Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/Raymond Doyle
Shrnutí: I ti nejlepší z nejlepších jednou šlápnou vedle. Jejich kariéra u CI5 skončila, ale něco jiného možná začíná.
Poznámka: dopsáno červenec 2011
Děkuji bedrníce za beta read

Bodieho dům

Doyle co chvíli mrkl Bodieho směrem. Jeho parťák seděl mlčky na sedadle spolujezdce. Tvář měl staženou nevolí, obočí podmračeně nakrčené a za celou dobu, co nasedli do vozu, neřekl jediné slovo. Doyle nehodlal mlčení porušit. Chápal sice, proč se Bodie zlobí. Možná se dokonce cítil využitě, zneužitě. Nicméně si přece musel uvědomovat, že čas hraje proti nim. A pokud Martell měl informace, které potřebovali, pokud je byť jen mohl mít, tak ho museli najít za každou cenu. A všechny Bodieho pokusy najít toho chlapa po svém ztroskotaly. Nemohli si dovolit již dál marnit čas. Konec konců Cowley se v tomhle směru vyjádřil dost jednoznačně.
Dům vypadal docela obyčejně. Rozhodně to nebylo nic přepychového, co by Doyle, jak Martella poznal, očekával. Ale anonymita má v tomhle směru podnikání asi větší cenu než pohodlí.
„Mluvit budu já,“ řekl Bodie odměřeným tónem, když stanuli před bytem číslo 763.
Doyle pokrčil rameny, aby dal najevo, že mu je jedno, kdo bude klást otázky. Rozhodně se nehodlal za to, co udělal, omlouvat. Nechápal, proč Bodie toho překupníka zbraní tolik chrání. Vždyť v sázce byly životy nevinných lidí, a to Marty Martell rozhodně nebyl.
„Marty,“ zabušil Bodie na dveře.
Doyle si, čistě pro všechny případy, rozepnul bundu a ujistil se, že dobře dosáhne na zbraň.
„Marty, je to důležité!“ zabušil Bodie znovu, ale za dveřmi bylo ticho jako v hrobě.
Doyle vytáhl sadu paklíčů a Bodie s kyselým úšklebkem ustoupil, aby mohl k zámku. Netrvalo dlouho a zámek cvakl. Zabezpečení vpodstatě minimální. Strčil do dveří a ty se bez jediného zvuku na dobře promazaných pantech otevřely dokořán.
Bodieho úšklebek balancoval podle Doyleova mínění někde mezi škodolibou radostí a samolibým uspokojením. Byt byl zcela, ale zcela prázdný. Jen podle rýh a prachu na podlaze a šmouh na stěnách se dalo odhadnout, kde asi tak jaký nábytek stával.
„Říkal jsem ti, že když Marty nechce, aby ho někdo našel, tak ho nikdo nenajde,“ utrousil Bodie téměř s pýchou.
Doyle stiskl rty a prošel několikrát prázdnými pokoji. Hledal něco, cokoli. Přece po tom, kolik práce, výhružek a úplatků ho stálo vyčenichat tohle místo, se nemůže ukázat, že šlo o naprostou ztrátu času. Bodie se opíral o futra vchodových dveří, ruce založené na prsou a jen se potměšile culil. Doyle se soustředil na to, aby na něj nevyjel, a dusil vztek v sobě. Už to chtěl vzdát a možná si tu frustraci vybít na Bodiem. Chtělo se mu na něj křičet, že je mu zhola jedno, kolik lidí kvůli tomu jeho pitomému kamarádovi z džungle ještě umře. Měl dokonce chuť svého parťáka uhodit. Pak jeho zrak padl na bílý čtvereček – fotka, která zřejmě zapadla za skříň a při stěhování si jí nikdo nevšiml. Bylo na ní jakési skladiště.
„Koukej,“ ukázal ji Bodiemu a s potěšením sledoval, jak tomu samolibému vojákovi povadl úsměv.
„Hm, no a?“ pokrčil Bodie rameny, když si fotku prohlédl. „Skladiště. Není tam ani adresa. Copak ty víš, kde to je?“
„Ne,“ usmál se Doyle svým vlčím úsměvem. „Ale znám někoho, kdo to určitě vědět bude.“
„Pokud se Marty zdejchnul, tak má pro to dobrý důvod,“ řekl Bodie zamračeně.
„Jo, možná v tom jede taky,“ odsekl Doyle podrážděně. Vyškubl Bodiemu fotku a rázně vykročil ke dveřím.

*****

Skladiště bylo jen jedním z mnoha v docích na východním břehu Temže. Páchlo rybinou a naftou. Trvalo jim několik hodin, než jen s pomocí zašlé fotografie objevili to správné. Nejspíš by ho našli mnohem rychleji, kdyby Bodie aspoň trochu víc spolupracoval a soustavně se necoural.
„Jsi si jistý, že tohle je ono?“ zeptal se Bodie.
Doyle usečně kývl.
„No já jen, že to samé jsi tvrdil u těch předchozích tří,“ neodpustil si Bodie.
Doyle po něm šlehl pohledem a vykročil k otlučeným vratům. Vzal za kliku. Čekal, že bude zavřeno, takže ho překvapilo, když klika pod jeho stiskem povolila. Otevřít šlo ztuha. Panty byly zarezlé, jako by se už hodně dlouho nepoužívaly, a příšerně skřípaly.
„Nikdo tu nebude,“ prohlásil Bodie. Nicméně Doylea do přítmí skladu následoval. Podle toho, co viděli v mdlém světle otevřených vrat, bylo skladiště skutečně prázdné. Vypadalo opuštěné.
„Je to ztráta času,“ prohlásil Bodie.
„Ale to by mne velice mrzelo,“ ozval se hlas se silným cizím přízvukem přímo za nimi. „Žádné prudké pohyby, pánové,“ upozornil je, když se pomalu otáčeli.
Bylo jich pět a rozhodně nevypadali na Středoevropany. Až na toho uprostřed, který jim zjevně šéfoval, měli zbraně. Doyle dal ruce vzhůru téměř ihned.
„Policejní reflex?“ rýpl si Bodie, ale i on, byť neochotně, zvedl ruce.
„Co chcete?“ otázal se Doyle.
„Maličkost,“ ušklíbl se muž a zapálil si cigaretu. „Martyho Martella. A vy mi řeknete, kde ho najdu.“ Vyfoukl obláček kouře.
„Zkoušel jste si podat inzerát?“ otázal se Bodie.
Doyle téměř zaúpěl. Poslední, co potřebovali, byly ty Bodieho hloupé řeči.
„My nevíme, kde je. Taky ho hledáme,“ pokusil se zachránit situaci.
„No, nečekal bych, že mi to vyklopíte hned,“ usmál se muž.
Kývl na jednoho ze svých nohsledů. Ten je oba prohledal. Jejich zbraně si zastrčil za opasek a ruce jim pevně svázal provazem.
„Uděláme si malý výlet.“
Vyvedli je ven a nacpali do dodávky přistavené před skladištěm. Šéf bandy se usadil vedle řidiče a zbývající tři s nimi nastoupili dozadu. Cesta se zdála být delší, než nejspíš ve skutečnosti byla. Doyle měl skoro po celou dobu zavřené oči, takže s ním Bodie nemohl komunikovat ani nenápadnými gesty. I když nebylo moc co říkat.
Jakmile auto zastavilo, muži je vyvedli ven. Pořád byli v docích, akorát místo skladišť se teď podél břehu táhla kolona kotvících lodí. Do jedné vypadaly stejně – velké a rezavé. Pach nafty byl ještě pronikavější. Odvedli je na palubu jedné z nich a zavřeli v podpalubí. Kromě malého kulatého okna byly stěny jen jednolitou masou kovu.
„Ještě že netrpím strachem z uzavřených prostor,“ ušklíbl se Bodie a pokusil se najít co nejpohodlnější polohu. Tlumeně sem doléhalo šplouchání vody. „Jsme asi někde na pravoboku, řekl bych.“
Doyle ležel v protějším rohu se zavřenýma očima a byl nepříjemně potichu.
„Doufám, že netrpíš na mořskou nemoc,“ prohodil Bodie. Mluvil čistě proto, že ho uklidňovalo slyšet vlastní hlas. Bylo to lepší než poslouchat zlověstné ticho.
„Uvědomuješ si, že jsme sami?“ otázal se Doyle tiše.
„Po pravdě mě to už napadlo,“ ušklíbl se Bodie a zkoušel trochu povolit pouta zařezávající se mu do rukou. „Ale přišlo mi, že na romantiku teď nějak není vhodná doba.“
Doyle ho probodl pohledem.
Moc dobře si uvědomoval, v jaké jsou kaši. Nikdo nevěděl, kde jsou. A uplyne ještě hodně dlouhá doba, než se po nich začne někdo shánět. Jenže Doyleův pesimistický postoj jim byl zcela k ničmu.
„Co děláš?“ zeptal se Doyle.
„Zkouším uvolnit ty uzle,“ hekl Bodie a dál se zmítal jako červ na háčku. „Pak se zbavím pout, vezmu po hlavě prvního chlapa, který strčí hlavu do dveří, nebo i ženskou, nejsem vybíravý. Seženu zbraně, zatknu hlavního padoucha a půjdu si pro auto.“
„Skvělý plán,“ odfrkl si Doyle.
„Má to drobné mouchy, ale co bys nechtěl,“ uculil se Bodie. „Zatraceně!“ zaklel, protože pouta povolila jen o zanedbatelný kousek. Ten kdo vázal ty uzle, věděl sakra dobře, co dělá.
„Co je to vůbec za chlapy? Co chtějí po Martellovi?“ zajímal se Doyle po chvilce ticha, když Bodie nabíral síly k dalšímu marnému pokusu o osvobození.
„Reklamace,“ zašklebil se Bodie.
Doyle tázavě povytáhl obočí.
„Je to jednoduché. Když si koupíš topinkovač a on se porouchá, jdeš si stěžovat do obchodu. Když si koupíš zbraně a něco jde šejdrem, jdeš rozbít hubu překupníkovi. Má to i své výhody. Nemusíš čekat třicet dní na vyřízení,“ pokrčil Bodie rameny.
„Takže Martell někoho podrazil a my jsme šlápli přímo doprostřed,“ povzdechl si Doyle.
„Marty by nikoho nepodrazil,“ zamračil se Bodie. „Pokud by neměl fakt dobrý důvod.“
„Jo, tak to mne uklidňuje,“ odsekl Doyle nakvašeně.
Bodie se nadechl, aby něco řekl, ale téměř ihned zase pusu zavřel.
„Nemáš na to co říct, viď?“ vyjel na něj Doyle podrážděně. „Ti tvoji kamarádi překupníci – vlastní matku by prodali. Znal jsem prostitutky s větší…“
„Pššš!“ udělal na něj Bodie.
Doyle zmlkl a zaposlouchal se.
„Co je?“ šeptl.
„Myslím…,“ začal Bodie, ale větu nedokončil, protože zarachotil zámek.
„Tak zábava může začít,“ zašklebil se robustní chlapík snědé pleti, sotva vstoupil se svými třemi kumpány do místnosti. Jeden z nich nesl těžké kladivo. Podle tmavých skvrn nápadně připomínajích zaschlou krev ho používali často a rádi.
„Otázku, myslím, znáte, ale pro jistotu – kde je Marty Martell?“
„Říkali jsme vám, že nevíme, sakra!“ ucedil Doyle.
„Fajn, tak půjdeš jako první.“
Vytáhli Doylea na nohy a vystrkali ho ven.
„Kam ho vedete!“ vykřikl Bodie a pokusil se zvednout.
Jeden z mužů ho srazil zpátky na zem.
„Nebuď nedočkavý, na tebe dojde vzápětí,“ ujistil ho se smíchem.
Bodie si nebyl jist, jak dlouho to trvalo, než znovu přišli, ale zdálo se to jako celá věčnost. Nejdřív se mu všelijak svíraly vnitřnosti. Pak se několik minut horečnatě snažil uvolnit pouta, čímž docílil jen toho, že se uzly utáhly ještě víc, a rozedřel si ruce do krve. Poté upadl do jakési apatie, kdy bez pohnutí zíral do jednoho místa, a měl pocit, že slyší Doylea křičet. Byla téměř úleva, když ho se slovy, že je na řadě, vyvlekli ven. Klopýtal v jejich doprovodu jako ve snách a v hlavě mu hučelo jako v úlu.
Nepřivedli Doylea zpátky.
Nepřivedli ho zpátky.
Měl pocit, jako by se propadal do nějaké hluboké a temné propasti.
Nepřivedli ho.
Postrčili ho do rozhlehlého skladiště se spoustou beden. Zavrávoral a pak zůstal odevzdaně stát. Byl připravený Doylea následovat, ale přinejmenším jednoho vezme s sebou. Věděl, že když to dobře načasuje, než ho zastřelí, stihne jednomu z nich zlomit vaz – tomu jejich šéfovi, který seděl na jedné z beden a kouřil. Pomalu se k němu začal blížit.
„Musím před vámi smeknout. Marty vám zřejmě slušně platí. Nebo je v tom něco víc? Loajalita se dneska moc nenosí.“
Bodie kráčel dál a chlap si zjevně nebyl vůbec vědom, jak blízko je už smrti.
„Váš přítel mne skutečně ohromil,“ pokýval chlap hlavou.
Bodie jen stěží držel vztek na uzdě.
A pak ho uviděl. Byl přivázaný k bedně. Hlava mu bezvládně visela na hruď a jeho nohy…
Bodie zůstal stát a nemohl od něj odtrhnout oči. Neviděl to poprvé. V Angole to patřilo k běžným metodám výslechu zajatců. Málo kdo nepromluví, když mu rozdrtíte nohy. Doyleovýma džínama prosakovala krev.
„Vy bastardi!“ zařval Bodie a pokusil se vrhnout na chlapa navzdory tomu, že měl svázané ruce.
Chytili ho a několika tvrdými ranami do ledvin poslali do kolen.
„Ale, ale,“ ušklíbl se muž a pak kývl na svoje kumpány. „Váš přítel bohužel odmítl mluvit. Což nás staví do nepříjemné situace. Jak přimět mluvit vás?“
„On nic neví!“ zaječel Bodie a zacloumal sebou. „Nic neví!“
Drželi ho pevně.
„Ano, také jsem nabyl toho dojmu,“ pokýval muž hlavou. „Třeba budete vy rozumější, co?“
„Naser si!“ vyplivl Bodie. „Zabiju tě! A udělám to pomalu, velice pomalu, to mi věř!“
„Jistě,“ ušklíbl se muž. „Ale napřed náš drobný problém. Marty Martell.“
Bodie mlčel a veškerou nenávist, která ho spalovala, vkládal s maximální intenzitou do svého pohledu.
„Chápu,“ pokýval muž hlavou. „Předpokládal jsem, že když váš kolega vydržel náš malý rozhovor, nebude to s vámi o moc lehčí. Naštěstí jsou i jiné, pomalejší způsoby, jak dostat, co chci,“ řekl a luskl prsty.
Jeden z mužů v tlustých kožených rukavicích začal rozmotávat lehce orezlý ostnaný drát.
„Předem se omlouvám za nedostatečnost našeho vybavení. Museli jsme poněkud improvizovat.“

„Tak, to je ono.“
Bodie zasténal, když mu rameny projela ostrá bolest, k níž se vzápětí připadala palčivá pulzující agónie z rozšvihaných zad. Jen matně vnímal kovové skřípění, s nímž ho kdosi spustil z háku, na který ho pověsili jako kus masa. Kolena se pod ním podlomila, jak ho už nic nepodpíralo a on ztěžka dopadl na zem. Lapal po dechu a v zádech mu bolestivě poškubávalo. Nedokázal se pohnout.
„Žádný blbosti, fešáku, jinak ti proženu kulku hlavou.“
Někdo ho popadl za límec roztrhané košile a vytáhl ho na kolena. Už jen z toho pohybu se mu oči zalily slzami bolesti. Chlap před ním měl pivní pupek a páchl potem. Všiml si, že na opasku má pistoli. Pokusil se pro ni natáhnout spoutané ruce, ale pohyboval se zoufale pomalu. Chlap vytrhl zbraň z pouzdra a udeřil ho pažbou. Padl zpátky na podlahu a v puse cítil kovovou pachuť krve.
„Myslím to vážně! Ustřelím ti palici, jestli to zkusíš ještě jednou!“
Aby dodal své hrozbě na důrazu, znovu ho praštil, tentokrát do spánku. Bodie se tomu poddal. Potřeboval lepší příležitost zmocnit se zbraně. Nechal se tedy vytáhnout na kolena a dokonce se mu podařilo se na nich i udržet. Chlap si rozepnul pásek a pak poklopec. Ze zapraných trenek vylovil svůj schlíplý ocas a plácl ho s ním přes tvář.
„Otevři pusu, šmejde! Kudrnáč je kaput, budeš muset stačit ty. No tak, hni sebou, nebo ti mám pomoct!“
Chlapův rozkrok páchnul močí, až se z toho zvedal žaludek. Nicméně by to mohlo odvést jeho pozornost. Otevřel pusu a nechal si do ní hrubě strčit ten teplý klacek. Zavřel oči a snažil se nemyslet na to, kdo to je a kde je.
„Och! To je dobrý! Kruci!“ vzdychal pupkáč slastně.
Bodie cítil, jak mu v puse tvrdne a nabývá na velikosti. Pootevřel oči, aby se ujistil, že chlap je již zcela ponořen do slastných pocitů. Ještě chvíli a pak udeří.
„Sakra! Neděláš to poprvý, co ty zkurvysynu! Jen pěkně kuř, hajzle. Možná si spolu ještě užijeme, než tebou nakrmí ryby.“
Ucítil, jak tlak hlavně na jeho spánku povolil. To byla jeho chvíle. Teď nebo nikdy! Vyrazil, jak nejrychleji dokázal. Chlapa to zcela zaskočilo. Vyrazil mu pistoli z ruky a pak ho tvrdě udeřil do brady a ještě jednou za krk. Podle čepice, která se poroučela na zem, to byl dokonce sám kapitán.
„Ještě se uvidí, koho budou žrát ryby,“ ucedil, když se ztěžka zvedal. Sebrat pistoli bylo hotové utrpení, ale musel spěchat. Netušil, kam ti chlapi šli, ani kdy se vrátí. A Doyle nutně potřeboval doktora. Kaluž krve pod jeho nohama byla o dost větší, než jak si pamatoval.
„Vydrž Rayi,“ vydechl a zkontroloval zásobník.
Po schodech vyklopýtal jen díky zábradlí. Nohy se mu chvěly a kolena podlamovala. Věděl, že kdyby upadl, nejspíš by se už nedokázal zvednout. Ale musel uspět. Byl Doyleova jediná naděje. Takže jako první navštíví můstek.
Na lodi naštěstí bylo jen minimum posádky. Buď jeli jen se základním mužstvem a nebo byla většina na pevnině. Těch pár, které potkal, nebylo těžké máváním zbraně přimět, aby si vlezli do skladu a nechali se tam zavřít. Bylo to dobře, protože se mu dělaly mžitky před očima a měl pochybnosti, jestli by zvládl zmáčknout spoušť a navíc se vůbec trefit. Nejspíš ztratil víc krve, než kolik si myslel.
Osazenstvo můstku nebyli žádní hrdinové. Stačilo prostřelit kormidelníkovi koleno a už byli samá ochota. Radistka mu dokonce nabídla svoji židli, což přišlo vhod, protože sil mu rychle ubývalo. Pak už stačilo jen počkat, až dorazí kavalerie. Neomdlít do té doby bylo jedním z největších výkonů jeho života. Jeho poslední myšlenkou bylo, že jeho plán nakonec nebyl tak špatný, jak si o něm Doyle myslel.

*****

Bodie vypnul motor a loď se začala kymácet, jak se jí zmocnily vlny. Břeh už dávno zmizel z obzoru, zato na pravoboku se rýsovala osamělá špičatá skaliska. Místní jim říkali Žraločí zuby, protože se tu prý hojně vyskytovali právě zástupci těchto zubatých příslušníků mořské fauny.
Vytáhl pistoli a sešel do podpalubí. V rohu tam seděl svázaný muž s pytlem přes hlavu. Bodie mu ho sundal.
„Co po mě chcete? Kde to jsme?“ zamumlal muž. „Kdo jste?“
Bodie ho beze slova vytáhl na nohy a vyvedl na palubu.
„Kdo jste?“ dožadoval se muž odpovědi. „Kdo vás poslal? Zaplatili vám, abyste mne zabil? Zaplatím vám víc!“
„Před asi měsícem jste byl v Londýně,“ začal Bodie pomalu a sledoval, jak se v mužově tváři postupně odráží poznání. „Hledal jste Martyho Martella.“
„Vy?“ vydechl muž nevěřícně. „Poslal vás, abyste…“
„Ne,“ potřásl Bodie hlavou. „Jsem tu jako zástupce spravedlnosti, akorát že tentokrát nebude tak docela slepá.“
„Co…? Vy…?“ zakoktal se muž a pak pronikavě zařval, když mu Bodie prostřelil koleno. „Ty zkurvysynu!“
„Slíbil jsem vám, že vás zabiju,“ řekl Bodie, když si k sténajícímu muži přidřepl. I přes slanou vůni moře cítil pach moči.
„Co chceš dělat?“ vypravil ze sebe skrz zaťaté zuby muž.
Bodie neodpověděl. Místo toho mu rozvázal ruce a navlékl záchranou vestu.
„Sliboval jsem taky, že to bude pomalé. Nemám ovšem chuť se s vámi špinit, takže to nechám na jiných. K pevnině jsou to čtyři míle. V těhle teplých vodách vydrží člověk i několik hodin, ale poměrně často tudy jezdí rybářské čluny. Když budete mít štěstí, najdou vás.“
Zatímco mluvil, vytáhl muže na nohy.
„Když budete mít štěstí, najdou vás dřív, než přijdou žraloci. Což znamená, že máte asi tak půl hodiny, spíš méně.“
„Ne…! Ne! Neee!“ zaječel muž.
Bodie ho nemilosrdně strčil přes okraj paluby a pak se díval, jak tam sebou plácá a marně se snaží něčeho na trupu lodi zachytit. Voda se kolem něj barvila nepatrně do růžova.
Zastrčil si zbraň za opasek a nastartoval motor. Přišlo mu, že v dálce zahlédl, jak se z vody krátce vynořila trojúhelníková ploutev. Jeden starý námořník mu kdysi vyprávěl, že žralok má mrtvé oči. Zdá se, že ani není živý. Dokud vás nekousne. Když proti vám plave, vypadá to, jako by se usmíval. Čím je blíž, tím víc.

*****

Když začal ten samý odstavec číst už po páté, otráveně knihu zaklapl. Od dalšího odpoledne stráveného civěním do zdi ho vyrušil zvonek. Neměl nejmenší chuť vstávat. Zvonek však řinčel vytrvale dál. Mohla to být jedině ona. Rozčilovalo ho, jak se o něj stará.
„No tak, Doyle, já vím, že jsi doma,“ ozval se zpoza dveří hlas Betty. „Otevři.“
Doyle ještě chvíli trucovitě ležel na pohovce, než se s povzdechem natáhl pro berle a pracně se zvedl. Nemělo smysl předstírat, že tu není. Kde by asi tak byl. Dobelhal se ke dveřím a otevřel.
„No to je dost,“ usmála se na něj Betty a hned se hrnula dovnitř. „Tak jak se vede?“
„Fajn,“ utrousil, ačkoli stav bytu svědčil o něčem zcela jiném. Na stolku v obýváku se povalovaly zbytky od několika čínských jídel a pizz s donáškou až do domu. V ložnici a v koupelně se kupilo špinavé prádlo, zatímco kuchyňský dřez přetékal nádobím. Na poličkách a v koutech se usadil prach. Neviděl jediný důvod, proč by se měl o něco starat. A už vůbec proč by měl být někomu vděčný za projevy soucitu, byť sebelépe skrývaného.
„Měl bys víc chodit ven,“ řekla jako pokaždé, když přišla, a začala uklízet. Zřejmě si myslela, že když bude dostatečně dlouho předstírat, že se nic nestalo, nakonec tomu snad i uvěří.
„No jo, zrovna včera jsem si chtěl jít zaběhat. Pak jsem si vzpomněl, že nemám nohu!“ ucedil kousavě. „A nech toho!“ vytrhl jí odpadky z ruky. „Nepotřebuju, aby za mnou Cowley posílal dvakrát týdně chůvu!“
„Ano, to jsem si všimla,“ opáčila sarkasticky a sebrala mu prázdné krabice od pizzy. „Už sis našel nějaký byt?“
„Ne,“ odsekl a odbelhal se do kuchyně, aby postavil na čaj.
„Uvědomuješ si, že se za dva týdny musíš vystěhovat?“ otázala se ho.
„Samozřejmě, že si to uvědomuji. CI5 přece nebude podporovat mrzáky,“ ušklíbl se a opřel se zadkem o linku.
„Myslím, že jsi k panu Cowleymu nespravedlivý,“ pokárala ho, zatímco cpala odpadky do koše. „Udělal pro tebe maximum, co mohl.“
„Kdo se prosil,“ utrousil Doyle mrzutě.
„Bodie se vrátil,“ řekla Betty jakoby mimochodem.
Doyleovi se napnuly svaly na čelisti. Naštěstí právě v tuhle chvíli začala konvice pískat, a tak mu poskytla záminku, proč se k ní otočit zády.
„No a co já s tím?“ opáčil jak nejlhostejněji dokázal.
„Nic,“ pokrčila rameny. „Myslela jsem si, že by tě to mohlo zajímat.“
„Nechápu, proč by mělo,“ zamračil se.
„Protože jste byli kolegové! Protože je to tvůj přítel!“ rozzlobila se. „Ano, to co se stalo, je smutné! Je to tragédie, ale není to konec světa, Doyle! A ty jsi věděl, že to riziko tu je. Vždycky bylo. Po pravdě si myslím, že to riziko je důvod, proč jste zrovna ty a Bodie tuhle práci dělali. Takže se přestaň tvářit ublíženě, že sis hrál s ohněm a spálil se!“
Doyle byl tak překvapený jejím výbuchem, že se nezmohl na slova odporu. Technicky vzato měla pravdu. Nebyla to Bodieho vina, co se mu stalo. A nebyla to ani jeho vina. Prostě jim došlo štěstí a byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Když se nad tím zamyslel, bylo vlastně jen otázkou času, kdy se něco takového stane. Jenže to všechno by zvládl, byl o tom přesvědčen. Uměl by se vyrovnat s tím, že mu doktoři nedokázali zachránit pravou nohu, kdyby se na něj Bodie nevykašlal.
„Rayi?“ řekla měkce.
Zvedl k ní oči. Strašně si přál, aby mu na všem opravdu tak nezáleželo, jak se tvářil. Ve skutečnosti ho děsilo, že se má za čtrnáct dní stěhovat a nemá kam. Skončit na ulici nebylo zrovna to, o co by stál. Jenže nedokázal najít vůli hledat nějaký podnájem. Kdykoli se o to pokusil, přestal ve chvíli, kdy si uvědomil, že musí pátrat po bytě vhodném pro… mrzáka. Dům s pečovatelskou službou – mělo to příchuť pohřbení zaživa.
„Sejdi se s ním,“ zaprosila. „Ne, počkej,“ chytila ho za ruku, když se chtěl znechuceně odvrátit. „Mám strach, že udělal něco… něco moc špatného.“
„Ale no tak,“ ušklíbl se a vymanil se z jejího sevření. „Je to Cowleyho modrooký hoch, však on si poradí. Ostatně v tom, jak se postarat o sebe, je Bodie přece mistr.“
„Už není,“ řekla prostě.
„Co není?“ zeptal se automaticky, ale musel připustit, že ho dostala. Zajímalo ho, co se mohlo stát, že Betty chce, aby si s Bodiem promluvil.
„Cowleyho ho vyhodil.“
Doyle jen zamrkal. Něco takového bylo… Bylo to nemyslitelné. Nemožné.
„Vyhodil?“ opakoval užasle.
„Včera kolem poledne ho zatkli na letišti – na Cowleyho příkaz – a přivezli ho k nám. Byli spolu půl hodiny zavření v jeho kanceláři a vzájemně tam na sebe řvali. Nebylo rozumět slovům, ale…,“ Betty se ošila. „Dalo se z toho pochopit dost na to, aby si člověk domyslel, že Bodie něco provedl. Něco co Cowley nechtěl, nemohl tolerovat. Po půl hodině Bodie s prásknutím dveří beze slova sbohem odešel. Cowley byl pak celý zbytek dne zavřený u sebe. Dneska ráno nechal odeslat Bodieho zbraň zpátky do zbrojnice a podepsal jeho výpověď. Navíc nechal jeho číslo vyškrtnout ze seznamu. Bodie musel provést něco strašného, Rayi. Musíš si s ním promluvit.“
„Strašného? Co by Bodie asi tak mohl provést?“ ušklíbl se Doyle.
„Myslím, že někoho zabil,“ řekla tiše Betty.
„Zabil?“ povytáhl Doyle obočí a Betty se začervenala.
„Ono jim trochu rozumět bylo,“ pípla. „A pak, tohle jsem našla v koši u pana Cowleyho.“
„Ty teď prohrabáváš Cowleyho odpadky?“ utrousil Doyle, ale vzal si od ní složený zmuchlaný papír. Byl to list novin. Jazyku nerozuměl, ale fotka žraločí ploutve a portrét muže nepotřebovaly komentář.
Doyle polknul.
Tu tvář by sotva zapomněl. Člověka, který vás nechá zmrzačit, si přece jen zapamatujete.

*****

Už cestou si v duchu nadával, že se k tomu nechal přemluvit. Když to Betty sliboval, neuvědomil si, že se tam bude taky muset nějak dopravit. Jízda autobusem byla zlá i bez těch soucitných pohledů. Řidič mu neujel před nosem, jak bývá dobrým zvykem, ale počkal a ani se nevztekal, že zdržuje. Vrcholem všeho bylo, když mu postarší žena, docela dobře by mohla být jeho babičkou, uvolnila místo hned u dveří. Chtěl říct, ať zůstane sedět, že on to nepotřebuje, ale opak byl pravdou. Zamumlal slova díků a sednul si. Záměrně se díval z okna, aby unikl pohledům všech okolo.
„Mami, co se tomu pánovi stalo?“
„Tiše, broučku, a neukazuj. Je to neslušné.“
Doyle stiskl čelisti a počítal každou minutu. S křečovitým úsměvem, jako by žvýkal šťovík, strpěl, aby mu pomohli vystoupit. Možná by měl být vděčný za jejich snahu a ochotu, ale moc dobře věděl, že k ženské s kočárkem by nebyli ani zpoloviny tak laskaví jako k mrzákovi.
Autobus konečně odjel a Doyle úlevně vydechl. Chodci si ho všímali snesitelným způsobem, protože všem bylo hloupé se zastavit nebo otočit a zírat na něj. Cosi mu přišlo nepatřičné na tom, že hospoda U bílého lva tu stále stojí, stejná jako předtím, jako by se vůbec nic nestalo. On byl mrzák a svět si ani nevšiml. Věděl, že to je dětinské, ale přišlo mu, že někdo by si měl všimnout. Myslel si, že ten někdo bude Bodie.
Měl nutkání se otočit a jít domů, jenže už tu byl a na další cestu autobusem neměl náladu. S Bodiem nebo bez něho, potřeboval ty soucitné pohledy cizích lidí spláchnout pořádným douškem skotské. Když vešel, všechny oči se otočily jeho směrem a pak rychle ucukly, jako by byl malomocný. Sám si pamatoval, jak mu bylo nepříjemné dívat se na mrzáky. V každém člověku je instinktivně zakořeněný odpor k nim. Jenže z druhé strany barikády všechno vypadá najednou docela jinak.
Bodie se opíral o bar s půl litrem v ruce, a i on se odvrátil, jako by nedokázal snést pohled na to, co zbylo z jeho parťáka. Doyle pocítil nával vzteku. Že se na něj vykašlal a odjel, že uhýbá pohledem, že vypadá jako vždycky. Najednou si přál, aby Bodiemu aspoň zohavili tu jeho samolibou narcistickou tvářičku. Třeba by ten hromotluk támhle vzadu mohl jít k baru a praštit ho rozbitým půllitrem do obličeje.
„U baru stát nebudu,“ utrousil, když se kolem něj probelhal směrem k nejvzdálenějšímu stolu. Ani se nepodíval, jestli ho následuje. Sedl si a berle opřel tak, aby je Bodie musel překročit, až si bude chtít sednout.
„A objednej mi skotskou,“ poručil, když se Bodie zastavil vedle stolu. „Velkou.“
Bodie se vrátil s pitím a pomalu se posadil naprosti Doyleovi. Nejspíš cítil, že se zlobí, protože se choval opatrně.
„Koukám, že se panáček hezky opálil,“ poznamenal Doyle kousavě. „Kdepak jsi byl? Přivezl jsi mi mušli? A co fotky?“
Bodie mlčel. Doyle vlastně ani nečekal odpověď. Měl zvrácené potěšení z toho, že si tu může na Bodiem vybít svoji zlost. Tohohle člověka kdysi nazýval svým nejlepším přítelem, ale když ho potřeboval nejvíc, chlapec si beze slova odjel. Historce, že jel zabít toho chlapa, co z něj udělal mrzáka, ani trochu nevěřil. Za prvé to bylo příliš melodramatické, za druhé kdyby to byl Bodie, našli by chlapa zastřeleného jako při popravě a za třetí tomu nechtěl věřit. Nechtěl přiznat Bodiemu ani tu nejmenší polehčující okolnost. A i kdyby skutečně toho chlapa hodil žralokům, Doyleovi nikdo nemohl vymluvit, že to Bodie neudělal proto, aby byl od něj co nejdál, protože nesnesl pohled na mrzáka. Moc dobře si pamatoval, jak Bodiemu prostřelili ruku. Doktor ho musel pětkrát ujistit, že to nebude mít žádné vážné následky, a stejně se snažil tvářit jako že to nic není.
„A co ryby? Byl jsi na rybách? Nechytil jsi třeba nějakého žraloka?“ útočil na něj Doyle dál.
„Cowley ti řekl…,“ začal Bodie, ale Doyle ho přerušil návnutím ruky.
„Co mi kdo řekl není podstatné. Není podstatné ani jestli jsi to udělal nebo ne,“ odfrkl si Doyle. „Proč ses chtěl sejít?“
„Abych tě viděl,“ odpověděl Bodie trochu překvapeně. „Proč jsi myslel? Chtěl jsem se zeptat, jak se máš a…“
„Mám se skvěle, nevidíš,“ ušklíbl se Doyle. „Mám dvě pěkný berle, na krku stěhování a za nejlepšího přítele tebe. Co víc si člověk může přát,“ utrousil a vypil skotskou na ex.
„Betty mi o tom stěhování říkala,“ řekl Bodie pomalu. „Prý nemáš kam jít.“
„Tak zrovna o tvou péči nestojím,“ zarazil ho Doyle chladně. „A objednej další pití.“

*****

Po kvalitní skotské sice hlava ráno nebolí, ale to by to člověk nesměl míchat. Přinejmenším si dokázal vzpomenout na nejméně dva panáky vodky. Nebyl si tak docela jist, v kolik skončili a jak se dostal domů. Pravděpodobně ho Bodie odvezl.
Když se vyhrabal z postele, bylo kolem poledne a v obýváku ho čekalo překvapení v podobě Bodieho usazeného v křesle, popíjejícího ležák a listujícího časopisem.
„Co tu sakra děláš?!“ vyjel na něj. Podle prázdného obalu od čokolády, který se válel na stolku, tu už nějakou chvíli byl.
„Á, dobré ráno,“ usmál se Bodie a zmačkal prázdnou plechovku od piva. „Co hlava?“
„Jak ses sem dostal?!“ mračil se Doyle. „Doufám, že jsi sem nevloupal.“
„Ale kdepak, včera jsem zapomněl v kapse tvoje klíče,“ pokrčil Bodie rameny a přidal omluvný úsměv, který však u Doylea nenalezl odezvu. „Pěkně ses zřídil, víš…“
„A?“ pobídl ho Doyle kousavě. „Jen pokračuj. Pověz, co máš na srdci.“
„Nic,“ pokrčil Bodie opět rameny, ale přitom uhnul pohledem, aby se na Doylea nemusel dívat. „Jen že když jsi opilý, máš sklony se litovat a… to ti nesluší.“
„Není na mne hezký pohled, co?“ ušklíbl se Doyle trpce.
„Ne,“ připustil Bodie. „Ale to není na nikoho, kdo se chová jako ty.“
„Chceš snad tvrdit, že se ti nehnusí ten můj pahýl?“ rýpl si Doyle jedovatě.
„Chceš snad, abych ti tvrdil, že je to hezké?“ opáčil Bodie.
Doyle se odvrátil a zašeptal: „Vypadni.“
„Co chceš dělat? Necháš se vyhodit na ulici? Abychom všichni viděli, co jsme způsobili? Abychom měli ty správné výčitky? A abys nás ty mohl od sebe odhánět a libovat si v sebelítosti?!“
Bodie vstal z křesla.
„To si vážně myslíš, že ti dovolím to udělat?“
„Skoro dva měsíce se ani neukážeš, nezavoláš a teď sem přijdeš a chceš mi tu dělat kázání?!“ rozkřikl se Doyle.
„Ty si myslíš, že jsi jediný, který se s tím musí vyrovnávat?!“ vyjel na něj Bodie.
Doyle se zarazil a zůstal na něj překvapeně zírat.
„Ty jsi vážně utekl,“ řekl pomalu, ohromeně.
Bodie sklopil oči.
„Dopustil jsem, aby mýho parťáka zmrzačili,“ řekl pomalu, velice tiše.
„Aha, takže teď to bude nějaká vojenská solidarita?“ odfrkl si Doyle. „Něco co ti vtloukli u SAS do hlavy? Nebo ještě lépe nějaká žoldácká čest?“
„Nikdy jsi neměl prostě jen pocit, že jsi nechal přítele na holičkách, když tě nejvíc potřeboval?“ otázal se Bodie a zvedl oči.
Tentokrát to byl Doyle, kdo uhnul pohledem, protože ta slova mu připomněla Sida Parkera. Nechal ho tehdy jít nahoru samotného a Haydon ho odstřelil jako psa. Sid neměl nejmenší šanci. To, že dostal Haydona za mříže, bylo jen jakousi malou útěchou na obrovský pocit viny… Doyle se na Bodieho zadíval.
„Tys ho vážně zabil,“ vydechl. A i když Bodie neodpověděl, Doyle věděl, že to je pravda. Stejně jako on musel zatknout Haydona a ujistit se, že dostane nejvyšší možný trest. Najednou ho všechen vztek opustil a zanechl ho prázdného. Náhle měl pocit, že ten vztek na Bodieho ho až dosud držel na nohou, postrkoval ho dál. Teď když byl vztek pryč, nezůstalo nic, co by ho podpíralo.
Doyle ucítil kolem ramen Bodieho paži, která ho podepřela a pomohla mu dosednout na pohovku.
„Kousek od Londýna mám vyhlídnutý dům,“ řekl Bodie po chvíli. „Pro jednoho je trochu velký, ale pro dva…“
Doyle několik minut jen hleděl do prázdna, než o tom začal opravdu uvažovat. Příčilo se mu přijmout pomoc, stát se závislým na Bodiem. Na druhou stranu oba věděli, že do dvou týdnů asi sotva najde vhodný podnájem.
„No, možná na chvíli. Než si něco najdu,“ řekl vyhýbavě.
„Tak co si dát snídani a jet se na něj podívat?“ uculil se Bodie.
„Teď?“ téměř se zhrozil Doyle. Měl kocovinu a s tou proklatou nohou mu trvalo celé věky se někam vypravit. A lidi na něj zase budou zírat a Bodie se k němu bude určitě chovat jako k mrzákovi.
„No jasně že teď,“ přikývl Bodie. „Všiml jsem si, že máš v lednici vajíčka. Co kdybys udělal míchaná se slaninou? A nezapomeň tam dát takový to lechtivý koření jako vždycky.“
„Hele, jsem mrzák, jestli sis nevšiml,“ ohradil se Doyle. „Trochu ohledu bych prosil.“
„No co, jsi mrzák na nohu ne na ruce,“ opáčil Bodie. „Nakrájím cibuli a budu ochutnávat,“ dodal s uličnickým úsměvem.
Doyle si rezignovaně povzdechl, částečně i proto aby zakryl pobavení. Napadlo ho, jestli si, když souhlasil, že by spolu mohli dočasně bydlet, neupletl na sebe pořádný bič.

Dům v nevelké vesnici asi dvě hodiny autem od Londýna se dal označit za typicky staroanglický, možná dokonce až usedlý. Pominul-li člověk fakt, že zoufale potřeboval novou fasádu, nová okna a nové okapy, dalo se o něm s trochou dobré vůle říct, že je i hezký.
„Doufám, že to má elektřinu, vodu i plyn,“ poznamenal Doyle pochybovačně.
„A kanalizaci a sporák a záchod a vanu na takových těch lvích nohách – prosím tě, Rayi, copak bych koupil barák bez elektřiny?“ potřásl Bodie hlavou. „Vím, co dělám, ne? Pojď se raději podívat dovnitř.“
„Počkej, počkej,“ zarazil se Doyle. „Tys to už koupil? Myslel jsem, že jsi říkal, že to máš vyhlédnuté.“
„Jo to víš, majitel na to docela spěchal,“ pokrčil Bodie rameny a vyndal z kapsy klíče. „Jde to trochu ztuha. Musíš klíč v zámku tlačit dolů. Chce to nový dveře, no.“
„Tady toho je potřeba novýho o trochu víc, Bodie,“ utrousil Doyle.
„Ale no tak, nebuď takový pesimista. Ještě jsi to neviděl celé,“ namítl Bodie a hrnul se dovnitř.
Předsíň byla naštěstí dostatečně prostorná, aby se tam s berlemi nepletl. Nicméně potřebovala nutně vymalovat. Kuchyň byla velká a světlá díky oknům do předzahrádky, ovšem co do vybavení vpodstatě prehistorická. Místo lustru se na drátu houpala zaprášená žárovka, z níž visela mucholapka olepená hmyzem.
„To si děláš srandu,“ zamračil se Doyle. „Tenhle barák pamatuje snad ještě královnu Viktorii.“
„Neplaš,“ mávl Bodie rukou. „Nová kuchyň je už objednaná. Tohle všechno bude pryč, než se nastěhuješ. Vždyť to jsou skoro celé dva týdny. Říkal jsem si, že by bylo super tu zadní stěnu vybourat a dám tam velká francouzská okna. Jen si to představ. Ráno u snídaně si tak hledíš do zahrady.“
„Nejdřív si zjisti, co tou stěnou vede a co je za ní,“ poznamenal Doyle suše. „A jestli není nosná.“
„Není, to jsem si už zjišťoval. A v obýváku bych chtěl taky francouzská okna, je dost tmavý. Pojď, pojď.“
Doyle vrávoravě následoval Bodieho, který ho táhl do obýváku nebo tam, kde by obývák měl být. Teď to byla prázdná místnost s ušmudlanými stěnami a zaprášenou podlahou.
„Ta je půdovní,“ řekl Bodie, když si všiml, na co Doyle kouká. „Pravá poctivá anglická parketa.“
Další zastávkou exkurze byla velká ložnice. I tam Bodie chtěl francouzská okna. Nejspíš o tom někde slyšel nebo četl. Nějak už zapomněl domyslet, kdo je bude mýt. A taky kdo to všechno zaplatí. On sám sice měl něco naspořeno a byl připraven na domácnost přispívat, ovšem Bodieho plány byly finančně úplně někde jinde, než byla realita. Vlastně měl Doyle obavy, jestli se Bodie kvůli koupi téhle barabizny neúměrně nezadlužil.
Koupelna nevypadala tak děsivě, jak čekal. A to i navzdory staré otlučené vaně na skutečně lvích nohách.
Úplně nakonec se s Bodiem vyškrábal do patra, kde byl záchod, schody na půdu a malá ložnice, v níž měl Bodie naskládané krabice se všemi svými věcmi, karimatku a spacák. Pochopitelně, jestli ho Cowley vyhodil, přišel i o služební byt a musel se vystěhovat. To byl nejspíš pravý důvod, proč tohle koupil tak narychlo.
„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se Bodie.
Doyle viděl v jeho očích tu pýchu, to nadšení a ty přemrštěně velké plány. Nedělalo mu potěšení, že to bude on, kdo ho musí stáhnout zpátky na zem.
„No,“ našpulil pusu. „Co nábytek?“
„V jednom starožitnictví mám zamluvenou postel. Fakt velkou postel,“ usmál se Bodie. „Měl bys ji vidět. Je obrovská. Na té by se dalo dělat věcí.“
„Jednu?“ otázal se Doyle.
„No,“ Bodie se poškrábal za uchem. „Jednu, ale vážně velkou. Dva lidi se v ní vyspí naprosto pohodlně.“
„Nechci mít společnou ložnici,“ prohlásil Doyle kategoricky. A než se Bodie zmohl na odpověď či protest dodal: „No nic, nějakou postel si seženu. Prozatím to bude muset stačit.“
„Nějaké skříně taky koupíme,“ ujistil ho Bodie.
„Hlavně stůl a židle,“ řekl Doyle věcně. Tak nějak se smířil s tím, že bude na čas žít v poněkud spartánských podmínkách. Ale pořád lepší chvíli zůstat u kamaráda v jeho venkovské vybydlené barabizně, než skončit pod mostem.
„Všechno bude. Uvidíš, že za dva týdny to tu ani nepoznáš.“
„A ty tu bydlíš?“ rozhlédl se Doyle po odlupujících se tapetách.
„Spal jsem už na horších místech,“ pokrčil Bodie rameny.
Doyle chvíli mlčky přemýšlel, než se rozhodl učinit hloupou nabídku: „No, moje kanape není nic moc, ale určitě je pohodlnější než podlaha.“
Bodie se zářivě usmál.
Doyle si nebyl tak docela jist, proč mu to nabídl. Asi si chtěl prostě ověřit, jestli s ním vůbec bydlet dokáže. Rozhodně neměl v úmyslu přestat hledat podnájem. Jen se teď cítil o něco lépe, když věděl, že i za dva týdny bude mít střechu nad hlavou.
„Jasně,“ uculil se Bodie. „A ráno můžeme vždycky hned vyrazit sem. Chci tu vymalovat a taky jsem objednal nějaké řemeslníky a…“
„Mne z toho vynech,“ zarazil ho Doyle chladně. Ve vzduchu zůstalo nevyřčené nebyl bych ti tu nic platný.
„Jak myslíš, ale kousek odtud je hospoda, kde skvěle vaří,“ mrknul na něj Bodie spiklenecky. „Vlastně bychom tam mohli jít na oběd, co říkáš?“
„Před chvílí jsi snídal,“ připomněl mu Doyle. „A necítím se zrovna nejlíp. Raději bych jel domů.“
„Ok, jen si nahoru skočím něco sbalit,“ přikývl Bodie.
Doyle opět zapochyboval, jestli se s tou nabídkou svého kanape neunáhlil.

*****

Pozvat Bodieho na ty necelé dva týdny k sobě, byl ten nejlepší a zároveň nejhloupější nápad, jaký kdy Doyle dostal. Na jednu stranu neměl náhle čas zabývat se sebelítostí nad tím, že je mrzák. Ty tam byly celé hodiny, kdy ležel na pohovce nebo v posteli, a neviděl jediný důvod se vůbec hýbat. S Bodiem v domě to totiž dost dobře nešlo. Skutečně musel být hodně naivní, když se domníval, že Bodie ráno odjede dohlížet na rekonstrukci jejich nového domova.
Jejich nového domova.
Znělo to tak divně. Pořád dokola se ujišťoval, že to je jen na čas. Než se trochu vzchopí a sežene si vlastní bydlení. Možná než najde nějakou práci. Penze u CI5 byla sice vyšší než u policie, ale žádná velká sláva to zase nebyla.
Otázka peněz, přesněji Bodieho peněz, mu rovněž stále ležela v hlavě. Bodieho velké plány nebyly rozhodně z nejlevnějších a samotný dům musel stát celé jmění.
Následující dny a často i noci strávili plánováním. Doyle musel sám sobě připustit, že ho to zařizování domu pohltilo stejně jako Bodieho. Ono bylo konec konců těžké zůstat mimo, když Bodie sršel energií, elánem a neustále se dožadoval Doyleova názoru a rad.
Vymalovat ložnici bíle nebo žlutě? Bez vzorku nebo s? Elektický sporák nebo plynový?
Zdálo se, že to nebere konce a Bodie všechno chtěl konzultovat a ne nebral jako odpověď.
„Bodie,“ osmělil se Doyle jednoho večera nad hrubě načrtnutým plánkem domu. „Kde na to všechno bereš peníze?“
„Banku jsem nevykradl, jestli ti jde o tohle,“ uculil se Bodie.
Doyle musel připustit, že ho napadlo hodně věcí, které by Bodie mohl provést, aby přišel k tolika penězům. Vyloupení banky v něm sice nefigurovalo, napadly ho ovšem ledasjaké věci.
„Rayi, o peníze si starosti nedělej,“ ujistil ho Bodie.
„Měl bych taky přispět a…“
„Rayi!“ změřil si ho Bodie přísným pohledem. „Nechci a nepotřebuju tvoje peníze. Vůbec o penězích nemluv, ano?“
„Ale…“
Bodie ho probodl nesmlouvavým pohledem. Doylea poněkud znepokojovalo, že je Bodie ohledně peněz tak lehkovážný, a že jich zjevně nemá nedostatek. A přitom si nevzpomínal, že by Bodie kdy šetřil. Doyle sice netušil, kolik si může vydělat žoldák v Africe, ale předpokládal, že ani s úroky by to nemohlo dát tolik, aby si mohl Bodie dovolit koupit sice ošuntělý dům na venkově, ovšem s rozlehlým pozemkem, rozsáhle ho rekonstruovat a ještě nakupovat nábytek ve starožitnictví. Každopádně se rozhodl nechat tu věc otevřenou a odložit ji na jindy. Bodie nevypadal, že je v tuhle chvíli ochoten se o tom bavit. Vlastně co si pamatoval, Bodie nebyl nikdy ochotný se bavit o čemkoli, co zahrnovalo jeho minulost.
„Takže jakou barvu ložnice budeš chtít?“ vrátil se Bodie k jejich původnímu tématu. „Já jsem pro optimistickou žlutou.“

*****

Den stěhování Doyle očekával s jistými obavami. Přece jen ten dům viděl, v jakém je to tam stavu. Rozhodl se ovšem nechat si výčitky a kousavé poznámky, až dorazí na místo, protože nemělo smysl předbíhat události. Doufal, že aspoň tu postel Bodie sehnal.
Ze služebního bytu se mu neodcházelo lehko. Jako by teprve tímhle vystěhováním jeho konec u CI5 byl definitivní. Padala na něj z toho deprese a sám si uvědomoval, že si svoji frustraci vybíjí na Bodiem – jediném živém tvoru v dosahu. Po celý den stěhování byl protivný až hrůza, ale utěšoval se, že Bodie je na jeho občasné nálady zvyklý a nic si z toho nebude dělat, jako ostatně vždycky.
Z venku se na domě nezměnilo za ty dva týdny vůbec nic. Možná jen odpadl další kus omítky. Zato vnitřek ho příjemně překvapil, a to tolik, že to nedokázal zcela zakrýt.
„To koukáš, co?“ dmul se Bodie pýchou, jako by to všechno udělal vlastníma rukama, což bylo nemožné, protože po celou dobu ho měl Doyle za zadkem jako štěnici.
Ať tak či tak všude bylo čerstvě vymalováno. Vydrhnutá podlaha vypadala mnohem lépe než pod nánosem prachu. Kuchyně ho doslova ohromila. Byla moderní, ale zároveň nepůsobila ve starém domě jako pěst na oko. A to bylo taky všechno, co v domě bylo. Vyjma kuchyňské linky a velkého těžkého jídelního stolu se dvěma židlemi byl dům prázdný.
Doyle s obavami vzal za kliku své budoucí ložnice. Říct, že místnosti dominovala postel zdaleka nevystihovalo skutečnost. Těžká masivní vyřezávaná postel působila dojmem, že by se na ní dalo tábořit. Byl zázrak,že ji sem vůbec dokázali dostat, a ještě větší zázrak bylo, že se sem s ní vešly i dvě skříně, knihovna a psací stůl. Pokoj vypadal poněkud přecpaně a prázdné stěny tak působily jaksi opomenutě zatímco chlupatá kůže ledního medvěda kýčovitě.
Doyle probodl culícího se Bodieho pohledem.
„Tohle tu nechci,“ píchl Doyle prstem k chcíplotině.
„Neblázni,“ zazubil se Bodie. „Až tady udělám krb bude před ním naprosto dokonalá.“
„Já to tu nechci,“ trval na svém Doyle.
„Je pravá,“ namítl Bodie.
„O důvod víc,“ zamračil se Doyle. Bodieho fetiš na chlupaté přehozy a podobné věci nikdy nechápal a rozhodně nesdílel.
„Tak jo,“ povzdechl si Bodie. „Než si vybalíš, tak ji odnesu. Ale před krbem bude.“
Doyle pokrčil rameny. Byl to Bodieho dům. Jestli chce mít krb a před ním mrtvého medvěda, budiž. Ještě v rychlosti zkontroloval koupelnu. Ta sice nedoznala takových výrazných změn jako kuchyně a jeho pokoj, ale nové dlaždičky a záchodová mísa spolu s vycíděnými kohouty jí daly výrazně prokouknout.
„Tak co tomu říkáš?“
Doyle se na Bodieho zadíval. Jeho přítel úplně zářil. Polovinu doby, kdy dělali spolu u CI5, se rok co rok říkalo, že Bodie určitě skončí, protože nikdy nevydrží nikde dlouho. Koho by tedy napadlo, že ho vlastnit dům dokáže takhle nadchnout. Na druhou stranu jim oběma táhlo na čtyřicet. Skoro už čas přestat žít ze dne na den a začít něco budovat. V jejich věku měla drtivá většina lidí, a to i u CI5, ženu a děti. Doyle sám poslední roky pociťoval jisté nutkání založit rodinu. Život je přece především o tom vychovat dítě a on už na to měl nejvyšší čas. Naneštěstí mu osud nepřál. Tu pravou zatím nepotkal a vzhledem ke svému současnému stavu už ani nepotká. Prostoupila ho hořkost, když si představil, jak se bude dívat, jak Bodie do tohohle domu přivede nějakou ženu, založí rodinu, zasadí strom, zplodí syna…
„Rayi? Je ti dobře?“
Bodieho hlas ho vrátil do reality.
„Jsem unavený,“ zamumlal. „Byl to dlouhý den.“
Protože obývák v podstatě neexistoval, seděli v kuchyni. Bodie uvařil večeři, dalo-li se tomu vůbec tak říkat. Doyle neměl ovšem chuť k jídlu, takže mu ohřáté fazole z konzervy ani nevadily.

*****

Nevařil od té doby, co z něj byl mrzák, protože to pro něj bylo nesnesitelné. Berle se mu pletly, padaly, několikrát mu upadla sklenice s přísadami a opakovaně jídlo připálil, protože teď už nestačilo udělat krok nebo se jen natáhnout. Neustále měl ruce plné berlí, a tak všechno kazil. To ho frustrovalo natolik, že na vaření zanevřel.
Ovšem po týdnu fazolí s párkem s byl nucen svůj postoj přehodnotit. Bodieho představa vaření byla totiž ohřát něco z konzervy. Navíc párky zásadně vyndaval tak, že je propíchl, a postříkal tak celýž sporák. Bylo zbytečná mu říkat, ať to nedělá. Nebo kdyby sporák pak aspoň umyl. Kuchyňská linka byla už tak upatlaná, že se Doyle o ni bál opřít, aby se nepřilepil.
Takže začal tím, že uvařil oběd. Jako nejrozumnější mu přišel guláš. To by při troše snahy mohl zvládnout i Bodie, takže mrzák by si tím měl poradit taky. Pravda, navztekal se u toho dosyta. Dvakrát mu upadla berle a málem se spálil. Nadával ovšem jen potichu, protože nechtěl, aby Bodie věděl, jak je teď nešikovný. Stačilo, že mu vždycky přišel berli zvednout. Protože zatímco se Doyle vztekal nad plotnou, Bodie v budoucím obýváku vyměřoval francouzská okna. Chtěl je mít hotová ještě předtím, než pořídí nábytek.
Po obědě, který si byl Bodie dvakrát přidat, se Doyle rozhodl dát do uklízení. Šlo sice jen o kuchyň a koupelnu, ale zabralo mu to skoro celé odpoledne. Aspoň že se mu Bodie nepletl pod nohy, jelikož přišel mistr krbař a Bodie s ním hledal nejlepší místo, aby bylo kam dát toho mrtvého medvěda.
K večeru se dostavil nějaký vousatý chlap a k Bodieho nemalé radosti přivezl starou odřenou pohovku a kinklající se konferenční stolek. Pak už jen Bodie vyndal z jedné z krabic v předsíni novou televizi a pečlivě ji v obýváku před pohovku postavil na příšerně zaprášenou dřevěnou bedýnku.
„Veškeré pohodlí domova,“ prohlásil o svém výtvoru.
Doyle při pohledu na to nevěděl, má-li se smát nebo brečet. Nicméně zbytek večera strávili právě na té pohovce s pivem a buráky a dívali se dlouho do noci na televizi.
Jak Bodie řekl – veškeré pohodlí domova.

*****

První bouřka v Bodieho novém domě dala Doyleovi za pravdu, že barák je možná obyvatelný, ale rozhodně není ve stavu, aby se v něm dalo normálně bydlet. Ráno totiž našel Bodieho spát na pohovce, a když ho probudil, Bodie ho s mžouráním a zíváním informoval, že do jeho pokoje trošku zatéká, ale že to nic není. Jakmile prý přestane pršet, sežene pokrývače a střecha se opraví.
Ne nadarmo je však Anglie považována za kolébku deštníků. Odpoledne sice na několik hodin vykouklo mezi mraky slunce a déšť ustal, ale k večeru se znovu zatáhlo a liják se spustil s obnovenou silou. Bodie se sice tvářil, že jde jen o maličkost, Doyle ho ovšem zpozoroval, jak si odnáší tři největší hrnce, které tu byly, a k tomu dva kýble. Nešlo nemyslet na to, že je v domě vpodstatě hostem, leckdo by mohl říct, že zneužívá Bodieho pohostinnosti, a že postel v jeho pokoji je pro dva lidi víc než dostatečně široká. Takže nakonec, když si Bodie snažil ustlat na pohovce aspoň trochu pohodlně, třeba že mu cosi našeptávalo, že toho bude litovat, nabídl, že mohou spát spolu. Nebylo to ani tak šlechetné gesto, jako vyústění pocitu, že Bodiemu něco dluží. A Doyle nerad dělal dluhy.
Do pyžama se převlékli po tmě každý na své straně postele. Doyle si totiž nepřál, aby Bodie cokoli zahlédl. Stačilo, že mu nohavice směšně plandala. Už několikrát ho napadlo, že by si ji nechal založit, ale to se mu zdálo snad ještě horší.
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou,“ zamumlal Doyle a převrátil se na bok zády k Bodiemu.
Někdy, když se měnilo počasí, nebo byla bouřka jako tahle, tak ho pahýl bolel. Ani dnešní noc nebyla výjimkou a Doyle se kvůli tomu zvbudil uprostřed noci. Vítr úplně třásl s tabulkami skla v oknech, do nichž velké kapky vody bušily jako kanonáda.
Bodie ležel těsně u něj. Cítil za krkem jeho dech a záviděl mu tvrdý spánek, zatímco on zíral do tmy. Pomalu, aby Bodieho nevzbudil, se odtáhl a posadil se. Noha ho bolela tak, že si navzdory odporu začal pahýl třít. Trochu to pomáhalo.
„Nemůžeš spát?“ zašeptal Bodie a Doyle slyšel, jak se na posteli pohnul.
Jen pokrčil rameny a přestal si masírovat nohu.
„Nechtěl jsem tě vzbudit,“ zamumlal.
„To je v pohodě.“
Bodie se k němu posunul a opřel se mu lokty o ramena. Doyle odtáhl ruce ze své nohy, ale Bodie si toho bohužel všimnul.
„Bolí?“ otázal se a aniž by čekal na odpověď, jeho ruka sklouzla Doyleovi na stehno a začala masírovat.
Doyle se zavrtěl, protože mu bylo nepříjemné, že se Bodie dotýká pahýlu, a chtěl jeho ruku odstrčit.
„Šššš,“ pošeptal mu Bodie. „Uvolni se.“
Bodieho ruka hnětla ztuhlý sval a Doyle se skutečně poněkud uvolnil, i bolest polevila. S úlevou však přišlo i nečekaně vzrušení. Už dlouho se vyhýbal masturbaci, o sexu ani nemluvě. Kdo by stál o mrzáka jako byl on. Erekce byla rozčilující, ale říkal si, že když ji bude ignorovat, odezní jako vždy sama. Když se však Bodieho ruka přiblížila na své cestě k jeho slabinám, zavrtěl se.
Bodie se k němu přitiskl víc a jeho rty se dotkly Doyleovy kůže těsně u ucha.
Doyl zadržel dech, když mu Bodie dlaní přejel přes rozkrok, a sevřel přes látku pyžama jeho tvrdého ptáka. Chtěl protestovat, ale veškerá slova mu odumřela v hrdle, když ho Bodie začal přes kalhoty třít. Nebyl si ani jist, jak se to všechno semlelo, ale najednou se spolu váleli po posteli a stahovali ze sebe oblečení. Pahýl mu při tom neuvěřitelně překážel. Poprvé se hladově políbili, když se jejich nahá těla propletla. Doyle cítil, jak ho lehce dloube Bodieho stojící pták a vzrušovalo ho to ještě víc. Převalovali se spolu po posteli, třeli se o sebe a divoce se líbali. Bylo to tak dravé a živočišné, jako to nikdy s žádnou ženou nezažil.
Jejich ztopořené ocasy se o sebe dráždivě třely. Bodie vsunul ruku mezi jejich těla a sevřel je oba v dlani. Doyle slastně zasténal a přidal se, takže každý honil ptáka toho druhého. Místnost se naplnila jejich těžkým oddechováním.
Bodie se udělal jako první. Hlasitě zasténal, pták mu v Doyleově dlani ještě víc ztuhl a pokropil Doylea velmi vydatnou sprškou teplého semene. Doyle si téměř postěžoval, když se Bodie odtáhl. Chtěl se taky udělat, potřeboval se udělat. Bodie ho však nehodlal ošidit, spíš naopak. Převrátil ho na záda a bez váhání vzal jeho péro do pusy. Doyle nepotřeboval mnoho a Bodie kouřil líp, než jakákoli ženská, kterou Doyle kdy potkal. Sevřel rukama Bodieho hlavu a udělal se mu do pusy.
Když jeho měkký ocas vyklouzl z Bodieho úst, Doyle se cítil divně a zahanbeně zároveň. Teď by měla přijít ta chvíle, kdy někdo z nich něco řekne, něco hloupého.
Bodie si olízl rty, protáhl se a překulil se na svoji půlku postele.
„Dobrou, Rayi,“ zívl a přetáhl přes sebe přikrývku.
Doyle na něj chvíli konsternovaně hleděl. Pak zvedl ze země kahoty svého pyžama, aby se oblékl. Chtěl především zakrýt svůj pahýl. Znovu se podíval na Bodieho, který vypadal, že už stihl usnout, a hodil pyžamo zpátky na zem. Vklouzl pod přikrývku, ruku si dal za hlavu a zavřel oči.
Ucítil, jak se k němu Bodie přitiskl.
Něco mu říkalo, že pokrývač bude mít na hodně dlouho dopředu příliš práce na to, aby jim přišel střechu spravit. Nakonec měl přece pravdu, že žádná ženská o něj už nikdy nebude mít zájem.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský