pud. Bylo mu sedmnáct, byl tedy prakticky dospělý, ačkoli do plného fyzického dozrání mu chyběl rok. Na té nejzákladnější úrovni instinktu vnímal, že je svým způsobem stejná jako on. Nepřemýšlel o věcech, řídil se jen instinktem a ten mu říkal, aby šel blíž, aby si ji vzal. U běžného člověka je zvířecí instinkt pohřbený pod slupkou civilizovanosti, ale tu právě postrádal.
Hermionu to nepotěšilo, že k ní jde blíž, naopak měla strach. Pomalu se k ní blížil a ona neměla kam utéct. Oči se mu leskly a Hermiona si rovněž všimla, že začíná být vzrušený. On mě snad znásilní! Pomyslela si vyděšeně.
„Zpátky ty potvoro!“
Hermiona se otočila. Anna konečně přivedla pomoc. Bylo na čase. Ošetřovatel otevřel průchod a s hůlkou v ruce si stoupnul vedle ní. Chlapec okamžitě poznal tu věc, která uměla působit tolik bolesti, vycenil zuby a s hlasitým vrčením začal couvat.
„Jděte,“ pobídl Hermionu ošetřovatel.
Hermioně bylo chlapce líto, ale byla neskonale šťastná, že jí přišli na pomoc. 
„Kdes byla tak dlouho?“ zeptala se vyčítavě Anny.
„Já,“ Anna zrudla a hlesla: „Sháněla jsem Petera, u něj mi ten průšvih projde spíš.“
Bolestný výkřik přiměl Herminou, aby se otočila. Ošetřovatel srazil chlapce v půlce skoku kouzlem k zemi. Dopadl těžce na bok a zakňučel. Muž si držel krvácející ruku a ve tváři se mu odrážel vztek. Zvednul hůlku a chlapec vykřikl, když ho sevřelo kouzlo, z nosu mu začala téct krev.
„Co děláte!“ vykřikla Hermiona.
„Někdo ho musí naučit slušnému chování,“ odsekl ošetřovatel.
Hermiona byla šokována.
„Nechte ho! Hned!“
Ošetřovatel ukončil kouzlo a došel k nim, zavřel průchod a probodl Hermionu pohledem.
„Měla byste mi být vděčná,“ zavrčel a na odchodu za sebou prásknul dveřmi.
„To je hrozné!“ zamračila se Hermiona.
„Pochop, v poslední době je dost útočný, proto je tu to pole,“ hájila Anna ošetřovatele.
„To není omluva!“ vyštěkla Hermiona a došla k bariéře, klekla si a dívala se na něj. Ležel tam na zemi schoulený do klubíčka a tiše kňučel. Po tvářích mu stékaly slzy – pro Hermionu jasný důkaz toho, že tam hluboko v něm je člověk.
„Taky bych kousala a škrábala, kdyby se mnou zacházeli takhle a říkali tomu zdravotnická péče,“ zašeptala Hermiona. Patřilo to jemu, ale Anna to nepochopila.
„Víš kolik ošetřovatelů a ošetřovatelek už pokousal? A jak? Když ho sem přivezli, tak byl ustrašený a poddajný. Ale teď je z něj hotová šelma. Bylo od tebe šílené jít k němu!“
Hermiona nic neřekla. Ty jsi pěkná ošetřovatelka, jen co je pravda. Hnusní pokrytci. Myslela si a soucitně hleděla na toho chudáčka. Byla rozhodnutá mu pomoct. Jen ještě nevěděla jak.

*****

Hermiona se nervózně rozhlížela. Věděla, že to co dělá, je špatné, ale musela se k němu dostat. Neštěstí se jí nikdo neptal kam jde, hábit ošetřovatelky jí poskytl dostatečnou ochranu. Opatrně otevřela dveře a vklouzla do pokoje. Zavřela za sebou a vytáhla hůlku. Jedním mávnutím se převlékla a popošla k bariéře. Ležel na druhé straně na zemi stočený do klubíčka. Všimla si, že má na těle čerstvé stopy po nehtech.
„Ahoj.“
Zvedl hlavu a upřel na ní své kalné oči. Hermiona doufala, že si jí bude pamatovat, ale nezdálo se, že by si vzpomněl. Položil hlavu zpátky na zem. Hermiona se rozhodla jednat. Na druhý pokus se jí podařilo otevřít průchod. Strčila hůlku do hábitu a šla k němu. Nechal ji přijít až těsně k sobě, neudělal nic, aby ji zastavil. Hermiona si vedle něj klekla. 
„Co je ti?“ zašeptala a pomalu natáhla ruku. Neuhnul a ona se konečky prstů dotkla jeho ramene. Zachvěl se a naskočila mu husí kůže, ale jinak nijak nereagoval. Hermiona se mu zadívala do očí a pochopila. Byl zdrogovaný, nejspíš dostal nějaký lektvar na uklidnění nebo byl držen pod nějakým kouzlem, v každém případě okolí vnímal jen mlhavě.
Hermiona ho pohladila po tváři, dotkla se jizvy na jeho obličeji a zajela mu prsty do vlasů. Kdyby mu je umyli, byly by krásné, ale takhle byly zcuchané a mastné. Podívala se na škrábance na jeho pažích.
„Kdo ti to udělal?“ zeptala se Hermiona soucitně.
Neodpověděl, ale přísahala by, že v jeho očích zachytila záblesk vděčnosti. Ale nebyla si jistá, mohlo se jí to jen zdát.
„Pomůžu ti,“ slíbila a zvedla se. Pokusil se ji chytit za ruku, ale prsty ho neposlouchaly, nedokázal ji sevřít, ovšem to gesto bylo výmluvné.
„Nechceš, abych šla pryč?“ řekla Hermiona a posadila se vedle něj. Vzala ho za ruku a uviděla, že má pod nehty krev. Bože, podrápal se sám. Ale proč? Pomyslela si Hermiona.
„Víš co?“ obrátila se k němu. Upřel na ni kalné oči. Nerozuměl jí, ale Hermiona si představovala, že by mohl pochopit intonaci hlasu. „Napíšu profesoru Brumbálovi, je to velký kouzelník. Pomůže ti,“ řekla tím nejlaskavějším tónem, jakého byla schopna.
Díval se na ni. Všechno viděl rozmazaně a cítil se divně. Měl strach, ale když tu byla ona, bylo mu lépe. Zvuky, které vydávala, byly příjemnější než od těch ostatních, hezky voněla a měla zvláštní ruce, jejich dotyk nebolel spíš naopak, bylo to příjemné.
„Já musím,“ zašeptala a vstala. Tiše zakňučel a pokusil se zvednout, ale ruce ho neunesly. Klesl zpátky na zem. Hermiona obešla místnost, vytáhla zpoza postele peřinu a přikryla ho. „Ještě se uvidíme,“ slíbila a odešla.
Schoulil se pod peřinou a tiše naříkal. Strach byl zpátky a horší než předtím.

*****

Profesor Brumbál si dopis přečetl ještě jednou a tiše si povzdechnul. Věci se poněkud zkomplikovaly. Ale kdo mohl tušit, že se do celé té delikátní záležitosti takhle nešťastně zaplete slečna Grangerová? Zjevně jí na osudu toho chlapce velice záleželo, v dopise se zmiňovala o ošetřovateli a jedné žakyňce, kteří s ním u sv. Munga zacházeli dost nepěkným způsobem. Brumbál dokázal mezi řádky vyčíst, že je slečna Grangerová přesvědčena, že by mu dokázala pomoci, a že v péči madam Pomfreyové by mu bylo lépe. Bylo zajímavé, jak ten chlapec, jehož jméno a rodiče se zatím vypátrat nepodařilo, zasáhl city nejen slečny Grangerové, ale i zkušené a racionálně uvažující profesorky McGonagallové. Jediný, kdo k tomu dítěti zůstával lhostejný, byl Severus Snape. Brumbál se pochopitelně zajímal o osud toho chlapce. Požádal Snapea, kterého nemocnice podrobně a pravidelně informovala o stavu dítěte, aby ho vyrozuměl, kdyby se něco stalo. Taky se ptal spousty odborníků, zda je tomu dítěti pomoci, ale slyšel ze všech stran to samé. Všichni popírali, že by byl schopen začít žít jako normální člověk, navzdory tomu, že předtím, aspoň podle Luciuse Malfoye, tak žil. Prý bylo nejlepší ponechat vše tak, jak je a nezasahovat. Na druhou stranu si byl Brumbál vědom toho, že pokud něco neudělá, mohla by slečna Grangerová vzít věci do svých rukou, čímž by napáchala nenapravitelné škody. A pak tu byl samosebou Snape jako zákonný zástupce toho dítěte, bylo na něm, aby rozhodl o jeho dalším osudu.

*****

Snape odložil skleničku na stolek a zadíval se na Brumbála, jako by čekal, že jde jen o nějaký hloupý žert. Pomfreyová, kterou Brumbál pozval jako odbornici, se viditelně necítila dobře a nervózně si pohrávala se svou sklenkou. McGonagallová si účast na tomto setkání skoro vynutila, ale Snape proti ní nic nenamítal. Brumbál ji rovněž chápal. Oba věděli, že pro ni má celá ta záležitost mnohem hlubší význam, a ani jeden jí nechtěl ublížit tím, že by ji od toho distancovali. Brumbál si uvědomoval, že to byla jeho vina, že se do toho McGonagallová připletla. Kdyby ji neposílal za Snapem, nejspíš by se o tom nedozvěděla. Ale jeho vztah k Minervě i k Severusovi byl mnohem specifičtější, než k ostatním zaměstnancům školy, a to ovlivňovalo jeho rozhodnutí. Navíc bylo už pozdě, protože se to zpátky vzít nedalo.
„Slečna Grangerová se zjevně ráda plete do věcí, do kterých jí nic není,“ řekl Snape pomalu.
„Možná, něco ale podniknout musíme. Potřebuje odborný dohled a klid. Ne, že by u sv. Munga neodváděli dobrou práci, ale nemají tam potřebné odborníky a nemůžou mu věnovat tolik času. Ten chlapec prostě nemůže zůstat u sv. Munga napořád,“ řekl Brumbál a na čele se mu objevila vráska.
„Toho jsem si vědom,“ přikývl Snape.
„Takže co s tím dítětem bude?“ zeptala se McGonagallová a probodávala Snapea pohledem.
„Zatím nic. Dokud se nevyřídí všechny potřebné formality, což bohužel trvá poměrně dlouho, nemůžu dělat nic,“ pokrčil Snape rameny.
„Skutečně? Ani bych neřekla. Myslím, že něco byste dělat měl!“ řekla McGonagallová podrážděně.
Snape přimhouřil oči jako šelma.
„Něco dělat rozhodně budeme,“ ujistil Brumbál McGonagallovou rychle. „Otázka je co.“
„Nejlepší by bylo, kdyby zůstal u sv. Munga, dokud mu nebude poskytnuta lepší péče. V jeho stavu je jakákoli převýchova sázka bez výhry,“ vložila se do hovoru Pomfreyová.
„Problém je v tom, že po setkání se slečnou Grangerovou jeví ten hoch značný neklid,“ řekl Brumbál a rozložil na stole dopis. Tázavě se zadíval na Snapea a ten krátce přikývnul. „Z nemocnice přišel včera dopis. Prošel bariérou, která ho měla držet v pokoji. Pokusil se utéct.“
„Nemohl projít skrz,“ namítla McGonagallová.
„Myslím, že to není tak úplně nemožné. Po letech bití by mohl mít posunutý práh bolesti tak, že bychom možná žasli,“ řekla Pomfreyová.
„V každém případě je teď dopován lektvarem na uklidnění,“ řekl Brumbál a postřehl, jak se McGonagallová zamračila, „což v jeho stavu není dlouhodobě udržitelná situace.“
„Co navrhujete?“ zeptal se Snape a mračil se, jako by tušil, co se Brumbál chystá říct.
„Za daných okolností by nejlepším řešením, pokud budete, Severusi, i vy, Poppy, souhlasit, bylo odvést ho do Bradavic. Škola je prázdná, je tam klid a ošetřovna může být upravena pro jeho potřeby. Až se všechny právní záležitosti vyřeší, odvezeme ho ze školy na vhodnější místo.“
„Jsem ochotná ho do začátku roku ohlídat, ale musím vás upozornit, že nemám potřebnou kvalifikaci,“ řekla Pomfreyová.
Snape se mračil.
„Severusi?“ obrátil se k němu Brumbál.
„Proč se v tom má angažovat tolik lidí?“ zavrčel Snape a přejel pohledem od Pomfreyová k McGonagallová a nakonec k Brumbálovi. „Jen ať hezky zůstane tam, kde je. Hned, jak se vyřeší formality, vezmou si ho ze sanatoria sv.Kateřiny. Už jsem to zařídil,“ dodal Snape tónem, který říkal, že pro něj to tím končí. Vstal a odešel.
„To nemyslí vážně!“ rozzlobila se McGonagallová a šla za ním.

„Severusi, to nemyslíte vážně,“ řekla McGonagallová rozhořčeným tónem hned, jak Snapea na chodbě dohonila.
„Jde o něco konkrétního?“ zeptal se Snape, aniž by zpomalil.
„Nemůžete ho poslat do ústavu!“ obořila se na něj McGonagallová.
„Tak o tohle jde,“ Snape vytáhl hůlku, z kapsy hábitu vyndal drobný předmět a lehce na něj hůlkou poklepal. V ruce se mu objevil tlustý svazek listin, „zjevně nejste obeznámena s veškerými fakty. Prosím, přečtěte si to.“
McGonagallová zaváhala.
„Co je to?“
„Jde o pozoruhodný případ. Jen si to přečtěte,“ vybídl ji Snape klidně. Zdálo se, že ho celá ta věc nijak nerozrušuje.
„Případ? Jak tohle můžete říct? Je to váš syn!“ řekla McGonagallová Snapeovi vyčítavě.
„Je tu jistá pravděpodobnost, že by mohl být mým synem,“ opravil ji. „Testy otcovství nikdy nejsou spolehlivé. Přesto jsem se rozhodl, že se o něho postarám,“ poslední větu Snape vyslovil tónem, jako by za to, že se o to dítě postará, očekával nehynoucí vděk
„Nejsou spolehlivé? A to od kdy?“ zeptala se McGonagallová kousavě.
„Odjakživa,“ odsekl Snape podrážděně.
„Severusi, je to lidská bytost. Je to vaše krev. Copak…copak k němu necítíte vůbec….“
„Profesorko, mám hodně práce, když dovolíte,“ přerušil ji Snape chladně, zastavil se a podíval se jí do očí. „Zaplatím mu nejlepší sanatorium v Anglii. Co chcete víc?“
McGonagallová se zatvářila šokovaně. Pak Snapeovi vytrhla z ruky svazek listin a řekla: „Trocha obyčejného lidského citu by neuškodila.“
Snape se jen ušklíbl, otočil se a pokračoval rázným krokem chodbou, jako by se nic nestalo. McGonagallová se podívala na desky listin, které jí Snape dal. Stálo tam Zpráva nemocnice sv.Munga – případ 25697.

*****

„To je příšerné,“ poznamenala Pomfreyová a dál se probírala listinami.
„Je to s tím klukem hodně zlé?“ zeptala se McGonagallová.
„To je slabé slovo, Minervo. Byl zjevně soustavně fyzicky týrán. V nálezu se mluví o starých mnohočetných zlomeninách, některé rány byly natolik vážné, že se tkáň nezhojila tak, jak by měla, proto ty jizvy nejdou odstranit. Proč mi tohle nikdo nedal už dřív? Odkud to máš?“ 
„Od Snapea.“
Pomfreyová se zadívala na McGonagallovou. „Opravdu? To ti to Snape prostě jen tak dal?“
McGonagallová přikývla.
„Myslím, že mu na tom dítěti vůbec nezáleží,“ povzdechla si. „V jakém stavu je to dítě podle tvého odborného úsudku?“
„Upřímně? Po fyzické stránce je teď už relativně v pořádku. Říkám relativně, v pozdějším věku bude mít značné zdravotní problémy. Zatím se s tím ale tělo vyrovnává dobře. Je mladý. Ovšem po psychické stránce,“ Pomfreyová se chvíli probírala listinami, „postrádá většinu základních návyků. Bojí se lidí. Jakmile se k němu někdo přiblíží, okamžitě propadá strachu až panice. Děsí ho hluk, špatně snáší intenzivní světlo. Většinu času tráví někde schovaný. Nemluví, odmítá vařenou stravu. Nemá žádnou sebeúctu.“
„Ale brání se.“ namítla McGonagallová.
„Strach je silnější, než cokoli jiného, tak se prostě automaticky ožene, ale vzápětí se schoulí a očekává trest. Stačí mu jen dost hlasitě pohrozit a okamžitě je povolný úplně ke všemu,“ Pomfreyová se znovu začetla do listin a na chvíli se odmlčela. „Ačkoli zdá se, že v posledních dnech je podstatně agresivnější, než dřív. Možná zjistil, že ošetřovatelé nejsou tak tvrdí nebo už toho má prostě dost a nezáleží mu na ničem.“
„Místo aby mu pomohli, zacházejí s ním jako s dravou šelmou.“
„Ten kluk je psychicky labilní, nesocializovaný a necivilizovaný. Co mají dělat?“ 
„Ale pořád to je člověk a má právo…“ 
„Má blíž ke zvířeti než k lidem,“ přerušila ji Pomfreyová, „vždyť jí syrové maso.“
„To je nechutné,“ otřásla se McGonagallová.
„No, a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Příbor, mýdlo, kartáček, záchod – nic mu to neříká. Nemyje se. Vany plné vody se strašně bojí. Nedostali ho do ní. Nejspíš to má spojené se špatnými zážitky.“
„Ale to všechno se může naučit,“ namítla McGonagallová.
„Možná, ale on je duševně narušený. Má sklony k sebepoškozování.“
„K čemu?“
„Ubližuje sám sobě. Jsou tu záznamy o tom, jak si vlastními nehty rozdrásal do krve lýtka, nebo si rozkousal do krve zápěstí.“
McGonagallová vypadala šokovaně.
„Proč to dělá? Copak ho to nebolí?“ zašeptala.
„To víš, že ho to bolí. Jenže on si neuvědomuje, co dělá. Je to jako záchvat, kdy je prostě schopen mlátit rukama do zdi, dokud si neublíží. Navíc nemá žádné vědomí sebe samotného, postrádá názor, nepřemýšlí jako člověk, žije v přítomnosti v jediném okamžiku, rychle zapomíná. Prostě ať ti to přijde jakkoli kruté, Snape udělal to nejlepší, co mohl. Kdybych tohle četla dřív, okamžitě bych profesoru Brumbálovi ten nápad umístit ho do Bradavic rozmluvila. Vůbec jsem netušila, že je to s ním až takhle zlé. Změna prostředí by pro něj byl strašný šok.“
„Aha, takže ono je správné nechat ho někde, kde s ním zacházejí jako by byl zvíře? Zavřít ho někam a nechat ho tam po zbytek jeho života?! Zachránili ho z jednoho vězení, jen aby byl strčen do jiného!“ rozkřičela se McGonagallová.
„Minervo? Co je ti?“ zeptala se Pomfreyová zaraženě.
„Nic, to já jen…to dítě potřebuje péči a lásku. Severus by si ho měl vzít k sobě a naučit ho všechno, zcivilizovat ho a…vyléčit,“ zašeptala McGonagallová slabě.
„Minervo, to dítě se nemůže vyléčit. Z téhle zprávy jasně vyplývá, že není naděje, že by byl schopen zařadit se do normální společnosti. V sanatoriu svaté Kateřiny se o něj postarají. Mají tam na to odborníky – bude mu dobře,“ vysvětlovala Pomfreyová.
„Ale to není správné. Měli bychom mu dát lásku a pomoct mu to všechno překonat,“ oponovala McGonagallová umíněně.
„Minervo, copak jsi neslyšela, co jsem tu četla? Nechápe, že se jí ze stolu, ne ze země, a používá se příbor. Nechápe ani, že nemůže chodit nahý. Nechápe nic z toho, co nám přijde normální, protože to prostě není schopný pochopit,“ Pomfreyová se zadívala na McGonagallovou. „Proč ti tak moc na tom dítěti záleží? Proč se tak tvrdohlavě bráníš faktům? Sama víš, že to prostě nejde.“ 
„Zaslouží si něco lepšího než nějaké sanatorium. Zlatá klec je pořád klecí. Oni ho nenaučí, jak se chovat. Prostě ho jen budou hlídat. Nechají ho v tomhle stavu,“ zamračila se McGonagallová.
„Když se ho pokusíme převychovat, špatně to dopadne. Už bylo pár podobných případů. Nakonec ty děti spáchaly sebevraždu. Bude pro něj nejlepší, když ho necháme na pokoji.“
„Ale to není správné! Je to lidská bytost, ne zvíře! Má právo jako lidská bytost žít,“ trvala na svém McGonagallová.
„Sedm let je dlouhá doba a předtím s ním asi taky nijak dobře nezacházeli. Nevzpamatuje se z toho.“
„Ne, pokud nedostane šanci. Musíme mu pomoci. Musí tu šanci dostat. Má na ni právo.“
„Jenže zákonným zástupcem toho kluka je Snape. On rozhodne, co s ním bude. A podle mě se rozhodl správně,“ prohlásila Pomfreyová.
„Snape se tak rozhodl, protože se toho kluka chce zbavit!“ vyštěkla McGonagallová. „A bylo by na čase, aby to dítě dostalo taky nějaké jméno. Není to kus nábytku!“
„Minervo, po pravdě, nemá to co dělat s Davem?“ Pomfreyová se smutně pousmála. 
Kdysi byla totiž McGonagallová vdaná. Roberta si vzala velice mladá, přesto spolu byli šťastni. Narodil se jim nádherný chlapec, kterému dali jméno Dave. Když mu však bylo deset let, spadl v zahradě ze stromu a srazil si vaz. Jeho smrt byla strašnou tragédií, kterou Minerva nesla velice těžce. Dávala si to za vinu, nikdy si neodpustila, že tam v té zahradě nebyla. S Robertem už nikdy nenašli společnou řeč, jejich manželství se nakonec rozpadlo. Po rozvodu si Minerva vzala zpátky své rodné jméno a už nikdy se nevdala. Časem se s tím vším smířila, ale nikdy nezapomněla. 
„Dave zemřel nešťastnou náhodou. To s tím nemá nic společného!“ odsekla McGonagallová.
„Znám tě už dlouho. Když se tehdy stala ta nešťastná událost, moc špatně si to nesla a nikdy jsi se s tím tak úplně nevyrovnala. A teď najednou Snape zjistí, že má syna a nestojí o něj – to pro tebe musí být strašné. Ale tohle není Dave! Ten chlapec je nebezpečný sám sobě. Musí být pod odborným dohledem. Je duševně narušený, nedá se říct, co udělá.“
„Poppy, já nedovolím, aby Severus to dítě prostě odkopl. A s Davem to nemá nic společného!“ McGonagallová se otočila a odešla z ošetřovny.

*****

Dveře se otevřely. Ze Snapea kapala voda a kolem pasu měl narychlo omotaný ručník. McGonagallová potlačila úsměv.
„Profesorko?“ Snape povytáhl lehce obočí a neúspěšně se pokusil zakrýt v hlase rozladěný tón.
„Chci s vámi mluvit ohledně toho chlapce.“
„A já myslel, že je to důležité,“ zavrčel Snape podrážděně.
„Je to důležité!“
Chvíli to vypadalo, že ji pošle pryč. Ani by se nedivila, když ho přepadla u něj v bytě a vytáhla ho ze sprchy kvůli někomu, na kom mu vůbec nezáleželo.
„Tak pojďte dál,“ řekl Snape s trpitelským výrazem a ustoupil ze dveří. „Posaďte se. Za chvíli jsem zpátky.“
„Severusi, chtěla jsem vás jen požádat, abyste svolil…“
„Nechte to být,“ přerušil ji Snape. „Bude to tak lepší.“
„Já nemůžu,“ hlesla McGonagallová.
„Dave,“ odtušil Snape.
„Jak o něm víte?“ zarazila se.
Pokrčil rameny.
„Prostě vím.“
„Odkud?“ naléhala.
„Neptejte se,“ potřásl hlavou a pramen mokrých vlasů mu sklouzl do očí.
Přikývla. Jestli ji něco se Snapem spojovalo pak to, že oba měli svá tajemství a jizvy, jejichž původ skrývali.
„Pak jistě chápete, jak moc to pro mě znamená,“ povzdechla si McGonagallová. Bylo snazší přiznat to Snapeovi než Pomfreyové.
„Dobře víte, že to není rozumné,“ namítl a ona věděla, že má pravdu.
„Vy jste nikdy neudělal nic nerozumného?“
Snape uhnul pohledem, což byla víc, než dostatečná odpověď.
„Víte o tom chlapci víc, než tvrdíte,“ prohlásila pevně.
„Proč myslíte?“ otázal se trochu nevrle.
„Ženský instinkt, zkušenost – říkejte si tomu, jak chcete,“ pokrčila rameny.
„Půjdu se převléknout,“ zavrčel Snape. McGonagallová ho chytila za ruku a on se jí vysmekl. Nesnášel, když se ho někdo dotýkal.
„Proč se k němu chováte tak odmítavě?“
„Dělám to, co je pro něj nejlepší,“ odsekl.
„Tolik mi připomíná Davea. Taky měl černé vlasy, ale…já nevím. Chtěla bych mu pomoct. Vy ne?“
„Není mu pomoci.“
„Jste si jist?“
Snape přikývl.
„Vy víte, že je to váš syn.“
„To jsem nikdy neřekl.“
„Nemusel jste.“
Snape si McGonagallovou chvíli mlčky prohlížel.
„Věděl jsem,“ začal pomalu a viditelně vážil každé slovo, „že je těhotná. Bohužel jsem nebyl sám. Poslali ji pryč a mě řekli, že si to nechala vzít. Bylo mi jasné, že by…nikdy nepřipustil…už jsem jí neviděl. Předpokládal jsem, že se…jí zbavili stejně jako dítěte. Nenapadlo mě, že…,“ na kratičkou chvíli Snape vypadal zranitelně, ale pak se znovu stáhl do sebe. „Nevím, proč to dítě nechali naživu, ale vím, že uděláte nejlépe, když to necháte tak, jak to je.“
„Bože, Severusi, jak tohle můžete říct? To se ho tak snadno vzdáte?“
„Myslím, že se za svá rozhodnutí nemusím nikomu zodpovídat a bez urážky, vám teprve ne.“
„Dejte mu šanci, prosím. Severusi, já…“
Snape udělal rukou podrážděné gesto, kterým McGonagallovou umlčel.
„Pro mě je to všechno už dávno pryč. Neznamená pro mě nic. Je to cizí…člověk,“ McGonagallová se nadechla, aby protestovala, ale Snape jí nedovolil promluvit a pokračoval: „Když věříte, že dokážete nemožné, prosím. Dělejte, co myslíte. Ale předem vám říkám, že se v téhle šílenosti nebudu nijak angažovat a důsledky si ponesete sama.“
„Děláte chybu, Severusi, děti jsou největší radost života.“
„Ne, vy děláte chybu, kolegyně. A nechcete si to připustit.“

*****

Hermionu by nikdy nenapadlo, jak děsivé mohou být bradavické chodby, když je škola úplně prázdná. Cesta z koleje na ošetřovnu byla velice nepříjemná.
„Dobré ráno,“ pozdravila Hermiona při příchodu.
„Dobré ráno,“ odpověděla Pomfreyová mrzutě, protože se nějak pořád nesmířila s tím, že si Minerva nakonec prosadila svou.
Ošetřovna vypadala jinak. Postele byly pryč. Část místnosti byla od zbytku oddělena tmavě hnědou, průhlednou stěnou. V temné části místnosti byla jediná postel a na ní ležel do deky zabalený kluk.
„Ještě je pořád pod vlivem toho lektvaru. Dali mu hrozně silnou dávku,“ vysvětlila Pomfreyová, když se Hermiona zatvářila ustaraně.
„Uzdraví se?“ zeptala se Hermiona.
„Po psychické stránce? Pochybuji,“ odpověděla Pomfreyová a položila na stůl ve své kanceláři skleničku se slabým uklidňujícím lektvarem. Očekávala, že až se probudí, bude pro něj změna prostředí znamenat značný šok.
Hermiona prošla do tmavší části, kde byla intenzita světla kouzlem snížená na pro něj snesitelnou míru. Přisunula si židli, ze stejného bezpečnostního materiálu jako měli v nemocnici, k posteli. Dívala se na něj a přemýšlela, koho jí tak hrozně připomíná. Byla dost překvapená, že jí profesor Brumbál vyslyšel vstříc. Moc tomu totiž nevěřila, ale byla ráda, že se dostal z toho příšerného prostředí. Levá ruka mu visela přes kraj postele a Hermiona ji sevřela v dlaních. Měl krásné dlouhé štíhlé prsty, jen kdyby na jeho rukou nebyly ty ošklivé jizvy a neměl nehty okousané až do živého masa. Hermiona se zachvěla, když si představila, čím vším musel projít. Bylo to zvláštní, ale jeho osud se jí velice dotýkal. Ačkoli ho vůbec neznala, měla ho ráda. Pohladila ho jednou rukou po tváři, zatímco druhou ho stále držela.
„Už se probral?“ zeptala se McGonagallová ještě ve dveřích.
„Ne, zatím spí,“ odpověděla Pomfreyová.
„Zdá se, že slečna Grangerová má k němu blízko,“ poznamenala McGonagallová.
„Ano, velice blízko,“ přikývla Pomfreyová a sebrala ze stolu lahvičku s lektvarem.
Obě došly k lůžku. Hermiona vzhlédla a tiše profesorku pozdravila.
„Jak jsi Snapea přesvědčila?“ špitla Pomfreyová a postavila lahvičku na noční stolek.
„Těžko,“ odpověděla tiše McGonagallová.
Hermiona netušila o čem mluví, ale bylo jí jasné, že to není pro její uši, takže se tvářila, že nic neslyšela. Ovšem, když madam Pomfreyová vyslovila jméno profesora lektvarů, Hermioně svitlo. Profesor Snape! No jistě, toho mi tak připomíná! Ty vlasy, oči i rysy – je mu tak podobný!
„Měli bychom mu vymyslet jméno,“ řekla McGonagallová.
„Hm, napadá tě nějaké?“ zeptala se Pomfreyová.
Severus je hezké jméno. Pomyslela si Hermiona, avšak mlčela.
„Zlobíš se hodně?“ otázala se McGonagallová.
„Přiměřeně. Podle mě děláme velkou chybu.“
„Mluvíš jako Snape,“ potřásla McGonagallová hlavou. „Jak mu tedy budeme říkat?“
„Co Severus? Je to přece hezké jméno,“ navrhla nečekaně Pomfreyová a kysele se usmála.
„Profesor Snape by byl jistě poctěn,“ utrousila McGonagallová.
„Nepochybně,“ přikývla Pomfreyová. 
„Není to trochu nevhodné?“ zamyslela se McGonagallová.
„Proč? Je to normální, i když poněkud neobvyklé jméno. Určitě je v Anglii lidí s tímhle jménem víc než jeden.“
McGonagallová se na Pomfreyovou nejistě zadívala. Byla si vědoma, že Snape by to mohl brát jako urážku a provokaci. Nechtěla zradit jeho důvěru, tím že by schválně pojmenovala to dítě jeho jménem. Hermiona skoro zadržovala dech a příliš jí nešlo budit dojem, že neposlouchá každé slovo. Pomfreyová s McGonagallovou poodešli stranou.
„On to snese,“ ujistila ji tiše Pomfreyová.
„Nebyla bych si tím tak jistá.“
„No, tak bude chvíli prskat, ale znáš ho. Obě dobře víme, že uvnitř není tak tvrdý, jak se zdá. A pak na to jméno má ten kluk svým způsobem právo.“
McGonagallová zaváhala, protože náhlá změna nálady madam Pomfreyové ji překvapila, ale pak nakonec pomalu přikývla. „Přiznej, že ho taky nechceš dát do toho ústavu.“
„Nechci, ale obávám se toho, co způsobíme, když ho začneme převychovávat,“ řekla Pomfreyová.
„Jestli je ten kluk jen z desetiny po otci, tak to dokáže – náš malý…Severus,“ řekla McGonagallová a usmála se.
„Už přichází k sobě,“ upozornila Hermiona.
Pomfreyová vyndala z hábitu injekční stříkačku a z lahvičky na stolku do ní natáhla tekutinu pro případ, že by bylo třeba ho uklidnit.
Severus pomalu otevřel oči. Byl ještě po lektvaru takový malátný. Nejistě se rozhlédl a jeho pohled padnul na Hermionu, která ho stále držela za ruku. Pokusil se jí vyškubnout, ale držela ho pevně.
„Klid, to je dobré. Je to dobré,“ promluvila na něj Hermiona konejšivě.
Oči měl doširoka rozevřené a pohledem těkal sem a tam, jako by hledal únikovou cestu. Hermiona cítila, jak je jeho tělo napnuté.
„Opravdu je to dobré. Nemusíš se bát.“
Podíval se na ní a Hermiona se pousmála. Napětí v jeho těle konečně polevilo a on se relativně uklidnil.
„To bylo dobré, slečno Grangerová,“ pochválila ji Pomfreyová. Severus sebou při zvuku jejího hlasu trhl.
„Klid,“ řekla Hermiona rychle. Severus se na ni podíval, pak se zahleděl zpátky na Pomfreyovou a McGonagallovou a posunul se na posteli tak, aby byl od nich co nejdál.
„Je dost vyděšený, ale zvládá to poměrně dobře,“ konstatovala Pomfreyová. „Myslím, že ho tu můžeme nechat se slečnou Grangerovou. Čím méně lidí tu bude, tím rychle se zcela uklidní.“
McGonagallová přikývla a řekla Hermioně: „Tak na něj dejte zatím pozor.“
„Jmenuje se Severus,“ dodala Pomfreyová a jen s obtížemi potlačovala úsměv.
Hermiona se rozzářila a horlivě začala přikyvovat. Sotva obě ženy odešly, spadla ze Severuse největší část strachu a nejistoty. Hermionu znal a zatím neměl důvod se jí obávat. Neubližovala a ani neměla ten podivný klacík, který způsoboval tolik bolesti. Navíc byla menší a on nebyl ani přivázaný, mohl by v nejhorším utéct.
„Hermiona,“ ukázala na sebe a řekla své jméno.
Naklonil hlavu na stranu a zvědavě ji pozoroval.
„Hermiona,“ zkusila to znovu, ale bez výsledku.
Velice rychle ho přestala zajímat. Rozhlížel se po tom novém místě a Hermiona se nemohla zbavit pocitu, že hledá případný úkryt, kdyby byl v ohrožení. Bylo děsivé, jak daleko byl od lidství, i když Hermiona nepochybovala, že tam hluboko v něm je stále člověk, jen byl pohřben pod léty tyranie.
Severus si ničím takovým hlavu nelámal. Několikrát se rozhlédnul, aby se ujistil, že mu nic nehrozí, seskočil z postele a po čtyřech doběhl do protějšího kouta. Chvíli to tam zkoumal a pak s naprostým klidem, jako by to bylo zcela normální, udělal loužičku. 
„Ty čuně!“ zamračila se Hermiona. „To se nedělá!“
Severus se přikrčil, jako by očekával ránu. Hermiona si uvědomila, že na něj nemůže křičet, a tak ztišila hlas: „Je to fuj. Copak to nechápeš? Fuj.“
Severus se na ni díval dost nejistě, a když vstala, tak před ní couval. Hermiona vytáhla hůlku a z jeho hrdla se vydralo temné zvířecí zavrčení. 
„To není na tebe,“ ujistila ho, ale vrčel dál. Hermiona si nebyla jistá, jestli by po ní neskočil, kdyby použila odstraňovací kouzlo. Raději hůlku schovala, ale vrčel na ni pořád. Nebyl zase tak hloupý, jak se mohlo zdát, věděl, že tu věc má pořád u sebe. Hermiona si povzdechla, vytáhla hůlku a držela ji tak, aby ji viděl. Došla do kanceláře madam Pomfreyová a tam ji položila na stůl. Teprve to ho uklidnilo.
„Já ti přece nechci ublížit,“ povzdechla si Hermiona a posadila se na jeho postel. Vylezl si taky na postel, ale nešel blíž než na metrovou vzdálenost.
Hermiona si prohlížela jeho nahé, zjizvené tělo. Četla toho o mužském těle spoustu a přece si nedokázala na jeho nahotu zvyknout. Byl první muž, kterého viděla nahého. On sám si svoji nahotu neuvědomoval, ale Hermionu to přece jen uvádělo trochu do rozpaků, ačkoli je nedávala najevo.
„Hermiona,“ ukázala na sebe.
Zadíval se na ni, ale v jeho očích nebylo nic. Nechápal ji.
„Hermiona,“ opět ukázala na sebe. „Severus,“ a ukázala na něj. Několikrát to zopakovala, ale jeho víc fascinoval pohyb její ruky, než to, co se mu snažila sdělit. Nakonec to vzdala, protože tudy cesta viditelně nevedla. Musí začít s něčím jednodušším. 
„Hned jsem zpátky,“ řekla mu, seskočila z postele a vyběhla z ošetřovny.
Severus se za ní podíval, pak se stočil na posteli do klubíčka a usnul.

Hermiona se vrátila s talířem sendvičů, o který požádala v kuchyni skřítky. Zvuk zavíraných dveří ho probudil.
„Máš hlad?“ zeptala se Hermiona a položila na postel talíř.
Severus se na sendviče zahleděl, pak je očichal a odtáhl se. Něco takového nikdy k jídlu nedostal a tak ho ani nenapadlo, že by to bylo poživatelné. Hermiona se rozhodla jít příkladem, vzala si sendvič se šunkou a zakousla se do něj. Severus zbystřil a sledoval ji. Měl hlad, ale byl dost nedůvěřivý. V jeho zkušenostech neobvyklá často lákavě vonící potrava a bolest nepříjemně souviseli.
„No tak, je to dobré. Vezmi si,“ vybídla ho Hermiona. Byla rozhodnutá odnaučit ho jíst syrové maso, protože to dělá jen zvíře a to on nebyl.
Severus váhal. Ona to jedla, takže to k jídlu bylo. Nejistě se rozhlédnul, a pak do toho šťouchnul. Nic se nestalo. Hermiona si mezi tím vzala další sendvič. Hlad a fakt, že ona to jí, ho přesvědčily. Popadl jeden sendvič do zubů a stáhl se na kraj postele. Neobratně to vzal do ruky a utrhl sousto. Když se ho však pokusil spolknout, zjistil, že ho to dusí. 
„Musíš kousat. Kousat, Severusi. Podívej se na mě.“
Severus se snažil nějak s tou podivnou potravou poprat. Převaloval to v puse a vlastně úplně náhodou přišel na to, že když to posune na zadní zuby a pohybuje čelistmi, dá se to pak bez problémů sníst. Spolknul sousto a otřásl se. Nebyl na něco takového zvyklý, nijak však nad chutí nedumal. Hlavní bylo, že je to jídlo a on měl hlad.
Hermiona měla radost. Už si představovala, jak ze sendvičů přejdou na vařené a později pečené maso, brambory, knedlíky a podobně. Přestane jíst syrové maso a probudí se v něm člověk. Jak se mýlila se mělo ukázat za pár hodin.

Kvílivý nářek byl slyšet až na chodbu. Hermioně se sevřelo srdce a rozběhla se k ošetřovně. Vpadla do dveří zrovna ve chvíli, kdy se madam Pomfreyová s McGonagallovou snažily společnými silami udržet ho na posteli.
„Co se mu stalo?“ vyhrkla Hermiona vyděšeně.
„Je mu zle,“ zasípala Pomfreyová a podařilo se jí konečně vbodnout jehlu do zmítající se paže. Chvíli poté, co se lektvar dostal do jeho krevního oběhu, křeče pominuly a Severus se bezvládně složil na postel. Pomfreyová si setřela pot z čela.
„Tak to bychom měli,“ oddechla si McGonagallová.
„Co je mu?“ zeptala se Hermiona a došla k jeho posteli.
„Těžko říct,“ pokrčila Pomfreyová rameny. „Musím ho nejdřív vyšetřit. Má ostré bolesti břicha, průjem, zvracení.“
„Možná něco špatného snědl,“ navrhla McGonagallová.
„Když jsem mu přinesla jídlo, už mu bylo zle. Od chvíle, co ho sem přivezli, nic nejedl,“ Pomfreyová se zamračila.
Hermiona zbledla.
„Já…já jsem mu dala sendviče,“ hlesla.
„Cože?“ otočila se k ní Pomfreyová.
„Se šunkou a s tuňákem,“ špitla Hermiona a sklopila oči.
„Panebože, slečno Grangerová, to vás ani na chvíli nenapadlo, že na to není zvyklý? Nikdy nic takového nejedl. Je v tom olej, sůl a koření a…není divu, že mu je zle,“ Pomfreyové z očí sršely blesky.
„Chtěla jsem ho odnaučit jíst syrové maso…vůbec jsem si neuvědomila, že…“
„Dobrá,“ umlčela ji Pomfreyová ostře. „Bude v pořádku, ale příště nebuďte tak zbrklá. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna vy uděláte něco tak neuváženého.“
Hermiona se tvářila smutně, ale viditelně si oddechla, že to dopadlo ještě takhle dobře.
„Jídelníček se mu přece musí měnit postupně.“
„Já vím. Bylo to ode mne…“
„Ještě štěstí, že to dopadlo takhle. Mohlo to skončit mnohem hůř,“ řekla Pomfreyová, ale zlost už v jejím hlase nebyla tak patrná.

Hermiona se obávala, že po té nešťastné události se sendviči ztratí Severusovu důvěru. Ale zdálo se, že díky časové prodlevě si bolest a jídlo vůbec nespojuje, protože se jeho chování k Hermioně nijak nezměnilo.

*****

Hermiona vešla na ošetřovnu a otřásla se. Severus seděl na podlaze a olizoval si zakrvácené prsty. Na talíři před ním ležel ještě jeden kus syrového masa. Pomfreyová Hermionin příchod uvítala, protože konečně mohla odejít. Severus výměnu „stráží“ ani nezaregistroval, protože si na Pomfreyovou i McGonagallovou už zvykl. Hermiona smutně sledovala, jak Severus konzumuje svůj oběd. Z nějakého důvodu se jim nedařilo přimět ho jíst vařené maso. Prostě ho odmítal, ale Hermiona se nemohla zbavit dojmu, že to není tím, že by měl raději syrové maso, ale že má z něčeho strach.
„Ahoj,“ řekla mu Hermiona a posadila se na zem naproti němu.
Severus se na ni podezřívavě podíval a raději si maso v zubech poodnesl kousek stranou, kdyby mu ho snad chtěla vzít. V některých věcech nedůvěřoval vůbec nikomu. Hermiona vstala a došla do kanceláře Pomfreyové pro talíř s vařeným masem. Vrátila se a položila ho zem před něj. Pak si zase sedla na zem a doufala, že ho konečně přesvědčí. Severus si olízal prsty a zadíval se na talíř s vařeným masem. Hermiona v jeho očích na okamžik postřehla dychtivost, ale hned to bylo pryč a on talíř minul, jako by tam ani nebyl. Vykonal v koutě, který madam Pomfreyová začarovala odstraňovacím kouzlem, potřebu, pak si vylezl na postel, stočil se do klubíčka a díval se na Hermionu. Vypadal spokojeně. Hermiona si smutně povzdechla. Byl jako zvíře, když měl teplý pelech, dostal najíst a nikdo ho nebil, byl šťastný. Hermiona se ale nehodlala vzdát. Vzala talíř s vařeným masem a položila ho vedle něj na postel. Na chvíli zaváhala, ale pak si kousek toho nesoleného a absolutně neochuceného masa ukousla. Severus ji sledoval dost nedůvěřivě. Hermiona sousto spolkla a ukousla si další. Bylo to hnusné, ale překonala se. Snědla celý jeden plátek a pak vyčkávala, co Severus udělá. Díval se na ni a byl rozpolcený. Někde v jeho mysli byla zasunutá stará vzpomínka, že vonící dobrá potrava byla úzce spojena s bolestí. Na druhou stranu tady nic neodpovídalo jeho zkušenostem. Severus dlouho váhal, ale pak popadl kus masa a rychle se s tím šel schovat, kdyby snad přišel trest. Hermiona se neodvažovala ani dýchat, jak byla rozrušená. Severus maso opatrně zkoumal, ale zdálo se v pořádku. Pomalu kousíček ukousnul, převaloval ho chvíli na jazyku a pak spolknul. Hermiona se musela usmát, když viděla, jak slastně přivírá oči. Jeho nedůvěra však pořád nebyla rozptýlena. Ukousl druhé malé sousto a zase se nic nestalo. To mu dodalo odvahy a ukousl si větší kus. Bolest ani trest nepřicházeli. Snědl maso a pořád se nic nedělo. Zahleděl se na talíř.
„Tak si ještě vezmi,“ vybídla ho Hermiona s úsměvem.
Severus chvíli seděl a čekal. Když se ujistil, že mu nehrozí nebezpečí, pomalu se po čtyřech začal plížit k Hermioně, která v ruce držela talíř a nabízela mu další maso. Čím byl blíž, tím se víc krčil. Stará zkušenost se nedala jen tak rychle nahradit tou novou. Byl opatrný. Bolest nenáviděl. Natáhl tentokrát ruku, z hrdla mu uniklo varovné zavrčení, rychle popadl maso a zase se stáhl do bezpečné vzdálenosti. To se opakovalo několikrát, dokud nebyl talíř prázdný.
Severus se posadil a olízl se. Hermiona se usmívala, protože se konečně s jeho převýchovou hnuli z místa. Severus si vyskočil na postel, stočil se v peřině do klubíčka, a když Hermiona odešla, spokojený a dobře najedený usnul.

*****

Hermiona se cítila strašně unavená. Seděla v křesle a dívala se, jak Severus honí brambory po talíři a pak i po zemi. Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a jediným jejím úspěchem bylo, že Severus přestal jíst syrové maso a pomalu si, i když s jistým odporem a nedůvěrou, zvykal na vařenou stravu. Madam Pomfreyová mu sestavila specielní jídelníček, aby dostával vše, co potřebuje, díky čemuž začal konečně pořádně přibírat na váze, ale měl teď možná až nadbytek energie a tak mu postavili jakési prolézačky, na kterých si mohl procvičovat svaly a vydovádět. Ukázalo se, že nemá vůbec sílu, takže se zpočátku nedokázal udržet a hodně padal, ačkoli se nezdálo, že by ho modřiny nějak trápily. Teď už zesílil a pohyboval se po prolézačkách s mrštností veverky, občas sice spadnul, ale nikdy si nic vážného neudělal. Madam Pomfreyová tvrdila, že je to tím, že je hodně uvolněný, takže kromě modřin si ani jednou při pádu nic nezlomil.
Hermiona se na něj dívala a trápilo jí, jak malý pokrok udělali. Pořád měl blíž ke zvířeti než k člověku. Její myšlenky se stočily k jeho minulosti, třeba o tom, kdo byli jeho rodiče. Hermiona nepochybovala, že zemřeli, když byl ještě malý, protože jinak by neskončil takhle.
Severus strnul, a pak vklouzl pod postel. Hermiona se občas musela obdivovat o kolik lepší má smysly, ačkoli madam Pomfreyová vždy říkala, že nemá lepší smysly, ale dokáže je lépe využívat. Lidé prostě už otupěli. Hermiona vstala z křesla právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře a vstoupila madam Pomfreyová s profesorem Brumbálem. Zašli do kanceláře madam Pomfreyové a zavřeli za sebou dveře. Hermiona si byla vědoma, že je to neslušné, ale nemohla si pomoct. Došla tiše ke dveřím a napínala uši.
„Je to dost radikální řešení…“
„…pomoct, tak to za to riziko stojí…“
„…hůř než před tím. Není žádná záruka, že se to povede.“
„Toho jsem si vědom, ale blíží se začátek školního roku, něco udělat musíme, jinak…“
V Hermioně hrklo a dostala strach, že profesor Brumbál chce Severuse poslat pryč. Tak mě napadá, že jsem si nikdy nepoložila otázku, proč se v tom profesor Brumbál tak angažuje. Zamyslela se Hermiona. Určitě to nebylo jen mým dopisem. Možná tu jde o daleko víc. Třeba znal jeho rodiče.
„Slečno Grangerová?“ podivila se Pomfreyová, když otevřela dveře.
Hermiona zrudla a horlivě se snažila vysvětlit proč stojí za dveřmi: „Já jsem se chtěla zeptat, co bude se Severusem až začne škola.“
„Severus?“ podivil se Brumbál.
Pomfreyová se začervenala.
„Nějaké jméno jsme mu museli dát a tohle nám přišlo…dobré.“
Brumbál se zkoumavě na Pomfreyovou zadíval, a pak se nepatrně pousmál: „Je skvělé.“
Hermiona těkala pohledem z Brumbála na Pomfreyovou a zpátky očekávajíc odpověď.
„Nemusíte se o svého…kamaráda bát, slečno Grangerová. Konzultoval jsem jeho stav s několika dalšími odborníky a možná máme řešení, které by mu mohlo pomoci,“ řekl Brumbál.
Pomfreyová stiskla rty, což byla jasná známka toho, že s tím nesouhlasí.
„Mohu se zeptat o co půjde?“ osmělila se Hermiona.
„Na základě několika jednoduchých testů, které madam Pomfreyová provedla, jsme zjistili, že jeho dlouhodobá paměť nefunguje tak, jak by měla,“ řekl Brumbál a odmlčel se.
„V jeho způsobu myšlení není paměť důležitá, proto si pamatuje jen nejbližší události a jen věci, které jsou pro něj důležité,“ vyhrkla Hermiona.
„Jistě, to máte pravdu, slečno Grangerová, ale některé věci nasvědčují spíše tomu, že jeho dlouhodobá paměť je blokována. Je docela možné, že jde o nějaký mentální blok, jakousi ochranu před nepříjemnými vzpomínkami. Je teorie, že použitím nitrozpytu by se tato bariéra dala odstranit,“ pokračoval Brumbál.
„Ale to by si vzpomenul…na všechno,“ zajíkla se Hermiona.
„Na to špatné…ale i na to dobré. Vzpomenul by si na to kým byl, než se dostal do…tohoto stavu. Mohlo by mu to pomoct najít sám sebe a rovněž bychom věděli, co se mu stalo a mohli vhodněji zvolit rehabilitaci.“
Hermiona zírala na Brumbála a snažila se srovnat si pro a proti. Bude to pro něj hrozný šok. Co když to nezvládne?
„Chtěla bych být přitom s ním,“ řekla Hermiona pevně.
„V to jsem doufal, zdá se, že k vám poměrně přilnul,“ usmál se Brumbál.
„Trochu,“ připustila Hermiona.
„No, pokud to opravdu chcete udělat, půjdu připravit vše potřebné,“ řekla Pomfreyová a jen s obtížemi skrývala rozmrzelost. „Doufám, že o tom byl informován…no, vy víte koho myslím, a že s tím souhlasí.“
„Samosebou,“ přikývl Brumbál.
Hermiona se zadívala na Pomfreyovou. Koho může mít na mysli? Že by nějaký Severusův poručník?
„Pane profesore, ví se něco o jeho rodině?“ zeptala se Hermiona Brumbála zamyšleně.
„O jeho rodině? Ne, bohužel se nepodařilo zjistit o něm žádnou informaci.“
Hermiona přikývla, ale přesto se nemohla zbavit dojmu, že Brumbál neříkal tak úplně pravdu, nebo aspoň celou pravdu.

*****

Hermiona si přisunula židli blíž k Severusově posteli a nervozitu se poměrně neúspěšně snažila maskovat poněkud křečovitými úsměvy. Severus k ní obrátil své černé kalné oči, byl malátný, protože dostal směs uklidňujícího a uspávacího lektvaru. Hermiona byla ráda, že netuší, co ho čeká. Nevědomost je přece jen sladká věc. Přesto však pořád musela přemýšlet, zda by si nemohl přece jen domyslet, že se děje něco závažného. Madam Pomfreyová ji několikrát ujistila, že jeho myšlení je příliš jednoduché a přímočaré, než aby si dal souvislosti dohromady, ale Hermiona si myslela, že ho podceňují. Vzala ho za ruku a doufala, že madam Pomfreyová má pravdu a on opravdu nemá zdání, že se něco chystá.
„Uvidíš, že bude vše v pořádku,“ zašeptala Hermiona konejšivě a pousmála se. Věděla, že jí nerozumí, ale představovala si, že z intonace jejího hlasu by mohl pochopit, že se nemusí ničeho obávat. Měla o něj strach, protože i když to madam Pomfreyová nahlas neřekla, to, co se chystal profesor Brumbál udělat, nebylo ani trochu bezpečné.
Když Brumbál vešel, Hermiona vzhlédla a poněkud ji zarazilo, že profesor nemá hábit, ale jen volné kalhoty a košili. Přišlo jí to zvláštní, ale nedala to na sobě tolik znát a pozdravila ho kývnutím hlavy, protože jí nebylo, stejně jako Pomfreyové a Brumbálovi, do řeči.
Severus nic z jejich nervozity nevnímal, protože uspávací lektvar už začínal účinkovat a jemu se zavíraly oči. Madam Pomfreyová zavřela polovinu okenic, takže na ošetřovně zavládlo přítmí. Když se Severusovi svezla hlava k rameni a on se propadl do hlubokého spánku, zahleděla se Pomfreyová na Brumbála a zašeptala: „Můžeme začít.“
Brumbál si s hůlkou v ruce stoupl k lůžku přesně za Severusovou hlavou. Madam Pomfreyová mezitím přivázala Severus řemínky z měkké, ale pevné kůže k lůžku.
„Je to nutné?“ zeptala se Hermiona a mračila se, když sledovala, jak madam Pomfreyová utahuje řemínky vedoucí Severusovi přes hrudník a paže.
„Bohužel je, protože nemůžeme vědět, jak na to bude reagovat. Mohl by si ublížit…nebo ublížit nám. Takhle to bude lepší,“ prohlásila Pomfreyová a naposledy zkontrolovala, zda řemínky neškrtí, ale nejsou ani moc volné.
Hermiona vzala Severuse za ruku, která mu bezvládně visela přes okraj postele, a strachy zatajovala dech. 
Profesor Brumbál zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit a pak zašeptal: „Legilimens!“

Měl pocit, jako by ho něco táhlo po dlouhých točitých schodech dolů do tmavých hlubin. Věděl, že je to jen jeho představivost, ale bylo to pozoruhodně reálné. Překvapilo ho, že nenarazil na žádný odpor. I když byl chlapec v komatu, očekával, že bude muset překonat jeho přirozenou mentální bariéru, avšak zdálo se, že hoch snad ani žádnou nemá. Tápal temnotou až ucítil, jako by se dotkl něčeho živého, zároveň se začaly vynořovat první vzpomínky. Brumbál je nechal volně plynout, teď nehledal odpovědi. Byl jen divákem, který mlčky sledoval, jak se před jeho vnitřním zrakem pozpátku odvíjí chlapcovy vzpomínky na čas strávený v Bradavicích. Téměř ve všech výjevech vystupovala slečna Grangerová, což potvrdilo závěr pozorování madam Pomfreyové, že je chlapec na dívku velice silně fixován, ať už důvod byl jakýkoli. Rovněž mohl potvrdit domněnku, že pro chlapce není paměť důležitá a mozek uchovává převážně jen ty informace, které jsou nejčerstvější nebo nějak důležité. Zbytek byl rychle zapomínán.
Brumbál byl teď svědkem prvních setkání chlapce a slečny Grangerové u sv. Munga. Obraz se změnil. Nyní dva léčitelé vlekli vzpouzejícího se chlapce, jemuž někdo nasadil náhubek, protože se snažil kousat a škrábat jako zvíře. Vhodili ho do pokoje a rychle vykouzlili stěnu, která ho měla oddělit od „normálních“ lidí. Chlapec vyrazil proti bariéře jako smyslů zbavený, narazil do ní, a protože bariéra byla prostupná jen dovnitř, dostal ránu, po které se schoulil na podlaze. Opět došlo ke změně a nyní se několik zaměstnanců ministerstva snažilo v špinavé podzemní cele zahnat vyděšeného chlapce do kouta, aby ho mohli nějak zneškodnit a dostat pryč. Brumbála sevřel smutek, když viděl, že i od těch, kteří mu měli pomoci, se hoch dočkal hrubého zacházení – jako by byl jen tupé zvíře.
Brumbál žasl, jak málo vzpomínek chlapec má, ale když se pokusil dostat k dalším, narazil na neobvykle silný odpor. Ještě nikdy se nesetkal s mentální obranou takového rozsahu, jako by se celá chlapcova bytost bránila vzpomínkám, které jeho mysl uzavřela hluboko v jeho mozku.

Hermiona těkala pohledem z Brumbála na Severuse a zpátky. Brumbál se mračil a na čele se mu udělalo několik hlubokých vrásek. Naproti tomu Severus, který byl ještě před chvílí poměrně klidný, měl teď stažené obočí, po tváři mu stékal pot, celé tělo měl napnuté a chvěl se, jako by měl zimnici. Pomfreyová neustále kontrolovala chlapcovy životní funkce, a přestože zatím žádné komplikace nebyly, netvářila se nijak nadšeně. Bylo jasné, že tohle je teprve začátek.

Na okamžik zaváhal, neboť si byl vědom, že hrozí nebezpečí, že by mohl chlapci poškodit mozek, pokud by na něj příliš tlačil. Stáhnul se, a pak zaútočil, avšak mentální bariéra odolávala. Znovu se musel Brumbál podivit té síle, s jakou se chlapec bránil vzpomínkám. Mentální bariéra se zachvěla pod dalším náporem, na okamžik to vypadalo, že odolá, ale síla Brumbálova útoku byla značná – bariéra se začala hroutit.

Severusovi se vydral z hrdla výkřik plný bolesti a hrůzy. Jeho ruka sevřela tu Hermioninu tak pevně, až jí vyhrkly slzy. Jeho tělo se prohnulo v zádech a řemínky se mu zakously do masa. Oči měl doširoka rozevřené a byla v nich čirá panika a děs a přece nevnímal nic kolem sebe, byl uzavřen hluboko v sobě ve své soukromé noční můře, kterou Brumbál právě spustil – jako když vyndáte malý kamínek ze základny velké hromady, vyvalily se blokované vzpomínky ven a doslova Severuse zahltily.
„Pomozte mi s ním!“ štěkla Pomfreyová na Hermionu, která jen v šoku sledovala, jak se kožené řemínky zarývají kousek po kousky do masa a z ran vytéká krev. „Tak dělejte!“ křikla Pomfreyová a snažila se Severuse udržet na dost dlouho, aby mu mohla vpíchnout uklidňující lektvar.
Hermiona se vzpamatovala a společnými silami se jim podařilo Severuse udržet natolik, aby se madam Pomfreyová strefila do žíly na jeho paži. Lektvar zabral téměř okamžitě a Severus se zhroutil na postel. Madam Pomfreyová si oddechla, vzala gázu, nabrala hojivou mast a snažila se ošetřit rány od řemínků, bez kterých by Severuse na lůžku rozhodně neudržely. Hermiona si třesoucíma se rukama otírala slzy.

Na několik vteřin se vyděsil, že použil příliš velkou sílu a chlapcova mysl to nevydržela, když se vynořila první vzpomínka. Do kobky, která chlapci sloužila celé roky jako jediné útočiště, vešel vysoký muž s dlouhými blond vlasy. Ačkoli mu nebylo vidět do tváře, byl to zcela jistě Lucius Malfoy. Došel k chlapci ležícímu na hromadě slámy a bez jakéhokoli důvodu do něj kopl. Hoch se ohnal a dostal další ránu a po ní ještě dvě, kterým se však už neodvážil bránit. Lucius vytáhl hůlku a chlapec se v hrůze přitiskl do kouta, ale tentokrát mu jen bylo vyčarováno jídlo – krvavý kus masa. Lucius udeřil chlapce holí do hlavy, a pak odešel. Brumbál si uvědomoval, že se celá jeho duše chvěje, jako by v té kobce byl taky a jen bezmocně musel přihlížet.
Několik dalších vzpomínek bylo obdobných jen stupeń surovosti byl vyšší. Cizího muže, který chlapce do krve zbičoval, střídal Lucius Malfoy a jeho kontroly, zda chlapec vůbec žije, doprovázené kopanci a bitím, aby se vzápětí na scéně objevil zrzavý muž, který chlapci nasadil obojek a nechal ho několik dní uvázaného jako psa bez jídla a vody.

Hermiona se třásla, jako by sdílela jeho bolest. Severus nepřestával křičet a byl to děsivě lidský projev bolesti a utrpení. I Brumbál se třásl, po tváři mu stékal pot a ruka s hůlkou se mu chvěla.

Zrzavý muž přicházel stále častěji a surově chlapce bil a týral. Vybíral si místa, kde to nejvíc bolelo – dlaně, prsty, chodidla, genitálie. Brumbál byl nejdřív svědkem, jak se chlapci postupně objevovala na tváři ošklivá hnisající rána až spatřil, jak chlapec přišel ke své jizvě na obličeji. Zrzavý muž vykouzlil kus ostnatého drátu, přivázal chlapce za ruce ke zdi a udeřil ho drátem do hrudi. Brumbál se třásl vztekem a odporem, cítil chuť muže zabít za něco takového. Muž se smál, a pak zasáhl chlapce do tváře. Drát mu rozerval obličej k nepoznání, krev byla všude, chlapec křičel a muž ho bil dál, dokud hoch neutichl a nezůstal bezvládně viset v okovech.

Severus vykřikl a téměř se vyšvihl do sedu. Řemínky se mu zařízly hluboko do masa, a pak praskly.
„Držte ho!“ zaječela Pomfreyová a sama vší silou přitlačila zmítajícího se chlapce k posteli.
Hermiona vytáhla třesoucíma se rukama hůlku a pomocí tlakového pole Severuse přinutila lehnout si. Madam Pomfreyová mu dala další dávku uklidňujícího prostředku a znovu ošetřila krvácející rány od řemínků.
„Buďte připravená obnovit tlakové pole, až dostane další záchvat,“ hlesla Pomfreyová unaveně a otřela si zakrvácenou rukou pot z čela.

Obrazy týrání, utrpení a nelidského, surového zacházení útočily na Brumbála ze všech stran. Jak postupoval proti proudu času a chlapec mládnul, bylo to pořád horší a horší. Ne jednou ho museli ošetřit, aby vůbec přežil. Jídla dostával jen to nejnutnější minimum, avšak do vody mu přidávali vitaminy a minerály, neboť z nějakého důvodu nechtěli, aby onemocněl, chtěli ho živého, ačkoli smrt by pro něj byla milosrdenstvím.
V kobce se objevila Narcissa. V jedné ruce třímala dlouhý pohrabáč, kterým chlapce ostře bodla, aby ho donutila k ústupu. Brumbál si všimnul, že hoch má otevřenou zlomeninu předloktí. Někdo mu zranění ovázal kusem hadru – možná si to udělal sám – krev již netekla, ale bylo vidět kost, jak trčí z rány ven. Chlapci mohlo být tak třináct možná víc, nedalo se to poznat. Narcissa se tvářila zhnuseně, ale přesto vytáhla hůlku, narovnala chlapci zlomeninu a zafixovala ji dlahou. Hoch se k ní pohnul a Brumbál v těch uštvaných očích uviděl záblesk vděčnosti, který však pominul, když ho Narcissa bodla do boku pohrabáčem, aby si ho udržela od těla. Brumbál nebyl schopen říct, zda to Narcissa udělala z vlastní vůle, nebo ji to někdo nařídil, přesto byl rád, že se někdo nad tím dítětem alespoň jednou slitoval.
Lucius Malfoy nakrčil nos a něco přikázal. Muž vedle něj vykouzlil káď vody, z které se kouřilo a další dva chytili vyděšeného chlapce za ruce a vlekli ho k vodě. Když se ho pokusili strčit do vody, začal se bránit. Několikrát ho surově udeřili a shodili ho do horké vody. Ve vzpomínkách chyběl zvuk, ale Brumbálova mysl vytvořila zcela reálnou představu, jak chlapec křičí, když mu horká voda spálila kůži. A pak ho Lucius Malfoy svojí holí potopil pod vodu a držel ho tam tak dlouho, že ho skoro utopil. Chlapec lapal po dechu a snažil se dostat ven, několikrát ho udeřili a jeden muž mu při snaze udržet ho ve vodě vykloubil rameno. Brumbál se už nedivil, že se chlapec bojí vody.
Vynořovaly se další vzpomínky a každá zasazovala Brumbálovi těžkou ránu do duše, když musel nečinně přihlížet, jakými utrpeními ten chlapec prošel. Chlapec byl stále mladší, jeho chování méně zvířecí a jizvy z jeho těla mizely, až nakonec odpornou kobku nahradil malý, ponurý pokoj, ve kterém byla jedna postel, stůl, židle, krb s mříží a na zdi jedna police s knížkami. Uprostřed místnosti seděl chlapec, mohlo mu být devět, deset let, byl nahý, dlouhé černé vlasy měl teď upravené a lesklé. V ruce držel knížku a četl si. Byl hubený, ale viditelně dostával pořádně najíst, protože mu teď už nebyla vidět žebra a další kosti, ani jizvy na těle neměl. Vypadal klidně, ale přece jen smutně a osaměle. Najednou z ničeho nic zhlédl a zadíval se na dveře, které se bez varování rozrazily a do místnosti vešel – ano nikdo jiný než mladý Voldemort – Brumbál Toma poznal okamžitě. Vytáhl chlapce hrubě na nohy a surově ho strkal před sebou, neustále mu zjevně nadával a bil ho. Prošli několika chodbami a v hale chlapce Voldemort doslova vhodil ho smaragdových plamenů Letaxu, sám si k němu přistoupil a zmizeli. Hoch vypadl z krbu na leštěnou mramorovou podlahu celý odřený a potlučený. Lucius Malfoy stál na schodech se svou ženou a tvářil se částečně překvapeně a částečně zhnuseně. Došlo k ostré výměně názorů a Brumbál zalitoval, že ve vzpomínkách nemůže slyšet, o čem se baví. Nakonec však Lucius ustoupil, chytil chlapce za vlasy a smýkl s ním, až mu podjely nohy a on upadl. Poté ho Lucius dovlekl do sklepení a tam ho vhodil do tmavé kobky, která se na, jak Brumbál věděl, příštích sedm let měla stát jeho jediným světem.

Hermiona měla pocit, jako by Severus vykřikl ne, ale nedalo se to říct s jistotou. Křičel skoro pořád. Držela ho tlakovým polem na lůžku, přes slzy skoro neviděla a ruce se jí chvěly námahou. Modlila se, aby byl Severus silný a zvládl to, avšak s každou další minutou, kdy se Severusovo dýchání zhoršovalo, tep se mu zrychloval, stoupala mu horečka a rány místo, aby se mu hojily, neustále krvácely, ztrácela i ona naději. Brumbál na tom nebyl o moc lépe, třásl se, šaty měl nasáklé potem a mračil se.

Brumbál se cítil psychicky vyčerpaný jako ještě nikdy. Naštěstí vzpomínky teď byly mnohem lepší. Ve všech se opakovalo v nejrůznějších obměnách to samé – buď si nahý chlapec četl, čmáral na pergamen, hrál si s otlučenými kostkami nebo se krčil před vzteklou stařenou, která mu nosila jídlo a křičela na něj, avšak také ho naučila číst, psát a nejspíš i počítat a pochopitelně základním návykům, bez kterých člověk není člověkem.
Tok vzpomínek se zastavil, avšak než Brumbál přerušil spojení, narazil ještě na jednu, která jím však otřásla ze všech nejvíce. Byla nejasná a mlhavá, ale dala se tam rozlišit žena s dlouhými kaštanovými vlasy, která chovala v náručí malé dítě. Najednou jí mužské ruce dítě vyrvaly. Žena se chtěla za synem vrhnout, ale jiný muž ji hrubě odstrčil, až upadla a udeřila se do hlavy o stůl. Dítě se s pláčem natahovala k matce ležící bezvládně s otevřenýma očima bez života na zemi, pod jejíž hlavou se rozlévala kaluž krve.

Hermiona seděla u Severusovy postele a hladila ho po ruce. Madam Pomfreyová odvedla vysíleného Brumbála do jeho komnat a Hermiona zůstala zde. I když byl Severus stabilizován a ošetřen, nejevil žádné známky vědomí. Poté, co Brumbál přerušil spojení, upadl do hlubokého komatu a zatím se neprobral – vlastně nebylo jasné, zda se vůbec ještě probere. Hermiona se natáhla a pohladila Severuse po tváři, z které ještě nevymizela bolest způsobená tím, jak musel vše prožít znovu. Dívala se na něj a znovu se jí hrnuly slzy do očí. Byl tak bezbranný, nevinný a nezasloužil si tenhle osud. Kdo ví, kým mohl být, kdyby měl v životě aspoň trošku štěstí. Hermiona odmítala uvěřit, že to skončí takhle.
„Ty to dokážeš, já to vím,“ zašeptala. „Spolu to dokážeme. Nenechám tě v tom, budu stát při tobě a všem ukážeme, že na to máš, že tě nemůžou jen tak odepsat.“
Hermiona se nahnula a políbila ho na tvář, upravila mu pod hlavou polštář, přikryla ho až po ramena a sama si lehla na druhou postel, kterou si přisunula těsně k jeho. Nehodlala ho opustit ani na vteřinu, ne teď když ji potřeboval nejvíc. A taky chtěla být první koho Severus spatří, až se probere. A že se probere o tom na rozdíl od madam Pomfreyové nepochybovala.

*****

Madam Pomfreyová zaklepala a vstoupila. Fakt, že Brumbál už vstal z postele, přešla mlčky, avšak s pevně stisknutými čelistmi. Postavila na stůl Brumbálův čaj.
„Děkuji,“ přikývl Brumbál a napil se. V jeho tváři bylo pořád patrné vyčerpání, ale vypadal mnohem lépe, než před dvěma dny.
„Měl byste ležet,“ utrousila Pomfreyová.
„Ne, cítím se docela dobře. Jak je chlapci?“
„Drží se. Je u něj slečna Grangerová,“ odpověděla Pomfreyová a jen s obtížemi zakrývala rozhořčení nad tím, že Brumbál vstal z postele o celé dva dny dřív, než mu doporučila.
„Slečna Grangerová je u něj hodně často,“ poznamenal Brumbál.
„To ano,“ přitakala Pomfreyová. „Vlastně je teď u něj skoro pořád.“
„Hodně jí na něm záleží.“
„Nejspíš,“ odpověděla Pomfreyová mrzutě.
„Poppy, prosím vás, vždyť dobře víte, že se musím vrátit co nejdříve. Řád má mnoho povinností a já také. Cítím se opravdu lépe,“ řekl Brumbál a Pomfreyová se konečně nepatrně pousmála.
„Já vím,“ řekla smířlivějším tónem.
„Ten chlapec prožil strašné věci,“ řekl Brumbál tiše. „Pamatuje si málo, ale to nejhorší. Lucius nám ale říkal pravdu. Mohlo mu být tak deset, když ho Voldemort přivedl k nim.“
„A předtím?“
„Starala se o něj nějaká žena. Bezpečně vím, že ho naučila číst, psát a myslím, že i počítat, ale nezacházela s ním nijak laskavě, aspoň ho nebila. Šaty mu nedali nikdy, ale rozhodně žil jako člověk.“
„Bylo mu deset, byl příliš mladý. Kdyby se mu to stalo ve třiceti, tak by se z toho dostal, ale takhle se nikdy nevzpamatuje.“
„Víte, že si pamatuje, jak ho vzali od matky?“ zašeptal Brumbál.
„Cože?“
„Je to neobvyklé, ale pamatuje si to. Jeho matku přitom nešťastnou náhodou zabili a on si to pamatuje. Je to hrozné,“ řekl Brumbál a tiše si povzdechnul.
„Ale proč takhle musel skončil?“ zamračila se Pomfreyová.
„To se asi nikdy nedozvíme. Mám ale jednu…teorii.“
„Jakou?“
„Když za mnou tenkrát přišel Severus a požádal mě o pomoc, měl jsem dojem, že mi neřekl všechno. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale teď…myslím, že Voldemort měl se Severusem své plány.“
„ Jaké plány?“ podivila se Pomfreyová.
„Severus je jeden z posledních zástupců opravdu čistokrevných rodů a Voldemort měl spoustu kontaktů s několika evropskými čistokrevnými rody. Domnívám se, že sháněl Severusovi…partnerku.“
„A tohle dítě se prostě nehodilo do krámu,“ dodala Pomfreyová.
„Přesně tak,“ přikývl Brumbál. „Kdyby o něm Severus věděl, určitě by si jeho matku chtěl vzít. Severus má věrnost v povaze. Voldemort by ho musel vydírat, aby ho přinutil k něčemu…,“ Brumbál potřásl hlavou.
„Myslíte, že ji miloval? Nebo to byla „nehoda“?“
„Když si vzpomenu na tu noc, kdy za mnou přišel…spousta věcí teď dává smysl…myslím, že ji miloval a moc. O to je to větší tragédie. Nejspíš něco tušil, ale asi byl přesvědčený, že jsou mrtví.“
„Proto ho schovali do sklepa u Malfoye,“ hlesla Pomfreyová.
„Ano, tam by ho Severus nikdy nehledal. Je to strašné, ale zapadá to do sebe,“ povzdechl si Brumbál.
„Řeknete mu to?“ zeptala se Pomfreyová.
„Nemyslím, že je třeba. Severus ví víc, než my.“
„Minerva tu dlouho nebyla,“ nadhodila Pomfreyová.
„Dělá něco pro Řád, ale o chlapce se zajímá. Je to bizardní, kolik lidí osud toho chlapce zasáhnul, že?“
„A přitom chybělo tak málo a mohlo vše být jinak,“ řekla smutně Pomfreyová.
„Asi máte pravdu, ale s tím se už nedá nic dělat.“

Severus pomalu otevřel oči. Hermiona odložila knihu a sedla si k němu na postel.
„Jak se cítíš?“ zeptala se ho starostlivě.
Zahleděl se na ni a na okamžik měla Hermiona dojem, jako by se jeho pohled projasnil a v jeho očích se objevila hloubka a porozumění, ale hned to bylo pryč.
„Máš hlad?“ zeptala se vesele a natáhla se pro talíř, který byl na nočním stolku.
Severus se od jídla odvrátil, vypadal unaveně a zmateně.
„Bude to dobré, uvidíš,“ slíbila Hermiona, neboť si byla jistá, že tohle je bod zvratu a odteď bude vše jiné. 

*****

 Do konce prázdnin nebylo daleko, ale Severus dělal Hermioně jenom radost. Poměrně rychle se vzpamatoval, měl noční můry, takže musela spát s ním, ale začínal jevit neobvykle velký zájem o své okolí, což vedlo Hermionu k rozhodnutí, že je třeba začít rozvíjet jeho jemnou motoriku a myšlení. Odjela domů, prolezla půdu a do Bradavic přivezla batoh plný dětských stavebnic, skládanek a knížek pro nejmenší. 
Severus se dokázal mnohem víc soustředit na jednu činnost oproti dřívějšku, kdy jeho pozornost dokázala rozptýlit každá blbost. Jeho myšlení bylo sice hodně jednoduché a hlavně přímočaré, ale rozhodně ukázal, že hloupý není. Skládačku, kde určité těleso zapadlo jen do otvoru stejného tvaru, dokázal poté, co mu Hermiona předvedla dva názorné příklady, bez většího zaváhání složit. Madam Pomfreyová sice byla přesvědčena, že se s v minulosti s tímto problémem už setkal a prostě si jen vzpomněl, co má dělat, ale i to byla výhra. Důležité bylo, že si Severus procvičoval prsty a nutilo ho to přemýšlet, nebo minimálně vzpomínat. Občas to bylo zvláštní pozorovat sedmnáctiletého kluka, jak sedí nad skládankou pro mrňata, dlouhé černé vlasy mu padají do očí a čelo má nakrčené námahou. Hermiona chápala, že je to pro něj obtížné, ale důležité bylo, že se snažil, opravdu se snažil.
A ještě jednu věc byla Hermiona rozhodnutá naučit ho dřív, než začne škola – osobní hygieně. Kdyby každý večer nevzala madam Pomfreyová lavor teplé vody, žínku a neumyla ho, klidně by si zůstal špinavý. Byl tu ale problém – Severus měl z vody panickou hrůzu a i pouhý lavor vody ho dokázal znervóznit. Díky profesoru Brumbálovi už věděli proč, ale Hermiona netušila, jak by mu to pomohla překonat.

Hermiona se usmívala, neboť ji madam Pomfreyová před chvílí ujistila, že se Severus po začátku školního roku nebude z Bradavic stěhovat. Už teď pro něj byly připravovány komnaty v jiné části hradu, kam bude přemístěn. Severus zvědavě zkoumal koupelnu, protože tady ještě nebyl. Z čistě bezpečnostních důvodů ho sem nepouštěli, neboť by mohl sníst mýdlo nebo si rozbít hlavu o umyvadlo. Teď ho sem však Hermiona vzala záměrně. Na ošetřovně byla koupelna malá a jen se sprchou, to však stačilo. Severus zkoumal sprchový kout, Hermiona zamkla a začala se pomalu svlékat. Byla nervózní a snažila se uklidňovat tím, že nahá nebo oblečená – Severus v tom nebude vidět rozdíl. Severus jí důvěřoval a s oblibou ji napodoboval, takže došla k závěru, že když mu ukáže, že se nemá čeho bát, dá si říct. Když byla už jen ve spodním prádle, nejistě se na něj zadívala. Ani si nevšimnul, že si odložila a zvědavě zkoumal skleněnou stěnu sprchového koutu. Rychle se svlékla a vzala si župan.
„Severusi.“
Při zvuku jejího hlasu na ni pohlédl. Věděla, že netuší, že je to jeho jméno, ale reaguje jen na zvuk.
„Pojď sem,“ kývla na něj. Tohle gesto Severus znal a přišel k ní, jako obvykle po čtyřech. Hermiona ho vzala za ruce a přinutila ho vstát. Ve tváři se mu objevil zmatek, zavrávoral a chytil se jí za ramena. Viděla, jak se mu třesou nohy, byl zvyklý chodit po čtyřech a neuměl udržet rovnováhu. Pustila ho a on se chtěl vrátit na všechny čtyři.
„Ne,“ zadržela ho.
Jeho zmatek viditelně rostl a několikrát tiše zakňučel. Hermiona ale byla neúprosná, protože věděla, že smysl pro rovnováhu má, neboť po prolézačkách se teď pohyboval s jistotou akrobata. Hermiona sundala jeho ruce za svých ramen. Chvíli to vypadalo, že upadne, když už se o ni nemohl opřít, ale nakonec to přece jen ustál. Hermiona ho za ruce táhla k sobě a donutila ho udělat jeden malý krok, pak další a ještě jeden. Pustila ho a on zůstal stát, ve tváři nechápavý a zmatený výraz.
„Vidíš, jak ti to jde,“ pochválila ho a odstoupila, aby si ho mohla prohlédnout. Byl vyšší než ona, štíhlý, díky neustálému lezení po prolézačkách bylo teď jeho tělo pevné a silné. Měl relativně široká, pěkně tvarovaná ramena, úzké boky a dlouhé nohy. Jediné, co jeho vzhled trošku kazilo, bylo značné množství ošklivých jizev a přece Hermioně přišel nádherný. Před dvěma měsíci to byla lidská troska a teď za jejího přispění by nikdo nepoznal, že prožil sedm let v nelidských podmínkách. Jistě hlavní zásluhu na tom měla madam Pomfreyová, která mu sestavila jídelníček, zajistila ty prolézačky, aby mohl cvičit, a odstranila mu spoustu jizev, ale Hermionin příspěvek nebyl zanedbatelný.
Severus zkoumal ten nový objev, že může chodit i po dvou, neboť teď měl nečekaně volné ruce a jaksi nevěděl, co s nimi. Hermiona pustila sprchu. Sotva Severus uslyšel zvuk tekoucí vody, propadl záchvatu paniky. Prudce sebou trhl a protože nebyl zvyklý stát a chodit po dvou, upadl, rozsekl si koleno a v hrůze se natlačil mezi skříňku a zeď, přičemž se udeřil do tváře.
„Klid! Severusi, klid!“
Severus měl oči strachem rozšířené a rozhlížel se po koupelně. Hermiona se ho pokusila dotknout, ale on se kolem ní prosmýkl a narazil ramenem do dveří s takovou silou, že to zapraštělo.
„Severusi!“ vyjekla Hermiona a ztlumila tekoucí vodu. Pak se k němu sklonila. „Je to dobré. Nic ti nehrozí.“
Severus těkal pohledem po místnosti. Hermiona s povzdechem zavřela vodu a několik dlouhých chvil ho uklidňovala. Pak mu ránu na koleně vymyla, naštěstí nebyla hluboká. Jak se zdálo, nezvolila nejvhodnější způsob. Vstala, sundala si župan a začervenala se. Měla trochu obavy, jak Severus zareaguje, ale od té doby, co dostal od ošetřovatele výprask, když projevil o Hermionu sexuální zájem, se už nic podobného neopakovalo, i když občas si Hermiona jistých náznaků všimla. Severus však tyhle reakce svého těla zcela ignoroval. Teď ale na Hermionu ani nepohlédl a neustále se rozhlížel, jako by čekal, že ho někdo chytí a začne topit. Hermiona tedy vstoupila do sprchy a pustila ji. Severus sebou trhl, ale Hermiona rychle upoutala jeho pozornost tím, že na něj začala mluvit. Když se na ní podíval, strnul, neboť Hermiona stála v proudu toho mokrého, co dusilo.
„Pojď sem,“ vybídla ho.
Severus zavrtěl hlavou, což se naučil, když pochopil význam výrazů ano, ne, ovšem musela být pronesena s patřičnou intonací.
„No tak, neboj,“ usmála se Hermiona a vylezla ze sprchy, vzala ho za ruku a přinutila ho vstát. Dala mu chvíli, aby našel rovnováhu, a pak ho pomalu táhla do sprchy. Severus nebyl schopný vzdorovat, protože si na dvou nebyl dost jistý a chytit se někde rukou ho nenapadlo. Když ho dotáhla až pod proud teplé vody, tiše zaskučel, a pak překvapením ztichl. 
Hermiona si stoupla naproti němu a nedokázala odolat, aby mu nepoložila ruce na ramena. Bylo to nádherné, a tak se po chvíli váhání k němu přitiskla. Poprvé se takhle tiskla k nějakému muži. Severus vypadal zmateně a víc než Hermiona ho zajímala sprcha. Hermiona se od něj odtáhla a dala mu do ruky mýdlo. Severus ho očichal a zašklebil se. Tak mu ukázala, co má dělat, aby se vytvořila pěna, která ho nadchla. Pokusil se to dát do pusy, ale ostré ne, ho zastavilo. Hermiona musela překonat stud a dotýkat se Severusova těla i tam, kde by se ho nejspíš nikdy nedotkla, pokud ho chtěla naučit, jak dbát na osobní hygienu. Celá se přitom chvěla a byla rudá jako rak. Neustále si připomínala, že Severus to nechápe tak krátkozrace jako ona, ale bylo to dost těžké. Severus to všechno pozoroval s neuvěřitelným zájmem, neboť to pro něj bylo nové, ačkoli část jeho mysli si mlhavě vybavovala něco velice podobného.
Čištění zubů bylo mnohem klidnější a pro Hermionu méně „náročné“. Byla připravená na to, že Severusovi se bude pasta hnusit a tak ji předem ochutila. Pak stačilo dát mu do ruky kartáček a on už ji sám napodoboval. Aby si ale Severus tyto návyky osvojil, bylo potřeba, aby si s ním Hermiona každé ráno chodila čistit zuby a každý večer do sprchy. Severusovi se to viditelně zalíbilo, protože každý den přesně v sedm hodin seděl už před dveřmi do koupelny a čekal na Hermionu. Bylo jí záhadou, jak dokáže tak přesně odhadnout čas, když nezná hodiny, ale věděla, že je to jen jistá forma reflexu, neboť každý tvor má v sobě vnitřní hodiny.

*****

Přesun do nového obydlí Severus ani nezaznamenal, neboť ho přemístili v noci, když byl uspaný a jeho nový domov vypadal stejně. Teprve postupně, aby si na to zvykal, se měly komnaty více přizpůsobit jeho potřebám. Co však pocítil velice citelně, byla náhlá nepřítomnost Hermiony. Probudil se sám a když prohledal pokoj, začal tiše a pak stále hlasitěji kňučet – jiný projev opuštěnosti, strachu a nepohodlí totiž neznal. V té době byla Hermiona, ale i Pomfreyová a McGonagallová na zahajovací slavnosti. Hermiona byla nervózní a neposedná tak, že si toho povšimli i její kamarádi Harry a Ron. Ona jim však neřekla, jaká událost se v jejím životě odehrála, a jen je odbyla, že jí nic není. Obřad Zařazování se zdál nekonečný a jen co se na stolech objevilo jídlo, nabrala si Hermiona na talíř kolik unesla a odešla zanechávaje své zaskočené kamarády jejich otázkám.

Hermiona vešla a talíř jí vypadl z ruky. Severus ležel uprostřed pokoje, který vypadal jako by tu řádil tajfun. Všechno bylo zpřeházené a poničené. Severus byl rozdrásaný, potlučený, ruce měl rozkousané do krve, na pažích, bocích a stehnech měl krvavé stopy od vlastních nehtů, jeho krev byla úplně všude.
„Severusi?“ zašeptala Hermiona a stěží potlačovala slzy.
Chvíli trvalo než s tichým, vděčným zakňučením zvedl hlavu a upřel na ni své kalné oči.
„Bože Severusi,“ zajíkla se a klekla si vedle něj. Byl na ní závislý víc, než by si kdy pomyslela. „Snad sis nemyslel, že tě opustím?“
Severus se k ní přitiskl, mohla vnímat, jak se jeho tělo třese. Ještě před nimi byl pořádný kus práce, než z něj bude samostatný člověk. Hermiona ho pohladila, vstala a ze skříně v koupelně přinesla dezinfekci, vlhkou gázu a hojivou mast. Nejdřív mu rány vymyla, vydezinfikovala, a pak do nich nanesla mast. Bylo až dojemné, jak trpělivě a bez jediného hlesnutí snášel ošetření, i když dezinfekce musela pálit jako čert. Hermiona pak pokoj uklidila, najedla se s ním a uložila ho spát. Pak si vlezla do druhé postele, protože kdyby odešla Severus by neusnul. Od chvíle, kdy Brumbál uvolnil jeho vzpomínky, míval strašné noční můry, ovšem kupodivu jen když nebyla na blízku Hermiona. Když věděl, nebo si myslel, že je s ním, spal klidně, jako by byla jeho štít, proti špatným vzpomínkám a snům.

První dva týdny Hermiona vynechávala většinu předmětů, protože Severuse musela naučit, že teď od něj bude ráno odcházet, ale vždy se vrátí. Postupně si na tenhle nový režim zvykl. Ráno s ní tedy vstal, vyčistili si zuby, nasnídali se a Hermiona šla na výuku. Severus si lehl na postel, nejedl, nehrál si a jen celé hodiny zíral na dveře a trpělivě čekal, až se k němu vrátí. Přesně věděl, kdy vždycky přichází a stačilo, aby se opozdila o jednu minutu a už začal být nervózní. Proto Hermiona vždy po vyučování popíchala za ním. Dost tímhle trpělo její přátelství s Harrym a Ronem, protože na koleji nebývala vůbec, na jídlo do Velké síně nechodila a hned, jak se ozvalo poslední zvonění, pospíchala pryč. Marně se jí kluci vyptávali, vždycky je nějak odbyla, neboť jim nic říct nesměla a vlastně ani nechtěla. V hodinách lektvarů vždycky žasla nad tou podobou mezi profesorem Snapem a jejím chráněncem, avšak nikdy ji ani ve snu nenapadlo, že by mezi nimi mohl být příbuzenský vztah. Považovala to prostě za šťastnou náhodu a Severusův nepatrně zahnutý nos, nepřipisovala genetice, ale faktu, že mu ho jeho trýznitelé několikrát přerazili. Hermiona se na lektvarech vždycky usmívala, přesto že si na ní profesor Snape z nějakého důvodu zasedl a byl k ní ještě hrubější, než obvykle. Nevadilo jí to, ačkoli chvílemi dokonce v neoblíbenosti doháněla Harryho, neboť jí profesor poslední dva roky imponoval a líbil se jí, a hlavně měla Severuse.
Když byla Hermiona se Severusem, zdokonalovala ho v chůzi vzpřímeně a snažila se mu vysvětlit, že po čtyřech se prostě nechodí. Každý večer mu ve sprše myla vlasy a česala ho, takže se mu vlasy leskly a byly hebké a příjemné na dotek. Taky mu je stáhla do culíku, aby si je pořád nemáčel v jídle. Hrála si s ním, aby musel namáhat mozek, nebo si stavěli z kostek, aby si procvičoval zručnost. Hodně při tom Severusovi pomáhala paměť, ale Hermiona viděla i jeho vlastní pokroky. A tak se rozhodla, že ho začne učit mluvit. Přinesla si obrázky písmenek a nutila Severuse po ní opakovat. Šlo to ztuha, nejen proto že Severus příliš nechápal, co se po něm chce, ale i z důvodu, že po letech neustálého vrčení, mu hrdlo zdrsnělo a měl velké problémy s výslovností. Hermiona byla ale vytrvalá a Severus se skutečně snažil, ne proto, že by se toužil naučit mluvit, ale jeho jediným životním cílem bylo udělat Hermioně radost. Severus měl rád, když ho hladila a chválila a trápil se, když se na něj zlobila, a tak se ze všech sil snažil vyhovět všemu, co po něm chtěla, i když to pro něj bylo velice náročné. Koncem prosince byl tedy schopný už sám přeříkat vcelku srozumitelně celou abecedu, akorát w mu činilo obtíže. Hermiona byla šťastná, že Severus dělá pokroky a v lednu vytáhla slabikář. Učila ho vlastně číst i mluvit zároveň. Severus tápal temnotou k nějakému záblesku porozumění, který však zatím nepřicházel. Slabikář pro něj byl velice obtížný a on jen strašně pomalinku začínal chápat spojitost mezi tím, co ho učila nejdřív, shluky těch podivných věcí s nožičkami a obrázky nad nimi.

Zatím co Hermiona denně vysedávala u Severuse a snažila se v něm probudit člověka, venku zuřila válka – a to doslova a do písmene. Harry se během jednoho roku několikrát střetl se Smrtijedy a jednou téměř nevyvázl živý, z čehož měla Hermiona strašné výčitky, ale Severus ji prostě potřeboval víc než Harry, který měl pořád ještě Rona. Severus neměl kromě Hermiony nikoho a kdyby se o něj přestala starat, obávala se, že by ho poslali do ústavu. Někdy si přála, aby jim mohla o Severusovi říct, vysvětlit jim to, ale profesor Brumbál ji zavázal naprostým mlčením. A tak když musela volit mezi přátelstvím s Harrym a Ronem a Severusem, zvolila Severuse, i když ztráta obou chlapců bolela, její srdce jí táhlo k jejímu chráněnci. Vytvořila si k němu zvláštní vztah a chvílemi uvažovala, zda je možné, aby ho…milovala.

*****

„He…He…Hem…,“ Severus vraštil obočí námahou, jak se zoufale snažil. „Hemona, He…,“ neustále její jméno převaloval na jazyku. „Hermona.“
Hermiona se usmívala. Sice to pořád ještě nebylo ono, ale udělal od Vánoc obrovský pokrok. Profesorka McGonagallová se usmívala, Brumbál uznale pokýval hlavou a madam Pomfreyová se už netvářila tak skepticky.
„Skutečně jste dokázala obdivuhodnou věc, slečno Grangerová,“ pochválil ji Brumbál.
„To není jen moje zásluha ale jeho,“ usmála se Hermiona na Severuse.
„Bez vás by byl jeho osud zcela jiný a určitě méně radostný,“ přidala se McGonagallová.
„Madam Pomfreyová, jak je…Harrymu a Ronovi?“ zeptala se Hermiona, když byli všichni tři na odchodu.
Harry se jako obvykle zapletl do nebezpečných věcí a zatáhl do toho i Rona. Oba teď leželi na ošetřovně a Hermiona si vyčítala, že kvůli Severusovi zanedbala jejich přátelství, a že ani nemá čas jít se za nimi podívat. Severus byl na ní hrozně závislý.
„Budou v pořádku,“ ujistila ji Pomfreyová a Hermioně se viditelně ulevilo, přesto si však říkala, že by je někdy měla navštívit, bohužel Severus vyžadoval neustálou pozornost. Nikdy nezapomněla na to, jak vyváděl a dokonce si ublížil, když ho nechala první den samotného.

Severus spal, ale Hermiona nemohla. Musela myslet na Harryho a Rona. Nebylo správné, že věnovala absolutně veškerý čas Severusovi, ale utěšovala se, že až se naučí postarat sám o sebe, bude vše jinak. Jenže teprve dnes si uvědomila, že za rok se její a Harryho i Ronovy cesty rozejdou. Vstala z postele a natáhla si župan, neboť se rozhodla využít toho, že Severus spí a navštívit je. Jindy to nebylo možné, protože Severus měl problémy s pochopením sloves a abstraktních výrazů, takže by mu fakt, že se vrátí, prostě nevysvětlila. Chtěla Harrymu a Ronovi vše říct a zachránit tak jejich přátelství. V naprosté tichosti vyklouzla z pokoje a pospíchala na ošetřovnu.
Harry ani Ron nespali a povídali si o tom, co se to s Hermionou stalo, že už s nimi nechce kamarádit.
„Ahoj,“ pousmála se Hermiona.
„Co ty tady?“ zamračil se Ron.
„Chtěla jsem vás vidět. Chybíte mi,“ řekla.
„No, asi ne tolik, když jsi celý školní rok na nás kašlala,“ vyjel na ni Ron.
„Rone, nech toho,“ povzdechl si Harry unaveně.
Hermiona se na něj zadívala a přišlo jí, že za letošní rok hrozně zestárl a choval se výrazně dospěleji, než v předchozích letech. Hermiona si sedla na židli a začala jim vyprávět, jak se setkala se Severusem a rozhodla se mu pomoci. Dokonce jim přiznala, že si k němu vytvořila velice silný citový vztah a je pro ni velmi důležité, aby mohl žít normálním životem. Ron se tvářil dost pochybovačně, ale Harry ji ve všem podpořil a projevil se jako ten chápavější. Ron to nakonec taky přijal, ale dával najevo, že se cítí ublíženě, když Hermiona dala přednost nějakému neandrtálci před jejich přátelstvím. Harry věděl, že Ron má Hermionu rád víc, než jen jako kamarádku a mluví z něj obyčejná, zdravá žárlivost.

Severus se protáhl a otevřel oči.
„He…Hermona?“ zašeptal a rozhlédl se. Trvalo mu jen krátce, aby zjistil, že je sám a téměř okamžitě propadl panice. Vstal z postele a potlačil nutkání spustit se na všechny čtyři. Zachytil se postele, aby našel oporu. Udělal několik kroků a nerozhodně se rozhlédl, nevěděl, co má dělat. Navíc, když byl sám vynořovaly se mu vzpomínky, které nechtěl. Severus zakolísal a zkusil udělat krok stranou, zakopl a upadl, přičemž se udeřil do spánku o stůl. v bezvědomí se zhroutil na zem a z hluboké rány mu prýštila krev.

„Já budu muset jít,“ ukončila jejich konverzaci Hermiona, když si všimla, že bude svítat. „Kdyby zjistil, že tam nejsem…pořád není schopný samostatné existence.“
„Myslíš, že někdy bude?“ zeptal se Harry skepticky.
„Ano, bude,“ přikývla Hermiona bez váhání, rozloučila se s nimi a odešla.

Hermiona vešla do pokoje a první, co spatřila, byla Severusova prázdná postel. Okamžitě se jí zmocnilo špatné tušení, a když ho uviděla ležet v kaluži krve, s pláčem se k němu rozběhla. Nejevil žádné známky života a Hermiona se v duchu proklínala. Utřela si slzy a rozběhla se za madam Pomfreyovou.
„Fraktura lebky,“ konstatovala Pomfreyová, když ho vyšetřila. „Buďte klidná, ztratil méně krve, než se může zdát. Bude v pořádku.“
Hermiona si třesoucíma se rukama utírala oči.
„Neměla jsem ho nechávat samotného,“ vzlykla.
„To je ten problém, zřejmě ho nikdy nebudete moct nechat samotného. Dobře si rozmyslete, zda chcete svůj život obětovat jemu, protože on nikdy nebude…“
„Bude!“ vykřikla Hermiona nečekaně prudce.
Pomfreyová už nic neříkala a mlčky Severuse ošetřila.

*****

„Profesor Brumbál…on říkal, že já tobě to říkat nemám, ale víš, já potřebuji…musím ti říct…je to prý důležité.“
Hermiona doslova zářila štěstím, když Severuse poslouchala. Pořád mu ještě činilo potíže nacházet správné výrazy, ale neměl problém porozumět a sám taky vždy sdělil to, co mu zrovna leželo na srdci, třeba že to někdy bylo poněkud krkolomné. Hermiona s pýchou sledovala, jak jeho dlouhé, štíhlé, zjizvené prsty obratně pracují s nožem a vidličkou. Cítila se jako absolutní vítěz, neboť druhé prázdniny, které strávila se Severusem, se blížily ke konci a on byl už zcela samostatný. Jeho zrak si zvykl na normální intenzitu světla, zvládl pečovat nejen o vlastní hygienu, ale i uklidit ve svém pokoji, hrozně rád četl a zbožňoval logické problémy a hádanky, u stolu se choval tak, že by mnohé její spolužáky zahanbil a v bílé košili, černých kalhotách a s vlasy staženými do culíku vypadal prostě božsky. Hermiona na něj byla pyšná a teď už věděla, že ho miluje. Všichni říkali, že to nikdy nedokáže, že je hloupý a chtěli ho odepsat. Ona mu věřila a měla pravdu.
„Co ti řekl profesor Brumbál?“ zeptala se Hermiona.
Severus zkřížil příbor na talíři a zadíval se svýma černýma očima na ni. Měl krásné oči, hluboké, stále poněkud kalné a bylo v nich vepsáno prožité utrpění, což je činilo dojemnýma.
„Chce mě…setkat?“ Severus zaváhal, a pak nespokojeně potřásl hlavou. „Seznámit s…otec…otcem. Hermiona, co je to otec?“
Hermioně vypadla vidlička z ruky.
„Našli tvého otce? Ale, Severusi, to je úžasné!“
„Opravdu? Proč?“
„Otec je tvá rodina.“
Severus nechápal. Pojem rodina pro něj znamenal Hermionu.
„Tak jinak. Rodinu tvoří máma, táta a děti. Mámě se narodí dítě a s tátou ho vychovávají,“ vysvětlovala Hermiona. 
Severus měl o lidské anatomii a způsobu rozmnožování jisté povědomí z knih, ale pořád to nějak nechápal.
„My nejsem rodina?“ zeptal se.
„Vlastně ne.“
„Proč? Otec je cizí. Moje rodina jsi ty.“
„Já vím, Severusi, a nemusíš se ničeho bát. Já tě mám ráda a nikdy tě neopustím.“
Severus se pousmál. Význam „mít rád“ chápal. Věděl, že má Hermionu rád, ale někdy měl pocit, že to slovo nedokáže obsáhnout, co cítí.
„Mám strach,“ řekl Severus po chvíli sklíčeně. „Nejsem…dost dobrý.“
„Nesmysl, tvůj táta na tebe bude pyšný. Já jsem na tebe pyšná. Všem jsi ukázal, že je v tobě víc, než tvrdili.“
Hermiona se na něj dívala. Byl to muž a ona to jasně vnímala. Přitahoval ji a všimla si, že on k ní cítí podobnou náklonnost, jen to neuměl vyjádřit. Byl možná přímočarý a trochu jednoduchý, ale hodně četl a Hermiona si byla jistá, že brzy dohoní vše, co zameškal. Nikdy se s ním nenudila a milovala jeho bezelstnou upřímnost. Věřil jenom jí, k ostatním lidem byl podezřívavý a držel si od nich odstup. Vážila si toho, že po tom všem, čím prošel, dokázal zrovna k ní cítit ty nejčistší city. Pořád byl na ní hodně závislý, ale už cítila, jak se osamostatňuje. Milovala ho a toužila po něm stejně jako on po ní, ale tak jako on netušil, jak jí to dát najevo, nevěděla ona, jak nejlépe překročit tu tenkou hranici.

*****

Když profesor Brumbál přivedl profesora Snapea, Hermionu to zmátlo. Nikdy si nepřipustila, že by zrovna on mohl být otcem jejího Severuse. Byl to pro ni trochu šok, ale navenek se snažila tvářit neutrálně. Severus byl strašně nervózní a Hermiona na něm viděla, jak bojuje s nutkáním zalézt někam do úkrytu. Profesor Snape se k Severusovi choval chladně a odtažitě. Neprojevil ani trochu uznání, že Severus našel cestu k lidem, vlastně se zdálo, že ho to spíš rozladilo. Pro Severuse bylo tohle setkání těžkou ranou, neboť byl mnohem vnímavější a okamžitě poznal, že ho otec nechce. Brumbál byl zklamaný tím, že se mu Snapea nepodařilo obměkčit, ale nedalo se nic dělat. Nepomohlo ani naléhání madam Pomfreyové a profesorky McGonagallová, Snape nelítostně připomenul, že ji před důsledky jejího počínání varoval a řekl jí, že si je ponese sama.
Severus se po setkáním s otcem zhroutil, protože nedokázal unést fakt, že ho nechce. Hermiona s ním byla neustále a držela ho nad vodou, takže to Severus nakonec nějak překonal. Ale to vědomí, že ho jeho vlastní otec nechce, v něm zůstalo. Byla to ta nejméně vhodná doba, aby začala Hermiona chodit do školy. Navíc to byl poslední ročník a ona se musela připravovat na OVCE, takže na Severuse měla málo času.
Severus se nedokázal srovnat se světem, cítil, a po setkání s otcem ještě palčivěji, že sem nepatří. Kvůli panické hrůze z otevřeného prostoru se mohl tak maximálně dívat z okna. Nikdy se nemohl proběhnout po trávě, smočit si nohy v potoce, byl pořád zavřený mezi čtyřmi stěnami. Stále víc si uvědomoval, že byl mnohem šťastnější, když žil z minuty na minutu. Netrápilo ho nic z toho, co tížilo jeho mysl teď – otec, který ho nechce, byl bez vzdělání, uvědomoval si, že Hermioně doslova visí na krku, byl jen kuriozita, část hradního inventáře. Do jeho duše se pomalu vkrádal strach, že ho Hermiona nakonec taky odvrhne a on zůstane zcela sám. Byly chvíle, kdy si přál, aby byl znovu to nemyslící zvíře, protože tehdy ho nic netrápilo a vše bylo krásně jednoduché. Severus upadal do stále větších depresí a školou zaměstnaná a vyčerpaná Hermiona si toho ani nevšimla.

„Severusi?“ Hermiona vešla do jeho komnat. Bylo tu podivné ticho. „Severusi?“ Hermiona obešla jeho stůl a objevila tam dopis.

Milá Hermiona, jsi chytrá a vzdělaná dívka. Vždy se mnou zacházela lépe než ostatní. Mnoho ti vděčím, ale nechci tížit tvůj život. Nakonec bys mě nechtěla jako můj otec. Ukázala mi krásné věci a já vděčný ti. Svět pro mě však složitý. Těžké v něm žít pro mě. Nezlob se. Já nemůžu dál. Miluji tě. Severus

„Néééé!“ vykřikla Hermiona, sevřela v ruce dopis a rozrazila dveře do ložnice.
Severusovo tělo se houpalo na provaze, jehož smyčku měl kolem krku. Hermiona propukla v pláč. Nikdy ji nenapadlo, že když si po večerech uvazuje na provaze uzly, učí se, jak si vzít život. Zajímal se o tolik věcí, chtěl se všechno naučit, vyzkoušet. Rukávem si utřela slzy, vytáhla hůlku a odčarovala provaz. Severusovo tělo dopadlo na zem a Hermiona se k němu vrhla hledajíce jakoukoli známku života. Byla to všechno její vina, měla se mu víc věnovat, měla poznat, že se trápí a předně mu ten provaz neměla nosit. Jenže ji vůbec nenapadlo, že plánuje něco takového. Konečně se jí podařilo nahmatat puls – slabý, ale na tom teď nesešlo.
Madam Pomfreyová za sebou zavřela dveře a posadila se naproti vzlykající Hermioně, kterou McGonagallová konejšivě držela kolem ramen.
„Měl štěstí, že mu provaz nezlomil vaz. Bude žít,“ zašeptala Pomfreyová.
„Je to moje vina,“ vzlykala Hermiona. „Proč? Proč mi nic neřekl? Proč to musel řešit takhle?“
„Nemůžete si to dávat za vinu,“ namítla McGonagallová.
„Ne, měla jsem se mu věnovat, měla jsem…,“ Hermiona se zajíkla a už nic nedokázala říct.
„To není ničí vina,“ povzdechla si Pomfreyová. „Sám to napsal. Nedokázal v tomhle světě žít a tohle viděl jako jediné východisko.“
„Ne, příště…příště to bude lepší,“ prohlásila Hermiona.
„Příště možná najde účinnější způsob a už ho nezachráníme,“ řekla Pomfreyová tvrdě. „Copak to nechápete? Zkusí to znovu.“
„Ne!“ vykřikla Hermiona.
„Zkusí to a bude se o to pokoušet tak dlouho, dokud neuspěje. On prostě nedokáže žít jako my,“ zamračila se Pomfreyová.
McGonagallová byla bílá jako stěna a tiskla Hermionu k sobě.
„On není žádné tupé, nemyslící zvíře. Nemůžete ho zavřít do nějaké klece a nechat ho tam,“ vyčetla Hermiona Pomfreyové.
„Sama vidíte, že tehdy byl nejšťastnější. Tenhle svět je mu cizí, omezuje ho a ničí. Co uděláte? Budete s ním neustále? Jak dlouho to vydržíte? Kdy vás omrzí hlídat ho? Může to snášet rok, dva a nebo se pokusí zabít hned, jak ho pustím z ošetřovny. Tohle je pro něj vězení. Od začátku jsem říkala, že převychovávat ho je špatné,“ Pomfreyová se zahleděla na McGonagallovou, která sklopila oči. „Neposlouchali jste mě a přesvědčili jste mě, že se to musí zkusit. Vnutili jste mu styl života, který je mu cizí, a tím ho zabíjíte. Já pro něj chci to nejlepší. A co vy, slečno Grangerová?“
„Já ho miluji!“ vykřikla Hermiona.
„Opravdu? A nebo zbožňujete něco, co jste si stvořila k obrazu svému?“ zeptala se Pomfreyová kousavě, vstala a odešla.

Hermiona si sedla vedle Severusovy postele na židli a dívala se na něj. Kolem krku měl zcela jasně viditelnou rudou čáru od provazu. Stačilo, aby přišla jen o chvíli později a byl by mrtvý. Kde udělala chybu? Rozbalila zmačkaný papír a znovu si přečetla, co jí napsal. Do očí se jí opět vedraly slzy. Napsal, že ji miluje a přesto chtěl umřít. Tak co bylo špatně? Vždyť i ona ho milovala.
A pak se ozval v její hlavě takový pochybovačný hlásek. Jak vzhlížela každou hodinu k profesoru Snapeovi. Aby taky ne když to byl muž inteligentní, pohledný, vzdělaný a měl šarm. Tolik ho obdivovala a snila o něm. Doufala, že si jí jednou všimne a…bylo to bláhové, směšné a nesmyslné, neboť mu byla lhostejná jako všechny studentky. A pak se objevil Severus, který se mu vzhledem tolik podobal. Profesor byl pro ni jako muž nedosažitelný. Byla by skutečně schopná upnout se k Severusovi? Pokusit se stvořit si vlastního Snapea? To snad ne! Ale proč ji nikdy nenapadlo, že by mohli být příbuzní? Co když si to nechtěla prostě připustit, protože kdyby měl Severus rodiče, nebyl by zcela její? Navíc jako syn Snapea by si jistě nemohl dovolit chodit s obyčejnou holkou z mudlovské rodiny. Nedovedla si představit, že by se otec zřekl vlastního dítěte, možná se bála, že kdyby byli příbuzní, přišla by o oba. Ale to by přece neudělala! Tohle bylo směšné! Ale co když…Hermiona se rozbrečela. Proč byla tak tvrdohlavá? Proč se ho snažila změnit? Co když z něj opravdu chtěla někoho, kým není a nikdy být nemohl? A jestli ano, pak mu ublížila víc, než ti co ho týrali!
„Odpust mi,“ zašeptala Hermiona, „odpust,“ vstala a odešla z pokoje rozhodnutá, že už se nikdy nevrátí. Bude to tak nejspíš lepší.

*****

Hermiona seděla ve společenské místnosti, před sebou měla na stole rozložené učebnice, ale hleděla z okna a byla duchem nepřítomná. Musela myslet na Severuse, kterého odvezli do sanatoria sv. Kateřiny, kde by snad měl najít klid. Nebyla si jistá, zda to bylo správné rozhodnutí, neboť teď, když byl pryč, cítila k němu velice silné city.
„Přišla sova ze sanatoria sv.Kateřiny.“
Hermiona zvedla oči a zadívala se na McGonagallovou.
„Má se dobře.“
Hermiona bezmyšlenkovitě přikývla a McGonagallová se otočila a chtěla odejít.
„Paní profesorko, chybím…chybím mu hodně?“ zeptala se dutě, aniž odtrhla oči od okna.
„To nevím. S nikým nemluví,“ zašeptala McGonagallová.
„Byla to všechno moje vina. Ublížila jsem mu,“ řekla Hermiona ponuře.
„Nebyla to jen vaše vina. Taky jsem věřila, že to dopadne jinak,“ povzdechla si McGonagallová a sedla si naproti Hermioně.
„Zapomene na nás?“
„Myslím, že…ano – časem,“ přikývla McGonagallová.
„Chybí mi.“
„Mě také, slečno Grangerová, mě také.“

Severus Snape seděl v učebně lektvarů, na stole před ním ležela hromádka neopravených testů, ale on jen seděl a díval se na své ruce položené na desce stolu.
„Dobrý večer, Severusi.“
Snape se narovnal a pohlédl na McGonagallovou stojící mezi dveřmi.
„Mohu?“ otázala se.
Přikývl.
Zavřela za sebou dveře a došla k jeho stolu.
„Přišla jsem se…omluvit.“
„Není třeba,“ otřásl Snape hlavou.
„Ne, měl jste pravdu a já byla zaslepená, mohli jsme toho chlapce zabít,“ povzdechla si McGonagallová.
„Soudíte se příliš tvrdě,“ namítl Snape tiše. „Nikdy jsem nevěřil, že je něco takového možné. Slečna Grangerová…bylo to obdivuhodné.“
„Co jste si myslel, když jste ho viděl?“ zeptala se McGonagallová a napnutě vyčkávala, zda Snape odpoví.
Snape se na ni dlouze zadíval, pak sklonil hlavu a na několik okamžiků zavřel oči, skoro jako by bojoval se slzami. Když se ale na McGonagallovou podíval, nespatřila v jeho tváři ani sebemenší náznak slz.
„Myslíte si, že jsem netvor bez srdce, že?“ řekl tiše a klidně. Bylo to jen konstatování, nic víc.
„Někdy,“ připustila.
Snape mlčel tak dlouho, že už chtěla odejít, když najednou, jako by zcela bez kontextu, řekl: „Jeho matka…byla nádherná a ušlechtilá žena.“
McGonagallová přikývla a odpověděla: „Nikdy mě nenapadlo o tom pochybovat.“ Rozuměla mu velice dobře, neboť v té větě, která zdánlivě postrádala smysl, bylo vše – láska k ženě, kterou ztratil, i bolest ze zjištění, že jeho syn, kterého měl za mrtvého, žije a přece nikdy nebude svéprávnou osobou, neožení se a nebude mít děti. Zbytek svého života prožije odtržený od světa, do kterého nebyl schopný zapadnout. Teď už chápala, neboť viděla, že Snapea se osud toho chlapce dotýkal velmi hluboce, avšak nikdy to nedal najevo. Ne snad proto, že by o to dítě nestál, ale proto že věděl, že by to jen celé zhoršil. Nemusela ho ujišťovat, že o tom pomlčí, věděl to. Tiše se rozloučila a odešla.
V nebelvírské věži v tu chvíli zabořila Hermiona Grangerová tvář do polštáře a rozplakala se, neboť jí Severus chyběl víc, než dokázala vypovědět.
V sanatoriu sv. Kateřiny seděl Severus v zahradě obehnané vysokou zdí, fascinovaně hleděl na noční oblohu, vůbec poprvé ve svém životě dýchal noční vzduch, bezmyšlenkovitě trhal své šaty, které ho nepříjemně svíraly, a cítil se volný – konečně.

*****

Nahý chlapec se v zahradním jezírku přetočil na záda, hleděl na modrou oblohu a nepřítomně si mnul jizvu, které se mu táhla přes tvář. Mlhavě si uvědomoval, že takhle nežil vždycky, ale minulost nebyla důležitá. Zvedl se na všechny čtyři, protáhl se a trhnutím hlavy dostal pryč z očí mokrý pramen svých dlouhých, černých vlasů. Byl čas k jídlu, takže se vrátil k otvoru metr krát metr, který byl v jedné ze zdí ohraničujících zahradu, a protáhl se dovnitř. Místnost bez oken byla tmavá, ve výklenku bylo z kožešin vytvořené jakési „hnízdo“, na zemi se válelo několik otlučených kostek. Pamatoval si, že jich bývalo víc, ale nevěděl, co se s nimi stalo. Občas je honil po zemi, ale jejich skutečný účel mu byl záhadou. Nikdy se však ničím příliš netrápil. Na výstupku na zdi se objevil tác s jídlem – pečené maso, nějaké ovoce a zelenina, vařené brambory. Někdy snědl všechno, ale dnes měl chuť pouze na maso.
Když se najedl, vyskočil mrštně do výklenku a stočil se mezi kožešinami do klubíčka. Jeho život měl jednoduchá pravidla a on s tím byl spokojený. Jeho touhu po společnosti plně uspokojovala návštěva chundelatého psa a ošetřovatelky, která mu chodila uklidit v jeho pelechu a někdy mu předčítala. Měla příjemný hlas, který mu někoho připomínal. Nedokázal si však už vzpomenout. Vydržel ženu poslouchat jen chvíli, a pak si hrál se psem.
Sotva bouchly dveře, šel se podívat, co se děje. Nebylo běžné, aby ošetřovatelka přicházela jindy. Nesla mu velký dort a kolem nohou se jí motal pes. Něco žvatlala, ale to ho nezajímalo. Kdysi těm zvukům rozuměl a dokonce jimi mluvil, ale teď to pro něj už nemělo význam – zapomněl to.
Ošetřovatelka se pousmála, když viděla, jak se Severus vítá s Taylorem, ale byl to smutný úsměv. Bolelo jí vidět, jak ten mladík dává přednost společnosti zvířete. Neměl ani tušení, že dnes jsou tomu přesně tři roky, co ho sem přivezli. Jistý pan Snape platil obrovské částky, aby se tu mladík měl dobře.
Krátce po svém příjezdu odvrhl všechno, co ho Hermiona tak pracně naučila a vzdal se svého lidství. Zapomněl na to čím byl, vzpomínky na týrání, kterými prošel, už také začaly blednout a dokonce zapomněl i na Hermionu. A i kdybyste mu to všechno řekli, nevzpomenul by si.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský