Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní postavy: Remus Lupin br />Shrnutí: Spoutaný Vlk, dřímající uvnitř Remusovy temné duše, se jednou musí osvobodit.

Volání vlka

Zbytky ohořelého dřeva v krbu s tichým praskáním dohořívaly a do místnosti se začala nenápadně vkrádat tma, a taky zima. Na podlaze ležela úhledně narovnaná hromádka polínek, Remus už ale žádné další nepřiložil, nebylo třeba, když dnešní noc stráví venku. Sváteční atmosféru připomínal pouze ozdobený smrček v koutě a vánoční dekorace nad dveřmi a v oknech. Víc si toho bohužel dovolit nemohl.

Seděl zamyšleně v křesle, užívajíc si poslední zbytky příjemného tepla, sálajícího z krbu a hleděl do vyhasínajícího ohně. Žhavé uhlíky se mu rudě odrážely v očích a víc, než kdy jindy v lidské podobě připomínal vlkodlaka.

Z myšlenek ho vyrušilo slabé škrábání na parapetu. Pohled mu zabloudil k oknu. Venku chumelilo. Na sklo zaťukala sýkorka, která si tuto zimu zvykla loudit u jeho okna. Ztěžka se zvedl a pootevřel okno. Dovnitř okamžitě nafoukal sníh a zmrzlé vločky ho zastudily na neoholené tváři. Odmetl z krmítka závěj sněhu a nasypal dovnitř plnou hrst semínek. Sýkorka neulítla, zpovzdálí ho sledovala, jako by na něj byla už zvyklá. Remus setřásl pár vloček sněhu, které se mu zachytily na košili a smutnýma očima pak ještě chvíli pozoroval vyhládlého ptáčka, jak se krmí.

Cítil, že se to už pomalu blíží. Kůže ho nesnesitelně pálila, jak byla napjatá k prasknutí. Nebál se té bolesti, která za pár hodin sevře celé jeho tělo jako v mučícím nástroji, na tu si už za ten nespočet úplňků zvykl. Čeho se vždy děsil, a poslední dobou obzvlášť, bylo zlo, které se z jeho otevřených ran valilo na povrch, zlo, které ho přemohlo, i když se mu bránil jako o život.

Selhal jako člověk. Od té doby, co se Severus před dvěma lety nevrátil z poslední výzvědné schůzky, přišel Remus nejenom o jediného člověka, který měl kdy odvahu s ním žít, ale i o své pravidelné dávky vlkodlačího lektvaru, jehož recept si Severus vzal sebou do hrobu.

Nenažraná krvelačná šelma, od věků v něm parazitující, ho nyní každým dalším úplňkem víc a víc rozežírá zaživa a dere se ven na svobodu. Už dlouho si uvědomoval, že nad ní ztrácí moc i v lidské podobě a že je jen otázkou času, kdy temnota hladově spolyká poslední zbytky jeho lidskosti a stane se z něj divoké zvíře, pasoucí po čerstvé krvi. Stejné, jako Fenrir Šedohřbet.

Fenrir Šedohřbet. Ten, který ho stvořil. Nepřemožitelný vůdce smečky vlkodlaků, kterého si netroufl shodit z jeho trůnu žádný vlk už celá desetiletí. Jeho stvořitel mu připravil toto peklo na zemi a taky jenom on ho může toho utrpení zbavit.

Už nějakou dobu ho ta myšlenka pronásledovala.

Ruka se mu najednou prudce vymrštila a jeho prsty se sevřely kolem vylekaného ptáčete. Mrskalo se mu v dlani v zoufalé snaze osvobodit se, ale nemělo pražádnou šanci. Šelma dostala chuť na teplou krev a zesílila stisk. Hlavička opeřence se ocitla nebezpečně blízko vlčích tesáků, ale jen o zlomek okamžiku dřív, než ji řezáky oddělily od těla, se mu ruka roztřásla jako stoletému starci. Po urputném vnitřním boji se jeho prsty pomalu rozevřely a otevřely ptáčeti cestu ke svobodě. To, vyděšené k smrti, ufrnklo rychle pryč, aby se sem už nikdy nevrátilo.

Remus prudce přibouchl okno a zprudka oddechoval. Namáhavě se svezl na lavici pod oknem, boj s bestií ho úplně vyčerpal. Tentokrát vyhrál, ale co bude příště?

Zůstal tam tiše sedět, dokud se mu za okna nevloudila tma.

Konečně se pohnul. Došoural se ke stromečku, rozzářil na něm všechny svíčky, odkudsi vyhrabal úhledně zabalený dárek pro Severuse a pověsil jej na jednu větev. Dělal to tak každý rok, co kdyby se Severus vrátil.

Jeho Severus.

Skončil právě včas. Krb zcela vyhasl a ztemnělou místnost osvětlovala už jen slabounká světla svíček. Plamínky tančily jako lesní víly nad jezerem a tvořily na zdi roztodivné pohyblivé stíny, plné fantazií.

Jeden ze stínů se najednou začal nápadně prodlužovat a místností se ozvalo tiché, bolestné kňučení. Černý stín nabýval na velikosti, až překryl celou zeď a přelezl na další jako zlověstný přízrak. Pokojem se náhle ozvalo trýznivé, táhlé vlčí zavytí, z kterého tuhla krev v žilách. Neslo se do všech směrů a ve vlčí řeči vyzývalo krále lesů k souboji.

Šedohřbeta ještě nikdo doposud neporazil. Každý, kdo se pustil do tohoto nerovného boje, skončil s prokousnutým hrdlem nebo rozdrceným vazem někde v příkopě.

A o to přece šlo.

*****

Když se černé mraky nad lesy protrhaly, magické světlo úplňku ozářilo mýtinu uprostřed lesa. Mrtvé vlčí tělo, ležící na zmrzlé zemi, pomalu nabývalo opět lidskou podobu. Teplá krev, vytékající mu z rozdrásané rány na krku, se pomalu vsakovala do sněhu a barvila jej do karmínova. Vlkodlak, sedící u mrtvoly jakoby si ji hlídal, zvedl hlavu k nočnímu nebi a protáhle a dlouze zavyl na měsíc, oznamujíc všem obyvatelům lesa své vítězství.

Nový vůdce svolával své vlky.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský