Fantasmagorium

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black
Shrnutí: „Jste-li šťastní, připravte se na nejhorší“ (Murphy)
Poznámka: 6.ročník Pobertů Děkuji Veronice za korekturu a beta read.

Zmařené naděje

Ten okamžik se mi nesmazatelně vryl do paměti…navždycky.
Každičká vteřina zanechala hlubokou stopu v mé mysli…v mé duši…
Všechny mé smysly jakoby v tu chvíli vnímaly silněji…stokrát silněji než obyčejně…vůně ve vzduchu byla vlezle nasládlá…tak voní zrada…bolest je horká na dotek…láska má hořkou pachuť, vřeštění a sténání zraněného ega jsou neúnosné a bezmoc šimrá…
Pohled je paradoxně to jediné, co si vybavuji jen matně…oči jsem měl zalité slzami.
Klečel jsem na podlaze v Astronomické věži…místo, kde si můj poklad zvykl trávit celé dlouhé hodiny. Utíkal sem. Schovával se sem před světem. Snad měl odtud pocit určitého…nadhledu…musel jsem se pousmát, když mě to poprvé napadlo. 
Ti tupci z jeho koleje se možná nechali odradit, když jim pořád unikal (bohudík…vždyť jak jsem nenáviděl, když mu ubližovali!).
Jak si ale mohl myslet že já, já, který jsem sledoval každičký jeho pohyb, dříve či později nezjistím, kde se přede mnou skrývá?! Hlupáček… Stačilo půjčit si Jamesův plášť a jako duch se plížit za ním.
Co chvíli se, chudinka, otáčel a těkal pohledem kolem sebe. Zvyk je železná košile, že, miláčku?
Zvykl si…zvykl si být štvanou zvěří a chovat se podle toho. Homo homini lupus…
Byl ostražitý. Měl se neustále na pozoru. A hrozilo-li nebezpečí…utíkal. Rychle. Hbitě. Chránil svou holou existenci. Protože bojovat nemohl.
Ne, že by nebyl dost schopný. Kdepak, můj mazlíček byl odjakživa bystrý. Inteligence a důvtip mu rozhodně nechyběly…až příliš bolestivě jsem se o tom přesvědčil… Co mu chybělo, byla fyzická síla.
Obvykle stál sám proti značné přesile…nedokázal ale vzdorovat ani mým pažím, když jsem byl na něj sám…když jsme spolu byli sami, ach můj bože!
Toužil jsem po něm soustavně…čím dál víc…ten den to ale bylo až k nevydržení.
Stoupal jsem za ním, schod po schodu, aniž o tom měl nejmenší tušení, fascinovaný jeho pohyby…jeho bytostí…
Není krásný podle obecně platných měřítek. Já jsem ho ale vždycky jednoduše zbožňoval.
Ty uhlově černé oči, tak plné bolesti…

… „Co tady děláš, Blacku?!“…

…havraní vlasy, které za ním divoce vlály, když se mi pokoušel utéct…

… „Ne, prosím…NECH MĚ!!!“…

…jeho bledé, štíhlé tělo, vzpírající se mým dotykům, snažící se vymanit z mého sevření…

… „NENÁVIDÍM TĚ!!!“…

Proč, lásko moje?? 
Proč jsi mě nikdy nechtěl pochopit? Co MOJE city?
Miloval jsem tě...MILOVAL JSEM TĚ!!!
A kdyby ses nebýval tolik bránil, všechno mohlo být úplně jinak…
V zajetí vzpomínek, trpkých i krásných, vystoupal jsem za ním až na vrchol věže.
Otevřel dveře v tuto hodinu opuštěné učebny astronomie, vešel a usadil se na kamenném parapetu klenutého okna, hubené ruce semknuté kolem kolenou, jež si úzkostlivě tiskl k hrudi.
Povzdechl si a upřel pohled kamsi na školní pozemky.
Možná se mu trochu ulevilo. Možná se v tu chvíli cítil v bezpečí…
Rvalo mi srdce vědomí, že by se to mým přičiněním mělo každou chvíli změnit.
Nechtěl jsem mu způsobovat bolest. Chtěl jsem ho udělat nejšťastnějším chlapcem na světě, pokud by to bylo v mých silách. Chtěl jsem, aby se se mnou cítil stejně krásně, jako já s ním.
Odhrnul si neposedný pramen vlasů z obličeje a moje hruď se sevřela náhlým přívalem emocí. Zatoužil jsem dát mu najevo, jak moc pro mě znamená. A zapřísahal jsem se, že dnes vůči němu nebudu krutý…za předpokladu, že to nebude bezpodmínečně nutné…
S divoce bušícím srdcem jsem nechal Neviditelný plášť sklouznout ke svým kotníkům.
Ten tichounký šustivý zvuk způsobil, že sebou můj poklad vyděšeně trhl a prudce otočil hlavu mým směrem. 
„Ne!“ vykřikl. 
V jeho očích se zračil čirý děs.
„Severusi," zašeptal jsem a zvuk toho jména prostoupil každičkým kouskem mého těla. 
Tolik jsem ho zbožňoval! Udělal jsem pár kroků směrem k němu. 
Reagoval zcela automaticky. Během vteřiny se vymrštil z parapetu a vyrazil směrem ke dveřím. 
Byl téměř úspěšný! Zachytil jsem ho v poslední chvíli.
Zoufale zaúpěl. Neměl jsem na vybranou – musel jsem ho umlčet silným tisknutím dlaně na jeho ústa. Pokusil se mě kousnout, mrška!
Druhou rukou jsem ho zezadu pevně držel kolem pasu. 
„Uklidni se, poklade," šeptal jsem mu. 
Úplně mě ignoroval.
Notak," vyzval jsem ho o něco naléhavěji, uhýbající před jeho zoufalým škrábáním a kopanci, „neublížím ti…slyšíš? Neublížím ti!!“
Evidentně mi nevěřil ani slovo. Upřímně řečeno, po předchozích zkušenostech jsem mu to nemohl mít za zlé. Nechtěl jsem mu ale působit bolest…dnes ne. Nechtěl jsem ho týrat, mého malého andílka…ne víc, než týral on mě svým nezájmem a opovržením…
Zoufale se zmítal ve snaze vymanit se z mého sevření. Mé tělo při tom kontaktu hořelo touhou. Dobře známý pocit se šířil mými slabinami…vynaložil jsem však veškeré úsilí, abych se ovládl. Chtěl jsem svého mazlíčka hýčkat…a chtěl jsem, aby to pochopil. Byl jsem si jist, že to je právě to, co potřebuje. Trocha náklonnosti. Špetka něhy. Vždyť neměl nikoho…nikoho…byl docela sám…
„Notak, Severusi, uklidni se přece!“
Zaúpění a kopanec.
„Vždyť ti nic nedělám…“
Divoké zaškubání milovaného, drobného tělíčka.
S velkou pravděpodobností cítil mé vzrušení, když jsem ho k sobě tiskl…o to menší byla má šance ho uklidnit. Ale copak jsem tomuhle mohl poručit? Mohl jsem poručit lásce? Touze?
„Tak poslouchej," zkusil jsem to z posledních sil, „poslouchej mě, kruci!“
Zachvěl se v očekávání útoku a ztuhl. Ovládl jsem se. 
„Nic ti neudělám, dobře?“
Bez reakce. Bez jediného pohybu. 
„Nebudu…nebudu se tě dotýkat proti tvé vůli. Vím…že by to nebylo poprvé…mrzí mě to.“
Trochu jsem povolil sevření.
„Chci, abys věděl, že cokoli jsem kdy udělal…cokoli jsem tobě udělal…bylo jen proto, že jsi v mých očích ta nejúžasnější bytost na světě, víš?“
Opatrně jsem k němu naklonil hlavu. 
„Zbožňuju tě," zašeptal jsem. 
Mé rty se téměř dotýkaly jeho ucha. Znovu se zachvěl. Tentokrát však, byl jsem si jist, ne strachem.Uvolnil jsem jeho ústa a něžně ho pohladil po vlasech. Ucukl. Pokusil jsem se pohladit ho znovu. 
Náhle se prudce otočil. Neutíkal. Stál čelem ke mně a hleděl mi do očí. Jeho pohled byl plný té spalující nenávisti. Sevřel se mi hrudník.
„O CO TI JDE?!“ vykřikl zoufale.
Nemohl jsem mu odpovědět. Hrdlo se mi sevřelo a oči začaly nebezpečně pálit.
„Co to tu na mě hraješ? Víc jak rok mě pronásleduješ, číháš na mě, děláš si ze mě děvku…a teď chceš hrát divadýlko? Co je to za blbý vtip?? Máš tu snad s sebou svoje kamarádíčky, aby se pobavili? Jsou schovaní, stejně jako ty? Tak vylez, Pottere, VYLEZ!!!“
Hlas se mu zlomil. Rysy jeho tváře křivil výraz čiré nenávisti.
Chtělo se mi umřít. Najednou jsem si uvědomil – příliš pozdě a příliš bolestivě – jak krutým způsobem jsem poznamenal jeho život. Hnusil jsem se sám sobě. 
„Promiň…“
Na víc jsem se nezmohl.
„Promiň? PROMIŇ??? Co je to s tebou, Blacku? Slyšíš? Co je to s tebou?!“
„MILUJU TĚ!“ vykřikl jsem zoufale. „Copak to nechápeš? Vím, ublížil jsem ti…způsobil bolest…ale nikdy ne proto, že bych…já…nedokázal jsem to ovládnout. Já…já tě miluju Severusi…“
Nevěřícně na mě zíral.
„Jdi. Jdi, jestli chceš," řekl jsem sípavě, usilovně mrkající, abych potlačil slzy, které se mi kradly do očí. „Nebudu tě tu držet násilím. Už nikdy…nikdy tě nebudu nutit…k ničemu…“
Odvrátil jsem se od něj. Nemohl jsem to déle vydržet. Horké slzy se rozběhly po mých tvářích. Schoval jsem hlavu do dlaní.
Až na mé tlumené popotahování se v místnosti rozhostilo ticho. Neodvažoval jsem se znovu na něj pohlédnout.
„Tak jdi už!“ vzlykl jsem.
Nechtěl jsem, aby mě takhle viděl. Nechtěl jsem v životě už nic než špetku jeho přízně. Upřímné, nevynucené přízně. Mou hrudí se šířila zvláštní bolest.
A pak – přišlo to tak náhle a nečekaně, že se mi málem podlomila kolena. Přistoupil ke mně (jako se andělé v příbězích snášejí z nebe k hříšníkům, přinášející odpuštění), a jeho ruka lehce spočinula na mém rameni.
Ztuhl jsem.
„Myslíš to vážně?“
Jeho hlas byl tichý a podivně zastřený.
„Ty…ty mě…“
Pomalu jsem se k němu otočil, s tváří mokrou od slz.
Upřeně mě pozoroval…v jeho pohledu se ale nezračil opor, jen…nejistota?
S divoce bušícím srdcem jsem se dotkl jeho tváře. Neodvrátil se. Neodvrátil se!!
„Ano…“ zašeptal jsem.
„Jsi nádherný…“ pomalu jsem zabořil tvář do jeho hedvábných vlasů, „nádherný…,“ a zahrnul jeho tvář drobnými polibky.
Vůbec se nebránil!
Vyhledal jsem jeho hebké rty a nechal naše ústa splynout v polibku – v našem vůbec prvním polibku!
Zachvěl se. Pocítil jsem příval neskutečného štěstí. Můj poklad mi dovolil líbat ho na ústa…objímat ho…hladit!
Zatočila se mi hlava a nohy vypověděly službu. Klesnul jsem na kolena. Jak absurdní situace! Klečel jsem před svou láskou, zlomený, ale šťastný, a objímal jeho štíhlé nohy.
Prosil jsem ho beze slov. Prosil jsem, aby mi odpustil. Zajel prsty do mých vlasů. 
Hladil jsem jeho stehna, směřující k jeho rozkroku…Byl úplně vzrušený! Stejně jako já…
Vyprostil jsem ho z pout kalhot i prádla a pevně sevřel v ruce. 
Unikl mu tichý sten a jeho ruce vedly mou hlavu tam, kde mě naléhavě potřeboval.
Rád jsem mu vyhověl. Přijal jsem ho v teple svých úst a naslouchal jeho tichým stenů. 
Vteřiny plynuly, vnášející do mého těla horkost chtíče.
Po chvíli, jakoby to cítil, kleknul si i on na kolena a (dobrý bože!) pohladil mě po tváři. 
Stočil jsem ústa k jeho dlani a políbil ji. Jeho druhá ruka našla mé vlastní vzrušení. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
„Můžu..,“ zašeptal, „…můžu to dnes…udělat já? Být…být v tobě?“
Pohlédl jsem na něj.
„Siriusi…“ dodal sotva slyšitelně.
To bylo poprvé! Poprvé, kdy mě oslovil jménem!
„Cokoli," vydechl jsem. 
Byl bych mu snesl modré z nebe.
Políbil mě. Políbil mě! A pak hladil…pomalu…dráždivě…Byl jsem jako ve snách. Moje mysl jakoby se na křídlech slasti vznášela mimo mé tělo, když je - a své taky – zbavoval bariéry šatů.
Vychutnával jsem si každičký jeho dotyk. Cítil jsem jeho polibky na svém krku a jeho ruce, jak obemkly můj pas. Cítil jsem jeho štíhlé tělo, tisknoucí se k mému. Cítil jsem jeho vzrušení, vnikající do mě, prostupující celou mojí bytostí…Ignoroval jsem počáteční bolest, fascinovaný překvapivou razancí jeho pohybů. Vida, co vězí 
v mém malém andílkovi!
Opojený skutečností, že je konečně můj…můj, a já jeho…nepokoušel jsem se ho mírnit. Dnes ne, říkal jsem si… Koneckonců, bolest brzy vystřídala neskonalá slast. Vyplňoval mé tělo a rukou mě přitom přiváděl na vrchol blaha… Podařilo se mu to…dřív, než bych si byl přál. Následoval mě jen o pár vteřin později. 
Cítil jsem zběsilý tlukot jeho srdce, jež se spojoval s mým vlastním v divoké symfonii. Byl jsem šťastný. Šťastnější, než kdy dřív.
Pocit, který mi v životě nikdy dlouho nevydržel. Tato chvíle neměla být výjimkou.
Chtěl jsem ho obejmout. Políbit.
Odtáhl se!
Něco bylo špatně…
Naše pohledy se střetly – bylo to tam znova. Všechno. Všechno, co mělo…co přece muselo být dávno pryč! Ta nenávist, ta zášť…odpor… znechucení…
Proč?? Proboha proč, po tom, co se právě stalo? To byla otázka zračící se v mých očích. Odpověď přišla vzápětí.
„Neopovažuj se mě dotknout, Blacku!“ zasyčel, když jsem k němu vztáhl ruku.
Nechápal jsem to. Nerozuměl…
Jeho tvář zkřivil zlý úšklebek. Každé slovo proslovu, který následoval, bylo ostrou jehlou bodající kdesi v mé hrudi. Kruté rány, které šly příliš, přespříliš hluboko…
„Snad sis vážně nemyslel, že jsem se zamiloval? Do tebe??“ vyplivl opovržlivě. „Jediným důvodem, proč jsem dnes byl ochotný vydržet tvoji přítomnost, tvá oplzlá slova a slizké dotyky, ty jeden odporný hajzle, je tvá vlastní slabost. Tvoje ubohá, nebelvírská pošetilost! Chtěl jsem tě vidět zlomeného, Blacku, a věř mi, je to neskonalá slast… Už ne vítěz, ale poražený. Už ne lovec, ale zvíře chycené v pasti. Co zvíře! Obyčejná děvka, která mi naivně, ochotně podržela…bez jediného protestu! Báječný pocit, že? Konečně jsi dokázal, že si svoji mrzkou přezdívku opravdu zasloužíš – tichá šlapka, nic víc jsi pro mě dnes nebyl! A kdykoli předtím jsi v mých očích nebyl nic než oplzlé hovado…a tím taky zůstaneš… Přeju ti hezký zbytek večera, Blacku.“
Mé oči se znovu zalily slzami…tentokrát ale slzami vzteku. Bolest prostupující moji hruď byla paralyzující. Nebyl jsem schopen slova, natož pohybu. Nebyl jsem schopen zabránit mu obléct se jediným mávnutím hůlky. Nebyl jsem schopen zabránit mu, aby odešel….aby mě opustil…napořád…
Klečel jsem nahý na kamenné podlaze a brečel jako malý kluk. 
Kdesi uvnitř mě se začal rodit nový, dosud nepoznaný pocit. Balancoval jsem na té neskutečně tenké hranici mezi láskou a nenávistí. Palčivou nenávistí, jejíž démon se ve mně rodil a rostl, živený vzpomínkami na události posledních chvil. Rostl, a vteřiny plynuly. Rostl…až nade mnou zvítězil. 
„JÁ TĚ ZNIČÍM, SNAPE!!!“ zařval jsem z plných plic. 
A v tom výkřiku bylo všechno. Bezmezná touha, která mě k němu poutala od okamžiku, kdy jsem ho poprvé spatřil…bezútěšné večery, kdy jsem byl myšlenkami u něj…slastné chvíle, kdy jsem u něj byl fyzicky…včetně té poslední…hořkost zrady…a zmařené naděje. Moje, že by kdy mohl opětovat mé city, a jeho…aniž to v tu chvíli věděl…byla zmařena jeho naděje na poklidný život, dokud bude v mé blízkosti…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský