Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Thomas Darby zvířil svým návratem starý prach, prach, který se jen pomalu usazuje a stále ještě může udusit.
Poznámka: Rád bych bedrníce poděkoval za inspiraci, skvělé nápady (hlavně ten s žehličkou), opravy a vůbec celkovou odbornou konzultaci :-*
Dopsáno červen 2010
beta read bedrníka

Darbyho rukopis

Kapitola první

„Byl nějaký rukopis, Cowley?“ otázal se generál se špatně skrývaným zájmem.
Kromě tikání velkých pendlovek bylo v místnosti ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík. Všechny oči se na ně upíraly.
Cowley to cítil, a neotočil se, jen se podíval přes rameno.
„Ano,“ řekl prostě.
„Kde je?“ teď už generál zájem ani nezkoušel skrývat.
Cowley slyšel tu dychtivost, ten hlad, a s pobaveným úšklebkem se otočil.
„Kde myslíte?“ otázal se a ostrý pohled jeho modrošedých očí se setkal s generálovým.
Generál se poněkud nervózně usmál a odkašlal si, aby dodal svému hlasu opět víc ležérnosti, víc lhostejnosti – neúspěšně.
„Hádám, že asi nemá smysl ptát se, jestli bych si ho mohl přečíst,“ nadhodil generál a znovu se pousmál tím neupřímným, nervózním způsobem.
„V žádném případě,“ usmál se na něj Cowley chladně. Odvrátil se a vykročil ke dveřím. Generálovo zklamání bylo téměř hmatatelné, ale když promluvil, skoro ho dokázal zakrýt.
„Budete teď velice mocný muž, Cowley,“ v generálově hlase zaznívala žárlivost, možná závist. „Strážce tisíce tajemství.“
Cowley se opřel o otevřené dveře.
„Ano,“ připustil a na okamžik, na zlomek vteřiny se v jeho tváři objevil stín obav, než zvedl oči ke generálovi. „A vy na to nezapomeňte, generále,“ a moc dobře viděl, než odešel, že ta slova zasáhla do černého. Jakýkoli náznak ležérnosti či úsměvu z generálovy tváře zmizel.1

*****

Bodie zamžoural do tmy. Řinčení zvonku ho probudilo z mimořádně příjemného a vzrušujícího snu. Proč ho někdo musí tak nutně chtít uprostřed noci, kdy se po dlouhé době může v klidu vyspat, pomyslel si, když se hrabal z postele. Zvedl ze země župan a zívající a rozespalý šel otevřít, protože to byl jediný způsob, jak ten zatracený zvonek umlčet.
Žena s dlouhými ohnivě zrzavými vlasy, stojící na prahu jeho bytu v drahém kožichu s make-upem rozmazaným slzami mu byla zcela neznámá.
„Oh díky bohu,“ vzlykla. „Já – strašně se omlouvám, ale nevěděla jsem, co mám dělat a… ,“ zajíkla se plačtivě.
„To je v pořádku,“ ujistil ji a chytil ji za loket, když klopýtla o rohožku. „Celá se třesete. Co se stalo?“
„Já… opravdu se omlouvám… je to tak trapné,“ vzlykala.
„No tak, klid,“ řekl konejšivě. „Pojďte dál,“ vybídl ji, a když se k ničemu neměla, jemně ji objal kolem ramen a odvedl do svého obýváku, kde ji usadil na pohovku.
Nalil jí trochu skotské a podal jí skleničku. Upila malinkatý doušek a rozkašlala se.
„Tak a teď pěkně v klidu,“ pousmál se. „Co se stalo a jak vám můžu pomoct.“
Vypadala, že jí doušek skotské pomohl. Trochu se jí vrátila barva do tváří a přestala se tak třást. Nemyslel si, že je z baráku, alespoň mu nebyla ničím povědomá.
„Děkuju,“ zvedla k němu vděčně zelené uplakané oči. „Víte, asi jsem nechala klíče doma… nebo je dokonce ztratila a teď… teď nevím, jak se dostanu dovnitř a … víte, není to můj byt. Jsem tu jen na návštěvě a… ,“ složila tvář do dlaní a znovu se rozbrečela.
„Šššš,“ sedl si vedle ní na pohovku a objal ji konejšivě kolem ramen. Líbil se mu její parfém, takový nevtíravý. Voněla jako… čerstvě posečená tráva, jarní den těsně po dešti.
„Když zavolám hasiče, tak ty dveře vyrazí nebo… nebo zničí zámek… bože, jak to pak vysvětlím,“ vzlykala do dlaní. „Nevím, co mám dělat,“ zvedla uslzené oči. „A nikdo neotvíral… až vy,“ hlesla zkroušeně a schoulila se v jeho náručí. Byla tak křehká, tak ztracená, tolik ho potřebovala.
„Můžu zkusit ten zámek otevřít,“ navrhl.
„To jde?! To byste dokázal?!“ zadívala se na něj, oči rozšířené úžasem a vděkem.
„Zkusím to,“ pousmál se, aby ji povzbudil.
„Budu vám tak vděčná!“ vyhrkla.
Ano, to určitě bude. Jestli nechala klíče doma, tak nezamkla a nebude těžké dveře otevřít. A pokud by mu to náhodou přece jen nešlo, vždycky může zavolat Lucase a poprosit, aby se stavil se svojí krabicí triků. Když si odmyslel šmouhy od řasenky a rozpitý make up, byla to velice krásná a přitažlivá žena. A v nesnázích zazvonila zrovna u jeho bytu. Bodie, dneska je tvůj šťastný den, pomyslel si.
„Skočím se obléknout,“ omluvil se a vstal z pohovky. Možná se mu to jen zdálo, ale přišlo mu, že se začervenala. Bylo to rozkošné. Určitě pak neodmítne pozvání na skleničku, na večeři. Kluci budou koukat, až ji uvidí. Doyle bude koukat! Anson zezelená závistí! Už žádné vtípky o tom, že nemá vkus na ženský. Všem podklesne čelist.
V ložnici ze sebe shodil župan a bleskově si natáhl svoje nejlepší kalhoty rovnou na nahé tělo a svoji nejlepší košili. Když se vrátil, prohlížela si fotky na krbové římse.
„Váš přítel?“ ukázala na fotku, na níž držel Doylea kolem ramen. Něco v jejím tónu se Bodiemu nezdálo, a i ten pohled, jakým se na něj dívala, byl takový zvláštní. Najednou nevypadala vůbec křehce a zranitelně. Měl z ní náhle divný pocit.
„Kolega,“ řekl a položil rámeček na krbové římse fotkou dolů. „Pojďme se podívat na ten zámek.“
Usmála se na něj.

*****

Doyle vystoupil z vozu a škodolibě se pousmál. Anson už zase Bodieho předběhl a parkoval na jeho oblíbeném místě. To se ti dva budou celý den škorpit. Ta jejich tahanice o jedno blbé místo na parkování byla dětinská. Marně už celé roky čekal, kdy Bodie pochopí, že to Anson dělá schválně, prostě proto že mu to vadí.
V kuchyňce bylo podezřelé ticho, což mohlo znamenat jen to, že Bodie ještě nedorazil. Doyle se podíval na hodinky, než vešel. Na Bodieho bylo ještě brzo, to on tu byl nějak časně. Včera měli volno, takže předpokládal, že Bodie dorazí jako obvykle na poslední chvíli a nejspíš ještě s pěknou kocovinou.
„Ahoj,“ pozdravil Doyle a hned si to zamířil, jako každý agent každé ráno, k vařiči.
Lucas v koutě luštil křížovku. Anson kouřil a prohlížel si nějaký pornočasopis. McCabe klimbal nad svým hrnkem kafe. Corrigan si četl The Daily Telegraph a Murphy prostě jen zíval na celé kolo.
Doyle zvedl konvici, aby si udělal kafe.
„Není voda,“ utrousil Anson zcela zbytečně, protože to Doyle už zjistil.
Doyle natočil do konvice vodu a zapnul vařič.

*****

Dva muži shodili svoje břemeno na bytelnou želenou postel, jejíž největší zajímavostí bylo, že byla přidělaná k podlaze uprostřed studeného ponurého sklepa.
„Sakra, říkala jsem přece, Lamberte, ne do hlavy!“ obořila se zrzka vztekle na menšího a rozložitější z obou mužů.
„A co jsem asi měl dělat, Val?!“ odsekl Lambert podrážděně. „Málem se nám vytrhl! Ten pitomý chloroform vůbec neúčinkoval!“
„A cos čekal?!“ odfrkla si Valerie. „Je to agent CI5, sakra! Říkala jsem vám, abyste počítali s tím, že to nepůjde snadno.“
„Tak snad to nebude tak zlé,“ ozval se smířilivě druhý muž a zkontroloval bezvládné mužské tělo na posteli. „Už ani tolik nekrvácí,“ konstatoval po zevrubném prohlédnutí a připoutal muže k posteli želízky.
„Už žádné chyby, Lamberte!“ upozornila ho Valerie varovně.

*****

Doyle se už snad posté podíval na hodinky.
„Sakra, kde ten Bodie vězí!“ zaklel. Každou chvíli se mohl ze své kanceláře vyřítit Cowley v jedné ze svých nejhorších nálad a shánět se po nich. A jestli si Bodie myslel, že bude kvůli němu strkat hlavu na popravčí špalek, tak to se tedy zatraceně mýlil.
„Nejspíš ještě vyspává prošukanou noc u nějaké prsaté fešandy. Vysílačku má určitě v autě, takže ani nemá smysl zkoušet se mu dovolat. Až se milostpán vyhajá, uráčí se přijít sám,“ ušklíbl se Anson a pomalu obrátil stránku svého časopisu.

*****

Bodie pomalu otevřel oči. Všude kolem byla černočerná tma, jen kdesi u stropu prosvítalo světlo. Hlava mu třeštila jako po té největší pitce, ale nešlo o žádnou kocovinu. Někdo ho praštil. Na rukou cítil pouta, a když se zkusil pohnout, převalit se do pohodlnější pozice, zjistil, že je připoutaný ke kovovému čelu postele. Někdo ho praštil, spoutal a odvezl sem. Podle vlhkého, zatuchlého, lehce splesnivého vzduchu byl ve sklepě. Sklepů je v Londýně spousta. Mohl být kdekoli, ale podle ticha hádál, že je spíš na venkově. Tam je sklepů ještě víc.
Něco ho svědilo vzadu na krku, a když se mu podařilo dosáhnout tam rukama, zjistil, že je to zasychající krev. Pokusil se ohmatat si hlavu, ale po několika marných pokusech to vzdal. Netušil, jak dlouho byl mimo. Zvracet se mu nechtělo, takže snad neměl ani otřes mozku.
S povzdechem se opřel čelem o ruce. Koho by napadlo, že zrzka v norkovém kožichu ve večerních šatech, která u vás zazvoní v jednu ráno, není jen pěkná zrzka v norkovém kožichu. Museli se schovávat o patro výš. Neslyšel je přicházet, protože ona pořád žvanila a klapala podpatky, jak přecházela sem a tam. Byli dva, museli být. Jeden mu obtočil paži kolem krku a začal ho dusit a snažil se mu přitisknout k obličeji kapesník napuštěný chloroformem, jak ze starého filmu. Praštil ho ten druhý.
Ale proč?

*****

„A to nikoho z vás nenapadlo mě o tom informovat?!“ praštil Cowley složkou, kterou dosud držel v ruce, o stůl.
Agenti rozpačitě přešlápli.
„Doyle?!“ uhodil Cowley na toho, od koho by čekal jako prvního, že se bude po Bodiem shánět, když nedorazí do práce.
Doyle mlčel.
„Zkoušel mu někdo volat?“ otázal se Cowley ostře.
„Vysílačku má zapnutou, ale neozvývá se,“ řekl Doyle. „A telefon nebere.“
„Nejspíš není doma,“ doplnil Anson.
„A kde tedy podle tebe je?!“ zeptal se Cowley a jeho pohled se zavrtával teď pro změnu do Ansona.
„Na návštěvě?“ zkusil to Anson nějak zaonačit.
„U ženský,“ upřesnil Sullivan ve snaze bý užitečný.
„To jsem pochopil,“ utrousil Cowley ledově. „A to je kde?“ přejel očima po svých agentech, až se jeho zrak zastavil u Doylea. „Doyle?“
„Eee… ,“ ošil se Doyle.
„Je to tvůj partner, ne,“ připomněl Cowley podrážděně.
„Těžko říct,“ vypravil ze sebe Doyle neochotně. „Pane.“
„Těžko říct? To je to nejlepší, na co se zmůžeš?“ zlobil se Cowley. „Ty a Bodie jste tým, jste parnteři. Měl bys o něm vědět víc, než kdokoli jiný. Měl by ses o něj trochu starat!“
„Nejsem jeho matka,“ utrousil Doyle mrzutě. Staral se o Bodieho až dost, co víc by Cowley chtěl.
„Bohužel, ale tak snad aspoň víš, s kým teď chodí, ne?“ mračil se Cowley. „Kde by mohl být? Kam by mohl jít?“
„No, momentálně nechodí s nikým,“ řekl Doyle. „Teda aspoň co já vím. Říkal, že bude doma. Víte, dobíjet baterky a tak, minulý týden byl dost… “
„Říkáš s nikým?“ přerušil ho Cowley.
„Zřejmě je to čerstvá věc, pane,“ pokrčil Doyle rameny. Netušil, co od něj Cowley čeká. Věděl toho tolik, co všichni ostatní. Bodie byl konec konců dospělý a svéprávný. A pak, měl taky vlastní život, nebyli siamská dvojčata, jestli si Cowley nevšiml, aby musel mít Bodieho pořád za prdelí.
Cowley vypadal zamyšleně.
„A asi pěkně žhavá,“ neodpustil si Anson poznámku.
Cowley ho zpražil pohledem.
„Soukromé hodnocení,“ odkašlal si Anson.
APB2 všem jednotkám,“ rozkázal Cowley. „Hledáme agenta 3.7.“
Doyleovi se nelíbilo, jak se Cowley tvářil. Ne rozlobeně, protože Bodie nepřišel do práce, nedal o sobě vědět a nejspíš vyspává někde v náručí nějaké ženské kocovinu. Bylo by to poprvé, co by nedorazil do práce vůbec, ale ne poprvé, co přesně z těhlech důvodů přišel pozdě nebo na poslední chvíli. Ale ten výraz na Cowleyho tvářil byl zamyšlený, ustaraný, znepokojený.
„Nemyslíte si, že se mu něco stalo, že ne, pane?“ zeptal se Doyle.

*****

Kroky, pak zarachocení klíčů v zámku a sklep zalilo matné světlo z ohmatané žárovky u stropu. Sylšel, jak vešli, i to jak za nimi pak někdo zase zamknul. Zjevně neponechávali nic náhodě. Takže profesionálové. Ale co mohli proboha chtít od něj?
Bodie nechal oči zavřené a snažil se předstírat, že je stále v bezvědomí. Bohužel jeho věznitelé měli i na tohle recept. Někdo mu vychrstl kbelík ledové vody do obličeje. S prskáním otevřel oči a zamžoural před sebe. Byli tři – ona a dva muži. Dlouhé vlasy měla stažené do ohonu a navzdory situaci musel Bodie uznat, že kožené kalhoty těsně obepínající její perfetní boky a bílá halenka, pod kterou určitě neměla podprsenku, z ní dělají jednu z nejatraktivnějších žen, jakou kdy měl tu smůlu potkat. A dost možná i nejnebezpečnější. Její oči se a něj dívaly s chladnou vypočítavostí.
Usadila se obkročmo na jedinou židli v místnosti a opřela se rukama o opěradlo. Měla kožené rukavice, stejně jako její dva kumpáni, kteří oba měli obušek. Bodie si nedělal iluze o tom, k čemu ho mají. Pořád ale nechápal, co od něj mohou chtít.
„Takže, pane Bodie,“ prolomila Valerie ticho. „Otázka je prostá – Darbyho rukopis.“
„Darbyho rukopis?“ opakoval Bodie.
„Přesně tak,“ přikývla Valerie. „Nesnažte se mi lhát. Jméno Thomas Darby přece znáte, ne?“
„No jasně, učili jsme se o něm ve škole,“ ušklíbl se Bodie. Tohle bylo přece absurdní. Darbyho rukopis měl Cowley a nikdo jiný nevěděl, kde je, co v něm je, a Cowley by spíš vypustil duši, než aby cokoli… samozřejmě. Od Cowleyho se nic nedozví, takže logicky zkouší jiné cesty. Jenže to nebude k ničemu, protože i kdyby chtěl mluvit, nic neví. A když zjistí, že jim není k užitku, zabijí ho.
„Pane Bodie,“ v jejím hlase zaznívalo znechucení. „Nejsem zvědavá na vaše silácké řeči, na vaše ubohé mužské ego. Chci ten rukopis.“
„Já ho ale nemám,“ opáčil.
„To vím,“ řekla měkce, trpělivě, ale on v tom hlase cítil hrozbu. Z téhle ženské se mu ježily chlupy na krku. Už u sebe v bytě z ní měl divný pocit, ale nevěnoval mu pozornost. Měl víc naslouchat svým instinktům, jenže nebyl přece důvod podezřívat ji.
„Chci vědět, kde ho George Cowley má.“
„Vážně si myslíte, že by mi to řekl?“ ušklíbl se. Nemohla být přece tak hloupá.
„Och to ne,“ usmála se studeně a připomněla mu žraloka – když se k vám blíží, vypadá jako by se usmíval, jako by ani nebyl živý, dokud vás nekousne. „Samozřejmě že něco takového by George Cowley nesvěřil nikomu. Ale vy ho znáte lépe než ostatní. S jinými agenty nechodí přece na skleničku, že, pane Bodie? Vy víte, jak přemýšlí. Určitě dokážete velice dobře odhadnout, jak by se Cowley zachoval, kam by rukopis ukryl. A pane Bodie, dovolím si vám doporučit, abyste odpovídal uvážlivě. Máte totiž jen jeden pokus.“
„A když odmítnu?“ zeptal se.
Znovu ten žraločí úsměv.
„Když to nejde po dobrém,“ řekla téměř lenivě, „jsou i jiné způsoby, jak vás přimět ke spolupráci. Méně příjemné. Protože já, pane Bodie, vždycky dostanu, co chci.“ Vstala ze židle a kývla na své kumpány. „Přemýšlejte o tom,“ dodala, než zabušila na dveře a Bodie ve sklepě osaměl.

*****

„Nic?“ zamračil se Cowley.
„Nic,“ přisvědčil Doyle. „Jeho auto stálo před domem. Byt – řekl bych, že rozhodně v něm přespal. Našli jsme jeho zbraň, vysílačku i průkaz. Myslím, že nic nechybí. Žádné známky vloupání, žádné číslo, žádné telefonáty, žádný vzkaz. Jen krabice od pizzy ze včerejška a dvě prázdné plechovky od piva. Snad akorát… ,“ zaváhal.
Cowley se na něj zadíval.
„Sklenička s otiskem rtěnky, to je všechno, víc ani ťuk,“ pokrčil Doyle bezradně rameny. „Murphy teď zjišťuje, jestli ho v domě někdo ráno neviděl nebo něco neslyšel. Nemáme vůbec nic,“ do jeho hlasu pronikl záchvěv nervozity.
Bodie byl nezvěstný už šest hodin a nikdo o něm nic nevěděl. Vůbec se neozval. Samozřejmě že pořád bylo nejpravděpodobnější, že včera večer změnil plány, někde se seznámil s nějakou krasavicí, pozval ji k sobě na skleničku a pak si někam vyrazili a on teď je u ní a ještě se neprobudil. Ale čím víc po něm pátrali, tím méně tomu Doyle věřil. Tohle se Bodiemu nepodobalo. Začínal se o něj bát a Cowley se o něj nejspíš bál taky, protože byl podivně zamlklý.

*****

Bodie se se zavřenýma očima snažil ignorovat sžíravou bolest v žaludku a tlak močového měchýře. Naposledy jedl včera večer pizzu a teď bylo už dávno po čase oběda a na záchodě byl taky naposledy včera. Levý bok měl celý přeleželý, jak se nemohl otočit, ruce a hlavně ramena ho bolely. Pouta ho dřela do zápěstí a byl mokrý, matrace byla mokrá a byla mu zima.
Musel přemýšlet o tom, jestli ho už začali hledat. Jestli ho už Doyle postrádá. Nedělal si ovšem plané naděje, že by dorazila nějaká záchrana, protože nedokázal přijít na nic, co by mohlo Doyleovi napovědět, kde ho vůbec hledat.
Jako předtím uslyšel nejdřív kroky, než cvakl zámek a do místnosti vešel jeden z mužů, které viděl již prve. A jako předtím, i teď za ním někdo zamknul. Muž přisunul židli k posteli a položil na ni tác s plechovým hrnkem a sendvičem a o kousek dál postavil otlučený kovový kbelík. Pak odemkl želízka, jimiž byl Bodie připoután k posteli, a ustoupil.
Bodie se rozlámaně posadil. Druhá želízka, jimiž měl spoutané ruce, mu muž evidentně odemknout nehodlal, a stejně tak se nechystal odejít. Bylo to nepříjemné, ale nic co by nezvládl, obzvláště když se nezdálo, že by mu někdo bránil vymočit se do kýblu zády k tomu muži.
Rozepnout si poklopec se spoutanýma rukama bylo ještě celkem snadné. Když si ale ulevil, shledal, že opačně to už tak jednoduché není a chvíli s poklopcem bojoval. Poslední o co stálo, bylo bolestivě se skřípnout. Teprve pak uhasil žízeň a chopil se hladově sendviče. Po prvním soustu se však zarazil a jen s největším sebezapřením tu věc spolknul. Sendvič byl s játrovkou. Jenže hlad je hlad. A jednou z nejdůležitějších věcí v zajetí je držet se zdravý a při síle. Snažil se tedy myslet na krysy, jediné maso, které bylo dostupné za vysokou cenu ve vězení v Kongu, kde strávil kdysi dávno dva krušné měsíce. Jsou i horší věci než játrovka, opakoval si.

*****

„Murphy!“ křikl Doyle na celou chodbu a vyrazil k němu. „Tak mluv!“ vyhrkl, když ho chytil za ramena a zatřásl s ním.
„Hej, Doyle, uklidni se, sakra,“ odstrčil ho Murphy a urovnal si sako.
Z kuchyňky vyšel rozvážným krokem Anson s hrnkem v ruce, a za ním se jen o chvíli později objevil Sullivan.
„Co tu hulákáš, Doyle,“ napomenul ho Anson. „Nebo ti snad najednou chybí, že nemáš Bodieho pořád za prdelí?
„No jo, nestěžoval sis snad minulý týden, že je otravnej jak štěnice?“ přidal se Sullivan.
Jestliže Bodie s Doylem byli občas označováni za siamská dvojčata, protože bez sebe neudělali prakticky ani krok, tihle dva byli jako smrt a daně – nevyhnutelně se vždycky objevili, obzvláště když o ně člověk nejméně stál.
Doyle je oba sjel navztekaným pohledem. Samozřejmě že mu občas lezlo na nervy, jak si Bodie uzurpuje veškerý jeho volný čas, jak chce být pořád s ním a vyžaduje neustále pozornost. Potřeboval si od něj občas odpočinout, mít trochu soukromí, klidu. Ale zrovna v tuhle chvíli si nepřál nic jiného, než aby tu Bodie byl a lezl mu na nervy a vnucoval mu svoji společnost a vynucoval si jeho pozornost a dělal všechny ty věci, které na něm Doylea tak rozčilovaly, a které zároveň vlastně na něm miloval. Protože jestli se jeho Bodiemu něco stalo, tak to někdo šeredně odskáče, a Anson může být klidně první na seznamu.
„Tak se pochlub, Columbo,“ kývl Anson na Murphyho.
„Sousedka slyšela včera okolo půl druhé ráno na chodbě hluk,“ informoval je Murphy.
„Ona byla v půl druhé ráno vzhůru?“ mlaskl Sullivan. „V tuhle dobu lidi obvykle spěj nebo šukaj.“
„Prý má lehké spaní,“ pokrčil Murphy rameny. „Každopádně se šla podívat, co se děje.“
„A?“ naléhal Doyle.
„No, viděla, ženu a pak dva muže, kteří vlekli třetího,“ řekl Murphy.
„Bodieho?“ vyhrkl Doyle.
„Nepochybně, zřejmě ho nemá ráda, páč ho popsala jako toho divného chlápka, co bydlí o dvě patra níž. A doporučila mi, abychom si ho důkladně prověřili,“ pousmál se Murphy, ale jeho úsměv zmizel, jakmile spatřil Doyleův zuřivý pohled. „Nicméně si byla zcela jistá, že to byl on.“
„Fajn, takže stačí jen zjistit, kdo ze seznamu lidí, které Bodie nasral, vyhovuje popisu těch tří, a máme vyhráno,“ ušklíbl se Anson. „Do Vánoc bychom s tím mohli být hotoví.“
„No,“ ošil se Murphy. „Bohužel Bodie byl jediný, koho dokázala blíže popsat. Žena byla zrzka v drahém norkovém kožichu a ti dva – jeden byl vysoký a druhý menší podsaditý.“
Doyle frustrovaně zasténal. Ta baba mohla být důležitým svědkem, mohla je přivést na stopu. Jenže to se nejspíš stává jen v televizních seriálech, že se důkazy objevují v příhodných chvílích, že zločinci na místě zločinu nechají svoji navštívenku, nebo že se najde svědek, který slyšel, jak si říkají jménem, a ještě si zapsal poznávací značku jejich auta.
„Tak já neříkal do kterých Vánoc,“ ušklíbl se Anson.
„A to je vše?!“ zeptal se Doyle ostře. „Nikdo nic dalšího neviděl? Co třeba auto? Něčím ho museli odvézt!“
„Tak v protějším baráku jsem se ještě neptal, ale… ,“ začal Murphy.
„Tak na co sakra čekáš?!“ vybuchl Doyle. „Za co tě Cowley platí?!“
„Hele, mohl by ses laskavě uklidnit?“ ohradil se Murphy. „Všichni děláme, co můžeme.“
„Jedno nechápu,“ zabručel Sullivan. „Proč by někdo unášel Bodieho?“
„A proč ne?“ upil Anson ze svého hrnku. „Vždyť říkám, že Bodie sere spoustu lidí. Třeba si na něm prostě někdo chce zchladit žáhu,“ pokrčil rameny. „Možná příští týden vyloví jeho tělo… “
Doyle vztekle vyrazil Ansonovi hrnek z ruky a Anson vyjekl, jak se mu horké kafe rozlilo po tričku, a hrnek se roztříštil o podlahu.
„Co blbneš?!“ obořil se na Doylea naštvaně.
„Ještě jednou řekneš… !“ pohrozil mu Doyle, dál se ale nedostal, protože se rozlétly dveře Cowleyho kanceláře.
„Co se tu děje?“ sjel je Cowley přísným pohledem.
„Nic, pane,“ zamumlal Anson. „Jen… mi upadl hrnek,“ dodal, zatímco Sullivan sbíral střepy.

*****

Mokrá košile nepříjemně studila a čas se příšerně vlekl. Chvílemi se snažil opustit v myšlenkách Doylea a přemýšlet nad tím, jak se odtud dostane, ale zatím to nevypadalo příliš nadějně, a tak se vždycky vracel zase zpátky k Doyleovi. Určitě ho hledá. Doyle byl nejlepší přítel, jakého kdy měl. A znal ho lépe než kohokoli ve svém dosavadním životě. Určitě po něm pátrá. Třeba jeho únosci udělali nějakou chybu, třeba je někdo viděl, nebo něco slyšel.
Bodie si povzdechl. Věděl, že lže sám sobě. Ta zrzka vypadala jako profesionál. Nic neponechávala náhodě.
Zarachotil zámek. My o vlku a vlk za humny, pomyslel si Bodie, když vešla.
„Myslím, že času na přemýšlení jste měl víc než dost,“ konstatovala. Tentokrát si nesedla, ale zůstala stát mimo jeho zorné pole. „Jaká je tedy vaše odpověď?“
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl Bodie po pravdě. „Nejspíš do nějakého sejfu ne, tam se dávají takové věci.“
„Ale pane Bodie,“ řekla nebezpečně sladce. „Sejf je první místo, kde by každý hledal. Tam by rozhodně Cowley neschoval něco tak cenného. Zkuste to znovu a tentokrát se snažte víc.“
„Já nevím,“ odsekl podrážděně. „Ale můžu to zjistit,“ zkusil svoji jedinou šanci. „Když mě pustíte, můžu vám to zjistit.“
Nejdřív slyšel jen klapot jejích podpatků. Pak ji i uviděl.
„Tohle bylo opravdu ubohé, pane Bodie,“ sdělila mu chladně. „Opravdu jste si myslel, že vám na takový směšný trik skočím?“
„Po pravdě? Ne,“ přiznal. „Ale zkusit jsem to musel, ne?“
„Ten rukopis – kam by ho Cowley dal?“ zeptala se klidně.
Zabijou ho, věděl to. Dříve nebo později. Bylo frustrující umírat takhle, ale vždycky věděl, že se klidného stáří nedožije. Snad je přesvědčí, aby to bylo rychlé, když už nic jiného.
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl. „Musíte mi věřit.“
„Víte, pane Bodie,“ usmála se krutě. „Já nemusím vůbec nic,“ a kývla kamsi za sebe na své dva kumpány. „Ne do hlavy, chci, aby mohl mluvit,“ dodala ještě, než odešla a nechala ho s nimi osamotě.
Takže to nebude rychlé, stiskl Bodie rty.

Bodie se ztěžka zvedl na všechny čtyři a odplivl krvavé sliny. Z nosu a z pusy mu tekla krev. Čelist ho po poslední ráně bolela a brněla a potlučená žebra dělala z dýchání novou zkušnost. Otřel si do rukávu krev, která mu z tržné rány nad levým obočím tekla do oka. Nesnažil se vzdorovat, protože to stejně nemělo smysl. Měl spoutané ruce, a oni byli dva a ozbrojení. Snažil se pouze chránit si, jak to jen šlo, břicho, slabiny a obličej.
Obušek ho udeřil do zad. Rána mu vyrazila dech a srazila ho zpátky na studenou podlahu, kde lapal po dechu jako ryba na suchu. Těžká bota mu došlápla zezadu na krk.
„Dost!“
Vůbec neslyšel její příchod.Tlak na krku o něco polevil.
„Budete už rozumný, pane Bodie?“ otázala se konverzačním tónem. „Moje trpělivost má své meze a zatím jste ještě nepocítil žádnou skutečnou bolest.“
„Říkal jsem vám, že nic nevím,“ zasípal a podrážka znovu došlápla na jeho krk. „Nevím!“ Muž sundal nohu z jeho krku. „Nevím,“ opakoval udýchaně.
„Bohužel tohle není odpověď, která by mne uspokojila,“ řekla sladce. „Jak vidím, budeme muset být… hm, důraznější,“ dodala.
Jako by to byl povel, na který ti dva čekali. První kopanec přišel zleva a vzápětí druhý zprava. Někdo mu obtočil paži kolem krku a zvednul ho na kolena. Bodie sevřel rukama paži, která ho dusila, a inkasoval bolestivou ránu do břicha. Muž, který ho držel, ho pustil, a Bodie padl na zem na všechny čtyři. Ruce se mu málem podlomily. Kopanec do břicha ho pak poslal na zem, kde obdržel další tentokrát do hlavy.
„Do hlavy ne!“ připomněla ostře.
Tak ho někdo kopnul do ledvin. Pak s ním smýkli přes místnost, až narazil bolestivě ramenem do stěny.
„Stačí když mi řeknete, co chci, a přestanou,“ domlouvala mu.
Mlčel. Nemělo smysl plýtvat silami. Neuvěří mu, že nic neví.
„Jak chcete,“ pokrčila rameny.
Každý z mužů ho popadl za jednu paži a vytáhli ho na nohy. Dovlekli ho k posteli, shodili ho na ni na záda a pak mu ruce přicvakli ke kovovému čelu postele. Navíc mu ovšem tentokrát k posteli přivázali provazem i nohy.
„Věřte mi, pane Bodie, že kdybyste mne k tomu nenutil, nedělala bych to,“ řekla téměř vyčítavě. „Naneštěstí nemáme tolik času, takže pokud nechcete mluvit, budeme muset sáhnout k drastičtějším přesvědčovacím metodám.“
Jeden z mužů mu trhnutím rozepnul mokrou košili a vytáhl mu ji z kalhot. Bodie byl napjatý a chvílemi zadržoval dech. Bradavky měl chladem ztvrdlé.
„Poslední příležitost,“ nabídla mu. „Ne? Dobrá.“
Šlehnutí bičem bylo palčivé a Bodie sebou trhl a skrz zaťaté zuby mu unikl bolestný sten.
„Tohle je teprve začátek,“ sdělila mu věcně. „Když vás tohle nepřivede k rozumu, máme v zásobě ještě další… triky.“
„Ale já nic nevím,“ ucedil.
„Něco víte určitě,“ namítla. „A já chci vědět co. Chdíte s ním do hospody. Máte s ním užší vztah, než kdokoli jiný z CI5. Netvrďte mi, že nevíte nic.“
Bič dopadl na jeho nahou kůži podruhé.
„Jen mě párkrát pozval na pivo,“ zasykl Bodie bolestně. „Nic víc!“
„A že zrovna vás? Proč ne i někoho jiného?“ opáčila.
Třetí rána bičem byla snad ještě horší než ty dvě předchozí.
„Jak to mám vědět,“ vydechl Bodie. „Prostě jsem jeho modrooký hoch. Cow se stará o svá telátka.“
„Však on vás ten humor přejde,“ ušklíbla se.
Následující rány šly za sebou v tak rychlém sledu, že ani nevěděl, kolik jich bylo. Pět? Deset? Bolest se slévala. Bič mu roztrhl kůži a objevila se první krev.
Bodie svíral rukama kovou trubku pelesti, k níž byl připoután, tak pevně, až mu zbělely klouby na rukou.
Že zrzka odešla poznal tak, že rány na okamžik ustaly. Ještě zaslechl, jak za ní někdo zamyká dveře.

*****

Bodieho probudil šramot. Nevyspal se zrovna nejlépe. Na břiše bolestivě rozšvihaném s připoutanýma rukama, bez možnosti změnit polohu, surově zmlácený, celou noc usínal a zase se probouzel bolestí. Dobře si pamatoval, že se mu dokonce zdál sen – tak živý sen o tom, jak Doyle rozkopl dveře a přišel ho zachránit, a pak se o něj staral s obrovskou něhou a pozorností, že probuzení z něj bylo téměř nesnesitelné.
Když se pohnul, projela mu rozbičovanými zády krátká ostrá bolest. Mlátili ho včera ještě dlouho poté, co ona odešla, než mu konečně dali pokoj. Doufal, že mu i dnes umožní vykonat potřebu, protože tlak močového měchýře sice ještě nebyl nesnesitelný, ale začínal být dost nepříjemný.
Šramot se ozval znovu a Bodie zjistil, že jde odněkud ze shora. Všiml si, že někdo odstranil plech, jenž okno zakrýval. Opět se ozval ten zvuk a pak se oknem do sklepa začala spouštět prodlužovačka. Vnitřnosti se mu stáhly úzkostí, protože člověk nepotřeboval velkou fantazii, aby ho napadlo, na co asi tak můžou chtít ve sklepě elektrickou zásuvku.
Trvalo ještě dlouho, než přišli. Odpoutali ho od postele jen, aby ho převrátili na záda. Jako včera mu přivázali i nohy. Už jen ležet na zádech bolelo víc než dost. Pak jeden z jejích kumpánů zapojil do zásuvky žehličku.
„Musím říct, že jste krajně nerozumný muž, pane Bodie, a že za to, co bude následovat, si můžete jen vy sám svojí neochotou ke spolupráci,“ sdělila mu chladně.
„Nevím nic,“ olízl si rty. „Říkám vám sakra pravdu. Nevím, kde je ten pitomý rukopis. Nevím, kam by ho Cowley dal. Nevím to!“
„To už jsem slyšela,“ utrousila odměřeně.
Světlo na žehličce indikující dostatečné zahřátí žehlící plochy zhaslo.
„Takže?“ protáhla.
Bodie polknul.
„To vyptávání mě unavuje, pane Bodie,“ řekla tiše.
„Nevím nic,“ řekl Bodie chabě a pomalu se nadechl, jak se snažil připravit na bolest, která ho čekala, i když věděl, že na to se připravit nelze. „A ani kdybych věděl, tak bych vám to neřekl.“
„No, přinejmenším konečně něco, na čem se shodneme,“ ušklíbla se.
Jeden z mužů zvedl žehličku a přistoupil s ní k Bodiemu.
„Myslím, že tohle by vám mohlo poskytnout správnou perspektivu na celou naši záležitost,“ dodala.
Bodie dýchal mělce, křečovitě. Žehlička se přiblížila k jeho tělu natolik, že cítil teplo, jež z ní vycházelo. A pak mu mu muž horkým okrajem žehlící plotny přejel na levé straně po žebrech. Jen tak lehce, krátce. Na Bodieho kůži zůstala krátká zarudlá popálenina a Bodie nedokázal potlačit bolestný výkřik. Trhl rukama a cítil, jak se mu kovová pouta zarývají do zápěstí.
Muž chvíli počkal, než pokračoval. Tentokrát ovšem přitiskl krátce k Bodieho kůži celou jednu stranu žehličky a horký kov zanechal dlouhou rudou linku.
Bodie zacloumal bezmocně pouty. Bolest byla palčivá a neodeznívala. Když mu muž přiložil žehličku na tělo potřetí pro změnu na levý bok a celou špičku žehlící plochy, vyhrkly mu slzy bolesti. Škubal za pouta v marné snaze se osvobodit s takovou silou, že se mu zarývaly do masa, že ho bolela ramena.
„Já čekám, pane Bodie,“ připomněla mu. „Pořád nic? Tak budeme pokračovat.“
Muž přitiskl Bodiemu žehličku k boku celou plochou, jak to jen šlo, a přidržel ji tam dost dlouho na to, aby ve vzduchu začalo být cítit spálené maso.
Bodie křičel. Bolest mu vystřelovala z boku do celého těla – ostrá, intenzivní, přicházela vlnu za vlnou pořád a pořád. Slzy mu stékaly po tvářích. Kůži na zápěstích si sedřel o pouta do krve, jak se zoufale zmítal ve snaze uniknout rozpálenému kovu. Bolest byla tak strašná, že mu povolily svaly a pomočil se.
Muž odtrhl žehličku – doslova, protože seškvařené maso se ke kovu připeklo. Odporně to smrdělo.
„Bože,“ vydechla zrzka zhnuseně a přikryla si rukou ústa a nos.

Kapitola druhá

Murphy se opřel rukou o palubní desku, aby vyrovnal Doyleovo dosti agresivní projetí zatáčky. Doyle byl od Bodieho zmizení jako soudek s prachem – jen vybuchnout. Murphy neměl zrovna radost, když mu ho Cowley dal na starost. Že prý na něj má dohlédnout. Murphy by rád věděl, jak si to Cowley představoval v praxi.
„A kam že to vlastně jedeme?“ odvážil se Murphy zeptat.
Doyle měl dost sveřepý výraz.
„Za někým, kdo ví věci,“ utrousil Doyle mrazivě.
„Aha,“ poznamenal Murphy a rozhodl se nevyptávat. Doyle nebyl zrovna v příliš sdílné náladě. V autě byla dusná atmosféra a Murphy se s Doylem necítil dobře – to se ale necítil nikdo. Dokonce i Anson teď vždycky zmlkl a odpustil si veškeré připomínky, když Doyle vešel do místnosti. V jednotce se začínalo šuškat, že Doyle a Bodie museli být víc než jen přátelé, a proto Doyle takhle vyšiluje. Murphy by rád věděl, jestli se to k Doyleovi už doneslo. Doufal, že ne.
Zapípání vysílačky bylo téměř vítané, protože se Murphy aspoň chvíli necítil vedle Doylea tak strašně nežádnoucí. On přece měl o Bodieho taky starost. Doyle neměl na obavy o Bodieho patent.
„6.2,“ ohlásil se Murphy do vysílačky.
„6.2 vzkaz pro 4.5.“
Murphy se zadíval na Doylea, než řekl: „Pokračuj.“
„Buďte ve tři hodiny u budky na rohu Webberovy a Glasshill. Konec zprávy.“
Doyle natáhl ruku a Murphy mu beze slova podal vysílačku.
„4.5. Kdo volal?“ zeptal se Doyle.
„Anonymní telefonát, žena.“
„Řekla, o co jde?“ zajímal se Doyle.
„Ne, jen že je to důležité a že to bude určitě zajímat.“
„Dobře, díky, Julie. 4.5 konec,“ Doyle odložil vysílačku a sešlápl pedál plynu až na podlahu.
„Myslíš, že… že to souvisí s Bodiem?“ zeptal se Murphy po chvíli.
Doyle sevřel volant pevněji. Byl div, že ho nerozmačkal. Samozřejmě že si myslel, že to souvisí s Bodiem. Muselo!
„Je půl třetí,“ řekl Murphy tiše.
„Já vím,“ ucedil Doyle skrz zuby.

Doyle smykem zastavil u chodníku a vyrazil z vozu akorát, když v budce začal zvonit telefon. Vpadl dovnitř a zvedl sluchátko.
„Doyle!“ vyhrkl.
Murphy vystoupil z vozu a pomalu vykročil k budce.
„Máme vašeho partnera,“ řekl neznámý ženský hlas. „Pana Bodieho.“
Doyle sevřel ruku v pěst.
„Co chcete?“ zeptal se a jen stěží ovládal hlas.
„Maličkost – Darbyho rukopis.“
„Chci Bodieho slyšet,“ požádal Doyle ostře.
„Nejste v pozici, kdy můžete něco požadovat, pane Doyle.“
„Chci ho slyšet,“ trval na svém Doyle. „Chci vědět, že je na živu.“
V telefonu bylo chvíli ticho, než se ženský hlas ozval znovu: „Dobrá. Chci vás ale předem upozornit, že pokud se pokusíte do toho zatáhnout svoje kolegy nebo svého šéfa, pokud budeme mít jen stín podezření, že nás chcete podtrhnout, dostanete svého partnera zpátky po kouskách. Rozumíme si, pane Doyle? Já svoje slovo vždycky dodržím.“
„Nejdřív chci Bodieho slyšet,“ odsekl Doyle.
„Uslyšíte,“ zasmála se žena.

Musel omdlít nebo tak něco, protože se probral, až když mu někdo strčil hlavu do kýblu se studenou vodou. Mokré kalhoty nepříjemně studily a svědilo to a dřelo.
„Nezkoušejte žádné podrazy,“ varovala ho zrzka a přistrčila mu sluchátko k hlavě.
„Bodie?!“ ozval se v telefonu Doyleův roztřesený hlas.
„Rayi,“ zachraptěl Bodie a olízl si rozbité rty, protože měl žízeň.
„Jsi v pořádku?!“ v Doyleově hlase bylo tolik obav, tolik starostlivosti, kolik jí tam snad ještě nikdy neslyšel. Nikdo ho nenapadlo, že by se Doyle o něj mohl až takhle bát.
„Je mi fajn,“ ujistil ho nakřáplým hlasem. „Rayi, nedělej nic… ,“ dál se nedostal, protože zrzka se se sluchátkem odtáhla a jeden z mužů ho udeřil do břicha, až bolestně zasténal, klesl na kolena a předklonil se, což mu jen způsobilo další ostrou bolest vystřelující ze zad a z boku.

„Nechte ho být!“ zařval Doyle do sluchátka a udeřil pěstí do stěny budky. Ta bezmoc byla nesnesitelná.
„Sežeňte rukopis, zase se ozveme,“ a s tichým ‚klik‘ žena položila sluchátko.
„Rayi?“ Murphy se ustaraně zadíval do Doyleovy pobledlé tváře a jeho potěmnělých očí.
„Nic jsi neslyšel!“ vyjel na něj Doyle zuřivě.
„Ale… ,“ nadechl se Murphy k protestům.
„Nic jsi NESLYŠEL!“
Murphy stiskl rty nevolí.
„Myslíš si, že jsi jediný, komu záleží na tom, aby se Bodie vrátil živý a zdravý?!“ odsekl Murphy. „Myslíš si, že nám ostatním je jedno, co se s Bodiem stane?!“
Doyle mlčel.
„V tom případě jsi hloupější, než jsem si myslel,“ utrousil Murphy podmračeně. „Musíme to říct Cowleymu, Rayi,“ naléhal.
„Když do toho někoho z jednotky nebo Cowleyho zatáhnu, zabijou ho,“ řekl Doyle tiše. Snažil se ovládat zuřivý vztek, který hrozil, že ho zcela pohltí.
„Když to Cowleymu neřekneš, bude mrtvý taky,“ řekl Murphy. „Tohle sám nezvládneš, Rayi.“

Odvlekli ho zpátky a ze schodů vedoucích do sklepa ho shodili. Se spoustanýma rukama neměl moc šanci svůj pád zmírnit, takže byl rád, že si nepřelámal kosti. Zůstal otřeseně ležet na studené podlaze a lapal po dechu bolestí. Spálený bok ho bolel přímo šíleně. Nejspíš si narazil koleno a z nosu i z pusy mu už zase tekla krev. Bolela ho čelist, jak se uhodil o schod. Jazykem prozkoumal zuby, ale naštěstí nebyly uvolněné.
Chopily se ho něčí ruce a někdo ho dovlekl k posteli v jeho vězení, k níž ho znovu připoutali. Na odchodu zhasli, takže zůstal v naprosté tmě, neboť okno u stropu opět zakryli kusem plechu.
Mrkal do temnoty kolem sebe. Bolest byla zlá, ale ještě horší bylo, že měl starost o Doylea. Zatáhli ho do toho. Proč? Proč do toho museli zatahovat Doylea? Aspoň že byl v pořádku, že ho nezavřeli taky do nějakého sklepa, aby se z něj snažili vytlouct něco, co neví. Doufal, že Doyle nebude hloupě riskovat, že udělá to, co je správné, co musí být uděláno, protože s teroristy se nevyjednává.

„A žádné ultimátum?“ potřásl Cowley hlavou a promnul si unaveně kořen nosu.
„Ne, pane, řekli jen, že se ozvou,“ přisvědčil Doyle. „Neřekli kdy.“
Cowley vstal a poplácal svoji bolavou nohu. Přešel k vitríně a vyndal z ní dvě skleničky a láhev skotské. Nalil sobě i Doyleovi a sklenku mu podal.
„Musíme hrát o čas,“ řekl Cowley, když upil skotské.
„To může být dost riskantní,“ namítl Doyle, a když do něj Cowley zabodl pohled, dodal, nepříliš uctivě: „Pane.“
„To riziko je třeba podstoupit,“ řekl Cowley nekompromisně.
„Vy jim ten rukopis nedáte,“ pochopil Doyle a skotská mu zhořkla v ústech. Žádný rukopis přece nemohl mít cenu Bodieho života.
„Ale samozřejmě že ne, Doyle,“ ofrkl si Cowley. „Ten rukopis má nedozírnou cenu.“
„Větší než Bodieho život?!“ otázal se Doyle drsně.
„Větší než tvůj, můj, nás všech!“ odsekl Cowley. „Potřebujeme čas a ty,“ ukázal na Doylea sklenkou skotské, „nám ho musíš získat.“
„Čas k čemu?“ otázal se Doyle podrážděně a postavil prudce nedopitou skotskou na stůl, až téměř vyšplíchla na lakované dřevo. „Už jen tím, že vám to říkám, riskuji, že Bodieho zabijou! K čemu čas, když nemáme jedinou stopu, kde může Bodie být?!“
„Nebudu se s tebou o tom dohadovat,“ řekl Cowley ostře. „Chceš Bodiemu pomoct?“
„Samozřejmě!“ prskl Doyle.
„Tak uděláš přesně to, co ti řeknu,“ usadil ho Cowley ledově. „Je to Bodieho jediná šance.“
Doyle stiskl nevolí rty, ale už se nehádal – aspoň prozatím, když má Cowley nějaký plán.

*****

Bodie se ztěžka posadil. Koleno ho bolelo pořád víc a víc a měl pocit, že mu oteklo. Nemohl s ním skoro vůbec hýbat, aniž by mu do nohy nevystřelovala příšerná bolest. Pouta mu dál rozdírala odřená zápěstí.
Muž položil na židli tác s plecháčem vody a sendvičem. Neopomněl přinést i otlučený plechový kýbl. Přicházel teď dvakrát denně a nebylo zrovna jednoduché dojít si na velkou, když vás neustále někdo pozoroval, a koleno pekelně bolelo. Nejdřív jen kulhal, ale dnes se stěží dokázal zvednout. Cítil, že noha začíná být slabá, nespolehlivá. Hrozilo, že může upadnout. Ostře si to uvědomoval.
Neměl nejmenší ponětí, jak dlouho ho tu chtějí držet, nebo co s ním zamýšlí. Pořád musel myslet na Doylea, jestli je v pořádku. Měl o něj strach.
Mlčky se najedl a sám si lehl na postel na nezraněný bok. Muž ho připoutal a se zhnusenou grimasou zvedl kýbl a vzal tác.
„Mimochodem,“ prolomil vůbec poprvé od chvíle, kdy ho sem zavřeli, svoji mlčenlivost. „Máš moc pěknýho kamaráda, když si dává takhle na čas,“ utrousil jedovatě, než odešel. Pak světlo zase zhaslo.
Doyle ani Cowley nebudou skákat, jak oni pískají. Je jen otázkou času, kdy jim to dojde.
Bodie si tiše povzdechl a pokusil se najít nějakou polohu, v níž by ho noha bolela co nejméně, a zároveň aby zůstal dost schoulený na to, aby mu nebyla taková zima. Páchnul a mezi nohama ho to svědilo a kalhoty ho dřely a co hůř, když močil, cítil nepříjemné pálení ohlašující, že má zaděláno na zánět močového měchýře. Zavřel oči. Byl unavený. Už aby bylo konečně po všem. Kulka do hlavy bude po tomhle všem prakticky vysvobozením. Hlavně, aby se Doyle nepokoušel o nějaké hloupé hrdinství, hlavně aby se mu nic nestalo.

*****

Doyle natočil do konvice vodu a posatvil ji na plotnu. Přejel si unaveně rukou po neoholené tváři. Moc toho poslední dobou nenaspal – nemohl. Musel pořád myslet na Bodieho, jestli je v pořádku, a kde je, jak s ním zacházejí. Vyčítal si teď, že na něj byl kolikrát nepříjemný jen proto, že prostě neměl náladu. Kolikrát byl na Bodieho hnusný jen proto, že si chtěl zajít do nějakého diskrétního baru. Kolikrát na něj byl zlý jen proto, že po něm touží, že ho chce, ale Bodie není na chlapy. A Bodie to snášel bez jediného protestu. Vždycky tu byl, když ho potřeboval bez ohledu na to, jak protivný na něj byl. Asi si příliš zvykl brát Bodieho jako samozřejmost.
A najednou tu Bodie nebyl.
A klidně by se mohlo stát, že se už nevrátí.
To bylo příšerné. Nesnesitelné. Cowleyho klid mu přišel nelidský. Jak jen mohl vést CI5, jako by se nic nedělo? Stejně jako všichni ostatní věřil, že Bodie je Cowleyho modrooký hoch. Ale jak se zdá i modroocí hoši mohou být postradatelní.
Doyle vztekle a bezmocně udeřil pěstí do kuchyňské linky. Víc času, víc trpělivosti – tohle mu Cowley neustále opakoval na jeho otázky, kdy tedy Bodieho odtamtud dostanou. Cowley mu nechtěl nic říct. Jen se vytáčel a vymlouval.
Doyle se zadíval na svůj odraz na povrchu nerezové konvice. Co když Cowley vůbec nechce Bodieho zachránit?
„Ne,“ zašeptal. „Cow dává mléko. Cow se stará o svá telátka.“ Bylo to otřepané klišé, ale potřeboval ho slyšet. Potřeboval věřit, přesvědčit sám sebe, že Cowley Bodieho nenechá v průseru.
Vyzvánění telefonu mu zrychlilo pulz. Od chvíle, kdy se s únosci dohodli, že mu budou volat domů, sebou pokaždé, když zazvonil telefon, trhl. Přešel do obýváku a po chvilkovém váhání pomalu zvedl sluchátko.
„Doyle,“ řekl příliš rychle.
„Už jste zkontroloval ranní poštu?“ ozval se ženský hlas, který se Doyle za tu krátkou dobu naučil upřímně nenávidět.
„Proč?“ zeptal se a srdce se mu zběsile rozbušilo. Úplně slyšel z minulosti Bodieho hlas, jak říká ‚půlka ucha třeba‘.
„Zkontrolujte ji,“ doporučila mu chladně. „A pak se zeptejte sám sebe, jak dlouho vám to ještě bude trvat, než nám dáte, co chceme. Můžete mít času kolik chcete, ale každý den přesně v pět hodin počínaje dneškem se vašemu příteli stane přesně to samé co včera. Každý den, dokud nedostaneme ten rukopis. Myslete na to, pane Doyle. Myslete na svého přítele, který kvůli vám bude trpět,“ a s těmi slovy to položila.
Doyle odhodil sluchátko a bos jen v kalhotách od pyžama vyběhl ke schránce a přinesl si hranatý předmět zabalený do obyčejného hnědého balicího papíru. Položil ho v obýváku na stůl, pomalu zhluboka se nadechl a pak rychle papír roztrhl. Byla to videokazeta. Když ji dával do videa, měl žaludek, srdce i hrdlo stažené úzkostí.
Byl to Bodie. Ležel vysvlečený do naha na břiše, připoutaný želízky za ruce ke kovovému čelu postele a v puse roubík. Záda měl samou modřinu s několika dlouhými tržnými ranami, kolem kterých viditelně byla zaschlá krev. Byl dost ošklivě zmlácený. Jinak ale, nakolik mohl Doyle z mizerné videonahrávky posoudit, byl realtivně v pořádku. Přinejmenším byl stále ještě naživu.
Ten, kdo kameru držel, ji náhle sklonil, takže zabírala podlahu, a v pozadí bylo slyšet kroky, mumlavé hlasy a pak tlumený bolestný výkřik, z něhož Doyleovi zatrnulo. Kamera se opět zvedla a tentokrát zabírala vše víc z detailu.
Doyle polknul. Nacpali Bodiemu pod boky nějakou srolovanou deku nebo polštář nebo něco takového, takže napůl ležel napůl klečel se zadkem vystrčeným ponižujícím téměř směšným způsobem do vzduchu. Tvář měl odvrácenou od kamery, takže mu do ní Doyle neviděl, ale dokázal si představit, jak se asi musí cítit. Jak by se on cítil na jeho místě. Nohy mu k posteli přivázali provazem tak, že je musel mít roztažené a byl div, že mu je nevykloubili.
Doyle popadl třesoucíma se rukama ovladač a video vypnul. Srdce mu zběsile bušilo. Tohle už viděl! Viděl to! Před lety u protidrogového, protože s drogami vždy jde ruku v ruce prostituce. Ty otřesné nahrávky mladých holek bitých a znásilňovaných, aby se zlomily a šlapaly chodník. Tohle bylo stejné, úplně stejné!
Doyle se třásl, jako by měl zimnici. To přece nemohli! Nemohli! Cowley říkal, že už jen pár dní, pár dní a dostanou Bodieho na svobodu. Slíbil to! Tak proč nemohly ty svině pár zkurvených dní počkat! Doyle udeřil pěstí do stěny. Po tvářích mu stékaly slzy. Věděl, že to udělali. Nemusel si tu kazetu pouštět dál, věděl to.
Přešel k baru, otevřel láhev skotské a napil se přímo z ní. Necítil se líp, ale aspoň se mu přestaly klepat ruce. Ještě jednou si notně přihnul, než láhev vrátil zpátky, a šel postavit na čaj – ne že by na něj měl chuť, jen potřeboval zaměstnat ruce. Zatímco se vařila voda, opřel se se skloněnou hlavou o kuchyňskou linku.
„Bodie,“ zašeptal zničeně. Nejhorší byl ten pocit bezmoci, bezmoci a zrady. Zradil Bodieho důvěru, jeho přátelství víc než čímkoli, co udělal nebo neudělal kdy předtím.
„Promiň,“ zajíkl se. „Promiň, Bodie!“
Všechno to byla Cowleyho vina! Ano, to Cowley Bodieho zradil! Zradil i jeho, zradil všechno, za co bojovali. Místo aby jim prostě ten pitomý rukopis dal, zdržoval a intrikoval a jako obvykle neříkal všechno, jako obvykle si nechával věci pro sebe, držel ho v nevědomosti. A to i přes to, že šlo o Bodieho život!
Doyle udeřil pěstí do linky. Ano, tohle všechno byla Cowleyho vina! Kvůli němu Bodieho…
„Oh bože,“ vydechl. Ani pomyslet na tu hrůzu nemohl. A ty svině to všechno natočily, natočily to a poslaly mu to.
„Cowley!“ zařval Doyle na celou kuchyň vztekle.
Konvice začala pískat a Doyle ji automaticky sundal ze sporáku. Tu kazetu zničí, rozhodl se. A udělá to hned teď.
Rázně vyrazil do obýváku a kazetu z videa doslova vyrval. Pak se zarazil. Co když na ní je něco důležitého? Co když mu únosci na té kazetě sdělují něco důležitého? Co když tam Bodie nějak dokázal propašovat nějaký signál?! Co když udělali chybu a na té kazetě je něco, co by mu pomohlo Bodieho najít?!
Doyle držel kazetu, jako by to byl jedovatý had, a váhal. Nechtěl to vidět, už jen pomyšlení na to, co Bodiemu udělali, bylo víc, než mohl snést. A zároveň to vidět potřeboval. Musel zjistit, jestli je Bodie v pořádku, jestli tam není nějaká stopa.
Jako v mrákotách kazetu vrátil do přístroje, pustil ho a ztěžka dosedl na pohovku. Rozhodl se, že se bude snažit všímat si hlavně okolí, hledat něco, co by mohlo napovědět, kde Bodieho drží.
Nedokázal to, nemohl odtrhnout oči od Bodieho zmláceného těla. Spoutali ho pevně, sotva se mohl pohnout. Viděl krev kolem pout na jeho rukou, jak svírá pelest postele, k níž je připoutaný, tak pevně, až mu zbělely klouby, napětí v ramenou a pažích.
Pak se v záběru objevily něčí ruce – chlupaté mužské ruce. Sevřely Bodieho boky a Doyle video zastavil a vstal. Několikrát přešel přes pokoj tam a zpátky, než se odhodlal znovu posadit a pokračovat.
Jako uhranutý sledoval, jak se nějaký chlap snaží vecpat do Bodieho zadku. Chtěl se odvrátit, zavřít oči, ale nemohl. Byl šokem a hrůzou ztuhlý až hluboko do duše. Na jeden kratičký okamžik doufal, že se jim to nepovede. Bodie byl celý v křeči. Třeba ho do něj ten zkurvysyn ani nedostane. Někde mimo záběr dostal Bodie ránu. Doyle slyšel, jak dopadla. A pak další. A další. Přitom se ten chlap snažil pořád do Bodieho narvat a nešlo mu to.
Kamera se posunula a zabrala, jak někdo udeřil Bodieho přes záda nějakou holí. Bodie vykřikl bolestí a Doyle sebou trhl, úplně mu z toho zvuku naskočila husí kůže. Mýlil se ovšem, když se domníval, že teď, teď ho znásilnili. Kamera se vrátila zpátky a z nechutného detailu zabrala, jak čůrák toho zkurvysyna zmizel v Bodieho zadku, zatímco Bodie znovu zakřičel bolestí.
To už Doyleovi stékly po tvářích slzy. Zkurvysyn ho vytáhl a Doyleovi zatrnulo, protože spatřil krev – spoustu krve. Kamera mu ukázala, jak teče Bodiemu z natrženého zadku po koulích, po nohách. Tentokrát Doyle opravdu odvrátil oči. Slyšel, jak Bodie bolestně zasténal, když do něj zkurvysyn pronikl znovu. Přinutil se na to podívat. Co když prošvihne něco důležitého, něco… Doyle si přikryl dlaní ústa.
Člověk s kamerou couvl a Doyle teď viděl Bodieho s hlavou skrytou mezi pažemi, po nichž mu stékala čerstvá krev z rozdrásaných zápěstí. Zkurvysyn ho držel za boky a šukal ho krátkými rychlými přírazy. Bodie se třásl. Svaly měl napnuté k prasknutí. Muselo ho to nepředstavitelně bolet. A to ponížení. Neúspěšně se snažil v sobě zdusit bolestné steny a pláč. Bodie brečel!
Netrvalo to dlouho, zkurvysyn rychle dospěl k vyvrcholení a vytáhl svýho hnusnýho zakrvácenýho čůráka z Bodieho zadku. Doyle v duchu přísahal, že až najde toho, kdo tohle Bodiemu udělal, uřízne mu ptáka a narve mu ho do jeho vlastní prdele.
Kamera pomalu putovala po Bodieho zbitém těle od nohou až k hlavě. Chytili ho za vlasy a přinutili ho zvednout ji. Pod nosem a v koutku úst měl zachlou krev, několik tržných ran a podlitin. Rozbité rty měl pootevřené a lapal po dechu. Oči měl nepřítomné, ale jasné bolestí.
A pak obrazovka zčernala.
Doyle ještě dlouho seděl na pohovce, brečel, třásl se a zatínal pěsti, než se prudce zvedl, rázně prošel bytem. Oblékl se a vyrazil k autu plný vzteku, nenávisti a zášti. Sežene ten rukopis a vymění ho za Bodieho, i kdyby ho měl z Cowleyho vymlátit. vymlátit.

*****

Bodiemu tak podivně hučelo v hlavě. Připadal si jako po ráně do hlavy, ačkoli možná to nebylo daleko od pravdy. Bolest vystřelující z kolene přehlušovala téměř všechno, dokonce i bolest z popáleného boku, a zároveň k ní začínal být otupělý. Bolelo ho tolik věcí, že přestávalo být podstatné co.
Nemyslel na nic. Jen zíral do tmy. Nádech, výdech. Nechtěl myslet na to, co se stalo včera.
Do břicha ho tlačilo to, co pod něj vsunuli – srolovaná deka nebo tak něco. Paže ho bolely a byla mu zima.
Rozkašlal se a pak pomalu sípavě nadechl.
Měl se pokusit o útěk. Jedno jak. Měl to prostě zkusit. Teď už neuteče. Teď už nebylo kam utíkat ani proč.
Matná žárovka u stropu se rozsvítila a dveře se se skřípěním otevřely a zase zavřely. Kroky se zastavily u něj a pak někdo vytáhl zpod jeho těla tu srolovanou deku. Byla to úleva a téměř za to byl vděčný. Trochu se posunul, jak mu to jen pouta dovolila, aby ulevil koleni. Nebylo to o moc lepší, ale aspoň že tak.
Někdo ho chytil za vlasy a přinutil otočit hlavu ke světlu. Zamžoural na muže, který mu přistrčil ke rtům plecháč s vodou. Hltavě se napil, až mu voda tekla po bradě. Když mu ovšem muž přistrčil druhý plecháč s polévkou, odvrátil hlavu. Nebyla to žádná šlichta, ale dobrý hovězí vývar. Voněl až mu z toho kručelo v břiše, protože měl hlad, ale zároveň měl žaludek stažený a žádnou chuť k jídlu. Přišlo mu, že kdyby pozřel cokoli jiného než vodu, pravděpodobně by se pozvracel.
Muž mu zkusil ještě jednou vnutit polévku, než pokrčil rameny a odešel.
„Co je?“
„Nechce jíst.“
„Ne?“
„Ne.“
„Val nebude ráda.“
„Tak ať si ho jde krmit sama, když je tak chytrá!“
Bouchly dveře a pak bylo zase ticho a tma.

*****

Doyle rozrazil dveře a prošel kolem vrátinice, aniž by se obtěžoval ukazovat průkaz, aniž by vůbec pozdravil nebo se vůbec obtěžoval jen zpomalit.
„Hej,“ vyskočil na nohy Frank. „Doyle, počkej, musíš… “
„Nemusím nic!“ odsekl Doyle podrážděně.
„Jako bych nic neřekl,“ zamumlal Frank dotčeně. Dělat na vrátnici CI5 byla občas nevděčná práce.
Teprve když narazil na zamčené dveře Cowleyho kanceláře, uvědomil si Doyle, jak brzo tu je. Vztekle udeřil pěstí do dveří, a pak se o ně opřel zády. Kdyby byl Cowley, kam by takový rukopis schoval?
Do sejfu? Ne, moc jednoduché.
Právníkovi? Moc riskantní.
Někomu blízkému? Moc nezodpovědné.
„Mysli, Doyle, mysli!“ promnul si spánky. Cowley je starý prohnaný bastard, vychcaný jak mraky. Určitě by vymyslel něco… něco… něco, kde by to nikdo nehledal, kde by to nikoho ani nenapadlo… něco, kde… kde by to bylo tak nápadné, že by nikdo ani nepomyslel!
„No jistě!“ vydechl Doyle. Každý by očekával, že to Cowley někam pečlivě schová, koho by napadlo hledat to v jeho pracovně v nějakém obyčejném šuplíku nebo zastrčené mezi obyčejnými papíry.
Doyle vzal zuřivě za kliku a zarumploval dveřmi. Pak si začal horečnatě prohledávat kapsy bundy. Na tenhle zámek člověk nepotřeboval paklíče, stačil obyčejný švýcarský nůž. Chvíle trpělivosti, trocha zručnosti a zámek tiše cvakl. Cesta byla volná.
Rozsvítil a rozhlédl se po Cowleyho kanceláři. Věděl, že ten rukopis je tady, musel tu být. Když ovšem klouzal očima z jedné kartotéky na druhou, začínal si uvědomovat, že pod svícnem může být občas docela velká tma. Neměl nejmenší ponětí, kde byl měl začít hledat. Náhodně otevřel jeden šuplík nejbližší kartotéky a nahlédl do něj, jen aby ho zase bezradně zavřel. Neměl čas prohledávat to tu kousek po kousku. Cowleyho těžký starožitný stůl se nabízel jako nejlogičtější místo.
Doyle za sebou zavřel dveře a obešel stůl. Zkusil horní zásuvku – samozřejmě že byla zamčená. A pochopitelně, že klíč nebyl tam, kde ho našel tehdy, když dostali rozkaz zabavit Cowleymu pas.
Ten stůl byl opravdu starožitný.
A byl Cowleyho.
Doyle bez skrupulí zámek vylomil a začal se prohrabávat papíry. Pootvíral zásuvky, ale nenašel nic, co by vypadalo jako rukopis. Akorát pod deskami se starými výročními zprávami, podle tloušťky snad od začátku existence CI5, našel schovanou jednosladovou dvanáctiletou skotskou.
To je Cowleymu podobné, pomyslel si znechuceně a prudce zavřel zásuvku. Takže ve stole, aspoň pokud mohl říct, nebyl. Rozhlédl se po kartotékách a jednu prostě namátkou vybral. Zjistil, že to je kartotéka se složkami jednotlivých agentů – s Cowleym přísně střeženými složkami. Jeho ruce, jako by o své vůli, vytáhly Bodieho složku. Chvíli jen zíral na jméno napsané na deskách:
Bodie, William Andrew Philip.
Bodie nikdy o své minulosti u SAS, natož u žoldáků, příliš nemluvil. Pokud člověk nepočítal všechny ty často dost za vlasy přitažené historky, které slyšel v nespočtu obměn. Díval se na desky ve svých rukou a úplně zapomněl, že vlastně hledá Darbyho rukopis. Skoro se bál do složky podívat.
Otevřel ji a ostře ho bodlo za hrudní kostí, protože jako první spatřil Bodieho fotku. Byla stará, vypadal na ní tak mladě, že by mu v hospodě nenalili. A culil se tím svým téměř dětsky nevinným uličnickým úsměvem.
Doyle se bezmyšlenkovitě posadil do židle před Cowleyho stolem a pohledem se vpíjel do Bodieho rozesmátých očí, které se na něj z fotky dívaly.
Fotka byla k papírům přichycená kancelářskou sponkou a pod ní byl nějaký dopis. Doyle ho vytáhl a začal číst. Byl adresovaný Cowleymu a pisatel, zřejmě Bodieho bývalý velící důstojník, v něm pěl na Bodieho samou chválu, třebaže psal, že ‚je ten hoch trochu divoký a potřebuje pevnou ruku‘. Dopis vyvolal na Doyleově tváři malý smutný úsměv.

Nicméně je tu jedna závažná věc, kvůli které si nejsem jist, zda je moudré, aby sloužil v CI5. Přirozeně to nikde v jeho záznamech není a jde o čistě neoficiální informaci. Říkám to jen tobě, protože vím, že v tomhle ohledu nemáš předsudky. Sám nevím, jak to správně formulovat. Řekněme, že ten hoch má jisté chutě, jisté homosexuální chutě. Oba víme, jak to v armádě chodí, a že se nad některými věcmi prostě zavírají oči, protože bez toho to někdy nejde. Z hodnověrných zdrojů ale vím, že u něj je to něco víc. Není vyloženě homosexuál, ale jeho zájem ve stejném pohlaví je rozhodně víc než jen přechodná záležitost diktovaná nutností. Mohlo by to představovat bezpečnostní riziko.

Doyle na ty řádky nevěřícně civěl. Přišlo mu neuvěřitelné, že po tom, co tohle četl, se svět ještě v klidu otáčí, že nebe nespadlo na zem, protože svět najednou už nebyl tím samým místem jako dnes ráno.
Bodie?
Jeho Bodie?!
Doyleovi se rozbušilo srdce. To přece nemohlo být možné? To musel být nějaký omyl! Nemohl… celé ty roky… Všechny ty Bodieho doteky měly být přece jen obyčejné doteky. Bodie se dotýkal každého. Všechny ty dvojsmyslné narážky, vtípky, to skoro jako by flirtování… najednou to bylo tak jasné. Co když mu Bodie od první chvíle dával najevo svůj zájem a on byl tak pohlcený snahou utajit, že po něm touží, tak sobecky zahleděný do sebe, že si to vůbec neuvědomil?
Oči se mu zaplavily slzami.
Co když měl u Bodieho šanci?!
A teď byl někde v nějakém sklepě, zmlácený a zneužitý, zraněný a sám.
Až odtamtud Bodieho dostane, všechno mu vynahradí, všecičko. Bude se snažit, opravdu snažit, být mu lepším přítelem než do teď.
Doyle zvedl oči od složky a jeho pohled se střetl s Cowleyho šedýma očima. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavřel. Cítil se jako vyždímaná houba, a najednou jako by mu chyběla síla k tomu začít na Cowleyho křičet, nebo ho ještě lépe chytnout pod krkem.
„Doufám, že máš pro tohle nějaké hodně dobré vysvětlení, Doyle,“ prolomil Cowley ticho a jeho hlas byl tak studený, že v něm téměř bylo slyšet praskání ledu.
„Kde je ten rukopis, Cowley?!“ řekl Doyle neméně chladně, když konečně našel hlas, a vstal ze židle. Říkal to o dost klidněji, než jak si to představoval, když sem jel. Chtěl na Cowleyho křičet, chtěl rozbíjet věci, vyhrožovat mu, ale… prostě nějak neměl sílu. Musel pořád myslet na Bodieho, který je někde zavřený, zneužívaný, a který ho dost možná má rád víc než jen jako kamaráda. Bylo mu zle ze sebe, z Cowleyho, z CI5, prostě ze všeho. Tohle měl být ten lepší svět, který chtěl budovat? Tohla byl ten Cowleyho ostrov vonící aspoň trochu po růžích a levanduli?
„Ach tak,“ pokýval Cowley hlavou. „A když už, tak pane Cowley,“ opravil ho škrobeně. Vzal mu složku z ruky a vrátil ji na místo.
„Doufám, že jsi tu nic nepřeházel,“ utrousil Cowley, jako by se vlastně nic nestalo.
Pak si v klidu sundal kabát a klobouk a pověsil je na věšák. Položil svoji tašku na svůj stůl, a než se posadil, stiskl nevolí rty nad vypáčeným zámkem.
„Skotskou?“ vytáhl Cowley ze stolu tu dvanáctiletou jednosladovou, kterou Doyle prve našel.
„Ne, díky,“ ucedil Doyle. Vztek jím už zase začínal lomcovat.
Cowley přesto nalil do dvou skleniček.
„Sedni si,“ kývl k židli. „Sedni si!“ zopakoval to důrazněji, když se Doyle nehýbal.
„Ten rukopis,“ zasyčel Doyle a zůstal stát. Bodie by se posadil. Bodie si nechal od Cowleyho všechno líbit. Bodie si nechal líbit všechno, od lidí, které… které… Byl ve své loajalitě tak slepý a naivní jako dítě. Ve své loajalitě ke člověku, který ho nakonec zradí tím nejodpornějším způsobem.
„Dostaneš ho,“ řekl Cowley pomalu a Doyle překvapeně zamrkal. „Jakmile to jen bude možné – tři, možná čtyři dny.“
Doyle se opřel o Cowleyho stůl a naklonil se k němu.
„Chci ho hned, Cowley!“ řekl tichým výhružným hlasem. „Pane Cowley!“
Cowley pomalu položil na stůl svoji skotskou a zadíval se na Doylea, jako by odhadoval, kam až ho může zatlačit.
„Tři dny nejméně,“ řekl Cowley pomalu. „A nebudu o tom diskutovat,“ dodal varovně.
„Tři dny?!“ štěkl Doyle. „Bodie… !“
„By to chápal!“ skočil mu Cowley do řeči ostře.
Doyle se úplně třásl vzteky.
„Jak… jak tohle můžete… ,“ nedokázal najít slova.
Cowley vstal a přešel k oknu.
„Myslíš, že si neuvědomuji, že riskuji Bodieho život?“ řekl podrážděně. „Že to dělám rád?! Ale proti ohni bojuj ohněm! Bodie to chápe a byl vycvičen, aby dokázal přežít,“ Cowley se otočil k Doyleovi. „Jestli to někdo zvládne, tak jedině on.“
„Jak můžete,“ vydechl Doyle a v jeho hlase se mísil odpor s nenávistí a bezmocí.
„Tak už to v naší práci chodí, Doyle,“ řekl Cowley tiše. „Někdo bude křičet a občas se zákonadbalý občan změní v anarchistu… “
„Ušetřete mě vaší přednášky,“ utnul ho Doyle. „Už jsem to slyšel mockrát.“
„Ano, slyšel,“ přisvědčil Cowley. „A tohle je prostě ta cena, kterou musíme zaplatit – ty, já, Bodie, my všichni. Takže běž hezky domů, dej si panáka a získej nám ty čtyři dny, které ještě potřebujeme.“
„Neodejdu odtud, dokud nedostanu ten rukopis!“ trval na svém Doyle.
„A nebo?“ dodal Cowley a jeho šedomodré oči se do Doylea zavrtávaly.
Doyle si náhle uvědomil, že je proti Cowleymu naprosto bezmocný. Silou ten rukopis nikdy nezíská. Nebylo divu, že ta banda to zkoušela přes Bodieho.
„Vy máte na všechno času dost,“ ucedil Doyle. „Ale Bodie ne!“ a prásknul za sebou na odchodu dveřmi, až sklo v Cowleyho baru zadrnčelo.
Cowley vyndal z horního šuplíku svého stolu vysílačku.
„Alpha Charlie pro 6.2.“

„Potřebuju tři, nejvýš čtyři dny a ten rukopis budete mít,“ Doyle se snažil znít klidně, vyrovnaně, ale moc dobře věděl, že se mu hlas třese.
„To jsou dobré zprávy, pane Doyle,“ řekl ženský hlas potěšeně. „Za tři, nejvýše čtyři dny budete mít svého přítele zpátky.“
„Takže už není potřeba mu dál ubližovat,“ řekl Doyle s nadějí, ačkoli chtěl působit nenuceně.
„Ale právě naopak,“ řekla sladce. „Motivaci je třeba udržovat. Jen se podívejte, jak rychle jsme se pohnuli po té, co jste obdržel motivační videokazetu. Podmínky zůstávají stejné, pane Doyle. Každý den v pět hodin až do chvíle, kdy nám předáte rukopis, bude vás přítel trpět,“ a položila to.
Doyle se zadíval na hodiny. Bylo třičtvrtě na pět.

„Nechápu proč,“ zabručel hlas.
Pak mu někdo zase vecpal pod boky srolovanou deku. Příšerná bolest, která mu projela nohou, ho přinutila zasténat.
„Kdo by na to přišel,“ mrmlal chlap, když si rozepínal kalhoty.
„Val říkala, že hrozby se musí vždycky plnit,“ namítl jiný hlas.
Bodie všechno vnímal jakoby zdálky a v mlze.
„Fuj, aspoň umejt bysme ho mohli, když už na něj mám šahat.“
„Nezdržuj!“
„Vždyť je celej od krve, to je hnus!“
Ucítil na zádech nepříjemnou váhu, jak se o něj muž opřel, a pak pálivou bolest v zadku – v porovnání s tím, jak ho bolel bok a koleno, to ale bylo jen drobné nepohodlí.

Kapitola třetí

Cowley vešel do obýváku v Murphyho doprovodu.
Doyle seděl neoholený, pořád v těch samých šatech v křesle u okna, na dosah telefonu – seděl tam takhle prakticky vzato celé čtyři dny.
Když mu Cowley dal za úkol hlídat Doylea, Murphy netušil, že bude muset dohlížet na to, že jeho kamarád dodržuje nařízené domácí vězení. Byly to čtyři velice nepříjemné a krušné dny. Murphy doufal, že Cowleyho příchod znamená, že je po všem a že se věci zase dají do pořádku. Ačkoli mu něco říkalo, že po tomhle to už nikdy nebude jako dřív.
„Nech nás,“ požádal Cowley Murphyho.
Když Murphy odešel, Doyle se zvedl z křesla. Jeho tvář byla bezvýrazná, ale oči probodávaly Cowleyho nenávistným pohledem.
Cowley vyndal z tašky tlustý svazek papírů a položil ho na konferenční stolek.
Darbyho rukopis – konečně.
„Až bude Bodie v bezpečí,“ řekl Doyle tiše. „Očekávejte moji výpověď.“

*****

Upjatý plešatý muž v tmavém obleku s odporně naškrobeným límečkem ho uvedl ke stolu, u nějž seděla elegantní zrzka. V jedné pěstěné ruce držela kousek pečiva a druhou na něj nanášela kaviár nožem z perleti se samozřejmostí někoho, kdo tohle dělal už mockrát.
„Mohl jste se aspoň vhodněji obléknout, pane Doyle,“ okomentovala jeho seprané džíny, kostkovanou košili a odřenou koženou bundu, aniž by se na něj pořádně podívala.
Doyle se bez vyzvání posadil naproti ní. Panák u vchodu ho sem taky odmítal pustit, dokud mu nepřistrčil pod nos svůj služební průkaz. A pro případ, že by to nepomohlo, měl připravenou ránu pěstí. Ale ani ve snu by ho nenapadlo se byť jen převléknout do čistých šatů kvůli někomu, jako byla ona.
„Máte přání, pane?“ přišel se zeptat číšník úslužně.
„Přání?“ zadíval se na něj Doyle. „Ale jistě, opečené maso v sezamové housce s cibulí a zelím a dejte tam spoustu hořčice,“ řekl s pohledem upřeným na zrzku. Nehnula sice ani brvou, ale očí ji prozradily – měla na něj vztek. A přesně o to mu šlo.
„Ehm… tedy, takovéhle věci zde bohužel nepodáváme, pane,“ zachoval číšník profesionalitu.
„Ale to byste měli,“ doporučil mu Doyle téměř soucitně. Trochu to přehrával, ale o to přece šlo. Celé tohle byla jen ubohá šaráda – její, Cowleyho, dokonce i on sám toho byl součástí. A hrálo se o Bodieho život.
„Pán si dá skotskou,“ sdělila zrzka číšníkovi chladně a ten se s přikývnutím vzdálil. „Ztrapňujete nás oba, pane Doyle.“
„Skutečně?“ ušklíbl se a rozvalil se v židli. Viděl, jak stiskla nevolí rty.
„Dětinské, skutečně dětinské,“ poznamenala. „Ale přejděme k našemu obchodu. Ten rukopis.“
Doyle se usmál a zvedl prázdné ruce.
„Kde je?“ zeptala se chladně.
„V bezpečí,“ usmál se Doyle.
Odmlčeli se na tak dlouho, aby číšník postavil před Doylea skotskou a opět odešel.
„Nejdřív chci vidět Bodieho,“ řekl Doyle, když se napil.
„Nejdřív rukopis,“ opáčila a kývla někam za Doylea.
Z obou stran jeho židle se postavili dva muži v tmavých oblecích.
„Opravdu si myslíte, že bych ho sem nosil?“ ušklíbl se Doyle. Dopil skotskou, opřel se rukama o stůl a naklonil se k ní. „Nikdo neví, kde ten rukopis teď je, jen já. A já mám hrozně špatnou paměť. Mohl bych zapomenout, kam jsem ho dal.“
Probodávala ho chladným pohledem. Musel obdivovat její sebeovládání, protože ve tváři se jí nehnul ani sval. Profesionálka ve svém špinavém oboru každým coulem. Ale to se dalo čekat, protože kdo jiný by dokázal Bodieho unést a někde držet celé ty dny, než skutečný profesionál.
„Chci Bodieho vidět, chci s ním mluvit,“ narovnal se Doyle. „Pak vám řeknu, kde ten rukopis je.“
Chvíli si ho měřila pohledem, jako by zvažovala svoje možnosti. Pak pomalu přikývla. Doyle to čekal. Určitě ten rukopis nechtěla pro sebe, ale měla na něj velice lukrativní kontrakt.
Zaplatila a vykročila ke dveřím, zatímco její kumpáni mu dělali cosi jako tělesnou stráž. Před restaurací nasedli do vozu, který jim personál přivezl – Doyle s jedním hlídačem dozadu, ona na sedadlo spolujezdce a druhý muž řídil.
Nejeli daleko. Po pár blocích, kdy se vesměs motali pořád dokola, nařídila zastavit.
„Prohledej ho,“ rozkázala.
Doyle se nechal prošacovat. Muž byl skutečně důkladný.
„Nemám se svléknout do naha?“ zeptal se Doyle kousavě.
Zrzka si vyměnila s mužem pohled, než řekla: „To nebude třeba.“
Nenašli u něj samozřejmě nic.
„Nechceme přece, aby nás někdo přišel vyrušit, že ne,“ dodala s úsměvem.

Byl to obyčejný udržovaný, ničím nápadný domek pár mil za Londýnem. Žádný rozpadající se dům na kraji města, žádná opuštěná farma uprostřed ničeho, žádné staveniště, stará továrna. Doyle si jen potvrdil, že tohle byli profesionálové. Nebylo divu, že nezanechali žádné stopy.
Vzali ho dovnitř. Bylo to takové zvláštní, protože uvnitř to bylo útulné, téměř domácké. V kuchyni seděli u stolu další dva muži. Nikdo nevytáhl zbraň, nechovali se nervózně, nebo překvapeně. Spíš jako by všechno šlo přesně podle plánu, jako by to celé byla nějaká zatracená rodinná sešlost.
„Ukažte mu ho,“ kývla zrzka na ty dva, co seděli za stolem.
Nikdo nic víc neřekl. Oba muži se beze slova zvedli a vyšli z kuchně, tak je Doyle prostě následoval ven před dům. Zavedli ho k oknu do sklepa zakrytému plechem, který prostě dali stranou. Pak ho kývnutím vybídli, aby se podíval.
Připadal si trochu nechráněně, když poklekal, aby mohl do sklepa nahlédnout. Nejdřív tam byla tma a nebylo nic vidět. Pak někdo rozsvítil a Doyle i přes mizerné světlo spatřil Bodieho připoutaného na posteli. Nedokázal říct, jak zle na tom je, zda je vůbec ještě živý, vlastně si nemohl být ani jist, že to opravdu je Bodie.
„Může být mrtvý,“ otočil se Doyle podmračeně na svůj doprovod. Snažil se znít neutrálně, ale div že se mu netřásly ruce. Po těch bezesných nocích a dnech plných bezmoci byl u Bodieho takřka nadosah ruky. Teď nesměl udělat žádnou chybu.
„Není,“ utrousil jeden z mužů suše.
„Ten rukopis,“ ozval se Doyleovi za zády hlas zrzky.
Doyle se narovnal a pohlédl do těch jejích vypočítavých studených očí.
„Chci s ním mluvit,“ požádal.
„Budete,“ přikývla. „Jakmile mi řeknete, kde je ten rukopis, zavedeme vás přímo k němu.“
Doyle byl příliš dlouho policistou na to, aby nevěděl, jak tyhle únosy končívají. Dát vyděračům to, co chtějí, byl vždycky nejlepší způsob, jak uneseného už nikdy nespatřit. Pomalu se nadechl a vydechl. Sáhl si do zadní kapsy kalhot.
„Je v tašce v úschovně zavazadel na nádraží King´s Cross,“ a podal jí zmuchlaný papírek.
„Vezměte ho dolů,“ řekla zrzka svým kumpánům.
Oba muži sevřeli Doylea každý z jedné strany za paži.
„Nejdřív si ověříme,“ pozvedla zrzka papírek, „jestli se nás nesnažíte podfouknout, pane Doyle.“
Odvedli Doylea zpátky do domu a pak po krátkých schodech do sklepa. Odemkli a dveře se skřípěním otevřely. Vstrčili ho tam, zabouchli za ním a zase zamkli. Doyle bez váhání vykročil k Bodiemu, ale několik kroků od postele zůstal stát, jako by mu nohy vrostly do země.
Bodie vypadal mnohem hůř než na tom videu. Samá modřina, šrám, dýchal namáhavě, sípavě. A ta krev. Byla všude a bylo jí tolik. Zaschlá vypadala ve špatném světle černá. Doyle nechápal, jak si toho mohl ze shora nevšimnout. Kolem pout byla krev čerstvá, jasně rudá. Matrace, na které ležel, byla mokrá, zakrvácená a páchla plísní a močí.
Doyle vytáhl z kapsy kapesník a vybalil z něj klíč od pout. Několika kroky překonal zbývající vzdálenost a kleknul si vedle postele u Bodieho hlavy.
„Bodie,“ zašeptal měkce, popotáhl a pohladil ho po vlasech. Slzy se mu draly do očí. Ještě nikdy neviděl svého Bodieho takhle zuboženého.
Bodie pomalu, velice pomalu zvedl hlavu a otočil ji Doyleovým směrem. Jeho oči se Doyleovi zdály být modřejší než kdy dřív a plné bolesti. Jeho rozbité rty se pohnuly, aniž by z nich vyšel jediný zvuk.
„Šššš, nemluv,“ pohladil ho Doyle ještě jednou, jak nejněžněji dokázal.
„Rayi,“ šeptl Bodie slabě. Nebyl si jist, jestli se mu to jen nezdá, jestli to není jen velice živý sen. Nebyl by první a nejspíš ani poslední.
„Hned ti to sundám, vydrž,“ řekl Doyle tiše a zvedl se. Chvíli škubal za provazy, než se mu podařilo je uvolnit.
Bodie bolestně zasykl. Kotníky měl od provazů sedřené do krve.
„To bude dobrý,“ pohladil ho Doyle po zbitých zádech jemně. „Už to bude dobrý, slibuju.“
Odemkl nejdřív jedny pouta a pak i druhá, jež se Bodiemu zarývala na rukou do masa.
Bodie konečně po několika dlouhých trpkých dnech mohl ulevit ramenům. Stáhl ruce pod sebe a nakonec se s vypětím sil a Doyleovou pomocí převrátil navzdory palčivé bolesti na záda.
Doyle si všimnul popálenin na Bodieho levém boku. Tvar té největší a nejvážnější ho nemohl nechat na pochybách, čím byla způsobena. Zčernalá kůže místy odpadla a odhalila mokvající živé maso.
„Ty bestie,“ ucedil Doyle nenávistně. „Ty zatracený bestie!“
Bodie zavřel oči. Byl tak unavený a pořád se trochu obával, že se každou chvíli probudí, a zjistí, že to byl jen další sen.
„Jak… ?“ pokusil se Bodie ze sebe vypravit, ale rozkašlal se. Převrátil se na nespálený bok a schoulil se. Věděl, že je nemocný. Chvíli mu bylo nesnesitelné horko, chvíli příšerná zima. Špatně se mu dýchalo. Nejspíš nějaká infekce.
Doyle si sundal bundu a, jak jen to šlo, s ní Bodieho přikryl. Položil mu ruku na čelo. Úplně hořel. Určitě dostal infekci.
„Rayi,“ vydechl Bodie. Měl tolik otázek, jak se sem dostal, jak ho našli, co má v plánu, co se stalo. Nedokázal ale ze sebe vypravit víc než Doyleovo jméno.
„Jsem tu,“ zašeptal Doyle, kleknul si vedle postele a vzal Bodieho za ruku. „Jsem tu, Bodie. Už bude brzo po všem, slibuju.“ Děsilo ho, jak studenou ruku Bodie má a jak slabý stisk.
Dlouhé minuty bylo prostě jen ticho. Bodie byl příliš vyčerpaný a slabý na to, aby mluvil. A Doyle se zase cítil, jako by měl knedlík v krku. Opatrně, aniž by pustil Bodieho ruku, si sedl na zem.
„Nikdy by mě nenapadlo, jak budu jednou rád, že jsem si omylem koupil o číslo větší boty,“ nevydržel Doyle mlčet.
„Proč?“ vydechl Bodie.
„No, protože jsem si štěnici schoval do boty,“ pokusil se Doyle usmát – nešlo to. Podíval se na hodinky. „Musí tu každou chvíli už být.“
Místnost se znovu ponořila do ticha narušovaného jen Bodieho namáhavým oddechováním. Doyle se zvedl do dřepu.
„Jak ti je?“ zeptal se tiše. Rád by pro Bodieho něco udělal, cokoli. Bohužel za daných podmínek mohli akorát čekat.
„Fajn,“ zašeptal Bodie. Svým způsobem to byla pravda, protože tu byl Doyle, ať už se sem dostal jakkoli, a dostane ho odtud. Byl to zvláštní pocit, být zachraňován. Obvykle to byl on, kdo přicházel na pomoc, on byl ta kavalerie, on tu byl od toho, aby svého Doylea chránil, nikdy ne naopak. Chránil ho, staral se o něj, snášel všechny jeho vrtochy. Nikdy ne naopak.
„Kruci, kde se ten Anson courá!“ zaklel Doyle a znovu se posadil.
„Jak… ,“ Bodie si olízl suché rty. V puse měl sucho, že mu přišlo, jako by se mu jazyk lepil na patro. „Jak jste mě… našli?“ Ani by si nepomyslel, že mluvit může být tak vyčerpávající.
„Neměl bys mluvit,“ řekl Doyle starostlivě a už se zase zvedl do podřepu.
„A oželet… oželet prima pokec s… s nejlepším přítelem?“ pokusil se Bodie usmát, zažertovat, dát najevo, že na tom není zase až tak zle, i když by o tom sotva někoho přesvědčil.
Doyle nedokázal najít slova a tak jen roztřeseně Bodieho pohladil po vlasech.
Bodiemu to přišlo zvláštní, že se ho Doyle takhle dotýká. Dřív to nedělal, aspoň ne v takové míře, a ne tímhle způsobem. Byl to soucit, cítil to. Věděl, že je Doyle tím vším zhrozený, a že ho lituje. Nechtěl, aby ho litoval, protože lítost nebyla to, co si přál, aby k němu Doyle cítil.
Někde nahoře se ozval výstřel. Zněl tlumeně, jakoby z dálky, ale rozhodně to byl výstřel.
„Konečně,“ vyskočil Doyle na nohy.
První výstřel nezůstal poslední. Netrvalo dlouho a v zámku dveří zarachotil klíč. Doyle se přitiskl ke stěně, připravený skočit po prvním, kdo vejde. Nemohl to být nikdo od nich, protože se nahoře pořád ještě střílelo.
Muž zřejmě zpanikařil nebo Doylea těžce podcenil, protože takhle vpadnout do místnosti rozhodně nebylo moudré. Doyle mu bez váhání vyrazil zbraň z ruky a drtivou ranou do brady ho přimněl vrávoravě couvnout. Muž se pokusil o jakousi chabou obranu, ale neměl sebemenší šanci. Doyle ho udeřil sevřenou pěstí do břicha, až se muž předklonil a div, že nevyzvrátil oběd. Další rána směřovala opět do obličeje a křupnutí napovídalo, že mu Doyle právě zlomil nos. Muž zaskučel a přitiskl si ruku k obličeji, po němž mu teď stékala krev.
Doyle byl tak pohlcený vztekem, že si ani nevšiml, že střelba ustala. Tenhle parchant patřil k těm, kteří Bodiemu ublížili, kteří mu udělali ty nejhnusnější věci, jaké mohli, a za to zaplatí. Chytil muže pod krkem a přirazil ho zády ke stěně.
„Byl jsi to ty?!“ zasyčel na něj. „Udělal jsi mu něco z toho?!“
Muž jen poulil oči, zmítal se a chrčel. Z železného sevření však nebylo úniku.
„Rayi!“ vpadl do sklepa Sullivan. Ihned si zastrčil zbraň vepředu za opasek a popadl Doylea, aby ho od muže odtrhl dřív, než bude pozdě. Doyle vypadal, že by neváhal toho chlapa zabít. „Sakra, Rayi, přestaň!“ okřikl ho, když s ním nedokázal hnout.
Doyle se pomalu nadechl a pak se přece jen nechal odtáhnout od toho grázla, ale ještě předtím ho důkladně kopl mezi nohy – tak, aby ta svině aspoň pár dní močila krev.
Muž zařval a schoulil se na podlaze s rukama vraženýma do rozkroku, kde si tisknul svoje bolestí pulzující koule.
„Dost!“ otočil Sullivan Doylea čelem k sobě. „Co to do tebe sakra vjelo?!“
„To nebyla policejní brutalita,“ utrousil Doyle podrážděně. „To bylo osobní!“
„To je pěkná blbost,“ odsekl Sullivan. „Nemůžeš prostě… ,“ nechal větu nedokončenou a jen potřásl hlavou. Nemělo smysl se tu dohadovat. „Co Bodie?“ zeptal se raději.
Doyle stiskl rty a jeho oči se zahleděly někam za něj. Když se ale Sullivan chtěl otočit, Doyle mu sevřel téměř bolestivě rameno.
„Bodie bude v pohodě,“ řekl tichým, téměř výhružným hlasem a postrčil Sullivana ke dveřím.
„Hovno,“ opáčil Sullivan mnohoznačně, srazil Doyleovu ruku ze svého ramene a obrátil se.
Doyle s ním podrážděně smýkl. Nechtěl, aby takhle Bodieho někdo viděl.
„A sakra,“ vydechl Sullivan. Na víc se nezmohl. Víc se taky snad ani říct nedalo.
Na schodech se ozvaly spěšné kroky a Doyle jen tak tak zabránil Ansonovi vejít do sklepa.
„Co děláš?!“ obořil se Anson na Doylea, když byl hrubě odstrčen zpátky.
„Vypadněte,“ ucedil Doyle, popadl Sullivana za paži a vyhodil ho ven.
„Potřebuje doktora,“ řekl Sullivan bezbarvým hlasem, třeba že ve tváři měl stále vepsaný šok z toho, co viděl. „Pojď, skočíme zjistit, kde se ta sanitka courá,“ dodal, vzal nechápajícího Ansona za paži a táhl ho pryč.
„Co je?“ dožadoval se Anson nějakého vysvětlení. „Co Bodiemu udělali?!“ a když nedostal odpověď, vytrhl se Sullivanovi ze sevření. „Co mu udělali?!“ otázal se a každé slovo bylo ostré jako břitva.
Doyle cítil, jak v něm stále vře vztek. Chtěl odtud Bodieho odvézt, vzít ho k sobě, do bezpečí a ujistit ho, že nepřipustí, aby mu ještě někdy někdo takhle ublížil. Přál si Bodieho obejmout a říct mu, jak moc mu na něm záleží, jak ho mrzí, jestli mu někdy svým chováním ublížil, a jak moc ho miluje, protože Bodie tohle bude potřebovat po tom všem slyšet víc než cokoli jiného. A věděl, že to nemůže udělat, protože Bodie je vyčerpaný, zraněný, nemocný. A Anson se ještě ptá, co mu udělali. Nebyl si jist, jetli se ještě někdy dokáže uklidnit, zda vůbec někdy přestane zuřit.
„Tak ty bys chtěl vědět, co mu udělali?!“ ucedil Doyle skrz stisknuté zuby.
„Tak hele, Doyle, možná mi ten tvůj Bodie leze na nervy,“ ohradil se Anson, „ale to neznamená, že mi je u prdele, když ho někdo kdo ví proč zavře do sklepa!“
„Ano, je to můj Bodie,“ prskl Doyle. „Takže budu tady dole s ním a vy půjdete sehnat doktora!“
Z venku sem dolehl nezaměnitelný zvuk sirény. Jak se sanitka přibližovala, byl stále zřetelnější. Anson stiskl rty nevolí, ale když mu Sullivan poklepal na rameno, nakonec přece jen šel. Doyle se vrátil do sklepa. Bodie z toho všeho zjevně nic neslyšel, protože když se nad ním sklonil, zjistil, že ztratil vědomí. Asi to taky bylo lepší. Vzal Bodieho znovu za ruku. Byla studená, vlhká a nepříjemně poddajná. Jako by byl Bodie jen hadrová panenka.
Na schodech se opět ozvaly kroky, ale tentokrát se objevili dva saniťáci s nosítky. Doyle jim byl vděčný za jejich profesionalitu. Žádné šokované pohledy jako Sullivan, žádné rádoby konejšivé řeči. Beze slova se Bodieho ujali a Doyle tedy couvl, aby jim nepřekážel. Zkontrolovali, jak na tom je, na spálený bok mu přiložili sterilní obvazy a pak ho přenesli na nosítka, kde ho pečlivě přikryli dekou až po bradu a připoutali popruhy.
Doyle je mlčky následoval, když Bodieho opatrně vynášeli ze sklepa, a najednou se cítil hrozně unavený. Vztek a strach a zlost a hrůza – to všechno, co ho poslední dny pohánělo, bylo náhle pryč a zanechala ho vyčerpaného.
„Pojedeš s ním?“ zeptal se u sanitky Sullivan trochu zbytečně. Řekl to, aby řeč nestála.
Anson nedokázal odtrhnout pohled od Bodieho zmláceného obličeje. Ve tváři byl popelavý, jako by nedokázal pojmout tu podivnou skutečnost, že Bodieho někdo dokázal takhle zřídit.
Doyle si uvědomil, že ani Anson nikdy neviděl Bodieho v takovémhle strašném stavu. Jejich Bodieho, který všechno znal, všude byl a na všechno měl historku z Afriky. Možná proto to bylo pro všechny tak šokující.
„Jo,“ hlesl Doyle tiše.
„Ohlásíme všechno Cowleymu,“ řekl Sullivan a pak položil Doyleovi ruku na rameno. „Bodie to zvládne, Rayi.“
Doyle pokýval hlavou, ale nebyl si jist, koho se Sullivan snaží přesvědčit – jeho nebo sám sebe. Samozřejmě že to Bodie zvládne, i když na tom byl už líp, rány se zahojí, doktoři ho dají zase dohromady. Jenže co psychika? Jak moc ho to poznamená? To bylo to, z čeho měl Doyle největší strach.
Nastoupil do sanitky a sedl si vedle Bodieho. Pod dekou našel jeho ruku a sevřel ji, aby Bodie věděl, že tu je, že ho neopustí – už nikdy. Společně to nějak zvládnou. Do teď tu byl Bodie vždycky pro něj, když ho něco trápilo, když měl potíže, když neměl náladu, Bodie tu byl vždycky. Teprve nyní mu docházelo, že celé ty roky mohl kdykoli ve dne v noci zvednout telefon a Bodie by přijel. Všeho by nechal a přijel by. A jemu to nikdy nedošlo, neváhal ho zneužívat, rýt do něj, bože jednou ho dokonce uhodil kvůli ženské, která ho při první příležitosti odkopla. Teď mu to všechno vynahradí, teď to bude on, kdo tu bude ve dne v noci pro Bodieho.

Doyle seděl v nemocnici na chodbě na lavičce a usrkával horké kafe z automatu. Přišlo mu, že se čas příšerně vleče. Co mohlo trvat na tom vydezinfikovat a převázat Bodiemu rány? Chtěl ho vidět co nejdřív. Pořád musel myslet na to, že znásilnění je hlavně psychické trauma, zanechává pošramocenou především duši. Bodie ho bude potřebovat, víc než kdy předtím. Nedokázal si představit, co se asi teď Bodiemu musí honit hlavou. Jak se asi cítí. Neměl ani tušení, jak by se cítil on, kdyby se mu stalo něco takového. Ale u policie se k několika případům znásilnění za různých okolností nachomýtl. Věděl o znásilnění, jeho stopách a následcích víc, než kolik si vůbec vědět přál. Pravda, všechno do jednoho to byly ženy, ale proč by na to chlap měl reagovat jinak. Znásilnění je pořád znásilnění. Doufal, že ti grázlové dostanou doživotí za to, co Bodiemu udělali. A přál jim, aby ve vězení sami okusili, jaké to je.
Slyšel Cowleyho přicházet. Poznal, že to je on, aniž by musel zvednout hlavu. Bylo slyšet, jak silně napadá na levou nohu, jako vždy když spěchal a zraněná noha ho brzdila, čemuž se odmítal podvolit.
„Jak mu je?“ byla Cowleyho první slova a Doyle v jeho hlase slyšel opravdovou upřímnou starost. Objektivně vzato musel připustit, že nemůže prostě po všech těch letech prohlásit, že Cowleymu na nich nezáleží. Problém byl v tom, že mu na nich zjevně nezáleželo dost. Dokonce ani na Bodiem, na jeho modrookém chlapci. Nějaký rukopis měl pro Cowleyho větší cenu než Bodieho život. Už necítil ke Cowleymu tu spalující zášť, vztek ho přešel. Neměl potřebu na něj křičet. Byl jím jen znechucený až do hloubi duše. A proto neviděl nejmenší důvod, aby s tím člověkem hovořil, aby mu řekl o Bodiem cokoli. Ať si počká na Sullivanovu zprávu, určitě bude náležitě barvitá a podrobná. Nepochybně v tuhle chvíli už polovina CI5 ví, co se Bodiemu stalo, protože jim to Sullivan ještě za tepla vyklopil. Viděl Bodieho, viděl všechnu tu krev, musel by být idiot, kdyby si to nedomyslel. A jestli z něčeho Sullivana nikdy nepodezříval, tak z toho, že by byl hloupý.
„Doyle!“ Cowleyho hlas prásknul jako šlehnutí bičem.
Doyle se na něj pomalu, téměř lenivě zadíval a to bylo všechno. Odvrátil hlavu, dopil kávu a zvedl se, aby došel do koše vyhodit plastový kelímek. Ze dveří akorát vyšel na chodbu lékař, který Bodieho přijímal, když ho přivezli.
„Jak je mu?“ zeptal se Doyle ihned a snažil se ignorovat Cowleyho spalující pohled, který mu provrtával záda. Proč by s ním měl mluvit? Co by asi tomu člověku měl říct? Ale jistě, pane Cowley, Bodie má sice díky vám rozmrdanou prdel, ale jinak se má prima, děkujeme za optání.
Cowley se zastavil vedle Doylea. Špatně skrýval dychtivost dozvědět se, jak na tom jeho agent je. A nebo se ji dost možná ani zakrývat nesnažil.
„Jeho stav je stabilizovaný. Není v bezprostředním ohrožení života,“ řekl doktor a Doyle úplně slyšel ten kámen, který mu spadl ze srdce. Jistě že věděl, že Bodieho život není v ohrožení. Zase tak zle na tom nebyl. Ovšem slyšet to přímo z úst lékaře bylo vždycky uklidňující.
„V jakém je stavu?“ zajímal se Cowley.
Doyle po něm šlehl pohledem. Samozřejmě že se Cowley dozví rozsah Bodieho poranění. A po pravdě jeho taky zajímalo, jak na tom Bodie je. Ta spálenina vypadala opravdu ošklivě a taky mu přišlo, že měl nějak nateklé koleno. Jenže Cowley podle něj neměl žádné právo se ptát, zajímat, starat se – ne teď, ne když se nezajímal předtím.
„Má poranění typická pro znásilnění,“ začal doktor rozvážně. „Pro opakované znásilnění,“ dodal pomalu.
Doyle sevřel ruce v pěst.
„Vyžádalo si to nějaké šití,“ doktor hovořil skoro váhavě, jako by si uvědomoval Doyleovu nevoli. A pak, za daných okolností skutečně nebylo třeba rozvádět, co si vyžádalo šití. „Zcela bez pochyb byl velice surově zbit. Rovněž jsou tu ta zranění od pout na zápěstí a kotnících. Do spáleniny na levém boku se dostala infekce, takže jsme nasadili silná antibiotika. Náběh na zápal plic se nám podařilo podchytit včas, takže předpokládám, že se ani nerozvine. Za to byl silně dehydrovaný a má dost ošklivý zánět močového měchýře.“
„Ale dostane se z toho?“ zeptal se Cowley.
„Nejspíš mu zůstanou nějaké jizvy, ale ano,“ přikývl doktor. „Horší to bude s tím kolenem.“
„Kolenem?“ zamračil se Cowley.
„Má natržené postranní a utržené přední křížové vazy v levém koleni,“ doktor si povzdechl. „Bohužel to nebylo včas ošetřeno. Koleno oteklo, vytvořil se hematom,“ potřásl smutně hlavou.
„A to znamená?“ otázal se Cowley tiše, ale i Doyle tušil, kam doktor směřuje.
„Víte, koleno je naprosto unikátní kloub, když se poraní vazy je celé uvolněné a ničí prakticky všechno kolem,“ zavrtěl hlavou. „Operaci jsme odložili, dokud jeho tělo bude oslabovat ta infekce. Pak se pokusíme zachránit, co se dá, ale… “
„Bude chodit ne?!“ vyhrkl Doyle a hrdlo se mu stáhlo úzkostí.
„Chodit bude, ale nejspíš o holi,“ řekl doktor tiše. „Nechci vám dávat falešné naděje. To koleno má prostě zničené.“
Cowley pokýval hlavou a najednou vypadal staře a unaveně, že by ho Doyleovi bylo i líto, kdyby to všechno nebyla jen a jen jeho vina.
„Můžu ho vidět?“ požádal Doyle doktora.
„Ale jen na chvíli,“ souhlasil doktor a doprovodil ho do pokoje.
Bodie ležel na lůžku přikrytý až po ramena s rukama na dece. Zápěstí měl zavázaná a do levé paže zavedenou kapačku. Doyleovi přišel nějak pobledlý. Umyli ho, takže žlutozelené modřiny na jeho tváři byly nyní ještě výraznější. Hlava se mu svezla k rameni, hrudník se mu pomalu zdvihal a klesal. Na chlapa jeho velikosti vypadal v té posteli najednou podivně křehce a zranitelně.
Doyleovi se nelíbilo, když vešel Cowley, ale držel jazyk za zuby.
„Dostal sedativa,“ prolomil ticho doktor. „Musí teď hodně odpočívat,“ čímž jim jemně naznačil, že by měli jít a nechat Bodieho v klidu.

*****

Doyle vešel do Cowleyho kanceláře bez klepání a hodil mu na stůl svoji výpověď.
„Co je to?“ zeptal se Cowley, aniž by vzhlédl od svých dokumentů. Jen odsunul Doyleovu výpověď stranou.
„Řekl jsem vám, že až bude po všem, končím,“ utrousil Doyle škrobeně.
Cowley odložil pero a pomalu vzhlédl.
„Takže sis to nerozmyslel?“ nadhodil a podíval se na Doyleovu výpověď. Chyběl na ní jen jeho podpis.
Doyle mlčel.
„Chápu,“ pokýval Cowley hlavou. „Už jsi o tom mluvil s Bodiem?“
Doyle stiskl rty.
„Ne.“ Znovu to pokývání hlavou.
Na chvíli zavládlo v kanceláři ticho. Doyle hleděl přímo před sebe s rukama složenýma za zády v místě, kde končí páteř. Stál málem v pozoru, což u něj působilo dost nezvykle, strojeně a napjatě. Cítil na sobě Cowleyho zkoumavý pohled.
Ticho bylo takové, že Doyle slyšel zavrzat propisku, když Cowley jeho výpověď podepsal. Vzal si jeden ze dvou formulářů a beze sova vykročil ke dveřím.
„Bodie bude zklamaný. Po tom všem, čím prošel, ještě ztratí svého partnera,“ neodpustil si Cowley. Znělo to téměř dvojsmyslně.
Doyle se ve dveřích otočil. Tohle bylo i na Cowleyho dost podlé. Nejdřív Bodieho zradí, opustí ho a teď ho ještě chce použít proti němu. Vztek v něm vzkypěl.
„Bodie půjde se mnou,“ ucedil. Ale než za sebou důkladně práskl dveřmi, moc dobře slyšel, jak Cowley říká, že to se ještě uvidí.
Z ústředí CI5 s podepsanou okamžitou výpovědí vyrazil rovnou do nemocnice. Sestřička se zdráhala ho k Bodiemu pustit, že spí. Ale když svatosvatě slíbil, že si tam jen sedne a bude jako myška, nakonec souhlasila. V maximální tichosti si posunul židli k posteli, přehodil si bundu přes opěradlo a usadil se. Bodie byl pořád na kapačce, ale přišlo mu, že má ve tváři mnohem lepší barvu než včera. Opatrně, aby ho neprobudil, ho vzal za ruku. Byla suchá a teplá, což vyvolalo na jeho tváři malý úsměv. Pohladil ho palcem po ruce, uvelebil se na židli, jak nejpohodlněji to šlo, a zavřel oči.
Když sestřička o něco později nahlédla do pokoje, aby je zkontrolovala, Doyle už podřimoval.

Kapitola čtvrtá

První, co Bodie spatřil poté, co otevřel oči, bylo velké okno, kterým do pokoje vnikalo tolik světla, že mu z něj začaly slzet oči. Chvíli do světla mžoural, než si uvědomil, že ho někdo drží za ruku. Otočil hlavu a uviděl Doylea, jak na židli s hlavou svěšenou na prsa spí. Z nějakého důvodu mu to vehnalo slzy do očí. I po tom všem se ho Doyle neštítil, byl tu a…
Bodie odvrátil hlavu a otřel si důkladně oči. Přece nebude bulet jako nějaká holka. Pak oči zase zavřel a nejdřív jen tak lehce sevřel Doyleovu ruku. Když to nezabralo, sevřel ji víc. Doyle se s trhnutím probudil a Bodie slyšel, jak vstává a naklání se k němu. Otočil tedy hlavu jeho směrem a sehrál, jak se teprve teď probouzí. Otevřel oči a pousmál se na Doylea.
„Ahoj,“ řekl tiše.
„Ahoj,“ šeptl Doyle měkce a usmál se.
Bodie ho ještě nikdy neviděl tak… tak… bylo těžké to popsat a jediné slovo, které ho napadalo, bylo šťastný. Snad ještě nikdy se na něj Doyle nedíval tímhle pohledem, skoro jako by ho viděl poprvé v životě nebo co.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a Bodie si všiml, že ho stále drží za ruku, což ho trošku uvedlo do rozpaků a jemně ji vyprostil z jeho sevření.
„Jako by mě porazil náklaďák,“ řekl po pravdě. Nicméně necítil žádnou bolest, ačkoli by měl, jen otupělost a únavu. Nepochybně byl nadopovaný nějakými prášky. V tuhle chvíli byl za to ovšem vděčný.
Doyle se pořád usmíval a Bodiemu přišlo, že ho pozoruje, jako by čekal, že se každou chvíli promění v žábu. Chtěl se na tolik věcí zeptat, ale sotva dokázal udržet oči otevřené.
„Měl bys spát,“ pousmál se Doyle a pohladil ho po tváři.
Bodie překvapeně zamrkal. Ještě nikdy se ho Doyle takhle nedotkl. Bylo to nečekané a nezvyklé.
„Rayi, co… ,“ nadechl se, ale Doyle mu položil prst na rty.
„Šššš,“ usmál se.
Bodie si nevzpomínal, že by ho Doyle kdy obdařil za tak krátkou chvíli tolika úsměvy.
„Na povídání budeme mít spoustu času, ale teď musíš odpočívat,“ řekl mu Doyle téměř něžně.
Bodie věděl, že vysvětlení toho, co to do Doylea vjelo, je vlastně zcela prosté – soucit, odpornej, pitomej soucit. Samozřejmě že Doyleovi muselo být jasné, co mu udělali. Proboha, vždyť na to stačil jediný pohled. A i kdyby ne, tak doktor jim určitě řekl velice přesně, co se mu stalo. A Doyle ho teď litoval. Proto se k němu choval tak… mile, tak přehnaně mile, až to bilo do očí.
Přitáhl si přikrývku až pod bradu a zavřel oči. Poslední, o co stál, byla Doyleova lítost. Té měl dost své vlastní. Nepotřeboval ještě něčí další.
Slyšel, jak se Doyle posadil na židli vedle postele. Copak tu chtěl strávit celý den? Neměl nic lepšího na práci, než tu vysedávat jako starostlivá kvočna?
Jistě že ne, uvědomil si Bodie. Dost možná má v tom všem prsty Cowley. Docela dobře sem mohl Doylea poslat a nakázat mu, aby na něj byl milý. Soucit, pitomej soucit, to bylo všechno, co pro něj v tuhle chvíli Doyle měl. Ale na druhou stranu to byl soucit od jeho nejlepšího přítele, co by taky ještě nechtěl.
„Povídej něco,“ zamumlal ospalým tónem. Chtěl slyšet Doyleův hlas, protože ticho dávalo příliš prostoru jeho myšlenkám a ty se začínaly stáčet k tomu, co se stalo. A o tom nechtěl přemýšlet, aspoň ne teď. Věděl, že někde v zadu v jeho mysli číhá strašidlo sebelítosti, sebezpochybňování, znechucení nad sebou samým, ponížení – všechny ty věci, které vás napadají, když vám někdo udělá něco… něco… takového.
„Co mám povídat?“ zeptal se Doyle, zněl zaskočeně.
„Cokoli,“ povzdechl si Bodie. Nezáleželo na tom, co bude říkat, stejně se mu zavíraly oči.
„No já… ,“ ošil se Doyle rozpačitě.
„Třeba jak jste mě našli,“ zašeptal Bodie v polospánku.
„Eee… no, totiž… byli to profíci, nezanechali nám moc stop. Teda já věděl, že to museli být profíci, když tě dokázali… ,“ Doyle se ve svém nesmyslném blekotání zarazil, protože si uvědomil, že Bodie ho vůbec neposlouchá. Usnul nejspíš ještě dřív, než vůbec začal takhle plácat.
Doyle se natáhl a pohladil ho po vlasech.
„Hezké sny, Bodie,“ zašeptal. Pak se protáhl a rozhodl se, že si dojde na záchod a koupit do automatu kafe a staví se v tom bufetu dole pro něco k snědku.
Bodie pořád ještě spal, když se vrátil s kelímkem horké kávy, dvěma sendviči a novinami a Bodieho oblíbeným časopisem. Ve chvíli, kdy vešla do pokoje sestřička s vozíkem plným táců s jídlem, nebyl ještě ani v půlce prvního sendviče.
„Co má dobrého?“ zeptal se Doyle.
„Dneska jen neomaštěnou bramborovou kaši,“ usmála se mile, téměř omluvně. „Asi mu to nebude moc chutnat, ale pár dní bude muset holt na dietě vydržet.“
Samozřejmě že nemohl Bodie čekat, že dostane hned pěkně propečený biftek, když naposledy jedl kdo ví kdy. A ještě ke všemu to znásilnění. Ale jíst musel, aby zesílil a uzdravil se.
„Pane Bodie,“ položila mu sestřička ruku na rameno a jemně s ním zatřásla, což ovšem k tomu, aby ho probudila, nestačilo.
„Já se o něj postarám,“ nabídl se Doyle.
„To budete hodný,“ usmála se sestřička. „Nejspíš to nesní všechno, ale aspoň půlku by měl.“
„Dohlédnu na to,“ slíbil Doyle.
„Je hezké, že se o něj takhle staráte,“ poznamenala sestřička na odchodu. „Bude teď někoho potřebovat.“
„Je to dobrý přítel,“ zamumlal Doyle a cítil, jak mu rudnou uši.
„To nepochybně je,“ pousmála se sestřička tak zvláštně – vědoucně, až Doyle málem z rozpaků přešlápl.
Byl docela rád, že odešla. Nejspíš si o nich myslela, kdo ví co. A přitom neměla o čem si co myslet. Zatím, opravil se Doyle v duchu.
„Vstávej Šípková růženko,“ zazubil se a rozchuchal Bodiemu vlasy. „No tak, tvůj princ na tebe čeká, a jestli nevstaneš, bude tě muset políbit.“
Oči sice neotevřel, ale úsměv ho prozradil. Nejdřív mu jen tak cukly koutky, pak otevřel oči a našpulil pusu. Pochopitelně se polibek nekonal a Doyle se jen rozesmál.
Bodie se cítil o něco lépe než ráno. Přinejmenším už nebyl tolik unavený. Levou nohou nemohl hýbat, protože ji měl pevně zafixovanou, a nedokázal zvednout levou paži, aniž by necítil i navzdory lékům ostrou bolest a pnutí v boku.
Doyle ho pevně, ovšem opatrně a jemně chytil v podpaží a chtěl mu pomoct do sedu. Bodie se napnul, aby mu v tom zabránil, protože to nebyl nejlepší nápad. Doyle naštěstí ihned pochopil a pustil ho.
Bodie sledoval, jak posouvá nemocniční stolek k posteli tak, aby se z něj mohl najíst. Viděl, jak se snaží, jak se strašně snaží, jako vždycky, když si vezme něco do hlavy. Vypadal sice při tom dost směšně, ale Bodie si jeho starostlivosti cenil. Konec konců si zasloužil být trochu opečováván, a kdy zase zažije, aby se o něj Doyle takhle staral.
Doyle se natáhl, aby mu naklepal polštář, a pak postavil na stolek tác s žlutozelenou hmotou, která měla být pravděpodobně bramborovou kaší. Bodie se na ni zahleděl a už jen představa, že by měl něco pozřít, způsobovala, že se mu žaludek stáhl do velikosti zaťaté pěsti. Neměl hlad, neměl dokonce ani chuť. A ještě ke všemu to vypadalo tak nevábně.
„Hele, já vlastně ani nemám hlad,“ ošil se, když se Doyle chopil vidličky s evidentním úmyslem ho krmit, jako by byl nějaký invalida, co se nezvládne ani sám najíst.
„Musíš něco sníst,“ řekl Doyle rozhodně. „Tak šup,“ nabral na vidličku kaši.
Bodie stiskl rty.
„Za maminku,“ přistrčil mu to Doyle k puse. „No ták!“ zaškaredil se na něj a namočil mu v kaši nos.
„Hej!“ ohradil se Bodie a otřel si nos a ten mizera mu vecpal vidličku do pusy, až mu zadrnčela o zuby. Skoro ho udusil. Nezbylo mu než polknout. Chutnalo to dost podobně, jako to vypadalo.
„Za tatínka… Bodie, nebudu váhat použít násilí,“ pohrozil mu Doyle potměšile. „Pro tvoje dobro… nacpu to do tebe jako do husy.“
Bodie se usmál, poslušně otevřel pusu a spolknul druhé sousto té teplé hmoty bez výraznější chuti. Další dvě sousta adresoval Doyle jeho neexistujícím prarodičům. Bylo to praštěné a ještě praštěnější bylo, že si to užíval. Vychutnával si Doyleovu pozornost a byl rozhodnutý si ji užít, jak to jen půjde.
„A za mě taky,“ usmál se Doyle.
Bodie se uculil a otevřel ústa mnohem ochotněji.
„Jen čistě pro záznam, je to pěkně hnusný,“ poznamenal, když polknul.
„Tak tahle bude za Bodieho,“ zašklebil se Doyle.
„Ha ha, měl bys to taky ochutnat, abys věděl,“ ušklíbl se Bodie. „Ta příští bude za Cowleyho, co? Mimochodem čekal bych, že pošle aspoň kytku… “
Doyle prudce praštil s vidličkou do talíře, až to zazvonilo, a vstal. Bodie se nejistě díval na jeho napjatá záda a přemýšlel, co řekl špatně.
„Rayi?“ prolomil opatrně napjaté ticho a v duchu zaklel, že nemůže vstát, nemůže vzít Doylea kolem ramen a vydolovat z něj, co je špatně. A rozmluvit mu to. Místo toho musel ležet na posteli jako mrzák a čekat, co Doyle udělá.
Doyle se pomalu nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Nechtěl na Bodieho křičet, nesměl na něj křičet, jenže cokoli se týkalo Cowleyho, ho nutilo zvyšovat hlas. Bodie nevěděl, jak ho Cowley využil, zneužil, jak ho zradil. Bylo jasné, že si o tom musí promluvit a nejlépe hned – o všem.
„Ptal ses, jak jsme tě našli,“ začal Doyle pomalu, neochotně, aniž by se k Bodiemu otočil čelem, a na poměrně dlouho se odmlčel, než tiše pokračoval: „Nenašli jsme tě. Neměli jsme jak, neměli jsme jedinou stopu, Bodie.“
„Počkej, chceš říct, že Cowley jim ho dal?!“ vyhrkl Bodie a v jeho tváři se mísil úžas s nevírou a ohromením. Cowley by přece nikdy neudělal něco tak… tak… tak necowleyovského.
„Ne!“ štěkl Doyle a ihned se přiměl ztišit hlas. „Právě že jim ho nedal.“
Bodie byl zmatený. Nějak nerozuměl tomu, co mu Doyle říkal.
„Takže… jak jste mě odtamtud dostali?“ zeptal se nechápavě. „Když jim Cowley ten rukopis nedal.“
Doyle si začal mnout ruce a upřeně je sledoval.
„Rayi?“ Bodie si povzdechl. Copak bude muset z Doylea dolovat každou větu?
„Ale on jim ho dal,“ potřásl Doyle frustrovaně hlavou. Nevěděl, jak to vysvětlit, jak do toho kousnout.
Teď už mu Bodie ale nerozuměl ani trochu.
„Před chvílí si říkal, že jim ho nedal,“ poukázal na to, že si Doyle dost protiřečí.
„No nejdřív ne,“ přisvědčil Doyle roztěkaně. „Ale pak jim ho dal, ale vlastně jim ho nedal… Kruci!“ Byl si moc dobře vědom toho, že zmateně blábolí.
„Neměl bys tolik chlastat,“ poradil mu Bodie pobaveně.
Doyle se proti své vůli musel pousmát.
„Cowley nás zradil, Bodie,“ řekl nakonec tiše, ale viděl, že Bodie vůbec význam těch slov nepochopil.
„A tohle je zase co?“ otázal se Bodie. Někdy pro něj bylo těžké sledovat Doyleovy myšlenkové pochody, a v tuhle chvíli se to zdálo prakticky nemožné. Člověk ho nechá pár dní bez dozoru a tady má výsledek. Vždyť jeho Doyle je bez něj úplně ztracený. Někdy nechápal, jak mohl Doyle přežít takhle dlouho.
„Copak to nechápeš?“ potřásl Doyle frustrovaně hlavou. „Mohl jim ten rukopis dát hned, jakmile nás kontaktovali. Mohl jim ho dát a… a nic z toho se nemuselo stát!“
Po pravdě nechápal. Nechápal, jak Doyle může takovou hloupost vůbec říct. To přece nemohl myslet vážně ani on. Ustupovat téhle sebrance? Ohýbat před nimi hřbet?
„Ale Cowley má na všechno času dost,“ prskl Doyle a začal vztekle přecházet po pokoji sem a tam. „Myslím, že ten rukopis přepsal, pozměnil, zfalšoval,“ vykládal rozčileně. „A jen pořád říkal, že potřebujeme víc času! Víc času! A pak… pak… ,“ zdrceně se posadil na židli a složil hlavu do dlaní.
Bodieho bolelo vidět Doylea takhle zoufalého, utrápeného, o to víc že nemohl nic udělat. I kdyby se mu podařilo dostat z postele, neudržel by se na nohou. Doyle si všechno bral moc k srdci. Jenže to na něm měl rád, to jak mu na všem tak strašně záleželo. Někdy byl větší než sám život. Okouzlující a úchvatný a krásný, tak strašně krásný, až se z toho tajil dech.
„Rayi,“ šeptl měkce. Viděl, jak se Doyleovi roztřásla ramena, a stiskl rty. „Pojď sem.“
Doyleovi unikl tlumený vzlyk.
„No tak, Rayi, pojď sem,“ natáhl k němu Bodie ruku.
Doyle se chvíli nehýbal, ale pak si přece jen šel sednout k němu na postel. Bodie mu sevřel ruku jak nejpevněji dokázal. Zdaleka to nebyl jeho obvyklý pevný stisk, ale muselo to stačit.
„Cowley, já i ty – děláme jen svoji práci,“ řekl Bodie tiše. „S vyděrači se nevyjednává, Rayi. Ustoupíš jedněm a budeš muset ustoupit i dalším, až nakonec ustoupíš všem. Udělal jsi správnou věc a zachránil mi kůži, a já ti jsem za to vděčný, Rayi.“
Doyle mlčel a tak ho Bodie objal, jak to jen šlo.

*****

„Pomalu, Bodie. Pomalu!“ Doyle Bodieho podpíral a pomáhal mu do schodů. „Opatrně, nespěchej,“ nabádal ho.
Jakmile odezněla infekce, Bodiemu úspěšně odoperovali koleno. Nechali si ho chvíli na pozorování a pak prostě prohlásili, že může domů. Jen tak, jako by se nechumelilo. Stále bylo ještě patrné, jak ho zmlátili. Zánět močového měchýře přetrvával, spálený bok se pořád nezahojil a levou nohu měl teď od chodidla až po kyčel v sádře. Přesto ho lékaři poslali do domácího léčení.
Na odpočívadle mezi druhým a třetím patrem, v němž bydlel, se prostě museli zastavit, protože Bodie už nemohl dál. Nebylo divu, včera byl jen na chvíli z postele venku, sotva si stačil berle osahat a už rovnou cesta domů. Byl ještě slabý. Doyle cítil, když ho podpíral, jak se chvěje námahou. Měl starost, aby Bodie neupadl, a tak se od něj nehnul ani na krok. Navíc od chvíle kdy mu museli vysadit morfium, trpěl bolestmi. Mohl to skrývat, jak chtěl, ale Doyle to poznal.
„Budeš potřebovat s těmi berlemi trochu trénovat, zlato,“ pousmál se Doyle ve snaze situaci poněkud odlehčit. „Abys získal praxi.“
Bodie neřekl ani slovo, ani se neusmál. Sotva popadal dech. Doyleovo veselí ho v tuhle chvíli příšerně štvalo. Cesta z nemocnice ho stála spoustu sil a momentálně mu připadalo, že ty poslední schody prostě nemůže zvládnout. Rozčilovalo ho být takhle slabý, bezmocný, tak závislý na něčí pomoci, i když to byl Doyle. Navíc ho všechno bolelo.
„Tak pojď,“ pobídl ho Doyle. „Už jen jedny schody, to zvládneme.“
Bodiemu přišlo, že sádra váží snad metrák. Cítil se s ní a s berlemi příšerně neohrabaný. A Doyle byl tak trpělivý, ačkoli to většinou nebývala zrovna jeho ctnost.
„Doma ti udělám čaj a něco dobrého,“ slíbil Doyle, aby ho povzbudil. „Pořádné jídlo, ne tu nemocniční dietu, co říkáš?“
Bodie jen potřásl hlavou a s Doyleovou pomocí začal zdolávat poslední metry dělícího ho od jeho bytu. Přišlo mu to jako celá věčnost, než se dobelhal ke dveřím, a byl z toho tak vyčerpaný, že jediné, co chtěl, bylo lehnout si a spát.
Doyle odemknul a pomohl Bodiemu do obýváku, kde ho usadil do křesla. Berle opřel tak, aby je měl Bodie na dosah ruky.
Bodie zavřel oči a zničeně se opřel hlavou o opěradlo. Byl doma.
„Dojdu do auta pro nákup, tak nikam nechoď, jasné,“ zašklebil se Doyle, než odešel.
Bodie jen pokýval hlavou, aniž by otevřel oči. Cítil obrovskou úlevu, že má tu cestu konečně za sebou, a že vypadnul z nemocnice. Ty bílé stěny, uniformita a sterilnost prostředí, všudypřítomný pach dezinfekce – měl z nemocnic husí kůži. Nejspíš v křesle usnul, protože když Doyle hlučně rozrazil vchodové dveře, s trhnutím se probudil.
„Jsem zpět!“ zavolal Doyle mezi dveřmi, které za sebou kopnutím zabouchl. Tašku s Bodieho věcmi pohodil v předsíni a hrnul se s nákupem do kuchyně. „Máš hlad?!“
Bodie neodpověděl. Chtělo se mu spát a ložnice byla tak příšerně daleko. Zamračil se na berle opřené o opěradlo.
„Bodie?“ vyšel Doyle z kuchyně.
„Co?“ zvedl Bodie k Doyleovi oči.
„Ale ty seš unavený,“ zatvářil se Doyle účastně a Bodie si pomyslel, že má výraz jako mentálně retardovaný. „Proč to neřekneš, Bodie?“
Bodie pokrčil rameny. Proč by to měl říkat? Doyle ho ale překvapil, když mu hned šel pomoct vstát, podal mu berle a pomohl mu dobelhat se do ložnice.
„Chceš s něčím pomoct?“ zeptal se Doyle, když viděl, jak se Bodie pracně snaží sundat si bundu a neupadnout. Berle se mu přitom pletly, ale neodvažoval se je odložit. Doyle ani nečekal na odpověď. „Ukaž,“ řekl a vyprostil ho z bundy dřív, než si vykloubil rameno.
„To je dobrý, to už zvládnu,“ ujistil ho Bodie a po chvilce manévrování a příprav zvysoka dosedl na postel.
„Bodie!“ napomenul ho Doyle starostlivě, když se Bodieho tváří mihl záchvěv krátké ostré bolesti. „Musíš být opatrný. Víš, co říkal doktor.“
„Ano, mami,“ neodpustil si Bodie. Doyle to chvílemi opravdu přeháněl. Opřel si berle o noční stolek a zvedl oči, protože Doyle tam pořád stál a zíral na něj. „Co je, milosrdná sestro?“
„Zvládneš to?“ zeptal se Doyle. „Nemám ti pomoct… ,“ nechal větu nedokončenou a polknul. Stále ještě se nerozhodl, kdy dá Bodiemu najevo, že ví, a že má zájem, vážný zájem. Samozřejmě že v nemocnici to nepřicházelo v úvahu. Tam šlo především o to, aby se Bodie rychle uzdravil. Nemluvě o tom, že stejně většinu času spal. A určitě nebylo vhodné vybalit to na něj deset minut po příjezdu domů.
Bodie upíral pohled na Doylea a přemýšlel, jak mu naznačit, že by byl raději osamotě. Nikdy dřív necítil před Doylem takové rozpaky, ale teď jen představa, že by se před ním měl svléknout, způsobovala, že se začínal červenat jako náctiletý kluk. Nebyl si jistý, proč. Doyle ho viděl nahého tolikrát, že by se to ani už spočítat nedalo. A on Doylea přirozeně taky.
Snad se styděl za svou neohrabanost a bál se pošklebků. Možná to bylo tím Doyleovým zvláštním chováním, tím jak se teď na něj díval. V nemocnici o tom hodně přemýšlel. Ne že by se něčeho dobral, ale bylo lepší myslet na Doylea, než dát sebemenší prostor tomu strašidlu vzadu v hlavě. Ačkoli přece jen něco. Nebyl si už tak jistý, zda je to soucit, co nutí Doylea chovat se jako matka Tereza.
Doyleovi ten ruměnec na Bodieho tváři neušel a připadal mu neskutečně roztomilý a sexy. Vlastně asi ještě nikdy neviděl Bodieho stydět se, červenat se rozpaky. Bylo to zábavné.
„Půjdu udělat ten čaj,“ rozhodl se vysvobodit ho, ale dveře od ložnice za sebou nezavřel. Bodie mu byl vlastně díky sádře tak trochu vydaný na milost a nemilost. Přinejmenším do doby, než zesílí natolik, aby zvládl chodit o berlích sám. Dával mu tak pět minut, než začne volat o pomoc, protože ty rozstřižené kalhoty si kvůli sádře sám určitě sundat nezvládne.
„Rayi!“ ozvalo se z ložnice ještě dřív, než se začala vařit voda na čaj.
Doyle se potměšile usmál. Někdy to bylo skoro až nudné mít ohledně Bodieho neustále pravdu. Opřel se ramenem o stěnu a s rukama založenýma na prsou čekal, až bude moct slít čaj.
„Rayi!“
Doyle se díval na konvici, z níž zvolna začínala stoupat pára, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Bodie musí pochopit, že před ním se nemá za co stydět.
„Rayi! No tááák!“
Doyle v klidu zalil čaj horkou vodou a pak se zvolna se dvěma šálky v ruce vydal ke dveřím ložnice.
„Nesu ti ten čaj,“ usmál se škodolibě. „Ale, Bodie, ty ještě nejsi v posteli?“
Bodie se zašklebil. Důvěrnost těhlech malých poťouchlostí byla… vlastně svým způsobem až intimní.
„Můžeš mi s tím pomoct?“ zeptal se Bodie a jeho hlas i výraz balancovaly na pomezí mezi pobavením a docela lehkým zahanbením.
Doyle postavil oba hrnky na noční stolek a zvedl Bodiemu nohy na postel.
„Zadek nahoru,“ přikázal pobaveně.
Bodie poslechl a Doyle mu stáhl kalhoty z boků. Chvíli s tím trochu bojoval, než se mu podařilo dostat je přes sádru.
„Zbytek taky?“ zeptal se pokud možno nenuceně, i když se mu při té představě potily dlaně.
Bodie nepatrně přikývl a přetáhl si opatrně rolák přes hlavu. Na spáleném boku měl stále ještě obvaz a levou ruku zvedal nad úroveň ramene jen zřídka kdy a velice neochotně. Stejně tak měl zavázaná zápěstí a na těle pořád patrné stopy po bití.
Doyle bez ptaní zajel na bocích rukama pod okraj slipů.
Dotek na nahé kůži ještě takhle blízko intimních míst byl doslova elektrizující. Bodie cítil, jak se mu úplně stáhly koule a naskočila mu husí kůže. Ačkoli možná si to jen namlouval a bylo to všechno čistě proto, že Doyle měl příšerně studený ruce.
Doyle ucítil, jak sebou Bodie trhl, jak se jeho tělo napjalo. Okamžitě se stáhl a zaplavila ho provinilost.
„Promiň,“ zamumlal roztěkaně a o krok couvl.
„Máš děsně studený ruce,“ postěžoval si Bodie a raději se natáhl pro přikrývku. Srdce mu bilo jako splašené a bylo mu z toho všeho tak nějak divně, rozpačitě.
Doyle ho se smíšenými pocity přikryl peřinou i tím chlupatým přehozem a podal Bodiemu hrnek. Chvíli nerozhodně postával u postele, než se posadil na kraj a natáhl se pro svůj čaj.
Bodie pomalu upíjel horký nápoj a jeho tep se postupně uklidnil. Přitom poočku Doylea pozoroval. Ještě nikdy dřív z něj nebyl tak nervózní jako teď. Dost možná nebyl vlastně z nikoho nikdy takhle nervózní.
Počítal se soucitem a lítostí, protože to lidé obvykle k znásilněným chovali. Jenže tohle nebyla lítost, ani soucit. Věděl příliš dobře, jak se Doyle tváří, když s někým soucítí. Znal dokonale ten výraz v jeho očích. To jak mu ztvrdnou rysy, jak semkne rty, když se stane něco, co nezapadá do jeho představy o světě. Mohl by naprosto přesně popsat, jak se mu napnou svaly na čelisti, napětí v jeho ramenech. A pak se Doyle začne snažit, příšerně, umanutě, bezhlavě.
Tohle nebylo ono a Bodie byl v koncích, protože pokud to nebyla lístost, co vedlo Doylea k tomu, že se o něj tak dojemně směšně staral, tak co to bylo? Uměl zcela bezchybně odhadnout, na co Doyle myslí, co řekne, co udělá, poznal, kdy ho něco trápilo, kdy byl smutný, naštvaný. Svým způsobem znal Doylea lépe než sám sebe, ale tak to mělo být. To byl jeho úkol. Znát Doylea a dávat na něj pozor. Nemuseli spolu mluvit. Stačilo, aby se na sebe podívali a věděli, na co ten druhý myslí. Byli tým – dvě těla jedna duše. Mobilní ghetto. A tohle bylo poprvé po všech těch letech, co pro něj Doyle byl nevyzpytatelný, kdy nedokázal říct, co si myslí, ani co udělá. Děsilo ho to a zároveň to bylo… nedokázal to popsat. Ale necítil se nepříjemně nebo nepohodlně. Jen… trochu zmateně.
Doyle si uvědomil Bodieho pohled a zvedl zrak.
Jejich oči se setkaly. A v Doyleových bylo něco… něco… Bodie nevěděl co. Polknul. Doyleův pohled byl přímo uhrančivý. Světlo jeho očím dalo nádech do modra, protože Doyle neměl skutečně zelené oči, spíš modrozelené, a pronikavé jako paprsek laseru. Bodie uhnul pohledem a zadíval se raději do svého hrnku.
„Tak povídej,“ zamumlal Bodie a usrkl horký čaj.
„Co?“ zeptal se Doyle a povytáhl obočí.
„Jak to všechno bylo,“ pokrčil Bodie rameny. „Co se stalo a tak. Cos myslel tím, že nás Cowley zradil?“
Doyle sklopil oči ke svému hrnku.
„Vždyť jsem ti to už řekl,“ utrousil tiše.
„Rayi, zlato,“ potřásl Bodie hlavou. Zdálo se mu to, nebo se Doyle nad tím oslovením pousmál? „Z toho tvýho blábolení jsem nepochopil ani zbla. Co kdybys to nám, co neumíme číst a stěží se podepíšeme, povyprávěl ještě jednou?“
„Nikdy jsem si nemyslel, že bys byl hloupej, Bodie,“ namítl Doyle tiše.
„Eee… ,“ Bodie otevřel pusu a zase ji zavřel. Co mělo být zase tohle? „Já… ,“ zkusil to ještě jednou, ale jaksi nenacházel slova. „Rayi?“
Doyle se na něj tak smutně usmál.
„To měl být jen… jen vtip,“ vypravil ze sebe Bodie zaskočeně. „Možná by sis měl poposednout, jestli si nesedíš na vedení,“ doporučil mu v nepříliš úspěšné snaze obrátit to celé v žert.
Doyle se nuceně pousmál a dopil čaj.
„Když jsi nepřišel do práce, Cowley nechal vyhlásit APB,“ začal neochotně. Pohrával si s hrnkem, aby se nemusel na Bodieho dívat. „Nevěděli jsme, co se stalo. Neměli jsme žádné podezření.“
Ne, Cowley měl podezření nejspíš hned od začátku, musel si Doyle přiznat v duchu, ale nahlas to neřekl.
„Standardní procedura, co ti o tom mám říct. Sousedka něco viděla, něco slyšela, ale,“ Doyle pokrčil rameny. „Nebylo nám to k ničemu. Věděli jsem jen, že… že tě někdo unesl.“ Přemýšlel, jestli to Bodiemu zní stejně divně jako jemu – unesený agent CI5, unesený Bodie. A to celé kvůli nějakému pitomému rukopisu. Kde byly všechny ty Cowleyho ideály o růžích a levanduli?
„Jak jsem říkal, byli to profíci,“ pokračoval Doyle po odmlce.
Bodie ho mlčky poslouchal.
„Neměli jsme se čeho chytit,“ povzdechl si Doyle a upřel pohled na Bodieho, který zíral do svého hrnku. „Bylo to… ,“ olízl si váhavě rty, „hrozný.“
Bodie se na Doylea podíval.
„Myslel jsem… bál jsem se, že tě už nikdy neuvidím. Že jednou ráno vyloví místní policajti z Temže tvoje tělo,“ hlesl Doyle. „A já se nikdy nedozvím… “
„To by se ti líbilo,“ uculil se Bodie. „Tak snadno se mě nezbavíš.“
Doyle se pousmál.
„Když zavolali…, nevěděl jsem, co dělat. Chtěli ten pitomý rukopis,“ Doyle si povzdechl. „Asi jsem ho měl jít z Cowleyho vymlátit hned.“
„Ale no tak,“ ušklíbl se Bodie. „Ty? Starej měkota? Že bys bil našeho vetchého staříka, co nás dva vyklepne v šermu, kdykoli si vzpomene?“
„No dobře, tak asi ne,“ připustil Doyle a posumál se. „Ale něco jsem měl dělat, Bodie,“ dodal tiše. „Cokoli. Neměl jsem jen sedět na zadku a čekat, jak mi nařídil Cowley. Hned jak jsem se dozvěděl, co se stalo, jel jsem za ním a všechno mu řekl. Vlastně ani nevím, co jsem čekal. Že vytáhne ten rukopis ze stolu?“ zavrtěl hlavou.
„Udělal jsi to nejrozumnější, co jsi mohl,“ namítl Bodie. „Když jsem zjistil, že tě do toho zatáhli…, měl jsem o tebe strach, Rayi. Že tě taky někam odvlečou. Nebo že uděláš nějakou pitomost.“
„Ty ses o mě bál?“ pousmál se Doyle.
„Samozřejmě že jsem se o tebe bál, ty pitomče,“ uculil se Bodie. „Beze mě jsi ztracenej, to ví každej. Proč si myslíš, že jsem se nechal unést? Už bylo na čase, abys taky jednou zachraňoval ty mě,“ zašklebil se.
„Bodie,“ potřásl Doyle hlavou. „Copak nikdy nemůžeš mluvit o vážných věcech vážně?“
„A být stejně nudnej patron jako ty?“ vyplázl Bodie špičku jazyka. „Takže Cowley ti řekl, že nemáš dělat nic, ale nic jste určitě nedělali. Vyprávěj, přeháněj.“
„No… vlastně jo,“ vzdychl Doyle. „Cowley mi nic neřekl, jen že musím hrát o čas. Poslal mě sedět domů k telefonu s Murphym jako chůvou.“
„Ty nevěrníku,“ uculil se Bodie. „Já si na chvíli odskočím a ty se mi tu mezitím taháš s Murphym?“
„Bodie,“ Doyleovi začaly ty Bodieho vtípky vadit. „Nech toho,“ vstal. „Nemáš ani potuchu… bože… ,“ přejel si rukama po tváři. „Copak to nechápeš? Všechno se to stalo jen proto, že Cowley potřeboval čas, aby ten zkurvenej rukopis zfalšoval! Všechno se to stalo jen kvůli jednomu pitomýmu rukopisu!“
„No, pokud si Cowley myslí, že je tak důležitý,“ pokrčil Bodie rameny.
„Ježiši poslouchej se chvíli, Bodie! Cowley… nechal tě tam… nechal je… A co ty řekneš? No jestli si Cowley myslí, že to bylo důležitý… Nic není na tomhle světě tak důležitý jako ty!“ rozčílil se Doyle.
„Rayi, uklidni se, prosím tě,“ požádal ho Bodie. „Je sice hezký, že tohle říkáš, ale… “
„Ale co?“ sedl si Doyle vedle Bodieho na postel. Zoufale mu chtěl říct o té kazetě, přiznat se mu, že to viděl, že viděl do nejmenších detailů, co mu udělali. Věděl, že to nemůže udělat. Bodiem by to mohlo otřást. „Co, Bodie?“ naléhal. Přece Bodie po tom všem nemohl nad tím jen tak mávnout rukou a dál slepě skákat, jak Cowley píská.
„Ale nic,“ zavrtěl Bodie hlavou. S Doylem byla někdy potíž, že chtěl v polední pauze spasit svět. „Řekni mi spíš, co bylo pak,“ změnil poněkud téma.
„Pak? Kdy pak?“ nechápal Doyle.
„Cowley ti pak dal kopii toho rukopisu, ne?“ vysvětloval Bodie trpělivě. „Co bylo pak?“
„Aha, no,“ Doyle si prohrábl vlasy. „Když zavolala, řekl jsem jí, že ho mám, a dohodl předání. Rukopis jsem dal do úschovny na nádraží a přinutil je, aby mě odvezli do toho domu. A zbytek už víš. V botě jsem měl štěnici a kluci dorazili jak nejrychleji to šlo. Ona a jeden z těch chlapů jeli pro rukopis. Dva kluci zastřelili, když se bránili zatčení, a ten třetí… byl zatčen. Doufám, že dostane doživotí.“
„A ta ženská?“ zeptal se Bodie. Necítil nic – pomstychtivost, vztek, uskopojení nad jejich dopadením – necítil vůbec nic. Všechno jako by zamrzlo pod krustou ledového klidu. Potřeboval ale vědět, co se s těmi grázly stalo, co se stalo s ní. Věděl, že dřív nebo později bude potřebovat pocit, že došli zaslouženého trestu.
„Víš, Bodie, já… ,“ ošil se Doyle. Takže tohle byla ta chvíle, kdy Bodiemu všechno řekne? Že dal výpověď, protože nebude pracovat pro člověka, který tolik ublížil někomu, koho miluje?
Bodie se natáhl, aby postavil hrnek na noční stolek. Zdánlivě docela prostý úkon, kdyby ale neměl stále citlivý popálený bok. Ostrá bolest, která mu projela tělem, ho téměř přiměla vykřiknout. Na poslední chvíli v sobě výkřik zdusil do ostrého zasyknutí a jeho tvář se zkřivila bolestí. Hrnek však upustil na zem, kde se roztříštil na desítky střepů.
„Bodie!“ vyjekl Doyle.
Jak bolest odeznívala, uvědomil si Bodie, že ho Doyle drží kolem ramen, tiskne ho k sobě a ve tváři má v podstatě zděšený výraz.
„Jsem v pohodě,“ zamumlal. Ruku si stále tiskl k tělu a tak ji stáhl a pomalu se narovnal. „Fakt v pohodě,“ ujistil Doylea, který o tom nevypadal příliš přesvědčený.
„Musíš být opatrnější, Bodie,“ pokáral ho Doyle starostlivě.
„To všechno ty prášky,“ postěžoval si Bodie. „Normálně to nebolí, takže… ,“ Doyle se na něj díval tak nešťastně. „Budu opatrnější,“ slíbil v naději, že se Doyle konečně uklidní. Dobrá, byl zraněný, měl bolesti, ale kvůli tomu nemusel snad Doyle dělat takový povyk, ne? Byl zraněný už dřív a Doyle sice vždycky vyváděl, ale nikdy ne tolik. Pravda, taky ho v CI5 ještě nikdy… Tohle Doylea trápilo?
„Půjdu udělat něco k jídlu,“ řekl Doyle pomalu a udělal dva kroky ke dveřím, pak se otočil, jako by se chtěl ještě jednou ujistit, že je Bodie opravdu v pořádku.
„Rayi? Dobrý?“ zeptal se Bodie. Měl o Doylea starost. Kdo ví, co se Zlatovláskovi honilo pod tou jeho kšticí kudrn. Nikdy nebylo dobré, když Doyle nad něčím moc přemýšlel. „Chci říct… ,“ zaváhal. Samozřejmě že nechtěl, aby Doyle odešel. Ale nebyl invalida, zvládne se o sebe postarat sám, pokud… by s tím snad Doyle měl nějaké… potíže. „Nemusíš to dělat.“
„Co?“ zamračil se Doyle.
„Nemusíš… tu být,“ soukal ze sebe Bodie neochotně.
„A nechať tě teď samotného?! Ani náhodou!“ odsekl Doyle. „A nezkoušej tohle ještě někdy byť jen naznačit!“
Bodie mlčky zvedl ruce v obranně smířlivém gestu, že se vzdává, a Doyle nasupeně odkráčel do kuchyně.
„Hele, asi jsi nekoupil noviny?“ otázal se Bodie hlasitě. Navrhl by, jestli by nemohl do obýváku, nebo že by Doyleovi s večeří pomohl, ale raději se rozhodl svoji přísnou chůvu moc nedráždit. Jenže přece tu nebude sedět jako pecka a čučet do zdi. Zrovna se mu spát ani trochu nechtělo.
Doyle po něm místo odpovědi hodil nejdřív noviny a pak dva časopisy.
„Díky!“ rozzářil se Bodie. „Ještě tužku, jestli můžu… ,“ propiska ho minula jen o fous.

Doyle vešel do ložnice s utěrkou přehozenou přes ruku jako číšník. Bodie spal. Hlava se mu svezla na stranu. Jednou rukou si tiskl k hrudi nedoluštěné křížovky. Časopisy ležely na zemi, kam spadly z postele. Doyle se na něj chvíli jen díval. Pořád měl před očima ten strašlivý obraz jeho zmučeného, zbitého a zneužitého těla tam v tom sklepě. Posadil se na kraj postele.
„Bodie,“ šeptl měkce, a když se neprobudil, zlehka ho pohladil hřbetem ruky po tváři.
„Co?“ probral se Bodie s trhnutím. „Už je večeře?“ zívl.
Doyle přikývl a vypadal zamyšleně. Měřil postel zkoumavým pohledem.
„Ať tě to ani nenapadne!“ varoval ho Bodie a myslel to smrtelně vážně. I když by bylo nesporně romantické, kdyby jednou dostal od Doylea snídani do postele, tahle situace do takové kategorie rozhodně nespadala. Měl v úmyslu najíst se po téměř dvou týdnech v nemocnici u stolu jako člověk. A taky se hned začal hrabat z postele.
„Můžeš mi podat župan?“ požádal, zatímco se natahoval pro berle.
„Počkej,“ pohnul se Doyle konečně a podepřel Bodieho, umanutě zápasícího s berlemi a sádrou, aby mohl vstát. Rozhodně zhubl, protože se mu pod kůží začínala rýsovat žebra. Kolikrát si ho zlomyslně dobíral, že je tlustý, že moc jí. A přitom to vůbec nebyla pravda. Tedy ano, Bodie dokázal spořádat neuvěřitelné množství věcí v ještě neuvěřitelnějších kombinacích, ale rozhodně nebyl tlustý. Kus chlapa prostě holt něco váží.
„Dobrý?“ zeptal se Doyle starostlivě. Úplně cítil, jak se Bodie chvěje, jak ho stojí spoustu sil vstát, udržet se na nohou.
„Jo, jasně,“ pousmál se Bodie. „To zvládnu.“
Doyle pokýval hlavou. Bodie prostě musel zvládnout všechno – nerad prohrával. Na druhou stranu uměl prohry přijímat, a to byla vlastnost u vojáka velice vzácná. Podepřel ho a pomohl mu ke stolu.
Bodie se pomalu začal spouštět na židli, ale protože pořád ještě neměl v rukou sílu jako dřív, dosedl z vysoka a trhl sebou. Ačkoli už sedět mohl bez problému, tohle ho přece jen bolelo.
„Dobrý?“ otázal se Doyle, aby se ujistil, že je vše v pořádku.
Bodie přikývl a Doyle jim oběma nalil polévku.
„Hmmm, skvělá,“ pochválil Bodie s plnou pusou.
Doyle se pousmál. Vždycky ho těšilo, když Bodiemu chutnalo, co uvařil, ovšem nikdy by mu to nepřiznal. Teď si však dovolil se usmát a chvíli jen tak zálibně sledovat, jak se Bodie cpe. Pár dní pořádné stravy, nabere zpátky ta ztracená kila a zvládne krátkou procházku.
„Ty nejíš?“ zeptal se Bodie, když si všiml, že Doyle se jídla ještě ani nedotkl.
„Co? Eh… jen jsem… se zamyslel,“ zamumlal Doyle a dal se do jídla.
Jako hlavní chod Doyle uvařil špagety, protože mu přišly nejvhodnější. Bodie ale už v půlce své porce začal vypadat znovu unaveně, a když Doyle sklízel ze stolu, prakticky usínal v sedě.
„Byl to dlouhý den, co?“ pousmál se na něj Doyle.
Bodie potřásl hlavou a zívl.
„Tak pojď,“ pomohl mu Doyle vstát a pak pomalu kráčel celou cestu ke koupelně těsně vedle něj a lehce ho podpíral.
U dveří oba zaváhali a nastalo poněkud rozpačité ticho, protože Doyle si až příliš pozdě uvědomil, že Bodie asi nebude chtít, aby šel do koupelny s ním. Na druhou stranu měl opravdu upřímnou obavu, že by Bodie mohl upadnout. Vždyť se sotva držel na nohou. Co když si rozbije hlavu o umyvadlo jen proto, že on tam s ním nebyl.
„Rayi, tohle zvládnu sám,“ řekl Bodie tiše.
„Eee… ,“ Doyle nechtěl Bodieho nechávat samotného, ale nedokázal si představit, jak by to prosadil, a pak přece nemůže… to tento… když bude Bodie… to tento… „Počkám přede dveřmi… kdyby něco,“ řekl nakonec rozpačitě.
Bodie pokýval hlavou. Ani se nesnažil to Doyleovi rozmlouvat. Byl rád, že jeho parťák s ním nehodlá jít jako bodyguard až na hajzl, že ho nechá v klidu se vychcat. Radši to ale nijak nekomentoval. Doyle byl teď takový… jinačí.
„Nezamykej,“ upozornil ho ještě Doyle.
Zavřel za sebou dveře a cítil jakousi zvláštní úlevu. Ten Doyleův ostříží pečovatelský pohled, jako by ho připravoval o veškeré soukromí. Berle opřel o prádelní koš a skoro zakopnul o něco na podlaze. Ještě že koupelna byla tak malá. Stačil se zachytit o umyvadlo.
„Bodie!“ ozval se okamžitě Doyleův starostlivý hlas.
„V pohodě,“ opáčil okamžitě a odkopnul slipy pod umyvadlo, aby o ně nezakopnul podruhé. Zvednul záchodové prkýnko a po chvíli, kdy chytal balanc, se vymočil.
Odpajdal zpátky k umyvadlu. Opláchl si obličej, vyčistil zuby a tím s veškerou očistou skončil. Vzal si berle a vybelhal se z koupelny.
„Dobrý?“ byla Doyleova první otázka.
„Jo, dobrý,“ přikývl Bodie a jak udělal první krok, Doyle se okamžitě natáhl, aby ho podepřel. Ještě ráno to bylo fajn, jak se Doyle staral a pomáhal mu a skákal kolem něj jako kvočna kolem kuřat. A teď mu to najednou vadilo. Víc než to, lezlo mu to na nervy.
„Nepotřebuju pomoc,“ utrhl se na Doylea podrážděně a okamžitě toho zalitoval, neboť se Doyle zatvářil dotčeně. „Jsme unavenej,“ pokusil se omluvit svoje chování. Nebyl si jist, z čeho pramení jeho podrážděnost. Možná mu vadilo, jak se Doyle chová. Byl by raději, kdyby se choval normálně. A třeba byl opravdu prostě jen unavený. Doyle měl pravdu, byl to dlouhý den, a poslední tři týdny nestály za nic. To už měl člověk nárok být trochu podrážděný, ne?
Opatrně se posadil na postel.
„Pomůžeš mi?“ zeptal se, když viděl, jak Doyle váhá, jako by se bál, že se na něj znovu utrhne. A tak se na něj, když byl uložený v posteli, usmál.
Doyle mu ten úsměv oplatil takovým zvláštním až plachým způsobem. Bodie by někdy dal levé varle za to, aby věděl, co se honí pod těmi kudrnami. Fakt, bez legrace, celé levé varle.
„Namočil sis obvazy,“ zamračil se Doyle. „Úplně jsem zapomněl, že když se budeš mýt…“
„Jen jsem si opláchl obličej,“ zabručel Bodie a odtáhl se. No co, tak si namočil obvazy na zápěstích, tak uschnou, ne.
„Myslel jsem, že se umeješ,“ namítl Doyle.
„Nechtělo se mi,“ odsekl Bodie a do jeho hlasu znovu pronikla ta podrážděnost.
Doyle stiskl rty, ale nic neřekl. Přikryl ho a zhasl.
„Hezky se vyspi,“ zamumlal na odchodu.
„Rayi,“ povzdechl si Bodie.
Doyle se mezi dveřmi otočil.
„Díky za… za všechno,“ pousmál se Bodie.
Doyle se taky pousmál.
„Dobrou noc,“ zašeptal a zavřel dveře.
Bodie si přitáhl peřinu až skoro pod bradu a zavřel oči. Těžko říct, na co mu doktoři předepsali prášky na spaní. Usnul prakticky okamžitě.
Doyle nejdřív umyl nádobí. Trochu poklidil v obýváku a v koupelně sebral a dal do prádla Bodieho slipy, které se tu musely válet kdo ví jak dlouho. Pak nakoukl do ložnice, jestli je Bodie v pořádku. Bylo to zvláštní. Spal klidně, bez špatných snů a nočních můr, které Doylea trápily vlastně už od chvíle, kdy mu poslali tu videokazetu. Jeho tvář byla ve spánku uvolněná, rysy mu spánkem tak nějak změkly, že působila téměř dětsky. Doyle se na něj díval několik dlouhých minut, než tiše zavřel dveře. Ve skříni v předsíni si našel deku a ustlal si na pohovce v obýváku. Bodie sice jednou prohlásil, že vyspat se na ní dá, ale spát ne, Doyleovi to ovšem nevadilo. Mohl by sice jet domů, ale nechtěl. Bodie ho teď potřebuje, víc než kdy jindy. A on ho podruhé už nezklame. Bude tady pro něj.
Zhasnul a pokusil se nějak uvelebit na pohovce a zíral do tmy. Venku občas projelo auto. Nějaký opilec cosi vykřikoval někde poblíž. Nemohl usnout. Zvedl se a šel ještě jednou Bodieho zkontrolovat. Trochu se odkopal. Zdravou nohu měl vystrčenou zpod peřiny. Doyle se natáhl a přikryl ho. Bodie něco ze spánku zamumlal a pokusil se obrátit na bok, jenže kvůli sádře nemohl, tak se jen tak zavrtěl.
Doyle se vrátil na pohovku a po několika minutách neklidného převalování se mu podařilo konečně usnout.

Kapitola pátá

Doyle prošel hlučně ložnicí a prudce roztáhl závěsy. Z hromady přikrývek a polštářů se ozvalo Bodieho nespokojené zamručení.
„Dobré ráno,“ řekl Doyle hlasitě.
„Kolik je?“ zeptal se Bodie rozespale a mžoural na světle jako čerstvě vyoraná myš.
Doyle musel potlačit smích, když se tak na něj díval.
„Dost na to, abys vstával,“ prohlásil Doyle a zašel do koupelny.
Bodie si prohrábl rozcuchané vlasy. Z koupelny zachytil zvuk tekoucí vody, a pak se Doyle vynořil se škopkem.
„A tohle má být jako co?“ zajímal se Bodie, když ho postavil na zem vedle postele a vytasil se pro změnu s žínkou.
„Včera sis namočil obvazy a ani ses pořádně neumyl,“ připomněl Doyle a snažil se tvářit věcně. Rozhodně to neměla být záminka, aby mohl Bodieho… , a tak. Aby situaci odlehčil, zazubil se.
„Tobě snad přeskočilo?!“ zamračil se Bodie. Tentokrát to Doyle ale opravdu přehnal.
Doyle se nadechl, aby něco řekl, jenže nedostal prostor.
„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ obořil se na něj Bodie a začal se zuřivě drát z postele. Přitom jednu berli shodil, a když mu ji Doyle podal, prudce mu ji vytrhl a štěkl na něj: „Já nejsem invalida. Nepotřebuju matku Terezu. A už vůbec nepotřebuju tvoji pomoc!“
Doyle stál jako opařený a ani se neodvážil Bodiemu pomoct vstát. Bodiemu se to podařilo až na třetí pokus a trochu to zkazilo dojem, že ničí pomoc nepotřebuje.
„Bodie,“ řekl Doyle, když byl Bodie v půlce cesty ke koupelně. „Promiň, já… uznávám, že jsem dost přestřelil.“
Bodie cítil, jak se v něm téměř okamžitě ostří vzteku láme jako suchá větvička. Doyle se mu často neomlouval.
„Mám jen o tebe prostě starost,“ povzdechl si Doyle.
Bodie cítil, jak někde pod povrchem vře a bublá další výbuch hysterického vzteku. Potlačil ho. Pomalu se nadechl a vydechl, než se na Doylea otočil.
„Umejt se zvládnu sám,“ utrousil stále ještě dost odměřeně, ale už zdaleka ne tak vztekle.
„Udělám snídani,“ navrhl Doyle ve snaze si Bodieho usmířit.
„To bude prima,“ pousmál se Bodie. Bylo víc než jasné, že si musejí promluvit. Tuhle Doyleovu přehnanou péči prostě nesnese. Nejspíš si vůbec neuvědomuje, že čím víc se snaží mu pomáhat, tím horší to celé je. Čistě demonstrativně za sebou dveře koupelny zamknul. Berle odložil vedle umyvadla, o které se opřel a zadíval se na sebe do zrcadla – vůbec poprvé od chvíle, co se to stalo. Modřiny na obličeji měly lehce zelenožlutý nádech. Během několika dní zmizí docela. Dolní ret měl pořád rozbitý. Strup na šrámu nad levým obočím se začínal loupat. V minulosti byl už zmlácený hůř, mnohem hůř – ta myšlenka se vynořila dřív, než ji mohl potlačit.
„Takže co?“ oslovil tiše svůj odraz v zrcadle. „Prostě se to stalo.“
Ano, stalo se to. Ten holý fakt nebylo možné popřít.
„Nemělo se to stát,“ vydechl a zalapal po dechu, protože měl pocit, jako by se mu náhle hrudník stáhl a on se nemohl nadechnout. Ucítil, jak ho pálí v očích slzy a tak začal mrkat, aby je zahnal. Popotáhl. Kluci přece nebrečí.
Kluci nikdy nebrečí…

„Dobrý?“
Muž poklekl vedle třesoucího se chlapce schouleného na podlaze. Kluk neodpověděl, jen upíral vytřeštěné oči před sebe v němém slepém šoku. Z nosu a z pusy mu tekla krev a v matném světle skladiště vypadala černá.
Přiměl hocha posadit se, i když to muselo bolet. Kluk si přitáhl nohy k tělu a objal je rukama. Pohupoval se nepatrně dopředu a dozadu jako malá plachetnice ztracená v bouři. Vytáhl z kapsy velký ušmudlaný kapesník a otřel mu krev z potlučeného obličeje. Chlapci se po tvářích skutálely první slzy.
„Ale no ták,“otřel mu je. „Kluci přece nebrečí.“

Kluci přece nikdy nebrečí…
Bodiemu se podlomily nohy a ruce, křečovitě sevřené, se mu smekly po okraji umyvadla. Jak padal, něco hlasitě třesklo. Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byly berle. Cosi s rachotem dopadlo do vany. Bolest z pádu vnímal jen matně. Všechno se mu zdálo jakoby zpomalené a rozostřené. Cítil na spáncích tlukot vlastního srdce a v uších mu hučelo.

„Poprvý je to vždycky zlý.“

„Ne,“ vydechl Bodie slabě. „Ne.“
Jako by se někdě otevřela velká černá díra, obrovský kráter a pohltil ho. Svět kolem něj se pomalu rozplýval.

„Moc se necukej. Uděláš si to ještě horší.“

„Bodie! Bodie!!!“ Doyle zuřivě tloukl do dveří a lomcoval s klikou. Lepkavá studená hrůza se mu usadila za krkem. Co když Bodie omdlel? Úplně viděl, jak leží s rozbitou hlavou v koupelně na podlaze v kaluži vlastní krve. V očích ho pálily slzy. Neměl ho nechávat samotného, neměl!
„BODIE!!!“ křičel do ochraptění. Musí ty dveře vyrazit. Zkusil ramenem jejich pevnost.

„Komu myslíš, že bude kapitán věřit, hm? Co si myslíš, že udělá? Já ti ale řeknu, co udělám já, pokud fofrem nezmizíš. Uříznu ti koule, aby sis pamatoval, že se mnou si, chlapečku,nemáš zahrávat. Máš dvanáct hodin na to, abys opustil pěkně tiše loď.“

Bodie se trhavě nadechl, jako když se tonoucí vynoří z vody, aby si lokl několika doušků vzduchu, než se nad ním zase zavře vodní hladina.
„Bodie!“
Bodie zamrkal a uvědomil si, že ty rány pochází od toho, jak Doyle mlátí do dveří. Natáhl před sebe ruce s doširoka roztaženými prsty – třásly se mu. Sevřel je v pěst a pak se pomalu, zhluboka nadechl. Nahmatal jednu z berlí, chytil se okraje vany a s vypětím sil se vytáhl zpátky na nohy. Teprve teď si uvědomil, jak pekelně ho bolí zadek. Dveře odemkl těsně před tím, než se je Doyle pokusil vyrazit.
„Bodie!“ vyhrkl Doyle a chytil za ramena tak zuřivě, že ho málem porazil.
Bodie se pokusil usmát, ale nedokázal to. Pořád se třásl a žaludek měl jako na vodě. Kdyby měl co, asi by zvracel.
„Jsem v pořádku,“ zašeptal, aby Doylea upokojil.
Doyle se na něj díval vyděšeně. V očích se mu zračila čirá hrůza. Jeho pohled byl ostrý jako paprsek rentgenu a stisk, jímž ho držel za loket, bolel.
„Co se stalo?“ zeptal se Doyle a hlas mu zněl plačtivě. Bodie byl voskově bledý a třásl se.
Bodie se nadechl, než odpověděl: „Nic… nic… jen… upadly mi berle a… a do vany spadl šampon. To je celé.“
Dívali se na sebe a oba věděli, že lže.
Takže je to tady, uvědomil si Doyle. Trvalo to možná dlouho, ale nakonec to přišlo. Dokonce i Bodie je jenom člověk.
„No… tak… tak to se mi ulevilo,“ vysoukal ze sebe Doyle. „Máš hlad?“
Při pomyšlení na jídlo se Bodiemu stáhl žaludek a žluč cítil až v krku, ale nemohl Doyleovi říct, že nemá chuť. Ne když se jeho parťák tak hrozně snažil a přijel sem takhle brzo ráno, aby mu udělal snídani.
„Co je k snídani?“ zeptal se a začal se belhat do kuchyně.
Doyle se mu tentokrát nesnažil pomáhat. Šel vedle něj a hlavou se mu honily všechny ty poučky o tom, jak nejlépe jednat se znásilněným. Oběť nikdy neobviňujte, nezlehčujte čin, nedotýkejte se jí bez jejího souhlasu, nechte ji rozhodovat, nechte ji křičet, plakat nebo mluvit, řekněte jí, že jí věříte, řekněte jí, že jste na ni hrdý, že přežila – bylo toho spoustu.
„Bodie,“ olízl si Doyle rty. Nebyl si jist, jestli si na všechny ty věc nevzpomněl příliš pozdě. Jenže Bodie se nechoval jako oběť znásilnění – pořád se tak nechová. „Víš, jen jsem ti chtěl říct,“ odmlčel se.
Bodie se zastavil a zadíval se na něj.
„Jen jsem chtěl, abys věděl,“ nebylo tak snadné to říct. „Že jsem… jsem na tebe hrdý, že jsi přežil,“ a bylo to venku. Znělo to přesně tak hloupě, jak se obával, že to znít bude.
„Cože?“ Bodie nevěděl, co by na to měl říct, co to zase má znamenat. „Hrdý? Jako proč?“
Doyle si povzdechl. Možná, že zkoušet na Bodieho psychologické poučky z brožurek pro policii, nebyl zase tak dobrý nápad.
„Ale nic,“ pokusil se to zamluvit a protáhl se kolem Bodieho do kuchyně.
„Udělal jsem ti míchaná vajíčka se slaninou, toasty, fazolky, párečky, rajčátka,“ vykládal zatímco nandaval na talíř štědrou porci.
Bodie ho chvíli jen pozoroval. Rozhodně si musí s Doylem promluvit na rovinu. Asi to měl udělat už dávno. Vyhýbat se tomu celou věc jen zhoršovalo. Nebylo zrovna příjemné připustit sám sobě, že existují věci, kterým se prostě nedokáže postavit čelem.
„Rayi,“ odkašlal si.
Doyle se otočil od linky a v očích měl takový znepokojený výraz.
Bodie se nadechl, aby pokračoval – nějak pokračoval, ale slova jako by se mu vzpříčila v krku. A tak se na sebe jen dívali a ticho v místnosti pomalu houstlo.
Doyleovi přicházelo na jazyk tolik slov, ale všechna byla špatná. Chtěl toho říct tolik, jenže přesně to, co by podle příruček říkat neměl.
„Bodie,“ začal, jenže nevěděl, jak pokračovat. Co by měl říct, aby to neznělo hloupě? Nebo aby to Bodiemu neublížilo? Po pravdě si nedokázal ani v nejdivočejším snu představit, jaké to musí být, když vás někdo drží spoutaného ve sklepě, mučí vás a pak znásilní – opakovaně, brutálně, nesmyslně. „Chceš k tomu rajče?“ vypadlo z něj nakonec. V duchu sám sebe proklel, tohle fakt nebylo to, co by měl říct.
Bodie byl vlastně vděčný za to, že Doyle celou věc takhle elegantně zahrál do autu, a uvědomil si, že docela hlad má.
„Jo, jasně, díky,“ přikývl a nasoukal se ke stolu.
Doyle ho pozoroval a měl cukání jít mu pomoct, ale připomněl si, že oběť znásilnění má člověk nechat samostatně rozhodovat, nemá jí říkat, co má dělat, a už vůbec jí nemá přes příliš pomáhat – tedy přesně to, co dosud dělal. Vzal to úplně od začátku ze špatného konce. Postavil před Bodieho talíř a nalil mu stoprocentní pomerančový džus.
„Páni,“ nasál Bodie vůni opečené slaniny.
Doyle s potěšením konstatoval, že cokoli se v koupelně stalo, nevzalo to Bodiemu chuť k jídlu, a sedl si se s vým talířem ke stolu naproti němu. Bodie se cpal, jako by nedostal týden najíst. Ačkoli, jak si Doyle bolestně uvědomil, když ho drželi v tom sklepě, najíst moc nedostal a dieta v nemocnici taky nebyla zrovna to pravé ořechové pro jeho apetit.
Bodie měl pocit, že nikdy nic lepšího nejedl. Z Doylea by s tímhle kuchařským nadáním byla dokonalá manželka, napadlo ho pobaveně. Krize v koupelně byla pro tuhle chvíli zapomenuta.
„Asi se budu muset nechat zajmout častěji,“ zamumlal s plnou pusou a podíval se rošťácky na Doylea. „V životě bych si nepomyslel, že se dožiju toho, že mi ty přijedeš ráno udělat snídani.“
Doyle se pousmál a doufal, že to vypadá jako shovívavý úsměv. Takže Bodie si myslel, že spal doma. No, teď rozhodně nebyla vhodná doba otvírat otázku vzájemného vztahu. Ačkoli pokud Bodie nebude vědět, tak nikdy nedá najevo, kdy ta vhodná doba nastane.
„No a jak se dneska cítíš?“ rozhodl se Doyle, že nejvhodnější taktika je projevit zájem o Bodieho pocity. Ostatně i to se, pokud si dobře pamatoval, v příručce doporučovalo. Zajímat se o pocity, projevit pochopení, podporu, obnovit pocit bezpečí.
Bodie polkl sousto a zvedl oči od svého talíře k Doyleovi.
„Jak se cítím?“ opakoval překvapeně. Nevzpomínal si, že by se Doyle někdy zeptal, jak se cítí. Přemýšlel, co odpovědět. „No…,“ ošil se. „Fajn.“
„Vyspal ses dobře?“ pokračoval Doyle v tom samém duchu.
„Jo,“ řekl Bodie pomalu. „Hele, Rayi…,“ zaváhal. Nerad by se Doylea nějak dotknul, ale zjevně se prostě tomu rozhovoru nešlo vyhnout. Strčil si do pusy čtvrtku rajčete a zapil ho džusem, aby získal trochu času. „Nemusíš se chovat takhle.“
„Jak takhle?“ otázal se Doyle okamžitě, co možná nejnezúčastněnějším tónem.
„No takhle,“ ukázal na něj Bodie vidličkou. „Podívej, já fakt oceňuju, že se sem táhneš takhle ráno, abys mi udělal tuhle skvělou snídani,“ zahrnul gestem ruky svůj talíř. „A že se snažíš… staráš… a tak. Fakt to oceňuju, ale…“
„Ale co?“ skočil mu Doyle do řeči prudce.
Bodie potlačil povzdech. Přesně tohle nechtěl. Bylo těžké vysvětlit Doyleovi, že si váží toho, co dělá, ale prostě to není on. A on měl Doylea radši, když byl sám sebou, když se nepřemáhal, nesnažil tak úporně.
„Přeháníš to,“ řekl Bodie pomalu, váhavě a upřeně sledoval, jak na to Doyle zareaguje.
Doyle si povzdechl, odložil vidličku a chvíli zíral do svého talíře.
„Rayi, prosím tě, nechci, abys to špatně pochopil,“ vyhrkl Bodie. Po pravdě bylo nejtěžší vysvětlit Doyleovi, co chce, když si vlastně sám nebyl jistý, co to je. Měl intenzivní pocit, jako by ztrácel kontrolu nad svým životem, a to ho děsilo. Nejdřív ho unesou, vyslýchají, a teď se ještě Doyle chová – jinak. Chtěl, aby to všechno bylo jako dřív, jako by se nic nestalo. „Jenže ono se stalo, že,“ povzdechl si docela tiše.
„Co?“ naklonil se Doyle blíž.
„Ale nic,“ zamumlal Bodie. „Prostě… já nevím…“
Naslouchejte oběti, připomněl si Doyle.
„Jestli si chceš promluvit – promluvit o čemkoli, Bodie, tak já jsem tady,“ připomněl mu.

„To je život, hochu, nemá smysl s tím bojovat, jen tě to bude zevnitř užírat. Nech to přes sebe přejít jako vlnu. Ale jestli si o tom chceš promluvit, tak já jsem tady.“

Bodie zamrkal. Hrudník mu zase stáhla ta nepříjemná úzkost.
„Promluvit?“ opakoval nesoustředěně. „O čem chceš mluvit?“ uhnul pohledem před Doyleovýma očima.
„O čemkoli bys cítil potřebu mluvit,“ řekl Doyle tiše a jak se naklonil přes stůl ještě o kousek blíž, shodil vidličku na zem.
Bodie sebou trhl, když s třesknutím dopadla, jako by mu někdo sáhl na obnažený nerv.

Nůž s třesknutím dopadl na podlahu a sklouzl po ní mimo jeho dosah.
První důstojník ho udeřil do obličeje, až ho srazil na zem.
„Mám rád, když je kořist pěkně živá,“ zasmál se. „Když se ještě mrská na háčku.“
Druhý důstojník mu zkroutil ruce za zády a přiměl ho bolestí klesnout na kolena.
„Přece si, hochu, nemyslíš, že proti nám máš šanci?“ ušklíbl se první důstojník a začal si rozepínat kalhoty.
„Jsi jen ryba na háčku,“ uchechtl se, když druhý důstojník přitlačil chlapce ke stolu.

Bodie nepřítomně hleděl kamsi nad Doyleovo levé rameno.
„Bodie?“ Doyle se k němu starostlivě naklonil. Chtěl ho vzít za ruku, ale v polovině pohybu se zarazil a stáhl se. „Bodie?!“
Bodie na něj zaostřil pohled, ale ještě chvíli trvalo, než si Doyle přestal připadat průhledný.
„Je tam docela hezky, ne?“ poznamenal Bodie nesouvisle. „Mohli bychom na chvíli ven, ne?“ a chopil se znovu vidličky. Nedokázal však zakrýt roztěkanost a určitou dezorientaci.
Doyle se otočil a podíval se přes rameno z okna na zamračenou oblohu, která zvěstovala blížící se déšť.

Doyle za nimi zavřel dveře a prohrábl si mokré vlasy.
Bodie se smál. Smál se od chvíle, kdy začala ta příšerná průtrž mračen, až do teď, kdy za nimi zapadly dveře jeho bytu. Nebylo na tom, že promokli až na kůži, v podstatě vůbec nic směšného. Přesto se cítil tak zvláštně povzneseně, nad věcí. V tuhle chvíli ho netrápilo nic. Bylo to jako být opilý.
„Že ty si ale umíš vybrat počasí na vycházku,“ hodil Doyle klíče na botník.
Bodie se opíral zády o stěnu a jen se smál.
„Šílenče,“ obvinil ho Doyle, ale už mu taky cukaly koutky. Bodieho smích neměl žádný zjevný důvod, ale byl silně nakažlivý.
„Najdu ti něco na převlečení,“ dostal ze sebe Bodie mezi záchvaty zcela nelogického smíchu. Byl unavený, cítil to, když se belhal do ložnice. Velice rychle se vyčerpal, ale tentokrát to byla příjemná únava. A možná si už začínal na ty berle zvykat.
Doyle si sundal promočenou bundu a trochu váhavě šel za Bodiem. Přišlo mu, že je s těmi berlemi o něco jistější než včera. Pořád ale musel myslet na to ráno v koupelně, na výraz v Bodieho očích, když otevřel dveře.
Bodie našel ve skříni Doyleovi mikinu a tepláky. Normálně by to už dávno vyhodil, kdyby to čas od času nenašlo uplatnění právě ve chvílích jako byla takhle, kdy potřeboval Doyleovi půjčit něco na sebe. A Doyle, ruku na srdce, v tom vypadal nádherně.
„Měl bych ti převázat…,“ začal Doyle a opřel se o futra dveří.
„Chytej,“ hodil mu Bodie oblečení, a pak se zvysoka posadil na postel. Bolelo to, jenže když má člověk nohu v sádře od chodidla po koule, tak si prostě normálně nesedne. Padl na záda na postel, rozepnul si poklopec a snažil se píďalkovitými pohyby nějak z navlhlých kalhot vysoukat.
Doyle ho zaujatě pozoroval. Nijak nabídkami pomoci tentokrát nehýřil. Ono ostatně bylo docela nač se dívat.
„To mi jako nepomůžeš nebo co?“ zvedl Bodie celý rozesmátý hlavu a jeho modré oči se rošťácky třpytily.
Doyle se zašklebil. Odložil suché šaty a několika kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od postele a od Bodieho.
„Hej, utrhneš mi nohu!“ vyjekl Bodie a dostal další záchvat smíchu.
„Tak sebou tak nešij,“ napomenul ho Doyle a přemýšlel, jestli rychlé střídání bezdůvodné euforie s depresemi nemůže být dalším z příznaků nastupujícího traumatu.
„Pitomá sádra,“ postěžoval si Bodie, zatímco se Doyle snažil přetáhnout přes ni jeho kalhoty. „To mi vysvětli, proč kvůli kolenu musí mít člověk v sádře celou nohu.“
Doyle zavrávoral, jak všechno nečekaně povolilo. Jakmile se dostal přes kritické nejširší místo, šlo všechno už hladce.
„A jak by sis představoval, že by to udělali?“ zeptal se Doyle a kývl hlavou Bodieho směrem. „Tu košili taky. Dám to uschnout.“
Bodie si vleže sundal košili a Doyle odešel vedle do obýváku, aby se taky převlékl a rozprostřel jejich věci na topení. Našel čisté obvazy, ale v ložnici bylo podezřelé ticho. Když tam nakouknul, Bodie spal rozvalený na posteli. Rukama objímal polštář a spokojeně do něj slintal. Doyle přes něj přehodil deku a po chvilkovém zaváhání vsunul ruce pod přikrývku a jemně z Bodieho stáhl spodní prádlo. Ruce se mu přitom úplně zpotily, ale dělal to přece jen proto, že Bodie ho měl na sobě vlastně už od včerejška. A taky ho měl navhlké, jak zmokli. Nicméně když za sebou zavíral dveře ložnice, cítil se trochu provinile.

Doyle umýval nádobí od večeře a usmíval se. Den se navzdory ránu vydařil. Bodie si u oběda vymohl dokonce přídavek. Padalo to do něj jako do sudu, až by jednomu mohlo být líto vynaloženého úsilí, protože se zdálo, že si Bodie jídlo vůbec nemůže vychutnat. Doyleovi to líto nebylo, naopak měl z téhle zdravé chuti k jídlu radost. Dokonce mu dovolil jako zákusek štědrou porci jahodové zmrzliny. Pozorovat Bodieho, jak olizuje lžičku, v něm vzbuzovalo ledasjaké fantazie.
Odpoledne spolu hráli karty a koukali na kriket. Bodie na něm žebral pivo, ale nic nedostal, vždyť bral asi tři druhy antibiotik. Doyle pečlivě dohlížel na to, že je, kromě dalších prášků, pravidelně užívá. Když se zeptal, co močák, Bodie našpulil pusu jako trucovité dítě, ale trošku vyhýbavě přiznal, že to ještě pořád není ono. Víc z něj Doyle ani nepáčil. Bodie si pak na hodinku šel zdřímnout, takže měl klid na vaření. Ještě před tím však Doyle neodbytně trval na tom, že je potřeba vyměnit obvazy. Přišel si podivně nepohodlně, když seděl vedle Bodieho na posteli a postupně odkrýval jeho popálený bok a Bodie se na něj upřeně díval. Rána tvaru žehličky ho přiměla stisknout rty, ale zápěstí na tom nebyla o moc lépe. Doyle se snažil příliš nemyslet na to, co za hrůzu, za bolest musel Bodie prožívat, když se zmítal tak, že se mu pouta zaryla takhle hluboko do masa. Zůstanou mu jizvy na boku i na rukou. A ta, která za to všechno byla zodpovědná, upláchla.
Večeři Bodie sežral jako kyselina a pak usnul uprostřed celovečerního filmu, takže ho Doyle musel nakonec vzbudit a říct mu, ať jde spát. Nejdřív mu chtěl pomoct, ale přece jen se udržel a nechal Bodieho tentokrát jít samotného. Protože si navlékl akorát župan, pod nímž nic neměl, nepotřeboval s ničím pomoct. Ještě pořád mu to s berlemi nešlo, ale skutečně rychle si zvykal.
Doyle věděl, že brzy bude Bodie prakticky soběstačný. Až nebude potřebovat pomáhat do schodů a podobně, bude mnohem těžší zdůvodnit svoji neustálou přítomnost. Po pravdě byl rád, že zatím nepadla některá z těch otázek, kterých se děsil. Jako třeba co se stalo s tou bandou nebo proč ho šéf CI5 nechává dělat chůvu agentovi na nemocenské.
Doyle zavřel vodu a utřel si ruce do utěrky. Řekne Bodiemu, že dal výpověď, hned, jak mu vyjeví svůj zájem o něj. Bude se to snáz vysvětlovat. Prošel bytem a potichu pootevřel dveře ložnice, aby Bodieho zkontroloval. Úzký pruh světla, který dveře propustily, dopadl na Bodieho tvář. Nebyla tak uvolněná jako obvykle. Obočí bylo stažené nad kořen nosu, čelo nakrčené. Doyleovi neuniklo, jak Bodie nepatrně trhl hlavou.
Samozřejmě že to vůbec nemusela být noční můra. Mohl to být docela obyčejný sen. Přesto Doyle tiše došel k posteli, přidřepl si vedle ní a po chvíli zaváhání pohladil Bodieho lehounce po tváři.
„Šššš, no tak,“ zašeptal. „Potřebuješ oholit,“ dodal ještě tišeji pobaveně.
Bodie si ze spánku povzdechl a uvolnil se. Ať už se mu zdálo cokoli, bylo to pryč, a Doyle stejně neslyšně jako přišel, vyklouzl z pokoje. Jako minulý večer si i tentokrát ustlal na pohovce. Než se ale uložil ke spánku, šel se ještě jednou na Bodieho podívat. Tentokrát ho našel spícího jako andílek.

*****

Doyle se převaloval na pohovce sem a tam a nemohl najít žádnou polohu, v níž by usnul. Jednou, dvakrát se na kanapi přespat dalo, po čase se to už stávalo nesnesitelným. Převrátil se na záda a zadíval se do tmy. Klidně by mohl jet domů, vyspat se pořádně ve svojí posteli. Zaonanovat si pěkně, protože tady se neodvážil na víc než rychlou úlevu ve sprše. Mít Bodieho často jen v županu neustále kolem sebe sotva mohlo nechat člověka chladným. Prostě se nedalo nepřemýšlet o tom, jaké by to s Bodiem bylo, když ho měl neustále na očích.
Ano, mohl by jet domů. Bodie ho už prakticky nepotřeboval. Sílil každým dnem. Neunavil se teď tak rychle a tak snadno, i když po obědě si stále chodil na hodinu, dvě lehnout. Doyle to připisoval spíš vlivu prášků proti bolesti, které chtěl Bodie už zítra… vlastně dneska vysadit. Zdravá chuť k jídlu Bodieho neopouštěla, takže začal přibírat. Pod kůží se mu žebra nerýsovala tolik jako před týdnem. Byl stále živější a aktivnější, v podstatě byl soběstačný. Doyle si skoro vyčítal, že mu koupil džíny se širokými nohavicemi. Bodie sice chvíli frfňal, že džíny nosit nechce, ale když je Doyle rozstřihl a Bodie zjistil, že se s trochou snahy zvládne obléknout a svléknout sám, rychle změnil názor.
Doyle se pousmál. Samozřejmě že mohl koupit něco jiného než džíny, ale proč nevyužít záminku k tomu, aby taky jednou přiměl Bodieho si je vzít na sebe. Moc mu to slušelo, ostatně jako všechno.
A za celou tu zatracenou dobu nebyl schopný Bodiemu říct, že u CI5 skončil a že o něj má zájem. Proč by nemohli odejít oba? Najít si spolu nějaký byt a tak. Ani to sakra nenaznačil. Naopak Bodie se dnes u oběda dostal nepříjemně blízko k jedné z otázek, na které Doyle nechtěl odpovídat, když se zeptal, jak se mají kluci, a co že se ani podívat nepřišli. Doyle to pohotově zamluvil, nicméně v tu chvíli by se v něm krve nedořezali.
Převrátil se na bok a ruku si dal pod hlavu. A taky tu bylo Bodieho trauma ze znásilnění, respektive jeho neexistence. Kromě toho jednoho rána nezaznamenal Doyle žádný náznak, že by Bodie nebyl ve své kůži. Těžko říct, jestli to bylo dobré nebo špatné znamení. Mohl by se Bodie se vším vyrovnat sám?
Doyle se posadil a přejel si rukama přes obličej. Možná mu to měl říct hned na začátku na rovinu. Teď mu přišlo, že se do toho stále víc a víc zaplétá. Co odpoví, až se Bodie začne zajímat, jak to, že nechodí do práce? Každý další den to všechno jen zhoršuje. Prostě mu zítra ráno všechno na rovinu řekne.
Vstal a šel si udělat čaj, protože mu bylo jasné, že už stejně neusne. Natočil do konvice vodu a postavil ji na sporák. Zaslechl to, když hledal sirky, a bez váhání se rozběhl do ložnice.
Bodie se křečovitě zmítal na lůžku, jak mu to jen váha sádry dovolovala. Na těle se mu perlil ledový pot a naléhavým, zoufalým hlasem plným hrůzy neustále dokonala křičel: „Ne! Ne! Už ne! Prosím! Prosím, už dost! Ne! Ne!“
Po tvářích mu tekly slzy a vpíjely se do polštáře. Jeho tělo se vypnulo do oblouku.
„Bodie!“ vykřikl Doyle a vrhnul se k posteli. Zuřivě s ním zatřásl.
Bodie prudce otevřel oči a chvíli je jen bez mrknutí, široce rozevřené třeštil před sebe. Lapal po dechu a jen pomalu se vzpamatovával ze sevření té strašlivé noční můry.
„Bodie,“ vydechl Doyle úlevně a pohladil ho po tváři.
Bodie křečovitě sevřel jeho ruku s takovou silou, až to zabolelo. Doyle mu musel pomoct posadit se. Bodie vypadal pořád mimo, jako by ho noční můra stále měla ve své moci. Nebylo až tak překvapivé, že nechtěl jeho ruku pustit, ani že se mu, jakmile se posadil, vrhl kolem krku.
Doyle ho objal. Třál se, jako by měl zimnici, a jeho sevření bylo tak pevné, jako by ho drželo při životě.
„Byl to jen sen, Bodie,“ zašeptal Doyle s tváří přitisknutou do Bodieho vlasů. „Jen to pryč, už je to pryč,“ konejšil ho. „Zvládl jsi to, vyhrál jsi. Už nad tebou nemají moc.“
Bodie brečel, věděl to, cítil to a byl to zvláštní pocit. Nikdy dřív Bodieho brečet neviděl. Vlastně by asi i uvěřil, že Bodie brečet ani neumí. Drsný voják, tvrdý žoldák, příslušník speciálních jednotek. Ne, nebylo by tak těžké uvěřit, že nikdy nebrečí. Kdyby Bodieho neznal.
„Ššššš,“ hladil ho po zádech. „Byl to jen sen, jen sen.“
Neměl ponětí, jak dlouho tam s Bodiem seděl, než odezněla hrůza a šok, než se přestal třást a než pomaloučku povolil svůj křečovitý stisk, jímž se ho držel, jako by byl pevný bod vesmíru.
Doyle ani nepomyslel na to, že by se ho pokusil přimět lehnout si. Ne po takové noční můře. Beze slova mu podal župan a pomohl mu vstát. Berle nechali ležet na zemi, kam je Bodie shodil. Doyle mu poskytl potřebnou oporu a odvedl ho do kuchyně ke stolu. Udělal jim oběma horké kakao. Nemluvili, nebylo potřeba.
Doyle se posadil se svým hrnkem vedle Bodieho, nikoli naproti němu. Bodie se na židli choulil, viditelně stále otřesený, a jakmile Doyle položil ruku na stůl, Bodie ji našel a pevně sevřel. Ne už s takovou silou, přesto stále zjevně potřeboval cítit něčí oporu.
Doyle se na Bodieho díval, zatímco Bodie upřeně zíral někam do stolu. Pohled mu zůstával skelný a nepřítomný. Doyle nechtěl, aby byl chycený myšlenkami v minulosti, a tak měkce zašeptal: „Wille?“
Bodie sebou trhl a jaksi zmateně na Doylea pohlédl, jak ho jeho vlastní jméno vrátilo zpátky do přítomnosti.
„Nemysli na to,“ řekl Doyle tiše. „Já vím… ne, ne, nevím, jaké to musí být, ale… prosím, Bodie, nevracej se k tomu, nemysli na to. Přežil jsi, vyhrál jsi, dokázal jsi to, ale nevracej se k tomu.“
Bodie si olízl rty a rozhlédl se po místnosti. Měl pocit, jako by se teprve teď z té noční můry probudil. Pohlédl na jejich spojené ruce. Nikdy dřív se takhle za ruku nedrželi. Bylo to zvláštní, podivně intimní. A teprve pak si uvědomil, že Doyle by tu přece vůbec neměl být. Chtěl se na to zeptat, ale nějak se mu ta slova vzpříčila v hrdle. Tak jen na Doylea hleděl a snažil se uspořádat si myšlenky. Pořád cítil za krkem zbytky noční můry, které by spláchla jen horká sprcha, ale jinak to bylo dobré. Dokonce se na Doylea nepatrně pousmál. Jeho přítomnost byla – vítaná, milá, nějak pro to nedokázal najít to správné slovo. Přesto mu přišlo, že by něco říct měl, jenže slov se prostě jaksi nedostávalo. A tak jen hladil Doylea po ruce, a Doyle neuhnul, ani nic nenamítal. A takhle mlčky popíjeli kakao. Třeba se mu i tohle jen zdálo, a v tom případě se už nikdy nechtěl probudit.
„Dobrý?“ prolomil Doyle ticho, když viděl, že Bodie se už v podstatě vzpamatoval.
Bodie se usmál. Nebylo tu nic k smíchu, ale přesto se usmíval. Doyle tu byl s ním, kvůli němu. To prostě muselo něco znamenat. Bylo to zvláštní. Nikdy dřív o Doyleovi v tomhle směru nepřemýšlel, protože Doyle nevypadal, že by tenhle druh náklonnosti mohl kdy opětovat.
„Nikdy mi nebylo líp,“ řekl a navzdory absurditě toho prohlášení to byla teď v tuhle chvíli tady a s Doylem pravda. Když tak nad tím přemýšlel, nikdy mu vlastně nebylo s nikým tak dobře jako s Doylem.
Přepadla ho taková zvláštní melancholie, když se na Doylea díval a myslel na všechno, co spolu už zažili. Doyle se za tu dobu, co spolu dělali a přátelili se, stal nedílnou součástí jeho života. Nedokázal si představit, že by někdy přišla doba, kdy by nebyli spolu.
Byla tohle láska?
Několikrát už věřil, že je zamilovaný, a pokaždé se ukázalo, že to zdaleka nebylo tak žhavé, jak si myslel. Většinou ta ‚zamilovanost‘ rychle vyprchala. Ale s Doylem, s Rayem, to bylo jiné. Nezáleželo mu na něm o nic méně než před lety, kdy z nich Cow udělal tým, spíš naopak. Znamenalo to tedy, že se do Doylea zamiloval? Nikdy nepopíral, že ho muži přitahují, a ano, Doyle přitažlivý muž bezesporu byl.
Ale láska?
Bodie si prohrábl vlasy. A co když se mýlil? Doyle nikdy nedal najevo, že by měl sexuální zájem o muže. Proto ho taky ani nenapadlo o Doyleovi uvažovat jinak než jako o nejlepším příteli. Až do teď. Jistě, laškovali spolu, ale to nemuselo nic znamenat. Dokonce i to, že tu Doyle přinejmenším jednou zůstal přes noc, nemuselo nic znamenat. Ani to, že se teď drží za ruce.
Jisté pochybnosti přetrvávaly. Měl ostatně hodně co ztratit.
Jenže myšlenka intimního vztahu s Doylem se už uhnízdila. Nemohl nemyslet na to, jaké by to bylo milovat se s Doylem, a ty představy byly velice vzrušující. Neměl chlapa už od… proti své vůli se otřásl. Bylo to, jako by mu po zádech přeběhlo mrazení a zchladilo jeho vzrušení. Přece jen to bylo citlivé místo a nějaký čas ještě bude.
Doyle odnesl prázdné hrnky.
„Do postele?“ zeptal se měkce.
Bodie nebyl ani trochu ospalý, ale přesto přikývl. Opřel se o stůl a zvedl se ze židle. Doyleova ruka se mu okamžitě obtočila kolem pasu a Bodie se ho zachytil kolem krku. Pomalu, beze spěchu došli bok po boku do ložnice, kde Doyle pomohl Bodiemu sednout si na postel a měl se k odchodu. Bodie ho chytil za paži.
„Ta postel je dost velká pro nás pro oba,“ kývl přes rameno směrem k volné půlce postele.
Doyle polknul a napadlo ho, jestli není zvláštní, jak člověk odmítá přesně to, po čem touží, jakmile se mu to naskytne, protože začal vrtět hlavou ještě dřív, než Bodie vůbec větu dořekl. Prostě mu nepřišlo vhodné místo ani čas. Kdo ví, co vedlo Bodieho k téhle nabídce. Vždyť se proboha před chvílí probudil z noční můry.
„Rayi,“ povzdechl si Bodie. S Doylem byla občas práce. Všechno moc řešil. „Na tom gauči se nedá spát.“
S tím Doyle mohl jen těžko polemizovat. Přesto mu stále nepřišlo vhodné spát s Bodiem v jedné posteli. Vhodné a bezpečné – pro něj.
„Rayi?“ pokusil se ho Bodie pobídnout. Byl fakt, že měl za sebou dost mizernou noc, ale ještě jí zbývalo dost na to, aby se pokusil trochu vyspat. Tedy pokud Doyle hne zadkem a vleze si do té pitomé postele.
„Hele, Bodie,“ olízl si Doyle rty.
„Peřinu nekradu a nechrápu,“ nenechal ho Bodie pokračovat.
Doyle se musel pousmát.
„Takže?“ usmál se Bodie. „Nabízím ti celou jednu půlku svojí vlastní postele. Přidal bych i princeznu, ale…“
„Dobře, dobře!“ přerušil ho Doyle. Obešel postel a začal si rozepínat kalhoty. Ten gauč byl děsný, a když přespí vedle Bodieho na svojí půlce postele, tak to přece nikomu neublíží, ne?
Bodie se díval, jak si Doyle stáhl džíny, a po chvilkovém zaváhání si nakonec sundal i košili.
„Co je?“ otázal se Doyle. Bodieho upřený pohled ho uváděl do rozpaků. Nikdy dřív se na něj Bodie takhle nedíval, tak… lačně. Nadzvedl přikrývku a chtěl pod ni vklouznout.
„A slipy?“ uculil se Bodie a sám se o překot snažil dostat z županu.
„Bodie,“ hlesl Doyle slabě. Moc dobře věděl, že jeho odpor, k čemukoli, co měl Bodie za lubem, je vpodstatě jen symbolický. Už teď cítil mravenčení v koulích.
Bodie bojoval s látkovou příšerou, v kterou se župan během chvíle dokázal změnit. Doyle si nemohl pomoct a musel v sobě dusit smích. Nakonec si klekl na postel, natáhl se k němu a pomohl mu se vyprostit. Nejdřív jim jen cukaly koutky, než se oba začali smát.
Doyle se převalil na záda, sundal si slipy a zachumlal se do deky. Otočil se na bok čelem k Bodiemu, který se k němu legračními píďalkovitými pohyby přisunul blíž.
„Dobrou noc,“ zašeptal Doyle, ale oči nezavřel.
„Dobrou noc,“ usmál se Bodie, a taky nechal oči otevřené.
Chvíli tak na sebe koukali, než Bodie posunul ruku blíž k Doyleovi. Nejdřív jen o kousek, pak ještě blíž, až se nakonec konečky jejich prstů dotkly. Bodie pohladil Doylea po ruce – zpočátku jakoby mimochodem, zamyšleně, ale když Doyle nic nenamítal, nechal prsty putovat výš po paži. Poté se zase o kousek přisunul k Doyleovi. Sádra mu to nijak neulehčovala, ale kde je vůle, tam se způsob vždycky najde. Pohladil dlaní pevné svaly na Doyleově paži a s naprostou samozřejmostí sklouzl rukou na jeho bok. Doyle přivíral oči, rty měl lehce pootevřené a dýchal pusou. Bodie uměl poznat, když je někdo vzrušený, a Doyle byl, na to by vsadil svůj roční plat. Pro přesnost, oba byli.
Doyle se bál skoro i nadechnout, aby Bodie nepřestal.
Bodie pohladil Doylea po břiše. Chvíli si pohrával s jeho chlupy, prohraboval se jimi. Cítil, jak Doyle zadržuje dech v nervózním očekávání, kdykoli sjel prsty o trochu níž. Stejným očekáváním, které svíralo jeho slabiny, kdykoli se ocitl jen na dosah od Doyleova ptáka. Viděl Doylea nahého mockrát a Doyle jeho. Za těch osm let služby se nespočetkrát jeden před druhým převlékali, sprchovali. Neměli před sebou žádné tajemství. Nebylo tedy jen přirozené, aby překročili i tu poslední pomyslnou hranici? Tentokrát neuhnul, nestáhl se, ale nechal prsty pokračovat dolů až ucítil kořen Doyleova ptáka. Slyšel, jak se Doyle ostře nadechl a zadržel dech. Vnímal, jak mu zaškubalo ve slabinách. Byl překvapivě nervózní. Za svůj život měl už tolik žen a mužů, a přesto teď s Doylem byl nervózní jako by to bylo poprvé. A dost možná že bylo, protože všechny ty milostné avantýry před tím neznamenaly nic. Doyle znamenal všechno. Vždycky to tak bylo, jen si to neuvědomoval.
Bodie se natáhl k Doyleovi a s nepatrným zaváháním nakonec přitiskl rty na jeho. Doyle se neodtáhl, ani ho neodstrčil, naopak vyšel mu vstříc a z pouhého doteku se stal polibek. Bodiemu bušilo srdce tak hlasitě, že se divil, že to Doyle neslyší. Přísahal by, že ve chvíli, kdy se jejich rty oddělily a oni si pohlédli do očí, se svět celý zhoupl.
Doyle otevřel pusu, aby něco řekl, ale Bodie mu přiložil prst na rty. Nechtěl nic slyšet. Aspoň ne teď. Zítra bude na mluvení spousta času. Přestal nesměle prsty zkoumat Doyleovo péro a nyní ho bez nejmenších pochyb či nejistoty pevně sevřel v dlani. Doyle tiše zasténal a kousl se do spodního rtu, jako by se za ten zvuk styděl.
Bodie se usmál. Doyle byl v jeho dlani už napůl tvrdý, horký a dokázal si představit, že stejně nedočkavý jako on sám. Shodil z něj peřinu. Chtěl se dívat. Už jen ta představa, že se bude dívat, ho vzrušovala. Pomalu stáhl předkožku a sledoval, jak se obnažil hebký růžový žalud. Na jeho špičce se zatřpytila kapka čiré tekutiny. Rozetřel ji palcem po citlivé kůži a Doyle tlumeně vzdychl. Přetáhl kůžičku zpátky a po chvíli ji opět stáhl. Dělal to v líně pomalém tempu. Stačilo pár tahů a Doyle se pyšnil stoprocentní erekcí. Když ho v dlani pevně stiskl, cítil, jak v něm pulzuje krev. Odhadoval, že Doyle nemá péro o nic menší než on sám. To se mu líbilo.
Doyleovi unikl další vzdech. Bodieho horká dlaň na jeho ptákovi, její pevný stisk, jak klouzala po celé délce, z toho všeho se mu kroutily palce u nohou a škubalo mu ve slabinách. Ležet na boku bylo náhle nepohodlné, a tak se velice pomalu přetočil na záda. Neuniklo mu, jak se Bodie uculil. Posunul se a Doyle si uvědomoval, jak se jen pod lehkým tlakem Bodieho dlaně jeho stehna poslušně rozevírají, aby mu poskytla víc prostoru.
Bodie ze sebe shodil přikrývku a snažil se navzdory sádře najít nějakou polohu, v níž by mohl zapojit obě ruce. Sádra mu neskutečně překážela, brzdila ho a rozčilovala. Nakonec se musel smířit s tím, že se prostě o jednu ruku opírat potřebuje. Bylo to k vzteku, když se mu tady Doyle tak krásně nabízel. Váha jeho koulí v dlani byla příjemně vzrušující. Jemně je mačkal, trošku za ně tahal a hnětl je. Doyle se tak rozkošně kousal do spodního rtu, zakláněl hlavu a vzdychal.
Doyle pootočil hlavu a našel pohledem Bodieho ztopořené péro. Sevřel ho a zatahal za něj. Jak Bodie ignoroval vlastní potřebu, a jak byl vzrušený, bylo celé touhou zvlhlé, a když přetahoval předkožku sem a tam, tiše to mlaskalo.
Bodieho dech se zadrhl a na okamžik vypadl z rytmu, v němž Doylea honil.
Doyle nepotřeboval mnoho. Ostatně poslední týden žil ve stavu neustálého sexuálního napětí. Takže stačilo, aby Bodie změnil rytmus, trochu zrychlil a slastné vyrcholení se přes něj přelilo jako vodopád. Připadal si poněkud směšně jako vždy, když někomu dovolil, aby ho uspokojil ručně. Člověk si mohl stěží zachovat důstojnost a kontrolu, když se svíjel pod něčíma rukama, vydával všechny ty hloupé zvuky, a pak si pokropil břicho semenem. Jaksi rozpačitě sklouzl pohledem k Bodiemu a polknul.
Bodiemu se uličnicky třpytily oči a pomalu si olizoval potřísněné prsty. Dělal to velice provokativním způsobem a přitom ho upřeně sledoval. Stěží si Doyle dokázal představit něco víc vzrušujícího. Bodie ho naprosto záměrně dráždil. To si žádalo odplatu.
Rázně Bodieho povalil na záda. Pak si ale uvědomil, že by na to neměl jít takhle rychle s člověkem, jehož poslední zkušenost se sexem byla víc než nepříjemná. Začal se odtahovat. Pak se však znovu zarazil. Bodie by si to mohl vyložit jako odmítnutí. Klidně by si to mohl spojit s tím, co mu udělali, a že proto ho nechce. A hlavně kdyby Bodiemu cokoli z toho, co dělají, bylo nepříjemné, tak by to neinicioval. Jenže i když nechtěl Bodiemu nijak ublížit, nešlo opomenout fakt, že stále ještě nepřišly výsledky všech laboratorních testů. Některé pohlavně přenosné nemoci mají sakra dlouhou inkubační dobu.
„Máš kondom?“ zeptal se trochu přiškrceně.
Bodie nadzvedl hlavu.
„Slibuju, že pokud bych tě přivedl do jiného stavu, bez odkladu si tě vezmu,“ ušklíbl se.
Doyle si povzdechl. Tak nějak doufal, že to nebude muset říct nahlas.
„I tak bych radši kondom,“ odkašlal si. Cítil, jak vášeň rychle vyprchává, a to to tak slibně začalo. „Neber to nijak osobně,“ dodal rozpačitě. „Já se tě nechci nijak dotknout, ale…“
Bodie zavrěl oči hlava mu klesla zpátky na polštář. Došlo mu, co má Doyle na mysli, a žaludek se mu zhoupl jako na vodě.
„Bodie,“ vydechl Doyle smutně, protože si nemohl nevšimnout, jak během chvíle Bodieho erekce povadla. „Promiň.“
Bodie měl pocit, jako by se mu stáhlo hrdlo. Musel několikrát polknout a odkašlat si, než se mu podařilo vydat vůbec nějaký zvuk: „Měli kondom.“ Stěží poznával vlastní hlas.
„Co?“ ta otázka z Doylea vypadla dřív, než si uvědomil, jak nevhodná je.
„Měli kondom,“ zopakoval Bodie slabě.
Doyle úplně viděl, jak bojuje o kontrolu, a nejraději by se nakopal.
„Jsem čistej, jestli ti jde o tohle,“ pokračoval Bodie a snažil se ovládnout hlas, aby se mu netřásl. Byl si vědom, že je jen krůček od toho, aby se zlomil a propadl depresi. To nesměl připustit. Pomalu se nadechl – jednou, dvakrát. Přiliš to nepomáhalo. Soustředil se na každý nádech a výdech.
„Bodie,“ zašeptal Doyle a políbil ho – zuřivě, divoce, jako by to, co se stalo, mohl z Bodieho rtů slíbat pryč. „Promiň. Promiň mi to,“ šeptal a dál ho líbal. Pevně ho sevřel v náručí.
Bodie zavřel oči a pevně stiskl víčka. Měl stažený hrudník a pocit, že se nemůže nadechnout.
„Promiň,“ opakoval Doyle neustále dokola a líbal každičký centimetr Bodieho kůže. Posouval se přes trup až k jeho klínu. Nejdřív olízl ptáka plochou jazyka pěkně po celé délce od kořenu až po špičku. S rozkoší vdechoval nezaměnitelnou vůni mužského pohlaví. Otřel se tváří o ten nádherný penis a jazykem začal masírovat šourek. Snažil se nahradit bolestné myšlenky a vzpomínky slastným vzrušením. Chvíli to trvalo, než se Bodieho erekce obnovila ve své plné kráse, ale pak se mu dech tak krásně zadrhl a následovalo ještě krásnější zasténání. Doyle vsál do úst nejdřív jedno varle, cucal ho a lízal, jemně tahal za šourek, aby pak to samé provedl i s tím druhým. To už sebou Bodie šil jako by ležel v mraveništi a nestydatě, táhle a především dost hlasitě sténal. Rozhodně se v projevech rozkoše na rozdíl od Doylea nijak neomezoval.
Bodie slastně vzdychl a zabořil prsty do Doyleových vlasů. Pevně je sevřel v pěsti, ale nic víc neudělal, jen se všelijak kroutil.
„Víc!“ vyrazil ze sebe křečovitě. „Víc!“
Doyle se potutelně usmál. Naposledy olízl Bodiemu kulky a pak vzal do pusy jeho nedočkavého ptáka.
„Jo! Jo!“ vydechl Bodie a nebýt té blbé sádry, asi už by nadzvedával boky a cpal se Doyleovi do krku.
Doyle pojmul tolik z Bodieho péra, kolik jen dokázal, aby se vzápětí stáhl a jen mezi rty škádlil žalud. Když se o něj otřel zuby, Bodiemu naskočila husí kůže. Chvíli ho sál, pak ho nechal klouzat mezi rty dovnitř a ven. Bodie doslova kňučel blahem. Doylea napadlo, že takhle dlouho nejspíš ještě nikdy celibát nedržel.
„Nadržený, hm?“ zapředl se rty přitisknutými k žaludu Bodieho ptáka.
Bodie divoce přikývl. Dýchal mělce, přerývaně, jako by nemohl popadnout dech. V jeho tváři se odráželo vzrušení, nedočkavost a hlad po uspokojení. Doyle si přál vidět, jak se Bodie tváří, když vyvrcholí, takže se narovnal a začal ho honit v tempu, které mělo zcela neomylně Bodieho přivést k rychlé úlevě.
Bodie táhle zasténal, prohnul se v zádech a rukama sevřel prostěradlo pod sebou.
„Ra – Rayi,“ zafňukal a pak jeho hlas přešel do naléhavého sténání, které si nelze s ničím splést. Doyle úplně cítil, jak Bodiemu pták ztvrdl ještě o něco víc, napnul se a zaškubal sebou a několikrát mohutně vystříkl. Hladil ho, třel a laskal dokud zcela neochabl.
„Ježiši,“ byla první slova, které ze sebe Bodie vůbec dostal. Jeho sexuální život byl od příchodu do CI5 pravidelný, takže už zapomněl, jaké to je, když si to musíte příliš dlouho odpírat.
Doyle se zvedl z postele a došel do koupelny pro žínku. Otřel Bodiemu hrudník, břicho i rozkrok.
Bodie se nadzvedl, obtočil mu ruku kolem krku a stáhl ho níž, aby ho mohl krátce, ovšem o to vášnivěji políbit. Když padl zpátky na polštář, Doyle se narovnal a odnesl žínku do koupelny. Než se vrátil, Bodie už spal, na tváři roztomile dětsky nevinný spokojený úsměv. Doyle se ušklíbl. To už tak bývá, že orgasmus je lepší než sklenice teplého mlíka. Rozhodl se, že než si vleze k Bodiemu do postele a zkusí se ještě těch pár hodin, co zbývalo do rána, prospat, dá si sprchu.

Kapitola šestá

Doyle vyšel z budovy úřadu práce a zaclonil si oči před sluncem. Už úplně zapomněl, jaké bezútěšné místo úřady práce jsou. Zvláštní bylo, že jste tam zřídka kdy narazili na ty, u nichž byste předpokládali, že práci nemají. Na chodbách ho míjeli docela obyčejní lidé, jakých denně potkáváte na ulici stovky, se zachmuřenými utrápenými výrazy. Samozřejmě že nečekal, že by tady našel nějaký inzerát, jenž by ho zaujal. Ale byl to začátek dobrý jako každý jiný.
Jakmile si najde práci, řekne Bodiemu, že odešel z CI5 a navrhne mu, aby odešel taky. Stejně ho nevezmou zpátky, ne s tou nohou, jakkoli si Bodie myslí opak. Pořídí si spolu byt a budou pracovat na svém slibně se rozvíjejícím vztahu. Bodie si přece může najít jinou práci. Třeba by mohl zužitkovat svoji pilotní licenci a dělat instruktora. To by ho mohlo bavit. Ale nejdřív potřebuje práci on, aby mohli splácet hypotéku. Nebudou se přece stěhovat do nějakého kamrlíku. Když už byt, tak pořádný, světlý, se spoustou oken a žádné schody, které by zbytečně zatěžovaly Bodieho koleno.
„Seš tu brzy,“ ozvalo se odněkud z bytu ještě dřív, než zavřel dveře. Vyvolalo to na jeho tváři přesně ten šťastně zamilovaný úsměv, u nějž by nikdy nepřipustil, aby ho Bodie viděl.
„Tak já zase můžu jít,“ ukázal Doyle za sebe palcem, když se opřel o futra dveří do obýváku.
Bodie ležel na pohovce s jednou z jeho knížek, což znamenalo, že se tu dopoledne sám musel neskutečně nudit.
„Snad si nečteš?“ zašklebil se Doyle a dal svému hlasu patřičně nevěřícný podtón. „Je tam málo obrázků,“ dodal poťouchle.
Bodie našpulil pusu jako vždy, když přijímal tohle Doyleovo škádlení. Zaklapl knížku a zvedl se z pohovky.
„Náhodou je to pěkně pitomý,“ ušklíbl se a přehopkal ke křeslu, kde si nechal opřené berle.
„Bodie, co jsem ti říkal o těch berlích,“ napomenul ho Doyle podmračeně.
„Ale no tak, přece si na ten kousek nebudu brát berle jako nějaký invalida,“ usmál se Bodie.
Doyle si povzdechl. Na jednu stranu bylo skvělé, že Bodie byl už v takové kondici, aby zvládnul pár metrů bez berlí navzdory sádře. Nicméně se vždycky bál, že upadne a rozrazí si hlavu. A taky by neměl levou nohu jakkoli zatěžovat. Bodie se ovšem nad tím vždycky jen usmíval a nebral to moc vážně jako ostatně většinu věcí.
„Chytej,“ hodil Bodie Doyleovi knihu a chopil se svých berlí. „Vrahem je ten, kdo je hned na začátku podezřelý, a to se prostě nedělá.“
„Ty ses díval dozadu, kdo je vrah?“ potřásl Doyle hlavou.
Bodie se zazubil.
„Co bude k večeři?“ zeptal se.
Doyle si malinko teatrálně povzdechl.
„Zajímá tě taky něco jinýho než jídlo?“ utrousil, ovšem vykročil ke kuchyni.
Bodie se belhal za ním.
„No samozřejmě že mě zajímá i něco jiného,“ culil se Bodie.
„Já nemyslel sex,“ poznamenal Doyle, protože mu bylo jasné, na co Bodie myslí. Sex byl vpodstatě nedílnou součástí každého jejich dne, nebo aspoň každého druhého. Sex, intimnosti, doteky, s Bodiem se prostě nedalo spát v jedné posteli, aniž by to něčím takovým neskončilo. Ne že by si chtěl stěžovat. Zatím to však byly jen ruce, jazyky, ústa. Taková sádra dokáže přece jen poněkud zchladit vášeň dokonce i u Bodieho. Doyle si snad raději ani nepředstavoval, co se bude dít první noc poté, co Bodiemu sádru sundají. V kalendáři v kuchyni byl ten den zakroužkovaný tlustou červenou fixou.
„Ne?“ povytáhl Bodie obočí.
„Ne,“ ujistil ho Doyle a otevřel lednici.
Bodieho chmatavá ruka bleskově ukořistila plechovku piva. Doyle nic nenamítal. Antibiotika přestal brát už dávno. Přesto se pořád občas choval, jako by měl pivo zakázané. I teď, když si opřený zadkem o linku otvíral plechovku, se tak uličnicky vítězoslavně culil.
„Budou zase těstoviny,“ oznámil mírně kousavě. Tak nějak čekal, že si Bodie bude stěžovat a on mu bude moct něco odseknout. Tenhle týden vařil těstoviny už třikrát.
„Prima,“ usmál se Bodie široce.
Doyle potřásl hlavou. Bylo vskutku naivní čekat, že si Bodie bude stěžovat na jídlo.

„Oh, Kathrin… já… miluju tě!“
„Já tebe taky Henry!“
„Ježiši kriste,“ odfrkl si Doyle a hlasitě usrkl pivo.
Seděl na pohovce, která mu po několik nocí byla útočištěm. Bodie ležel vedle něj, opíral se o něj a přivlastnil si misku s brambůrkami.
„Šššš,“ šťouchl do něj Bodie, aniž by spustil pohled z obrazovky.
„Jak na něco takovýho můžeš koukat?“ zavrtěl Doyle hlavou.
„A pak kdo z nás je ten, který zavraždil romantiku,“ ušklíbl se Bodie.
„Vždyť je to film pro ženský, Bodie,“ namítl Doyle podrážděně. „A je to pitomý. Jen půlku filmu jim trvalo, než se konečně vyžvejkli a řekli si, že se milujou,“ mávl směrem k obrazovce. „A druhou půlku filmu budou řešit, jestli se spolu mají vyspat, aby pak na konci ten chlapík zjistil, že ona má rakovinu a za měsíc umře.“
„Tys to už viděl?“ otočil se na něj Bodie.
„Ne, ale všechny tyhle filmy jsou stejný,“ ušklíbl se Doyle. „Stejně pitomý.“
„Jako ten tvůj Dallas?“ neodpustil si Bodie.
Doyle zachoval kamennou tvář, jakou by mu mohl závidět lecjaký profesionální hráč pokeru. Jenže na Bodieho tohle neplatilo.
„Ale no tak, jen se nedělej,“ smál se. „Já moc dobře vím, že na to koukáš,“ a hned legračním tónem dodal: „Bobby, ach Bobby, drahoušku.“
Doyle se neudržel a cukly mu koutky.
„Možná jsem sem tam na nějaký díl koukal,“ připustil neochotně.
„Sem tam?“ zašklebil se Bodie. „Když postřelili toho hlavního padoucha, seděli jste ty, Anson a Ruth v kuchyňce přilepení k obrazovce.“
„J.R. nebyl žádný padouch,“ namítl Doyle. „Ten seriál byl prostě o rodině naftových magnátů, nebyl tam žádný hlavní padouch jako v těch tvých filmech s Clintem Eastwoodem.“
„No počkej!“ nadzvedl se Bodie na loktu. „Dallas přece nemůžeš srovnávat s Clintem Eastwoodem.“
„To je fakt,“ přikývl Doyle. „Dallas měl aspoň nějaký děj.“
„Tss,“ odfrkl si Bodie a až přehnaně se začal zajímat o dění na obrazovce.
Doyleovi neuniklo, jak si misku s brambůrkami přitáhl víc k sobě a dál od něj. Když se Bodie urazil, byl jako malé děcko.
Film se vyvíjel přesně, jak Doyle očekával. Když se dostalo na milostnou scénu, byl už prakticky konec. Zbývalo už jen to směšné klišé se smrtelnou nemocí. Bodie mezitím stihl vypít svoje pivo, Doyleovo pivo, které si Doyle, nic zlého netuše, odložil v Bodieho dosahu, a sníst celý pytlík brambůrků.
Milostná scéna byla na tak pitomý film překvapivě, řekněme inspirativní. Odhalila nečekaně dost, ale zároveň tak málo, aby vyprovokovala představivost.
Doyle vlastně dokázal pochopil, co Bodie na tom filmu vidí. Nebylo to s nimi tak trochu podobné? Osm let spolu pracovali, přátelili se, budovali vztah a za celou tu dobu si nedokázali říct…, ačkoli oni si to vlastně neřekli pořád. Neřekl Bodiemu, že ho miluje. A Bodie, i když zjevně ty city opětoval, nebo tak aspoň působil, se taky nevyjádřil. Nemluvili o tom, co mezi sebou teď mají. Třeba prostě jen bylo brzo. Na druhou stranu už měl Doyle v koupelně svůj holicí strojek i kartáček na zuby a ve skříni v ložnici oblečení. V podstatě spolu bydleli. Poněkud hektický začátek vztahu, jemuž doba stále ještě příliš není nakloněná, pomyslel si Doyle. To byl dobrý důvod nehýřit nějakými sliby a závazky.
Doyle sklouzl pohledem k Bodiemu, protože mu přišel nějak dlouho potichu. Obvykle vydržel být uražený tak pět minut, když se hodně snažil. Jediným zdrojem světla byla obrazovka, ale tu ruku, jako by náhodou položenou v klíně, prsty hladící, laskající, to se přehlédnout nedalo. Zřejmě nebyl jediný, koho milostná scéna v televizi inspirovala. Nejspíš se takhle po tmě cítil Bodie dostatečně skrytý, a nebo to byla provokace, začátek jednoho z těch nedočkavých osahávání, hlazení, lízání a cucání, jež se stalo náplní jejich nocí.
Doyle nedal nijak najevo, že si všiml. Byl totiž zvědavý, jestli Bodie bude pokračovat, zda se odváží víc. Chtěl se dívat. Možná by mohl Bodieho přesvědčit, aby před ním masturboval. Samozřejmě ne hned, časem, třeba až mu sundají tu sádru.
Bodie pomalu posunul ruku výš a konečky prstů zajel za lem županu. Doyle zadržel dech. Moc dobře věděl, že Bodie je pod ním nahý. Odolal pokušení poposednout si. I nejprostší pohyb, zvuk by mohl Bodieho vyrušit, a to nechtěl.
Milostná scéna zatím dospěla vrcholu a film zase sklouzl do svého pitomého podprůměru. Bodieho ruka se však nestáhla. Vklouzla pod župan.
Doyle si olízl rty a jeho vlastní ruka si našla cestu do slabin. Už se ani nesnažil předstírat, že se nedívá. Bylo jasně patrné, jak se Bodie pod županem hladí. Přece si nemohl myslet, že si toho nevšimne, pomyslel si Doyle, a rozhodně vstal. Bodie zvedl hlavu a tázavě povytáhl obočí, protože se teď neměl o co opírat. Doyle mu vrazil pod záda dva polštářky. Pak vklínil levé koleno mezi Bodieho a pohovku tak, že měl Bodie Doyleův rozkrok přímo před obličejem, což vyvolalo na jeho tváři pobavený úsměv a vystrčil laškovně špičku jazyka.
Doyle si rozepnul poklopec a vytáhl svého zatím ještě ochablého ptáka. Bodie si olízl chtivě rty a i ve tmě pokoje bylo vidět, jak se mu vzrušeně lesknou oči. Sevřel rukama Doyleův zadek a přiměl ho posunout se ještě o kousek blíž, aby si mohl strčit Doyleovo péro do pusy. Převaloval ten měkký, poddajný orgán na jazyku a vychutnával si ten pocit, když v jeho puse rychle nabýval na velikosti a tvrdosti.
Doyle vzdychl a stáhl si kalhoty o kus níž. Bodie ihned volnou rukou našel jeho šourek a začal ho třít a lehce za něj tahat.
„Tvoje ruce,“ zasténal Doyle. „A ta tvoje pusa,“ vydechl slastně.
„Hm,“ zabručel Bodie a uculil se. Ten zvuk projel Doyleovi podél páteře jako mrazení.
„Pěkně mi ho vykuř,“ sykl Doyle a zabořil prsty do Bodieho vlasů, přitom lehce přirážel do jeho pusy. „To je ono, oh ano!“
Bodie si jednou rukou přidržoval Doyleovo péro a používal ji jako prodloužení svých úst, kdežto druhou si masíroval vlastní erekci nestydatě trčící ze záhybů županu. Příjemně ho překvapilo, že taky jednou nemusel iniciovat milostné hrátky. Do teď to všechno bylo na něm, on musel udělat první krok, než se Doyle k něčemu rozhoupal. O to víc se teď snažil. Vzrušovalo ho mít v puse Doyleova nádherného ptáka. A co teprve mít ho v prdeli. Ta myšlenka mu bleskla hlavou zcela nečekaně a jen ještě víc rozbouřila neklidnou krev ostře tepající v jeho tvrdém péru. Proč vlastně ne? Pokud by měl být sám k sobě upřímný, tohle bylo to, o čem podvědomě snil od první chvíle, co Doylea potkal. Jen si nikdy nedovolil o tom přemýšlet. Jenže teď to všechno mohl mít.
„Rayi,“ zašeptal, když se odtáhl natolik, aby mohl promluvit. Doyleův pták se mu otíral hebkým žaludem vlhkým od jeho slin o rty.
Doyle se vědoucně usmál. Kleknul si vedle pohovky a rozhalil mu župan. Bodie se ostře nadechl, když ho obklopilo mokré teplo Doyleových úst. Zaklonil hlavu, zavřel oči a nijak se nebránil těm nedůstojným projevům rozkoše, které z něj Doyleův jazyk a rty mámily. Strašně si přál, aby mohl roztáhnout nohy, aby mu Doyle mohl pěkně vylízat díru a pak ho ošukat do naprostého slastného vyčerpání. Pitomá sádra! Musí přece existovat způsob, jak to provést.
„Šukej mě, Rayi,“ vydechl vzrušeně. Když se to řeklo nahlas, znělo to tak obscénně, vulgárně. Líbilo se mu to. „Ošukej mě,“ zopakoval to.
Doyle zvedl hlavu a nevěřícně se na Bodieho zadíval. Skutečně řekl to, co slyšel?
„Bodie,“ olízl si rty. Nemohl popřít, že přesně v tohle doufal.
„Rayi!“ přerušil ho Bodie nedočkavě. Proč musel Doyle všechno tak strašně komplikovat?
„Já jen¬… víš to jistě?“ zeptal se Doyle váhavě.
„Klidně ti to pak dám písemně,“ vydechl Bodie a podíval se na něj. „Nehodláš mě tu takhle nechat, že ne?“ uculil se a přejel si dlaní po péru.
Doyleovi cukly koutky.
„To by bylo nezdvořilé,“ zakřenil se Bodie.
Doyle pohladil Bodieho po břiše a nahradil jeho ruku svojí.
„Povolení pokračovat?“ pousmál se.
„Povolení uděleno,“ usmál se Bodie a spokojeně mhouřil oči.
„Máš nějaký…,“ Doyle se rozhlédl. „No víš, ne… lubrikant.“
„To je pro teplouše,“ zapředl Bodie a zavřel oči, aby si mohl Doyleovu péči lépe vychutnávat.
„Aha,“ ušklíbl se Doyle a poznámku o tom, že Bodiemu zřejmě nestačilo, že měl už jednou natržený zadek, raději spolknul. Místo toho se zvedl z pohovky.
„Kam jdeš?“ nadzvednul se Bodie na loktech.
„Najít něco místo lubrikantu,“ opáčil Doyle. Přemýšlel o kuchyňském oleji.
„Takže si to mám udělat sám?“ ten Bodieho uličnický laškovný tón ho přiměl otočit se. „Nemáme okurku?“ uculil se Bodie rošťácky. Olízl si prst, opřel si zdravou nohu o opěradlo pohovky a přejel si několikrát po svraštělé dírce. S tlumeným zavzdycháním si do zadku strčil prst.
„Necháš toho,“ řekl Doyle, hlas zastřený vzrušením. Tohle představení, které tu Bodie předváděl, mu bouřilo krev v žilách.
„A když ne?“ vystrčil Bodie špičku jazyka.
„Dostaneš na zadek!“ upozornil ho Doyle.
„Sliby chyby,“ ušklíbl se Bodie a šukal se prstem. Bylo to zatraceně dobré.
Doyle se několika kroky vrátil k Bodiemu, odstrčil jeho ruku a sám polaskal prsty Bodieho anál.
„Hm,“ zapředl Bodie spokojeně. „Pokračuj.“
Doylův prst vklouzl do Bodieho těla hladce a bez odporu.
„Jo,“ vydechl Bodie a snažil se dát nohu výš, aby poskytl Doyleovi maximum prostoru.
Doyle byl tak vzrušený, že měl strach, aby se nepřestal ovládat a nevrhl se na něj. Hlavně pomalu, opakoval si, pěkně pomalu. Ohnul prst a Bodie zasténal. Trochu ho vytáhl a zase vrátil zpátky, nejdřív pomalu, postupně rychleji.
„Šukej mě, Rayi,“ zašeptal Bodie v extázi. „Chci tě v sobě, no tak… ssss… nenech se prosit.“
Doyle přidal k prvnímu prstu druhý a Bodie v protest zasténal. Prsty nebyly to, co by mohlo ukojit jeho chtíč. Doyle mu ovšem odmítal vyhovět, protože byl neoblomně přesvědčený, že musí Bodieho nejdřív na svůj vpád důkladně připravit, a když odmítl lubrikant, chtělo to o to víc času.
„Tohle odporuje ženevské konvenci!“ zasténal Bodie.
„Kdybys nekecal,“ zasmál se Doyle.
„Rayi… prosím… ježiši…prosím… to už… stačí…,“ vyrážel ze sebe Bodie.
Doyle usoudil, že by to opravdu mohlo stačit. Vytáhl prsty a otočil Bodieho na levý bok, jeho pravou nohu si opřel o rameno a přitiskl touhou zvlhlý žalud svého ptáka k té nedočkavé díře.
Bodie hlasitě zasténal, když do něj pomalu pronikal.

Pálilo to, jako by měl průjem. Všechny svaly se jako na povel stáhly v křeči a k nepříjemnému pálení se přidala po chvíli i ostrá bolest, jako by se tam dole něco natrhlo.

Bodie zalapal po dechu a Doyle ucítil, jak se jeho svaly křečovitě stáhly. Strnul nehybně na místě a v duchu tiše klel. Proč jen musel mít vždycky pravdu? Proč si Bodie nikdy nedal říct? Nedal si poradit, domluvit. On si prostě musel vždycky nabít hubu, aby pak uznal, že se zmýlil a nechal si poradit a pomoct.
„Necháme toho,“ zašeptal Doyle.
Bodie nesouhlasně potřásl hlavou. Opíral se o levou ruku a druhou hladil Doylea po hrudi. Dýchal zhluboka. Oči měl pevně zavřené.
„Bodie?“
„Dobrý,“ nadechl se Bodie ostře. „Je to dobrý.“
„Ne, není,“ namítl Doyle.
Bodie otevřel oči a upřel je na Doylea.
„Chci tě,“ zašeptal. „No tak, Rayi,“ vzdychl a opět zavřel oči. „Ještě je tě pořádný kus venku, a já ho chci.“
Doyle nepatrně zavrtěl hlavou. Bodie uměl být tak umíněný. Rozumné by bylo přestat, stáhnout se a odložit to. Jenže kdo dokáže dělat rozumná rozhodnutí, když má ptáka v něčím zadku?
Bodie zasténal, když se Doyle trochu stáhnul a vrátil se. Několikrát to zopakoval, přičemž se neopomněl věnovat jeho péru, dokud se Bodie zase neuvolnil.
„Áno,“ vzdychl Bodie, jakmile ucítil, že je v něm Doyle celý. Sevřel ho v sobě.
Doyle se kousl do spodního rtu a chvíli jen setrvával bez hnutí. Bylo to nepopsatelné. Bodieho tělo bylo těsné a horké a svíralo ho tak pevně. Cítil, jak se svaly kolem jeho ptáka stahují.
„Líbí se ti to?“ otázal se a jemně přirazil.
Bodie místo odpovědi zasténal.
„Líbí?“ pousmál se Doyle.
„Hmm,“ zapředl Bodie a Doyle ho odměnil dalším přírazem, který vyslal jiskřičky do celého jeho těla. Vnímal, jak se v něm Doyle pohybuje, zpočátku zvolna, ale se stále rostoucí naléhavostí, dravostí. Ten tlak a tření – už skoro zapomněl, jak skvělé to může být.
Pohovka pod nimi trochu vrzala a jakýsi program běžící v televizi se mísil s jejich funěním, vzdycháním, hekáním, s mlaskavými zvuky, které k sexu prostě patří.
Bodie si třel naběhlý žalud ptáka a ve slabinách mu cukalo, jak se příjemný tlak stupňoval až do nesnesitelnosti, takže měl jako vždy jisté nutkání přestat. Samozřejmě to neudělal, protože už od puberty věděl, že ta svíravá nesnesitelnost postupně vyvrcholí ve slastné uvolnění. Už ho cítil. Doyleovy krátké rychlé přírazy je oba posouvaly k orgasmu. Doyle tam byl první. S hlasitým vzdycháním a sténáním se k němu přitiskl, Bodie zachytil, jak Doyleovi pták naběhl a ztuhl o trošku víc a představoval si, jak ejakuluje hluboko v jeho zadku. Zrychlil pohyby po vlastním péru a úleva se dostavila. Koule se mu stáhly a on potřísnil pohovku i koberec několika výstřiky. Bylo to, jako by dostal facku. Očekávaná extáze nepřišla, a nebo nebyla tak extatická, jak měla být. Zamrkal, snažil se popadnout dech a pochopit, co se stalo. Vůbec si neuvědomoval, že se k němu Doyle tiskne a líbá ho.
„Bodie?“ zašeptal Doyle, jemuž neuniklo, že je nějaký zaražený. Měli s tím počkat. Proč Bodie musel na všechno tak strašně spěchat? „V pořádku?“ zeptal se měkce. Vyjádřit znásilněným podporu je důležité, psalo se přece v příručce. Už jen proto nemohl Bodiemu ten sex odepřít, i kdyby mu ho odepřít chtěl. Ano, v tom to bylo. Nechtěl to o nic méně než Bodie, takže do toho vletěli ve špatný čas a za špatných okolností. A když už, tak měli rozhodně použít něco jako lubrikant.
Bodie se pomalu vzpamatovával z toho nemilého překvapení. Zhluboka se nadechl. Možná měl Doyle přece jen pravdu a neměl na to spěchat. Takhle brzo po tom všem… asi se nemohl divit, že to bylo tak… zdráhal se spojit sex se slovem neuspokojivé.
„Bylo to skvělý,“ usmál se Bodie na Doylea. Technicky vzato to byla pravda. Líbilo se mu to, ačkoli líbilo by se mu to mnohem víc, kdyby se ten závěr tak nepokazil. I když pokazil, udělal se, ne? Jenže… „Dal bych si sprchu.“
„Se sádrou těžko,“ utrousil Doyle a zvedl se z pohovky. „Ale pořád můžu přinést ten lavór a žínku,“ zašklebil se.
„Ty se toho prostě nevzdáš, co?“ potřásl Bodie hlavou.
„Měl bych?“ zašklebil se Doyle.
„Půjdu spát,“ řekl Bodie. Roztrpčení pořád přetrvávalo. Bylo hořké a špatně stravitelné. Něco takového se mu nikdy nestalo. V životě neslyšel o tom, že by se něco takového někomu stalo. Ačkoli si nebyl jistý, co vlastně přesně se mu stalo.
„Bodie, vážně jsi v pořádku?“ zamračil se Doyle.
„Ne, všechno mě bolí,“ opáčil Bodie a rád přijal Doyleovu pomoc se vstáváním. „Příště hlasuju pro postel.“
„Nejsem proti,“ souhlasil Doyle a v duchu si udělal poznámku, že musí koupit lubrikant. Bodie by to nikdy nepřiznal, ale určitě byl problém přesně v tomhle. Nejspíš ho teď, umíněnce paličatého, bolí zadek.

Bodie ležel na zádech s rukama za hlavou a upíral oči do tmy. Ticho rušilo jen Doyleovo chrápání. Nemohl spát. Pořád musel myslet na ten jejich dnešní sex. Jejich konečně první sex.
Takhle si ho nepředstavoval. Tiše si povzdechl a zavřel oči. Časem se to určitě zlepší.

*****

Doyle hleděl do poloprázdného půllitru. Rozhodně se tu neschovával před Bodiem. Nemohl ovšem popřít, že věci se nevyvíjejí ani zdaleka tak, jak plánoval. Práci měl, to ano, jenže jen na částečný úvazek. Učil ve škole karate a bavilo ho to. Měl slíbeno, že pokud se osvědčí, vezmou ho na plný úvazek, ale ne dřív než za dva měsíce. Za takových podmínek se nezdálo rozumné brát si hypotéku na barák. A tak Bodiemu nic neřekl – zatím. Vlastně se sám divil, že za celou tu dobu se Bodie zeptal jen asi jednou nebo dvakrát co CI5. Nezajímal se, jaké případy řeší, co za práci dělá. Jen se čas od času otázal, jak se mají kluci, a co Cowley, a to se dalo vždycky nějak zamluvit. Možná to Bodie věděl, že už u CI5 nedělá, a jen čekal, až se sám rozhoupá mu to říct. A třeba taky ne. Pravda byla, že o tom mluvit nechtěl. Nebylo by super, kdyby jednou Bodie řekl, že už ho to čekání nebaví, že to ví, a že… A že co? Jak mohl Bodiemu říct o svém odchodu od CI5, když mu nemohl nabídnout žádnou alternativu? Zatím.
Doyle usrkl piva. Jakmile bude mít smlouvu na plný úvazek, nabídne Bodiemu vážný vztah. Opravdu vážný, jak to jen chlap chlapovi nabídnout může. Ono to taky bude zase o něčem jiném, až Bodiemu sundají sádru. I když se snažil chodit ven, netrčet celé dny sám doma, sádra je sádra. Daleko s ní nedojdete. Nebylo divu, že byl Bodie v poslední době takový divný. Sádra je prostě omezující. Nemůžete jít kam chcete, kdy chcete, nemůžete dělat spoustu věcí, nemůžete se ani pořádně umýt, a sex s ní taky není to pravé ořechové.
Doyle si povzdechnul. Ne, nebylo to jen tou sádrou, cítil to. Bylo mu jasné, v čem je problém. Teď zpětně si vyčítal, že nedovlekl Bodieho hned na začátku k nějakému odborníkovi. Nechal se ukolébat Bodieho zdánlivou psychickou pohodou. Ale ten problém tam nepochybně byl a stále přetrvával. Nikdo se přece nemůže přenést přes znásilnění tak snadno, věděl to, a přesto si od Bodieho nechal namluvit, že je všechno v pohodě.
Na druhou stranu mu chyběl jednoznačný důkaz, že to tak je. Bylo stejně dobře možné, že se Bodie jen nudí. Byl doma s tou sádrou už dost dlouho na to, aby z toho každý lezl po zdi. A Bodie byl přece jen zvyklý na dost aktivní způsob života. Muselo pro něj být těžké trávit celé dny mezi čtyřmi stěnami. Někdy dokázal celé hodiny mluvit jen o tom, co všechno má v plánu, až mu sundají sádru. Stále byl neotřesitelně přesvědčen, že se vrátí do aktivní služby. Doyle mu nekazil radost tím, že by poukazoval na dlouhodobou rehabilitaci, která ho nemine, ani na to, že po zbytek života bude kulhat.
Doyle si pohrával s půllitrem. Sex byl kapitola sama pro sebe. Vletěli na to moc brzy, tím si byl jist. Moc brzy a moc divoce. Nepřekvapilo ho, že Bodieho sexuální apetit rychle vyprchal. Teď vyhledával spíš doteky, intimnosti. Čili přesně obráceně než jak to mělo být. Nejdřív se měli jen mazlit, sem tam vyhonit nebo třeba vykouřit, a teprve pak postupně dojít až k vlastnímu styku. Kdo ví, kolik škody to mohlo napáchat na Bodieho psychice, pokud měl pravdu a Bodie v sobě potlačoval trauma ze znásilnění.
A tohle všechno jen kvůli Cowleymu, protože si cenil nějakého pitomého rukopisu víc, než Bodieho života. Kdyby mu víc záleželo na Bodiem, nemusel tím peklem projít a neměl by zmrzačenou nohu. Dál by měl svoje iluze o Cowleym, dál by dělali s Bodiem u CI5 a… no a časem by se to určitě vyvrbilo. Vždyť to bylo zjevné – jak spolu trávili prakticky veškerý volný čas, dvojitá rande, zrušená rande, aby mohli být spolu, všechny ty legrácky a doteky. Bylo to očividné. Zcela určitě nebylo nutné, aby Bodie zakusil něco takového, aby se dali dohromady. Šlo by to určitě i bez toho.
Doyle dopil pivo a zvedl se k odchodu. Rozhodně se tu neschovával před Bodiem. A rozhodně v něm nepodporoval dojem, že stále dělá u CI5 tím, že vysedával po práci v hospodě, aby domů nechodil moc brzo.

Bodie se opřel loktem o kliku a málem upadl, když mu servírka přispěchala otevřít dveře.
„Jééé, opatrně, pane Bodie,“ usmála se na něj a natáhla k němu ruku, aby ho případně podepřela.
Majitel podniku, tlouštík v letech ale stále v kondici, s vyhrnutými rukávy odhalujícími chlupaté potetované bicepsy velikosti Bodieho stehna, mu kývnul vstřícně na pozdrav.
„Jako obvykle, pane Bodie?“ zabručel jako starý medvěd.
„Dneska ne,“ uculil se Bodie. „Mám chuť na pořádný anglický rostbíf.“ Za starostlivého doprovodu servírky se usadil na svém oblíbném místě, z něhož měl přehled o celém lokálu, ale hlavně z něj bylo dobře vidět k barovému pultu, kde Barny leštil sklenice. Byl to bývalý mariňák a shodou okolností sloužil pod plukovníkem, kterého jeho táta znal. Jak je ten svět malý. Člověk zná kdejakou hospodu na kraji Londýna a ani netuší, co má dva bloky od domu.
Servírka mu podala s úsměvem noviny.
„Dnešní, schovala jsem je po vás,“ mrkla na něj.
Když si od ní noviny bral, obdařil ji jedním ze svým nejlepších úsměvů.
„Natalie,“ houknul na ni Barny a kývnutím hlavy jí naznačil, aby se věnovala i ostatním hostům.
Natalie se na Bodieho ještě jednou usmála. Když od něj odcházela, mohl Bodie ocenit její dlouhé nohy a zadek. Střídala se tu s Louisou, ale rozhodně z těch dvou byla ta hezčí, dalo-li se to vůbec říct. Na druhou stranu Louisa byla tělem i duší Francouzka a Bodie moc dobře věděl, že francouzáku se neříká francouzák jen tak pro nic za nic.
Sotva ho mohlo potkat něco lepšího, než narazit na tuhle útulnou hospodu s tak pěknou obsluhou jen kousek od bytu. Vysedávat doma jako pecka, zatímco Doyle nejspíš na Cowleyho příkaz přerovná archiv z jedné strany na druhou, nebyl zrovna nejlepší způsob, jak by chtěl trávit den. Sádra byla možná otravná, ale ještě z něj nedělala invalidu.
V malé televizi nad barem běžel nějaký program. Zvuk byl ztlumený, jako vždy přes poledne, aby nerušil hosty. Bodie předpokládal, že Barny později pustí fotbal. Natalie mu přinesla vychlazené pivo. Požádal ji, jestli by mu nepůjčila tužku.
„Pro vás cokoli, pane Bodie,“ podala mu tužku, kterou měla zastrčenou za uchem a věnovala mu okouzlující, koketní úsměv. Oplatil jí ho neméně okouzlujícím a koketním úsměvem a rozložil si noviny.
„Tak tady to máme, jeden dobře propečený rostbíf,“ objevila se s jeho objednávkou, ještě než vyluštil tajenku. „Nechte si chutnat,“ mrkla na něj.
Bodie se uculil, odložil noviny a natáhl se pro příbor.

Doyle zalovil v kapse. Druhou rukou si k hrudi tiskl papírový pytlík s čínou a knížku z knihovny, o které si myslel, že by se Bodiemu mohla líbit. Knihovnice ho s potutelným úsměvem ujistila, že je to velice zajímavá kniha. Jinak řečeno spousta sexu. Nechtělo se mu dneska vařit a Bodiemu to udělá radost. Vždycky měl tyhle stánky s rychlým občerstvením rád. Čím starší a připálenější tuk, tím spokojenější byl. Z tohohle úhlu pohledu byla čína to jediné, co byl Doyle ochoten pozřít. Někdy se divil, že se Bodie nezalkne vlastním cholesterolem. A vzal-li v úvahu, že teď moc aktivním životem nežil, když měl tu sádru, hrozilo mu to víc než kdy dřív. Jenže Bodie se vždycky jen culil, když ho nabádal, aby jedl méně a zdravěji.
Odemkl a téměř ihned mu bylo jasné, že Bodie není doma. Částečně proto, že se nepřerazil o Bodieho boty hned mezi dveřmi. Jeho zvyk nechávat věci ležet, kde mu odpadly od ruky, občas Doylea vytáčel. Boty mezi dveřmi, ponožky u postele, slipy pod umyvadlem, hrnky v květinové stěně – člověk aby neustále chodil a po uklízel něm. Něco se dalo omluvit tím, že má sádru, ale něco prostě ne.
Doyle se s povzdechem opřel o futra dveří. Kde může courat člověk s nohou v sádře? přemítal rozladěně. Z myšlenek do vytrhlo tlumené bouchnutí vchodových dveří a nezaměnitelné zvuky berlí. My o vlku a vlk za humny. Zůstal opřený o futra v otevřených dveřích a počkal, až se Bodie vybelhá nahoru.
„Rayi!“ usmál se Bodie rozzářeně. „To je prima, že už jsi doma. Jak bylo v práci? Leštíš kliky? Nebo nosíš tenhle týden Cowleymu svačinu?“
„Kdes byl?“ utnul Doyle Bodieho chladně.
„No venku,“ pousmál se Bodie. „Slunce září, blankytné nebe bez mráčku – no znáš to ne,“ zazubil se. „Člověk nemá stání a musí…“
„Až sem je z tebe cejtit kouř,“ přerušil ho Doyle rozladěně. Nebyl si jist, co mu vlastně vadí na tom, že byl Bodie v hospodě. Nechtěl ten pocit zkoumat, protože se nepříjemně podobal žárlivosti. Co když jednou takhle přijde z práce a Bodie bude mít doma nějakou známost, kterou si na těch svých zdravotních procházkách nabrnkne. Ta představa byla tak nepříjemná, že se musel silou vůle držet, aby neztropil žárlivou scénu. On jim plánoval společnou budoucnost a Bodie… ten to všechno bral tak lehkovážně, tak…
„V čem je problém, Rayi? Prostě jsem se stavil na obědě,“ pokrčil Bodie rameny, vypajdal zbývající dva schody a pokusil se Doylea políbit.
„Nech toho!“ odstrčil ho Doyle tak prudce, že Bodie málem ztratil rovnováhu, takže ho bleskově chytil za loket. Trochu se za svoji hrubost zastyděl. Jenže to, co Bodie chtěl udělat, bylo hloupé a nebezpečné. „Někdo nás uvidí, ty maniaku,“ utrousil.
„No a?“ pokrčil Bodie rameny. „Stejně prakticky všichni z baráku už vědí, že spolu bydlíme, a vyhýbají se mi, jako bych měl prašivinu. Jéé, čína,“ nakoukl do pytlíku, který Doyle stále svíral. „Doufám, že k tomu máme pivo.“
„Jo, koupil jsem,“ odpověděl Doyle automaticky a uvědomil si, že Bodie opět nevědomky dosáhl svého. Nedokázal se na něj dál zlobit. „Tak pojď,“ povzdechl si rezignovaně a nepatrně se usmál.
Někdy ho děsilo, jak moc pro něj Bodie znamená. Žárlil na každou ženu nebo muže, se kterými kdy něco měl, nebo se kterými možná něco mít bude v budoucnu. Bodie byl bezpochyby věrný přítel, ale o jeho věrnosti ve vztahu po pravdě nebyl až tak přesvědčený. Když spolu o hodinu později leželi nazí v posteli a on celý vzrušený sál citlivý žalud Bodieho tvrdého ptáka, uvědomoval si to ještě ostřeji. Miluje ho. A už nikdy nepřipustí, aby mu někdo ublížil. Zaplavila ho nečekaná vášeň, a on jí dal průchod tím, že se doslova vrhl na Bodieho péro a sál ho, lízal, cucal, jako by vzrušení, sex, touha a vyvrcholení mohly vymazat to, co se stalo. Bodie sténal a vzdychal, rukama svíral prostěradlo a všelijak se kroutil, jak mu to jen sádra dovolovala.
Doyle však nechtěl, aby se udělal takhle. Odtáhl se a Bodie nespokojeně vzdychl. Dokonce k němu natáhl ruku, jako by ho přemlouval, aby mu poskytl tolik vytoužené uspokojení. Doyle propletl svoje prsty s jeho a nepatrně se usmál, když mu druhou rukou zvedal pravou nohu, aby získal přístup k jeho zadku.
Bodie vydechl a znělo to tak podivně, jakoby odevzdaně, že Doyle na okamžik zaváhal.
„No tak,“ pousmál se Bodie. „Nenech mě čekat.“
Doyle vklouzl prsty mezi půlky toho dokonalého zadku. Potěšilo ho, jak se Bodie ostře nadechl, když do něj vnikl prsty. Nejdřív jedním, pak přidal druhý. Několik dlouhých minut ho šukal rukou, dokud nebyl Bodie pěkně uvolněný, připravený ho přijmout. Jeho pták vklouzl do Bodieho, jako by tam patřil odjakživa. Doyle přivřel oči a vychutnával si ten pocit být v Bodieho těle. Přitiskl se k němu a našel jeho rty v divokém, dravém polibku plném stále nevybouřené vášně. Vnímal, jak ho Bodie hladí rukou všude, kde jen dosáhne, a začal zvolna přirážet. Nebylo snadné začít pomalým tempem a udržet ho déle než první dva přírazy, když se Bodieho tělo kolem něj svíralo a stahovalo.
Bylo to skvělé. Bylo to nepopsatelné. Doyle si byl jist, že se nikdy nemůže Bodieho dostatečně nabažit. Nechápal, jak to jen mohli vydržet tak dlouho neskočit spolu do postele, když byli jeden pro druhého stvořeni.
„Bodie,“ zašeptal Doyle vzrušeně v nastupující extázi. „Bodie… Bodie… Bodie…,“ nebylo to jen jméno, bylo to zaklínadlo, heslo pro vstup do ráje.
Všechno bude dobré. Už brzy Bodiemu sundají sádru, práci na plný úvazek měl vpodstatě slíbenou, pořídí si dům a budou žít šťastně až do smrti. A jestli se ho Bodie pokusí někdy podvést…
Doyle přirazil a se zasténáním dosáhl orgasmu. Když opět dokázal vnímat něco jiného, než slast uspokojení, zadíval se na Bodieho. Měl hlavu otočenou na stranu a oči zavřené. Nádherně vynikaly jeho dlouhé řasy. Doyle se sklonil a políbil ho na krk, zatímco ho hladil. Vklouzl mu rukou mezi nohy. Líbilo se mu cítit váhu jeho ochablého ptáka na ruce, když mu pod něj zajel a zlehka mu promnul šourek. Bodie se ostře nadechl a v ptákovi mu zacukalo. To Doylea překvapilo. Takhle brzy přece nemohl být ani Bodie něčeho schopný. Přesto tak nějak automaticky sevřel v dlani jeho péro, a cítil, jak tvrdne. Bodie jeho ruku odstrčil.
Doyle se nadechl, aby se zeptal, co se děje. Měl intenzivní pocit, že něco není v pořádku.
„Skočím se opláchnout,“ zamumlala Bodie.
Doyle se odtáhl, aby Bodie mohl vstát a dojít si do koupelny. Sotva za ním zapadly dveře, přejel rukou po prostěradle, kde by čekal mokrou skvrnu, jak se Bodie udělal. Nenašel nic. Vůbec nic.

Kapitola sedmá

Doyle si po pravdě nebyl tak docela jistý, jestli je to dobrý nápad. Jenže něco prostě dělat musel. Bodie nutně potřeboval odbornou pomoc, to byl fakt. Nejspíš si i uvědomoval, že to ví, protože od toho fiaska se sexu vyhýbal. A co mohl Bodiemu říct na to jeho pojď se mazlit, vykuř mě, vyhoň mě. Copak mu mohl jen tak vmést do tváře, že se styku vyhýbá, protože má problémy se sexem? Tím by nejspíš napáchal víc škody než užitku. Ne, tohle bylo vážné a vyžadovalo to odborníka. A Peter byl jediný psycholog, kterého kromě Rossové znal. Bodie by mu určitě nepoděkoval, kdyby tohle šel vykládat zrovna Královně kybernetiky.
Konečně ho uviděl vycházet z budovy. Nechtěl ani přemýšlet o tom, jaké má štěstí, že za ty roky Peter nezměnil působiště. Kdyby přešel na jiný okrsek, bez přístupu k informacím, jaký měl u CI5, by ho hledal hodně dlouho. A čas byl přesně to, co Bodie neměl. S každým dnem se to jen zhoršovalo. Doyle si nerad připouštěl, že se mu dost ulevilo, když konečně identifikoval následky Bodieho traumatu. Teď se s tím dalo něco dělat, bojovat proti tomu, vyřešit to. A rozhodně to nebue snadné, protože Bodie vypadal, že si nepřipouští, že má problém.
„Petere,“ zavolal Doyle na hubeného vousatého muže středního věku.
Muž se zastavil a pohlédl na Doylea. Chvíli bylo vidět, že přemýšlí, kam ho zařadit. Pak se s neskrývaným překvapením usmál a stiskli si vřele ruce.
„Ray Doyle? No to mě podrž, neviděl jsem tě… no už hodně dlouho,“ usmál se Peter. „Povídej, jak žiješ?“
„No, ujde to,“ pousmál se Doyle a zvážněl: „Petere, potřeboval bych tvoji pomoc.“
V hospodě v rohu nad sklenicí piva Doyle Peterovi povyprávěl všechno, co považoval za nezbytně nutné, aniž by musel zabíhat do jakýchkoli choulostivých detailů.
„Uvědomuješ si, v čem je základní problém?“ zeptal se Peter, když Doyle domluvil.
Doyle si povzdechl a pokýval hlavou.
„Tohle si musí vyřešit on, Rayi. Já chápu, že mu chceš pomoct, ale pokud nebude chtít on, nedá se prostě nic dělat,“ pokrčil rameny.
„Já vím,“ vzdychl Doyle. „Tak mi aspoň poraď, co mám dělat?“
„No, rozhodně si sex nevynucuj,“ usrkl Peter piva a pobaveně se zašklebil, když viděl Doyleův výraz. „Co sis myslel? Že ti sbaštím historku o kamarádovi, který má problém? Přede mnou si nemusíš na nic hrát.“
„No dobře,“ rezignoval Doyle poněkud neochotně. „Mám s ním poměr.“
„Jak dlouho?“ zajímal se Peter.
„To je právě to,“ povzdechl si Doyle. „Asi nebylo zrovna rozumné hnát se do toho po tom, co… co se mu stalo.“
„Dali jste se dohromady po tom, co ho znásilnili?“ v Peterově hlase nezaznívalo ani překvapení, ani nesouhlas. Pouze si ujasňoval fakta.
Doyle přikývl.
„Asi to byla chyba,“ zamumlal sklesle.
„A on to tak chtěl?“ zeptal se Peter.
„Myslel jsem, že jo,“ odvětil Doyle. „Teď si tím nejsem jist. Ze začátku vypadal tak v pohodě. Co když za to můžu já, protože jsem… moc naléhal?“
„To si nemyslím,“ potřásl Peter hlavou. „Nejspíš ten jeho problém trvá už delší dobu, jenže ti o tom nechtěl říct. Je to normální reakce na problémy se sexem. Partneři si to neřeknou, protože toho druhého nechtějí zklamat.“
„Ne, ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Nemůže to trvat dlouho. Předtím… no, udělal se.“
„Jak to víš?“ otázal se Peter klidně.
„Tak u chlapa se to přece pozná,“ ušklíbl se Doyle.
„Většina chlapů dává rovnítko mezi ejakulaci a orgasmus a ani netuší, jak strašně se mýlí,“ poučil ho Peter. „To, že ejakuluje, ještě neznamená, že má orgasmus. Jsou to dvě zcela odlišné věci. Pravda procento chlapů, které s tímhle má problém, je mizivé. Na druhou stranu, trauma ze znásilnění může tohle spustit.“
„Chceš říct, že… že,“ Doyle potřásl nevěřícně hlavou.
„Pravděpodobně. Je to jen dohad,“ pokrčil Peter rameny. „Musel bych s ním mít sezení, abych mohl dělat nějaké relevantní závěry. Ale je to možné. Pokud má penetraci asociovanou s násilným stykem, nebylo by to nic překvapivého. Vysvětlovalo by to i to, že začíná vyhledávat jiný druh sexuálního uspokojení.“
„Jako že… to ho uspokojí?“ Doyle volil slova trochu rozpačitě.
„Možné to je,“ přikývl Peter.
Doyle si povzdechl.
„Co mám dělat?“ zeptal se sklesle.
„To je těžké říct,“ namítl Peter. „Zkus si s ním o tom promluvit. Dokud si nepřipustí, že má problém, a že potřebuje pomoc, není nic, co bys pro něj mohl udělat. Pokud mám pravdu, tak to nejspíš sám nezvládne. Znásilnění je vždycky traumatizující a za svou kariéru jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by se s tím dokázal vyrovnat jen tak. Jakkoli tvůj přítel vypadá, že je v pohodě. Je to poměrně častá reakce na znásilnění. Snažit se předtírat, že se nic nestalo, zlehčovat to.“
„Mohl do toho vztahu… do toho sexu jít právě proto?“ hlesl Doyle. „Aby si dokázal, že… že se nic strašného nestalo?“
„Možné to je,“ připustil Peter. „Neznám ho a nevím, jaký vztah jste spolu měli před tím.“
Doyle zíral do své sklenice.
„Rayi.“
Doyle zvedl oči.
„Jen hádám. To, že váš vztah začal až po tom incidentu, vůbec neznamená, že tě nemá rád,“ snažil se ho Peter povzbudit. „Promluv si s ním. Dej mu čas. Buď trpělivý. Sex je teď pro něj nejspíš dost stresující. Na jedné straně ti chce vyhovět, na straně druhé…“
„Se mu to nelíbí,“ dořekl Doyle trpce.
„Myslím, že to je zbytečně silné slovo. Sex je pro něj pořád příjemný. Ale psychika dostává zabrat. Může to vést až k poruchám erekce.“
„Nebude o tom chtít mluvit,“ mračil se Doyle na poloprázdnou sklenici.
„Ze začátku rozhodně ne. Musíš být trpělivý,“ nabádal ho Peter. „Samozřejmě nejlepší by bylo, kdyby navštívil psychologa.“
„K tomu ho nedostanu,“ ušklíbl se Doyle.
„V tom případě, jak říkám, zkus s ním o tom mluvit. Když se ti svěří, když bude vědět, že tě to nezklamalo, mohlo by se mu ulevit. Lepší radu, obávám se, pro tebe nemám,“ povzdechl si Peter.

Doyle se vracel domů snad v ještě pochmurnější náladě, než v jaké z něj odcházel. Nemohl se zbavit pocitu, že Peter mu dal svou radu jen proto, aby mu nějakou dal, čistě ze staré známosti, a že to byla rada, o které si myslel, že může napáchat nejméně škody. Asi bylo skutečně naivní myslet si, že mu poradí něco, co jednoduše a elegantně všechno vyřeší. Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Přesto si nedokázal představit, jak si o tom všem má s Bodiem promluvit. Nejvíc ho děsil fakt, že seznam věcí, o kterých by si měli pohovořit, každým dnem děsivě narůstal.
Předpokládal, že Bodie bude zase někde pryč v nějaké hospodě, takže ho překvapilo, že je doma. Vzápětí ho ostře bodl osten žárlivosti. Bodie nebyl sám! Jasně slyšel hlasy, smích. Vyrazil jako posedlý ďáblem a ve dveřích zkoprněl hrůzou.
„Rayi, jsi tu brzo,“ usmál se na něj Bodie.
Doyle několik zdánlivě nekonečných chvil jen mlčky zíral na Bodieho návštěvníka, který vypadal zaskočeně.
„Jaxi?“ vypravil ze sebe konečně přiškrceně. Prakticky cítil, jak mu pod nohama praská tenký led. Řekl už Jax Bodiemu o jeho rezignaci? Nebo bude u toho, až se to provalí? Měl pocit, jako by mu nohy vrostly do podlahy.
„No, Bodie, půjdu,“ zvedl se Jax. „Rád jsem tě viděl. Drž se,“ poplácal Bodieho po zádech, kývnul na Doylea a zamířil ke dveřím.
„Co je?“ zeptal se Bodie. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“
Doyle nic neřekl. Náhle se prudce otočil a spěšně vykročil za Jaxem. Dohonil ho akorát u dveří a přibouchl mu je před nosem.
„Cos mu řekl?!“ vyjel na něj roztřeseně.
„Co bych mu měl říkat?“ opáčil Jax.
Doyle se ovládal jen silou vůle. Úplně se vnitřně třásl a měl chuť Jaxe uhodit za to, že sem vůbec přišel. Proč je ani teď nemohla CI5 nechat na pokoji?
„Poslal tě Cowley?“ ucedil Doyle.
Jax o krok ustoupil. Vztek a zlost a ještě něco, co nedokázal přesně určit z Doylea sálaly jako z pece.
„Nikdo mě neposlal,“ řekl pomalu.
„Fajn, takže co kdybys už šel, hm?“ Doyle otevřel dveře a kývnutím naznačil, že má vypadnout.
„Nikdy bych si nepomyslel…,“ začal Jax, ale pak zavrtěl hlavou a odešel.
Doyle za ním práskl dveřmi. Nebyl to ani tak vztek jako panická hrůza. Najednou se cítil slabý, že se mu téměř podlamovaly nohy.
„Rayi?“ Bodie stál ve dveřích o berlích a vypadal znepokojeně. „V pořádku?“
Doyle studoval každičký rys Bodieho tváře, každých záchvěv jeho řas. Nedokázal ale z jeho výrazu nic vyčíst.
„Co?“ zeptal se pomalu a ten kovový tón tomu opravdu nechtěl dát. „Totiž… jo, v pohodě,“ opravil se, narovnal a přišlo mu, že se musí vznést do vzduchu, jak se mu ulevilo. Jax Bodiemu neřekl, že dal výpověď.
„Jdu dělat večeři. Máš hlad?“ sundal si Doyle konečně bundu. „Doufám, že jsi mi nesežral tu hořkou čokoládu.“
„Jak bych mohl, schoval sis ji přece k těm čokoládovým sušenkám,“ odvětil Bodie.
„Bodie!“
Bodie se usmál a uličnicky vystrčil špičku jazyka.

Doyle ležel s hlavou položenou na Bodieho hrudi a naslouchal pomalému pravidelnému tepu jeho srdce. V ložnici byla tma a tíživé ticho prosycené pachem potu, spermatu a napětí. Bodie ležel strnule na zádech s rukama podél těla jako prkno a zíral do stropu.
Doyle úplně slyšel Peterova slova o tom, že pro Bodieho je sex stresující, a že to může skončit až poruchami erekce.
Už to skončilo.
Jakkoli se snažil, Bodiemu se pořádně nepostavil. Proč se jen přesto nechal přesvědčit, aby si Bodieho vzal? Teď ho užíral pocit viny. Když Bodie na tom trval… přál si to… Doyle přemýšlel, jestli je to tak ubohá výmluva, jak mu zní. Něco by měl říct, bohužel nenacházel slov. A nebo přesněji mu chyběla odvaha nakousnout ten problém.
Ano, Bodie měl problém se sexem. Teď už to ani sám nemohl popírat.
Ne, měli problém se sexem, opravil se v duchu.
Bodie, jsi v pořádku?
Bodie, já…
Bodie, nechceš si o tom promluvit?
Není o čem, Rayi.
Ale no tak, jak můžeš tohle říct? Víš, jak je pro mě těžké vidět tě… Nechci tvrdit, že chápu, jak ti je.
Ne, to je blbý.
Není o čem mluvit, Rayi.
Chci ti pomoct.
Není s čím.
Bodie, nelži sám sobě. Měli bychom si o tom promluvit.
Já… nevím, jestli o tom chci mluvit… jestli o tom dokážu mluvit.
Zkus to, já umím být velice trpělivý posluchač. Bodie, miluju tě. Společně to zvládneme.
Doyle si v duchu přehrával, jak by takový rozhovor asi mohl vypadat. A mlčel. Neřekl ani slovo, ani hlásku, jen hladil Bodieho po hrudi a vnímal jeho tep. Částečně doufal, že Bodie prolomí ticho jak první. A tak tam leželi, dokud ho Bodie jemně neodstrčil a, jak se už stávalo pravidlem, neodkulhal do koupelny.
Doyle zabořil tvář do polštáře a křečovitě ho sevřel. Nedokázal se zbavit představy, jak se Bodie ve sprše zuřivě drhne žínkou. Proč ho jen přemlouval, aby spolu šukali, když mu to bylo nepříjemné? Proč prostě nemohl říct, že se milovat nechce? Proč nemohl říct, že by se radši už jen třeba mazlil? A nebo že by byl raději, kdyby se zdrželi všech intimností?
Doyle udeřil zaťatou pěstí do matrace.
Proč si sakra Bodie musel hrát na mučedníka?!

Jakmile za sebou zavřel dveře koupelny, pustil vodu a posadil se na okraj vany. Stačilo jen, aby sevřel v dlani svoje ochablé péro, které ho ještě před chvílí vedle v ložnici opět přivedlo do krajně trapné situace, a to, co nešlo s Doylem v posteli, rázem nebyl problém.
Už jen pouhý kontak s dlaní, pocit horka a pevný stisk, ho vzrušil. Ještě stále cítil lehkou bolest v zadku a vnímal, jak z něj teče Doyleovo sperma. Zavřel oči a snažil se vybavit každičký detail styku, který právě s Doylem měl. Kousl se do spodního rtu, aby v sobě zdusil zasténání.
Honil se hrubě, téměř bolestivě v potřebě rychlé úlevy.
Skoro přitom spadnul z vany, když ztratil balanc. Zatracená pitomá sádra!
Jen tak tak se stihl natáhnout pro ručník a vystříkat se do něj, aby nepotřísnil podlahu. Když znovu popadl dech, přišel jako vždy pocit zahanbení a frustrace. Nechápal, jak je možné, aby se chlapovi stalo něco takového, jako jemu. Vždyť to postrádalo jakoukoli logiku. Proč se sám udělat dokázal, ale s Doylem jen pokud ho vyhonil nebo vykouřil? Ano, měl špatnou zkušenost. Ale kruci nebyla první. Nemluvě o tom, že by přece měl mít v tom případě problém vůbec s Doylem do postele vlézt, ne?
Nacpal ručník do prádelního koše. Zahanbení ho opouštělo rychle, ale pocit frustrace přetrvával často celé hodiny. Částečně proto, že nerozuměl tomu, co je špatně. Myslel si, doufal, že se to časem zlepší. Děl se pravý opak, bylo to horší a horší. Teď nejen že se neudělal, přestože ejakulace dosáhnout dokázal, teď už se mu ani pořádně nepostavil. A jak to má zkoušet, bojovat s tím, když ho zrazuje jeho vlastní tělo.
Bodie se znechuceně zadíval na berle opřené o umyvadlo. Třeba to je jen tou sádrou, utěšoval se jako vždycky, i když něco vzadu v jeho hlavě vědělo, že lže sám sobě, protože se bojí přiznat si pravdu. Nicméně se toho držel jako záchraného stébla. Konec konců sex s celou nohou v sádře nebyl nic moc, takže nebylo zase tak neopodstatněné věřit, že jakmile mu ji sundají, všechno se samo srovná.

*****

Jizva na koleni vypadala dost děsně, ale byla to především vyhublost, která ho nutila zírat upřeně na svoji nohu – snažil se o té slabé, chromé věci stále uvažovat jako o svojí noze. Ani jednou ho během té dlouhé doby, kdy měl sádru, nenapadlo, že by se nemusel uzdravit. Lékaři vždycky mluví o té nejhorší variantě. To je něco, co mají doktoři společného v africké buši, v armádě, i v civilní službě. Ale teprve teď si uvědomil, že možná tolik nepřeháněli. Byl už mockrát zraněný. Několikrát dost vážně. Nicméně ještě nikdy nestál tváří v tvář tomu, že se to možná už nespraví. Se sádrou si připadal jako mrzák, nepřipouštěl si, že možná mrzák je. Z představy, že by se nedokázal kvalifikovat zpátky do aktivní služby, zpátky k Doyleovi, se mu svíraly vnitřnosti. Neuměl nic jiného než zabíjet lidi.
Ne, Cowley by nesouhlasil. A Doyle taky ne, jakkoli prožíval stále ještě jakousi deziluzi nebo co.
Neuměl nic jiného než sloužit své vlasti a královně. To znělo mnohem lépe.
„Pane Bodie?“
Uvědomil si, že doktor na něj už delší dobu mluví a on ho vůbec nevnímá. Natolik ho pohled na jeho nohu zbavenou obtížné sádry ochromil.
„Ano?“ zeptal se automaticky. Pořád ještě cítil obavy, nejistotu. Nikdy příliš nepřemýšlel o tom, co bude. Přežij další den, zbytek se nějak vyvrbí, říkávali vždycky kluci v džungli. A on přece přežil ‚další den‘. „Omlouvám se, neposlouchal jsem, doktore,“ olízl si suché rty.
„Všiml jsem si,“ pokýval doktor hlavou a jeho pohled sklouzl tím samým směrem – k tomu, co zbylo z Bodieho levé nohy.
Bodiemu přišlo až nemožné, že může mít nohu takhle hubenou. Přísahal by, že vidí pod kůží hřeby, jimiž mu vpodstatě koleno sešroubovali dohromady.
„Ještě máte před sebou dlouhou rehabilitaci, pane Bodie. Potrvá nějaký ten týden než berle odložíte zcela. Nenechte se ovšem odradit tím, jak to vypadá,“ pousmál se doktor. „I když vám to asi tak nepřijde, zahojilo se nadočekávání dobře. Možná nebudete ani chodit o holi.“
„Možná?“ opakoval Bodie a těžko skrýval šok nad tímhle prohlášením. Chtěl ještě něco dodat, ale pak jen potřásl hlavou a zhluboka se pomalu nadechl, jako by se chystal ponořit pod vodu. Když pochybujete, tak jste už napůl poraženi – další z frází, o jejíchž pravdivosti ho poučila africká džungle. Tenhle boj ještě zdaleka není u konce. „Takže ta rehabilitace…,“ zadíval se na doktora, který se usmál.
„Hlavně to nepřežeňte,“ poklepal ho po rameni. „Někdy je méně více. Nechcete si přece přivodit nějaké zranění.“

„Takže?“ vyhrkl Doyle, když se Bodie, stále ještě o berli, ale už bez sádry, vynořil z ordinace. Ještě před chvílí přecházel po chodbě sem a tam jako tygr v kleci.
Bodie se široce usmál a ukázal mu vztyčený palec. Doyle úsměv opětoval.
„Dostal jsem spoustu doktorských rad, rozpis rehabilitací a děsný hlad,“ uculil se Bodie.
„Mám pro tebe něco zvláštního,“ zatvářil se Doyle tajemně a potěšilo ho, když se Bodiemu rozšířily a rozzářily oči jako malému dítěti.

„Víš, hodně jsem přemýšlel,“ řekl Doyle, když servírka postavila na stůl dvě kávy a odnesla prázdnou sklenici od opravdu velkého zmrzlinového poháru.
Bodie seděl naproti němu a hrál si s papírovým deštníčkem, který byl v poháru na ozdobu.
„O nás,“ dodal Doyle. Sám byl překvapen svojí odvahou. Jenže nemohl věčně uhýbat před nevyhnutelným.
„To zní vážně,“ uculil se Bodie. „Doufám, že si klekneš, než mě požádáš o ruku,“ zasmál se.
Doyle potlačil povzdech. Bodie si tohle prostě nemohl odpustit.
„Když budeš chtít,“ řekl zcela vážně a sledoval Bodieho reakci.
„Rayi,“ usmál se Bodie a naklonil se přes stůl blíž. „Co se mi to tu snažíš vlastně říct, hm?“
Doyle viděl ty jiskřičky v těch modrých očích, ten úsměv, to pobavení. Bodie moc dobře věděl, o čem mluví, jen si na nechápavého hrál.
„Možná nic, možná všechno,“ usmál se Doyle tím svým vlčím úsměvem.
„Jestli si mám vybrat, tak beru všechno,“ zazubil se Bodie. Viditelně ho bavilo hovořit v narážkách a náznacích.
„Všechno?“ povytáhl Doyl obočí a upil kávy.
„Všechno, co se nabízí,“ přikývl Bodie.
„A co se nabízí?“ Doyle musel připustit, že i jeho to baví.
„Něco…,“ Bodie zaváhal, jak hledal vhodná slova, „zvláštního?“ navrhl.
„Ekluzivního,“ přikývl Doyle.
„Něco… jen pro dva?“ nadhodil Bodie s úsměvem.
„Rozhodně,“ přisvědčil Doyle. „Některé věci nejsou prostě pro víc než pár. Rozumíš, co tím myslím, Bodie?“
Bodie k Doyleovu překvapení náhle zvážněl, než přikývl.

Vzduch byl těžký a vibroval jejich vzdechy. Převalovali se spolu po posteli nazí a propletení do sebe. Líbali se, hladili a třeli o sebe s téměř bolestnou naléhavostí. Bodieho chromá noha ho činila poněkud neobratným, ale nebylo to nic, s čím by si neporadili. Proti potížím se sádrou to byla maličkost.
Bodie se nemohl Doylea nabažit. Chvěl se vzrušením. Všechno bude zase jako dřív. Věděl to. Věřil tomu.
„Chci tě,“ zašeptal Bodie nedočkavě a lehce kousl Doylea do krku. Cítil drobné vibrace rozechvívající Doyleovu kůži, když zasténal.
„Zvládneš to?“ zeptal se Doyle bez dechu.
Bodie přikývl, ačkoli bylo jasné, že bude trvat velmi dlouho, než se bude moct na svou levou nohu opět spolehnout.
Doyle ale neměl namysli jen fyzické obtíže. Dělalo mu starosti, jestli je na to Bodie připraven psychicky. O jeho problému spolu nemluvili, ale každým dnem byl zřejmější a naléhavější. Poslední dny se Doyle snažil sexu vyhýbat a Bodie nic nenamítal. Oba věděli, že ten druhý ví, a ani jeden z nich se neodhodlal přivést na to řeč. Doyle tomu na jednu stranu rozuměl. Jemu by se o takovémhle problému taky nemluvilo snadno.
Jenže dnešní noc byla zvláštní. Neřekli si možná všechno, ale řekli si to zřejmě nejdůležitější – konečně.
Třeba je to přesně to, co Bodie potřebuje – být nahoře, napadlo Doylea, když si klekal na všechny čtyři.
„Ne, ne takhle,“ otřel se mu Bodieho horký dech o kůži, následovaný polibkem mezi lopatky. „Chci ti vidět do tváře.“
Doyle si olízl rty a srdce se mu rozbušilo, když se překotně otáčel na záda. Bodie si kleknul mezi jeho nohy. Doyle mu přejel prsty po hrudi, a poté se letmo dotkl jizvy po popálenině na jeho boku.
„Tak krásný,“ zašeptal. Chtěl říct něco jiného, něco mnohem víc zavazujícího, ale nedokázal to dostat přes rty.
Bodie ale zřejmě pochopil, co bylo nevyřčeno, protože se usmál, sklonil se a políbil Doylea na rty. Doyle ucítil, jak ho Bodieho tvrdý penis šťouchl do zadku a zadržel dech. Počet chlapů, kterým dovolil něco takového by mohl spočítat na prstech jedné ruky. Byly to totiž dost prosté počty – byl jen jeden. Vlastně by se spíš patřilo použít budoucí čas. Všechno se v něm nervozitou svíralo. Nebyl si jistý, čeho se vlastně bojí, bolest to nebyla. Byla to ale jistá ztráta kontroly, vydání se někomu na milost. Doufal, že šero v ložnici jeho nervozitu skryje.
„Rayi?“ Bodie se trochu odtáhl.
„Hm?“ zabručel Doyle. Nevěřil svému hlasu.
„Ty se chvěješ,“ zašeptal Bodie.
K čertu, blesklo Doyleovi hlavou. Jenže by asi neměl být překvapený. Nikdo ho nikdy neznal tak jako Bodie. Dokonce ani jeho vlastní rodiče.
„Poprvé,“ vypravil ze sebe přiškrceně. Olízl si rty. „Poprvé dole.“
„Ach,“ uklouzlo Bodiemu a nešlo si nevšimnout, jak se mu zatřpytily oči. „Jsem poctěn.“
Doyle by dal přednost tomu, kdyby Bodie mlčel. Čekal nějakou další průpovídku, ale Bodie nic neřekl. Ke slovu přišly jeho ruce, přesněji prsty, které začaly zkušeně hladit a masírovat okolí jeho díry.
„Och,“ vydechl Doyle a trochu se prohnul v zádech. Samozřejmě že věděl, že to je příjemné. Šukal za svůj život už dost chlapů. Přesto ho překvapilo, jak moc příjemné to je, a jak moc se mu to líbí.
Když do něj Bodie zasunul prst, bylo to trochu nezvyklé. Ovšem rychle tomu novému pocitu přivykal.
„Ošukej mě,“ zašeptal Doyle. „Chci tě, tebe a jen tebe.“
Bodie ho políbil, než nahradil prst svým ptákem. I když byl Doyle nervózní, šlo to snadno. Když člověk věděl, co dělá, nebylo tak zase tak těžké. Jakmile Doyle ucítil Bodieho v sobě, trochu křečovitě sevřel svaly. Bodie trpělivě vyčkal, než se Doyle znovu uvolnil. Pak začal přirážet.
„Bodie, Bodie, Bodie,“ šeptal Doyle neustále dokola jeho jméno.
Bodiemu trochu přírazy komplikovala oslabená noha, ale to ho nemohlo zastavit. Těsnost Doyleova zadku, horkost a to pevné sevření, byly fantastické. Věděl, že by mu muselo spadnout nebe na hlavu, aby se neudělal.
Přitiskl se k Doyleovi, a ten ho pevně objal.
„Rayi,“ vyslovil jeho jméno a snažil se do svého hlasu dát všechno, co by chtěl říct, ale nějak to nešlo ven. Těžko říká chlap chlapovi, že ho miluje.
„Williame,“ oplatil mu Doyle stejnou mincí.
Bodiemu projelo podél páteře mrazení. Nebylo to nepříjemné, jen nezvyklé slyšet svoje jméno z Doyleových úst. Chtěl zavřít oči, ale přinutil se na Doylea dívat, aby si mohl vychutnat každičkou vteřinu tohohle okamžiku.
Jedna Doyleova ruka vklouzla mezi jejich těla vlhká potem. Bodie cítil, jak se Doyle honí, a tak se vzepřel na rukou a nahradil jeho dlaň svojí.
Doyle ostře zasykl a zasténal. Jeho sperma bylo teplé, když se Bodiemu rozlévalo po prstech.
A pak spadlo nebe.

Doyle opatrně zaklepal na dveře.
Bodie ho ignoroval, nicméně se narovnal a opřel se temenem hlavy o stěnu. Doteď seděl nahý na přiklopeném záchodě s hlavu v dlaních. Nebyl si jistý, co vlastně cítí – vztek, zahanbení, lítost. Vnímal někdě uvnitř obrovské prázdno.
„Bodie.“ Doyleův hlas zněl přes dveře koupelny zastřeně.
Bodie si povzdechl a vstal. Levá noha se pod ním podlomila a musel se chytit umyvadla. Klika se pohnula dolů, jak Doyle zkoušel zcela zbytečně, jestli jsou dveře stále zamčené. Bodie pustil vodu a opláchl si obličej. Pak se na sebe zadíval do zrcadla.
„Proč já?“ zeptal se svého obrazu. Ten mu ale mlčky vracel jeho vlastní poněkud uštvaný výraz. Nakonec s povzdechem odemkl dveře.
Doyle je váhavě otevřel a obavy a starostlivost vepsané v jeho tváři téměř Bodiemu podrazily nohy.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Doyle tiše.
Bodie přikývl.
„Promiň,“ řekl s očima upřenýma na podlahu.
„Za co?!“ vyhrkl Doyle, chytil Bodieho za paže a zatřásl s ním, jako by ho tím mohl přimět k rozumu.
Bodie otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel, aniž by vydal jedinou hlásku, a místo toho jen potřásl hlavou.
„Bodie,“ šeptl Doyle naléhavě.
„Chtěl bych být sám,“ poprosil Bodie tiše, aniž by se na Doylea zadíval.
„Bodie, jestli si o tom chceš promluvit…“
„Rayi, prosím,“ zvedl Bodie oči, v nichž byla vepsána úpěnlivá prosba.
„Jsou přece i jiné způsoby,“ nedal se Doyle odradit tak snadno. „Které přece… přinášejí ti… uspokojení.“
„Jiné způsoby,“ opakoval Bodie a Doyleovi přišel, jako by duchem nepřítomný.
„Neodháněj mě, Bodie,“ zašeptal.
„Chtěl bych být sám,“ požádal Bodie.
Doyle smutně přikývl a odešel do kuchyně. Sedl si na za stůl, opřel se o lokty a složil hlavu do dlaní.

Kapitola osmá

Doyle poněkud zachmuřeně sledoval, jak Bodie dělá v obýváku kliky. Bílé tričko se mu potem přilepilo k tělu a svaly na pažích a ramenou se mu napínaly námahou. Přesto všechno držel už docela dlouho neměnný pravidelný rytmus. Jejich společný život se teď točil hlavně kolem Bodieho rehabilitace a stále víc hlavně okolo jeho umíněné posedlosti dostat se zpátky do CI5. Na jednu stranu to aspoň trochu odvádělo pozornost od jejich problému v posteli, o kterém Bodie stejně umíněně odmítal mluvit. Když Bodie večer padl utahaný do postele, bylo prostě jednodušší se jen rychle vzájemně vyhonit. Nespali spolu…, no už hodně dlouho. Ne že by Bodie nechtěl. Bylo to Doyleovo rozhodnutí. Mazlit se, vyhonit se nebo vykouřit, ale kdykoli se Bodie pokusil nabídnout, Doyle to okamžitě utnul. Nemohl by si ho vzít s vědomím, že to Bodie dělá jen proto, aby mu vyhověl.
Několikrát se pokusil Bodiemu naznačit, že se přece do CI5 vracet nemusí. Teď už měl pořádnou práci. Sice nijak zvlášť dobře placenou, nicméně hypotéku by zvládli. Ale Bodie buď nechápal, co se mu snaží říct, nebo pochopit nechtěl. Byl svým návratem do CI5 tak posedlý, že se z toho Doyleovi dělalo až špatně. Jak se mohl chtít vrátit k člověku, který ho zradil tím nejhorším možným způsobem? Už jen pomyšlení na to způsobovalo, že mu vzkypěla žluč.
„Večeře je hotová,“ oznámil Doyle ode dveří, o něž se opíral.
Bodie se z kliku odrazil a vyskočil do podřepu. Doyle nedokázal potlačit trhnutí. Pečlivě dodržovaný program rehabilitace, tvrdý trénink, dieta a Bodieho síla rostla doslova před očima. Ano, byl posedlý. Dokonce až tak, že se vzdal přejídání, dortíčků, zmrzliny, sušenek. Dělal všechno možné i nemožné pro to, aby získal zpátky svoji někdejší kondici. Stále ještě bylo patrné, že sval na levé noze za tím zdravým na pravé zaostává. Doyle pochyboval, že by to poznal, kdyby o tom nevěděl. Bodie ovšem nebyl se stavem spokojený. Oba dobře věděli, že testy, jimiž bude muset projít, aby byl uznán služby schopným, neponechávají příliš prostoru pro chyby. Obzvláště po tak dlouhé absenci bude posuzován o to přísněji. Jack nikomu nedával nikdy nic zadarmo. A nejhorší na tom bylo to, že okamžik, kdy Bodie zjistí, že tohle všechno podstupoval zcela zbytečně, protože on už dávno není v CI5, se počítal dost možná na dny.
Bodie si utřel obličej do ručníku, který měl přehozený přes křeslo, obtočil si ho kolem krku a usmál se na něj. Nedokázal mu ten úsměv vrátit už celé týdny. Věděl, že by měl Bodiemu říct o své rezignaci dřív než bude pozdě. Jenže jak to měl udělat, když Bodie celé dny nežvanil o ničem jiném než o svém návratu?
„Už máš termín testů?“ zeptal se Doyle u jídla jakoby mimochodem. Ptal se spíš aby řeč nestála a taky v naději, že se mu třeba tentokrát podaří vysvětlit svoji rezignaci. Nepochyboval, že by to byla první věc, kterou by mu Bodie oznámil, kdyby měl už termín. Jen se ve svém talíři tak šťoural, zatímco Bodie se cpal tou svojí ‚vyváženou stravou‘. Snad to chutnalo lépe, než to vypadalo.
„Ani zdaleka ne,“ mávl Bodie vidličkou a zapil to nějakým odporně hustým sytě oranžovým proteinovým koktejlem, který smrděl jako sto čertů.
„Hm,“ zabručel Doyle a dál postrkoval jídlo po talíři.
„Děje se něco?“ zeptal se Bodie.
Doyle se skoro divil, že si vůbec všimnul. Občas mu připadalo, že myslí jen na CI5 a jeho odsunul stranou.
„Jen jsem přemýšlel,“ pokrčil rameny a zvedl oči, aby se jejich pohledy setkaly, což se ovšem nestalo. Bodie už zase koukal do talíře. Doyle potlačil povzdech.
„O čem jsi přemýšlel?“ otázal se Bodie.
Doyle spolknul nějakou hodně kousavou odpověď.
„O… budocnosti?“ volil opatrně slova. „Nemůžeme být v CI5 věčně,“ a pokrčil rameny, jako by na tom vlastně ani moc nezáleželo.
„Ne?“ Bodieho údiv vypadal i zněl zcela upřímně.
Doylea napadlo, že by ho to nemělo zase tak moc překvapovat. Bodie nikdy příliš nepřemýšlel dopředu.
„Ale no tak, Bodie,“ odložil Doyle vidličku. „Samozřejmě že ne. Copak tě to nikdy nenapadlo? Nepřemýšlel jsi o tom?“
„Ne,“ řekl Bodie a vypadalo to, že ho tahle diskuse dál už příliš nezajímá.
Doyle se nehodlal vzdát tak snadno.
„Mohli bychom si najít něco spolu,“ kul železo dokud aspoň ještě žhnulo. „Nějaký pěkný malý domek s velkou zahradou. Třeba na kraji Londýna, někde kde je ticho a klid. Kde by se nikdo příliš neptal.“
Bodie se na Doylea zamyšleně zadíval a bylo jasné, že o tom přemýšlí.
„Tak proč ne,“ řekl nakonec pomalu.
„Tak co bys říkal, kdybych…,“ začal Doyle rychle.
„Vždycky jsem si říkal, že bych si třeba jednou nějaký takový dům pořídil,“ pousmál se Bodie.
„Jednou?“ nedokázal Doyle zakrýt zklamání.
„Na stará kolena?“ uculil se Bodie.
„Proč ne teď?“ zeptal se Doyle.
„Ale no tak, Rayi,“ zasmál se Bodie upřímně. „Já ty testy udělám, žádné strachy. Ještě nás čeká pár vzrušujících let u CI5 a pak… no pak si o tom domu můžeme znovu promluvit.“
Bodie se zvedl od stolu.
„Jo, to bude skvělý,“ zamumlal Doyle.

*****

„A jak si vede 3.7?“ otázal se Cowley na úplný závěr pravidelného hlášení o kondici jednotky.
Doktorka Rossová stiskla rty a zatvářila se krajně nesouhlasně, jak to uměla jen ona.
„Lépe než jsem čekal,“ rozpřáhl Jack Craine paže.
„Samozřejmě je tu pokles výkonnosti,“ upozornil doktor Hedley. „Nicméně jeho zranění se zahojila nadočekávání dobře.“
Cowleyho pohled sklouzl k Rossové, která našpulila pusu jako uražená školačka.
„Moje argumenty jste už slyšel, pane Cowley,“ řekla odměřeně. „Nemám co dodat. Snad jen mohu ještě vyjádřit svoje překvapení nad absencí jakékoli reakce na odchod 4.5, Doylea,“ dodala kousavě.
„Jakou reakci byste si přála?“ odfrkl si Craine. „Bodie je voják. Je zvyklý za službu vystřídat několik partnerů.“
Rossová sjela Crainea přezíravým pohledem, jako by mu chtěla naznačit, ať nemluví o věcech, o nichž nemá ani potuchy.
„Ne takovéhle partnery,“ poznamenala.
„Jaké partnery máte na mysli, doktorko?“ sundal si Cowley brýle a zadíval se na ni svým ostřížím pohledem, který platil na agenty, zloděje, teroristy, politiky, ale doktorka si jen založila ruce na hrudi.
„Nad rámec služby?“ nadhodila a její výraz dával jasně najevo, že ví, že Cowley moc dobře chápe, nač naráží.
Craine zcela vyjádřil svůj názor posměšným odfrknutím.
„Můžete něčím doložit, že 3.7 není fyzicky a psychicky způsobilý k návrtau do aktivní služby?“ otázal se Cowley.
Rossová opět stiskla rty, než ucedila: „Ne,“ aniž by spustila z Cowleyho pohled. „Psychologie naneštěstí není exaktní věda.“

*****

„Zase spadlo letadlo,“ ozval se Sullivan zpoza novin. „Padá to jak hrušky. To je děs.“
„Statisticky vzato je létání stále nejbezpečnější způsob dopravy,“ namítl McCabe a postavil konvici na čaj.
„Dost chabá útěcha pro ty, co jsou zrovna v tom letadle, které má statisticky spadnout,“ ušklíbl se Lucas.
„Kolik z nás někdy někam poletí letadlem s tímhle platem?“ odfrkl si Anson.
„Za pár let?“ pousmál se Bodie a vešel do kuchyňky. „Až si ty a Doyle budete moct pořídit díky tomu vašemu škudlení vlastní aeroplán.“
Všichni přítomní se na Bodieho zahleděli a jejich tváře postupně roztávaly z prvotního úžasu do vřelého úsměvu. Během chvíle byl Bodie obklopen chumlem těl, který se rozestoupil, aby nechal projít Julii, která dala Bodiemu na tvář pusu.
„Vítej zpátky,“ usmála se na něj.
„Páni,“ zazubil se Bodie. „Asi budu muset stonat častěji.“
„To by se ti líbilo, co?“ ušklíbl se Anson. „Válet si šunky a nechat se obskakovat. Hybaj pěkně zase do práce. Dělali jsme ji za tebe už dost dlouho.“
Bodie se uculil.
„Kde je Doyle?“ zeptal se, protože svého parťáky nikde neviděl.
Bylo to, jako by vyslovil nějaké zaklínadlo. Rázem všichni zmkli a vyměňovali si pohledy.
Bodie pocítil úzkost.
„Stalo se mu něco?“ otázal se a cítil, jak se mu vnitřnosti stáhly obavami.
„Ne, ne… jen,“ zavrtěl Jax hlavou a nechal větu nedokončenou, jen prázdně zagestikuloval Bodieho směrem.
„O Doyleovi máš přece nejlepší přehled ty,“ poznamenal Anson.
Bodie se po nich zmateně rozhlédl.
„No, jasně,“ pousmál se poněkud nejistě. „Ale kde je teď?“
„V práci?“ navrhl McCabe opatrně.
Bodie si připdal trochu jako blázen, když se ptal: „Jasně že v práci, ale kde. Má úkol? Nebo je v archivu? Dělá nějaké otrvané papírování? Nebo… já nevím. Přece ho Cow nezavřel do sklepa.“
Agenti si vyměnili pohledy, než si Jax odkašlal a zamumlal: „Bodie, Doyle tady už dávno nedělá.“

Doyle se kritickým okem zadíval na prostřený stůl, a pak na něj po chvíli váhání postavil svíčku. Zhodnotil pohledem svoje dílo a dal svíčku pryč, jen aby ji tam vzápětí vrátil a nerozhodně se opřel o futra dveří.
„Není to přehnané?“ zeptal se sám sebe.

„Nedělá?“ opakoval Bodie nevěřícně a bezmyšlenkovitě se posadil na nejbližší židli.
„Copak tys to nevěděl?“ řekl Murphy tiše.
„Vypadá tak snad?“ odfrkl si Anson. „Doyle dal výpověď krátce po tom… po tvém…“
„Nehodě,“ přispěchal Jax s vhodným slovem.
Bodie se snažil nějak vstřebat skutečnost, že mu Doyle tohle zamlčel. Celou tu dobu mu… Bodie nechtěl použít to slovo, které se nabízelo, ani v myšlenkách. Doyle měl prtoto určitě nějaký důvod.
„Dost se s Cowleym chytnul…, kvůli tomu, co se stalo a tak,“ pospíšil si Sullivan se svou trochou do mlýna. „Křičeli na sebe, že to bylo slyšet až…“
Murphy Sullivanovi šlápnul na nohu, aby si přestal vymýšlet.
Bodie nedokázal necítit zklamání a pocit marnosti. Celé týdny tvrdě dřel, aby se dokázal dostat zpátky do CI5, zpátky k Doyleovi. A za celou tu dobu mu Doyle neřekl, že se snaží úplně zbytečně. Nechal ho v nevědomosti, honit se za něčím, co už nemohl mít.
Proč?
To byla jediná otázka, která ho trápila. Proč to Doyle udělal? Pomalu se nadechl, ale znělo to spíš jako povzdech.
„No a… a co jinak?“

Doyle zapálil svíčku a postavil na stůl mísu s kotletami, brambory, salát, nalil víno. Možná to bylo trochu moc romantické a příliš kýčovité, ale byl si jist, že Bodiemu se to bude líbit. Dnes mu všechno řekne. O své rezignaci, o svých citech, i o tom, že chce pořídit dům – jejich domov. Vlastně chybí už jen prsten v sametové krabičce, pomyslel si pobaveně, když zaslechl bouchnutí dveří.
Trhnutím se zbavil zástěry a vyšel Bodiemu vstříc.
Stačil jediný pohled do Bodieho očí, aby pochopil, že je něco strašně špatně. Hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Skoro každou noc se mu zdály sny o téhle chvíli. Bodie na něj v těch snech křičel, vyčítal mu, obviňoval ho a pak se k němu s práskunítm dveří otočil zády. Pokaždé se probudil zpocený hrůzou a dlouho se jen díval na Bodieho klidně spícího vedle něj, aby se ujistil, že to byl jen sen.
Jenže tentokrát se neprobudí. Tohle je doopravdy. A bylo to zcela jiné než v jeho snech. Bodie nekřičel, nevyčítal, jen tam tak stál a díval se na něj.
„Proč, Rayi?“ zeptal se Bodie tiše. Nikdy by si nepomyslel, že by mu kdy Doyle lhal o něčem tak zásadním. Chtěl vědět proč. Doyleova nedůvěra bolela víc než cokoli jiného. Cítil se mizerně a pořád musel přemýšlet o tom, co udělal špatně. Potřeboval slyšet nějaké vysvětlení, jakékoli.
Doyle otevřel ústa, aby něco řekl, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. Ten tázavý, smutný výraz Bodieho očí ho drásal. Byl by raději, kdyby křičel, kdyby ho uhodil, protože přesně to si zasloužil. Ale ten tichý pohled, to trpělivé čekání na odpověd, jakoukoli, bylo víc než mohl Doyle snést. A nebo to byly spíš výčitky, které ho zaplavily. Pomalu si stáhl z ramene utěrku a dlouho a přepečlivě si do ní utíral ruce, než konečně zvedl oči, aby se na Bodieho znovu podíval.
„Co přesně máš na mysli?“ otázal se a jeho vlastní hlas mu zněl kovově, cize. Jako by byl jen nezúčastněný divák jakési řecké tragédie.
„Proč jsi mi neřekl, že jsi dal výpověď?“ povzdechl si Bodie.
Doyle stiskl čelisti. Sžíravý pocit viny ho přiměl sklopit oči a začít si znovu utírat ruce do utěrky.
„Bylo to moje rozhodnutí,“ utrousil chladně, kousavě. „Ničí jiné,“ dodal ledově a zadíval se na Bodieho.
Bodie nějak nevěděl, co na to říct. Doyleova slova popírala všechno, co spolu budovali.
„Myslel jsem, že ty a já…,“ snažil se najít slova, jimiž by vyjádřil zmatek a bolest, kterou cítil. „Myslel jsem, že je tu nějaké my. Myslel jsem…“
„No tak jsi myslel špatně!“ vyletělo z Doylea dřív, než si vůbec uvědomil, co říká, a jaké to může mít následky. Zděsil se svých vlastních slov.
„Ne,“ potřásl Bodie hlavou. Znal Doylea až příliš dobře, možná lépe než Doyle znal sám sebe. Věděl, že to tak nemyslí. „Rayi, já jen… chci jen pochopit proč…“
„Pochopit?!“ vybuchl Doyle hněvivě. „A co přesně chceš pochopit?!“
„Proč jsi mi to neřekl?“ nadhodil Bodie klidně. Na rozdíl od Doylea se ovládal. Stál uvolněně, s rukama podél těla. Snažil se ničím nepodporovat Doyleovu prchlivost.
„A jak jsem ti to asi měl říct?!“ rozkřikl se Doyle. „Když jsi den za dnem neustále žvanil o tom, jak moc se chceš k CI5 vrátit!“
„Kvůli tobě,“ namítl Bodie tiše.
„Kvůli mně?!“ zasmál se Doyle ostrým, bodavým smíchem. „Nebo kvůli němu?!“
Bodie nikdy nechápal, kde se v Doyleovi bere tolik zášti vůči Cowleymu. Ta zavilá nenávist, kterou Doyle choval k šéfovi CI5, byla občas až děsivá.
„Kvůli tobě,“ ujistil ho Bodie. „Chtěl jsem, abychom zase dělali spolu. Jenže tys mi neřekl, že…“
„Ano, dal jsem výpověď!“ křičel Doyle. „A víš proč?! Protože jsem mu věřil! Věřil jsem mu, Bodie, a on mi tě vrátil… Můj bože, jak se vůbec můžeš ptát?! Nechal tě znásilnit!“
Poslední slovo udeřilo Bodieho jako políček a nedokázal se ovládnout, aby sebou netrhl. Ta rána byla stále citlivá, ačkoli se snažil sám sebe přesvědčit, že se přes to už dávno přenesl.
„Cowley…,“ začal Bodie slabě.
„Udělali to kvůli rukopisu, který měl,“ ucedil Doyle a přistoupil k němu. „Udělali to proto, že jim ho nechtěl dát! Zmlátili tě tak, že jsi ještě týdny poté měl modřiny! Zůstaly ti jizvy, Bodie! K čertu, popálili tě!“
„Mně nemusíš připomínat, co se stalo,“ ucedil Bodie. Nebylo snadné čelit Doyleovu… nebyl si jist, jestli to je hněv.
„A znásilnili,“ pokračoval Doyle.
Bodie uhnul pohledem.
„Viděl jsem, co ti udělali!“
„Já vím,“ zamumlal Bodie.
„Postarali se, abych věděl, abych viděl,“ chrlil ze sebe Doyle překotně s divokou zuřivostí. Všechno to, co v sobě dusil tak dlouho, teď vytrysklo na povrch. „Každý detail, Bodie!“
Bodie zvedl oči a jeho rty se pootevřely v němém šoku.
„Všechno… zdokumentovali… tak pečlivě… tak zasraně pečlivě!“ vyrážel ze sebe Doyle. Třásl se, jako by měl zimnici. „Fotky! Desítky fotek! A… a video… video, abych viděl, abych věděl!“
„Rayi,“ vydechl Bodie.
„A ty se ptáš!“ zuřil Doyle. „Ty se divíš, že jsem dal výpověď?! Jak… jak jen můžeš chtít jít zpátky! Po tom všem! Copak… copak je ti to jedno?!“
„Samozřejmě že mi to není jedno!“ zvýšil Bodie hlas, ale téměř okamžitě svůj výbuch ovládl. „Ale odmítám se tomu poddat,“ dodal tiše.
„Kdybych mohl,“ řekl Doyle tichým, výhružným hlasem, „přísahám, že bych je zabil. Jednoho po druhém, pomalu. Vychutnal bych si to. Kdybych mohl, zabil bych i Cowleyho, protože…“
„Tohle neříkej!“ okřikl ho Bodie ostře. „Tohle, Rayi, neříkej!“
„A proč ne! Proč bych neměl! Nebo jsi tak hloupý, že se necháš pro Cow klidně i omrdat jako nějaká…“
Bodie zaslechl mlasknutí, jak dopadla facka, ale teprve se zpožděním mu došlo, že to byl on, kdo Doylea uhodil. Nebyl si zcela jist, jestli mu prostě ruply nervy, nebo jestli jen chtěl Doylea umlčet. Pomalu se nadechl a vydechl. Doufal, že teď si snad budou moct konečně promluvit rozumně, v klidu.
„Rayi, prosím…,“ odmlčel se. Doyle nevypadal o nic méně rozběsněně než před chvílí, akorát měl navíc na tváři rudý otisk jeho dlaně. Nezlobil se na Doylea za to, že mu neřekl, že dal výpověď. Nezlobil se na něj vůbec. Chtěl jen vědět proč. „Tohle přece nebylo nutné, já…,“ hledal pracně slova.
„Právě naopak, Bodie,“ zavrčel Doyle, vtiskl mu do ruky utěrku a s prásknutím dveří odešel z bytu.
„Já ti přece nic nevyčítal, sakra,“ povzdechl si Bodie do náhlého ticha. Vešel do kuchyně, a když spatřil prostřený stůl, jen zavřel pevně oči. Jednomu by z toho bylo skoro do breku.

Doyle se vrátil až pozdě večer. Všude bylo zhasnuto a on se plížil bytem jako zločinec. Na jednu stranu byl rád, že Bodie nesedí v kuchyni za stolem, nicméně kdyby tomu tak bylo, snáze by se mu omlouvalo.
Tohle nejspíš Peter neměl na mysli, když říkal, že si mají promluvit.
V kuchyni bylo prostřeno přesně tak, jak to zde zanechal. Kotlet, teď už studených jako psí čumák, se zjevně nikdo ani nedotkl. Doyle si povzdechl a začal uklízet. Cokoli, co mohlo oddálit chvíli, kdy bude muset jít za Bodiem a pokusit se to nějak urovnat, mu bylo vhod. A tohle všechno se dělo kvůli nějakému blbému rukopisu a politickým pletkám. Ne poprvé si Doyle přál, aby Darbyho rukopis nikdy nenašli. Nic z toho by se nestalo.
Odložil nádobí na linku, utřel si ruce do utěrky a rozechvěle vešel do ložnice. Jasně viděl Bodieho ležet na boku zády k němu. Nepochyboval o tom, že nespí. On by na jeho místě spát rozhodně nemohl. Přišlo mu, že mu najednou vyschlo v krku.
„Bodie,“ zašeptal přiškrceně.
Nedostal však žádnou odpověď. Nejspíš za celou tu dobu, co se znali, byl Bodie poprvé doopravdy uražený. Ovšem těžko se mu divit.
Posadil se na polovinu postele, kterou ještě dnes ráno považoval za zcela nezvratně svoji. Nyní si tím už nebyl tak jist.
„Bodie,“ řekl měkce a váhavě se dotkl konečky prstů Bodieho ramene.
Nic. Což bylo ovšem na jednu stranu povzbudivé. Bodieho pořád ještě neposlal do horoucích pekel.
„Choval jsem se jako pitomec,“ povzdechl si Doyle a odvážil se Bodieho pohladit.
Ticho v pokoji bylo takřka hmatatelné.
„Bodie,“ zaprosil a začal ho hladit po zádech. Pomalu z něj shrnoval přikrývku a laskal stále větší plochu odhalené kůže. Cítil napětí v Bodieho svalech.
„No tak,“ vemlouval se. Bylo nedůstojné takhle škemrat, ale co měl dělat. „Bodie,“ lehnul si vedle něj a přitiskl se k jeho zádům. Obtočil mu paži kolem těla a začal ho znovu hladit tentokrát po hrudi. „Bodie. Vždyť mě znáš. Víš, že jsem to tak nemyslel.“
Když už začínal být nejistý, Bodie si tiše povzdechl. Neřekl nic, ale jeho tělo se pod Doyleovýma rukama o něco uvolnilo.
„Bodie,“ pousmál se Doyle s neskrývanou úlevou a políbil ho na krk. Nespokojil se však jen s jedním polibkem. Zaplavila ho touha. Obrátil Bodieho na záda a drtivými polibky zaútočil na jeho ústa, zatímco rukama horečně odstrkoval přikrývku, aby nepřekážela.
Bodie měl zavřené oči a byl vláčný jako hadrová panenka. Nechal se líbat, hladit, laskat. Dovolil Doyleovi, aby mu stáhl slipy a vzal do úst jeho ochablý penis. Nijak neprostestoval, ovšem ani nepomáhal. Prostě nechal Doylea, aby si dělal, co chtěl. Nebylo to tím, že by se mu to nelíbilo. Doyle věděl, jak ho přimět sténat rozkoší. Nedokázal ale v sobě nějak najít sílu odpovídat na dravou vášnivost, s jakou se ho Doyle zmocnil. S tichým zasténáním vyvrcholil v Doyleových ústech a přišlo mu, jako by to z něj vytáhl proti jeho vůli. Byl to stejně neuspokojivý orgasmus, jaký zažíval při každém milování s Doylem.
„Bodie.“
Cítil na tváři Doyleův horký vzrušený dech a polibek chutnal po jeho spermatu. Teprve když se mu Doyle pokusil zvednout nohy, vzepřel se a převrátil se na břicho. Zvedl se na všechny čtyři, ale zůstal opřený o předloktí s hlavou těsně u matrace. Jakoby z dálky vnímal, že se ho Doyle dotýká mezi nohama. Vlastní proniknutí byl jen příjemný tlak. Bylo to, jako by u toho sexu vlastně ani nebyl přítomný. Když bylo po všem a on ležel obklopen milosrdnou tmou s Doyleovou hlavou na hrudi, nebýt lehké bolesti v zadku, nebyl by si jistý, že se to opravdu stalo. Cítil se podivně prázdný a otupělý a ten pocit mu byl děsivě známý.
Stejně se cítil i tehdy v tom sklepě.

Přišli tři. Stačil mu jediný pohled do jejich tváří, aby věděl, že je to tady. Zabijí ho. Pokud bude mít štěstí, udělají to rychle. Pomalu se nadechl a sevřel rozbolavělé ruce v pěsti.
Byl připraven. Jestli si myslí, že bude škemrat o milost, tak je s radostí zklame.
Jeden z mužů odemkl pouta a zbývající dva ho otočili hrubě na břicho. Ostrá bolest, která mu vystřelila z kolene, mu projela celým tělem, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Vyhrkly mu slzy.
Znovu ho připoutali k posteli. Když zaslechl svist, s jakým vyskakuje vystřelovací nůž, nedokázal potlačit zachvění. Příliš často viděl Frankyho pracovat s nožem. Vnitřnosti se mu stáhly čistým nefalšovaným strachem. Vzpomněl si, jak se ho jednou v noci, po dalším z Frankyho veleúspěšných výslechů, Benny zeptal, jestli by to vydržel. Nepromluvit, kdyby se dostal do rukou někomu podobně ‚zručnému‘. Tehdy neodpověděl, ale vždycky někde ve skrytu duše věděl, že odpověď je ne. Každý by mluvil. Ani výcvik SAS ho nepřesvědčil o opaku.
Na to, co předávěl Franky, se nedalo zapomenout.
Ani na ten křik.
Nůž mu nejdřív rozpáral šaty. Sloupli je z něj jako slupku z banánu a do nahé kůže se mu chlad místnosti zakousl ještě o něco mrazivěji. Zachvěl se.
Téměř se nedokázal ani nadechnout, jak čekal kdy přijde bolest, s níž se nůž zakusuje do masa. Úplně viděl, jak ostří pomalu rozřezává kůži a svaly…
Ale nic se nestalo. Slyšel je přecházet sem a tam. Občas spolu velice tiše něco prohodili. Nevědomost byla skoro horší. Pak mu někdo nacpal do pusy roubík, který ztlumil jeho bolestný výkřik, když pod něj něco cpali, a zavadili o jeho popálený bok a hnuli mu s kolenem.
Bylo to směšné, jak teď ležel zkroucený se zadkem vystrčeným do vzduchu, ale do smíchu mu nebylo. Roztáhli mu nohy a přivázali je k něčemu. Začínal tušit, o co jim jde, a hrůza ho připravila o rozvahu. Začal zoufale škubat pouty, ale docílil jen toho, že mu zápěstí začala krvácet. Rukama sevřel pelest postele tak silně, že byl div, že ji nezlomil.
Pak se ho poprvé dotkli.


Bodie prudce otevřel oči. Na těle mu stál ledový pot hrůzy a několik chvil jen lapal po dechu, než si uvědomil, že je u sebe doma, ve své ložnici, a že ruce, které se ho dotýkají patří Doyleovi.
„Bodie!“ Doyleův hlas zněl znepokojeně, skoro vyděšeně.
Bodiemu ale trvalo ještě několik dalších nádechů, než se dokázal zcela vymanit ze spárů noční můry. Zůstalo po ní jen obrovské vyčerpání a strach znovu usnout.
„Bodie?“ dožadoval se Doyle nějaké odpovědi.
Bodie nebyl ale schopný ze sebe dostat jediné slovo. Třásl se a bylo mu zle od žaludku. Roztřeseně Doylea odstrčil a vrávoravě se odpotácel do koupelny. Stihl ještě zvednout záchodové prkýnko, než klesnul na kolena a začal dávit.
„Bodie!“ Doyle zůstal nerozhodně stát mezi dveřmi koupelny a zíral na Bodieho klečícího nad mísou, jak zvrací. Byl to zřejmě ten nejžalostnější výjev, jaký ve svém životě kdy spatřil. „Potřebuješ odbornou pomoc,“ řekl tónem, o němž se domníval, že je jemně naléhavý.
Bodie pracně polknul a odplivl si do mísy. Byl pobledlý, měl strhané rysy, jako by mu každý pohyb, každý nádech činil obrovské potíže.
„Nepotřebuju nic,“ řekl tiše a ztěžka se zvedl. „A ze všeho nejméně tvoje rady.“
Ta poslední věta byla pronesena s hořkou kousavostí, jakou Doyle u svého Bodieho neznal.
„Bodie?“ chytil ho za paži, když kolem něj vycházel z koupelny.
Bodie si povzdechl.
„Je mi fajn,“ ujistil Doylea a vymanil se z jeho sevření.

*****

„Je to horší než předtím,“ vzdychl Doyle s pohledem upřeným do své poloprázdné sklenice. „Nemůžu se ho dotknout. Nemyslím fyzicky, ale… skoro se mnou už ani nemluví, Petere. Co mám dělat?“ zvedl oči.
„Podívej, Rayi, já… je těžké radit ti, když neznám celou věc,“ potřásl Peter hlavou. „Říkal jsi, že je to horší než předtím. Mluvili jste spolu?“
„Možná,“ vyhnul se odpovědi Doyle.
„Aha,“ četl Peter mezi řádky. „Křičeli jste na sebe?“
„No, ani ne,“ ošil se Doyle. „Já… křičel jsem hlavně já. Ale, Petere, když on… Všechno se to stalo jen proto, že Cowley… a on je k němu pořád tak zasraně loajální, chrání ho!“ vybuchl.
„Napadlo tě, že to třeba nedává Cowleymu za vinu?“ nadhodil Peter.
„Ale ona to je jeho vina!“ odsekl Doyle.
„Možná viní hlavně sebe,“ podotkl Peter. „A je to voják, Rayi. Dobrý voják o svém veliteli nepochybuje, leda by k tomu měl sakra dobrý důvod.“
„Znásilnění ti nepřijde jako sakra dobrý důvod?“ odfrkl si Doyle.
„Prostě to ber tak, že pomoct, opravdu pomoct, mu může jen odborník,“ řekl Peter. „Ty s tou svou horkou hlavou napácháš akorát ještě víc škody,“ odmlčel se.

*****

Bodie sklouzl z vyšetřovacího stolu a začal se oblékat.
„Výsledky jsou velmi uspokojivé,“ pochvaloval si Hedley usazený za svým stolem. „Dokonce si troufám říct, že překonávají všechna naše očekávání.“
Každý, kdo Bodieho znal, by v tuhle chvíli čekal spokojený úsměv, možná i nějakou průpovídku. Proto doktora překvapilo, když nic takového nepřišlo. Tvář agenta 3.7 mohla být docela dobře vytesaná z mramoru.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Nemělo by být?“ odpověděl Bodie otázkou.
Doktor Hedley si ho změřil dlouhým pohledem. Možná, že obavy doktorky Rossové nebyly až tak neopodstatněné. Jenže on měl léčit tělo, ne duši.
„Začátkem příštího měsíce přijďte na kontrolu,“ upozornil Bodieho.
„Co?“ zarazil se Bodie v polovině navlékání bundy. „Ale říkal jste, že v pondělí se můžu hlásit do služby.“
„Ale jistě,“ uklidnil ho Hedley. „Nicméně si musíte uvědomit, že teď budete potřebovat… řekněme intenzivnější lékařský dohled.“
„Jistě… samozřejmě… máte pravdu, doktore. Jestli to je všechno,“ řekl Bodie a vypadal, že se už nemůže dočkat, až vypadne.
Hedley přikývl a agent byl pryč dřív, než mohl říct nashle. Chvíli se jen díval na dveře, jimiž Bodie odešel. S tím klukem vážně nebylo něco v pořádku. Nezdál se být ve své kůži.

Doyle bušil do boxovacího pytle jako smyslů zbavený. Potřeboval ze sebe nějak dostat to napětí, tu frustraci.
Nerozešli se. Aspoň ne oficiálně. Pořád žili spolu, pořád spali v jedné posteli. Jenže to už nebylo ono. Dost možná to nikdy nebylo ono.
Doyle udeřil prudce do pytle.
Kdyby už před lety tušil, že Bodie… Kde dneska mohli být?
Uklidnil houpající se pytel a otřel si ručníkem pot z tváře. Nemělo smysl spekulovat co by kdyby.
Bodie s ním teď promluvil sotva půl slova. Kdykoli přišel s tím, že by se mohli projít, zajít na večeři, do kina, Bodie byl strašně unavený. Pravdam moc se nevyspal, protože noční můry, o nichž si myslel, že je společně zažehnali hned v zárodku, se vrátily a vláčely Bodieho každou noc jeho vlastním soukromým peklem. Bodie chodil spát stále později. Bál se usnout, protože nechtěl, aby se mu něco zdálo. Doyle se děsil, kdy ho napadne zkusit umlčet noční můry alkoholem.
Potíž byla v tom, že kdykoli se pokusil o jejich problémech s Bodiem mluvit, zvedal se Bodie k odchodu a rázem měl něco neodkladně důležitého. Bodie nikdy nebyl dobrý lhář. Na to byl příliš přímý chlap, příliš čestný. Ale Doyle ty malé neobratné lži vždycky tiše akceptoval. Co měl dělat?
Mrsknul s ručníkem na lavičku.
„Co mám sakra dělat?!“ povzdechl si.

Bodie zvedl oči, když před něj Natalie postavila postavila vysokou sklenici s nějakou barevnou tekutinou. Fascinovaně se díval na jednotlivé barevné pruhy, které se jen lehce slévaly dohromady. Namíchat takový kokteil muselo být umění, aby z toho nebyla jednobarevná směska.
„Co je to?“ zeptal se.
„Něco pro zvednutí nálady?“ pousmála se.
„Nic jsem neobjednával,“ podotkl a bylo to tak, ačkoli jeho půllitr už dlouho zel prázdnotou.
„Ani jste nemusel,“ řekla měkce a se zhoupnutím v bocích odplula věnovat se dalším zákazníkům.
To vypadám tak zničeně, že mi ženské objednávají pití na povzbuzenou? pomyslel si trpce a ochutnal. Ať už to bylo cokoli, mělo to jiskru. Na chvíli se soustředil na chuť koktejlu a dokázal zapomenout na podivné prázdno, které cítil. Měl intenzivní potřebu zaplnit to prázdno Doyleovou přítomností. Jenže Doyle…
Bodie si povzdechl. Ještě před pár dny bylo všechno fajn. Maloval si budoucnost, jak se vrátí do CI5 a všechno bude zase jako dřív. Jenže ono nebude. Zavřel oči, jako by tím mohl uniknout před skutečností.
Doyle viděl.
Co když to je celý problém? Co když to je důvod, proč jim to v posteli neklape? Proč to s ním Doyle už ani nechce zkoušet.
Ne!
Bodie se pomalu nadechl. Takovéhle myšlenky, takové pochybnosti všechno jen zhorší. Doyle by s ním přece nezůstával ze soucitu. Neštítil by se ho jen proto, že… Nebyl dost silný se ubránit.
Trhl sebou, protože tu myšlenku pocítil téměř jako fyzickou bolest.
Nesmí se tomu poddávat. Nesmí! Už to přece jednou zažil a dostal se z toho. Takže teď by to mělo být jednodušší. Žádná překvapení, ví, jaké to je.
„Jste v pořádku?!“
Bodie zvedl oči a uvědomil si, že na něj Natalie i Barny a s nimi polovina hostů znepokojeně hledí. Cítil, jak se mu žluč dere do krku a přinutil se polknout.
„Je mi… fajn,“ řekl slabě. „Nejspíš jen nějaká chřipka,“ zamumlal a zvedl se k odchodu.
Natalie mu starostlivě položila dlaň na paži. Jemně ji odstrčil a doslova se vypotácel ven. Venku se pomalu zhluboka nadechl ve snaze získat zpět klid a rovnováhu.
Jsi lhář, Bodie, dobře víš, že ses přes to nikdy nedostal, nikdy ses s tím nevyrovnal. Šeptalo to strašidlo v jeho hlavě,
Nechtěl poslouchat. Chtěl Raye. Potřeboval ho. Jako štít, jako pevný bod, kterého by se mohl zachytit. Musí to nějak mezi nimi urovnat, už jen proto, že potřebuje někoho, kdo ho chytí, kdyby… došlo na nejhorší.

Doyle se vrátil z práce v dost pochmurné náladě. V bytě bylo vedro k zalknutí. Bodie nikdy neměl rád zimu, a když trpěl chladem, dokázal být otravně mrzutý. Ale venku bylo příjemně, a přesto se v bytě topilo naplno.
„Bodie!“ Doyle odhodil tašku a vyrazil ke dveřím.
Bodie seděl v kuchyni za stolem. Civěl před sebe do desky stolu, rukama si objímal paže a třásl se, jako by měl zimnici. Doyle ztlumil topení a pak si tiše přidřepl vedle Bodieho tak, aby mu viděl do obličeje. Zdálo se, že si Bodie jeho přítomnost vůbec neuvědomuje, dokud se to nedotkl. Teprve pak trhl hlavou a zaostřil na něj.
Doyle si povzdechl a položil svoji dlaň na jeho.
„Nedus to v sobě,“ zašeptal měkce. „No tak, Bodie,“ pohladil ho. „Trocha slz ještě z nikoho neudělala míň chlapa. Když to držíš v sobě, jen tě to vnitřně rozežírá.“
Je zvláštní, jak člověk občas přemýšlí. Čím se liší znásilnění od toho, když vás zmlátí? Postřelí? Pořád je to jen útok proti tělu, ne? Je to hnusné, je to strašné, ale není na tom nic tak traumatizujícího, ne? Jaký je rozdíl v tom, jestli vám někdo natrhnul prdel, když vám do ní cpal ptáka, nebo prostřelil nohu? Obojí se děje proti vaší vůli, obojí bolí, obojí je hnusné. A Bodie byl voják, vycvičený k tomu, aby snesl ledascos. A v džungli nejspíš viděl věci, znichž by se každý jiný zbláznil nebo vyzvracel z podoby. Byl posledním člověkem, u něhož by Doyle čekal, že ho jednou uvidí tak… zničeného. Ale nejhorší byl ten pocit bezmoci. Jediné, co mohl udělat, bylo vzít Bodieho kolem ramen a doufat, že se to časem nějak spraví. Nejspíš už nikdy nebude nic jako dřív, a to ho děsilo.
Na jeden kratičký okamžik to vypadalo, že se Bodie konečně zlomí a začne brečet a mluvit a že to všechno vytryskne jako hnis z rány, aby se mohla zahojit. Pak se pomalu nadechl a narovnal se, jak jeho sebeovládání opět jednou získalo navrch nad rozbouřenými emocemi.
„No, co bude k večeři?“ usmál se a vstal.
Doyle téměř hlasitě zaklel.
„Ne, Bodie, tohle mi nedělej!“ chytil ho za paži. „Nemůžeš před tím utíkat věčně, sakra!“
Bodie uhnul pohledem.
„Copak nevidíš, že… Bodie…,“ hledal Doyle marně slova. „Bodie… já…“
Bodie zvedl oči a v jeho pohledu Doyle viděl zoufalou potřebu slyšet.
„Zůstaň se mnou,“ vypravil ze sebe Doyle nakonec.
„Vždyť jsem s tebou,“ pousmál se Bodie. „Vždycky jsem byl. Někdo na tebe musel dohlížet, Zlatovlásku.“
Doyle položil Bodiemu prst na rty.
„Ty víš, jak to myslím,“ zašeptal. „Proč se chceš vracet k CI5? Proč, Bodie? Nezůstalo tam nic z toho, co bylo. Mám práci, můžeme si vzít hypotéku, pořídit si vlastní dům. Jen ty a já. Někde za Londýnem. Hezký kus pozemku. Co říkáš, Bodie?“ naléhal Doyle.
Bodie o krok ustoupil.
„Já… nevím, Rayi,“ hlesl zaraženě.
„Ale já vím, Bodie,“ vyhrkl Doyle. „Miluju tě, miluju – nejspíš od první chvíle, co jsem tě spatřil. Byl jsi… jako zářivý střed vesmíru, kolem kterého se všechno otáčí – včetně mě,“ jakmile do toho jednou kousl, šlo to z něj všechno samo. „Neumím ani popsat tu hrůzu, když jsme nevěděl, kde jsi, jestli žiješ, jestli tě ještě někdy uvidím.“
Bodie udělal další krok zpět.
„A když mi poslali tu kazetu… můj bože, Bodie, chtěl jsem je zabít, vlastníma rukama z nich vymlátit duši,“ chrlil ze sebe o překot. Pak se nadechl, aby se uklidnil. „Celé ty roky jsme kolem sebe chodili po špičkách. Není na čase začít žít?“ zadíval se na Bodieho s nadějí a poprvé si uvědomil, že reakce není taková, jakou by na svůj vášnivý projev čekal.
Bodie od něj couval a v očích měl zděšení.
„Bodie?“ polkl Doyle.
„No,“ nadechl se Bodie a pomalu vydechl. „Zahodil jsi kariéru herce, Rayi, jen co je pravda. Chci říct, že jsi mě skoro přesvědčil,“ zasmál se nuceně.
„Říkám pravdu,“ řekl Doyle. „Miluju tě a chci s tebou strávit zbytek života.“
„To má být vtip?“ otázal se Bodie tiše.
„Copak ty nechceš?“ vydechl Doyle zmateně.
„Víš, Rayi,“ ošil se Bodie. „Ty seš prima chlap, skvělej kamarád a bezva parťák a já tě mám fakt rád…“
„Ale?“ utrousil Doyle chladně, protože mu docházelo, že na jeho uboze sentimentální výlev bude odpověď ne. Bylo to šokující, nepředstavitelné a bolelo to.
Bodie dlouho mlčel. Nevěděl, jak má Doyleovi vysvětlit, že v tuhle chvíli je vážný vztah prostě nad jeho síly. Navíc jediný vztah, který by se dal označit jako vážnější, měl za celý svůj život jen s Marikkou, a dopadlo to dost žalostně. A kdyby odešel od CI5, kdo by ho zaměstnal s chromou nohou? Tohle celé bylo prostě dost mizerně načasované.
„Neslušel by ti bílý závoj,“ pokusil se zažertovat.
Doyle ho propaloval pohledem ostrým jako paprsek laseru a Bodie měl strach, že nepřijme žádný rozumný argument. Kdyby ho tak nějaký napadl.
„Prostě nechci,“ pokusil se nic nevysvětlovat.
„Proč?“ nepřijal Doyle tak prostou odpověď.
Bodie si povzdechl.
„Potřebuju k tomu důvod?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ utrousil Doyle podmračeně. „Samozřejmě že k tomu musíš mít nějaký důvod.“
„Možná mi to prostě vyhovuje tak, jak to je,“ rozpřáhl Bodie bezradně rukama. „Nemohli bychom si o tom promluvit jindy?“
„Promluvíme si o tom teď,“ trval na svém Doyle, založil si ruce na prsou a opřel se zadkem o kuchyňskou linku.
„Fajn,“ Bodie se opřel o stůl ve stejné pozici jako Doyle.
Hleděli na sebe a napětí v místnosti by se dalo krájet.
„Takže?“ prolomil ticho Doyle.
„Prostě se nechci hnát do vážného vztahu,“ řekl Bodie. „Nejsem na to… připravený, Rayi,“ dodal pomalu a obrovsky se mu ulevilo, když Doyle chápavě přikývl.
„Musíš k psychologovi,“ řekl Doyle oznamovacím tónem, jako by Bodieho seznamoval s něčím, co je už rozhodnuté.
„Cože?!“ zamračil se Bodie.
„K psychologovi,“ zopakoval Doyle, jako by byl Bodie hluchý. „Sám říkáš, že vážný vztah prostě nezvládneš. Potřebuješ pomoc, odbornou pomoc. To, co jsi prožil je…“
„Znásilnění,“ zasyčel Bodie. Nebyl si přesně jist, co ho tak popudilo. Možná to, jak se Doyle snažil vyhnout tomu slovu, jako by se ho štítil. „Nazývejme věci pravým jménem.“
„Jak chceš,“ pokrčil Doyle chladně rameny. „Takže tě znásilnili. Otázka je, kdy to hodláš řešit.“
„Řešit? Mám je jít taky znásilnit, nebo co?“ odsekl Bodie podrážděně. Pak se zhluboka nadechl, aby se uklidnil a řekl: „Je mi fajn.“
„A co přesně tím ‚fajn‘ máš na mysli?“ otázal se Doyle kousavě. „Noční můry? Nebo snad problémy s erekcí?“
„Já nemám problémy s erekcí!“ ohradil se Bodie dotčeně.
„To jsem si všiml,“ neodpustil si Doyle sarkasticky.
„O co ti vlastně jde, Doyle?“ otázal se Bodie. „Chceš se hádat?“
„Chci ti pomoct,“ opáčil Doyle. „Jenže ty seš jako umanutý. Nechceš vidět…“
„Co?“ skočil mu Bodie do řeči.
„Že máš problém,“ dořekl Doyle.
„Proč to prostě nemůžeš nechat být?“ povzdechl si Bodie. „Proč do toho musíš za každou cenu šťourat?!“
„Protože mi na tobě záleží, proč asi,“ zvýšil Doyle hlas. „Buď půjdeš k psychologovi…“
„Nebo?“ řekl Bodie pomalu a tón jeho hlasu byl studený jako led.
Doyle mlčel. Nechtěl Bodiemu dávat žádná ultimata.
„No, pokračuj, Doyle,“ vybídl ho Bodie. „Nebo co?“
„Nebo nic,“ povzdechl si Doyle a přiznal tak, že to byla jen planá hrozba. „Já se prostě nemůžu dívat na to, jak každou noc… Bodie, takhle nemůžeme žít. Copak to nevidíš?!“
Bodie sklopil oči a pokýval hlavou. Představa, že by měl úplně cizímu člověku svěřit, co se stalo, a rozpitvávat to s ním, ho děsila. Jenže Doyle měl pravdu, takhle nemohli žít.
„Tak dobře,“ zvedl oči.
„Mám kamaráda policejního psychologa,“ kul Doyle železo, dokud bylo žhavé. „Sympaťák a odborník na… trauma ze znásilnění. Uvidíš, že ti pomůže.“
Bodie odevzdaně přikývl.

Kapitola devátá

Jennifer vystoupila z výtahu a hledala v kabelce klíče. Když vzhlédla, s překvapením zjistila, že na schodech před jejím bytem sedí Bodie.
„Bodie?“ usmála se na něj. „Co ty tady děláš? Už jsem si říkala, jestli jsi nezmizel z povrchu zemského. Nedáš o sobě vědět celé…,“ zarazila se, protože si uvědomila, že Bodie má takový skleslý, až uštvaný výraz, který snad na jeho obličeji nikdy neviděla.
„Stalo se něco?“ zeptala se měkce. Přidřepla si před něj a pohladila ho po koleni. „Bodie?“
Bodie mlčky přikryl její ruku svojí, než zvedl oči a tiše řekl: „Můžu dál?“
„Samozřejmě,“ přikývla. „Co se stalo, Bodie?“ otázala se ještě jednou, protože bylo jasné, že se něco stát muselo.“
Bodie jen neurčitě zavrtěl hlavou, jako že o tom teď nechtěl mluvit, takže se Jennifer narovnala a odemkla.
„Skotskou?“ nabídla mu tradiční všelék, ale muselo to být něco vážného, protože jen potřásl zamítavě hlavou a s povzdechem se opřel zadkem o kuchyňskou linku.
Jennifer nicméně nalila do skleničky štědrou porci jantarové tekutiny a podala mu ji. V tom, jak si ji vzal a na ex vypil, bylo cosi bezmyšlenkovitého a mechanického. Nenutila ho mluvit, protože věděla, že je to zbytečné. Až bude chtít, řekne jí to sám. Teď potřeboval přivést na jiné myšlenky, povzbudit a nebýt sám.
„Chtěla jsem jít nakoupit, půjdeš taky?“ zeptala se nenuceně.
Přikývl. Jeho zamlklost byla špatným znamením. Co mohlo tak zdeptat na duchu takového veselého kluka jako Bodie? přemítala, když vedle sebe mlčky šli do obchodu.
Bodie by hrozně rád řekl, že myslí na Doylea nebo že má pocit zrady, ukřivdění – cokoli. Pravdou bylo to, že nemyslel vůbec na nic. Necítil vůbec nic. Připadal si jako prázdná skořápka. Jistá část jeho já v podstatě věděla, že to takhle dříve nebo později skončí. Přemýšlel, kde udělal chybu. Možná už na začátku.
„Myslíš, že…,“ prolomil ticho.
Jennifer se na něj otočila.
„Myslíš, že sex může zničit přátelství?“ Mohla být tohle ta chyba? To, že šel s Doylem do postele? „I když to chtějí oba?“
Jennifer neodpověděla hned. Věděla, že Bodie má spoustu přátel. Získával je stejně snadno jako dýchal. Ovšem jen jeden jediný ho mohl přimět uvažovat takovýmhle směrem. Teď už se nedivila, že je takový přešlý. Vždycky měl pro toho Doylea slabost.
„Bodie, jak dlouho jsme už přátelé?“ rozhodla se jít na to trochu oklikou.
„Dlouho,“ na jeho rtech se objevil první nepatrný náznak úsměvu.
„A víš, proč jsme tak dlouho přátelé zůstali?“ zadívala se na něho. „Protože jsem s tebou nikdy nešla do postele.“
Na okamžik zavřel oči. Takže to byla chyba, věděl to.
„A ne že by mě to nelákalo,“ zkusila mu pofoukat ego. „Jenže, Bodie, jenom přátelství nestačí, aby spolu dva šli do postele. Tím by se všechno pokazilo. Chce to prostě něco víc.“
Bodie kopl do kamínku. Věřil, že mezi ním a Doylem je… bylo něco víc. Byl si tím tak zatraceně jistý. Dokud před pár hodinami nepřišel do té hospody. Sezení s psychologem nebylo tak zlé, jak se obával. Skoro i začal věřit, že by mu to třeba mohlo pomoct. Těšil se na Doylea a na panáka a kdo ví, třeba i večer na nějaký ten sex. Nedělali to už celé věky. A tehdy ho uviděl s ní… Viděl to pořád před očima, jako by to měl vypálené do sítnice. Jak po něm lezla, objímala ho kolem krku, rty měla těsně u jeho. Něčemu se smáli. Doyle se smál. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy ho slyšel takhle se smát, tak uvolněně, tak… bezstarostně.
„Bodie?“
Trhl sebou a zaostřil na ni. Znal ten její starostlivý výraz velice dobře. Vyrostli spolu. Kdyby měl starší sestru, byla by jako Jennifer. Bylo mu jedenáct, když se přistěhovali do domu naproti. Jeho otec zdědil nějaké peníze po jakémsi generálovi, kterému ve válce zachránil život. A tak si rodiče vzali hypotéku a pořídili dům v lepší liverpoolské čtvrti.
Jennifer studovala jeho smutné oči, napjaté svaly a strhané rysy.
„Vyspal ses s ním?“ zeptala se nakonec. To bylo jediné logické vysvětlení, že Bodie podlehl svojí vášni pro svého parťáka a buď se mu přiznal a nebo hůř, vlezl s ním do postele. A teď zjistil, že to nefunguje. Možná Doylea pohoršil. A nebo ještě hůř, zkusili to a Doyle ho nakonec nechal, protože prostě nebyl dost…
„Co?“ zamračil se Bodie. Nebyl si ale jistý jestli má být překvapený nebo zděšený. Nebo možná jen hádala? Výstřel na slepo, aby ho zmátla a přiměla přiznat se?
„Ale no tak, Bodie,“ pousmála se. „Známe se víc jak dvacet let. Vím o tobě věci, které o sobě nevíš možná ani ty sám.“
„Například?“ zakryl úsměvem nervozitu. Věděl, že kličkuje, ačkoli jestli někomu mohl plně důvěřovat, svěřit se, pak to byla Jennifer.
Jennifer odbočila do parku. Bodie si potřeboval promluvit a to nemohlo počkat. A supermarket rozhodně nebyl to pravé místo k důvěrným rozhovorům.
„Vzpomínáš na Paulinu?“ pousmála se při té vzpomínce.
„Na tu se dost těžko zapomíná,“ uculil se Bodie. „Člověk si takové věci jako první sex pamatuje – většinou.“
„Nepochybně,“ přikývla. „Až na to, že Paulina nebyla tvoje první, že Bodie,“ věnovala mu okouzlující úsměv a klidně kráčela dál, zatímco on zaváhal a zůstal o něco pozadu, než s ní znovu srovnal krok.
„Počkej, počkej, co tím jako myslíš, že nebyla,“ uculil se. „Neměl bych to já vědět nejlíp, jestli byla nebo ne?“
„Jsem ti říkala, že vím věci, které ty o sobě ani netušíš,“ škádlila ho.
„Paulina byla náhodou první,“ trval na svém Bodie. „Proč bych ti lhal?“
„Třeba proto, že ta první byla o čtyři roky starší a prakticky tě svedla na zadním sedadle auta jejího táty?“ nadhodila nevinně.
Bodie otevřel a zase zavřel pusu, aniž by vydal jedinou hlásku.
„Jak se to říká? Bingo?“ zazubila se a sedla si na lavičku ukrytou ve stínu stromů.
Bodie se posadil vedle ní.
„Jak to sakra víš?“ zeptal se po chvíli.
„Tajemství,“ našpulila pusu. „Záleží na tom?“ dodala vážněji.
„Ne, asi ne,“ připustil Bodie. Bylo mu jasné, že jí to prostě nejspíš ještě za tepla vyslepičila. Co taky může člověk čekat od ženské.
„Takže,“ položila mu ruku na nohu. „Co se stalo?“
„Nic. Všechno. Já nevím,“ povzdechl si. „Jenny, já…,“ nadechl se jako by sbíral síly, aby dokázal pokračovat, „mám pocit jako bych se jednoho rána probudil do nikdy nekončící noční můry.“
Jennifer ho objala kolem ramen. Bylo to skoro jako před lety, když byl kluk a něco ho trápilo. Nestávalo se to často, vždycky bral život s lehkostí, jakou mu záviděla, ale občas i na Bodieho dolehlo nějaké to trápení. Ovšem nic, co by se podobalo tomuhle. Skutečně vypadal, jako by prožíval noční můru. Mohla ho podpořit, možná i utěšit, pofoukat mu bolístky, ale vyřešit si to bude muset sám.
„No, půjdeme, ať nám nezavřou,“ poplácala ho po zádech a rozhodně vstala.
„Co plánuješ k večeři?“ zeptal se.
„Hodláš zůstat na večeři?“ povytáhla obočí.
„Nemůžu?“ pousmál se.
„Ale jistěže můžeš,“ rozesmála se. Ať už se stalo cokoli, viditelně se mu ulevilo už jen tím málem, co jí řekl. Kdo ví, třeba po večeři řekne víc. Už to dávno nebyl kluk a ona nebyla jeho matka. „Mám ale podmínku. Umyješ nádobí.“
„Rozkaz,“ zasalutoval.

„…a on se zakoktal, zrudnul a okamžitě odešel,“ vyprávěla Jennifer pobaveně historku z práce. „Pak už jsme od něj měli pokoj.“
Bodie se pousmál.
Seděli spolu na zemi před krbem na huňatém bílém koberci, opírali se zády o pohovku a popíjeli už druhou láhev červeného vína. Mluvila většinou ona. Bodieho zamlklost byla nezvyklá. Většinou to byl on ten zábavný, co vypráví historky. Teď jen seděl upíjel víno a mlčel. Chvílemi jí přišlo, že ji ani moc neposlouchá a je ponořený ve vlastních pochmurných myšlenkách.
„Co Paul?“ zeptal se nečekaně.
„Jsme pořád v kontaktu,“ pokrčila neurčitě rameny. Tahle rána přestala bolet už dávno.
„To říkáš už několik let,“ podotkl a na okamžik se odmlčel, než dodal: „Stejně jsem mu měl ten nos zlomit.“
„Možná měl,“ usmála se. Nepochybovala o tom, že její drahý exmanžel do smrti nezapomene na to, co se semlelo před budovou soudu, kde rozvedli jejich manželství.
„Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč jste se rozváděli,“ potřásl Bodie hlavou. „Stejně se vídáte dál.“
„Já jsem zase nikdy tak docela nepochopila, proč jsem si ho vlastně brala,“ usmála se Jennifer.
„Spíš s ním?“ zeptal se Bodie. Od kohokoli jiného by to bylo neomalené, ale Bodie byl skoro jako rodina. Když se to tak vzalo, jeden pro druhého byli vlastně všechno, co z jejich rodin zbylo, poslední pojítko s minulostí. Někdy se zdála ta sluncem zalitá ulice v Liverpoolu jako z jiného života.
„Možná,“ připustila.
Bodie zavrtěl hlavou, ale svým způsobem tomu rozuměl. On a Doyle – v práci bylo všechno vždycky tak jednoduché, tak jasné, nemuseli spolu mluvit, věděli přesně, co ten druhý myslí. Jeden by řekl, že to bude takhle fungovat i mimo práci, jenže polovinu času měl pocit, že Doyleovi vůbec nerozumí, a druhou, že Doyle vůbec nerozumí jemu. Pravda, dali se dohromady za dost nestandardních okolností. Jak to říkal ten psycholog, že je nejdůležitější přiznat si, že člověk problém? No dobře, tak tedy měl problém. Byl to celý důvod, proč jim to s Doylem nevyšlo? Protože byl v posteli úplně k ničemu? Protože kvůli tomu, co se stalo, visel Doyleovi na krku jako závaží? Cítila se Jennifer takhle v manželství s Paulem? Proto se rozvedla? Proto on od Doylea odešel?
„Vy spolu vlastně teď vycházíte líp, než když jste byli manželé, co?“ řekl zamyšleně.
„To je možná příliš nadsazené, ale… ano, vycházíme spolu dobře,“ odvětila a studovala rysy jeho tváře. Bodie nebyl snadno čitelný pro ty, kteří ho neznali, ale když člověk věděl, co hledat, kam se dívat, byl jako otevřená kniha. Věděla, že se s tím Doylem vyspal, stejně jistě, jako by to měl napsané na čele.
Bodie si s hořkostí pomyslel, že kdyby Doyle nedal výpověď, možná by se všechno v dobré obrátilo. Až by se vrátil do aktivní služby, srovnalo by se to. Jako se to srovnalo mezi Jennifer a Paulem. Začali by znovu. Jenže Doyle prostě s tou svojí horkou hlavou musel do všeho vletět bez rozmyslu. To jeho věčné ‚Cowley nám neříká všechno‘.
„K čertu,“ ulevil si potichu a na ex dopil víno, aby si vzápětí nalil další sklenku. Uvědomoval si, jak ho Jennifer upřeně sleduje. „Nejsem teplej,“ nevydržel to.
„Já neřekla ani slovo,“ namítla tiše.
„Já vím,“ povzdechl si. „Jen… Doyle a já…,“ snažil se najít slova. „Je to složitý.“
„Co není?“ pousmála se a konejšivě ho pohladila po paži.
„Vždycky jsem si myslel, že když mu to řeknu, když se to dozví… Není to tak úplně normální, že jo? Aby dva chlapi…,“ odmlčel se.
„Je to… zvláštní,“ připustila jemně. „Ale jestli se máte rádi…“
„To je to,“ vzdychl. „Já vlastně nevím, jestli on… Dali jsme se dohromady za špatných okolností.“
„Špatných nebo vypjatých?“ nadhodila. „Někdy se to zdá být totéž, ale je v tom velký rozdíl.“
„Špatných,“ trval na svém. „Neměl jsem mu to dovolit. Je to… někdy mám pocit, že se mnou nevydrží v jedné místnosti, natož v jedné posteli.“
„Já a Paul… ke konci nám někdy vadilo i to, jak ten druhý dýchá. Jindy jsme celý víkend nevylezli z postele,“ zavzpomínala. „A víš, na co jsme po rozvodu přišli?“
Bodie zavrtěl hlavou.
„Že jsme spolu začali víc mluvit. Mnohem víc než kdykoli předtím. A hlavně o věcech, o kterých jsme předtím nemohli. Třeba byste s Doylem měli spolu víc mluvit,“ navrhla. „Někdy má člověk pocit, že je to přece jasné a ono to jasné vůbec není.“
„Někdy se stanou věci, o který je těžké mluvit,“ zašeptal Bodie.
„Jaké věci?“ zeptala se měkce.
Bodie zavrtěl hlavou, jako že právě o tomhle mluvit nechce.
„Miluješ ho?“ otázala se po chvíli.
Bodie nad její otázkou přemýšlel. Před půl rokem, dost možná že ještě i včera by bez meškání odpověděl ano. Teď ta dvě slova v něm vyvolávala jen bezbřehý smutek, sebelítost a zhnusení nad sebou samým. Pořád se mu v hlavě opakovala myšlenka, že se v první řadě nikdy neměl nechat od té bandy tak hloupě chytit. Celá tahle mizérie byla jeho vina. Kdyby měl aspoň dost rozumu, aby si Doylea držel od těla, ale ne on mu musel vletět do náruče, jakmile Doyle jen naznačil.
„Dal bych si ještě víno,“ zadíval se na prázdnou láhev.
Jennifer si sice myslela, že už toho vypili víc než dost, přesto přikývla a vstala, aby přinesla další. Někdy je žádoucí namočit se do alkoholu jako anestetika na duši. A Bodie vypadal, že je zralý přesně na tenhle druh léčby.

„Bodie,“ zašeptal medový ženský hlas a ucho mu ovanul horký dech vonící po mentolové zubní pastě.
A pak mu přišlo, jako by mu na hlavu dopadla kovadlina. Jen s námahou rozlepil oči a zamžoural před sebe.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj Jennifer.
„Hm,“ zabručel a zabořil tvář do polštáře. Hlava mu tepala ostrou bolestí, v puse měl sucho a škrábalo ho v krku, jako by polkl hrst prachu. „Kolik je?“ vypravil ze sebe šeptem, když se mu podařilo odlepit jazyk od horního patra.
„Brzo,“ řekla Jennifer. Byla už oblečená do práce a na odchodu. „Jen jsem ti chtěla říct, že snídani máš v lednici a tady jsou náhradní klíče. Neztrať je,“ položila na konferenční stolek klíče od bytu.
„Hm,“ na víc se nezmohl. Žaludek měl jako na vodě a při zmínce o snídani mu nebylo zrovna nejlépe. Vůbec pomyšlení na jídlo nebylo v tuhle chvíli příjemné.
„Jdeš do práce?“ zajímala se Jennifer.
Zavrtěl hlavou.
„Budeš tu, až se vrátím?“ zeptala se.
Přikývl.
„Dobře, tak… se uvidíme večer,“ rozloučila se.
Její podpatky zaklapaly po podlaze, pak bouchly dveře a rozhostilo se ticho.
Bodie se cítil, jako by v běhu narazil do zdi. Byl unavený a strašně rád by ještě usnul, jenže bolest hlavy mu to nedovolovala, a taky se mu chtělo na záchod. S povzdechem se vyhrabal z pod deky a na nejistých nohách se pomalu šoural do koupelny. Připadal si trochu směšně, že usnul akorát ve slipech a roláku. Zažil sice už nesrovnatelně horší kocoviny, ale nějak si nemohl vzpomenout, kdy si sundal kalhoty, což ho poněkud znepokojovalo. Co všechno si ještě nepamatuje? Nevybavoval si, že by Jennifer vykládal něco, co by neměl, ovšem nakolik se mohl na svoji paměť spolehnout?
V koupelně se raději vyhnul pohledu do zrcadla. Zvedl prkýnko záchodu a vymočil se. Po chvilkovém váhání přesvědčil sám sebe, aby se osprchoval. Nejdřív chtěl zkusit studenou s tím, že ho probere, nicméně stačilo si jen rukou sáhnout do proudu ledové vody, a okamžitě změnil názor. Zase tak zle mu nebylo.
Protože byl v bytě sám, neobtěžoval se s oblékáním a jen s ručníkem, jímž si sušil vlasy, šel do kuchyně. V lednici našel stoprocentní pomerančový džus a napil se přímo z krabice, protože se mu nechtělo hledat sklenici. Pokapal přitom podlahu, tak hodil ručník na zem a nohou ji utřel. Na jídlo neměl ani pomyšlení, a tak vyrazil do ložnice. Cestou hodil ručník do prádla.
Jennifer sdílela jeho názor na to, že pořádná postel je základ, a tudíž si pořídila letiště. Zalezl pod peřinu, převrátil se na břicho, rukama objal polštář a zabořil do něj tvář. Přísahal by, že cítí její parfém – lehkou nevtíravou příjemnou vůni. Pod polštářem něco nahmatal. Bylo to takové hedvábné krajkové sexy cosi – na noční košili toho bylo poněkud málo. Na chvíli si dovolil představu Jennifer v tomhle, než to odhodil na postel co nejdál od sebe. Pak se zachumlal do peřiny a zavřel oči ve snaze usnout. Nešlo to. Chvíli se převaloval sem a tam, až se nakonec s povzdechem zvednul a šel si do koupelny do skříňky nad umyvadlem pro aspirin. Zapil ho vodou z vodovodu a vrátil se do postele.

Jennifer položila klíče na botník v předsíni a odnesla tašku s nákupem do kuchyně. Její lednice přece jen nepočítala s dalším strávníkem, a už vůbec ne s takovým Bodieho formátu.
„Bodie?“ zavolala cestou přes obývák. Pohovka byla samozřejmě stále rozestlaná. Bodie nikdy pořádkumilovností zrovna neoplýval. V kuchyni našla neumytý talíř, jak si Bodie dělal oběd. Odložila tašku a zaklepala na dveře koupelny.
„Bodie, jsi tady?“ zkusmo vzala za kliku, a když se dveře otevřely, nakoukla dovnitř. Na zemi se válely Bodieho šaty, ale po něm samotném nebylo ani vidu ani slechu.
Nijak ji nepřekvapilo, když ho našla v ložnici ve svojí posteli. Nejspíš prospal prakticky celý den.
„Vstávat!“ Stáhla z něj nekompromisně peřinu a neodradilo ji ani to, že je nahý. „Určitě se tu válíš celý den a já se chci převléknout.“
Jeho jizev si nešlo nevšimnout.
„Bodie,“ vydechla a přikryla si rukou ústa. „Kdo ti to udělal?!“
„To nic není,“ zamumlal a vstal z postele. Ostře si uvědomoval, jak si ho poplašeně prohlíží. Když spatřila jizvu po popálení, oči se jí zděšeně rozšířily. „Dám si sprchu,“ řekl jako záminku, proč vyklouznout z pokoje dřív, než začne klást otázky.
Když se vrátil z koupelny s ručníkem kolem pasu, seděla Jennifer zamlkle v kuchyni nad hrnkem kávy. Bodie v jejích očích viděl obavy, starost a ještě něco, co nebyl schopný přesně identifikovat, ale podle toho, jak měla semknuté rty, se zdálo, že se zlobí.
Sednul si naproti ní. Dívala se na něj přes okraj hrnku a ticho se nepříjemně táhlo.
„Jestli mi budeš tvrdit, že jsi spadnul ze schodů, opařím tě tím kafem,“ prolomila mlčení pohrůžkou.
„Nebudu,“ pousmál se.
„Fajn,“ utrousila.
Teď si byl jistý, že se zlobí. Nezdálo se mu ovšem, že na něj.
„Byl to pracovní úraz,“ uculil se a k jeho překvapení ho probodla hněvivým pohledem.
„Měl by ses obléknout,“ řekla mu úsečně a vstala od stolu. „Máš hlad?“
„Jenn…,“ začal, protože cítil, že je rozrušená. Chtěl jí nějak vysvětlit, že je zbytečné, aby se tímhle trápila, že to se prostě stává, ale její zuřivý pohled ho umlčel. Zjevně věděla, na co myslí, a nechtěla to slyšet. „Jo, mám hlad,“ řekl tedy místo čehokoli, co zamýšlel říct.
Večeře se nesla v dosti nepříjemném tichu. Nabídl se aspoň, že umyje nádobí. Nepatrně se na něj pousmála, dala mu sesterskou pusu na tvář a s přáním na dobrou noc zmizela v ložnici.
Bodie se s povzdechem pustil do nádobí a přitom ho napadaly pochmurné myšlenky o tom, jestli někdy přestane mít pocit, že je lidem na obtíž.

V zeleném šeru džungle bylo vidět sotva na pár kroků. Kdykoli zvedl hlavu, místo nebe viděl jen příkrov zelených listů, jimiž prosvítalo poslední světlo dne. Ne nadarmo se tomuhle říkalo zelené peklo. Bylo na tom cosi až klaustrofobního. Snad každý zažil aspoň jednou ten pocit, že se dusí, že se mu nedostává vzduchu. Do toho bylo vedro k zalknutí. Vzduch jako by se vůbec nehýbal a šaty prosáklé potem se mu lepily na tělo.
Postupovali pomalu, mlčky a neopatrně. Nikomu nezbývalo na nějakou opatrnost sil. Jejich zdecimovaná jednotka páchla zapařenou krví a po jejich stopách se začínaly stahovat mrchožrouti ve vidině snadné kořisti. Nevzpomínal si, že by kdy zažil takhle bezútěšnou situaci. Dokonce si ani nevybavoval, kde vlastně byli a kam jdou, jak byl vyčerpaný. Jedno ale věděl jistě – nesmí se zastavit.
Jeden z žoldáků, klopýtající o několik metrů před ním, upadl a už nevstal. Bez povšimnutí ho minuli. Stejně se už nezvedne. Dnes večer budou mít mrchožrouti hody. Ale třeba je to na chvíli zdrží, než se odváží na živé.
Přišlo mu, jako by měl nohy z olova. Každý krok vyžadoval spoustu úsilí. Jakmile se ale zastaví, skončí jako ten žoldák před chvílí – padne a už nevstane. Jen silou vůle pokračoval s ostatními v tomhle předem prohraném závodě se smrtí.
Všichni tady chcípnou.
Loď se vynořila z porostu jako obří šedá stěna ohraničená křiklavě zelenou džunglí. Dřepěla uprostřed toho skřehotajícího zeleného pekla jako nějaká bájná ocelová příšera. Při pohledu na bouřemi oprýskaný trup se mu stáhlo hrdlo strachem. Na přídi stál černoch v uniformě prvního důstojníka a ošklivě se usmíval.
Jako by mu nohy vrostly do bláta. Zůstal stát a nehodlal udělat ani krok k lodi. Nemohl ale udělat ani krok zpátky. Stál tam jako králík hypnotizovaný pohledem kobry.
Někdo ho z obou stran chytil za paže. S trhnutím se podíval. Ti dva muži se tvářili podivně netečně, nepřítomně, skoro jako by ani nebyli živí. Když otočil pohled zpátky, loď byla pryč. Přesněji, on byl uvnitř v nákladovém prostoru a chlad z kovových stěn mu pozvolna prostupoval do těla. Byl nahý.
Černoch luskl prsty a žena s dlouhými ohnivě ryšavými vlasy přivedla muže. Byl rovněž nahý a na hlavě měl pytel. Zrzka mu ho strhla a on se ostře nadechl, jak jím projela ledová hrůza.
Ray!
Zrzka přitiskla Doyleovi k hrdlu nůž.
Muži, kteří ho stále svírali za paže, ho srazili na kolena, a černoch si rozpenul poklopec a odhalil obří, přímo monstrózní penis.
Díval se na nůž tisknoucí se k Doyleovu hrdlu, aby se mu nemusel dívat do očí. Bolest, když se ten obrovský pták do něj začal cpát byla nepopsatelná.
Křičel a cítil, jak mu po nohách teče proudem krev
Křičel, dokud mu nezačal selhávat hlas.


Trvalo mu několik dlouhých, téměř nekonečných vteřin, než si uvědomil, že má otevřené oči a dívá se na strachy úplně bílou Jennifer. Křečovitě ho svírala za paže silou, jakou by nikdy neřekl, že může mít. Jakmile si všimla, že ji vnímá, přestala s ním třást.
Mlčel. Nebyl si jist, kolik toho ze spaní křičel, co všechno mohl říkat. Ale podle jejího výrazu toho bylo víc ne dost. Pot na jeho těle zvolna usychal a studil.
„Je mi fajn,“ zašeptal, sotva se mu podařilo zklidnit dýchání. Srdce mu přesto dál bilo jako splašené.
Nehnula se ani o kousek a dál do držela, jako by se bála ho pustit.
„Už je to dobrý,“ ujistil ji a opatrně od sebe odtáhl její ruce. „Potřebuju jen sprchu,“ její mlčení ho znervózňovalo.
Vymotal se z přikrývky a postavil se na nejisté nohy. Noční můra, jako by se stále po něm natahovala svými lepkavými pařáty a nechtěla ho tak snadno propustit.
„Co ti udělal?!“ vyhrkla Jennifer zcela nečekaně. Hlas se jí třásl.
Bodie se na ni nechápavě podíval. Vstala a v každém jejím pohybu bylo znát, jak strašně se musí nutit ke zdánlivému klidu.
„Bodie, co ti ten hajzl udělal?!“ popadla ho za ruce. „Co ti Doyle udělal?!“
„Doyle?“ vymanil se z jejího sevření.
Jennifer se kousla do spodního rtu.
„Doyle mi neudělal nic,“ povzdechl si Bodie. Nebo aspoň ne nic, co bych si nezasloužil, dodal v duchu.

*****

Doyle přecházel po pokoji sem a tam jako příslovečný tygr v kleci. Peter ho ujistil, že od něj Bodie odešel už před hodinami, a že sezení probíhalo velice dobře. Dokonce si dohodli další termín. Jenže do hospody, kde na něj čekal, Bodie nepřišel. Doma nebyl. Ani v tom jeho oblíbeném pajzlu ho nenašel. Měl nutkání zavolat na policii a nutit je, aby vyhlásili po Bodiem pátrání.
Co když ho někde někdo přepadl? Co když leží v nějaké uličce s přelámanýma hnátama? Co když ho někdo unesl! Bylo mu úplně zle jen z pomyšlení, že třeba někdo odhalil, že rukopis byl padělaný, a že se chce Bodiemu pomstít.
Prohrábl si vlasy. Musí něco udělat, nesmí opakovat stejnou chybu, která Bodieho stála zdraví fyzické i psychické. Zvedl telefon a vytočil Jaxovo číslo.
„No tak, zvedni to sakra!“ klel polohlasně, když to neskutečně dlouho vyzvánělo.
„Ano?“ ozval se konečně Jaxův ospalý hlas.
„Jaxi, potřebuju naléhavě tvoji pomoc!“ vyhrkl Doyle.
„Rayi? Co se stalo?“
„Bodie zmizel!“ zajíkl se Doyle. Hlas se mu třásl.
Na druhé straně zavládlo tíživé ticho. I Jax nejspíš vzpomínal, co se stalo posledně, když se Bodie neukázal.
„Zkoušel jsi mu volat?“ snažil se Jax přemýšlet konstruktivně.
„Já volám od něj!“ vybuchl Doyle.
„Od něj?“ opakoval Jax nechápavě.
„Ano, od něj!“ teď už Doyle do telefonu skoro křičel. „Nepřišel domů. Hledal jsem ho všude!“
Na druhé straně aparátu bylo dlouho ticho.
„Vy spolu žijete?“ otázal se Jax váhavě.
„To je jediný, na co se v tuhle chvíli zmůžeš?“ vypěnil Doyle. Téměř se strachem o Bodieho zalykal. Bylo to, jako by se probudil z nejhorší noční můry, jen aby zjistil, že to vůbec nebyla noční můra.
„Ok, ok, uklidni se, Rayi,“ řekl Jax. „Za půl hodiny jsem u tebe. Zavolám na ústředí. Najdeme ho.“
„Jo,“ hlesl Doyle. Náhle se cítil vyčerpaný. Posadil se na opěradlo pohovky. „Díky, Jaxi.“

Probudilo ho neodbytné řinčení zvonku. Protřel si oči. Na konferenčním stolku se válely zbytky číny z rychlé občerstvení a poloprázdná láhev skotské. Potřeboval by se oholit a převléknout, ale neměl na to ani pomyšlení. Ne, dokud nenajdou Bodieho.
Zvonek se ozval znovu a Doyle se vymrštil na nohy. Třeba to je Bodie! Prohnal se bytem jako zběsilý, ale za dveřmi stále jen nějaká žena. Polil ho studený pot hrůzy a než otevřel, došel si do ložnice pro Bodieho služební zbraň.
„Přejete si?“ ucedil nevlídně, když pootevřel dveře na řetízek.
„Musíme si promluvit,“ informovala ho žena příkře.
„Musíme?“ zamračil se.
„O Bodiem,“ zdůraznila a Doyle stiskl pažbu pistole pevněji. Byla mu povědomá, ale nedokázal ji rychle nikam zařadit. Přivřel dveře, sundal řetízek a vpustil ji dovnitř. Zbraň sice neodložil, držel ji ovšem v pozici, o níž se domníval, že je spíš varovná než výhružná.
„Kde je?!“ zeptal se ostře, jakmile za ženou zavřel dveře.
„Co nejdál od vás,“ odsekla ostře. „A jestli mi chcete vyhrožovat tou zbraní, jen si poslužte!“
„Co?“ zarazil se Doyle a poněkud rozpačitě odložil pistoli. Připadal si náhle jaksi hloupě. „Já vás znám. Vy jste… Jennifer,“ vybavil si konečně, odkud je mu povědomá. Viděl ji asi všeho všudy dvakrát možná třikrát. Bodie o ní vždycky mluvil jako o kamarádce. Kupodivu mu i věřil. Jennifer rozhodně nebyla holka na jednu noc. Stačilo se na ni podívat. Tohle byla ženská na úrovni. Jak ale zapadala do Bodieho zmizení?
„Takže o co tady jde?“ otázal se příkře a založil si ruce na prsou. Jestli si myslela, že na něj bude štěkat, nebo mu dokonce bránit… Co když ona byla příčinou toho, že Bodie nepřišel domů? „Co jste Bodiemu udělala?!“
nic, ale vám bych měla,“ prskla jako vzteklá kočka. „Vlastně si ještě budu muset promyslet, jestli bych na vás neměla zavolat policii.“
Doyle zbledl. Snažil se sice si racionálně vysvětlit, že jakkoli je jeho poměr s Bodiem nepřirozený, dokud zůstane za dveřmi jejich ložnice, tak už není ani v nejmenším nelegální. Už nesloužili u CI5. Nikomu nebylo nic do toho, co je mezi nimi. Neudělali nic špatného. Přesto mu bylo úzko. Nebylo to tak dávno, co by se mohli snadno dostat do vězení už jen proto, že to spolu vůbec dělají. A stále by něco takového mohlo Bodiemu zničit kariéru u CI5. Tedy ne že by toho Doyle nějak želel, ale ani sám netoužil po tom, aby se to o nich provalilo. Jedna věc byla přiznat se Jaxovi v tísni, druhá věc byla jakási hysterická ženská, která se zřejmě domnívá, že Bodieho zprznil nebo co.
„Vážená,“ ohradil se Doyle. „Co je mezi mnou a Bodiem je čistě moje věc. Vám do toho nic není. Nevím, jak jste ho donutila, aby nepřišel domů…“
„Vaše věc?!“ zasyčela. „Vaše?! Vážený,“ vyslovila to slovo skoro jako nadávku, „jestli si myslíte, že budu sedět se založenýma rukama a nečinně přihlížet, jak ho týráte…!“
„Tak moment!“ skočil jí Doyle do řeči. „Kdo koho týrá! Nikdy bych mu neublížil!“
„Jistě, ta žehlička ho spálila sama, že!“ vyjela na něj.
Doyle se ostře nadechl, protože ta věta mu vyrazila dech.
„Tohle vám řekl?“ Doyle téměř zalapal po dechu.
„Dejte mu prostě už pokoj,“ ucedila. „Slyšíte? Nechte ho být. Nebo to nahlásím – policii, panu Cowleymu – je mi to jedno. Rozumíte?“
„On vám řekl, že…,“ Doyle nebyl schopný ani větu dokončit, jak v něm vřel vztek a pocit zrady. Třásl se rozčilením a zlostí a v očích ho pálily slzy. V životě by si nepomyslel, že by Bodie byl schopný něčeho takhle… takhle… nedostávalo se mu slov.
Jennifer si založila ruce na prsou a probodávala Doylea pohledem.
„Fajn,“ ucedil Doyle a rozrazil dveře do ložnice. Prudce otevřel skříň a začal do tašky bez ladu a skladu cpát svoje věci. Z poličky v koupelně sebral svůj holicí strojek. Rozlíceně prošel bytem, beze slova minul tu Bodieho kamarádku, kterou za ním ten bastard zbabělej, ubohej, bezpáteřní poslal vyzborojenou jeho lžemi, a škubnutím otevřel vchodové dveře, až byl div, že mu nezůstaly v ruce.
„Klíče,“ ozval se chladný, odměřený hlas.
Vyrval je z kapsy a mrštil je po ní. Měl chuť na ni zakřičet, ať tomu irskýmu zkurvysynovi řekne, že je ubožák, a že ho nenávidí, ale nehodlal Bodiemu poskytnout to zadostiučinění, aby viděl, jak mu zlomil srdce. Důkladně za sebou dveřmi práskl, seběhl schody a pak několik minut v bezbřehém zoufalství a vzteku se slzami v očích tloukl na parkovišti do střechy nějakého auta, než byl schopný uklidnit se natolik, aby došel na autobus a dojel do toho maličkého podnájmu, který mu až do teď sloužil spíš jako skladiště většiny jeho věcí, protože domov měl u Bodieho – nebo si aspoň myslel, že ho měl. Padl oblečený do postele, zabořil tvář do nepovlečeného polštáře a rozbrečel se.
„Nenávidím tě!“ zajíkl se. „Nenávidím!!!“

Jennifer mlčky podala Bodiemu Doyleovy klíče.
„Co je to?“ zeptal se Bodie nechápavě, ačkoli ta otázka byla poněkud zbytečná. Ty klíče poznával, akorát nechápal, proč mu je Jennifer dává. „Jak…?“
Svým způsobem doufal, že se tady bude pár dní schovávat, pak se vrátí a Doyle tam na něj bude čekat. Bude se zlobit a vyčte mu, že to, co udělal, byla hloupost, a… Zavřel oči. Nemělo smysl přát si modré z nebe.
„On tu byl?“ zeptal se mdle, když si klíče bral.
„Bude ti líp bez něj,“ zašeptala Jennifer měkce.
„Sotva, Jenn,… on byl to nejlepší, co mě v životě potkalo,“ povzdechl si Bodie.
„Jak tohle můžeš říct! Ubližoval ti!“ namítla ostře.
„Ray?“ zamračil se Bodie nechápavě. Doyle niky neudělal nic, čím by mu ublížil. „O čem to mluvíš?“
„Bodie, můžeš se z toho snažit vymluvit, ale já nejsem ani slepá, ani hloupá,“ řekla přísně.
„Ale… Jenn,“ Bodie si nebyl jistý, jestli jí rozumí. „Jak by mi měl Doyle ublížit? Nikdy…“
„A ty jizvy?!“ skočila mu do řeči rozzlobeně. „Chceš mi snad tvrdit, že tě v práci pan Cowley mlátí rákoskou?!“
„Jenn, to…“
„A nebo že ses tou žehličkou spálil sám!“ vybuchla hněvivě. „A ty tvoje noční můry? Bůh ví, co všechno ti udělal, a ty…!“
„Jenn!“ chytil ji téměř bolestivě za paže. „Cos mu řekla?!!“ zatřásl s ní v náhlém návalu ledové hrůzy.
Jennifer se mu vytrhla ze sevření.
Bodie si musel sednout. Chvíli měl pocit, že se nedokáže nadechnout. Vůbec ho nenapadlo, že by si Jennifer mohla kdy myslet, že ty jizvy má od Doylea. Že ho Doyle… můj bože… týrá.
„Cos mu řekla?“ zeptal se ještě jednou, ale tišeji.
Jennifer si vedle něj sedla a pohladila ho po ruce.
„Jen aby tě nechal,“ šeptla. „Aby ti přestal ubližovat.“
Bodie se začal smát. Byl to pokřivený, nehezký smích.
„Bodie?“ znejistěla Jennifer.
„To už je jedno,“ řekl a v hlase mu zaznívala rezignace, odevzdanost osudu. „Půjdu,“ strčil si klíče do kapsy u bundy a vstal.
„Nechceš ještě zůstat?“ nabídla mu tiše. Měla pocit, že je něco špatně, že udělala něco špatně. „Bodie?“
Bodie jen zavrtěl hlavou a beze slova odešel. Dosáhl, čeho chtěl. Copak záleželo na tom jak? Doyle odešel a už se nevrátí. Jennifer se postarala, že i kdyby se někdy později v nějakém záchvatu sobectví chtěl Doyleovi zase pověsit na krk, zatěžovat ho svými problémy, není naděje, že by s ním Doyle kdy ještě promluvil. Možná to tak bylo lepší. Doyle si zasloužil někoho, kdo mu nebude přítěží, kdo mu dá všechno, co potřebuje. Rozhodně to takhle bylo lepší.
Jenže proč se potom cítil tak mizerně?

Bodie za sebou zavřel dveře svého bytu a první, na co jeho pohled padnul, byly Doyleovy tenisky. Ležely tam odkopnuté v rohu a nejspíš si vůbec neuvědomovaly, jak jen svojí přítomností drásají jeho duši. Stál tam dobře několik dlouhých minut a jen na ně zíral, než se konečně pohnul. Sundal si bundu a šel do obýváku. I ten byl plný Doyleových věcí. Na stolku ležela jeho knížka. Bodie ji nepřítomně vzal do ruky a zahleděl se na její obálku, aby ji stejně bezmyšlenkovitě zase položil velice opatrně přesně tak, jak ji našel.
Chvíli přecházel po bytě nerozhodně sem a tam, než si sedl na pohovku a složil hlavu do dlaní. Ze všech koutů na něj jako přízrak zírala Doyleova přítomnost. Otiskla se do všeho. Věci už nebyly stejné jako před Doyleovým příchodem. Křeslo už nebylo křeslem, ale křeslem, v němž sedával Doyle. Hrnek už nebyl hrnek, ale hrnek, z něhož Doyle pil ráno kávu.
Bodie mohl jen doufat, že bude Doyle šťastný.

Kapitola desátá

„Rossová se pohádala s Cowleym,“ pokračoval Jax ve výčtu novinek. Seděli s Doylem v hospodě nad pivem.
Občas se scházeli, ačkoli Doyle o to zprvu vůbec nestál. Jen zavolal Jaxovi, že ten irskej zkurvysyn bohužel žije a těší se nejspíš dobrému zdraví, takže netřeba si kvůli němu dělat vrásky. Neočekával, že se Jax bude chtít sejít, a sám do teďka nevěděl, proč na to kývnul. Asi prostě jen nechtěl být sám. Každopádně se z toho postupem času vyvinula jakási tradice.
Jax vždycky mluvil hlavně o CI5, o tom co se děje nového. A Doyle se vždycky tvářil, že ho to nezajímá, a vždycky přitom hltal každou zmínku o Bodiem v jakémsi masochistickém sebemrskačství. Jax se ovšem zavedení řeči na Bodieho vyhýbal, jako by se obával Doyleovy reakce.
„Copak, šlápla mu na kuří oko?“ ušklíbl se Doyle. Jeho nechuť ke Cowleymu se s Bodieho zradou jen zvětšila.
„Nejspíš,“ přikývl Jax a po krátké odmlce dodal: „Pohádali se kvůli Bodiemu. Bylo to dost ošklivý. Řvali na sebe na chodbě. Slyšelo to dost lidí.“
Doyle zachoval netečný výraz.
„Já u toho nebyl, ale prý řekla Cowleymu, že je starý sentimentální blázen,“ pousmál se Jax.
Doyle se ušklíbnul. On by sice použil podstatně nevybíravější slovník, ale účel to plnilo. Bylo načase, aby někdo Cowleymu ukázal, že si před ním nesedne na prdel.
„A že prý Bodie je idiot,“ dodal Jax.
„Víš, vždycky jsem ji obdivoval za její bystrý úsudek a postřeh,“ utrousil Doyle.
„A že ty jsi prý kreténů král,“ zakončil Jax, aniž by hnul brvou.
„Vždycky jsem věděl, že to je husa, co si nevidí na špičku nosu,“ odfrkl si Doyle.
Jaxovi cukly koutky. Dopil pivo a objednal jim další. Obvykle vypili jedno, dvě, ovšem tohle bylo už jejich páté. Dost možná to byl právě alkohol, co rozvázalo Jaxovi jazyk.
„S Bodiem to jde od té doby, co jsi odešel, z kopce,“ prohodil jako by mimochodem a nejistě zvedl oči od své sklenice, aby zjistil, co Doyle na to.
„Hm,“ zabručel Doyle. Vnitřnosti se mu tak zvláštně stáhly, ačkoli by mu přece měl být Bodie ukradený. Byl to lhář a zrádce a podrazák a bylo to už skoro rok, co ho odkopnul, a za celou tu dobu se neobtěžoval poslat ani blbé přání k narozeninám. Tedy ne že by ho neroztrhal a nevyhodil, ale copak se neměl Bodie správně snažit s ním usmířit? Připlazit se a omlouvat se a vyznávat mu lásku? Vždyť přece bývaly doby, kdy… Doyle si povzdechl a napil se piva. Co si vlastně chtěl nalhávat? Dali se dohromady za dost špatných okolností a od začátku to skřípalo.
„Nikdo s ním nechtěl dělat,“ řekl Jax tiše a upřeně přitom hleděl na Doylea, který s dosti trucovitým výrazem zíral do své sklenice.
„To se nedivím,“ zabručel. „Kdo by chtěl dělat s lhářem a podrazákem.“
„O tom já nic nevím,“ řekl Jax a odmlčel se, jako by si nebyl jist, zda pokračovat. „Je to spíš kvůli té jeho nešťastné noze.“
„Myslel jsem, že se mu to zahojilo dobře, když je zpátky u své milované CI5,“ řekl Doyle kousavým tónem.
Jax uhnul pohledem a očima zabodnutýma do stolu zamumlal: „On u CI5 končí, Rayi.“
Doyleova ruka se sklenicí se zastavila na půlce cesty k ústům.
„Cože?“ položil sklenici s bouchnutím na stůl a ohromeně na Jaxe zíral.
„Je to v podstatě hotová věc,“ pokrčil Jax rameny. „Je už měsíc na nemocenské a až se vrátí…“
„Na nemocenské?“ vyhrkl Doyle. „Co se stalo?!“
„Dlouhá historie,“ pokrčil Jax znovu rameny. „Zase si urval vazy v tom levém koleni. Tentokrát ale komplet,“ a když viděl, jak se na něj Doyle dívá, začal vysvětlovat: „Když se vrátil do služby, občas trochu kulhal, občas ho to bolelo, ale jinak byl v pohodě. Pokud se tomu tak dá říkat. Prakticky komunikuje akorát s Cowleym a Betty a občas odpovídá jednoslovně na otázky. Většinou ale na všechno říká akorát fajn a ten tón,“ zavrtěl Jax hlavou. „Jako by to už nebyl on. Vlastně si ani nepamatuju, kdy se naposledy usmál. Cowley ho už nenasadil zpátky do první linie. S tou jeho nohou ani nemohl. Takže Bodie začal dělat sám a většinou takové ty nevděčné práce jako shromažďování důkazů, poslíčkování, výslechy, odposlechy. Ale párkrát se taky dostal do akce a kluci… Jako by nestačilo, že je protivný. Všichni si myslí, že se vůbec neměl vracet, ne s tou nohou, a jsou z něj nervózní. Jak nemám rád ty Ansonovy řeči, tak v tomhle má pravdu. Člověk nikdy neví, kdy se pod Bodiem ta zmrzačená noha podlomí. Jednou jsem ho viděl, jak málem upadl na schodech, protože dostal křeč – sakra ošklivou křeč. Jenže Cowley ho prostě chtěl zpátky za každou cenu. Hádám, že ta jeho poslední hádka s Rossovou nebyla první, ale rozhodně byla poslední.“
Doyle poslouchal téměř se zatajeným dechem.
„Kluci mu začali za jeho zády říkat Pajda. Je fakt, že někdy, když ho člověk náhodou potkal na ústředí, kulhal fakt strašně. Hlavně když je unavený, nebo se mění počasí. Pár lidí vtipkovalo o tom, že je jako Cowley. Někteří dokonce zašli až tak daleko, že začali spekulovat o tom, jestli Cowley neplánuje jít do důchodu a předat velení Bodiemu, když už oba tak pěkně kulhají,“ poslední větu zlehčil rozpačitým úsměvem.
„Neblázni,“ zamračil se Doyle. „To je přece směšné. Bodie na to nemá. Nezvládl by velet CI5,“ odfrkl si.
„Přesně tohle říkal Anson, ale je fakt, že se ta fáma drží už dlouho a teď zase nabírá na síle. Bodie totiž často Cowleyho doprovázel na různá jednání, šoféroval mu. Hlavně poslední dobou byl prakticky jako jeho stín.“
„To je nesmysl,“ odbyl to Doyle přezíravě.
„Možná,“ připustil Jax pomalu. „A možná ne. Zdá se, že Cowley má co se Bodieho týče trochu výčitky. Abych ale nepřeskakoval. Při jedné akci tak před půl rokem, možná déle, Bodie uklouzl na blátě a natrhl si postranní vazy. Takže ho vezli hned do nemocnice, odoperovali mu to a právě v té době si ho Cowley stáhnul k sobě. Po té druhé operaci už nepřicházelo v úvahu, že by dělal byť jen v utajení. Doktoři mu prý vyhrožovali, že bude chodit o holi. To sice nechodí, ale kulhá už prakticky neustále, ačkoli se to snaží maskovat.“
„Takže?“ pobídl ho Doyle špatně skrývaje dychtivost, s jakou informace o Bodiem přímo hltal, až se za sebe málem styděl. Ani po tak dlouhé době nemohl upřímě říct, že je mu Bodie lhostejný. Stále ještě viděl rudě, když si vzpomněl na to, co mu ten zmetek udělal, jenže jak se zdálo, několikaleté přátelství a partnerství a několikaměsíční milenecký vztah nelze smazat, nelze za tím vším udělat tlustou čáru, spálit mosty, alespoň ne tak úplně.
„Cowley ho poslal na cvičák. A řeknu ti, Rayi, že nám tím udělal ze cvičení hotové peklo. Jak byl nesnesitelný normálně, tak na cvičáku byl na zabití.“
Doyle si uvědomil, že mu nepatrně cukají koutky.
„Skoro se s Ansonem porvali, protože ho odmítl poslouchat,“ povzdechl si Jax.
„Co se stalo?“ zeptal se Doyle. Už se ani nesnažil předstírat nezájem.
„No, znáš Bodieho,“ pousmál se Jax. „Sedět s rukama v klíně není zrovna jeho styl. Místo aby dřepěl na prdeli a buzeroval Ansona pěkně z nějaké pohodlné židle… Já nevím, asi si prostě musel dokázat, že se nám pořád vyrovná, kdo ví,“ pokrčil rameny. „Nemám ponětí, jak bych se zachoval na jeho místě, co bych udělal, jak by mi bylo. Víš, být v podstatě odepsaný, odklizený stranou. Prostě si na cvičáku ty vazy urval podruhé a tentokrát se vším všudy, co se v tom koleni urvat dalo. Vezli ho helikoptérou rovnou na sál a hned po operaci řekli, že je to špatné. První týden nebylo vlastně jasné, jestli bude ještě chodit. Má to koleno příšerně zhuntovaný. Takže je už víc jak měsíc na nemocenské a de facto nad ním visí Damoklův meč. Pokud by si to utrhl ještě jednou, nejspíš už opravdu chodit nebude. Takže to je konec.“
Doyle mlčel. Ostatně nebylo co říct. Zkusil si představit, jak by asi bylo jemu na Bodieho místě. Na druhou stranu si Bodie za to mohl sám. Kdyby nebyl tak umíněný, tak… kdyby ho poslechl a odešel od CI5, dokud byl čas, když mu nabízel… když mu nabízel sebe a celý svět, budoucnost, nemusel by z něj teď být chromý mrzák.
„Pár z nás si myslí, že Cowley záměrně tu jeho nemocenskou protahuje,“ řekl Jax tiše. „Že ho nechce pustit. Jenže tentokrát je to nevyhnutelné.“
„Má, o co si koledoval,“ utrousil Doyle tvrdě, ačkoli někde v hloubi duše mu bylo Bodieho líto a cítil nepříjemné nutkání jít za ním a… A co? Bodie ho odkopl jako prašivého psa. Nezasloužil si lítost ani soucit a už vůbec ne jeho pomoc.
„Možná,“ připustil Jax. „Myslím, že Cowley se o něj bojí. A já vlastně taky trochu. Chci říct, co bude dělat bez CI5?“
„Jsi snad jeho máma, že se o něj tak dojemně staráš?“ odfrkl si Doyle.
„Někdo by se o něj měl starat, když ty ses na něj vykašlal,“ namítl Jax a trhl sebou, když se Doyle prudce vymrštil ze židle a už to vypadalo, že ho uhodí.
„Já jsem se na něj nevykašlal, pro tvou informaci!“ zasyčel Doyle vztekle. „On se vykašlal na mě!“
„Hej, hej,“ zvedl Jax ruce v obranném gestu. „V klidu, jo.“
Doyle sjel výhružným pohledem osazenstvo hospody, které se na ně dívalo, než se posadil.
„Nevím, co mezi vámi bylo,“ řekl Jax. „A ani to nechci vědět,“ utnul Doyleovi prostesty dřív, než je mohl vyslovit. „Jedno vím ale jistě. Bodie nemá rodinu, manželku, přítelkyni…“
„Má moc prima kamarádku,“ ušklíbl se Doyle.
„Měl akorát CI5 a tebe,“ Jax vypadal jako by Doyleovu kousavou poznámku vůbec neslyšel. „Nejdřív přišel o tebe…“
„Ne mojí vinou!“ odsekl Doyle podrážděně.
„A teď i o CI5,“ nedal se Jax vyvést z rovnováhy. „Chci říct, Rayi, že mu nezbylo už vůbec nic. Co bude teď dělat?“
„Však on si už nějak poradí,“ zavrčel Doyle. Nelíbilo se mu, jaké pocity v něm tyhle Jaxovy řeči vyvolávají.
„Jo?“ Jaxův hlas zněl pochybovačně. „Zmrzačeného chromého vojáka nikdo nezaměstná, a co jiného Bodie umí?“
„Je snad dospělý ne? Dospělý a svéprávný, nepotřebuje chůvu!“ utrhl se na něj Doyle.
„To říkáš, protože jsi ho neviděl,“ povzdechl si Jax a vzápětí vzhlédl k Doyleovi s nadějí v očích.
„Tak to ne!“ zarazil ho Doyle dřív, než vůbec mohl něco říct. „Ani na to nemysli. Já jsem s Bodiem skončil jednou pro vždy!“
„Co jste si vy dva vlastně udělali, že ho teď tak nesnášíš?“ neudržel se Jax.
„Neříkal jsi něco o tom, že do toho ti nic není a ani to nechceš vědět?“ odbyl ho Doyle.
„Asi jo,“ přikývl Jax.
„S Bodiem to nebude tak horké,“ dodal Doyle o něco smířlivěji. „Ten irskej zkurvysyn se o sebe umí postarat. Vlastně v tom je, řekl bych, mistr – postarat se hlavně o sebe,“ v jeho hlase zaznívala trpká hořkost zklamání.
Jax se na Doylea pochybovačně zadíval, ale neřekl nic, a to bylo svým způsobem horší, než cokoli, co mohl říct – ten jeho tichý smutný pohled, pod nímž se v Doyleovi všechno kroutilo. On přece nebyl ten, kdo Bodieho opustil, sakra!

*****

Bodie sešel z cestičky a hejno kachen se mu hbitě vydalo vstříct tak rychle, jak jim to jen jejich kolébavá chůze dovolovala, což na jeho tváři vyloudilo malý, smutný úsměv. Byly nejspíš jediné, které ho viděly rády. Nemohl ale klukům zazlívat, že ho mezi sebou od začátku nechtěli. On by asi na jejich místě reagoval stejně. Mrzáci neměli v boji co dělat. Jenže CI5 pro něj kdysi znamenala Doylea. Klidně by obětoval obě nohy, kdyby to znamenalo, že bude moct s Doylem dělat ještě nějaký čas. Jenže se to všechno nějak zvrtlo a nakonec neměl ani Doylea ani CI5. Zbyly mu jen tyhle kachny, které chodil na svých lékařem nařízených procházkách krmit, protože neměl v podstatě nic lepšího na práci.
Murphy se sice jednou nebo dvakrát stavil, ale neměli si moc co říct, protože Murph se zdráhal mluvit o práci, neboť měl pocit, že to není vhodné, a o jeho soucit a lítost Bodie zase nestál. Nebylo tedy co říkat. Někdy přemýšlel, o čem vlastně mluvívali s Doylem. Dokázali spolu protlachat celé hodiny o… no vlastně o ničem. Nedokázal si vybavit nic konkrétního, o čem mluvívali. Prostě mluvili. A smáli se a… všechno se to zdálo asi tak milion světelných let vzdálené.
Když došlápl na drn skrytý v trávě, projela mu nohou krátká ostrá bolest. Připomněla mu, že už nikdy nebude pořádně hodit. O nějakém běhání si mohl nechat tak akorát zdát. Správně by měl mít hůl, ale to by raději chcípnul, než aby si nechal vnutit tenhle pokořující symbol invalidů. Doktor připustil, že chozením bez hole si to nemůže nijak zhoršit. Stejně ho nevyhnutelně čekala artritida a nejspíš kolečkové křeslo. Jistou naději skýtal umělý kloub, a to ho ta hůl pak tak jako tak nemine. Skutečně nádherné vyhlídky. Měl pocit, že poslední dobou tráví v nemocnici víc času, ne kdekoli jinde. Bohužel to nebyl ani tak pocit, jako krutý fakt.
Sedl si na lavičku, aby ulevil bolavé noze, a vyndal z kapsy sáček s krmením. Kachny se už kolem něj srotily a hlasitě se dožadovaly svého každodenního přídělu. I první racci už přilétali. Byl na tohle trochu mladý – sedět u Temže na lavičce a krmit kachny a racky. Takhle měli trácit čas opuštění zmrzačení veteráni válečných konfliktů – velkých válečných konfliktů. Vždycky doufal, že se mu tohle nestane, a nebo se toho přinejmenším nedožije, že to bude rychlé. Bylo to trpké sousto k spolknutí.
A nejhorší bylo, že čím víc volného času měl, což bylo teď vlastně to jediné, co měl, tím víc myslel na Doylea. Odehnal ho od sebe pro jeho dobro, aby si našel někoho, s kým bude šťastný, někoho kdo není mrzák na těle i na duši. Každotýdenní sezení s psychologem mu moc nepomáhala ani ve vyrovnání se s tím, co mu udělali, ani s tím, že je chromý a nikdo ho už nepotřebuje – ani Doyle, ani Cowley, prostě nikdo.
Doyle. Našel si už někoho? Ženu nebo muže? Sice od sebe Doylea odehnal, ale nikdy ho nedokázal nechat úplně odejít. U CI5 měl dost prostředků na to, aby si zjistil, kde Doyle bydlí a pracuje. Víc se neodvažoval, aby to nevypadalo, že ho šmíruje. A možná že ani nechtěl vědět, jestli Doyle někoho má. Občas ho sledoval. Ano, čas bylo něco, čeho měl skutečně nadbytek. Doyle byl až trestuhodně nedbalý. Bylo to směšně snadné i pro chromého. Takové lajdáctví. Nikdy ho ale s nikým neviděl, nebo aspoň ně s nikým, kdo by vypadal jako milenec. Z nějakého důvodu předpokládal, že si najde chlapa. Nejspíš proto, že mu ta představa, že má Doyle jiného chlapa, vadila mnohem víc, než kdyby to byla ženská.
Rozdělil poslední drobky, ale kachny ještě dlouho poté, jako obvykle, slídily kolem něj, jestli ještě něco neschovává. Aspoň že se nemusel trápit s tím, jak se uživí. O chromého vojáka by sotva někdo stál, i kdyby jen jako ochranku do obchoďáku. Krivas byl možná krysa z džungle, ale rozhodně nebyl hloupý a vyplatilo se dát na jeho radu ukládat si prakticky celý žold na konto ve Švýcarsku. Uskromni se teď, trp nouzí dneska, ale později si žij jako král – to bylo jeho heslo. Jenže protože byl Krivas krysa, a protože ho zkušenost naučila opatrnosti, a protože měl to štěstí, že narazil na Martyho Martella, rozhodl se později převést peníze do banky v Lichtenštejnsku – nebylo to o nic méně výhodné a podstatně méně profláklé. Marty byl vůbec přítel, na jakého narazíte jen nejvýš dvakrát za život a mezi překupníky zbraní spíš tak jednou za dva životy. Skutečný přítel a navíc obchodník tělem i duší. Díky němu, jeho radám, kontaktům, známým a čuchu na dobré investice, se mu za ty roky podařilo to, co si vydělal jako žoldák, rozmnožit natolik, že by už před lety mohl klidně odejít od CI5 a zbytek života si jen užívat. Jako mrzák nouzí trpět nebude. Zůstane sám se všemi těmi penězi, protože jediného člověka, o kterého se mohl starat, o kterého se stále staral, i když z povzdálí, od sebe odehnal.
Všechno pro Doyleovo dobro.
Škoda že někdo na tomhle mizerném světě neměl taky na mysli Bodieho dobro, pomyslel si trpce.

*****

Jennifer vykoukla z kuchyně, kde připravovala oběd. Byla panu Cowleymu vděčná, že jí zavolal a informoval ji o Bodieho stavu, protože Bodie sám by se asi nejspíš neozval. Někdy si nebyla jistá, jestli v jeho očích nevidí lehkou výčitku, že zasáhla do jeho vztahu s Doylem. Nevěřila ani v nejmenším té jeho historce o tom, že to je zranění z nějaké akce CI5. Možná ty jizvy, co měl, by mohly být od nějaké rvačky. Ale spálenina od žehličky? Rozhodně ne.
Ale o to teď nešlo, to byla už stará historie. Teď musela Bodiemu pomoct překonat šok z toho, že u CI5 kvůli zranění nohy končí.
„Sedí se ti dobře?“ zeptala se. Bodie za celý den pronesl sotva několik slov. Jeho chování nebylo normální. Člověk na něm úplně viděl, jak se tím vším vnitřně užírá.
„Fajn,“ utrousil bezvýrazně.
„Už máš hlad?“ zkoušela ho přimět k hovoru.
„Možná.“
Jennifer si povzdechla.
„Co noha?“ nedala se tak snadno odradit.
„Fajn.“
„Nechceš něco podat? Přinést?“ teď si připadala, že se vyloženě vnucuje.
„Ne.“
„Umíš taky říct větu obsahující aspoň dvě slova?“ utrhla se na něj, protože takhle s ní mluvil už od chvíle, kdy za ním přišla.
„Možná.“
„Bodie!“ okřikla ho, protože jí už prostě povolily nervy. Přišlo jí, že to snad dělá schválně.
Podíval se na ni takovým prázdným až znuděným pohledem.
„Zkus položit nějakou lepší otázku,“ utrousil.
Jennifer zavrtěla hlavou a raději se vrátila k plotně. S Bodiem prostě nebyla řeč. Celý problém byl v tom, že kromě lékaři nařízených procházek, trčel doma mezi čtyřmi stěnami bytu, do něhož ho CI5 naposledy přestěhovala. Pan Cowley naznačil, že on se o své muže stará, že se o Bodieho postará. Bude mít celkem slušnou penzi, samozřejmě mu budou přispívat na nezbytnou lékařskou péči spojenou s jeho zraněním a může si nechat svoje služební auto. Podle Jennifer by ale bylo nejlepší, kdyby se Bodie toho auta i bytu zbavil. Vůz mu zbytečně připomínal minulost a tenhle byt byl i bez toho plný duchů.

*****

Bodie se snažil soustředit na mokrá ústa klouzající po jeho péru, škádlivý jazyk, to příjemné mravenčení, které se rozlévalo podél páteře. Pevně tiskl víčka a usilovně se vpíjel do toho slastného pocitu, té narůstající naléhavosti.
Stejně se neuděláš.Ta myšlenka mu bleskla hlavou dřív, než tomu mohl zabránit.
Jeho psycholog mu doporučil nezůstávat sám, nevyhýbat se sexu. To by prý celou věc jen zhoršilo. Nedokázal si představit jak.
„Michaeli,“ vydechl Bodie. Zabořil mu prsty do vlasů a pokusil se ho jemně odstrčit.
Takhle to nechtěl.
Od něj to nechtěl.
„Co je?“ zvedl k němu Michael oči, když nechal s mlasknutím vyklouznout ze svých úst Bodieho nevalnou erekci. „Nelíbí se ti to?“
Ten zkroušený, nešťastný tón v hlase toho kluka dobře o deset let mladšího než on sám, nebyl příjemný. Opět se v duchu proklel za to, že se nechal od Jennifer navézt do tohohle – vztah bylo příliš silné slovo.
„No tak, Bodie,“ zašeptal Michael a natáhl se, aby si ukradl polibek. „Nebuď tak křečovitý.“
Bodie se snažil ignorovat teplou dlaň, která sevřela jeho ptáka a snažila se zapracovat na jeho povadající erekci. Bojoval s nutkáním ho odstrčit. Před dalším líbáním uhnul. Ty jeho uslintané polibky se mu protivily. Bylo mu nepříjemné, že se ho dotýká, jak se ho dotýká.
Líbal jinak než Doyle, dotýkal se ho jinak. To byl celý Michaelův zločin – nebyl Doyle.
„Ne, hele já…,“ odtáhl se a co nejšetrněji jeho ruku odstrčil.
Michael si s povzdechem sedl na opěradlo křesla a sklesle se díval, jak Bodie schovává svoje zvadlé péro do kalhot a zapíná si poklopec.
„Co dělám špatně, Bodie?“ zeptal se tiše.
„Ty nic,“ vzdychl Bodie. „Ty nic,“ přišel si unavený. Jennifer neměla ani ponětí, jakou medvědí službu jim oběma udělala, když je seznámila a v podstatě dala dohromady. Bylo od něj krajně sobecké, že nezakročil, dokud byl čas, že neřekl jednoznačné ne. Snad z pohodlnosti, možná z lhostejnosti to nechal dojít do stavu, kdy ať udělá cokoli, Michaelovi ublíží, ačkoli za nic nemohl a rozhodně si tohle nezasloužil.
„No tak, Bodie,“ pousmál se Michael smířlivě a objal ho kolem krku. „Co kdybychom šli do ložnice. Ty se pěkně natáhneš a uvidíme, co se s tímhle dá dělat,“ přitlačil dlaň k jeho rozkroku.
Bodie s povzdechem přikývl.

*****

Doyle vyšel ze dveří a přimhouřil oči před sluncem, než si nasadil brýle a s bundou přehozenou přes rameno a taškou v ruce přešel na druhou stranu ulice.
Bodie se odlepil od zdi, kde se vyhříval jako kočka na sluníčku, a bez problémů se na něj pověsil. Znal nazpaměť jeho trasu domů i jeho rituály.
Teď se zastaví támhle na rohu, aby si koupil ještě teplý croissant a prohodil pár slov s prodavačem. Poté mine zastávku autobusu, jímž obvykle za mizerného počasí jezdil, a půjde pěšky, aby si užil dnešní slunečný den.
Bylo tak snadné ho sledovat, až to Bodieho rozčilovalo. Kde byla Doyleova obezřetnost, jeho ostražitost? Nadělali si přece během let u CI5 dost nepřátel. Bodie se občas po Doyleově odchodu probouzel z jiné noční můry, než jaké ho teď trápily každou noc. Někdy se mu zdálo o tom, že si Doylea našel Parker, ten sadistický pomstychtivý bastard, a nebo další pomstychtivý zkurvysyn z Doyleovy policejní minulosti jako Preston. A Doyle si vůbec nehlídal záda, a on nemohl být všude.
Doyle zahnul jako vždy do křivolaké uličky, jíž si zkracoval cestu. Tady bylo riziko, že si Bodieho všimne, vždycky největší. A o to ostřeji se ukazovalo, jak neuvěřitelně bezstarostný a nezodpovědný Doyle je. Dřív by se musel zatraceně snažit, aby se mu dařilo Doylea takhle sledovat.
Doyle mu zmizel za rohem, ale Bodie věděl, že tady není kam odbočit.
„Hej, šéfe, nemáte voheň?“ ozval se nakřáplý opilecký hlas.
Bodie neslyšel Doyleovu odpověď, zato ten druhý hlas, podivně afektovaný, nešlo přeslechnout.
„A co takhle pětku pro chudinu?“
„No tak, co vám to udělá,“ přidal se třetí hlas.
Bodie přidal do kroku, jenže zmrzačená noha ho brzdila. Doktoři mu dali jasně najevo, že má být rád, že vůbec chodí. S běháním byl jednou pro vždy konec. Jenže on zrovně teď zatraceně pospíchal.
Předpokládal, že jich bude víc než tři. Obvykle bývá ještě jeden, co málo mluví a spíš jedná. Ti bývají nejnebezpečnější.
Bylo jich pět. Taková běžná sotra pouličních pobudů. Stahovali se kolem Doylea jako šakali kolem kořisti. Zatlačí ho do kouta a pak rozcupují na kusy. Dva z nich už vytáhli vystřelovací nože. Doyle před nimi ustupoval a Bodie měl pocit, jako by se brodil hustým medem. Přišlo mu, že mu trvá neúměrně dlouho dostat se k nim. Ještě cestou vytáhl z pouzdra pod bundou pistoli. Pořád ještě byl agent CI5 a Cowley ho neponížil tím, aby mu předčasně odebral odznak a zbraň.
„Nebude vadit, když se přidám?“ řekl hlasitě, aby upoutal pozornost.
Všechny oči, včetně těch Doyleových se na něj upřely, ale pět párů z nich téměř ihned sklouzlo k hlavni mířící jejich směrem. Neuniklo mu, jak Doyle stiskl rty nevolí. Na jeden kratičký okamžik si Bodie bláhově myslel, že ho Doyle uvidí rád. Několik úderů srdce se nikdo neodvážil ani pohnout, pak jeden z chuligánů udělal krok Bodieho směrem.
„Já bych to na tvém místě nedělal,“ pousmál se na něj Bodie. „Tohle je totiž ta chvíle, kdy byste měli odhodit nože a velice rychle a velice tiše se zdekovat.“
Parta chvíli váhala, jako by se rozhodovala, jestli by neměla zkusit Bodieho o zbraň připravit, což by byl dost hloupý nápad. Naštěstí moudře usoudili, že s Bodiem si není radno zahrávat, a utekli. Bodie toho téměř litoval, protože nyní v uličce zůstal s Doylem sám, a po pravdě raději by čelil přesile pět na jednoho, deset na jednoho, než jednomu Doyleovi, který zjevně držel vztek na uzdě jen s vypětím sil.
Bodie schoval pistoli a pokusil se situaci odlehčit úsměvem, který ovšem nepadl na úrodnou půdu.
„Co tu chceš?!“ prskl Doyle podrážděně.
Bodie na tuhle otázku neměl po pravdě žádnou pořádnou odpověď, a tak jen neurčitě pokrčil rameny. Doyle kolem něj prošel cestou zpátky na ulici, a přitom do něj neurvale vrazil ramenem. Bodie s ním srovnal krok.
„Jestli čekáš vděčnost, tak to máš smůlu,“ zasyčel Doyle, protože mu Bodieho mlčení lezlo na nervy. „Poradil bych si s nimi sám!“
Bodie usoudil, že bude lepší počkat, až se Doyle trochu uklidní. Byl vůbec úspěch, že spolu po tak dlouhé době začali mluvit, třebaže to nebylo zrovna tak, jak si to představoval.
„Šmíruješ mě?!“ zuřil Doyle. „Poslal tě Cowley? Dal jsi mi štěnici na auto a odposlech do ložnice?!“
Bodie zachovával mlčení. Bylo mu jasné, že nemůže říct nic, co by zmírnilo Doyleův vztek, a cokoli by se pokusil namítnout, by jen přililo olej do ohně. Doyle kráčel rychle a ve snaze Bodieho setřást neustále přidával. Poměrně záhy začal mít Bodie problém udržet s ním krok. Chromá noha ho rozbolela, začal kulhat, ale zatnul zuby a snažil se nedat nejavo, že má potíže, a stále jít pokud možno na stejné úrovni s Doylem. Doufal, že to nebude muset vydržet dlouho.
„Jsi lhář a podrazák. Kde vůbec bereš tu drzost se přede mnou ukázat?!“ soptil Doyle. „Odkopnul jsi mě jako…jako…,“ nějak mu došla slova. Možná to bylo i tím, že Bodie nic neříkal. Nesnažil se to popřít, ani vyvrátit. Nehájil se, ani neprosil o odpuštění – a že by sakra měl.
Doyle se zastavil a obrátil se k němu. Zdálo se, že za tu dobu, co se neviděli, se prakticky nezměnil. Jeden mohl těžko uvěřit, že je to již tolik měsíců, co se ve zlém rozešli.
„Tak co je? Seš němej nebo co?!“ zamračil se na něj Doyle. „Co ode mne sakra chceš? O co ti jde, Bodie?!“
A Bodieho v tu chvíli nenapadlo nic lepšího než: „Nešel bys na pivo?“
Doyle otevřel pusu, snad aby spustil další příval spílání a výčitek, ale ta prostá věta vyslovená s upřímnou bezelstností mu prostě vzala řeč. Zase pusu zavřel, aniž by řekl jediné slovo.

Seděli mlčky vedle sebe, skoro jako by k sobě ani nepatřili. Poslední slova, který vůbec padla, byla Bodieho objednávka dvou piv. Od té chvíle si každý z nich hleděl své sklenice. Bodie si v první chvíli myslel, že Doyle odmítne a odejde. Ale nejspíš nebyl reakcí na svůj návrh ani zdaleka tak překvapen jako Doyle sám sebou.
Bodieho napadalo tisíce věcí, které by Doyleovi rád řekl. Především jak to Jeniffer všechno pomotala. Nicméně prolomit mlčení bylo těžší, než se zdálo.
Nakonec Doyle nevyhnutelně svoje pivo dopil a zvedl se k odchodu.
„Mohli bychom…,“ vyhrkl Bodie, ale téměř ihned se zarazil, když se do něj zabodl Doyleův pohled. Olízl si rty, aby vůbec dokázal větu dokončit. „Třeba si to někdy zopakovat?“ do hlasu se mu vloudil téměř prosebný tón.
Nejdřív se zdálo, že Doyle neřekne nic, pak však jaksi neochotně, váhavě přikývl a beze slova odešel.

*****

Ještě za ním ani nezapadly dveře, když ho spatřil. Stál tam opřený o pouliční lampu v šedých kalhotách, krémovém roláku a béžové kožené bundě, jako by se vůbec nic nestalo, jako by se viděli naposledy – včera. Což se ovšem viděli.
„Co chceš?“ zeptal se Doyle nevlídně a prošel kolem něj, jako by byl vzduch.
Bodie se k něm připojil.
„Napadlo mě, že bychom mohli zajít na pivo,“ řekl a jeho hlas zněl oproti včerejšku jaksi veseleji.
Doyle ho sjel pohledem.
„Říkal jsi někdy,“ utrousil mrzutě. Mohlo ho napadnout, že když kývne na to, že by se někdy zase mohli vidět, bude mít Bodieho okamžitě na krku.
„Dneska je někdy,“ pousmál se Bodie, ale jeho úsměv pod Doyleovým pohledem rychle zmizel.
Šli vedle sebe dost dlouho na to, aby ho poslal do háje nejméně deseti různými způsoby. Skutečnost, že to neudělal, asi sama o sobě něco naznačovala, a Doyleovi se příliš nelíbilo co.
„Hele…,“ začal nakvašeně, ale Bodie zůstal vzadu, takže se musel zastavit a otočit se. Bodie ho dohnal a navzdory všem svým snahám nemohl zakrýt, že kulhá. Doyle stiskl rty. „Řekni mi jeden dobrý důvod, proč bych tě neměl poslat do prdele? Nebo ještě lépe, proč bych ti neměl rozbít hubu?“ řekl to mnohem méně kousavě, než jak zamýšlel.
„Bude tě bolet ruka?“ zkusil Bodie zažertovat. Udělal to zcela automaticky, ještě než si uvědomil, jaké následky by takový blbý vtip mohl mít.
„To je ta nejlepší odpověď, na jakou se zmůžeš?“ odfrkl si Doyle pohrdavě.
„Ne,“ sklopil Bodie oči. „Promiň.“
„Omluva se nepříjímá,“ ucedil Doyle. „Proč si nejdeš za svým Cowleym a tou svou CI5 a nedáš mi pokoj?!“
„Rayi,“ oslovil ho Bodie a přišlo mu, že Doyle nesouhlasí s tím, aby mu říkal jménem. „Já u CI5 končím.“
„A tak jsi přišel za mnou, abych ti to pofoukal, politoval tě, protože jiného vola neznáš?“ utrhl se na něj Doyle. „Tak to tě budu muset zklamat.“
„A co když jsem se přišel…,“ Bodie zaváhal, „omluvit?“
„Po roce a půl?!“ rozesmál se Doyle ošklivě. „Jak dojemné, Bodie! Asi se rozpláču.“
„Doufal jsem, že…“
„Že co?“ nenechal ho domluvit Doyle.
„Máš pravdu,“ povzdechl si Bodie. „Naprostou pravdu, Doyle, máš plné právo poslat mě do prdele. Nebo mi rozbít hubu, jestli je to to, co chceš. Takže to prostě udělej.“
Doyle sevřel ruku v pěst a pak ji pomalu rozevřel.
„Dej mi pokoj,“ zašeptal. „Podrazil jsi mě. Skončil jsem s tebou. Chápeš to? Chápeš to, Bodie?!“ obrátil se k němu zády a vykročil ulicí pryč.
Neušel ale ani sto metrů a zastavil se. Úplně cítil, jak se mu Bodieho pohled propaluje do zad. Proč se sakra po takové době musel vracet? Dlouho odolával nutkání otočit se a možná by se i nakonec otočil, kdyby na zastávku kus před ním nepřijel autobus. Rozběhl se a nastoupil do něj.

*****

Nijak ho nepřekvapilo, že tu zase čeká. Minul ho bez jediného slova a záměrně nasadil tempo, o němž předpokládal, že ho Bodie nebude se svou chromou nohou schopný udržet. Bylo příšerné mít pravdu. Když podlehl nutkání a podíval se přes rameno, zahlédl ho, jak ho umíněně následuje. Kulhal hůř, než jak si pamatoval, hůř než kdy viděl Cowleyho.
Zastavil se a nechal ho dojít k sobě.
„Nemůžeš mi dát pokoj?!“ osopil se na něj.
„Jsme svobodná země a tohle je veřejná ulice,“ pokrčil Bodie rameny.
„Tyhle kecy si nech od cesty,“ odsekl Doyle. „Co po mě chceš?“
„Myslel jsem…“
„Co?“ štěkl Doyle. „Že se po tom všem prostě ukážeš a co, budeme přátelé? Jako by se nic nestalo?“
„Nikdy jsem… Jeniffer si všechno špatně vyložila,“ pokusil se Bodie hájit. „Copak sakra, Doyle, věříš, že bych něco takového udělal?!“
„Já nevím, Bodie,“ odpověděl Doyle tiše. „Já už nevím, čemu mám věřit. Nepřišel jsi tehdy domů, neozval ses. Bývaly doby, kdy bych nevěřil, že něco takového uděláš. A vidíš, udělal jsi.“
„Přišel jsem teď,“ namítl Bodie téměř zoufale. „Co mám udělat, abych tě přesvědčil… Vím, že jsem udělal chybu, ale… ale ty jsi samé já, já, já! Máš vůbec ponětí…,“ ostře se nadechl, na okamžik zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Nechci se hádat,“ řekl nakonec.
„To je prima,“ utrousil Doyle. „Už tak se po nás lidi dívají víc než je mi milé.“
„Nemohli bychom si spolu promluvit?“ poprosil Bodie. „Někde… v klidu… Dej mi šanci, Rayi, prosím. Klidně si tady před tebou kleknu a odprosím tě, jestli to pomůže.“
„Ušetři nás trapných výstupů na veřejnosti,“ odfrkl si Doyle. „Nestojím o to, abys žebral o prominutí.“
„Můžu tě teda pozvat na pivo?“ otázal se Bodie s nadějí.
„Měl bys jít, Bodie,“ odvětil Doyle a o krok ustoupil.
„To je to, co chceš?“ hlesl Bodie.
„Je to tak, jak to má být,“ řekl Doyle vyhýbavě.
„To není odpověď“, namítl Bodie. „Oba víme, že…“
„Bodie!“ umlčel ho Doyle ostře. „Prostě mě nech být, ano?!“
Bodie chvíli na Doylea hleděl, pak pomalu přikývl, otočil se a odcházel ulicí pryč. Doyle se snažil namlouvat si, že se mu jen zdá, že má svěšenou hlavu a pokleslá ramena.

*****

Ulice byla prázdná. Tedy ne prázdná ve smyslu prosta lidí, ale prázdná jako prosta Bodieho. Tohle byl už třetí den po sobě, co se neukázal, a Doyle z toho byl dosti nesvůj. Bodie obvykle zřídka kdy dělal něco, co mu bylo řečeno, když s tím nesouhlasil.
Co když se mu něco stalo? nedokázal se Doyle ubránit ponurým myšlenkám. Třeba měl nehodu. Nebo má něco s tou nohou. Vždyť tak příšerně kulhal. Mohlo se mu to zhoršit?
Doyle se tím zaobíral celou cestu domů a pak celý večer a ráno to byla první věc, na kterou pomyslel. Rok se mu dařilo žít relativně normální život a myslet na Bodieho co nejméně. A pak se ten irský zkurvysyn zničeho nic objeví, jako by se nechumelilo, a už v tom zase lítá.
Ne, teď má svůj život a v něm pro Bodieho prostě není místo.

*****

V záblescích stroboskopů se vlnila masa těl oblečených i téměř nahých. Tohle nebyl druh podniku, které obvykle navštěvoval. Dost možná byl už na tehle druh zábavy příliš starý. Někteří přítomní podle jeho mínění neměli žádnou soudnost a chovali se jako… no jako banda přihřátých buzerantů. Přesto souhlasil, že sem s Michaelem půjde, hlavně proto, že doufal, že si tu najde někoho jiného a on se ho tak celkem bezbolestně zbaví.
„Něco k pití?“ zeptal se Michael. Ačkoli Bodie slova spíš odezíral, než že by mu rozuměl. Přes hlasitou hudbu bylo sotva slyšet vlastního slova, a proto jen přikývl na souhlas.
Naštěstí u baru bylo trochu klidněji. Objednal dvě piva a opřel se o bar. Bylo to spíš o jeho doprovodu než o tom, že by mu tenhle druh zábavy byl cizí. Kdyby tu byl Doyle, dokázal si docela dobře představit, jak se zapojí do téhle dekadentní zábavy. Nechal myšlenky klouzat v říši snů a představoval si, jak se Doyle, vysvlečený do půli těla, kroutí do rytmu diskové hudby. Mohl si to dovlit, protože přeslechnout se tu nebylo těžké.
„Zatancujeme si?“ navrhl Michael dychtivě a jeho nadšení fungovalo na Bodieho jako ledová sprcha.
„Ani ne,“ utrousil a spíš bylo rozumět tomu, jak zavrtěl hlavou.
Michael tak nějak zklamaně schlípl jako plácnuté štěně. Bodie ho ani nedokázal litovat. Byl to fajn kluk, ale Jeniffer mu pěkně zavařila, když mu ho pověsila na krk. I když spíš si zavařil sám, že ho neposlal do háje hned a rázně. Teď sklízel plody své předchozí laxnosti.
„Jdi sám,“ vybídl ho. Skutečně potřeboval, aby se tu Michael do někoho zakoukal a dal mu pokoj. Třebaže měl pochyby, jestli tu vůbec někdo, kdo by mohl být perspektivním partnerem, je. Nebo aspoň přinejhorším perspektivnějším než je on sám.
Michael chvíli váhal, ale když pochopil, že Bodie za nic na světě nehodlá opustit bezpečí baru, zmizel v pohupujícím se davu.

Doyle se prodíral k baru, aby jim objednal pití. Nesdílel s Davidem jeho nadšení pro tyhle podniky, nemohl ovšem popřít, že nějaké rozptýlení potřebuje. Nesměl připustit, aby Bodieho znovuobjevení se v jeho životě zničilo jeho současný vztah. Už tak si připadal, jako by Davida podváděl, protože myslel víc na Bodieho než na svého milence.
Objednal u barmana dvě skotské a jen tak mimochodem se rozhlédl. Říká se, že nejlepší spisovatel je sám život. V podstatě to znamená jen to, že situace, které člověk občas zažívá, kdyby někde vyprávěl, nikdo mu neuvěří, že se skutečně staly. A on by taky Bodiemu nevěřil, že je tady úplně náhodou, kdyby ho nebyl spatřil jako první. Stál na druhé straně místnosti u baru a lezl po něm nějaký kluk dost mladý na to, aby to bylo nevkusné. Když si Doyle uvědomil, že na ně zírá a mohli by si ho všimnout, poodvrátil se tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, ale dál mohl poočku tu dvojici sledovat. Žluč mu kypěla. O co Bodiemu šlo? Přijde za ním, dolézá, vtírá se a přitom se tahá s tímhle štěnětem, které se sotva začalo holit!

Bodie odstrčil Michaelovu příliš dotěrnou ruku, ale jeho výraz byl spíš unavený, než pohoršený. Nejdřív se polibku vyhnul, ale když zachytil záblesk smutku a zklámání v jeho očích, políbil ho sám. Michaelova reakce se mu zdála tomu vlažnému polibku neadekvátní. Nechápal, jak může tomu klukovi stačit to málo, co je ochotný mu dát. Mohl by mít kohokoli by si umanul, ale on přesto chtěl právě to, co mít nemohl. Ačkoli byl jeho a Doyleův vztah o tolik jinačí?
Michael, zřejmě povzbuzen Bodieho polibkem, začal být až příliš dotěrný. Jeho ruka nejdřív zajela Bodiemu pod košili a pak prsty vklouzly vpředu za opasek jeho kalhot. Bodie ho odstrčil. Už několikrát si říkal, že to skončí. Několikrát se dokonce už chystal to říct, ale vždycky se mu nějak slova vzpříčila v krku. Cítil se takhle Doyle, když mu tajil, že odešel od CI5? Chycený v pasti mezi tím, co by udělat chtěl, a následky, jimž se jaksi nedokázal přimět čelit? Navíc tu byl ten fakt, že bez Michaela by zůstal sám a samoty okusil až příliš. Někdy v noci, když nemohl, nechtěl spát, ho ten pocit osamění děsil. Michael nebyl rozhodně ten nejlepší lék, nicméně byl ochotný snášet Bodieho podrážděnost, noční můry, o nichž se odmítal bavit, nevyptával se na jeho jizvy, a vlastně po něm nic nechtěl. Přijímal tak vděčně cokoli byl ochoten dát, že se Bodie vůči němu cítil provinile, a proto ten vztah ne a ne ukončit.
„Musím si odskočit,“ vymluvil se, když začal Michael znovu dotírat. Nikdy dřív by si nepomyslel, že se dožije dne, kdy se bude uchylovat k téměř ženským lžím, aby se vyhnul kontaktu se svým – nebyl si jist, jakou pozici v jeho životě Michael vlastně zaujímá. Rozhodně spolu nechodili.
Bodie se vymanil z chabého sevření paží a razil si cestu davem k toaletám. Musel si přiznat, že je v pokušení utéct zadním východem jako holka z nevydařeného rande. Kdyby to nebylo pod jeho důstojnost, udělal by to.

Doyle se snažil nedívat se pořád směrem k baru, bohužel se mu to nedařilo. David ho několikrát nachytal zcela duchem nepřítomného, když se mezi lidmi snažil zahlédnout Bodieho s tím klukem. Šok z tohohle nevítaného setkání už odezněl, ale ta podivná pachuť, podrážděnost, ten bublající vztek tu byl pořád. Doyle cítil intenzivní touhu jít a zlámat tomu klukovi obě ruce, které se kolem Bodieho tak majetnicky ovíjely. I slepý musel vidět, že je mu to nepříjemné.
Když se Bodie vzdálil, Doyle rychle dopil svoje pivo a až přehnaně ochotně nabídl, že dojde koupit další pití. Opřel se u baru vedle toho kluka a zcela nepokrytě si ho prohlížel. Z blízka už nevypadal tak hrozně mladě, ale pořád bylo jasné, že je o dost mladší než Bodie. Vůbec se k sobě nehodili. Nebyla mezi nimi žádná chemie, jiskra. Kluk byl takový nemastný, neslaný a na Bodiem bylo vidět, že se s ním necítí dobře. Doyleovi nemohla uniknout ta Bodieho křečovitost. Co mohlo Bodieho přimět nechat se sbalit takovýmhle chudinkou? Ovšem pro tohle pískle to muselo být něco jako vyhrát ve sportce. Bodie ale o něj neměl co ani okem zavadit. Tohle bylo hluboce pod jeho úroveň a Doyle to nehodlal takhle nechat. Žádný chlap, dalo-li se vůbec o tom klukovi tohle říct, mu na Bodieho neměl co šmatat. A když tak na to přišlo, tak ani žádná ženská. Bodie byl jeho. Vždycky byl a vždycky bude!
Kluk vycítil Doyleův upřený pohled, otočil se a nejistě se pokusil pousmát. V Doyleově tváři se nehnul ani sval, což chlapce ještě více znervóznělo.
„Přejete si?“ zeptal se opatrně.
Doyle si dal s odpovědí na čas. Částečně proto aby zvýšil její efekt, ovšem rovněž promýšlel, co by nejlépe měl říct.
„Ty máš něco s tím černovlasým chlapem?“ řekl a jeho hlas měl drsný, chladný tón.
„Proč?“ odpověděl kluk otázkou.
„Protože jestli ano,“ zašeptal Doyle výhružně a naklonil se k chlapci, „tak ti nejspíš budu muset zlámat obě ruce, abys pochopil, že je máš od něj držet co nejdál.“
„Vy mi… vyhrožujete?“ polkl kluk.
„Přesně tak,“ usmál se Doyle ošklivě.
„To se nesmí,“ hlesl a ohryzek mu nervózně poskočil, jak polknul.
„A kdo mě zastaví?“ ušklíbl se Doyle a objednal si dvě piva. „Ber tohle jako první a jediné varování,“ dodal, vzal si od barmana dvě sklenice a odkráčel.

Bodie si všiml prakticky ihned, že se něco stalo. Michael byl pobledlý a neustále těkal očima sem a tam a rozhlížel se.
„Co je? Viděl jsi ducha, nebo co?“ pousmál se Bodie a pokusil se mu povzbudivě položit ruku na rameno. Michael však ucukl, jako by ho ten dotek spálil.
„Pojďme pryč, Bodie,“ zašeptal naléhavě a znovu se tak poplašeně rozhlédl.
„Dobře,“ přikývl Bodie a rovněž přejel okolí zkoumavým pohledem. Michael se něčeho bál a spěchal ven, jako by mu za patami hořelo.
„Co se stalo?“ vyptával se Bodie cestou k autu. Spíš než odchod to byl kontrolovaný úprk. „Někdo ti něco udělal?“
Michael mlčel.
„Hej,“ chytil ho Bodie za paži a přiměl ho zastavit se a otočit se k němu čelem. „Kdo to byl?!“
„Nikdo,“ vyhrkl Michael, ale jeho hlas ho zradil.
Bodie na něj mlčky upíral nesmlouvavý pohled a Michael se pod jeho tíhou nakonec přiznal. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky, ale nakonec se svěřil, že zatímco byl Bodie na záchodě, přišel k baru nějaký chlap a vyhrožoval mu.
„Že prý… prý mi zláme obě ruce, když … když tě nenechám na pokoji,“ vysoukal ze sebe Michael.
„Jak vypadal?“ otázal se Bodie.
„Vysoký, kudrnatý…“
„Kudrnatý?“ skočil Michaleovi do řeči.
Michael přikývl a pak snaživě dodal: „Něco měl s tváří,“ ukázal si prstem na pravou tvář.
Bodie se pomalu nadechl a vydechl. Nevěděl, co říct. To mohl být jen jeden člověk. Podíval se na Michaela. Chudák kluk se div netřásl strachy. Bodie nepochyboval, že by mu Doyle ty ruce zlámal. Ale proč? Proč by to Doyle dělal?
„Hlavně se uklidni, jo?“ vzal Michaela kolem ramen. „Nikdo ti ruce lámat nebude. Aspoň dokud do toho mám co mluvit já!“ ujistil ho.
Hned zítra si musí s Doylem promluvit.

*****

Doyle odemknul vchodové dveře domu, kde bydlel, ale sotva je pootevřel, něčí ruka mu je rázně přibouchla. Otočil se a nijak ho nepřekvapilo, že to je Bodie.
„Co děláš?“ zeptal se příkře věrný heslu, že nejlepší obranou je útok.
„Na to jsem se přišel zeptat já tebe,“ opáčil Bodie neméně útočně a ruku ze dveří nesundal pro případ, že by se Doyle chtěl pokusit z tohohle rozhovoru vycouvat.
„Nevím, o čem mluvíš,“ utrousil Doyle, ale moc dobře si byl vědom toho, že to, jak uhnul očima před tím Bodieho pronikavým pohledem, ho usvědčilo ze lži.
„Ztráta paměti? Amnézie? Víš, to se stává, když se někdo uhodí do hlavy. A někdy se zázračně obnoví tím samým,“ poznamenal Bodie kousavě.
Tohle bylo od Bodieho přece jen podle Doylea kruté, připomínat tímhle staré časy a dosazovat jeho do role hlavního padoucha. Zdálo se to vzdálené milion let, kdy přesně těmihle řečmi na hranici vyhrožování častovali Turveyho. Na tohle neměl Doyle co říct, ale v jeho očích se usadil poněkud vyčítavý výraz.
„Nikdy bych si nepomyslel, že budeš takhle vyhrožovat mladýmu klukovi,“ potřásl Bodie a neskrýval svoje zklamání a znechucení.
„A já bych si nikdy nepomyslel, že se budeš tahat prakticky s dítětem!“ odsekl Doyle podrážděně. „Bylo mu už aspoň osmnáct, Bodie, co?!“
„A co je vlastně tobě do toho?“ otázal se Bodie. „Vyhrožuju já snad tvému milenci, protože je o deset let starší než ty?“
Doylea nepříjemně překvapilo, že Bodie ví o Davidovi, třebaže to bylo logické, pokud ho sledoval. Nebo že by ho dokonce šmíroval? Ne, to by neudělal, to ne.
„A proč bys taky měl,“ ucedil Doyle. „Ty ses vykašlal na mne a ještě jsi o mě navykládal té své kamarádce…“
„Už jsem ti řekl, že to byl omyl,“ přerušil ho Bodie rázně.
„Jasně, omyl, který ses za rok a půl neobtěžoval ani zkusit napravit,“ ušklíbl se Doyle. „O co ti sakra, Bodie, jde? Proč ses vrátil zrovna teď?“ dodal nakonec s povzdechem.
„Protože…,“ Bodie zaváhal. Nebyl si tak docela jist, jaká je odpověď na Doyleovu otázku. Protože jeho kariéra u CI5 skončila? Protože zůstal sám? Protože zmoudřel?
„Víš, co,“ vzdychl Doyle. „Pojď na pivo.“

*****

Začínala se z toho stávat jakási tradice, ať už to bylo dobře nebo ne. Jednou ustoupil a Bodie, jako pravý voják, šel ihned na zteč. Čekal každý den před tělocvičnou, až půjde z práce domů, a vždycky spolu zašli na jedno dvě piva, přičemž spolu promluvili dohromady sotva deset slov.
Doyle si nebyl jist, proč to vlastně dělá – on i Bodie – proč oba dva tohle mají zapotřebí. Sedět vedle sebe dokud nedopijí, dívat se každý do svého půl litru, pak každý za sebe zaplatit a beze slova rozloučení se rozejít. Kolikrát si už říkal, že Bodieho klidně a slušně požádá, aby toho nechali. Jenže potíž byla v tom, že s tímhle vlastně souhlasil už ve chvíli, kdy to vzdal a pozval ho na pivo.
Pravda byla ale hlavně v tom, že to nedělal kvůli Bodiemu, nýbrž kvůli sobě. Když byl Bodie s ním, nemohl být s někým jiným. Nemohl se tahat s nějakým klukem, co mu ještě teklo mlíko po bradě. Stále cítil jakousi nechuť, zlost, kdykoli si vzpomněl, jak se to štěně po Bodiem sápalo. Nikdy dřív se necítil vůči někomu tak majetnický.
Navzdory tomu, že spolu nemluvili, se jejich každodenní posezení nad pivem začínalo pozvolna, nenápadně protahovat, jako by se ani jednomu z nich nechtělo být tím prvním, kdo dopije poslední lok a zvedne se od stolu.
„Baví tě to?“ prolomil Bodie jednou ticho, které se mezi nimi den, co den vznášelo, a nabývalo hustoty čerstvého medu.
„Co?“ zeptal se Doyle, aniž by zvedl oči od sklenice.
„Práce,“ zamumlal Bodie. Zdálo se, že si není náhle jistý, jestli to byl dobrý nápad, pokusit se zapříst hovor.
„No, vlastně jo,“ slyšel Doyle sám sebe odpovídat.
„Třeba jednou povedeš vlastní dódžo,“ osmělil se Bodie nepatrně pousmát.
„Tak to asi ne,“ řekl Doyle a cítil, jak se mu koutky úst, lehce pozvedly v nesmělém náznaku úsměvu. „No a co ty?“ nakonec nebylo tak těžké s Bodiem mluvit.
„Přežívám,“ pokrčil Bodie rameny.
„To zní dost děsně,“ poznamenal Doyle.
„Taky to děsný je,“ přitakal Bodie a sotva slyšitelně dodal: „Bez tebe.“
„Nech toho,“ potřásl Doyle hlavou a téměř ho hryzlo svědomí, když viděl, jak Bodie sklopil oči a jen mlčky přikývl. „Podívej, co se stalo, stalo se. Je to pryč. Nelze začít…,“ jeho hlas se vytratil s tím, jak na něj Bodie upřel oči. Skutečně věřil tomu, že nelze začít znovu?

*****

„My nejdeme na pivo?“ podivil se Bodie, když minuli hospodu, kam vždycky chodili.
„Ne,“ odvětil Doyle úsečně, aniž by cokoli vysvětloval. Stále si nebyl jist, jestli to je dobrý nápad, ale utěšoval se tím, že se nic zlého přece stát nemůže.
Bodie se dál na nic nevyptával. Jedna z vlastností, které se na něm naučil oceňovat až poté, co potkal Davida s jeho věčnými otázkami. Bodie se nevyptával dokonce, ani když se usadili v restauraci u stolu, který Doyle rezervoval. Místo toho si hned otevřel jídelní lístek.
„Ochutnejte specialitu našeho podniku – vegetariánský karbanátek,“ začal hned předčítat.
Doyle se schoval za svým jídelním lístkem, aby skryl úsměv.
„Jen si dej, trocha zeleniny ti neuškodí,“ rýpl si.
„Moje nejoblíbenější zelenina je steak,“ uculil se Bodie.
„No jistě, pěkně krvavý, nejlépe aby ještě běhal, co,“ popichoval ho Doyle a uvědomil si, jak strašně moc mu tohle chybělo. David si bral hned všechno osobně.
„Člověk je od přírody masožravec,“ hájil se Bodie pobaveně.
Vybrali si jídlo a Doyle číšníka požádal o láhev červeného vína.
„Něco slavíš?“ zeptal se Bodie, když Doyle odsouhlasil výběr a číšník jim oběma nalil a vzdálil se.
„Možná,“ odvětil Doyle neurčitě.
Bodie přikývl, ale zdálo se, že si není příliš jist, kam Doyle míří. Chvíli si pohrával se sklenkou, než poznamenal, jakoby mimochodem: „Už se s Michaelem nestýkám. Jen… chtěl jsem, abys to věděl.“
Doyle zachoval neutrální výraz a nic na to neřekl. Samosebou že očekával, že toho kluka nechá. Nicméně ho potěšilo, že Bodie cítí potřebu to zdůraznit. Opřel se v židli a přes okraj sklenky s rudou tekutinou studoval jeho rysy. Nebyla tak úplně pravda, že se za ten rok a půl vůbec nezměnil. Vrásky kolem očí měl výraznější než kdy dřív. Byla to však spíš únava než věk, co je tam vykreslilo.
„Přemýšlel jsi, co budeš dělat, až…,“ Doyle nechal decentně větu nedokončenou.
„Až mě pošlou do důchodu mezi ostatní mrzáky?“ dořekl Bodie a v jeho hlase zaznívala jistá hořkost. „Nevím, nepřemýšlel jsem o tom,“ pokrčil rameny.
„Bodie,“ Doyle se odmlčel na tak dlouho, aby před ně čísník postavil jídlo, a zase se vzdálil. „Proč ses vrátil?“ tahle otázka ho pálila od první chvíle, co Bodieho znovu spatřil.
Bodie předstíral, že je zaměstnán postrkováním brambory po talíři.
„Když řeknu, že proto, že tě miluju, bude to znít moc melodramaticky?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.
Doyle odolal nutkání to komentovat nebo jen přikývnout.
„Já… nedokážu ti vysvětlit, co se mi honilo v hlavně tehdy… Po pravdě ti to nedokážu vysvětlit ani teď. Prostě…,“ Bodie vzhlédl. „Copak jsi, Rayi, ve svém perfektním životě nikdy nic totálně nezvoral? A nikdy ti toho pak nebylo líto? A nechtěl jsi nikdy něco vrátit zpátky? Napravit?“
„Jednou,“ řekl Doyle pomalu, tiše a na dlouho se odmlčel, než pokračoval: „Když jsem se jednou ráno probudil… a zjistil jsem, že někdo… někdo velice důležitý v mém životě chybí… a já vlastně ani nevím proč.“

Noční vzduch byl příjemně chladivý a byla v něm cítit voda. Temže byla docela blízko a v Bodieho hlavě rozjařené Doyleovou vstřícnou náladou i vypitým alkoholem se zrodil bláznivý nápad, jít se projít po nábřeží. Doyle souhlasil možná trochu zdráhavě.
Voda se v odlescích srpkovitého měsíce třpytila jako nějaký démantový poklad. Byli tu docela sami. Kráčeli pomalu mlčky vedle sebe. Občas, snad náhodou, možná úmyslně, se o sebe otřeli ramenem. A v jednu takovou chvíli Doyleovy prsty lehce zavadily o Bodieho. Proč by nemohli začít znovu? Tehdy do toho vletěli bez rozmyslu po hlavě v době, kdy to nebylo ani rozumné, ani žádoucí. Možná je prostě zaskočilo, že to je skutečně možné, že dva chlapi opravdu můžou… Tentokrát to byly Bodieho prsty, které se zlehka dotkly Doyleovy ruky.
Proč by to nemohli dělat jako ostatní lidé? Nejdřív spolu trochu randit, pak pár nesmělých polibků za tátovou garáží a nakonec roztřesené poprvé na zadním sedadle tátova Forda.
Doyle se nad tou představou pousmál a najednou dostal chuť okusit Bodieho rty. Zjistit, jestli chutnají pořád stejně. Ne, ujistit se o tom. Proč by měli začínat úplně od začátku?
Bodieho překvapilo, když ucítil na zápěstí stisk Doyleovy ruky.
„Rayi,“ vydechl, protože měl pocit, že by měl něco říct. Doyleův pohled ho doslova hypnotizoval a přišlo mu, že vzduch přímo elektrizuje.
Nevzpomínal si na ten okamžik, kdy se jejich rty setkaly. Prostě se najednou líbali divoce, hladově, nenasytně. Doyleův jazyk mu kmital v ústech, zatímco ruce klouzaly po jeho bocích, až mu pevně sevřely zadek. Nevěděl ani, kdy přesně mu došlo, že je vzrušený, tvrdý jako už dlouho ne. Nikdy by nevěřil, že to je možné, ale když se Doyleova dlaň přitiskla k jeho klínu, k té pulzující bouli v kalhotách, přísahal by, že se skoro udělal. V knihách by se to popisovalo nejspíš nějak jako že se mu zatmělo před očima a zem se pohnula.
„Rayi,“ zašeptal a přidržel si jeho hlavu snad z obavy, že se mu Doyle vysmekne, zmizí. „Jestli to je sen, nechci se už nikdy probudit.“
Když se odvážil, našel v Doyleových džínách stejnou nedočkavou vybouleninu. Ve slabinách mu cukalo jen z toho, jak se jí dotýkal. Ohmatával přes látku tvary Doyleova tvrdého ptáka a bylo mu srdečně jedno, jestli je někdo vidí.
Doyle začal pomalinku couvat a zatáhl Bodieho do úzké uličky mezi dvěma domy. Měsíc a noc a tma jsou přece spojenci zlodějů, vrahů a milenců. Bodie se kousal do spodního rtu, aby ztlumil vzdechy a sténání. Měl pocit, že i dýchají příliš hlasitě. Zvuk otevíraného poklopce byl pak jako výstřel z pistole. Bodie napůl čekal, kdy je ozáří světla policejního vozu a vyvlečnou je ven, aby jim nasadili náramky. A přece ani tohle ho nemohlo odradit. Ostře se nadechl, když Doyleova ruka vklouzla do jeho poklopce a sevřela jeho ptáka přes tenkou látku spodního prádla.
Doyle si vychutnával okamžiky, kdy se jeho prsty mazlily přes slipy s Bodieho pérem. Bylo tak tvrdé a když ho zmáčknul, cítil, jak v něm tepe krev, jak sebou cuká jako lapené ptáče. Rozepnul Bodiemu kalhoty a vytáhl jeho ocas na chladný noční vzduch. Guma slipů zaříznutá u kořene zvýraznila jeho koule, takže se zdály velké a naběhlé. Napjatá kůže byla citlivější a Doyle ji rozkošnicky hladil. Fascinovaně sledoval, jak sebou Bodieho pták pokaždé zaškube. Žalud se i v šeru vlhce lesknul a ze špičky vytekla kapka čiré tekutiny.
Bodie se natáhl a začal sundavat Doyleovi džíny. Stáhl mu je až ke kolenům a přejel mu celou dlaní po spodním prádle, v němž se rýsoval jeho tlustý pták. Odhrnul mu spodní prádlo stranou a kochal se pohledem na penis, který vyklouzl ven. Jemně vyprostil i šourek. Bylo v tom něco dekadentního, jak Doyleovi péro viselo nestydatě ze slipů. Chvíli ho třel, mačkal, tahal za něj. Slyšel jak to vlhce mlaská. Pak si ho přitáhl k sobě a vzal do dlaně oba jejich ptáky. Otíral je o sebe, třel je oba najednou. Bylo to skvělé. Ty pocity byly tak intenzivní, že se Bodie ptal sám sebe, jestli poslední dva roky byl vůbec naživu. Přitiskl se k Doyleovu stehnu a třel se o něj jako nadržený pes, zatímco si hrál s jeho ptákem. A přitom se neustále líbali a jemně kousali. Bylo v tom celém cosi zvířecího, cosi přízemního a špinavého.
Bodie s přerývavým zasténáním pokropil Doyleovu nohu. Skoro se mu podlomila kolena, protože takhle se necítil už strašně dlouho. Vlastně už zapomněl, jaké to je, a to znovuobjevení ho zasáhlo jako rána beranidlem. Roztřeseně si stáhl slipy a opřel se rukama o hrubou neomítnutou zeď, nabízeje Doyleovi svůj zadek. Doyle mu rukama roztáhl půlky a pak mu ptáka zasunul mezi stehna. Byl to nezvyklý pocit, jak mu klouzal mezi nohama sem a tam a šťouchal ho do koulí. Když se Doyle udělal, měl Bodie jeho sperma doslova všude. Cítil ho mezi půlkami, teklo mu po stehnech a po kulkách.
„Pořád tě miluju,“ zašeptal mu Doyleův hlas do ucha.
„Já taky, Rayi,“ vydechl Bodie a otočil se k němu čelem. „Já taky,“ pokusil se ho políbit, ale Doyle mu položil prst na rty.
Byl to zvláštní pocit, když se pak vracel domů, a potkal na schodech sousedy. Vědět, že má slipy a možná i kalhoty od Doyleova semene a oni to netuší. Ten večer spal poprvé po dlouhé době bez nočních můr.

*****

Doyle si zachmuřeně balil kimono. Možná ta večeře, a hlavně to, co pak následovalo, byla chyba. Bodie se celý včerejšek neukázal, ačkoli klesl tak hluboko, že na něj dokonce půl hodiny čekal v naději, že ho třeba jen zdržela dopravní zácpa.
Připadal si jako pitomec a vzkaz od Davida, že odchází, protože nechce hrát druhé housle, byl jako protivný důkaz jeho vlastní hlouposti.
Co si myslel? Co čekal?
Bodie ho už jednou odkopnul, a teď to udělal podruhé, jen s menším tyátrem. A přitom měl ten večer pocit, že tentokrát to bude jiné.
Doyle se ušklíbl. Bodie nejspíš chtěl jen sex. Možná jen chtěl zkusit, jestli má pořád problém… vypadalo to, že ne. Ačkoli kdo mu to mohl věřit.
Doyle zapnul tašku a rozrazil vchodové dveře. Takhle se nechat napálit, a to si kdysi myslel, že jsou přátelé, že jsou dokonce něco víc. Přimhouřil oči před sluncem, takže si ho nevšiml hned.
Bodie stál před tělocvičnou a v ruce držel… Doyle se rozpačitě rozhlédl, jestli to nevidí někdo známý, a pak k Bodiemu rychle přešel, chytil ho za paži a… a nevěděl, co má dělat, co má říct.
Bodie mu podal jednu jedinou rudou růži na dlouhém stonku a Doyle cítil, že rudne.
„Promiň, že jsem včera nepřišel, ale měl jsem spoustu zařizování,“ omluvil se Bodie.
Doyle rozpačitě svíral růži a byl rád, že na ulici skoro nikdo není, a těch pár lidí jim nevěnovalo pozornost.
„Zbláznil ses?“ sykl, když konečně našel slova.
„Leda tak do tebe,“ usmál se Bodie. „Hodil bych tě domů, ale…,“ kývl za sebe k autu a znejistěl.
„Jasně, proč ne,“ souhlasil Doyle rychle a ani nedal najevo překvapení, že Bodie nemá Capri. Vůz byl zbrusu nový, ještě neměl ani pořádně přidělanou značku.
„Jak říkám, měl jsem toho hodně na zařizování,“ uculil se Bodie, když si sedal za volant.
„Můžeš s tou nohou řídit?“ stihl se Doyle ještě zeptat, než se auto odpíchlo od chodníku.

„Půjdeš nahoru?“ zeptal se Doyle, když Bodie zastavil před domem, v němž bydlel. „Sice nemám nakoupeno, ale snad tě mražená pizza a pivo neurazí,“ usmál se.
Bodie se tvářil, že čistí skvrnu na volantu.
„Asi raději ne,“ zamumlal.
„Rozešli jsme se,“ utrousil Doyle tiše a Bodie se na něj podíval. „Nemůžu žít s člověkem, kterého… nemiluju.“
„Pizzu jsi říkal?“ pousmál se Bodie a Doyle přikývl. „Zbožňuju pizzu.“

Moderátor zábavné soutěže cosi plameně hovořil. Na konferenčním stolku ležely dva talíře od pizzy, na jednom dokonce zůstal jeden nedojedený kousek.
Bodie se opíral zády o Doylea. Oba popíjeli z plechovky pivo a příliš nevěnovali dění na obrazovce pozornost. Prostě si jen vychutnávali přítomnost toho druhého a televize byla jen kulisou ospravedlňující ticho mezi nimi. Kromě záře obrazovky byla v pokoji tma.
Hráč v televizní soutěži právě promarnil příležitost správnou odpovědí vyhrát luxusní vůz.
„Může být rád,“ ušklíbl se Doyle. „Spotřebu to má jako tank a stejně by mu to sousedi obtáhli klíčem tři dny poté, co by to přivezl domů.“
Bodie mlčel.
„Co jsi včera vlastně zařizoval?“ zeptal se Doyle po chvíli.
„No, tak všelijak,“ pokrčil Bodie rameny.
„Už jsi promyslel, co budeš dělat?“ zajímal se Doyle. „Hádám, že ti CI5 bude platit penzi, ale asi by to chtělo najít si nějakou práci.“
„Nejspíš,“ připustil Bodie.
„Mohl bys třeba zkusit učit na policejní akademii,“ navrhl Doyle, ačkoli tušil, že tohle se se souhlasnou odezvou nesetká.
„Neřekl bych,“ utrousil Bodie. O svém budoucím povolání měl sice už nějakou představu, ale pochyboval, že by se Doyleovi zamlouvalo, že v tom jakkoli figuruje Marty Martell. „Kolik tady vůbec platíš nájem?“ změnil téma.
„Až dost,“ ušklíbl se Doyle. Dokud to táhli s Davidem napůl, šlo to, ale zatím jaksi nepadlo ani slovo o tom, že by se Bodie nastěhoval a příspíval na nájem. Takže raději počítal s tím, že se nějaký čas bude muset uskromnit.
„Nebylo by lepší bydlet ve svém?“ nadhodil Bodie. Teď měl Doylea už tam, kde ho potřeboval. „Vzpomínám si, jak jsi mluvil o nějakém pěkném malém domku s velkou zahradou a tak.“
„No jo, jenže to dneska stojí spoustu peněz,“ ušklíbl se Doyle.
„Já takový dům koupil,“ řekl Bodie docela tiše.
„Co?“ nakrčil Doyle čelo.
„Že jsem takový dům koupil,“ zopakoval Bodie a zadíval se na Doylea. „Pro tebe… pro nás,“ dodal tiše.
„Pro nás?“ hlesl Doyle.
Bodie přikývl.
„Malý dům s velkou zahradou na kraji Londýna, kde je ticho a klid a nikdo se nebude zbytečně vyptávat,“ pousmál se. „Tedy… jestli chceš,“ zaváhal.
„Jestli chci,“ opakoval Doyle zamyšleně.
Bodie přikývl a napjatě očekával odpověď.
„Co tvůj problém?“ zeptal se Doyle.
„Myslíš náš problém?“ opravil ho Bodie. „Nevím, chodil jsem dlouho poctivě k psychologovi, ale…,“ pokrčil rameny. „Zjistíme to, a klidně hned teď,“ uculil se.
Doyle se usmál a nechal si Bodieho ruce zajet pod tričko. Spokojeně přivřel oči a vychutnával si ten dotek.
„Bodie,“ zašeptal a oči otevřel. „Chci.“
Bodie ho políbil a vypnul televizi, takže pokoj pohltila tma.
Pohovka trochu skřípala.

Konec

Poznámky:
1) Přepis scény z epizody A Stirring of Dust, scénář Don Houghton, režie Martin Campbell
2) APB (all-points bulletin) – jde o kódové označení pro vyhlášení pátrání, většinou jde o nebezpečné nebo pohřešované osoby

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský