Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Veronika
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Často věříme tomu, čemu chceme a ve jménu ušlechtilých ideálů děláme ty nejhorší věci. Co se ale stane, když nás pravda udeří do tváře, a trvá na tom, abychom jí pohlédli do očí?
Poznámka: Děkuji sssnake za beta read
Dopsáno v roce 2007

Unesená pravda

VLKODLAČÍ LEKTVAR ÚSPĚŠNĚ ODZKOUŠEN
Hlásaly palcové titulky úplně všech novin. Remus Lupin se ale nad tím vším jen smutně usmíval.
„Copak ty nejsi rád?“ nevydržel to krátce před koncem školního roku James. „Už nebudeš muset pod vrbu, a vůbec, celý tvůj život se změní!“
Remus si tiše povzdechl a s tichou omluvou, že má ještě práci v knihovně, se zvedl a opustil Velkou síň.
„Co má na práci? Vždyť nemáme už žádné úkoly?“ podivil se Peter.
„Náměsíčník tím chtěl naznačit, že chce být sám, ty…“ poučil jsem ho zpoza Denního věštce.
„Ale já to taky nechápu,“ potřásl James hlavou. „Jiní na jeho místě by byli štěstím bez sebe.“
Jakmile jsem článek dočetl, bylo mi vše jasné. Položil jsem noviny na stůl.
„Myslím, že jsem našel odpověď,“ řekl jsem a zabodl prst do inkriminovaného článku.
James se podíval do novin a přečetl úryvek nahlas: „Za poslední týden se zvedla poptávka po zlatých kotlících a přísadách. Obchody nestačí objednávat zboží. Za pouhých 2000,- galeonů je možné si zakoupit zlatý kotlík a… Tss, to je ale zlodějina! Dva tácy za zlatý kotlík? Že se nestydí!“ vybuchl James.
„Jo a k tomu připočti, že roční zásoba přísad tě taky vyjde skoro na dva tácy,“ dodal jsem a nedokázal zakrýt znechucení v hlase.
„Snaží se na nich vydělat,“ zavrčel James.
„Jak tohle Remusovi rodiče zaplatí?“ užasl Peter.
„Nezaplatí,“ informoval jsem ho temně.
„Jak to?“ zarazil se Peter.
„Remusovi rodiče to nezaplatí, protože na to nemají,“ zavrčel James podrážděně.
„Ale… ale co Remus?“ pípl Peter.
„Nic. Bude muset dál snášet ty bolestivé přeměny a dál bude chodit pod vrbu. Nikdy nesežene pořádnou práci, protože to ti bastardi předražili,“ potřeboval jsem si trochu zanadávat, aby se mi ulevilo. Zjistil jsem ale, že to nepomáhá.
„Tak pro Remuse ty peníze seženeme,“ rozhodl Peter.
Musel jsem se té jeho naivitě začít smát.
„Čtyři tácy je strašně moc peněz. Já bych Remusovi pomohl rád, ale tolik si moji rodiče nemůžou dovolit,“ povzdechl si James.
„Pro moji máti by to byly jen drobné, ale ta by si raději usekla ruku, než aby někomu pomohla,“ odfrkl jsem si. Bylo k vzteku vědět, že bych Remusovi mohl pomoct, ale kvůli své rodině prostě nemůžu.
„Jen drobné?“ opakoval Peter a oči mu svítily. „Tak… tak tě uneseme a budeme za tebe žádat výkupné.“
S Jamesem jsme se rozchechtali. Peter je někdy vážně tak trochu… no, řekněme, že slabší na hlavu.
„Skvělý nápad! Má ale jeden háček. Moje máti by mě radši nechala chcípnout,“ připomněl jsem bez emocí naše rodinné vztahy.
James se najednou potutelně usmál. Ten úsměv jsem znal. Byl předzvěstí toho, že většinou pak skončíme v nějakém maléru, tedy pokud nás chytí.
„Ale není to zase tak špatný nápad,“ řekl James zamyšleně.
„Neblázni, je to blbost. Moje máti nezaplatí ani svrček,“ vrátil jsem ho rychle na zem. Jakoby sám nejlépe ze všech nevěděl, jak to vypadá v mojí rodině.
„No, a kdo řekl, že uneseme tebe? Kdo jiný je tu zazobaný, až to hezké není, hm? Kdo je tu jediný synáček bohatého tatíčka?“ mumlal James spíš pro sebe a sledoval hubenou postavu, která mířila k zmijozelskému stolu. Bledou tvář rámovaly neupravené mastné vlasy.
„Chceš unést Srabuse?“ pochopil jsem. „Není to zdraví škodlivé? Abychom od toho špindíry něco nechytli,“ nemohl jsem si odpustit.
„Vezmeme mu náhradní slipy, aby nemusel chodit pořád v jedněch,“ uchechtl se James a Peter se rozesmál. Vzpomínka na loňský rok, kdy James Srabuse pověsil hlavou dolů a předvedl tak celé škole jeho nevábné slipy, byla ještě pořád živá. Jo, na něco takového se hned tak nezapomíná. Kdyby nepřišla McGonagallová, a my ho nemuseli urychleně pustit, tak bychom se možná i koukli, jestli je v těch zašedlých spodkách něco zajímavého. Ale James tvrdil, že je vlastně dobře, že to neudělal. Pokud se ten špindíra nemyje, pak by to nebylo nic pěkného. Nejspíš měl pravdu. Srabus byl fakt případ. Ale únos?
„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal jsem se, když jsem ovládl smích.
„A proč ne? Jeho fotr musí být pořádně zazobaný. Má nejdražší učebnice, brky, hadry, i když pro něj je to škoda. Stačil by mu pytel od brambor, když si čuně ani slipy nemění. Ale to je fuk. Všechno má značkové. Vždyť ten blbeček má dokonce lepší koště než já! Chápete? On, absolutní famfrpálový antitalent, tele k pohledání, má o třídu dražší koště než já a jen ho válí pod postelí! Jeho fotr musí být v balíku. A do Zmijozelu chodí samí synáčkové a dcerušky kouzelnických rodů. Tvá máti by, Siriusi, taky cvakla, kdybys byl jediný a poslední potomek rodu.“
„No, to asi jo,“ připustil jsem zamyšleně. „Ačkoli já bych za to ruku do ohně nedal.“
Ono by se totiž klidně mohlo stát, že by moje drahá máti došla k závěru, že nejlepším řešením by bylo udělat si nového dědice. Ostatně si myslím, že je to důvod, proč mám mladšího bratra. Ale to jsem pochopitelně nahlas neřekl.
„Snape sourozence nemá. A pět tisíc je pro jeho fotra pakatel. A Remusovi to ohromně pomůže!“ přemítal James nahlas.
„Ale jak to chceš provést?“ zajímal se Peter dychtivě.
„Kluci, já nevím. Uvědomujete si, že je to trestné?“ připomněl jsem jim tu drobnou skutečnost, kterou James zapomněl zmínit.
„Myslíš stejně jako být třeba neregistrovaným zvěromágem?“ nadhodil James a šibalsky se zašklebil.
Musel jsem se usmát. James mě jako obvykle dostal. A i když se nechci chlubit, ten vpravdě geniální nápad, abychom se kvůli Remusovi stali zvěromágy, byl můj.
„Ok, dostal jsi mě. A plán, máš?“
James se usmál.
„Tyhle prázdniny nebudou rodiče doma. Jedou na celé dva měsíce do Austrálie za naší pratetou. Původně jsem měl jet s nimi, ale ukecal jsem je, abych tu mohl zůstat u prarodičů. A to znamená, že náš barák bude celé dva měsíce prázdný!“
„Skvělé, můžeme ho tam někde schovat,“ rozzářil se Peter.
„No, právě,“ zakřenil se James.
„A jak to uděláme?“ zeptal jsem se. Předpokládal jsem, že James už má nějaký plán.
„Nó,“ protáhl James. „To ještě domyslíme.“

*****

Jakmile to bylo možné, sešli jsme se u Jamese. Pochopitelně bez Remuse. Za prvé by to pro něj pak nebylo překvapení, no a asi by s naším řešením nesouhlasil. A přitom to měl být vůbec první Srabusův dobrý skutek.
Protože unést Srabuse z domova bylo téměř nemožné, už jen z důvodu, že nikdo z nás netušil, kde bydlí, museli jsem připravit past. Ale to už měl James promyšlené.
Snad žádný student Bradavic netrávil dobrovolně tolik času v knihovně jako Srabus. James tedy navrhl, abychom mu po sově poslali falešný leták s nabídkou knih, které ten knihomol prostě neodolá.
Pravda, měl jsem pochybnosti o tom, že to zabere, ale za pokus to stálo.
Kupodivu to vyšlo. Srabus skutečně na Příčnou ulici přišel. A málem celý náš plán nevědomky zhatil. Ten pitomec přišel moc brzo. Čekali jsme ho až kolem jedné a zatím se tu jen tak poflakovali.
Ještě, že si Peter šel koupit karamely, zahlédl ho a přiběhl nám to říct.
Lov tedy mohl začít.
Srabus se nejdřív jen tak potloukal po ulici. Byl pátek a všichni vyrazili na nákupy před víkendem, takže nebyl problém ho sledovat. I kdyby se otočil, šance, že by nás v davu spatřil, byla malá. A i kdyby si nás všiml, klidně jsme se mohli tvářit jakože je to náhoda.
„Já to nechápu,“ kroutil jsem nad tím hlavou. „Jasně jsme na tom letáku psali, že to začíná v jednu. Co tu dělá?“
„Není to jedno? Hlavně, že je tu. Buď rád, třeba se nám naskytne příležitost už teď,“ odsekl James.
„Stejně je to divné,“ trval jsem na svém.
„Tichošlápku, přestaň mrmlat,“ zavrčel James.
Nechtěl jsem se s Jamesem hádat, a tak jsem to dál nerozváděl.
Srabus rozhodně nespěchal. Skoro dvě hodiny byl v Krucáncích a kaňourech. Další hodinu a půl strávil v lékárně. Peter se začínal nudit.
Pak si Srabus koupil něco k jídlu a pití v rychlém občerstvení, takže jsme museli postávat za rohem a čekat, až si to sní. To už Peter zcela ztratil o celý náš plán zájem a přemlouval Jamese, jestli by si nemohl skočit koupit zmrzlinu. James začínal být nervózní a pohrával si v kapse hábitu s injekční stříkačkou naplněnou omamným lektvarem. I já bych v tu chvíli nebyl proti, kdybychom se na to vykašlali. Ale protože to nikdo nenavrhl, dál jsme vyčkávali na vhodnou příležitost.
„Fajn, tak se napapal a co teď?“ utrousil jsem otráveně. „Půjde se vyčůrat?“
Asi jsem to přivolal, protože Srabus zmačkal papírový tácek, hodil ho do koše a rozhlédl se. Chvíli na to zapadl do úzké postranní uličky.
„Mě trefí,“ obrátil jsem oči v sloup.
„Co blbneš?! To je naše příležitost!“ sykl James.
Peter zůstal na stráži a my jsme s Jamesem co nejtišeji vběhli do uličky. Srabus stál zády k nám a nic netušil. Rozkročený bezstarostně močil na zeď. Bylo mi z něj zle.
James vytáhl injekci a sundal z jehly kryt. Srabus mezitím skončil a zapnul se. To byla ta správná chvíle. James vytáhl hůlku a poslal injekci vzduchem.
Jehla se zabodla Srabusovi do ramene. Srabus sebou trhl, obrátil se, ale byl to už jen reflex. Jeho skelný pohled svědčil o tom, že lektvar zabral skoro okamžitě. A náš milý odporný Srabus se bezvládně sesunul na zem.
„Bezva,“ pousmál se James.
„Co řekneme, když se bude někdo ptát?“
James se na mne zadíval a pokrčil rameny.
„Co by, že přebral.“

Dostat Srabuse k Jamesovi už nebyl problém.
Pokoj byl připraven. Hodili jsme ho na postel. James kouzlem zakryl okno a opatřil ho ochranným kouzlem. Já jsem ještě Srabuse s největším sebezapřením prošacoval a vzal mu hůlku. James (za námi) zamkl dveře a pro jistotu je zatarasil. Srabus sice vážil třicet kilo i s postelí, ale zjistili jsme, že toho malého špindíru se nevyplácí podceňovat. Je úskočný jako zmije.
V obýváku jsme se začali radit, co dál. Já jsem neměl valnou představu o tom, jak únosy probíhají, a Peter, ten to bral jen jako hru.
„Šlo to dobře, co?“ pochvaloval si James, když rozkládal na stůl občerstvení.
„Teď musíme sestavit ten dopis,“ připomněl jsem. Něco málo o únosech přece jen vím.
„Jasně,“ přikývl James. „Musí být stručný a nic neříkající.“
„Kdo to napíše?“ zeptal jsem se, natáhl se a nabral si hrst buráků.
„Srabus, to je jasné. Bude to věrohodné a navíc tak jeho fotr uvidí, že je naživu,“ řekl James.
„Co myslíš tím naživu?“ vypískl Peter.
„Klid, to je u únosu přece důležité. Únosce vždycky vyhrožuje, že buď dostane peníze nebo…“ vysvětloval James.
„Nebo co?“ vyzvídal Peter.
„Bože ty jsi nedůvtipný,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přece nebo ho zabijeme.“
„Cože?!“ vyjekl Peter.
„To se jen tak říká,“ uklidnil ho James.
„Aha,“ přikývl Peter a strčil si do pusy několik buráků.
„Fajn, jak ten dopis pošleme?“ otázal jsem se. „Sova se dá vystopovat.“
„Dopisy bude mezi námi dopravovat sova, která je vždy donese na nějaké neutrální místo, kde budu čekat pod neviditelným pláštěm,“ předkládal James svůj plán.
„Máš to dobře vymyšlené, Jamesi,“ přikývl jsem zamyšleně. „Ale budeme mu muset nosit jídlo a být u toho, až bude psát ten dopis. Vodit ho na záchod a do koupelny. Jak zařídíš, aby nás nepoznal?“
„Mám připravené masky,“ ušklíbl se James.
„Pozná nás po hlase,“ namítl jsem.
„Pozměníme si ho malým kouzlem,“ odvětil James klidně.
„V tom případě říkám, jdeme na to,“ zašklebil jsem se. James evidentně myslel úplně na všechno.

*****

„Co chcete?“ zeptal se Srabus ostře, když jsme vešli.
Je tak ubohý, s tím jak dělá frajera. Beze slova jsem mu hodil pergamen a brk.
„Piš!“ nařídil mu James hlasem pozměněným kouzlem.
„A když ne?“ zeptal se Srabus.
Jak říkám, je ubohý. Hrozně rád se tváří jako že ho nic nerozhodí, ale strčte mu hlavu do záchodu a začne nadávat jako dlaždič, a ještě k tomu vyhrožovat. A my už dávno víme, že to jsou jen plané hrozby…
„Neptej se a piš!“ okřikl ho James. „Milý tati.“
„Napiš si to sám,“ ušklíbl se Srabus a hodil brk i pergamen na zem.
James chvíli přemýšlel a pak vzal nůž z tácu s jídlem, který Peter držel.
„Můžeš si vybrat. Buď to napíšeš sám, nebo to napíšu já a přidám k tomu tvůj prst,“ řekl výhružně.
Srabus zaváhal. Asi přemýšlel, jestli to James myslí vážně. On vůbec Srabus moc přemýšlí, a proto vždycky dostane přes hubu. Na druhou stranu hloupý není. Ne, je až nepěkně vychcaný, takže ten pergamen s brkem přece jen zvedl.
„Radši to napíšu. Ještě by v tom byly hrubky,“ utrousil kousavě.
Nepochybně se tím snažil zakrýt strach. Dělá to vždycky. Má rádoby vtipné poznámky, ale my s Jamesem víme, že to jen hraje. Jinak by totiž začal brečet jako malá holka. Je to srab.
„Milý tati,“ začal James diktovat. „Stal jsem se obětí únosu.“
Srabus zvedl hlavu a ušklíbl se.
„Piš!“ napomenul ho James. „Jestli mě chceš ještě vidět živého, musíš jim zaplatit jeden milion…“
„Cože!“ ujelo mi, protože mě James nepěkně zaskočil výší požadované částky. Tohle jsme si nedomluvili…
Srabus se pohrdavě ušklíbl.
Však on ho brzy smích přejde! Dostane pěkně do těla. Já si ho vychutnám.
James mi gestem ruky naznačil, abych byl zticha a pokračoval: „Musíš zaplatit jeden milion galeonů.“
„Proč jen jeden?“ zeptal se Srabus jízlivě.
I když jsem byl rozhozený z detailů Jamesova plánu, o nichž se mi nezmínil, měl jsem chuť smazat Srabusovi z obličeje ten jeho škleb pěstí.
„Piš a neptej se!“ utrhl se na něj James. „Brzy přiletí sova pro odpověď a pak dostaneš pokyny, jak peníze předat. Jsem v pořádku, neměj o mne strach. Když vše půjde dobře, brzy se uvidíme. Tak a teď to podepiš a dej do obálky.“
Srabus rozmáchlými tahy připsal na konec dopisu svůj podpis, strčil pergamen do obálky a hodil nám ho. Obálka dopadla na zem a Peter ji sebral.
„Hodně si věříte, co?“ ušklíbl se Srabus.
„Když bude tvůj otec rozumný, nejpozději za dva týdny se spolu shledáte,“ odpověděl James.
„Spolupracuj a nic se ti nestane,“ dodal jsem varovně se sebejistotou, kterou jsem v tu chvíli ale vůbec necítil.
„Tss, za dva týdny budete, vy tři, v Azkabanu,“ opáčil Srabus, když jsme odcházeli.
Už jsem to říkal několikrát, jen dělá ramena, aby se nerozbrečel. Je to ubožák.

„Milion?! Zbláznil jsi ses?!“ vyštěkl jsem na Jamese, sotva Peter zamkl dveře.
„Hele, klid, jo,“ ušklíbl se James.
„Proboha, uvažuj, milion neschováš! Namočíš nás do strašného průseru! Máš vůbec představu, kolik to je peněz?!“ zlobil jsem se. Nevím, jestli víc proto, že mi o tom předem nic neřekl, nebo kvůli tomu, do jakého maléru nás přivede.
„Představ si, že mám! Ale pro pár tisíc nikdy nikdo nikoho neunáší!“ ohradil se James.
„Tobě přeskočilo!“ vyjel jsem na něj. „V tomhle já nejedu! V tomhle ne!“
„Ale jedeš! Jsi v tom s náma!“ zasyčel James.
„Ale milion! Přišel jsi o rozum?!“ Měl jsem na něj fakt pořádný vztek…
„Klid, proboha. Nech mě domluvit. Řekneme si o první splátku pět tisíc. Něco jako gesto dobrý vůle. A o zbytek si už nenapíšeme. Chápeš? Nejsem přece vůl.“
„V jednu chvíli jsem si tím nebyl jist,“ přiznal jsem trochu zahanbeně.
Jak mě mohlo napadnout o Jamesovi pochybovat?

*****

Vešel jsem do pokoje. Srabus seděl v koutě na posteli. Oči měl sice zavřené, ale já bych se vsadil, že mě bedlivě sledoval zpod přivřených víček. Neměl jsem ale chuť zdržovat se tu déle, než bylo třeba. Položil jsem tác s jídlem na stůl a měl se k odchodu.
„Proč hrajeme tuhle hru?“ zeptal se Srabus.
Nepovažoval jsem za nutné na tu otázku reagovat a natáhl se po klice.
„Příště si tu masku ani nemusíš brát… Blacku.“
Úplně mi zatrnulo. Jak sakra věděl, kdo jsme?!
Otočil jsem se k němu s vědomím, že jeho podezření musím vyvrátit.
„Nevím, o co vám jde,“ pokračoval a jeho černé oči se do mě zavrtávaly s tím jeho hraným sebevědomím a převahou. „Ale ujišťuji tě, že se namáháte zbytečně. Můj otec nezaplatí.“
„Pokud tě chce tvůj otec ještě někdy vidět, tak zaplatí,“ řekl jsem co nejlhostejněji a pak jsem dodal: „Hochu.“
Srabus se jen ušklíbl. Copak takhle se chová oběť únosu? Měl by žebrat o milost a třást se strachy. Slibovat hory doly! Možná bych měl říct Jamesovi, že to chce přitvrdit, aby to Srabus začal brát jak se patří vážně.
„Cokoli, co řekneš, nezmění, Blacku, fakt, že já vím,“ zasyčel Srabus, vstal a došel ke mně až nepříjemně blízko.
„A nenechám si to pro sebe, tím si buď jist,“ pokračoval. „Takže mě budete muset zabít, protože jinak skončíte všichni čtyři v Azkabanu.“
„Čtyři? Neumíš počítat?“ tentokrát jsem se ušklíbl já, ale pod maskou to nemělo ten efekt.
„Ten vlkodlak v tom nepochybně jede s vámi, jen nemá žaludek se ukázat. A vlastně by mně zajímalo, jestli bude mít Potter žaludek na to mě zabít. Posledně mu ruply nervy.“
Provokoval, to mi bylo jasné. Napadlo mě, že bych ho měl odkázat do patřičných mezí. Na Srabuse vždycky pár tvrdých ran platilo. Uchopil jsem ho za košili a prudce jím smýkl. Chytil mě za zápěstí a pokusil se vykroutit. Je směšný, vůbec se neumí prát.
Nechtěl jsem mu ublížit, ale když se mě pokusil kopnout mezi nohy, prostě jsem mu jednu vrazil, aby to znovu nezkoušel. Připouštím, že jsem ho možná praštil víc, než bylo nezbytně nutné.
Látka jeho hedvábné košile se roztrhla a on spadl na zem.
V první chvíli mi přišlo k smíchu, jak se snaží zakrýt, skoro jako holka, než jsem si uvědomil, co se snaží schovat. Jeho hubený bledý hrudník byl doslova poset modřinami všech myslitelných barev, škrábanci a šrámy v nejrůznějším stádiu zhojení. Některé se zdály být sotva pár dní staré.
Couvl jsem. Moje drahá máti používala fyzické tresty s velkou oblibou, ale nikdy mě takhle nezřídila.
„Co to je?!“ uklouzlo mi a já si uvědomil, že kouzlo pozměňující můj hlas přestalo fungovat.
„Nic,“ zamumlal Srabus a přitáhl si cáry roztrhané košile tak, aby modřiny a šrámy co nejvíc zakryl.

Sám nevím, proč jsem o tom nikomu neřekl - že ví, kdo jsme, a taky o těch modřinách. Několikrát jsem se přistihl, jak přemýšlím, kolik těch ran má od nás - ode mne - a kolik z domova. Začínal jsem věřit, že Srabusův otec nezaplatí. Ostatně ještě nám od něj vůbec nepřišla odpověď.

*****

Vešel jsem do pokoje a po chvíli váhání si sundal masku. Když ví, kdo jsem, proč bych ji měl mít. Byla strašně nepohodlná a hrozně jsem se v ní potil.
„Takže?“ protáhl Srabus. „Co bude teď?“
Nechápal jsem, co tím myslí.
„Nic,“ řekl jsem co nejklidněji a podal mu malou nádobku.
Přirozeně si ji nevzal, jelikož jsem ji přinesl já. Je přímo paranoidní.
„Je to mast,“ vysvětlil jsem mu. „Nesnažím se tě otrávit nebo tak něco!“ dodal jsem podrážděně. Přiznávám, že jsem měl trochu výčitky z toho, jak jsem ho praštil. Na obličeji měl teď pořádnou modřinu.
„O co ti jde?“ zeptal se mně tiše a já, ke svému úžasu, v jeho černých očích vůbec poprvé spatřil strach.
Sice mu říkáme Srabus, ale je to jen nadávka. On není zbabělec a v hlouby duše to myslím víme všichni. Nikdy neprosil o milost a nikdy jsem neviděl, že by se nás bál. Dokonce ani tehdy, pod vrbou, jsem v jeho očích neviděl strach - jen bolest, nenávist a vzdor. Dnes poprvé se doopravdy bál. A já zjistil, že ze skutečnosti, že se nám konečně podařilo v něm probudit strach, nemám radost. Částečně i proto, že jsem nechápal, čeho se bojí.
„Já nejsem dvanáctihlavá hydra, Srabusi!“ ohradil jsem se naštvaně. „Je to jen blbá mast, nic víc!“
Vtiskl se do kouta a hleděl na mne široce rozevřenýma očima jako by čekal… já vlastně nevím, co čekal. Nechápal jsem, co se děje.
„Hele,“ udělal jsem k němu krok. On se přitiskl ke zdi ještě víc.
Paradoxně začalo jeho chování děsit mne.
„Co je ti?“ zeptal jsem se ho.
„Jdi pryč,“ hlesl slabě.
Nikdy jsem od něj neslyšel takový tón - tak vyděšený.
„Já ti nechci nic udělat, fakt,“ zvedl jsem obě ruce, aby na ně viděl. Někde jsem četl, že je to uklidňující. Jeho to moc neuklidnilo. „Chci ti jen pomoct.“
„Jistě, to znám!“
Myslím, že jsem v jeho hlase postřehl náznak hysterie.
„Já chápu, že mi nevěříš, ale proč bych to dělal?“ namítl jsem a natáhl k němu ruku, v níž jsem svíral nádobku. „Přesvědč se sám, že je to jen mast.“
„Nesahej na mne!“ vyjekl zcela mimo kontext a já pochopil.
On se toho, co bych mu mohl udělat. Nesahej na mne - takže na něj někdo už sahal. Šokovalo mně to a najednou jsem nechápal, že mi to nedošlo už dřív. Navzdory tomu, že jeho otec má spoustu peněz, chodil neupravený a míval mastné vlasy. Po škole se říkalo, že se prý vůbec nechodí s ostatními sprchovat. Dělal všechno proto, aby nikdo neměl ani nejmenší zájem se ho dotknout.
„Já…“ chtěl jsem říct, že je mi to líto, ale nemohl jsem si vzpomenout, jak jmenuje jménem. „Promiň,“ dostal jsem ze sebe a couvl ke dveřím.
Díval se na mne nedůvěřivě, ale přece jen o trochu klidněji.
„Nechci… V životě by mě nenapadlo… Já… Tohle bych nikdy neudělal, Snape,“ nakonec jsem ho oslovil příjmením, když jsem si na jméno nevzpomněl. Rozhodně to bylo lepší, než mu říkat Srabus.
„A proč bych ti měl věřit, Blacku?“ zašeptal.
„To nevím,“ připustil jsem. Neměl jediný důvod mi věřit.
Dlouho bylo ticho. Já se nedokázal přimět odejít, a on se dál choulil na posteli namáčknutý v koutě - asi pro případ, že bych změnil názor a chtěl to udělat.
Sedl jsem si na zem u dveří a opřel se zády o zeď.
„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl jsem mu. Nevím proč, možná jsem měl pocit, že tím napravím to, co jsem mu kdy udělal, že si udělám pár dobrých bodů.
Zavrtěl hlavou. A tak jsme tam dál seděli mlčky, dokud jsem si nevzpomněl, že by se James po mně mohl shánět.

*****

Nemohl jsem spát, a tak jsem šel za ním - za Srabusem. Kdyby to James věděl, myslel by si, že jsem se pomátl. A já bych mu to nevyčítal. O důvod víc nikomu nic neříkat.
Srabuse můj příchod vyděsil. Zřejmě čekal, že se na něj vrhnu. Já si místo toho sedl zase u dveří. Všiml jsem si, že ani pyžamo, které mu James půjčil, si na noc neoblékl. Měl na sobě pořád šaty, v nichž jsme ho chytili, i když jsme mu dali možnost se převléknout. Napadlo mě, že měl možná od začátku strach, že ho… ani pomyslet jsem na to nemohl.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se Srabus přiškrceným hlasem.
„Nemůžu spát,“ odpověděl jsem po pravdě.
Ani na okamžik ze mě nespustil oči. Chvílemi jsem měl pocit, že snad ani nemrká.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli v šeru.
„Neřekneš to nikomu?“ zeptal se mně a poprvé se mnou mluvil docela normálně, bez jízlivosti, bez úšklebků a téměř i beze strachu, že mu to udělám. Bylo to zvláštní.
„Ne,“ slíbil jsem. „Ale podle mne bys to někomu říct měl,“ řekl jsem mu svůj názor.
Viděl jsem, jak zavrtěl hlavou.
„A komu bys to řekl, hm?“ otázal se trpce.
Zaváhal jsem.
„No… mámě?“ navrhl jsem.
„Je mrtvá,“ informoval mě Srabus věcně a mě z toho jeho tónu zamrazilo. Mluvil o tom, jakoby se ho to vůbec netýkalo.
„Mrzí mě to,“ zašeptal jsem.
„Nemusí,“ ušklíbl se, ale nebyl to ten jeho typický jízlivý úšklebek. „Stejně by nic neudělala.“
„Neudělala?“ zamračil jsem se. Nechtělo se mi tomu věřit.
„Bála se ho,“ řekl to sotva slyšitelně.
Co jsem na to měl říct? Raději jsem mlčel. Bylo mi divně. Sedím tu po tmě, v pyžamu, a povídám si se Srabusem o věcech, které by mi nepochybně nikdy neřekl.
„Tak to řekni ve škole,“ napadlo mne, ale sotva jsem to vyslovil, bylo mi jasné, že je to hloupý nápad. Copak bych já řekl McGonagallové, že mě otec…
„To byl blbý nápad,“ zamluvil jsem to.
„Jo, to byl, Blacku,“ přikývl.
„Hm, tak ho anonymně udej na ministerstvo,“ poradil jsem mu a byl jsem na to pyšný, jak jsem to vymyslel.
„To nejde.“
„A proč ne?!“ rozzlobil jsem se. Tak já se mu tu snažím pomoct a on…
„Otec je mudla.“
Zarazil jsem se.
„Cože?“ uklouzlo mi.
„Jsem jen… poloviční… kouzelník.“ Jasně jsem v jeho hlase slyšel zahanbení.
„Ale to přece není nic špatného,“ namítl jsem. „Lily je z mudlovské rodiny a komu to vadí?“
„To je něco jiného,“ namítl. „Kdyby…“ zmlkl. Zřejmě si uvědomil, komu to říká. I když šero nejspíš pomáhalo, neviděli jsme si přímo do tváře.
„Kdyby co?“ najednou mě Srabus zajímal.
„Znáš Prince-Lloydovi?“ zeptal se nečekaně.
„Jo, znám,“ přisvědčil jsem. „Starý kouzelnický rod - matka o nich pořád žvaní. No a?“
„Matka z něj pocházela. To oni platí mé studium a nutí otce, aby mě nechal u sebe bydlet.“
„A proč nebydlíš u nich?“ zeptal jsem se. Došlo mi, že to byla další hloupá otázka.
Prince-Lloydové by u sebe nikdy polovičního kouzelníka nestrpěli. Zaplatí Srabusovi vzdělání, ožení ho a když bude mít štěstí, tak jeho potomky přijmou zpátky do rodiny. U nás to tak v minulosti taky párkrát udělali. Tedy o tom, že dotyčného polovičního kouzelníka pak sprovodili ze světa, jsem Srabusovi pochopitelně nevyprávěl. Ke svému překvapení jsem mu ale řekl o tom, jak mě matka považuje za krvezrádce, a že jsem utekl z domova.
„Ty… Jak se vlastně jmenuješ jménem?“ Přišlo mi, že po tom, co řekl on mě a co jsem řekl já jemu, bych měl znát jeho jméno.
„Proč to chceš vědět?“ podivil se.
„Abych… abych věděl, jak ti mám říkat,“ ošil jsem se a byl rád, že není vidět, jak se červenám.
I v šeru jsem viděl, jak se pousmál. Nikdy jsem ho neviděl se usmát. Myslím tím doopravdy se usmát. Překvapilo mně, že kdyby o sebe víc dbal, nebyl by to zase tak ošklivý kluk.
„Severus,“ řekl tiše. „Ale nikdo mi neříká jménem,“ dodal trochu posmutněle.
„Já jsem Sirius… Severusi.“
„Já vím,“ opáčil. Tím mě překvapil a přiznávám, že i zahanbil.
Pak jsme zase dlouho seděli mlčky, než prolomil ticho.
„Ty… Siriusi.“ Je to zvláštní, když mi říká jménem. „Máš ještě… tu… tu mast?“
„Mám ji přinést?“
Cítil jsem, jak váhá, jestli mi má až tak důvěřovat.
„Jo, ono… to docela bolí.“
Vstal jsem a šel vedle do pokoje pro nádobku s hojivou mastí. Když jsem se vrátil, měl Srabus - totiž Severus - sundaný hábit a seděl na posteli jen v roztržené košili a kalhotách.
Sedl jsem si vedle něj a otevřel nádobku. Viděl jsem, že se mu do toho moc nechce, ale nakonec si tu košili sundal.
Byl příšerně, ale příšerně hubený - boky propadlé a prakticky žádné břicho. Pod kůží se mu rýsovala žebra, obratle bych mu mohl spočítat pouhým pohledem. Nejvíc šrámů a škrábanců měl na zádech a na pažích, zřejmě jak se vždycky bránil. Modřiny byly rovnoměrně rozmístěné po celém těle.
Nabral jsem na prsty mast a začal mu ji potírat tělo. Přitom jsem si všiml, že některé šrámy mizí pod okrajem kalhot.
„Možná by sis měl,“ zaváhal jsem, „sundat i kalhoty.“
Zadíval se na mne vyplašeně a taky trochu jako by čekal, že ho nakonec zradím.
„Když už jsem se od toho upatlal,“ zvedl jsem ruce, „tak ti to ošetřím všechno.“
Důvěra mezi námi byla viditelně velice křehká, ale nakonec přikývl. Vstal a začal si rozepínat kalhoty. Třásly se mu ruce.
Nohy měl jako špejličky, ale to jsem ostatně věděl už dávno. Bohužel.
Když se znovu posadil na postel, tentokrát jen v zašedlých slipech, zdá se hrozně křehký. To kvůli té své vyzáblosti. Vypadal drobnější než doopravdy byl.
Stehna měl zřízená asi nejvíc - samý šrám. Pravé bylo jedna velká tmavá modřina.
Přejížděl jsem mu rukama po těle a zjistil jsem, že se přestal třást. Odtáhl jsem se a chtěl říct, že jsem hotov, když se na mě podíval s takovým divným výrazem.
„Co je?“ zeptal jsem se tiše.
„Já jen… že se mě ještě nikdo nedotkl jako ty,“ zašeptal a sklopil oči.
A tohle mně říká kluk, kterého jsem pět let mlátil a šikanoval. Svět má fakt zvláštní smysl pro ironii. Styděl jsem se. A taky mi přišlo strašné, že za celý svůj život nepoznal něco tak obyčejného jako je pohlazení. To i já jsem měl příbuzné, k nimž jsem se mohl vždycky uchýlit, a kteří mě měli rádi. I když teď už nežijí.
Rukama jsem mu jemně přejel po zádech. Kůži měl zhrublou. Myslím, že to byly jizvy. Mapují celý jeho trpký život.
Zjištění, že ho mé doteky vzrušovaly, mě zaskočilo. Ale nebylo o tom pochyb. Viděl jsem, jak jeho penis napíná látku slipů, i malé tmavší skvrny vsáknuté vlhkosti. Přesto jsem pokračoval. Vycházel mým rukám vstříc jako velké kotě.
Přišlo mi to divné, ale věděl jsem, že to nejsem já, kdo ho vzrušuje, ale ty doteky. Přesto jsem se rozhodl dát mu víc a políbil ho na krk.
Nejdřív ztuhl, jak se lekl, ovšem za chvíli už nakláněl hlavu na stranu a sám mi nabízel svoji šlachovitou šíji. Líbal jsem ho na krk a pak postupoval po zádech podél páteře. Začalo to vzrušovat i mě.
Sundal jsem si kabát pyžama a přitiskl se k němu. Hladil ho a laskal, zjišťoval, co se mu líbí nejvíc. Dýchal těžce a občas mu unikl tlumený vzdech. Na mnoha místech mast už zabrala a po modřinách zbyla jen citlivá místečka a po šrámech nachové linky.
Začal si ho přes slipy hladit a tiše sténat. Pak vklouzl rukou pod látku a nakonec ho vyndal. Mrkl jsem dolů. Tmavý žalud se vlhce leskl. Byl to dráždivý pohled, jak si po něm přejížděl rukou, zatímco druhou si mačkal kulky. Dál jsem ho hladil a líbal a nechal ho, ať si ptáka vyhoní sám. Nepochyboval jsem o tom, že by si moji iniciativu mohl špatně vyložit. Docela rád bych si to taky udělal. Ani v tomhle směru jsem od Severuse nic neočekával. Pochyboval jsem, že když musel přetrpět násilný styk se svým vlastním otcem, byl by ochotný mi to udělat.
Naslouchal jsem jeho stenům a občas mu vzdychl do ucha, když se můj tuhý pták otřel o jeho záda nebo zadek. Musel to cítit, ale asi mu to nevadilo.
Překvapil mě a to docela příjemně. Najednou se otočil, takže jsme k sobě byli čelem, a začal mi ho hladit přes kalhoty pyžama. Oči se mu leskly vzrušením. Zajel mi pod kalhoty a vyndal mi ho, zatímco já jsem v dlani sevřel jeho ptáka. Člověk by to do něj neřekl, ale má ho docela velkého.
Naznačil jsem mu, aby počkal, a sundal si pyžamo. I on si stáhl slipy. Teď nám ve volném pohybu už nic nebránilo. Klečeli jsme naproti sobě, vzájemně si honili ptáky a spokojeně u toho vzdychali. Kdyby nás viděl James, asi by ho kleplo.
Políbil mě na krk a pak dost váhavě na rty. Líbat se vůbec neumí. Nejspíš to nikdy nedělal, tak jsem mu ukázal, jak se to dělá. Když mi to pak oplácel, musel jsem uznat, že nejen školní látku chápe rychle.
„Severusi,“ vydechl jsem.
Je bystřejší než jsem si o něm kdy myslel, protože jeho ruka zrychlila pohyby a já se se zasténáním udělal. Na něj jsem ale nezapomněl. Jeho sperma pokropilo moji ruku jen o chvíli později.
Utřeli jsme se do jeho roztržené košile. A já přemítal, jestli se taky cítí tak divně. Došel jsem mu pro čisté šaty a pro jeho hůlku.
Tázavě se na mně podíval. Co jsem mu měl říct? Že je mi to všechno líto? Že se stydím za to, jak jsem se k němu choval?
Oblékl se a já ho pustil. Mezi dveřmi jsme se na sebe naposledy podívali a já se pokusil usmát. Moc se mi to nepovedlo. Oba jsme věděli, že to, co se stalo, z nás přátele neudělá. Až se sejdeme ve škole, bude to jako dřív. Na druhou stranu jsme už nebyli, alespoň doufám, nepřátelé. Možná najdu způsob, jak se, jako Remus, distancovat od toho, co mu James dělá.
James! Budu si muset vymyslet, co mu ráno řeknu.
Severus - totiž vlastně Srabus - mě trochu nesměle políbil na tvář a nepatrně se usmál. Nepochybně už o něm nikdy nedokážu uvažovat stejně. Není to Srabus. To, čím prošel, by dohnalo k sebevraždě devět lidí z deseti - jeho ne.
„Sbohem,“ zašeptal jsem.
„Sbohem,“ řekl, otočil se a pomalu kráčel ulicí pryč.
Neměl jsem nejmenší tušení kam půjde, nicméně mi něco říkalo, že domů ne.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský