Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský, janek
Hlavní postavy: Severus Snape/ Tobias Snape
Shrnutí: Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem. Nebo ano?
Poznámka: Jak jste si jistě všimli, povídka je inspirována slavnou větou Jana Drdy z povídky Vyšší princip ze sbírky povídek Němá barikáda.
Dopsáno v září 2006

Vyšší princip

"Co o tom může vědět mudla, jako jsi ty?!"
Ta slova zůstala zdánlivě celou věčnost nehybně viset ve vzduchu. Pak se Tobias rozmáchl a vší silou vrazil klukovi facku.
Severus zavrávoral a v koutku úst se mu objevila krev.
Tobias sevřel mohutné ruce v pěsti. Temně černé oči mu divoce jiskřily hněvem. Kluk byl celý po matce. Vzdorovitý, rozjívený, drzý fracek, na kterého platila jen přísnost a tvrdá rána. Jen pořádný výprask s tím klukem něco svedl, ale co mohl čekat od někoho, jako byli oni.
Možná, že existoval i jiný způsob, jak by si mohl Tobias u svého potomka získat respekt, ale nikdy to nezkusil. A dnes s tím rozhodně ani nezamýšlel začít. Pořádný výprask kluka vždycky dokázal usměrnit rychle a spolehlivě. Bohužel Tobias s přibývajícími roky začínal zjišťovat, že pouhá facka nestačí, a rok od roku musel být surovější, aby ten spratek pochopil, kdo je tu pánem.
Severus sledoval svého otce nenávistným pohledem. Každý má hranici, za kterou prostě nemůže jít, a on té své právě dosáhl. Měl po krk toho, jak ho Snape starší pořád mlátil, jak mu rozkazoval, jak jím pohrdal za to, čím je. Severus věděl, že jeho otec se nikdy nesmíří s tím, že je po matce taky tak… nenormální, divný. Místo do Cambridge nebo na Oxford šel do Bradavic, a nestal se z něj ani právník, ani plastický chirurg, ale kouzelník - co horšího by mohl potomek aristokratické rodiny Snapeů udělat?
"Skvělé, a co si od toho slibuješ? Čeho si myslíš, že dosáhneš?" ušklíbl se Severus pohrdavě.
Další rána přišla tak rychle, že nestihl uhnout. Udělal dva kroky zpět, opřel se o zeď a vyplivl na podlahu chuchvalec slin smíšených s krví. Tobias měl těžkou ruku, a dovedl rozdávat opravdu prudké rány. Konec konců, Severus o tom už dávno věděl své. Když mu bylo šest, přerazil mu jeho otec už tak dost skobovitý nos. Naštěstí mu to u sv. Munga bez větších následků narovnali. Zlomených kostí měl Severus během svého života nepočítaně, a šrámy a podlitiny se staly něčím, co už mu ani nestálo za pozornost.

Nejhorší to vždycky bylo na začátku školního roku. Styděl se za to, jak s ním otec zachází, a úzkostlivě šrámy tajil před spolužáky. Bylo to ponižující, chodit se první týdny koupat až po večerce, když už všichni spali, aby nikdo neviděl, jak se vrátil z prázdnin zřízený. Pravda ale byla, že Severus byl vcelku nevýraznou postavičkou Bradavic. Staral se jen o sebe, neměl žádné kamarády, volný čas trávil v knihovně nebo s profesorem lektvarů, a třebaže se našly partičky, které ho (vždy v přesile) s oblibou štvaly jako lovnou zvěř, málokdo pořádně věděl, kdo že to ten Srabus vlastně je. A toho měl Severus taky plné zuby. Voldemort měl pravdu, když mu při jejich setkání říkal, že je na čase přestat být tím "hodným chlapečkem". Nejen Potter už okusil během tohoto školního roku, že kdo seje vítr, sklidí nakonec vichřici.

"Táhni do svýho pokoje! Jsi bez večeře!" zasyčel Tobias.
Severuse to zklamalo. Jak malou fantazii ten chlap měl - věčně jen trval na tom, aby jeho jediný syn byl zavřený u sebe, a nejlépe bez jídla. Ještě, že se jako malý kluk naučil úspěšně vykrádat lednici, jinak by ho snad doma nechali chcípnout hlady.
"A když ne?" ucedil Severus a uhnul před další ránou.
Tobias poté, co se netrefil, skoro upadl. Severus z jeho pohledu pochopil, že teď se dostal do pořádného maléru, ale nehodlal ustoupit. Už ne! Už ani o krok!
Tobias, rudý vzteky, strhl ze stěny bič.
Palčivá rána přišla tak nečekaně, že Severus vyjekl bolestí. Dotkl se rozbolavělé tváře a spatřil na prstech krev. Při další ráně zcela instinktivně sáhl po své hůlce, ale bič mu ji vyrazil z ruky. Sevřel si prsty pravé ruky, přes které se mu teď táhla další rána od biče, a couvl.
"Však já tě naučím poslouchat, ty spratku!" zahrozil Tobias.
Severus cítil, jak ho jeho vzdorovitost a odvaha při pohledu na bič v otcově ruce opouští.
"To nemůžeš," hlesl slabě.
"To se ještě uvidí!" odsekl Tobias. "Jsi můj syn! Můžu si s tebou dělat, co chci! Svlíkat!"
Severus vytřeštil oči. Bič znovu zasvištěl vzduchem, a opět mu dopadl na tvář.
"Řekl jsem svlíkat!" zařval Tobias a další rána šlehla Severuse do rozkroku.

Severus zavyl jako raněné zvíře. Něco tak podlého nečekal. Sevřel oběma rukama své bolavé přirození, klesl na kolena a předklonil se tak, že se čelem dotkl země.
Tobias ho kopnul do boku: "Dělej!"
Chlapci bylo jasné, že má jen dvě možnosti - podřídit se a být surově zmlácen… a nebo se vzepřít a být zmlácen ještě surověji. Voldemort by nepochybně zvolil druhou možnost, a říkal by tomu hrdost.
Bič dopadl na Severusova záda a donutil ho se zvednout. Do očí mu vyhrkly slzy. Na druhou stranu - Voldemort nebyl ten, koho tu mlátili hlava nehlava. Mladíkovy ruce se třásly, když se snažil co nejrychleji odložit šaty, aby nedostal další ránu.
"Teď ke zdi!" nařídil Tobias.
Severus se ztěžka zvedl. Na sobě neměl vůbec nic, a studený vzduch ve vstupní hale, kde se tentokrát hádka odehrávala, se nepříjemně zakusoval do jeho bledé kůže. Byly na ní ještě dobře patrné šrámy a podlitiny v různém stádiu zhojení od jejich minulých "výměn názorů".

Další rána bičem ho zasáhla do stehna, neboť se Tobiasovi zdálo, že se kluk nějak loudá. Upadl na koleno, ale zvedl se a dokulhal ke zdi. Opřel se o ni rukama a zavřel oči. Tušil, co přijde, a byla v něm malá dušička. Když bič prásknul naprázdno do vzduchu, zděšeně sebou cuknul, jak očekával bolest.
Tobias se ušklíbl.
Další rána už nešla do vzduchu.
Severus křičel, když jeho záda, zadek a nohy znovu a znovu poznamenával bič palčivými ranami. Tenounké pramínky krve kanuly po jeho těle a skapávaly na zem.
Tobias křivil stisknuté rty vztekem, a zároveň se cítil jako vítěz. Konečně našel něco, co donutí jeho syna k pokoře a úctě!
Severusovi se podlomily nohy a sesunul se na zem. Schoulil se do klubíčka a zoufale se snažil si rukama chránit hlavu. Hlas mu přeskočil o oktávu výš, a pak už ze sebe nedokázal vydolovat žádný hlasitý zvuk, jen jakési přiškrcené, chraptivé kvílení.
Bič ještě několikrát zasvištěl vzduchem, a nastalo ticho, přerušované jen Severusovými tlumenými vzlyky.
"Tohle tě naučí poslušnosti," prohlásil klidně Tobias, jako by ani rozedrané, zkrvavené tělo svého syna neviděl. Hodil bič na zem a prásknul za sebou dveřmi od své pracovny. Ozval se už jen tlumený zvuk otvíraného baru a cinknutí ledu o stěnu sklenky.
Severus byl tak zubožený, že ani nezvedl hlavu. Jen tam tak ležel a přál si umřít.

Voldemort si dolil a spokojeně se opřel v křesle. Velký krystal před ním mu ukazoval obraz zbitého těla. Sledoval Severuse Snapea pravidelně, a dnešní "program" ho příliš nepřekvapil. Čekal už dávno na to, jestli starého Snapea, toho usmoleného mudlu, konečně napadne použít na zkrocení syna bič. Hala plná nejrůznějších zbraní, loveckých trofejí, postrojů, bičíků a bičů, které rod po staletí používal ke krocení koní, k tomu přímo vybízela.
Voldemort usrkl víno a znalecky ho převaloval na jazyku, než zamyšleně polknul.
Severus Snape
Od první chvíle, kdy se Lucius o tom klukovi zmínil, se o něj zajímal. Bylo jasné, že je to mimořádně talentovaný kouzelník, a takové vždycky mohl potřebovat.
Lucius jim zařídil "náhodné" setkání, a on na něm chlapci nabídl netušené znalosti, respekt a moc. Nikdy by si nepomyslel, že ten hoch jeho nabídku odmítne. Jenže nabídky lorda Voldemorta se neodmítají - on vždycky dostane, co chce.
A právě proto, že mladý Snape odmítl, si umínil ho dostat za každou cenu. Voldemort trpělivě čekal - jako pavouk, pečlivě hlídající svou síť - a pozoroval Severuse. Ve škole i doma, v pokoji, v ložnici, v koupelně - věděl o něm úplně všechno. A nyní měl konečně skvělou příležitost přetáhnout mladého kouzelníka na svou stranu. Nechtěl ho nutit otevřeným násilím, ne, to by mu nepřineslo to pravé potěšení, až svého cíle dosáhne.
Ani se nesnažil chlapce zlomit. Ach ne, ne - příliš nudné… Ne, taková mysl musela být obratně svedena! A Tobias Snape mu právě nevědomky dal do ruky mocnou zbraň. Už dlouho čekal na příležitost, jako byla tahle.
Voldemort dopil sklenku a vstal z křesla. Bylo na čase jít na svém plánu pracovat - a trochu se přitom taky pobavit.

Severus se doplazil ke schodům. Na podlaze z bílého mramoru za ním zůstávala krvavá stopa. Položil ruku na první schod, ale dál už nemohl. Neměl sílu pokračovat, ztráta krve ho oslabila, byl sotva při vědomí, a příchod cizince v kápi vůbec nevnímal.
Tobias uslyšel bouchnout dveře a vyběhl ze své pracovny do haly. Nespatřil nikoho - jen krev a rozedrané tělo svého vlastního syna ležící pod schody. Couvl a přikryl si rukou ústa, jako by mu konečně došlo, co udělal. Váhavě udělal krok k nehybnému tělu, ale pak pozpátku vklopýtal zpátky do své pracovny. Třesoucíma rukama otevřel další láhev whisky a pořádně si přihnul. Nepomohlo to. Tak si loknul znovu. A pak ještě jednou a ještě…

Voldemort vystoupil ze stínu výklenku, kde se před Tobiasem ukryl. Shodil kápi a poklekl vedle chlapce, kterého už několik minut obestíralo milosrdné bezvědomí. Vlastně poprvé mladého Snapea viděl nahého na vlastní oči. Předtím ho vždycky jen pozoroval ve svém krystalu. Dotkl se prsty kůže v místech, kde ji bič ušetřil. Byla jemná, a její bledost jen podtrhovala rudou barvu zasychající krve. Chtěl toho kluka - mnoha způsoby. Jeho rty se zkřivily do ledového ďábelského úsměvu. Splní si své přání, užije si, a když se jeho plán dokonale podaří, navíc ještě přiková toho chlapce k sobě pevněji, než by to dokázal sebelepší řetěz.
Voldemort vstal a nahlédl do pootevřených dveří pracovny. Hůlku měl připravenou, ale nebylo to třeba. Starý Snape se už stihl důkladně opít a usnout. Vytrhl muži několik vlasů a vyndal z kapsy svého hábitu lahvičku mnoholičného lektvaru. Už dlouho ho nosil pro nejrůznější příležitosti stále při sobě. Proměna trvala jen několik okamžiků…

Severuse probrala rána do boku. Zaúpěl a schoulil se do klubíčka.
"Myslím, že přece jen budeme ještě pokračovat v naší lekci slušného chování," usmál se Tobias způsobem, jaký u něj Severus nikdy předtím neviděl. Byl to mrazivý úsměv někoho, kdo je schopný všeho, a Severus se poprvé výchovy svého otce začal doopravdy děsit.
Tobias pevně sevřel Severusovu paži, a dovlekl chlapce do středu haly. Severus se bránil, ale nebylo to nic platné - proti svalům dospělého muže jeden zbitý, vysílený kluk mnoho nezmohl.
Snape starší si rozepnul poklopec a deseti zručnými pohyby přivedl svůj penis k erekci. Severus pochopil a zoufale se snažil vykroutit z otcova sevření. Tobias ho ale držel pevně, silou, jaká muži jeho postavy neodpovídala. Přitáhl si zmítajícího se chlapce blíž, násilím ho otočil a přinutil jít na všechny čtyři. Poté sevřel jeho rozedrané boky. V tu chvíli začal Severus prosit, slibovat, žebrat, jen ať ho otec nechá.
Marně.
Severusův výkřik zarezonoval mezi stěnami haly. Proti bolesti kterou zažil, když do něj ta věc najednou tvrdě pronikla, nebylo zbičování ničím. Snažil se odtáhnout, marně však hledal na mramorové podlaze nějakou oporu. Ruce se mu smekaly, nohy se mu rozjížděly od sebe, jen jeho boky byly přidržovány ve vzduchu a on vnímal, jak hluboko do jeho zuboženého těla proniká penis jeho vlastního otce.
Severus křičel jednotvárným hlasem, plným bolesti a ponížení. Křičel, jako by ho čtvrtili za živa, po tvářích mu stékaly slzy a štípaly v ranách od biče. Mezi vzlyky a výkřiky žadonil o slitování.
Jeho otec byl ale jako hluchý a slepý. Severuse opustily síly. Zhroutil se a jen čekal, až bude konec, bezvládný a poddajný jako hadrová panenka. Zdálo se to nekonečně dlouhé, pak Tobias hlasitě zasténal. Když Severus ucítil něco teplého ve svém těle, zvednul se mu žaludek a kdyby měl co, asi by zvracel. Za okamžik ho Tobias konečně pustil a vytáhl z jeho krvácejícího pozadí svůj penis. Když už Severuse nic nedrželo na všech čtyřech, složil se na zem, kde zůstal bez hnutí ležet a jen tiše brečel.
"Tohle tě naučí," zavrčel Tobias udýchaně. Na okamžik se k chlapci sklonil, aby mu mohl tichounce zašeptat do ucha: "A líbilo se mi to! Musel bys mě zabít, abych si to příště nezopakoval!"
A zamířil směrem ke koupelně.
Severus zůstal bez pohybu ležet na podlaze. Jeho tělo se třáslo, jako by měl zimnici, nehty štíhlých prstů zatínal po dlaní, až mu tekla krev. V jeho vytřeštěných očích byl prázdný, skelný výraz. Pomalu se schoulil do takové polohy, kdy ho bolelo co nejméně částí těla, a přes drkotající zuby si tichounce opakoval jako mantru: "Musel bys mě zabít... musel bys... zabít... musel..."
Voldemort vyšel z koupelny a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Pěkně si mladého Snapea vychutnal, tu jeho těsnou prdelku, to hebké mladé masíčko, pach jeho krve a potu, tak, jak to měl rád. Udělal si pohodlí v jednom z pokojů pro hosty, pozoroval Severuse v krystalu a čekal. Jestli se v tom klukovi nespletl, plán je na dobré cestě.

Severus neměl fyzickou ani psychickou sílu se zvednout a odplazit se do svého pokoje. Ležel na studené podlaze jako smrtelně raněné zvíře, které už čeká jen na ránu z milosti. Zůstal na stejném místě až do rána.
Když otevřel oči, spatřil nejasnou siluetu.
"Mami," zašeptal rozbitými rty. Vůbec si neuvědomil, že to, co považoval za zjevení své mrtvé matky, je jen jednou ze soch, rozestavěných v hale.
Pomalu se pohnul. Jeho rozbolavělé svaly zpočátku odmítly poslušnost, ale nakonec se mu s vypětím sil podařilo vydrápat se na nohy. Dovrávoral ke stěně, opřel se o ni a sesunul se zpátky na zem. Jeho pohled padl na otevřené dveře do otcovy pracovny. Do pracovny té zrůdy, co mu udělala ty nejhorší věci, jaké mohla. V černých, prázdných očích zahořel plamen nenávisti.
Zvedl se na nohy a vešel do pokoje. Kráčel ztěžka, jako by jeho pohyby už neřídila jeho vůle. Když míjel krb, jakoby mimoděk vzal do ruky těžký pohrabáč. Cestou odkopl prázdnou láhev a zastavil se až nad spícím mužem. Stál tam dlouho a jen se díval. A najednou se rozmáchl a udeřil.
Rána nebyla vedena dobře.
Tobias se s výkřikem probudil. Celou pravou polovinu tváře mu zalévala krev. Byl zmatený, a než si mohl uvědomit, co se děje, udeřil ho Severus znovu, aniž by se mu v bičem poznamenané tváři pohnul jediný sval.
A znovu.
Jako smyslů zbavený zasazoval syn otci další a další rány, a na nehybnou tvář dopadaly další a další kapky krve. Vztek a nenávist jako by Severusovi propůjčily obrovskou sílu. A znovu a znovu pohrabáč zasahoval lebku Tobiase Snapea, i když se muž už dávno nehýbal. Zdálo se ale, že si to Severus vůbec neuvědomuje.
Nakonec přece jen od zkrvaveného, zohaveného těla odstoupil, upustil pohrabáč na zem - a jako by se vůbec nic nestalo, odešel do svého pokoje, zanechávaje za sebou krvavé šlápoty.
Sotva za ním zapadly dveře jeho ložnice, zhroutil se na zem a znovu omdlel.

Severus otevřel oči. Ležel na posteli ve svém pokoji. Nevzpomínal si, jak se sem dostal.
"Jak se cítíš?"
Voldemort se k němu posadil na kraj postele.
Severus se zvedl do sedu a jeho tělem projela ostrá bolest. Zadíval se na své ruce. Byly dokonale čisté.
"Co se stalo?" zašeptal.
"Tvůj otec… zemřel," odvětil Voldemort tiše. "Infarkt," dodal.
Severus zavrtěl hlavou a dál zíral na své ruce, jako by něco hledal. "TO NEBYL INFARKT!" zaječel najednou. V jediném hrůzném okamžiku se mu všechno vybavilo. Jak vzal ten pohrabáč, jak byla všude krev, otcův zohavený rozbitý obličej…
"Byl," oponoval Voldemort tiše.
"NEBYL! JÁ… JÁ HO ZABIL! ZABIL JSEM HO!" vřískal Severus.
"Severusi!"
"ZAVRAŽDIL JSEM HO! ZAVRAŽDIL! ZAVRAŽDIL! A ON… ON MĚ … ON MĚ…!"
Voldemort dal Severusovi facku. Chlapec konečně přestal křičet, zhroutil se mu do náruče a rozbrečel se.
"Udělal jsi jen to, cos musel. Bránil ses," konejšil ho Voldemort laskavým hlasem, zatímco mu na tváři, kterou Severus nemohl vidět, pohrával krutý úsměšek.
"Jsem vrah, vrah, jsem vrah," šeptal Severus pořád dokola jako nějakou děsivou litanii.
Voldemort vytáhl hůlku a zašeptal jediné slovo. Severus se uvolnil. Najednou všechny problémy zmizely. Přestal se třást a tupě zíral před sebe.
"Jen jsem se bránil," zašeptal Voldemort.
"Jen jsem se bránil," opakoval Severus nevýrazně.
"Měl jsem na to svaté právo."
"Měl jsem na to svaté právo."
"Vražda na tyranu není zločinem."
"Vražda na tyranu není zločinem."
Voldemort odložil hůlku. Byl sám se sebou navýsost spokojený.

Severus zamžikal. Cítil, jak na něj znovu dolehla skutečnost, ale přece jen mu bylo tak nějak… líp? Vždyť se jen bránil. Měl na to právo. Vražda na tyranu přece není zločin!
"Pojď," promluvil Voldemort jemně. "Lucius a ostatní na nás už čekají."
"Kde?" zeptal se Severus mdle.
"Přece doma," pousmál se Voldemort.
"Doma," opakoval po něm Severus tiše, jako by zkoušel, jak to slovo zní. "Doma."
Důvěřivě podal Voldemortovi ruku. A zvuk, spojený s přemístěním, skryl Voldemortovo temné uchechtnutí.
Severus Snape se stal Smrtijedem.

Mudlovské úřady po krátké době zastavily vyšetřování smrti Tobiase Snapea pro nedostatek důkazů a případ uzavřely s výsledkem: "Pachatel neznámý". Kouzelnické úřady měly dost vlastních starostí, a tak se spokojily s konstatováním, že pachatel byl zcela jistě mudlovského původu a nespadá tudíž do jejich jurisdikce. Jediný, koho trápily pochybnosti, byl Albus Brumbál. Příliš často vídával mladého Snapea stýkat se s podezřelými lidmi. Nemluvě o tom, že chlapcovo zmizení bylo značně znepokojující. Proto se nabídl, že uspořádá pozůstalost Tobiase Snapea a zařídí pohřeb.
Nebylo přípustné, aby někdo z možných Tobiasových mudlovských příbuzných (případně mudlovských úřadů) objevil jakékoli známky toho, že jeho dávno zemřelá manželka byla čarodějkou. Ani aby se někdo zajímal, kde je jeho syn. A protože se nikomu z ministerstva do té nepříjemné povinnosti nechtělo, rádi Brumbálovi vyhověli.
Při své návštěvě Snapeovského sídla narazil Albus v zastrčeném koutě kuchyně na pomatenou starou skřítku. Z jejího nesouvislého zmateného mumlání pochopil, že viděla něco, co neměla. Někdo se jí pak pokusil změnit paměť. Jenže to, co kdysi spatřila, bylo pro skřítku příliš velkým otřesem, než aby mohla zcela zapomenout. Vzal ji s sebou na jediné místo, kam byla ochotna jít, protože bylo pravděpodobné, že se tam její mladý pán vrátí - do Bradavic.
Severus Snape skutečně nastoupil do závěrečného ročníku, jen odmítal říct, kde mezitím byl. A Albus Brumbál v jeho chování postřehl drobné změny. Nicméně mladý Snape byl vždycky introvertní typ, takže to mohlo znamenat mnoho, ale taky nic. Albus za závažnější považoval spíš to, že se do Severusovy plnoletosti stal chlapcovým opatrovníkem Lucius Malfoy.
Na starou skřítku jakoby se zapomnělo. Po Severusově odchodu ze školy zůstala dál v Bradavicích. Pořád totiž žila v jednom, jediném roce, a čas pro ni přestal plynout…

Severus se u Lorda Voldemorta mnohé naučil. Stal se jeho pravou rukou, a po několika letech byl pověřen důležitým úkolem - nechat se zaměstnat v Bradavicích a shánět tam nové nadané adepty na Smrtijedy.
Když ale přijel do Prasinek, náhodně vyslechl věštbu, týkající se jeho pána. Opatrnost mu velela nepokračovat v úkolu, a rychle Voldemorta informovat. Společně se pak celý rok snažili věštbu rozluštit, a podařilo se jim to - jak se alespoň domnívali. Jediná cesta k dítěti, které si Voldemort umínil odstranit ještě dříve, než ho začne ohrožovat, vedla přes Albuse Brumbála.
Severus tedy uskutečnil svůj předchozí plán, a nechal se zaměstnat jako učitel v Bradavicích. Jenže se stalo, co nikdo nečekal - poté, co své přátele zradil Červíček, pokusil se Voldemort Harryho Pottera zabít - a neuspěl. Přišel o svou moc. Severus se ocitl v choulostivé situaci vyzvědače bez pána, navíc v době, kdy probíhaly soudy a do Azkabanu byl posílán jeden Smrtijed za druhým. Přesto byl odhodlán se přesvědčit, jestli by pro svého Mistra, učitele a přítele mohl něco udělat. Proslýchalo se, že Voldemort není úplně mrtev - a Severus byl možná jediný, kdo byl odhodlán ho hledat tak dlouho, jak bude třeba…

Ozvalo se zaklepání. Do pracovny ředitele bradavické školy vstoupil jeden z profesorů.
"Dobrý den, pane řediteli. Rád bych vás požádal, zda byste mne na nějaký čas uvolnil ze zaměstnání. Rodinná záležitost…," požádal Severus Snape.
Brumbál se na něj chvíli zkoumavě díval zpod půlměsíčkových skel.
"Nu, když je to tak - samozřejmě, máte mé svolení," řekl nakonec.
"Děkuji, pane řediteli," řekl Snape stroze a měl se k odchodu.
"Ale ještě, než odejdete, musím vás o něco požádat," zarazil ho Brumbál. "Máme tu - jak jistě víte - skřítku, která patří vaší rodině. Není, chudák, zrovna v nejlepším stavu. Měl byste jako její pán rozhodnout o jejím osudu, než odejdete."
"Jistě, jistě," odpověděl Snape maličko netrpělivě. "Nejlepší bude, když tu zůstane, nevím, co bych si s ní počal. Mohu ji darovat škole?"
"To je od vás laskavé. Bradavice ji rády přijmou, jen - je nutné, abyste jí to řekl sám, osobně. Jak víte, nikoho jiného než vlastního pána domácí skřítek nesmí poslechnout…" usmál se Brumbál a mávl hůlkou.
V místnosti se s hlasitým prásk objevila stará skřítka.
"Můj mladý pán… ten starý nebyl starý… můj ubohý mladý pán… Micci nemohla nic dělat… on to nechtěl… můj pán… můj ubohý mladý pán…" mumlala si skřítka nešťastně pro sebe a zdálo se, že vůbec nevnímá, kde je.
Snape pohlédl tázavě na Brumbála.
"Takhle se chová od té doby, co je tu. Dělá svou práci dobře, ale jinak z ní nedostanete nic jiného než to, co jste právě slyšel," pokrčil ředitel rameny. "Zdá se, že si s její pamětí někdo ošklivě pohrál."
"Ty - jakže se to jmenuje? Micci? Takže, Micci, chci, abys zůstala tady v Bradavicích a pracovala tu, rozumíš? Budeš teď poslouchat ředitele této školy, on teď bude tvým pánem, je ti to jasné?" nařídil skřítce Snape.
"Můj ubohý mladý pán… můj pán… on nechtěl… Micci nemohla, nemohla nic dělat…" vedla si skřítka dál svou, jako by si ani neuvědomovala, že na ni někdo promluvil.
"Rozuměla jsi mi?" ucedil Snape a udělal krok ke skřítce.
"Ujišťuji vás, že vás slyšela a rozuměla vám. Snažil jsem se jí pomoct, ale zdá se, že prožila příliš velký otřes. Navíc je velmi fixovaná na svého… pána," řekl Brumbál.
"A to jste teď vy," připomněl Snape. "Nashledanou, pane řediteli."
"Vás nezajímá, co se jí stalo?" otázal se Brumbál.
Snape se zastavil s rukou na klice dveří a pohlédl přes rameno na ředitele, jako by odhadoval, jakou hru to s ním Brumbál hraje.
"Mělo by?" zeptal se s ledovým klidem.
"Je to vaše skřítka…"
"Byla," opravil Snape Brumbála.
"Byla to vaše skřítka. A to, co neměla vidět, se vás může týkat," řekl Brumbál.
Snapeovi se ve tváři nehnul ani sval, když se otočil a řekl: "Jak chcete."
"Ne, záleží jen na tom, co chcete vy, Severusi."
Snape si složil ruce na prsou.
"Myslíte, že z ní něco dostanete?" odfrkl si. "Je pomatená."
"Řekl bych, že jsem poměrně dobrý a všestranný nitrozpytec," usoudil Brumbál. "A jak jste sám řekl, Severusi, teď jsem jejím pánem já."
"No - tak prosím," udělal Snape směrem ke skřítce souhlasné gesto.
Brumbál vytáhl hůlku.
Po chvíli se vyčerpaně opřel do křesla. Skřítka si už nic nemumlala, jen zírala před sebe prázdnýma očima, v nichž se leskly slzy.
"Micci, můžeš jít," řekl Brumbál tiše skřítce.
Skřítka se přemístila pryč a Brumbál upřel vážné, tázavé oči na profesora lektvarů.
"Severusi, obávám se, že to volno vám dát nemohu… Pokud nebudete mít pro to, co jsem právě viděl, dost dobré vysvětlení," zachmuřil se a zamyšleně cvrnknul prstem do drobného perpetum mobile, zdobícího jeho stůl. Pak vzal hůlku a přiložil si ji ke spánku. Stříbřitý pramínek sklouzl do myslánky.
Snape se dlouho díval na Brumbála, než sklopil oči k myslánce. Její povrch zprůhledněl jako sklo a objevila se hala jeho rodného sídla. Snape ucítil, jak se mu proti jeho vlastní vůli třesou ruce a sevřel je v pěst.
"Proč někdo vaší inteligence má potřebu hrát tohle divadlo?" otázal se po chvíli Snape Brumbála přímo. Jeho hlas byl chladný a neosobní.
"Já s vámi žádnou hru nehraji, Severusi," zašeptal Brumbál. "Tohle je jen a jen pravda."
"Já pravdu znám," odsekl Snape. "A vy ji teď znáte taky, viděl jste, že jsem zabil… Takže… půjdeme?"
Brumbál se na Snapea tázavě zadíval.
"Předáte mě přece bystrozorům, ne?" ušklíbl se Snape.
Brumbál si těžce povzdechl.
"Nejdřív se podívejte. Promluvíme si pak."
Snape si Brumbála změřil podezřívavým pohledem. Napadlo ho, že možná má Brumbál z toho všeho nějaké zvrácené potěšení nebo co. Ale pak do myslánky přece jen nahlédl.

A dozvěděl se o příchodu cizince, kterého nikdo nepozval; o tom, co následovalo po surovém výprasku; o dvou Snapech - jednom, jenž opilý vyspával ve své pracovně, a druhém, který spáchal na mladém chlapci něco tak strašného, že nebyla moc, co by to z paměti skřítky vymazala. Dozvěděl se to, co nikdy neměl zjistit. Nejenže "téměř bezdůvodně" zavraždil svého otce, ale navíc to, že ho tím nejhorším způsobem zradil člověk, kterému důvěřoval, jehož považoval až dosud za přítele, za svou rodinu.

Severus Snape stál bez hnutí, tvář popelavě šedou, a díval se kamsi skrz Brumbála, jako by byl duchem nepřítomný.
"Proč," začal Snape, ale hlas mu se zlomil. "Proč jste to udělal?" dostal ze sebe po zdánlivě nekonečné chvíli ticha. Jeho vlastní hlas mu zněl cize.
"Domníval jsem se, že máte právo znát pravdu," řekl Brumbál.
"Co se tím změní?" otázal se Snape tiše.
"Už jsem viděl hodně kouzelníků, co měli být odsouzeni, a nebyli; a dost těch, co byli nevinní, a odvedli si je mozkomoři," povzdechl si Brumbál a dlouze se zadíval z okna.
"Nežádám ani váš soucit, ani vaše milosrdenství," ohradil se Snape.
"To je dobře, protože vám nenabízím ani jedno, ani druhé. Nechci vydat do spárů mozkomorů nikoho, a ve vašem případě - myslím, že svůj trest jste již dostal. Nechám na vás, co se svým životem teď uděláte," prohlásil Brumbál, aniž by odvrátil pohled od okna. Na školních pozemcích svítilo slunce, a studenti se vesele bavili a řešili tisíce svých "životně důležitých" problémů.
"Voldemort není mrtev," nadhodil po chvíli Brumbál. "Vy to víte, Severusi. A pokud se někdy dostane opět k moci, nejspíš se pokusí zabít chlapce, který ho podle věštby ohrožuje. I to je vám známo."
Brumbál se obrátil čelem ke Snapeovi.
"Záleží mi na tom chlapci."
"Nevěděl jsem, že handlujete s lidskými životy," ucedil Snape.
"Já tomu říkám dát druhou šanci," opáčil Brumbál. "Oba něco chceme, Severusi. Nemám pravdu?"
Snape pomalu přikývl.
"Pokud dovolíte, zůstal bych v Bradavicích. Jako učitel. A kdyby se Voldemort vrátil - budu tady. Budu na něj čekat. Protože - máte pravdu, i já něco chci," prohlásil temně profesor lektvarů, bývalý Smrtijed a velmi, velmi rozzlobený mladý muž - Severus Snape.

Když se Voldemort vrátil, Severus Snape svůj slib splnil. Byl schopen udělat cokoli, jen aby Voldemorta zničil.
Cokoli… Protože vražda na tyranu přece není zločinem.
Nebo ano?

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský