Fantasmagorium

original
Autor: Morgan Dawn
Překlad: Vrána
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Každá hra má svá pravidla. A každý hráč má své způsoby, jak na ně vyzrát.

Hra na schovávanou

Bodiemu sklouzl do hrdla další lok zázvorového piva. Tenhle malý lokál se mu líbil – místní ho ignorovali, pivo bylo teplé a bylo to daleko odkudkoliv, kam by Doyle mohl zajít. Po pravdě, bylo to dost daleko od míst, kam by zašel jakýkoli Londýňan – nějakých 150 mil na sever od města, ve vísce na okraji Sherwoodského lesa. V podzimních měsících sem zabloudili jenom výletníci, kurýři a Bodie. Skvělé místo, kam se schovat.
Ne že by se Bodie potřeboval schovávat – jen toho na něj někdy bylo prostě moc. Mít Doylea na dosah, chtít ho, bát se odhalení – dobře věděl, že je to něco, co v téhle práci nikdy nesmí vyjít na povrch – milovat svého parťáka, sledovat, jak s klidnou grácií kráčí ulicemi, sedat vedle něj ve stísněných prostorech, cítit, jak o vás občas zavadí jeho adrenalinem nabité tělo při divokých honičkách – a nedat najevo ani zlomek té vášně, co vám každý den obrací vnitřnosti naruby. Bylo to vyčerpávající a tak čas od času potřeboval vypadnout někam daleko od Doylea a CI5. Na tuhle vesničku narazil jednou při návratu z nějaké akce ve Skotsku. Příliš unavený na to, aby dál řídil, zastavil tenkrát na kraji silnice, že se trochu prospí a vzbudily ho až překvapivě příjemné sluneční paprsky, probleskující skrz stromy u cesty. Tohle byla jedna z věcí, které by Doyle se svou zálibou v městském způsobu života nikdy neocenil. Za to on uměl ocenit to nerušené ticho, tak vzdálené každodenní špíně, korupci a násilí, co obklopovaly CI5. Polkl další doušek a začal se pomalu uvolňovat.
Na rameno mu dopadla něčí dlaň a hlava mu vystřelila vzhůru.
„Tak tady jsi,“ pronesl Doyle. Triumf ve tváři, na rtech samolibý úsměv. Bodie bez hnutí sledoval, jak Doyle sklouzl na lavici a znovu do něj šťouchnul. „ Vsadím se, žes mě tady nečekal – vždycky jsem si říkal, kam se to ztrácíš při těch svejch malejch výletech.“ Doyle se rozhlédl kolem a lehce zakašlal, když si muž o dva stoly dál zapálil cigaretu. Vypadalo to, že si vůbec nevšiml, jak Bodie svírá svou sklenici. Nebo jak chladně zírá před sebe.
„Takže proč jsi tady?“ Bodie byl rozhodnutý tohle setkání zkrátit, co to půjde.
„Zrovna ti to povídám. Abych viděl, cos to celý ty roky dělal. Víš, co říká Cowley: Poznej svého parťáka. Znej jeho tajemství. Můžou tě zabít nebo udržet naživu.“ Doyle se odmlčel, mávl na hospodského a objednal si pití. „O tomhle jsem teda nevěděl. Trochu velký na to držet to v tajnosti celej ten čas.“ Doyle mávl rukou po téměř prázdném lokále. Z tónu jeho hlasu se dalo usoudit, že měl na mysli i celou vesničku a jejích dvě stě duší, a možná i stáda ovcí, co ji obklopovala.
Bodie neřekl ani slovo. Třeba Doyle prostě odejde. Zavřel oči. Když je otevřel, Doyle tam pořád ještě byl. Bude líp se s tím smířit – a nějak to přežít.
„Líbí se mi tu. Je tu ticho. Nikdo neotravuje. A pivo je dobrý.“
„No jo, musím uznat, že to tu ujde. Ale proboha, Bodie. Přece jen to není tvůj styl.“ Bodie na Doylea stočil pohled. Kudrnaté vlasy měl ještě mokré od podzimního mrholení. Rukávy od bundy se mu trochu vyhrnuly a odhalily pevná zápěstí a ruce s dlouhými prsty. Pohodlně se o Bodieho opíral, uvolněný a klidný. Bodie mu záviděl. Cítil, jak se jeho erekce pomalu probouzí k životu. Musí to ukončit.
„Tak ty myslíš, že to není můj styl. Moc hezký, Doyle. Až se konečně rozhodneš, cože to vlastně chceš, zavolej. Budu v Londýně.“ Zvedl se ze židle a vylovil odněkud bankovku.
Doyle ho chytil za ruku dřív, než mohl zaplatit. „Počkej, Bodie – přece hned nevypadnem. Kdybych tušil, že budeš taková netýkavka, tak bych ti tu štěnici do auta nedával.“
Takže takhle ho Doyle našel. „To jsem si moh´myslet,“ řekl Bodie. „Nikdy´s nebyl tak dobrej. Přiznej si to, Doyle. Mám to tu rád, protože to není Londýn a hádám, že to seš ty, ke komu tohle místo nesedí. Takže jdem.“
Když vyšli do podzimního odpoledne, vycítil, že se Doyle uprostřed ulice zastavil. „Cos tím myslel?“ slyšel, jak na něj houkl. Bodie neodpověděl. Snažil se přijít na to, kam dal klíče od auta.
Doyle lehkým krokem přešel ulici a opřel se o kapotu. „Řek´ jsem,“ zopakoval, „cos myslel tím, že moje sledovací schopnosti nejsou tak dobrý?“ Bodie se k němu otočil a vzpomněl si, že ty klíče nechal ve svém hotelovém pokoji, protože počítal s tím, že nikam nepojede. Byl zahnaný do kouta a začínala mu docházet trpělivost.
„Jsi závislej na technickejch udělátkách. Nedokážeš vycítit, kam cíl zamíří. Teda mimo město, myslím,“ dodal ve snaze být fér.
V Doyleových očích se zablesklo a jeho tvář měla náhle ten stažený výraz, který se na ní objevoval, když se naštval. Naklonil se ještě blíž, skoro se Bodieho dotýkal. Bodie se pokusil ho obejít a dostat se ke dveřím, ale Doyle se mu postavil do cesty.
„Pořád dokola ta samá žoldácká záležitost. Kristepane, Bodie, jsme parťáci už pět let. Máme ten samej výcvik, stáli jsme ve stejným blátě a prolejzali ty samý lesy – opravdový a skutečný. A ty se pořád chováš, jako bych byl v lese ztracenej jako Jeníček i s Mařenkou dohromady.“
Něco na tom, co Doyle říkal, bylo, ale toho si Bodie přece nemusel všímat. Ať se Doyle o svoje ego stará sám, on tu od toho není.
„Přesně. Já tam byl. A taky jsem byl v džungli, v zákopech a guerrilovejch bitkách, na rozdíl od tebe. Já vím, co dokážu. A taky vím, co ty nedokážeš.“
Napětí povolilo. Doyle o pár kroků couvl a Bodiemu se ulevilo. Pak si tu past uvědomil – ale už bylo příliš pozdě.
Doyle plácl dlaní do střechy Bodieho Capri. Pohled mu těkal mezi silnicí, otevřeným lesem, Bodiem a zase zpátky. Zadíval se Bodiemu přímo do očí a vypálil smrtící ránu.
„Takže ty si myslíš, že na tebe v otevřeným prostoru nemám. O kolik se chceš vsadit?“
Bodie se nechtěl vsadit vůbec o nic. Chtěl být tak daleko od Doylea, téhle vesnice a téhle otázky, jak to jen šlo. Ale po pěti letech s Doylem mu bylo jasné, že tímhle bude muset projít, jinak nebude mít nikdy klid.
„Jeden měsíční plat.“
Doyle se zašklebil. „Ani náhodou. Tak levně se z toho nevykroutíš. Peníze pro tebe nic neznamenaj´. Jestli vyhraju, chci, abys to cejtil. Ne, budu od tebe chtít tři přání.“
„Co?“ Bodie se bál zeptat. „Tři přání?“
„Nebo tři laskavosti. Služby. Jakkoli tomu říkáš. Jestli vyhraju, chci, abys pro mě udělal tři věci. Během následujícího roku.“ Doyle se usmál širokým, odzbrojujícím úsměvem, který moc tepla nevyzařoval.
Bodieho bodl osten podezření. „Mají ty přání nějaká omezení?“ zeptal se, když si vzpomněl na dobu, kdy ho Doyle ukecal, aby nacpal Cowleymu do kufříku chcíplou rybu.
„Žádná omezení. No…“Doyle zaváhal, pravděpodobně se mu vybavil stejný incident, který napadl Bodieho – „nic, co by způsobilo trvalou újmu nebo poškození.“
Doyle vyčkával. V Bodiem se něco pohnulo, jako by země pod jeho nohama zmizela, proměnila se ve vodu a on se potopil hluboko do moře. Prohlížel si Doyleovy boty, nohy, silnici, na které stáli, a hledal způsob, jak ukončit tuhle frašku, aby se mohli spakovat a vrátit se domů. Jenže jeho už to schovávání a věčné útěky unavovaly.
„Neříkej pak, že jsem tě nevaroval. Tys vybral výhru, já vybírám pravidla.“ Jeho neočekávaná změna názoru Doylea zmátla. Otevřel ústa a zase je zavřel.
„Můžeme použít cokoli, co máme v autě – kromě vysílaček, zbraní a sledovacího vybavení. Do města se nesmí. Hranice tvoří okruh deseti mil. Žádnej kontakt s ostatníma lidma. První, kdo chytí toho druhýho, vyhrává.“
Doyle sebou trochu nedočkavě zavrtěl. „Co časovej limit? Nechtěl bych, aby tvoje kosti našli za tři roky.“
Bodie odpověděl a jeho vlastní netrpělivost vzrůstala každým okamžikem.
„Nebudem to protahovat. Dvacet čtyři hodin. Od teď.“ Na chviličku jako by ucítil, jak mezi nimi něco proběhlo – komunikace beze slov, sdílení stejné myšlenky. Byly to právě takovéhle chvilky, které v něm vždycky zanechaly kousek naděje v něco víc. Než na to mohl nějak reagovat, Doyle se otočil a klusal za roh ke svému autu.

*****

Najít Doylea bylo snadné – prostě si na něj počkal na okraji vesničky a pověsil se na něj. Když se držel kousek před ním, tak 300 yardů stranou, dokázal ho z boku sledovat a zároveň i zkoumat terén. Bodieho nohy tiše našlapovaly do spadaného listí – blížící se zima už zbavila větve stromů většiny jejich pokrývky.
Tohle byla pro něj větší výzva než by kdy Doyleovi přiznal. Na chvíli se zastavil a pozorně naslouchal, kde uslyší šustit Doyleovy kroky. Vzduch byl ještě ztěžklý předchozím deštěm. Ani jednoho z nich nenapadlo přihodit si do auta něco proti dešti – a v CI5 nepovažovali pláštěnku za „nezbytnou“ součást výbavy pro přežití – a Bodie měl dojem, že dokonce ani on sám by nedokázal nepromokavou plachtu, přidělenou CI5, proměnit v něco nositelného.
Doyle už byl zase v pohybu. Tentokrát mířil doleva, přímo k Bodiemu. Bodie sebral svůj ranec a vyrazil opačným směrem, aby mezi nimi držel stromy jako zástěnu. Co to dělá? Kroky se pořád přibližovaly. Poté, co se oba přesunuli o dalších dvě stě yardů stranou, slyšel, jak se Doyle znovu zastavil. Bodie udělal totéž a vyčkával. Doyle se zase otočil doleva a vykročil.
Bodie se ušklíbl. Doyle a jeho příručky. Soustředné kruhy – standardní prohledávací postup. Doyle si hrál na tygra, bude Bodieho lovit a štvát ještě dlouho potom, co padne tma. Bodie mrkl nahoru na bledé slunce a usoudil, že má ještě spoustu času. Pečlivě za sebou zahlazoval stopy, zatímco proklouzl za Doylem a zamířil do středu lesa. Doyle si ani neuvědomí, odkud přišel úder. Bodie potlačil chuť se zasmát – zvuk ho mohl prozradit. Přišel čas předvést Doyleovu tygrovi želvu.
O tři hodiny později mu značně zkysnul úsměv. Pokaždé, když se Doyle zastavil, zůstalo po něm malé překvapení. Tu malé oko, támhle zas nástraha. Dokonce vykopal i mělkou díru, kterou překryl listím, aby Bodieho zpomalil. To se mu sice nepovedlo, zato Bodieho levá ruka bolela jako čert a na jedno koleno se po předchozím pádu taky nemohl moc spoléhat. Do hajzlu s Doylem – udělal by cokoli, jen aby vyhrál. Bodie si setřel pot a znovu se zaposlouchal, jestli Doylea neuslyší. Odhadoval to na dalších tak čtyřicet pět minut, než se k němu Doyle dostane. Ještě zvětšil díru, kterou vykopal – možná, že vypůjčení lopaty nebylo tak úplně podle pravidel. Nezahlédl ani živou duši, když ji kradl z lesácké boudy. Ale zas ne moc odlišné od toho drátu, co by přísahal, že nikdy v kufru Doyleova auta neviděl.
Hlínu rozházel všude okolo. Hrát si na želvu mělo své výhody – Všechno, co musel udělat, bylo schovat se do vykopané díry, přikrýt ji listím a čekat, až Doyle půjde kolem. Jako návnadu Bodie nechal svůj ranec a nějaké stopy asi dvacet yardů od pasti. Všechno, co potřeboval, byl moment překvapení a Doyle na dosah. Když vklouzl do úkrytu, ucítil, jak jím projel záchvat vzrušení, ostrý jako břitva. Zavřel oči a na chvilku opřel čelo o chladnou zem. Obklopila ho vůně zeminy, ztěžklá vlhkem. Tyhle chvíle miloval – to ticho, než vypukne boj. V tomhle okamžiku měl k Bohu blíž, než kdokoli při nedělní bohoslužbě. Ruce se mu třásly návalem adrenalinu. Doyle nemá šanci.
Z deseti minut byla hodina. Bodie pořád čekal. Přizpůsobil svoje dýchání zvukům okolního lesa. Každé pootočení skryl za zvuk padajícího listu, za náraz větru v korunách stromů. Doyle tak obezřetný nebyl, Bodie ho slyšel postupovat mýtinou. Stále kroužil okolo místa, kde tušil Bodieho úkryt. Pak strnul, když náhle zavrzal blízký strom. Bodie tiše zaklel, když slyšel, jak se Doyle vydal směrem pryč od něj, pryč od jeho návnady. Bodie pořád čekal. Věděl, že je to jen otázka času – Doyleova neúnavná energie ho nebude držet opodál dlouho. Ne teď, když je vítězství na dosah, tak nevyhnutelné.
Bodie bezpečně poznal správný okamžik. Jeho náhlý výpad zastihl Doylea nepřipraveného. Náraz ho srazil na kolena. I s výhodou momentu překvapení se Bodie jen tak tak vyhnul ošklivému kopu na žaludek, jak se Doyle odkulil stranou a pokusil se získat nějakou lepší pozici. Bodie ho zalehl, supěl a bojoval až do chvíle, kdy se mu podařilo vytáhnout želízka a zaklapnout je Doyleovi okolo zápěstí. Zatímco se snažil chytit dech, odstrčil Doylea na špinavou zem a poodstoupil, aby se podíval na své dílo.
Doyle se s obtížemi vyškrábal do sedu a vyplivl kousek větvičky, co se mu dostala do úst. Jeho vlasy vypadaly, jako by je někdo vymáchal v blátě, což – když na to přijde – někdo opravdu udělal. Bodie se zasmál. „Dostal jsem tě. A máš to.“
„Hergot, Bodie. Řekli jsme chytit, ne sakra zmlátit do úplnýho podrobení. A koukej mi sundat ty pouta.“ Doyleovy oči v nastávajícím šeru zešedly a tváře měl zčervenalé rvačkou a ponížením.
Bodie už sahal do kapsy pro klíček od pout, ale v půlce pohybu se zastavil. Doyle tu seděl, ztěžka dýchal, s rozhalenou bundou a vytaženou košilí. Hrudník se mu leskl potem. Nohy v těsných džínách měl skroucené pod zadkem, jak se pokoušel vstát. Bodie se bez přemýšlení pohnul dopředu a srazil Doylea zpátky do prachu.
„Jdi do hajzlu, Bodie. Tohle není sranda! Co si jako myslíš, že děláš?“ vyjel na něj Doyle. Byl vzteklý a zmatený. Jeho hlas se jasně nesl vzduchem. Nebyl tu nikdo, kdo by ho mohl slyšet – ne takhle daleko v lese a za chladného podzimního soumraku.
Bodie si olízl rty, oči upřené na Doylea. Moc dobře věděl, co chce udělat. Jeho pták už to věděl ve chvíli, kdy vyrážel do útoku, aby získal své vítězství. A teď se tísnil v kalhotách a dožadoval se jiného vítězství . Toho, po kterém už toužil tak strašně dlouho.
Bodie věděl, co bude jeho prvním přáním. A fakt, že Doyle nemůže odmítnout, mu působil ještě větší napětí. Sáhl si rukou do rozkroku a dopřál si prudký záchvat slasti.
„Chci svoje první přání, Doyle,“ procedil skrz sevřené zuby.
Doyle z něj nespouštěl oči. Pohledem bloudil z Bodieho obličeje do klína a zase zpátky. Vztek mu sevřel tvář do tvrdých linií, za kterými byl cítit strach. Tentokrát nekřičel.
„Z tohohle se živej nedostaneš, Bodie.“
Bodie ho ignoroval. Ignoroval všechno kromě neústupné vlny bolesti a rozkoše, která se zvedala v jeho vnitřnostech. Klesl na kolena a vztáhl ruku k zipu na Doyleových kalhotech.
Vlastně ten výbuch očekával. Po pravdě, Bodie by byl zklamaný, kdyby to Doyle nezkusil. Neměl žádné iluze, že to bude snadné – Doyle s ním možná flirtoval, dokonce přiznal pár excesů z dob svého divokého mládí – ale jeho tělo a oči vždycky jasně určovaly jeho hranice. Což Bodieho nikdy neodradilo od toho, aby o něm snil, aby ho chtěl. Ani teď ho to nezastaví, nemůže to dovolit.
Když Doyleovi svázal nohy, natáhl ruku znovu. Viděl strach v Doyleových očích, viděl, jak se kousl do rtu, aby zůstal zticha. S hedvábným úsměvem řekl: „Klídek, Doyle, nechystám se tě znásilnit uprostřed lesa.“
Vzal Doyleův měkký penis do obou rukou, něžně ho držel mezi prsty. Byl delší než jeho vlastní a zdál se jemnější na omak. Přejel přes špičku, lehce se dotkl šourku a odhalených stehen. Doylem projelo zachvění, pak se vzdorně zarazil. Bodie se málem udělal přímo tady a teď – Doyle, nahý a bledý, tu ležel vydaný jemu napospas, jen si ho vzít. Sklonil se a přitiskl na něj vyschlé rty. Slyšel, jak Doyle ostře vtáhl vzduch. S pohledem upřeným do Doyleových očí zamumlal „Víš, ty jsi vždycky klamal tělem“. Doyle se zamračil. Bodie se znovu sehnul. Už věděl, že tohle mu vyjde.
Ten pták mu hezky pasoval do úst. Nějaký čas ho prostě jen držel a nechal horko a vlhko pronikat Doyleovými nervy. Cítil, jak se začíná nalévat krví, růst, prodlužovat se až k plné erekci. Bodie vzhlédl, aby viděl, jak se Doyle tváří, ale ten měl hlavu stočenou na stranu. Bodie pohnul jazykem, obkroužil špičku, podržel ho hluboko v ústech. Volnou rukou jemně sevřel Doyleova varlata a zlehka zatahal. Z Doyleových úst unikl tichý sten, který by býval mohl snadno přeslechnout, kdyby neměl nastražené uši. Pohnul hlavou nahoru a dolů, rukou pořád laskal varlata, zpočátku jemně, potom s větším důrazem. Doyle byl pořád zticha, tělo napjaté přemáháním. Bojoval s Bodiem, i když jeho tělo podléhalo, i když se vzdávalo Bodieho něžnostem. Bodie ho vtáhl hlouběji, všemi smysly vnímal, jak Doyle chutná, jak zní jeho dech, jaké je se ho dotýkat. Podržel špičku Doyleova penisu vzadu v krku a polkl. Doyleův orgasmus byl tichý, silný a vyčerpávající. Bodie cítil jeho chvění, viděl, jak se mu napíná tělo a pocítil hořkou chuť vítězství. Byl Doylem tak pohlcený, že si zprvu ani nevšiml vlhka, co se mu rozlévá v kalhotách.
Vzhlédl a uviděl Doylea, jak ho pozoruje. Bezvýrazné oči mu oplácely pohled bez sebemenšího náznaku toho, co se právě stalo. Bodie věděl, že se to Doyleovi líbilo. Důkaz – nebo jeho chuť – cítil v ústech. I když i tak pochyboval, že by dokázal Doylea přimět, aby to přiznal. Ale on to nepotřeboval, dosáhl toho, co chtěl. Nebylo potřeba se v tom dál šťourat. Krom toho, byly tu ještě další důkazy, kterým mohl rozumět jen blízký partner. Doyleův jediný sten, potlačený,skrytý hluboko v hrdle, například. Při žádné příležitosti – včetně společných akcí s holkama - nikdy Doylea neslyšel dát hlasitý průchod rozkoši. Takže, ať už byly jeho oči jakkoli bezvýrazné, Doyle určitě nevypadal nepřátelsky naladěný.
Bodie vytáhl klíček a odemkl Doyleovi pouta, přeřízl provaz, kterým měl svázané nohy a pár kroků poodstoupil. Počkal, až si Doyle upraví oblečení a pak promluvil.
„No…“ odkašlal si, „pro začátek to nebylo špatný.“
Rána pěstí, která ho srazila, ho nepřekvapila. Akorát že by nikdy neřekl, že Doyle uhodí tak tvrdě – nebo rychle – když to tak nemyslí.
Když se Bodie probral, noc už pokročila a kolem byla neprostupná tma. Vytáhl se na nohy za vydatného protestu ztuhlého a prochladlého těla. Doylea nikde neviděl. Bodie si povzdechl. Jasně že z toho Doyle udělá velkou záležitost. Jasně že odkráčí jako nějaká pobouřená panna. Viděl Doylea v posteli dost často na to, aby věděl, že to není pravda. Doyle už byl velký kluk – a koulel to se svýma holkama právě tak rychle a tvrdě, jako on sám. Doyle se jako sexuální predátor bezpochyby vyrovnal i Bodiemu.
Když našel svoje auto, už měl všechno rozmyšlené. Pojede přímo k Doyleovi a zjistí, jak na tom je. Není potřeba to nechávat hnít bůhvíjak dlouho. Asi by mohl zkusit přitáhnout nějakou tu láhev whiskey na usmířenou, to nemůže uškodit. Hodil ranec do auta a ohnul se, aby si zavázal botu. Něco na silnici upoutalo jeho pozornost… kousek gumy. Bodie na něj ve všudypřítomné tmě chvilku civěl a pak otočil pohled doleva. Přední pneumatika byla prořízlá. Zadní taky. Všechny pneumatiky, pravděpodobně včetně rezervy, byly na hadry. Ten parchant, pomyslel si Bodie. Neumí hrát fér. Neumí dokonce ani prohrát fér. Fajn, už žádná pravidla. Plahočil se zpátky do hotýlku a vztek mu sloužil jako štít proti vlezlé zimě.

*****

Když Bodie vešel do společenské místnosti, bzučelo to tam jako v úle. Vypadalo to na další ostrostřeleckou akci – bezva způsob, jak zakončit dovolenou. Ustoupil stranou a sledoval Haninga a Foxtreeho, jak vlečou halou obrovskou bednu. Možná by se mohl prostě na fleku otočit a najít si nějakou jinou kancelář. Pak uviděl Doylea.
Bodie věděl, že se výraz na jeho tváři nezměnil, ale tělo jako by jednalo na vlastní pěst – nahnulo se dopředu, přitahované pohledem na Doylea, chlupy zježené, a naklonilo se nad stůl, plný kovových součástek a dalších drobností. Bodie o pár kroků ustoupil, vědomý si toho, jak na Doylea civí, i toho, že by vypadal jako úplný blázen, kdyby se na něj někdo pořádně podíval. Ale měl štěstí – každý přítomný agent buď visel na telefonu, nebo pospíchal splnit nějaký superdůležitý úkol, který musel být splněn nejpozději hned. Bodie nespěchal. Vzpomínka na Doylova nahá stehna, bělající se v temnotě, si zasloužila vychutnat. I v prostorách CI5.
Čekal, až Doyle vycítí jeho přítomnost. A to on bezpochyby vycítí. Vyčkával a své odměny se dočkal – zvednutí hlavy, nenápadný pohled stranou, ztuhnutí nohou. Když se k němu Doyle otočil, slabě se na něj usmál. V Doyleově přímém pohledu nebylo ani stopy po předstírání nebo váhání. Jen Bodie si mohl všimnout lehkého zachvění prstů, napětí v páteři, sevřené čelisti.
Doyle chvíli stál, z celého těla jako by mu sálal nezlomný odpor. Potom, jako by dostal nějakou uspokojivou odpověď, zamířil kolem Bodieho do haly. Bodie ho sledoval a cítil, jak se mu krev hrne do tváří. Doyle nepatrně stočil pohled, který teď mířil na něco kdesi daleko za Bodieho ramenem.
Bodie vztáhl ruku a sevřel Doyleovu paži. Ten pocit ho probral, zbrzdil jeho vztek. Teplo Doyleova těla bylo tak důvěrně známé, konejšilo ho tolik nocí, když se tísnili v maličkých kamrlících. Teď ho Doyleva paže pálila. Ruka mu sklouzla dolů. Doyle hodil očima dozadu a přejel si po místě, kde se ho Bodie dotknul. Doyle pokračoval ven ze dveří a Bodie studoval jeho vzdalující se postavu. Tenhle pohled už viděl – Doyle balancující mezi přáním políbit rozhořčenou Ann a rozhodnutím otočit se na podpatku a znechuceně odejít. Bodie se zářivě usmál. Poklusem proběhl halou a chytil Doylea těsně před výtahem. Naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha.
„Ne abys zapomněl. Ještě dvě přání mi zbyly.“ Zasmál se.
Doyle zaklel, trhl sebou a vyrazil dolů po schodišti. Bodie se smál ještě ve výtahu a celou cestu dolů do druhého patra. Tohle bude vážně stát za to.

*****

Bodie nikdy nezmeškal zápis do měsíčního rozvrhu služeb. Měl na tenhle víkend své plány – a na ten další, a ten po něm taky. Tři pečlivě rozvržené víkendy – jeden pro Mary, jeden pro Gwen a jeden pro Nancy. Byly pro něj vítaným zpestřením do doby, než si vybere další dvě přání. Vyčkával, vychutnával si představu Doylea, vydaného jemu na milost, kdy bude chtít a kde bude chtít. Možná na noc oslav Guye Fawkese. Uprostřed toho všeho rámusu si jednoho výkřiku navíc nikdo ani nevšimne. A určitě Silvestr – vykročit do nového roku tou správnou nohou. Takže do háje s Fawkesem, třetí přání si schová k narozeninám.
Není ovšem potřeba, aby o něčem z toho Doyle věděl, samozřejmě. Miloval, jak Doyleova tvář potemněla vždycky, když začal otázku slovy „Doyle, můžeš mi prokázat tu laskavost..?“ S potěšením Doyleovi vyprávěl o dětské knížce, volně inspirované příběhem o Aladinovi a kouzelné lampě. Rád jen tak mezi řečí naznačoval, že by před víkendem přece jen měli zajít zkontrolovat ten sex shop.
Doyle to škádlení snášel celkem dobře. To pomyšlení poskytovalo Bodiemu každodenní pobavení a potvrzovalo, že život může být zábava, když máte poblíž Raymonda Doylea.
Bodie cvrnkl do rozpisu služeb. Byly na něm rozepsány sólové víkendové hlídky vždy na pět týdnů dopředu. A číslo 3.7 bylo zapsáno u každé jedné z nich. Každý víkend po následujících pět týdnů. Bodie zaostřil zrak a přistrčil papír blíž ke světlu. Možná, že to bylo jen přehozené 7.3. Jenže žádný agent 7.3 neexistoval, samozřejmě. Strhl rozpis ze stěny a vyrazil ke stolu služby.
„Co má bejt tohle?“ zeptal se a podal papír pobledlému úředníkovi. Dotyčný muž, rozený byrokrat, ani nevzhlédl.
„Kus papíru,“ odpověděl a pečlivě si rovnal hromádky lejster na stole podle momentálního toku svých úřednických myšlenek.
„Jo, jasně,“ odsekl Bodie. „Jenže tenhle kus papíru má popletej jeden každej víkend od teď až do konce světa. Někdo to zvoral.“
Věděl, že to byl on, kdo to zvoral, hned jak úřednické prsty položily pero.
„Žádné chyby tu nejsou,“ suše pronesl muž za stolem. Bodie se rozhodl, že nemá co ztratit.
„No, jednu zjevně někdo udělal. A my musíme ten rozpis změnit.“
Úředník zvedl pero s pobaveným skoroúsměvem. „Rozpis se nemění.“
„Nikdy?“ Bodie do té odpovědi vložil všechen sarkasmus, kterého byl schopen.
„Nikdy,“ zopakoval úředník. „Ne potom, co ho pan Cowley schválil.“ Úředník se odmlčel, dával Bodiemu čas znemožnit se ještě trochu víc. Protože Bodie zas až takový blázen nebyl, muž pokračoval. „A protože nevidím, že by vám kolem krku visela cedule se jménem Cowley…“
Bodie na něj zíral. Nemělo by cenu jít do toho přímo. Naklonil se a do následující otázky vložil všechen svůj šarm. „Dobrá, možná kdybyste mi mohl poskytnout jména agentů, co byli na rozpisu předtím, než byl schválený…“
„Proč by vás to mělo zajímat?“ Muž pořád ještě ani nezvedl hlavu. Pravděpodobně to nemá v popisu práce, pomyslel si Bodie kysele.
„Protože se jako službu konající důstojník chci přesvědčit, že byli všichni informováni o změně rozvrhu.“ Bodie se snažil ovládat svůj hlas – byl si jistý, že kdyby začal řvát, úředník by prostě jen zíral skrz něj, dokud by to Bodie nevzdal a nevypadl.
„4.2.“
„A ten další víkend?“
Muž se zamračil. Myšlení očividně také v popisu jeho práce nebylo. „2.4.“
„A…“
„Proč se prostě nepodíváte sám?“ řekl úředník a přistrčil Bodiemu knihu se zápisy služeb. Bodie se na něj usmál s pocitem, že jednou jeho nezměrné úsilí jistě někdo ocení.
Příštího půl dne strávil kontaktováním každého z agentů v původním rozpisu. Všichni mu děkovali, že za ně dobrovolně převzal službu a s každým z nich to domluvil ten samý člověk – Raymond Doyle, Bodieho partner a důvěryhodný personální asistent.
Bodie seděl v odpočívárně a kroutil rozpisem. Koneckonců, mohl by to všechno zase vrátit zpátky – jenže tím by přiznal porážku. Doyle ho doběhl. Věděl by o jiných věcech, kterými by s chutí zakroutil.
Zvedl oči a uviděl Doylea stát ve dveřích. Tvář mu zářila nově nalezenou rovnováhou a klidem rozeného neviňátka. Bodie ho propaloval pohledem. Doyle se pousmál a vydal se ke své židli.
„To je rozpis služeb?“ otázal se a zdvihl jedno obočí.
„Ne, můj lístek z prádelny,“ zavrčel Bodie. Doyle mu vytáhl papír z ruky a poznamenal. „Je to celý zmačkaný, skoro to nemůžu přečíst. Hele, máš službu celej příští víkend. A ten další taky. A…“
„Vykašli se na to,“ Bodie nehodlal zvýšit hlas. „Vím, cos udělal a vím taky proč.“
„Vážně?“ Doyleův hlas byl jako led, zařezával se do Bodieho vědomí jako nabroušené ostří.
„Jo.“ Bodie vstal, odhodlaný stejně jako Doyle. „Tohle ti nevyjde, víš? Klidně těch pět víkendovek zvládnu.“
Doyleův smích odrážel to ledové ticho, co mezi nimi zavládlo. „Jasně že zvládneš, Bodie. Ale co pak těch dalších pět, hm?“ Hladce se otočil a opustil místnost dřív, než se Bodie zmohl na odpověď. Bodie ho musel obdivovat. Jak daleko je ochoten zajít, jen aby vyhrál? Kolik službiček je ochoten poskytnout, jen aby se vyhnul Bodieho přáním? Vlastně na tom nezáleží – on si pořád ještě může hrát na želvu a nad Doyleovým tygrem vyhrát. Obrněný svou jistotou, hodil papír na stůl a vyrazil za Doylem.

*****

Už potřetí za tohle odpoledne zakopl Bodie o práh, a tentokrát pomalému pádu zabránit nedokázal. Vyčerpání mu otupilo vnímání a ztlumilo bolest v kolenou a loktech. Byl by v pořádku, kdyby za sebou neměl šest dní nepřetržité služby. Nebyla to Cowleyho chyba, že se KGB rozhodlo vydírat člena vlády. Nebyla jeho chyba, že všichni ostatní agenti měli na víkend plány, které nehodlali zrušit a vyměnit si s ním službu.
Kdepak, byla to Doyleova chyba. Stál tu uprostřed haly, bundu přes rameno a sledoval, jak se Bodie škrábe na nohy. Jak Bodieho prsty sjely po zdi, cítil, jak je hrubá.
„Jsi v pořádku?“ V Doyleově hlase zazněla překvapivá vřelost a náznak zájmu.
Bodie zamrkal a najednou hloupě nemohl přijít na to, co by řekl.
„Tady. Chyť se mě.“ Doyle ho vytáhl na nohy a Bodie se o něj s důvěrou opřel. Zadíval se na něj a přemýšlel, co to na něj Doyle zkouší. Doyleovo sevření bylo pevné, bez váhání chytil Bodieho kolem pasu. Bodie polkl a pohnul se o krok dopředu. Vystřelující bolest v koleni skoro vyrovnávala napětí v jeho klíně.
Bodie zazíval. A pak ještě jednou, oči mu vyčerpáním plavaly. Doyle mírně naklonil hlavu, jeho dech polaskal Bodieho krk.
„Přestaň bejt tak zatraceně pitomej. Skoro nevidíš, natož abys byl schopnej střílet.“
„Umím střílet i se zavřenejma očima,“ protestoval Bodie. „Spoustu chlapů už jsem zastřelil, zatímco jsem spal.“ Zahihňal se, pod slupkou vyčerpání bublaly zbytky humoru. Doyle přešlápl, čímž poskytl Bodiemu další zabrnění rozkoše.
„To se vsadím, že jo,“ zapředl. „Ale stejně je to pitomý.“
Na tenhle argument neměl Bodie žádnou odpověď. Byl utahaný. A věděl to. Byl pomalý, hloupý a měl reflexy jako hlemýžď. Klidně by ho kvůli tomu mohli zabít – nebo Doylea – nebo kohokoli jiného, jestli si neodpočine.
Jenže on měl před sebou další víkendovou službu. Zamířil k autu a Doyle ho nechal. Vřelost byla pryč. Bodie se opřel o chladný kov a zamrkal do nočního vzduchu. Byl tak strašně unavený. Otevřel ústa, aby se nadechl, ale najednou se slyšel, jak místo toho říká: „Vzal bys za mě víkend, Doyle?“ Ta slova byla venku dřív, než si stačil uvědomit, co vlastně říká.
Doyle tiše stál a pozoroval ho stejně, jako to dělal už celý večer. „Dobře,“ zamumlal. „Budu… “
„Já vím, já vím,“ přerušil ho Bodie. „Bude mě to stát jedno přání. Jenom se potřebuju vyspat.“ Hlas mu odumřel a on dumal nad tím, proč se na něj Doyle nepřestává dívat, dokud se nedostal k autu. Teprve potom se Doyle otočil k odchodu. Chce si vychutnat vítězství, pomyslel si Bodie trpce. Celou cestu domů nechal otevřené okénko, aby neusnul.

*****

Bodie nakopl židli. Ani se nehnula. Kopl do pohovky. Zatraceně to bolelo. Klopýtal setmělým bytem a nadával. Prospal celý den. Za všechno, co za tenhle víkend zaplatil, spal stěží jeden den. Upíral oči do zrcadla na svůj odraz a říkal si, že si měl dát ještě aspoň dalších osm hodin. Jeho neoholený obličej mu bez hnutí pohled oplácel.
Parchant. To přesně je Doyle. Podvodník, sprosťák, manipulátor. Tlačil na něj jen proto, aby vyhrál, aby se dostal nad něj. Neuměl se podřídit. Nedokázal unést, že by Bodie mohl být v něčem lepší než on.
Netrpělivě zaskřípal zuby. Možná by je měl na Doylea použít – vypadá to jediný možný způsob, jak se k němu dostat. Ten by pravděpodobně nepoznal dobrou nabídku, ani kdyby mu ji přinesli na zlatém podnose.
Stiskl kartáček na zuby takovou silou, až mu v ruce praskl. Cukl sebou, když kousek plastu spadl do umyvadla. Copak na tom záleželo? Copak na něm záleželo? Doyleovi asi ne, podle všeho.
Natáhl si boty a zkontroloval čas. Doyleovi za chvíli končí služba. A Bodie na něj bude čekat. Jako by ucítil vůni lesa. Vyšel na ulici a cítil se víc živý, než kdykoli v posledních týdnech.
Doyle vešel do bytu a hodil klíče na stolek v předsíni. Musel vidět světlo, musel vědět, že je to Bodie, ale v jeho tváři nebyla ani stopa překvapení. Bodie už stačil vypít většinu lahve a alkohol mu proudil žilami, tím rychleji, že už dlouho nic nejedl. Měl rád ten bzukot v hlavě – návaly uspokojení se přidaly k teplu, které cítil v žaludku. Uvelebil se na židli. Ať první krok udělá Doyle.
„Nazdar.“ Doyle hodil bundu vedle Bodieho a nalil si zbytek z lahve do sklenice. Musela to být náročná služba – košili měl propocenou a pití do sebe hodil, jako by to byla voda. Bodie z něj nespouštěl pohled, fascinovaný pohybem Doyleova hrdla. Doyle postavil sklenici zpátky na stůl a rukama si prohrábl vlasy. Každý ten precizní pohyb byl nějak spojený s vnitřním napětím, které se Bodie bál blíž prozkoumat. Přinutil se nechat ruce v klidu a místo nich mluvily jeho oči. Rozkoš se z jeho klína šířila do mozku, brněla mu v nohách, cítil ji v ústech. Zastavil se dřív, než by si olízl rty v otevřené provokaci.
Doyle skopnul boty a usadil se na protější židli. Bodie věděl, že ten klid je předstíraný – a taky věděl, že i kdyby dokázal trumfnout Doylea ve vyčkávání, přece jen má radši přímou akci.
„Drsná služba?“ zeptal se s předstíraným soucitem. Jeho ostrý tón musel zasáhnout cíl, protože Doyle nepatrně škubl hlavou.
„Jo. Škoda, žes tam nebyl.“ Doyleův hlas zvonil stejnou ostrostí.
Bodie se trochu nahnul dopředu, s nutkáním se nějak pohnout. „No, já si zatím pěkně odpočinul. Už jsem skoro zpátky ve své kůži.“
„Takže moji pomoc příští víkend potřebovat nebudeš?“ Bodiemu se zdálo, že zaslechl lehoučký náznak zklamání, zrnko očekávání plného naděje. To pokrytectví se ho dotklo a přimělo ho přejít přímo k věci.
„O co jde, Doyle? Cítíš, jak ti minulost dýchá na záda?“ Doyle se na něj nechápavě podíval. „Tvoje dluhy, víš, co se říká – je čas splácet dluhy minulosti. Teď hned.“ Postavil se, aby dodal váhu tomu, co řekl a jeho stín přikryl podlahu před ním.
Doyle napřed zbledl a pak zrudnul. Za chvíli byly jeho rysy stejně klidné, jako celý minulý měsíc.
„Takže co po mě chceš tentokrát, Bodie? Nevidím žádná pouta. Nebo zajdem do toho nového obchodu a najdem si něco v oddělení bičů a řetězů?“ Bodie se trochu blýsklo v očích a zhoupl se na patách. Nevěděl proč, ale tahle hra na ostří nože ho vždycky přitahovala. No, ne že by to Doyle musel vědět.
„Ale ne…“ pronesl. „Myslel jsem spíš na něco speciálního. Něco o trochu víc…,“ odmlčel se a hledal to správné slovo „průrazného. Něco, co do člověka víc… pronikne.“ Usmál se nad svou volbou slov. „Tak do toho.“ Pohnul se dopředu a natáhl ruku.
Doyle zůstal sedět o vteřinku déle, než bylo akorát. Pak vstal ze židle, obešel Bodieho a bez ohlédnutí zamířil přímo do ložnice. Bodie ho spokojeně následoval. V ložnici byla tma a Bodie zpočátku nemohl Doylea najít.
„Pořád si hraješ na schovávanou?“ zeptal se. „Ale, ale.“
Doyle mlčel, jeho silueta žhnula v temnotě. Bodie nedočkavě vykročil, ruce rozpřažené a ústa dychtivě pootevřená. Spíš cítil, než viděl, jak Doyle couvl, ukročil stranou a zůstal stát, tělo shrbené, jako by očekával útok. Cítil, jak se mu napjaly svaly. Cítil to ticho, co se mezi nimi rozprostřelo jako temná hladina.
Bodie cvakl vypínačem a Doyle stál pár palců od něj a chvěl se. Vztek, chtíč – všechno se v Bodiem smíchalo v opojné směsi. Zlostně si Doylea měřil a ten mu pohled klidně oplácel.
„Kurva, Doyle. Kdo si sakra myslíš, že jsem? Nějakej zatracenej papež a ty že seš můj svatej obrázek?“
Doyle se na něj zpříma podíval, hluboko v očích mu to začínalo jiskřit. „Přestaň žvanit, Bodie. Dostáváš, co chceš. A odkdy se staráš, jakým způsobem se k tomu dostaneš?“ Ta slova měla zranit a taky se jim to podařilo.
Bodie sekl zpátky. „A co ty? Nestaráš se, koho sbalit – holka je ti stejně dobrá jako chlap. Nikdy jsem si nevšim‘, že bys neměl zájem, když se naskytla příležitost.“
Doyle nic neřekl, jen tvář se mu stáhla o trochu víc. Bodie se hnal dál. „ Já ovšem, samozřejmě, nikdy k ničemu nenutil partnera, kterej nemá zájem.“
Doyle vydal zvuk, jako by mu zaskočilo, a protáhl se okolo Bodieho ven z pokoje. Bodie zvýšil hlas a pečlivě volil slova.
„A Doyle – nesnaž se mi namluvit, že nemáš zájem. Nebo je ta drsná část nutná, abys ho neztratil?“
Tak. A bylo to venku. Sledoval, jak Doyle narovnal záda a zaťal ruce v pěst. Kousek couvl a připravil se na útok. Doyle se otočil, ve tváři se mu nehnul ani sval a zvolna k Bodiemu vykročil. Bodie zvolna přenesl váhu trochu víc na paty. Doyle pečlivě ovládaným pohybem zvedl levou ruku s nataženými, třesoucími se prsty. Ten dotek byl tak jemný a uklidňující, Bodie cítil, jak se mu podlamují kolena, cítil, jak ho léta tvrdého drilu a pohotovosti opustila v jediném okamžiku. Ztěžka dýchal, přibitý na místě. Doyle se naklonil, sevřel paže kolem Bodieho a dotkl se jazykem jeho rtů. Bodie vklouzl do té něžné péče jako zraněné ptáče. Znovu rozevřel rty – tentokrát, aby ucítil jazyk, který mu škádlivě kroužil v ústech.
„Můžu tě mít jakkoli se mi zachce, Bodie,“ zašeptal Doyle. „Kdykoli.“
Bodie nemohl dýchat pod tíhou toho nového zjištění. Nemohl na Doylea zaostřit – byl příliš blízko, jeho tělo v Bodieho objetí bylo příliš pevné a skutečné. Napětí svalů pod rukama a dvě teplem sálající těla, přitisknutá jedno na druhém – oslabovalo to jeho schopnost uvažovat. Vyšel vstříc novým obzorům. Projel rukou Doyleovy vlasy a nechal ji měkce klouzat dolů po zádech až k oblým hýždím. Přitlačil stehno a bok k Doyleovi a byl odměněn nezaměnitelným tlakem.
„Jo,“zamumlal. „Jo, přesně teď. Přesně takhle.“ Doyle o krok ustoupil, před Bodiem vznikl prázdný prostor a on nedočkavě vykročil dopředu.
Doyle se zasmál. „Klídek, hochu. Jeden by si moh‘ myslet, žes to neměl celou věčnost a teď se nemůžeš dočkat.“ Hladkým pohybem si stáhl košili a odhalil svůj nahý hrudník, měkké kudrliny a bradavky Bodieho hladovému pohledu.
„Nemůžu se dočkat. Tebe.“
Doyleův smích byl náhle temnější a ostřejší. Bodie zvedl oči. Ta jemná záře v Doyleově tváři byla pryč, vystřídal ji téměř melancholický výraz.
„Doyle?“ začal Bodie opatrně. „Myslím to vážně – tohle nemusíš dělat.“
Doyle si ho pohrdavě změřil. „Nikdy jsem ti nedělal žádnou laskavost, Bodie, nic si nenamlouvej. Koukej jít sem a vybrat si svůj dluh, než si to rozmyslím.“
Takovou nabídku Bodie odmítnout nedokázal. Zvlášť když si Doyle začal jednou rukou rozepínat kalhoty.
Byly to Bodieho nervy a penis, co ho popohánělo, něhu převálcovala vášeň. Rty ochutnával prohlubeň na Doyleově krku, vyhýbaje se většímu pokušení Doyleových úst. Otřásl se, když Doyle zlehka palcem obtáhl okraj jeho čelisti. Náhle jeho týl sevřely dvě ruce, donutily ho zvednout obličej, na ústa se mu přitiskl horký jazyk a vnutil si cestu dovnitř. Bodie uchopil Doyleovy paže a ucítil sílu jeho odhodlání. Doyle se k němu přitiskl, kousek po kousku, a bez zaváhání ho postrkoval k posteli.
První se prostěradla dotkla Doyelova kolena. Bodie cítil horko sálající z Doyleovy nahé zadnice, záchvěvy Doyleova těla jako by byly jeho vlastní. Jak se Doyle natáhl dopředu a opřel se o ruce, na jeho záda dopadl ostrý stín od stínidla lampy na nočním stolku. Postel se pod Bodieho vahou mírně prohnula, když si klekal za Doylea - to vábení nahého těla, ten osten očekávání a touhy mu zaplavilo ústa slinami víc než ta nejsladší čokoláda. Trhnutím si rozepnul kalhoty, plivl si do dlaně a přejel si po péru. Našel si správnou pozici a opatrně zatlačil. To ostré zasyknutí a napnutí v ramenou a zádech ho nepřekvapilo.
„Pomalu. Za chvíli to bude lepší.“ Sotva ze sebe dokázal vypravit souvislou větu, to sevření, co cítil, bylo spalující a opojné zároveň. Natáhl ruku pod Doylea, aby zkusil vnést do té bolesti trochu extáze. Změnil úhel a s potěšením uviděl, jak Doyle překvapeně cukl hlavou. Znal dobře tenhle bod – Doyle na tohle nikdy nezapomene, až s ním skončí.
„Bože, to je skvělý,“ slyšel Doylea mumlat. Bodie zatlačil víc. Doyle zasténal a Bodie cítil, jak mu v ruce pulzuje víc a víc. Jeho srdce bilo stále rychleji – Doyle se pod ním začal hýbat, návaly slasti se z něj přelévaly do Bodieho těla. Nemohl se nasytit pohledu na Doyleova záda, prohnutá a lesklá potem. Byl to pohled na muže, poddávajícího se poprvé nové rozkoši - a fakt, že on je ten, kdo mu ji poskytuje, způsobil neovladatelné chvění v jeho péru. Se zaskučením se udělal, a zároveň s Doylem naplnil i nějaké prázdné místo v sobě, o kterém ani nevěděl, že existuje. Neúprosně svíral Doylea víc a víc, dokud neuslyšel zaznít své jméno a neucítil v dlani prudkou záplavu horkosti. Pak mu za očima všechno zbělalo a myšlenky se vypařily. Poslední, co slyšel, bylo, jak pod ním Doyle ztěžka oddechuje.
Ráno se probouralo do Bodieho vědomí. Byl celý slaný od zaschlého potu a plný energie a velmi, velmi šťastný. Vzpomínky měl trochu zamlžené, ale věděl, že Doylea nakonec dostal. Bodie se překulil, dychtivý dát si ještě jedno kolo, teď, když nebyl tak opilý. Vedle něj bylo chladné, prázdné místo. Zvedl hlavu a rozhlédl se po pokoji. Byt byl tichý – prosycený bezútěšným tichem opuštěného prostoru. Bodie si omotal kolem těla prostěradlo a vešel do obýváku. Doyleova bunda, klíče a boty byly pryč. Jeho pistole a vysílačka tu zůstaly. Jeho služební průkaz – Bodiemu vynechalo srdce, když si s hrůzou uvědomil, co by to mohlo znamenat – jeho služební průkaz ležel na stole. Bodie se svezl na pohovku a strnule sáhl po zbrani. S pistolí položenou na stehnech zíral na Doyleův průkaz. Doyle bez něj nikdy nikam nechodil. Doyle nikdy – no, skoro nikdy – nikam nechodil bez vysílačky. Doyle nikdy neodložil pistoli – až na ten případ, kdy chtěl skončit. Úplně bez sebe tenkrát Bodiemu a Cowleymu sdělil, že si svoje vyšetřování a svou práci můžou strčit do svých ctěných prdelí. Kromě téhle chvíle to byl vždycky Bodie, kdo někoho někam strkal. I Doylea, který pravděpodobně neměl ani tušení, do čeho se to vlastně pouští.
Bodie zavřel oči, palcem přejížděl po hlavni. Měl mít víc rozumu a do ničeho Doylea netlačit.Ten chlap byl tvrdohlavý a umíněný, a nikdy neuhýbal před výzvou. Bodie to věděl, počítal s tím, už když do toho bytu vešel. A Doyle podle toho reagoval. Ale v chladném ranním světle si musel jasně uvědomit, co Bodie udělal. A odsuzovat ho za to. Nezáleží na tom, že si Doyle možná myslel, že to sám chce – Doyle nebyl blázen. Už se nikdy znovu vlákat do postele nenechá. V první řadě by mu určitě nikdy neodpustil způsob, jakým ho tam vmanévroval. Jejich jediným poutem byly loajalita a důvěra, a Bodie zpřetrhal každé jedno z nich.
V hlavě se mu vynořil útržek vzpomínky – první přiražení do Doylea a jeho bolestné zasténání. Copak se vůbec staral o pořádnou lubrikaci? Nebo o Doyleovu rozkoš? Aspoň tam na té zemi v lese se zatraceně postaral o to, aby se Doyle udělal. Uhodil pažbou pistole o stehno a cítil, jak se mu tělem šíří otupělá prázdnota.
Vstal a pokoj se s ním lehce zatočil. S pistolí stále v ruce vešel zpátky do ložnice a posbíral z postele své svršky. Musí Doylea najít. Musí mu vysvětlit, že jestli má někdo odejít, bude lepší, když to bude on, ne Doyle. Musí mu vysvětlit… co, že Doylea miluje? No to bude úžasná scénka: Miluju tě už tak dlouho, toužím po tobě tak dlouho, že jsem prostě předpokládal, že ti nebude vadit, když si trochu pomůžu? Jak mu může vysvětlit, že vážně nechce odejít, a ani vidět odcházet Doylea?
Hmátl po botách a přemýšlel, kde se asi Doyle může schovávat. Pod prsty ucítil smotek papíru. Vytáhl ho a rozbalil. Z papírku se na něj šklebil Doyleův uspěchaný škrabopis. „Teď je to na tobě. Máš dvacet čtyři hodin. Stejná pravidla. Hranice: Londýn. Vítěz má tři přaní. Doyle.“
Bodie si to přečetl dvakrát za sebou a všiml si, že Doyle zapomněl čárku nad a ve slově přání. Nechápal, jak tak málo slov může mít takový účinek. Třesoucí se rukou strčil papírek do kapsy a jeho zbraň, vysílačka a průkaz přistály na pohovce.
První přání měl rozmyšlené ještě dřív, než prošel vchodovými dveřmi.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský