Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Kingsley Pastorek
Shrnutí: Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán
Poznámka: Povídka využívá některých fakt a událostí ze sedmé knihy, takže se dá říct, že na ni svým způsobem navazuje, ale události se na konci seběhly úplně jinak, než v knize.
Volně inspirováno námětem od lapillus v rámci Snupin Fantasy Fest (http://community.livejournal.com/lupin_snape/845668.html)
Moje díky patří bedrníce, bez níž by tahle povídka nikdy nebyla tím, čím je, a golux za beta read.
Dopsáno v lednu 2008

Za odměnu Azkaban

Kapitola první

Paní Weasleyová vyškubla manželovi z rukou noviny, aby před něj mohla postavit talíř polévky.
„Můžu si je půjčit?“ zeptala se Hermiona, a když paní Weasleyová přikývla, vyměnila objemnou knihu za Denního věštce.
Harry se znechuceně zadíval na titulní stranu.
Na první straně byla fotka černovlasého kouzelníka s hákovitým nosem. Jeho výraz balancoval někde mezi pohrdáním a přezíravostí. Palcový titulek nad fotkou hlásal:
SEVERUS SNAPE KONEČNĚ V AZKABANU!
Konečně bylo podle Harryho velice výstižné. Ten člověk tam patřil už od narození. Sprostý vrah, bezpáteřní hajzl a ničema – a to byly ty lepší vlastnosti Severuse Snapea.
„Hraješ,“ upozornil Harryho Ron.
Seděli v Doupěti v kuchyni, hráli po obědě šachy a chvílemi se zdálo, že se události uplynulých měsíců vůbec nestaly.
„Opravdu nechceš přidat, drahoušku?“ zeptala se paní Weasleyová a zadívala se od plotny na Harryho starostlivým pohledem.
„Ne! Opravdu ne, děkuji,“ ujistil ji Harry spěšně.
Několikrát denně mu paní Weasleoyvá opakovala, že je pobledlý a pohublý, že toho hodně prožil, a proto by měl zdravě a vydatně jíst. Harry se obával, že s takovouhle péčí bude brzy vypadat jako Dudley.
Po bitvě v Bradavicích a posledním střetu s Voldemortem, pobýval Harry v Doupěti. Zotavoval se, užíval si prázdniny před začátkem školy a schovával se před všetečnými novináři. Ještě že od nástupu Kingsleyho Pastorka do funkce ministra kouzel mu ministerstvo dalo pokoj. Jestli ale něco kalilo Harrymu dobrý pocit, že Brumbála nezklamal a pomstil všechny, které měl rád a Voldemort jim ublížil, pak to byl Severus Snape.
Když před dvěma dny tu zmijozelskou svini bystrozoři dopadli, měl strach, že se Snape z obvinění nějak vykroutí.
Ale na světě přece jen existuje spravedlnost.
Severuse Snapea necelý den po zatčení soudili a odsoudili na doživotí v Azkabanu. Proces byl rychlý a nelítostný – přesně takový, jaký si Snape zasloužil.
„To snad ne!“ vypískla Hermiona.
„Copak?“ zeptala se paní Weasleyová starostlivě a pan Weasley vzhlédl od jídla.
Harry se podíval Hermioně přes ruku a Ron se natáhl přes stůl.
„Nemůžeš to obejít?“ napomenula Hermiona Rona.
„Ne,“ odsekl Ron.
Harry si nebyl až tak jist, jestli Rona zajímá nějaký článek nebo možnost koukat Hermioně do výstřihu. On sám se pochopitelně podíval na článek. Stálo tam, že…
„Cože?“ nemohl Harry uvěřit vlastním očím.
Protože Ron nic neřekl, byl definitivně usvědčen z toho, že článek ho vůbec nezajímá.
„Včera večer došlo v kouzelnickém vězení Azkabanu k tragické události,“ začala Hermiona předčítat nahlas. „Třiačtyřicetiletý Lucius Malfoy spáchal ve své cele sebevraždu.“
Ron se posadil a vyměňovali si s Harrym nevěřícné pohledy.
„To už je poslední dva měsíce šestý,“ povzdechl si pan Weasley.
„Šestý?!“ opakovala Hermiona šokovaně.
Harry se zadíval na pana Weasleyho, který si sundal brýle a unaveně si promnul kořen nosu.
„Ano, už to tak bohužel bude. Za poslední měsíc spáchalo sebevraždu už pět odsouzených Smrtijedů – vlastně teď už šest,“ řekl pan Weasley.
„Tohle bych do Malfoye neřekl,“ zavrtěl Harry hlavou.
„Ví se, proč?“ zeptala se Hermiona tiše.
„Nenechali žádný dopis na rozloučenou, jestli myslíš tohle,“ řekl pan Weasley. „Vlastě pochybuji, že by ho měli vůbec na co napsat.“
„Jak to myslíte? Copak – copak se nikdo nezajímal o to, proč to udělali a – a co jejich rodiny?“ Hermiona se tvářila šokovaně.
„Musíte pochopit, že i když Pastorek vyhnal z Azkabanu mozkomory, je to pořád bezútěšné místo. A tihle lidé – nemají naději, že se odtamtud dostanou,“ začal pomalu pan Weasley.
Harry si představil, jak si za měsíc přečte o tom, že se Snape ve své cele oběsil, a v duchu se pousmál. Ano, spravedlnost přece jen existovala.
„Myslela jsem, že teď tam hlídají bystrozoři,“ řekla Hermiona.
„To byl původní záměr, ale bystrozorů je málo. Museli najmout lidi – nekvalifikované lidi, které proškolili. No, řekněme, že někteří se obávají, že – to nebyl tak úplně nejlepší nápad,“ ošil se pan Weasley.
„Myslíte, že někdo – někdo – bere spravedlnost do svých rukou?“ zděsila se Hermiona.
„Nelze to vyloučit,“ připustil pan Weasley rozpačitě.
„To je ale hrozné!“ zamračila se Hermiona.
„Proč?“ opáčil Ron. „Copak si to takoví jako Snape,“ kývl hlavou k titulní stránce novin, „nezaslouží?“
„Možná to jsou zločinci, ale pořád to jsou taky lidi, Rone!“ vyjela na něj Hermiona. „Proč to někdo nekontroluje? Proč někdo neudělá něco, aby se to zlepšilo?“ obrátila se na pana Weasleyho.
„Víš, Hermiono, na ministerstvu mají teď spoustu jiných starostí. Kontrolovat Azkaban – nejsou na to lidi. Pastorek vydal pár nařízení, která to měla v Azkabanu zlepšit, ale,“ pan Weasley potřásl hlavou. „Nejde to hned a jsou důležitější věci, které se musí udělat.“
„To je strašné,“ zašeptala Hermiona.
Harry byl jiného názoru. Malfoy, Snape a ostatní Smrtijedi si to zasloužili. A jestli umřou – komu to bude vadit?

*****

Obloha byla tak zatažená, že se nedalo zjistit, kde se táhne obzor a začíná nebe. Vítr řval a skučel jako nějaký druh bestie a déšť bičoval palubu malinkaté loďky zmítané rozbouřeným mořem mezi zrádnými útesy. Zdálo by se, že nikde v okolí není jediný pevný bod, kam by křehké plavidlo mohlo mířit. Snadno by se člověk mohl mylně domnívat, že bouře odnesla plavidlo z jeho kursu, aby ho zde potopila a s ním jeho nešťastnou posádku.
Ač se však vlna za vlnou přelévala přes palubu a loď s pravidelností mizela v propasti mezi vlnami, jako by nebylo v moci zuřícího živlu ji potopit.
Konečně se v dálce objevilo mihotavé světlo. Jak se k němu loď probíjela, postupně z noci vystoupilo něco ještě tmavšího – skála a na ní pevnost ošlehaná bouřemi a ohlodaná zubem času.
Azkaban.
Nikdo nevěděl, kdy a kdo dal pevnost postavit, a nikoho to nikdy nezajímalo. Azkaban bylo jméno, které nemělo minulost, nemělo budoucnost. Byla to brána do pekla.
Jen díky magii, kterou byly stěny a útesy prosyceny, se loď nerozbila o skály. Moře ji jen krajně neochotně propustilo do umělého přístavu.
Po hrubě tesaných schodech sešli čtyři muži. Vpředu šel vysoký hubený muž s vlasy ulízanými dozadu. Vždy o krok za ním ho následovali tři ramenatí muži. Zůstali stát pod převisem, aby je částečně uchránil před lijákem.
Podpalubí lodi se otevřelo a dva muži mezi sebou vyvedli na palubu třetího. V temnotě jim nebylo vidět do tváří, ale řetězy chřestící na kotnících a zápěstích toho třetího byly slyšet i přes běsnění moře. Stráže v nepromokavých pláštích dovedly vězně na břeh.
Vězeň zvedl hlavu. Dlouhé černé vlasy se mu lepily na tvář.
„Hotový uvítací výbor,“ ušklíbl se. „Kde je červený koberec?“
Ten největší z příchozích mužů, chlap jako hora dobře o hlavu vyšší než vězeň a nejméně třikrát tak těžký, ho udeřil pěstí do břicha.
Vězeň se zlomil v pase, a jen díky tomu, že ho pevně držely stráže, se udržel na nohou. Kdyby měl co, zvracel by.
Stráže se tvářily lhostejně.
„Tak vás tu vítáme, pane Snape,“ usmál se vysoký muž.
Severus Snape zvedl hlavu.
„Už jsme vás netrpělivě očekávali,“ dodal muž a znovu se tak potěšeně usmál, jako by nebylo nic, co by ho mohlo udělat šťastnějším. „Dovolte, abych se představil,“ pokračoval, jako by si ani nevšiml, že Snape na dešti rychle promoká až na kůži. „Jsem ředitel věznice,“ další úsměv.
Snape už za svůj život viděl příliš mnoho maniaků milujících svoji práci, aby nepoznal dalšího. Bystrozoři, kteří ho až do teď drželi, ho předali do rukou vězeňských strážných. Dva páry svalnatých rukou se ho pevně chopily.
Ředitel věznice bystrozorům něco podepsal a pokývnutím hlavy se s nimi rozloučil. Pak se na Snapea znovu zářivě usmál. Snapeovi ten člověk připomněl něco, co slyšel už hodně dávno od jednoho starého mudly. Když na vás zaútočí žralok, čím je blíž, tím víc se zdá, jako by se usmíval. Ten mudla byl bývalý potápěč. A měl jen jednu nohu.
Místnost, do které ho odvedli, byla stísněná. Snape nikdy netrpěl klaustrofobií, ale tady se necítil dobře. Ve vzduchu visela hrozba.
Ředitel se posadil za obyčejný psací stůl a otevřel ohmatané hnědé desky.
„Severus Sebastian Snape?“ otázka pronesená úředním tónem byla zcela zbytečná, přesto na ni Snape přikývl.
„Měl bych vám teď znovu přečíst obvinění a rozsudek, ale myslím, že jde o zcela zbytečnou formalitu,“ vzhlédl ředitel věznice od lejster. „Důležité je pouze, že jste byl odsouzen k doživotí bez možnosti odvolání.“
Snape, aniž by věděl pořádně proč, opět přikývl.
„Jste si, pane Snape, doufám vědom toho, že odtud není možné utéct. Nelze se odtud přemístit, nejsou tu ani žádné krby napojené na letaxovou síť, jediná cesta je po moři. I kdybyste ukořistil hůlku, nebude vám k ničemu. Moře je neustále rozbouřené a na místních útesech se navíc usadili – rozliční tvorové,“ tvář ředitele věznice byla vážná, ale v očích měl fanatický lesk. „Od dob mozkomorů se tu mnohé změnilo. Živý odtud nikdo neuteče, o to je postaráno, to mi věřte.“
Snape v ředitelově hlase identifikoval cosi jako pýchu. Maniaci, co mají rádi svou práci, jsou ti nejhorší.
„Ale vy jste nepochybně rozumný muž, pane Snape,“ usmál se tím svým žraločím úsměvem ředitel věznice.
Snape mlčel. Nebylo nic, co by mohl říct.
„Sundejte mu pouta,“ pokynul ředitel věznice strážným.
Když pouta zmizela, Snape si promasíroval rozbolavělá a na několika místech odřená zápěstí.
„Takže pokročíme,“ rozhodl ředitel věznice. „Svlékněte se.“
Snape polknul a olízl si rozpraskané rty.
„Prosím?“ zeptal se. Hlas měl nakřáplý, jak ho dlouho nepoužíval.
„Vstupní prohlídka. Musíte se svléknout,“ vysvětlil mu ochotně a s přehnanou trpělivostí ředitel věznice.
„Jsem – v pořádku,“ vypravil ze sebe Snape s námahou.
„To posoudí náš lékař,“ usmál se ředitel věznice.
Snape zadržel na okamžik dech. Myslel si, že ho prostě zavřou a zapomenou na něj, jak se to dělávalo. Nikdo mu neřekl, jak moc se to v Azkabanu po odchodu mozkomorů změnilo.
„Pane Snape,“ připomněl se mu ředitel věznice. „Buď se svléknete sám, nebo nebudu moct jinak, než požádat zde přítomné pány.“
„Nešlo by –“ Snape sotva poznával vlastní hlas.
„Jde o standardní proceduru, nelze ji obejít. My tu totiž, pane Snape, měříme všem stejným metrem,“ usmál se ředitel věznice.
Z těch jeho věčných úsměvů začínalo Snapea mrazit.
„No tak, jste přece rozumný člověk, pane Snape,“ řekl ředitel věznice. „Nás to bude zdržovat a vás zbytečně bolet,“ a jeho pohled sklouzl k muži, který Snape dole na molu udeřil.
Snape zabodl oči do země a pomalu si stáhl hábit a hodil ho na zem.
„Pokračujte,“ vybídl ho ředitel věznice. „Do naha.“
Snape cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Bylo to ponižující. Když si rozepínal košili, s každým dalším knoflíčkem se jeho pohyby zpomalovaly. Ředitelova trpělivost byla téměř hmatatelná.
Košile mu sklouzla z paží k nohám a chladný vzduch se zakousl do bledé kůže jeho hubeného těla. Ještě byly patrné modřiny z posledního bystrozorského výslechu. Aby oddálil chvíli, kdy si bude muset sundat kalhoty, zul se a sundal si ponožky. Kamenná podlaha byla jako led. Nakonec mu nezbylo, než si svléknout ty kalhoty.
Na okamžik vzhlédl, aby se setkal s upřeným pohledem ředitele věznice, který téměř lačně čekal, až se vysvlékne do úplně. Horkost studu zahnala dokonce i chlad vycházející ze stěn a podlahy. Rychle si stáhl slipy a zakryl si rozkrok rukama.
Dveře po pravé straně psacího stolu se otevřely a vešel muž, který nápadně připomínal prase - růžový, sádelnatý, s malými vodnatými očky a téměř prasečím rypákem. Umaštěný citronově zelený hábit se znakem zkřížené kosti a hůlky prozrazoval lékokouzelníka.
Ke Snapeovu zděšení se ta hora sádla hrnula k němu a cestou vytahovala hůlku.
„Nový přírůstek,“ zachechtal se sádelník. „Ruce od těla.“
Snape stál strnule a rukama si dál zakrýval rozkrok. Jen z představy, že by se ho to prase mělo dotknout, se mu dělalo zle.
„Ruce!“ zafuněl tlusťoch a pozvedl hůlku.
Snape měl pocit, že jeho ruce se pohybují o své vůli. Lékokouzelník mu bez skrupulí mrkl mezi nohy a uchechtl se: „Je tu sviňská zima, co?“
Snape tupě civěl před sebe a snažil se nemyslet na nic. Když se ho ale dotkly dvě ulepené pracky, zachvěl se odporem.
Lékokouzelník si poslechl jeho dech, změřil mu tep, pak prohmatal ruce i nohy a břicho.
„Předkloňte se,“ zachroptělo to prase a macatá ruka ho začala tlačit do předklonu.
Nechtěl. Bylo to ponižující a měl strach, co všechno by mu mohli udělat. Cítil se zranitelný a jeho představivost pracovala na plné obrátky – ani nevěděl, že má tak bujnou fantazii. Ruka však nemilosrdně tlačila a donutila ho ohnout se.
Lékokouzelník mu zkontroloval páteř a plácnul ho přes vystrčený zadek. Snape se prudce narovnal, rudý jako rak.
„Trochu moc hubený, ale jinak zdravý,“ prohlásil lékokouzelník.
Ředitelův brk zaškrábal po pergamenu.
Snape zachytil pohyb vlevo od sebe a rychle tím směrem pohlédl – příliš rychle, čímž prozradil, že má strach. V tuhle chvíli to ale bylo jedno. Mohli si s ním dělat, co chtěli, a nikdo by ho neslyšel křičet, nikdy by se nikdo nedozvěděl, co se s ním stalo. To vědomí bezmoci bylo jako těžký balvan a dusivý pocit paniky se Snapeovi tlačil do hrdla.
Jeden ze strážných zacvakal nůžkami.
„Teď vás ostříháme. Máme tu totiž menší potíže s parazity,“ vysvětlil ředitel věznice jakoby mimochodem.
Bylo to zvláštní, když mu prameny vlasů padaly na ramena a klouzaly na zem. Dlouhé vlasy měl odjakživa. Možná to bylo tím, že ho obtěžovalo chodit holiči, každopádně se to stalo součástí jeho osobnosti. Nůžky šmikaly rychle a brzy bylo hotovo. Vlasy na krku kousaly. Netušil, že je možné se cítit ještě víc obnažený, ale bylo to tak.
„Naneštěstí paraziti se rádi usazují i jinde,“ s ředitelovými slovy se v dozorcově ruce objevila břitva.
Snape polknul. Nedělal si iluze o své budoucnosti vězně, ale přišlo mu, jako by mu poslední zbytky lidské důstojnosti, které ještě měl, proklouzávaly mezi prsty. Chtěl něco říct, ale nedokázal promluvit. Jako by mu hrůzou ztuhly čelisti.
„Prosím,“ podal mu dozorce břitvu.
Snape na ni chvíli civěl, než si ji vzal. Pak se nejistě rozhlédl. Copak se od něj očekávalo, že to udělá tady? Jenže podle výrazů v tvářích kolem, nebyl o ničem pochyb. Snape sklouzl v zoufalství pohledem k řediteli věznice. Jeho trpělivý žraločí úsměv neskýtal žádnou naději.
Začal strnule podpažím. Nikdy dřív něco takového nedělal, navíc se mu třásly ruce, takže co tah břitvou to říznutí. Jeho pohyby byly mechanické a strnulé, nebyl s to u toho ani přemýšlet. Jen dělal, co musel. Pocit ponížení byl už tak velký, že ho nedokázal pořádně vnímat.
Když skončil, pustil břitvu z křečovitého sevření a ona zazvonila o podlahu. Podpaží i rozkrok ho bolely a z drobných říznutí vytékaly tenounké stružky krve. Studený proud vody z něčí hůlky ho zasáhl nepřipraveného a srazil ho na kolena. Schoulil se a vyčkával dokud voda nepřestávala narážet do jeho těla. Zůstal na zemi zkřehlý a otřesený.
Matně si uvědomoval, že ho dva páry rukou zvedly. Přišlo mu, jako by to už jeho mozek nedokázal všechno pojmout a vypnul. Z oparu apatie ho probralo teplo poblíž levého předloktí. Zaostřil na tu věc, a když si uvědomil, co to je, pokusil se jim vytrhnout.
Někdo ho udeřil do zad a zkroutil mu pravou ruku do takového úhlu, že téměř slyšel praštět vlastní kosti. Pak se do běla rozžhavený kov přitiskl na jeho kůži těsně nad zčernalé, mrtvé Znamení zla. Nejdřív bolest necítil, jen pach vlastního spáleného masa. Bolest přišla až potom – vystřelovala mu do konečků prstů a paží do těla. Drželi ho pevně a kov se propaloval hlouběji a hlouběji.
Křičel.
Chvíli trvalo, než si uvědomil, že ho pustili, a že klečí na zemi, drží se za ruku a po tvářích mu tečou slzy bolesti.
Někdo vedle něj položil hromádku šatů. Nebyl schopný vstát, nemohl si je ani vzít. Bolest mu pulzovala paží. Byl slabý a poddajný. Ředitel věznice něco říkal, ale Snape ho nevnímal.
Jeden z dozorců mu vzal šaty a další dva ho pevně sevřeli. Vlekl se s nimi studenými chodbami a neviděl, neslyšel. Před jednou z cel se zastavili a dveře se se skřípěním otevřely. Strčili do něj a nejisté nohy se pod ním podlomily. Dopadl na podlahu. Balíček šatů přistál vedle něj a dveře se zabouchly.
Chlad pronikající do jeho těla z podlahy ho přiměl zvednout se. Po třech, protože levá ruka ho palčivě bolela, se doplazil ke kavalci v rohu. Z poslední sil se na něj vytáhl, zabalil se do zatuchlé deky a konečně se propadl do milosrdného bezvědomí.

*****

Snape pomalu otevřel oči. Řezavá bolest v levé ruce přes noc polevila. Pořád ještě cítil pach spáleného masa a neměl odvahu se na ránu podívat. Ležel na kavalci zachumlaný do hrubé kousavé deky a v hlavě měl prázdno. Nebylo o čem přemýšlet. Neměl budoucnost.
Na chodbě se ozvaly kroky a kovové drnčení, obojí se zastavilo před dveřmi. Kovová západka se odsunula a něčí ruka položila na poličku misku a krajíc chleba. Ještě dlouho poté, co utichly kroky, Snape ležel bez pohnutí. Byl to ale hlad, co ho donutilo zvednout své ještě od bystrozorů potlučené a ze včerejška otřesené tělo a doklopýtat po ledové podlaze pro misku. Po cestě zvedl balíček šatů.
Posadil se na postel a obojí položil vedle sebe. V misce byla jakási polotekutá hmota. Nijak to nevonělo, ale bylo to teplé. Oblékl si slipy, kalhoty a košili z hrubého plátna, kousavé ponožky, vklouzl do bot a přetáhl si přes hlavu vězeňský hábit. Teprve pak vzal do ruky misku, nalámal do ní chleba a nabral na lžíci první sousto. Ze všeho nejvíc mu to připomínalo Longbottomův mnoholičný lektvar a nepochyboval o tom, že to bude přesně tak chutnat.
Snape ale něco o věznění věděl. A první pravidlo bylo udržet se při síle. Nadechl se a vsunul lžíci do pusy. Nebylo to až tak hrozné. Jeho matka, když měla dobrý den, a chtěla si hrát na spořádanou rodinu, vařila hůř. Nikdy by si nepomyslel, že za to bude vděčný, ale tehdy to byl dobrý trénink.
Když jedl, aby odvedl mysl od té břečky, přemýšlel o tom, co se bude dít dál. I ve vazbě se k němu doneslo pár drbů o tom, jak se to tu změnilo. Jedna z věcí, které se doslechl, byla, že tu vězni pracují. To mu dávalo naději. Pokud by se dostal mimo tyhle čtyři stěny, mohl by se pokusit o útěk. Jistě, ředitel věznice tvrdil, že se odtud utéct nedá, ale Snape nečekal, že řekne něco jiného. Odevšad vede víc než jeden východ. A když odtud dokázal utéct Black, podaří se to i jemu. Času na to zkoušet to, bude mít víc než dost – asi tak přibližně zbytek svého života.
Dopoledne se příšerně vleklo. Nebylo tu okno, světlo zajišťovala magická pochodeň na zdi, takže nemohl ani pozorovat nebe. Cela sama o sobě byla dosti malá. Kousek od postele se nacházel ve zdi malý výklenek s vodou. Nic dalšího tu už nebylo. Podle pachu rozkládající se moči byl na záchod pasován roh vedle dveří.
Kolem poledne se odhodlal prohlédnout si svou levou ruku. Hluboko do kůže měl vypálené číslo – nic víc a nic méně už neznamenal. Veškerý jeho dosavadní život se smrskl na „vězeň 1265“.
Když se po obědě, který se skládal z misky stejné břečky jako ráno, otevřely dveře, Snape to vítal. Jakékoli vytržení z ubíjející nudy bylo dobré.
Sotva se dveře začaly odemykat, kouzlo mu přičarovalo okovy na rukou a nohou.
„Ven!“ rozkázal něčí hlas.
Snape vyšel před celu. Ostatní vězni poslušně stáli před svými kobkami a dozorci je připojovali k dlouhému řetězu. Připnuli k němu i Snapea a pak je vedli úzkými chodbami někam dolů.
Jeden z vězňů se pokusil vzepřít a dělat nepříjemnosti. Snape tak poprvé uviděl, co se stane těm, kteří vzdorují. Nejdřív se okovy na vězňových rukou a nohou zkrátily, až mu praštěly kosti. Dozorci ho odpoutali a pak začali dopadat biče, které měli stočené a pověšené do té doby na opascích.
Snape sebou při každém výkřiku trestaného trhl. Biče měly háčky a rvaly nebožákovi kůži i maso.
Dozorci nepřestali dokud se dotyčný nepřestal hýbat.
„Pokračujte!“
Průvod vězňů se pohnul a Snape musel taky. Když procházel kolem krvavé hromádky, znepokojeně se na ni podíval. Všiml si, že ten člověk ještě dýchá.
„Nečum!“ obořil se na Snapea jeden z dozorců a dloubl ho hůlkou do boku.
Snape uhnul pohledem, ale přesto se ještě podíval přes rameno. Spatřil jak jeden z dozorců plivl na ležící tělo a surově ho nakopl. Ve Snapeovi byla malá dušička a najednou byl rád, že mu ostříhali vlasy. Třeba ho tu nikdo nepozná.
Vyvedli je na vnitřní nádvoří. Na jedné straně vězni dlažbu rozebírali a na druhé ji zase dávali na místo - nesmyslná, úmorná práce. A na to vše z ochozu shlížel sám pan ředitel a popíjel odpolední čaj.
Ozvalo se zatroubení a ti, co do teď pracovali, byli odváděni pryč, zatímco Snapeova směna je měla nahradit.
Odpoutali ho od centrálního řetězu a přidělili ke skupině, která dlažbu rozebírala. Snape se nervózně rozhlížel. Tolik zubožených ztracených existencí pohromadě nikdy neviděl. Všichni byli špinaví, takže Snape mezi nimi byl jako pěst na oko. Taky se po něm již někteří začínali otáčet. Nabral tedy do dlaní bláto a pomazal si jím hábit, aby splynul s davem. Věděl, že nováčci jsou kdekoli terčem – i u Smrtijedů to tak bývalo. Většina vězňů kulhala. Někteří již neměli boty a nohy rozedrané do krve. Zanechávali za sebou rudé ťápoty. Téměř do jednoho páchli zvětralou močí a špínou. Snape nikdy nebyl přehnaně čistotný, ale tohle bylo i na něj moc.
Někdo ho postrčil do rozbředlého bahna. Největší svalovci krumpáči lámali dlažbu. Byli to potetovaní holohlaví hromotluci, jejich paže byly tlusté jako Snapeovo stehno. Snape se pokusil zvednout jeden z dlažebních kamenů, ale ani s ním nehnul. Rozhlédl se a vybral si nějaký menší a s tím se vydal na druhou stranu, kam se kameny odnášely, aby je jiná skupina vězňů zase zasadila zpátky.
Snape nikdy neoplýval fyzickou zdatností. Brzy tedy pocítil bolest v zádech a rukou, nohy sotva vlekl. Prsty měl rozedřené do krve. Kdykoli se však zastavil, šlehl ho nějaký dozorce bolestivě přes záda kouzlem nebo bičem.
Snape se pomalu vlekl s kamenem, který mu systematicky vyvracel paže z ramen. Byl pro něj příliš těžký, jenže dozorce mu určil, že ho má odnést. Co chvíli se musel zastavit a kámen položit, a když odpočíval příliš dlouho, následovalo bolestivé šlehnutí přes záda. Zrovna přemýšlel, jak dlouho to ještě vydrží, když se ozvalo zatroubení, a všichni se zastavili, odložili svá břemena a začali se ploužit k rohům nádvoří.
Snape se pomalu narovnal, nechal kámen, kde ho pustil, a klopýtavě se vydal blátem do nejbližšího rohu. Jak zjistil, rozdávala se tam břečka a voda.
Se svou miskou si sedl stranou a pomalu jedl. Překvapilo ho, jak rychle byl za tu ohavnou šlichtu vděčný. Hlavou mu táhly chmurné myšlenky, jak dlouho bude trvat, než se tu udře k smrti. Musel se odtud dostat co nejdřív! Vzhlédl. Nebe bylo ocelově šedé a mračna visela dost nízko.
„Severusi?“ zašeptal chraplavý tichý hlas. „Jsi to opravdu ty?“
Snape otočil hlavu a pohlédl na toho, kdo ho oslovil. Vyhublý shrbený muž v potrhaném špinavém hábitu páchl jako všichni kolem zvětralou močí, ale navíc ještě zaschlou krví. Tvář mu hyzdila ošklivá popálenina. Snape ho nedokázal zařadit.
„Severusi,“ přisedl si ten muž.
Teprve když si ho Snape prohlédl zblízka, poznal ho.
„Amycusi?“ zašeptal zděšeně.
„Takže to jsi ty,“ pousmál se Carrow a ukázal tak, že mu chybí většina předních zubů.
Snape nedokázal najít slova. Hrůza z toho, v jakou trosku se ten arogantní parchant Carrow proměnil, ho doslova paralyzovala. V tu chvíli si uvědomil, že někde by tu měl být i Lucius, pokud se mu nepodařilo odtud nějak dostat s pomocí svých peněz a věrné manželky.
„Kdo – kdo ti to udělal?“ vypravil ze sebe Snape, neboť měl pocit, že by něco říct měl.
„Ty tu nejsi dlouho, co?“ zašeptal Carrow.
Snape se zmohl jen na zavrtění hlavou.
„Zuby ti vyrazí jako první, abys nemohl kousat,“ uchechtl se Carrow a jeho pokus o smích přešel v dávivý kašel.
„Kousat?“ opakoval Snape nechápavě, příliš šokovaný než aby mu cokoli docházelo.
Amycusova tvář se zkřivila v těžko rozpoznatelném výrazu.
„Však uvidíš sám,“ zasípal Carrow.
„Jak – jak může ministerstvo tohle trpět?“ vydechl Snape nesouvisle.
Carrow se rozchechtal maniakálním smíchem, který u něj Snape neznal.
„Ti na to kašlou, Seve, nechtějí o tomhle místě nic vědět ještě víc než kdy předtím. A místní ředitel vede vlastní trestnou výpravu proti zločincům. Razí heslo, že Smrtijedi by měli poznat, co sami způsobili,“ vysvětlil Carrow pobaveně.
Snape se marně snažil s tím vším nějak vyrovnat.
„Taky si pro tebe přijdou. Dělají to tak s každým,“ naklonil se k němu Carrow a pochichtával se. „Nepřestanou dokud nebudeš zvracet a močit krev, dokud nebudeš prosit, žebrat, dokud nebudeš proklínat den, kdy ses narodil,“ pokračoval.
Snape se od něj bezděčně v hrůze odtáhl.
„Naučili se to od nás dokonale,“ chechtal se Carrow.
„Kde je Lucius?“ zeptal se Snape s hrdlem staženým úzkostí.
„Mrtvý,“ zasmál se Carrow. „Zabili ho. Zabijí nás všechny.“
Snapeovi z tváře vyprchal poslední zbyteček barvy.
„Vítej v pekle, Seve,“ dodal Carrow tiše.

Kapitola druhá

Snape se převrátil na záda a otevřel oči. Na nahém těle mu stál ledový pot a srdce mu zběsile bušilo. V cele byla tma a všude kolem ticho přerušované jen vzdáleným vytím větru. Od setkání s Carrowem měl v noci noční můry. Nikdy si nepamatoval o čem, probouzel se ale uprostřed noci zpocený a vyděšený. Vždycky čekal, že se něco stane, něco co z něj udělá stejnou trosku. Ale nic nepřicházelo. Každý den po obědě ho odváděli na nádvoří, kde s ostatními dřel do úmoru. Pak se vrátil do své cely, umyl se v maličkatém žlabu s vodou, vymyl si odřeniny na rukou a šel spát. Spával nahý, aby šetřil šaty. Nechtěl vypadat jako většina těch ubožáků, snažil se zachovat si aspoň špetku lidské důstojnosti. A pořád doufal, že se mu naskytne příležitost k útěku.
Dnešní noc byla ale jiná – tišší. A ticho neměl Severus rád, měl z něj husí kůži. Všechny instinkty mu říkaly, aby utekl. Jenže nebylo kam.
Vyklouzl zpod hrubé přikrývky a natáhl si kalhoty, když zaslechl tiché kroky. Přitiskl ucho na dveře a poslouchal. Blížily se.
Snape skoro ani nedýchal. Něco mu říkalo, že ty kroky si jdou pro něj.
Taky si pro tebe přijdou, zněl mu v uších Carrowův hlas.
Kroky se zastavily před jeho celou.
Snape se přitiskl k studené zdi v rohu vedle dveří.
Zámek kovově cvakl a Snape ucítil, jak mu zápěstí i kotníky sevřely okovy.
Dveře se se skřípěním otevřely a pochodeň na stěně s prsknutím zaplála mihotavým světlem. Do cely vešly tři postavy v maskách.
Severus se nehýbal. Jeho strach ho paralyzoval. Neměl hůlku, neměl kam utéct, byl jim vydaný na milost a nemilost.
Zabijí ho, tak jako Luciuse.
Zabijí ho, protože všichni věří, že je zrádce, že zabil Brumbála, že byl věrný Pánovi zla.
Zabijí ho, protože nevědí, protože nikdo neví.
Jeden z maskovaných mužů odmotal z opasku bič. Snape si povšiml, že má na paži vytetováno fucking Death Eaters.
„Severus Snape osobně,“ zašeptal hlas prostředního maskovaného muže.
„Na kolena!“ nařídil třetí a píchnul prstem k zemi před sebou.
Snape udělal několik toporných kroků a klekl si, aniž by spustil z těch tří oči.
Vzduchem práskl naprázdno bič a Snape sebou trhl.
„Nevinný,“ zašeptal. Věděl, že to zní slabošsky, ale nedokázal to v sobě potlačit. Byl přece nevinný!
Bič ho šlehl do obličeje. Byl tak vyděšený, že si bolest ani neuvědomoval, jen teplou krev, která mu stékala po tváři.
„Kde bereš tu drzost!“ zasyčel ten s bičem.
Tentokrát Snape mlčel. Umře, vířilo mu hlavou. Nikdy se s Luciusem nechodili dívat na výslechy, vždycky si našli výmluvu. Ani jeden z nich neměl rád nesmyslné násilí. Ani ve snu ho nenapadlo, že tak umře.
Bič se mu omotal kolem krku a utáhl se tak, že sotva mohl dýchat.
„Přišel čas platit,“ zašeptal mu do ucha hlas.
Kopanec do zad ho donutil sklouznout na všechny čtyři, bič stále kolem krku.
Ostří vytahovaného nože zazvonilo o kování pochvy.
Zachvěl se, když ucítil, jak mu chladná ocel klouže za okraj kalhot. Pak se ozvalo párání látky a rozřezané kalhoty mu sklouzly z těla.
Trhl sebou a bič kolem krku se utáhl.
Slipy si nevzal, takže teď klečel na studené zemi nahý a třásl se napůl zimou, napůl hrůzou, co bude následovat.
„Tolik lidí kvůli vám trpělo, je na čase trpět taky,“ řekl tichý hlas. „Mučili jste. Poznáš, jaké to je.“
Snape vykřikl, když mu bič přistál na nahých zádech.
„Jen si křič, nikdo nepřijde, nikomu na tom nezáleží, o jednoho mrtvého bastarda víc nebo míň,“ pokračoval hlas.
Na záda mu v rychlém sledu dopadly tři rány bičem. Matně si uvědomoval, jak mu krev stéká po bocích.
Čtvrtá rána ho šlehla přes zadek.
Před pátou se pokusil naslepo uhnout a bič kolem hrdla se utáhl, až se mu zatmělo před očima, a zase povolil.
Šestá rána šla z boku.
Sedmá přes obličej, když ho nejdřív přinutili zaklonit hlavu.
Při osmé mu roztáhli a přišlápli nohy, aby je nemohl dát k sobě a konec biče směřoval do rozkroku.
Při deváté mu při výkřiku přeskočil hlas.
Při desáté mu hlas selhal.
A pak už je přestal počítat.

Ledová voda ho probrala. Ležel na zemi v kaluži vlastní krve a nad ním stáli ti tři v maskách. Tělo měl jako v ohni, na pravé oko neviděl a cítil, že není schopný se ani hnout. Strach jako by vytekl z jeho těla spolu s krví. Jen odevzdaně čekal, až to skončí. Přes hučení krve v uších nevnímal, co říkají.
Smyčka kolem jeho krku se začala zase utahovat a nedostávalo se mu vzduchu. Pokud se nechtěl nechat dobrovolně uškrtit, nezbylo mu než se začít zvedat a uvolnit tlak táhnoucí smyčky.
Nikdy by nevěřil, co všechno dokáže vydržet. Každičký sval v jeho zbičovaném těle bolestivě protestoval. Jenže vůle žít byla silnější. Nedokázal zůstat ležet a nechat se škrtit. Postupně se zvedl na třesoucí se ruce a nakonec na všechny čtyři.
„Právo na lidství jsi ztratil, když ses přidal na špatnou stranu,“ pošeptal mu hlas. „Jsi jen kus masa, dobytek, čubka.“
Snape nedokázal myslet. Bolest vytěsnila z jeho mysli jakékoli další myšlenky. Třásl se a svaly se mu stahovaly v křeči, jak se snažil udržet na všech čtyřech.
Něco tvrdého ho udeřilo přes rozdrásaný zadek.
„Znásilňovali –“
Snape se s výkřikem vrhl dopředu, až se mu bič kolem hrdla zakousl do hrtanu a jeho křik přešel v lapání po dechu. Do jeho zadku se brutálně cpala tlustá dlouhá rukojeť biče.
„Teď poznáš, jaké to je.“
Bolest byla ostrá a ponižující. Pálilo to, roztahovalo ho to a rozdíralo. Čím hlouběji do něj rukojeť biče pronikala, tím to bylo horší. Jeho tělo bylo napjaté, bič kolem krku ho škrtil, prsty zarýval do kamenné podlahy a po tvářích mu stékaly slzy, jež štípaly v ranách od biče.
„Pros, jako prosili oni, žebrej, jako žebrali oni.“
„Ne-vi-nný,“ vyrazil ze sebe Snape mezi výkřiky bolesti.
Bič se stáhl a při zpětném prudkém zásunu pronikl zase o kus dál.
Snape zaječel a po vnitřní straně stehen mu začala stékat krev.
Neviděl, jak si jeho trýznitelé rozepnuli kalhoty a masturbují kochajíce se jeho utrpením, neboť stáli mimo jeho zorné pole.
Bič byl opět povytažen ven a vražen zpět. Ostrá bolest v podbřišku Snapeovi přišla jako by se v něm něco natrhlo. Křičel do ochraptění, hlas mu vynechával, ale bič pokračoval ve své kruté práci.
Krve stékající mu po vnitřní straně stehna přibývalo.
Někdo ho obešel a něco mu vzpříčil v puse, takže ji nemohl zavřít. Pak na tváři ucítil cosi teplého páchnoucí mužským pižmem. Jeho napůl vnímající mozek si uvědomil, že je to něčí penis.
Pokusil se odtáhnout a bič do něj pronikl bolestivěji než předtím.
„Kousneš a vyrazíme ti zuby, jasné?“ zasyčel něčí hlas a překážka v puse zmizela. Ihned ústa zavřel, ale bič kolem krku se utáhl a donutil ho zalapat po dechu. Přitom mu někdo vsunul penis do pusy. Pokusil se ho vystrčit jazykem.
„Můžeš se vzpírat, jak chceš, nakonec se podvolí všechny smrtijedské kurvy,“ vydechl spokojeně mužský hlas.
Penis mu pronikal hluboko do pusy a dusil ho.
Nemohl dýchat.
Něco teplého mu pokropilo záda.
Bič dál bolestivě projížděl jeho krvácející zadek.
Dělaly se mu mžitky před očima, vnitřnosti se mu kroutily.
A pak skousnul.
Chuť krve v puse byla sladká. To, že ten křik není jeho, mu docházelo jen matně. Pak dostal ránu do hlavy a někdo mu prudce vrazil bič do zadku tak hluboko, jako ještě ne.
Další rána do hlavy. Kopance do břicha i mezi nohy vnímal jako by zdálky.
Pak někdo pustil bič, který ho škrtil, a on se zhroutil na zem, neschopný jediného pohybu.
„Vyražte mu zuby, svini!“ zaječel někdo.
Zvuky Snapeovi splývaly. Ležel na zemi, zvracel krev a dusil se jí.
Tohle musela být smrt.

Ještě než za maskovanými muži zapadly dveře, zvedl dozorce z denní směny Snapea tak, aby mohl zvracet a neudusil se.
„Kruci, kruci,“ klel jeho kolega při pohledu na to, co ze Snape zbývalo – zkrvavená troska.
Snape přestal zvracet a i když měl otevřené oči, zjevně si vůbec nebyl vědom toho, co se s ním děje.
„Šok,“ konstatoval menší muž, když Snapea opatrně položil na zem.
„Musíme ho dát urychleně dohromady, Blaine. Pan Shadow přijde už zítra. Kruci!“ odplivl si vyšší z mužů.
Chad začal pomalu vytahovat Snapeovi ze zadku zakrvácený bič.
„Ti idioti mu to narvali snad až do žaludku,“ zanadával. „Někdo ho měl pořád hlídat! Říkal jsem ti to, Blaine, asi stokrát!“ osopil se na svého kolegu.
„Nesnaž se to hodit na mě!“ vyjel na Chada Blaine.
„Tak sakra půjdeš sehnat nějakou mast?!“ zavrčel Chad. „Má natrženou prdel a Merlin ví, co ještě. Teče z něj krve jako z vola, tak hni sebou hergot!“

*****

„Ale ne!“ vydechla Hermiona, když rozbalila Denního věštce, kterého přinesla sova. Na tázavé pohledy zvedla noviny a ukázala všem titulní stránku. Stálo tam: SEVERUS SNAPE SPÁCHAL V AZKABANU SEBEVRAŽDU.
Pan Weasley sklopil oči a snažil se předstírat, že je stále zaujatý rozebranou kalkulačkou.
To už byl sedmý.
Harry upřeně hleděl na svůj Kulový blesk a soustředěně leštil stále dokola jedno místo. Necítil to, co si myslel, že bude cítit. Místo zadostiučinění se cítil vinen. Ale za to mohly ty všechny drby o tom, že Snape byl odsouzen příliš rychle, a že byl možná nevinný. Nevěřil tomu, ani co by se za nehet vešlo, ale znervózňovaly ho tyhle řeči.
Snape nebyl nevinný. Viděl na vlastní oči, jak zabil Brumbála.

*****

Sešli se jako obvykle – stejný hostinec, stejný pokoj.
Chad s Blainem vystoupili jeden po druhém z krbu a na podlahu položili rozměrný pytel.
Postava v kápi sedící v křesle vytáhla ze svého černého pláště naditý měšec, jenž dopadl na stolek s významným zaduněním velkého množství zlata.
„Ukažte zboží,“ zašeptal ostrý skřípavý hlas pana Shadowa zpod kápě.
Blain s Chadem si vyměnili nervózní pohled. Pak se Blaine neochotně sklonil k pytli, rozvázal ho a vysypal předmět jejich obchodu na podlahu.
Protože nemohli z ošetřovny vzít víc hojivých mastí, než kolik příslušelo na jednoho vězně, a neboť nechtěli, aby zpráva o úmrtí byla podezřelá, byl Snape ve stále stejně zuboženém stavu, jak ho včera zachránili ze spárů svých kolegů. Umýt ho příliš nepomohlo. Rány od biče byly na jeho bledé kůži výraznější, než když je překrývala vrstva krve, a ani temně rudé podlitiny nebylo čím zakrýt.
„Měli jsme trochu problémy,“ pokusil se to nějak omluvit a vysvětlit Chad.
Pan Shadow vstal, došel ke Snapeovu tělu a nohou ho obrátil na záda.
„Jsou to jen povrchové rány, nic vážného,“ přispěchal svému kolegovi na pomoc Blaine. „Dostane se z toho.“
„Zůstane mu jizva,“ konstatoval tichým nepříjemným tónem pan Shadow při pohledu na hluboké rány od biče táhnoucí se Snapeovi napříč pravou polovinou tváře.
„Řekl jsem jasně, že zboží musí být nepoškozené. Nezvládli jste to,“ zasyčel pan Shadow a vrátil se do svého křesla. Cestou shrábl měšec s penězi.
„Dáme ho se slevou,“ napadlo Chada, ale zlověstné ticho pana Shadowa mu napovědělo, že se jeho návrh nesetká s pochopením.
„Počkejte, to jako ho nechcete?“ vyjekl Blaine.
„Přesně tak,“ ucedil pan Shadow. „Nesplnili jste svoji část dohody, takže žádný obchod.“
„Ale – ale co s ním máme dělat?“ zajíkl se Blaine.
„To není moje starost,“ opáčil pan Shadow lhostejně. „Je oficiálně mrtvý, zabijte ho,“ dodal po chvíli a přemístil se pryč.
„Co budeme dělat?“ zašeptal Blaine, když osaměli.
„Má pravdu, zabij ho,“ rozkázal Chad.
„Proč já?!“ ohradil se Blaine.
„Protože jsi to zvoral!“ prskl Chad.
„Já nejsem vrah!“ vyštěkl Blaine a v pokoji zavládlo zaražené ticho, do něhož se ozvalo Snapeovo tlumené zasténání.
„Ať už uděláme cokoli, měli bychom sebou hodit. Uspávací lektvar za chvíli přestane působit,“ podotkl Chad tiše.
„No, možná...“ poškrábal se Blaine na bradě. „Co kdybychom ho prodali sami? To, že ho nechce pan Shadow, nemusí nutně znamenat, že ho nebude chtít nikdo. Je to přece Snape.“
Chad překvapeně pohlédl na svého kolegu.
„Nemůže to být až tak těžké, ne?“ nadhodil Blaine rozpačitě.

Kapitola třetí

Roger Vance si přehodil přes ramena plášť.
„Jdeš ven?“ zeptal se Dawlish, zavřel za sebou dveře a zamířil ke svému stolu.
„Dostal jsem tip, tak to jdu prověřit,“ řekl Roger.
„Mám jít s tebou?“ nabídl se Dawlish.
„Ne, nejspíš je to jen planý poplach,“ zavrtěl Roger hlavou, a než odešel, narovnal fotku svojí malé, ubohé sestřičky, jež stála na jeho psacím stole.

Snape otevřel oči, ale téměř okamžitě je zavřel bolestí. Bolest, jež se přelévala celým jeho tělem sem a tam, potlačená nějakým lektvarem nebo mastí na snesitelnou úroveň, zatlačovala do pozadí bolest v pažích a ramenech. Postupně si uvědomil, že visí za ruce v naprosté tmě na zcela neznámém místě a jen taktak se prsty na nohou dotýká země.
Jako kus masa, blesklo mu hlavou, a třebaže tu zima nebyla, naskočila mu husí kůže.
Neměl nejmenší tušení, jak dlouho byl v bezvědomí, ani kdo ho zachránil ze spárů té trojice psychopatických sadistů, nicméně na tom až tolik nezáleželo. Jazykem zkontroloval zuby, aby se ujistil, že jsou všechny na svém místě a žádné se nekývají. Pak prsty nahmatal hák, na kterém za spoutané ruce visel. Na třetí pokus se mu podařilo ho chytit. Pokusil se přitáhnout, aby se mohl z háku sesmeknout a ulevil tak svým pažím, neměl ale dost sil. Dosáhl jen toho, že když se pustil, trhnutí mu projelo rameny jako bolestivá vlna, až tiše zasténal. Znovu se o to nepokusil a jen bezmocně svěsil hlavu, očekávaje v bolestech, co bude dál. Dalo by se říct, že poprvé v životě musel přiznat definitivní porážku – chutnalo to hořce a odporně.

Chad se opřel o bar vedle muže s černou růží připíchnutou na hábitu – smluvené poznávací znamení.
„Dvě ohnivé whisky,“ objednal a položil na stůl s penězi i svoji černou růži.
Muž vedle něj si jí všiml a zvedl k němu oči.
„Takže vy jste –“
„Žádný jména,“ zarazil ho Chad tak, jak to kdysi viděl u pana Shadowa. „Říkejte mi pan Dark,“ dodal, kopíruje své první setkání s panem Shadowem. Třebaže si byl vědom toho, že jde spíš o směšnou parodii.
„Dobrá,“ přikývl Roger a napil se whisky, kterou před něj barman položil. „Můj kontakt říkal, že zboží je ta nejlepší kvalita. Kdy ho uvidím?“
Chad zamrkal.
„No, kvalita,“ ošil se. „Kvalita to je, jen je – je trochu pochroumané.“
Teď byla řada na Rogerovi, aby byl překvapený.
„Co myslíte tím pochroumané?“ zeptal se snažíce se to, jak je zaskočený, zakrýt rozmrzelým tónem.
„Není to nic vážného,“ ujistil zákazníka Chad spěšně. „A dáme přirozeně patřičnou slevu.“
Roger odsunul sklenici a sklouzl z barové židle.
„Pojďme,“ rozhodl.
Chad svého zákazníka zavedl do sklepa jednoho z rozpadajících se domů, kam s Blainem Snapea ukryli. Z nedostatku jiných možností ho museli pověsit na hák visící od stropu. Chad doufal, že se již brzy Snapea zbaví. Byl rozhodnutý pak s tímhle přestat. Za ty nervy to nestálo.
Sestoupili po schodech dolů, kde čekal přede dveřmi Blaine.
„Tohle je můj společník,“ kývl Chad k Blaineovi.
Roger si složil ruce na prsou a čekal. Teď už bylo jasné, že tihle dva jsou amatéři. Nechal je odemknout dveře a vstoupil jako poslední. Sílící světlo z hůlky postupně slabě ozářilo sklepní prostor a Roger zalapal po dechu.
Snape mžoural do ostrého světla. Neviděl vůbec nic vyjma tří nejasných siluet a žaludek se mu stáhl strachy.
„To je člověk!“ uklouzlo Rogerovi.
Chad a Blaine se na svého zákazníka nejistě zadívali.
Ke Snapeovu strachu se připojil zmatek a vůbec poprvé ho napadlo, že možná už není v Azkabanu. To by bylo na jednu stranu dobré. Ostatně jeho jediným cílem bylo dostat se odtamtud co nejdřív. Jenže když se to vzalo kolem a kolem vůbec si nepomohl. Byl svázaný, vyčerpaný, bez hůlky, dokonce i bez šatů a mohl jen čekat, co bude dál.
„Vy – vy prodáváte lidskou bytost?!“ snažil se ten šok Roger rozdýchat. Nikdy by si nepomyslel, že v téhle době jsou ještě otrokáři a otroci. On sem šel prověřit nelegální prodej dračích vajec, ne řešit novodobé otrokářství.
Prodat jeho? Snape v první chvíli pocítil pohoršení nad takovou drzostí. Prodávat ho jako by byl kus masa! Pak se ale vrátil strach. Až příliš dobře si byl vědom toho, že na světě je víc než dost lidí, kteří by ho s chutí koupili a vykonali na něm vlastní představu spravedlnosti. Hrozilo mu, že ho panika zcela pohltí.
Jenže Roger Vance byl dobrý bystrozor, a tak když překonal prvotní šok, bylo mu hned jasné, co musí udělat. Dračí vejce nebo obchod s otroky – musel zakročit.
Hůlka se v jeho ruce objevila tak rychle, že ti dva jen zamrkali, a již byli odzbrojeni.
„Takže pánové, dovolte, abych se představil,“ řekl tiše, třebaže hlas se mu chvěl rozrušením. „Roger Vance, Odbor dodržování kouzelnických zákonů,“ ukázal druhou rukou legitimaci.
Chad a Blaine zbledli.
Snape ztuhl.
„Za tohle se z Azkabanu nedostate dřív než začátkem příštího tisíciletí,“ slíbil Roger a oba kriminálníky svázal.
Snape byl tiše jako pěna, aby na sebe zbytečně neupozorňoval.
„Vance?“ zašeptal Chad. „Neměl jste sestru?“
Ta slova projela Rogerem jako ledový nůž.
„Emmelina Vanceová,“ řekl Chad tiše, sázeje vše na jednu kartu. Stejně neměli už co ztratit.
Snape zavřel oči. Tohle se nevyvíjelo pro něj dobrým směrem.
S každou hláskou jejího jména kypěl v Rogerovi vztek
„Zabili ji,“ pokračoval Chad, který cítil, že se dostal na koně a hodlal z toho vytěžit, co nejvíc se dalo. „Četl jsem o tom v novinách – Smrtijedi, brutální vražda –“
„TICHO!“ vykřikl Roger. Třásl se vzteky.
„Zabili ji,“ šeptl Chad a sklouzl pohledem ke Snapeovi. „On ji zabil.“
Snape to čekal. U Smrtijedů bylo poměrně běžné házet vinu na druhé, aby jste si sami zachránili kůži nebo se zalíbili Pánovi zla o chlup víc než ti ostatní.
Roger se pomalu otočil a světlo z  hůlky klouzalo vzhůru, až dopadlo Snapeovi na tvář. Ani ostříhané vlasy, ani rány od biče a modřiny - nic nemohlo pro Rogera změnit rysy vraha jeho malé sestřičky dost na to, aby ho nepoznal.
Snape mlčel, protože věděl, že nemůže říct nic, co by jeho situaci jen nezhoršilo. Nezbývalo než spoléhat na to, že jako všichni nebelvírští je Vance až směšně čestný. Pak si však uvědomil, že ho čeká návrat do Azkabanu a rázem přehodnotil situaci. S uboze čestnými Nebelvíry se totiž dalo dobře manipulovat. A on by se klidně i plazil po rozbitém skle, jen aby se nemusel vrátit do vězení a znovu prožít – znovu prožít…
Roger od Snapea couvl a prsty mu bezděčně sevřely hůlku, až mu zbělely klouby.
„Může být váš,“ našeptával Chad, neboť cítil šanci, jak z toho maléru vyklouznout. „Oficiálně je prohlášen za mrtvého. Pusťte nás a nikdo se nic nedozví.“
„Chcete podplatit bystrozora?!“ vyjel na něj Roger – příliš rychle a příliš hlasitě.
„Tvoje sestra byla taky tak uboze čestná,“ zašeptal Snape chraplavě.
Roger sebou trhl a Snape se bezděčně přikrčil, očekávaje ránu – ránu, jež nedopadla, neboť Roger se stáhl zpět.
„Podplatit? To nikdy,“ bránil se Chad. „Chceme vám dát spravedlnost. Doživotí přece není dostatečný trest za takovou ohavnost.“
„Jistě ohavné to bylo,“ přisvědčil Snape. „Mám ti o tom vyprávět? Jak jsme jí zlomili ruku, aby nemohla použít hůlku? Zkopali ji, aby z ní vyprchala bojovnost,“ vymýšlel si, aby ho vyprovokoval, aby se nevrátil do Azkabanu.
„MLČTE!“ rozkřikl se Roger.
Snape zmlkl. Byl přesvědčen, že není potřeba víc říkat. Zasáhl Vance na správném místě, teď nezbývalo než čekat a doufat.

„Hlídat zatčené a ještě vás – jste nebezpečný zločinec. Takže nejdřív ty dva předám spravedlnosti a pak se vrátím a odvedu vás zpátky do Azkabanu, kam patříte,“ sdělil Roger Snapeovi, když ho zamykal ve sklepě svého domu, kam ho odvedl.
Snape ale tušil, že Vance spíš potřebuje svoje jednání ospravedlnit sám před sebou. Dosáhl, čeho chtěl. Nevrátí se do Azkabanu.
Zámek ještě jednou cvakl, a když utichly i kroky, přitáhl si nohy k tělu, objal je rukama a položil si bradu na kolena. Vance mu vyčaroval deku, takže se do ní, jak to jen svázanýma rukama šlo, zabalil, neboť tu bylo dost zima.

Roger vešel i s oběma zatčenými do své kanceláře, aby sepsal protokol. Když se posadil padl jeho pohled jako první na fotku Emmelinky. Smála se. Smála se, protože neměla ani nejmenší tušení, že zemře. Její smrt byla nesmyslná. Nevěděla nic, co by mohlo být Smrtijedům užitečné. Museli ji zabít jen z čiré zvrácenosti. A on měl toho, kdo za to mohl, doma, ve svém sklepě. Vrah jeho malé sestřičky, vrah Albuse Brumbála, vrah mnoha dalších lidí, vrah…
„Ehm,“ upozornil na sebe Chad.
Roger sebou trhl a vytáhl formulář.
„Ano, takže…je vám kladeno za vinu, že jste se pokusili…“ začal.
„Byla moc krásná,“ poznamenal Chad s pohledem upřeným na fotku.
Roger fotku posunul tak, aby na ni neviděli.
„…tedy …pokusili, pokusili se…“ nějak se nedokázal vyjádřit.
Emmelinka se na fotce usmívala a dívala se na něho svýma bezelstnýma očima. Očima, které se navždy zavřely, a on ani pořádně nechápal proč. Kde se v lidech bere taková krutost, že dokáží umučit a zabít mladou dívku bez příčiny?
„Že jste se pokusili prodat… prodat,“ hlas mu selhal a oči zase sklouzly k fotce.
Tak šťastná. Tak veselá. A on měl jejího vraha doma ve sklepě. Jistě, předá ho spravedlnosti.
Spravedlnost. Chce jen spravedlnost pro svou malou sestřičku. Nevrátí jí život.
„Pokusili prodat…“
Chad s Blainem mlčky sledovali vnitřní zápas mladého bystrozora, jenž se mu odrážel na tváři.
Jak může být spravedlivé, že Snape bude žít, že se každé ráno probudí, a večer zase půjde spát, že prožije celý svůj život, když Emmelince tohle vzal? Copak tohle je nějaká spravedlnost? Neměl by trpět jako trpěla ona? Neměl by zemřít jako zemřela ona? Není tohle spravedlivé? Oko za oko…
„Že jste se pokusili prodat dračí vejce, což je neobchodovatelné zboží třídy A. Za což vám bude vyměřena příslušná pokuta,“ zapsal do protokolu, uvolnil obviněným pouta a třesoucíma se rukama jim to přistrčil k podepsání.
Chad to rychle podepsat a kopnul užaslého Blaina do nohy, aby se probral a podepsal taky. Poté se spěšně rozloučili a vypadli z kanceláře, aby si to mladý bystrozor třeba nerozmyslel.
Roger seděl sám v kanceláři a hleděl na protokol se dvěma podpisy. V hlavě měl prázdno. Právě se dopustil strašného zločinu. Nejen že zneužil svých pravomocí bystrozora, ale navíc právě přijal úplatek a co hůř tím úplatkem byla lidská bytost.
Ne, opravil se v duchu, Snape není lidská bytost, protože žádná lidská bytost nemůže být schopna takových zvěrstev, jaká spáchal.

Snape se snažil na to nemyslet. Do teď neměl kdy o tom přemýšlet, jenže nyní v tiché tmě sklepa nebylo nic, co by ho dokázalo rozptýlit, co by mu zabránilo se k tomu vracet.
Nechtěl na to myslet, nechtěl si vůbec pamatovat, že se to kdy stalo, jenže to nešlo.
Pořád se mu to vracelo – jejich ruce, jejich šepot, jejich… biče… a rány… a bolest… bolest… a to ponížení…
Cítil se špinavý, pošpiněný. Udělali mu něco, co se nesmí, co je špatné, zvrácené, nenormální. A protože tu nikde nebyla voda, nutila ho ta utkvělá představa škrábat si paže až do krve.
Zarýval si křečovitě nehty do masa, třásl se a po tvářích mu stékaly slzy.
Brečel zcela tiše a kolébal se dopředu a dozadu.

Roger byl celý zbytek dne jako na jehlách. Měl pocit, že to na něm každý musí přece vidět, že ho každou chvíli přijdou zatknout. Když ho někdo oslovil, vždycky se mu rozbušilo strachy srdce, aby pak následovala obrovská úleva, jakmile zjistil, že jde o zcela běžnou banální věc.
Den uplynul ve své obvyklé jednotvárnosti, až mu to přišlo neuvěřitelné. Jak to že si svět nevšiml toho, že se zpronevěřil přísaze bystrozora?

Roger za sebou zavřel vchodové dveře a opřel se o ně, skoro jako by čekal, že je vzápětí vyrazí skupina bystrozorů jdoucích ho zatknout. Když uplynula dlouhá chvíle a nic se nedělo, pomalu poodstoupil a nervózně se rozhlédl. Pak se zvolna nadechnul, svlékl si plášť a zamířil do kuchyně. Postavil roztržitě konvici na sporák a natáhl se pro hrnek, když si uvědomil, že zapomněl dát do konvice vodu.
S čajem si pak sedl za stůl a oběma rukama si podepřel hlavu. Absolutně nechápal, jak se mu tohle mohlo stát. Možná to byl jen zlý sen a on se z něj zítra probudí a zjistí, že se mu to všechno jen zdálo. Nalil si do čaje rum, o dost víc než obvykle.
Z poličky se na něj usmívala Emmelinina fotka.
Roger měl najednou z jejího pohledu tak nepříjemný pocit, že prudce vstal. Přitom vrazil do stolu a opařil se horkým čajem. Ovšem jako by si toho ani nevšiml, s téměř hmatatelnou úlevou položil fotku v rámečku obrázkem dolů.
Hůlkou uklidil a očistil si oblečení. Ještě má práci. Zadíval se otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, kde na stole leželo několik složek. Nikdy neměl administrativu rád a tak býval často pozadu se zprávami a musel si práci nosit domů. Ano, musí ještě pracovat – hodně pracovat.

*****

Roger se s trhnutím probudil. Jedna ze složek sklouzla ze stolu a papíry v ní pečlivě seřazené se rozlétly po celém obývacím pokoji.
Zamžoural na nástěnné hodiny. Ukazovaly tři čtvrtě na devět.
„Kruci!“ zaklel a vyrazil od stolku, div že se o něj nepřerazil.
Popadl plášť, u krbu hrábnul do džbánu s letaxem a vkročil do smaragdově zelených plamenů.
Letaxová síť ho vyhodila na ministerstvu do haly plné lidí. Proplétal se mezi kouzelníky a čarodějkami, ministerskými úředníky, a snažil se horečně vymyslet, jak omluví své víc jak hodinové zpoždění. Do kanceláře vpadl celý bez dechu.
„Máš zpoždění,“ řekl Dawlish, aniž by vzhlédl od spisů, jimiž se probíral.
„Já to asi nevím,“ odsekl Roger a šel si nalít do svého hrnku kávu.
„Hledal tě Kingsley,“ utrousil Dawlish.
Snape, blesklo Rogerovi zděšeně hlavou. Úplně na něj zapomněl.
Hrnek s kávou se roztříštil o podlahu.
Dawlish zvedl oči a tázavě se na svého kolegu zadíval.
„Horké,“ vysvětlil Roger nesouvisle. „Je – je to horké,“ a jedním mávnutím hůlky rozlitou kávu a střepy nechal zmizet.
„Jistěže je to horké, vařilo se to,“ poznamenal Dawlish. „Kingsley chce mít ještě dneska na stole tu zprávu o té vraždě v Nocturmu.“
„Jo – jasně,“ hlesl Roger a úlevou se mu téměř podlomily nohy. Musel se posadit.
„On říkal, že ji chce co nejdřív,“ ozval se Dawlish, když se Roger k ničemu neměl.
„Dobře,“ přikývl Roger bezmyšlenkovitě. „Zítra mu ji přinesu.“
„Kingsley říkal ještě dnes,“ upozornil ho Dawlish. „Ty ji tu nemáš, viď?“
Roger si uvědomil, že má Dawlish pravdu. Neměl ji tu. Ta složka, kterou dnes ráno nechtěně rozházel, byla totiž ona.

Snape otevřel oči a zamrkal do šera kolem sebe. Chlad z kamenné podlahy a stěn zalézal i pod deku, do níž byl zabalený. Žaludek měl hlady stažený do malého uzlíčku, jenž mu připadal jako pěst snažící se prorazit ven. Schoulil se v marné snaze se zahřát a rozbolavělé svaly jeho potlučeného těla bolestně protestovaly proti každému sebemenšímu pohybu.
První část jeho plánu však uspěla. Vance ho zatím neposlal zpátky do Azkabanu a Snape nepochyboval o tom, že už to ani neudělá. Bylo načase začít uvažovat o útěku.
Ztěžka vstal. Musel se ramenem opřít o stěnu, aby se mu nepodlomily nohy. Svázané ruce skoro necítil. Potřeboval se těch pout zbavit.
Většina lidí ve sklepě shromažďuje zcela nesmyslně kdejaké harampádí – kdejaké ostré harampádí. Vance nebyl výjimkou – alespoň Snape v to doufal. Krámů tu bylo sice dost, ale neviděl žádný vhodný na přeřezání pout.
Na nejistých nohou vrávoravě prošel sklep. Podlaha ho do bosých nohou zábla a ode zdi ho pozorovala zvědavá krysí očka.
V rohu objevil špalek a do něj zaseknutou sekyrku. Uchopil topůrko a pokusil se ji vytrhnout. Nehnula se však ani o píď, nešla ani vyviklat.
Snape v duchu proklel toho idiota, co ji do dřeva zasekl tak hluboko. Nezbylo mu, než hledat dál. A se svázanýma rukama nebylo vůbec lehké přehrabovat se mezi hromadami starých novin pokrytých plísní, pytli se starým oblečením, navlhlými krabicemi se starými vánočními ozdobami, tupými příbory z kdoví kolikátého roku či panenkami pro děti.
Jak to tak všechno prohlížel a zase odkládal, málem na něj spadnul koberec srolovaný a postavený v koutě. Snape couvl, aby koberec zachytil a nechtěně vrazil do krabic, jež na sebe vratce naskládal. O zem se roztříštily vánoční ozdoby, nechutně růžový servis s rudými růžemi a modrými ptáčky, směšné rodinné fotografie v rámečku za sklem i náhradní okenní tabule, která vypadla Merlinví odkud.
A rázem byly všude kolem střepy.
Snape svíral těžký koberec a mlčky hleděl na tu spoušť kolem sebe. Když do nastalého ticha bouchla šperkovnice a mezi střepy se rozsypaly dětské korále a sponky, trhl sebou.
Bez hnutí vyčkával a naslouchal, zda někdo přijde zkontroloval, co se stalo. Ten kravál musel být totiž zcela jistě slyšet až nahoře.
Uplynula minuta, dvě a stále se nic nedělo. Snape se pomalu uklidnil. Odstrčil koberec ke stěně tak, aby se o ni opřel, a shýbl se pro jednu ze sponek. Jeho pohled sklouzl k zámku u dveří – k zámku, od něhož ho odděloval široký pás lesknoucích se střepů.
Snape zvedl jeden z úlomků nějaké vánoční ozdoby, ale zase ho zahodil. Přeřezat tímhle pouta by trvalo celou věčnost, a on nevěděl, kolik má času. Přejel pohledem podlahu. Dva možná tři dlouhé kroky, víc by nepotřeboval k tomu, aby se dostal ke dveřím.
Ohlédl se přes rameno a zalitoval, že koberec tak neuváženě odstrčil ke stěně mezi další krámy. Přes rozbité sáňky a staré židle by se k němu sotva mohl dostat. Taky by mohl vysypat obsah krabic, naskládat je na zem a přejít po nich. Jenže mu běžel čas. Vance se mohl každým okamžikem vrátit a další příležitost k útěku by už nemusel dostat.
Pomalu udělal první krok. Záměrně si vybral místo, kde se mu střepy zdály větší, než jinde. Doufal, že se nepořeže. Přenesl se stisknutými zuby váhu a udělal druhý krok. Pod chodidlem mu praskl zbytek vánoční ozdoby a následovala krátká ostrá bolest, jež ho donutila udělat i ten poslední.
Opřel se o dveře a zvedl nohu. Bylo až překvapivé, jak nepříjemně velkou bolest dokázal způsobit tak malý střep. Vyndal ho a rozevřel dlaň pravé ruky, v níž pevně svíral sponku – svoji propustku na svobodu.
Starý rezavý zámek nebylo těžké odemknout. Vyběhl po schodech a ocitl se v tmavé chodbě, z níž vedlo několik dveří a jedny schody nahoru. Bez váhání zamířil do otevřených dveří kuchyně. Musel se zbavit pout.
Otevřel nejbližší zásuvku, když mu pohled sklouzl na tác s dvěma chlebíčky a sklenici džusu – Vanceovu netknutou večeři.
Sžíravý hlad a žízeň přebily jakékoli racionální myšlenky. Popadl sklenici a lačně začal pít, až mu džus tekl po bradě. Poté se vrhl na jeden z chlebíčků. I když byl již trochu okoralý a ztvrdlý, hladovému Snapeovi to nikterak nevadilo.
Zrovna, když se Snape s druhým chlebíčkem v rukou přesunul k zásuvkám, aby je při jídle prohledal, vyšlehly v obývacím pokoji z krbu smaragdově zelené plameny.
Roger začal bez váhání sbírat rozházené papíry, když zaslechl v kuchyni zarachotit příbory.
Snape otevřel šuplík a začal si vybírat nejvhodnější nůž.
Roger, s papíry v obou rukou, popošel ke dveřím do kuchyně a nahlédl dovnitř. Zmohl se jen na udivené zamžikání. U příborníku stál nějaký špinavý, úplně nahý člověk.
„Co – co –?“ zakoktal se Roger.
Snape se prudce otočil. V prstech svíral nůž a snažil se jeho ostří dostat mezi provazy tak, aby je mohl přeříznout.
„TY?!“ vyjekl Roger a papíry složky se již po druhé toho dne rozlétly všemi směry.
Snape se přitiskl ke kuchyňské lince a snažil se necitlivými prsty otočit nůž tak, aby ostří směřovalo Vanceovým směrem.
Roger vytáhl hůlku.
Po několika vteřinách napjatého ticha Snape nůž pustil. Kov zazvonil o podlahu. Chlebíček však nepustil a místo toho ho pevně sevřel v dlani.
„Jak?! JAK?!“ Rogerovi se rozčilením třásl hlas. Odpověď však nečekal. „Jdeme!“ nařídil Snapeovi a kývl výmluvně hlavou ke dveřím na chodbu.
Snape na okamžik zaváhal, jako by zvažoval, jaké má šance, když se po hůlce vrhne.
Roger ho chytil za paži a hrubě ho vystrčil na chodbu, až se zesláblému Snapeovi podlomily nohy a musel se opřít o stěnu.
„Řekl jsem jdeme a žádné triky!“ vyštěkl Roger.
Cesta do sklepa se Snapeovi zdála nějak kratší než cesta z něj. Celou dobu však svíral v ruce zaťaté v pěst rozmačkaný chlebíček, jehož se nehodlal vzdát, obzvláště když Vance vypadal, že mu na nějakém kusu žvance nesejde.
Roger otevřel dveře a dloubnutím hůlky do zad přiměl Snapea vejít. Pak rozsvítil a zalapal po dechu při pohledu na tu spoušť. Snape jen pokrčil rameny.
Při pohledu na Emmelininy panenky válející se v prachu a špíně na zemi, pocítil Roger nečekanou touhu Snapea uhodit.
Snape se na Vance zadíval. Kouzelník vypadal jako natlakovaný hrnec – jen bouchnout.
„Do kouta! Ke zdi!“ odsekával Roger vztekle a rukou ukázal do nejvzdálenějšího prázdného kouta.
Snape se ani nehnul, jen očima sklouzl k podlaze plné střepů a pak na Vance.
„Cestou odtud ti to nevadilo!“ vyštěkl Roger a strčil ho.
Snape zavrávoral, ale dokázal se ještě před střepy zastavit. Roger ho kopnul pod koleno. Snapeovi se podlomily nohy a spadnul přímo mezi střepy.
Roger kráčel krok za Snapem, který se po čtyřech doplazil do určeného kouta, a pod podrážkami bot mu skřípalo rozbité sklo a procelán.
Snape se v koutě schoulil připraven téměř na všechno. Z povrchových říznutí mu tekla krev. Když Vance mávl hůlkou, instinktivně se přikrčil.
Roger přičaroval Snapeovi těžký obojek od něhož vedl poměrně krátký tlustý řetěz zapuštěný do zdi. Ještě pro jistotu vyzkoušel jeho pevnost, než odstoupil mimo dosah a schoval hůlku do hábitu. Pak se otočil na podpatku a spěšně opustil sklep.
Když za Vancem zapadly dveře, Snape se lítostivě zadíval na deku ležící mimo jeho dosah a pak se schoulil, v marné snaze se aspoň trochu zahřát. Rozevřel prsty a přendal si to, co zbylo z chlebíčku do druhé ruky. Pečlivě si olízal prsty a pomalu chlebíček snědl. Něco mu říkalo, že tohle je možná na hodně dlouho jeho poslední jídlo.

Roger vešel do obýváku, otevřel bar a pořádně si přihnul ohnivé whisky. Sotva odešel ze sklepa, začaly se mu třást ruce, když si uvědomil, jak málo chybělo k tomu, aby Snape utekl.
„Musíš být opatrnější,“ zašeptal do ticha pokoje a znovu se napil.
Jak mu pálenka klouzala hrdlem dolů, pomalu se uklidňoval. Teď už Snape neuteče. Uložil zprávu do složky a vrátil se zpátky na ministerstvo.

Snape zkusmo zatahal za řetěz. Vance byl možná amatér, ale učil se rychle a navíc byl důkladný. Bytelný řetěz mu ponechával sotva metr prostoru – rozhodně ne dost na to, aby dosáhl na nějaký střep a konečně se zbavil pout, z nichž měl pocit, že mu již brzy odumřou a odpadnou ruce. Zápěstí kolem provazu měl do krve rozedřená a pořezaná od toho, jak se snažil pouta přeříznout kuchyňským nožem.
Když nedosáhl na střep rukou, rozhodl se, že by mohl zkusit nějaký dostat blíž nohou. Otočil se a opatrně se natáhl mezi střepy a několik jich přisunul blíž. Chvíli se jimi prohraboval, než si vybral ten, který vypadal nejslibněji. S ním si sednul do kouta a dal se do pomalého pižlání provazu.

Roger si uhladil hábit a se složkou pod paží zaklepal na dveře ministrovy kanceláře. Na vyzvání vešel dovnitř.
Kancelář se od dob, kdy ji obýval Brousek, příliš nezměnila. Snad to bylo tím, že i Kingsley byl bystrozorem a nepotrpěl si na okázalý přepych, ale dával přednost pohodlné účelnosti.
„Tady je ta zpráva, kterou jste chtěl, pane,“ podal Roger Kingsleymu desky.
„Nějaké potíže?“ zeptal se Kingsley, když do složky zběžně nahlédl.
„Co? Totiž ne! Jistě že ne!“ vyhrkl Roger.
Kingsley se na svého bývalého kolegu a nyní podřízeného zadíval. Nakonec však přikývl, jako že vše v pořádku.
Na chodbě si Roger otřel zpocené dlaně do hábitu. Podivná úzkost, která ho přepadla v kanceláři ministra, však přetrvávala. Musel se ujistit, že Snape je pořád tam, kde má být.

Snape si přidržoval střep koleny a přejížděl po ostré hraně již notně roztřepenými pouty. Nic si nedělal z toho, že se pořezal. Byla to daň, kterou byl ochoten zaplatit. Přesněji kterou musel zaplatit, pokud se chtěl alespoň těch pout zbavit.
Když cvakl zámek dveří, nechal svého snažení a tiše vyčkával.
Roger vpadl do sklepa se srdcem až v krku. Čekal, že místo Snapea najde jen prázdné okovy. Jenže Snape tam byl – špinavý, pořezaný, nahý – seděl přesně tam, kde ho uvázal, a snažil se o střep rozřezat pouta.
Roger se na něj díval se zvláštním pocitem úlevy. Snape, ať už byl jakkoli mocný černý mág, se z okovů bez hůlky dostat nedokázal.
Ticho se dloužilo a začínalo být nepříjemné. Roger udělal krok zpátky.
A Snape vycítil příležitost, jak využít Vanceovo příliš měkké srdce.
„S tímhle,“ zatahal Snape za řetěz, „sotva uteču. Takže je pro ta pouta nějaký jiný důvod, než že vám dělá potěšení někoho týrat?“
Roger si nervózně olízl rty. Jemu přece nedělalo žádné potěšení kohokoli týrat. Jeho dokonce ani netěšilo, že se dostal do téhle šlamastiky a má v domě nebezpečného zločince. A jak by Snape mohl utéct?
Roger pomalu začal ke Snapeovi přistupovat.
Snape vyčkával. Překvapilo ho, když Vance došel až k němu a místo hůlky vyndal nůž. Pod nabroušeným ostřím pouta rychle povolila a Vance spěšně o krok couvl, jako by se bál, že by mu Snape mohl něco udělat.
Snape si jen třel rozedřená a rozbolavělá zápěstí a snažil se rozhýbat prsty.
„Nepoděkujete?“ zeptal se Roger chladně.
„Dík,“ utrousil Snape. „Jste jako vaše sestra, ta taky –“ dál se nedostal.
Roger užasle hleděl na Snapea, jak vyplivuje krev. Pomalu povolil ruku sevřenou v pěst a spěšně odešel.
Snape se narovnal, odplivl naposledy krvavé sliny a přejel si rukou po rozbolavělé čelisti.
„Kdo by to do něj řekl,“ poznamenal. „Malý Nebelvír se umí taky naštvat.“

Roger seděl v křesle, v ruce svíral skleničku a z fotky v rámečku postavené na stole se na něj dívala Emmelina.
Její smrt nikdy pořádně nevyšetřili. Zůstala spousta domněnek a ještě víc nezodpovězených otázek. Jediné, čím si mohl být jist, bylo, že ji zabili Smrtijedi, a že za tím stál Snape. Proč to udělali, nikdo netušil. A přitom měl dole ve sklepě ten nejlepší zdroj odpovědí na své otázky.
Roger dopil skleničku a natáhl se pro láhev stojící na zemi vedle křesla, aby si dolil.

Snape se třásl zimou a horečně si přejížděl rukama po pažích. Představa noci strávené ve studeném sklepě bez teplé deky, byla příšerná. Vanceův příchod proto téměř vítal, třebaže na první pohled bylo patrné, že je bystrozor opilý.
„Proč?!“ vyštěkl Vance.
Snape mlčel. Nehodlal plýtvat silami na bezúčelný rozhovor s opilcem.
„Slyšíš?! Proč?!!“ rozkřikl se Vance a mrštil po Snapeovi téměř prázdnou láhev ohnivé whisky.
Láhev se roztříštila Snapeovi nad hlavou a zasypala ho střepy.
„Dej mi šaty a nech mě jít, a já ti řeknu, co budeš chtít vědět,“ zašeptal Snape.
„Ty máš ještě tu drzost klást si podmínky!“ zaječel Vance. „Umřela kvůli tobě! A já chci vědět proč!“
„Chtít někdy nestačí,“ ušklíbl se Snape, přitáhl si nohy blíž k tělu a sklonil hlavu.
„To se ještě uvidí!“ ucedil Vance, došel k Snapeovi, popadl ho za paži a vytáhl na nohy, jako by nebyl přivázaný. Obojek se mu zakousl do ohryzku, až se Snape rozkašlal.
Snape se nikdy neuměl prát. Byl kouzelník a ne rváč. Jenže zmrzlý a zesláblý neměl šanci, ani kdyby se prát uměl a Vance byl nalitý jako žok.
Vance se rozmáchl a praštil Snapea pěstí do nosu, až se mu spustila krev.
„Ještě mi nemáš co říct?“ houkl Vance bojovně na Snapea. A aniž by čekal na odpověď, praštil ho znovu.
Snape se sotva mohl postavit. Neměl kam uhnout, takže i druhá rána našla svůj cíl. Snape zavrávoral.
„Vymlátím z tebe pravdu, i kdybych tě měl zabít,“ slíbil Vance nenávistně.
Snapeovi blesklo hlavou, že alkohol je strašné svinstvo. Pak dostal ránu do břicha a upadl na zem, kde se jen mohl schoulit do klubíčka a snažit se chránit si rukama hlavu před kopanci.
„Proč?! Proč?! Proč?!“ opakoval Vance jako nějakou šílenou mantru s každým kopancem.
To, že ho odvázal, zjistil Snape až když jím Vance smýkl mezi střepy. Zima, bolest, hlad – vše bylo najednou podružné a záleželo jen na tom dostat se z dosahu toho opilého maniaka. Střepy se mu zapichovaly do dlaní, když se snažil vyhrabat na nohy, jen aby ho další kopanec srazil zpátky na zem.
„Zabiju tě! Tak jako jste vy zabili ji!“ vřískl Vance nepříčetně.
Snape se odkulil mimo střepy a podařilo se mu podkopnout Vanceovi nohy. Nebylo však kam utíkat; když vzal za kliku dveří, zjistil, že je zamčeno. A opilý rozzuřený Vance se mezitím ozbrojil nohou z jedné z rozpadajících se židlí.
Snape kulhavě couval.
„Já to nechtěl,“ zašeptal chraplavě. „Nechtěl jsem její smrt.“
Vance však vypadal, že neposlouchá. Blížil se a potěžkával ulomenou nohu židle jako kyj.
„Museli jsme to udělat. Museli –“ Snape se opřel zády o stěnu – už nebylo kam couvnout, nebylo kam utéct. „Museli,“ zašeptal.
Vance se rozmáchl a jak se Snape pokusil uhnout, udeřil ho nohou od židle přes záda. Pod Snapem se podlomily nohy a zhroutil se na zem, kde do něj Vance kopal a bil ho jako šílenec, dokud se Snape nepřestal hýbat.
Vance pohodil nohu od židle na zem a vrávoravě vyšel ze sklepa. Nepřivázal Snapea zpátky na řetěz, ani za sebou nezavřel dveře. Příliš spěchal pro další láhev alkoholu.
Snape zasténal. Téměř mohl cítit, jak mu na těle vystupují krvavé podlitiny. Bolelo ho hýbat se, bolelo i dýchat. V puse cítil měděnou pachuť krve. Neměl ani sílu otevřít oči.
Vance se vrátil s novou lahví ohnivé whisky.
„Vstávej!“ kopnul do Snapea. „Támhle je tvůj kout,“ ukázal rukou, v níž svíral láhev, k rohu, kde visel řetěz, a přitom Snapea polil ohnivou whisky.
Když se Snape k ničemu neměl, Vance ho znovu nakopnul.
„Slyšíš?!“zasyčel Vance a chytil Snapea za obojek.
Snape zaryl prsty pod okraj kovového obojku, který mu tlačil na ohryzek, jak ho Vance táhl do určeného rohu. Bránit se mohl stěží, takže alespoň když se dostal na dosah, hmátl po dece a pevně ji držel. Vance si toho, když ho připoutával kouzlem zpátky k řetězu, buď nevšiml, nebo mu to bylo jedno.
Po Vanceově odchodu se Snape do deky ihned zabalil. Byl to asi jediný světlý bod v téhle mizérii.

Kapitola čtvrtá

Ptačí zpěv, který Rogera probudil, byl jako zvuk sbíječky zavrtávající se mu do lebky. Schoval si hlavu pod polštář. Pokud se nemýlil, byl včera pátek. A i kdyby se mýlil, bylo mu tak zle, že na to momentálně nezáleželo.

Snape se příliš nevyspal, protože ho bolelo celé tělo. Chvílemi mu byla zima a pak zase horko. A ke všemu se mu začalo chtít na záchod.
Dlouho jen ležel a odmítal se zvednout, protože každý pohyb bolel. Když začínalo svítat, nešlo to však už odkládat.
Zvednout se na všechny čtyři se mu povedlo až na potřetí. Pečlivě sbalil deku do co nejmenšího balíčku a vecpal ji do rohu. Poslední co chtělo bylo ji nějak znečistit, když si od krátkého řetězu nemohl slibovat, že se dostane dostatečně daleko od místa, kde byl nucen ležet.

Roger se opřel o umyvadlo v koupelně a zamžoural se na sebe do zrcadla. Vypadal otřesně – rozcuchaný, kruhy pod očima, pobledlý. Ke všemu měl žaludek jako na vodě. Raději otevřel zrcadlo a vyndal lektvar proti kocovině, který tam měl schovaný pro naléhavé případy.
Došel si pro noviny, s nimiž již za oknem netrpělivě čekala sova. I když lektvar ještě pořádně nezačal účinkovat, přiměl se udělat si něco k snídani. Dobrá životospráva je pro bystrozora důležitá.
Míchaná vajíčka se však neukázala být dobrou volbou. Za prvé je poněkud připálil, protože byl myšlenkami úplně jinde, následně zjistil, že je zapomněl osolit, a chuť na cokoli k jídlu ho rázem přešla. Takže si dal jen kafe a rozhodl se, že nejlepší bude vrátit se do postele.
Vzal do ruky talíř s tou nepovedenou snídaní a zamířil ke koši. Už se chystal vše shrnout mezi odpadky, když si uvědomil, že Snape jedl naposledy Merlin ví kdy.
„Mám to vyhodit nebo to má dostat on – to vyjde skoro nastejno,“ zamumlal a místo do koše seškrábal vajíčka do toho nejotlučenějšího hrnce, který našel, a jenž mohl s klidem postrádat. Cestou do sklepa se pak ještě stavil v koupelně a do kýblu napustil studenou vodu.

Až bouchnutí kovového dna hrnce o podlahu přimělo Snapea otevřít oči.
Vance neřekl nic, postavil na zem ještě kýbl, a beze slova odkráčel.
Dokud se nezavřely dveře a necvakl zámek, Snape se ani nepohnul. Teprve pak, když si byl jist, že se Vance nedívá, se po čtyřech doplazil k vodě. Nabral do dlaní a napil se. Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že by se trochu opláchnul, ale nemohl vědět, kolik vody dostane a nehodlal jí plýtvat.
K obsahu hrnce byl podstatně podezřívavější. Smrdělo to jako připálené vajíčka a dalo se usuzovat, že otrávit ho Vance neměl v úmyslu, přesto váhal. Hodil tedy raději kousek co nejblíž k myší díře a vyčkával.
Netrvalo dlouho a objevil se čumák a za chvíli se ven vysoukala celá krysa. Očichala sousto, popadlo ho a zmizela s ním ve své díře. Snape sice nemohl sledovat, zda zvíře nepojde, ale usoudil, že krysa by nic špatného nežrala. Vzal si hrnec do rohu a zabořil do ještě teplých vajíček prsty. Připálená, neslaná vajíčka mu připadala jako dar z nebes. Ostatně nepočítal-li dva okoralé chlebíčky, nejedl již dobře čtyři dny.
I když se snažil nehltat, byl hrnec za chvíli prázdný. Ještě se napil a pak si schoulený na dece prohlédl následky včerejška. Nebylo to tak hrozné. Přesněji, cítil se hůř, než jak to ve skutečnosti bylo. Většina modřin přešla přes noc do odstínů temně rudé a fialové a byla citlivá na dotek. Kromě naražených žeber a několika desítek šrámů nebyl vážněji zraněný.
Přejel si prsty přes nos. Když ho Vance praštil, měl v první chvíli pocit, že mu ho musel zlomit. Bylo uklidňující, že se tak nestalo.
Sečteno a podtrženo moc si nepolepšil, ale pořád lepší než Azkaban.

*****

Černý čumáček, ouška, očička, kopýtka – Brumbál se musel zbláznit, když Kingsleymu Pastorkovi odkázal ve své závěti půl metru vysokou porcelánovou laň s přáním, aby ji Kingsley umístil do své kanceláře.
A Kingsley sám chvílemi pochyboval o vlastním zdravém rozumu – obzvláště když se zadíval do rohu své nové pracovny, kde mu půl metru vysoká porcelánová laň oplácela pohled smutnýma očima.
„Tfuj, to jsem se lek, co to tu u Merlinových vousů máte?“ kývl nový šéf bystrozorů směrem k porcelánovému zvířeti.
„Jeden z Brumbálových žertů, řekl bych,“ povzdechl si Kingsley.
„No jo, byl to velký kouzelník, to uznávám, ale strašilo mu tady,“ poklepal si starý bystrozor na čelo. „Proč to nevyhodíte?“
Tak tuhle otázku si Kingsley kladl poměrně často. Nechával si tu věc zřejmě z čistého sentimentu – Brumbálovo poslední přání.

*****

Vance se již několik dní alkoholu ani nedotkl. Snape to poznal snadno – již několik dní ho nepřišel zmlátit. Jednou denně se objevil akorát aby mu přinesl sesypané zbytky za celý den a dnes ráno dostal dokonce do kýblu čerstvou vodu.
Snapea tohle Vanceovo chování znervózňovalo – cítil klid před bouří. To ho však momentálně trápilo ze všeho nejméně. Celou noc ho budil kašel, někdy mu bylo horko, pak zase měl zimnici – studený sklep byl rozhodně to nejlepší místo, jak onemocnět. A Snape měl obavu, jak se Vance zachová, pokud by k tomu skutečně došlo. Vždyť dobře viděl, jak se ten vzorný bystrozor stává pomalu vyšinutým bláznem jen proto, že se nedokáže vyrovnat s touhou mstít se. Pomsta není jednoduchá, to se musí umět. Ostatně o tom Snape věděl své.

„A copak to je nějaká spravedlnost?! No, řekni?!“
„On žije – vrah, vyděrač a kdo ví, co ještě. Proč by on měl žít a ty ne?!“
„Čím bych se měl dopouštět něčeho špatného? Tím, že ho potrestám? Nedělá snad Starostolec to samé co teď já?“
„A proč by neměl na vlastní kůži poznat tu samou bolest a utrpení? Oko za oko, zub za zub – to je přece fér, ne?“
Roger Vance přecházel po pokoji své sestry sem a tam jako zvíře lapené v kleci.
V pokoji s ním nikdo nebyl – jen mlčenlivý obraz Emmeliny Vanceové.
„Ne! Ne, tohle nebudu poslouchat! Jako bys nevěděla, co udělal!“
Hnědá, ohmataná složka dopadla na pečlivě ustlanou postel. Vyklouzla z ní fotka mrtvé čarodějky, kterou na první pohled někdo brutálně před smrtí mučil.
„Chci jen spravedlnost, Emmelino! Jen spravedlnost!“ rozkřikl se Roger na nehybný obraz.
„Máme na to právo – oba na to máme právo.“
Roger se posadil na postel a složil hlavu do dlaní. Pak se natáhl pro složku a otevřel ji. Pitevní zprávu i závěr případu znal již nazpaměť. V hnědých deskách bylo však ještě něco jiného.
Roger vyndal fotku mladého černovlasého muže. Četl jeho složku snad tisíckrát. Nic se mu nedalo dokázat a to málo, co se dalo, zametl Brumbál pod koberec.
„Jednou jsi tomu unikl,“ zašeptal Roger. „Ale podruhé už ne. To nedovolím.“

*****

Snape tu změnu vycítil od prvního okamžiku, kdy Vance vstoupil do sklepa. Vyděšenou nerozhodnost nahradila chladná umanutost.
Roger byl překvapen tím, jak je klidný. Dokonce se mu ani netřásly ruce. Byl si vědom toho, že ho Snape sleduje, nedal se tím však znervóznit. Jednou se rozhodl a nehodlal couvnout.
První, co udělal, bylo že nechal zmizet všechny krámy, které ve sklepě byly. Bez ohledu na to, jakou pro něj měly osobní cenu. Tady již nebylo místo pro sentiment. Snape byl ničema, vrah a Smrtijed – bude ho tedy za to soudit. A slitování se Snape nedočká.
Jakmile bylo dost volného prostoru, vykouzlil okovy – pro ruce i pro nohy. Emmelina byla taky svázaná. Sotva by mohl zapomenout na její útlá zápěstí a kotníky rozdrásané hluboko do masa. Rozedrané z jejích zoufalých a marných snah osvobodit se.
Když bylo vše připravené, otočil se ke Snapeovi.
„Myslíš, že tímhle sestru pomstíš, ale není to tak,“ zašeptal Snape chraplavě.
Roger udělal první krok. Nehodlal se nechat zviklat.
„Byla v Řádu, věděla, co riskuje.“
Roger nehodlal poslouchat lži toho ubožáka. Řeči, jimiž si chtěl na poslední chvíli zachránit kůži. Kráčel klidně, ani příliš pomalu, ani moc rychle.
Snape vstal. Deka mu sklouzla z ramen na zem. Vance byl již skoro u něho.
„Její smrt byla nevyhnutelná. Ona se obě –“
Roger udeřil Snapea do břicha, aby umlčel ty jeho řeči plné lží.
Snape klesl na kolena. Rukama si svíral břicho.
„Brumbál!“ zasípal.
Roger Snapea kopnul.
„Nařídil to Brumbál!“
Na okamžik si Snape myslel, že snad přece jen Vance přesvědčí, neboť další rána nepřišla.
Roger si přidřepnul ke Snapeovi tak, aby mu mohl pohlédnout do očí.
„Zabiju tě,“ usmál se Roger – klidně, bez emocí, jen konstatoval fakt.
Snape polknul. Vance nepochybně přišel o poslední zbytky svého nebelvírského rozumu.
„Jsi bystrozor,“ chytil se Snape zoufale posledního stébla.
„Já vím,“ přikývl Roger. „Stejně tě zabiju,“ a s těmi slovy vytáhl hůlku.
Snape bezdečně couvl a přitiskl se ke zdi.
Roger nechal zmizet okovy.
„Ale ne hned – Mdloby na tebe!“

Roger naposledy zkontroloval okovy, zda jsou dostatečně pevné a těsné a jestli správně dřou.
Smrtijed ležel na vyčarovaném kamenném stole. Byl stále ještě v bezvědomí a jistá Rogerova část si pohrávala s myšlenkou ho vůbec neprobudit. Jenže jaký by to pak byl trest? Nakonec podložil Smrtijedovi hlavu, aby měl lepší výhled na to, co se bude dít. Emmelina se taky musela dívat, byla při vědomí po celou dobu. Smrtijedi se o to postarali. Roger proto zkontroloval zásoby potřebných lektvarů, a pak Smrtijeda probudil.
Snape se rozkašlala pokusil se převrátit na břicho. Tak zjistil, že leží roztažený jako žába na pitevním stole, připoutaný okovy. Zcela iracionálně se začal zmítat v nesmyslné snaze o osvobození se, dokud se jeho již tak vyčerpané tělo neunavilo. Pohledem sledoval Vance.
Roger položil vedle Snapeovy hlavy malý sametový balíček a začal ho pomalu, téměř láskyplně rozbalovat.
„Nikdy se nenašla zbraň, kterou jste ji pořezali,“ začal tiše. „Nicméně jsme dokázali její podobu poměrně přesně rekonstruovat.“
Na kousku rudého sametu se zaleskl krátký ostrý nůž s úzkou čepelí.
Snape musel potlačovat nutkání pokusit se tam podívat. Místo toho hleděl přímo před sebe a snažil se nedat najevo, že je v něm jen malá dušička. Strach se pomalu usazoval v jeho mysli jako těžký příkrov.
Roger si prohlédl nůž a přejel bříškem palce po ostří. Sám ho včera večer nabrousil, aby byl ostrý jako břitva.
Snapea zamrazilo, když mu Vance předvedl, co si přinesl. Věděl víc než dobře, jak Mulciber nacházel uspokojení v nejrůznější ostrých předmětech a co s nimi dokázal svým obětem dělat. Kdysi Snape přísahal, že to již nikdy nechce vidět, ale kvůli Brumbálovi to musel vidět znovu a znovu. Ani ve snu ho nenapadlo, že by to měl okusit na vlastní kůži.
„Je ostrý,“ informoval Roger Snapea, jako by to nebylo dost očividné.
První říznutí Snape ani necítil, dokud se mu na kůži neobjevila tenká rudá linka.
Roger spokojeně přikývl. Nůž byl ostrý, přesně jak bylo třeba.
„Jsi vrah,“ zašeptal. „A já chci, aby na to nikdy nikdo nezapomněl.“
Ostří přejelo po bledé špinavé kůži jakoby škádlivě, nevinně sem a tam, než se bez varování zařízlo hlouběji.
Snape sebou trhl. Sevřel rukama řetězy svých okovů a na pažích a na krku se mu napnuly svaly.
„Sebeovládání je hezká věc,“ poznamenal Roger jakoby mimochodem a ostří nože se zakouslo znovu. „Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než budeš brečet a prosit.“
Po celou dobu, kdy ostří pracovalo, se Snape třásl, ale nevydal ani jedinou hlásku. Hlavu odvrátil od Vance a po tvářích mu stékaly tiché slzy bolesti, zatímco z hrudi mu sklouzávaly tenké stružky teplé krve.
Roger odstoupil, aby si prohlédl svoje dílo.
VRAH – hlásalo slovo, to Kainovo znamení, vyřezané do Snapeovy hrudi.
Roger si beze spěchu umyl v kýblu vody zakrvácené ruce a opláchl nůž. Poté zhasnul a na odchodu se otočil na Snapea: „Uvidíme se zase zítra,“ a s tím slibem za sebou zamknul.

*****

„Ahoj, Franku,“ pozdravil Roger skladníka.
„Ahoj, vypadáš nějak přešle. Co potřebuješ?“ narovnal se za pultem starý kouzelník.
„Ještě tu máme ten bič – bič z případu Vanceové?“ zeptal se tiše Roger.
Skladník přikývl a zatvářil se účastně.
„Potřebuji ho,“ řekl Roger.
„Snad na tom případu neděláš ty?“ zděsil se skladník.
„Ne, já ne,“ zavrtěl Roger hlavou. „Ale poslali mě pro něj.“
„Kdo mohl být tak nelidský?“ zamračil se skladník.
„Však víš,“ mrkl Roger očima ke stropu. Nový šéf bystrozorů byl přísný a ne zrovna populární. „Když máš službu, musíš prostě jít,“ dodal s pokrčením ramen.
„Tak ukaž,“ natáhl se skladník pro vydací listiny.
Roger sáhl do kapsy hábitu a zamračil se. Poté začal horečně prohlížet všechny kapsy. A s každou se mračil víc a víc.
„Kruci, já to asi zapomněl u něj v kanclu!“ zaklel Roger. „Bez toho mi to asi nevydáš, co?“
Skladník se chvíli na Rogera díval a kousal si váhavě dolní ret.
Roger se už měl k odchodu.
„Počkej,“ zarazil ho skladník. „Přece pro něco takového nepůjdeš dvakrát. Jsi celý bledý – já ti to dám i bez toho. Jen mi to tu podepiš,“ přisunul k Rogerovi velkou odrbanou knihu.
Roger se rozmáchle podepsal a za pár minut již odnášel malý balíček.

Snape prožil krutou noc.
Hrudník měl jako v jednom ohni a zápěstí a kotníky odřené a rozbolavělé od okovů. Byla mu zima, a znovu se přihlásil jeho kašel. Byl připoutaný tak pevně, že se nemohl ani pořádně pohnout, takže ho od neustálého ležení na zádech všechno bolelo.
Nejhorší ze všeho byla nejistota. Věděl až příliš dobře, co Emmelině Vanceové Smrtijedi udělali. Mohl se však jen domýšlet, co z toho ho čeká, až Vance přijde příště.

„Kings – totiž, pane ministře,“ zazubila se Tonksová, když vrazila do Kingsleyho kanceláře jako velká voda, navzdory všem snahám a protestům Kinsgsleyho asistenta.
Kingsley se usmál, protože na Tonksovou, s vlasy křilavě růžovými jako žvýkačka, se prostě nedalo mračit.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jéé! Ta je krásná!“ Tonksová hned přidřepla k soše laně. „To bych do tebe neřekla. A můžu si ji pohladit? Můžu?“ a aniž by čekala na svolení, začala porcelánovou laň hladit.
Kingsley obešel svůj stůl, opřel se o něj a pobaveně Tonksovou pozoroval.
„Víš, že Harry říkal, že prý Snape měl jako patrona laň? Není to divné? Takový... takový a má za patrona něco tak krásného,“ švitořila Tonksová.
„A co tě sem vlastně přivedlo?“ otázal se Kingsley.
„Jo, jasně, promiň,“ přikývla Tonksová a začala prohledávat hábit. „Kam jsem to jen – á tady je to,“ a jak vítězoslavně zvedla obálku a rozmáchla se rukama, shodila porcelánovou laň na zem.
Kingsley jen přivřel před zvukem tříštícího se porcelánu oči. Tonksová vyskočila na nohy s rukou před pusou.
„U Merlina, já... já nerada... vážně,“ vychrlila ze sebe.
„To je dobrý,“ ujistil ji Kingsley. Nijak ho netrápilo, že se té porcelánové příšery zbavil.
„Já to spravím,“ nabídla se Tonsková a přidřepla si s hůlkou ke střepům.
„Ne!“ zarazil ji Kingsley.
Tonksovou však zaujalo něco v rozbitém torzu laně. Vsunula tam ruku a vytáhla kousek pergamenu spolu s křišťálovou lahvičkou. Tázavě se na Kingsleyho podívala.
Kingsley si od ní věci vzal a otevřel vzkaz.

Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.*

Kingsley pergamen otočil, přečetl si to ještě jednou, ale nic víc nenašel.
„Ne každé zlato třpytívá se,“ četla mu Tonksové přes rameno. „Co to znamená?“
„Že Brumbál byl génius, ale jinak blázen. Nemám nejmenší potuchy, co tím chtěl říct,“ pokrčil Kingsley rameny a zadíval se na lahvičku ve své dlani. Vířila v ní stříbřitá hmota, ani tekutina ani plyn.
„Ale mám takový pocit, že odpovědi najdeme zde,“ sevřel Kingsley lahvičku se vzpomínkami pevněji v ruce.

*****

„Když jste moji sestru pořezali, a přesto vám neřekla, co jste chtěli slyšet, přinesl někdo z vás – možná dokonce ty – tohle,“ Roger vybalil z plátna bič pokrytý rezavými skvrnami.
„Poznáváš ho?“ zašeptal Snapeovi do ucha. „Ano, je to on, ten samý. Nechali jste ho tam válet u jejího těla.“
Snape trhl pouty, jako by čekal, že tentokrát povolí.
Roger pomalu bič rozmotal. V matném světle se na něm zaleskly drobné kovové háčky.
„Jsi šílenec,“ vydechl Snape. Rukama svíral řetězy tak pevně, až mu zbělely klouby prstů.
„Možná,“ pokrčil Roger rameny.
„Copak jsi mě neslyšel? Bylo to na Brumbálův příkaz... vyšší dobro... musela zemřít!“
„Jistě,“ pokýval Roger hlavou. „Očekáváš, že ti to budu věřit? Brumbál by nikdy něco takového nepřipustil. A i kdyby, nezmenšuje to tvoji vinu. Neměl jsi ho poslechnout.“
„Byla válka!“ hájil se Snape.
„Pak jsi měl zemřít místo ní – ačkoli ty vlastně už jsi mrtvý,“ ušklíbl se Roger. „Jde jen o to, jak rychle zemřeš.“
Bič prásknul naprázdno do vzduchu.
„Emmelina umírala pomalu, ale slibuji, že ty budeš umírat ještě pomaleji,“ ucedil Roger.
Bič šlehl Snapea přes břicho a zanechal za sebou krvácející ránu. Snape se napnul, ale dokázal potlačit výkřik.
Podruhé už to nedokázal.
Drobné háčky na biči rvaly s každou ranou kůži i maso.
Roger si nepočínal bez rozmyslu. Pečlivě volil, kam rána půjde. Obešel Snapea z druhé strany a další ránu vedl přes jeho hubené nohy. Naklonil hlavu na stranu jako umělec zkoumající své dílo a přidal ještě jednu. Nechtěl ještě Snapea zabít, ani příliš vážně zranit. Na to bylo příliš brzy.
Když se Snapeovi po nohou rozlil žlutý proud moči, Roger se ušklíbl. Smotal bič a poté, co vysekl Snapeovi posměšnou poklonu, odešel, zanechávaje ho vlastní bolesti a temným myšlenkám.
V tmavém sklepě nikdo neslyšel Snapea ani sténat bolestí, ani brečet.

*****

Kingsley přecházel po své kanceláři sem a tam. Každým okamžikem se jeho asistent musel vrátit z Azkabanu i s tělem.
S tělem Severuse Snapea.
S tělem nevinného Severuse Snapea – ta myšlenka Kingsleyho vnitřně drásala.
Poprvé se se Snapem setkal ve Fénixově řádu, kam ho přivedl Brumbál. Všichni proti tomu protestovali – někteří tiše, někteří hlasitěji. Kingsley však jako většina ostatních přijal Snapea jako Brumbálovu volbu.
Časem však zjistil, že Brumbál nepřivedl Snapea do Řádu samoúčelně. Kingsley za svůj život poznal mnoho kouzelníků. Nesetkal se ovšem s nikým, kdo by byl tak schopný a hlavně drze odvážný. Přece jenom lhát do očí samotnému Pánu zla – na to by měl žaludek jen málokdo. A Snape to dokázal dělat celé měsíce. Nikdy si nepostěžoval, nikdy nic nenamítal, prostě dělal svoji práci. A dělal ji zatraceně dobře.
Někdy v té době začal Kingsley Snapea tiše obdivovat. Možná to byl parchant, ale byl to zatraceně dobrý parchant. A když se to vzalo kolem a kolem, nebyl to zase tak ošklivý chlap, když měl člověk ten správný náhled na věc.
Albusova vražda Kingsleyho zdrtila. Ani ne proto, že zemřel jejich vůdce, člověk, jenž rozhodoval o tom, jak se má proti Voldemortovi postupovat, nýbrž především proto, že Snape se ukázal jako zrádce.
Poté, co Pán zla padl, a Snape byl zatčen, Kingsley svědčil v jeho neprospěch.
Svědčil v neprospěch nevinného člověka.
Svým způsobem mohl za to, že Snape zemřel v Azkabanu, aniž by kdokoli znal pravdu. Byl nevinný a místo vděku a uznání se dočkal jen špinavé kobky. Kingsley se už nedivil, že Snape spáchal sebevraždu.

Roger vešel ten den do sklepa již ráno navzdory svým zvyklostem. Snape buď usnul nebo omdlel, protože měl zavřené oči, hlavu skloněnou k rameni a neprobudil se. Krev již dávno zaschla, jen lehký zápach moči přetrvával. Žádné zranění viditelně nebylo příliš vážné – zatím.
Roger ale nepotřeboval Snapea vzhůru. Dnes přišel připevnit okovy na zeď, aby mohl pokračovat ve spravedlivém trestu. Dokonce kvůli tomu ani nešel do práce, aby se tomu mohl náležitě věnovat. Dnes vynese nad Snapem rozsudek vinen.

Do Kingsleyho kanceláře vešel šéf bystrozorů.
„Juliusi, teď prosím ne,“ povzdechl si Kingsley.
„Teď právě ano,“ zamračil se šéf bystrozorů. „Znáš Rogera Vance?“
Kingsley přikývl.
„Dnes nepřišel do práce.“
Kingsley jen pokýval hlavou, jako by šéfa bystrozorů ani pořádně neposlouchal.
„Má to chudák těžké – po smrti Emmeliny,“ poznamenal Kingsley.
„To už jsou bez mála dva roky,“ odsekl šéf bystrozorů.
„Netlač na ně, Juliusi, jsou pořád ještě unavení z války,“ poradil mu Kingsley. „A já teď opravdu nemám čas řešit docházku jednotlivých bystrozorů. Mám něco – něco důležitějšího.“

Roger zvedl kýbl ledové vody a vychrstl ji na Snapea.
Snape sebou trhl a probral se, jen aby zjistil, že visí čelem ke zdi. Ztěžka se postavil a ulevil tak rozbolavělým pažím. Na Vance teď neviděl a to bylo horší, než cokoli jiného. Nemohl vědět, odkud přijde rána.
Roger pomalu rozmotal bič.
„Včera jsem tě dost šetřil,“ poznamenal. „Dnes ti to vynahradím.“
Tentokrát bič neprásknul poprvé naprázdno do vzduchu, ale už první ránou přistál na Snapeový nahých zádech.
Snape sebou trhl a nedokázal potlačit výkřik.
„Klidně si křič,“ dovolil mu Roger blahosklonně. „Emmelina taky křičela, když jste ji mučili. Prosila vás. Copak ty neslyšíš každou noc její hlas? Dokážeš klidně spát?“
Snape pevně zavřel oči. Nebyl u toho, přesto ho poměrně často trápily noční můry. Nevadila mu krev, spíš vědomí, že ji obětovali – on ji obětoval – na Brumbálův příkaz. Možná měl Vance pravdu, možná nezáleželo na tom, zda to nařídil Brumbál nebo Pán zla – udělal by to tak jako tak.
„Já spát nemůžu, víš,“ pokračoval Roger tichým, temným hlasem. „Přichází ke mně a prosí mě. Prosí, abych ji pomstil.“
Tak to udělej, pomyslel si Snape trpce. A vzápětí bič zasáhl jeho záda podruhé.
„Dnes večer bude Emmelina konečně klidně spát,“ řekl Roger a usmál se. „Dnes večer bude pomstěna.“
Jistá část Severuse Snapea pocítila úlevu, protože dnes večer celá tahle noční můra, kterou nazýval svým životem, konečně skončí.

„Ty to nebereš dostatečně vážně,“ vyčetl Kingsleymu šéf bystrozorů. „S Vancem se děje něco divného. Všichni to říkají.“
„Roger je dobrý bystrozor,“ namítl Kingsley.
„Možná,“ pokrčil šéf bystrozorů rameny. „Ale jak mi vysvětlíš, že si půjčuje bez dovolení doličné předměty z archivu?“
„Cože?“ Kingsley se na šéfa bystrozorů zaraženě podíval.
Než se však mohl zeptat, co to má znamenat, vešel do dveří jeho asistent. Podle toho, jak byl pobledlý a zmáčený, se právě vrátil z Azkabanu.
Kingsley vstal.
„Zmizel,“ vypadlo z asistenta jako první.
„Kdo?“ zeptali se Kingsley i šéf bystrozorů současně.
„Snape,“ vydechl asistent.
„Snape je mrtvý. Ten skunk raději spáchal sebevraždu, než aby nesl zodpovědnost za to, čeho se dopustil,“ odfrkl si šéf bystrozorů.
„Jak to myslíš, že zmizel?“ uchopil rozrušeně Kingsley svého asistenta za hábit a zatřásl s ním.
„Prostě zmizel. V hrobě jsme našli mrtvého psa,“ vysvětlil asistent a docela se mu ulevilo, když ho Kingsley pustil.
„Okamžitě chci mluvit s ředitelem Azkabanu! Tohle se musí vysvětlit!“ vyštěkl Kingsley. Už jen ta představa, že Snapeovo tělo zmizelo, ho znervózňovala. Bylo dost maniaků, kteří by pro pomstu neváhali ukrást tělo odsouzence. Kingsley by nedokázal žít s myšlenkou, že někdo zhanobil Snapevo tělo, které mělo být správně pohřbené se všemi poctami, jež válečnému hrdinovi právem přísluší.
„A Vance?“ nenechal se odbýt šéf bystrozorů. „Za takové porušování nařízení a nekázeň by měl být vyhozen od bystrozorů.“
„A co si vlastně půjčil?“ zeptal se Kingsley nevrle. Copak šéf bystrozorů nechápal, že tu má naléhavější věci k řešení než nějakého Vance?
„Bič z případu Emmeliny Vanceové,“ odpověděl šéf bystrozorů.
Kingsley strnul uprostřed pohybu.
„Musíme ihned navšítivit Azkaban,“ prohlásil a spěšně vyšel ze dveří.
Šéf bystrozorů i ministerský asistent si vyměnili nechápavé pohledy, a pak ho s pokrčením ramen následovali.

Roger si dolil čaj a zatímco pomalu lahodný mok upíjel, díval se na Snapea visícího v okovech u zdi. Ze zad měl už jen krvavé cáry kůže a masa – tak jako to udělali Emmelině. No, možná se snažil ještě o trochu víc. Snape si to nicméně zasloužil. Emmelina trpěla, Snape si zasloužil trpět ještě víc.
Roger namočil okraj sušenky do čaje a ukousl ho.
„Docela mě bolí ruka,“ ušklíbl se a zahýbal prsty pravé ruky. „Ale kvůli Emmelině to vydržím. Ona si zaslouží být pomstěna.“
Roger odložil šálek čaje na obrácený kýbl a znovu se chopil biče.
„Tak čas na pauzu vypršel. Budeme pokračovat.“

„Já – já opravdu nevím – nevím, jak se to mohlo stát,“ koktal ředitel věznice a pod Kingsleyho pohledem se doslova choulil do sebe.
„Chcete říct, že mi nejste schopen vysvětlit, kam se podělo tělo Severuse Snapea?!“ zahřímal Kingsley.
Ředitel věznice jen naprázdno otevřel a zavřel pusu.
„Mám dát exhumovat další hroby, aby se ukázalo, jak to tu vedete?!“
Ředitel věznice nejdřív zavrtěl hlavou, pak přikývl a nakonec zase zavrtěl hlavou, jako by se nemohl rozhodnout, co má vlastně udělat.
„Chci mluvit s těmi, kdo našli tělo, s těmi, kteří ho viděli jako posledního živého – prostě se všemi, kteří se dostali byť do sebemenšího kontaktu se Snapem!“ rozkázal Kingsley.
Ředitel začal horlivě přikyvovat.
„A vy,“ zabodl Kingsley prst řediteli věznice do hrudi, „jste tu skončil. Jakmile se tohle vyřeší, nechám vás odvolat. Pokud se sám nerozhodnete rezignovat.“
Tvář ředitele věznice zpopelavěla.

Roger odložil bič.
„Pro něco si musím dojít, tak nikam nechoď,“ zasmál se mezi dveřmi.
Snape se sotva udržel na nohou. Zhroutit se mu bránily jen okovy, na kterých visel jako kus masa u řezníka – a to doslova a do písmene. Vance byl řezník. Snape nepochyboval o tom, že by u Smrtijedů udělal kariéru.
Matně si vybavoval, že Vanceové Smrtijedi provedli ještě něco. Mučili ji. Mučili ji, protože jim to přikázal. Nebo jim to nepřikázal? Nedokázal si pořádně vzpomenout. Ale když Vance tvrdil, že za to může, nejspíš jim to přikázal. Řekl jim přesně co mají dělat? Nevěděl. Nebylo to vlastně ani tak důležité. To on jim přece řekl, že Emmelina Vanceová ví o Řádu důležité věci, že ji mají vyslechnout všemi dostupnými prostředky.
Všemi dostupnými prostředky.
Kolik lidí takhle umřelo? Kolik lidí poslal na smrt? A vždycky jednal na něčí příkaz, slepě poslouchal. Nevzepřel se ani jednou. A mohl. Mohl to odmítnout. Jenže to neudělal.
Byla to jeho vina, že Emmelina Vanceová je mrtvá. Možná ji nezabil vlastníma rukama, ale byl to on, kdo podepsal její rozsudek smrti.
Snape se opřel čelem o studenou stěnu.
Byla to všechno jeho vina.
Vance měl vlastně naprostou pravdu.

„Snape?“ udělal Chad nechápavý výraz.
„Nehrajte si se mnou,“ zašeptal Kingsley tiše, leč výhružně. „Pokud nebudu spokojen s tím, co mi řeknete, postarám se o to, abyste skončili v nějaké díře, kde když nahoře rozsvítí, vy to uvidíte až za rok!“
„Jistě,“ ušklíbl se Chad.
„Vždyť je to ministr,“ pošeptal mu Blain, jehož největším výkonem bylo, že mu strachy necvakaly zuby.
„Jo, jasně mini-“ Chad zbledl. „Já – já promiňte, nepoznal jsem vás, já –“ začal koktakt.
„Snape – co se s ním stalo, kde je tělo. Chci vědět všechno, co víte.“
„Jistě, jistě,“ přikývl Chad. „My za ni nemůžeme! My ne! My jsme jen dělali, co nám řekl!“
„Kdo?“ zeptal se Kingsley.
„Vance!“ vyjekl Blaine. „To všechno Vance! On má Snapea!“
„Vance?“ Kingsley nevěřil vlastním uším. „Roger Vance?“
„Jo, to je přesně on,“ přikyvoval Chad horlivě. „Donutil nás zfingovat Snapeovu smrt a –“
„Chcete mi říct, že Snape – Snape je naživu?! A má ho Vance?!“ zděsil se Kingsley.
Oba strážní ochotně přikyvovali.
Kingsley měl pocit, jako by se mu stáhlo hrdlo, a nedostávalo se mu vzduchu.

Poznámka:
*) Pán Prstenů: Společensvo Prstenu, str.164

Kapitola pátá

Když se Roger vrátil, nesl s sebou závodní koště – respektive jeho trosky. Násada byla zlomená.
„Omlouvám se, že to tak trvalo, ale to víš, musel jsem si dát oběd,“ usmál se a opřel koště o zeď vedle Snapea, aby na ně viděl.
„Tohle patřilo Emmelině. Byla dobrá, tos nevěděl, co?“ Roger láskyplně pohladil odřený lakovaný povrch.
Snape polknul a žaludek se mu stáhl hrůzou. Jak jen mohl zapomenout, co Vanceové udělali?
„Ne,“ vydechl Snape zděšeně. „To ne.“
„Ne?“ opakoval Roger udiveně. „Chceš říct, že si to nezasloužíš? Že to není tvá vina, že ji znásilnili? Znásilnili a ubili?“
Snape zavrtěl hlavou, ale přesto mu ze rtů sklouzlo tichounké „ano“.
„No, tak vidíš,“ řekl Roger. „Musím to udělat. Ty si to přece zasloužíš.“
Roger sevřel koště.
„Nedělám to rád,“ vysvětloval. „Vůbec mě to netěší, ale nemám na výběr. Musím to udělat, protože ty jsi to udělal Emmelince, mojí malé sestřičce. A to byla, Snape, velká chyba.“
„Já to přece nebyl!“ zakňoural Snape a marně se snažil dostat z okovů.
„Takže jsi je neposlal? Řekni to, řekni, že jsi je neposlal!“
Snape mlčel a po špinavých tvářích mu tiše stékaly slzy.
„Takže jsi to BYL ty!“ zasyčel Roger. „Je jedno koho jsi poslal, komu jsi to nařídil! Je to tvá vina, ty máš její krev na rukou. A TY za to zaplatíš!“

Dveře Vanceova domu se rozlétly a Kingsley v doprovodu několika bystrozorů a jejich šéfa vešel dovnitř. Nic nenasvědčovalo, že se tu děje něco nepatřičného.
„Vy to prohledejte nahoře,“ kývl na dva bystrozory a zároveň si uvědomil, čeho všeho se vzdal, když přijal post ministra.
Občas mu práce bystrozora chyběla.
„My to prohledáme tady dole.“

Bič tehdy v Azakabanu byl hrozný.
Násada od koštete horší.
Bolelo to a pálilo.
Cítil, jak mu po vnitřní straně stehen teče krev – byla tak horká.
Cítil, jak se ta věc v jeho útrobách pohybuje, roztahuje ho, trhá v něm něco.

Roger se soustředěným výrazem nabodával Snapea na zlomenou násadu koštete. Neobměkčil ho Snapeův křik, jeho škemrání ani brekot. Emmelininy slzy a prosby Smrtijedy taky neobměkčily.
Díval se, jak Snapeovi stéká po nohou krev.
Vrážel násadu do jeho zadku a pomalu se připravoval na to to skončit.
Přitiskl se z boku ke Snapeovi.
„Bolí to?“ zašeptal do ucha. „Ji to taky bolelo, když jste to dělali. Teď už máš představu, jak je to ponižující? Jak to bolí? Ještě budeš škemrat o to, abych tě zabil. Ještě budeš rád, až ukončím tu tvoji ubohou existenci, která poskvrňuje tenhle svět.“
„Rogere!“
Roger Vance se prudce otočil a oči se mu rozšířily úžasem. Do sklepa vešel Kingsley Pastorek následován dvěma bystrozory.
„Rogere,“ vydechl Kingsley zděšen tím, co viděl. „Jak – jak jsi mohl?“
Roger pozvedl hůlku.
„On si to zaslouží! Zaslouží si chcípnout!“ rozkřikl se. „Neopovažujte se přiblížit!“
Kingsley sklonil hůlku a naznačil bystrozorům, aby udělali totéž.
„Uklidni se, Rogere, uklidni se. Nikdo ti neublíží,“ řekl Kingsley pomalu. Až příliš jasně si uvědomoval zubožené tělo visí v okovech u zdi. Doslova slyšel, jak mu ubíhá čas.
„Je to vrah! Vrah a – a je to jeho vina. On zabil Emmelinu! Zabil ji!“ Rogerovi začaly po tvářích stékat slzy. „Ona mě prosila – prosila, abych ji pomstil.“
Kingsley pomalu kráčel k Rogerovi, ruce tak, aby na ně bylo vidět.
„Já vím, Rogere, já vím. Ale teď už bys ho měl přenechat nám, nemyslíš?“ Kingsley mluvil pomalu, klidně a pořád se zvolna blížil.
„Nepřibližuj se!“ zaječel Roger. „Myslíš si, že nevím, oč ti jde? Projevit účast. Zeptat se na názor. Přimět ho myslet si, že jste na jeho straně. Získat si jeho důvěru. Zapomínáš, že jsem bystrozor jako ty! Učili mě ty stejné směšné poučky, jak jednat s nestabilní osobností! Chceš snad říct, že ti připadám jako nestabilní osobnost?!“
Kingsley zůstal stát.
„Víš, co si myslím, že jsi poskvrnil Emmelininu památku!“
„Jak tohle můžeš říct?!“ zařval Roger.
„Snape je nevinný! Máme pro to důkazy,“ vmetl Kingsley Rogerovi do tváře.
Roger zbledl a trochu zavrávoral.
„Ne, ne, není nevinný!“
„Emmelina zemřela jako oběť plánů Albuse Brumbála,“ řekl Kingsley. Sám tomu ještě pořád nemohl uvěřit.
„Ne! NE!“ vřískl Roger. „Lžeš! LŽEŠ! To by Brumbál nikdy neudělal!“
„Emmelina zemřela pro vyšší dobro,“ pokračoval Kingsley nemilosrdně. „Zemřela, aby jiní mohli žít. Snape jednal na příkaz Albuse Brumbála. Neměl ani tušení, co s Emmelinou Smrtijedi udělají. Je nevinný. Celé to bylo předem naplánované – Emmelinina smrt, Brumbálova vražda – všechno.“
„Ne, ne, ne,“ opakoval Roger kvílivým zoufalým hlasem a pomalu klesl na kolena.
„Pokusil ses zabít člověka, bez něhož bychom válku nikdy nevyhráli,“ zašeptal Kingsley neúprosně.
„Zabil jsem ho,“ hlesl Roger. „Já jsem Snapea zabil.“
Kingsley se s bolestí zadíval na Snapea.
„Nezabil, ještě ne,“ řekl tiše a kývl na oba bystrozory, aby Snapea urychleně sundali.

„Co s ním bude?“ zeptal se šéf bystrozorů, když jeho podřízení odváděli plačícího Vance do cely předběžného zadržení.
„Myslím, že za to nemohl,“ řekl Kingsley zamyšleně.
Šéf bystrozorů povytáhl obočí.
„Pochopitelně u bystrozorů zůstat nemůže. Navrhoval bych předčasný odchod do penze s nezkrácenou rentou,“ pokračoval Kingsley.
Obočí šéfa bystrozorů vylétl ještě o kus výš.
„On se přece nikoho neprosil, aby se tohle stalo. A vždycky to byl příkladný bystrozor,“ pokrčil Kingsley rameny. „Po terapii u sv. Munga se může začlenit zpět do normálního života.“
„Jak myslíš,“ pokrčil šéf bystrozorů rameny. „A ten zločinec? Ten Snape?“
Kingsley se zahleděl stranou, jako by o něčem přemýšlel.
„O toho se postarám sám,“ řekl nakonec.

*****

Kingsley kopnul do dveří, aby se za ním zavřely, neboť on držel v náručí Snapea zabaleného do deky. Snape byl vždycky hubený, ale teď byl vyloženě vychrtlý, nevážil skoro nic. Kingsley už za svůj život nesl kufry, které byly nesrovnatelně těžší.
Vešel do koupelny a pomalu položil Snapea do vany, protože jestli něco bylo potřeba, tak ho umýt.
Špína se dostala i do ran a Kingsley měl obavu, aby nedošlo k infekci.
Kouzlem nechal zmizet deku nasáklou krví, poklekl vedle vany a než pustil vodu, podepřel rukou Snapeovi hlavu. Vody napustil jen málo, pro případ, že by mu Snape vyklouzl. Po tom všem, co podnikl, aby ho zachránil živého, a mohl napravit ten strašlivý omyl, jehož se ministerstvo dopustilo, nehodlal riskovat, že se Snape utopí.
Kelímek na zubní kartáček posloužil k tomu, aby Snapeovi umyl vlasy. Počínal si, jako by zacházel s dítětem, což celou proceduru značně protáhlo. Kingsley si ale nestěžoval.
Pak namočil v teplé vodě žínku a začal smývat špínu a zaschlou krev z jeho těla. Musel být opatrný, neboť Snapeovo tělo bylo plné ran, zároveň však dost nekompromisní, aby z nich vymyl špínu. Voda již dávno měla jakousi neidentifikovatelnou barvu, která vznikla smísením špíny a krve.
Rovnoměrnými tahy přejížděl žínkou po vyhublých paží. Na okamžik se zastavil u levé ruky, kde nad zčernalým a mrtvým Znamením zla měl Snape vypáleno číslo vězeňské evidence. Kingsley odložil žínku a dotkl se důkazu o tom, že byl Snape ve vězení. Číslo bylo vypáleno hluboko do masa, a něco Kingsleymu říkalo, že nebude snadné tohle stigma odstranit. Bude muset popřemýšlet o změně způsobu označování vězňů.
Opatrně umyl křehce vypadající hrudník. Chvílemi měl pocit, že Snape by se v jeho náručí úplně ztratil, jak byl hubený. Na prsou bylo vyžezáno stále ještě krvácející slovo vrah. Kingsley zavrtěl hlavou. Tohle by do Vance nikdy neřekl. Ačkoli on byl na svou sestru hodně fixovaný. Po smrti rodičů se moc vžil do role staršího bratra pečujícího o svou malou sestřičku.
Ještě že se tohohle Emmelina nedožila, pomyslel si Kingsley trpce.
Poté, co Snapeovi umyl břicho, vypustil Kingsley vodu. Byla za prvé neskutečně špinavá a za druhé už nemohl zároveň Snapeovi podpírat hlavu. Opřel ho tedy ve vaně a nechal vodu protékat. Vymáchal žínku a začal Snapeovi umývat nohy.
Kdyby trochu přibral a víc o sebe dbal, byl by to celkem pěkný chlap, napadlo Kingsleyho. A on uměl ocenit pěkné muže. Možná i proto zaváhal, když zbývalo ještě umýt Snapeova intimní místa. Mohl by jen vzít sprchu a sprchovat ho. Mohl, ale nemusel.
Odložil žínku, namydlil si ruku a dal se do práce. Váha Snapeových varlat v dlani byla nečekaně příjemná. A jak mu mezi prsty klouzal jeho ochablý penis, cítil Kingsley poněkud zahanbující lehký tlak vpředu v kalhotách. Zkrátil proceduru na nezbytné minimum.
Pak si Snapea opřel o rameno a osprchoval mu na cáry rozšvihaná záda.
Zadek si nechal na konec. Ty pěkné pevné půlky byly akorát do dlaně a sotva se dalo odolat je lehce nestisknout.
Konec konců Snape o jeho chvilkách slabosti nic nevěděl, protože byl v bezvědomí. Kingsley opatrně měkkou žínkou omyl krev kolem análního otvoru.
Když byl s koupelí hotov, vyndal nádobku s hojivou mastí. Dobře polovina padla na ošklivé rány na Snapeových zádech a hýždích, zbytek nanesl na ostatní zranění a neopomněl, ani na poranění uvnitř Snapeova těla a zasunul mu psrt potřený hojivou mastí do análního otvoru. Kouzlem rány ovázal. Pak Snapea zabalil do té největší osušky a odnesl ho nahoru do pokoje pro hosty.
Domácí skřítek na jeho příkaz již pokoj připravil a rozestlal postel. Kingsley si byl jist tím, že to pro něj byl svátek, neboť ho využíval zřídka kdy. Nyní se však jeho pomoc hodila.
Položil Snapea na čisté, sněhobílé prostěradlo a přikryl ho až po ramena. Do nočního stolku uložil lahvičku, kterou dostal u sv. Munga, pro případ, že by Snape navzdory všemu dostal infekci a onemocněl.

*****

Kingsley za sebou tiše zavřel dveře pokoje pro hosty. Nádobku s hojivou mastí a nové obvazy položil na noční stolek a opatrně se posadil na kraj postele.
Snape měl hlavu skloněnou k levému rameni. Kingsley zlehka přejel konečky prstů po jizvě na jeho pravé tváři. Museli mu ji udělat v Azkabanu. Když ho našli, byla rána, po níž zůstala, již téměř zhojená. Kingsley mu položil dlaň na čelo – úplně hořel.
Kingsley si byl vědom toho, že kdyby vzal Snapea do nemocnice, nejspíš by se uzdravil podstatně dřív. Sotva mohl nabídnout stejnou péči, jakou zkušení lékokouzelníci. Na druhou stranu Snape nebyl v ohrožení života a Kingsley byl přesvědčený, že klid jeho domu mu prospěje víc, než aby svou přítomností dráždil personál sv. Munga, kterému prošli rukama všichni ranění z řádění Smrtijedů. Kouzelnický svět ještě netušil, jak moc Snapeovi ukřivdil. A napravit, co se stalo, bude vyžadovat čas. Čas, který Snape může využít k zotavení se bez zbytečného tlaku na psychiku.
Navíc měl Kingsley neodbytný pocit, že to Snapeovi dluží.
Ze zásuvky nočního stolku vyndal lžíci a lahvičku s kapkami. Pečlivě odměřil potřebný počet kapek a vmíchal lék do sklenice vody. Poté nadzvedl Snapeovi hlavu a přiložil mu okraj sklenice ke rtům. Několik doušků sklouzlo Snapeovým hrdlem, a Kingsley ho položil zpět na polštář. Otřel mu pusu a odhrnul deku.
Skrz obvazy prosakovala krev, ale ne tolik, aby se Kingsley musel znepokojovat. Hojivá mast nemohla působit příliš rychle, jinak by se rány pořádně nezahojily a zůstaly by mu dost ošklivé jizvy.
Ty mu zůstanou i tak, uvědomil si Kingsley. Jenže budou to jizvy mnohem menší a nenápadnější, než kdyby použil účinější mast nebo dokonce kouzlo. Ne, že by Kingsley byl kdovíjaký odborník na magii těla, ale než si Snapea přivedl domů, informoval se. Pochopitelně neřekl pro koho to chce. Jedna z výhod ministra. Nikdo se vás neptá k čemu potřebujete medikamenty, a prostě vám je vydají i bez předpisu.
Kingsley začal sundavat obvazy. Pod kůži posetou ranami a modřinami se Snapeovi zřetelně rýsovala žebra, rozdrásané boky měl propadlé a ostře mu vystupovaly kyčle.
„Budeš muset trochu přibrat,“ zašeptal Kingsley. Bylo to vůbec poprvé, co na Snapea promluvil. Možná to bylo proto, že se bál. Někde zaslechl, že lidé v bezvědomí slyší, co jim říkáte.
Jakmile byl pryč poslední kus obinadla, otevřel Kingsley nádobku s hojivou mastí. Nabral trochu na prsty a začal ji pomalu vtírat do ran.
Klouzal rukama po tom vyhublém těle, citlivě nanášel mast.
Když Snapea otáčel na břicho, zaslechl tichounké zasténání. Jenže na Snapeově těle nebylo příliš míst, která by zůstala ušetřena bližšího seznámení se s bičem. Záda a zadek to odnesly nejvíc.
Poté, co vetřel do ran veškerou mast, převázal je obvazy. Naklepal Snapeovi polštář, kouzlem vyměnil zakrvácené prostěradlo a přikryl ho až k bradě. Než odešel, dotknul se jeho tváře – teplota o něco klesla, ale ne dost.
Večer bude muset dát další dávku léku.

*****

Kingsley vešel do pokoje a položil tác s jídlem na noční stolek. Snapeovo stravování bylo poněkud problematické, protože se stále ještě neprobral. Naštěstí mu fungoval polykací reflex, a tak Kingsley volil výživné polévky, třebaže z nich Snape sotva mohl přibrat.
„Dneska je kuřecí,“ informoval Snapea, jako by se mohl dočkat nějaké odpovědi. Jenže chodit kolem něj a mlčet – to bylo k zbláznění se.
„Když budeš chtít, můžeš si přidat. Ten skřítek toho uvařil pro celý regiment,“ pokračoval Kingsley, zatímco zvedal Snapea do sedu a uvazoval mu bryndák. „Nikdy jsem v domě domácího skřítka neměl, víš. Neumím jim dávat ty správné příkazy. Vlastně si raději všechno dělám sám,“ mluvil prostě proto, aby nebylo ticho. „Normálně bych i tohle uvařil sám, ostatně posledně jsem to vařil já – hm, chutnalo ti to? Jenže dneska jsem měl schůzku se zástupcem obrů a to chce čas. Řeknu ti, že Albus nám to těmi svými kontakty s obry pěkně zavařil. Nebýt Drápa a Hagrida fakt nevím, co bychom si počali.“
Zatímco mluvil, krmil Snapea polévkou.
„Taky jsem už uvedl do pohybu všechny ty formality ohledně tvé rehabilitace. Ale musíš chápat, že to chvíli bude trvat. To víš, byrokrati. Jen nejméně dva týdny bude trvat, než se vyřeší tvoje zmrtvýchvstání. A to jen proto, že jsem ministr, jinak by to byl nejméně měsíc. Jistěže se snažím snížit úřednickou zátěž, ale není to tak snadné. Ono vůbec není snadné být ministr.“
Kingsley se zadíval na Snapea a připadal si jako blázen. Baví se tu s člověkem, který je v bezvědomí. Navíc s člověkem, který až se probudí, nebude zrovna jásat nad tím, že ho vidí.
S povzdechem sklidil a odešel ze Snapeova pokoje.
Zvláštní, je tu pár dní a už o tom pokoji přemýšlím jako o jeho, napadlo Kingsleyho.

*****

Když zavřel dveře, zjistil, že ho pozoruje pár černých krajně podezřívavých očí.
„Dobré ráno,“ řekl Kingsley. „Jsem rád, že ses konečně probral. Jak se cítíš?“
Snape mlčel. Místo jakékoli jedovaté odpovědi, kterou Kingsely očekával, jen odvrátil hlavu na druhou stranu, jako by nemohl snést byť jen pohled na Kingsleyho.
„Máš bolesti?“ zeptal se Kingsley o poznání méně jistě a radostně než před chvílí. Nádobku s hojivou mastí položil na noční stolek jako obvykle, a sedl si na okraj postele.
Snape, jakkoli byl zesláblý, se pokusil odtáhnout.
„Pomalu,“ natáhl se k němu Kingsley. „Je to jen pár dní, co jsme tě dostali ven.“
Snape před Kingsleyho rukou ucukl, jako by se o ni mohl spálit.
„Pokud nemáš námitek, ošetřil bych tvoje rány,“ řekl Kingsley chladně.
Snape se k němu otočil zády, i když to pro něj muselo být bolestivé, a neřekl ani slovo.
„Dobře,“ pokrčil Kingsley rameny. „Nemusíš se mnou mluvit.“
Kingsley otevřel nádobku s mastí.
„Jdi pryč,“ ozvalo se tiché zašeptání tolik nepodobné Snapeovu hlasu, jejž Kingsley znal.
Kingsley vzhlédl.
„Prosím?“
„Jdi pryč,“ řekl Snape.
„Ale musím tě ošetřit, tvoje rány –“ začal Kingsley protestovat.
„Jdi pryč,“ trval na svém Snape.
„Uvědomuješ si, že riskuješ, že ti zůstanou dost ošklivé jizvy a možná i trvalé následky?“ zeptal se Kingsley nakvašeně.
Snape už zase mlčel.
„Fajn,“ pokrčil Kingsley rameny a položil hojivou mast na noční stolek. „Fajn, jak chceš,“ a s tím odešel.

*****

Kingsley seděl v obývacím pokoji a probíral se svým zítřejším projevem – práce ministra měla tuto nevýhodu. Společenským akcím se prostě vyhnout nemohl. Ministra muselo být vidět. Pro jistotu si však nechal otevřené dveře, aby slyšel, kdyby se něco dělo.
A udělal dobře.
Za jiných okolností by byl pohled na téměř nahého chlapa potulujícího se mu po baráku inspirující. Jenže s ohledem na to, že se Snape sotva držel na nohou a nacházel se nahoře na schodišti, to Kingsleyho spíš vyděsilo. Jeden pád by mohl zmařit veškeré jeho snahy o Snapeovo uzdravení.
„U Merlinových vousů, copak jsi se zbláznil, Severusi?!“ křikl Kingsley a spěšně vyrazil nahoru po schodech.
Snape se opíral o stěnu, kolem těla zbroceného potem smíseným s krví, vytékající zpod obvazů ze zjitřených ran, měl omotané prostěradlo.
„Nejsi ve stavu, abys kamkoli chodil! Musíš zpátky do postele! Vždyť jsi začal zase krvácet! Kruci, Severusi, měj rozum!“ spílal mu Kingsley a chtěl ho odvést zpět do postele.
„Nesahej na mne!“ zasyčel Snape.
Kingsley zvednul obě ruce v obranném gestu.
„Dobře, ale vrátíš se do postele,“ smlouval. „Musíš se ještě šetřit.“
„Šetřit na co?“ zašeptal Snape. „Na Azkaban? Nebo na tvoji soukromou pomstu za Brumbála? Nebo za nějakého příbuzného, co jsme ho umučili?“
„Když to bereš takhle, tak ani na jedno,“ odsekl Kingsley dotčený Snapeovým obviněním. „Vím, jak to bylo – s tebou a s Brumbálem, se vším.“
„Aha, takže ty víš,“ zasyčel Snape a udělal krok, aby Kingsleyho obešel.
„Kam chceš jít?“ zeptal se Kingsley a zahradil mu cestu.
„Pryč,“ opáčil Snape. „Dáš mi nějaké šaty? Nebo mám jít takhle?“ nechal prostěradlo sklouznout na zem.
Kingsley sjel nahého Snapea pohledem.
„Máš teplotu a sotva se udržíš na nohou. Chceš se zabít? Raději se vrať do postele,“ řekl a snažil se si Snapea moc neprohlížet.
„Fajn, tak půjdu takhle,“ prohlásil Snape umíněně a udělal několik kroků ke schodům. Pak ho však zradily nejisté nohy a kdyby ho Kingsley nezachytil, upadl by.
„Říkám ti, že musíš ještě ležet,“ pokáral ho. Byl to zvláštní pocit, držet Snapea více méně v náručí, i když se vzpouzel, jak mu to jen jeho zesláblé tělo dovolovalo.
„Pusť,“ zasyčel Snape.
„Jen když mi dáš slovo, že se vrátíš do postele,“ pousmál se Kingsley.
„Proč bych tu měl chtít zůstávat?“ otázal se Snape popuzeně.
„Nejspíš proto, že nemáš kam jinam jít,“ řekl Kingsley a pustil ho.
„Co tím myslíš?“ zamračil se Snape, a protože byl vyčerpaný, opřel se o stěnu.
„Byl jsi prohlášen za mrtvého,“ pokrčil Kingsley rameny. „Ministerstvo zkonfiskovalo tvůj majetek.“
Snape pobledl. Kingsley si nebyl jist, nakolik je na vině další ztráta krve a nakolik šok.
„Ale jak jsem řekl, vím, co se stalo, a mám důkazy. Už jsem zařídil, aby byl tvůj proces obnoven. Přirozeně budeš rehabilitován,“ ujistil ho Kingsley. „Jenže to víš, vystavili už úmrtní list a všechno. Chvíli potrvá, než se vyřídí veškeré potřebné formality – ale zatím můžeš zůstat tady. A teď si pojď lehnout, než se tu složíš, Severusi. Nebuď u Merlina tak umíněný.“
Snape se na Kingsleyho zadíval.
„Nečekáš, že ti budu vděčný, že ne?“ otázal se kousavě.
„Ne, Severusi, na to tě znám až příliš dobře,“ zasmál se Kingsley. „Mě docela postačí, když se vrátíš do té postele a dovolíš, abych tě ošetřil.“

„Hotovo, můžeš se obléknout,“ řekl Kingsley a natáhl se pro ručník, aby si do něj utřel ruce od hojivé masti.
Snape, s přikrývkou pevně omotanou kolem těla, se začal pomalu soukat do noční košile.
Kingsley ho smutně pozoroval. Snapeova záda byla v zoufalém stavu. Nebýt lektvarů, sotva by se mohl hýbat. Aspoň že horečka opadla, i když zvýšená teplota přetrvávala.
„Jsi příšerně vyzáblý,“ prohodil Kingsley, aby řeč nestála.
Snape sebou trhl a jeho černé oči se podezřívavě přimhouřily.
„Toho si nejde nevšimnout,“ dodal Kingsley, když viděl, jak se na něj Snape dívá.

Kingsley za sebou zavřel dveře od koupelny a vydal se do svého pokoje. Když míjel dveře Snapeovy ložnice, zarazil se. Skoro jako by slyšel – pláč. Ve spojitosti se Snapem se to zdálo skoro neuvěřitelné. Pomalu otevřel dveře, opatrně, aby ho ani vrznutí neprozradilo.
Snape ležel na boku a ramena se mu skutečně třásla vzlyky, které se marně snažil potlačit.
Kingsley zaváhal. Nejspíš by teď měl odejít a nechat Snapea o samotě. Jenže Snape prošel peklem. Slzy byly dobré znamení, ale přece ho v takovou chvíli nemůže nechat samotného. Přešel pokoj, tiše se posadil na okraj postele a konejšivě se dotkl nahého ramene. Pláč ustal jako když utneš.
„Nedrž to v sobě, Severusi,“ zašeptal Kingsley. „Za slzy se nemusíš stydět. Obzvláště ne po tom, čím jsi prošel.“
Snape mlčel a podle toho, co mohl Kingsley říct, se tvářil, že spí. Ze lži ho usvědčovaly jen tváře mokré od slz.
Kingsley tam seděl dost dlouho, aby se Snape mohl odhodlat k nějaké odpovědi, avšak nedočkal se ničeho. Nakonec se zvedl.
„Kdyby sis o tom chtěl někdy promluvit,“ řekl Kingsley ještě mezi dveřmi.

*****

„Jsi příšerně vyzáblý,“ byla vůbec první věta, kterou Snape s železnou pravidelností slýchával, když vešel do kuchyně.
„Visí to na tobě – to je hrůza,“ vedl Kingsley dál svůj otravný ranní monolog. Snape by ho mohl odříkat zpaměti, bylo to s malými obměnami pořád to samé.
„Musíš trochu přibrat. Ten hábit je na pořádného chlapa, jenže do toho ti tak dvacet kilo chybí,“ ukázal na Snapea Kingsley vidličkou.
Snape si mlčky nalil kafe.
I když se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že mohl opustit postel, do řeči mu pořád nebylo. Kingsley do něj ryl jen kvůli tomu, aby z něj vypáčil nějakou reakci. Snape byl však bohužel podivně vláčný a jakoby duchem zcela mimo. Nebo možná přesněji bez ducha.
„Nezajímá tě, jak pokračuje proces?“ zeptal se Kingsley.
Snape seděl v koutě, oběma rukama svíral hrnek s kávou a civěl před sebe.
„Já jen že to vypadalo, že se nemůžeš dočkat dne, kdy odtud budeš moct odejít jako řádný občan,“ pokračoval Kingsley a přitom se rýpal v míchaných vajíčkách se slaninou, která si pravidelně dával k snídani.
„Nechci překážet,“ řekl Snape tiše, aniž by se z jeho tváře vytratil ten prázdný výraz a nepřítomný pohled.
Kingsley si povzdechl.
„Musíš každé ráno jíst zrovna tohle?“ otázal se Snape po dlouhé odmlce.
Kingsley překvapeně vzhlédl.
„Máš nějaký spor se slepicemi?“ zeptal se pobaveně.
Snape jen neurčitě pokrčil rameny.
„Jestli ti vadí, co jím, snídej jinde,“ opáčil Kingsley cestou ke dřezu rozladěný tím, jak je Snape apatický. „A nepřekážíš,“ dodal tiše o poznání měkčeji.

Večer se Kingsley cestou z koupelny jako obvykle zastavil u dveří Snapeova pokoje. Někdy si říkal, že by si tohle sebetrýznění mohl odpustit, jenže nedokázal to. Tak nějak doufal, že se jednou u těch dveří zastaví a uslyší místo tichého pláče, docela obyčejné chlapské chrápání.
Dnes Snape usnul zřejmě o něco dřív, protože Kingsley neslyšel pláč, nýbrž jak Snape křičí ze spaní, lapený v nějaké noční můře.
Kingsley vrazil do pokoje.
Snape se zmítal na posteli zbrocený ledovým potem. Noční košile se mu lepila na tělo, hlavou házel ze strany na stranu a černé vlasy se mu lepily na zpocenou tvář.
„Ne. Ne! NE! Ne,“ opakoval pořád dokola. „Já ne! Já nechtěl! Brumbál.. .on to nařídil... já nechtěl... nechtěl.... Brumbál...“
Kingsley si sednul na okraj postele, vzal Snapea za paže a jemně jím zatřásl.
„Je to sen. Jen sen, Severusi,“ zašeptal Kingsley měkce.
Snape otevřel oči. Lapal po dechu, jako by uběhl maraton.
„Už je to dobrý,“ řekl Kingsley konejšivě. „Byl to jen sen, nic víc.“
Snape apaticky zíral před sebe. Pořád ještě cítil dozvuky noční můry – směs toho, co prožil, a smrti Emmeliny Vanceové – barvitější a hroznější, než jak se doopravdy stala.
Kingsley se díval na Snapea a cítil pokušení ho obejmout, uklidnit, že už se mu nic nestane, že když bude chtít, on se o to postará. Věděl, že Snape by to nikdy nepřijal. A tak aspoň vdechoval vůni Snapeova potu smíchanou s pachem jeho strachu. Nenápadně si prohlížel jeho zpocené tělo rýsující se pod tenkou noční košilí. Znal ten hrudník se světlými bradavkami, ploché břicho, cestičku tmavých chlupů a místa kde končila. Viděl je tolikrát, když Snapea ošetřoval. Avšak dnes poprvé cítil, jak ho Snapeova blízkost vzrušuje.
Kingsley se odtáhl.
„Dej si sprchu, já ti zatím najdu čistou noční košili,“ zamumlal.
Snape přikývl a odešel do koupelny.
Kingsley si povzdechl. Stále víc si přál, aby se s ním Snape aspoň jednou pohádal, aby aspoň jedinkrát utrousil nějakou jedovatost, aby byl sám sebou. Bylo to zvláštní, ale Kingsleymu ten starý Snape, kterého znal, chyběl.
Převlékl kouzlem postel a došel pro čistou noční košili. Pak zaklepal na dveře koupelny a vešel.
Sprcha byla puštěná, avšak Snapeovu siluetu za plentou Kingsley neviděl. Prudce odhrnul závěs.
Snape seděl v rohu sprchy a brečel. Jakmile Kingsleyho uviděl, začal si horečně utírat slzy.
Kingsley nechápal, jak si kdy mohl o Snapeovi myslet, že nemá srdce.
„Severusi,“ řekl a vyloženě se s tím jménem mazlil, když ho vyslovoval. „Není to tvoje vina.“
Ten kratinký záblesk naděje, úlevy a vděku ve Snapeových očích se zaryl Kingsleymu přímo do srdce.

*****

Ráno toho Snape namluvil snad ještě méně než obvykle. Avšak už jen to, že dokulhal dolů do kuchyně považoval Kingsley za dobré znamení.
„Kávu? Čaj? Máš rád koblihy? Jsou čerstvé,“ přisunul Snapeovi talíř s voňavými koblížky.
Snape talíř zase odstrčil.
„Takhle ale nikdy nepřibereš, když nebudeš nic jíst,“ pokáral ho Kingsley. „Nebude z tebe pěkný kus chlapa,“ dodal laškovně.
Nic – Snape se na něj ani nepodíval. Pouze jako obvykle civěl před sebe ztracený ve vlastních myšlenkách. Ne, teď už Kingsley věděl, že to je pocit viny.
Kingsley se posadil vedle Snapea a položil ruce na stůl jen kousek od těch Snapeových.
„Severusi, válka je hrozná proto, že v ní umírají lidé. To je něco, čemu prostě nemůžeš zabránit. Kdyby to nebyli Brumbál, Vanceová a další, byl by to někdo jiný. Žilo by se ti líp s vědomím, že jsi na smrt poslal mladého Malfoye místo Brumbála?“ zašeptal Kingsley.
Snape se na něj nepodíval, ale Kingsley by přísahal, že nepatrně zavrtěl hlavou.
„Všichni jsme plnili Brumbálovy rozkazy, všichni jsme zabíjeli. Bylo to nutné. Jediný rozdíl je v tom, že o nás všichni věděli, na které straně stojíme. Ale bez tebe, Severusi, bez tebe bychom válku nikdy nevyhráli! Jsi hrdina.“
Teprve teď se Snape na Kingsleyho podíval.
„Ano, hrdina,“ přikývl Kingsley. „A kouzelnický svět ti padne k nohám, až se to dozví. A bude to již brzy, Severusi. To ti slibuji.“
Snape mlčel a Kingsley si nebyl jist, zda jeho slova měla vůbec nějaký účinek.
Kingsley si umanul, že přiměje Snapea přestat s tím sebeobviňováním, ať to stojí, co to stojí.

„...takže Remus musel toho chlapíka podříznout. Ne hůlkou, ale normálně nožem. Musel to udělat, protože Fenrir by mu jinak neuvěřil, víš,“ vyprávěl Kingsley zatímco dělal oběd a Snape seděl jako vždy v koutě a mlčel.
„Remus byl z toho dost špatný. Takové podříznutí je dost hnusná věc. Remus pak měl strašně dlouho noční můry o tom, že má na rukou krev a nemůže ji smýt,“ Kingsley hodil občas očkem po Snapeovi. Záměrně si vybral tuhle historku, protože věděl, že Severus Remuse nemá zrovna dvakrát v lásce. Zjištění, že reakce nepřichází žádná, bylo zklamáním, avšak Kingsley byl rozhodnutý vytrvat.

„...museli jsme je tam nechat. Nešlo to jinak. Kdyby nás nekryli, Smrtijedi by z nás nadělali fašírku. Věděli jsme, že je posíláme na smrt a oni to věděli taky,“ popisoval Kingsley jednu z nejhorších operací bystrozorů, jakou zažil, při přípravě večeře. Víc než polovina jednotky padla a nemálo dobrých bystrozorů museli obětovat, aby se jich aspoň hrstka dostala pryč se zdravou kůží.
Ani tahle historka na Snapea nijak nezapůsobila.
Kingsley však uměl být vytrvalý, když se do něčeho pustil. Každou chvíli, kterou se Snapem trávil, mu vyprávěl o hrůzách války, kterými prošli jiní lidé. A když mu došly opravdové historky, začal si je vymýšlet.

Kapitola šestá

„...byla to nehoda, nikdo ten barák zapálit nechtěl, to je jasné. Jenže nějaké zbloudilé kouzlo ho podpálilo. Ta holka zůstala uvnitř. Bylo to hrozné –“
„Kingsley,“ přerušil ho Snape. „Sklapni už. Nevím, kde jsi přišel na tu absurdní představu, že mě tohle zajímá.“
Kingsley se na Snapea podíval.
„No, když ty pořád jen mlčíš a tváříš se jako hromádka neštěstí,“ pokrčil rameny.
„Tak mi vyprávíš o cizích problémech?“ ušklíbl se Snape jako za starých časů. „Máš snad pocit, že trpím výčitkami svědomí nebo nějakou podobnou sentimentálností?“
„Ne, to rozhodně ne,“ řekl Kingsley a měl co dělat, aby se nezačal smát.
„Tak mě přestaň otravovat s těmihle historkami,“ ucedil Snape. „Připaluje se ti to,“ dodal jízlivě.
Kingsley se rychle obrátil ke sporáku, aby z oběda nebyl škvarek, a mohl si tak dovolit se spokojeně usmát.
„Stejně sis to všechno vymyslel, že jo?“ ozval se Snape podezřívavě.
„No dovol, co si to o mě myslíš,“ řekl Kingsley naoko dotčeně. „Všechno byla pravda pravdoucí.“

*****

Snape otevřel dveře do koupelny a strnul v půli kroku.
Kingsley překvapeně vzhlédl.
„Já – promiň, nevěděl jsem – radši půjdu,“ ukázal Snape zcela zbytečně palcem za sebe.
Kingsley přehodil ručník přes sušák, jako by se vůbec nic nedělo.
„V pohodě, mně to nevadí,“ řekl.
„Ne já, fakt nechci -“ Snapeův hlas se vytratil do ztracena, jak jeho oči pomalu klouzaly po Kingsleyho nahém těle.
„O co jde, jsme oba chlapi ne. Snad se nestydíš,“ usmál se Kingsley.
„Ne to ne, ale – stejně počkám,“ zamumlal Snape a vycouval z koupelny.

Snape se opíral rukama o stěnu sprchového koutu a nechával si horkou vodu stékávat po zádech. Lektvary odvedly dobrou práci a po ranách od smrtijedského biče zůstala jen síť tenkých jizev. Přesto měl někdy pocit, že záda už nikdy nebudou to co dřív.
Prohrábl si mokré vlasy a vypnul vodu. Když se natahoval pro hnědý ručník, napadlo ho, že přirovnání čokoládově hnědý není odpovídající. Kingsleyho kůže rozhodně čokoládu nepřipomínala. Alespoň ne tu mléčnou, i když hořkou možná.
Hořkou čokoládu měl rád.
Začal se utírat a nechal myšlenky, aby se rozutekly libovolným směrem.
Hořká čokoláda se na první ochutnání nejeví jako sladká. Její chuť musí člověk postupně objevit.
Snape si uvědomil, že hořkou čokoládu nejedl ani nepamatuje. A zrovna teď na ni měl takovou chuť. Nebyl si ale jist, jestli tu Kingsley nějakou má.
Kingsley – ano, jeho kůže měla rozhodně barvu hořké čokolády.
Snape se zadíval na ručník ve svých rukou. Na ten zvláštní kontrast jeho bledé kůže s tmavou barvou – barvou hořké čokolády.
I když vlastně ne, ručník byl světlejší.
Stejně jako ten, kterým se utíral Kingsley.
Jenže to nebyl tenhle ručník, ale tamten.
Snapeův pohled bezděčně sklouzl k sušáku.
On měl svůj ručník a Kingsley svůj. Tak to bylo správné. Nebyl žádný důvod chtít cizí ručník. A ještě méně důvodů bylo chtít Kingsleyho ručník.
Snape přehodil ručník přes sušák.
Ne, nechtěl žádný blbý ručník. Chtěl – chtěl hořkou čokoládu.
Ano, tak to bylo. Chtěl hořkou čokoládu – voňavou, dráždivou na dotek jako Kingsleyho kůže, pod níž se napínaly vypracované svaly, hebkou jako jeho rty, lahodnou jako ukradený polibek.
Snape tiše a toužebně zasténal.
K čertu s tím a k čertu s nějakou pitomou čokoládou.
Chtěl Kingsleyho!

*****

„Copak, náročná noc?“ zeptal se Kingsley starostlivě, když Snape přišel ráno do kuchyně viditelně nevyspalý.
Snape jen neurčitě pokrčil rameny a otočil se ke skříni, aby si našel čaj, protože nechtěl riskovat, že si Kingsley všimne, že se červená. Nevyspal se, protože skoro celou noc nemohl spát, jak se mu hlavou honily nejrůznější představy, z nichž většina byla nejasná a o to dráždivější.
„Vypadáš nevyspale,“ řekl Kingsley. Nikdy se Snapem o jeho nočních můrách nemluvili. Vlastně spolu skoro vůbec nemluvili. Kingsley většinou vedl monolog. A to i po tom, jak na něj nedávno Snape vyjel kvůli těm historkám z války.
Snape si vzal hrnek s čajem a posadil se ke stolu.
„Náhodou mám dobré zprávy,“ naklonil se k němu Kingsley.
Snape sledoval ty ruce. V noci, když zavřel oči, si představoval, jak se ho dotýkají. Stejně jako když mu ošetřoval rány, ale jinak – důvěrněji, intimněji, jak hladí a laskají. Představoval si, jak kloužou dolů, až k...
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ vytrhl Kingsley nevědomky Snapea ze snění.
„Jistěže tě poslouchám,“ zamumlal Snape a nenápadně si poposedl.
„Dobře, tak co jsem říkal?“
„Jsem snad u výslechu?“ opáčil Snape a mrkl na přední stranu Denního věštce, na němž měl Kingsley položené ruce – v noci si představoval, že to ony se ho dotýkají, že to ony jsou zdrojem té rozkoše. Nebylo to poprvé, co v jeho fantaziích vystupoval muž, ale vůbec poprvé to byla konkrétní osoba, někdo z jeho blízkosti. Ještě nikdy dřív ho nikdo stejného pohlaví nepřitahoval. Ano, byl si vědom toho, že s ním není něco tak úplně v pořádku, ale dalo se to zvládnout, potlačit, utišit. Dokud včera v noci neotevřel Pandořinu skřínku.
„Co se stalo?“ zkoušel Kingsley vyzvídat.
Snape odtrhl oči od Kingsleyho rukou.
„Nic, proč by se něco mělo dít? Kdy budeš chtít, abych se odstěhoval?“ zeptal se Snape věcně.
Kingsleyho úsměv rázem zmizel.
„Stěhoval? Kam? A proč?“ otázal se nechápavě.
„O tom jsi přece mluvil ne?“ řekl Snape a vytáhl zpod Kingsleyho rukou noviny. Palcovým písmem tam stálo: SEVERUS SNAPE OČIŠTĚN.
„Aha,“ hlesl Kingsley poněkud zklamaně.
„Říkal jsem ti, že jsem tě poslouchal,“ řekl Snape.
Kingsley se zadíval na Snapea.
„Neposlouchal,“ zašeptal, vstal a přešel ke kuchyňské lince.
Snape se za ním zmateně otočil. Byl si jist, že Kingsley musel mluvit o tomhle.
„Ptal jsem se, jestli bys tu nechtěl zůstat,“ zamumlal Kingsley tiše, a aniž by se na Snapea podíval, odešel z kuchyně.

*****

Kingsley Snapem zatřásl, aby ho probudil z další noční můry. Tahle byla horší než ty před tím a Kingsley ze Snapeova mumlání a křiku pochopil, že je o Brumbálovi – o jeho smrti.
„Dobrý?“ zašeptal Kingsley konejšivě, když se Snape roztřeseně posadil.
Neodolal a jako konejšivé gesto přejel Snapeovi po paži. Cítil, jak se třese.
„Severusi,“ řekl Kingsley jemně.
Snape trhl hlavou, jako by si teprve teď uvědomil jeho přítomnost a zaostřil na něj.
„Nemohl jsem jinak,“ zašeptal Snape stále poněkud mimo sebe, jako by ze sebe pořád nedokázal setřást dozvuky snu. „Nemohl.“
Kingsley nevěděl, co na to říct. Uměl Snapeovi odpovídat na jedovatosti a urážky, ale tuhle část Severuse Snapea, tu poznamenanou válkou a prožitým utrpení a věčně skrývanou za maskou povýšeného bastarda, tu Kingsley do této chvíle neznal.
„Podívej,“ začal Kingsley neobratně. „Jistě že za to nemůžeš, Severusi,“ našel konečně ta pravá slova. „Udělal jsi, co jsi musel, co bylo správné.“
Snape se na Kingsleyho nejistě zadíval.
„Jsem – byl jsem bystrozor. Proč bych ti lhal? K čertu, Severusi, proč bych se snažil ti pomoct, kdybych nevěděl, že jsme celou dobu stáli na stejné lodi,“ řekl Kingsley.
Snape se zahleděl stranou jako by o jeho slovech přemýšlel.
Kingsley vstal. Najednou měl pocit, že nemůže se Snapeam zůstat v jedné místnosti déle, aniž by neprovedl nějakou hloupost.
„Dobrou,“ zamumlal a zamířil ke dveřím.
„Kingsley,“ ozval se Snape tiše, když se dveře téměř již zavřely. „Díky.“

*****

Snape zamumlal pozdrav a dosedl na židli v kuchyni. Místo obvyklé kávy si mnul spánky a kruhy pod očima svědčily o tom, že se už zase pořádně nevyspal.
Kingsley si mazal na chleba marmeládu a mlčky ho pozoroval. Snape poslední dny mluvil o odchodu stále častěji, a to Kingsley kvůli němu přestal jíst vajíčka. Nebyl si sice jist, proč to tak Snapeovi vadí, ale proč by pro něj takovou maličkost neudělal.
Jenže místo aby si Snape sbalil svých pár věcí a prostě odešel, sedával někde v koutě ponořený sám do sebe. Ne, že by Kingsley chtěl, aby Snape šel pryč, ale i když se přestal více méně litovat, pořád nebyl sám sebou. Jako by jediným smyslem Snapeova života bylo porazit Voldemorta, a nyní, když válka skončila, najednou nevěděl, co si počít.
„Možná by sis měl najít práci,“ nadhodil Kingsley.
„Jakmile mi vrátíte moje peníze, co jsem dlužen, to ti zaplatím,“ utrousil Snape.
„Nejde mi o peníze,“ zamumlal Kingsley a uhnul pohledem. Byl to ostatně on, kdo celou věc zdržoval, jak jen mohl. Protože když nebude mít Snape peníze, nebude si moct pořídit byt a nebude mít kam jít, a když nebude mít kam jít, zůstane.
„Co se mě týče, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Ale měl by sis najít práci, která by tě bavila,“ domlouval mu Kingsley. „Nemůže věčně sedět v koutě a vzdychat. Válka skončila, najdi si ženskou nebo chlapa, s kterým budeš šťastný a užij si to.“
Kingsley zvedl oči a zjistil, že Snape se na něj tak divně dívá.
„To byl vtip,“ hlesl Kingsley. „Netušil jsem, že jsi homofóbní.“
„Homo co?“ zamračil se Snape.
„Že patříš k těm, co by homosexuály upalovali nebo v lepším případě kastrovali a zavírali do Azkabanu,“ řekl Kingsley.
„Nikoho bych neupaloval, ať si každý hledí sám sebe a mně dá pokoj,“ povzdechl si Snape.
Kingsley cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Snape tedy neměl nic proti sexuálním menšinám.
„Mohl bys třeba pro sv. Munga připravovat lektvary,“ vrátil se Kingsley k tématu Snapeova zaměstnání. „Určitě by tě brali všemi deseti.“
„Když jsem říkal, ať mi všichni dají pokoj, myslel jsem i tebe,“ zašeptal Snape, zvedl se a šel do svého pokoje.

Kingsley ležel v posteli na břiše, díval se do zdi a přemýšlel. Severus potřeboval novou životní náplň.
U Merlina já bych ho naplnil tak rád, blesklo Kingsleymu hlavou.
Potřebuje práci, která by ho bavila. Přijde na jiné myšlenky, přestane mít noční můry a začne zase žít.
Ano, Severus potřeboval novou motivaci do života.
Kingsley se zamračil.
Co by Severuse mohlo bavit, i když by to nepřiznal? Co by ho mohlo motivovat?
Co si Severus přál ze všeho nejvíc?
Respekt.
Kingsley ho viděl, jak se vždycky opájel při hlášeních na Grimmauldově náměstí tím pocitem, že je důležitý, že je středem pozornosti. Jak mu při tom plály oči a zrůžověly tváře.
Jistě jako ministr ho mohl dostat kamkoli si umanul, ale práce úředníka to nebylo pro Severuse. Bystrozor by z něj byl dobrý, ale to bylo absurdní.
Mělo by to být něco, kde uplatní svůj intelekt. Je trochu panovačný, nebo aspoň byl než se z něj stala tahle odevzdaná hromádka neštěstí. Rozhodně by měl být ve vedoucí pozici a čím méně bude na někom nahoře závislý, tím lépe.
Kingsley se otočil na záda a ruce si dal za hlavu.
Existovala vůbec taková práce?
Čím se vlastně Severus kdy živil?
Nikdy nedělal jinde než v Bradavicích.
Kingsley se prudce posadil.
To bylo ono!

*****

„Řeknu ti, že sehnat do Bradavic ředitele, na kterém by se shodla celá správní rada je kumšt,“ zaútočil bez varování Kingsley pár dní na to při večeři.
„Hm.“
Kingsley sledoval, jak se Snape bez zájmu šťourá v talíři.
„Jenže za chvíli začne školní rok a Bradavice potřebují schopného ředitele, takže to vypadá, že to nakonec bude přece jen Slughorn,“ řekl Kingsley a sledoval reakci.
Snape se přestal rýpat v jídle a pomalu zvedl oči. Jako by mu z očí spadl závoj, byly jasné a jejich pohled bodal, přesně tak, jak si to Kingsley pamatoval.
„Jak můžeš použít v jedné větě schopný a Slughorn?“ otázal se Snape kousavě.
„No, když poslední ředitel nejeví zájem o návrat do své funkce,“ pokrčil Kingsley rameny.
„Jak nejeví?!“ vyjel na něj Snape.
Kingsley se začal usmívat. Zjevně konečně zahrál na tu správnou strunu.
„Nepodal jsi žádost,“ pokrčil Kingsley rameny.
„No – no, tak ji podávám právě teď!“ prohlásil Snape.
„Ale, copak najednou ten zájem, já tě nepoznávám, Severusi,“ neodpustil si Kingsley. „Ono to už není, ‚ať mi všichni dají pokoj‘? Protože když tu práci vezmeš, tak si buď jistý, že pokoj mít nebudeš. Práce ředitele vyžaduje –“
„Já vím, co ta práce vyžaduje,“ přerušil ho Snape popuzeně.
„No tak dobře, já tvoji žádost budu tlumočit správní radě,“ souhlasil Kingsley.

*****

Kingsley si nalil do ruky ještě trochu oleje. Pravidelnými tahy si laskal penis, zatímco druhou rukou si dráždil anální otvor. Dal by rok života za to, aby tu s ním byl Severus. Aby jeho dlouhé prsty vklouzly do jeho těla, aby se jeho tenké rty obemknuly kolem jeho erekce.
Od chvíle, kdy přivedl Severuse na myšlenku vrátit se na post ředitele Bradavic, se vše změnilo. Přesněji Severus se změnil. Jeho život dostal nový směr.
Jako první si pořídil novou hůlku, bez které se až do teď obešel. Pak začal shánět odborné časopisy, knihy. Vrátil se mu jeho sarkastický smysl pro humor a Kingsley si dosytosti užil jeho kousavých poznámek.
Severus Snape byl definitivně vyléčen.
A přece Kingsley neměl radost. Věděl, že teď Severus odejde. Už to nemohl déle zdržovat, už mu nemohl dál bránit. S menším zpožděním nastoupí staronový ředitel do Bradavic a Kingsley ho už nejspíš nikdy neuvidí.
Kingsley zasténal, jak se blížil k vyvrcholení.
Aby toho Snapea spral ďas!
Nejraději by ho ohnul přes koleno a nařezal mu na holou jako neposlušnému trucovitému děcku – ne, nenařezal, roztáhnul by půlky toho jeho božského zadku a vrazil mu tam svoje tvrdé, nadržené péro a šukal by Snapea dokud by neprosil, nesliboval...
Kingsley divoce vyvrcholil.
Chvíli jen tak ležel na posteli a snažil se popadnout dech. Věděl, že to jsou jen představy, sny. Severus si ho nikdy nepustí k tělu. A netvrdil snad Harry, že to celé dělal Snape kvůli lásce k Lily?
Kingsley si povzdechnul. Natáhl se pro župan a šel do koupelny se umýt.
Ani ho nepřekvapilo, že zaslechl Snapeovo mumlání a sténání ze sna. Noční můry ho trápily každou noc. Ráno byl pak nevyspalý, podrážděný a dospával to přes den na pohovce, z které ho bolela záda, takže byl odpoledne ještě protivnější. Byl jako umanuté děcko. Nenechal si poradit.
Kingsley tyhle Severusovy sebedestruktivní skony nechápal. Stejně tak nechápal sebe, proč to vlastně všechno dělá. Zavázal si župan a vešel do pokoje. Nemohl přece Snapea nechat zmítat se v nějakém strašlivém snu.
„Je to jen sen, Severusi! Jen sen!“ zatřásl zmítajícím se Snapem, jehož tělo bylo napjaté a celé v křeči.
Snape otevřel oči, prudce se posadil a snažil se popadnout dech. Noční košile se mu přilepila na tělo zbrocené potem.
„Už je to dobrý,“ zašeptal Kingsley.
Snape klesl zpátky na lůžko.
„Měl bys s tím něco udělat,“ řekl Kingsley a sedl si na kraj postele. „Uvažoval jsi o lektvaru na spaní?“
Snape zavřel oči a přejel si rukou po tváři.
„Nechci brát to svinstvo. Víš ty vůbec, jaké má dlouhodobé užívání následky?“ zašeptal Snape.
„No dobře, ale ty se prakticky žádnou noc nevyspíš, Severusi,“ zamračil se Kingsley. „Jak dlouho si myslíš, že to můžeš vydržet? A jak dlouho to mám vydržet já?“
Snape otevřel oči a chtěl Kingsleymu něco odseknout, ale všimnul si, že jak tam tak Kingsley sedí, jeho župan se rozevírá a odhaluje jeho vypracovanou širokou hruď a tmavé bradavky. A ten zvláštní pach, tak důvěrně známý, vzrušující, elektrizující. Vůně mužského potu a semene, uspokojení...
Snape ucítil, že začíná tvrdnout. Ostře se nadechl a tváře mu zahořely studem. Hmátl bleskově po přikrývce a přetáhl ji přes sebe, doufaje že si Kingsley ničeho nevšiml.
„Zítra už bych měl mít peníze na účtu,“ zamumlal. „Už se mě zbavíš,“ a uhnul pohledem. Napětí v rozkroku ho rozčilovalo a zahanbovalo.
„Je to tvoje rozhodnutí, Severusi. Já tě nevyháním,“ zašeptal Kingsley a olízl si rty.
Sotva za Kingsleym zapadly dveře, Snape odkopnul deku a ruka mu sama naléhavě sklouzla do rozkroku. Ukájel se rychle, nedočkavě, mysl plnou nejasných představ o tom, co by chtěl s Kingsleym dělat.
„Mizera – drzej - nanicovatej – “ vyrážel ze sebe Snape. „Kruci! Kruci! Kruci!“
Snape dýchal mělce a přerývavě, rukou potřísněnou semenem si hladil ochabující penis. Otevřel oči a skoro se šokem zapomněl nadechnout. Kingsley stál ve dveřích a podle jeho výrazu tam stál už dost dlouho. Snape cítil, jak rudne.
„Já – já jen jsem – chtěl jsem se zeptat, jestli – jestli nechceš donést teplý – teplý mlíko,“ vykoktal Kingsley.
Snape se přiškrceně nadechl a chtěl Kingsleyho vyhodit – nejlépe až na dvorek a do skonání světa, jenže si všimnul, že Kingsleymu stojí. Tmavý žalud jeho penisu vykukoval zpod jeho županu. A to Snapeovi vzalo řeč. Zmohl se jen na polknutí. Bylo mu jasné, že kdyby se právě neudělal, okamžitě by se mu postavil.
„Já – já půjdu,“ začal Kingsley couvat ke dveřím.
„Ne,“ sklouzlo Snapeovi ze rtů.
Kingsley zůstal stát.
Oba sebe chvíli hleděli, jako by ani jeden nevěděl, co si počít dál. Kingsley se cítil trapně a tak si upravil aspoň župan.
„Teplý mlíko nepiju,“ prolomil nepříjemné ticho Snape a Kingsley se začal smát.
„Na tom není nic k smíchu,“ ohradil se Snape.
„Jasně,“ přikývl Kingsley. „A co koňak?“ nabídl.
„Pivo nemáš?“ zeptal se Snape, vylezl z postele a stáhl si noční košili dolů.
„Myslím, že jo,“ přikývl Kingsley.

„...a tak jsem to vzal,“ zakončil své vyprávění o tom, jak se dostal do funkce ministra, Kingsley.
Seděli u Kingsleyho v ložnici na posteli popíjeli pivo a ujídali z talíře krekry s hořčicí, sýrem a cibulí.
„A teď mi ty řekni, jak to, že jsi u soudu neřekl, jak to bylo? Na co jsi čekal? Co sis, Severusi, u Merlina myslel?!“ zavrtěl Kingsley hlavou.
„Jak jsem asi mohl vědět, že existují důkazy,“ odfrkl si Snape.
„Brumbál by nikdy - “
„Ušetři mě svých směšných představ o Brumbálovi,“ zarazil ho Snape. „Nevíš o něm vůbec nic.“
Kingsley jen pokýval hlavou. Nechtěl se hádat.
„Nikdy jsi mi vlastně pořádně nevysvětlil, proč jsi to udělal,“ řekl po chvíli Snape.
„Co přesně?“ zeptal se Kingsley. Odložil prázdnou sklenici a natáhl se vedle Snapea.
„Co asi.“
„Protože jsem nechtěl, aby trpěl nevinný člověk,“ odpověděl Kingsley.
„To jako já?“ ušklíbl se Snape, položil sklenici na zem a lehnul si na břicho.
„Mohl jsi mě poslat k Mungovi, nebo to dát příkazem svým podřízeným. Ministr kouzel se nestará o recidivisty,“ pokračoval Snape tiše.
„Co chceš, Severusi, slyšet?“ povzdechl si Kingsley. „Že mě přitahuješ? Že jsem se do tebe zabouchnul? Že mi stojí péro, když jsi blízko mě?“
Snape se na Kingsleyho úkosem zadíval.
„A stojí?“ zeptal se.
Kingsley se ušklíbnul a povyhrnul si noční košili, aby se Snape mohl přesvědčit o jeho erekci.
„Líbí?“ zašeptal Kingsley, když viděl, jak se Snapeovi lesknou vzrušeně oči. „Chtěl by ses mě dotýkat? Hladit, líbat, lízat,“ každé slovo vyslovoval tak, že se Snape pokaždé nepatrně zavrtěl. „A nebo bys chtěl, abych se tě dotýkal já? Hladil, líbat, lízal – co bys chtěl lízat – péro – koule – řekni, Severusi. Co by se ti líbilo?“
„Jsi perverzní, víš to?“ zašeptal Snape.
Kingsley se jen usmál.
Snape si lehnul na záda. Tvrdý penis mu nadzvedával noční košili. V místě, kde se žalud dotýkal látky, byla tmavší vlhká skvrna.
Kingsley Snapeovi vyhrnul noční košili až do půlky hrudníku a začal jeho trup pokrýval polibky. Jazykem přejížděl po starých jizvách i těch novějších.
„Kingsley,“ zasténal Snape. Nechtěl čekat, čekal celý život.
„Nedočkavý, hm?“ usmál se Kignsley a jemně stiskl mezi zuby jednu bradavku.
Snape v odpověď zasténal.
„Tvoje přání je mi rozkazem,“ pošeptal Snapeovi do ucha a ke Snapeově překvapení se zvedl z postele.
„Kam jdeš?“ zamračil se Snape.
„Pro lubrikant,“ řekl Kingsly. „Přece to nechceš dělat bez toho,“ dodal překvapeně.
„No ne, to ne,“ pospíšil si Snape s ujištěním, ačkoli si nebyl zcela jist, co to ten lubrikant je.
Nemusel však čekat dlouho. Kingsley se vrátil za chvíli s křiklavě růžovou tubou.
„Chci, abys věděl, že budu opatrný, velmi opatrný,“ ujistil ho Kingsley. „Přece jen tvoje poslední zážitky to dokážou pěkně zkazit, co?“
Snape ucítil, jak se mu stáhl žaludek a zadek. Na jazyku ho pálila otázka, jestli to bude taky tak bolet, a jestli je nutné dělat zrovna tohle, když taková masturbace může být přece taky fajn. Jenže kdyby se zeptal, Kingsley by poznal, že – ne, to raději zatne zuby.
„Nebo mám já?“ zeptal se Kingsley, který si Snapeův zaražený výraz nesprávně vyložil. „Záleží na tobě – co máš radši.“
Snape si nebyl zcela jist, co přesně má Kingsley na mysli.
„Ne – ne to je dobrý, já – já to zvládnu,“ rozhodl se nepřiznat neznalost a nejistotu.
„Dobře,“ usmál se Kingsley.
Nastalo poněkud trapné nečinné ticho. Předchozí vzrušení jaksi opadlo a Snape měl nervozitou stažený žaludek. Zoufale pátral po jakémkoli náznaku, co má dělat, co Kingsley očekává.
„Nějaký problém?“ zeptal se Kingsley zaraženě. „Nebo – no – řekni si, jak to – jak to máš rád. Já - nechci na tebe tlačit, po tom, co ti udělali,“ řekl Kingsley rozpačitě.
„Rád – no – normálně,“ ošil se Snape.
Kingsley se na Severuse zadíval.
„Ty jsi to s chlapem ještě nedělal, že jo?“ zeptal se.
„Jak,“ nadechl se Snape, ale když viděl Kingsleyho výraz, nezbylo než kapitulovat. „Ne,“ přiznal.
„A proč to neřekneš?“ pousmál se Kingsley.
Snape pokrčil rameny.
„Je to skoro jako s holkou, akorát lepší,“ zašklebil se Kingsley.
Snape se nad jeho vtipem ani neušklíbl.
„Počkej, chceš říct, že –“ užasl Kingsley.
„Kingsley,“ zasyčel Snape rudý jako rak. „Nerozvádět – prosím,“ dodal šeptem.
Kingsley se posadil na postel vedle Snapea a přejel mu hřbetem ruky po linii čelisti.
„Líbí se mi to, je to vzrušující,“ usmál se.
„Nemluv o tom,“ odtáhl se Snape.
Kingsley vzal Snapea za bradu a přiměl ho, aby se na něj podíval.
„Budu tě tak hýčkat, že si budeš přát, abych nikdy nepřestal,“ slíbil Kingsley. „A teď si pěkně lehni na břicho a nech to na mě.“
Snape se zadíval na Kingsleyho ztopořený penis a napadlo ho, že násada i bič byly podstatně menší.
„To vážně chceš –“ nervózně si olízl rty.
„Věř mi.“
„Hele, Kingsley, já – ne že bych ti nevěřil, ale –“ začal Snape vycouvávat.
Kingsley mu položil prst na rty.
„Pššš, už nemluv. Věř mi, a kdybys cítil jakékoli nepohodlí, řekni. Já přestanu,“ ujistil ho.
Snape se pomalu nadechl a vydechl. Už nebyl ani trochu vzrušený, jen nervózní. Ale přece jen trochu zvědavý a to nemluvě o možnosti konečně se zbavit toho potupného panictví.
„Tak jo,“ souhlasil nakonec a lehnul si na břicho. „Ale když řeknu, necháš toho.“
„Okamžitě,“ přisvědčil Kingsley. „Ale garantuji ti, že to chtít nebudeš.“
„Uvidíme,“ řekl Snape pochybovačně.
„Musíš se ale nejdřív uvolnit,“ řekl Kingsley, když Snapeovi stahoval noční košili.
Promnul ta ztuhlá ramena, přejel dlaní podél páteře a prohnětl obě půlky toho pevného zadku.
„Hm, dobrý?“ zapředl Kingsley.
„Jo, jasně,“ zamumlal Snape.
„Můžu pokračovat?“ škádlil ho Kingsley a mačkal mu zadek.
„To se budeš pořád ptát?“ zeptal se Snape.
Kingsley se tiše zasmál.
„To náhodou není k smíchu,“ ohradil se Snape.
„Seve.“
„Co je?“
„Sklapni. Další zvuk, který máš povolený, je buď vzdychat nebo říct dost.“
Snape ke Kingsleyho překvapení skutečně už nic neřekl. Položil si hlavu na polštář a odevzdal se do Kingsleyho rukou.
Masáž byla rozhodně příjemná a pomohla mu uklidnit se. Kingsleyho velké ruce byly překvapivě jemné. Hladily ho po těle tak, jak to ještě nikdy nikdo nedělal.
Když ho Kingsley políbil na krk, naskočila Snapeovi husí kůže. Neměl ani tušení, že je tam tak citlivý. Když se ukájel, omezovala se jeho pozornost jen na penis.
Kingsleyho rty klouzaly dolů podél páteře a vyvolávaly příjemné mrazení. Nervozita rychle opadávala.
Kingsley se pousmál, když se Severus poprvé nenápadně otřel o postel. Přišlo mu zábavné, jak si myslel, že je nenápadný. Laškovně ho kousnul do zadku a pak přejel palcem v rýze mezi půlkami. Ucítil, jak se Severus nejdřív napjal, ale rychle se uvolnil. Kingsley přejel prstem po svraštelém vstupu několikrát sem a tam, aby si na to Severus zvykl a neplašil se. Teprve pak zlehka přitlačil, jen tak aby Severus cítil tlak. Jak předpokládal, ihned narazil na odpor. Tak toho nechal a začal hladit Severuse na vnitřní straně stehen a postupoval výš. S uspokojením sledoval, jak Severus postupně zvedá boky. Kingsley zlehka promnul šourek a sevřel napůl ztopořený penis. Potěšilo ho, když mu v ruce po několika polaskáních ztvrdnul.
„Co na mě vystrkuješ zadek,“ plácnul Severuse, až mu půlka zčervenala. Kingsleymu se líbilo, jak to mlasklo, a tak to zopakoval.
„Hej!“ ohradil se Snape.
„No, no, snad neutrpěla vaše důstojnost, pane řediteli,“ usmál se Kingsley a roztáhl Snapeovi půlky. Několikrát po otvoru přejel prstem a pak ho olízl. Reakce přišla ihned – Snape překvapeně zasténal.
„Ještě?“ zeptal se Kingsley a dráždil Severuse prstem.
Snape jen něco zamumlal do polštáře.
„Neslyšel jsem.“
Opět něco neslyšitelně zamumlaného do polštáře.
Kingsley se zezadu přitiskl ke Snapeovi, tak že se svým tvrdým údem otíral o jeho stehno.
„Není divu, že jsi pořád panic, Severusi,“ Kingsley s uspokojením poslouchal protestující zasyčení. „Co se divíš, když si ani neumíš říct, aby tě někdo důkladně ošukal, aby ti ho vrazil do zadku a mrdal tě až do bezvědomí.“
Snape zasténal. Kdo by si pomyslel, že má Kingsley takový slovník.
„Aby ses udělal s křikem, vydal z poslední kapky, až už nebudeš moct, a jen se vyprázděný a ošoustaný třásl, ulepený od vlastního semene, aby z tebe teklo jeho sperma, teklo ti po koulích,“ pokračoval Kingsley a přitom si třel penis o Snapeovu nohu.
Snape si sevřel v dlani penis a se vzdycháním se začal honit. Ty Kingsleyho řeči podněcovaly jeho fantazii. Úplně to viděl – u Merlina chtěl to, chtěl aby mu Kingsley ty věci udělal.
„Musíš o to žebrat, prosit, musíš se nabízet jako zhýralá děvka z Nocturma. Protože když budu spokojený, dovolím ti, abys mi to udělal taky. Abys mi ho vrazil do prdele, hluboko, až po kořen, abys mě šukal jako o život, až tvoje koule budou pleskat o můj zadek,“ šeptal Kingsley a přitom jakoby mimochodem odtáhl Snapeovi ruku z jeho penisu.
„Kingsley!“ zavyl Snape a jeho boky zoufale přirazily do prázdna.
„Co chceš?“ zeptal se Kingsley drsně. „Chceš můj jazyk ve své dírce? Chceš se nechat lízat a šukat mým jazykem?“
„A-ano!“
„Chceš moje velký tvrdý péro do své nevinné panické prdelky, v které ještě nikdy žádné péro nebylo, ještě žádné do ní nestříkalo, ještě žádné ji nešukalo?“
„ANO!“ Snape měl pocit, že se udělá jen z těch řečí.
Ale to nebylo nic proti tomu, když se Kingsley jal své sliby splnit. Kdyby si Snape dokázal vzpomenout na něco jiného, než na napětí a cukání ve slabinách, potřebu udělat se a Kingsleyho jazyk v zadku, asi by se za sebe styděl.
„Kdo by to do pana ředitele řekl, jaká je to zhýralá děvka,“ vydechl Kingsley, když prsty bohatě potřenými lubrikantem připravoval kňourajícího a sténajícího Snapea na jeho první milování.
Kingsley vytáhl prsty ze Severusova zadku a přitiskl k jeho dírce svůj důkladně lubrikovaný penis.
„Tak povídej, ty moje nadržená kurvičko, co chceš, popros,“ nařídil.
Jenže i když se Snape kňourat a sténat nestyděl, protože to šlo nějak samo, popisovat, co by chtěl, to na něj bylo moc. Zmohl se jen na obyčejné prosím.
„Nestačí,“ zavrtěl Kingsley hlavou. „Musíš říct, co chceš.“
„Kingsley,“zasténal Snape zoufale.
„Dobře budu ti napovídat,“ usmál se Kingsley. „Popros mě, abych tě šukal – neboj se toho slova, Seve.“
Snape zabořil tvář do polštáře rudý a vzrušený, rozpolcený mezi touhou říct to a studem.
„No tak, chceš přece mýho macatýho ptáka do své chtivé díry,“ pobídl ho Kingsley.
„Já – já chci,“ začal ze sebe Snape soukat. „Chci tvýho – tvýho macatýho – p-ptáka.“
„Do své díry, jen to řekni,“ byl Kingsley neúprosný.
„Do své své díry,“ vydechl Snape.
„Chceš, abych tě - “
„Šukal!“ zavyl Snape a pokusil se ulevit si masturbací, ale Kingsley ho praštil přes ruku.
„Chceš - “
„Abys mi ho tam vrazil až po koule! Abys mě mrdal jako děvku! Chci aby ses do mě udělal, až mi to poteče po koulích!“ zajíkl se Snape.
„Ty máš ale prořízlou pusu,“ usmál se Kingsley a začal do Snapea pronikat, což se setkalo s hlasitou odezvou.
Snape cítil, jak je roztahován a vyplňován pulzujícím ptákem. Přivítal to s téměř zvířecím vytím. A vyšel tomu báječnému tlaku vstříc.
Kingsley zalapal po dechu, když se na něj Snape doslova nabodl.
„Pomalu, ještě si ublížíš,“ vydechl, ale bez váhání začal přirážet, zatímco druhou rukou honil Snapeovo cukající péro.
Snape dlouho nevydržel a Kingsley měl za chvíli ruku zmáčenou spermatem. Otřel si ji o Snapeovo břicho, oběma rukama ho chytil za boky a nemilosrdně ho šukal.
Snape byl možná nezkušený, ale ne hloupý. Rychle zjistil, jak stahy svalů dohnat Kingsleyho k šílenství.
Kingsley ještě několikrát přirazil, svíral přitom Snapea tak pěvně, že mu pak zůstaly na bocích modřiny, a udělal se.
Pak se oba zpocení a vyčerpaní zhroutili na postel.
Dlouho jen nehybně leželi, než se Kingsley nadzvedl.
„Žiješ?“ zeptal se pobaveně.
„Zeptej se mě za chvíli,“ vydechl Snape a ztěžka se zvedl na loktech. Cítil, jak mu ze zadku teče Kingsleyho sperma. Nebylo to příjemné, cítil se jako ošukaná děvka, což ale vlastně byl.
„Jdu si dát sprchu,“ zvedl své unavené tělo z postele.
„Severusi,“ neodpustil si Kingsley. „Vítej mezi muže.“
Snape mu na odchodu ukázal vztyčený prostředníček.

*****

Příjemným vedlejším efektem sexu bylo, že Snape spal jako zabitý – žádné noční můry. Tudíž byl ráno mnohem snesitelnější.
„Pochopitelně že za tebou budu do Bradavic jezdit jak to jen půjde,“ slíbil Kingsley u jejich společné snídaně.
Snape začtený do osobních záznamů bradavických učitelů jen pokýval hlavou.
„Asi to nebude tak často, jak bychom oba chtěli, ale budu se snažit přijet aspoň jednou za dva týdny,“ pokračoval Kingsley. Výhled na to, že tak záhy jeho právě získaný milenec odejde, ho ničilo. Nepochyboval, že Snapea taky, jen to prostě lépe skrýval.
„Proč jsi mi neřekl, že ten zablešený vlkodlak dostal bez mého svolení už zase místo profesora obrany proti černé magii?“ zeptal se Snape, aniž by se na Kingsleyho podíval.
„Přijala ho McGonagallová jako zastupující ředitelka,“ pokrčil Kingsley rameny. „A jmenuje se Lupin.“
„Já vím, jak se jmenuje,“ utrousil Snape. „No, však on tam dlouho nevydrží.“
Kingsley odložil nůž a zadíval se s úsměvem na svého milence.
„Severusi, ty jsi prostě parchant,“ zasmál se Kingsley.
Snape vzhlédl od listin.
„Jo, a proto mě všichni tak milujete,“ ušklíbl se Snape.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský