Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14
Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/Lucius Malfoy
Vedlejší postavy: Severus Snape/Voldemort, Severus Snape/Regulus Black
Shrnutí: Z touhy po moci, slávě, respektu a uznání přísahá Severus lordu Voldemortovi věrnost, oddanost a absolutní loajalitu a vstupuje do jeho služeb. Tvrdá realita se ovšem vymyká jeho očekávání a služba Temnu neodpovídá jeho iluzím o lepším životě.
Poznámka: ponuré, mystické, temné, sex, lehké prvky SM, v Černé mši smrt, krev, obětní rituál, v Třinácté komnatě mučení, bolest, BDSM, perverze, bondáž, bičování
Povídka přímo navazuje na povídku In whisky veritas

Vyvrženci pekla aneb Mezi Smrtijedy

Upřímná zpověď Severuse Snapea
L.P. 1977

První část: Doupě Smrtijedů

Letošní rok, zdá se, je pro mne inspirativní ve vícero směrech. Hned první den roku jsem přivítal společně s Luciusem. V jeho honosném domě, v jeho měkké posteli a s jeho tvrdým pérem v mých dvou tělních otvorech. Postupně, samozřejmě. Zážitek více než sugestivní po třech letech odříkání.

Nezanedbatelné je i to, že jsem včera úspěšně složil poslední kouzelnické zkoušky v Bradavicích s vynikajícím prospěchem. Když se Potter a jeho zatracená banda přišli se mnou naposled přátelsky rozloučit, zůstali zaraženě stát opodál. "Budeš nám chybět, Srabusi," pokřikoval na mne Potter. Možná je zastrašil můj výhružný postoj, vyškolený tvrdým a náročným výcvikem v řadách Smrtijedů, a možná to, že mi do výrazu tváře má první vražda vepsala krutost, ale nepřiblížili se víc, než na pět yardů.

"Vážně, Pottere? Možná se uvidíme dřív, než by jste čekali," odpověděl jsem spíš pro sebe. Navždy jsem opustil bradavické pozemky a zasunul hluboko do vzpomínek sedm let týraní, šikany a bolesti.

Asi nejvýznamnější okamžik nejen tohoto roku, ale i celého mého dosavadního života jsem prožíval teprve před týdnem, když jsem si do své bělostné kůže dobrovolně nechal vypálit nesmazatelný cejch smrti, aby mi navěky připomínal, kam patřím. Měl jsem tu čest přísahat věrnost, oddanost a loajalitu nejmocnějšímu muži světa.

Neméně významné bylo pro mne navázání hlubšího vztahu s Luciusem. Náš dlouholetý přátelský vztah nám oběma nakonec nekontrolovatelně přerostl přes hlavu a když jsme si oba uvědomili, že to už není jen o šoustání, bylo pozdě z toho vycouvat.

V den, kdy jsem se stal Smrtijedem, jsme pomocí Conspondea, tajného rituálu z černé magie, zpečetili krví i přísahou náš zakázaný citový vztah, navzdory tomu, že Luciusův otec pořádal velkolepé přípravy na spojení neposkvrněné malfoyské krve s čistokrevným rodem Blacků. Ušklíbali jsme se mu za zády a věděli své.

Lucius je můj osudový muž. Nikomu nedovolím, aby mi ho vzal. Poprvé mě ošoustal, když mi bylo pouhých čtrnáct. Naposled před deseti minutami.

Přepadl mě zezadu při intimní záležitosti na toaletě, nestačil jsem ani schovat ptáka do poklopce. Podezíral jsem ho, že rafinovaně čekal na příležitost, až půjdu do soukromí, aby se mohl za mnou připlížit. Neřekl ani slovo, přitiskl se na má záda, zkroutil mi bradu dozadu a ústa mi zahltil divokým polibkem. Strhnul mi kalhoty až ke kotníkům a drsně mě ohnul přes pisoár. Koleno nacpal mezi má stehna a donutil mě široce se rozkročit. Hodně široce. S rukama, opřenýma o porcelánovou mísu jsem přestal vnímat okolí a soustředil se jen na pekelný pohyb jeho těla v těle mém.

Na tom jeho nečekaném výpadu by nebylo nic divného, je to v našem vztahu už pomalu rutinní záležitost. Už jsem si dávno zvykl na to, že Luciuse přepadne chtíč i na dost neobvyklých místech a nic ho nezastaví, aby mě neošoustal. Zvláštní ale bylo to, že já byl dnes hostem na svatbě a on byl na té svatbě... ženichem.

I když byl společenský sál v Malfoy Manor plný svatebních hostů, ani jeden z nás nepoužil zamykací kouzlo. To nebezpečí, že někdo nečekaně vstoupí dovnitř, extrémně zvyšovalo naši sexuální žádostivost, násobenou touhou po dobrodružství.

Když Lucius o chvíli později opustil toalety, nejistým krokem a s lehce zrudlou tváří, ale opět dokonale upravený, jen tak tak jsem si stihl natáhnout kalhoty, když se rozlétly dveře a dovnitř vtrhl pán domu. "Pane Snape, to nemáte ani trochu soucitu s tou ubohou ženou?" vyjel na mne starý pán mrazivě chladným hlasem hned, jak za ním zaklaply dveře.

Abraxas Malfoy mě k smrti nenáviděl. Věděl o našem poměru, moje všudypřítomnost v jeho domě a Luciusovy kradmé doteky prostě nešlo přehlédnout. "Měl bych mít?" řekl jsem sarkasticky. "Já jsem tady byl první." Zlověstně se přiblížil. "Aspoň v jeho svatební den mu dejte pokoj! Jenom mu pletete hlavu!" zašeptal. Znělo to téměř prosebně.

"Tsss," zasykl jsem opovrženě. Mohl jsem mu vpálit do toho jeho nadutého aristokratického ksichtu, že pláče na špatném hrobě. Nejsem ale krysa, tak mě napadla aspoň rebelská myšlenka ještě víc staříka pobouřit. Když jsem vypráznil svůj měchýř, penis jsem nechal v dlani a otočil se k němu. Zrak mu sklouzl dolů a zrudl jak čerstvě uvařený rak.

Ve tváři jsem měl provokativní výraz, ohrnul jsem rty až k nosu a zastrčení ptáka do kalhot jsem donekonečna protahoval. Pobouřeně zakvičel. "Když už musíte dělat ty vaše… zvrácené a úchylné… věci… dělejte si je za dveřmi Luciusova pokoje," hlas mu přeskakoval do fistule. "Ale na veřejnosti dejte od něj ruce pryč, nebo toho budete velice litovat!" zasyčel výhružně. Dračí spalničky na něj!

Ušklíbl jsem se a ukázal mu neslušné gesto. Myslel jsem, že praskne vzteky. Opláchl jsem si ruce a třískl jsem za sebou dveřmi. Copak si ten fotr myslel, že se zaleknu jeho ubohých výhružek? Nikdo, podotýkám nikdo mě ničím nepřinutí, abych se vzdal Luciuse.

Rozhlédl jsem se po sále a očima vyhledal objekt naší hádky. Lucius tančil valčík s nevěstou na parketu a vznášel se, jako by pro něj neplatila gravitace. Dlouhé vlasy měl vzadu pečlivě svázané černou sametovou stuhou. Miluji na něm, když je má sepnuté a zdůrazní tím své ostré aristokratické linie obličeje a on to parchant dobře ví.

Polibky pro veřejnost, kterými zahrnoval tvář své ženy, byly studené jako jeho oči. Vím, o čem mluvím. Zdaleka neměly v sobě tu vášeň a dravost, kterými pokrýval mé rty a mé tělo. Přesto by nikdo z přítomných neřekl, že ještě před chviličkou divoce vrtěl pérem v mém zadku a pomalu se vytrácející ruměnec v jeho bledé tváři určitě nezpůsobil pohyb po parketu.

Sedl jsem si za stůl, popíjel bourbon a pozoroval jsem ho přivřenými víčky. Bodl mě stín žárlivosti, podle mého gusta držel Narcisu kolem pasu až moc těsně. "Zdá se, že se moc nebavíš, Severusi," ozval se příjemný hlas vedle mně. Líně jsem otočil hlavu. Můj zrak se zastavil na okouzlujících modrých očích. Ne tak nádherných, jako ty Luciusovy, ale přesto mě ihned upoutaly. Zmateně jsem na vteřinu zamrkal.

Regulus Black samozřejmě nemohl chybět na této svatbě. Patřil sem víc, než já. Je mladším synem Oriona a Waburgy Blackových a bratrancem nevěsty. A taky bratrem toho hajzla Siriuse Blacka.

"Nesnáším tyto snobské večírky," odpověděl jsem otráveně. Postřehl jsem jeho znuděný obličej. "Zdá se, že ty taky ne." Usmál se souhlasně zářivým úsměvem a poodhalil dokonalé bílé zuby. Jeho úsměv mě polechtal až v podbřišku. "Nechceš jít na čerstvý vzduch?" navrhl. "Tady se nedá dýchat."

Zrak mi opět zalétl k Luciusovi. Tiskl se v pomalém tanci ke své ženě a šeptal jí něco důvěrného do ucha. Narcisa se v rozpacích zvonivě zasmála. "Máš pravdu," řekl jsem rozčarovaně. "Dusím se tady." Dolil jsem si sklenici, zvedl se a vyšel do noci.

Měsíc zaléval svou září velkou část zahrady. Docela blízko bylo slyšet krákoravý zpěv páva. Zhluboka jsem vdechl chladný vzduch. Působením alkoholu, kolujícím v mých žilách jsem zavrávoral. Málem jsem přepadl přes mramorovou zídku do fontány. Sedl jsem si na ni a vychrstl si do obličeje trochu ledové vody.

"Neměl bys tolik pít," řekl Regulus.

"Starej se o své věci," vyjel jsem po něm. Schválně jsem převrátil obsah sklenice do sebe a prázdnou sklenicí jsem bouchl o mramor. Sklonil jsem hlavu. "Promiň," zamumlal jsem zahanbeně. "Máš pravdu, poslední dobou dost piju."

Regulus si sedl vedle mě a zapálil si cigaretu. "To je v pořádku. Chápu to, jseš Smrtijedem velice krátkou dobu a výcvik je dost náročný. Ne každý má touhu zabíjet už v krvi. Tomu se musíš naučit," utěšoval mě.

Měl pravdu. Dodnes jsem se nedokázal úplně vyrovnat s tím, že jsem na Voldemortův příkaz zabil svého spolužáka. Zíral jsem před sebe a myslel na tu smrtelnou hrůzu v jeho očích. Nevím, co mě to najednou popadlo, ale potřeboval jsem se někomu svěřit. "Téměř každou noc mě pronásleduje vyděšený pohled mé první oběti, hledící smrti do tváře," šeptal jsem Regulusovi své velké tajemství. "Nikomu jsem to neřekl. Ani Luciusovi. Považoval by mě za zbabělce."

Regulus chvíli mlčel. "Každý se s tím vyrovnává po svém. Já jsem tehdy propadl kouření a dnes nedokážu bez nikotinu žít. Nemám moc velkou šanci na dlouhý kouzelnický život. Vědma mi věštila, že zemřu velmi mladý. Myslím, že na mne číhá rakovina plic," zasmál se svému nezdařenému vtipu.

Ignoroval jsem jeho černý humor a věnoval se svým úvahám. "Bojím se toho, až budu muset zase zabít," řekl jsem tiše. „Myslím, že to nedokážu.“ Nechápal jsem, proč mu svěřuji svá tajemství, ale podstatně se mi ulevilo.

"Jen první smrt je děsivá. Každou další si už budeš užívat. Věř mi." Povzbudivě se na mne usmál přitažlivým úsměvem. Vytřeštil jsem na něj oči. "Kolik... kolik lidí jsi už zabil?"

Krátké zaváhání. "Šest. Ale byli to samí mudlové a šmejdi." Regulus se držel rodinného hesla rodu Blacků Toujours pur, navždy čistý. Byl pyšný na to, že pochází z čistokrevného kouzelnického rodu. Zcela se odlišoval od svého bratra Siriuse.

Nevěřícně jsem se na něj podíval. "Kolik ti vůbec je?"
"Šestnáct."
"Docela slušné konto mrtvol na tak mladý věk," žasl jsem.

Regulus odhodil dokouřenou cigaretu a rty se mu zvlnily v potměšilém úsměvu. "Pomůžu ti, pokud budeš mít s tím problémy," nabídl se. Sotva vyrostl z dětských kalhot a mluvil o smrti s takovým klidem, jako kdyby se chystal zabít králíka k nedělnímu obědu a ne vzít lidský život.

Opřel jsem se zády o sochu anděla, zaklonil hlavu a pozoroval hvězdy. Myslel jsem na smrt a na to, jestli jsem si službou Temnu neukousl nestravitelné sousto. Rozsvícenou noční oblohu mi najednou zakryl tmavý stín. Kolem pasu se mi nesměle ovinula teplá ruka a na rtech jsem ucítil plachý polibek. Byl nečekaný jako bouřka za horkého letního dne.

Zpanikařil jsem a vyskočil. "Zbláznil jsi se, Blacku?" vyjekl jsem po něm a otřel si rty do rukávu. Black zůstal sedět a zvedl zrak nahoru. "Promiň, nevím co to do mne vjelo. Omlouvám se," řekl provinile.

Zpočátku jsem byl rád, že jsem konečně našel spřízněnou duši, která je ochotna vyslechnout mé trápení a které mohu svěřit své tajemství a ten parchant to všechno zkazí. "Co tě to napadlo? To jsou všichni Smrtijedi teplí, nebo co?" zeptal jsem se znechuceně.

"Ne, to nejsou," pousmál se pobaveně Regulus. "Ale touze neporučíš. Každý potřebuje občas teplo lidského těla a nedostatek opačného pohlaví v našich řadách má za následek, že po čase se už jaksi nekoukáš, na které straně těla se nachází otvor. Důležité je, že tam nějaký je."

"Kolik že jsi říkal, že ti je? Zdáš se mi příliš mladý na takové zkušenosti."

"Proč? V kolika letech jsi začínal se sexem ty?" zeptal se sarkasticky. "Podle toho, že jsi Luciusův dlouholetý přítel, tak asi taky dost brzo, nemám pravdu?" Sklapl jsem jako past. "Jsem ještě hodně mladý, no a co? Přesto nerozlišuji pohlaví, pro mne je důležité to, jestli mě ten člověk přitahuje.“

"Já... já tě snad přitahuji, když jsi po mně vyjel?" zeptal jsem se posměšně. "Co by tě asi na mém zjevu-,"

Regulus se postavil a prstem umlčel mé rty. "Když pominu, že věkově jsi mi tady nejblíž, zaujal jsi mě už tehdy, když tě Lucius představil poslední den roku přesně támhle," ukázal prstem do zářivě rozsvícených oken společenského sálu. "Ty jsis mě vůbec nevšiml, měl jsi oči jen pro Luciuse, já tebe ale ano." Nebezpečně se přiblížil.

"Vzhled je zavádějící," oponoval jsem a snažil se skrýt vzrůstající nervozitu.

"Vzhled je důležitý," oponoval Regulus. "Ten tvůj démonický zjev mě okouzlil hned, jak jsem tě uviděl. Vyzařuje z tebe aura tajemnosti a máš v sobě něco z... ďábla." Šeptal, že jsem ho sotva slyšel. Hlavou mi blesklo, že něco vzdáleně podobného jsem už kdysi slyšel.

Regulus mě nenápadně tlačil před sebou. "Jsi nepřístupný jak horský ledovec, přitom se přímo nabízíš, abys byl dobyt." Narazil jsem zády na jakousi zeď. Regulus mi položil dlaň za krk a pomalu přibližoval svoji krásnou tvář k mému obličeji. "Jsi prostě... jedinečný," zašeptal. Nádherné oči se mu ve tmě leskly jako oči dravce. Ten malý bastard mě sváděl!

"Miluji... Luciuse," zašeptal jsem.

"Vím," zašeptal Regulus také. Byl nebezpečně blízko. Volná ruka mu vklouzla pod můj hábit a objala mě kolem pasu. Ovanul mě teplý dech, vonící po cigaretě. Jeho horké rty se dotkly mých a do úst mi pomalu pronikl jeho jazyk. Nebyl vášnivý ani divoký, jako Luciusův, který mi nespoutaně vymete celou ústní dutinu, až mám někdy pocit, že se nám navzájem zauzlují. Přesto probudil ten můj a vyprovokoval jej ke vzájemnému hlazení.

Regulus líbal jemně, něžně a sladce a vyvolal v mém břiše příjemné chvění, podobné třepetání křídel kolibříka. Rozum mě zcela opustil a Lucius se rychle vytratil z mých myšlenek. Zvedl jsem paže, zavřel oči a zabořil prsty do hustých černých kadeří.

Ozářil nás proud silného světla, který se do tmy vyvalil z otevřených dveří ze společenského sálu. Rychle jsme s Regulusem od sebe odskočili. Ode dveří se k nám blížila tmavá postava. I když jí skrze světlo za zády nebylo vidět do obličeje, věděl jsem, že je to Lucius.

"Tady jste, vy dva spiklenci," promluvil odměřeně, když se přiblížil. "Severusi, všude tě hledám. Evan mi řekl, že tě viděl jít s Regulusem před půl hodinou ven do zahrady."

"Potřeboval jsem na vzduch," snažil jsem se zakrýt rozpaky. Netušil jsem, co všechno Lucius zahlédl. "Dost jsem toho dnes vypil."

"Už nepij, Severusi," poručil mi. "Pak se může lehce stát, že v opilosti uděláš něco, čeho bys později litoval." Významně otočil zrak k Blackovi a vzal mě kolem ramen. "Pojď dovnitř," řekl tónem, nepřipouštějícím jakýkoli protest. Nikdy jsem si od něj nenechal poroučet, teď jsem ale pod tíhou výčitek poslechl. Lucius ještě odvrátil zrak k Blackovi. "Regulusi, nejdeš taky?" V jeho hlase byla taková přemíra sarkasmu, jako kdyby rovnou řekl Odprejskni.

Regulus si zapálil další cigaretu. "Chvíli ještě zůstanu," zamumlal nezřetelně a odkráčel do tmy.

I přes dokořán otevřená okna se uvnitř nedalo dýchat. Kouř cigaret se mísil s pachem alkoholu, zpocených těl a ještě něčeho... neidentifikovatelného. Sedl jsem si a Lucius klesl na vedlejší židli. "Ty se nebavíš, Severusi," řekl mrzutě. "Na mé vlastní svatbě."

"Právě proto se nebavím, to ti ještě nedošlo?" Lucius se nahlas rozesmál. "Severusi, ty žárlíš." Vrhl jsem na něj tak vražedný pohled, až jsem se sám divil, že se neskácel mrtvý pod stůl. "Nemáš přece žádný důvod," řekl, když se zklidnil. Naklonil se k mému uchu a zašeptal. "Víš přece, že je to divadlo. Jen my dva víme, koho doopravdy chci."Zkřivil jsem ústa v náznaku úsměvu.

"Bav se," řekl Lucius, pořád se usmívajíc. Odfrkl jsem si a rozhlédl jsem se kolem. "Podívej se na to panoptikum hlupáků kolem," konstatoval jsem suše. "Můžeš mi ukázat jediného Smrtijeda, s kterým bych si měl co říct?"

Většina kouzelníků byla zmámená alkoholem, někdo nepřítomně zíral do sklenice, jiný se hlasitě bavil s dalším opilcem. O pár židlí dál tvrdě spal s hlavou na stole kterýsi Smrtijed, kukla na hlavě znemožnila zjistit jeho totožnost. Opodál se na stole muchlala pod hábitem nějaká dvojice, takže se nedalo ani rozeznat, jestli je jedno- nebo oboupohlavní. Svitlo mi, co nezjistitelného se to ještě vznášelo ve vzduchu. Byl to pach sexu.

"No... uznávám, že intelektem se ti tady asi nikdo nevyrovná," připustil Lucius. Položil jsem dlaň na jeho stehno. "Radši bych byl někde úplně jinde," zašeptal jsem a ruka mi sklouzla výš. Ozval se známý pohyb v poklopci.

Lucius nečekaně odstrčil mou ruku ze svých slabin a naklonil se ke mně co nejblíž. "Ještě mě čekají jisté... povinnosti. Počkej tady na mne, přijdu, až je vyřídím," zašeptal. Přejel mi palcem po spodním rtu a tajuplně se usmál.

Sledoval jsem ho, jak o chvíli později přistoupil ke své ženě a nabídl jí rámě. Rozloučili se s hosty a za vřelého potlesku odcházeli po schodech nahoru do - předpokládám - Narcisiných komnat. Za nimi se nesly hlasité povyky opilců, drásajících mé srdce. Luciusi, nepřežeň tu svatební noc, ať se zítra vůbec postavíš na nohy... Koukej pořádně makat na tom dědici... Nebuďte moc hluční, ať nás to tady neruší...

Sklesle jsem sledoval Luciusovu postavu, dokud mi nezmizela ze zorného pole. Tak tohle byly ty jeho povinnosti. Opřel jsem lokty o stůl a vložil tvář do dlaní. Jsem totální idiot. Musel jsem přece počítat s tím, že tato noc nebude patřit mně. Přesto jsem se nedokázal přenést přes fakt, že už nejsem jediný, koho bude Lucius píchat. Zžírala mě chorobná žárlivost.

"Ten se dnes už nevrátí. Bude šoustat až do rána," ozvalo se vedle mě. Otočil jsem hlavu za hlasem. Přímo do očí se mi šklebil Wilkes a nabízel mi skleničku k povzbuzení. "Nebuď z toho deprimovaný, Severusi, Lucius přece není jediný na světě," řekl rádoby povzbudivě.

"Jdi do prdele," ulevil jsem si a obsah skleničky jsem přemístil do svého žaludku. Vyprskl jsem. "Co to je za chlast?" otřásl jsem se odporem. "Hej, skřítku!"zařval jsem na sluhu. "Přines mi láhev ohnivé whisky!"

V mžiku stála přede mnou. Nenamáhal jsem se nalít ji do sklenice. Přiložil jsem si láhev ke rtům a pořádně se napil. Zalapal sem po dechu. Skotská byla tak ostrá, že mi málem spálila hltan. V žaludku jsem ucítil příjemný oheň. Bouchnul jsem láhví na stůl a sklíčeně koukal ke schodišti.

"Zapij svůj žal, Severusi, Lucius bezpochyby stojí za to, abys ho oplakával," sypal sůl do mé čerstvé rány Wilkes.

"Jdi do prdele," řekl jsem hořce. Můj slovník se zredukoval do jediné opakující se věty. Otřel jsem si oči do rukávu a opět vzal do ruky láhev. Její hrdlo zmizelo mezi mými rty. Pil jsem hltavě a zlatý mok se rozléval celým mým tělem. Cítil jsem, že alkohol začínal rozpouštět mé zábrany.

Wilkes se přisunul blíž. "Lucius je hlupák, že tě nechal tady samotného napospas těm hladovým vlkům, bažícím po mladém masu," řekl potichu a naklonil se k mému rameni. "Není tady bezpečno. Jestli máš zájem... poskytnu ti pro dnešek ochranu."

Odtrhl jsem láhev od rtů a upřel kalný pohled směrem, odkud se nesl ten úlisný hlas. "Jdi do..." zarazil jsem se a pak jsem jen ztěžka mávnul rukou. Dělalo mi pořád vetší problémy zaměřit zrak do určitého bodu a v hlavě mi hučelo jako v úlu. Láhev jsem už ale z ruky nepustil. "Ten par... parchant mě zradil," promluvil jsem lítostivě. Jazyk začínal odmítat plynulou řeč. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, signalizující, že je nejvyšší čas přestat pít.

"Zapomeň na něj, ten si teď pěkně užívá práva první noci," píchal do vosího hnízda Wilkes. Nepochopil jsem, jestli mě chce utěšovat, anebo štvát proti Luciusovi. Znenadání na mne dolehl splín. "Proč... proč mi to udělal," skoro plačlivě jsem položil otázku, na kterou jsem nečekal žádnou odpověď a opřel čelo o Wilkesovo rameno. Moje nálada se zbarvila do černého depresivního odstínu.

"Pojď, odvedu tě do tvého pokoje. Potřebuješ se vyspat," nabídl se Wilkes. Uznal jsem, že bude nejrozumnější svůj zármutek utopit ne v alkoholu, ale ve spánku. Pokusil jsem se vstát. Nohy zaprotestovaly a kolena se mi podlomila. Ztěžka jsem dopadl zpátky na židli, až se s hlukem i se mnou posunula po leštěné dlažbě o kus dál a jen zázrakem jsem z ní nespadl na zem.

"Jseš totálně vyřízený a naprosto neschopný," zasmál se mému artistickému kousku Wilkes. "Pojď, pomůžu ti." Chytil mě pod paží. V poslední chvíli jsem chňapl po láhvi a apaticky se jím nechal vést.

Zajímavé, jak krev, zředěná s alkoholem má negativní vliv na dostatečné okysličování mozku. Měl jsem výpadek a nevím, jak se Wilkesovi povedlo dostat mě po schodech do patra.

Nevím, jak jsem se dostal do svého pokoje, ale najednou jsem byl uvnitř ve své luxusní komnatě, kterou mi přidělil Lucius ve svém domě a opíral jsem se zády o drahé tapety na zdech, kalhoty spuštěné ke kolenům. Wilkes klečel pode mnou a v ústech žmoulal mého ptáka. Ani si nevzpomínám, jestli jsem byl dostatečně vzrušený.

Netušená vlna touhy, doprovázející tento akt, když mi ho kouřil Lucius, se v tomto případě nedostavovala. Wilkes se hodně snažil, to jsem ještě byl schopný registrovat, ale buď přemírou alkoholu v mé krvi, anebo možná neutuchající představou Luciuse, přirážejícího do Narcisy, byla jeho snaha marná.

Nebyl jsem si ani sám jist, jestli to vůbec chci. Zvedl jsem láhev ke rtům a vydatně si lokl. Skotská mi stékala z koutků úst až na bradu. Zavřel jsem oči a pokusil se soustředit na Wilkesova ústa na mém péru.

Prudce jsem je zase otevřel, když se rozrazily dveře a dovnitř vešel Lucius. Okamžitě zaregistroval scénu před sebou a bleskově vytáhl hůlku. "Ty hajzle!" zasyčel jako zmije. Paprsek bílého světla ozářil přítmí místnosti a odmrštil Wilkese širokým obloukem daleko od mého péra. Dopadl tvrdě jak pytel s pískem.

Na mém obličeji se objevil přitroublý, ale blažený úsměv. "Lu... Lu... Luciusi... ty jsi... se vrátil," vyslovil jsem nesmyslně a natahoval k němu ruce. Byl jsem nesmírně šťastný, že ho vidím a nedocházelo mi, v jaké situaci mě našel. Z Luciusova rozhněvaného pohledu metaly blesky a špička jeho hůlky pořád mířila na ležícího Wilkese.

"Luciusi... prosím... neubližuj mi..." žadonil ten pes o milost. "Nebyl to můj nápad. To... to tvůj otec chtěl, abych to udělal... donutil mě k tomu."
"Co?" sykl nevěřícně Lucius.
"Ano... ano... ano," horlivě přitakával Wilkes. "Chce vás rozeštvat a vrazit mezi vás klín žárlivosti."

"Vypadni!" zavrčel Lucius rozhněvaně a Wilkes po čtyřech utekl z pokoje. Já jsem se pořád připitoměle usmíval.

Lucius kopnutím zabouchl dveře a schoval hůlku do hábitu. Pocítil jsem silnou potřebu obejmout ho. Odlepil jsem se od zdi, ale náhlou ztrátou opěrného bodu jsem se zapotácel. Lucius mě zachytil do náruče a ihned mě zbavil láhve. "Chvilku tě nemůžu nechat samotného. Jen co odejdu, už se nabízíš, jako nějaká děvka," zasyčel zlostně. Jeho šedé oči ho ale prozradily. Odrážel se v nich neskonale smutný pohled raněného zvířete, že mě ten můj tupý úsměv okamžitě přešel.

Všechno mi najednou došlo. Uvědomil jsem si, že mám ještě pořád spuštěné kalhoty a obnažený klín a šíleně jsem se zastyděl. Pokusil jsem se natáhnout si je, ale zamotal jsem se do nich a kdyby mě nezachytily Luciusovy silné paže, zřítil bych se k zemi.

Sevřel jsem v pěst klopy jeho hábitu a provinile zabořil obličej do jeho ramene. "Mys-... myslel jsem, že... se už za mnou nevrátíš… že si budeš užívat svatební noc… že budeš dělat dědice... bál jsem se, že mě kvůli ní o-… opustíš," blábolil jsem nesmyslně. "Myslel jsem, že... že budeš dnes v noci šoustat-,"

Lucius přerušil mé opilecké argumenty. "Z té přemíry myšlení se ti zavařil mozek. Nechal jsi se lehce přesvědčit k sexuálním hrátkám prvním nadrženým Smrtijedem, který využil tvé momentální indispozice," řekl rozzlobeně. "Kam se sakra poděla tvá legendární inteligence a tvůj šestý smysl, Severusi?"

Ani se mu nedivím, že se na mne zlobí. V alkoholu jsem utopil nejen žal, ale i svůj základní instinkt. Lucius mi to taky dával pěkně sežrat. "Nemáš důvod žárlit, anebo vyvolávat žárlivost ve mně. I když jsem pěkný parchart, pro mne je svaté Conspondeo a ne nějaký primitivní křesťanský obřad pro veřejnost s celou tou pompézností. Myslel jsem, že jsi to pochopil, Severusi."

"Promiň... promiň... promiň," kajícně jsem šeptal donekonečna. Merlin ví, že jsem nechtěl, aby to takhle skončilo.

Slitoval se a přitiskl si mne prudce na hruď. "Hlupáku,“ zašeptal. „Máš pravdu, měl jsem v plánu dnes v noci šoustat. Ale s tebou, ty černý ďáble." Políbil mě na oko.

Zkazil jsem tento nádherný okamžik. Prudce jsem se vymanil z jeho náruče a utíkal na toaletu. Padl jsem na kolena, pažemi objal porcelánovou mísu a hlasitě do ní řval. Bylo mi mizerně, téměř jak po Cruciatu. Za zády jsem ucítil pohyb. "Jdi pryč!" zasténal jsem mezi krátkými pauzami. Ani za nic jsem nechtěl, aby mě Lucius viděl v této ponižující situaci. "Vypadni!" úpěl jsem zoufale.

Samozřejmě, že neposlechl. Klekl si ke mně a stáhnul mi vzadu do dlaně mé dlouhé slepené vlasy, padající mi do obličeje. Konejšivě mě hladil po zádech a zůstal se mnou až do konce.

Půl hodiny nato po důkladné očistě, kterou mi Lucius ve sprše věnoval, mě donutil vypít podezřelý lektvar, který jsem ani já neznal. Žaludek se mi po něm zvedl podruhé, bál jsem se, že si tím vším projdu znovu. "Co je to za dryják?" zaprskal jsem, když se mi po něm zkroutil obličej.

"Jen to vypij, zasloužíš si to," nutil mě. "Tlumí účinky alkoholu. Tvé tělo je jím pěkně nasáklé. Zítra bys nebyl schopný nikoho zabít. Spíš by jsi se sám stal snadným terčem. A to nemohu dopustit," zašeptal. Chytil mě kolem pasu a zabořil nos do mých mokrých vlasů.

Merline, úplně jsem zapomněl, že zítra je svatojánská noc a Pán zla naplánoval na tuto noc únos mudlovského ministerského předsedy, který úzce spolupracuje s ministerstvem kouzel proti plánům lorda Voldemorta ovládnout mudly. Tento mocný a vlivný mudla, aniž to tuší, bude určitě chráněn nejlepším výběrem členů Fénixova Řádu a bystrozorů. Dostat se mu na kůži nebude jednoduché ani pro vycvičeného Smrtijeda, co teprve nováčka bez zkušeností a ještě s kocovinou.

Kupodivu mi ten zázračný lektvar pomohl. "Zůstaň," pronesl jsem neskromnou žádost, když se Lucius chystal k odchodu. Vrátil se ode dveří, bez okolků sundal župan a vklouzl ke mně do postele. Natáhl paži a já si pohodlně na ni položil hlavu. Chvíli jsme oba mlčeli, zahloubaní do svých vlastních myšlenek. I když jsme byli oba nazí, přesto jsme jen tiše vedle sebe leželi. Bylo to skutečně neobvyklé. Dokonce i neustále nadržený Lucius dnes myslel spíše než na sex na zítřejší nebezpečnou noc.

Pak řekl něco, co mě zaskočilo. "Kdyby… kdyby tě někdy lákalo… experimentovat… i s někým jiným, nebudu ti bránit." Překvapené jsem otočil tvář k němu. "Co tě to napadlo? Já ale nikoho nechci. Chci tebe."

"Já to vím. Ale nezávazný sex je někdy docela příjemná fyzická rozkoš." Na jeho rtech se usadil mazaný úsměv. "Podotýkám nezávazný. Takové nezkušené štěně jako ty by mohlo lehce naletět nějakému smilnému satyrovi, kterými se smrtijedské řady jen hemží."

"Umím se o sebe postarat," řekl jsem dotčeně.

"O tom jsi mě dnes docela přesvědčil," zamumlal s ironií v hlase. "Ani netušíš, jaké nástrahy na tebe čekají na srazech Smrtijedů a hlavně poté na smrtijedských večírcích. Ta Voldemortova děvka Regulus anebo ten jidáš Wilkes jsou úplně neškodní beránci v té říši vlků, ve které se budeš pohybovat.“ Zamyslel se. „Stejně není nikdo tak odvážný, aby přebral přítele Luciusi Malfoyovi. I když-," mlstně si olízl rty, "-bylo by víc než lákavé o tebe s někým bojovat."

"Jseš parchart, víš to?" řekl jsem pobaveně. Tělo se mu křečovitě třáslo skrývaným smíchem. Ohrnul sarkasticky horní ret. "Stejně se vždy vrátíš ke mně. Nikdo není lepší než já," dodal sebevědomě.

Položil jsem hlavu na jeho hruď a zamyšleně se probíral světlými chloupky kolem jeho bradavek. Slyšel jsem pravidelný tlukot jeho srdce. Ten nádherný zvuk života mě ukolébával do slastné letargie. "Obávám se zítřku," zašeptal jsem v polospánku.

Objal mě pažemi kolem zad a pevně přitiskl k tělu. "Budu pořád s tebou. Neopustím tě." Luciusův vzdalující šepot mě ukolébal do nevědomí. "Nikdy tě neopustím. Přísahám."

*****

Když Narcisa v poledne zaklepala na dveře pokoje svého manžela, aby mu osobně přinesla první novomanželskou snídani do postele, nikdo ji neodpověděl. Potichu otevřela a vešla dovnitř. Všude kolem bylo poházené všechno jeho oblečení. Postel však nebyla vůbec rozestlaná.

Část druhá: Na život a na smrt

"10 Downing Street," zašeptal jsem těsně před přemístěním. Tělo se mi rozložilo na atomy a molekuly, aby se po teleportaci zase složily do Severuse Snapea. Kolikrát už jsem myslel na to, co by se stalo, kdyby se některý atom jednou vzepřel zákonům fyziky a zbloudil by. Byl bych to pořád ještě já?

Toto cestování prostorem mi vzalo víc energie, než jsem byl po včerejší prohýřené noci pro tuto chvíli schopen vydat. Ocitl jsem se na ztichlém nádvoří nejznámější adresy v celé Británii, slabě osvětleném jen kuželem bledého světla z jediného rozsvíceného okna v křídle s úředními místnostmi. Naše oběť zjevně ráda pracuje dlouho po půlnoci. Trochu se tím sice mění plán, ale ne zas tak významně.

Kolem mě se začal ze tmy vynořovat roj tmavých lidských postav, zahalených do černých plášťů, s kápěmi na hlavách a maskami na obličejích. Seskupili jsme se do těsného kruhu a Yaxley, který tuto akci naplánoval a vedl, nám šeptem zopakoval stručné instrukce. "Každý z vás ví, co má dělat. Připravte si hůlky. Malfoy s tím štěnětem-," ukázal na mne, "-zůstane hlídat tady na nádvoří, Dolohov a Rosier si ohlídají zadní vchod a já s Portmanem se postaráme o našeho mudlovského přítele." Ukázal prstem do jediného zdroje světla v širokém okolí. "Kdyby kterákoliv dvojice měla potíže, ostatní jí přiběhnou na pomoc. Je to jasné?" Změřil si pohledem pět párů očí, ukrytých za maskami. Přikývli jsme. "Jdeme!" rozkázal tiše.

Jak předpokládal, hlavní dveře byly zabezpečené zevnitř alarmem a nešly odemknout kouzlem. Yaxley se rychle proměnil v poštolku a proletěl skrz mříže otevřeným oknem v přízemí dovnitř. O pár vteřin později cvakl zevnitř zámek, dveře se otevřely a všichni čtyři zmizeli v domě.

Všude bylo ticho i tma jako v hrobce. Kolena se mi třásla, ale za žádnou cenu jsem nedal před Luciusem na sobě znát, že… mám strach. Přesto je to moje první akce ve službách Pána zla a já nechci udělat chybu, za kterou by zaplatili ostatní, možná i životem. V uších mi zněl lhostejný Voldemortův hlas, když se Yaxley odvážil protestovat proti jeho rozhodnutí vybrat mě do této skupiny. Hoďte ho do vody, ať plave! Nesmím ho zklamat, když mi svěřil tak důležitý úkol.

Svou nezkušenost jsem kompenzoval pozorným sledováním okolí. Možná až přehnaným. V bojovém postoji, s lehce pokrčenými koleny jsem pomalu otáčel tělo do všech stran. Pevně jsem svíral hůlku, až mě bolely klouby a můj ostříží zrak těkal po okolí a pronikal skrz hustou tmu. Všechny smysly jsem měl napnuté k prasknutí.

Lucius ke mně potichu přistoupil, položil mi ruku na mou křečovitě nataženou paži a pomalu ji sklonil dolů. "Nepřeháněj to, Severusi," zašeptal. "Uklidni se."

Zastyděl jsem se. "To ticho mě deptá," zamumlal jsem nervózně.

"Dokud je všude ticho, všechno probíhá tak, jak má," sotva slyšitelně odpověděl Lucius. "Dokud je všude ticho… nemusíme zabíjet."

Jeho dvě poslední hrozivá slova se ovinula kolem mého krku jako had a stáhla mi hrdlo. "Nedokážu to," zasípal jsem.

"Co?"

"Nedokážu znovu zabít," řekl jsem téměř neslyšně.

"Zabiješ… když budeš muset," řekl tiše Lucius.

Najednou strnul. Oba jsme uslyšeli ten tichý zvuk, jen několik kroků od nás. Znělo to jako tiché zlověstné vrčení šelmy. Ve tmě svítily dva páry planoucích očí. V zlomku vteřiny jsme napřáhli hůlky.

Prudký pohyb vyprovokoval zvíře k útoku. Ze tmy se na nás vyřítil černý stín. Uprostřed nedokončeného skoku ho zasáhly paprsky kleteb, vyslaných z našich hůlek. Noc proťalo bolestné zaskučení a zvíře se zřítilo k našim nohám.

"To bylo-," stačil říct Lucius, než se znenadání na něj vrhla druhá bestie. Povalila ho na zem a začala trhat na kusy. Okamžitě jsem po ní mrštil kletbou a bál jsem se, Merline, jak já se jenom bál, abych nezasáhl Luciuse. Psisko naposled ve svém životě zakňučelo a zůstalo ležet na Luciusově těle.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se vyplašeně a srdce mi zběsile tlouklo, jako by chtělo vyskočit z těla. I když bych to neměl dělat, přesto jsem posvítil na něj hůlkou.

Lucius shodil ze sebe těžké mrtvé tělo psa baskervillského a pokoušel se postavit na nohy. Kápě mu sklouzla na záda. "Jistě," zavrčel. Přesto jsem v záblesku světla zahlédl krev na jeho krku a světlé vlasy slepené krví. Rychle si je schoval pod kapuci. "Zhasni, než nás-," Větu už nedokončil.

Z domu se začal ozývat tlumený hluk a výkřiky a tmu za ztemnělými okny protínaly různobarevné záblesky. "Pojď! Rychle!" zavelel Lucius a oba jsme se rozeběhli do domu.

V chodbě v přízemí svítilo tlumené světlo, nikde nebylo vidět žádného mudlu, ani z ochranky. Uvnitř se odehrával divoký boj. Na čtyři Smrtijedy se vrhla přesila šesti bystrozorů. Rychle jsme se s Luciusem zapojili do boje proti majoritě.

Kolem hlav nám šlehaly červené, bílé, ale i zelené paprsky kouzel, některé se bolestivě zarývaly do masa, jiné jen neškodně prolétly kolem a roztříštily se na zdi. Odkudsi vběhli do chodby další tři bystrozoři. Kterýsi ze Smrtijedů jednoho z nich okamžitě sejmul, ještě než se stačil vůbec rozkoukat.

Pod schody bezvládně klesla postava v černé masce a kápí, zasažena zeleným paprskem. Nestačil jsem zaregistrovat, kdo to byl, nemohl jsem se nechat ani na chvíli ničím rozptýlit, pokud jsem tady nechtěl chcípnout. Stačilo mi, že to není Lucius. Bojoval po mém pravém boku a přes obličej měl stříbrnou masku.

Ze všech sil jsem odrážel všechny kletby, mířící na mne a sám jsem posílal desítky dalších na své nepřátele. Ani jednu ovšem smrtelnou. Navzdory tomu, že mi kolem hlavy neustále fičela zelená světla, já sám jsem nedokázal zabít. Na všechny strany jsem metal svou oblíbenou Sectumsempru. Kletbu prolezlou černou magií, kterou jsem sám vymyslel. Nezabije, ale udělá pěknou díru do těla jako po brokovnici.

Koutkem oka jsem zahlédl padnout dalšího bystrozora. Přesto byli v přesile o dvě hlavy. Zaslechl jsem výkřik. Bezpečně jsem poznal Luciusův hlas. Poplašeně jsem otočil hlavu tím směrem a na zlomek vteřiny polevil v obezřetnosti.

Lucius klečel na jednom koleni a lapal po dechu. Zvedl hlavu a jeho šedomodré oči, zapadlé za stříbrnou maskou se na chviličku spojily s mými. Bylo v nich nesmírně bolesti. Najednou se rozšířily hrůzou. "Blangeli, za tebou!" zakřičel varovně.

Prudce jsem se otočil. Kolem těla mi zezadu prosvištěl přesně mířený Luciusův zelený paprsek a zaryl se do hrudi bystrozora, který zrovna zvedal ruku k vyslání zákeřné kletby do mých zad.
Znovu jsem se otočil na Luciuse. Klesl na obě kolena a hůlka mu vyklouzla z ruky. Ruce si tiskl na prsa a ústa měl zkřivená bolestnou grimasou. Zrak upíral k medvědí postavě, která se k němu pomalu přibližovala s nataženou rukou a hůlkou, mířící přesně doprostřed jeho hrudi. Přerývaně dýchal v důsledku těžkého zranění, ale smrti hleděl zpříma do očí.

Zíral jsem v šoku na tu scénu, neschopen jakéhokoliv pohybu. Vše se mi zdálo jako zpomalené. Bystrozor pomalu zapíchl špičku hůlky do Luciusových prsou, jeho prsty se jako drápy pomalu přibližovaly k jeho masce, jako by mu chtěly vyškrábat ty jeho nádherné oči a jeho ústa se začala pomalu pohybovat ve vyslovení smrtící kletby.

Zabiješ, když budeš muset… rozezněla se mi v hlavě Luciusova prorokující slova. Ruka se mi najednou rychlostí myšlenky vymrštila a zamířila na nepřátelské srdce. Mé rty se bleskově zformovaly do širokého "A" a neúprosně vykřikly kletbu. Avada kedavra!

Bystrozorovo tělo bylo mrtvé dřív, než se skácelo na zem. Lucius otočil tvář ke mně a křečovitě se usmál. Pak zavřel oči a jeho tělo se převrátilo na bok. "Letifere!" zvolal jsem zoufale. Přiběhl jsem k němu a padl na kolena. "Letifere!" Zblízka jsem uviděl, že jeho hábit je celý promáčený krví. Sklonil jsem se k jeho uchu. "Luciusi... neopouštěj mě... nevzdávej to," šeptal jsem s trýzní v hlase. Nahmatal jsem pulz na krční tepně. Byl sice slabý, ale žil, akorát ztrátou velkého množství krve ztratil vědomí.

Odkudsi přiletěla bolestivá kletba a zaryla se mi do ramena. Zasykl jsem a čelo mi proťala zlověstná vráska. S hněvem jsem se zvedl a otočil se za zdrojem. Nelítostně jako terminátor jsem divoce metal smrtelné kletby do řad nepřátel a kupodivu jsem cítil podivné vzrušení. Bažil jsem po krvi a po odplatě, jako šelma, která ucítila krev. Hbitě jsem se vyhýbal střelám, které si mě vybraly za svůj cíl a odrážel barevné blesky protikletbami.

Smrtijedi bojovali statečně a nepřátelská strana se brzy stala minoritou. Až do doby, kdy kterýsi z nich dal echo a z krbu na konci chodby začali vylézat jako krysy z kanálu další bystrozorské posily.

Yaxley zavelel. "Ústup!" Švihl hůlkou k mrtvému tělu Smrtijeda. Jeho tělo vzplálo a až na pár jisker, vznášejících se nad místem, kde před chvílí leželo, po něm nezůstalo ani stopy pro případné testy DNA. Smrtijedi ustupovali před valící se početnou hordou ke dveřím a Yaxley zamířil na Luciusovo ležící tělo. "Ne!" zařval jsem. "Je jen v bezvědomí!" Vrhl jsem se k němu, popadl jeho hůlku a s námahou si přehodil jeho tělo přes rameno a běžel ke dveřím za ostatními. Yaxley mi kryl záda.

Hned, jak jsem se ocitl na nádvoří, přemístil jsem se s Luciusem podle předchozí domluvy do trůnního sálu ve Voldemortově doupěti.

*****

"Jste banda mizerných amatérů!" syčel Voldemort vztekle. "Elita mé armády, která si nedokáže poradit s tak jednoduchým úkolem!"

Klečeli jsme u jeho nohou s hlavami pokorně skloněnými na prsa a s obavami čekali na jeho trest. Nikdo z nás se neodvážil zvednout zrak. V leštěné dlažbě jsem jako v černém zrcadle zahlédl Pána zla s prkenně narovnanými zády v širokém křesle, které spíše připomínalo trůn. Dlouhými kostnatými prsty zlostně bubnoval na jeho opěrky. Jeho krvavé oči planuly po našich klečících postavách.

"Nebyl to jednoduchý úkol, Mistře," pokusil se odporovat Yaxley. "Ten mudla tam nikde nebyl. Musel tam hlídat jeden z bystrozorů, skryt před našimi zraky a když jsme se tam objevili, nějakým jejich tajným dorozumívacím znamením svolal pomoc a během okamžiku jich bylo víc, než nás. Pro případ napadení měli odemčený jeden krb. Nešlo-," Jeho argumenty byly v mžiku přerušeny výkřikem a jeho tělo se svalilo na dlažbu. Chrčel a svíjel se na zemi v bolestech pod Cruciatem a metal kolem sebe rukama jako tonoucí uprostřed řeky. Smrtijedi vedle něj se poplašeně odplazili dál, jako kdyby se báli, že ta šílená bolest z něj přeskočí jako mor i na ně, když se jich dotkne.

Kolena mě tlačila na tvrdé podlaze a studila od dlažby, ale ani jsem se nepohnul, aby můj nenadálý pohyb neupoutal pozornost Pána a ještě víc ho nerozzuřil. Prožíval jsem tu ukrutnou bolest s Yaxleym. Pevně jsem k sobě tiskl propletené prsty jako při modlitbě, až mi bělaly klouby a ruce se mi silným stiskem třásly.

"Žádný Smrtijed nikdy neřekne, že něco nejde!" řekl Pán hrozivě a konečně odklonil hůlku. Yaxley těžce oddechoval kousek ode mne. Pán zla schoval hůlku do rukávu a všem se nám okamžitě ulevilo. Jen na krátkou chvíli. Postavil se a z hábitu vytáhl dlouhý bič. Práskl jím do prázdna jako krotitel šelem a zvedl levou ruku nad hlavu. Odněkud se mu na zápěstí snesl velký černý havran. "Chci vědět, jaké jsou ztráty," řekl chladně. "Yaxley!"

Do levého ucha mi pronikl Luciusův tichý bolestný sten. Z pokleku klesl na paty a ztěžka dýchal. Vypadal žalostně a potřeboval pomoc. Sebral jsem v sobě odvahu a zvedl jsem zrak k Mistrovi. "Pane… Lucius potřebuje ošetřit. Je těžce zraněný." Luciusova ruka zmáčkla mou paži na znamení varování, abych mlčel.

"Ticho!" zahřměl Voldemortův hlas a pomalu otočil svůj nelidský obličej našim směrem. "Nedovolil jsem ti, abys promluvil," zasyčel jako zmije a pravou rukou prudce švihl do vzduchu. Havran zatřepetal křídly, aby se udržel na vychrtlém zápěstí.

Tichem zasvištělo hlasité prásknutí a přes obličej mě uhodila ostrá bolest. Tenký bič proťal řídký vzduch a přesně mířenou ránou prořízl kůži na mé levé tváři. Zasykl jsem bolestí a instinktivně sáhl rukou na ránu. Na bříškách prstů se třpytily rudé krůpěje krve. Pořád ale lepší, než Cruciatus.
Voldemort si točivým pohybem ruky namotal bič zpátky na zápěstí. "Lucius to ještě chvíli vydrží. Je přece Smrtijed," řekl nelítostně. "A na kolena!" Práskl vztekle bičem. Lucius si namáhavě, ale poslušně klekl. Tělem se mi rozlévaly vlny bezmoci a vzteku.

"Yaxley! Ty ztráty!"

Oslovený Smrtijed se těžce opět zvedl do kleku. "Portman," vydechl. "Musel jsem jeho tělo okamžitě na místě spálit kvůli zmaření identifikace." Na chvíli se odmlčel a zhluboka dýchal. "Na nepřátelské straně... pět bystrozorů."

Voldemort se mazlil se svým ptákem, dlouhými štíhlými prsty něžně hladil jeho hlavu a zažloutlým nehtem se mu prohraboval v lesklém peří. "Pět mrtvých nepřátel," opakoval a úzkými rty políbil havrana přímo na dlouhý zobák. Čas se nekonečně vlekl. "Nakonec to nebyla zase tak marná mise," dodal po dlouhé chvíli spokojeně.

"Pane... ale taky Portman-," odvážil se ohradit Rosier. Hodně riskoval. Pán zla pro tentokrát výjimečně nepotrestal odmlouvání. "Čert vem Portmana, měl si víc hlídat svůj život," dodal drsně. "A teď všichni vypadněte!" Audience skončila.

*****

"Hlízu oměje na snížení horečky, kořen mandragory jako anestetikum, bezoár proti otravě, drcené jedové zuby, krysí slezinu a dračí sliny," diktoval jsem všechny potřebné přísady skřítkovi Dobbymu. Chci to tady mít do půl hodiny!" rozkázal jsem.

"Ano, pane," odvětil pokorně, luskl prsty a zmizel.

Další přemístění, tentokrát z Voldemortova hradu do Malfoy Manor Luciuse zbavilo posledních sil a musel jsem ho proto podepírat pod paží. Vlastně jsem ho nesl. Ze všech sil jsem se ho snažil dostat do jeho pokoje. Potmě to šlo obzvlášť špatně, pořád jsem o něco zakopával, ale nemohl jsem si dovolit rozsvítit a probudit celý dům. Těžko by se vysvětlovalo, kde přišel k těm zraněním.

Konečně za námi zaklaply dveře jeho komnat. Odvedl jsem ho do ložnice a opatrně uložil do postele. Dokud jsem z něj neserval hadry, netušil jsem, jaký je celkový rozsah jeho zranění.

Zhluboka jsem vydechl, když to nahé tělo, které jsem tak rád hladil, líbal a ochutnával, teď leželo přede mnou celé zakrvácené. Většina ran byla jen povrchová od běžných kleteb, kterých jsem po svém těle utržil taky spoustu. Starost mi dělala ošklivá rána na krku a hlavně hluboká rána v jeho hrudi.

Shodil jsem ze sebe těžký hábit, umyl si důkladně ruce a vysoko vyhrnul rukávy. Naklonil jsem se nad Luciusovo tělo a opatrně jsem odtrhl poslední kousek oblečení, přilepený zaschlou krví přímo k ráně na hrudi. Lucius zasykl a vycenil zuby jako útočící vlk. Hluboký otvor v prsním svalu se rozšklebil a tím, jak jsem odstranil zátku, z poraněné žíly se začala valit tmavá krev.

Lucius mě celou dobu pozoroval za přivřenými víčky. "Jak… jak to vypadá, Severusi," zasípal. "Sklapni a nech mě pracovat," okřikl jsem ho nervózně. Potřeboval jsem na práci absolutní klid. Už takhle ztratil spoustu krve a přicházel o další. "Nedovolím ti, abys umřel," řekl jsem mírněji a snad jsem se i trochu pousmál. Kde se sakra fláká ten skřítek?

Špičku hůlky jsem rychle přiložil na ránu a zamumlal zaklínadlo na zastavení krvácení. Krev přestala vytékat ze žil. Prohlédl jsem ránu na krku. Ta černá bestie naštěstí vydechla život z mordy dřív, než stačila urvat z Luciusova hrdla kus masa. Kousnutí bylo sice dost ošklivé, ale naštěstí celkem povrchové a tesáky jen o vlásek minuly krční tepnu.

Zhluboka jsem si oddechl. Na obě zranění mi postačí mé laické zkušenosti. Očistil jsem ho kouzlem, paprskem dalšího kouzla jsem spálil jeho zakrvácené cáry a povlečení a uložil jsem ho do čisté postele.

Celou dobu nemluvil a jsem si jist, že to nebylo tím, že jsem mu to zakázal. Nikdy si nenechal nic přikazovat. Myslím, že mu skutečně nebylo do řeči. Musel hodně trpět, ale v obličeji se mu nezachvěl ani sval. Rána na hrudi se začínala zaněcovat a když jsem mu sáhl na čelo, hořel jako kamna.

Skřítek konečně přinesl všechny přísady a já jsem si v kuchyni rozložil nádobíčko. Rychle jsem pracoval, z hůlky se doslova kouřilo. Po půl hodině jsem s hotovými ingrediencemi vstoupil do Luciusovy ložnice.

Spal. Čelo měl celé orosené kapkami potu. Jemně jsem mu jej otřel. Probudil se a otevřel oči. Byly nádherné jako vždy, ale jaksi bez života. Nebyly dokonce ani studené, jako jindy. Byly neskutečně smutné a četl jsem z nich bolest, která mu prolézala celým tělem. Pomohl jsem mu nadzvednout hlavu a přiložil jsem mu k ústům lahvičku s lektvarem na snížení horečky. "Vypij to," požádal jsem.
Zašklebil se a otřásl odporem. "Co to je, sakra? Močůvka?"

"Určitě nic horšího, než ten tvůj včerejší dryják," pousmál jsem se s lehkým pocitem zadostiučinění. Prohlédl jsem jeho rány a čelo se mi zachmuřilo. Za tu půlhodinu se rána na hrudi pořádně zanítila a musela ukrutně bolet. Okolí druhé rány na krku zmodralo, otrava začala postupovat do těla. Rychle jsem potřel kůži na prsou mastí z mandragory, aby se zatím pořádně vstřebala a znecitlivěla okolí, než budu v ráně pracovat. Soustředil jsem se zatím na krk. Za každou cenu musím zastavit otravu, rozšiřující se do krve. Do prokousnuté kůže i poškozeného svalu a na zmodralé okolí jsem nasypal rozemletý bezoár, nechal pořádně vsáknout do pokožky a zalepil.

Přinesl jsem láhev skotské, myslím, že ji Lucius bude potřebovat. Pořádně jsem si loknul a vložil jsem mu ji do ruky. Překvapeně zvedl obočí, ale nic jsem nemusel vysvětlovat. Pochopil celkem rychle. Zhluboka se napil, položil ji na stolek a v pěstech sevřel cípy přikrývky.

"Chceš roubík?" zeptal jsem se.

"Strč si jej někam. Zapomněl jsi, že mám bolest rád?" křečovitě se usmál. "Dej si záležet, nebo tě zabiju." Věděl, co ho čeká. Upřel na mne smutné oči a přikývl.

Vzal jsem do ruky whisky. Jako dezinfekce byla v těchto polních podmínkách nejvhodnější. Nalil jsem ji na ránu. Lucius hlasitě sykl a jeho ústa syčela, i když už jsem místo láhve svíral v ruce hůlku. Vnořila se do rány a začala nemilosrdně seškrabávat zanícenou tkáň a odstraňovat odumřelou.

Ozval se výkřik a Luciusova záda se bolestí prohnula do oblouku ve tvaru luku. "Ty hajzle!" Jeho pěst se vymrštila a zasáhla mě přímo doprostřed obličeje. Na chvíli se mi zatmělo před očima. Jazykem jsem z horního rtu slízl krev z rozbitého nosu. Utřel jsem se do rukávu a pokusil se trochu narovnat nos. "Sakra, Luciusi, to nemůžeš vydržet trochu bolesti? To tě mám svázat?" zaklel jsem vztekle. Srdce mi ale ve skutečnosti plakalo, byl jsem to já, kdo mu způsoboval tu nesmírnou bolest.

Přidal jsem na intenzitě. Čím dřív to bude hotové, tím líp pro něj. Pro mne vlastně taky. Pracoval jsem dál s přesností chirurga a přesto, že mi srdce krvácelo, ignoroval jsem jeho tiché vzlyky. "Snape! Ty bastarde!" sténal. Snažil jsem se rychle dodělat práci. "Do prdele! Do prdele!" Metal hlavou sem a tam, obličej zcela zakrytý rozcuchanými vlasy a tiše vzlykal. "Zasraný parchante..." Jeho vzdechy byly čím dál tišší a čím dál méně intenzivní. "Zabiju tě…" šeptal.

Odstranil jsem poslední kus sedlé krve a do vyčištěné rány nanesl hojivou mast. Hůlkou jsem ji zacelil a zalepil a konečně zvedl zrak k Luciusovi. Oči měl zavřené a ležel tiše, bez hnutí. Buď únavou usnul, anebo bolestí ztratil vědomí. Nesnažil jsem se zjistit, jak to je, byl jsem šťastný, že má ten nepříjemný zákrok za sebou a že už nic necítí. Zakryl jsem ho a odhrnul zpocené vlasy z tváře. Obličej se mu leskl potem, musel si hodně vytrpět. Políbil jsem ho na čelo a na rtech jsem ucítil slanou chuť. Ztlumil jsem světla a potichu jsem odešel.

Začal jsem se věnovat svému tělu. Důkladně jsem ze sebe smyl krev, pot, špínu a všechnu bolest a ošetřil rány. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Než jsem odešel do svého pokoje, šel jsem se ještě podívat na Luciuse. Dlouho jsem stál opřený ve dveřích a sledoval jeho spící obličej. Dnes jsme si navzájem zachránili životy. Nedokážu si ani pomyslet, že jsem o něj málem přišel. Na řasách se mi zatřpytila slza. Nemám ponětí, kde se vzala, ale zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Za to, že jsem dnes vůbec zvedl ruku a vyslovil smrtelnou kletbu, stejně vděčím jenom jemu. Abych vůbec dokázal projít křestem krví a zasloužit si stát se Smrtijedem, byl to právě Lucius, kdo mě s trpělivostí a péčí naučil používat kletbu Avada Kedavra. I když... s tou trpělivostí to bylo trochu sporné, nesčetně krát mě vztekle potrestal bolestivou kletbou, když jsem nemířil přesně. Za oběť mi padly desítky a desítky nic netušících letících ptáků, než jsem zabil poprvé a doopravdy.

Místo toho, abych se otočil a odešel do svého pokoje, přistoupil jsem k velké kulaté posteli, uprostřed které tiše spal Lucius. Vklouzl jsem k němu, potichu, abych ho neprobudil. Dotýkal jsem se ho na jediném místě, chytil jsem opatrně do dlaně jeho ruku. Pořád ji měl instinktivně sevřenou v pěst. Mimoděk ve spánku rozevřel prsty a propletl je s mými. Předlouho jsem ho pozoroval, jak klidně spí, jak se pravidelně zvedá a klesá jeho hruď. Jeho pootevřené rty ztěžka oddechovaly. Nedokázal jsem odolat, abych je ještě nepolíbil, než jsem zašeptal Nox.

Nelituji dnešní zkurvené noci. Nelituji toho, že jsem propadl peklu. Nelituji svého mizerného života. Lituji ty, kdo žijí bez lásky...

*****

Z hlubokého spánku mě najednou prudce probudil něžný polibek na rtech. Byl jemný jako vánek, ale svým nečekaným vtrhnutím do mého snu mi připadal jako invaze Smrtijedů na mudlovskou vesnici. Vylekaně jsem otevřel oči a rozespale s nimi zatěkal kolem, než jsem si uvědomil, že ta temná šeď, do které zírám, jsou Luciusovy usmáté oči.

"Dobré ráno, Severusi," ozval se Luciusův veselý hlas. Nechápal jsem, jak muže mít někdo po ránu tolik elánu. Zamrkal jsem a opět zavřel oči před tou záplavou světla, valící se z otevřených oken na mou sítnici. Místo pozdravu mi v nose zavibroval dlouhý probouzející se výdech.

Na krku mě zastudil pramen mokrých vlasů. "Vstávej," uslyšel jsem naléhavý šepot u svého ucha. Do nosu mi pronikla opojná vůně drahé kolínské. "Chci spát," zabručel jsem nevrle a přitáhl si přikrývku až na bradu.

Na nose mě polechtala špička třepetajícího se vlhkého jazyka. Pokrčil jsem s ním na všechny strany. Můj nos se najednou celý ocitl v Luciusových ústech. Zalapal jsem po vzduchu. "Odpal, Luciusi… prosím," zaškemral jsem. Do uší mi pronikal zpěv ptáků. Proč ti ptáci tak řvou?

"Je už poledne, Severusi," opruzoval dál Lucius. Vstávat se mi rozhodně nechtělo. Dělal jsem, že jsem opět usnul. Snad teď ten otravný budíček konečně vypne. Začal jsem pravidelně oddechovat. Lucius se stáhnul. To byl chytrý tah, pomyslel jsem si a začal se propadávat do příjemného polospánku. Možná by se mi i povedlo opět usnout…

Och, bože, ne… Přikrývka začala pomalu klouzat z mého těla a o chvilku později zakrývala - zcela zbytečně - už jen mé kotníky. Přesto, že jsem tady ležel nahý jako novorozeně, nedal jsem najevo, že jsem vzhůru. Když jsem na břiše ucítil příjemné lechtání Luciusova dovedného jazyka, přesouvajícího se s jasným úmyslem až do slabin k místu, které Lucius tak důvěrně znal, věděl jsem, že jsem ztracen.

Můj ochablý penis, ztrácející se v jeho ústech, začal žít svým vlastním životem a v rozporu s mým rozhodnutím začal rychle nabývat na objemu. Zrádce. Živě jsem si představoval Luciusův vítězný úšklebek ve tváři. Když jeho plochý jazyk zákeřně přejel po mém žaludu a rozeslal tím impulzy do všech nervů v těle, nedokázal jsem už hrát spícího. Z plic se mi vydral hluboký, slastný výdech. "Bassstarde," zasyčel jsem a konečně otevřel oči.

Lucius se triumfálně zachechtal. "Vím, co tě zaručeně probudí," zašklebil se. Sklonil tvář a pokračoval v práci v mém klíně. Jeho pilné snažení mě probudilo definitivně. Když byl dostatečně spokojen s tvrdostí mého péra k tomu, co s ním zamýšlel, sedl si obkročmo na mne. Pomalu dosedal na penis a upřeně mě pozoroval zpod přivřených řas.

"A co nějaká lubrikace?" ohradil jsem se. "Nejsem ještě zcela probuzený a-,"

"Sklapni, Severusi," zarazil mé protesty. "Nebudu přece čekat, až se laskavě vzbudíš a upozorníš mě na to. Ten zatracený gel mi klouže mezi hýžděmi už aspoň dvacet minut."

Tělo se mi roztřáslo smíchem. "Tak proto jsi mě tak naléhavě budil, ty mizero." Do sarkasmu jsem vložil celou duši.

"Divíš se? Zkus si to, jaké to je, když se ti půlky smekají o sebe," posteskl si. Kolena přitiskl k mým bokům a začal se pravidelně nadzvedávat.

Roztáhl jsem ruce do stran a nechal veškerou práci na něm. Chtěl šoustat, tak ať maká. Aspoň zatím. "Jseš pěkný mizera," rýpnul jsem si. "Už od toho probouzejícího polibku na rty jsi si byl jist, že mě budeš už zase šoustat." Z pootevřených rtů se mi draly tlumené vzdechy. Ten prevít se skutečně uměl vrtět na mém péru.

"Mýlíš se, Severusi. Tím, že tě budu už zase šoustat, jsem si byl jist, už jak jsem se probudil a otevřel oči," řekl ješitně mezi vzdechy. "Vidět tě hned po probuzení ležet vedle sebe a nevyužít toho, by byl neodpustitelný hřích." Zaklonil hlavu mírně dozadu a s rukama, zapřenýma v bok se smyslně pohyboval nahoru a dolů jako po tyči. Vodopád světlých vlasů mu splýval až do pasu.

Zasténal jsem, když dosedl až na doraz. "Trpíš silnou závislostí na sexu. Ani smrt na jazyku tě neodradí," procedil jsem mezi zuby.

"Zavři zobák, Snape a soustřeď se. Jestli jsis to ještě nevšiml, šoustám tě," zavrčel, jeho hlas se ale začal zbarvovat smyslnými tóny žádostivosti a touhy.

Chytil jsem ho kolem boků a svým vlastním tempem jsem mu pomáhal v přirážení. Těžce jsme oddechovali a předháněli se ve vzdychání. "Otoč se," zašeptal jsem vzrušeně. "Chci tě vojet zezadu."

Lucius se pomalu nade mnou otočil s pérem pořád zabodnutým v zadnici a klesl na všechny čtyři. Naučeným způsobem, bez toho, že by můj pták vůbec vyklouzl z té tmy, jsem si za něj klekl. Rozrušeně jsem pohladil jemnou bílou kůži, kterou na mne tak dráždivě vystrkoval a dlaní plácl po ní, až lehce zčervenala a pak jsem mu pevně sevřel jeho štíhlé boky v přípravě na divokou jízdu.

Rozkročil jsem se a začal zběsile pálit do Luciusova těla. Sténal a řval, jako kdyby to dělal poprvé a já ještě víc přidal na intenzitě. Chtěl to, nenechal mě kvůli tomu spát, tak má, co chtěl. Zmohl se jen na pouhé Och, bože!

Cítil jsem pod rukama, že se mu silně roztřásla stehna, jasná známka toho, že letí k vrcholu. Sevřel jsem jeho pánevní kosti a nadzvukovou rychlostí jsem si narážel jeho zadek do slabin. Vydatně jsem ho přitom skrápěl krůpějemi potu, kapajícími mi ze zpoceného čela.

Jak jsem předpokládal, netrvalo dlouho a v té spleti jeho nesrozumitelných výkřiků jsem zachytil své jméno, které pokaždé zasténá v okamžiku vyvrcholení. Znělo tak toužebně, tak smyslně, tak eroticky, že mě stimulovalo k mému vlastnímu dokonalému orgasmu. Myslel jsem, že mi mozek vybuchne ven z lebky.

Zcela vyřízen jsem padl na Luciusova záda. Podlomily se mu ruce a roztáhl se pode mnou jako žába. Evidentně mu to nevadilo. Ztěžka oddechoval a při každém výdechu odfoukával pramen neposlušných vlasů z obličeje, aby mu hned zase spadl zpátky do tváře. "Jednou mě zabiješ, ty prevíte," hekal.

Funěl jsem mu zadýchaně do ucha. "To nehrozí, řekl bych. Máš výdrž jako dostihový kůň," oponoval jsem. Přesto jsem si neodpustil jízlivou poznámku. "Tohleto s Narcisou nikdy nezažiješ." Překulil jsem se na záda a pozoroval se v zrcadle na stropě. "Zase začínáš?" zamumlal Lucius na půl úst, jakékoliv další reakce už nebyl schopen.

Tekutý mozek se mezitím ustálil a v tuto chvíli už byl schopen myslet. Zaměstnal jsem jej analýzou mého vztahu s Luciusem. Když pominu včerejší náročnou noc, prožívám nejkrásnější období svého života. Nikdy jsem ještě nebyl takhle šťastný, nikdy jsem takhle nikoho nemiloval, když tak nad tím zpětně přemýšlím, vlastně ani Lily, a nikdy jsem takhle ani nebyl milován. Miluji Luciuse, ne sice bezhlavě a až za hrob, ale je to víc, než jsem kdy měl.

Otočil jsem se na bok k Luciusovi a přisunul hlavu těsně k jeho tváři, že jsem cítil jeho horký dech na lícních kostech. Nenamáhal se ani otevřít oko. "Jak ti je?" zeptal jsem se tiše a položil ruku přes jeho záda. Nevím, jestli je ta opožděná starostlivost v tuto chvíli na místě. "Hmm," poskytl mi zcela vyčerpávající odpověď.

Opřel jsem si hlavu do dlaně a pozoroval jeho klidnou tvář. Koutky rtů měl mírně zvednuté ve spokojeném úsměvu. Dlouhé řasy se mu chvěly, ale k mému zklamání neodkryly ani kousek té šedé modři. Přitom parchant moc dobře věděl, že miluji pohled jeho nádherných očí.

Zpocená záda měl až po lopatky zakrytá záplavou světlých vlasů. Vzal jsem jeden pramen do dlaně a hrál si s ním. Nechal jsem si jeho vlasy jen tak proklouzávat mezi prsty. Byly jemné, ještě trochu vlhké a voňavé.

"V noci jsi si vedl… fakt skvěle," řekl najednou.

"Matně si vzpomínám, že v noci jsme vůbec nešoustali. Co máš tedy na mysli?" zvědavě jsem se optal. "Ten chirurgický zákrok, anebo ty bystrozory? "

"Obojí, samozřejmě," ušklíbl se. Mé ego narostlo do obřích rozměrů. Lucius málokdy chválí, a když chválí, musel jsem být opravdu dobrý.

"Už jsem měl ale fakt strach, že tu ruku nezvedneš a necháš mě tam chcípnout," náhle otočil. "Na co jsi čekal? Na sovu s žádostí o pomoc? V boji se musíš rozhodovat rychle." Ego zase splasklo jako vyfouknutý balónek.

Otevřel oči a mazaně se usmál. Přetočil se na záda a strhnul mě k sobě. "Zachránil jsi mi život," zašeptal a něžně mě políbil na ústa. Položil jsem dlaně po stranách jeho hlavy a významně koukal dolů do jeho očí barvy zamračené oblohy. Pomalu jsem se mazlil se slovy. "Kdybys mi pár vteřin předtím-," vtiskl jsem mu polibek na čelo, "-nezachránil život ty-," políbil jsem jeho oko, "-nemohl bych teď udělat -," políbil jsem i to druhé, "-tohle." Vášnivě jsem se přitiskl k jeho nemravně ohrnutým rtům a jazykem vtrhl pootevřenými zuby hluboko do jeho úst. Položil mi ruce na týl a přitiskl mou hlavu k sobě ještě blíž.

Pomalu jsem zavřel oči. Nekonečně dlouhou dobu jsme si s vášní proplétali jazyky a kousali rty. Když se naše ústa konečně odtrhla od sebe, Lucius spokojeně konstatoval. "Byla by velká škoda přijít o tento zážitek." Špičkou jazyka si labužnicky olízl rty.

Položil jsem si obě dlaně na jeho hruď a opřel o ně bradu. Zblízka jsem mu hleděl do jeho okouzlujících očí. Usmívaly se. Zabořil prsty do mých havraních vlasů a proplétal se jimi.

"Tam… v zápalu boje... jak jsi mi to řekl?" zeptal jsem se zvědavě. Chvilka přemýšlení. "Blangel," řekl tiše a palcem mi přejížděl po rtech. "Blan-co?"

"Blangel," zopakoval. "Nebyl čas zavolat na tebe celým jménem, Black Angeli," vysvětlil šelmovsky. "Tak jsem si to zkrátil."

"Hezké," pousmál jsem se ironicky. "Nakonec... proč ne?" Zrak mi sklouzl na jeho ránu na hrdle. Na pokožce se matně rýsoval otisk zubů. Lucius postřehl směr mého pohledu a instinktivně sáhl rukou na krk. "Dobrá práce," řekl uznale. Na hrudi mu po včerejší hluboké ráně zůstala jen čerstvá jizva. "Chce to třemdavu," poradil jsem zkušeně.

Pokrýval jsem ji polibky a nespouštěl z něj oči. Měl jsem na jazyce otázku, na kterou jsem chtěl znát odpověď. "Víš... víš něco o... boji zblízka?" zeptal jsem se váhavě. "Jak zabít... holou rukou?"

Prsty, hladící mé vlasy, znehybněly. "K čemu to potřebuješ vědět?" zeptal se Lucius překvapeně. "Máš přece hůlku."

"Tak víš, sakra?" zeptal jsem se znova.

Sepjal ruce pod hlavou a upřeně mě pozoroval. "Přesně mířená rána do zátylku je téměř jistá smrt," řekl zamyšleně. "Ale proč to chceš vědět? Ještě před pár hodinami jsi měl strach seslat smrt hůlkou na dálku. Proč najednou to rozhodnutí zabít holýma rukama?" ptal se nechápavě. "A… koho?"

Neodpověděl jsem. Sám jsem ještě docela nechápal, co způsobilo tu změnu. Nejspíš silná motivace, která mě dohnala k tomu, že jsem se zbavil strachu ze zabíjení. A Luciusův život byla proklatě silná motivace.

Jen první smrt je děsivá. Každou další si už budeš užívat... vzpomněl jsem si na Regulusova slova a uvědomoval jsem si, jak pravdivá byla. To podivné vzrušení, vibrující celým mým tělem, když jsem metal kletby, nesoucí smrt do nepřátelských těl, bych - ještě včera bych se této myšlenky zděsil - docela rád ještě zažil. Zabíjení není nakonec tak... strašné.

Regulus měl zatraceně pravdu. Smrt, na kterou se teď chystám, si zaručeně budu užívat. Místo odpovědi na sérii Luciusových otázek jsem se posadil a stručně řekl. "Ukaž mi to."

Pochopil, že ze mne nic nedostane. Rezignoval a sedl si také. "V lidském těle se nacházejí důležitá místa, ovládající tělo i prostor mimo něj," začal. "Energetickou dráhou procházejí podél páteře-,"

"Ušetři mě té omáčky kolem, anatomii lidského těla znám skutečně dobře," zavrčel jsem netrpělivě. "K věci."

Luciusovo čelo se zatáhlo černým mrakem a mezi obočím se mu utvořila vráska. Nebyl zvyklý přijímat rozkazy, přesto řekl. "Odborně vedenou ranou pěstí do šíje srazíš oběť na kolena. Hranou ruky mezi tyto krční obratle-," názorně ukázal na mé páteři, "-zasáhneš nervová centra a usmrtíš." Podíval se mi zpříma do očí a drsně dodal. "Za vteřinu je po všem."

Zvedl jsem se a začal se spěšně oblékat. "Kam jdeš, Severusi?" ozvalo se poplašeně z postele. Cítil jsem jeho propalující pohled na temeni, ale neotočil jsem se, aby nezahlédl planoucí žár v mých černých očích. Nedokázal jsem ho skrýt, ať jsem se snažil sebevíc.

"Mám nevyřízené účty s jednou noční můrou ze svého dětství. Chci s ní definitivně skoncovat," řekl jsem nelítostně. Zapnul jsem knoflíky kabátu až ke krku a přes ramena přehodil cestovní plášť. Zkontroloval jsem, jestli je hůlka na svém místě na srdci a vstoupil jsem do krbu.

"Severusi, neudělej nějakou hloupost," zaslechl jsem ještě Luciusův varovný hlas. Hodil jsem před sebe letax a tiše zašeptal. "Tkalcovská ulice."

Část třetí: Most přes minulost

Seděl jsem v obstarožním křesle a upřeně zíral do vysokých plamenů v krbu, olizujících oranžovými jazyky všechno to harampádí, které jsem tam za posledních několik hodin naházel.

Můj skromný chlapecký pokoj v patře byl teď prázdný jak oční důlky v lebce. Čtyři špinavé holé zdi, prasklá žárovka, visící ze stropu jako slepé oko a pavučiny, nastražené ve všech rozích na kořist, zůstaly posledními mlčícími svědky událostí, které se tady odehrávaly v minulosti a které mi z mého dětství udělaly pravé peklo na zemi.

Je neodpustitelné, že jsem odvahu skončit s minulostí nesebral už dávno. O to víc si ten neslavný konec jedné nešťastné epizody svého života užiji. Definitivně a se vším všudy.

Po nekonečně dlouhé době jsem se zvedl z křesla a konečně se odhodlal udělat to, co jsem donekonečna odkládal. S bázní jsem vystoupal nahoru po rozviklaných dřevěných schodech až na půdu. Na sklopných dveřích visel těžký řetěz, uzamčený mohutným zámkem. Namířil jsem na něj hůlku a řetěz s hlasitým řinčením spadl na zem.

Od té tragické události mi strach už nikdy nedovolil tyto dveře znovu otevřít. Byla to třináctá komnata tohoto hrůzného domu. Tlustá vrstva prachu na vrzající podlaze nasvědčovala tomu, že ten despotický tyran sem evidentně taky od té doby nevkročil.

Pomalu jsem sklouzl zrakem do těch míst. Z tmavého kouta hleděly přímo na mne vytřeštěné oči mé matky. Jazyk jí visel z otevřených úst až na bradu a tvář měla tak bílou, až se zdálo, že v té tmě přímo svítí. Rychle jsem zavřel oči přesto, že jsem věděl, že je to jen chorobná představa mého k prasknutí napnutého mozku, který si vyvolal tuto hrůznou vzpomínku. Moje matka je totiž už několik let mrtvá. Když jsem oči opět otevřel, přízrak zmizel a ve vzduchu se vznášela jen drobná zrníčka rozvířeného prachu.

Počkal jsem na zklidnění svého tepu a přešel do tmavého kouta. Jak jsem předpokládal, vše bylo přesně tak, jak jsme to tehdy s otcem zanechali. Zvedl jsem převrácenou židličku a stoupl si na ni. S námahou jsem rozuzloval provaz, pevně přivázaný přes silný trám a na konci uříznutý čistým řezem. S pietou jsem jej svíral v ruce a ucítil zvláštní tlak u slzných kanálků.

Rychle jsem odkráčel z ponurého prostředí a zahladil za sebou stopy v prachu. Ten osudný provaz, který si má nešťastná matka v zoufalství dobrovolně utáhla kolem krku, musel navěky zmizet ze světa. Hodil jsem ho do krbu a sledoval, jak plameny během chvilky definitivně spolky poslední pojítko s temnou minulostí. Nezůstalo už nic, co by mi ji připomínalo. Zůstal ale ještě někdo, s kým se musím vypořádat. Původce toho všeho.

Trpělivě jsem čekal dalších několik hodin. Když se ten krutovládce konečně vrátil domů, přesto, že jsem se na tento okamžik dlouho připravoval, zachvěl jsem se podivným strachem, jako bez výjimky pokaždé, když jsem mu stál tváří v tvář.

Nedokázal jsem ovšem skrýt své zklamání. Byl opilý pod obraz a v ruce třímal nedopitou láhev. Sotva stál na nohou. Jeho momentální stav, vylučující schopnost jakékoliv sebeobrany, mi překazil plán. Naše síly nebyly vyrovnané a já jsem si souboj na život a na smrt na poslední chvíli rozmyslel. I když ho k smrti nenávidím, neukojím svou touhu po pomstě za každou cenu a neporazím (nebo nedorazím?) ho přesto, že je v nevýhodě. Ačkoli mi v těle koluje jeho krev, nejsem vůbec jako on, který celý život vybíjel svou sílu na slabších. Prahl jsem po rovnocenném souboji.

Rozčarovaně jsem se otočil k východu. Když mě spatřil, zarazil se, ale okamžitě nabyl svou příznačnou autoritu. "Co tady chceš, ty čarodějnické plémě? Říkal jsem ti, že černokněžnické zrůdy nechci ve svém domě vidět!" zahulákal opile. Nikdy se nesmířil s tím, že jsem nešel studovat práva nebo finance jako každý druhý Brit a odešel jsem do Bradavic. "A co to máš na sobě za hadry? Ty vaše kutny mi sem tahat nebudeš!" křičel a vrávoravě se ke mně přibližoval. Sledoval mě krví podlitýma prasečíma očima ve zrudlé tváři.

Toho necitelného pohledu zpod svraštělého obočí, který nikdy nevěstil nic dobrého, jsem se od dětství k smrti bál. Srdce se mi strachem divoce rozbušilo v hrudi. Ustupoval jsem před ním a odhodlání pomstít se mu za kruté roky mne každým dalším krokem opouštělo víc a víc. Stalo se to, co jsem nepředpokládal. Panický strach z otce, kterého jsem se nedokázal nikdy zbavit, přehlušil všechny ostatní emoce, včetně odvahy k činu, ke kterému jsem se rozhodl.

Byl už jen dva kroky ode mne, když jsem instinktivně vytáhl hůlku. "Ty se odvažuješ vyhrožovat mi s tím prutem?" Ohnal se po mně dlaní, širokou jako lopata. "Já ti to zasrané kouzlení vytluču z palice!" zařval.

Přesto, že jsem se třásl strachy, poprvé v životě jsem se mu postavil. Už tisíckrát jeho ruka těžce dopadla na mou tvář, dnes jsem se ale poprvé hbitě vyhnul jeho ráně. Zavrávoral, když se netrefil a nepovedená facka rozžehla v něm nevídaný vztek. "Ty mi budeš vzdorovat, ty zasraný spratku? Vlastnímu otci?" rozzuřil se. Vyřítil se na mne jako lokomotiva, zcela neúměrně svému stavu a povalil mě na zem. Jeho těžké tělo zalehlo mou křehkou konstrukci a nedovolilo mi dýchat. Hůlka mi vyklouzla z ruky.

Podcenil jsem jeho stav. Přesto, že byl silně opilý, jeho reakce to kupodivu neovlivnilo. Seděl na mně jak v sedle, nemohl jsem se ani hnout, pouze jsem se snažil zoufale krýt obličej. Vší silou, znásobenou alkoholem a stupňujícím cholerickým záchvatem, který jsem tak důvěrně znal, do mě surově bušil pěstmi jako do boxovacího pytle. "Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout!" běsnil.

Zalila mě krev z rozbitého nosu a snad i z dalších roztržených částí obličeje, těžko říct. Každá rána, kterou jsem od něj utržil, mě víc a víc vyburcovávala k reakci. Když jsem uslyšel to křupnutí a pravou rukou mi projela šílená bolest, probudil se ve mně silný pud sebezáchovy. Zašmátral jsem bolavou rukou po hůlce, a když jsem ji nahmatal, bolestivě jsem ji sevřel v dlani a odmrštil jeho tělo přes celou místnost do kouta.

Postavil jsem se s takovou rychlostí, s jakou mi to mé zmlácené tělo umožňovalo a s napřaženou hůlkou jsem se pomalu přibližoval k němu. Vyzařovaly ze mne tak mocné vlny nenávisti, až mi připadalo neuvěřitelné, že je necítí, jak se mu propalují do těla.

Ležel rozpláclý na zádech na podlaze a posměšně se poškleboval, přesto jsem poznal v jeho očích skrývaný strach. "Nikdy k tomu nenajdeš odvahu, abys mi ublížil, ty srabe!" zachechtal se škodolibě.

"Nechci ti ublížit," řekl jsem chladným hlasem. "Chci tě zabít." Oči mu zastřela hrůza a okamžitě vystřízlivěl.

Přesto, že jsem měl tu moc, nikdy jsem v sobě nenašel odvahu se mu vzepřít a už vůbec ne proti němu použít jakoukoliv kletbu a on to moc dobře věděl a využíval. Už ale nejsem ten malý, týraný, vystrašený kluk, zoufale si chránící obličej před ranami. Teď jsem Smrtijed. Vycvičený k zabíjení svých nepřátel. A můj otec je mým nepřítelem.

Přistoupil jsem až k němu, přestože jsem ho kletbou mohl kdykoliv zabít i z dálky. Klečel na kolenou a vyděšeně zíral nahoru do mých krutých očí. Vyčetl v nich svůj konec. "Severusi... Severusi, to nesmíš... to nemůžeš... jsem přece tvůj otec," žadonil o slitování.

Utřel jsem si do rukávu krev, kapající mi z rozbitého nosu až na hábit. Když mi pravá ruka, svírající hůlku poklesla podél těla, na tváři se mu objevil vítězný a podlézavý úšklebek. Ten ubožák byl přesvědčen, že byl omilostněn. Vůbec netušil, že ho nechci zabít… hůlkou.

Hleděl jsem dolů do té nenáviděné tváře, která mě v nočních můrách pronásledovala téměř každou noc a před zraky se mi promítalo celé mé úděsné dětství. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl ... jiný, zpřelámané prsty, když jsem byl přichycen s hůlkou v ruce, skrývání svého zřízeného těla před spolužáky pod vrstvami oblečení po každém návratu z prázdnin, nesčetně krát pěstí přeražená nosní kost, v důsledku které mi z obličeje trčí nevzhledný skobovitý nos, závist vůči těm spolužákům, o které bylo doma láskyplně postaráno a co mě celý život chybělo a hlavně… hlavně absolutní nedostatek lásky.

Přímo před zraky svého otce jsem se z toho pobledlého, vystrašeného, vyzáblého kluka s pokřiveným charakterem z traumatických zážitků z dětství, nedůvěřujícího lidem, proměňoval jako vlkodlak v nelítostného, nemilosrdného boha pomsty. To odporné nelidské stvoření, klečící v pozici kajícníka u mých nohou rázem poznalo tu náhlou změnu a úlisný úsměv vystřídal děs v jeho očích.

Zaťal jsem levou ruku v pěst a pomalu ji zvedl nad jeho hlavou. "Ne… ne, Severusi… to přece nemůžeš," úpěnlivě prosil. "Nedělej to, pro smilování! To je zločin!"

Opovrženě jsem se na něj díval a necítil jsem žádnou lítost, tak jako on ji vůči mně necítil celý život. "Zabít tyrana není zločinem," zašeptal jsem a zformoval svou dlaň nad jeho hlavou do plochého tvaru. Ruka čněla nad jeho zátylkem jako meč pomsty. Opět jsem ucítil to příjemné vzrušení, rozlévající se do celého těla. Ignoroval jsem jeho vyděšený šepot. Olízl jsem si krev na roztrženém rtu a tiše řekl. "Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle."

Byla to poslední slova, která ve svém životě uslyšel. Aniž by se mi pohnul jediný sval ve tváři, hrana mé ruky prudce dopadla na otcovu šíji přesně v okamžiku, kdy učinil poslední zoufalý, ovšem zcela marný pokus o záchranu svého života.

Ani nehlesl. Byl mrtvý dřív, než se jeho mohutné tělo bezvládně skácelo na podlahu. Z koutku úst mu vytékal tenký pramínek krve. Stál jsem nad ním ještě dlouho potom, co z něj vyprchal život. Jediný zvuk, který rušil to hrobové ticho, byl můj zrychlený dech a tlukot mého srdce.

Plameny v krbu za mými zády pomalu dohořívaly. Jejich záře se strašidelně mihotala na protější zdi a můj černý stín se rýsoval na té zdi jako zlověstný přízrak. Místnost připomínala temnou polstrovanou celu. Oheň nemilosrdně spolykal mou minulost a jednou provždy zpřetrhal poslední pouta, svazující mě jako železný řetěz k tomuto domu. Nebylo už nic, co by mi připomínalo mé otřesné dětství. Nic... a nikdo...

Zametl jsem za sebou veškeré stopy mé přítomnosti a spěšně opustil toto hadí hnízdo s pevným odhodláním nikdy se sem už nevrátit. Vyšel jsem ven do noci a zhluboka vdechl do plic studený vzduch. Nevnímal jsem nevábný pach rybiny, nesoucí se od nedaleké špinavé řeky. Po nekonečně dlouhých letech se mi opět dýchalo volně a svobodně.

Než jsem navždy opustil tento zkurvený mudlovský svět, položil jsem na skromný hrob své matky rudou růži a tiše nad ním zašeptal. "Pomsta je dokonána. Za nás za oba. Sbohem." Definitivně se zavřela hladina vody nad jednou nešťastnou kapitolou mého mizerného života a já jsem se rychle přemístil tam, kam patřím a patřil jsem odjakživa a kam mě mé srdce táhne.

*****

S hlasitým prásknutím jsem se ocitl ve svém pokoji v Malfoy Manor. Přál jsem si, aby ten zvuk Lucius neuslyšel, neměl jsem vůbec náladu cokoliv mu vysvětlovat, nehledě na to, že jsem musel dát co nejdřív do pořádku své zřízené tělo.

Pomocí kouzla - sám jsem nebyl v tuto chvíli schopen - jsem shodil ze sebe všechno oblečení a nahý jsem si stoupl před zrcadlo v koupelně. Bledá kůže na obličeji byla poseta šrámy a modřinami a nad horním rtem a na bradě jsem měl rozmázlou zaschlou krev. Vyšplouchl jsem na sebe několik hrstí ledové vody.

Špičkou hůlky jsem si přejel po pravém předloktí a zamumlal zaklínadlo na zacelení zlomené kosti. Sval pod kůží se zavlnil pohybem uvnitř a já jsem tiše sykl bolestí. Prasklá vřetenní kost okamžitě srostla, ruka přesto nebyla v úplném pořádku. Ale mohl jsem s ní alespoň hýbat.

Pustil jsem sprchu a s požitkem jsem si vlezl pod silný proud vlažné vody. Čerstvé šrámy pálily, když se do nich dostala voda a já jsem zasykl podruhé. Zavřel jsem oči a nechal po svém těle splývat blahodárný proud teplé vody. Smývala do odpadu špínu, pot, krev a tíhu činu, který jsem vykonal.

Nečekaně se mi zezadu kolem pasu obtočily zvídavé paže. Lucius se připlížil ke mně tak tiše, že jsem se lekl a uklouzl na mokré podlaze. Nebýt jeho pevného sevření, snad bych si rozbil hlavu při pádu na dlažbu. "Co děláš?" obořil jsem se na něj a prudkým pohybem hlavy jsem odhodil mokré vlasy z očí.

"Co ty děláš?" se smíchem se ohradil. "Chceš se zabít?" Když zahlédl můj obličej, okamžitě pustil mé boky, chytil mě za bradu a donutil otočit se k němu. "Severusi, sakra, co se ti stalo? Byl jsi na válečné výpravě, nebo co?"

"Nech mě na pokoji," požádal jsem ho a otočil jsem se k němu zády. Začal jsem se spěšně mýt.

"Kdo tě tak zřídil?" vyptával se neodbytně. Chytil mě za rameno a snažil se proti mé vůli otočit mě k sobě. "Který hajzl ti tohle udělal?"

"Nech mě. Je tak těžké pochopit, o co tě žádám?" Vytrhl jsem se mu, čím jsem si uštědřil další ránu do hlavy o koupelnovou poličku. "Do prdele!" zaklel jsem vztekle.

"Severusi, je ti něco?" Lucius někdy dokáže být skutečně pěkně otravný. "Řekni, co se-,"

"Vypadni, sakra!" Popadl jsem hůlku a vztekle jsem po něm mrštil kletbou. Přepadl přes dveře sprchy do koupelny a zůstal ležet nahý na podlaze s bolestivou křečí ve tváři, nechápavě na mne zírajíc zpoza pramene světlých vlasů, který mu spadl do obličeje. "Chci být chvíli sám. Můžeš to pochopit?" řekl jsem rozčileně a prudce za sebou zašoupl prosklené dveře sprchy.

Když jsem po půl hodině vyšel z koupelny, Lucius seděl v širokém křesle. Byl jsem přesvědčen, že po tom mém trapném výstupu ve sprše odejde naštvaně do svých komnat a posledních pár minut při holení jsem se dokonce zabýval myšlenkou, jestli nemám podlézavě zaškrábat na jeho dveře.

Vyřešil mé dilema, čekal na mne. V ruce svíral skleničku se zlatým mokem. Točil s ní mezi prsty a kostky ledu cinkaly o stěny sklenice. Pozoroval mě tím svým neodolatelně svůdným pohledem, ale jeho plné rty se nezvlnily do úsměvu jako jindy. Dokonce ani do toho typicky sarkastického. Župan měl na prsou rozhrnutý a já zahlédl na jeho bělostné kůži rudou skvrnu velikosti a tvaru galeonu, čerstvou památku na mou kletbu.

Přepadl mě tíživý pocit viny. Přistoupil jsem k němu a sedl si obkročmo do jeho klína. Kolena jsem přitiskl k jeho bokům a dlaně položil po stranách jeho hlavy na opěradlo. Hleděl jsem mu upřeně do ocelově modrých očí. Jeho výraz se nezměnil, ale ani mě neodstrčil. Sklonil jsem hlavu ke skvrně velikosti galeonu a něžně jsem ji líbal a hladil špičkou jazyka.

Lucius pochopil tuto neverbální omluvu, položil sklenku na zem a oběma dlaněmi mi obejmul tvář. Prohlížel si můj pomlácený obličej a palcemi mi hladil čelist. Opřel své čelo o mé a zblízka mi hleděl do očí. I když nepromluvil ani slovo, porozuměl jsem jeho pohledu. Bál se o mne.

"Zabil jsem otce," řekl jsem tiše. Nespustil ze mne zrak. "Určitě jsi měl silný důvod," zašeptal. Naklonil hlavu nabok a špičkou jazyka olízl můj rozbitý ret. Něžně se s ním mazlil a jeho laskání plynule přešlo do jemného polibku. Jeho jazyk vklouzl mezi mé pootevřené rty a začal v mých ústech pátrat po mém. Ovinul jsem své paže kolem jeho krku, pomalu zavřel oči a zcela ztratil pojem o prostotu a času.

Najednou jsme oba prudce otevřeli oči a naše ústa se od sebe rychle odtrhla. Významně jsme se na sebe podívali a spěšně jsme se zvedli. Lucius rychlým krokem beze slova zamířil do svých komnat a já jsem se začal rychle oblékat. Třel jsem si přitom nervózně kůži na levém předloktí.

Znamení zla neuvěřitelně pálilo. Pán zla svolával své věrné Smrtijedy...

Část čtvrtá: Smrtijedský večírek

"Je potřeba zcela vymýtit tu chátru, která si nezaslouží nést vznešený titul kouzelník nebo čaroděj! Je potřeba zbavit se každého v našem světě, který se snížil až k tomu, aby se pářil s mudly!" Voldemortův silný hlas se rozléhal temným sálem, znásoben ozvěnou, odrážející se od černě vydlážděných zdí. Jeho projev byl vášnivý, přesvědčivý, fanatický. Několik smrtijedských hlav souhlasně přikyvovalo. "Je potřeba šířit naše ušlechtilé poslání o čistokrevné kouzelnické rase a zvýšit náročnost výcviku mých věrných Smrtijedů, abychom se dokázali nejenom ubránit, ale hlavně zvítězit nad stále víc se rozmáhajícím odbojem."

Ledabyle mávnul rukou. "Nedělá mi starosti jakýsi... Fénixův Řád... nebo jak vlastně nazývají to směšné seskupení druhořadých kouzelníků," posměšně se zašklebil. "Nedělá mi starosti ani to, že jejich cílem je porazit mne, nejmocnějšího čaroděje všech dob." Při těchto slovech mu z hrdla vyšel opovržený smích a spustil lavinu bouřlivého smíchu kolem stolu. Nechal své věrné, aby se dosyta zasmáli.

Zvedl ruku a smích ve vteřině utichl. "Starost mi dělá kouzelník, který to celé organizuje," pokračoval. "Albus Brumbál..." udělal krátkou pauzu, aby ozvěna toto jméno odnesla až do nejvzdálenějšího kouta sálu. Můj zrak se významně setkal s Luciusovým. "...Albus Brumbál přesto, že nedosahuje mých kvalit a zdaleka se nedostal až tam, kam jsem došel já, přesto je to velice nebezpečný protivník, kterého nelze podceňovat."

"Ten z vás-," Pán Zla se zkoumavě rozhlédl po všech přítomných. "-komu se povede dostat se mu až na kůži a zabije ho..." na chvíli se odmlčel, aby zdramatizoval význam svých hrůzných slov, "... ten se stane mou pravou rukou se všemi výhodami a poctami, k tomu náležícími."

Mezi Smrtijedy se rozpoutala hlasitá debata. Upřel jsem zrak na Luciuse. Koukal na mne stejně vyjeveně jako já na něj. Zabít Brumbála! Vzpomněl jsem si na léta šikany v bradavické škole a v mysli mi vyvstaly nezapomenutelné vzpomínky na to, jak ředitel častokrát nadržoval bezpráví a jak odvracel svůj stařecký zrak jinam pokaždé, když se na mně páchala nějaká křivda. Vzpomněl jsem si taky na to, jak mi tehdy po té děsivé příhodě s Lupinem přísně zakázal o tom mluvit a to tajemství mě dodnes tíží na dně mých vzpomínek. Neměl jsem nikdy rád toho nabubřelého starce a jeho smrt by mě ani v nejmenším nezasáhla.

V hlubokém zamyšlení jsem si přejížděl prstem po spodním rtu. Být pravou rukou Pána zla byla největší pocta, jakou si mohl Smrtijed vůbec zasloužit. Představa, že bych tento významný post dostal právě já, mě zcela opanovala a nedokázal jsem se jí už zbavit. Má ctižádost vetřít se do přízně Pána zla vystoupala na samý vrchol mých priorit a nechala hluboko pod sebou vše, na čem mi doteď záleželo.

"A na závěr-," zvolal silným hlasem Pán Temna, aby přehlušil překřikující se Smrtijedy. "-na závěr našeho srazu - dokážu ocenit a taky odměnit odvahu a věrnost mých služebníků a na počest našich pěti bratrů Smrtijedů, kteří minulou noc v rámci svého úkolu dokázali čelit přesile nepřátel a zabili pět bystrozorů, vás teď zvu na velkolepý smrtijedský večírek, kde je dovoleno úplně vše. Příjemnou zábavu všem!" Mávl hůlkou a ponurý sál se okamžitě rozjasnil stovkami plápolajících pochodní a stoly se začaly prohýbat pod spoustou jídla a pití. Lord Voldemort se za nadšeného potlesku rychle vzdálil.

*****

Neviděl jsem Luciuse už přes hodinu. Prošel jsem několikrát celý sál i přilehlé chodby. I když jsem byl jedním z hrdinů včerejší noci, brzy mi začalo pěkně lézt na nervy nekonečné poplácávání po ramenou a slova chvály a uznání od známých Smrtijedů, i od zcela cizích lidí, které jsem dnes viděl poprvé v životě.

Nakonec jsem vzdal honbu za Luciusovým přeludem a znechuceně se usadil za stůl, popíjel kvalitní víno barvy krve a znechuceně pozoroval přiopilé Smrtijedy. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že se vrátím zpátky na malfoyské panství a pořádně se vyspím. Potřeboval jsem to po dnešním náročném dni.

"Opět sám?" vyrušil mě z úvah hlas nade mnou. Trhl jsem sebou a zvedl jsem zrak nahoru za zdrojem. I když jsem dnes neměl z pochopitelných důvodů náladu vůbec na nic a na nikoho - možná snad s výjimkou pomuchlání se s Luciusem - srdce mi poskočilo radostí, když jsem spatřil usmívající se tvář Reguluse Blacka.

Z koutku úst mu ledabyle visela neodmyslitelná cigareta. Naklonil se opět k mému uchu. "Nechceš společnost?" položil diplomatickou otázku. Místo odpovědi jsem odsunul volnou židli vedle té své a gestem ho pobídl, aby si sedl. Otočil si ji k sobě, obkročmo se na ni posadil a opřel lokty o opěradlo. "Jsi hrdina, víš to?" řekl zvesela. "Měl jsem pravdu, že zabíjení není tak děsivé, jak se na první pohled zdá?"

"Hmhm," nedefinovaně jsem zamumlal. Jeho ještě téměř dětský obličej byl tak nebezpečně blízko toho mého, že jsem cítil jeho teplý dech na pravé straně tváře. Na dolní čelisti a na bradě mu rašily první jemné chloupky. "Ten pomlácený obličej…" zkoumavě si zblízka prohlížel moji tvář a přivíral přitom oči před štiplavým kouřem, "…to jsi schytal v tom boji?"

Měl jsem v úmyslu zalhat mu, že ano. Když jsem se ale začal propadat do hloubky jeho uhrančivých očí, odvrátil jsem se a jeho otázku jsem přešel bez povšimnutí. Ten kluk mě přitahoval. A to jsem neměl v sobě zdaleka tolik alkoholu, jako posledně.

"Ty šrámy totiž vypadají jako po pěstním souboji," polemizoval. "Ale bystrozoři většinou používají k boji kletby." Chytrý chlapec. Najednou se rozesmál. "Že ty ses popral s Luciusem?" Jeho smyslné rty se roztomile našpulily a já jsem si v tu chvíli vzpomněl na jeho něžný polibek v Luciusových zahradách. V rozpacích jsem rychle přiložil sklenici ke rtům.

"Nebylo by vhodnější nalít si nejdřív víno?" poradil Regulus. Zabořil jsem zrak do ní a s předstíraným zaujetím pozoroval kapky, stékající po její stěně k prázdnému dnu. Regulus nalil mně i sobě rudého vína a naše skleničky s rezonujícím cinknutím ťukly o sebe. "Koukám, že mě dnes ani nepustíš ke slovu," neodpustil si jízlivou poznámku.

Pravý koutek úst mi lehce zacukal. Podržel jsem svou sklenici před očima a pozoroval nádhernou barvu rudého vína, ve kterém se jiskřivě lámalo světlo. Připomínalo mi krev, kterou jsem prolil. Přes hranu sklenice jsem se setkal s Luciusovým zrakem. Stál nedaleko s Voldemortem. Oba mne upřeně pozorovali a o něčem spolu diskutovali. Lucius mi pokynul, abych ho následoval.

Nebudu zapírat, že se mi netřásla kolena, když jsem k nim přistupoval. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Pokleknout před Mistrem? Nebo zůstat stát? Políbit lem jeho roucha? Nakonec jsem sklopil zrak a pokorně zíral do země.

"Můj věrný Lucius mi právě podrobně popisoval, jak jsis v noci vedl nadmíru statečně a odvážně," začal nečekaně příjemným hlasem můj pán. Zvedl jsem oči k Luciusovi, hlavu jsem ale nechal skloněnou. Usmíval se a pohrával si se svou vycházkovou holí.

"Zjevně jsem udělal dobře, když jsem dal na jeho doporučení a přijal tě do svých služeb," pokračoval Voldemort temným hlasem.

"Pane, je to pro mne čest sloužit vám." I když to znělo povrchně a jako vtírání se do jeho přízně, nic lepšího mne v tu chvíli nenapadlo.

"Potřebuji takové muže, jako jsi ty," řekl významně a vzal moji ruku do své křídově bílé dlaně. "Máš krásné dlouhé prsty, Severusi. Přímo stvořené k zabíjení," řekl tajemně. Pomalu otočil svůj voskový obličej k Luciusovi. "Drahý příteli, myslím, že tě čekají povinnosti, kvůli kterým nás teď musíš opustit, nemýlím se?"

Luciusovi zmrzl úsměv ve tváři. "Ano, pane," řekl pokorně. "Dovolte mi, prosím, odejít." Voldemort líně mávnul rukou. Lucius položil aristokraticky pravou ruku na hruď, hluboce se Mistrovi uklonil a vzdálil se. Pán zla mě přátelsky chytil kolem ramen a pomalým krokem odvedl do klidnější části sálu. "Líbí se ti sloužit mi jako Smrtijed, příteli?" zvědavě se optal.

Byl jsem zcela vyveden z míry jeho přátelským přístupem. Byl jsem zvyklý plazit se před ním, nebo alespoň klečet mu u nohou, sledovat utrpení, kterým si vyžadoval bezmeznou poslušnost. "Jsem vašim oddaným služebníkem, pane," řekl jsem popravdě a podřízeně hleděl do země.

Vytáhl bílou ruku z hábitu a štíhlými prsty mi sevřel bradu. Donutil mě zvednout tvář a pohledět mu do jeho voskového obličeje. "Snaž se ještě víc a můžeš se stát i mým oblíbencem, Severusi," řekl tajemně.

"Budu, můj pane," řekl jsem zapáleně. Nevím, co mě to najednou napadlo, ale řekl něco závažného, co už nešlo vzít zpět. "Zabiju pro vás Albuse Brumbála." Voldemort se na mne pátravě podíval a pak se pobaveně pousmál. "Nechybí ti odvaha a dravost, příteli, to se mi líbí. Přes svou nezkušenost jsis ale vzal na sebe velice přetěžký úkol."

Můj šestý smysl mi říkal, že to budu já, kdo Albuse Brumbála zabije, dřív nebo později. A můj instinkt mě nikdy nezklamal. "Zvládnu to, pane," řekl jsem odhodlaně.

"Pak se ti dostane poct, o kterých se ti ani nezdá," řekl tiše Pán temna. Zkoumavě mě pozoroval. "Kde jsi přišel k těm zraněním v obličeji, můj mladičký příteli?" Jeho silné prsty mi pevně svíraly bradu a nedovolily mi uhnout pohledem. Bělmo měl trvale podlité krví a jeho pohled mě téměř popálil.

Ucítil jsem v mozku podivný tlak, jako by mi cosi namotávalo moji vzpomínku na vidličku jako špagetu. V hlavě mi rezonovaly vzrušené hlasy. Já z tebe ten vzdor vytluču, i kdybys tady měl na té zemi chcípnout... Nikdy k tomu nenajdeš odvahu, abys mi ublížil, ty srabe... Nechci ti ublížit, chci tě zabít... Tohle je za mne a za mou matku. Chcípni v pekle...

"Pane... já-," Proud mých slov zastavil kostnatý prst na mých ústech. "Vedl jsis dobře, Severusi. Moc dobře. Stal se z tebe skutečný Smrtijed," zašeptal Pán zla. "Mám z tebe radost." I když jsem mlčel, dlouhý prst z mých úst nezmizel. Jemně mi projížděl po rtech a pak pomalu vklouzl do mých pootevřených úst. Strnul jsem a všechna krev v žilách mi okamžitě zhoustla.

Och, bože... teplý Voldemort! Zavřel jsem rychle oči a zoufale odháněl z mozku tuto myšlenku. Modlil jsem se k Merlinovi, aby mi Pán zla teď nevstoupil do hlavy.

"Jsi tak mladý... tak tajemný... tak démonický..." šeptal vzrušeně. "Otevři své ďábelské oči...,"

Vyděšeně jsem poslechl, připraven na hrabání se v mém mozku. Jeho oči, pozorující mě za přivřenými víčky jako oči dravce, byly ale zastřené chtíčem. Špičkou jazyka si chlípně olizoval úzké rty.

Najednou se vzpamatoval, jako kdyby se probudil z hypnotického spánku. Ruka mu poklesla podél těla. "Velká škoda, Severusi, že jsi přítelem mého nejlepšího, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího Smrtijeda. Ta pomíjivá fyzická rozkoš mi nestojí za to, abych o něj kvůli tomu přišel."

Otočil se do sálu a rozhlédl se. "Regulusi!" vyštěkl. Pohlédl ještě jednou na mne a tenké rty se mu zvlnily v náznaku úsměvu. "Lucius je vskutku šťastný muž," suše konstatoval a odkráčel ze sálu rychlým krokem, až za ním jeho dlouhý plášť vlál jako ve vichru.

Regulus pospíchal za ním a ještě než zmizel v chodbě, vedoucí k Voldemortovým komnatám, ohlédl se přes rameno a jeho modré oči se na krátký okamžik setkaly s mýma. Pak zmizel v chodbách.

Vyrušil mne podivný hluk a pronikavý ženský smích ze sálu . Otočil jsem se a přistoupil blíž. Zahlédl jsem Bellatrix, nešla totiž přehlédnout. Stála na stole, obklopena několika opilými přáteli, sundávala ze sebe jeden kousek oblečení za druhým a divoce se smála. Byla opilá a s těmi rozcuchanými dlouhými vlasy připomínala šílenou čarodějnici, hořící na hranici. Její ječivý smích se zařezával hluboko do mozku.

Tak nespoutaná zábava začíná, pomyslel jsem si znechuceně a rychle jsem opustil tato místa. Šel jsem vyhledat Luciuse.

Objevil jsem ho v malém loveckém salonku. Seděl pohodlně v křesle, se zavřenýma očima a hlavou zakloněnou dozadu, v klíně blonďatou hlavu. Další pár rukou mu jezdil po odhalené hrudi jako po spiritistické desce.

Tlukot mého srdce se zastavil. "Luciusi!" Dal jsem o sobě hlasitě vědět a mé prsty instinktivně sevřely rukojeť hůlky pod hábitem. Lucius otevřel oči a pronesl tak klidně, jak jen mu to jeho vzrušení dovolovalo. "Severusi… pojď sem, příteli," řekl zastřeným hlasem. "Připoj se k nám." Nevěřícně jsem zíral na tu scénu před sebou a sílou vůle jsem se ovládal, abych v afektu neudělal něco, čeho bych později litoval.

Blonďatá hlava se zvedla z klína a pohlédla na mne. Lucius ji sevřel v dlaních a hrubě donutil pokračovat. Pokynul tmavovlásce. Vstala a přešla ke mně. Byla zcela nahá, stejně jako ta coura, klečící mezi Luciusovými stehny. Zabořila prsty do mých vlasů a přitiskla se k mým ústům. S odporem jsem se odvrátil. Neodradilo ji to a hbitými prsty začala sundávat mé oblečení. Když jsem ji odstrčil, Lucius zastřeným hlasem podotkl. "Severusi, tyto novicky nám daroval na pobavení Pán zla, a to se neodmítá." Podle jeho zrychleného dechu to ani odmítnout netoužil.

Nezajímalo mne, že je to dárek od samotného Mistra. Netoužil jsem po ženském těle, chtěl jsem Luciuse. Přesto, že mu ptáka, který patří mně, jenom mně, přímo před mýma očima kouřil někdo cizí. Přesto, že dal přednost přede mnou nějaké najaté couře.

Něco se ve mně zlomilo. Chtěl, abych se připojil. Tak fajn. Shodil jsem ze sebe překážející hábit, stáhl k sobě tmavovlasou kurvu a vrazil jí jazyk hluboko do hlavy. Divoce jsem líbal ta cizí ústa a nebyla to touha, co mnou zmítala. Nebyl to ani chtíč. Byl to zuřivý vztek.

Rozepnul jsem si poklopec a drsně vmáčkl její obličej do svého klína. Snažila se, jen co je pravda a navzdory tomu, že mě ty ženské tvary nevzrušovaly, během chvilky se mi v jejich zkušených ústech postavil. Lucius se dál oddával péči své blondýnky, viděl jsem ale, že není soustředěný a skrytě mě sleduje.

Otočil jsem Voldemortův dárek zády k sobě. Vztekle jsem dlaní shodil z nízkého stolečku lovecké trofeje na podlahu a donutil tu šlapku ohnout se nad ním. Tvrdě jsem vniknul do ní a divoce ji začal šoustat. Byla hodně vlhká a hodně široká. Bušil jsem do ní jak do bubnu a nic necítil.

Mé péro zoufale toužilo po těsném Luciusově zadku a v tom cizím ženském těle začalo pomalu ochabovat, když mě zezadu objaly důvěrně známé paže a majetnicky mě přinutily otočit se tváří v tvář k jejich pánovi. Penis zákonitě vyklouzl z té coury ven.

Nestihl jsem se ani nadechnout, když se Lucius s takovou vášní vrhl na má ústa, až jsem měl pocit, že mi natrhne koutky. Vnořil prsty do mých vlasů a silně tiskl mou hlavu do svého obličeje, jako by se bál, že když jen na chvilku povolí, rozplynu se.

Tak tohle byl ten pravý polibek. Vášnivý, divoký a dravý. Náruživě jsem mu jej oplácel a rychle mu odpouštěl tu blonďatou kurvu v jeho rozkroku. Tmavovláska nás zaraženě sledovala, jako kdyby poprvé viděla líbající se muže, pak se váhavě přidala do švédské trojky.

Lucius přerušil polibek a odstrčil tu děvku, aniž by se na ni podíval. Svíral mi obličej ve svých dlaních jako ve svěráku a neuvědomoval si, že to bolí. "Mne budeš šoustat, rozumíš? Jenom mne!" vrčel mi u ucha jako šelma. Vrátil se zpátky k mým rtům, zlehka se jich dotýkal a šeptal mi do úst žádostivá slova. "Chci tě, Severusi… toužím po tobě… zešílím z toho... do prdele!"

Jeho roztoužené škemrání rozpoutalo hotové peklo v mém podbřišku. "Přemístíme se?" pošeptal jsem mu do ucha. S hlasitým prásknutím byl pryč dřív, než jsem to vůbec dořekl.

*****

Když jsem se o chvíli později přemístil rovnou do Luciusových komnat - byla to skutečně jen chvilka, akorát jsem schoval ptáka a sebral z podlahy hábit - Lucius už na mne netrpělivě čekal se sklenkou skotské v ruce a zcela... nahý.

Nechal jsem vyšumět zbytečnou otázku, jak to tak rychle stihl a přistoupil jsem k němu. Vzal jsem mu sklenici z rukou, obsah přemístil do svých úst a vztekle s ní mrštil o podlahu, až se roztříštila na tisíc kusů. Než ho ošukám do bezvědomí, ztrestám ho za to, jak lehce podlehl svodům Voldemortova daru.

Surově jsem mu zmáčkl bradu, až se mu groteskně našpulily rty a zlověstně jsem zasyčel. "Kde je tvé místo, ty mizero?" Samozřejmě, že věděl.

Ve zvukotěsné mučírně za knihovnou jsem si ho vychutnal. Se škodolibou radostí jsem vzbuzoval v něm pocity pokořující bezmocnosti, závislosti na mé vůli, odevzdání se a nejistoty, plynoucí ze svěření kontroly nad jeho tělem do mých rukou. Musel parchant trpět za to, že mi nabízel tu děvku přesto, že věděl, že chci jeho a bude pykat za to, že tak velkoryse přijal dar od Pána zla.

Černé kožené kalhoty, vysoké těžké boty a dlouhý kabát z jemné kůže bylo to jediné, co jsem byl ochoten tolerovat a obléknout si na nahé tělo, přesto, že Lucius vyžadoval víc. Není ale vůbec rozhodující, co chce Lucius. Teď je mým otrokem a já jsem jeho pán.

Spoutal jsem mu ruce v zápěstích provazem, upevněným v kovovém kruhu ve stropě. Železný kruh byl tak vysoko, že nutil Luciuse stát na špičkách. Pevně jsem sevřel v ruce důtky a dlaní druhé ruky něžně hladil jeho jemnou bílou kůži na zádech, kterou za okamžik ztrestám. Chvěla se chladem i vzrušením. Jako moje ruka.

Přiblížil jsem ústa k jemným světlým vlasům a dotýkal se jich rty. "Užíval jsis s tou kurvou? Řekni, užíval?“ zašeptal jsem mu do ucha. „Přiznej to!"

"Ne, pane... ne...,"

"Nelži!"

Zvedl jsem paži a prudce s ní švihl do vzduchu. Do uší mi pronikl hvízdavý zvuk bičů o zlomek vteřiny předtím, než dopadly na Luciusovu porcelánou pokožku. Zasykl a záda se mu prohnula do ladného oblouku. Mizera, i tento zdánlivě jednoduchý pohyb provedl se svou typickou malfoyskou elegancí a grácií. Prsty nohou na chvilku ztratily půdu pod nohama a Lucius se ztrátou opěrného bodu na okamžik rozhoupal, než se jeho palce opět dotkly kamenné podlahy.

Mé vzrušení narůstalo. "Po třech ranách otázku znovu zopakuji," řekl jsem naprosto ledovým hlasem. Další tři švihnutí a další ostrá bolest. Co na tom, že se mu to parchantovi líbilo. Mně ostatně taky.

"Tak užíval jsis to, ty prevíte?" zeptal jsem se podruhé.

"Ano," zašeptal.

"Neslyším! Mluv nahlas!" Ovinul jsem si jeho vlasy kolem zápěstí a prudce zatáhl jeho hlavu dozadu. "Dělej!" zazněl povel jako výstřel z pušky.

Lucius horlivě přikyvoval. "Ano.. ano.. užíval jsem si to... pane."

"Bastarde!" zasyčel jsem. Rozpřáhl jsem se a bez varování zlostně švihl. Teď už to pro mne přestala být hra, tento trest jsem myslel doopravdy. Ruka s biči těžce dopadla na jeho zpocená záda a přes boky. Z hrdla se mu vydral bolestný vzdech. I v slabém světle pochodní se na jeho zádech jasně rýsovaly rudé šrámy po kožených páscích v ostrém kontrastu s jeho alabastrovou kůží.

Odhodil jsem důtky do kouta a trochu povolil provaz, aby si mohl stoupnout na chodidla. Sklonil jsem hlavu, odhrnul jeho dlouhé vlasy ze zad a olizoval jsem mu rány. Lucius sténal bolestí i slastí zároveň. "Ošukej mě, Severusi... prosím... ošukej mě..." prosil tiše a naléhavě a já z toho šepotu šílel.

Přesto, že mi péro stálo jako brk v kalamáři, chtěl jsem ho ještě trochu potrápit. I když je sporné, koho z nás dvou jsem tím týral víc. Bez jakékoliv přípravy jsem mu vsunul prostředník do těla. Nebylo potřeba jemného zacházení, jeho tělo se chvělo vzrušující bolestí a prahlo po další. Syčel slastí jako zmije, když jsem prohledával jeho útroby. Druhou ruku jsem zaměstnal jeho ptákem a s ním jsem se taky vůbec nemazlil.

Lucius lapal po dechu a donekonečna mumlal nesmysly. "Týrej mě, prosím... odvaž mě... ošoustej mě... och, bože, umřu..."

Měl by zvážit své priority.

Slitoval jsem se nad ním a sobecky uznávám, že hlavně nad sebou. Rozvázal jsem mu pouta na zápěstích a drsně ohnul jeho nahé tělo přes mučící kládu. Bezcitně jsem vnikl do něj, s tváří staženou bolestivou křečí z absence lubrikace, ale s nádherným pocitem moci nad ním.

Svíral jsem Luciusovy boky a mé divošské přirážení plynule přešlo do animálního sexu. Ta Voldemortova děvka by mě nikdy nedokázala takhle uspokojit. Opřel jsem se mu na záda, omotal světlé vlasy do pěsti a surově k sobě přitáhl jeho hlavu. "Už nikdy, rozumíš, nikdy tě nechci vidět šoustat s někým jiným. Rozumíš?" Zavrčel bolestí. "Rozumíš?" zdůraznil jsem otázku a utáhl jeho vlasy ještě víc.

Vycenil bolestí zuby. "Rozumím... ano... rozumím," zasténal. Pustil jsem jeho vlasy. S divokou vášní jsem zahlcoval jeho vzdychající rty, dokud jsem neucítil na jazyku sladkost jeho krve a přirážel jsem jako zvíře.

V explozi rozkoše splynuly naše černé duše v téměř stejném okamžiku v jednu. Zůstal jsem ležet na Luciusových zpocených zádech, mé ochablé svaly nebyly schopné jediného pohybu. Hlavou mi prolétla myšlenka, jak může Lucius po takovém nespoutaném sexu vůbec ještě stát na nohou a dokonce držet váhu obou těl.

Ticho rušilo jen naše hlasité dýchání. "Miluji, když mi ubližuješ," ozval se po chvíli spokojený hlas pode mnou. "Dnes to bylo... divoké," zavrněl. Tělo se mi zachvělo tichým smíchem. Zlehka jsem ho políbil na šíji a ovinul paže kolem jeho pasu a na jeho břiše spojil své ruce. "Zasloužil jsis to," zašeptal jsem mu tiše do ucha a vzal do úst jeho lalůček.

"Kde se v tobě vzala ta... brutalita?" pátral po příčině.

Neodpověděl jsem. Zabořil jsem tvář do platinových vlasů a pomalu zavřel oči. Nechal jsem zcela na něm, aby na ten fatální zlom v mém životě přišel sám.

Ten slabý, bezmocný a vystrašený kluk, kterého důvěrně znal, před několika hodinami zemřel ve svém rodném domě a zrodil se chladný, nepřístupný, povýšený a respektovaný Smrtijed, který ve svých sedmnácti letech zabil už tři lidi.

Z chlapce se stal dospělý muž...

Část pátá: Zrada se neodpouští

V příštích několika týdnech následovala série nájezdů na mudlovské vesnice. Vynikající příležitost vyzkoušet v terénu to, co jsem se naučil v tvrdém a náročném výcviku, ve kterém jsem málem vypustil duši. Můj drahý Lucius mě absolutně nešetřil. Ostatně, nepamatuji si, že by mě vůbec někdy šetřil, postel nevyjímaje. Naopak.

V boji ale stál po mém boku a navzájem jsme si kryli záda a chránili své životy. Z vražedných výprav jsme se navraceli polomrtví, zranění, zakrvácení, ale pokaždé jako vítězové.

Náš Pán byl se svými Smrtijedy nadmíru spokojen a čím víc sílila jeho moc, tím štědřejší byl. Zasypával nás zlatem, poskytoval nám bezmeznou moc a zajistil nebývalý respekt mezi nepřáteli. Každou noc poté, co jsme za něj nasazovali své životy, pořádal jako satisfakci velkolepé večírky, které se pokaždé zvrhly v nespoutané orgie. Miloval jsem tento prostopášný život - zkaženost, smilstvo, sexuální nevázanost.

K jedné takové párty se schylovalo i teď. Seděl jsem jako na rozpálených uhlících na jedné z desítek židlí, uspořádaných v kruhu a soustředěně poslouchal Pánovo kázání o černé magii. V čele - pokud se dá vůbec v kruhu určit čelo - trůnil Mistr. Seděl ve stínu ve svém mohutném křesle a jeho bílá tvář jako by světélkovala ze tmy.

Uprostřed kruhu stál malý oltář se spoustou zapálených svící, vrhajících slabé blikající světlo do tváří Smrtijedů. Na bílém papírovém ubrousku stála nádobka s vonným olejem. Z kadidelnice, postavené přímo uprostřed oltáře, se linula omamná vůně kadidla a navozovala příjemnou, mystickou atmosféru. Zhluboka jsem nasál. Můj citlivý čich, vycvičený na vůních bylinek a různých přísad do lektvarů, zaručeně rozpoznal vysoce kvalitní vonnou pryskyřici z exotických stromů.

Z šera temně zazníval hluboký Mistrův hlas a v kombinaci s obsahem jeho slov zněl až strašidelně. "... nekromantská magie zničí vše, čeho se dotkne a neustálý styk s živou smrtí brzy dožene i nejhouževnatější k paranoie a šílenství. Soustavné používání temné magie vyčerpá duši a zkřiví tělo a obvykle je výsledek děsivější než samotná smrt," četl se zaujetím z tlusté knihy.

V tom přítmí sotva mohl viděl na její stránky, ta hrůzná slova spíš odříkával zpaměti. "Také se zde vypráví o obřadech, které přitáhnou temnou magii, uvádí dny, kdy je zlá magie nejsilnější a určuje místa, kde je nejvyšší koncentrace černé magie." Zaklapl hlasitě knihu a rozvířil prach kolem sebe, jako když foukne do hromádky popela. Kostnatými prsty láskyplně přejel po její černé kožené vazbě. Ze své pozice kousek od něj jsem zahlédl její jméno. Liber Mortis.

,,Nekromantské učení v těchto knihách je psáno inkoustem z lidské krve na kůži smrtelníků. Jen nejvytrvalejší mohou číst tyto svazky a zachovat si příčetnost. Kdo z vás si myslí, že je dost silný nahlédnout do této knihy-," s posvátnou úctou pohladil dlaní její zlatý nápis, "-je očekáván v mých komnatách."

Ticho. Žádná obvyklá diskuse. Dnešní zasvěcování do tajů černé magie se neslo v obzvlášť mrazivém duchu. Myslím, že v sále nebyl jediný Smrtijed, kterému by hrůzou nestály chlupy na těle.

"Nyní vysvětlím, moji milí Smrtijedi, proč právě dnes mluvím o... smrti," řekl Pán temna záhadně. "Každý z vás mi přísahal věrnost, oddanost a absolutní loajalitu. Každý z vás mi taky obětavě a statečně slouží." Ztišil hlas. "Každý, až na jednoho." Nelítostně nechal temným sálem proplazit tuto děsící skutečnost. "Ve vašich řadách je zrádce!" Poslední slovo vybuchlo jako erupce.

Sál zašuměl. Smrtijedské hlavy se podezíravě otáčeli po ostatních. Nikdo si netroufl odhadnout, kdo je ten odpadlík.

"Tu krysu hledáte mezi sebou zbytečně," pousmál se křivě Pán temna. "Je tam, kam patří. Na šibenici." Máchl hůlkou do vzduchu a z jakéhosi neznámého zdroje vystřelilo několik kuželů bílého světla, spojujících se v jediném bodě asi patnáct stop nad oltářem. Prudké světlo ozářilo zubožené tělo, visící dolů hlavou na provaze, pevně přivázaném za jeho kotníky. Ruce měl spoutané za zády. Přes hlavu měl navlečený prodyšný pytel a kolem krku převázaný provazem, aby mu nesklouzl dolů.

Och, bože, zamrazilo mně. Celou dobu nám tady visel nad našimi nic netušícími hlavami!

Voldemort švihl hůlkou podruhé a tělo začalo pomalu klesat z kruhu světel. Když se jeho hlava ocitla ve výšce hlavy stojícího muže, klesání ustalo.

"Rabastane, sundej mu tu kápí!" rozkázal Pán. Oslovený Smrtijed po chvilce zápasení s uzlem kolem krku odhalil totožnost zrádce. Všechny zraky vyjeveně zíraly do smrtelně bledého Silasova vyděšeného obličeje. Očividně si s ním Pán zla pohrál dřív, než ho nad našimi hlavami pověsil.

"Silas odmítl poslušnost a zradil svého pána. Zřekl se našich idejí a přeběhl na nepřátelskou stranu," říkal tichým, hrozivým hlasem Mistr. "V našich kruzích se ale zrada neodpouští. Čest Smrtijeda je víc než život!"

Při posledním slovu, které prásklo do ticha jako bič, se širokým obloukem rozmáchl a pochodně na zdech prudce vzplály.

"V případě selhání čeká zrádce tvrdý trest a pak velmi krutá a velmi bolestivá smrt," řekl se zvráceným potěšením. "Silas si už svým trestem prošel. Je čas na další fázi. Nechci vás připravit o tu velkolepou podívanou a proto jsem ji zařadil na závěr našeho srazu. Některým šťastlivcům z vašich řad dokonce velkoryse poskytnu to privilegium osobně se zúčastnit." Rozhlédl se po přítomných, zvažujíc, kdo bude ten šťastný.

"Mulcibere! Avery! Rodolphe!" zvolal. Vyzvaní Smrtijedi vešli do středu kruhu. "Použijte Crucio!" rozkázal nepřirozeným hlasem Pán zla a jeho oči červeně plály ze tmy.

Šero sálu proťaly tři bílé záblesky klikatého světla a jako elektrický výboj se zavrtaly do oběti. Její tělo se zkroutilo křečí z nepředstavitelné bolesti a sálem rezonoval srdceryvný výkřik, tlumený páskou přes ústa. Kletba samotná připraví člověka bolestí o rozum, co teprve její trojnásobný efekt.

Myslel jsem na ty pocity, když jsem na vlastní kůži nedávno zkusil její účinek a v sugesci se mi roztřáslo tělo, jako by působení trojité kletby zasáhlo až do první řady publika. Lucius mi položil dlaň na mou ruku a povzbudivě ji zmáčkl.

Tělo, prošpikované kletbami, se nepřirozeně svíjelo jako červ na háčku, bez možnosti alespoň trochu zmírnit mučivou bolest zkroucením se do klubíčka. Dusivé zvuky, vyrážející mu z nosu se úděsně nesly celým sálem.

Najednou prudce ustal jeho pohyb a vše náhle ztichlo. Tělo se houpalo sem a tam a nereagovalo na paprsky, provrtávající mu maso. Silas nedokázal víc čelit ukrutné bolesti a propadl se do milosrdné náruče bezvědomí.

Smrtijedům poklesly ruce a jejich zraky v rozpacích směřovaly k Pánovi. Ten se s znechuceným výrazem prudce zvedl z křesla a zlostně vyštěkl. "Chci aby byl při vědomí! Chci, aby si do poslední chvíle uvědomoval, že zradit mě byla největší chyba jeho mizerného života! Chci, aby pochopil, že smrt bude pro něj vysvobozením!"

Trhnutím hlavy pokynul Smrtijedům v kruhu, aby se vzdálili a přistoupil k oltáři. Vytrhl papírový ubrousek a namočil do nádobky. Olejem nasáklý papír vložil vězni mezi prsty a špičkou hůlky zapálil. Papír vzplál mohutným plamenem. Zaručeně spolehlivá metoda, jak probrat zajatce z bezvědomí. Během tří vteřin tělo nabylo vědomí a tichem sálu se opět rozlehlo bolestné kňučení.

Voldemort sevřel jeho čelist do silných prstů a s vyceněnými zuby nelítostně zavrčel. "Dnes v noci budeš mít tu čest stát se obětí na oltáři smrti. Nedovolím ti, abys svůj velkolepý konec propásl v nevědomí." Silas tiše zakňoural.

Voldemort se otočil ke svým věrným a pomalým krokem přecházel po obvodu kruhu jako v manéži. Zkoumavým zrakem pozorně přejížděl po našich tvářích. Pečlivě vybíral toho, komu připadne ta pocta ukončit Silasův život.

Ve skrytu duše jsem doufal, že to nebudu já. Přesto, že mám na svém kontě už úctyhodný počet mrtvol, který by postačil na menší hřbitov, nebyl jsem si zcela jist, zda bych dokázal vyslat smrtelnou kletbu do svých řad. I když... člověk nikdy netuší, jak se v extrémních situacích zachová. Pokud by mi šlo o život, neváhal bych.

Voldemort obešel celý kruh a vrátil se zpátky k zajatci. ,,Sejdeme se v pekle, Silasi," zasyčel mu do tváře a odstoupil dál. Svázané tělo začalo sebou škubat v marné snaze vysvobodit se. Úzkostně vydával tlumené zvuky, tak zoufalé, že mi z nich přeběhl mráz po zádech. Chtěl něco říct, ale už nedostal šanci.

Silný Mistrův hlas, vyslovující jméno vybraného šťastlivce jako v loterii, přetnul k prasknutí napnutou atmosféru. "Barte!"

Vydechl jsem úlevou. Zdaleka ne sám. Všechny smrtijedské hlavy se otočily ke Skrkovi. Na jeho tváři se objevil jeho typický zvrácený úsměv. Byl jedním z mála, kdo si upřímně přál být vybrán. Suverénně vstoupil do kruhu a s napřaženou hůlkou netrpělivě čekal na Voldemortův pokyn. Nervózně vystrkoval špičku jazyka z úst a neustále olizoval již tak vlhké rty. Dusno, vznášející se v sále, bylo přímo hmatatelné.

Pán zla natáhl před sebe svou dlouhou paži, s palcem zvednutým nahoru. Nikdo ani nedýchal, rozsudek smrti ve vlastních řadách není v běžném programu smrtijedských srazů. Nekonečně dlouho prodlužoval ten konečný úder, jako by si ještě se zvráceností vychutnával Silasův poslední marný boj o život. Zápěstí se mu zkroutilo a palec se otočil k zemi, jako kdyby byl přitahován silnou gravitací.

Avada Kedavra!

V příšeří se na zlomek vteřiny zablesklo a zelené světlo ozářilo strnulé tváře Smrtijedů. Kletba proletěla Silasovým tělem a v mžiku přerušila jeho pohyb... jeho hlas... jeho život...

Ticho. Nesnesitelné ticho. Nikdo se ani nepohnul. Tělo bezvládně viselo ve vzduchu a houpalo se ze stropu jako kyvadlo obrovských hodin. Pomalu se otáčelo a za okamžik se jeho vytřeštěný mrtvý pohled zavrtal do mých očí.

Žaludek se mi nacpal až do krku. Za těch několik měsíců ve službách Temna jsem viděl umírat spoustu nevinných mužů a žen, slyšel smrtelný nářek lidí, byl svědkem i vykonavatelem zabíjení nepohodlných kouzelníků. Tohle ale bylo jiné. Poprava v přímém přenosu se nevidí jen tak každý den. Chytrý Mistrův tah. Naoko pro zábavu, ve skutečnosti jako varování pro další případné zrádce.

Z Voldemortovy hůlky nečekaně vystřelil paprsek světla a přeřízl provaz, na kterém visel vězeň. Mrtvé tělo se z výšky zřítilo přímo doprostřed oltáře a zadusilo plamínky na svíčkách. Instinktivně jsme se všichni do jednoho jako na povel vmáčkli do opěradel.

Tělo zůstalo nehnutě ležet na oltáři jako oběť zvráceného rituálu. Mistr přejel významným pohledem po našich obličejích. Jeho výraz mluvil za vše. Zrada se neodpouští.

"Jdeme se bavit, přátelé," řekl nedbalým tónem, jako kdyby se žádný trest smrti nikdy nekonal. "Dnes mám pro vás ještě jedno překvapení," zvolal záhadně.

Bože, už ne, pomyslel jsem si. Stačilo.

"Ve vedlejším sále na vás čekají nejenom plné stoly jídla a pití, ale taky otroci a otrokyně z kontinentu, připraveni beze zbytku vyplnit jakékoliv vaše přání. Doufám, že uvítáte toto milé zpestření a navážete s nimi bližší kontakty," významně se zašklebil. "Snad nebude na překážku, že někteří z nich mluví cizím jazykem. V určitých... situacích ... to vůbec není podstatné," pousmál se. "Zkuste něco nového. Obcovat pořád jen mezi sebou se lehce může stát stereotypem." Na okamžik se mi zdálo, že upřel na mne mnoho napovídající pohled.

"Bavte se," popřál nám a hůlkou ukázal na mrtvé tělo na oltáři. "Ukliďte někdo ten bordel!"

*****

Myslel jsem, že tvrdý výcvik a válka s nepřáteli Pána zla mě zocelili natolik, že už nic na světě mě nedokáže vyvést z míry. Přesto jsem propadl apatickým stavům melancholie po dnešním představení, kdy jsem sledoval pomalé a kruté umíraní svého kamaráda a spojence ve válce. Co na tom, že bývalého.

Jako pokaždé, když mě něco tíží, zase jsem se opil. Ale o tom to je. Tyto smrtijedské večírky mají jediný účel. Na chvíli propadnout pomíjivému zapomnění v alkoholovém opojení a v náruči spřízněné duše, než pro Pána zase budeme nasazovat své životy.

Naštěstí jsem měl dnes nablízku svého věrného přítele Luciuse. Tiskli jsme se k sobě v kterémsi tmavém koutě sálu, přemoženi alkoholem, s hlavami těsně u sebe a nevšímali si okolí. V jeho žilách necirkulovalo ani o kapku méně alkoholu než v mých a vedli jsme opilecké řeči.

"Nikdy… nikdy svého pána nezradím," říkal jsem přesvědčivě pod vlivem čerstvých dojmů. Lucius opíral své čelo o to mé, svíral v dlani můj zátylek a naléhavě mi hučel do tváře. "Nesmíš, Severusi… nikdy nesmíš. Rozumíš?" Jazyk, nasáklý alkoholem se mu výrazně pletl. Škytl a pak natáhl nosem jako malý kluk po usedavém pláči. Jestlipak si vůbec uvědomuje, že mi bolestivě mačká trapézový sval? "Nedokázal bych přihlížet tvé popravě, aniž bych si zachoval zdravý rozum," řekl uslzeně. Sevřel mou hlavu v dlaních jako v kleštích a zatřepal s ní jako s kokosovým ořechem. "Radši tě zabiju sám, než abych tě nechal utýrat," zašeptal.

Přihlouple jsem se usmál. Miluje mne! Odlepil jsem své čelo od jeho a zblízka hleděl do jeho kovově šedých očí. Víčka měl opilecky přimhouřená a oči propadlé a kalné, přesto z nich sálal cit. Přímo ten nejsilnější. Pomalu jsem se přibližoval k jeho tváři. Mé rty se jemně dotkly jeho rtů a na jazyku jsem ucítil chuť kvalitního koňaku. Vtáhl jsem jeho jazyk do svých úst a hladil jej tím svým.

Lucius se pomalu odtáhl, ale jen tak daleko, aby mohl zašeptat do mých úst. "Co to děláš, Severusi?"

"Líbám tě?"

"Nejsme sami."

"Vadí ti to?"

"Vůbec ne."

"Tak pokračuj."

"Musíme domů."

"Teď hned?"

"Hned, dokud není pozdě… prosím," zašeptal naléhavě. „Pozdě na co?“ zeptal jsem se tiše. Neodpověděl. Odhrnul mi vlasy z čela a jeho jazyk, smyslně se plazící do mých úst přerušil náš tichý šepot. Jeho teplé dlaně obejmuly můj obličej a šedé oči se zavřely. Ovinul jsem své paže kolem jeho krku a propletl prsty do dlouhých plavých vlasů. Přestali jsme vnímat okolí.

"Nerad ruším vaše vzájemné sebepoznávaní-," ozval se vedle nás nelítostný hlas. Naše rty se rychle odtrhly od sebe a oba jsme provinile otočili hlavy za zvukem. "-ale jisté… neodkladné záležitosti… mne nutí rozdělit vás. Ani netušíte, jak je mi to líto." V bílé tváři, ne nepodobné tváři voskové figuríny se zašklebil pokrytecký úsměv. Jen Merlin ví, jak dlouho nás Mistr pozoroval. Zrak mu klouzal z jedné tváře na druhou.

Uvědomil jsem si, že Lucius pořád objímá dlaněmi moji čelist. On sám si to neuvědomoval, zkameněle zíral na Pána. Zcela vystřízlivěl. Chytil jsem ho za zápěstí a pomalu sundal jeho ruce z mého obličeje.

"Luciusi!" zasykl Pán temna, prudce se otočil a rychlým krokem kráčel do chodeb ke svým komnatám.

Lucius si otřel rty, vlhké po polibku. Vrhl na mne skličující pohled, beze slova mi přešel prsty po tváři a smutně se usmál. Než jsem stačil cokoli říct, byl pryč.

Civěl jsem do míst, kde zmizel a zběsile jsem přemýšlel. Proč Lucius vyžadoval, abychom se vrátili domů? Co měl znamenat ten jeho deprimující pohled, který jsem u něj ještě nikdy nezahlédl? Jaké neodkladné záležitosti musí Pán s ním řešit teď, když se máme bavit? Proč tu naléhavou záležitost, která nesnese odklad, neprojednávají ve Voldemortově pracovně, ale v jeho… komnatách? Záda mi polil ledový pot. Co mi to Lucius tají?

Rozběhl jsem se za ním. Nepřemýšlel jsem nad důsledky svého jednání a utíkal jsem, než se mi ztratí v labyrintu chodeb. Zahnul jsem za roh a konečně jsem ho uviděl. Stál u dveří do Mistrových pokojů na konci chodby, slabě osvětlené pochodní, zády přimáčknutý vychrtlým Voldemortovým tělem ke zdi, na ústech přisáté jeho beztvaré rty. Zůstal jsem zaraženě stát a nevěřícně třeštil zrak.

Voldemort náhle otevřel oči a naše zraky se spojily. Bylo to, jako kdyby se na mne podíval sám ďábel. Vyplašeně jsem se schoval za roh. Tiskl jsem se ke zdi, jako bych jí chtěl projít. Když jsem po chvíli sebral odvahu a opatrně nahlédl do chodby, byla prázdná.

Klesl jsem na kolena. Tak je to tedy… tou bezodkladnou věcí, kterou Pán zla musel urychleně řešit, bylo ukojení jeho libida. Budiž, každý má své sexuální potřeby, mohl bych o tom vyprávět. Ale… proč zrovna Lucius? Sál se přece přímo hemží nadrženými Smrtijedy a mladičkými cizinci a cizinkami, které Pán sám vybíral. Došoural jsem se zpátky do sálu a lítostivě lil do sebe jednu sklenici alkoholu za druhou. Byl jsem tak sám, že i bůh by se slitoval.

Když si ke mně z obou stran sedl pár mladých lidí a do obou mých uší nesrozumitelně drmolil cosi jako "Puis-je te aider?*" neprotestoval jsem. Nechtěl jsem - nemohl jsem - být teď sám.
"Comment tu t'appelles?*" švitořila dívka. Zvedl jsem k ní svůj kalný zrak. Stěží ji bylo patnáct. Pokud si myslí, že mě zajímá, hluboce se plete. "Mluv anglicky, kotě," doporučil jsem jí. „Nebo latinsky.“

Nepochopila. "Je suis Annelies, et toi?*" žvanila neustále jakousi hebrejštinou a gestikulovala rukama. Tomuhle snad už bude rozumět. "Jdi do prdele," řekl jsem své oblíbené úsloví, které používám vždy, když jsem na dně.

Usmála se. Ovinula se kolem mne jako ďáblovo osidlo a já jsem pomalu podléhal jejím svodům. Dobře, přiznávám, svodům ne. Nebyla můj typ ale tady přece nejde o lásku. Sžírala mne touha po satisfakci. V alkoholovém opojení se jí podléhalo obzvlášť snadno.

Když se přidal i její přítel, byl jsem v šestém nebi. Do toho sedmého mi něco podstatného chybělo. "Annelies, Jdidoprdele, allons-y,*" přerušil ten mladý borec najednou naši zajímavě se rozvíjející hru, která se mi začínala docela líbit a ukazoval prstem někam do chodeb.

Zvedli se. "Vas vite, a plaisir,*" tahala mě ta kráska za ruku a já jsem ji slepě následoval.
Má intuice mi našeptávala, že se docela dobře vyznají v bludišti hradu. Když jsem pak v široké posteli jakéhosi pokoje zcela nahý navazoval s nimi úzké kontakty, přestal jsem na to myslet. Alkohol rychle odbourával mé zábrany.

Navzdory tomu, že jsem nerozuměl jedinému jejich slovu, v našem sblížení jsem nacházel nové a nové nápady a možnosti, které by mně ani ve snu nenapadly. Slova nebyla vůbec potřebná, přesto jsem se ohromně bavil, když mě celou noc oba posílali do prdele. Později, když se Anastasija, Angelica, nebo jak vůbec té děvce její přítel říkal, lehce pohupovala v mém klíně a penis toho kluka spočíval v mé ústní dutině, oba tyto důležité faktory by jednoznačně měly vést k mému uspokojení. Jak fyzickému, tak duševnímu.

Nevedly. Trýznivě jsem myslel na Luciuse a na jeho obcování s tím ďáblem. Můj vztek však časem vystřídal stesk po něm a neodehnalo jej ani prostopášné řádění ve trojici, i když - přiznávám - inspirativní.

Před svítáním jsem se konečně zcela vyčerpaný přemístil do svého pokoje v Malfoy Manor. Nerozsvítil jsem, nebyl jsem si jist, jestli už Voldemort nepropustil Luciuse ze svých spárů. Neměl jsem zájem na tom, aby zjistil, že jsem se vrátil až teď.

Chvíli jsem stál bez hnutí a natahoval uši. S odstupem času začaly mnou totiž hlodat pochybnosti, jestli jsem udělal správně. Došel jsem k racionálnímu poznání, že neudělal. Se sžíravým pocitem viny jsem se rozhodl, že mu ani pod účinkem veritaséra nepřiznám své noční sexuální dobrodružství.

Všude ticho jako v hrobě. Oddechl jsem si a vykročil směrem, kde jsem ve tmě tušil svou postel. Ticho prořízl svištivý zvuk hůlky a místnost zaplavilo oslnivé světlo z křišťálového lustru. "Sakra!" zaklel jsem a zavřel oči před tou záplavou jasu. Když jsem je znovu otevřel, spočinuly na Luciusovi, sedícím v mém křesle. Jeho pohled nevěstil vůbec nic dobrého. "Dobré ráno, Severusi." Jeho hlas kousal jako tarantule.

A kurva, zaklel jsem podruhé, tentokrát v duchu. Připadalo mi ale, že mám tato slova napsaná velkými písmeny přímo na čele. No nic, po hlavě do lží… Budu zapírat, zapírat, zapírat. Zítra už bude Adel… Agne… prostě ta děvka i se svým přítelem z ostrovů pryč a Lucius se nikdy nedozví o mém nočním řádění.

"Bavil jsi se?" zasykl jako zmije.

"A ty?" Nejlepší obrana je útok.

"Neměl jsem jinou možnost. Ty ale ano," řekl jedovatě.

"Chlastal jsem až do rána. Zase taková zábava to nebyla."

"To nemám na mysli. Mluvím o tom... šoustání." Vyplivl to slovo jako písek.

Srdce se mi na několik úderů zastavilo a ve tváři jsem ucítil horkost. Jak to může sakra vědět? "Nevím, o čem mluvíš," odpověděl jsem úsečně a rychle se otočil, abych mu nemusel hledět do očí.

Prudce se zvedl z křesla. "Severusi, mluvím s tebou, tak se ke mně laskavě neotáčej zády." V jeho hlase se objevily první náznaky vzteku. "Co ten sex? Mluv!"

"Žádný nebyl," zalhal jsem s předstíraným klidem. Lež mi ale lezla z úst těžce, jako kdybych valil do kopce tunový balvan. "Jak jsi na to přišel?"

"Lháři!" zakřičel vztekle a nečekaně po mně mrštil kletbou. Odhodila mě několik kroků dozadu a zády jsem tvrdě dopadl na zeď. Chytil jsem si bolestivou ránu na břiše, kterou mi do kůže provrtala jeho kletba a zpoza pramene vlasů, spadlého mi do očí, jsem mu ukřivděně pohleděl do tváře.

Nezdálo se, že by měl jakékoliv výčitky. Cenil zlostně zuby, když odpovídal na mou otázku. "Možná tak, že máš knoflíky na kabátě zapnuté nakřivo. Když jsem od tebe odcházel, byl jsi dokonale upravený. Znamená to, že jsi se musel svlékat." Pořád na mne nebezpečně mířil.

"Možná tak, že ty knoflíky nemáš dopnuté až ke krku, což je při tvé upjatosti docela neobvyklé. Znamená to, že jsi se ve spěchu oblékl až před chvilkou a nepovažoval jsi za nutné pečlivě se upravovat na tu chvilku, než se tady zase svlékneš."

"To vůbec nic neznamená, ty detektive," odfrknul jsem si. Má zranitelná pozice na zádech se mi silně přestávala líbit. "Bylo mi prostě teplo." Och, bože, jak trapně to znělo.

Tělem mi projel další klikatý výboj z Luciusovy hůlky. Z hrdla se mi vydral hluboký sten a bolestí se mi zkřivil obličej. Lucius se pomalým krokem přibližoval k místu, kde jsem si ustlal na zemi. "A možná tak-," jeho hluboký hlas zněl nebezpečně, "-že jsem tvé šoustání sledoval v Mistrově věštecké kouli." Vytřeštil jsem na něj oči. "Užíval sis to, ty bastarde," procedil mezi zuby. Čekal jsem další kletbu, ruka mu však bezvládně klesla podél těla.

Ihned jsem toho využil. V mžiku jsem popadl svoji hůlku a z plna hrdla zakřičel Everte startin! Lucius odletěl trojitou vývrtkou přes celou místnost. Zůstal otřeseně ležet na zemi. Naše pozice se vyměnily. Rychle jsem vstal a s napřaženou hůlkou jsem postupoval k němu. "Doufám, že jsi se dobře bavil, ty šmíráku," prsknul sem vztekle.

Obličej mu zhyzdila zlostná grimasa. Vydrápal se ztěžka na nohy a zaujal obrannou pozici. "Proč... proč?" opakoval ostře. Jeho pohled mi téměř propálil díru skrz hlavu.

"Protože bych ti možná dokázal tolerovat nějaký nezávazný sex." Sám sebe jsem o tom nepřesvědčil. "Ale... s Voldemortem?"

"Nevyslovuj nahlas jeho jméno," zašeptal vylekaně.

"Proč? Bojíš se, že tě kvůli tomu příště nevezme na milost? Že už si s ním nezašoustáš?" zajíkal jsem se vztekem.

"Byl jsem to , kdo se obětoval. Kdybych odmítl, potrestal by mě. Já jsem musel. Ty ne, a přesto jsi to udělal," sykl jako vztyčená kobra.

"Já, já, já. Mysli trochu na druhé, Malfoyi. Nemysli si, že jenom ty jsi důležitý. Na každém záleží zrovna tolik, jako na tobě," vmetl jsem mu do tváře. Nevraživě jsme se provrtávali pohledy. Špičky našich hůlek se dotýkaly těla toho druhého a ruce se nám nervózně chvěly v silném nutkání použít další kletbu. Ani jeden z nás se ale o ni už nepokusil.

Na jeho krku jsem zahlédl čerstvou rudou rýhu. Nebyl jsem si vědom, kdy jsem mu ji udělal a že by moje kletba měla takovou sílu. Poznal jsem na něm, že má něco na jazyku a bojuje s tím říct to nahlas. "Došly ti argumenty, Malfoyi?" Sarkasmem jsem přímo sálal.

Nechal se vyprovokovat. "Nemáš pravdu, Snape," řekl nakonec. "Na tobě mi záleží víc, než na sobě. Nemyslel jsem na sebe, když jsem se dnes v noci dobrovolně nabídl do role Mistrovy děvky, ale na tebe." Vmetl mi do tváře šokující fakt. "Na mém místě jsi měl být... ty!"

Oněměl jsem. Nevěřícně jsem na něj civěl a snažil se pochopit význam slov, která vyřekl. Sklonil jsem hůlku k tělu, Lucius mě poté následoval. Čas ubíhal a my jsme pořád beze slov hleděli jeden druhému do očí. V hlavě mi rachotilo jako v hodinovém strojku.

Zůstal jsem stát sám uprostřed pokoje. Lucius mě rozzlobeně opustil. Všude kolem se vznášel tísnivý pocit a zákeřně se mi vkrádal do duše. Cítil jsem, jak leptá a spaluje mé vnitřnosti. Zažíral se do kůže a probudil ten úzkostný stav, který mě přepadl pokaždé, když se mé oči setkaly s ďábelským pohledem mého pána a který jsem mockrát cítil, cítil, cítil...

Teprve ledová voda, tříštící se mezi mými lopatkami ten neklid ze mne spláchla do odpadu. Přesto jsem se cítil jako kurva a tížila mě obrovská vina za to, co jsem provedl. Luciusův sklíčený pohled, když následoval Voldemorta, měl ve mně spustit alarm. Místo toho jsem celou noc nezřízeně prostopášnil a hýřil.

Vylil jsem na své smilné tělo barely vody a drsným kartáčem bolestivě drbal z každého centimetru své kůže všechnu tu neřest, až jsem se k nerozeznání podobal čerstvě uvařenému rakovi. Poté, co jsem konečně sebekriticky uznal, že už jsem dokonale čistý, přešel jsem přes chodbu a tiše zaklepal na dveře Luciusova pokoje. Ticho noci nepřerušil jediný zvuk.

Zkusil jsem otočit koulí. Zamčeno. Zaškrábal jsem nehtem na dřevo a zaškemral. Zevnitř se neozývaly žádné známky života. Přitom jsem věděl, že mě musí slyšet. Dveře měl opatřené zesilovacím kouzlem, abychom při našem dovádění slyšeli případnou nezvanou návštěvu.

Nic. Žádná reakce. Klesl jsem na kolena a pokorně žadonil. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se někdy takhle dokázal ponížit. Přesto jsem teď klečel u jeho dveří a tiše šeptal jeho jméno.

Koule cvakla. Přepadl mě obrovský pocit úlevy. Vešel jsem dovnitř a tiše za sebou zavřel. Mé bosé nohy pleskaly po dlažbě. Poslepu jsem šel za jeho signály. Vešel jsem do jeho ložnice, slabě osvětlené vyhasínajícími uhlíky v krbu. Ležel ve své obrovské posteli. Župan mi sklouzl po ramenou na zem a já jsem si opatrně vlezl k němu pod přikrývku. Přesto, že mě nakonec pustil dovnitř, netušil jsem, jak bude reagovat na moji přítomnost ve své posteli.

Ani se nehnul. Byl ke mně otočen zády. Pomalu, kousek po kousku jsem se systematicky posouval blíž k němu. Ucítil jsem teplo jeho těla a jemně jsem se přitiskl k jeho zádům. Zasykl. Neotočil se ke mně, ale ani mne od sebe neodehnal. Odhrnul jsem mu dlouhé vlasy z ramene a na šíji jsem mu vtiskl asi tisíc letmých polibků.

Ležel tiše a žádným způsobem nedal najevo, že ví o mně. Přesto jsem cítil téměř nepatrné chvění jeho nahého těla, přenášející jemné vibrace do mé kůže. Přehodil jsem ruku přes jeho tělo, dlaň jsem mu položil na hruď a prsty jsem se proplétal krátkými chloupky. Neprotestoval.

Ve zvlhlých očích jsem měl sůl. Naštěstí byly přikryté závojem tmy. Zavřel jsem je a tvář jsem zabořil do záplavy voňavých vlasů.

Miluji ho. Přesto jsem mu to ještě nikdy neřekl a taky mu to nikdy nedokážu říct nahlas. Láska bolí. Navzdory tomu stojí za to pro ni žít, nebo zemřít. S touto nádhernou myšlenkou v hlavě jsem se propadal do říše snů a tajně doufal, že sen bude milosrdnější než realita.

*****

Prudce jsem se probudil na Luciusovo hlasité zasténání. Zamrkal jsem a chvíli jsem nechápavě zíral na svůj odraz v zrcadle na stropě, než mi došlo, kde jsem. Byl jsem nevyspalý. Luciuse v noci děsila noční můra a budil mě svými výkřiky a těžkými vzdechy. Šokovalo mne, že často křičel mé jméno. Nebyl jsem zrovna odvázaný z toho být hlavní postavou v jeho hrůzném snu. Prožíval jej docela intenzivně a pokaždé se utišil, až když jsem mu tiše šeptal konejšivá slova, hladil ho po vlasech a sevřel v náručí.

Otočil jsem se k němu. Bylo dost neobvyklé, že ještě spí. Soudě podle polohy slunce za okny muselo být už dlouho po poledni. Jindy vstává docela brzo a pokaždé dřív, než já.

Ležel na zádech, hlavou hýbal sem a tam a tiše sténal. Naklonil jsem se nad jeho obličej a uklidňoval jsem ho tichým Šššš. Vyčkával jsem, až se jeho dech zklidní. Když začal dýchat pravidelně, dotkl jsem se svými ústy jeho rtů.

Vylekaně otevřel dokořán své nádherné oči a poplašeně zatřepotal řasami. Pohled mu zbloudil do mých očí. Rty pod mými ústy se zvlnily do širokého úsměvu a pohřbily polibek. "Severusi," zašeptal tónem, jako kdyby mě neviděl deset let. Ovinul obě paže kolem mého krku a prudce mě stáhnul k sobě. Vtiskl mi na rty polibek, horký jako pečetní vosk. Marně jsem přemýšlel, čím jsem si jej zasloužil. "Takhle bych se chtěl probouzet každý den," zavrněl spokojeně.

"Ty se nezlobíš?" zeptal jsem se nevěřícně, pořád nechápajíc, čím jsem si vysloužil jeho milost. Vzhledem k jeho noční můře to rozhodně nebylo tím, že by se do růžova vyspal.

"Měl bych," řekl vyčítavě, přesto se usmál.

Podepřel jsem si hlavu do dlaní a sledoval ho. Obličej měl roztomile přeleželý a platinové vlasy rozházené kolem hlavy jako paprsky, které jsem kreslil slunci jako malý kluk.

Červená rýha, které jsem si v noci všiml na jeho krku, teď hrála modrou barvou. Prohlédl jsem si ji zblízka. Táhla se po celém obvodu jeho krku jako obojek. Ta není od mé kletby. Zvedl jsem jedno obočí a tázavě se na něj podíval.

Pochopil, co chci. "Nech to být, Severusi. Nic to není," odbyl mě. Zrak mi padl na podobnou rýhu kolem jeho zápěstí. Prudce jsem chytil i to druhé. Stejná rýha. "Co... co se to tady děje?" vydechl jsem. Vytrhl se mi z rukou.

Než mi stačil v tom zabránit, chytil jsem cíp přikrývky a v neblahém tušení odhalil jeho tělo. Bylo poseto modřinami a čerstvými šrámy a kůže byla na spoustě míst sedřená jako od provazů. Jak jsem předpokládal, stejnou památku na pouta měl i na kotnících. Luciusovo zmučené tělo vypadalo hůř, než po boji s nepřítelem.

"Co to děláš?" obořil se na mne Lucius a rychle vstal. "Jdi do hajzlu!" Zmačkal deku a vztekle mi ji hodil do tváře. Se zaťatými pěstmi kráčel ke koupelně a já jsem oněměle zíral na jeho zmrskaná záda. Ne tak, jako když si spolu hrajeme na pána a otroka. Tohle byl skutečný výprask. Někdo bezcitný mu vědomě ubližoval. Se zvráceným potěšením.

Pocítil jsem silnou potřebu být s ním. Zvedl jsem se a odkráčel za ním do sprchy. Přiblížil jsem se k němu zezadu a pevně ovinul paži kolem jeho krku, jako bych ho chtěl uškrtit. Věděl jsem, že se bude zuřivě bránit a připravil jsem se na to. Nepovolil jsem stisk, dokud jsem necítil, že jeho vztek a vzpouzení nepolevili. Chytil jsem ho kolem pasu a sepnul jsem dlaně na jeho břiše. Opřel se zády o mne, hlavu zaklonil dozadu a položil ji na mé rameno. Horká voda nám stékala po kůži.

Původně jsem neměl v úmyslu milovat se s ním ve sprše, ale jaksi to vyplynulo ze situace a mé ruce se pomalu rozjely po jeho břiše a roztíraly kapky vody po jeho kůži. Lucius otočil ke mně tvář a já jsem přijal jeho výzvu. Když se mi začal prokrvovat penis, vzal jsem do pěsti ten jeho a zintenzívnil jsem polibek. Lucius tiše vzdychal až do doby, než jsem mu druhou rukou sáhl mezi hýždě.

Dnes už podruhé se mi vytrhl z náruče, jako kdybych se dotkl jeho kůže žhavým kusem železa. Nechápal jsem jeho divné chování. "Vypadni!" zasykl. Překvapeně jsem se na něj podíval. "Prosím," dodal mírněji.

Odešel jsem. Péro mi stálo jako lžička v šálku a nemínil jsem to jen tak ignorovat. Myšlenku na Luciusovo divné chování jsem odložil na později. Lehl jsem si napříč na jeho postel a začal si pomalu třít ptáka. Zrak mi střídavě klouzal z mých očí v zrcadle nade mnou k tvrdému péru v černém houští. Do zorného pole se mi najednou dostal důvěrně známý penis. Poznal bych ho mezi tisíci. Kýval se nad mým obličejem a provokativně nabízel své služby. Vzal jsem ho do ruky a několikrát s ním zapumpoval. Jazykem jsem zespodu šimral koule, visící mi přímo nad nosem.

Zaklonil jsem hlavu dozadu přes hranu postele a penis jsem nasměroval do svých úst. Lucius stál rozkročen nade mnou, pohyboval boky dopředu a dozadu a zasouval mi penis do úst až po kořen. Žalud překonával hranici dávivého efektu a pronikal mi do hltanu. Dusil mě, ale vzrušoval mě ten pocit plnosti v mých ústech.

Lucius sklonil hlavu do mého klína a žalud zmizel v jeho ústech. Hýbal přitom zadkem nahoru a dolů a divoce šukal má ústa. Předvedl své dokonalé orální umění, které ze mne docela brzy vysálo i tu poslední kapku produktu mého chtíče. Nadzvedl jsem jeho boky, abych umožil svým ústům se nadechnout a vzdechnout. Lucius se narovnal a nekompromisně začal do nich pálit znova, až jsem z toho chroptěl.

Po chvilce vytáhl svého vyždímaného ptáka s mých bolavých úst a zadýchaně se svalil vedle mne na postel. Poskytl jsem mu jen nezbytně nutný čas, aby se vzpamatoval. Sevřel jsem mu bradu mezi prsty a donutil otočit se ke mně. "Dlužíš mi vysvětlení," připomněl jsem.

"Není co vysvětlovat," odbyl mě. Chytil jsem ho za ruku a významně jsem mu podržel jeho pohmožděné zápěstí před očima.

Rezignoval. "Co chceš vědět?"

"Co třeba začít tím, proč jsi mě sledoval v té zatracené kouli?" Proč toho sakra nenechám a rýpu do toho? Každý normální člověk by svůj prohřešek zahrabal deset yardů pod zem a ještě by pořádně udusal hlínu. Jen já, místo abych odvedl pozornost třeba k Luciusově chlupaté holeni, to chci dobrovolně rozpitvávat. Asi nejsem normální. "Chci to vědět," řekl jsem neústupně. "Chci vědět vše."

Lucius se chvíli ošíval. "Byla to součást plánu Pána zla," řekl nakonec. "I když tě to vůbec neomlouvá," neodpustil si.

"Co? Jaký plán? Pozorovat mou soulož? Netušil jsem, že jsem duši zaprodal voyaerovi." Zíral jsem jako blázen za mřížemi ústavu.

"Když jsem s ním po té popravě mluvil, ptal se na hloubku našeho vztahu, na mé city k tobě a na mou reakci na tvou nevěru, anebo ještě hůř, kdybys mě opustil. Věděl jsem, že těmi otázkami směřuje k jedinému cíli." Odmlčel se a položil si ruku přes tvář.

"Jakému cíli?" zeptal jsem se netrpělivě. "Vážně, Luciusi, mohl bys být konkrétnější a mluvit k věci?"

"Prahne po tobě. Od té doby, co jsem tě k němu přivedl poprvé. Poznal jsem to. Vlastně se velice divím, že si tě ještě nevzal." Odkryl oči a podíval se do mých. Přes vážnost slov mu zaplály v nich veselé plamínky. "Nechápu, co na tobě vidí," ušklíbl se.

Nevšímal jsem si jeho ironické poznámky, protože jsem si rázem vzpomněl na Mistrova mrazivá slova. Velká škoda, Severusi, že jsi přítelem mého nejlepšího, nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího Smrtijeda. Ta pomíjivá fyzická rozkoš mi nestojí za to, abych o něj kvůli tomu přišel.

Tehdy jsem Luciusovi o chvilkové Mistrově indispozici neřekl. Teď mi to připadalo více než vhodné. "Neblázni, Luciusi. Záleží mu na tobě, nikdy si mě nevezme. Má strach, že by tě kvůli tomu ztratil."

"Ty to nechápeš!" vyštěkl najednou Lucius. "Nic ho nezastaví! Jde promyšleně za svým cílem." Ztišil hlas. "Chce nás rozdělit."

Nedostávalo se mi slov. Jen jsem tupě zíral před sebe a přemlouval mozek, aby pobral Luciusova slova.

Lucius se otočil ke mně a jeho pohled mě bodal u srdce. "Nutil mne dívat se do té koule a zlomyslně se u toho smál. Zvráceně si užíval mé psychické týrání. Přitom ostře sledoval moji reakci. Vycítil mou bolest, kterou jsem nedokázal skrýt, ať jsem se snažil, jak chtěl a vypozoroval můj stupňující se vztek a silnou nenávist vůči těm cizím lidem. Přinutil mě, abych rozhodl o jejich osudu."

Hlavou mi probíhal každý detail vášnivé noci. Lhal bych, kdybych říkal, že brzy na ni zapomenu. Proto mi otázka uvízla v krku a zvažoval jsem, jestli vůbec chci znát odpověď. "Co… co se s nimi stalo?" zeptal jsem se nakonec.

"Odsoudil je k smrti. Za to, že tě svedli. Za to, že s tebou šoustali. Za to, že s tebou strávili divokou noc. Navzdory tomu, že pouze plnili jeho rozkazy." Říkal to překvapivě klidným hlasem. "Dal mi možnost odpustit jim. Mohl jsem využít práva veta a zrušit jeho rozsudek. Jediné mé slovo je mohlo omilostnit." Odmlčel se. Jeho nepřítomný zrak se upíral někam do stratosférických výšin.

Tiše jsem se zeptal. "Odpustil jsi?" Pomalu záporně zakroutil hlavou. "Nenáviděl jsem je." Zamrazilo mě snad až na chodidlech. Padl jsem obličejem do polštáře.

"Vše dělá s chladným rozmyslem a jistým záměrem," šeptal Lucius. "Úskočně zjistil, jestli bych odpustil, kdyby mi tě vzal. "

"Nikdy nevezme…," řekl jsem tiše a prstem jsem mu přejel po ostré linii jeho lícních kostí.

Odfrkl si. "Myslíš, že ho cokoli zastaví? Jsi naivní jako štěně. Je jen otázkou času, kdy ti přikáže přijít do jeho komnat."

"Když mi to přikáže, poslechnu. Ty ale přesto budeš vědět, že i když se zmocní mého těla, duchem budu pořád u tebe. Jen mi slib, že neuděláš žádnou hloupost."

"Severusi… Severusi… tohle není bezvýznamný sex. Tohle není… normální." Jeho hlas se zachvěl a odhalil stopy po mučení na svém těle.

"Tak o to víc mě to zajímá. Bylo by dobré vědět, co mě čeká, dřív než k tomu dojde. Tobě samému se přece líbí, když tě trestám. Tak snad přežiju, když si pro změnu vyměním roli. A třeba se mi to i zalíbí," zlehčoval jsem situaci, ale obavy přesto svíraly mé tělo jako ve svěrací kazajce.

"Severusi… Pán nechce, aby se ti to líbilo… a dělá pro to všechno," uvedl to Lucius na pravou míru. "To se vůbec nepodobá tomu, co spolu děláme my, chápeš?" Lehl si na záda a pomalu zavřel oči. Jeho rty se několikrát pootevřely ve snaze najít ta správná slova, nakonec se ale pokaždé zase zavřely.

"Pán zla má… svérázné sexuální choutky," promluvil konečně. "Preferuje bondáž. Zvráceně si libuje ve svazování druhých. Ve svých perverzních hrátkách týrá svou oběť, používá středověké mučící nástroje, věší lidi za různé části těla, strká do nich různé pomůcky. Nachází zvrhlé potěšení v utrpení druhých. Miluje bolest, krev, bičování, mučení." Nadzvedl hlavu a pohlédl do mé tváře. "Stačí ti to jako příprava na to, co tě čeká? Nechtěj ode mne prosím, abych to rozebíral detailně." Ztichl.

Mé plíce vynechaly několik nadechnutí. Lucius to postřehl a pousmál se. "Promiň. Nechtěl jsem to říct tak neomaleně." Odhrnul mi vlasy z očí. "Neboj se, dá se to přežít. Zvládneš to. Každý Smrtijed si tím prošel. Většina hned při přijímání. Patří to k přijímacímu rituálu." Povzbudivě se na mne usmál. Přesto mě to vůbec neuklidnilo. "K přijímacímu rituálu? Proč tedy já ne?" podivil jsem se. Ne že bych po tom prahl.

"Nechtěl jsem ti to říkat. Včera byl Mistr rozhodnut strávit s tebou noc ve svých sklepeních," svěřil se mi Lucius. "Řekl mi to, když mi kladl ty své nesmyslné otázky o síle našeho vztahu. Nabídl jsem své tělo místo tvého a on to kupodivu přijal. Určitě ale ne ze soucitu. Zákeřně náš vztah podrobil zkoušce. Přikázal těm dvěma otrokům, aby tě svedli a mne donutil dívat se na to. Pozoroval mě jako laboratorní krysu a přímo morbidně si užíval mé utrpení." Posmutněl. "Myslím, že je jen otázkou času, kdy tě k sobě zavolá. Jsi hodně mladý, obklopen neproniknutelným tajemstvím, tvůj démonický zjev ho fascinuje a dráždí k šílenství." Jeho rty rozvlnil slabý úsměv. "Koho by ne?"

Dlouho jsem odolával otázce, ale chtěl - musel jsem znát odpověď na ni. "Byl jsi s ním i někdy předtím?"

Přikývl. "Mistr si velice rád užívá utrpení druhých. Nikdy se nespokojí pouze s jedním zážitkem." Prsty se mi probíral ve vlasech. Příjemně mě to ukolebáválo. "Celou noc se mi zdálo, že si s tebou Pán pohrával ve své mučírně. Donekonečna tě týral a já jsem ti nijak nemohl pomoct," řekl potichu Lucius. "Doufám, že to nic neznamená." To byla ta jeho noční můra.

Tížil mne silný pocit viny, že jsem tak bezhlavě padl do Mistrovy pasti. "Promiň... promiň mi můj hřích," žádal jsem o odpuštění. Opět se usmál a vtiskl mi polibek na čelo. "Ale slib, že už nikdy-,"

Položil jsem mu prst na rty. "Už nikdy." Slíbil jsem věrnost a myslel jsem to smrtelně vážně. "Nechci nikoho než tebe."

Přivinul mě pevně do náruče. "Cítím to stejně. Naše tajné Conspondeo mi je odteď svaté. To ti slibuji."

Sklonil jsem se k jeho uchu. "Jsi ženatý," připomněl jsem mu.

"Nic to pro mne neznamená," zašeptal tajemně. "Jsi jen ty." Pohlédl na mne uhrančivýma očima a přiblížil svá ústa k mým rtům. "Nevnímám nic jiného než tebe," šeptal. "Křivky tvých rtů mohou vyprávět příběh."

Zatoužil jsem po něm, jako už hodně dlouho ne. "Teď něco zažiješ," zavrčel jsem jako vlk a zmocnil se jeho rtů.

* Český překlad francouzských frází:
Puis-je te aider? (Mohu ti pomoci?)
Comment tu t'appelles? (Jak se jmenuješ?)
Je suis Annelies, et toi? (Já jsem Annelies. A ty?)
Annelies, Jdidoprdele, allons-y. (Annelies, Jdidoprdele, pojďme tam.)
Vas vite, a plaisir. (Pojď rychle, prosím.)

Část šestá: Intriky a touhy

Léto se definitivně chýlí ke konci. Konečně. Nesnáším léto. Nesnáším slunce, které spálí mou citlivou pokožku do ruda, jen co vyhlédnu z okna. Nesnáším ptáky, kteří řvou od svítání do západu slunce v korunách stromů. Léto je dobré leda tak k tomu, že nabízí nepřeberné množství rozmanitých druhů lezoucí a plazící se havěti, kterou neodmyslitelně potřebuji ke svým pokusům a k výrobě přísad do lektvarů a jedů pro svého pána. Budu muset na ně ještě podniknout poslední výpravu, než před zimou zalezou do děr a úkrytů.

Lucius přijal v rámci dobrých rodinných vztahů pozvání na slavnostní oběd k Blackům. Stál jsem v okně a z dlouhé chvíle jsem sestřeloval hůlkou ty nenáviděné dvounohé teplokrevné obratlovce, kteří mi svým křikem celé odpoledne drásali nervy. Proč zrovna pod mými okny musí být sad? Proč tady není třeba jezírko? Noční kvákání žab by bylo pro mé uši melodickým nokturnem po tom celodenním koncertě těch opeřenců.

Zavřel jsem okno před zvuky přírody a šel se nudit dovnitř. Kdy už sakra přijde ten Lucius, abychom mohli něco spolu podniknout? Z úvah mě vyrušilo zaťukání na okenní sklo. Ohlédl jsem se. Na okno připlachtil velký černý havran. Do hajzlu, další otravný pták. Zlostně jsem na něj namířil hůlkou. Pták vypustil ruličku pergamenu a s hlasitým zakrákoráním odletěl do dáli. Na několik tepů se mi zastavilo srdce, když jsem spatřil pečeť se znamením zla. Roztřesenými prsty jsem ji rozlomil a s přerývaným dechem jsem se začetl do krátkého vzkazu.

Severusi, přestaň ubližovat těm ubohým stvořením a přemísti se do mého hradu. Očekávám tě ve svých komnatách. V.

Zavrávoral jsem. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se vzpamatoval. Co když mě ten šmírák právě teď pozoruje v té zatracené kouli? Nedám mu šanci poznat, že… mám strach. Naškrábal jsem brkem pár slov pro Luciuse a přemístil se do Voldemortova hradu.

Stál jsem v chodbě, na jejímž konci se v šeru plápolajících pochodní rýsovaly mohutné dveře do Mistrových pokojů, za které jsem ještě nikdy nevkročil. Zíral jsem na ně jako na brány pekla. Zpocené ruce jsem neustále otíral do hábitu a sbíral odvahu k tomu, co mě za nimi pravděpodobně čeká.

Buch, buch. Buch, buch. Buch, buch. Srdce mi nahlas bušilo jako kapky deště na plechovou střechu. Hodil jsem si přes hlavu smrtijedskou kápí a obličej zakryl stříbrnou maskou. Pán zla si potrpěl, aby jeho Smrtijedi důsledně dodržovali zásady anonymity, byť se jednalo jen o audienci.

Nohy se mi pomalu daly do pohybu a pekelná brána se přibližovala. Když jsem zvedl ruku, abych nesměle zaklepal, dveře se skřípavě otevřely dřív, než jsem se jich dotkl a já zdráhavě vstoupil do inferna. Zase se za mnou hlasitě zaklaply a splynuly s okolní zdí. Byl jsem proti své vůli vržen do vězení bez východu.

Rozhlédl jsem se kolem. K mému překvapení místnost vůbec nepřipomínala celu. Zdi byly zakryté ostěním z mahagonového dřeva a zdobily je lovecké trofeje. V jednom z koutů salonku stál originální samorost, který se jen tak nevidí. Uprostřed zdi se skvostně vyjímal mohutný kamenný krb, bohatě zdobený. Nádherná práce. Celkový vzhled doplnil kvalitní starožitný nábytek snad ještě z dob Salazara Zmijozela.

Mistr v sobě nezapřel krev starého šlechtického rodu. Sál byl zařízen s nebývalým vkusem, přesto na mne působil neobvyklým dojmem. Možná proto, že zde byla naprostá absence černé barvy, tak typické pro Pána zla. Jediné, co tady bylo černé, byla ta magie, která se plazila všude kolem. Vždy jsem si myslel, že žije v temnotě, obklopen černou magií, netopýry a sochami padlých andělů. Čekal jsem kobku s kamennými zdmi, anebo alespoň ponurý kabinet se soškami démonů a dekoracemi z lidských kostí jako v Mistrově pracovně. Evidentně raději žil v přepychu.

Stál jsem uprostřed a zmateně jsem těkal kolem sebe. Netušil jsem, co mám dělat a kam jít. Nikde jsem nezahlédl žádné další dveře, přestože mi Lucius vyprávěl o rozlehlosti Mistrových komnat a taky o tajném točitém schodišti, vedoucím do sklepení. Při vzpomínce na něj mě zamrazilo.

Mou pozornost upoutala rozsáhlá sbírka knih. Váhavě jsem přistoupil k výstavnému kusu nábytku z mahagonu. S hlubokým respektem jsem civěl na vzácné výtisky, které se v žádné jiné knihovně na světě neuvidí. Prstem jsem se bázlivě dotýkal hřbetů starých, ohmataných knih, téměř jsem se jich bál dotknout. Sálala z nich černá magie a prosakovala mi do kůže. Očima jsem s úctou klouzal po jejich názvech.

Zrak mi zabloudil na stříbrný rytý nápis, ostře kontrastující s černou kůží, ve které byl vzácný výtisk vázán. Ta dvě slova se mi vypalovala do sítnice, jako když se oko podívá přímo do slunce a pak zavře víčka.

Magia Nigra.

Roztřesenýma rukama jsem knihu opatrně vytáhl z řady. Stejný zdobený nápis byl vyrytý i na kožené vazbě. Kolik obětí muselo být stáhnuto z kůže, aby mohlo být sepsáno toto magické učení? S posvátnou úctou jsem přejel dlaní po jemné kůži. Ucítil jsem náhlý chlad, rozlévající se skrz paži do celého mého těla. Mimoděk jsem se zachvěl a rychle ucukl rukou. Pomalu jsem otevřel stránky a začetl se do rudého zdobeného písma.

... je magie velkým příslibem naplnění všeho nedosaženého a nedosažitelného. V magii se výrazně promítá faustovský problém člověka, jeho poživačné sobectví a neukojitelná touha, ať už po poznání, nebo po tělesných slastech, moci, slávě, bohatství. Přirozeným důsledkem oddání se magii je oběť. Ta je vyžadována již v rovině ceremoniální. Jen ten, kdo odhodí své okovy, se může odvážit vkročit do světa magie. Běda tomu, kdo...**

Na zátylku jsem ucítil závan teplého vzduchu. Zaklapl jsem knihu a poplašeně se otočil. Můj zrak spočinul na krvavém bělmu Pána zla. Jeho pohled sklouzl ke knize. Vzal mi ji z ruky a zvědavě si ji prohlížel, jako by ji viděl poprvé. Pokorně jsem padl na kolena a opřel čelo o zem v očekávání fyzického trestu za to, že jsem sáhl na zakázanou knihu.

Potrestání nepřicházelo, dokonce když Pán promluvil, v jeho hlase nebyl ani stín zloby. "Upřímně mě těší tvůj zájem o černou magii, příteli." Překvapením jsem zakoulel očima. Uslyšel jsem, jak vrátil knihu zpátky, jak přistoupil ke stolku, odsunul židli a sedl si. Hrobové ticho rušilo pouze pravidelné škrábání brku po pergamenu. Několik dlouhých minut jsem klečel v poloze kajícníka na zemi a čelo tiskl ke studené dlažbě.

Brk přestal skřípat. "Pojď sem, Severusi." Zvedl jsem se z kolen a přistoupil jsem ke stolu, s hlavou pořád skloněnou na prsa. "Zavolal jsem tě ze dvou důvodů," sdělil mi. Dva důvody! Polkl jsem tak ztěžka, že jsem málem spolkl ohryzek.

"Připravíš lektvar podle těchto instrukcí." Podával mi hustě popsaný pergamen. "Musí být hotový nejpozději do úplňku, tak se snaž. Jsi dočasně osvobozen od povinností Smrtijeda, abys mi jej zhotovil včas." Zmátlo mě to. Pracovní záležitosti jsme vždy řešili v jeho pracovně. "To je jedna věc," řekl tónem, který definitivně tuto záležitost uzavřel.

Zvedl se od stolu a přistoupil ke mně. "Odlož masku a sundej kápí, Smrtijede," požádal. Ihned jsem poslechl. Ovinul paži kolem mých ramen a mé svaly ztuhly na kámen. Proměnil jsem se v sochu z hladkého mramoru a mé nohy ztěžkly jako zalité v betonovém podstavci. Po bílé tváři Pána temna přelétl pobavený úšklebek. "Uvolni se, příteli," povzbuzoval mě. "Jsi napnutý jako tětiva." Pomalu přešel ke krbu s paží pořád ovinutou jako had kolem mého krku. Přesvědčil jsem své nohy, aby udělaly krok. Připadal jsem si jako batole, které jeho rodič učí první krůčky.

Pán zla konečně sundal těžkou ruku z mých ramen a pohodlně se usadil do honosného křesla u krbu. "Klekni si," přikázal. Bezmezně jsem poslechl a padl na kolena. "Pojď blíž," řekl potichu a tenké rty se mu sotva pohnuly. Se zcela smíšenými pocity jsem po kolenou přilezl k jeho křeslu.

Položil mi kostnatý prst pod bradu a nenuceně zvedl můj obličej nahoru. Odvážně jsem se mu podíval do tváře ve snaze skrýt ten skličující strach, který mi svíral srdce. Jeho hypnotický zrak se vpíjel do mých zorniček, přestože nepoužil nitrozpyt. Děsil jsem se těch očí a mé hrdinství spadlo do kalhot.

Jeho prst mi neúprosně držel bradu nahoře a nedovolil sklonit hlavu. Hleděl mi upřeně do očí a jediným jeho pohybem bylo těkání jeho zraku z jednoho mého oka na druhé. "Fascinují mě tvé oči, Severusi," řekl po dlouhé chvíli. "Černé jako havraní křídla… neproniknutelné jako pohled sfingy… záhadné jako nekonečný vesmír... ďábelské jako samotné peklo," říkal tiše neznámým hlasem. Palcem mi pomalu přejížděl po rtech.

Do tváře mě ovanul jeho horký dech, když se ke mně naklonil. Zhluboka nasál a jeho chřípí se zachvělo. "Dráždí mě to tajemno, co tě obklopuje." Mluvil jako v transu a přivíral oči do škvír. Jeho prsty mi nelítostně svíraly bradu. "Polož si hlavu do mého klína." Další rozkaz. Nečekal, až to udělám. Jeho ruka mi zatlačila hlavu do jeho slabin. Jestli to vůbec bylo možné, psychicky jsem se rychle připravil na vykouření nejmocnějšího kouzelníka všech dob.

Nic takového se ale nestalo. Jeho ruka dál spočívala na mém temeni, přestala ale tlačit. Strnule jsem klečel, bál jsem se hnout, obličej zabořený v jeho klíně, netušíc, co se ode mne očekává.

Štíhlé prsty vklouzly do mých vlasů. Bylo to tak nečekané, že jsem zatajil dech. "Ssseverusi...," syčely jeho rty a mazlily se s mým jménem. "Jsi přímo zrozen pro stranu temna. Tvůj démonický zjev, nadprůměrná inteligence a nadání tě předurčují stát se velkým čarodějem," říkal jako ve vytržení. Pořád jsem netušil, kam míří. Z nepohodlné pozice jsem měl krk ztuhlý jako nebožtík.

Mistrova dlaň konečně udělila milost mé hlavě. "Udělej si pohodlí, příteli," pobídl mě. Poslechl jsem a sedl si u jeho nohou. Kostnatá ruka mi přitiskla hlavu na jeho stehno. "Byla by věčná škoda nechat v tobě jenom tak bezcílně dřímat tvůj talent," pokračoval ve svém záhadném monologu. "Zasvětím tě do tajů černé magie. Ne té, kterou přednáším na smrtijedských srazech, ale přímo té nejčernější. Seznámím tě s pekelnou mocí Temné strany, ukážu ti nesmírnou sílu Zla, naučím tě, jak ovládat, omámit a očarovat mysl, vycvičím tě v umění neomezeně vstupovat do cizích mozků a ochránit svou vlastní mysl před nitrozpytem," šeptal vášnivě. "A možná... možná ti prozradím i tajemství nesmrtelnosti."

Prudce jsem zvedl hlavu a navzdory strachu, který mnou lomcoval, podíval jsem se mu přímo do tváře. Planula mu v ní nezkrotná vášeň, kterou rychle skryl před mým zrakem. Špičkou jazyka si olizoval rty a oči se mu podivně leskly. Jemně hladící prsty ztuhly a zaťaly se do pokožky mé hlavy jako orlí spáry. Donutily mě sklonit hlavu zpátky do jeho klína.

"Udělám z tebe mocného a obávaného čaroděje, Severusi," slyšel jsem frenetický šepot nad svou hlavou. Tvář jsem měl uvízlou v jeho slabinách a nemohl jsem pořádně dýchat. S panickou hrůzou jsem si uvědomil, že můj nos je zabořen do ztopořeného penisu, od kterého mě dělil jen tenký pruh látky.

Pařáty, zaseknuté do mé hlavy, povolily stisk. Zalapal jsem po dechu a okamžitě jsem osvobodil svůj obličej z dosahu jeho tvrdého péra. Neodvážil jsem se již zvednout zrak. Upřeně jsem zíral do plamenů v krbu a vytrvale přemýšlel o tom, co způsobilo Mistrovo vzrušení.

Ruka zněžněla a dlouhé prsty se opět začaly probírat mými vlasy. Nikdy bych nevěřil, že ruka, která surově trestala sebemenší prohřešek a na níž lpěla krev nevinných obětí, mohla tak laskavě a měkce hladit. Zasněně jsem pozoroval oranžové jazyky, polykající březově dřevo a praskání ohně mě ukolébávalo do slastné letargie. Zavřel jsem oči a pomalu se propadal do zrádné otupělosti. Nechal jsem se zcela ukonejšit příjemnými doteky prstů v mých vlasech. Ruka nevtíravě sklouzla na můj zátylek a prsty jemně mnuly kůži na šíji. Do celého těla se mi rozlilo příjemné mravenčení. Aniž bych si to nějak uvědomoval, pomalu jsem upadal do dřímot.

Zacloumal jsem rukama. Zděšeně jsem si uvědomil, že má zápěstí jsou k sobě pevně svázaná. Celé mé tělo bylo spoutané provazem, který mi nedovolil pohnout se. Připadal jsem si jako bezmocná oběť, omotaná pavučinou hladového pavouka. Křičel jsem z plna hrdla, ale můj hlas zanikl v roubíku, nacpaném až skoro do krku. Zvedl jsem hlavu a zůstal jsem ochromen hrůzou, když se můj zrak setkal s důvěrně známýma krutýma očima, hledícíma na mne z černé kožené masky.

Škubl jsem sebou a prudce otevřel oči. Plameny vesele plápolaly v krbu. "Máš ze mne strach, Severusi?" vytrhl mě z netečnosti Mistrův hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil teplou dlaň mezi lopatkami. Přes horko, které z ní sálalo proběhl mi mráz po zádech. "Nechcete mi ubližovat... že ne, pane?" hlesl jsem neomaleně a mé oči se okamžitě převrátily v sloup, jak hloupě to znělo.

"Mohl bych," usmál se Voldemort pobaveně. "Ale nechci. Alespoň ne teď." Jeho zvídavá dlaň, prozkoumávající pokožku pod košilí pomalu klouzala z mých zad přes rameno až na hruď. Po celém těle mi naskakovala husí kůže. "Byl by hřích poškodit tak hedvábnou kůži," konstatoval. Prsty mi jemně masíroval klíční kost. Nebýt to ruka Pána zla, vzdychl bych blahem. "Počkám, až přijdeš sám a dobrovolně," dodal tajemně.

Seděl jsem zkroucený mezi jeho nohama, hlavu z donucení položenou na jeho stehně a přemýšlel nad významem jeho posledních slov. Ruka nečekaně vyklouzla zpoza mé košile a spočinula na opěrce křesla. Zhrozeně jsem si uvědomil, že cítím zklamání.

"Neodpověděl jsi mi na mou nabídku." Tón jeho hlasu se změnil. "Chceš proniknout hlouběji do tajemství černé magie, Severusi?" zeptal se ostře. Zmítal mnou divoký nepokoj. Instinkt mi našeptával, že můj intelekt a vzhled vampa nebude pravým důvodem soukromých hodin se samotným Voldemortem. Otázku položil tak chytře, že jsem nemohl odpovědět jinak. "Bude mi ctí, pane," řekl jsem s nejhlubší pokorou.

Pán se najednou prudce zvedl z křesla a smetl mě ze svých stehen na zem. "Jsem rád, že jsem se v tobě nezklamal," lstivě se pousmál. „Přijď o půlnoci." Odkopl mě jako prašivého psa a sotva již na mne pohlédl.

Na vratkých nohou jsem zmateně vyklopýtal z jeho komnat a rychle se přemístil.

*****

Hned, jak mě v mém pokoji prozradilo hlasité prásknutí, rozrazily se dveře a dovnitř vtrhnul Lucius ještě v cestovním plášti, s rozevlátými vlasy a zpytavým výrazem ve tváří. Za dveřmi zapomněl svou typickou malfoyskou povrchnost a povýšenost. Beze slova se ke mně vrhnul a než jsem stačil zareagovat, pevně objal má záda. "Teprve před chvílí jsem si přečetl tvůj vzkaz," řekl omluvně. "Jsi v pořádku?" Důkladně si mě ze všech stran prohlížel jako otroka na trhu s lidským masem.

Vymanil jsem se z jeho sevření. Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z nedávných událostí a neměl jsem chuť Luciusovi cokoliv vysvětlovat. Sám jsem to vysvětlení potřeboval.

"Sakra, jsi?" zeptal se znovu neodbytně a zatřepal mnou jak s rozbitými hodinami.

Odstrčil jsem ho podrážděně od sebe. "Je mi... fajn. Vypadni, mám práci," řekl jsem popudlivě a zamířil jsem ke knihovně. Jezdil jsem špičkou prstu po hřbetech knih, přestože jsem přesně věděl, kam sáhnout pro hledanou knihu. Na zátylku mě propaloval Luciusův pronikavý pohled. „Severusi,“ oslovil mě ustaraně. Ignoroval jsem ho a doufal jsem, že má nevšímavost ho pobídne k tomu, aby vypadl. Prošel jsem celou knihovnu třikrát shora až dolů, než jsem konečně uslyšel za zády tiše zaklapnout dveře.

Z pečlivě zarovnané řady jsem vytáhl Přípravy lektvarů pro pokročilé. V této učebnici, která mě doprovázela jako věrný přítel mými školními léty, sice pokyny k přípravě tak náročného lektvaru, jaký mi Pán temna zadal, nenajdu, ale hodlal jsem využít užitečných praktických rad, které jsem si léta poznamenával na jejich stránkách.

Opatrně jsem sáhl i po vzácném výtisku Thesaurus Potagium, Pokladnici lektvarů, kde jsou uchované všechny moudrosti světa o umění přípravy elixírů. Položil jsem obě knihy na stůl a opřel se pohodlně do křesla. Zavřel jsem oči a konečně jsem si ukradl chvíli na přemýšlení nad událostmi posledních hodin.

V hlavě jsem měl neskutečný chaos. Zmatené myšlenky se mi proháněly bludištěm otázek, na které jsem neznal odpověď. Čeho chtěl Mistr docílit svým nezvykle přátelským monologem? Kam mě chtěl dostat svým důvěrným přístupem? Co sleduje svou nesmlouvavou nabídkou zasvětit mě do černé magie?

Hledání odpovědí jsem zasunul, alespoň prozatím, do spodní přihrádky v hlavě a vrátil jsem se ke svým povinnostem. Nalistoval jsem v knihách příslušné pasáže, vytáhl jsem brk a sepsal seznam ingrediencí, které budu potřebovat k přípravě lektvaru pro Pána zla.

Shrábnul jsem popsaný pergamen a zmizel jsem ve sklepení v jednoduše zařízené výrobně lektvarů, kterou mi před časem laskavě poskytl můj drahý přítel Lucius. Pracoval jsem v polních podmínkách, ale bylo to lepší, než nic. Musel jsem si pospíšit, měsíc přešel do poslední fáze a úplněk je už za sedm dní. Některé ingredience potřebují uležet několik dní, aby byly vůbec použitelné.

Po několikahodinové práci jsem se utahaný vrátil zpátky do svého pokoje. Navzdory svému proslulému smyslu pro pořádek jsem cestou do koupelny ze sebe postupně shazoval části svého oblečení a zanechával jsem za sebou na podlaze neklamné stopy, kudy jsem kráčel. Byl jsem tak unavený, že mi to vůbec nevadilo.

Po chladivé sprše, která mě vzpružila jen částečně jsem se rozhodl, že se těch několik hodin, které mě dělí od první lekce v černé magii, trochu prospím. S touhou po trošce spánku jsem potmě vklouzl do peřin. Narazil jsem na cizí tělo, které nebylo součástí mé postele.

"Luciusi, sakra, co tady děláš?" zabručel jsem otráveně. Vidina klidného spánku se rozplynula jako ranní mlha.

"Čekám na tebe?" ozval se uličnický hlas z peřin.

"Kdo se ti o to prosil?" sykl jsem nevrle. "Potřebuji se vyspat."

"Proč tak brzy? Netopýři jsou přece noční tvorové," uchechtl se a přilepil se k mému tělu jako sliz."Jsi studený!" vyjekl, když se ke mě přitiskl. Objal mě pažemi a sevřel v náručí. "Zahřeju tě," zašeptal a špičkou jazyka olízl mé rty.

Odvrátil jsem se. "Nemám na to zrovna náladu."

"Na co? Nic ti přece nedělám." Jeho dlaně pátravě jezdily po mých zádech. Bylo mi to jasné. Hledaly stopy Voldemortova mučení.

"Nic mi není, sakra," zopakoval jsem rozladěně a vyprostil jsem se z jeho náruče.

"Ty nejsi... zraněný?" zeptal se nevěřícně.

"Měl bych být?"

"Byl jsi... s Mistrem."

"Vážně, Luciusi, být s Mistrem neznamená pokaždé být ztrestán." Vzpomněl jsem si na vůbec ne nepříjemné doteky Voldemortovy ruky, která uměla krutě trestat a zároveň smyslně hladit.

"Ukaž."

"Co?"

"Chci se podívat."

Nestačil jsem mu zabránit v povelu Lumos a oči mi zaplavilo jasné světlo. Škvírami v přimhouřených víčkách jsem zahlédl Luciuse, strhávajícího ze mne přikrývku a zkoumajícího mé obnažené tělo. Teplou dlaní mi jezdil po hrudi a břiše. Když nenašel žádné stopy po mučení, sklonil hlavu a špičkou jazyka laskal mé staré jizvy po těle. Pták se mi nepatrně pohnul. Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Nechal jsem ho, ať si hraje. Ospalost byla stejně nenávratně pryč.

Matrace se prohnula, když Lucius změnil polohu. Klekl si mezi má stehna, chytil mě pod kolenními jamkami a kolena mi nacpal až pod bradu. Páteř se mi nepřirozeně zakřivila a zadek se ocitl vysoko nad úrovní horní části mého těla. Luciusovy dlaně sklouzly plynule z mých kolen po vnitřní straně stehen až k hýždím a doširoka je roztáhly. Obočí se mu krabatilo a ve tváří měl soustředěný výraz. Zkoumavě si prohlížel vstup do mého těla a koukal do něj jako do kotlíku s nepovedeným lektvarem. V duchu jsem se musel nad jeho výrazem pousmát.

Přesto, že s ním šukám už od svých čtrnácti let, jeho důkladná prohlídka mi nahrnula krev do tváře. Mohl jsem mu jediným kopnutím zabránit v této nezvyklé činnosti, ale vyčkával jsem. Docela jsem se začal bavit.

"Jsi v pořádku!" nevěřícně mě seznámil s tou závratnou novinou. Jako kdybych mu to neříkal.

"Vážně? To je úžasné! Hned se cítím líp po tvé příznivé diagnóze," neodpustil jsem si sarkastický tón.

Lucius se zašklebil. "To mi tedy vysvětlíš."

"Není co." Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych mu sdělil průběh mého setkání s Mistrem. "A mohl bys konečně laskavě osvobodit můj zadek z té nedůstojné pozice? Potěšilo by mne, kdybys mluvil ke mně a ne k mému zadku."

Lucius posměšně ohrnul rty až ke špičce nosu a jeho prsty, svírající mé půlky, promnuly jejich kůži. "Byla by škoda nevyužít toho, když se mi tvůj rozkošný zadek tady nabízí přímo pod nosem." V šedomodrých očích se mu podivně zablýskalo.

"Mluvil jsem dost srozumitelně, když jsem řekl, že dnes nemám na to chuť?" řekl jsem otráveně a snažil jsem se vykroutit ze své ponižující pozice. "Já ti tu chuť udělám," zašeptal Lucius a nadzvedl mi zadek ještě výš. Bez zbytečného otálení mě očistil kouzlem a sklonil hlavu mezi hýždě.

Ten nádherný pocit, který mě zaplavil, když jsem ucítil jeho hbitý jazyk ve svém těle, se ztěžka dal popsat. Instinktivně jsem roztáhl nohy ještě víc a pevně je uchopil pod koleny. Lucius mě žhavě šoustal jazykem a ocelové oči nespustil z mé slastnou křečí zdeformované tváře. Soudě podle jeho výrazu, si má smyslná muka vysloveně užíval.

Vsunul prst do zvlhlého otvoru a kroutil jím uvnitř mého těla jako tančící kobra. Prostata přímo rezonovala pod jeho doteky a já myslel, že umřu blahem. Z hrdla se mi draly ponižující zvuky, zprvu jsem se snažil trochu je tlumit, s narůstajícím vzrušením jsem ale vzdal marnou snahu ovládnout je a nechal jim volný průchod. Zaplavila mě vlna orgasmu a z plic jsem vydechl pralesní zvuk. Břicho i hruď mi skropilo vlastní sperma, přestože se Lucius mého ptáka ani nedotkl.

Jeho tvář ozdobil široký úsměv. "Nevypadáš, že bys na to neměl náladu," dobíral si mně. Nebyl jsem ve stavu odrazit jeho jízlivou poznámku a tak jsem radši mlčel a vydýchával dozvuky orgasmu. Ten mizera mě vždy dostane. Pokaždé mu podlehnu, nedokážu mu nikdy dlouho odolávat. Lucius je můj slabý článek v pevném řetězu mých zásad a on to věděl, parchant.

Položil jednu nohu na zem, chodidlo druhé zabořil do matrace a přitáhl si můj zadek do klína. Vyplivl mi mezi hýždě chuchvalec slin a nedočkavě nabodl mé tělo na své kopí. Zasténal jsem slastí a přitáhl si kolena až k bradě, abych umožnil Luciusovu péru proniknout hlouběji. V tomto úhlu jsem ho cítil snad až u bránice.

Lucius pomalým tempem zasouval penis tam a zpátky s úmyslem co nejdéle protahovat pohlavní styk. Dráždivě klouzal v mém těle a rozesílal impulzy i k tomu nejvzdálenějšímu výběžku nervové soustavy. Rozmázl jsem si sperma po břiše a uchopil svůj mrtvý penis. Kluzkou dlaní jsem mu pomohl probudit se k životu. Ještě pořádně nevychladl z předchozího orgasmu a už byl zase jako skála. Přetáhl jsem předkožku přes žalud a krátkými naučenými pohyby jsem ho vedl přímou cestou k dalšímu vyvrcholení.

Luciuse ten pohled rozdráždil a začal do mne zběsile přirážet. Jeho bledá pleť v obličeji získávala lehce růžový nádech, který mu neskonale slušel. Koule mu pleskaly o můj zadek a tentokrát jsem nebyl jediný, komu se z hrdla draly pazvuky. Zaklonil hlavu dozadu a dech se mu zrychlil natolik, že nádechy a výdechy splynuly v jedno nesrozumitelné chroptění. Hlasitě oznámil světu, že vyvrcholil a mé tělo dostalo dvojitou spršku horkého gejzíru. Dovnitř i ven.

Lucius se bezvládně zřítil vedle mne. Pramen platinových vlasů mu přikryl obličej. Dýchal rychle a přerývaně jako v posledním tažení. Můj zrychlený dech byl dokonalou ozvěnou toho jeho. Dlouhou chvíli jsme leželi tiše a zklidňovali rozbouřené hormony v krvi.

Byl jsem v sladkém polospánku, když Lucius přerušil ticho a donutil mě otevřít oči. "Máš neskutečně těsnou prdelku," řekl na půl úst. Líně pootevřel jedno oko a rty se mu rozvlnily jako mořský příboj. Vyloudil tím na mé tváři jeden z těch vzácných upřímných úsměvů, kterých rozdávám jako šafránu. "Bastarde," vydralo se mi z úst trefné pojmenování. Lucius se převalil na břicho a přehodil ruku přes mou hruď. "Taky tě miluji," ušklíbl se. Úsměv se zarputile držel na mých rtech.

Netuším, odkud se najednou vzala ta touha ve mně. Snad vzpomínka na příjemný odpolední zážitek u Mistra, který jsem si zatoužil zopakovat. "Mohl bys mi mnout krk?" požádal jsem tiše. Překvapeně zvedl hlavu, ale bez otázek vklouzl rukou dozadu na mou šíji a jemně ji masíroval. Po těle se mi rozeběhly jiskřičky z něžných doteků na mé erotogenní zóně. Oddal jsem se tomu slastnému pocitu až do doby, kdy jsem si s úděsem uvědomil, že přesto, že Luciusovy prsty byly šikovné a hbité, nedosáhly kvalit... och, bože... nedosáhly kvalit Voldemortových.

Tento objev mnou otřásl víc, než jsem byl schopen si připustit. Proti mé vůli si mé podvědomí přivolalo představu Mistrovy ruky na mém krku místo té Luciusovy. Nejhorší bylo, že jsem se tomu vůbec nechtěl bránit. Vnímal jsem dlouhé prsty Pána zla na svém temeni a pomalu jsem upadal do slastné apatie. Poslední, co jsem si pamatoval, než jsem se propadl do náruče svých tajných snů, bylo Luciusovo tiché Nox.

Probudilo mě vzdálené bití hodin. Poslední úder, oznamující celou hodinu vystřídal gong, rozechvívající se do ticha. Rozespale jsem počítal. Jedna, dva... deset, jedenáct, dvanáct.

Prudce jsem otevřel oči. Půlnoc! Schůzka s Pánem temna! Opatrně, abych ho neprobudil, jsem sundal Luciusovu ruku z mé hrudi. Zabručel něco ze spánku a otočil se na druhou stranu. Potichu jsem vyskočil z postele. Dal jsem si rychlou sprchu a spláchl ze sebe pach sexu. Kouzlem jsem potmě přivolal své věci, ve spěchu se oblékl a ve zlém tušení zavadil zrakem o velké kyvadlové hodiny.

Bylo deset minut po půlnoci. S rozporuplnými pocity jsem se rychle přemístil do Voldemortova hradu.

*****

Pouhých deset hodin mě dělí od té chvíle, kdy jsem stál před těmito bytelnými dveřmi v obavách nejvyššího stupně z toho, že se otevřou. Teď mám paradoxně lehké obavy z toho, že zůstanou zavřené. Nepohnuly se ani o píď, přestože jsem už hodnou chvíli bouchal do nich železným klepadlem ve tvaru hada, požírajícího sám sebe od ocasu.

Po dvaceti minutách útrpného civění do dřeva jsem to vzdal. Neproniknutelně jsem se zahalil do svého pláště, zkřížil ruce na prsou a se zachmuřeným výrazem jsem se opřel o studenou zeď a pro změnu zíral na mosaznou kliku, umělecky vykovanou - měl bych se divit? - do hadí hlavy. Toužebně jsem myslel na opuštěné teplé místo vedle Luciuse.

Oči se mi začaly klížit, když najednou ticho temné chodby rozrazilo kovové cvaknutí zámku. Chodbu osvětlil pruh světla z otevřených dveří a já vstoupil dovnitř.

Mistr seděl v křesle, otočen ke dveřím a svůj pohled, ostrý jako břitva zlostně vpíjel do mých očí. Dlouhé nehty zatínal do opěrek křesla. "Jdeš pozdě!" zasyčel hlasem, studeným jako horský ledovec. Padl jsem na kolena. "Milost, pane," prosil jsem o odpuštění.

"Nemám ve zvyku udělovat milosti. Odmítnutí poslušnosti trestám," zaduněl autoritativním hlasem a pohrdavě se na mne zadíval. Připadal jsem si jako jednonohý v soutěži v nakopávání zadků.

Nezahlédl jsem, že by vytáhl svou hůlku, dokonce jsem ani neuslyšel žádné zaklínadlo. Přesto mé tělo probodla ostrá bolest, která mi rvala vnitřnosti na kusy. Svíjel jsem se v křeči na zemi. Měl jsem pocit, že se mi objem mozku zdvojnásobil a obrovským tlakem roztrhal mou lebku vejpůl. Krev pulzovala v mém těle pod takovým tlakem, až jsem se divil, že ještě neprorazila stěny tepny. Dusil jsem se a chrčení bylo jediným zvukem, který jsem byl schopný ze sebe vydat. Serval jsem si masku z obličeje, abych se mohl nadechnout.

Bolest najednou okamžitě ustala. Zkroutil jsem se do klubíčka a tiše kňučel.

"Postav se!" ozval se povel. S námahou jsem se vydrápal na nohy. Mistr ke mně přistoupil a silnými prsty mi zmáčkl čelist. Dlouhý nehet malíčku mi zaryl do krku a zatlačil na něj. Cítil jsem, jak se mi jeho tlakem napíná kůže. "Doufám, že tento trest tě dostatečně poučil o poslušnosti," řekl nelítostně. "Příště bys nemusel přežít."

Jeho ruka, svírající mou bradu, mi bránila jakkoliv pohnout hlavou. Nedokázal jsem uhnout zrakem, byl přitahován pomyslným magnetem v jeho rozšířených zorničkách. "Neměl bys trávit tolik času s Luciusem," zasyčel jako zmije. "V posteli se lehce zapomíná na povinnosti." Ostrý nehet konečně nemilosrdně perforoval pokožku na hrdle. Bodla mě ostrá bolest a vzápětí jsem ucítil stékat po mém krku teplou krev. Pán zla přesně věděl, kam říznout, aby nezasáhl tepnu, přitom poškodil cévu.

Voldemort naklonil hlavu na stranu a se zvláštním leskem v krvavých očích pozoroval mou ránu na krku. Stočil mi hlavu na stranu a sklonil obličej k mému hrdlu. Ucítil jsem, jak plochým jazykem slízl krev, vytékající z rány. Jako kdybych se podíval přímo do očí medúze, na místě jsem zkameněl.

V koutku jeho beztvarých rtů ulpěla rudá krůpěj. Třeštil jsem oči na kapičku mé vlastní krve, než zmizela s nenasytným jazykem v jeho ústech. Ruka mu klesla podél těla. Instinktivně jsem si sáhl na ránu. Pořád krvácela, bříška prstů se rudě leskla.

Položil paži na má ramena. "Příteli," změnil tón i chování, a když ucítil, jak se mi tím kontaktem napnuly všechny svaly, voskový obličej mu zkřivil záludný úsměv. "Začneme se zasvěcováním do černé magie. Dnes v noci tě seznámím s Temnou stranou." Během řeči mi převázal přes oči černou pásku. Začal jsem panikařit. "Pojď, očekávají nás," uslyšel jsem tichý hlas.

Žaludek se mi sevřel nečekaným přemístěním.

Část sedmá: Černá mše

Zvuk kroků se hlasitě rozléhal po kamenné dlažbě a jeho ozvěna mě upozorňovala na to, že prostor, kterým mě můj Pán vede, je obrovský. Po nekonečně dlouhé době, kdy se mi zdálo, že mě Mistr vede do samého pekla, mě najednou doslova praštila přes nos nevídaná energie. Zmateně jsem zamával před sebou rukou. "Klid, Severusi," uslyšel jsem u ucha Mistrův tichý hlas. "Magie zde vibruje ve vysokých frekvencích. Důvěřuj mi." Chytil mě pevněji pod paži. Neměl jsem na vybranou.

Naše kroky se zastavily a Pán pustil mé rameno. Zůstal jsem bezradně stát v černotě. Bylo zvláštní, jak jsou ostatní smysly citlivější než jindy, když je člověk připraven o zrak. K čichovým buňkám mi pronikla jemná vůně kadidla a zaslechl jsem monotónní hluboký hlas, připomínající motlitbu.

"Kdo sem dnes mezi nás zavítal?" ozval se neznámý hlas.

"Jeden, co chce poznat umění magie a sloužit Temné straně a svým bohům," zaznělo vedle mne.

Někdo mi zezadu sundal pásku z oči. "Přistup blíž," rozkázal první hlas. Otevřel jsem oči a prudce jsem zamrkal. V kruhu stál asi tucet černých postav, zahalených v kápích a maskách. Já byl přímo uprostřed toho kruhu.

Rychle jsem se rozhlédl po potemnělém chrámu, osvětleném pouze stovkami slabě plápolajících svící. Jak jsem předpokládal, prostor byl obrovský. Po obou stranách stálo hranaté sloupořadí jako v egyptském zádušním chrámu, mizející hluboko ve tmě, kam už nedosáhlo světlo svíc.

Na všech světových stranách chrámu stály majestátní sochy, znázorňující čtyři živly, vodu, oheň, vzduch a zemi. Na východní straně se nacházel obětní oltář. Vycházel jsem z předpokladu, že chrám byl stavěn zcela nepochybně s určitým symbolickým záměrem, směřoval od západu k východu, od temnot ke světlu.

Kdosi mě postrčil dopředu. "Jsi zde ze své svobodné vůle a dobrovolně v míru a lásce?" zeptal se jeden z vyšších zasvěcenců. Přikývl jsem. "Poklekni," rozkázal.

Poslechl jsem. Vložil mi do rukou kalich a gestem mě vybídl, abych vypil jeho obsah. Nápoj chutnal hořce jako po mandlích. Jeho účinek působil okamžitě, celým tělem se mi rozlily příjemné pocity uspokojení, které se rychle stupňovaly. Strach z toho, co mě čeká, ze mne rychle opadal, pocítil jsem povzbuzení, zvýšení psychické i fyzické výkonnosti a mé zábrany se uvolňovaly. Rychle jsem spěl až k umělému ráji a pozoruhodným zážitkům.

"Zařaď se do kruhu a zakryj si tvář maskou. Démon Belial se nepodívá obyčejnému smrtelníkovi do tváře." Zacouval jsem do kruhu k ostatním.

Doprostřed kruhu vešel nejvyšší mág, zahalený v černém rouchu, se střibrnou maskou přes obličej. Otočil se k oltáři, vzal z něj oboustranně broušený atham a rozpřáhl ruce. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" odříkal magickou formuli a kreslil dýkou obrácený kříž od vrcholu dolů a zprava doleva. Zažehl Černý plamen a pokračoval ve vyvolávání.

"Přikazuji mocnostem temnoty a jejich pekelné moci. Otevřete se brány pekla! Peklo je dokořán otevřeno a vychází z něj obávaný démon Belial, aby naplnil svoji vůli v díle Stvoření. Třeste se smrtelníci, neboť vstupuje do mého pozemského těla. Hle! Jsem bohem včerejška, dneška i zítřka. Jsem strážcem času a věčnosti. Jsem roven principu temnoty. Neomezený. Jedinečný. Moje moudrost nezná hranic a nepřekonatelná je moje síla. Má astrální mise je dokonána. Mé poslání je uskutečněno a naplněno. Volám živly, aby mi sloužily a síly Stvoření, aby plnily má přání. Přijďte a zúčastněte se na díle Stvoření skrze tato slova moci."***

Jeho nakřáplý hlas nabýval na intenzitě a poslední slova už křičel z plna hrdla. Jeho ústy k nám promlouval samotný Belial. Všude kolem se rozléhalo monotónní mumlání zasvěcenců, padajících jeden po druhém na kolena. Setmělo se a vzduch se tetelil silnou energií, pronikající až do morku kosti. Plameny svíc házely neidentifikované stíny a divoce se třepetaly, přestože se vzduch ani nepohnul. Byl jsem jako očarován a z hrdla se mi samovolně začalo linout ponuré melancholické drmolení.

"Můj duch bude žít po celou věčnost. Smrtelníci se mne obávají. Právem! Třeste se před mým hněvem! Neboť vyslovuji nevýslovná slova moci. Při mocnostech temnoty, stínu a světla, vracím se zpět do pekla. Jsem připraven udeřit jiné noci. Do té doby ať zůstane peklo zavřeno. Vrátím se!"***

Poslední slova velekněz ztěžka vydechl z plic a jeho tělo, najednou zbavené ďábla bezvládně kleslo na oltář.

Vše ztichlo. Loď chrámu se rozjasnila světlem svíc a magická moc pominula. Vyznavači temných sil se jeden po druhém zvedali z kolen. Otočil jsem zrak k oltáři. Byl jsem otřesen z toho, čeho jsem byl svědkem, nic to ale nebylo proti tomu, na co jsem těď zíral. Postava v černém rouchu se namáhavě drala na nohy. Velekněz zvedl ruku ke své tváři a já jsem s úžasem pozoroval ty štíhlé dlouhé prsty.

Lord Voldemort si prudce strhnul masku z bledého obličeje a jeho ďábelské oči spočinuly na mně.

*****

"Tvůj život patří mně, Severusi," oznámil mi nesmlouvavě Mistr, když jsem si jako poslušný pes lehl u jeho nohou. Chlad chrámu vystřídalo příjemné teplo z krbu, sálající mi do zad. Tiše jsem ležel na zemi a koutkem oka sledoval Voldemortovy dlouhé štíhlé prsty, hladící černý samet na opěrce křesla.

"Spolu, Severusi, ovládneme svět. Vymýtíme tu mudlovskou chátru a všechny, kteří pošpinili kouzelnickou krev svých vlastních potomků zkaženou mudlovskou krví," pokračoval ve své fanatické misi zbavit svět mudlů, do které mě chce - bylo mi to jasné - aktivně zapojit. Zcela jsem nepochopil, jestli to je jeho přání, anebo rozkaz. Vyjde to nastejno.

Přestože byl přímým potomkem Salazara Zmijozela, netušil jsem, z čeho pramení ta jeho poblouznělá posedlost čistou krví, která už hraničila s psychopatickou nenávistí k mudlům.

Nesnáším čistokrevné kouzelníky. Slabochy, kteří se schovávájí za svým neposkvrněným rodokmenem. Ty samolibé povýšence, kteří si myslí, že čistokrevný kouzelník je lepší, než polovičný. Já, Princ dvojí krve všem těm nadutým snobům s ušlechtilou krví dokážu, že i kouzelník nečisté krve může být lepší, než oni všichni dohromady.

"Jsi jiný, než ostatní," přerušil tok mých myšlenek Mistr. Mluvil tichým, monotónním hlasem. Prolezl mnou mráz, jestli nevyčetl mé rouhavé názory. "Poznal jsem to hned, jak jsem tě poprvé spatřil. Už půl století se nenarodil tak talentovaný čaroděj. Jsi výjimečný." Ruka mu z opěrky sklouzla podél křesla a dotkla se mých vlasů. "Vidím v tobě sebe sama ve tvém věku. Ani netušíš, jak podobné máme osudy. Já jsem se musel protlouct životem sám, tobě však dám šanci. Poskytnu ti svou ochranu, své zkušenosti, své znalosti."

Jeho slova ve mně vyvolávala nečekanou touhu. Touhu po poznání, po pomstě celému světu, touhu dostat se až na vrchol. Připlazil jsem se mu k nohám a pokorně políbil lem jeho roucha. "Děkuji, Mistře."

Sevřel chomáč mých vlasů v pěst a přitáhl si mě blíž k sobě. Přinutil mě kleknout si mu mezi nohy, zády k němu. Upíral jsem zrak do praskajícího ohně a všechny svaly jsem měl napnuté v očekávání. Jeho dlouhé prsty se mi ovinuly kolem krku a vepředu se spojily. Palci mi masíroval ztuhlé svaly šíje sílou zcela neúměrnou jejich kostnatému vzhledu. Obličej se mi zkřivil bolestí.

"Neděkuj, Severusi,“ řekl líně. „Nebude to zadarmo." Tlak se zvolnil a ruce se vplížily pod límec mé košile. "Žádám za to od tebe absolutní loajalitu, slepou oddanost a poslušnost. Ve všem," připomněl mi mou povinnost Smrtijeda. "Ne jako Smrtijed, ale jako můj... oblíbenec," dokončil chladným hlasem. Zatěkal jsem zrakem kolem sebe. Jeho dlaně, pomalu se plížící po nahé kůži mých ramen přes klíční kosti až na hruď, sálaly jako rozpálené cejchovací železo. Přesto mi po těle naskákala husí kůže. Pokožku jsem měl jako struhadlo a bylo nemožné, aby to necítil.

Pán temna se sklonil k mému uchu. "Čekal jsem na tebe celých padesát let, Severusi," zašeptal. Byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jestli z jeho slov, nebo z toho těsného kontaktu. Nejspíš z obojího. Mlčel jsem. Za těch několik měsíců ve službě Pána zla jsem se už naučil, kdy mám promluvit a kdy být raději zticha.

Zavřel jsem oči a vychutnával příjemné pocity z doteků po mé citlivé pokožce. Kousal jsem se do rtu a bránil jsem vzdechům vydrat se z hrdla. V duchu jsem děkoval Merlinovi, že mi Pán nemůže vidět do obličeje. I kdybych se musel otočit, ten připitomněle blažený výraz bych nedokázal vymazat ze své tváře.

Prsty sklouzly k mým bradavkám a jejich bříška je začala lehce mnout. Ztvrdly a sladce zabolely. Unikl mi tichý sten.

Silnými pažemi svého Pána jsem byl nečekaně odmrštěn jako z katapultu a v poslední chvíli jsem natáhl před sebe ruce, abych ztlumil pád. Zůstal jsem ležet čelem k zemi a zběsile přemýšlel, co jsem udělal špatně. Ve všem jsem přece poslechl, dokonce jsem se ani ze strachu nebránil jeho - polkl jsem - vůbec ne nepříjemnému intimnímu přístupu. Připadalo mi, že si z dlouhé chvíle se mnou hraje jako kočka s myší.

"Následuj mě!" řekl velitelsky a zvedl se z křesla. Sesbíral jsem se ze země a plížil jsem se za ním jako stín. Byl pořád krok přede mnou. Prošli jsme bludištěm chodeb a Mistrovy kroky se zastavily před masívními dveřmi do věže. "Mám pro tebe překvapení," zkřivil úzké rty do čehosi, vzdáleně připomínajícího úsměv. Ladně mávnul rukou a starobylé dveře se s vrzáním otevřely. Pokynul rukou a já vešel dovnitř.

Ocitl jsem se v kulaté místnosti, s malými okénky vysoko pod stropem, provoněné pachem lektvarů, mísícím se s různými druhy bylin a přísad. Uprostřed stál dlouhý pracovní stůl s nepřeberným množstím pracovních nástrojů, včetně chirurgických skalpelů. Dokola podél celé zdi se nacházely regály a police, vlevo se stovkami a stovkami skleněných lahviček, flakónů, baněk, zkumavek a ampulek různých velikostí a tvarů, vpravo s nejrozmanitějšími ingrediencemi do lektvarů, z rostlinné i živočišné říše, organického i anorganického původu.

Tak perfektně zásobenou výrobnu lektvarů neměl ani profesor Křiklan v bradavické škole. Procházel jsem rukou po policích, četl jsem nálepky na lahvičkách s cennými lektvary a žasl nad vším tím vybavením.

"Vidím, že jsi nadšený mou laboratoří," zamlaskal spokojeně Pán zla.

"Je...," hledal jsem správné slovo, "... impozantní."

"Je tvoje, Severusi."

Moje? Rychle jsem se po něm poohlédnul. I když je jeho chování poslední dobou nevyzpytatelné, v jeho kamenné tváři, jakoby vytesané z bílého vápence, jsem nezahlédl jakýkoliv náznak emocí.

"Tuhle laboratoř můžeš neomezeně používat ke svým experimentům a pokusům. Ovšem počinaje dnešním dnem budeš tady až do úplňku připravovat lektvar, který jsem ti určil," oznámil.

Vzpomněl jsem si na několikahodinovou úmornou práci v Luciusově sídle. "Ale já už jsem začal-," snažil jsem se vznést protest.

"Mlč!" okřikl mě zlostně. "Nedovolil jsem ti promluvit. Začneš znova a tady," řekl nekompromisně.

Sebrat odvahu ke smlouvání mi dalo neuvěřitelnou práci. Očekával jsem za to trest, ale nemínil jsem se vzdát už částečně hotové práce. "Přinesu si sem alespoň to, co už jsem připravil."

Probodl mě varovným pohledem. "Ty to nechápeš, Severusi. Ty z této místnosti neodejdeš, dokud nebude ten lektvar hotový, rozuměl jsi?" vmetl mi Voldemort nelítostně do očí. Pak se škodolibě usmál. "Několik nocí bez Luciuse ti jen prospěje. Vám oběma."Rezignoval jsem. Nic jiného mi taky nezbývalo.

"Nezkoušej jakýmkoliv způsobem odejít. Všude kolem je příliš hodně kouzel, které tě nepustí," varoval mě Mistr. "Teď se jdi trochu vyspat, za chvíli svítá. Večer tě čeká další schůzka s černou dámou jménem Magie."

Rozhlédl jsem se. "Kde budu spát?" dovolil jsem si ozvat se znova s nadějí, že alespoň spát mě nechá v Malfoy Manor. Zoufale jsem potřeboval dostat se odsud pryč i za cenu trestu.

"V mé posteli je místa dost i pro dva," navrhl Voldemort. Poplašeně jsem se na něj podíval.

Rozesmál se krákoravým smíchem. "Jen tě zkouším, příteli," mlaskl rty. Elegantně mávnul rukou a jeden z regálů se pomalu odsunul od zdi. Za ním se objevilo úzké schodiště. Jak jen to dělá, blesklo mi hlavou a toužil jsem toto umění mermomocí znát.

"Kletba zní Invenio. Dobrou noc, můj mladý oblíbenče." Pán zla majestátně opustil můj dočasný domov a na mne už ani nepohlédl.

Přitiskl jsem se zády ke dveřím. Srdce mi divoce bušilo na hrudní kost. Stal jsem se vězněm lorda Voldemorta.

*****

Navzdory tíživým myšlenkám před spaním jsem se kupodivu vyspal výborně. Nepamatuji si, kdy naposled jsem nebyl v posteli nikým obtěžován. Možná to bylo i tou drogou, účinky které mi v těle ještě teď doznívaly.

Hned po ranní sprše jsem se pustil do přípravy toho prokletého lektvaru. Všechny potřebné věci jsem měl po ruce v mé - Merline, jak to vzrušivě zní - laboratoři. Všechny, až na jednu nejdůležitější přísadu, do které se nedokončený lektvar na samý závěr přidá. Teplá lidská krev. Vůbec jsem netušil, kde seženu čerstvou krev. Bude jí potřeba větší množství, než abych se na oltář vědy sám obětoval a poskytl svou vlastní. Problém jsem odložil na později a až do večera jsem pracoval na velice složitém lektvaru.

Utahaný jako dovádějící kotě jsem se na chvilku pohodlně usadil do křesla. Zavřel jsem oči a oddal se zaslouženému odpočinku a relaxaci. Přísahám, že jsem měl v úmyslu nostalgicky vzpomínat na mého Luciuse. Myšlenky se mi místo toho - neznámo proč - zatoulaly k mému Pánovi. Znova a znova mi pod víčky probíhalo jeho velkolepé noční představení v roli Velmistra tajného bratrstva.

Po celém těle mi proběhlo vzrušující mrazení. Lekl jsem se. Merline, co to mělo znamenat? Můj mozek se evidentně ještě zcela nevzpamatoval z dlouhodobých účinků drogy, uvolňující veškeré mé zábrany. Jak si jinak vysvětlit, že začínám myslet na svého Pána i jinak, než se strachem a respektem?

Je to přece lord Voldemort, pán světa, zla a temna, urputně jsem přesvědčoval svůj mozek. Čaroděj bez soucitu, bez sebemenšího pocitu viny, bez empatií, s extrémním nedostatkem lásky, s převažujícím pocitem vlastní důležitosti, s obrovskou touhou po sebeuznání, vyžadující extrémní obdiv, vykořisťující lidi, jdoucí i přes mrtvoly za svým cílem, se zvrácenou touhou trestat. Jedinec, který splňuje tolik kritérií o narcistické poruše osobnosti.

Zvrácená část mého mozku vypověděla válku mému zdravému rozumu a poukazovala na téměř božskou sílu Pána zla. Na jeho moc otevřít pekelné brány, zaklínat boha a vyvolat ďábla, promlouvat s démony, na schopnost jeho ruky znesvětit posvátné, stejně jako pouhým dotekem vyvolat slast.

Posvátný strach z nejmocnějšího čaroděje vystřídala nekontrolovatelná touha po něm. Tak silná, že přehlušila varovné signály a vytěsnila je z mé hlavy. Rozlezla se po těle jako lepra a zvedla mi ptáka do pozoru. Představa Mistrových ďábelských očí a mrtvolně bledé tváře mě přestala děsit. Vzpomněl jsem si na moudrá slova Regulusova: Krása není vše, důležité je, co z člověka vyzařuje.

Roztáhl jsem nohy a sklouzl rukou do klína. Rozepl jsem poklopec a pustil bolestivě tepajícího ptáka na svobodu. Hladil jsem ho a představoval si Mistrovy štíhlé prsty k zbláznění ho týrající. Hruď se mi rychle zvedala a klesala rostoucím vzrušením.

Na hřbetu masturbující ruky jsem najednou ucítil dotek. Prudce jsem otevřel oči a krev mi ztuhla v žilách. Nade mnou stál lord Voldemort, v očích mu blýskalo jako za prudké bouřky a se záhadným úsměvem spočíval svou dlaní na mé onanující ruce. Rychle jsem se vzpamatoval, jak jen to bylo možné při mém přistižení, shodil jeho ruku ze své a rychle schoval ptáka do klece. V rozpacích jsem nevěděl, kam s rukama i očima.

"Touha po Luciusovi?" řekl chápavě. Sevřel mi dolní čelist a zavrtal se do mých zorniček. "Je skvělé vidět člověku do mysli-," řekl po chvíli a tajemně se usmál.

Do prdele, do prdele, do prdele! klel jsem v duchu ostošest. Jsem korunovaný idiot, že jsem se nechal samotným Mistrem přistihnout, jak si honím ptáka a ještě si nechat nahlédnout do hlavy.

"-a proto tě dnes naučím umění nitrozpytu. Je nepostradatelný, když potřebuješ prozkoumat nitro nepřítele. Někdy... i přítele," záludně se zašklebil. "Až zvládneš nitrozpyt, potrápím tvůj nadprůměrně inteligentní mozek tím, abys dokázal před nepřítelem vystavět kolem svých myšlenek zeď nitrobrany. Ale varuji tě, před mým nitrozpytem ještě nikdy nikoho žádná byť sebelepší bariéra neochránila," upozornil na své dokonalé umění. V duchu jsem se ušklíbl. Uvidíme.

Mistr mávnul rukou a neverbálním kouzlem si přitáhl k sobě křeslo. Obdivoval jsem tu jeho moc ovládat kouzla bez pomoci hůlky jen svou myslí a toužil jsem znát tajemství tohoto umění. Posadil se přímo naproti mně a pohodlně se opřel. "Jaké jsou tvé dojmy z vyvolávání sil z temnot, Severusi?" zeptal se.

"Byla to pro mne čest, Mistře," řekl jsem stručně s rukama založenýma v klíně, nervózní z toho, že má erekce pořád neochabovala a krutě bolela.

Odfrkl si. "Zatím nebylo co ctít. Jsi jen bídný smrtelník, kterému bylo dovoleno přihlížet. Poctu stát se zasvěcencem Řádu Luciferiánů si musíš nejdřív zasloužit." Zkoumal mě jako pokusnou krysu, cítil jsem to. "Nauč se ovládat černou magii, využít její potenciál, neboj se za pomoc z temnot zaplatit i vysokou cenu. Svět je krutý, musíš si vybrat, zda v něm chceš být lovcem nebo lovnou zvěří. Já byl tím lovcem a dotáhl jsem to až k tomu, že jsem vyzrál nad smrtí. Jsem nesmrtelný a neporazitelný," řekl pyšně a hruď se mu vzdouvala jako vítěznému kohoutovi v aréně. Soustředěně jsem poslouchal jeho slova a začínal jsem vidět svého Mistra zcela jinak, než doteď.

Přisunul si křeslo blíž k mému, naklonil se ke mně a chytil mou levou ruku.Toužil jsem zcela zapomenout na svět kolem a zadoufal jsem, že mě odmění svým pohlazením. On mi však pouze vyhrnul rukáv a odhalil znamení zla. "Jsi hrdým nositelem symbolu lebky, který znamená moc, chaos, destrukci, válku. Myslím, že se nemýlím, když říkám, že mohu od tebe očekávat velké věci."

K mému zklamání mi pustil ruku a zahleděl se mi upřeně do očí. "Soustřeď se, Severusi," řekl uklidňujícím hlasem. Psychicky jsem se připravil na to, že v nejbližších hodinách z mé hlavy vytáhne i ta nejskrytější tajemství a tužby, než mu můj mozek dokáže vzdorovat. Utěšovalo mě pouze to, že já z jeho snad taky.

*****

"Avada Kedavra!" Tělo tmavovlasého mudly kleslo jako podťaté k zemi. "Chcípni, chcípni, otče!" zasyčel nenávistně černovlasý pobledlý chlapec. Do jídelny vešel starší pár. Žena zvřískla a vrhla se k mrtvému tělu na podlaze. "Tome! Proboha, ne!" Starší muž skočil po chlapci. Místnost proťaly další dva zelené záblesky. Kluk se triumfálně postavil a s vítězným úšklebkem v hezké tváři si přeměřil tři mrtvá těla. Vytáhl masivní zlatý medailonek s ozdobným klikatým písmenem S, otevřel ho, přiložil k ústům a zašeptal. "Revello conclu-,"

Zhroutil jsem se bezvládně do opěradla křesla a namáhavě dýchal. Tento poslední nitrozpyt mě obral o veškerou mou sílu a energii. Mistrova úporná snaha zabránit mi pohledět do této jeho vzpomínky mě téměř stála vědomí. Zhluboka jsem lapal po dechu a sledoval, že Mistr není na tom o nic lépe.

Za těch deset hodin, co jsme si navzájem vytáhli z hlav spousty vzpomínek, jsem se tak neunavil, jako při několika posledních vteřinách. Mistrova mysl se úporně bránila, než se jí konečně povedlo uzavřít se před mým vnitřním zrakem a nebyl jsem hloupý, abych nepochopil, proč.

Minuty plynuly a mlčky jsme se navzájem pozorovali. "Očekával jsem to riziko, že se něco o mně dozvíš," začal konečně a prsty křečovitě svíral opěrky křesla. "Nevěděl jsem ovšem, že budeš mít takový talent na nitrozpyt. Netušil jsem, že využiješ svoji inteligenci k tomu dozvědět se tajemství mého původu a zároveň příčiny mé nesmrtelnosti. Podcenil jsem tvůj intelekt, moje chyba, zato jsi mě ale přesvědčil, že jsem se v tobě nespletl a že jsi hoden stát se mým následovníkem." Mlčel jsem.

Pán zla se zvedl z křesla a začal přecházet po místnosti tam a zpátky jako šelma v kleci. Zuřivě o něčem přemýšlel. Zvedl jsem se taky, opřel se o regál a smířen jsem čekal, jak krutě mě potrestá za to, že jsem odhalil jeho tajemství. Doufal jsem, že to nebude trest nejvyšší.

Jeho kroky zamířily mým směrem. Zastavil se těsně u mne. "Já jsem ten, kdo určuje pravidla, kdo ovláda, kdo ubližuje. Mysli na to, Severusi," řekl varovným tónem. Udělal ještě jeden krok dopředu a přirazil mě k regálu, až se některé lahvičky s lektvary převrátily. Sevřel mi bradu jako do kleští, jeho propalující pohled jsem cítil až na temeni lebky. "Zabiju tě, jestli někomu prozradíš mé tajemství," sykl mi do tváře. Přimáčkl se k mému tělu a jeho rty se přiblížily k mým ústům.

Ve tváři jsem ucítil jeho horký zrychlený dech a jeho ruka, svírající mi bolestivě bradu, se roztřásla. Přesto, že jeho rty byly tak blízko, blízko mých, nedotkly se jich. Jeho oči planuly jako požár. Zaplavila mě mocná vlna vzrušení a touhy po něm, Merline, nezvladatelné touhy po svém Pánovi! V panice jsem ucítil, jak tvrdnu a s největším úsílím jsem se ovládal, abych se sám nepřisál na ty bezkrvé úzké rty, tak smyslně se nabízející.

Škvírami v přimhouřených víčkách žádostivě sledoval mé očí a chtěl mě, cítil jsem, že mně chce, ale jeho ovládání hraničilo až s náboženským sebezapřením. Najednou mi pustil bradu, otočil se a s vlajícím pláštěm rychle opustil místnost. Nechal mě tam napospas s pérem jako skála a volnou pravou rukou.

Zákeřně si se mnou zahrává a já nemohu přijít na to, proč.

*****

V příštích dnech jsem úspěšně dokončil lektvar a zbývala už pouze poslední přísada. Můj Pán mě ujistil, že až příjde vhodný čas, dodá ji. Pravidelně mě navštěvoval v mé komnatě a já měl radost pokaždé, když se objevil. A nebylo to tím, že byl jediným živým tvorem kromě krys, který mi dělal společnost v tomto páchnoucím vězení.

Ve chvílích, kdy jsem se zrovna nevěnoval přípravě lektvaru, nenechal mě zahálet. Zasvěcoval mě do kouzel černé magie, procvičoval se mnou umění nitrobrany a nitrozpytu a nesmlouvavě mě zkoušel. Byl přísným, ale výborným učitelem, já pilným žákem.

Nikdy už se ale ke mně nepřiblížil tak blízko, aby měl pokušení alespoň se mne dotknout. K mému velkému zklamání ukončil veškerý tělesný kontakt se mnou. Každý večer jsem marně čekal na to, abych si mohl lehnout k jeho nohám a oddat se laskání jeho ruky. Chyběly mi ty jeho příjemné nevinné doteky.

Nedokázal jsem si vysvětlit, proč mě tak mučí, když při nitrozpytu musel už dávno zjistit, že po něm toužím. Tím víc, čím víc mě odmítal. Myslím, že za celý svůj dosavadní život jsem tolik nenamasturboval, jako za posledních sedm dní.

Po těchto sedmi dnech mého vězení a psychického týrání mě dnes v noci čeká poslední zasvěcování. Zítra se vrátím zpátky do Malfoy Manor a můj život se vrátí do starých kolejí. Už nikdy to ale nebude stejné, jako předtím. A nemyslím tím zrovna to, že za těch sedm dní jsem zvládl tolik černomagického umění, co jinému trvá i roky.

Když jsem sem před týdnem přišel, měl jsem ze svého Pána strach a respekt. Teď, když odcházím - dlouho jsem si to nechtěl přiznat - jsem se stal na něm závislým a vzhlížim k němu s posvátnou úctou a obdivem.

Hleděl jsem z okna své ložnice ve věži do noci a zamyšleně pozoroval jasnou kouli měsíce v úplňku. Myslel jsem na Luciuse. Styděl jsem se, že jsem si na něj nevzpomněl už několik dní. Jestlipak alespoň ví, co je se mnou?

Mistr přišel přesně o půlnoci, jak slíbil. Vzal si ode mne téměř hotový lektvar a přemístili jsme se do chrámu na Černou mši Luciferiánů. Tentokrát jsem černou pásku přes oči nedostal. Dnes v noci se stanu jedním z nich.

Ponurá atmosféra chrámu byla minulostí. Loď byla osvětlena nejenom stovkami tlustých svící, ale i řadou pochodní na každém ze sloupů. Zdi byly ozdobeny ďábelskými freskami, znázorňujícími vraždu, hanobení svátostí a neplodnou lásku. Oltář byl obestřen černým závěsem a ve výklencích kolem něj stály mramorové sochy, v jejichž pohanské kráse bylo zvěčněno sedm smrtelných hříchů.

Kolem postávali v hloučcích členové Řádu v mnohem větším počtu než posledně. Jak jsme se přiblížili, přiběhli k Mistrovi kněží a oblékli ho do ceremoniálního roucha.

Mše začala. Černý závěs se odhrnul a objevil se oltář, na kterém ležela v erotické poloze nahá žena. Velmistr rozžehl kolem ní na oltáři čtyři svíce na čtyři světové strany. Otevřel schránku s relikviemi a rozlomil tři pečetě, v ní skryté.

Nad našimi hlavami se houpaly čoudící měděné kadidelnice, vyvolávaly mystickou atmosféru a navozovaly příjemnou opilost. Zhluboka jsem se nadechl a citlivým čichem rozeznal blín, rulík, oměj a snad potměchuť.

Celý večer jsem nespustil zrak ze svého Velmistra. Když mše spěla ke svému konci, všude kolem se již vznášela oblaka dýmu z doutnajících drog, omamující zcela smysly. Velekněz pokynul svému knížeti. Nejvyšší zasvěceněc přistoupil k ženě na oltáři a za mumlání rituálu pronikl do ní. Velekněz stál nad nimi nepohnutě v hlubokém soustředění a v pravé ruce svíral atham, v levé kalich.

Žena najednou hlasitě vykřikla ve vlně orgasmu a tělo se jí prohnulo. Velmistr se v tu chvíli k ní sklonil a dýkou provedl přesný řez do její krční tepny. Do posvátné nádoby zachytil rudou krev, stříkající v gejzíru z rány. Nalil do ní obsah mého nedokončeného lektvaru. Z nádoby začal stoupat rudý kouř, syčel a bublal.

Pokynul mi, abych přistoupil. Vložil mi do ruky atham. „Dej ji ránu z milosti,“ pobídl mě Velmistr. Vzal jsem dýku do ruky a zaváhal jsem. „Zabij!“ zavelel. Postavil jsem se nad kněžkou, uchopil jsem rukojeť athamu do obou rukou a pomalu zvedl ruce. Tělo pode mnou se svíjelo ve smrtelné křeči. Rozmáchl jsem se a ocelové ostří proniklo do hrudi oběti. Žena naposled vydechla a dokořán otevřené oči upírala do klenby chrámu.

Nůž mi vyklouzl z rukou a zařinčel o kamennou podlahu. Velmistr udělal přede mnou nedokončený kruh a naznačil, abych do něj vstoupil. Když jsem tak udělal, posvátný kruh uzavřel. "Pij!" rozkázal Velmistr. Vzal jsem do dlaní kalich a váhavě a s odporem jsem se napil. Kupodivu nechutnal tak špatně, jak vypadal. Byl teplý a sladký. "Všechno!" zahřmělo. Poslechl jsem a vypil vše do dna. Žaludek se mi zvedl a myslel jsem, že se pozvracím.

Najednou mnou prostoupila neznámá síla, stahující mi klouby prstů do silné křeče a půlila mě vedví. Velmistr monotónně mumlal jakési zaklínadlo. Tvář se mi zkřivila odpornou grimasou a neviditelná ruka mi sevřela krk. Zkroucenými prsty jsem se snažil ji servat ze svého hrdla, abych se mohl nadechnout. Když jsem myslel, že mi už prasknou plíce a roztrhnu se vejpůl, vše rázem pominulo a já jsem prudce zalapal po životadárném vzduchu.

S námahou jsem zvedl zrak. Velmistrovy temné oči, schované hluboko ve stříbrné masce mě soustředěně pozorovaly. Otevřel kruh a přinutil mě přistoupit k oltáři. Byl prázdný a očistěný. "Přísahej věrnost Řádu Luciferiánů," přikázal a odříkal celou přísahu. "Přísahám," dostal jsem ztěžka ze sebe.

Velekněz mi špičkou athamu rozřízl žílu na levém zápěstí a sedm kapek mé krve, ulpělých na oceli nakapal na obětní oltář. "Bohové nechť tě přijmou na znamení tvého znovuzrození." Pod maskou se objevil tajemný úsměv. Odstoupil ode mne, zhasl svíce na oltáři a dal shromážděným znamení k chlípnosti, které od oltáře žehnal.

Podle jeho pokynu začaly v oblacích omamného dýmu divoké orgie. Ženy i muži začali po sobě zhýrale lézt, svlékat se a obcovat. Několik chlípných rukou se po mně začalo sápat. Opojen všude se vznášející smyslnou vůní jsem zcela ztratil zábrany a kupodivu jsem byl svolný ke zpustlému a nevázanému sexu. Zcela jsem zapomněl na přísahu Luciusovi.

"Ten je můj!" zahřměl hlas těsně za mnou. Zasvištěl klikatý blesk a sápající ruce se za bolestného kňučení stáhly. Otočil jsem se za hlasem a vytřeštil zrak do křídově bílého obličeje svého Pána, než mě pevně sevřel kolem pasu a stáhnul mě do víru přemístění.

Poznámka:
*** Zdroj: Omne Pro Magia Libertas

Část osmá: Třináctá komnata

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Velká místnost, osvětlena jasným světlem ze stovek svíček v křišťálovém lustru, zdi i podlaha vydlážděné černými zrcadlovými dlaždicemi, luxusní nábytek, postel snad pro deset lidí, všude stříbro, sříbro, stříbro. Přes všechen ten přepych ve Voldemortově ložnici jsem si připadal jako v pitevně. Všudypřítomný chlad, sálající z mramorového obkladu prolézal do pórů pokožky navzdory hučícímu ohni v krbu.

Vyrušila mne přítomnost Pána zla, když přistoupil zezadu ke mně. Zabořil tvář do mých vlasů, zvedl ruku a hřbety pavoučích prstů se dotýkal mé tváře.

"Severusi... Severusi," syčel mi tajemně u ucha a zdůrazňoval sykavky.

Pomalu mě obešel a nespustil ze mne zrak. Jeho tvář byla tak blízko mé, až jsem čekal, že se mu ten vosk ve tváři mým horkým dechem rozpustí. Bělma očí měl krvavější než jindy.

"Jsem trpělivý a dokážu vyčkávat, abych dosáhl svých cílů," řekl záhadným hlasem a vsunul ruku pod můj hábit.

Ten jednoduchý pohyb ve mně probudil dřímající touhu a do podbřišku se mi rozlily vlny obrovského neklidu. Ovinul ruku kolem mého pasu a hrubě mě přitáhl ke svému vychrtlému tělu.

"Došel jsem ke svému cíli-," pokračoval a odrhnul mi vlasy z očí. "-a teď zklidím ovoce své trpělivosti." Uchvátil mé rty a zabořil prsty do mých vlasů. Jeho polibek byl drsný, bolestivý a krutý. Postrádal vášeň, o to víc měl v sobě moc a nadvládu nade mnou. Měl jsem pocit, že mi ze rtů vysaje všechnu krev.

S mlasknutím se odtrhl od mých úst. "Dnes v noci budeš můj," říkal tiše, ale nesmlouvavě a těmi slovy vyvolal v mém podbřišku vlnění. Shodil mi z ramen hábit. Jeho dlaně vklouzly pod mou košili a líně se toulaly po mé kůži.

"Jenom můj," šeptal. Po těchto dotecích jsem lačněl celou věčnost. Zavřel jsem oči a nechal příjemné pocity prostupovat svým tělem.

Věděl jsem, že konečně nastal ten den, kdy mu budu patřit a přesto, že ještě před pár týdny jsem se otřásal odporem při samotné myšlence na to, přesto, že ještě před pár dny jsem se zachvíval bázní pokaždé, když se mě dotkl, teď jsem po tom prahl a moje touha přehlušila vše. I Voldemortovu sexuální zvrhlost.

Pohlédl mi do očí a syknutím ohrnul pravý koutek rtu. "Mám pro tebe slabost, Severusi. Chci, aby jsis to taky užil." Podal mi pohár s afrodisiakem. "Vypij to."

Do nosu mi vrazila ostrá vůně máty. Našel jsem odvahu odporovat a zavrtěl jsem hlavou. "Nepotřebuji to." Má touha po něm byla tak silná, že jsem žádné povzbuzení nepotřeboval.

"Netušíš, co tě čeká," varoval Mistr.

"Vím."

Levé obočí se mu nadzvedlo do oblouku. "Můj drahý přítel Lucius se ti svěřuje se svými zážitky?" zasmál se kokrhavě. Natáhl ruku a strčil mi pod nos lektvar. "Přesto pij!"

Neměl jsem na vybranou. Lektvar působil okamžitě. Žílami se mi rychle začala rozlévat touha v kapalné formě a péro mi zkamenělo.

Pán zla přistoupil k nízkým dveřím u krbu a otevřel je. Objevilo se za nimi úzké točité schodiště, vedoucí dolů. Otočil smrtelně bledou tvář ke mně a v očích se mu zalesklo.

"Pojď, příteli můj a vstup do mé Třinácté komnaty," řekl úlisným tónem.

Otevřela se přede mnou brána do samotného pekla a já jsem ho opojen žízní po něm jako poslušný pes následoval.

Schodiště ústilo do rozlehlé sklepní místnosti bez oken a bez dveří. Bylo zde nedýchatelno, plápolající pochodně na cihlových zdech bez omítky ubíraly vzácný kyslík v cele. Rychle jsem se rozhlédl. Všude kolem hořely svíce zvláštního tvaru, podobného lidské páteři s obratlemi a třemi zakřiveními. V rohu místnosti stál majestátně kůl s kovovými oky, tyčící se až do stropu. Ve zdech a ve stropě byly zapuštěné železné kruhy a háky. Ze stropu visely řetězy různé délky a velikostí. Na zdi visela pečlivě srovnaná dokonalá sbírka bičů, důtek, lan a provazů, kožených pásků a postrojů, řetězů klasických i s bodci a kožených a kovových pout. Záviděníhodná kolekce fetišistických předmětů.

Pán zla mi úmyslně poskytl dostatečný čas prohlédnout si je a záludně se přitom usmíval. "Líbí se ti moje sbírka pomůcek, příteli?" ušklíbl se ješitně. S jednou z nich přistoupil ke mně. Tlačil mě nenápadně dozadu a kostnatými prsty mi začal pomalu rozepínat knoflíčky od košile. Netrhal je, nepoužil hůlku ani neverbální zaklínadlo, schválně prodlužoval svou i mou žádostivost. Zády jsem prudce narazil na pranýř.

Odhalil má ramena a košile z paží sklouzla na zem. Mistrovy chladné rty se dotkly mého krku. Zastudily.

"Teď budeš mít to privilegium vyzkoušet je. Všechny." Zvedl mi paže nad hlavu a kovovými náramky, visícími na krátkém řetězu mi připoutal zápěstí do železného kruhu vysoko na sloupu. Žaludek se mi zavlnil počínající nejistotou, nikdy jsem se nenechal nikým spoutat, ani Luciusem.

Mistrovy dlaně pomalu klouzaly dolů po mých pažích. Zastavily se na prsou a pohrály si s bradavkami, ztopořené je po chvíli opustily a sklouzly až k pasu. Přejely po mé erekci a penis mi pod jejich doteky zatepal.

"Těší mě, že jsi připravený," řekl spokojeně. "Ušetří to spoustu času." Jeho chování přesto, že mě vzrušovalo k šílenství, mě zaráželo. Zcela se vymykalo tomu, co mi o něm vyprávěl Lucius. S rozvahou mi rozepl pásek, pak poklopec a zbavil mě všeho, co jsem měl na sobě. Zůstal jsem zcela nahý a roztřásl jsem se chladem. Odstoupil na tři kroky ode mne, přimhouřil oči a zálibně si mě prohlížel. Žádostivě si přitom olizoval rty.

Když mu jeho planoucí zrak sklouzl do mého klína, přepadl mě najednou stud. Instinktivně jsem chtěl zakrýt svůj rozkrok, ale jen jsem bezmocně zacloumal pouty.

Pán temna se zlověstně zasmál. "Šetři síly, příteli, budeš je dnes s v noci potřebovat." Poodešel ke své sbírce fetiše.

Využil jsem toho a rychle se rozhlédl. Vedle na zdi byl přibitý velký dřevěný kříž ve tvaru X. Pod stropem byla upevněná kladka s řetězem, spuštěným téměř až na zem. V rohu mistnosti byla ke zdi přidělaná úzká a nízká kovová klec. Na druhé straně místnosti viselo ze stropu kožené závěsné lůžko, kousek dál široký stůl se zapuštěnými pouty. Kolem sebe jsem uviděl doslova sběratelské kousky středověkých mučících nástrojů. Od pranýřů a železných panen, přes skřipec až po Jidášovu stolici. Při pohledu na její kovový hrot mě zamrazilo. Poprvé za dnešní večer se mi stáhl žaludek nevolností. Doufal jsem, že nikdy nebudu mít tu čest sednout si na ni.

Pán zla se ke mně opět přiblížil. Jeho bílé tělo svítilo do příšeří mučírny jako obrovská lucerna. Těch několik úzkých pruhů černé kůže z postroje na jeho nahém těle nedokázalo zakrýt jeho vychrtlost a bledost. Pocítil jsem lehké zklamání, svlečené Mistrovo tělo nebylo zrovna eroticky přitažlivé. Změnil jsem názor, když mi pohled sklouzl k jeho mužství. Už jsem ve svém životě viděl víc ptáků, než kolik jich žije v korunách stromů v Luciusových zahradách, ale péro tak heroických rozměrů jako to Mistrovo nemá snad ani hypogryf. Zíral jsem na něj a nedokázal z té ohromné věci, z které šel až strach, odtrhnout zrak. Jestli se tohle pokusí narvat do mého zadku, natrhne mne jako oko na punčoše.

"Závist?" zeptal se Mistr pobaveně, když postřehl, kam směřuje můj zrak. Zneužil mého rozptýlení a zacvakl mi kolem krku široký obojek. Klekl si přede mne a... och, bože!... svou posvátnou rukou mi sáhnul na penis! Pták mi málem zakokrhal slastí. Vzal ho do dlaně a u jeho kořene pod koulemi mi pevně utáhl kožený řemínek. Citlivá varlata pronikavě zabolela, když se na nich kůže napjala k prasknutí. Podvázaný penis zpevněl a zduřil se. Najednou jsem vzdechl a postříkal jeho ruku spermatem. Nešlo tomu zabránit a toužil jsem okamžitě zemřít, jak jsem se zastyděl.

Mistr se zvedl a místo očekávaného vzteku mě jen lehce pokáral: "Severusi, nebuď tak netrpělivý. Ještě jsem ani nezačal. Máme před sebou celou noc," připomněl mi. Ohromeně jsem civěl na jeho jazyk, když požitkářsky slízal mé semeno ze svých prstů.

Na očko mého obojku připevnil řetěz a omotal si jej kolem zápěstí. Odemkl mi pouta na rukou a přitáhl mě k desce, nakloněné do svislé polohy. Přirazil mě k ní a připoutal. Přepadly mě první příznaky paniky a odvážil jsem se ke slabému odporu.

"Přestaň se vzpírat, Severusi!" zavrčel zlostně. "Ztrestám tě, jako by ses vzepřel mým příkazům!"

Mělo to na mne požadovaný účinek. Nohy v kotnících a ruce v zápěstích nad hlavou mi zacvakly do okov v rozích stolu. Vratidlo se začalo otáčet a lavice se pomalu nakláněla, až zaklapla do vodorovné polohy. Ležel jsem na ní jako na vyšetřovacím stole napospas Voldemortovi a netušil jsem, co mě čeká.

Pán zla se otočil pro rekvizitu a já jsem vytřeštěně zíral na jeho záda, rozervaná čerstvými šrámy po bičích. Neznám jedinou bytost, které by tohle můj pán dovolil a napadlo mě jediné. Sebemrskačtví. Přistoupil ke mně a žádostivě mě sledoval. Natáhl si jemné kožené rukavice, položil mi dlaň na břicho a pomalu klouzal po mé hrudi nahoru.

"Jestli jsi se mohl doteď svobodně rozhodovat, Severusi, od této chvíle už ne," říkal záhadně. V druhé ruce svíral kovový řetěz s ostrými hranami. Cilicium. Znal jsem ten předmět. O tomto středověkém mučícím nástroji, způsobujícím sebetrýznění tomu, kdo jej nosí, jsem kdysi četl v učení Opus Dei.

Ztěžka jsem polkl. Rty se mi tiše pohybovaly při modlitbě k Merlinovi, aby tento hrůzný předmět k umrtvování těla Voldemort použil k mortifikaci sebe samého. Merlin byl na hony vzdálen od této studené kobky, protože mi Pán zla rukou vklouzl pod pravé stehno a vsunul pod něj řetěz. Obepnul mi jej kolem něj a utáhl. Sval se mi rozechvěl a špičaté ostny hladce propíchly kůži a zabodly se hluboko do svalů.

Kamenná cela se otřásla rezonancí mého výkřiku. Pán zla pomalu zavřel oči a se zvráceným potěšením se zaposlouchal do jeho ozvěny. Do očí se mi vtlačily slzy bolesti a tělo se napnulo jako tětiva. Bolest byla tak nesnesitelná, jako kdybych právě prožíval amputaci nohy zaživa. Spoutané ruce se mi křečovitě otvíraly a zase zavíraly v marné snaze cokoliv sevřít v pěsti. Ostré hrany pout se mi hluboce zarývaly do zápěstí, žádnou bolest jsem v nich však necítil. Byla zcela přehlušena tou v noze.

Tiše jsem sténal. Nadzvedl jsem hlavu a rozmazaně jsem zíral na čtyři řady bodců, zapíchnutých do stehenního svalu, zpod kterých vyvěraly tenké pramínky krve, stékající po stehně a tvořící pode mnou lepkavou louži.

Pán zla upevnil háček řetězu za článek a pak se sklonil k mému bolestí zkřivenému obličeji. "Odteď patříš mně, Severusi: Dnes si tě podrobím a zcela ovládnu. Pokud se tomu budeš vzpírat, ztrestám tě a cilicium se ti zakousne do nohy hlouběji," zasykl s odporným úšklebkem. Jeho oči žhnuly jako uhlíky v doutnajícím ohni a byly to poslední, co jsem uviděl. Obličej mi znenadání přikryla kožená maska bez otvorů pro oči a vše zahalila neproniknutelná tma.

"Tvá vůle je zlomena," uslyšel jsem šepot těsně u ucha. „Teď jsi odkázaný na mou vůli.“

Na hruď mi sedla tíživá panika. Zmateně jsem vrtěl hlavou na všechny strany, abych uslyšel každý zvuk v mé blízkosti, i když mi to nebylo nic platné. Netušil jsem, co se na mne chystá, neviděl jsem, co se mnou zamýšlí Pán zla dělat, spoutaný a bez zraku jsem se nemohl jakkoliv bránit. Byl jsem zcela v jeho moci. Cloumal jsem zápěstími a zoufale se snažil uvolnit si ruce i nohy. Nepomohl jsem si, akorát jsem si způsobil další ostrou bolest, když se mi kovové hrany pout zařezaly hluboko do masa a ostnatý řetěz pronikl ještě hlouběji.

"Přestaň sebou házet, nebo si ublížíš dřív, než s tím vůbec začnu já," slyšel jsem Pánův rozmrzelý hlas. Ten pocit bezmoci se mi ani trochu nezamlouval a pokračoval jsem v marném pokusu o vysvobození.

"Budu tě muset naučit poslušnosti!" ozval se Mistr, tentokrát již zlostně. Celou zazněl skřípavý zvuk napínacího zařízení a téměř okamžitě jsem ucítil bolestivé natažení kloubního vaziva a tkání končetin. Z hrdla se mi vydral další ostrý výkřik a odrazil se od zdí kobky.

Cítil jsem, jak se mé svaly bolestivě natahují a šlachy hrozily, že se přetrhnou. Kulovité hlavice kloubů pomalu a neúprosně vyklouzávaly z miskovité prohlubně protější kosti. Ještě chvíli a překročím hranici, kdy mi natahování na skřipec způsobí roztržení tkáně a vykloubení ramenních a kolenních kloubů. Ukrutná bolest vystřelovala do svalů, kůže, morků kostí i vaziva.

Zoufale jsem se snažil odpoutat svou pozornost od bolesti na cokoliv jiného a napadla mě zrovna ta vzpomínka, která s bolestí přímo souvisela. Když tehdy Lucius ve svůj svatební den majestátně vešel do dveří sálu a všichni hosté k němu otočili své hlavy, on pohrdavě přejel zrakem po všech přítomných, teatrálně pak za sebou zabouchl dveře, aby i nejvzdálenější host uslyšel, že vešel Lucius Malfoy a... přivřel si prsty mezi ně. Nedal na sobě nic znát, ani sval ve tváři se mu nezachvěl, poklidně otevřel dveře, vytáhl prsty a ruku schoval za záda. S kamennou tváří honosně a s pompou vkráčel do sálu. Opravdový muž činu, který pro vzezření šlechtice udělá vše. Mně tehdy neoklamal a musel jsem se hodně přemáhat, aby se mé rty nezaškubaly.

Těsně před vykloubením ramenního kloubu se mechanismus zastavil. Čelo se mi orosilo krůpějemi potu a masku na očích jsem měl celou promočenou.

"Poslouchej mé rozkazy a nebudu nucen tě trestat," řekl ostře Voldemort. "Spolupracuj a bude se ti to líbit."

Stáhl se pryč. Napínal jsem sluch a otáčel hlavu ve snaze zachytit jakýkoliv zvuk. Nic jsem ale neuslyšel. Najednou mě do kůže na prsou nečekaně bodla pálivá bolest a zasáhla citlivé bradavky. Zasykl jsem a prsty na rukou se mi široce roztáhly. Do těla se mi rozletěla bolest jako ze stovek bodavých jehliček.

"Ochutnej krásu bolesti-," slyšel jsem vzrušený Mistrův hlas a hned nato se mi na břicho rozlil horký vosk z hořící svíce. "-a slasti," zašeptal smyslně Mistr.

Se zatnutými zuby jsem zasyčel bolestí a všechny svaly se mi napnuly. Horoucí kapky rozpálily mé břicho do žhava a v místech, kam dopadly, vyslaly žhavé podněty hluboko k nervům. Tělo se mi zmítalo z nesnesitelného brnění a kůže pálila jako ocejchovaná rozžhaveným železem. Žár po chvilce vystřídalo teplo, prostupující do pokožky a bylo neskutečně příjemné.

Když se ruka s vařící lávou posouvala stále níž a níž nad mým břichem až ke slabinám, pochopil jsem, co můj Pán zamýšlí.

"Ne! Ne!" šeptal jsem tiše a zatnul jsem ruce v pěst. Hruď se mi rychle zvedala a klesala a dech se mi trhal na cáry.

"Nepros, Severusi, neponižuj se. Ani netušíš, jakou slast si tím chceš odepřít," řekl rozrušeně Pán zla a hned nato mým klínem projela palčivá bolest. Zasténal jsem, když se tekutý vosk rozlil po mém penisu a varlatech a zakňučel jsem jako nakopnutý pes.

Najednou mi ústa nemilosrdně zakryla ruka v rukavici a dusila mě. "Snaž se, ať z toho taky něco máš," slyšel jsem naléhavý šepot těsně u ucha. "Vnímej tu nádhernou bolest, opanující tvé podrážděné smysly, to dráždivé teplo, objímající celý tvůj penis až k varlatům a rozlévající se dál do celého těla, pronikající hluboko do kůže jako záření, rozpalující tě jako pekelná výheň a způsobující jiskření v každičké tvé buňce, ohnivými impulzy ovíjející se kolem tvých nervů a vyvolávající neskonalou rozkoš, která tě přivede až k majestátnímu vrcholu."

Udělal jsem se rychle jako nějaký puberťák, slintající nad obrázkem nahé ženy. Voldemortova k zbláznění provokující slova, působící na mne jako zápalná bomba, mě stimulovala až k bouřlivému orgasmu. Nechtěl jsem si ani za nic připustit, že by mne vlastní utrpení dokázalo vzrušit. Sám sebe jsem přesvědčoval, že tu bolestnou rozkoš, která se rozlézala mým tělem a nezadržitelně hledala cestu na povrch, muselo způsobit to afrodisiakum, kolující v mých žilách, kombinované s opojením z drog.

Pán zla se samolibě zasmál. "Věděl jsem, že přijdeš na to, že mezi bolestí a slastí je velice nepatrná hranice. Že bolest a slast k sobě neodmyslitelně patří.“ Rukou v rukavicí roztíral sperma po mém břiše. Netušil, že bych se nejradši sám krutě potrestal za to, co jsem provedl. Co to se mnou sakra provádí? Bolest střídá s rozkoší a hraje si se mnou zákeřnou hru na kočku a myš.

Do očí mi nečekaně proniklo světlo. Přesto, že skomíralo, zamrkal jsem. Otevřel jsem víčka a můj zrak zavadil o krvavá bělma Pána temna jen několik palců od mých očí. Jeho obličej byl zrudlý vzrušením. Po transparentní barvě jeho tváře nebylo ani stopy. Silnými prsty mi sevřel lícní kosti a dýchl mi do tváře.

"Líbí se ti bolest, příteli? Přiznej to!" Prudce dýchal a jeho chřípí se široce rozevíralo a chvělo. "Líbí?" zavrčel výhružně. Zmáčkl čelist silněji, až se mi rty našpulily a pootevřely. Neměl jsem na vybranou. Přikývl jsem, jak mi to jen sevření hlavy dovolilo.

Zkřivil rty v odporném úšklebku. Uvolnil mi ruce i nohy z okov ve stole. S úlevou jsem si promnul zápěstí, do krve rozedrané od kovových pout. Nedopřál mi vychutnat si zdánlivý pocit svobody. Zkroutil mi ruce dozadu a za zády mi pevně svázal zápěstí k sobě provazem a zpevnil dračí smyčkou. Svázal mě jako dobytek před cejchováním.

"Chceš vyzkoušet další varianty bolesti?" zasípal. Nečekal na zápornou odpověď.

Zaskřípal pronikavý zvuk kovu o kov a po kolejničkách ve stropě se rozjela kladka. Na jejích řetězech byla upevněná vodorovná, tři stopy dlouhá ocelová traverza s koženými smyčkami na obou koncích. Zastavila se přímo nade mnou a začala pomalu klesat. Nebezpečně se houpala a přibližovala. Těsně nad stolem se zastavila. Pán zla provlékl jednu smyčku přes můj levý kotník. Začal jsem nesmyslně kopat kolem sebe, i když mi pohyb způsoboval ukrutnou bolest ve stehenním svalu.

"Přestaň se bránit, jestli nechceš, abych utáhl cilicium o jeden článek dál!" řekl výhružně Pán. Představa ještě větší bolesti, než jsem teď zažíval rázem zklidnila můj instinkt bránit se a rezignoval jsem. Ať mě teď čeká cokoliv, nemůže to být horší než ocelové hroty, zabodnuté hluboko do masa.

Mistr utáhl kožená oka kolem mých kotníků. Traverza začala opět stoupat a zvedala sebou i spodní část mého těla. Dotýkal jsem se desky už jen lopatkami, když se řetěz zastavil. Nohy jsem měl doširoka roztažené vysoko nad úrovní těla a tato poloha byla vyloženě nepohodlná a ponižující.

Zrak mého Pána žádostivě visel na žlábku mezi mými hýžděmi a dychtivě sklouzl k mému spoutanému penisu. "Fascinuje mě tvá temná krása, Severusi," šeptal zastřeně. Rukou se vznášel těsně nad pokožkou, mé kůže se ale nedotkl. Z nosu mu vyrážel těžký dech a oči se mu ďábelsky leskly. Ze všech sil se ovládal, aby neztratil nad sebou kontrolu a zkrotil svůj chtíč. Ještě zdaleka nechtěl toto noční představení předčasně ukončit.

Jeho ruka pomalu plachtila nad mým tělem až ke krku. Dlouhé prsty se ovinuly kolem mého hrdla nad obojkem a stiskly. "Je čas vystřídat požitek utrpením. S prokrveným mozkem jej budeš prožívat o to intenzivněji." říkal třesoucím se hlasem. Třeštil jsem zrak do jeho zrudlé tváře, naklánějící se těsně nad mým obličejem. Ty oči... to už nebyly oči smrtelníka, to byly oči samotného ďábla. Pustil mi krk a já jsem zoufale zalapal po dechu.

Mechanismus se opět rozjel a vyzvedl celé mé tělo do výšky. Kladka se skřípavě přesunula doprostřed cely. Srdce mi bušilo jako kostelní zvon a jeho chlopně se sotva stačily zavírat pod stoupajícím tlakem krve. V ponižující poloze, uvězněn v kožených poutech, zcela nahý, s roztaženýma nohama, rukama svázanýma za zády a v nevědomí, co mě čeká, jsem visel dolů hlavou houpající se a pomalu se otáčející jako vepř, pověšený na jatkách na háku.

Někde za svými zády jsem uslyšel tichý, o to víc šílenější Mistrův smích. Připadalo mi, že vychází přímo ze záhrobí.

Když mi pomalu se otáčející řetěz konečně umožnil pohledět tváří v tvář Mistrovi, vnitřnosti se mi rozvlnily skutečným strachem. Pán temna se skláněl u krbu a v ruce svíral kovovou tyč, jejímž druhým koncem rozhrabával rudé uhlíky, až kolem lítaly jiskřičky. Když železo konečně vytáhl z ohniště, cejchovadlo bylo do běla rozpálené a děsivě ozařovalo jeho smrtelně bílou tvář. Pomalu se přibližoval k místu, kde jsem bezmocně visel a jeho ďábelské oči mě upřeně pozorovaly.

"Zdá se mi to, nebo vidím ve tvých očích strach, Severusi?" šeptaly jeho krutostí zkřivené rty. Už sám jeho démonický úšklebek by dokázal zabíjet. "Věděl jsi, že člověk může strachy i zemřít?"

Bude se mnou ámen, blesklo mi hlavou. Začal jsem sebou zmítat v zoufalé snaze vymanit se z pout a získat možnost bránit se. Byla to ovšem marná snaha, pouta se ještě víc utáhla a zcela zbytečně jsem se vyčerpal.

Pán zla se zastavil pode mnou, zvedl ruku a prohraboval se mými vlasy. Přiblížil ústa k mému uchu. "Kolik utrpení sneseš, Severusi?" Jeho hlas se slyšitelně třásl vzrušením. "Zkoušel jsi už někdy svou hranici bolesti?" Rychle zvedl pravou ruku a bez varování mi přitiskl rozpálené železo do těla.

Nikdy, nikdy v životě mé hrdlo nevydalo tak děsuplný výkřik, jako teď. Slabiny mi propálila ukrutná bolest, jako kdyby se mi v čerstvé ráně otáčela dýka a přímou úměrou se stupňovala tím víc, čím víc Voldemort tlačil na cejchovadlo.

Obličej měl zhyzděný ďábelským výrazem a dokořán otevřená ústa mu křivil úšklebek šílence. Křičel jsem z plna hrdla nesmírnou bolestí a můj zoufalý nářek se mísil s nelidským skřekem Mistrovým.

"Bolí?" nezřetelně jsem v mukách rozeznal jeho rozrušený vzdech. Kůže na kyčelní kosti mi plála žárem a všude kolem čpěl ostrý zápach spáleného masa.

"Bolest. Agonizující, rozervávající a zatemňující mozek. Můžeš křičet. Můžeš si vykřičet hlasivky, ale není ti to nic platné. Ta bolest nepřestane. Křič, skuč, kvílej a svíjej se, stejně budeš hluboce trpět." Voldemortův fanatický hlas naháněl smrtelnou hrůzu. Dostával se do fáze, kdy jeho chtíč a touha ubližovat mi začínala překračovat hranici ovládání se.

Surově přitlačil na železnou tyč, do ruda rozžhavenou a přiblížením dlaně druhé ruky pustil do ní tok magie, aby se cejch vpálil hluboko do masa a nedal se nikdy odstranit. Žhnoucí bolest lehce pronikla mou kůží i svaly až ke kosti. Bojoval jsem se slzami a mé tělo se zběsile zmítalo nepředstavitelnou bolestí, rozlévající se teď už celým mým tělem.

"Neházej tak sebou. Bolí to pak o to víc," uslyšel jsem Mistrův káravý hlas z obrovské dálky.

Obklopila mě temnota. Pod víčky jsem zahlédl krásnou tvářičku, která mě pronásledovala ve snech celé mé kruté dětství. Seděli jsme spolu na našem oblíbeném místě pod košatou lípou u samých hradeb bradavického hradu, kde jsme se tak často scházeli a učili se náš oblíbený předmět. Jaro toho roku přišlo velice brzy a příroda se začala zbarvovat do mé oblíbené zelené. Dívka najednou odložila učebnici lektvarů a přitiskla se ke mně. Přiblížila své rty k mým a něžně mě políbila. „Miluji tě, Severusi,“ zašeptala a zamilovaně na mně upírala své krásné zelené oči. Usmál jsem se na ni. „Já tebe taky, Lily,“ řekl jsem tiše a přitiskl jsem se k jejím ústům. Klesli jsme na studenou zem a schovani před zraky zvědavců jsme se oddali líbání. Když se naše rty oddělily, pohladila mě po tváři a smutně řekla. „Poslední dobou mě zanedbáváš, Severusi. Od té doby, co jsi se začal přátelit s tím Malfoyem ze sedmého ročníku, nemáš na mne vůbec čas. Šeptají se o vás divné věci. A taky se povídá o tobě, že pokoušíš černou magii,“ zašeptala ustaraně. Falešně jsem ji uklidňoval chladným hlasem. „Lucius je můj nejlepší přítel a nikomu nedovolím, aby se míchal mezi nás. A nevěř všemu, co se povídá.“

Na tváři jsem ucítil pleskot dlaní. "Severusi! Severusi!" slyšel jsem odkudsi donekonečna volat své jméno. Otevřel jsem oči a začal jsem si pomalu uvědomovat dění kolem sebe. Krutá bolest ustala. Kůže pálila jako v ohni, ale mučící nástroj zmizel. Sklouzl jsem zrakem do slabin. Pulzující cejch na zarudlé kůži se mi rozplynul v závoji slz. Nerozeznal jsem značku, kterou mě Mistr ocejchoval.

"Severusi, co mi to děláš," vytkl mi Pán zla. "Ještě jsem neskončil a ty mi tady bolestí omdlíš. Nic nevydržíš, chlapče, a teď tě za to budu muset potrestat." V jeho hlase zaznělo napjaté očekávání.

Přistoupil ke zdi, klouzal rukou po pečlivě porovnaných mučících pomůckách a s rozvahou vybíral vhodný nástroj k potrestání. Nakonec sundal dlouhý bič. Do dlaně si tiskl tlustou rukojeť a dlouhá tenká kůže se ve smyčkách povalovala u jeho nohou. Přesto, že mé vidění bylo rozmazané a ztížené převráceným obrazem, odhadl jsem jeho délku alespoň na deset stop. Ovládat takhle dlouhý bič vyžadovalo opravdové mistrovství. Nepochyboval jsem, že Pán zla si s ním bezpochyby poradí.

Se zvrhlým úšklebkem si s ním pohrával, odstoupil, aby ho natáhl a pohybem zápěstí ho rozvlnil jako hladinu moře. "Chci, aby ses přede mnou plazil a škemral o mou pozornost," říkal ještě rozrušen z mého značkování. Sledoval mě a záměrně oddaloval tu chvíli, až bič pohladí mé tělo. Švihl prudce rukou a celou se ozvalo hlasité prásknutí o kamennou podlahu.

Přesto, že se mě bič ani nedotkl, instinktivně jsem sebou trhl. Probudily se ve mně dřímající letité zkušenosti s jeho hbitým ocasem, který tak důvěrně znám. Mistr kroužil dolů pod mým tělem a upřeně mě pozoroval. Oči mu červeně svítily v šeru a z jeho krutého výrazu se nedalo vyčíst, kdy začne doopravdy. Bič práskl naprázdno podruhé. A ještě potřetí. Pokaždé jsem sebou cuknul při tom nesnesitelném zvuku.

Pán zla nespustil ze mne oči a na rtech mu pohrával zvrácený úsměv. "Chci, abys byl na mně závislý, abys ke mně vzhlížel s úctou a respektem!" říkal vášnivě. Rozmáchl se a než se mé tělo zase otočilo k němu zády, stačil jsem periférně zahlédnout, jak vzduchem sviští tenký kožený provaz. Hruď mi proťala ostrá bolest, jako by přes ni něčí neviditelná ruka přejela otevřenou břitvou od pravého boku k levému rameni.

Se zvukem jako při výstřelu se mi přímo před očima nečekaně mihl bič a znova se nemilosrdně zakousl do citlivé pokožky slabin a zasáhl i břicho. Ukrutná bolest se okamžitě rozlezla až ke konečkům nervů a svaly se mi zaškubaly. Zrak mi namáhavě sklouzl nahoru. Po břiše se mi táhnul krvavý šrám a pálil jako sůl v ráně. Na několika místech vyrazily drobné krůpěje krve a ve stružkách stékaly na hruď. Zadržel jsem mezi rty sten, deroucí se z hrdla.

Nebylo to zdaleka poprvé, co se mé kůže dotkl ocas biče. Kruté fyzické tresty za to, že jsem byl jiný, nebyly během celého mého dětství ničím výjimečným. Můj cholerický mudlovský otec ve svých záchvatech vzteku častokrát sahal po něm a za ta léta jsem si vytvořil a zdokonalil svůj kult odolávat této bolesti. Tím, že jsem se zarputilým vzdorem mlčky snášel jeho týrání a nevydal ani hláska a nedal na sobě znát, že by mi jeho trest jakkoliv ubližoval, jsem ho doháněl k nepříčetnosti. Vzdorovitě jsem mu hleděl do jeho vzteky prokrvené tváře a pokaždé jsem si přál, aby ho trefil šlak.

Nestačil jsem ani vydýchat bolest a prsa mi olízl další jazyk, přesně mířený na cíl tak, aby zasáhl trup, ale vyhnul se obličeji. Rozeslal bleskové impulzy mozkovému centru bolesti a ohnul mé tělo do předklonu. Rozhoupal mě a řetěz, na kterém jsem visel, skřípal v pravidelném rytmu sem a tam, sem a tam...

Za zády mi zněl fanatický Mistrův hlas. "Chci si tě podrobit, chci tě ovládat, chci si tě zotročit." Budu mu věrně sloužit a respektovat ho, ale ničím mě nepřinutí udělat ze mne otroka. Netušil jsem, co zamýšlí, dokud mi kolem ucha nezahvízdal bič a celou svou délkou se na třikrát omotal kolem mého trupu a zcela mě uvěznil ve svém sevření.

Mistr stál opodál a v ruce svírál rukojeť biče. Omotal si jej kolem zápěstí a přitáhl si mé svázané tělo k sobě. Kladka u stropu se rozjela a kovově zaskřípala. Začal jsem klesat.

"Tato noc neskončí, dokud nevyvrcholím," uslyšel jsem zastřený Mistrův hlas. "Teď ti dávám jedinečnou šanci ukončit tento večer, příteli." Stroj se prudce zastavil a já jsem vytřeštěně zíral na sloní úd mého Pána, houpající se přímo před mým obličejem. Zahlédl jsem ještě cosi. Na jeho levém stehně se rýsovaly čerstvé stopy po sebetrýznícím řetězu.

Nedbale elegantním pohybem sundal rukavice a jeho teplé dlaně se začaly plazit po mých ramenou nahoru přes boky až k hýždím a sevřely je silně v pěst.

"Uspokoj mě dřív, než já tebe a dám ti svobodu. Tak se snaž," rozkázal hlasem, prahnoucím po tomto zážitku. S nepředstíranou touhou a vášní sklonil hlavu na má prsa a jazykem přejížděl po zpocené kůži. Zuby odstranil z bradavek zbytky vosku, až zaštípaly a pak je trýznil, že vzrušením ztvrdly. Slízával krůpěje krve, tryskající z čerstvých šrámů po biči a jeho hbitý jazyk mi způsoboval palčivou slast.

Zabořil tvář do mého klína. Chvějící rukou obejmul můj ochablý penis a sloupl z něj ostrůvky ztuhlého vosku. Jeho štíhlé prsty se roztřásly vzrušením, když stahovaly předkožku a obnažovaly můj žalud. Vzdechl a požitkářsky otevřel ústa nad jeho špičkou.

Och, bože! Pocítil jsem na něm nádherné vlhko jeho úst. Jeho jazyk, drsný jako jazyk kočkovité šelmy zkušeně lízal citlivou špičku a od samého počátku dal jasně najevo svou nezkrotnou slabost pro péra a že to mé ani zdaleka není první, s kterým si tak rozpustile hraje. Slabinami se mi rozlezlo k zbláznění příjemné mravenčení.

Na vteřinu přerušil svou orální symfonii a netrpělivě procedil mezi zuby: "Na co čekáš?"

Rychle jsem se vzpamatoval a uchvátil jeho penis. Teď, když měl erekci, mi má ústa nestačila, abych jej pobral. Pán zla mi vyšel vstříc a pravidelným houpáním pánve mi přirážel svůj penis hluboko do krku. Dusil jsem se, chroptěl a zalykal, Pán ale nepovolil. Bez milosti okupoval mou ústní dutinu a zasouval mi svůj obří pyj až do hrdla. Kdybych neměl hltan ucpaný tím kusem masa, pozvracel bych se. Navzdory tomu jsem chtěl - musel z něj vyždímat orgasmus dřív, než ho vymáčkne on ze mne.

Kouřil jsem vášnivěji než náruživý kuřák po týdnu absence. Překonával jsem se jako nikdy v životě. Mistrovy steny, unikající mu nosem, byly důkazem toho, že nejsem žádný amatér. Čelisti mě bolely v kloubech a začínal jsem mít obavy, že až to skončí, už nezapadnou zpátky. Krev se mi hrnula do tváře a prasklé koutky úst nesnesitelně štípaly.

Dalo mi spoustu práce soustředit se na uspokojivý výkon svých úst a zároveň se oddávat té orální renesanci v mém rozkroku. Pán zla nepokrytě dávál najevo, že miluje felaci a nehorázně rád si hraje s ptáky. Drsně. Zhýrale. Zkušeně a k zbláznění. Nemohl jsem s plnými ústy ani vzdechnout, jen jsem sebou cukal, kňučel a zatínal spoutané pěsti.

Měl jsem se vybodnout na vše rušivé kolem a vnímat pouze tu dokonalou souhru Mistrových prstů, jazyka a hříšných úst. Přesto jsem se jako o život vzpíral blížícímu se orgasmu, otřásajícimu mým tělem a proti mé vůli deroucímu se ven. Můj pták začal vibrovat a ztuhnul ještě víc a Pán zla poznal, že letím k vyvrcholení. Zlomyslně zintenzivnil prstoklad a sroloval jazyk do ústí močové trubice. Hlavou mi prolétla myšlenka, že tohle si musím zapamatovat a pak jsem zcela ztratil vládu nad svým tělem.

Byl lepší. Potupně přiznávám. Budiž mi slabá útěcha to, že těsně předtím, než jsem explodoval jako vulkán, ucítil jsem v jeho penisu, cukajícím se mi v ústech první příznaky, nevyhnutelně směřující k brzkému vyvrcholení. A to, že jsem jej sobecky nechal předčasně vyklouznout z úst, když mě smetla vlna vlastního orgasmu a připravil jsem se tak o svobodu, následky si teď za to ponesu sám.

Pán zla v pravý okamžik odtáhl ústa z mého penisu a semeno se mu rozstříklo po obličeji. Klesl na kolena a jeho nachový obličej se ocitl přímo naproti mému. Rozkošnicky si rozmazával sperma po tváři a po prsou a lačně si olizoval prsty. Oči mu svítily jako pochodně.

"Chutnáš přesně tak, jak vypadáš, Severusi. Ďábelsky, sladce, podmanivě, smyslně." Když se dosyta nabažil a spolkl vše, co mu kde ulpělo, jeho rty se zavlnily v krutém úsměvu. "Nesplnil jsi podmínku. Zábava pokračuje." Nedokázal skrýt nadšení ve svém hlase, nebo se o to ani nesnažil.

Řetěz se spustil až na zem a mé tělo se svinulo na studenou podlahu. Pán temna zůstal klečet u mne, uvolnil mi nohy i ruce a osvobodil mé tělo ze sevření biče. Ležel jsem nehnutě zkroucený v poloze plodu na kamenné podlaze a chvěl jsem se zimou.

Mistrova noha kopla do mých slabin a surově mě otočila na záda. Bosým chodidem jezdil po mé tváři a strčil mi palec do úst.

"Bavíš mě, Severusi. Jsi má oblíbená hračka. Nástroj k ukojení mých potřeb," smál se zkaženě. "Klekni si!" zavelel najednou.

Zvedl jsem se do kleku. Kolena mě ukrutně tlačila a studila od kamenné podlahy. Pán sevřel chumáč mých vlasů do pěsti a zaklonil mi hlavu dozadu. V očích mu jiskřila zvrhlost.

"Zavři oči!" přikázal tiše a nechal vyklouznout mé vlasy mezi prsty.

Hned, co se má víčka zavřela, dopadl mi na tvář silný proud čehosi horkého. Prudce jsem otevřel oči. Okamžitě jsem zamrkal, když je zasáhla medově zlatá tekutina, stříkající širokým obloukem na můj obličej z Mistrova ohromného ptáka. V potůčcích stékala na mou hruď a zanechávala za sebou vlhkou stopu. Nemilosrdně vnikala do čerstvých ran od biče a štípala v nich jako sůl.

Kousal jsem se do rtu, ne tou pálivou bolestí, ale tím neskutečným ponížením. Zatínal jsem pěsti, až jsem slyšel praskat své kosti a tělo se mi chvělo bezmocným vztekem. V uších mi zněl Mistrův tichý drásavý smích. Hlavu jsem bezradně sklonil k hrudi. Teplý proud se rozbíjel o mé tělo a kapky moči se leskly na mé kůži jako drahokamy. Klečel jsem svému pánovi u nohou pokořen, podroben, bezmocen...

Zmítala mnou stejná pokora, stejná bezmoc, jako mým neoblíbeným profesorem mých neoblíbených Dějin čar a kouzel, když mi v šestém ročníku při zkoušce dal záludnou otázku, která se zkoušeným předmětem vůbec nesouvisela. „Co byste si vybral, pane Snape? Pytel peněz nebo pytel rozumu?“ Chladně jsem se na něj podíval. „Pytel peněz, samozřejmě,“ odpověděl jsem bez váhání. „Ha! To já bych si vybral pytel rozumu!“ jásal nad mou špatnou odpovědí. „Každý si vybírá to, co mu zrovna chybí, pane profesore,“ vysvětlil jsem provokativně. Zakvičel jako podsvinče a myslel jsem, že mě přetrhne vejpůl. Nemohl však na mne jinak, než že mi do hodnocení napsal velkými písmeny slovo Hlupák. Když jsem si to všiml, vrátil jsem se zpátky ke katedře a sarkasticky jsem řekl: „Pane profesore, podepsal jste se mi, ale známku jste mi zapomněl napsat.“ Jeho bezmoc a to, jakým způsobem jsem ho beztrestně pokořil, mi tehdy způsobovalo zvrácenou radost. Teď jsem se do ní vcítil. Jeho prorocká slova o jakýchsi božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě a že vše, co člověk udělá, se mu jednou vrátí jako bumerang, se teď naplnila.

Močení konečně ustalo. Za obojkem jsem ucítil prsty a pak mě velká síla táhla ke kládě upřostřed místnosti. Mistr tlakem dlaně na mou šíji ohnul má záda do předklonu. Krk mi zatlačil do velké prostřední prohloubeniny a donutil mě strčit zápěstí do dvou malých bočních. Nad hlavou mi zapadla druhá mohutná kláda a její tři prohlubně přesně dosedly na ty spodní a uvěznily můj krk a ruce. Zalomcoval jsem rukama, ale pres malé otvory jsem celou ruku neprotáhl, o hlavě ani nemluvě. Začal jsem ve zmatku otáčet krkem, jak mi to jen jeho uvěznění v kládě umožňovalo a snažil se zjistit, kde se Pán nachází.

Poznal jsem to vskutku brzy tam vzadu. "Rozkroč se!" zavelel vzrušeným hlasem. Nejistě jsem přešlápl. "Víc!" Strčil mi nohu mezi lýtka a kopnul na obě strany. Odtáhl jsem stehna široko od sebe. Silné prsty mi najednou roztáhly půlky. Zvedl jsem poplašeně hlavu, i když jsem už dávno tušil, co chce dělat. Do recta mi nečekaně pronikl tvrdý předmět. Instinktivně jsem stáhl svěrač.

"Uvolni se, příteli, chci tě jen mít dokonale čistého-," řekl konejšivě Mistr. Útrobami se mi rozlilo nepříjemné brnění z čistícího kouzla. "-a dokonale kluzkého. Nechci, abych tě poranil hned na začátku. I když se obávám, že se tomu později stejně nevyhneme," sadisticky se zachechtal. Hůlka vyslala další kouzlo a v oblasti konečníku jsem ucítil teplo a vlhko.

Pán vytáhl hůlku a nahradil ji něčím mnohem větším. I bez příprav to pronikalo dovnitř snadno a rychle. Penis to nebyl, to bych zaručeně poznal. Měl jsem vztek, že ze své nevýhodné pozice jsem nemohl ani tušit, co Mistr se mnou dělá, dokud jsem to neucítil. Předmět s drsným povrchem se zasouval a vysouval v pravidelném rytmu do mého těla a přijemně rozehříval stažené svaly kolem análního otvoru. Připravoval mě na průnik něčeho mnohem většího. Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo. Právě naopak. Přistihl jsem se, že jsem tiše vzdechl a zadoufal jsem, že to Mistr přeslechl.

Nepřeslechl. „Vzdycháš jako špinavá děvka,“ zasyčel opovrženě. Předmět vyklouzl z mého těla a na protější zeď dopadly širokým obloukem pramínkové důtky s dlouhou rukojetí, opletenou tenkou kůží. „Co bys řekl tomuhle?“ Vrazil mi do těla něco mnohem většího, než na co byl můj anál anatomicky přizpůsoben. Hlesl jsem. Na malou chvíli jsem myslel, že tohle už je Mistr.

"Uklidni se, to je teprve začátek," chlácholil mě můj pán. "Potřebuji si tě pořádně roztáhnout." Neznámý předmět, tvrdý jako kost s obtížemi překonal ve svém nejširším místě odpor a pronikl dovnitř.

"Teď zažiješ něco neskutečného, můj mladý příteli. Bolest v dokonalé symbióze s rozkoší. Peklo a ráj sexuální magie," šeptal rozrušeně. Tlak opět začal působit v mnohem větší míře a přestal být příjemným. Dal mému svěrači pěkně zabrat, než cosi namáhavě vklouzlo do těla. Zasténal jsem hlasitěji, než jsem vůbec chtěl. Co to sakra je? pomyslel jsem si, přerostlé venušiny kuličky? Nebo spíš koule?

"Atlas většinou proniká relativně hladce. Axis už ale dá zabrat, nemám pravdu, příteli?" zasmál se krutě Pán zla. "Jeho trnový výběžek způsobuje dost nepříjemnou bolest, i když jsem ho z bezpečnostních důvodů téměř odstranil. Ani nechci pomyslet, co dokáže na zpáteční cestě." Jeho zlověstný smích se rozléhal do všech stran.

Roztlouklo se mi srdce jako o život. Pod vlivem dokonalých znalostí o lidské anatomii jsem pochopil, co se mi Mistr snaží narvat do zadku. Namáhavě jsem zvedl hlavu a zaostřil zrak na zdroje světla všude kolem. Podél zdí plápolaly částečně ohořelé svíce, odlité do tvaru páteře. Nosič a čepovec jsou nejmenší obratle na horní části lidské páteře. Teď budou následovat už jenom ty větší. Páteř má třicet tři obratlů. Pokud je svíce dokonalou kopií té skutečné, čeká mě dlouhé utrpení.

Upřímně, nebráním se jakýmkoliv hračkám přiměřené velikosti, naopak, docela rád bych tím zpestřil svůj sexuální život. To bych si ale musel hrát buď sám se sebou, anebo by mým milencem musel být kdokoliv jiný, jen ne Lucius Malfoy. Několikrát jsem mu nenápadně naznačil, že by se mi líbilo mít v zadku třeba lahvičku od lektvaru. Lucius to pokaždé rezolutně zadmítl, že s tím, co mu příroda nadělila, mě dokáže uspokojit víc, než jakákoliv umělá náhražka. Nepochopil můj zájem experimentovat, který mám v krvi.

Mistr mi nedal čas vydechnout a nemilosrdně zatlačil další článek do mého těla. S detailní znalostí anatomie análu jej zasunul do těla pod takovým úhlem, aby nenatrhl sval a zároveň aby se tvrdým výběžkem nepatrně dotýkal mé prostaty s takovou lehkostí, aby mně přinutil zasténat rozkoší. Mé tělo bylo zcela zmatené z bolesti, mísící se s slastí.

Sáhl rukou mezi má stehna a stáhnul mi ptáka dozadu mezi nohy. Chtěl si s ním už zase hrát. Ne že bych byl proti. Mnul ho v ruce a dotýkal se přitom citlivých varlat. Přesně věděl, kam a jak sáhnout, abych umíral touhou. Zákeřně si se mnou hrál.

"Chaos, opanující tvé vnímání, lehce oklame tvé smysly a ty budeš zmateně tápat, jestli máš křičet bolestí a prosit o slitování, anebo vzdychat slastí a škemrat o víc," slyšel jsem vášnivý hlas za sebou a svíce při jeho slovech pronikla hlouběji o další výčnělek. Potlačil jsem bolestný vzdech. Pochopil jsem, o co mu jde. Chtěl mě slyšet sténat. Sténat bolestí i slastí.

Zatnul jsem zuby. Neudělám mu tu radost, aby mě ještě uslyšel křičet. Ať už tou bolestí, nebo rozkoší. Do těla mi s námahou pronikl další výstupek. V poslední chvíli jsem na rtech zadržel bolestivý vzdech. Příčné výběžky byly sice hladké, ale i tak způsobovaly krutou bolest a hrozily, že mi natrhnou sval svěrače. Uvolnil jsem se, co jsem mohl, abych co nejvíc usnadnil vnikání. Chtěl jsem, aby to už skončilo a přitom jsem si zoufale přál pokračovat.

Svíce se začala periodicky pohybovat v mých útrobách a její nepravidelné tvary, dráždící má nervová zakončení mě málem připravily o rozum. Převracel jsem oči v sloup a v duchu prosil Merlina, aby to trvalo věčně.

"Spolupracuj, chlapče, ať se ti vosk uvnitř těla teplem rozehřeje. Půjde mi snadněji vytahovat," vyslovil přání můj pán. "Nerad bych tě zranil. Mám s tvým rectem ještě jisté úmysly," zachechtal se zlomyslně.

Vrtěl jsem zadkem jako poslední děvka v nejzapadlejším koutě Obrtlé ulice a posouval si těmi směšnými pohyby voskovou náhražku hlouběji do těla. Nacházel jsem se ve vysokém stupni sexuálního vzrušení, kdy už člověk nepřemýšlí a je zcela opanován chtíčem. Přestal jsem počítat, kolik obratlů můj zadek už spolkl a chtěl jsem ještě víc a víc.

Pánovi zla se začalo zdát, že na jeho podněty již nereaguji dostatečně hlasitě. A skutečně, trochu jsem si zvykl, tak, jak se jen na cizí předmět v rectu dá zvyknout. Mistr ale nestál o to, abych se přizpůsobil, nechtěl, aby se mi to líbilo.

„Zdá se, že se ti to vymyká z rukou, příteli,“ poznal zkušeně. „Nedovolil jsem ti, aby jsis to užíval!“ Z jeho hlubokého hlasu zazněl hněv. Začal vytahovat tu věc z mého těla. Brutálně. Bezcitně. Nešetřil mě. Přesto, že se vosk uvnitř mého těla rozehřál a přizpůsobil mému kruhovému otvoru, cítil jsem se, jako kdyby mi ze zadku tahal žebřík. Víčka jsem horečně tiskl k sobě a svíral uvězněné pěsti. Otvor se mi s mlasknutím uzavřel za posledním článkem beztvaré voskové náhražky.

Trám najednou levitoval a uvolnil své sevření. Sesunul jsem se na kamennou podlahu. Pán zla se široce rozmáchl rukou a neznámá síla mě prudce mrštila na protější zeď. Rozplácl jsem se na ní jako shnilé rajče a hlasitě zaúpěl.

"Vstaň!" práskl rozkaz. "Vstaň a přistup ke kříži!" zopakoval.

Vydrápal jsem se na nohy. Tělo mě přestalo poslouchat. Po zdi jsem se namáhavě doplazil k dřevěnému kříži ve tvaru X.

Voldemort mě dlaní uprostřed mých zad tvrdě přirazil tváří ke zdi. „Užíval jsis dost. Je čas na trochu bolesti,“ zasyčel zlostně. „Čas vyzkoušet tvou odolnost, můj milý Smrtijede.“

Přinutil mě rozpráhnout ruce a spoutal mi obě zápěstí do řetězů v ramenech kříže. Kolenem mi zajel mezi stehna a hrubě mi roztáhl nohy daleko od sebe. Přes kotníky mi zacvakly studené okovy a mé tělo zůstalo v řetězech bezvládně viset na kříži jako ukřižované. Přimáčkl se k mému tělu. Vzrušeně zatínal dlouhé nehty do mé kůže, studenými polibky se dotýkal mého krku, nesmyslně mě kousal do šíje a ramen a ochraptěle dýchal. S obavami jsem si uvědomoval, že začíná ztrácet kontrolu nad svým sebeovládáním.

Pohyb za mými zády ustal. Neodvažoval jsem se ohlédnout, ale podle zvuků ve vzdáleném koutě s mučícími instrumenty jsem se dovtípil, že Pán zla mě tváří ke zdi nepřipoutal proto, aby se kochal mým pozadím. Najednou jsem na svých bocích opět ucítil horké dlaně a instinktivně jsem ucukl.

Klouzaly nahoru, na chvíli se zastavily v podpažních jamkách a lačně si pohrály s chloupky, stoupaly dál po pažích až k poutům, přesvědčily se, že jsou pevně uzamknuté a klesaly zase zpátky. Pomalu sklouzly po mých lopatkách až k pasu a sálaly silnou magickou energii, prosakující do kůže mých zad. Pokožka se stávala citlivější a vnímavější na sebemenší dotek. Vše jsem najednou cítil intenzivněji. Téměř jsem rozeznával papilární linie na bříškách jeho prstů.

Svou sebekázeň měl Pán zla již zcela pod kontrolou. "Alabastrová kůže. Neposkvrněná. Panenská," vzrušeně šeptal blízko mého ucha. "Od první chvíle toužím na ni sáhnout biči." Jemně přejížděl rukou po mých zádech. Jeho měkké doteky mě falešně ukolébaly.

"Tvé tělo patří mně. Jsi můj. Jsi mi vydaný napospas," šeptal sugestivně. Odstoupil o krok a kolem uší mi najednou zahvízdal vzduch. Bez jakékoliv výstrahy mě přes lopatky sekla ostrá bolest. Celá záda mi zasáhla neskutečná bolest, jako kdyby se mi do kůže zasekly drápy dravce a rvaly ji na cáry. Zaskučel jsem a tělo se mi prohnulo do pózy toreadora.

Nestihl jsem se ani nadechnout, když jsem ten hvízdavý zvuk uslyšel znova. Instinktivně jsem stáhl svaly na zádech, než se mi do nich rozlila horkost, znásobená dalšími dvěma švihnutími těsně po sobě. Po zádech se mi rozlila bolest, jako kdybych si na ně vylil kotlík s vařícím lektvarem. Zasykl jsem jako zmije a rozeznal původce toho všeho. Kožené pásky, podle rozsahu alespoň dvacetiocasá kočka.

Vzduchem prosvištěla další série šlehnutí. Prohýbal jsem se jako při křečovitém tanci a z hrdla se mi linuly zvuky, nehodné lidské bytosti. Koutkem oka jsem zahlédl prudce padající ruku a další rána ostře olízla citlivou pokožku na mém boku. Z úst se mi vydral hrdelní vzdech.

"Luciusi!" vykřikl jsem spontánně. Můj trýznivý výkřik měl takovou sílu, až jsem měl dojem, že to Luciuse muselo zaručeně probudit.

Bičování prudce ustalo. Jako blesk z čistého nebe mi krk pod bradou sevřely silné Mistrovy prsty a násilně mi otočily hlavu dozadu. Jeho zlostí zrudlý obličej byl sotva dva palce od mého. Chřípí se mu chvělo a z očí mu metaly zlověstné jiskry.

"Jestli ještě jednou řekneš jeho jméno, zabiju ho!" zasyčel varovně do mé tváře. "Jsi můj! Jenom můj! Rozumíš?" Chrčel jsem a oči mi vylézaly z důlků. Pustil mi krk a já jsem zalapal po dechu. Narval mi do úst kožený roubík, sevřel pevně v dlaních rukojeť důtek a postavil se za mne jako bůh pomsty. Následující okamžiky byly nejhorší, jaké jsem dnes v tomto podzemí prožil.

Vztek vedl jeho ruku a bičoval mě jako nezkrotného hřebce. "Přikázal jsem ti, abys vzhlížel ke mně! Přikázal jsem ti, abys byl závislý na mně! O mou pozornost budeš žebrat! U mých nohou budeš klečet a žadonit! Rozuměl jsi?" Pásl se na mé bolesti jako parazit a vzrušeným hlasem dával hlasitě najevo, jak ho těší mé utrpení. Každičkou ránu bičem si se zvráceným potěšením užíval.

"Nnnnn!" křičel jsem z plných plic, mé vzdechy se ale ztrácely v roubíku a rezonovaly mi v hlavě. Divoce jsem cloumal pouty a řinčel řetězy. Sžírající bolest pulzovala mými zády, černou magií senzitivnějšími, než obvykle. Záda mi olizovaly žhavé plameny ostré bolesti a cítil jsem, jak mi na bedra stékají krůpěje krve z rozervané kůže.

Pán zla mi s ďábelskou zvrhlostí dával najevo svou nadvládu. "Náležíš mi! Zapomněl jsi, kdo jsem? Jsi mi podřízen! Jsi prázdná nádoba bez života! Já jsem ten, kdo tě ovládá! Tvá duše patří mě! Tvé tělo patří mně! Znova a znova! Znova a znova! Znova a znova!" běsnil a bezohledně mrskal biči po mých zádech, zanechávaje na nich klikaté rudé blesky a cáry kůže. Vymykalo se mu to z rukou.

Rezignovaně jsem svěsil hlavu mezi ramena a opřel bradu na prsa. Při každém šlehnutí se mé tělo instinktivně prohnulo a z plic se mi pokaždé vydral vzdech, tlumený roubíkem. Visel jsem bezvládně v poutech, které mě ještě držely na nohou. Tiskl jsem víčka k sobě a slzy, hromadící se v slzných kanálcích se vydaly na pouť po mé tváři. Ze všech pórů na těle se mi draly na povrch kapičky potu a myslel jsem jen na to, jestli tohle přežiju a jestli se ještě někdy uvidím s Luciusem.

Pomalu jsem zavřel oči a přestal vnímat bolest. Och, bože, Luciusi! Mé rty se neslyšně pohybovaly, když vyslovovaly jeho jméno. Donekonečna jsem jej opakoval jako při zaříkání tehdy, když jsme seděli v magickém kruhu z jedenácti černých svíček a tajně si přísahali přátelství do smrti. Rituální dýkou jsme si navzájem rozřízli levé dlaně, sebrali kapající krev do stříbrného poháru, pozvedli ruce do vzduchu a pevně je spojili. Pomocí černé magie jsme smíchali krev v našich žilách a krví zpečetili náš vztah. Dali jsme si neporušitelný slib a z poháru ochutnali naši společnou krev. Nikdo a nic nás už nedokáže rozdělit. Ani nejmocnější čaroděj všech dob.

Zkrotím tě, dokud nevypustíš duši," supěl Mistr, ale jeho řádění ubývalo na intenzitě. Odhodil biče do kouta a dlouhou chvíli stál za mými zády. Konečně uznal, že trest už je dostačující. Jeho rozrušený dech, tříštící se o mou šíji, se pomalu zklidňoval. Dlaněmi se dotkl mých zad. Zaúpěl jsem při tom doteku bolestí a prohnul záda, až jsem se břichem přitiskl ke kříži. Opřel jsem své horké čelo o studenou cihlovou zeď.

Mistr přitlačil ruku na mou kůži. Bolest postupně vystřídalo příjemné teplo, prosakující hluboko do pokožky. Jeho ruce se s magicky hojivými účinky pomalu začaly toulat po mých zádech a jemně je hladily. Přesto, co jsem před krátkou chvílí prožil, cítil jsem, jak se mi navrací ten nádherný pocit z jeho doteků, který jsem tehdy prožíval v jeho komnatách.

Sklonil hlavu k mým zádům a začal mi lízat rány, které mi způsobil. Přejížděl jazykem po poškozené kůži a zdálo se mi, jakoby jeho sliny měly magickou moc hojit zranění. Klesl na kolena a obejmul mé boky. Slízával mi z beder krev, prýštící z rozervané kůže a stíral pot, smíchaný s krví.
Bylo to zvrácené. Perverzní. Zvrhlé. Nádherné. Kousal jsem se do rtů, až jsem na nich ucítil známou sladkost, jen abych nevydal ani hláska.

Mistrovy palce najednou zajely mezi mé hýždě a roztáhly je od sebe. Jazykem vklouzl do žlábku mezi půlkami. Merline! Bylo to příjemné, neskutečně příjemné! Až na malý detail, že tohle byl lord Voldemort! Zpanikařil jsem. Reflexivně jsem stáhl svaly k sobě a nepustil jsem ho dál. Začal jsem lomcovat řetězy a očekával další trest za odmítnutí poslušnosti. Pán zla se však drsně rozesmál.

"Co ten obranný postoj, příteli? Tobě se to nelíbí?" podivil se. Zvedl se, odhrnul mi vlasy z krku a dychtivě mi přitiskl své chladné rty na zátylek. Sklonil se k mému uchu a studeným temným hlasem pronesl něco, čím mé vzrušení okamžitě opadlo jako listí na podzim.

"Když nechceš do svého těla pustit můj jazyk, co bys řekl ruce?"

Naskočila mi husí kůže a čelo mi orosily krůpěje potu.

Část devátá: Na pokraji smrti

Pán zla odemkl železa a osvobodil mé ruce i nohy ze sevření pout. Zachytil mě, když se mi podlomila kolena z nenadálé svobody. Zneužil toho. Chytil mě kolem pasu a přitiskl mé ztýrané tělo ke svému. Zakousl se do koženého roubíku, vyrval mi jej z úst a vyplivl na zem. Vášnivě zahltil ústy mé vyprahlé rty. Vůbec jsem se nebránil a pasivně jsem si nechal znásilňovat ústa. Všechna touha po něm, ještě zvečera ztěžka držená na uzdě vyprchala s duší, kterou jsem tady vypustil.

Postřehl jsem, že mě pomalu tlačí přes celou místnost. Zastavil se u vyšetřovacího stolu s opěrky na nohy v jeho rozích. Konečně odtrhl své rty z mých, pomalu mi olízl tvář a vzrušeně zašeptal něco, co mě znepokojilo: "Dokázal bys mě milovat, Severusi?"

Nahrnula se mi krev do hlavy. Netušil jsem, zda mě zkouší, anebo to doopravdy chce. Lorda Voldemorta nedokáže nikdo milovat, dokonce ani takový bastard jako já ne. Žádal ode mne něco, co jsem nedokázal splnit. A za nesplnění jeho příkazu mi hrozil krutý trest. Nekonečně dlouho jsem sbíral odvahu k odpovědi.

"Odpusťte, pane," řekl jsem tiše.

Pohrdavě se usmál. „Jen jsem tě zkoušel, příteli. Láska nemá místo v citech Smrtijeda. To si pamatuj! Lehni si!" přikázal mi a počkal, až se položím na záda. Přisunul si můj zadek blíž do výhodnější pozice, vložil mé kotníky do opěrek a zacvakl přes ně kovová pouta. Zatínal jsem zuby bezmocí.

"Čas hraje pro mne a já dokážu trpělivě vyčkávat," říkal překvapivě klidným hlasem. Popravdě, očekával jsem další spontánní výbuch zlosti za svůj vzdor. Se spoutanýma a roztaženýma nohama a vystrčeným zadkem jsem se cítil zranitelně a směšně a vůbec ne bezpečně.

"Tohle už dnes nebudu potřebovat. Překáželo by mi to akorát při práci," řekl Pán zla a zbavil mě cilicia. Zasyčel jsem, když se trny vytáhly z masa. Z čerstvých ran vytryskly krůpěje krve a v pramíncích stekly do slabin. Nevšímal jsem si je. Myslel jsem s panickou hrůzou na to, k čemu se teď Mistr připravoval. To, co mě teď čeká, se zcela vymyká všemu, co jsem dnes v této zkurvené cele zažil. Všemu, co jsem vůbec kdy zažil, co jsem vůbec kdy komukoliv dovolil. Pěst v zadku nepatří mezi běžné sexuální praktiky.

Pán zla odhodil cilicium na stůl. S rostoucími obavami jsem přelétl po desce zrakem. Dóza s mastí, chirurgická rukavice, nádoba s čistou vodou, katétr a sklenice s medem. K čemu to sakra potřebuje?

Přešel mi dlaněmi přes třísla a dotkl se čerstvého cejchu. Zasténal jsem bolestí. "Tato pečeť ti bude navždy připomínat, komu patříš a kam. Toto znamení žádné kouzlo neodstraní," řekl nelítostně. Vnořil prsty do hustého porostu chloupků v klíně a vzal do dlaní mého povadlého ptáka. Navzdory tomu, že jsem si to nepřál, zapulzoval. "Tvé utrpení je u konce, příteli. Nezklamal jsem se v tobě. Prošel jsi mou zkouškou odolnosti a nadmíru statečně jsi vydržel vše k ukojení mých choutek. A já umím odměnit poslušnost."

Sáhl pro jakýsi předmět na stole. Zvedl jsem hlavu, abych viděl, co mi chce dělat. Stáhnul z mého žaludu předkožku, povytáhl měkký penis a mezi palcem a ukazovákem zmáčkl špičku žaludu. Rozevřel vstup do močové trubice a hluboko do ní mi zasunul katétr. Zpanikařil jsem a zalomcoval opěrkami, až se povážlivě hnuly, než jsem přišel na to, že mě to podivně vzrušuje.

Nevšímal si toho a soustředěně pracoval dál. Hadička na své dlouhé cestě do útrob příjemně šimrala. Hluboko uvnitř péra jsem ucítil ostrou bolest, když prolezla svěračem. Začala se plnit močí a světlá tekutina stékala na zem. Mistr posunul trubičku několikrát dopředu a dozadu. Odcévkoval mě, důkladně mi propláchl měchýř čistou vodou, vyprázdnil mě a pak mi pomocí cévky naplnil měchýř medem. Vytáhl katétr a zanechal po něm po celé délce močové trubice příjemné teplo a jemné chvění.

"Za chvíli poznáš omamné účinky této vrcholně bizarní erotické vynalézavosti. Zasvětím tě do tajů tantrické a taoistické erotiky. A jelikož jsi dnes projevil odvahu, hodnou Smrtijeda, znásobím ji zavedením své ruky do tvého těla. Odměna za tvá muka vskutku královská," ušklíbl se požitkářsky. Odměna vskutku zvrácená, pomyslel jsem si, k ukojení jeho zvrhlých choutek.

V dlaních promnul mé hýžďové svaly a roztáhl štěrbinu mezi půlkami. Ve své poloze jsem mu už nedokázal v tom zabránit. Hruď se nám oběma zvedala zrychleným dechem. Jemu vzrušením, mně obavami.

"Tohle je... Severusi... tvoje tajná zbraň," vydechl. Mhouřil víčka a nevědomky si dlouhým jazykem olizoval ohrnuté rty. Silou vůle se ovládal a prosil jsem Merlina, aby svůj chtíč dokázal udržet na uzdě.

Své sebeovládání skrýval za zdánlivým nezájmem. "Fisting vyžaduje dlouhou přípravu a trénink, odměnou je nepopsatelná rozkoš." Při řeči nepřestal hladit můj zadek. "Není to jen obyčejný sex. Je to změna mysli, vnímání pocitů a také změna celého životního stylu. Budeš o něj prosit pokaždé, když budeme spolu sami."

Asi se dočista zbláznil a chtíč mu zcela zatemnil rozum. Copak si myslel, že si ještě někdy dobrovolně nechám narvat ruku do zadku?

Na levou ruku si navlékl gumovou rukavici, sahající mu až k loktu a netušil, že tím vyvolal křeč v mém žaludku. "Uvolni se na maximum, ať nemáš jediný sval napnutý," radil mi zkušeně a oběma dlaněmi mi hladil třísla. Sklouzl prsty k hrázi a jemně ji masíroval krouživými pohyby. Vyvolal tím ve mně nepopsatelné pocity slasti. Napětí ze mne rychle opadávalo jako listí na podzim a pokoušel jsem se soustředit na jeho dovedné prsty, které mi už tolikrát dokázaly poskytnout neuvěřitelné zážitky.

Nepostřehl jsem, kdy se jeho prsty přesunuly dál, dokud jsem je neucítil ve svém v otvoru. Instinktivně jsem stáhl svěřač tak prudce, že mít na něm trochu ostřejší hrany, ustřihl bych mu je. Nebylo to ani v nejmenším bolestí, anál jsem měl po modelu páteře dokonale roztažený. Byl to přirozený pud sebeobrany, že mi největší čaroděj a pán světa leze do zadku.

"Ššššš," konejšil mě Voldemort a z jeho krutých úst to vyznívalo spíš jako syčení útočné kobry. "Oddej se mi, příteli. Naprosto celý. Důvěřuj mi."

Důvěřovat? Copak mu mohu důvěřovat? Ležel jsem tady bezmocně svázaný v nedůstojné pozici, bez nejmenší možnosti bránit se. Nikdy jsem nikomu nedovolil mít nade mnou takovou moc. Jestli jsem ale chtěl dnešek přežít, musel jsem mu dovolit, aby ukojil své zvrácené choutky. Smetl by mě jedinou smrtelnou kletbou, kdybych odmítl, nebo se bránil. Ale důvěřovat mu? Chystá se mi natrhnout prdel a já musím držet jako klisna při připuštění.

Prsty levé ruky pomalu zasouval do mého těla a pravou mi jemně masíroval svaly břicha. Zcela evidentně fisting nedělal poprvé. "Tento způsob sexu je úplně odlišný od klasického a je to z velké části i záležitost mysli. Nemáš v něm jen pasivní roli," poučoval mě o této variantě sexu, kterou jsem nikdy nezkusil a až tohle skončí, nikdy víc nezažiju. Jestli si myslel, že se do téhle zvrácenosti aktivně zapojím, šeredně se spletl. Neodvážil jsem se ale otevřeně nahlas vzdorovat a mlčky přijímal svůj úděl.

Pán zla opatrně zatlačil a soudě podle odporu, kterému můj svěrač čelil, dostal se k záprstným kloubům jeho ruky. Čelo se mi svraštilo z nepříjemného tlaku. Přesto pocit, že mám uvnitř všech pět prstů byl... neuvěřitelný. Neuvěřitelně vybízející.

"Přicházíme do fáze, kde je potřeba tvé aktivní účasti, příteli," konstatoval Pán, když narazil na téměř nepřekonatelný odpor. "Přestože mám rád cizí bolest, v tomto případě není na místě. Nedoufej, že je to tím, že bych se snad nad tebou slitoval," výsměšně se ušklíbl. "Mé důvody jsou vyloženě sobecké. Fisting nesmi nikdy bolet. Nejde totiž o to dostat pěst co nejrychleji dovnitř a zase ven, i za cenu nenávratného poškození, fyzického i duševního. Nepopírám, že by se mi to nelíbilo." Zvráceně se zasmál.

"Mělo by to ovšem jednu velkou nevýhodu, že by jsi se příště už nedokázal uvolnit a oba bychom tak navěky přišli o tento neskutečně nádherný zážitek. A za to mi ta tvoje bolest nestojí. Nehledě na to, že pro dnešek jsi už můj hlad po tvé krvi dostatečně ukojil." Zhluboka se nadechl a přivřel spokojeně oči.

Prsty nechal zasunuté v mém pozadí. Druhou rukou sáhl do kelímku s mastí a vydatně ji nanesl na část ruky v místech, kde se zasekl. "Potřebuji tě mít v dokonalé harmonii... klidu... pohodě... a naprostém uvolnění," pomalu odříkával uklidňujícím hlasem. "Hluboce se soustřeď a ovládej myslí svaly." Dlaní hladil mé břicho a já jsem pociťoval, jak se rychle uvolňuji.

Zavřel jsem oči a zaklonil hlavu. "Relaxuj," slyšel jsem naléhavý šepot mezi svými stehny. Vyprázdnil jsem zcela svou mysl a soustředil jsem se pouze na pohyb Mistrovy ruky. Pomalu s ní rotoval doleva a zase zpátky. Při každém otočení vklouzla hlouběji do mého těla a k zbláznění dráždila citlivá nervová zakončení v ústí análu. Tiše jsem sténal. Koncentrovaně jsem svou myslí ovládal kruhový sval svěrače a cítil jsem, jak se víc a víc přetahuje přes Mistrovu pěst.

V kritickém místě těsně za klouby prstů jsem ucítil docela nepříjemný tlak. Ne bolest. Tlak. Otevřel jsem oči a podíval se na Mistra. Přestal tlačit. Celou dobu chladnokrevně pozoroval můj obličej, aby okamžitě zasáhl, kdyby něco nebylo tak, jak má být. Fascinovala mne ta jeho zkušenost a trénovanost.

"Otevři se mi, Severusi, už jsem téměř tam," šeptal. Už jenom ten uklidňující hlas mě uvolnil jako hadrovou panenku. S citem, u něj nevídaným, opatrně zatlačil a dostal se přes nejširší místo dlaně. Klouby prstů mi pronikly svěračem. Prudce jsem se nadechl a tvář mi zrosily kapky potu. Natažená dlaň se vlnila jako slizký had a pomalu mizela v mém těle. Zanechávala za sebou nepoznané pocity slasti.

Vnikla do mého těla až po zápěstí, sevřela se v pěst a pohyb ruky ustal. Pocítil jsem obrovskou úlevu. Nikdy jsem nebyl tak roztažený, tak plný. Nadzvedl jsem hlavu a setkal se s pohledem Pána zla. Četl jsem v něm něco víc, než jen touhu a spokojenost s vykonanou prací. Bylo to maximální propojení nás obou. Tajemně se usmíval přesto, nebo možná právě proto, že měl ruku uvězněnou v mém zadku.

"Jak se cítíš, Severusi?" zeptal se se zájmem a pohladil zevnitř mou prostatu.

Zaúpěl jsem. "Jako kdybych teprve teď doopravdy ztratil panictví."

Voldemort se temně zasmál. "Užívej si, příteli, tohoto nádherného pocitu, než skončí. Od Luciuse se jej nedočkáš," řekl jízlivě.

Stálo mě spoustu námahy rozebírat tato jeho slova, než jsem je nakonec odsunul na později, protože jeho pěst se začala pohybovat uvnitř mého těla. Zasunula se ještě o kousek hlouběji a já jsem prudce zalapal po dechu, když se otevřela a otřela se přitom o mou prostatu. Pevně jsem stáhl svěřač kolem Mistrova zápěstí takovou sílou, že jsem uslyšel jeho tiché bolestivé zasyčení. Zavřel jsem oči a propadal se do extatického pocitu na samé hranici vědomí.

Mistr ve mně otevíral a zavíral pěst a mým tělem otřásalo obrovské vnitřní vzrušení. Roztřásly se mi nohy, nehty jsem zatínal do kůže a koupal jsem se v potu. Byl jsem jen kousek od naprostého podrobení.

Pán zla sbalil ruku do pěsti a zručně začal krátkými pohyby přirážet do mého zadku. Byl jsem jako v transu, nedokázal jsem zvládat kontrolu nad svým tělem. Nepodobalo se to ničemu, co jsem kdy doteď zažil. Sténal jsem slastí a zmítal se v osidlech chtíče. Přesto, že mi nestálo péro, přesto že fyzicky jsem vzrušený nebyl, převalila se mým tělem mohutná vlna orgasmu, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Z mého ochablého péra vystříkl mohutný proud bílé tekutiny a velkým obloukem dopadl na Mistrovu hruď.

Dosáhl jsem čtvrtého otrockého orgasmu této noci. Ani ve snu se mi nezdálo, že by mě dokázala vzrušovat bolest a podivné sexuální praktiky. Začínal jsem chápat, proč má Lucius rád bolest. Otevřel jsem oči a pohlédl na Mistra. Uchváceně mě sledoval přimhouřenýma očima a smyslně si roztíral mé sperma po těle.

Mé tělo se ještě chvělo dozvuky vyvrcholení, když se ruka v mém těle pohnula. K mému údivu ne ven, ale směrem opačným. Zmateně jsem pohlédl Mistrovi do očí.

"Jsem fascinován tvým strhujícím projevem orgasmu, který ti přivodila má ruka. Ještě ji nechci vytáhnout. Udělám výjimku a provedu tě hlubokým fistingem, i když jsem to původně neplánoval. Projdu se tvým tělem, příteli," pousmál se tajemně. Položil druhou ruku na mé břicho a nahmatal ruku, pohybující se v mém konečníku.

"Uvolni se, potřebuji překonat esovitou kličku, abych mohl dál." Otevřel pěst uvnitř těla a konečky prstů citlivě vyhledával další cestu. Ruka se ocitla v sestupném tračníku a postupovala hlouběji mými útrobami.

"Cítím tvou páteř, Severusi," řekl vzrušeně. "Tady máš ledvinu. Žaludek. A tady... slezinu?"

Ani jsem nedýchal. Vnímal jsem pouze ruku v mém břiše, plazící se mezi mými nitrobřišními orgány a byl jsem jako očarován. Bláznivě jsem zatoužil zkusit si, jaké to je sáhnout si zevnitř na nějaký orgán bez toho, abych musel pitvat. Mimoděk jsem si sáhl rukou na břicho a ucítil v něm pohyb. Byl to nepopsatelně nádherný pocit dotýkat se zvenku Mistrovy ruky, postupující vnitřkem mého těla. Zdálo se, že Mistr je stejně zvráceně rozrušený z té možnosti sáhnout si na mé pulzující vnitřnosti.

"Cítím silný tep tvého srdce, Severusi," zašeptal najednou.

Hrůza mi zatemnila mozek. Mé srdce ve Voldemortově dlani je nebezpečnější, než kdyby na mne mířil hůlkou. Tak bych měl alespoň malou šanci tasit tu svou. S jeho předloktím ve svém zadku však nemám žádnou naději, kdyby se Mistr rozhodl rozmáčnout mé srdce v dlani.

Vzpamatoval jsem se. To přece není anatomicky možné! Srdce je uloženo bezpečně mimo dosah jeho ruky!

"Tepe jako o život v břišní aortě. Kdybych nevěděl, že tohle se ti musí líbit, řekl bych, že máš strach, Severusi," řekl pobaveně. Zvedl jsem hlavu a můj pohled se na chvíli setkal s jeho.

"Je čas ukončit náš experiment," konstatoval a začal pomalu vytahovat ruku z mého zadku. Teprve teď jsem si uvědomil, jak široce jsem roztažený. Mistrova paže vězela až téměř po loket v mých útrobách. Otvor jsem musel mít velky jako bránu do pekla. Nikdy bych netušil, že se dokážu takhle otevřít bez systematického tréninku.

Ruka se pomalu plazila jako tlustý had ven z mého těla a způsobovala neskutečnou blaženost. Zavřel jsem oči a zmohl se jen na tiché vzdychání. Oddal jsem se ráji uprostřed tohoto pekla, který Pán zla tak fantasticky dlouho protahoval.

Když se svaly nakonec uzavřely za posledním prstem, připadal jsem si najednou jako prázdná nádoba a přepadl mě silný pocit frustrace. Pocítil jsem velké zklamání ze zmaření něčeho tak neskutečně nádherného. Hned nato mě přepadl obrovský strach, že obyčejný sex mi už nedokáže poskytnout takové potěšení.

"Líbíla se ti má odměna, příteli?" zeptal se poté, co s mlasknutím sundal vyšetřovací rukavici z ruky.

Dalo mi spoustu námahy, abych byl vůbec schopen uspořádat si myšlenky a mohl promluvit. "Děkuji... pane," hlesl jsem.

Sebevědomě se usmál. "Ještě jsem neskončil." Začal mi dlaní tlačit na břicho. Přímo na močový měchýř. Pocítil jsem ostrou bolest z toho, jak přeplněný měchýř zaprotestoval a zasténal jsem.

Pán zla sevřel do dlaně můj ochablý penis a obnažil žalud. "Vymoč se, příteli. Nebraň se tomu," říkal povzbudivě. Sklonil hlavu do mého klína a přiblížil ústa k mému penisu. Vyčkával. Druhou rukou bez ustání kroužil nad mým měchýřem.

Na co si to sakra se mnou hraje? Nemohl jsem uvěřit tomu, že by doopravdy toužil po tom, abych ho pomočil. Ta bolest, rafinovaně znásobená tlakem jeho ruky se už nedala vydržet. Skousl jsem spodní ret a... povolil svěrač.

Žádný očekávaný výstřik se nekonal. Ucítil jsem nádherně příjemné lechtání v močové trubici, prostupující přes prostatu dál do těla penisu. Na povrch žaludu se vydrala třpytivá neprůhledná kapka. Hned za ní druhá. A třetí. Než stačily ztéct po jemné kůži, slízl je nenasytný Voldemortův jazyk. Každičká z nich mi při svém zrození způsobovala omamnou smyslnou agónii.

Vyprázdňování mechýře, plného medu bylo doprovázeno neobyčejně vzrušujícími pocity. Hustý med se nedal vypouštět rychle a k zbláznění dráždil mou prostatu. Muka se podobala kratičkým orgasmům, rychle jdoucím po sobě. Má ústa barbarsky sténala intenzivní rozkoší, nedbaje na to, že mě chtíčem zastřené Mistrovy oči vzrušeně pozorovaly. Můj penis po kapkách ronil medové krůpěje a sytil hladová ústa Pána zla.

Zapomněl jsem na biče a ohnivou výheň, zapomněl jsem na bolest, utrpení a ponížení a má ztracená touha po něm se navrátila v ještě větší síle a mohutněla každým dalším výronem. Přehlušila veškerou jeho zvrácenost, jeho touhu po krvi, bolesti a ponižování. Dokonce jsem ji teď, na konci své pouti v této kobce, začínal chápat a přicházet jí na chuť. Bolest a slast patří neodmyslitelně k sobě. Člověk si musí nejdřív projít peklem utrpení, aby pak o to citlivěji dokázal vnímat to krásné, co mu je nabízeno. Pán zla mi dnes v noci dokázal, že je bezpochyby Mistrem sexuálních umění. Dovedl plnými hrstěmi dávat i brát. K přívlastkům Pán zla a temna přidávám další, který ho dokonale vystihuje.

Mág smyslnosti.

Můj měchýř se téměř vyprázdnil. Mistrův hbitý jazyk dokonale slízal z mého penisu všechny kapky, které z něj vyprýštily. Všechny, až na tu poslední. Zkušeně poznal, že se na povrch dere už jen jedna jediná. Odemkl mi pouta, uvolnil kotníky a vsunul dlaně pod zadek. Zvedl ho a ohnul mi záda do oblouku, až jsem se dotýkal stolu pouze lopatkami a špičky mých prstů na nohou se téměr dotkly stolu za mou hlavou. Moje vlastní péro se mi houpalo přímo nad obličejem a žalud se ocitl sotva tři palce od mých úst.

„Ochutnej se, příteli,“ řekl s napjatým očekáváním Pán zla a zatlačil na zadní stranu mých stehen. Vystrčil jsem jazyk, jak nejvíc jsem dokázal a dotkl se žaludu. Olízl jsem kapičku lepkavé sladké hmoty, chvějící se na jeho špičce a přepadl mě pocit nádherné blaženosti. Lízal jsem si svého vlastního ptáka! Nevycházel jsem z údivu a čekal, čím nepoznaným mě ještě můj pán překvapí.

„Snaž se víc, Severusi. Já jsem svou pílí tuto orální autoerotiku dovedl k dokonalosti,“ mlaskl spokojeně. V duchu jsem se musel pousmát nad groteskní představou Pána temna, sám sobě kouřícího ptáka.

Pán mi ještě víc zatlačil na stehna. Pátěř zaprotestovala, ale odměna byla neopakovatelná. Žalud se dotýkal mých rtů a sám sebe jsem začal hladově sát. Nedokázal jsem se odtrhnout od svého vlastního péra a týral jsem ho nádherně příjemnými věcmi. Před mýma očima tuhnul víc a víc. Už jen ten pocit, že kouřím sám sebe mě dováděl k šílenstí. Slastná muka, která jsem prožíval, mě zcela opanovala a ucítil jsem silné napnutí svého penisu. Hned nato mi obličej skropilo mé vlastní horké sperma. S požitkem jsem si jej slízával ze rtů.

„To by snad stačilo. Začínám si tady připadat zbytečný,“ řekl pán skoro žárlivě a náhle pustil mé nohy. „Myslím, že je teď řada na mně,“ řekl přísně. „Vstaň!“

Nebyl jsem si jist, jestli vůbec budu schopný po prožitých erotických zážitcích udržet se na nohou. Postavil jsem se na vratké nohy a dělalo mi značný problém zkoordinovat své pohyby.

Mistr sevřel silnými pažemi mé boky a agresivním polibkem zachvátil má ústa. Dravá vášeň, kterou se zmocnil mého těla mě zastihla nepřipraveného. Nespoutaně se dobýval do mých úst, hltal zbytky mého semene a třel si svůj tvrdý klín o můj. Silná touha po něm, doutnající ve mně celých sedm dní mého vězení, se vznítila. Odevzdal jsem se mu. Beztrestně jsem mu kousáním vrátil alespoň část té bolesti, co mi tady způsobil.

Jako by ji nevnímal, zatlačil mě po zádech až ke koženému slingu, visícímu ze stropu na čtyřech řetězech. Vymanil se z náruživého polibku, strčil rukou doprostřed mé hrudí a mrštil mnou do visuté houpačky. Nasunul na mé kotníky kožená oka, připnutá karabinami vysoko na řetězu, neutáhl je však a nechal je úplně volné. Do hřbetu dlaně si otřel krev ze rtu a majetnicky se nade mnou sklonil.

„Jak se ti líbí bolest, skloubená se slastí? Jak se ti líbí to, co jsem ti doteď poskytoval? Řekni, chci to slyšet,“ naléhal.

Hledal jsem to pravé slovo, které by mé pocity nejvíc vystihlo. „Nepředstavitelně,“ zašeptal jsem.

Spokojeně se uchechtl. „Příště to ještě zdokonalím,“ sliboval. „Příště tě ošoustám pěstí do bezvědomí. Příště ti ukážu, jak ošukáš sám sebe. Příšte tady vypustíš svou duši, Severusi.“ Jeho mocná slova mě vzrušovala k zbláznění.

Temný pán se sklonil nade mnou. Oči měl zastřené chtíčem a nosní dírky se mu rozšiřovaly zrychleným dechem. Dopřával si odpírané, drsně hladil mé tělo a zasypával jej kousavými polibky. Nebo snad líbajícími kousanci, těžko se to dalo poznat. Neuměl být něžný, chtěl hrubost, tvrdost, surovost. Zlákaly ho mé ztopořené bradavky. Hrubě je mnul mezi stisknutými rty a nelítostně je kousal. Uměl bolest podat tak, že jsem umíral touhou. Svíjel jsem se bolestnou slastí a přistihl jsem se, že si té bolesti přeji ještě víc.

„Teď si tě, Severusi, konečně vezmu. Až moc dlouho jsem na to čekal a já čekám nerad,“ šeptal mi vzrušeně do tváře.

Chtěl jsem, moc jsem si přál, aby do mne konečně vstoupil, aby si mne vzal, aby si dělal se mnou, co chtěl, i za cenu bolesti. Do zadku mi prorazila ohromná věc, až jsem se nadzvedl na loktech. Penis Pána zla pronikl až na samé dno mého konečníku. Hlesl jsem.

„Klid, Severusi, myslím, že by tě už nemělo překvapit nic, co ti vleze do recta,“ řekl sarkasticky. „Bolí to?“ zeptal se, jako kdyby mu na tom vůbec někdy záleželo.

„Ne. Rozhodně ne. Udělejte to znovu... prosím,“ zašeptal jsem.

Když jsem poprvé spatřil ten obří nástroj mezi jeho nohama, a to nebyl ani vzrušený, byl jsem přesvědčen, že až k tomu dojde, roztrhne mě vejpůl. Teď, když se do mne docela lehce vnořil, bylo to... jak to říct... potěšující. Dokonce byl si troufal říct, že po tom všem, co můj zadek dnes už zkusil, by mne neuspokojilo něco... menšího.

Mistr přirazil. Tvrdě, surově, drsně. Tak, jak to měl rád. Nebral ohledy a ani jsem to od něj nečekal. Přirážel jako opičí samec. Chytil jsem se pevně řetězů, aby mě svými divokými nárazy neshodil dolů z houpačky. Každý jeho náraz vyrazil hlasitý výdech z mých plic. Pán zla se sklonil nade mnou a přitiskl dlaň na má ústa. „Konečně! Konečně jsi můj! Severusi Snape! Můj Smrtijede! Můj oblíbenče! Můj milenec!“ sténal. Každý má svůj osobitý projev při sexu, pomyslel jsem si, Pán zla u toho blábolí nesmysly.

Jeho vášeň stoupala na intenzitě. Celý večer se dokonale ovládal a dokázal udržet svoji touhu na uzdě, teď jí však popustil opratě. Chytil mě pevně za boky a divošsky si mně narážel do klína. Sling se povážlivě houpal a hrozilo, že strhne řetěz. Mistrova bledá tvář byla poseta rudými fleky, oči zastřené chtíčem a tenká ústa zrychleně dýchala. V cele bylo nedýchatelno a vzduch se oteplil z našich horkých dechů. Kolem čpěl pach lidského potu.

Najednou zavřel oči a začal potichu šeptat jakési neznámé zaříkadlo. Pokračoval v souloži a jeho monotónní drmolení se stupňovalo. Vzduch se začal podivně chvět a ve studené cele se ochladilo téměř na bod mrazu. Plamínky všech svící prudce pohasly a i pochodně plápolaly jako za silného větru. Všechno kolem uchopila do své moci černomagická atmosféra.

Mezi nesrozumitelným Mistrovým mumláním jsem zaslechl ztěžka vyslovená slova. „Opakuj... opakuj po mně.“ Vytřeštěně jsem na něj zíral a napínal uši.

Revello-“ vykřikl. Zopakoval jsem slovo. Odněkud z útrob mého těla se vydrala neznámá síla, která mě zevnitř rvala na kusy.

„-concludo-“ Při vyslovení druhého slova se mi tělo půlilo vedví a všechny prsty se mi bolestí zkroutily jako orlí drápy.

„-et reservo-“ zaříkával Mistr v tranzu a jako v pominutí mysli do mne přirážel. Toto třetí slovo vysálo ze mne všechnu sílu. Pán zla se zvířecím výkřikem čtvrtého slova na rtech vyvrcholil do mého těla a víc než orgasmus to připomínalo vymítání ďábla.

„-anima,“ zašeptal jsem poslední slovo zaklínadla a můj hlas se zcela ztratil v Mistrově ryku.

Chvějící se vzduch se najednou zhmotnil do průhledné postavy jako při Priori Incantatem. Byl to jen kratičký okamžik, sotva postřehnutelný, přesto jsem poznal ty dokořán otevřené oči mé poslední oběti, upírající se do klenby chrámu poté, co jsem kněžce na obětním oltáři vzal vlastní rukou život. Neviditelný ostrý meč rozťal mé tělo na dvě stejné poloviny a cítil jsem, jako by mi něco vyrvalo duši z těla. Z plic se mi vydral těžký bolestný vzdech.

Když už jsem měl pocit, že se roztrhnu vejpůl, odkudsi vystoupal tenký proužek stříbřité mlhoviny. Lehounce se chvíli vznášel těsně nad mým tělem, zachvěl se a pak vklouzl do křičících úst Pána zla. Téměř jsem nedýchal, ten pomíjivý okamžik kouzla byl neopakovatelný.

Kouzlo pominulo. V cele se oteplilo, pochodně plápolaly veselým plamenem a vzduch se ani nehnul. Podivně klidnou atmosféru rušil pouze Pán zla. Zrudlou tvář mu hyzdila grimasa, tělo se mu křečovitě chvělo a zvuky, které vydával, nebyly z tohoto světa. Padl na mé tělo jako mrtvý. Netušil jsem, co to způsobilo. Zda ten jeho nevídaný orgasmus, anebo to sladké kouzlo.

Ať to už bylo cokoliv, když se po chvíli zvedl, nebylo po ničem už ani památky, jako kdyby se mi to jen zdálo. Sundal mi nohy z řetězů a dlouhým prstem mlčky ukázal ke stolu. Poslechl jsem. Přikázal, abych vylezl nahoru a lehl si. Ze své sbírky na zdi přinesl dlouhý provaz.

Myslel jsem, že vyvrcholení Pána zla bude zlatým hřebem večera. Jak šeredně jsem se spletl.

Přeložil provaz na dvě poloviny a obtočil mi jej kolem pasu. Vzniklým okem jej zase provlékl.„Svazování je jedna z mých nejoblíbenějších sexuálních praktik.“ Zhluboka se nadechl a z očí mu vyšlehly plamínky vzrušení. „Je fascinující pozorovat svázanou oběť a její zoufalý boj o svobodu, někdy i život bez sebemenší šance na vysvobození.“ Při svých slovech mi s téměř posvátným soustředěním omotával kolem těla provazy v důkladně promyšleném sledu. Nic nedělal náhodně.

„Ale i svazování má svůj zvláštní rituál. Jsme přece kultivovaní lidi, že ano, příteli. Tato umělecká forma japonské bondáže je povýšena na umění provazu. V japonské kultuře je rovnocenná s ikebanou, bonsají nebo čajovým obřadem,“ překvapoval mě svou vzdělaností.

Kolem trupu i končetin mi silnými prsty systematicky zaplétal provazy do komplikovaných uzlů a smyček. Pracoval pomalu a koncentrovaně a s kamennou tváří každou chvíli zkoušel pevnost svazování. Jeho oči ho však prozradily. Plála z nich nezkrotná vášeň pro tuto praktiku, která omezovala jeho oběť až k samým hranicím nehybnosti a taky silná touha po naprostém podrobení jeho vězně.

Po nekonečně dlouhé chvíli byl hotov. S uspokojením si prohlížel své umělecké dílo. Přestože jsem se cítil jako motýl ve stádiu zámotku, musel jsem uznat, že to, co mi svíralo mé tělo a nedovolilo mi hnout jediným svalem, bylo skutečné umění.

„Och,“ vzdechl rádoby provinilě. „V tom zápalu příjemné práce jsem ti zapomněl říct, Severusi, že svazování do kozelce je další z mých oblíbených sexuálních praktik.“ Chladnokrevně mě překulil na břicho, surově mi zkroutil ruce dozadu a za zády je pevně svázal.

„Spoustu mých obětí – bohužel někteří už nejsou mezi námi – tato dráždivá, ale obzvlášť nebezpečná varianta svazování silně vzrušovala.“ Zdálo se mi, že spíš, než pro ty ubohé oběti byla tato praktika vzrušující pro něj samotného. Zvedl mi hlavu a kolem krku mi volně utáhl provaz. Jeho druhým koncem mi komplikovanou smyčkou svázal k sobě kotníky a přesvědčil se o její pevnosti.

Sklonil ústa k mému uchu. „Cítíš vzrušení?“ zeptal se tiše.

Jak bych mohl? Čtyřhlavé stehenní svaly se mi napínaly a bolestivě tahaly.

„Teď už vše záleží jen na tobě. Má práce skončila.“ Poodstoupil a zkřížil ruce na prsou. „Jen se budu... dívat.“

Neuváženě jsem se začal prudce zmítat ve snaze vymanit se ze smrtelné smyčky. Dosáhl jsem akorát toho, že se mi provaz pevněji utáhl kolem hrdla.

„Neházej sebou, Severusi, přivodíš si rychlou smrt a nestihneš si užít vzrušení,“ napomenul mě Pán zla a přes tvář mu přelétl krutý úsměv. „Přece mě nechceš připravit o zábavu. Nech si provaz utahovat kolem krku postupně.“

Přiblížil svůj vzrušením zrudlý obličej těsně k mé tváři. „Cítíš, jak se ti přerušil přívod kyslíku a krve do mozku? Zintenzivnily se tvé pocity v důsledku snížené kontroly tvého ega? Způsobuje ti přechodný nedostatek kyslíku točení hlavy a rozjařenost jako po požití drog, nebo alkoholu? Kývni hlavou, jestli je to tak,“ šeptal a jeho temný hlas se extaticky chvěl.

„V tomhle stavu zažiješ mnohem intenzivnější sexuální vzrušení a pocity. A když dospěješ k vyvrcholení, stojí to skutečně za to. Ovšem-“ tváři mu přelétl ďábelský škleb, „-když neodhadneš ten okamžik, kdy je potřeba rychle to ukončit, dojdeš k nádhernému vyvrcholení a... odejdeš. Staneš se... minulostí.“

Pokud jsem tady nechtěl chcípnout, zoufale jsem se snažil držet hlavu nahoře. Netušil jsem, kam až dokáže Pán zla zajít ve svém zvráceném představení. Mé spoutané nohy měly silnou tendenci se narovnat a vyvozovaly tím tah na smyčku kolem mého krku. Dalo mi čím dál větší a větší práci ovládat své napjaté svaly. Únava narůstala a já jsem si s hrůzou začal uvědomovat, že dlouho už neudržím nohy pokrčené a hlavu zvednutou. Cítil jsem, že pokud Mistr rychle nezasáhne, blíží se můj konec.

Můj pud sebezáchovy přehlušila nesnesitelná bolest zoufale napínaných svalů při mém boji o život, které jsem už nedokázal více čelit. Ztěžka jsem vydechl a povolil je. Provaz kolem mého krku se napnul a zrádná smyčka kolem mého hrdla se začala utahovat. Na krátkou chvíli jsem skutečně propadl nepoznanému vzrušení, než mě opanula závrať a před očima se mi začaly tvořit obrovské kruhy. Svět kolem zešedl.
Začal jsem se dusit. Oči mi vylézaly z důlků a ve smrtelné agónii jsem vytřeštěně zíral do rozrušeného červeného obličeje lorda Voldemorta, soustředěně mě zblízka pozorujícího. Jeho kruté oči plály zvráceným vzrušením a jeho šklebící se ústa se krutě chechtala.
Zoufale jsem prosil o život, z hrdla se mi ale akorát draly nelidské zvuky. Srdce v hrudi mi tepalo pomaleji, pomaleji, pomaleji...
Pořád jsem čekal, že to v poslední chvíli ukončí. On mě však jen fascinovaně pozoroval a na rtech mu pohrával krutý, zvrácený úsměv.
„Luciusi,“ vyslovil jsem nahlas svou poslední myšlenku na tomto zkurveném světě, ozvalo se však jen nesrozumitelné zachrčení.
Tlukot mého srdce se zastavil a obklopila mě černočerná mrazivá tma.

*****

Stál jsem na břehu posvátné řeky mrtvých a zadumaně pozoroval zkostnatělého starce, pomalu plujícího ve své zpuchřelé pramici ke břehu. Převozník mrtvých duší najednou zapíchl svou dlouhou hůl do zbahnělého dna řeky Styx a zastavil se. Mlčky mě sledoval s tváří skrytou v černé kápí a na něco vyčkával. Jakoby tušil, že nemohu zaplatit za převoz do podsvětí, protože jsem neměl nikoho, kdo by mi po smrti dal pro něj minci pod jazyk.

Část desátá: Post mortem

Strach. Utrpení. Hrůza. Smutek. Tmavá, studená, vlhká chodba. Má zemřelá duše se jí řítí jako o život – o život, Merline, jak hloupě to zní po smrti – nevýslovně děsivé zlo, které mne pronásleduje, se mi sápe po zádech. Na krku cítím jeho ledový, smrdnutý dech. Pochmurná chodba nemá žádný východ...

*****

Ticho. Podezřelé ticho na to, kde jsem se ocitl. Chlad. Nezvyklý chlad na to prostředí, kde se nacházím. Byl jsem překvapený z toho, jak se má představa pekla vymyká realitě. Místo, kde doslova šlehají plameny, odvrhnutí od boha, totální zánik... tohle vše bylo nahrazeno uklidňující monotónní modlitbou někde hodně blízko, hedvábně jemnou tkaninou, do které se bořilo mé nahé tělo, omamnou vůní pryskyřice a ukolébávajícím praskáním ohně v krbu. Tohle nemohlo být peklo. Ráj ale taky ne, když jsem se svým způsobem života sám odsoudil k věčnému zatracení. Kde to tedy jsem? Neodvažoval jsem se otevřít oči.

Olízl jsem si popraskané rty. Tiché mumlání umlklo a uslyšel jsem pohyb těsně vedle svého těla. Pomalu jsem otevřel víčka. Nad sebou jsem uviděl černou noční oblohu s třpytícími se miliony hvězd.

"Vítej mezi živými, příteli," ozval se blahoskonný hlas kdesi za mnou. Namáhavě jsem otočil hlavu. Vedle mé postele velikosti asi tak pro deset lidí stála vysoká vychrtlá postava lorda Voldemorta, zahalená do černého pláště.

Sedl si na pelest a nedočkavě zašeptal. "Jak ti je? Jak se cítíš? Popiš mi své pocity. Řekni mi vše. Rychle!"

"Jako-" zasípal jsem. Víc jsem svými vyprahlými rty nedokázal říct. Mistr mi podal sklenici vody a já jsem se dychtivě napil. Můj pomalu startující mozek si nedokázal vysvětlit, jak jsem se zde ocitl. Ne ve Voldemortově posteli, ale na tomto světě. Matně jsem se rozpomenul na to, jak mě spolklo samotné peklo.

"Jako bych zrovna prošel mlýnkem na maso," vydechl jsem namáhavě.

"Jsi ale živý, Severusi!“ řekl rozjařeně. „Jsi první, kdo se navrátil z druhého břehu. Dýchl jsem ti nový život!" Nechápal jsem, o čem to mluví a s nezájmem jsem otočil tvář ke stropu s hvězdami.

"Půl století jsem čekal na kouzelníka, který bude hoden mého daru nesmrtelnosti. A pětatřicet let od toho dne, kdy jsem se stal nesmrtelným já na to, abych na něm v praxi vyzkoušel návrat z říše mrtvých. Vděčíš mi za život, Severusi," řekl povýšeně. Vděčím ti taky za smrt, pomyslel jsem si znechuceně.

Bylo mi mizerně. Zvedl se mi žaludek a v poslední chvíli jsem stihl dopravit své tělo na kraj postele do polohy na boku. Zvracel jsem na leštěnou podlahu. Pán zla se na chvíli vzdálil a přinesl mi flakónek s lektvarem.

"Vypij to, pomůže ti to," vnutil mi jej a odstranil zvratky.

Nezajímal jsem se o jeho složení, nemělo to cenu. Přiložil jsem hrdlo lahvičky ke rtům a obsah zmizel v mém rozhoupaném žaludku. Po křeči, která mě zkroutila do klubíčka, se mi tělem rozlila úleva. Dokonce taková, že jsem byl schopný se posadit a mozek konečně zabral.

Začal jsem vzpomínat. Sáhl jsem si na hrdlo. Obojek zmizel, stejně i kožený řemínek kolem mého penisu. Po poutech zůstaly na zápěstích a kotnících akorát zarudlé stopy. Připadal jsem si bezmocný a bez své hůlky lehce zranitelný.

Začalo mi docházet, co se to tam dole vůbec stalo. "Nemohu být... nesmrtelný," vypravil jsem ze sebe nevěřícně.

Pán zla se pobaveně zasmál. "Byl jsi, když jsem ti rozpoltil duši a na pomíjivý čas v sobě uchoval. Teď už ne, příteli. Jedna polovina tvé černé duše zemřela a bloudí už navěky ve věčném zatracení. Ta druhá tě znovuzrodila. Teď jsi zase obyčejný smrtelník s jedinou duší.“ Jízlivě dodal:. „S polovinou duše."

Zběsile jsem přemýšlel. Pán zla mi dal skutečný dar k nezaplacení. Nezajímal se, jestli o něj stojím. Neptal se, jestli vůbec chci roztrhnout svou duši. Nedal mi možnost výběru. Sám rozhodl za mne. Chtěl se sobecky na vlastní oči přesvědčit, jaké to je a zda je to vůbec možné navrátit se z pekla zpátky mezi živé. Zabil mě, aby mě hned nato vzkřísil. Nemilosrdně rozhodl, že do konce svého zkurveného života budu skomírat s polovinou své duše. Toto mé tělesné postižení ale přece jen bylo k něčemu dobré. Nebo špatné? Vím totiž, co mě čeká po smrti.

"Dokázal jsi, že mám tu moc kdykoliv ti život darovat nebo vzít. Pokud si to budu přát, budeš žít věčným životem a po mém boku sloužit temnotě po staletí. Mohu tě kdykoliv zabít a jen na mé vůli bude, zda tě opět oživím. Mám tvůj život ve svých rukou, Severusi," šeptal vzrušeně. Představa dalšího rozštěpení duše mě nevýslovně děsila.

"Mé tělo bude tvým viteálem, aby tě nikdy nenapadlo zabít mě, podvést nebo zradit. Nevěřím ti. Až přijde čas, prozradím ti tajemství svého viteálu pro případ, že by se mi něco stalo. Neznám lepšího ochránce pro něj než toho, kdo si v něm zároveň chrání i svoji kůži. A pokud by tě někdy napadlo vložit svou duši do jiného předmětu, musím tě zklamat. Zaklínadlo k jejímu rozdvojení a recept na znovuzrozující lektvar, který jsi celý týden připravoval, jsem ti vymazal z paměti, když jsi... řekněme spal," ušklíbl se vítězně. Nebylo to potřeba. Sám bych nikdy dobrovolně nerozerval svou duši na cáry.

Už dřív mě napadla myšlenka, k čemu sloužil zlatý medailonek, který jsem svým vnitřním zrakem zahlédl v rukou mladého Voldemorta a proč se tehdy můj pán tak úporně bránil mému nitrozpytu. Začínal jsem chápat.

"Možná za padesát let, možná už za deset, možná ještě míň, ti dovolím i víc. Dnes ti nevěřím. Nevěřím vůbec nikomu. Nedovolím, aby mne kdokoliv jakkoliv ovládal. Své potřeby kompenzuji sebetrýzněním, sám sebe vlastní rukou zraňuji a na vlastní kůži ochutnávám to, čeho se nejvíc bojí mé oběti. A to jen proto, abych se utvrdil ve vlastní nadřazenosti. Vše, zdůrazňuji úplně vše, co jsi dnes zažil, jsem na vlastní kůži prožil. A mnohem víc. Nevystavuji jiného utrpení, které bych sám dřív nepodstoupil," prozradil své tajemství.

V duchu jsem se pousmál při ponižující představě lorda Voldemorta při autofistingu. Docela by ne zajímalo, jak hluboko se až dostane se svými pavoučími prsty.

Špičky jeho prstů se navzájem dotýkaly. Důrazně gestikuloval a zaníceně přednášel. "Bolest je základním platidlem světa. Vše, o co se v životě snažíme, je zbavit se bolesti, kterou si sebou neseme, nebo uniknout před jinou, která nám hrozí. Silní jsou ti, kteří dokázali bolest překonat a ovládnout. Slabí jsou ti, kteří před ní utíkají. A ty pak skrze bolest ovládají silní," šeptal vášnivě. Pán zla mě neustále udivuje. Přece jen dokáže milovat. Miluje bolest. Slepě a fanaticky.

"Jsi velice chytrý, Severusi. Za jediný týden v mých službách jsi zvládl většinu zaklínadel z černé magie a dostal jsi se jí až na obnažený nerv. Po tvrdém a náročném výcviku v řadách bratrů temného Řádu jsi teď dokonale vycvičený a připravený k plnění tajných úkolů Řádu. Na tvých rukou lpí krev oběti, které jsi vzal život a které vděčíš za svou nesmrtelnost a bohové přijali tvou krev na znamení tvého znovuzrození. Prošel jsi mou zkouškou odolnosti a výdrže a na těle neseš cejch se znakem zasvěcení. Zemřel jsi proto, aby ses znovu zrodil. Za pouhých sedm dní tvého života jsi zkusil víc, než kterýkoliv jiný smrtelník. Tvá lidská, nebo spíš nelidská?-" ušklíbl se, "-proměna je tímto dokonalá a tvé přijetí mezi elitu našeho tajemného Řádu je téměř dokonáno. Vítej, bratře Luciferiáne." Na rtech mu pohrával samolibý úsměv, když mi nabízel svou kostnatou ruku.

Zaváhal jsem. Takhle jsem si ceremoniál definitivního uvítání do Řádu skutečně nepředstavoval. V sedě v posteli, zcela nahý, s odpornou pachutí po zvratcích v ústech, s praskající lebkou, s rozemletým tělem. Přesto jsem ruku přijal. Pán zla mi místo dlaně pevně sevřel zápěstí a stáhnul mě k sobě. Přinutil mě padnout na kolena.

"Ještě zbývá to poslední, aby to bylo dokonáno. Zpečetit přísahu mlčenlivosti Řádu," zamumlal záhadně.

Zvedl svou volnou ruku ke rtům a prokousl si žílu na zápěstí. Z otevřené rány mi na rty kapala tmavěčervená krev.

"Napij se mé horké krve a nechám tě žít věčně," zasykl neúprosně a tón jeho hlasu zarazil jakýkoliv můj protest. Nezajímalo ho, jestli vůbec toužím po věčném životě, sám za mne opět rozhodl. Sevřel mi v pěsti chumáč vlasů a zatlačil mi hlavu ke svému zápěstí. Donutil mě loknout.

"Vysaj mě, Severusi, ať má krev koluje v tvých žilách," šeptal vzrušeně.

Přitiskl jsem rty k ráně a začal sát. Jeho sladká krev mi stékala hrdlem dolů a prosakovala stěnami žaludku do krevního oběhu. Zachutnala mi. Něco se ve mně zlomilo, jako by se temná stránka mé lidské osobnosti drala na povrch. Vzal jsem jeho ruku do obou dlaní, přitiskl k ústům a žádostivě pil. Pán zla zkroutil tvář v odporné grimase a vycenil žluté zuby. Ruka se mu třásla, ale já jsem ji sevřel ještě pevněji a hltavě sál.

"Dost!" vyštěkl bolestí a vytrhl mi zápěstí z dlaní. "Vstaň!" přikázal. Propaloval mě plamenným zrakem, můj pohled však neuhnul. Nebál jsem se ho.

Naklonil ke mně hlavu a slízl mi krev ze rtů. "Jsi mi víc podobný, než jsem vůbec tušil, příteli. Ne že by mě to netěšilo, ale někdy jde z tebe strach," řekl se špatně skrývaným překvapením ve tváři. Rychle získal zpět jistotu a už s vyrovnaným hlasem dodal: "O to víc mě to utvrzuje v tom, že jsem vybral správně."

Sáhl mi rukou do klína. Jakoby omylem zavadil o můj penis a pokrytecky se usmál. Jeho štíhlé prsty pohladily můj cejch.

"Pamatuj, když se znamení rozpálí, Řád potřebuje tvé služby. A pokud prozradíš cokoliv o našem tajném Řádu, má krev ve tvých žilách začne vřít a roztrhá je jako jestřáb kořist. A ty během několika vteřin zemřeš krutou smrtí na vnitřní vykrvácení," zasyčel varovně.

Přistoupil k hromádce mého kompletního oblečení a hodil mi jej i s hůlkou do tváře. "Očisti se, jseš potřísněný mou krví. A obleč se, před ložnicí čeká už dvě hodiny náš společný přítel Lucius," řekl jakoby mimochodem.

Uhodil do mne blesk. Och, Merline, Lucius je tady blízko! Rychle jsem si očistil krev z těla a začal se jako o život oblékat. Lucius mě nesmí uvidět v Mistrově ložnici nahého. Pán zla se úkosem podíval na mé zmatené pohyby, když jsem se skákaje na jedné noze nemohl tou druhou trefit do kalhot a rty se mu rozehrály zlomyslným úsměvem. Otočil se ke dveřím a pomalu kráčel ven z ložnice. Sahal na kliku, když se mi konečně povedlo zapnout poklopec. Hodil jsem na sebe košili a ve spěchu urovnával uválenou postel.

Když Lucius majestátně vkráčel do dveří, kvapně jsem si zapínal knoflíčky u košile. Zvedl jsem hlavu a naše oči se setkaly. Podle výrazu v jeho tváři netušil, že tam jsem. Když mě spatřil, zarazil se mezi dveřmi a ze rtů se mu vydral překvapený výdech. "Severusi," zašeptal. Rty se mu zvlnily do šťastného úsměvu. Rozpřáhl ruce jako ochrnutý pták křídla a rozeběhl se ke mně.

Ihned si uvědomil, že není společensky přípustné, aby Lucius Malfoy dával najevo své city. Zastavil se, omluvně se za svou spontánní reakci na Pána zla pousmál svým typickým pokryteckým úsměvem a nasadil masku chladného aristokrata. Otočil zrak zase ke mně a soustředěně mě pozoroval a já jsem jeho upřený pohled opětoval. Nedokázal jsem se odtrhnout od těch nádherných šedomodrých očí a četl jsem, co z nich vyzařoval směrem ke mně. Radost. Štěstí. Strach. Bolest. Vztek.

Zapnul jsem si košili a přes ramena přehodil plášť a hábit. Tvářil jsem se chladně, ve skutečnosti jsem chtěl, Merline, jak moc jsem už chtěl být s Luciusem. Velice ztěžka jsem se ovládal a věděl jsem, že Lucius s tím bojuje stejně, pouze jeho jméno a slídivá přítomnost Pána zla ho držely daleko ode mne.

Pán zla stál s rukama založenýma na prsou a celou dobu nás pobaveně sledoval. Pomalu přistoupil ke mně, sevřel mi bradu mezi prsty a přitiskl své tělo k mému. "Rád bych si to někdy s tebou zopakoval, Severusi," zapředl potichu a smyslně přejel palcem po mých rtech. Mé zorničky zabloudily přes jeho rameno k Luciusovi. Zahlédl jsem, jak zatnul pěst a bezmocně sklopil zrak. Ostrým koncem své vycházkové hole vztekle bodal do spár mezi dlaždicemi.

"Luciusi, předávám ti tvého přítele," promluvil k němu Pán zla, ale nespustil oči ze mne. "Řekl bych, že v pořádku, nato že prošel mým postupným dávkováním bolesti i slasti do organismu. Asi tě nebude zajímat, že si to skvostně užíval, že ne, příteli?" zasmál se sarkasticky. "Co by tě ale zajímat mělo je to, že ten Severus, kterého si znal a... miloval-" odfrkl si pohrdavě, jakoby v tom slovu bylo něco zkaženého a pak řekl něco hodně dvojsmyslného. "-zemřel."

Oba jsme se na něj rychle podívali. Lucius nechápavě, já s obavou, že chce prozradit mé tajemství. Pán zla se hlasitě rozesmál. "Vypadněte, než si to rozmyslím! Oba! Máte co dohánět."

Jeho děsivý smích mi zněl v uších ještě tehdy, když jsme se s Luciusem na chodbě před Mistrovými komnatami rychle přemístili na Manor.

*****

Ocitl jsem se ve svém pokoji na Manoru a opojně vychutnával nabytou svobodu. Netrpělivě jsem se rozhlížel po Luciusovi. Konečně se zhmotnil hned vedle mne. Po tak dlouhé době, co jsem ho neviděl, jsem mohl na něm oči nechat. Světlé vlasy měl vzadu sepnuté černou sametovou stuhou, jak to u něj miluji a po těch jeho nádherných očích se mi už pěkně stýskalo. Zalitoval jsem akorát toho, že s tím, co Pán zla dnes prováděl s mým pérem a zadkem nebudu moct minimálně do zítra pracovat. Má mužská ješitnost krvácela.

Chtěl jsem ho sevřít v náručí a zahltit jeho smyslná ústa. Úsměv mi zmrzl na rtech, když mě Lucius nečekaně prudce odstrčil.

"Ty hajzle!" zašeptal vztekle. "Nechal jsi mě tady samotného! Nic jsi mi neřekl, kam se chystáš a nedal jsi mi celý týden nic o sobě vědět!" Zlostně cenil zuby a mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska.

Udělal jsem krok k němu. "Luciusi, já ti to-"

Nenechal mě domluvit. Popadl svou hůlku a nebezpečně na mne zamířil. "Nepřibližuj se, nebo to schytáš!" zavrčel. Byl jsem zmatený. V Mistrově ložnici se mi zdálo, že je šťastný, že mě vidí. Stejně jako já.

Z očí mu šlehaly blesky hněvu. "Nestál jsem ti ani za to říct mi, kam jdeš! Nepovažoval jsi za důležité napsat mi alespoň krátký vzkaz! Dokážeš si vůbec představit, co jsem celý ten týden prožíval, ty parchante?"

"Nemohl jsem-" znovu jsem se pokusil zapojit do dialogu.

Výhružně napřáhl hůlku a pohlednou tvář mu pokroutil vztek. "Mohl jsi, kdybys chtěl!" syčel jedovatě. "Problém je, že jsi byl tak zaneprázdněný, že nezbyl čas, co? Tak kde jsi byl celou tu dobu? Šoustal jsi s řádovými Smrtijedy, abys nakonec skončil v posteli toho Nejvyššího?"

"Luciusi!" napomenul jsem ho. To už bylo příliš.

"Mlč, nebo tě zabiju!" Ohrnul pohrdavě rty a povýšeně se na mne podíval. "Tak ty jsis to s Mistrem skvostně užíval, co? Ty bastarde!" řekl přiškrceným hlasem. "Dokonce se to Pánovi zla s tebou tak zalíbilo, že by si to s tebou zase rád zopakoval," výsměšně parodoval Mistrův hlas a nevědomky rozdmýchával můj zžíravý pocit viny. Zúžil oči a na spáncích mu vystupovaly provazy žil.

"Stal se z tebe obyčejný prostitut! Ubohá...Voldemortova... děvka!" Při vyslovení každého slova opovrženě špulil rty a poslední slovo vyplivl jako červa. "Děvka!" zhnuseně procedil mezi zuby. Hezkou tvář mu znetvořila ohavná grimasa. Hlas mu přeskakoval a víc než vztek jsem v něm slyšel bolest.

"Vážně, Luciusi, chováš se jako žárlivý pitomec." Snažil jsem se ho uklidnit. Nedbaje na jeho urážky, vykročil jsem k němu, abych to zrealizoval. Ruka se mu vymrštila a do prsou mě zasáhla jeho obranná kletba. Zády jsem tupě narazil na zeď. Bolestí jsem vydechl a chytil se za hruď. Pomalu jsem zvedl hlavu a zpoza pramene vlasů, spadlých mi do očí jsem se na něj ohromeně podíval.

Zkřivil rty. "Zrádče!" vyštěkl a s výrazem odporu plivl na mne.

Než stačil zformulovat další zaklínadlo, vymrštil jsem se a skočil po něm. Chytil jsem ho pod krkem a nadzvedl, až se země dotýkal pouze špičkami svých luxusních bot.

"Nejsem zrádce! To si dobře zapamatuj!" říkal jsem pomalu a kladl důraz na každé slovo. "Poslouchej mě dobře, ty žárlivý hlupáku! Být nedobrovolně vězněm Pána zla, poslušně dělat, co se mu zlíbí, bez odmlouvání poslouchat jeho rozkazy, být donucen mlčky snášet jeho úchylné hry, to není zrada!" vmetl jsem mu vztekle do rudé tváře.

Lucius sípal a šedé oči třeštil do mých zúžených zorniček. Zvedl ruce a snažil se odtrhnout mou ruku od svého hrdla.

Uvědomil jsem si, co dělám. Povolil jsem prsty a rozevřel ruku. Lucius ztěžka popadal dech a mnul si zarudlý krk. Díval se mi zpříma do očí a v jeho pohledu jsem vyčetl zhrození. Dívali jsme se na sebe ostražitě jako dva predátoři těsně před soubojem.

"Nemohl jsem tušit, že tě Pán zla věznil a dovedu si představit, co jsi prožíval," říkal zadýchaně. "Nicméně to neomlouvá tvé chování. To, co jsi teď udělal, není jen pouhé laškování s hůlkou." Jeho vyčítavý pohled mě bodal hluboko v hrudi.

Upravil se a rychlým krokem zamířil k východu. U dveří se ještě ke mně otočil. "Přijď, až se uklidníš." Dveře se za ním s prásknutím zabouchly.

Stál jsem uprostřed pokoje jako socha padlého anděla s rozevřenou ruku, strnule trčící do prostoru v poloze, v jaké opustila Luciusův krk. Pomalu jsem otočil dlaň k sobě a hrozil se toho, co udělala.

Ve sprše jsem důkladně ze sebe smyl krev, pot, sperma a bolest prožité noci. Voldemortův pach jsem však přes všechnu svou snahu nedokázal dostat z kůže, přestože jsem ji vydrhnul do ruda. Ta jeho magie z ní pořád vyzařovala. Celou další hodinu jsem nehybně strávil pod proudem horké vody, dlaněmi opřený o zeď, s hlavou skloněnou k hrudi a regeneroval jsem své zmučené tělo.

Bylo poledne, když jsem se na chvilku natáhl na postel, nohy v pantofích nechaje položené na podlaze. Rozpřáhl jsem ruce, zavřel jsem oči a vychutnával zasloužený klid po divoké noci s Voldemortem. Potřeboval jsem malou chvilku k odpočinku, než vstanu a půjdu za Luciusem. Přesto, nebo spíš právě proto, že měl na mne vztek a z nevědomosti mě urážel, byl jsem rozhodnut jít za ním a smířit se. Je jediný, koho mám a pokud existuje někdo, kdo mě po prožitém utrpení dostane zase zpátky do života, je to právě Lucius.

*****

Apokalyptická krajina, kde jsem se nevím jak ocitl, vyvolávala ve mně pocity beznadějě a strachu. Má duše nemůže v záhrobí dojít klidu, tápe a hledá. Ze všech stran ji obklopuje děs. Scéna se rázem mění a ocitám se přímo uprostřed pekla. Hořím jako papír ve spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni...

*****

Probudil mě můj vlastní výkřik. Chvíli jsem nechápavě zíral do stropu, než jsem si uvědomil, že to byl zlý sen. Noční můra. Otřel jsem si do dlaní zpocenou tvář a snažil se přinutit své mozkové buňky ke spolupráci. Matně jsem se rozpomněl, že než jsem si zdřímnul, natáhl jsem se na kraji postele. Teď jsem ležel přímo v ní, v polštářích a zakrytý přikrývkou. Pokoj byl zalitý slunečním jasem. Zrak mi zabloudil k velkým kyvadlovým hodinám v rohu. Byly dvě hodiny odpoledne. Vstal jsem překvapen z toho, jak mi dvouhodinový spánek dodal sílu a energii. Pokud už nepomyslím na tu noční můru, mohl jsem s jistotou říct, že se cítim skvěle.

Musel jsem dopřát svému zpocenému tělu další sprchu. Nedbaje na obrovský hlad konečně jsem strčil do pootevřených dveří Luciusových komnat. Zavřel jsem je tiše za sebou a rozhlédl jsem se po sluncem zalitém salónku, ale nikde jsem ho nezahlédl.

Seděl ve své přepychové ložnici v pohodlném křesle u krbu a zamyšleně hleděl do plápolajících plamenů. Platinové vlasy měl sčesané dozadu a sepnuté černou stuhou. Zvýrazňovaly jeho aristokratický profil a ostré linie jeho čelistí. Ruka mu visela přes opěrku křesla a štíhlými prsty, obtěžkanými drahými kovy se probíral v srsti jednoho z pískově zbarvených ruských chrtů, ležících mu oddaně u nohou. Jak jsem vešel, oba tito šlechtici mezi psy zvedli mordy a zvědavě se na mne podívali. Lucius prudce otočil hlavu ke mně. Odkopl jednoho ze psů a rychle se postavil.

Zálibně jsem přejel pohledem jeho štíhlou postavu v přiléhavých kožených kalhotách a rozhalené černé košili z jemného hedvábí, zastrčené do kalhot. Jeho urážky jsem mu okamžitě odpustil. Po tak dlouhém odloučení a po výhradně Voldemortově společnosti jsem se ho nemohl nabažit. Nedokázal jsem odtrhnout zrak od jeho chladných šedomodrých očí. Všiml jsem si tmavých kruhů, které jsem předtím nezaregistroval. Cítil jsem se provinile, že jsem si silně ovlivněn společností Pána zla za celý týden na něj téměř nevzpomněl.

"Armande, Lestate, ven!" rozkázal přísně zvířatům a ukázal prstem. Barzojové se rychle zvedli a poslechli. Pozoroval mě nerozluštitelným pohledem, když kráčel se svou typickou elegancí ke dveřím a kopnutím zabouchl dveře za psy.

Dvěma dlouhými kroky se vrhl ke mně a zmáčkl mi čelisti do dlaní. "Severusi, kristepane," řekl tiše a s vášní mě políbil, divoce, majetnicky, dravě, že mi přes rty nepřešla ani hláska protestu. Všechny smysly se ve mně probudily. Objal jsem ho kolem pasu a přirazil ke svému tělu tak prudce, až mi vzdechl do úst. Zabořil jsem jazyk hlouběji do jeho úst a zcela jsem se oddal tomuto pravému nefalšovanému polibku, provokujícímu, přenášejícímu vibrace z jeho těla do mého, rozlévajícímu žílami touhu a smyslnost, vyvolávajícímu nezkrotnou žádostivost, mámícímu smysly a zatemňujícímu mysl.

Luciusově žhavému polibku Voldemortovo agresivní líbání, uspokojující pouze jeho nízké pudy, nikdy nemohlo konkurovat. Ještě něco podstatného bylo silně cítit z Luciusova polibku, co Pán zla žádným zaklínadlem nikdy nedokáže vykouzlit. Láska.

Zmocňoval se mých úst a jeho ruce jediným škubnutím vyrvaly z mé košile všechny knoflíčky a hladově sklouzly pod ni na nahou kůži. Se zauzlovanými jazyky jsme si navzájem jako smyslů zbaveni svlékali své překážející košile a nedbali na to, že drahou látku trháme na cucky. Zdálo se, že na tom, zda v příští vteřině splyneme v jedno tělo závisí osud moderní civilizace.

Lucius se s mlasknutím konečně odtrhl od mých úst. "Och, bože, Severusi... šíleně jsem se o tebe bál... nedovedeš si představit, co jsem prožíval... myslel jsem, že bez tebe umřu, ty prevíte.“ Jeho šeptající rty klouzaly po celé mé tváři. „Nevěděl jsem, kde jsi, netušil jsem, jestli jseš ještě naživu... ta bezmoc mě zabíjela... myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil... ty mizero... už mi to nikdy, nikdy nedělej, rozumíš?" Svým naléhavým šepotem popřel všechny zásady Malfoyů opovrhovat city. Ten blázen mě snad doopravdy miluje!

Zmohl jsem se pouze na to, abych přivíral oči a vrněl jako kočka. Každé svalové vlákno a každá šlacha od krku nahoru prosily o smilování. "To bych ti nikdy neudělal," zašeptal jsem mu do rtů. Zatáhl jsem za stuhu v jeho vlasech a a rozpustil jsem mu je. S vrozeným šarmem pohodil hlavou jako anglický plnokrevník a prameny světlých vlasů mu spadaly na nahá ramena a do obličeje. Zabořil jsem prsty do jeho plavé hřívy.

Usmál se lehce pohrdavě. "Nevěřím ti, ty bastarde." Jeho pohled poprvé sklouzl níž. Když uviděl na mém krku rýhu po obojku, jeho oči se téměř neznatelně rozšířily. Nedal to na sobě znát a zarputile ignoroval i čerstvé šrámy po mém těle. Jeho ústa sklouzla k mému krku a špičkou jazyka začal laskat citlivé místo na tepající žíle. Zaklonil jsem hlavu dozadu a nastavil mu své hrdlo. Vzrušením se mi kroutily i prsty u nohou. Docela mě překvapilo, že po dnešní noci nemám ještě dost. Nepředpokládal jsem, že bych byl příštích dvacetčtyři hodin schopný jakékoliv aktivity. Nicméně bylo to tak.

Lucius mě vášnivě zasypával polibky a jeho pohled byl prosáknutý nezkrotnou touhou. "Chci tě, Severusi... k zbláznění tě chci... zešílím z toho... och bože!... nevydržím to, do prdele!" zakňučel a zatlačil mě ke kulaté posteli.

"Luciusi, ty mizero," zasténal jsem, když mě povalil na znak na ni. Klekl si vedle postele mezi mé nohy a netrpělivě rozepínal můj pásek u kalhot. Sledoval jsem jeho hbité prsty, nervózně zápasící s mým poklopcem a to svlékání mě dráždilo k zbláznění. Proč já se mu vždy naservíruji už nahý a připravený? Budu to muset zvážit, až budu schopný myslet.

Lucius konečně rozepl můj poklopec. Uvězněný penis vystřelil jako na pérku a postavil se kolmo k tělu. Vzrušeně jsem čekal, až po něm Lucius hladově chňapne jako žralok. Pohyb mezi mými stehny najednou ustal. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, kde to vázne. Lucius zaraženě zíral na mé zarudlé znamení jen kousek od kývajícího se péra. Upoutalo jeho pozornost víc, než můj ztopořený penis a to už je co říct. Cejch už ignorovat nešlo jako ty šrámy po těle. Sklíčeně opřel čelo na mé stehno.

V obavách jsem čekal, kdy se zeptá na tajemné znamení v mých slabinách, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Věděl jsem, že je to jen otázka času, kdy tak učiní a doufal jsem, že do té doby něco vymyslím. Sklesle jsem sledoval své pomalu se naklánějící péro. Po chvilce už z nedostatku vzrušení leželo schlíple v mém ochlupení. Slibně začínající vidina vášnivého sexu se rozplynula.

Lucius konečně zvedl hlavu. Lehl si ke mně na záda a pozoroval mě v zrcadle. "Omlouvám se, že jsem na tebe tak tlačil a nedokázal jsem poručit svému libidu," řekl pochmurně. "Po tom, co nelze přehlédnout tvá zranění, jsem musel touhu po tobě ovládnout."

"Tos nemusel," procedil jsem mezi rty.

Lucius se naklonil nad můj obličej. "Svlékni se."

Nadějně jsem se na něj podíval. "Že by ses přece jen slitoval?" ušklíbl jsem se jízlivě, když jsem si sundával v leže kalhoty a posunul se doprostřed postele.

Usmál se, ale neodpověděl. Když spatřil na mém stehně jizvy po ostnatém řetězu, skousl rty a sklonil hlavu. "Bolí tě tvá zranění?"

Bylo to podezřelé, ale nebolela. "Dá se to vydržet."

Jazykem mi přešel kolem krku až dozadu, kam až dosáhl. "Obojek. Kovová pouta. Řetězy," říkal tiše. Něžně hladil rudé šrámy na břiše a na prsou. Sklonil hlavu a pokrýval je drobnými polibky. "Bič. Vosk," odhadoval zkušeným okem mezi polibky, jako by ochutnával ingredience do lektvaru. Sklouzl ke stehnům a hlas se mu zachvěl. "Cilicium." Opatrně lízal jazykem rány po bodcích. Nebolely, zacelily se docela rychle.

Lucius přesunul špičku jazyka do třísel. Ta jeho hra se mi začínala líbit. Záměrně se vyhnul mému penisu. "Vypalovací-" na chvilku se mu zadrhl hlas. "-železo." Toto zranění laskal nejcitlivěji. Věnoval mu důkladnou péči a počáteční bolest se rozptýlila.

"Co symbolizuje ta iniciála „L“, Severusi?" optal se nečekaně.

„L“? Nadzvedl jsem se a poprvé jsem si prohlédl svůj cejch. Nebylo pochyb. Do kůže jsem měl vypálené ozdobné písmeno „L“ , kolem kterého se ovíjel had. "„L“ jako Lucius," napadlo mě pohotově. "„L“ jako Letifer. Nechal jsem si tě navěky vypálit do těla, mizero."

Lucius se přesunul k mému obličeji. "Lháři," zašeptal a potrestal mě kousnutím do rtu. Tělem se mi rozlila smyslná bolest. "Otoč se," zašeptal. Ležel jsem na břiše dřív, než vydechl druhé slovo. Sepnul jsem ruce na polštáři a položil na ně své čelo. Vychutnával jsem si svou pasivní roli a s napětím jsem čekal na jeho další příjemné hrátky.

Chvíli se nepohnul. Pozoroval čerstvé jizvy, křižující mi celá záda. Po Voldemortově běsnění jsem předpokládal, že na nich nebude kousek zdravé kůže. Zkroutil jsem krk nahoru a prohlédl si v zrcadle tu hustou a nepřehlednou spleť rudých čar, táhnoucích se mi od ramen přes celá záda až na hýždě.

"Chápu, Luciusi, že při pohledu na mé sexy tělo člověk ztratí řeč a že nejde nabažit se ho. Rád bych se ale posunul v naší zajímavé hře zase o kousek dál.“ Pokusil jsem se zlehčit situaci. „Slibuji, že pokud chceš mermomocí obdivovat abstraktní umění, vezmu tě příště do galerie."

Lucius zaklel. "Ty zmije!" Zvedl se a vzdálil se. Zabořil jsem tvář do polštáře. To jsem dopracoval. Můj černý humor už není černý a už vůbec ne zábavný a z Luciuse se stává suchar.

Vyjekl jsem, když jsem mezi hýžděmi znenadání ucítil něco studeného. Přímo ledového. Lucius zatlačil dlaní mé tělo zpátky do matrace. "Koledoval jsis o to, prevíte," zasyčel uspokojeně. "Původně jsem chtěl dnes nechat tvá zadní vrátka neotevřená, ale čistě jen za tu tvoji drzost a taky abychom se v naší hře poposunuli dál, jak jsi správně podotkl, do nich nakouknu. A velice rád," mlaskl blaženě.

Navzdory jeho výhružným kecům rozevřel mé hýždě opatrně a pozorně prohlížel můj otvor. Odtáhl jsem nohy dál od sebe a nadzvedl pánev.

"Chtěl bys šoustat, viď, ty bastarde! Nikdy nebudeš mít dost," zašeptal sarkasticky. Ledovou kostkou mi chladil okolí análu. Kůži jsem měl tak rozpálenou, že přímo syčela pod doteky ledu, který na ní rychle tál. Lucius mi jazykem stíral kapky vody z pokožky a přesto, že hlouběji nešel, sténal jsem do peřin a prosil Merlina o slitování. Péro mi pod mým tělem tuhlo na kámen.

"Netuším, co všechno tvůj zadek zkusil, ale teď si přímo říká o ošukání," konstatoval Lucius. Nečekaně zastrčil kostku ledu do konečníku, až jsem zasykl a stáhl hýždě. "To máš za tu provokaci, prevíte," ušklíbl se spokojeně a k mému zklamání opustil oblast hýždí.

Pramen jeho vlasů mě polechtal na zádech. "Mnohoocasá kočka. S pěkně ostrými drápy," pokračoval ve hře. Dlaň mi položil na zmrskanou kůži. Jemně a s citem hladil rány a jeho něžné doteky mi přivozovaly příjemné chvění po těle. Tiše jsem vzdechl slastí do polštáře.

"Bolí to?" zašeptal omluvně.

"Ano," řekl jsem tiše.

Lucius se sklonil nade mne a jemnými polibky mi zasypával jizvy. Necítil jsem potřebu říkat mu, že vůbec nebolí. Chtěl jsem být hýčkán, litován, rozmazlován. Po tom utrpení zcela pochopitelné.

Luciusovy horké rty mě ukolebávaly do slastné letargie. Nebýt toho tvrdého klacku, který mě nelítostně tlačil do slabin, asi bych tou otupělostí usnul. Takhle mě to přinutilo proti mé vůli zkazit tyto příjemné okamžiky.

"Musím se otočit," zasténal jsem a převalil jsem se na záda.

Lucius se rozesmál při pohledu na ten stožár, trčící mi z ochlupení. "Co s tím chceš teď dělat?" zeptal se pobaveně.

"Co s tím chceš teď dělat ty snad, ne?" ušklíbl jsem se provokativně.

"Já? Celou dobu se tady snažím ovládat touhu po tobě a ty mi teď tady přímo před nosem zamáváš s tímhle?" řekl vyčítavě, ale zrak z mého péra nespustil. "Nechci... tedy chci... ale nemohu... po tom s Pánem zla," koktal nesrozumitelně.

"Co tím myslíš, sakra? Dokážeš mi vůbec někdy odpustit, že jsem šukal s Mistrem?" zlostil jsem se.

"Odpustil jsem. Tobě ano. Ale to jsem vůbec nemyslel. Chci tě... šetřit."

"Zvládnu to. Ale jesti ještě chvíli budeme tady tlachat o ničem, uvadne mi tulipán."

Zašklebil se, ale přesunul se zpátky do mého klína. Lehl si mezi má stehna a opřel se o lokty. Líbal mi vnitřní stranu stehen a pomalu postupoval výš. Vystrčil jazyk a jeho špičkou se dotýkal jemné kůže na varlatech. Tělo mi cukalo při každém jeho doteku. Stáhnul předkožku a přesunul jazyk ke kořeni penisu. Pomalu sjížděl nahoru a dolů po jeho vnitřní žíle a k zbláznění laskal citlivou uzdičku.

Dal si záležet, aby se mi to líbilo. Jako by chtěl překonat výkon Pána zla. Přitom se vůbec nepotřeboval snažit triumfovat nad Mistrem. Právě to, že mu záleželo na tom, aby se mi to líbilo, dělalo tu nepřeklenutelnou propast mezi ním a Voldemortem.

Lucius se opřel o jednu ruku a druhou mi sevřel penis až u kořene. Netrpělivě jsem čekal, kdy už jej konečně uloví. "Nechtěl by jsis někdy se mnou vyjet na projížďku na koni, Severusi?" řekl náhle a obkroužil svými rty špičku penisu.

Má kousavá slova, jestli se náhodou nezbláznil, zanikla v mém hlasitém vzdechu. Obtáčel jazykem korunu mého žaludu a svým hlasem mu způsoboval nesnesitelně příjemné vibrace.

"Znám ve svém lese spoustu míst, kde bychom byli jenom sami... daleko od civilizace," lákal mě jako dítě na perník a žádostivě přitom ochutnával můj penis. "Jízda na koni v překrásné přírodě by ti prospěla."

Co to na mne zkouší, sakra? Romantické vyjížďky? Jeho vskutku svádivou nabídku jsem taktně odmítl. "Nemám zapotřebí, aby mi cokoliv prospívalo a už vůbec ne příroda. A neumím jezdit na koni."

Lucius nechal vyklouznout můj penis s úst. "Ale umíš, ty lháři," ušklíbl se. "Nebuď tak skromný, vždy ti to šlo skvěle." Zvedl se a začal si rozepínat pásek na kalhotech. Upíral na mne smyslný pohled a pomalu stahoval ze štíhlých boků kalhoty. Vystavil své nádherné tělo na obdiv. Jeho penis byl dokonale rovný a stál v pravém úhlu k tělu. Se svou aristokratickou vznešeností vypadal jako bůh smyslnosti. Slastný požitek už jenom se na něj dívat.

Přilezl po čtyřech ke mně a sedl si obkročmo na má stehna. "Ukážu ti můj styl jízdy," zašeptal smyslně. Na špičku mého penisu nanesl vydatné množství slin a nadzvedl svůj zadek nad něj. Pomalu dosedal. Nedostatečná lubrikace způsobovala slabé pálení, které ale rychle odeznělo. Roztáhl jsem ruce do stran a soustředil se na Luciusovu jízdu.

"Nejpomalejším a nejméně namáhavým chodem koně je krok," poučoval mě Lucius a začal se v pravidelném rytmu pomalu nadzvedávat jako v sedle. Po chvilce přidával na tempu a jeho dech se zrychloval. Můj ostatně taky, jeho jízda byla silně stimulující.

"Další fáze je klus. Mnohokrát jsem přemýšlel dát si zhotovit na zakázku sedlo s umělým penisem," říkal rozrušeně. "Musí to být neskutečný zážitek pravidelně narážet v klusu na penis," zasténal při té myšlence a olízl si rty.

"Protestuji!" ohradil jsem se. "Moc často by jsis vyjížděl a pak bys mě začal zanedbávat. Nemluvě o tom, že bych nerad žárlil na koně."

"Neměj strach, Severusi," pousmál se. "Tohle, co se mi teď tak živě pohybuje v zadku, žádné sedlo nenahradí." Zvyšoval intenzitu a do hlasu se mu dostala naléhavost.

"Cval je nejrychlejší a nejnamáhavější," šeptal zadýchaně a zpocenou tvář měl rozpálenou vášní. Zaklonil hlavu, zavřel oči a dal se do cvalu.

Luciusova vysoká jezdecká škola mě fascinovala. "Musím uznat, že máš skvělý styl," chroptěl jsem. Pomáhal jsem mu v přirážení a svoji cílovou pásku už jsem měl nadohled.

"A tomuhle se říká trysk!" zasténal Lucius a nadhazoval zadkem v poslední fázi před cílem. Vlasy mu vlály kolem hlavy a jeho vzdechy mě vydráždily až k neskutečnému orgasmu.

Na hruď mi dopadla sprška spermatu a Lucius se svalil vedle mne jako kdyby spadl z koně. Namáhavě jsme lapali po dechu a leskli se potem. Jestli je jízda na koni alespoň zčástí tak inspirativní jako ta Luciusova, nemít své zásady, začal bych se snad vážně zabývat myšlenkou vyzkoušet ji přímo na koňském hřbetu.

Když se naše dechy trochu zklidnily, Lucius spokojeně řekl: "Zítra tě vezmu do svých stájí." Otočil se ke mně a podepřel si hlavu. "Mohli bychom si jít taky někdy spolu zalovit," navrhl. "Na koroptve, bažanty nebo na zajíce. Smečky psů v mém psinci potřebují vypustit do polí a ty zase potřebuješ na slunce a na vzduch a přijít na jiné myšlenky."

"Nemám rád slunce a nepotřebuji přicházet na jiné myšlenky. Jsem spokojen s těmi, co mám."

"S tebou je to skutečně těžké, Severusi. Tak co si vyjet na hon na lišku? Mí chrti jsou vytrvalí a dostihnou každou kořist. Bude to zábava," říkal s nadějí v hlase.

"Vážně, Luciusi, vím, kam směřují tvé návrhy. Myslíš si, že jsem na dně. Ale mohu tě ujistit, že nejsem. A nestojím o tvé chrty. Nemám rád zvířata, s vyjímkou těch, co mi leží břichem vzhůru na pitevním stole anebo jsou naloženy v lihu."

"Jsi nechutný, Severusi," otřásl se Lucius odporem. "Zato vskutku obdivuhodně inteligentní," ušklíbl se. "Ale nemáš tak docela pravdu. Znám tě líp, než ty sám a jsem přesvědčen, že potřebuješ čas, aby jsi se s prožitým zážitkem vyrovnal."

"Ty mně asi vážně neposloucháš, Luciusi. S ničím se nepotřebuji vyrovnávat. Jsem úplně v pořádku. Copak bych byl schopný s tebou šoustat jen pár hodin po tom všem, kdybych nebyl? Nechtěl jsem ti to říkat, ale dvě hodiny spánku mi bohatě stačily, aby mě dostatečně vzpružily."

"Severusi... nechtěl jsem ti to říkat, ale ty jsi nespal dvě hodiny. Spal jsi... dva dny."

Jako bych polkl kus ledu, nechápavě jsem se na něj podíval. "C-c-cože?"

Lucius mi odhrnul vlasy z očí a políbil mě na špičku nosu jako malou satisfakci za to, co se mi chystal říct. "Celou dobu jsi spal. Neklidně, divoce, zmítal jsi se, mluvil jsi nesouvisle, blouznil jsi jako v horečkách. Křičel jsi, volal mé jméno, sténal a vdychal. Skoro celou dobu jsem u tebe seděl a mluvil na tebe, tys mě ale nevnímal. Nestačil jsem ti otírat čelo, jak jsi se potil. Nedokázal jsem ti pomoct, jen jsem tě bezmocně držel za ruku a trpělivě padesát hodin čekal, až se sám probudíš. Teď už chápeš, že mám o tebe strach? Ať jsi tam prožil cokoliv, zanechalo to na tobě hluboké stopy." Odmlčel se.

Ticho se dalo krájet. Věděl jsem, co to znamená. A věděl jsem taky, že to nikdy neskončí. Bude to trvat pořád a pořád. Má zemřelá duše bude bloudit peklem na věky věků.

"Nechceš si o tom promluvit?" přerušil ticho Lucius.

Vzpamatoval jsem se. "Co ode mne očekáváš, že ti podrobně vylíčím, co všechno Pán zla se mnou prováděl, abys to mohl dělat taky?"

Lucius se posadil, sevřel v pěstech cípy polštáře, rozmáchl se a praštil mě s ním do tváře. "Samozřejmě, že očekávám. Užíval jsis to přece, ne?"

"Parchante!" zaklel jsem. Vytáhl jsem zpod hlavy ten svůj a ze všech sil jsem ho jím udeřil, až se svalil na postel. Klekli jsme si na kolena a začali se jimi mlátit. Ventilovali jsme to napětí, které se v nás za poslední dny nahromadilo. Kolem létalo peří a lepilo se nám na zpocená těla. Lucius to po chvíli vzdal jako první a já měl tuto bitvu nad ním vyhranou. Rozehnal jsem se a polštářem jsem mu zasadil poslední ránu. Padli jsme na záda a rozvířili usazené peří. Chechtali jsme se jako dva blázni a byli jsme snad více zadýchaní, než po té jezdecké instruktáži.

"Jestli nás teď Pán zla pozoruje v té své zatracené kouli, musí mít ohromný vztek, že mu nevyšel ten jeho vychytralý záměr rozdělit nás," potichu se zajíkal smíchy Lucius. "Doufám, že ho to nadlouho odradí."

Otočil se ke mně a podepřel si hlavu do dlaně. Zvážněl. "Nedovedeš si představit, co jsem tehdy prožíval, když jsem po probuzení zjistil, že tvé místo vedle mně je prázdné. Bloudil jsem celým Manorem a volal tvé jméno. Byl jsem šílený strachy o tebe. Žádný Smrtijed nic o tobě nevěděl a Pán zla jen mlčel. Tebe týral fyzicky, mne psychicky. Musel se skvěle bavit, když zákeřně vrážel mezi nás klín žárlivosti a nenávisti. Málem se mu to i povedlo.“ Po tváři mu přelétl spiklenecký úsměv. „Doufám, že jestli se teď dívá, bude se bavit stejně skvěle."

Lehl si na mé tělo a horkým dechem mi odfoukl peří z tváře. Navlhčil mi špičkou jazyka rty a vsunul jej do mých úst. Vyšel jsem mu s mým vstříc a oba jsme se oddali slastnému polibku. Zavřel jsem oči a zabořil prsty do jeho jemných vlasů. Zapomněl jsem na temný svět tam venku a donekonečna opojně líbal jeho měkké rty.

Jak pomalu polibek začal, tak i skončil. Když se naše rty oddělily, Lucius se naklonil k mému uchu a nejtišeji, jak jen to dokázal, zašeptal: "Stejně ho jednou zabiju za to, co ti udělal."

Část jedenáctá: Lovecké trofeje

L.P. 1978

Leden letos nezapřel své jméno. Mrzlo, až praštělo. Pouze poddaní z Manoru a blázni vystrčili dnes brzy ráno nosy z teplých vytopených domovů. Poddaní, blázni a já s Luciusem. Nenávidím slunce a skoro stejně tak nesnáším i zimu. Obzvlášť takovou, jaká teď vládne na malfoyském panství.

"Severusi, poběž, nebuď líný," volal na mne netrpělivě Lucius, když jsme se zakrádali zadní bránou do zahrad, v patách s Armandem a Lestatem. Od úst mu stoupal bílý sloupec sražené páry. Netrpělivě přešlapoval na místě a dýchal si horký dech do dlaní, chráněných koženými rukavicemi. Nepochopil jsem, jak může mít někdo tak dobrou náladu v této sibérii.

"Kam to sakra jdeme?" optal jsem se nakvašeně. "To se tam nemůžeme jednoduše přemístit?"

"Nech se překvapit. A ranní procházka ti zvedne náladu."

"Ranní procházkou mi nálada poklesla na bod mrazu," upřesnil jsem nevrle. Ten jeho dnešní optimismus mi začínal pěkně pít krev. Nechápal jsem sám sebe, že jsem se nechal přemluvit. Nostalgicky jsem si vzpomněl na opuštěnou teplou postel a toužebně jsem se ohlédl přes rameno do okna v prvním patře.

Ještě před půl hodinou jsem tiše spal výjimečně bezesný spánek, než mě Lucius probudil pošimráním čímsi pod nosem, snad brkem, pravděpodobně psacím. Nechtělo se mi otvírat oči, tak jsem jen zaprotestoval tichým zamručením.

"Vstávej honem, Severusi, mám pro tebe překvapení," povídal nadšeně. Pomalu jsem se probouzel a protahoval ztuhlé končetiny.

"Vstávej, ty lenochu," nedal pokoj. Odjakživa byl z nás dvou ten aktivnější.

Otevřel jsem oči. Seděl na mé posteli, na tváři široký úsměv a rozzářené oči mu svítily jako dítěti u vánočního stromečku. Protřel jsem si oči a zjistil, že je už úplně oblečený. "Sex nebude?" pronesl jsem zklamaně.

Zašklebil se a potměšile se na mne podíval. "Rychle vstaň, připrav se a pořádně se obleč. Jdeme ven," řekl záhadně. "Počkám na tebe v přijímacím salonku."

Ani jsem mu nestihl říct něco o pomatení smyslů a byl pryč. Dal jsem si pořádně horkou sprchu, abych si v těle udělal zásobu tepla na to, co mě venku čeká a teple, jak mi radil, jsem se oblékl.

Kráčeli jsme opuštěnými zahradami po zasněženém chodníku neznámo kam. Nebylo mi do řeči a Lucius sám konverzaci nezačal. Už jak jsme vyšli ze zahrad a zamířili známou cestou, věděl jsem, kam mě vede.

"Zbláznil jsi se? V téhle zimě?" mrmlal jsem. Nevěnoval mi pozornost a přidal do kroku. Zachumlal jsem se ještě víc do hábitu a srovnal s ním krok.

Čtvrt roku po děsivých událostech v hradu Pána temna jsem se ještě nenaučil žít se svým postižením a obávám se, že to ani nikdy nedokážu. Noční můry mě pronásledují téměř každou noc. Kdybych se mohl Luciusovi svěřit, možná, že by se mi trochu ulevilo. Takhle jsem si musel svůj těžký kříž nést na ramenou sám.

"Vnímáš mě vůbec, Severusi, co ti říkám?" vytrhl mě z myšlenek Luciusův zvýšený hlas.

Ukřivděně jsem k němu vzhlédl. Tváře měl červené a vyštípané od mrazu a z úst mu stoupal bílý opar.

"Jistě," řekl jsem skoro dotčeně. "A souhlasím s tebou."

Překvapeně se na mne podíval. "Říkal jsem, že otec na mne začíná už dost tvrdě tlačit, abych splodil dědice."

"To je tvoje věc," odpověděl jsem s předstíraným nezájmem, ale uslyšel jsem hořkost ve svém vlastním hlase. Ohrnul jsem si límec až na temeno a po zbytek cesty jsme už nepromluvili.

Ocitli jsme se na dohled rozsáhlému komplexu budov s desítkami boxů pro ustájení koní a s třiceti nádhernými plnokrevníky. Psi se rozeběhli hlubokými závějemi sněhu ke konírně. Vešli jsme do vytopených prostor a okamžitě jsem nasál pach zvířat, koňského potu a trusu. Nikdy předtím jsem se nezajímal o Luciusovo snobské zabíjení nudy šermem, vyjížďkami na koni, hony, lovem a střílením. Stejně jako on jsem tomu nakonec zcela propadl a k Luciusově radosti se stala z toho naše společná zábava.

Jak jsem předpokládal, Lucius se nedokázal nezastavit u boxu s tabulkou Colorado Regius Dextrarius. Vlezl dovnitř a přistoupil k nádhernému šedomodře grošovanému hřebci. Zvíře hned, jak ho ucítilo, začalo neklidně odfrkovat a přešlapovat. Lucius ho chytil za ohlávku a utišoval ho. Šeptal mu něco do ucha a jemně ho hladil po čele a po hřbetu nosu. Kůň se rychle uklidnil a poslouchal jeho tichý hlas.

Lucius toho koně miloval a to zvíře milovalo jeho. Poznal jsem to už tehdy, když mě sem hned po mém propuštění z Voldemortova vězení poprvé zavedl. "Tento ušlechtilý perský arab mě stál celé jmění," říkal tenkrát pyšně. "Máme toho hodně společného. Má šlechtickou krev. Jeho rodokmen je dlouhý jako ten můj. Je nezkrotný a divoký jako já. Nikým, kromě mne, se nenechá ovládat, nikoho nesnese v sedle. Navíc je to můj nejoblíbenější kůň. Miluji ho."

Hodil mu do žlabu hrst sena, nasunul na ruku kartáč a začal mu širokými tahy láskyplně hřebelcovat srst. Po několika tazích kartáč očistil kovovým hřbílkem od srsti. Potichu si s ním povídal, hladil ho po štíhlém krku a zcela zapomněl, že tam jsem.

Upozornil jsem na sebe tichým odkašláním. Lucius se otočil ke mně. „Och, Severusi,“ řekl omluvně. Odfrkl jsem si. Lucius to postřehl a rozesmál se. Odhodil kartáč na zem a přistoupil ke mně. Položil mi ruku dozadu za krk. "Snad nebudeš žárlit na koně," zašeptal. Nenasytně přitiskl své rty k mým. "Pojď, něco ti chci ukázat," zašeptal vzrušeně.

Popadl mě za zápěstí a netrpělivě zamířil k jednomu z boxů. Jeho potutelný úsměv, držící se mu na rtech celou cestu, nevěstil nic dobrého. Otevřel dvířka a téměř surově mě strčil dovnitř. Zavřel za sebou dveře a opřel se zády o ně.

Zatajil se mi dech. Ve stáji stál nádherný hřebec, černější než půlnoc v novu. Dlouhá černá hříva mu zakrývala štíhlý krk a srst se mu leskla jako naolejovaná. Otočil svou ušlechtilou hlavu a zadíval se na mne očima, černýma jako antracit. Ten oční kontakt mezi námi spustil lavinu pocitů na obou stranách. Neklidně hrabal kopytem do podlahy, zaržál, nozdry se mu rozšiřovaly, jak nasával a nervózně odfrkoval. Něco tak nádherného jsem ještě v životě neviděl.

"Jmenuje se Nigro Daemon Rex," zašeptal mi Lucius do ucha. "A je tvůj. Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi."

Ztratil jsem řeč. Zapomněl jsem, co je dnes za den. Lucius mě vyvedl z míry a to se mu ještě nepovedlo. Pomalu jsem přistoupil k tomu překrásnému zvířeti. Varovně zaržál a vzepnul se na zadní nohy. Nebezpečně kopal předními kopyty. Přiskočil jsem k němu a pevně ho chytil za ohlávku. "Hou, hou, hou!" uklidňoval jsem ho tiše a jemně plácal dlaní po krku, ale řemen jsem nepustil. Po chvilce pochopil, že jsem to já, kdo má nad ním moc. Dopadl na všechny čtyři. Tiše jsem ho konejšil, aby si zvykl na můj hlas a hladil ho po dlouhém krku. Po chvíli se uklidnil a už jen občas přátelsky zatřepal hlavou a zafrkal a dovolil mi hladit svou královskou hlavu.

Lucius si stoupl těsně za mne a hladil koně po zádech. "Jak vidím, dokonale patříte k sobě. Jak se ti líbí?" uslyšel jsem u ucha.

"Je vznešený," řekl jsem nadšeně.

"Je to převtělený ďábel, vzpurný, tvrdohlavý, bouřlivý a nespoutaný." Přiblížil ústa k mému uchu. "Přesně jako ty." Ovinul mi zezadu paže kolem pasu a přitiskl ústa na to místo pod uchem. Naskočila mi husí kůže. Ucítil jsem známý pohyb v podbřišku a věděl jsem, že jsem ztracen. Zaklonil jsem hlavu dozadu a opřel temeno o Luciusovo rameno.

Zkroutil moji tvář k sobě. "A nedám ti ho jen tak zadarmo," zašeptal zastřeně, než si ode mne vynutil drsný polibek.

Za ty roky jsme spolu šoustali na všech možných i nemožných místech, ve stáji ovšem ještě nikdy. Lucius byl očividně rozhodnut změnit to a věděl jsem, že ho nic nezastaví. Netrpělivě si rozepínal poklopec, zatímco já jsem si rychle stahoval kalhoty ke kolenům. Rozkročil jsem se, opřel jsem se o koňský hřbet a nechal jsem se jím ve stoje ošukat jako poslední děvka. Pronikl do mně s nezkrotnou vášní a já jsem zase zalitoval, že sebou ani jeden z nás nenosí lahvičku s lubrikantem pro nepředvídané situace.

Když bylo po všem, Lucius si zapnul poklopec a navrhl jakoby nic: "Projedeme se?"

Zvedl jsem pravý koutek úst do úsměvu. Gesto znamenalo jediné. Souhlas. Natáhl jsem si kalhoty, vzal jsem hrst sena do ruky a utřel stopy dvou vzorků spermatu z Ďáblových kopyt.

"Podkoní nám připraví koně a my si zatím dáme horký čaj. Čeká nás dlouhá projížďka," řekl Lucius tajemně.

Opřel jsem dlaně hřebci o bok a hladil jemnou srst. "Chci si Černého Ďábla ustrojit sám," řekl jsem nekompromisně. Chtěl jsem si vychutnat blízký kontakt se svým novým přítelem, seznámit se s ním a nechat ho zvyknout si na mně.

Rychle jsem si vypil silný horký čaj a nenápadně jsem u toho pozoroval Luciuse při prevlékání. Mohl jsem na něm oči nechat, jak mu to prevítovi slušelo v modré jezdecké uniformě.

Netrpělivě jsem spěchal nauzdit a osedlat Ďábla. Vzpíral se, evidentně nebyl zvyklý chodit pod sedlem. Přimlouval jsem se mu tichým hlasem a hladil, aby si na mne navykl. S citem jsem mu zasunul udidlo do tlamy, přetáhl otěže přes hlavu a upnul řemínky. Na hřbet jsem mu nasadil sedlo s dečkou, pod břichem provlékl podbřišník, utáhl jsem řemeny a upravil třmeny. Ke konci stál už zcela pokorně.

Vyvedl jsem ho před stáj. Lucius už čekal venku a mazlil se se svým milovaným Regiusem. Rozmrzele jsem se na něj podíval. Zdá se mi, že to s tou láskou ke koni už jaksi přehání.

Kolem nervózně pobíhala smečka výmarských ohařů z malfoyského psince. Lucius zkontroloval po podkoním všechny švy a řemínky na uzdě, sedle a chraničích nohou. Všiml jsem si dvou kulovnic, visících mu u sedla. Měl zase něco za lubem. Pohladil stříbrného hřebce, vložil levou nohu do jeho třmenu a vyšvihl se elegantně do sedla. V tom jednoduchém pohybu bylo neskutečně půvabu a vznešenosti. Kůň se nervózně vzepjal a Lucius ho poplácáním na krk uklidňoval.

"Klid, Regiusi," říkal konejšivě. Hřebec zastříhal ušima a okamžitě se zklidnil.

Slunce na východě si mezitím prorazilo cestu skrz mraky a zalilo krajinu svými paprsky. Zahřály, přestože mrzlo.

Černý ďábel nervózně přešlapoval, jako by tušil, že za chvilku ho připravím o svobodu. Vyšvihl jsem se lehce do sedla, připraven na jeho reakci. Hřebec se v obranné reakci začal vzpínat na zadních nohou. Přikrčil jsem se k jeho krku a posunul své těžiště dopředu, aby se nepřevrátil dozadu a nezalehl mne. Otěže jsem zatáhl do strany a nedovolil jsem mu zvednout šíji výš. Odepíral poslušnost a snažil se vymanit z mé kontroly. Fixoval jsem ho klidnou rukou a tichým hlasem uklidňoval. Zlomil jsem jeho moc a ukázal mu, kdo je tady pánem. Dopadl na kopyta a pokořeně sklonil hlavu.

"Výborně, Severusi, zkrotil jsi ho! Obdivuji tvou zkušenost. Ten kůň ti začal důvěřovat," pochválil mě Lucius.

"Tvoje jezdecká škola," ušklíbl jsem se. Pečlivě jsem si upnul plášť u krku, jeho lem přehodil hřebci přes zadek a navlékl jsem si kožené rukavice.

"Jedeme?" ujistil se Lucius. Stiskl holeně k bokům svého hřebce a pobídl ho k pohybu. Kůň se vzepjal na zadních nohou a dal se do cvalu. Lucius byl očividně velice zkušený jezdec. Pevně držel opratě a vládu nad zvířetem v rukou a na koňském hřbetu se držel jistě, jako kdyby se v sedle narodil. Se svým koněm tvořil dokonalý harmonický celek.

Beze slov jsem pobídl i svého hřebce a dohonil jsem ho. Cvalem jsme se rozjeli vedle sebe do mrazivého dne. Znovu jsem zažíval ten opojně krásný pocit z jízdy. Majestátně jsem se nesl na koňském hřbetu a pravidelně jsem se nadhazoval v sedle. Vychutnával jsem si tu spanilou jízdu.

"Nebude se ti stýskat po Black Pantherovi?" zeptal se zvědavě Lucius.

Nostalgicky jsem si vzpomněl na krásného vraníka, na kterém mě Lucius během posledních tří měsíců tvrdým tréninkem naučil svému jezdeckému umění. Stal se mým přítelem a mou spřízněnou duší a trpělivě snášel mé počáteční neúspěchy a špatné nálady, když se mi nedařilo. Pohled mi sklouzl na černou lesklou srst Démona temnoty, na svaly, hrající pod napnutou kůží, na jeho hrdě nesoucí hlavu a hřívu, splývající mu na dlouhý elegantní krk, na divokost a nezkrotnost v každém jeho pohybu.

"Nebude," řekl jsem a znělo to vskutku přesvědčivě.

"Co takhle zkrátit si cestu?" navrhl najednou Lucius a vybočil z cesty. Popohnal koně a cválal křížem přes zasněžené malfoyské pozemky až k ohradám v dálce. Psi se rozběhli poslušně za ním. Pobídl jsem svého koně a za chvíli jsem ho dohnal.

Přiblížila se vysoká ohrada z břeven. Připravil jsem se, abych navedl Ďábla ke skoku. Netušil jsem, co udělá těsně před překážkou. Vypočítal jsem si kroky, odhadl vzdálenost a ve správném okamžiku jsem se nadzvedl, abych odlehčil jeho tělu při skoku. Zvládl to bravurně. Poplácal jsem ho pochvalně po krku. Začínal jsem ho milovat.

Překročili jsme hranice, určující výběhy pro koně a Lucius přesto nezastavoval. Cválal dál směrem k lesu a mou otázku, kam že to jedeme, nechal rozplynout ve větru, který nám hvízdal kolem uší. Kopnul jsem Ďábla do slabin a rozjel se za ním.

Po půlhodině klusu jsme se dostali do loveckého rajónu. Lovecká sezóna sice skončila, Lucius ale v malfoyském rajónu může lovit, kdy se mu zachce a nebude považován za pytláka. Hodil mi jednu z kulovnic. Seskočili jsme z koní a tiše číhali na kořist. Lucius držel u sebe své psy. Byli klidní. Po nekonečně dlouhých minutách najednou zbystřili pozornost a začali být nervózní. Něco ucítili a jejich lovecké pudy se probudily. Z mlází se vynořil nádherný exemplář dospělého srnce. Osmerák. Psi se rozštěkali a Lucius je ztěží udržel. Srnec vyplašeně zmizel v houští. Lucius vypustil psy a oba jsme se mrštně vyhoupli do sedla a pronásledovali je. Vytrvalý štěkot mizel v dálce a museli jsme koně popohnat tryskem, abychom je dostihli.

Pak jsme ho uviděli. Byl v obklíčení psů a měl odřezanou cestu k úniku. Opanula mě silná lovecká vášeň a zamířil jsem. Ve stejné chvíli jsme oba vystřelili. Netuším, čí rána skolila tělo srnce k zemi. Oba jsme totiž byli zkušení střelci. Lucius byl ve výhodě, že se střílet naučil už jako malý kluk a já přesto, že mě Lucius naučil střílet až při našich vyjížďkách na koních, ovládal jsem zase černou magii.

Psi se málem strhali zuřivým štěkotem, kterým nás k sobě přivolávali. Slezli jsme z koní a přešli k mrtvému tělu. Lucius obrátil nohou ještě teplé zvíře a sehnul se k němu. "To snad není pravda! Dva zásahy a přímo do komory!" rozplýval se nadšeně.

"Docela jsem dostal chuť na srnčí na červeném víně s brusinkami," řekl jsem a spolkl jsem sliny.

Lucius se pobaveně zasmál. "Od té doby, co žiješ na Manoru, máš velice mlsný jazýček, příteli," konstatoval. "Taková srnčí kýta je skutečná lahůdka, i když maso ze srny je chutnější. Ale nebudu se s ním vláčit. V lese je spousta jiných hladových masožravců, do večera z něj zbydou jen kosti. Ale tohle tady nenechám." Vytáhl lovecký nůž, chytil srnce za jeho kostěnou ozdobu a uřízl mu hlavu.

"Podívej se na to nepravidelně rostlé paroží.“ Natáhl ruku a pochlubil se svou kořistí, ze které ještě kapala krev a na bílém sněhu kreslila roztodivné obrazce. „Je nádherné! Takovéto nepravidelné tvary jsou dost vzácné a mezi lovci velice žádané. A já vášnivě sbírám trofeje." Strčil hlavu do brašny, paroží nechaje trčet z ní ven a pověsil na sedlo.

Následující hodinu jsme uspořádali hon na zajíce a postříleli jich půl tuctu. Kořist jsme svázali za zadní nohy k sobě a přivázali k mému sedlu. Pořád jsme se ale nenavraceli zpátky.

Po dvou hodinách jízdy nádhernou krajinou hlubokých malfoyských lesů a hvozdů, ojíněných jehličňanů a zasněžených lesních cest, v zimě, zalézající až za nehty, se zmrzlými prsty u nohou jsem už dávno vzdal svou zbytečnou otázku, kam že to ještě jedeme.

Vyšli jsme na kraj lesa na mýtinu, když Lucius najednou řekl. "Vidíš tam na horizontu to dřevěné stavení?" Zahleděl jsem se do dálky. "Dáme si závod. Kdo tam bude jako první, může vyslovit jakékoliv přání a bude mu splněno. Platí?" řekl nadšeně Lucius.

"Jakékoliv?" ujistil jsem se.

Pobídl koně. "Jasně, že jo!" zařval daleko vepředu a jeho hlas zanikl ve větru.

Přitiskl jsem silně holeně k bokům svého koně a popohnal ho. Rozeběhl se jako o závod. Lucius měl přede mnou malý náskok. Jeho stříbrný hřebec cválal jako o život. Kopyty brázdil hluboký sníh a ohon za ním plápolal jako prapor. Lucius stál přikrčeně v třmenech, sedla se ani nedotýkal a zuřivě popoháněl svého koně. Byl velice zkušený jezdec a byl si toho vědom. Vypadal úchvatně. Dlouhé vlasy mu divoce poletovaly, a když se otáčel dozadu, aby odhadl situaci, spadly mu do obličeje.

Začal jsem ho pronásledovat. Patami jsem prudce kopnul Ďábla do slabin a povolil opratě, abych mu dal volnost. Vystřelil jako šíp a úprkem uháněl krajinou. Řítil se plnou rychlostí, hříva mu vlála kolem krku a od kopyt mu odlétala hlína a sníh. Tichým lesem se ozýval vytrvalý dusot jeho kopyt. Vysednul jsem ze sedla, posunul zadek dozadu a přitáhnul jsem si horní polovinu těla k jeho hlavě. Tiskl jsem se koni ke krku, plášť mi divoce pleskal za zády, vítr mi hvízdal v uších a nespoutaně si hrál s mými vlasy. Jel jsem tryskem jako blesk, pěvně svíraje opratě a doháněl jsem Luciuse.

Ohrada už byla na dohled a náš závod byl zcela vyrovnaný. Cválali jsme vedle sebe jako dva jezdci Apokalypsy. Jako Válka a Smrt. Letěli jsme s Luciusem těsně u sebe a oba zuřivě popoháněli své koně bičíky po zadku. Oba hřebci ještě víc zrychlili. Vzduchem se rozléhal divoký dupot kopyt. Mrskal jsem Ďábla bičem a surově kopal do slabin, když jsme se přiblížili k ohradě.

Přeskočil ji o celou délku koně dřív než Regius.

"Bastarde! Ukradl jsi mi mou výhru!" zuřil Lucius, když jsme seskočili z koní. Jeho ješitnost utrpěla. Nechtěl si připustit, že jsem lepší jezdec než on. Nebo spíš, že mám lepšího koně.

Pohladil jsem Ďábla po zpoceném nose a políbil ho za odměnu na čelo. "Ta moje výhra je zasloužená a právem mi náleží!" chechtal jsem se a těšil se na to, jak si ji vyberu. Přesně jsem věděl, co bude obnášet. "Přestaň remcat a pojď, odvedeme koně rychle do tepla, ať nenastydnou."

Odvedli jsme koně do stáje, vytřeli a odstrojili, dali jim napít a hodili hrst sena. Celou dobu jsem Luciuse pobaveně škádlil. Vztekal se jako divoký pes a přestal, až když jsem ho přitiskl ke žlabu a trochu pomuchlal.

Nálada se mu zlepšila a dal mi dokonce dobrou radu. "Jízda na koni není otázkou života a smrti. Je mnohem důležitější!“ řekl naléhavě. „Nikdy nejezdi rychleji, než tvůj anděl strážný." Víc už se o své prohře nebavil.

Stavení bylo celé ze dřeva a nádherně zapadalo do okolní krajiny. Na zámeček bylo dost malé, na chatu zase moc velké. Ani mne nepřekvapil ten luxus interiérů, zařízený s nebývalým vkusem v loveckém stylu, s kančími a medvědími kůžemi na podlaze, různými parožími a preparovanými hlavami zvířat na dřevěném ostění a slušnou sbírkou kulovnic, brokovnic a pušek na sněhobílých zdech. Malfoyové musí mít vždy to nejlepší, i když se jedná o loveckou chatu hluboko v horách.

Lucius mi ukázal můj pokoj, zcela zbytečný, stejně strávím veškerý čas v tom jeho. Položil dlaň na mé temeno a přitáhl si mě k tváři. "Tohle všechno jsem připravil jenom pro tebe, abychom zde spolu oslavili tvé narozeniny, nikým nerušeni, daleko od civilizace," šeptal mi do úst. "Budeme tady do té doby, dokud tě to tu bude bavit, anebo dokud budeš mít sílu stát na nohou. Mám totiž v úmyslu ušoustat tě tady k smrti." Vynutil si hluboký polibek. "Ale až později, teď se jdeme najíst," řekl, když se naše rty oddělily.

Zasedli jsme k vynikajícímu obědu, stylovému kančímu steaku, který nám připravil starý domácí skřítek a správce Failon. Házeli jsme za sebe psům kosti a maso za odměnu. Po dobrém obědě jsme si sedli do pohodlných křesílek ke krbu k sálajícím plamenům, trávili, popíjeli kvalitní červené víno a relaxovali. Lepší narozeniny jsem si ani neuměl představit.

"Mám pro tebe ještě jeden dárek, Severusi," usmál se tajemně Lucius.

"Není toho najednou nějak moc? Za celý život mi nikdo nic nedal, teď nevím, co si užívat dřív."

"Tohle si užívat budeš, to ti garantuji," šelmovsky se usmál a třikrát zatleskal. Do pokoje vešly dvě nahé krásky. "Příjmi ode mne tyto otrokyně, které mají přikázáno splnit ti jakékoliv přání. Buď kreativní a řekni si, o co jen chceš. Udělají vše." Luskl prsty a dívky přiběhly ke mně a začaly se mi ochotně a bez váhání věnovat.

Jedna z dívek si klekla mezi mé nohy, hbitě mi rozepla poklopec a snaživě začala probouzet z klidu můj penis. Druhá se předklonila přes opěradlo křesla, opřela velká ňadra na můj zátylek a neuvěřitelně rychle rozepínala knoflíčky na mé košili. Sklouzla útlými dlaněmi na moji hruď, zkušeně si hrála s mým tělem a strčila mi do úst svůj malý jazýček.

Nemohl jsem říct, že by se mi to nelíbilo, ostatně proč ne, není na škodu jednou začas obměnit šatník a ještě když je to s požehnáním Luciusovým, byl bych hloupý, abych tento dárek odmítl. Obzvlášť když ta děvka v mém klíně byla tak zručná a zběhlá ve svém řemesle. Lucius žádostivě sledoval naše hrátky a já se divil, proč si nezavolal taky aspoň jednu kurvu pro sebe.

Když jsem koutkem oka zahlédl, jak si se zrychlujícím dechem vzrušeně hladí přes kalhoty svoji erekci, slitoval jsem se nad ním. Je to můj dárek a mohu si s ním dělat, co chci. Například se rozdělit.

"Běž uspokojit pána!" rozkázal jsem druhé děvce. Poslušně si klekla mezi jeho stehna a Lucius vůbec nic nenamítal, když zabořila obličej do jeho klína. Celou další hodinu nevolnice uspokojovaly naše divoké choutky a poslušně plnily všechna, i ta nejneobvyklejší přání.

Ležel jsem uvolněně břichem dolů na kančí kůži u krbu, zpocený, znavený a oddával se slastné otupělosti. Lucius ležel vedle mně na břiše a paží objímal má záda. Ty coury leželi kdesi opodál.

"Jak se ti to líbilo?" zašeptal mi do ucha.

"Změna patří k životu," zamumlal jsem na půl úst a otočil jsem se k němu tváří. "Ale radši bych se zase vrátil k zavedenému způsobu."

"To znamená - ke mně?" řekl tiše Lucius a upíral na mne své kouzelné oči.

Zaváhání. "Nerad to říkám-" řekl jsem stejně tiše, "-ale ano. K tobě."

"Nevracíš se. Nikdy jsi přece neodešel," šeptal dál.

"Nikdy neodejdu," pošeptal jsem ještě tišeji.

„To bych ti ani nedoporučoval. Nedovolil bych ti to. Jsi má nejvzácnější lovecká trofej.“ Zlehka se dotkl mých rtů a spiklenecky se zeptal: "Vyhodíme ty coury?" Tiše se zachechtal.

"Čekám, kdy tě to konečně napadne," zdůraznil jsem chladně.

Zahihňal se. Posadil se a zasyčel na ně. "Vypadněte, vy děvky!" Pokorně se zvedly a rychle utekly.

Vlezli jsme si spolu do sprchy a vzájemně jsme si důkladně smyli z těl pach potu, semene, sexu a žen. Po prohýřeném odpoledni jsme se začali věnovat kultivovanější zábavě. Lucius rozložil deskovou hru s ručně vyřezanými figurami ze slonové kosti a tentokrát jsme zapojili do aktivity mozky.

Královská hra byla balzámem po té fyzické námaze. Lucius zahájil královským gambitem. Nabídl svého pěšce výměnou za rychlejší vývin. Nezvyklé, ale získal jsem dobrou protihru. Přijal jsem jej.

"Nikdy jsi mi neřekl-" začal po chvíli konverzaci, pohnul bílým králem a připravil se o rošádu. "-co jsi tehdy prožil u Pána zla. Čekal jsem, že začneš někdy o tom sám. Ale jak vidím, nedočkal bych se toho ani do smrti," ušklíbl se.

"Do té mé jistě ne," řekl jsem chladně. Svým tahem vystavil nebezpečí černou dámu, takže teď budu ztrácet čas její ochranou.

"Záleží mi na tobě a chci ti pomoct, můj nejdražší příteli," naléhal dál Lucius. Dalším tahem napadl mého jezdce v nevýhodné pozici na okraji šachovnice a nabídl oběť svých dvou věží. Naklonil se přes stůl. "Severusi, co jsi to tam prožil, že to tvůj mozek pořád zarputile odmítá?"

"Nikdy se neohlížím na cestu, kterou se už nechci vracet zpátky," řekl jsem chladně. Mrzutě jsem zíral na hrací pole. Bílý zahnal na útěk mou dámu a získal kontrolu nad významnou částí šachovnice. "A pomohl jsi mi už dost. Víc, než si zasloužím."

Jako by mně neposlouchal, vedl si pořád svoje. "Ty tvé noční můry z něčeho pramení a ten důvod musí být velice silný. Taky jsem měl těžkou můru po noci s Mistrem, pamatuješ, do druhého rána jsem se ale oklepal. Tebe to tíží už celé týdny a nezdá se, že by to směřovalo k lepším zítřkům," polemizoval. Obětoval další ze svých věží a zabránil černé dámě vrátit se chránit krále. Dostal mě do pasti. Co tím sleduje, že je ochoten obětovat tolik figur?

Lucius to nevzdával. "Nejsi žádný slaboch, a proto mi to vrtá hlavou. Ty jsi prožil něco zcela zásadního, co žádný jiný Smrtijed a já potřebuji vědět, co to bylo." Využil mé nepozornosti a střelcem ohrozil mého krále. "Šach," zhodnotil šachovou partii. Zahleděl upřeně na mne ocelové šedé oči a zašeptal: „Co je to za znamení ve tvých slabinách, Severusi? Má to s tím něco společného?“

Zformoval jsem obranu na záchranu černého krále. "Kdybych ti to prozradil, musel bych se zabít," řekl jsem ledovým tónem. Zdálo se, že to na Luciuse mělo ten požadovaný účinek. Vytratila se mu z tváře všechna barva.

Zamračeně jsem zíral na šachovnici. Luciusovy dotěrné otázky mě připravily o pozornost. Ke všem předchozím Luciusovým obětem střelce a obou věží přibyla oběť dámy. Nemohl jsem ji nevzít. Přesto, že jsem disponoval více materiálem, můj útok se vyčerpal.

"Chtěl jsem ti jen pomoct," zamumlal Lucius neurčitě.

"V tomhle mi nikdo nepomůže. Nikdo a nic." Něco vlastně ano. Zavřít oči, přiložit špičku hůlky na hruď a vyslovit smrtíci kletbu.

"Šach mat," řekl tiše Lucius a shodil figurky ze stolu. Jeho výhra ho nijak nepotěšila. Hodil do oranžových plamenů pár březových polínek a zamyšleně hleděl do ohně.

Nechtěl jsem zkazit tento den, který Lucius pro mne dozajista dlouho připravoval a změnil jsem téma. "Není pomalu čas vybrat si svou výhru?" zeptal jsem se mazaně.

Pousmál se. "Tak povídej, co jsis na mne vymyslel?" zeptal se zvědavě.

"Co se nejdřív spolu vykoupat?" řekl jsem rafinovaně.

Zdálo se, že jsem ho probral z netečnosti. Na tváři se mu objevil smutný úsměv. "Dobře to začíná."

O chvilku později už jsme spolu seděli ve vyhřívané masážní vaně z bílého mramoru velikosti menšího bazénku, zapuštěné do podlahy, plné bublinek, pěny a voňavých olejů. Červené víno jsme vyměnili za náš společný oblíbený zlatý mok.

"In whisky veritas, příteli," přiťukl si Lucius se mnou sklenkou skotské.

"Zajímalo by mně, jaké přání bys vyslovil ty, kdybych tě neporazil," cynicky jsem zase zdůraznil zmínku o jeho prohře. Nemohl jsem se nabažit toho, že jsem ho porazil a shodil mu hřebínek.

"Sarkastický jako vždy, ty mizero," spolkl Lucius vztek. "Stejně je to teď už jedno."

"Mohu hádat?"

"Zkus to."

Zamyslel jsem se. "Jistě to nebylo něco na způsob, abych ti uvařil oběd, nebo něco podobného. Jak tě znám, jsem si jist, že se to týkalo sexu."

"Ne tak docela. Ale připouštím, že částečně ano."

Jenom částečně? Zmátlo mě to. Začal jsem hádat. "Onanování? Striptýz? Perverzní sebeukájení? Sex s domácím skřítkem?" Odříkával jsem všechny nápady, které se nepřímo týkaly sexu. Lucius neustále kroutil záporně hlavou a výborně se bavil.

Otřásl jsem se. "Převlékání do ženských šatů?"

Lucius se zachechtal. "Zajímavá představa. Ale v uniformě služebné bys mě nevzrušoval."

"Ty mě v uniformě naopak silně vzrušuješ, obzvlášť v té jezdecké," přiznal jsem svou slabost a olízl jsem si rty.

Lucius se zasmál. "Je dobré to vědět. Ale hádej dál."

Zamyslel jsem se a pak jsem zvedl levé obočí. "Zoofilie?"

Lucius už to nevydržel a nahlas se rozesmál. "Za co mě máš, Severusi, přece bych nepřenechal své potěšení koni, nebo psu!"

"Tak už mě nic jiného nenapadá. Alespoň napověz, jestli já tobě, nebo ty mně?"

"Já tobě," zapředl a přisunul se blíž. "Ale nebránil bych se, kdyby to bylo navzájem."

"Co to tedy je, když to není sex? Vzdávám to."

Lucius mi vzal z ruky skleničku se skotskou a odložil ji i s tou svou na okraj vany. "Umyju tě," řekl tiše.

"Tomu se nebudu vůbec bránit," řekl jsem stejně tiše. Rozpažil jsem ruce podél hrany vany, zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu.

Lucius si nakapal do dlaně voňavé mýdlo a jemně jej začal roztírat po mé kůži. Začal od ramenou, přes paže a sklouzl na hruď. Bylo to neskutečně příjemné. Ponořil ruku do vody a pod hladinou pokračoval v hlazení. Ukazováčkem přejel od pupku dál dolů k podbřišku. Zaplétal prsty do hustého porostu v mém klíně a hrál si s chloupky.

Slyšel jsem, že někam zašmátral rukou a otevřel jsem oči. V jedné ruce svíral břitvu a druhou otevíral její ostří. Prudce jsem mu sevřel ruku v zápěstí.

"Chceš mě podříznout, ty hajzle?" zasyčel jsem v panice. Impulzívně jsem ho chytil vzadu za krk a strčil mu hlavu pod vodu.

Plácal kolem sebe rukama ve snaze vysvobodit se z mého sevření. Stačil mě pořezat břitvou na předloktí, než ji upustil. Vypouštěl bublinky a sváděl zoufalý boj o trochu vzduchu.

Pustil jsem mu krk. Okamžitě se vynořil, zhluboka se nadechl a trhnutím hlavy odhodil mokré vlasy z očí.

"Zbláznil ses?" zařval vztekle a vyplivoval vodu. "Co to mělo znamenat, do prdele?"

"To se chci právě zeptat já tebe!" řekl jsem zlostně. "Dostal jsi úkol zabít mě?"

Lucius se nevěřícně na mne podíval. "Nebuď paranoidní! Kdybych tě chtěl zabít, nešpinil bych si ruce krví! Kdybych to opravdu chtěl udělat, měl jsem tisíc příležitostí! Proč bych tě, kristepane, zabíjel? Vždyť tě miluji! Chtěl jsem tě... vyholit, ty blázne!"

Překvapeně jsem se na něj podíval. Došlo mi, co řekl. Poprvé nahlas vyslovil, že mě miluje! Vrhnul jsem se po něm a spoutal jeho rty vášnivým polibkem. Překvapeně zalapal po dechu.

Voda se zbarvila krví. "Jsi zraněný!" vykřikl Lucius a rychle mi prohlédl předloktí.

"Je to jen škrábnutí," protestoval jsem. "A je to stejně moje vina. Příště tě nejdřív zbavím zbraní, než ti strčím hlavu pod vodu."

"Příště už nebudeš mít čas," uculil se Lucius, když mi hůlkou zaceloval ránu. "Co tě to do prdele napadlo?"

"Myslel jsem... prostě se necítím bezpečně, když má někdo v rukou můj život." Trpce jsem si vzpomněl na Mistrova slova.

"Nemám v rukou tvůj život, Severusi. Jsi nadmíru podezíravý a občas jde z tebe strach."

Srdce se mi sevřelo úzkostí. Psychických změn, které způsobilo rozdvojení mé duše, si všiml už i Lucius. "Na co jsi vlastně potřeboval tu břitvu?" změnil jsem raději téma.

"Už jsem ti to řekl. Chtěl jsem tě vyholit," mrknul a pohled mu sjel do mého rozkroku.

Chladně jsem pronesl: "Vyholit? Ty si vážně myslíš, že ti dovolím jen se přiblížit s břitvou k mému ptákovi?"

"Kdybych vyhrál, musel bys."

"Prohráls."

Lucius si odfrkl. Vyčistil vodu a ze zlatých kohoutků napustil do vany horkou vodu. "Mohl bys tedy... alespoň ty mně," pokusil se o úsměv.

Opět jsem v údivu zvedl obočí. "Můžeš mi říct, jak si na to přišel být vyholený?"

"Viděl jsem to někde?"

"Parchante!"

"V časopise. Přísahám."

"Od kdy ty čteš mudlovské časopisy?"

"Tak uděláš mi to? Nebo si to mám udělat sám?"

Povzdechl jsem si. "Lehni si na dlažbu."

"Kde je ta břitva?" rozhlížel se.

"Na dně."

"Kristepane!" zděsil se. "Co kdybych si na ni stoupnul? Nebo, ještě hůř, sednul?"

Teď jsem se rozchechtal já. "Bojíš se o svou chloubu víc, než o svůj život."

Vylezl ven a poskytl mi úchvatný pohled na nádherně tesanou postavu. Připravil břitvu, pěnu, misku s teplou vodou a ručník. Sedl si na samý kraj vany a nohy ponořil do vody.

"Jestli mě řízneš, zabiju tě!" varovně procedil. Opřel se o lokty, chodidla položil na hranu vany a roztáhl stehna od sebe.

Polkl jsem sliny a nervózně jsem pronesl: "To skutečně předpokládáš, že se mi při téhle práci nezachvěje ruka?"

"Opovaž se!" zavrčel Lucius.

"Za těchto podmínek bych to neriskoval," upozornil jsem ho a odložil jsem břitvu.

"Dělej, sakra, než se mi z tebe postaví," sykl.

„Na vlastní nebezpečí,“ varoval jsem. Začal jsem jemnými chloupky na varlatech. Jednou rukou jsem napínal kůži, druhou jezdil břitem po chlupech. Lucius mně sledoval orlím zrakem.

"Musíš mě tak upřeně pozorovat? Znervózňuje mě to," zavrčel jsem vztekle.

"Radši si to ohlídám. Mít břitvu pod koulemi silně probouzí mé pudy sebezáchovy."

"Já zapomněl. Dědic. Bez tvých koulí by neměl šanci. Starý pán by tě asi vydědil," zachechtal jsem se.

"Zanech jízlivých poznámek na později a koukej se soustředit! Jestli jsis to ještě nevšiml, svěřil jsem ti svého ptáka pod břitvu," zasyčel nervózně.

Ušklíbl jsem se a pokračoval jsem ve vyholení análu. Byla to zatěžkávací zkouška mé pevné vůle. Obratně jsem pokračoval světlým pubickým ochlupením nad penisem. Když jsem mu nadzvedl penis, ztvrdnul mi v dlani.

"Sakra, Luciusi, mohl bys alespoň chvíli zůstat v klidu?" řekl jsem vztekle. "To musíš být v jednom kuse vzrušený?" Svůj vlastní ztopořený penis jsem rychle skryl pod pěnou na hladině vody.

"Copak to jde? Nedokážu mu poručit! Jako kdybys to neznal," zašklebil se. Natáhl krk a slídivě mrknul do mého klína. "Ty mizero, kážeš vodu, víno piješ!"

Dalo mi velkou práci koncentrovat se a nevšímat si Luciusovy erekce. Bojoval jsem se silným nutkáním obkroužit ji svými rty. Mlsně jsem obdivoval Luciusův hladký klín bez jediného chloupku. Vypadal svůdně a lákavě. Začal jsem přehodnocovat svůj zastaralý názor, že péro má stát v hustém porostu ochlupení, když se penis pohnul. Ruka mi ucukla a na Luciusovu alabastrovou pokožku vytryskly krůpěje krve.

"Zabiju tě, sakra!" zasykl.

Provinile jsem přešel do obrany. "Nehýbej s ním, vážně mě tím rozptyluješ," říkal jsem nabručeně. "Chceš o něj přijít?"

"Zbláznil ses?" zavrčel chladně. "Dokážeš si představit ty zástupy nešťastných mužů a žen, kdyby Lucius Malfoy o něj přišel? Byl bych společensky znemožněn!"

"Bastarde!" zasyčel jsem. Na půli cesty ke slízání kapiček krve jsem se zarazil a místo toho jsem mu vychrstl do obličeje plnou hrst vody.

Vyplivl vodu a otřel si tvář. "Copak jsi si myslel, že tohle tělo uspokojí jediný člověk?" řekl provokativně.

"Je to od tebe dost pošetilé přiznat se k tomu, když mi svěřuješ svého ptáka pod břitvu," zasyčel jsem uraženě. Odhodil jsem nástroj a stáhnul jsem ho zpátky do vody. Přirazil jsem ho ke stěně vany, zmáčkl v pěsti jeho vlasy a začal jsem ho agresivně líbat. Druhou rukou jsem poslepu našel vstup do jeho těla.

"Tak já ti nestačím, ty mizero? Dokážu ti, že tě uspokojím sám!"

Nadzvedl jsem ho jako pírko a narazil jsem si ho na penis. Zasténali jsme bolestí, ale nedbal jsem na to a přirazil jsem nejhlouběji, jak jen to šlo. Luciusova tvář se zkřivila bolestivou grimasou. Nevšímal jsem si toho a zarytě přirážel dál. Urazil mou ješitnost a odpyká si to. Lomcoval mnou vztek, i když bolest dávno vystřídala slast.

Lucius ovinul nohy kolem mého pasu, objal mě kolem krku a zaklonil hlavu dozadu. Voda šplouchala na všechny strany a nadnášela jeho tělo, když jsem si jeho zadek surově přirážel do slabin. Křičel rozkoší a jeho silný hlas se odrážel po celé koupelně. Rozpřáhl ruce a sevřel hrany vany, aby se vůbec udržel nad vodou. Fascinovaně jsem sledoval jeho zrudlý obličej, stažený slastnou křečí a jeho ústa, zalykající se vzrušenými vzdechy. Bylo už jen otázkou okamžiku, kdy vykřikl mé jméno a na hladinu vyplavaly bílé ostrůvky spermatu.

Můj orgasmus pořád nepřicházel, možná to bylo tou zpupností, možná potupou mého ega. Šoustal jsem ho dál a nepovolil jsem ani o píď.

"Máš, o co jsis koledoval!" vrčel jsem umíněně, když jsem poznal, že se mu to přestává líbit. Lucius se držel pevně vany, až mu bělaly klouby.

"Dost, Severusi, přestaň!" zasyčel.

Byl jsem pořád vzrušený, on však už ne. "Tak řekni, stačím ti, nebo bys zvládl ještě někoho dalšího?" Přirazil jsem nekompromisně, až Lucius zaúpěl. Uvědomil jsem si, že jsem původně vůbec neměl v úmyslu, aby ho to bolelo. Zvolnil jsem.

"Udělám tě rukou, nebo ústy," nabídl kompromis.

Vytáhl jsem penis z jeho těla a odstrčil jsem ho. "Nechci!" zavrčel jsem. Vylezl jsem z vany a kolem pasu jsem si omotal ručník.

"Severusi, počkej!" uslyšel jsem volání za zády. Vztekle jsem prásknul za sebou dveřmi.

*****

Ležel jsem v posteli a pokoušel se číst antickou literaturu. Uslyšel jsem šramot u dveří a hlasité zabouchání. Hned nato se otevřely dveře a dovnitř bez vyzvání vešel Lucius.

"Ty se zlobíš, přiteli?" spustil zhurta. Po čtyřech vlezl na postel a sedl si obkročmo na mé nohy. Zrak jsem neodtrhl od řádků v knize, i když jsem už dávno přestal číst.

"Nebuď takový suchar. Od kdy nerozumíš mému humoru?" Přejel mi jazykem po břiše od ručníku až po hrudní kost.

Tentokrát to na mne neplatilo. Má ješitnost utrpěla a byl jsem doopravdy uražený. "Odpal!" zavrčel jsem a výhružně jsem se na něj přes knihu podíval. Ten mizera si rafinovaně oblékl červenou jezdeckou uniformu s bílými rajtkami, aby mne provokoval! Musel jsem uznat, že mu to zatraceně slušelo. Položil jsem si otevřenou knihu na obličej, abych skryl cukání svých rtů.

"Jsi žárlivý, majetnický, krutý tyran," začal Lucius a odhodil vzácnou knihu do kouta. Bolestně jsem sledoval její let. "Sobecký zmetek, nesnesitelný partner, sexuálně agresivní muž," předl tiše do pokožky, když pokrýval polibky mou hruď a vracel se zpátky do klína. Zraky se nám setkaly. Vzal mezi zuby cíp ručníku na mých bocích a zatáhl. Ručník mi sklouzl z beder. "Přitažlivý, neodolatelný, můj," šeptal vzrušeně.

"Nejsi kompetentní vyčítat mi žárlivost a majetnictví, když jsi kvůli tomu sám obětoval dva nevinné lidi," řekl jsem sarkasticky. Jeho hra na mne neplatila, i když se hodně snažil.

"Jsme stejní, cos čekal?" prskl Lucius a rozhrnul ručník. Sklonil se nad můj klín a zašeptal: "Chci vykoupit svůj hřích. Udělám ti to, o co si řekneš."

Začal jsem uvažovat nad odpuštěním. "Vážně?"

"Slibuji."

Sáhl jsem do stolku vedle postele, kde jsem předtím úplnou náhodou objevil lahvičku s lubrikantem. Podal jsem mu ji do ruky, pokrčil jsem nohy a odtáhl stehna od sebe. "Chci, aby jsis mě vzal celou rukou," vyslovil jsem přání, které jsem měl na jazyku celé odpoledne.

Luciusovi se ve tváři objevil zhrozený výraz. "C-cože?" zajíkl se. "Zbláznil jsi se?"

"Slíbil jsi to."

"To nemyslíš vážně!"

"Je to mé přání. A taky má výhra."

Jeho zhrozený výraz ve tváři plynule přešel do zhnuseného. "To přece nemůžeš ode mne chtít!" otřásl se.

"Rád bych," špitl jsem s nadějí a zkoušel jsem na něj nejsvůdnější pohled, jaký jsem uměl.

Asi to nebylo ono, protože vstal prudce z postele a začal přecházet sem a tam. "Ne. Ne, ne, ne. Ne."

"Proč? Máš snad s tím špatné osobní zkušenosti?" řekl jsem zklamaně. Nikdy mi to neřekl.

"Je to odporné! Zvrácené! Špinavé! Bolestivé!"

"Obohatí to náš sexuální život."

"Je to proti mému přesvědčení!" zasyčel nekompromisně.

Překulil jsem se na břicho a obličej zabořil do polštáře. Pán zla to věděl, když mi tehdy řekl: Užívej si, příteli, tohoto nádherného pocitu, než skončí, od Luciuse se jej nedočkáš.

Slyšel jsem jeho kroky nervózně přecházet po místnosti. "Co tě to vůbec napadlo, do prdele? To jsi pochytil tam dole? Tak přece jen jsis to tam užíval, ty parchante!" vysypal na mne další spršku zlosti.

Po chvíli se jeho kroky zastavily. Sedl si na kraj postele a dlouho mlčel. Po nekonečné chvíli mi odhrnul vlasy z tváře.

"Vážně to chceš?" zeptal se potichu. Otočil jsem se a nepatrně jsem kývnul.

"Neumím to. Ublížím ti."

"Zvládneme to. Oba," pousmál jsem se. Vzal jsem jeho ruku do dlaní a prohlédl jsem si ji. Byla štíhlá a jemná, s dlouhými prsty, které jsem důvěrně znal. Stáhnul jsem mu z prostředníku prsten s černým kamenem.

"Budu tě vést," řekl jsem tiše a políbil jsem ho do dlaně.

Chvíli váhal. Nakonec si sundal červené sako, strhnul vázanku z krku, rozepnul knoflíčky u krku a vyhrnul si rukávy na košili. Klekl jsem si na všechny čtyři, roztáhl nohy od sebe, lokty zabořil do matrace a o sepjaté dlaně opřel své rozpálené čelo. Lucius použil čistící kouzlo a klekl si za mne.

Stehna se mi roztřásla, když mi do těla pronikla pěstěná aristokratická ručka.

*****

Usnuli jsme zpoceni a královsky znaveni těsně vedle sebe. Lucius se tiskl k mým zádům a svým tělem dokonale kopíroval mou polohu na boku. Ruku ovinul kolem mého pasu a pravidelně mi oddechoval do ucha. Takhle nadpozemsky jsem se necítil už ani nepamatuji.

Probudila mne palčivá bolest. Můj cejch se rozžhavil. Otočil jsem hlavu k Luciusovi. Spal klidně dál s rukou přehozenou přes mé tělo. Jeho znamení nepálilo. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to není to na paži, ale ve slabinách. Zděšeně jsem se posadil.

Lucius se probudil. "Co se děje?" zeptal se rozespale.

"Musím jít," řekl jsem a začal jsem se spěšně oblékat.

Lucius okamžitě procitl. "Kam?" V hlase nedokázal skrýt zděšení.

"Pán zla mě povolal. Netuším, kdy se vrátím. Pokud nepřijdu do zítřejšího večera, nečekej na mne." V okamžiku přemístění jsem ještě zaslechl zoufalé zavolání svého jména.

Část dvanáctá: Nebezpečná mise

Ponurý kabinet byl z větší části ponořen do šera. Jediný zdroj světla skomíral na širokém stole v pětiramenném svícnu z lidských kostí. Pět svící, ale jen jedna hořící. Horký vosk stékal po jejím těle a rychle tuhnul do tvaru slz. Její světlo dopadalo přímo na žlutý pergamen, po kterém škrábal brk.

Klečel jsem záměrně v polostínu, na samé hranici světla a tmy. Pán zla mi nevěnoval ani pohled a zaujatě psal. Kdyby se na mne podíval, zahlédl by v mých očích nejistotu a pochybnosti. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi a nebylo možné, aby to neslyšel. Měl jsem strach, skutečný strach z toho, že mě dnes povolal k tomu, aby mi opět rozerval i ten zbytek mé černé duše.

Abych zaplašil bázeň, začal jsem se rozhlížet kolem. Mistrova pracovna víc, než cokoliv jiného připomínala kobku. Všude kolem se tetelila černá magie, prosakující až do kůže chladem mrazivějším, než jaký sálal z kamenných zdí. Dokonalá magická atmosféra, která mě pohlcovala a podivně vzrušovala.

V koutech, kam už stěží dopadalo světlo, stály sošky démonů s vyplazenými jazyky a až pitvornými obličeji a na stole a na policích stály roztodivné dekorace z lidských kostí. Popelník z levé lopatky. Lidská páteř, skutečná, ne z vosku, i se svými trnovými výběžky, vyčnívajícími jako bodáky. Kompletní lidská čelist, sloužící jako kazeta na rodinné šperky. Lidský mozek, plovoucí v nazelenalé tekutině v široké obdélníkové nádobě. Ve skleněných baňkách v lihu se vznášející oční bulvy. Modré, zelené, černé, upírající svůj věčný pohled na toho, kterého zahlédli před svou smrtí jako posledního. Pán zla měl zvrácenou slabost pro vystavování svých nepřátel ve svém kabinetě. I po jejich smrti chtěl mít nad nimi moc.

Zabloudil jsem zrakem ke svému pánovi. Pozorně se věnoval psaní, zrak zabořen do pergamenu, světlo svíce se tajuplně mihotalo v jeho voskové tváři. Občas namočil brk do kalamáře v očním důlku lidské lebky. Úzké rty tiskl v hlubokém soustředění k sobě a v jeho černých vlasech se mu třpytil odraz z plamínku.

Pravá ruka elegantně svírala psací brk a levá ležela volně na pergamenu. Její prsty přitahovaly mou pozornost. Byly dlouhé a štíhlé, s výraznými klouby a trochu kostnaté, ale jemné a pěstované a jak jsem poznal na vlastní kůži, dovedné a zručné. Při vzpomínce na jejich obratnost, když se plazily mými útrobami, nebo když se vyzývavě dotýkaly každičkého kousku mé kůže, se mi zachvěly svaly v podbřišku.

Zrak mi sklouzl zpátky k jeho rtům. Nemohl jsem si nevzpomenout na ten zážitek, když mi nádherně prznily má pasivní ústa a utýraly mé péro až k velkolepému vyvrcholení.

"Měl by ses naučit trochu se víc ovládat, příteli," řekl Mistr hlubokým hlasem bez toho, že by ke mně vzhlédl. Rychle jsem sklopil zrak k leštěné podlaze, i když jsem pochyboval o tom, že by se dostal do mých myšlenek. Necítil jsem žádný úbytek energie.

Od toho památného dne, kdy mě lstí připravil o kus mé duše, mě naštěstí víckrát nepovolal do svých soukromých komnat. Za posledních několik týdnů jsem mnohokrát překročil práh této pracovny, abych vyslechl jeho rozkazy a ve své laboratoři připravil pro něj lektvary a jedy dle jeho instrukcí. Nenasadil mě však do žádné smrtijedské akce, i když mě předtím perfektně vyškolil v černé magii. Možná právě proto si mě šetřil pro nějakou speciální akci.

Brk doskřípal. "Přistup blíž!" zazněl rozkaz. Poslušně jsem se zvedl a přistoupil ke stolu, bradu pokorně tlačíc do hrudi.

Pán zla sroloval písmo do ruličky a nahřál pečetní vosk. Jako velká kapka krve tuhl rudý ostrůvek na žlutém pergamenu, než do něj Mistr obtiskl svou pečeť z prstenu. Přejel rukou nad vyhaslými svícemi a v jediném okamžiku se rozzářily třepetajícími plamínky. Místnost se rozjasnila. Zvedl se z mohutného křesla, obešel jej a postavil se přímo přede mne.

"Pohlédni mi do očí a braň se!" rozkázal bez varování a podle tónu hlasu jsem začínal chápat, že dnes večer zcela jasně něco důležitého chystá.

V nejasném tušení jsem pozvedl zrak. Bez výstrahy mě provrtal pohledem, propalujícím mi sítnici jako laserový paprsek. Narazil na ochrannou bariéru, kterou jsem si proti jeho nitrozpytu vybudoval a dál se nedostal. Jeho úporná snaha mě vysála jako pavouk svou kořist, ale obstál jsem.

Spokojeně zamrmlal. "Mohu s uspokojením říct, že jsi se v nitrobraně od minule zase zdokonalil, příteli." Pán temna nikdy nechválí, další indicie k tomu, že dnes nebudeme konverzovat o lektvarech.

"Myslím, že už jsi dokonale připravený na úkol, který ti chci svěřit." Mávnul ledabyle rukou a přitáhnul kouzlem k sobě židli. Gestem ruky mi pokynul, abych si sedl.

Klesl do svého pohodlného křesla a vyčkal, až se usadím. "Vždy jsem měl schopnost získat si lidi, které jsem potřeboval, a o tobě to platí dvojnásob. Po pečlivé rozvaze jsem dospěl k názoru, že na nebezpečnou misi, kterou jsem naplánoval do posledního detailu, vyšlu právě tebe. Pověřuji tě tímto důležitým úkolem, protože jsem přesvědčen o tvém vysokém intelektu a schopnostech." Kostnatými prsty hladil černou kůži na opěrkách svého křesla. Obyčejný pohyb, přitom tak neskutečně nemravný.

Naklonil se dopředu. "Budeš vyslán do Bradavic. Požádáš ředitele o místo učitele na jeho škole. Pokud se ti podaří přesvědčit ho, aby ti nabídl práci, zapracuješ na tom, abys získal jeho důvěru. Pak se pokusíš proniknout do toho jejich absurdního spolku a budeš pro mne získávat užitečné informace o jeho plánech. Chci mít svého zkušeného člověka přímo v centru dění. Nebudu tě nasazovat do běžných smrtijedských akcí, tohle je mnohem důležitější a já tě potřebuji mít živého."

Hleděl jsem mu zpříma do těch jeho ďábelských očí a nehnul jsem ani brvou. Přitom se ve mně odehrával velký boj. Když jsem víc než před půl rokem odcházel z té prokleté školy, přísahal jsem, že na její pozemky už nikdy nevkročím. Sedm let týraní, šikany a bolesti se nedá jen tak vymazat z paměti, i když jedinec patří do kouzelnického světa. A pokud se mi skutečně podaří přimět Brumbála k tomu, aby mě přijal do učitelského sboru, o čem jsem dosti pochyboval, budu nucen se tam dokonce zabydlet.

Už jenom to, že se znova vrátím do míst, kde jsem prožil neradostné období svého života, představovalo pro mne nelákavou vyhlídku do budoucna. Navíc doprošování u toho zapšklého a nespravedlivého starce srazí na kolena mou hrdost. Neměl jsem ho nikdy rád kvůli jeho předstíranému samaritánství, přitom paradoxně nadržujícímu bezpráví a zavírajícímu oči před křivdou, která se na mně páchala a teď se budu muset s ním bratříčkovat a pokrytecky sdílet jeho názory.

"Musím tě ale varovat, že je to přetěžký úkol," pokračoval Mistr. "Ten starý blázen se nedá jen tak oklamat a budeš muset dávat velký pozor, abys své magické schopnosti před ním utajil. Nesmí ani tušit, že vládneš černou magií. Nesmí mít podezření, že jsi v mých službách. Určitě si tě prověří pomocí nitrozpytu, z toho ale nemám strach. Přesvědčil jsi mně, že obranu zvládáš skvěle a pustíš ho jen k těm vzpomínkám, ke kterým sám budeš chtít. Nicméně větší obavy mám z toho, že tě odmítne. Spoléhám na tvoji vysokou inteligenci, jak využiješ tu jeho slabost důvěřovat lidem. Každopádně to bude dlouhodobá mise, která má za cíl prosáknout hluboko do jejich Řádu, překazit jeho plány a zlikvidovat jej. O jejím nebezpečí snad nemusím ani mluvit. Pokud se tvá pravá identita prozradí, bystrozorové nenechají jedinou část tvého těla na původním místě a ani Černá dáma tě z jejich spárů nevyrve."

Seděli jsme proti sobě a upřeně se pozorovali. Tušil jsem, že ještě neskončil. Očekával jsem pompézní závěrečnou tečku za mým úkolem.

"Dalším tvým posláním v této misi bude získat pro mne obraceč času. Existují pouze dva exempláře na celém světě. Jeden je zamčený v odboru záhad na ministerstvu, druhý vlastní Brumbál. Chci jej. Chci napravovat neúspěšné akce. Chci pozměnit minulost i budoucnost. Chci měnit chod celých dějin," zašeptal rozrušeně.

Oči se mu najednou zatemnily. "A až s tvou pomocí zničím ten jejich odboj-" naklonil se blíž ke mně a udělal dramatickou pauzu, "-zabiješ Brumbála."

Ani jsem se nehnul. Tušil jsem, že si na samý závěr nechá pomyslnou třešničku na dortu. Pán zla mě zkoumavě pozoroval, očekávaje mé reakce. Nedal jsem najevo žádné emoce.

"Kdysi jsi mi dal slib, že to pro mne uděláš, pamatuješ?" zeptal se temným hlasem.

Nebojácně jsem mu hleděl do očí. Tato část úkolu se mi zdaleka nejevila jako ta nejtěžší. "Udělám to pro vás, můj pane," pronesl jsem chladně. "Zabiji ho, až mi dáte k tomu pokyn."

Zvedl se a jeho gesto značilo ukončení rozhovoru o mém poslání. Postavil jsem se taky.

"Mám z tebe radost, Severusi a musím podotknout, že tvá odvaha a odhodlanost na mne udělala dojem." Máchnutím ruky odstrčil židli za mými zády, až narazila do zdi.

"Za tvé mimořádné zásluhy při pečlivé přípravě lektvarů a jedů, které mi pomohly zbavit se svých nepřátel, odpůrců a zrádců, jsem bratrům z Řádu navrhl povýšit tě z novice na učně."

Pokorně jsem se uklonil a položil ruku na srdce. "Poníženě děkuji, můj Velmistře."

"Neděkuj, příteli, nic nedávám zadarmo a ty jsis své povýšení zasloužil svou pílí a oddaností. Obřad proběhne dnes před půlnoci, dokud je noc ještě ovlivněna planetou, vládnoucí při tvém narození. Od této chvíle se budeš moct zúčastňovat luciferiánských obřadů a budeš mít na starosti drobné úkony, podávat mi rituální pomůcky a držet posvátné knihy, z kterých budu předčítat," seznamoval mě s mými budoucími povinnostmi. "Snaž se ještě víc, Severusi a dotáhneš to až na mého pobočníka."

Udělalo to na mne dojem. "Bude to pro mne čest, můj pane," sdělil jsem mu upřímně. Dostat se zase o krůček blíž ke zkrocení černé magie bylo mým vytouženým cílem a věděl jsem, že pro to udělám vše.

Začal mne pomalu obcházet. "Vraťme se ještě k jedné věci, kterou musíme vyřešit. Velice nerad bych přišel o tak dobrého a vycvičeného Smrtijeda, jako jsi ty, Severusi. Pokud se ti povede infiltrovat se do Řádu, pro případ prozrazení ti pojistím tvůj život dalším viteálem. "

Když tohle vyslovil, nacházel se zrovna za mými zády a nemohl zahlédnout tu hrůzu, která mi zdeformovala obličej do strašidelné grimasy.

Když se mi opět ocitl tváří v tvář, nastavil jsem mu falešnou kamennou masku, skrývající jakýkoliv náznak emocí. Uvnitř mnou ale zmítal obrovský strach z toho, co mě čeká. Od roztržení své duše jsem neustále ponořen do temnoty. Temnoty, která mi nahání strach. Temnoty, která mě zaživa zevnitř sžírá. Co bude pak, až se mi duše rozerve na další část?

Zdálo se, že Mistr pro dnešní večer vyčerpal své rozkazy. Pocítil jsem silné nutkání utéct z této kobky, daleko od těch kamenných zdí, pryč z jeho dosahu. Pokud rychle odtud nevypadnu, udusím se tady.

"Mohu odejít?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

Otočil se. Jeho planoucí oči mě téměř popálily. Udělal krok ke mně a dlouhé prsty ovinul zezadu kolem mého krku.

"Ještě ne," řekl velice pomalu. Jeho temný hlas mě zamrazil. "Nechci být dnes večer sám."

Poplašeně jsem ucouvl. Narazil jsem na stůl a ve snaze udržet rovnováhu jsem opřel dlaně na stůl. Zašmátral jsem po něm, abych se něčeho zachytil. Kostra ruky ve stojanu hlasitě zachrastila při rozevírání svých kostnatých prstů a pevně sevřela mé zápěstí.

Pán zla se rozesmál. "Líbí se mi, jak se mi bráníš, Severusi, přestože máme toho tolik za sebou," řekl pobaveně. Udělal další dva kroky ke mně a hřbety štíhlých prstů mi přejel po tváři. Sklonil se k mému obličeji a o kůži se mi roztříštil jeho horký dech. "Nemáš ale žádnou šanci. Už dlouho jsem neměl... muže."

Přiblížil se k mým rtům.

Odvrátil jsem tvář.

Temně se zasmál. Má vzpurnost ho dráždila a přesto, že měl tu moc zmocnit se mě okamžitě bez ohledu na to, co chci já, začal si se mnou hrát jako s plyšovým medvídkem.

Ústy se dotkl mého ucha. Jeho rozrušený dech mě ovanul na ušním boltci, když tiše zašeptal: "Podvol se, Severusi. Nebudeš litovat. Umím být velice přesvědčivý."

Zaútočil na mé rty a umlčel můj protest. Oči se mi v panice rozšířily. Bolestivým agresivním polibkem mě potrestal za to, že jsem se mu vzepřel. Zrak mi zalétl do míst za Mistrovými zády k okřídlenému rohatému démonovi. Přísahal bych, že jsem v jeho tváří zahlédl ďábelský úšklebek.

Tiché zaklepání na dveře uvolnilo mé napětí a poskytlo toužebnou naději, že mě Pán propustí ze své moci. Nevšímal si toho a kousal mé rty dál. Teprve po druhém, důraznějším zabouchání s nechutí vytáhl jazyk z mých úst a rozmrzele vyštěkl: "Dál!"

Dveře se otevřely a naše hlavy se otočily tím směrem. Do napjaté atmosféry kabinetu vešel Macnair a pro jistotu zůstal stát na prahu. Neměl jsem rád toho slizkého hada, teď bych mu však nejradši poděkoval.

K mému zděšení se Mistr nenechal vyrušit svým služebníkem. Vrátil se zpátky do mých úst a dlaněmi vklouzl pod hábit. Ovinul pavoučí ruce kolem mého pasu a přitiskl mě k sobě. Svůj klín si pomalu otíral o můj a dech se mu přitom pomalu zrychloval. Špatné znamení.

"Volal jste mě, můj pane?" ozval se po chvíli vtíravý a podlízavý hlas ode dveří.

Pán zla na Smrtijeda ani nepohlédl. Odtrhl se od mé tváře a zasyčel: "Vzkaz je na stole, Waldene. Doruč jej podle instrukcí! A teď vypadni!" Víc se o něj nezajímal. Ruce mi zasunul pod košili, dotýkal se mé nahé kůže a stupňoval svou touhu.

Koutkem oka jsem zahlédl, jak Macnair vzal ze stolu zapečetěný pergamen a rychlým krokem zmizel za dveřmi.

Zvědavá ruka se nedočkavě dobývala za opasek. Tělo se mi pod tím dotekem vzepjalo a postavilo se na odpor.

„Uvolni se přece, Severusi,“ šeptal přidušeně vzrušený Mistrův hlas.

Věděl jsem, že mě ztrestá, přesto jsem to udělat musel. Nemohl jsem připustit, aby ho ovládl chtíč. Musel jsem se jakkoliv pokusit zabránit mu v tom, aby mne ošoustal a při svém vyvrcholení znovu roztrhal na cáry mou duši.

Moje paže se bezděčně vymrštila a odstrčila mého pána, až zavrávoral.

V očích se mu nebezpečně zablýskalo a vzrušení v jeho tváři rychle vystřídal hrozivý výraz. "Co jsis to dovolil? O co se to tady pokoušíš?"zahřímal zlostně. Zvukové vlny z jeho hromového hlasu povážlivě rozřinčely všechno sklo na policích.

Rozzlobeně vyrval pásek z mých kalhot a hnal se netrpělivě za svým cílem. Přestože jsem věděl, že mám pramalou šanci, pud sebezáchovy ve mně zvítězil. Cloumal jsem zápěstím, pevně uvězněným v kostře ruky. Nepovolila. Volnou rukou jsem se snažil zabránit Mistrovi dostat se mi do poklopce. Proti jeho magické síle jsem neměl žádnou šanci, jen jsem ho tím ještě víc popudil.

"Odepíráš mi poslušnost? Mám tě poučit o tvých povinnostech Cruciatem?" zasyčel jako klubko hadů a jeho prsty sevřely mé hrdlo jako obojek.

Zkusil jsem poslední možnost oblomit ho. "Ušetřete mě... sexu, můj pane," zachrčel jsem.

Místnost se rozezněla zlověstným smíchem. "Přece jsis nemyslel, že bych si odepřel užít si s tebou!" Pustil mi krk a surově mě otočil zády k sobě. Kolem mého volného zápěstí vykouzlil světelný paprsek, který mi připoutal i druhou ruku ke stolu. Prudkým pohybem mi přehodil přes záda můj vlastní hábit a jediným mávnutím své paže mě zbavil kalhot.

Drsně mě ohnul přes stůl a útrobami se mi rozbrnělo čistící kouzlo. Těžkou botou zajel mezi mé nohy a bolestivým kopnutím mě přinutil široce se rozkročit. Zcela pohlcen chtíčem, násobeným zlostí, netrpělivě zalovil do svého rozkroku a vytáhl majestátní nástroj.

Dlouhým prstem pomalu přejel ve žlábku mezi hýžděmi nahoru a zase zpátky. "Proč bych se měl připravit o tento zážitek...," šeptal rozrušeně a prstem si hrál v mém vstupu, "... když mě to...," jeho vzrušení rychle stoupalo a nedbal na to, že se mé tělo pod ním zoufale brání, "... s tebou docela...," otíral si chlípně penis o můj anální otvor, "...baví?" Při vyslovení posledního slova vydechl z plic hlasitý sten a brutálně vrazil své péro do mého zadku.

Uslyšel jsem nervy drásající výkřik. Zoufalý, beznadějný, neutuchající, agonizující. Výkřik do tmy. Výkřik, zbarvený krvi. Výkřik zraněné duše. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že vychází z mého hrdla.

Tvář mi zmáčely slzy bolesti, dusil jsem se vlastními slinami a tělo se mi neovladatelně roztřáslo. Instinktivně jsem se ze všech sil snažil odtáhnout svůj zadek z dosahu jeho penisu. Pán zla mě ale nemilosrdně přimáčkl ke stolu, až se mi jeho hrany zaryly do slabin a pevně sevřel mé boky. Přirazil jednou, a pak znova. A znova a znova, až se jeho tlusté a dlouhé péro vnořilo do mého těla až na doraz.

Křičel jsem, zoufale jsem křičel v mukách, rozlévajících se břišní dutinou, křičel jsem palčivou bolestí z natrženého svalu mezi hýžděmi. Tentokrát Pán zla nechtěl, aby se mi to líbilo a dal si na tom hodně záležet. Se zvráceným potěšením si vychutnával trest za můj vzdor a pásl se na mé bolesti.

Divoce jsem se bránil, svůj marný boj jsem ale prohrával. Síly mě pomalu opouštěly a mé kvílení utichalo. Rezignovaně jsem sklonil hlavu na prsa, zavřel oči a už jen tiše sténal.

Ze všech stran k mým bubínkům doléhal výsměšný tajemný šepot a tichý zhoubný smích ze spousty hrdel soch démonů, vysmívajících se mému utrpení, doplněný odpudivými nabuzenými pazvuky z Voldemortova hrdla. Děsuplný koncert, který smrtelníka dožene až na práh šílenství.

Snažil jsem se nevšímat si silných paží, pevně svírajících mé boky a bezcitně narážejících můj zadek na Mistrovo kopí, nevšímat si těch dlouhých ostrých nehtů, nelítostně se zarývajících hluboko do mé kůže v tříslech, těch odpudivých chraptících zvuků, které Pán zla u soulože v pravidelném rytmu vydával. A nejvíc jsem se snažil nevnímat tu ostrou bolest v análu a zrádné vlhko, nasládle čpící a čvachtající mi v konečníku.

Každým dalším jeho nárazem jsem klouzal po hladké desce stolu a odevzdaně jsem čekal na to, až si Temný pán odbude své zvířecí pudy a propustí mě ze svého zlověstného objetí. Anebo zabije. Byl jsem totiž rozhodnut, že mě už nikdy nedonutí vyslovit zaklínadlo pro rozdvojení duše. To ať mi radši vyřízne jazyk. Anebo pohodí smrti. Smrt by byla milosrdnější, než žít v ještě více skličující a hrozivější temnotě, než kterou prožívám teď.

Po nekonečně dlouhé době, když už jsem měl pocit, že mě ušoustá do bezvědomí, se jeho dech prudce zrychlil. Začal rychle přirážet kratičkými, tvrdými nárazy a řítil se střemhlav k vyvrcholení. Mé rty se neslyšně pohybovaly v modlitbě k Merlinovi a smířen jsem čekal na tu chvíli, kdy bude na mně vyžadovat, abych rozhodl o svém životě nebo smrti.

Ještě naposled do mne surově přirazil a z jeho hrdla vyrazil odporný skřek. Vzduch se zachvěl silnou magií. Plamínky téměř všech svící na stole prudce zhasly a místnost se ponořila do šera. Jakási neznámá energie začala tříštit všechno sklo v kabinetě. Skleněné baňky jedna po druhé praskaly, voda z nich stříkala do okolí, jako když se se přetrhne hráz a jejich obsah se vyléval na podlahu. Po leštěné dlažbě se koulela spousta bílých očních bulv, narážejících do sebe jako hrací kuličky.

Útrobami se mi rozlilo známé teplo. Krůpěj potu, která mi stekla ze zpoceného čela až na špičku nosu, se pomalu oddělila od mé kůže, dopadla na knot poslední hořící svíčky a zhasla její plamínek. Vše pohltila zrádná tma.

Mistr mávnul rukou a v krbu se rozhučel mohutný oheň. Ochabující penis vyklouzl z mého těla a já jsem zhluboka vydechl úlevou.

Pán zla otřel svůj úd, potřísněný semenem a krví do mého hábitu. „Mohlo se ti to líbit, kdybys nebyl hloupý!“ řekl bezcitně. Osvobodil má zápěstí, jedno z nich do ruda popálené z ohnivého provazu, zachytil mě, když se mi podlomila kolena a pohodil mě jako hadrovou panenku.

Mé tělo, zesláblé zoufalým bojem, se sesunulo na studenou podlahu. Vysílené, ponížené, zmučené.

"Včera...," řekl Pán zla chmurným hlasem, když si schovával ptáka do poklopce, "... jsem zbičoval novicku, když odepřela být mi po vůli. Nepochopila, že proti mé vůli není odvolání. Trest ji neminul, vzal jsem si její život," řekl bez jakýchkoliv emocí.

Přešel ke mně a kopnutím mě obrátil na záda. Tvrdou botou mi šlápl na krk a obdařil mě pohrdavým pohledem. "Varuji tě, příteli! Nezahrávej si se mnou, nebo budeš toho do své smrti litovat!" zavrčel ponurým hlasem. "Příště to bude mnohem horší trest, než jen znásilnění! Ještě jsem pro dnešek s tebou neskončil!" Se svištivým zvukem se proměnil v černou mlhu a ve zlomku vteřiny se rozplynul, jako by ho rozfoukal vítr.

Rychle jsem se otočil na bok a vyzvracel jsem obsah svého žaludku. Ležel jsem na studené podlaze a třásl jsem se chladem. Chladem a bolestí. Bolestí ze zraněné hrdosti, ze které hluboko ve mně začala klíčit nenávist.

Když si můj pán později pro mne přišel, aby mne doprovodil k obřadu do chrámu Luciferiánů, neměl ani tušení, že dnes večer zasil do mé černé duše semínko nenávisti.

Část třináctá: Sémě nenávisti

"Žehnám tvým ústům, aby směly vyslovovat modlitbu k mocnostem temnoty! Žehnám tvému srdci, aby smělo cítit nekonečnou lásku k nejvyššímu Knížeti pekel! Žehnám tvým myšlenkám, aby cítily sílu moudrosti tvé víry!" Při vyslovování svých temných slov Velmistr kropil mé klečící tělo svěcenou vodou, aby mě očistil od negativní světské energie.

Do nosu mi pronikala omamná vůně purpurového éterického oleje z vonné lampy, umístěné v zadní části oltáře. Otupovala mé smysly a tvarovala mě do poddajné hmoty.

Klečel jsem na kamenné podlaze a pokorně přijímal blahořečení velekněze. Trpěl jsem však jako raněné zvíře. Neutuchající pálivá bolest v anální oblasti oslabila mé vnímání a nedokázal jsem se pořádně soustředit na rituál. Spíš, než o povýšení z novice na učně jsem nyní toužil po dóze s hojivou mastí.

Velmistr si celou noc vychutnával mé utrpení a prodlužoval dnešní obřad. Jeho magistr, Pán černého plamene, už před více než hodinou rozžal černé obřadní svíce v rozích oltáře, celebrant mě však nechal celou tu dobu klečet a trpět a dal přednost zasvěcování noviců. Až teprve teď, v posledních minutách těsně před půlnocí, dokud noc ještě ovlivňovala planeta Saturn, vládnoucí mému znamení, upřel své kruté oči za maskou na mne.

Rozezvučel se gong. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" Velmistr odřekl magickou formuli a těsně u mého čela mi elegantním pohybem levé ruky naznačil obrácený kříž. Jeho pobočník, Pán meče, mu s posvátnou úctou podal obřadní meč, na jehož čepeli byly po celé délce vyryté starodávné runy.

Nejvyšší kněz provedl tradiční rituál vzývání čtyř elementů a čepel meče naplnil silami čtyř přírodních živlů. Nejdřív položil ostří na pergamen a pomalu odříkajíc kouzelnou formuli vzýval Zemi, ve stoupajícím kouři kadidla vyzval Vzduch, pak jeho špičkou prostupoval plamenem hořící svíce a vyvolal Oheň a nakonec přivolal přírodní sílu Vody, když ponořil hrot meče do svěcené vody.

"Touto temnou hodinou, za podpory sil, které drží tento svět pohromadě, stoupáš ve své hodností o jeden stupeň výš a stáváš se Učněm." Obřadní meč mi položil na levé rameno a několikrát mě s ním poklepal. "Získáváš právo účastnit se všech rituálů a kouzel, všech kongregací templu a také máš právo vystupovat na sabatech v kruhu." Rozevřel dlaň a kolem krku mi pověsil jakýsi rituální předmět. "Tento symbol a atribut věčně žijících božstev ať ti přináší novou sílu k životu a poskytne věčnou ochranu, bratře... Morsatere“.

Černá smrt. Vskutku výstižné krycí jméno. Položil jsem ruku na srdce a sklonil jsem hlavu hluboko na prsa na znamení vděčnosti. Zorničky se mi rozšířily děsem, když jsem pohlédl na talisman, houpajícími se mi na krku a uvědomil si jeho hrůznou symboliku.

Na stříbrném řetězu visel egyptský kříž. Symbol věčného života.

Zvedl jsem prudce hlavu nahoru a pohlédl jsem mu do očí. Jeho pohled píchal jako trny divoké růže. Vyslal silnou neviditelnou energii, která mi lehce pronikla pod mozkové pleny a prozkoumávala jejich nitro. Narazila na hradby, které si můj mozek silnou vůlí rychle na obranu postavil. Strach mi ale vysál hodně energie a cítil jsem, že nedokážu dlouho odolávat.


Promyšleným výpadem jsem odrazil jeho útok a prosákl hluboko do jeho lebky. Zorničky se mu nepatrně rozšířily překvapením.

"Jsi drzý, Morsatere!" zasykl mezi zuby tak tiše, že jeho šepot dolehl pouze k mým uším. Obrnil se proti mému výboji a zesílil své kouzlo. Nedbaje na jeho počínající vztek jsem mu jeho přepad zpětným odporem vrátil. Byl jsem rozhodnut nepustit ho dál a zintenzivnil jsem nápor na jeho hlavu.

Ani jeden z nás nehnul jediným svalem, přitom se mezi námi odehrával mlčenlivý urputný boj. Úzký prostor mezi mnou a jím téměř jiskřil silnou magickou energií. Vzájemně jsme se snažili infiltrovat se jeden druhému do myšlenek. Já proto, abych zjistil, jestli je dnešní noc tou vyvolenou pro další rozdvojení mé duše. Že to skutečně plánuje, mi dal symbolicky najevo nilským křížem. On zase proto, předpokládám, aby zjistil, proč jsem se jeho darem vyděsil a co je příčinou mého náhlého vzdoru.

Hluboko uvnitř hlavy jsem ucítil, jak se mé bariéry bortí a poskytují volný přístup k mým myšlenkám. Poraženě jsem sklopil zrak.

Byl lepší. Lepší a zkušenější. Znásobil mou zlost tichým, vítězným smíchem.

"Nasaď si masku! Rychle!" zavelel chladně, když se dosyta nabažil svého vítězství. Počkal, až tak učiním, pak se otočil prudce na podpatku a odkráčel k oltáři.

"Přiveďte vězně!" zvolal hromovým hlasem a mávnutím ruky rozhoupal kadidelnici, visící nad mou hlavou. Její kyvadlový pohyb rozfoukával omamný kouř kadidla do prostoru a omámil mé smysly. Pán zla sebral od strážce oltáře obětní dýku a pokynul mi rukou.

"Přistup blíž, bratře!" Poslechl jsem.

Ze zadní lodi templu přiváděli dva zasvěcenci vzpírajícího se člověka. Bránil se tak úporně, že měli oba co dělat, aby ho udrželi. Ruce měl spoutané za zády a zpod černé kápě, natažené přes celou hlavu a halící mu tvář, vyluzoval nesrozumitelné zvuky. Bratři ho přivlekli až k veleknězi a surově ho přinutili před něj pokleknout. O dva kroky odstoupili a zaujali pohotovostní postoj, rozkročili se a zkřížili ruce na prsou.

Podle černého hábitu, sepnutého pod krkem kostěnou sponou jsem tipoval, že je to kouzelník, a ne mudla. Muž - žena to s jistotou nebyla, neměla by tolik síly tak urputně se bránit - rezignovaně klesl na kolena a tiše čekal na svůj ortel.

Velekněz mi vznešeným pohybem podal atham. "Napoj své bohy krví, Morsatere!"rozkázal.

Byl jsem zmatený. Při studiu pravidel a zákonů Řádu jsem, pokud vím, nikde nenarazil na to, že by povýšení doprovázel obětní rituál. Ovšem, je to Velmistr, který stojí na samém vrcholu této tajemné instituce a určuje její pravidla. Já jsem pouhá malá krysa na samém dně této stoky. Vykonavatel.

Tušil jsem, proč můj pán dnes v noci pozměnil tradice. Chystá se mě opět bez lítosti rozčtvrtit jako ulovenou zvěř. Chvějícíma rukama jsem vzal z jeho natažené dlaně stříbrnou zbraň. Studila jako horský ledovec.

Velmistr silným hlasem, rozléhajícím se až do zadní části chrámu, přísně promluvil. "Tento muž se provinil tím, že se rouhal a proklínal svého pána a bude za to potrestán!" Poodstoupil pár kroků, ale postavil se tak, aby mi dobře viděl do tváře.

"Začni!" zavelel. Vězeň tiše zakňučel.

Sevřel jsem chladný kov v pravé dlani. Zrak mi sklouzl na třesoucí se zahalené tělo, klečící pode mnou. Zběsile jsem přemýšlel nad nějakým plánem, jak Velmistrovi zabránit v tom, aby mou duši poslal do pekel.

"Odhalte vězni tvář!" zahřímal mohutný Mistrův hlas a upřel na mne tak soustředěný pohled, že mi málem propálil díru do temene lebky. Dva pomocníci přiskočili k oběti a strhli mu kápi z hlavy.

Na jeho záda spadl vodopád neposlušně rozházených dlouhých vlasů barvy přezrálé pšenice. Vlasů tak hebkých, jako nejjemnější přírodní hedvábí, tak jemných, jako vnitřní peříčka sojky, schovaná pod jejími křídly. Vlasů, které jsem si nesčetně krát nechával proklouzávat mezi svými prsty.

Kouzelník poplašeně zamrkal a vystrašeně se rozhlédl kolem. Zvedl smrtelně bledou tvář ke mně. Srdce mi sevřela trnová koruna a svět kolem mne se zastavil. Mé vidění se zúžilo do jednoho, jediného bodu. Do těch ocelově šedých oči. Ještě nikdy, nikdy za ta léta nebyly tak vyděšené, tak poražené.

Zachvátila mne panika tak mocná, že mi nůž málem vyklouzl z roztřesených rukou. V zoufalství jsem zvedl oči ke svému pánovi.

Pozoroval mne ostřížím zrakem. Ani jeho hrůzná maska nebyla tak ďábelská, jako ty kruté a nelítostné oči, neschopné žádného soucitu, které mu ze stínu kápě svítily jako dvě lucerny v nejzapadlejší tmavé uličce. Jako blesk z čistého nebe se na jeho rtech znenadání objevil křivý, triumfální úsměšek, dokonce i připomínající tvar blesku.

"Na co čekáš? Zabij ho! Nebo zabiji já tebe!" zasyčel nelidsky a sevřel ruku v pěst.

Do slabin mi vystřelila ostrá bolest. Cejch se rozpálil jako pekelná výheň. Zkřivil jsem pod maskou obličej do úšklebku a vycenil jsem zuby. Pochopil jsem, co mi tím naznačil, připomněl mi mou povinnost vůči Řádu a vůči němu.

Pomalu otevíral pěst a čekal, jak se rozhodnu. Bolest slábla.

Nechápal jsem jeho zvrácené myšlení. Proč vlastně Lucius? Osobní misí Pána zla přece je zbavit svět nečistokrevných kouzelníků a mudlů a ne likvidovat čistou krev a své nejvěrnější. Nechtělo se mi věřit, že by chtěl mou duši rozervat na úkor Luciusovy smrti. Smrt je příliš vysokým trestem za rouhačství. Anebo je to můj trest za to, že jsem odmítl být mu po vůli? Za to, že jsem se mu postavil?

Teď víc, než kdy jindy jsem si uvědomil, že sedmé přikázání satanského devatera sedí mému pánovi na tělo jako kůže na jeho svalech. Člověk je pouhé zvíře, někdy lepší, mnohem častěji však horší než ta, co kráčejí po čtyřech, tvor, jenž se díky duchovnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejzkaženějším zvířetem na zemi.

Sklopil jsem zrak k Luciusovi. Trny, ovinuté kolem mého srdce, se nelítostně kolem něj utáhly, když jsem četl tu němou prosbu v jeho očích. V očích, které bych kdykoliv poznal, i kdyby se bez tváře vznášely v lihu v Mistrově zvrácené sbírce jeho obětí. V očích, podobajících se šedivým mračnům, nasáklým vodou a pojímajícím duše utopenců a sebevrahů, kteří jsou odsouzeni věčně putovat mezi nebem a zemi.

Strach, sálající jeho roztřeseného těla opanoval i mé smysly. Musel jsem si rychle vybrat, než mě opustí i ta špetka odvahy, která ve mně tiše skomírala.

Můj život za jeho.

Zrak mi letmo zalétl k Temnému pánovi. Napjatě sledoval každý můj pohyb. "Je tak těžké rozhodnout, kdo z vás dvou dnes v noci zemře?" zahřímal netrpělivě. "Než odbije půlnoc, chci znát tvé rozhodnutí!"

Zkoumavě jsem si prohlédl atham. Jeho rukojeť byla vykládaná broušenými rubíny, vyjímajícími se na bílém kovu jako krůpěje krve nevinných obětí, kterým během staletí její čepel probodla hruď.

Na oboustranně broušené čepeli, lesklé jako zrcadlo a která se za okamžik zbortí krví, se mi znenadání objevil výjev. Plápolající pekelný oheň, polykající mou černou duši, olizující mé svíjející se zčernalé tělo. Temnota. Temnota, která se bez pozvání vplížila do mého života. Zlověstná temnota, která mě pohlcuje jako černá díra a nutí mne dělat věci, které bych jindy nespáchal.

Rozhodl jsem se.

Oběma dlaněmi jsem pevně sevřel studenou rukojeť dýky a pomalu jsem natáhl ruce před sebe. Rychle jsem si v mysli přemítal anatomii lidského těla. Odhadoval jsem sílu rozmáchnutí, abych zarazil ostří co nejhlouběji do prsou a probodl srdce skrz, aby smrt přišla okamžitě a bolela co nejméně. Nasměřoval jsem špičku dýky na levou stranu hrudi mezi žebra tak, aby nenarazila na hrudní kost a nesklouzla po ní. Nechtěl jsem způsobit víc bolesti, než bylo nutné.

Naposled jsem se podíval na Luciuse. Pod mou černou kápí a za stříbrnou maskou mne nemohl poznat. Šepotem, z kterého běhal mráz po zádech, zbaběle prosil o život. Až teď, když jsem slyšel, jak se jeho zoufalý šepot rozléhá po chrámu, jsem si uvědomil to mrtvé ticho všude kolem, přerušované pouze vrzavým zvukem rozhoupané kadidelnice těsně nad mou hlavou, zařezávajícím se hluboko do mozku jako ostří nože.

Hleděl jsem mu do zvlhlých očí, jako už tisíckrát předtím. Nebylo v nich ani památky po jejich pověstném chladu a povýšenosti, sálal z nich pouze strach a děs. Prosebně hleděl do těch mých, než se mi jeho vystrašený obličej v závoji krůpějí, deroucích se ze slzných kanálků, rozmazal.

V chrámové věži se rozezněl zvon, odbíjející půlnoc. Každý jeho silný úder neúprosně ubíral čas, který mi zbýval. Pomalu jsem zvedl ruce. Vysoko, abych se pořádně rozmáchl a nedal smrti šanci, aby zabolela.

Kdesi hluboko uvnitř zaseté sémě nenávisti vzklíčilo.

Každičkým dunivým úderem kovového srdce na mosazný zvon mi lebka praskala víc a víc, jako skořápka vejce, rozmáčknutého v dlani.

"Ne! Ne! Pro rány boží, ne!" vykřikl Lucius a s hrůzou hleděl na špičku dýky, zapíchnutou do prostoru přímo nad jeho hlavou. Krčil se k zemi, kňučel jako štěně a v zoufalství si do krve okusoval nehty na třesoucích se prstech. Zvláštní, vždy jsem si myslel, že stejně jako já se nikdy nesníží k tomu, aby prosil o život a že zemře hrdinsky. Bylo mi ho... líto.

Zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl, abych sebral odvahu ke svému činu. Do plic jsem nasál štiplavý kouř myrhy, pálené na rozžhaveném kokosovém uhlí v kadidelnici. Dráždil mé citlivé čichové buňky a míchal se s vůní známých bylin. Nasál jsem rozrušeně ještě víc, když mé senzory rozeznaly, o jaký botanický druh jde.

Sklopil jsem zrak k Luciusovi. Přesto, že jsem věděl, že budu za to pravděpodobně potrestán, připažil jsem ruku s dýkou k tělu a druhou jsem si strhl z obličeje masku a odhalil mu svou tvář. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Temný pán udělal varovný krok dopředu, zůstal ale stát.

Přesně, jak jsem očekával, Lucius se díval na mne s překvapeným výrazem. Sklonil jsem se k němu a bez varování jsem polibkem, agresivnějším, než jsem zamýšlel, zaútočil na jeho rty. Vtáhl jsem jeho jazyk hluboko do svých úst a netrpělivě nasál.

Otevřel dokořán své šedé oči a ohromeně pohleděl do mých rozšířených zorniček. Vylekaně jsem polibek přerušil a srdce se mi rozbušilo na poplach.

Dvanáctý dunivý úder zvuku mosazného zvonu nemilosrdně odměřil můj čas.

"Jak dojemné!" ozval se pobaveně Pán zla. Nedal mi už ale šanci. "Dost už! Čas vypršel a má trpělivost obzvlášť! Zabij ho!" zahřměl.

Díval jsem se upřeně do těch odevzdaných šedivých očí. Ruce se mi třásly jako listí osiky. Narovnal jsem se a oběma rukama jsem sevřel stříbrnou střenku athamu. Klouby na prstech mi zbělaly, když jsem ji sevřel. Rozkročil jsem se, abych udržel stabilitu při úderu a taky vylepšil úhel bodnutí vůči klečícímu tělu. Všechny svaly se mi napjaly jako lano, na jehož druhém konci se vzpíná nezkrocený hřebec.

Zavřel jsem oči. Bylo těžké, velice těžké dívat se do tváře, která pro mne znamenala vše. Přátelství, pocit bezpečí a domova, které jsem nikdy předtím nepoznal, jediného člověka pod širým sluncem, který pro mne znamená vše, úplně vše, který mne miluje a kterého... a kterého... snad dokáži milovat i já.

"Dívej se, nebo ti přilepím víčka k čelu!" zasyčel nemilosrdně můj pán. Opět mi nedal možnost výběru. Můj život za Luciusův. Copak mohu volit jinak?

Otevřel jsem oči.

Vzduchem zasvištěl prudký pohyb mých paží. Úder byl silný, rychlý a nečekaný. Lucius nestačil ani hlesnout. Jeho tělo se naznak svalilo k mým nohám a s doširoka rozpřaženýma rukama zůstalo ležet na zádech. Z hrudi mu jako pahýl stromu, rozčísnutého bleskem, trčela třpytící se rukojeť obětní dýky. Osm a půl palců dlouhá čepel pronikla do jeho těla až po samou rukojeť, probodla plíce i srdce skrz a zastavila se o zadní žebra. Červený kabátec pod hábitem rychle prosakoval krví a lepkavá hmota pod mrtvým tělem se rozšiřovala jako hustý lektvar z převráceného kotlíku.

Dlouhé světlé vlasy měl neposlušně rozházené kolem hlavy a dokořán otevřené oči upíral na to poslední, co ve svém životě uviděl. Mou tvář. Smrt přišla tak rychle, že se mu ani nestačily rozšířit zorničky hrůzou. Oči barvy rtuti vyhasly jako opuštěné ohniště a lesk se z nich pomalu vytrácel jako tma, kterou z černého lesa vyžene první rozbřesk.

Přestože jsem si myslel, že budu cítit bolest, necítil jsem ji. Všechny emoce světa přehlušila křičící nenávist v mém srdci a obrovské zklamání a rozčarování ze zmařených iluzí o lepším životě, které se jako rozbité sklo tříštily o chladnoucí tělo pode mnou.

"Výborně, bratře Luciferiáne!" zvolal spokojeně Velmistr. "Prošel jsi bez škrábnutí ohněm oddanosti a loajality ke mně a k Řádu a napravil jsis svou reputaci rebelantského Smrtijeda."

Klečel jsem pokorně u Mistrových nohou, upíral zrak na zaprášenou kamennou podlahu a zaháněl sklíčenost myšlenkou na to, kolik lidské krve už za ta staletí musela vsáknout a kolik bolesti a nářků toto obětní místo halí. Do nosní sliznice mi čpěl pach krve a smrti.

Můj pán přistoupil k Luciusovi. Ve tváři se mu zračil neskrývaný výraz odporu a pohrdání. Sklonil se a s vlhkým mlasknutím vytáhl dýku z jeho hrudi. Čerstvá krev stékala po čepeli a kapala na dlažbu. Z rány se okamžitě vyvalila hustá krev.

Velmistr přešel kolem mne a tiše a nekompromisně zavelel: "Následuj mně!" Prudce se otočil, gestem pokynul magistrovi ke svolení zhasnout obřadní svíce a oficiálně ukončil rituál. Rychlým krokem kráčel do zadní lodi templu, neohlížeje se, zda-li jdu za ním. Zvedl jsem se z kolen, naposled jsem sklesle zavadil pohledem o mrtvé tělo na zemi a rychle následoval vlající bílé roucho.

Vešel jsem dokořán otevřenými dveřmi do sakristie a zůstal jsem stát mezi dveřmi. Stál ke mně zády a svlékal si kněžský háv. "Už jsem si začínal myslet, že tě budu muset zabít. Nezapírám-," řekl podezřele klidným hlasem, aniž se otočil, "- že by to byla věčná škoda." Hodil roucho přes opěradlo židle, sundal z obličeje masku a položil ji na stůl vedle řady bohoslužebných knih a předmětů. A vedle krví zborceného athamu.

Přistoupil ke mně. Zabouchl prudce dveře a nebezpečně se přiblížil.

O krok jsem couvl a vnitřnosti mi sevřela ledová pěst. Moje polovina duše hlasitě zasténala v neblahé předtuše toho, že se dnes v noci ještě víc scvrkne.

Pán zla se lehce ke mně přitiskl, tak lehce, že jediný sval, který se mohl hýbat, bylo mé divoce tlukoucí srdce a sevřel mi pod krkem měkkou látku mého pláště do pěsti, až jsem měl pocit, že mě s ní uškrtí. Jeho výraz se rázem změnil.

"Neopovaž se už nikdy, nikdy použít na mne nitrozpyt bez mého svolení! Rozuměl jsi?" zasyčel jako zmije. Jeho zlostí zrudlá tvář se téměř dotýkala mé, až jsem cítil to horko, sálající z ní. Potlačil jsem silné nutkání ho odstrčit.

"Dám ti pár dobrých rad, příteli. Pokud chceš žít, za žádnou cenu nesundávej svou masku v chrámu Temnoty! Pamatuj, že nestrpím nerozhodnost, byť je v sázce tvůj vlastní život. Nikdy nepodceňuj můj talent přesvědčit každého k tomu, aby dobrovolně udělal to, co chci! Se mnou není radno si zahrávat! Neznám slitování a nesnesu vzdor! Se svými nepřáteli se nemazlím a své bývalé přátele s požitkem porcuji! Nemám jen tak pro nic za nic pověst ukrutného čaroděje bez srdce!" řekl téměř hrdě. "Mysli na to pokaždé, když ti řeknu o cokoliv! Cokoliv, rozumíš? Máš privilegia, o kterých se ostatním ani nezdá a za to od tebe vyžaduji bezmeznou poslušnost! Ve všem! Patříš mi a mohu si s tebou dělat, co chci! Pamatuj, že jsi má děvka, špičková nevěstka, kterou si vezmu, kdykoliv se mi zachce!"

Poslední slovo mi vztekle vmetl do tváře, abych konečně pochopil. Pochopil, že v jeho službách neexistuje možnost svobodného výběru. Buď slepá oddanost a pokora, nebo krutá smrt.

Sám jsem si dobrovolně vybral. Jsem Smrtijed. Elitní zabiják, nastavující krk za svého pána. Poslušný pes, věrný, podřízený pouze svému pánovi. Nepřítel jeho nepřítele a nejlepší přítel smrti. Vyvrženec pekla. Psanec. Kurva.

Uvědomil si, že se naše těla dotýkají. Uvědomil si, že jeho rty jsou tak zatraceně blízko těch mých, že by stačilo povystrčit jazyk a dotkl by se jich. Zúžil oči a olízl si rty. Chřípí se mu rozšířilo, začal přerývaně zhluboka dýchat a jen silou vůle se přemáhal.

"Nemohu znesvětit toto posvátné místo svými nízkými pudy," zašeptal zklamaně a snažil se nedat šanci svému probouzejícím se chtíči, aby ho pohltil. "To ale neznamená, že jinde nemůžu." Potlačil svou touhu a nechal vyklouznout látku mého pláště mezi prsty.

"Dnes ale ne. Mám důležitou práci." V jeho hlase už znělo chladné sebeovládání.

Prudkým, řekl bych až splašeným pohybem se rychle otočil a zamířil ke stolu. Do ruky vzal rukojeť obětní dýky a pozorně si prohlížel zaschlou krev na její umazané čepeli. Ani se nesnažil skrývat výraz spokojenosti ve tváři a samolibý úsměv, křivící mu jeho už tak zkroucené rty. Kdyby olízl z té oceli krev svého nepřítele, ani bych se už nad tím nepozastavil.

"Lucius se provinil proti mým zásadám. Rouhání, proklínání a zatracování je totéž, co znesvěcení mé osoby a za to si zasloužil trest." Z hromady svátostných předmětů sáhl po oltářním ubrusu a do jeho bělostné látky důkladně otíral zakrvácenou čepel. "Nedokázal jsem odolat silnému nutkání spojit příjemné s užitečným a potrestat vás oba najednou!" zachechtal se záludně jako malý spratek. "Doufám, že tě to dostatečně poučilo o tvých povinnostech!"

Pozorně jsem poslouchal pravidla jeho zvrácené hry na kočku a na myš a neodvážil jsem se ani mrknout víčkem. Skláním se před jeho téměř geniálním nápadem. Jednu věc však neodhadl. Podcenil mou inteligenci. Zapomněl na mou největší přednost. Na můj vysoce citlivý čich a talent na lektvary.

Pravda, pokusil se omámit mé smysly pronikavou vůní kadidla a odpoutat tak mou pozornost od nezaměnitelného nakyslého pachu z Luciusova dechu. Mne však nemohl oklamat. Ve směsi ingrediencí jsem ucítil pronikavou vůni denivky, která v kombinaci s bahenním pachem žabníku znamenala jediné. Zaručeně jsem se nemohl splést a i když je sušený truskavčí plevel zcela bez zápachu, byl jsem si jist, že tam je též.

Musel jsem se ujistit ve svém převratném objevu a riskl jsem Mistrův hněv. Můj hluboký polibek, kterým by se - byl jsem o tom přesvědčen - Lucius rozloučil se mnou i se životem, nebyl opětován. Srdce mi ale rozbušilo zcela jiné poznání. Povědomá odporná chuť močálu, kterou jsem nedočkavě nasával z jeho jazyka, definitivně potvrdila mé podezření. Bezpochyby hřímal s bahnitou příchutí rozdrcených pijavic.

Nemohl jsem se splést. Strnul jsem. Vše najednou do sebe zapadalo.

V hlavě se mi rozezněl alarm z náhlého pochopení a mozek se mi rozeběhl na nejvyšší chod. Potvrdily se mé prvotní pochybnosti z toho, že i když jeho fanatická mise ovládnout svět a celé lidstvo přerůstá ve zvrácenou posedlost, přesto se můj pán nezbaví svých nejvěrnějších a čisté kouzelnické krve jenom kvůli nějakému svému vrtochu. Hlavou mi rychle probleskly další indicie, které jsem měl celou dobu přímo před očima a které jsem přes svůj žal přehlédl.

Ještě na jednu velice podstatnou věc Temný pán zapomněl. Netušil, jak dobře znám svého Luciuse. Ano, je to nadutý, povýšený a rozmazlený parchant, přesto by se nikdy nesnížil k tomu, aby kňučel jako vystrašené štěně a zbaběle prosil o život. Je pyšný na svůj šlechtický původ a jiný hábit, než ten, který ušili skřítci v malfoyské manufaktuře z nejkvalitnějších drahých látek by přes svá aristokratická ramena nepřehodil a nezapnul něčím tak obyčejným, jako je kostěná spona. Stříbrný malfoyský erb mu nechyběl ani na tom nejmenším knoflíčku od košile.

Za stříbrnou maskou, zakrývající mi tvář, mně Lucius poznat nemohl. Mé oči by mne ale prozradily, jsem o tom přesvědčen. Do omrzení je často opěvoval a poeticky přirovnával k onyxu nebo obsidiánu, až jsem mu jednou v žertu navrhl, aby si je jednou, až zemřu, dal zasadit do prstenu.

Když jsem mu však odhalil svou tvář, nezašeptal mé jméno, neprojevil žádné emoce, nebyl otřesen z toho, že jsem to právě já. Výraz překvapení zračil jediné. Že hledí do tváře svého vraha. Nic víc. Jeho oči postrádaly jakýkoliv cit. Nebylo v nich dokonce ani památky po chladu a povýšenosti, tak pro ně typických.

Ty šedé oči, které se z jeho tváře na mne poraženě dívaly, nebyly Luciusovy.

Toto náhlé osvícení mi málem vyrazilo dech a dalo mi hodně námahy nedát před Pánem zla na sobě znát, že jsem prokoukl jeho lest.

Netuším, koho jsem to zabil, ale můj Lucius to zaručeně nebyl.

Zařinčela zbraň, když ji můj pán hodil na stůl k ostatním sakrálním předmětům. Čepel se leskla jako zrcadlo. "Za tvou rebelii tě dočasně zbavuji výhody uchování duše, Severusi. Jen ten, kdo je mi bezmezně věrný, oddaný a poslušný, si můj dar nesmrtelnosti zaslouží. Teď se musíš hodně snažit, abys získal zpátky mou přízeň. Můžeš začít hned ráno svou misí do Bradavic!" Přehodil si přes ramena černý plášť a hadími prsty sáhl na stůl po své hůlce.

"A teď vypadni! Mám práci!"

Pokorně jsem se mu uklonil s rukou na hrudi a rychle jsem opustil tísnivé prostředí, které mě tlačilo na prsou jako obrovský balvan. Chtěl jsem, musel jsem vidět Luciuse. Po tom, co jsem dnes prožil, jsem mu potřeboval říct, jak moc mi na něm záleží. Víc, než jsem vůbec byl schopen si připustit. Přitom tak málo, tak zoufale málo dnes v noci chybělo, abych se s ním už nikdy nesetkal.

Nikdo, dokonce ani můj pán, netuší, že těsně předtím, než jsem odhalil přítomnost mnoholičného lektvaru, ne do Luciusova, ale do mého srdce na pomíjivý okamžik směřoval ostrý hrot obětní dýky, aby tak definitivně a navždy zabránil temnotě rozežírat mou černou duši a vykoupil život, na kterém mi záleží víc, než na mém vlastním.

Část čtrnáctá: Tajná zpověď

Rozrážel jsem jedny dveře za druhými, nahlížel do všech pokojů a zoufale volal jeho jméno. Neozýval se. Přepadl mne tísnivý strach, stahující mou hruď jako svěrací kazajka. Proběhl jsem loveckým salonkem se skálou místo zdi a výstavnou expozicí desítek druhů vycpaných dravců a savců na její plošinách. Jindy bych mrtvá zvířata obdivoval, teď jsem rychle vyběhl po točitém vyřezávaném schodišti do patra.

Vešel jsem do svého pokoje. Na podlaze se válelo červené jezdecké sako. Na stolku u postele se leskl prsten s černým obsidiánem, který Lucius nikdy nesundával.

Nasunul jsem si jej na prst a rozhlédl jsem se. Postel byla ještě pořád uválená a na matraci se leskla velká vlhká skvrna po lubrikačním gelu, hned vedle zbytky zaschlého spermatu. Od té chvíle, co jsem tento pokoj opustil, zde očividně nikdo nebyl. Bylo podezřelé, že Lucius ještě nepřikázal domácímu skřítkovi, aby ten nepořádek uklidil.

Ve zlé předtuše jsem jako smyslu zbavený vtrhl do Luciusova pokoje. Na stole plápolaly plamínky z rozžatých svící v pětiramenném svícnu, pokoj byl však prázdný. Stejný nepořádek. Postel sice nedotčena, zato se na ní válela spousta Luciusova oblečení. Košile, svlečena i s vázankou, bílé rajtky, na zemi hozené jezdecké boty. Šatník dokořán otevřený a zpřeházený. Všude po leštěné podlaze rozbitý zajisté drahý porcelán, který byl kdysi nádhernou vázou. Spousta věcí, jejichž původní místo vystavení bylo zcela jinde, než na zemi, nejspíš někde na dosah ruky.

Stál jsem jako přikovaný ve dveřích a sledoval tu spoušť.

"Pán se moc zlobil, když jste odešel," ozval se tenký hlas za mými zády. Otočil jsem se. Domácí skřítek Failon, alespoň jsem si myslel, že je to on, přes to množství náplastí jsem ho ani nemohl poznat, byl celý pomlácený, jakoby se zřítil ze schodů a průhlednou kůži v místech, které nezakrývaly flastry, měl posetou modřinami.

"Co-co se tady stalo?" zařval jsem. "Kde je tvůj pán?"

"Pán měl velký vztek, když jste odešel. Rozbíjel všechno a zmlátil svého sluhu. Křičel a velice proklínal a zatracoval svého pána. Neuctivě o něm mluvil a přivolal na sebe jeho hněv."

Chytil jsem ho jednou rukou za cáry hadrů, visící mu na vyhublém těle a nadzvedl do výšky. "Kde je teď?"

"Pán měl večer návštěvu. Dva muže v černých pláštích s kápěmi. Předali mu zapečetěný vzkaz a můj pán se pak rychle převlékl a šel s nimi. Nebyli to hodní lidi. Failon se moc bojí o svého pána," fňukal.

"Kam šli? Kde je ten vzkaz?" zajíkal jsem se.

"Failon nic víc neví."

Pustil jsem ho na zem. Vešel jsem do pokoje a zabouchl jsem za sebou dveře. Hodil jsem se na postel, obličej zabořil do polštáře a tiše jsem vzdychal. Koho jsem to vlastně v tom prokletém chrámu zabil? Co když to... co když to... Co když právě ten mnoholičný lektvar byla ta léčka? Co když to bylo mistrovské divadlo, které mne mělo zmást?

Posadil jsem se a nevnímaje bolest z natrženého svalu mezi hýžděmi, začal jsem chladně uvažovat. Ne, to nemohl být Lucius. Všechna znamení na oběti hrála proti němu. Nejspíš teď někde popíjí s Goylem a Crabbem v malfoyském sklípku a dobře se baví.

Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolu. Rychle jsem na pergamen načmáral pár slov se žádostí o audienci u Brumbála a zavolal jsem skřítka. "Kde tady máte sovinec, nebo alespoň klec se sovou? Potřebuji tohle doručit do Bradavic!"

"Failon se o to postará, pane." Vzal ruličku a přemístil se.

Došel jsem do koupelny a převrátil ji celou naruby, než jsem v tom množství krémů, kelímků a lahviček našel jakousi hojivou mast a bohatě jsem si ji nanesl kolem konečníku. Za zrcadlovou skříňkou jsem objevil myslánku. Vzal jsem hůlku a zbavil jsem se několika svých vzpomínek, které mi tížily hlavu. Vrátil jsem se ke stolu a ztěžka jsem dosedl na židli. Unaveně jsem si promnul kořen nosu a opřel jsem čelo do dlaní.

Zrak mi padl na dva svitky pergamenů. Jeden z nich nesl rozlomenou pečeť s lebkou a hadem. Merline! Byl to tentýž vzkaz, který Temný pán včera večer psal a který měl Walden někomu doručit. Kdybych to jen tušil, že právě Luciusovi. Polil mě ledový pot.

Vyplašeně jsem po něm sáhl a rozložil jsem ho. Hlasitě jsem zaklel. Byl úplně čistý. Pán zla použil inkoust, který nenávratně zmizí do několika vteřin po přečtení. Zklamaně jsem ho odhodil a vnořil jsem tvář do dlaní.

Po chvíli jsem otevřel jedno oko a zkoumavě se zahleděl na druhý svitek. Napjatě jsem po něm sáhl. Byl o hodně větší a hustě popsaný drobným, úhledným rukopisem. Začal jsem číst.

Mám vztek, obrovský vztek! Pán zla mi opět vzal mého Severuse! Bojím se, co s ním bude, vůbec netuším, proč si ho zavolal. Děsí mne představa, že ho zase umučí a uvězní a když ho pak propustí, nebude to už on. Změnil se, skrývá přede mnou nějaké tajemství. Už dávno to není ten můj malý princ,-

Zarazil jsem se. Och, Merline! Lucius svůj vztek a strach o mne po mém náhlém odchodu svěřil pergamenu! Jak musel být zoufalý, že něco tak ponižujícího udělal. Vůbec mi to k Malfoyovi nesedělo, nicméně člověk v zoufalství dělá nesmyslné věci.
Přesto to nemohu číst, je to soukromé! Sroloval jsem jej a odložil stranou. Nedokázal jsem však přinutit svůj zrak, aby po něm nepošilhával. Přistihl jsem své prsty, jak po chvíli opět rozbalují ruličku.

-to nezkušené štěně, které štěkalo, ale nekousalo. Jen mojí zásluhou je z něj Smrtijed, jeden z nejlepších. Někdy jde z něj strach a často se přistihnu, že lituji toho, že jsem ho seznámil s Mistrem.
Vím, že ho jednou ztratím a s panickou hrůzou pořád myslím na tento černý den. Nikdy jsem neměl připustit, aby se dostal do spárů Temného pána.
Miluji ho. Nikdy jsem mu to neřekl, ale znamená pro mne víc, než si vůbec chci připustit. Kvůli němu zanedbávám Narcisu, rodinu, přátele, své povinnosti, zplození dědice.

Zavřel jsem oči. Nikdy jsem tohle neměl číst. Lucius nikdy nedává najevo své city, skrývá je za maskou chladného, povýšeného a arogantního aristokrata a tak by to mělo i zůstat. Tato jeho slova jsou však plná emocí a nebyla určená pro žádné nepovolané oko. Byla to tajná zpověď nešťastného člověka, který své emoce nemůže vyjevit světu a tak je svěřuje pergamenu. Když jsem otevřel oči a začetl jsem se dál, připadal jsem si jako přistižen při svatokrádeži.

Miluji ho natolik, že jsem dnes souhlasil s něčím, co jsem myslel, že bych nikdy nebyl schopen udělat. Požádal mne o něco, co se mi příčilo a hnusilo. Co jsem jednou zažil na vlastní kůži a nikdy na to nezapomenu. Něco, co bylo odporné, zvrácené, špinavé, bolestivé. Přesto, že to bylo proti mému přesvědčení, udělal jsem to pro něj.
Bože, jak jen to popsat?
Severus mi stáhl prsten z prostředníku, nevinné gesto, přesto působilo, jako kdyby mi stahoval kůži za živa. Jeden prst, dva nebo i tři patřili od nepaměti k našim dovádivým hrátkám. Ovšem už jenom při představě celé mé ruky v jeho těle jsem se cítil jako na mučidlech. Zrovna na těch, na kterých jsem byl spoután, když do mne pronikala ruka mého pána. Surově, nemilosrdně, s jediným účelem způsobit mi co největší bolest k ukojení jeho zvrhlých choutek. Vzal si mne jediným způsobem, jaký uznává a nebral ohledy na mé bolestné vzdechy, slzy, ani krev na rozkousaných rtech.

Ruka mi klesla. Och, bože, Luciusi! Proč mi nikdy o tom neřekl? Za žádnou cenu bych to na něm nepožadoval, kdybych jen tušil! Přesto k tomu svolil a teď jsem pochopil, jakou oběť tím musel přinést. Se sevřeným srdcem jsem četl dál.

To, co jsem však prožil se Severusem, na mně zanechalo nesmazatelné stopy a nutí mne podrobně popsat to neskutečno.
Pouze toužebná prosba v Severusových onyxových očích mě přinutila dobrovolně si kleknout za něj. Když se přede mnou rozevřel, za jiných okolností bych stíral do rukávu sliny, kapající mi z koutků úst. Teď jsem hleděl na ten tmavý otvor uprostřed bílé kůže s bázní a úzkost mi stahovala hrdlo.
Vsunul jsem dovnitř třesoucí se prst. Tohle mi šlo vždy skvěle. Severus se mi zachvěl kolem prstu a tichounce zasténal. Pomalu jsem jím otáčel a cítil jsem, jak se hladké svalstvo vnitřního svěrače uvolňuje a poddává tření. Přidal jsem druhý, pak třetí.
Otevřel se mi a pustil mne do svého těla. Zasouval jsem se velice pomalu, přesto jsem se hrozně bál, že mu ublížím. Vyžadovalo to bezmeznou důvěru nás obou. Lidská ruka je nejdokonalejší nástroj pod sluncem. Jak jinak si mohu vysvětlit, že si tak nečekaně lehce najde cestu do útrob?
Kritické místo, a Severus se prudce nadechl. Lekl jsem se a málem jsem neuváženě vytrhl ruku. "Bolí to?" zašeptal jsem vyplašeně. Bál jsem se, že jsem mu způsobil bolest. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby prožil to, co já tehdy dole. Stačil by malý, neopatrný pohyb a bylo by po všem.
Zmítal se někde mezi bolestí a slastí. "Ne, vůbec ne, naopak, pokračuj, prosím," vzdychl tiše.
Uklidnil jsem se, masíroval jsem mu svaly na zádech, aby se zcela uvolnil a pomalu jsem zasunul ruku hlouběji. Nikdy bych neřekl, že ruka, pronikající do těla, dokáže vyvolat u obou zúčastněných tak silný erotický zážitek.
Severus tiše vzdychal a šeptal mi instrukce. Svaly se mi sevřely kolem zápěstí a dlaň uvnitř sama zaujala nejvýhodnější polohu. Severusovo tělo se prudce otřáslo.
Poskytl jsem mu dostatek času na to, aby si zvykl na tu plnost. Klečel s koleny daleko od sebe a čelo opíral o dlaně, sepnuté na polštáři. Stehna se mu třásla a z plic se mu draly krátké, rychlé výdechy, samy o sobě tak smyslné, že se mi z nich péro bolestivě napřímilo.
Uchváceně jsem hleděl na svou ruku, ztrácející se hluboko v jeho těle. Nevěřil bych, že by mne ten pohled mohl tak silně vzrušit. Prsty jsem si přejel po napnuté erekci, abych jí trochu ulehčil.
Severus se po chvilce vzpamatoval, lehl si na břicho a opatrně se začal otáčet. Překulil se na záda a roztáhl stehna. Zaujal jsem uvězněnou rukou co nejlepší pozici.
Naše zraky se konečně setkaly. Přelila se mezi námi silná vlna pocitů, které jsme ještě nezažili. Byli jsme maximálně vzájemně propojeni, fyzicky i duševně, víc, než kdykoliv předtím. Oči se mu leskly jako broušený obsidián a vyzařovaly tolik vděčnosti, že jsem ani na vteřinu nezalitoval, že jsem se dal přemluvit k fistingu.
Nedokázal jsem odolat, abych se nedotkl těch nabízejících se bledých rtů, zvlněných křivkou šťastného úsměvu. Přesunul jsem se k jeho obličeji a sklonil jsem se nad jeho tvář. V jeho tmavých očích tančily plamínky vášně. Cítil jsem, jak se do těch očí propadám jako do hluboké, černé propasti. Na prchavý okamžik jsem zapomněl, že je to Smrtijed, chladný zabiják, neznající slitování. Pro tuto pomíjivou chvilku to byl opět můj malý princ.
Vášnivé polibky jsem si nechal na příště. V této situaci žádný jiný, než ten nejjemnější, nebyl na místě. Zlehka jsem se dotkl jeho rtů. Tento lehounký dotek vyvolal ve mně mohutnou vlnu vzrušení. Nechal jsem ji projet tělem až do konečků prstů a pak jsem slízal z jeho rtů tiché vzdechy.
"Svírej pomalu pěst, prosím," zašeptal.
Dlaň uvnitř jeho těla se mi sevřela do pěsti. Severus roztřeseně vzdychl a víčka se mu stáhla přes jeho nádherné oči. Pěst se mi v jeho útrobách začala sama od sebe otevírat a zavírat v pravidelném rytmu. Fascinovaně jsem sledoval slastnou křeč v jeho roztomile zrůžovělém obličeji, třepetající se řasy na chvějících zavřených víčkách, kapičky potu, stékající mu v potůčcích na spánky, pootevřená smyslná ústa a vzrušené vzdechy, deroucí se z nich na povrch. Bylo opojné být tím, který tohle Severusovi způsoboval.
Záda se mu najednou prohnula do oblouku v silné křeči, prsty zaryl do matrace a z plic vydechl nádherně nemravný výkřik. Zkropil své břicho spermatem a když jeho křeč pominula, tělo mu prudce kleslo zpátky do peřin. Než jsem stačil volnou rukou vytáhnout svůj penis z poklopce, udělal velkou bílou skvrnu do mého hedvábného spodního prádla.
Klesl jsem vedle Severuse a oba jsme se snažili popadnout dech. Plný emocí z nádherného zážitku jsem byl rozhodnut požádat Severuse o výměnu rolí, jen co se trochu vzpamatuje.
Líně otevřel oči. "Teď už chápeš?" řekl ospale. Místo odpovědi jsem ho dlouze políbil na rty. Pomalu jsem vytahoval ruku z jeho těla a dbal na to, abych mu neublížil, když už teď nebyl vzrušený.
S požitkem jsem pak slízal bílé kapičky, ulpělé na jemném chmýří pod pupkem a lehl jsem si na něj. Vsunul jsem jazyk mezi jeho stále ještě oddechující rty a nabídl mu taky. Jako vždy, neodmítl.
Opřel jsem bradu o jeho hruď a sledoval jeho oči. Jeho černočerné oči, temné jako nejzvrácenější zákoutí lidské duše, fascinující, podmanivé jako vůně správně namíchané vonné esence orchideje a divokých růží, hluboké jako oceán, připomínající dvě vzácné černé perly na jeho dně.
Právě tento nezapomenutelný zážitek bezmezné důvěry mezi námi oběma zpečetil náš osud a rozhodl o budoucnu. Miluji ho. Oddaně, bezmezně, bláznivě. Nedokážu to už déle v sobě dusit a přetvařovat se. Až se mi vrátí, věřím, že se vrátí, řeknu mu vše. Řeknu to všem. Co na tom, že jsem Malfoy. Jsem taky... člověk. Vím, že se tím odsoudím k zatracení a vyhnanství.
Řeknu mu, že ho miluji. Že mi na něm záleží víc, než na mém vlastním životě. Že kvůli němu opouštím Narcisu. Že obětuji ...
Slyším zezdola jakýsi hluk, vzrušené hlasy, Failona. Severus se mi vrátil! Můj malý princ je zpátky...

Zhluboka jsem se nadechl. Víčka se mi pomalu zavřela a pravý koutek rtů se mi zachvěl v jemné křeči.

Život mi uštědřil spoustu ran zaťatou pěstí. Viděl jsem umírat desítky nevinných mužů a žen, slyšel jsem jejich smrtelný nářek. Nezlomila mě mučidla ani krutost Pána zla. Nezdolala mne temnota, plazící se za mnou jako stín a pronásledující mne v mých nejhorších můrách. Nic z toho mně nedokázalo zlomit.

Obyčejný zažloutlý pergamen však způsobil, že se mi kamenný krunýř kolem mého srdce rozdrolil na prach a osvobozené srdce se roztlouklo v prsou jako na poplach. Přitiskl jsem Luciusovo doznání na hruď a pod bříšky třesoucích se prstů jsem ucítil ten zběsilý pohyb uvnitř.

Emoce, které by tam správně být nikdy neměly, se mi jako vichřice proháněly uvnitř mého těla, hledaly skulinku, kudy se prodrat na povrch. S velkou námahou, jako stádo splašených koní, jsem je držel pod kontrolou.

Pečlivě jsem sroloval pergamen a odložil jsem jej na místo, odkud jsem jej vzal. Opřel jsem rozpálené čelo na sepnuté dlaně na stole a sílou vůle ovládal ten zmatek, který zmítal mým tělem.

Obrovský zmatek z toho, že mne, Severuse Snapea, dokáže někdo takhle milovat. To nečekané poznání, že kdesi hluboko uvnitř mé rozervané duše tryskají emoce. Explodující pocity, které jsou zrcadlem toho nejcennějšího v mé rozežrané duši.

Dokud z ní tryskají, má duše ještě pořád žije. Dokud mám schopnost něco cítit, jsem ještě člověk.

*****

Vyskočil jsem na rovné nohy a okamžitě přešel do střehu. Známý svištivý zvuk mě probral z dřímot. Vzduch uprostřed místnosti se zachvěl a zhmotnil do lidské postavy.

"Luciusi!" Z hrdla se mi vydral nesrozumitelný chraplavý výdech se směsicí úlevy, radosti a štěstí, rozjařenější, než jsem vůbec chtěl. Bouře emocí opět zabubnovala pěstmi zevnitř na hrudní kost. Rychle jsem je zamaskoval předstíraným zájmem o otisk tvrdé desky stolu na mém čele a bříšky prstů jsem si jej intenzivně protíral.

Kdybych tak neučinil, byl bych ztracen. Beznadějně bych ho už mačkal v náručí, pevně objímal a tiskl na hruď. A to jsem nemohl. Když opomenu, že nedávám najevo své city, toto privilegium jsem radši přenechal jemu, jinak by se Lucius dovtípil, že jsem nahlédl do jeho psaní.

Pohlédl na mně. Odměřeně, znechuceně, s odporem. Rty, ohrnuté jako rukávy až skoro k nosu, bradu vysoko zdviženou. V hezké tváři se mu trvale usadil výraz pohrdání.

Levé obočí se mi zaškubalo ve zmatku. Pohrdání, povýšenost ano. Ale ten odpor mi tam vůbec neseděl. Popravdě, čekal bych, že mě rozmačká v náruči. Očividně ale po tom netoužil. Co naplat, jsme oba skoupí na projevy něžností, já z vrozené uzavřenosti, on protože jsem Malfoy.

Okamžitě jsem poznal, proč ho přemístění tolik oslabilo. Jevil nesporné známky vyčerpání po mučení Cruciatem. Dýchání mu dělalo potíže, jasná známka toho, že mu krev ještě pořád vřela a tělo trpělo čerstvými dozvuky po kletbě, kterou musel prožít teprve před nedávnem.

Zapotácel se a instinktivně natáhl ruce, aby se něčeho zachytil. Převrátil jsem židli a nedbaje na ostrou bolest, která mě bodla mezi hýžděmi, skočil jsem mu na pomoc. Ztěžka se opřel o opěradlo křesla u krbu a než jsem k němu stihl doběhnout, pevně svíral svou hůlku.

"Nepřibližuj se, bastarde!" zasípal namáhavě.

Ztuhl jsem uprostřed skoku. Jeho nemilosrdná slova vykouzlila neviditelnou bariéru mezi námi. Ruka se mu neuvěřitelně třásla a špička hůlky kmitala jako křídla kolibříka. Chlad, sálající z jeho ocelového pohledu, roztřásl mé kosti. Nevěřícně jsem sledoval ty ledové oči, ve kterých nebylo ani památky po hlubokém citu z jeho zpovědi, který mne tak zasáhl.

Navzdory jeho varování jsem udělal krok dopředu. "Luciusi, já..."

Umlčel mne kletbou, která mne vymrštila do prosklené vitríny. Narazil jsem zády do ní a bez použití kouzla jsem z ní udělal slušnou hromadu střepů. Trhnutím hlavy jsem odhodil z očí pramen překážejících vlasů a vyčítavě na něj pohlédl.

"Co to děláš? … Co se, sakra, děje?" V hlavě jsem měl totální chaos.

Oplatil mi pohled, chladný, odtažitý, nedůvěřivý, až mne ta ledová sprška z něj zamrazila na zádech. "Jseš překvapen, že mne vidíš, co... ty hajzle? " zasyčel už docela zřetelně. Úporně se snažil udržet se na nohou.

Mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska. Přivřel nenávistně víčka a jeho rty opovrženě něco šeptaly. Ne, nemohl jsem se splést. Hrůzné slovo, které do nekonečna opakoval, mě bodalo do srdce jako osten pouštního štíra.

Zrádce, zrádce, zrádce...

Zavřel jsem oči. Jako v mrákotách jsem pochopil důvod Luciusova nepřátelského chování. Zkrabatil jsem čelo a soustředěně jsem mu pohlédl do očí, a ještě dál. Musel jsem ho prozkoumat, abych se dozvěděl, co všechno ví. Jeho široce otevřené zřítelnice mě pohltily jako kámen na hladině vody.

Na dřevěné lavici v koutě ponuré cely seděl muž. Tvář, skrytou za prameny dlouhých světlých vlasů měl zabořenou v dlaních. Ztichlou chodbou se neslo občasné sténání a kvílení dalších uvězněných obětí. Cvaknutí zámku u vchodu do podzemí vyrušilo muže z hlubokého přemýšlení. Zvedl hlavu a pohleděl do temné chodby za mřížemi. Za kovovými tyčemi se naráz objevila šklebící se pobledlá tvář. Mříž se dokořán otevřela a dovnitř vstoupil největší čaroděj všech dob, v patách se svými věrnými Smrtijedy, táhnoucími jakési tělo. Pán všeho zla vkráčel dovnitř majestátně jako bůh. Široký rukáv pláště si přidržoval u nosu. Světlovlasý kouzelník padl na kolena.
"Zneuctil jsi mou osobu, Luciusi, a to neodpouštím," přešel čaroděj hned k věci, aby měl záležitost co nejrychleji vyřízenou. "Nezajímá mne, jak je tvůj rod starý, mocný, slavný a bohatý. Neopravňuje tě to rouhat se svému pánovi! Jsi můj sluha, nic víc!" zavrčel výhružně. "Pamatuj si... Luciusi ... trest tě nemine!" Trhnutím hlavy pokynul smrtijedům. Vešli do kobky a shodili na zem bezvládné tělo.
Lucius vytřeštil oči na muže na zemi. Na muže, který měl jeho tvář. Vyhaslé šedé oči upřeně zíraly do kamenného stropu. Musel být mrtev krátce, neprojevoval žádné známky posmrtné ztuhlosti. Přesto se v jeho nehybném obličeji křečovitě zachvěl sval.
Luciusův vyděšený zrak spočinul na hrudi mrtvoly, prosáklé krví.
"Král je mrtvý! Ať žije král!" zasmál se zlovolně Pán temna. "Pro tvého vraha bude velikým překvapením, když zjistí, že zabil nepravého." Škodolibě se ušklíbl. "Láká tě zjistit, čí ruka ti vzala život?"
Lucius nereagoval, jen tupě zíral na mrtvé tělo na kamenné podlaze. Přímo před jeho očima se najednou tvář muže na zemi začala proměňovat. Dlouhé světlé vlasy se rychle zkracovaly, až dosáhly krátkého sestřihu z tmavých vlasů. Bledou pleť vystřídal trvale opálený odstín. Hezké rysy obličeje se v křečích změnily do tuctové tváře. Proměna byla dokonána. Na zemi zůstalo v klidu ležet tělo Edgara Bonese, bezvýznamného Luciusova staršího spolužáka z Havraspáru. Možná tak nedůležitý za svého života nebyl, Pán zla by se s bezcennou nulou nezabýval.
"Láká?" zeptal se znovu Temný pán. V široké dlani se mu znenadání objevila křišťálová koule. Přistoupil ke klečícímu Luciusovi a prsty přejel po hladkém skle. Uvnitř koule se rozvířila bílá mlha a když se rozptýlila, ukázala výjev.
"Dívej se!" rozkázal Voldemort s chladnou zlomyslností.
Lucius Malfoy byl proti své vůli přinucen nahlédnout do nedávné minulosti. Strnule hleděl do kamenné tváře svého přítele a sledoval ho v okamžiku, když jeho ruka probodla srdce jeho dvojníka.
Pán zla pohybem ruky smazal hrůznou scénu a jízlivě se zasmál. "Každý má svou cenu. Varoval jsem vás, že láska nemá místo v citech Smrtijeda. Každý ji dřív, nebo později zradí. Láska je jen povrchní cit," odfrkl pohrdavě. Schoval kouli do pláště a ze záňadří vytáhl bílou hůlku. Otočil voskový obličej k smrtijedům.
"Odneste tu páchnoucí zdechlinu!" zavelel s odporem.
Začal pomalu kroužit kolem klečícího Luciuse, jakoby nevnímajícího realitu a apaticky zírajícího do místa, kde ještě před chviličkou ležela oběť. Pán zla ho laskavě nechal chvíli vstřebávat tu děsivou skutečnost.
"Snaž se, můj nejdražší Luciusi, aby ta minulost, kterou jsi teď zahlédl, nebyla i tvou budoucností!" V očích se mu zablýskalo, když natáhl kostnatou ruku a tenké rty mu pokřivil samolibý krutý úsměv, když ze špičky jeho hůlky vyšlehl klikatý blesk.
"Crucio!" zašeptal blaženě.

Celý tento děsivý výjev z Luciusovy vzpomínky trval pouhých pár vteřin, přesto ho můj nitrozpyt zbavil posledních zbytků sil. Hůlka mu vyklouzla z ruky a s klapavým zvukem dřeva o mramor se zakutálela pod pohovku. Lucius ztěžka dopadl do křesla a z plic se mu vydral dlouhý, namáhavý výdech. "Jak jsi mohl?" zašeptal s bolestí v hlase.

Šílený strach o něj přemohl můj děs z toho, co jsem zahlédl v jeho hlavě. Přiskočil jsem k němu a padl jsem na kolena vedle křesla. Chytil jsem jeho ruku do svých dlaní a políbil ji. Chtěl jsem mu říct, že ze strachu jsem nechtěl zkoumat, nakolik mě nedobrovolný pobyt u Pána zla změnil, ale že jsem poznal, že mne nezlomil. Chtěl jsem mu říct, že bych ho nikdy nedokázal zabít. Chtěl jsem se mu svěřit s tím, že jsem si uvědomil hloubku svých vlastních citů k němu. Že pokud bych měl volit mezi věrností Pánovi zla a ním, šel bych za svým srdcem.

"Luciusi, chtěl jsem-"

Odstrčil mne. "Táhni do hajzlu!" zachroptěl. Byl to jen slabý pokus vytrhnout se z mého pevného sevření. Byl však zesláblý a jeho odpor vyšel nazmar. "Tak ty ovládáš nitrozpyt!" Do hlasu vložil kopec sarkasmu a pohrdání. "Co všechno ještě přede mnou tajíš, ty parchante? " Namáhavě zvedl nohu a odkopl mne od sebe. Rukou zašmátral na zem po hůlce.

"Hajzle! Hajzle...hajzle..." šeptal. Přívaly nenávisti, valící se z jeho zakalených očí, mne zcela ochromily. Nebyla v nich ani špetička citu. Musel jsem rychle něco udělat.

"Nech si to vysvě-"

"Mlč!" přerušil mne ostře. "Neopovaž se ke mně přiblížit! Už nikdy! Nenechám se od tebe zabít doopravdy! "

"Luciusi!" zasténal jsem ukřivděně. "Věděl jsem, že to nejsi ty!" Další slova udusila nová kletba. Neviditelná síla mne strhla za límec, smýkla se mnou po dlažbě a vrhla mne tvrdě proti zdi.

Kosti v těle se mi rozsypaly. Vzhlédl jsem. Ledová tříšť z Luciusova pohledu mne zmrazila na kost.

"Skončil jsem s tebou! Už navždy!" procedil mezi zuby. Nedal mi žádnou šanci cokoliv říct. "A teď vypadni z mého domu a nikdy se nevracej!" Vyčerpaně se opřel do křesla a namáhavě dýchal.

Chtěl jsem si, jako už nesčetně krát, sednout obkročmo do jeho klína, schoulit se do bezpečí jeho náruče, přiložit ucho na jeho hruď a poslouchat pravidelný tlukot v jeho prsou, vnímat jeho vůni, teplo z jeho kůže, oddat se té blaženosti, když mě obejmou jeho rukávy. Chtěl jsem mu šetrně prozradit to, co jsem prozradit směl. Chtěl jsem mu konečně přiznat, že ho... miluji...

Pak ale zasyčel to slovo. Slovo, které se mi zabodlo jako ostrá dýka přímo do srdce. Ukrutná bolest z té rány se rozlezla kolem žaludku, stoupala k plicím, ztěžka si na ně sedla a bránila jim nadechnout se, postupovala dál nahoru a sevřela hrdlo ledovými prsty a zatlačila na slzní kanálky.

"Nenávidím tě!"

Každou hlásku vyslovil zvlášť, aby zdůraznil jeho význam a sílu. Znásobil to pohledem zpoza přivřených víček, tak opovrženým, jakým by sledoval páření dvou mudlů.

Zavřel jsem oči. Ten pohled mi vysál duši. Přinutil vzít na vědomí tu hrůznou skutečnost, že jsem právě teď ztratil jediného člověka, na kterém mi záleží. Jediný osudný okamžik rozhodl o tom, že se naše čtyřleté přátelství rozmělnilo na prach a proklouzlo nám mezi prsty. Zůstalo po něm jen prázdné místo v duši. Och, bože, jak křehká je hranice mezi láskou a nenávistí!

Mé úsilí Luciusovi vysvětlit, že jsme obětí Voldemortova spiknutí, se rovnalo marné snaze přenést hrad z písku holýma rukama. Život se se mnou nikdy nemazlil a nedělám si iluze, že by to bylo někdy jinak. Přesto ve skrytu mé rozpolcené duše skomírá malinkatá naděje, že mi Lucius dá šanci vše vysvětlit a že mě vezme na milost.

Otevřel jsem oči a vzhlédl jsem k němu pohledem, plným zoufalství a beznaděje. Jeho oči barvy holubí, nádherné oči, do kterých jsem tak rád zblízka hleděl, teď plné zášti, mne odsoudily k vyhnanství a pouhému přežívání.

Už téměř odvrátil tvář, když jsem zahlédl, jak se v jeho obličeji mihl stín. Stín… bolesti... rozpolcenosti... nerozhodnosti? S nadějí jsem čekal, že mne zastaví. Že mi řekne, že svá slova nemyslel vážně. Že se mi to všechno jenom zdálo a já se probudím z další noční můry.

Seděl v křesle, napjatá záda tiskl do opěradla, pěstěné nehty křečovitě zatínal do kožené opěrky, nohu přeloženou přes nohu. V pobledlém obličeji špatně skrýval bolestný výraz, ne z fyzické bolesti, ale z té, která vyvěrala z jeho hlubin. Sklesle hleděl do plápolajících plamenů a palcem si v hlubokém zamyšlení přejížděl po spodním rtu.

Trpěl. Ne ale víc, než já. Je to šance?

"Luciusi..." zasténal jsem naléhavě.

Strnule zíral do ohně. "Vypadni..." vyslovil tiše.

Sklonil jsem hlavu na prsa. Ztěžkla mi jako olověné závaží. To kruté slovo bolelo víc, než zběsilé tančení bičů po mých nahých zádech. Ruce zatoužily vzít si mou tvář do dlaní. Milosrdně zakryly mou bolest před světem.

V hlavě se mi rozduněla jako dusot válečné vřavy Luciusova krutá, nelítostná slova. "Nerozuměl jsi? Nechci tě už ani vidět! Jsi jen nelítostný bestiální vrah, schopný bez mihnutí oka zabít i přítele! Voldemortova loutka, bez vlastní vůle, bez špetky citu, bez srdce! S přetvářkou v našem vztahu a pohrdáním mých citů! Táhni z mého života!"

Prudce jsem se postavil. Přiskočil jsem ke křeslu, bleskově, že zesláblý Lucius nestačil dostatečně rychle zareagovat. Jediným pohybem napřažené dlaně jsem zmařil jeho pokus o kletbu a bez pomoci hůlky jsem ho neverbálním kouzlem odzbrojil a vrhl jsem se na něj. Přitiskl jsem ho hluboko do sametu a pod krk jsem mu opřel své předloktí.

"Možná máš v něčem pravdu, Luciusi," zasyčel jsem zlostně, "ale pamatuj, nikdy, nikdy jsem se nepřetvařoval ve vztahu s tebou a nikdy, rozumíš, NIKDY jsem nepohrdal tvými city!" Vztek se mi zatnutými zuby dral ven. "Přestože ty si myslíš, že jsem bezcitný, já jsem naopak poznal, že mám srdce a dokonce … i špetku citu! Přestože mi teď nevěříš, chci ti říct... že tě... že tě..."

Slova mi uvízla ve vyschlém hrdle a nebyla schopna vydrat se ven. Nedokázal jsem vyslovit miluji tě, přestože to byla pravda pravdoucí. "... že tě nedokážu nikdy zabít, Luciusi, příliš moc mi na tobě záleží." Tato slova jsem zašeptal tak tiše, že je přehlušil praskot ohně v krbu.

Uvědomil jsem si, že se mé předloktí pořád ještě opírá do Luciusova hrdla a že jeho rty něco nesrozumitelně šeptají. Uvolnil jsem sevření a dal mu šanci promluvit.

Zhluboka se nadechl, spálil mne pohledem za přivřenými víčky a důrazně zašeptal: "TÁHNI... PRYČ!"

Odtáhl jsem se od něj. Měl pravdu. Jsem vražedná bestie. Přestože jsem věděl, že obětí nebyl Lucius, bezcitně jsem zanořil čepel do těla, na kterém jsem do posledního detailu znal každý záhyb, každé jeho skryté znaménko. Zasloužím si své vyhnání z ráje.

Lordu Voldemortovi se nakonec povedlo rozdělit nás. O to mu celou dobu šlo. Jeho opovrhování jakýmikoliv city, které vyžadoval i od svých poddaných, promyšleně spojil s krutým trestem pro nás oba. Teď každý z nás patří ne jeden druhému, ale pouze svému pánovi.

Zvedl jsem se z jeho klína a poraženě se došoural ke krbu. Mohl jsem se jednoduše přemístit a zmizet z Luciusova života. Radši jsem však uhasil plameny, sebral do dlaně hrst letaxu a vstoupil do krbu.

Naše oči se ještě jednou spojily. Tonul jsem v jejich jezerní hloubce. Přepadla mne silná nostalgie a dřív, než jsem se v nich zcela utopil, hodil jsem rychle před sebe letax. Nechci se už vracet a nechci být sentimentální. Nepřežil bych.

Zlomeným hlasem - dal jsem si záležet, aby dolehl až k Luciusovým uším - jsem vyslovil: "Tkalcovská ulice." Pohltily mne zelené plameny a definitivně odřízly od posledního skličujícího pohledu, připomínajícího oblohu před bouří a spoutávajícího mě ocelovými řetězy.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský