Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Aries
Hlavní postavy: Severus Snape/ lord Voldemort
Shrnutí: Jakou cenu byste byli ochotni zaplatit za splnění svých přání a ambicí?
Poznámka: Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v roce 2007

Všechno má svou cenu

Těžké ocelově šedé mraky visely tak nízko, že se zdálo, jako by se dotýkaly špiček stromů. Zahřmělo a oblohu proťal klikatý blesk. V jeho záblesku se v dálce objevila černá silueta hradu. Ne, hrad bylo příliš silné slovo. Ze čtyř věží zbývala jen jedna, ostatní zub času rozhlodal na drolící se trosky. Brána stála poněkud nakřivo. Rezavá mříž se zadřela a zůstala viset metr a půl nad zemí jako zuby v tlamě nějaké příšery. Střecha nad jižním křídlem se zřítila už někdy v minulém století a od té doby se nikdo nenamáhal ji opravit.
Stejný obraz rozpadu, jaký se naskýtal zvenčí, se nacházel i uvnitř. Studené vlhké chodby páchly zatuchlinou a plísní. Slepá okna propouštěla jen minimum světla a mihotající se pochodně nemohly zaplašit tmu na víc než pár kroků.
Na tohle místo nechodil nikdy nikdo, pokud opravdu nemusel. Avšak právě to byla největší výhoda tohohle místa.

Zvuk kroků se rozléhal chodbou.
Muž v černém plášti kráčel rázně, ale ne rychle. Zastavil se až před zčernalými dveřmi a vytáhl hůlku. Stačilo jedno krátké mávnutí, aby se se skřípěním otevřely. Nehodlal se zde ničeho dotýkat.
Lumos,“ zašeptal a ze špičky hůlky vytryskl paprsek světla.
Začal sestupovat po schodech léty tak sešlapaných, že nad tím nikdy znovu a znovu nepřestával žasnout. Kámen byl ohlazený, místy propadlý, někdy se schod úplně vydrolil. Schody klesaly strmě dolů do tmy. Docela hrozilo, že by člověk mohl upadnout, ale muže ani nenapadlo, aby se přidržel starého rezavého zábradlí. Nejen proto, že se ho štítil, ale i kvůli tomu, že by mu stejně nejspíš zůstalo v ruce. Někdy měl nutkání ty schody počítat.
Konečně stanul ve sklepení. Vyhnul se hromadě sutin a zamířil k zadní stěně.
A pak stěnou prošel.
Po páchnoucích chodbách byl tohle úplně jiný svět. Zhasl hůlku a uložil ji do hábitu. Kouzelné pochodně zalévaly chodbu jasným, stálým světlem. Tlustý nachový koberec tlumil jeho kroky a ve vzduchu voněla vanilka.
Severus Snape si sundal kápi. Minul několik žen a mužů, kteří ho pozdravili kývnutím hlavy. Opětoval pozdrav, aniž by zpomalil.
Na konci chodby byly další schody, tentokrát krátké. Otevřel dveře hned naproti schodům. Vůni vanilky ze shora zde přebíjela nejroztodivnější směs pachů, díky Merlinovi. Snape nesnášel vanilku.
Místnost byla obrovská a panovalo v ní horko k zalknutí. Na stolech nad ohništi stálo dobře patnáct kotlíků a z každého se kouřilo; z některých unikaly barevné páry, v jiných se na hladině převaloval opar jako na jezeře.
Vytáhl z hábitu šedé pouzdro a odložil ho na stůl. Pak si sundal plášť a pověsil ho na věšák. Nakonec obešel kotlíky. Jeden odstavil, další zamíchal, do jiného vhodil špetku nějaké přísady - to byla jeho práce. Tvrdnout tady a plnit rozkazy Pána zla.
Nejdřív žasl nad vybaveností této laboratoře. Věnoval se svým povinnostem a zbylo mu dost času i na jeho experimenty. Jenže to nebylo vše, co chtěl.
Když se přidával ke Smrtijedům, neměl v plánu setrvat v tak podřadném postavení, ne tak dlouho. Očekával rychlý postup výš, do přízně Pána zla. Místo toho skončil tady. Bylo to jako být pohřbený zaživa.
Vzal do ruky pouzdro a rozlomil voskovou pečeť. Přelétl pohledem seznam lektvarů, které si od něj Pán zla žádá. Musí říct Averymu, aby sehnal další přísady. A některé nebude snadné získat. Znechuceně odložil pergamen do horní zásuvky stolu.
Ocenil někdy někdo jeho práci? Jeho mistrovství?
Ne! Jistě že ne!
Už dávno ho považují za součást inventáře téhle chátrající ruiny!
Někdy byly chvíle, kdy je toužil všechny otrávit, aby ho konečně začali respektovat.“
Možná bych to měl jednou zkusit, napadlo Snapea.

*****

Snape vešel do trůnního sálu. Voldemort seděl ve svém honosném křesle a kolem něj byla skupina jeho oblíbenců. Snape je všechny do jednoho nenáviděl. Proč? To bylo prosté. Protože nebyl jedním z nich.
Zatím. Zatím! Opakoval si v duchu.
Dnes totiž hodlal dát věci do pohybu. Konečně se dostane do přízně Pána zla. A pak už nebude jen věčně vařit ty pitomé lektvary. Pak bude dostávat důležité úkoly a hlavně bude mít moc a postavení a svou pomstu a ji.
„Snape,“ Pán zla ho gestem ruky vyzval, aby přistoupil.
Snape došel až před trůn a uklonil se. Pak vyskládal na připravený stolek deset lahviček.
Pán zla ho spokojeným kývnutím hlavy propustil - jako obvykle.
„Luciusi,“ zapředl Pán zla na pohledného blonďáka, chytil ho za paži a donutil ho sklonit se k němu.
Snape si odkašlal, aby na sebe upozornil.
Ruka Pána zla sklouzla po Luciusově paži, přes jeho stehno a spočinula znovu na opěradle.
„Ještě něco?“ zeptal se Voldemort varovně sladkým hlasem.
Snape věděl, že se pouští na tenký led. Teď musel pečlivě vážit slova. Ale za to riziko mu to stálo.
„Můj pane,“ pro jistotu se znovu uklonil. „Měl bych jistý… návrh. A bylo by mi neskutečnou ctí, kdybyste si ho vyslechl.“
Několik dlouhých vteřin Voldemort na Snapea hleděl s nečitelným výrazem.
„Mluv,“ vyzval Snapea nečekaně.
To je dobré. Má zjevně dobrou náladu. To je velmi dobré.
„Raději bych mluvil v…,“ zaváhal, „soukromí, můj pane,“ a znovu se hluboce uklonil.
„V soukromí?“ opakoval Voldemort tiše.
„Smím-li být tak troufalý, můj pane,“ a i když se cítil trapně znovu se uklonil.
„A co myslíš, Snape, tím soukromím? Moji pracovnu? Nebo moje… komnaty?“ Voldemort se zdál být pobaven, ale hlavní bylo, že ho zjevně Snapeův návrh zaujal.
„Záleží na vás, můj pane,“ tentokrát se již neuklonil. Nechtěl to přehánět.
Voldemort se usmál.
„Moje komnaty, dnes večer. A teď jdi, myslím, že máš práci,“ řekl Voldemort.
Snape pochopil, že vyčerpal svůj příděl Voldemortovy blahosklonné pozornosti. Uklonil se, hlouběji než prve, a odešel.
Byl spokojený. Dosáhl svého. Dnes večer ho Pán zla vyslechne a zcela jistě bude potěšen jeho návrhem. A pak se konečně dostane do přízně. Bude oslovován jménem, bude jíst s Voldemortem u jednoho stolu a místo toho, aby se patlal s nějakými lektvary, na to jen bude dohlížet a bude konečně součástí toho hloučku Voldemortových oblíbenců.

*****

Snape zaklepal a natáhl se po klice. Rázem však ucukl, protože mu kovový hádek chňapl po ruce docela ostrými zoubky. Zjevně bylo jeho údělem vyčkat, dokud mu Pán zla sám nedovolí vstoupit.
No, dobrá. Počká. Čekal už tak dlouho, že ho jedna chvíle nezabije.
Z pěti minut se stalo deset, pak čtvrt hodina, hodina.
Snape už měl chuť zaklepat znovu. Třeba ho Pán zla neslyšel. Ale měl strach, že je to nějaká zkouška a on by v ní neuspěl. A tak čekal dál.
Po dvou hodinách klika sama cvakla a dveře se otevřely. Snape vstoupil.
Byl poněkud překvapený. Voldemortovy pokoje byly zařízeny vkusně, leč jednoduše. Vše bylo laděno do tmavých barev, ale po nákladném až odpudivém luxusu, který Snape viděl u Luciuse Malfoye, tohle působilo až přehnaně skromně. Snape však s luxusem neměl žádné zkušenosti. Své vlastní pokoje si zařídil s účelností, která zcela postrádala jakoukoli krásu. Nevyrostl v takových poměrech, aby dokázal poznat, že nenápadné zařízení Voldemortových pokojů je luxusnější, než by si kdy dokázal představit.
„Takže,“ začal Voldemort bez úvodu. „Co jsi mi chtěl tak důležitého, žes to nemohl říct přede všemi?“
Voldemort si z baru nalil do sklenice na dva prsty kvalitní skotské. Snapeovi nenabídl. Poté se posadil do jednoho z pohodlných křesel a pomalu, znalecky ze sklenice upil.
„Můj pane,“ sklonil Snape trochu hlavu na znamení podřízenosti. „Doslechl jsem se, že Brumbál shání nové členy profesorského sboru.“
„No a?“ odfrkl si Voldemort a oči se mu nebezpečně zúžily. „A s tím mě otravuješ?! Co je mi po té jeho pitomé škole!“
Voldemort vstal a Snape se jen s vypětím sil udržel, aby necouvl.
„O to… to ne, můj pane,“ zakoktal se trochu Snape. „Jen jsem vám chtěl navrhnout, že bych se o to místo mohl ucházet a špehovat tak pro vás Brumbála,“ vychrlil ze sebe.
Voldemort se znovu posadil.
„Proč?“ zeptal se líně.
Snape znejistěl, Pán zla nereagoval ani trochu tak, jak předpokládal.
„Máš snad pocit, že Brumbál i s tím svým směšným řádem mě může zastavit?“ ušklíbl se Voldemort.
„Ne, ne, to ne,“ spěšně ho ujistil Snape. „Ovšem na druhou stranu… domníval jsem se… totiž chtěl jsem vám své služby nabídnout i jinak.“
„Jinak?“ opakoval Voldemort a v očích se mu zablesklo. „Jak jinak?“
„Jakkoli, můj pane,“ odpověděl Snape pohotově.
„Skutečně?“ protáhl Voldemort.
„Udělal bych pro vás naprosto cokoli, můj pane,“ přikývl Snape.
Voldemort se na chvíli odmlčel.
„Posaď se,“ řekl nakonec a poklepal rukou na křeslo vedle svého.
Snape se v duchu zaradoval. Teď se konečně dostane do přízně Pána zla. Usedl vedle Voldemorta, který se k němu naklonil.
„Takže ty bys pro mne udělal bez váhání naprosto bezpodmínečně cokoli?“
Snape znejistěl. Cítil v té otázce podtext, kterému nerozuměl. Ale protože v téhle chvíli již nemohl couvnout, přikývl.
„Ano, tak to je.“
Voldemort se odtáhl a vypadalo to, že Snapeův návrh zvažuje.
„Dobře,“ pokýval nakonec hlavou. „Pokusíš se dostat do Brumbálovy blízkosti a budeš mě o všem, co dělá informovat. Ale,“ Voldemort varovně zvedl ukazováček, „nezanedbáš přitom svoje povinnosti v přípravě lektvarů pro svého Mistra.“
„Pochopitelně, můj pane. To by mě ani nenapadlo!“
„Jestli mě ale zklameš,“ zašeptal Voldemort. „Jestli zjistím, že mě chceš podvést…“
„Já nikdy! Jsem vám bezmezně oddán!“ ohradil se Snape okamžitě.
„Já vím,“ řekl tiše Voldemort. „Ale nikdy neuškodí připomenout, co se stane, když neuspěješ. Protože jestli s tebou, můj drahý Smrtijede, nebudu spokojen, čeká tě velmi pomalá a velmi bolestivá smrt.“
Snape polkl.
„Nezklamu vás, můj pane,“ hlesl.
Voldemort gestem ruky naznačil, že může jít.

*****

Domluvit si schůzku s Brumbálem bylo až směšně jednoduché. Jenže Brumbálovi se Snape zdál příliš mladý a další problém vyvstal, když se začal zajímat o jeho kvalifikaci. Těžko mohl říct, že pro učení obrany proti černé magii má ty nejlepší předpoklady, protože ho sám Pán zla vycvičil v černé magii. Naštěstí se už v dětství naučil poměrně obstojně lhát, takže mu podstrčil historku o samostudiu. Když však od Brumbála odcházel, nebyl si jist, zda to byl nejlepší tah. Brumbál se nezdál příliš ochotný mu to místo dát. Snape cítil, jak mu hrdlo svírá mrazivá ruka paniky. Kdyby to nevyšlo… Ani pomyslet!
A jak už to tak bývá, potíže nikdy nechodí samy. Avery tentokrát nesehnal jednu zásadní a silně ilegální přísadu do lektvaru, který po něm Pán zla vyžadoval.
Když člověk něco chce, má si to udělat nejlépe sám, mrmlal si Snape v duchu.

*****

Malý omšelý lokál páchl levným alkoholem a čímsi, co Snapeovi nápadně připomínalo kozí chlívek. Arkýřová okna byla tak zaprášená, že se nedalo s jistotou určit, zda je venku světlo nebo tma. Svítilo se tu oharky svíček přilepených na hrubých dřevěných stolech, upatlaných tak, že se Snape raději posadil k barovému pultu. Podlaha kdysi byla kamenná, ale za ta léta se na ní navrstvila a udusala solidní vrstva odpadků. Snape přemítal, jestli ten zápach nepochází právě odtud.1
„Co to bude?“ zeptal se hostinský.
Svatý pokoj, pomyslel si Snape. Až se budu chtít otrávit, najdu si jednodušší způsob.
„Vohnivou whisky. Dvakrát,“ ozval se hlas za jeho zády a na barovou židli dosedl tlustý muž se začínající pleší.
Snape fascinovaně sledoval skřípající židli a čekal, jestli se pod tlusťochem sesype nebo ne.
Hostinský před ně postavil dvě lahve, které by se podle Snapeova mínění hodily tak akorát na bakteriologický výzkum, a tlusťoch hodil hostinskému několik mincí. Židle zjevně boj o vlastní integritu zatím vyhrávala, tak Snape přesunul pozornost na svého, řekněme budoucího obchodního partnera.
„Drobný si nech,“ máchl tlusťoch přezíravě rukou a chopil se své lahve. Pořádně si přihnul, krknul si a usmál se na Snapea.
Aby ti zuby vypadaly.
„Takže ty si…,“ začal tlusťoch družně.
„Žádná jména,“ zpražil ho Snape. Sice ho odstavili na vedlejší kolej, ale ze základního výcviku Smrtijedů si ještě ledacos pamatoval.
„Fajn,“ přikývl tlusťoch a znovu se napil.
Chlemtá to jako zvíře. U Merlina, Severusi, máš tohle zapotřebí?
Jenže Snape věděl, že ano. Všechno má svou cenu a on to dračí vejce potřeboval do toho lektvaru. A poté, co Avery tak žalostně zklamal, se rozhodl, že si ho obstará sám. Nemůže to být zase tak těžké, když to zvládne i ten malý tupec.
„Kolik?“ zeptal se tlusťoch.
Snape zaváhal. Nebyl si jist, na co se ho tlusťoch vlastně ptá.
„Kolik toho chceš,“ ztlumil tlusťoch hlas.
„Šest kusů,“ odpověděl Snape polohlasně. „A rychle.“
Tlusťoch hvízdnul.
„Šest macků? Co s tim chceš dělat?“
„Tak do toho vám nic není,“ odsekl Snape a uvědomil si, že mu ten buran tyká. To ho pobouřilo ještě víc.
„Bude to ale drahý,“ řekl tlusťoch a napil se. Přitom se pobryndal.
Snape si několik slastných vteřin pohrával s myšlenkou, že lidstvu prokáže službu a tohle hnusné, odulé prase zabije.
„Na penězích nezáleží,“ přinutil se říct pokud možno klidným hlasem.
„Ok, kámo, ale budeš solit na dřevo… šest macků… to je vo držku,“ prohlásil tlusťoch a natáhl se pro druhou láhev ohnivé whisky.
Snape se snažil v duchu dešifrovat tu poslední větu, když se otevřely dveře. Pootočil se jen čistě instinktivně a měl co dělat, aby nespadnul ze židle.
A kurva, blesklo Snapeovi hlavou.
Albus Brumbál prošel lokálem a začal stoupat do schodů. Snape v duchu nadával a snažil se odvrátit tvář, aby ho Brumbál nepoznal. Teď se to mohlo všechno totálně pokazit.
Brumbál ale prošel kolem, aniž by si ho všiml. Snape pomalu, křečovitě vydechl úlevou.
„Takže?“ dloubl ho tlusťoch do břicha. „Co náš vobchod?“
„Kdy a kde?“ zeptal se Snape.
Brumbál tady? Co tu dělá? Vířilo Snapeovi hlavou.
„Za tejden…“
„Potřebuji je dřív,“ skočil mu Snape do řeči.
Tlusťoch se zamyslel.
„Tři dny a cena se ztrojnásobí,“ řekl nakonec.
Snape si v duchu představil, co by se za takovou hromadu peněz dalo koupit, a musel si olíznout suché rty. Ale co, jeho peníze to nebyly.
„Dohodnuto,“ přikývl a sklouzl z barové židle.
To jako teď odejdeš a ani nezjistíš, co tu Brumbál chce? Uvědomuješ si, že tohle je tvoje příležitost? Našeptávalo mu jeho mocí a touhou posedlé já.
Snape se tedy rozhlédl, jako by něco hledal, a pak zamířil po schodech nahoru. Ocitl se na dlouhém, léty sešlapaném schodišti, po jehož stranách byly dveře. Rozhodl se ke všem postupně přikrást a zaposlouchat se. Brumbál musel být v jedněch z nich.
Měl štěstí, hned ty první dveře vedoucí do místnosti nad výčepem byly ty správné...
Byl však zklamán. Brumbál hovořil s nějakou ženštinou, která se ho zjevně snažila přesvědčit o tom, že by ji měl zaměstnat. Takže žádné skandální odhalení ohledně Brumbála, žádná schůzka s tajným informátorem, odhalený zrádce v řadách Smrtijedů - jen jedna bláznivá rašple. Brumbál jí právě opatrně sděloval, že ji nepřijme. Snape se škodolibě pousmál a chystal se odejít, když se stalo něco neočekávaného.
Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží…“
Snape strnul v trochu směšné pozici, ale ihned se znovu zaposlouchal. Srdce mu zběsile bušilo.
„…narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…“
„Hej! Co tu chcete?!“
Snape se otočil a jeho tváře dostaly ošklivý cihlově červený nádech.
„Já?“ hlesl.
„A kdo jiný?!“ utrhl se na něj hostinský.
Snape couvl a narazil zády do dveří. Přitom neopatrně loktem zmáčkl kliku a dveře se otevřely. Jen taktak, že neupadl.
„No, já… to je omyl… opravdu,“ koktal Snape. „Jen… já… spletl jsem si nejspíš schody… víte a…“
Hostinský chytil Snapea za hábit a hrubě ho postrčil dolů ze schodů.
„Vypadněte!“

*****

Snape vpadl do trůnního sálu celý udýchaný, jak spěchal, aby Voldemorta informoval. Ke svému zklamání zjistil, že Pán zla zde není.
„Potřebuješ něco, Snape?“ protáhl Lucius Malfoy. „Třeba nový kotlíček?“ dodal posměšně.
Několik Smrtijedů se servilně zasmálo.
„Kde je Mistr?“ vyhrkl Snape.
Až mu řeknu, co vím, budeš se přede mnou příště plazit Malfoyi!
„Je u sebe a nepřeje si být rušen,“ řekl Malfoy.
Snape vycouval z trůnního sálu a teprve, když ho nemohli vidět, rozběhl se ke komnatám Pána zla.

Zaklepal a pak ještě jednou. K hádkovi, který tvořil kliku, a jenž na něj upíral své kovové oči a tiše cenil zuby, se ani nenatáhl.
„Je to naléhavé, pane! Velmi naléhavé!“ osmělil se.
Dveře se otevřely a Snape se nedočkavě protáhl dovnitř. Voldemort si zavazoval pásek tmavě zeleného županu a v jeho očích se blýskalo.
„Doufám, že máš velmi, ale velmi dobrý důvod, proč jsi mě vyrušil!“ zasyčel na Snapea.
„Ano, můj pane! Je to velmi naléhavé!“ přikývl Snape a pak začal vyprávět, co zaslechl.
Voldemort se posadil do křesla a mlčky ho poslouchal. Ani jednou ho nepřerušil.
„To je vše, co vím, můj pane,“ zakončil Snape.
„Tak věštba,“ řekl Voldemort zamyšleně. „Nalij si něco z baru a posaď se… Severusi.“
Snape cítil, jak se mu hrudí rozlévá radost a uspokojení. Konečně! Konečně dosáhl toho, že se dostal do přízně Pána zla!
Nalil do dvou sklenek skotskou a jednu podal Voldemortovi. Pak se posadil vedle něj.
„To, cos mi řekl, je velmi závažné, Severusi,“ pronesl Voldemort zvolna a napil se.
Snape se vyhříval ve svém úspěchu jako kocour na sluníčku.
„Proto jsem hned spěchal za vámi, můj pane,“ připomněl Snape podlézavým tónem.
„A to bylo správné rozhodnutí,“ pochválil ho Voldemort.
Nechybělo mnoho, aby Snape předl spokojeností.
Voldemort položil Snapeovi ruku kolem ramen v nečekaně důvěrném gestu.
„Jistě chápeš, že tohle musí zůstat jen mezi námi,“ zašeptal Voldemort.
Snape se dmul pýchou.
„Mně můžete důvěřovat, můj pane,“ odpověděl.
„Já vím,“ pousmál se Voldemort a přejel rukou, v níž svíral sklenku, Snapeovi po tváři.
Snape se nepatrně odtáhl, ale zase ne moc.
„Ty bys přece pro mě udělal cokoli,“ pokračoval Voldemort.
Snape začal být trochu nervózní, přesto se přinutil přikývnout.
„Třeba bys pro mne mohl zjistit, koho se ta věštba týká,“ nadhodil Voldemort.
„Jistě, můj pane.“
Voldemort odložil svoji sklenku a vzal Snapeovi jeho nedopitou.
„Příliš dlouho jsem tě přehlížel,“ pousmál se Voldemort a znovu přejel prsty po linii Snapeovy čelisti.
Snapeovi to nebylo příjemné, ale nechtěl Pána zla rozhněvat, a tak se tentokrát nedotáhl.
„Ale teď vidím, že to byla chyba,“ Voldemort se k němu naklonil, až cítil jeho horký dech na své kůži.
„Vy přece chyby neděláte,“ řekl Snape a nepatrně se odtáhl.
Voldemort ho k jeho úlevě pustil a pohodlně se usadil v křesle.
„Co bys řekl na to, kdybys dostal k ruce pár Smrtijedů? Už bys lektvary nedělal sám, jen bys na to dohlížel.“
Snape se nepatrně usmál. Začínalo to dobře.
„Řekl bych, že jste velmi laskav,“ odvětil vtíravě.
„Myslím, že budu potřebovat… pobočníka, svoji pravou ruku… někoho, kdo pro mne udělá všechno,“ usmál se Voldemort.
A Snape se usmál taky.
„Jak jsem řekl, udělám pro vás cokoli, můj pane.“
„Opravdu cokoli, Severusi?“ zeptal se Voldemort.
Snape zaváhal. Zase měl ten divný pocit, ale přikývl. Voldemort mu dá moc a postavení, ale bude to něco stát. S tím ale od začátku počítal.
„Svlékni se.“
„A… Co prosím?“ zamžikal Snape.
„Řekl jsi, že pro mě uděláš cokoli,“ ušklíbl se Voldemort. „Tak se svlékni.“
Snape polkl.
Poslechni ho! Jen tě zkouší, pitomče! Když to neuděláš, přijdeš o všechno, o co ses do teď snažil! Přece si nenecháš proklouznout úspěch mezi prsty!
Snape si rozepnul hábit, vstal a sundal si ho.
„Hoď ho na zem,“ přikázal Voldemort, když ho začal pečlivě skládat.
Snape tedy pustil hábit na zem a začal si rozepínat košili. Ruce se mu trochu třásly.
Je to jen zkouška. Zkouší, jestli ho poslechneš.
„Pomalu, nespěchej,“ přál si Voldemort.
Snape se cítil nepříjemně, ale poslechl. On touhle zkouškou projde.
Košili také nechal spadnout na podlahu. Pak si zul boty a stáhl ponožky.
„Pokračuj,“ pobídl ho Voldemort.
Snape si jen neochotně povolil pásek. Kdyby tušil, jakou zkoušku si na něj Pán zla připravil, vzal by si lepší spodní prádlo. Teď se cítil ještě ke všemu trapně, když si stahoval kalhoty.
Voldemort vstal a obešel ho.
Snape odolal nutkání se otočit. Když ucítil Voldemortovu dlaň na svých zádech, lekl se a bezděčně se prohnul v zádech, aby ji dostal pryč. Voldemort se zasmál.
„Vypadá to, že to nebyly jen řeči do větru. Skutečně uděláš, co ti nařídím,“ do Voldemortova hlasu pronikla spokojenost, ale ještě něco, z čeho Snapeovi naskakovala husí kůže.
„Už… už se mohu… obléknout?“ zeptal se opatrně.
„Ne.“
Ne. No tak ne.
„Jak se teď cítíš, Severusi?“ zašeptal mu Voldemort do ucha.
Jak se teď asi můžu kruci cítit?!
„Nepohodlně,“ přiznal.
Voldemortova dlaň mu přejela podél páteře.
O co mu sakra jde? Proč tohle dělá?
„Tak s tím bychom měli něco udělat,“ ušklíbl se Voldemort.
„Mohu…“
„Ne,“ nenechal ho Voldemort domluvit a jeho ruka znovu pohladila Snapeova záda. Tentokrát se však nezastavila u okraje slipů, ale vklouzla pod ně.
Snape sebou poplašeně trhl.
U Merlina, on se zbláznil!
Snapeovy oči těkaly sem a tam. Dýchal zrychleně, mělce a každičký sval v jeho těle byl napnutý jako tětiva luku.
„Když tě udělám svojí pravou rukou, budeš mít moc… značnou moc… Severusi, můj… chlapče,“ zašeptal Voldemort
Voldemortův dech za krkem a jeho ruka na zadku Snapea vyváděly z míry. Nevěděl, co má dělat.
Kývni mu na všechno, idiote! Máš na dosah ruky to, o čem jsi tak dlouho snil!
„Pak mi neodepřeš nic, viď, Severusi,“ zapředl Voldemort a jeho prsty vklouzly mezi půlky Snapeova pozadí.
Snape měl pocit, že vyletí z kůže. Nikdy by si nepomyslel, že se dovede tak ovládat.
Jen tě provokuje, nic víc.
Jo, ale proč mi kvůli tomu sakra musí sahat na prdel?
Kašli na to! Řekni mu, co chce slyšet. Chceš to všechno zkazit? Chceš ho naštvat?

„Ne,“ procedil Snape skrz zaťaté zuby. „Můj pane,“ dodal s námahou.
Voldemortova ruka opustila jeho slipy.
Vidíš, říkal jsem ti to. Byla to jen zkouška. A tys v ní obstál.
„Oblékni se,“ nařídil Voldemort.
Snape si oddechl a co nejrychleji si vzal šaty.
Voldemort se posadil do křesla.
„Zítra, Severusi, začneš pátrat po tom, o kom věštba mluvila. Když uspěješ, udělám tě svojí pravou rukou. Ale jestli zklameš…“
„Nezklamu vás, můj pane,“ uklonil se Snape.

*****

„Frank a Alice Longbottomovi, stará kouzelnická rodina. Pracují pro Fénixův řád.“
„Takže Longbottomovi,“ opakoval Voldemort zamyšleně.
„Ano,“ přikývl Snape. „Jedna z možností.“
„Jedna z možností?“ Voldemort gestem vyzval Snapea, aby se posadil na pohovku vedle něj.
Snape jen nerad poslechl. Ne, že by si nevážil těch projevů důvěrnosti od Pána zla. Jen… by jich možná nemuselo být zase tolik… a nemusely by být až tak důvěrné.
Voldemort mu položil, jak už se stávalo zvykem, ruku na stehno. Ano, přesně bez tohohle by se Snape obešel. Ale jestliže to Pán zla považoval za… nezbytné, hodlal to vydržet.
„Jaká je ta druhá možnost, Severusi?“ naklonil se k němu Voldemort.
I bez tohohle by se obešel docela dobře. Voldemortův dech na uchu nebylo něco, po čem by zrovna toužil. Tedy ne že by mu bylo cítit z úst, jen to bylo… divné.
„James Potter,“ řekl Snape tím nejpodlézavějším způsobem, jakým dokázal. „I jemu by se mělo narodit dítě v inkriminovanou dobu.“
Voldemort přimhouřil oči. A Snape kul železo dokud bylo žhavé.
„Jistě si na něj vzpomínáte, pane. Člen Fénixova řádu, překazil váš plán na ovládnutí Azkabanu, spolu s bystrozory porazil Smrtijedy a zabránil tak…“
Snape zmlkl, protože mu Voldemort sevřel stehno tak silně, že nepochyboval o tom, že tam bude mít modřinu. Ovšem Snape si s tím hlavu nelámal. Jeho cílem bylo poštvat Voldemorta proti Potterovým od chvíle, kdy zjistil, že je s tím brýlatým blbečkem Evansová v tom. A teď měl ideální příležitost zbavit se otce i toho jeho potěru a pak bude mít Lily jen a jen pro sebe.
Voldemortův stisk povolil.
„Odvedl jsi dobrou práci, Severusi,“ pochválil ho Voldemort.
„Děkuji, pane,“ potlačil Snape samolibý úsměv.
„Ano, budeš ideální,“ zašeptal Voldemort. „Uděláš pro mne věci, které by pro mne nikdo jiný neudělal, že Severusi?“
„Bude mi ctí, můj pane,“ ujistil ho Snape.
„Já se umím odvděčit těm, kteří mi dobře slouží,“ Voldemortův hlas se ještě ztišil a jeho ruka se začala sunout po Snapeově stehně k jeho slabinám.
U Merlina, co je zase tohle?!
„Já…,“ Snape si olízl rty. „Měl bych ještě dohlédnout na přípravu…,“ Snape stiskl stehna k sobě a poplašeně se na Voldemorta zadíval.
„To počká,“ usmál se Voldemort. „Teď máš na práci něco jiného.“
Snape polkl.
„A… a co?“ zeptal se nervózně.
„Uvidíš,“ odpověděl Voldemort, vstal a vytáhl Snapea za paži na nohy.
O co mu sakra jde?
„Severusi, Severusi,“ Voldemort zvolna kráčel, ruku položenou uprostřed Snapeovy hrudi a nutil ho couvat.
„Ano, můj pane?“ Snape měl co dělat, aby se mu nechvěl nervozitou hlas. Byl zmatený a nejistý.
„Jistě chápeš, že když ti dám takovou moc, musím si být jist tvou naprostou loajalitou,“ Voldemort mluvil zcela klidně, stejně dobře by se mohl bavit o počasí.
„Já jsem vám zcela a naprosto oddán,“ ujistil ho Snape.
„Já vím,“ usmál se Voldemort a Snapeovi se z toho úsměvu udělalo slabo. „Ale malé… tajemství, nás ještě sblíží.“
„Ta… tajemství? Ja… jaké tajmeství?“ zakoktal se Snape a zastavil se, protože i Pán zla zůstal stát, a navíc už neměl kam couvnout. Za jeho zády se rozkládala Voldemortova postel.
„Uvidíš,“ ušklíbl se Voldemort a strčil do něj, takže Snape dosedl na postel. „Bude to oboustranně výhodné,“ dodal a sebral Snapeovi hůlku.
Snape polkl. Bez hůlky se cítil jako nahý. A jak o několik vteřin a jedno mávnutí hůlky později shledal, byl nahý. Stud mu vehnal krev do tváří.
„Já… já… pane…,“ Snape nedokázal zformovat pořádnou větu.
On se zbláznil! Co chce dělat?! Co to má znamenat?!
„Snape, zavři zobák a lehni si na postel!“ zasyčel Voldemort.
Nedráždi ho. Prostě udělej, co chce.
Jo, ale co sakra chce! Máš snad pocit, že svlíkat lidi je normální!
Kašli na to, co je normální! Prostě to udělej!

Snape se pomalu, roztřeseně posunul a lehnul si na břicho.
„Hodný, Severus,“ pochválil ho Voldemort jako poslušného psa.
Snape ucítil, jak se matrace prohnula.
To bude dobrý. Určitě je to zase jen nějaká…zkouška. Snažil se uklidnit sám sebe.
Když se na něj Voldemort obkročmo posadil, a on ucítil, že Pán zla je rovněž svlečený, propadl panice. Nedokázal ovládnout prvotní impuls shodit ho ze sebe.
Crucio!“
Voldemort téměř ihned poté, co kletbu vyslovil, hůlku odklonil, ale i ten kratičký záblesk bolesti Snapeovi stačil. Třásl se, těžce oddechoval, ale když mu Voldemort přejel rukama po nahém těle, neudělal nic.
Voldemort si lehl na Snapea a rty se ho dotkl těsně pod uchem.
„Říkal jsi, že pro tebe bude ctí, udělat vše, co si budu přát. Takže teď tu čest máš.“
Čest? Kurva co je tohle za čest! Copak mu vážně přeskočilo? Co chce dělat?!
„Já umím ocenit poslušnost,“ dodal Voldemort a lehl si vedle něj. Rukou přejel po Snapeově těle. Snape byl hubený, šlachovitý, ale tady nešlo o krásu. Na to, o jediné co tu šlo, bude Vodemortovi stačit víc než dost.
Snape se odvážil zvednout hlavu a podívat se na Voldemorta.
„A… a co vlastně… se… jaksi… ode mne čeká?“ vysoukal ze sebe.
„Ne moc,“ usmál se Voldemort a shrnul Snapeovi pramen černých vlasů z čela. „Stačí, když se zvedneš na všechny čtyři, pěkně roztáhneš nohy a budeš držet a mlčet. Nic víc nežádám.“
Mysli! Když uděláš všechno, co po tobě bude chtít, bez ohledu na to, jak divné nebo zvrácené ti to přijde, neodmítne ti nic. Budeš ho moct požádat o cokoli! Třeba o Evansovou! Vždyť toho po tobě zase tolik nechce!
Nechce. Ale proč mám pocit, že to zdaleka není všechno, co chce?
Záleží na tom?
Mě jo.
Ne, tobě záleží jen na tom, jak získat moc a Evansovou. Trochu bolesti vydržíš ne?
Bolesti?
Co jiného může chtít, než tě mučit?
Ale proč?!
To snad není tvoje věc. Prostě to vydrž!

Snape se pomalu, jako robot, zvedl na všechny čtyři. Hlavu nechal skloněnou. Trochu se třásl, částečně se styděl. I když si to nerad přiznával, měl strach z toho, co bude následovat.
Voldemort se spokojeně usmál a klekl si za Snapea. Jeho ruka pohladila kostnatý vystrčený zadek.
„Pane…!“ zajíkl se Snape a prudce zvedl hlavu.
„Hm?“
Drž hubu! Drž sakra hubu!
„Nic,“ sklonil hlavu zpět dolů.
Voldemort se docela dobře bavil tím, jak Snape bojoval s odporem, když mu přejížděl prstem mezi půlkami. Téměř mohl cítit, jak Snape bojuje sám se sebou.
U Merlina to je nechutný. Co to dělá? Proč to sakra dělá?! Ať toho nechá!
Vydrž! Mysli na to, že odměna tě nemine.
Ale já přece nemám zapotřebí se tu nechat… osahávat. On se zbláznil! Tohle není normální!
Vyser se na to, co je normální nebo není!
JENŽE TOHLE NENÍ NORMÁLNÍ!

Snape měl pocit, že se zblázní. Celá jeho bytost se těm Voldemortovým dotykům vzpírala. Jediný důvod, proč to snášel, byl, že si pořád opakoval, že když to vydrží, bude mít všechno, co kdy chtěl - moc, peníze, Evansovou - všechno. Potter bude hnít v zemi. A brzy se k němu připojí i jeho odporní kamarádíčci - ten zablešený vlkodlak a prašivý Black.
Stačí jen vydržet, jen vydržet. Vždyť to vlastně není tak hrozné. Prostě na to nemysli.
Voldemort zajel rukou mezi Snapeovy nohy a sevřel v ruce jeho penis.
„NE!“ vyjekl Snape zděšeně.
„Co jsi říkal?“ zapředl Voldemort.
„Ni… ni… nic,“ vypravil ze sebe Snape s obtížemi.
Bože to ne! To ne! Všechno, jenom to ne! Proč to dělá? Proč?
To ti snad může být jedno proč. Až ho to omrzí, pustí tě a ty budeš mít to, co jsi chtěl. Za všechno se platí.
Ale já tohle nechci! Je to hnus! Je to… zvrhlé… odporné. On je psychopat!
A ty tomu psychopatovi sloužíš.

Voldemort třel ten ochablý penis a pozoroval Snapeovy reakce. Svým způsobem to bylo víc vzrušující, než to, co mělo přijít za chvíli.
Ať toho nechá! Prosím! Ať přestane!
Voldemort se od Snapea odtáhl. Dost bylo her. Už si nechtěl hrát.
Díky Merlinovi.
„Roztáhni pořádně ty nohy!“ zavrčel Voldemort a uhodil Snapea přes zadek, až na bledé neopálené kůži zůstal zarudlý flek.
Snape mechanicky poslechl. Voldemort se k němu přisunul blíž a přejel špičkou svého vzrušeného penisu mezi půlkami Snapeova zadku.
To se mi jen zdá. Asi budu zvracet.
A pak Snapeovi konečně došlo, co Voldemort chce. Co celou dobu chtěl!
Ne! NE! To neudělá! To nemůže! To nesmí!
A kdo mu v tom zabrání?

„Já nechci!!!“ Snapeova slova, však zanikla ve výkřiku bolesti, když to Voldemort udělal.
Voldemortův penis si nemilosrdně prorazil cestu do Snapeova těla.
Snape udusil další výkřiky v polštáři. Bolest byla strašná. Jako by ho někdo trhal na kusy. Ale ze všeho nejhorší bylo to ponížení. Neudělal ale nic, aby Voldemorta zastavil. Jen se v duchu modlil, aby to už skončilo a on mohl zalézt někam do kouta a už nikdy nevylézt. Hořké slzy, první po několika letech, se vpíjely do polštáře.
„Líbí se ti to?“ zeptal se Voldemort hlasem zastřeným vzrušením a chtíčem.
NE! Ne, ty perverzní, odporná zrůdo! Stvůro! Úchyle! Dobytku!
Snape s vypětím sil přikývl. Všechno vnímal jako v mlze. Bolest, Voldemortův penis pohybující se v jeho těle i své vlastní nečekané vzrušení, z něhož se mu obzvláště dělalo zle.
Když se po zdánlivě nekonečné době Voldemort udělal, považoval Snape skutečnost, že se nepozvracel, za největší výkon svého života. Nicméně to, že to má konečně za sebou, mu žádnou úlevu nepřineslo.
„Koupelna?“ zachraptěl sotva slyšitelně.
Voldemort mávl rukou ke dveřím. Snape se ztěžka zvedl. Nohy se mu třásly a cítil se hůř, než kdykoli předtím. Zavřel za sebou dveře koupelny, opřel se o ně zády. Jedna část jeho já si přála umřít. Znovu mu začaly téct po tváři slzy. Ani nevěděl proč. Cítil, jak z něj vytéká…
„U Merlina!“
Ještě že záchod nebyl daleko.
Když už neměl co zvracet, vydrápal se na nohy a pustil sprchu. Horká voda mu trochu pomohla. Nahmatal mýdlo a rejžák a začal se drhnout, protože si najednou přišel neskutečně špinavý. Tlačil na kartáč tak, že mu bledá kůže zrůžověla. Nestačilo to. Přitlačil tak, až si na několika místech rozedřel kůži do krve, až na živé maso. Teprve pak přestal. I když jen proto, že mu rejžák vypadl z ruky. Opřel se o stěnu sprchového koutu a svezl se po ní na zem.

*****

Probudil se ve své posteli.
Řekněte mi někdo, že se mi to jen zdálo, prosil v duchu. Ale modřiny na jeho těla a fakt, že ho všechno bolelo a nejvíc zadek, dokazovaly něco jiného.
Schoval hlavu pod polštář, jako by se tím něco vyřešilo.
Víš, co jsi?
Již brzy druhý nejmocnější kouzelník v Anglii.
BLBOST!
Jsi… jsi horší než poslední děvka v Nocturmu! Ty aspoň jdou jen s chlapem!
Ale to ty taky.

Vymotal se z deky a rozrazil dveře koupelny. Pustil sprchu a začal se pod horkou vodou drhnout, jako by to všechno ze sebe mohl smýt. Ignoroval bolest i krev ze znovu zjitřených šrámů ze včerejška. Cítil se tak špinavý! Opřel se zády o stěnu a sklouzl po ní na zem - už zase. Třásl se jako by měl zimnici, ačkoli ho horká voda pálila na kůži.
Skrčil nohy a objal je rukama. Hlavu si položil na kolena.
Jak může existovat něco tak zvráceného?
Je to cena, kterou jsi musel zaplatit.

„Ale já nechtěl!“ vykřikl Snape.
Ale chtěl. Vzpomínáš? Podržel jsi mu. Jako ta poslední kurva.
Proč by ti na tom mělo záležet? Teď dostaneš všechno, všechno, po čem jsi toužil.

„A co když to bude chtít znovu,“ zašeptal Snape zoufale.
Tak to uděláš znovu. A znovu. Protože ty dobře víš, že je to cena, kterou musíš zaplatit. A ty ji zaplatíš. Za to dostaneš moc, bohatství a Evansovou.
„Stojí to vůbec za to?“ vydechl Snape nešťastně.
Na tom už nezáleží. Už nemůžeš couvnout. Takže se dej dohromady, člověče. Seber se a jdi si vzít to, co ti teď patří.
„Jak hluboko jsem dokázal klesnout,“ zavrtěl Snape hlavou.
Všechno má svou cenu, kterou musíš zaplatit.
Snape se zvedl. Vypnul vodu a šel se obléknout. Představa, že by se teď měl setkat s Voldemortem… s tou perverzní bestií, s tím úchylem… se mu pranic nelíbila. Jenže neměl na výběr. Situace se mu poněkud vymkla z ruky a jemu nezbývalo, než tu hru dotáhnout do konce.
Ale možná by si mohl pořídit malou pojistku.
Jen doufám, že cena nebude stejná.

*****

Voldemort se na něj díval poněkud nečitelným pohledem.
„To je zvláštní přání, Severusi,“ řekl zamyšleně. „Ale budiž. Dám ti tu mudlovskou šmejdku. Já dokážu ocenit… věrné služby.“
Snape se snažil neskřípat zuby.
„Jste velmi… laskav…, můj pane,“ ta slova mu šla špatně přes rty, ale přinutil se je říct.
„A jak se ti líbí tvoje nové zaměstnání? Jaké to je vrátit se do Bradavic?“ ušklíbl se Voldemort.
„Je to, jak jste ráčil podotknout, jen zaměstnání,“ řekl Snape škrobeně.
A díky Merlinovi tak budu většinu času co nejdál od tebe, ty perverzní úchyle. Budeš si muset najít jinou kurvu.
„Jistě,“ pousmál se Voldemort. „Ale nezapomeň, že i tady máš své povinnosti.“
Snape trochu pobledl, ale podařilo se mu udržet více méně nečitelný výraz, když říkal: „Ano, pane.“

*****

„Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržím ho tady - “

„Harryho ne! Harryho ne! Prosím… udělám cokoli, ale Harryho ne!“
„Ustup, ustup ty hloupá holko! Tak uhni!“
„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj - “2

*****

„Mrtví? Jako oba?“ zašeptal Snape zdrceně. Držel se rukou za pravou paži. Mezi prsty mu prosakovala krev. Byl mokrý, promrzlý a v šoku.
Brumbál mu kolem ramen obtočil deku.
„Bohužel,“ povzdechl si a posadil se do křesla naproti.
„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „To ne! To se stát nemělo!“
Jak to, že to nevyšlo?! Jak to?!
„Je mi to líto, Severusi,“ povzdechl si Brumbál.
„A Pán zla? Je pryč?“ opakoval Snape, co mu Brumbál před chvílí řekl.
„Ano, zdá se, že toho chlapce nedokázal zabít,“ přikývl Brumbál. „Jeho moc se zhroutila.“
Nejmocnější kouzelník od dob Salazara Zmijozela?
A taky nejperveznější!
Jo, ale uvědomuješ si, co to pro tebe znamená! Azkaban!

„Co se mnou teď bude?“ zeptal se Snape a zvedl oči.
„To záleží jen na tobě, Severusi,“ odpověděl Brumbál.
A začíná to na novo.
„Vím, že jsem udělal… spoustu strašných chyb a… a omylů,“ začal Snape. „Ale já nechtěl, aby to takhle skončilo! Já nevěděl… Je mi to líto, Brumbále. Opravdu! Jenže… na tom teď už nezáleží, že. Udělal jsem to,“ povzdechl si a pak se v prosebném gestu zadíval na Brumbála.
„Jestli ale mohu mít jedno přání… ať je to rychlé,“ hlesl.
Myslím, že jsem zahodil kariéru herce.
„Hodně jsi nám pomohl,“ řekl Brumbál. „A pokud vím, tak jsi nikdy nikoho nezabil.“
Pochopitelně, nemohu přece zodpovídat za to, co kdo provádí s mými lektvary.
„Copak to může něco změnit?“ zeptal se Snape.
Vypadá to, že už se chytil. Je to dobré, Severusi, nakonec se z toho dostaneš. Jen se musíš ještě trochu ponížit.
„Možná,“ připustil Brumbál.
„Něco takového si nezasloužím,“ zavrtěl Snape hlavou.
Ale nepřeháněj to. Ještě by s tebou mohl začít souhlasit.
„Myslím, že svůj trest jsi si už odpykal,“ pousmál se Brumbál smutně. „Teď si potřebuješ odpočinout. Zavolám někoho, kdo ti ošetří tu ruku.“
Jsem prvotřídní kurva.
No a? Všechno má svou cenu. Chceš snad skončit v Azkabanu?
Jak jsem mohl klesnout takhle hluboko?
A kdyby měl Brumbál nějaké perverzní choutky…
Myslím, že budu zvracet.
To není špatný nápad. Jen tím podtrhneš, jak jsi zbědovaný a soucitu hodný.
Mlč! Proboha živého aspoň jednou, jedinkrát buď zticha! Nevyšlo vůbec nic! Prodal jsem se jako poslední kurva! Nechal jsem se… ošukat jako nějaká děvka! A výsledek?! Kde je ta moc? Bohatství? Lily je mrtvá! Voldemort je v tahu! A teď se tu nabízím Brumbálovi! S ním mám jít taky do postele? Nechat si od něj strčit péro do prdele? A kdo přijde po něm?! Kdo bude další?! Kdy to skončí?!
Až ti to vyjde, přece.
Nevyšlo kurva vůbec nic!
Víš, Severusi, co jsi? Ubožák.
DRŽ UŽ KONEČNĚ HUBU!
Vždyť to říkám, ubožák. Nechá se ojet od Voldemorta, teď podlézá Brumbálovi a ještě si povídá sám se sebou. Ano, Severusi, klesl jsi zatraceně hluboko.

Poznámky:
1) Popis lokálu Prasečí hlavy převzatý z Harry Potter a Fénixův řád
2) opsáno z Harry Potter a Vězeň z Azkabanu

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský