Fantasmagorium

Autor: Splinter
Téma: P.G. Wodehouse
Hlavní postavy: Bertram Wooster, Reginald Jeeves, Pongo Twistleton, Alice Springburryová, dědek Springburry, strážník Wainwright
Shrnutí: Největší hrozba, které se Bertram Wooster vyhýbal po celý svůj dospělý život, si ho zákeřně najde až v jeho vlastním domově. Zde se vetřelec pochopitelně utká s důvtipem geniálního komorníka Jeevese…
Poznámka: pan Jeeves byl velmi potěšen kladným přijetím svého uvedení na scénu, a dovoluje si skromně přispět další špetkou svého důvtipu pro obecné blaho…

V hlavní roli Jeeves

Já jsem už nějaký čas pevně přesvědčen, že v těchto rozháraných poválečných letech neexistuje na světě nic takového, jako je záruka bezpečí, nebo existenční jistota, chcete-li. No jen se rozhlídněte. Každou chvíli je někde nějaká válka, povstání, revoluce, atentáty a bůhvíco ještě. Taková země si v klidu žije, lidé se tam starají o svoje věci a najednou prásk, a přes jejich domovy se ženou cizí armády.
A přesně tohle platí taky v mikroprostoru, jestli mi rozumíte. Chci říct, že stejná situace může znenadání postihnout jednotlivce, který až do té chvíle vede klidný a spořádaný život. V jeden moment sedíte na pohovce, usrkáváte čaj a vaším největším problémem je, dáte-li si k obědu jako přílohu pomfrity nebo radši červenou řepu. No a ve chvíli, kdy se rozhodnete, že si koneckonců můžete dát obojí, a máte ze sebe radost, jak jste to hezky vyřešili, najednou se setmí a do vašeho života vtrhne ekvivalent války nebo revoluce v malém.
Jenže všichni státníci, monarchové a generálové všech armád mají oproti mě jednu velkou nevýhodu. Nemají totiž Jeevese.
Na druhou stranu je to ale zbavuje občasných nepříjemností, jako zrovna tenkrát, když na mě Jeeves pohlédl svým rysím okem a pravil: „Čaj, pane?“
Já mám rád slovo „čaj“, a zejména když ho říká Jeeves. Bývá to to první, co po ránu slýchám, a tají se v tom jakýsi radostný příslib. Tohle byl ale jiný případ. Nevěřil bych, jakým tónem se dá vyslovit slovo „čaj“. Tolik chladu, až z něj visí rampouchy. Na hladině toho čaje by mohli bruslit mravenci.
Já jsem ovšem věděl, proč tomu tak je. To ta konvice, ta ho žrala. Vyhrál jsem ji v dobročinné tombole, a taky jsem to tomu chlapovi řekl.
„Jeevesi,“ řekl jsem tomu chlapovi. „Byl to dobročinný ples pro válečné siroty. Sám jste mě na něj pozval. Těch pět babek, co stály lístky, jistě pomohlo zajistit denní dávku chleba některému strádajícímu děcku v East Endu. Co denní dávku jednomu děcku – týdenní dávku celé třídě strádajících robátek. Tak co vy na to, he? Vás by takové pomyšlení nehřálo?“
„Vskutku, pane,“ řekl Jeeves, a já netušil, jestli to znamená ano nebo ne.
Jenže nešlo o pět žbrďolů na charitu. To sama ta konvice. Mě se přitom moc líbila. Byla ve tvaru takového legračně roztomilého, buclatého pejska s nakloněnou hlavou a smějící se tlamou, a z té právě se naléval čaj, když jste pejska předtím nadzvedli za ocásek, který plnil funkci ucha. Já přece netvrdím, že až tu konvici za tisíc let někde najdou ti chlápci přes historii, že kolem ní budou nadšením tancovat, a že změní k lepšímu jejich pohled na naši dobu, ale krucipísek, copak si člověk doprostřed stolu v jídelně nemůže postavit co sám chce?
Co to bylo za chlápka, no ten, co už někdy ve třináctém století řekl: „Ve svém domě i ten nejposlednější rolník nechť je sám sobě pánem, a i sám král ho bude muset požádat o dovolení, bude-li chtít vstoupit“? A sedm set let po tomto osvíceném výroku aby se jeden bál si něco koupit, protože by si za to mohl vysloužit ledový tón od služebníka. To jsem si myslel, a to jsem Jeevesovi taky řekl.
Jeeves tam stál s nadzdviženým levým obočím, což dělá vždycky, když chce naznačit, že vysílání mladého pána přijímá v úplné vlnové délce. A když jsem skončil, jen se lehce uklonil a šel do kuchyně leštit příbory, nebo co to tam vlastně dělá.
Nechal jsem ho plavat, spokojeně jsem se rozvalil v židli, a moje myšlenky začaly tak říkajíc těkat z objektu na objekt a zase zpátky. Potom mě z toho poflakování vyrušil zvonek, v tu chvíli mi znící docela nevinně. A za chvilku už Jeeves do salónu přitáhnul jakousi trosku, v níž jsem rozpoznal Reginalda Twistletona, řečeného Pongo.
Tenhle maník to svého času táhnul s Fotheringayem Phipsem, řečeným Barmy, a spolu tvořili vynikající kabaretní dvojici. No já při jejich vystoupeních řval smíchy, i když Jeeves to patrně neschvaloval. Potom se Barmy oženil a duo se – snad dočasně, možná už navždy – rozpadlo. Pongo pověsil vystupování na hřebík a podle zpráv zvědů z terénu se živil děláním dluhů. Trochu ho držel nad vodou lord Ickenham, takto Pongův strýček Fred, ale jemu samotnému dost utahovala kohoutek jeho vlastní žena, takže s Pongem se to mělo tak, že čas od času vykonával loupeživé nájezdy po svých známých. A jak to vypadalo, obětí jeho dalšího výpadu jsem měl být já.
No, znáte to, noblesse oblige vás zavazuje pomáhat starým kámošům, jenže já momentálně taky nebyl u movitějších příbuzných zrovna v největší oblibě a přízni, a za to mohla ta zašmodrchaná záležitost s Florence a Spodem. Zkrátka jsem se připravil na to, že Pongovo žebrání odbudu nějakou maličkostí, a mile jsem se na něj usmál.
„Co tě ke mně přivádí, starouši?“ otázal jsem se ho.
„Já asi skočím do Temže, Bertie,“ povzdechl si Pongo, a předvedl mi nejusouženější obličej, jaký jsem viděl od doby, co Bedříška Widgeona jeho snoubenka načapala, jak obehrál v kartách válečného invalidu. Pocítil jsem k tomu chlápkovi vlnu sympatie. Kamarádi mi vždycky říkali, že Pongův příchod věští jen potíže a neštěstí, a zatím první, co z něj vypadlo, byla vcelku povzbuzující zpráva.
„Co se děje, Pongo?“ ptal jsem se.
Pongo se chvíli tak jako ploužil na místě, jestli to popisuju dost jasně, a vrhal po mě zmučené pohledy. No, podle toho, co jsem slyšel, se takhle choval vždycky, když hodlal některého kámoše pumpnout o pár liber, takže jsem tomu nepřikládal velkou důležitost.
„Slyšel jsi teď někdy v rádiu mluvit říšského kancléře, Bertie?“ zeptal se nakonec Pongo.
„Měl jsem tu čest,“ řekl jsem. „Jeeves tvrdí, že jeho politika je od základu na draka, ale že se mu nedá upřít charisma. A jak to proboha souvisí s tebou?“
„No když slyšíš mluvit říšského kancléře,“ hovořil Pongo, „tak si dovedeš utvořit představu o řeči a charismatu slečny Alice Springburryové. A tahleta Springburryová trvá na tom, že si jí musím vzít.“
„Tobě se do toho asi moc nechce?“ prozkoumával jsem hlubiny Pongovy duše.
„Ani trochu,“ povzdechl si sklíčeně Pongo. „Jenže já trouba jsem jí dal slib.“
„Byls nadrátovaný?“ zajímal jsem se.
„Ne. Nijak zvlášť. Trochu. Bylo to v jednom baru, kde vystupovala divadelní společnost pana Springburryho – to je její táta, víš. A já pitomec jsem tam trochu moc stavěl na odiv své bohatství.“
„Své co?“ zeptal jsem se.
„No to bohatství, co jsem tvrdil, že mám, i když ho nemám,“ vysvětloval mi Pongo, trochu netrpělivě, že ho pořád přerušuju. „No a starouš Springburry, když poslouchal mou dikci a přednes, vybroušené léty vystupování s Barmym, mě požádal, jestli bych další večer nezaskočil za jejich milovníka, co onemocněl. No a já to vzal.“
„A v čem je háček, starý brachu?“ Začalo mě to zajímat, i když se mě ten případ nijak netýkal, jenže já stejně neměl jinak do čeho píchnout, a kámošův malér mohl být vítaným vytržením z nudy.
„V tom baru bylo přes čtyřicet lidí,“ pokračoval Pongo. „A představ si, nikdo z nich neměl ponětí, že se ten večer koná divadelní představení. Prostě ty herce – to znamená slečnu Springburryovou, jednoho kluka, co hrál sluhu, a mě coby milovníka – považovali jenom za další hosty v podniku, kteří si řeší svoje věci. To mohlo být způsobeno částečně tím, že tam nebylo vyvýšené pódium, a taky tím, že přesně tohle měl ten Springburry celou dobu v plánu. Poněvadž v tom momentě, kdy jsem – ale jako herec v roli, chápeš – požádal slečnu Springburryovou o ruku, a zahrnul jí vroucím vyznáním lásky, vletěl mezi nás ten maník Springburry, začal jí objímat a mě poplácávat po zádech, zatímco ona plakala štěstím. Návštěvníci v baru tleskali a atmosféra byla celá prozářená takovým tím duchem typu konec dobrý, všechno dobré. No a já se s nimi rozloučil, starouš Springburry mi poděkoval za účast v představení a já vypadnul.
A představ si tohle, Bertíku, kamaráde stará. Týden nato – dneska, abych byl přesný - se zase poflakuju po tom samém podniku, když si to ke mně najednou přihasí Springburry, celý rozzářený mi pumpuje pravicí a povídá, že všechno je zařízeno, a že se mohou rozeznít svatební zvony, jen co vybereme vhodný kostel. Okamžitě vystřízlivím a ptám se ho, jestli se nezcvoknul. Načež mi ten neřád do očí řekne, že jsem jeho dceři slíbil manželství před čtyřiceti svědky, a jak jsem pochopil z jeho další řeči, je jedna ruka s majitelem toho baru, a ten pro něj ty svědky eventuelně zajistí. Takže já jsem v háji..“
Zasmál jsem se. Bláhově, jak jsem později zjistil. Člověk se nemá smát, dokud nezná všechna fakta.
„Tomu říkáš problém? Prostě dáš dědkovi i kancléřovi na vědomí, že jsi chudý jak kostelní myš, a oni z toho ještě rádi vycouvají.“
„To mě napadlo taky,“ řekl Pongo a s jakousi zoufalou divokostí si prohraboval vlasy rukama. „Jenže ten mizera Springburry už poslal oznámení do novin. Vyjde to v zítřejším ranním tisku v rubrice Společenská oznámení.“
„No a co? Nebude to první oznámení, které se nakonec ukáže jako liché.“
„Jenže. Jenže,“ řekl Pongo a koukal se kamsi za mě na zeď. „Jenže.“
„Co máš ještě na srdci?“ ptal jsem se toho trouby.
„Možná se budeš zlobit, Bertíku,“ varoval mě Pongo.
„No tak ven s tím,“ vybídl jsem ho.
„V tom baru jsem si dával do trumpety tak trochu na dluh,“ začal Pongo osvětlovat poslední dějství své tragédie. „Takže mě celkem logicky napadlo, že bych mohl uvést cizí jméno.“
„Čí jméno?“
„Tvoje.“
A bylo to venku. V prvních vteřinách mi to nedošlo a já jen tak zamyšleně pokyvoval hlavou. Pak mě to najednou zasáhlo přímo mezi oči.
„Co že jsi udělal?“ zařval jsem.
„Promiň, Bertíku,“ žvanil Pongo žalostně, a pokoušel se mi kroutit knoflíkem. „Hele, a co jsem měl dělat? Jakmile mi na mysli vyvstane slovo kamarád, automaticky se mi z podvědomí vynoří Bertie Wooster. Poslechni, nemůžu přece popíjet u baru jako Wooster, a v téže místnosti se týž večer zasnoubit jako Twistleton. Nemohl jsem přece tušit, že ten dědek to šoupne do novin.“
Zatmělo se mi před očima, a nejspíš jsem se i trochu zapotácel. Teď mi došlo, že když Pongo mluvil o společenské rubrice v ranních novinách, měl na mysli oznámení zasnoubení jakési slečny Springburryové a Bertrama Woostera.
„Musíme zavolat do novin, aby tu zprávu stornovali,“ řekl jsem. V tak vypjaté situaci se můj intelekt pozoruhodně zbystřil, a já byl schopen jednat jako pistolník při souboji, který nečeká, až soupeř vypálí první ránu.
„To nepůjde,“ pravil Pongo s pohledem upřeným na hodinky. „Touhle dobou už je náklad vytištěný a čeká, až si ho ráno vyzvednou kolportéři. Kvůli tobě přece nevrazí celý náklad do stoupy a nezačnou znova. Jedině že snad uvedou opravu v dalším vydání.“
„To už bude po mě,“ řekl jsem já, a myslel jsem na to, co asi pocítí teta Agáta, až jí padne do rukou zítřejší ranní věstník. Společenskou rubriku ona pročítá velice pozorně.
Poslyšte, jedna věc je, když si váš kámoš naleje hlavu na úvěr vaším jménem. Tomu se prostě zasmějete a při nejbližší příležitosti mu to oplatíte. Ale aby nějaký mizera vláčel vaše jméno – a k tomu jméno jako Wooster, přímo zvonící tradicí a úctou – tiskem, a falešně vás obviňoval ze zasnoubení, to už je trochu moc. Proč nepoužil nějaké jiné jméno, když si hodlal vyhazovat z kopýtka, neohlížeje se na budoucnost? Proč nejmenoval Barmyho, namátkou? Bedříška Widgeona? Nebo Ooffyho Prossera? Proč nejmenoval Stanleyho Featherhaughstona Ukridge, který toho má na svědomí tolik, že takový hříšek by už mu nijak zvlášť nepřitížil?
No ale stalo se. V téhle situaci se dala dělat jen jedna věc, a já ji bez váhání udělal.
„Jeevesi!“ zaječel jsem.
V jednu chvíli jsem hleděl na tapetu s květinovým vzorem, a pak, bez nějakého viditelného přechodu, během mrknutí oka, se kosatce na tapetě slily v Jeevese, který ve svém obvyklém uctivém postoji čekal na rozkazy hlavního štábu.
„Jeevesi, jsem v loji,“ nastínil jsem situaci.
„Skutečně, pane?“ řekl Jeeves.
„Zatraceně skutečně,“ řekl jsem já, a pak jsem mu svými slovy popsal zapeklitost svého postavení. Jeeves poslouchal nehybně, a jen občasný nepatrný záchvěv obočí ukazoval, že si ukládá data do paměti.
„No takže výsledkem toho všeho je,“ končil jsem, „že zítra ráno si všichni příbuzní přečtou, že jsem se zasnoubil z dcerou principála nějakého kočovného spektáklu. Jejich reakce se patrně budou lišit v závislosti na povaze jednotlivých představitelů rodu. Teta Dahlia mi zatelefonuje, a zatímco na mě bude hulákat, poskytne tím tetě Agátě čas připlížit se ke mně zezadu a skalpovat mě. A ve finále mě dorazí strejda George, až se přibatolí a pokusí se situaci odlehčit bodrým humorem. Takže co byste mi radil?“
Jeeves si uctivě odkašlal.
„Ježto jsem s celou záležitostí seznámen teprve nyní, pane,“ pravil, „bude snad lépe, vyžádám-li si krátký čas, abych ji mohl důkladně ze všech stran posoudit.“
A zase byl v jeho tónu ten zatracený chlad. Jako by si ani neuvědomoval, že mladému pánovi proklatě rychle odhořívá půda pod nohama.
„Měl byste sebou mrsknout, Jeevesi,“ řekl jsem, aby si to uvědomil. „Bude to náročná fuška, a já udělám cokoliv, abych vám to přemýšlení ulehčil. Jenže uvědomte si, že nepřátelé jsou v přesile, a jsou neuvěřitelně úskoční. Jednak musíme zabránit tomu, aby bylo mé jméno vláčeno tiskem. Dále musíme odrovnat dědka Springburryho a jeho dceru, která podle zde přítomného Ponga vypadá a jedná jako říšský kancléř.“
„Shodou okolností jsem dobře obeznámen s touto stránkou povahy slečny Springburryové,“ pravil Jeeves. „Čirou náhodou jsem navštívil jedno z představení Springburryho divadelní společnosti, v doprovodu jednoho svého přítele. Popis pana Twistletona je skutečně výstižný.“
„Vy ji znáte!“ zvolal jsem. „A dědka Springburryho taky! Je napůl vyhráno, Pongo. Zbývá dořešit problém Woosterova objevení se ve společenské rubrice.“
„Mám už jistý plán, pane,“ Jeeves se lehce uklonil. „Zatím však se jedná spíše o hrubé obrysy.“
„Mlžné stíny, jak říká básník?“
„Nebo mlžné stíny, pane, chcete-li. Plánu, který mám na mysli, bude ještě třeba vtisknout pevnou strukturu, avšak fundamentální idea už mi přišla na um.“
„Co povídal?“ ozval se Pongo.
„Že vymakal plán, ale potřebuje to doladit,“ překládal jsem.
„Je to génius,“ otočil jsem se na Ponga, když se Jeeves odhmotnil ze salónu. „A teď, ty hňupe, koukej zmizet. Přijď zítra dopoledne, protože to už Jeeves jistě bude mít plán propracovaný. Do té doby odmítám vzít na vědomí, že existuješ.“
No tak se Pongo vypařil, když předtím spálil mračna kyslíku naprosto zbytečnými a nicotnými omluvami, a já se zase natáhnul na pohovku, abych si to promyslel. Během pěti minut se můj klidný život proměnil v nafukovací balón, kterým si pohazují dva vyšinutí lachtani za bouřlivé noci.

Asi jsem musel při tom přemýšlení nějak usnout, či co, protože ráno mě Jeeves vzbudil vůní čaje a slaniny s vejci nachlup v devět hodin.
„Proč připravujete snídani v tuto nekřesťanskou hodinu?“ ptal jsem se rozmrzele. Schopnost vstát před desátou nepatří jaksi k dědičné výbavě Woosterů, nebo určitě jejich mužské části.
„Kolem desáté hodiny vás přijde navštívit pan Springburry s dcerou, ve společnosti několika dalších příbuzných a přátel rodiny, pane,“ oznámil mi Jeeves a já, devátá nedevátá, jsem vyskočil z postele jako kamzík, píchnutý šídlem.
„Poslechněte, Jeevesi…“ pravil jsem.
„Pane?“ na to Jeeves.
„Jeevesi, budit mladého pána před desátou je samo o sobě dost nešetrné,“ začal jsem. „Ale hned potom ho děsit nesmyslnými výhružkami…“
„Prosím za prominutí, pane,“ pravil Jeeves. „Ale nežertoval jsem, natož abych se vás pokoušel děsit. Návštěva pana Springburryho and Co. je pevnou součástí plánu, který jsem ještě včera večer, smím-li se tak vyjádřit, vyvedl z údolí stínů na světlo boží.“
„Ale proč by ksakru nějaký praštěný dědek měl lézt na Woosterovo území, nehledě k tomu, že nejsem tím, za koho mě má, nebo spíše… jsem tím, za koho mě nemá… Jeevesi!“
Jeeves na to chtěl něco říct, ale ozval se zvonek, a Jeeves zvedl asi o půl milimetru jedno obočí.
„To bude patrně pan Springburry.“
„Říkal jste až v deset,“ namítl jsem.
„Svatba jediné dcery je událostí, k jaké nedochází každý den,“ mínil Jeeves. „Je tudíž pochopitelné, že se pan Springburry nemohl dočkat a přivstal si.“
„Tak běžte a vpusťte tu sešlost do salónu,“ mávl jsem rukou a šel se obléci.
Když jsem pak šel do salónu, nečekal jsem, že to bude příjemné překvapení, a nebylo. Dědek Springburry se poněkud podobal mroži, a sice mroži s převislým knírem a zarudlýma očima, jimiž si mě hned začal pánovitě prohlížet. Vedle tohoto zástupce mořské fauny seděla jeho dcera, slečna Alice Springburryová. Ta zas byla taková celá, jak bych to… úzká a špičatá, jestli mi rozumíte. Zatím nepromluvila, ale oči měla stejně zarudlé jako její tatík mrož. Přičítal jsem to dědičnosti.
To jsme měli velitelský štáb téhle smečky, a následoval takový pihovatý spratek s podezřívavým pohledem. Setkal jsem se už s tolika pihovatými zamračenými spratky, že jsem tohoto posledního mohl s čistým svědomím klasifikovat jako člena nepřátelského kmene, který čeká jen na okamžik, kdy k němu bude Bertram stát zády. No a zbytek téhle party byli takoví ti obvyklí lidé typu strýc, teta, neteř atd., kteří, když k vám přijdou na návštěvu, působí na vaše city zhruba stejně, jako na zahradníka plevel na záhonku jeho oblíbených kytek.
Do salónu hladce vplul Jeeves, a já si oddychl, protože tady podle všeho přicházel jediný člověk na světě, který měl představu o tom, co se tady děje.
„Vy jste kdo?“ ozval se skřípavým hlasem vůdce té smečky, dědek Springburry, a platilo to mě.
„Zde tento pán se uvolil být svědkem pana Woostera na chystané svatbě mezi panem Woosterem a slečnou Springburryovou, pane,“ řekl Jeeves.
Já měl v tu chvíli pocit, že Jeeves je trouba a ještě víc to zašmodrchal. No řekněte, copak do toho nevnesl daleko větší zmatek? Cílem akce přece bylo něco docela jiného, než aby šel Bertík sám sobě za svědka na falešné svatbě. Jen dlouholetá víra v Jeevese a jeho leckdy nevyzpytatelné cesty mě držela při smyslech.
„A pan Wooster…“ zaskřípal zase ten chlap Springburry, „…pan Wooster si chce opravdu mou dceru vzít?“
Bylo vidět, že ho vývoj událostí trochu zaskočil. Mě to bylo ovšem jasné – ten mizera doufal, ba najisto počítal, že Pongo – totiž údajný Wooster – se bude chtít vykroutit ze slibu, daného Alici Springburryové před čtyřiceti svědky, a Springburryovic smečka mu bude moci pohrozit skandálem a vyrazí z něj tučné odstupné. Takové případy jsem už zažil, a jen tak si na mě někdo nepřijde. Jenže teď oběť hrozí, že svatbu dotáhne až do konce, a Springburry tak přijde o možnost vyzkoušet stejný trik na dalších obětech a tak si namastit kapsu.
„Samozřejmě, pane“ řekl Jeeves. „Slovo pana Woostera je nezpochybnitelné.“
Pak se vzdálil, patrně aby připravil čaj a sušenky, a já s tou skupinkou hezky zůstal v salónu.
Hned jak jsem je viděl, bylo mi jasné, že tady se nejedná o případ náhlého přátelství na první pohled. Rozumíte, že ti lidé by představovali cosi jako struny v harfě, a Bertram by na ně jednotlivě drnkal a vyluzoval z nich tak libé a něžné tóny. To prostě neklaplo, a celý ten nečekaný mejdan se podobal spíše pohřební hostině. Chyběla už jenom mrtvola.
Ta se ovšem záhy dostavila, aby mohla být tryzna kompletní. Opět zazněl zvonek, a Jeeves k nám uvedl samotného Ponga. Ten se chudák tvářil příšerně, a v ruce nesl obrovský a ohyzdný pugét růží. Pokusil se ze sebe vyždímat nějaká slova na uvítanou, ale slečna Springburryová se najednou rozeštkala do kapesníku.
„No tak, holčičko,“ konejšil ji tatík. „Pláče štěstím,“ vysvětlil společnosti, která tuto zprávu vzala na vědomí s chápavým pokyvováním a mručením.
„Dovoluji si oznámit…“
Přítomní nadskočili, protože nikdo z nás si nevšiml, že Jeeves je opět mezi námi.
„Z pověření pana Woostera si dovoluji oznámit,“ pokračoval Jeeves, „že oddávací síň na Rochester Road má dnes i zítra volný termín. Uskutečnění sňatku je tudíž záležitostí jediného telefonátu.“
Slečna Springburryová stále štkala. Štkala přerývaně, a jak se mi zdálo, i trochu agresivně. Rozhodně mi to nepřipadalo jako pláč štěstí nadcházející nevěsty.
„No, děti…“ pravil starouš Springburry, trochu neochotně, řekl bych, „já vám žehnám.“
„A to zas né!“
Přítomní opět nadskočili. I já jsem opět nadskočil. Ve dveřích do salónu stál policajt, a měřil si nás podezřívavými zraky. Neměl jsem tušení, jak se tam mohl dostat, ale všiml jsem si, že Jeeves zachovává naprostý klid.
„Vy?“ zvolal nasupeně starouš Springburry.
„Já!“ odvětil policajt.
„Ty?“ zvolala slečna Springburryová nyvě.
„Já!“ odvětil policajt.
„Já…“ zkusil do rozhovoru vstoupit Pongo.
„Vy!“ otočil se na něj policajt. „Vy mlčte!“
„Pane!“ chopil se slova opět pan Springburry. „Jak se opovažujete? Toto je zasnoubení mé dcery,“ ukázal na štkajícího říšského kancléře, „a pana Woostera!“ A ukázal na Ponga.
„Cha cha,“ odvětil policajt.
„Cha cha?“ Dědek Springbury tázavě nakrčil čelo.
„Cha cha,“ odtušil policajt a zjednal tak ve věci jasno. „Tento pán,“ ukázal obuškem na Ponga, „není tím, za koho se vydává! Jinak řečeno, není to bohatý pan Wooster, nýbrž pan Reginald Twistleton, a je chudý jak žebravý mnich!“
Toto odhalení vyvolalo mezi přítomnými zmatek. Strýcové a tety se začali navzájem překřikovat, starouš Springburry se zahryzl do svého kníru, a slečna Springburryová přestala štkát. Pihovatý spratek se podle všeho dobře bavil.
„Já…“ pokusil se opět Pongo o zásah do konverzace, ale policajt ho umlčel orlím pohledem.
„A nejenže se vydává za někoho, kým není,“ pokračoval policajt. „Navíc je to podvodník, který už z nejedné nevinné oběti vylákal peníze pod falešnými sliby, tu obchodního, a tu zase soukromého charakteru.“
Mě se ta šmodrchanice začínala vyjasňovat. Jeeves podle všeho přitáhnul celou smečku ke mně, aby ji měl pěkně pohromadě. Potom přivedl policajta, kterého splašil bůhví kde – muselo to být včera k večeru, když jsem usnul na pohovce – a ten před celou Springburryovic famílií odhalil Ponga coby zločince. Mě osobně se to celkem zamlouvalo, protože Woosterovo jméno bylo tím pádem ze hry venku, a pranic jsem si nedělal z toho, že se Pongo smaží ve vlastní šťávě.
„Měla jsi velké štěstí, Alice,“ upřel policajt zrak na slečnu Springburryovou, „že mě inspektor na ten případ nasadil. Jen tak tak jsem zabránil tomu, aby ses ty a tvá rodina stala další jeho obětí!“
„Ach!“ udělal říšský kancléř, a mě bylo jasné, že ti dva se znají, a patrně přes tatíkův odpor také milují.
„Není tomu tak dávno,“ pokračoval policajt, „co jsem byl povýšen a také můj plat výrazně stoupl, neboť jsem odhalil doupě padělatelů peněz a cenných listin. A proto teď mohu bez uzardění předstoupit před tvého otce, Alice, a požádat ho o tvou ruku!“
„Poslechněte…“ ozval se Pongo, neboť se mu asi nelíbilo, že v celém dramatu vystupuje jako mrzký kriminálník.
„Nejprve odvedu tohoto pána na stanici,“ ukázal na něj policajt. „A pak se můžeme rovnou vzít!“
„Ale, ale, ale…“ koktal rozčileně starouš Springburry a nelibě hleděl na to, jak si ti dva mladí lidé vyměnují zamilované pohledy. „Já jsem ještě neřekl ano!“
Policajt do něj zabodl svůj pronikavý zrak, určený obvykle k probodávání zločinců.
„Shodou okolností,“ pravil, „mne má inspektor ve zvláštní oblibě kvůli tomu, jak razantně a důsledně dovedu vést razie v pochybných nočních podnicích. Šťáry, jak my u nás říkáme. Tím samozřejmě netvrdím, že podnik, v němž provozujete svůj spektákl, je přímo na seznamu nejbližších razií…“
Dědek se nadechl, ale vzápětí ztratil řeč, a zlověstně naježený knír mu schlípl jako zahradní hadice, když vypnete přívod vody. I přes jeho porážku v něm však smečka i nadále viděla vůdce, protože vydal rozkaz k odchodu, a smečka se ho jala plnit. Salón se vyprázdnil, a když Jeeves nenápadně na odchodu polapil pihovatého spratka, a zabavil mu moji krabici doutníků, co mi spratek šlohnul ze stolku, stala se návštěva Springburryho gangu minulostí.

V bytě jsme zůstali jen já, Jeeves, Pongo a policajt. Vrtala mi hlavou jedna věc – skutečně se Pongo dopustil zmiňovaných zločinů, nebo to byla jen součást Jeevesova plánu? Zrovna jsem se na to chtěl zeptat, ale najednou zase zazvonil zvonek. Jeeves otevřel, a za dveřmi stála teta Agáta.
Na tváři měla válečné malování, a v ruce třímala sekeru. Tedy ne přímo fyzicky, ale v určitém duchovním smyslu rozhodně ano, jestli mi rozumíte. Ve skutečnosti držela srolované noviny, ale držela je přesně tím způsobem, jakým její dávní předkové, středověcí Woosterové, držívali meče. Zdánlivě ledabyle, což byla ovšem jen válečná lest pro zmatení protivníka.
„Co to má znamenat?!“ zahřměla jako nějaký vzteklý mastodont a hrnula se dovnitř.
„Co jsem se to dočetla ve společenské rubrice v dnešním ranním vydání, Bertie?“ dožadovala se teta vysvětlení, a já cítil, že vadnu jako podzimní list. Nedokázal jsem ze sebe vypravit slova. Jelikož záležitost se svatbou a říšským kancléřem nám tak hladce prošla, úplně jsem zapomněl na problém číslo dvě, a sice Woosterovo jméno v novinách. „Ty ses zasnoubil s nějakou herečkou, co vystupuje po hospodách?“
Teta mrštila novinami o stolek s telefonem – až jsem se divil, že ho ta rána nepřerazila vejpůl – a upřela na mě svůj pověstný smrtící pohled.
„Mohu-li něco říci, madam,“ ozval se Jeeves a teta se tím směrem otočila jako raněný levhart.
„Co chcete?“ zaburácela.
„Mám za to, madam, že jste se stala obětí stejného nedorozumění, jako zde přítomný pan Twistleton,“ pravil Jeeves. Teta se koukla na Ponga a sjela ho očima od hlavy k patě. Pongo by v tu chvíli dal nejspíš přednost říšskému kancléři a jeho smečce.
„To je kdo? Nějaký další Bertieho hnusný kamarád?“ zavrčela teta Agáta.
„Snad by se to dalo takto vyjádřit, madam,“ uctivě přitakal Jeeves. „Pan Twistleton se ráno dočetl v novinách to samé co vy, madam, a upřímně rozrušen spěchal za mladým panem Woosterem, aby se ujistil, že mladý pan Wooster je v pořádku. Zde pak zastihl tohoto pana strážníka, a celá záležitost se uspokojivě vysvětlila.“
„Jak?“ štěkla teta.
„Ukázal byste zde madam Spencer-Gregsonové svůj průkaz, pane strážník?“ zeptal se Jeeves policajta. Já z toho nechápal ani zbla, takže jsem se cele svěřil do rukou osudu, nebo spíš do rukou Jeevese.
Policajt vytáhnul svůj služební průkaz a podal ho tetě Agátě. Ta taky nechápala, o co tady jde, ale chňapla po průkazu, přidržela si na očích brýle na čtení a koukla do něj. Pak se ostře nadechla nosem a po řadě se na nás všechny koukla.
„Jakousi zvláštní shodou okolností, madam,“ řekl zase Jeeves, „se tento pan strážník jmenuje úplně stejně jako váš pan synovec, totiž Bertram Wooster. Až na prostřední jméno, které ovšem ve společenské rubrice nebylo uvedeno. To on si bude brát dotyčnou slečnu, madam. Pan Twistleton i mladý pan Wooster se společně tomuto nedorozumění od srdce zasmáli, madam.“
Chvíli bylo naprosté ticho. Teta, já a Pongo jsme vstřebávali tu novinu.
„Tak to vidíš, teto,“ řekl jsem já. Najednou se ze mě slova řinula jako o závod. „Taková zvláštní náhoda, viď? No ale když uvážíš, že třeba, já nevím, Bill Jones se vyskytuje po stovkách, a takový Jack Smith dokonce po tisícovkách exemplářů, tak proč by nemohli existovat dva Bertíci Woosterové…“
Teta se na mě opovržlivě podívala, jako by chtěla říct, že jeden Bertík Wooster je pro její klidný spánek až moc. Pak ještě jednou koukla do policajtova průkazu, a vrátila mu ho. Bylo vidět, že jí to trošku míchá. Teď se musela nějak vypořádat s tím, že naše hrdé jméno mohou nést i příslušníci nižších vrstev, a to dokonce policajti, i když ona sama už se dávno jmenuje jinak. V zásadě mohla být ráda, že její synovec nezneuctil příbuzenstvo nějakou další hovadinou, takže se už dlouho nezdržovala a vypadla.
Já tam stál jako solný sloup, a ztracenou řeč jsem nalezl až chvíli poté, co policajt s Pongem taky zmizeli.
„Jeevesi,“ řekl jsem.
„Pane?“
„Jeevesi…“ řekl jsem zase. „Já to nechápu.“
„Rád vám poskytnu vysvětlení, pane.“
Zapálil jsem si cigaretu. „Do toho,“ vybídl jsem ho.
„Nuže jak už jsem vám říkal, pane, s jedním svým přítelem jsem navštívil představení divadelní společnosti pana Springburryho. Tímto přítelem byl právě policista, jehož jste dnes ráno poznal. Je už delší dobu do slečny Springburryové zamilován, pane.“
„A dědek Springburry jejich sňatku nepřál, co?“ řekl jsem.
„Tak jest, pane. Jeho celoživotním krédem bylo vždy držet se od mužů zákona co nejdál, a proto věru nestál o to, mít jednoho v rodině. V dnešní zápletce jsem od počátku spatřoval ruku dobrotivého osudu, neboť mi umožňovala nejenom zachránit vaše dobré jméno, ale také dopomoci svému příteli ke kýženému štěstí.“
„Dobře,“ položil jsem si prsty na čelo a dával jsem si události do souvislostí. „Takže váš kámoš policajt prostě s vaší pomocí pronikl do bytu a rozehnal zásnubní mejdan tím, že Ponga před Springburryovými označil za kriminálníka. Mimochodem, Jeevesi, skutečně je Pongo na seznamu hledaných zločinců, nebo to ten policajt jen předstíral v zájmu vítězství?“
„Zločiny pana Twistletona byly vskutku chimérického rázu, pane,“ na to Jeeves. Přeložil jsem si to tak, že Pongo je v tom nevinně.
„No dobrá,“ řekl jsem. „Ne že by mu pár měsíců v chládku neprospělo. Tak dál, Jeevesi. V důsledku toho, a v důsledku svého povýšení si teď váš kámoš policajt může vzít slečnu Springburryovou sám. Dost dobře nechápu, co na ní vidí, Jeevesi.“
„Ani já, pane. Leč láska je slepý cit, a nám nepřísluší soudit rozpoložení, v jakém se mohou nalézat mladá srdce, pane.“
„No, asi máte pravdu. Když si policajti chtějí brát děvčata, co vypadají jako říšští kancléři, prosím. Aspoň si je nemusíme brát my ostatní. Ale co ta neuvěřitelná shoda jmen, Jeevesi?“
„Tady jsem musel věcem poněkud pomoci, pane,“ děl Jeeves. „Jistě si vzpomenete, že můj přítel – pravým jménem Alan Vainwright, mimochodem – dosáhl svého hodnostního povýšení v souvislosti s odhalením padělatelů peněz a listin, pane.“
„Kristova noho!“ zvolal jsem.
„Vskutku, pane. Pomocí zabaveného padělatelského náčiní, jež slouží jako důkazní materiál a je proto uloženo v policejním skladišti, jsme vyrobili falešný policejní průkaz na jméno Bertram Wooster.“
Já prostě zíral. Věděl jsem, že Jeeves - navzdory zevnějšku dokonalého komorníka - není člověk sešněrovaný konvencemi, ale tohle překonávalo jeho nejsmělejší kousky.
„Jevesi,“ řekl jsem. „Vy jste génius. Sherlock Holmes by mohl dát živnost k ledu, kdybyste u něj byl zaměstnán vy. Tuhle zamotanou příhodu jste dokázal rozuzlit tak, že jsou nakonec všichni šťastni. Pongo je šťasten. Já jsem šťasten. Váš kamarád policajt a slečna Springburryová jsou šťastni. Teta Agáta je, když už ne přímo šťastná, tak aspoň upokojená. Jedině snad dědek Springburry se na celou věc dívá s trpkostí, ale aspoň ho to odnaučí těm jeho móresům. No a… jak zní to slovo, Jeevesi. Jako konec, ale delší?“
„Konkluze, pane?“
„Tak, konkluze. Nuže konkluzí tohoto případu by mělo být, abyste i vy byl šťasten. Tady je pětka.“
„Děkuji, pane.“
„A tady další dvě… ne, další tři, Jeevesi. Doufám že nepodlehnete pokušení, a nedáte se na dráhu zločinu.“
„To nemám v úmyslu, pane.“
„Výborně, Jeevesi. A nyní…“
Vzmužil jsem se. Woosterova vděčnost je přece jen ušlechtilejší cit, než aby se dala vyjádřit jenom penězi.
„Nyní, Jeevesi, jděte, vezměte tu čajovou konvici ve tvaru psíka, a zbavte se jí.“
Jeeves na mě vlídně zacivěl.
„Děkuji pane. Ráno, než jste vstal, jsem ji poslal Alanovi a slečně Springburryové jako zásnubní dar. Ještě něco, pane?“
„Eh… už nic, Jeevesi.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský