Fantasmagorium

Autor: Corny
Hlavní postavy: Severus Snape/ Draco Malfoy
Shrnutí: Má mě rád, nemá mě rád? Špatné položená otázka. Co třeba: Smí mě mít rád?
Poznámky: V povídce byla použita píseň Žádný city od Davida Kollera z alba Nic není nastálo.

Žádný city na Siriu

„Vstávej.“ Z jeho úst to najednou znělo tak něžně. „Ještě ne, ještě chvíli,“ zamumlal a aniž otevřel oči, zachumlal se znovu do zelené přikrývky.Ozvalo se netrpělivé mlasknutí.“Musíš na snídani!“ Najednou se z něj opět stal ten známý profesor. Tak přísný, tolik nepřístupný, mystický… A přeci byl včerejšího večera tak lidský. Draco konečně otevřel oči. Duhovky barvy ranní šedi. Šedi, kterou oba začali nenávidět. Šedi, která rozdělovala.
„Vždyť je ještě noc…“
„Tady je noc pořád.“ Do sklepení nevedlo jediné okno. To proto měl stále komnatu tady?
Draco se posadil na posteli a ospale si promnul oči. Místnost začínala nabývat tvaru a její vybavení obrysů. Bílou kůži náhle prostoupil chlad kamenných stěn. Otřásl se. Když Snape vyšel z koupelny, byl dokonale upravený. Draco se zvedl a udělal několik kroků k němu. „Viď, že to není sen?“ Objal ho. Dlouze, pevně, hřejivě. Neodpověděl.
„Viď, že to nebylo naposled?“ Políbili se. Ani tentokrát mu Severus neodpověděl.

Pod kopyty dnů příštích
Se tříští rána vin
Kam se city vzdálí
To já už dávno vím

„Já jsem doufal, že to tehdy v Bradavicích nebylo naposledy. Neodpověděl jsi mi. Pamatuješ?“ obviňoval.
„Jak bych mohl zapomenout.“ Ta trocha ironie v Severusově hlase ještě zůstala, ale pomalu ji nahrazovalo cosi nového.
„Až se ráno vzbudím, budeš tady?“ zeptal se Draco trochu roztřeseně.
Bradou se opíral o Severusův hrudník. Nechtěl usínat. Poprvé od doby, kdy společně prchli z Bradavic, měl možnost si s ním promluvit. Stačil jediný pohled černočerných očí, jediné slovo pronesené hrdelním barytonem a celou Dracovu bytost zaplavovalo podivné hŕejivo.
„Budu tady pořád.“
„Navždycky? Slibuješ?“
Neodpověděl. Zavřel oči a předstíral spánek. Zasloužený odpočinek…
Draco se naposled rozhlédl po ložnici ve Tkalcovské ulici. Za oknem zářily hvězdy. Jedna obzvlášť jasně. Psí hvězda. Svádí poutníky z cesty… Přináší neštěstí...
Pevně semkl víčka a sevřel Severusovu paži. Pojistka pro případ, že by chtěl odejít…

Severus se napil skřítčího vína. Spláchl další vzpomínku a nehodlal jen tak přestat. K čemu jsou vzpomínky? Nenáviděl zbytečné krámy, které člověk doopravdy nepotřebuje, ale přesto si jimi přeplácává pokoj. A mysl.
Tak to přeci chtěl on. Chtěli to tak oba. Bylo to společné rozhodnutí. Tak proč se mu, k čertu, pořád tak svíralo hrdlo, kdykoli na něj pomyslel?

Stíny v záclonách
Se mění v prach
Zůstal jsem tu sám

„Ty víš, že jsem si tuhle cestu nevybral.“ Severus přikývl.
„Víš, chtěl jsem být pravý syn svého aristokratického tatíčka. A místo toho? Otec hnije v Azkabanu a já cítím, že něco není tak, jak bych to chtěl. Nic není podle mých představ. Mám tebe. A jsi to ty, kvůli komu jsem váhal. Ale teď… On mě podezřívá. Pán zla tuší, že už si nemůže být mou loajálností jistý. Ale přesto… Já to musím udělat, Severusi. Pochop to.“ Svěsil hlavu. Toho se bál. Už dlouho.
„Blázne! Jakoby někdo mohl přestat být smrtijedem.“
„Možná mě zabije. Ale budu vědět, že jsem si to vybral sám.“
„V tomhle tě nebudu podporovat. Ty to víš.“
„Trochu jsem v to doufal, víš? Bude to pro mě jednodušší. Nebudu mít na výběr, prostě to budu muset přijmout jako fakt. Chtěl jsem tě o něco poprosit…“
Poslouchal. Přitom však nesouhlasně svraštil obočí.
„Zapomeň na mě.“
Pomalu k němu zvedl oči. Bylo v nich tolik emocí… Jako dosud nikdy.
„To neudělám, Malfoyi!“
„Prosím…“ Severus se pokusil ho políbit. Odtáhl se.
„Doufal jsem, že už ses s tím smířil.“
„Víš, co pro mě znamenáš. A mám tě jen tak nechat přeběhnout na druhou stranu? Nedovolím ti to! Zabije tě!“
„A co když tě o dovolení neprosím? Jsi tak sobecký. Jako vždycky. Nikdy jsi nedopustil, abych ti jakkoli zasahoval do života. Příležitostný milenec… Ale co když jsem se už rozhodl?!“

Lok lahodného vína. Už jen pár doušků a přijde zapomnění.
Severus se znovu zhluboka napil. Jak že to říkal jeho příležitostný milenec? „Nebudu mít na výběr, prostě to budu muset přijmout jako fakt.“

Jen výčitky tvejch frází
Si v tváři počítám
Žádný city
Necítím souznění
Na popel se tu pálí
Ty rána dávných dní

„Věděl jsem, že nemáš silnou vůli. Najednou jsem ti dobrý? Proč ses vlastně znovu vyspal se sobcem jako jsem já?“ Severus si odhrnul vlasy z čela a nahý odešel do koupelny.
Nemohl vidět jedinou slzu, která stekla po sněhobílé tváři.
„Přišel jsem se rozloučit.“
Severus v županu znovu vešel do obývacího pokoje svého domu a nehezky se ušklíbl.
„Ty mě tedy nebudeš přesvědčovat, že ve Fénixově Řádu bych se měl lépe?“
„Chtěl jsem.“
Jeho rysy v obličeji ztvrdly. „Tak v tom případě můžeš jít pryč, je to zbytečné.“
„Já vím.“ Ta slova v sobě nesla hořkost, žal, bolest… Severuse zasáhla nepřipraveného
„Tak už kruci jdi!“ vyštěkl.
„Tak zavři oči.“
„Do háje, Malfoyi, musíme hrát tyhle stupidní hry? Nechtěl ses se mnou vyspat, dobře. Stalo se. Řekni mi, že to je jen moje vina, ačkoli oba víme, že jsem to nebyl já, kdo tady kňoural, ale budiž, je to moje vina. Teď můžeš konečně vypadnout. S tím sobcem ses už rozloučil, tak vypadni za tím zablešencem a za krvezrádci a mě nech na pokoji!“
„Zavři oči,“ opakoval znovu Draco. „Jinak to nedokážu…“ Nezřetelné zašeptání ostré jako dýka.
Severus se netrpělivě ušklíbl, přesto opravdu semknul oční víčka.
Ucítil ruce na svém krku a po zádech mu přeběhl mráz. Po několika chvílích nemístného ostychu ho Draco políbil. Po tak dlouhé době. Oplácel mu laskání s takovou hladovostí, s jakou se mu neodevzdával ani první společnou noc.
Jeho rty... jejich rty… polibek… pohlazení… ticho. Prázdnota. Samota.
Severus dlouho neotvíral oči. Bál se toho, co uvidí.
Když se konečně odhodlal, Draco tam nebyl. Věděl to. Už od jejich první noci věděl, že to tak skončí. Oba to věděli. Draco odešel… tentokrát napořád.

Severus vztekle mrštil nejbližší knihou proti holé stěně se zašedlou tapetou. Nenáviděl vzpomínky. Tak moc bolesti… tak moc minulosti… tak moc emocí. Emocí, kterým se snažil vyhýbat.

Dál jen vzduch a prázdno
Slova váznou
Nevím kudy kam
Myšlenky, co neuhasnou
Dávno nehledám

„Snape, zabij ho!“ Stáli tam čtyři. Rookwood proti Lupinovi, Severus proti Dracovi.
Seversusova ruka se roztřásla.Vzpomínky, tolikrát zapité. Tolik sklenic alkoholu a přeci tu byly. Vzpomínky, kterým neuteče.
„Avada kedavra.“ Rookwood padl mrtvý k zemi.
Lupin zůstal ohromeně stát. Draco zděšeně couvl. Severus překročil tělo mrtvého smrtijeda.. Namířil hůlku na Lupina. Z jeho těla se začala řinout krev.
Draco ustoupil o další tři kroky zpět. „Severusi…“
Snape se odmítavě otočil. Přes všechnu nenávist kterou vůči řádu choval, nedokázal by jednoho z jejich řad zabít.
„Vrať se! Zbabělče! Lupine….“ Dracův hlas zaplnil každý kout jeho duše.
Otočil se. Draco se znovu zatvářil vyděšeně, ale rychle nasadil bojovnou masku.
„Zrůdo! Netvore!“
„Mohls to být ty. Jenže já jsem byl vždycky sobec…“ Severus se s tichým prásknutím přemístil pryč. Draco netušil kam. Byl si jist jen tím, že tam bude spousta whisky a vína.

Mohl to být on. Proč to nedokázal? Pár proklatých vzpomínek, které ještě nestačil spláchnout alkoholem.

Pod kopyty dnů stálých
Se vzdálí i můj stín
Jako tažní ptáci
Co ztrácí směr i cíl

„Jaká to návštěva.“
„Severusi, já to nevydržím. Bez tebe to nedokážu. Nedokážu žít bez tebe.“
„Asi by sis měl začít zvykat.“
„Severusi, to co se stalo… nedokázal jsi mě zabít. Ani zranit. A chceš mi tvrdit, že už pro tebe nic neznamenám?“
„Ano, chci. Dobře víš, že tvůj otec byl něco jako můj… ehm… přítel. A mimoto dětem neubližuji.“
„Ty chceš říct… já už… my už…“
„Jaké my? Jsme ty a já, Malfoyi. Dobro a zlo. Černá a bílá. Žádné my není. A pokud někdy v minulosti bylo, tak to byl velký omyl.“
„Tak tedy omyl… Zapomněl jsi na všechno?“
„Nemám ve zvyku skladovat staré a nepotřebné krámy. Nebo staré a nepotřebné vzpomínky.“
„Takže… já půjdu. Rád jsem tě znovu viděl, Severusi.“
„Bohužel nemohu říct totéž.“

Touhy snů
Vím, že nespoutám
Zůstal jsem tu sám
Jen listy uschlejch růží
Pod kůží počítám

Severus se natáhl po dopisu, který ležel na stole. Tisíckrát přečtený. Tisíckrát nenáviděný. Onen vzkaz už uměl zpaměti. Znovu se začetl do kostrbatého písma.

Drahý Severusi,
Už příliš dlouho myslím na naše poslední setkání. Nenávidím Tě. Připravil jsi nás o Lupina. Tehdy při našem střetnutí se ukázala všechna krutost, která v Tobě je. A potom, když jsi nedokázal zabít mě, se ukázalo, že i Ty stále vzpomínáš.
Mohl bych Tě soudit. Neudělám to. Já vím, že takový doopravdy nejsi. Nebo si to alespoň nalhávám. Ne, ke mně jsi nikdy nebyl krutý. Když pomineme má školní léta, samozřejmě. Jak rád bych se dozvěděl, co Tě přimělo skrýt se za tu ledovou masku. Ale o tom Ty nemluvíš. Nikdy jsi mi toho o sobě neřekl víc, než komukoli jinému. Ale jen já jsem tak bláhový, abych za Tvou povahou hledal minulost a omlouval Tě. Dál už nebudu.
Jak rád bych Tě teď objal. Nevíš, jak moc mi chybíš. Ale já to musím překonat. Protože já jsem se přidal na stranu dobra. Ty ne. Já Tě o to tolikrát prosil…
Loučil jsem se s Tebou tolikrát. Po kolikáté je to tedy dnes?
Víš, já jsem dokázal překonat, že každý stojíme na jiné straně. To Ty jsi se rozhodl.A Ty svá rozhodnutí neměníš. I kdyby to znamenalo, že budeš trpět.
Víš, nikdy jsem neměl rád astronomii. Přišla mi úplně zbytečná. Když člověk kouká na nebe, nepřemýšlí o tom, jestli zrovna kouká na Proximu Centauri nebo na Polárku.
Ale až teď jsem pochopil myšlenku, kvůli které se třeba o tom všem učí studenti po celé generace.
Věděl jsi, že světlo ze Siria k nám letí tolik let? Až nyní si uvědomuji, co to vlastně znamená. Koukáme na nebe a vidíme odraz něčeho, co už dávno není. Vzhlížím k nebi, vidím svého Siria - svou Psí hvězdu, a doufám, že pořád ještě svítí. Každou chvíli může zhasnout. Nebo třeba nemusí existovat už hodně dlouho. A přeci je to nejjasnější hvězda noční oblohy. Hvězda, ke které se upínám. Chápeš, co tím chci říct?
Sirius. Psí hvězda. Přináší neštěstí poutníkům. Svádí z cesty. Stejně jako Ty.
Koukám na nebe a vidím světlo ze Siria, které se zrodilo před mnoha a mnoha generacemi. Třeba už žádný Sirius není, jen k nám ještě nedorazil odraz jeho zániku. Vidíme něco, co neexistuje.
Stejně jako já se upínám k odrazu minulosti. K dávnému světlu.
Já už znám jméno svého Siria - své Psí hvězdy. Zatímco já pro svou hvězdu dýchám, můj Sirius už dávno zhasl. Jen já si to nepřipouštím. Stále znovu vzpomínám na jeho chladné paprsky.

S vědomím vlastních hříchů
Svou pýchu odmítám
Dál jen vzduch a prázdno
Slova váznou
Nevím kudy kam
Myšlenky, co neuhasnou
Dávno nehledám

Severus se zamračil. Pohlédl z okna a venku uviděl zašlou ulici. Večerní šero se vkrádalo do duše. Šeď. Ocelová. Ranní. Šeď jeho očí.
Musel se hořce pousmál. Neměl rád metafory. A obzvlášť nenáviděl ty bolestně pravdivé.
I on znal jméno svého Siria. I on žil pro něco, co zhaslo. Co zhasl sám.
Vztekle mrštil dopisem od Malfoye do krbu. Plameny pomalu stravovaly pergamen. Hořkost a bolest se však spálit nedala. Ale profesor Snape svá rozhodnutí nemění. Nikdy. I kdyby to znamenalo, že bude trpět.

Pod kopyty dnů příštích
Se tříští i můj stín
Na popel se dnes pálí
Ty prázdný rána
Se pálí věčný rána
Ty věčný, prázdný rána vin

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský