Fantasmagorium

originál
Autor: Zillah
Překlad: sssnake
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Při jednom z úplňků vpadne Severusovi a Náměsíčníkovi do života někdo, koho nečekali.

Vlčí mládě

Severus prošel malými, schovanými dveřmi nedaleko zadní strany hradu. Vydal se travnatou cestou, která vedla k Zapovězenému lesu. Hagridovu srubu se vyhnul půlkilometrovým obloukem. Hagrid tam teď sice nebyl, ale on tam nerad chodil.

Severus se ničeho nebál. Studenti už byli pryč dlouho, Voldemort byl mrtvý, Harry Potter absolvoval a přestal mu ztrpčovat život a zbytek hradu se oddával bezstarostným radovánkám letních prázdnin. Dokonce i Filch odjel, i když neochotně. Trávil léto na jednom ostrově s paní Norrisovou.

Severus se nicméně rozhodl využít příležitosti, že jsou Bradavice prázdné, k tomu, aby si užil sex.

Spoustu sexu.

Spoustu divokého, bláznivého, hlučného sexu.

Užil si ho v Hlavní síni, ve sklepení, několikrát v Brumbálově pracovně, jednou na famfrpálovém hřišti a dvakrát v nebelvírské společenské místnosti.

Dnes se však k žádnému sexu nechystal. Dnes v noci se prodíral větvemi na okraji Zapovězeného lesa a snažil se najít klacek tak akorát velký, aby ho mohl házet vlkodlakovi. Ten s oblibou v zápalu hry zapomínal, jak jsou jeho čelisti silné.

Právě teď se potloukal kolem zadního vchodu a žalostně skučel.

Severus se narovnal. V ruce držel klacek tlustý jako vlastní zápěstí. Zahlédl Náměsíčníka, jak bezcílně pobíhá u vchodu a příležitostně hrabe v zemi.

„Pojď sem, ty starý blázne,“ vyzval ho Severus a poplácal se po stehně. „Dnes v noci nás nikdo rušit nebude. Hrad je prázdný.“

Náměsíčník ještě jednou hrábl do země a pak se neochotně rozběhl k Severusovi. Velkou hlavou strčil do mužovy dlaně, až Severusovi nezbylo nic jiného, než ho podrbat za ušima. Zvíře se spokojeně posadilo a nedočkavě vrtělo ocasem. Náměsíčník dobře věděl, co Severus skrývá za zády.

Severus klacek vytáhl. „Tohle? Ach, tohle není pro tebe. Jen jsem myslel, že by mohla být legrace to chvíli držet.“

Náměsíčník lítostivě zaskučel a pokusil se dosáhnout na dřevo, které Severus záměrně držel mimo jeho dosah. Šťouchl hlavou do Severusova stehna a zafuněl.

„No, dobrá,“ pohlédl Severus na klacek ve svých rukou. „Hádám, že to asi využiješ lépe než já.“

S těmito slovy se napřáhl a hodil klacek přes louku. Vlk okamžitě vyskočil a s radostným štěkotem se hnal za ním. O chvíli později se Severus přistihl, jak se o oslintaný kus dřeva přetahuje s obrovským šťastným vlkodlakem.

Hra skončila chvíli předtím, než si Náměsíčník s klackem lehl na zem a ostrými zuby ho začal cupovat na kusy. Severus ho chvíli pozoroval, pak se posadil do trávy a četl si knihu. Čekal, až bude Náměsíčník s dílem zkázy hotov.

Z pravé strany se ozval tak tichý zvuk, že ho Severus stěží zaslechl. Náměsíčník byl v mžiku na nohou a uháněl do lesa, klacek nechal bez povšimnutí ležet. Severus se zvedl a běžel za ním.

„Náměsíčníku! Vrať se zpátky!“

Severus se přistihl, že se pokouší následovat vlkodlaka skrz hustý tmavý les. Hůlku, která mu poskytovala alespoň trochu světla, držel před sebou v natažené paži. Nořili se stále hlouběji do lesa. Mnohem hlouběji, než by bylo Severusovi příjemné. Kentauři stále odmítali přístup všem lidským bytostem, kromě Brumbála.

Náměsíčník zaštěkal, aby dal Severusovi vědět, kde je. Severus se prodral ostružiním a pohlédl na Náměsíčníka, jak se k něčemu sklání. Sevřel hůlku ještě pevněji a pomalu se přibližoval. Jeho srdce divoce bušilo.

„Co je to?“ sklonil se Severus. Náměsíčník lehce uhnul. Vlčí mládě leželo na zemi a kňučelo strachy a bolestí. Na boku mělo tržnou ránu, která krvácela. „Náměsíčníku.“

Náměsíčník zvedl hlavu. Jeho jantarové oči zářily v okolní tmě. Dloubl do Severuse a postrčil ho blíž k mláděti. Severus ztuhl. „Nemůžu se ho dotknout. Zaútočí na mě.“

Náměsíčník do něj znova šťouchl čumákem a párkrát mu olízl ruku. Přitom se ujišťoval, že ho vlček pozoruje. Mládě zakňučelo a zvedlo svoji malou hlavu. Jantarová očka upřelo na Severuse.

„No ovšem. Jsem si jistý, že teď rozumí, že se mu nechystám ublížit,“ poznamenal Severus sarkasticky a znovu pohlédl na zraněné vlče. Povzdechl, když do něj Náměsíčník opět strčil. „Dobře, dobře. Já to zkusím.“

Severus poklekl blízko mláděte, ruce však držel stranou. Vlček na něj s obavami hleděl. Několikrát začenichal, až zachytil Severusův pach. Náměsíčník na něj povzbudivě kývl a malý vlk mu odpověděl. Natáhl hlavu proti Severusově ruce.

„Dobře,“ řekl Severus klidně. Jeho srdce však stále bilo jako na poplach. Věděl, že vlci dokážou vycítit strach. Pevně doufal, že Náměsíčníkova přítomnost ho od napadení uchrání. Váhavě se dotkl štěněčí hlavy, pod svými prsty ucítil zcuchanou srst. „Neublížím ti. Jenom ti chci pomoct.“

Vlčí mládě zaskučelo a položilo hlavu na zem. Stále si však Severuse ustrašeně měřilo a z jeho rukou, které se natahovaly k ráně, nespustilo ani na chvíli oči. Muž se ho váhavě dotkl, ale zvířátko na něj zavrčelo. Severus se odtáhl a sáhl pro hůlku. Vlček začal okamžitě kňučet strachy a snažil se dostat z jeho dosahu. Jeho tlapky však byly příliš slabé.

Náměsíčník udělal krok kupředu a olízl štěněti čenich, pak se obrátil k Severusovi, kterého také olízl. Vlček přestal bojovat a Severus mohl odložit hůlku.

„Náměsíčníku, nemohu ho ošetřit, pokud mi nedovolí, abych se ho dotkl,“ poznamenal Severus a zatahal za kožešinový límec, který měl vlk kolem krku. Náměsíčník se ztěžka posadil. Bylo více než jasné, že se odtud nehne, dokud mládě nebude v pořádku. „Tak mu tedy řekni, že mu neublížím. Protože on si zřejmě myslí, že právě k tomu se chystám.“

Náměsíčník sklonil hlavu ke štěněti a začal vydávat různé zvuky. Vlček mu odpovídal, znělo to však jako protestování. Náměsíčník zmlkl. Severus povytáhl jedno obočí překvapením, když si vlček znovu lehl a ztichl.

„Už se ho mohu dotknout?“

Náměsíčník povzbudivě zavrčel. Severus tedy znovu přiblížil ruku k vlčkovu čenichu. Ten ji očichal a olízl. To Severusovi stačilo, aby se opět natáhl pro hůlku. Stěží v tom šeru viděl. Věděl však, že zvíře ošklivě krvácí. I v tom špatném světle rozeznal krev, která barvila jeho srst na tmavo.

„Musím ho vzít dovnitř,“ řekl Severus tiše. „Nemohu ho ošetřit tady venku.“

Náměsíčník k němu vzhlédl s obavou v očích. Pak se otočil zpět k mláděti a vydával ty samé zvuky, jako před chvílí. Vlček sklíčeně odpovídal. Náměsíčník si po chvíli sedl zpět, zatímco vlče zvedlo hlavu k Severusovi a prohlíželo si ho.

Severus štěně opatrně zvedl a uvědomil si, že zvíře je lehké a snadno se nese. Opřel si vlčka o hruď, aby ho mohl co nejlépe chránit. Pach krve byl silný. Otočil se k Náměsíčníkovi.

"Veď mě."

Náměsíčník slabě zaštěkal. Od malého vlka se mu dostalo okamžité odpovědi. Spokojený, že je mládě v pořádku, se vydal na cestu ze Zapovězeného lesa. Severus ho následoval. Každou chvíli však zakopl o vyčnívající kořen nebo nepoddajné křovisko.

Po pár minutách chůze si Severus všiml, že si vlčí mládě opřelo hlavu o jeho hruď a zavřelo oči. Očividně mu teď důvěřovalo natolik, že si v jeho náruči dovolilo zdřímnout. Severusovými útrobami se rozlilo zvláštní teplo. Přivinul vlče blíž k sobě a snažil se udržet s Náměsíčníkem krok. Okraj lesa už byl blízko. Severus mohl mezi řídnoucími stromy vidět bradavický hrad. Zvuk praskajících větví za jejich zády způsobil, že se Náměsíčníkovi zježily chlupy na zádech. Otočil se a zavrčel na jejich pronásledovatele.

"Severus Snape."

Severus se otočil a mládě si přitáhl tak těsně k hrudi, jak jen to bylo možné. Bane, jeden z kentaurů, kterému se velmi nezamlouvala jejich zdejší přítomnost, na něj rozzlobeně hleděl. Kentaur se opřel o všechny čtyři a přiblížil se k nim.

„Už jsme ti říkali, abys nevstupoval do Zap…“ Bane se zarazil. Jeho pohled sklouzl na mládě v Severusově náruči. Poté obrátil pozornost svých bystrých očí k Náměsíčníkovi, který stál velmi blízko Severuse a nepřestával vrčet. O krok tedy ustoupil. „Vezmi vaše vlče domů, Severusi, a buď opatrný. Už ho tady nechci znova vidět. Příště už vůči tvému přestupku nebudeme takhle shovívaví.“

Severus se díval, jak Bane zmizel v šeru lesa. Mohutně nasál vzduch do plic, jak se jeho tělem rozlila úleva. Náměsíčník vyběhl z lesa, Severus ho následoval s vlčetem na rukou.

Brzy byli zpátky v hradu. Severus položil spící zvíře na svou a Remusovu postel. Nechal Náměsíčníka, ať na něj dohlédne, a sám se vydal do nemocničního křídla pro obvazy a masti, aby mohl malého vlka řádné ošetřit.

Když se vrátil, Náměsíčník ležel v posteli s vlčetem. Jeho velké tělo chránilo mládě. Severus lehce podrbal Náměsíčníka mezi ušima. Díval se, jak vlk spokojeně vyplázl jazyk z tlamy. Vlček se pohnul a jeho jantarové oči na ně ospale zamžouraly.

Severus se ušklíbl a přestal hladit Náměsíčníka. „Čeká nás hodně práce, než budeš moct jít zase spát, vlčku.“

Mládě ospale zavylo, zívlo a ukázalo mu malé, ostré zoubky. Severus ho začal omývat a obvazovat mu ránu. Poranění bylo hluboké a stále trochu krvácelo. Teď je však dokázal pořádně ošetřit.

Později se k němu Remus naklonil a pohlédl na plavovlasého chlapce, který spal pod přikrývkami velké postele. Nemohlo mu být více než čtyři roky, byl podvyživený a očividně vyčerpaný. Severus Remuse políbil na čelo a pomohl mu pod deku.

„Spi,“ řekl měkce, když se Remusovy oči se zachvěním zavřely. „Pohlídám naše mládě.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský