Fantasmagorium

Autor: Styx
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: Stačil jim den, aby si začali vážit jeden druhého, týden, aby se začali milovat, ale celý život jim nestačil, aby na sebe zapomněli.
Dojímavý a tklivý příběh o tom, co přimělo mladého Severuse Snapea stát se Smrtijedem
Poznámky: Zčásti inspirováno knihou, vystupuje tady více známých postav. Pokud vás povídka zaujme, má další dvě pokračování (Až na krev a Do náruče smrti). Věnováno všem, kdo milují Severuse :-)

Život není fér

Prolog

Když si tehdy mladý Sirius Black přisedl ve vlaku k Severusi Snapeovi, ani jeden z nich netušil, jak se jejich obyčejné životy nerozlučitelně propletou, jako klubko mláďat, svíjejících se v hadím hnízdě.
Jak Sirius otevřel dveře kupé a řekl své fatální Mohu si přisednout? kolo Osudu se roztočilo závratnou rychlostí a rozehrála se jejich životní šachová partie. Jen daleká budoucnost ukáže, jestli skončí šachem… nebo matem.

Spěšný vlak do Bradavic byl připraven k odjezdu.
„Příští rok jedeš ty, Regulusi,“ zamával tmavovlasý chlapec svému bratrovi, pokynul ještě přísné čarodějce vedle něj a zavřel dveře. Vlak se rozjel.
Popadl těžký kufr a šel hledat volné místo v přeplněném vlaku. Přešel téměř celý vlak, než našel volné kupé. Seděl tam jen hubený kluk s bledým obličejem, havraní vlasy mu spadaly na ramena a nos měl zapíchnutý v knížce.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se chlapec.
Kluk zvedl zrak od čtení. „Hmm,“ přisvědčil krátce a opět sklonil hlavu.
Chlapec vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a posadil se.
„Já jsem Sirius. Sirius Black,“ představil se a nádherně se usmál.
Černovlasý kluk opět odtrhl svůj pohled od knížky a hlubokýma černýma očima se zkoumavě zahloubal do nebesky modrých.
„Severus. Snape.“
Pokus o úsměv dopadl žalostně. Zdálo se, že není zvyklý úsměvy moc často používat.
„Taky jedeš do Bradavic poprvé?“ pokusil se navázat konverzaci Sirius.
Severus zavřel knížku a odložil ji stranou. Že by projevil zájem o rozhovor? Ne, jen přikývnul.
„Myslím, že mě zařadí do Zmijozelu. Rodinná tradice. Starobylý a vznešený rod Blacků,“ řekl hořce Sirius.
„Moje rodina taky studovala ve Zmijozelu, tedy z matčiny strany. Jsem totiž… dvojí krve.“
„Když budeme v jedné koleji, můžeme pak spolu kamarádit. Tedy, jestli chceš.“
Severus se ušklíbl. „Chci.“
Tentokrát se to úsměvu podobalo víc. Sklopil oči a světlou pleť pokryl ruměnec. S těmi zrůžovělými tvářemi byl krásný.

*****

Severus Snape jako o život utíkal temnou chodbou do tmavých prostor sklepení, kde hledal útočiště. Daleko za sebou slyšel dupání několika nohou a hlasité dýchání, které nesla ozvěna do všech stran. Před svými pronásledovateli měl výhodu svých dlouhých a rychlých nohou.
Zabočil do chodby a uštvaně seběhl dolů po schodech. Najednou se prudce zastavil, dostal se do pasti. Vchod do dalších prostor byl zahrazen mříží a ve vestibulu byly pouze dveře do učebny lektvarů. Severus se poplašeně rozhlížel na všechny strany. Nezbývalo mu víc možností, než se vrátit zpátky a utéct jinudy, anebo se postavit přesile a zajistit si minimálně na dnešní noc ubytování na ošetřovně. Neměl čas na rozmyšlení, na schodech už uslyšel dusot něčích nohou.
Prudce se otočil. Únikovou cestu mu zahradila vysoká, vytrénovaná postava Siriuse Blacka a jeho ruka mířila na něj hůlkou. Snape rychle vytáhl tu svoji k obraně, ale než stačil jakkoliv zaujmout obranný postoj, Sirius ho odzbrojil. Hůlka mu širokým obloukem vyletěla z ruky a Sirius ji ladným pohybem zachytil do dlaně.
Black se ohlédl za sebe. V chodbě se ozýval dusot nohou, blížil se další z pronásledovatelů. Sirius rychle seběhl schody, namířil hůlku na zámek učebny lektvarů, zařval kouzelnou formuli a odemkl ho. Surově strčil Severuse do dveří učebny, až upadl dovnitř koleny na kamennou podlahu a ošklivě se odřel, právě když k nim dobíhal zadýchaný Potter, hlasitě přibouchl dveře Snapeovi před nosem a zamkl. Severus okamžitě vyskočil a začal divoce bušit do dveří.
„Pusť mě ven! Blacku, ty hajzle!“ mlátil zoufale pěstmi do dubového dřeva.
Za dveřmi slyšel rozzuřený Potterův hlas.
„Tichošlápku, pusť ho, rozbiju mu ten jeho hnusný ksicht!“
Potter řval z plných plic, hůlku připravenou k útoku, byl rozzuřený jako blázen. „Zlámu mu všechny kosti v těle!“
„Nech toho, Jamesi, už má dost. Myslím, že to prolétnutí dveřmi bude cítit hodně dlouho,“ snažil se ho zklidnit Sirius.
Potter se ale nemínil jen tak vzdát své oběti a potřeboval toho spratka potrestat sám.
„Zase se tahal s Lily a už minule jsem mu jasně řekl, že jestli ho ještě jednou s ní uvidím, tak toho bude šeredně litovat!“ zajíkal se vztekem. „Co ta holka na tom vychrtlém zmetkovi sakra vidí. To, že je tak nesnesitelný šprt?“
Potter velice nelibě nesl, že Lily dává Snapeovi přednost před ním. Snažil se zuřivě dostat za dveře učebny a pořádně si to s ním rozdat.
Snape věděl, že pokud se Potter dostane za ním, tak zase skončí oba na ošetřovně, jako aspoň stokrát předtím. Ale bylo mu to jedno, vztek s ním lomcoval a byl odhodlaný bránit se všemi způsoby, i bez hůlky. Věděl, že to bude dopředu prohraný boj, ale rád by, než sám padne na kolena, způsobil tomu arogantnímu parchantovi co nejvíc modřin a ran. Bouchal do dveří, až se mu na kloubech objevila krev.
„Kvůli tomuhle zmijozelskému prevítovi Lily nemá o mně zájem,“ zuřil Potter a v hlase mu bodala ostrá žárlivost.
„A nebude to náhodou tím, že jseš sebestřední, arogantní, namyšlený sobec, který si myslí, že může mít vše, na co si vzpomene?“ křičel na něj přes dveře Snape.
„Ty svině! Já ti rozmlátím hubu! Pusť mě na něj, Siriusi, dělej!“
Potter byl úplně rudý vzteky. Black měl co dělat, aby ho udržel.
Přiběhl už i Pettigrew a pokud by se všichni tři dostali za Snapeem, nevyvázl by Severus ve zdraví.
„Necháme ho tady zavřeného, Jamesi, až do zítra,“ zklidňoval napjatou atmosféru Black. „Pojď, my jdeme spát a on ať si tady mlátí na dveře až do zítra.“
James ještě chvíli vražedně koukal, ale pak se ušklíbl při představě na Snapea, zuřivě mlátícího na dveře a až do rána uvězněného ve sklepení. Ten Sirius je geniální, na toho zmijozelského hada vymyslel vskutku originální trest.
„A Srabusi, jestli zítra jen cekneš, kdo tě tady zamkl, vyřídím si to s tebou osobně!“ řval na dveře Sirius.
Pottera vztek pomalu opouštěl, nakonec schoval hůlku do hábitu.
„Já ti pěkně znepříjemním pobyt v Bradavicích, to si pamatuj, bastarde!“ vyhrožoval k učebně.
Black ho tahal pryč ze zmijozelských sklepení.
Potter ještě kopl vzteky do dveří. „Srabus jeden zasranej.“
Sirius si zhluboka oddechl, když ho James nakonec vzal kolem ramen, otočili se a zamířili ven, v patách s Pettigrewem.
Severus dál mlátil do dveří a když už měl ruce do krve rozedrané, začal do nich kopat, i když bylo předem jasné, že těžké dveře se nepohnou ani o píď. Bez hůlky určitě ne. A tu mu ukradl ten hajzl Black.
„Blacku, ty parchante!“ vzteky bouchal čelem do dveří.
S ním si to taky vyřídí, jen co se odtud dostane. Akorát předvádí svoji sílu a své vypracované tělo. Co se to stalo s tím něžným, jemným Siriusem? Proč najednou zpřetrhal pouto jejich přátelství?
Ještě hodnou chvíli kopal a mlátil do dveří, řval z plna hrdla, ale tady ve sklepeních bradavického hradu ho nikdo nemohl slyšet. Po chvíli to vzdal, opřel se zády o masivní dveře a pomalu sklouzl až na zem. Obličej zabořil do dlaní a přemáhal vztek.

Druhý den ráno ve Velké síni našel na svém obvyklém místě v koutě u zmijozelského stolu, kde vždy sedával, podlouhlý balíček, na kterém bylo úhledným rukopisem napsáno jeho jméno. Když ho rozbalil, vypadla z něj jeho hůlka. Podíval se směrem k nebelvírskému stolu. Setkal se s letmým Blackovým pohledem, na pouhou vteřinu a pak už si ho Black nevšímal a hlučně se bavil s ostatními tyrany. Snape zasunul hůlku do hábitu, s nechutí odstrčil snídani a zvedl se k odchodu.

*****

Severus se nadále stýkal s Lily, navzdory tomu, že Potter ho za to s těmi svými úchylnými kamarády systematicky pronásledoval a způsoboval mu bolest, ponížení a potupu. Lupin se jejich ponižujícího týrání většinou neúčastnil a pokud ano, ne aktivně. Vždy se radši díval jinam, anebo dělal, že si čte. Pettigrew byl zákeřný, ale pěkně tupý a slepě oddaný Potterovi.
Zato Black se od Pottera nehnul ani na krok. Snape ho nenáviděl téměř tak silně, jako Pottera. Nenáviděl ho kvůli tomu, že bolestně zranil ty křehké city, které Severuse k němu pojily. Jen zřídka kdy se k němu v životě někdo zachoval trochu hezky a díky přátelství se Siriusem tehdy poznal, že život může být i krásny. Black ale zničehonic všechno zpřetrhal. Snape se stal zranitelným a zahořkl. Hluchý a slepý ke všemu hýčkal si své jizvy na duši.
Svoji bolest a zatrpklost si léčil a vybíjel tím, že je dráždil a provokoval. Věděl přesně, co na Pottera platí.
I za cenu ponížení, zmlácení, či týrání schválně vyhledával společnost Lily a když tím Pottera rozpálil do běla, těch pár krvavých šrámů a modřin na těle mu za to stálo. Každou chvíli byl někdo z nich na ošetřovně, potlučený, pohmožděný, nebo se zlomenou kostí. Madam Pomfreyová už zcela oprávněně hudrovala, že ještě nikdy nikdo netrávil na ošetřovně tolik času, jako Potter, Black nebo Snape. Dokonce hrozila, že to už řekne řediteli.

*****

Venku bylo krásné jarní počasí, které vylákalo ven většinu studentů. Severus ležel v trávě u jezera a na prsou měl pohozenou záplavu tmavě červených vlasů Lily Evansové. Vystavovali své bledé tváře prvním jarním paprskům slunce a tiše se bavili.
Opodál seděli Potter s Blackem a oba dvojici zachmuřeně sledovali. Snape se občas provokativně koukal přes rameno na Pottera a když se jejich pohledy setkaly, Snape vyzývavě zúžil oči a ohrnoval rty v posměšném úšklebku. S jistotou věděl, že bude následovat trest, ale nemohl si pomoct. Potter si výmluvně přejel prstem pod krkem. Snape se na ně jízlivě usmál a zvedl prst v neslušném gestu. Zase se na dnešní večer schylovalo ke rvačce.


Severus se později večer loudal chodbou do své koleje. Nepospíchal, nikdo ho tam nečekal a nejspíš si ani nikdo nevšiml, že ještě není ve své posteli. Nechal myšlenky volně plout hlavou. Příští školní rok bude jeho posledním na bradavické škole a přemýšlel, co bude dál. Mohl by zkusit učit lektvary. Pan profesor Snape, hmm, znělo to dobře. Musel se pousmát. Okamžitě to zavrhl, byl to holý nesmysl.
Napadlo ho, že by si mohl noční procházku prodloužit a podívat se dalekohledem na měsíc, který v úplňku zářil na černé obloze. Stejně se mu nechtělo spát. Vydal se tedy na opačnou stranu k astronomické věži.
Vyběhl schody až nahoru a vyšel na plošinu. Opřel se zády o hrubou zeď a zaklonil hlavu. Byla jasná noc a hvězdy zářily jako vzdálená světla oken v Prasinkách. Severus zavřel oči a relaxoval.
Najednou uslyšel tiché vrznutí dveří. Instinktivně sáhl po hůlce. Mezi dveřmi stál Potter a za ním vysoká Blackova postava. Vzadu se krčil Pettigrew. Zase ta zpropadená banda. Potter na něj mířil svojí hůlkou. Snape stál nehybně, nedokázal odhadnout, jaké kouzlo by ho napadlo seslat, kdyby se pohnul.
„Cože nespíš, Srabusi. Přemýšlíš pod hvězdami?“
„Sklapni, Pottere. A co, že ty nespíš, bojíš se nočních můr?“ nedal se vyprovokovat Severus, ale svaly měl napjaté a připravené k obraně.
„Dnes sis užíval, co? Nějak ti pořád nedošlo… Snape… že máš dát pracky pryč od Lily.“
„A tobě zase nedošlo… Pottere… že Lily na tebe kašle.“
„Že by toužila po našem sladkém Srabusovi?“ škaredě se zasmál Potter.
„Zkusíme, co ji na něm přitahuje?“ přidal se Sirius pobaveně a přistoupil k němu.
Severusovi došlo, že proti přesile nic nezmůže a pokusil se o útěk. Sirius ho chytil za paže, přirazil ho ke zdi a přimáčkl se mu celou váhou na tělo, až se Severusovi vydral z plic hluboký výdech. Sirius byl sice stejně vysoký, jako Severus, ale o hodně silnější. Objal jeho bledý obličej do svých teplých dlaní, své nádherné modré oči upřel do černých Severusových a vášnivě ho políbil na semknutá ústa.
Severusovi se zastavil dech i srdce, ruce mu bezvládně visely podél těla, překvapilo ho, že se vůbec tomu útoku nebránily. Pootevřel rty a tělo se mu zachvělo. Na malinkou chvilku se tomu úplně odevzdal, jen na vteřinu.
Rychle se vzpamatoval. Prudce Siriuse od sebe odstrčil, nabral do plic vzduch a zhnuseně odvrátil obličej na stranu. Sirius se hlasitě zasmál.
„Ty máš vždy geniální nápady, Tichošlápku. Přesvědčíme se, jestli je náš Srabus na holky nebo na kluky,“ zlotřile se zachechtal Potter.
„Zbláznili jste se vy dva?“ snažil se křikem rozptýlit rostoucí obavy Severus a odlepil se od zdi.
Sirius ho prudce tělem přišpendlil zpátky na zeď a tvrdě mu přimáčkl obě ruce ke zdi za zápěstí nad hlavu. Severus zasténal a chtěl se vymanit.
Sirius měl ale mnohem větší sílu a neměl v úmyslu stisk povolit. Naklonil hlavu, rty se téměř dotýkal jeho obličeje. Špičkou svého nosu se jemně dotkl toho Severusova. Severus cítil jeho horký dech na pokožce.
„Nebraň se, Severusi, nechci ti ublížit. Podvol se a slibuji, že se ti to bude líbit,“ zašeptal mu Sirius do ucha.
Severus ucítil na ušním lalůčku vlhko, jak mu ho Sirius vložil do svých úst. Co se to sakra s tím Siriusem děje?
„Jsi tak krásný… tak sladký… “ šeptal mu Sirius zastřeným hlasem do ucha tak tiše, že to nikdo jiný nemohl slyšet. Zabořil mu obličej do vlasů a nasál jejich vůni. Severus najednou ucítil ve slabinách tlak Blackovy erekce a vylekaně se mu podíval do očí. V modré hloubce postřehl zvláštní výraz, jaký u něj Severus ještě nikdy neviděl. V očích se mu třpytily všechny hvězdy na nebi. S hrůzou zjistil, že jeho vlastní penis se vzrušením zachvěl.
Potter přistoupil blíž k Severusovi a když viděl, že ho Sirius pevně drží, sklonil hůlku. Chytil Snapea za bradu, hrubě mu obličej otočil k sobě a naklonil se k němu. Jazykem mu přešel po tváři a zanechal širokou vlhkou stopu. Severusův obličej se zkřivil odporem a plivl mu do tváře. Potterovi se zablýskalo v očích, ale pak se nechutně zachechtal, utřel si sliny do rukávu a přistoupil k němu ještě blíž.
„Tak co, Srabusi, prozraď, líbí se ti Lily? Zvedá se ti, když na ni jen pomyslíš? Ukaž!“ a při těch slovech mu rukou zajel mezi nohy. Severus sebou cuknul a snažil se vytrhnout své ruce z pevného Siriusova sevření.
„No, tak nevím, Srabusi. Že bys byl opravdu na kluky? Podle tvé reakce bych nic za to nedal, že se ti líbí tady můj kamarád Sirius.“
Severus se snažil bránit, kroutil se Siriusovi pod rukama, ale byl příliš slabý na Siriusovy silné paže.
„Tak se podíváme, co ty na to.“ James ustoupil krok dozadu. „Červíčku, svlíkni mu kalhoty.“
Pettigrew jako by jen na to čekal, ihned přiskočil, kleknul si k Severusovi a pokusil se mu stáhnout kalhoty.
„Vy bando zvrhlíků. Pusťte mě!“
Severus se bránil, zoufale kopal na všechny strany, ale nedokázal se vymanit ze Siriusova železného sevření. Co to mají za úchylné nápady, nestačí jim, že už takhle ho ponížili, jako ještě nikdy?
Pettigrewovi se konečně povedlo rozepnout mu pásek u kalhot. Bylo jen otázkou času, kdy mu stáhne i kalhoty. Severus sebou mlátil a všemožně mu to stěžoval.
„Vy hajzlové zvrácení. Toho budete litovat!“ nemínil jim to nijak usnadnit a nic jim dát zadarmo.
„Ten parchart kope jako kůň. Nedokážu mu to sundat!“ nadával Červíček.
Sirius vmáčkl svoje koleno mezi Severusova stehna a tak mu podstatně ztížil pohyb. Severus bolestí zasykl. Červíčkovi se teď povedlo bez problémů dostat se Severusovi do kalhot. Jediným pohybem mu je stáhl až na kotníky, jakmile Sirius uvolnil koleno.
Severus měl už do krve rozedrané hřbety rukou, jak s nimi dřel o hrubou zeď při marné snaze vysvobodit se.
James si to vysloveně užíval. Přistoupil blíž.
„Co, Srabusi, vzrušuje tě, co se tady s tebou děje? Chtěl by sis užít tady se Siriusem? Je tak krásný. Určitě se ti to bude s ním líbit. Červíčku, stáhni mu zbytek!“ rozkázal a Červíček natěšeně poslechl.
„Zešíleli jste všichni! Neee!“ zavyl hrůzou Severus.
Prudkým tahem spadl poslední kousek Snapeova oblečení až na zem. Bezmocné, roztřesené, odhalené, bílé tělo svítilo do tmy. Severus v nejhlubším ponížení a studu zvedl pravé koleno do strany v zoufalém pokusu stehnem zakrýt svůj odhalený rozkrok. Bylo mu ale jasné, že je to dost marný pokus.
Jamesův pozorný zrak se zastavil na Severusově nahém těle. Chvělo se zimou.
„Hmm, vybaven je fakt dobře, to musím uznat.“
Červíček se při těchto Jamesových slovech chtivě skrčil, aby lépe viděl a mlstně se zachechtal. Sirius naklonil hlavu a zvědavě se podíval dolů. Severusovi bylo už vše jedno, rezignoval. Jen tam tak stál, ponížený, bezbranný, zesláblý bojem, visící na zdi s rukama roztaženýma jako v poutech, hlavou svěšenou na prsa, havraní vlasy mu padaly přes bledý obličej a třásl se chladem.
„Srabusi, prozraď nám, co máš rád. Že by se ti nakonec líbilo… vykouření? Co třeba tady od Červíčka?“
Severus v panice zvedl hlavu a polil ho studený pot. I přes závoj černých vlasů, který mu zakrýval tvář, se v jeho očích odrážel šílený strach a zděšení. Co mu ještě dnes v noci chtějí udělat za zvrácenosti?
„Nebo znásilnění… Siriusem?“ zašeptal mu do obličeje výhružný Potterův hlas.
Snape se s hrůzou podíval do Blackových očí.
„Siriusi, prosím, ne,“ zasténal a vykroutil ruce v kloubech v marné snaze vymanit se ze železného sevření.
Pevný stisk najednou povolil a on měl ruce volné. Podlomila se mu kolena. Vteřinu nechápal, co se děje, ale pak rychle využil nabyté svobody, odstrčil Siriuse, kopl Červíčka mezi nohy, až zasténal a začal zpívat soprán. Chtěl utéct, ale zamotal se do spuštěných kalhot a upadl. Bolestí zkřivil obličej, ale rychle natáhl kalhoty a bezmocně se zkroutil do klubíčka na zemi pod Potterovou kletbou.
„Co děláš, Siriusi, proč jsi ho pustil? Zrovna to začínalo být zajímavé,“ vztekal se James.
„Je pozdě, jdeme spát,“ zamumlal Sirius.
„Zbláznil ses? Ty to chceš teď ukončit?“ přidal se na Jamesovu stranu kvílející Červíček, očividně rozhodnut Snapeovi vrátit jeho kopanec.
„Myslím, že už jsme ho dnes večer ponížili dost. Jdeme, než se nám to vymkne z rukou. Chce se mi spát,“ zavelel Black a kráčel ke dveřím, už ani okem nezavadil o Snapea. Červíček si mlstně olizoval masité rty a čekal, že aspoň James dokončí, co začal. James se ještě chvíli nerozhodně díval na třesoucí se schoulené tělo.
„Život bolí. Tak si zvykej, Srabusi,“ řekl nakonec.
Jeho ego usoudilo, že Severus už dostal to, co zasloužil a otočil se k odchodu. Červíček ještě nevrle zabručel, ale pak se sebral a následoval ho.
Po dlouhé chvíli, snad po celé věčnosti, Snape konečně zvedl hlavu a rozhlídl se kolem. Když zjistil, že je na věži úplně sám, opřel se zády o zeď, přitáhl si kolena k hrudi, objal je a ponořil do nich obličej. Nebrečel, tento projev emocí ztratil, ještě jako malé dítě, ale zalykal se ponížením a studem z prožitého zážitku.
Byl zmaten z reakce svého těla na Siriusovy doteky a už vůbec si nechtěl připustit, jak mu byly příjemné a jak po nich toužil.
Zůstal takhle sedět ještě dlouho do noci a celý se třásl.

*****

„Výborně, pane Snape, tradičně zase první, jako vždy. Vás prostě nejde nachytat na žádné věci, kterou byste neznal, dokonce ani na těch, co jsme se nikdy neučili,“ opěvoval svého oblíbeného studenta profesor lektvarů. „Měli by si z vás vzít příklad někteří studenti.“
Profesor nahlédl do Potterova kotlíku. „Že ano, pane Pottere?“
Potter málem na sebe vzteky vylil svůj kotlík páchnoucí hmoty. Snape nedokázal odolat jízlivému úsměšku, když se na něj vražedně podívaly Potterovy zlostné oči.
Na další hodině dostali úkol, který měl být odměněn. Severus nepochyboval, že odměna bude jeho. Se zápalem se pustil do výroby. Otevřel si svoji starou, ohmatanou učebnici Přípravy lektvarů pro pokročilé a začal přesně odměřovat ingredience. Občas si něco přečetl z hustě rukou psaných poznámek po okrajích listu, občas si něco zapsal drobným písmem na ještě nepopsanou část stránky. Pracoval se soustředěním.
U vedlejšího stolu se hrbili Potter a Black. Snape přidával poslední přísady, už jen chvilka a odměna bude jeho. Slastně zamlaskal. Otočil se, aby vzal ze stolu poslední ingredienci. Když se otočil zpátky a natahoval ruku, aby do kotlíku vhodil poslední přísadu, kotlík se najednou zasažen kouzlem převrátil, obsah se rozlil po stole a hodinová práce byla v háji. S překvapeným výrazem v očích zahlédl Blacka, jak sklání svoji hůlku. Nenávistně se na něj podíval. Sirius sklopil zrak, dlouhé černé vlasy mu padaly do čela a pak se na něj podíval provinilým pohledem. Severus se zahleděl do těch krásných, modrých očí a téměř by mu odpustil.
Rychle se vzpamatoval. Co tohle mělo znamenat? Pomsta za tu minulou hodinu? Čekal by to ale spíš od Pottera.
Ten den dostal Snape poprvé nedostatečné hodnocení z lektvarů.
Do hajzlu s Blackem.

*****

Byla jasná noc, nejkratší v celém roce a celé okolí bylo prozářené třpytícím se svitem hvězd a září měsíce. Tma v Zapovězeném lese ale byla hustá, temná a neproniknutelná. Snape si musel na cestu svítit hůlkou, aby nezakopl o nějaký kořen nebo větev, kterých tady bylo nesčetně, anebo aby se nedostal hlouběji, než sám chtěl a nenašel by pak cestu zpátky. Všechny smysly měl napjaté, zrak pozorně upíral do tmy na všechny strany a napínal sluch, aby slyšel i ten nejslabší zvuk. Někde v dálce zavyl vlk. Ovládl ho strach. Chtěl být už co nejrychleji pryč z tohoto strašidelného místa a tak se rychle rozhlížel po bludném kořenu. V učebnici magie vyčetl, že bludný kořen, uříznutý o půlnoci v den letního slunovratu, má neobyčejně magickou moc. Potřeboval ho ke svým pokusům a proto riskoval tuto nebezpečnou cestu.
Blížila se půlnoc. Rychle se rozhlížel a snažil se zrakem proniknout do husté tmy. Najednou kousek před sebou na zemi zahlédl slabé světýlko, linoucí se z objektu jeho hledání. Rychle si klekl na zem a začal oddělovat kořen od země.
Uslyšel prasknutí suché větvičky pod váhou něčího těla. Strachy se prudce otočil a ve světle hůlky zahlédl ze tmy vystupovat tmavou siluetu postavy.
„Siriusi…“ uslyšel Blackův tichý hlas.
Vytřeštil oči, rychle se postavil a ani vteřinu nečekal, než z temnoty vystoupí i Potter s Pettigrewem a obklíčí ho. Dlouhé nohy se mu rozeběhly pryč, zanechávaje Blacka daleko za sebou. Za žádnou cenu nedopustí, aby ho chytili a ani nedokázal pomyslet na to, co by mu udělali. Tady hluboko v lese by nikdo neuslyšel jeho zoufalé volání o pomoc. Utíkal, co mu síly stačily a ještě zrychlil, když ne moc daleko za sebou slyšel Blackův zadýchaný hlas.
„Siriusi, počkej… neutíkej… stůj, sakra!“
Utíkal, až mu vítr svištěl v uších a jen doufal, že správným směrem ven z lesa. Ohlédl se, aby zjistil, zda ho ještě pronásledují a najednou ztratil pod nohama pevnou půdu a propadl se do hloubky. Silně si při dopadu udeřil hlavu o skálu a spolkla ho černota. Ztratil vědomí.
Z velké dálky k němu doléhal povědomý hlas.
„Severusi… otevři oči… probuď se, prosím.“
Severus cítil, jak mu něčí ruce zvedly hlavu z tvrdého kamene a něžně si ji přivinuly na rameno.
K obličeji se mu přitiskla jemná pokožka něčí cizí tváře a štíhlé prsty mu hladily vlasy. Na rtech ucítil jemný dotek něčích úst. Chutnaly sladce po medu.
Polibek anděla.
Cítil se tak nádherně, že odmítl otevřít oči, aby se ten krásný okamžik nerozplynul.
U svého ucha uslyšel naléhavý šepot.
„Severusi, řekni, prosím, něco… podívej se na mně… nechci o tebe přijít.“
Zdálo se mu, že ucítil vůni hořkých mandlí.
Něčí silné paže ho zvedly ze země a přitiskly si jeho tělo k široké hrudi. Ještě si matně uvědomil, že se bezbranně choulí v náruči anděla, který s ním běží nocí a pak si ho znovu vzalo bezvědomí.

*****

Snape seděl ve stínu vzrostlých stromů na břehu jezera, záměrně skryt před očima ostatních a četl si. Vycvičeným sluchem najednou zaslechl vzdálené známé hlasy, zvedl hlavu od knížky a uviděl, jak se k němu blíží Potter a jeho kamarádi. Ještě ho nezpozorovali, hlučně se bavili a smáli se. Snape rychle zavřel knížku, schoval ji pod paži, vstal a vyšel ze stínu stromů na chodník. Dlouhými kroky zamířil do hradu, plášť za ním plál.
To už si ho ale už všiml Pettigrew, strčil loktem do Pottera a ukázal bradou směrem ke Snapeovi. Potterovi se zaleskly oči a rozeběhl se za ním, v běhu vytahujíc svoji hůlku. V patách měl celou svojí partu. Dohonil Snapea a zařval na něj:
„Srabusi, kam máš tak napilno. Rádi bychom s tebou hodili řeč.“
Červíček měl v obličeji výraz napjatého očekávání. Lupinovi se mezi obočím vytvořila hluboká vráska. Black postával opodál, s rukama v kapsách kalhot kopal špičkou boty do trávy.
„Sklapni, Pottere a dej mi pokoj,“ odpověděl neklidně Snape a chtěl pokračovat v ústupu. Potter se postavil před něj a zahradil mu cestu. Snape couvl a narazil do Pettigrewa, který se postavil těsně za něj. Snape zareagoval rychle, jako by očekával útok. Pustil knihu, zajel rukou pod hábit a vytáhl hůlku. Měl ji už napůl zdviženou ke kletbě, když ho Potter odzbrojil. Hůlka vyletěla do výšky a spadla do trávy za ním. Snape skočil po ní, ale v polovině skoku ho srazilo další zákeřné Potterovo kouzlo. Padl na zem, obličej zkřivený bolestí a těžce oddechoval.
Pokusil se vstát, ale kouzlo ještě působilo. Zmítal se, jak se snažil vyprostit z působení kletby. Kdosi z přihlížejících se nahlas zasmál. Červíček napjatě těkal očima mezi Potterem a Snapem. Rozmrzelý Black už botou zryl pěkný kus trávníku. Lupin se díval do knížky, ale vůbec nepohyboval očima, koutkem oka rozladěně
sledoval celé to dění. Nesl nelibě, že se jeho přátelé pohybují za hranicemi únosnosti, ale nechtěl je ztratit a proto mlčel. Kdo jiný by se přátelil s vlkodlakem.
„Jen počkej, Pottere, za tohle mi zaplatíš, ty hajzle!“ zuřil Snape a v obličeji byl úplně rudý vzteky.
Klel a sesílal na Pottera kletby, ale jeho hůlka ležela daleko, tak se nic nestalo.
„Tak ty mi tady budeš sprostě nadávat? Tos neměl!“ řekl chladně Potter a seslal na ležícího Snapea další kletbu.
Severuse zasáhlo bílé světlo. Prudce se chytil za krk a začal sebou šíleně házet na zemi. Nemohl popadnout dech a dusil se. Obličej mu zčervenal a otekl, oči mu vylézaly z důlků. Nohama škubal tak, že mu zpod pat odlétaly trsy vyrvané trávy. Z otevřených úst vydával chrčivý zvuk.
Červíček se škodolibě uchechtával. Potter měl ve tváří vítězný úšklebek a fascinovaně hleděl na dusícího se Snapea, kterého měl zcela ve své moci.
„Jamesi!“
Blackův výkřik přinutil Pottera ohlédnout se a světelný paprsek kletby se odklonil. Snape se prudce nadechl, nabral do plic vzduch, až zasípal a zhluboka a přerývaně začal dýchat. Prudkým náporem vzduchu se rozkašlal a musel se posadit, aby se nezačal znovu dusit. Účinky kouzla pomalu odeznívaly a Snapeovy plíce se zklidňovaly. Lupin se Siriusem přišli blíž. Když se Snape trochu vzpamatoval, pomalu zvedl hlavu a nenávistným pohledem, z kterého sršely blesky, se zahleděl na Pottera.
„Zabiju tě!“ procedil mezi zuby a skočil po své hůlce, sevřel ji pevně v dlani a namířil na Pottera. Potter se rychle otočil, ve vteřině seslal kouzlo Levicorpus, znovu se zablesklo a v další vteřince, než vůbec stihl uřknout Pottera, Snape visel hlavou dolů, pověšen ve vzduchu za jeden kotník na neviditelném provaze. Hůlka mu vypadla z ruky a hábit mu přepadl přes hlavu. Snape se ve vzduchu mrskal a houpal asi metr nad zemí, volnou nohou kopal a rukama se oháněl na všechny strany v marné snaze osvobodit se. Propadal bezmocnému vzteku, když nemohl nic dělat. Pár studentů kolem se dobře bavilo na jeho účet.
Potter měl zase navrch, zase ho měl ve své moci, zase ho ovládal, jak se mu zlíbilo. Byl úplně posedlý tím, jak by toho nenáviděného Srabuse co nejvíc zesměšnil a ponížil. Ohlédl se k hloučku přihlížejících studentů a zlomyslně se zeptal.
„Kdo chce vidět, co má Srabus pod kalhotami?“
Hlouček kolem se roztleskal. Pottera to pobídlo k akci. Snape se kroutil a svíjel, jak se chtěl vymanit z působení kouzla. Zmohl se ale jen na zoufalé výkřiky.
„Nedělej to, Pottere! Ne!“
V očích měl vyděšený výraz a bezmocně se houpal ze strany na stranu, jak se snažil bránit. Za žádnou cenu nesmí dopustit, aby se stalo to, co na astronomické věži. Za žádnou. Potter měl s ním ale zjevně jiné úmysly. Namířil hůlku na Snapea a …
Někde za jeho zády se ozvalo tiché Liberacorpus a těsně kolem Potterova ucha proletěl bílý paprsek světla a narazil do zmítajícího se Snapea.
Svazovací kouzlo se přerušilo a Snape spadl z výšky bolestivě na zem a natáhl se s roztaženýma rukama i nohama Potterovi k nohám. Vyprostil se ze zamotaného hábitu, chňapl po hůlce a rychle vyskočil na nohy se zdviženou hůlkou, připravenou k boji. Potter švihl svojí napřaženou hůlkou a seslal na Snapea útočné kouzlo. Ve stejném okamžiku Snape zamířil přímo na Potterovu hruď a šlehnul po něm zakázanou kletbou.
Sectumsempra!“ zakřičel. Z jeho hůlky vyšlehl oslnivý záblesk.
Vtom se před něj vrhla něčí postava a mohutná síla Snapeovy kletby ji odmrštila daleko dozadu.
Něčí tělo plnou váhou zavalilo Pottera. Najednou se ozvaly výkřiky zděšení z řad studentů. Potter se zpod ležícího těla vyškrábal na nohy a úděsem znehybněl. Na zemi ležel Black a z hrudi mu tryskala krev z hluboké otevřené rány. Neovladatelně se zmítal v kaluži krve, chrčel a ruce si tiskl na zkrvavenou hruď. Snape seděl na zemi, jak ho odstředivá síla kletby smetla dozadu a s očima doširoka otevřenýma s hrůzou hleděl na zraněného Blacka. Vzpamatoval se a rychle přilezl po čtyřech k němu, přiložil mu své dlaně na ránu a zoufale tlačil. Bezmocně koukal, jak mu mezi prsty pomalu vytékala tmavá krev.
„Siriusi, promiň, prosím… vydrž to… nevzdávej to… musíš žít…“ naléhavě prosil a skláněl se těsně nad jeho tělem.
Black na něj upíral své bolestí zmučené oči a těžce dýchal. Najednou obrátil oči v sloup, tělo se mu přestalo škubat a ruce mu bezvládně ovisly podél zraněného těla. Severus ho zvedl ze země a přitiskl k hrudi.
„Siriusi… prober se… neopouštěj mě… prosím… nesmíš umřít…“ s úzkostí a trýzní v hlase mu šeptal do vlasů.
Namáhavě se postavil na nohy a co mu síly stačily, utíkal se Siriusovým tělem v náruči pro pomoc.

*****

Ticho. Nesnesitelné ticho, přerušované něčími kroky, spěšně chodícími sem a tam.
Silné světlo, které se propalovalo do sítnice i přes zavřená víčka.
Vůně léčivých lektvarů a mastiček, mísících se s pachem dezinfekce.
Protivná nasládlá pachuť krve na jazyku, až se mu z toho žaludek nacpal až do krku.
Něčí teplá ruka, jemně svírající tu jeho.
Sirius zapojil všechny své smysly k tomu, aby zjistil, kde je a co se stalo. Nesnesitelná bolest na prsou ho vrátila zpátky do reality. Vzpomněl si. Snape opět ponižován Jamesem, seslaná nebezpečná kletba, kterou schytal on, strašlivá bolest na hrudi, jako když ho sekne neviditelná šavle. Snape, sklánějící se nad ním. A pak tma.
Snažil se rozpomenout, co mu to Snape říkal.
„Pane Snape, běžte si okamžitě lehnout do postele,“ uslyšel Sirius přísný hlas Madam Pomfreyové. „Já se o pana Blacka postarám. Vy taky nejste úplně v pořádku, takže tady neokounějte a do postele. Hned.“
Teplá ruka se vymanila z jeho dlaně a opatrně, jakoby ji tu svou měl zchromlou, ji položila vedle těla.
„Bude… bude… v pořádku?“
Snapeův tichý, vystrašený hlas se chvěl obavami.
„Samozřejmě, že bude v pořádku. Ještě se nestalo, abych si někdy s něčím neporadila,“ hudrovala Madam. „Ale musím vás upozornit, že už hodně dlouho jsem něco tak vážného neviděla.“
Přistoupila k Siriusově posteli, odhrnula zakrvácenou plachtu, kterou byl zakryt a podívala se na ránu. Zakroutila hlavou.
Sirius pootevřel oči.
„No výborně, pane Blacku, jsem ráda, že jste konečně přišel k vědomí. Jak vám je?“
„Bolí … to…“ slova se mu nechtěla vydrat z úst. Olízl suché rty, aby vůbec mohl promluvit.
„Ani se vám nedivím. Dělat takové hlouposti. Jako malí kluci.“
Madam přejela špičkou hůlky podél hluboké řezné rány a zamumlala nějaké zaklínadlo. Sirius sykl a bolestí se nadzvedl na loktech. Rána ale přestala úplně krvácet a zdálo se, že se zaceluje. Bolest polevovala.
Otřela zaschlou krev, pak ránu namazala hojivou mastičkou a zalepila. Vyměnila špinavou plachtu za bělostně čistou.
„Teď si odpočiňte, pane Blacku, prospěte se a do rána by se vám mělo ulevit. A vy, pane Snape, se koukejte vyspat taky. Jste celý potlučený a spánek vám jen prospěje.Vám oběma. Dobrou noc.“
Zhaslo světlo. Rychlé kroky se vzdalovaly ke dveřím. Zavrzala klika, skříply dveře. A pak už jen ticho.

*****

„Blacku …“ hrobové ticho přerušil tichý Snapeův hlas.
Žádná odpověď. Siriusovi nebylo do řeči.
„Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,“ pokračoval.
Zvedl hlavu směrem k Blackově posteli. Celá místnost byla zalita měsíčním světlem. Jasně rozeznal Blackovo nehnuté tělo, ležící pod bílou přikrývkou.
„Vyděsil si mě. Měl jsem o tebe… velký strach,“ promlouval směrem k němu. „Jsem rád, žes to přežil. Měl to ale schytat ten hajzl Potter. Nemířil jsem na tebe.“
Ticho.
„Blacku, vím, že mě slyšíš. Nebuď naštvaný. Pochop, musel jsem se bránit,“ omlouval svůj čin. „Ale stejně je to všechno vaše vina. Potterova a tvoje. Měli jste mě nechat na pokoji a tohle se nemuselo stát,“ konstatoval s výčitkou.
Pořád žádná reakce.
„Potter mě už léta pronásleduje a tys mu v tom vždy vydatně pomáhal,“ předhodil mu výtku s hořkostí v hlase.
Snape se odmlčel. Nebude si tu přece povídat s postelí. Ticho přerušoval jen občasný přerývaný Siriusův dech.
„To není pravda,“ najednou se ozval Black.
„Co jako?“
„Že jsem mu pomáhal.“
„To tedy pravda je.“
„ Proč bych to dělal? Tys to nikdy nepochopil?“
„Co jsem měl jako pochopit? Že jsi kdysi zpřetrhal pouta našeho přátelství kvůli Potterovi?“
„Já jsem stál o naše přátelství. Ani nevíš, jak.“
„Asi zase tak moc ne, když jsi se postavil proti mně.“
„Nikdy jsem se nepostavil proti tobě, celou dobu jsem na tvé straně.“
„Že jsem to nepoznal.“
„Protože vidíš jen to, co chceš.“
„A co mám jako vidět? To tvé hnusné chování vůči mně? Na to ti kašlu.“
„Nikdy jsem ti neublížil.“
„Nikdy jsi mi neublížil? Byl jsi u každého mého ponížení, u každého týrání, u každého výbuchu Potterova vzteku.“
„Byl, ale ne proto, že by mi to dělalo radost. Tys nikdy nepochopil, proč. Zamysli se trochu, Snape.“
„Nemusím se ani zamýšlet, Blacku. Prostě jseš úchylný parchant, kterému dělá dobře týrat a ponižovat mě, tak jako Potter. Jseš hnusný pokrytec.“
Snape mluvil zahořkle. Jeho staré rány se rozjitřily.
„To není pravda! Celou dobu jsem tě ochraňoval a tys to nepoznal!“
„Zbláznil ses, Blacku? Tomu říkáš ochrana, když jsem po střetu s vámi většinou skončil na ošetřovně?“
„Otevři konečně oči, Snape. James to někdy přeháněl, když měl na tebe vztek a ty jsi ho ještě vydatně provokoval… ale já jsem byl s ním pokaždé kvůli tomu, abych ho trochu ubrzdil, anebo tebe dostal z maléru.“
„Ušetři mě svých lží. Vždy jsi mu akorát pomáhal v těch jeho zhýralostech.“
„Já sakra nelžu, Snape. Copak to nevidíš? Většinou jsem za tebe schytal od Jamese kletby a uřknutí, které mířily proti tobě a na té ošetřovně jsem byl mnohem častěji něž ty.“
„Ušetři mě svého kňučení.“
„Do hajzlu s tebou.“
Black už se nemohl vzteky ani ovládat a musel si sednout na posteli, aby se mu lépe dýchalo a hlavně řvalo. Hruď mu spaloval oheň, ale byl tak rozzuřený, že to ani nevnímal.
„A co tehdy, jak jsi mě kdysi nechal celou noc zamčeného v učebně lektvarů. Tos mi taky pomáhal? To byl tehdy tvůj nápad strčit mě tam a nechat tam až do rána, a ne Potterův. Ušetři mě sakra i svých výmluv.“
„Kdybych tě tehdy rychle neschoval do té učebny, tak by tě James roznesl na kopytech a ani já bych ho nezastavil. Odnesli by tě na ošetřovnu v krabičce od zápalek. Měl na tebe obrovský vztek kvůli Lily a chystal se tě rozdupat. Zachránil jsem tě od pořádného maléru. Nasekal by z tebe zápalky do té krabičky.“
„To ti mám jako věřit? Nechal jsi mě tam celou noc a vzal jsi mi hůlku, abych se nemohl bránit.“
„Musel jsem hlídat Jamese, protože se nechtěl smířit s tím, že ti nerozbil hubu a chtěl se za tebou vrátit. A hůlku jsem ti druhý den ráno vrátil při snídani.“
„Umíš si představit, jak jsem jen velice těžko druhý den ráno vysvětloval, co jsem dělal celou noc v učebně lektvarů? Měl jsem tě radši prásknout, ty hajzle. Stejně jak jsem to měl udělat tehdy, jak jsi mi schválně převrhl ten kotlík. Záviděl jsi, že jsem lepší než ty.“
„To není pravda.“
Severus se vztekle posadil.
„Co není pravda? Chceš ještě i teď zapírat, že to tak nebylo? Viděl jsem tě a nesnaž se vinu shodit na Pottera, ten ani neměl tehdy v ruce hůlku.“
„Ne, není pravda, že jsem ti záviděl. A ano, ten kotlík jsem převrhl já. James ti do něj hodil hadí žluč, když jsi se otočil pro poslední přísadu. A tobě snad nemusím vůbec vysvětlovat, co by se stalo, kdybys k té žluči hodil do svého kotlíku čertův kořen, cos měl v ruce. Musel jsem ho převrhnout dřív, než by ti kotlík i s vařícím lektvarem vybuchl do obličeje.“
Snapeovi se rozšířily oči hrůzou.
„Nemohl jsem to na něj prásknout, vyloučili by ho ze školy. James je můj kamarád, nemůžu se proti němu prostě jen tak obrátit, i když tehdy mi to dal pěkně sežrat. Žárlí na tebe a nemůže ti odpustit, že kvůli tobě o něj Lily nemá zájem. Už léta o ni usiluje, ale nemá žádnou šanci, protože chodí s tebou,“ poslední slova řekl hořce. „Taky proto jsem s ním kamarádil, abych ho měl na dohled a uhlídal ho. Proto jsem se od něj nehnul ani na krok. Proto jsem byl u každého tvého ponížení, u každého týrání, u každého výbuchu jeho vzteku, a to jen proto, abych Jamese trochu ubrzdil. Musel jsem to dělat tak, aby mu to nedošlo. Nepochopil by to. Celou dobu jsem ti zachraňoval kůži a tys to ani nepostřehl.“
Severus nevěřícně poslouchal a nemohl tomu uvěřit. To není pravda, to nemůže být pravda. Sám sebe přesvědčoval, že si Black všechno vymýšlí. V hloubi srdce si ale moc přál, aby to pravda byla.
„Když jsi ho tedy vždy tak usměrňoval, tak mi vysvětli, proč jsi to dnes nechal dojít až tak daleko.“
„Netušil jsem, že to takhle dopadne. James je někdy opravdu šílený a dnes to dokázal dokonale.“
„Bla, bla, bla. To jsou jen kecy. Nechal jsi ho, aby na mne použil škrtící kouzlo a málem mě zabil.“
„Nemáš, pravdu, Snape. Dnes jsem ti zase pomohl. Přerušil jsem to kouzlo.“
„Zase to tvoje já, já, já. Jseš sebestřední hajzl, Blacku. Podle toho, jak mi to tady líčíš, tak mám vlastně velké štěstí, že jseš vždy v pravou chvíli na pravém místě,“
„Nech si tu ironii, Snape.“
„Tak ironii. Hmm. Stejný výsměch jsem viděl tehdy ve tvých očích na astronomické věži. Užíval jsis to a ještě ses aktivně zúčastnil, abys mě co nejvíc ponížil, abys co nejvíc ranil moje křehké city. Sypal jsi sůl do mých ran. Zradil jsi mě. Nenáviděl jsem tě za to.“
Snape se úplně zalykal bolestí a chladným vztekem a víc a víc si uvědomoval, že ta jeho bolest a vztek nepramení ani tak z toho, jaké ponížení musel snášet, ale z toho, že mu ho způsobil právě Black. Zděsil se.
„To není vůbec …“ bránil se Black, ale Snape ho okamžitě přerušil, nedal mu žádnou šanci.
„Díval ses na to, jak mě ten zvrácený Potter zneužívá. Držel jsi mě, když mě ten slizký Pettigrew násilím svléká. Díval ses dál, když na mně sahal těmi hnusnými prackami a jen ses tam tak díval, když se mě chystali znásilnit. Nenávidím tě, Blacku! Nenávidím!“
Vyplivl ta slova jako písek.
Snapeův hlas se rozléhal po celé místnosti. Bylo v něm cítit všechno to utrpení, všechno to ponížení, všechna ta bolest. Dusil to v sobě celá ta léta a teď to vyplavalo na povrch.
„Nech si to vysvětlit …“ pokusil se znovu Black přerušit Snapeův bolestný křik, ale Snape ho vůbec nevnímal.
„A dnes, když se mě Potter chystal zase svléknout, tak tys tam zase jen stál a díval se. Blacku… sakra… proč?“
Hlas se mu zlomil. Padl na postel a obličej zabořil do polštáře.
„Protože jsi zaslepený tou ubohou nenávistí k Potterovi, stejně jako on k tobě. Protože jsi slepý a zahořklý blázen, který vidí jen to, co chce, ale to, co má vidět, si ani nevšimne. Protože trápíš sebe i mně. Protože pořád tady poukazuješ na to, jak jsi nešťastný, ztrápený, s raněnými city, ale vůbec nevidíš, že někdo jiný se může cítit stejně.“
Black křičel z plna hrdla a při každém nádechu cítil ostrou bolest na hrudi. Nevyrovnala se však té, kterou cítil uvnitř srdce.
„Na té věži jsem se ti chtěl tak trochu pomstít za Lily, přiznávám, ale dělal jsem jen to, po čem jsem skutečně toužil a co jsem cítil srdcem. Když jsem ale poznal, že se to klukům začíná vymykat z rukou, pustil jsem tě. Nikdy bych ti nedokázal ublížit. A ani dnes jsem nedovolil Jamesovi, aby tě před všemi ponížil. Sundal jsem tě radši dolů i za cenu toho, že si při pádu z výšky asi pořádně natlučeš. Ale řekl jsem si, že lepších pár jizev na těle, než navěky na duši.“
Blackův hlas se nečekaně zklidnil. Mluvil tiše, jakoby sám pro sebe.
„Bál jsem se o tebe, bože, jak já jsem se bál. Zemřel bych, kdyby se ti cokoliv stalo. Ano, máš pravdu, jsem pokrytec. Celá léta se přetvařuji a skrývám to v sobě. Nikomu jsem to nemohl říct, a tobě už vůbec ne, jak bych sakra vypadal. Když jsem si tehdy před lety uvědomil své city k tobě, zpočátku jsem se tomu všemožně bránil. Nemohl jsem s tím ale vůbec nic dělat. Nikdy jsem ti nemohl ani naznačit, jak hluboko v srdci ses mi zakořenil. Nepochopil bys to. To byl taky důvod, proč jsem skončil s našim přátelstvím a začal se kamarádit s Poberty. Všude jsem tě pronásledoval, ale ne proto, abych ti ublížil, ale abych tě ochránil. A ty jsi mi nikdy nedal příležitost, abych ti řekl, jak mi na tobě záleží. Měl jsi mě za svého nepřítele.“
Snape měl obličej vmáčklý do polštáře, ale s úžasem poslouchal a nemohl uvěřit tomu, co teď slyšel. Ne, to nemůže být pravda! Pomalu zvedl hlavu z polštáře a tiše se zeptal.
„Proč?“
„Protože… protože…“ slova Blackovi těžce lezla ze rtů. „… proto.“
Black sevřel ruce v pěsti a bouchnul s nimi do matrace. Zaklel a celý se třásl vztekem. Nikdy nechtěl takhle obnažit až na kost svou duši, své city ke Snapeovi. Se zalykající zlostí, která ho doslova dusila, se hodil na postel. Koukal rozzuřeně do stropu a prudce dýchal nosem.
„Miluji tě, Severusi… celou věčnost.“
Převrátil se na bok, zády ke Snapeovi a pěstí vzteky mlátil do polštáře.

*****

Siriusovo tělo se ještě pořád třáslo, ale vztek už pomalu odezníval. Zato se opět ozvala rána na prsou. Prudce oddechoval a bolestí se mu křivil obličej.
Najednou ucítil, jak se za jeho zády prohnula matrace pod váhou něčího těla a někdo si vlezl k němu do postele. Strnul. Na záda se mu přitisklo teplo a něčí ruka ho objala kolem ramen. Nebylo pochyb, komu patří. Chvíli leželi oba nehnutě, překvapeni z tohoto nového zážitku a vychutnávali si prchavý okamžik sblížení, na který oba čekali celá léta.
„Siriusi …“ přerušil nakonec posvátné ticho Severus. „… můžeš zopakovat, co jsi teď řekl, prosím?“
„Miluji tě, Severusi. Z celé své duše,“ zašeptal Sirius.
„Myslíš to vážně?“
„Smrtelně.“
Severus se přitáhl blíž k Siriusovi a každým centimetrem svého těla si vychutnával dotek jeho nahé kůže. Nemohl se nabažit toho blaženého pocitu, po kterém toužil snad od nepaměti. Proč musel na tenhle okamžik čekat celou věčnost, proč osud zařídil, že se museli míjet, i když byli jen kousek od sebe?
Minuty plynuly. Ležel úplně bez hnutí, jakoby se bál, že když se pohne, tak se vše rozplyne. Obličej měl zabořený do hebkých vlasů a vdechoval jejich vůni. Byl šťastný, jako nikdy v životě a za žádnou cenu nechtěl o to přijít.
Sirius vnímal všemi smysly přítomnost člověka, kterého miloval celou svojí duší a srdcem. Láskou odepíranou, zakázanou a neopětovanou, kvůli které se trápil celé roky. Nemohl ani tušit, že to Severus cítí stejně.
Chytil Severusovu ruku do své dlaně, položil si jeho prsty k tváři a dotkl se jich ústy. Nechal své rty na prstech přitisknuté donekonečna, prožíval ten nádherný pocit prvního kontaktu, víčka zavřená a vnímal jen teplo, sálající z jeho dlaně.
Druhá Severusova ruka ho začala hladit po vlasech. Zaplétala se mu do dlouhých kadeří, pak mu odhrnula pramen vlasů z krku. Siriuse zalechtal na šíji horký dech, pak nesmělý a letmý polibek. V břiše se mu zatřepetali malí motýlci. Špička Severusova jazyka mu začala prozkoumávat krk, ucho i ušní lalůček a zanechávala vlhkou stopu na jeho kůži. Nechal se zcela poddat tomu nádhernému pocitu. Cítil jemné kousání, jak Severus mezi zuby opatrně svíral jeho kůži a pak pokousané místo pokryl polibky. Severus si druhou ruku vymanil z jeho dlaně, jemně ho chytil za bradu a pomalu si jeho obličej natočil k sobě a přinutil ho, aby se otočil k němu celým tělem. Bolestivý úšklebek proťal hezký Siriusův obličej. Zasykl a pevně zavřel víčka.
„Šššš…“ konejšil ho Severus.
Leželi proti sobě. Měsíc jim svítil přímo do obličeje a prozradil jejich tajné touhy, které se ani jednomu nedařilo skrýt. Nebylo pochyb. Hleděli si zblízka do očí, dlaně měli navzájem schoulené v sobě. Severus se nemohl vynadívat na nádherný Siriusův obličej, který ho v jeho snech pronásledoval téměř každou noc.
„Siriusi, miluji tě… z celého svého srdce,“ sotva slyšitelně zašeptal.
Jeho rty se nezkušeně dotkly Siriusových, sladkých od medu.
Sirius se šťastně usmál. V jeho horkém dechu Severus ucítil vůni mandlí.
„Anděl, co mě zachránil v Zapovězeném lese,“ vyjeveně pochopil. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Copak bys mi ještě před chvíli věřil?“
„Tehdy jsem se bál, co zase na mne chystáte.“
„Byl jsem tam sám. Sledoval jsem tě a hlídal, aby se ti nic nestalo. Byl jsem rozhodnutý říct ti, že mi nejsi lhostejný, ale ty jsi přede mnou utíkal.“
„Myslel jsem, že mě pronásledujete.“
„Ty můj bezbranný, vystrašený, křehký Severusi.“
Sirius chytil do dlaní jeho obličej, na vteřinu se mu zahleděl do očí a pak se vášnivě a divoce přisál na jeho chvějící se rty. Severuse na kratičký moment překvapila jeho divokost, ale celou duší se oddal tomuto jejich prvnímu polibku. Projela ním mohutná vlna rozkoše. Když se Siriusovy rty konečně odlepily od jeho, rychle shodil ze sebe nepohodlnou košili a pomohl Siriusovi zbavit se oblečení taky. Lehl si na něj, rukama se podepíral, aby se nedotýkal jeho hrudi. Rána vypadala hrozivě, trápilo ho, že ji způsobil.
Severus přejížděl rty Siriusovi po krku a po širokém hrudníku bez jediného chloupku, pečlivě se vyhýbaje okrajům rány. Dlouhé vlasy mu padaly na Siriusovu holou kůži. Sirius ho hladil po zádech a po bedrech. Ruce sklouzly níž a pohladily pevný Severusův zadek. Stiskly ho v dlaních a Severus prudce vydechl. Vrátil jazyk zpátky na Siriusovo svalnaté břicho a lízal cestičku od pupíku níž, zarostlou jemnými, černými chloupky. Obdivoval to přenádherné tělo. Sirius se mu prohraboval ve vlasech a tiše sténal.
Severusův jazyk se blížil k penisu. Dotýkal se rty nejdřív celého okolí, bořil nos do jemných chloupků, opatrně tiskl kůži mezi zuby, jen tak, aby to Siriuse nebolelo a aby ho vydráždil na maximum. Sirius mu v prstech svíral prameny vlasů a zrychleně dýchal.
Severus si klekl na paty mezi Siriusovy nohy a přiblížil obličej k Siriusově mohutnému penisu, obdivně a zároveň toužebně se na něj podíval, pak vystrčil jazyk a nezkušeně ho ochutnal. Siriusovo tělo se zachvělo a zatahal ho za vlasy. Tiše vzdechl.
Severus jazykem začal přejíždět po celé délce penisu a největší péči věnoval žaludu. S blaženým pocitem poslouchal, jak Sirius hlasitě vzdychá a pod rukama cítil, jak se mu slastí chvěje celé tělo. Vzal penis do pusy a začal se mu všemi způsoby věnovat. Olizoval jazykem jemnou kůži žaludu, zajížděl do otvoru na jeho špičce, hluboko ho zasouval a pak povytáhl, jemně stiskl mezi zuby, sál ho ze všech sil a dlaní mu zajížděl mezi nohy a hladil jeho šourek. Sirius už zcela nahlas sténal a kroutil se. Pevně ho držel za vlasy, až to bolelo a vedl mu hlavu tak, jak mu to dělalo dobře. Severus jednou rukou pevně sevřel Siriusův penis a přejížděl po něm nahoru a dolů a druhou rukou si sáhl do svého rozkroku a dělal totéž.
Cítil, že Sirius už se blíží k vrcholu a nic jiného si nepřál, než aby Sirius na tento okamžik nikdy nezapomněl. Toužebně mrskal jazykem po žaludu, vsunul penis hluboko do úst, špičku cítil až v krku a opět ho pomalu vytahoval, až mu zůstal v puse jen žalud, jemně ho dráždil zuby, až Sirius zasykl a pak ho s rozkoší cucal a sál celou špičku. Sirius vzdychal už skutečně hlasitě, jednu ruku měl pořád zapletenou do Severusových vlasů a hlavu mu prudce přirážel do klína a druhou rukou křečovitě svíral kovový rám postele, až mu bělaly nehty.
Jeho tělo se najednou prohnulo v zádech, zatřáslo se v křeči a ruce prudce odtáhly Severusovu hlavu z jeho klína. Z úst se mu vydral hlasitý výkřik Severusova jména a z jeho penisu vystříkl prudký bílý gejzír a obloukem dopadal na jeho břicho. Tělo se mu nezvladatelně třáslo a z plic se mu dral hluboký sten.
„Pojď sem ke mně, Severusi,“ promluvil, když popadl dech a přitáhl si Severuse nahoru k sobě. Utřel si břicho do plachty a shodil ji vedle postele. Vzal Severusův obličej do svých dlaní, dlouze se mu zadíval do očí, přejel mu bříškem palce po spodním rtu a pak ho jemně a láskyplně políbil na rty. Severus zavřel oči, vše rušivé kolem přestal vnímat a celou myslí se úplně oddal tomu smyslnému polibku. Ještě dlouho potom, co se Siriusovy rty oddělily od těch jeho, tiše ležel, zhluboka nasával Siriusovu vůni a jazykem si olízl rty, stíraje z nich sladké stopy těch Siriusových.
„Ještě nikdy jsem nebyl šťastnější,“ prolomil ticho Sirius, přitiskl si ho blíž a políbil na čelo. Rukou mu odhrnul pramen vlasů, který mu neposlušně padal do tváře a zastrčil za ucho. Měsíc se zatím přesunul do dalšího okna a svým světlem zaléval ležící těla z jiného úhlu.
„Severusi, přál bych si, abys taky prožil to, co já teď. Dovol mi to, prosím.“
Ze Siriusových očí vyzařovala touha a prosba o dovolení toho, po čem celá ta léta snil celou svojí duší. Netroufal si ale dotknout se toho těla, po kterém prahl, po kterém sténal touhou, než usínal. Bál se, že mu to Severus kvůli Lily nedovolí. Ale chtěl, strašně moc chtěl hladit a laskat a objímat a líbat to krásné, štíhlé tělo, přál si, aby se mu chvělo pod prsty, aby patřilo jen a jen jemu, chtěl vidět v jeho očích vlny rozkoše, toužil přivést Severuse až k vrcholu a dívat se mu přitom do obličeje a prožívat to zároveň s ním.
„Lily se to nedozví, slibuji,“ řekl téměř neslyšně.
Severus se vymanil z jeho náruče, nadzvedl se na loktech a upřeně se zahleděl na Siriuse.
„S Lily se známe už od dětství. Je to moje jediná kamarádka, nikoho jiného nemám. Mám ji opravdu velice rád a moc mi na ní záleží…“
Severus vybíral slova pečlivě a kladl důraz na každé slovo, které vyslovil. „… ale… můj problém je v tom, že … jaksi … mne holky nezajímají. Nikdy nebyl objektem mé touhy nikdo jiný… než ty,“ přiznal Severus.
Siriusovi chvíli mu trvalo, než pochopil, co mu teď Severus prozradil. Lily je jen kamarádka? Celou dobu se spolu jen přátelili, nic mezi nimi nebylo? Takže celá léta na ni žárlil zbytečně a trápil se bez důvodu. Merline, to se teda povedlo.
V úžasu dokořán otevřel oči a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu, až se mu zaleskly zuby. Přitáhl si Severusův obličej, sklánějící se nad ním a radostí mu vtiskl na ústa vlhký polibek. Převrátil ho na záda s úmyslem lehnout si na něj. Hlasitě zasténal a obličej se mu zkřivil bolestí, jako když švihne bičem. Padl zpátky na polštář a těžce oddychoval.
„Siriusi, tvé zranění …“ zakřičel ustaraný Severusův hlas.
Sirius se zvedl se na lokty, tentokrát pomalu a naklonil se nad jeho obličej. Křečovitě se usmál, zcela jasně ještě nebyl v pořádku, i když se ze všech sil přemáhal.
„Siriusi, nemusíš…“
Severusovy námitky byly okamžitě umlčeny polibkem.
„Ale já chci. Neboj, jsem v pořádku,“ ujistil ho Sirius, ale nezdálo se, že by Severuse dostatečně přesvědčil.
Sirius se loktem podepíral o polštář a druhou rukou se dotýkal Severusovy tváře, hladil ho po čele, po vlasech a dotýkal se prsty jeho rtů. Snažil se zahnat Severusovy obavy. Zahrnoval polibky každičkou část jeho obličeje a když Severus konečně zavřel oči a zcela se oddal jeho mazlení, políbil ho na oční víčka a šeptal mu něžná, romantická slovíčka.
„Krásný… dokonalý… přitažlivý… můj Severus…“ dýchal mu něžně na krk a vlhkými rty laskal Severusovu šíji.
„Jsi nádherná bytost…“ šeptal vzrušeně. „… jsi štěstí mého života…“
Jazykem prozkoumával ucho a pak vzal mezi rty ušní lalůček a cucal ho. Severus přerývaně oddechoval. Už jenom ta šeptaná vyznání ho vzrušovala k nevydržení. Siriusovy ruce nesměle klouzaly po porcelánově bílém, chvějícím se těle. Trochu se mu třásly léty odepíranou touhou hladit a laskat milované tělo.
„Nikdy tě neopustím… nikdy...“
Něžně hladil Severusova záda, pod citlivými prsty ucítil starou zahojenou jizvu a sklouzával rukou níž. Prsty se mu na chvilku zastavily v dolíčku na bedrech, pohrávaly si s ním a pak sklouzly ještě níž. Pohladil jemnou kůži zadku, otevřel dlaň a začal sval masírovat. Pak trochu zmáčkl a ze Severusových úst se vydral vzrušený vzdech.
„Miluji tě, Severusi,“ šeptal zastřeným hlasem do jeho pootevřených rtů.
Vysunul jazyk a strčil ho do mezery mezi jeho rty. Severus okamžitě nasál a vtáhnul Siriusův jazyk hluboko do svých úst. Olizoval ho, cucal a prozkoumával mu celá ústa. Sirius přesunul ruku na Severusova prsa a pokračoval v laskání jeho těla. Severus zasténal do jeho úst pokaždé, když prsty při průzkumu nového území objevovaly další a další citlivá místa.
„Jsi jenom můj…“
Sirius nahmatal bradavku a jemně ji třel v prstech. Toužil po tom, vzít si ji mezi zuby a kousat, ale při prvním pokusu mu v tom bolestivá rána na prsou zabránila. Musel si vystačit rukou. Hladil nahou hruď a prsty přejel po další jizvě. Nahmatal vystouplá žebra – Merline, jak je hubený – a sklouzl rukou k Severusově napřímenému penisu. Na tento okamžik myslel jen ve svých nejodvážnějších snech a najednou se ho může dotknout. Nemohl tomu uvěřit, dokud se zlehka nedotkl jeho špičky. Přejel třesoucí se rukou po zvlhlém žaludu a vychutnával ten dlouho odpíraný slastný pocit.
Ucítil Severusovo zachvění a to ho pobídlo k tomu, aby penis sevřel pevně do dlaně. Severusova reakce byla neuvěřitelná. Zasténal slastí, zabořil prsty do Siriusových zad a celý se roztřásl. Sirius zvedl ruku k ústům, naplival si do dlaně sliny a začal jeho penis hladit po celé délce. Sevřel ho pevně, tak jak to měl sám rád a začal ho třít. Opět šeptal Severusovi láskyplná slova.
„Tak nádherný... můj… můj,“ šeptal vzrušeně.
V Severusových očích se odrážely vlny rozkoše, sténal a svíjel se mu pod rukama a Siriuse to vzrušovalo na maximum. Sáhnul si druhou rukou do svého ztopořeného rozkroku. Přitiskl rty na Severusova rozechvělá ústa a divoce mu strkal jazyk dovnitř a ven a kousal ho do rtů. Severus vzdychal a sténal chtíčem a oplácel mu kousání. Sirius zrychloval pohyb v obou dlaních a všechny smysly měl opojené vzrušením. Nevnímal bolest na prsou a ztěžka dýchal. Severus se mu pod rukama zmítal a hlasitě sténal.
Vtom jeho ústa zakřičela „Siriusi!“ a šlachovité tělo se napnulo ve vlně orgasmu. Vyvrcholil do Siriusovy dlaně. Jeho dlouhé nehty se zatnuly do Siriusových zad a zanechaly po sobě krvavé škrábance jako od zvířecích drápů. Sirius sykl bolestí i vzrušením zároveň a fascinovaně hleděl do Severusova obličeje, zkřiveného vlnou orgasmu.
Jeho vzrušení se stupňovalo a přecházelo do fáze vyvrcholení. Bezděčně se mu z úst vydralo Severusovo jméno, tělo se mu nadzvedlo v slastné křeči a zkropil obě nahá těla semenem. Napnuté svaly se uvolnily, padl zády do peřin, přerývaně dýchal a poslouchal Severusův zrychlený dech u svého ucha.
Pomalu se oba zklidňovali, dech se zpravidelnil. Sirius otočil hlavu a pohledy se setkaly. Jejich první milování bylo nezkušené, ale neskutečně nádherné. Sirius zvedl ruku, aby pohladil ten jindy bledý obličej, teď krásně růžový dozvuky vášně a v půli pohybu se zarazil. Dlaň měl plnou Severusova semene.
Podívali se na sebe a tiše se zachichotali. Severus zvedl z podlahy plachtu a důkladně si oba navzájem utřeli z těl pot a zbytky svého chtíče. Shodili plachtu na zem a přitiskli se k sobě. Siriusovy oči jaspisové barvy se vpíjely do uhlových Severusových. Z obou párů očí přímo sršela láska, štěstí a oddanost. Nebylo potřeba vůbec žádných slov, ta by ten okamžik jen zkazila.
Sirius si všiml, že Severusovi stéká tenký pramínek krve ze rtu, jak ho v zápalu vášně pokousal trochu víc, než ve skutečnosti zamýšlel.
„Promiň,“ řekl omluvně.
Vystrčil jazyk a olízl mu pokousaný ret. Slízl krev, chutnala sladce. Pak mu zahrnul ústa polibky, aby mu vynahradil tu bolest.
„Ty taky,“ lišácky se pousmál Severus a výmluvně ho pohladil po čerstvě rozedrané kůži na zádech.
Sirius ho pevně sevřel v objetí, až zranění zaprotestovalo. Severus zalapal po dechu a téměř se lekl, že mu popraskají kosti.
„Severusi, nikdy se tě nevzdám, když vím, že mi mé city opětuješ. I kdyby to mělo znamenat konec přátelství s Jamesem.“
Severus se k němu přivinul ještě blíž a schoulil se do milované náruče. Nikdy v životě nebyl šťastnější a vychutnával si tuto chvíli každým kouskem svého těla a své duše. Přál si, aby to nikdy neskončilo.
„Tohle máš ode mne na památku. Bude ti mne to připomínat, když zrovna nebudeme spolu.“
Sirius sundal z krku řetízek, na kterém byl pověšený nádherný amulet. Byl z ryzího zlata ve tvaru šestiúhelníku a po celém obvodu měl vyryté starodávné runy. Uprostřed byl zasazený vzácný, broušený rubín. Precizní ruční práce.
„Ne, to nemůžeš…“ zaprotestoval Severus. Sirius mu položil prst na rty, aby zarazil jeho protesty..
„To je dědictví naší rodiny. Rudý rubín je symbolem čisté krve. Před staletími, v dobách templářských rytířů, tam až sahají kořeny našeho rodu, jej vyrobili skřeti,“ vysvětloval Sirius a zmáčknul amulet mezi prsty. Kov cvakl a víčko se otevřelo. Uvnitř se objevil zlatý erb rodu Blacků. Sirius řetízek bez přemýšlení přetáhl Severusovi přes hlavu.
„Nech si ho, nenávidím svou rodinu, s tou jejich mánií pro čistou krev,“ suše konstatoval.
„Siriusi, miluji tě. Nikdy mě nesmíš opustit, prosím. Zemřel bych.“
Myslel to smrtelně vážně. Bez Siriuse by jeho život neměl žádnou cenu. Teď už ne. „Chci být součástí tvého života. Chci, aby se dnešní noc opakovala zase,“ škemral.
„Fajn, ale příště bez té krve,“ dodal Sirius a lišácky se usmál.
Severusovo tělo se v jeho náruči zachvělo tichým smíchem. Choulili se k sobě v pevném objetí na posteli, kde oba přišli o panictví, nahá těla propletena do sebe. Svítalo.

Madam Pomfreyová vstoupila ráno do dveří ošetřovny s mastičkou na tácku, aby zkontrolovala a ošetřila zranění pana Blacka. Zarazila se, když uviděla v jeho posteli dvě spící nahá těla, v těsném objetí u sebe, v obličejích šťastné úsměvy. Přistoupila tiše k posteli a zatáhla závěs kolem nich. Odešla zcela nepozorovaně a doufala, že dnes na ošetřovnu nikoho nepřivezou.

*****

Sirius se začal tajně scházet se Severusem. Kradli si pro sebe každou volnou chvilku, jakoby chtěli dohnat to, co za celá ta léta zameškali. Nikdo nevěděl o jejich tajných schůzkách, nikdo ani netušil pravdu o jejich skutečném vztahu. Severus se z nějakého nepochopitelného důvodu vyhýbal návštěvám ve svém rodném domě a tak celé letní prázdniny strávili v Siriusově venkovském sídle, zamilovaní a šťastní, jako nikdy předtím.
Pettigrew nesl dost nelibě, že Black s nimi tráví čím dál míň času. Remus sedí jen v knížkách a poslední dobou s ním není žádná sranda a Sirius se hned po škole vždy někam vypaří. Něco se s ním děje, přemýšlel Pettigrew. Při jejich společné hodině lektvarů se Zmijozelem se Sirius vůbec nesoustředil a zkazil vše, na co sáhnul. U oběda si z něj pak dělali všichni tři legraci.
„Siriusi, ty máš holku,“ smáli se.
„Tsss,“ zasyčel vztekle Sirius, odstrčil nedojedený oběd a už zase někam pospíchal. Trojice se za ním pobaveně dívala a pak James spiklenecky promluvil.
„Určitě má holku. A je ze Zmijozelu. Viděl jsem, jak se pořád zamilovaně díval ke zmijozelskému stolu.“
Pettigrew hleděl zachmuřeně do talíře. Vůbec se mu nezamlouvalo, že Sirius kvůli nějaké hloupé holce odsunul Poberty na vedlejší kolej. Už si ani nevzpomínal, kdy naposled spolu pronásledovali jejich věčnou oběť, toho vystrašeného parchanta Srabuse. Chybělo mu to jeho ponižování a týrání.
Musí tomu přijít na kloub.

*****

Snape seděl v širokém, měkkém křesle, potaženém černým sametem. Seděl nervózně na samém kraji, i když pohodlné křeslo očividně lákalo k příjemnému sezení. Zachmuřeně se rozhlížel kolem sebe a cítil se dost nejistě v tom přepychu a luxusu, co ho kolem dokola obklopoval.
Včera ve Velkém sále přeletěla nad zmijozelským stolem sova a upustila mu do klína dopis. No … sova, byl to nádherný exemplář výra velkého, kterého si nemohl dovolit jen tak obyčejný kouzelník. Zprvu myslel, že se jedná o omyl, on nikdy žádné dopisy nedostává. Ale když vzal pergamen do ruky, uviděl úhledným písmem napsáno Severus Snape přičemž monogram S ve jménu i příjmení někdo vyšperkoval do tvaru svíjejícího se hada. Určitě někdo zmijozelský, pomyslel si. Rozlomil pečeť a četl:

Severusi, drahý příteli. Nesmírně by mne potěšilo, kdybys mě zítra večer navštívil na mém panství. Rád bych si s tebou zavzpomínal na naše společné časy a projednal jisté záležitosti. Budu se těšit, doufám, že přijdeš. Lucius Malfoy.

 

Nevěřícně koukal na to drobné písmo. Lucius Malfoy. Vzpomínal si na toho arogantního, nadutého aristokrata, proslulého posedlostí pro čistokrevný kouzelnický rodokmen. Školu skončil už před několika lety. Nikdy se s ním moc nekamarádil. Nechápal, proč si na něj teď po tolika letech vzpomněl. Zvědavost způsobila, že teď čeká na něj v jeho obrovské pracovně v komfortu, na který není zvyklý. Byl trochu nervózní, o Malfoyovi slyšel spoustu věcí, ale ani jednu kladnou. Už na škole byl obávaný a mocný, pověstný svojí panovačností a zvráceností pro cizí utrpení.
Snapeův zrak spočinul na velké knihovně, nádherném vyřezávaném kusu nábytku z mahagonového dřeva. Nezaujala ho ovšem ta precizní ruční práce, ale vzácné knihy, které byly pečlivě narovnané v policích. Severus se zvedl z křesla a popošel ke knihovně. Očima bloudil po jejich názvech.
Čistokrevné kouzelnické rody. Dějiny kouzel. Odkaz Salazara Zmijozela.
Knihy byly zachovalé, trochu zaprášené, jakoby se v nich dlouho nelistovalo, téměř jako nové.
Snapeovi najednou padl zrak na spodní polici knihovny. Sehnul se až dolů a překvapením vyjekl. S ústy dokořán otevřenými si prohlížel knihy, které nemohl nikde jinde vidět. Prstem opatrně klouzal po hřbetech starých, ohmataných knih, téměř se jich bál dotknout. Přímo z nich sálala černá magie.
Temná strana magie… Tajemství nesmrtelnosti… Neprominutelné kletby a zaklínadla… Síly Zla… Donucení pekla… Gothic a jeho rituály… Základy okultismu a exorcismu…
Úžasem otevřel oči dokořán. Samé zakázané knihy! Vzpomněl si, že už na škole si Lucius zahrával s temnou stranou. S chvějící se rukou sáhnul po tlusté knize s krátkým, ale neskutečně vystižným názvem. Byla vázaná v černé kůži a na přední straně a na hřbetu byl vrytý zdobený stříbrný nápis.
Magia Nigra. Černá magie.
Severus s roztřesenými prsty knihu otevřel…
„Zvědavost se někdy nevyplácí,“ ozval se nad ním pobavený hlas.
Severus sebou škubl a prudce zaklapl knihu, až se zvířil prach. Vrátil ji rychle zpátky a zvedl se. Lucius koutkem oka zahlédl titul, který Severuse tak zaujal a na rtech se mu objevil samolibý úsměv.
„Vítám tě, Severusi, příteli.“
Jeho hlas se hlasitě rozléhal po místnosti a zanikl v obrovském prostoru.
Lucius rozpažil ruce v uvítacím gestu, v pravé ruce svíraje svoji zdobenou vycházkovou hůl, vykládanou perletí, s rukojetí ve tvaru hadí hlavy s otevřenou tlamou a rozeklaným jazykem a se dvěma broušenými nefrity místo očí.
„Luciusi,“ řekl Snape úsečně.
„Rád tě zase vidím. Whisky… koňak… nebo víno?“ zeptal se Lucius a pokynul Severusovi rukou, aby se posadil.
„Skotskou,“ řekl Snape.
Ta se sem tak nějak hodila.
Malfoy přistoupil ke krbu, nalil do dvou skleniček jantarovou tekutinu a láhev položil zpátky na římsu. Jednu podal Snapeovi. Usadili se v přepychové pohovce, Malfoy se pohodlně rozvalil v jednom rohu, neposlušné bílé vlasy odhodil aristokratickým gestem z bledého obličeje dozadu. Snape si opět sedl jen na samý kraj do druhého rohu.
„Udělej si pohodlí, drahý příteli.“
Luciusův hlas zněl až moc sladce a až moc vtíravě.
„Proč …“ začal Snape, chtěl to mít co nejrychleji za sebou. „… proč jsi mě sem pozval, Luciusi?“
Necítil se tady ve své kůži. Jako by se ta černá magie vznášela všude kolem a zažírala se mu do kůže.
„Nebuď nervózní a napij se. To tě uvolní.“
Lucius přiložil sklenici k nosu, nasál čistou nasládlou vůni sladu a ovoce a ochutnal ušlechtilý nápoj. Převaloval ho labužnicky na jazyku a vychutnával delikátní, rafinovaně nezaměnitelnou chuť.
Severus pozvedl skleničku a usrkl. Nezdálo se, že by jakkoliv vnímal příjemnou, kořeněnou chuť tohoto lahodného moku. Estét Lucius pokrčil čelo. Je to úplný hřích takhle to nasávat bez požitku, znechuceně si pomyslel.
„Mluv k věci,“ pobídl ho Snape.
„Chtěl jsem opět viděl starého přítele. Nic víc,“ řekl Malfoy úlisným hlasem. Snažil se rozptýlit Severusovu nervozitu.
Snape vyčkával. Znovu se napil a přes okraj sklenice nespustil Malfoye z očí.
„Hodně jsem slyšel o tvém výjimečném talentu v lektvarech,“ začal tedy Lucius a pronikavě se zahleděl na něj svýma ocelově šedýma očima.
Severus si jen nervózně poposedl.
„Možná bych věděl, kde bys mohl svůj talent využít,“ promluvil záhadně.
„Buď konkrétní, Luciusi.“
Severus vyprázdnil zbytek své sklenice na jeden lok. Cítil, jak mu blahodárná tekutina stéká dolů hrdlem a příjemně hřeje v žaludku. Rozproudila se mu krev v žilách.
Lucius se pousmál. Postřehl v jeho hlase první stopy zvědavosti a zájmu. Zvedl se, popošel ke krbu, nalil na dno obou skleniček lahodný destilát a láhev whisky vzal sebou.
„Mí přátelé v jistých… kruzích…by měli zájem o schopného kouzelníka tvých kvalit,“ kul Lucius železo, dokud bylo horké. „S tvým talentem můžeš dokázat velké věci.“
Severus převrátil do sebe obsah skleničky. Lucius se opět zamračil.
Ze Snapea ale spadla nervozita, možná to ovlivnil ten příjemný pálivý pocit v žaludku, možná to teplo, co se mu rozlévalo žílami. Pohodlně se opřel do měkké, hluboké pohovky.
„Probudil jsi ve mně zájem, Luciusi. Povídej dál.“
Malfoyovi se nepatrně zvedly koutky úst a přimhouřil oči. Přátelský rozhovor se zatím ubíral slibně, podle jeho představ. Dolil Snapeovi skleničku, naklonil se blíž a tichým, ale naléhavým hlasem pokračoval.
„Přidej se k nám, ke služebníkům Pána zla, Severusi, a budeš mít všechno, po čem toužíš. Náš Pán se bohatě odměňuje svým věrným,“ přešel konečně k věci Lucius a sledoval Snapeovu reakci zpod přivřených víček.
Severusova ruka, nesoucí skotskou ke rtům, se v půlce pohybu zastavila a několik vteřin zůstalo jeho tělo jako zkamenělé. Ruka se vrátila zpátky do klína, ústa nějak přestala bažit po zlatavé lihovině.
Hmm, tak takhle to je, pomyslel si. Slyšel již hodně o lordu Voldemortovi. Slavný mocný čaroděj, který se dal na cestu Zla. Jak se jeho moc stupňovala, řady jeho fanatických přívrženců Smrtijedů se geometrickou řadou rozšiřovaly. Takže tenhle panovačný dědic Malfoyů vstoupil do jeho služeb. To se vlastně dalo čekat. Lucius byl schopný kouzelník a nikdy se netajil svou zaníceností pro černou magii.
Zběsile přemýšlel.
Lucius mlčel, pozoroval Snapea ocelovýma očima, zúženýma do úzkých štěrbin. Nechával ho, aby strávil tuto informaci, dával mu čas, aby se s tím vypořádal. Vyčkával.
„Ne,“ promluvil nakonec rozhodně Snape.
„Ne?“
Zklamání v Luciusově hlase by se dalo chytit do dlaně.
„Nepochopil jsi to? Nemám zájem,“ zavrčel Snape a zvedal se k odchodu.
Lucius mu rukojeť své vycházkové hole přitiskl na prsa a zabránil, aby se postavil. Vmáčkl ho zpátky do pohovky.
„Počkej ještě, Severusi,“ řekl téměř prosebným tónem. „Věděl jsem, že tvoje rozhodnutí nepadne hned, že potřebuješ čas na rozmyšlenou …“
„Ale mé rozhodnutí už padlo, Malfoyi.“
„Vyslechni mě, prosím, a pak můžeš odejít.“
Snape nevěděl, proč zůstal sedět, nepochopil, proč dal Malfoyovi tuto šanci, nerozuměl tomu, když jeho hlas proti své vůli řekl.
„Mluv.“
Lucius si poposedl blíž k Severusovi.
„Vím, že potřebuješ čas. Můj pán přijímá do řad svých stoupenců Smrtijedů nové, schopné služebníky. Potřebuje talentované kouzelníky, kteří by mu věrně a oddaně sloužili. Ty máš nejlepší předpoklady stát se dobrým Smrtijedem, Severusi, tak nezahoď nepromyšleně svůj talent. Náš Mistr hledá schopného a mladého kouzelníka, který se dobře vyzná v náročné vědě a přesném umění přípravy lektvarů. Myslím, Severusi, že hledá… tebe.“
Lucius si přisedl ještě blíž ke Snapeovi, naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha.
„Pán Temna tě naučí, jak očarovat mysl, jak omámit smysly, jak stáčet slávu a jak uložit a zachovat smrt. Nenech si proklouznout mezi prsty svoji jedinečnou šanci.“
Lucius se odmlčel a nechal Severuse strávit jeho slova.
Snape už několik minut zamyšleně pozoroval komplikovaný vzor na drahém koberci. Zvedl ruku se sklenkou skotské ke rtům a vypil celý její obsah. Nutně potřeboval trochu vzpružit. Na jazyku ucítil pevnou chuť ostrých sladových tónů, vyvažujících vanilkovou sladkost. Převaloval mok v ústech a vychutnával si ten požitek.
„Proč… proč bych měl…“ zaprotestoval Snape.
Znělo to dost nepřesvědčivě.
„Protože jsi Vyvolený. Protože Temný pán tě může udělat mocným, obávaným a uznávaným. Protože za věrné služby nabízí slávu, moc a respekt.“
Jeho hlas zněl až fanaticky.
„Kdo o to stojí?“ podrážděně reagoval Snape, nechtě si za žádnou cenu připustit, že při Luciusových slovech se mu chvěje tělo vzrušením a ježí se mu chlupy na těle. Olízl si rty, na kterých ulpěla kapka skotské.
„Ty o to stojíš, Severusi,“ řekl panovačným hlasem aristokrata Malfoy. „Léta tě systematicky šikanují, protože se sám nedokážeš ubránit, protože jsi slabý a bezmocný. Ale ty to můžeš změnit, jediným svým rozhodnutím můžeš dosáhnout toho, aby se tě báli, aby tě uznávali, aby tě respektovali. Můžeš mít v ruce moc, o jaké se ti ani nezdá.“
Severusovi bilo srdce na poplach. Bál se, že mu vyskočí z hrudi.
„Luciusi, já nemohu…“
Jeho chabé pokusy odolávat se jemu samému zdály směšné.
„Ale můžeš. Když něco moc chceš, tak toho dosáhneš.“
Malfoy si sedl těsně vedle Snapea a pravou ruku mu položil na ramena. Rukojeť vycházkové hole se dotkla Severusova kolena. Kovový had s rozšklebenou tlamou mu pomalu klouzal po stehně nahoru. Ve slabinách se mu tlama na chvíli zastavila. Přitlačila na jeho rozkrok. Severus nahlas polknul, až mu naskočil ohryzek. Nemohl se ani hnout, jakoby ho ty mrtvé hadí oči uhranuly. Cítil se jako bezbranná kořist, vyděšeně sledující přibližujícího se predátora. Hadí hlava se plazila dál nahoru. Vylézala mu pomalu po hrudi, plížila se mu k hrdlu. Vyšplhala až ke krku, zahákla se za knoflíky kabátu a přitáhla mu tvář k Luciusově vzrušenému obličeji. Severus byl jako paralyzován, svaly ho neposlouchaly a nezmohl se na žádný odpor. Zdálo se mu, že ani nedýchá, plíce mu daly výpověď. Lucius se sklonil k jeho uchu, až se mu rty dotýkaly ušního lalůčku a hlas mu přešel do téměř neslyšitelného šepotu.
„To je moc, Severusi, a ty ji můžeš mít.“
Odtáhl se.
„Nechci tvé rozhodnutí hned.“
Severus zíral vytřeštěnýma uhlově černýma očima do prázdna a cítil, jak mu po zádech stékají kapičky ledového potu. Zíral do jednoho bodu ve vzduchu, ani nepostřehl, že se Lucius vzdálil.
„V pořádku, Severusi?“ zeptal se Malfoy pobaveně a vložil mu něco těžkého do klína.
„Vítej na zcestí,“ dodal se záhadným úsměvem.
Severus sklopil zrak dolů. Třesoucími se prsty pohladil jemnou černou koženou vazbu.

*****

„Severusi, vůbec se mi nelíbí, do čeho tě chce ten šlechtický parchant vtáhnout,“ konstatoval později Sirius, když leželi zpoceni vedle sebe na posteli v Komnatě nejvyšší potřeby.
„Nemysli na to. Nemám zájem stát se Voldemortovým služebníkem,“ uklidňoval ho Severus.
„Tu knihu jsi vůbec neměl přijmout, je plná zla a temné magie,“ dělal si dál obavy Sirius.
„Rád bych si ji prohlédl. Čistě ze zvědavosti, samozřejmě. Takovou knihu nikde neuvidíš, dokonce ani v knihovně v oddělení s omezeným přístupem.“
Severuse myšlenka nahlédnout do této tajemné knihy neopustila a byl rozhodnut prolistovat si ji, až bude sám.
„Severusi, prosím tě, nenech se zatáhnout do Temnoty, ať ti Malfoy slíbí cokoliv. Nescházej se už s ním.“
Sirius se nemohl zbavit neblahé předtuchy.
„Co když sám nechci stát se Smrtijedem? Pusť to radši z hlavy a netrap se tím. A pojď sem ke mne.“
Severus si něžně přitáhl Siriusovu kudrnatou hlavu na rameno a snažil se rozptýlit jeho myšlenky. Sirius se otočil k němu a zvedl k němu smutné modré oči. Severus mu odhrnul neposlušné vlasy z čela a políbil ho doprostřed.
„Mám o tebe velký strach. Zemřel bych, kdyby se ti něco přihodilo,“ nevzdával se Sirius.
Zamyšleně hladil alabastrové Severusovo tělo, dotýkal se jemně konečky prstů jeho zad. Kůži mu brázdily ošklivé jizvy.
„Severusi, ještě nikdy jsi mi neřekl, jak jsi přišel k těmto starým jizvám. Nejsou od kleteb a uřknutí, to poznám.“
Severus odtáhl jeho dlaň pryč z dosahu jizev a položil si ji na tvář. Jeho staré jizvy byly vždy citlivé téma, o kterém se nechtěl bavit.
„Jsou… od otcovy oblíbené… středověké zbraně. Nechci o tom mluvit.“
Smutně se usmál, aby zaplašil špatné vzpomínky. Sirius ho políbil na husté černé řasy a dýchl mu na víčka, když přivřel oči. Tu smutnou tvář chtěl opět vidět šťastnou a spokojenou. Naklonil se nad něj a políbil mu místo na krku těsně nad krční tepnou, o kterém už dávno zjistil, že tam Severus velice citlivě reaguje na jeho doteky. Vystrčeným jazykem mu začal přejíždět po jeho erotogenní zóně. Cucal mu ušní lalůček, strčil jazyk do ucha a pak jemně fouknul. Na Severusově tepně pocítil zvýšení frekvence tepů a postřehl zrychlení jeho dechu. Cítil, že i jemu samému začíná krevní tlak prudce stoupat a divoce narážet na vnitřní stranu žíly.
„Dáme si druhé kolo, co ty na to?“ zastřeným hlasem zašeptal Severusovi do ucha.

*****

Moc Pána Temna se šířila jako mor a zaplavovala zlem celý kouzelnický svět. Za Voldemortem stála armáda jeho věrných, slepě oddaných stoupenců, neštítících se ničeho, ani vraždy. Všude se šířil strach a obavy z temné budoucnosti.
Sirius spěchal k vrbě a ohlížel se přes rameno, jestli ho někdo nesleduje. Slíbil sice svým třem kamarádům, že dnes večer s nimi oslaví úspěšně udělanou zkoušku, ale odpoledne dostal vzkaz od Severuse, že se sejdou večer v Chroptící chýši. Vymluvil se na něco přátelům a nenápadně se vytratil. Musí Severuse dnes konečně vidět. Merline, jak dlouho už se nesetkali. Zkoušky jim dávají pořádně zabrat. Přidal do kroku, aby byl u něj co nejdříve.
Na bradavické pozemky se snášelo šero.
Sirius znehybnil vrbu a proplazil se tunelem do chatrče. Strčil prudce do dveří, které se s vrzajícím skřípotem otevřely a zahlédl Severuse, opřeného o rozpadající se stůl.
„Severusi.“
Jediným skokem se vrhl k němu. V Severusově hezkém obličeji se objevil šťastný úsměv, rozpřáhl doširoka ruce a přitiskl přítele ve své náruči. Zasypal ho tisícem drobných polibků.
„Bože, Siriusi, tak moc jsem se těšil na tebe, myslel jsem, že se zblázním touhou po tobě, na nic jsem se nemohl soustředit,“ šeptal tiše a něžně hladil hřbetem dlaně jeho rozpálené tváře.
„Severusi, neztrácejme čas, tak moc tě chci.“
Sirius začal nedočkavě líbat tu milovanou tvář, až se Severus zalykal pod jeho divokými polibky. Sirius shodil z ramen svůj hábit do prachu a rychlým pohybem zbavil hábitu i Severuse. Se rty, přitisknutými na Severusových ho rychlým krokem nutil couvat před sebou a prudce ho přimáčkl ke zdi. Chatrné zdi dřevěné chýše vrzavě zavzdychaly. Nedočkavě začal rozepínat početné množství knoflíčku na jeho černém kabátě, ale nakonec ho netrpělivě rozerval, až jim knoflíčky lítaly kolem hlavy. S ústy pořád přisátými na Severusových rtech mu strhnul překážející kabát i černou košili a odhalil nahou hruď. Konečně se odlepil od Severusových úst, sklonil hlavu a se zrychleným dechem hladil a líbal nahá prsa.
Severus se chvěl vzrušením, miloval tuto Siriusovu divokou hru. Sirius mu rychle rozepnul pásek a kalhoty a stáhnul je do kolen. Chtivě obejmul do dlaně Severusův nádherný, štíhlý penis a vzrušeně ho hladil a třel. Pak najednou prudce Severuse otočil k sobě zády, pohladil ho po jemné kůži jeho zadku a drsně ho ohnul přes chátrající stůl. S nedočkavými prsty si rozepnul poklopec a vyndal svůj vzrušený napřímený penis. Sáhl do kapsy pro lahvičku a gel nanesl na svůj žalud a prsty. Strčil je k Severusově otvoru, vydatně nanesl kolem a namířil mezi Severusovy půlky svoji nedočkavou erekci. I když se celý třásl touhou, co nejopatrněji, aby Severusovi neublížil a nezpůsobil moc velkou bolest, tlačil penis do jeho těla. Když bolest plynule přešla v rozkoš, dlaněmi objal Severusovy štíhle boky a začal prudce přirážet. Naplno popustil uzdu svého chtíče. Z hrdla se mu draly slastné vzdychy a zrychloval pohyb.
Ztrouchnivělé dřevo sténalo pod jejich těly. Severus křečovitě svíral okraje stolu, obličej stažený slastnou křečí, tmavé oči obrácené v sloup a z pootevřených rtů se mu dralo přerývané, slastné vzdychání. Siriusova divoká touha po jeho těle ho dováděla téměř k šílenství. Najednou se jeho nehty zaryly do dřeva a zanechaly po sobě hluboké bílé rýhy jako od drápů vlkodlaka. Zakřičel na samém vrcholu rozkoše a vyvrcholil pod sebe na desku stolu. Siriuse jeho vzrušený křik připravil o rozum, ještě několikrát v rychlých intervalech přirazil a prudce vystříkl tělní tekutinu do Severusova škubajícího se těla. Zaklonil hlavu dozadu a vydal z hrdla hlas jelena v říji.
Sirius zničeně klesnul na Severusova zpocená záda, popadal dech a z čela mu stékaly do očí kapičky potu. Obě těla se ještě cloumala dozvuky milostného aktu a hlasité oddechování prostupovalo místností, zaplněnou rozvířeným prachem z prudkých pohybů.
Nemohli ani tušit, že je škvírou ve dveřích celou dobu sledovaly potkaní oči Petra Pettigrewa.

*****

„To nemyslíš vážně, Červíčku. To nemůže být pravda.“
Potter nemohl, nechtěl uvěřit tomu, co jim teď prozradil Pettigrew. Nervózně přecházel sem a tam po půlnoční společenské místnosti a vrtěl nevěřícně hlavou tak prudce, že mu brýle nadskakovaly na nose. Tušil, že Sirius má někoho ze Zmijozelu, nepředpokládal sice, že je to … kluk… no budiž, ale nikdy, nikdy by ho ani ve špatném snu, ani v té nejhorší noční můře nenapadlo, že to bude ten zparchantělý Srabus.
„Ne… ne… tomu nevěřím,“ bojoval s tím a prohrával.
„Sledoval jsem ho od chvíle, jak se vypařil a všechno jsem viděl,“ podlézavě ho přesvědčoval Pettigrew.
„Neměli byste se do toho vůbec starat, nemyslíte, že je to jen Siriusova věc?“ zvedl hlavu od knížky Remus. „Každý máme nějaké své tajnosti.“
Věděl dobře, o čem mluví. James se posadil do křesla ke krbu a v hlubokém zamyšlení zíral do žlutých plamenů.
„Ten zmijozelský had za to tvrdě zaplatí,“ řekl záludně a v očích se mu zablýsklo.

*****

Severus se plížil hustou černotou z hradu. Všude byla tma jako v pytli, obloha zatažena těžkými mraky. Severus ale znal tu cestu i poslepu.
U večeře našel pod svým talířem na stole lístek s textem Dnes večer na obvyklém místě. Nebyl podepsaný, ale Severus neměl pochyb o tom, kdo mu lístek poslal. Bylo to sice od Siriuse dost riskantní, mohl to najít kdokoliv, ale moc nad tím nepřemýšlel a pospíchal za ním.
Když se přiblížil k vrbě, uviděl u ní tmavou siluetu postavy. To bude jistě Sirius, pomyslel si a srdce mu poskočilo. Přidal do kroku.
Černé mraky se pomalu přetrhávaly, na obloze sem tam prosvítal malý kousek nebe s hvězdami.
„Snape, co tady děláš v tuto noční hodinu?“ ozval se najednou vyděšený hlas. Špatné bylo, že nebyl Siriusův.
Severus se překvapeně zastavil, v chabém světle hvězd poznal Lupina.
Z černého stínu visících vrbových větví vystoupila další postava.
„Dává si tady romantické rande pod hvězdami, viď Srabusi.“
Severus ztuhnul. Poznal dobře známý nenáviděný hlas a přeběhl mu mráz po zádech.
„Ty o tom něco víš, Jamesi?“ zděšeně se otočil Lupin na Pottera. „Tys ho sem vylákal? Zrovna dnes?“
Lupinův hlas se zajíkal.
„Rád bych ho poučil, aby dal od Siriuse ruce pryč, úchyl jeden,“ řekl zlostně Potter a prudkým pohybem vytáhl hůlku. Snape rychle vytasil tu svou, připraven k obraně.
Ze tmy vystoupila další postava. Peter Pettigrew se s odporným úšklebkem postavil po boku Pottera a mířil hůlkou na Snapea. Všichni tři se navzájem pozorovali nenávistnými pohledy.
„Ne! Nedělejte to!“
Lupin se s roztaženými pažemi postavil mezi ně a Snapea.
Mraky se roztáhly a odhalily rozzářený měsíc v úplňku. Jeho světlo osvítilo celou krajinu a dopadlo na mýtinu u vrby.
„Severusi, pro smilování, uteč!“ zakřičel na něj naléhavě Lupin.
Remusův hlas se najednou uťal. Ztěžka zvedl hlavu a vyděšenýma očima se zahleděl do jasného kotouče. Měsíční paprsky sklouzly po jeho bledém, šrámy a jizvami protkaném obličeji. Zornice tmavě zelených očí se rozšířily a oční bělmo se krvavými vlásečnicemi zbarvilo do červena. Na zádech a na hřbetech rukou mu praskala kůže a celé tělo se mu třáslo v bolestivé křeči. Křičel z plna hrdla a křik se plynule měnil ve zvířecí řev. Prsty se mu zkřivily a nehty narostly o několik centimetrů a proměnily se v zahnuté, ostré drápy. Zuby se prodloužily do ostrých tesáků, hlava se mu protáhla do tvaru vlčí tlamy a z koutků mu visely sliny. Tělo se mu vytáhlo do dvoumetrové výšky a pokrylo se srstí a vlčími chlupy.
Severus vyděšeně zíral nahoru do krvavých očí vlkodlaka v konečné fázi proměny.
Vlkodlak zaskučel tou bolestnou proměnou a vyhrbil záda. Najednou se vzepjal na zadní a hlasitě zacvakal čelistmi. Zvedl mohutnou vlčí hlavu a táhle zavyl na měsíc. Příšerné vytí se neslo široko daleko. Severusovi se z toho děsuplného kvílení zježily chlupy na rukou. Stál přímo proti vlkodlakovi v plné jeho síle.
Zvíře najednou otočilo hlavu k němu. V krvavých očích se mu odráželo šílenství duše. Chřípí se mu chvělo, jak nasával pach strachu. Ozvalo se temné bublající zavrčení, vlk padl na všechny čtyři, pomalu se plížil k němu a nespouštěl z něj své rudé oči. Z hrdla mu klokotalo tiché vrčení.
Snape jako zhypnotizovaný třeštil zrak na přibližujícího se netvora, neschopen jakéhokoliv pohybu.
Najednou se ze tmy vyřítil uřícený Sirius a zoufale zařval: „Uteč, Severusi! Proboha, utíkej!“
Snape se k němu otočil a nevěřícně a šokovaně sledoval, jak se Sirius proměňuje. Na pomoc mu přiběhl vystrašený Potter, zjevně si uvědomující, že svůj čin přehnal.
Vlkodlak se zastavil, svaly na zadních nohou se napnuly v přípravě ke skoku a vrhnul se na Snapea.
Severus si v panické hrůze instinktivně zakryl obličej do paží a skrčil se, očekávaje dopad těžkého těla na svá záda.
Ze tmy, z místa, kde ještě před vteřinou stál Sirius, se vyřítil obrovský, černý pes a vrhnul se vlkodlakovi po krku. Srazili se uprostřed nedokončeného skoku. Náraz je oba odhodil několik metrů daleko. Rvali se na zemi, kousali se a trhali si kusy masa z těla. Síly obou predátorů byly vyrovnané.
Severusovy dlouhé nohy se vyděšeně rozběhly pryč, daleko od hrůzné scény. Běžel, co mu síly stačily, běžel, jako ještě nikdy, nezastavoval se, neotáčel se. Myšlenky mu zběsile lítaly hlavou. Ten prašivý Lupin je vlkodlak. A Sirius zvěromág. V poslední chvíli mu pomohl uniknout ze spárů té zrůdy.
Když vbíhal do brány hradu, uslyšel vzdálené vytí vlka. Z temnoty daleko za jeho zády dolehlo k němu hlasité zaskučení psa, plné bolesti.
Prudce se zastavil.
Sirius!
A pak už jen mrtvé ticho.

*****

„Severusi, bože, Severusi. Všude jsem tě hledal. Jseš v pořádku?“ šeptal mu do vlasů ustaraný Siriusův hlas. Pevně ho svíral v objetí, konejšil ho, hladil po vlasech, ze všech sil se snažil zaplašit mu ty hrůzné vzpomínky na dnešní noc.
Severus nepřítomně zíral do prázdna a choulil se v Siriusově náruči, bezbranný, jako malé dítě a hledal v ní kousek bezpečí. Hlasitě štkal, až jeho hruď při každém nádechu nadskočila a tělo se mu neovladatelně chvělo. Sirius ho sevřel ještě pevněji a kolébavým pohybem a tichým ššš se ho snažil zklidnit. Na nikom a na ničem na světě mu nezáleželo víc, než na tomhle bezbranném uzlíčku, který ochraňoval ve své náručí.
Co to, proboha, toho Jamese napadlo, vylákat Severuse k vrbě, vždyť musel přece vědět, že je úplněk. Rychle zahnal myšlenku na to, co by se stalo, kdyby neměl u sebe Pobertův plánek a včas neuviděl, kam míří Severusovy kroky.
Zůstal s ním celou noc v Komnatě, neopustil ho ani na chvíli. Severus několikrát za noc zvracel, Sirius vše uklidil čistícím kouzlem a uložil ho do postele. Sám byl k smrti unavený a vysílený po prodělaném boji, ale seděl u něj až do rána na kraji postele, nezahmouřil ani oko. Hladil ho a s obavami hleděl na jeho bílý, vystrašený obličej a do nepřítomných, děsem rozšířených zřítelnic. K ránu mu namíchal trochu lektvaru na bezesný spánek a oddechl si, když Severus konečně zavřel oči a hlava mu klesla k levému rameni.
Celé hodiny trvalo, než Severus konečně začal vnímat své okolí, a dalších několik hodin, než se uklidnil natolik, aby byl schopen konečně promluvit. Když si ale všiml, že Sirius byl celý potrhaný a zakrvácený po zuřivém boji s vlkodlakem, propadl dalšímu beznadějnému zoufalství.

*****

Celý týden se Severus vyhýbal setkání se Siriusem. Chtěl být sám, chtěl si utřídit své myšlenky a po svém se vyrovnat s tou příšernou událostí. Doteď pokaždé Potterovi oplácel jeho kletby kletbami, prokletí prokletími, uřknutí uřknutími. Teď ale nemohl nic. Ta bezmoc ho ničila. Tentokrát zašli příliš daleko a to se neodpouští. Prahl po satisfakci.
Snape víc, než kdy jindy, myslel na setkání s Luciusem. Hlavou mu pořád vířila jeho slova, na nic jiného už nedokázal myslet.
Temný pán tě může udělat mocným, obávaným, uznávaným.
Už nechtěl být tím týraným a ponižovaným.
Za věrné služby nabízí slávu, moc a respekt.
Už nechtěl být slabým a bezmocným.
Sláva… moc… uznání…
Chtěl, aby se ho báli, chtěl aby ho uznávali.
respekt… autorita… pomsta…
Chtěl mít neomezenou moc, chtěl, aby se před ním třásli.
Mocný… obávaný… uznávaný… respektovaný…
Severus se rozhodl.

*****

Snape vcházel do těch známých obrovských prostor, ve kterých se ještě před pár měsíci cítil tak nervózně a nejistě. Dlouhý, černý plášť za ním vlál jako ve větru. Vplul do dveří sebevědomě, jako obrovský černý smrtihlav.
„Severusi, to je milé překvapení.“
Lucius mu vyšel vstříc, s pravou rukou majestátně napřaženou na uvítání.
Okamžitě si všiml, že do dveří vešla osobnost. To nezkušené štěně, které se tady před nedávnem třáslo, vyrostlo v dospělého vlka. Z rozklepaného a ustrašeného Snapea nezbylo nic, sálalo z něj něco téměř ďábelského. Ta Snapeova náhlá proměna v něm vyvolávala podivné mravenčení na zádech. Spokojeně se pousmál.
Severus přistoupil k Luciusovi, stiskl mu nabízenou ruku a uvítal se s ním v lehkém objetí. Ucítil vůni drahého parfému.
„Děkuji, že si mě hned přijal,“ zamumlal Snape a sarkasticky ohrnul pravý koutek horního rtu.
„Vždy tě rád vidím, příteli. Posaď se. Něco k pití?“ zeptal se Malfoy a zamířil k baru.
I když byl v domácím, měl na sobě drahé oblečení ve zmijozelské barvě. Nikdy neměl jiné, než drahé. Nestačil se ani převléknout do hábitu, když se Snape u domácího skřítka vehementně domáhal, aby ho Malfoy okamžitě přijal.
„Skotskou. Samozřejmě.“
Snape se posadil do mohutného křesla a pohodlně si opřel lokty.
Malfoy k němu přistoupil a podal mu skleničku s nápojem. Jak natáhl k němu ruku, poodhrnul se mu rukáv a odhalil na vnitřní straně předloktí Znamení Zla. Lucius rychle ruku stáhnul. Sedl si na opěradlo Severusova širokého křesla, levou ruku si položil za Snapeovu hlavu na ušák a začal svůj obřadný rituál pití whisky.
„Čemu vděčím za tvou pozdní návštěvu?“ zeptal se samolibě po chvilce, když přičichl, nasál a ochutnal ohnivý nápoj.
Snape ucítil na zátylku Luciusovy prsty. Otočil k němu hlavu. Malfoy se svým ledovým pohledem zpříma zahleděl do hlubokých černých očí. Severuse zamrazil nepříjemný pocit vplouvání do své mysli a rychle odvrátil zrak.
„Potřebuji pomoc,“ řekl stručně.
Luciusovi neuniklo, že Severus stiskl rty a zachvěl se mu hlas.
Malfoy pozvedl obočí.
„Rád pomohu starému příteli.Tak povídej, co ode mne potřebuješ?“
Severus vstal, Lucius v rámci základních pravidel společenské etikety vstal taky.
Snape hrubě uchopil Malfoyovu levou ruku, vyhrnul mu rukáv a odhalil Voldemortův cejch.
„Tohle. Chci být Smrtijedem. Doveď mě ke svému pánovi.“

*****

Sirius se skoro celý měsíc od té nešťastné události zoufale snažil o setkání se Severusem. Bylo to ale jako chytat vítr. Jeho vzkazy s prosbami o schůzky zůstaly nevyslyšené, Sirius vždy marně čekal několik hodin na něj. Severus vynechával hodiny, které měli společně se Zmijozelem a když se vůbec někdy objevil ve Velké síni, tak se pořád koukal přes celý sál k nebelvírskému stolu po Siriusovi, ale hned jak Sirius zamířil za ním ke stolu, Severus se okamžitě zvedl, nedojedené jídlo nechat ležet na místě a prchal pryč. Už ani nesedával na svém obvyklém místě v rohu sálu, ale uprostřed a co bylo nepředstavitelné, byl obklopen nejhorším zmijozelským podsvětím.
Sirius to nevzdával a číhával na něj ve sklepení přímo před branami do jeho koleje, ale Severus šel pokaždé v doprovodu několika kamarádů a k Siriusově nelibosti samé zmijozelské chátry.
Dnes večer, jako už kolikrát předtím, se zase krčil v boční chodbě ve sklepení, když najednou uviděl Severuse blížit se po chodbě. Byl sám. Vykročil ze tmy, chytil překvapeného Severuse za hábit a vtáhl ho do tmavé chodby. Tichým povelem Lumos posvítil svojí hůlkou Severusovi přímo do obličeje. Celý měsíc se chystal na to, jak mu vynadá za to, že se mu vyhýbá, jak mu vyčte jeho podivné chování, jak ho pořádně zmáčkne, aby mu vysvětlil, co se to s ním děje.
Místo toho ho přitiskl na studenou zeď sklepení, chytil mu hlavu do dlaní a začal ho divoce a bláznivě líbat. Srdce mu zaplesalo, když mu Severus jeho vášnivé polibky oplácel. Cítil se jako v sedmém nebi, Merline, jak dlouho mu bylo odepřeno líbat tu milovanou tvář, hladit to štíhlé nádherné tělo. Hůlka mu vypadla z ruky, spadla na zem a zhasla. Do chodby problikávalo slabé vzdálené světlo pochodní z hlavní chodby.
„Severusi… Severusi…“ šeptal naléhavě, „…proč mi tohle děláš, co se s tebou děje, že se mi vyhýbáš.“
Severus ho hladil po vlasech a zahrnoval mu celý obličej polibky.
„Nechtěj to vědět. Nech to být, Siriusi. Prosím tě o to.“
„Severusi, miluji tě víc, než svůj život, jak bych to mohl nechat být? Co se děje? Řekni mi to, prosím tě.“
Odtáhl se od něj, zvedl hůlku a opět ji rozsvítil.
„Nemohu ti nic říct. Bude to pro tebe lepší, když nebudeš vědět nic.“
„Ale já to chci vědět. Musím to vědět. Moc mi na tobě záleží,“ ustaraně naléhal Sirius. „Nelíbí se mi lidi, s kterými se stýkáš. Dolohov, Macnair, Notte, Selsyn. Dej od nich ruce pryč, zahrávají si s černou magií. Ještě tě dostanou do maléru.“
„Jsou to mí přátelé a nikdo s tím nic nenadělá. Ani ty, Siriusi. Skutečně to nech být, prosím tě.“
„Musím přece vědět, co se to mezi námi stalo. Dlužíš mi to.“
Siriusův hlas se chvěl strachem a obavami. Svítil Severusovi přímo do obličeje a koukal mu upřeně do očí. Připadalo mu, že nahlíží do přehluboké studny bez vody.
Dlouho si hleděli do rozšířených zorniček, ale Severus pak provinile uhnul zrakem. Několik dlouhých vteřin hleděl do země, ale pak se rozhodl, že si Sirius rozhodně zaslouží znát pravdu, ať je jakákoliv.
„Udělal jsem… hroznou věc. Musel jsem.“
Velice těžce se mu o tom mluvilo, protože i když se sám z vlastní vůle tak rozhodl, Siriusovi to velice ublíží.
„Nebudeš s tím souhlasit,“ řekl tiše.
Pomalu si vyhrnul rukáv a odhalil Voldemortův cejch. Sirius sklonil špičku hůlky k jeho předloktí a ztratil dech. Vyděšeně koukal na černou lebku, které místo jazyka vylézal z úst svíjející se had. Začal se s ním točit celý svět. Zavrávoral a kolena se mu podlomila. Severus ho chytil do náruče a pevně objal.
„Ty jsi… Smrtijed … ty jsi… se k nim přidal… jsi služebník Zla…“ mumlal bolestně a ze rtů mu vyšel přidušený sten. „Ne… bože, ne… to nemůže být pravda.“
„Nechci tě do toho zatáhnout taky, proto se už nesmíme scházet,“ zašeptal Severus do té vyděšené tváře.
„Ne… ne… řekni, že to není pravda…“ slova nešla Siriusovi z vyschlého hrdla ven.
Namáhavě polkl.
„To znamená… rozchod?“ s němou výčitkou k němu zvedl nebesky modré oči, vlhkem od slz světlejší, než jindy.
Severus neodpověděl. Pevně ho svíral v objetí, vychutnával všemi smysly ty poslední společné chvilky. Položil si Siriusovu hlavu na své rameno, nořil obličej do záplavy hustých černých vlasů, něžně hladil milované tělo, zhluboka nasával jeho mužný pach, aby si ho navždy zapamatoval. Pak pomalu, jemně, křehce vzal Siriusův obličej do dlaní, otočil k sobě a zadíval se mu do tváře, zmáčené slzami. Odhrnul mokré vlasy z čela a bříšky palců mu otřel vlhké oči, políbil jedno oko, pak i druhé. Na rtech ucítil slanou chuť.
„Miluji tě, Siriusi,“ zašeptal mu do pootevřených úst. „A navždy budu. Chci, abys to věděl.“
Prstem se dotýkal jeho vyprahlých rtů a pak ho něžně políbil ho na ústa. Své chvějící se rty tiskl dlouze, vychutnával polibek s požitkem, jako by to mělo být naposled.
Severus Snape se loučil.
„Musím tě chránit před sebou. Zapomeň na mně.“ V hlase měl nesmírný smutek. „Život není fér.“
Severus se pomalu otočil a odkráčel pryč ze Siriusova života.
Neslyšel již, jak Siriusovy roztřesené rty zašeptaly: „Severusi, prosím, vrať se.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský