Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Veronika
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sirius Black; Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Ptáte se někdy, co by se stalo kdyby jste vy nebo někdo jiný udělal něco jiného? Mladý bystrozor Harry Potter na své otázky dostane odpověď. Ale co když je lepší nevědět? A co byste obětovali za to, aby se věci staly tak, jak byste si přáli?
Poznámka: Předlohou pro zrcadlo Paralax mi byl Strážce věčnost ze Star Treku z dílu Město na pokraji věčnosti (scénář Harlan Ellison, překlad Jan Pavlík), ale zrcadlo neumožňuje na rozdíl od Strážce minulost měnit, pouze ji ukazuje
Děkuji Manori za beta read.
Dopsáno v roce 2007

Zrcadlo Paralax

Těžké dveře vedoucí do tajné místnosti se rozletěly na kusy a část zdi se s rachotem zřítila. Mladý muž se rozkašlal, sundal si brýle a otřel si je do cípu hábitu. Pak si vytřepal prach z krátkých neposedných černých vlasů.
„Tak to bychom měli,“ poznamenal starý bystrozor. „Až po tobě, Harry,“ kývnul na mladšího muže.
Harry Potter se nadechnul tak, jak mu to prach ve vzduchu jen dovoloval, a protáhl se mezi troskami do místnosti, kterou před nimi zatýkaný Smrtijed do poslední chvíle tajil, a odmítl ji otevřít.
V místnosti bylo spousta krámů. Téměř všechny podléhaly zákazu dovozu a držení, u poloviny z nich ani netušil, k čemu by měly sloužit.
„Takových krámů,“ ušklíbl se.
Starý bystrozor přelétl police plné lahviček, talismanů, sáčků, krabiček a desítek nejrozličnějších věcí nepochybně plných černé magie, a zamručel: „Nashromáždil toho dost, to tedy ano.“
Harry zatím došel až do zadní části místnosti, kde bylo černým hadrem cosi přikryté. Vytáhl hůlku a šťouchnul do toho. Opatrnosti není nikdy nazbyt, jak mu Blaine neustále připomínal. Když se tedy přesvědčil, že to není nic nebezpečného, sundal hadr a poněkud zklamaně se ušklíbl.
„Co jsi našel?“ otázal se ho Blaine a pomalu k němu kráčel.
Harrymu ta otázka přišla hrozně hloupá. Bylo to prostě…
„Zrcadlo,“ utrousil Harry mrzutě. „Docela obyčejné, staré, zaprášené zrcadlo.“
Blaine se zastavil za jeho zády, ruce složené tam, kde končí páteř.
„Och, Harry, tohle není žádné obyčejné zrcadlo,“ zasmál se Blaine. „Už se nedivím, že nás sem nechtěl pustit.“
„Co je na tom zrcadle tak zvláštního?“ nechápal Harry. Z jeho pohledu to bylo velké oválné zrcadlo zasazené do zlatého rámu, který byl léty už ošoupaný a odřený. Bylo špinavé až hrůza. Harry se ho skoro štítil dotknout.
„Tohle, chlapče, je Paralax,“ povytáhl Blaine obočí.
Harry nechápal, ale trpělivě čekal, až to jeho nadřízený, přítel a učitel vysvětlí. Blainea ale víc zajímalo zrcadlo samotné než nějaké vysvětlování. Fascinovaně si ho prohlížel, ohmatával a smetal z něj prach a pavučiny.
„Cože to tedy je?“ nevydržel to Harry.
„Ach, promiň,“ potřásl Blaine hlavou, jak ho Harry vytrhl z úvah. „Tohle je něco, po čem se pátrá už celá staletí.“
„Tohle?“ ukázal Harry nedůvěřivě na zrcadlo. „Vždyť by to nevzali v bazaru ani zadarmo.“
„Ani jsem nedoufal, že budu mít možnost si ho prohlédnout.“
„A k čemu to vlastně je dobré?“ zeptal se Harry. Zrcadlo mu přišlo stále hrozně nezajímavé.
„Povím ti ten příběh, ale ne tady,“ slíbil Blaine.

Harry se díval, jak zrcadlo pomalu postavili do rohu skladu Oboru záhad. Tady končila všechna tajuplná zařízení, aby byla později prozkoumána, nebo aby se na ně zapomnělo.
„Takže, co je to ten Parlax?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Paralax, Harry, zrcadlo Paralax,“ opravil ho Blaine, posadil se na jednu z beden označenou štítkem křehké neklopit a zapálil si dýmku. „Jen dvě otázky, Harry, odjakživa dráždily lidskou představivost - nesmrtelnost a možnost změnit minulost.“
„Myslíte obraceč času?“ vyhrkl Harry.
„Nepřerušuj mě,“ požádal ho Blaine. „Jak víš, otázku nesmrtelnosti vyřešili černí mágové už velmi dávno pomocí horcruxů.“
Harry se zachvěl. Uplynuly už dva roky od pádu Pána zla, ale ty hrůzy se mu každou noc vracely ve snech. Noční můry přicházely a vláčely ho neřízeným cvalem po nocích. Znovu prožíval smrt lidí, které znal a měl rád - Brumbál, Tonksová, kterou roztrhali vlkodlaci, Percy, jenž se před smrtí nestihl omluvit své rodině, Hermiona, která obětovala svůj život za Rona, Lupin a desítky lidí, které neznal, ale jejichž mrtvoly nacházeli bystrozoři porůznu v strašlivém stavu. A nakonec brutální umučení Severuse Snapea. Tuhle smrt si Harry vyčítal asi ze všeho nejvíc, protože jí mohl zabránit.
Snape mu anonymně poslal horcrux, ale Harry byl nedůvěřivý. Pohár Helgy z Mrzimoru hodil do skříně a dál pátral na vlastní pěst. Chytil se díky tomu do léčky, a když mu Snape pomohl k útěku, místo aby byl vděčný, začal dělat scény, čímž neúmyslně přivolal stráž a jen s nehorázným štěstím unikl.
Zmrzačené tělo Severuse Snapea našli o týden později na skládce v Nocturmu. Harry nikdy nedokázal ten obrázek vytěsnit z hlavy - roztříštěné kosti, potrhané svaly, rozsáhlé popáleniny, vyrvané kusy tkáně, hluboké tržné rány - moc toho z něj nezbylo. Nejhorší bylo, že Snape byl v strašlivých bolestech udržován na živu lektvarem, který mu dali Smrtijedi, ještě dost dlouho, aby řekl, že Brumbála zabil přímo na Brumbálovo osobní přání, že to nešlo jinak. Snapeovým úkolem bylo najít horcruxy a pomoct mu v boji proti Voldemortovi, a za to zemřel v nepředstavitelných bolestech. Harry si to nikdy nepřestal vyčítat. Věděl, že po zbytek života bude žít s vědomím, že se to nemuselo stát, že má Snapeovu krev na svých rukách.
„Harry?“
Harry sebou trhl a zaostřil na Blaina. Úplně se ztratil ve svých pochmurných myšlenkách.
„Omlouvám se,“ zašeptal.
„Není důvod,“ ujistil ho starý bystrozor.
„Přál bych si mít obraceč času,“ vzdychl Harry. „Zemřelo tolik lidí, které jsem znal…a někdo, kdo nemusel, kdybych byl jednal moudřeji…nebo méně zbrkle.“
Blaine pokýval hlavou. Chápal toho mladíka. Ale všechny obraceče času byly zničeny - naštěstí.
„Takhle asi uvažovali ti, kteří kdysi dávno stvořili Paralax.“
„Paralax stvořili kouzelníci?“
Blaine pokrčil rameny.
„To nikdo neví.
„Odkud se tedy vzalo?“ naléhal Harry. „A co umí?“
„Když budeš trpělivý, povím ti to,“ pousmál se Blaine.
Harry přikývl a posadil se na bednu.
„Předpokládá se, že každé rozhodnutí se realizuje ve všech svých možnostech.“
„Jakže?“ vydechl Harry.
„Existují jiné vesmíry, kde se věci odehrály jinak, než v tom našem.“
Harry na Blaina užasle hleděl.
„Vesmír bez Voldemorta?“ vydechl nakonec.
„Ano, vesmír, kde žijí tvoji rodiče i přátele,“ přikývl Blaine. „Vesmír, kde se Voldemort nikdy nenarodil.“
„Ale to musí těch vesmírů být…být…„
„Nekonečně mnoho.“
„To je šílené!“ vyhrkl Harry.
„Může být,“ připustil Blaine. „Zmínky o Paralaxu jsou už z doby Merlina a krále Artuše, pak se střídavě objevovalo a zase mizelo, až se nakonec ztratilo na celé staletí. Zdá se, že Smrtijedi ho našli.“
„To je hrozně hezké, ale k čemu tedy to zrcadlo slouží?“
„Já to neřekl?“ pousmál se Blaine.
Harry zavrtěl hlavou.
„Tohle zrcadlo je paralaxa, stojí přesně v úhlu možností. Laicky řečeno ukazuje, co se mohlo stát. Je to okno do alternativních vesmírů.“
„Může změnit minulost?“ vyhrkl Harry.
„Ne, zrcadlo jen ukazuje obrazy. Můžeš spatřit, co se odehrálo jinak, a jaké to mělo důsledky. Nejde to však změnit.“
„K čemu to ale pak je? Jaký to má smysl?“ zamračil se Harry. „Jaký má smysl vědět, co jsem měl udělat, když to nemůžu změnit?“
„Je teorie, že ho vyrobili, aby se utěšovali tím, že někde jinde se věci odehrály jinak - lépe.“
Harry zamyšleně pokývl hlavou. Musel myslet na to, co měl udělat a neudělal. Ale třeba by mu zrcadlo ukázalo, že nešlo nic změnit, že se to prostě tak stát muselo.
„Jak se to zrcadlo ovládá?“
„Za prvé to nevím, a za druhé ti radím, aby sis s tím nehrál,“ napomenul ho Blaine. „Je to nebezpečná a zrádná hračka.“
„Jak může být nebezpečná?“
„Spousta lidí před ním zešílela, protože nedokázala unést to, co spatřila.“
„Například?“
„Tvoje matka, které se rozhodla pro tebe nezemřít…třeba.“
„To je absurdní,“ odsekl Harry.
„Skutečně?“
„V lidském životě je tolik rozhodnutí…a může se to kombinovat…nelze obsáhnout všechny možnosti,“ namítl Harry.
„Vesmírů je nekonečně mnoho a může existovat bezpočet možností, které vedly ke stejnému výsledku, ale věř mi, že někde jinde, v jiném vesmíru se staly věci tak, že by ses s touto skutečností těžko smiřoval. Nevědomost je sladká, Harry.“
Harry mlčel a kousal si ret. Zrcadlo mu už nepřišlo nezajímavé. Díval se na jeho lesklý černý povrch, který jako by pohlcoval veškeré světlo. Byl černý a zlověstný. Harry by rád věděl, zda mohl něco udělat, zabránit tomu, co se stalo. Rád by nahlédl do říše za zrcadlem.

*****

Harry se propletl mezi regály a krabicemi. Zastavil se před zrcadlem. Vypadalo tak neškodně, nic nenasvědčovalo tomu, že je to mocný magický předmět. Harry ho obešel a položil na jeho povrch ruku. Kupodivu necítil chlad. Z černé desky sálalo podivné teplo. Harry odstoupil. Bylo to jen zrcadlo, nikde nemělo žádný ovládací panel nebo něco takového.
„Jak se k čertu jen ovládáš?“ řekl Harry zamyšleně.
„Otázka,“ pronesl hluboký, vibrující hlas.
Harry vyděšeně couvl.
„Celou věčnost čekám na otázku.“
Hlas vycházel z nitra zrcadla.
„K-k-kdo jsi?“ vykoktal Harry.
„Já…jsem Paralax,“ odpovědělo to prostě.
Harry zrcadlo obešel. Mohlo to mít nějakou inteligenci? Nebo to byla jen věc? Bezděčně si vzpomněl na Raddleův deník. To byla taky věc, ale myslela jako živá bytost.
„Jsi stroj?“ zeptal se. „Nebo…snad bytost? Co jsi?“
Když to vyslovil, přišla mu ta otázka hloupá. Bylo to zrcadlo, nic víc, nic méně.
„Jsem obojí a ani jedno z toho. Jsem svým vlastním počátkem, jsem svým vlastním koncem.“
Harry se zamračil.
„Mluvíš v hádankách.“
„Odpovídám tak jednoduše, jak dovedu.“
„Ukazuješ minulost?“
„Vždy a stále jen minulost,“ odpovědělo to a znělo to jako povzdech. „Minulost možnou i skutečnou.“
Harrymu se sevřelo hrdlo, ale přece jen ze sebe přiškrceným hlasem vypravil: „Můžeš mi ukázat Snapeovu minulost?“
„Mohu ti ukázat jen tvoji minulost,“ odpovědělo zrcadlo.
„Můžeš mi ukázat, co zapříčinilo smrt mých rodičů?“
„Pohleď.“
Černá deska se zavlnila, jako když se do vody hodí kámen, a začala se projasňovat. Harry spatřil chodbu, po níž kráčel Snape. Jenže taky viděl to, co Snape nemohl, totiž Siriuse a Petera číhající v postranní chodbě. Najednou se Snape zastavil a z postranní chodby se k němu připojil Slughorn. Harryho bodlo u srdce. Ani on nepřežil v jeho realitě válku s Voldemortem. Profesor se se Snapem o něčem začal bavit, pak Snape přikývl a odešli spolu. Harry ještě zahlédl, jak se Sirius zatvářil zklamaně, a zrcadlo pohaslo.
„A tak to bylo,“ řeklo zrcadlo do ticha svým zvučným, všeobjímajícím způsobem.
Harry nechápal. Zmateně se posadil na bednu.
„Takže v tuhle chvíli se …tedy stalo něco…jinak?“
„Ano.“
„Aha. A to jen tahle jedna věc změnila běh událostí?“
„Tahle a pak to, co následovalo.“
„Jo…a můžeš…můžeš mi ukázat, co se mělo stát jinak? A proč byl Sirius v tom výklenku.“
Zrcadlo neodpovědělo, ale černá deska se rozčeřila a vyplaval na ní obraz Velké síně. Harry přisunul bednu víc k zrcadlu. Nejblíže k němu seděl zády nějaký kluk. Harry nepotřeboval, aby se otočil, poznal ho. Naproti němu seděl Sirius a Červíček.
„Táta,“ zašeptal Harry a natáhl k obrazu ruku. Jeho prsty se dotkly něčeho teplého a v tu chvíli se svět kolem Harryho rozpadl na čtverečky, aby se vzápětí spojil. Harry zamžikal a udělalo se mu nevolno. Jako by mu ty obrazy někdo nasadil přímo do hlavy. Neměl žádné tělo a vše sledoval jako nezúčastněný divák. Byla to dost znepokojivá perspektiva.
„…už jsem si fakt myslel, že je to v pytli. Přitisknul jsem se k násadě co nejvíc to šlo a modlil se, aby mě ten vichr nestrhl stranou. A pak poryv větru hodil Zlatonku o kus zpátky. Chňapnul jsem po ní zcela reflexivně. Ani jsem nemohl uvěřit, že jí fakt mám,“ vyprávěl James nadšeně svým posluchačům u nebelvírského stolu.
Sirius se lehce usmíval, Peter na Jamese hleděl spolu s několika holkami skoro s nábožnou úctou. Jen Remus si četl, občas vzhlédl, pousmál se a zase se vrátil ke knize.
Jamesovi obdivovatelé se pomalu rozešli, když skončil své dramatické líčení toho, jak zázračně polapil Zlatonku ve včerejším zápase.
Harrymu bylo vždycky tohle tátovo předvádění se proti srsti.
Jamesovy rysy ve tváři najednou tvrdly. Do Velké síně přišla nesourodá dvojice - Lily a Snape. O něčem si spolu povídali, zastavili se a Lily dala Snapeovi nějakou velkou, těžce vyhlížející knihu. Pak si každý sedl ke stolu své koleje.
„On jí prostě nedá pokoj,“ zavrčel James.
„Asi potřebuje další lekci,“ ušklíbl se Sirius.
Peterovi zasvítily oči dychtivostí. Remus se až příliš okatě začal zajímat o svou knihu. Celou snídani upíral James planoucí pohled na Snapea. Když se jejich oběť zvedla k odchodu, vstal James taky a jeho dva kamarádi ho napodobili. Remus zůstal sedět a bylo na něm vidět nerozhodnost.
Harry nepochyboval o tom, že Remus by je rád zastavil, ale nechce jít proti svým jediným kamarádům. Nakonec se k nim totiž beze slova připojil.
Do jejich plánu ale zasáhla vyšší moc, přesněji Lily. Když je viděla, jak jdou za Snapem, vystala a zastoupila jim cestu.
„Nech ho být, Pottere!“
„Nechám, když si se mnou dáš rande,“ odpověděl James pohotově.
Harry si ale všimnul, že za zády dělá na Siriuse gesto, která se dalo vyložit jediným způsobem, že mají jít za Snapem bez něj.
Sirius to pochopil a s tím co nejlhostejnějším výrazem se s Peterem vydal ke dveřím Velké síně. Remus zaváhal, zda má jít s nimi, nebo zůstat s Jamesem. Když se konečně rozhodl a vyběhl na chodbu, byli Snape, Sirius i Peter pryč. Vrátil se tedy do Velké síně.
Kolem Harryho se svět rozmazal, a když se znovu ustálil, díval se na Siriuse a Petera, kteří se tiskli ke zdi v nějaké chodbě. Uvědomil si, že se právě dostal do situace, kdy mělo dojít ke změně. Věděl, že Sirius a Peter číhají na Snapea.
Chodbou se rozléhaly osamocené kroky. Harry i skrz stěnu viděl přicházejícího Snapea, který nic netušil o chystané pasti. Teď měl přijít Slughorn a…nic se nestalo. Snape kráčel chodbou dál. Nikdo ho nezastavil, protože profesora něco asi zdrželo. Tak tohle měla být ta změna? Že Snape padne do pasti? Jak by tohle mohlo změnit osud?
„Kam pak, kam pak?“ ušklíbl se Sirius a zastoupil Snapeovi cestu.
Snape přimhouřil oči a udělal krok zpět. Jeho levá ruka zajela do hábitu pro hůlku. Peter využil toho, že Snapeova pozornost je soustředěná na Siriuse a vyrazil mu z ruky knihu, kterou mu Lily půjčila. Těžká bichle se zaduněním dopadla na kamennou podlahu a otevřela se.
„Něco ti upadlo,“ pousmál se Sirius.
Snape zaútočil tak rychle, že Siriusovi nezbylo nic jiného, než uskočit. Jasně bílý záblesk minul doslova o centimetry jeho obličej a zanechal za sebou v kamenné stěně chodby hlubokou rýhu.
„Ty malej skrčku!“ zasyčel Sirius a přejel si rukou po tváři.
Snape se napřáhl, aby znovu zaútočil, ale Peter mu přišlápl hábit. Snape zavrávoral a těch několik drahocenných vteřinek stačilo k tomu, aby Sirius překonal vzdálenost, která je dělila. Vytrhl mu hůlku a zahodil ji někam za sebe, pak uchopil Snapea vepředu za hábit a prudce jím smýkl.
„Tohle byla velká chyba, Srabusi,“ zasyčel Sirius.
„Jdi do prdele,“ odsekl Snape a pokusil se ze sevření vykroutit.
Sirius ho odstrčil až Snape narazil zády do zdi a než mohl utéct, přimáčkl ho k studené stěně.
„Jsi nepoučitelný,“ zašeptal Sirius Snapeovi do ucha měkce a prohrábl mu vlasy. „Tak nepoučitelný. Potřebuješ lekci slušného chování.“
„Polib mi,“ odpověděl Snape krátce ale jasně a kroutil se jak červ na háčku.
„Óó, s radostí,“ zašklebil se Sirius a přejel rty Snapeovi po tváři, pak mu je přitiskl na ústa.
Snape sebou zmítal jako šílený, zapřel se rukama o Siriusův hrudník a snažil se ho odstrčit, ale byl menší a fyzicky slabší, neměl šanci. Sirius si polibek vyloženě vychutnával, protahoval to. Najednou trhl hlavou a udeřil Snapea tak silně, že Harry zalitoval, že nemá víčka, která by zavřel, když se ozval ošklivý zvuk, jak hlava narazila do zdi. Nedalo se ale říct, že by byl Harry překvapen. Nelišilo se to moc od toho, když jeho otec pověsil Snapea hlavou dolů. Harrymu se to nelíbilo, ale nechápal, jak by tohle všechno mohlo mít tak dalekosáhlé důsledky.
Sirius ustoupil, po dolním rtu mu stékala stužka krve, jak ho Snape kousnul. Setřel ji hřbetem ruky.
Snape se nehýbal, protože Peter vytáhl svoji hůlku a z bezpečné vzdálenosti na něj mířil. Jeho černé oči těkaly sem a tam, byl napnutý a čekal, co bude dál. Harry si dokázal představit, že myslí akorát na to, jak se z téhle šlamastiky dostat. Nezáviděl mu, do jaké situace se dostal, ale byl tu jen divák, nemohl nic dělat.
Ticho začínalo být nesnesitelné a vzduchu každým okamžikem houstnul.
„Za ten kousanec musíš být potrestán,“ zašeptal Sirius.
Harry viděl, jak Snape sevřel čelisti a přitiskl se ke stěně, a s hrůzou si uvědomil, že Snape má opravdu strach. Viděl to v jeho černých očích. A po pravdě on sám se bál. Sirius měl takový divný výraz i pohled, který Harry neznal, a jenž ho děsil. O co Siriusovi šlo? Co chtěl Snapeovi udělat?
Snape se pokusil utéct, ale Sirius ho chytil za ruku a přitáhl vzpouzejícího se Snapea k sobě. Snape sprostně nadával, zmítal se jako šílený, ale nebylo mu to nic platné. Sirius ho pravou rukou držel kolem pasu a levou mu tiskl k hrudníku.
Najednou Snape strnul. Harry nechápal, proč se přestal snažit vyprostit, ale pak to uviděl. Siriusova pravá ruka sklouzla do Snapeova rozkroku a teď ho zcela bezostyšně osahávala. Snape třeštil šokovaně oči a nezmohl se na žádný protest.
„Ach bože, Severusi, to je…pozoruhodné,“ zašeptal mu Sirius do ucha.
Peter hltal scénu nenasytným pohledem a Harry si znechuceně všimnul, že je vzrušený. Přišlo mu to odporné. Pettigrewa vzrušovalo, že Sirius Snapea trápí a ponižuje. To byl přece hnus. Harry si musel neustále připomínat, že tohle není jeho realita, jeho kmotr by se zcela jistě takhle nezachoval.
Snape, rudý studem, tvrdě dupnul Siriusovi na nohu a bleskurychle se mu vytrhl. Harry musel uznat, že utíkat tedy Snape uměl. Jenže Sirius si nehodlal nechat svou oběť uniknout a rozběhl se za ním. Harry byl unášen za nimi. Peter odpadl, protože jim nestačil.
Snape neutíkal na kolej, běžel chodbami jako smyslů zbavený. Jeho štíhlé nohy překonávaly vzdálenost fantastickou rychlostí. Strach mu nedovoloval vnímat únavu, navíc to nebylo poprvé, co se musel spasit útěkem.
Na jedné křižovatce Snapeovi podjely nohy, upadl a Sirius tak snížil jeho náskok. Snape vyběhl schody a Harry si uvědomil, že právě vběhl do pasti. Nahoře byl sovinec a tohle byla jediná cesta tam i zpátky.
Sirius doběhl ke dveřím právě v okamžiku, kdy se na druhé straně Snape snažil třesoucíma rukama zastrčit zástrčku. Narazil do dveří ramenem a ty povolily. Snape upadl na zem mezi peří, soví výkaly a vývržky. Těžce oddechoval a v očích měl hrůzu. Kdyby měl Harry nějaké hrdlo, asi by se mu teď sevřelo úzkostí.
Sirius zavřel dveře a zajistil je. Snape se nervózně rozhlédl. Sovinec nebyl velký, vysoko nad nimi na bidýlkách seděly sovy. Harry jasně slyšel šustění křídel a klapot zobáků. Snape se vydrápal na nohy a ustupoval před Siriusem.
„Co chceš?“ zeptal se Snape nejistým hlasem.
„Pravdu? Úplně jsem z tebe ztratil hlavu,“ zašeptal Sirius.
Snape polknul a dál couval, dokud nezakopl o bednu s krmením, kterou tu Filch musel zapomenout.
„Co to kecáš za nesmysly?“ hlesl Snape.
„Toužím po tobě, hlupáčku,“ řekl Sirius nečekaně jemně.
„Tobě hráblo, že jo?“ pokusil se Snape zasmát, ale vyšlo z něj jen nervózní odkašlání.
„Ani nevíš, jak jsi krásný…ne konvenčním způsobem, ale je v tobě krása a já ji našel,“ zašeptal Sirius.
Harry si nebyl jistý, co se tu děje. Co to hrál Sirius za hru? Vždyť byl kluk a Snape mizera nevyššího řádu. Mluvit o kráse bylo směšné.
„Nech mě jít,“ požádal Snape tak sebejistě, jak jen dokázal.
„Teď? Když jsme konečně sami?“ podivil se Sirius.
Harry přemítal, o co Siriusovi vlastně jde. Snape vypadal, že myslí na to samé.
„Nech mě být,“ zavrčel Snape.
„Ne, nemůžeš mě odmítnout. Ty to chceš taky. Vím to, nebraň se tomu.“
Harry nechápal účel téhle hry. Musela to být hra. Ale kam tím Sirius mířil?
„Aspoň jeden polibek, jeden dotek, dej mi šanci, Severusi,“ poprosil Sirius zastřeným hlasem.
Harry si všiml, že se Siriusovi v kalhotách v rozkroku udělala pořádná boule. A pocítil znechucení a zhnusení. On to snad Sirius myslí vážně, nebo co, zhrozil se.
Sirius se blížil ke Snapeovi.
„Jeden polibek, víc nežádám. A šanci dokázat ti, že moje pocity jsou upřímné. Před chvílí…byl jsem trochu hrubý, vím, omlouvám se. Jenže já tě tak strašně chci, že mi to zatemňuje mozek.“
„Ty žádný mozek nemáš,“ odsekl Snape.
„Jeden polibek.“
Snape zaváhal, ale pak přikývl.
„Ok, jeden a pak mě necháš jít.“
Sirius se usmál a sklonil hlavu ke Snapeovým rtům. Vzápětí však vykřikl a ruce si vtiskl mezi nohy. Snape ho kopnul a pořádně.
„Já ti dám polibek,“ zasyčel Snape a vrhl se ke dveřím. Skoro zástrčku utrhl, jak za ní divoce vzal.
Sirius se přestal svíjet a vrhl se za prchající obětí svého chtíče. Snape byl ale už na schodech. Bral je po třech. Evidentně myslel jen na to, jak se co nejrychleji dostat ze Siriusových drápů. Harryho vyděsil šílený oheň v Siriusových očích. Jeho kmotr byl teď úplně nepříčetný.
„Ty malej idiote! Všechno si zkazil!“ zaječel Sirius a najednou se na schodech zastavil a hrozivě se zachechtal.
Peter přišel v pravou chvíli. Když spatřil prchajícího Snapea, zasáhl ho kletbou Petrificus totalus.
„Skvělé,“ zašklebil se Sirius.
Harry z toho neměl dobrý pocit.
Odnesli Snapea zpátky nahoru do sovince. Sirius uklidil a rozprostřel na zem svůj hábit. Poté Snapeovi sundal ten jeho a udělal tak druhou vrstvu, aby podlaha nestudila. Položil na provizorní deku Snapea a chvíli ho jen tak rozkošnicky hladil. Přejížděl rukama po jeho tváři, hladil ho po vlasech, zajel mu mezi nohy, prostě si vychutnával, že Snape musí ležet jako prkno a nemůže se bránit.
„Musíš všechno tak komplikovat?“ zašeptal Sirius a začal Snapeovi rozepínat košili. Přejel špičkou ukazováčku po jedné bradavce a usmál se. Dotýkal se láskyplně toho plochého břicha a pak začal rozepínat pásek jeho kalhot.
„Uvidíš, že se ti to bude líbit. Pak pochopíš, že to s tebou myslím dobře,“ šeptal Sirius když stahoval Snapeovi kalhoty ke kotníkům.
Harry si najednou vroucně přál, aby se mohl nějak dostat odtud, nechtěl to vidět. Ale zrcadlo nereagovalo. Teď už mu bylo jasné, co se stane. Sirius Snapea…tento…a ten pak spáchá sebevraždu. Nikdy se tedy tudíž nestane Smrtijedem a nikdo se nedozví o té věštbě.
Sirius stáhl Snapeovi slipy a dlouze se na něj díval. Harry zalitoval, že nemůže zavřít oči. Musel se dívat. I když ono tedy bylo na co. Když příroda někde ubere, musí holt zákonitě někde přidat.
Sirius zamumlal zaklínadlo. Harry slyšel, jak se Snape chraplavě nadechnul a pak po Siriusovi skočil. Peter stál bezradně u dveří zatímco Snape a Sirius se zmítali jako klubko rukou a nohou na zemi. Prach, který Sirius neuklidil, brzy Snapeovo bělostné tělo zbarvil do popelavě šeda. Harry na to zíral s rostoucím zděšením. Snape se choval jako zvíře. Kousal, škrábal, kopal, z každého jeho pohybu bylo cítit zoufalství a touhu Siriuse rozsápat na malinkaté kousky. Strach propůjčil Snapeovým hubeným pažím neuvěřitelnou sílu. Poprvé ho Sirius nedokázal udržet a musel se uchýlit k opravdu surovému jednání.
Váleli se po podlaze, supěli námahou a sykali bolestí. V jednu chvíli se Snape zakousnul do Siriusovi paže a stiskl co to šlo, až se objevila krev. Sirius tvrdě Snapea udeřil do hlavy. Od prvního okamžiku rvačky Harry věděl jedno, Snape se prát neuměl. Jednal z čirého zoufalství. Sirius pomalu ale jistě vyhrával. Dostal se za Snapea, obtočil mu paži kolem hrdla a začal ho škrtit. Snape se vzpíral, drásal nehty Siriusovu paži do krve, vrčel a nadával, ale všechno marno. Nedostatek vzduchu vykonal své. Sirius získal navrch a dovlekl vzpouzejícího se Snapea k bedně. Snape mu plivl do tváře a dostal takovou ránu, že si prokousl dolní ret. Krev mu stékala po bradě. Sirius ho tvrdě přimáčkl k bedně, až Snape zaskučel, když se mu hrana zařízla do podbřišku.
Peter dosud stojící stranou přiskočil a mávnutím hůlky Snapea připevnil provazy za zápěstí a kotníky tak pevně, že se prakticky nemohl pohnout. Snape trhal pouty, nadával a vyhrožoval.
Harry pociťoval úzkost a zděšení. Snape byl špinavý, samá modřina a šrám, ale rozhodně ne poražený. Cloumal pouty a bylo vidět, jak mu provaz rozdírá kůži. Jako by ani nevnímal bolest.
„Zkus to, Blacku, a vyletíš z téhle školy dřív než se naděješ!“ vyhrožoval Snape.
Harry však neomylně poznal, že je strachy bez sebe, že jen blufuje a děsí se toho, že Sirius by skutečně udělal to, co zamýšlel. Harry se toho děsil taky. Tohle by přece jeho kmotr nikdy neudělal!
„To víš, že to zkusím, pusinko,“ zašklebil se Sirius a rozepínal si kalhoty.
Harry víc než kdy předtím zatoužil odtočit hlavu. Tohle ale vážně vidět nechtěl. Tohle ne!
„Tak krásný! Tak divoký! Tak rozkošný! A jen můj!“
Harry se chtě nechtě musel dívat na to, jak Sirius nejdřív Snapea osahával, pak mu roztáhl půlky a začal do něj vnikat. Moc mu to nešlo. Snape byl celý v křeči.
„Sladký Severusi, ty můj malý chlapečku,“ vzdychal Sirius. „No tak, pusť mě do sebe. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“
Snape měl ale na věc poněkud odlišný názor, a tak Sirius musel použít hrubou sílu. Vzduch prořízl Snapeův výkřik. Harrymu se ten zvuk zaryl do mozku jako ostří nože. Bylo v tom tolik bolesti a ponížení. Sirius zaskučel, protože ho to taky zabolelo. Nehýbal se a čekal, až bolest odezní, teprve pak začal přirážet. A Snape se rozbrečel. Jeho tiché vzlyky se mísily se Siriusovým hekáním a vzdycháním Pettigrewa, který se při ohledu na to, co se odehrávalo na bedně, uspokojoval. Bylo to hnusné.
Snape se přestal bránit, jen ochable ležel na bedně, po špinavých tvářích mu stékaly slzy a občas tiše bolestně zasténal. Nebyl vůbec vzrušený. A Harry v šoku sledoval, jak Sirius svírá Snapeovy boky a přiráží zadkem, zaklání hlavu a sténá.
„Óóóó bože, tak úzký! Horký! Bože! Nádherný! Nádherný!“ vzdychal Sirius.
Peter Snapea obešel, Harrymu se udělalo zle, když viděl, jak pod hábitem pohybuje rukou. Kleknul si před Snapea, který se nijak nebránil, otevřel mu pusu a Harrymu unikl bezhlesný výkřik, když musel sledovat, jak byl Snape přinucen vzít Peterův penis do pusy.
Siriusovy pohyby byl stále kratší, drsnější, jeho vzdechy hlasitější, jak se blížil k orgasmu.
„Pro tebe, všechno pro tebe,“ zajíkl se Sirius a s hlasitým výkřikem dosáhl orgasmu. O chvíli později byl hotov i Peter.
Harrymu se chtělo zvracet. Zachránilo ho jen, že v téhle podobě nemohl. Oni Snapea brutálně znásilnili!
Peter se upravil a odstoupil. Sirius co nejopatrněji vytáhl svůj ochablý penis ze Snapea a zapnul se. Snape ležel na bedně, ale ačkoli ho Peter odvázal, nehýbal se. Z koutku úst mu tekla mléčně bílá tekutina, z análního otvoru mu vytékala směs krve a spermatu, jeho pohled byl děsivě prázdný.
Sirius pohladil Snapea po zádech, kleknul si a přitáhl si ho k sobě.
„No, vidíš, že se ti to nakonec líbilo, viď? Bylo to tak krásné, co říkáš? Miluji tě, Severusi, víš? Nemohl jsem jinak, příliš dlouho jsi mě nechal čekat. Ale já jsem ti vděčný za tuhle chvíli.“
Harry chtěl na Siriuse začít ječet, za co mu jsi proboha vděčný, když jsi ho zmlátil a přinutil jsi ho k tomu. Ale ovládl se. Nemělo to přece smysl.
Tohle se nestalo! Nikdy se to nestalo! To to pitomé zrcadlo! Tohle je jen výmysl! Pitomý výmysl! Opakoval si ve snaze udržet si zdravý rozum. Blaine ho varoval, varoval ho, ale on neposlechl.
„Severusi?!“ V Siriusově hlase zaznělo zděšení.
Snape apaticky zíral před sebe a nereagoval na nic.
„Severusi! Ne! Tohle! Tohle mi nedělej!“
Snape neodpovídal. Sirius s ním zatřásl, ale nebylo to k ničemu.
„U Merlina, Severusi…Severusi…já…já…ublížil jsem ti hodně? Bolelo to? Já nechtěl! Já jen… já jen…Řekni něco!…Severusi!“
Sirius viditelně panikařil. Peter nervózně těkal očima po místnosti.
„Co budeme teď dělat, krucinál?“ zajíkl se Peter.
„Já nevím,“ hlesl Sirius. Zoufalství v jeho hlase bylo nepřeslechnutelné.
Harryho však stravoval vztek. A co sis myslel?! Že ho vojedeš a on z toho bude tak odvázaný, že ti padne kolem krku!
Sirius k sobě Severuse přitiskl a pořád se dokola omlouval, prosil, ale marně. Svět kolem Harryho se rozpadl na malé čtverečky a když se znovu spojily, díval se Harry na potemnělé zrcadlo. Lapal po dechu a cítil, že je celý rozbolavělý, ztuhlý a zpocený.
„Neposlechl jsi mě.“
Harry se otočil. Blaine se opíral o bedny a díval se na něj smutným, ale chápavým pohledem.
„Oni…oni…ho…oni ho…,“ koktal Harry, ale nedokázal to vyslovit.
„Vím, viděl jsem dost. Ale uvědom si, že tohle se v tvé realitě nikdy nestalo!“ naléhal Blaine.
„Já vím, ale aby moji rodiče žili, musel…musel Sirius…a…a Snape…,“ zajíkl se Harry.
„Možná bude nejlepší, když se podíváme, co se stalo pak. Když budeš znát, jak přesně to proběhlo, vyrovnáš se s tím líp,“ navrhl Blaine a posadil se vedle Harryho.
„Snape určitě spáchá sebevraždu,“ zašeptal Harry. „Aby moji rodiče žili, musí on zemřít. A Sirius skončí v Azkabanu…co je tohle za realitu?“
„Nikdy není všechno bílé nebo všechno černé. Vezmi si Brumbála. Kdyby zůstal naživu, muselo by to být vykoupeno smrtí Draca Malfoye. Proto je lepší neznat ty možnosti, protože pak by sis musel nutně položit otázku, čí život má větší cenu. A to je velmi nepříjemné rozhodnutí. I když byl Brumbál výjimečný člověk, nebyl jeho život o nic cennější než kohokoli jiného,“ řekl Blaine a objal Harryho kolem ramen. „A teď se zeptej, jak to bylo dál. Ta změna nepochybně způsobila, že se řetězec následujících událostí rozpadl. Věci se odehrály úplně jinak, než jak je znáš.“
Harry měl pocit, že má tak sucho v krku, že ze sebe nevypraví ani slovo. Olízl si rty a zachraptěl: „Jak to bylo dál?“
Zrcadlo se opět rozčeřilo a začaly se objevovat obrazy v rychlém sledu.
Sirius se snažil v nebelvírské koupelně přivést Snapea k životu.
Výjev se změnil. Snape seděl zabalený do ručníku na posteli a Remus se Siriusem se hrozně hádali.
Další skok a tentokrát se hádal Sirius s Jamesem. Snape seděl v něčí noční košili pořád na tom samém místě. Košile mu byla evidentně velká a pořád měl takový apatický výraz.
Sirius stěhující své věci na jiný pokoj.
Snape sedící na posteli ve svém pokoji s břitvou.
Harry zalapal po dechu. Jeho obavy se potvrdily. Další obraz ukazoval Snapea v kaluži krve s podřezanými zápěstími. Ale neskončilo to.
Snape na ošetřovně, následné přerušení školy a terapie proložené hádkami Siriuse a Remuse. Snape zhubl a doslova se ztrácel před očima.
Harry si nezpůsobně začal kousat nehty. Jenže pak se objevil obraz, kdy se Snape pokusil o druhou sebevraždu, ale Remus mu v tom zabránil, a pak držel hystericky vzlykajícího Snapea v náručí.
Z dalších věcí pochopil Harry jen to, že se tam neustále opakuje motiv Snapea v nějakém sanatoriu. Bylo to moc rychlé, Harry nestíhal. Mohl si jen domýšlet, že se Snape musel léčit. Byl tam však někdo, kdo se od něj nehnul ani na krok - Remus Lupin. Viděl, jak Remus mnohokrát Snapea uklidňuje při nějakém záchvatu, kdy Snape brečel, třásl se, rozbíjel všechno kolem sebe a pokoušel si ublížit.
Pak se Snape vrátil do školy. James, Sirius ani Peter už tam nebyli.
Remus stále dělal Snapeovi prakticky dvacet čtyři hodin denně společnost. Nebydleli na koleji, ale měli přidělený pokoj. Madam Pomfreyová Snapea často kontrolovala. Harry si všimnul na jednom obrazu, že Snape bere nějaké lektvary.
Z míhajících se obraz Harry vyvodil, že Remus se po celou dobu dokončování studia snažil se Snapem sblížit, pomoct mu. Nabídl mu své přátelství.
A asi se mu to nakonec podařilo, protože další výjevy byli mnohem optimističtější, nicméně to evidentně vedlo k dalším rozkolům mezi Remusem a Siriusem.
Spatřil svatbu svých rodičů, ale Sirius na ní nebyl.
Byl svědkem svého narození. Nikdy nezískal tu pověstnou prokletou jizvu.
Snape se nikdy nestal Smrtijedem, jeho kmotrem se stal Remus a Strážcem tajemství Potterových byl Albus Brumbál.
Harry nedokázal říct, jaké časové odstupy tam jsou, ale když sledoval, jak si spolu Snape a Remus zařizují byt, hádal jim tak něco ke třiceti. Pomáhali jim jeho rodiče. Snape se stal tak trochu rodinným přítelem, i když to bylo přátelství dost chladné.
Útržky ze života Snapea a Remuse, byli prokládány jeho vlastním dětstvím, jenž bylo nepoměrně šťastnější než jaké prožil.
Jeho rodiče ho vyprovázeli do Bradavic. Snape tam učil, ale byl to diametrálně odlišný člověk. Tichý, uzavřený, plachý, stále ovšem přísný. Harryho ovšem okouzlil jeho nesmělý úsměv. Nikdy se však nesetkal s Ronem, z Weasleyových spatřil v zrcadle jen Percyho a Freda s Georgem. Ron ani Ginny se nikdy nenarodili či nedožili jedenácti let.
Harry pochopil, že Voldemortův pád způsobil Neville. Byl to úplně jiný kluk, než jakého Harry znal.
Remus bydlel v Bradavicích a byl Harryho přítelem.
Kámen mudrců zachránil Neville, když Harry místo Rona sehrál skvělou partii kouzelnických šachů.
I do tajemné komnaty šel Harry s Nevillem a zůstal za závalem, který způsobil Lockhart.
Ve třetím ročníku se odehrálo něco, co neměl Harry šanci z rychlého sledu obrazů pochopit. Věděl jen, že došlo k útěku z Azkabanu a Neville byl ve smrtelném nebezpečí. Klofan nikdy nebyl odsouzen k smrti a nikdy nepoužili obraceč času. V tom ročníku rovněž Harry vpadl do Remusovy komnaty zrovna ve chvíli, kdy byli spolu Snape a Remus v posteli. Podle všeho se zdálo, že Harry vyrušil jejich první sexuální experimenty, protože Snape vypadal hodně nervózně a Harryho příchod ho dost vykolejil.
Cedric zemřel, ale byl to Neville, kdo se dostal proti své vůli do Turnaje. To jeho krev obrodila Voldemorta.
V pátém ročníku šel Harry s Nevillem na Obor záhad, ale Sirius tam nezemřel, protože jeho životní osudy nesouvisely s Harrym. Za to, co udělal, ztratil své přátele ze školních let. Byl to Snape, kdo bojoval s Bellatrix a ona, nikoli Sirius, propadla obloukem.
V šestém ročníku Harry nenašel učebnici Prince dvojí krve. Přesto ale Snape učil obranu a Brumbál zemřel. A vrahem byl Draco Malfoy. Snape se naopak snažil Brumbála zachránit a byl těžce zraněn.
Harry viděl Remusův žal. Snape upadl do komatu. Spatřil i sám sebe, jak s Nevillem a Hermionou pátrají po horcruxech.
Byl svědkem smrti mnoha členů Řádu, ale kupříkladu Tonksová se nikdy nedala dohromady s Lupinem. Fleur si nevzala Billa, protože ho Fenrir zabil. Hermiona se dala dohromady s Viktorem Krumem. Snape se uzdravil a vrátil se k Remusovi. Harryho rodiče se rozvedli.
„DOST!“ vykřikl Harry a zrcadlo pohaslo.
„A tak to bylo,“ konstatovalo zrcadlo.
Harry se třásl, žaludek se mu převracel jako by měl mořskou nemoc. Lapal po dechu. Vše se odehrálo zcela jinak. Brumbál se nikdy nestal Harryho přítelem, zůstal v pozici „pouze„ ředitelem. Spousta lidí nezemřela, ale mnozí se třeba ani nenarodili. Válka s Voldemortem trvala mnohem déle.
„Zatracené zrcadlo,“ zašeptal a otřel si pot, který mu někdy v průběhu té hrůzy vyrazil po těle a teď studil.
V té jiné realitě Slughorna něco zdrželo a Sirius zaslepený chtíčem a „láskou„ se dopustil něčeho strašného, co vedlo…Harry se zarazil. Ale k čemu to vlastně vedlo?
Kdybys měl možnost to změnit, udělal bys to, Harry? Ptal se sám sebe. Sirius byl mrtvý stejně jako Hermiona, Brumbál a další, ale dopustil se něčeho tak ohavného, že se ho všichni zřekli. Jeho rodiče zemřeli, ale Snape nikdy nemusel prožít to utrpení, nikdy se nepokusil o sebevraždu, ale zase se stal Smrtijedem a zůstal sám. Jenže kolik jiných lidí muselo za tohle „štěstí“ zaplatit. Jeho rodiče se rozvedli. Jeho nejlepší kamarád a dívka, kterou miloval a chtěl si ji vzít, se nikdy nenarodili.
Sám viděl na vlastní oči, že nic není černobílé. Brutální znásilnění možná vedlo k tomu, že měl normálně dětství. Ale co ti všichni, co za to museli zaplatit? Jak se asi žije Snapeovi s tím, že byl znásilněn? Copak jsi neviděl ty jeho záchvaty? A jak se asi Siriusovi žije s vědomím, že ublížil, a nejspíš trvale psychicky poznamenal, někoho koho miloval? A miloval vůbec Snapea? A co Remus? Žije s někým, kdo nepochybně nikdy nezapomene, že byl členem té party, která mu to udělala. Tvoji rodiče žijí, ale rozvedli se! Ne, Harry, neměl ses dívat. Blaine měl pravdu, je lepší nevědět. Už navždy budeš slyšet ten výkřik bolesti a ponížení, i když budeš vědět, že se ze Snapeova hrdla doopravdy nikdy nevydral. Hned zítra to zrcadlo půjde pěkně pod zámek. Je to nebezpečná věcička, krutá věcička.
Blaine objal Harryho konejšivě kolem ramen. Nic neříkal, nebylo slov, která by se na tuto chvíli hodila. Harry věděl, že se bude s tím, co viděl, muset nějak srovnat. A nebyl si jist, jestli by si teď, když věděl, přál, aby jeho rodiče byli naživu za takovou cenu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský