Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Bodie se octil ve špatné chvíli na špatném místě a jediný, kdo ho může vytáhnout z nepříjemné situace, aniž by jeho pověst došla újmy nebo se to doneslo Cowleymu, je Doyle. Bodie ovšem netuší, že někdo moc mluvil a Doyle má teď o čem přemýšlet. A věci se dají do pohybu…
Poznámka: Protože nejsem spisovatel detektivek, podrobnosti případu jsem si vypůjčil z případu Hercula Poirota Agathy Christie Murder in the Mews.
Dopsáno srpen 2009
beta read bedrníka

Dokud nás smrt nerozdělí

Kapitola první

Jakmile vešel do podniku, všechny oči se obrátily jeho směrem. Připadal si tak trochu jako maso na krámě, když šel k baru. Doslova cítil, jak si ho prohlíží, hodnotí. Vlastně byl jen kus masa na krámě. Přesně o to šlo, přesně s tím záměrem si oblékl těsné černé kalhoty a černou košili nechal u krku rozhalenou. Nebylo to ale zrovna příjemné.
Sedl si u baru a ještě než si mohl objednat, postavil před něj barman skotskou.
Barman se na něj usmál a kývl do rohu k svalnatému blonďákovi.
Bodie zjistil, že se do úsměvu musí poněkud nutit. Skotská mu ale pomohla uklidnit se. Byl zbytečně nervózní. Tady by sotva mohl potkat někoho, kdo by ho mohl před Cowleym a CI5 kompromitovat. A i když někteří přítomní byli větší a svalnatější než Bodie, zcela jistě tu nebyl nikdo, s kým by si neporadil, kdyby musel.
Druhou skleničku si objednal už sám a tentokrát si skotskou pomalu vychutnával. Opřel se loktem o barový pult a rozhlédl se po přítomných. Byl to zvláštní pocit dívat se, jak po sobě v tmavých koutech na sedačkách lezou, líbají se a pak společně odchází na záchody dva chlapi.
„Ty seš tady novej, co?“ opřel se muž o barový pult vedle Bodieho.
„Může být,“ odpověděl Bodie vyhýbavě a obrátil se k němu. Dalo by se říct, že mu štěstěna přála. Muž byl o něco menší než Bodie a měl kudrnaté vlasy. S trochou fantazie se i mohl podobat Doyleovi.
Bodie si objednal další pití. Byl to právě Doyle, který ho dohnal k návštěvě tohohle podniku. Dva roky, pět měsíců a osm dní se Bodie musel dívat na ty jeho rozhalené košile a těsné džíny. Bylo frustrující mít Doylea na dosah ruky a přitom zcela nedosažitelného. Proto sem přišel, aby se zbavil aspoň části té frustrace.
„John,“ natáhl k němu muž ruku.
Bodie zaváhal. Poslední, o co stál, bylo, aby někdo znal jeho jméno. Kdyby se tohle provalilo – no tak vždycky mohl najít práci někde na Blízkém východě nebo v jižní Americe, ale pokud tomu mohl zabránit, rád by u CI5 ještě nějaký čas zůstal. Byl to jistým způsobem masochismus. Doyle s ním sice tu hru hrál, ale zcela nepochybně to považoval jen za přátelské popichování. Ovšem i za to byl Bodie vděčný. Když se člověk zamiluje v nesprávný čas do nesprávného člověka, je to prostě na hovno.
„Will,“ představil se Bodie zdráhavě a s nechutí a stiskl nabízenou ruku.

Záchody byly nečekaně čisté, až úzkostlivě čisté, což bylo potěšující s ohledem na to, co se tam chystali dělat. Podle zvuků z vedlejší kabinky nebyli jediní.
„Máš šprcku?“ zeptal se ho John, než zapadli do první volné kabinky.
Bodie vyndal z bundy kondom a než se mohl John ještě na něco zeptat, postrčil ho dovnitř. John to pochopil. Stáhl si kalhoty ke kotníkům, rozkročil se a opřel se o mísu.
Bodie si rozepnul kalhoty a vysvobodil svůj vzrušený penis. Už celé týdny byl nadržený a sex s ženskou mu nepomáhal to napětí uvolnit. Teď se chvěl nedočkavostí. Nasadil si kondom a bez jakékoli přípravy či varování ho vrazil Jockovi, Johnovi, Joshovi nebo jak se vlastně ten chlap jmenoval, do prdele. Jako v Africe – správný chlapský sex musí trochu bolet.
Jock, John nebo Josh, jméno nebylo podstatné, zasténal a Bodie ho začal rychlými, krátkými přírazy šoustat. Když zavřel oči a zabořil ruku do těch kudrnatých vlasů, mohl si představovat, že je to Doyle.

„Nikdo ani hnout!“
Všichni strnuli, když do baru vrazila uniformovaná policie.
Několik starších mužů zpanikařilo a pokusilo se utéct. Dva z nich proklouzli, ale zbylí tři se dostali do potyčky s dalšími policisty a poté, co byly umravněni několika ranami obuškem, se na jejich zápěstích zacvakla želízka.
„Ještě někdo?“ otázal se velitel zásahu znechuceně. „Fajn, takže, slečinky,“ jeho pohled se zastavil na blonďatém svalovci. „Všichni ke zdi! Tak hybaj!“
Návštěvníci baru se pomalu přesunuli ke zdi.
„Ruce na zeď, nohy od sebe!“ rozkazoval velitel zásahu. „To je ono. Když budete spolupracovat, a nebudete dělat potíže, všechno proběhne hladce.“
Policisté prohledali každého z přítomných a sem tam uštědřili jakoby náhodou ránu obuškem.
Mezitím tři policisté vyrazili na záchodky.

Když Bodieho vyražené dveře kabinky udeřily tvrdě do zad, div že mu nevyrazily dech, byli tak říkajíc v nejlepším.
„Ale, ale,“ uchechtl se někdo.
„To je hnus! Seber je, buzíky zasraný!“ ozval se jiný hlas a Bodie byl nevybíravě vytažen z kabinky ven spolu se svým společníkem.
Podle zvuků stejně naložili i s dvojicí ve vedlejší kabince.
Bodie se nijak nebránil, když ho postrčili ke stěně, aniž by mu dovolili se upravit. Položil ruce na zeď, rozkročil se a strpěl prohledání.
Ostatní tři byli podrobeni stejné proceduře, akorát že jeden z nich se pokusil bránit – s kalhotami u kotníků a houpajícím se ztopořeným ptákem vypadal dost směšně.
Bodie brzy pochopil, proč se pral. Policista z jeho bundy vyndal sáček s bílým práškem.
„Tak fajn, zastrčte si ty svoje hnusný ptáky do kalhoty. Všichni, jak tu jste pojedete s námi!“ rozkázal policista. „Prodej drog a veřejné pohoršování! Je mi z vás na blití. Tak fofrem! Nemám na vás celou noc!“
Bodie si stáhl kondom a zapnul se. Cítil, jak mu ponížením rudnou uši. Záměrně se nedíval policistům do očí, to totiž muže zákona většinou ještě víc rozzuří, protože to považují za projev vzdoru. A poslední, co Bodie chtěl, bylo dělat problémy. Když bude držet hlavu dole a bude pěkně tiše, možná se mu z toho průseru podaří nějak dostat.
Na zápěstích se mu zacvakla pouta a postrčili ho ke dveřím.
Bodieho vnitřnosti svírala hrůza při pomyšlení, že by se to dozvěděl Cowley. Což o to, zničená kariéra mu srdce neutrhne, ale jeho zatčení v gay klubu za veřejné pohoršování by vrhlo špatné světlo na celou CI5. A to Cowley neměl rád. Stáhl by z něj kůži zaživa.

Nezacházeli s nimi zrovna mile. Cestou k autu a pak od auta na stanici si Bodie užil strkanců a dloubanců obuškem dosyta. A nadávek. Bodie si nikdy plně neuvědomoval, že i když se mravy v Anglii poněkud uvolnily a homosexuály už nezatýkali za to, že prostě jsou, pořád ještě doba lidem s chutěmi, jako měl on, nepřála. Zlatá Afrika, Jordánsko, milionové Holandsko – tam bylo všem u prdele, koho šoustáte a kde. Ale stará dobrá Anglie neměla ráda změny.
„Obvinění?“ otázal se muž za přepážkou, aniž by vzhlédl.
„Jsou to zasraný buzny,“ vyplivl jeden z policistů.
„Obvinění?“ opakoval muž za překážkou.
„Veřejné pohoršování.“
Teprve teď muž vzhlédl a podíval se na ně znuděným úřednickým pohledem.

Bodie si cestou k telefonu mnul zápěstí otlačená od pout. Dostal demokraticky na výběr: buď zaplatí sto liber kauci a může jít, než si ho pozvou k přelíčení, a nebo půjde až do projednávání svého přestupku do chládku. Pochopitelně, že tolik peněz u sebe neměl, ale rozhodně nechtěl Cowleymu vysvětlovat, proč se nemohl dostavit do práce. Bohužel okruh lidí, kterým mohl zavolat a požádat je, aby ho odtud dostali, byl dosti malý.
Vytočil číslo. Skutečně dobří kamarádi jsou skvělí v tom, že vás vytáhnou z průseru třeba o půlnoci a moc se nevyptávají.
„Ano?“ ozval se Doyleův rozespalý hlas.
„Rayi? Bodie. Promiň, že tě budím,“ když si všiml, jak se policista za přepážkou tváří, otočil se k němu zády. „Mám trochu problém.“
„Trochu problém?“
„Mohl bys mi půjčit sto liber?“
„Sto liber? Bodie, co to je za problém?!“
„Nevyptávej se, Rayi,“ povzdechl si Bodie.
Doyle si do telefonu povzdechl.
„Kde jsi?“ zeptal se.
Bodie mu nadiktoval adresu policejní stanice.
„Co děláš na policejní stanici? Bodie, do čeho ses zase namočil?“
„Rayi, prostě přijeď.“

Bodie musel ocenit rychlost, s jakou Doyle přijel. Nicméně by byl mnohem raději, kdyby přijel později, ale vzal si košili. Doyle podle všeho spěchal, takže si jen natáhl džíny, bundu a vyrazil.
Bodie viděl, jak si Doylea celá stanice prohlíží a pochechtává se. Kdyby nebylo zbytí, nikdy by do toho Doylea netahal. Jenže pokud by zavolal kohokoli jiného, všichni by se vyptávali.
Doyle zaplatil kauci a strážný pokynul Bodiemu, že může jít – zatím.
„Bodie?“
Bodie jen zavrtěl hlavou a spěšně vyrazil ke dveřím. Čím dřív bude pryč, tím lépe. A třeba se mu ještě podaří trochu vyspat, než bude muset do práce.
Doyle si povzdechl a s pokrčením ramen se vydal za Bodiem. Za tu dobu, co s ním dělal, se už naučil, že je někdy lepší neptat se, co se děje. Buď mu to Bodie nakonec řekne sám, a nebo je to něco, co ani vědět nechce.
„Rayi?“
Doyle se otočil.
„Ray Doyle! No to mě podrž!“
„Henry?“ Doyle se usmál.
„Rayi, to je překvapení!“ Henry stiskl Doyleovi vřele ruku. „To je let, co jsme se neviděli.“
„Celých pět,“ přisvědčil Doyle.
„To je Ray Doyle, dělali jsme spolu,“ vysvětlil přihlížejícím policistům Henry.
„No pěkný,“ zamumlal někdo kousavě.
„A jak jde život, Henry?“ zajímal se Doyle.
„Ale znáš to, jednou jsi dole, jednou jsi nahoře. Ještě pořád děláš u protidrogovýho?“
„Ne, ne, už dávno ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „CI5.“
„Hm, no jo, tys vždycky chtěl výš, jen výš,“ usmál se Henry. „A co tu vlastně děláš?“ Sjel pohledem Doyleovo oblečení.
„Ale, kamarád se dostal do maléru, tak jsem ho byl vytáhnout na kauci,“ pokrčil Doyle rameny. „Takže se nemůžu zdržet, čeká na mě venku.“
„Dobré kamarády aby dneska člověk hledal lupou, co?“ pokýval Henry chápavě hlavou.
„No, takový tedy jo,“ ušklíbl se jeden z přítomných policistů.
Henry se zatvářil překvapeně a pak vyhlédl prosklenými dveřmi před budovu, kde u auta netrpělivě postával Bodie.
„To je on?“ zeptal se vážně.
Doyle přikývl.
„Hele, Rayi, nic mi do toho není, ale s takovými jako on bych se moc nestýkal,“ poradil mu Henry.
„Co myslíš tím ‚s takovými jako on‘?“ zamračil se Doyle.
„No, vždyť víš,“ ošil se Henry. „Mohlo by to uškodit tvojí kariéře i pověsti. Ne každý tě zná tak dobře jako já.“
„Bodie je v pohodě,“ namítl Doyle trochu zmateně.
„Teplej jako topení,“ odfrkl si jeden z policistů. „Pěkný známý má tvůj kámoš, jen co je pravda.“
Henry po policistovi střelil pohledem.
„Ray byl vždycky dobrej polda!“
„Henry, o co tu jde? Za co Bodieho zatkli?“ zeptal se Doyle, i když mu to bylo jasné. Jen tomu nemohl věřit.
„Copak ty to nevíš?“ užasl Henry. „Zatkli ho za veřejné pohoršování.“
„Pokračuj,“ utrousil bezvýrazně Doyle.
„V jednom baru kousek odtud,“ ošíval se Henry a lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
„V jakém baru?“ páčil to z něj Doyle. Chtěl to slyšet.
„V baru pro buzny,“ ozval se zase ten policista, co o Bodiem prohlásil, že je teplej jako topení. „Na hajzlu, s kalhotama u kotníků.“
„To je vtip?“ zadíval se Doyle na Henryho.
„Ne, to je pravda, Rayi. Copak tys to o něm nevěděl?“
Doyle mlčel.
„Pořád ještě můžete tu kauci vzít zpátky,“ navrhl mu policista. „My mu rádi nabídneme naši pohostinnost. Sice tedy asi nebude přesně podle jeho gusta, ale i tak.“
Doyle zavrtěl hlavou.
„Rád jsem tě viděl, Henry,“ kývl na bývalého kolegu a vyšel ven.
Když se zadíval na Bodieho čekajícího u vozu, měl pocit, jako by viděl úplně cizího člověka. Celé ty měsíce, co spolu dělali, co si Doyle myslel, že Bodieho zná, o něm vlastně nevěděl vůbec nic. Najednou to všechno dávalo smysl, ty Bodieho dvojsmyslné vtípky, to jak na něj pořád sahal – všechno to dostalo svůj zvrácený smysl.
Doyleův mozek se bránil to přijmout. Bodie přece nemohl být homosexuál. Vždyť vypadal a choval se jako prototyp heterosexuálního samce. Mohli by ho ukazovat, jak má správný chlap vypadat.
Ale faktem bylo, že právě zaplatil kauci, aby Bodieho pustili. Zaplatil za to, že ho nezavřou za veřejné pohoršování.
„Kdes byl tak dlouho?“ zeptal se Bodie.
Doyleovi i jeho hlas zněl cize.
„Starý kamarád,“ zamumlal, ale na Bodieho se nepodíval.
„Díky, Rayi,“ pousmál se Bodie. „Ty prachy ti samozřejmě hned zítra vrátím.“
Doyle si nebyl jist, jestli je vůbec zpátky chce. Celou cestu, kdy vezl Bodieho domů, se vedle něj cítil nepohodlně. A doma se v posteli dlouho převaloval než usnul neklidným spánkem.

Kapitola druhá

Doyle si slil kafe a teď se poněkud mrzutě díval do hrnku na kouřící tekutinu. Vlastně na to kafe neměl ani chuť. Podařilo se mu usnout až někdy k ránu a zdály se mu podivné sny, z nichž si pamatoval jen ten podivně rozpačitý pocit.
Smích na chodbě mu byl vyloženě proti srsti.
Do místnosti vpadl Bodie s rukou položenou kolem Murphyho ramen. Dřív by Doyle viděl jen dva kolegy, kamarády. Dnes měl sto chutí Bodieho ruku z Murphyho ramene srazit.
„Ahoj, ranní ptáče,“ usmál se Bodie.
Murphy si udělal taky kafe.
Bodie sáhl do náprsní kapsy pro peněženku a vyndal z ní několik bankovek.
„Jak jsem slíbil,“ podal je Doyleovi. „Máš to u mě, parťáku.“
Doyle si je jen neochotně vzal a když mu Bodie rozcuchal rukou vlasy, nakvašeně uhnul. Bodie buď Doyleovu podrážděnost neviděl nebo mu na ní nezáleželo.
„Ale ne!“ zaúpěl Murphy, když se podíval na nástěnku. Přes miss měsíce tam bylo připíchnuté oznámení o cvičení. „Už zase! Vždyť jedno bylo předminulý týden!“
„Cowley se asi bojí, abys nevyšel ze cviku,“ ušklíbl se Bodie, když si oznámení Murphymu přes rameno četl. „Vítězný tým platí pivo.“
„Tak to chci být v týmu s tebou,“ zabručel Murphy.
Doyle po pravdě řečeno nemohl Bodiemu dobrou náladu zazlívat. Ze včerejšího průseru vyvázl s nepošramocenou pověstí. On rozhodně nikomu nehodlal vykládat, z jaké bryndy Bodieho vytáhl.
„V pohodě, Rayi?“
Bodieho náhlá starost byla Doyleovi nepříjemná a tak jen zamumlal: „Jasně.“
„O láhev skotské, že trhnu rekord střelnice,“ zazubil se Bodie.
„Nesázím se,“ odfrkl si Murphy. „Tohle totiž není čestná sázka.“
„No, šance, že se netrefím je vždycky,“ uculil se Bodie.
Doyle to nechápal. Vysoký, dobře stavěný, svalnatý, mimořádně pohledný, vždy elegantně oblečený – a chodí do gay barů. Proč ze všech chlapů na tomhle světě zrovna Bodie?

*****

Na konec překážkové dráhy doběhli zablácení a úplně bez dechu.
„A stop,“ zamáčkl velitel výcviku stopky.
„Tak kolik?“ vyzvídal Bodie, zatímco lapal po dechu.
„Moc se netěš,“ usadil ho velitel výcviku. „Za svým nejlepším časem zaostáváte o celé čtyři vteřiny.“
„Měl bys míň jíst, Bodie,“ uchechtl se Murphy.
„Ty tomu tak rozumíš,“ odfrkl si Bodie. „Velký výdej energie vyžaduje velký příjem. Jsem člověk žijící aktivním životem.“
„No za poslední týden jste té aktivity moc neměli,“ utrousil velitel výcviku. „Ostatně proto vás Cowley poslal zase sem. Prý jsi přibral, Bodie.“
„To je sprostá lež a pochopitelně to popírám,“ odmítl to Bodie.
„Jasně že přibral,“ plácnul ho Murphy přes zadek. „Stačí si sáhnout.“
Jax sledoval jejich vzájemné popichování s úsměvem. Ovšem Doyle byl poněkud zaražený, nicméně nikdo si jeho zmlklosti příliš nevšímal.
„No to říká ten pravý,“ poplácal ho Bodie po břiše. „Taky už to není, co bývalo, že jo Murphy.“
„Tsss!“
Pomalu se začali přesouvat do sprch.
Doyle byl z představy, že se bude muset před Bodiem svléknout do naha, nervózní. Ve skutečnosti se společně sprchovali už mockrát. Viděl Bodie nahého ze všech světových stran a Bodie viděl zase jeho. Jenže to bylo před tím než Bodieho nachytali policajti v gay baru. A kdyby jen v gay baru, ale na záchodcích v gay baru.
„Co bude vlastně k večeři?“ zajímal se Bodie, když se začali v šatně odstrojovat.
„Už zase myslí na žrádlo,“ protočil oči Murphy.
„No tak, Rayi!“ Doyle se zachvěl, když se mu Bodie celou svou vahou pověsil na záda. „To se mě ani nezastaneš? Mě, svýho parťáka?“
Pravda byla, že Bodie trochu přibral, dvě, možná tři kila. Bylo to proto, že měli tenhle měsíc výrazně méně náročnou práci, ale času pro sebe měli ještě méně než obvykle. Cowley se je zřejmě snažil využít, kde se dalo. Což ovšem Bodieho váze při jeho apetitu nesvědčilo. A Cowley si toho byl zřejmě vědom, jinak by je neposlal na cvičák takhle brzy po sobě.
Doyle Bodieho odstrčil.
„Nepředváděj se, Bodie,“ zamumlal.
„Hej, co je s tebou, Rayi?“ zamračil se Bodie.
„Má pravdu,“ přidal se Jax. „Poslední dobou jsi nějaký takový přešlý.“
„Jsem v pohodě,“ odbyl je Doyle. Otočil se k Bodiemu zády, rychle se svlékl, omotal si ručník kolem pasu a jako první zamířil do sprch.
Bodie kývl tázavě na Jaxe, ale ten jen pokrčil rameny.
„Doylea něco žere,“ poznamenal Murphy.
„Taky jsem si všiml,“ přikývl Bodie zamyšleně. „Jak dlouho?“
„To bys měl vědět nejlíp ty, ne?“ opáčil Murphy. „Bude to pár dní, nejvýš týden.“
Bodie se kousl do spodního rtu. Nebyl to ani týden, co ho Doyle vytáhl z té bryndy, do které se dostal. Mohlo by to souviset? Bodie pevně doufal, že ne. Nerad by, aby Doyle nakonec prohlásil, že s ním pracovat nebude, protože zjistil, že byl – v podniku, kde by neměl vůbec být. Na druhou stranu dnešní cvičení jim šlo dobře. Ať už Doylea žralo cokoli, zřejmě mu nedělalo potíže s ním pracovat.
„Kde se couráš, Bodie?!“ zavolal na něj ze sprchy Murphy.
Bodie se rychle svléknul a šel za nimi.
Doyle byl celý napjatý, když slyšel Bodieho kroky. Nedokázal se ubránit tomu, aby se jakoby náhodou ve sprše nepootočil. Nikdy dřív si Bodieho ve sprše neprohlížel, proč by to taky dělal. Teď ale chtěl zjistit, jestli nenajde nějaký náznak, že pro Bodieho je sprchování se s nimi vzrušující.
Bodie byl skutečně nádherný kus chlapa. Doyle si toho byl přirozeně vědom. Mohli by podle něj vysochat druhého Davida. Byl vyšší než Doyle, ale jen o kousek. Jax byl rozhodně vyšší než Bodie, jenže byl hubený, samá noha, samá ruka. Bodie měl široká ramena a rozložitý hrudník, takže vypadal z nich čtyř největší.
Doyle klouzal pohledem po jeho těle. Kousek pod pravým ramenem měl na paži památku na napalm z doby svého působení u SAS. Doktoři tady odvedli skvělý kus práce. Ta popálenina musela být hodně ošklivá Na pravém boku měl Bodie zubatou jizvu. I když s oblibou vyprávěl, odkud ji má, Doyle slyšel už asi čtyři zcela odlišné verze. Osobně se spíš přikláněl k té, že je od výbuchu granátu, protože na ránu mačetou byla příliš nepravidelná. O jizvě na lýtku Bodie s oblibou tvrdil, že ho v Africe napadl obrovský krokodýl. Byla ale od otevřené zlomeniny holenní kosti, ke které přišel bůh ví kde. Největší jizvu měl Bodie na zádech. Táhla se mu od levé lopatky kolmo dolů až téměř k pasu. Bodie si o ní navymýšlel spoustu historek, ale když se jednou Doyle zeptal, kde k ní doopravdy přišel, Bodie to zamluvil. Doyleovi přišlo, že nešlo o žádné zranění z boje, že mu to někdo udělal schválně, že mu prostě zabodl pod lopatku nůž a rozřízl mu záda. Bodie se za svůj život stýkal s nejrůznějšími lidmi, a většina z nich by něčeho takového byla klidně schopná.
Bodie si pustil sprchu hned vedle Doylea.
Doyle se odvrátil, ale ještě před tím mu zcela proti jeho vůli pohled sklouzl do Bodieho rozkroku. Nedalo se říct, že by byl vybaven nějak nadprůměrně nebo dokonce mimořádně, i když velikost v klidu není až tak zásadní, rozhodně ale spadal do horní hranice evropského průměru. Bodie měl prostě pěkného ptáka, příroda na něm nešetřila. Ovšem nezdálo se, že by sprchování s nimi mělo na Bodieho jakýkoli vliv.
Doyle zvedl oči a zjistil, že se na něj Bodie dívá. Zrudla jako řiť paviána, o to víc, že se na něj Bodie usmál.
Doyle ze sebe spláchl mýdlo a vypadl ze sprch.
Když přišli ostatní, seděl už převlečený na své karimatce a spacáku v místnosti, kde přespávali, protože podle Cowleyho slov by byla škoda peněz za benzín, kdyby měli jezdit na noc domů. Bodie na rozdíl od nich ostatních tohle spaní v zatuchlé rozpadající se budově miloval. Aspoň že tu bylo sucho.
Uprostřed stála plynová bomba s vařičem a kotlíkem, v němž se ohřívaly fazole z konzervy.
Doyleovi přišlo, že se na něj Bodie nějak moc usmívá.
„Fazole?“ protáhl Murphy obličej.
Bodie si sedl na svůj spacák, který měl vedle Doylea, vytáhl svou služební pistoli a začal ji rozebírat a čistit.
Doyle měl občas z Bodieho lásky ke zbraním a toho, jak o ně úzkostlivě pečoval, až husí kůži.
„Bolí mě úplně celý člověk,“ postěžoval si Jax a ochutnal, jestli jsou fazole už dost teplé.
„Nespěchej,“ zamumlal Doyle a zamíchal to. „Vždyť jsem to tam sotva dal.“
Murphy vytáhl z batohu láhev skotské a Bodie ho obdařil zářivým úsměvem. Brát sem alkohol bylo zakázané. Po pravdě sem Cowley zakázal brát cokoli. Měli si vystačit jen s tím, co dostali. Ovšem jen nováčci to brali vážně. Když byl člověk už nějakou tu dobu u CI5, pochopil, že některé rozkazy jsou prostě určené k tomu, aby se porušovaly, a dokázal je bezpečně rozpoznat.
Láhev skotské začala kolovat.
První den a první noc výcviku byly vždycky nejnáročnější. Člověk si musel zvyknout z ničeho nic na jiný režim, vzdát se měkké postele a ledničky plné dobrot.
Doyle rozdal do ešusů fazole. Jax nakrájel chleba.
Bodie nejdřív dokončil čištění zbraně a znovu ji složil, takže když začal jíst, měl svou porci už vlažnou a nemusel foukat.
Po jídle znovu prokolovala skotská a šlo se spát. Brzy ráno je čekal budíček, pak pět mil běh ještě před snídaní, a pak nácvik střelby za nejrůznějších podmínek. Bodie se pokaždé snažil udělat nový rekord střelnice. Posledně mu to těsně uteklo, takže teď měl o to větší motivaci. Ze všech agentů CI5 měl Bodie nejlepší výsledky ve střelbě. Aby taky ne, když většinu jeho života pro něj byla dobrá muška otázkou přežití. Nikdo jiný v CI5 neměl takovou barvitou minulost.
Doyle zalezl do spacáku, ale nemohl usnout. Musel myslet na to, jak ho Bodie ve sprše nachytal, jak na něj čumí. Kdo ví, co si o tom myslel. Vždyť on vypadal víc přihřátý než Bodie sám. Ten aspoň, pokud Doyle věděl, ve sprše buď neočumoval nikoho a nebo všechny a zcela nepokrytě. Bylo zvláštní s jakou lehkostí dělal Bodie věci, o kterých by člověk u kohokoli jiného už řekl, že jsou poněkud – no, neobvyklé. A lidé na to reagovali vstřícně, hráli s ním tu hru. Vlastně vždyť on s ním tu hru hrál taky.
Doyle se převalil na záda a zahleděl se do stropu. Možná to od něj nebylo fér, odtahovat se od Bodieho. Ostatně on taky nebyl svatý. V mládí tropil různé věci. A mimo jiné to zkusil i s chlapama. Nebyl teplý, jen prostě – zvědavý, rebel, idiot. Musel ovšem upřímně přiznat, že se mu to s klukama líbilo. Bylo to jiné a hlavně mělo to příchuť zakázaného ovoce. Když se za plotem na šrotišti líbali, bylo to jako adrenalinový sport. Třeba Bodie prostě jen neví, co roupama, jako tehdy nevěděl on. Holky střídal pomalu jako ponožky. Každý týden, čtrnáct dní měl jinou přítelkyni. Možná se rozhodl okusit něco nového a prostě měl smůlu, že byl ve špatnou chvíli na špatném místě.

Murphy se mračil na světelnou tabuli, která počítala skóre jejich střelby.
„On to udělá,“ mrmlal. „On zase posune rekord střelnice. To snad dělá schválně.“
Doyle sledoval Bodieho, jak sází jeden zásah do černého za druhým. V maskáčích a khaki tričku mu to děsně slušelo. Dnes ráno se Doyle probudil v mnohem lepší náladě. Třeba to bylo i tím, že Bodie, teplý nebo ne, se prostě nechoval jako buzík. A pracovali spolu dlouho a Doyle si na Bodieho už zvyknul. Vlastně by nechtěl jiného parťáka. A když si připomněl vlastní experimenty v oblasti sexu… Prostě tohle ráno se cítil se vším mnohem srovnanější. Takže když tu tak Murphy nadával, že je Bodie zase všechny přestřílí, na což by si už mohl zvyknout, dostal Doyle nečekaný nápad.
Přikradl se za Bodieho, a když Bodie zacílil, tak ho polechtal na žebrech. Střela na míle minula terč a ozvalo se zabručení hlásící, že Bodie minul.
„To je podvod!“ zaprotestoval Bodie, zatímco Jax a Murphy se mohli potrhat smíchy.
„Střelba v neideálních podmínkách,“ zazubil se na něj Doyle.
„To je podvod!“ opakoval Bodie, ale usmíval se. On si nikdy z ničeho těžkou hlavu nedělal – alespoň ne dlouho. A podle uličnického lesku v jeho očích bylo Doyleovi jasné, že mu to Bodie vrátí, jakmile na něj přijde se střelbou řada.
Ve sprchách se pak večer strhla bitva o mýdlo. Respektive Bodie sebral Doyleovi mýdlo a ten se ho pokusil dostat zpátky. Podařilo se mu to jen s Jaxovou pomocí. Bodie byl jako úhoř, vždycky Doyleovi vyklouzl.
Když pak Doyle ležel ve spacáku a přemýšlel o tom, jak se ve sprše spolu nazí prali, byl to zvláštní pocit. Bodieho tělo bylo pevné, vypracované. I když přibral, stále si udržoval špičkovou formu. Až se odtud vrátí, pravděpodobně budou ty dvě, tři kila zase pryč. Murphy se sice Bodiemu posmíval, ale u něj bylo normální, že se jeho váha pohybovala v rozmezí plus mínus ty dvě, tři kila. Snadno je nabral, ale stejně snadno je pak zase shodil.
Doyle zavřel oči, rozhodnutý usnout. Myšlenky se mu ale stále točily kolem Bodieho. Jak se prali, tak v jednu chvíli Doyle cítil Bodieho ptáka na své noze. Jaké by to asi bylo dotýkat se Bodieho, hladit ho a dívat se, jak tvrdne. Jak by asi byl velký při plné erekci.
Doyle se zavrtěl. Na takové věci by myslet neměl. Na druhou stranu na Bodieho se nedalo podívat a nechtít ho.

Třetí den se nacvičovaly souboje beze zbraně, odzbrojování protivníka a zatýkání.
Doyle se probudil s erekcí, že mu bylo až hanba. A Bodie odstartoval den tím, že když se šel vymočit, podepsal se do té hromady písku před domem, a všem se s tím přišel pochlubit.
Podle nařízení se vystřídali v souboji beze zbraně každý s každým. Bohužel když měl Doyle proti sobě Bodieho, zvrtlo se to v cosi jako zápas řecko-římský, kdy se spolu váleli po zemi. Bodie se u toho hrozně chechtal, že prý ho Doyle lechtá a to se nesmí. Oba dostali vynadáno, ať přestanou s tím divadlem. Doyle přitom jednou nechtěně sáhl Bodiemu mezi nohy, když se ho snažil nějak zpacifikovat.
Bodie vůbec celý denní program jaksi sabotoval. Když měl odzbrojit Murphyho, místo aby mu zbraň vykroutil, začal ho přesvědčovat, aby mu ji dal, a přitom Murphyho rozesmával, až ten nebyl schopný provést výpad pořádně a Bodie mu nůž sebral.
A při nácviku zatýkání, kdy měli zatknout Bodieho – velitel výcviku mu zřejmě tu roli určil za trest, což bylo neprozíravé – Bodie sehrál takovou komedii, když si hrál na ubohého neoprávněně zatýkaného, že za trest dostal padesát kliků, aby ho ten humor přešel. Kvůli tomu se do sprch dostal jako poslední.
Doyle vstal z karimatky a šel se podívat, kde Bodie vězí. Těch padesát kliků mu nemohlo trvat tak dlouho a večeři měl už skoro studenou.
Bodie byl pořád ve sprchách. Doyle nikdy nezažil, že by se Bodie takhle dlouho sprchoval. Většinou, pokud nedělal blbosti, byl Bodie za tři minuty umytý.
Doyle překročil Bodieho rozházené věci. Na někoho, kdo byl zvyklý stlát si postel jako na vojně a srovnával knížky do zákrytu, se Bodie svlékal stylem, že kde mu co odpadlo od ruky, tam to taky zůstalo. Bodieho byt byl pak podivnou směsicí vojenského pořádku a neuspořádaného chaosu.
Nejdřív mu nedošlo, co tam Bodie dělá, otočený do rohu, jednou rukou opřený o stěnu, s hlavou skloněnou. Pak se mu zadrhl vzduch v hrdle a vyschlo mu v puse. Neviděl nic, mohl se jen domýšlet. Bodie zjevně počítal s tím, že by někdo mohl nakouknout dovnitř, a stál schválně tak, aby nebylo nic vidět, nebo aspoň co nejméně. To bylo ale skoro horší, protože Doyleova fantazie pracovala na plné obrátky.
Bodieho zasténání, když se udělal, zaslechl Doyle i přes zvuk tekoucí vody a naskočila mu úplně husí kůže. Ale co hůř v podbřišku cítil to známé lechtání a kalhoty mu začínaly být poněkud těsné.
Opřel se zády o nejbližší skříňku a pomalu, zhluboka se nadechl.
„Doyle?“
Doyle nadskočil, jak se lekl.
„Co se lekáš? Že ty máš špatné svědomí?“ dloubl ho Bodie hravě loktem.
„Neplácej nesmysly,“ zabručel Doyle. „Jen jsem ti přišel říct, že ti vystydne večeře.“
„To je od tebe hezký, zlato,“ usmál se Bodie a beze spěchu se začal oblékat.
Když se předklonil, aby posbíral svoje věci, Doyle se skoro zapomněl nadechnout. Kdyby aspoň ty nohy mohl dát k sobě! Ale to ne, Bodie se musel předvádět za všech okolností a přede všemi. Možná to dělal už tak nějak podvědomě.
Doyle byl vzrušený, až to hezké nebylo. Ruce ho svrběly chutí sáhnout si na ten pěkný zadek, zajet mezi ta stehna a polaskat Bodiemu kulky. Doyle sevřel ruce v pěsti a Bodie se narovnal, aniž by cokoli tušil. S klidem si natáhl slipy a věci na spaní.
„Jdi napřed,“ zamumlal Doyle. „Já – chci si vzít něco ze skříňky.“
„Počkám na tebe,“ nabídl se Bodie a jeho úsměv v Doyleovi vyvolal zvláštní směs pocitů. Připadalo mu, jako by Bodie věděl…
„Ne, jdi napřed, ať to jídlo nemáš jako psí čumák,“ vyhrkl Doyle.
„No, jak chceš,“ pokrčil Bodie rameny a šel.
Doyle ještě chvíli poté, co za sebou Bodie zavřel dveře, vyčkával. Pak si rozepnul kalhoty a stačilo několik tahů a stříkal.
Když se vrátil k ostatním, Bodie seděl na svém spacáku a cpal se. Doyle se cítil tak nějak divně, jako by se všechno obrátilo proti němu. Začalo to tím, že zjistil, že Bodie je – spíš má zvláštní chutě. Nedokázal si představit, jak by Bodie mohl mít pletky se všema těma ženskýma, a přitom být teplej. Jenže ve výsledku se tady jako největší teplouš choval Doyle. Nejen že čuměl na Bodieho ve sprše a byl přitom nepochybně nachytán. Jenže navíc ho před chvílí pohled na masturbujícího Bodieho vzrušil tak, že se sám musel vyhonit.
„Co je?“ zeptal se Jax, protože Doyle mu přišel takový jakoby duchem mimo.
„Nic, vůbec nic,“ ujistil ho Doyle a všimnul si, že se na něj Bodie tak podíval. Doyle měl strach, že si o něm Bodie myslí, že je teplouš.

Doyle sebou trhl, když ucítil ruku na zadku. Otočil se.
„Tak běž,“ postrčil ho Bodie netrpělivě dopředu.
Doylea to rozhodilo. Jistě, mohlo to být jen tím, že Bodie chtěl vyhrát tohle malé měření sil mezi nimi a Murphym s Jaxem a přišlo mu, že Doyle zdržuje.
„Rayi?“ Bodieho ruka mu přejela po zádech. Cítil ji i přes vestu. „Jsi vážně v pohodě?“
„Proč myslíš, že nejsem?“ odpověděl Doyle otázkou.
Bodie pokrčil rameny.
„Tak, přijde mi, že v poslední době nejsi ve své kůži.“
O Bodiem sice zlí jazykové rádi říkali, že je trochu jednodušší. Možná to byla i pravda. Doyle ho ale nikdy nepodezříval z toho, že by byl nevšímavý nebo hloupý.
„To bude v pohodě, vážně,“ ujistil Bodieho.
Bodie položil Doyleovi ruku na rameno a otočil ho k sobě čelem.
„Hele, Rayi, víš, že mně můžeš říct všechno, ne? Když budeš potřebovat s čímkoli pomoct, stačí říct.“
Zdálo se to Doyleovi, nebo dal Bodie zvláštní důraz na to ‚s čímkoli‘? Doyle si na kratičký okamžik představil, že by mu Bodie mohl pomoct třeba s takovou velkou pulzující erekcí. Představil si, jak se ho Bodie dotýká, jak se pomalu sklání…
Na stěně se rozprskla barva. Jen těsně Doylea minula.
Oba okamžitě zalehli.
Oddávat se erotickým fantaziím, když se někde kolem potuluje tým protihráčů, není dobrý nápad.

„Pěkná modřina.“
Doyle se přes rameno podíval na Bodieho.
Jax s Murphym se už umyli a šli se obléknout, takže tu Doyle zůstal s Bodiem sám.
Bodie přejel Doyleovi po zádech v místě, kde měl modrou podlitinu. Člověk si z výcviku vždycky nějakou odnesl.
„A pěknej zadek,“ plácl ho Bodie přes nahou půlku, až to pěkně mlasklo.
Doyle sebou trhl.
Potíž byla v tom, že Bodie tohle dělal pořád. Pošťuchoval a plácal lidi, říkal jim lásko. Z toho člověk nemohl usuzovat na to, jestli tu je nějaký hlubší zájem.
Hlubší zájem?
Doylea samotného ta myšlenka překvapila. Měl by on hlubší zájem o Bodieho? Sklouzl pohledem vedle sebe a dolů na to, jak si Bodie myje rozkrok. S hrůzou ucítil, jak mu zacukalo v jeho vlastním péru.
„Nechceš umýt záda?“ zeptal se Doyle dřív, než vůbec promyslel, co říká. Za žádnou cenu ale nechtěl, aby Bodie viděl jeho odstávajícího ptáka.
„Cože?“ zeptal se Bodie překvapeně.
To už se ale Doyle chopil mýdla a začal urputně Bodiemu umývat záda. Cítil, jak je Bodie napjatý a jak se prohne v zádech pokaždé, když se ho Doyle dotkne, jako by chtěl před jeho rukou uniknout.
„Prosím tě, co tě popadlo?“ uhnul Bodie nakonec.
Když se otočil k Doyleovi čelem, bylo Doyleovo vzrušení už to tam. Bodieho reakce zmátla Doylea stejně, jako Bodieho zmátlo, co to do Doylea najednou vjelo.
Stáli tam a dívali se na sebe a oba se snažili odhadnout, co si ten druhý myslí.
Pak Bodie zavřel vodu a než odešel, s takovým trochu omluvným až rozpačitým úsměvem Doylea poplácal po rameni. Doyle ničemu nerozuměl. Jestli byl Bodie aspoň trochu na chlapy, neměl by reagovat jinak? Když tak nad tím přemýšlel, Henry přece neřekl, že u toho byl, když Bodieho zatkli. Třeba se vůbec žádného veřejného pohoršování nedopustil. Docela dobře se k tomu mohl připlést úplně nevinně. Doyle věděl, že se najdou policajti, co s chutí zatknou každého, kdo se jim jen trochu znelíbí.

Kapitola třetí

Doktor zvedl Bodiemu paži nahoru, pak dolů, do stran a spokojeně přitom pokyvoval hlavou.
Bodie seděl do půl těla svlečený na vyšetřovacím stole, zatímco Doyle se oblékal.
„Hojí se to moc pěkně, ale stejně vám oběma doporučím ještě týden rekonvalescence.“
Bodie obrátil oči v sloup.
„To rameno nemůžete ještě příliš zatěžovat. Nemusím vám snad připomínat, že bylo ošklivě vykloubené.“
„Ale sám jste řekl, že už je v pořádku,“ namítl Bodie.
„Ne, řekl jsem, že se to hojí pěkně,“ opravil ho doktor. „Ještě týden – oba dva. Ty, Doyle, začni tu nohu pomalu zatěžovat. Jestli máš kolo, začni jezdit. Bude hezky, tak si to užijte.“
Bodie se mračil ještě když vycházeli z ordinace.
„Co si ten chlap sakra myslí? Že ví všechno?!“ mrmlal. „Kdo by měl líp vědět, jestli můžu do služby, než já?“
„No, to řekni Cowleymu,“ uchechtl se Doyle. Ještě pořád trochu kulhal po zlomenině holenní kosti. Zranil se jako první a Bodie pak musel dělat tu s tímhle, tu s támhle tím, než mu při zatýkání dvoumetrový chlap vážící dobře sto dvacet kilo vykloubil ruku. Takže se spolu nakonec zase sešli – na marodce.
„Já si myslím, že Cowley…“
Doyle se začal ošívat, drbat se za uchem a nenápadně ukázal prstem za Bodieho.
„…že pan Cowley je velice moudrý a ví, co je pro nás nejlepší. To ti říkám, Doyle.“
„Něco tak rozumného bych od tebe, Bodie, ani nečekal,“ ozval se Bodiemu za zády Cowleyho hlas. „Takže ti ani tu rekonvalescenci nebudu muset dát rozkazem.“
„Podle mě bys měl být opatrnější, když vyjadřuješ svoje názory na Cowleyho,“ řekl Bodiemu Doyle, když vyšli před budovu. „Obzvláště v tomhle baráku.“
„Týden – celý jeden týden,“ povzdechl si Bodie. „Co kdybychom někam vypadli?“
„Proč ne. Máš nějaký nápad?“
„No jasně, Lydie má sestru – mladou, svobodnou a přesně tvůj typ. A znám jedno fakt nádherný místo. Zamluvím pro nás dvě chatky, co ty na to? Vezmeme si z garáže auto a Cowleymu můžeme ubytování vykázat jako rekonvalescenci.“
„Skvělé, a do jaké kolonky zahrneš ty holky?“ ušklíbl se Doyle.
„Ubytování s pečovatelskou službou,“ uculil se Bodie.

*****

Doyle nalil pomerančovou šťávu z odšťavňovače do sklenice a napil se. Už zítra měl jet s Bodiem a dvěma jemu zcela neznámými slečnami na týden kamsi do chatky. Bodie o tom místě mluvil příliš nadšeně a příliš tajemně, takže z toho měl Doyle smíšené pocity. Z toho a z představy že bude muset strávit týden s Bodiem a jeho přítelkyní. Nebyl si jist, jestli se na to chce dívat. Nebyl si jist ani sám sebou, jestli se před tou slečnou neztrapní. Od toho výcviku měl Bodieho plnou hlavu. A zhoršovalo se to. Opakovaně se přistihl, jak při masturbaci myslí na Bodieho. Mohl si stokrát říkat, že na něj myslet nebude.
Opřel se o kuchyňskou linku. Tehdy v mládí když experimentoval s muži, kdyby potkal Bodieho, chtěl by ho?
Doyle se ušklíbl. Nepochybně, zcela jednoznačně ano. Bodie byl přitažlivý, to Doyle nikdy nepopíral. A to, že to byl chlap, ne že by se s tím Doyle nedokázal vyrovnat.
Doyle si představil Bodieho na své posteli. Nahého, vzrušeného, jak se na něj dívá těma svýma modrýma očima s dlouhými řasami, jak se usmívá a chtivě si olizuje rty.
Doyle si v trenkách urovnal erekci. Mohl snad tohle ignorovat? Samozřejmě že ne, jeho tělo mu v poslední době dávalo jasně najevo, co chce.
Potíž byla v tom, že byli partneři, kolegové a hlavně přátelé. Za svoji kariéru měl Doyle řadu parťáků, ale s Bodiem to bylo jiné. Trávili spolu i volný čas. Když měl jeden potíže, ten druhý se staral – proto tehdy v noci za Bodiem přijel, protože věděl, že kdyby on potřeboval, Bodie přijede taky. Bylo to prostě něco víc. Nezničí to, i za předpokladu, že je Bodie na chlapy, tím že se ho pokusí, no – sbalit? A nebo hůř, co když se pokusí o něco intimního a ukáže se, že Bodie vůbec na chlapy není? Snese Bodieho odmítnutí?
Jenže takovéhle úvahy byly vlastně bezpředmětné, ne? Protože celý týden bude Bodieho obletovat jeho přítelkyně. A Bodie se bude předvádět a bude mít oči jen pro ty dvě.
Kdyby tak děvčata odřekla.
Doyle se zadíval na telefonní seznam.
Nebo kdyby Bodie věřil, že odřekla.
Vzal seznam do ruky a začal v něm listovat. Jméno Bodieho přítelkyně tam bylo. Doyle na něj hleděl. To by byl podraz.
Zavřel seznam a odložil ho.
Ačkoli Bodiemu by to určitě srdce neutrhlo. Jeho vztahy nebyly o citech nebo nedej bože o lásce. Ani jednu z těch holek nikdy nemiloval. Prostě se mu líbily a spal s nimi, to bylo celé.
Doyle znovu otevřel telefonní seznam. Potřebovali to volno – jen on a Bodie. Aby si udělal jasno v tom, co chce, a v Bodieho sexuálních chutích a preferencích.
Vytočil číslo.
„Ahoj, Lydie, tady Ray, Ray Doyle, Bodieho kamarád.
Je mi to hrozně líto, ale budeme to muset zrušit.
No, Bodie mě požádal, abych ti zavolal, protože tě nechtěl zklamat, ale máme práci.
Ne, nejde s tím nic dělat, je mi to vážně líto.
Bodiemu je to samozřejmě taky hrozně líto.
Ne, vážně.
Samozřejmě že je to pravda, přece bych…“
Lydie praštila se sluchátkem. Možná to nebyl až tak dobrý nápad. Bodie se bude nejspíš hodně divit, proč s ním jeho přítelkyně z ničeho nic nemluví a odřekla výlet. No s tím si už nějak poradí. Stejně by si Bodie za pár dní našel novou, tak to prostě jen udělá o něco dřív.
Pak zvedl sluchátko a vytočil Bodieho číslo.
„Co kdybychom zašli večer na pivo?“

„Ahoj, mám špatné zprávy,“ přivítal Doyle Bodieho v jejich oblíbeném hospodě.
Bodie se opřel u baru a objednal si pivo.
„Co se stalo?“
„Volaly holky, že prý budou muset náš výlet zrušit.“
„Zrušit?“ opakoval Bodie překvapeně. „Proč?“
„Neřekly,“ pokrčil Doyle rameny. Jednou z prvních lekcí na policejní akademii bylo, že když už musí člověk lhát, má to dělat jednoduše.
„A volaly tobě?“
„Jo, jo,“ ta otázka Doylea trochu zaskočila, nečekal, že se v tom Bodie bude takhle rýpat. „Nechtěla tě zklamat.“
„Zavolám jí, co se děje,“ rozhodl Bodie.
Doyle ho chytil za paži.
„Ale no tak, Bodie, přece se nebudeš vnucovat?!“
Bodie zaváhal, ale pak se zjevně myšlenky zavolat své, aniž by tušil teď již zřejmě expřítelkyni, vzdal.
„To nás pěkně vypekly,“ povzdechl si Bodie.
„No, a proč bychom nemohli jet sami?“ navrhl Doyle.
„Jako jen my dva?“ povytáhl Bodie obočí.
„Proč ne?“ pokrčil Doyle rameny co nejlhostejněji.
„No, proč ne,“ přikývl Bodie pomalu. „Ale tu druhou chatku zruším, jedna nám bude stačit, ne?“
Doyle přikývl a snažil se nedat najevo, jak je rád, že to Bodie navrhl. Spolu v jedné chatce, v noci možná i v jedné posteli – to by v tom byl čert, aby se neukázalo, jak to tedy je.
„Takže zítra tě vyzvednu v sedm ráno, tak buď připraven, Rayi.“

*****

Doyle nemohl ani dospat, jak byl nervózní. Takže když se ozvalo před domem zatroubení, jen popadl batoh, zamknul byt a vyběhl na ulici. Bodie se opíral o otevřené dveře vozu a usmíval se.
„Co to máš na sobě?“ zeptal se Bodie místo pozdravu pobaveně.
Doyle si po dlouhém vybírání vzal džíny, kostkovanou košili, bílé sako a polobotky. Pravda oproti tomu, co si na sebe vzal Bodie, to vypadalo, že každý jede úplně někam jinam. Bodie měl maskáče, těžké vojenské boty, khaki tričko a sluneční brýle.
„Myslel jsem, že jedeme na dovolenou,“ poznamenal Doyle opatrně.
„Taky že jedem,“ přikývl Bodie. „Dej si věci do kufru a nasedni si, princezno.“
Doyle si hodil batoh do kufru, kde měl Bodie vojenský bágl – takový ten, jak s ním přeplavete kanál LaManche, vylodíte se v Normandii, pobijete divochy a přežijete případný jaderný spad.
„Docela rád bych věděl, kam to vlastně jedeme,“ řekl Doyle, když si sedl na místo spolujezdce a vyjeli. „Jsi oblečený jako na armádní výcvik.“
„Uvidíš, nech se překvapit,“ uculil se Bodie. „Je tam nádherně. Jezero, lesy, ticho, klid, nikde ani živáčka.“
„Znáš to tam dobře?“ zajímal se Doyle.
„Před rokem jsem tam byl s přítelkyní,“ vysvětlil Bodie.
„Aha,“ pokýval Doyle hlavou.
„Takže to tam v okolí moc neznám, páč jsme nevytáhli celé tři dny paty z chatky,“ usmál se Bodie. „Ale výhled z okna byl u snídaně nádherný.“
„No výborně,“ obrátil Doyle oči v sloup.

Cesta trvala dobře čtyři a půl hodiny. Trvala by nepochybně méně, kdyby se cestou dvakrát neztratili.
Bodie to ale bral s humorem a Doyleovi nezbylo, než to tak brát taky. V nejhorším zapadnou do prvního hotelu, který najdou, kdyby se jim nepodařilo dojet na místo určení.
Když Bodie zastavil na parkovišti v malé vesnici, myslel si Doyle, že zabloudili potřetí. K jeho překvapení Bodie ale prohlásil, že jsou na místě – tedy skoro.
„Co myslíš tím skoro?“ zeptal se Doyle podezřívavě.
„Ještě je to kousek lesem,“ odpověděl Bodie a vyndal z kufru jejich bágly.
„Jak velký kousek je ten kousek?“ vyzvídal Doyle, jemuž začínalo docházet, proč je Bodie oblečen tak, jak je.
„Běžel jsi někdy deset mil v plné polní?“ zazubil se Bodie.
„To si děláš srandu!“ naježil se Doyle.
„Ne, tak hrozný to nebude,“ zasmál se Bodie. „Ale dodržuji nařízení doktora. Nenamáhám rameno a ty si protáhneš nohy.“
„Takže jak je to daleko?“ rezignoval Doyle.
„Asi čtyři míle lesem, plus mínus,“ odpověděl Bodie.

Po pravé straně se vzhůru vypínala strmá skalní stěna, kdežto vlevo padal přímo dolů do vody prudký sráz. Cesta se vinula mezi tím jako úzká křivolaká nudle z kopce do kopce.
„Není tu nádherně?“ pravil Bodie nadšeně.
„Hm,“ zavrčel Doyle a vzápětí zakopl o jeden z nespočtu kořenů.
„Pozor kam šlapeš, nebo se skulíš do vody.“
Doyle se vydrápal za Bodiem na skálu.
„Můžeš mi říct, proč jsi mi neřekl, že to bude taková jelení stezka, než jsme vyjeli? Došel bych se převlíknout!“ postěžoval si Doyle. „Vzal jsem si svoje nejlepší boty a tady si je akorát zničím! Tos sem chtěl táhnout ty dvě holky?“
„Ty sis kvůli mně vzal svoje nejlepší boty?“ usmál se Bodie a zbytek Doyleova lamentování ignoroval.
„Ne, vzal jsem si je proto, že jsem myslel, že jedeme někam do civilizace ne do divočiny!“ odsekl Doyle.
„Divočiny?“ ušklíbl se Bodie. „Tomuhle ty říkáš divočina? Oproti africké džungli je to parčík.“
„Víš kam si tu svojí africkou džungli můžeš strčit?“ zasyčel Doyle. Přes tenkou podrážku cítil každý kámen, každý kořen.
„Ne, ale až budeme na místě, můžeš mi to ukázat,“ mrkl na něj Bodie a vyrazil z kopce po skále dolů.

„Tak jsme tady,“ zahrnul Bodie gestem ruky malou chatku, spíš srub na skále.
Doyle se posadil na kámen.
„Docela bych tu chtěl vidět ty holky na podpatkách,“ zavrtěl hlavou. „Ty by tě utloukly kabelkou.“
„Proč? Z druhé strany sem vede silnice skoro až ke srubu,“ zazubil se Bodie rošťácky.
„Cože?! A ty mě táhneš touhle děsnou cestou?!“ Doyle odhodil batoh a navzdory bolavým, otlačeným nohám po Bodiem vystartoval.
„Dobře, dobře, vzdávám se,“ smál se Bodie. „Udělal jsem to pro tvé dobro, abys měl trochu té námahy na tu nohu.“
„Čert tě vem, Bodie!“ zaškaredil se Doyle, ale pustil ho.
„Jo, brzo by se ti po mě stýskalo, poklade,“ uculil se Bodie.
„Tak tím si v tuhle chvíli nejsem tak zcela jist,“ zabručel Doyle a pomalu, trošku kulhavě se vydal za Bodiem na poslední kus cesty nahoru k chatce.

„Tak? Co tomu říkáš?“ rozhodil Bodie rukama, když konečně stanuli na skále před chatkou.
Výhled byl skutečně ohromující. Skála naproti byla ohlazená a slunce se do ní opíralo. Voda jezera se blyštěla jako modrý démant.
„To je romantika co?“ usmál se Bodie.
Doyle se posadil na lavičku na verandě, aby ulevil svým rozbolavělým nohám, a ta se pod ním zhoupla.
„Kruci!“ zaklel, jak se lekl.
Bodie se začal smát.
„Je to houpačka, poklade.“
„No, to jsem si už taky všiml,“ utrousil Doyle. „Tak na co čekáš? Otevři ne?“
Bodie prohledal kapsy svých maskáčů a odemkl. Batoh hodil v kuchyni na stůl a z velké lednice si vyndal plechovku piva, kterou si hned otevřel a šel si sednout na houpačku k Doyleovi.
Doyle si mezitím zul boty a sundal ponožky.
„Je tu hezky,“ připustil, když si Bodie vedle něj sedl.
Doyle mu vzal plechovku, napil se a zase mu ji vrátil.
„Dojdi si pro svou.“
Doyle se protáhl a bosky vešel do chatky. Chatka nebyla velká, tak akorát pro dva lidi. Dole byla jediná místnost, která sloužila jako kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Kromě kuchyňské linky a rohového stolu s lavicí tu byla pohodlně vyhlížející pohovka, televize s video přehrávačem, výkřik techniky posledních let, a krb, před nímž ležela kůže z grizzlyho. Ačkoli Doyle měl podezření, že je to jen napodobenina, že nejde o skutečnou kůži z medvěda. Všechno bylo ze dřeva, jednoduché ale vkusné. Nahoru do patra vedly doprava se stáčející schody.
Doyle si z lednice vzal pivo a šel se podívat do patra. Tady byla ložnice. Světlé místnosti s velkými okny dominovala manželská postel. Doyle si při pohledu na ni olízl rty. Jak si povšiml, nebyly to dvě postele sražené dohromady, které by se daly od sebe odsunout. Budou tedy muset spát spolu. Doyle přemítal, jestli si to Bodie uvědomuje nebo zda jeden z nich bude nucen využít pohostinství pohovky. Koupelna se sprchou a záchodem byla skutečně malinkatá, ale stačila.
Když se Doyle vrátil dolů, potkal se akorát na schodech s Bodiem, který nesl nahoru jejich věci.
„Neměl bys tu ruku namáhat,“ připomněl Bodiemu.
„Jsi snad moje máma? Copak jsem nějaký lazar?“ ušklíbl se Bodie a protáhl se kolem Doylea. Bylo to dost natěsno, takže se k sobě museli přitisknout.
„Zastrč břicho,“ rýpnul si Doyle.
Bodie se na něj zaškaredil a nahoře hodil jejich batohy do kouta. Doyle šel za ním a konečně si otevřel pivo. Zajímalo ho, jak se Bodie postaví k otázce postele.
„Kterou půlku chceš?“ zeptal se Bodie jakoby nic.
„Tu pravou,“ plácl Doyle narychlo.
„Ta je moje,“ uculil se Bodie.
„Tvoje šlechetnost mě občas uvádí v úžas,“ ušklíbl se Doyle.
Bodie se usmál a sundal si tričko.
Doyle se napil piva a dál stál u schodů a díval se. Ostatně Bodie zatím nevznesl žádný protest.
„Dal bych si oběd, co ty na to?“ navrhl Bodie, zatímco se hrabal v batohu.
„Proč ne,“ souhlasil Doyle.
Bodie si našel ručník a sedl si na postel, aby si zul boty.
Doyle ho pořád pozoroval. Nevěděl, jak má začít, jak vysvětlit Bodiemu proč chtěl jet na tuhle dovolenou jen s ním. Nějak doufal, že to Bodiemu jaksi dojde a udělá ten první krok. Doyle nikdy nebyl odborník na balení holek, natož kluků, natož chlapa, jehož největším hobby bylo svádět něžné pohlaví.
Bodie si sundal boty a pak i kalhoty.
Doyle čekal, co bude dál, jenže Bodie si přehodil ručník přes rameno a zapadl do koupelny. Doyle počkal, až uslyší téct vodu, než otevřel dveře a opřel se o futra.
„Mimochodem viděls tu postel?“ rozhodl se kousnout do kyselého jablka.
„Co je s ní?“
„Nedá se rozdělit.“
„No a?“
Na jednu stranu Doyle vítal Bodieho laxní přístup k tomu, že budou spát spolu v jedné posteli. Do teď, i když měli společný pokoj, nikdy v jedné posteli nespali. Na druhou stranu Doyle za sebe nemohl ručit. Co když se v noci k Bodiemu přitiskne, co když se mu postaví, nebo hůř, co když na Bodieho sáhne nějak – nějak jak by neměl.
„Akorát nespím v pyžamu, doufám, že ti to nevadí.“
Bodieho prohlášení Doylem otřáslo.
„C-co?“ vykoktal Doyle, a aby skryl rozpaky rychle dodal: „No a? Co bych na tobě viděl, vždyť tě znám.
Bodie zavřel vodu a vylezl ze sprchy. Kapky vody se na jeho těle třpytily. Doyle mu podal ručník.
„Prima,“ usmál se Bodie. Ledabyle se utřel a pak si ručník omotal kolem pasu.
Doyle cítil, jak mu vyschlo v krku, když se kolem něj Bodie protáhl. Voněl mýdlem. Doyleovi blesklo hlavou, že tohle nebude vůbec snadné.
Bodie sešel do kuchyně a otevřel ledničku.
Doyle chvíli vyčkával, až se jeho rozbouřené hormony uklidní, než šel za ním.
„Ty budeš vařit?“ podivil se Doyle, když spatřil Bodieho jen s ručníkem kolem pasu za kuchyňskou linkou.
„Vařit? Ne,“ usmál se Bodie. „V té komoře pod schody by měl být gril. V lednici je naložené maso. Jestli to zvládneš, zlato, můžeš ten gril vzít na verandu a rozdělat oheň.“
Doyle dopil pivo.
„Plánuješ si vzít něco na sebe, nebo tu hodláš běhat jen tak?“ zeptal se jakoby mimochodem.
„Vadí ti to?“ uculil se Bodie.
Doyle v duchu zaúpěl.
„Ne, ale až si zadřeš do zadku třísku, nechoď mi brečet na rameno,“ opáčil Doyle.
Samosebou, že to byla hloupá odpověď. Kde by si tu asi tak Bodie mohl zadřít třísku.
Doyle vytáhl na verandu gril a na třetí pokus se mu podařilo rozdělat v něm oheň. Na žhavé třísky pak nasypal uhlí.
Když Bodie přinesl na talíři maso, měl na sobě pořád ten ručník. Doylea napadlo, jestli to není třeba nějaká provokace. Možná Bodie měl zájem a takhle ho dával najevo, a možná se od něj, Doylea, čekalo, že Bodiemu ten ručník strhne, zajede mu mezi nohy a pěkně mu pohoní ptáka a pak…
„Ty mě vůbec neposloucháš, že jo?“
„Co?“ vytrhl se Doyle z představ.
„Copak, Rayi, zasněný? Snad nejsi zamilovaný?“ popichoval ho Bodie.
„Nemel nesmysly,“ odbyl ho Doyle.
„Fajn, tak to dej na gril,“ vrazil mu Bodie talíř. „A nemám to rád spálené, poklade, takže zkus zůstat chvíli při smyslech.“
„Kdybys nepovídal,“ utrousil Doyle a opatrně položil maso na rozpálený gril.
Bodie přinesl dvě piva a sedl si na houpačku.
„Byl bych raději, kdyby tu bylo nějaké stabilnější sezení,“ mrmlal Doyle, když si sedal vedle Bodieho.
„Tak si přines židli,“ Bodie se schválně nohama odstrčil a houpačku rozhoupal.
„Nech toho, Bodie!“ okřikl ho Doyle.
„Nech toho, Bodie,“ zapitvořil se Bodie. „Uvolni se, Rayi, jsi na dovolené, trochu si to užij.“
Doyle si povzdechl. Takhle si to nepředstavoval. Vlastně nevěděl, co čekal. Že sem přijedou a Bodie se mu vrhne kolem krku? To sotva. Doyle sklouzl pohledem na Bodieho nohu, která se dotýkala jeho. Bylo by přece tak snadné položit mu ruku na stehno, pak ji posunout třeba výš. Nedokázal to. Nemohl.
Bodie dopil pivo a zmizel v chatce. Vrátil se převlečený do bílého trika a slipů. Z Doyleova pohledu to nebylo o moc méně provokativnější než pouhý ručník.
Celou dobu, co se maso opékalo, tlachali v podstatě o ničem – o práci, o Cowleym, o holkách – tedy většinou mluvil hlavně Bodie. Skoro jako by se bál, že bude na pět minut ticho. Pusu mu zavřel až oběd.
Byla to zvláštní idylka. Seděli na verandě, popíjeli pivo a vychutnávali si pečené maso. Bylo tu takové zvláštní ticho. Žádný Cowley, žádní teroristé, nikdo po nich nestřílel.
Bodie odnesl svůj talíř do dřezu.
„Co se jít vykoupat?“ navrhl.
Doyle se otočil. Bodie se opíral o futra.
„Vykoupat?“ opakoval Doyle nerozhodně.
„No jasně,“ přikývl Bodie a vyběhl do patra dřív, než ze sebe Doyle mohl dostat rozpačité zamumlání o tom, že si s sebou nevzal plavky.

Slézt po skále k vodě chvíli trvalo a Doyle byl rád, že si vzal tenisky. Místy to bylo skoro o zlomení nohy. Bodie byl ale jako kamzík. Vždycky byl z nich ten, kdo neměl mrazení z výšek a měl lepší smysl pro rovnováhu. Nebo lepší trénink. Přece jen SAS jsou pěkně ostří hoši.
Doyle na trávě rozprostřel oba ručníky. Zabýval se tím neúměrně dlouho, vlastně tak dlouho dokud neuslyšel šplouchnutí hlásící, že je Bodie ve vodě. Teprve pak se otočil. Hromádka Bodieho šatů obsahoval mimo jiné i spodní prádlo. On se opravdu šel koupat nahý.
„No tak, Rayi, pojď do vody!“ zavolal na něj Bodie.
Doyle stál na břehu a nijak se mu do vody nechtělo. Kdyby si nechal slipy, Bodie by se mu posmíval ještě příští měsíc. Na druhou stranu pokud se svlékne a vleze do vody, může si být jist, že se ho Bodie pokusí topit a Doyle se nemohl na reakce svého těla spolehnout. Ne, čím dál od sebe bude Bodieho mít, obzvláště když na sobě nic nemá, tím lépe.
„Rayi, co je s tebou?!“
„Nemám rád vodu,“ pousmál se Doyle.
„Nesmysl, no tak, dělej, srabe, pojď do vody!“
„Je to studené,“ vymlouval se Doyle.
„Kecy! Dělej, nebo si pro tebe dojdu!“
Doyle se poněkud křečovitě usmíval, ale do vody nešel.
Bodie doplaval ke břehu a začal na něj cákat. Doyle tedy ustoupil z jeho dosahu. Bodieho zklamání bylo evidentní. Ukázal Doyleovi uražená záda a začal plavat ke druhému břehu.
Doyle zapochyboval, jestli tohle celé byl dobrý nápad. Bodie ho bude nepochybně celý týden provokovat, svádět k různým aktivitám a Doyle by rád, jenže… jenže on chtěl něco víc, chtěl prozkoumat svoji a Bodieho sexualitu. Chtěl si udělat jasno v tom, co k Bodiemu vlastně cítí. A chtěl se ho dotýkat, hladit ho, mazlit se s ním, chtěl cítit jeho vůni, ochutnat jeho tělo.
Doyle se musel vrátit do chaty. Bodiemu, i když plaval rychle, chvíli zabere než doplave na druhý břeh a zpátky. Doyle ten čas hodlal využít. Na verandě si sedl na houpačku, stáhl si trenky i slipy ke kotníkům a vyvlékl jednu nohu. Roztáhl nohy a s očima upřenýma na jezero se začal honit. Nemohl si to vychutnat tak, jak by chtěl. Bodie se mohl kdykoli vrátit, takže si zpracovával tvrdého ptáka rychlými pohyby. Nejdřív nemyslel na nic, ale záhy se mu do mysli vkradly představy Bodieho nahého těla. Viděl ho tolikrát ve sprchách, v šatnách a nikdy si nedovolil setrvat na něm pohledem déle, než dovolovala slušnost. Jak rád by prozkoumal každý centimetr jeho světlé kůže.
Doyle se se zasténáním udělal. Většinu se mu podařilo chytit do ruky, ale trocha ukápla i na verandu. Rozmázl to nohou a došel si ruku umýt do dřezu. Akorát si natáhl trenky, když na verandě zaslechl kroky.
Bodie vešel do chatky. Přes rameno měl hozené ručníky, mokré tričko se mu lepilo na tělo. Rozhodně by vyhrál miss mokré tričko, kdyby do toho měl Doyle co mluvit. Z mokrých vlasů mu kapala voda. Tvářil se ale vážně, skoro až dotčeně.
„Jaká byla voda?“ zeptal se Doyle, aby řeč nestála.
„Kdybys šel taky, věděl bys to,“ odsekl Bodie, hodil ručníky přes židli a vydusal po schodech nahoru.
Doyle za ním zůstal zmateně hledět. Nikdy by ho nenapadlo, že se jeho odmítnutí koupat se Bodieho může takhle dotknout. Že by Bodie chtěl, aby se Doyle svlékl a vykoupal se s ním? Měl to být signál, že má Bodie zájem o něco – víc? Kde měl ale vzít Doyle jistotu. Bodie se choval vždycky provokativně, dělal vždycky dvojsmyslné narážky.
Doyle pověsil ručníky na verandě přes zábradlí a pak šel za Bodiem.
Bodie ležel na posteli, ruce za hlavou a oči zavřené. Nespal, to Doyle poznal, jenže ani nevypadal, že stojí o společnost. Doyle tedy usoudil, že ho raději nechá. Měl pocit, že od té doby, co měl pochybnosti o Bodieho sexuální orientaci, si nějak méně rozuměli.
„Rayi.“
Doyle se otočil. Bodie otevřel oči a v jeho pohledu byla jakási ustaranost. Opravdu se ho Doyleovo odmítnutí až tak dotklo?
„Co je to s tebou poslední dobou?“ zeptal se Bodie.
Doyle pocítil zvláštní nutkání říct mu všechno na rovinu – o tom, co mu řekl Henry, kde Bodieho zatkli, o svých vlastních pochybnostech, o své zvrácené touze, o svém strachu. Neřekl ale nic. Bál se, jak by Bodie reagoval. Bál se, že by Bodie řekl, že je to celé děsný omyl, že by to popřel nebo dokonce vyvrátil. Doyle si byl vědom toho, že se bojí to Bodiemu říct i neříct.
„Jsem asi jen trochu přetažený,“ omluvně se na Bodieho usmál.
Bodie chvíli mlčel a jeho obličej vypadal zamyšleně.
„Jestli ti to vadí,“ jeho modré oči se upřely na Doylea, „můžu spát dole.“
Bylo to jako by Doylea praštil loktem do břicha.
„Cože?“ vydechl překvapeně.
„No, jestli ti vadí, že bychom měli – prostě mi nedošlo, jaké tu jsou postele, promiň, Doyle. Klidně budu spát dole, jestli – jestli to tak bude – pro tebe stravitelnější.“
Měl mu říct, že ne, že to je v pořádku, že s ním bude rád spát v jedné posteli.
„No, asi by to bylo lepší pro nás pro oba,“ slyšel se říkat a nenáviděl se za to. „Nechceš si přece zkazit pověst.“
„Ne, to nechci,“ řekl Bodie, ale Doyleovi to znělo dost zklamaně a smutně.
„Nechceš si zahrát karty?“ navrhl Doyle.
„Jo, jasně,“ usmál se Bodie a vstal hbitě z postele.
Doyle nechal Bodieho jít prvního, a jakmile zmizel z dohledu, vztekle praštil do futer až ho to zabolelo. Proč mu musel říct zrovna tohle! Vždyť přece nechtěl, aby Bodie spal dole!
Jenže celý život mu vtloukali do hlavy, jak se chová správný člověk, správný chlap. Nejdřív se proti tomu bouřil – drobné krádeže, marihuana a sex s muži. Nakonec ale i on podlehl tlaku okolí a společnosti. Našel si pořádnou práci, začal se pořádně oblékat, přestal koketovat s lehkými drogami a začal navazovat občasné vztahy se ženami – jako každý spořádaný člověk, jako každý správný chlap. A dlouho tomu i věřil. To až ten Bodieho průser, z kterého ho musel vytáhnout, ta věc, o které mu Bodie neřekl ani ťuk, o které věděl jen od Henryho, všechno změnila. A když se Doyle konečně rozhodl zjistit, jak to tedy s Bodiem je, nebyl toho schopen. Ten správný chlap byl příliš hluboko v něm. A nebo byl prostě srab.
Doyle se cítil dost sklíčeně, když začal rozdávat karty.
Přestože hra nestála za nic, protože se na ni ani jeden nesoustředil, vydrželi to poměrně dlouho. Po pravdě šlo jen o to zabít čas, než se konečně setmí a jeden z nich se bude moct jako první omluvit a jít spát. Moc nemluvili.
Doyle měl pocit, že to celé zvoral. Původně si říkal, že v jedné posteli v noci spolu, že se může stát ledascos. Teď se mu ovšem podařilo Bodieho vyhnat na pohovku. Místo, aby přemýšlel o hře, uvažoval, jak by svoji chybu napravil.
„Končím,“ položil Bodie karty rubem nahoru. „Už mě to nebaví.“
Doyle přikývl a začal karty uklízet.
Nedívali se na sebe a v místnosti bylo nepříjemné ticho.
„Nemusíš,“ Doyle si odkašlal. „Nemusíš spát na té pohovce.“
„To je v pohodě,“ zamumlal Bodie. „Spal jsem už na horších místech.“
Doyle zvedl oči a zadíval se na Bodieho. Opravdu ho chtěl přesvědčit, aby spal s ním nahoře.
„Jo, ale máš dovolenou a není správné…“
„Nemám pyžamo, vzpomínáš,“ utrousil Bodie mrzutě. „Bude spát dole. Stejně je to moje chyba, že je tu tak blbá postel.“
„Bodie!“ Doyle začínal mít vztek. Tak on se tu snaží napravit svoji fatální chybu a Bodie mu to ani trochu neusnadňuje.
„To je dobrý, Rayi,“ pousmál se Bodie smutně. „Oceňuju tvoji snahu, fakt,“ poplácal ho po zádech a zvedl se od stolu.
„Kam jdeš?“ zeptal se Doyle.
„Půjdu se projít, než bude tma,“ odpověděl Bodie.
Doyle osaměl. Skutečně osaměl. Nechal karty na stole a šel nahoru do postele. Svalil se na ni a s rukama za hlavou hleděl do stropu. Řekne mu to. Až se Bodie vrátí, řekne mu všechno. Protože jinak tahle dovolená naprosto zničí jejich přátelství. Ano, to je jediné řešení. Řekne mu to.

Bodie se smutně pousmál. Doyle ležel na boku a spal. Vypadal tak rozkošně, tak nevinně. Bodie tiše přešel přes pokoj a přikryl Doylea dekou. Zhasnul lampičku a s tichým povzdechem sešel dolů.
Rozhrábl balíček karet po stole a pak zapálil v krbu oheň. Sedl si s plechovkou piva na medvědí kůži a díval se plamenů. Zřejmě se spletl. Nejspíš se mu to všechno zdálo. Tak moc si přál, aby Doyle naznačil, že má zájem o něco víc, že to už začínal vidět. Pravděpodobně se mu jen zdálo, že tehdy na výcviku na něj v té sprše koukal, prohlížel si ho. A i to jak se Doyle z ničeho nic hrnul, že mu umyje záda neznamenalo nejspíš nic víc než přátelskou nabídku bez postranních úmyslů. Nejspíš v tom viděl víc, než kolik tam toho skutečně bylo.
Bodie si povzdechnul. Možná bylo na čase u CI5 skončit a jít o dům dál. Jak dlouho bude trvat, než ho zastřelí, protože bude na Doylea hledět o vteřinu déle? Jak dlouho potrvá, než se nechá zastřelit místo Doylea? A Bodie věděl, že by to udělal bez váhání. V porovnání s Doylem nebyl nic. Co za celý svůj život dokázal? Toulal se ze státu do státu a nechával se najímat. Dělal práci mnohdy na hranici zákona a občas i kousek za ní. Nikdy neměl žádný pořádný vztah, nikdy nebyl pořádně zamilovaný.
Doylea miloval. Ale k čemu to bylo? Doyle o něj nikdy nebude stát. Vždyť s ním ani nechce spát v jedné posteli.
Bodie zavřel oči, protože ho v nich začínaly pálit slzy. Tohle prostě nebylo fér. Poprvé ve svém životě našel někoho, na kom mu opravdu záleželo, a nemohl mu to říct. Proč Doyle nemohl být ženská? Ale možná kdyby byl ženská, tak by se do něj Bodie nemohl zamilovat. Měl by po téhle dovolené podat výpověď. Marty by mu mohl sehnat něco na Blízkém východě, nebo by mohl jet za Millerem do Afriky. V africkém pralese bylo kdysi dávno všechno tak nějak jednodušší.
Bodie se opřel o pohovku a zavřel oči. Oheň tiše praskal. Zmačkal prázdnou plechovku a nechal ji ležet na zemi. Stejně tak by mohl zmačkat svůj dosavadní život a nechat ho ležet. Jenže bez Doylea bude jeho život ještě pustší. Nechtěl se vrátit k životu žoldáka nebo překupníka zbraní. To, co momentálně chtěl, bylo přitisknout se k Doyleovi a usnout s vědomím, že na tomhle prašivém světě není sám, že tu je někdo, komu na něm záleží, a na kom může záležet jemu. Ani by s ním Doyle vlastně nemusel spát. Dokázal by se bez toho obejít. Kdyby Doyle chtěl, dokázal by se vzdát i románků s ženskýma. Pro Doylea by se dokázal vzdát čehokoli.
„Bodie?“
Bodie zvedl oči.
Doyle stál na schodech a vypadal rozpačitě.
„Pojď spát nahoru,“ zašeptal Doyle.
Bodie se nadechl k protestům, ale Doyle ho umlčel: „Bodie, prosím! Jen se na nás podívej. Máme dovolenou, proboha, měli bychom si to tu užívat. Máš pravdu, je tu nádherně. A přitom –“ Doyle se odmlčel a nechal větu nedokončenou.
„Myslel jsem, že ti vadí…“
„Bodie, já si chci tuhle dovolenou užít. Chápeš to? Chci si ji užít. Nechci se –“ Doyle zaváhal. „Hádat. Nechci, abychom to jeden druhému kazili. Tak si pojď, sakra, lehnout.“
Bodie si povzdechl a zvedl se. Když o tom tak přemýšlel, možná by s ohledem na jeho citové rozpoložení bylo lepší, kdyby spal na té pohovce. Přesto mlčky následoval Doylea nahoru a lehl si na levý kraj postele tak jak byl – v tričku a ve slipech.
Doyle si lehl na pravý okraj a zhasnul.
Bodie ležel napjatý jako struna, ale po delší době ho z toho začaly bolet svaly, tak se převrátil na záda. Doyle nespal. Ležel na břiše s obličejem zabořeným do polštáře a zdálo se, že je stejně napjatý jako on sám.
Bodie se otočil na bok, rukou si podepřel hlavu.
„Mohli bychom jít zítra na ryby,“ navrhl do ticha.
„Na ryby?“ obrátil Doyle k němu hlavu.
„Proč ne,“ pousmál se Bodie. „V batohu mám vlasec, pokud se nemýlím.“
„Víš, jak se tomu říká? Pytláctví.“
„Ale jdi,“ uculil se Bodie. „Snad mě nezatkneš?“
Doyle se pousmál.
„To si vážně myslíš, že něco chytneš?“
„A proč ne?“
„Tak na to jsem zvědav.“

Kapitola čtvrtá

Doyle se protáhl a otevřel oči. Byl už bílý den a byl v posteli sám. Převlékl se a šel dolů. Na stole byl připravený talíř s míchanými vajíčky, opečenou slaninou, párkem, fazolky, toasty a konvice s čajem. Doyle nasál vůni. Tohle by do Bodieho neřekl. Ale kde byl?
Doyle zaslechl nějaký zvuk. Vyšel před chatu, a když ji obešel naskytl se mu pohled na Bodieho, svlečeného do půli pasu, jak štípá dříví. Tričko měl přehozené přes padlý kmen.
Doyle se zálibně zadíval, jak se Bodiemu napínají svaly na těle. Podle hromady polen a potu na jeho těle to musel dělat už dlouho. Doyle si připomněl, že si tuhle dovolenou mají užít, že nesmí být tak děsně křečovitý. Nebylo to tak dávno, co mezi nimi to napětí nebylo.
„Ahoj, ranní ptáče.“
Bodie zvedl hlavu a usmál se.
Nebylo to tak dávno, co spolu docela bez problémů laškovali tak, že zpětně to Doyleovi připadalo, že si o nich všichni museli myslet, že spolu spí.
Bodie zasekl sekyru do špalku.
„Už jsi snídal?“ zeptal se Doyle.
„Ne, čekal jsem na tebe.“
„Koukal jsem, že je to hotová hostina,“ pochválil ho Doyle. „Takhle tu pěkně ztloustneme.“
„Já mám v plánu cvičit, nevím, jak ty. Už mě ten mizernej doktor drží stranou moc dlouho. Nechci vypadnout z formy.“
Doyle přikývl. V tomhle musel s Bodiem souhlasit. Nemohli se tu týden jen válet, každý den trocha cvičení neuškodí. Ale zase se neměl v úmyslu uštvat.
Bodie se natáhl pro tričko, přehodil si ho přes rameno a došel k Doyleovi.
„Jak se spalo?“ zeptal se.
Ta otázka mezi ně trochu vrátila to napětí, ale Doyle si opět připomněl, že nechce žádné třenice, žádné raněné ego – obzvláště ne to Bodieho.
„Děsně, chrápeš a roztahuješ se,“ řekl Doyle, i když to nebyla pravda. Vyspal se dobře a nebyl si vědom toho, že by se k němu Bodie v noci byť jen přiblížil, nebo on k němu.
„Tsss,“ odfrkl si Bodie. „Měl bys slyšet sebe, jak chápeš. A jak chrochtáš do polštáře.“

„To mi řekni, Bodie, jak je možné, že snídaně je zřejmě to jediné, co zvládneš uvařit?“ rýpl si Doyle, když seděli v kuchyni a cpali se – tedy Bodie se cpal.
Bodie jen pokrčil rameny, protože měl zrovna plnou pusu.
„To pytlačení sis ještě pořád nerozmyslel?“
Bodie zavrtěl hlavou a polknul.
„Jaké pytlačení? Za ty prachy, co tahle dovolená bude Cowleyho stát, by k tomu měl být i rybářský lístek.“
„Ty to vážně chceš Cowleymu naúčtovat?“ ušklíbl se Doyle. „Aby tě Cow nepověsil za koule do průvanu, až na ten tvůj podraz přijde.“
„Jaký podraz,“ ohradil se Bodie. „Pouze plníme rozkazy.“
Po snídani se vydali dolů k jezeru. Bodie z batohu vzal vlasec a háček. Přes chatkou usekl relativně dlouho silnou větev a vlasec na ni připevnil. Splávek udělal z půlky korkové zátky vína, které s sebou Doyle přivezl. Když Doyle protestoval, prohlásil Bodie, že to víno večer prostě vypijí.
Návnadu si Bodie našel z jezera pod jedním kamenem.
„Hlavně tam prosím tě nespadni,“ ušklíbl se Doyle, když se Bodie rozmáchl a nahodil vlasec do vody.
„Pššš,“ přiložil si Bodie prst na rty a zabodnul klacek do země. Pak si sedl do trávy.
Doyle se posadil vedle něj.
„Fakt věříš, že něco chytíš?“ zeptal se Doyle.
„Jo, velrybu,“ uculil se Bodie.
„Tak bacha, aby tě nespolkla, Jonáši.“
Sluníčko už příjemně hřálo, Doyle byl dobře najedený a tak se natáhl na záda, zavřel oči a… něco ho pošimralo na nose. Ohnal se po tom. Za chvíli ho to pošimralo znovu. Mávl rukou, aby to odehnal. Ale pošimralo ho to v uchu. Doyle otevřel oči. Bodie držel v ruce stéblo trávy a když viděl Doyleův výraz, rozesmál se.
„Ty, mizero!“ prskl Doyle, urval hrst trávy a chytil Bodieho za tričko, aby mu ji hodil za krk.
Pochopitelně že se Bodie bez boje nedal. Svalili se do trávy. Protože byl Bodie silnější, dostal se Doyle pod něj, takže použil zákeřný hmat – polechtal Bodieho pod tričkem na žebrech. Normálně v opravdovém boji by to žádný efekt nemělo, Bodie by se ovládl. Jenže teď spolu nebojovali. Bodie se začal smát a odtáhl se, čehož Doyle využil, aby se dostal nahoru a nacpal Bodiemu trávu za kalhoty. Dlouho se však nahoře neudržel.
„Po – počkej,“ lapal Doyle po dechu.
„Vzdáváš se?“ zeptal se Bodie se smíchem.
„Ne, ale tvoje velryba zabrala.“
Bodie se otočil k prutu. Korek poskakoval jako divý a klacek se pomalu, ovšem jistě nakláněl dopředu. Bodie nechal Doylea a vrhl se po prutu. Zachytil ho na poslední chvíli, a ať už se chytilo cokoli, škubalo to za vlasec pěkně divoce.
„Vidíš, říkal jsem ti to,“ otočil se Bodie na Doylea a v tu chvíli ryba škubla za vlasec tak silně, že Bodiemu na trávě podjely nohy. Klesl na koleno. „Velryba! Mega ryba! Dosud neznámý druh! No tak mi sakra pomoz ne?!“
Doyle se smíchem chytil prut a pomalu táhli úlovek ke břehu.
„A co s tím budeš dělat, až to dostaneme na břeh?“ zajímal se Doyle.
„Pošleme to Cowleymu místo pohlednice,“ zazubil se Bodie.
Nad vodou se mihla nějaká ploutev.
„Leviatan!“ zahalekal Bodie. „Tahej, Rayi, tahej!“
A pak vlasec praskl. Oba se svalili na zem. Ryba vztekle mrskla ještě jednou ocasem nad vodou a zmizela.
Doyle se chechtal jako blázen.
„Srabéééé!“ zahulákal Bodie za rybou. Taky se chechtal.
„Toliko k rybolovu,“ řehnil se Doyle. „Co to bude příště? Hon na yettiho?“
Oběd dělal Doyle, a aby Bodiemu prohra s ‚leviatanem‘ nepřišla líto, bylo filé.
„Tady ty lesy kolem musí být plné hub, co říkáš?“ nadhodil Doyle po obědě.
„Asi,“ pokrčil Bodie rameny.
„No, že bychom mohli jít na houby,“ navrhl Doyle.
„Cože?“ zamračil se Bodie. „Jít na houby? A to je jako co?“
„Jít sbírat houby,“ vysvětlil Doyle.
„Proč?“ nechápal Bodie.
„No, některé se jí a dělají se z nich moc dobré věci – polévka, smaženice a tak.“
„Chceš mě otrávit?“ zeptal se Bodie.
„Někdy jo, ale zrovna teď ne, poklade,“ uculil se Doyle.
„Kdes vlastně přišel na takovou pitomost? Sbírat a jíst prašivky?“ zeptal se Bodie.
„No, seržant u nás na stanici měl známého a jeho kamarád měl manželku z Evropy. A ta dělala skvělou hříbkovou polévku a smaženici a taky je obalovala.“
„A oba umřeli ve velice mladém věku, co?“ rýpl si Bodie.
„Ale kdepak, oni věděli, co můžou sbírat a co ne. A seržantův kamarád se to od nich naučil a naučil to zase seržanta a já se to naučil od něj.“
Bodie se na Doylea pochybovačně zadíval.
„Je to fakt lahůdka,“ přesvědčoval ho Doyle. „V Evropě je to velice oblíbené.“
„No jo, v Evropě,“ ušklíbl se Bodie. „V Evropě mají v Německu knedlíky takové velké, bílé a suché. Ve Francii žerou žáby a šneky. A taky tam jezdí po špatný straně silnice. A v Africe – “
„Žerou bílý turisty, a jezdí na nosorožcích, že?“ ušklíbl se Doyle.
„No, nedělej si z toho srandu. Někde jo,“ přikývl Bodie.
„Ty tvoje historky,“ pousmál se Doyle.
„Mimochodem už tě někdy honil rozzuřený nosorožec?“
„Ne, ale tebe určitě jo.“
„No jistě,“ přikývl Bodie smrtelně vážně. „Byl velký, šedivý a měl děsně velkej roh a byl děsně nakrknutej. V říji jsou nejnebezpečnější, víš. A tenhle si náš džíp spletl se sokem.“
„To jde, představ si, že by si vás spletl s nějakou fešnou nosorožčí slečnou,“ uchechtl se Doyle.
„My byli počestný džíp,“ opáčil Bodie.
Oba se začali smát.
„Tak co ty houby?“ zeptal se Doyle.
„No dobře,“ pokrčil Bodie rameny. „Doufám, že víš, co děláš.“

Doyle vytáhl hříbek z mechu, odřízl mu konec nohy a hodil ho do plátěné tašky. Když se narovnal a rozhlédl se, po Bodiem nebylo ani vidu ani slechu.
„Bodie?“
Nic.
„Bodie, přestaň blbnout a vylez!“
Žádná odpověď.
Doyle jen potřásl hlavou. Bodie za celou dobu nenašel ani jednu houbu, ani se nesnažil. Maximálně otrhal tu a tam keřík borůvek – rovnou do pusy. Jinak se potuloval kolem a neustále provokoval. Naposledy se bavil tím, že po Doyleovi házel šišky a bohužel byl nepříjemně přesný.
Doyle zvolna pokračoval dál lesem.
„Peníze nebo nevinnost,“ ozvalo se mu za zády a pod lopatku ho šťouchl klacek.
„Tak to fakt nevím, co si na mně vezmeš,“ ušklíbl se Doyle.
„Dobře, tak můžeš zaplatit v naturáliích,“ Bodie nakoukl Doyleovi do tašky. „To fakt chceš jíst?“
„Žádné strachy, vím co dělám,“ ujistil ho Doyle.
„Dej si radši borůvky,“ rozevřel Bodie dlaň. „Šup pěkně otevři pusu.“
Doyle se pousmál, ale poslechl.
„Měli bychom se už vrátit,“ zadíval se Bodie skrz větve na nebe.
„Jsem pro, na smaženici toho už máme dost,“ souhlasil Doyle.
„Jinak v klidu, nějakou tu první pomoc zvládnu,“ poplácal ho Bodie po zádech. „A když dojde na nejhorší, postavím ti pěknou mohylu, aby tě neokousaly srnky.“
„Tvoje péče mě až dojímá.“
„Viď,“ uculil se Bodie.
Večer pak strávili čištěním a krájením hub.
Krájení šlo Bodiemu jedna báseň, ale když pak Doyle dělal smaženici, jen se mu pletl pod nohy a neustále mluvil o příznacích otrav a o tom, že ho ani nenapadne to jíst.
Vůně smaženice ale probudila Bodieho mlsný jazyk, takže ho Doyle nachytal, jak v nestřeženém okamžiku hotovou smaženici ochutnává.
„Já myslel, že se nechceš otrávit?“ neodpustil si Doyle a sebral mu vařečku.
„Aspoň vidíš, jak se pro tebe obětuji,“ zazubil se Bodie. „Teď můžeš počkat, co to se mnou udělá a zachránit si tak život.“
„Komediante,“ pousmál se Doyle a rozdělil smaženici na dva talíře.
Jakmile zasedli za stůl, Bodie se začal tak divně hroutit.
„Co je s tebou?“ lekl se Doyle.
„Břicho,“ zaúpěl Bodie a tvář se mu zkřivila bolestí. „Oh, bože, to je bolest! To je hrůza! Myslím, že umírám!“
Doyle Bodieho praštil utěrkou.
„Pitomče! Já se v první chvíli lekl, že ti fakt něco je!“
„Ty mě snad máš i trochu rád,“ uculil se Bodie.
Doyle se usmál, ale neodpověděl.
„Myslím, že tenhle večer by měl být výjimečný,“ řekl Bodie u jídla.
„Proč?“
„No, kdybych ráno umřel na otravu, abych ničeho nelitoval,“ odvětil Bodie.
„Necháš toho?!“ Doyle po něm hodil utěrku. „Děláš, jako bych někdy riskoval tvůj život!“ poslední slova řekl trochu vyčítavě.
Bodie to zřejmě pochopil, protože přestal o houbách žertovat a změnil téma: „Tohle je ale dobrý, když se člověk ocitne sám v lese v nouzi, hladový, v patách má nepřítele. Tohle nás učili u para i u SAS. Jak přežít v divočině.“
„No, nevím, jestli bys zrovna ty přežil v divočině,“ zapochyboval Doyle. „Nevypadáš jako Robinson Crusoe.“
„Náhodou, v Africe, když nám došly zásoby, jsme si ulovili paviána.“
„Ale fuj!“ ošklíbl se Doyle. „Vždyť u tebe je jíst opici skoro kanibalismus.“
„Tsss, náhodou byl vynikající. Teda až na ty blechy. Taky jsme pekli pásovce, chutná trochu jako kuře. A netopýra, ušlo to, ale s česnekem by to bylo lepší.“
„No jo, lovit se samopalem,“ ušklíbl se Doyle. „To umí každý.“
„Náhodou, ty netopýry jsme chytili do ok pověšených na stromě,“ ohradil se Bodie. „A pstruha ti klidně chytím do ruky, abys věděl.“
„No jistě, když tu není nikde bystřiny, v které bys to mohl předvést,“ rýpl si Doyle.
„Nepochybuj o mně, Rayi,“ zamrkal na něj Bodie.
„O tobě? To bych si nikdy nedovolil, zlato,“ zazubil se Doyle.
„To je dobře,“ řekl Bodie a zívl. „No, půjdu si dát sprchu a do postele. Co ty?“
Doyle přikývl.
„Zkus nevyplácat všechnu teplou vodu.“
„Já se klidně umyju i v ledové, já jsem otužilý. To ty jsi bačkora,“ vrátil mu to Bodie.
„No jasně, tak padej,“ poslal ho Doyle mávnutím ruky sprchovat se. Sám zatím umyl nádobí.

Ráno se opět Doyle probudil sám. Tentokrát na něj ale žádná snídaně nečekala. A po Bodiem nebylo ani vidu ani slechu. Doyle to moc neřešil. Bodie byl prostě Bodie. Klidně si mohl jít zaběhat do lesa nebo se jít vykoupat k jezeru.
Doyle se v klidu nasnídal, oholil a pak vytáhl z batohu knížku a v houpačce na verandě se začetl do napínavé detektivky.
Když ale o dvě hodiny později a mnoho stránek dál od knihy vzhlédl, Bodie se pořád ještě nevrátil. To už Doylea poněkud znervóznělo. Co když se Bodiemu něco stalo. Mohl si zlomit nohu nebo se nedej bože utopit. Třeba skákal do vody a rozrazil si hlavu.
Vidina Bodieho ležícího ve vodě barvící se jeho krví vyhnala Doylea dolů k jezeru. Když slézal, spěchal tak, že si málem sám zlámal nohy. Na břehu ale nenašel po Bodiem ani stopu. Několikrát to tam prošel. A jediný důvod, proč ho nevolal jménem, bylo, že nechtěl vypadat jako nervózní kvočna.
Nakonec se vrátil k chatce. Říkal si, že by Bodie už mohl být zpátky, ale nebyl. Doyle nervózně obešel několikrát ve zvětšujících se kruzích chatku – nic. Jako by se Bodie do země propadl.
Objevil se až kolem poledne. Vysmátý, šťastný a v každý ruce držel v oku mladého zajíce.
„Bodie!“ na víc se Doyle nezmohl. Částečně proto, že příval spílání, kde Bodie k čertu byl, mu zarazili právě ti dva ušáci.
„Tak co? Umím chytit něco k jídlu nebo ne?“ pyšnil se Bodie.
„Ty si ze mě děláš srandu ne? Tos šel někam pytlačit?!“ vybuchl Doyle. „Aniž bys cokoli řekl?“
„Ty ses o mě bál?“ usmál se Bodie.
„NE!“ štěkl Doyle. Pak se pomalu nadechl a vydechl. Nemělo smysl Bodiemu něco vyčítat nebo mu opakovat, že pytláctví je nezákonné. Ostatně už se stalo.
„No,“ protáhl Doyle a píchl prstem do jednoho zajíce. „V které králíkárně jsi je sebral, co, lovče?“
„Pche,“ zatvářil se Bodie dotčeně.
„Asi dalo hodně práce nevybrat ty bílé s černými fleky,“ ryl do něj Doyle dál.
„Nepoznáš králíka od zajíce?“ ohradil se Bodie.
„Nevíš, že pytláctví je nezákonné?“ vrátil mu to Doyle.
„Ale no tak, kdo tu mluví o pytláctví,“ bránil se Bodie. „Dva malí zajíčci, co to je.“
„Ty se mi jen zdáš,“ povzdechl si Doyle. „A co s nimi jako chceš dělat?“
„No oběd přece ne?“
„Ty to budeš kuchat?“
„No, jestli to chceš takhle, stačí říct,“ ušklíbl se Bodie.
„Fajn, ale dělej to někde stranou,“ mávl Doyle rukou k lesu.

Doyle se přišel podívat.
Bodie přivázal zajíce za zadní běhy na vhodně rostlou větev. Jednoho měl už staženého a vyvrhnutého a na druhém pracoval. Doyle musel chtě nechtě obdivovat zručnost, s jakou si Bodie počínal.
Vzadu za chatkou poté rozdělali oheň a Bodie oba ušáky upekl. Byli mladí, takže na nich moc masa nebylo, akorát tak jeden pro každého.
Slunce příjemně hřálo. Takových dnů v Anglii moc nebývalo a bylo třeba si je patřičně vychutnat.
Doyle byl po jídle příjemně ospalý, ale Bodie, ten nikdy chvíli neposeděl.
„Půjdeš se vykoupat?“ zeptal se Bodie.
Doyle otevřel jedno oko.
„Do té ledárny?“
„Není to tak studené,“ namítl Bodie.
Doyleovi se moc nechtělo.
„Musíš plavat, to je základ. Když se hýbeš, není ti zima,“ snažil se Bodie.
„Kdybych měl plavky, tak snad,“ povzdechl si Doyle. Opravdu nebyl nijak nadšený z toho, že by se měl jít s Bodiem koupat nahý. Člověk si mohl říct, že je to stejné jako ve sprchách, ale ve sprchách má každý svou sprchu a jasně vymezený prostor. Ostatně Doyle byl velice vděčný za to, že Bodie chodí spát ve slipech. A i tak musel obě noci spát na břiše. Bylo to poněkud ponižující. Už přece nebyl pubertální kluk, aby nedokázal ovládat svoje touhy.
„Já to nechápu,“ povzdechl si Bodie. „Snad se nebojíš, že tě kousne ryba?“ rýpl si.
Doyle zavrtěl hlavou s výrazem, který jasně říkal, ať si Bodie ty hloupé vtipy nechá na jindy.
„Nebo se stydíš?“
Proč se jen Bodie musel vrtat ve věcech, ve kterých neměl.
„Stydíš se přede mnou?“ naléhal Bodie. Chtěl odpověď, potřeboval odpověď.
Doyle si povzdechl. Nebyl to stud, co cítil. Alespoň ne pouze stud. Prostě se bál. Čeho přesně sám nevěděl. Že se mu postaví, že bude na Bodieho moc čumět, že bude Bodie čumět na něj.
„Rayi?“
Bodie se tvářil nezvykle vážně a Doyleovi bylo jasné, že mu musí dát nějakou odpověď.
„Samozřejmě že se před tebou nestydím,“ odbyl ho podrážděně. „Nejsem prostě takový tučňák jako ty. Co na tom nechápeš? Spíš by mě zajímalo, proč mě tak úporně chceš do té ledárny dostat.“
Bodie se zatvářil rozpačitě a výjimečně neměl odpověď. To se nestávalo často, aby nevěděl, co říct. Většinou se to stávalo když něco zvoral, byl při něčem nachytán nebo se v jeho pekárně peklo ještě něco jiného.
„Dobře,“ nevydržel Doyle upřený pohled těch modrých očí. „Chceš se jít koupat, tak se půjdeme koupat. Ale jestli z toho budu mít smrt, budu tě chodit strašit!“
Doylea až zarazilo, jak se Bodie úplně rozzářil, že dosáhl svého. Byly chvíle, kdy měl pocit, že Bodiemu vůbec nerozumí. Hrozně rád by věděl, proč Bodie tolik stojí o to dostat ho do té vody.

Bodie se svlékal jen velice pomalu, i když toho na sobě moc neměl. Nebo spíš právě proto. Nechtěl být první ve vodě. To by si nemohl Doylea prohlížet.
Celé ty dva roky, kdykoli se po cvičení sprchovali ve společných sprchách pro něj bylo testem sebeovládání. Strašně moc si chtěl Doylea prohlédnout, ale neodvážil se. Částečně proto, že měl strach, aby si toho někdo nevšiml, částečně proto, že věděl, že stačí, aby Doylea sjel jediným chtivým pohledem a pták mu bude stát jako svíce. Když se díval na Murphyho, Jaxe nebo kohokoli jiného, neměl problém. Byli to hezcí kluci, ale Doyle – to bylo něco jiného. Kolikrát musel obratně skrývat své vzrušení, kolikrát zůstával ve sprchách déle, aby se mohl vyhonit, protože jinak by musel jít do šatny s erekcí jako hrom a kolikrát ze zoufalství raději udělal padesát, sto kliků navíc, aby se s Doylem ve sprchách nemusel potkat vůbec.
Líbil se mu vlastně od první chvíle, kdy je Cowley dal dohromady, i když rád se ho naučil mít teprve časem. Nemohl se na Doylea podívat a nepřemýšlet o tom, co všechno by s ním rád dělal.
Tohle byla vlastně záminka, jak si Doylea nenápadně aspoň chvíli beztrestně prohlížet. Studená voda jezera mu pomůže rychle zchladit vzrušení.
Jak se Doyle svlékal, Bodie klouzal po jeho těle pohledem. Strašně se mu líbil Doyleův zadek. Tak akorát do ruky. Bodie kolikrát bojoval sám se sebou, aby na něj Doyleovi nesáhnul. Když někomu položíte ruku na záda, je to projev zájmu a kamarádství, ale na zadek si chlapi vzájemně prostě nesahají.
Doyle byl o něco menší, ale ten rozdíl byl zanedbatelný, a byl taky méně rozložitý, hubenější a mrštnější.
Na zadní straně levého stehna měl Doyle dlouhou jizvu z nějaké pouliční rvačky z mládí.
Bodie si sundal tričko a jakoby mimochodem popošel tak, aby viděl na Doyleovu chloubu. Doyleův penis byl o něco menší než Bodieho, a po pravdě to Bodieho těšilo. Být větší a lépe vybavený uspokojovalo Bodieho egoistickou ješitnost. Ale Doyle se mu líbil se vším všudy. Jeho kudrnatou hřívou počínaje a jeho štíhlým ptákem konče.
„Tak co je?“ ohlédl se Doyle.
„Běž napřed,“ kývl Bodie k jezeru. Potřeboval, aby Doyle šel první, protože si tričko před tělem nedržel jen tak pro legraci. Byl tvrdý jako kámen a nestál o to, aby to Doyle věděl. Jak by to pak vysvětloval.
Doyle zaváhal, ale nakonec přece jen šel.
Bodie se rychle svléknul, a jakmile se Doyle vrhl do vody, skočil za ním. Kdyby byl život kreslený seriál, musela by z něj jít pára.
Studená voda se mu zakousla do kůže a Bodie cítil, jak se mu koule šokem z ledové vody přitáhly k tělu. Plavali vedle sebe k druhému břehu.
Bodie přitom přemítal, že by měl cítit uspokojení. Dosáhl svého. Nejen že přiměl Doylea, aby udělal, co chce, ale mohl si ho několik vteřin nerušeně prohlížet. Místo uspokojení z vítězství se však Bodie cítil mizerně. Bylo to celé tak neosobní. Přál si k Doyleovi připlavat, obejmout ho, hladit rukama jeho tělo a pak si ukrást polibek a pak mu na břehu v trávě pěkně protáhnout ten jeho nádherný zadek. Místo toho ho jen potajmu šmíruje sotva pár vteřin, protože dokonce i v osvícené Anglii dvacátého století lidi neradi slyší o tom, že někteří chlapi to rádi dělají taky s chlapama a líbí se jim to.
Bodie se začal soustředit jen na správné dýchání a tempa, aby vyhnal tyhle deprimující myšlenky z hlavy. K druhému břehu doplaval jako první, ihned se tam obrátil a vyrazil zpátky.
Doyle absolutně nechápal, co zase Bodieho popadlo. Přemítal, jestli ta podivná hráz mezi nimi byla vždycky a on ji jen neviděl, nebo se tam utvořila teprve nedávno. Možná jí tam vytvořil on, když začal jejich vztah rozebírat v rovině osobně intimní. Poněkud ho frustrovalo to, že si přece řekl, že Bodiemu všechno poví, ale opět nedokázal říct to, co chtěl. A přitom byl Doyle přesvědčen, že jen promluvit s Bodiem na rovinu by tohle všechno vyřešilo.
Když Doyle doplaval zpátky na břeh, kde měli věci, Bodie se už oblékal.
Doyle se vydrápal z vody a otřel si tvář do ručníku.
„Bodie?“ Doyle mu položil ruku na záda a Bodie sebou trhl, protože něco takového nečekal. „V pohodě?“ zeptal se Doyle starostlivě. Bodie chtěl jít plavat a přitom se zdálo, že ho to spíš podráždilo. Doyle to raději nerozebíral.
Mlčky se vrátili do chatky. Napětí mezi nimi bylo zpátky. V chatce Bodie nedokázal postát na místě a tak šmejdil všude možně. Otvíral všechny přihrádky, dvířka, šuplíky.
„Bodie?“ Doyle nechápal, co se to s nimi dělo. Najednou měl pocit, jako by jejich dlouholeté, vlastně idylické přátelství a spolupráce doslova přes noc vzaly za své.
Bodie se otočil a v očích měl takový ten rošťácký lesk.
„Hele, co jsem našel,“ zamával něčím Doyleovi před nosem.
Doyle ho chytil za zápěstí a zjistil, že to, čím Bodie mává, je videokazeta. Ne, přesněji porno videokazeta.
„Pustíme si?“ uculil se Bodie.
Doyle se nedokázal potlačit znechucení. Bodie byl občas neuvěřitelný.
„Myslíš ty taky někdy na něco jiného?“ povzdechl si Doyle.
„Ne,“ zašklebil se Bodie.
„Klidně si to pusť, když chceš. Já si jdu číst,“ prohlásil Doyle a odkráčel nahoru do ložnice. Ne, Bodie jednoznačně a definitivně nemohl být na chlapy. To by si přece nechtěl pustit porno. A ještě se ho zeptá, jestli se nechce dívat s ním! Tohle bylo Bodiemu podobné!

Kapitola pátá

Bodie zaraženě hleděl na schody, po nichž Doyle odešel. Zjevně to nebyl dobrý nápad. Myslel si, že když si spolu pustí porno, trochu se uvolní, pokochají pohledem na pěkné holky, že by třeba pak Doyle souhlasil s tím, že si to udělají. A od společné masturbace je k vzájemné masturbaci a dalším věcem jen krok. Takhle odmítavou pohoršenou reakci ale nečekal.
Bodie se zadíval na kazetu. Mohl by jít za Doylem a… a co? Kdyby byli milenci, tak by Bodie věděl, co dělat, aby Doylea zbavil špatné nálady. Takhle nebyl důvod za ním chodit. Co by mu měl říkat? Tak sorry, že jsem si s tebou chtěl pustit porno? Nenapadlo mě nic lepšího, jak se ti dostat na kůži? Jsem nadrženej jako stepní koza a děsně rád bych to s tebou dělal, jenže nemůžu?
Bodie tiše zaklel. Dřív, když byl mladší, myslel si, že to je jen přechodná záležitost, že to časem přejde. Nepřešlo. Od první chvíle, kdy okusil, jaké to je s chlapem, čas od času po tom toužil. Bylo to jiné, než se ženou, uspokojovalo to jiné jeho potřeby. Tak nějak ale přirozeně očekával, že jednoho krásného dne potká úžasnou holku, zamiluje se do ní, usadí se, pořídí si děti a začne žít spořádaným životem. Třebaže všichni jeho známí a přátelé považovali za science fiction, že by se někdy usadil a měl rodinu. Jednu chvíli si myslel, že takovou osudovou ženou bude Marika. Nebyla.
Bodie si sedl na pohovku. Vždycky si myslel, že se do chlapa zamilovat nemůže. Nikdy, ani teď, se za homosexuála nepovažoval. A pak jednoho krásného dne potkal Doylea. A všechno bylo najednou jinak.
Bodie zapnul televizi i video a strčil do něj kazetu.

Doyle ležel na posteli, zíral do knížky, ale nečetl. Nedokázal se na to soustředit. Nejdřív doufal, že za ním Bodie přijde, jenže nechodili spolu, nebyli milenci. Nemohl se tedy divit, že se Bodie neukázal.
Co však Doylea žralo, bylo, že Bodie vůbec něco takového navrhl. Tak byl ten zatracenej mizera teplej aspoň dost na to, aby Doylea vykouřil, nebo nebyl? Člověk přece nemohl být jak na ženské, tak na chlapy, ne?
Doyle zavřel knihu, protože mu bylo jasné, že nepřečte ani řádku. Přemítal, jestli si to Bodie pustil. Jestli tam teď sedí a leští si ho.
Převrátil se na záda a představil si, jak Bodie sedí na té medvědí kůži, nahý, jeho tělo se leskne potem. Nohy má doširoka od sebe a rukou si hladí svoje ztopořené péro. Pomalu po něm přejíždí, stahuje předkožku.
Doyle zasténal a zajel si rukou do slipů.

Bodie si zajel rukou do slipů, aniž by odtrhl oči od televize. Dotýkal se sám sebe, hladil se, dráždil se, ale jeho penis byl sotva napůl ztopořený. Nedokázal se na to porno soustředit, protože jeho myšlenky se neustále stáčely k Doyleovi. Opravdu si tam nahoře čte? Kdyby radši dělal něco jiného.
Bodie nechal porno puštěné, ale zavřel oči a představoval si, jak si ho Doyle nahoře honí. Ano, to bylo mnohem lepší. V duchu viděl, jak leží nahý na posteli, rozkošnicky rozvalený, nohy doširoka roztažené a hladí si svoje tvrdé péro, tiskne si koule a sténá a vzdychá.
Nepotřeboval mnoho, aby dosáhl vyvrcholení. Přineslo mu ale jen malou úlevu a ještě menší uspokojení.
Vypnul video i televizi a šel nahoru, aby se osprchoval.
Ani se na Doylea nepodíval. Ať si čte tu blbou knížku, když je mu milejší. Natáhl se po klice dveří od koupelny, když zaslechl zasténání.
Otočil se a pohled, který se mu naskytl, mu vyvolal na tváři úšklebek.
Doyle ležel na zádech, oči zavřené a ruku ve spodním prádle. Bodieho příchodu si zjevně vůbec nevšiml.
„Pokrytče.“
Doyle otevřel oči a zrudl jako rajče.
„Tak takhle ty si čteš knížky?“ uculil se Bodie.
„No a?“ odsekl Doyle. „Co je ti do toho?! Jako by sis dole nepouštěl porno!“
„To nepopírám,“ přikývl Bodie, založil si ruce na prsou a opřel se ramenem o stěnu. „Tak pokračuj. Nenech se rušit.“
„To nemyslíš vážně!“
„Smrtelně.“
Doyle se na Bodieho nejistě díval a snažil se uhodnout, co to má znamenat.
„Nejsem exhibicionista,“ zaprotestoval Doyle.
„Nejsme na veřejnosti,“ opáčil Bodie.
„O co ti jde?“ zeptal se Doyle přímo.
„O co jde tobě?“ vrátil mu to Bodie.
„Co?“ zarazil se Doyle.
Bodie si povzdechl. Už toho měl plné zuby.
„Vážně si myslíš, že věřím té tvé historce o tom, jak ti Lydie zavolala, že nepojedou?“
Doyle otevřel pusu a zase ji zavřel.
„K tomu ti nemám co říct,“ zamumlal nakonec.
„Pokrytče!“ zasyčel Bodie. „Zasranej pokrytče! Myslel jsem, že máš důvod, proč nechceš jet s holkama! Myslel jsem, že ti o něco jde! Ale ty…“
„Co já? Myslíš si, že jsi lepší, Bodie?!“ vybuchl Doyle. „Já aspoň nechodím do gay barů!“
A bylo to venku.
Doyle by se nejraději kopl. Výraz, který se objevil v Bodieho tváři, Doylea mrzel – byla to směsice šoku, zahanbení a smutku.
„Mělo mě to napadnout,“ pousmál se Bodie smutně, trpce. „Takže o to jde? Bavíš se na můj účet?“
„Ale ne!“ vyhrkl Doyle. „Já – neměl jsem to říkat, promiň.“
„Ne, já jsem rád,“ povzdechl si Bodie. „Konečně to všechno dává smysl.“
„Co všechno?“ zeptal se Doyle opatrně.
Bodie jen zavrtěl hlavou. Nechtělo se mu s Doylem dál mluvit, příliš to bolelo. Mělo mu dojít, že to Doyle ví, celou dobu to ví, a proto se chová tak divně. Jen si s ním hrál.
„Bodie?“ hlesl Doyle měkce. Vstal z postele a došel k němu. „Možná bychom si měli promluvit otevřeně.“
„Promluvit?“ ušklíbl se Bodie hořce. „O čem chceš mluvit?“
Doyle si olízl nervózně rty.
„Jsi gay?“ zeptal se.
Bodie se krátce zasmál – byl to ale ošklivý, trpký smích.
„Jo, když ti to pomůže.“
„Bodie, prosím!“
Naléhavost v Doyleově hlase Bodieho přiměla, aby se na něj podíval.
„Některé – některé věci nemůžeš prostě opatřit štítkem a strčit do patřičné krabičky,“ řekl Bodie pomalu. „Nemám pro tebe jednoznačnou odpověď,“ dodal.
Doyle se dotkl konečky prstů Bodieho tváře. Přejel mu po ní, obtáhl prsty linii čelisti a sklouzl na krk. Cítil, jak je Bodie napjatý. Cítil jeho podrážděnost. Ale zároveň se Bodie v tuhle chvíli zdál podivně zranitelný.
Bodie se odtáhl.
„Nech toho,“ zašeptal. „Nestojím o tvůj soucit.“
„To není soucit,“ hlesl Doyle. „Děsí mě to,“ přiznal se.
„Co tě děsí?“
„Ty,“ Doyleovy rty se přiblížily k Bodieho.
„Nedělej to,“ vydechl Bodie.
„Co když chci?“
Ta slova chvíli visela ve vzduchu.
Bodie zadržel dech.
A Doyleovy rty se přitiskly na jeho.
Nebyl to polibek, jen dotek.
Bodie se musel odtáhnout, aby se mohl nadechnout.
„Na rovinu?“ zašeptal Bodie.
Doyle přikývl.
„Chci tě,“ přiznal Bodie.
Doyle s odpovědí chvíli váhal, než řekl: „Já… taky.“
„Tak v čem je problém?“ zeptal se Bodie a přejel rukou Doyleovi po zádech.
„Já nevím,“ hlesl Doyle. „Nesmí se to.“
„Nesmysl,“ vydechl Bodie a jeho ruka vklouzla Doyleovi pod tričko.
„Co když se to někdo dozví?“ namítl Doyle a přitiskl se k Bodieho tělu.
„Pokud to nebudeš nikde vykládat,“ Bodie se rty dotkl Doyleova krku.
Doyleovi naskočila husí kůže. Váhavě Bodieho objal. Přejel mu rukama po zádech a pod prsty ucítil jeho jizvu, vnímal, jak se Bodiemu napínají svaly při každém nádechu, při každém pohybu. Bodieho tělo bylo pevné, hranaté, tvrdé – ne jako hebké tělo ženy. Doyle sklouzl rukou níž a na Bodieho kříži ucítil pod prsty místo, kde byla kůže hrubší. Zřejmě další stará popálenina.
Doyle zavřel oči a naklonil hlavu ke straně. Bodieho rty mu klouzaly po krku, zatímco ruce mu hladily záda.
Bodie cítil, jak se Doyle v jeho náručí chvěje.
„Už jsi někdy…?“ zašeptal.
Doyle přikývl.
Bodieho to překvapilo. Muselo to být zřejmě hodně dávno, když to pohřbil pod tak silnou vrstvu pokrytecké společenské konvence. Přiměl ho zvednout ruce a stáhl mu tričko.
„Bodie.“
Doyleovy protesty umlčel polibkem – skutečným polibkem. Ze začátku měl Doyle tendenci se odtáhnout, ale Bodie ho držel pevně, dokud mu Doyle nezačal odpovídat.
„Neboj se toho, Rayi,“ vydechl Bodie, když se jejich rty oddělily. „Tohle z tebe neudělá míň chlapa.“
„Neměli bychom,“ zaprotestoval Doyle chabě.
„Chceš to?“ zeptal se Bodie.
Doyle znejistěl.
„Já nevím, mám strach to chtít.“
„Je to jen naše věc, Rayi, ničí jiná a nikdo jiný o tom nemusí vědět,“ ujistil ho Bodie. „Jediné, na čem záleží, je, jestli to chceš.“
„Chci,“ vydechl Doyle a tentokrát to byl on, kdo políbil Bodieho.
Bodie začal Doylea pomalu postrkovat k posteli.
Postel zavrzala, když se na ni společně svalili.
Bodie hladil Doyleovo tělo a rty dál laskal jeho krk. Doyle klouzal rukama po Bodieho zádech a byl tak zvláštně vláčný a odevzdaný.
Bodie přikryl dlaní Doyleův vzrušený penis napínající látku jeho slipů. Doyle se zachvěl a chytil Bodieho za zápěstí. Bodieho prsty lehce přejížděly přes látku po Doyleově ptákovi a braly Doyleovi dech. Doyleův stisk na Bodieho zápěstí byl téměř zdrcující. Nedovoloval Bodiemu nic víc, ale zároveň by ho nepustil, kdyby chtěl ruku odtáhnout.
„Dovol mi to, Rayi,“ zaprosil Bodie tiše, pak vymanil ruku z Doyleova sevření a zajel s ní do jeho slipů. Sevřel prsty kolem pulzující erekce. Doyleův pták byl tak tvrdý, tak horký.
Doyle zasténal a znovu sevřel Bodieho zápěstí.
„Šššš,“ políbil ho Bodie na tvář. „Být jiný není zločin, Rayi,“ konejšil ho.
Doyle pomalu povolil stisk na Bodieho zápěstí a Bodie mu přejel sevřenou pěstí po ptákovi.
Doyle zavzdychal a jeho ruka váhavě, tápavě našla Bodieho slabiny.
Bodie přivřel spokojeně oči, když ucítil Doyleovu ruku, jak se ho dotýká přes slipy.
„Bodie?“ Doyle otevřel oči.
„Co je?“
„Ty… ono… ono se ti to nelíbí?“ vysoukal ze sebe Doyle.
„Cože?“ Bodieho otázku příliš nepochopil.
„No…,“ Doyle zrudl a neurčitě zagestikuloval rukou k Bodieho pasu, respektive níž, kde před chvíli nahmatal Bodieho ochablého ptáka.
„Aha, bože, Doyle,“ povzdechl si Bodie, když mu to došlo. „Kolik je ti let? To ti vážně musím vysvětlovat, že mi už není čtrnáct? Dej mi trochu času. Jsem jen člověk.“
„Aha, ty ses…“
„Jo,“ přikývl Bodie s útrpným úsměvem. „A ty se konečně uklidni. Já to chci, ty to chceš a nikdo sem nepřijde. Ale pokud ti to pomůže, můžu zabarikádovat vchod, na schodech natáhnout drát a v lese nastražit pár min.“
„Ne, ne to nebude nutné,“ pousmál se Doyle.
„To jsem rád,“ usmál se Bodie.
„Jsem prostě nervózní,“ omluvil se Doyle.
„Jako panna na prvním rande,“ ušklíbl se Bodie.
„To ti děkuju,“ zaškaredil se Doyle.
„Vždyť je to pravda,“ Bodie přejel Doyleovi prstem po zarostlé hrudi.
„Víš, jednu věc nechápu.“
„Kterou?“ Bodie lehce zavadil konečkem prstu o bradavku a Doyle se ostře nadechl.
„Všechny ty holky – to nebylo platonické ne?“
„No to víš, že ne,“ uculil se Bodie.
„Ale dělal jsi to i s… chlapama.“
„Jo,“ Bodie do bradavky lehce štípl a Doyle vzdychl. „Ale to je už dávno.“
„No zase tak dávno ne.“
„Ne, ne, to jsem nemyslel,“ potřásl Bodie hlavou a přejel prstem Doyleovi přes břicho, sledoval cestičku chlupů až do míst, kde mizela za jeho spodním prádlem. „Ten gay bar – prostě jsem to potřeboval a nic lepšího mě nenapadlo. Bylo to poprvé od doby, co jsem přišel k CI5.“
„K CI5? Chceš říct, že u speciálů jsi…“
„Sem tam, ne moc,“ Bodie zajel prstem za okraj Doyleových slipů a začal mu je jako by mimochodem pomalu stahovat z boků.
„A v Africe?“ vyzvídal Doyle.
„Já myslel, že historky z Afriky ti už lezou na nervy,“ uculil se Bodie. „Nadzvedni se.“
„Bodie.“
„No tak! Chci tě vidět.“
Doyle se nadzvedl a Bodie mu stáhl slipy ke kolenům. Doyle je ze sebe skopl a aby odolal nutkání zakrýt si rozkrok, dal si ruce za hlavu.
„A co ty?“ sklouzl pohledem na Bodieho slipy
Bodie se jen usmál a sundal si je. Pak se vrátil k laskání Doyleova těla. Přejel mu rukou po stehně a prohrábl husté ochlupení v rozkroku. Doyleův pták sebou škubl.
„V Africe se to bralo zase trochu jinak,“ řekl Bodie a sevřel v dlani Doyleovo péro.
Doyle zasténal a přirazil Bodiemu do sevřené pěsti.
„Je to hodně o tom, že v džungli máš na výběr buď někoho z čety nebo paviána,“ Bodie přejel palcem po hebkém vlhce se lesknoucím žaludu.
Doyle vzdychl.
„Jednou mi jeden polní medik v Angole řekl, že prý je to reakce na stres. Když ti neustřelí hlavu, nebo tě neuštkne had, nešlápneš na minu, prostě když přežiješ v džungli další zasraný den, jsi z toho tak šťastný, že se to projevuje sexuálním vzrušením. Prostě jsi nadržený jako králík,“ Bodie se zvedl. Roztáhl Doyleovi nohy a kleknul si mezi ně, takže zatímco Doyleovi jednou rukou honil ptáka, druhou mu mohl lehce mačkat a třít koule.
„Takže – takže,“ Doyle zalapal po dechu, když mu Bodie začal masírovat kulky.
„Prostě jsem nebyl jiný, než ostatní,“ pokrčil Bodie rameny. „Africká džungle, kasárny – všechno je to o tom, že dělat to s ženskou nemáš moc příležitostí.“
Doyle vycházel boky vstříc Bodieho ruce. Bylo to skvělé. Ještě lepší, než jak si to pamatoval z dob svého mládí.
„Když jsem přišel k CI5,“ Bodie se pousmál, „nejdřív jsem si myslel, že toho nechám. Dokud jsem nepotkal tebe. Kdo ví, třeba jsem fakt buzerant,“ sklonil se nad Doyleův penis a olízl ho.
Doyle zakňoural a nadzvedl boky.
Bodie nechal Doyleův penis vklouznout do svých úst.
„Oh bože!“ zasténal Doyle, když ho obklopilo horko Bodieho úst. „Bo¬ – die!“ vydechl a udělal se.
Bodie vychutnával na jazyku Doyleovo horké sperma. Nechal jeho ochabující penis vyklouznout ze svých úst, teprve až když z něj vytáhl poslední kapku. Pak se natáhl a políbil Doylea a nechal ho okusit sebe sama. Když Doyleovi vyprávěl o Africe a speciálních oddílech, záměrně vynechal svůj rok na palubě nákladní lodi Artemis. Doyle nemusel vědět všechno.
Doyle otevřel oči. Bodie se na něj díval s takovým zvláštním úsměvem, který u něj Doyle ještě nikdy neviděl. Jeho modré oči se tak zvláštně leskly. Doyle zkoumal chuť svého vlastního semene na jazyku. Měl by Bodiemu říct, že to, co provedl je nechutné. Měl by.
„To bylo…“
„Mám ti vyprávět, jak chutnáš mně?“ usmál se Bodie.
Doyle se taky usmál. Bodie byl prostě hrozný.
„Možná za chvíli, teď mě zajímá, co můžu udělat já pro tebe,“ šeptl a vklouzl Bodiemu rukou mezi nohy. Tentokrát ho už našel pěkně tvrdého, dychtivého.
„Tak jak to máš rád?“ Doyle položil Bodieho na záda, jemně mu hladil péro a díval se, jak Bodie přivírá spokojeně oči. Nohy se mu roztáhly samy od sebe, takže se Doyle mohl hned uvelebit na strategickém místě.
„Takhle to chceš?“ vyzvídal Doyle a druhou rukou sevřel Bodieho kulky a opatrně je promnul.
Bodie zasténal a zavrtěl hlavou. Zabořil Doyleovi ruku do jeho kudrnaté hřívy a lehce mu začal tlačit hlavu do svého klína.
„Vykuř mě,“ vydechl prosebně.
Doyle trochu zaváhal. Nedělal to celé roky. Sklonil se a olízl citlivý žalud.
Bodie zakňoural a tlak na Doyleově zátylku zesílil.
Doyle Bodieho ruku srazil stranou.
Bodie sevřel rukama prostěradlo.
Doyle vzal mezi rty špičku Bodieho ptáka a lehce ji dráždil jazykem.
Bodie zasténal a nadzvedl boky.
Doyle uhnul, nenechal Bodieho, aby mu vrazil ptáka do pusy. A nesklonil se k němu, dokud Bodie s frustrovaným zavrčením nepoložil zadek pěkně zpátky na postel. Teprve pak mu Doyle olízl spodní stranu péra, chvíli mu sál žalud, aby se přesunul k jeho varlatům a promasíroval je jazykem, než vzal jedno do úst.
„Rayi! Oh, bože!“ zasténal Bodie.
Doyle byl rád, že za ty roky neztratil nic ze své zručnosti. Bylo to jako jízda na kole. Můžete vyjít ze cviku, ale nezapomenete to. Ze cviku ale rozhodně vyšel, protože mu začínal docházet dech.
Pohrál si ještě s Bodieho druhým varletem, aby se necítilo ošizené, a pak ho konečně vzal do pusy. Musel Bodiemu položit ruku na kyčel, aby mu nepřirážel do pusy a neudusil ho. Přece jen Bodieho byl pořádný kousek.
Sál ho a lízal a naslouchal těm fantastickým zvukům, které u toho Bodie vydával.
„Rayi, prosím, prosím,“ zakňoural Bodie slabě. Potřeboval, aby byl Doyle důraznější, aby to dělal rychleji. Byl jen kousek od vyvrcholení, ale tohle nesnesitelné pomalé dráždění ho jen mučilo.
Doyle pochopil a dal Bodiemu co potřeboval. Výstřiku semene pak nastavil jazyk, aby se neudávil, a lačně polykal produkt Bodieho uspokojení. Nakonec Bodieho měknoucí péro něžně olízal.
Bodie si Doylea přitáhl k sobě a políbil ho.

Kapitola šestá

Doyle se ráno probudil s Bodieho hlavou na hrudi a jeho ranní erekcí přitisknutou k noze. Dost zvláštní probuzení.
Opatrně Bodieho odsunul a vyklouzl z postele. Došel si na záchod a pak si dal sprchu. Bodie ještě spokojeně vyspával, když se vrátil z koupelny, a tak šel do kuchyně připravit snídani.
„Nerad se probouzím v posteli sám,“ informoval ho Bodie, sotva přišel do kuchyně – ještě zíval a ani se neobtěžoval obléknout. „To voní. Co to je?“ koukl Doyleovi přes rameno. „Lívance!“
Doyle se usmál.
Bodie namočil prst do džemu a olízl ho.
„Hm, s džemem se dá dělat spousta zajímavých věcí,“ uculil se potutelně.
„Bodie!“
„Co?“ zasmál se Bodie. „Neříkej, že bys nechtěl.“
„S jídlem se nehraje,“ poučil ho Doyle.
„Tak v mý posteli jo,“ objal ho Bodie kolem pasu. „Až budeš hotov, přines to nahoru,“ pošeptal mu do ucha. „Hlavně ten džem, Rayi, hlavně džem. A šlehačku můžeš vzít taky.“
Doyle se naklonil, aby viděl Bodieho odcházet nahoru. Byl to mimořádně pěkný pohled.

Doyle přinesl na tácu lívance, džem, šlehačku a dva příbory.
Bodie se rozvaloval v posteli jako prostopášná děvka, až Doyle zalitoval, že s sebou nemá foťák. Ačkoli dělat fotky, i když by byly sebelepší, by bylo krajně nerozumné.
„Opravdu si nejsem jist, jestli to, co zamýšlíš, je dobrý nápad,“ řekl a položil na noční stolek tác se snídaní.
„Jak ty můžeš vědět, co zamýšlím,“ ušklíbl se Bodie a jakmile tác stál bezpečně na stolku, stáhl Doylea k sobě. „Nemáš toho nějak moc na sobě?“ začal ho svlékat.
„Přece kvůli tobě nebudu zbytek týdne chodit nahý,“ namítl Doyle.
„Proč ne?“ podivil se Bodie upřímně. „Potřebuju dohnat deficit,“ zatlačil Doylea pod sebe a vášnivě ho políbil.
„Deficit čeho?“ zeptal se Doyle pobaveně.
Bodie se odtáhl, utrhl kus lívance a strčil si ho do pusy. Namočil prst do džemu, olízl si ho a chopil se šlehačky ve spreji.
„S pravou by to bylo lepší, ale co se dá dělat,“ zatřepal sprejem.
„Bodie, neblázni, víš jak bude ta postel pak vypadat,“ namítl Doyle.
Bodie místo odpovědi smetl peřinu i polštáře na zem.
„Pěkně si lehni, Rayi,“ usmál se Bodie a udělal Doyleovi na prsou zubatou čáru ze šlehačky. „Tomu říkám snídaně v posteli,“ mlaskl spokojeně.
„Jako malej,“ zavrtěl Doyle pobaveně hlavou.
„Omyl, Rayi, tohle jsou hry jen pro velké kluky,“ uculil se Bodie a začal Doyleovi slízávat šlehačku z prsou.
Doyle se opřel o lokty a díval se, jak Bodieho jazyk kmitá sem a tam, slízává bílé nadělení a jako by náhodou dráždí jeho bradavky – Doyle nikdy netušil, že je má tak citlivé.
Bodie si ukousl zase kus lívance a tentokrát popatlal Doyleovi břicho džemem.
Když mu Bodie olizoval pupík, Doyle se mohl uchechtat, protože to hrozně lechtalo.
„Jsem celej ulepenej,“ postěžoval si Doyle, když Bodie očistil jazykem jeho břicho.
„To ty tvoje chlupy,“ zašklebil se Bodie.
„Moc se nesměj ty holátko,“ vrátil mu to Doyle.
„Tsss,“ udělal Bodie teatrální rádoby uražené gesto hlavou.
„Pískle,“ rýpl si Doyle ještě jednou a hmátl po spreji. „Budeme muset ten tvůj holý hrudníček něčím zakrýt,“ a postříkal bez varování Bodieho šlehačkou.
„Hej! Co děláš!“ zasmál se Bodie.
Doyle Bodieho položil na záda a slízl trochu šlehačky.
„Hm,“ zapředl Bodie. „Taky jsi ji mohl nastříkat níž, když už.“
„Ježiši, ty jsi ale nedočkavej,“ pokáral ho Doyle. „Trpělivost, Bodie, trpělivost.“
Olízal pomalu a pečlivě Bodieho hrudník a pak mu popatlal břicho džemem a slízal ho taky.
„Fuj, ono to vážně nějak lepí,“ přejel si Bodie rukou přes břicho.
„Sprchu?“ navrhl Doyle.
„Ještě ne, teď přijde zlatý hřeb,“ natáhl se Bodie po sklenici džemu a klekl si s ním Doyleovi mezi nohy.
„Počkej, hele, to snad radši ne,“ ošil se Doyle.
„Nekaž to,“ Bodie nabral na prsty džem a začal jím potírat Doyleovo péro.
„Je to divný,“ otřásl se Doyle. „A studený!“ trhl sebou, když mu Bodie nastříkal na ptáka ještě šlehačku.
„Ale vypadá to vážně lákavě,“ zasmál se Bodie.
„Připadám si jako vůl,“ postěžoval si Doyle.
„Ale,“ zatvářil se Bodie účastně. „Tak to bych tě toho měl asi zbavit, co?“ a začal mu péro olizovat. Nejdřív slízal šlehačku a pak vzal Doylea do pusy a vychutnával si malinovou příchuť jeho ptáka, který mu v puse nabýval na velikosti a tvrdosti.
„Bodie,“ zasténal Doyle a prohrábl mu vlasy.
Bodie Doylea lízal dokud nebyla marmeláda pryč, dokud necítil, že se blíží Doyleovo vyvrcholení. Jeho vlastní pták mu stál jako svíce a žalud se vlhce leskl.
„Už…už,“ zaúpěl Doyle a Bodie se nečekaně odtáhl.
Doyle přirazil do vzduchu a frustrovaně zasténal. Než ale mohl Bodiemu vynadat, co dělá, sevřela mu ptáka Bodieho pěst a začala ho intenzivně honit.
„Udělej se, Rayi,“ zašeptal Bodie. „Jen pro mě. Chci to vidět.“
A Doyle si se zasténáním pokropil břicho spermatem, které Bodie okamžitě uklidil svým jazykem.
Teď byl na řadě Doyle. Nabral na prsty džem a důkladně jím natřel Bodieho stojící péro ze všech stran a šlehačkou ozdobil jen žalud.
Bodie povytáhl obočí.
„Je fakt, že tohle v cukrárně člověk jen tak nedostane,“ okomentoval ten pohled Doyle. „Jsi fakt k sežrání.“
Bodie se zapitvořil a tiše zasténal, když se Doyle dal do olizování jeho sladké chlouby.
„Myslím, že se už nikdy nedokážu podívat na džem a šlehačku stejnýma očima,“ uchechtl se Doyle a vzal do pusy tolik Bodieho ptáka, kolik dokázal. Olizoval ho dokud, bylo co, a pak ho začal kouřit.
Bodie se opíral o lokty jako před chvílí Doyle a díval se. Bylo vzrušující sledovat Doylea ve vlastním klíně. A ještě lepší bylo udělat se mu do pusy.
Bodie zaklonil hlavu a se zasténáním ejakuloval.
Když se pak jejich pohledy setkaly, Doyle se olízl jako mlsný kocour a Bodie to považoval za jednu z nejrajcovnějších věcí, jakou kdy viděl. Nejraději by se k Doyleovi přitulil a oddal se příjemné poorgasmové malátnosti, ale Doyle ho nekompromisně vyhnal do sprchy.
Když se konečně dostali k lívancům, byly už studené, a džemu na ně taky moc nezbylo, pořád byly ale dobré.

Po pozdní, poněkud bláznivé snídani a poté, co se prováleli celé dopoledne v posteli, rozhodl Doyle, že by neuškodilo projít se do vesnice, dát si tam oběd a pivo a zase se pohodlnou procházkou vrátit zpátky. Tentokrát si na to vzal pořádné boty.
Počasí se trochu zkazilo. Bylo pod mrakem a chladněji než včera. Dneska by Bodie nedostal Doylea do vody ani párem volů.
„Co ti tak dlouho trvá?“ nakouknul Doyle do koupelny.
Bodie stál před zrcadlem u umyvadla svlečený do půli pasu a holil se. Černé kalhoty mu těsně obepínaly zadek, až to Doyleovi přišlo skoro neslušné. Zvláštní, před několika týdny by si stěží všiml, co má Bodie na sobě, natož jak v tom vypadá.
„Nekybicuj,“ Bodie si utřel obličej do ručníku. „Co spíš ta tvoje hříva, tygře?“ prohrábl mu vlasy.
„Něco se ti nelíbí?“ ušklíbl se Doyle.
„Ne, právě naopak,“ rozcuchal ho Bodie. „Jen mě napadlo, že bychom mohli strávit ten čas i jinak,“ přitáhl si Doylea tělo na tělo.
„V posteli, co?“ odtušil Doyle.
Bodie se zářivě usmál.
„Bodie, ne,“ řekl Doyle důrazně a odtáhl se.
„Proč ne?“ podivil se Bodie.
„Prostě ne,“ trval na svém Doyle.
„To je mi pěkná dovolená,“ zabručel Bodie.
„Nestěžuj si,“ plácl ho Doyle po zadku. „Já ti to pak vynahradím,“ mrkl na něj.
„Nemysli si, že mě lze tak snadno uplatit,“ upozornil ho Bodie.
„Bodie, zvykni si, že ne všichni jsou jako ty, a chtějí strávit celé dny v posteli,“ řekl Doyle, hodil mu bundu a postrčil ho ke dveřím.

Doyle položil příbor, odstrčil talíř a s chutí si přihnul z půl litru piva. Bodie ještě dojídal. Doylea nepřestávalo uvádět v úžas, kolik je toho Bodie schopen zkonzumovat a v jakých kombinacích. Pravda ovšem byla, že většinu volného času trávil Bodie buď sexem a nebo v tělocvičně. A sex sám je vlastně taky sport. Navíc jejich práce byla rovněž fyzicky náročná, takže Bodiemu nečinilo zvláštní potíže udržovat si stále stejnou váhu – plus mínus nějaké to kilo.
Bodie dojedl a spokojeně se opřel v židli.
„Vypadá to na déšť,“ poznamenal Doyle, když se podíval z okna ven. Nějak povážlivě se tam zatahovalo. „Možná bychom měli vyrazit.“
Bodie pozvedl svůj nedopitý půllitr a naznačil tak Doyleovi, že dokud nedopije, nehodlá se hnout.
„Zmokneme,“ upozornil ho Doyle.
„Nejsme z cukru,“ ušklíbl se Bodie.

„Kruci!“ zaklel Bodie, když mu na mokrém kameni podjela noha a on šlápl do blátivé louže.
Lilo jako z konve a ačkoli cesta podél vody byla dobře chráněná stromy, i tak byli už oba mokří jako myši. Déšť byl totiž mimořádně silný.
„No tak, Bodie, nejsi přece z cukru,“ rýpl si Doyle.
„Tohle ale není déšť, to je konec světa,“ odfrkl si Bodie mrzutý z toho, že mu čvachtá v botě.
„V chatce se usušíme, už to nemůže být daleko. Musíme být už – hele,“ Doyle poklepal Bodiemu na rameno. Za zatáčkou se objevila jejich chatka.
„Není na mně ani nit suchá,“ stěžoval si Bodie, když za nimi zapadly dveře.
Sundali si hned za dveřmi boty i ponožky a Doyle nastavil topení na vyšší stupeň. Bodie ze sebe svlékal promoklé šaty a házel je na jednu hromádku.
Doyle si sundal bundu a košili a přidřepl u krbu, aby rozdělal oheň. Teprve pak si svlékl mokré džíny. To už byl Bodie jen ve slipech, které měl taky mokré, a hledal v baru skotskou.
Doyle našel deku, zabalil se do ní a stáhl si i navlhlé spodní prádlo. Pak se uvelebil na pohovce před rychle se rozhořívajícím ohněm.
Bodie nalil do dvou skleniček skotskou, postavil je vedle pohovky na stolek i s láhví, sundal si slipy a Doyle ho přivítal u sebe pod dekou. Skotská pak příjemně zahřála zevnitř.
„Jsi jako led,“ zamumlal Doyle a přejížděl rukou Bodiemu po paži.
„Budeš mě muset zahřát,“ uculil se Bodie.
Pohovka byla sice pohodlná, ale leda tak na sezení. Zřejmě nebyla zamýšlena pro rozličné hrátky, což oba zjistili poměrně záhy. Navíc deka stále víc spíš překážela. Nakonec se spolu svezli na medvědí kůži před krbem. Stejně se v místnosti už udělalo příjemné teplo.
Doyle musel jít vypnout termostat, aby nebylo zase příliš horko. Bodie přiložil další poleno. Ten první den jich nasekal dostatečnou zásobu.
Doyle se k Bodiemu vrátil a Bodie jim dolil pití.
„Je to takové dekadentní,“ ušklíbl se Doyle.
„Co?“
„No, ta medvědí kůže, skotská, krb a my…,“ Doyle přejel Bodiemu dlaní po stehně, „toho na sobě moc nemáme, že.“
„To jsou ty prosté radosti života,“ usmál se Bodie, vzal Doyleovi skleničku a postavil ji stranou. Pak Doylea pohladil po tváři, přitáhl si ho blíž a políbil ho. Chutnal po značkové skotské a voněl po dešti.
Jejich polibek nabýval na vášni a intenzitě. Aniž by ho přerušil, položil Bodie Doylea na záda a plynule přešel od jeho rtů ke krku a pak pokračoval níž. Zastavil se u každé bradavky, aby ji polaskal.
Doyle hladil Bodieho po vlasech a ramenou a vychutnával si jeho něžnou péči.
Bodie se zastavil těsně nad Doyleovými slabinami a vrátil se zase nahoru. Jejich těla se propletla a oba zasténali, když se jejich erekce o sebe otřely.
Bodie vklouzl rukou mezi jejich těla a sevřel jejich vzrušené údy.
Doyle vzdychl. Cítil, jak Bodieho péro klouže podél jeho, jak je Bodieho ruka k sobě tiskne. Zasténal Bodiemu do ucha.
Bodie Doylea otočil na břicho a sklonil se nad ním. Nejdřív líbal jeho krk, pak putoval rty podél Doyleovy páteře až ke kříži. Doyle zasténal. Bodie ho lehce kousl do půlky a pak laškovně olízl rýhu mezi nimi.
„Udělej to ještě,“ vzdychl Doyle.
A Bodie udělal víc než to. Jeho jazyk zlehka překmitl přes svraštělý vstup do jeho těla.
„Oh, bože!“ zasténal Doyle.
Bodie zabořil obličej mezi Doyleovy půlky a olizoval a dráždil Doyleův anální otvor.
Doyle byl blahem bez sebe a jeho slast se zvětšila, když Bodie pomalu špičkou jazyka pronikl dovnitř.
„Líbí?“ zvedl Bodie hlavu.
„To je… to je neuvěřitelné,“ lapal po dechu Doyle.
„Říká se tomu rimming,“ pousmál se Bodie a znovu začal Doylea dráždit. Tentokrát si dovolil ještě víc. Roztáhl Doyleovi rukama půlky a vklouzl jazykem do Doyleova zadku tak hluboko, jak jen dokázal.
Doyle pod ním doslova tál blahem. Sténal, vzdychal a třel se o medvědí kůži, kňučel a neustále opakoval, jak je to úžasné.
Bodie se odtáhl, přitiskl na Doyleův anál prst a pomalu, opatrně ho vsunul dovnitř – jen kousek, jen po první článek. Doyle byl uvolněný a zvlhčený jeho jazykem. Když Doyle nijak neprotestoval, právě naopak, viditelně se mu to líbilo, zasunul Bodie prst dál.
„Bodie,“ zasténal Doyle. „Co děláš?“ neznělo to rozčarovaně nebo nesouhlasně. Doyle si zřejmě jen chtěl hrát.
„Nedělej, že nevíš,“ uculil se Bodie a zajel prstem zase o kousek hlouběji.
Doyle zasténal.
„Sám jsi přiznal, že nejsem první, kdo ti tohle dělá, ty chlípníku,“ zašeptal Bodie Doyleovi vzrušeně do ucha.
„Tohle ne,“ vydechl Doyle.
„Cože?“ zarazil se Bodie. „Ale říkal jsi…“
„Já vím, ale takhle daleko jsem se nikdy…,“ Doyle zaváhal. „Neodvážil.“
Bodie vytáhl prst z Doyleovy zadnice. Tohle totiž poněkud měnilo situaci.
„Ne,“ vydechl Doyle. „Pokračuj… prosím.“
„Rayi?“
Doyle se otočil na bok a zadíval se na Bodieho.
„Chci to,“ zašeptal.
Bodie se měkce usmál a sklonil se k Doyleovi, aby ho políbil.
„Dojdu pro kondom,“ šeptl.
Doyle se pomalu nadechl a vydechl. Takže je to tady. Od začátku předpokládal, že nakonec na styk dojde a rovněž nepochyboval o tom, že Bodie by asi nechtěl být dole, takže to bude muset být on, kdo podrží. Začínal být nervózní. Když ho Bodie dráždil jazykem a prstem, bylo to fantastické, jenže Bodieho pták byl přece jen o dost větší. Jen při pomyšlení, že něco takového se do něj má vejít, se Doyleovi svíral žaludek. Ale chtěl to. Vydrží to, i když to bude bolet.
Bodie byl zpátky velice rychle. Odložil krabičku s kondomy na pohovku a lehnul si vedle Doylea.
Doyle byl rád, že na to Bodie nejde až zase tak hrr. Hladili se a líbali, mazlili se a Doyle se snažil uvolnit a připravit se na to, co ho čeká. Nepřipravil se ale na to, co mu Bodie vzrušeně pošeptal: „Chtěl bych, abys byl, nahoře. Aby sis vzal ty mě, Rayi.“
„Já? Tebe?“ užasl Doyle.
Bodie Doylea políbil na rty a přikývl. Oči se mu vzrušeně leskly.
„V životě jsem to nedělal,“ namítl Doyle roztřeseně.
„Půjde to samo, uvidíš,“ pousmál se Bodie. „Je to věc instinktů.“
„Co když ti ublížím,“ zapochyboval Doyle.
„Nejsem ze skla, Rayi, neublížíš mi,“ ujistil ho Bodie.
„Myslel jsem, že… že budu já…,“ soukal ze sebe Doyle.
„No, jestli chceš,“ pohladil ho Bodie po paži. „Ale vážně bych chtěl, aby sis vzal ty mě.“
Doyle polknul. Tak s tímhle nepočítal.
„Není třeba být nervózní,“ políbil ho Bodie na rty a natáhl se pro kondom. Roztrhl obal a nasadil ho Doyleovi. Pak se převrátil na břicho a zvedl se na všechny čtyři, nohy široce roztažené.
Doyle si za něj kleknul. Takhle nervózní nebyl snad ani když přišel o panictví. Položil mu ruce na stehna a lehce ho hladil. Bodieho kůže se zlatavě leskla ve světle plamenů z krbu. Doyle mu přejel rukou po zádech. Bodie si možná ani neuvědomoval, jak nádherný mu připadá.
„No tak, do toho, Rayi,“ vydechl Bodie.
Doyle si olízl rty a přitlačil špičku svého penisu na Bodieho svraštělý vstup. Pomalu pronikal dovnitř a neodvažoval se skoro ani dýchat.
Bodie zasykl bolestí a Doyle strnul.
„Vraž to do mě,“ vydechl Bodie. „Dělej, Rayi!“
A Doyle poslechl. Přirazil a jeho penis zajel do Bodieho těla, jako by tam odjakživa patřil.
Bodie zasténal směsicí slasti a bolesti. Prohnul se v zádech a vyšel Doyleovi vstříc. Ten pocit roztažení a naplnění miloval. Byl rád dole, rád se nechal šukat. V tu chvíli se projevovala jistá submisivní část jeho já, která chtěla být ovládána, které vyhovovalo dostávat rozkazy víc než je udílet.
Doyle cítil, jak ho Bodieho svaly pevně obepínají. Bylo to fantastické. A Bodie měl pravdu, bylo to instinktivní. Začal pomalu přirážet. Nejdřív opatrně, zvolna, ale posléze rychleji. Projížděl tu chtivou prdelku a Bodie při tom vydával fantastické zvuky.
„Jo, jo! Šukej mě, Rayi! Pořádně! Neboj se!“ mumlal Bodie v extázi a Doyle ho šukal jako smyslů zbavený, tak jak by nikdy ženu nemohl.
Bodiemu nevadila trocha bolesti, právě naopak ta jen vybičovala jeho chtíč. Klesl na předloktí a Doyleův pták do něj začal pronikal hlouběji. Doyleovy koule mu pleskaly o zadek.
Doyleovy přírazy byly stále rychlejší, jak se blížil k vyvrcholení. Svíral Bodieho boky pevně, pot mu kapal z čela mezi Bodieho lopatky. Cenil pevně stisknuté zuby, hekal a funěl.
Bodie si zajel rukou mezi nohy a začal si třít svoje tvrdé péro. Až do teď si neuvědomoval, jak moc mu tohle chybělo. Ten večer v gay baru se s tímhle nedal srovnávat. A byl to Doyle. Doyle!
Bodie zavřel oči a s hlasitým sténáním se udělal. Sperma mu pokropilo ruku a potřísnilo medvědí kůži. A jak se v křeči orgasmu jeho tělo napjalo, Doyle se udělal taky.
Bodie klesl na břicho a Doyle se udýchaně zhroutil na něj. Několik úderů srdce se nehýbali a jen lapali po dechu. Pak se Doyle nadzvedl, přidržel kondom a vytáhl měknoucího ptáka z Bodieho dobře ošukané zadnice. Stáhl si kondom a hodil ho na zem, co nejdál od nich.
Bodie se převrátil na záda a slastně se protáhl. Vypadal spokojeně, ba víc než to. Měl zavřené oči, byl uvolněný a spokojený. Doyleovi přišel nádherný. Unaveně si lehl vedle něj a Bodie se k němu automaticky přitulil.
„Líbilo?“ zamumlal Bodie.
Doyle se usmál.
„Bylo to – úžasné,“ zašeptal Doyle. „Jaký jsem byl?“
Bodie se uculil.
„Skvělý, Rayi, byl jsi samozřejmě skvělý,“ ujistil ho.
Oheň v krbu už dohoříval. Zřejmě to trvalo mnohem déle, než jak to Doyleovi přišlo.
„Neublížil jsem ti? Nebolelo to?“ zajímal se Doyle starostlivě.
„Mně jen tak neublížíš a trocha bolesti k správnému chlapskému sexu patří,“ zívl Bodie.
„Nechceš jít do postele?“ navrhl Doyle.
„Ne,“ odvětil Bodie. „Je mi fajn přesně tam, kde teď jsem.“
Doyle tedy aspoň stáhl z pohovky deku, aby se měli čím přikrýt.

Kapitola sedmá

Bodie zívl a pootevřel oči. Hlavu měl položenou na Doyleově rameni, jednu ruku kolem jeho těla. Doyle ještě spal. Bodie ho pohladil po hrudi, chvíli si pohrával prsty s chlupy na jeho prsou, než posunul ruku níž, aby Doylea do nového dne přivítal, jak se sluší a patří. Nevyužít ranní erekce je totiž hřích.
Lehce třel Doyleova ptáka a s úsměvem sledoval jeho spící tvář, v níž se objevil blažený, lehce připitomělý výraz.
Bodie vklouzl pod deku a vzal Doylea do pusy. Zatímco ho intenzivně kouřil, druhou rukou mu hladil střídavě koule a dírku.
Doyle vzdychl a otevřel oči.
„Bodie?“ vydechl a pak se se zasténáním udělal.
Bodie vykoukl zpod deky s uličnickým úsměvem a olízl se.
„Dobré ráno, Rayi.“
„Jsi hroznej, víš to,“ zasmál se Doyle. „To nemáš nikdy dost?“
Bodie se samolibě usmál, protáhl se a vstal.
„Jdu si dát sprchu, jdeš taky?“ prohodil.
Doyle zálibně sledoval pohyb Bodieho zadku a pak se zvedl a šel za ním.
Sprchový kout nebyl velký, ale s tím si Bodie hlavu příliš nelámal. Pustil vodu, namydlil si ruce a začal Doyleovi umývat záda. Přitom se tiskl k jeho zadku a otíral se o něj penisem.
Doyle cítil, jak se o něj Bodie tře i jak z toho začíná být vzrušený.
Bodie přestal Doyleovi mýt záda. Opřel se o něj a začal k němu přirážet. Jeho pták Doyleovi zajížděl mezi půlky i stehna.
Doyle se cítil zvláštně, jako by ho Bodie šukal a zároveň ne. Stiskl stehna víc k sobě a Bodie spokojeně zasténal. Jeho pohyby byly stále rychlejší a jeho pták šťouchal Doylea zezadu do koulí. Netrvalo dlouho a Bodie se se vzdycháním udělal. Doyle cítil, jak mu horké sperma teče mezi nohama. Naštěstí byli ve sprše, takže se mohl hned opláchnout.
„Co bude k snídani?“ zajímal se Bodie.
„Myslíš ty taky někdy na něco jiného než na sex a na jídlo?“ zasmál se Doyle.
„Jako by ti vadilo,“ uculil se Bodie.
Zatímco snídali, venku se zatáhlo a krátce po snídani začalo zase pršet. Bodie se usmíval tak, že by Doyle byl ochotný uvěřit, že si ten déšť objednal.
Skončili spolu zase v posteli.
To, že je Bodie hračička a tak trochu kašpar, o něm Doyle za tu dobu, co spolu pracovali, věděl už dávno. Že je takový i v posteli, to teprve zjišťoval. Bodie totiž přinesl do ložnice sklenici plnou ledových kostek.
Doyle málem vyletěl z kůže, když ho Bodie kouřil s ledovou tříští v puse, nebo když mu přejížděl ledovou kostkou po zádech a pak mu ji bez varování strčil do zadku.
A znovu si to rozdali.
Bodie se zase cpal dolů. Doyle si na to pomalu začínal zvykat. Bylo to zvláštní, že zrovna Bodie touží po té ‚ženské‘ roli v sexu. Mimo jiné to Doylea nutilo přemýšlet o tom, jaké to je, nechat si strkat něčího ptáka do zadku. Podle toho, jak to Bodie zbožňoval a jaké úžasné zvuky u toho vydával, to muselo být skvělé.
Doyle položil Bodieho na záda a posunul se mezi jeho nohy. Chtěl to takhle zepředu, i když si byl vědom toho, že to možná bude trochu krkolomné. Bodie proti tomu ale nic nenamítal. Po krátkém přemýšlení zvedl Doyle Bodiemu nohy, aby se mohl lépe dostat k jeho dírce. Možná neměl s análním sexem tolik zkušeností jako Bodie, a při té představě cítil Doyle něco velice blízkého žárlivosti, ale nebyl úplně pitomý, aby nevěděl, co kam má strčit a jak si poradit, aby to šlo co nejlépe. A kdyby nic jiného, o homosexuálním sexu se dělalo nepřeberné množství vtipů, aby si to dokázal domyslet.
Takhle tváří v tvář to bylo jiné než včera večer. Doyle mohl sledovat každý záchvěv Bodieho tváře, když do něj pronikal, když přirážel. Bylo úžasné, jak se Bodie absolutně poddával rozkoši, nijak se nesnažil držet zpátky a dával hlasitě najevo, že se mu to líbí.
Doyle se k němu sklonil a políbil ho a ten polibek byl něžný.
Bodie otevřel oči a zadíval se na Doylea. A v tom pohledu bylo něco, co Doyleovi sevřelo hrudník, a pak něco, co mu rozbušilo srdce – příslib do budoucna.
Bodieho rty se pohnuly a naznačily nějaké slovo, které Doyle nezachytil.
Doyle zpomalil svoje pohyby a bral si Bodieho s tou největší něhou, jaké byl schopen. Pomalu vybičoval jejich touhu, než ji nechal vybuchnout.
Včera se spolu poprvé vyspali.
Dnes to bylo jiné.
Dnes se spolu poprvé milovali.
Když pak Doyle ležel vedle Bodieho, který se k němu spokojeně tulil s hlavou položenou na jeho hrudi, přemýšlel o tom, jak se jejich vztah změní, až se vrátí do Londýna. A přemýšlel i o tom, jestli je možné, aby k Bodiemu cítil něco víc, než jen pouhé přátelství a fyzickou přitažlivost.
„Na co myslíš?“ zamumlal Bodie.
Doylea to překvapilo, myslel, že Bodie spí.
„Ale tak,“ pokrčil Doyle neurčitě rameny. „Přemýšlím, co bude dál.“
„A co by mělo být?“ zívl Bodie a jeho ruka sklouzla na Doyleovo břicho, kde ho lehce tahal za chlupy.
„To právě nevím. Víš, tady je všechno jednoduché, ale co bude, až se vrátíme do Londýna?“
„To je přece jasné, ne? Pojedeš domů, vybalíš si a druhý den půjdeš do práce, budeš honit lumpy, a pak večer půjdeme na pivo a k tobě a já ti ukážu, že cesta do pekla je velice příjemná,“ uculil se Bodie.
„Takže v tom chceš pokračovat?“ zeptal se Doyle nejistě.
„Ty snad ne?“ Bodie otevřel oči a zvedl hlavu. Myšlenka, že by Doyle chtěl po návratu do Londýna s tímhle skončit, ho vůbec nenapadla.
„Já právě nevím. Mám v tom všem zmatek,“ přiznal se Doyle. „Nerad bych, aby se to provalilo. Zničilo by nám to oběma kariéru.“
„Čert vem kariéru,“ ušklíbl se Bodie. „Pořád ti říkám, že je to jen o tom, jestli chceš, Rayi. Jestli… jestli chceš se mnou… zůstat,“ zrozpačitěl Bodie.
„To zní vážně,“ usmál se Doyle.
Bodie ale jeho úsměv neopětoval. Zůstával vážný. V tuhle chvíli se dostal nejblíž tomu, aby Doyleovi vyjádřil své city.
„Mám to chápat jako… jako nabídku?“ vypravil ze sebe Doyle přiškrceně.
„Chápej to jak chceš,“ řekl Bodie tiše. „Ale já nevím, jestli po návratu do Londýna dokážu najet do starých kolejí, kdy jsem se k tobě mohl sotva přiblížit.“
„To bych asi taky nezvládl,“ přiznal Doyle. „Ale hrozně tím budeme riskovat.“
„Rayi, co děláš ve své vlastní ložnici, po tom, proboha, nikomu nic není!“ zamračil se Bodie. „Nikomu, rozumíš. Ani Cowley, ani ministr vnitra, ani do prdele královna Alžběta nám do toho nemají co mluvit!“
Doyle pokýval hlavou a Bodie si položil hlavu zpátky na jeho hrudník. Doyle ho hladil zamyšleně po vlasech.
Bodie měl vlastně pravdu, nikomu nebylo nic do toho, s kým spí.
Nebo koho má rád.

Doyle zívl a převalil se na břicho. Místo vedle něj bylo prázdné.
„Bodie?“ Doyle se rozhlédl po místnosti. „Co zase ten zatracenej Ir kde vyvádí,“ zamumlal Doyle a natáhl se po svém oblečení.

Bodie se přitáhl k větvi až po ramena, vytrval a pomalu se spustil dolů. A znovu.
„Neříkal náhodou doktor, že to rameno nemáš namáhat?“ ozval se mu za zády Doyleův hlas.
Bodie se pustil větve a měkce doskočil do trávy. Tričko měl na zádech a na hrudi propocené, zjevně cvičil už notnou dobu.
„Když nebudu cvičit, vyjdu z formy,“ namítl Bodie.
„No, mně přijde, že to dneska trochu přeháníš,“ řekl Doyle.
„A mě zase přijde, že jsi dneska ještě neměl svůj rekonvalescenční běh, co?“ uculil se Bodie.
„Ne, to neměl,“ připustil Doyle. „Počkej tady, dojdu si pro jiné tenisky.“
„V pohodě, aspoň si převlíknu triko.“

„Bodie?“ Doyle nakouknul do chatky. „Už to bude.“
Až sem byla cítit vůně pečeného masa.
Bodie sebou při zvuku Doyleova hlasu trhl a něco třesklo o zem.
„Co tam vyvádíš?“
„Nic,“ zamumlal Bodie a sebral něco ze země.
Doyle zahlédl na stole kostky ledu a něco zabalené v utěrce.
„Bodie? Co děláš?“
„Nic, všechno je v pohodě,“ ujistil ho Bodie, ale Doyleovi bylo jasné, že lže.
Bodie vyklepal do dřezu z utěrky led.
„Obklad? Bodie, ty si děláš obklad?“ Doyle došel k Bodiemu. „Tebe to rameno bolí, že jo?!“
„Je mi fajn,“ trval na svém Bodie umíněně.
Doyle ho chytil za rameno a Bodie sebou trhl.
„Bodie! Sakra, neříkal jsem ti, že to nemáš s cvičením přehánět?!“ rozčílil se Doyle. „Co asi řekne Cowley, když se mu z rekonvalescenční dovolené vrátíš s nataženými vazy?! Ukaž mi to rameno!“
„Rayi, nešil, to nic není,“ bránil se Bodie, ale nechal se dostrkat ke stolu, posadit a prohlédnout si rameno.
„Oteklé to nemáš,“ konstatoval Doyle.
„Mně většinou takové věci neotékají.“
„Jak moc to bolí?“ vyslýchal ho Doyle.
„Trochu, dá se to vydržet.“
„Asi víc než trochu, když sis byl pro obklad,“ zpražil do Doyle pohledem a jemně mu rameno masíroval.
„Děláš z komára velblouda, víš to?“ pousmál se Bodie.
„A ty jsi zase nepoučitelný,“ pokáral ho Doyle. „Nejsem doktor, ale masáž a studený obklad by mohly pomoct, co říkáš?“
„Že se ti pálí maso.“
„Do prdele!“ vystřelil Doyle od stolu a přitom se praštil do nedávno zlomené nohy. „Kur – va!“ zaklel.
Bodie se začal smát.
„Nestalo se ti nic, Rayi?“
„Ne, ale asi budu mít pěknou modřinu.“
„No, co by tomu Cowley řekl, kdyby sis tu nohu zlomil znovu, no?“ chechtal se Bodie.
„Pitomče,“ uculil se Doyle a šel zjistit, jak moc se maso spálilo.

Doyle masíroval Bodiemu rameno a záda, ale hlavně rameno.
„Je to lepší?“
„Hmmmmm.“
„Bodie! Mohl bys chvíli přestat slintat blahem do toho polštáře?“
„Jo, je to lepší.“
„To jsem rád,“ Doyle ho plácl přes zadek. „Zítra to s tím cvičením nepřeháněj. A nebo ještě lépe, cvičení vynech. Půjdeme si jen zaběhat.“
„Klidně,“ souhlasil Bodie a převalil se na záda.
„Co bys rád?“ usmál se Doyle.
„Ty víš co,“ uculil se Bodie a zvedl se, chytil Doylea kolem pasu a strhl ho na postel.
„Bodie, neblázni,“ zasmál se Doyle a nechal se políbit.
„Blázen? Leda tak do tebe,“ pošeptal mu Bodie do ucha.
Doyle potřásl hlavou. Bodie byl hrozný komediant.
Váleli se spolu po posteli, hladili se a dotýkali jeden druhého, dokud se Bodie od Doylea neodtáhl a neklekl si na všechny čtyři.
Doyle se natáhl na noční stolek pro kondom a tentokrát do Bodieho pronikl na jeden příraz bez váhání.
Bodie se prohnul v zádech a slastně zasténal.
Doyle ucítil, jak ho Bodie pevně sevřel v sobě, a vyčkal, dokud se Bodie zase neuvolnil.
Bodie našel Doyleovu ruku a přitáhl si ji mezi nohy.
Doyle sevřel v dlani Bodieho ptáka a snažil se mu ho honit, zatímco přirážel do jeho zadnice. Nebylo tak jednoduché oba pohyby sladit.
„Dělej, Rayi,“ vydechl Bodie vzrušeně. „Nenech mě čekat!“
Doyle se naklonil k Bodieho uchu a trošku zlomyslně mu pošeptal: „To je spěchu. S holkama taky tak spěcháš? To si to ani chuděrky nemůžou užít.“
Bodie zavrčel.
„Trpělivost, Bodie,“ šeptal mu Doyle. „Ovládej se,“ a jen tak lehce dráždil jeho dírku mělkými přírazy.
„Až tě dostanu do ruky, Rayi!“ vztekal se Bodie zadýchaně.
„Nevyhrožuj, fešáku,“ olízl mu Doyle ucho.
„Rayi!“ zakňučel Bodie. „No tak! To se¬… nedá… vydržet!“
„Tak to pusť,“ trápil ho Doyle.
„Já bych… rád…, ale… nemůžu…, kruci, Rayi, víc… víc…!“
Doyle se nad Bodie smiloval a svoje přírazy prohloubil a zrychlil. Bodie táhle zasténal.
„Ale musíš to ovládnout,“ dráždil ho Doyle. „Neuděláš se, dokud ti neřeknu.“
„Seru na tě!“ zasyčel Bodie a vycházel vstříc Doyleovým přírazům.
„Špatná odpověď,“ uculil se Doyle a znovu zvolnil.
Bodie frustrovaně zakvílel.
„Popros, fešáku.“
„Tohle… si odskáčeš…, Rayi!“ vydechl Bodie. „No tak, prosím!“
„Ale co prosím,“ neulehčoval mu to Doyle.
„Ošukej mě! Udělej mě! Udělej něco! Sakra, Rayi!“
„Pro tebe všechno, zlato,“ usmál se Doyle a vrazil ptáka do Bodieho až po kořen a začal ho pořádně šoustat.
„Jo! Jo! Jo! Víc! Víc!“ vzdychal Bodie a pak se se sténáním udělal.
Doyle sevřel Bodieho boky a o několik přírazů později vyvrcholil taky.
Bodie se celý rozklepaný zhroutil na postel a Doyle na něj.
„Tohle si odskáčeš,“ zamumlal Bodie.
„Nepovídej,“ vydechl Doyle.
„Jo, jakmile se dokážu zvednout.“
„Ale no tak, neříkej, že se ti to nelíbilo,“ políbil ho Doyle na krk. „Ty zvuky, co vydáváš, jsou neuvěřitelný. A jak umíš být sprostý. Kdyby tě slyšel Cowley…“
Bodie vyprskl smíchy a Doyle se začal taky smát.
„Jen si to představ, kdyby nás viděl Cowley,“ řehnil se Bodie.
„Nejspíš by ho kleplo,“ hihňal se Doyle. „Bodie, tohle se odrazí na tvém ročním hodnocení. A teď vylez z té postele a jdi dělat něco užitečného.“
„Bodie, ty a Doyle jste skvělý tým,“ napodoboval Bodie Cowleyho. „A já o vás nechci přijít, pokud tomu můžu zabránit.“
„Ne, teď vážně,“ ovládl Doyle své veselí. „Asi by nás oba vyhodil.“
„Co ty víš, třeba by se přidal,“ zašklebil se Bodie.
„Šílíš?“
„Proč? Dokážeš si představit Cowleyho s ženskou?“
„No, pořád raději jeho s ženskou než s tebou,“ odfrkl si Doyle. „A vůbec je to nechutný.“
„Co? Cowley a ženská nebo Cowley a já?“ uculil se Bodie.
Doyle najednou zvážněl.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se.
„Ale nic, Rayi,“ obrátil Bodie oči v sloup. „Je to jen vtip. Přece bys nežárlil, ty můj ďáblíku,“ usmál se.
„Doufám, že se nedozvím, že jsi přefikl celé CI5 včetně Cowleyho,“ upozornil ho Doyle.
„Tak teď to je nechutný,“ zašklebil se Bodie. „Abys věděl, tak o nikoho jiného jsem zájem neměl,“ ohradil se Bodie.
„Jen aby,“ přejel Doyle Bodiemu po zadku. „Murphy by byl určitě blahem bez sebe.“
„Víš co?“ Bodie Doylea políbil. „Jsi hrozně sexy, když žárlíš.“
„Já nežárlím!“ bránil se Doyle a Bodie se jen usmíval.

Bodie sešel do kuchyně čerstvě oholený a vysprchovaný. Začínal předposlední den jejich dovolené. Těžko mohl uvěřit, že to tak rychle uteklo, a hlavně co všechno se za tu dobu stihlo udát.
„Ahoj, tak už ses vyhrabal z postele?“
Doyle stál u kuchyňské linky jen v tričku a slipech a dělal snídani.
Bodie se usmál, posadil ke stolu, dal si nohy nahoru a zálibně sledoval Doyleův zadek.
„Snídaně bude hned. Co rameno?“
Bodie zkusmo zvedl paži. Ještě to pořád nebylo ono. Včera to vážně s tím cvičením přehnal, i když by to Doyleovi nikdy nepřiznal.
„V pohodě.“
Doyle se na něj otočil.
„Fakt,“ ujistil ho Bodie.
Doyle vypadal pochybovačně, ale přece jen se vrátil k přípravě snídaně.
Bodie si olízl rty. Ten Doyleův zadek v něm probouzel chutě.
Doyle vzhlédl, když Bodie vyběhl po schodech nahoru. Bodie byl ale za chvíli zpátky. Pak Doyle ucítil, jak se k němu Bodie zezadu přitiskl. Voněl příjemně vodou po holení a jeho tvrdý pták šťouchal Doylea do zadku.
„Bodie?“ podíval se na něj přes rameno.
„Jen pokračuj,“ otočil mu Bodie hlavu zpátky. „Mě si vůbec nevšímej,“ uculil se.
Doyle se usmál. Jeden nemusel být génius na to, aby pochopil, co Bodie chce. Neměl námitek. Ostatně když vždycky pozoroval Bodieho, jak si být dole užívá, začal mít chuť si to taky zkusit.
Bodie Doylea objal a chvíli ho hladil po břiše, než rukama sklouzl dolů a začal mu laskat ptáka a koule.
Doyle se jen horko těžko soustředil na krájení zeleniny. Nakonec když mu Bodie stáhl slipy a jeho pták s už nasazeným kondomem se začal dobývat mezi jeho půlky, nechal Doyle krájení, opřel se o linku a napjatě čekal.
Bodie jednou rukou svíral Doyleovo rameno, aby udržel stabilitu a druhou naváděl svoje péro do jeho těla.
Doyle zadržel dech, když ucítil tlak.
„Uvolni se,“ vydechl Bodie. „Uvolni se, Rayi.“
Bodiemu se to snadno říkalo, ale Doyle měl pocit, že to nedokáže. Jeho svaly se proti tomu nezvyklému pocitu automaticky stáhly. Nedokázal tomu zabránit.
Bodie zaváhal. Ještě nikdy se nezapletl s někým, kdo by neměl zkušenosti. Měl strach, aby Doyleovi neublížil. Dobře si pamatoval na své vlastní poprvé tehdy na palubě Artemis, kdy se s ním nikdo příliš nemazlil a pak dost krvácel, což ho ovšem od dalšího experimentování neodradilo a nakonec to vedlo k tomu, že v Dakaru musel loď opustit. Kapitán totiž zjevně neměl rád, když mu někdo brousil jeho oblíbeného mladého kuchaře. Navíc když ten oblíbený mladý kuchař měl toho někoho evidentně raději než kapitána.
Na stole stála láhev s olejem a Bodieho něco napadlo. Když to bude víc klouzat, mohlo by to jít lépe. Poslední, co chtěl, bylo Doyleovi ublížit. Natáhl se pro láhev – panenský olivový, jak příhodné. Nalil si opatrně trochu do dlaně a promnul mezi prsty. Jo, to by mohlo pomoct.
„Co děláš?“ zeptal se Doyle trochu nervózně.
„Nechci ti natrhnout prdel, co asi,“ opáčil Bodie. Doufal, že se latex snáší s olivovým olejem, když jím potíral svého ptáka. Pak zkusil do Doylea proniknout znovu, ale přišlo mu, že Doyle je snad ještě křečovitější než před chvílí.
„No tak,“ vydechl. „Uvolni se trochu, Rayi!“
„Já se snažím,“ odsekl Doyle podrážděně. Připadal si neschopný a jeho pták dost povadl.
Bodie začínal být taky podrážděný, což mělo nepříjemný vliv na erekci. Takhle si to nepředstavoval. Potřeboval Doylea nějak uvolnit a rychle. Přejel mu v rýze mezi půlkami kluzkým prstem a bříškem prstu mu lehce hladil dírku. Pak mu pomalu zasunul dovnitř špičku prstu., a když Doyle neprotestoval, zasunul ho tak daleko, jak se jen odvážil, aby se neušpinil. Ne, že by neměl Doylea rád celého, ale některé věci měl raději než jiné.
Doyle vzdychl a Bodie ucítil, jak se pomalu uvolňuje. Zkusil tedy do Doylea zasunout ještě jeden prst a druhou rukou si zpracovával vlastní péro.
„To je ono, poklade,“ pošeptal mu do ucha. „A bude to ještě lepší, věř mi.“
Doyle zapředl.
Bodie vytáhl prsty a rychle je nahradil svým ptákem. Zajel do Doylea jako po másle – nebo spíš po oleji.
Doyle zasténal, když ucítil, jak ho Bodieho pták roztáhl a naplnil. Byl to cizí pocit, ale nebolelo to.
Bodie se k Doyleovi přitiskl a nehýbal se. Nechával Doylea zvyknout si na ten nový pocit. Jo, kdyby tehdy byl někdo takhle ohleduplný k němu.
„Dobrý?“ zeptal se tiše.
Doyle přikývl a Bodie se pozvolna odtáhl a pomalu přirazil zpátky.
Doyle zasténal. Ten tlak, který cítil, byl neskutečně příjemný.
Bodie si tohle ale plánoval jako rychlovku před snídaní a toho plánu se stále ještě nevzdal. Takže když se ujistil, že Doyleovi se to líbí, začal postupně přirážet rychleji.
Doyle sevřel linku pevněji, protože měl strach, že se mu podlomí nohy. Cítil na krku Bodieho horký těžký dech a jak do něj Bodie přirážel, vydávalo to mlaskavé zvuky.
Doyle vzdychal a sténal a hrozně rád by si ho honil, aby ještě zvýšil slast, jenže se neodvažoval pustit linky.
Bodie ale nejspíš tušil, po čem Doyle touží, protože jeho ruka sevřela Doyleova ptáka a třela ho v souladu s tím, jak ho Bodie šukal.
Doyle byl v sedmém nebi a taky to dával hlasitě najevo.
Bodie přivřel oči a začal přirážet krátkými rychlými pohyby.
Doyle cítil, že to už dlouho nevydrží. A pak mu Bodie zasténal do ucha, když dosáhl orgasmu, a Doyle se udělal.
Bodie ještě chvíli hladil Doyleova ochabujícího ptáka a jemně přirážel do jeho zadku, dokud i jeho erekce neopadla a s mlasknutím z Doylea nevyklouzl.
Doyle měl nohy jako z rosolu, opíral se o linku a lapal po dechu.
Bodie vyhodil kondom do koše a natáhl si slipy.
„Tu snídani si budeš muset dodělat sám,“ vydechl Doyle a šel si sednout, protože se obával, že ho zradí nohy.
„Jak se ti sedí?“ zeptal se Bodie.
„V pohodě, jen… cítím se jako dobře ošukaná děvka.“
„No to taky jsi,“ usmál se Bodie.
„Tsss,“ zatvářil se Doyle naoko uraženě.
Bodie se začal smát.

Do oběda si to stihli rozdat ještě jednou. Tentokrát v posteli a tentokrát chtěl být Bodie zase dole. Doyle mu to ani nerozmlouval. Nebyl si totiž jist, jestli by jeho zadek snesl opakování tak brzy. Ne že by ho bolel, Bodie si dal opravdu pozor. Ale pořád ještě to cítil. Přece jen bylo to poprvé.
A po obědě si šli naposledy zaběhat. Zítra touhle dobou už budou doma. Doyle se na návrat do Londýna nijak netěšil. I když se více méně domluvili, že v nové formě svého přátelství budou pokračovat, Doyle z toho měl přece jen obavy. Těžko by někomu vysvětlili, že nejsou dva přihřátí teplouši, že jsou oba na ženské. Aspoň Bodie rozhodně. Doyle si po tohle týdnu už nebyl tak jistý. Návrat k heterosexuálnímu způsobu života ho totiž nijak nelákal, po tom co si pustil do postele Bodieho. Možná že tohle bylo to, co ho na návratu do Londýna děsilo. Možná že on byl, na rozdíl od Bodieho, gay.

Doyle pomalu dosedal na Bodieho ztopořeného ptáka. Cítil, jak do něj proniká, roztahuje ho a naplňuje. Snažil se být naprosto klidný a uvolněný, jak mu radil Bodie.
Tahle poloha, kdy Bodie seděl na pohovce před plápolajícím krbem a Doylea měl na klíně, měla výhodu, že si Doyle sám mohl určit, jak rychle do něj Bodie pronikne, i jak hluboko. Měl nad stykem plnou kontrolu. Pevně svíral Bodieho ramena a nabodával se na jeho kopí.
Bodie byl pohodlně uvelebený a díval se, přičemž jednou rukou přidržoval Doylea za zadek a druhou mu třel ptáka.
Doyle pomalu dosedl, takže v něm Bodieho pták zmizel až po kořen.
Oba zasténali. Doylea uvádělo trochu do rozpaků, že se na něj Bodie dívá. Svým způsobem to bylo intimnější, než cokoli jiného, dívat se na sebe, když to spolu dělali.
Doyle se nadzvedl a dosedl. Přejel Bodiemu rukama po hrudi a jemně mu stiskl vzrušením ztvrdlé bradavky.
Bodie zasténal, sevřel Doyleovy boky, lehce ho nadzvedl a začal do něj divoce přirážet.
Doyle zaskučel a sevřel Bodieho ramena pevněji. Bodie to vydržel dost dlouho, než udýchaný předal Doyleovi štafetu a nechal ho rajtovat na svém klíně.
Doyle se sklonil k Bodiemu a jemně ho kousal do krku, zatímco jezdil na jeho péru, a Bodie mu třel ptáka a kulky.
Tím, že se střídali v aktivitě a měnilo se tempo, dokázali vydržet déle. Na jejich tělech vystoupil pot a oba sotva popadali dech. Touha byla vystupňovaná až do nepříčetnosti, když se konečně Bodie udělal. Doyle ho následoval o chvíli později a v několika výstřicích potřísnil Bodiemu břicho, hrudník a trochu i obličej. Tak ho pak očistil jazykem; bylo zvláštní ochutnávat vlastní sperma.
Pak se spolu svezli na medvědí kůži, zpocení a unavení, propletení v jeden celek.

Když ráno balili, Doyle nemohl ani uvěřit, kam všude se jeho věci za ten týden zatoulaly. Navíc celý proces značně zdržoval Bodie se svým sexuálním apetitem. Neustále na Doylea dorážel.
„Takhle nikdy před obědem nevyrazíme,“ postěžoval si Doyle, když vytrhl Bodiemu ruce ze svých slipů.
„No a? Kam spěcháš,“ pokrčil Bodie rameny. „Cowleymu se máme ohlásit až zítra ráno,“ a začal se znovu dobývat do Doyleova spodního prádla. „No tak, Rayi, nenech se prosit.“
Doyle chytil Bodieho za zápěstí a jejich pohledy se setkaly.
„Dobře,“ zapředl. „Když jsi tak nadržený, chci, aby sis ho vyhonil.“
„Co?“
„Chci, aby sis ho vyhonil přede mnou. Chci se dívat, jak si to děláš. Chci vidět, jak stříkáš. A až budeš hotový, chci se udělat do tvé zadnice.“
„Mám takový pocit, že jsem tě zkazil,“ usmál se Bodie.
„Tak co?“
Bodie vzal místo odpovědi Doylea za ruku a usadil ho na pohovku. Sám si pak sedl před něj na zem na medvědí kůži a stáhl si slipy.
Doylea nijak nepřekvapilo, že Bodiemu už napůl stojí. Měl sexuální apetit jako jelen v říji. Nebylo divu, že střídal holky tak často. Nejspíš s ním žádná ani déle nevydržela, jestli je tahal neustále do postele. Ačkoli Bodie si nikdy nevybíral zrovna intelektuální typy.
Bodie si dlaní přejel přes svého ptáka, pak ho sevřel v pěsti a začal si ho honit.
Pro Doylea bylo vzrušují dívat se na to. Bodie se mu díval upřeně do očí a lehce samolibě se usmíval. Byl si až příliš dobře vědom svých předností a jak jich využívat. Přestal si třít ptáka a začal si místo toho hladit koule.
Doyle lačně sledoval jeho hrátky a tady se dotýkal sám sebe, ale jen tak lehce.
Bodie sevřel třemi prsty vlhce se lesknoucí žalud svého ptáka a jemně ho masíroval. Hlavou se opřel o zeď, zavřel oči a slastně zasténal. Druhou rukou si třel koule, mnul je, tahal za ně. Pak si ptáka začal zase důkladně honit. Předkožka s mlaskáním lítala přes žalud sem a tam.
Doyle měl své vlastní péro venku ze slipů a pilně ho zpracovával. Nedočkavý Bodieho vyvrcholení.
Přišlo v mohutném výstřiku. Pak ještě jeden menší a napotřetí se sperma už jen přelilo přes Bodieho ruku.
Doyle sklouzl ze sedačky, zvedl Bodiemu nohy a nabodl jeho dírku svým nadrženým nedočkavým ptákem. Stačilo párkrát přirazit a byl hotový.
„Sprcha a balit,“ vydechl Doyle.

Kapitola osmá

Tři týdny uplynuly od jejich návratu do služby a Doyle začínal pomalu věřit, že skutečně nemá napsáno na čele, že noc co noc ve své ložnici šoustá se svým parťákem.
Nikomu nebylo divné, že spolu přichází a odchází. Dělávali to tak vlastně vždycky. Vždyť v minulosti častokrát chodili i společně na rande, tedy společně s děvčaty. Takže se toho zase tolik nezměnilo. Snad jen vyjma toho, že Doyle začínal mít pocit, že jeho vztah s Bodiem jaksi připomíná manželství.
Bodie u něj teď trávil ještě víc času, než kdykoli předtím – de facto každou noc. Neměl sice ještě svůj kartáček v Doyleově koupelně, ale když dneska ráno zjistil, že si Bodie naprosto v klidu půjčuje jeho spodní prádlo a ponožky, začal přemýšlet kam až se to ve svém vztahu dostali. A hlavně Bodie od té doby, co s ním spal, neměl žádnou přítelkyni. Ne že by přestal flirtovat s každou a neotáčel se za každou sukní, ale neměl žádný vztah. To u něj bylo dost neobvyklé s ohledem na to, že sólo vydržel podle okolností tak dva, nejvýše tři dny, většinou ale spíš přecházel plynule z jednoho vztahu do druhého.
„Něco visí ve vzduchu,“ prohlásil Johnson ten den, když si ráno dělal kafe.
Doyle s ním musel souhlasit. Byl příliš dlouho klid. Co chvíli se muselo něco stát. I Cowley to zřejmě cítil, protože byl nervózní jako ohař před loveckou sezónou.

„Potřebuju se ještě stavit u sebe v bytě převlíknout se,“ prohodil Bodie, když nastupovali do auta. Bodie řídil.
„Proč vlastně nemůžeme někdy zůstat u tebe?“ zeptal se Doyle.
Bodie se ale jen uculil.
Doyle moc dobře věděl, proč Bodie nechce, aby přespávali u něj. Za prvé by musel uklidit a za druhé to byl vychcaný mizera. Doyleovi to ale vlastně nevadilo, vyhovovalo mu dělat to ve vlastní posteli. Ale uvítal by, kdyby si Bodie s sebou vzal něco na převlečení a nelezl mu do šuplíku se spodním prádlem.

Bodie se otočil na záda a protáhl se. Spokojeně rozvalený dával na odiv své přednosti. Doyle se na něj rád díval. Od té doby, co spolu spali, se ani nedivil, že má Bodie takový úspěch u žen. Byl ho pěkný kousek, i když v klidu na to ani nevypadal, a navíc měl výdrž plemenného hřebce.
Doyle se pousmál, když jistil, že Bodie už zase usnul ještě dřív, než jim na těle oschl pot. Na druhou stranu Doyle nechtěl, aby se kvůli němu Bodie přemáhal. A jednou za noc mu to docela stačilo, nepotřeboval, aby Bodie předváděl, že zvládne víc. Možná proto Bodie vždycky usnul, protože věděl, že se nemusí předvádět a cítil se u Doylea bezpečně.
Doyle si dal ruce za hlavu. Jemu se ještě spát překvapivě nechtělo. Poslední dny hodně přemýšlel o tom, co bude dál. Bodie se k němu postupně nastěhuje? Zdálo se mu to riskantní. Dříve nebo později se stane něco, co prozradí, že Bodie nespí u sebe doma. Na druhou stranu mu pravidelný sexuální život vyhovoval. Ani si nepamatoval, kdy naposledy měl vztah, intimní vztah, s někým takhle dlouho. Bodie byl vlastně ideální volba. Nikdy mu nebude vyčítat, že musel do práce, když měli jít do kina.
Doyle si zkusil představit, že by spolu s Bodiem žili. Ne jako teď, kdy u něj Bodie přespával, protože se mu po sexu nechtělo táhnout se domů do vlastní postele. V první řadě by asi vyžadoval, aby mu Bodie byl věrný. Ostatně neustále čekal, kdy se Bodie vytratí po práci s nějakou blondýnou, brunetou nebo zrzkou a ráno přijde do práce nevyspalý. Dokázal by vůbec Bodie být věrný? A co pak? Až se z nich stanou životní partneři, ne jen milenci. Pořídí si spolu domek se zahradou? Nedokázal si to představit. Bodie nebyl zrovna rodinný typ. Toho spíš jednou někde zastřelí, až bude příliš starý, příliš pomalý. Ta myšlenka nebyla Doyleovi příjemná. Cowley věděl, proč neměl rád příliš úzké vztahy mezi agenty.
Doyle si povzdechl, přitulil se k Bodiemu a raději zavřel oči. Některé věci je lepší řešit tak, jak přicházejí, než nad nimi přemýšlet.

Bodieho probudil drnčivý zvuk telefonu. To je taky nápad, mít telefon hned u postele. Přesto Bodie bezmyšlenkovitě natáhl ruku a zvedl sluchátko.
„Bodie.“
„Bodie? Jak to, že máš vypnutou vysílačku? A co sakra děláš u všech čertů u Doylea?!“
„Pane?!“ Cowleyho podrážděný hlas Bodieho zcela probudil.
„Je tam Doyle?“
Bodie se rozhlédl a protože zaregistroval vzdálený zvuk tekoucí vody, odpověděl, že Doyle je ve sprše.
„Tak se oba okamžitě pohněte, máte práci!“ a pak nadiktoval adresu, kam mají přijet.
V telefonu se ozvalo cvaknutí, jak Cowley zavěsil. Bodie položil sluchátko a zvedl se z postele. Potřeboval se oholit a dát si sprchu a doufal, že stihnou něco k snídani.
„Měl jsi telefon,“ řekl Doyleovi v koupelně. Zvedl záchodové prkýnko a začal močit.
„Co?“ Doyle vypnul vodu a vylezl ze sprchového kouta.
„Že jsi měl telefon,“ zívl Bodie a spláchl.
„Tys to vzal?“ zděsil se Doyle.
„Cowley vzkazuje, že se máme ihned dostavit do domu nějakého arabského papaláše. Doufám, že ihned znamenalo včetně snídaně.“
„Tys to vzal?!“
Bodie se na Doylea překvapeně zadíval.
„A proč ne?“ zeptal se.
„Bodie! Přemýšlej, jak chceš Cowleymu vysvětlit, cos dělal v šest ráno u mě doma?!“
Bodie pokrčil rameny a řekl: „Proč bych mu měl něco vysvětlovat? Je snad moje věc kde a s kým spím ne?“

„Vyrazí nás. Určitě nás vyrazí,“ mumlal Doyle skoro celou cestu autem v nejrůznějších obměnách.
„Klid, Rayi. Moc to prožíváš,“ chlácholil ho Bodie. „Proč by si hned měl myslet, že spolu spíme? To není věc, která by lidi normálně běžně napadla. Nejspíš se o tom vůbec nezmíní. Jsi zbytečně nervózní.“
„Chtěl bych tvoji sebejistotu,“ utrousil Doyle. „Je to Cowley, nezapomínej. Slyší a vidí všechno. Ví o nás všechno.“
„Přece nás jen kvůli tomu nevyhodí,“ namítl Bodie.
„Tobě asi pořád nedochází, že to, co děláme, není zrovna normální, a už vůbec ne u policie.“
„No u policie možná ne, ale my jsme CI5, zlato,“ uculil se Bodie.
Doyle si jen povzdechl. Občas přimět Bodieho, aby něco bral vážně, byl nadlidský úkol.

Na místě už byla policie, novináři a spousta čumilů.
Bodie s Doylem zamávali svými služebními průkazy a podlezli policejní pásku.
„CI5, Doyle,“ představil se Doyle inspektorovi. „Tohle je Bodie,“ kývl na svého parťáka. „Takže o co tu jde?“
„Jmenuje se Hakim Abd-al-Rahman, nějaký arabský diplomat nebo co. Dnes ráno ho našli s prostřelenou hlavou. Nejspíš sebevražda, takže nic pro vás, pánové,“ odpověděl inspektor kysele.
„Můžeme se tam mrknout?“ zeptal se Bodie.
Inspektor pokrčil lhostejně rameny.
„Říkám vám, že to byla sebevražda.“
„Jo, ale my se stejně rádi podíváme,“ usmál se Doyle a společně s Bodiem vešli do domu.
Místo činu se nacházelo v pokoji v prvním patře. Protáhli se kolem policajtů. Tělo už bylo zakryté bílým přehozem a čekalo se, až ho odvezou do márnice. Jinak v pokoji nikdo nebyl.
Doyle nadzvedl cíp. Muž měl prostřelený levý spánek malou ráží z blízka. V ruce stále ještě svíral pistoli – v pravé ruce.
„No jasně, sebevražda,“ ušklíbl se Doyle a spustil cíp přehozu a narovnal se.
„Hezká holka,“ ukázal Bodie Doyleovi fotku mladé tmavovlasé dívky exotického vzhledu.
„Asi dcera,“ odtušil Doyle.
„Kdyby chtěla utěšit v zármutku, hlásím se jako dobrovolník,“ usmál se Bodie.
„O tom nepochybuji, jen aby nebyla ještě pod zákonem, Cassanovo,“ utrousil Doyle a zadíval se na pracovní stůl. „Nevím, co se nám to snažil ten inspektor nakukat. Jak by se asi chlap mohl sám střelit do levého spánku, když je pravák?“
„Třeba dělal v mládí u cirkusu hadího muže,“ ušklíbl se Bodie, díval se stejně jako Doyle na stůl. „Všechno uspořádané pro praváka,“ konstatoval.
„Takže vražda dost neobratně vydávaná za sebevraždu,“ povzdechl si Doyle.
„Profík to nebyl.“
„Ne, ten by se nezabýval s takovouhle habaďúrou,“ souhlasil Doyle. „Střílel by z dálky.“
„Třeba někomu tam u nich dlužil dvanáct velbloudů a ten někdo už toho měl plné zuby,“ pousmál se Bodie.
„Proč velbloudů?“ podivil se Doyle.
„No, a co jiného žije u nich v té pustině?“
„Stepní kozy?“ navrhl Doyle.
„Kvůli těm by ale nikdo nevraždil, ne?“ uculil se Bodie.
„Hádám, že asi ne,“ přikývl Doyle.
„Takže co navrhuješ, Sherlocku?“ zeptal se Bodie.
„Obyčejnou policajtkou práci,“ usmál se Doyle. „Dívej se a uč se, Watsone.“
Vyšli z pokoje a Doyle se začal vyptávat. Brzy tedy věděli, že ho našla dcera spolu s osobním lékařem, a že oba čekají dole v přijímacím salónku, spolu s hospodyní a zahradníkem.
„Vrahem je zahradník,“ prohlásil Bodie cestou do salónku.
„Co?“
„Nečteš detektivky? Vrahem je vždycky zahradník.“
„Netušil jsem, že jsi kdy přečetl něco delšího, než jídelní lístek,“ rýpl si Doyle a vešli do salónku.
V náručí muže ve značkovém drahém obleku, který k nim stál zády, vzlykala dívka z fotografie. Hospodyně seděla na pohovce a zahradník stál u okna, oba se dívali na Bodieho dost překvapeně.
„Doyle, CI5.“
„Bodie, taky CI5.“
Muž v obleku se prudce otočil a Doyle si najednou připadal, jako by se ocitl ve špatném vtipu, protože ten člověk jako by Bodiemu z oka vypadl. Nebyl sice tak vysoký, ani svalnatý, měl trochu jiné vlasy a tmavé oči, a podle Doyleova mínění měl Bodie hezčí rysy ve tváři, ale jinak byla podoba až zarážející.
„Williame?!“ zašeptal muž překvapeně.
Doyle se otočil na Bodieho, který měl pevně stisknuté rty a rysy ve tváři mu ztuhly do tvrdého výrazu.
„Jako obvykle nečekán a nikým nezván, že?“ řekl muž kousavě.
Bodie mlčel a kdyby pohled mohl zabíjet, byl by muž v obleku dávno mrtvý.
„Vy dva se znáte?“ zeptal se Doyle možná trochu hloupě.
„Jestli se známe?“ ušklíbl se muž. „Bohužel ano. Je to můj starší bratr. Ale omlouvám se, ani jsem se nepředstavil,“ napřáhl k Doyleovi ruku. „Arthur William Paul Bodie, osobní lékař pana Hakima Abd-al-Rahmana.“
Doyle muži stiskl ruku.
„Tohle je Laila, dcera pana Rahmana,“ představil dívku.
„Těší mě,“ zamumlal Doyle.
Bodie navzdory tomu, jak se na setkání s exotickou krasavicí těšil, mlčel a stál stranou, jako by se bál, že se od svého bratra nakazí nějakou nemocí.
„Ten muž, ten inspektor,“ promluvila dívka. „Říkal, že otec spáchal sebevraždu. Je to pravda?“ mluvila se silným přízvukem.
„Ne, nemyslíme si to,“ odpověděl Doyle.
„Co znamená to ‚my‘, pane Doyle?“ otázal se pan Bodie s úsměvem, nebyl to ale Bodieho chlapecký úsměv, ani jeho dravčí úsměv lovce, tohle byl chladný a zdvořilý, vypočítavý výraz.
„CI5 jste říkal, že?“ pokračoval pan Bodie. „Vy nejste policie.“
„Ne tak docela,“ přisvědčil Doyle. „Slečno Lailo, měl váš otec nějaké nepřátele?“
„Otec?“ zadívala se na něj překvapeně a zděšeně zároveň. „Jistěže ne!“
„Pan Rahman byl velice vážený obchodník a diplomat. Pochopitelně, že lidé jako on mají nepřátele,“ opravil ji pan Bodie.
„Skutečně?“ zasyčel Bodie a založil si ruce na prsou. „Co o tom ví doktor?“
„Jistě, nebyl už nějakých pět let politicky aktivní, ale měl pořád styky s velmi vlivnými a důležitými lidmi,“ Pan Bodie ale otázku svého bratra zcela ignoroval.
Doyle si všiml, jak Bodie sevřel pravou ruku v pěst.
„Co o tom víte?“ zeptal se Doyle a doufal, že Bodie, ať už mezi ním a jeho bratrem bylo cokoli, udrží svůj vztek na uzdě.
„Byl jsem víc než jen osobním lékařem, byl jsem jeho přítel, pane Doyle. Vím o tom tedy dost,“ odpověděl pan Bodie samolibě.
Doyleovi by ten chlap odporný. Nejen tím, jak přehlížel Bodieho, ale i tím svým slizkým povýšeným chováním.
„Povězte nám, co se stalo včera v noci,“ vybídl ho Doyle.
„Nic zvláštního. Pan Rahman s námi povečeřel, pak jsem mu dal jeho léky, popřál mu dobrou noc a rozloučil se s ním.“
„Léky? Jaké léky?“ předešel Bodie Doylea s otázkou.
„Když jsem od něj odcházel, říkal, že bude ještě chvíli pracovat,“ pan Bodie opět bratrovu otázku ignoroval.
„Pane… Bodie,“ Doyleovi to jméno šlo jen těžko přes rty. „Myslím, že můj kolega vám právě položil otázku. Byl byste tak laskav a odpověděl na ni? Nechcete přece mařit úřední výkon, že ne?“
„To má být výhružka?“ otázal se pan Bodie chladně.
„Ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Jen žádost o plnou spolupráci. Máme důvodné podezření, že pan Rahman byl zavražděn.“
Dívka zakvílela a pan Bodie ji konejšivě objal.
„Buďte trochu ohleduplný,“ pokáral Doylea. „Běž,“ zašeptal a otřel dívce slzy. „Já to tady s panem Doylem vyřídím sám,“ pak kývl na hospodyni a ta odvedla dívku z pokoje. Zahradník odešel s nimi.
Doyle nic nenamítal. Najdou si je, pokud se jich budou chtít na něco zeptat.
„Takže?“ vybídl pana Bodieho Doyle. „Co bral pan Rahman za léky?“
„Nic zvláštního. Byl už starší člověk. Měl vysoký krevní tlak a cukrovku. Dvakrát denně jsem mu píchal inzulín. Ale měl jsem ten dojem, že se zastřelil – nebo byl zastřelen.“
„Nikdo netvrdí nic jiného,“ utrousil Doyle. „Když už mluvíme o té zbrani. Měl pan Rahman pistoli?“
„Ano, míval ji ve spodní zásuvce svého stolu. Zcela legální.“
„O tom jsem vůbec nepochyboval,“ ujistil ho Doyle s neupřímným úsměvem. „Slyšel jste výstřel?“
„Ne, potom, co jsem opustil pana Rahmana, jsem se rozloučil s jeho rodinnou a odjel domů.“
„Rozloučil ses se taky s jeho dcerou?“ zeptal se Bodie kousavě.
„Ano,“ tón hlasu pana Bodieho byl milý asi jako pilník přejíždějící po železe.
„Máš s ní poměr?“
Svaly na čelisti pana Bodieho se napnuly dost podobně, jako to Doyle vídával u Bodieho, když ho něco naštvalo. Oba bratři si v tuhle chvíli byli až neuvěřitelně podobní.
„Ne každý je jako ty, Williame. Na takové nechutné otázky odpovídat nebudu,“ ucedil pan Bodie.
„Nechutné?“ ušklíbl se Bodie. „Stačilo se jen na tebe podívat, jak…“
„Bodie!“ okřikl ho Doyle, protože měl strach, že to vyústí v nějaký malér.
„To je v pořádku, pane Doyle. Moji rodiče nechali mého bratra opustit rodinné hnízdo už ve čtrnácti letech, protože nevěřili, že by s ním ještě něco svedli. V důsledku toho nemá žádné vzdělání ani vychování. Rostl jako křoví někde v pralese a jediné, co umí, je urážet a zabíjet lidi,“ bylo to jako by vyťal Bodiemu políček.
Bodie udělal k svému bratrovi krok.
Doyle mu položil ruku na hrudník a nepatrně zavrtěl hlavou. Bodie chvíli probodával bratra pohledem, ale pak se otočil a vyšel z pokoje. Důkladně přitom za sebou práskl dveřmi.
„Tohle jste si snad mohl odpustit,“ zasyčel Doyle.
„Proč?“ ušklíbl se pan Bodie a posadil se do křesla. Gestem ruky Doylea vybídl, aby si taky sednul.
Doyle se pomalu, neochotně posadil.
„Abyste, pane Doyle, rozuměl. Neviděl jsem svého bratra dobře sedmnáct let. Za celou tu dobu se obtěžoval dát o sobě vědět jen jednou. Odkudsi z bohem i lidmi zapomenuté džungle poslal korespondenční lístek, na kterém byl jen jeho podpis. Matka probrečela dva týdny. První úlevou, že je ten nevděčný bastard vůbec naživu, když se nám celé roky neozval. Druhý týden probrečela, protože je to nevděčný bastard, jemuž jeho vlastní rodina nestála ani za to, aby napsal pár řádek. Dva měsíce na to matka zemřela. Jsem si zcela jist, že se kvůli němu utrápila. Její smrt dávám Williamovi za přímou vinu. Po její smrti propadl otec alkoholismu a nakonec zemřel na cirhózu jater. Ani jednomu nebyl na pohřbu. Těžko můžete kondolenci poslat někam do africké džungle. Po pravdě pochybuji, že vůbec někdy byl u jejich hrobu. A to nemluvím o tom, jak naši rodinu opakovaně zostouzel ještě před tím, než díky bohu opustil anglické břehy. Až do dnešního dne jsem neměl ani tušení, že žije a je zpátky v Anglii. Po pravdě jsem doufal, že je mrtvý. Bylo by to tak lepší. Nikdy se nezajímal, co je s námi. To já jsem musel vynaložit veškeré úsilí, abych rodičům byl synem, na kterého mohou být hrdí. To já jsem se o ně staral. A přesto všechno, co jí udělal, jak moc jí zklamal, matka Williama až do poslední chvíle milovala. Jak vidíte, mám spoustu důvodů bratra nenávidět.“
Doyle mlčel. Tohle slyšet nechtěl. Když tak nad tím přemýšlel, nevěděl o Bodieho minulosti či jeho rodině absolutně vůbec nic. A znal lepší způsoby, jak to zjistit, než se dostat přímo doprostřed rodinné nevraživosti.
„Chcete se ještě na něco zeptat ohledně smrti pana Rahmana?“
„Ne, ne nechci,“ vypravil ze sebe Doyle.
„Moje vizitka,“ podal ji Doyleovi. „Kdybyste se chtěl ještě na něco zeptat. Ale přijďte příště raději sám. Přítomnost mého bratra je pro mne ¬– nepříjemná.“
„Nashledanou.“
„Nashledanou, pane Doyle.“
„Vlastně ještě jedna otázka,“ zarazil se Doyle ve dveřích. „Kdo našel tělo?“
„Já.“
„Dobře, děkuji.“
Doyle vypadl z místnosti jak nejrychleji dokázal. Měl pocit, že se v tom pokoji zalkne. Pomalu, zhluboka se nadechl. Pak se vydal za hospodyní a nakonec za zahradníkem, než se vrátil k autu.
Bodie seděl v autě a rysy v jeho tváři byly strnulé. Nedalo se říct, na co myslí, ale jeho vztek byl cítit na míle.
„No,“ odkašlal si Doyle, když si sedl za volant. Měl pocit, že by měl něco říct, ale nevěděl co. „Nikdy ses nezmínil, že máš bratra.“
Bodie mlčel.
„Tu holku vyzpovídáme jindy, sejdeme za Cowleym a řekneme mu, co jsme našli. A pak se někde zastavíme na snídani, co ty na to?“
Bodie stále mlčel a díval se přímo před sebe.
Doyle si povzdechl, nastartoval a vyjel na silnici.

„Podle laborky vražednou zbraní je pistole nalezená na místě činu. Patřila mrtvému. Nenašly se na ní žádné otisky prstů. Podle všeho byl pravák, ale byl střelen do levého spánku. Pokoj byl zamčený. Klíč se nenašel. A nic nechybí, takže to nebyla ani loupežná vražda. Nikdo z domu nic neviděl, ani neslyšel. Zahradník i hospodyně měli ten večer volno. S dcerou jsme ještě nemluvili. Lékař jejího otce říká, že je na výslech zatím ještě příliš rozrušená,“ shrnul Doyle situaci.
Bodie stál vedle něj a mlčel.
Cowley seděl opřený v křesle za svým stolem a vypadal zamyšleně.
„Nedává to smysl,“ praštil podrážděně dlaní do desky stolu.
„Ne, pane,“ řekl Doyle.
„Hakim Abd-al-Rahman byl sice diplomat, ale nevýznamný. Jeho smrt nikomu nic nepřinese.“
„Akorát nám bolení hlavy,“ poznamenal Doyle.
„Nevypadá to na politickou vraždu,“ přemýšlel Cowley nahlas. „Na ty se najímají profesionálové. Ti neriskují kontakt s obětí a hlavně nedělají chyby. Smrt zahraničního diplomata, byť nedůležitého, na našem vlastním dvoře – to není zrovna dobrá reklama. Chci vědět, kdo to byl. Ať už to byla nebo nebyla politická vražda. Promluvte si s tou dcerou, zjistěte, jestli měl nepřátele, dluhy, byl vydírán…“
„Vyděrač nezabije oběť, kterou vydírá,“ namítl Doyle. „To spíš naopak.“
„Prověřte všechno. S kým se stýkal, s kým se nestýkal, všechno.“
„Všechno?“ protáhl Bodie otráveně.
„Ano, všechno, Bodie.“
„Proč my? Třeba je to jen další vražda, jakých se v Londýně stanou desítky. Proč ne policie?“ namítl Bodie.
„Protože to chci a protože to říkám, Bodie!“ odsekl Cowley.

„Protože to chci a protože to říkám, Bodie,“ pitvořil se Bodie nad dosti pozdní snídaní. „Měl by si vymyslet nějaké nové klišé, tohle se mi už zajídá.“
Doyle poněkud znepokojeně sledoval, jak se Bodie rýpe v jídle a skoro nejí.
„Možná bys měl Cowleymu říct, že jsi emocionálně zainteresován a jít od toho,“ navrhl Doyle.
Bodie ho zpražil pohledem.
„Stejně se to dříve nebo později dozví.“
„Neměj péči, Rayi, já to zvládnu,“ utrousil Bodie.
„No tím si nejsem tak jist,“ povzdechl si Doyle. „Vzalo tě to hodně to setkání, co?“
Bodie mlčel. Dnes to dělal nezvykle často, až to začínalo Doyleovi lézt na nervy.
„Pověz mi něco o tom tvém bratrovi,“ pokusil se přimět Bodieho mluvit. „Nikdy ses o něm ani slovem nezmínil.“
„Taky nebylo proč,“ poznamenal Bodie. „Víc jak patnáct let jsem ho neviděl. Je to vlastně cizí člověk.“
„Co rodiče?“ vyzvídal Doyle.
„Rayi, já oceňuju tvoji snahu, ale¬ nech to být,“ požádal ho Bodie ostře.
„Bodie.“
„Prostě to nech být, jo?“
„Dobře,“ přikývl Doyle. „Dobře, jak chceš, je to… tvoje věc.“

„Pan Doyle, že? A,“ zarazila se při pohledu na Bodieho, „pan Bodie.“
„Správně,“ usmál se Doyle.
„Posaďte se,“ vybídla je a sama si sedla do křesla. „Nevím ale, jak vám můžu pomoct. Otec neměl nepřátele, ať už Arthur říká, co chce. Nemám nejmenší představu, kdo by ho chtěl zabít.“
„Kde jste byla tu noc, kdy zemřel?“ zeptal se Bodie.
„Na večírku s přáteli. Vrátila jsem se až ráno a Arthur mi oznámil… mi oznámil… promiňte,“ otřela si oči do kapesníku.
„Takže jste nic neviděla a neslyšela,“ konstatoval Doyle.
„Ne, když jsem odjížděla, byl otec ještě naživu,“ popotáhla.
„V kolik to bylo?“ zeptal se Bodie.
„Nevím, krátce po večeři. Arthur mu dal jeho léky a píchl mu inzulín, pak se rozloučil a doprovodil mě k autu. Tak kolem sedmé, osmé.“
„Jaký je váš vztah s otcovým lékařem?“ otázal se Bodie a Doyle si všimnul, jak se vyhnul nutnosti říct jméno.
„Prosím?“
„Jaké povahy je váš vztah?“
„Jestli naznačujete, že jsme milenci, pak vás musím zklamat,“ odvětila chladně. „Arthur je můj přítel a je šťastně ženatý. Myslela bych, že o svém bratrovi budete lépe informován.“
„No, on vlastně není tak docela můj bratr,“ pousmál se Bodie tím svým pro ženy tak okouzlujícím úsměvem. „Podstrčila nám ho kukačka.“
Tentokrát jeho slavný úsměv ale nezabral a dívka mu oplácela chladným pohledem.
„Nebude vadit, když se ještě trochu porozhlédneme v tom pokoji?“ zeptal se Doyle.
„Ne, jistěže ne.“
Vyšli z pokoje a Bodie se zastavil před dveřmi přístěnku pod schody a otevřel je. Uvnitř byl stojan s deštníky, několik vycházkových holí, kufřík, pytel s golfovými holemi a dvě tenisové rakety.
Když Laila zjistila, kam se dívá, vrátila se
„Jen samé staré krámy,“ usmála se trochu nervózně. „Tohle je moje,“ sebrala rychle kufřík a dala ho tak, aby na něj nebylo vidět. Pak zavřela dveře. „Ale chtěli jste vidět ještě otcovu pracovnu ne?“
Bodie s Doylem si vyměnili pohled.
„Co jí na tom kufříku tak znervóznilo?“ zeptal se Doyle, když zůstali sami na místě činu.
„Možná něco, co je uvnitř a co nechtěla, abychom viděli,“ pokrčil Bodie rameny. „Myslíš, že by byla schopná zavraždit otce?“ zadíval se na Doylea zamračeně.
„Ne, to asi ne,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Ale docela rád bych věděl, co v tom kufru je,“ prohodil a zastavil se před pracovním stolem.
„Asi to byl pedant,“ poznamenal Bodie. „Koukni, jak tu má všechno srovnané.“
„Chybí tu piják,“ všimnul si Doyle.
„Co?“
„Psal plnicím perem,“ ukázal Doyle na držák na pera. „Ale nemá tu piják, ale místo tu pro něj je,“ ukázal na prázdné místo na stole.
„Třeba večer něco psal,“ pokrčil Bodie rameny. „Měl ještě pracovat ne?“
„No dobře, ale kde to něco je?“ zeptal se Doyle.
„Mohl to ještě před smrtí poslat.“
„Nebo to vzal vrah.“
„Pak by ten piják měl být v koši ne?“
Bodie nakoukl do prázdného odpadkového koše.
„A není,“ usmál se Doyle.
„Z čehož vyplývá, Sherlocku?“ pobídl ho Bodie.
„To zatím ještě nevím, drahý Watsone, to zatím ještě nevím.“

„Cowley má pravdu, něco tu smrdí,“ řekl Doyle s plnou pusou u oběda v jednom z bufetů.
„Ale co?“ Bodie se napil z plechovky piva.
„Podle mě bychom měli tu holku sledovat.“
„Ale no tak, Rayi, přece nevěříš, že by zabila vlastního otce? Navíc má dokonalý alibi. To, že na tom večírku byla, potvrdilo spousta lidí.“
„Já netvrdím, že ho zabila. Ale něco tají.“
„Ten kufřík?“ odtušil Bodie.
„Ten kufřík,“ přikývl Doyle.
„Murphy.“
„Co?“ zvedl Doyle oči od jídla.
„Murphy ji může sledovat, prospěje mu, když si trochu protáhne nohy.“

„Tak povídej, přeháněj,“ vybídl Bodie Murphyho.
Každý se posadil z jedné strany, takže Murphy seděl mezi nim.
„Jak jsem už říkal, v parku hodila do vody kufřík.“
„A?“ naléhal Doyle.
„Nic.“
„Nic? Jak nic?“ zamračil se Doyle.
„No, nic,“ pokrčil Murphy rameny.
„Vylovili jste ten kufřík?“ otázal se Bodie.
„Samozřejmě,“ ohradil se Murphy.
„A?“ dorážel Doyle.
„No, vždyť říkám, že nic,“ odsekl Murphy už podrážděně.
„Jak nic?“ zamračil se Bodie.
„Nic jako nic,“ Murphyho už to jejich hloupé vyptávání štvalo. „Byl prázdný.“
„Prázdný?“ podivil se Doyle.
„Prázdný,“ přisvědčil Murphy.
„Prázdný,“ poznamenal Bodie a zadíval se na Doylea.
„Přesně tak, a teď když vy dva dovolíte, mám taky vlastní práci,“ zvedl se Murphy nakvašeně a odešel.
„Prázdný?“ opakoval Doyle nevěřícně.
„Prázdný,“ přikývl Bodie.
„Proč by vyhazovala prázdný kufřík? To přece nedává smysl,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„Na druhou stranu, proč by ho před námi schovávala,“ připomněl Bodie.
„Jo, proč?“ pokýval Doyle zamyšleně hlavou.

Doyle zasténal.
Jedna Bodieho paže ho objímala kolem těla, aby se Bodiemu snáze udržovala rovnováha, a druhá třela Doyleova ptáka.
Doyle klečel na posteli a rukama se opíral o pelest.
Pod divokostí Bodieho přírazů se postel lehce otřásala. Na krku cítil Bodieho horký zrychlený mělký dech a v zadku jeho napruženého ptáka, který ho projížděl s razancí parního válce.
Bodie zasténal Doyleovi do ucha a s posledním přírazem se udělal. To Doyleovi stačilo k tomu, aby dosáhl vlastního orgasmu. Na tmavém dřevě pelesti se rozstříklo bílé sperma a oba se svezli na postel udýchaní a zpocení, ale spokojení.
„Stejně je to divné,“ promluvil Doyle do ticha, když konečně popadl dech.
„Co?“ Bodie se slastně protáhl a rozvalil se na posteli.
Doyle se rád díval, jak se takhle rozkošnicky válí po posteli a předvádí všechno, čím ho příroda obdařila. Byl jako velký mlsný kocour, jen ty chlupy mu chyběly.
„No to s tím kufříkem,“ řekl Doyle.
„Ale ne, už ne!“ Bodie se převrátil na břicho a schoval hlavu pod polštář.
„Copak tobě to nevrtá hlavou?“ zajímal se Doyle.
„Ne,“ ozvalo se tlumeně zpod polštáře. „A nechápu, jak na to můžeš myslet teď!“
„Tak promiň,“ povzdechl si Doyle a omluvně pohladil Bodieho po zádech, a když to nepomohlo, pěkně mu zmáčkl půlku toho jeho nádherného zadku.
Bodie vyndal hlavu zpod polštáře a na rtech mu pohrával uličnický úsměv.
Doyle mu přejel prstem po rtech a Bodie ho lehce kousnul. Bylo až neuvěřitelné, jak se Bodie od svého bratra lišil. Nebýt té podoby, Doyle by sotva uvěřil, že jsou příbuzní.
Bodie byl upřímný a přímočarý, někdy až moc, zábavný a hravý, měl smysl pro humor a uměl si dělat legraci sám ze sebe, a byl na něj spoleh. Doyle nikdy neměl lepšího přítele. Věděl, že Bodie by kvůli němu riskoval život, převrátil by celou zeměkouli vzhůru nohama, kdyby musel. A Doyle by udělal to samé pro něj.
Jistě, existovala stránka Bodieho osobnosti, která byla nebezpečná, tvrdá jako ocel a ostrá jako břitva, byla to ta část jeho osobnosti, která mu umožnila přežít v africké džungli, a která byla zodpovědná za jeho občas divoké, unáhlené jednání. Ne vždycky ji Bodie dokázal udržet na uzdě. Ale od toho tu byl on, Doyle, aby Bodiemu kryl záda, a přivedl ho k rozumu, když začne jednat rychleji, než myslet.
Doyle přejel Bodiemu hřbetem ruky po tváři v sentimentálně něžném gestu.
Zamiloval se do chlapa.
„Co je?“ vytrhla Doylea Bodieho otázka z myšlenek.
„Nic,“ pousmál se Doyle. „Spi. Zítra nás čeká spousta práce. Myslím, že odpověď máme na dosah ruky.“
„No, když to říkáš, Sherlocku,“ zívl Bodie, zavrtal se pod peřinu a okamžitě usnul.
Doyle mu to trochu záviděl. Bodie dokázal usnout kdykoli a kdekoli. On místo toho ležel na posteli a díval se do stropu a přemýšlel.
Přemýšlel o tom kufříku.

„No jistě!“ vyhrkl Doyle u snídaně zcela nečekaně.¨
„Co je?“ zeptal se Bodie.
„Napálila nás, Bodie!“
„Kdo? Co?“ Bodie nechápal, co má Doyle namysli.
„Co bylo ještě v tom přístěnku?“ naléhal Doyle.
„Harampádí, jaké najdeš v každé domácnosti,“ pokrčil Bodie rameny. „Nějaké deštníky, tenisové rakety, co já vím. Krámy. Proč?“
„Ten kufřík byl jen návnada,“ vysvětloval Doyle. „Mělo nás to svést na falešnou stopu a taky svedlo. Naletěli jsme jí jako dva hlupáci.“
„O čem to sakra mluvíš, Rayi?“ zamračil se Bodie. Detektivní práce nebyla zrovna jeho silnou stránkou.
„V tom přístěnku bylo něco důležitého. Něco, co jsme neměli vidět. Ale ten kufřík to nebyl. Sehrála to na nás, chápeš?“
„Takže předstírala, že se ho zbavuje. A teď se zabaví toho, co jsme neměli vidět,“ došlo Bodiemu.
„Přesně tak, jdeme!“ vymrštil se Doyle ze židle.
Bodie se smutně zadíval na svoji nedojedenou snídani.
„No tak, dělej!“ pobídl ho Doyle.
Bodie si povzdechl, nacpal si do pusy poslední sousto a vyběhl za Doylem.

„Co dělá?“ zeptal se Doyle, když se vrátil z nedalekého křovíčka, kam si byl odskočit.
„Hraje golf – pořád ještě,“ odpověděl Bodie znuděně. „Cos myslel?“
Seděli na travnatém vršku s dobrým výhledem na jamku a Bodie popíjel z plechovky pivo.
„Ale moc jí to nejde, to už je čtvrtá hůl, co zničila,“ ušklíbl se Bodie.
„Bych chtěl vidět tebe,“ ušklíbl se Doyle.
„No proč ne, v Africe jsme ho hráli,“ uculil se Bodie pobaveně.
„V Africe?“ opakoval Doyle pochybovačně.
„No jasně, místo míčků kámen, hranice vlevo bylo minové pole, hranice vpravo řeka plná krokodýlů. Kdo dal aut, musel sehnat nový míček.“
„Ty si vážně myslíš, že ti skočím na všechno co?“ chechtal se Doyle.
„Další,“ obrátil Bodie oči v sloup. „Ta ženská je vážně tele.“
„Co další?“
„No hůl,“ kývl Bodie k odpadkovému koši, do něhož dívka nacpala golfovou hůl.
Doyle se zamračil.
„Jsem jenom paranoidní, nebo tě napadá totéž, co mě?“ zeptal se Doyle.
„Golfové hole,“ řekli oba součastně.
Zvedli se z trávy a seběhli na hřiště.
Bodie vytáhl z koše golfovou hůl.
„Aby jí to taky šlo, když hraje s holemi pro leváka,“ utrousil Bodie.
„A je pravák,“ dodal Doyle.
„Přesně tak, takže, Sherlocku,“ Bodie si opřel hůl o rameno.
„Byl Rahman v golfovém klubu?“ zeptal se Doyle.
„Pch, spíš by ses měl ptát, v jakém klubu nebyl,“ odfrkl si Bodie.
Vyměnili si pohled.

„Sebevražda maskovaná jako vražda?“ Cowley se zadíval na Doylea a pak na Bodieho.
„Vysvětlovalo by to, proč se nemůžeme hnout z místa. Hledáme vraha, který neexistuje.“
Cowley zamyšleně pokýval hlavou.
„Rahman před svou smrtí něco psal, tím jsme si jistí. Klidně to mohl být dopis na rozloučenou. Zbraň mu mohli přehodit do druhé ruky a přerovnat věci na stole, aby to vypadalo, že byl pravák. A proto museli zmizet ty golfové hole, protože ty jsou pro leváka,“ vysvětloval Doyle svoji teorii.
„Ano, ano, pochopil jsem,“ zarazil ho Cowley. „Ale co důkazy? Motiv?“
„No důkazy,“ ošil se Doyle.
Bodie ukázal ohnutou golfovou hůl, kterou dosud schovával za zády.
„Skvělé, golfová hůl, kterou jste vytáhli z odpadkového koše,“ utrousil Cowley.
„Jsou na ní otisky prstů Rahmana i jeho dcery,“ řekl Doyle.
„A dál?“
„No, dál,“ Doyle si vyměnil s Bodiem pohled. „Dál nic,“ přiznal.
„Co vám řekl ten doktor o zdravotním stavu Rahmana?“ otázal se Cowley. „A mimochodem proč ve zprávě není jeho jméno. Nevíte, že máte uvádět jména svědků?“
„Asi…,“ začal Doyle.
„Nám to vypadlo,“ doplnil Bodie.
„Přesně tak,“ přisvědčil Doyle.
„Aha,“ ten Cowleyho tón nevěstil nic dobrého. „A o tom, že osobní lékař pana Rahmana má úzký příbuzenský vztah k jednomu mému agentovi, to vám, hádám taky vypadlo.“
„Na to jsme úplně zapomněli,“ zatvářil se Doyle zkroušeně.
„Jako na smrt,“ přikývl Bodie.
„No jistě,“ utrousil Cowley nakvašeně a hodil Doyleovi desky. „Pitevní zpráva. Rahman umíral. Byl nevyléčitelně nemocný.“
„Tak to nám jaksi zatajil,“ ucedil Bodie.
„Tím máme motiv. Rahman měl důvod spáchat sebevraždu a jeho dcera zřejmě nechtěla, aby se to vědělo. Tak to nafingovala jako vraždu,“ řekl Doyle.
„Zřejmě,“ přikývl Cowley.
„Takže?“ pozvedl Doyle tázavě obočí.
„Dojeďte pro ni, přivezte ji. Myslím, že nebude těžké, přimět ji, aby vše přiznala,“ rozhodl Cowley. „Ale jemně! Je to pořád dcera diplomata.“
„Jako v rukavičkách,“ uculil se Bodie a postrčil Doyle ke dveřím.
„A Bodie,“ zarazil je Cowley. „O přesnosti tvojí osobní složky si ještě pohovoříme.“
„Ano, pane.“

Kapitola devátá

„Takže zítra, Rayi,“ mávl Bodie Doyleovi na rozloučenou a zamířil ke svému autu.
„Počkej, co myslíš tím zítra?“ zarazil se Doyle. „Já myslel, že jdeme na fotbal. Chelsea se dneska chystá vyklepnout ten tvůj Liverpool, vzpomínáš?“
Z výrazu Bodieho tváře bylo patrné, že na to úplně zapomněl.
„Ne,“ zamračil se Doyle. „Neříkej, že sis domluvil něco jiného!“
Bodie se omluvně usmál.
„Bodie, sakra, tohle mi nemůžeš udělat!“ Doyle došel až k Bodiemu, aby na něj nemusel hulákat přes celou ulici.
„Promiň, Rayi, fakt mi to úplně vypadlo. Hele, já ti to pak vynahradím, jo?“ poplácal ho Bodie po rameni a nasedl do vozu.
„A mimochodem, Chelsea dostane od Liverpoolu pěkně na prdel, vsaď se!“ usmál se na Doylea, než zavřel dveře, nastartoval a odjel.
Doyle tam stál dokud mu Bodieho vůz nezmizel z očí. Tohle nebylo v poslední době poprvé, co ho Bodie takhle vypekl. Doyle začínal mít podezření, že si Bodie našel přítelkyni, akorát o ní nemluví. A tomuhle člověku dal náhradní klíče od svého bytu?

Bodie se rozhodl využít toho, že se jim podařilo dostat se ze spárů Cowleyho tak brzy, a dát si sprchu a taky něco k jídlu, protože s Doylem opět nestihli oběd.
Doyle – Bodieho hryzlo svědomí. Ten fotbal si domluvili už minulý týden. A lhal by, kdyby řekl, že se na to netěšil. Jenže Susan měla volno jedině dnes večer a Liverpool do Londýna nepřijel naposled. Kdežto Susan pozítří odlétala do Říma – no jo, letušky. Tudíž dnešní večer byl první a zároveň poslední, kdy měl možnost skórovat. A lhal by, kdyby řekl, že se na to netěší.
Už měsíc spal jenom s Doylem, a ne že by Doyle nebyl v posteli dobrý, jenže Bodie se začínal cítit, jako by s Doylem chodil, a co hůř několikrát se přistihl, že se tak vyloženě chová. Přitom oni s Doylem spolu nechodili, nedalo se dokonce říct ani, že jsou milenci. Doyle rozhodně nikdy neznačil, že by k Bodiemu cítil něco víc, než jen přátelství a fyzickou náklonnost. Prostě spolu spali.
Bodie potřeboval nutně změnu. Bylo těžké mít Doylea na dosah a muset se tvářit, že ho nepřitahuje. Jenže bylo ještě těžší mít Doylea se vším všudy a udržet to v rovině nezávazného sexu. Susan byla přesně to, co teď Bodie potřeboval, aby dostal Doylea z hlavy.

Bodie zastavil před jejím domem a vypnul motor.
„Díky, Bodie, bylo to krásné,“ usmála se.
Natáhl se k ní a políbil ji.
„Půjdeš nahoru?“ pošeptala mu.
Bodie se usmál. Vylezl z auta, obešel ho a pomohl jí vystoupit jako pravý gentleman. Zavěsila se na jeho rámě. Na jehlových podpatcích byla skoro tak vysoká jako on.
Přidržel jí vchodové dveře i dveře do výtahu, v němž se začali líbat. Čím dřív začne předehra, tím dřív se dostanou k symfonii.
Byt měla zařízený pěkně.
„Skotskou?“ zeptala se, když v předsíni odložila kabát.
Bodie přikývl a následoval ji do obývacího pokoje. Otevřela bar, aby mu nalila, ale skotská nebyla momentálně středem Bodieho zájmu. Přistoupil k ní a něžně ji políbil na krk.
Vzdychla, přivřela oči a naklonila hlavu na stranu, aby mu nabídla víc ze své bělostné šíje.
„Bodie,“ vydechla a přitiskla se k němu.
Přejel jí rukama po bocích.
Otočila se k němu a vášnivě ho políbila. Rukama mu zajela pod sako a shodila mu ho z ramen. Pustil ji jen na tak dlouho, aby mu mohla stáhnout sako z paží. Pak ji zase objal a začal jí pomalu rozepínat zip vzadu na šatech.
Šaty jí jako jiskřivá záplava dopadly k nohám. Vystoupila z nich a odkopla je stranou. Bodie očima hltal její tělo zahalené v nepatrných kouscích černé krajky, když ladně odcházela do ložnice.
Vypil na ex skotskou, která zůstala na baru nalitá do broušené skleničky, a cestou do ložnice si uvolnil kravatu.
Ležela na posteli se saténovým povlečením a její svůdný pohled mu pěnil krev v žilách. Když přišel blíž, zvedla se na kolena, vytáhla mu košili z kalhot a začala ji rozepínat. Přitom se líbali a on jí rukama hladil ramena. Zajel prstem po jedno ramínko podprsenky a stáhl jí ho z ramene, o chvíli později druhé.
Jeho košile dopadla na zem. Stáhla ho na postel tak rychle, že se málem nestihl vyzout z bot. Všiml si, že ona si boty nesundala.
Svolil, aby ho položila na záda na chladivý satén, a její rty se vydaly na zkoumavou cestu přes jeho hrudník níž, zatímco její ruce mu rozepnuly pásek a kalhoty.
Sklouzla rty na jeho břicho.
Nadzvedl se, aby mu mohla stáhnout kalhoty. Jeho tepající erekce napínala látku slipů a ona ji jen tak mimochodem pohladila.
Tiše zasténal. Chytil ji za paže a převrátil jí pod sebe. Sundal jí podprsenku a sevřel mezi rty jednu růžovou bradavku.
Vzdychla a prohnula se v zádech jako luk. Pravou rukou mu zajela do rozkroku a hladila ho přes spodní prádlo.
Lehce ji kousl do bradavky a její ruka mu přes slipy sevřela pevně ptáka.
Postupoval po jejím těle kousek po kousku dolů. Líbal, lízal, hladil a laskal každičký milimetr její hladké, sametově hedvábné kůže.
A její ruka ho stále jen tak povrchně dráždila přes slipy, jako by se bála být odvážnější. Sevřel její štíhlou dlaň a zasunul si ji do slipů, přitiskl ji ke svému tvrdému péru, sevřel jí kolem něj prsty a chvíli ji vedl, aby viděla, jak to má rád.
Po chvíli se odtáhl, aby jí mohl stáhnout kalhotky. Odhodil ten nicotný kousek krajky a přejel jí prsty po její kočičce. Potěšeně konstatoval, že je celá pěkně vlhká. Ještě si ji ale nechtěl vzít.
Roztáhl jí stehna a sehnul se k jejímu klínu.
Vykřikla, když ji olízl, když ochutnal.
Jeho jazyk kmital sem a tam po jejím poštěváčku.
Sténala a svíjela se.
„Bodie! Oh, Bodie!“ zakvílela a roztřásla se orgasmem.
Jak pěkně vylízat kundičku se naučil před lety ve východní Africe od jedné doktorky. Spolehlivý způsob, jak udělat každou ženskou, aspoň zatím nenarazil na takovou, kterou by nedokázal uspokojit – ať už před, po nebo během vlastním styku.
Bodie si sundal slipy a nahnul se přes okraj postele, aby v kalhotách našel kondom. Zatímco ona popadala dech, nasadil si ho a vklínil se mezi její stehna.
Usmála se na něj a sama si ho tam strčila.
Bodie přivřel oči a spokojeně vydechl, když do ní zajel až po kořen. Přejížděla mu rukama po zádech a lehce ho škrábala nehty.
Začal přirážet – pomalu, zvolna a ona mu vycházela vstříc.
Krásně se v pohybech dokázali sladit.
Dovolil si popustit uzdu své touze, vzrušení, které mu proudilo žilami. Jeho přírazy se staly rychlejšími. Přirážel do ní hluboko a cítil, jak ho v sobě svírá.
„Víc,“ vzdychla mu do ucha a sevřela mu zadek.
Na těle mu vystoupil pot.
„Oh ano! Ano! Ty ďáble,“ sténala. „To je ono! To je… ono! Ano!“
Jestli sousedi nespali, tak měli o zábavu postaráno. Nikdy by nečekal, že bude takhle hlasitá.
Svaly v těle se mu napjaly a cítil, že se blíží k vyvrcholení.
„Ještě! Ještě!“
To se jí snadno říkalo. Přiměl se trochu zpomalit, to většinou pomáhalo.
„Víc! Víc!“
Bodie zatnul zuby. Pot mu z tváře odkapával na její zmítající se tělo.
A pak vykřikla.
Naštěstí, protože déle by to už nevydržel a měla by smůlu. Několik rychlých, krátkých přírazů mu přineslo tvrdě zaslouženou úlevu.
Usmála se na něj. Pot jí rozmazal make-up. Vypadala trochu jako strašidlo. Opětoval jí úsměv a natáhl se mezi jejich těla, aby přidržel kondom, a mohl z ní vytáhnout svůj ochabující penis.
Kondom hodil na podlahu a pak se vyčerpaně svalil na břicho vedle ní.
„Bylo to – úžasné,“ pošeptala mu a políbila ho na tvář.
No, to by taky prosil.
„Ještě nikdy jsem nepotkala nikoho – jako ty,“ přitiskla se k němu.
Jinak řečeno, nepotkala nikoho, kdo by jí to zvládl udělat dvakrát za sebou. Chudák holka.
Bodie objal rukama polštář a nechal ji, ať ho otlapkává a žvaní si, jak chce, zatímco on se oddal zaslouženému odpočinku.
Nespal dlouho. Dvě, tři hodiny. Šli k ní totiž docela brzo. Noc vlastně teprve začínala. Otočil se na záda a s jednou rukou za hlavou se zadíval z okna. Jeho myšlenky se stočily k Doyleovi. Šel na ten fotbal sám? Nebo s někým jiným? Bodie pocítil bodnutí žárlivosti. Jenže neměl na to právo, Doyle mu nepatřil.
Zavřel oči, ale nedokázal znovu usnout. Cítil se odpočatý a hlavně měl ještě chutě. Představil si, kdyby tu byl Doyle s nimi. Jen jedinkrát v životě měl možnost dělat to krátký čas ve třech. Tehdy v Holandsku. Ona, její homosexuální kamarád a on. Byl to mimořádně silný a vzrušující zážitek. Ptáka v chtivé horké kundičce a v zadku něčí pořádně nadržené péro. A kdyby to péro bylo Doyleovo…
Sklouzl rukou dolů a našel svého ztopořeného ptáka.
A co mu vlastně bránilo za Doylem jet? Ostatně mu to dlužil. Zkazil mu dnešní večer. Měl by mu to vynahradit. Slíbil mu, že mu to vynahradí.
Bodie opatrně, aby ji nevzbudil, vyklouzl z postele. Posbíral svoje věci a oblékl se. Ani se neohlédl, když za sebou zavíral dveře ložnice.
Schody bral po dvou.
Byla právě půlnoc, když se stavoval u benzínky koupit láhev skotské. Další zastávka – Doyleova ložnice. Už jen při té myšlence cítil příjemný tlak vpředu v kalhotách.

Okna Doyleova bytu byla černá. Zřejmě už šel spát. To vlastně nevadilo. Právě naopak postel byla přesně to místo, kde Bodie Doylea chtěl mít.
Protože už znal Doyleův byt nazpaměť, nečinilo mu potíže proplést se po tmě obývákem. Láhev skotské nechal stát na stolku.
Cestou nahoru ze sebe sundaval šaty a nechával je prostě tam, kde mu jednotlivé kousky odpadly od ruky. Vedle Doyleovy postele si sundal už jen ponožky a slipy a vklouzl k Doyleovi do příjemného tepla po peřinou. Přitiskl se k němu a záměrně se Doyleovi otřel svým vzrušeným ptákem o stehno.
„Co?“ Doyle sebou trhl, ale s tím Bodie počítal a zpacifikoval ho dřív, než se Doyle mohl začít prát, a hlavně na něj promluvil, aby Doyle pochopil, že není v ohrožení.
„Ahoj, poklade,“ šeptl Doyleovi do ucha a přitom se třel o jeho nohu.
„Bodie?“ Doyleův hlas zněl překvapeně, ale vzápětí se jeho tón změnil. „Co tu sakra děláš?!“ zeptal se ostře podrážděným hlasem.
„Řekl jsem ti přece, že ti ten fotbal vynahradím,“ uculil se Bodie a přitiskl si Doyleovu ruku ke svému roztouženému péru.
Doyle rukou ucukl.
„Kdes byl?“ zavrčel. „Ne, nic neříkej. Vypadni!“ odstrčil Bodieho.
„Co?“ Bodie nechápal, co to do Doylea vjelo.
„Táhne z tebe chlast a dámský parfém!“ prskl Doyle. „Vypadni z mý postele! A z mýho bytu!“
„Rayi?“ Bodie byl zcela zaskočen takovým přivítáním.
„Kde vůbec bereš tu drzost sem přijít po tom, co ses někde válel s nějakou cuchtou?!“ vyjel na něj Doyle vztekle. Strhl z Bodieho svoji peřinu, jak prudce vstal z postele.
Bodie se na posteli posadil.
„Susan není žádná cuchta,“ namítl.
„Je mi jedno, jak se jmenuje!“ štěkl Doyle. „Vypadni! Táhni si k ní! Ty… ty zasranej nevěrnej irskej zkurvysynu!“
„Tak moment!“ zarazil Bodie Doylea ostře, urážet se nechat nehodlal. „Nechceš mi laskavě vysvětlit, o co tady jde?!“
„Tak ty nevíš!“ ušklíbl se Doyle. „Tak zkus jednou přemýšlet hlavou, Bodie, ne jen koulema!“
„Rayi!“ okřikl ho Bodie vztekle. „To by už snad stačilo, ne? Co jsem ti udělal, sakra?“
„Nic, Bodie, vůbec nic. Vypadni, ale nejdřív mi vrať klíče,“ Doyle se snažil vztekem potlačit slzy, které se mu draly do očí. Nic pro Bodieho neznamenal, vůbec nic. Ten zmetek se klidně někde vyspal s nějakou ženskou a pak měl ještě tu drzost přijít sem, vlézt mu do postele a chtít si to rozdat ještě s ním. Doyle měl pocit, že mu ještě nikdy nikdo takhle hrozně neublížil, jako právě Bodie.
„Vypadni z mého života,“ zašeptal Doyle a popotáhl.
Bodie vstal z postele a došel k Doyleovi.
„O co tu, Rayi, jde?“ zeptal se tiše.
„Kterou část toho, že máš vypadnout, jsi nepochopil?“ obořil se na něj Doyle.
„Tu část o tom proč mám vypadnout.“
„Aha, takže já ti to zopakuju. Seš zasranej nevěrnej irskej zkurvysyn a já tě už nechci ani vidět. Potřebuješ to písemně, Bodie, abys to pochopil?“
„Nevěrnej? Nevěrnej komu, sakra?“ rozčílil se Bodie.
„Zmiz,“ zašeptal Doyle. „Zmiz, než ti jednu budu muset vrazit.“
„No tak si posluž,“ vybídl ho Bodie.
„Neser mě, Bodie, neser mě!“
„Ty neser mě, ty hysterickej maniaku!“
Doyle Bodieho udeřil. Dal do toho všechnu svoji bolest a zraněné city a vztek. Bodie se nepokusil ani uhnout, ani ránu zastavit. Doyleova pěst ho tvrdě udeřila do obličeje.
Bodie pomalu narovnal hlavu. Z koutku úst mu tekla krev.
„Tak už je ti líp?“ zeptal se Bodie. „Začneš se mnou konečně mluvit nějak normálně?“
„Proč?“ hlesl Doyle slabě. „Proč jsi to udělal?“
„Udělal co?“ naléhal Bodie.
„Ty vážně nevíš?“ potřásl Doyle nevěřícně hlavou.
„Vím, akorát to, že tu na mě ječíš, že jsem nevěrnej zkurvysyn. Nevěrnej komu? Tobě?“ Bodie zavrtěl hlavou. „Copak spolu chodíme?“
Doyle sklopil oči.
„Copak bys chtěl?“ řekl Bodie měkce.
Doyle se na něj podíval a povzdechl si. Popošel k němu a začal mu vlastním tričkem utírat krev z obličeje.
„Nech toho,“ odstrčil ho Bodie. „Neodpověděl jsi mi, Rayi.“
Doyle se k Bodiemu otočil zády.
„A to je přesně problém s tebou,“ povzdechl si Bodie. „Když mi nic neřekneš, jak to mám asi vědět?“
„Není pro mě lehké přiznat to ani sám sobě,“ řekl Doyle.
Bodie se k Doyleovi zezadu přitiskl a objal ho kolem pasu.
„Už jednou jsem ti říkal, že to z tebe neudělá míň chlapa,“ pousmál se Bodie a políbil Doylea za ucho. „Já nemám nic proti tomu, abychom to posunuli někam dál. Jen bych to rád věděl dřív, než mě začneš obviňovat z toho, že jsem tě podvedl. Kdybych věděl, že ti to bude vadit, nikdy bych na to rande nešel, Rayi, věř mi.“
Doyle se k Bodiemu otočil čelem.
„Opravdu?“ zeptal se pochybovačně.
„Nevěříš mi?“
„No, nikdy jsi netrpěl zrovna přehnanou věrností,“ namítl Doyle.
„Taky jsem žádnou z nich nemiloval,“ pokrčil Bodie rameny.
„A mě…,“ Doyleovi se zlomil hlas.
„Miluješ?“ napověděl mu Bodie s úsměvem.
Doyle přikývl.
„Od té chvíle, kdy jsem pochopil, že jsi něco víc, než jen obyčejnej mizernej polda, co nemá koule na to, aby někomu ustřelil hlavu,“ uculil se Bodie.
„Jak romantické vyznání,“ utrousil Doyle pobaveně.
„Miluju tě, Rayi,“ zašeptal Bodie. „Možná to je zločin, ale já jsem vždycky byl se zákonem na štíru.“
Doyle Bodieho políbil.
„Miluju tě,“ vydechl se rty přitisknutými na Bodieho. „Oh bože, miluju tě, Williame Andrew Phillipe Bodie, ty zatracenej irskej zkurvysynu.“
Bodie se začal smát.
„Měl by ses jít umýt,“ setřel mu Doyle hřbetem ruky krev.
„To počká,“ zašeptal Bodie. „Nejdřív chci tebe. Chci tvýho ptáka pěkně hluboko ve svý prdeli, Rayi, a chci to hned teď.“
„Prasáku,“ usmál se Doyle.
„Vždy k tvým službám, Zlatovlásku.“
Doyle povalil Bodieho na záda na postel a proniknul do něj.
Bodie zasténal a Doyle ho políbil.
Milovali se pomalu, beze spěchu, vášnivé polibky a něžné doteky.
Milovali se, jako by zítřek nikdy neměl přijít.

„Co řekneme Cowleymu?“ zeptal se Doyle s hlavou opřenou o Bodieho rameno, když si společně vychutnávali dozvuky orgasmu.
„Nic,“ řekl Bodie klidně.
„Dobře víš, že Cowley nemá rád, když si jeho agenti spolu něco začínají,“ připomněl Doyle.
„Ohrožuje to výkonnost, stabilitu a efektivitu celé jednotky, George Cowley, kniha moudrostí dvě,“ řekli oba zároveň a začali se smát.
„Ne, teď vážně, Bodie. Nemůžeme to tajit věčně.“
Bodie se zamyšleně prohrabával chlupy na Doyleově hrudi.
„Mohli bychom odejít,“ nadhodil pomalu.
„Odejít?“
„Jsou i jiné země,“ pokrčil Bodie rameny. „Kde se na tyhle věci dívají jinak.“
„Nezlob se na mě, ale nestanu se pašerákem zbraní.“
„To jsem zrovna nemyslel,“ usmál se Bodie. Stěží by si dokázal Doyle představit, jak se pohybuje na hranici zákona a mnohdy i nemálo za ní. „Můžeme se nechat přeložit.“
„No jistě, už vidím, jak říkáš Cowleymu, že chceme transfer,“ ušklíbl se Doyle.
„A nebo si můžeme najít jinou práci,“ připomněl Bodie.
Doyle zavrtěl hlavou. Dobře věděl, že Bodie by možná kvůli němu byl ochotný vzít nějaké klidné, obyčejné zaměstnání, ale nebyl by šťastný. A to Doyle nechtěl.
„Tak nebudeme dělat nic,“ rozhodl po chvíli ticha Bodie. „Když se to provalí, no tak to budeme řešit. Ale proč si s tím dělat vrásky teď?“
Doyle se otočil na bok a položil si hlavu na Bodieho hrudník. Bodie měl pravdu. Proč si s tím dělat vrásky teď.
„Pověz mi o své rodině,“ prolomil Doyle po chvíli ticho.
„O rodině? Není toho moc co říct,“ pokrčil Bodie rameny.
„Tvůj bratr tě hodně nenávidí,“ řekl Doyle zamyšleně.
„Má k tomu své důvody,“ připustil Bodie neochotně. „Stejně jako já,“ dodal.
„Proč jsi odešel z domova?“ vyzvídal Doyle.
„Co je to? Výslech?“ pousmál se Bodie.
„Jo, asi jo. Skoro nic o tobě nevím. Kolikrát jsem ti vyprávěl o svojí rodině, o Kate a o Pat, ale ty jsi nikdy o svojí rodině nemluvil.“
„Není toho opravdu moc co říct,“ povzdechl si Bodie. „Máma… máma byla irská katolička. Táta byl voják z povolání, důstojník námořnictva,“ zdálo se, že Bodie velice opatrně volí slova, a jako by se musel na svou minulost pracně rozpomínat. „Ve válce tátovi výbuch granátu utrhl dva prsty. S mámou se potkali, když byl v nemocnici.“
Bodie se pousmál.
„Pracovala tam jako dobrovolnice. Po válce se vzali – museli, ale…,“ Bodie se odmlčel, jako by si vzpomněl na nějakou hezkou vzpomínku, na kterou už dávno nevzpomněl. „Miloval ji a ona jeho.“
Doyle jemně hladil Bodieho po břiše a tiše poslouchal. Nechtěl žádnými otázkami rušit tuhle zvláštní chvíli. Svým způsobem byla ještě intimnější než to, co spolu před chvílí dělali. Bylo to vůbec poprvé, kdy Bodie mluvil o své rodině, o své minulosti.
„V Liverpoolu dělal táta předáka v jedné továrně. Když mi bylo dvanáct naučil mě střílet. Smith&Wesson Magnum, jeden z prvních, co se vůbec začaly vyrábět,“ vzpomínal Bodie zasněně.
Doyle mlčel, i když ho na jazyku pálila spousta otázek.
„Brácha byl vždycky… mámin mazánek,“ v Bodieho hlase zazněla hořkost. „Já byl vždycky ten špatný. Pořád mi ho předhazovala. Arthur byl lepší ve škole, Arthur pomáhal doma, s Arthurem nikdy nebyly potíže… je to bezpáteřní srab, donašeč a práskač, jenže to ona neviděla. Milovala ho tak, jak mě nikdy.“
„Ne, Bodie,“ zašeptal Doyle. „To určitě ne.“
„Teď už na tom nezáleží. Jsou oba mrtví,“ Bodie se odmlčel na tak dlouho, že už Doyle myslel, že nebude pokračoval.
„Táta… se do toho nikdy nemíchal, protože ona pak byla smutná a on ji nerad viděl smutnou. Ale někdy když jsme spolu chodili na ryby… vyprávěl o moři, o lodích,“ Bodie se zjevně ztratil ve vzpomínkách, které pohřbil hluboko v sobě. „O válce… nenáviděl válku, ale chápal, že bojovat se musí… někdy je to prostě nutné.
Víš, já toho měl ve čtrnácti už prostě dost. Máma vždycky chtěla, abych šel na školu a byl ze mě doktor, právník nebo tak něco. Táta… vždycky říkal, že chlap má dělat to, co považuje za správný. Byl to dobrej chlap. A dobrej voják.
A já chtěl na moře. Když mi bylo osm vzal mě táta do Devenportu. Do přístavu přivezli HMS Vanguard. Byla obrovská. Tyčila se nad úroveň břehu. Obrovská. A krásná. Tak jsem šel k obchodnímu námořnictvu. Neplánoval jsem si, že po roce na moři skončím v Dakaru, ani že ze mě bude žoldák.
Máma umřela, když jsem byl v Kongu. Táta když jsem byl v Angole. Dozvěděl jsem se to, až když jsem se vrátil do Anglie. Ani jsem nebyl u jejich hrobu – nešlo to… nemohl jsem. Zklamal jsem je, zklamal jsem je oba. Možná má Arthur pravdu, když říká, že byl mnohem lepší syn než já. Chci říct, podívej se na mě, Rayi. Je mi skoro dvaatřicet a co jsem dokázal? Nic.“
„To není pravda, Bodie,“ zašeptal Doyle. „Vzpomeň si, kolika lidem jsme zachránili život. Každý den riskujeme krk, aby ti nevinní nevědoucí lidé kolem nás mohli zůstat nevinnými a nevědoucími. Bráníš svou vlast, cedíš za ni pot a krev. A jestli ti to nestačí, dokázal jsi jednoho člověka udělat šťastným – mě. To není málo, Bodie. To není málo.“
Bodie se pousmál a Doyle ho políbil.

Kapitola desátá

„Dovolenou?“ podivil se Bodie.
„Přesně tak. Zítřkem počínaje,“ přikývl Doyle.
„Oba?“ Bodie byl podezřívavý.
„No, když jsem se na to ptal, Cowley se vyjádřil ve smyslu, že si nehodlá zkazit svátky tím, že se bude dívat na tvůj uražený ksicht, že já dostal volno a ty ne,“ usmál se Doyle. „Takže oba.“
„Zní to moc dobře na to, aby to byla pravda,“ ušklíbl se Bodie.
„Cowley mi to dluží za loňské Vánoce, kdy jsem musel mámě pracně vysvětlovat, proč sotva jsem přijel, jedu zase pryč. Dal mi jasně svoje slovo, že příští Vánoce budu mít volno. A znáš to, Cow dává mléko, Cow se stará o svá telátka,“ zazubil se Doyle.
Bodieho úsměv ale povadl.
„Jedeš domů,“ řekl tiše.
Vánoce slavil naposledy u SAS, pokud se tomu tak dalo říkat. Sehnali si do kasáren stromeček, ozdobili ho staniolem, patronami, prostě vším, co se kde našlo. V kuchyni udělali krocana. A večer se všichni ožrali jako čuňata a vždycky se našel někdo, kdo mu na záchodcích podržel nebo on jemu. Bylo to hezké.
Ale od svého příchodu do CI5 Vánoce neslavil. Nebyl k tomu důvod. Většinou se našla nějaká práce, kterou se mohl zaměstnat, protože všichni agenti, kteří měli rodiny, pochopitelně usilovali o volno. Bylo to poprvé, co měl mít na Vánoce volno – a absolutně netušil, co si počne, až Doyle odjede za svou rodinou.
„Samozřejmě, že jedu. A ty jedeš se mnou,“ pousmál se Doyle.
„Cože? Jet s tebou?“ povytáhl Bodie překvapeně obočí.
„No, a proč ne?“ pokrčil Doyle rameny.
„Neblázni,“ usmál se Bodie. „Jak mě asi představíš. Mami, každý sudý večer šukám s tímhle chlápkem?“
„Tak zrovna takhle bych to neformuloval,“ ušklíbl se Doyle. „Myslím, že by stačilo, když řeknu, že jsi můj přítel a parťák.“
„Nevím, jestli to je dobrý nápad,“ zapochyboval Bodie.
„Ale no tak, rodiče se ti budou líbit, uvidíš,“ ujistil ho Doyle.

*****

Na příjezdové cestě zaskřípal pod koly stříbrného Fordu Capri štěrk.
„Mami, mami! Ray je tady!“ zakřičela Pat.
„To je dost,“ vyšla paní Doyleová z kuchyně a utírala si ruce do zástěry.
„A není sám,“ informovala ji Pat doslova přilepená na okně.
„Přijel s přítelkyní?“ zeptala se paní Doyleová s nadějí, že si její syn konečně našel vážnou známost a vzal ji s sebou, aby poznala svoji budoucí snachu.
„Ne, je to nějaký chlap,“ odpověděla Pat. „A je strašně krásnej, mami.“
Paní Doyleová odehnala nejmladší dceru od okna, aby se podívala.
Její syn už kráčel k domu, zatímco cizí tmavovlasý muž teprve vystupoval z auta.
O chvíli později se ozval zvonek. Paní Doyleová šla otevřít.
„Rayi, zlato!“ objala ho, jako by ho neviděla snad milion let.
„Ahoj, mami,“ usmál se Doyle a dal jí pusu na tvář. Když ho pustila, ohlédl se po Bodiem, který za ním zrovna nespěchal. Že by byl ze setkání s jeho rodinou nervózní? Určitě nemohl být nervóznější než Doyle sám.
„Je dost, že se taky ukážeš. Nezavoláš, nenapíšeš,“ pokárala ho a automaticky mu urovnala límec bundy.
„Mám hodně práce,“ omluvně se usmál. Občas měl trochu špatné svědomí, že jezdí domů tak málo.
„Práce, práce, práce – někdy si říkám, jestli myslíš taky na něco jiného,“ povzdechla si a pak ho ještě jednou objala. „Jsem ráda, že jsi zase doma, chlapče.“
„Rayi!“ vletěla Doyleovi s radostným zaječením Pat do náruče a pověsila se mu na krk.
„Můj bože, ty jsi vyrostla!“ zvedl jí do vzduchu. „Je z tebe už pořádnej kus ženský.“
Bodie poočku sledoval, jak se Doyle vítá mezi dveřmi se svou rodinou, zatímco otvíral kufr auta a vyndaval jejich věci. Doyle ho tu chtěl, dost možná natolik, aby nějak přiměl Cowleyho nechat jim přes svátky volno. Pro Doylea to muselo být důležité, aby poznal jeho rodinu. Takže by se měl snažit udělat co nejlepší dojem. Připadal si trochu jako na námluvách a to ho poněkud štvalo, protože si nebyl jistý, komu bude vnucena role nevěsty. Zvedl tašky, které jako obvykle nechal Doyle na něm, jako by byl nějaký soumar, a vykročil k domu. Zvládl přežít v africké džungli, tohle nemůže být o moc těžší.
„Kdo je to?“ vykoukla Pat zvědavě kolem Doylea Bodieho směrem.
„Můj parťák, kolega z práce,“ řekl Doyle. „Doufám, že nevadí, že přijel.“
„Je to fešák,“ usmál se Pat.
„Zalez,“ postrčil ji Doyle zpátky do domu.
„No, jistě že to nevadí,“ pousmála se paní Doyleová rozpačitě. „Jen nevím, kam ho uložíme. Proč jsi aspoň nezavolal nebo tak něco?“
„Bylo to dost narychlo,“ omluvil se Doyle. Po pravdě nezavolal proto, že nechtěl riskovat, že mu to budou rozmlouvat. Když už tu Bodie byl, nedalo se s tím nic dělat. Jen doufal, že se Bodiemu nedostane příliš chladného přijetí. Nepřišlo mu, že by byla máma nějak nadšená z nečekaného hosta. „Nedělej si s ním vůbec starosti. Budeme spát v mém starém pokoji.“
„No to dost těžko, je tam jen jedna postel,“ namítla paní Doyleová.
„My se nějak srovnáme,“ ujistil ji Doyle.
Bylo vidět, že se to jeho matce moc nezamlouvá, ale nic neřekla, protože ke dveřím přišel Bodie s jejich taškami.
Bodie položil tašky na zem. Doyleova máma byla malá, statná žena. Doyle měl její oči, nos a vlasy. Pohled, který na něj upírala, byl pronikavý jako paprsek laseru. Bodie poněkud zapochyboval, jestli byl dobrý nápad souhlasit, že pojede s Doylem.
„Mami, tohle je Bodie,“ představil ho Doyle.
„Bodie, moc mě těší, paní Doyleová,“ usmál se na ni Bodie tím nejvíce okouzlujícím úsměvem, jaký svedl, protože člověk nikdy nedostane druhou šanci udělat první dojem.
„No, tak vás u nás vítám, mladíku,“ rozhodila paní Doyleová rukama, jako by nevěděla, co si s Bodiem počít. „Pojďte dovnitř.“
Bodie posunul kufry do předsíně a Doyle za nimi zavřel dveře. Cítil se poněkud rozpačitě. Když souhlasil s tímhle výletem, myslel si, že Doyle svoji rodinu o jeho příjezdu předem informoval. Netušil, že je tak trochu vánočním překvapením.
Pat Doylea šťouchala vytrvale do zad, aby se mu připomněla. Taky se chtěla seznámit s jeho pohledným kamarádem.
„Jo a tohle třeštidlo je moje mladší sestra Patricie,“ představil ji Doyle konečně a dával si dobrý pozor, aby vždy stál mezi ní a Bodiem. Ne že by Bodiemu nevěřil, od chvíle, kdy si tak nějak vyjasnili situaci, se Bodie sice za ženskýma pořád otáčel, pořád s nimi flirtoval, ale tím to taky končilo. A pak byla moc mladá, dokonce i na Bodieho. Nevěřil spíš své náctileté sestře. Byl realista, nepochybně se do Bodieho poblázní, nic menšího od ní čekat nemohl. Ale až se tak stane, hodlal Doyle stát pevně mezi nimi.
„Ahoj,“ usmál se Bodie na Pat. Byla štíhlá, měla Doyleovy oči a vlasy a i když byla na jeho vkus příliš mladá, pokud by chtěl Doylea v ženské podobě, byla by to ona. Asi tak dvě vteřiny si pohrával s myšlenkou, co by kdyby. Ale i kdyby to nebyla Doyleova sestra, Doyle od něj očekával věrnost a Bodieho neměl v úmyslu ho zklamat. Což mu ovšem nebránilo mít ledasjaké fantazie.
„Takže vy s Rayem děláte?“ vyzvídala Pat.
Bodie bezmyšlenkovitě přikývl.
„Honíte zločince, střílíte teroristy a tak?“
„Pat,“ zamračil se na ni Doyle. Máma nikdy neměla ráda, když se příliš zmiňovala, jak tomu ona říkala, násilnická část jeho práce.
„No co je?“ ohradila se Pat.
„Plav za mámou do kuchyně, dělej,“ kývl Doyle ke dveřím vpravo. Pat vždycky přišla jeho práce – no řekněme, že si ho představovala trochu jako Jamese Bonda. A přitom se pokaždé snažil vyhnout právě vytváření takového dojmu. Moc dobře věděl, že žádný James Bond není. A pak Bodie měl pravdu, když tvrdil, že James Bond je padavka.
Udělala otrávený obličej, ale šla.
„Puberta,“ pokrčil Doyle rameny, jako by bylo potřeba ji před Bodiem nějak omlouvat. Znovu a znovu ho překvapovalo, že se rodiče na stará kolena rozhodli pořídit si ještě jedno dítě. Chápal to, ale překvapilo ho to. A mockrát zjišťoval, že mu vadí, že tu nemůže být tak často, jak by chtěl, a na svou malou sestru dohlížet.
Bodie se za Pat zálibně otočil. Udělal to tak nějak reflexivně. Byla hezká a hezké věci jsou přece od toho, aby se na ně člověk díval.
Doyle si toho všimnul a nelíbilo se mu to. Nepřál si, aby Bodie byť jen přemýšlel, teoretizoval o jeho sestře.
„Hej,“ poklepal mu Doyle na rameno. „Nech si zajít chuť, fešáku.“
„Ty mě urážíš, Rayi,“ ohradil se Bodie dotčeně. Copak mu Doyle nevěřil?
„Hodíme tašky ke mně do pokoje, pojď,“ řekl Doyle a popadl tu svoji.
Z předsíně vedly nahoru dřevěné schody, které pod každým krokem vrzaly. Nahoře byla koupelna a záchod, ložnice, pokoj pro hosty a dva dětské pokoje.
Doyle otevřel dveře pokoje nejblíže ke schodům. Byl nevelký, laděný do tmavě modra a bylo vidět, že poslední roky je používán tak trochu jako odkladiště věcí.
„Takže tohle je tvoje království?“ pousmál se Bodie. „No moc pěkný.“
Doyle si nebyl jist, jestli to Bodie myslí vážně, nebo ho jen popichuje. A napadlo ho, jaký asi byl Bodieho pokoj. Představil si khaki stěny a maskáčované peřiny a musel se tomu pousmát.
Tašky nechali ležet v rohu u skříně. Doyle si sundal bundu a hodil ji na postel.
„Doufám, že máš hlad. Vždycky když přijedu, navaří toho máma jako pro celý regiment. Má utkvělou představu, že v Londýně hladovím nebo co,“ ušklíbl se Doyle.
Bodie přehodil svoji bundu přes opěradlo židle a sednul si na postel. Pro dva byla opravdu poněkud malá, ale to se zvládne. Spal už na horších místech.

„Myslíš, mami, že je ten jeho kamarád ženatý?“ přemýšlela nahlas Pat dole v kuchyni.
„Pochybuji, pořád Rayovi říkám, že tohle není práce pro spořádané lidi,“ povzdechla si paní Doyleová. „Budeme muset vymyslet, kde bude spát. Někdy si říkám, kolik Rayovi je, chovat se takhle nezodpovědně. Přivézt návštěvu bez ohlášení.“
Každý rok doufala, že se její syn objeví ve dveřích s nějakou pohlednou dívkou, kterou představí jako svoji budoucí ženu, že nechá té příšerné práce u policie a najde si něco pořádného a usadí se a bude mít děti. A každý rok se Ray objevil sám, někdy jen na pár dní, posledně se tu sotva ohřál, a přišlo jí, že ta jeho práce ho stále víc pohlcuje. A letos si dokonce přivezl práci s sebou v podobě svého kolegy.
„Mně se líbí,“ prohlásila Pat.
Paní Doyleová dceru zpražila pohledem. Tedy jí se ten mladý, usměvavý, tmavovlasý muž také líbil. Měl příjemný hlas a milé, kultivované vystupování. Což ovšem neznamenalo, že hodlala tolerovat jakékoli nadšení své dcery pro tohohle člověka.
„Co kdybys mi trochu pomohla?“
Pat ohrnula nos a vyběhla z kuchyně nahoru do patra. Opřela se o futra otevřených dveří a nakoukla do Doyleova pokoje. Nikdy si Raye příliš nemohla užít. Přijel jednou, dvakrát, když se hodně poštěstilo třikrát do roka, zůstal sotva pár dní a zase odjel pryč. Tenhle rok to ale vypadalo, že budou Vánoce mnohem zajímavější.
„Kate ještě nedorazilo, co?“ zeptal se Doyle zcela zbytečně. Jeho o rok starší sestra, vzorně vdaná, což mu máti nikdy neopomněla připomenout, když přijel, přijížděla většinou jako poslední – kvůli Robertovi, svému manželovi.
„Kdepak,“ zavrtěla Pat hlavou. „Přijedou až zítra ráno. Máma z vás nemá radost,“ řekla Bodiemu neomaleně.
„Opravdu?“ Bodie sklouzl pohledem k Doyleovi. Tyhle rodinné radovánky nebyly vůbec dobře promyšlené.
„Prý neví, kde budete spát,“ pokračovala Pat.
„On se vyspí všude,“ utrousil Doyle.
„Může si dát matraci ke mně do pokoje, tam se vejde,“ uculila se na Bodieho.
„To tak,“ zabručel Doyle a oba je vystrkal z pokoje. Bodie a Pat v jedné místnosti sami a po tmě – to tak.
Paní Doyleová se v kuchyni točila kolem sporáku, když přišli. V rohu stál u stěny velký stůl s lavicí a třemi židlemi. Pat se uvelebila v koutě na lavici a přitáhla si kolena pod bradu.
„Hned to bude,“ řekla paní Doyleová přes rameno, když vešli Bodie s Doylem do kuchyně. Konečně všichni pochopí, proč vždycky vaří jídla dostatek – nezvaná návštěva nezůstane o hladu.
„Táta je doma?“ zeptal se Doyle a sedl si. Bodie se posadil vedle něj.
„Je venku, snaží se pověsit svíčky na okap,“ odpověděla paní Doyleová a začala krájet papriku. Vzápětí vyjekla a strčila si prst do pusy.
„Já to udělám,“ nabídl se Bodie a už se hrnul k prkýnku. Jestli ho tu skutečně nerada viděla, protože byl jen komplikace, měl jedinečnou příležitost přesvědčit ji o svých kvalitách, získat ji na svou stranu a prolomit ledy. Doyle by to tak určitě chtěl, proč by jinak trval na tom, že musí jet s ním?
„Eh – to je od vás hezké,“ překvapeně se na něj podívala, ale nechala ho, aby se dal do krájení..
Bodie si přitáhl prkýnko a chopil se nože. Šlo mu to rychle a zručně. Když člověka u SAS naučí, jak stáhnout králíka, nakrájet papriku je pak už hračka.
„Já ti taky pomůžu,“ přidal se Doyle, protože se nechtěl nechat Bodiem zahanbit. Byla to přece jen jeho máma. Měl by to být on, kdo se nabídne, že jí pomůže.
Paní Doyleová se nestačila divit. Normálně nedostala svého syna k plotně ani za nic. Utřela si ruce do zástěry a posadila se na židli. Přitom je ale ostřížím pohledem sledovala, jestli to dělají správně.
„No, tak povídej, co je nového, Rayi,“ vybídla ho.
„Ale vše při starém,“ vyhnul se Doyle odpovědi. Nikdy doma o své práci nemluvil víc než musel. Za prvé to nepovažoval za téma vhodné k rodinné konverzaci, a za druhé by to stejně skončilo tím, že by se ho pokusila přesvědčit, aby si našel jinou práci.
„Krájejte to trochu větší,“ řekla Bodiemu a pak dodala uznale. „Máte šikovné ruce. Rayovi je většinou lepší nepůjčovat nic ostrého do ruky.“
Bodie se na Doylea podíval a cukly mu koutky.
„Tak mi povídej, co je starého,“ nutila Doylea. „Ještě pořád nemáš žádnou přítelkyni?“
„Ne,“ Doyle tohle téma nerad probíral. A teď, co měl poměr s Bodiem, se jeho nechuť jen zvětšila. Co by měl mámě říct? Mami, tenhle chlap tady, co ti tak pěkně krájí zeleninu, je moje přítelkyně.
„Ráda bych se dočkala vnoučat, Rayi,“ řekla paní Doyleová.
Doyle si povzdechl. S Bodiem sotva nějaká vnoučata bude mít, i když jim nemohla vyčíst, že by se o to intenzivně nesnažili.
„Bodie, že?“ obrátila paní Doyleová svoji pozornost k Bodiemu, když její vlastní syn nebyl moc sdílný. A taky se chtěla o tom cizím muži něco dozvědět, když už ho její syn přivezl, představil jako svého přítele a kolegu z práce, a měl tu zůstat na svátky.
„Přesně tak,“ přikývl Bodie s úsměvem.
„To je jméno nebo snad nějaká přezdívka?“
„Příjmení.“
„Ach tak, a jak vám říkají, mladíku?“
„Bodie,“ uculil se.
„Myslela jsem křestním jménem.“
Bodie zaváhal.
„Nikdo mu neříká křestním jménem, mami,“ vložil se do toho Doyle.
„To není moc hezké,“ zamračila se a zadívala se na Bodieho.
„Will,“ řekl jí nakonec svoje křestní jméno neochotně.
„Will? William? To je ale pěkné jméno.“
„Dávám přednost příjmení,“ pokrčil Bodie rameny. Arthur William Paul – nesnášel, jak měli rodiče malou fantazii, když jako druhé jméno dali bratrovi jeho vlastní křestní jméno. Vlastně nikdy tak zcela nepochopil, proč pro ně bylo tak důležité, aby oba měli tři jména. Možná se jen prostě nedokázali dohodnout, jak se kdo z nich bude jmenovat.
„Otec mého otce, tedy Rayův dědeček, se jmenoval William. Vždycky chtěl mít ranč a chovat koně, až ho nakonec jeden kůň ušlapal k smrti,“ zavzpomínala paní Doyleová.
Doyle v duchu zaúpěl. Teď už jeho máma neřekne Bodiemu jinak než Will, a jeho čeká náročný úkol jí to rozmluvit. Moc dobře věděl, jak Bodie nesnáší, když se mu říká křestním jménem. Nevěděl sice přesně proč, ale domyslel si, že to bude nějak souviset s nefungujícími rodinnými vztahy. Aspoň on si myslel, že vztahy v Bodieho rodině asi nebyly nejlepší, když necítil prakticky celý život potřebu kontaktu s nimi. Byť africká džungle není místo, kde by měli poštovní schránky za každým fíkovníkem.
„No já dávám přednost autu,“ pousmál se Bodie.
„A vy spolu tedy pracujete?“ vyptávala se paní Doyleová dál. Bodieho vstřícnost jí dávala naději, že z něj dostane něco víc než ze svého syna.
Bodie přikývl.
Doyle ochutnal omáčku a přemýšlel o tom, jestli by neměl Cowleymu nabídnout svoji mámu jako vedoucího výslechů.
„Přijde mi to málo slaný,“ řekl a dal Bodiemu ochutnat.
Bodie pokrčil neurčitě rameny a pak přikývl.
„Nezapomeň, že tvůj otec musí solit málo,“ upozornila paní Doyleová svého syna, aniž by přestala zpovídat Bodieho. „Znáte se s Rayem dlouho?“
„Skoro tři roky. Vlastně od začátku, co Ray přišel k CI5,“ při vzpomínce na to, jak spolu začínali, se Bodie usmál. Tehdy nemohl Doylea vystát. Vadilo mu skoro i to, jak Doyle dýchá. Ovšem už tehdy si byl vědom toho, že je to zatraceně pěkný mizera.
„Takže se znáte dobře?“
„Jo, myslím, že jo,“ pousmál se Bodie. „Řekl bych, že ho znám nejlíp ze všech, tedy kromě vás.“
Paní Doyleová se pousmála. Ten mladý muž byl vlastně docela sympatický.
„Takže byste věděl, kdyby si Ray našel přítelkyni, o které mi nechce nic vyprávět?“
„Mami!“ ohradil se Doyle. Tohle už trochu přeháněla. Vždyť ona používala Bodieho proti němu!
„No co? Od tebe se člověk nikdy nic nedozví,“ pokárala ho.
Bodie se na Doylea pobaveně podíval.
„Ne, přítelkyni zrovna nemá.“
„Ach, to je škoda,“ povzdechla si paní Doyleová. „Víte, pořád mu říkám, že má nejvyšší čas se oženit. A neříkej, že to není pravda, Raymonde,“ utnula Doyleovy protesty ještě než je mohl vyslovit. Vstala a ochutnala omáčku a pak ji ještě trochu přisolila.
„Třeba ještě nenašel tu pravou,“ pousmál se Bodie.
Doyle se na něj zamračil. Zrádce jeden, klidně se s mámou spikne proti němu.
„Aby z toho samého vybírání nepřebral,“ posteskla si paní Doyleová a odstrčila Doylea od plotny, aby oběd dodělala sama.
„Ukážu Bodiemu dům,“ řekl Doyle. Čím dál dostane Bodieho od své mámy, tím lépe.
„Půjdu s vámi!“ vyhrkla Pat.
„Ty pomoz mámě,“ usadil ji Doyle. Doprovod s sebou rozhodně nepotřeboval a takovýhle už vůbec ne.

„To všechno táta ulovil,“ zahrnul Doyle gestem trofeje na stěnách v obýváku. „Bylo toho víc, ale nechal si jen ty nejlepší.“
Když byl malý kluk, vycpaná hlava jelena nad krbem ho děsila.
„To je přece winchestrovka!“ Bodie přešel blíž k vitríně s puškami. „Nádherný kousek. Je v naprosto perfektním stavu.“
Doyle se pousmál. On otcovu zálibu v lovu nikdy nesdílel, tušil ovšem, že Bodieho otcova sbírka zaujme.
„A stále funkční, mladý muži,“ ozvalo se jim za zády.
„Tati,“ usmál se Doyle a stiskl mu ruku.
Starší prošedivělý pán s bříškem Doylea přivinul na hruď.
„Je dobré vidět tě zase doma, synku,“ poplácal ho po zádech. „A kdo je tenhle hoch?“
„Bodie, můj přítel a kolega z práce.“
„Rád vás poznávám, pane Doyle,“ stiskl muži Bodie ruku. Stisk měl pevný a jistý, vrásčitou tvář přísnou, ale oči patřily čestnému a upřímnému člověku. Bodie si dobře všiml, že kdysi musel být ve formě, než si věk vybral svou daň.
„Vidím, že umíte ocenit skvost, mladíku,“ zabručel uznale Peter Doyle.
„To, co tu máte, je hotový poklad,“ vyjádřil Bodie své uznání.
„Dej si pozor, tati, aby ti ji neprodal do Angoly,“ rýpnul si Doyle.
„Pche, hodnota téhle pušky a ne jen téhle, je nevyčíslitelná, nevyčíslitelná,“ odfrkl si pan Doyle.
„Sběratelský kousek,“ přikývl Bodie. „Abys, Rayi, rozuměl každá stá a tisící winchestrovka byla dělaná zvláštním způsobem, což z ní dělalo zcela unikátní zbraň.“
„Ani se nesnažte, mladíku,“ mávl pan Doyle rukou. „On tomu nerozumí.“
Dveře obýváku se otevřely a do pokoje strčila hlavu Pat.
„Oběd.“

„…a on se na mě tak podíval na naši sousedku a povídá…“
„Mami,“ zarazil Doyle vyprávění své matky. „Tohle jsme slyšeli už stokrát.“
Jídlo už bylo snědené a teď seděli všichni u jídelního stolu nad kávou, pivem a zákuskem. Tohle byla chvíle pro trapné rodinné historky. Jeho matka byla schopná povyprávět Bodiemu všechny pikantnosti jeho dětství.
„Mě to zajímá,“ namítl Bodie s okouzlujícím úsměvem a rázem získal u paní Doyleové další body k dobru.
„Vidíš, Willa, to zajímá,“ řekla paní Doyleová a pokračovala v líčení: „A povídá: ‚mami, proč na mě ta paní tak čumí?‘“
Doyle si zakryl dlaní oči, zatímco Bodie se pobaveně usmíval.
„Tehdy jsem pochopila, že si musím začít dávat pozor, co před ním říkám,“ řekla paní Doyleová a zadívala se na syna.
Pat se zakuckala smíchy a sledovala Bodieho přes okraj svého hrnku.
„Věnujete se sportovnímu lovu, pane Bodie,“ změnil Doyleův otec téma.
„Oh, už zase,“ pozvedla Paní Doyleová ruce v teatrálním gestu. „Zbraně, zbraně a zase zbraně. Nemůžu ty věci v domě ani vystát. A vůbec se mi nelíbí, že Ray nosí zbraň. Ještě kdyby ho u té policie někdo zastřelil!“
„CI5, drahoušku, není to policie,“ opravil ji Doyleův otec.
„To je jedno,“ odvětila nečekaně ostře. „Není to práce pro spořádané lidi. Samé střílení a zabíjení a žádný rodinný život.“
Bylo patrné, že Doyleova máma se nikdy nesmířila s tím, že se její syn dal k policii a posléze k CI5.
„Věnujete se někdy sportovnímu lovu, pane Bodie?“ zopakoval pan Doyle svoji otázku.
„Párkrát jsem byl,“ přikývl Bodie. „Ale nic víc.“
„Co jste ulovil největšího?“ vyptával se pan Doyle zaujatě.
„Táta je vášnivý nimrod,“ vysvětlil Doyle.
„No, největšího,“ zamyslel se Bodie. „Asi paviána.“
„Paviána?“ užasla paní Doyleová.
„Paviána?“ zeptala se zvědavě Pat.
„Paviána?“ podivil se pan Doyle.
„V Africe,“ přikývl Bodie.
„A já myslel, že v londýnské zoo,“ utrousil Doyle a obrátil oči v sloup. Bodieho historky z Afriky.
„V Africe? Není to tam nebezpečné?“ zamračila se paní Doyleová. „Tam přece žijí hadi a pavouci a tak,“ otřásla se.
„Co jste dělal v Africe?“ zeptal se pan Doyle.
Bodie se napil piva.
„No…, sloužil jsem v armádě,“ řekl Bodie. „Když nám došly zásoby, poslal nás seržant něco ulovit.“
„Vy jste jedl paviána, pane Bodie?“ zeptala se paní Doyleová poněkud šokovaně.
„Ano,“ přikývl Bodie. „A musím říct, že byl vynikající, tedy až na ty blechy.“
„Oh bože,“ přikryla si paní Doyleová ústa rukou.
Pan Doyle se upřímně zachechtal.
„Boží,“ řekla Pat obdivně.
„Byl jste voják, pane Bodie?“ zajímal se pan Doyle.
„SAS,“ zjednodušil Bodie svoje působení v britské armádě do jediné složky, přirozeně že té nejlepší a nejprestižnější, aby udělal patřičný dojem. Navíc pak odpadla nutnost cokoli vysvětlovat.
Pan Doyle obdivně hvízdl.
„A přitom vypadá jako slušný a milý člověk,“ pošeptala paní Doyleová svému synovi poněkud roztrpčeně.
Doyleovi bylo jasné, že Bodieho militantní minulost jeho mámu nemůže nadchnout tak, jak ji jeho otec zjevně obdivoval. Celý svůj život vedl obchod se smíšeným zbožím, ale Doyle dobře věděl, že by si nejraději zařídil army shop. Když tak na svého otce a Bodieho hleděl, dokázal si docela dobře představit, jak jeden vede obchod a druhý dodává zboží bůh ví kde sebrané. Byli by opravdu prima dvojka. A mámu by kleplo.
Paní Doyleová se zvedla od stolu, aby sklidila nádobí.
„Ne, ne, ne,“ zarazil ji Bodie a rychle vstal. „Bylo to skvělé. Musím říct, že jsem nikdy nejedl nic lepšího. A tohle nechte, my to s Rayem uděláme, že jo?“ usmál se na Doylea.
„No, nevím,“ zatvářila se trochu překvapeně, trochu nejistě. „Od té doby, co Ray rozbil tři sváteční talíře po prababičce, jsem raději, když se mi kolem dřezu moc nemotá.“
„Mami, to bylo dobře před dvaceti lety!“ obrátil Doyle oči v sloup.
„Taky jsem tě k žádným dalším od té doby nepustila,“ opáčila káravě. „Nikdy nechtěl v kuchyni moc pomáhat. Do dneška jsem přesvědčená, že je rozbil schválně,“ řekla Bodiemu.
Doyle tiše zasténal. Nikdy mu ty tři pitomé talíře neodpustí. A přitom byly hnusné a nebyla jich žádná škoda.
„Já na něj dohlídnu,“ slíbil Bodie a zářivě se usmál.
„No, to je hodný hoch, z něho by sis měl vzít příklad,“ řekla paní Doyleová svému synovi.
Doyle si pomyslel, co by asi řekla, kdyby věděla, že ten ‚hodný hoch‘ za nějakých sedmnáct let svého života po své vlastní rodině ani nevzdechl, vyjma jednoho korespondenčního lístku. A že je to bývalý žoldák a překupník zbraní a kdo ví co ještě. Na druhou stranu člověk si dokázal dost těžko představit Bodieho s obličejem pomalovaným maskovacími barvami, v maskáčích a se samopalem.
„Tak dobře,“ usmála se paní Doyleová na Bodieho. „Ray vám ukáže, co kam patří.“
„Já budu mýt, on utírat, a když něco rozbije, dostane za uši,“ uculil se Bodie.
„Já vám pomůžu,“ vyhrkla Pat.
„Ty?“ podivila se paní Doyleová. „To jsou mi věci, normálně tě člověk k domácí práci nedostane.“
„Mami!“ ohradila se Pat.
To už Bodie sklízel ze stolu talíře a odnášel je ke dřezu.
Doyle se tedy zvedl taky a odnesl zbytek.
Bodie napustil do dřezu horkou vodu, vyhrnul si rukávy košile a dal se do mytí nádobí. Pat podala Doyleovi utěrku.
„A na tu pánvičku neberte drátěnku, aby se nepoškrábala,“ upozornila paní Doyleová Bodieho na odchodu.
Bodie jí ukázal, že drží vzorně jen měkkou houbičku.
Paní Doyleová se na ně ve dveřích ještě zálibně zadívala, než odešla. Něco takového se totiž v tomhle domě nevidělo často, aby Ray a Pat pomáhali v kuchyni.
„Hej, chytej!“ hodil Bodie Doyleovi umytý talíř, sotva za jeho mámou zapadly dveře.
Doyle ho na poslední chvíli zachytil.
„Neblbni,“ napomenul ho Doyle.
„Zkouším, jaký máš postřeh, zlato,“ uculil se Bodie a bez varování mu hodil další talíř.
Pat se chichotala a uklízela utřené nádobí do skříní.
„Bodie!“ Doyle hodil Bodiemu talíř zpátky.
Bodie ho jen tak tak chytil.
„Zkouším, jaký máš postřeh,“ zazubil se Doyle.
Bodie mu hodil plechový kastrůlek a Doyle ho hodil zpátky, ale schválně tak, že dopadl do dřezu plného vody. Voda vystříkla a Bodieho pocákala.
„To ti přijde draho!“ zasmál se Bodie, nabral vodu do dlaní a Doylea postříkal.
Doyle ho švihnul utěrkou přes zadek.
Pat zaječela, když Doyle uhnul spršce vody, a ta zasáhla ji.
„Neblbněte!“ pištěla a smála se.
„Koukni, jak je tu kvůli tobě všude nalito,“ rozhodil Doyle rukama, když domyli nádobí.
„Koště, hadr,“ rozkázal Bodie a Pat hbitě přinesla koště a zpod radiátoru vylovila hadr.
Bodie namotal hadr na koště a začal vytírat mokrou podlahu.
„Běž,“ kývl Doyle na sestru.
Zatvářila se trochu trucovitě, ale přece jen poslechla.
Bodie zvedl koště a koncem násady zajel Doyleovi zezadu mezi nohy. Doyle sebou trhl.
„Uhni, poklade, překážíš,“ uculil se na něj Bodie.

Doyle byl pohodlně usazený v křesle, v ruce skleničkou skotské a díval se a poslouchal, jak Bodie nenuceně baví svými historkami nejen z Afriky jeho rodinu. Většinu z nich Doyle slyšel, ovšem v poněkud jiné, drsnější verzi. Některé byly nové a těžko říct, jestli si je Bodie prostě vymýšlel za pochodu, nebo na nich bylo něco pravdy.
Doyle ho pozoroval. Byl uvolněný, zábavný a okouzlující – jako vždy. A rychle si získal sympatie jeho rodiny.
Pat na Bodiem doslova visela očima. To už se Doyleovi líbilo mnohem méně. Možná by měl Bodieho požádat, aby se trochu krotil. Už tak jí popletl hlavu, aspoň podle toho, jak se na něj dívala.
„Ten Will je opravdu moc hezký a milý, hoch,“ naklonila se paní Doyleová ke svému synovi.
„Mami, prosím tě neříkej mu Will,“ poprosil Doyle.
„Je to hezké jméno. Hodí se k němu,“ namítla.
„Nikdo mu neříká Will,“ povzdechl si Doyle. „Říkej mu prostě Bodie.“
„Jak může vůbec takový roztomilý hoch dělat u té tvé policie,“ pokračovala. „Měl by být třeba – třeba módní návrhář. Všiml sis, jak je elegantně oblečený? Ne jako ty. Ještě pořád jsi nevyhodil ty hrozné džíny s tou příšernou záplatou na zadku, že ne?“
„Jsou moje oblíbené,“ bránil se Doyle. To, že Bodie navíc několikrát prohlásil, že v nich má hrozně sexy zadek, si pochopitelně nechal pro sebe.
„Jsou příšerné, Rayi, děláš v nich akorát ostudu,“ pokárala ho. „Proč neřekneš svému kamarádovi, aby s tebou šel koupit něco na sebe. Určitě by ti poradil něco elegantního, něco, co by ti slušelo. Tu starou koženou bundu bys už měl taky vyhodit. Je odřená až hrůza.“
„Mami, prosím tě, přestaň,“ povzdechl si Doyle. „Nic vyhazovat nebudu a věci na sebe jsem schopný si koupit sám.“
„No jak myslíš, Raymonde, jak myslíš.“
To by mu ještě tak scházelo, aby se mu Bodie vrtal v šatníku. Jako by nestačilo, že mu pořád častěji nosil jeho slipy. Třeba už bylo na čase, aby si k němu Bodie nastěhoval věci. Technicky vzato spolu žili. Bodie se k sobě jezdil akorát převlíknout.

„Opravdu jste si jistí, že se na té staré posteli vyspíte oba dva?“ ptala se paní Doyleová už asi po páté. „Manžel by v obýváku rozložil gauč.“
„Mami, ne,“ zarazil ji Doyle. „Posledně když ho rozkládal, tak mu ruplo v zádech a nemohl se narovnat, vzpomínáš? A vůbec, s Bodiem si nedělej těžkou hlavu, on se vyspí do růžova kdekoli, i na podlaze.“
Bodie se na Doylea zapitvořil. To by se tak Doyleovi líbilo, aby spal na podlaze. On měl na dnešní noc docela jiné plány.
„Přece bys nenechal návštěvu spát na zemi!“ zhrozila se paní Doyleová. „To je chování, Raymonde! Kdybys býval zavolal, mohli jsme se na to připravit, ale to ty ne.“
„Ale klidně nechal,“ neodpustil si Bodie škodolibě. „Vůbec si mě neváží.“
„Vážně nechcete rozložit ten gauč?“ zeptala se paní Doyleová Bodieho starostlivě.
„Ne, ne, děkuju, ale nechci vám přidělávat starosti,“ usmál se Bodie.
„Takže jdete na kutě,“ vešel do kuchyně Doyleův otec. „Rozložil jsem ten gauč v obýváku. Je sice starý a rozvrzaný, ale pohodlný. Vyspíte se dobře.“
Paní Doyleová se téměř vítězoslavně usmála, za to Bodie se do úsměvu musel poněkud nutit. Představa, že má strávit noc odděleně od Doylea, se mu nijak zvlášť nezamlouvala.
„No, to ani nemuselo být, pane Doyle,“ povzdechl si Bodie. Občas je přehnaná iniciativa na škodu.
„Nesmysl,“ mávl Doyleův otec rukou. „Jaké starosti. Přece nebudete spát s Rayem v jedné posteli.“
Doyle se snažil nesmát, protože přesně na to se Bodie těšil. Na druhou stranu to vyřešilo jiný problém – tenké zdi mezi jeho pokojem a pokojem jeho mladší sestry. Aspoň nebude muset Bodieho přesvědčovat, že opravdu není vhodné dělat to, když jejich soukromí je poněkud nejisté. A pak, Bodiemu trocha půstu rozhodně neuškodí.
Paní Doyleová hned přinesla Bodiemu polštář a deku a zcela samozřejmě dala stejně jako Doyleovi na tvář pusu na dobrou noc i jemu.
Bodie nad tím povytáhl obočí. Pusu na dobrou noc nedostal ani nepamatoval. I když vlastně ne, s Doylem se líbali na dobrou noc. Bylo to něco, na co si Bodie rád zvykl. Doyle se vůbec rád líbal a Bodie proti tomu rozhodně měl žádných námitek. Doyleova pusa byla totiž hříšně talentovaná.
„No, to seš už skoro v rodině,“ uchechtl se Doyle.
„Nějak rychle, vždyť jsem ještě nestačil ani požádat o tvou ruku,“ ušklíbl se Bodie.
„Přinesu ti pyžamo,“ rozhodl Doyle.
„Žádné jsem si nevzal. S tímhle jsem nepočítal.“
„Něco ti půjčím,“ ujistil ho Doyle. „Nemůžu tě přece nechat pobíhat po domě svých rodičů nahatého. Zas až tak v rodině ještě nejsi.“
Bodie znechuceně pohodil na gauč polštář a deku. Takhle si tedy dnešní noc nepředstavoval.
Doyle mu přinesl dolní díl svého pyžama.
„Sladké sny, zlato,“ dal mu Doyle bratrskou pusu na tvář a nechal ho v obýváku samotného. Čím dál tím lepší.
Bodie se s povzdechem převlékl a zalezl do postele. Neměl v úmyslu usnout. Ležel na zádech s rukama za hlavou a naslouchal zvukům v domě – tekoucí voda, kroky nahoře v patře. Postupně vše utichalo. Bodie vyčkal ještě půl hodiny, než se tiše zvedl z postele. Na schodech si počínal zvlášť opatrně, protože vrzaly, a v patře vklouzl do Doyleova pokoje.
„Dal sis na čas,“ ušklíbl se Doyle, když ucítil, jak k němu Bodie vklouzl pod peřinu a přitiskl se k němu. Samozřejmě že čekal, že Bodie přijde. Nebyl tak naivní, aby věřil, že to Bodie vydrží.
Bodie ho vášnivě políbil.
„Musíme být ale mimořádně tiše,“ sykl Doyle, když ho Bodie obrátil na břicho a roztáhl mu půlky. „Nestojím o to, aby nás někdo slyšel.“
„Máš kondom?“ zeptal se Bodie tiše.
Doyle kývl k nočnímu stolku a natáhl se do zásuvky. Podal Bodiemu krabičku.
Bodie z ní vytáhl jeden kondom, roztrhl obal a nasadil si ho.
„O tom se ti ani nesnilo, co?“ uculil se Bodie. „V tvé vlastní posteli v tvém vlastním pokoji.“
Doyle zasténal, když do něj Bodie pronikl, dřív než si uvědomil, že musí být absolutně potichu. Zdusil v sobě další sten.
Bodie se kousl do rtu a začal pomalu přirážet.
Vedle v pokoji Pat odložila knihu a zhasla lampičku. Naklepala si polštář a zavřela oči, když uslyšela zavrzání postele a pak přidušený sten. Otevřela oči a zaposlouchala se.
Ano, teď se to ozvalo znovu – pravidelné vrzání postele a tlumené vzdechy, sténání. Šlo to jednoznačně z Rayova pokoje.
Pat se zašklebila. Tohle by nikdy do Raye neřekla. Po pravdě si nikdy nedokázala představit, že by Ray něco takového vůbec mohl někdy dělat. Velký bratr, Pan policajt – a honí si ho. A ještě je u toho takhle hlasitý.
Bodie pevně stiskl rty a se zaskučením se udělal. Chvíli na to, co se zhroutil na Doyleova záda, ucítil, jak mu do dlaně vystříklo Doyleovo sperma. Svezl se vedle Doylea. Ruku si otřel do prostěradla. Když se ale chtěl k Doyleovi přitulit, obdržel nevybíravé dloubnutí do žeber.
„Au, co děláš?“ zamračil se.
„Co děláš ty?“ sykl Doyle. „Chceš, aby nás nachytali? Koukej mazat na ten gauč.“
„Rayi, ty nemáš srdce,“ povzdechl si Bodie teatrálně.
„Padej, nebo máš do konce Vánoc utrum,“ pohrozil mu Doyle tiše.
Bodie si povzdechl a neochotně vylezl z postele.
„To je vydírání tohle,“ mrmlal, když si natahoval pyžamo.
„Bodie,“ Doyle na něj kývl, aby šel blíž. A když se k němu Bodie naklonil, políbil ho. „A teď už běž, fešáku.“
„Ale jen s krajním sebezapřením,“ prohlásil Bodie a pak tiše jako myška vyklouzl z pokoje a vrátil se dolů na gauč.
Zalezl si po deku. Jenže navzdory tomu, že se mu chtělo spát, se jen převaloval sem a tam a nemohl usnout. Nebyl zvyklý spát v pyžamu. Nakonec si ho sundal a nechal ho ležet na koberci na dosah ruky. Teprve pak se mu podařilo usnout.

Dveře obýváku se otevřely.
„…budou ještě spát,“ Katherine nevěřícně zírala na cizího muže spícího v domě jejích rodičů na rozloženém gauči.
Bodie ležel na břiše na kraji gauče. Levá ruka mu visela přes okraj, pravou měl zabouřenou pod polštářem. Levou nohu a část boku měl odkrytou, díky čemuž bylo vidět, že pod dekou na sobě nic nemá.
„Co je?“ zeptal se její manžel, který si všiml, že je nějaká zaražená. „A kdo je ten chlap?“ dodal se zamračením, když si všiml Bodieho.
„To nevím, ale hodlám to zjistit.“ Rázně vykročila ke gauči.
„Bodie, vstávej!“ ozval se na schodišti Doyleův hlas.
„Rayi,“ zavolala Katherine a vyšla z obýváku.
„Kate!“ rozzářil se Doyle, když svou starší sestru uviděl. Jejímu manželovi jen kývl na pozdrav.
„Rayi,“ objala ho.
„Jste tu brzo, všichni ještě spí,“ řekl. Na sobě měl teplákovou soupravu a další podobnou držel sbalenou pod paží.
„Rayi, prosím tě, kdo je ten chlap u nás v obýváku a co tu dělá?“ zeptala se Katherine a zvážněla.
„To je jen Bodie,“ usmál se Doyle. „Můj kamarád z práce. Ještě spí, že jo?“
„Co prosím?“ nevěřila Katherine vlastním uším.
„Pozval jsem kamaráda z práce, aby u nás strávil Vánoce, no,“ pokrčil Doyle rameny.
„To má máma asi radost co?“ utrousila Katherine.
Proč od něj museli všichni čekat, že přiveze snoubenku, a tak se na Bodieho tvářili tak divně? Doyle najednou pocítil chuť na celý barák zakřičet, že Bodie je jeho milenec, a kdyby to šlo, klidně by si ho vzal.
„Náhodou, sice z jeho příjezdu nadšená nebyla, ale náramně si s Bodiem rozumí,“ namítl Doyle podrážděně. Po pravdě mu přišlo, že si Bodie s jeho rodiči rozumí až moc.
„No, jak myslíš, ale ať si ten tvůj kamarád laskavě vezme něco na sebe,“ zamračila se Kate. To, že si s sebou Ray letos přivezl kamaráda, se jí ani trochu nelíbilo. S přibývajícími lety, kdy neměl Doyle žádnou vážnou známost, si o něj začínala dělat starosti.
„Ale ne,“ povzdechl si Doyle teatrálně, nicméně vesele. „Říkal jsem mu to, jenže on má vlastní hlavu. Promiň, Kate. Doufám, že tě nijak nepohoršil.“
„Ti tví kamarádi,“ povzdechla si. „Kdybys sis raději našel nějakou přítelkyni,“ a v duchu dodala, že by pak byla mnohem klidnější, a máma mnohem spokojenější.
„Jdu ho vykopat z postele,“ řekl Doyle a vešel do obýváku. Dveře za sebou raději zavřel. „Vstávej, fešáku,“ hodil Bodiemu na záda balíček s teplákovou soupravou.
Bodie jen něco zabručel a schoval si hlavu pod polštář.
„Dělej, vstávej, jdeme běhat.“
„Běhat?“ Bodie vykoukl zpod polštáře. „Proč?“
„Protože je ráno. Vstávat a cvičit. Dělej!“ vyháněl ho Doyle z postele.
„Mám dovolenou,“ namítl Bodie a schoval hlavu zpátky pod polštář.
„A jsou Vánoce a až se pustíš do mámina cukroví a jestli budeš jíst tak jako včera, vrátíš se z téhle dovolené jako koule,“ poškleboval se mu Doyle.
„Je tam zima,“ ozvalo se zpod polštáře a Bodie se zachumlal do deky.
„Troška zimního mrazíku ti udělá dobře na pleť a pak ti bude mnohem víc chutnat snídaně.“
„Mně bude chutnat i tak.“
„No to je neuvěřitelný,“ dal si Doyle ruce v bok. „Ty že jsi bývalý voják? Ty bábovko?“
„No dovol!“ odsunul Bodie polštář stranou.
Doyle se zašklebil. Píchnout do Bodieho ega zabralo skoro vždycky.
„A neříkal jsem ti, že si máš vzít pyžamo?“ hodil mu Doyle na hlavu pyžamo, které se válelo na zemi.
„Nemůžu v tom usnout,“ namítl Bodie.
„Jo, ale mojí starší ségře jsi připravil moc pěkné přivítání,“ ušklíbl se Doyle.
„Už je tady?“ zeptal se Bodie zvědavě. Doyleova starší sestra ho zajímala. Už jen proto, jestli se Doyleovi taky tak podobá jako ta mladší.
„Jo, a nechceš ji doufám jít uvítat takhle.“
„No aspoň bych udělal dojem,“ zabručel Bodie.

„A tady horké kakao,“ postavila paní Doyleová před Bodieho hrnek.
Bodie se ho chopil především proto, aby si zahřál z venku prokřehlé ruce. Ačkoli nebyli venku tak dlouho, přesto byli už všichni po snídani, takže teď seděli v kuchyni sami jen s Doyleovou mámou, která jim servírovala snídani.
Bodie se s chutí pustil do jídla.
Doyle se na něj zadíval. Někdy ho Bodie prostě nepřestával přivádět v úžas. Třeba tím, co byl schopen všechno zkonzumovat a v jakých kombinacích. A argumentoval to aktivním životem a rychlejším metabolismem.
„Co je?“ zeptal se Bodie, když si uvědomil, jak na něj kouká.
„Bodie, jíš, abys žil, nežiješ, abys jedl,“ poučil ho Doyle.
„Jen ho nech,“ zastala se ho paní Doyleová a pohladila Bodieho po vlasech. „Hlavně že mu chutná.“
Když se k nim otočila zády, Bodie na Doylea vyplázl jazyk. Konečně našel někoho, kdo měl pro jeho chuť k jídlu pochopení. Stejně to měl Doyle z toho svého zdravého způsobu života – prostě mu to chtěl znechutit, když se sám živil něčím, co Bodiemu dost připomínalo stravu pro králíka. Tedy ne že by Doyle byl zrovna vegetarián, ale potrpěl si na organické produkty, biopotraviny a podobné nesmysly. Podle Bodieho to bylo vyhazování peněz, když mezi tím úžasným bio rajčetem a obyčejným rajčetem nebyl žádný zjevný rozdíl. Pořád to bylo blbé červené rajče a pokud k němu nebyl pořádný kus masa, nemohlo Bodieho nikterak nadchnout.

„Tak, dobře si zapamatuj, co to bylo za kartu, a teď ji vrať někam do balíčku a zamíchej ho.“
Všichni byli v obýváku. Robert, Katherinin manžel, a Doyleův otec se dívali na televizi. Doyleova máma pletla a povídala si s Katherine, která chvílemi sklouzla pohledem k Bodiemu, jenž seděl v koutě s Pat a Doylem a předváděl karetní trik.
Doyle byl překvapený. Bodie se nikdy nezmínil o tom, že něco takového umí. Tedy ne že by Doyle nevěděl, že má Bodie šikovné ruce, jen ho překvapovalo, že se s tímhle nepochlubil už dřív.
„No, snad to půjde. Roky jsem to nedělal,“ uculil se Bodie a znovu balíček zamíchal. „Chvíle napětí a – “ sejmul vrchní kartu. „Je to ona?“
„No jo! Páni! Jak jste to udělal?!“ vykulila obdivně oči.
„Ale no tak, dobrý kouzelník nikdy neprozrazuje svoje triky, ne?“ usmál se Bodie.
„Kde ses vlastně naučil karetní triky?“ zeptal se Doyle, když po obědě myli nádobí.
„Tak, různě,“ pokrčil Bodie rameny. „V Angole od jednoho Belgičana. Měl hrozně šikovný ruce, většinou vyhrával v pokeru, protože uměl švindlovat. Člověk věděl, že fixluje, ale nedalo se mu to dokázat. Kluci ho pokaždý zmlátili, aby si zchladili žáhu, když je obral moc. Když byl klid, předváděl nám různý kousky s kartami.“
„Co se s ním stalo?“ zeptal se Doyle, i když věděl, že odpověď asi slyšet nechce.
„Zasekla se mu pistole a vybuchla mu v ruce. Říkali jsme mu, aby ten starej krám zahodil,“ odpověděl Bodie klidně, prostě a zcela bez emocí. „Utrhlo mu to prsty.“
Bodie se na okamžik odmlčel, než tiše dodal: „Kryl nám ústupovou cestu, abychom se mohli dostat z křížové palby, do které jsme padli. Zachránil nám všem prdel. Byl to dobrej chlap.“
Doyle si občas prostě nedokázal představit, že Bodie prošel zeleným peklem africké džungle. Nevypadal na to, když flirtoval s nějakou slečnu, bavil své okolí, když byl elegantně oblečen a usmíval se tím svým uličnickým úsměvem. Ale v těch chvílích, kdy poodhalil kousíček své minulosti, kdy se o něčem zmínil a neříkal to v žertu, mluvil vážně, v těch chvílích Doyle viděl v jeho tváři a očích, že Bodie toho, na to kolik mu bylo let, viděl příliš – příliš mnoho, příliš rychle.
„Rayi,“ do kuchyně nakoukla paní Doyleová. „Chci ještě na poslední chvíli něco koupit. Pojedete taky?“
Doyle se zadíval na Bodieho, kterému se rozzářily oči. Moc dobře věděl, na co Bodie myslí. Myslel na to totiž taky.
„Kdo všechno jede?“ zeptal se Doyle.
„No všichni přece,“ odpověděla. „Jen Robert zůstane,“ dodala.
„My zůstaneme taky. Díky, mami,“ řekl Doyle.
„No jak chcete,“ pokrčila rameny a zavřela za sebou dveře.
„Co vlastně dělá manžel tvé sestry?“ otázal se Bodie. „Vypadá jako děsnej suchar.“
„Taky je,“ přikývl Doyle. „Je účetní. Táta ho nemá moc rád, ale to on říká skoro o každém. Ne všichni zahrají na správnou strunu jako ty.“
„Náhodou, tvůj táta má nádhernou sbírku a všechny jsou v dokonalém stavu.“
„No jo, mě tohle nikdy moc nebralo,“ pokrčil Doylea rameny.
„Nebude nám Robertek překážek?“ uculil se Bodie.
„Nemyslím si, ten zůstane v obýváku a bude si číst finanční rubriku v novinách,“ pousmál se Doyle. „Ani si nevšimne, že jsme zmizeli.“
„Tak na co čekáme?“ plácl Bodie Doylea přes zadek. „Udělám ti to tak, že uvidíš Betlémskou kometu.“
„Nejsem náhodou na řadě, zlato?“ zeptal se Doyle nevinně.
„Ať už jsi nahoře!“ vydechl Bodie roztouženě.
Doyle otevřel dveře. Bodie se kolem něj protáhl a přiložil si prst na rty, než tiše vyklouzl na chodbu. Doyle ho pobaveně sledoval, jak se přikradl k proskleným dveřím do obýváku. Doyle udělal krok, ale Bodie mu dal znamení, aby se nehýbal. Naklonil se ke dveřím a zaposlouchal se, aby po chvíli Doyleovi naznačil, že je vzduch čistý a má jít nahoru.
To už se Doyle dusil smíchy. Když došlápl na první schod a ten zavrzal, Bodie ho chytil za loket a zastavil ho.
„Co je?“ otočil se Doyle.
„Pššš!“ udělal na něj Bodie a Doyle pochopil, že kazí hru.
K Doyleovu pokoji se tedy proplížili tak, že by z nich měl i Cowley radost – přesně jako z učebnice.
Bodie postrčil Doylea nedočkavě do pokoje a sotva za sebou zavřel dveře, začal se svlékat.
„Ty na to jdeš nějak rychle,“ vydechl Doyle, když ho Bodie, už jen v tričku a spodním prádle, vášnivě políbil. A zatímco jeho ruce netrpělivě rozepínaly Doyleovy kalhoty a stahovaly mu je z boků, postrkoval ho k posteli.
„Prázdný barák – takovou příležitost nevyužít to by byl hřích,“ usmál se Bodie, když se s Doylem svalili na postel, až pod váhou jejich těl zaskřípala.
Zbavit se oblečení byla otázka okamžiku.
Doyle si kleknul a přitáhl si Bodieho zády k sobě. Bodie se o něj opřel a Doyle ho jemně, ovšem důrazně kousl do krku. Přejel mu rukou po hrudi, po břiše až nakonec sevřel v pěsti jeho už napůl ztopořené péro.
Bodie zasténal, když ho Doyle začal honit. Naklonil hlavu na stranu, aby nabídl víc ze své šíje, kterou Doyle líbal a okusoval.
Doyle cítil, jak mu Bodie v ruce tvrdne a rychle dosahuje plné erekce. Volnou rukou mu přejel po hrudi a štípl ho do jedné bradavky.
Bodie slastně sykl a napjal se. Jak byl Doyle stále víc vzrušený, cítil jeho ptáka, jak se mu otírá o zadek.
Bodie se odtáhl od Doylea jen natolik, aby dosáhl do nočního stolku pro kondom. Pak se zpátky přitiskl zády k Doyleovi. Jejich prsty se propletly a Doyle vytáhl kondom z Bodieho dlaně. Roztrhl obal a nasadil si ho.
Bodie se nadzvedl a pak pomalu dosedl na Doyleovo péro.
Doyle ucítil, jak Bodie tiše zasykl bolestí. Dřív by se Doyle zarazil, ale dnes už věděl, že podle Bodieho bolest k chlapskému sexu prostě patří. A i kdyby ne, a ačkoli by to Bodie nikdy nepřiznal, Doyle věděl, že Bodie má rád, když to trochu bolí. Občas projevoval v posteli až překvapivě submisivní sklony.
Doyle zasténal, když se Bodie zvedl a znovu dosedl a přitiskl ho k sobě blíž. Přejel mu po pažích, pevně je sevřel a zvedl se.
Bodie se musel taky zvednout a předklonit, ale protože ho Doyle držel za ruce, nemohl se o ně opřít. V jednu chvíli už viděl, jak padne na hubu, a chtěl se proti tomu ostře ohradit, když mu Doyle pustil pravou ruku, ovšem levou mu bolestivě zkroutil za zády. Bodie ale bolest nevnímal.
Doyle sevřel Bodieho vlasy a zatáhl, takže Bodie musel zaklonit hlavu. Nebylo to ono, Bodie měl vlasy příliš krátké na to, aby se Doyleovi nemohl kdykoli vysmeknout. Jenže na tom až tak nezáleželo. Byla to hra, vzrušující hra. Samozřejmě že Doyle věděl, že kdyby se to Bodiemu nelíbilo, nikdy by se mu nepodařilo získat nad ním nadvládu – nebo alespoň ne tak snadno.
Doyle si ve skutečnosti ani neuvědomoval, jak moc je to z Bodieho strany akt důvěry. Být ovládán, téměř bezbranný – část Bodieho já se proti tomu bouřila, a chtěla se osvobodit. Kdyby to byl někdo jiný než Doyle, vzepřel by se. Ale ta druhá část, ta která věděla, že je to Doyle, že mu může věřit, hořela vzrušením. A Bodie se poddal tomu druhému.
Doyle si ho bral drsně, nijak se nedržel zpátky, nesnažil se být ohleduplný. Bodie věděl, že po tomhle ho bude pěkně bolet zadek, ale to patřilo ke hře.
Doyle několikrát rychle přirazil a se zasténáním se udělal.
Bodie ho následoval jen o chvíli později.
Doyle Bodieho pustil a jeho ochabující penis vyklouzl z Bodieho těla. Stáhnul si kondom a hodil ho na zem vedle postele, na niž klesnul vedle Bodieho.
„Líbí se ti to, co, mizero?“ obvinil Bodie Doylea s pobaveným úšklebkem.
Doyle se jen culil.
O dvacet minut později to byl Doyle, kdo klečel na všech čtyřech a vzdychal a sténal.
Půl hodinu na to to byl zase on. Opřený rukama o pelest postele s Bodieho opět připraveným ptákem v zadku.
Když po něm Bodie vyjel po třetí, a po třetí protahoval jeho zadek, už to tak příjemné nebylo. Doyle byl unavený, po pravdě ho vůbec překvapilo, že se mu během styku ještě postavil, a absolutně nechápal, o co Bodiemu jde, a kde vůbec bere energii dělat to po čtvrté. Trvalo to dlouho, příliš dlouho, protože chtíč už byl ukojen. Trvalo to tak dlouho, že si to Doyle přestal užívat a jen se modlil, aby se Bodie už udělal a dal mu konečně pokoj. Nebylo nic horšího, než když měl Bodie nutkání něco si dokazovat.
Doyle zakňučel a z jeho sotva zpola ztopořeného penisu vystříklo jen velmi málo semene. Vyčerpaně se zhroutil na postel. Zadek ho bolel jako čert a přišlo mu, že jeho penis je nepříjemně citlivý.
Bodie se svalil vedle něj.
Oba byli zpocení a lapali po dechu.
„Chceš vytvořit světový rekord?“ vydechl Doyle. „V tom případě mě z toho vynech.“
„Copak? Nezvládáš držet krok, starouši?“ rýpl si Bodie.
„Dělat to tolikrát, až ti znecitliví koule, nemá smysl,“ zabručel Doyle.
„No stárnu,“ ušklíbl se Bodie. „Před pár lety bych to zvládnul ještě dvakrát nebo třikrát.“
„Jestli na mě dneska ještě sáhneš, přísahám bůh, Bodie, že ti urvu koule a narvu ti je do prdele,“ varoval ho Doyle bez legrace. Měl pocit, že si aspoň týden nesedne, jak ho od Bodieho dovádění bolel zadek. „Nejsem žádná ta tvoje doktorka z jižní Afriky, ty paviáne.“
„Východní,“ pousmál se Bodie. „Bylo to ve východní Africe.“
„To je fuk,“ utrousil Doyle mrzutě. Oči se mu samy zavíraly. Sakra, vždyť i Bodie toho už musel mít dost. Nikdo nemůže zvládnout dělat to sedmkrát za sebou – ani Bodie, ani když mu bylo dvacet, a ani ve východní Africe, prostě nikdo.

Když se ozvalo dusání nohou na schodech, Bodie s Doylem spali jako zabití. Neměli ani tušení o tom, že Pat Raye volala už od schodů. A nevěděli ani o tom, jak se dveře rozlétly dokořán.
Pat vpadla do Doyleova pokoje a zůstala stát jako solný sloup při pohledu na svého bratra, svého nahého bratra ležícího v posteli s Bodiem. Tiskli se k sobě, ale i kdyby to snad považovala za nějakou náhodu, použité kondomy válející se na podlaze, byly jasným usvědčujícím materiálem.
Pat zbledla a vycouvala z pokoje. Pomalu za sebou zavřela a s poněkud nepřítomným výrazem se vrátila do kuchyně, kde máma vybalovala nákup.
„Kde je Ray? A Will?“ zeptala se paní Doyleová.
„Oni… eeee…,“ zadrhla se Pat. Nevěděla, co má říct. Prý kolega z práce, ušklíbla se v duchu. Její drahý bratříček si sem klidně drze přivezl svého milence. A ona by je klidně mohla potopit. Máti by určitě kleplo, kdyby tušila, co se nahoře v Doyleově pokoji odehrálo. A táta by ty dva nejspíš oba na místě zastřelil svojí dobře udržovanou winchestrovkou.
Ray byl skvělý brácha. Byla s ním sranda a měl pro ni mnohem víc pochopení než Kate. Nebyl takový pedantský suchar. A ten Bodie – nikdy v životě nepotkala kluka, který by se mu mohl rovnat. Byl dokonalý – krásný, zábavný, milý – takhle si teplouše rozhodně nepředstavovala. Přitahoval ji bez ohledu na to, že teď věděla, že spí s jejím bratrem. Ne, nechtěla je dostat do potíží.
„Spí,“ vysoukala ze sebe. Snažila se znít co nejnormálněji.
„Spí? Oba?“ podivila se paní Doyleová. „Uprostřed bílého dne?“
Pat horlivě přikývla. Doufala, že máti nenapadne jít je budit.
„To mají z toho nesmyslného ranního vstávání a běhání venku,“ potřásla hlavou. „Místo, aby se vyspali, a pak šli běhat, vstávají v nesmyslnou dobu a pak to dospávají odpoledne.“
„No jo,“ přispěchala Pat s ujištěním. „Tak je necháme dospat.“
„Muži,“ povzdechla si paní Doyleová.
Pat vypadla z kuchyně, jak nejrychleji mohla, protože měla hrůzu, že si máti všimne, že se něco děje a začne to z ní páčit. Zavřela se v pokoji a horlivě přemýšlela, co udělá. Její bratr byl teplouš. A ten jeho kamarád nepochybně taky. A dělali to tady, přímo tady v tomhle domě v Doyleově pokoji. Srdce jí divoce bušilo.
Představila si, jak ten Bodie, bože jak krásný měl zadek, jak nádherné tělo, klečí za jejím bratrem, jenž je na všech čtyřech, a… a šuká ho. Bolelo to, když to spolu chlapi dělali?
Cítila, jak je jí najednou horko. Přejela si rukou přes hrdlo.
Vstala a zamkla dveře. Pak zatáhla záclony, svlékla se a vklouzla do postele. Zavřela oči a ruka jí zabloudila mezi stehna. Byla tak mokrá.
Představovala si, jak se nad ní ten Bodie sklání, vzrušený, tvrdý, ty jeho nádherné modré oči s dlouhými řasami hltají pohledem její nahé tělo. A pak do ní vnoří svůj penis a vezme si její panenství, zatímco zezadu ho do zadku mrdá její vlastní bratr. Jak dekadentní, perverzní představa!
Její tělo se napjalo a pak přišla úleva. Ležela na posteli a přemýšlela, co s tím, co ví, udělá.

Doyle otevřel oči. Z domu sem tlumeně doléhaly nejrůznější zvuky. Takže se už vrátili. Venku se už šeřilo. Každou chvíli se po nich musejí začít shánět. A zamčené dveře jeho pokoje budou vyvolávat otázky.
Zadíval se na Bodieho. Když spal byl naprosto rozkošný. Jeho tvář se uvolnila a doslova omládla o několik let. Všechno, co ho mohlo trápit přes den, bylo v noci pryč. Spánek odnesl žoldáka z africké džungle, člena SAS i agenta CI5 a zůstal jen Bodie, prostě Bodie. Doyle se na něj hrozně rád díval, když spal. Stále o něm věděl tak málo a měl spoustu chyb, a přesto si zcela a plně získal jeho srdce.
Doyle přejel Bodiemu hřbetem ruky lehce po jeho půvabné tvářičce.
„Vstávej, sluníčko,“ zašeptal.
Bodie vypadal, že spí, ale Doyle si všiml, jak se tomu mizerovi zachvěly řasy. Jen spánek předstíral.
„Ty můj kocourku. Myšáčku. Pusinko,“ začal Doyle cukrovat, zlobit ho. „Prdelko.“
Bodiemu cukl koutek úst v potlačovaném úsměvu.
Doyle se snažil přijít na nějaké skutečně infantilní a přeslazené oslovení.
„Pupíčku,“ sotva to Doyle dořekl vyprsknul smíchy.
„Tak to je už trochu moc,“ otevřel Bodie oči celý rozesmátý. „A mně říkáš, že jsem sentimentální?“
„Vždyť taky jsi. Kdyby ses nestyděl, dojme tě k slzám i pohled na západ slunce,“ popichoval ho Doyle.
„Dojímáš mě jedině tak ty, Rayi,“ ušklíbl se Bodie. „Co bude k večeři?“
„Sex a jídlo – na nic jiného ty nemyslíš,“ povzdechl si Doyle pobaveně a zvedl se z postele. Měl na sobě už slipy a tričko, když se ozvalo zaklepání.
Oba sebou polekaně trhli jako dva kluci nachytaní při krádeži sousedovic jablek.
Bodie bleskově hmátl po dece a přetáhl jí přes sebe, zatímco Doyle si rychle oblékl kalhoty, než otevřel dveře. Nebyly zamčené. Záměrně se postavil tak, aby bylo do pokoje co nejméně vidět. Obzvláště na rozházenou postel, na níž se Bodie snažil po dekou nenápadně si natáhnout slipy.
„Mami?“ usmál se Doyle. „Už jste zpátky?“
„Už dávno. Prospali jste skoro půl dne,“ řekla lehce káravým tónem.
„Prospali?“ podivil se Doyle.
Za Doylem se objevil již plně oblečený Bodie, aby dal k dobru svůj okouzlující úsměv.
„Pat říkala, že spíte. A večeře je na stole, vy ospalci,“ usmála se.
„Bezva, mám hlad jako vlk,“ Bodie se chtěl kolem Doylea protáhnout, ale ten ho zadržel.
„Co?“
Doyle mlčel, dokud si nebyl jist, že je jeho máma bezpečně z doslechu. Srdce mu ale bilo jako splašené. Neměli spolu u jeho rodičů vůbec spát! Neměl to vůbec připustit! Takové hrozné riziko. Bodie by to klidně těch pár dní vydržel. A teď na to doplatí.
„Rayi?“
„Ona nás viděla,“ hlesl Doyle. „Pat! Bodie, ona nás spolu viděla! Jak jinak by mohla mámě říct, že spíme?! Dveře nebyly zamčené!“
„Hm, no co na to říct než ups,“ usmál se Bodie a pokrčil rameny.
„To je všechno, co k tomu řekneš?!“ zamračil se Doyle. Cítil směs vzteku, že to Bodie bere tak lehkovážně, a paniky z toho, co bude dál.
„A co čekáš?“ ohradil se Bodie klidně. Nechápal, proč Doyle vyšiluje.
„Já myslel, že jsi zamknul!“ vyjel na Bodieho Doyle.
„Nejsem zvyklý zamykat se jako bych dělal něco…,“ Bodie nechal větu nedokončenou. Nechtěl se hádat, ale na druhou stranu nebylo fér, že to chce Doyle hodit celé na něj. Byl tam taky. Mohl si vzpomenout on, že je třeba zamknout. Mohl si vzpomenout kdykoli potom, že je třeba zamknout. Když měl tedy pocit, že zamčené dveře by nebyly podezřelé a nevyvolaly nepříjemné otázky.
Oba se na sebe zadívali.
Doyle potřásl hlavou. Obviňovat z toho Bodieho nic nevyřeší. A pak nesl na tom, co se stalo, stejnou vinu. Kdyby to spolu dělali jen jednou, kdyby se nenechal strhnout do Bodieho macho vytrvalostních hrátek… kdyby bylo velké slovo.
„Promiň,“ omluvil se Doyle. „Jestli nás viděla, tak se s tím stejně nedá už nic dělat.“
„Ono to nebude tak horké,“ pousmál se Bodie. A pak osobně neměl nic proti tomu, kdyby se Doyleovi rodiče dozvěděli, že jejich synáček vůbec není sám a opuštěný. Jistě asi nebyl zrovna ideální nevěsta, ale nebylo důležitější, jestli je Doyle šťastný?
„Promluvím si s ní,“ rozhodl Doyle.
„Nech to bý, Rayi,“ poplácal ho Bodie po zádech.
„Ne, musím si s ní promluvit,“ trval na svém Doyle. „Dost nerad bych to pak matce musel vysvětlovat.“
Už jen při pomyšlení, jak přijde do kuchyně a uvidí v jejích očích ten smutným, káravý výraz, který mívala, když něco provedl, něco, co ji opravdu zklamalo, se mu stáhl žaludek. Za svůj život natropil své mámě už tolik potíží, že by snad dokázal říct, které vrásky jí to udělalo. Děkoval bohu za to, že nakonec přišel k rozumu, a že ani ona ani táta a ani Kate nad ním nikdy nezlomili hůl.
„Myslíš, že by to tvoji rodiče nepobrali?“ zeptal se Bodie. „Mně přijdou v pohodě. Jsou fajn a mají tě rádi.“
„Což o to, rádi,“ ušklíbl se Doyle. „Ale tobě by táta nejspíš jednou z těch pušek, cos tak obdivoval, ustřelil koule za to, žes mu zprznil syna.“
Doyle netušil, kde se v něm ten humor bere. Možná na něj měl takový vliv Bodie, to jak to bral s klidem, připravený nést jakékoli následky. Možná ho uklidňovalo to, že v tom není sám.
„Zprznil? Já?“ zatvářil se Bodie smrtelně dotčeně. „Pokud si dobře vzpomínám, zprznil jsi první ty mě.“
„Pokud si dobře vzpomínám , tak jsi o to přímo žebral,“ vrátil mu to Doyle. „Ne, teď vážně. Nemám tušení, co by udělali.“
„Co by mohli asi tak udělat? Nic, je to tvůj život,“ pokrčil Bodie rameny.
Doyle musel uznat, že má Bodie pravdu. Z domu ho vyhodit nemohli, vydědit – no, dejme tomu. Nedokázal si ale představit, co by přimělo jeho mámu, aby se s ním přestala stýkat.
„Stejně si myslím, že bych si s Pat měl promluvit,“ řekl Doyle zamyšleně. „Kdo ví, co si teď myslí.“
Přece jen dát svojí sedmnáctileté sestře takovouhle lekci z lidské sexuality – měl pocit, že by to měl nějak napravit, vysvětlit. Tedy ne že by věřil, že se dá homosexualita odkoukat, ne že by byl přesvědčen, že jsou s Bodiem homosexuálové…
„Rayi, myslí si leda tak, že má bráchu děsnýho teplouše,“ vytrhl Doylea Bodieho pobavený hlas z myšlenek. „A vzhledem k tomu, že nás dosud nepráskla, to nejspíš ani neudělá. Takže se uklidni a pojď na tu večeři,“ Bodie se pokusil Doylea postrčit směrem ke schodům.
Doyle se ale odmítal hnout. Vůbec nesdílel Bodieho přesvědčení, že není s čím si lámat hlavu.
„Kde bereš tu jistotu, že to nikomu neřekne?“ zapochyboval Doyle.
„Probůh, Rayi, mám mladšího bratra, vzpomínáš? Vím, o čem mluvím,“ obrátil Bodie oči v sloup. Někdy, Doyle, o všem až moc přemýšlel. „Dokonce ani on na mě tohle neprásknul.“
„Cože?“ zarazil se Doyle. „Chceš říct, že tě brácha nachytal…“
Bodie se jen pousmál a tak neurčitě pokrčil rameny a přikývl. Detaily pro tentokrát raději vynechal. Dole mu stydla báječná večeře a Doyle zdržoval.
„Ale říkal jsi, že sis s chlapama začal až…“
„Taky že jo. Byla to holka,“ vykročil ke schodům. Jestli si to Doyle hodlal nechat vystydnout, tak on ne. Doyleova máma byla prvotřídní kuchařka. Nechat něco tak dobrého vystydnou by byl hřích.
„Kolik ti sakra bylo?!“ mračil se Doyle.
„Třináct.“
„Třináct? Tys přišel o panictví ve třinácti?!“
„Ne,“ Bodie se samolibě usmál. „Ve dvanácti. Byl jsem předčasně vyspělý. Ne každý si to schovává do patnácti, jako ty. Jak že se jmenovala? Anet?“ dobíral si ho.
„Rayi! Wille! Vystydne vám to!“ ozval se hlas paní Doyleové.
Bodie přidal do kroku a Doyleovi nezbylo, než ho následovat, ale celou cestu až ke dveřím do kuchyně mrmlal: „Nikdy jsem netvrdil, že to s ní bylo poprvé.“
Když si sedali za stůl, paní Doyleová se tvářila nesouhlasně. Doyle věděl moc dobře, že jeho máma nemá ráda, když někdo chodí pozdě k jídlu.
„To voní!“ Bodie se chopil talíře a nandal si štědrou porci, čímž nevědomky zachránil situaci.
Tvář paní Doyleové se rozjasnila a bylo jim odpuštěno.
„Vynikající, vážně skvělé,“ pochvaloval si Bodie večeři mezi jednotlivými sousty.
Doyle se co chvíli poočku díval na Pat, která povětšinou hleděla do svého talíře. Jen tu a tam zvedla nejistě oči a zadívala se na Bodieho, který se choval jako by se nic mimořádného nestalo a jako obvykle byl okouzlující, zábavný a samý úsměv.
K Doyleovu zděšení přešel Bodie z historek z Afriky na historky z jejich vlastní práce. Vzápětí ovšem zjistil, že Bodie elegantně vynechal všechno, co by se u rodinné večeře dalo pokládat za nevhodné, celé to učesal, přikrášlil a překroutil. V jeho podání se z jejich práce stálo cosi zábavného a v podstatě bezpečného. Doyle si nebyl jist, jestli chce, aby Bodie jeho rodinu takhle mystifikoval, jenže už se stalo.
„Zažil jste toho s Rayem dost, pane Bodie,“ usmála se Katherine u moučníku. Zdálo se, že Bodie si již stačil získat její sympatie navzdory tomu, že jejich první setkání neproběhlo zrovna ideálním způsobem. „Přesto o vás Ray nikdy nemluvil, nebo aspoň ne přímo. Prozraďte nám něco o sobě.“
„Není zrovna zajímavý,“ utrousil Doyle. „Je to hrozný přízemní materialista.“
„Vy nejste ženatý, že,“ zajímala se Katherine a zcela ignorovala bratrovu poznámku.
„Ne, ne, to nejsem,“ usmál se Bodie pobaveně. „Kdybych se oženil, zlomilo by to srdce ženám v půlce Londýna. A to si nemůžu vzít na svědomí.“
„Věřím, že zlomilo,“ pousmála se Katherine.
„Když jste se vdala vy, musel to být pro všechny muže černý den,“ uculil se Bodie. „Doyle o vás často mluví, ale nikdy mi neřekl, jak krásná žena jste.“
Katherine se začervenala pod takovým neomaleně otevřeným komplimentem.
„Ray o mě často mluví?“ zajímala se. „Co vám napovídal?“
„Samé lži – kupříkladu když říkal, že máte zelené oči, neřekl mi, že to je druhý nejkrásnější pár očí, jaký jsem kdy viděl,“ pokračoval Bodie v lichotkách.
„A kdo má ten první?“ zeptala se.
Pochopitelně, že první nejkrásnější pár očí na tomhle světě byl pro Bodieho ten Doyleův. To se ale nehodilo říkat.
„Přece vaše matka,“ vybruslil z toho Bodie s lehkostí sobě vlastní.
„I vy lichotníku,“ rozesmála se paní Doyleová. „Máte hbitý jazyk a pěknou vyřídilku.“
„No moje přítelkyně tvrdila, že prý jsem velice jazykově nadaný,“ řekl Bodie s lehkým dvojsmyslem.
Katherine tu narážku, podle toho jak se usmívala, dobře pochopila.
„A na co ještě máte talent, pane Bodie?“
„Na spoustu věcí,“ uculil se Bodie.
Doyle toho měl právě tak dost. Asi byl jediný, kdo viděl, jak ti dva spolu flirtují, a nebo byl jediný, komu to vadilo, nebo co. Sice nikdy nepochopil, proč si Kate vzala takového děsného nudného patrona, kterého navíc už roky marně přemlouvala, aby si pořídili dítě, ale jednou si ho vzala a tak jí Bodie neměl co plést hlavu a takhle s ní flirtovat.
„Třeba na mytí nádobí, že?“ vložil se do toho Doyle, vstal a poklepal Bodiemu na rameno, aby se zvedal a šel mu pomoct.
„Zkus s ní trochu míň flirtovat,“ požádal Doyle trochu chladně, když spolu v kuchyni myli nádobí, zatímco ostatní se přesunuli do obýváku. „Je to vdaná ženská a navíc moje sestra.“
„Nechápu, jak si mohla vzít toho troubu,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Má vůbec nějaký koule?“
„Těžko říct,“ pokrčil Doyle rameny. „Děti nemají, takže asi spíš ne.“
„Kolik jí vlastně je?“ zajímal se Bodie.
„To je trochu nezdvořilá otázka nemyslíš? Ptát se ženy na věk,“ pousmál se Doyle.
„Proto se taky neptám jí,“ namítl Bodie. „Ptám se tebe.“
„Pětatřicet.“
„Takže jste o nějaký rok a něco? Z toho, jak jsi o ní mluvil, jsem myslel, že je mnohem starší než ty.“
„Vy jste s bráchou taky tak nějak ne?“
„Jo, tak nějak,“ přikývl Bodie. „Je o dva nebo o tři roky mladší, přesně si to nepamatuju.“
Doyle jen v duchu zavrtěl hlavou nad tím, že si Bodie nepamatuje, kdy se narodil jeho vlastní bratr. Rozuměl tomu, že pro Bodieho to není podstatná informace, aby si to pamatoval, ale nechápal, jak někdo může mít takový vztah k vlastnímu bratrovi. Znovu a znovu ho zaráželo, jak slabý vztah má Bodie k vlastní rodině. Nedokázal si představit, že by se s rodinou rozešel ve čtrnácti a po zbytek života si na ni sotva vzpomněl. Bodieho to muselo táhnout do světa hodně, když odešel z domova, protože Doyleovi přišlo, že si Bodie se svým tátou dost rozuměl a rád na něj vzpomíná. Ale kdo ví, co všechno mu Bodie neřekl.
„Je to ale fakt nádherná ženská,“ pousmál se Bodie. „Je ti hodně podobná. Jste všichni spíš po mámě, co?“
„Nech si zajít chuť, fešáku,“ varoval ho Doyle. „Vlastně bych byl raději, kdybys ji vůbec nepokoušel.“
„Já že ji pokouším?“ Bodie se cítil dotčený. Snažil se být jen maximálně milý. No dobře možná trochu víc než jen milý, ale to jen proto, že chtěl vědět, z jakého těsta je ten její manžel. Za celou tu dobu, co tu byl, ho Bodie slyšel prohodit sotva několik vět.
„Jo, pokoušíš. Já moc dobře vidím, jak se na tebe dívá, a jak se pak dívá na Roberta,“ zamračil se Doyle. „A Pat to samé.“
„Víš skoro bych řekl, že mi nevěříš,“ ze začátku bral ty Doyleovy obavy, že skončí s nějakou jeho sestrou v posteli, s humorem. Ale teď už mu to začalo vadit. „Možná sis toho nevšiml, ale nejsem ani na náctiletý holky ani na zadaný spořádaný manželky. Vždycky byly svobodný a už dlouho nebyly pod zákonem.“
„Promiň,“ omluvil se Doyle zahanbeně. Uvědomoval si, že jeho přehnaná citlivost je k Bodiemu nefér. „Ale jsou to moje sestry a…“
„…máš potřebuje je hlídat,“ dořekl za něj Bodie. „Chápu, ale chápej zase ty mě.“
Doyle si přehodil utěrku přes rameno a objal Bodieho zezadu kolem pasu. Políbil ho na krk.
„Miluju tě,“ zašeptal mu do ucha.
„Já vím,“ vydechl Bodie, přivřel oči a opřel se hlavou o Doylea. Celé jeho tělo se v Doyleově náručí příjemně uvolnilo. A najednou Bodie zatoužil, aby šli nahoru, vlezli si spolu do postele a jen se k sobě přitiskli – nic víc, jen tohle. Někdy měl pocit, že mu ještě pořádně nedošlo, co všechno se změnilo a kolik pro něj Doyle znamená. A nebo hůř, že to Doyleovi nedal dostatečně najevo.
Doyle Bodieho políbil na rty a odtáhl se od něj. Nechtěl riskovat, že je tu někdo nachytá. Už takhle se pohybovali na tenkém ledu.

Když Bodie přišel k němu do postele, poté co všichni šli spát, Doyle si myslel, že se bude chtít milovat. Byl na to tak nějak připraven. Jenže Bodie buď neměl chuť a nebo pamatoval na Doyleovu pohrůžku, protože na sex vůbec nedošlo. Bodie se přišel jen pomazlit. To byla pro Doylea nová zkušenost, to že se s ním Bodie dokáže líbat a hladit a dotýkat, aniž by to muselo nevyhnutelně skončit stykem. Bylo příjemné se jen otlapkávat, tiše si šeptat různé nesmysly a nemít sex.
Doylea na jazyku trochu pálila otázka, jestli i tohle je pro Bodieho uspokojující, nebo zda to dělá jen kvůli němu. Bodie ale spokojeně přivíral oči a vypadal, že se cítí velice příjemně.
Pro Doylea to bylo mnohem důvěrnější než prostý sex, protože sex byla vášeň, mazlení byla láska.
„Řekneš jim to někdy?“ zeptal se Bodie tiše a prstem prohraboval chlupy na Doyleově hrudníku „Myslím o nás,“ v jeho hlas zaznívalo něco – Doyle to nedokázal popsat, ale kdyby to už musel dát do slov, řekl by, že je Bodie trochu smutný.
„Rád bych,“ řekl Doyle a přemítal, jestli Bodiemu vadí, že jejich vztah tají, a proto musí spát na gauči. Třeba tohle bylo za tím Bodieho zvláštním tónem. „Ano, řeknu,“ dodal tedy.
Bodie jen pokýval hlavou.
„Rozhodně jim to řeknu,“ ujistil Doyle Bodieho. „Ale ne hned. Chtěl bych je na to nějak připravit, víš. Aby tě nejdřív poznali a tak. Přemýšlel jsem, že bych jim to třeba v lednu nebo v únoru zavolal nebo napsal. Víš, aby měli čas to nějak strávit.“
Doyle zamyšleně hladil jizvu na Bodieho zádech.
„No, měl bych jít,“ řekl Bodie a odtáhl se od Doylea.
Doyle si ho přitáhl zpátky. Najednou nechtěl, aby Bodie někam chodil. Mohl by tu zůstat přes noc a až by se ráno všichni divili, co dělal Bodie v noci u něj v pokoji, všem by jim řekl, že Bodie není žádný jeho pouhý kamarád, ale jeho partner a milenec, že ho miluje a hodlá s ním žít. To by byly opravdu moc povedené Vánoce.
Doyle pomalu neochotně Bodieho pustil.
„Rozhodně jim to řeknu – brzy,“ zašeptal Doyle.
Bodie se pousmál a než odešel, políbil Doylea na dobrou noc.

Kapitola jedenáctá

Čtyřiadvacátého ráno začal teprve ten pravý vánoční blázinec.
Pan Doyle přinesl z kůlny stromeček – pěkný rovný smrček a nasadil ho do stojanu. Doyle s Bodiem mezitím přestavěli nábytek obýváku tak, aby se tam strom vešel, zatímco Pat a Robert snášeli z půdy krabice s ozdobami a ze špajzu kolekce čokoládových figurek a paní Doyleová a Kate se už od ráno točily kolem plotny, od níž musely Bodieho poměrně často se smíchem vyhánět, protože se co chvíli ometal kolem, nakukoval pod pokličky a strkal do všeho prst a ochutnával.
Pan Doyle dostal od manželky nejdůležitější úkol – zabalit všechny dárky, a tak se odebral nahoru. Ještě před tím všechny důrazně upozornil, že kdo tam třeba jen strčí nos, bude litovat.
Zdobení stromečku připadlo na Doylea, Bodieho, Pat a Roberta.
Bodie pootvíral všechny krabice a našel vánoční hvězdu. Chvíli se s Doylem dohadovali, kdo ji dá na špičku stromku, a kdo půjde pro židli. Nakonec Pat prohlásila, že ji dá nahoru ona, a že si pro tu židli dojde taky klidně sama.
Bodie s Doylem se shodli na tom, že ji tam tedy má dát ona. Jen Bodie prohlásil, že židle není potřeba a Pat zvedl, aby tam dosáhla. Pak Doyle natáhl elektrické svíčky a mohlo se přistoupit k věšení ozdob.
Pletli se jeden druhému pod nohy, přetahovali se o to, kdo kterou ozdobu bude věšet, vzájemně si je na stromečku převěšovali a pošťuchovali se u toho. Nadělali u toho takový rámus, že se několikrát paní Doyleová přišla podívat, jestli náhodou nebourají barák.
„Nemůžeš dát vedle červené koule červený krápník, to je moc červené na jednom místě,“ ozval se Robert a převěsil po Doyleovi ozdobu jinam.
„Mně se tam líbila,“ vrátil ji Bodie zpátky.
„Ale… ale to přece,“ Robert se na Bodieho zamračil. „Nemůžou být vedle sebe dvě červené ozdoby.“
Doyle a Pat se snažili nesmát. Rok co rok s nimi Robert stromeček zdobil a rok co rok ho ani jeden z nich u toho nechtěli. Bohužel se s tím nedalo nic dělat. Vánoce byly rodinný svátek a máma by jim nikdy neodpustila, kdyby Roberta vyhodili. Tak aby se nehádali, většinou se podřídili jeho přízemním představám o tom, jak má stromeček vypadat. Bodie to za prvé nevěděl, a za druhé si Doyle byl jist, že i kdyby mu to řekl, nestaral by se.
„Ale můžou,“ prohlásil Bodie.
Robert vypadal šokován tím, že někdo nechápe jeho estetický záměr.
„Bude to – přeplácané, kýčovité, nerovnoměrné,“ snažil se prosadit svou.
Doyle věděl, že proti Bodiemu nemá Robert šanci. Nebyl totiž dostatečně průbojný.
„Vánoční stromeček má být přeplácaný, kýčovitý a nerovnoměrný,“ opáčil Bodie a pověsil vedle tmavě modrého zvonku světle modrou kouličku.
Robert se zatvářil otřeseně a tvářil se tak po celou dobu, co zdobili. Jednou nebo dvakrát se ještě pokusil po Doyleovi ozdoby převěsit, ale když ho Bodie zpražil pohledem, vzdal to a tiše trpěl.
„A teď třepení!“ zatřásla Pat pytlem se stříbrnými řetězy a třásněmi.
Bodie vytáhl dlouhý řetěz a hodil jeden jeho konec co nejvýš a zbytek omotal jak ho zrovna napadlo. Doyle si vytáhl kratší řetěz a dal ho dolů.
Bodie smotal řetěz a položil ho Doyleovi na hlavu. Pat se začala smát.
„Nech toho,“ zasmál se Doyle a smetl si to z hlavy.
Nakonec Pat s Bodiem poházeli větvě volnými třásněmi a bylo hotovo.
„To je nádhera!“ zatleskala Pat nadšeně. „Mami! Kate! Pojďte se podívat!“ zavolala do kuchyně.
„Šikulky,“ pochválila je paní Doyleová, když se s Kate přišly podívat na ten jejich výtvor.
„Večer až rozsvítíme svíčky, to bude ještě hezčí,“ Pat celá zářila nadšením.

„Myslím si, že by dneska měl Bodie spát u mě v pokoji,“ řekl Doyle u večeře zcela nečekaně.
Bodieho to natolik překvapilo, že přestal vyprávět jednu ze svých četných historek.
„Je přece Štědrý den, ne,“ vysvětlil Doyle, když si uvědomil, jak se na něj všichni dívají. „Když bude spát dole, vyplaší Santu.“
„Ale no tak, Santa přece neexistuje,“ ušklíbla se Pat.
„To je součást krytí,“ naklonil se k ní Bodie spiklenecky. „Kdyby lidi věřili, že existuje, chtěli by dražší dárky.“
Všichni se začali smát, pochopitelně až na Roberta.
„Možná bychom mohli k tobě do pokoje dát to polní lehátko, co je na půdě,“ napadlo paní Doyleovou.
„To? Pod jeho váhou se rozsype,“ odfrkl si Doyle.
„Co myslíš tím pod mojí váhou?“ ohradil se Bodie.
„Nic, jen to že máš už třetí kus moučníku,“ rýpl si Doyle.
„Nemůžu za to, že mi to chutná,“ bránil se Bodie.
Paní Doyleová se potěšeně usmívala.
„Ne, ale můžeš za to, že si nedokážeš odepřít ještě další kus,“ obvinil ho Doyle pobaveně.
„Tak už ho nech,“ zasmála se paní Doyleová. „Jsou přece Vánoce a k nim dobré jídlo patří. Celý rok nic pořádného nejíte, vidím to na tobě, Rayi, kdykoli přijedeš. Jsi vždycky hubený jako lunt.“
„To je ta jeho zdravá králičí strava,“ neodpustil si Bodie. „Jednou se ráno probudí a bude z něj králík. Velký kudrnatý králík, pořídím si bedýnku a vezmu si ho domů.“
Doyle trochu znervózněl, protože Pat se ve tváři mihl takový divný výraz, když Bodie vtipkoval o tom, jak si ho vezme domů. Pořád si nebyl jistý, jestli se Pat nakonec se svým objevem mámě nepochlubí. Kdyby je nachytala Kate, tak by jí to Doyle vysvětlil a jestli u někoho věřil, že to pochopí, byla to jeho starší sestra. U Pat si nebyl jist ničím, neznal ji tak dobře jako Kate.
„To by bylo hezké,“ usmála se paní Doyleová. „Aspoň by se o něj někdo konečně staral.“
Bodie se zadíval na Doylea. Tohle skoro vybízelo k tomu, aby jim řekli pravdu.
„Trápí mě, Rayi, že žiješ sám a nikdo se o tebe nestará,“ řekla paní Doyleová synovi najednou zcela vážně.
„Já se o Raye starám,“ ozval se Bodie. „Jak nejlíp dovedu.“
Doyle Bodieho kopnul pod stolem.
Paní Doyleová to ale pochopila v rovině zcela přátelského starání.
„Měl by sis najít děvče,“ domlouvala synovi. „Oba byste si měli někoho najít.“
„Já si už našel,“ řekl Bodie. „Ale zatím jsme ve stádiu vyjednávání podmínek kapitulace.“
„Považujete, pane Bodie, romanci za boj s cílem uzavřít příměří?“ pousmála se Kate.
„No jistě, žena přece má být dobývána,“ uculil se Bodie.
„A jste dobrý vyjednavač?“ laškovala s ním Kate.
„No, severoatlantický pakt jsem sice neuzavřel, ale jinak…“ Bodie nechal větu nedokončenou, protože mu bylo jasné, že si Katherine domyslí, co nebylo vyřčeno.

Bodie si čekání, až se Doyle vrátí z koupelny, krátil tím, že šmejdil ve skříních. Kromě nejrůznějších krámů našel dětské knížky, stavebnice, olezlého plyšového medvídka a spoustu Doyleových starých hadrů. Červená dětská ponožka se zelenými puntíky ho inspirovala. Našel provázek, nacpal do ní malou krabičku – svůj opravdový dárek pro Doylea k Vánocům a pak ponožku přivázal pečlivě k pelesti postele. Ovšem tak, aby na ni nebylo z postele vidět. Koupil to už před několika měsíci a původně to nebylo myšleno jako dárek k Vánocům. Nenašel ale vhodnou příležitost, jak to Doyleovi dát, aniž by to nevyznělo pateticky. Jako druhý dárek, aby před Doyleovými rodiči nevypadal nevychovaně, že mu nic nedal, mu koupil drahou skotskou. Doyleovým rodičům nekupoval nic, stejně by nevěděl co.
Bodie se svlékl a vlezl si do postele. Pro něj byl tohle dárek k Vánocům – nebýt vykázán na kanape, moc usnout přitisknutý k Doyleovi. Nepotřeboval, aby mu Doyle dával ještě něco jiného.
Doyle vešel do pokoje a pečlivě zamknul, než si sundal župan a zalezl si k Bodiemu. Přejel mu dlaní po paži, pohladil ho po šíji, zabořil mu ruku do vlasů a přitáhl si ho k dlouhému něžnému polibku.
Druhý polibek byl už mnohem vášnivější a jako obvykle se rozrostl v milostnou předehru.
Doyleovy ruce klouzaly po Bodieho těle. Naučil se znát každou křivku, každý centimetr Bodieho těla. Věděl, kde má Bodie na těle stěží patrné bílé tenounké jizvičky od ran nožem nebo kulky, lépe než Bodie sám, protože jeho tělo zmapoval kousek po kousku. Věděl, jak se Bodie zachvěje, když políbí citlivé místo na jeho krku. Znal zvuk, který Bodie vydával, když hladil jeho penis, i způsob, jakým se Bodie prohnul, když mu přejížděl rukama po zádech a hladil ho. Znal chuť Bodieho spermatu i vůni jeho potu.
S žádným člověkem nikdy neměl Doyle užší vztah, než s Bodiem, žádného člověka nikdy nemiloval tak jako Bodieho.
A v těch safírově modrých očích rámovaných dlouhými řasami si Doyle zas a znovu mohl přečíst, že jeho vlastní city jsou hluboce opětovány.
Každým polibkem, každým dotykem dával Bodie najevo, jak moc mu na Doyleovi záleží. Když líbal a hladil každičký kousek Doyleovy kůže, když se probíral prsty kudrnatou hřívou jeho vlasů, když mu šeptal ty malé něžné nesmysly. Bylo to v každém jeho pohledu, úsměvu, v tom jak dával na Doylea pozor pokaždé, když šli do akce. Zabíjel by pro něj.
Třeli se o sebe, líbali se a dotýkali jeden druhého, jako by zítřek nikdy neměl přijít. Vzduch v místnosti ztěžknul a vibroval jejich vzdechy a sténáním.
Bodieho oči se třpytily vzrušením, ale ještě něčím jiným. Doyle věděl, že Bodie chce, aby si ho vzal. Položil Bodieho na záda – jen od něj se Bodie nechal bez odporu položit na lopatky, a natáhl se pro kondom.
Bodieho prsty jemně sevřely zápěstí Doyleovy ruky, v níž svíral kondom. Vklouzly mu do dlaně a lehce vytáhly z jeho ruky čtvercový balíček.
Vždycky to dělali s kondomem. Pro Bodieho to bylo něco, o čem nepřemýšlel. Sex bez kondomu pro něj nepřicházel v úvahu. Nejen s ženou, kdy neměl přirozeně zájem, aby otěhotněla.
V Africe viděl Bodie příliš neopatrných žoldáků, kteří zemřeli proto, že je uprostřed džungle sklátila pohlavní nemoc. Žoldáků, kteří se nenakazili od ženské, ale od dalších nezodpovědných žoldáků, když v džungli ukájeli své potřeby mezi sebou. Měli horečky, bolesti a buď umřeli, protože už nemohli jít dál, nebo je někdo zastřelil – nezřídka i někdo z jejich vlastní jednotky, protože se pro ně stali přítěží a rizikem. Slyšel o jednotkách, které selhaly, protože se mezi sebou vzájemně nakazili kapavkou, syfilidem nebo jiným svinstvem.
Nikdy nikomu nevěřil natolik, aby s ním šel bez gumy.
Nikdy v celém svém dosavadním životě.
Bodie polknul a olízl si rty.
Doyle si všimnul napětí v jeho tváři, jeho náhlé nervozity a něžně ho políbil. Netušil, co se odehrává v Bodieho mysli, k čemu se Bodie rozhoduje a jak moc je to pro něj obtížné.
Bodie sevřel kondom v ruce. Nikdy taky nepotkal nikoho jako Doylea. Někde uvnitř něj se něco vší silou bránilo tomu, aby to udělal.
Ale tohle byl Doyle! Zasloužil si, aby mu absolutně důvěřoval.
Bodie pomalu rozevřel prsty, kondom mu vyklouzl z dlaně a spadl na zem. Ten prostý pohyb ho stál víc sil, než kolik by řekl. Pomalu, trhavě se nadechl, polknul a ještě jednou si olízl rty.
„Bodie?“ zašeptal Doyle. Nebyl si jist, jak si to gesto vyložit. Copak se s ním Bodie nechtěl milovat?
Bodie byl nervózní, i když si říkal, že nemá důvod. Součástí jejich práce byly i pravidelné lékařské prohlídky. Agent, který by v kritickou chvíli dostal kupříkladu infarkt nebo omdlel, byl riziko pro všechny. Celé operace se mohly zhroutit kvůli tomu, že se nepřišlo dřív na nějaký zdravotní problém. A ony přicházely. Neodvratitelně s věkem. Proto čím starší agenti byli, tím častěji na prohlídky museli. A tak Bodie věděl, že Doyle je zdravý. Na poslední prohlídce byli oba hned poté, co se vrátili z té chatky. A od té doby Doyle spal jen s ním. Bodie věřil, že spal jen s ním. Byli věrní – oba dva. Takže nervozita nebyla opodstatněná. Přesto se trochu chvěl. Bylo to poprvé v životě, kdy nabídl někomu takovouhle míru důvěry. Cítil se zranitelný.
Doyle si uvědomil, že se Bodie trochu chvěje.
„Bodie?“ šeptl znovu.
Bodie Doylea políbil tvrdě na ústa a to ho poněkud uklidnilo.
„Bez kondomu,“ vydechl Bodie mírně přiškrceně. „Nemusíme používat kondom. Věřím ti,“ znovu ho políbil. „Absolutně a bezmezně ti věřím.“
Doyle se nikdy neptal, proč Bodie trvá na kondomu. Oba byli zdraví a dost těžko jeden z nich mohl otěhotnět. Ale když Bodie kondom vyžadoval, podřídil se. Třeba šlo o hygienu přece jen zadek je zadek. O homosexuálním styku nevěděl moc a předpokládal, že Bodie má dobré důvodu pro používání kondomu. Nikdy by ho nenapadlo, že je to pro Bodieho otázka takové důvěry, že má až takový strach z pohlavních nemocí. Po pravdě v tomhle ohledu ho Doyle považoval za spíše méně informovaného, ale Bodie ho překvapil. A zároveň ho zahřálo u srdce, že se Bodie k tomuhle rozhodl. Zjevně to pro něj nebylo snadné. Zjevně ho opravdu miloval.
Doyle si nedokázal představit hezčí vánoční dárek, když pomalu pronikal do Bodieho a tentokrát mezi nimi nebyla žádná latexová překážka, tentokrát to bylo kůži na kůži.
Bodie sebou trhl. Kondom měl jednu neoddiskutovatelnou výhodu – líp to klouzalo. Ale pořádný chlapský sex musel trochu bolet.
Doyle zadržel dech, když přirazil a jeho péro zajelo do Bodieho zadku. Možná si to jen představoval, ale bylo to mnohem lepší než s gumou.
Bodieho tělo se napjalo, jak ucítil krátkou ostrou bolest.
Doyle se k Bodiemu sklonil, jeho nohy opřené o ramena, a políbil ho. Pak začal zvolna přirážet.
Bodie zasténal a prohnul se v zádech.
Doyle se narovnal a přejel dlaní Bodiemu přes hrudník, zastavil se u každé bradavky a lehce ji zmáčkl, přes břicho, až sevřel v ruce jeho tvrdý penis.
Milovali se pomalu, beze spěchu. Vychutnávali si blízkost toho druhého, intenzitu toho okamžiku. Na jejich tělech vystoupil pot a pohyby se začaly stávat rychlejšími, naléhavějšími.
Doyle se přiměl nechat oči otevřené a vpíjel se do těch Bodieho, když s jeho jménem, respektive příjmením na rtech vyvrcholil. Když se k Bodiemu sklonil, aby ho políbil, ucítil, jak mu do dlaně vystříklo Bodieho sperma.
„Veselé Vánoce,“ zašeptal Doyle a políbil ho.
Bodie zůstal ležet na zádech a Doyle se k němu z boku přitulil. Zabořil tvář do Doyleových vlasů a jemně ho hladil rukou po zádech.
„Myslím, že až se vrátíme, měl by sis odvézt věci ke mně,“ zamumlal Doyle s hlavou položenou na Bodieho hrudi.
„Proč k tobě?“ Bodie potlačil zívnutí.
„Protože už tam stejně skoro bydlíš,“ ušklíbl se Doyle.
„Hm,“ Bodie musel uznat, že to je celkem pádný argument. A stejně by asi nechtěl, aby s Doylem bydleli v jeho bytě. „Myslíš, že máš dost místa?“ zeptal se pobaveně.
„To máš těch krámů tolik?“
Bodie pokrčil neurčitě rameny.
„Mám velký šatník.“
„Něco vyhoď,“ poradil mu Doyle.
„To by šlo,“ pokýval Bodie hlavou a uličnicky se zašklebil. „Třeba tu tvoji bundu, co mi tvá máti kladla na srdce, že ti mám vymluvit.“
„Cože?!“ Doyle zvedl hlavu. „Ona… no to už přehání. Nic se vyhazovat nebude, vyhazuj si svoje věci.“
„Třeba bys mohl říct Cowleymu, že potřebuješ větší byt,“ navrhl Bodie.
„Jo a zdůvodním mu to jako jak?“ odfrkl si Doyle.
„Že rosteš a vyvíjíš se,“ uculil se Bodie. Pak se podíval na hodinky. „Je minutu po půlnoci.“
„No a?“ zívl Doyle.
„Nechceš vědět, co ti přinesl Santa?“
Doyle se na Bodieho podíval.
„Prohledej pokoj,“ mrkl na něj Bodie.
Doyle vyklouzl z postele a zvědavě začal šmejdit nahý po pokoji. Bodie si dal ruce za hlavu a zálibně ho pozoroval.
„Samá voda, samá voda.“
Doyle zamířil na jinou stranu.
„Samá voda, no samá voda, utopíš se.“
Doyle se otočil a jeho zrak padl na ponožku přivázanou k posteli.
„Ty seš blbej,“ rozesmál se a šel ji odvázat. „Ani nevím, jestli si od Santy něco zasloužíš,“ a vytáhl ze skrýše balíček.
Nikdy předtím si dárky nedávali. Nebyl k tomu vlastně ani důvod. Cowley je tak maximálně pozval na vánoční sklenku skotské k sobě do kanceláře. A stejně měli většinou práci. Když tedy Doyle začal poprvé přemýšlet o dárku pro Bodieho, propadl téměř zoufalství, protože záhy zjistil, že absolutně netuší, co by mu měl koupit. Nakonec se rozhodl pro láhev skotské, ovšem ne jen tak nějaké. Cowley mohl sice tvrdit, že výjimečně dobrá skotská neexistuje, ovšem faktem bylo, že některé byly výjimečně drahé.
Bodie uznale hvízdl, když balíček rozbalil. Doyle by kvůli němu neměl takhle plýtvat penězi. Pocítil zahanbení, že zatímco Doyle mu dal takový drahý dárek, on jemu dal takovou – takovou hloupost.
Doyle chvíli bojoval s tím, aby dostal malou krabičku z ponožky. Už v té chvíli měl neblahé tušení a hrdlo se mu svíralo. Ale když ji otevřel, srdce mu vylétlo až do krku.
Bodie se otočil, aby viděl, jak Doyle jeho skromný dárek přijme.
Doyle tam stál, v třesoucích se rukou držel otevřenou krabičku a hleděl na Bodieho vlhkýma očima.
V malé krabičce byl jednoduchý stříbrný pánský prstýnek. Nic okázalého, nic co by vypadalo jako dárek od milence. Přesto to Doyleovo srdce hluboce zasáhlo. Zastyděl se, že dal Bodiemu takový neosobní dárek a chtěl to nějak vysvětlit, omluvit se, ale nenacházel slov.
Bodie vstal a došel k Doyleovi. Chtěl se zeptat, jestli se Doyleovi líbí, ale nedokázal promluvit. Místo toho tedy pohladil Doylea po tváři.
Doyle sevřel krabičku pevně v ruce a divoce Bodieho objal, div že mu nevyrazil dech. Po tvářích se mu skutálela jedna, dvě slzy.
„Bodie,“ zašeptal, když konečně našel hlas.
„Rayi,“ šeptl Bodie a pohladil ho po vlasech.
Vždycky si myslel, že láska je přeceňovaná. Dokud se kdysi dávno poprvé nezamiloval do Mariky. A pak byl přesvědčen o tom, že láska je víc bolesti než radosti, když ho opustila, a už se nikdy nechtěl zamilovat. Dokud se nezamiloval do Doylea. A teď – teď věděl, že básníci o lásce vůbec nepřeháněli.
Doyle se zadíval Bodiemu do očí a chtěl, aby tahle chvíle trvala navždy. Za svůj život si už tolikrát myslel, že je zamilovaný, ale až dnes to byla pravda.

Doylea probudilo bouchnutí dveří, křik a dusot bosých nohou po schodech. Rozlepil jedno oko a podíval se na hodinky, v jakou nekřesťanskou hodinu ho budí. Na zádech cítil příjemnou váhou Bodieho těla. Propletl prsty levé ruky s Bodieho a zadíval se na stříbrný kroužek na svém prstu.
Někdo zabouchal na dveře a zkusil vzít za kliku. Doyle sebou poplašeně trhl, ale bylo skutečně zamčeno.
Bodieho Doyleův pohyb probudil.
„Vstávat, bude se rozdávat nadílka,“ ozval se zpoza dveří hlas pana Doylea.
Doyle se s povzdechem převrátil na záda.
„Nikam nejdeme,“ zamumlal Bodie a přisunul se zpátky k Doyleovi.
„Ale no tak, jsou Vánoce,“ pocuchal mu Doyle vlasy. „Nemůžeme tu zůstat,“ řekl a vylezl z postele.
„Proč ne?“
Doyle mu hodil pyžamo.
„Protože o Vánoce mají být lidé spolu.“
„Ale my jsme spolu,“ namítl Bodie a jen neochotně si natáhl kalhoty.
Když přišli dolů, Pat rozbalovala už svůj pátý balíček. Měla jich ze všech nejvíc. Tři balíčky tu čekaly na Doylea a pak tu byly ještě dva.
„Vypadá to, že si Santa myslí, že jsi letos nezlobil,“ pousmál se Doyle a podal mu oba balíčky.
Bodie zrozpačitěl.
„Jestli nepůjde o nějaký omyl, jsem si zcela jist, že jsem byl letos mimořádně zlobivý,“ utrousil Bodie.
„Třeba Cowley právě vybaluje od Santy rákosku na tebe,“ uchechtl se Doyle.
Bodie roztrhl obal většího balíčku a vyndal tmavě modrý rolák.
Doyle si musel odkašlat, aby zakryl smích. Ten rolák znal. Máma mu ho před lety koupila a kromě toho, že neodhadla velikost a koupila ho velký, jí tehdy řekl, že to nikdy nosit nebude. Musel ovšem uznat, že máti věděla, co dělá, Bodiemu bude slušet.
Druhý balíček byl úzký a dlouhý. Když ho Bodie otevřel, zatajil se mu dech. Pomalu vytáhl z koženého pouzdra velký lovecký nůž. Rukojeť měl z jeleního paroží.
„To je nádhera,“ vydechl Bodie. „To nemůžu přijmout.“
„Ale jistě že ano,“ usmála se na něj paní Doyleová a položila na stůl tác s roládou.
Všichni byli natolik zaujatí dárky a roládou, že si nikdo nevšiml dvou lidí, kteří na polonahého Bodieho hleděli. Robert na něj hleděl vyloženě znechuceně. Zato Pat zapomněla na dárky, ani si nevšimla snídaně a jen naprosto uchváceně hleděla na Bodieho. Teprve ale když se na Bodieho zálibně zadívala i Kate, uvědomil si Doyle, že by si měl Bodie vzít ještě něco na sebe.
„Nechceš si zkusit ten rolák?“ zeptal se Bodieho a obdržel od obou svých sester mimořádně ošklivý pohled.

S přípravou slavnostního oběda pomáhalo všechno, co mělo ruce a nohy, aby přesně v poledne bylo možné zasednout ke stolu, který se skvěl slavnostním nádobí a křišťálovými sklenicemi.
Podával se pečený krocan s kaštanovou nádivkou se zeleninou a omáčkou. Paní Doyleovou poněkud pohoršilo, když její manžel prohlásil, že lovecký nůž musí být patřičně pokřtěn, a rozkrájeli krocana Bodieho novým nožem. Pilo se pivo, dokonce i Pat dostala.
„Jé, Rayi, ty nosíš prsten?“ podivila se Pat.
Doyle sevřel levou ruku v pěst, aby potlačil nutkání ji schovat, a pomalu ji zase rozevřel. Ne, nebude prsten schovávat, tím by pošpinil všechno, co pro něj ten kroužek kovu znamenal.
„No a?“ pokrčil rameny. „Podej mi tu misku,“ poprosil Bodieho.
„Jen že jsem si toho nikdy dřív nevšimla,“ řekla Pat.
Když si Doyle bral od Bodieho misku, jejich ruce se dotkly a setkali se pohledem. Najednou Doyle odložil mísu a odkašlal si.
„Já… chtěl bych vám něco říct.“
Bodie se na Doylea podíval a nepatrně zavrtěl hlavou. Tohle byla možná skvělá chvíle na přípitek, na prohlášení, na oznámení zasnoubení nebo tak něco, ale rozhodně to nebyla pravá chvíle na to říct rodině, že má poměr s chlapem.
„Já a Bodie… my… tedy…,“ když si uvědomil, že se na něj všichni dívají, slova se mu zadrhla v hrdle.
„Nezůstaneme až do Silvestra,“ přispěchal mu Bodie na pomoc. „Osmadvacátého pojedeme.“
Doyle se cítil zahanbeně. Nedokázal to a ještě Bodie musel zachránit situaci. Když ale ucítil, jak pod stolem našel Bodie jeho ruku a jemně ji stiskl, věděl, že mu Bodie rozumí a chápe to.
Dezertů byla spousta – švestkový puding polévaný brandy či sladké koláče nadívané kandovaným ovocem. A Bodie přirozeně musel od každého ochutnat.
Nakonec se všichni odebrali do obývacího pokoje, aby se podívali na tradiční projev královny Alžběty.
Tak nějak celý den se popíjelo a vyprávěly se historky – tentokrát ale mluvili hlavně Doyleovi rodiče. Vyprávěli zážitky z mládí, jak se dřív slavily Vánoce, staré zvyky a podobně.
A pilo se.
Hodně se pilo.

Na gramofonu klouzala jehla po desce s vánočními koledami.
Mary's boy child Jesus Christ was born on Christmas Day And man will live for evermore because of Christmas Day.
Seděli v obýváku, popíjeli a zpívali spolu s gramofonem.
Už druhá láhev vaječného koňaku byla prázdná a pan Doyle otevřel láhev skotské tak zvaně pro chlapy. Bodie si neodpustil otázku, jestli to znamená i Roberta, když ho paní Doyleová poslala pro skleničky.
Long time ago in Bethlehem so the Holy Bible said Mary's boy child Jesus Christ was born on Christmas Day.
Kate byla jediná z rodiny Doyleových, která zdědila po otci hudební sluch. A pak už jediný, kdo měl hudební nadání byl překvapivě Bodie. Takže to podle toho taky vypadalo, ovšem nikomu to nevadilo.
Doyle neměl ani ponětí, že Bodie umí takhle pěkně zpívat.
Hark now hear the angels sing a king was born today. And man will live for evermore because of Christmas Day. Mary's boy child Jesus Christ was born on Christmas Day.
V pokoji vonělo jehličí ze stromečku a na stole hořel mihotavým světlem vánoční svícen.

Silent night, holy night, All is calm, all is bright.
Bodie se se skleničkou skotské v ruce opřel o Doylea a zpívali spolu s Kate, paní Doyleovou a panem Doylem.
Pat se už začínaly zavírat oči.
Round yon virgin mother and child. Holy infant so tender and mild, Sleep in heavenly peace. Sleep in heavenly peace.

We wish you a Merry Christmas! We wish you a Merry Christmas!“
Vstali a pozvedli skleničky.
We wish you a Merry Christmas and a Happy New Year!“
„Ať se tu zase za rok všichni takhle ve zdraví sejdeme,“ pronesl pan Doyle přípitek.
Bodie se letmo dotkl prsty Doyleovy ruky a když Kate začala zpívat, přidal se k ní. Ostatní ale jen poslouchali a nekazili dojem svým falešným zpěvem.
Kate se usmívala na Bodieho a on na ni.
We wish you a Merry Christmas;
We wish you a Merry Christmas;
Good tidings we bring to you and your kin;
Good tidings for Christmas and a Happy New Year.
We won't go until we get some;
We won't go until we get some;
We won't go until we get some, so bring some out here:
We wish you a Merry Christmas;
We wish you a Merry Christmas;
We wish you a Merry Christmas and a Happy New Year.

Paní Doyleová zatleskala.
„No, já půjdu spát,“ řekla Kate. „Pat, pojď, ty už jsi taky zralá do postele,“ zvedla svoji sestru a odvedla ji nahoru.
Paní Doyleová jim taky popřála dobrou noc a tak v obýváku zůstal jen Bodie, Doyle, Robert a pan Doyle.
„Kdo si dá další?“ pozvedl pan Doyle již téměř prázdnou láhev skotské.

Rudolph, the red-nosed reindeer had a very shiny nose. And if you ever saw him, you would even say it glos,“ linulo se z repráků v tří čtvrtečním taktu.
Robert spal v sedě s hlavou na stole zdravým spánkem opilce.
Pan Doyle si hověl ve svém oblíbeném křesle a usrkával skotskou.
Zatímco Bodie s Doylem tancovali po pokoji valčík. Skotská uvolnila zábrany a oni se k sobě tiskli a byli rádi, že se zvládnou vyhýbat nábytku. Jen se trochu přetahovali o to, kdo povede, a občas se jim pletly kroky.
All of the other reindeer used to laugh and call him names. They never let poor Rudolph join in any reindeer games,“ zpíval Bodie, když vedl Doylea napříč obývákem. V jedné ruce ještě držel láhev sherry, kterou našli v baru, když jim došla skotská, a v níž bylo už jen trošku na dně.
Pan Doyle na to jejich bláznění pohlížel shovívavě. Byli mladí a opilí. A protože on sám nebyl zrovna nejstřízlivější, sotva si mohl všimnout, že má Bodie ruku na Doyleově zadku.
Bodie zastavil Doylea u stolu a postavil na něj láhev.
Then one foggy Christmas Eve Santa came to say: ‚Rudolph with your nose so bright, won't you guide my sleigh tonight?‘,“ prozpěvoval Bodie a při jedné otočce oba málem spadli do prázdného křesla, kterému se nezvládli vyhnout.
Oba se začali smát a po nabytí rovnováhy pokračovali dál. Bodie hladil a mačkal Doyleovi zadek.
Rudolph, the red-nosed reindeer had a very shiny nose. And if you ever saw him, you would even say it glos,“ Bodie políbil Doylea na špičku nosu a pak se spolu svalili na pohovku.
„Došlo nám pití,“ oznámil Bodie, když dopil z láhve zbytek.
Pan Doyle už taky podřimoval.
Doyle se zvedl, trochu zavrávoral.
„Pojď, táta mívá vždycky ve špajzu ulitou láhev. Jako kluk jsem mu na to přišel a to bylo poprvé, co jsem se opil,“ vzal Bodieho za ruku a poněkud nejistým krokem vyrazili do kuchyně.
Rudolph, the red-nosed reindeer had a very shiny nose. And if you ever saw him, you would even say it glos,“ zpíval Bodie cestou rozjařeně.
Najít železnou zásobu skotské pana Doylea se ukázalo těžší než se zdálo. Doyle hledal a Bodie mezitím vydloubával mandle a rozinky z buchty, kterou paní Doyleová upekla.
„Kruci,“ zaklel Doyle a musel si na to sednout, protože podlaha mu nějak ujížděla pod nohama.
„Víš, co pijou námořníci?“ zeptal se Bodie a vzal z police láhev rumu, kterou tam měla paní Doyleová odloženou na pečení.
„No jistě, rum, Sodoma Gomora a devítiocasá kočka,“ ušklíbl se Doyle.
Bodie odzátkoval skoro prázdnou láhev rumu a přihnul si, pak ji podal Doyleovi se slovy: „Sodoma Gomora bude večer a devítiocasou kočku ti možná taky seženu.“
Doyle se napil a rozkašlal se.
„Ty máš snad tohle… to,“ ukázal si Doyle rukou na krk. „Plechový.“
„Padavko,“ ušklíbl se Bodie.
Než se Doyleovi podařilo zaprášenou poloprázdnou láhev najít, rum vypili.
We wish you a Merry Christmas! We wish you a Merry Christmas!“ zanotoval Bodie poněkud hlasitě. „We wish you a Merry Christmas and a Happy New Year.
„Pššš, vzbudíš celý barák,“ uchechtl se Doyle a sebral Bodiemu láhev skotské, aby si taky přihnul.
Prázdnou ji vrátili na místo a odebrali se zpátky do obýváku.
„Robertku,“ poplácal Bodie spícího Katherinina manžela po zádech. „Vstávej, lásko, Kate určitě čeká, až k ní vpadneš a ukážeš, že jsi taky pořádnej samec,“ zvedl ho z židle.
Podle všeho by Robert spíš mohl ukázat, že utrpěl otravu alkoholem.
Doyle vzbudil svého otce a ten pomohl Bodiemu dostat Roberta nahoru do postele. Pravda, sice se s ním trochu nevešli do dveří a vzbudili Kate, která jim na rovinu řekla, že jsou čuňata, takhle se ožrat.
Doyle vypnul gramofon a dovlekl se do svého pokoje, kde se bez svlékání zhroutil na postel a okamžitě usnul.
Bodie měl jediné štěstí, že gauč rozložili ještě zastřízliva, teď byl rád, že se zvládl dojít vymočit a přitom se více méně trefit do mísy, vrátit se do obýváku, svléknout se, padnout na postel a ještě před usnutím se přikrýt.

Paní Doyleová chodila po obýváku a uklízela pozůstatky včerejší noci, kdy se pánská část domu bavila dlouho do rána.
Bodieho neprobudilo, ani když odnášela skelničky, ani když utírala stůl. Neprobudil ho dokonce ani hlučný příchod Pat.
„Není mrtvý, že ne?“ zeptala se Katherine pobaveně. Na to, že její manžel právě teď visel na záchodě zelený jako sedma a zvracel, měla nečekaně dobrou náladu. Robert se nikdy s jejím otcem a bratrem o Vánocích neopil, dokonce se ani nezdržel tak dlouho do noci, odcházel spát první. Letos poprvé se zúčastnil nějaké zábavy. Proto měla tak skvělou náladu.
„Ne, myslím že ne, dýchá,“ odpověděla paní Doyleová pobaveně. „Asi si to večer pořádně užili.“
Kate se šla podívat na Bodieho z blízka. Ležel na břiše s tváří zabořenou do polštáře a deka mu končila těsně nad zadkem. Stačilo by ji jen o kousek stáhnout…
Kate se otočila a zjistila, že ji sleduje Pat.
„Je to dobrý, dýchá,“ zamumlala a šla do kuchyně.
Pat si sedla do křesla, z něhož měla na Bodieho dobrý výhled, a otevřela si knížku. Byla to jen záminka pro to, aby tu mohla sedět a dívat se na něj. Třeba se otočí a přikrývka z něj sklouzne. Nevěděla sice, co přesně je mezi Bodiem a jejím bratrem, ale byla přesvědčená, že to nemůže být nic vážného. Bodie musí pochopit, jaká je okouzlující a lepší a přitažlivá a že právě jemu chce odevzdat to nejcennější – svoje panenství. A měl na to, aby to pochopil, už jen dva dny.

„No, na vás je tedy pohled,“ rozesmála se Kate, když vešla do kuchyně.
Bodie s Doylem seděli v kuchyni u stolu. Doyle se opíral o stěnu, kdežto Bodie zase div, že na tom stole neležel. Oba měli uvařené kafe a oba vypadali příšerně.
„Pššš,“ přiložil si Bodie prst na rty. Měl pocit, že se mu hlava rozskočí na milion kousků.
„Kafe?!“ dala si Kate rozzlobeně ruce v bok.
Bodie zakňoural a na ten stůl si nakonec přece jen lehnul.
„To vám moc nepomůže,“ pokárala je a postavila na čaj.
„Dobrá ráno!“ pozdravil halasně pan Doyle.
Bodie s Doylem zaúpěli.
„Ale copak?“ usmál se na ně. „Ranní nevolnost? Po té troše skotské? Abyste věděli tak z kvalitní dobré skotské kocovinu mít nebudete.“
Kate před ně na stůl postavila dva šálky čaje a přidala do něj med.
„Co to je?“ zeptal se Bodie tiše. Měl pocit, že má žaludek jako na vodě. Nebyl pomalu schopný do sebe dostat ani to kafe.
„Čaj s medem, nejlepší na kocovinu,“ řekla a posunula hrnek blíž k němu.
„Škoda že se to musí pít,“ povzdechl si Doyle.
„Kate,“ nakoukla paní Doyleová do kuchyně. „Proč jsi neřekla, že došel rum. Mohli jsme ho koupit. Víš, že tetička Sue má ráda bábovku s rumem.“
„Nedošel, ještě tam je zbytek,“ namítla Kate.
Paní Doyleová ukázala prázdnou láhev, kterou našla ve špajzu.
„A někdo vydloubal mandle a rozinky z té buchty. Až zjistím, kdo to byl!“ dodala paní Doyleová rozhořčeně.
Kate se zadívala na ty dva výtečníky zhroucené za stolem.
„Všechno popřu,“ prohlásil Bodie pod jejím upřeným pohledem.
„I to sherry?“ zeptala se Kate. Ráno si všimla, že někdo vypil i láhev sherry, kterou měli pro tetičku Sue, aby si u nich mohla dát svoji zdravotní sklenku.
„Sherry?“ zamračil se Bodie, jak si snažil vzpomenout, co všechno vlastně včera v noci s Doylem vypili.
„Ano, někdo vypil to sherry, co bylo v baru,“ přikývla Kate.
„To hnusný sladký červený,“ připomněl Bodiemu Doyle.
„Tlustý myši,“ řekl Bodie a přitáhl si hrnek s čajem a přiměl se polknout doušek.
„Tlustý myši?“ opakovala Kate pobaveně.
„Jo, tlustý myši to byly,“ přikývl Bodie. „Víš, takovýhle,“ ukázal. „A tlustý.“
„A myši,“ přidal se Doyle.
„A nevypadaly ty tlustý myši tak trochu jako vy dva?“ zasmála se Kate.
„Popřu všechno, co si nepamatuju, a většinu toho, co si pamatuju,“ řekl Bodie. „To bylo sherry? Ten červený humus?“ podíval se na Doylea.
„Vypils toho půlku láhve,“ ušklíbl se Doyle a usrkl čaj s medem.
„Jo? A kdo vypil tu druhou?“ odfrkl si Bodie.

„Tetička Sue? Kdo je to?“ zeptal se Bodie Doyle polohlasně, když šli s jeho otcem za garáž si zastřílet. Po tom, co včera v noci vypili sherry pro tetičku Sue, došla paní Doyleová k závěru, že bude lepší, když po dobu návštěvy tetičky tyhle dva výtečníky odklidí z dohledu. A pan Doyle to hned využil jako záminku, aby se mohl ztratit taky.
„Tetička Sue?“ opakoval Doyle. „No, to je tetička z tátovy strany, taková stará,“ ztišil hlas.
„Rachejtle, jen to řekni, Rayi,“ řekl nahlas pan Doyle. „Rok co rok ta stará čarodějnice přijede, aby nás oblažila svojí přítomností a nasávala u nás sherry! Ale letos bude mít smůlu,“ zachechtal se pan Doyle upřímně.
Za garáží na nízké zídce rozestavil pan Doyle plechovky od piva. Některé byly už notně prostřílené. Pak ustoupil a nabil winchestrovku a podal ji Bodiemu.
„Tak se ukaž, chlapče.“
Bodie přejel rukou po zbrani skoro nábožně a pak ji pevně sevřel a zacílil.
Plechovka piva odlétla jako by ji odfouknul vítr.
„Trochu kope,“ Bodie sklonil zbraň a podal ji Doyleovi.
„Na toho je škoda plýtvat náboji,“ vzal si od Bodieho pan Doyle pušku. „On takovouhle zbraň neumí ocenit.“

Když se vrátili do domu lehce prokřehlí zimou, nebylo po tetičce ani památky.
„Je tu nějak podezřele ticho,“ zabručel pan Doyle a opatrně nakoukl do obýváku.
Nikdo tu nebyl. Jen na stole v obýváku ležela nakrájená, kandovaným ovocem vyspravená, Bodiem onípaná buchta.
„Annie?“ zavolal pan Doyle.
Z kuchyně vyšla paní Doyleová.
„Ona je už pryč?“ podivil se pan Doyle.
„Když zjistila, že není bábovka s rumem, ani sherry, strašně se urazila a odjela,“ nezdálo se ale, že by to paní Doyleové trhalo srdce.
„Já… pane Doyle, já se omlouvám,“ ozval se Bodie rozpačitě.
Pan Doyle se ale jen zachechtal a poplácal Bodieho po zádech.
„Jaký pak pan Doyle, hochu. Někdo, kdo dokázal tu babu odtud vystrnadit, mi přece nebude vykat! To chce skleničku!“ a zamířil do špajzu.
Bodie s Doylem si vyměnili poplašený pohled. Oba moc dobře věděli, komu železné zásoby pana Doylea včera padly za oběť. A nedělali si iluze, že by ho zjištění, že se stal obětí jejich chlastání stejně jako tetička Sue, potěšilo. A vzhledem k tomu, že držel v ruce pořád winchestrovku…
„No v tom případě by to ale chtělo něco speciálního,“ vyhrkl Bodie a chytil pana Doylea pod paží těsně před dveřmi špajzu.
„Hm,“ zabručel pan Doyle.
„Něco bych tu měl,“ mrkl Bodie na Doylea a ten bleskově vyběhl do patra a ve svém pokoji našel láhev dvanáctileté skotské, kterou dal Bodiemu.

„Tak si říkám, jestli jsme Sue neurazili příliš,“ vrátila se u večeře paní Doyleová k uražené tetičce.
„Někdo to měl udělat už dávno,“ zabručel pan Doyle. „Podáš mi, hochu, ty brambory?“ požádal Bodieho. „Jestli Sue už nikdy nepřijede, budu tvým doživotním dlužníkem.“
„Opravdu se nezdržíte až do Silvestra?“ zeptala se Pat zklamaně. Celý den osnovala v hlavě plán – velice riskantní a zoufalý plán, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení.
„Ne, bohužel, nejde to,“ zavrtěl Bodie hlavou. Nebyla to tak docela pravda. Cowley je očekával střízlivé a služby schopné ve své kancelář druhého ledna. Bodie ovšem chtěl strávit Silvestra s Doylem v soukromí.
„Nikdy nepochopím, proč děláte tuhle práci,“ povzdechla si paní Doyleová. „Žádný rodinný život, žádné soukromí, nebezpečí a stres a kdo ví co ještě.“
„Adrenalin, služební auto a byt,“ uculil se Bodie. „A holky letěj na drsňáky.“
„Tím myslí sebe,“ ušklíbl se Doyle.
„Po pravdě, já bych ho neoznačila za drsňáka,“ usmála se Kate.
„Ne?“ povytáhl Bodie obočí.
„Drsňáci vypadají jinak,“ přikývla Kate.
Doylea napadlo, že kdyby viděla Bodieho v těch černých kalhotách, černém těsném triku a černé kožené bundě, když stojí s pistolí v ruce tváří v tvář nepříteli, možná by změnila názor.
„A jak?“ zajímal se Bodie.
„No, třeba mají jizvy,“ řekla Kate.
„Já mám, náhodou,“ zvedl se od stolu a začal si vyhrnovat nohavici, aby ukázal jizvu na lýtku.
Doyle se ušklíbl. Tuhle historku znal moc dobře.
„Od čeho to máš?“ zeptala se Kate.
„Z Afriky,“ Bodie si sedl zpátky ke stolu. „Napadl mě krokodýl. Měl dobře – no pět metrů.“
Všichni u stolu se na Bodieho podívali, dokonce i Robert.
„Co se stalo?“ vydechla paní Doyleová a rukou si sevřela hrdlo.
„No, jeli jsme na člunu a najednou jsme na něco narazili,“ začal Bodie líčit pátou verzi své oblíbené historky. „Náraz byl tak silný, že jsme já a můj kámoš přepadli do vody. A pak…“
Doyle si všiml, jak je jeho máma bledá. Tohle už Bodie trochu přeháněl.
„Bodie, přestaň,“ zarazil ho.
„Ne, pokračuj,“ vyhrkla Pat přidušeně.
„Vždyť on si to vymýšlí,“ obrátil Doyle oči v sloup.
Rázem obdržel od všech rozhořčené pohledy, jen Robert se ušklíbl, jako by přesně tohle čekal – chvíli, kdy se ukáže, že je Bodie jen velký lhář.
„V životě neviděl krokodýla z blízka,“ dodal Doyle otráveně. Zjevně mu nikdo nevěřil.
„Pokračuj,“ vybídla ho Kate. „Co bylo pak?“
Bodie se zadíval na Doylea, který se záměrně díval přesně opačným směrem.
„No dobře, vymýšlím si,“ přiznal se Bodie. „Zlomili mi nohu… ve vězení v Kongu,“ rozhodl se říct pravdu, když Doyleovi historka o krokodýlovi nebyla dost dobrá, přišla mu moc divoká, děsivá nebo co.
Po jeho slovech zavládlo u stolu zaražené ticho.
Doyle se na Bodieho šokovaně zadíval. Nikdy se nezmínil o tom, že byl ve vězení.
„Víte,“ pokračoval Bodie tvrdě, „pro ty lidi není podstatné, jestli jste vinní nebo nevinní. Proč vás zavřeli. Pro ně jste jen zábava. Zlomí vám ruku, protože můžou, vyrazí vám zuby, protože můžou. Zmlátí vás tak, že se nemůžete zvednout, že zvracíte krev, a pak vás dotáhnou na ošetřovnu a jejich felčař vás dá dohromady. A pak to začne nanovo. Nezabijou vás, ne dokud je bavíte, to nikdy, na to si dávají pozor, to je moc snadné. Na místech jako je tohle se umírá pomalu a jen až oni řeknou. Pak vás jednou nikdo na tu ošetřovnu nedotáhne. Hodí vás do cely, mezi čtyři holé stěny, kde není vůbec nic kromě kovové postele a kýble místo záchodu, a nechají vás tam pomalu vykrvácet nebo umřít na nějakou infekci a nebo, když máte hodně štěstí, se nad vámi někdo slituje a přijde vám podříznout krk.“
V kuchyni bylo ticho, že Doyleovi jeho vlastní dech přišel neskutečně hlasitý. Všichni, úplně všichni šokovaně hleděli na Bodieho, jehož tvář byla vážná a oči tvrdé jako ocel. Žádné srandičky, žádné legrácky, vtipné historky.
Bodie se zvedl od stolu.
„Tady máš tu svoji pravdu. Doufám, že teď už jsi spokojený,“ řekl Doyleovi podrážděně, když odcházel z místnosti.
„O tomhle jsem neměl vůbec tušení,“ zašeptal Doyle zaraženě.
Ozvalo se bouchnutí vchodových dveří.
„Běž za ním, Rayi,“ řekl pan Doyle.
Doyle spěšně vyšel z kuchyně. Z věšáku si vzal bundu a všiml si, že Bodieho tam stále visí, tak ji vzal sebou.
Bodie stál u auta a díval se před sebe. Kdyby u sebe měl klíče, odjel by. Jenže teď se pro ně vracet by už bylo hloupé.
Doyle k němu pomalu došel, mlčky si stoupnul vedle něj a podal mu bundu.
Bodie se ani nepohnul, ani se na něj nepodíval.
Doyle si povzdechl.
„Promiň,“ zašeptal. „Já… netušil jsem… mrzí mě to.“
„Když mi zlomili nohu, smáli se,“ zašeptal Bodie. „Bolelo to jako svině a oni se smáli.“
„Bodie,“ hlesl Doyle. Nechtěl, aby Bodie vzpomínal na něco, co asi nebylo zrovna příjemné. Sotva si dokázal představit, čím musel Bodie ve vězení v Kongu projít.
„Kopali do mě tak dlouho, dokud z toho nebyla otevřená zlomenina. Teprve pak přestali a zavolali někoho, kdo mě odtáhl na tu jejich ‚ošetřovnu‘. Ten chlap nebyl žádný doktor, byl to veterinář, a nebo spíš řezník. Ta bolest, když mi to rovnal, byla neskutečná. Myslel jsem, že se z toho zblázním,“ pokračoval Bodie, tvář měl zcela bezvýraznou a jeho oči – díval se před sebe, ale Doyle si byl jist, že se dívá o roky zpátky do vlastní minulosti.
Místo hloupých slov položil Doyle Bodiemu ruku na rameno.
„Víš, měl jsem štěstí. Nebyl jsem ani první ani poslední případ, takže ten chlap měl v tom, co dělal, praxi. Srovnal mi to zatraceně dobře a oni mi dali pokoj dost dlouho, aby mi to srostlo. Jakmile jsem mohl zase chodit, zdrhnul jsem.“
„Bodie, je mi to vážně líto,“ šeptl Doyle. „Nechtěl jsem ti tohle připomenout, já netušil…“
Bodie se na Doylea podíval a z jeho očí a tónu hlasu mrazilo, když zašeptal: „Než jsem utekl, našel jsem si ty tři, co mi to udělali. Neměl jsem moc času, ale i tak… neměli snadnou smrt.“
Doyle polknul.
„Už to nikdy nedělej, Rayi, rozumíš, nikdy. Nic z toho, co si dokážeš představit, nemůže být tak hrozné jako pravda.“

Bodie ležel na gauči pod dekou a díval se na rozsvícený stromeček. Všichni už šli dávno spát, ale on nemohl usnout. Zvažoval, že by šel za Doylem, ale nějak neměl náladu. Myšlenky se mu proti jeho vůli vracely o nějakých deset let zpátky, kdy ho v Biafře chytili a skončil ve vězení v Kongu. Vždycky měl silný pocit, že za tím stála ta svině Krivas, že ho našli tak snadno.
Dveře obýváku se otevřely a dovnitř nakoukla Pat.
„Jen jsem se šla napít a viděla jsem, že se tu svítí,“ vysvětlila.
Bodie přikývl. Nebylo mu moc do řeči.
Pat se protáhla do pokoje, zavřela za sebou dveře a došla až k Bodiemu. Na okamžik zaváhala, než si sedla na okraj gauče.
„Nemůžeš spát?“ zeptala se tiše. „Já taky ne,“ nečekala na odpověď a posunula se o kousek blíž.
„To, co jsi vyprávěl,“ zašeptala a zase se posunula o kousek.
Bodie si povzdechl.
„Neměl jsem to říkat,“ zavrtěl hlavou.
„Já už nejsem dítě,“ ohradila se dotčeně.
„To jsem neřekl, ale některé věci – je prostě lepší nevědět,“ pokrčil rameny. „Neměl jsem to říkat.“
„Bolelo to?“ hlesla a její ruka vklouzla pod peřinu a dotkla se Bodieho nohy.
Ucukl a posunul se víc ke stěně, dál od ní.
„Udělali ti toho víc, že?“ šeptla. „Ublížili ti. Týrali tě. Od nich máš i tohle, že?“
„Co?“
„Tohle,“ ukázala prstem na jeho pravou paži, kde měl památku na napalm.
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Spálil jsem se v kuchyni.“
„Jistě,“ ušklíbla se. „Máš víc jizev?“
„Možná,“ vyhnul se odpovědi. „O co ti jde?“
„Můžu je vidět?“
„Ne.“
„Prosím,“ zašeptala a vylezla si na gauč.
Bodie zjistil, že nemá kam uhnout. Nevěděl, co by měl dělat. Dokázal si poradit s teroristy, s rváči, s maniaky, ale jak si poradit s jednou náctiletou holkou, která po něm evidentně vyjíždí, ho nikdy nikdo nenaučil. Respektive jak si s ní poradit a nezranit její city. Přece jen to byla Doyleova sestra a Bodie se bál, aby neudělal něco špatně, neublížil jí.
„Hele, Pat, tohle vážně není dobrý…“
„Nelíbím se ti?“ zeptala se a sundala si tílko.
Bodiemu se zadrhl vzduch v hrdle při pohledu na její téměř dokonalá, panenská prsa. Polknul a nervózně si olízl rty.
„No? Líbím?“ usmála se.
„Měla bys jít,“ vypravil ze sebe přiškrceně.
„Nechci,“ zašeptala a přisunula se ještě blíž.
Bodie se přitiskl zády ke stěně.
„Pat, já ti nechci…“
Políbila ho – nezkušeně ale vášnivě, zvědavě.
Zalilo ho horko vzrušení. Tohle bylo zakázané ovoce. Srdce se mu rozbušilo. Nedokázal se ubránit, aby na ten polibek neodpověděl, aby jí neukázal jak, neučil ji.
Její ruce zkoumavě klouzaly přes deku, něco hledaly. Cítil je.
Pat přitiskla dlaň na místo, kde pod dekou ucítila jeho tepající erekci.
„NE!“ Bodie trhl hlavou, čímž přerušil polibek. Pevně jí sevřel zápěstí a odtáhl její ruce od sebe. Lapal po dechu, jako by právě doběhl maraton. „Co si sakra myslíš, že děláš?!“ zeptal se ostře. Nebyl si zcela jist, jestli je víc šokován a zděšen jí nebo sám sebou.
„Au, pusť!“ pokusila se vykroutit z jeho sevření.
„Ptal jsem se, co si myslíš, že děláš!“ vyjel na ni a stisk nepovolil ani o trochu.
„Co asi myslíš?!“ obořila se na něj. „Vždyť to chceš taky!“ obvinila ho.
„Zbláznila jsi se?!“ zamračil se a zatřásl s ní.
„Ani v nejmenším,“ řekl a přestala se bránit. „No tak, Bodie,“ zakňourala. „Chci, abys to byl ty. Chci, abys byl první. Chci to s tebou,“ zaškemrala.
Bodie ji pomalu pustil.
Začala si třít pohmožděná zápěstí.
„Nepřipadá v úvahu,“ odmítl.
„Líbím se ti a chceš to taky,“ namítla.
„Samozřejmě že nechci!“ ohradil se ostře, navzdory tomu, že si byl své zahanbující erekce velice dobře vědom.
„Lháři!“
„Sakra co si o mě myslíš?! Je ti sedmnáct!“ vyštěkl vztekle.
„No a co?!“
„Prostě ne! Oblíkni se a koukej vypadnout!“
Uraženě si natáhla tílko a sklouzla z gauče.
„Vím, co jste dělali s Rayem,“ řekla trucovitě.
„Nevím, o čem mluvíš,“ odsekl Bodie, ale pocítil úzkost.
„Viděla jsem vás spolu v posteli,“ Pat se na něj uraženě dívala. „Byli jste oba nazí. A na podlaze se válely prezervativy. Já nejsem dítě a nejsem hloupá, Bodie. Vím, co jste s bráchou dělali. Slyšela jsem vás.“
Bodie mlčel.
„Mohla bych to říct mámě a tátovi,“ řekla pomalu.
Bodiemu se sevřelo hrdlo.
„Mohla bych a taky to udělám,“ řekla.
„Pokud se s tebou nevyspím?“ domyslel si Bodie.
Přikývla.
„Když se to táta dozví, co jsi Rayovi udělal, zabije tě.“
„Udělal?“
„Zprznil jsi ho, ne?“
„A teď mám ještě zprznit tebe?“ ucedil Bodie.
„Já nejsem kluk, jestli si nevšiml,“ ušklíbla se.
„Ne, to jsem si náhodou všimnul,“ utrousil Bodie.
„Takže?“ kývla na něj. „Jak se rozhodneš?“
Bodie zvažoval svoje možnosti. O tom, že by jí vyhověl, uvažoval asi tři vteřiny. Ne že by to nebylo vzrušující, lákavé. Ne že by nebyla hezká. A ne že by mu její zájem nelichotil. Ale i kdyby nebyla Doyleova sestra, byla příliš mladá. Připadal by si jako pedofil a Doyle by ho zabil, kdyby to zjistil. Navíc s teroristy se nevyjednává – první lekce u SAS. Dáte jim, co chtějí, a budou chtít víc.
Mohli by s Doylem odjet – hned teď, bez rozloučení, bez vysvětlování. Doyle by to pochopil.
Ne, potřeboval získat čas, aby se rozhodl, co udělá.
„Dneska ne.“
Pat se usmála.
„Takže zítra večer? Přijdeš ke mně do pokoje, ano?“ rozzářila se.
Bodie pomalu přikývl.
„Kondomy mám,“ ujistila ho.
„Výborně,“ utrousil. „A teď vypadni.“
„Nebudeš litovat,“ slíbila mu na odchodu, než za sebou zavřela dveře.
Bodie zabořil hlavu do polštáře. Tohle mu tedy chybělo. Náctiletá žába ho vydírá, aby ho dostala do postele. On věděl, že je to blbý nápad sem jezdit. On to sakra věděl! Ale Doyle prostě chtěl, aby poznal jeho rodinu a ona poznala jeho a to ještě dřív, než je seznámí se skutečností, že jsou milenci. Měl trvat na tom, že ho Doyle představí jako svého milence, a ne kolegu z práce. No, teď se s tím už nedalo nic dělat.
Bodie si povzdechl a zavřel oči. Zítra bude muset něco udělat. Rozhodně neměl v úmyslu dodržet, co slíbil. Ovšem nechtělo se mu Doyleovi vysvětlovat, proč musí odjet tak náhle a nečekaně a bez rozloučení. Možná by bylo lepší prostě to Doyleovým rodičům přiznat. Doyle se toho bál, ale nemohlo to být o moc horší, než do čeho se teď dostal. A stejně jim to Doyle dříve nebo později bude muset říct.
Ano, to bude nejlepší. Vyfoukne jí trumf z ruky tím, že zítra Doyleovým rodičům řekne, že je Rayův milenec. Kdyby ale tak sakra věděl, jak to hodlá udělat.

Doyle čekal na Bodieho skoro celou noc. Ráno když sešel do kuchyně na snídani si nebyl jist, jestli byl na něj Bodie kvůli tomu včerejšku naštvaný nebo jen neměl náladu, a v jakém rozpoložení je dnes. Ke svému překvapení se s Bodiem akorát minul před kuchyní.
„Kam jdeš?“ zeptal se Doyle.
Bodie si navlékl bundu.
„Jdeme si s tvým tátou zastřílet,“ odpověděl Bodie a udělal krok ke dveřím, pak se ale vrátil a poklepal Doyleovi na rameno: „Pomoz Annie s přípravou oběda, zlato, my budeme venku možná déle.“
„Bodie?“
Dveře cvakly a Bodie byl pryč. Doyle měl nepříjemný pocit, že se tu něco děje a on neví co.

Plechovka vyletěla do vzduchu a jak se otáčela, zasáhla jí druhá kulka.
Pan Doyle obdivně hvízdl.
Bodie pomalu sklonil zbraň.
„Někdy musíš přijet v době lovecké sezóny,“ poplácal Bodieho po zádech. „Vyrazíme někam ven. Už jsi někdy lovil jeleny?“
„Ne,“ přiznal Bodie. „Párkrát kachny, zajíce,“ pokrčil rameny.
„A paviána, co?“ uchechtl se pan Doyle.
„Možná byste někdy mohl přijet vy do Londýna. CI5 má špičkovou střelnici,“ nadhodil Bodie zatímco stavěli plechovky zpátky na místo. „Pravda, není přístupné veřejnosti, ale…“
Panu Doyleovi zasvítily oči.
„Takové věci se dají dohodnout,“ dokončil Bodie a usmál se.
„Víš, nechci, aby sis o mně, chlapče, myslel něco špatného,“ zabručel pan Doyle. „Byl jsem ve válce a viděl jsem dost na to, abych se ještě dneska budil ze spaní hrůzou. Je to jen koníček, sport, nic víc.“
„Taky mě nikdy nenapadlo, že by to bylo něco jiného,“ ujistil ho Bodie a pak spiklenecky dodal: „Máme i střelnici na velké kalibry.“
Pan Doyle se usmál a začal zbraň nabíjet.
„Nikdy bych si nepomyslel, že Ray jednou skončí u policie. Víš, byl to hodně divokej kluk, natropil dost blbostí, ale nikdy bych neřekl, že z něj jednou bude polda chránící svou vlast.“
„No, moji rodiče měli taky o mé budoucnosti poněkud jiné představy,“ pousmál se Bodie.
„To víš, to už je úděl nás rodičů. Spoustu toho očekávat a dojít zklamání a nakonec děti milovat takové, jaké jsou, protože jsou přece našimi dětmi,“ pousmál se pan Doyle. „Nikdy jsi nepřemýšlel o rodině?“
„Po pravdě,“ Bodie se pomalu nadechl, aby sebral síly k tomu, co se chystal udělat. „Po pravdě ano. Občas když sedím s osobou, kterou miluji, říkám si, jaké by to bylo, nechat téhle práce, pořídit si dům jako je ten váš, psa…“
„A hromadu dětí, co?“ zasmál se pan Doyle.
„S dětmi by byla asi dost potíž,“ povzdechl si Bodie. „Ne, že by mi až tak vadily, ale… no, jak bych to řekl…“
„Ona je nechce?“
„Nemůže,“ upřesnil Bodie.
„Ah, to je smutné. Ženská, která nemůže mít děti,“ potřásl pan Doyle hlavou.
Teď nebo nikdy, pomyslel si Bodie.
„Není to ženská.“
Pan Doyle se na Bodieho podmračeně zadíval.
„Není to… není to ženská?“ opakoval pomalu.
Bodie se rozpačitě usmál.
Pan Doyle se na něj dlouho jen díval.
„Hm, no… tedy,“ poškrábal se na hlavě. „Každej jsme nějakej, no… A jsi si tím jistej?“
Bodie přikývl.
„Nevypadáš na to,“ zabručel pan Doyle. „Vždycky jsem si myslel, že tihle… no lidi jsou… přece víš ne… změkčilí.“
„Nikdy jsem necítil potřebu nosit růžové chlupaté papuče ani si lakovat nehty,“ uculil se Bodie.
Pan Doyle se zasmál.
„Je to divný, ale ty máš koule, ať už jsi nebo nejsi… ty víš co.“
„Po pravdě jsem se nikdy za homosexuála,“ pan Doyle sebou při tom slově trhl, „nepovažoval. Ženský mě přitahují jako každého chlapa jen…,“ Bodie pokrčil rameny.
„Ty jsi mi dost zvláštní,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Co na to tvoji rodiče?“
„Zemřeli dřív, než jsem jim mohl vůbec něco naznačit,“ odvětil Bodie. „Co byste dělal vy, kdyby vám někdo řekl, že má Ray milence?“
„Já?“ zabručel pan Doyle a zadíval se podezřívavě na Bodieho. Ale možná si to Bodie jen představoval.
„Těžko říct,“ pokrčil rameny.
Tak tohle nevyšlo. Bodie doufal, že se pan Doyle chytne té návnady. Ale možná v téhle věci bylo potřeba jasnějšího vyjádření.
„Co kdybych¬,“ Bodie zaváhal. „Co kdybych vám tedy řekl, že já jsem Rayův milenec?“
„Tohle nejsou věci, o kterých se žertuje, mladíku!“ zamračil se pan Doyle a Bodie si všiml, jak se hlaveň winchestrovky pomalu otáčí jeho směrem.
„Já taky nežertuji,“ řekl a neměl dobrý pocit z toho, že pan Doyle drží v ruce nabitou pušku.
„Co mi tu jako říkáš?!“ ucedil pan Doyle. „Co jsi Rayovi udělal?! Co jsi mu namluvil?! Zblbnul mu hlavu?!“
Bodie se staženým hrdlem sledoval, jak se chvějící prst pana Doylea posouvá na spoušť. Na mysli mu vytanulo, jak Doyle prohlásil, že kdyby to jeho otec věděl, ustřelil by mu koule.

„Konečně má táta někoho, s kým může sdílet svoji vášeň pro zbraně, co?“ usmála se Katherine.
„No jo,“ utrousil Doyle. „Aby si s Bodiem nerozuměl. Vždyť ten uměl snad dřív střílet než chodit.“
Paní Doyleová po nich střelila nesouhlasným pohledem. Neměla ráda, když se v jejím domě mluvilo o zbraních.
„Nejspíš tam v tom mraze teď stojí a vzájemně si vyjmenovávají přednosti té blbé pušky,“ odfrkl si Doyle. „Nebo zkoumají rozstřílené plechovky.“

„Já chápu, že jste naštvaný,“ řekl Bodie. „Ale já ho mám opravdu rád.“
Prst pana Doylea se na poušti zachvěl, pak se napnul a uvolnil. Hlaveň pušky se sklonila trochu dolů.
„Můj syn?“ zašeptal pan Doyle nevěřícně.
„Asi to není zrovna to, co jste od něj čekali, ale… on miluje mě a já jeho,“ řekl Bodie tiše.
„Proč můj syn?“ hlaveň pušky se definitivně sklonila k zemi.
„To nevím,“ připustil Bodie.
Pan Doyle si vzpomněl na včerejší večer, jak ti dva spolu tančili po obýváku, přitisknutí jeden ke druhému. Myslel si, že jsou jen opilí a blázní. Ovšem nyní mu docházelo, že v tom bylo něco víc. Vybavil si tvář svého syna, jak se smál a… a byl šťastný. Pan Doyle se pomalu nadechl. Jestliže se jeho syn rozhodl strávit zbytek života s tímhle… mužem, protože ho to činilo šťastným…, pak asi neměl příliš na výběr, než se s tím smířit.
„Ale čekal bych, že takovou vážnou věc mi řekne Ray sám,“ utrousil.
„No, on by rád.“ Bodiemu se výrazně ulevilo, když puška přestala mířit na jeho břicho, a vypadalo to, že pan Doyle se s tím, že jeho syn má milence, smířil. „Uvažoval o tom, že vám to napíše – má strach, jak na to budete reagovat.“
„Jeho matka se s tím nesmíří snadno,“ povzdechl si pan Doyle. „Strašně se těšila na vnoučata, ale jak se zdá od Kate se žádných nedočká… a teď Ray… nesmíří se s tím snadno.“
„Budu velice diplomatický,“ slíbil Bodie.
„Ty? Ne, ne, já jí to řeknu, vysvětlím jí to,“ rozhodl pan Doyle. Pak se na Bodieho přísně zadíval a dodal: „Doufám, že to s Rayem myslíš vážně!“
„Naprosto, dokud nás smrt nerozdělí,“ pousmál se Bodie. „Klidně bych si ho vzal, ale byl by problém, kdo bude mít závoj.“
„Hm,“ zabručel pan Doyle a zadíval se na plechovky. „Řekl bych, že jsem na řadě.“ A zacílil.

Doyleovi nemohlo uniknout, že od chvíle, kdy se Bodie s jeho tátou vrátili, se něco stalo. A kdykoli se pokusil z Bodieho vypáčit, co se děje, Bodie jen krčil rameny a odváděl řeč stranou a sám se z nějakého důvodu vyhýbal Pat.
Doyleovi přišlo, že se všichni zbláznili.
„Podle mě to zveličuješ,“ mávla Katherine rukou.
„Nic nezveličuju,“ ohradil se Doyle.
„Určitě je to něco banálního,“ ujistila ho.
„Jo, třeba zastřelili sousedovic kočku,“ ušklíbl se Doyle.
„No, to by paní Carmiovou kleplo.“
„Ale určitě by kvůli tomu máma nebrečela,“ řekl Doyle.
„Ona brečela?“ podivila se Katherine.
„Jo,“ přikývl. „Tedy myslím.“
„Ty, Rayi,“ odhodlala se Katherine. „Chtěla jsem se zeptat – ty a ten Bodie – jste jen přátelé?“
„Co myslíš tím jen přátelé?“ zeptal se Doyle příliš rychle.
„Myslím, že víš, co mám na mysli,“ odpověděla. „Já nejsem tak naivní jako máma s tátou.“
„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl Doyle.
„Ach bože, Rayi!“ obrátila Katherine oči v sloup. „Myslíš si, že nevím o tvých experimentech?! Garry, Mike, Tonny – nejsem slepá, ani hloupá!“
Doyle pobledl. Neměl ani tušení, že Kate věděla o jeho sexuálních experimentech s klukama
„Nikdy jsi nic neřekla,“ vydechl přiškrceně.
„Proč bych měla?“ pokrčila rameny. „Když jsem zjistila, koho jsi přivezl na Vánoce, bylo mi to hned divné. No a taky… když jsem šla v noci na záchod… slyšela jsem¬… zvuky a Bodie nebyl dole v posteli… tak mi to došlo.“
Doyle si povzdechl.
„Měl bys to rodičům říct, Rayi,“ vzala ho za ruku. „Měli by to vědět.“
Doyle vzhlédl.
„Pomůžu ti, jak jen budu moct,“ slíbila.

Doyle byl u večeře nervózní. Kate měla ale pravdu, měl by jim to říct. Atmosféra byla ale hustá a napjatá, což mu to nijak neulehčovalo. Otec se na něj díval takovým zvláštním pohledem, jako by ho snad nikdy předtím neviděl nebo co. Máma měla od pláče zarudlé oči. Nikdo příliš nejedl.
„Vy spolu žijete?“ prolomila ticho paní Doyleová.
Doyle strnul. Máma na něj upírala svoje ubrečené oči a zjevně čekala odpověď. První věcí, kterou Doylea napadlo, bylo, že je Pat práskla. To jediné mohlo tuhle napjatou atmosféru i tu divnou otázku vysvětlit.
Pat zadržela dech. Máma se nějak musela o Bodiem a Rayovi dozvědět. Cítila, že jí její trumf uniká mezi prsty. A když se její pohled setkal s Bodieho, došlo jí i, jak se to stalo. Polkla. Jestli Bodie řekne Rayovi, o co se pokusila…
Bodie se na Pat usmál – byl to varovný úsměv, aby to nezkoušela znovu, ale zároveň jí tím říkal, že její malé tajemství je u něj v bezpečí – alespoň dokud ona bude sekat dobrotu.
„Žijeme?“ odkašlal si Doyle. „Jak to myslíš, mami?“
„V podstatě ano,“ vložil se do toho Bodie.
Doyle se na něj podíval. Co se tady dělo?
„Ještě jsem si k němu nepřestěhoval věci,“ dodal Bodie.
Paní Doyleová mlčky pokývala hlavou.
„Jak dlouho?“ zeptala se.
Robert se tvářil zmateně. Jen velice, velice pomalu mu docházelo, o co tu jde, a výraz zmatení na jeho tváři přecházel ve znechucení.
„Asi půl roku, co, Rayi?“ řekl Bodie a otočil se na Doylea.
Doyle se zmohl jen na neurčité pokrčení rameny a přikývnutí.
Dlouho bylo ticho, než paní Doyleová zvedla uslzená oči a podívala se na Doylea.
„Jsi s ním šťastný?“ zeptala se.
Doylea bolelo vidět mámu takhle zoufalou, ale Bodie měl pravdu, byl to jeho život. Natáhl se po Bodieho ruce a sevřel ji. Propletli prsty.
„Miluju toho mizeru, mami,“ řekl Doyle.
Paní Doyleové stekla po tváři slza, ale přikývla. Nesouhlasila s tím, ale Rayovo štěstí pro ni bylo přednější.
„No nezařídil jsem to skvěle?“ pošeptal Doyleovi Bodie a políbil ho na tvář.
Všichni u stolu zalapali po dechu.
„Tohle si ale laskavě nechte do soukromí,“ pokáral je pan Doyle.
Bodie se uculil.
„Hádám, že gauč dnes večer osiří,“ pousmála se Katherine.
„Proč?“ podivila se paní Doyleová a pak si přikryla pusou ruku. „Oh bože, snad ne – ne, ne v mém domě! Raymonde!“
„Mami, nejspíš se to už stalo,“ ušklíbla se Katherine.
„Můžeme mluvit o něčem jiném než o těchhle nechutnostech?“ zamračil se pan Doyle.
Bodie se chopil příboru a dal se do jídla s vervou sobě vlastní.
„Je to skvělé,“ pochválil. „Co je to vlastně? Je to vynikající.“
„Obalovaná brokolice,“ informovala ho Katherine.
Bodie se zakuckal a Doyle se začal smát.
„Co je?“ nechápala Katherine.
„Nesnáší brokolici,“ smál se Doyle.
Bodie se nešťastně zadíval na svůj talíř.
„A mně to tak chutnalo.“ V jeho hlase zaznívalo čiré zoufalství.
Dokonce i paní Doyleová se pousmála.

„Hej, Roberte,“ kývl Bodie na manžela Katherine. „Rada od příšerného teplouše,“ uculil se. „Udělej Kate co nejdřív dítě, jinak si budou myslet, že jsi taky na kluky.“
Robert nejdřív zbledl, pak zbrunátněl.
Bodie ho plácl do zad, div že Robert neupadl, a nasedl do auta.
„Domů, poklade?“ zeptal se Doylea.
„Domů,“ přikývl Doyle.

*****

Na hodinkách přeskočila devítka na nulu – půlnoc. Nebe vybuchlo ohňostroji.
Bodie pozvedl skleničku šampaňského.
„Na co si připijeme?“ zeptal se.
Leželi nazí na posteli v Doyleově bytě po vášnivém milováním a čekali na půlnoc.
„Na nás?“ navrhl Doyle.
„Na Cowleyho,“ uculil se Bodie. „A jeho přihřáté nejlepší agenty.“
„Pitomče,“ uchechtl se Doyle. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se to dozví?“
„Koho to zajímá?“ ušklíbl se Bodie. „Takže na nás, zlatíčko.“
„Na nás.“
Napili se.
„Och, tohle je pro tebe,“ vytáhl Doyle z pod postele malou krabičku.
Bodie pozvedl obočí a otevřel ji. Byl v ní stříbrný pánský prsten ne nepodobný tomu, který nosil Doyle na levé ruce.
Bodie si ho nasadil taky na levou ruku a sevřel ji v pěst.
„V dobrém i zlém, nemoci i ve zdraví?“ zašeptal Doyle.
„Dokud nás smrt nerozdělí,“ šeptl Bodie.
Políbili se.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský