Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ George Cowley
Shrnutí: George Cowley založil nové oddělení a nyní do něj hledá ty nejlepší z nejlepších. Některé bude ale třeba nejdřív trochu vychovat.
Poznámka: beta read bedrníka
Dopsáno červenec 2009

Criminal Intelligence 5

„CI5 – tvůj celoživotní cíl se splnil, Georgi, nemám pravdu.“
George Cowley se jen lehce zdvořilostně pousmál.
„Ne, ne, ani bych neřekl, sire Charlesi.“
„Ale no tak, Georgi, vždycky jsi přece tvrdil, že Anglie potřebuje nějakého toho hlídacího psa, který by tu a tam zaštěkal a když je třeba kousnul,“ připomněl sir Charles. „A kdo jiný by takovou práci mohl dělat lépe, než ty. Je to velká zodpovědnost, Georgi,“ a po chvilkovém odmlčení dodal: „A taky velká moc.“
„V tom s vámi souhlasím, sire Charlesi, ale velké problémy vyžadují odpovídající řešení. Ano, budeme kousat, když bude potřeba. A víc, mnohem víc! Budeme trhat, když to bude nutné. Teroristé, vyděrači, fanatici – ti všichni mají stále lepší a lepší vybavení, jsou stále lépe a lépe organizováni a my musíme odpovědět stejně tvrdě a nekompromisně. Jen ať vědí, že se jich nebojíme, a že nebudeme ustupovat.“
Úsměv sira Charlese se prohloubil. Jestli někdo zvládne takový úkol, takovou moc, pak jedině George Cowley.
„Budeš potřebovat dobré hochy,“ usoudil.
„Dobré? Ty nejlepší, nejlepší z nejlepších, jaké může tahle země nabídnout,“ ujistil ho Cowley.
„Tak na to se napijeme,“ vyndal sir Charles z baru dvě sklenky a láhev čisté sladové skotské. Nalil do obou skleniček na dva prsty a jednu podal Cowleymu. „Na CI5,“ pronesl přípitek.

*****

„To, co jste předvedl, seržante, bylo obdivuhodné, ale vaším úkolem sakra bylo stáhnout se!“ kapitán si přendal doutník z jednoho koutku do druhého. „Tady nejsi, hochu, v džungli, ale v armádě a disciplína a poslušnost jsou základem všeho. Nevidím jediný důvod, proč bych tě neměl zavřít, až zčernáš. Takže chceš mi k tomu něco říct?“
„Pane, ne, pane!“ odpověděl voják stojící v kapitánově kanceláře v předpisovém pozoru s očima upřenýma někam nad levé rameno svého velitele.
„Bodie,“ povzdechl si kapitán. „Za dva roky, co sloužíš u téhle jednotky, je tohle už po osmé, co musím řešit porušení subordinace, nedodržení rozkazů, nekázeň,“ kapitán odložil doutník do popelníku. „Dám ti ještě jednu šanci – poslední. Jestli tě ale v téhle kanceláři uvidím ještě jednou, jedinkrát, suspenduju tě a budeš čistit latrýny! Je ti to jasné?!“
„Pane, ano, pane!“
„Fajn, odchod, seržante!“
Jakmile za Bodiem zapadly dveře, vyšel z vedlejší místnosti major.
„Je divoký,“ poznamenal. „Dobrý, ale divoký.“
„Jsou s ním jen samé problémy,“ povzdechl si kapitán. „Už se ani nedivím, že ho od para jednotek vyprovodili tak rychle. Nemohli uvěřit tomu štěstí, že si podal žádost o přeložení. Profesionální zabiják,“ odfrkl si kapitán. „Někdy si říkám, na čí straně vlastně bojuje.“
„On? Na té svojí, jedině na té svojí,“ ušklíbl se major. „Ale oč jsme my jinačí, Henry. On aspoň nezastírá, co opravdu je.“
„Není moc populární. Kdybych do výčtu jeho přestupků měl započítat i všechny ty rvačky a další problémy.“
„Ale jeho jednotka patří k nejlepším,“ připomněl major.
„Mají dost nevyvážené výsledky, několikrát excelují a pak naprosto totálně propadnou. Není to materiál na velitele,“ zavrtěl kapitán hlavou.
„Tohle zrovna přišlo,“ podal kapitánovi major fax. „Zakládají nové oddělení a hledají do něj lidi – ze všech složek ty nejlepší z nejlepších. Pošli ho tam.“
„Nevím, jestli to je dobrý nápad. Vypustit tygra z džungle do ulic Londýna?“ zapochyboval kapitán.
„No, je jeden z nejlepších, co máme. A když ho vezmou, máme přinejmenším o starost méně,“ pokrčil major rameny. „Ale jedno mi, Henry, řekni. Kdybys musel do války, vzal bys ho?“
Kapitán dlouho mlčel, než pomalu řekl: „Nevím, fakt nevím.“

*****

„William Andrew Philip Bodie, SAS,“ Betty podala Cowleymu profil.
K papíru byla sponkou přichycena fotka sebevědomě vypadajícícho pohledného mladého muže.
„Jinak je jeho minulost dost barvitá,“ podávala Betty Cowleymu další papír.
„Žoldák,“ konstatoval Cowley po jediném pohledu na místy dost nejasnou minulost.
„Pravděpodobně s kontakty na podsvětí,“ dodala Betty „Jen nejasné náznaky. Nemá žádný záznam, ale v Kongu prodával zbraně oběma stanám. Zřejmě si tam nenadělal mnoho přátel. Nějaké pochybné aktivity v Jordánsku, nic konkrétního, pravděpodobně pašování zbraní. Měl několik podezřelých kontaktů na tamní podsvětí. Nic mu ale nedokázali. Po pravdě se divím, že ho vůbec vzali k para jednotkám a k SAS s takovouhle minulostí.“
„Protože si dobře uvědomují cenu takového člověka,“ řekl Cowley a pročítal si spis pozorněji. „Ví, kam se schovávají švábi, když posvítíte do kredence.“
„Jak u para jednotek, tak u SAS měl kázeňské problémy,“ upozornila Betty.
„Jistě, jistě, je zbrklý,“ pokýval Cowley hlavou. „Rychleji jedná než myslí. Spoléhá se navíc na instinkt než rozum. Potřebuje nad sebou pevnou ruku, bič,“ poklepal na spis a ztěžka vstal. Měnilo se počasí a noha ho bolela jako čert.
„Co přiměje žoldáka, aby opustil africkou džungli a vrátil se po letech do vlasti k armádě jejího Veličenstva?“ přemítal nahlas. „Příliš horká půda pod nohama? Ne, to bych neřekl. Tohle není spis někoho, kdo utíká z boje. Stesk po domově? Žádné rodinné telefonáty, návštěvy, dopisy. Peníze? Dobrý žoldák si vydělá třikrát čtyřikrát víc. A proč armáda? Nejsme ve válce. To sotva uspokojí někoho, jako on,“ obrátil se zpět ke stolu a zadíval se na fotku.
Nehledal muže čisté jako lilie, hledal takové, kteří se nebojí vzít trochu špíny mezi prsty. S patřičným usměrněním by tenhle Bodie mohl být tím, co hledá. Zkušený, s výcvikem a povědomím o tom, jak přemýšlí nepřítel, čichem na problémy.
„Bodie,“ zamumlal. „Pozvěte ho. Chci ho vidět, ten hoch, mě zajímá.“

*****

Cvičiště CI5 byl vlastně starý zchátralý továrenský komplex, ale Cowleyho představám plně vyhovoval. Byla tu spousta místa, spousta úkrytů i překážek a z horních pater s vybouranými stěnami byl vynikající přehled o všem, co se dělo dole.
Cowley byl přítomen každému cvičení mužů, jež sem sezval ze všech oddílů policie i složek armády. Nezajímalo ho však ani tolik, jak umí střílet, prát se nebo běhat. Byli nejlepší z nejlepších. Jenže nedával dohromady armádu, ale malou vysoce specializovanou jednotku jen pro vybrané – jím vybrané – lidi. Zajímal se tedy spíš o to, jak se chovají, jak řeší situace, jak dokáží spolupracovat.
Skupina se rozdělila téměř neznatelně na dva tábory – policajty a vojáky. A pak tu byl Bodie. Chyběla mu ta smrtelná vážnost policajtů i nadřazenost vojáků. Cowleyho příliš nepřekvapilo, že se chová, jako by tohle všechno a život vůbec byl jen hra, a každý den, kdy vás nezastřelí, byl jackpot.
Součástí tréninku byl i průchod dlouhou ulicí plnou různých skrýší a likvidování terčů v podobě střelců. Jeden po druhém procházeli všichni na druhou stranu a bez váhání likvidovali jeden cíl za druhým. Reakce měli všichni vynikající.
Bodie to všechno sledoval s rukama založenýma na prsou a lehce posměšným výrazem.
„Jako kachny na rybníku,“ utrousil a gestem ruky nazančil, jak snadno by mohl zastřelit muže, který šel uličkou, aniž by se kryl.
„Jsi na řadě,“ vyzval ho velitel výcviku a hodil mu zbraň. „Můžeš se předvést.“
„To se vsaďte,“ ušklíbl se Bodie. Nejprve vykročil spořádaně jako všichni ostatní, ale záhy se zastavil, ještě než se obejvil první terč a pak vběhl do postranní uličky a zmizel jim z očí.
O chvíli později se ozval dvojvýstřel a z vyvrácených dveří vypadl rozstřílený terč a za ním se objevil Bodie – jen se mihnul a zase zmizel kdesi mezi zbytky výrobních hal. Pouze výstřely a občasné vypadnutí zničeného terče ven značilo jeho rychlý postup do cíle.
Tam se Bodie připlížil zezadu k druhému vedoucímu výcviku a opřel mu hlaveň zbraně o zátylek a pošeptal mu do ucha: „Baf.“

*****

„Bodie,“ major si posunul čepici z čela. „Přišel k nám před dvěma lety od para jednotek. Přeložen na vlastní žádost.“
„To vím,“ přerušil ho Cowley. „Četl jsem jeho spis. Ale zajímá mě víc to, co v tom spisu není.“
„A co by tam nemělo být?“ zeptal se major klidně.
„Něco bližšího o něm,“ nadhodil Cowley. „Zdá se velice…přátelský.“
„Jak se to vezme. Snadno se seznamuje – obzvláště se ženami, jestli víte, co tím myslím, pane Cowley. Ale mnoho přátel tu nemá, potíž je s ním v tom, že neposlouchá.“
„Neposlouchá?“
„Víte, jsou vojáci, kteří si rozkazy vykládají po svém, říká se tomu iniciativa a ti nahoře to nemají moc rádi. Ale Bodie – když se mu něco nelíbí, prostě to udělá po svém. Řeknete mu, aby to nechal být, a on stejně udělá to, co chce on. Dostane rozkaz se stáhnout a místo toho zaútočí. A má sklony k pomstychtivosti a to v kasárnách dělá zlou krev, pane Cowley, moc zlou.“
„Potřebuje pevnu ruku,“ poznamenal Cowley.
„Nejspíš, jenže tady na něj nemáme čas, je tu spousta jiných. Nemůžeme ho nustále mlátit přes prsty, hlídat ho.“
„Chápu, takže byste byli raději, kdyby odešel, a proto jste ho předhodili mě,“ odtušil Cowley.
„Nemůžu říct, že to je lež, ale nemůžu ani říct, že to je pravda. Je dobrý, opravdu dobrý, jeden z nejlepších, ale nic není zadarmo, pane Cowley.“

*****

Těžká bota mu došlápla mezi lopatky a pomalým tlakem ho přitlačila dolů až téměř do bláta. Paže se mu chvěly námahou, ale se zaťatými zuby se udržel několik centimetrů nad blátem. Déšť ho už dávno promočil až na kůži a voda mu tekla ve stružkách po obličeji. Musel rychle mrkat, aby ji dostal z očí.
Když se začal pomalu, vlastně jen silou vůle, zvedat, tlak nohy na jeho zádech trochu povolil.
„Devadesát devět,“ ucedil hlas a bota ho znovu začala tlačit dolů.
Poddal se tomu a znovu zabral, aby se dostal nahoru.
„Devadesát děvět.“
Bodie by si raději ukousnul jazyk, než aby přiznal porážku. Se zaťatými zuby v cuchu toho chlapa proklínal. Nebyl to první trest tohoto druhu, který si svou prostořekostí a tvrdohlavostí vysloužil. Jenže Bodie byl skálopevně přesvědčen, že byl v právu, a pocit nespravedlnosti ho pálil víc, než rozražený ret za otázku, co se stane, když se trestu odmítne podvolit. Copak byl jediný komu celé tohle směšné cvičení přišlo jako ztráta času? Pozvali je sem, aby z nich vybrali ty nejlepší do CI5. A přitom se s nimi nikdo nesešel, nikdo jim nic neřekl. V dešti a blátě si tu měli hrát na policajty a zloděje. A ten tajemný pan Cowley – ani jednou se neukázal, nepřišel se na ně podívat, nezajímal se.
Bodie nesnášel, když z něj dělali vola.
Jeho výcvik a smysl pro disciplínu se svářel s něčím, co vždycky vřelo jen kousek pod povrchem civilizovanosti, a co mu umožmilo přežít ty roky v africké džungli.
Muž sundal nohu z Bodieho zad.
„Snad tě to naučí, že si nemáš brát do huby pana Cowleyho,“ zasyčel.
Bodie se opíral o třesoucí se ruce a neodpustil si, nepropálit záda odcházejícího muže vzteklým vzdorovitým pohledem. Když už nic jiného, bude mít aspoň poslední slovo. Do bláta se zhroutil teprve až muž zmizel za rohem budovy. Cítil, jak mu cuká v unavených svalech. Už se nemohl dočkat, až se s tím panem Cowleym střetne. Moc rád by věděl, co je ten chlap vlastně zač, opravdu moc rád.
Bodie se ztěžka zvedl. Už se dávno setmělo, byl tu poslední. Déšť nepolevoval a tak celý rozbolavělý, špinavý a mrzutý čvachtal rozbředlým blátem k jediné budově se střechou a stěnami v tomhle komplexu. Barák s otlučenou omátkou sloužil jako šatna a hlavně tam byly sprchy. Horká voda byla přesně to, po čem právě toužil.
Špinavá zářivka vrhala trochu mdlé světlo, ale Bodiemu šero nevadilo. Shodil ze sebe morké špinavé šaty a protáhl se. Jedno musel tomuhle cvičení nechat – i bez těch kliků, co dostal za trest, cítil každý sval v těle. Někdo připravoval program velmi pečlivě. Vyndal si ze skříňky ručník, přehodil si ho kolem krku a šel do sprch. Pustil hned tři vedle sebe, aby se to tu vyhřálo párou. Ostatně on tu vodu platit nebude.
Se zachvěním vlezl po proud horké vody. Nejdřív ho celé tělo úplně mravenčilo, jak byl prokřehlý.
Horká voda ho zahřála a ospale naladila. Jediné, co to kazilo, bylo, že se bude muset nejdřív dostat do hotelu, než bude moct zapadnout do postele.
Opřel se rukama o stěnu a nechal si vodu dopadat na záda. Adrenalin z jeho krve dávno vyprchal a zanechal ho malátného, unaveného – skoro jako po sexu.
Bodie se pousmál, mírně se rozkročil zajel si rukou mezi nohy. Sex a boj ho bavily vlastně z velice podobných důvodů. Nemluvě o tom, jak snadno mohlo jedno přecházet v druhé.
Tiché vrznutí dveří šatny neslyšel. Ani nemohl, návštěvník se pohyboval velice tiše. A pak, Bodie byl zaměstnán jinými věcmi. Za dobu, co sloužil u armády, se jeho ostražitost lehce otupila. Ne moc, ovšem dost na to, aby se v kasárnách cítil bezpečně. Před lety v africké džungli by neusnul bez pistole místo polštáře.
Návštěvník prošel šatnou ke zdroji zvuků. Nejdřív jen opatrně krátce do sprch nahlédl. Jeho rty se zvlnily v malém shovívavě chápavém úsměvu a dopřál si jeden dlouhý pohled. Bylo totiž nač se dívat.
Bodie se jednou rukou stále opíral o stěnu, hlavu měl skloněnou, oči zavřené, a honil si ho. Ruka se mu ztopořeném údu jen míhala. Byl blízko vyvrcholení – návštěvník to mohl vidět ve výrazu jeho tváře v tuhle intimní chvilku až dětsky rozkošném. Ano, v porovnání s návštěvníkem byl Bodie dítě. Velké dítě, které vidělo příliš rychle příliš mnoho, ale přesto dítě.
Krátce se zabělalo sperma, než ho voda smyla a návštěvník splynul se stíny.
Bodie se opláchl, zavřel vodu a zatímco se utíral, kráčel zvolna ke dveřím, aniž by cokoliv tušil.
Návštěvník zaútočil, když byl ve dveřích, dřív než si jeho oči mohly zvyknout na šero v šatně. Bodiemu se zezadu obtočila kolem krku paže a tlakem na hrdlo ho připravila o vzduch. Ruce mu instinktivně vyletěly vzhůru, aby se ovšem vzápětí jeho loket prudce zabořil do útočníkova břicha. Muž hekl a povolil sevření. Teď ho Bodie za ruku popadl, přehodil si ho přes záda a praštil s ním o zem. Jenže pak mu podklouzly bosé nohy. Těch několik vteřin, kdy hledal ztracenou rovnováhu, stačilo, aby mu muž podkopl nohy a poslal ho na zem.
Bodie se praštil do týlu o dlaždičky tak, že by přísahal, že viděl opravdu hvězdičky. To, že se prakticky okamžitě odkulil stranou, byl obyčejný reflex. Díky tomu muž hrábl do prázdna. Bodie se vymrštil a uděřil muže do zad. Nečekal však, že bude útočník tak rychlý, takže vzápětí inkasoval ránu, po níž se mu spustila krev z nosu. Tohle už přestávala být sranda. Napřáhl se…
„Stačilo, seržante!“ řekl ten muž tónem vojenského důstojníka, zvyklého udílet rozkazy.
A Bodieho vojenský výcvik zaúřadoval – zadržel ránu. Okamžitě si uvědomil svou chybu, ale muž příležitost nevyužil. Jen si urovnal šaty a podal Bodiemu ručník.
Bodie si ho s lehkým zaváháním vzal a setřel si krev z obličeje. Teprve teď měl možnost si muže pořádně prohlédnout. Mohlo mu být tak padesát, pětapadesát, vlasy mu už prořídly, ale pohled měl ostrý jako břitva. A když kolem něj prošel, viditelně kulhal na pravou nohu.
„Nebylo to zlé. Váš velitel skutečně nepřeháněl, když tvrdil, že jste to nejlepší, co může SAS nabídnout.“
„Nebylo to zlé?“ opakoval Bodie podrážděně. „Co vy jste vlastně zač? A co to mělo znamenat?“ zeptal se zatímco učinil pohyb, aby si omotal ručník kolem pasu.
„Moje jméno je George Cowley.“
„Cowley?“ Bodie přimhouřil oči. Takže tohle byl ten tajemný muž, zakladatel CI5.
„Pro tebe, synku, pan Cowley.“
„Přepadáte často lidi v šatně?“ neodpustil si Bodie kousavě. „Pane Cowley?“ dodal a přehodil si ručník přes rameno.
„Ne, ani bych neřekl,“ odpověděl Cowley zcela vážně. Skutečnost, že se Bodie rozhodl producírovat před ním, jak ho pán bůh stvořil, jako zjevnou provokaci, přešel bez komentáře.
„Takže bych měl být asi poctěn, že jste u mě udělal výjimku, ale jaksi nejsem,“ Bodie si sedl na ručník na lavičku. „Mohl jsem vás zabít.“
„Nemyslím, že bych ti, hochu, dovolil sednout si,“ Cowley se na Bodieho ani nepodíval. „A rozhodně bych neřekl, že by mi od tebe hrozila újma na zdraví.“
Bodie se ušklíbl. Starý pán, co kulhá? Zvládl by ho s jednou rukou za zády.
„Nicméně i přes tvoji jistou nevychovanost, mám důvod domnívat se, že v CI5 by pro tebe bylo místo. Tedy pokud se naučíš pravidla hry a budeš je dodržovat,“ Cowley se na Bodieho zadíval.
„Pravidla hry?“ pousmál se Bodie a jako by mimochodem roztáhl nohy. „A jakou hru byste rád hrál, pane Cowley?“
Drzý, neuctivý – spis rozhodně nepřeháněl. Cowley téměř zalitoval, že souboj zarazil. Měl tomuhle příliš sebevědomému mladíkovi dát pořádně jednu do zubů, aby pochopil, kde je jeho místo.
„Rád bych věděl, nakolik je váš zájem o vstup co CI5 vážný,“ rozhodl se Cowley ignorovat Bodieho otázku i jeho obscénní předvádění se.
„Hm, o vstup k vám mám zatraceně vážný zájem,“ uculil se Bodie. Chtěl toho chlapa vyvést z míry, chtěl vidět, jak zrudne zahanbením. Protože on není žádný hej nebo počkej, aby na něj nějaký vrchní šéf číhal v šatnách až vyleze z koupelny.
Cowley zapochyboval, jestli jeho volba byla správná. Skutečně chce tohle nevycválané mládě ve své organizaci?
„To slyším rád,“ řekl pomalu. „Ovšem jsme velice selektivní jednotka, malá a výkonná.“
„No jistě, zjistíte, že já jsem taky výkonný,“ provokoval dál Bodie. „Pane Cowley.“
„Skutečně?“ pozvedl Cowley obočí.
„Klidně vás o tom přesvědčím,“ Bodie se zvedl z lavičky. „Pane Cowley.“
„No, tak jen do toho, hochu.“
Bodie se s úsměvem přiblížil.
„Myslím, že budete spokojen.“
To, že pana Cowleyho těžce a hloupě podcenil si uvědomil až ve chvíli, kdy ho Cowley tvrdě přimáčkl k šatní skřínce. Pravou ruku měl zkroucenou za zády tak, že stačilo málo, aby mu jí Cowley zlomil. A ke svému úžasu se nebyl schopný vyprostit. Úžas se pomalu mísil se zahanbením – nechal se porazil důchodcem!
„Mladý, hloupý a sebevědomý – to je ta nejhorší kombinace,“ zasyčel mu Cowley do ucha. „Překvapuje mě, že jsi přežil tak dlouho. A nebo jsi v armádě zvlčel? Změknul?“
„Většinou spíš tvrdnu,“ neodpustil si Bodie a trhl sebou, nakolik mu Cowleyho sevření dovolovalo, když ucítil cizí ruku na zadku, odkud mu sklouzla mezi stehna.
„Ani bych neřekl,“ sykl mu Cowley do ucha. „Jak mě pak chceš přesvědčit o své výkonnosti, Bodie?“
„Čestným prohlášením?“
„Za chyby je třeba platit. A tys udělal velkou chybu, když jsi začal hrát hru, kterou nemůžeš vyhrát,“ pošeptal mu do ucha.
Cowley kopnutím donutil Bodieho se rozkročit.
„Trest bude vykonán ihned,“ oznámil mu Cowley věcně.
Bodie se pokusil vytrhnout a téměř se mu to podařilo, jenže Cowley si nebral servítky a prudce přirazil Bodiemu hlavu na skříňku. Bodiemu se zatmělo před očima. Divil se, že v plechu není důlek.
„Nehraj si se mnou, Bodie, nebo to špatně skončí,“ varoval ho Cowley. „To, co dostaneš, je to, co si zaslouzíš, o co sis koledoval.“
Cowley si rozpenul kalhoty a zatímco jednou rukou držel Bodieho přimášknutého ke skřínce, druhou se začal připravovat.
„To se – tady – přece – nesmí,“ vypravil ze sebe Bodie. Celá ta hra, nevinná provokace se mu nějak vymknula z ruky.
„Trest je vždy úměrný provinění,“ opáčil Cowley nesmlouvavě.
Bodie tiše zaskučel, když ho Cowley doslova nabodl na svůj penis. Bez varování, bez přípravy, tvrdě a bolestivě – to měl být jeho trest – bolest a ponížení.
„Tohle jsi přece chtěl, ne?“ sykl Cowley. „Tohle jsi mi sliboval, ne?“
Bodie se zmohl jen na zavrtění hlavou.
„Tak proč ty řeči, hm? Proč ses tu tak předváděl, hm?“
Cowley se trochu stáhnul a přirazil zpátky.
Bodie se napnul a zasykl bolestí. Od návratu z Afriky to nedělal, nebyl připravený. Bylo to skoro jako poprvé – stejně bolestivé, stejně ponižující a zároveň vzrušující. Jeho tvrdnoucí penis se tiskl k chladnému povrchu skříňky.
Skoro upadl, když ho Cowley chytil za boky a donutil ho couvnout, takže se teď opíral o skříňku jen horní polovinou těla. Cítil, jak mu po vnitřní straně stehna teče něco teplého a věděl, že je to krev. Byl příliš křečovitý. Musel se uvolnit, uvolnit se. Pak to přestane bolet.
Cowley cítil, jak se Bodie začíná podvolovat, jak ho pouští do sebe, přijímá ho a přijímá i trest, který mu vyměřil.
Bolest pomalu ustoupila, třebaže nezmizela docela, a přišla slast. Bodie zavřel oči, jeho tělo začalo Cowleyho přírazům vycházet vstříct. Horko se rozlévalo jeho žilami. Sevřel v ruce svého ptáka a začal si ho třít. Samo o sobě to bylo perverzní, co dělali. Aspoň ve světě, do kterého se Bodie vrátil z africké džungle, to perverzní bylo. Ale Bodie byl teď daleko od Anglie a jejích pravidel společenského chování. Byl zase v Africe, kde platily jen zákony džungle. A kde každý den, kdy vás nezastřelili, kdy jste nedostali malárií nebo jinou podobnou nemoc, kdy se vám nezanítily rány, byl váš šťastný den a život, který jste si v tu chvíli uvědomovali víc než kdy jindy, potřeboval projevit se.
Bodie hlasitě zasténal a jeho sperma pokropilo zem i dvířka skříňky. Úplně zapomněl jaké to je a teprve teď si uvědomoval, jak moc mu to chybělo.
Cowleyho vyvrcholení bylo tiché a decentní – pravý gentleman. Stáhl se, očistil do kapesníku a upravil.
Bodie se svezl po skříňce na studenou podlahu. Nohy se mu třásly a zadek ho bolel jako čert.
„Nikdy si už se mnou nezahrávej, mohl by sis zase popálit prsty,“ upozornil ho Cowley.
„Nevím, jestli jsem si popálil zrovna prsty,“ poznamenal Bodie.
„Zítra ráno na velitelství CI5,“ řekl Cowley místo slov rozloučení.
Nemuseli si říkat, že to, co se tu stalo je jen mezi nimi. Bodie rozhodně neměl v úmyslu přiznat, že se nechal ojet jako nějaká děvka. Ať už si o to koledoval nebo ne.
„A Bodie,“ otočil se Cowley ještě na odchodu. „Vojenská kázeň je skvělá věc, ale kdybych byl nepřítel, vaše poslušnost vojenských rozkazů by vás mohla stát život. Odnaučte se to. Budete-li agentem CI5, budete poslouchat jen a výhradně moje rozkazy.“
„Vždyť to jsem ale udělal, ne?“ neodpustil si Bodie. „Pane.“
Cowley se odvrátil, aby Bodie nemohl vidět jeho úsměv.

*****

„Dále.“
Dveře se otevřely a Bodie vešel do Cowleyho kanceláře. Vypadal dost nesvůj a nabídku, aby se posadil, zdvořile ale škrobeně odmítl.
Cowley si ho dlouho jen mlčky prohlížel a nechával ho tam stát nejistého v něčem mezi pohovem a pozorem.
„Chtěl bych se vrátit k tomu, co jsme včera prodiskutovávali,“ prolomil ticho konečně Cowley.
„Prodiskutová – ?“ Bodie se zarazil, když si všiml Cowleyho výrazu a zvolil mnohem vhodnější: „Pane, ano, pane.“
„Řekl jste, že máte nemalý zájem o přidání se k CI5. Proč?“
Bodie zaváhal. Po pravdě sám nevěděl. Po určité době to prostě začínalo být stereotypní a musel jít dál. Jaká ale byla odpověď, kterou Cowley čekal?
„Chci sloužit své vlasti, pane.“
„Nehraj si se mnou, Bodie,“ napomenul ho Cowley.
Bodiemu se nehnul ve tváři ani sval. Tohle sebeovládání musel Cowley obdivovat.
„Jsi žoldák – a ti bojují bez přesvědčení, ne? Proč jsi se vrátil do Anglie?“
Bodie pokrčil rameny. Neměl na to žádnou odpověď, kterou by Cowley neoznačil jako pokus zahrávat si s ním. Prostě se vrátil. Nechtěl se stát tím, zač ho Cowley označil – žoldákem bez přesvědčení.
„Já – nejsem vrah, jsem voják,“ řekl Bodie nakonec.
Cowley mlčel a srovnával dnešní chování toho mladíka s tím včerejším. Včera to bylo drzé, pubertální dítě, které se za každou cenu musí stavět na zadní. Dnes to byl voják, někdo, o kom Cowley dokázal uvěřit, že přežil roky v Africe ve válkách, které se ani nedostanou do novin. Jestli ho vezme, bude ho muset držet pěkně zkrátka. Bude těžké najít mu parťáka, který ho dokáže usměrňovat, který ho udrží na řetězu, jejž mu Cowley hodlal ukovat.
„Vrah? Proč vrah, Bodie?“
Bodie váhal. Nevěděl, jak to vyjádřit. Nechtěl se účastnit krvavých masakrů domorodého obyvatelstva, která žilo v ubohých chatrčích a nemělo ani ponětí o tom, co se děje. Nechtěl zabíjet nevinné? Nebyli nevinní, nikdo není nevinný, jen – to nebyla jejich válka.
„Někdy se – věci můžou vymknout z rukou,“ pomalu volil slova. „A pak začnou umírat lidé, kteří s tím nemají nic společného. To je pak vražda ne?“
Cowley rozuměl. Byť to bylo řečeno neobratně, rozuměl moc dobře.
„Vypalování vesnic? Masakrování nevinných lidí? Loupení? Znásilňování?“ řekl tiše.
„Nejsem vrah,“ řekl Bodie.
„Ne, nejsi,“ přikývl Cowley. Tohle mu stačilo. Možná ten hoch neměl zrovna nejlepší morální hodnoty. Prodávat zbraně obou stranám mu nedělalo potíže, stýkat se s lumpy, zabíjet za peníze v žabomyších válkách. Ale měl čest a hrdost a chtěl bojovat jen se sobě rovnými. Nevinní nesmějí trpět – ani v africké džungli.
„Můžete jít, seržante,“ propustil ho Cowley.
Bodie krátce kývl a odešel.
Ano, budou s ním problémy, bude vzdorovat, bude dělat potíže, ale bude dobrý. Možná nejlepší. Cowley si dovolil malý spokojený úsměv. Teď už zbývalo najít mu jen vhodného partnera do dvojice. Někoho uvážlivého, rozumného, klidného a hlavně trpělivého – nějakého policajta.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský