Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6
Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/Lucius Malfoy
Vedlejší postavy: Severus Snape/Regulus Black
Shrnutí: V předchozí povídce jste se mohli dočíst, jak na Černé mši Severus vlastní rukou obětoval Luciusova dvojníka, za což ho Malfoy z nevědomosti za bouřlivého rozchodu vyhodil z Manoru a rozešli se ve zlém. Nyní čtěte, co bude dál.
Poznámka: Povídka přímo navazuje na povídku Vyvrženci pekla aneb Mezi Smrtijedy

Vyvrženci pekla: Světlo v temnotách

Vrátit se po vyhnání z Manoru do rodného domu v Tkalcovské nebyla vůbec šťastná volba. Neměl jsem však na vybranou, i když jsem se kdysi zařekl, že už sem nikdy nevkročím. Ale kam jinam bych se měl uchýlit, pokud jsem nechtěl zůstat na ulici.

Už když jsem vystoupil z krbu, ovanula mě zatuchlina z dlouho nevětraných prostor a pach smrti. Ostatky mého otce, které jsem tady před časem zanechal svému osudu, zmizely a místo jeho těla se v nánosu prachu nejasně rýsovaly obrysy postavy, nakreslené křídou na zemi. Mimoděk jsem je překročil a vydal se potmě, pouze se svítící hůlkou na průzkum domu. Kromě policejních pásek, natažených po celém domě se tam vůbec nic nezměnilo od té doby, co jsem dům opustil. Byl prázdný, promrzlý, tmavý a z každého kouta se na mně šklebili děsiví strašáci z dětství.

Natáhl jsem se v polorozpadlém křesle a zapálil oheň v krbu, abych se aspoň trochu ohřál. Přikryl jsem se hábitem, nebylo to sice žádné velké pohodlí proti měkké pohodlné posteli na Manoru, ale pořád lepší než bloudit v tom mrazu nočním Londýnem. Konečně jsem měl chvilku klidu přemýšlet nad hrůznými událostmi dnešní noci.

Byl jsem tak unaven, že než jsem se nadál, přemohl mě spánek. Pod víčka se mi vkradl sen. Ležel jsem v Luciusově posteli, přitisknutý na jeho hebká záda a probíral jsem se jeho zlatými vlasy. Spal. Opatrně jsem ho překulil a chtěl jsem ho jemně probudit. Z hrudi mu trčela rukojeť dýky, její čepel byla ponořená hluboko v jeho srdci a krvavá skvrna, která mu zmáčela sněhobílou košili, se rychle rozšiřovala a vsakovala do prostěradla. Vyhaslé šedé oči se vyčítavě upíraly do mých, hrůzou vytřeštěných zornic.

S výkřikem jsem se probudil, celý zpocený a chvíli jsem vyděšeně zíral do tmy. Za okny jsem najednou zahlédl blikající světla a zaslechl jsem, jak někdo rozkopl vchodové dveře. V okamžiku, kdy dovnitř vtrhli mudlovští ochránci zákona jsem už stál na nohou. Rychle jsem založil na několika místech požár a přemístil jsem se pryč z tohoto prokletého domu, daleko od téhle špinavé, zaplivané čtvrti.

Mudlové. Co jsem mohl čekat. Nějaký převelice aktivní soused nejspíš zahlédl světlo v opuštěném domě a zavolal policii. Jedno je jisté, do toho domu se už vrátit nemohu. Doufám, že lehne popelem a navěky v něm pohřbí děsivé vzpomínky na mé dětství.

Do rána jsem brouzdal ulicemi, nevědíc, co se mnou bude a kam složím své promrzlé kosti. Sova s odpovědí z Bradavic mě v poledne zastihla toulat se v opuštěném St. James' Parku, zmrzlého a vyhladovělého. Zkřehlýma rukama jsem rozbalil pergamen a přečetl jsem si stručný text.

Očekávám vás. Albus Brumbál.

Nikdy bych nevěřil, že se ještě někdy budu rád vracet do Bradavic.

*****

"Co vás vede k tomu, že chcete tady učit? Nabyl jsem dojmu, že jste odsud rád odešel." Ředitel mě zkoumavě pozoroval zpod půlměsícových skel a já jsem byl v tu chvíli vděčný za všechny ty lekce obrany, které mi Pán zla vštípil.

"Potřebuji práci. A... nemám kde bydlet." Obojí byla čistá pravda, co na tom, že ten hlavní důvod jsem mu zatajil.

Nespustil ze mne upřený pohled a spojil prsty obou rukou do stříšky. Tohle jeho gesto jsem upřímně nenáviděl od té chvíle, kdy jím kdysi kladl důraz na to, abych se nikomu nezmínil, co se stalo v Chroptící chýši.

"Jestli se nepletu... tíhnul jste ke druhé straně."

Nenechal jsem se vyvést z klidu. "Zajímal jsem se o to jako každý jiný. Všichni chtěli o tom něco vědět," nezapíral jsem. Nemělo cenu lhát, lež by mi akorát přitížila. Díval jsem se mu zpříma do očí, neuhýbal jsem zrakem a to možná rozhodlo, že mi uvěřil a nepožádal, abych mu ukázal levé předloktí.

Ještě chvíli mě zkoumavě sledoval a nakonec pronesl své rozhodnutí. "Bohužel nemám teď žádné volné místo učitele. Nicméně..." udělal významnou pauzu, "profesor Křiklan letos učí už naposled. Od příštího školního roku se uvolní místo učitele lektvarů. A pokud si vzpomínám, vy jste v lektvarech přímo vynikal."

Vyměňovali jsme si mlčky pohledy a zvažovali nabídku a poptávku. Už jsem se ze zoufalství chtěl nabídnout, že bych zatím alespoň doučoval lemply, protože jsem se bál přijít Pánovi zla na oči s nesplněným úkolem, a ani toulat se ještě půl roku Londýnem jako bezdomovec se mi vážně nechtělo. Tu práci jsem nutně potřeboval.

Brumbál se ale najednou narovnal v křesle a upřel na mne vodnaté modré oči. "Do té doby byste mohl profesoru Křiklanovi pomáhat s praktickými cvičeními a starat se mu o jeho učebnu lektvarů. Znáte tam přece každý kout. A nějaký volný pokoj ve sklepení by se taky našel." Sundal z očí brýle a hrál si s nimi v rukou. "Mohu vám nabídnout dva galeony týdně. Není to moc, ale máte k tomu byt a stravu zdarma." Zahleděl se na mně, očekávaje moji odpověď.

Chvíli jsem na něj zíral, jakoby mi vůbec nedocházelo, že jsem tu práci dostal. Nečekal jsem, že to bude až tak jednoduché.

"Děkuji, pane řediteli. Je to víc, než v co jsem doufal."

Konečně něco pozitivního v těch sračkách, ve kterých se plácám.

*****

Ty bujaré večírky, které jsem vždy s takovou oblibou vyhledával, mě poslední dobou nenaplňují. Jakoby jim něco chybělo. Vlastně přesně vím, co. Lucius. Od našeho rozchodu, už to bude pomalu měsíc, jsem ho neviděl na žádné schůzi u Temného pána a nepřišel ani na jeden smrtijedský večírek, přitom si nikdy předtím nenechal ujít ani jediný. Jakoby se propadl do země.

Hleděl jsem na dno asi stopadesáté skleničky a už jsem nedoufal, že by se Lucius tady ještě objevil. Uznal jsem, že jsem dnes trochu přebral a že je načase jít domů. Domů...

Než jsem se přemístil k bradavické bráně, doufaje, že než se v té zimě dopotácím do hradu, cestou vystřízlivím, zastavil jsem se na toaletách. Kolébaje se na vratkých nohou nad mušlí usínal jsem u toho, že jsem ani nezaregistroval, když k vedlejšímu pisoáru někdo přistoupil.

"Nepotřebuješ pomoct?"

Ztěžka jsem otevřel oči a sjel pohledem muže, stojícího vedle mě. Můj zrak se setkal s lišácky uhrančivýma očima mladého Blacka.

"S čím myslíš... s močením... nebo podepíráním...?" vyprsknul jsem na něj.

"Můžeš si vybrat," pousmál se a došel si opláchnout ruce.

Cítil jsem, že ze sebe nevyždímám už ani kapku a tak jsem přistoupil k umyvadlu a opřel jsem se o něj oběma rukama, abych udržel stabilitu. Když jsem zvedl hlavu, málem jsem se lekl té tváře, která na mne ze zrcadla zhlížela. Nechtěl bych se věru potkat v noci v bradavickém sklepení. Kůže průhledná jako pergamen z pobytu ve sklepení, tmavě kruhy pod očima z nevyspání, bez sexu prostě špatně usínám, bělma podlitá krví z nadmíry alkoholu. Chrstnul jsem si do obličeje studenou vodu, a zas, a ještě. Kupodivu mě docela probrala.

Zrak mi sklouznul na Regulusův odraz v zrcadle. Ta jeho božsky pohledná tvář ostře kontrastovala s tou mojí ďábelsky nevzhlednou. Se zájmem mě pozoroval.

"Co je... chceš se seznámit?" sykl jsem sarkasticky.

Usmál se. Měl opravdu krásný úsměv. Podlomila se mi kolena. Nedokázal jsem určit, jestli z toho úsměvu, nebo mi nohy podťal alkohol. Před nedůstojným pádem na zem mě zachytily Regulusovy paže a pevně mě podepřely.

"Měl bys jít domů, pro dnešek máš dost."

Jako bych to sám nevěděl. "Nemám domov, tak kam bych šel?" Vážně jsem nechtěl, aby to vyznělo tak truchlivě.

"Takže je to pravda, že už nejsi s Luciusem?"

"Co ti je do toho?" zavrčel jsem.

"Povídá se, že Malfoy měl nějaký konflikt s Pánem zla a upadl v jeho nemilost. Je prý dočasně postaven mimo službu."

Ztuhnul jsem. Tak proto ho není nikde vidět. Co to bylo za konflikt? Jakým trestem si musel projít? Je v pořádku? Proč mi to sakra není jedno, když jsme se už rozešli? Příliš mnoho nezodpovězených otázek.

Regulus natáhl ruku a jeho štíhlé prsty mi jemně zastrčily za ucho mokré vlasy, které mi nevzhledně trčely do tváře jako vraní peří. Fascinovaně jsem sledoval tu scénu v zrcadle. Pomalu, nenuceně se ke mně naklonil.

"Takže... jsi volný?" zeptal se tiše se rty u mého ucha.

"Co myslíš?" odpověděl jsem stejně tiše a zabolelo to, že má vlastně pravdu.

Regulusova ruka se jako mazlící se had ovinula kolem mého pasu a na ušním lalůčku mě popálil jeho horký dech. Neodstrčil jsem ho a to ho přimělo osmělit se víc. Zlehka mě k sobě přitiskl a mé tělo v jeho rukou zvláčnělo jako rozehřátý vosk.

"Severusi..." zašeptal tak smyslným hlasem, že se mi v podbřišku rozvlnily slastné křeče. Sklonil se k mým ústům a vtisknul mi na ně pečeť svých rtů. Jeho polibek byl jako utkán z ranní rosy, ze slunečních paprsků, z čerstvého vánku. Tak vlhký, tak horký, tak osvěžující. Zavřel jsem oči a vnímal jsem pouze laskající jazyk ve svých ústech. Nebyl tak vášnivý a žhnoucí jako Luciusův, který mě pokaždé spálil plameny vášně na uhel, přesto mě zcela pohltil. Nechal mě chvíli se vznášet na hladině opojného požitku, aby mě pak vtáhl do hlubin blaženosti a nakonec mě nechal utonout v slastné rozkoši. Zapomněl jsem při něm na okolní svět.

Uskočili jsme od sebe jako zasaženi proudem, když vrzly dveře. Dovnitř vešel Thorfinn Rowle a když mu došlo, u čeho nás vyrušil, omluvně zvedl dlaně. "Nenechte se rušit, hned vypadnu." Vykonal potřebu, potutelně se na nás v zrcadle usmál a byl pryč.

"Thorfinn..." odfrkl jsem si, "největší drbna ve službách Pána zla. Teď si o nás budou štěbetat i vrabci na střeše."

Regulus opět přistoupil ke mně a pohladil mě klouby prstů po tváři. "Tobě to vadí?"

Neucuknul jsem před jeho doteky, které rozechvívaly napjatou strunu mé touhy. "Není to jedno?"

"Jestli chceš... jestli nemáš kam jít... pojď se mnou ke mně."

Podíval jsem se na něj, jestli své pozvání myslí skutečně vážně. Jeho oči mi připomínaly barvu oblohy před bouří, byly až téměř dětsky nevinné, že kdybych nevěděl, že mám tu čest se zkušeným smrtijedem, mylně bych se domníval, že hledím do tváře anděla.

"Na co zajímavého mě chceš nalákat? Na sbírku tsants z uříznutých hlav tvých nepřátel?" ušklíbl jsem se.

Rozesmál se zvonivým smíchem, jako když se slabý vánek opře do zvonkohry a rozezvučí ji. "Nech se překvapit. Bude se ti to líbit," přislíbil tajemně.

Zaujal mě, nepopírám. V té nudné šedi posledních týdnů jsem konečně našel spřízněnou duši. "V tom případě na co čekáme?" ozval jsem se nedočkavě, čímž jsem si vysloužil pobavený úšklebek na jeho rtech.

Zamířili jsme do míst, odkud se dalo přemístit. Regulus mě chytil za ruce, což sice nebylo přímo nutné, ale nebránil jsem se tomu a přemístil nás do sídla Blacků.

*****

Ze stínu vystoupila tmavá postava ve smrtijedském plášti. Pod kápí se muži zaleskla stříbrná maska, což bylo v doupěti smrtijedů, kde si nikdo nemusí skrývat svou tvář, trochu neobvyklé. Jeho pohled sledoval jednoho z mladíků, dokud mu nezmizel z očí a hned nato se taky rozplynul v oblaku černé mlhy.

Kapitola druhá

Tiše jsme se plížili domem jako dva zlodějíčci a při každém zavrzání dřevěného schodiště Regulus ztuhnul a napjatě poslouchal, jestli jsme neprobudili tu starou čarodějnici. Všiml jsem si, že jako smrtijed se sice bezhlavě vrhal i do těch nejnebezpečnějších akcí, své matky se ale bál jako ďábel svěcené vody.

Když konečně za námi zapadly dveře jeho pokoje, opřel se o ně zády a ve tváři se mu zračila úleva, že jsme přes bitevní pole proběhli bez zranění.

"Tak tě vítám v mém soukromém království," rozpřáhl s úsměvem rukama.

Trochu jsem se porozhlédl kolem sebe. Komnata, typická pro Blacky. Po celé zdi se nacházely látkové tapety tmavozelené barvy, s drobným vzorem hadů, vyšitým stříbrnou nití. Zmijozel tělem i duší, odfrkl jsem si. V rohu stál bílý starožitný stoleček s nohami ve tvaru lvích tlap. Celou jednu zeď zabíralo velké francouzské okno, vedoucí na terasu. Prostředku místnosti vévodila široká pohodlná postel a na zdi nad jejím čelem výrazně vynikal nápis Toujours pur jako nějaký poutač, oznamující, že v žilách váženého a starobylého rodu Blacků koluje pouze čistá krev.

Musel jsem se ušklíbnout. Jestlipak Regulus ví, že já mám dvojí krev?

"Bohužel tady nemám nic, co bych ti mohl nabídnout k jídlu nebo pití, a jít do kuchyně v tuto noční dobu se rovná nebezpečí probudit mou matku, vyslechnout si dvouhodinové kázání a přijmout od ní ponižující trest." Zkřivil rty odporem.

"Nechci už pít. Chci mít čistou hlavu na to, cos mi slíbil." Připomněl jsem mu, na co mě sem zlákal.

Usmál se přitažlivým úsměvem a odhalil zářivě bílé zuby. Jak může být příroda tak nespravedlivá? Někomu nadělí božskou dokonalost, aby druhému ubrala snad úplně na všem.

Regulus pomalu přistoupil ke mně. "Doufám, že nebudeš zklamaný." Prsty zajel do mých zplihlých vlasů a odhrnul mi je z tváře. Naklonil hlavu a políbil mě na rty.

Tělem se mi rozlila horká vlna, cítil jsem, jak se rozlézá až do konečků prstů. Mé paže bez zeptání, jestli jim to dovolím, objaly Blackova záda a přitiskly jeho tělo k mému. Vyšel jsem mu vstříc polibku. Regulus mě pevněji objal a pomalu tlačil před sebou, dokud jsem za sebou neucítil pelest postele.

Lucius by mě na ni zaručeně hodil a vrhl by se na mně jako dravé zvíře na kořist. Regulus mě pomalu, jako bych byl z porcelánu položil křížem přes postel a lehl si na mně. Zasypával mě horkými polibky po celé tváři i krku, každičký z nich si doslova vychutnával. Jeho doteky a polibky byly až žensky jemné a něžné.

Oči mu plály jako svatojánské ohně, ale pořád se dokonale ovládal. Regulusova milostná předehra, k zbláznění pomalým způsobem probouzející moji touhu, mě vzrušovala k nevydržení. Každý další polibek, každé jeho pohlazení ve mně stupňovalo chtíč, že jsem měl co dělat, abych se držel zpátky.

Jako kdyby to tušil, ten parchant si užíval, jak se dusím ve vlastní šťávě. Klekl si obkročmo nade mne a rozepnul mi košili. Po každém rozepnutém knoflíčku odhalil s téměř klukovskou zvědavostí další kousek kůže, které vtiskl pečeť svých rtů. Občas se naše zraky střetly a on se pokaždé usmál.

S rukama, rozpřaženýma do stran jsem ho pozoroval přimhouřenýma očima a snažil jsem se kontrolovat, aby si nedomýšlel, že po něm, nedejmerline, toužím. On dobývá mne, ne opačně.

Odhodil moji košili za sebe a pak si začal bezděčně provokativním gestem svlékat tu svoji. Snad si ani neuvědomoval, jak mě ten pohled dráždí, jako písek pod víčky. Dlouhé černé kadeře mu jako závoj vdovy spadly do tváře a zakryly část obličeje. Jeho oči, ve kterých se odrážela intimní světla pochodní, mě pronikavě a lačně pozorovaly.

Spletl jsem se, když jsem říkal, že po něm netoužím.

"Oh, Severusi... jsi tak ďábelský," zašeptal vzrušeným hlasem a dlaněmi mi bloudil po nahé kůži.

Co mají všichni s tím ďáblem? Jestli opravdu tak vypadám, tak po smrti skončím jedině v pekle. Kdo by pustil ďábla do nebe?

Zpoza přivřených víček jsem pozoroval Regulusovu panensky hezkou tvář a marně hledal jakoukoliv chybičku na kráse, kterou by se mi trochu vyrovnal. Tmavě modré oči mi připomínaly hlubinu jezera, ve kterém jsem se jako malý kluk topil. Teď se v tůni jeho pohledu plácám stejně, jeho přitažlivost mě stahuje ke dnu a já se pokouším zachytit onoho pověstného stébla tonoucích.

Lucius. To je ta moje slabá jiskřička naděje. Není dne, hodiny, minuty, abych si na toho mizeru nevzpomněl. Dokonce ani v této chvíli.

Než jsem se nadál, Regulus nás šikovným trikem zbavil kalhot a naše nahá těla se rázem ocitla v objetí. Rozváleli jsme celou postel, střídajíc všemožné polohy a vycházejíc vstříc přáním toho druhého. Po tom nedobrovolném půstu jsem byl jako utržený ze řetězu a poprvé za nekonečně dlouhou dobu jsem chvíli přestal myslet na Luciuse.

Leželi jsme vedle sebe, příjemně unaveni, zpoceni, dokonale ukojení. Vypudil jsem z hlavy všechny myšlenky, upadal jsem do euforie a vnímal jsem jen dozvuky už ani nepočítám kolikátého orgasmu.

"Mohl bys tady zůstat... jestli chceš," přerušil ticho Regulus.

Otočil jsem překvapeně k němu hlavu. Ležel na zádech, oči zavřené, dlouhé řasy se mu chvěly jako křídla kolibříka a na zvlhlých rtech mu pohrával tajuplný úsměv.

"Zbláznil ses? Co by na to řekla tvoje milá matka? Nehledě na to, že učím," zamítl jsem rázně.

"Mohl by ses každé ráno přemísťovat do Bradavic," odvětil pohotově. "A matce bych řekl, že nemáš kde bydlet. Myslím, že by nebyla proti. Siriusův pokoj je volný, ten už se stejně nevrátí. Mohl bys v něm bydlet."

"V Blackově pokoji? Nikdy!"

*****

Zůstal jsem. Původně jsem sice plánoval pobýt jen pár dní, to jsem ještě netušil, že můj pobyt v Blackově domě se prodlouží až do jara. Sdílel jsem s Regulusem jednu střechu nad hlavou, jeden pokoj, jednu postel. Dá se říct, že jsem si zase zvykl na pohodlí a - co je obzvlášť důležité - na pravidelný sex. Nikdy jsem nepochopil, co Blacka tak přitahuje k mé osobě, ale radši jsem se ho na to neptal, vyhovovalo mi to a to je podstatné.

"Miluji tě, Severusi," oznámil mi nečekaně po dnešním milování.

Moje dlaň, kopírující křivku jeho zad se náhle zastavila. Pozvedl jsem překvapeně obočí, takové vyznání jsem opravdu nečekal. Sakra, ještě to mi chybělo. Netoužím po tom, aby mě miloval. Komplikuje to moji situaci.

"Jak to cítíš ty?" zašeptal nadějně, prosebně, žádostivě. Bradu měl zapíchlou na mých prsou, bříškem prstu přejížděl po mém rtu a díval se mi zblízka do tváře, jeho oči se leskly jako vyleštěná čepel dýky.

"Co tě to najednou napadlo?" vyhnul jsem se odpovědi. Nechtěl jsem mu do očí říct, že i když je mi s ním skvěle, i když je zatraceně sexy, i když mi v posteli dokonale vyhovuje... nemiluji ho.

Ano, jsem zbabělec. Nedokážu mu přiznat, že Luciusova podobizna, přestože blednoucí dlouhým odloučením, je tak hluboko vrytá v mém srdci, v mé černé duši, v celém mém žití, že tam už není místo pro nikoho jiného. Že Lucius je můj osud, moje jediná láska, můj život.

"Potřebuji to vědět," řekl neodbytně a nespouštěl ze mne oči.

Odolával jsem jeho propalujícímu pohledu. Přestože to není láska, co k němu cítím, není mi zcela lhostejný. Zabořil jsem prsty do jeho vlasů, černých jako půlnoc a přitáhl jsem si jeho tvář k sobě.

"Je mi s tebou moc dobře." Políbil jsem jeho plné rty a doufal jsem, že ho polibek umlčí. Víc už se neptal. Možná ho to uspokojilo... a možná mu to došlo a proto radši nechtěl vědět víc.

"Mám hlad," oznámil najednou, vylezl z rozválené postele a začal se oblékat. "Vstávej, jdeme se najíst."

Nemusel mě dvakrát pobízet. Seběhli jsme po schodech ve veselém, přátelském hovoru až do obývacího pokoje. Na úpatí schodiště jsme se oba prudce zarazili a rázem zmlkli. Regulusovi rodiče měli vzácnou návštěvu z příbuzenstva.

Na pohovce seděla jeho sestřenice Narcissa se svým manželem. Luciusovi zmrzl úsměv na tváři a zbledl jako smrt ohromením, když mě spatřil.

Kapitola třetí

Stál jsem u schodů jako kamenná renesanční socha uprostřed náměstí a zíral jsem na Luciuse. Viděl jsem, jak se vzepřel rukami na opěrkách a nadzvedl se v křesle, když mě uviděl. Zase rychle dosedl zpátky, když si to uvědomil a úkosem se rozhlédl po přítomných, jestli si toho někdo všiml.
Vzpamatoval jsem se, až když do mě Regulus šťouchnul loktem a já ho následoval. Posadili jsme se do křesel. Po neskutečně dlouhé době tváří v tvář Luciusovi. Nespustili jsme ze sebe oči, pozorovali jsme se jako dvě šelmy těsně před soubojem. Prsty zatínal do opěrek křesla, jak se ovládal. Ocelově šedé oči měl chladné, chladnější, než ta nejstudenější ocel. Bílé vlasy měl vzadu sepnuté černou stuhou, ostré obrysy pohledné tváře vystavoval na obdiv. Sladké rty, které uměly slast dát i brát, měl ohrnuté v malfoyském povýšeném úšklebku. Musel jsem se hodně držet, abych k němu nepřiskočil a žhavými polibky nepotrestal ta jeho pohrdavá ústa. Cítil jsem, jak se ve mně všechna ta dřímající touha po něm prodírá na povrch jako horká láva z probuzené sopky.
„Severusi, znáte se s našim příbuzným, Luciusem a jeho ženou?“ Tok mých hříšných myšlenek přerušil pisklavý hlas Regulusovy matky, která neopomněla zdůraznit, že Blackové jsou spřízněni s Malfoyovými. „Přišli nám oznámit radostnou zprávu. Čekají svého prvního potomka.“
Krve by se ve mně nedořezal. Těkal jsem nevěřícně očima z Luciuse na Narcissu, sem a tam, jako bych čekal, kdy mi oznámí, že to byl nepovedený žert. To nemůže být... nesmí být pravda! Byl by to konec všem mým nadějím, že by se Lucius ještě někdy ke mně vrátil.
Lucius mi uhýbal pohledy, nervózně se v křesle ošíval a rozdával přítomným své křečovité, falešné úsměvy. Pak se na mně konečně podíval. Po předchozím pohrdání nebylo ani stopy, v jeho tváři se zračilo provinění. Byl si vědom toho, že je to definitivní konec našeho vztahu.
Jsem hlupák. Co si to pořád nalhávám? Náš vztah už přece dávno skončil. Dusil jsem se. Dusil jsem se vztekem, bezmocí, ponížením.
Už jsem to nevydržel, zvedl jsem se z křesla a otevřeným francouzským oknem jsem vyšel na terasu. Zhluboka jsem se nadýchal chladného jarního vzduchu a potlačoval v sobě slzy vzteku a zklamání.
Proč to muselo takhle skončit? Celou dobu jsem si nalhával, že Luciusovi jednou dojde, že náš rozchod byl jeden velký omyl a přijde za mnou s prosíkem, abych mu odpustil. Odpustil bych mu, i kdyby neprosil, protože bez něj je můj život prázdný jako hrob bez rakve. Teď se náš několikaletý vztah rozsypal jako písek z rozbitých přesýpacích hodin a protekl mi mezi prsty do nenávratna.
Někdo mě prudce chytil za rukáv, odtáhl mě kousek dál a přirazil mě tvrdě ke zdi. Drsná omítka mi trochu rozedrala košili a záda, když se na mně přitisklo něčí tělo. Překvapeně jsem pohlédl do ztemnělých, jako vlk šedých Luciusových očí. Přepadla mě náhlá závrať z jeho těsné blízkosti a na krátký okamžik jsem uvěřil, že mě přišel požádat o odpuštění.
„Rychle sis našel za mně náhradu, ty mizero!“ zaútočil. Jeho prsty mi pevně svíraly ramena, až to bolelo.
Takovou reakci po tolika týdnech odloučení jsem od něj nepředpokládal. „Cos čekal? Že budu hledat zapomnění v klášteře jako mnich?“ řekl jsem zklamaně v odpověď namísto toho, abych využil, že ho mám tak těsně blízko. Nějak mě přešla chuť.
„Nečekal jsem, že se začneš tahat s prvním, kdo si o tebe řekne!“
Čím dál lépe. Nepřímo mě nazval děvkou a tím mě pěkně naštval. „Nebyl jsem to já, kdo ukončil náš vztah, tak mi nemáš co vyčítat,“ zareagoval jsem podrážděně.
„Nebyl jsem to já, kdo zradil náš vztah!“
Zornice se mi zúžily vztekem. Sevřel jsem ruce kolem jeho zápěstí a prudce jsem je shodil ze svých ramen. „Nejsem – zrádce!“ zasyčel jsem mu do obličeje z těsné blízkosti, tak těsné, že jsem viděl odraz své tváře v jeho zřítelnicích. Propaloval jsem ho očima, až jsem se divil, že se ještě nevzňal.
Luciusův hlas získal na intenzitě. „Pro mne je naše pokrevní pouto svaté. To tys na něj rychle zapomněl a pošpinil jej cizím semenem!“
Zafuněl jsem zlostí jako poraněný býk v aréně. „Zatímco ty jsi si ve jménu Conspondea celou dobu poctivě plnil manželské povinnosti!“ neodpustil jsem si bolestnou výčitku, že už zase spí s Narcissou.
Zarazil se, jako by mu došla slova. Šedé oči měl zakalené a bez lesku. „Já jsem musel, abych zachoval čistokrevnou linii svého rodu. Zato tobě se tehdy náramně hodilo zbavit se mně, abys mohl být s ním.“ Vztek v jeho tváři přemohla bolest.
Stál jsem tam nehybně jako kamenný chrlič, dívaje se mu nevěřícně do očí a nezmohl jsem se na žádný protest. Tak moc jsem si přál, aby věděl, jak to tehdy bylo. Je ale zcela zbytečné cokoliv mu vysvětlovat, Lucius slepě věří pouze tomu, co na vlastní oči viděl.
Jeho nařčení mě hluboce zasáhlo. Zranilo mou duši a zanechalo na mém srdci nesmazatelnou jizvu. Prudce jsem ho odstrčil, až se trochu zapotácel a rychlými kroky jsem se vrátil zpátky do místnosti. Ve dveřích jsem se zarazil. Uvnitř bylo ticho jako v hrobě a všichni přítomni mlčky na mně zírali. Dokonce i Regulus mě probodával pohledem, ostrým jako čepel dýky.
Teprve teď mi došlo, že náš hlasitý rozhovor museli dozajista slyšet. Cítil jsem, jak hořím hanbou. Rychle jsem prošel kolem nich a moc dobře si uvědomujíc jejich pohledy, zapíchnuté do mých zad jako jedovaté šípy, jsem vyběhl po schodech nahoru do Regulusova pokoje.

Kapitola čtvrtá

Všichni tři jsme se přemístili asi půl míle od našeho cíle, aby nás nepřítel nespatřil dřív, než by se nám to hodilo. Byla to rutinní akce; najít zrádce a zlikvidovat ho. Připlížili jsme se kolem okrasných plotů, kryti tmou až k jeho domu. Před vchodem nám Yaxley posunky ještě naposled připomněl naše úkoly. Já jsem měl propátrat levé křídlo domu s kuchyní, Yaxley obývací část v přízemí a Regulus poschodí. Rozkaz zněl jednoznačně: zabít zrádce.

Sevřeli jsme pevně své hůlky. Yaxley, jako šéf popravčího komanda rozkopl dveře a vrhl dovnitř jako první. Byli jsme mu v patách a v chodbě jsme se podle pokynů rozdělili. Prohledal jsem několik pokojů, nikoho jsem však nenašel.

"Čisto," zakřičel jsem na ostatní a vrátil jsem se do chodby.

Z jednoho pokoje se najednou vyřítil vyděšený muž, pronásledován Yaxleym. Nicholson. Náš zrádce. Vyběhl po schodech do patra a metal za sebou obranné paprsky, jeden za druhým v rychlém sledu, že jsme nestačili uhýbat. Zvláštní, kolik síly a energie člověk v sobě najde, když mu jde o život. Uskočil jsem za roh těsně předtím, než mi kolem hlavy zasvištěla kletba a ožehla mi boltec. Rozeběhl jsem za ním a to už mu v patách běžel i Yaxley. Jeho Avada dostihla uprchlíka na nejvyšším schodu. Padl jako podťatý a po zádech se propadal po schodech dolů až k našim nohám.

"Hajzl! Bránil se jak lev." Yaxley si odplivl a těžká slina dopadla na čerstvou mrtvolu. Mávl na nás paží. "Úkol splněn, jdeme."

Sotva to dořekl, seshora se ozval dětský nářek. Zvedli jsme zraky nahoru. Na nejvyšším schodu stála dvě malá děcka v pyžamkách, vyděšeně koukala na tu scénu dole a vřeštěla jako paviáni. Za nimi se objevil Regulus a pokusil se je stáhnout do pokoje. Obě se mu v rukou vzpínala a jejich křik se rozléhal po celé chodbě, až drásal nervy.

"Co čekáš? Zabij je!" zahulákal na něj Yaxley. "Viděli nás!"

Regulus je pustil na zem, až se rozplácly na koberci a zůstal stát jako zkamenělý. Jeho oči prozrazovaly děs z toho, co mu přikázal udělat. "Zbláznil ses? Vždyť jsou to děti! Za nic nemůžou. Vymažeme jim paměť, nic si nebudou pamatovat." Namířil na ně svoji hůlku, aby provedl mazací kouzlo.

"Řekl jsem zabít, neslyšel jsi? Je to krev zrádce!" Yaxley překročil mrtvolu a vyběhl doprostřed schodiště. "Jestli je nezabiješ, zabiju je já... a ty půjdeš hned za nimi!" sykl vztekle.

Děti ležely na zemi a křičely tak, že jsem si musel zacpat uši. Regulus sklonil hůlku k zemi. "Nemohu," zašeptal a jeho hlas zanikl v jejich pláči.

"Zabij je! Je to rozkaz!" Yaxley výhružně namířil hůlku na Regulusova prsa. "Jestli to neuděláš, Pán tě potrestá za neposlušnost a nebude se ti to vůbec líbit." Tvář mu zhyzdil úšklebek.

Regulus zvedl svoji hůlku a namířil je na brečící děti. Ruka se mu třásla a viděl jsem mu v očích třpytit slzy.

Avada kedavra!

Vše rázem utichlo. Křik najednou ustal jako seknutím popravčího meče a rozhostilo se hrobové ticho. Odpřisáhl bych, že se halou musel rozléhat jako zvon hlasitý tlukot mého rozbušeného srdce.

Napjatou atmosféru přerušil hrubý Yaxleyho hlas. "Spalte všechny mrtvoly. Severusi, v zadním pokoji leží mrtvá žena." Vydal rozkaz a pak seběhl ze schodů a mrtvého muže spálil na prach.

Vběhl jsem do pokoje a zahladil jsem všechny stopy po vraždě. Když jsem se vrátil, Regulus stál nad svou hromádkou popela a ve tváři byl bledý, jakoby ho vysál upír.

"Jdeme!" zavelel Yaxley a zamířil k východu.

"Regulusi... pojď..." zavolal jsem tiše na tu nehybnou sochu nad schody. Konečně se pohnul a rozeběhl se dolů, schody bral po třech, jakoby chtěl být co nejrychleji pryč z tohoto hrůzného místa.

Rychle jsme opustili to prokleté místo, těsně předtím, než dům vzplál mohutným plamenem, který pohltil všechny stopy po čtyřnásobné popravě.

*****

"Severusi... chtěl bych ti něco říct."

Ležel jsem na břiše s tváří zabořenou do polštáře a zpocený a vysílený jsem spokojeně oddychoval po úmorném sexu. "Hm..?"

Cítil jsem, jak mi Regulus kreslí prstem po mokrých zádech a jemně fouká na moji rozpálenou kůži. Bylo to opravdu příjemné.

"Nechci už dál sloužit Pánovi zla."

Řekl to tak tiše, že jsem si nebyl jist, jestli jsem se nepřeslechl. Překulil jsem se na záda a zapřel na lokty. Odfoukl jsem si z očí neposlušný pramen vlasů. "Cože?"

"Nechci už být smrtijedem," zopakoval.

Teď už jsem nepochyboval. Regulusovi musely poslední události pomátnout mozek. "To přece nemůžeš!" vyjekl jsem. "Podepsal by sis nad sebou ortel smrti. Copak jsi už zapomněl, jak nakládá Mistr se zrádci?"

"Právě že nezapomněl. Vidím to pořád živě před sebou. Pronásleduje mě to jako noční můra," odpověděl tiše, lehl si na záda a zíral zamyšleně do stropu. "Už nechci zabíjet nevinné oběti. Toužil jsem po slávě a moci, chtěl jsem to dotáhnout dál, než všichni Blackové. Ale spletl jsem se. Krutovláda Pána Zla v ničem nepřipomíná sladké sliby, které nám dal, když nás verboval do svých řad. Ztratil jsem své iluze a víru v lepší život pod jeho vládou." Hlas mu zhořkl. "Nečekal jsem, že budu muset zabíjet nevinné děti, které s naší válkou nemají nic společného."

Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že má pravdu? Že to cítím úplně stejně, že jsem hluboce zklamaný celou tou Voldemortovou okázalou vizí čisté krve a vlády nad světem? Že Pán zla mi ukradl to jediné dobré, co mě v mém mizerném životě potkalo? Že sémě nenávisti v mém srdci, které vzklíčilo oné osudné noci, roste ve mně jako plod v matčině lůně?

"Nemůžeme..." rychle jsem se opravil, "...nelze odejít ze služeb Zla. Je to jistojistá smrt, ta nejkrutější. Nechci..." hlas mi trochu přeskočil, "... se dívat na tvoji popravu."

Dotkl se bříšky prstů mé tváře a pousmál se. "Nejsem tak hloupý, abych zbaběle dezertoval a po celý zbytek života se pak ukrýval před honícími Voldemortovými psy, dokud mě nevyčmuchají a neroztrhají."

"Co chceš tedy dělat? Je jediná možnost, jak opustit řady smrtijedů, a tou je smrt."

Regulus si lehl na bok, podepřel si hlavu a tváří v tvář se mi dlouze zahleděl do očí. Mlčel. Jeho oči měly zvláštní modrou barvu, jako oceán ve svém nejhlubším místě. Když konečně promluvil, jeho rty rty se sotva pohybovaly v tichém šepotu. "Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla."

Překvapeně jsem se posadil a chvíli jsem teď na něj zíral zase já. "Jak...?" Zmohl jsem se na jediné slovo.

Regulus neodpověděl, vstal z postele a začal se spěšně oblékat. Chvíli jsem ho pozoroval. "Lituješ, žes mi to řekl?" zeptal jsem se po chvíli, když se pořád neměl k odpovědi. "Nebo mi nevěříš?"

Přehodil si přes sebe cestovní plášť a přistoupil zpátky ke mně. "Věřím ti. Protože vím, že nenávidíš stejně jako já. Nikomu jinému bych neprozradil, co jsem zjistil. Ale nechci tě zatím do toho zatahovat, je to příliš nebezpečné."

Vzal moji tvář do dlaní a objímal mě očima. V jeho pohledu vyplavovaly na povrch všechny city a emoce, které v tu chvíli cítil. Hořel v něm mohutný plamen lásky, neslučující se s krutostí jeho dosavadních činů. Čišel z něj strach a obava, jakoby se bál, že tyto okamžiky jsou naše poslední. Vyzařovala z něj ale i naděje v lepší budoucnost.

Ukradl si poslední polibek z mých rtů a jen s velkým sebezapřením jej po dlouhé chvíli přerušil. "Musím si ještě něco ověřit. Až se vrátím, vše ti řeknu. Spolu ho budeme moci porazit."

Usmál se na mně naposled, ten úsměv se mi nesmazatelně vypálil hluboko do duše jako cejch. A pak opustil náš pokoj. "Kráturo!" slyšel jsem ještě, jak na chodbě zavolal na skřítka.

Přemítal jsem si jeho slova. Nelíbilo se mi to. Něco mi napovídalo, že bych ho měl zastavit.

"Regulusi!"

Když jsem vyběhl před pokoj, chodba už byla prázdná.

Kapitola pátá

Přecházel jsem po pokoji nervózně jako vyhladovělý lev a netrpělivě jsem čekal, kdy se Regulus vrátí. Hlavou se mi neustále honila spousta otázek ohledně toho, co mi stačil prozradit. Jak chce Regulus oslabit moc Pána zla? Co důležitého to zjistil? Kam vůbec zmizel? S jakým nebezpečím si to zahrává?

Spílal jsem si, že jsem ho včas nezastavil a po několika hodinách čekání jsem byl už řádně znepokojen. Ulevilo se mi, když jsem uslyšel, jak se někdo přemístil na chodbě. Vyběhl jsem ven, ale zahlédl jsem pouze Kráturova shrbená záda, rychle mizející v jeho přístěnku. Po Regulusovi ani stopy.

Seběhl jsem schody a vtrhnul jsem do Kráturovy skrýše. Popadl jsem ho a sevřel jsem v pěsti jeho ušmudlaný oděv. "Kde je tvůj pán?" spustil jsem na něj zhurta.

"Pan Regulus se už nevrátí," rozvzlykal se a celý se mi v rukou roztřásl.

"Co se stalo? Kde je? Mluv!" zatřepal jsem s ním, až mu hlava na tenkém krčku lítala sem tam.

"Pan Regulus se už nevrátí," zopakoval lítostivě a najednou spustil nářek. Drapnul jsem ho za hubenou paži a odnesl do pokoje. Pozornost obyvatel domu bylo to poslední, o co jsem teď stál.

"Řekni mi, kde je Regulus, nebo pověsím tvoji hlavu na zeď!"

Škytal, utíral si zaslzené oči a rozmazával si šmouhy po celém obličeji. "Krátura nemůže nic říct. Pan Regulus mu zakázal komukoliv z rodiny prozradit, co se stalo."

"Já ale nejsem z rodiny." Přemáhal jsem se, abych ho nezabil dřív, než z něj něco dostanu. Chvíli na mně vyplašeně koukal obrovskýma vodnatýma očima a zvažoval, jestli tím skutečně neporuší zákaz.

"Pan Regulus zůstal v jeskyni," prozradil nakonec. "Nařídil Kráturovi, aby se vrátil bez něj a tohle mu přikázal zničit." Vytáhl zpod ušmudlané haleny lesklý předmět velikosti a tvaru slepičího vejce.

Zíral jsem na zlatý medailonek v jeho drobné dlani. Na jeho hladkém povrchu se jasně třpytilo ozdobné písmeno S, vykládané drobnými zelenými kamínky. Byl impozantní, hoden toho, aby sloužil jako schránka něčemu velkolepému. Například... duši.

Najednou mi začaly docházet souvislosti. "Proč se Regulus nevrátil?" Sám sebe jsem uslyšel, jak se mi zachvěl hlas.

Místo odpovědi ještě víc rozšířil své velké oči a otevřel mi svoji mysl. Ponořil jsem se do jeho vzpomínek.

Viděl jsem Reguluse v tmavé jeskyni, ozářené slabým nazelenalým světlem. Plazil se namáhavě ke břehu černého jezera. Nabral do dlaně vodu a hltavě se napil. Klidná hladina se najednou rozvířila a začala bublat, jakoby se vařila. Z hlubin se vymrštila mrtvolně bílá ruka a sevřela Regulusovo zápěstí. Rychle hmátl po své hůlce a vypálil po ní kletbu. Ruka ho okamžitě pustila, zkřivila v křeči prsty a s hlasitým žblunknutím zmizela pod hladinou. Hned nato se z vody vynořily dvě další ruce a popadly ho za paži. Regulus se urputně snažil vyprostit z ocelového sevření, ale tvor, kterému ruce patřily, ho začal neúprosně stahovat do vody. Hůlka mu vypadla z dlaně a zakutálela se daleko z jeho dosahu. Na hladině se začaly hemžit další a další sinalé ruce, sápající se po něm jako chapadla chobotnice, najednou jich byly desítky. Regulus se divoce, zoufale bránil, ale proti nemrtvým neměl pražádnou šanci. Svůj marný boj po chvíli prohrál a jeho tělo zmizelo v klokotající hlubině.

Záplava rukou se hned nato jedna po druhé rychle stáhly zpátky do vody. Za pár okamžiků byla hladina opět tichá, klidná a lesklá jako černé zrcadlo a nic nenasvědčovalo, že nenasytné jezero zhltlo další svoji oběť.

Zlomený bolestí ze ztráty blízkého člověka jsem se zhroutil na židli jako bezvládný stařec. Zabořil jsem tvář do dlaní a vstřebával ty hrůzy, které jsem viděl. Co naplat, že jsem Regulusovi nikdy nedovolil uhasit moji lásku k Luciusovi a oplatit mu tu jeho. Byl to ale momentálně jediný přítel, kterého jsem měl.

Byl... jak strašlivě to zní...

Chytil jsem Kráturu za chatrnou košilku a zatřásl jsem s ním jako se zaprášeným hábitem. "Proč... proč jsi ho nezachránil?? Proč jsi ho odtamtud nedostal pryč stejně jako sebe?"

Zvedl ke mně slzami zalité oči. "Pán nařídil Kráturovi, aby se vrátil bez něj." Drobné tělo se mu otřásalo hlubokými vzlyky.

Domácí skřítkové jsou někdy opravdu na zabití. "To musíš dělat jenom to, co ti přikážou? Nemůžeš se jednou taky rozhodnout sám, alespoň když jde o život člověka?"

Vytrhl se mi, padl na kolena a čelem začal tlouct o podlahu a trestat se za smrt milovaného pána.

"Kráturo!" Zvedl jsem ho a přinutil dívat se mi do očí. "Možná ještě není pozdě. Zaveď mě tam. Rychle!"

I kdyby se mi nepovedlo Reguluse oživit, nenechám ho tam napospas temnotě. A taky jsem potřeboval vědět, co objevil. Nedopustím, aby jeho smrt byla zbytečná.

*****

Kráčel jsem Kráturovi v patách po úzké cestičce podél vlhkých zdí jeskyně. Hustou těžkou tmu prorážel pouze mihotavý paprsek světla na špičce mé hůlky. Skřítek se celý chvěl, snad všudypřítomným chladem, ale taky možná proto, že se vracel na místo, kde netečně přihlížel tomu, jak umírá jeho pán.

Ostrůvek uprostřed jezera, osvětlený slabě zeleným světlem, magicky přitahoval můj zrak. Žaludek se mi stáhl v křeči, když jsem si vybavil scénu, která se tam odehrála sotva před půl hodinou. Musím zjistit, za co Regulus obětoval život a potvrdit své dohady o rozdvojené duši Pána zla. Ale až potom, nejdřív se pokusím najít Reguluse. Živého... nebo mrtvého.

Skřítek se tady vyznal. Věděl, jak otevřít tajný vchod do podzemní jeskyně, i to, jak přivolat člun. Odmítl ale se mnou do něj nastoupit.

"Nechoďte tam, pane, prosím," odrazoval mě naléhavě.

Nenechal jsem se přesvědčit a vstoupil jsem do malé loďky. Jen co jsem si sedl, rozjela se po nehybné hladině a rozvířila stojatou vodu. Naklonil jsem se přes její okraj a posvítil si pod sebe. Snažil jsem se proniknout zrakem skrz vodu, černou jako inkoust, hustou jako lektvar. Na lesknoucí se vodní ploše se zrcadlil můj vlastní obličej, bílý jako tvář utopence.

Znechuceně jsem se odvrátil, když tu moji pozornost upoutal nepatrný pohyb ve vodě. Pod loďkou proplul alabastrově bílý stín a za okamžik se objevil na druhé straně. Nahnul jsem se a hůlku jsem sklonil co nejníže. Světlo ozářilo obrysy těla, vznášejícího se těsně pod hladinou. Posvítil jsem utonulému do obličeje.

Hrdlo se mi sevřelo náhlými emocemi, když jsem pohlédl do voskově průhledné tváře mrtvoly. "Regulusi," vydral se mi ze rtů bolestný vzdech.

Oči, které mohly zaživa soutěžit s nebeskou modří, byly teď zavřené. Jeho rty, které jsem tak důvěrně znal, měl bezkrvé a nateklé. Kolem tváře, jakoby vytesané z bílého mramoru, mu v ostrém kontrastu jemně vlály ebenově černé vlasy. Hábit se jako ve vlnách vznášel kolem jeho těla a prsty měl propletené na hrudi, tak, jak to mívají nebožtíci. Ve tváři měl pokojný výraz, jakoby spal a prožíval příjemný sen.

Najednou se jeho oči prudce otevřely. Duhovky měl zastřené bílým mlhavým závojem, slepé, mrtvé. Instinktivně jsem cukl dozadu, až jsem se v malé loďce málem převrátil. Rychle jsem nabyl zpátky jistotu a opět jsem se naklonil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že loďka stojí na místě.

Natáhl jsem ruku, abych Reguluse vytáhl z vody. Nemohl jsem ho nechat tady, nezaslouží si shnít na dně jezera. Klidná hladina se najednou rozčeřila a jeho ruce se vymrštily a draply moji paži. Začaly mě neuvěřitelnou sílou stahovat do vody. Překvapený a na smrt vylekaný jsem se v pudu sebezáchovy snažil vymanit z jeho silného sevření. Člun se povážlivě nakláněl a hrozilo, že se převrhne.

Rychle jsem popadl hůlku a vyslal jsem kletbu, která mu utrhla několik prstů. Stisk povolil a už se zdálo, že se mu vysmeknu, když se z vody najednou vynořily další mrtvé ruce. Byly jich spousty a začaly se divoce po mně sápat, jakoby se o mně praly. Hemžily se na hladině jako hejno piraň, ožírajících kořist. Mrskal jsem po nich jednu kletbu za druhou a po každé zraněné ruce, která zmizela pod hladinou se z vody vynořovaly další a další. Kterýsi z nejbližších nemrtvých chňapl po mé hůlce, vyrval mi ji z dlaně a zmizel s ní v hlubinách.

Vše se ponořilo do černočerné neprůhledné tmy. Přepadla mě vlna beznaděje a bezmoci.

Hejno nemrtvých těl, proplouvajících pod loďkou ji najednou převrátilo. Přepadl jsem přes její okraj a hladina jezera se nade mnou zavřela. Na kůži mě zastudila chladná voda. I přes tu tmu, která dole panovala, jsem rozeznal mrtvolně bílé obličeje, které se mi šklebily do tváře. Ledové jehličky mě jedovatě bodaly po celém těle, ale já jsem je nevnímal. Hruď mě pálila a hrozila vybuchnout. Zoufale jsem se snažil vynořit se nad hladinu a naplnit praskající plíce životadárným vzduchem, ale v sevření desítek hnijících těl jsem se nemohl ani hnout.

Nesmím, nesmím se nadechnout!

Regulus mě najednou téměř láskyplně objal, pevně sevřel ve svém náručí, jak to často zaživa dělával a pomalu mě začal stahovat do temných hlubin jezera. Přestal jsem se mu bránit a byl jsem smířen se svým osudem. Neměl jsem už sílu dál bojovat.

Nadechl jsem se.

Kapitola šestá

Bolest, vyvěrající z útrob mé duše mi podlamuje kolena a já se propadám do ohnivého jezera, zas a znova. Drápu se na břeh, popálená kůže se mi sdírá o ostré kameny a než vylezu nahoru, z mého těla jsou jen krvavé cáry. Nesnesitelná bolest... skřípění zubů... výkřiky zoufalství a bezmoci... slzy beznaděje. Ne já... to moje zemřelá duše prožívá muka zatracenců, trpí, bože, jak jen trpí za moje pozemské viny.

Do ohnivého pekla se pomalu začne prolínat další scenérie. Zmateně bloudím tam a zase zpět jako pes, který ztratil stopu a bezútěšně hledám cestu ven z té plíživé šedivé mlhy, která mě objímá ve své nenasytné náruči. Není to mlha, je to špinavá, zakalená voda, páchnoucí po rozkládajících se mrtvolách. Zoufale sebou plácám, plíce mi hrozí výbuchem, snažím se dostat nad hladinu. Už už ji mám na dosah, ale těsně před tím, než se toužebně nadechnu, mě opustí síly a já klesám ke dnu jako kámen.

Najednou sem si uvědomil sám sebe i ty dvě bohem zatracené duše. Dvě části mé černé duše, potrestané odloučením od boha, bloudící na věčnost peklem, kde zahyne tělo, ne však duše hříšníka. Ne... och ne! Nemohl jsem přece ještě zemřít! Hrůzou jsem se rozkřičel.

Někdo mě vzal za ruku. Ten teplý dotek mi umlčel hlasivky. "Ššš... už jsi v bezpečí." Čísi uklidňující hlas mě ovinul jako hedvábná přikrývka.

Otevřel jsem oči. Hleděl jsem sám na sebe, na černou rozmazanou skvrnu v bílých prachových obláčcích. Otočil jsem hlavu a uviděl siluetu anděla. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena a nebesky krásná tvář se na mně šťastně usmívala.

Jsem v nebi.

Pohlédl jsem opět nahoru a mlha v mých očích se pomalu roztáhla. Uvědomil jsem si, že se dívám sám na sebe do velkého zrcadla. Tohle ale přece důvěrně znám! Otočil jsem se zpátky k andělovi a několikrát jsem zamrkal, než se mi zaostřil zrak.

"Luciusi?" vydechl jsem všechen vzduch z plic.

"Severusi... Severusi..." opakoval Lucius a nezmohl se na žádné další slovo, jak se dusil emocemi.

Sním, či bdím? Nebo jsem opravdu v ráji? Pokud je tohle ráj, v příštím životě chci být knězem. "Co tady dělám?"

"Jsi v bezpečí na Manoru," odpověděl Lucius, když opět nabral dech. "Jsem šťastný, že žiješ."

Není to sen. Ani žádný ráj. Je to něco mnohem lepšího, úžasnějšího. Je to skutečnost. Fakt, že mě Lucius přijal zpátky. Do hrudi se mi nahrnul mohutný příval emocí. Chtěl jsem mu tolik toho říct a nevěděl jsem, kde začít dřív. "Luciusi-"

"Jak dojemné," přerušil mě nemilosrdně něčí hlas.

Otočil jsem se tím směrem a přimhouřil oči do šera místnosti. V rohu seděl na židli ten, kterého jsem teď tady potřeboval vidět nejmíň. Štíhlými prsty bubnoval po dřevěném opěradle židle a už chvíli nás zamračeně pozoroval.

"Můj pane...," vydrala se mi z hrdla pouhá dvě slova. V hlavě se mi rozezněl hlas. Jsem opravdu rád, že jsi živý, můj milý příteli.

Voldemort vstal a přistoupil ke mně. Učinil jsem pokus vylézt z postele, zdálo se mi nedůstojné zůstat v této chvíli v ní, ale zjistil jsem, že jsem úplně nahý.

"Jen zůstaň ležet, Severusi, potřebuješ odpočívat." Pohlédl k Luciusovi a panovačným hlasem mu vydal příkaz. "Nech nás osamotě."

Můj pohled se setkal s Luciusovým. Byla to jen vteřina, ale naše oči hovořily jasnou řečí. Pán zla nám svojí milou přítomností zkazil okamžik, na který jsem čekal - a soudě podle Luciusova výrazu on taktéž - nekonečného půl roku.

Lucius se otočil a rychle zmizel za dveřmi. Místnost ochladla jako hrobka. Pán zla si přisunul židli k mé posteli, sedl si a chvíli na mě hleděl jako na nějakou atrakci v pojízdném cirkusu.

"Co si pamatuješ jako poslední, Severusi?"

Ta otázka mě zaskočila. Snažil jsem se rozpomenout na poslední okamžiky předtím, než jsem se probudil v Luciusově posteli. Přemýšlení mě bolelo, jakoby mi na mozek tlačil velký nádor.

"Poslední, na co si vzpomínám... Regulus... ano... Regulus Black... odešel," vzpomněl jsem si konečně s námahou. "Co je s ním?" Nedočkal jsem se žádné odpovědi, zato jsem postřehl záblesk uspokojení ve tváři Pána zla.

"Co víš o nesmrtelnosti duše?"

Pohlédl jsem zmateně na něj. Jeho neobvyklé otázky mě vyváděly z míry. "Nesmrtelnost? Co to má znamenat? Co se vlastně stalo? Proč jsem tady?" Začal jsem z té šílené nevědomosti panikařit.

Odpověz! Hlavou mi náhle jako projektil střelné zbraně proletěla cizí myšlenka.

"Nevím nic o nesmrtelnosti duše!" vykřikl jsem. Co je to sakra za otázky? Ucítil jsem, jak se mi mozek přeléval v lebce, když se mi Pán zla začal hrabat v hlavě jako kohout na smetišti.

"Mluvíš pravdu. To ti zachránilo život. Opravdu jen velice nerad bych tě zabil." Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se lord Voldemort najednou zvedl a beze slova opustil místnost.

Zíral jsem na dveře, kterými zmizel a v hlavě jsem měl naprostý chaos. Proč se samotný Pán zla namáhal osobně se přesvědčit, na co si vzpomínám, či spíše nevzpomínám? Co se stalo mezitím, co Regulus odešel a já se probudil tady? A co sakra znamenaly ty děsivé sny o hříšných duších, bloudících temnotou pekel a navěky odsouzených k nikdy nekončícímu krutému trestu, které mě pronásledovaly, než jsem se probudil?

Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi.

Všechny ty sžíravé myšlenky jsem okamžitě vypustil z hlavy, když vešel Lucius. Místnost se opět rozzářila, jakoby do ní vstoupil bůh slunce. Pozoroval jsem ho, jak ke mně kráčí, naplněn štěstím, jaké jsem už dlouho nepocítil. Lucius tentokrát zapomněl na malfoyskou majestátnost a královský krok. Rychle překonal tu vzdálenost, která nás dělila a objal mě. Mocně, že jsem se nemohl nadechnout.

"Severusi... odpusť mi... prosím."

Zavřel jsem oči a každičkou buňkou svého těla jsem vnímal tento okamžik, jakoby to mělo být to poslední, co na tomto světě zažiju.

"Chtěl bych ti vysvětlit-" začal jsem, ale má slova zanikla v Luciusových ústech. Zapomněl jsem na všechny strasti světa, když mi jeho jazyk vklouzl do úst. Chutnal po skotské a nic neztratil ze své vášnivosti. Zabořil jsem prsty do jemných pramenů zlatých vlasů a hrál jsem si s nimi, jako si s nimi pohrával vítr, když jsme se proháněli v sedle v manorských zahradách.

Lucius se trochu odtáhl, ale dost blízko, abych viděl v jeho očích barvy zimní oblohy mihotavý třpyt lásky a oddanosti. Usmál se na mně.

"Nic mi nemusíš vysvětlovat. Našel jsem v myslánce tvé vzpomínky z chrámu," odpověděl tiše a sklonil hlavu. "Byl jsem hlupák, když jsem ti nevěřil."

Vydechl jsem úlevou. "To ti ale trvalo přijít na to."

"Můžeš mě za to potrestat," zaškemral s úsměvem.

Rozesmál jsem se. "Potrestám, zasloužíš si to. Ale až později." Zvážněl jsem. "Nejdřív potřebuji vědět, co se stalo a jak jsem se sem dostal."

"Ty to nevíš?" pozvedl překvapeně obočí a odtáhl se ještě dál. "Když jsem objevil v myslánce tvé vzpomínky, vypravil jsem se pokorně za tebou do Blackova domu. Vůbec mě k tobě nepustili. Povídalo se, že jsi... umřel. V domě byl velký zmatek. Pán zla byl s tebou zamčen v pokoji a ten Blackův domácí skřítek kňučel zkroucený na zemi před dveřmi Regulusova pokoje a nesrozumitelně blábolil nějaké nesmysly. V domě byla cítit velice silná magie." Objal mě. "Hrozně jsem se o tebe bál."

"Pokračuj!" řekl jsem netrpělivě.

"Po nekonečných hodinách nejistoty a čekání Pán zla konečně vyšel ven a oznámil nám, že žiješ. Málem jsem se štěstím rozplakal," přiznal upřimně. "Pak mě vyzval, abych se o tebe postaral a on nás doprovodil na Manor. Čekal tady několik hodin, než se probudíš." Odtáhl se a zkoumavě se mi zahleděl do tváře. "Co se vlastně stalo, Severusi?"

Chvíli jsem zmateně vstřebával, co mi sděloval. "Nevím... nic si nepamatuji. Myslím... myslím, že mi Pán zla upravil paměť. Vymazal mi z ní věci, kvůli kterým bych musel zemřít, kdybych je znal." Bezradně jsem na něj pohlédl. "Stalo se něco, co si nesmím pamatovat."

Najednou se mi ve vzpomínkách vybavila slova, která mi Regulus prozradil těsně předtím, než odešel. Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla.

"Regulus! Ten to bude vědět. Musím za ním!" Vyskočil jsem z postele, mé zesláblé nohy mě však neunesly, podlomily se mi jako zlomené sirky a kdyby mě Lucius pohotově nezachytil, sesypal bych se na zem.

"Je ti doufám jasné, že nikam nepůjdeš," řekl přísným hlasem Lucius a položil mě zpátky do postele. Poznal jsem na něm, že mi chce něco říct, ale moc se mu do toho nechtělo. "Regulus... zmizel. Nikdo neví, kam. Všichni čekají, že jim to řekneš ty."

Zůstal jsem jako opařený. "Ale já to nevím," zašeptal jsem a slyšel jsem, jak se mi do hlasu začíná vkrádat zoufalství. "Krátura... ten to bude určitě vědět," svitla mi nová naděje.

"Ten zatracený starý skřítek jen kňučí a neustále dokola opakuje jedno a to samé. Je to starý blázen."

"Co opakuje? Řekni mi to."

Pátravě se po mně podíval. "Něco jako... utopil se... utopil..." mávl ledabyle rukou jako nad něčím bezvýznamným. "Říkal jsem, že to nemá v hlavě v pořádku. Zasloužil by si už čestné místo na zdi vedle hlav svých předků."

Klesl jsem do prachových peřin a díval se nepřítomně na tu pobledlou tvář v zrcadle na stropě.

"Severusi... pusť to z hlavy, však on se Regulus brzy ukáže," poznamenal se špetkou žárlivosti Lucius. "Mysli teď na to, že jsme konečně spolu."

Otočil jsem se k němu. Má pravdu. Problémy můžu řešit později. Teď mám konečně u sebe Luciuse, jediného člověka, na kterém mi skutečně záleží a tuto chvíli si nenechám ničím zkazit.

"Pojď ke mně," zašeptal jsem.

S přimhouřenýma očima jsem ho sledoval, jak se svléká, jak provokativně odkládá jednu část drahého oblečení za druhou, vědom si toho, že se dívám.

"Kde mám vlastně své šaty? Jsem úplně nahý."

"Tím líp." Vklouzl ke mně pod peřinu. "Sám jsem tě svlékl." Přitiskl své nahé tělo k mému. Bylo přímo elektrizující a rozechvělo i ten nejdrobnější sval na mém těle. Putoval dlaní po mé hrudi a podrobně mapoval moji kůži jako mořeplavec, objevující nové světy.

"Tak často jsem po tvém těle toužil, Severusi," šeptal vzrušeně, "nedovedeš si představit, jaká muka jsem prožíval, když jsem myslel na to, že spíš s tím Blackem."

Přivíral jsem slastně oči a vychutnával jsem si jeho prsty, měkké a teplé jako hadí kůže, jeho vlhké rty na mé bradavce, omamnou vůni jeho vlasů, jakou přivane letní vítr z luk, sladkou bolest, když mě nechtíc škrábnul masivním prstenem na hrdle a jeho hbitý jazyk, který mi slízal kapku krve z ranky.

"Tys taky nedržel celibát. A co hůř, podvedl jsi mě se svou vlastní ženou." Zabořil jsem ústa do jeho vlasů, abych skryl v nich potměšilý úsměv.

"Už zase začínáš?" Kousl mě do bradavky a hned poté ji posázel tisícem polibků. "Se ženami se to nepočítá jako nevěra." Slyšel jsem smích v jeho hlase.

"Proč jsi mě vlastně svlékl, když jsem byl v bezvědomí? Přiznej se, že jsi mě chtěl zneužít," ušklíbl jsem se pobaveně.

Lucius přerušil své putování jazykem do mých slabin a zvedl hlavu. "Já ti to neřekl?" pozvedl obočí. "Byl jsi promočený až na kost."

Cože... promočen? Byl jsem snad někde ve vodě v čase, který si nepamatuji? Co to vlastně Krátura drmolil o těch utopencích?

Než jsem si však stačil dávat dohromady souvislosti, pohltilo mě vzrušení tak silné, že vyplavilo z mé mysli všechny zbytečné myšlenky a všemi svými smysly jsem se soustředil pouze na neskutečné orální umění, které Lucius předváděl v mém hořícím klíně. Zrovna mi došlo, o co jsem celý ten půlrok přicházel. Ne že by byl Regulus nějaký břídil, naopak, ale Lucius byl v tomhle mistrem světa.

Mnohem později jsme oba znaveni sexem leželi v objetí vedle sebe. Lucius spal tvrdým spánkem a tiše oddechoval, dlouhé vlasy měl volně pohozené na sněhobílém saténu. Tiskl jsem se k jeho zádům, objímaje ho kolem pasu a občas políbil jeho pravidelně se zvedající rameno. Miloval jsem jeho kůži, jemnou a pěstěnou, provoněnou vonnými mastmi, teď lehce slanou od zaschlého potu. Už hodně dlouho jsem nebyl tak šťastný jako v tuto chvíli. A přesto jsem se tak necítil.

Tak rád bych věděl, co se událo v čase, který mi byl ukraden. Pokud mi ale do paměti skutečně zasáhl Pán zla - a přísahal bych na to - moje vzpomínky jsou nenávratně ztracené. Proč to ale udělal, jaké strašné tajemství jsem se to dozvěděl?
Regulus něco objevil a nejspíš za to zaplatil životem. Při té myšlence se mi srdce sevřelo do železných okovů. Ale proč jsem já byl smrti ušetřen? Proč stálo Pánovi zla za námahu vymazat mi určité úseky paměti, než mě jednoduše zabít? Čím jsem pro něj tak důležitý?

Musí tady být ještě něco.

Sny. Ty mé děsivé živé sny, ve kterých jsem odsouzen k věčnému zatracení v pekle. Proč prožívám tak neskutečně reálně to, co mě čeká až po smrti? Jakoby si moje černá duše dělala, co se jí zlíbí, opouštěla mé fyzické tělo a odběhla si odpykat trest za mé hříchy a zase se vrátila. Vrací se, vím to, já pořád žiju a tělo bez duše přece nemůže existovat.

Duše bez těla... však ano.

Vzpomněl jsem si na Mistrovu zvláštní poznámku o nesmrtelnosti duše. Očividně se chtěl přesvědčit, že o tom nic nevím. Věděl jsem snad něco předtím? Musím na to přijít.

A já na to přijdu...

Pokračování příště

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský